Vikulka, CZ ~ 1 ~

DĚJINY KOČEK

EGY PT : KO ČIČÍ

EGYPT: KOČIČÍ BOZI

BOZI

Egyptské náboženství obecně je poměrně komplikovanou záležitostí. Vyvíjelo se odlišně hned v několika lokalitách a jednoznačného sjednocení nedosáhlo nikdy. Tak se může stát, že jeden bůh uznávaný v určité lokalitě je totožným s jiným bohem uznávaným zase jinde, tedy, že tentýž bůh může mít několik podob. Takovým příkladem může být hned nejvyšší bůh Re, uctívaný jako nejvyšší bůh ve Vasetu v období Staré říše. Jinde byl nejvyšším – slunečním bohem Amon. A z období Nové říše už se nám dochovaly zmínky o kultu boha Amon-Re. Bozi byli na zemi ztělesňováni nejen posvátnými zvířaty, ale i různými meteorologickými jevy (například bohem nilských záplav byl bůh Hapi s podobou býka), rituály (bohem mumifikace byl Anubis s podobou šakala), a podobně. Moc nám nepomůže ani snaha nějak chronologicky vývoj egyptského náboženství seřadit, neboť Egypťané čas vnímali poněkud jinak než my – dva jevy mohly nastat současně a nebýt stejně staré, božští potomci jsou mnohdy starší než jejich rodiče sami a výjimkou nejsou ani případy, kdy bůh zplodil sám sebe. Archeologové v různých lokalitách objevili zmínky už o více než 3000 bozích a určitě jich bylo ještě mnohem více. Nejstarší zmínky o náboženství v Egyptě spadají do 5 tisíciletí před naším letopočtem. Tehdy se začali objevovat první bohové se zvířecí či rostlinnou podobou ve formě různých totemů. Postupem doby se začal stále více prosazovat kult bohyně matky. Takový vývoj byl vlastně typický pro všechna pradávná náboženství – v době, kdy příroda ovládala člověka, se jí člověk snažil zavděčit, když člověk postupně začal ovládat přírodu, změnily se jeho hodnoty a na první Vikulka, CZ

~1~

http:/vikulka.ic.cz/

DĚJINY KOČEK


místo nastoupil život jako forma znovuzrození, pokračování rodu… Ve 4. a 3. tisíciletí, tedy v období vzniku Staré egyptské říše se navíc začala projevovat tendence spojovat vládce s bohy. Egyptský faraón byl pozemským ztělesněním boha Hora s jestřábí hlavou a slunečním kotoučem nad hlavou. Právě ve Staré říši se vytvořily první teologické směry a myšlenky (na mnoha lokalitách odděleně a teprve postupem doby sjednocované), jež provázely celou dobu trvání egyptského náboženství. Tak vznikly první náboženské proudy – v Heliopoli tzv. Devatero s hlavním bohem Atumem, v Hermopoli Osmero s hlavním bohem Re, v Elephantině trojice Chmun – Satet – Anuket s vůdčím Chnumem, v Thébách trojice Amon – Mut – Chons, samozřejmě s nejdůležitějším Amonem, v Memfisu Ptah – Sekhmet – Nefertem s nejstarším a nejvýznamnějším bohem Ptahem, apod. Postupem doby, vždyť Egyptská říše trvala více než 4000 let, se měnil pohled lidí na život i smrt; po zániku Staré říše kupříkladu nabyl na významu kult pohřebního boha Usira, V Egyptě rovněž nevládli pouze Egypťané – už v druhém přechodném období po rozpadu Střední říše a před vznikem Nové, v období vlády Hyksósů, se v Egyptském náboženství projevil vliv syrského náboženství – například v podobě Sutecha boha plodnosti a úrody, jehož podoba, atributy i další znaky vykazují nápadnou podobnost se syrským bohem Baalem. Amenhotep IV. (vládl v období let 1377 – 1361 před naším letopočtem) se pokusil celé náboženství nejen sjednotit, ale reformovat jej tak, že jediným pravým bohem bude sluneční bůh Aton. Faraon sám se přejmenoval na Achnatona a založil hlavní město Achetaton (v překladu Atonův obzor). Mimochodem právě tuto dobu popisuje v Egypťanu Sinuhetovi Mika Waltari. Kult se však neujal a po smrti Amenhotapea IV. alias Achnatona se náboženství pomalu ale jistě vrátilo do svých původních, zajetých kolejí. Egyptské náboženství, ač se to na první pohled nemusí zdát, se vyvíjelo

Vikulka, CZ

~2~


DĚJINY KOČEK


- a vyvíjelo se poměrně dynamicky, nicméně nikdy vlastně nebylo úplně sjednoceno, vždy platily lokální výjimky. Úkolem každého náboženství je zařadit člověka do přirozeného běhu věcí. Objasnit jeho úlohu v životě, ve vztahu k přírodě a samozřejmě k bohu či bohům. V každém náboženství je nějak „objasněno“ jak vznikl svět i člověk. Egyptské náboženství je v tomto směru poněkud stručné. Kdysi byl vesmír naplněn tmavými vodami chaosu. Tady měl vzniknout první bůh Re (nikde se však už nepíše, jak k tomu došlo), či Atum. Re si odplivl a z jeho slin se zrodil Šu – bůh vzduchu a Tefnut – bohyně vlhkosti. Šu a Tefnut spolu porodili děti Nut – oblohu a Geba – zemi. Tak měl vzniknout starý Egypt. Aby všechno dávalo smysl, podle pozdějších teologických učení byla bohyně oblohy Nut matkou boha Rea (který stvořil její matku) a před bohem Reem už existovali jiní, starší bozi, kteří se však nijak neprojevovali. Berme to jako doklad vnímání času Egypťanů a nepátrejme proč tomu tak je, dosud to stejně nikdo nezjistil. Jednou se Šu a Tefnut pohádali a Tefnut odešla do temné pustiny, kde se ztratila. Aby se zase našla, poslal za ní bůh Re svoje oko. To jí samozřejmě našlo a zavedlo nazpět, ale ze slzí, které Tefnut zatím vyplakala, vznikli lidé. Aby všechno na světě správně fungovalo, vznikl maat. Tento pojem vlastně nelze přeložit, jsou to jakási pravidla slušného chování, správného jednání, pravidla mající zajistit rovnováhu na světě a vítězství pravdy. I řád měl svou vlastní bohyni – Maat, pro niž byl typický symbol pštrosího pera. Řád maat byl nadřazen i panovníkovi, i on, přesto, že byl zpodobením boha na zemi, se jím musel řídit. Ona pravidla lze najít vypsaná v tzv. Knihách moudrých rad do života či v Knihách mrtvých. Pokud by maat byl narušen, došlo by opět k vítězství chaosu a zániku všeho. Smrt nebyla pro Egypťany zas až tak důležitá, jak by se na první pohled zdálo. Je faktem, že drtivá většina dochovaných staroegyptským památek je tak či onak spojena se smrtí a posmrtným životem, je to ale jen proto, že se nic moc jiného nedochovalo. Po smrti docházelo Vikulka, CZ

~3~


DĚJINY KOČEK


k mumifikaci zemřelého. Ta probíhala vždy 70 dnů. Během této doby měl projít zemřelý částí záhrobního světa a dostat se před poslední soud. Průběh takového posledního soudu je popsán v Knihách mrtvých. Měl přesně stanovená pravidla a Knihy mrtvých byly jakýmsi návodem, jak před tímto soudem obstát. Teprve potom se zemřelý dostal do podsvětí a mohl být s konečnou platností pohřben. Podsvětím se v Egyptském náboženství myslelo vlastně všechno to, co je na zemi, jenom tu bylo všechno větší, zem úrodnější, „lvi hřivnatější“. Zemřelý nadále musel pracovat, k čemuž potřeboval svoje tělo (proto jej egypťané mumifikovali, aby vydrželo na věčné časy). Bohatší si pak do svých hrobek nechávali vkládat sošky pracujících obyčejných lidí, nebo si je nechávali zobrazovat na stěnách, to proto, aby za ně pracovali i na onom světě. Každý si podržel svoje postavení, které měl za živa, rolník zůstal rolníkem, úředník úředníkem. Zemřel-li někdo v podsvětí, šlo pak o smrt definitivní. Ten, jehož tělo nebylo mumifikováno, se do podsvětí vůbec nedostal. Jenom pro zajímavost dodejme, že v podsvětí vládl věčný mír a tak se sem nedostali ani vojáci. Podobně skoupí jako při vytváření světa, byli Egypťané ve svém náboženství i v životopisech, zpodobeních, mýtech či popisech funkcích vlastností jednotlivých bohů. O mnoha z nich se neví nic kromě toho, co mají na starosti a jak jsou zpodobňováni. A o mnoha bozích není známo dokonce ani to – ví se jen, že byli. Egyptologové dospěli k závěru, že každý z bohů se projevoval čtyřmi různými způsoby: svou rolí ve světě bohů, svými atributy a znaky, jménem a způsoby zobrazování. Už bylo řečeno, že několik bohů mohlo mít shodné znaky, dokonce, že jeden bůh (shodného jména) měl v určitých lokalitách mírně odlišné funkce. Žádný z bohů se však s jiným nemohl shodovat ve všech čtyřech aspektech. Při našich toulkách kočičí minulostí se teď budeme soustředit na život a funkce těch bohů, kteří byli nějak spjati s kočkami, ať už těmi malými domácími nebo velkými.

Vikulka, CZ

~4~


DĚJINY KOČEK


0-1 Aker (Wikipedia Commons; autor Jeff Dahl)

Aker (Akeru Akerui) byl staroegyptský bůh země. Je znám už z doby Staré říše, kolem 2.700 let před naším letopočtem. Byl strážcem brány svítání a soumraku, skrze kterou každé ráno procházelo Slunce (v podobně boha Rea) z říše mrtvých na svět a večer se tudy vracelo zpět. Co se děje v noci, jaké souboje a zkoušky musí podstoupit sluneční bůh Re, vypráví Kniha Amduat. Re musel projít podsvětím, musel splnit několik úkolů, aby mohl nastoupit na bárku zvanou mesketet, která jej dopravila přes jezero dál do nitra říše Usirovy (Usires byl bohem podsvětí), odkud Re pokračoval ve své pouti, aby o půlnoci porazil hada Apopa, ztělesnění chaosu, aby se poté mohl vrátit zpět na svět a vše běželo dál podle zaběhnutého řádu. Úkolem boha Akera, jako Reova spojence bylo zajišťovat plavbu, většinou tím, že nesl lodní stěžeň. Vikulka, CZ

~5~


DĚJINY KOČEK


Hieroglyfický znak boha Akera

Aker byl zobrazován v podobě dvou lvů, sedících k sobě zády. Uprostřed mezi nimi je zobrazován sluneční kotouč a tzv. akhet – symbol horizontu, místa, kde slunce vstupuje do říše mrtvých a zároveň z něho i vystupuje. Oba lvi měli ještě svá jména: Sef a Duau. Sef v překladu znamená „včerejšek“ a Duau „dnešek“. Jako ochránce brány do podsvětí, ale i jako ochránce před hadím uštknutím (obecným posláním koček v Egyptě), byly sochy boha Akera v podobě dvou lvů stavěny před vstupy do hrobek.

0-2 Amulet se symbolem boha Akera (Museum of Fine Arts, Boston)

Vikulka, CZ

~6~


DĚJINY KOČEK


Domácí bůžek Bes byl postavou poměrně rozporuplnou. Byl bohem hudby a tance, ochráncem dětí a matek před porodními bolestmi, ale na druhé straně i bohem války, porážky a všech destruktivních sil přírody. V historii se však s Besem setkáme spíše v jeho pozitivní podobě, jako ochráncem rodiček, dětí, domácích krbů a sýpek a u koček obligátního hadího uštknutí. Postupem doby se stal patronem umění, zpěvu a tance. Bes neměl nikdy svůj celoegyptský oficiální kult, šlo spíše o domácího bůžka. Jeho ženským protějškem byla bohyně Beset a jejich synem měl být Horbes – jakási kombinace Bese a boha Hora. Bůžek Bes byl znám už v době egyptské Střední říše, tehdy ještě pod jménem Aha. Jedním z nejstarších záznamů, kdy už je označen svým současným jménem, je Besovo vyobrazení v chrámu 0-3 Dřevěná soška boha Bese stojícího na lotosovém květu; 1550 – 1069 př. n. l. (© Trustees of the Brisith Museum)

Vikulka, CZ

~7~


DĚJINY KOČEK


Hieroglyfický znak boha Bese

královny Hatšepsut, ovšem už z období Nové říše. Ve způsobu zobrazování se Bes vymyká většině egyptských uměleckých tradic. Dochovala se jeho vyobrazení v klasickém egyptském stylu – z profilu, většinou však byl zobrazován čelně. Byl to trpaslík, s krátkýma křivýma nohama, se lvími rysy v obličeji a hřívou. Obvykle měl přes záda přehozenou kůži ze lva, ze které plandal až k zemi lví ocas. Měl zvýrazněné břicho a někdy i ženská prsa. Tvářil se strašlivě a neohroženě, měl vyceněné zuby, vyplázlý jazyk a vykulené oči. Už svým zjevem měl zahnat všechny zlé síly. I proto byl možná zobrazován povětšinou čelně – aby vynikl jeho hrozivý zjev. Jeho atributem byly lev, čelenka z pštrosích per a bubínek nebo meč a štít. V době, když Egyptu vládl Řím, se objevuje občas dokonce oblečený do legionářské zbroje. Svojí podobou Bes připomíná prastaré africké totemové sošky, s největší pravděpodobností nejde o původního boha egyptského, ale jakého zdomácnělého bůžka původem z vnitrokontinentální 0-4 amulet s bůžkem Besem, dnes se Afriky, nejspíše nachází v Musée National du Louvre z Etiopie – Núbie. (Wikipedia Commons; autor Rama)

Vikulka, CZ

~8~


DĚJINY KOČEK


0-5 Soška boha Bese z terakoty (600 – 450 př. n. l.), která byla kdysi z Egypta vyvezena a po mnoha letech objevena na Kypru (© Trustees of the Brisith Museum)

Vikulka, CZ

~9~


DĚJINY KOČEK


Kočičí bohyně Bastet měla syna se lví podobou, který dostal jméno Mihos (Maahes, Mahes, Mios, Miysis). Centrum jeho kultu bylo ve městě Leontopolis v Dolním Egyptě. Mihos měl pomáhat Reovi v každodenním zápase s hadem Apopem při jeho nočních cestách Duatem. Tehdy se Re a Mihos de facto stávali jedním a sváděli finální boj noční poutě. Pokud by had Apop zvítězil, zavládl by na zemi opět chaos a bůh Re by musel navždy zůstat v podsvětí, nikdy by už nemohlo vyjít slunce. Apop však nesměl být nikdy zabit úplně, protože jinak by byla narušena rovnováha mezi dobrem a zlem.

0-6 Fragment sošky boha Mihose ze slitiny mědi výška 11,4 cm (© Trustees of the Brisith Museum)

Vikulka, CZ

~ 10 ~


DĚJINY KOČEK


0-7 Stéla nalezená v Deir el-Medině s požehnáním Reovy kočky – velkého kocoura; při každonočním souboji s hadem Apopem na sebe Re bral podobu kočky, kterou mu propůjčoval bůh Mihos (Wikipedia Commons; autor Jon Bodsworth)

Vikulka, CZ

~ 11 ~


DĚJINY KOČEK


Hieroglyfický znak boha Miha

Mihos byl válečným bohem a ochráncem posvátných míst. Později z něho Řekové udělali boha bouří a temnoty. Právě v Leontopoli byly později objeveny trosky chrámu, o němž se soudí, že byl zasvěcen Mihosovi. Pochází s největší pravděpodobností z doby 18. dynastie. Mnohem mladší chrám mu byl vystavěn faraónem Osorkonem III. (23. dynastie) v Bubastis, hlavním městě Mihosovy matky. Zobrazován byl jako lev či muž se lví hlavou. Pokud měl lidskou postavu a lví hlavu, byl oblečen do krátké sukně (kiltu) a jedné z jeho mnoha druhů čelenek. Většinou drží nůž a několik lotosových květů. Tefnut byla bohyní deště a vody. Napovídá to už její jméno, jež je složeninou slov „tef“ (vlhký, plivat) a „nu“ (nebe, voda). Byla ženským protějškem boha Shu (ten ztělesňoval především zemi) a zároveň byla matkou bohů Geba a Nut. Tefnut stvořil přímo hlavní bůh Atum, později, když se bůh Re s Atumem de facto sloučil, byl samozřejmě za otce Tefnut považován přímo Re. Hlavním centrem jejího kultu bylo město 0-8 Medailón s podobou bohyně Tefnut Helipolis. (© Trustees of the British Museum)

Vikulka, CZ

~ 12 ~


DĚJINY KOČEK


Hieroglyfický znak bohyně Tefnut

Tefnut byla zobrazována v podobě ženy, která má nad hlavou sluneční kotouč a dvě kobry. V ruce držívá žezlo a symbol života ankh. Občas na sebe však vzala i podobu lvice.

0-9 reliéf s vyobrazením bohyně Tefnut v jejím chrámu v Edfu (Wikipedia Commons; autor Matthias Kabel)

Vikulka, CZ

~ 13 ~


DĚJINY KOČEK


Další bohyní, která měla lví znaky je Mut. Mut byla Egypťany chápána jako bohyně-matka, matka všeho, celého světa a tedy i jako božská matka všech egyptských faraónů. Hlavním centrem jejího kultu byly Théby (Mut tu v oblíbenosti předstihla a nahradila mnohem starší podobně zaměřenou bohyni Amaunet). Mut byla ženou velkého Amona a jejím synem byl bůh měsíce Khonsu. Tito tři tvořili tzv. Thébskou triádu, jež byla nejvýznamnějším božstvem v období Nové říše.

0-10 Horní část sochy bohyně Mut nalezen v zádušním chrámu Amenhotepa III. (© Trustees of the Brisith Museum)

Vikulka, CZ

~ 14 ~


DĚJINY KOČEK


0-11 Bronzová soška bohyně Mut s dvojitou korunou na hlavě; výška 24 cm (© Trustees of the Brisith Museum)

Vikulka, CZ

~ 15 ~


DĚJINY KOČEK


Hieroglyfický znak bohyně Mut

Mut byla jednou z těch bohyní, která se stvořila sama, vznikla sama ze sebe. Egypťané jí říkali Mut, která dává život, ale sama nebyla porozena. Obvykle je zobrazována s lidským tělem a ženskou hlavou – občas má i mužské rysy, hlavu supa nebo lvice. Na hlavě má svůj hlavní symbol – dvojitou korunu (červenou a bílou symbolizující vládu na Horním a Dolním Egyptem). V ruce drží papyrus a ankh (symbol života). Některá vyobrazení pak představují Mut s rozpaženýma rukama, za nimiž jsou zřetelně vidět křídla. Dalším symbolem, který byl přidělen Mut, bylo pírko symbolizující řád Maat. Pod jejím oděvem je pak vidět, že bohyně měla rovněž lví drápy. V Textech pyramid můžeme najít stručné zmínky o bohyni Mafdet, někdy zvané také jako Maftet. Byla zobrazována jako lidská postava s hlavou některé z velkých koček, buď levharta, nebo geparda. Vyloučeno však není ani to, že šlo o hlavu promyky, tedy šelmy nikoli kočkovité. Soudě podle významu jména Mafdet jako „ta, která běží rychle“, má nejspíše hlavu gepardí. Mafdet byla bohyní spravedlnosti a jejího vynucování. Chránila faraóna před zlými silami v poušti ztělesněnými hlavně škorpióny a hady. Často byly její sochy stavěny před vchod do hrobek, aby odpudily zloděje a vandaly. Mafdet jako strážkyně spravedlnosti bděla i nad dodržováním obecného řádu Ma´at (jméno bohyně Mafdet se leckde uvádělo přímo jako Maat). Byla velice významnou bohyní v době vlády první dynastie Staré říše, později její úlohu převzaly jiné kočičí bohyně s hlavami lvími. Nejvýznamnější lví bohyní byla bezpochyby Sachmet. S jejím původem a významem to však není jednoduché. Sachmet byla ztotožňována s bohyní Menhit a částečně i s bohyní Hathor. Menhit byla původně bohyně cizí, její kult byl rozšířen hlavně na jihu Egyptu. Byla bohyní války, její jméno v Vikulka, CZ

~ 16 ~


DĚJINY KOČEK


překladu znamená „ta, která zabíjí“. Podle pověstí chodívala v podobě lvice vždycky před egyptským vojskem táhnuvším do bitvy. Postupně, po sjednocení Egypta, splynula Menhit díky své funkci i podobě s bohyní Sachmet. Spojení bohyně Hathory se Sachmetou popisuje část příběhu o Reovi, někdy zvaná jako Kniha o nebeské krávě: Na začátku byla tma a velké množství vody zvané Nun. Síla Nun byla taková, že dokázala z temnoty stvořit velké zářící vejce, z něhož se zrodil Re. Re byl všemocný a mohl na sebe brát mnoho podob. Jeho síla a tajemství byla skryta v jeho jméně, ale toho, jehož jméno vyslovil, toho stvořil. „Jsem Khepera na úsvitu, a Re v poledne, a Atum večer“ řekl. A slunce vyšlo a putovalo přes oblohu a zapadlo poprvé. Poté jmenoval Shu a poprvé zafoukal vítr; jmenoval Tefnut a spustil se první déšť. Pak jmenoval Geba a země byla stvořena; jmenoval bohyni Nut a ta se stala nebem nad zemí, jehož nohy leží na jednom horizontu a ruce na druhém; jmenoval Hapi a velká řeka Nil počala téci Egyptem a udělala ho plodným. Potom Re jmenoval všechny věci, které jsou na zemi a rostou. Poslední ze všech pojmenoval lidstvo, kde byli muži a ženy v zemi egyptské. Pak na sebe Re vzal lidskou podobu a stal se první faraónem, vládnoucím celé zemi tisíce a tisíce let a dával takovou úrodu, že potom už vždy Egypťané hovořili o takové úrodě tak, že je to jako „za časů Reových“. Ale v podobě člověka Re zestárl. Potom už ho lidé neposlouchali, ani se ho nebáli, nerespektovali jeho zákony. Smáli se mu, řkouc: „Koukněte na Rea! Jeho kosti jsou jak stříbro, jeho tělo jako zlato, kůže je lapis lazuli!“. Když to Re uslyšel, rozzlobil se a byl stále více rozzuřený vidouc, jak lidé jeho zákony neposlouchají. Přivolal si k sobě všechny bohy, které stvořil – Shu a Tefnut, Geba a Nut – a také Nun. Brzy se bohové sešli na tajném místě, které Vikulka, CZ

~ 17 ~


DĚJINY KOČEK


stanovil Re. Lidstvo nevědělo, co se děje a dál se Reovi smálo a porušovalo jeho příkazy. Potom Re promluvil k Nun před shromážděnými bohy: „nejstarší z bohů, kterého jsem stvořil, a z nichž jsem stvořen já: pohleď na lidstvo, které bylo stvořeno z mých očí. Pohleď na spiknutí proti mně; poslyš co o mě říkají; řekni mi co byl měl udělat já pro ně. Nechci zničit lidstvo, než uslyším tvou radu.“ Nun pravila: „Můj synu Re, bůh větší než my, a mocnější než ti, z kterých jsi stvořen, pohleď svým mocným okem na ně a znič je skrze svou dceru, bohyni Sachmet.“ Re odpověděl: „Teď pocítí strach a prchnou do pouště aby se skryli, do hor, před hrozivým mým hlasem.“ „Pošli proti nim svůj pohled v podobě Sachmet!“ zvolali všichni ostatní bozi a bohyně, uklánějíce se před Reem až se jejich čela dotýkala země. Tak z hrozného pohledu Reova oka vznikla jeho dcera, nejkrutější ze všech bohyň. Jako lev se vrhla na svou kořist, radost měla ze zabíjení, radost měla z krve. Po pobízení od Rea přišla Sachmet do Horního a Dolního Egypta, aby zabila ty, kdo jím opovrhovali a neposlouchali ho. Zabíjela mezi horami po obou stranách Nilu, v údolí řeky i v hořící poušti. Až Re pohlédl na zemi a viděl, co Sachmet udělala. Zavolal ni a řekl: „Pojď moje dcero a pověz mi, jak jsi uposlechla mých příkazů.“ Sachmet odpovědět hrozivým hlasem lvice, která oplakává svou kořist: „Stvořil jsi mne, abych se pomstila na lidstvu a moje srdce se raduje.“ Po mnoho nocí plynul Nil červený krví, Sachmetiny nohy byly rudé jak chodila sem a tam po celé zemi Egyptské a zabíjela. Potom se Re znovu rozhlédl po celé zemi a pocítil lítost nad lidmi, i přes to, že se proti němu vzbouřili. Ale nikdo už nemohl zastavit krutou Sachmet, dokonce ani sám Re ne: musel ji zastavit před vražděním z její vlastní vůle, ale mohl toho dosáhnout jen lstí. Vikulka, CZ

~ 18 ~


DĚJINY KOČEK


Re dal nový příkaz: „Přiveďte mi rychlé posly, kteří se spustí na zemi tiše jako stín a s rychlostí větru.“ Když před ním stanuli, řekl jim: „Jděte tak rychle, jak jen umíte, až po Nilu, kde vlévá přes kameny a mezi ostrovy Prvního Kataraktu; jděte na ostrov zvaný Elefantiné a přineste odtud velké zásoby černého okru, které se tam nachází.“ Poslové byli rychlí a vrátili se s krvavě červeným okrem do Heliopole, města Reova, kde stojí velké kamenné obelisky se zlatými špičkami, které jsou jako prsty ukazující ke slunci. Byla noc, když přišli do města. Po celý den předtím ženy z Heliopole vařili pivo, jak jim Re poručil. Re pak přišel na místo, kde bylo skladováno sedm tisíc sklenic a bohové přišli s ním, aby viděli, jak svou moudrostí zachrání lidstvo. „Smísím červený okr z Elefantiny s ječmenným pivem“, řekl Re, a když to udělal, pivo se lesklo v měsíčním světle stejně rudě, jako lidská krev. „Teď to všechno vezmu na místo, kde Sachmet odpočívá po zabíjení mužů, než slunce vyjde“, řekl Re. A ještě v noci vylil všech sedm tisíc sklenic piva na zemi tak, aby půda byla pokrytá do hloubky devíti palců silným pivem, jehož jiné jméno bylo „uspávací“. Když se rozednilo, vzbudila se i hrozivá Sachmet, olizovala si čumák při pomyšlení na lidi, které by mohla zabít. Místo toho však měla před sebou jen krví-pivem pokrytou pláň a žádné lidi. Sachmet si myslela, že je to krev těch, které zabila předchozího dne. Sachmet se rozesmála a její smích zněl jako řev hladové lvice po úspěšném lovu. Myslela si opravdu, že je to krev, sklonila svou hlavu a pila. Pila znovu a znovu a smála se s rozkoší umocněnou pivem, už nezabíjela. Konečně přišel soumrak a Sachmet se ukládala ke spánku, ten den nezabila jediného člověka. Re už na ni čekal a pravil: „Přicházíš v míru, sladká.“ A její jméno bylo změněno na Hathor, a její povaha se změnila na sladkou a láskyplnou. Vikulka, CZ

~ 19 ~


DĚJINY KOČEK


Od té doby dávala lidem sílu k lásce. Navěky už pak její kněžky k jejímu uctění byli pivo z Heliopolis obarvené červeným okrem z Elefantiny, když slavili příchod Nového roku. Tak bylo lidstvo zachráněno a Re nastolil pravidla jako tomu bylo za starých časů. Ale čas plynul a Re musel opustit zemi a nechat vládnou místo sebe mladší bohy. V podobě člověka, faraóna Egypta, Re ztrácel svou moudrost; nikomu ji však nemohl dát, nikdo si jí nemohl vzít od něho, protože Reova moc byla skryta v jeho tajném jménu, které nevěděl nikdo, kromě Rea. Pokud by kdokoli toto tajné jméno znal, Re by nemohl dál zemi vládnout. Jen pro úplnost, příběh o Reovi a text nazvaný Kniha o nebeské krávě v nejstarších zněních, pochází ze stěn jedné z menších místností hrobky faraóna Setiho I. z doby asi 1350 před naším letopočtem. Poprvé však byl tento text objeven na jedné ze stěn hrobky faraóna Tutanchamona I. Hathor, bohyně s hlavou krávy a s kravskými rohy, mezi nimiž se jí vznáší sluneční kotouč, byla tedy stvořena nejdříve jako Sachmet, aby zničila všechny muže a ženy, kteří nedbali Reových zákonů a nařízení. Z bohyně zabíjení a války Sachmety vzešla bohyně lásky, mateřství a plodnosti (později byla ztotožňována s řeckou Afroditou), ochránkyní žen a patronkou štěstí, tance a hudby. Hlavním centrem kultu bohyně Hathory byla Dendera, jejími hlavními znaky byly kromě už zmíněného slunečního kotouče mezi kravími rohy, papyrus, had a chřestítko sistrum.

Hieroglyfický znak bohyně Hathor

V rané Egyptské mytologii byla Hathor matkou boha Hora (později tuto úlohu převzala Isis). Tomu odpovídá i její jméno, Hathor totiž znamená „dům Horův“. Jako matka Hora byla identifikována s egyptským královnami. Je to přirozené, královny byly matkami faraónů – žijících Horů. Isis je rovněž Vikulka, CZ

~ 20 ~


DĚJINY KOČEK


často zobrazována s kraví hlavou stejně jako Hathor, zejména pokud vyobrazení má odkazovat předně na to, že jde o matku Hora (faraóna). Když se narodilo dítě, sedm Hathor(yň) přišlo, aby mu oznámilo jeho osud. Sedm Hathor (jakési egyptské sudičky) určovalo osud a budoucnost i okamžik smrti každého Egypťana. Osud každého záležel na hodině jeho smrti a štěstí v nemoci. Věřilo se, že Hathor by mohla vyměnit pokrevního prince (nemocného) za více šťastné dítě, a chránit tím dynastii a národ. Hathory byly zobrazovány jako skupina mladých žen hrajících na tamburínu se slunečním diskem nad hlavou a kravími rohy. Během Ptolemaiovského období (kdy Řekové vládli Egyptu) byly ztotožněny s Plejádami. Vraťme se ale zpět ke kočičí, resp. lví, bohyni Sachmet. Sachmet (jinak nazývaná také jako Sekhet, Sakhmet či Nesert) byla bohyní války a ničení, jak už prozrazuje sám Příběh o Reovi. Byla dcerou Reovou, sestrou boha Ptaha a zároveň i jeho manželkou.

Hieroglyfický znak bohyně Sachmet

Zobrazována je jako žena s hlavou lvice, většinou se slunečním kotoučem jako atributem. Její jméno „Sekhmet“ pochází ze slova sekhem, které se dá přeložit jako „silný, mocný“. Jejími dalšími symboly jsou ureus (jakási čelenka v podobě kobry dštící oheň; tento symbol se vyskytuje hojně na sochách faraónů a je i hlavním symbolem bohyně Vadžet), symbol života ankh, případně žezlo. Kromě toho, že byla bohyní války a ničení (svoje nepřátele zabíjela ohnivými šípy) měla Sachmet i další úlohy. S její vojenskou úlohou souvisí fakt, že Sachmet vládla ničivému ohni – to opět vychází z Příběhu o Reovi, podle něhož byla Sachmet stvořena rozhněvaným ohnivým pohledem Reovým. Už bylo také řečeno, že předpokladem pro Vikulka, CZ

~ 21 ~


DĚJINY KOČEK


0-12 Socha bohyně Sachmet z doby 18. dynastie; výška 155 cm (© Trustees of the Brisith Museum)

Vikulka, CZ

~ 22 ~


DĚJINY KOČEK


to, aby zesnulý mohl žít posmrtným životem, je zachování jeho pozemského těla. Ten, jehož tělo zachováno nebylo, právo na posmrtný život neměl a zemřel navždy. Zatímco zachování těla se dělo mumifikací, pak v případě, kdy chtěli Egypťané mít jistotu, že někdo posmrtného života nedosáhne, nastupoval na scénu oheň. Právě Sachmet tak mohla určit, kdo bude zničen navždy. Jejím ohnivým dechem měla vzniknout poušť. Vládla nemocem, včetně moru. Morovou ranou mohla udeřit kdekoliv a kdykoliv, ale mohla také z nejen této nemoci uzdravovat. Lékaři ve starém Egyptě byli zváni také jako kněží Sachmetini. Sachmet byla i symbolem plodnosti, včetně každoročních nilských záplav – to ji spojuje jednak s kočičí bohyní Bastet a jednak i s hlavním symbolem nilských záplav, býkem Hapim. Zajišťovat plodnost však přeci jen nebylo hlavním zájmem Sachmetiným, zmínit ji však musíme v jiné souvislosti – Sachmet byla totiž hlavní ochránkyni panovníka. V hrobce faraóna Sahurea v Abúsíru je dokonce vyobrazena jak panovníka kojí (výjev v Niuserreově zádušním chrámu v Abúsíru), podobnost s bohyni Hathor tady není vůbec náhodná, už bylo zmíněno, že Sachmet a Hathor byly v mnoha ohledech totožnou bohyní. Sachmet je rovněž zmiňována v některých zádušních textech jako ochránkyně zesnulých. Sachmet byla bohyní zároveň obávanou i oblíbenou. Slavnosti k uctění Sachmety se konaly na konci každé bitvy. Sachmet se tím měla uklidnit, mělo přestat všechno zabíjení. Klidná Sachmet pak léčila zraněné a nemocné a vrátila celému světu jeho původní řád. Obřady k uctívání Sachmety ale probíhaly každý den. Měly zajistit, aby Sachmet zůstala klidná a mírná, tedy aby lidem neškodila, ale pomáhala. V jednom ze zádušních chrámů Amenhotepa III. na západním břehu Nilu stávalo více než 700 soch a sošek Sachmetiných. Každý den ráno a odpoledne se před jednu ze soch pokládaly obětní dary, s největší pravděpodobností tedy bylo oněch soch 730, pro každý den v roce dvě. Kromě toho však existoval i Vikulka, CZ

~ 23 ~


DĚJINY KOČEK


každoroční festival či slavnost oslavující příchod nového roku. Egypťané při něm tančili, zpívali a hráli na hudební nástroje a vypili velké množství piva. Pití piva opět odkazuje na Příběh o Reovi, neboť právě díky pivu dokázal Re proměnit vraždící Sachmet v mírumilovnou lvici a zachránit tak celé lidstvo. Centrem Sachmetina kultu byl Mennofer (Memfis), Její chrám tu však nenajdeme. Sachmet byla členkou tzv. Memfiské trojice hlavních bohů, spolu s Ptahem a Nefertemem. Uctívána tedy byla s největší pravděpodobností v chrámu boha Ptaha, který v Mennoferu už skutečně existuje. Zda tu někdy existovaly Sachmetin vlastní 0-13 Sachmet; chrám, zda existovaly i menší výška 18,4 cm (© Trustees of the Brisith svatyně, už se asi nedozvíme. Museum) U Mennoferu však leží královské pohřebiště Abúsír. A právě tady najdeme centrum kultu tzv. Sahureovy Sachmety. Sahure, jinak zvaný rovněž jako Sefrés byl faraónem 5. dynastie, vládl v době mezi lety 2496 – 2433 před naším letopočtem. Faraónem byl poměrně schopným, dokončil jednak náboženské reformy po svém předchůdci Veserkafovi, podnikal válečné výpravy do Núbie, aby tu získal otroky, pro

Vikulka, CZ

~ 24 ~


DĚJINY KOČEK


0-14 Reliéf bohyně Sachmet v chrámu Kom Ombo (Egypt) (Wikipedia Commons; autor Gérard Ducher)

Vikulka, CZ

~ 25 ~


DĚJINY KOČEK


0-15 Sachmet; výška 147 cm (© Trustees of the Brisith Museum)

0-16 Sachmet, socha z doby 1390 – 1352 př. n. l. nalezená v Karnaku; výška 176 cm (Metropolitan Museum of Art New York)

Vikulka, CZ

~ 26 ~


DĚJINY KOČEK


zisky zlata, mědi, tyrkysu a podobných drahých kovů a surovin se vydával na výpravy do Núbie, na Sinaj, do bájné země Punt, nebo až do Byblu (na území dnešního Libanonu). Svojí hrobku – pyramidu si Sahure nechal postavit v blízkosti Veserkafova slunečního chrámu. Tím vlastně založil abúsírské královské pohřebiště. Oproti velkým pyramidám Chufua a Chafreho v Gíze je jeho pyramida téměř poloviční, na výšku dosahuje 49,6 metru. Před pyramidou samotnou nesměl chybět Sahureův zádušní chrám. Ten byl mnohem velkolepější, na délku měřil více než 100 metrů, na šířku kolem 50 metrů. V jižní části tohoto zádušního chrámu našel archeolog a egyptolog Ludwig Borchardt první zmínky o kultu bohyně Sachmet. Kdy přesně tento kult vznikl a proč není zřejmé, rozhodně to však bylo mnohem později po smrti Sahureovy. Stáří nejstarších dokladů a záznamů se řadí do doby 18. dynastie. Postupem času Egypťané pozapomněli, kdo byl Sahure. Zatímco ještě v době 18. dynastie byly záznamy o Sachmet, bohyni faraóna Sahurea, v pozdějších době už se píše jen o „Sahureově Sachmet“, aniž by k jménu Sahure bylo jakkoli dodáváno jeho původní královské postavení. Například na jedné z mastab v Abúsíru, patřící Ptahšepsesovi, vezírovi, 0-17 Amulet se sedící Sachmet; nejvyššímu soudci a řediteli výška 6 cm; z doby 712 – 343 př.n.l. (Metropolitan Museum královských staveb z doby 5. of Art New York) dynastie, najdeme pozdější nápis písaře Ptahemwijy: Vikulka, CZ

~ 27 ~


DĚJINY KOČEK


0-18 Velký Harrisův papyrus, část 43 (Théby, cca 1150 př.n.l.); rozměry 42,8 x 54,5 cm Král Ramses III. je tu zobrazen se všemi panovnickými odznaky před svatou trojicí starého Memfisu – Ptahem, Sachmet a Nefertum. Ptah byl patronem řemeslníků a mumifikace, v jedné ruce drží symbol života ankh, v druhé posvátnou hůl djed. Sachmet, ženská postava se lví hlavou, má nad hlavou sluneční kotouč symbolizující Reovu přítomnost (Reovo oko) s kobrou obtočenou kolem něj, v jedné ruce drží rovněž symbol života ankh, v druhé papyrovou hůl. Nefertum byl bohem lotosových květů, z nichž právě jeden drží v rukách. (© Trustees of the Brisith Museum)

„…učiň dobře, učiň dobře, Sachmeto Sahureova, učiň dobře, učiň dobře pro písaře Ptahemwiju a Iupu… stojíme před Tebou, Ó Hrozivá … stojíme před naší Paní … jako opojení pějeme chvály…“. V nápisu už nenajdeme nic, co by upomínalo na funkci Sahurea, navíc z je z něj patrné i to, že egypťané se sice Sachmety obávali (Ó Hrozivá…), ale zároveň Vikulka, CZ

~ 28 ~


DĚJINY KOČEK


v ní spatřovali i bohyni, jež mohla lidem pomáhat. Kult Sahureovy Sachmet přetrval dlouhá staletí, přežil egyptskou nadvládu Peršanů a přetrval až do doby, kdy egyptské náboženství začalo vytěsňovat křesťanství. Sachmet měla spoustu společných znaků s bohyní Bastet. Obě byly kromě jiného v nejstarších dobách zobrazovány se lví hlavou. Postupně, když se egyptské náboženství začalo více sjednocovat, se jejich role musely rozdělit. Bastet získala podobu kočičí, Sachmet si ponechala podobu lvice, získaly funkci představitelek východu (Bastet) a západu (Sachmet), dostaly rozdílné odění – Bastet nosila šaty zelené barvy, Sachmet červené.

Hieroglyfický znak bohyně Bastet

0-19 Bastet; výška 16,5 cm (© Trustees of the Brisith Museum)

Vikulka, CZ

~ 29 ~

Bastet (Balast, Ubasti, Baset) byla uctívána po mnohá tisíciletí, její kult je starší než velké pyramidy v Gize. Jméno Bastet vlastně není jejím jménem původním, správné znění jména nejslavnější kočičí bohyně je Bast. Jde o složeninu egyptských slov Bas (v hieroglyfu symbolizovaná jakousi vázou, používanou na uchovávání parfému) a příponou označující


DĚJINY KOČEK


0-20 Bronzová soška bohyně Bastet (výška 27 cm) z doby 900 – 600 př. n. l. Má zlatem vykládané oči a v uších měla původně zlaté náušnice, v ruce drží sistrum a před ní, jako ochránkyní mateřství, sedí čtyři malá koťátka. (© Trustees of the Brisith Museum)

Vikulka, CZ

~ 30 ~


DĚJINY KOČEK


ženský tvar „-t“ (v hyeroglifickém záznamu symbolizovaná půlkruhem, symbolizujícím bochník chleba). Bastet je tak jakási zkomolenina, která vznikla tím, že egypťané koncové t ve jméně Bast nevyslovovali. Cizinci však i nadále vyslovovali t na konci jména Bast zněle. Později pak egyptologové přepokládali, že když je písmeno t ve slově neznělé, ale má být vyslovováno, musí v něm být dvě. Prvními průkopníky v oblasti archeologického pátrání v Egyptě byli Britové, kteří částečně využili britského skládání slov, a k původnímu Bast, dodali další příponu –et. Tak měla vzniknout Bastet. Protože jméno Bastet je mnohem oblíbenější a užívanější, než původní Bast, nezbývá, než jej akceptovat. Část jména bohyně je tvořena hieroglyfem znázorňujícím nádobu na vonné masti, či parfémy. To nám prozrazuje jedno z jejích mnoha poslání. Byla patronkou těchto vonných mastí a látek, které byly ve starověkém Egyptě velmi vzácné a ceněné. Jednou z přezdívek či titulů Bastet bylo označení „Paní mastí“. Egyptolog Stehen Quirke v jedné ze svých prací uvedl, že spojení Bastet s vonnými mastmi spočívalo v jejich ochranné funkci. Všichni kočičí bozi a bohyně měli ochrannou roli, a to jak za živa, tak i po smrti. Vonné masti pak měly sloužit jako ochranné prostředky pro duši balzamovaného, která má stanout před posledním soudem v Síni obou pravd. Bastet byla zobrazována hned v několika klasických podobách. Nejznámější je její zobrazení s lidskou postavou a hlavou kočky domácí, resp. domestikované kočky. Nebylo tomu tak ale vždycky. Původně, v nejstarších dobách (v dobách, kdy kočka ještě domestikována nebyla), měla Bastet hlavu lvice – stejně jako Sachmet. V oněch nejstarších dobách byly Sachmet i Bastet lokálními bohyněmi se stejnou funkcí, jejich role se rozdělily až postupem času, po sjednocení egyptské říše. Postupem času se objevují vyobrazení Bastet s hlavou divokých koček (pravděpodobně kočky pouštní) a teprve až přibližně od doby kolem roku 1000 před naším Vikulka, CZ

~ 31 ~


DĚJINY KOČEK


0-21 Soška bohyně Bastet z bronzu a stříbra výška7,5cm; 664 – 30 př. n. l. (Metropolitan Museum of Art New York)

Vikulka, CZ

~ 32 ~


DĚJINY KOČEK


0-22 Soška bohyně Bastet; výška 15,4 cm; (© Trustees of the Brisith Museum)

Vikulka, CZ

~ 33 ~


DĚJINY KOČEK


letopočtem už se podoba Bastetina ustálila na ženskou postavu s hlavou domestikované kočky. Druhou variantou zobrazení bohyně Bastet je úplná podoba kočky. Bastet byla považována za ochránkyni a mstitelku, což je opět dokladem její spojitosti se lví Sachmet, nebo i s bohyní Mafdet. Byla jednak ochránkyní samotných faraónů (jako vlastně většina kočičích bohyň – a i proto se i Bastet honosila titulem „Oko Reovo“), jako regionální bohyně pak měla být i ochránkyní Dolního Egypta. Mezi faraóny, kteří byli úzce spjatí s Bastet, patří Chafre, neboli Chufev, jemuž patří jedna z velkých Gizských pyramid a který je v jedné ze síní své hrobky zobrazen s Bastetou po boku; Šepseskaf, zvaný také jako faraón „Milovaný Bastetou“; Amenemhet III., Senusret I., II. i III., Seti I., jemuž náležel titul „kněz Anubisův a syn Bastetin“, či Osorkon II., který se rovněž honosil titulem „syn Bastetin“. Postupem času se stala i ochránkyní dětí a těhotných žen, symbolem plodnosti a úrodnosti. V mnoha literárních pramenech je Bastet spojována s nevázanými sexuálními rituály, obřady a festivaly, ale není to pravdou. Bastet představovala ochránkyni domova, ženství a mateřství. Nic z toho, co se nám dochovalo, nespojuje Bastet s orgiemi, 0-23 Faraón Menat z Taharqoa je prostitucí či léčen kočičí bohyní bastet; amulet z doby 690 – 664 př. n. l., výška 9,5 cm homosexualitou. Stejně tak nesmyslná je snaha pojit (Metropolitan Museum of Art New York) Bastet s jakýmikoliv Vikulka, CZ

~ 34 ~


DĚJINY KOČEK


neřestmi, jako je kouření marihuany (jako například v článku „Bast, Goddess of Cats and Pleasure“, který vyšel v edici AD&D). Egypťané v zásadě sice neznali žádná tabu, a to ani v sexualitě, avšak sami v bázni před tím, co bude po životě, dodržovali řád ma´at. Koneckonců i v Knihách mrtvých se výslovně uvádí: Nezpůsobil jsem nikomu bolestí. Neznásilnil jsem ženy. Nebyl jsem necudný. S Bastet jsou spojovány rovněž hudba a umění. Asociace s hudbou a uměním spojuje Bastet s bohyní Hathor. Vzpomeňme si na příběh o Reovi, kde uklidněná (opilá) Sachmet se proměnila v mírumilovnou Hathor, a už jsme si řekli, že Bastet byla považována také za onu lepší, mírnější, klidnější tvář Sachmet. Jako patronka koček vystupovala Bastet vlastně pouze v části své kariéry. V době, kdy kult Bastet vznikl – už bylo zmíněno, že to bylo před stavbou velkých pyramid v Gize, tedy už na počátku a pravděpodobně ještě před počátkem Staré říše, nebyly kočky ještě domestikovány. Bastet se stala patronkou koček mnohem později, odhaduje se, že se tomu tak stalo někdy v období přibližně mezi lety 1500 – 1000 před naším letopočtem. Po roce 1000 před naším letopočtem už o tom egyptologové mluví více méně s jistotou, když z tohoto období už pochází mnohé sošky bohyně Bastet v kočičí podobě. Ochranná role Bastet spočívala i ve schopnosti ochránit domov. Souvisí to s vlastnostmi koček jako takových – kočky chránily zásoby obilí před myšmi, před krysami, dokázali zabíjet obávané hady. Skoro v každé domácnosti se tak vyskytovala Bastet v podobě sošky, movitější Egypťané hojně nosívali zlaté šperky s přívěsky v nejrůznějších kočičích podobách. Příkladná starost koček o svoje potomky pak přivedla egyptské ženy na myšlenku, že chtějí-li otěhotnět a mít zdravé děti, pomůže jim k tomu nošení kočičího amuletu.

Vikulka, CZ

~ 35 ~


DĚJINY KOČEK


Hlavním centrem Bastetina kultu bylo město Bubastis, původním názvem Pa-Bast, který by se dal přeložit jako „Dům Bastet“. V Bibli bylo toto město překřtěno na Phibeseth (Ezekiel 30:17) a zmiňováno je v souvislosti s fakty ne moc pozitivními: „Jinoši z Ávenu (Heliopolis) a Pi-besethu padnou mečem a dívky půjdou do zajetí“. Jde o jeden z mnoha výroků proroka Ezekiela proti pohanským národům. Zmínky o kultu Bast však najdeme i jinde – v Mennoferu (Memfisu), kde byla dlouho spojována a víceméně ztotožňována se Sachmet, v Heliopoli, v Herakleopoli, kde se nachází kopec „Vrch Bast“, v Dendeře, v Sais, čtvrti města Nit, kde se nacházela velká Bastetina socha, či v Leontopoli. Nikde však už dnes nenajdeme žádné hmatatelné pozůstatky, žádné chrámy ani svatyně. Bubastis (dnešní Per-Bast, Pibeseth, nebo Tell-Basta nedaleko většího a známějšího města Zagazigu) bylo zároveň hlavním městem 18. nomu (jakési egyptské okresy) Dolního Egypta s názvem Am-Khent. V době vlády faraóna Šešonka I. z 22. dynastie (kolem 943 před naším letopočtem) se dokonce Bubastis stalo hlavním městem celé Egyptské říše. Vrcholem rozkvětu pro Bubastis bylo období vlády faraónů 23. dynastie. Faraón Necho II. začal stavět u Bubastis kanál, který měl spojit Nil s Rudým mořem. Kanál však nikdy nebyl dokončen. Po dobytí Egypta Peršany v bitvě u Pelúsia (525 před naším letopočtem), kterou Egypťané podle jedné pověsti prohráli proto, že perský král Kambýsos II. postavil do čela svých vojsk egyptská posvátná zvířata a Egypťané se pak neodvážili bránit, aby zvířatům neublížili, význam Bubastis opadl. A dostavěná část kanálu k Rudému moři byla rozebrána. V Bubastis, ve východní deltě Nilu, stával kdysi chrám bohyně Bastet, který popisuje náš starý známý Herodotos Halikarnéský v knize druhé svého díla Dějiny (odst. 138): Posvátný obvod vypadá tak, že kromě příchodu je celý ostrovem. Z Nilu jsou k němu vedeny kanály, které se Vikulka, CZ

~ 36 ~


DĚJINY KOČEK


0-24 Plánek Bastetina chrámu z knihy M. I. Barkra a H. Brandla: Bubastis and the Temple of Bastet: Egyptian Antiquities from Kufur Nigm and Bubastis, Berlín 2010 (Wikipedia Commons; autor Udimu) Legenda k obrázku: a. obvodová ochra nná zeď; b. brána Osorkona I; c. palmová alej; d. první nádvoří; e. pylon Osorkona II; f. socha královny Karomama; g. druhé nádvoří; h. obřadní síň; i. hala se sochami bohyně Hathor; j. chrám Nectanebosy II; k. chrám boha Maha; l. studna

Vikulka, CZ

~ 37 ~


DĚJINY KOČEK


navzájem nekříží, nýbrž až po vstup do posvátného okrsku tekou každý zvlášť a obtékají chrám jeden z té a druhý z druhé strany. Každý je široký sto stop a stíněn stromovím. Vstupní brána je vysoká deset sáhů a je vyzdobena pozoruhodnými šest loket vysokými sochami. Chrám stojí uprostřed města, je na něj vidět ze všech stran. Protože město stojí na vysokém náspu a s posvátným obvodem nebylo pohnuto (stojí tak, jak byl postaven původně), je možno vidět dovnitř. Obehnán je zdí s vytesanými reliéfy. Uvnitř je háj s vysoko vzrostlými stromy, který obklopuje veliký chrám se sochou bohyně uvnitř. Šířka i délka posvátného obvodu činí jedno stadion. Ke vchodu vede cesta dlážděná kamenem a dlouhá asi tři stadia; vede přes tržiště k východní čtvrti a široká je asi čtyři plethra. Po obou stranách cesty rostou stromy vysoké až do nebe; cesta vede do posvátného obvodu Hermova. Tak tedy onen chrám vypadá. Vodní příkopy či jezírka se vyskytovaly u drtivé většiny všech chrámů kočičích bohyň (například chrám bohyně Mut v Karnaku či Thébách). Egypťané takové vodní plochy nazývali isheru. Jezera měla připomínat opět Příběh o Reovi, konkrétně tu část, kdy se ze Sachmet – divokého zabijáka stala příjemná a lidem prospěšná Hathor. Stalo se tak u jezera krve, resp. poté, kdy se Sachmet z tohoto jezera piva obarveného okrem na barvu krve opila a Re ji mohl proměnit. Na chrám samotný navazovalo pohřebiště. Na něm se našlo na 300.000 mumifikovaných koček, mnohdy pohřbených vedle svých lidských „majitelů“ (mnohem menší kočičí pohřebiště bylo nalezeno ještě v Bení Hassanu). V Bubastis se také každý rok v dubnu a květnu konaly festivaly na Bastetinu počest. Jak tyto festivaly probíhaly popisuje opět Herodotos ve svých Dějinách (odst. 59 – 60): Slavnosti nekonají Egypťané jen jednou v roce; konají jich mnoho. Nejvíce a nejraději na počest Artemidinu v městě Bubastis a potom Isidě v městě Busiris. Vikulka, CZ

~ 38 ~


DĚJINY KOČEK


0-25 Bronzová soška Bohyně Bastet; výška 12,6 cm (© Trustees of the Brisith Museum)

Vikulka, CZ

~ 39 ~


DĚJINY KOČEK


Do města Bubastis putují tak, že se plaví pohromadě muži i ženy, a to velké množství obojího pohlaví v každé bárce. Některé ženy mají řehtačky a rachotí jimi, muži po celou cestu pískají na flétny, ostatní ženy a muži zpívají a tleskají. Jakmile se cestou dostanou k nějakému městu, přirazí s bárkou ke břehu a některé ženy dělají, co jsem už řekl, jiné posměšně pokřikují na ženy toho města, jiné tančí, jiné zase vstanou a vyhrnují si šaty do výše. To činí u každého města, které je při řece. Když dorazí do města Bubastis, slaví svátek a konají veliké oběti. Při té slavnosti spotřebují více vína než za celý následující rok. Domácí lidé říkají, že se tam shromažďuje sedm set tisíc mužů a žen, děti nepočítaje. Takový je průběh slavnosti v Bubastis. Jenom pro úplnost – bohyně Bastet byla v době římské nadvlády ztotožněna s Artemis. V Textech rakví můžeme v říkání 422 nalézt zmínku ještě o jedné kočičí bohyni – Pakhet: „Jsem posel a Pakhet, veliká, je mou ochránkyní.“ Jméno Pakhet se v textu vyskytuje v podobě P3St. Nikde jinde toto jméno nenajdeme. Z žádného zdroje literárního či jiného, z žádného období. Kdo tedy byla Pakhet? Jméno Pakhet mělo údajně vzniknout z anglického slova „passion“ (chtíč, vášeň) a mělo jít o tu podobu Bastet, jež ztělesňovala všechny neřesti. Jak už jsme si ale zdůvodnili, taková úvaha je zcestná, neexistují pro ni žádné důkazy, naproti tomu argumentů proti je celá řada. Kromě těch, které jsme již uvedli, jak mohli Egypťané znát angličtinu? S. D. Cass ve své eseji All About Bast (Vše o Bast) pátral po původu bohyně Pakhet v různých výkladových egyptologických slovních. R. O. Faulkner ve svém Dictionary of Middle Egyptian uvádí heslo Pahket, pod nímž se skrývá bohyně s kočičí hlavou, Adolf Herman a Hermann Grapow ve svém Woerterbuch Der Aegyptischen Sprache pak uvádí překlad egyptského P3S jako kalamář (resp. nádoba na tekutinu písaře). Tento výraz má pocházet ze střední říše. V Vikulka, CZ

~ 40 ~


DĚJINY KOČEK


období Nové říše už se stejné slovo mělo psát jako B3S = bas. Vzpomeňme si na to, jak se hyeroglifycky píše jméno Bastetino – první část „bas“ se zobrazuje pomocí hieroglyfu představujícího nádobu na parfém – tedy také nádoba na tekutinu. Jeví se proto jako logické, že Pahket je Bastet, pouze psaná určitým „nářečím“, místním jazykem. Zda je tomu skutečně tak, o to se egyptologové zatím přou. Dokud nebudou nalezeny další původní zmínky o Pahket, nezbývá, než se smířit s hypotézou, že Pakhet a Bastet jsou totožnou bohyní. Éra Nové říše skončila, když velekněz Hrihor sesadil posledního z vládnoucích faraónů Ramesse XI., k čemuž došlo kolem roku 1.080 před naším letopočtem. Po Hrihorovi se v čele Egypta střídali různí velekněží, až roku 950 před naším letopočtem stanul v čele Egypta Šešonk I., vojevůdce lybijského vojska. Právě on z Bubastis udělal na několik let hlavní město Egypta. Ale byl to právě on, kdo zapříčinil, že Egypt se opět postupně rozpadl na několik víceméně samostatných knížectví. Po dlouhá desetiletí pak vládli Egyptu Etiopané, Asyřané či Peršané. Až v roce 404 před naším letopočtem egyptské obyvatelstvo povstalo a zajistilo si opět samostatnost. Udrželo si ji však pouhých 63 let, roku 341 před naším letopočtem dobyl Egypt perský vládce Artachšathra III. Ten byl k původním Egypťanům nesmírně krutý, proto když roku 332 před naším letopočtem vpadl do Egypta Alexandr Veliký, byl tu vítán jako osvoboditel i přes to, že původem Egypťan nebyl. Po smrti Alexandra Velikého počala tzv. dynastie Ptolemaiovců (v pořadí už dynastie XXXII.), za níž začalo pomalu docházet už k definitivnímu úpadku egyptské říše. Postupně se stále více začal projevoval vliv Říma, už samotnou věhlasnou Kleopatru dosadil na egyptský trůn roku 48 před naším letopočtem sám Julius Caesar. Po Kleopatřině smrti v roce 30 před naším letopočtem se Egypt stal definitivně součástí starého Říma. Vliv Říma na egyptské náboženství trval v této době však už nejméně tři staletí a tak byla Bastet ztotožněna s Artemidou, Usirev s Diem (spojením Vikulka, CZ

~ 41 ~


DĚJINY KOČEK


těchto dvou bohů vznikl jakýsi hybrid Serapid), a podobně. Tím došlo k oslabení původní egyptské víry, významu původního náboženství. Když se tak na scéně dějin na přelomu letopočtu objevilo křesťanství, prosazovalo se v Egyptě sice pomalu, ale bez nějakého většího odporu původního obyvatelstva. Poslední kulty přetrvávaly roztroušeně dál, poslední chrám byl uzavřen údajně roku 535. Když v roce 636 Arabové vpadli do Egypta a podmanili si jej, nesetkali se tu už s žádnými zbytky původního egyptského náboženství, náboženství s historií čítající několik tisíc let.

Vikulka, CZ

~ 42 ~


DĚJINY KOČEK


0-26 Bastet, soška z Egyptského muzea Lipsko (Wikipedia Commons; autor Einsamer Schütze)

Vikulka, CZ

~ 43 ~


Vikulka, CZ ~ 1 ~

Recommend Documents