Víra v dnešním světě

Studijní texty z náboženství pro 6. ročník ZŠSV zpracováno podle: Belgická biskupská konference, Dar víry, Zvon 1994

Víra v dnešním světě Ve světě, v němž žijeme, existuje mnoho nejrůznějších duchovních, politických a kulturních proudů. Tato rozmanitost má své stinné stránky, ale na druhé straně i naprosto zřejmé přednosti. K hospodářskému, sociálnímu, vědeckému a kulturnímu pokroku lidstva přispěli především také křesťané. Zde si však může položit otázku: „Proč vlastně jsme křesťany?", „Co to pro nás i pro ostatní znamená být křesťanem v dnešní mnohonázorové a roztříštěné společnosti?" Nejen že žijeme ve světě nejednotné, roztříštěné kultury, ale stali jsme se křesťany v menšině, jsme rozptýleni, roztroušeni mezi své současníky, mezi ostatní lidi, kteří mají jiné názory než my. Co je podstatou křesťanství? V takovéto době, v takovéto situaci jsou pro nás aktuální slova sv. Lva Velikého: „Křesťane, poznej svou důstojnost! Řekni si, kdo jsi a na čem stavíš svou víru." Můžeme však říci, kdo jsme, nejsme-li spjati s vírou těch, kdo žili před námi, a s vírou těch, kdo žijí se stejným přesvědčením jako my v různých zemích světa? Dříve než křesťanství jednotlivce existuje společná tradice, společné Vyznání víry. Jsme Božím lidem, společenstvím, církví, tajemným tělem Ježíše Krista. Mnohým lidem kolem nás se zdá, že křesťanská víra nenabízí nic, co by mohlo přinášet uspokojení dnešních požadavků: ani štěstí, ani vyřešení problémů, ani uzdravení, ani pokoj v srdci, ani blahobyt, ani osvobození. Skutečnost je jiná, jádrem Ježíšova poselství je uzdravení celého člověka - těla i duše, ducha i srdce. „Kázal evangelium království Božího a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu v lidu (...) Přinášeli k němu všechny nemocné, postižené rozličnými neduhy a trápeními (...) a uzdravoval je" (Mt 4,23-24). Ježíš uzdravuje chromého a zároveň mu odpouští hříchy. Uzdravení a odpuštění hříchů - to je význam slova spása; je to zdraví celého člověka, hluboký soulad. Spása není omezena jenom na jednotlivé lidi, ale týká se všech národů a celého světa. Zahrnuje všechny naše vztahy a všechny struktury naší společnosti. Spása je založena na Ježíšově poselství a má svůj základ v jeho životě, v jeho smrti a zmrtvýchvstání: Ježíš, Bůh a člověk, se celý obětoval za nás a za všechny lidi, „aby měli život a měli ho v hojnosti" (J 10,10). Ježíšovým zmrtvýchvstáním je celé lidstvo vytrženo z moci smrti a mocností zla. Kristův Duch dává lidem víru, naději a lásku. Co je to víra a jak vzniká Na tuto otázku nenalezne odpověď člověk sám u sebe, je mimo něho, nachází ji v modlitbě, protože ta mě vyvádí z mého já, přesahuje mě. Nemohu věřit, jestliže jsem chtěl celý svůj život budovat jen sám na sobě nebo jen lidskými silami. „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu" (Mk 1,15), hlásá Ježíš. Volá tedy k obrácení. Obrátit se znamená přiklonit se k někomu jinému, otevřít se mu, přijmout ho. Podle apoštola Pavla „víra je ze zvěstování a zvěstování je z Kristova pověření" (Ř 10,17). Stále znovu a znovu slýcháme stejné texty Písma. Ale rozhodující je vnímat, co nám skrze ně říká Bůh. Samo poslouchání slov Písma tedy nestačí, posluchači musí být Božím slovem „zasaženi v srdci" (Sk 2,37), jak se to stalo při Petrově kázání o letnicích. 1

Jak mluví Bůh k člověku? Boží slovo nám zprostředkovávají druzí lidé: rodina, křesťanské společenství, muži a ženy, kteří žijí podle víry církve. Dřív než jsme mohli začít číst o Ježíšově utrpení v evangeliích, ukázal nám někdo zobrazení Krista na kříži a vyprávěl nám o jeho smrti a zmrtvýchvstání. Dřív než jsme chápali, věřili jsme. Na dlouhé cestě dějinami lidstva a církve dospělo evangelium až k nám. Do naší země přišli kdysi misionáři, věrozvěsti, aby zaseli semeno evangelia, a později i z naší země začala církev vysílat misionáře k dalším národům, aby jim přinesli Boží slovo života. Šíření evangelia, evangelizace, je působena Božím Duchem, který zapaluje srdce. V dějinách lidí, kteří žijí podle víry a předávají ji z generace na generaci, působí Bůh. Bůh k sobě lidi přitahuje - někoho od dětství a mládí, druhého v dospělosti. Mluví k lidem krásou přírody, svědectvím věřících, radostmi i různým utrpením v životě, bojem a pronásledováním, krví prolitou mučedníky pro Krista. Někdy nám k víře pomáhá naše matka - jejími ústy mluví církev, která nám evangelium klade na srdce. Někdy je to třeba neznámý člověk, jehož víra vyzařuje z jeho řeči i skutků. . . Ve všech těchto znameních nám vychází Bůh vstříc - Bůh předchází naši víru a dává nám ji jako dar. Věřit, i když nás potká neštěstí Ani láska, ani víra není pojištěním proti neštěstí a proti životním těžkostem. Nechrání před zoufalstvím, omrzelostí ani lhostejností. K životu víry patří i zkoušky víry. Víra není vázána na určité životní podmínky. Lidé, kteří víru odmítají, nepatří vždy k těm, jimž se po celý život žilo těžce. A naopak člověk, který měl všechno, lásku i možnost všestranného rozvoje, víru mít nemusí nebo ji může ztratit a věřit už jen sám v sebe. Míra zla ve světě je tak velká, že může dát vzniknout pochybnostem o Bohu. Aby byla víra věrohodná, musí také být někde vidět Boží působení i život z víry druhých lidí. Stává-li se víra radostným poselstvím pro druhé, pak se Bůh jistým způsobem „zviditelňuje". Věřit znamená o někoho se opřít Naše Vyznání víry nezačíná slovy: „Věřím, že Bůh existuje", ani „Věřím, že Bůh je všemohoucí", nýbrž „Věřím v Boha. Někomu důvěřovat je mnohem víc než vědět, že je. Kdo Bohu důvěřuje, dává najevo, že ten, v něhož věří, je věrohodný a že stojí za to se namáhat se zůstat mu věrný v radostech i starostech. Při Vyznání víry říkáme, kdo Bůh je a co pro nás Bůh učinil. Jinými slovy: konkretizujeme obsah své víry v Boha. Uvěřil jsem, a proto jsem také promluvil (2K 4,13) Kdo věří, nemůže mlčet o tom, v něhož uvěřil. Sv. Pavel se cítil přímo puzen k tomu, aby předával slova života dále: „Běda mi, kdybych nekázal" (l K 9,16). Všichni máme za úkol svoji víru v Pána projevovat navenek, každý podle svých darů.

Apoštolské vyznání víry. V den seslání Ducha svatého apoštolově začali jako první hlásat víru církve veřejně. Jejich horoucí vyznání, když byli naplněni Duchem svatým, můžeme shrnout do tří hlavních bodů: „Ježíš zemřel a Bůh ho vzkřísil: obraťte se!" (srov. Sk 2,23.24.38)

2

Toto vyznání potvrzujeme pokaždé, když slavíme eucharistii. Po proměňování a po pozdvihování těla a krve Páně zpíváme: „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste." To je zrod Vyznání víry, které nám bylo v nejstručnější podobě svěřeno v „Apoštolském vyznání víry". Když měla být ve starověku uzavřena smlouva, bylo zvykem rozlomit nějakou věc a oba kusy od sebe oddělit. Každá smluvní strana obdržela takovéto poznávací znamení, jemuž se říkalo „symbol" (toto řecké slovo znamená „příslušný kus, který zapadá do celku"), protože když se tyto kusy zase složily dohromady, ukázalo se, že patří k sobě. Ti, kdo uzavřeli smlouvu, se poznali a obnovili své vztahy. Proto se Vyznání víry říká též „symbolum“. Křesťan si svoji víru nevymyslel. Přijímá ji od Boha skrze církev. Za svou vírou stojí, zůstává věrný víře apoštolů. Apoštolské vyznání víry je znamením, podle něhož se křesťané poznávají a které nás spojuje (vyznání víry se také říká „Krédo" (latinsky credo = „věřím"). Během přípravy na křest (katechumenátu) přijímá mladý i dospělý katechumen od obce věřících Vyznání víry a je ve víře vyučován. Těsně před křtem se od něho žádá, aby Vyznání víry křesťanské obci „vrátil": Silou milosti obrácení slavnostně opakuje Vyznání víry před církví a zavazuje se, že své víře zůstane věrný. Kdo přijal víru, ten skrze toto vyznání uznává, co pro něho i pro všechny lidi činí Bůh „Otec, Syn a Duch svatý". Přijímá tyto Boží skutky do svého života, a tím i do života církve a celého světa. Potvrzuje, že chce svůj život stavět na Bohu a prožívat jej v bratrství. Apoštolské vyznání víry Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho; jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího; odtud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný. Amen. Vyznání víry, které se používá při mši svaté, tzv. nicejsko-cařihradské (sestavené na všeobecných koncilech v Niceji r. 325 a v Cařihradě r. 381). Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem:, skrze něho všechno je stvořeno. On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Byl za nás ukřižován, za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben. Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma. Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce. A znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce. Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků. 3

Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku. Amen. ' Jeden Bůh V jakého Boha věříme? V Boha věří nejen křesťané. Bohu se svěřuje mnoho set miliónů mužů a žen na celém světě. K Bohu vedou různé cesty, např. úžas nad přírodou, zkušenost lásky, hlas svědomí. Přijmout existenci Boha je rozumné, ale v žádném případě k tomu nikdo není nucen. Pro Boží existenci mluví jasné rozumové důvody, které však nenutí člověka věřit. K Bohu vedou i důvody lidského srdce, cesta lásky a obětavosti: v člověku se pak objeví obraz jeho Stvořitele. Ale existují čestní, poctiví lidé, kteří naši víru nesdílejí. Jistě však nejsou daleko od Boha, v něhož věříme my. Věřit v Boha znamená totiž nejen být přesvědčen, že Bůh existuje, ale ten, kdo věří v Boha, na něm staví celý svůj život. Po rozhodnutí pro víru dostává jeho život nový smysl, jinou orientaci pro jednání, pro chování, je prodchnut novou nadějí. Kým je však Bůh pro nás křesťany? Náš Bůh, v něhož věříme, žije ve společenství, je Nejsvětější Trojice tří osob - Otec, Syn a Duch svatý, ale přitom jediný Bůh. Skrze Syna, který se stal člověkem, jsme se naučili oslovovat Boha „Otče náš". Pro nás křesťany Bůh mluví a jedná v lidských dějinách: je Bohem mezi námi (což vyjadřuje jeho hebrejské označení „Emmanuel"). Jak Boha poznáváme? Dříve než člověk začal hledat Boha, hledal už Bůh člověka. Bible nám Boha představuje jako toho, který promluvil prvnímu muži a první ženě do srdce. Uzavřel s Noem a ostatními v arše smlouvu. Z Abraháma, Izáka a Jákoba i z jeho synů, dvanácti patriarchů, si vyvolil svůj lid. V hořícím keři se zjevil Mojžíšovi a na hoře Sinaj uzavřel se svým lidem smlouvu. Mluvil ústy proroků. Bůh se stal člověkem v Ježíšovi, který „na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu" (Žd 4,15), který tuto smlouvu obnovil obětí vlastního života.Bůh se nám dal poznat nejen v Ježíši Kristu, ale také nám dal svého svatého Ducha, skrze něhož můžeme poznat, že Ježíš je Boží Syn. Avšak Bůh přesahuje všechno lidské chápání. Klaníme-li se mu, stále znovu ho poznáváme jako toho, jenž je Láska. Sv. Augustin řekl: „Pane, jsi veliký a nekonečně hodný chvály ... Stvořil jsi nás pro sebe a naše srdce je nepokojné, dokud nespočine v tobě." Poznávat Boha znamená stále hlouběji si osvojovat takový životní postoj, jímž budeme Otce, Syna i Ducha svatého vděčně uznávat a chválit. Jedině Bůh je svatý. Ale jeho svatost vyzařuje a sděluje se andělům, prorokům, Božímu lidu. Boží lid je svatý, protože s ním vstoupil do styku a spojil se s ním Bůh. Všemohoucí Otec Dřív než vyznáme, že je Bůh všemohoucí, je dobré, poznáme-li, že je naším Otcem. Bůh je Láska, protože láska, která je v Trojici poutem jednoty, má svůj původ v Otci. Potom je Bůh i naším Otcem, protože nás stvořil a protože nás tak velice miluje, že nás přijal dokonce za své syny a dcery. Potřebujeme ještě nějakého Otce? Každý člověk je formován vztahem ke svému otci a matce. Protože však bývá vztah mezi dětmi a rodiči často narušen, může i náš vztah k Bohu jakožto Otci být těžce deformován. Mnohé falešné obrazy Boha vyvolávají úzkost nebo protest: Bůh 4

jako otec (či matka), který dává na všechno pozor a dovolává se své autority, který s velkou přísností zakazuje, anebo naopak v slabosti nechává všemu volný průběh. Mnoho našich vrstevníků prožívá obtížnou volbu: „Buďto Bůh, anebo já!" prohlašují. Domnívají se, že v dospívání a dospělosti musí ze svého myšlení, z kultury a společnosti Boha odstranit. Není však naše společnost chorá naopak právě tím, že postrádá Boha? Kde se o Bohu mlčí, tam mnoho lidí strádá, protože už nemají Otce. Není-li Otec, nejsou ani sourozenci. Otec nám dává sám sebe. Jak bychom mohli být bratry a sestrami, kdybychom neměli jednoho Otce? Podle víry křesťanů byl Bůh vždy Bohem, který se s vášnivou láskou stará o člověka. Bůh je náš Otec, protože to ve své lásce tak chtěl. Bůh nás miluje. Miluje nás tolik, že nám dává svého Syna, abychom pochopili, že chce být naším Otcem. Stejná láska je důvodem toho, že nás Ježíš přijímá za své bratry nebo sestry a Otec za své děti, a to právě tím, že umožňuje, abychom ho i my přijímali. V tom, že Bůh přijímá nás a my Boha, tkví tajemství smlouvy mezi Bohem a lidmi. Může Bůh všechno, co bychom chtěli? Často slýcháme: „Proč Bůh nezasáhne? Proč nezabrání té či oné katastrofě? Slyší naše modlitby? Jakou má moc? A k čemu ji užívá?" Bůh je všemohoucí, protože dal všemu kolem nás vzniknout. Stvořil vesmír takový, jaký je, a moc i sílu své lásky ukazuje ve všem, co existuje, a ne v tom, co my si představujeme, že by mohl udělat. Není proto chybou Boha, že se lidé stávají obětí zemětřesení nebo tajfunu. Přes to všechno víme, že Bůh je stále neomezeným Pánem nad svým stvořením a že jeho všemohoucnost převyšuje všechno, co si dokážeme představit. Boží všemohoucnost je jedním z Božích tajemství. Proč Bůh dopouští zlo? Každé zlo nemusí být trestem za hřích. Teprve ve věčném životě může být vše spravedlivě vyrovnáno. Jak může Bůh dopustit zlo? Bůh je činný v dějinách a v srdcích lidí, ale jeho všemohoucnost nás nenutí, nýbrž nám ponechává naši svobodu, respektuje ji. Nejsme Božími otroky, proto si lidé mnohé zlo způsobují sami svou neopatrností apod. Ani z žádné války nemohou lidé vinit Boha. Tu vyvolali lidé, jednotlivci nebo národy. Každý člověk má svobodnou vůli, bez ní by nebyl člověkem. Proto ji Bůh nemůže brát ani tomu, kdo se staví proti němu a kdo jí zneužívá ke škodě své nebo druhých. Někdy sám trpící člověk poznává, že se utrpením rozmnožila jeho víra nebo že jeho utrpení Bůh použil, aby jeho samotného nebo druhé zachránil před horším zlem. Anebo člověk pozná, že v druhém trpícím člověku čeká na jeho pomoc sám Kristus. Atak trpělivost trpících a obětavost zdravých „stojí Bohu za to", aby dopouštěl v životě lidí těžkosti. Stvořitel nebe a země Pro koho Bůh stvořil vesmír? Všechno, co existuje, existuje skrze Boha a je zde pro člověka. Vesmír, který je vůči člověku na jedné straně odmítavý, na druhé příznivý, nabízí prostor, v němž se daří životu, prostor, který je však také zdeformován dědičným hříchem člověka: Člověk musí zemřít! Ale je vyzýván k tomu, aby učinil svět lidštějším: to je jeho povolání. Lidé žijí v očekávání, že Bůh, v Ježíši Kristu bude žít mezi námi. 5

Svět je krásný. Svět nebyl učiněn pro to, aby se točil sám kolem sebe. Je stvořen pro Krista, protože „Otec miluje Syna a všecku moc dal do jeho rukou" (J 3,35). Všechno, co bylo stvořeno, je však také svěřeno lidem; je jim odevzdáno všechno neživé i živé, aby toho užívali a živili se tím, aby nechávali zemi přinášet užitek a aby chválili Stvořitele. Jak rozumět vyprávění bible o původu člověka? Bible vypráví, a to básnickou formou, jak byl stvořen svět i člověk. Její optimismus se jasně liší od vyprávění ostatních starých náboženství. Lid Izraele nám ve světle své víry v Boha vypráví, odkud člověk pochází a kam směřuje. V průběhu svých někdy dramatických - dějin zakusil Izrael věrnost svého Boha. Den co den objevuje nezlomnou Lásku, která je zde od počátku Existuje rozpor mezi biblí a přírodovědou? Jsou biblická vyprávění pouhými báchorkami? Stvořil Bůh svět jednou provždy?Kam svět směřuje? „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.. ." (Gn 1,1). To jsou první slova bible. Stvořil všechno „skrze své Slovo" (J 1,3). Vdechuje člověku, který je „prach ze země", dech života (srov. Gn 2,7). Země je symbolem toho, co je v člověku slabé a křehké, a dech je symbolem života. „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, jako muže a ženu je stvořil" (Gn 1,27). Muž a žena jsou natolik pány celého světa, nakolik jsou obrazem Božím, to znamená, jak ovládají svět rozumem a láskou skrze svou svobodnou vůli s ohledem na nesmrtelnost lidské duše. Bible a věda se dívají na svět a na lidi ze dvou zorných úhlů. Bible se zajímá především o důvod a smysl věcí. Věda si spise klade otázku, jak vše bylo. Jsou to dvě hlediska odlišná, ale doplňující se, ba související spolu. Bible ukazuje lidem smysl jejich života, ukazuje věřícím životní orientaci. Obrazná vyprávění, v nichž bible zjevuje člověku, že svět stvořil Bůh a že ho udržuje a řídí, vyjadřují hlubokou pravdu. Mluví symbolickou řečí. Biblická prehistorie (Gn l.-11. kap.) je vyjádření zkušenosti víry, kterou učinil člověk se svou svobodou a s jejími mezemi, s vpádem zla a svou svobodnou součinností s ním, ale také s Boží mocí a dobrotou, s níž se setkával. Celý vesmír pochází od Boha - dnes, jako v prvním okamžiku. Neexistuje sám od sebe - existuje skrze Boha, který nepřetržitě tvoří dál a dává život. Bůh nenechává svět existovat tak, jako by sám byl daleko. Vede lidi i celé tvorstvo k svému Synu, který se za nás obětoval. Proto svět není v žádném případě beze smyslu, nýbrž směřuje, veden Boží prozřetelností, k dokonalosti. To, že při tom působí Bůh, nijak nenarušuje svobodu člověka, naopak. Mluvíme-li o Boží prozřetelnosti, neznamená to, že všechno je dopředu určeno nebo že Bůh jedná místo nás. Všemi věcmi a ve všem, co nás lidi potkává, chce Bůh naše dobro. V tom tkví hluboký optimismus, který se výrazně staví proti názorům, že všechno je nutně předurčeno nebo že se všechno děje podle slepé závislosti na osudu. Je i člověk tvůrcem? Člověk nemůže tvořit z ničeho, je však spolupracovníkem Boha při jeho tvoření. Objevuje skryté bohatství tvorstva, neustále nalézá a vynalézá nové možnosti, které jsou ve světě připraveny a které mu Stvořitel svěřil. Lidská bytost je plna mimořádné vynalézavosti: každý den může ve všech možných oborech (umění, technika, jazyk atd.) vytvářet něco nového. Tím je obrazem svého Stvořitele. Avšak smí člověk dělat vše, co je schopen dělat? Musí při všem dbát mravní zodpovědnosti. Lidská vynalézavost se musí inspirovat zákonem lásky, který dostává člověk od Boha. Pro člověka je těžké smířit se s tím, že je pouhým tvorem. Nejsme-li však schopni tohle přijmout, nemůžeme přijmout ani Boha. Jsme bytosti slabé, porušené hříchem, 6

ohrožené neštěstím, nemocí a smrtí. Přes to všechno život milujeme, milujeme jeho krásy a radosti. Zlo ve světě a v člověku Neztratil svět i člověk hříchem úplně svůj cíl? Každého z nás svádí mnoho vlivů ke vzpouře proti Bohu: Proč nás učinil tak křehkými a zranitelnými? O takové vzpouře nám vypráví bible (Gn 3). Na počátku, praví se v ní, zatoužil člověk po tom, aby byl jako Bůh a aby všechno poznal dobré i zlé. Od počátku přepadá lidi touha, aby měli život sami ze sebe, aby byli pány svého osudu, aby všechno věděli a byli nesmrtelní. Ale skutečnost je jiná. Člověk zakouší, jak je malý a má strach sám ze sebe, je plný úzkostí. Svět byl stvořen, aby prostřednictvím člověka dospěl k Bohu, ale člověk v této úloze selhal, protože zaměřil všechno na svou vlastní osobu. Tím svět ztratil směr. Co znamenají Adam, Eva a had? Biblický autor mluví o prvotním hříchu. Představuje první lidský pár, ale v něm se mohou poznat všichni lidé všech dob. Ráj znamená prvopočáteční štěstí, které Bůh člověku daroval. Všechno je člověku k dispozici. Může jíst ovoce ze stromů, vyjma „strom poznání dobrého a zlého" (Gn 2,17). Jedině v tom je omezen. Sám nesmí z vlastní moci rozhodovat o dobru a zlu. Ale on chce být jako Bůh, proto sahá po ovoci stromu, který si Bůh vyhradil pro sebe: Jedná proti Bohu, rozhoduje se pro jednání bez Boha. Když my hřešíme, snažíme zůstat bez viny, svalujeme ji na jiné příčiny mimo nás. „Já to nebyl," říká Adam, „to Eva!", a Eva přesouvá vinu na lstivého hada. Jestliže s hříchem bojujeme, zlo z nás vychází, ale také nás může překvapit zvenčí: jsme jím svedeni. Osud prvních lidí je osudem celého lidstva. Každý den přece získáváme zkušenost, jak jsme slabí, a je pravda, že se prohřešujeme proti Božímu zákonu ze svého svobodného rozhodnutí. A přece z vyprávění Geneze vyplývá také to, že člověk se ve vzpouře proti Bohu neujal iniciativy. Zhřešil, protože byl sveden. Tomu odpovídá i naše zkušenost. Když přicházíme na svět, zlo na světě už existuje. Prožíváme ho a spolčujeme se s ním. Nejsme však úplně zlí, nejsme zlem prolezlí skrz naskrz. Ježíš - nový Adam Naopak, říká bible, člověk byl stvořen jako dobrý; stal se hříšníkem jedině proto, že podlehl lsti ďábla. Všichni jsme oběťmi a spoluviníky toho zlého, všichni musíme být zla zbaveni. Podle křesťanské víry přichází Ježíš jako „nový Adam", skrze něhož byly hřích a smrt přemoženy. Jako se Eva stala matkou všech živých, tak je Maria, matka Ježíše Krista i všech věřících, „novou Evou", matkou nového lidstva. Dědičný hřích je stavem, v němž člověku a vůbec celému lidstvu chybí spása možnost věčného života. Křtem se křesťan znovu rodí k novému životu v Kristu. Je z dědičného hříchu vysvobozen, protože po křtu v něm přebývá Duch Boží, který ho nechává z Boží lásky žít. Andělé a satan (ďábel) Kdo by mohl tvrdit, že tvorstvo je omezeno na viditelné bytosti? Starý zákon se zmiňuje o neviditelných Božích služebnících, andělech, kteří slouží jako prostředníci mezi Bohem a lidmi a jsou to rozumné duchové bytosti. Vyznáváme-li v Krédu, že všechno stvořil Bůh, „svět viditelný i neviditelný", pak souhlasíme s tím, že existují duchové bytosti, a odmítáme víru, že existují samy ze sebe jako bohové. Všechno je podrobeno Bohu, tedy i neviditelný svět. Proto tradice vidí v ďáblovi a v démonech bytosti, které Bůh stvořil jako dobré a které se staly zlými svou vlastní vůlí. 7

Nový zákon mluví o zlých „mocnostech a silách", jimž člověk musí čelit jako svým nepřátelům. Ale když se o nich mluví, chce se tím také vyjádřit, že Kristus je vítěz nad zlem a že nás vytrhl z moci satana. Hebrejské slovo „satan" znamená „odpůrce, protivník". A řecký ekvivalent „diabolos" znamená „ten, kdo působí zmatek"; z něho vzniklo české „ďábel" a německé „Teufel". Ježíš začíná svůj veřejný život na poušti, kam ho přivádí Duch Boží. Zde je od ďábla pokoušen. Ten jde dokonce tak daleko, že Ježíšovi říká: „Budeš-li se mi klanět.. ." (Mt 4,9). Ale je Ježíšem odhalen a přemožen. Ďábel uvádí do pokušení učedníky, vstoupil do Jidáše, podrobuje lidi každého jednotlivě i všechny společně zkoušce a definitivně bude přemožen na posledním soudu. V čem je ďáblova moc? Bůh stvořil člověka svobodného, to znamená rozhodovat se pro dobro a dobro také konat. Tato svoboda byla porušena hříchem. Církev nás vybízí, abychom se vzepřeli ďáblovi (srov. l Pt 5,9) i všemu, co je plné lsti, lži a klamu, protože ďábel se snaží zmanipulovat srdce člověka a spoutat jeho svobodu. Církev nás vybízí k bdělosti a modlitbě, abychom neupadli do pokušení. Pokřtěný člověk, spojený se zmrtvýchvstalým Kristem, získává sílu, aby se mohl podílet na Kristově vítězství nad zlem v sobě samém i ve světě - zlo ani smrt nebudou mít poslední slovo, protože nad nimi Pán už zvítězil.

Jeden Pán Ježíš Kristus, jednorozený Syn Boží Pro nás je označení Ježíš Kristus zcela běžné. A tak si snad už ani neuvědomujeme, že Ježíš je různě chápán a na různě označován: Kristus, Pán, Syn, Mesiáš, Syn Davidův. „Ježíš" bylo v Izraeli běžné jméno. Znamená „Bůh zachraňuje". Ježíš pochází z prosté židovské rodiny z Nazareta, tehdy malé galilejské vesnice.Ti, kdo se s ním setkali, s jeho znepokojivým svědectvím, stavěli se buď na jeho stranu, anebo proti němu. Mnozí se mu obdivovali, někteří ho následovali. Poznali, že nejen zvěstuje Boží království a uzdravuje nemocné, ale že také odpouští hříchy. Odpouštět hříchy však může jedině Bůh. Kdo je tedy tento člověk? Učedníci byli svědky, jak se Ježíš choval vůči Zákonu a chrámu. Objevili jeho zvláštní vztah k Bohu, jehož oslovuje důvěrným slovem „abba", tzn. „otče", či spíše „tatínku". Ježíš nejen hlásá příchod Božího království, ale také říká, že Boží království už je zde. Ačkoli neříká výslovně, že je Bohem, dá se tajemství jeho osoby vytušit z jeho chování a kázání. Po Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání a na základě velikonočních setkání se Zmrtvýchvstalým poznávají učedníci, kteří byli po odsouzení a ukřižování svého Mistra zcela zmateni: Ježíš žije! Bůh ho vzkřísil. V Ježíšovi vítězí život nad smrtí. Ve světle této zkušenosti i zaslíbení Starého zákona si začínají apoštolové připomínat všechno to, co Ježíš od počátku svého veřejného působení říkal a dělal. Především pak skrze dar Božího Ducha o letnicích chápou, jak velice se v Ježíši zjevoval Bůh s plnou svou spasitelnou mocí. Ve jménu Ježíše budou kázat a konat zázraky, křtít a odpouštět hříchy. Z Marie se narodil Ježíš řečný Kristus České „Kristus" vzniklo z řeckého slova „christos", které znamená toho, „kdo přijal pomazání" (vyvolení, požehnání), a odpovídá hebrejskému výrazu „mesiáš". Tento titul Ježíšovi dali učedníci proto, že v něm poznali toho, jenž byl předpověděn v Písmu: On je Boží Pomazaný (tj. Mesiáš, Christos). Neočekáváme už žádného dalšího a jiného Mesiáše a neuznáváme žádného jiného Spasitele. Nikdo jiný nás 8

nemůže vykoupit, jedině jím jsme vykoupeni - Ježíšem Kristem: tak věříme. Při křtu se každému dostává účasti na Kristově životě a poslání. Proto od prvních dob církve ti, kdo věří v Ježíše Krista a byli pokřtěni v jeho jménu, přijímají jméno „Kristovo, křesťané". Je jediný Pán Ježíš Kristus Protože Hospodin stvořil svůj lid a vůbec všechno, je Pánem světa a všech národů. První křesťané nazývají Ježíše, který umřel a vstal z mrtvých, „Pánem", čímž vyznávají, že je týmž Pánem jako sám Bůh. Ježíš je zdrojem života. Když umíral, dal nám svůj božský život. Bůh mu „položil všechny nepřátele k nohám" (Ž 110,1): zlo, utrpení a smrt. Jednorozený Boží Syn Vyznáváme, že Ježíš je „jediný Pán", jediný, kdo má právo na naši poslušnost ve víře, protože se stal služebníkem všech. „Proto ho Bůh vyvýšil nade vše ..., aby každý jazyk vyznával: Ježíš Kristus je Pán" (Flp 2,9-11). Řekneme-li, že Ježíš je Pán, vyznáváme tím jeho božství. V Ježíšově lidství se zjevil Bůh. Ježíš Kristus o sobě mluví jako o Synu, protože Bůh je jedinečným způsobem jeho Otec, který všechno, co je jemu vlastní, předal Synovi. Tím, že Ježíš zjevuje Boha jako svého Otce, zároveň zjevuje, že sám je Synem (J 5,19-30). Je jediným Synem Božím („jednorozený Syn" J 1,14), tzn., že mu Otec jedinečným způsobem daroval celou svoji lásku. Syn má tutéž božskou podstatu jako Otec a Duch svatý: „Bůh z Boha, .. . pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem" (Krédo). Stal se člověkem Ježíš je Boží dar, nesmírný dar: byl počat z Ducha svatého a narodil se z Marie Panny. To je jádro radostné zprávy, která je zaznamenána na prvních stránkách evangelia podle Matouše a Lukáše. Na základě Písma svatého vyznává církev Mariino panenství. Ježíš se z ní narodil, ačkoli „nepoznávala" žádného muže (L 1,34), tzn., že se žádným mužem nežila tělesným manželským životem. Ježíšovo panenské zrození je nejenom znamením toho, že „u Boha není nic nemožného" (L 1,37), ale především vypovídá o tom, kdo je zaslíbeným dítětem, Božím darem. Uvádí nás do hloubi tajemství Kristovy osoby. Přijal Tělo z Marie Panny – proč je to tak řečeno? V Ježíši na sebe Bůh vzal naše tělo, tělo v celé jeho křehkosti, celou osobu v její slabosti a pomíjivosti. Utvořen v matčině lůně, zrodil se Ježíš nahý. Maria a Josef (který byl jeho pěstounem, ne skutečným otcem) milovali své dítě, které se jako všechny lidské děti smálo a plakalo. Od Marie se učil mluvit, od Josefa se učil jeho řemeslu. „Kristus prošel všemi věkovými stupni člověka, a tak přináší všem lidem společenství s Bohem" (sv. Irenej). Poznal hlad, utrpení, pokušení, opuštěnost - všechno jako my -, ale nedopustil se hříchu (srov. Žd 4,15). Proč byla Maria uchráněna dědičného hříchu? Bezvýhradná Mariina ochota, kterou vyjádřila svým „ano“ při andělově zvěstování (L 1,38), byla možná jen díky předchozí Boží lásce, díky milosti. Její srdce bylo uchráněno dědičného hříchu, ani trochu nebyla v moci zla, ani v nejmenším nebyla zaměřena sobecky na sebe samu. Maria je vykoupena prostřednictvím toho, jehož porodila a který zemřel za všechny lidi, i za ni. Dřív než začal čas, Bůh Marii vyvolil, aby se stala Matkou jeho Syna. Proto je „milosti plná": od počátku, od okamžiku jejího početí, ji naplňovala Boží láska a chránila ji před jakýmkoli hříchem. 9

To je tajemství, které si s velkou radostí připomínáme 8. prosince, o slavnosti Panny Marie, počaté bez poskvrny prvotního hříchu. Ustavičná panna Mluvíme-li o Mariině čistotě, o jejím „Neposkvrněném početí ", není tím míněn, jak si leckdo myslí, akt, jímž byla Maria svými rodiči zplozena, ani panenské početí Ježíše. Jde o to, že Maria byla od prvního okamžiku svého života bez dědičného hříchu, jde o čistotu jejího ustavičného zaměření na Boha, který přijala jako dar. „Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán s tebou; požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš. Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen." Magnificat Maria ničím není sama ze sebe, za všechno vděčí Boží milosti. Proto spolu s Marií církev opěvuje v chvalozpěvu Magnificat div, který na ní Pán učinil. Podle vzoru Marie, která jako první uvěřila v Ježíše a přijala ho od Boha, poznává církev své vlastní povolání. Poznává v Marii „novou Evu", první věřící ženu, jíž se dostalo ovoce vykoupení. „Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté. A jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí. Mocně zasáhl svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně. Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství, jak slíbil našim předkům, Abrahámovi a jeho potomkům navěky." (L l,46-55) Maria – matka Boží Že je Maria matkou Ježíše Nazaretského, to chápeme. Ale že je Matkou Boží, to naše chápání přesahuje. Již pro první křesťany není Ježíš obyčejný člověk, který ze sebe udělal Božího Syna, ale je to Boží Syn, který se stal člověkem. Ježíš Kristus je bohočlověk, tj. celý Bůh i celý člověk, jeden s druhým není smíšen ani jeden od druhého oddělen. Jeho Matka Maria je Matka Boží, protože její dítě Ježíš je Boží Syn. Toto tajemství slavíme osm dní po vánocích - první den v roce o slavnosti Matky Boží, Panny Marie. Maria – srdce církve Maria nestojí nad církví, ale v ní - jako první vykoupená. Církev v ní spatřuje své vlastní tajemství. Maria a církev se navzájem podobají. Maria počala Syna nebeského Otce ve víře a z Ducha svatého. Podobným způsobem církev rodí lidi k božskému životu -jako syny a dcery Boží- ve víre a při křtu působením Ducha svatého. 10

Maria, Matka Boží, je také naší matkou, protože ji Kristus na kříži ustanovil za matku Janovu a jeho prostřednictvím za matku všech učedníků: „Hle, tvá matka!" a „Ženo, hle, tvůj syn!" (J 19,27.26). Na Marii se obrací všechen křesťanský lid Panna Maria není jakási nadpozemská bytost, anebo bezmocný, pasivní, ponížený člověk. Naopak, Maria je vzorem naděje a touhy pro dnešní lidi. Je to zdatná žena, která zakusila chudobu, bolest, útěk a vyhnanství. Křesťané nacházejí v Marii vzor a pomoc. Mariino mateřství se nevztahuje pouze na jejího Syna. U paty kříže se její láska ke Kristu proměňuje na lásku ke všem lidem a proto se na Marii obracejí lidé na celém světě andělským pozdravením „Zdrávas, Maria, milostiplná!", modlitbou Anděl Páně, poutěmi, modlitbou růženec a milióny rozžatých svíček. Nesčetné obrazy a sochy představují Marii, jak nám ukazuje Krista, cestu k němu i jej jako jedinou cestu k Otci. Byl za nás ukřižován Byli jsme vykoupeni jen Ježíšovou smrtí na kříži Po celý život byl Ježíš pramenem spásy, protože všechno, co říkal a dělal, se Bohu líbilo. Ve Vyznání víry je jeho pozemské bytí shrnuto v jeho utrpení a ukřižování. Církev nám tím chce povědět: Ježíšova smrt není pouze záležitostí jeho prorockého působení. Smrt a zmrtvýchvstání Páně jsou základem naší spásy. Ježíš na sebe bere krajní ponížení a lidské hříchy a tak dokazuje svoji bezmeznou lásku k lidem i svoji stálou poslušnost vůči Otci, který ho poslal. Často se na Ježíšovu smrt díváme jako na tragickou událost. Představujeme si, že Bůh poslal svého Syna na smrt. Víc bereme v úvahu hrůznost ukřižování než lásku, kterou při něm Ježíš projevil. Nás však vykoupila nejen Ježíšova smrt, ale jeho nekonečná láska, která kvůli nám podstoupila smrt a která se ve smrti zjevuje. K ní bohužel můžeme být odmítaví Proč Otec nezabránil smrti svého syna? Otec nechtěl zabránit tomu, aby se jeho Syn, pravý člověk mezi lidmi, podrobil tomu osudu, jemuž jsou podrobeni i jeho bratři a sestry ve světě lhostejném k lásce. V milovaném Synovi, jenž trpí, je přítomna celá Otcova láska. V Ježíšovi se nám Bůh zjevuje jako někdo, kdo člověka nikdy neopustí a kdo s námi sestupuje až na dno toho největšího utrpení. Jeho smrt není pouhou smrtí jednoho spravedlivého, který byl ponížen, mučen a obětován. Protože Ježíš je Boží Syn, není jeho smrt jen jednou smrtí mezi mnoha jinými. Kdo miluje, trpí více - právě pro svou lásku. A nikdo nás nemiluje tolik, jako nás miluje Bůh! Musíme si uvědomit, že na kříži se nám zjevuje Bůh. Nesmíme křesťanství omezit jenom na ušlechtilý humanismus (lásku k lidem a dobré jednání). Nebylo by pak ničím víc, než že člověk Ježíš chtěl budovat lepší svět a při tom přišel o život. Potom bychom však museli mluvit o zklamané naději, nikoli o vykoupení. V čem je Ježíšova smrt na kříži významná? Evangelia nám popisují Ježíšovu smrt jako zjevení Boha v jeho Synovi. Matouš, který se opírá o starozákonní zaslíbení, píše, že v okamžiku, kdy Ježíš umírá, „mrtví vyšli z hrobů" (Mt 27,52-53). Tato věta je pro naši víru důležitá. Ukazuje nám, že je to Pán živých i mrtvých! Jím je smrt poražena a vítězí život. Ježíšova smrt je jediná svého druhu, jedinečná, neboť Boží Syn je jedinečný. Na tomto kříži je zpečetěno všechno, co Ježíš mluvil a konal. Ježíšově smrti neporozumíme, oddělíme-li ji od jeho života: „Já jsem přišel, aby (lidé) měli život a 11

měli ho v hojnosti" (J 10,10). Tímto životem je sám život Boží. Ne život končící smrtí, ale život přesahující smrt. Ježíš před smrtí necouvl; šel jí ve jménu života vstříc. Ježíš je Život (srov. J 14,6). „Nikdo mi život nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout" (J 10,18), říká Ježíš. Jan pozoruje tajemství Ježíšovy smrti na kříži a vidí, jak z Ježíšova otevřeného boku proudí krev a voda. Voda je pramenem života - ohlašuje křest. Krev je život - ohlašuje eucharistii. Co znamená, že nás Ježíš svou smrtí vykoupil? Bohatství Božího tajemství, které nám bylo zjeveno v Ježíši Kristu, je tak veliké, že se dá těžko vyjádřit lidskými slovy. Spolu s apoštoly pro ně hledali první křesťané vhodné obrazy a pojmy. Když chtějí knihy Nového zákona vyjádřit, že se za nás Ježíš Otci obětoval, mluví o „vykoupeni"' a „vysvobozeni"'. Ježíš Kristus platí svou vlastní osobou. Vykupuje nás, protože nás miluje. A jeho lásku nemůže nic zadržet ani lhostejnost, odmítnutí, ba ani sama smrt. „Sotva kdo je ochoten podstoupit smrt za spravedlivého člověka... Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní" (Ř 5,7.8). Ježíšova smrt je obětí Ježíšovo ukřižování bylo pro první křesťany naplněním slov o oběti velikonočního beránka (J 19,36). Učedníci zažili, jak se za městem Jeruzalémem odehrála otřesná Ježíšova smrt právě v okamžiku, kdy na chrámovém nádvoří byli zabíjeni beránci na velikonoční svátky. Pro nás křesťany je velikonočním beránkem přímo Ježíš Kristus. Ježíšovým umučením se naplnila také Izajášova prorocká slova: „Jako beránek vedený na porážku ... ústa neotevřel" (Iz 53,7). V této písni usmiřuje „trpící Boží služebník" hříchy lidu a přivádí nevěrné a rozptýlené ovce zpátky do jednoho stáda. Ježíšova oběť dává židovské připomínce záchrany z Egypta nový obsah, Ježíšova smrt zachraňuje každého. Máte doma kříž? Pak se podívejte na Ukřižovaného s vírou. Kříž se tak často stává něčím všedním, že v něm můžeme vidět pouhou ozdobu na krk a vůbec nás neoslovuje. Kříž nám ukazuje tvář Boha, jeho probodené srdce, z něhož pramení milost. Říká nám, že každý učedník, který chce Ježíše následovat, bude nevyhnutelně narážet na lhostejnost, těžkosti, opovržení, kříž, ale také, že dosáhne v Kristu vítězství. Kříž, to není škola rezignace; neoslavuje utrpení. Musí se zdolávat nebo nést v lásce, protože právě v něm má být zjevena láska. Kříž je znamením křesťana. Křesťan se jím znamená, aby se s tělem i duší posílil v lásce k Bohu a k ostatním lidem. Rodiče učí své děti žehnat se znamením kříže a rádi jim dělají křížek na čelo. Znamením kříže se rovněž loučíme s našimi zesnulými a poroučíme je do Božího náručí. Vstal z mrtvých Mnozí, kdo měli něco společného s Ježíšovou smrtí, tuto událost nepochopili a zachovali se špatně: Kaifáš, Pilát, Jidáš, Petr. Apoštolově byli při ukřižováni plni strachu a zbabělosti. O zmrtvýchvstání Páně vydávali naopak neohroženě a odvážně svědectví: „Toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem" (Sk 2,36), volá Petr o letnicích. Kristovo zmrtvýchvstání je reálný fakt. Ale tato skutečná událost má dvě stránky. Na jedné straně má zmrtvýchvstání historickou rovinu, nám přístupnou, která zanechala v lidské historii konkrétní stopy: prázdný hrob, zjevení, hlásání víry apoštoly bez ohledu na hrozící smrt, a zrození církve. Na druhé straně je pro nás nepřístupným dějem, tajemstvím, jímž Bůh Ježíše Nazaretského probouzí ze smrti k životu a 12

přijímá ho do své slávy. Velikonoční tajemství, že Ježíš přechází z tohoto světa do Otcovy slávy, začíná v hodině Ježíšovy smrti: „Otče, oslav svého Syna!" (J 17,1). Proč Bůh Krista vzkřísil z mrtvých? Ježíš zemřel, protože nás miloval. Proto ho Bůh vzkřísil, povýšil a dal mu slávu, jaká přísluší Božímu Synu. Bůh koná vše z lásky a moudrosti. Jednání Boha, který vzkřísil svého Syna, se vymyká našemu rozumu. Žádné evangelium nám nepopisuje, jak zmrtvýchvstání probíhalo. Všechna čtyři evangelia mluví o nalezení prázdného hrobu. Proto volá Maria Magdalská: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili" (J 20,2). Prázdný hrob je velmi výmluvným znamením, odkazujícím na tajemství. Plný význam tohoto nepřímého znamení se nám odhaluje ve světle zvěsti andělů: „Proč hledáte živého mezi mrtvými?" (L 24,5). Zjevování dosvědčuje lidským smyslům přítomnost Zmrtvýchvstalého. Zmrtvýchvstalý Kristus způsobuje, že ho druzí vidí: zjevuje se anebo jejich zrakům mizí - ať v Jeruzalémě či v Galileji, ve večeřadle, anebo cestou do Emauz - protože je s námi stále, i tehdy, když ho nevidíme. Přítomnost Zmrtvýchvstalého našim tělesným očím uniká. Proto se Ježíš prvním svědkům viditelně ukázal. V Novém zákoně máme zprávu celkem o 11 zjeveních. Můžeme rozlišovat dva druhy zjevení: jednotlivým lidem (ženám, Marii Magdalské a učedníkům v Emauzích) a apoštolům (od velikonočního večera až po Ježíšovo nanebevstoupení - v Jeruzalémě i v Galileji). Druhá skupina zpráv o zjeveních hovoří o vyslání apoštolů do světových misií: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky" (Mt 28,19); „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás" (J 20,21). Víra ve zmrtvýchvstalého Ježíše je základem církve. Zprávy o zjeveních ukazují, jak se církev rodí z Ducha, pramene víry ve zmrtvýchvstalého, a jak se opírá o společnou víru apoštolů. Není Ježíšovo zmrtvýchvstání snad pouhým produktem víry apoštolů? Evangelia nám představují zmrtvýchvstání jako událost, která apoštoly překvapila, která se jim „vnutila", ačkoli jim připadala neuvěřitelná. Když jim ženy přinášely poselství o zmrtvýchvstání, pokládali jejich řeči za „blouznění a nevěřili jim" (L 24,11). Když se jim zjevil sám Ježíš, nemohli tomu uvěřit „a byli plni strachu" (L 24, 3741). Tomáš nevěřil ničemu z toho, co mu ostatní vyprávěli, dokud se Ježíš neukázal i jemu. Pavel cestou do Damašku potkal zmrtvýchvstalého Ježíše a navzdory vší horlivosti, s níž zuřivě pronásledoval křesťany, ho tato zkušenost uchvátila. Proto je zmrtvýchvstání skutečnost, ne pouze přání a představa apoštolů. Kristovo zmrtvýchvstání Kristus vstal z mrtvých v určitém dějinném okamžiku, ale v jistém smyslu čeká ještě na to, aby mohl „vstát z mrtvých" v životě mnoha lidí. To je „zmrtvýchvstání", které se neuskuteční bez lidí. Kdyby člověk vsadil jen na skutečnosti tohoto světa, musel by vůči smrti rezignovat, neboť svět, ponechán sám sobě, neobsahuje žádný zárodek nesmrtelnosti. V Ježíšovi, který zemřel a vstal z mrtvých, jsou lidé pozváni, by se s odvahou a zodpovědností účastnili Božího jednání. Ježíš je Bůh, který žije, je to Bůh žijících. Tam, kde je člověk z lásky solidární s těmi, kdo jsou v nouzi, tam i dnes dochází v jistém smyslu ke Kristovu zmrtvýchvstání. Tam, kde víra vede k účinné angažovanosti a spravedlnost a opravdový mír, tam smrt ustoupí a prosadí se Kristův život. Tam, kde umírá člověk, který žil s vírou a láskou a který přijímal své utrpení, tam přináší Kristovo zmrtvýchvstání naději na nový život.

13

Sestoupil do pekel, vstoupil na nebesa Svou smrtí a svým zmrtvýchvstáním zachránil Ježíš celé lidstvo. Křesťané východních církví znázorňují smrt a zmrtvýchvstání jako sestoupení do podsvětí, do říše mrtvých, „do pekel". Sem Kristus vstupuje obtížen hříchy všech lidí, jejichž stopy je vidět v jeho ranách. Vyhledává zemřelé všech dob, všechny, kdo přebývají v temnotách, ve stínu smrti: Adama, Evu, patriarchy, krále, židy i pohany . . . Na ikonách (obrazech) se mezi nimi objevuje jako Pán života, zářící světlem. K němu se vztahují ruce zesnulých. Jeho ruka je vytrhuje ze smrti. Rozbořené brány a rozlámané zámky ukazují silu a dynamiku Ducha proti bránám a závorám, které nás drží v zajetí smrti. Ježíšovo sestoupení do říše mrtvých zdůrazňuje, že Ježíš opravdu zemřel. Jeho vystoupení na nebesa, kde „sedí po pravici Boží", znamená, že je Pán - poté, co zvítězil nad smrtí, vládne s Otcem.. Ježíšova vláda nemá konce ani v prostoru, ani v čase. Pro náš denní život to znamená, že všechno, i naše minulost a naše plány do budoucna, docházejí ve zmrtvýchvstalém Ježíši svého smyslu. Celý náš život tak probíhá pod ochranou Páně. Znovu přijde ve slávě Čekáme na druhý Kristův příchod Vyznání víry prvních křesťanů obsahuje víru v druhý Kristův příchod: „Přijď, Pane Ježíši!" (Zj 22,20). Toto volání na konci Nového zákona je toužebnou odpovědí na zaslíbení Páně: „Ano, přijdu brzo!" (tamtéž). Křesťané čekají na druhý Kristův příchod, očekávají ho pro církev a pro svět. Bdí, aby se lidstvo probudilo ze spánku a mohlo s radostí jít vstříc Pánu. Každý rok se církev během adventu (toto latinské slovo znamená „příchod") s nesmírnou touhou připravuje na Kristův příchod slavením vánočního tajemství. Vánoční svátky nejsou jen vzpomínkou na Ježíšovo narození, ale oslavují i Ježíšovu přítomnost v dnešním světě a ohlašují jeho definitivní příchod na konci časů. I když můžeme ve víře objevit mnoho podob jeho příchodu, přece jen všechny závisí na posledním Kristově příchodu k všeobecnému soudu. Boží soud Říká-li Písmo svaté, že Bůh svět soudí, vyjadřuje tím, že je Král, že řídí vesmír a dějiny ke spáse všech lidí. Boží soud je něco podobného jako rozlišování mezi tím, co je v člověku i ve světě stálé a co bezvýznamné. Často je přirovnáván k očistnému ohni. Soudit znamená tedy nejenom určovat, co je dobré a co zlé; na soudu se rovněž vyjevuje a uplatňuje dobro, podobně jako oheň vylučuje z rudy kov a strusku. Osobní soud Říkáme-li, že Bůh řídí dějiny a že Ježíš Kristus je Pán, pak je tím především míněn všeobecný soud související s koncem světa, s posledním příchodem Krista. Na základě celého našeho života, každého našeho důležitého rozhodování probíhá v okamžiku smrti osobní soud, který lze úplně pochopit jen v souvislosti se s posledním soudem. Postoj, který máme zaujmout vůči Božímu soudu, není v první řadě strach, ale důvěra. Bible nám však nezastírá, že existuje i odsouzení a že konec světa bude také dnem úzkosti pro toho, kdo Boží spásu tvrdošíjně odmítá. Zlý bude zavržen, dobrý odměněn. Čeho se musíme obávat je, že naše víra ochabne, že se naše obrácení neuskuteční a že naše láska ochladne. Chceme doufat a vyprošovat si Boží milost, aby nám den po dni proměňovala naše srdce, aby bylo schopné s radostí přijmout Pána v den jeho příchodu a soudu. 14

Uděláme dobře, když budeme věřit Od dob apoštolů až po naše časy trpí církev násilím a pronásledováním. Kvůli víře stojí za to snášet potupy a posměšky, dokonce i podstoupit smrt. Ježíš říká svým učedníkům: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle" (Mt 10,28). A dodává: „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi" (10,32-33). Obstojí naše víra? Ne každé z nás prolije pro víru. Ne každý se stane v přísném slova smyslu svědkem (řecky „martyr") víry, totiž mučedníkem. Ale všem Ježíš říká: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, ber na sebe každého dne svůj kříž a následuj mě ... Kdo se stydí za mne a za má slova, za toho se bude stydět Syn člověka, až přijde v slávě své i Otcově a svatých andělů" (L 9,23.26). I dnes nám společenství s Kristem propůjčuje sílu a odvahu. Stavíme-li svůj život na víře, stavíme ho na skále. Zmrtvýchvstalý Kristus, jehož jsme přijali do svého života, je u Otce; a tam, kde je on, budeme také my. Z čeho budeme souzeni? Křesťané budou souzeni ze své víry v Krista, ze své naděje a hlavně z lásky, která buduje společenství církve a ujímá se chudých a trpících. Bůh nesoudí jako lidé; nehledí v první řadě na naše skutky, ale především na lásku, kterou jsme do svých skutků vložili. Všem, kdo žili z lásky Boží, Ježíš řekne: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou." Tu mu odpovědí - a my s nimi: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?" A on nám odpoví: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili (Mt 25,34-40). Budeme souzeni podle lásky. Naše srdce se však může rovněž zatvrdit. Před tím nás Pán varuje: „Cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili" (Mt 25,45). Takový soud znamená odsouzení, zavržení. Bible ukazuje, jaká je to osobní urážka Boha, jestliže jeho láskou pohrdáme. Boží milosrdenství bude vždy větší než trest, který si zasloužíme. Tam, kde nás svědomí leckdy nelítostně obžalovává, smiluje se nad námi Boží milost a milosrdenství. Kde by nás nelítostný úsudek lidí mohl přivést k zoufalství, tam v nás chce Bůh probudit naději. Doba, kdy Syn člověka přijde, zůstává tajemstvím nebeského Otce. Jeho příchod je tak jistý jako smrt každého člověka, ale hodina zůstává neznáma. Evangelium o tom neříká nic, přesný čas neurčuje ani Ježíš, ani lidé, je to tajemství Otcovo. Není tedy křesťanské chtít vypočítávat, kdy tato událost nastane. Našemu očekávání soudného dne odpovídá jen jediný křesťanský postoj: být vždy připraven. Času ke konání dobra není nikdy nazbyt. Dobro nesmíme odsouvat proto, že si Pán se svým příchodem zdánlivě dává na čas. Inspirujme se podobenstvím o deseti pannách (Mt 25,10) a neotálejme s vírou, nadějí a láskou. Toto varování platí nejen pro každého jednotlivce, ale i pro křesťanské společenství. Proto Ježíš říká učedníkům: „Bděte, protože neznáte den ani hodinu" (Mt 25,13). 15

Věříme v Ducha svatého Kdo je Duch svatý? Na Boha Otce nebo na Ježíše se obracíme často. Ale na Ducha svatého? Nemůžeme však věřit v Otce a v Syna, aniž zároveň věříme v Ducha: On je „s Otcem i Synem zároveň uctíván a oslavován", říká se ve Vyznání víry. Duch je také Bohem. Je to vlastní božská osoba a má svůj vlastní způsob působení ve světě i v dějinách. Je dechem života. Naplňuje věřící, učí je a uvádí je do „veškeré pravdy" (srov. J 16,13); je jejich obhájcem a zastáncem při pronásledování. Duch svatý neupoutává sám na sebe: učí nás milovat Ježíše, obrací nás k Otci, navzájem nás sbližuje, protože je zdrojem společenství. S Otcem a Synem tvoří svět a je původcem spásy všech lidí. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého Každá křesťanská modlitba začíná oslovením Otce, Syna a Ducha svatého, přitom děláme kříž. Tak vyznáváme víru v Otce, Syna a Ducha svatého. Na konci modlitby znovu děkujeme, a proto prokazujeme úctu Otci, který nám dává svého Syna, i úctu Synu, který se za nás všechny obětoval, a Duchu svatému, který v nás přebývá a dává nám Otce a Syna poznat: „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní, i vždycky a na věky věků. Amen." Nejsme pouze nezúčastnění svědkové tohoto vztahu, který spojuje v jednom jediném Bohu tři božské osoby. Jsme také jejich příbytkem a žijeme uprostřed jejich vztahů: „Kdo mě miluje , toho bude můj Otec milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek" (J 14,23). Zkušenosti prvních křesťanů O letnicích učinili učedníci převratnou, osvobozující zkušenost: dar Ducha svatého jim dal sílu překonat strach i pochybnosti a vyznávat Ježíše. Seslání Ducha bylo provázeno znameními budícími rozruch (obrácení, zázrak, ohnivé jazyky, …), ale i méně nápadnými znameními, jako je radost, bratrská láska a odvaha při pronásledování. Tehdy rozuměli apoštolům lidé, kteří přišli z nejrůznějších zemí. Každý je slyšel mluvit svou řečí. To je znamení univerzálního (celosvětového) poslání církve. V Ježíši Kristu jsou shromážděny všechny národy. Seslání Ducha svatého se stává východiskem pro misii církve: neodolatelná síla proměňuje hrstku mužů, kteří byli zklamáni ukřižováním svého Mistra, v hlasatele víry, kteří se přes všechno nebezpečí pouštějí s velkou radostí do práce. Duch je trvalým darem církvi. Odkazuje na zmrtvýchvstalého Ježíše a připomíná nám všechno, co Pán říkal (J 14,26). Podle čeho poznáme působení Ducha svatého? V apoštolech i ve všech lidech, kteří přijali Ducha svatého, se rozvíjejí nové dary, které ohlašují spásu: dar jazyků, dar uzdravovat, dar sloužit a ještě mnoho jiných. Nejnápadnější z nich nejsou nutně těmi nejdůležitějšími. Dary nesmí vyvolávat rozpory, pak přestávají plnit svou funkci a přináší zmatek. „Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání"(Gal 5,2223). Duch svatý jistě většinou působí v tichosti, ale projevuje se i nápadným způsobem v odvaze mučedníků a ve schopnosti církve obnovovat se, ať by se dostala do jakýchkoli historických krizí, či byla ovládána panujícími mocnostmi. Od křtu a biřmování v nás působí Duch svatý, stali jsme se kvasem, který má prokvasit těsto. Skrze Ducha je Bůh opravdu s námi. 16

Prorok je mluvčím Boha. Od počátku mluví a působí Duch svatý v srdci člověka, v tvorstvu a v událostech, v lidském svědomí a v dějinách vyvoleného národa, z něhož Bůh povolal Abraháma, Mojžíše, Davida a tolik proroků ..., ale národ ne vždy jejich slova poslechl. Tomuto lidu hlásali proroci „novou smlouvu" (Jer 31,31). Vyzývají ke spravedlnosti, ale nedokáží zajistit, aby byla uskutečněna; k tomu dojde až příchodem Mesiáše. Bůh svůj lid připravuje a posvěcuje. Tato proroctví máme zapsána ve Starém zákoně. V této řadě proroků stojí i Ježíš. Ale na něm Duch svatý spočívá, v něm přebývá jedinečným způsobem, a tak může být poznán jako Bůh. Duch svatý k nám mluví v Písmu svatém Říkáme, že celé Písmo je svaté a inspirované. To znamená, že autoři biblických knih psali proto, že je vyvolil Bůh, a psali pod vlivem síly vlité Duchem svatým. Každý však psal podle svého nadání i na základě svých omezených schopností, v různých literárních druzích v rámci mentality a kultury své doby. Přesto jsou tato slova lidí zároveň slovem Božím Církev čerpá každý den z Písma svatého jako z pramene. Nachází v něm milost a odvahu k modlitbě, k boji a k utrpení i k odpouštění. V biblických knihách k nám promlouvá Duch svatý. A přijímáme-li Boží slovo s vírou, posvěcuje nás. Bez Ducha svatého by Písmo bylo mrtvou literou a církev by byla bez duše. Apoštolská tradice je v církvi předávána dále oživujícím působením Ducha svatého. Toto podání je v průběhu času hlouběji prožíváno a chápáno, protože ho Boží lid církev prožívá, uvažuje o něm a uchovává ho ve svém srdci. Tak Bůh vede církev k plnosti pravdy. Poznávat s pomocí Ducha svatého znamení doby Každý z nás má prostřednictvím Ducha svatého vnímat svět a jeho potřeby, aby mohl dobře a účinně vydávat svědectví o Kristu. Znamení času dovedl rozeznávat také náš otec František kardinál Tomášek. Ve svém pokročilém věku neohroženě promlouval k našemu lidu a nebál se totalitní moci. Když vyhlásil Desetiletí duchovní obnovy národa jako přípravu na milénium smrti sv. Vojtěcha (+997), zaktivizoval tím církev u nás a vyburcoval ji k modlitbám a duchovnímu boji, který přispěl ke svatořečení Anežky České i k historickému obratu v listopadu 1989. Znamení doby, to jsou události, v nichž křesťané ve světle víry rozeznávají přicházející Boží království. Tato znamení nám zjevují přítomnost Ježíše Krista mezi námi. Duch působí, že vnímáme přítomnost Páně, že ji objevujeme v každém projevu něžnosti, v každém spravedlivém skutku, v každém výkřiku bídy a utrpení. Dějiny jsou plné Kristovy přítomnosti. Modlitba o moudrost a sílu Ducha svatého v našem životě: „Přijď, Duchu svatý, naplň srdce svých věrných a zapal v nich oheň své lásky. Sešli svého Ducha a všechno bude stvořeno a obnovíš tvář země. Modleme se: Bože, ty jsi srdce svých věřících Duchem svatým osvítil a poučil; dej, ať v tvém Duchu správně smýšlíme a vždy se radujeme z jeho útěchy; skrze Krista, našeho Pána. Amen."

17

Církev Kristova Mnoho našich vrstevníků by rádo přijalo Ježíše, který mluvil i jednal jako prorok, ale církev nepřijímá. Tomu, aby církev přijali, překážejí pochybnosti, zklamání, křivdy, zdánlivá propast mezi Kristem a církví, vadí jim vnější obřady, temné stránky dějin, kompromisy s politickou mocí a s penězi, hierarchie a fakt, že křesťané jsou často tak málo křesťanští. Tomu, aby byla objevena pravá tvář církve, brání přílišná nejednotnost a slabost, ale i předsudky a jednostranné úsudky. Církev je zároveň lidská i božská, pozemská i naplněná nebeskými hodnotami. Všechny tyto procesy musí být viděny nezaujatě, v jejich historické, sociální, kulturní,.. souvislosti Známe církev? Jedna básnířka napsala: „I kdybych tě pozorovala dnem i nocí, i kdybych tě následovala všude, kamkoli půjdeš, i kdybych mohla proniknout do tvých myšlenek i tvého srdce, přece bych tě ještě neznala; poznám tě teprve tehdy, až tě budu milovat." Milovat církev? Milovat ji a potom teprve posuzovat? Po celá staletí byla oporou naší víry a kultury, byla v radosti i bolesti naší matkou. Živila nás a rozvíjela naši víru. Jak jsme k ní nevděční a lhostejní! Milujme církev, protože ji Kristus miloval a za ni se obětoval. Milujme církev, jak ji dnes miluje Kristus - to znamená namáhejme se, aby se stala takovou, jakou ji on chce mít! Kristova láska k jeho církvi Bible říká, že nás Bůh miluje jako matka, která nikdy nezapomene na své dítě a má slitování se synem, tělem z vlastního těla (srov. Iz 49,15-16). Bůh nás miluje i jako otec, který když spatří svého syna, jak se vrací z ciziny domů, běží mu naproti, obejme ho a políbí (L 15,20). Mezi Kristem a církví existuje ještě mnohem tajemnější láska, která nás uvádí do nejvnitrnější podstaty Boží. Je to láska ženicha k nevěstě. Církev žije „ve víře v Syna Božího, který si mě zamiloval a vydal sebe samého za mne" (Gal 2,20). Tato snoubenecká láska je zcela osobní. Je plná něhy. Zrcadlí se na nevěstině tváři. Ježíš církev chtěl založit Ježíš nežil v izolaci, sám pro sebe. Narodil se jako Žid, patřil k lidu, který byl formován tradicí, tradicí o smlouvě, kterou Bůh neuzavřel s jednotlivci, ale se vším lidem. Když vystoupil Ježíš na břeh Jordánu, kázal: Království Boží je blízko! Ježíš si ze svých učedníků vyvolil Dvanáct. Dvanáct je počet, který znamená plnost, jako dvanáct Jakubových synů představuje celý vyvolený národ, dvanáct izraelských kmenů. Mezi Dvanácti dostal Petr od Ježíše - a ne od lidí- úlohu „posilovat své bratry" ve víře. Ježíš ho určil za skálu, základ jednoty: „Ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou" (Mt 16,18). K povolání apoštolů dochází svobodně, nečekaně, ale tak naléhavě, že Ježíš vyžaduje svobodnou, úplnou a bezpodmínečnou oddanost své osobě. Toto povolání vede k tomu, že nastává konec dosavadních životních poměrů, protože učedníci nejsou vyvoleni sami pro sebe, ale aby byli vysláni: „apoštol" znamená „poslaný". Vyvoleni dvanácti apoštolů ohlašuje nový lid, shromáždění všech lidí, protože v Ježíšovi přišla spása pro všechny. Řecké slovo „církev" znamená „svolané shromáždění". Církev je svolána, povolána od Boha v jednotě Ducha svatého. Bůh ji chtěl mít podle svého obrazu a podobenství: společenstvím lásky a jednotlivých osob, jako je tomu v samém 18

Bohu. Bůh ji chtěl a nám ji dává darem. Církev má svůj původ v Trojici. Čím více z ní vyzařuje toto veliké tajemství lásky, vzájemné úcty a společenství, tím více poznáváme tajemství samotného Boha. V církvi se musí počítat se všemi, zvláště s těmi, kdo jsou nemocní, bez domova, chudí nebo bez pomoci, to znamená s trpícími. Pro církev je společenství mezi „bohatými" a „chudými" něčím podstatným, protože církev je lidem Božím, v němž Bůh shromažďuje lidi všeho věku, všech sociálních vrstev, všech ras, lidi, kteří by normálně nebyli bratry a sestrami, kdyby nevěděli, že jsou dětmi téhož Otce Tajemství církve je prožíváno v rodině Křesťanská rodina je podle obrazu Boží Trojice společenstvím různých osob. Proto ji můžeme nazvat „církev v malém". Povoláním rodiny je být domovem lásky, být otevřeným společenstvím, znamením Božího království v rozděleném světě, v němž tolik mužů a žen, tolik dětí a starých lidí strádá osamělostí a nedostatkem zájmu druhých. Manželé, spojeni milostí svátostného manželství, jsou přesvědčeni o tom, že mají účast přímo na lásce Boží, aby mohli svědčit i v těžkostech denního života o moci Boha, který je spojil. Jak velká církev, tak i „malá církev" se podílí na službě evangelizace, službě hlásání evangelia. Církev a chrám Obrazem církve je i chrám, jehož živými kameny jsme my sami. Chrám, právě tak jako pokřtění lidé, je zasvěcen Bohu a patří mu. Budova chrámu, postavená tvůrčími silami věřícího lidu, podobně jako církev - tělo Kristovo, vyjadřuje tajemství, jemuž rozumějí prostí. Pravý „chrám Ducha svatého" představuje přece sám Boží lid. Tento lid, jejž Bůh bez ustání zve, aby slyšel jeho slovo a slavil eucharistii, je posílán do světa, aby zde byl znamením Boží přítomnosti. Tak i chrám, postavený v určité farnosti z kamenů, je znamením Boží přítomnosti na tomto místě. (Není divu, že v řadě jazyků existuje pro chrám i pro církev jediné slovo, např. „Kirche" v němčině, „košciól" v polštině, „cerkov" v ruštině, „church" v angličtině, „légli-se" ve francouzštině.) Vznik církve Počátek církve je v Ježíšově radostné zvěsti. Jádrem, kolem něhož se začal shromažďovat nový Boží lid, byli Ježíšovi učedníci. Po Ježíšově smrti na kříži potvrdil Bůh poslání svého Syna sesláním Ducha svatého. Od té chvíle vzniká křesťanské společenství, společenství vybudované na Kristu ukřižovaném a zmrtvýchvstalém. Začátkem církve je jeruzalémská obec, svědkyně velikonočních i letnicových událostí. Církev si uvědomila, že je novým Izraelem, který shromažduje všechny ty, kdo jsou připraveni nechat se zachránit Ježíšem Kristem. Je plna úcty a vděčnosti vůči vyvolenému národu, jemuž svěřil Bůh svá zaslíbení, svatá Písma a naději celého lidstva. Služby v církvi Stále je mezi námi Petr a ostatní apoštolové: V čele církve stojí papež, římský biskup, a to ve společenství s ostatními biskupy, svými spolubratry v biskupském úřadě. Biskupové nejsou osamoceni. Jako Ježíš i oni kolem sebe shromažďují lidi. Žijí uprostřed Božího lidu, slouží mu. Kolem jednotlivých biskupů se odedávna vytvářel sbor kněží a jáhnů, kteří mají podíl na kněžském úřadě biskupově. Biskupové i kněží jsou účastni kněžství Ježíše Krista, který je jediným veleknězem a prostředníkem mezi Bohem a lidmi. 19

Od počátku byla pro církev charakteristická péče o chudé. Proto již apoštolova ustanovovali jáhny, to znamená služebníky, kteří měli na starosti především ty, kdo strádali nouzí a doufali v láskyplnou pomoc církve. Tato hierarchie (svatá vláda) - biskupové, knězi, jáhni - Božímu lidu nevládne, ale slouží mu. V církvi mají zvláštní povolání laici (všichni ostatní, kteří nemají kněžské svěcení): být ve světě svědky Božího království. Všude, kde se má šířit evangelium (v rodině, ve světě práce, volného času, vzdělání, bádání, politiky atd.), jsou povoláni angažovat se pro nový život. Mezi všemi vládne opravdová rovnost, protože křest propůjčuje všem v Božím lidu stejnou důstojnost; ale úlohy jsou rozdílné a nezaměnitelné. Církev je jedna Církev tím, že vznikla skrze samého Boha v jednotě Otce, Syna a Ducha svatého je dokonale jedna. Je na cestě ke své jednotě, při čemž v ní je hybnou silou Duch svatý. Jednota církve byla už v 1. století ohrožena. Křesťany, kteří byli rozštěpeni pýchou a svou zaujatostí pro různé skupiny a s pravou vírou neslučitelné názory. Pravdivá a laskavá rozmanitost je však církvi k prospěchu a dobru tím, že dochází k výměně darů, k vzájemné sounáležitosti a závislosti údů. Ale církev není s tělem jenom srovnávána, ona Kristovým tělem je! „Je snad Kristus rozdělen?" ptá se apoštol Pavel (l K 1,13). Pro pochopení církve je nutné si uvědomit, že je společenstvím mezi Bohem a lidmi a mezi lidmi navzájem. Tuto jednotu církve zahrnující různost je jasně vidět především na místní církvi (diecézi či biskupství). V ní je Boží církev realizována zcela. Diecéze není částí církve – jako kostička ve skládance, dílčí, pouhá součástka nadřazeného celku. Každá diecéze představuje celek Božího lidu a má všechny známky Kristova těla. Proto mluvili první křesťané o církvi v Korintě, v Efezu; jako kdybychom my dnes řekli církev v Praze nebo církev v Olomouci či v Trnavě, v Berlíně, v Krakově. Ze společenství všech místních církví mezi sebou a s Petrovým nástupcem vzniká jednota celé církve. To znamená o to větší bohatství, že se každá místní církev vyznačuje zvláštností křesťanů, kteří jsou jejími členy. Co je to ekumenismus? Bůh chce, aby ti, kdo v něho věří, tvořili jednotný lid. Duchem svatým inspirované hnutí sbližování mezi různými křesťanskými církvemi, které se vinou neporozumění, chybného jednání a sporů v minulosti od sebe odloučily, se nazývá ekumenismus. Zvlášť v naší době si křesťané jsou stále více vědomi, jak velice jejich rozkol odporuje Boží vůli. Stále více touží odloučené církve po jednotě jednoho Kristova těla. Jednota je zároveň úkolem církve i Božím darem církvi. Nepotlačuje rozmanité způsoby vnímání a projevů uvnitř jedné apoštolské tradice, která je křesťanům společná. Smířit se, to neznamená jednat tak, jako kdybychom nebyli nejednotní. Během několika desítek let nelze překonat staletí odloučení a sporů, kdy vládlo nepochopení, nedůvěra a často otevřené nepřátelství. Ke sblížení křesťanů nemůže docházet na úkor pravdy, ale touha po vzájemném porozumění a bratrské spolupráci je jistě jednou z největších milostí našeho století. Každý rok se od 18. do 25. ledna koná v církvích „Týden modliteb za sjednocení křesťanů". Těchto 8 dnů se na celém světě vyznačuje intenzivní modlitbou, setkáními a bohoslužbami, kterých se účastní křesťané různých vyznání. V tomto týdnu nejvýrazněji vrcholí naše stálá snaha o sblížení. 20

Církev je svatá Protože hříšníci - a to jsme my všichni - jsou a přes své hříchy stále zůstávají skutečnými členy církve, je našimi hříchy postižena celá církev. Církev není „svatá" pro své členy, ale je svatá proto, že její první příčinou je svatý Bůh. Boží svatost vyzařuje navenek, sdílí se těm, kdo v Boha věří. Svatost tedy nevyplývá jen z našeho mravního nebo náboženského chování, nýbrž z jednání Boha. On nás posvěcuje. Svatost, kterou nám sděluje Boží Duch při křtu, není darem, kterého se dostává pouze jednotlivci. Kristovou krví vstupuje do svazku s Bohem všechen Boží lid. V Ježíši se Bůh spojil s hříšným lidstvem, skrze svého Ducha učinil z lidu, který nebyl Boží (srov. Ř 9,25), „svůj lid". Tento božský plán posvěcování církve nemohou zmařit ani všechny hříchy světa. Církev je svatá také proto, že je Kristovou nevěstou, je s Kristem zajedno. Byli jsme očištěni Kristovou krví a křestní koupelí, nepřetržitě dostáváme nový život, jsme posilováni a povzbuzováni eucharistií a smířením; tyto svátosti nás připodobňují Pánu. My všichni jsme tedy v církvi a církví skrze boží působení stále posvěcováni a zdokonalováni. Od prvních dob církve se křesťané modlí za mrtvé a obětují mši svatou za zemřelé. Rovněž se modlí ke světcům, prosí je o přímluvu a o pomoc. Touto vzájemnou láskou a pomocí jsme jim blízko a jsme s nimi spojeni. Říká se tomu společenství svatých. Mrtví nám jsou blízko proto, že jsou blízko Kristu. Při mši svaté se s nimi znovu setkáváme spolu s Marií, apoštoly a všemi svatými, protože při mši jsme ve společenství s Kristem, skrze něhož a pro něhož žijeme. Společenství svatých Společenství svatých spojuje všechny údy Kristova těla, na nebi i na zemi, v minulosti i přítomnosti, od jednoho konce světa na druhý. Tak vědí i ti nejopuštěnější, že nikdy nejsou sami. Kdo trpí, může si být jist, že přijetí a obětování bídy vlastního života prospívá celému Kristovu tělu. Kdo umírá, ví, že ho církev provází i ve smrti a že ho po ní očekává v Kristově slávě. Proto jsou nemocní v našich domovech a nemocnicích často těmi, kdo se nejvíc modlí. Svatost Bůh chce, aby se stali svatými všichni lidé, protože všichni jsou povoláni k tomu, aby byli jeho dětmi, a tak měli účast na jeho svatosti. Ačkoli my Boží volání někdy neslyšíme, Bůh nás slyší, když se modlíme: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům." Vždyť naše svatost jakožto dětí nebeského Otce je vždy svatostí dětí, jimž byla odpuštěna vina. Svatost dostává v konkrétním životě křesťanů rozmanité podoby. Křesťané se zapojují do hnutí za mír, spravedlnost, lidská práva, probouzejí křesťanskou naději,.... Duch svatý probouzí nesčetné dary svatosti ve všech oblastech života. Všichni křesťané jsou povoláni, aby vnímali svoji politickou a sociální zodpovědnost ke společnosti. Duch otevírá oči také pro potřebu lidského tepla a lásky ve společnosti. Mnozí proměňují svůj domov v útočiště pro rozličné ubožáky, jiní vytvářejí společenství, v němž společně žijí a ve všem následují Ježíše. Co je to spiritualita? Z otevřenosti vůči Božímu Duchu a jeho rozmanitým darům vznikají různé duchovní rodiny: muži i ženy se sdružují, protože mají totéž povolání k činnosti nebo ke kontemplaci, příbuzné duchovní zkušenosti, stejný styl duchovního života. 21

Tak může církev prostřednictvím těchto různých skupin mužů, žen a mládeže plnit to, co vyžadují nové situace a okolní svět. Proto existuje množství křesťanských spiritualit, které se navzájem obohacují, např. spiritualita Benediktinská, františkánská, dominikánská, ignaciánská, fokolarinská, foucauldovská, charizmatická ... Církev je všeobecná (katolická) Označení „katolík" neznamená jen odlišnost vůči evangelíkům, pravoslavným nebo anglikánům. Toto slovo znamená „všeobecný". Církev je buď všeobecná, anebo to není církev. Od chvíle svého zrození o letnicích je církev otevřena pro všechny rasy, jazyky, národy a národnosti. Skutky apoštolů považují za důležité tyto nově příchozí vypočítávat: Parthové, Médové, Elamité .. . přicházejí odevšad. Skupinka církve se rozrůstá, protože prostřednictvím jejich kázání radostné zvěsti je oheň Ducha nesen až na konec světa. Katolicita je darem Ducha svatého Kdyby církev nebyla katolická, byla by pouhou omezenou skupinou, do sebe uzavřenou společností nebo stranou lidí, kteří se sešli, protože se k sobě hodí. Církev, jak ji utváří Bůh, je však povolána k tomu, aby se otevřela všem a aby se stala společenstvím všech lidí v Ježíši Kristu. Být katolíkem znamená být otevřený, ne být uzavřen do sebe, do svého obzoru, svých zvyků a způsobů myšlení. Znamená to ve jménu evangelia se vášnivě zajímat o všechny lidi, ať je jejich mentalita, prostředí a kultura jakákoli. Vždyť víme, že radostná zvěst evangelia je určena všem. Církev je apoštolská Tím, že vyznáváme „apoštolskou" církev, říkáme, že všechno podstatné v ní pochází přes apoštoly od Ježíše Krista. I dnes, přes časovou a prostorovou vzdálenost, žijeme ve společenství s apoštoly. Tato nepřetržitá a spolehlivá souvislost je zaručována apoštolskou posloupností pastýřů, sborem biskupů, ale nositelem této souvislosti je i všechen Boží lid spojený se svými pastýři: Od pokolení k pokolení společně vyznávají víru apoštolů v kázání, svátostech i životě. Pro církev je tak důležité, aby neporušeně uchovávala dědictví apoštolů a prohlubovala víru proto, že věrnost vůči apoštolskému kázání je zárukou toho, aby církev zůstala církví Ježíše Krista. Apoštolově měli v církvi opravdovou autoritu. Svatý Pavel píše své listy proto, aby vyložil pravou víru a vyvrátil bludné názory, ale také aby dal pokyny, týkající se konkrétního jednání křesťanů. Tuto apoštolskou autoritu uskutečňuje církev i dnes; o tuto službu dbají nástupci apoštolů. Úkolem papeže a biskupů je pečovat, aby církev zůstala uspořádanou společností, v níž se všechno děje k blahu všech. Úkol biskupského sboru i každého jednotlivého biskupa v jeho diecézi se tedy neomezuje na to, aby v každé době a situaci uplatňovali pravdy víry. Musí mít na zřeteli i to, aby věřící žili a jednali ve vzájemném společenství, a tak aby tvořili církev. Často můžeme slyšet: „Co církev říká k té či oné otázce, je neudržitelné. To nemohu přijmout." Než si položíme otázku, zda je správné a nezměnitelné, co říká papež a biskupové, je dobré položit si otázku, jakou máme k nástupcům apoštolů důvěru. Naše svědomí je podřízeno autoritě církve, ve které působí Bůh. Křesťanem je ten, kdo svou víru žije společně s druhými: ve svém svědectví pro spravedlnost, ale také v modlitbě, bohoslužbě a ve svátostech. Bohoslužebná shromáždění, ukazují církev navenek a posilují věřící své církve jako společenství. 22

A tak chápe katolická tradice církevní přikázání jako pozvání ke společnému obrácení.: 1. Svěť zasvěcené svátky! (Kromě nedělí a svátků, které připadají na neděli, je to slavnost Narození Páně 25. prosince a slavnost Matky Boží, Panny Marie, 1. ledna.) 2. Účastni se v neděle a zasvěcené svátky zbožně celé mše svaté! 3. Zachovávej ustanovené posty! Přísný půst zdrženlivosti od masa i újmy (dosyta se najíst jen jednou denně) je na zahájení a ukončení postní doby, tj. na Popeleční středu a Velký pátek. Také v ostatní pátky si však máme něco odepřít (v jídle nebo jinak), anebo udělat navíc něco dobrého (navštívit nemocného, věnovat více času modlitbě, zúčastnit se mše svaté aj.). 4. Zpovídej se a přijímej svátost oltářní pokud možno pravidelně, ale aspoň jednou za rok, nejlépe ve velikonoční době! 5. Pomáhej v církvi a ve své farnosti! Podporuj církev různými způsoby Církevní přikázání jsou pokyny, které nás osobně oslovují a posilují naši vůli, abychom spolupracovali na utváření církve. Moje místo v životě církevního společenství je jedinečné a moje svědectví nenahraditelné. Mohl by Bůh svoji církev opustit? Prostřednictvím apoštolů a jejich nástupců jsme spojeni s živou tradicí evangelia, která má pravou autoritu. Papež a biskupové nejsou posláni od lidí, ale od Ježíše Krista. Je jim propůjčen Duch toho, kdo je posílá. Věřící mají naslouchat slovům pastýřů právě v tomto Duchu. Církvi jako celku je přislíbeno, že ji Bůh neopustí. Tomuto ujištění, že „jako celek věřících, kteří mají pomazání od Svatého, se nemůže mýlit ve víře" (Lumen gentium, 12), se říká neomylnost církve. Neomylnost papeže Ježíš řekl Šimonovi, jemuž dal jméno Petr, tj. „skála": „Já jsem za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty až se obrátíš, buď posilou svým bratřím" (L 22,32). Papež, „římský biskup" nepřenáší rozhodnutí jako soukromá osoba, nýbrž vysvětluje anebo brání učení katolické víry jako nejvyšší učitel všeobecné církve. Neomylnost je mu zaručena, jen mluví-li „ex cathedra" („ze stolce", z moci svého úřadu), tzn. jako nástupce apoštola Petra, „jako pastýř a učitel všech křesťanů, který má posilovat své bratry ve víře". Z autority svého apoštolského úřadu potom „prohlašuje s konečnou platností nauku o víře a mravech". Tato neomylnost přísluší též sboru biskupů, když všeobecný koncil ve spojení s autoritou papeže a jí podřízen slavnostně prohlašuje definitivní rozhodnutí o otázkách víry a mravů. Papež společně se sborem biskupů, kteří jsou ve společenství s ním, uchovává a vykládá Boží zjevení převzaté od apoštolů. Očekáváme vzkříšení mrtvých a život budoucího věku Čekat znamená po něčem toužit. Toužíme po vzkříšení Nic z toho, co Krédo prohlašuje, by nemělo smysl, kdyby neexistovalo vzkříšení. Jak by mohl Bůh být stvořitelem, pánem a vykupitelem člověka, kdyby byl člověk určen k tomu, aby prostě jednou zanikl? Naše víra nás rozhodně směruje do budoucna. Touto budoucností není nicota. Bůh přijde. On nás určil k tomu, abychom branou smrti dospěli k plnému společenství s Bohem, který nás nechá žít. Po této budoucnosti horoucně toužili všichni svatí. Kvůli této touze však neprchali před přítomností, dávali lidem vědomí jejich pravé důstojnosti, která se plně 23

rozvine po smrti. Od doby apoštolů vydávají křesťané svědectví o víře ve vzkříšení mrtvých. Křesťané nepohrdají tělem Křesťané právě pro svoji víru mají k lidskému tělu velkou úctu. Tělo nám dal Bůh, „vytvořil" je jako „prach ze země" a „vdechl mu dech života" (Gn 2,7). Ve svém Synu přijal Bůh naše lidské tělo, narodil se z ženy, trpěl muka a rány a po vzkříšení se ukazoval s živým tělem. Tělo nelze od lidské osoby oddělit, patří k ní. Ve svém těle přijímáme svátosti, máme společenství s tělem Kristovým i s našimi bratry a sestrami, jsme ve spojení s celým světem. Tělo je posvátné jako osoba: pochází od Boha a jde k Bohu. Mít v úctě tělo znamená mít v úctě osobu člověka. Proto nás naše křesťanské povolání nutí, abychom se starali o ty, jejichž tělo trpí nebo je zneuctěno. Jakou cenu dává vzkříšení přítomnému životu? Protože křesťan věří ve stvoření a vzkříšení, má úctu ke svému tělu a k lidskému životu od početí. Člověk je povolán ze svého života dávat. Ať se přihodí v pozemském životě cokoli, je posilován radostnou nadějí, že žádná zkouška, utrpení, smrt, vůbec nic ho nemůže „odloučit od lásky Kristovy" (srov. Ř 8,35). Abychom mohli uvěřit ve vzkříšení, je nutné zemřít jako Ježíš Kristus. On skutečně zemřel v celé realitě svého lidství. Nevrátil se do života sám od sebe jako někdo, kdo nemá komu za co vděčit. Když umíral, vrátil svůj život zpět do Otcových rukou a Bůh ho vzkřísil. Být nesmrtelný znamená nejen nikdy nezemřít, ale „z vlastní moci" žít navěky. Vzkříšeni však budeme z milosti. Vzkříšení znamená, že sebe, své tělo i svou duši znovu přijmeme od Boha. Leckdo je ovlivněn představou stěhování duší (převtělování, reinkarnace). Domnívá se, že po smrti povede člověk svůj život dál v jiné živé bytosti, až nakonec vejde do nirvány. Podle tohoto názoru nepředstavuje život nic jedinečného ani definitivního. Nesouvisí už nyní, v přítomnosti, s věčností. Je to jen jedno období v koloběhu, v němž se člověk rodí stále znovu, a to podle svého předchozího života, až do konečného očištění. Tato představa, pocházející z indického bráhmanismu, je s křesťanskou vírou neslučitelná, protože neuznává jedinečnost lidské osoby a její přímou odpovědnost vůči Stvořiteli. Očistec Většina lidí pociťuje více méně touhu, aby se před smrtí, jejíž tajemství přesahuje náš rozum, očistili. Tuto touhu po očištění vložil do srdce člověka Bůh. Tato touha se je i u křesťanů. Křesťan ví, jak je nedokonalá jeho láska k Bohu i k bližnímu, jak velice potřebuje jeho láska být zdokonalena skrze Kristovu lásku. Na tuto křesťanskou touhu po zdokonalení odpovídá Bůh svým slitováním. Očištění po smrti není vázáno na čas a místo. Je to dění, při němž Boží láska úplně odstraní vše, co brání tomu, aby byl člověk v přítomnosti Boha naprosto šťastný. Peklo Peklu propadne ten člověk, který vědomě a svobodně odmítne jakýkoli dobrý vztah k Bohu a k druhým lidem. Peklo existuje, protože člověk má možnost nechat se „zajmout" svou pýchou. Peklo je následkem odmítnutí Boží milosti nebo smilování. Člověk se nemůže dostat do Boží přítomnosti vlastní silou; Bůh mu poskytuje přístup do své blízkosti z milosti a lásky. Jestliže se člověk postaví na odpor, Bůh ho za tento odpor odsoudí. Proto chápe bible peklo jako trest, nutně vyplývající z dobrovolného odmítnutí Boha. 24

Nanebevzetí Panny Marie Maria přijala ve svém srdci Boží slovo a připravila tělo Ježíšovi, Božímu Synu. Bůh Otec se k ní sklonil se zvláštní láskou a na konci jejího pozemského života ji s tělem i duší spojil se smrtí a zmrtvýchvstáním svého i jejího Syna. V Marii hledí církev na svou vlastní budoucnost. Toto tajemství slavíme 15. srpna o slavnosti Nanebevzetí Panny Marie. Zemřelí mají už účast na vzkříšení Láska, kterou máme k Bohu i k sobě navzájem, v okamžiku smrti nemizí, ale je zachována a vykoupena Ježíšem Kristem, který žije u Otce. Proto i když lidé umírají, zůstáváme s nimi ve společenství, neboť žijí v Otcově lásce. Zemřelí jsou s námi dále v láskyplném spojení a očekávají nás s Ježíšem Kristem v „nebeském Jeruzalémě". Evangelium mluví o životě v bratrství s Bohem, o slavnostní hostině, k níž jsme všichni pozváni, o patření na Boha tváří v tvář. Zemřelí žijí v Ježíši Kristu, a tím mají podíl na jeho vzkříšení. Ale my očekáváme vzkříšení na konci světa při posledním soudu, protože ještě není celé lidské společenství spojeno k plnému vzrůstu Kristova těla. Očišťování zemřelých zahrnuje utrpení, které pramení z lásky. Zemřelí trpí tím, že se ještě nemohou dostat do Boží blízkosti. Počítají s naší solidaritou a s naší modlitbou, aby mohli, uzdraveni z následků svých hříchů, dojít dokonalosti ve společenství s Bohem. Boží království se neomezuje na království lidí V evangeliu je zdraví, mír, spravedlnost a milosrdenství zvěstí o budoucím Božím království. Pro církev je podstatné zasazovat se o spravedlnost, o příslušnou změnu společnosti. Ale její poslání v dějinách není omezeno na sociální a politické úkoly. Církvi je svěřeno celé tvorstvo, Církev existuje ve světě a pro svět. Kde je Ježíš Kristus, tam je i církev. Zmrtvýchvstalý Kristus je mezi námi, ale jeho oslavená přítomnost překračuje dějiny. Pozemská církev putuje dějinami do společenství s církví nebeskou, která je již shromážděna v Kristově slávě. Žijeme-li a bojujeme-li ve světě, nejsme tedy sami; jsme spojeni stejnou láskou a stejným chvalozpěvem s církví, kterou ještě nevidíme. To nás naplňuje radostí, která je nám vlastní a která zvětšuje sílu naší naděje. Naše láska k lidem je o to závaznější, že jsme „spoluobčany svatých" a že naše vlast je v nebi. „Bůh nám připravuje nový příbytek, novou zemi, ve které přebývá spravedlnost a jejíž blaženost naplní a převýší všechny touhy lidského srdce po pokoji" (Gaudium et spes, 39). Už nyní se připravujme na to, abychom tento Boží dar dostali. Amen! Tečka na závěr „Amen" je kratičké slovo. Gregoriánský chorál tomuto zvoláni často podkládá tolik not, že se musíme mnohokrát nadechnout, abychom je všechny vyzpívali. „Amen" znamená: „Ano, je to jisté, platí to, věřím v to!" „Amen", to je minikrédo. Toto zvolání, plné radosti a síly, je charakteristické pro naše bohoslužby i modlitby. Není to mrtvý konec, ale živá ozvěna - tímto zvoláním dávám odpověď, že věřím. Amen, jímž končí Krédo, zesiluje náš souhlas s působením Otce, Syna a Ducha svatého v církvi. Je to i výraz slavnosti a závažnosti chvíle - jako Kristus uváděl slovy „Amen, amen, pravím vám" zvláště důležité, slavnostně pronášené výroky (např. Mt 6,2).

25