Po stopá ch ukradené karty
5. Ve škole Školní den začal pro Matese a Michala stejně jako každý jiný. Během prvních dvou hodin se neudálo nic pozoruhodného. Co by se taky dalo čekat od matyky a dějáku? Kolem půl desáté zazvonil telefon u sekretářky ředitele. „Poslouchejte mě. Mám kartu, která zmizela z CHEMO–TECHu. Předevčírem jsem vyhodil do vzduchu elektrický stožár. Přesně v deset bouchne bomba ve vaší škole. Nedělám si legraci. Tohle je poslední varování.“ – Cvak. Sluchátko zmlklo.
Sekretářka seděla několik vteřin jako zkamenělá, pak se rozběhla do ředitelny. Bez zaklepání vpadla dovnitř. Ředitel k ní vzhlédl poněkud překvapeně, 64
www.web4kids.cz
ale když mu vyklopila obsah telefonátu, vzrušeně vyskočil. Přibližně ve stejnou dobu zazvonil telefon na policejní stanici a hasičském dispečinku a tajemný hlas opakoval stejnou zprávu. V několika minutách se rozezněly po celém městě sirény a hasičské houkačky. Ve škole zatím ve všech třídách znělo ze školního rozhlasu mimořádné hlášení ředitele: „Pozor, pozor! Důležité hlášení! Všichni, kdo se nacházejí ve školní budově, odeberou se okamžitě, ale spořádaně do parku Františka–Josefa za školou. Nikdo nesmí zůstat v budově školy!“ Jmenovaný park se nacházel asi 500 metrů od školy. Bylo to jediné místo, které mohlo pojmout žáky celé školy. Pak ředitel volal policii, hasiče a nemocnici. Tam se dozvěděl, že stejnou výstrahu od atentátníka už obdrželi. Za několik minut dorazila ke škole speciální jednotka policie a požární vozy. „Ve tři čtvrtě na deset musí být škola beze zbytku vyklizena! Do té doby bude první a druhá četa 65
Po stopá ch ukradené karty
policie s třetím sledem hasičů prohledávat budovu, zda v ní někdo nezůstal. Kdo najde něco, co by mohla být bomba, nebude se toho dotýkat, ale okamžitě mi to ohlásí!“ hřměl velitelský hlas z megafonu. Policisté a hasiči se vyrojili. Každá místnost, každý kout, každý čtvereční metr pozemku podrobili důkladné prohlídce. Okolní ulice byly mezitím uzavřeny. Školáci se museli seřadit podle tříd a učitelé je přepočítávali. Z blízké policejní školy byli povoláni dva specialisté pyrotechnici. Také Michalův otec byl okamžitě vyrozuměn. Přiřítili se v černých policejních limuzínách. 9.43 – Všichni školáci a učitelé se nacházejí v parku. V budově jsou jen hasiči a policie. 9.45 – Policisté i hasiči opouštějí budovu. 9.46 – Oba pyrotechnici vstupují do budovy, aby našli a podle možnosti zneškodnili bombu. Nikdo od policie ani od hasičů nic podezřelého neobjevil, ale snad budou mít tihle větší štěstí. V ruce nesli elektronické měřicí přístroje, na vodítku vedli ovčáka se speciálním výcvikem 66
www.web4kids.cz
v hledání výbušnin. Nápadné byly jejich těžké přilby s neprůstřelným průzorem a neprůstřelné vesty i kalhoty. Obojí mělo majitele chránit v případě výbuchu – ale bude taková ochrana něco platná? Učitelé i žáci nechali své kufříky i aktovky ve třídách. To ovšem velmi ztěžovalo hledání. Ale jinak by byl nával ve dveřích mnohem horší. Oba specialisté prohledali místnost za místností co možná nejrychleji a nejdůkladněji. Se svými detektory obcházeli tašky a kufříky, ale přístroje ani nepíply, ručičky se nepohnuly. Ani pes, čenichající horlivě při podlaze, žádnou stopu neobjevil. 9.50 – Pořád ještě žádná stopa po bombě. Přízemí bylo kompletně prozkoumáno. Sborovna, před kterou Bernd postavil kufřík, je v prvním poschodí. „Jestli do tří minut nic nenajdeme, musíme vypadnout. Stejně bychom ji nestihli zneškodnit,“ řekl jeden z pyrotechniků svému kolegovi. 9.51 – Odcházejí ze třídy, vstupují do následující. Tašky, bundy a knihy se všude povalují v dokonalém nepořádku. Rychlá prohlídka. 9.52 – Tady! Jakási podezřelá krabice. Jeden muž 67
Po stopá ch ukradené karty
se přiblíží s detektorem, žádná reakce. Ani pes nic necítí. Dál! Ještě jedna třída před sborovnou. 9.53 – Další třída je prázdná, zde se dnes neučilo. Prohlídka je rychle hotová, výsledek žádný. Sousední místnost je sborovna. 9.54 – Bernd zastrčil kufřík do výklenku, je tam takřka neviditelný. Snad si ho muži všimnou při vycházení. Ve sborovně je ale spousta kufříků a tašek. Beznadějný binec. „Hoďte sebou, musíte ven! Už jen šest minut!“ zaskřehotá z jejich vysílaček. Jejich čas vypršel. Rychle probíhají chodbami. U bomby jeden nikdy neví, jak moc přesně je načasovaná. Venku před školou si všichni vydechnou, když oba muži vyjdou ze dveří. „Pozor, pozor! Všichni se vzdálí nejméně dvě stě metrů od budovy. Okamžitě opusťte pozemek školy! Opakuji – všichni okamžitě opustit pozemek školy!“ hřmí plechový hlas z tlampačů. Všichni se kvapně vzdalují. Škola tu stojí prázdná. Vypadá jako vždycky. Ale kolem dokola pestrá směs hasiček, policejních 68
www.web4kids.cz
vozů a sanitek. 9.58 – Napětí roste každým okamžikem. Lidé leží v trávě, sledují vteřinové počítadlo hodinek. Tik– tik–tik. Ještě stodesetkrát. Ještě stokrát. Velitelé jednotlivých čet spolu udržují radiový kontakt. Ve všech hlavách stejná otázka: je to všechno jenom hloupý vtip, nebo je tam opravdová bomba? 10.00 – Pořád se nic neděje. Čekat, jenom čekat, vydržet. 10.03 – Pomalu klíčí myšlenka: jak dlouho ještě máme čekat? Jak dlouho to nebezpečí může trvat? Vtom – ohlušující výbuch. Je to tady. Tříštění skla, výkřiky strachu. Jekot. Z prvního patra vyrážejí plameny. Jasně žluté. Znovu a znovu otřesy a skřípot, jako když se něco hroutí. Hned nato se rozezní houkačky hasičů. „Družstvo jedna, dvě a tři okamžitě na školní dvůr, zahájit hašení!“ řve megafon. Vysílačky přenášejí rychle další pokyny. Celé okolí se hemží pobíhajícími postavami. Z hadic vystřelí první proudy vody, silné jako lidská paže. 69
Po stopá ch ukradené karty
Mates a Michal ještě nějakou dobu stojí a přihlížejí práci hasičů. Pak je učitelé a policisté pošlou domů. Jen neochotně a po několikrát opakované výzvě konečně jdou. Cestou jim pochopitelně vrtá hlavou jediná myšlenka: kdo nastražil bombu? Probírají nejrůznější možnosti, ale nic je nenapadá. To se ví, že Mates doma všechno podrobně vylíčil. Matka se doslova zhrozila. Něco takového se musí přihodit zrovna jejímu synovi! Nejdřív ho kdosi neznámý unese, dnes ho málem vyhodili do povětří... Pro Matese to všechno bylo spíš napínavé dobrodružství. A kromě toho jim odpadlo vyučování. Do oběda má ještě trochu času, a tak se uvelebil u svého počítače. V mžiku spustil svou hru a na obrazovce zazářil titulní obrázek: silueta města s bombou v popředí. „BOMBA VE MĚSTĚ“ – běžela písmena přes obrazovku. „Napsal Bernd Jensen, 1985“, hlásal vzápětí autorský údaj jako u všech her. Z reproduktoru zaznívala pištivá hudba. Pak začala vlastní hra. Najednou to Matesovi došlo. Vyskočil a rozběhl se ke dveřím. 70
www.web4kids.cz
„Musím na moment pryč,“ křikl na matku do kuchyně, a než se zmohla na otázku, byl ten tam. Mates se opírá do pedálů ze všech sil. Krkolomným tempem se řítí ulicemi, zarazí až u Michalova domu. „Michale, fofr, musím ti nutně něco říct,“ vzrušením sotva popadal dech, když se Michal konečně objevil dole ve dveřích. Pokračovali pak v divoké jízdě společně. Pochopitelně k pískovně. To bylo jedno z mála míst, kde se nemuseli obávat vyrušení. Michalovo napětí stále stoupalo. Co to zas Matese popadlo? Co znamená ten poplach těsně před 71
Po stopá ch ukradené karty
obědem? Mates však nepromluvil. Teprve když u jezírka byli sami ve své skryté zátoce, Mates prohlásil: „Mám to! Vím, kdo se vloupal do CHEMO–TECHu, kdo vyhodil do vzduchu stožár a dal bombu do školy!“ Triumf mu zářil z očí. Michal zůstal stát s otevřenou pusou. „Tak povídej! Kdo to byl?“ Tak. Už se stalo. Odnesl bombu do školy a schoval ji tam. „Jestli mě teď dopadnou, je se mnou ámen. Ten stožár, to nebylo nic ve srovnání s tímhle.“ Berndovi vyrazil na čele úzkostný pot. Seděl doma ve svém pokoji, magneťák na plné pecky. Horečně uvažoval, jak vyklouznout z chapadel toho chlapa v herně. „Teď mám zrovna tak nejvyšší čas tam vyrazit. Říkal ve dvanáct, ani o minutu pozdějc.“ S hlavou plnou starostí vydal se na cestu. Pospíchal dolů úzkou uličkou. Znova a znova se ohlížel, zda ho někdo nesleduje. Konečně je ve ztemnělé herně, mezi automaty. Všude mrkají barevná světla, 72
www.web4kids.cz
páchne to tu pivem a studeným kouřem. Rychle zamířil do zadní místnosti. Už tam seděl, schován za rozloženými novinami. Bernd se mlčky posadil. Doufal, že šéf bude s provedením akce ve škole spokojen. Jenže – „Viděli tě.“ To bylo všechno, co muž řekl. O škole ani slovo. Bernd se roztřásl. „Kdo mě viděl? Co teď bude?“ Muž mu mlčky přistrčil noviny přes stůl. Bernd četl: Včera kolem jedenácté pozorovali obyvatelé v Drosselfeldu mladého muže, který s nějakou krabicí nebo kufříkem směřoval ke stožáru... Následoval popis osoby, který se na něj dokonale hodil. Bernd zbledl. Krůpěje potu na jeho čele se leskly v zeleném svitu lampy. „Něco takovýho se už nikdy nesmí opakovat, jasný?“ řekl muž řezavým hlasem. Jeho pohled se zavrtával přímo do Bernda. Ten by se byl nejraději propadl do země. „A–ano...“ bylo všechno, co slabým hlasem dokázal zakoktat. Nemohl zvednout hlavu a podívat se 73
Po stopá ch ukradené karty
tomu člověku do očí. Nezmohl se na to, aby mu řekl, že se vším končí, že v tom dál už nepojede. Cítil jen obrovský, dusivý strach. „A teď vypadni!“ poručil chladný hlas. Bernd se vypotácel z místnosti a z domu. Na ulici se musel nejdřív opřít o chladnou zeď a chvíli zhluboka dýchat, než mohl pokračovat v cestě. Mají můj popis i otisky prstů. Za chvilku budu mít v patách policajty. Nejpozději zítra mě zatknou. Možná taky dneska. Musím pryč – pryč! To slovo bušilo Berndovi ve spáncích. Jediná myšlenka, jaké byl momentálně schopen. Rozběhl se domů, aby všechno připravil. „Byl to Bernd!“ prohlásil Mates s hrdostí v hlase. „To on se vloupal do CHEMO–TECHu a nastražil bomby!“ „Ten?“ podíval se Michal tázavě na kamaráda. „Jak to? Proč zrovna on?“ „Hele, ten popis pachatele od elektrickýho stožáru na něho přesně pasuje. A potom, ten dnešek. Všiml sem si, jak se divně choval. Jako by měl z něčeho strach. Když měl říďa to hlášení 74
www.web4kids.cz
v rozhlase, že máme vyklidit školu, byl už dole u dveří. Ten věděl, co se tam semele.“ „A to vloupání? Jak to mohl podle tebe udělat?“ „No jasně to musel udělat, jak jinak by přišel k výbušnině? Možná si udělal paklíč nebo tak nějak.“ Chvíli seděli oba mlčky na břehu. Pak Mates vyskočil: „Jedem! Pojedeme rovnou k němu a podáme si ho!“ Michal začal cosi namítat, ale Mates byl tak žhavý jednat, že ho vůbec neposlouchal. Michal se tedy vyšvihl na kolo a ujížděl za kamarádem. Nezdálo se mu to zrovna dvakrát logické a správné. V mžiku projeli městem a za chvíli stáli před domem, kde bydlel Bernd. Mates zazvonil. Bernd se vynořil a scházel k nim po schodišti. „Co tady chcete?“ podivil se, když je uviděl. „Byls to ty! Tys ukradl kartu z CHEMO–TECHu a položil bomby! Přiznej se!“ spustil Mates okamžitě. Michal se ho pokoušel zarazit a odtáhnout pryč. „Tvůj popis je přece i v novinách,“ nedal se Mates 75
Po stopá ch ukradené karty
umlčet. Bernd zbledl jako křída. Zakymácel se, musel se opřít. Pak zkřivil obličej a začal křičet: „Vypadněte, zmizte vocaď hezky rychle, nebo zavolám policii!“ Hlas mu přeskakoval vztekem nebo možná taky strachem do fistulky. Pak popadl lopatu, která stála vedle, a rozběhl se proti nim. Štěrk jen vystříkl, když se plechový list lopaty zaryl do země těsně vedle Matesova kola. Na víc nečekali. Otočit se a vzít roha bylo to nejmoudřejší, co mohli udělat. Když byli v bezpečné vzdálenosti, zpomalili. Loudavě zamířili zpátky k pískovně. Ve své skrýši ulehli do jemného písku a přetřásali zvláštní Berndovu reakci. Postupně se uklidnili a nakonec si ještě užili krásného odpoledne. Přibližně ve stejnou dobu byla Michalovu otci na policejním ředitelství odevzdána zalepená obálka. Doručitel ihned zase zmizel, aniž zanechal jméno nebo adresu. Když Michalův otec otevřel nepopsanou obálku, našel v ní složený papír, popsaný strojem: Dnes jsem vás ještě předem varoval. Ale co když 76
www.web4kids.cz
příště bouchne bomba ve škole nebo v tržnici bez varování? Nebo auto naložené trhavinou přímo v centru města? Jestli se nic takového nemá stát, dostanu od vás rovný milión, ani o chlup míň. – Brzo o mně zas uslyšíte.
77
