Viva Dubček, viva Brežněv! Finsko mezi Západem a Východem na přelomu 60. a 70. let Mohlo by se zdát, že dějiny tak geograficky a v podstatě i geopoliticky vzdálených zemí jako je bývalé Československo a Finsko nenabízejí příliš mnoho styčných bodů či dokonce paralel. Zdání však i v tomto případě klame. Neklidný rok 1968 zasáhl prakticky celou Evropu a stejně tak srpnová okupace Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy vyvolala větší či menší reakce na celém kontinentu včetně Finska. Finsko však československé události prožívalo intenzivněji než většina západoevropských
1
zemí, pokud ne přímo
nejintenzivněji. Mělo k tomu ostatně pádný důvod – jeho několikasetkilometrová hranice se Sovětským svazem nabádala prakticky celé poválečné období až do rozpadu Východního bloku k neustálé obezřetnosti. Finsko mělo s Ruskem a pozdějším Sovětským svazem velké a ne vždy slavné zkušenosti – od období vytoužené 2
autonomie získané v roce 1809 přes období útisku a cenzury na přelomu devatenáctého a dvacátého století až po krvavý konflikt v podobě Zimní a Pokračovací války. Právě čerstvé vzpomínky na dvojnásobnou roztržku s mocným sousedem položily základy finské zahraniční politice, specifické formě détente, která byla obdařena i vlastním názvem – finlandizace. Při jejím vytváření hrál naprosto nezastupitelnou roli politik, kvůli němuž byla změněna ústava, aby se mohl čtyřikrát za sebou ujmout prezidentského úřadu a setrvat v něm tak neuvěřitelných 26 let – Urho Kaleva Kekkonen. Finové vesměs věřili jeho schopnostem bez úhony protancovat sovětským porcelánem a on jejich očekávání v podstatě splnil – Finsko zůstalo nezávislou a demokratickou zemí. Neshoda však nadále panuje v tom, jestli cena, kterou Finsko za udržení svého specifického postavení zaplatilo, byla příliš vysoká či nikoliv.
Náš přítel Sovětský svaz 3
Finsko po skončení druhé světové války úzkostlivě trvalo na své neutralitě. Kekkonen rád ve spojení s finlandizací používal metaforu o mostu mezi Východem a Západem, nutno ovšem podotknout, že onen most nebyl příliš stabilní, jeho pilíře byly na východním konci poněkud silnější, a to i díky Smlouvě o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci z roku 1948 (tzv. YYA-sopimus). Tato smlouva zavazovala Finsko k vojenské pomoci Sovětskému svazu v případě, že by byl přes území Finska napaden Německem či jeho spojenci. Finsko se velmi obávalo o své jedinečné postavení, uvědomovalo si, že poměrně snadno mohlo po uzavření příměří 4
nastoupit cestu ostatních sovětských satelitů. Komunisté sice o takový scénář usilovali, přední finská komunistka Hertta Kuusinen dokonce mluvila o „československé cestě“, nicméně většina společnosti se takové cesty právem obávala. Přesto i zásluhou Kekkonena si Finsko ke svému východnímu sousedovi postupně vybudovalo vztah veskrze přátelský, zezačátku alespoň v rámci oficiální zahraničně-politické linie. Po válce zavedená cenzura byla sice v roce 1947 zrušena, nicméně po celou dobu studené války se Finové snažili našlapovat co nejopatrněji. 1
Termín „západoevropské země“ používám v geopolitickém slova smyslu, tedy pro země mimo Východní blok. Geograficky je Finsko samozřejmě nejvýchodnější zemí Evropy. 2 Finsko se tehdy z východošvédské provincie stalo autonomním ruským velkoknížectvím. 3 V samotném Finsku se mluví spíše o Zimní (1939-40), Pokračovací (1941-44), případně Laponské válce (1944-45). 4 Finsko dokonce ze strachu, aby souseda nedráždilo, odmítlo Marshallův plán, přestože mělo před sebou placení obrovských reparací.
V 50. letech stále ještě převládala obezřetnost, prezident Paasikivi neměl zdaleka tak pozitivní vztah k SSSR jako jeho nástupce Kekkonen a Finové se snažili udržet si „přátelský“odstup. Pravé šílenství v duchu „se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“ přišlo až na přelomu šedesátých a sedmdesátých let (jedním z impulzů byla vpravdě paradoxně okupace Československa) a vrcholu dosáhla v polovině sedmdesátých let. Šlo 5
na evropské poměry o relativně unikátní studentsko-kulturní hnutí, tzv. „taistolaiset“ , které se naprosto nekriticky stavělo k politice Sovětského svazu. Někteří z účastníků hnutí dokonce neváhali přihlásit se k odkazu J. V. Stalina, což bylo v druhé polovině sedmdesátých let, dávno po Chruščovově odhalení kultu osobnosti, poněkud neobvyklé. Fenomén taistolaiset je ve Finsku dodnes trochu bolestivým a někdy i tabuizovaným tématem. Mnoho z bývalých studentských radikálů, kteří jezdili do Moskvy studovat a do zemí Východního bloku budovat socialismus, kteří upřímně věřili, že okupace Československa byla skutečnou bratrskou pomocí, a 6
z nichž někteří se dokonce dostali do osidel KGB , dnes velmi často zastávají významné politické či společenské funkce a mnoho z nich se ke své minulosti odmítá hlásit, natož o ní podat svědectví. Zdá se opravdu těžko uvěřitelné, že v zemi, která před třiceti lety prošla tak strašlivým konfliktem se svým východním sousedem, která v důsledku toho přišla o významnou část svého území a pro kterou Zimní válka představovala podobné trauma jako pro Československo Mnichovský diktát, vznikla poměrně početná skupina lidí, pro které byl Sovětský svaz největším přítelem a vzorem. Taistolaiset sice nebyli nijak zvlášť vlivnou politickou silou, nicméně je nutné připomenout, že se jako frakce Komunistické strany Finska dostali do parlamentu, na čas v podstatě ovládli akademickou půdu a vytvořili velmi významnou a hlavně hlasitou kulturní skupinu. Jeden z taistolaiset, Erkki Tuominen, se dokonce stal v roce 1970 ministrem spravedlnosti. Výhodou tastolaiset byla především schopnost být neustále na očích. Jeden čas si natolik monopolizovali veřejný prostor, že se mohlo zdát, že na finské politické scéně hrají první housle. Byl to však jen optický klam – přes jejich hlasitý křik se většina finské společnosti komunistickému šílení vyhnula.
Srpnový šok Okupace Československa způsobila mezi finskou politickou reprezentací obrovský šok. Finsko se ocitlo ve velmi tíživé situaci – všichni včetně prezidenta Kekkonena si uvědomovali bezpráví, které bylo spácháno, ale prakticky nikdo se neodvážil okupaci výrazněji odsoudit. Prezident byl otřesen, nemohl uvěřit tomu, že zrovna jemu zástupci SSSR lhali do očí o údajném vládním pozvání vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Přes velvyslance do Kremlu vzkázal, že celá jeho dosavadní práce přišla vniveč a že neví, zda ještě vůbec může pokračovat. Finské vedení se vážně obávalo o osud země, neboť z Moskvy chodily znepokojivé zprávy o finské neutralitě - neutralita nebylo slovo, které by měl Brežněv příliš v oblibě, a navíc se v Moskvě začalo používat ve spojení s Československem, Jugoslávií a Rumunskem, tedy černými ovcemi Východního bloku. Čerstvý sociálně demokratický premiér Mauno Koivisto prý „plakal tak, že ani neviděl na cestu.“ Bezprostředně po okupaci vážně přemýšlel o tom, zda je vůbec možné zůstat s komunisty ve vládě. Nakonec však zvítězil pragmatický
5
Pro název hnutí se velmi těžko hledá český ekvivalent, neboť jde částečně o slovní hříčku. Název je odvozen od křestního jména vůdčí postavy Taisto Sinisala, termín však také evokuje finské slovo pro boj – taistelu.
6
Tato kapitola zatím zůstává kvůli nepřístupnosti ruských archivů bílým místem. Existují však přesvědčivé indicie, že někteří skutečně vědomě spolupracovali s KGB. Ze spolupráce s KGB je momentálně podezříván jeden z poslanců Vasemmistoliitto, jiný poslanec za tutéž stranu, Pentti Tiusanen, prokazatelně spolupracoval s východoněmeckou Stasi.
přístup a „povinnost ochránit severozápadní hranice SSSR“. Den po okupaci vydala vláda oficiální stanovisko: „Finská vláda vyslovuje politování nad tím, že spor mezi jistými východoevropskými zeměmi nebyl řešen prostřednictvím vyjednávání. Vláda pozorně sleduje vývoj situace a zaujímá k ní postoj odpovídající finské politice neutrality. Vláda klade důraz na princip, podle něhož by se měly i v dnešních evropských podmínkách všechny sporné otázky mezi jednotlivými státy řešit mírovým vyjednáváním a měli bychom se tak vyhnout eskalaci mezinárodního napětí.“ 7
Obdivuhodnou osobní statečnost projevil předseda Demokratického svazu finského lidu (SKDL) Ele Alenius, který se k srpnovým událostem postavil velmi příkře, hlavně pod čerstvými dojmy z cesty do Československa. Na obědě s představiteli NDR Alenius prohlásil, že netušil, že se ještě dočká doby, kdy bota německého vojáka bude znovu kráčet po pražských ulicích. Když na sovětské ambasádě zazněla poznámka, že okupace byla zkouškou opravdového přátelství k Sovětskému svazu, Alenius odvětil, že i bez podobných zkoušek všichni vědí, že přátele dělíme do tří skupin: na automatické přitakávače, na ty, kteří usilují o úspěch socialismu a zavírají tak oči před chybami, a na ty, kteří na oko souhlasí, ale za zády se smějí. Prohlásit něco 8
podobného ve všemi obávané Tehtaankatu vyžadovalo velkou dávku odvahy.
Minimálně jako problematickou viděla okupaci Československa i Komunistická strana Finska (SKP), přestože Aleniusův postoj hodnotila jako příliš radikální. Postavení komunistů ve Finsku procházelo různými vývojovými fázemi, čtyři roky po založení strany, v roce 1922, byla strana zakázána. Částečně fungovala 7
Demokratický svaz finského lidu bylo seskupení levicových a socialistických stran, mezi něž patřila i Komunistická strana Finska. SKDL v době okupace byla spolu se sociálními demokraty ve vládě. 8
Tehtaankatu neboli Tovární ulice bylo sídlo sovětské ambasády. Bylo to místo častých, nikoliv však oblíbených, návštěv Kekkonena i ostatních finských politiků.
ilegálně, částečně operovala z Moskvy. Tisíce finských komunistů zahynulo ve Stalinových gulazích, o čemž se však dlouhá léta mlčelo. Během Zimní a Pokračovací války byli komunisté na území Finska zatýkáni a zavíráni, avšak v Terijoki zároveň vznikla Sověty iniciovaná loutková vláda pod vedením Otto Ville Kuusinena, který už se posléze nikdy nevrátil ze sovětského exilu. Oficiální činnost strany byla obnovena po skončení Pokračovací války v roce 1944 a postupně i díky Kekkonenově politice získávala zpět svou legitimitu a stala se stranou mas. V roce 1966 se dostala do vlády jako první komunistická strana mimo Východní blok od roku 1948. K Pražskému jaru a k vývoji v Československu, který předcházel okupaci, se finští komunisté stavěli sice s jistými rozpaky, nicméně v podstatě pozitivně. Našli se i tací, kteří viděli v Dubčekově politice jistou naději a považovali „socialismus s lidskou tváří“ za přijatelnou variantu. Brzy ráno 21. srpna byl pozván do Tehtaankatu předseda strany Aarne Saarinen a generální tajemník strany Ville Pessi a byli informováni o nočních událostech. Byl jim přečten dopis z KSSS, který tvrdil, že vojska Varšavské smlouvy přijela do Prahy na pozvání vlády. Hned v devět hodin se sešlo politbyro, které už vědělo, že žádné vládní pozvání neexistuje. Chybějící protokol z jednání svědčí zřejmě o tom, že se na schůzi strhla hádka – vytvořily se dvě skupiny, z nichž jedna důvěřovala informacím z KSSS, druhá nikoliv. Již v té době existovala ve straně hlasitá opozice, pozdější názorová platforma taistolaiset, která se utvořila kolem tří postav – Taista Sinisala, Urho Jokinena a Markuse Kainulainena. Zatímco sekretariát SKP vydal oficiální prohlášení, že „nejsou přesvědčeni o oprávněnosti zásahu pěti zemí“, opozice okamžitě zaujala 9
stanovisko přesně opačné. Urho Jokinen napsal do prvního vydání Tiedote
10
po okupaci mimo jiné: „Mocná
intervence pěti zemí Varšavské smlouvy provedená v rozhodujícím okamžiku zachránila situaci ve prospěch socialismu a míru. Šlo o splnění povinností proletářského internacionalismu.“ Tiedote rovněž přinesl stanoviska několika oblastních organizací SKP, které se přihlásily k postoji menšiny. V podstatě všechny se nesly v podobném duchu: „S bratrskými pocity vyjadřujeme plnou solidaritu Komunistické straně Sovětského svazu i sovětskému lidu.“ Ústřední výbor se dlouho nemohl shodnout na oficiálním stanovisku strany, hlasování se muselo třikrát opakovat, nakonec byli zastánci zásahu přehlasováni v poměru 24:11. Ústřední
výbor
rovněž
odhlasoval
zrušení oslav 50. výročí založení strany.
Ať žije Dubček! Otřesena nebyla jen politická reprezentace. U starší generace vyvolaly československé události ducha Zimní války
9
a
s ním
spojený
strach
ze
Přestože postoj k okupaci Československa nebyl zdaleka jediným jablkem sváru, byl to významný prvek, který tzv. „menšinu“ a „většinu“ rozděloval. 10 Stranická opozice vydávala nejdříve dvouměsíčník Tiedote, z kterého později vzniknul častěji a častěji vycházející Tiedonantaja. Tento stranický, extrémně radikální, list byl dlouho trnem v oku stranické umírněné většině a patřil do povinné výbavy každého z taistolaiset.
sovětských tanků. I rozhněvaná a hlavně zklamaná mládež však vyjadřovala své obavy – prostřednictvím transparentů se ptala: „A další bude Finsko?“
Celou zemi zasáhla vlna solidarity - na domech vlály
československé vlajky i nápisy jako: Socialismus ano, tanky ne ! Sovětské tanky do Vietnamu! Ať žije KSČ! Udělej něco, Urho! Viva Dubček! apod. Před sovětskou ambasádu na Tehtaankatu byla svolána demonstrace, které se zúčastnilo zhruba 3000 lidí, kteří na výzvu policie k rozpuštění reagovali házením kamenů. Na demonstraci se sešli jak levicoví tak pravicoví studenti. Ti, kteří se jindy nemohli snést a pro urážku nešli daleko, si teď podávali ruce. Studenti požadovali po zástupcích Sovětského svazu, aby zveřejnili jména těch československých komunistů, kteří tanky údajně do Prahy pozvali. Nedostali žádnou odpověď. Celý večer se skandovalo hlavně jedno jméno: Dubček. Nedemonstrovalo se však pouze v Helsinkách. V Turku, druhém nejvýznamnějším finském městě, se demonstrace zúčastnilo asi 800 lidí, ještě večer 22. srpna byla založena Turkuskočeskoslovenská společnost, která měla během pěti dnů 400 členů. V Tampere patnáctisethlavý dav držel minutu ticha za československou svobodu, v Oulu pochodovali studenti s transparentem: „Slobot Go Home, Druzba Mir, kdy jsme na řadě?“ Redaktor finského rozhlasu Reijo Nikkilä, který v době okupace pobýval v Praze na Letní škole slovanských studií, hned po nuceném návratu prohlásil, že Německo bylo lepším okupantem, neboť se alespoň nenazývalo přítelem.
Z Prahy nezapomenutelným způsobem referovala zahraniční
zpravodajka Finského rozhlasu Lieko Zachovalová, dcera jednoho z nejvýznamnějších finských komunistů Yrjö Leina. Sama členka KSČ byla po reportážích ze strany vyloučena.
Ať žijí sovětské tanky! Studenti byli tedy hned po okupaci vesměs solidární s Československem i jeho vládou. Našla se skupina pouze cca deseti studentů, kteří se rozhodli demonstrovat jak proti okupaci, tak proti „Dubčekově revizionismu“. Byl mezi nimi i jeden z pozdějších významných taistolaiset Jaakko Laakso, dnes poslanec finského parlamentu za Vasemmistoliitto (Levicový svaz). V rozhovoru vzpomíná, že byl hodně ovlivněn svou matkou. Ta prý dokonce, poslouchajíc zprávy z Československa, prohlásila, že „už byl nejvyšší čas.“ Takové postoje však byly velmi vzácné a ojedinělé. Co se tedy ve finské společnosti událo tak zásadního, že si za několik let studenti připíjeli na stranických schůzích slovy: „Na sovětské tanky!“? Na takovou otázku není jednoduchá odpověď a každý pokus o krátké vysvětlení nutně vede ke zkreslení a banalizaci problému. Ani sami bývalí taistolaiset nejsou dnes schopni pořádně vysvětlit, co je k jejich extrémně radikálním postojům a snům o socialismu a v některých případech i diktatuře proletariátu vedlo. Nepochybně jedním ze zásadních motorů krajně levicové mládeže byla stále nekončící válka ve Vietnamu. Studentstvo bylo v sedmdesátých letech nadmíru politicky uvědomělé a bylo takřka povinností „zaujímat postoje“. Kimmo Rentola, jeden s předních finských historiků zabývající se obdobím šedesátých a sedmdesátých let, tvrdí, že bylo téměř nemožné zůstat „vně“. Pokud někdo odmítal válku ve Vietnamu, nebylo dost dobře možné postavit se současně proti politice Sovětského svazu. Sovětský svaz byl přece ten, který bojoval proti americkému imperialismu, ztělesněnému v té době právě asijskou válkou. Ne náhodou bylo jedním z hlavních hesel radikálních komunistů objevujícím se téměř na každém letáku a v každém vydání Tiedonantaja „Kenen joukossa seisot?“ neboli „Na čí straně stojíš?“. Finská mládež uváděla dobrovolně do praxe známé rčení o těch, kteří nejsou s námi, a jsou tudíž proti nám. O „přehmatech“ SSSR se alespoň matně vědělo (přestože například Solženicyn byl v radikálních kruzích
zatracován), ale zavíraly se před nimi oči. Dnes bývalí taistolaiset vesměs vzpomínají, že nehleděli do minulosti, nýbrž do budoucnosti. Stejně jako věřili propagandě o úspěších sovětské ekonomiky, stejně tak věřili, že SSSR se jednou stane světovým lídrem a ochráncem celosvětového míru. Tomu, co zde lidé povinně psali na transparenty pro prvomájové průvody, finští studenti bezelstně a bez výhrad věřili. Významnou roli hrálo i to, že na začátku sedmdesátých let dorůstala generace poválečných dětí - dětí, jejichž rodiče prožili hrůzy Zimní a Pokračovací války a nezapomínali to svým potomkům často a důrazně připomínat. I z finských dětí se jako po celém světě staly děti květinové, které hromadně a radikálně začaly odmítat veškerou autoritu ztělesňovanou rodiči a školními institucemi. Místo slova „národní“, které tak rádi používali jejich rodiče, začali používat slovo „mezinárodní“. Internacionalismus, celosvětový mír, antifašismus, solidarita, to vše byla slova, kterými mladí taistolaiset bojovali proti předešlé konzervativní generaci, která se navíc v jejich očích zapletla s nacismem. Odmítli autoritu, která je bezprostředně obklopovala, a paradoxně se slepě vrhli do náručí autority poněkud vzdálenější a abstraktnější, ale o to nebezpečnější, Sovětského svazu. Stejného Sovětského svazu, proti kterému jejich otcové bojovali se zbraní v ruce. Vystřízlivění, které přišlo až o několik let později (pokud vůbec přišlo!) bylo bolestné a navýsost nepříjemné.
Stejně jako v Československu se poměry ve Finsku brzy „normalizovaly“. Lidé překonali počáteční šok z okupace a pomalu si začali zvykat na fakt, že vojska Varšavské smlouvy z malé středoevropské země zřejmě jen tak neodejdou. I prezident Kekkonen v roce 1969 předvedl gesto na výsost výmluvné – jako první politik ze zemí mimo Východní blok přijel
na
oficiální
návštěvu
Československa.
Ta
byla
samozřejmě mnohými interpretována jako tichý souhlas, či alespoň smíření se s československou okupací. Vztahy se Sovětským svazem však v té době nebyly nejvřelejší. Brežněv neustále zpochybňoval finskou neutralitu a navíc se začal vměšovat do problémů Komunistické strany Finska. SSSR zároveň zmařil pokus o zvolení finského kandidáta Maxe Jakobsona na post generálního tajemníka OSN. Kekkonen však nakonec přece jen triumfoval, když se podílel na jednom z nejvýznamnějších okamžiků finských poválečných dějin – na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě přivítal více hlav států, než kolik jich kdy přijelo do Helsinek samostatně. Konference v Helsinkách později umožnila vznik Charty 77, a tak se opět na okamžik setkaly československé a finské dějiny. Ale to už je jiná kapitola.
