Vikulka, CZ ~ 1 ~

DĚJINY KOČEK

EGY PT : BO ŽS KÉ

EGYPT: BOŽSKÉ KOČKY

KOČKY

Při našich toulkách za kočkami se dostáváme někam do druhé poloviny druhého tisíciletí před naším letopočtem. V Egyptě se blížil konec Střední říše, kterou vystřídala Říše nová, jíž vládli možná nejznámější faraóni: Thutmosové, Amenhotepové, Ramsesové, či Haremheb a Tutanchamón. A právě v této době začal zlatý kočičí věk. Staří Egypťané jsou proslulí svou úctou ke zvířatům. Proč tomu ale tak vlastně bylo? Odpověď nám nabízí jeden z dalších antických dějepisců Diodóros Sicilský. Moc se toho o něm neví, vlastně jen to, co sám o sobě napsal v předmluvě svého největšího a nejznámějšího díla Bibliothéké historiké (Historická knihovna). Narodil se v Agyriu na Sicílii, procestoval Evropu, Asii a Afriku a ze svých cest si pořizoval zápisky. V Egyptě se zdržoval mezi lety 60 – 56 před naším letopočtem a právě Egyptu je věnována poměrně obsáhlá část jeho díla. Diodóros nám nabízí celkem tři možné důvody, proč si Egypťané zvířat tolik vážili. Prvním vysvětlením může být příběh (ale jak sám Diodóros poznamenává, jde spíše o legendu), jež vyprávěli tehdejší kněží. V pradávných dobách na zem přišli první Egyptští bohové. Tehdy ještě nebyli tak silní a podlehli násilí a bezpráví tehdejších pralidí. Aby sami sebe zachránili, vzali na sebe podoby různých zvířat. Později síla těchto bohů vzrostla, a když dokázali ovládnout všechny vesmírné síly a podrobit si lidstvo, zařídili, aby byla zvířata, která bohy zachránila, uctívána. Další, už trochu reálnější vysvětlení může mít kořeny válečné. V dávných dobách byly egyptské armády poráženy, protože v jejích řadách nepanoval pořádek. Kdosi pak vymyslel, že by bylo moudřejší celou armádu rozdělit na několik částí. Byly vytvořeny jakési Vikulka, CZ

~1~

http:/vikulka.ic.cz/

DĚJINY KOČEK


korouhve s hlavami zvířat, každý voják byl přidělen k určité divizi reprezentované konkrétním zvířetem. Každý pak v bitvě věděl, kde je jeho místo. Vojáci brzy po prvních vítězstvích sami zvířata ztotožnili s různými bohy a začali je uctívat, aby si zajistili v boji vítězství. Třetím vysvětlením, proč jsou zvířata Egypťany tolik uctívána, je jejich užitečnost. Kráva pomáhala při orbě polí, ovce dávala jedenkrát či dvakrát do roka rouno, z něhož si Egypťané vyráběli pohodlné oděvy, navíc poskytovala i mléko, z něhož si vyráběli sýry. Pes pomáhal člověku při lovu, zároveň jej chránil, proto má bůh Anubis, osobní strážce Osirise a Isis, psí hlavu. Kočky chrání lidi před hady, zásoby před hlodavci. Promyky pak měly chránit před hroznými a obávanými nilskými krokodýly. V souvislosti s promykami Diodóros dokonce uvádí, jak krokodýly zabíjely: jednak vyjídali jejich hnízda, ničili krokodýlí vejce. Promyky si ale měly troufnout i na dospělého krokodýla. Nejdříve se vyválely v blátě a potom se od krokodýla nechaly sežrat. Promyka pak roztrhala krokodýla zevnitř. Před hady, housenkami a kobylkami chránil ibis, proti škorpiónům jestřáb. Který z uvedených důvodů je správný? Možná žádný, možná všechny… Faktem však zůstává, že o posvátná zvířata bylo v Egyptě postaráno. Diodóros k tomu ve své Historické knihovně uvádí (str. 283 – 287): Pokud jde o uctívání zvířat v Egyptě, stojí tyto zvyklosti obzvláště za podrobnější zmínku. Egypťané uctívají zvířata velice silně, a to nejen během života, nýbrž i po jejich smrti. Jde nejen o kočky, psy, jestřáby a ptáky, kterým říkají „ibis“, ale i o vlky, krokodýly a nespočet dalších zvířat různých druhů. O důvodech uctívání zvířat si řekneme později, nejdřív se však zmíním o zvířatech samotných. Pro každý druh uctívaného zvířete byla vyčleněna část země, z níž jsou zajištěny dostatečné příjmy pro péči a obstarání potravy. Kromě toho Egypťané, ve snaze zajistit přízeň bohů svým dětem, například proto, aby je vyléčili Vikulka, CZ

~2~


DĚJINY KOČEK


z nemoci, oholí jim hlavu nebo její část a váhu vlasů vyváží stříbrem či zlatem. To je pak předáno těm, kteří se o zvířata starají. Jestřábům dávají kusy masa, před krmením je hlasitým křikem přivolají a kousky masa pak vyhazují do vzduchu, dokud si je jestřábi sami nechytí. Kočkám podávají chléb máčený v mléce a volají na ně kdákavým zvukem. Kočkám rovněž dávají nakrájené kousky ryb ulovených v Nilu, či syrové maso. Stejným způsobem pak poskytují vhodnou potravu i všem jiným druhům zvířat. Pokud jde o různé potřeby, které tato zvířata vyžadují, Egypťané nejen že se jejich poskytování nevyhýbají a nestydí se za ně, jsou-li při tom viděni veřejně, ale naopak, v přesvědčení, že se podílí na výkonu nejvýznamnějšího obřadu, honosí se speciálními odznaky, aby je všichni z města i venkova poznali. Ostatní lidé se jim potom klaní a prokazují jim čest. Když některé ze zvířat zemře, zabalí jej do jemného plátna, oplakávají jej a bijí se v prsa. Poté ho odnesou k balzamování, a když je tělo zvířete ošetřeno cedrovým olejem a dalším kořením, díky kterým získá tělo příjemnou vůni a dlouho vydrží, odnesou jej a uloží do vysvěceného hrobu. Kdo zabije úmyslně posvátné zvíře, je potrestán smrtí, jde-li o kočku nebo ibise, je potrestán smrtí, ať je zabije úmyslně či neúmyslně. Koho ale při tom vidí ostatní lidé, tomu se krutě pomstí, mnohdy aniž by čekali na soud. Proto kdo najde mrtvé tělo zvířete, ze strachu z trestu drží se od něho dál a naříká a přísahá, že zvíře už mrtvé našel. Tak hluboká je úcta obyčejných lidí ke zvířatům, a zvířata jsou uctívána všemi bez ohledu. Jednou, v době vlády krále Ptolemaia, Římané do Egypta vyslali posly s poselstvím přátelství. Lidé tím byli nadšení, ucházeli se o přízeň italského velvyslance. Jeden z družiny římských vyslanců však neúmyslně zabil kočku. Ani poselstvo krále, ani strach z války s Římem neuchránily toho muže od trestu, a to i přesto, že šlo jen o nehodu. O této události nepíši jen ze zpráv z doslechu, byl jsem jí osobně přítomen při návštěvě Egypta. Vikulka, CZ

~3~


DĚJINY KOČEK


I po tom, co už bylo řečeno, zdá se až neuvěřitelným následující příběh. Jednou Egypt zasáhl velký hladomor, mnoho lidí vztáhlo ruce na své sousedy, ale nikdo se neodvážil dotknout posvátných zvířat. Pokud je nalezen v domě mrtvý pes, každý obyvatel tohoto domu oholí celé své tělo a smutní. Pokud je v domě nějaké víno, obilí či jiné věci potřebné k životu, nikdy už je nikdo neupotřebí. Když Egypťané podnikají válečné výpravy do jiných zemí, vykupují zajaté kočky a jestřáby a vozí je zpět do Egypta, a dělají to i za tu cenu, že se kvůli následnému nedostatku peněz jejich výpravy zkrátí. O úctě Egypťanů ke svým posvátným zvířatům leccos napoví i další příběh, byť spíš z říše legend. Mezi perským králem Kýrem a egyptským faraónem Amasisem panovalo nepřátelství a spory, které vyústily válkou. Ani jeden z nich se však konečné bitvy, která se odehrála u Pelúsia, nedožil. Po Kýrovi nastoupil na trůn krutý Kambýsos. Ten nechal před tažením do Egypta zavraždit vlastního bratra, aby ho v jeho nepřítomnosti nepřipravil o moc. Po Amasiovi nastoupil na egyptský trůn Psamtek III., který vytáhl s egyptským vojskem, ale i s žoldnéři různých národností, do boje proti Kambýsovi. Psamtek III. se se svým táborem usadil u pohraničního města Pelusion. Když Kambýsos dorazil v roce 525 před naším letopočtem na místo bitvy, viděl, že Egypťané jsou v přesile. Vymyslel proto lest, jíž mu Egypťané nikdy neodpustili. Do čela svých vojsk postavil posvátná zvířata. Egypťané se neodvážili ani zaútočit, ani bránit, aby zvířatům neublížili. Bitvu proto prohráli a Egypt se stal na více než sto let porobenou kolonií Peršanů. Tento popis Bitvy u Pelúsia uvedl jako jediný z antických dějepisců Polyaenus v osmé knize svého nejvýznamnějšího díla Stratagems. Hérodotos Halikarnésský se o bitvě u Pelúsia sice zmiňuje, ale o zvířatech v přední linii perského vojska neříká ničeho. Zato potvrzuje mnohé poznatky Diodorovy, mnohé více rozvádí a

Vikulka, CZ

~4~


DĚJINY KOČEK


upřesňuje (odstavce 65 – 67), ač je jeho Dějepis starší o téměř 400 let než Diodórova Historická knihovna: Egypťané úzkostlivě dodržují náboženské předpisy nejen při obětech, nýbrž i při jiných věcech. I když Egypt sousedí s Libyí, neoplývá velkým bohatstvím zvířat. Všechna zvířata, která v zemi mají, pokládají za posvátná, ať už žijí ve společenství s lidmi nebo ne. Kdybych měl vykládat, proč jsou pokládána za posvátná, musel bych se pustit do výkladu o věcech božských a tomu se raději vyhýbám. Pokud jsem se jich dotkl a mluvil o nich, stalo se tak jen v nezbytné souvislosti. Pokud jde o zvířata, existuje zákon, podle kterého jsou ustanoveni opatrovníci pro každý druh zvlášť, kteří pečují o jejich výživu. Jsou to egyptští muži i ženy a syn dědí úřad po otci. Lidé v městech všichni dávají v jejich prospěch příspěvky; pomodlí se k bohu, jemuž je zvíře zasvěceno, potom ostříhají svým dětem celou hlavu, nebo polovinu či třetinu, vlasy vyváží na váze stříbrem, a kolik vlasy váží, tolik dají opatrovnici zvířat; ona za to nakrájí ryb a dá je zvířatům jako pokrm. Takovým způsobem je zařízeno živení zvířat. Když někdo některé z těchto zvířat zabije a učiní tak úmyslně, propadá trestu smrti. Stane-li se tak neúmyslně, zaplatí pokutu, kterou určí kněží. Zabije-li někdo ibise nebo jestřába, ať úmyslně nebo nerad, musí zemřít. Zvířat, která žijí ve společenství s lidmi, je mnoho a bylo by jich ještě více, kdyby se kočkám nepřicházela následující věc: jakmile kočky vrhnou koťata, nejdou už za kocoury; ti však se s nimi chtějí pářit a nemohou. Proto si vymysleli to, že loupí kočkám koťata, tajně je odnášejí a zabíjejí, ale nesežerou je. Když jsou kočky zbaveny koťat, zatouží po jiných a přicházejí ke kocourům; je to zvířátko, které má rádo potomstvo. Když vznikne požár, chovají se kočky podivuhodně. Egypťané se nestarají o to, aby hasili plameny; rozestaví se kolem a dávají pozor na kočky; kočky pak pronikají jejich řadou, přeběhnou ji a skákají do ohně. Když se to stane, Vikulka, CZ

~5~


DĚJINY KOČEK


zachvátí Egypťany veliký zármutek. Zemře-li v některém domě kočka přirozenou smrtí, tu si obyvatelé ostříhají jenom obočí, pojde-li někde pes, ostříhají si celé tělo i hlavu. Pošlé kočky odnášejí do posvěcených domů v městě Bubastis, tam je balzamují a pohřbívají. Feny pochovávají ve svých městech v posvěcených rakvích. Lasičky pochovávají stejně jako feny; rejsky a jestřáby odvážejí do města Butó, ibisy do Hermopole. Medvědy, kteří jsou vzácní, a vlky, kteří nejsou větší než lišky, pohřbívají tam, kde je našli. Z obou úryvků se dozvídáme, že kočky sice ve starém Egyptě měly výsadní postavení, ale zdaleka ne jediné uctívané zvíře. Stejné či obdobné výsadní postavení měly i jiné druhy zvířat, spojené s určitými božstvy. O symbióze starých Egypťanů se zvířaty, může svědčit i další skutečnost, totiž ta, že egyptští rodiče dávali rádi svým dětem jména po zvířatech. Mnoho egyptských dětí bylo pojmenováno jako „Žába“, „Myš“, „Opice“, „Krokodýl“, „Pes“, „Vlk“, „Hroch“, či „Kočka“. Z různých pramenů, zejména však nápisů z různých hrobek, víme, že existovaly lidská kočičí jména pro muže Pa-miu („Kocour“) i pro ženy Ta-miit („Kočka“). Zejména ženská jména se vyskytovala v několika obměnách i jako Miit, či Miut. Miut se například jmenovala služebná jistého Tefnena z Gízy, prosévače mouky. Její jméno se objevuje právě na stéle jejího zaměstnavatele z doby mezi roky 2311 – 2140 před naším letopočtem. Miit, dívka, která zemřela pravděpodobně už v pěti letech, byla členkou nejužšího královského dvora Mentuhotepa II. (2050 – 1999 před naším letopočtem). Zda se jednalo o jeho dceru, či jiného člena rodiny, nevíme. Stejně se jmenovala i matka jednoho z vysokých úředníků Mentuhotepa II., Antefa. Její jméno je zapsáno hieroglyfem kočky s ocasem směřujícím přímo vzhůru. Už bylo mnohokrát zmíněno, že kočka byla symbolem tvora - ochránce. Jak k této své roli přišla? Logické vysvětlení se nabízí opět už v několikrát omílaném faktu, že kočky Vikulka, CZ

~6~


DĚJINY KOČEK


dokázaly zabíjet nebezpečné hady a chránily obilné sýpky před hlodavci. Nebyli by to ale Egypťané, aby ochranná role kočky neměla náboženský podtext. Nejstarší dochované „písemné“ poznámky jsou tzv. Texty pyramid. Ty vznikly v období 5. až 8. dynastie faraónů, tedy v období Staré říše mezi lety 2750 – 2200 před naším letopočtem a vyskytují se, jak už jejich název sám napovídá, výhradně na stěnách hrobek v pyramidách. Jako první je objevil egyptolog G.Maspero v roce 1880 v pyramidě faraóna Pepiho I. (2332 – 2283 před naším letopočtem). Jde o jakési sbírky zaříkadel, výroků a popisů rituálů doprovázejících pohřeb a cestu zemřelého do podsvětní říše. Texty pyramid jsou psány v hieroglyfech a poměrně archaickou egyptštinou. Některé pasáže se opakují ve více pyramidách, jiné se vyskytují pouze na jediném místě. Nadto se egyptologové domnívají, že Texty pyramid jsou jakýmsi výtahem z jiného, ucelenějšího díla nebo více děl, tedy že tyto texty jsou mnohem starší, než pyramidy samotné. Co je však nejdůležitější, v Textech pyramid se nevyskytují žádné kočky. Najdeme tu však nejstarší zmínky o bohyni Mafdet (někdy jmenované také jako Maftet či Maat). Byla to bohyně s kočičí hlavou – ovšem tou kočkou byla pravděpodobně některá velká kočka, levhart nebo gepard, není však vyloučeno, že to mohla být i hlava promyky. Její jméno však v překladu znamená „ta, která běží rychle“, což by ukazovalo, že Mafdet má přeci jen hlavu geparda. Mafdet byla bohyní spravedlnosti a pravděpodobně i jejího vynucování a jejím posláním bylo chránit faraóna na jeho pouti před škorpióny a hady a jeho pozemskou hrobku před nenechavci. Postavení bohyně Mafdet bylo nejvýznamnější v nejstarším období, v době vlády první dynastie. V pozdějších obdobích její roli převzaly jiné kočičí bohyně a namísto geparda či levharta nastoupil lev. Jakýmsi pokračováním Textů pyramid jsou Texty rakví. Smysl mají v podstatě stejný – pomoci zemřelému v cestě na onen svět. Texty rakví se začaly objevovat v období Vikulka, CZ

~7~


DĚJINY KOČEK


11. – 17. faraónské dynastie v období mezi lety 2070 – 1580 před naším letopočtem, tedy v období Střední říše. Psaly se hieroglyfy na vnitřní stěny rakví, výjimečně na stěny hrobek vyšších úředníků a úplně výjimečně na papyrové svitky. Stejně jako v případě Textů pyramid nejde o jednolitý text, ale o soubor jakýchsi zaříkávadel a říkání, návodů, jak přejít z tohoto na onen svět. Dosud bylo shromážděno celkem 1185 Textů rakví, většina vychází z Textů pyramid, některé jsou nové. Obsahují podrobného průvodce posmrtným životem, tzv. Knihu dvou cest. Aby duše zemřelého mohla nalézt posmrtného klidu, musela cestovat ve sluneční bárce boha Re, aby mohl zemřelý do této bárky nasednout, musel znát teologii tohoto slunečního boha. V Textech rakví už se na jednom místě s kočkou setkat můžeme, konkrétně v říkání 335: „Jsem velký kocour, který rozťal strom Išed na jeho straně v Onu, v noci války a ochrany před povstalci a ve dne, kdy byli zničeni nepřátelé Pána všeho.“ Oním velkým kocourem, který rozťal strom Išed je velký bůh Ra sám. Jako kocoura „miu“ (velký kocour se egyptsky píše miu aa) označil boha Rea tvor nazývaný Sia, který byl zpodobením všech znalostí, když na něho Re mňoukal (mňoukání = miu). Toto vysvětlení nám zároveň prozrazuje etymologický původ egyptské kočky: miu – ten, který mňouká. Jen pro úplnost, město On je dnešní Héliopolis a strom Išed byl posvátným stromem, který rostl v chrámovém okrsku boha Ra v Héliopoli, na který bůh Thovt (bůh stvořitel s hlavou Ibise, který představoval moudrost a byl pánem Měsíce) a bohyně Sešat (bohyně znalostí a vědění, božská písařka) zapisovali roky vlády a jména egyptských panovníků, kteří tak získávali božskou ochranu. Proč ale vlastně velký kocour strom Išed rozťal, to zatím objasněno nebylo. Důležité je toto říkání z kočičího hlediska proto, že i sám velký bůh Ra na sebe mohl brát podobu kočky, kočka byla jeho pomocníkem. Vikulka, CZ

~8~


DĚJINY KOČEK


Postupem doby vznikaly další a další podsvětní knihy, jejichž význam byl vždy stejný – pomoci zemřelému v cestě na onom světě. Mezi takové podsvětní knihy patří třeba Kniha Amduat – Kniha o tom, co je v podsvětí, která byla určena výhradně faraónům a vysokým šlechticům. Jedním z nejstarších kompletních textů byl nalezen v hrobce faraóna Thutmose III. Popisuje se tu cesta boha slunce Ra podsvětím, v čase mezi západem slunce na zemi a jeho východem. Faraón, vnímaný jako pozemský bůh, logicky musel projít stejnou cestou, podstoupit stejné nástrahy, stejné souboje, vyhnout se stejným nebezpečím. Faraón, který touto cestou prošel, se se slunečním bohem ztotožnil. Podsvětí je rozděleno do dvanácti hodin noci, v každé hodině se bůh Ra setká s novými spojenci i nepřáteli, všichni jsou v této knize vyjmenováni a je jich hned několik stovek. Mezi méně známé pak patří Kniha bran a Kniha jeskyní. Zatímco v Knize Amduat je popsáno, jak Re rozdělil dalším bohům moc, Kniha bran popisuje ničení Reových nepřátel a Kniha jeskyní popisuje, jak si Re podmanil tři hady. Co mají ale společného, je finální boj boha Rea s Apopem, obřím hadem, který ztělesňoval veškeré zlo a chaos. Porážka Apopa byla podmínkou pro to, aby dalšího dne vůbec vyšlo slunce, prohrál-li by Re, musel zůstat navěky v podsvětí. Naproti tomu Re nikdy nesměl Apopa zabít úplně, jinak by byla narušena rovnováha mezi dobrem a zlem na celém světě. Na boj s Apopem na sebe Re bral opět podobu kočky. Díky tomu se kočka pomalu v náboženství dostala na absolutní vrchol. Nejznámějším podsvětním textem jsou bezesporu Knihy mrtvých. Knihy mrtvých, které se vkládaly do hrobů zemřelých, byly psány nejen na papyrové svitky (leckdy vkládaných do dutých sošek), ale i na různé obětní nádoby a předměty, některé části se psaly přímo na rakve, jiné na zdi hrobek. Knihy mrtvých obsahují i mnohé ilustrace, kterým se říká viněty. Poprvé se počaly objevovat na začátku egyptské Nové říše (cca 1550 let před naším letopočtem). I ony vychází Vikulka, CZ

~9~


DĚJINY KOČEK


0-1 Kočka zabíjející hada ze Sennedjemovy hrobky v Thébách, z doby vlády 19. dynastie 1295 – 1213 před naším letopočtem; rozměry: 47 x 84,5 cm (Metropolitan Museum of Art New York)

z původních Textů pyramid a Textů rakví. Název Knihy mrtvých vymyslel J. F. Champollion, francouzský egyptolog, který je jako první přeložil. Egypťané sami tyto texty souhrnně nazývají jako „Kapitoly o vycházení z hmotného světa do Bezbřehé záře“. Kompletní texty se nedochovaly. Z Knih mrtvých známe pouhý malý zlomek, celkem 205 zaříkadel (jen pro připomenutí, Texty rakví jich obsahují více než 1100). Stejně jako v předchozích „literárních“ dílech, i Knihy mrtvých poskytují zemřelému jakési návody, jak bezpečně přejít do posmrtného života a jak se orientovat v záhrobí. Kromě toho tyto texty poskytují návody pro mumifikaci. I proto byly texty z Knih mrtvých tajné, dokonce tak tajné, že ke kompletním textům neměl mít přístup ani sám faraón. Obecně Vikulka, CZ

~ 10 ~


DĚJINY KOČEK


nejdůležitější kapitolou Knihy mrtvých je ta, nesoucí číslo 125, která popisuje závěrečný soud mrtvého před Usirem a v níž je obsažen i jakýsi morální kodex Egypťana. V Knihách mrtvých se o kočkách už mluví mnohem více. V 17. kapitole navazují Knihy mrtvých vlastně doslovně na 335. říkání Textů rakví, o velkém kocourovi, jenž rozťal v Onu strom Išed. 125. kapitola byla rozdělena na několik částí. V první je uvedeno to, co má zemřelý říkat, aby byl zbaven všech hříchů, kterých se dopustil a aby mohl předstoupit před tváře všech bohů: Co má N. říkati při vstupu do síně obou pravd, aby byl zbaven všech hříchů, kterých se dopustil, a aby směl patřiti v tváře bohů. […] Nezhřešil jsem proti lidem. Neporážel jsem dobytka určeného k oběti. Nezpůsobil jsem škody na místech posvátných. Neznal jsem ničemnosti a nedopustil jsem se nepoctivosti. Nechoval jsem nevážnosti k bohu. Nepohrdal jsem chudými. Nepřipravil jsem nájemce o jeho majetek. Nečinil jsem nic, co se oškliví bohům. Neočernil jsem člověka u jeho nadřízeného. Nenechal jsem nikoho hladověti. Nerozplakal jsem nikoho. Nezabil jsem nikoho ani jsem nedal rozkazu k vraždě. Nezpůsobil jsem nikomu bolestí. Nezmenšil jsem dávky potravin do chrámů. Nezadržel jsem obětního chleba bohům. Neodňal jsem obětních koláčů zářícím duchům. Neznásilnil jsem ženy. Nebyl jsem necudný. Neporušoval jsem obilní míry. Nezkracoval jsem lokte. Neporušil jsem polní výměry. Nezatěžoval jsem vahadlo váh. Neodnímal jsem kojencům mléka od úst. Neodháněl jsem dobytka od jeho píce. Nechytal jsem do sítě ptáků v bažinách bohů. Nechytal jsem ryb v jejich vodách. Nezabraňoval jsem vodě téci v její čas a nestavěl jsem hrází v cestu tekoucí vodě. Neuhasil jsem ohně v jeho času. Nepřekračoval jsem času, určeného mi pro příjem

Vikulka, CZ

~ 11 ~


DĚJINY KOČEK


0-2 Papyrový svitek s texty z Knihy mrtvých a s barevnými kresbami, z období 19. dynastie – v pravém horním rohu se nachází vyobrazení kočky, která podřezává hlavu hadovi (© Trustees of the Brisith Museum)

0-3 Detail kočky zabíjející hada (© Trustees of the Brisith Museum)

Vikulka, CZ

~ 12 ~


DĚJINY KOČEK


obětního masa. Nezadržel jsem dobytka, určeného chrámu. Nezkracoval jsem boha o jeho příjmy. V druhé části je pak uvedeno, co má zemřelý říkat při odchodu ze síně obou pravd, byl-li prohlášen za spravedlivého. Zemřelý předstupuje před jednotlivé bohy a musí znát všechny jejich jména. Součástí této druhé části kapitoly 125. je i jedna z kočičího hlediska tajemná část: Hleďte, přišel jsem k vám bez hříchu, bez zločinu, bez špatnosti, bez svědectví proti mně, neučiniv nic, co by bylo proti tomu. Živím se pravdou svého srdce. Činil jsem, co si přáli lidé a s čím byli bozi spokojeni. Zjednal jsem si přízeň bohů tím, co mají rádi. Dával jsem chléb hladovému, vodu žíznivému, oblek nahému, loď tomu, kdo ji neměl. Dával jsem oběti bohům i zářícím duchům. Osvoboďte mě, ochraňujte mě, nežalujte na mne před velkým bohem! Jsem člověk, jehož ústa jsou čista, jehož ruce jsou čisty, jemuž říkají, kteří ho vidí: "Bud' vítán!" Vždyť slyšel jsem to, co mluvili osel a kočka v domě hrocha. Byl jsem svědkem před jeho tváří, když vzdával chválu. Jsem obřadník bohů, znalý toho, čeho jest jim třeba. Přišel jsem sem, abych dosvědčil pravdu a přivedl váhy do jejich rovnováhy v říši duchů. Význam rozhovoru kočky s oslem zůstává po dlouhá staletí neobjasněn. Konečně třetí zmínkou o kočce je kapitola 145. Zemřelý, chce-li projít jednou z posledních podsvětních bran (v pořadí dvanáctou), musí znát jméno boha, který tuto bránu střeží. Jeho jméno je Kočka – „Mii“. Strážce této brány je stvoření s lidským tělem a kočičí hlavou. Role egyptské kočky jako ochránce před různými nebezpečími, hady a hlodavci počínaje a během světa konče, je doložena v podstatě ze všech možných směrů. Objevuje se v nejstarších textech, hieroglyfech, dokladem této role jsou i sfingy. Jako ochranné symboly se tak kočky dostaly i na mnoho dalších věcí, od obyčejných ozdobných ochranných

Vikulka, CZ

~ 13 ~


DĚJINY KOČEK


sošek koček, přes jakési užité umění (držadlo zrcadla, nádoby na oleje, apod.), či šperky a amulety, až po tzv. magické nože.

0-4 Aniho papyrus s texty z Knihy mrtvých: Aniho soud. Uprostřed síně obou pravd se nachází váhy s Aniho srdcem na straně levé a peříčkem na straně pravé. Peří v tomto případě reprezentuje přítomnost bohyně Maat (Mafdet), představitelky a personifikace pravdy a pořádku. Vpravo klečí bůh Anubis s tělem lidským a hlavou šakal, který je tu popisován jako „ten, který je v místě balzamování“ a ustaluje visící olůvko. Ještě více vpravo od něho stojí bůh Thoth, písař, s hlavou ibise. V ruce drží tabulku, do níž zapisuje Aniho hříchy. Za Thothem čeká démon s krokodýlí hlavou a tělem napůl lvím a napůl hroším, který je připravený sežrat Aniho srdce, pokud ve zkoušce neuspěje. V horní části papyru sedí egyptští bohové na svých trůnech a čekají na konečný verdikt. Zleva jsou to: Ra – Horakhty, Atum, Shu, Tefnut, Gen, Nut, Isis a Nephtys, Horus a Hathor. Úplně vepředu pak sedí Hu, ztělesňující náboženství a víru a Sia, personifikace vědění. Výjev se vztahuje ke 125. kapitole z Knihy mrtvých. (Wikipedia Commons; © Trustees of the Brisith Museum)

Vikulka, CZ

~ 14 ~


DĚJINY KOČEK


0-5 Bronzová socha kočky; výška 28,6 cm (© Trustees of the Brisith Museum)

Vikulka, CZ

~ 15 ~


DĚJINY KOČEK


0-6 Bronzová socha bohyně Bastet v podobě kočky se zlatou náušnicí; výška 17 cm (© Trustees of the Brisith Museum)

Vikulka, CZ

~ 16 ~


DĚJINY KOČEK


0-7 Sistrum (z řeckého „sistrum“ – to, čím se třese) – magické chřestítko s ležící kočkou a ptákem na vrcholu oblouku a s další kočkou sedící na konci rukojeti. Na tři příčky uprostřed oblouku sistra se věšely kovové kroužky z různých druhů kovů, různé tloušťky, které při pohybu sistra vydávaly různé zvuky; výška 29,3 cm (© Trustees of the Brisith Museum)

Vikulka, CZ

~ 17 ~


DĚJINY KOČEK


0-8 Měděný (uvnitř dutý) amulet kočky se dvěma koťaty; výška 3,8 cm (© Trustees of the Brisith Museum)

0-9 Bronzová soška sedící kočky na černém dřevěném podstavci z období mezi 760 – 364 před naším letopočtem; výška 13,5 cm (Museum of Fine Arts, Boston)

Vikulka, CZ

~ 18 ~


DĚJINY KOČEK


0-10 Bronzová soška kočky s plastickým naznačením srsti, z období mezi 760 – 332 před naším letopočtem nalezená v Gize; výška 7,4 cm (Museum of Fine Arts, Boston)

Vikulka, CZ

~ 19 ~


DĚJINY KOČEK


0-11 Nádoba ve tvaru kočky sloužila s největší pravděpodobností na vonné oleje či jiné kosmetické přípravky. Je vyrobená z křemene, mědi a travertinu a pochází z období mezi 1990 – 1900 před naším letopočtem; výška 14 cm (Metropolitan Museum of Art New York)

0-12 Bronzová soška ležící kočky se čtyřmi koťaty; výška 5,08 cm (© Trustees of the Brisith Museum)

Vikulka, CZ

~ 20 ~


DĚJINY KOČEK


Magické nože byly ochranné předměty, které sloužily jak zemřelým, tak i živým. Vyráběly se většinou z hroší zuboviny. Na čepeli byli vyobrazeni vždy ochranní bohové či jejich zvířata. Podle toho, jaká zvířata či postavy byly na noži zobrazeny, sloužily magické nože k různým druhům ochrany. Kočka samozřejmě měla chránit před hady, hlodavci, ale třeba i štíry. Zemřelým měly poskytovat pomoc a ochranu při jejich cestě do podsvětí, zároveň měly chránit i hrobku samotnou.

0-13 Jeden z tzv. magických nožů z hroší zuboviny, z období egyptské Střední říše (© Trustees of the Brisith Museum)

Se stejnou úctou, s jakou se Egypťané chovali ke zvířatům živým, chovali se i ke zvířatům mrtvým. Diodóros Sicilský ve své Historické knihovně uvádí, že když některé ze zvířat zemře, zabalí jej do jemného plátna, oplakávají jej a bijí se v prsa. Mrtvá zvířata odnášejí k balzamování, kde je ošetří Vikulka, CZ

~ 21 ~


DĚJINY KOČEK


vonným kořením a cedrovým olejem a poté jej uloží do vysvěceného hrobu. Hérodotos Halikarnésský pak zpřesňuje, že některé druhy zvířat mají vlastní pohřební města: jestřábi Butó, ibisi Hermopolis, kočky Bubastis.

0-14 Dřevěný kočičí sarkofág s Bubastis (Tell-Basta) v podobě sedící kočky s původně zelenou hlavou a bílým tělem (© Trustees of the Brisith Museum)

Vikulka, CZ

~ 22 ~


DĚJINY KOČEK


Město Bubastis dnes najdeme na mapách pod názvem Tell Basta nebo Per-Bast (v překladu „dům Bastet“). Leží na území Dolního Egypta v deltě Nilu. V letech 950 – 734 před naším letopočtem byl Bubastis dokonce dvakrát hlavním městě Egypta. Učinil tak faraón Šešonk I., původně vojenský velitel lybisjkého vojska. Zmíněné období však bylo dobou nepokojů, XXII. dynastie tzv. Búbastická, byla v určitém období vystřídána dynastií Tanitskou, sesazenou opět velekněžími z Bubastis. Město samotné bylo po dlouhá staletí a tisíciletí hlavním městem a domovem kočičí bohyně Bastet (v řecké mytologii plnila obdobnou roli Artemis). Bastet byla bohyně s hlavou lvice a později kočky, známá už z období druhé dynastie (3100 před naším letopočtem). Původně byla ochránkyní krále a jeho hrozivou pomocnicí v boji proti nepřátelům, později získala roli mírnější a laskavější – jako ochránkyně mateřství, mateřské lásky. Každý rok probíhala v městě Bubastis velká slavnost, při níž (jak uvádí Hérodotos) bylo vypito tolik vína, jako za celý zbytek roku. Účastnili se ho statisíce mužů a žen z celého Egypta. Ve spojení s množstvím vypitého vína a úlohou bohyně Bastet jako ochránkyní mateřství asi není třeba rozvádět, jaké následky takové slavnosti měly. Ve velkém chrámu bohyně Bastet právě v Bubastis se nacházel velký chrámový kočičinec. Zároveň tu pracovali specializovaní balzamovači – mumifikovali tu kočky. Součástí chrámu byl i kočičí hřbitov - nekropole. Jak konkrétně byly kočky balzamovány, nevíme. Není však důvodu domnívat se, že by postup měl být nějak značně odlišný od balzamování lidí. Náš starý známý Hérodotos Halikarnésský ve svých Dějinách uvádí (byť ne úplně přesně, přesto zajímavě) celkem tři způsoby balzamování, rozdílné náročnosti a rozdílné nákladnosti: Umění balzamovat zná a zabývá se jím zvláštní druh lidí. Když jim pozůstalí přinesou mrtvého, ukážou jim dřevěné podobizny mrtvých, omalované jako skutečné mrtvoly. Jednu z Vikulka, CZ

~ 23 ~


DĚJINY KOČEK


nich označují za nejnákladnější, nepovažuji za zbožné ani jméno toho způsobu vyslovit, druhou za méně hodnotnou a levnější, třetí za nejlevnější. Když jim to vyloží, ptají se jich, podle kterého způsobu si přejí, aby byl mrtvý balzamován. Pozůstalí se dohodnou na ceně a vzdálí se. Balzamovači zůstanou a s veškerou péčí provedou balzamování. Nejprve vytáhnou křivým železem mozek skrze nosní dírky; část ho vytáhnout takto, část tím, že dovnitř nalijí rozpouštějící látky. Potom naříznou ostrým aithiopským kamenem slabiny a vyberou celou břišní dutinu; vyčistí ji, vypláchnou palmovým vínem a znova vyčistí rozetřenými vykuřovacími látkami. Potom naplní břicho čistě utřenou myrhou a jiným kořením kromě kadidla, a když je naplnili, zase je zašijí. Pak naloží mrtvého do sodného louhu a tam ho nechají sedmdesát dní. Balzamovat delší dobu není dovoleno. Po uplynutí sedmdesáti dnů mrtvého umyjí a celé jeho tělo zabalí do nařezaných pruhů plátna z Bystu a natřou klovatinou, které Egypťané většinou požívají místo klihu. Potom převezmou mrtvolu příbuzní, dají udělat ze dřeva dutou podobu člověka, mrtvého do ní uzavřou a uloží v pohřební komoře na stojato opřeného o zeď. Takový je nejdražší způsob balzamování. Těm, kdo nechtějí vynaložit takové náklady a přejí si střední způsob balzamování, balzamují mrtvé takto: Naplní kly stery cedrovým olejem a vstřikují jej mrtvému do břišní dutiny, aniž ho nařezávají a vyprazdňují břicho. Klystér vstřikují sedací částí a zbraňují mu, aby vytekl zpátky. Potom balzamují mrtvého po stanovený počet dní. Poslední den vypouštějí z břicha cedrový olej, který tam předtím vstřikovali. Cedrový olej má takovou sílu, že spolu s ním vyjde obsah břicha i střeva v rozpuštěném stavu. Maso rozpouští sodný louh a z mrtvoly zůstane jen kůže a kosti. Když to vše balzamovači vykonají, odevzdají v tomto stavu mrtvolu příbuzným, aniž s ní podnikají cokoli dalšího.

Vikulka, CZ

~ 24 ~


DĚJINY KOČEK


Třetího způsobu balzamování používají pro ty, kdo mají málo peněz. Vypláchnou břišní dutinu ředkvovým olejem, balzamují sedmdesát dní a potom odevzdají mrtvolu příbuznými, aby si ji odnesli.

0-15 Kočičí mumie z doby kolem 30 před naším letopočtem; délka 45,5 cm (© Trustees of the Brisith Museum)

Vikulka, CZ

~ 25 ~


DĚJINY KOČEK


0-16 Kočičí mumie z Théb, z doby kolem 30 před naším letopočtem; délka 53,3 cm (© Trustees of the Brisith Museum)

Vikulka, CZ

~ 26 ~


DĚJINY KOČEK


Po mumifikaci byly kočky buď ukládány volně ve vysvěcených prostorách, anebo v kočičích sarkofázích. To byly buď jakési truhličky, většinou s nějakou výzdobou, nejčastěji se sochou kočky na víku, či přímo kočičí sochy, do jejichž útrob se mumie uložila. Stejně jako lidem, i kočkám byly vytvářeny posmrtné masky, masky, které zakrývaly zemřelým obličej.

0-17 Sarkofág pro mumifikovanou kočku, slitina olova a mědi, z období vlády Ptolemaiovců 332 – 30 před naším letopočtem; výška 32 cm (Metropolitan Museum of Art New York)

Vikulka, CZ

~ 27 ~


DĚJINY KOČEK


0-18 Bronzový kočičí sarkofág se soškou kočky s vyrytou modlitbou pro Bastet od Horemakhbit (© Trustees of the Brisith Museum)

0-19 Broznzový kočičí sarkofág s dvěma soškami koček na víku ze Sakkáry (© Trustees of the Brisith Museum)

Vikulka, CZ

~ 28 ~


DĚJINY KOČEK


0-20 Bronzová část kočičího sarkofágu, na čele měla původně amulet skaraba (© Trustees of the Brisith Museum)

Vikulka, CZ

~ 29 ~


DĚJINY KOČEK


0-21 Bronzový kočičí sarkofág ve formě sedící kočky, v níž jsou dosud ukryty zbytky kočičí mumie a s vyrytým symbolem skaraba na hlavě z Abúsíru (© Trustees of the Brisith Museum)

Vikulka, CZ

~ 30 ~


DĚJINY KOČEK


0-22 Rentgen sarkofágu z předchozí strany (© Trustees of the Brisith Museum)

Vikulka, CZ

~ 31 ~


DĚJINY KOČEK


Kočičích pohřebišť byla celá řada. Kromě nejznámějšího v Bubastisu se našly i další poměrně velké nekropole u chrámů bohyně Bastet či Sachmet například v Sakkáře a Istabl Antaru (ve středním Egyptě). Je nepochybné, že takových kočičích pohřebišť bylo mnohem více, většina z nich však byla zničena nekontrolovaným honem za artefakty v počátcích novodobého objevování Egypta Evropany. Ale abychom Egypťanům nekřivdili, či spíš je nepřechválili, i oni si sami ze sebe a částečně i ze svých posvátných zvířat dokázali dělat legraci. Existuje hned několik druhů dokladů o egyptské zvířecí satiře. Nejčastěji jde o tzv. ostrakony. Ostrakon je slovo řeckého původu, které bychom mohli přeložit jako „střep“. Jde o odštěpky hladného bílého vápence, které se v hojné míře nacházely u královských pohřebišť. Na tyto střepy se celkem jednoduše dalo psát a kreslit stvoly rákosu. Byly vytvořeny dělníky, kteří stavěli a zdobili pyramidy, nejvíce nalezených jich spadá do období Ramessovské doby, tedy doby mezi lety 1295 – 1069 před naším letopočtem z Dér el-Mediny a Údolí králů. Vyzdobit velkou královskou hrobku byla dlouhodobá práce, o stavbě celé pyramidy nemluvě. Odborní řemeslníci a umělci si blízko vznikající pyramidy vytvořili jakási dočasná městečka. Na úštěpky vznikající dopravou stavebního materiálu na staveniště si řemeslníci a umělci psali poznámky, cvičili si na ně nákresy běžných výjevů, které známe i z hrobek, ale pro svojí zábavu vytvářeli i humorné kresbičky, v nichž posvátná zvířata zastávají nejrůznější role lidí. Z Údolí králů pochází například ostrakon, na němž posluhuje kočka kryse. Krysa, poměrně obtloustlá, sedí na stoličce a misku na pití a cosi co by mohlo připomínat paví pero. Pávi však v Egyptě nebyli známi, lepším vysvětlením je, že jde o kostru ryby. Před ní stojí ve služebné póze kočka, která drží další rybu a vějířem krysu ovívá. Podobně jako v bajkách tu zvířata vystupují v rolích lidských, jde Vikulka, CZ

~ 32 ~


DĚJINY KOČEK


pravděpodobně a jakousi parodii na systém tehdejších tříd. Kočka vždy byla symbolem těch nejvýznamnějších, včetně faraóna. Naopak krysy byly zvířata škodlivá, nechráněná. Obrátila se tu role kočky z krysího zabijáka na jejího sluhu. Stejně tak se mohla obrátit situace v postavení faraóna… Člověk (vlastně kočka) nikdy neví.

0-23 Ostrakon s kočkou sloužící kryse (Brooklyn Museum, New York)

Druhou skupinou „zábavného čtení“ jsou papyrové svitky. Těch však není tolik. Papyrus byl poměrně drahým zbožím, používal se proto na „hodnotnější“ literaturu a záznamy, na zaříkání a kouzla v Knihách mrtvých, na účely úřední, apod. Rovněž z období vlády Ramessovců, z doby mezi lety 1250 – 1150 před naším letopočtem, pochází Vikulka, CZ

~ 33 ~


DĚJINY KOČEK


papyrus s dalšími satirickým výjevem. Byl objeven v Dér elMedině. Všechno je na tomto papyru vzhůru nohama. Lev, obávaný predátor, hraje se svou potenciální kořistí gazelou nějakou stolní hru, podle textu, vztahujícímu se k papyru šlo o hru Senet. Údajně má vyhrát lev a svou odměnu si má vychutnat v ložnici – k tomu se zřejmě vztahuje pravý konec papyru. Mezi oběma výjevy se lvem a gazelou se nachází další dva: ovce a kozy vede na pastvu jejich přirozený nepřítel a predátor hyena, kachny zase kočka…

0-24 Papyrus s „bajkami“ o zvířatech z Dér el-Mediny z doby 1250 – 1150 před naším letopočtem rozměry: 95,5 x 15,5 cm (© Trustees of the Brisith Museum)

Egypťané měli ke svým zvířatům téměř příkladný vztah. Využívali jejich schopností, využívali je i k tvrdé práci, dokázali si z nich dělat i legraci. Zároveň se k nim chovali uctivě, chránili je, neboť právě jejich užitečnost pochopili, dokázali je využít, ale nezneužívali je. Kočka měla v egyptské společnosti oproti ostatním uctívaným zvířatům výsadní postavení snad jen v tom smyslu, že se nenechala nikdy plně domestikovat, nenechala se plně ovládnout člověkem. Za potravu chránila kočka obydlí člověka před hady, zásoby potravy před hlodavci, z čehož vypramenila její mytologická a náboženská ochranitelská úloha. Byl to skutečný zlatý věk koček.

Vikulka, CZ

~ 34 ~


DĚJINY KOČEK

Vikulka, CZ


~ 35 ~


Vikulka, CZ ~ 1 ~

Recommend Documents