Po stopá ch ukradené karty
6. Jméno Michal byl na návštěvě u Matese. Seděli spolu v jeho pokoji. Mates právě kamarádovi předvedl svůj počítač, a teď se jen tak bavili. Povídali si o všem moţném. O učitelích, spoluţácích, o svých rodinách. Rodinné téma bylo obzvlášť zajímavé: kaţdý z nich pokládal rodiče toho druhého za fantastické, svoje vlastní za nesnesitelné. Pak poloţil Michal otázku, která měla mít klíčový význam pro řešení kriminálního případu. Zatím to ale nevěděl. Obrátil se prostě na kamaráda s docela obyčejnou otázkou: „Ty, Matesi, odkud máš vlastně tvoje jméno? Nikdy sem takový nikde neslyšel. Je to vůbec pořádný jméno, nebo se ti tak jenom říká?“ Mates se udiveně zadíval na kamaráda. „No tohle mě teda nikdy nenapadlo, abych si tím lámal hlavu. Nemám nejmenší tušení. Hele, zeptáme se mojí mámy. Ta by to měla vědět.“ Šli tedy do kuchyně a poloţili otázku Matesově matce. Ta právě utírala nádobí. Jednak tedy neměla zrovna napilno, jednak byla v docela sdílné náladě: „Tak si sedněte tady ke stolu. Povím vám tu 78
www.web4kids.cz
historii, kdyţ vás to zajímá.“ Otřela si ruce do zástěry a začala: „Jméno Mates je vlastně jenom jiná podoba jména Matouš. Kdyţ jsme ti ho dali, nemysleli jsme ani tolik na evangelistu, jako hlavně na tvého pradědečka. Dědeček tvého tatínka se narodil někdy kolem roku 1870. Jeho otec byl učitelem v menším městě poblíţ Norimberka. Syn chtěl být vlastně taky učitelem. Kdyţ ho ale poslali na mnichovskou univerzitu, vůbec se mu tam nelíbilo a po několika měsících studia zanechal. Pradědeček nebyl hloupý, to zdaleka ne, jenom zkrátka neměl chuť studovat. Šel tedy do učení do jedné banky, ale tam od svých kolegů nepochytil nic dobrého. Naučil se tam pít a hrát hazardní hry. Ze začátku se hrálo jenom o drobné, ale časem se hrálo o stále větší peníze. Musel drţet krok, kdyţ nechtěl vypadat jako zbabělec a nemotora. Ale čím větší dluhy dělal, tím víc taky pil. Tím si ovšem nijak nepomohl. Nakonec neviděl jiné východisko: vloupal se do jednoho krámku. Policie ho však dopadla, a tak skončil ve vězení. Jeho ţivot byl v troskách: studium nedokončil, pak přišel o práci, 79
Po stopá ch ukradené karty
a teď ke všemu ještě seděl za mříţemi. Nejspíš by si byl sáhl na ţivot, kdyby se naskytla příleţitost.
Jednou byla neděle. Pradědeček seděl v base uţ několik měsíců a protoţe neměl zrovna nic lepšího na práci, zatoulal se do kaple. Vězeňský kaplan tam právě vykonával bohosluţbu. O náboţenství se pradědeček nikdy nestaral, ale co měl jinak dělat? Farář zrovna kázal na téma „podobenství o ztracené ovci“. Jeţíš v něm vypráví o pastýři, který nechal devětadevadesát oveček ve stáji, kdyţ zjistil, ţe mu jedna chybí. Musela někde zabloudit od stáda. Vydal se tedy zpátky po cestě, aby ji našel.“ Tady se Matesova maminka krátce odmlčela. Oba 80
www.web4kids.cz
hoši napjatě poslouchali. „Vím to všechno tak dopodrobna, protoţe tvůj pradědeček si to zapsal do deníku, který tu pak po něm zůstal. To kázání se ho hluboce dotklo. Ţe by Bůh mohl mít zájem o něho, o takového uboţáka, to ho ani ve snu nenapadlo. Farář tehdy řekl, ţe kaţdý člověk je takovou ztracenou ovcí, protoţe uţ od narození ţije oddělen od Boha. Záleţí pak jen na nás, jestli se od Boha necháme najít. On poslal na zem svého syna. Ten za naše viny zaplatil smrtí na kříţi. Teď se kaţdý člověk můţe od něj nechat přivést zpátky jako ta ztracená ovce. A potom farář ještě říkal, ţe ţivot s Jeţíšem uţ nemusí být špatný a ubohý jako předtím, ţe Jeţíš nám chce dát ţivot úplně jiný, nový. To na pradědečka udělalo nejsilnější dojem. Odvedli ho pak sice zpátky do cely, ale to, co slyšel, nikdy nezapomněl. Kdyţ začal nový týden, musel na to znovu a znovu myslet. A v pátek po bohosluţbě se nakonec rozhodl. Jednoduchými slovy ve své cele Bohu řekl, ţe chce být křesťanem a ţít s Jeţíšem. A poprosil o odpuštění svých hříchů. 81
Po stopá ch ukradené karty
Po té modlitbě naplnila jeho srdce hluboká radost, zaznamenal si do deníku. Míjely dny a týdny, ale radost ho neopouštěla. Stal se z něj opravdu jiný člověk. Všimli si toho i dozorci a ředitel věznice, takţe po půl roce ho pro dobré chování z vězení propustili. Dvacet měsíců před vypršením trestu. Co měl teď ale dělat? Studovat? Nebo jít znovu pracovat do banky? Chtěl zbytek svého ţivota věnovat Bohu, který mu tak velice pomohl. Vyhledal tedy kazatelský seminář, kde se připravují budoucí misionáři. Po třech letech, kdyţ studium ukončil, přihlásil se do sluţby u jedné misijní společnosti. Tam ho přijali a o čtyři měsíce později uţ byl na palubě lodi, která plula do Indie. V Indii pracoval na venkově. Zaloţil sbory ve čtyřech vesnicích a vyučoval tam pravidelně v biblických hodinách. Pomáhal lidem i lékařsky, pokud dovedl. Kromě toho je učil, jak s pomocí hnojení, zavlaţování a lepšího nářadí mohou dosáhnout vyšší sklizně. Tak se pomalu vymanili i z neustálé hrozby hladu. V Indii je spousta chrámů, kam se Indové chodí klanět kamenným a dřevěným sochám bohů. Hodně jich nosí amulety a kouzelné 82
www.web4kids.cz
řetízky, které mají zahánět zlé duchy. Jsou to samé pohanské pověry, které Bůh v bibli zakázal. Kdyţ se nějaký Ind stal křesťanem, vţdycky tyhle amulety a kouzelné pomůcky spálil. Často z toho byl velký táborák, kolem kterého ti, kdo byli vysvobození od strachu ze zlých duchů, křepčili radostí a všechny ty instrumenty a chřestivé řetízky do něho házeli.“ Mates si uměl dobře představit, jak tmaví Indové s bílým misionářem stojí kolem plápolajícího ohně a házejí do něj kouzelné řetízky a náramky. Řetízky a náramky, projelo mu hlavou jako blesk. Uţ na to skoro zapomněl, ale ten chlap, co ho unesl, nosil taky na ruce takový divný řetízky. Ale kromě toho je kdesi viděl uţ někdy předtím. Byl to opravdu dost nápadný šperk. Při sebemenším pohybu tichounce chřestil. Ten zvuk se mu vryl do paměti. Mates si namáhal hlavu k prasknutí. Někde jsem ty řetízky určitě předtím viděl. Ten, kdo je měl, a můj únosce jsou jedna a táţ osoba. „Pradědeček pracoval v Indii jako misionář aţ do své smrti. A proč jsme tě pojmenovali po něm? Pradědeček měl naprostou důvěru k Bohu. Jsem přesvědčená, ţe plným právem. Ţivot bez Boha 83
Po stopá ch ukradené karty
nedává smysl a po smrti je člověk bez Boha ztracený. Ţít s Bohem však znamená uţ tady na zemi proţívat bohatý, uţitečný ţivot, a po smrti pak trávit věčnost u něho.“ Matka se odmlčela. „A my s tatínkem jsme si vţdycky moc přáli, abys šel taky touhle cestou, abys taky ţil s Jeţíšem.“ Mates uhodil do stolu. Zlostí v obličeji celý zčervenal. „Tohle je leda pro malý děti, starý báby a slabochy! Já to nepotřebuju! S nějakým Jeţíšem nechci nic mít! Nejsem přece tak špatnej, jako byl pradědeček. Nikdy sem nekradl ani sem se neopíjel, ani sem nebyl v base. Na co mně je ten váš Jeţíš?“ křičel. Pak vyběhl z pokoje, dveře za ním jen práskly. Dupot se vzdaloval chodbou a pak ještě jedna rána, jak za sebou přirazil dveře svého pokoje. Matka seděla jako zkamenělá. Několik vteřin se ani nepohnula. Pak ztěţka vstala a vyšla za Matesem. Na Michala, zdá se, docela zapomněla. Ten se tiše vyplíţil z domu. Bylo mu nevýslovně trapné, ţe byl svědkem téhle domácí hádky. Docela mu stačily ty, které proţíval doma. „Matesi, Matesi, slyšíš? Nechtěla jsem tě naštvat. Matesi, otevři, vţdyť si o tom můţeme promluvit 84
www.web4kids.cz
v klidu. Matesi, slyšíš?“ Ale Mates neslyšel. Ani nechtěl slyšet. Proto pustil magneťák naplno. Tvrdý a pronikavý rytmus burácel z pokoje. Ne, od mámy teď fakt uţ nechtěl slyšet ani slovo. Pořád ten jejich Jeţíš! Jako by se bez něho nedalo taky ţít. Nejsem přece ţádnej padouch. Nikdy sem nespáchal ţádnej zločin. Nejsem špatnej! Nejsem špatnej! Nejsem... Mates se snaţil za kaţdou cenu na nic nemyslet. Myšlenky, které se mu neodbytně vnucovaly, nebyly vůbec příjemné. Cvak! V mţiku zapnul počítač a zavedl program. Zarytě civěl na obrazovku a ţeleznou pěstí svíral joystick. Zatínal do něj prsty tak křečovitě, aţ mu zbělely klouby. Postavičky se míhaly na obrazovce, z reproduktoru vycházelo pronikavé kvílení. Pomalu se uklidňoval. První nával vzteku vyprchal, uţ ho skoro mrzelo, ţe se dal tak vyprovokovat. Slunce venku vyšlo zpoza mraku, za který se předtím schovalo, a jeho paprsky zaplavily místnost. Na obrazovce se teď zrcadlila Matesova tvář. „Jsi opravdu tak dobrý, abys obstál před Bohem?“ 85
Po stopá ch ukradené karty
blesklo mu hlavou, kdyţ tak pozoroval svůj odraz na monitoru. Na jeho pozadí dál cvrlikala hra. „Obstál bys? Obstál bys? Obstál bys?...“ Otázka se mu stále vracela. Ten tichý hlas se nedal nijak umlčet. Mates vytočil hlasitost reprodukce na maximum. Tím se mu podařilo aspoň na chvíli nepohodlné myšlenky přehlušit. Bernd seděl doma v pokoji. Od návštěvy Matese a Michala uţ uplynulo několik hodin. Vědí všechno! Jak na to mohli přijít? Co mám dělat? Kaţdou chvilku se tu můţe objevit policie a zatknout mě! Myšlenky se mu honily hlavou. Nějaké řešení musí najít. Nedá se nic dělat, musím zmizet. Prostě vzít roha a někde jinde začít zase úplně znova. Ale kde? A hlavně – s čím? Skrovné úspory mu nadlouho nevystačí. Rozčileně pobíhal po místnosti sem a tam. Byl čím dál neklidnější. Kdy si pro něho přijdou? Kolik času mu ještě zbývá? 86
www.web4kids.cz
Moţná mám uţ jen pár minut. Kaţdou chvíli se můţou objevit dole u dveří, sbalej mě a zavřou. Nezadrţitelně se ho zmocňovala panika, hlodavý strach mu svíral ţaludek. Nakonec nevydrţel. Vyrazil z pokoje, seběhl se schodů a vyklopýtal ze dveří. Vyskočil na kolo a vyjel ze dvora. Nejkratší cestou zamířil k herně, kde se vţdycky scházel s tajuplným neznámým. Třeba budu mít kliku a zastihnu ho tam. Těch pět stovek, co mně slíbil, mu rozhodně nenechám. Ty prachy nutně potřebuju. Nakonec jsem kvůli nim dost riskoval, s těma bombama a vůbec. Kdyţ Bernd dorazil k cíli, praštil skoro kolem o zeď, jak měl naspěch. Proběhl místností s hracími automaty. Tady jsou ty maskované dveře. Bernd do nich vtrhl a kámen mu spadl ze srdce. Tady seděl ten muţ, který to všechno spískal, který ho vţdycky donutil umístit ty zatracený náloţe. Ale nebyl sám. Vedle něho seděl další chlapík, pravý typ rváče. Zřejmě se právě o čemsi důleţitém bavili. Berndův „zaměstnavatel“ zamračeně vzhlédl a kdyţ clonou kouře rozeznal Bernda, zkřivil se mu obličej zlostí. Uţ uţ na něj chtěl vyjet, ale tentokrát 87
Po stopá ch ukradené karty
ho Bernd předešel. „Mám od vás dostat pět stovek. Potřeboval bych ty prachy co nejdřív, nejraději hned,“ řekl rozhodně. Zlost se z šéfova obličeje vytratila, zato se v něm objevil posměšný výraz. „Vida hošánka, napochoduje si sem rovnou s poţadavkama. Po tom, jaks to zpackal, nedostaneš uţ ani floka. A navíc máš u mě pořád ještě jakýsi dluhy. Takţe...“ „Ale já – přece sem udělal všechno přesně, jak ste řekl...“ pokusil se Bernd ještě jednou. „Padej, nemám čas. Přijď zítra v půl čtvrtý, mám pro tebe prácičku. A teď vodprejskni,“ poručil muţ nesmlouvavě. Bernd pochopil, ţe tady uţ nic nezmůţe, a tak raději vycouval, neţ bude ještě hůř. Zničeně se vyplíţil z domu. Všechna námaha byla pro kočku. V zadní místnosti herny oslovil zatím neznámý svého kumpána s obličejem rváče: „Berte, dej mi na toho mladíka bacha. Ale nenápadně.“ Bert přikývl. Beze slova vyšel z místnosti. Zůstal tu jen tajemný cizinec, zahalený oblakem kouře ze svého doutníku. Na jeho rtech si pohrával lehce 88
www.web4kids.cz
posměšný úšklebek. Bernd zatím venku nasedl na kolo. Nemělo cenu dál tady ztrácet čas. Raději pryč, pryč z města. Nejlíp někam za hranice. To je jedno, kam. Třeba by se uchytil někde v hospodě u mytí nádobí. Hlavně pryč. Usilovně šlapal do pedálů, mířil ven z města. S jistým odstupem ho následovalo jakési zelené auto. Pomalu projíţdělo ulicemi, jako by se řidič rozhlíţel po domovních číslech. Mnoho peněz Bernd u sebe neměl, ale na pár dnů by s tím mohl vystačit. Dostával se kupředu jen zvolna, kaţdou chvíli musel zastavit na červenou. Ulice byly skoro ucpané. Ani auto za ním nebylo rychlejší. Udrţovalo si stále stejný odstup, tak dvě tři místa za Berndem. Ulice, kudy jel, směřovala k výpadovce z města. Většina aut, která město opouštěla, uţívala tuto silnici. Kdyţ se dostal na výpadovku, provoz kolem něj znatelně zrychlil. Ale zelené auto za ním čekalo vţdycky na krajnici tak dlouho, aţ mu Bernd skoro zmizel z dohledu. Pak se rozjelo a normální 89
Po stopá ch ukradené karty
rychlostí ho dohánělo. Čekání a stíhání, ta hra se pořád opakovala. Bernd si vůbec ničeho nevšiml. Myslel jen na to, aby tenhle úsek měl co nejdřív za sebou. Není to ţádný med, polykat výfukové plyny aut, která vás v těsné blízkosti předjíţdějí. Kousek před ním odbočovala doprava uţší silnička. Bernd na ni zahnul, a hned bylo kolem něho klidněji. Hluk provozu za ním pomalu dozníval. Zelený vůz se Bernda drţel i zde. Vţdycky na několik minut zajel ke kraji a čekal, aţ Bernd získá větší náskok. Pak se řidič zase rozjel, aby ho dohonil. Berndovi to podivné řidičovo počínání začalo být nápadné. „Ţe by mě ten chlap nechal sledovat?“ napadlo ho znepokojeně. „Moţná to ode mne byla blbost, ţe sem mu říkal o ty peníze. Snadno si spočítá, co mám v plánu,“ vyčítal si Bernd. Vzdálenost mezi ním a autem se stále zkracovala. Řidič se uţ nestaral, zda o něm Bernd ví, a jel teď těsně za ním. Byli uţ patnáct kilometrů od města. Zničehonic šlápl šofér na plyn. Motor zavyl a vůz vyrazil dopředu. Bernd uţ neměl čas uhnout. Náraz ho vyhodil do vzduchu.
90
www.web4kids.cz
Proletěl dobrých deset metrů, neţ tvrdě dopadl na kamenitou cestu. Zřetelně ucítil, jak se roztříštil jeho pravý kotník, a pak se mu zatmělo před očima. Zaslechl ještě jen zakvílení pneumatik, a pak se kolem něho rozprostřela noc.
91
