Putování na kole po Černé Hoře, ale nejen tam Jen 3 dny po návratu ze Slovinska, kde jsem cestoval na kole jako vedoucí zájezdu CK Alpina s 25 klienty od Julských Alp až k Jadranskému moři s malým výletem do Chorvatska a nádhernou závěrečnou horskou etapou z Bledu k Bohinjskému jezeru a zpět (za 7 dní 501 km), jsem se vydal po více jak 35 letech do Černé Hory. V plánu byly cyklistické výlety v Národních parcích a jeden pěší výlet v oblasti Durmitoru, kde nedávno byla ještě válka, prohlídka historických měst a ukončení cesty koupáním v moři. Těšil jsem se na cestování, dobrodružství, nové zážitky; šel jsem často do neznáma. Za sebou klienty CK, kteří mi důvěřovali a já je nechtěl zklamat. Jednoduché je to pro mne v italských Dolomitech, které znám stejně dobře jako Krkonoše,. Ale zde to byla pro mne výzva; ukaž co umíš, jak dovedeš improvizovat; příležitost, která se nevyskytuje každý den ani každý rok. Cesta začala být dobrodružná už v samotných Pardubicích, kde mi průvodčí rychlíku nechtěl naložit můj dopravní prostředek, tj. jízdní kolo. Nakonec se našlo místo v uličce na samém konci rychlíku. V dalším vlaku, Pendolinu do Brna, bych musel zaplatit příplatek a ještě za místenku pro kolo. Z Brna jsem cestoval už autobusem do Bratislavy, kde jsme doplnili počet klientů na 36. Dále přes Maďarsko a Srbsko, kde se cesta prodloužila o 3 hodiny čekáním na hranicích. Srbský celník byl nepříjemný a arogantní a čekal na úplatek. Připomnělo mi to slovensko ukrajinskou hranici, kde nás loni zdrželi více jak 4 hodiny. V tu chvíli jsem si znovu uvědomil, jak je skvělé cestování v zemích Evropské unie, kde už skoro rok hranice neexistují a tak pas nebo občanský průkaz z kapsy ani nevyndáte. Na hranici ze Srbska do Černé Hory celník kromě jiného kontroloval přívěs s koly a požadoval doklady (technické průkazy) od kol! Jinými slovy – udělil nám pokutu, resp. řekl si o 50€, jinak nás do země nepustí (pokuta pochopitelně bez dokladu). Byli jsme na cestě již 23 hodin a do cíle zbývala asi 1 hodina, a tak nakonec raději zaplatím požadovaných 50€ abychom mohli pokračovat do cíle. Po 18. hodině kempujeme u nádherného Biogradského jezera v nadmořské výšce 1094 m s čistou teplou vodou (23 st.). Bylo to více jak 24 hodin na cestě. Několik základních informací o Černé Hoře. Nachází se na pobřeží Jaderského moře mezi Chorvatskem a Albánií. Sousedí ještě s Bosnou a Hercegovinou a se Srbskem. Před rokem se oddělila od Srbska. Má 662 000 obyvatel, z toho 173 000 jich žije v hlavním městě Podgorica (do roku 1992 Titograd). Převažují Černohorci, dále tu žijí i Srbové a Albánci. Z náboženského hlediska se
1
většina hlásí k pravoslavné církvi, ale jsou tu i muslimové. Nejvýraznějším pohořím je Durmitor, Bjelasica a Komovi, významné jsou toky řek Tara a Morača, která ústí do Skadarského jezera. Z jezer stojí za zmínku Crno jezero v Durmitoru a jezero Biogradska Gora v Bjelasici. Černá Hora má velmi zachovalou přírodu a řídké osídlení. První výlet jsme začali tzv. „královskou cyklistickou etapou“ dlouhou 65 km s převýšením více jak 1500 m v Národním parku Bjelasica.
Vystoupali jsme skoro do výše 2000 m a vraceli se po hřebenu s nádhernými výhledy na vrcholy – nádhera; krásné šťavnaté louky, šotolinové cesty nahoru a dolů, časté výjezdy a sjezdy, ale žádná auta, málo lidí. Na travnatých loukách se vyskytuje 2000 druhů bylin a dokonce prales, kde jsou stromy až 500 let staré. Nejvyšší vrchol Crna Glava dosahuje výšky 2139 m. Občasná stavení připomínají dobu před 80. 2
léty. Sobotní piknik u čisté říčky trávila větší srbská rodina, která nás pozvala na odpolední svačinku. Ochutnávali jsme jehněčí maso na grilu,
domácí sýr, cukroví, rakiju i víno. Bylo to velice milé setkání a při náročné cestě všem chutnalo a byli spokojeni. Cyklistickou túru jsme zakončili koupáním v jezeře v kempinku a večeří. Tekutiny jsme doplňovali v příjemné malé restauraci přímo v kempu.
3
Další den jsme se přesunuli na kolech do 80 km vzdáleného města Žabljaku, ležícího v nadmořské výšce 1450 m, podél největší řeky Tara. Při cestě z Mojkovaku do Žabljaku jsme míjeli zajímavý most na 130 m
vysokých pilířích. Odtud asi polovina cyklistů využila autobusu, aby nemuseli zdolávat závěrečné stoupání cca 650 m. Dostali jsme se do pohoří Durmitoru s mnoha jezery, které je nejznámější a nejvíce navštěvované jak turisty, tak cyklisty a vodáky. Následující den jsme odložili kola a v pohorkách snadno vystoupili na vyhlídkový vrchol Savin Kuk 2313 m vysoko, odkud jsme shlédli celé pohoří včetně nejvyššího vrcholu Bobotov Kuk (2523), na jehož vrchol výstup a sestup zabere skoro 10 hodin času. Nám stačilo jen 7 hodin pochodu pod lanovkou a tak skoro hodinu jsme se kochali pohledy do údolí a odpočívali na vrcholu, neboť 4
počasí bylo velmi příznivé, v této výšce nezvykle teplo. Sestoupili jsme k Crnemu jezeru (1400), které má tvar nepravidelné osmičky a kolem jsou jehličnaté stromy. Jeho dvě části jsou spojené úzkým průlivem, který občas vysychá. Příjemné bylo koupání v tomto jezeře v Národním parku, i když jsme museli za vstup zaplatit každý 2€. Večer jsme zakončili v kempu na objednávku připraveným grilovaným jehněčím masem, domácím sýrem a vínem za 7€ za osobu; nechyběla ani rakije, kterou poskytl správce kempu. Druhý den strávený v NP jsme na kolech objeli celé pohoří, tzv. „prstenec Durmitoru“, což bylo skoro 100 km, ale s převýšením skoro 2100 m. Více jak 2/3 cesty bylo po úzkých asfaltových silnicích, zbytek po štěrkové cestě neboli šotolině. Zdaleka ne všichni zvládli tuto náročnou cestu a tak se včas vrátili stejnou cestou zpět do kempu. Někteří dali přednost prohlídce 10 km vzdáleného Hadího jezera a městečku Žabljak a okolních salaší. 5
Neradi jsme se loučili s Durmitorem, ale čekalo nás skoro stejně hezké pohoří Sinjajevina s nejvyšším vrcholem Babin Zub (2253), ale málo navštěvované. Má charakter náhorní plošiny výšky 1800 m a začíná tu
výstavba nových malých rekreačních domů, ale bez urbanistického plánu, spíše chaoticky (nové domy do krajiny moc nezapadají a jsou často namačkány jeden na druhý). Na 70 km dlouhé cestě jsme začali 25 km dlouhým sjezdem a pak následovalo opět stoupání do výšky cca 1800 m a znovu sjezd po překrásné asfaltové silnici téměř bez provozu
do obce Raško jen 500 m n.m. Převýšení ten den bylo 1200 m a sjezd přes 2300 m. Na horských kolech jsme se dolů řítili rychlosti až 70 km/hodinu, což jedna dívka nezvládla a došlo ke zranění. Řidič přivolané 6
sanitky žádal za převoz do blízké nemocnice v Kolašíně úplatek 40€ (bez dokladu), což jsem odmítl (všichni jsme měli pojištění do zahraničí).
Díky přivolané policii byla dívka dopravena do nemocnice v Podgorici (zastavili auto jedoucí kolem) a zdarma rychle ošetřena. Následovala cesta autobusem hlubokým kaňonem až 1300 m výšky podél řeky Morača po velmi frekventované silnici s mnoha neosvětlenými tunely do obce Bioči jen 150 m n.m., 12 km od hlavního města Podgorica. Ubytování na tzv. biofarmě sestávalo z velké posekané louky u řeky, suchého WC a hadice s tekoucí pitnou vodou. 7
Nádherné počasí zrovna jako úžasná scenérie hor kolem však zlepšila první ne příliš dobrý dojem z místa ubytování. Po ochutnání domácího vína byla nálada ještě lepší a tak jsme tu strávili i další noc.
Ráno nás vyvezl autobus o 1000 m výše do města Kolašin, což je středisko pro lyžování, pěší a cyklo turistiku a rybaření. Na pěší zóně je mnoho kaváren a restaurací. V Černé Hoře platí eura a ceny jsou srovnatelné s cenami v Česku. Odtud do pohoří Komovi vede nádherná trasa pro horská kola k Bukumirskému jezeru s rozkvetlými stulíky ve výšce 1550 m n.m., kde jsme využili volný čas ke koupání a odpočinku. Dlouhé sjezdy a výjezdy po kamenitých cestách byly hodně náročné a stály mnoho sil, ale nikdo nelitoval. Dostali jsme se až k pramenu řeky 8
Tara, která je 150 km dlouhá. Většina toku je splavná a pro svůj
9
dobrodružný ráz patří mezi oblíbené cíle raftingu. Cesty nás dovedly až 3 km před hranici Albánie, do jejíhož hraničního pásma se nedoporučuje vstupovat. Sjezd do kempu v nadmořské výšce pouhých 150 m byl velice dlouhý a neskutečně krásný, uchvacující (něco podobného jsem zažil jen v okolí Mont Blancu, ale zde nejezdí skoro žádná auta). Další den následoval přesun autobusem přes Podgoricu do Ulcinju, nejstaršího černohorského města, kde jsme za vstup museli zaplatit 0,5€ za osobu (hned na parkovišti autobusu). Kdy se něčeho podobného dočkáme v našich historických městech? Za zmínku stojí monastýr a mnoho luxusních kaváren. Následovala cykloetapa z výšky 650 m n.m. o 1000 m výše na 25 km dlouhé cestě do pohoří Lovčen a odtud sjezd po asfaltové silnici do 35 km vzdáleného Kotoru s rozdílem 1650 m! Překrásné staré město, nejzachovalejší středověké město, je opevněno hradbami až 20 m vysokými s třemi branami. Proti mořské bráně je renesanční hodinová věž. Úzkými uličkami se dojde až ke katedrále Sv. Tryfona z 9. století, což je symbol Kotoru.
10
Autobus nás dovezl k moři před město Budva, kde většina využila další den k odpočinku na pláži a koupání v Jaderském moři, které mělo teplotu
26 stupňů. Budva je též starobylé město a jeho zabarvené písčité pláže patří mezi nejhezčí v Evropě; je nejznámějším letoviskem Černé Hory. 11
Večer následoval noční přejezd přes pěkný záliv Boka Kotorská, podobající se skandinávským fjordům, do Bosny Hercegoviny a dále přes Dubrovník v Chorvatsku do pobřežního městečka Senj. Už jen
několik málo cyklistů využilo poslední pobytový den k menším cyklistickým vyjížďkám do pohoří Velebitu. Většina dala přednost odpočinku na téměř prázdné pláži u moře před nočním návratem do Brna, kde putování v pondělí ráno v 8 hodin skončilo. Bylo to dost náročných 9 dnů, ale stálo to za to. Dovětek: Vrátil jsem se 21.7.2008 odpoledne do Jičína. Téhož dne bylo ve sdělovacích prostředcích oznámeno zadržení Radovana Karadžiče po třinácti letech pátrání.
Jičín, 22.7.2008
Ivan
Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2008
12
