É Slečinka má brýle, Pif má brýle, náš děda má dokonce čtvery, Kaderka, vlastně všichni u nás na sídlišti nějaké brýle nosí. Ještě donedávna mi to bylo fuk, ale pak jednoho večera jsem uslyšel ten podivuhodný příběh. Víte, my si u nás před spaním vždycky společně čteme z nějaké pěkné knížky...
Nakonec i slečinka musela uznat, že INŽENÝŘI HRDINOVÉ jsou poutavé čtení. Tam vám byla spousta napínavých příběhů o Inženýrech a úplně nejnapínavější byl ten, jak se jeden dobrodruh, nějaký Ing. Zavrda, ztratil i se svým dvouplošníkem nad oceánem. V děsné mlze havaroval na pustém ostrově a po měsících strádání zahynul zimou a hlady. Počkejte, to ještě není všechno. Po čase jiný inženýr, ten se jmenoval Strapkov, vyrazil v Zavrdových stopách. Taky letěl na dvouplošníku, taky se ztratil a zrovna jako ten Zavrda ztroskotal na pustém ostrově. Jenže POZOR, tenhle Strapkov měl brýle! A to byla jiná. S pomocí brýlí si nejdřív rozdělal ohýnek, usušil boty, zahřál se, no a pak z těch drátěných obrub zhotovil parádní rybářské náčiní. Různé šikovné háčky, bodák, dokonce pětizubec a než byste se nadáli, už z vody tahal hlavonožky, platejse, brali mu i úhoři, pěkně si je tvrzeným sklem porcoval na plátky a podával s chaluhou.
A co teprve o Vánocích! Normálně tím sklíčkem vykrajoval z těsta cukroví. Aspoň pět druhů a moc dobrý je měl. A když potom Strapkov upadl do zajetí místních divochů a vůbec to s ním nevypadalo dobře, tak v závěrečném dalekozrakém souboji se samotným náčelníkem si nasadil ty své brýle, napočítal úplně nejvíc hvězd v souhvězdí Velkého Medběda, mnohem víc, než celý náčelník a tudíž nad ním slavně zvítězil. A domorodci padli na kolena, zazpívali Ó Veliký Brejloune a Strapkov se stal mocným kouzelníkem v Chrámu Boboronů. To byl krásný příběh, že jo? A poučný! Však jsem si sem to poučení taky hezky viditelně zapsal.
Jako cestovatel a dobrodruh nutně potřebuji brýle! Nutně!! Jenže u nás na OČNÍM ODDĚLENÍ o inženýrovi Strapkovi nechtějí ani slyšet a doktor dělá s dioptriemi děsné drahoty.
„Další!!"
„Bez chyby, kocoure, ty žádné brýle nepotřebuješ.“ „A to má být jako všechno? Zaplatil jsem si třicet.“ „Dobrá, sestro, šátek! Ještě něco zkusíme. Zavažte mu oči... pořádně... tak co, Leošku?“ „Nevidím... halóó... halóóó, nic nevidím... kde jste kdo...?“ „No, takže to je taky v pořádku. Kocoure, pro dnes hotovo, na dálku vidíš jak rys.“ „Ještě jsme dneska nečetli na výšku.“ „Leošku, čtení hlavou dolů jsme dělali minule.“ „To už je týden!“ „ Tak co mám s tebou dělat, sestro, přidržte mu nohy... čti, horní řádek...“ „ ... Θ... ∑... ∏... ∞... ¿... ¶... Ð ß Ĭ... Δ... Θ... Φ... ώ... П...б... „ V pořádku, Leošku, je mi líto, žádné brýle.“ „Tak ještě Vývrtku.“ „Juchůůůůůůů!“ „To už stačí, Leoši, zastav.“ „Juchůůůů huííííííííí huíííííí!“ „Povídám, stačí, tak a co vidíš teď?“
„...
E ... M ... J .. D
Z A HS
G AW
HS FR
... “ Kruci, zase bylo všechno správně.
„Tak bohužel, Leošku, ani tentokrát.“ Zkusil jsem usmlouvat aspoň brýle na čtení. Jenže když jsem Doktorovi přečetl z dlaně celou čáru jeho života i s třemi rozvody, včetně toho s právě přítomnou sestřičkou, vykopli mě odtam zase bez brýlí. Ani tu přečtenou ruku mi nepodal! Nejspíš bylo taky všechno správně. KONEC
Bogomil, svátek všech vykoupaných „Leošku, co v té koupelně děláš takovou dobu?“ „Já si tady pouštím parníček.“ „No tak už pomalu zakonči,“ promluvila najednou Pifka přímo za dveřmi, „chci se jít koupat! A buď tak hodný a napusť mi zatím vanu, ano?“ Vanu?! Tý jo, slečinka se chystá brát koupel. Musíme si pospíšit! „Pane Bogomil, pane Bogomil, tady máte ručník, už budete muset jít. Rychle z vody!“ Milí čtenáři, než se pan Bogomil řádně vyfrotýruje, stihnu vám aspoň povědět, kde se u nás vzal. Víte, on je totiž světoběžník. Byl všude možně, třeba na Slovensku a tak, ale teď už se usadil a bydlí v nedaleké rouře kousek za Ekodvorem. Moc rád za ním chodím, poněvadž umí vyprávět krásné příběhy. No a jednou jsem mu nabídl, když bude chtít, může se u nás doma klidně trochu okoupat. Klidně. Vidíte a dneska je tady. Jo, abych nezapomněl, naši o něm neví. „Leošku, už jdu, prosím tě, dohlídni, ať voda nepřeteče,“ ozvala se znovu slečinka a teď byla pro změnu v kuchyni. Slyšel jsem, jak tam chramoždí a nahlas přemítá: „Kruci, kde jen to víno může být, vždyť jsem tu láhev dávala sem. Tady byla, přece nejsem úplně blbá...“ „Psst, pane Bogomil, tady jsou ty Pifovy rifle, jasně, berte a už rychle pojďte, musíte zadem, tudy... tak někdy zase nashledanou.“ „Máš to u mě, kamaráde,“ zachrchlal Bogomil, dopnul Pifovu košili a dveře za ním potichu zaklaply. No tady to vypadá! Kopl jsem prázdnou láhev od vína pod vanu, srovnal zubní kartáčky, to bysme měli, ale teď co s tou vodou? Na nějaké vypouštění a napouštění už nebyl čas. Pan Bogomil se zřejmě nekoupal řadu týdnů. Voda, co tu po něm zůstala, byla kalná, že jsem dna nedohlédl a u břehů se líně převalovala jak zelenohnědý močál. Přesně na taková místa se umísťují cedule s nápisem POZOR, JEN NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ! Sakriš a slečinka už skoro brala za kliku. Co teď?! Zrak mi padl na poličku. Pifka tam má uskladněnou spoustu lahviček s vůněmi, všelijaké olejíčky do koupelí a bylinky, ty by mohly pomoct lázeň ještě zachránit. Ale teď to musí lítat. Takže co je tohle... pěna do koupele, šup tam s ní, rychle našlehat... další... Kleopatřin růžový sen... vůně divoce rostoucích smyslných růží, rozmazluje pokožku i vaše smysly, pohladí a uklidní... no uvidíme... omamné aromá letního dne... kvetoucí pohádka... ještě tuhle lahvičku a tuhle... navrch pár plátků sušených růží, zhasnout světlo, zapálit vonnou svíčičku... No, řekl bych, že to celkem ujde. Ještě jsem v poslední chvíli stačil z okraje vany odcvrnknout jeden Bogomilův zapomenutý nehet a slečinka stála ve dveřích.
„Teda Leošku, tohle je nádhera, to je úplný Valentýn.“ Spíš Bogomil, blesklo mi hlavou. „Ty jsi hodný,“ opatrně zkusila teplotu... „hmm, trefils přesně, je akorát.“ Župánek sklouzl na zem a vzápětí se do připravené lázně ponořila. „Áááá, to je balada, ááá pffffůů...,“ uličnicky na mě foukla trochu pěny a potopila hlavu, že jí koukala sotva špička nosu. Sakriš, tohle bylo o fous, ale zvládl jsem to. Teď se můžu na chvilku taky natáhnout. Najednou se slečinka ve vodě zavrtěla. A znovu. Chvilku šmátrala u dna a pak z té vody něco vylovila. „Co to je, tohle? Leoši?“ „Hm, to teda nevím co?... Že by nějaká rybička?“ Zdálo se mi totiž, že se to hýbe. Ale ona se spíš slečince třásla ruka. „CO TO JE!?“ zaječela Pifka a natáhla ruku se záhadným úlovkem blíž ke svíčce. A pak mi to došlo. Totiž, pan Bogomil nosí na krku pro štěstí králičí pacičku a nejspíš mu při koupeli uplavala. „PACIČKA LEOŠI?!?“ Slečinka rozsvítila. „L E O Š I !!!" Toho večera se sprchovala celkem čtrnáctkrát. „A tu koupelnu uklidíš!! HNED!" Dveře za ní zabouchly.
* Temná voda se zdála být bezedná a já si najednou připadal opuštěný jako trosečník, který uvízl na obzvlášť nehostinném místě. Ach jo, jak já se jen odtud dostanu. Nikdo o mně neví, pomoc v nedohlednu. Aspoň tu pacičku pro štěstí kdybych měl. Aspoň tu pacičku. „Klid kocoure,“ znuděně zívly Bogomilovy gomule, zapomenuté vedle vany. „Však oni nás najdou, oni si pro nás přijdou.“ Hned mi bylo líp, ale přece jen, pro jistotu... Opatrně jsem z Deníku vytrhl čistý list a začal psát: VY, KDO NAJDETE TENTO VZKAZ, POKUSTE SE MĚ ZACHRÁNIT. DRŽÍ MĚ TU V ZAJETÍ. KOCOUR LEOŠ. Složil jsem vzkaz na malý čtvereček a otevřel jednu voňavku. Těch lahviček a flakonků má slečinka na policích tolik, že můžu posílat zprávy klidně celé roky. Žbluňk, první láhev s dopisem zmizela v kalné vodě. A teď už zbývalo jen čekat. Večer pomalu přecházel do mrazivé noci, já se pohodlně usadil na žínce a myslel na svého kamaráda, na pana Bogomila, jak se mu teď asi vyšlapuje v těch Pifčiných maličkých pantoflíčkách.
Držet rytmus Mistr Meluzín nenápadně poodhrnul oponu. Rád pozoroval tváře příchozích. Samozřejmě, jako vždy je plno, pomyslel si a spokojeně luskl prsty. Byl čas. Naposledy pohlédl do zrcadla, srovnal motýlka, ještě poklopec a potom rázně vstoupil do sálu. „Dobrý večer, vítám vás na Tanečních kurzech pro začátečníky. Nebudu na úvod dlouho povídat, máme toho před sebou opravdu hodně. Dnes nás čeká waltz a ča-ča, dva opravdu nádherné tance. Jste tu v hojném počtu, takže prosím ustupte kousek stranou, ano ták, a hned si ukážeme základní kroky. Vidíte všichni? I ti vzadu? Dobře, předvedu první ukázku...“ „Haló! Tady, tady já nevidím!“ „Kdo? Kdo nevidí?“ rozhlížel se Meluzín. „Jáá... tadýýý!“ „Aha, tamhle se někdo hlásí, pusťte prosím toho malého pána dopředu, ano pojďte, odtud budete mít lepší... cože?!! Vy jste... KOCOUR?! Kde ty ses tady vzal?“ „Já mám prosím přihlášku.“ „No výborně, tak ty máš přihlášku,“ ušklíbl se Meluzín. „Takže já dnes budu vyučovat tanci kocoura.“ Třída se zasmála. „Tobě tady asi budeme partnerku těžko shánět, co říkáte, dámy?“ Obrátil se na přítomné a ozval se další výbuch smíchu. „Ale možná jsou tu ještě nějací další kocouři s přihláškou,“ pokračoval Meluzín, „nebo k nám do tanečních zavítal tučnák nebo veverka!“ To už se chechtali všichni. „Nebo nás dokonce navštívil...“ „Já jsem tu s ním.“ Sál ztichl. „Áha, a vy jste?“ zeptal se Meluzín. „Evička Pifíková,“ řekla slečinka a vystoupila z řady. „To je náš Leošek.“ „Aha... dobře, pokud patříte k sobě, tak potom je samozřejmě vše v pořádku.“ Mistr provedl elegantní úklonu a políbil jí rukavičku. „Ale nyní již neztrácejme čas, pánové, zadejte si dámy... no ano, ty taky, kocoure, a začneme základními kroky, tedy raz-dva-tři ča-ča." Začala výuka.
Meluzín byl zkušený pedagog. Věnoval se všem párům na parketu, ale jak večer plynul, bylo stále jasnější, že nejvíc času tráví vedle mně a Pifky. To bylo pořád: „Takhle né kocoure, ty nevíš co je rytmus?... raz-dva-tři ča-ča... povídám raz-dva-tři ča-ča, to svět neviděl, takové nemehlo, to snad... ano, slečno Evičko, velmi pěkné, a hlavičku nahoru... nehrbit se... hezky se vypneme, ták, ještě víc... a nožičku výš... nebojte se, držím vás... držím, máte talent, vy určitě cvičíte, to já poznám... kocoure, ty neumíš počítat? Říkal jsem raz-dva-tři ča-ča... kolikrát ti to mám opakovat... já už ti dám opravdu záhlavec, RYTMUS DRŽ, RYTMUS!! Víš ty co, kocoure?“ „Co?“ „Skoč si chvilku na limonádu! Tady máš dvacku a my zatím se slečnou Evičkou zkusíme nějaké složitější kroky.“ „Děkuju, já si koupím i s brčkem, ano?“ Ale to už Mistr uchopil slečinku kolem pasu a v těsném držení si to s ní namířil napříč sálem. Ostatní páry jeden po druhém přestávaly tančit a dělaly místo. „Pozor!“ ozývalo se ze všech stran, „pozor, Mistr tančí, Mistr tančí!!! “ Sedl jsem si ke stolečku, pomalu usrkával z veliké kofoly a sledoval, jak jim to jde. Meluzín fakt válel. Taky nebylo divu, vždyť podle diplomů na stěně získal titul Mistra republiky v latinsko-amerických tancích už v roce 1953. A pořád to střihal jak mladík. Slečinka doslova létala po parketu, jednu chvíli byli tady, hned zase na druhém konci sálu, sotva mi stačila zamávat. „A teď SAMBU! “ poručil si najednou Meluzín a odhodil sako. „Lumíre, pusť nám tam sambu.“ „Pane Meluzín, to byste radši neměl,“ varoval ho Lumír. „Ty jsi snad doktor? Jen pouštěj. A od vás, slečno Evičko, chci vidět vášeň, pravou vášeň, tu porota hned pozná. Evičko, samba, to je karneval! To je Rio!! To jsou dráážžždivé kossstýmy!!" Slečinka nejistě namítla, že zřejmě nemá na sambu ten správný kostým a že tedy děkuje za tanec, ale Meluzín byl k nezastavení. „Kostým?“ Mistr pohlédl na její plesové šaty. „Kostým? Evičko, ale to je přece maličkost!“ Pak uchopil decentní rozparek nad kotníčkem a „voilá,“ trhl.
Trrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrh, kotníček jsme nechali daleko za sebou, minuli kolínko a trrrrrrr, stoupali výš a výš, až na nás vykoukla růžová krajka. „Vidíš to, co já?“ poznamenal chlápek u vedlejšího stolu. „Ty vole,“odvětil jeho soused, „růžový.“ Pokud tihle dva byli porota, získala slečinka právě zlato, ale Meluzínovi to bylo málo.
Trrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrh Trrrrrrrrrrh Trrrrrrrrrrrrrrh Musím říct, že já, když pustím slečince třeba jen oko na punčoše, tak je kolem toho děsných řečí a podívejme, tady na Mistra. „ANO! ANO! Evičko, teď je to lepší, mnohem lepší,“ vykřikoval Meluzín a točil zbytkem sukně nad hlavou, načež si ji kolem hlavy uvázal jako nějaký Rambošátek. „A teď Sambááááá a víc vášně Evičko, víc víc víc...“ Srk... srk... srrrrk... sakriš, až teď jsem si všiml, že mám dopitou kofolu. Tahle samba byla pořádně napínavá, ale když si pospíším, ještě chytnu konec.
„Kofolu prosím, brčko už mám.“ „Máte tam dneska nějak veselo, kocoure," prohodil výčepní, „Meluzín se zase předvádí, co?“ „Náhodou válí, děkuji,“ popadl jsem limonádu a pelášil zase zpátky do sálu. Paráda, zrovna šli na finále... batukáda vzad... výpichy... tý jo dokonce houpačka... pletenec... vrtoch... a ještě jeden a ZÁVĚR! Růžový zastavily přímo před mým stolkem. Následoval obrovský aplaus, však jsem taky tleskal, co to šlo. Mistr vychutnával úspěch, klaněl se na všechny strany, děkoval slečince a najednou se podíval mým směrem a normálně na mě vyplázl jazyk. Co je? No to mi přijde trošku nedůstojné od staršího pána a pedagoga, tak jsem nereagoval. Mistr tam pořád stál s vyplazeným jazykem a navíc přidal koulení očima. No tohle, kdepák, nereaguji. Meluzíne, neprovokuj! Jenže posměváček si nedal pokoj. Najednou si lehl na zem, začal kolem sebe děsně rychle kmitat nohama a dělal, jako že nestíhá rytmus. Tohle už vážně přehání, to mám být jako já? Tak špatně jsem zase netancoval. No to je dost, konečně toho nechal. „PROBOHA!!“ zaječela jakási dáma „ON NEDÝCHÁ!! MISTR NEDÝCHÁ!!“ Vypukl zmatek. Všichni se nad ním nakláněli a radil jeden přes druhého: „Musíte opačně!“... „Kde?“... „Košili, košili mu rozepněte!“... „Otočit na bok!“... „Né, na záda!“... „Tak oživujte už přece!“... „Vy oživujte!“... „Masáž, umí tady někdo masáž? Ví někdo JAK????“ A zase to bylo na mně. „Ustupte, amatéři,“ podíval jsem se zblízka do Mistrovy bledé tváře. „Teď se Meluzíne ukáže, jestli umím držet rytmus. A ty doufej, že jo.“ Vyhoupl jsem se na Mistrův nehybný hrudník a zaujal výchozí postoj. „Klid prosím! Nyní předvedu základní kroky při Zástavě. Skáčeme snožmo nahoru a dolů, takhle... á raz a dva a tři a čtyři... hlavní je tempo... á raz a dva a tři a čtyři... a po-řád-ně při-dup-nout... a sleduj-te a hop a hop a hop a hop... a raz a dva a tři a čtyři...“ Okolo stojící diváci mi začali tleskat do rytmu. „Děkuji, děkuji, ale to ještě nic není... bacha, teď přidám rokec... a má-me do-ma kýbl bub-lin šu-bydu-by šu-by-du-by...“ Meluzín fakt dobře pružil, troufl jsem si i na otočku... hele a pestřím, chvilku na jedné noze... a teď na druhé... a kozáček... ale hlavní je držet rytmus, musíte pořád DRŽET RYTMUS!!" No a najednou Meluzín zase naskočil. „Kocoure, ty jsi ho zachránil, viděli jste to, kocour ho zachránil!!“ Měl jsem větší potlesk než Mistr. Mnohem. „Leošku, smím prosit?“ „Leošku, smím... paní, já tady byla první!!“ „Ale dámy, na všechny se dostane, Lumíre, pusť tam sambu.“ KONEC
Bylo, nebylo, jednou v dioptriích I. Dnes se slečinka přiřítila z práce dřív, mrskla nákup na zem a zapadla do koupelny. A prý: „Nechodit dovnitř! Povídám, nechodit dovnitř!“ Byla tam snad celou věčnost. Díval jsem se klíčovou dírkou, jenže ji zakryla palcem. Zatraceně, OKO 1 vyřazeno. Nějaká chytrá, né? Naštěstí zbývající OKO2, OKO3, OKO4, OKO5, OKO6, OKO7, OKO8 i OKO9 byly v pořádku a shodně ukazovaly, že stojí u zrcadla. Sakriš, co to tam nacvičuje? Pro příště budu muset nainstalovat ještě OKO 10. No a pak normálně vyšla ven a jako že nic. To víš, že jo, na tebe si dám dneska pozor. Uběhlo tak čtvrt hodiny, nakouknu do kuchyně... neuvěřitelné. Nákup pořád nevybalený, slečinka stojí u dřezu a prohlíží si svůj obličej v pánvi na palačinky. Zbývaly mi k ní sotva tři kroky, když mě v té pánvi zahlédla a mžik, rychle cosi schovala do kapsy. Grrr. Byla to jen otázka času. Věděl jsem, že ji jednou čapnu. Umím být trpělivý jako lovec, který roky číhá v hlubokých lesích na svého bájného medvěda. A taky, že jo. Za necelou minutu se můj grizzly zase objevil. Tentokrát u zrcadla v předsíni. „Tak a dost. Hned mi ukaž, co to tam máš, nebo!“ Ale strašlivé pohrůžky už nebylo potřeba. Slečinka se ke mně pomalu obrátila a... no teda! Měla nasazené B R Ý L E. Tak Pifka bude odedneška nosit opravdické dioptrické brýle. Paráda!
Fakt nevím, proč se za ně tolik styděla, ty vybrané obruby jí náhodou perfektně slušely. Vypadala v nich úplně jak šílený Zubykov v Apokalyptickém třesku 2. Znáte? Né? To je přece takový ten vědec, jak má laboratoř hluboko pod zemí a tam vyvíjí super účinný lék, aby zachránil životy posledních žijících na naší planetě. Je to děsně napínavé, protože všude kolem působí nebezpečné paprsky ZETAβ a ty dokonce pronikají i ochranným silovým polem. Proto Zubykov musí nosit takové zvláštní brýle. Přesně tyhle. Pifce se moje přirovnání vůbec nelíbilo. Na Zubykova a jeho hrůzostrašné experimenty na myších se večer na DVD podívala a brýle šla ráno okamžitě vyměnit. Ty další obroučky byly také moc hezké. Takové zapamatovatelné. Začal jsem nadšeně vzpomínat na Felixe Holzmanna, i zkusil předvést jednu jeho scénku... ééé tak mi teda dejte jeden lístek na sobotu večer a na neděli ráno a na zejtra... no a pak už Pifka mrskla brýle zpátky do kabelky a s hlasitým PRÝ HOLCMAN! odkráčela z bytu. A dupala po schodech, dup-dup-dupity-dup. Její třetí nové brýle nemám rád....
Ničevó něpisať! I. „Leoši, úplně jsem zapomněla, sháněl tě tady nějaký pan Jagoda. Nechal ti na stole dopis.“ „Jahoda? Neznám.“ „Mluvil rusky.“ „Aha.“ „Tak copak ti píše, Leošku?“ zajímala se Pifka, „ukaž?" Měla to přečtené rychle. Jagodův vzkaz moc dlouhý nebyl:
!!! KOCOURE POSLEDNAJA VÝSTRAHA !!! DO TŘÍ DNŮ TY VSJO MUSIŠ ZAPLATIT !!! DAVAJ DĚNGY NEBO JA TĚBJÁ ŠMIKYŠMIK! J. „Ježiš, Leoši, co to je?! Ty někomu dlužíš peníze?“ „No, trochu. Sem si párkrát půjčil na Fidorku, nějaké to KFC a tak, nó. Pan Jagoda mě vždycky rád založil. Říkal, že mi klidně počká a teď najednou tohle.“ „Kolik to dělá dohromady, Leoši?“ „... asi... asi tak... 47.860 Kč.“ Pifka se chytla stolu. „Proboha, jak tě napadlo chodit si půjčovat k nějakému Jagodovi!! Copak ti, kocoure, nedáváme kapesné? Dostaneš všechno, co ti na očích vidíme, cokoli si zamaneš, doprčic! Chtěli jsme jet k moři a teď...“ Pif vypadal taky pěkně namíchnutě. Ajaj, tady končí legrace. S těžkým srdcem jsem rozbil své prasátko. „Hele, mám rovných 785 korun,“ ale slečinka jen mávla rukou. „Tohle nás tak vytrhne, Leošku.“
„No počkat, to není všechno, ještě tady mám nějaké nesplacené směnky. Takže v Člověče nezlob se mi Pif k dnešnímu dni dluží 38 čokoládových bonbónů a Pifka 5...“ „LEOŠI!!! Nějaké bonbóny pana Jagodu zajímat nebudou.“ „No já jen pro pořádek, aby se nezapomnělo platit i ostatní dluhy.“ „Nechte toho! Musíme rychle něco vymyslet,“ škrábal se Pif na hlavě. „Kdy tady ten Jagoda byl? V pondělí, že jo? A píše do tří dnů zaplatit, takže přijde ve čtvrtek! A dneska je... čtvrtek. To máme ale nejvyšší... “
Crrrrrr crrrrr crrrrrr. „Kohopak to k nám čerti nesou?“ Crrrr crrrr crrrrr crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr „Moment vždyť už jdu!“ Crrrrr crr crr crr crrrrrrr crrr crrrcrr crrr crr crrrr CRRRRRRRRRRRR Za dveřmi stál pan Jagoda. „Zdrastvujtě, matě uže ty penize?“ „Pane Jagodo, to je příliš brzy,“ blekotal Pif, „takhle narychlo tolik neseženeme.“ Jagoda se zamračil. „Ty davaj retjazku,“ ukázal na Pifčin zlatý řetízek, „a ty pakaži mě svoje časy.“ Pif vytáhl hodinky: „Mám Casio.“ Jagoda se ušklíbl: „Vietnamský si něchaj, ty chudožnik, uže nemaš ničevo?“ „ Éé..." „Vy musite dať mě iščo 45 tysjač korun. Jestli nemate, my uděláme tak. Vaš kocour u nas dluh odpracuje. Pojdi so mnoj, kocour, hned!“ Pifka začala hořekovat. Pan Jagoda si ji zamyšleně prohlédl od hlavy, zdálo se, že zvažuje ještě nějaké další řešení a slečinka s nářkem raději rychle přestala. Samozřejmě, jako obvykle, ...
Jak jsem škrtil Pifku .... U sto deváté hvězdy bouchly dveře a z divadla vyšla nějaká dvojice. Jejich hovor dolehl až ke mně. „ ... ti povídám, že ten Othello je příšerný,“ rozčilovala se paní, „nevydržela bych tam už ani minutu! Kdo ho hrál, proboha?“ „V programu psali, že nějaký Leoš.“ „Je otřesný!“ zapištěla paní. „Ale ta Desdemona celkem ušla, né?“ „Povídám ani minutu! Šmíráci! Šejkspír se obrací v...“ a pak mi ti dva zmizeli z doslechu. No tohle! Takže oni hrají? A beze mě? Ještě před necelou minutou bych přísahal, že dnes už mě v divadle nikdo neuvidí a přece, pokud by se teď některý z diváků v hledišti otočil, zahlédl by malého holohlavého pána, jak usedá do poslední řady. Toho druhého Othella jsem prostě musel vidět. A oni opravdu hráli! Náš divadelní spolek za mě náhradu sehnal. Ty vado! KA - DER – KA
Ta paní to vystihla přesně, Kaderka nebyl dobrý, Kaderka byl hrozný.
Taková ostuda. Takhle to přece nenechám! Třemi skoky jsem se vyhoupl na pódium, rovnou před slečinku. Ano, milí čtenáři, přesně jak jste doufali. Kocour Leoš je zase zpátky ve hře....
