Po stopá ch ukradené karty
7. Počítačová hra Odpoledne zatím pokročilo k večeru. Matesova zlost na matku a její příběh zatím vyprchala, vlastně se už docela styděl, že se nechal tak unést. Mezitím přišel domů i táta. Pracoval v kanceláři v jedné papírně. Byl to jinak člověk nátury spíš veselé, ale dnes Mates vycítil hned v prvních minutách, že něco není v pořádku. Když ho otec zahlédl, zachmuřil se a čelo se mu svraštilo hustými vráskami. Když přicházíval domů, vždycky nejdřív ze všeho si prohlédl poštu, která mu dopoledne přišla. Tak tomu bylo i dnes, a podle všeho přinesla něco neblahého – zamířil totiž k Matesovi s dopisem v ruce. Mates to už znal: takhle se vždycky tvářil, než spustil hromobití. Chtěl se právě otočit a nenápadně zmizet ve svém pokoji, ale vtom už slyší za sebou tátův hlas. Tichý, ale rozhodně ne přátelský, chvěl se v něm potlačovaný vztek. „Matesi! Nemáš mi náhodou něco říct?“ otázal se vyhrůžně. Mates se obrátil a pohlédl na otce. Vskutku neměl ponětí, o co by mohlo jít. 92
www.web4kids.cz
„Matesi, píše mi tvoje třídní. Stěžuje si. Na tebe!“ Otcův hlas se stále zvyšoval a nabíral na hlasitosti. Mates sebou trhnul. Škola – to slovo v něm vlastně vždycky probouzelo špatné svědomí, ale co zvláštního má znamenat tohle? „Učitelka píše, že tvoje snaživost v poslední době silně polevila a že vůbec není jisté, jestli letos postoupíš!“ Tak je to konečně venku. Ale než se mohl Mates vzpamatovat a vymyslet si nějakou přijatelnou omluvu, už do něj pražilo otcovo rozhořčené kázání. „Můj syn propadá! A to jenom kvůli své lenosti. Protože prostě nemá chuť se učit. Tak poslouchej, co ti povídám: jestli letos vybouchneš, můžeš se rovnou rozloučit s počítačem. Sám osobně ho zpeněžím a zaplatím ti z toho doučovací hodiny. Ode dneška budeš denně dvě hodiny sedět a dělat si cvičení: z matematiky, angličtiny a němčiny. Příklady, diktáty a gramatiku, tak dlouho, až je zvládneš. Perfektně zvládneš. A kdyby ti na to dvě hodiny nestačily, tak třeba i tři nebo čtyři.“ Mates zůstal jako opařený. To bylo prostě moc. Jenom proto, že poslední týden párkrát nedával 93
Po stopá ch ukradené karty
pozor. No dobrá – vzorný žáček nebyl nikdy a šprt už vůbec. Ale propadnout? Tak špatně na tom snad přece jen zase není. Tak nějak to také řekl otci. Ale ten už nechtěl vůbec nic slyšet. V dané situaci byla diskuse prostě nemožná. „Dnes už tě raději nechci vidět. Jdi do svého pokoje a něco se uč!“ byla poslední tátova slova. Mates schlíple zalezl. Jeho rozpoložení bylo pochopitelně pod psa. Teď tu seděl na gauči a do ničeho se mu nechtělo. Počítačové hry ho nelákaly, na hudbu taky neměl
94
www.web4kids.cz
náladu. A na učení už teprve ne. Chmurné myšlenky mu vířily hlavou jako černí ptáci. „Packale! Packale! Packale! Propadneš, všechno jsi zbabral, packale! Nejsi k ničemu! Nic nedokážeš...“ tepal ho vnitřní hlas. Seděl tam tak deset, patnáct minut. Kolena pod bradou, mračil se, celou tu dobu se skoro nepohnul. Nakonec to nevydržel. Vyskočil, šel ke dveřím, tiše se proplížil ke sklepu. Nikdo ho neslyšel. Dobrá. Ve sklepě stálo opřeno o zeď jeho staré kolo. Opatrně ho vynesl před dům, byla to taková rozhrkaná rachotina. Venku už byl v bezpečí. Když vyjel, bylo kolem půl šesté. V červnu je dlouho vidět a Matesovi dělalo světlo a čerstvý vzduch dobře. Co se vzápětí odehrálo, může někomu připadat jako pouhá šťastná náhoda, ale když to člověk posuzuje zpětně, nelze v tom nevidět jednoznačnou režii Prozřetelnosti. I Mates a Michal jsou o tom dnes pevně přesvědčeni. Mates se totiž rozjel přesně stejnou cestou, kterou před několika hodinami projížděl Bernd. Když nechal město za sebou, odbočil hned doprava na užší silnici, která vedla souběžně s frekventovanou 95
Po stopá ch ukradené karty
státní silnicí. Byla právě odpolední špička a po výpadovce se z města řítily proudy aut směrem na venkov. Ve volné přírodě se Mates cítil podstatně lépe než předtím v pokoji, ale temných myšlenek se docela přece jen nezbavil. Znovu a znovu si kladl otázku, zda je opravdu takový budižkničemu, který to nikam nedotáhne. Zatím se přiblížil k odbočce, na kterou předtím zahnul Bernd. Obě vedlejší silnice se zde křížily a Mates usoudil, že nejlepší bude držet se od státní silnice co nejdál. Zabočil proto na stejnou cestu jako před ním Bernd. Mates byl zcela pohřížen v úvahách. Jen tak tak stačil ještě zabrzdit, když před sebou náhle spatřil ležet na silnici zkroucené kolo. Najednou jím od hlavy k patě projela horká vlna. To nebylo jen ledajaké kolo, bylo to jeho kolo. Totéž kolo, které mu před pár týdny kdosi ukradl u pana Pollinga. Teď leželo před ním, zkřivené a odřené. Mates se rozhlédl. Ano, tamhle na štěrkované cestě, několik metrů od silnice, kdosi leží. Mates se k němu rozběhl. To, co uviděl, mu vyrazilo dech: je to Bernd, očividně v bezvědomí, štěrk pod zřejmě 96
www.web4kids.cz
zlomenou nohou rudý od krve. Chvíli stál Mates nerozhodně, pak ho ale napadla zbabělá myšlenka: Kdo mně může dokázat, že jsem tady byl? Nikdo! A proč bych mu měl pomáhat? Klukovi, který mladší spolužáky ve škole jen týral a šikanoval. Batoh mi postříkal barvou. Navíc mi ukradl kolo. Je to lump. Bude mít jen to, co si zasloužil, když ho tady nechám. Co se mně kvůli němu táta už nahuboval! Dobře mu tak. Mates vyvedl kolo zase na silnici a nasedl. Šlapal jako pominutý, jako by ho něco hnalo. Okolní přírodu ani zapadající slunce nevnímal. Jenom pryč odtud. Pryč od nehody a od Bernda. Když dojel ke státní silnici, přišel mu hluk jejího provozu dokonce velmi vhod. Hlavou mu teď totiž čím dál hlasitěji zněl jiný hlas. Předtím, když jel opačným směrem, bylo to „Packal! Packal! Packal!“ Teď se mu převalovala v mysli jiná slova: „Vrah! Zločinec! Vrah!“ To bylo ještě mnohem horší. Mates jel rovnou domů. Potřeboval se někam schovat. Zmizet všem lidem z očí. Každý, koho potkával, jako by na něho volal: „Proč ses nepostaral o Bernda? Proč jsi ho nechal ležet? To je trestuhodné neposkytnutí pomoci! Za to půjdeš 97
Po stopá ch ukradené karty
za mříže, Matesi!“ Ten hlas byl stále neodbytnější. Mates se už v duchu viděl před soudem. Všichni v soudní síni na něho ukazovali prstem a křičeli čím dál hlasitěji: „Za mříže! Za mříže! Za mříže!“ Když dojel domů, bylo Matesovo čelo mokré potem. Ani ne tak od tělesné námahy, jako ze strachu. Zapadl rovnou do svého pokoje a hned spustil magnetofon. Hlavně nějak přehlušit nepříjemné myšlenky. Pak se usadil k počítači. Obrazovka se rozzářila a v mžiku byl ve své oblíbené hře. Joystick ochotně přenášel jeho povely. Postavičky na obrazovce čiperně pobíhaly sem a tam. Za několik okamžiků byl opět v poslední místnosti. Tady vždycky předtím ztroskotal, tohle místo nikdy nepřekonal. Pozorně se rozhlížel. Řešení je určitě někde tady. Jiná cesta neexistuje. Tady někde musí být klíč. Řídil jednu z postaviček od předmětu k předmětu, zvedal je, zkoumal a zase odkládal. Místnost byla dost bohatě zařízena. Stůl, židle, polička s knihami. U dveří stoleček s telefonem, na stěnách obrazy. V horním rohu obrazovky 98
www.web4kids.cz
odpočítával digitální displej neúprosně čas zbývající do výbuchu atomové bomby. Ještě 3 minuty a 45 vteřin. Mates obracel obrazy na stěnách. Klíč mohl být přilepen na jejich zadní straně. Taková dobrodružná hra dá někdy člověku pořádně zabrat, než najde řešení. Zase nic. Za žádným z obrazů nenašel ani stopu. Obrátil pozornost ke stolu: na něm leží kniha v zelených deskách, květináč s květinami a nepopsaný list papíru. Mates podrobil zevrubné prohlídce květináč. Mezi listy – nic, v hlíně – nic. Zvedl knihu. Pod ní také nic. „Otevřít knihu“, vydal další povel, protože ho zajímalo, o čem kniha je. Jaké však bylo jeho překvapení, když se kniha otevřela! V každé ze stránek byl uprostřed vyříznutý otvor asi 3 krát 5 centimetrů. Tak vznikla v zavřené knize dutina a právě v té dutině byl ukryt klíč, který Mates celou dobu marně hledal. Poslední dveře se v mžiku otevřely. Tady je, ta zlověstná bomba. Mates sáhl po schématu zapojení, které našel v jedné z předchozích místností, a brzy objevil oba vodiče, které bylo třeba přerušit. Bomba byla zneškodněna. 99
Po stopá ch ukradené karty
Displej ukazoval 0:56 minut. „Ještě padesát šest sekund a všechno bylo v háji,“ projelo Matesovi hlavou. „To teda bylo fakticky v poslední minutě.“ Mates se s úlevou opřel. O tuhle hru se pokoušel několik týdnů. Řešení tedy bylo skryto v knize. Mates knihy nijak zvlášť nemiloval, ale tady ta skrývala skutečně něco dobrého a užitečného. Magnetofon zatím zaplavoval místnost nejnovějšími šlágry. Mates je však skoro nevnímal. Znovu ho přepadly ty obviňující myšlenky. Znovu se cítil obžalován. Možná jsem tam toho Bernda přece jen neměl tak nechat. Co když mě tam zrovna někdo zahlíd? Kdybych se tam tak mohl vrátit, kdyby se dal čas vrátit nazpátek... Mates horečně přemýšlel, jak svou chybu napravit. Když řeknu tátovi, že Bernd leží na silnici zraněnej, bude mít tisíc zbytečnejch otázek. Ale co teda jinak? Jet tam znova a tvářit se, že jsem se k tomu právě natrefil? To nejde. Jednak je už tma a za druhý to bude trvat nejmíň půl hodiny. Třeba běží o každou minutu. A co když Bernd umře? Umře, protože jsem byl zbabělec a lump? To se nesmí stát. Mates dospěl k jedině správnému 100
www.web4kids.cz
rozhodnutí, šel za otcem a všechno mu vyklopil. Ten okamžitě zavolal záchranku. Pak naložil Matese do auta a nechal se dovést na místo neštěstí. Tam už blikalo modré světlo sanitky. „To vy jste nám volal?“ ptal se lékař Matesova otce. „Ano, syn mě o všem informoval.“ „Bylo to za minutu dvanáct. Kdyby tady venku zůstal jen o čtvrt hodiny déle... Musíte mi teď podrobně vylíčit, jak jste se o nehodě dozvěděl, abych o tom mohl napsat hlášení.“ A pak tedy nastalo vysvětlování. Mates nic nezamlčel. Všechno vylíčil tak, jak se to odehrálo. A kupodivu, nebylo mu proto o nic hůř, ba naopak, docela ho těšilo, že teď mohl povědět pravdu. Bylo to vítězství nad sebou samým, nad svým sobectvím a zlobou. To byl přece důvod k uspokojení. Bernda okamžitě převezli na městskou kliniku a umístili ho na jednotce intenzivní péče. Na pravé noze měl otevřenou zlomeninu a kromě toho i proraženou lebku. Podle mínění lékařů jeho život je v daném okamžiku ještě na vážkách. „Pokud se 101
Po stopá ch ukradené karty
dožije rána, dostane se z toho,“ prohlásili.
U Michalova otce mezi tím zazvonil telefon. Když zvedl sluchátko, ozval se záměrně změněný hlas: „Chci ten milión, a sice zítra v poledne. Vyjedete z města na státní silnici svým soukromým autem. Až uvidíte na krajnici červenou lampu, vyhodíte z okna pytel s penězi. Nebude u toho žádnej policajt. A žádný označený bankovky. Obyčejný, použitý. Jinak bouchne odpoledne další bomba.“ Cvak! Volající zavěsil. Policista seděl několik vteřin jako zkamenělý. Sípavý, uměle fistulkový hlas ze sluchátka mu stále ještě zněl v uších. 102
