Obsah: Čtvrtek 16.4. – neděle 19.4.2009 Jičín – Granada kamionem ..................... 2 Neděle 19.4. Granada 38 km ...................................................................... 3 Pondělí 20.4. Sierra Nevada 102 km........................................................... 4 Úterý 21.4. Granada – Cordoba 168 km...................................................... 5 Středa 22.4. Cordoba – Llerena 163 km...................................................... 6 Čtvrtek 23.4. Llerena – Aldea del Cano 156 km .......................................... 7 Pátek 24.4. Aldea del Cano – Aldeanueva del Camino 150 km................... 8 Sobota 25.4. Aldeanueva del Camino – Salamanka 105 km....................... 8 Neděle 26.4. Salamanka – Benavente 158 km ........................................... 9 Pondělí 27.4. Benavente – Ponferrada 135 km ......................................... 10 Středa 29.4. Portomarín – Santiago 140 km ............................................. 14 Čtvrtek 30.4. Santiago – Abadín 139 km ................................................... 16 Pátek 1. máj. Abadín – Soto de Luiňa 134 km .......................................... 17 Sobota 2.5. Soto de Luiňa – La Isla 112 km.............................................. 20 Neděle 3.5. La Isla – Santander 160 km ................................................... 23 Pondělí 4.5. Santander – Castro Urdiales 103 km..................................... 24 Úterý 5.5. Castro Urdiales – Orio 162 km.................................................. 25 Úterý 5.5. Castro Urdiales – Orio 162 km.................................................. 26 Středa 6.5. Orio – Irún 48 km .................................................................... 28 Dovětek..................................................................................................... 29 Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2009
1
Po Španělsku na kole Čtvrtek 16.4. – neděle 19.4.2009 Jičín – Granada kamionem Tři a půl dne kamionem trvala zajímavá cesta z Jičína do Granady ležící na jihozápadě Španělska s pohodovým řidičem Carga Petrem Luňákem. Ekonomická krize
se
pozitivně projevila menším počtem kamionů na dálnicích
a
plynulou jízdou, kromě průjezdu Prahou, který
trval
skoro
1,5
hodiny,
a
také volných parkovištích pro kamiony. Sympatické v Německu a Francii je, že podél dálnic nejsou žádné billboardy a reklamy rozptylující řidiče, ale uklidňující zeleň, někde rozkvetlé barevné keře a pořádek kolem.
2
Ve Francii na úseku cca 250 km jsme minuli 4 atomové elektrárny a další se staví. Zřejmě se jich Francouzi nebojí, když bydlí v jejich blízkosti.
Neděle 19.4. Granada 38 km Pouť na kole jsem začal v Granadě ležící v oblasti Andalusie, patřící mezi nejkrásnější část Španělska už v neděli odpoledne. Na jihovýchodě jsou vysoké hory, na jihozápadě příjemné pláže Středozemního moře. Vnitrozemím se táhnou nekonečná plantáže oliv a slunečnic, je tu vysázeno mnoho vinné révy, neboť je to kraj výtečného sherry. Granada patří mezi nejkrásnější města světa, má 240 000 obyvatel a rozprostírá se
na
pahorcích v úrodném údolí před zasněženými vrcholy pohoří Sierra Nevady. Na kopci zvaném Sabica leží
Alhambra,
což
znamená
arabsky červeň. Je to jedna z nejkrásnějších světských staveb na celém
světě
a
jedinečná
ve
Španělsku. Tento klenot renesance skrývá dnes Muzeum maurského umění. Nejlépe udržované paláce jsou palác Comares a Lví palác, který vedl k harému. Krásné zahrady s myrtami, cypřiši, vavřínovými stromy, záhony růží, fialek a karafiátů obklopují věžové paláce Torre de las Infantas a Torre de la Cautiva. Nejstarší část tvoří pevnost Alcazaba, ze které se dochovaly už jen mohutné hradby. Zajímavá je cikánská čtvrť s příbytky v jeskyních zvaná Sacramonte. Ve staré arabské čtvrti Albaicín jsem popíjel červené víno a večer sledoval místní tanec flamengo zrovna jako před 13 roky s manželkou - hlemýždě jsem tentokráte neochutnal.
3
Pondělí 20.4. Sierra Nevada 102 km Počasí překročilo všechna očekávání - lepší ani nemohlo být. Jasná obloha, teplota 24 stupňů, slabý vítr. Dopoledne jsem už na kole skoro 3,5 hodiny stoupal po vysokohorské silnici z nadmořské výšky v Granadě 700 m n.m. až k sedlu Veleta v pohoří Sierra Nevada, kde mě zastavila až vysoká bariéra sněhu - dále nebylo vyfrézováno. Proto jsem musel skončit ve výšce 2800 m , ale i tak jsem byl nesmírně spokojen. Abych se vyšplhal
do sedla Veleta 3398 m n.m., musel bych přijet až v červnu. Už mám za sebou nejvyšší sedlo Col de Iseran 2770 m n.m., děsivý průsmyk Galibier v Alpách 2646 m n.m. a zničující stoupání na Alpe d´Huez, také v Alpách. Toto však je lahůdka s průměrným stoupáním 6,3% v délce 41 km!!! Ještě včera nahoře napadlo 25 cm nového sněhu.. Dolů jsem sletěl za hodinu a občas na tachometru byla rychlost až 60 km za hodinu. Byl to překrásný zážitek a přál bych ho každému cyklistovi.
4
Musím se vrátit k překrásnému lyžařskému středisku pohoří Sierra Nevada, kde leží sedlo Veleta 3398 m n.m., dostupné v létě na kole, autem nebo linkovým autobusem s nápisem Mulhacén. Je to
nejvyšší
hora Pyrenejského poloostrova 3478 m n.m. a
snadno
dostupná
ze
sedla Veleta. V pohoří je celkem 14 vrcholů vyšších jak 3000 m.
Úterý 21.4. Granada – Cordoba 168 km Dnes začala má poutní cesta tzv. Camino Mozarabe z Granady do Santiaga de Compostella. Poutníci ji podnikají pěšky, na kole nebo na koni. Pro mě je nejsnazší kolo a tak jsem jel z Granady do Cordoby, což bylo 168 km za 6,5 hodiny. V délce 150 kilometrů jsem neviděl nic jiného než olivovníky. Jen kolem městeček, která jsou od sebe vzdálena zhruba třicet kilometrů, jsou ovocné sady a v nich převládají třešně a meruňky. Jsou zde závody na zpracování
oliv a výrobu oleje. Ve městě Baena, kde jsem
obědval, je také "olivové" muzeum. Silnice byla s minimálním provozem v členitém terénu v nadmořské výšce 500 - 900 m. Opět jasná obloha, ale vyšší teplota než dosud. Večer v Cordobě bylo dokonce 30°C. Ubytoval jsem se v historickém centru za 15 euro. Večer i středeční dopoledne jsem
5
se věnoval prohlídce nádherného města, které opravdu žije. Hospůdky byly plné lidí a tak i já jsem ochutnal pravé "tapas", což je ve Španělsku typická chuťovka servírovaná k vínu nebo pivu. Mohou to být plátky sušené šunky, olivy plněné vším možným, nejrůznější druhy sýrů a klobásek, uzeniny pikantní i méně pikantní, rybičky v nálevu, smažené i zalité omáčkou, krokety rybí i zeleninové, masové kuličky, kalamáry, krevety a další plody moře, vše vystavené na odiv za proskleným pultem, stačí ukázat prstem.
Středa 22.4. Cordoba – Llerena 163 km Ráno nemohu minout gotickou katedrálu postavenou uprostřed mešity vnitřní prostor s lesem mramorových, jaspisových a porfyrových sloupů je jedinečný. Jde o třetí největší mešitu na světě. Oblouky jsou z cihel a vápence a oddělují 19 chrámových lodí dlouhých 175 m. Za mešitou u řeky jsou věže Alcázaru (španělský název pro hrad nebo pevnost odvozený z maurského názvu – zde v něm sídlila inkvizice i Katoličtí králové během granadského tažení) s krásným parkem. Městské hradby za Alcázarem jsou zachovalé a vedou k bráně Puerta de Almodóvar, což je brána k Židovské čtvrti, která se svými křivolakými uličkami plnými květin patří k největším ve Španělsku. Románský most je nově opraven, zatímco katedrála je částečně zakryta lešením - právě odtud by na ni byl nejhezčí pohled. Za městem je luxusní zámek Medina Azahara, vybudovaný v roce 936 za kalifské nadvlády. Před obědem jsem opustil Cordobu a hned mě čekalo
stoupání o 500 m výše, taková naše Špindlerovka. Byl opět
slunečný den, boční vítr od východu, ale triko bylo na kopci propocené. Celý den jsem se pohyboval ve výšce 500 - 700 m n.m., stále jako na lochnesce, nahoru a dolů. Včerejší olivovníky dnes vystřídaly v první polovině cesty duby korkovníky a mezi nimi stáda ovcí, v druhé časti již bylo vidět jen obilí - ječmen, pšenice a řepka olejka. Kromě oběda jsem občas 6
zastavil v nějaké hospůdce, kde jsem k pivu dostal jejich "tapas". Vždy to bylo překvapení, ale tentokráte moc dobré - výborná teplá masa s rýží a podruhé grilované maso s pomfritem - pokaždé jsem platil pouhých 1,2 eura!!! Po více jak sedmi hodinách jsem skončil v městečku Llerena (opravdu jsou na začátku dvě písmena L), bývalém regionálním sídle inkvizice, jejíž palác je dosud zachován. Dnes to dalo 163 km. Předtím jsem projížděl kolem více jak 1500 slunečních kolektorů rozměrů odhadem 6 x 9 metrů, kterých přibývá ve Španělsku stále více zrovna jako větrných elektráren.
Čtvrtek 23.4. Llerena – Aldea del Cano 156 km Ráno jako obvykle slunečné, ranní teplota 12°C se odpoledne vyšplhala na 28°C. Za hodinu jsem byl ve m ěstě Zafra, kde jsem se napojil na poutní cestu od jihu, tj. od Sevilly do Santiaga, zvanou "Via de la Plata". Konečně jsem začal potkávat poutníky, i když jich zatím mnoho nebylo. Zafře se říká "Malá Sevilla" a jsou zde stálé dobytčí trhy. Na náměstí Plaza Grande stíněném palmami jsem posvačil a pokračoval zcela volnou překrásnou silnicí, kterou doma neznám, do Meridy. Vedle je souběžná dálnice zdarma, zvaná autovía. Kromě toho existují i dálnice placené, zvané autopisty. V okolí silnice jsou tentokráte vinice až do Meridy. Do města jsem se dostal po římském mostě s šedesáti oblouky přes řeku Guadianu. Další most je moderní. Poobědval jsem v centru na náměstí Plaza de Espaňa přímo u radnice. Římská část města s divadlem a amfiteátrem pro 14 000 diváků měla polední přestávku a tak jsem pokračoval směrem na Cáceres. Opět po zcela volné silnici až do Aldea del Cano, kde jsem se v poutnické ubytovně ubytoval za pouhá tři eura. Dopřál jsem si láhev červeného Iracha 2002 a konečně se potkal s poutníky, tito byli z Anglie. Doposud jsem využíval hostely za cenu do 15 euro. 7
Pátek 24.4. Aldea del Cano – Aldeanueva del Camino 150 km Opět nádherné počasí. Pokračoval jsem do Cáceres, ale protože jsem projížděl vesnicí Montánchez, kde je nejlepší šunka "Pata negra jamon" , tak si ji kupuji a k ní si dopřávám těžké bílé víno z domácích vinic "vino de pitarra", abych se odměnil za dobrou práci na kole. Šunka je výborná, protože místní prasata se živí bukvicemi a žaludy z okolních lesů. Při cestě do Cáceres fotím opevněný arabský hrad. Ve městě Cáceres, kousek od náměstí Plaza Mayor, je překrásný chrám a mám to štěstí, že jsem se tu setkal s farářem, který mi vydal poutnický pas tzv. Credencial, jenž mě opravňuje k levnému ubytování, někdy i stravování. Strávili jsme spolu skoro půl hodiny a říkal, že jsem první poutník z Čech, kterého potkal. Získal jsem si ho po předložení dvou credencialů z loňského roku – absolvovaných pěšky i na kole. Musel jsem s ním zajít na prohlídku jeho chrámu. Ve městě je mnoho středověkých a renesančních památek, krásná je Torre del Bujaco. Jsou tu vlivy maurské, křesťanské, římské i islámské kultury. Poté jsem projel chráněným národním parkem Monfrague mezi řekami Tajo a Tietar, odkud je vidět velká vodní plocha, což je rezervace zvířat a ptactva a jedna z největších čapích. Kolem jsou většinou jen duby a louky a na nich se převážně pásly vyhublé ovce a krávy, občas mezi nimi byli i černí býci. Krátkou zástavku jsem věnoval městu Plasencia a jeho románsko-gotické katedrále. Perfektní jsou zde silnice, většinou jen pro poutníky a cyklisty, neboť souběžně s nimi jsou dálnice, kterým řidiči motorových vozidel naštěstí dávají přednost. Ubytoval jsem se v noclehárně ve vsi Aldeanueva del Camino, což bylo od rána 150 km.
Sobota 25.4. Aldeanueva del Camino – Salamanka 105 km Časně ráno jsem vyrazil do hor Sierra de Candelano, kde ještě ležel sníh. Na obloze byly tentokráte mraky, ráno jen 6°C a od severu silný vítr, který 8
znesnadňoval jinak pěknou cestu. Zima mi však nebyla, neboť z výšky 500 m jsem stoupal do sedla Vallejera 1202 m n.m.. Dvě zástavky jsem učinil v baru na tzv. tapas a obě byly skvělé. Každá s třetinkou piva za pouhých 1,2 eura a k ní mi dali tolik masa, co nemívám někdy k obědu ani doma. Tentokráte kolem silnice byly jen duby a občas pasoucí se stáda dobytka. Většinou pustina. Projel jsem starými židovskými obcemi Hervás a Béjar, kde preferují jehněčí a skopové - proto tolik ovcí kolem. Jen 105 kilometrů dlouhá byla cesta do překrásného města Salamanka, které mne nezklamalo. Navíc ubytování hned vedle fantastické katedrály v ubytovně pro poutníky, která je spíš luxusním malým hotelem, ale s pevným řádem, za dobrovolný příspěvek 3 eura. Salamanka leží v nadmořské výšce 800 m. Je to univerzitní renezanční město a říká se o ní, že je zlatá. Už ve 13. století měla svou universitu, tzn. založenou dříve než Karlova v Praze. Dnes má university tři: státní, biskupskou a dominikánskou - všechny jsou vybudovány ze zlatě žlutého pískovce, což byla při západu slunce nádherná podívaná (zde mi bohužel fotoaparát oznámil, že už není místo na další snímky). Stará katedrála je z 12. století s byzantskou věží a hned vedle je nová, vyšší gotická ze 16. století. Náměstí Plaza Mayor v barokním stylu je prý nejkrásnější ve Španělsku. Do města jsem přijel přes řeku Tormes po románském mostě s kamenným býkem.
Neděle 26.4. Salamanka – Benavente 158 km Všichni poutníci vstávali až v 6,45 hodin a většina z nich zpívala slavnostní katolickou píseň s obsahem asi: sláva, vstávejme... Přesně v 7 hodin se podávala společná snídaně. Japonec a já jsme trochu vybočili z tohoto rituálu a dostalo se nám napomenutí, že není možné vstát a snídat dříve.
9
Ráno po stejném mostě jsem město opustil a vydal se do starého opevněného města Zamora. Znovu jsem se díval z hradeb Castilla do říčního údolí a opět si prohlédl románskou katedrálu s byzantskou kopulí, neboť jsem zde končil cestu na kole loni na podzim. Tentokráte jsem pokračoval do Benavente, což dalo 156 km, kde jsem se ubytoval na zrušeném vlakovém nádraží zdarma. Převýšení bylo malé, jen severní vítr byl krutý. Kolem silnice občas zaseté obilí, ale víc půdy tu leží ladem. Jel jsem v pohraničí poblíž Portugalska ve velmi málo obydlené krajině. Město samotné leží mezi řekami río Esla a río Orbigo. Zajímavý je klášter San Juan del Mercado s nejstarší gotickou klenbou ve Španělsku. Bohužel trochu pršelo a tak jsem se oblékl
více
včetně
nepromokavých návleků na boty a pláštěnky. Naštěstí déšť trval jen hodinu.
Pondělí 27.4. Benavente – Ponferrada 135 km Pokračoval jsem do starého biskupského
města
Astorga,
kde jsem se napojil na tzv. Camino frances. Odtud až do Santiaga jsem pokračoval po stejné cestě jako v loni. Z významných památek ve městě Astorga zopakuji jen pozdně gotickou katedrálu ze 16. století
10
a biskupský palác navržený Gaudím, kde je muzeum Svatojakubské cesty. Za Astorgou jsem začal stoupat do Leonských hor a jet proti silnému studenému Krásné
větru. hory
tentokráte
byly
zahalené v
mracích a začalo drobně pršet. Tak jsem ihned změnil plán a místo na nejvyšší sedlo ve výšce 1500
m
jsem
zvolil
snazší cestu po zcela prázdné silnici, ale přes nižší sedlo Manzanal ve
výšce 1225 m n.m., přímo do města Ponferrada, kam jsem dorazil v 17 hodin. Celkem to bylo 135 km.
11
Úterý 28.4. Ponferrada – Portomarín 130 km Až ráno jsem si tu prohlédl románský hrad, který střežil "Železný most" přes řeku río Sil a hlavní kostel Nuestra Seňora de la Enciana, prošel městskou branou a fotil barokní radnici.
Ve Villafranca jsem zavzpomínal na svého souseda Karla S. z Jičína, který tu loni předčasně ukončil své putování, ale těší se na "repete". Počasí bylo chladné a opět drobně pršelo. I tak jsem pokračoval opět do hor a z nadmořské výšky 450 m jsem musel vystoupat postupně do tří sedel v pořadí El Cebreio 1300 m, Alto de San Roque 1270 m a Alto de Poio
12
1335 m, což bylo nejvyšší cesty.
místo Na
dosažení nadmořské
mé
oslavu této výšky
jsem si v horském baru
dal
pečené
jehněčí maso a poseděl s poutníky u krbu - moc příjemné, ve sjezdu jsem si liboval v teplém oblečení, které jsem nepředpokládal, že
vůbec
použiji.
Na
vrcholu Leonského pohoří jsem vstoupil do Galicie, provincie Lugo. Úžasný byl asi 10 kilometrů dlouhý sjezd do městečka Triacastela; žádná auta a na tachometru více jak 50 km/hod. Pokračoval jsem až do Portomarínu, kde už nebylo místo v městské ubytovně s kapacitou 200 lůžek, a tak jsem spal v soukromém penzionu za dvojnásobnou cenu 8 euro.
13
Středa 29.4. Portomarín – Santiago 140 km Pokračoval jsem do Santiaga de Compostella. Projížděl jsem malými vesničkami, všude jsou svérázné sušáky na kukuřici a stáda dobytka. Kolem městečka Arzúa jsou borovicové lesy a začínají eukalyptové háje. Na předměstí
Santiaga v
Monte del Gozo, což je "Hora radosti", je velký monument postavený
před
návštěvou
papeže Jana Pavla II. Asi 1 km odtud jsem se ubytoval
v
obrovském
komplexu
pro
poutníky.
Bydlel jsem v jednom ze třiceti
přízemních
objektů;
každý má 12 pokojů po 8 lůžkách,
tj.
celkem
2880
lůžek! Další ubytovny jsou v samém centru města a tak skoro 5000 poutníků denně jich využívá. Nejvíce domácí Španělé, ale o nic méně není Italů, Němců a Francouzů a potkal jsem velké skupiny Japonců a Argentinců. Sympatické bylo přivítání správcem ubytovny, když si přečetl z poutnického pasu národnost, tak mě ještě oslovil: "Vítejte" a podal mi ruku a usmál se. Na periferii Santiaga je moderní věž s bronzovými postavami dvaceti nejvýznamnějších osobností, které navštívily Santiago, a mezi nimi též náš rodák Lev z Rožmitálu. 14
Má první cesta vedla ke katedrále a poté jsem si vyzvedl Credencial del peregrino, což je osvědčení o vykonané cestě. Ještě něco z historie. Santiago
de
Compostella
bylo
založeno ve 4. století našeho letopočtu (v překladu
Hvězdné
pole). V 9. století zde byly objeveny ostatky svatého
Jakuba
Staršího, jednoho z dvanácti Jeho
ostatky
apoštolů.
jsou
uloženy v katedrále, která
je
cílem
Svatojakubské pouti, zvané
Camino
di
Santiago. Tisíce lidí z celého
světa
kráčí
často až ze svých domovů nebo jen z některých Španělska
měst k
této
Katedrále. Už třikrát jsem šel a jel do Santiaga, jen sám, příroda a románské památky kolem, nebe nade mnou, abych zde rozsvítil svíčky za sebe a své přátele, které mám rád. Prožívám zde radost z toho, že žiji. 15
Čtvrtek 30.4. Santiago – Abadín 139 km Na čtvrtek celou noc pršelo a drobně ještě ráno. Tak jsem si přispal, dlouho snídal, ale protože v 8 hod. všichni musí opustit ubytovnu, aby ji připravili pro další poutníky, tak i já se začal vracet ze Santiaga domů. Asi 800 km mně čekalo na kole a dalších 1900 km kamionem Carga do Jičína. Prvních 38 km jsem se vracel po skoro stejné cestě do Arzua, kde začala další poutní cesta, ale v protisměru, tzv. Camino del Norte, začínající v Irunu. Překrásná silnice vedla eukalyptovými háji a borovými lesy a žlutě kvetoucími keři; občas hospodářská stavení. Vše bylo pěkné, až na ten déšť. Cestu jsem několikrát přerušil, abych oschl buď v knihovně u internetu nebo se zastavil v pivnici na tapas. Ve 13 hod. jsem zastavil v Sobradu Montes na oběd a to už lilo. Zde jsem si uvědomil, proč říkají Galicie verde neboli zelená – stále tu prší. I v dešti jsem nelenil a fotil klášter, který sloužil cisterciánům a byl založen už r. 952 a stále stojí. Byl první pro tento řád ve 16
Španělsku. Ale kolem 15. hod. vyšlo slunce a to hřálo až do Abadínu, kde jsem
se
s2
Angličany
ubytoval
v městské noclehárně za pouhá 3€. Pohoda, max. klid, nic víc jsem si nepřál. Po osprchování, praní, čištění kola, nákupu a večeře jen klábosení s poutníky. Bylo to 139 perných km.
Pátek 1. máj. Abadín – Soto de Luiňa 134 km Konečně ráno nepršelo. Po osmé hodině jsem začal na kole proti slunci a rychle sjel z nadmořské výšky 600 m skoro na úroveň moře do Mondoňela, kde mě městská
policie
ochotně
zavedla
ke
katedrále. Bohužel byla ještě zavřená, neboť v 9 hod. Španělé ještě spí, zvláště, když
mají
svátek.
Pokračoval
jsem
eukalyptovými lesy do města Ribadeo,
17
kde je mnoho paláců a chtěl si nakoupit. Ale vše bylo zavřené zrovna jako každou neděli; ani supermarkety nefungují v neděli jako u nás.. Zachránilo mě velké tržiště, kde se však prodávala jen kvalitní vína, sýry a různé druhy chleba – ty nejlepší z nejlepších. Proto jsem ochutnával, nakoupil a posvačil.
Potom
už
jsem se přiblížil k moři. S výjezdem
na
kole
z Ribadeo mi pomohla silniční policie tak, že jsem přejel po 600 m dlouhém mostě dálnice po úzké lávce pro pěší přes řeku rio Santo vtékající
do
moře.
V Tapia jsem zastavil, abych
se
pohledem mořské mnoho
kochal na
velké
vlny,
kde
odvážlivců v neoprenovém
oblečení na prknech se snažilo dostat nahoru, ale marně a tak se jen houpali Další
na
vlnách.
zastávka
byla
Navia, kde eukalyptová alej vede z centra města až k moři. Asi 30 km jsem
18
jel podél moře, kde ale foukal silný boční vítr. Horší však bylo posledních 45 km, kdy se silnice vzdálila do hor. Tam jsem jel buď nahoru nebo dolů, nic jiného
nebylo.
V městečku Luarca jsem zastavil, abych se posilnil. Objednal jsem si rybí polévku a přinesli mi velikou mísu, kde byly jak mořští
krabi,
škeble
a
v nich;
tak maso
k tomu
ošatku
chleba
a
víno a já snědl vše. Snad to byly 3 porce a já si tak pochutnal! Překrásnou
úzkou
horskou
silnicí lemovanou
přímořskou vegetací jsem
pokračoval
nahoru a dolů až do Soto de Luiňa, kde jsem
se ubytoval.
Zaregistroval jsem se v kavárně na náměstí a spal s 2 Francouzkami ve velké církevní ubytovně zdarma. Bylo to krásných, ale v závěru moc náročných 134 km. Členitá cesta, výhledy na moře, hustá rekreační 19
zástavba, ale klid a pohoda. To už jsem opustil Galicii a jel v Baskicku, kde mají vlastní jazyk. Skoro celý den byl slunečný. jsem
Překrásný
prožil
na
večer místním
náměstí se Španěly, kde hrála muzika, ochutnávaly včetně sidry,
tančilo místní
se
a
dobroty
což je vyhlášené
červené jablečné víno – pro mě nic moc. Pili jej všichni a hlavně jsem obdivoval způsob nalévání z lahve
do
sklenice;
láhev
v úrovni hlavy v jedné ruce a sklenice v úrovni pasu v druhé ruce a dotyčný se dívá dopředu na Vás; artistický kousek.
Sobota 2.5. Soto de Luiňa – La Isla 112 km Slunce hřálo už od rána a tak jsem brzy odložil teplé cyklistické oblečení, neboť kopce byly sice krátké, ale vydatné a stále se opakovaly. Vrátil jsem se od moře kousek do hor a pokaždé jsem vystoupal 150 až 200 výškových metrů a hned sjel zase dolů. To se opakovalo celé dopoledne a tak bych to přirovnal jako bych jezdil 4 hod. mezi Bradleckou Lhotou a Lomnicí. Okolí však bylo překrásné; eukalyptové nebo borové lesy, kvetoucí vonící keře, kaktusy, palmy, citroníky, upravené krásné domy a vily pro rekreaci,
20
výhledy na velké vlny na moři, příjemní lidé snažící se s Vámi domluvit, pohoda a klid.
Hezké je staré
městské
jádro
v Avilés
zrovna jako velké přístavní město
Gijón,
které
má
300 000 obyvatel. Dlouho jsem si prohlížel městské centrum
s lákavými
hospůdkami, kde prodávali speciality jako je cejn nebo štika, ale i jiná grilovaná masa.
Ochutnal
asturskou
jsem
fazolovou
polévku (fabes) s masem, slaninou
dobré červené. Dalších 30 km do Villaviciosa bylo stejně těžkých a tak jsem cestu ukončil už v pěkné vsi La Isla přímo u moře, kde byla hezká ubytovna, opět dobře vybavená za 5€. Proto nepřekvapilo, že
21
a
uzenkami
a
byla skoro plná, neboť tu byli nejen poutníci co jdou pěšky či jedou na kole, ale i ti, co používají
auto
nebo
autobus.
Ani
se
nedivím, neboť většina poutníků v penzijním
byla
už
věku
a
těžko by cestu v tak náročném
terénu
zvládli. I já ujel za celý den na kole jen 112 km. Večer mi dělali společnost
teolog
z Verony a obchodník Gianni též z Verony, kteří
byli
na
poutní
cestě už po sedmé a starší
manželé
z Rakouska. Spát jsem šel
opět
poslední,
když jsem dopil svou obvyklou
láhev
červeného na dobrou noc.
22
Neděle 3.5. La Isla – Santander 160 km Z nádherných, ale náročných hor nedaleko moře jsem se vrátil k pobřeží, kde byla silnice pro jízdu na kole nesrovnatelně snazší. Prázdná byla silnice, neboť Španělé
asi
spali
10.
do
hod a tak jsem si
to
užíval.
Kolem
byly
kvetoucí sady jabloní, z jejichž plodů dělají oblíbenou sidru
–
jablečné víno. Zatím co nad mořem
bylo
jasno,
hory
byly zahalené v mracích, teplota
17°C.
Potkával jsem mnoho španělských cyklistů, občas i poutníky na kolech i pěšky, všichni se zdravíme. Několik zastávek bylo u 23
moře, jehož vlny byly obrovské a moře zřejmě ještě studené. Z mnoha městeček, která jsem projel, připomenu alespoň jedno – Santillana; je to památkově chráněné území, středověké městečko a je klenotem převážně „prázdné“ krajiny.
Kolem
silnice jsou opět sady rozkvetlých jabloní, pasoucí se
dobytek
a
roste tu vše – pěkná černozem, vlhko a teplo. Tato
oblast
Asturia má nejkrásnější krajinu, hluboká údolí, zelené louky, bujné křoviny. Pastviny se táhnou ke skalnatému pobřeží. Po 160 km cesty jsem se ubytoval v přístavním městě Santander v doporučené ubytovně v samém centru za 6€. Spravuje ji starší Italka od jezera Como a tak se tu Italy jen hemžilo. Někteří přijeli i auty a zřejmě tak budou i pokračovat až do Santiaga, neboť pro ně je tu levně a ještě ušetří. Ubytování za 6€ se jim zdálo drahé zrovna jako večeře „Frutti di mare“ za 8€; doma by platili 3x více.
Pondělí 4.5. Santander – Castro Urdiales 103 km Ráno jsem nespěchal, neboť jsem měl časový náskok a tak dopoledne jsem věnoval prohlídce města. Obloha byla ráno zatažená, ale postupně se
24
vyjasnilo. Nejprve jsem si prohlédl královský Palác de la
Magdalena
5
km
od
města, potom katedrálu, a před odjezdem zajel až na pláž El Sardinero. Nebyly vidět pohoří
zasněžené Picos
Cantabriský opravdu město.
pěkné Po
přístavní
obědě
jsem
pokračoval do Castro Urdus, což bylo 93 km a ubytoval se v městském
zařízení
za
pouhá 3€ opět blízko pobřeží moře. Zde mají sídla bohatší lidé
z blízkého
Bilbaa
kastilského
u
moře
s překrásnými plážemi.
25
de
vrcholky Europa.
Santander
je
Úterý 5.5. Castro Urdiales – Orio 162 km Po 2 hodinách jsem přijel do Bilbaa, což byl původně cíl mé cesty. Je to největší baskické město, které má 430 000 obyvatel a velký přístav. Původní staré město je rozložené kolem gotické katedrály Santiago. Blízko je Plaza
Nueva
lemovaná
podloubími.
Mezi starým městem a řekou vede
promenáda Paseo del Stenal, kde je divadlo a osmihranný kostel Sant Nicolas de Bari a vyfotil jsem i baskické muzeum. Navštívil jsem židovskou synagogu,
kde
na
bohoslužbě
mnoho
lidí
nebylo. S přítelem z Carga jsem
se
domluvil
na
návratu kamionem až na další
den
pokračoval
a
tak
směr
jsem Irun.
Nádherná byla cesta podél moře s mnoha zastávkami a potkával jsem desítky španělských cyklistů v obou směrech, s některými
26
absolvoval i část jízdy (do kopce jsem jim nestačil, neboť měli
závodní
speciály).
Překrásnou
cestu
zakončil
162
po
jsem km
ve
vesničce Orio, kde jsem se na samém jejím vršku ubytoval, připravil s poutníky
večeři
a
povídal
z Německa
a
Španělska. Skoro jako každý večer na chvilku jsem zašel do uliček starého města, neboť jsem zvědavý, jak žijí lidé jinde –
proto
cestuji.
Když
se
kdekoliv ubytuji, což je vždy určité ubytovat se dobře a levně –jdu nasát atmosféru
města,
ochutnat
nebo
je
prohlédnout jaká jídla vaří v místních hospodách. Ve Španělsku to byly hlavně hovězí speciality a dary moře a vynikající červená vína. Poznávám jiné varianty lidského života – to je to, co mě zatím nikdy neunavilo. Vždy jsem rád, kde žiji. Nezapomínám na to, že jsem na tomto světě jenom na návštěvě.
27
dobrodružství
–
Středa 6.5. Orio – Irún 48 km Byl to poslední den ve Španělsku, kdy jsem se posadil na kolo. Vyjel jsem opravdu brzy, už v 7 hodin. Pobřeží bylo skryto v zeleni, v barevné kulise moře,
která
se
snoubí
s nebesy; porozumění jako by dýchalo ze šumění větru i
moře,
na
němž
se
pohybovaly lodě i lodičky. Tady jsem si říkal: „zastav se, pokud je čas…“ Jen 48 km to bylo do Irunu, města na hranicích s Francií. Zde jsem se po obědě setkal s řidičem Pavlem Danielkou, který mě v pohodě odvezl do druhého dne večer
do
francouzského
města Metz. Protože se nevracel do Čech, čekal zde už další řidič Carga Tibor Fedák s kamionem, který vezl zboží přímo do Jičína. S ním jsem v pátek 8.5. v poledne přijel domů. Celkem to bylo 23 dní mimo domov a 17 dní z toho na kole. Ujel jsem překrásných, ale někdy dost náročných 2303 km. Jsem spokojený s výkonem, i když počasí nebylo vždy ideální. A spokojenost je velké bohatství. Proč nadávat na počasí, když s tím nikdo
28
nic nezmůže. Velký je ten, kdo přemůže sám sebe. Putování mi přineslo radost, štěstí a smysluplné naplnění života. Ve svém deníčku z loňské cesty na kole 12.10. jsem napsal o svém plánu, který jsem nyní uskutečnil toto: “už dopředu se raduji z toho, že budu opět poutníkem na cestě do Santiaga. Cesta nebude pro mě trápení, neboť cesta je pro mě radost, radost z hledání a poznávání“. A toto se mi podařilo, můj další sen se splnil. A chci snít dál. Závěrem chci říci ještě toto: Na této cestě jsem potkal mnoho lidí, kteří mají touhu jít nebo jet, někdy ani neví proč. A takový jsem i já. Musím někam jít, mnohdy bez jasného důvodu. Prožíval jsem radost a žil naplno. Nejvíce budu vzpomínat na všechna setkání s poutníky, jejich pokoru a úctu k životu.
Dovětek náklady na cestu za 23 dní byly 400 € + 700 Kč = 11 700 Kč, tj. cca 500 Kč/den. Překvapivě jsem se vrátil o 1 kg těžší po značném vydání energie, neboť jsem konzumoval velmi mnoho dobrých pochoutek včetně pití, převážně piva a vína. V Jičíně 9. května
Ivan
29
