1
VIII. Seminář archivního filmu
ZLATÝ FOND VISEGRÁDU z fiálmu Romeo a Julie
Uherské Hradiště 28. 4.–1. 5. 2005
Prožitek první světové války (předzvěst rozpadu)
Hvězdy na čepicích (M. Jancsó / Maďarsko ’67) Signum Laudis (M. Hollý / Československo ’80) Štyridsaťštyri (P. Bielik / Československo ’57)
20.–30. léta (naděje a velká hospodářská krize) Filmy Visegrádského semináře se nemusí dělit jen do jednotlivých zlatých fondů národních kinematografií, ale také podle historických etap, kterými se zabývají:
Rakousko-Uhersko (zdánlivá idyla, plná rozporů)
Mé dvacáté století (I. Enyiedi / Maďarsko ’89) Sindibád (Z. Huszárik / Maďarsko ’71)
Ľalie poľné (E. Havetta / Československo ’72) Pan profesor Hanibal (Z. Fábri / Maďarsko ’56)
Na prahu druhé světové války
Zem spieva (K. Plicka / ČSR ’33)
Prožitek druhé světové války (odboj)
Evropa, Evropa (A. Holland / Polsko ’91) Mefisto (I. Szabó / Maďarsko ’81) Zbehovia a pútnici (J. Jakubisko / Československo ’68) Zvony pre bosých (S. Barabáš / Československo ’65)
Holocaust
Obchod na korze (Kadár-Klos / Československo ’65) Pasažérka (A. Munk / Polsko ’61)
Problematické osvobození
Boxer a smrť (P. Solan / Československo ’62) Deník pro moje děti (M. Mészáros / Maďarsko ’82) Popel a démant (A. Wajda / Polsko ’58)
Zlato ze středu Evropy
Čas stalinismu a studené války
Člověk z mramoru (Wajda A. / Polsko ’77) Dny čekání (K. Makk / Maďarsko ’71) Jiný pohled (K. Makk / Maďarsko ’82) Kolotoč (Z. Fábri / Maďarsko ’56) Svědek (P. Bascó / Maďarsko ’69)
Úsilí o demokratizaci socialismu v 50. a 60. letech
322 (D. Hanák / Československo ’69) Čas se zastaví (P. Gothár / Maďarsko ’81) Nůž ve vodě (R. Polanski / Polsko ’62) Otec (I. Szabó / Maďarsko ’65) Slnko v sieti (Š. Uher / Československo ’62)
Reflexe „reálného socialismu“ 70. a 80. let
Jako korálky v růženci (K. Kutz / Polsko ’79) Krátký film o zabíjení (K. Kieślowski / Polsko ’87) Maskot (S. Bareja / Polsko ’81) Obrazy starého sveta (D. Hanák / Československo ’72) Ochranné zbarvení (K. Zanussi / Polsko ’76) Předtanečník (F. Falk / Polsko ’78) Ružové sny (D. Hanák / Československo ’76) Život Matouše (W. Leszczyński / Polsko ’67)
Na prahu přelomu
Seminář Zlatého fondu Visegrádu nabízí unikátní příležitost k propojení osvěty filmové s osvětou historickou. Visegrád je teritorium, propojené v synchronně a asynchronně se projevujících situacích a vazbách, podmíněných už někdejší sounáležitostí s Rakousko-Uherskem (v Polsku Krakov a Halič, zatímco další části Polska byly pod Pruskem a Ruskem). Proto vidím, v zájmu srovnávání shodných a odlišných dějinných peripetií následujícího vývoje a prožitku dějinných zvratů, smysluplnost širšího cyklu s řadou kapitol, které v souhrnu mohou poskytnout představu o specifickém vývoji jednotlivých teritorií. Film zde figuruje jako osobitý druh a způsob reflexe dramatického toku dějin, včetně jejich klíčových událostí. Tedy reflexe, nezaložené na výčtech dat a faktů, ale na lidských prožitcích a osudech, morálních postojích jedinců, a také charakteru tehdy platných idejí a ideologií. Filmaři ze zemí Visegrádu dokázali navzdory oficiálním postulátům vydat výmluvné svědectví o mravní kondici své populace obsahující přirozeně i reflexi „ducha doby“, v němž jejich díla vznikala. Vybráno z poznámek Galiny Kopaněvové k semináři Zlatého fondu Visegrádu
Obsah Zlatý fond ............................. 2 Informace o LFŠ 2005 ........ 2 Maďarský film ...................... 3
Záhrada (M. Šulík / SR ’95)
Polský film............................ 9
Historický film
Slovenský film.................... 17
Matka Johanna od Andělů (J. Kawalerowicz / Polsko ’60)
Doprovodný program ........ 23
2
Zlatý fond světové i domácí kinematografie Asociace českých filmových klubů ve spolupráci s největším česko-slovenským filmovým serverem csfd.cz organizuje v tomto roce v pořadí již druhou anketu Zlatého fondu domácí i světové kinematografie a nabízí možnost aktivně se do této ankety zapojit. Kvalitně a kvalifikovaně vybrané filmy do Zlatého fondu jsou totiž nutným základem pro jakékoli další aktivity v oblasti všeobecné filmové výchovy, především projektu Film a škola (www.pictus.info). Zlatý fond tedy tvoří nejvýznamnější díla světové i domácí kinematografie, které nejlépe reprezentují všechna významná období a hnutí filmové historie a současně představují i tvorbu nejvýznamnějších filmových osobností (každý film tak má nespornou kulturní hodnotu a patří i do filmového kulturního dědictví). Zlatý fond tak nejvíce pomůže v základní orientaci v oblasti filmového umění i historie a to nejenom pedagogům, ale především studentům středních škola i dalším zájemcům. Navíc může velmi pozitivně ovlivnit i výsledek nákupu filmů pro distribuci, a to nejenom v kinech, ale i na DVD a nebo v televizi. První výběr filmů Zlatého fondu proběhl již před pěti lety (v letech 1999–2000), ale za tu dobu se objevila celá řada dalších skvělých nových filmů a díky rozšířené nabídce DVD, filmových festivalů i televizi se k nám dostaly i méně známé, ale zásadní filmy filmové historie. Zásadním způsobem se změnila i možnost provádět výběr modernějším a efektivnějším způsobem – před pěti lety probíhala anketa klasickou papírovou formou (vyplňování formuláře a následné zpracování), v tomto roce bude výběr probíhat na internetu a tak bude možné zapojit daleko více účastníků a přitom podstatně zkrátit termín zpracování. Budeme velmi rádi, pokud projevíte zájem o účast na tomto výběru a věříme, že právě vaše zkušenost i láska k filmu přispěje k vytvoření kvalitního Zlatého fondu 2005. Považujeme za nutné zopakovat pravidla výběru: 1. Základ tvoří výsledky předchozího výběru filmů – Zlatého fondu 2000. 2. Filmy jsou rozděleny do několika historických etap, které jsou určeny především časovým obdobím. 3. V každé etapě bude do konečného výběru zařazen jen předem určený počet filmů (s největším počtem hlasů). 4. Do každé etapy můžete nominovat další filmy, podmínkou ale je jejich přítomnost v databázi CSFD (pokud film v databázi CSFD není, pak kontaktujte garanty serveru). 5. V tomto výběru již neplatí podmínka výběru z roku 2000 – v jedné etapě nyní může mít jeden režisér i více svých filmů (v prvním výběru mohl mít jen jeden film). 6. Abyste mohli v anketě hlasovat, musíte mít ve svém CSFD profilu (najdete jej v horní uživatelské administrační liště) vyplněný platný kontaktní e-mail. 7. Protože filmy jsou určeny především méně zkušené generaci středoškolských studentů, je vhodné tuto skutečnost respektovat a při výběru dát přednost filmům „vhodným“ (více srozumitelným, stále fascinujícím). Letošní internetová anketa nabízí možnost doplnit do každé etapy i film, který v anketě Zlatý fond 2000 doposud nebyl. Při doplňování ale musíte respektovat tato pravidla: • Film musí být uveden v databázi CSFD. • Film musí být správně zařazen do etapy (rozhodující je rok výroby uvedený u filmu v databázi CSFD). • Film musí být celovečerní (musí být delší jak 50 minut) – může to být i pásmo krátkých filmů uvedené pod společným názvem ve filmové distribuci.
www.csfd.cz
31. Letní filmová škola 2005 Struktura programu se nebude příliš lišit od předchozích ročníků a bude navazovat na některé dramaturgické novinky poslední LFŠ. Jednotlivé programy budou opět rozděleny do hlavních cyklů (jsou každý rok jiné) a do cyklů tradičních (každý rok se opakují). Rozsah bude přibližně srovnatelný s rokem 2004, plánujeme rozšíření doprovodných akcí a prezentací i ostatních druhů umění.
Hlavní cykly
Vlajka vzpoury Více jak 100 filmů o lidské potřebě bouřit se, revoltě, revoluci, odporu… Filmová revolta aneb deset filmů, které otřásly filmovým světem Exkluzivní uvedení deseti klíčových děl světové kinematografie v podobě zevrubného kinolektorátu (úvod či přednáška, ukázky z filmu, projekce filmu, rozbor a beseda), mnohdy za účasti tvůrců či filmových expertů. Irský film Historicky největší přehlídka irské kinematografie v zahraničí (minimálně 40 irských celovečerních filmů) bude doplněna také velkou přehlídkou hudební, ale i exkurzem do irské literatury, divadla a výtvarného umění. Přehlídku navštíví několik desítek irských umělců.
Tradiční cykly
Objevují se pravidelně každý rok a jejich obsah je ovlivněn obsahem hlavních cyklů a také aktuálním vývojem v domácí i zahraniční kinematografii. Osobnosti a výročí Návštěva většiny osobností bude spojena s výše uvedenými hlavními cykly – v současné době usilujeme o návštěvu Jima Sheridana, Neila Jordana, Terryho George, Paddyho Breathnacha, Pata Murphyho, ale i Miloše Formana, Malcolma McDowella, Juliana Templa, Andrzeje Wajdy, Krystyny Jandové, Věry Chytilové, Jana Němce, Marka Piwowského, Karoly Makka, Pavla Hobla, Arnošta Lustiga a Johna Cleese. Z velkých filmových výročí připomeneme mj. 100 let od narození Jana Wericha, Jiřího Voskovce, Jeana Viga a Jean-Paula Sartra. Nová česká tvorba Tradiční přehlídka nejnovější české tvorby za osobní účasti tvůrců představí snad všechny filmy uvedené do distribuce po 1. 9. 2004; opět se budeme snažit o předpremiérové uvedení některého z českých a tentokrát i slovenských filmů. Cinepur’ Choice V pořadí již druhá část minipřehlídky filmů, kterou sestavila redakce filmového časopisu Cinepur. Ozvěny festivalů Výběr z nejzajímavějších filmů velkých domácích i světových filmových festivalů. Krátkometrážní tvorba Přirozeně doplňuje program a především hlavní cykly. U cyklu Irského filmu bychom rádi představili irskou tvorbu animovanou i dokumentární. Současně budeme usilovat i o pozvání studentů a pedagogů irských filmových škol.
Doprovodné akce
Opět budou doplňovat hlavní program a nabízet i nefilmové zážitky, které se spolu s promítanými filmy stanou velkou prezentaci irské kultury: Literatura a divadlo James Joyce (film Dead nebo Bloom) / Oscar Wilde (filmy dle novely Picture of Dorian Grey, Happy Birthday Oscar…) / George Bernard Shaw (film Pygmalion) / Samuel Beckett (film Waiting for Godot a projekt Beckett in Film) / Sean O’Casey (film Penzion pro svobodné pány, Dobře uspořená libra, The Plough and the Stars, Sean O’Casey – Under a Coloured Cap) / Roddy Doyle (film When Brendan Met Trudy, Commitments, Van) / William Butler Yeats (film Dancing with Lughasa) / Bram Stoker (film Dracula) / Jonathan Swift (film Guliverovy cesty) / Bono (film U2: Rattle and Hum). Hudba Glen Hansard / Bronaghh Gallagher / Paddy Keenan / Tommy O’Sullivan / Iarla Ó Lionáird + Čechomor / Mickey Dunn / Paul Tiernan + Marja Tuhleanen (housle) / Maria Doyle Kennedy + Kieran Kennedy (housle) + další / Fergus O’Farell + přátelé – Interferance Vrcholem doprovodných hudebních akcí bude speciální a jediný domácí koncert Čechomoru s irskou legendou Iarlem O’Lionardem a společný koncert českých písničkářů (Třešňák, Merta, Koubek) za účasti další irské legendy
Výtvarné umění Protest, revolta, odpor, revoluce: Kolektivní výstava fotografií a plakátů; autoři: Fedor Gabčák, Antonín Válek, Kateřina Jochová, Jakub Chleboun, Vladimír Birgus, Karel Cudlín, Pavel Štecha, Jindřich Štreit. / Dan Bárta, Markéta Luskačová: Irsko / LFŠ 2004 – Pohled za kulisy / Karel Vaca: filmové plakáty, obrazy, kresby / Petr Sís: ilustrace, návrhy mozaik / Andrzej Wajda: Kresby Divadla V letošním roce se můžete těšit na velký mezinárodní projekt La Baraque – Bouda bratří Formanů a jejich francouzských přátel z Rennes (Voliére Dromesko/Theatre national de Bretagne). Po několika letech budete mít možnost navštívit toto unikátní divadelní představení Víno-Hudba-Polévka. Termíny představení: 21.–22., 26.–30. července.
Workshopy a besedy
Potvrzením především výchovného charakteru LFŠ je rostoucí plánovaný počet lektorských úvodů, besed a workshopů. Důkazem posílení kvality je i zahájení nového dlouhodobého cyklu Filmová revolta. Kultura a politika? Diskuse představí nejenom osobnosti irské i české kultury, ale také ozřejmí podstatu vzájemné a ojedinělé spolupráce politických i kulturních osobností v Irsku. Ochrana a propagace filmového kulturního dědictví Druhé setkání zástupců nejvýznamnějších filmových i audiovizuálních institucí zemí Visegrádu. Digitální LFŠ Každý účastník si může během LFŠ vyrobit svůj vlastní film.
Akreditace a podmínky účasti
Základní informace o akreditaci Základním předpokladem řádné akreditace na LFŠ 2005 i nadále zůstává nutnost registrace v akreditačním systému Valentina. Při první registraci získáte originální identifikační číslo (ID), nutnou podmínkou je jen uvedení funkční e-mailové adresy. Pro potřeby ubytování i vydání průkazky LFŠ je však nutné uvést i další důležité a nezbytné identifikační údaje – jméno, příjmení, bydliště a případně rodné číslo. Účastníci Základní akreditační poplatek: Neliší se výrazně od loňské LFŠ a opět preferuje přítomnost minimálně na 3 dny. Výrazně nižší účastnický poplatek získáte díky letošnímu systému slev. Základní sazba činí 500 Kč (poplatek na 1–3 dny), pak za každý další den zaplatíte jen 100 Kč (např. za 6 dní na LFŠ zaplatíte celkem 500 + 300 = 800 Kč). Slevy I pro letošní rok jsme připravili systém několika slev, o některé je třeba zažádat a počkat na schválení Akreditace LFŠ. Studentská a sociální sleva: O tuto slevu může požádat student střední nebo vysoké školy (nutné předložit potvrzení školy a nebo doklad), ale také registrovaný nezaměstnaný a důchodce (opět nutné potvrzení) – uplatňuje se jen u akreditace na více jak 3 dny a sleva činí 25 Kč na den (max. můžete získat slevu 250 Kč). Věrnostní: Tuto slevu automaticky získává každý, kdo byl vloni akreditován na LFŠ po dobu delší jak 3 dny. Sleva činí 20 Kč na den (maximálně můžete získat slevu 200 Kč). Hosté Potencionální hosté LFŠ 2005 nejprve dostanou od organizátorů pozvánku (na začátku května). Na základě této pozvánky se může host zaregistrovat v akreditačním systému (získá ID) a požádat o akreditaci i ubytování. Nespornou výhodou je automatické informování o stavu potvrzení i ubytování, případně zasílání zásadních novinek LFŠ. Pochopitelně že host může být akreditován i organizátory LFŠ na základě řádně vyplněné a zaslané přihlášky (bude poslána společně s oficiálním pozváním).
3
ČAS SE ZASTAVÍ Megáll az idö
Maďarsko 1981 / 103 min. / v pův. znění se simultánním překladem Režie: Péter Gothár / Námět: Géza Bereményi / Scénář: Géza Bereményi, Péter Gothár / Kamera: Lajos Koltai / Hudba: György Selmeczi / Hrají: Péter Gálfi, Pál Hetényi, Ági Kakassy, Henrik Pauer, István Znamenák ad. V roce 1981 natočil Péter Gothár působivý a originálně stylizovaný příběh z Budapešti počátku šedesátých let, jeden z nejoceňovanějších filmů své doby. Snímek začíná prologem, který se odehrává v roce 1956: otec utíká z politických důvodů na Západ a matka se rozhodla zůstat a vychovávat sama své dvě děti. Příznačná dokumentární stylizace úvodních černobílých záběrů a hudební doprovod se postupně prolnou do dalšího desetiletí, do roku 1963, a my můžeme sledovat osudy dospívajících chlapců. Gábor se chystá na medicínu a Dini (István Znamenák) studuje na gymnáziu. V otevřenější atmosféře let šedesátých prožívá svou první lásku. Je zamilovaný do krásné spolužačky Magdy Szukicsové a obdivuje odvážného spolužáka Pierra, který – jak se zdá – všechno zná. Dini postupně odhaluje, že svět je zákeřný a neupřímný. Vidí, že lidé kolem něho jsou nuceni lhát a dělat kompromisy, aby mohli ve své době přežít. Kvůli nešťastné události je Pierre vyloučen ze školy a Dini se rozhodne spolu s ním a Magdou utéct v ukradeném autě na Západ. Po mnoha dobrodružstvích se Dini a Magda vrátí zpátky, ale Pierre zmizí. Ani po letech Dini stále neví, co si má se sebou počít… Ve filmu, který znamenal symbolické vyrovnání se maďarské společnosti s událostmi roku 1956, Gothár stvořil společně s kameramanem Lajosem Koltaiem překrásné vizuální obrazy, nemalý podíl na úspěchu snímku mají i herecké výkony mladých představitelů. V roli středoškolského profesora se objevil Józef Króner. (pb)
PÉTER GOTHÁR (1947, Pécs)
Od roku 1968 pracoval jako asistent v maďarské televizi a současně studoval Divadelní a filmové akademie v Budapešti, kterou absolvoval v roce 1975. V polovině 70. let ho proslavily jeho televizní filmy. Svůj hraný debut pro kina s názvem Darovaný den – popisující tragikomické příhody třicetileté učitelky, která chce vyřešit své životní problémy získáním družstevního bytu, avšak dostane se do ničivého kolotoče výměn, půjček a úplatků – realizoval v roce 1979. Největší mezinárodní úspěch zaznamenal jeho snímek z roku 1981 Čas se zastaví, ve kterém na osudech několika středoškoláků, jejich profesorů a rodičů vykresluje následky událostí bouřlivého roku 1956. Film Je čas (1985) zase vypráví groteskní příhody rodiny na dovolené u Balatonu. V roce 1987 realizoval podle scénáře avantgardního spisovatele Pétera Esterházyho snímek Pravá Amerika – tragikomické drama čtyřicetiletého průměrného Budapešťana, který při turistickém zájezdu do New Yorku opouští rodinu a bez znalosti jazyka a jakéhokoli zabezpečení se chystá prožít svůj „americký sen“. V 90. letech zaujal zejména snímek Pobočka (1994), drama odehrávající se na pozadí zničené vesnice kdesi ve Východní Evropě konce 80. let. Depresivní atmosféra podivuhodného příběhu cesty hlavní hrdinky do hor byla zjemňována humorným pointováním některých situací. Do naší distribuce se dostal rovněž surrealistický a absurdně laděný příběh z koncentračního tábora Vaska – Příběhy z Gulagu (1995), který vznikl podle vzpomínek Lva Gordona. V letech 1979–1992 byl Péter Gothár uměleckým ředitelem divadla v Kaposváru. Od roku 1993 je ředitelem Divadla Józsefa Katona. (pb)
Filmografie 1975: Dopis lorda Byrona (Lord Byron levelei), 1976: Svatební hosté (A násznép), 1976: Léto postupuje na nebeském oři (Égi csikón léptet a nyár), 1977: Horní Rakousko (Felső-Ausztria), 1978: Nehoda (Ítélet előtt – Baleset), 1979: Darovaný den (Ajándék ez a nap), 1981: Výměna (Csere), 1981: Čas se zastaví (Megáll az idő), 1985: Je čas (Idő van), 1986: Hermelin, 1987: Pravá Amerika (Tiszta Amerika), 1990: Melodrama (Melodráma), 1994: Pobočka (A részleg), 1995: Vaska – Příběhy z Gulagu (Haggyállógva vászka), 1997: Janek a Jůlie (Jancsi és Juliska), 1999: Oběšenec (Akasztottak), 2000: Nejchladnější nos (A leghidegebb éjszaka), 2000: Pas (Paszport), 2003: Maďarská krása (Magyar szépség), 2005: Milota
DENÍK PRO MÉ DĚTI Napló gyermekeimnek
Maďarsko 1982 / 100 min. / v pův. znění s titulky Režie: Márta Mészárosová / Scénář: Márta Mészárosová / Kamera: Jancsó Miklós / Hudba: Zsolt Döme / Hrají: Zsuzsa Czinkóczi (Juli), Jan Nowicki (János), Anna Polony (Magda), Mari Szemes (babička), Pál Zolnay (dědeček) ad. Již v roce 1967 pomýšlela režisérka Márta Mészárosová na realizaci autobiograficky laděného filmu. Po patnácti letech tento snímek natočila. Deník pro mé děti (původně jen Deník) vznikl v roce 1982, ale byl uveden až o dva roky později. Stal se první částí ojedinělého projektu, jenž následují další tři zpovědi přední světové filmařky: Deník pro mé lásky (1987) se vztahuje zejména k událostem roku 1953 a k následné dramatické destalinizaci s domácími stranickými boji (Rákosi-Nagy), Deník pro mé rodiče (1990) podrobně evokuje události a nálady kolem povstání z roku 1956 a závěrečná část Malá Vilma – poslední deník (1999) vypráví o pobytu a tragickém zániku autorčiny rodiny v Kyrgyzstánu ve 30. letech. Filmy vzbudily značnou pozornost, protože propojují intimní výpovědi člověka s dějinnými událostmi, což se nejlépe podařilo právě v první části tetralogie. Děj Deníku pro mé lásky začíná v roce 1945, kdy se z exilu v Sovětském svazu vrací společně se svými prarodiči zpátky do Maďarska dospívající dívka Juli Kovácsová – režisérčino alter-ego. Z celé rodiny přežili jen oni, matku a otce Juli ztratila. Společně se nastěhují k prominentce Magdě, která získala vysoký post ve státní správě. Juli se ale v obrovském bytě s chladnou a podezíravou atmosférou nelíbí, protože je izolována od života a dění světa okolního. Dívce se v retrospektivních vsuvkách v záblescích vracejí vzpomínky na dětství strávené v zahraničí. Útěchu nachází jen v návštěvách kina (tady Meszárosová vzdala svůj velký hold film) a v setkávání s volnomyšlenkářským inženýrem Jánosem (ztvárnil ho režisérčin manžel, polský herec Jan Nowicki), který Juli nabízí vítaný azyl a ochranu. Dospívající Juli tak získá možnost konfrontace dvou rozdílných světů, z nichž si může vybrat to, co jí nejvíce vyhovuje. Po zatčení a smrti svého dědečka opouští Magdu a rozhodne se žít s Jánosem. (pb)
Maďarský film
4
MÁRTA MÉSZÁROSOVÁ (1931)
Marta Meszarosová se narodila v roce 1931 v Kispestu (Maďarsko). Její otec Laszlo Meszaros byl významným sochařem a komunistickým funkcionářem, matka byla učitelkou němčiny. V roce 1936 Marta společně s rodiči emigrovala do Sovětského svazu, kde strávila celých 10 následujících let. Otec měl ve Frunze založit Akademii výtvarných umění Střední Asie. Nestalo se tak, protože v roce 1938 byl v souvislosti s vlnou stalinských represí zatčen a od té doby po něm zmizely všechny stopy. Krátce na to zemřela i matka. Marta se po skončení války vrátila do vlasti – starala se o ní maďarská komunistka, vysoce postavená úřednice maďarského Ministerstva vnitra. V roce 1956 Marta Meszarosová absolvovala moskevský VGIK pod vedením M. Čiaureliho a S. Gerasimova. Nejprve natáčela dokumentární a didaktické filmy, nejvíce zaujala snímky s výtvarnou tematikou a dokument o operaci malého chlapce Tlukot srdce (1961). Její první hraný film – nazvaný Odešlo slunce (1968) – vyprávěl o osamělé dělnici, která vyrůstala v dětském domově. Jednalo se o vůbec první maďarský film, který natočila žena. Mészárosová se ve své tvorbě dotýká společenských i politických problémů, programově se zaměřuje na postavení ženy v dnešní společnosti, zkoumá ho z nejrůznějších úhlů, zajímají ji hlavně citové problémy a emancipace. Osudy žen v dělnickém prostředí sleduje ve filmech Krásné dívky, neplačte (1970) či Výdech (1973), touha ženy po dítěti je zase tématem filmů Adopce (1975) a Embryo (1993). Dvě ženy (1976) vyprávějí příběh intelektuálky, která si uvědomí prázdnotu svého citového života díky přátelství s mnohem mladší a jednodušší ženou, jejíž rodinné zázemí je také neuspořádané. Ženské tematice se vzdálila až ve filmu Konečně zase doma (1978), o mladém vědci, který se po dlouhé době vrací ze zahraničí a musí se seznamovat s maďarskou realitou. Prvním Meszárosovým manželem byl Miklos Jancso. Svého současného partnera Jana Nowického poznala díky Andrzejowi Wajdovi. V roce 1979 ho obsadila do hlavní role filmu Setkání s Markem (1979), později se objevil v jedné z rolí snímku Deník pro mé děti (1982), na který později navázal Deník pro mé lásky (1987), Deník pro mého otce a matku (1990) a titul Malá Vilma – poslední deník (1999). Díla čerpala z životních osudů samotné režisérky, která se prostřednictvím nich vypořádávala také s významnými dějinnými událostmi. (pb) Filmografie 1961: Tlukot srdce (Szívdobogás), 1968: Odešlo slunce (Eltávozott nap), 1968: Měsíční dvůr (Holdudvar), 1969: Na památku Lászla Mészárose (Mészáros László emlékére), 1970: Krásné dívky, neplačte! (Szép lányok, ne sírjatok), 1973: Výdech (Szabad lélegzet), 1975: Adopce (Örökbefogadás), 1976: Devět měsíců (Kilenc hónap), 1976: Dvě ženy (ők ketten), 1978: Konečně zase doma (Olyan, mint otthon), 1979: V pohybu (Útközben), 1980: Dědičky (Örökség), 1981: Anna, 1982: Deník pro mé děti (Napló gyermekeimnek), 1983: Krajina zázraků (Délibábok országa), 1986: Ave Maria (dokument), 1987: Deník pro mé lásky (Napló szerelmeimnek), 1989: Červená karkulka a vlk (Piroska és a farkas), 1990: Deník pro mé rodiče (Napló apámnak, anyámnak), 1993: Embryo (A Magzat), 1995: Sedmý pokoj (A hetedik szoba), 1998: Dcery štěstí (A szerencse lányai), 1999: Malá Vilma – poslední deník (Kisvilma – Az utolsó napló), 2001: Podivuhodný mandarin (A csodálatos mandarin), 2004: Nepohřbený muž (A temetetlen halott), 2005: Hanna Wende.
DNY ČEKÁNÍ Szerelem
Maďarsko 1970 / 88 min. / v pův. znění s titulky Režie: Károly Makk / Předloha: Tibor Déry / Scénář: Tibor Déry / Kamera: János Tóth / Hudba: András Mihály / Hrají: Lili Darvas, Mari Töröcsik, Iván Darvas, Erzsi Orsolya, László Mensáros, Ilka Petur, Tibor Bitskei ad. Režisér Károly Makk natočil film Dny čekání (někdy také uváděný pod názvem Láska) podle scénáře jednoho z největších maďarských prozaiků, Tibora Déryho. Ten jej napsal podle svých dvou autobiografických povídek Láska a Dvě ženy. Dny čekání začínají „nekonečným“ dialogem dvou žen: takřka stoleté stařenky a její snachy Luky, a odehrávají se na jednom místě – v uzavřeném prostoru starého bytu, neboť starší žena je upoutána na lůžko. Mezi ženami vládne tichý a životný vztah plný obětavostí, rozepří, absurdností i smíření. Středem tohoto zvláštního mikrokosmu je třetí osoba, nepřítomný muž, syn té starší a manžel té mladší. Zatímco matka žije v přesvědčení, že János natáčí kdesi v Americe film a je šťastný, protože konečně nalezl smysl života, Luka věrně očekává jeho návrat z vězení, kam se dostal jako oběť politických represí v roce 1956. Tiché prostupování reality a snu, představ, které utkává atmosféra čekání, nepřeruší ani mužovo náhlé propuštění. Tentokrát čeká János v poloprázdném bytě na Luku a díky různým detailům si začíná uvědomovat, že jeho matka zatím zemřela. Stopy deště na okně, jablko na talířku, hrnek, představa prvního objetí s dlouho neviděnou ženou. Bez jakéhokoliv patosu a vypjatých gest se pak manželé choulí k sobě v bezeslovné bolesti a štěstí. Dny čekání jsou apoteózou lásky dvou žen k jednomu dlouho nepřítomnému muži, apoteózou mravní síly, obětavosti, víry a lidské statečnosti. Režisér v tomto filmu poprvé uplatnil sugestivní asociativní techniku, která mu umožnila mozaikové střídání reality, vzpomínek a představ, podobné mechanismu lidského myšlení. Podivuhodná kamera Jánose Tótha si v matčině pokoji dokáže jakoby pohrávat s časem, prolínat současnost se vzpomínkami staré ženy i mladší Luky, jejich vnitřní obrazy zrcadlí touhu po milované bytosti. Sílu trpělivého čekání bez jediného zaváhání odpozorovala jinak křehká Mari Töröcsiková u své vlastní matky, když očekávála návrat manžela z války. Na její Luce je zřejmé, jak hluboce se vryl tento dětský zážitek do její paměti. (pb)
KÁROLY MAKK (1925, Berettyóújfalu)
Károly Makk je jedním z nejznámějších a nejstarších žijících a současně tvořících maďarských filmových režisérů. Studoval maďarskou literaturu a lingvistiku, dále dějiny umění a estetiku na Filozofické fakultě na univerzitě ELTE. V roce 1952 absolvoval režii na Divadelní a filmové akademii v Budapešti. Na začátku 50. let pracoval jako řidič traktoru. V roce 1952 začal pracovat v Maďarském státním filmu (MAFILM) jako pomocný režisér. V roce 1954 debutoval snímkem Liliomfi o kočovných hercích, kteří naruší poklidný život maloměstské společnosti. Později na sebe upozornil především drastickým psychologickým dramatem Dům pod skálou (1958). Vedle festivalově úspěšných Dnů čekání (1970), diváky zaujala formálně složitá adaptace divadelní hry Istvána Örkénye Kočičí hra (1974) a Počestná noc (1977) – anekdota ze života studenta ve veřejném domě. Vedle 25 hraných snímků natočil také několik televizních inscenací pro Maďarskou televizi i zahraniční televizní společnosti. Je profesorem na Divadelní a filmové akademii v Budapešti, kde přednáší od roku 1951. Jeho snímek Dny čekání byl v roce 2001 zvolen mezi 100 nejlepších filmů, které kdy byly natočeny. Od roku 1993 je členem Széchenyiho akademie. (pb) Filmografie 1952: Zdravý nemocný (A képzett beteg), 1952: Úklady a láska (Ármány és szerelem), 1954: Liliomfi, 1955: Nemocniční pokoj č. 9 (A 9-es kórterem), 1956: Pohádka o hlavní výhře (Mese a 12 találatról), 1959: Devětatřicátá brigáda (A 39-es dandár), 1959: Dům pod skalou (Ház a sziklák alatt), 1960: Choditi po trávníku je dovoleno (Füre lépni szabad), 1961: Posedlí (Megszállottak), 1962: Ztracený ráj (Elveszet paradiscom), 1963: Předposlední člověk (Az Utolsó elötti ember), 1963: Byt (Öröklakás), 1964: Zálety krále Matyáše (Mit csinált Felséged 3-tól 5-ig?), 1968: Před bohem a lidmi (Isten és ember elött), 1968: Krásné prázdniny (Bolondos vakáció), 1971: Dny čekání (Szerelem), 1974: Kočičí hra (Macskajáték), 1977: Počestná noc (Egy Erkölcsös éjszaka), 1982: Jiný pohled (Egymásra nézve), 1982: Lovci (Die Jäger), 1985: Hrát za každou cenu (Játszani kell), 1986: Poslední rukopis (Az Utolsó kézirat), 1991: Maďarské requiem (Magyar rekviem), 1995: Maďarská pizza (A magyar pizza – Szeressük egymást, gyerekek), 1997: Hráč (A Játékos), 2003: Dlouhý víkend v Pešti a Budíně (Egy Hét Pesten és Budán)
5
HVĚZDY NA ČEPICÍCH Csillagosok, katonák
Maďarsko-SSSR 1967 / 86 min. / v pův. znění s titulky Režie: Miklós Jancsó / Scénář: Gyula Hernádi, Georgij Mdivani, Miklós Jancsó / Kamera: Tamás Somló / Hrají: Krystyna Mikolajewská (Olga), Michail Kozakov (Nestor), Taťjana Konjuchovová (Jelizaveta), Viktor Avdjuško (Ivan), András Kozák (László), Bolot Bejsennljev (Číňan), Tibor Molnár (András), Jácint Juhász (István), József Madaras (komandant), Nikita Michalkov, Gleb Striženov, Sergej Nikonenko (kozácký důstojník), Valerij Belbov, Jevgenij Karelskich, Anatolij Jabbarov (Čelpanov), Vladimír Prokofjev, Vitalij Konjajev ad. Je léto roku 1918. Celé území právě vzniklého sovětského státu je zachvácené občanskou válkou. Začíná intervence. Proti bělogvardějcům, kteří chtějí za každou cenu obnovit pořádek, bojují rudoarmějci společně s maďarskými dobrovolníky. Film zachycuje období, kdy byli bělogvardějci přechodně ve výhodě. Prožíval jsem dvojí rozpaky: film mi připadal málo jasný a pokládal jsem jej za zbytečný. Jakkoliv se o to můj tlumočník snažil, nemohl jsem rozeznat bolševiky od antibolševiků – a moje maďarská sousedka byla zmatená ještě víc! K čemu je dobrý film o Říjnové revoluci, myslel jsem si, nemůže-li člověk rozeznat rudé od bílých, dobré od špatných? (Robert Desné: Humanismus bez břehů, Film a doba, 1968). Vizuálně nepřehlédnutelný snímek Hvězdy na čepicích začal Miklś jancsó natáčet jako první sovětsko-maďarský koprodukční film. Tvoří prostřední část jeho volné trilogie spolu s filmy Beznadějní a Ticho a křik. Myslím, že člověk může bojovat tak, aby přitom zůstal člověkem, říká hrdina tohoto příběhu a režisér to doplňuje: Revoluci dělají vždycky lidé a z tohoto aspektu jsem je chtěl zobrazit. Ve filmu ukazuje na nejednoznačnost povrchních soudů spjatých právě s tak ožehavými dějinami jako je budování Sovětského svazu, nejen rudí, ale i bělogvardějci dokážou být spravedliví. Revoluci nedělají uniformy, ale konkrétní lidé s konkrétními charaktery, které se projevu na základě obtížně řešitelných situací. U nás nemáme rudé a bílé. Máme zde jen nemocné, odpovídá sestra Olga belogvardějské jednotce, která hledá nepřítele. V okamžiku, kdy velitel chce zastřelit každého čtvrtého vojáka za zbabělost. Jeden z nich se brání: Utíkal jsi ty i já, jakým právem chceš tyto lidi zastřelit? (mj)
MIKLÓS JANCSÓ (1921, Vác)
Studoval práva, posléze etnografii a dějiny umění na univerzitě v Kolozsváru. V roce 1946 začal studovat na Divadelní a filmové akademii v Budapešti filmovou režii. Nejprve pracoval ve zpravodajském filmu, v letech 1950–1958 natáčel dokumentární filmy, příležitostně se k nim vrací dodnes. Debutoval hraným celovečerním filmem Zvony odletěly do Říma (1958) o skupině středoškoláků, kteří v posledních dnech války unikli příkazu nastoupit na frontu. Velký zájem vyvolala Odvrácená tvář (1963), psychologické drama mladého lékaře, který hledá své místo ve společnosti. V roce 1965 natočil snímek Beznadějní, dramatický příběh z 60. let 19. století o útlaku a potlačení národního povstání.
Již zde se formoval jeho charakteristický režijní styl, který následně vykrystalizoval zejména ve filmech Hvězdy na čepicích (1967), Ticho a křik (1967) a Svěží vítr (1969). Jeho rukopis je tvořený nezvykle dlouhými záběry, v nichž jsou davové scény choreograficky rozpracovány do samostatných pohybových symbolů. S podobnými prvky pracuje i ve všech následujících filmech, odhalujících v alegorické stylizaci mechanismy násilí, moci, vlády, revolucí a povstání. Na konci 19. století se odehrává Rudý žalm (1969) – patetická symfonie o boji venkovanů za svá práva a velice vytříbenou formu má Elektra a její pravda (1974) – svérázná adaptace Sofoklova dramatu s Mari Törőcsik v hlavní roli. Na počátku 70. let Jancsó žil v a tvořil v Itálii a posléze se vrátil k zobrazení důležitých etap maďarské historie ve filmech Maďarská rapsódie (1978) a Allegro barbaro (1979). Motivy z Shakespearova Hamleta a Boccacciových povídek spojil ve filmu Tyranovo srdce aneb Boccaccio v Uhrách (1981). V 90. letech se ve své tvorbě – zejména ve snímcích Bůh kráčí pozpátku (1991) a Na krásném modrém Dunaji (1992) nebo Lucerna Páně v Budapešti (1999) – vyrovnává s novými společenskými poměry, které přinesly změny po roce 1989. Filmografie 1954: Životodárná voda Tiszy (Éltetö Tiszavíz), 1954: Lidé, nedopusťe! (Emberek! Ne engedjétek!), 1954: Obrazy jedné výstavy (Egy Kiállítás képei), 1954: Podzim v Badacsonyi (Ösz Badacsonyban), 1955: Vzpomínej, mládeži! (Emlékezz, ifjúság!), 1957: Tvář jižní Číny (Dél-Kína tájain), 1957: Pekingské paláce (Pekingi paloták), 1957: Čínské barvy (Színfoltok Kínából), 1957: Na okraji města (A Város peremén), 1958: Gyula Derkovitz (Derkovitz Gyula 18941934), 1958: Zvony odletěly do Říma (A Harangok Rómába mentek), 1959: Nesmrtelnost (Halhatatlanság), 1960: Kolo času (Az Idö kereke), 1960: Směr Budapešť (Három csillag), 1961: Soumraky a svítání (Alkonyok és hajnalok), 1961: Indiánský příběh (Indiántörténet), 1963: Hej strome, zelený… (Hej, te eleven fa...), 1963: Odvrácená tvář (Oldás és kötés), 1964: A sedmnáct jim bylo let... (Így jöttem), 1965: Beznadějní (Szegénylegények), 1967: Ticho a křik (Csend és kiáltás), 1967: Hvězdy na čepicích (Csillagosok, katonák), 1969: Zimní vítr z jihu (Téli sirokkó), 1969: Svěží vítr (Fényes szelek), 1970: Lid ještě prosí – Agnus dei (Égi bárány – Agnus dei), 1970: Smog (Füst), 1970: Pacifistka (La Pacifista), 1971: Rudý žalm (Még kér a nép), 1974: Řím chce znovu Césara (Roma rivuole Cesare), 1974: Elektra a její pravda (Szerelmem, Elektra), 1975: Soukromé neřesti, veřejné ctnosti (Vizi privati, pubbliche virtů), 1979: Maďarská rapsodie (Életünket és vérünket: Magyar rapszódia), 1979: Allegro barbaro, 1981: Tyranovo srdce aneb Boccaccio v Uhrách (Zsarnok szíve, avagy Boccaccio Magyarországon), 1982: Blažená pouť doktora Fausta peklem (Faustus doktor boldogságos pokoljárása), 1985: Úsvit (L’ Aube), 1987: Sezóna příšer (Szörnyek évadja), 1988: Horoskop Ježíše Krista (Jézus Krisztus horoszkópja), 1991: Bůh kráčí pozpátku (Isten hátrafelé megy), 1992: Na krásném modrém Dunaji (Kék Duna keringö), 1993: Odkaz kamenů (Kövek üzenete), 1999: Lucerna Páně v Budapešti (Nekem lámpást adott kezembe az Úr, Pesten), 2001: Poslední večeře u Arabského šedáka (Utolsó vacsora az Arabs Szürkénél), 2002: Vstávej, kámo, nespi! (Kelj fel, komám, ne aludjál), 2003: Z Evropy do Evropy (Európából Európába), 2004: Bitva u Moháče (A Mohácsi vész)
JINÝ POHLED / Egymásra nézve
Maďarsko 1982, 111 min. / v pův. znění se simultánním překladem Režie: Károly Makk / Námět: Erzsébet Galgóczi / Scénář: Erzsébet Galgóczi, Károly Makk / Kamera: Tamás Andor / Hudba: László Dés, János Másik / Hrají: Jadwiga Jankowska-Cieslak (Éva), Grazyna Szapolowska (Lívie), Peter Andorai, Jozef Króner ad. Děj filmu se odehrává v hluboké totalitě v roce 1959. Novinářka Éva Szalánczkyová (Jadwiga Jankowská-Cieślaková) si zachovává své mravní a etické postoje a nenechává se vmanipulovávat do situací, kdy by se stávala jen bezmocnou loutkou. Zažívá kvůli tomu všemu tvrdé represe. Šéfredaktor jednoho časopisu, bývalý politický vězeň, ji přijme jako redaktorku. Éva se nemilosrdně pouští do kritické reportáže o zemědělském družstvu. Vše skončí jejím dobrovolným odchodem z časopisu. Další rovinou příběhu je její vášnivý vztah s vdanou kolegyní Lívií (Grazyna Szapolowska), který způsobí v jejím životě mnoho dramatických konfliktů. Líviin manžel, který není s to se vyrovnat s manželčiným odchodem, se Évu pokusí zastřelit, ale obětí je Livia. Těžce zraněná se v nemocnici s Évou pohádá. Ani tentokrát se Éva nemíní podřídit a rozhodne se emigrovat. Při pokusu o překročení maďarsko-jugoslávské hranice je však zastřelena… Film Jiný pohled líčí lidskou statečnost v prostředí, kde vládne lživá politická praxe. Slavný maďarský režisér do svého snímku jako ústřední dvojici obsadil vynikající polské herečky, v roli šéfredaktora se objevuje slovenský Jozef Króner. V zobrazení lesbických motivů působí snímek zcela autenticky, zároveň však i neobyčejně lyricky a cudně. Zobrazuje složitou situaci osobních vztahů zasazenou do rámce života v totalitním státě, kdy jednotlivec nemá žádnou velkou hodnotu a vše je podřízeno „kolektivu a masám“. Uvážíme-li navíc, kdy tento film vznikl, pochopíme i velkou smělost režiséra Makka. Jiný pohled po právu posbíral mnohá ocenění na prestižních filmových festivalech, např. v Cannes. (pb) Biografie a Filmografie Károlyho Makka – viz snímek Dny čekání
Maďarský film
6
KOLOTOČ Körhinta
Maďarsko 1955 / 102 min. / v pův. znění se simultánním překladem Režie: Zoltán Fábri / Námět: Imre Sarkadi / Scénář: Zoltán Fábri, László Nádasy / Kamera: Barnabás Hegyi / Hudba: György Ránki / Hrají: Béla Barsi (István Pataki), Manyi Kissová (matka), Mari Törőcsik (Mari), Imre Soós (Máté Bíro), Ádám Szirtes (Sándor Farkas) ad. Jeden z nejvýznamnějších maďarských filmů 2. poloviny 50. let minulého století. Snímek vznikl podle předlohy Imre Sarkadiho, které se citlivě ujali Zoltán Fábri společně se scenáristou László Nádasem. Vytvořili barvitý přepis, prostý jakéhokoli schematismu, který se uplatňoval v socialistické kinematografii té doby. Film z prostředí maďarské vesnice vypráví o lásce nesmělé Mari Patakiové a prudkého Mátého Bíra, jimž se společně podaří zvítězit nad zatvrzelostí Mariiných rodičů, kteří pro dceru sami vybrali ženicha Sándora Farkasa. Mariin otec István Pataki chce vystoupit ze zemědělského družstva, protože se opět naskytla příležitost podnikat jako soukromý zemědělec. Hodlá spojit své jmění s majetkem svého budoucího zeťe Sándora, kterého bez Mariina vědomí určil dívce jako ženicha. Mari ovšem miluje Máthého, který už nechce dál žít podle starých pravidel neupřímných rodičovských autorit. Setkají se spolu na pouti, kde Mari přijímá Mátého pozvání na kolotoč (zde nelze opomenout vynikající poetické záběry kameramana Barnabáse Hegyi, který předvedl závratný let kolotoče symbolizující volnost a svobodu). Pataki zakáže Mari stýkat se s Máthém, po bouřlivé hádce ale dcera utíká z domova. Zpátky se vrací po boku Mátého, který oznámí Patakimu, že si Mari vezme za ženu. Otec je přinucen připustit, že poměry v rodině i ve společnosti se nenávratně mění. Ve své první filmové roli se v Kolotoči coby Mari objevila tehdejší studentka druhého ročníku herectví na budapešťské Divadelní a filmové akademii Mari Töröcsiková, která vytvořila poutavou hereckou kreaci citlivé dívky bojující se starými autoritami. Film k divákovi promlouvá nejryzejší filmovou řečí a vyznačuje se dokonalým souladem obsahu a formy. Prosté realistické obrazy jsou plné napětí, dominuje zde harmonické propojení lyrických a dramatických motivů. (pb)
ZOLTÁN FÁBRI (1917–1994, Budapešť)
Za války vystudoval Akademii výtvarných umění a poté hereckou akademii. Po válce začínal u filmu nejprve jako výtvarník, režijně debutoval v roce 1952 dramatem ze života zdruštevněné vesnice Bouře, ale domácí a mezinárodní uznání získal až v roce 1955 za svůj film Kolotoč, který získal cenu na MFF v Cannes. V roce 1956 navázal na tento úspěch tragickým příběhem Pan profesor Hannibal, vyprávějícím o člověku který podlehl tlaku svého konformního okolí. V roce 1958 zfilmoval román Dezsö Kosztolányiho Služka o osudech venkovské dívky ve městě, v hlavní roli s výbornou Mari Töröcsikovou. Fábri se ve svých filmech snaží analyzovat klíčové události novodobých dějin Maďarska, vypovídat o osudu svého národa, je důsledným soudcem násilí, svévole a bezpráví. V roce 1964 vytvořil politicky závažný film o událostech v roce 1956 nazvaný Dvacet hodin a v roce 1968 v maďarsko-americké koprodukci zfilmoval román Ference Molnára Chlapci z Pavelské ulice. K událostem 2. světové války se vrací ve filmu Maďaři, příběhu několika chudých rolníků, kteří se nechali najmout na práce do fašistického Německa. Adaptací románu Tibora Déryho o osudech mladého továrníka, který v letech fašizace společnosti doplatí na své sympatie k dělnické třídě, je Nedokončená věta (1974) a o dva roky později Pátá pečeť (1976), drama čtveřice mužů, snažících se různými způsoby čelit fašistickému násilí. Ve filmu Rekviem (1982) rekonstruuje atmosféru politických procesů konce 40. a začátku 50. let. (pb) Filmografie 1951: Bouře (Vihar), 1954: Pro čtrnáct životů (Életjel), 1955: Kolotoč (Körhinta), 1956: Pan profesor Hanibal (Hannibal tanár úr), 1957: Bláznivý apríl (Bolond április), 1958: Služka (Édes Anna), 1961: Dravec (Dúvad), 1962: Dva poločasy v pekle (Két félidö a pokolban), 1963: Osudná záměna (Nappali sötézség), 1965: Dvacet hodin (Húsz óra), 1966: Jedenácté přikázání (Tizenegyedik parancsolat), 1966: Konec sezóny (Utószezon), 1968: Chlapci z Pavelské ulice (A Pál-utcai fiúk), 1969: Vítejte, pane majore! (Isten hozta, örnagyúr), 1971: Mraveniště (Hangyaboly), 1972: O den víc nebo míň (Plus mínusz egy nap), 1974: Nedokončená věta (141 perc a Befejezetlen mondatból), 1976: Pátá pečeť (Az Ötödik pecsét), 1978: Maďaři (Magyarok), 1980: Setkání Bálinta Fabiána s Bohem (Fábián Bálint találkozása Istennel), 1981: Requiem, 1983: Přijďte na mé narozeniny (Gyertek el a névnapomra)
MÉ XX. STOLETÍ Az én XX. századom
Maďarsko 1988 / 98 min. / v pův. znění se simultánním překladem Režie: Ildikó Enyedi / Scénář: Ildikó Enyedi / Kamera: Máthé Tibor / Hudba: László Vidovszky / Hrají: Péter Andorai (Edison), Dorotha Segda (matka, Dora, Lili), Gábor Máthé (X.), Paulus Manker (Weininger), Gulya Kéri, Oleg Jankovskij (Z.) ad. Celovečerní autorský debut režisérky Ildikó Enyediové Mé XX. století je líbeznou fantaskní hříčkou, nespoutaným filmovým zamyšlením nad možnostmi lidstva na prahu 20. století. Je to zamyšlení ve formě fiktivního příběhu dvou sester-dvojčat žijících odděleně. Dora a Lili, které se narodily v chudém prostředí, byly ještě jako děti od sebe odtrženy. Také jejich charaktery se utvářely rozdílně. Z první se stala svůdnice a podvodnice, která hledí jedině užívat života, většinou na účet důvěřivých mužů, druhá zůstala plachá a uvěřila anarchistickým snům, že revoluční činnost a atentáty změní svět k lepšímu. Dívky se nezávisle na sobě setkávají se sympatickým panem Z., předpokládajícím, že se stýká s jednou a touž ženou. Epizody se odehrávají v různých městech a v různých prostředích, na plátně uvozených podtitulky. Enyedivá zvolila členité černobílé vyprávění, vedle záměrně naivistických symbolických výjevů vidíme téměř dokumentární pasáže pohrávající si s expresivitou podání. Do dojemné milostné historie jsou zapojovány „zcizující“ efekty v podobě neustále připomínaného zarámování Edisonovými vynálezy (žárovka, telegraf…). O svém filmu režisérka říká: Stojíme zde na konci dvacátého století se svými zmatenými myšlenkami a instinkty. V kdysi tak neomezeném prostoru jsme vtěsnáni do hmotných a časových bariér svých životů se svými trpasličími ambicemi, osiřelí, zkažení. Na prahu našeho věku měl Svět všechny předpoklady (alespoň se to domnívali tehdejší stateční odvážlivci), aby se pro všechny své obyvatele stal záhy pozemským rájem. Záleželo jen a jen na lidech. Proto se tento film zabýval lidmi a nikoli velkými historickými událostmi… Snímek získal mj. Zlatou kameru na 42. MFF v Cannes 1989. (pb)
ILDIKÓ ENYEDI (1955, Budapešť)
V letech 1975–1978 studovala ekonomii a od roku 1979 filmovou režii na Divadelní a filmové akademii v Budapešti, kterou absolvovala v roce 1984. V letech 1978–1984 byla členkou umělecké skupiny INDIGO. Nejprve natáčela krátké hrané filmy pro Studio Bély Balázse a v roce 1988 získala za svůj dlouhometrážní debut Mé XX. století cenu Caméra d’Or v Cannes. V roce 1993 založila Studio Három Nyul (Tři králíci), ve kterém si produkuje své filmy. V České televizi byla nedávno uvedena svérázná adaptace von Weberova Čarostřelce (1994). V poslední době zaujal její Šimon kouzelník (1998) – bizarní příběh maďarského senzibila pohybujícího se po Paříži. Muž sice nezná cizí řeč, dokáže ale navazovat kontakty s druhými lidmi. Filmografie 1979: Flirt (Flirt), 1981: Divák (A néző), 1984: Růžový kavalír (Rózsalovag), 1985: Nové knihy (Új könyvek), 1985: Vakond, 1986: Invaze (Invázió), 1987: Nessuno torna in dietro, 1988: Skřítkové (Lidércek), 1988: Mé XX. století (Az én XX. századom), 1994: Čarostřelec (Rűvös vadász), 1997: Tomáš a Juli (Tamás és Juli), 1998: Šimon kouzelník (Simon mágus), 2003: Z Evropy do Evropy (Európából Európába)
7
MEFISTO Mephisto
Maďarsko-NSR 1981 / 154 min. / v pův. znění s titulky Režie: István Szabó / Předloha: Klaus Mann / Scénář: István Szabó, Péter Dobai / Kamera: Lajos Koltai / Hudba: Ferenc Liszt, Johann Strauss, Karl Millöcke / Hrají: Klaus Maria Brandaur (Hendrik Hofgen), Krystyna Jandová (Barbara Brucknerová), Ildiko Bánságiová (Nicoletta von Niebuhrová), Karin Boydová (Juliette Martensová), Rolf Hoppe (generál), Chritine Harbortová (Lotte Lindenthalová), Gyorgy Cserhalmi (Hans Miklas), Martin Hellberg (profesor) ad. Pozoruhodná adaptace stejnojmenného románu Klause Manna, příběh talentovaného herce Henrika Hofgena, podléhajícího bezmezné ctižádosti, jíž obětuje své morální zásady, politické přesvědčení, umělecké ambice i osobní život. Hendrik se nejprve ožení s Barbarou Brucknerovou, krátce působí v levicovém Revolučním divadle, posléze se stane členem berlínského Státního divadla, kde pod režijním vedením slavného profesora dostane vytouženou roli Mefista v Goethově Faustovi. Po nástupu nacistů k moci Barbara odchází se svým otcem do ciziny, Hendrik zůstává. Díky vlivným známostem se stane prominentním hercem. Celý jeho život upne pouze na jeviště. Zapomíná při tom, že svým nadšením a nasazením stále více přihrává nacistům. Generál, který má očividně na starost hladký průběh Hendrikovy kariéry, mu navrhne funkci intendanta. Do pohybu se dostává celá mašinérie fašistického systému a Hendrik ztrácí jednoho přítele za druhým. Rozhodne se i přes varování blízkých zůstat v Německu. Klame sám sebe iluzí, že ve zvráceném totalitním světě by mohl kolem sebe vytvořit klidný ostrov umění. Na vrcholu společenského vzestupu je Hofgen osamoceným a vnitřně rozpolceným mužem, vydaným na milost a nemilost nacistické moci, které slouží. Nechce zůstat těsně před cílem své umělecké dráhy. Jeho závěrečná slova ve filmu pak nejsou jen poznáním vlastní tragédie, ale i přiznáním zrady, beznaděje a viny. Snímek vykresluje především obraz kariéristického umělce, který je ochoten spojit svůj osud s nacisty, ale také zachycuje v širokém záběru politické události v Německu v třicátých letech. Z velkého počtu výborných interpretů vystupuje do popředí představitel titulní role, vídeňský herec Klaus Maria Brandauer, strhující svým vynikajícím a přesvědčivým výkonem.
ISTVÁN SZABÓ (1938, Budapešť)
Začínal jako novinář a rozhlasový reportér. Studoval režii na Vysoké škole divadelního a filmového umění. Během studií natočil 1961 krátký film Variace na jedno téma a za svůj diplomový film Klavír na nábřeží (1963) získal dvojí ocenění na festivalu krátkometrážní tvorby v Cannes. Pak byl asistentem u režiséra Jánose Herskó. V roce 1964 vytvořil pozoruhodný poetický krátký film o mladých lidech Ty. V roce 1965 natočil svůj první dlouhý hraný snímek Čas snění, který byl vážným zamyšlením o postavení mladých lidí s vysokoškolským vzděláním ve společnosti; film získal cenu za nejlepší režisérský debut na festivalu v Cannes. 1966 realizuje film Otec, vzpomínky dorůstajícího chlapce na zemřelého otce, následuje Sázka na iluze (1970), intimně laděný příběh dvou lidí, kteří se po desetiletém odloučení sejdou a pro rozdílnost názorů se opět rozcházejí. V roce 1973 vytvořil pozoruhodný film Hasičská ulice 25, evokující vzpomínky a sny obyvatel budapešťského činžáku, který má být zbourán. Ve filmech Mefisto (1981) a Plukovník Redl (1984) se úspěšně pokusil zobrazit spolupráci jednotlivce s byrokratickou mašinérií, s kultem moci příznačným pro Třetí říši i pro habsburskou monarchii. V 90. letech realizoval řadu evropských koprodukcí, první bylo Setkání s Venuší (1991) s Glenn Closeovou jako švédskou operní divou. V roce 1999 následuje Sluneční jas – historické drama portrétující osudy maďarských Židů v období více jak 150 let. (pb)
Filmografie 1961: Variace na jedno téma (Variációk egy témára), 1963: Klavír na nábřeží (Koncert), 1963: Ty (Te), 1964: Čas snění (Álmodozások kora), 1966: Otec (Apa), 1967: Pieta (Kegyelet), 1970: Sázka na iluze (Szerelmesfilm), 1971: Proč miluji Budapešť (Budapest, amiért szeretem), 1972: Sen o domě (Álom a házról), 1973: Hasičská ulice 25 (Tüzoltó utca 25.), 1976: Budapešťské povídky (Budapesti mesék), 1977: Mapa města (Várostérkép), 1980: Vypůjčený domov (Bizalom), 1980: Zelený pták (Der Grüne Vogel), 1981: Mefisto (Mephisto), 1983: Kočičí hra (Katzenspiel), 1984: Bali, 1985: Plukovník Redl (Oberst Redl), 1988: Hanussen, 1991: Setkání s Venuší (Meeting Venus), 1992: Milá Emo, drahá Bětko (Édes Emma, drága Böbe – vázlatok, aktok), 1999: Sluneční jas (A Napfény íze), 2001: Stanovisko (Taking Sides), 2002: Dalších deset minut: Cello (Ten Minutes Older: The Cello), 2004: Božská Julie (Being Julia)
OTEC Apa
Maďarsko 1965 / 98 min. / v pův. znění s titulky Režie: István Szabó / Scénář: István Szabó / Kamera: Sándor Sára / Hudba: János Gonda, Gustav Mahler / Hrají: András Bálint (dospívající Takó Bence), Dániel Erdély (malý Takó Bence), Kati Solyom (Anni), Miklós Gábor, Klári Tolnay, Zsuzsa Ráthonyi ad. Malý Takó Bence (Dani Erdélyi) přišel o otce během osvobozování Budapešti těsně před koncem 2. světové války. Za pomoci otcových oblíbených věcí – hodinek, lékařského kufříku, brýlí a koženého kabátu – si vytvoří fantastický svět svého rodiče, aniž by ho kdy vůbec poznal. Otec je pro něj hrdinou-partyzánem, příslušníkem odboje, který se skrýval pronásledován v nemocnici, současně i slavným lékařem, který vynalezl nový prášek na spaní. Při prvomájovém průvodu chlapec dokonce spojí transparenty s nápisy „moudrý vůdce“ s fotografií svého otce. Sám sebe přesvědčuje o jeho dokonalosti a jak postupně vyrůstá v muže (Andras Balint), doufá, že se s otcovým hrdinstvím vyrovná, ba co víc, bude s ním moci soupeřit. Během povstání v roce 1956 se Tako zamiluje do židovské dívky Anni (Kati Solyom). Dozví se od ní o hrůzných zkušenostech Židů a Anniny rodiny během Holocaustu a rozhodne se zjistit, jaká vlastně byla skutečná minulost jeho otce – zda stál na té správné nebo na té špatné straně, zda byl opravdu tím ušlechtilým bojovníkem, kterého si stvořil ve vlastní fantazii. Tako začíná dospívat a vytvářet si svůj vlastní postoj k životu, a tak se pro něj mýtus otce najednou stává přítěží. Nakonec zjistí, že otec byl úplně obyčejný člověk, průměrný maďarský občan, který se snažil zajistit existenci ve složitých podmínkách. Hrdina dospěje k poznání, že vlastní vůle a ambice jsou pro život potřebnější než sebepietnější hýčkaný obdiv k hrdinství zemřelých. Konečně je Tako schopen oddělit se od stínu vlastního otce a stát se samostatným, dospělým mužem. István Szabó přináší harmonické vyrovnání se s minulostí, na úspěchu tohoto lyricky laděného snímku, tvořeného z asociací a vzpomínek, se výrazně podepsal také kameraman Sándor Sára. (pb)
PAN PROFESOR HANNIBAL Hannibál tanár úr
Maďarsko 1956 / 94 min. / v pův. znění se simultánním překladem Režie: Zoltán Fábri / Námět: Ferenc Móra (román Vzkřísení Hannibala) / Scénář: Zoltán Fábri, István Gyenes, Péter Szász / Kamera: Ferenc Szécsényi / Hudba: Zdenkó Tamássy / Hrají: Ernő Szabó (profesor Hannibal), Noémi Aporó, Manyi Kiss, Zoltán Makláry, Mihály Selmeczi ad. Tragický příběh o nenápadném, nedoceněném profesorovi latiny, otci čtyř dětí. Ten napíše svéráznou studii o Hannibalovi, v níž se uvádí, že se proslulý válečník stal obětí revoluce v Kartágu. Vědecká práce vzbudí velkou pozornost. O Bélu Nyúla se začnou zajímat novináři, vypadá to, že se rodina bude mít konečně lépe. Nakonec se profesorovo pojednání dostane až do poslanecké sněmovny, kde je profesor obviněn z propagace revolučních myšlenek, které ohrožují režim. Krajně pravicoví poslanci vyvolají kolem knihy skandál a Béla je propuštěn ze školy. Přestože na protestním mítinku Nyúl odvolává všechno, co ve studii napsal, stejně se stane obětí rozvášněného davu. Je šokován výbušným projevem přítomných lidí a po pádu z římsy umírá. Režisér dokázal stručnými tahy vykreslit společenskou situaci a atmosféru Maďarska třicátých let, kdy horthyovský fašismus už v zárodku potlačoval jakoukoli samostatnější myšlenku, fašistická ideologie sváděla masy a nabádala je ke zlu. Umělecky působivý film bojuje za důstojnost člověka ubíjeného diktaturou. Neobyčejně výrazný herecký výkon podal představitel hlavní role Ernö Szabó, jehož malá postavička kontrastovala s mohutným a hrozivým výrazem jeho protivníků. Přestože hrdina filmu končí tragicky, zůstává morálním vítězem v boji za humanismus a svobodu. (pb) Biografie a Filmografie Zoltána Fábri – viz snímek Kolotoč
Biografie a Filmografie Istvána Szabóa – viz snímek Mefisto
Maďarský film
8
SINDIBÁD Szindbád
Maďarsko 1971 / 91 min. / v pův. znění s titulky Režie: Zoltán Huszárik / Námět: podle povídek Gyuly Krúdyho / Scénář: Gyula Krúdy, Zoltán Huszárik / Kamera: Sándor Sára / Hudba: Zoltán Jeney / Hrají: Zoltán Latinovits (Sindibád), Margit Daykaová (Majmunka), Eva Ruttkaiová (Fanny), Anny Nagyová, Erika Szegediová, Bella Tanaiová, Mária Medgyesiová, Eva Papová ad. Vzrušují mě základní pojmy – život, smrt, zánik. Okamžik radosti, který může naplnit lidský život mezi zrozením a smrtí… Zalidnit svět znaky krásy, věřit v sílu kouzel, umět pojmenovat naše úzkosti i sny – to jsou ty tužby a cíle, pro něž hledám vyjádření ve svých filmech. Zoltán Huszárik. V roce 1971 se Zoltán Huszárik pokusil ve svém celovečerním debutu přenést do filmové podoby svébytnou a křehkou poetiku literární tvorby spisovatele Gyuly Krúdyho. Inspiroval se hned dvaceti povídkami tohoto populárního maďarského autora a propojil je do poetického filmu o postavě Sindibáda, věčného hledače smyslu života a ztělesňujícího neukojitelnou touhu po změně, pohybu a dobrodružství. Umírající melancholický tulák Sindibád se na sklonku svého života pokouší rekapitulovat svou minulost. V řadě vzpomínek se mu vyjevují zástupy žen, které pro něho mnoho znamenaly, nicméně renesančně výrazná Sindibádova individualita a jeho věčná touha hledat a objevovat mu znemožňovala nalézt útěchu u jediné z nich. Dekadentní svůdnický život je jen maskou, za kterou hrdina skrývá své otázky. Poslední Sindibádova cesta vede do kostela, kde nachází završení života a dosahuje k hranici skutečné smrti. Důležitou roli v tomto filmu plném fantazie hraje výtvarná stránka a atmosféra, které jsou dalšími důležitými hrdiny příběhu. Huszárik ve spolupráci s vynikajícím kameramanem Sándorem Sárou (mj. také úspěšným režisérem) dokázal vykouzlit lyrické, až surrealisticky snivé obrazy, oživující ve velkých detailech temně romantický svět secese. Většina exteriérů i některé reály byly natočeny na Slovensku v oblasti Spíše. Film získal Cenu Maďarské filmové kritiky za rok 1971, byl uveden na XXXIII. MFF v Benátkách 1972. (pb)
ZOLTÁN HUSZÁRIK (1931–1981)
Nejprve v letech 1949–1952 studoval na Vysoké škole divadelního a filmového umění v Budapešti. Po vyloučení ze studia několik let střídal nejrůznější povolání (byl dělníkem na železnici, malířem pokojů, pracoval v kresleném filmu…) a posléze se opět vrátil do školy. V roce 1962 absolvoval krátkým snímkem Elegie. Poté natočil několik významných krátkých filmů, které získaly řadu domácích i zahraničních ocenění (např. portrét Amerigo Tot o italském sochaři maďarského původu). Velké úsilí Huszárik věnoval realizaci filmu Sindibád, který je mozaikou 20 vybraných povídek Gyuly Krúdyho. Po dalších krátkometrážních titulech natočil nemocný Huszárik s velkým vypětím sil snímek o životní pouti podivínského, ale geniálního malíře Malířův svět. (pb)
SVĚDEK A Tanú
Maďarsko 1969 / 103 minut / v původním znění s titulky Režie: Péter Bacsó / Scénář: Péter Bacsó / Kamera: János Szombolyai / Hudba: Szabolcs Fényes, György Vukán / Hrají: Ferenc Kállai (József Pelikán), Lájos Öze (soudruh Květ), Lili Monoriová (Gizka), Zoltán Fábri (Zoltán Dániel), Béla Both (generál Bašta), Károly Bicskey (Gulyás) ad. Politická komedie Pétera Bacsóa je považována za jeden z nejzdařilejších maďarských filmů otevřeně se dotýkajících kořenů stalinského režimu – a navíc v neodolatelných humorných eskapádách. Bacsó byl ve své vlasti první (a také jeden z prvních v bývalém sovětském bloku), kdo se odvážil přímo a otevřeně kritizovat zrůdnost stalinismu, především praktiky kolem inscenování politických procesů a důsledky kultu osobnosti v každodenní praxi. Vypráví o prostém hlídači hráze u Dunaje Józsefovi Pelikánovi, který je řízením osudu vyzvednut do nejrůznějších politických i hospodářských funkcí, avšak všechny úkoly, jimiž je pověřen, končívají pokaždé katastrofou. Takže se ani moc nediví, když nakonec skončí za mřížemi a přes soudem, jen předem naučené výpovědi stále nějak plete... Má se dokonce stát korunním svědkem v procesu proti svému příteli Danielovi a přispět k prokázání jeho viny ve vykonstruovaném procesu. Naivně prostoduchý a čestný hrdina, „malý člověk“ je bezděčně vtažený do soukolí cynické „velké politiky“ a zakouší v souladu s její stalinistickou logikou a praxí příznačné paradoxní vzestupy a pády. V Maďarsku byl Svědek v době svého vzniku nepřijatelný a putoval tudíž bezmála na devět let do trezoru. Ve zvolně se liberalizujícím Maďarsku nicméně nebyla „trezorová praxe“ ani zdaleka tak neprůchodná jako v tehdejším Československu. Bacsó na to vzpomíná: Dokončený a zakázaný film se promítal porůznu pro užší filmařskou obec, pro novináře apod. Potom si jej vypůjčovaly stranické orgány, které ho hrály „za odměnu“ jako nějakou pikantní lahůdku svým funkcionářům v rámci většinou jalových a únavných konferencí a aktivů. V roce 1978 – i když bez premiéry a bez reklamy (psát se o něm vůbec nesmělo) – byl film uveden v obyčejném pešťském biografu, kde se hrál více než rok a měl stále vyprodáno. V roce 1981 se film dostal jakousi šťastnou náhodou na festival v Cannes (do té doby vůbec nesměl do ciziny) a v roce 1984 jej pak jedné letní noci vysílala už i maďarská televize! V Československu neměl Svědek do roku 1989 na uvedení nejmenší šanci. (pb)
Filmografie 1963: Groteska (Groteszk), 1965: Elegie (Elégia), 1969: Capriccio, 1969: Amerigo Tot, 1971: Sindibád (Szindbád), 1971: Pocta starým ženám (Tisztelet az öregasszonyoknak), 1976: Jak se vám líbí (A piacere), 1976: Mihály Ladányi (Ladányi Mihály), 1977: István Kormos (Kormos István), 1980: Malířův svět (Csontváry)
Maďarský film
PETER BACSÓ (1928, Košice)
Syn spisovatelky Boris Palotaiové. Po absolvování budapešťské Divadelní a filmové akademie v roce 1959 se stal dramaturgem ve filmovém studiu Hunnia a napsal několik filmových scénářů. Od roku 1951 přednáší na Divadelní a filmové akademii, od roku 1963 sám natáčí filmy, soustředí se především na problémy mladé generace – V létě je to jednoduché (1963), Střela do hlavy (1968). V letech 1973-1991 byl uměleckým ředitelem studia Dialog. Jeho film Svědek (1969) – hořká satira na politické procesy v 50. letech – byl na deset let uložena do trezoru. V roce 1994 Bacsó natočil pokračování filmu s názvem Znovu svědek, který diváky seznamuje se stárnoucím hrdinou, který se potýká s novými výzvami pluralitní demokracie v Maďarsku. (pb) Filmografie 1963: V létě je to jednoduché (Nyáron egyszerű), 1965: Zamilovaní bicyklisté (Szerelmes biciklisták), 1967: Léto na horách (Nyár a hegyen), 1968: Střela do hlavy (Fejlövés), 1969: Svědek (A tanú), 1970: Prolomit kruh (Kitörés), 1971: Čas přítomný (Jelenidő), 1972: Vařící vodu na pleš! (Forró vizet a kopaszra!), 1973: Poslední rozběh (Harmadik nekifutás), 1974: Výbojná děvčata (Szikrázó lányok), 1975: Netahej mě za vousy! (Ereszd el a szakállamat), 1976: Klavír ve vzduchu (Zongora a levegőben), 1979: Kdo tu mluví o lásce? (Ki beszél itt szerelemről?!), 1980: The Man Who Went Up in Smoke (A svéd, akinek nyomaveszett), 1981: Předevčírem (Tegnapelőtt), 1982: Urážka (Sértés), 1983: Ty mizerný živote! (Te rongyos élet), 1985: Kolik je hodin, pane Budík? (Hány az óra, vekker úr?), 1986: Valčík na banánové slupce (Banánhéjkeringő), 1988: Titánie, Titánie aneb Noc dvojníků (Titánia, Titánia, avagy a dublőrök éjszakája), 1990: Stalinova nevěsta (Sztálin menyasszonya), 1992: Live Show, 1994: Znovu svědek (Megint tanú), 1997: Kavky a bandité (Balekok és banditák), 2001: Dohořívající cigareta (Hamvadó cigarettavég)
9
ČLOVĚK Z MRAMORU Czlowiek z marmuru
Polsko 1976 / 150 min. / v pův. znění s titulky Režie: Andrzej Wajda / Scénář: Aleksander Ścibor-Rylski / Kamera: Edward Kłosiński / Hudba: Andrzej Korzyński / Hrají: Jerzy Radziwiłowicz (Mateusz Birkut), Krystyna Janda (Agnieszka), Tadeusz Łomnicki (Burski), Jacek Łomnicki (Burski v mládí), Piotr Cieślak (Michalak), Krystyna Zachwatowicz (Hanka) ad. Historie vzniku filmu Člověk z mramoru sahá až na samý počátek 60. let. Wajda tehdy pocítil potřebu natočit konečně film vypovídající o současnosti. Dokumentarista Jerzy Bossak mu vyprávěl historku o zedníkovi, který přišel do Nové Huti u Krakova shánět práci, byl však úřednicemi odmítnut. Později v něm jedna z nich poznala kdysi slavného, nyní zapomenutého úderníka. Wajda námět nabídnul scenáristovi Aleksandrovi Ściboru-Rylskému a společně vymysleli základní fabuli, v níž se konfrontovala situace 60. let s budovatelskou érou stalinismu. Po zapomenutém dělníkovi měla pátrat mladá studentka režie, jejímž předobrazem se stala tehdejší studentka divadelní režie Agnieszka Osiecká. Scénář byl brzy hotový, ve své době se jednalo o velmi citlivé téma, v textu se navíc poznala řada předních komunistických činovníků. A tak se realizace filmu v důsledku cenzurního řízení na několik let pozastavila. Po téměř čtrnáctileté přestávce – s odchodem nenáviděného ministerského předsedy Gomułky – nastala vhodnější doba k realizaci filmu. Natáčení probíhalo relativně bez problémů, ty se objevily až těsně před uvedením filmu do kin. Premiéra byla totiž naplánována několik měsíců po dělnických nepokojích v červnu 1976 v Radomi. Dohled nad snímkem převzal sám tehdejší ministr kultury Józef Tejchma, který Wajdovi doporučil nutné změny: požadoval proměnit hrůzný obraz architektury té doby, stejně jako všechny zmínky o policejních aktivitách v 50. letech. Zejména však vyžadoval změnit závěr filmu, který evokoval stávky a krvavé události v gdaňských loděnicích v roce 1970. Ve filmu se prolínají dvě časové roviny současnosti (70. léta) a minulosti (50. léta). Mladá režisérka Agnieszka (debut Krystyny Jandové) pátrá po kdysi slavném úderníkovi Birkutovi, po němž zůstala jen zaprášená socha z mramoru ukrytá kdesi ve skladu muzea. Ambiciózní filmařka rekonstruuje jeho skutečný život na základě výpovědí lidí, kteří se s ním setkali. Skrze postavu Birkuta se dostáváme do „barvitě“ vykreslených 50. let. Wajdovi se tak podařilo jako jednomu z prvních tvůrců otevřeně poukázat na taková témata jako bylo vytváření kultu osobnosti či manipulace jedincem ve jménu ideologie. Snímek nemohl být pro svůj „protisocialistický“ charakter v době svého vzniku uveden v našich kinech, do oficiální distribuce se dostal se značným zpožděním až v roce 1991. (pb)
ANDRZEJ WAJDA (1926, Suwałki)
V letech 1946–1949 studoval na krakovské Akademii výtvarných umění, záhy však školu opustil. V roce 1953 absolvoval filmovou režii na Vysoké škole filmové a divadelní v Lodži. Debutoval snímkem Nezvaní hosté (1955), vyprávěním o osudech mladých lidí z varšavského předměstí v době války. Následovaly Kanály (1957) a Popel a démant (1958) podle románu Jerzy Andrzejewského. Oba filmy patří mezi arcidíla tzv. polské filmové školy 50. let. Následoval Wajdův první barevný film Lotna (1959). V 60. letech pracoval střídavě v zahraničí a v Polsku, nejvýznamnějším příspěvkem k polemice s národními dějinami byl snímek Popely (1965), adaptace stejnojmenného románu Stefana Żeromského. Filmařské a herecké profesi vzdal hold ve filmu Vše na prodej (1968). Realizoval také celou řadu filmových adaptací polských literárních děl: Březový háj (1970) a Slečny z Vlčí (1979) podle Jarosława Iwaszkiewicze, Krajina po bitvě (1970) podle Tadeusze Borowského, Veselka (1972) podle Stanisława Wyspiańského nebo Země zaslíbená (1974) podle Władysława Reymonta. V letech 1972–1983 byl vedoucím známé tvůrčí skupiny X. V tomto období se zařadil mezi režiséry tzv. kina morálního neklidu, jeho filmy Člověk z mramoru, Bez umrtvení, Dirigent a Člověk ze železa patřily k těm divácky nejúspěšnějším. V 80. letech pak Wajda tvoří především v zahraničí. Ve Francii natáčí Dantona s Gerardem Depardieu, dále adaptaci Dostojevského Běsů s Isabelle Hupert. V Německu pak vznikla Láska v Německu. Jediným filmem tohoto období natočeným v Polsku je Kronika milostných nehod. V 90. letech se Wajda opět pokouší navázat dialog s domácím publikem a věnuje se převážně polským tématům: v roce 1990 natočil smířlivého Korczaka, k tematice 2. světové válce se pak vrací ještě ve filmech Prstýnek s orlem a korunkou a Velký týden. Divácký úspěch zaznamenal ale zejména film Pan Tadeáš, adaptace oblíbeného Mickiewiczova eoposu. Nepříliš pozitivní reakce pak vyvolala Pomsta, adaptace divadelní hry Aleksandra Fredra. Wajda se také intenzivně věnuje práci v divadle. V roce 2000 získal Oscara za celoživotní tvorbu. (pb)
Filmografie 1955: Jdou do slunce (Idę Do Słońca), 1955: Nezvaní hosté (Pokolenie), 1957: Kanály (Kanał), 1958: Popel a démant (Popiół i Diament), 1959: Lotna, 1960: Nevinní čarodějové (Niewinni Czarodzieje), 1961: Samson, 1962: Láska ve dvaceti letech (L’amour a Vingt Ans), 1965: Popely (Popioły), 1968: Brány ráje (Bramy Raju), 1968: Propletenec (Przekładaniec), 1969: Všechno na prodej (Wszystko Na Sprzedaż), 1969: Lov na mouchy (Polowanie Na Muchy), 1970: Březový háj (Brzezina), 1970: Krajina po bitvě (Krajobraz Po Bitwie), 1973: Veselka (Wesele), 1975: Země zaslíbená (Ziemia Obiecana), 1976: Hranice stínu (Smuga Cienia), 1977: Člověk z mramoru (Człowiek z Marmuru), 1978: Bez umrtvení (Bez Znieczulenia), 1979: Slečny z Vlčí (Panny z Wilka), 1980: Dirigent (Dyrygent), 1981: Člověk ze železa (Człowiek z Żelaza), 1983: Danton, 1983: Láska v Německu (Eine Liebe In Deutschland), 1986: Kronika milostných nehod (Kronika Wypadków Miłosnych), 1988: Běsi (Possedes), 1990: Korczak, 1992: Prstýnek s orlem a korunkou (Pierścionek z Orłem W Koronie), 1995: Velký týden (Wielki Tydzień), 1996: Slečna Nikdo (Panna Nikt), 1999: Pan Tadeáš (Pan Tadeusz), 2002: Pomsta (Zemsta)
Polský film
10
EVROPA, EVROPA Hitlerjunge Salomon
Polsko 1990 / 112 min. / v pův. znění se simultánním překladem Režie: Agnieszka Holland / Scénář: Agnieszka Holland podle vzpomínek Sally Perela / Kamera:Jacek Petrycki, Jacek Zaleski / Hudba: Zbigniew Preisner / Hrají: Marco Hofschneider (Sally), Salomon Perel (Salomon Perel), René Hofschneider (Isaak), Piotr Kozlowski (David), Klaus Abramowsky (Solomonův otec), Michele Gleizer (Solomonova matka), Marta Sandrowicz (Bertha), Nathalie Schmidt (Berta), Delphine Forest (Inna), Andrzej Mastalerz (Zenek), Wlodzimierz Press (Stalinův syn), Martin Maria Blau (Ulmayer), Klaus Kowatsch (Schulz), Holger Hunkel (Kramer) ad. Ve snímku Evropa, Evropa přibližuje Agnieszka Hollandová roztodivné osudy židovského chlapce Sallyho (Marco Hofschneider), jemuž se podařilo přežít stalinskou převýchovu, aby se po drastických zvratech stal synem pluku ve Wehrmachtu a nakonec se octl jako nadějný adept německých Hitlerjugend v elitním nacistickém učilišti. Sally je zvláštní ,,antihrdina”, který nechce nic víc než přežít. Jeho až ahasverské putování ze Západu na Východ a zase zpět, tedy z nepřátelského tábora do tábora ještě nepřátelštějšího, pak nabízí v tvorbě Agnieszky Holland doposud nezvykle groteskní polohu. Využití černého humoru pomáhá režisérce odpatetizovat vážné události války, zároveň téma žádným způsobem nezlehčuje. Skrze tragikomickou situace pak zobrazuje absurditu, kterou rodí totalita. Snímek doprovází ohromující hudba Zbigniewa Preisnera, která dokresluje hloubku tragického osudu a nesmyslnost a nebezpečí ideologických tezí v životě člověka. Ačkoli se Sallyho příhody mohou divákům zdát neuvěřitelné, vznikly podle skutečně prožitého příběhu židovského chlapce Salomona Perela, který po čtyřiceti letech mlčení vydal autentické svědectví o svém osudu. Jeho autobiografická kniha vyšla v 90. letech také v českém překladu. Snímek se setkal s velmi příznivým přijetím jak v USA (v roce 1992 získala „Evropa“ mj. Zlatý globus za nejlepší zahraniční film), tak i v Evropě. Výjimkou bylo Německo, které si nechtělo připomínat svou vlastní minulost. Dokonce zde byly vyvinuty aktivity, aby film nebyl nominován na Oscara v kategorii Nejlepší zahraniční film. Zajímavostí je, že podle původní verze scénáře měl film končit scénou, ve které se Salomon Perel po letech setká s kolegy – Němci a vzrušeně zpívá hitlerovské písně. Ovšem producenti se obávali reakcí židovského publika a změnili závěr snímku: na plátně se objeví skutečný Salomon Perel, který po válce vykonal ještě jednu cestu, když odjel – tentokrát natrvalo – do Izraele. (pb)
AGNIESZKA HOLLANDOVÁ (1948, Varšava)
V 17 letech – ještě před maturitou – byla Hollandová přijata na pražskou FAMU, kterou absolvovala v roce 1971. Do Polska se vrátila společně se svým manželem, kameramanem Laco Adamikem. V letech 1972–1982 patřila do známé tvůrčí skupiny X. Svou kariéru začínala jako asistentka u Krzysztofa Zanussiho či Andrzeje Wajdy. Debutovala televizním filmem Večer u Abdona, dlouhometrážním debutem pro kina byl film Provinční herci, jeden z typických příspěvků tzv. kina morálního neklidu. Režírovala také na divadle. Úspěch zaznamenal její film Horečka (1980). O rok později natočená Osamocená žena značně kritizovala sociální a etické nedostatky polské současnosti. Film byl dostupný pouze na neoficiálních kopiích na soukromých či polosoukromých projekcích. Po nástupu výjimečného stavu v Polsku Hollandová emigrovala do Švédska, poté do Francie a následně do USA. Po odchodu na Západ se zabývala mj. také překlady z českého jazyka (do polštiny přeložila Nesnesitelnou lehkost bytí Milan Kundery). Ve filmech, které vznikly na Západě, režisérka zobrazuje hrdiny hledající východiska, toužící po seberealizaci a honící se za štěstím (Washingtonovo náměstí, Evropa, Evropa). Dále je vedle obecného zájmu o existenciální rozměr života patrná také její fascinace metafyzickými tématy (Olivier, Olivier, Třetí zázrak nebo Julie se vrací domů). (pb)
Filmografie 1970: Hřích Boha (Grzech Boga), 1975: Večer u Abdona (Wieczór u Abdona), 1975: Dívka a vodnář (Dziewczyna i Akwarius), 1976: Nedělní děti (Niedzielne dzieci (cyklus Rodinné situace / cykl Sytuacje rodzinne), 1976: Kamerové zkoušky (Zdjęcia próbne), 1977: Něco za něco (Coś za coś (cyklus Rodinné situace / cykl Sytuacje rodzinne), 1978: Provinční herci (Aktorzy prowincjonalni), 1980: Horečka (Gorączka), 1981: Osamělá žena (Kobieta samotna), 1982: Pohlednice z Paříže (Pocztówki z Paryża), 1985: Kultura, 1985: Hořká sklizeň (Gorzkie żniwa), 1987: Zabít kněze (Zabić księdza), 1990: Evropa, Evropa (Europa, Europa), 1991: Olivier, Olivier, 1993: Tajemná zahrada (Tajemniczy ogród), 1995: Úplné zatmění (Całkowite zaćmienie), 1997: Washingtonovo náměstí (Plac Waszyngtona), 1999: Třetí zázrak (Trzeci cud), 2001: Zlaté sny (Złote sny) – dokument, 2002: Jůlie se vrací domů (Julia wraca do domu)
JAKO KORÁLKY V RŮŽENCI Paciorky jednego rózańca
Polsko 1979 / 106 min. / v pův. znění s titulky Režie: Kazimierz Kutz / Scénář: Kazimierz Kutz / Kamera: Wiesław Zdort / Hudba: Wojciech Kilar / Hrají: Marta Straszna (Habryková), Augustyn Halotta (Karel Habryka), Ewa Wiśniewska (Zoša, Antkova žena), Franciszek Pieczka (Jerzy, syn Habryků), Jan Bógdoł (Antek, syn Habryků), Stanisław Zaczyk (Malczewski, ředitel dolu), Jerzy Rzepka (Leszek, vnuk Habryků), Ryszard Jasny (Pielorz, soused Habryků), Róża Richter (Pielorzová, sousedka), Antoni Wolny (Pawelczyk) ad. Kutzův film Jako korálky v růženci (1979) volně navazuje na snímky Sůl černé země (1969) a Perla v koruně (1971). Přesto, že se snímek od předcházejících titulů hornoslezského hornického cyklu odlišuje výrazně realistickými prvky a neodehrává se v minulosti, ale v současnosti (přesněji na konci 70. let.), podařilo se v něm Kutzovi podobně emotivním způsobem zobrazit osudy prostých lidí jeho rodného kraje. Kutz dlouho hledal autentický materiál o současném Slezsku. Při svých cestách se náhodně setkal se starým horníkem a dělnickým písmákem Augustynem Halottou, který mu svou osobností doslova učaroval. Původně chtěl natočit ságu jeho rodiny, ale v souvislosti s připravovanou demolicí staré hornické kolonie v Gieśowci u Katovic, která vznikla ještě před 1. světovou válkou, změnil svůj záměr a reálnou situaci vhodně zakomponoval do fabule chystaného snímku. Právě v Gieśowci pak byla natočena velká část scén filmu. Kolonii hornických domků – podobně jako ve filmu – nakonec zničily buldozery. Karel Habryka – penzionovaný horník a zasloužilý pracovník – má po mnoha letech opustit svůj starý hornický domek a přestěhovat se za synem do moderní stavby na nové sídliště. Ale protože starý strom nepřesadíš, Habryka se tak jen těžko sžívá s novým prostředím a světem. Ve svém hrdinovi Kutz vytvořil postavu pevně zakotvenou v zanikajícím světě původní dělnické životnosti, postavu, jež ohromuje svou nezdolností a přirozenou odvahou čelit věcem, které jsou v rozporu se zažitou morálkou. Vedle naturščika Halotty se v roli jeho ženy objevila taktéž neherečka – regionální vypravěčka Marta Straszna. A právě tito dva představitelé obdařili film duchem a vhodně naplňují jeho realistickou hloubku. (pb)
11
KAZIMIERZ KUTZ (1929, Szopienice)
V roce 1953 absolvoval Vysokou školu filmovou a divadelní v Lodži. U filmu začínal jako asistent Andrzeje Wajdy při natáčení snímku Nezvaní hosté (1954). V letech 1955–1956 pracoval ve Filmové společnosti Start a v roce 1957 odchází do skupiny KADR. Samostatně debutoval v roce 1959 filmem Válečný kříž, kterým uvedl do polské kinematografie téma plebejství, jež se později stalo leitmotivem jeho tvorby. Realizoval více než 20 hraných filmů. Velkou popularitu mu přinesla díla dotýkající se tematicky Slezska. Svázaný s tradicemi této oblasti stvořil ve svém cyklu slezských filmů autentický a realistický portrét regionálního společenství – Sůl černé země, Perla v koruně, Jako korálky v růženci a Smrt jako kůrka chleba. V roce 1960 natočil film Nikdo nevolá podle v Polsku nepublikovaného románu Józefa Hena popisujícího osudy Poláků na západní frontě. Soustředil se zde také na hledání nových forem filmového vyjádření. V následujícím snímku Lidé z vlaku (1961), natočeném na základě povídky Mariana Brandyse, Kutz vytvořil realistický portrét lidí v ohrožení, odehrávající se na železniční stanici během německé okupace. Mlčení (1963) vzniklo podle autobiografického románu nevidomého spisovatele Jerzyho Szczygła a vykresluje krutý obraz vnitřního souboje dvojice hrdinů – chlapce, který přišel o zrak, a kněze. Kdokoli ví… (1966) zase vypráví o pohřešované dívce, která nebude nikdy nalezena. Ve Skoku (1967) Kutz bez sentimentu a shovívavosti zobrazoval cesty společnosti polského zemědělského družstva. V 80. letech se vrací k válečné tematice: ve filmu Na stráží své budu stát (1983) ukázal slezské podzemní hnutí v době německé okupace. Asi nejvýraznější Kutzův film 90. let – Plukovník Kwiatkowski (1995) – představil v žánru situační komedie Polsko ve stalinské epoše. Na svém kontě má také 20 divadelních inscenací a také řadu inscenací Divadla v televizi. V 70. letech působil jako režisér Polské televize v Katovicích. Založil Filmovou společnost Silesia. Po událostech v roce 1981 byl internován, po několika dnech byl propuštěn. V letech 1989–1991 byl ředitelem studia Polské televize v Krakově. Působí rovněž jako spisovatel, publicista a fejetonista. (pb) Filmografie 1958: Válečný kříž (Krzyż walecznych), 1960: Nikdo nevolá (Nikt nie woła), 1961: Lidé z vlaku (Ludzie z pociągu), 1961: Stádo divokých koní (Tarpany), 1963: Mlčení (Milczenie), 1964: Vedro (Upał), 1966: Kdokoli ví (Ktokolwiek wie…), 1967: Skok (Skok), 1969: Sůl černé země (Sól ziemi czarnej), 1971: Perla v koruně (Perła w koronie), 1974: Linie (Linia), 1975: Odnikud nikam (Znikąd donikąd), 1979: Jako korálky v růženci (Paciorki jednego różańca), 1983: Na stráži své budu stát (Na straży swej sta� będę), 1993: Příšerný sen Dzidziusie Gorkiewicze (Straszny sen Dzidziusia Gorkiewicza), 1994: Smrt jako kůrka chleba (Śmierć jak kromka chleba), 1995: Plukovník Kwiatkowski (Pułkownik Kwiatkowski), 1997: Sláva a čest (Sława i chwała)
KRÁTKÝ FILM O ZABÍJENÍ Krótki film o zabijaniu
Polsko 1987 / 81 min. / v pův. znění s titulky Režie: Krzysztof Kieślowski / Scénář: Krzysztof Kieślowski, Krzysztof Piesiewicz / Kamera: Witold Adamek / Hudba: Zbigniew Preisner / Hrají: Miroslaw Baka (Jacek), Krzysztof Globisz (Petr), Jan Tesarz (pan Marian), Zbigniew Zapasiewicz (předseda komise), Krystyna Jandová (Dorota), Zdzislaw Tobiasz (soudce), Artur Barcis (mladík), Olgierd Lukaszewicz (Andrzej), Jan Piechocinski (blonďák), Barbara Dziekanová-Vajdo, Aleksander Bednarz, Jerzy Zass, Leonard Andrzejewski, Wieslaw Bednarz ad. Úvodní záběry dokumentující špinavost sídliště, pobíhající potkany, oběšenou kočku, nás vtahují do spoluviny na zločinu. Jeho hrdiny jsou bezstarostný advokát, nerudný taxikář a netečný Jacek. Režisér v maximálně stručné a vystižné formě představí tři tragické postavy: právníka, vraha a oběť a bez skrupulí nás seznámí s paradoxem smrti. Dvacetiletý Jacek brutálně uškrtí taxíkáře lodním provazem, v okamžiku, kdy se ukáže, že taxikář jeví známky života, Jacek jej brutálně ubije. Po rozpravě s čerstvým advokátem je odsouzen k trestu smrti. V poslední chvíli, kdy vychází z cely zoufale volá: Pane, prosím, já nechci! Jeho posledním přáním je předání fotografií jeho tragicky zemřelé sestry. Syrově krutý, mrazivě drsný příběh vznikl na starozákonní téma Nezabiješ, původně byl součástí televizního seriálu Dekalog, projektu obracejícího se k novodobému výkladu křesťanského desatera. Kieslowského variace přináší nový pohled na zdánlivě jednoznačné nebo již zastaralé hodnoty, páté přikázání ukazuje v nesmírně živé, autentické podobě, vše, co bychom mohli považovat za již dávno vyřešené se v jeho podání mrazivě obrací k dnešnímu stavu civilizace. Kieslowského film nepotřebuje analýzu psychologického konání postav, je jednoduše prostý a o to nesnesitelně pravdivý. Divák je seznámen se skutečností pomocí velmi fádních, banálních záběrů (zdevastované sídliště, špinavá cela, postavy, které ze strachu zvracejí, poprava v nesnesitelně úzké místnosti, mechaničnost vykonavatelů), které však znepokojují svou mrazivou objektivitou a nepřijatelností faktů. Režisér pregnantně obnažuje a nekompromisně ukazuje na jakých principech funguje zdánlivě ryze humanistická skutečnost. Tragédie mladého Jacka má hluboký rozměr dotýkající se trestu smrti a zločinu ve jménu zákona. Snímek stylizovaný do ponurých barev se odehrává v současnosti, mohl by se stát na kterémkoliv sídlišti, zároveň je dokumentem jedné éry, kdy se vedla dramatická diskuse o zrušení nebo zachování trestu smrti, Kieslowski k ní přispěl natolik výrazně, že po velkém uznání na festivalu v Cannes byl nazván nejvýznamnějším polským režisérem 80. let. (mj)
KRZYSZTOF KIEŚLOWSKI (1941–1996, Varšava)
Jeho cesta k filmovým úspěchům byla postupná. Chtěl se věnovat divadelní režii, současně se pokoušel dostat na Vysokou filmovou a divadelní školu v Lodži, kam byl přijat až na třetí pokus. Na katedře režie absolvoval v roce 1969. Nejprve natáčel dokumenty, od roku 1973 začal spolupracovat s televizí. Výrazněji na sebe upozornil snímkem Personál (1975), ve kterém zachytil zákulisí velkého divadla. Následující ekologická Jizva (1976) pojednávala o řediteli velkého chemického závodu, který musí řešit nutné kompromisy vycházející z jeho postavení. Po úspěšném Amatérovi (1979), ve kterém vzdal hold své lásce k filmu, se stává přední osobností „kina morálního neklidu“, poukazujícího na nesoulad mezi hlásanou ideologií a reálným stavem věcí. Patří k němu i snímky Náhoda (1981) a Bez konce (1984), které pro svou otevřenou kritiku musely několik let čekat na uvedení do distribuce. Od roku 1987 realizuje desetidílný televizní cyklus Dekalog, v němž na pozadí neutěšené situace v Polsku 80. let osobitým způsobem interpretuje Desatero přikázání Božích. Jeho součástí jsou i Krátký film o zabíjení (1987) a o lásce (1988), jež mu přinesou mezinárodní proslulost a možnost natáčet ve Francii. Zde Kieslowski volí univerzálnější témata: vzniká metafyzický Dvojí život Veroniky (1991) a trilogie Tří barev: Modrá, Bílá a Červená (1993, 1993, 1994). Po jejich natočení se Kieslowski stahuje do ústraní, ve věku nedožitých 55 let umírá ve varšavské nemocnici na následky opakovaného srdečního infarktu. (pb) Filmografie 1966: Tramvaj (Tramwaj), 1966: Úřad (Urzad), 1967: Koncert na přání (Koncert zyczen), 1968: Z města Lodže (Z miasta Lodzi), 1970: Byl jsem vojákem (Bylem zolnierzem), 1971: Továrna (Fabryka), 1971: Před závody (Przed rajdem), 1971: Dělníci 1971 – Nic o nás bez nás (Robotnicy 1971 – Nic o nas bez nas), 1972: Mezi Vroclaví a Zelenou Horou (Miedzy Wroclawiem a Zielona Gora), 1972: Refrén (Refren), 1973: Zedník (Murarz), 1973: Podchod pro chodce (Przejscie podziemne), 1974: První láska (Pierwsza miłosc), 1975: Roentgen (Przeswietlenie), 1975: Personál (Personel), 1975: Životopis (Życiorys), 1976: Jizva (Blizna), 1976: Klid (Spokój), 1976: Nemocnice (Szpital), 1978: Sedm žen v různém věku (Siedem kobiet w rożnym wieku), 1978: Z úhlu pohledu nočního vrátného (Z punktu widzenia nocnego portiera), 1979: Amatér (Amator), 1980: Nádraží (Dworzec), 1980: Mluvící hlavy (Gadające głowy), 1982: Náhoda (Przypadek), 1985: Bez konce (Bez końca), 1988: Dekalog (TV cyklus), 1988: Krátký film o zabíjení (Krótki film o zabijaniu), 1988: Krátký film o lásce (Krótki film o miłosci), 1988: Sedm dní v týdnu (Siedem dni w tygodniu), 1991: Dvojí život Veroniky (La Double vie de Véronique), 1993: Tři barvy: Modrá (Trois couleurs: Bleu), 1994: Tři barvy: Bílá (Trois couleurs: Blanc), 1994: Tři barvy: Červená (Trois couleurs: Rouge)
Polský film
12
MASKOT Miś
Polsko 1981 / 111 min. / v pův. znění se simultánním překladem Režie: Stanisław Bareja / Scénář: Stanisław Bareja, Stanisław Tym / Kamera: Zdzisław Kaczmarek / Hudba: Jerzy Derfel / Hrají: Stanisław Tym (Richard Ochucký; Stanisław Paluch), Barbara Burska (Irena, jeho žena), Christine Paul-Podlasky (Ola), Krzysztof Kowalewski (Hochwander), Bronisław Pawlik (Stuwala), Cezary Julski, Marian Łącz, Stanisław Mikulski, Włodzimierz Nowak, Wojciech Pokora, Eugeniusz Priwieziencew ad. Crazy-komedie Maskot vypráví se značnou dávkou komediální nadsázky o nadmíru vychytralém předsedovi sportovního klubu Duha Richardovi Ochuckém, který pašuje do zahraničí polskou vodku. Aby před bývalou manželkou uchránil své „černé“ zahraniční bankovní konto, rozehrává celou škálu podvodů a machinací. Jednoho dne je totiž jeho cesta za hranice zmařena a on za sebe vysílá dvojníka, kterého náhodně potkal na letišti… Komplikovaný příběh o marnivé touze po bohatství znamenal pro filmové tvůrce především příležitost k rozvinutí kritiky polské společnosti přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a vychytralého lidského chování, které bylo živeno absurditou celého systému. Svou pozornost autoři zaměřili nejen na malé zlodějíčky a velké zloděje z různých společenských vrstev, ale i na oblast jim důvěrně známou – na lidi za kamerou. Hrdinové jsou ve filmu ukázáni jako groteskní, ovšem velmi nebezpeční manipulátoři a kreténi. To, co dělají, je samozřejmostí, neboť jim to systém umožňuje. Většina představitelů epizodních rolí byla vybrána z neherců, kteří do filmu vnesli skutečný život ulice. Vše doplňují trefné humorné dialogy a komentáře scenáristy Stanislawa Tyma. Jeho vtipné hlášky se staly součástí slovníku několika generací Poláků a často jsou citovány v absurdních situacích i dnes. Maskot byl ve své době i přes svou stylizovanost výrazně dokumentární výpovědí o degeneraci a úpadku komunistického systému. Takový film nemohl být natočen nikde jinde než v Polsku na počátku osmdesátých let. Jen díky chaosu, který tu panoval v souvislosti s politickými událostmi, se snímek jakýmsi zázrakem vyhnul cenzuře a objevil se v kinech v necenzurované podobě. Ačkoli Poláci měli v té době plno jiných starostí, navštívilo film jen v roce uvedení 660 000 diváků. (pb)
STANISŁAW BAREJA (1929, Varšava – 1987, Essen)
Režisér, scenárista a filmový herec. V roce 1949 začal studovat režii na Vysoké filmové a divadelní škole v Lodži, v roce 1954 studium sice ukončil, nicméně nevykonal závěrečné zkoušky. Absolventský film s názvem Hořící čepice uvedl až v roce 1958, nebyl ovšem přijat. Diplom získal teprve v roce 1974 po uvedení snímku Muž své ženy z roku 1960. Bareja začal u filmu pracovat v letech 19551959 jako asistent režie a pomocný režisér. Od roku 1960 je uznávaný jako tvůrce kultovních filmů. Jako jeden z mála polských tvůrců se věnoval žánru filmové komedie a získal značný úspěch snímky Žena pro Australana, Příhoda s písničkou, Brunet přijde po setmění, Maskot) V jeho bohatém výčtu filmů najdeme jen dva žánrově se vymykající tituly: psychologický Dotek noci (1961) a první polský kriminální seriál Kapitán Sova na stopě (1965). Zemřel na vrcholu své kariéry v roce 1987 v Essenu. Teprve po smrti se mu dostalo uznání u kritiky. (pb) Filmografie 1958: Trochu slunce (Trochę słońca) – dokument, 1960: Muž své ženy (Mąż swojej żony), 1961: Dotek noci (Dotknięcie nocy), 1963: Žena pro Australana (Żona dla Australijczyka), 1965: Kapitán Sova na stopě (Kapitan Sowa na tropie) – seriál, 1966: Manželství z rozsudku (Małżeństwo z rozsądku), 1968: Příhoda s písničkou (Przygoda z piosenką), 1972: Hledaný, hledané (Poszukiwany, poszukiwana), 1974: Není růže bez trnu (Nie ma róży bez ognia), 1976: Brunet přijde po setmění (Brunet wieczorową porą), 1978: Co mi uděláš, až mě chytíš (Co mi zrobisz jak mnie złapiesz?), 1980: Maskot (Miś)
MATKA JOHANNA OD ANDĚLŮ Matka Joanna od Aniołów
Polsko 1960 / 105 min. / v pův. znění se simultánním překladem Režie: Jerzy Kawalerowicz / Scénář: Tadeusz Konwicki, Jerzy Kawalerowicz / Kamera: Jerzy Wójcik / Hudba: Adam Walaciński / Hrají: Lucyna Winnicka (matka Johanna od Andělů), Mieczysław Voit (2 role: kněz Józef Suryn a rabín), Anna Ciepielewska (sestra Magdaléna), Maria Chwalibóg (hostinská), Kazimierz Fabisiak (kněz Brym), Zygmunt Zintel (Wincenty Wołodkowicz), Jerzy Kaczmarek (Kaziuk), Franciszek Pieczka (Odryn), Jarosław Kuszewski (Juraj), Lech Wojciechowski (Piątkowski) ad. Kawalerowiczům unikátní snímek na téma hříchu a oběti bývá velmi často představován „pouze“ jako historický příběh z prostředí ženského kláštera, odhalující výstřelky náboženského fanatismu. Jeho základ je skutečně takový: odehrává se v 18. století, v okamžiku, kdy Matka představená z kláštera Od Andělů oznámí, že posvátno je ohrožováno samotným ďáblem. Spíše než na náboženské ceremoniály nebo výstřelky se Kawalerowicz soustředí na postavu kněze, který přijíždí zjistit stav věcí. Johanu, která je hlavní obětí ďáblovy posedlosti, obdařil Bůh nadpozemským půvabem, exorcista Suryn tak svádí boj nejen se samotnou podstatou zla, ale také svým způsobem s „božstvím“. Film, který je velmi vizuální i strohý, nás zavádí přímo do jádra problému: k samotným jeptiškám, hned v úvodu vidíme ranní mši, to že něco není v pořádku však poznáme jen z nepřirozeného pohybu jedné z mnoha. Asketická kamera je natolik zdrženlivá, aby vynikla uhrančivá básnivost černých a bílých ploch. Abstraktní model rozdělených kategorií světského a posvátného je přitom neustále pokoušen, přestože exorcista proniká do chrámu, ženy jsou pro něj zcela nepochopitelným elementem. Podstatou všeho je láska, říká rabín knězi Surinovi, den před tím, než spáchá dvojnásobnou vraždu. Fascinující drama na pomezí esoterického souboje dobra a zla bylo natočeno podle předlohy Jaroslawa Iwaskiewicze plné temných nálad a mystické atmosféry. Příběh se sice odehrává v Polsku v 18. století, ale spíše než o historické drama se jedná o filozofickou rozpravu na téma základních kategorií jako je zlo a dobro. Hodnota stylově čistého filmu, kromě jeho uhrančivé vizuální krásy (kamera Jerzy Wójcik, ex Popel a démant) spočívá v nejednoznačné interpretaci: Matku Joannu lze vnímat zároveň jako „kláštěrní melodrama“, traktát o konfliktu sakrálního a profánního, nebo jako metafyzický horor s existenciálními rysy. Složitý vztah kněze, který řeší naléhavou problematiku víry může připomenout postavy Dostojevského nebo hrdiny Ingmara Bergmana. (mj)
JERZY KAWALEROWICZ (1922, Gwoździec, Ukrajina)
V letech 1946–1949 studoval na krakovské Akademii výtvarných umění, současně absolvoval filmový kurs ve Filmovém ústavu v Krakově (1946). Jako student asistoval při realizaci prvních poválečných filmů u Wandy Jakubowské a Itala Alda Verdana. Režijně debutoval v roce 1951 společně s Kazimierzem Sumerskim snímkem Zázrak u mlýna. V roce 1955 se stal uměleckým šéfem tvůrčí skupiny KADR. Byl spoluzakladatelem a prvním předsedou Svazu filmových pracovníků (1966–1978). Od roku 1980 přednáší na filmové škole v Lodži. První Kawalerowiczovy filmy se ještě nevymanily z duchu socrealistické poetiky, ale současně nesou výrazné rysy neorealismu (1951: Zázrak u mlýna, 1953: Hledal jsem pravdu, 1954: Pod frygickou hvězdou). V době tvorby tzv. polské filmové školy se Kawalerowicz držel stranou jejích hlavních proudů a věnoval se univerzálnějším tématům. Snímky jako Pravdivý konec jedné války (1957), Vlak (1959) nebo Matka Johanna od Andělů jsou charakteristické svým originálním tvůrčím stylem: jedná se o formálně dokonalé a obrazově působivé psychologické studie vnitřního světa hrdinů, odehrávající se na pozadí dějinných událostí. Většina jeho filmů jsou adaptace literárních děl, které Kawalerowicz přetlumočil svébytným filmovým jazykem. Některé z jeho filmů získaly ocenění na nejuznávanějších evropských festivalech (Cannes, Benátky, Berlín), Faraon byl v roce 1966 nominován na Oscara. V roce 1998 získal titul doktor honoris causa na pařížské Sorboně, v roce 2001 na filmové škole v Lodži. (pb) Filmografie 1951: Zázrak u mlýna (Gromada), 1953: Hledal jsem pravdu (Celuloza), 1954: Pod frygickou hvězdou (Pod gwiazdą frygijską), 1956: Kdo zrazuje (Cień), 1957: Pravdivý konec velké války (Prawdziwy koniec wielkiej wojny), 1959: Vlak (Pociąg), 1960: Matka Johana od Andělů (Matka Joanna od Aniołów), 1965: Faraón (Faraon), 1968: Hra (Gra), 1971: Magdaléna (Maddalena), 1977: Smrt prezidenta (Śmierć Prezydenta), 1980: Setkání na Atlantickém oceánu (Spotkanie na Atlantyku), 1982: Austeria, 1989: Rukojmí Evropy (L´Otage de l´Europe), 1990: Bronsteinovy děti (Bronsteins Kinder), 1995: Za co? (Za co?), 2001: Quo vadis
13
NŮŽ VE VODĚ Nóż w wodzie
Polsko 1962 / 94 min. / v pův. znění s titulky Režie: Roman Polański / Scénář: Roman Polański, Jerzy Skolimowski, Jakub Goldberg / Kamera: Jerzy Lipman / Hudba: Krzysztof T. Komeda / Hrají: Zygmunt Malanowicz (mladík), Leon Niemczyk (Andrzej): Jolanta Umecka (Krystyna) ad. První polský film, který byl nominován na Oscara, doma přitom zvedl bouři nevole. Zdánlivě banální příběh trojice nás seznamuje s napjatým psychologickým konfliktem. Populární sportovní reportér Andrzej vyráží se svou mladou ženou na výlet. Na cestě potkají mladého stopaře, který se stane Andrzejovým protivníkem. První je zazobaný, má luxusní západní auto, jachtu a svůdnou ženu, druhý nemá nic, kromě fascinující chuti hazardovat. Hazard přitahuje i Andrzeje, který mladíka pozve na jachtu, tady už propukne otevřený konflikt rivality a nesnášenlivosti. Polańsky zde poprvé ukazuje, že je mistrem ve formování psychologických proměn, jejichž středem je spor o ženu. Spor velmi univerzální a mezinárodně srozumitelný, ovšem také velmi těžce zachytitelný na prostoru černobílého filmu. Jachta zde plní funkci ztraceného ostrova, kde na povrch vyplouvají dlouho potlačované emoce. Žárlivost, řevnivost a klaustrofobie houstne právě díky omezenému prostoru plující jachty, která je mezníkem mezi dvěmi muži-kohouty, spor o ženu a navíc generační konflikt může rozetnout vystřelovací nůž, ale Polańský si sním jen pohrává, aby nás ještě více znejistil. Jednota místa, času a děje je jeho nejsilnější devizou. Nůž ve vodě byl první film, který prolomil železnou oponu a první polský film, který byl nominován na Oscara. Debut slavného režiséra polského původu Romana Polańského je přitom zároveň jeho posledním filmem natočeným na polském území. Zlí jazykové prorokovali, že právě díky kosmopolitnímu vyznění nemá Nůž ve vodě šanci prorazit za hranice. Jeho modelovost a univerzálnost se neslučovaly s dobovým režimem, který více stranil dobře zavedené Polské škole. Jeden z nejvýznamnějších autorských debutů v hraném filmu ve 20. století se měl dočkat hollywoodského remaku v technicoloru, Roman Polańský, mnohdy neprávem zaměňovaný s Hitchcockem, si však naplánoval dramatičtější epizody v centru tehdejší západní kultury v Londýně, stal se tak jedním z prvních emigrantů a typickým představitelem nastupující generace režisérů Východního bloku, kteří změnili dosavadní koncepci národní kinematografie. (mj)
ROMAN POLAŃSKI (1933, Paříž)
Filmový a divadelní režisér, scenárista, herec a filmový producent. Narodil se v roce 1933 v Paříži, ve třech letech se vrátil do Polska. Za války se kvůli svému židovskému původu dostal do krakovského ghetta. Po dvou letech se mu podařilo utéct a do konce války se skrýval na venkově. Jeho matka zahynula v koncentračním táboře. Studoval filmovou režii na filmové škole v Lodži. V roce 1959 natočil absolventský film, nicméně nenapsal diplomovou práci, a tak nikdy formálně školu neukončil. Během studia realizoval několik zajímavých filmových etud a krátkometrážních snímků, asi nejznámějším se stal film Dva muži se skříní (1958). Debutoval celovečerním filmem Nůž ve vodě (1961). Po nepříznivém přijetí snímku oficiálními kruhy odjel natrvalo z Polska. Od roku 1964 natáčí filmy v Evropě, od roku 1968 v USA. Ameriku opouští v roce 1969, poté, co byla jeho druhá žena Sharon Tate surově zavražděna Mansonovým gangem. Vrací se sem v roce 1974. Později byl obviněn ze znásilnění nezletilé dívky, a tak nachází útočiště opět v Evropě, kde realizuje své hrané filmy a divadelní inscenace. V roce 1999 se stal členem francouzské Akademie krásných umění, v roce 2000 obdržel doktorát honoris causa na filmové škole v Lodži. Úspěch zaznamenal jeho zatím poslední, mnoha Oscary oceněný film Pianista. (pb) Filmografie 1955: Kolo (Rower), 1957: Vražda (Morderstwo), 1957: Zničíme zábavu (Rozbijemy zabawę), 1958: Dva muži se skříní (Dwaj ludzie z szafą), 1958: Když padají andělé (Gdy spadają anioły), 1959: Lampa, 1961: Tlustý a tenký (Gruby i chudy), 1962: Ssaki, 1961: Nůž ve vodě (Nóż w wodzie), 1965: Hnus (Repulsion), 1966: Slepá ulička (Cul-de-sac), 1967: Ples upírů (Dance of the Vampires), 1968: Rosemary má děťátko (Rosemary’s Baby), 1971: Macbeth (Tragedia Makbeta), 1974: Čínská čtvrť (Chinatown), 1976: Podnájemník (Le locataire), 1979: Tess, 1986: Piráti (Pirates), 1988: 48 hodin v Paříži (Frantic), 1992: Hořký měsíc (Lunes de fiel), 1994: Smrt a dívka (Death and Maiden), 1999: Devátá brána (The Ninth Gate), 2002: Pianista (The Pianist).
OCHRANNÉ ZBARVENÍ Barwy Ochranne
Polsko 1976 / 106 min. / v pův. znění s titulky Režie: Krzystof Zanussi / Scénář: Krzystof Zanussi / Kamera: Edward Klosinski / Hudba: Wojciech Kilar / Hrají: Piotr Garlicki (Jaroslav), Zbygniew Zapasiewecz (Jakub), Christine Paul-Podlasky (Nelly), Mariusz Dmochowski (prorektor), Magdalena Zawadska (prorektorova žena), Krystyna Sznerr (Magda) ad. Jako symbolický prostor pro spor morálky a konformity si Zanussi ve svém snímku Ochranné zbarvení vybral vědecké prostředí, přesněji letní studentský tábor, kde má vrcholit soutěž o nejlepší odbornou práci. Diskuse o volbě toho správného životního modelu se soustřeďuje na dvě etické koncepce, zosobněné na jedné straně nezkaženým mladým asistentem Jaroslavem (Piotr Garlicki) a na straně druhé docentem Jakubem (skvělý Zbygniew Zapasiewecz), který přizpůsobuje svou morálku měnícím se situacím tak, jako v přírodě chrání nemyslící tvorové svou existenci tím, že na sebe berou podle nutnosti různé mimikry. Ve filmu zasahuje do Jaroslavova zápasu o morální profil společenský kontext s dominujícím konformismem a cynismem. K neustálé proměně vlastního postoje ho podněcuje Jakub coby ztělesnění novodobého Mefista – inteligentní, chytrý, skeptický a se sžíravou ironií komentující Jaroslavovy činy. V závěru, kdy jejich vzájemné střetávání vyústí do vzájemné fyzické rvačky, nevítězí ani jeden z nich. Ve filmu Ochranné zbarvení rozpoznáváme všechny konstantní znaky autorského režijního rukopisu Krzysztofa Zanussiho. Je to především jeho racionální přístup k látce, který se projevuje mimo jiné i tím, že dramatické situace jeho filmů tvoří pouze přirozené, sociologicky co nejpřesněji charakterizované pozadí, v jehož rámci jsou kladeny ryze intelektuální otázky. Tak jako ve většině svých filmů, je i v zde Zanussi moralistou a své hrdiny s oblibou vystavuje různým dilematům. Nejde mu přitom o nalezení jednoznačných východisek, ale zejména o jejich vyslovení. Účinnost filmu ale tkví i v režijním smyslu pro detail, pro stručnou a dostatečně výstižnou kresbu epizodních postav, ať jsou jimi studenti či pedagogové.
Polský film
14
KRZYSZTOF ZANUSSI (1939, Varšava)
V roce 1959 absolvoval studium fyziky na univerzitě ve Varšavě a v roce 1962 obor filozofie na Jagellonské univerzitě v Krakově. V 50. a 60. letech upoutal pozornost svými amatérskými filmy (např. Tramvaj do nebe), byl také spoluzakladatelem prvního polského filmového klubu. V roce 1966 absolvoval studium režie na Filmové škole v Lodži. Zanussi natáčí autorské filmy, ke všem si sám píše scénáře. Je významným představitelem intelektuálního směru polské kinematografie, vytvořil si svébytnou filozofii, kdy konfrontuje konformismus se snahou prožít život rovně a čestně. Jako nejvýznamnější období Zanussiho tvorby můžeme označit 70. léta. Nejprve natočil několik dokumentů a poté i celovečerní hrané filmy: Struktura krystalu (1969) líčí názorové střetnutí dvou vědců, z nichž jeden dává přednost snadné kariéře ve velkoměstě a druhý harmonickému životu se ženou v malém městečku. Rodinný život (1971) zase analyzuje rozpad rodiny. Následují snímky Iluminace (1973), Čtvrtletní bilance (1974), Ochranné zbarvení (1976) nebo Spirála (1977), ve kterých byl mj. stvořen typický Zanussiho hrdina – tedy člověk, který má volbu hodnoty přijmout nebo odmítnout. Nejvýznamnějším filmem 80. let je v Polsku natočený Rok klidného slunce (1984), drama vztahu Angličana a Polky v atmosféře poválečného Polska. V tomto období Zanussi realizoval své umělecké záměry především na Západě. Vedle dominantních témat jeho filmů – jako svoboda a nesvoboda nebo morální volby – se často začínají objevovat odvěké problémy lásky, smrti, štěstí a svědomí (např. Život jako smrtelná choroba přenášená pohlavní cestou – 2000). Kromě filmové tvorby se Zanussi věnuje také pedagogické práci a divadelní režii. (pb) Filmografie 1966: Smrt provinciála (Śmierć prowincjała), 1967: Tváří v tvář (Twarzą w twarz), 1968: Zápočet (Zaliczenie), 1969: Struktura krystalu (Struktura krystału), 1971: Rodinný život (Życie rodzinne), 1971: Za stěnou (Za scianą), 1973: Iluminace (Iluminacja), 1974: Čtvrtletní bilance (Bilans kwartalny), 1976: Ochranné zbarvení (Barwy ochronne), 1978: Spirála (Spirala), 1980: Konstanta (Constans), 1980: Kontrakt, 1982: Imperativ (Imperatyw), 1984: Rok klidného slunce (Rok spokojnego słonca), 1985: Paradigma (Paradygmat), 1988: Ať jsi kdekoli… (Gdzieśkolwiek jest, jeśliś jest), 1990: Život za život (Życie za życie), 1990: Dlouhý rozhovor s ptákem (Das Lange Gespräch mit dem Vogel), 1992: Dotek ruky (Dotknięcie ręki), 1996: Cval (Cwał), 1996–2000: Víkendové povídky (Opowieści weekendowe), 1997: Bratr našeho Boha (Brat naszego Boga), 2000: Život jako smrtelná choroba přenášená pohlavní cestou (Życie jako śmiertelna choroba przenoszona drogą płciową), 2002: Suplement
PASAŽÉRKA PASAZERKA
Polsko 1961–63 / 62 min. / v pův. znění s titulky Režie: Andrzej Munk, Witold Lesiewicz / Scénář: Andrzej Munk, Zofia Posmysz-Piasecka / Kamera: Krzysztof Winiewicz / Hudba: Tadeusz Baird / Hrají: Aleksandra Śląska (Líza), Anna Ciepielewska (Marta), Janusz Bylczyński (kápo), Krzesisława Dubielówna, Anna Gołębiowska, Barbara Horawianka (vězeňkyně), Anna Jaraczówna (kápo), Maria Kościałkowska (Inge Weniger), Andrzej Krasicki (delegát mezinárodní komise) ad. Scénář filmu Pasažérka napsal Andrzej Munk ve spolupráci s autorkou stejnojmenné předlohy Zofií Posmyszovou. Zamýšlel natočit film, ve kterém by se prolínaly dvě časové vrstvy: retrospektivní události odehrávající se za války v koncentračním táboře v Osvětimi a příběh ze současnosti. Bývalá dozorkyně měla nabýt podezření, že na palubě luxusní zaoceánské lodi spatřila ženu, kterou před lety poslala na blok smrti. Munk přistupoval k natáčení svého filmu s nesmírnou vnitřní zaangažovaností. Po pečlivých přípravách prostudoval materiály z procesů proti hitlerovským zločincům i zápisy ze vzpomínek vězňů z koncentračních táborů. Natočil scény odehrávající se v minulosti a z části také sekvence z přítomnosti, které ho ale neuspokojovaly, a tak je hodlal přepracovat. Nicméně v tom mu zabránila smrt. Když se vracel z Varšavy do Lodže na natáčení, havaroval a zemřel. Pozůstalý materiál s mimořádnou citlivostí převzal režisérův spolupracovník Witold Lesiewicz (v roce 1954 společně natočili dokument Hvězdy musí zářit). Již realizované pasáže sestříhal přesně podle Munkových poznámek ve scénáři, scény přítomnosti pak tvůrci nahradili montáží statických fotografií, vybraných z natočených záběrů lodi. Dosáhli tím tak neobyčejně silného vizuálního i emocionálního kontrapunktu a zároveň se podařilo vytvořit dílo, které neobsahuje jediný záběr, jenž by Munk sám nenatočil. Kontrast hrané minulosti a fotografované současnosti přitom působí natolik sugestivně, že Pasažérku vnímáme jako dílo dokončené. Hlavní postavou dramatu je Němka Líza, která se při turistické cestě setká s pasažérkou, která jí připomíná ženu, kterou znala za války. Líziny vzpomínky ožívají, budí se v ní svědomí. Líza byla dozorkyní ženských útvarů SS v koncentračním táboře Osvětim. Ze strachu před skandálem se přizná manželovi a snaží se omlouvat. Má na to ovšem nárok? Munk zamýšlel natočit film o zodpovědnosti a individuálním svědomí, toužil postihnout analýzu příčin a motivů lidského konání. Všechny tyto momenty jsou ve filmu obsaženy alespoň částečně, a tak může o hrůzách minulosti živě vyprávět i dnes. (pb)
ANDRZEJ MUNK (1921–1961)
Nejprve studoval ve Varšavě architekturu, kvůli nemoci musel ale školu opustit. Posléze navázal studiem práv a později byl přijat na Filmovou školu do Lodže. V roce 1951 absolvoval obory kamera a režie. V letech 1950–1951 pracoval jako kameraman Polské filmové kroniky, poté natáčel dokumenty: vynikající Slovo železničářů (1953) a Hvězdy musí zářit (1954) o každodenní anonymní práci mnoha dělníků. Ve svém celovečerním hraném debutu Modrý kříž (1955) vzdal hold záchranářům tatranské horské služby. V roce 1956 natočil jeden z nejzásadnějších filmů poloviny 50. let Člověk na kolejích, vyprávějící příběh starého strojvůdce, jehož skutečnou tvář odhalujeme až po jeho smrti, z jednotlivých výpovědí jeho kolegů. Následoval povídkový film vyrovnávající se s tematikou válečného hrdinství Eroica (1957) a Šilhavé štěstí (1959), vyprávějící o životních příhodách člověka, který se přizpůsobil každé společenské situaci. Tyto tři filmy utvrdily Munkovu režisérskou pozici, díky které si získal stálé místo v dějinách polského filmu. Tragická smrt přerušila v roce 1961 natáčení filmu Pasažérka. V letech 1957-1961 přednášel na lodžské filmové škole, která od roku 1965 uděluje cenu Andrzeje Munka nejlepšímu debutantovi roku.
Filmografie 1953: Slovo železničářů (Kolejarske slowo), 1954: Hvězdy musí zářit, 1955: Modrý kříž (Błękitny krzyż), 1956: Člověk na kolejích (Czlowiek na torze), 1957: Eroica, 1959: Šilhavé štěstí (Zezowate szczeście), 1961-63: Pasažérka (Pasażerka) – pozůstalý materiál s mimořádnou citlivostí převzal režisérův spolupracovník Witold Lesiewicz Film Pasažérka bude uveden v rámci pásma Vzpomínky a zapomínání. Toto pásmo je filmově-historickou sondou do dějin zobrazování holocaustu a možností objektivní reflexe jeho událostí skrze film animovaný, dokumentární a hraný. Filmy Vzpoura hraček (Hermína Týrlová, 1946), Zlopověstné dítě (Lucie Králová a Miloslav Novák, 2003) a Pasažérka (Andrzej Munk, 1963) jako různá filmová média vzniklá na jiném historickém pozadí a jejich uchopení tématu nacistické genocidy.
VZPOURA HRAČEK
ČSR 1946 / 7 min. / v pův. znění Režie: Hermína Týrlová / Scénář: Hermína Týrlová / Kamera: B. Jurda / Hudba: Julius Kalaš / Hrají: Eduard Linkers, Jindra Láznička Český krátký loutkový film, do něhož je úspěšně včleněna část hraná herci. Do hračkářovy dílny vtrhne gestapák a chce zatknout majitele. Ten nečeká a uprchne. Hračky se proti nevítanému hostu, který je ze zlosti nad neúspěchem surově ničí, vzbouří a vyhlásí mu boj. Jejich společnému postupu a vynalézavosti, která je lepší zbraní než gestapákův revolver, se podaří přimět tupého nacistického surovce k útěku. – Vedle vtipného groteskního děje přináší tento loutkový film zlínské výrobní skupiny i dobrou tendenci, jejíž vyjádření na konkrétním ději je srozumitelné i pro nejmenší diváky
ZLOPOVĚSTNÉ DÍTĚ
ČR 2003 / 38 min. / v pův. znění Režie: Lucie Králová a Miloslav Novák / Scénář: Lucie Králová / Kamera: Dalibor Fencl a Viktor Smutný / Hrají: Eduard Linkers (hlas), Lucie Králová (hlas). Film o mladém dřevomodeláři z Plzeňska fascinovaném tématem holocaustu, který navštěvuje přeživší pamětníky. Mladík kvůli své posedlosti přestal chodit do práce a naučil se pět jazyků. Rozhodne se opustit svou vlast a odletět do Izraele najít jednoho z posledních přeživších z tábora Treblinka. Film vznikl na pražské FAMU v dílně Karla Vachka a Jana Němce.
15
POPEL A DÉMANT Popiól i diament
Polsko 1958 / 100 min. / v pův. znění s titulky Režie: Andrzej Wajda / Námět: stejnojmenný román Jerzyho Andrzejewského / Scénář: Jerzy Andrzejewski a Andrzej Wajda / Kamera: Jerzy Wójcik / Hudba: Jan Krenz, Filip Nowak a Fryderyk Chopin (Polonéza) / Hrají: Zbigniew Cybulski (Matěj Chelmicki), Ewa Krzyźowska (Kristýna), Waclaw Zastrzeźyński (Ščuka), Adam Pawlikowski (Ondřej), Bogumil Kobiela (Drewnowski), Jan Ciecierski (portýr), Stanislaw Milski (Penízek), Artur Mlodnicki (Kotowicz), Halina Kwiatkowska (Staniewiczová), Ignacy Mahowski (Waga), Zbrigniew Skowrónski (Slomka), Barbara Krafftová (Štefka), Aleksander Sewruk (Svěncký), Z. Czerwińska, I. Orzewska, H. Siekierko, G. Stanieszewska, J. Adamczak, A. Chronicki, E. Grotowicz, M Loža, T. Kalinowski, E. Matysiak, J. Pieracki ad. Snímek Popel a démant je adaptací stejnojmenného románu Jerzyho Andrzejewského z roku 1948. Andrzejewski spolupracoval s Wajdou také na scénáři, který doznal oproti předloze řadu změn: tvůrci převedli vyprávění z poměrně rozvláčné románové formy v sevřený dramatický tvar, množství situací eliminovali nebo je vyjádřili výstižnějším a úspornějším způsobem s využitím prvků moderní filmové řeči. Příběh filmu je dramaticky vymezen děním jednoho dne a jedné noci, odehrává se na konci války 8. května 1945. Mladý příslušník Zemské armády Maciej Chełmicki má spolu se svými kolegy – tzv. „akovci“ – zabít komunistu Sczuku, který přijíždí do města „posvětit“ mír. Maciej a jeho kolega Ondřej nedopatřením zabili nevinné oběti, nicméně svůj úkol chtějí dovést do konce. Jenže v souvislosti s úvahou nad zbytečnou smrtí člověka začne Maciej rozjímat a pochybovat a sám sebe se táže, jaký je smysl jeho konání. Nakonec ale Sczuku zabíjí, nicméně sám také umírá. Maciej Chełmicki je příslušník „generace roku 1920“, tzv. ztracené generace, jejíž dospívání bylo narušeno válkou. Zároveň – a to také díky výbornému hereckému ztvárnění Zbigniewa Cybulského, který nápadně připomíná rozhněvaného muže typu Jamese Deana – zpodobňuje mladého člověka Polska poloviny 50. let minulého století. Člověka, který je jen zdánlivě uvolněný a bezstarostný, ale ve svém nitru si nese řadu nejistot a traumat z války. Wajda zde předkládá své úvahy na téma hrdinství a otevřeně ústy Macieje říká: Dnešní doba tu není pro hrdiny. Maciej vlastně ani hrdinou být nemůže, protože je tápající (a o to pro nás mnohem zajímavější) bytostí, která hledá cestu od ideálů k realitě světa, jež ho obklopuje a zraňuje. Maciej nemůže být ani romantickým hrdinou, protože postrádá víru ve spasení, nevěří v Boha, jelikož Bůh svět zpustošený válkou již dávno opustil (když Maciej prochází rozbořeným kostelem, v druhém plánu se v průvanu symbolicky pohupuje obráceně zavěšený krucifix). V jediném okamžiku se zdá, že Maciej nalezne východisko ve vztahu ke stejně válkou postižené dívce, ale Wajda se nenechá lapit sentimentem a vysílá muže vstříc jediné jistotě – smrti.
PŘEDTANEČNÍK Wodzirej
Polsko 1977 / 104 min. / v pův. znění s titulky Režie: Feliks Falk / Scénář: Feliks Falk / Kamera: Edward Kłosiński / Hudba: Jan Kanty Pawluśkiewicz / Hrají: Jerzy Stuhr (Lutek Danielak), Sława Kwaśniewska (Melaw), Wiktor Sadecki (Lasota), Michał Tarkowski (Romek Hawałka), Jana Švandová (Ula, Danielakova dívka), Ewa Kolasińska (Iza, Romkova žena), Jerzy Kryszak (Przybylski), Ryszard Kotys (Kazik, Danielakův bratr), Alfred Freudenheim (ředitel „Estrady“), Jerzy Wasiuczyński (Zielony), Janusz Cichalewski (Sikora), Janusz Dymek (režisér) ad. Světem bez autorit, bez etických zásad a hodnot se potlouká pracovník krajského zábavního podniku Estráda, třicetiletý ambiciózní kariérista Danielak, zřejmě schopný, ale zatím málo úspěšný konferenciér a pořadatel tanečních zábav. Touží uvádět velký ples, a tak se všemožnými způsoby snaží zmarnit šance svých konkurentů. Neschází mu talent, ale pro úspěch, prestiž a peníze je připraven obětovat třeba i vlastní důstojnost, zaprodat svou dívku (mj. zahraniční účinkování Češky Jany Švandové), zradit nejlepšího přítele... Toto sugestivní vykreslení mechanismů dělání kariéry a krachu mezilidských vztahů zarezonovalo s tóny dalších filmů tzv. kina morálního neklidu. Režisér Feliks Falk přišel s autentickou výpovědí a svůj snímek obdařil nervním rytmem a prudkým tempem. Této koncepci se v roli hlavního hrdiny Danielaka vynikajícím způsobem přizpůsobil Jerzy Stuhr (rovněž spoluautor dialogů) a stvořil postavu, na kterou nelze zapomenout ani po letech. V dokonalé proměně sympatického mladíka s nevinným pohledem v nelítostného dravce, který jde za svým cílem téměř „přes mrtvoly“, vytvořil jednu z nejlepších hereckých kreací v dějinách polského filmu. Velmi přesně postihl „úspěšného mladého muže“, schopného, přizpůsobivého, chápajícího se příležitosti a utvářející ji ve svůj prospěch. Falk ve svém filmu ovšem neodsuzuje jen hrdinu samotného, ale především kulturní a morální úroveň společnosti, jejímž je Danielak produktem a v níž chce vyniknout. Nekritizuje pouze zákulisí zábavního světa pseudolidové kultury, ale také masy snadno manipulovatelných konzumentů. Předtanečník byl dokončen v roce 1977, v době, kdy byla plátna kin uvedena přelomová díla polského filmu Člověk z mramoru a Ochranné zbarvení. Strana se pokoušela pozastavit tuto kritickou vlnu. Předtanečník, který byl na schvalovací projekci velmi ostře napaden, se dostal do trezoru a teprve po roce se mohl objevit na plátnech kin. Ale i tehdy se objevily pokusy ovlivnit kritické ohlasy v předních polských novinách.
FELIKS FALK (1941)
Polský filmový a televizní režisér, scenárista, dramatik a také malíř a grafik. V roce 1966 absolvoval Akademii výtvarných umění ve Varšavě (studoval v letech 1959–1966). Pracoval jako obrazový redaktor měsíčníku Magazyn Polski. Napsal řadu divadelních, televizních a rozhlasových her, jako dramatik debutoval v roce 1967 jednoaktovkou Výtah. V roce 1973 absolvoval studium na filmové škole PWSFTiT v Lodži. Do světa filmu vstoupil o dva roky později třemi snímky – středometrážním Noclehem, epizodou Herečka pro povídkový film Obrázky ze života a dlouhometrážním hraným filmem Uprostřed léta. Jeho filmy se vyznačují výraznou stylizací a individuálním pohledem na symbolické situace, dramatickými scénami a senzitivním chováním postav. Pracuje pro varšavské studio Perspektywa, vede lekce scenáristiky na filmové škole v Lodži. Je spoluzakladatelem a prezidentem soukromé společnosti Fokus Film Ltd. Filmografie 1973: Nocleh (Nocleg), 1975: Herečka – z cyklu Obrázky ze života (Aktorka – z cyklu Obrazki z życia), Uprostřed léta (W środku lata), 1977: Předtanečník (Wodzirej), 1979: Vedle (Obok), Šance (Szansa), 1980: Laureát (Laureaz) – scénář, 1981: To byl jazz (Był jazz), Velký běh (Wielki bieg) – scénář, 1984: Baryton (Baryton) – scénář, Idol, 1986: Hrdina roku (Bohater roku), Nezvaný host (Nieproszony gość), 1989: Kapitál neboli Jak vydělat peníze v Polsku (Kapitał, czyli jak zrobic pieniądze w Polsce…), 1991: Konec hry (Koniec gry), 1993: Svévolná (Samowolka), 1994: Léto lásky (Lato miłośći), 1995: Daleko od sebe (Daleko od siebie), 2000: Tváře a masky (Twarze i maski), 2005: Komorník (Komornik)
Biografie a Filmografie Andrzeje Wajdy – viz snímek Člověk z mramoru
Polský film
16
ŽIVOT MATOUŠE Żywot Mateusza
Polsko 1967 / 76 min. / v pův. znění s titulky Režie: Witold Leszczyński / Scénář: Witold Leszczyński, Wojciech Solarz / Kamera: Andrzej Kostenko / Hudba: Anna Dolewska / Hrají: Franciszek Pieczka (Matouš), Anna Milewska (Olga), Wirgiliusz Gryń (Jan), Aleksander Fogiel (Hospodář), Hanna Skarżanka (Hospodyně), Małgorzata Braunek (Anna), Maria Janiec (Eva), Elżbieta Nowacka (dívka), Witold Leszczyński (muž v zahraničním automobilu) ad. Witold Leszczyński objevil román norského spisovatele Tarjeiho Vesaase Ptáci již na začátku 60. let, dlouhou dobu před vznikem samotného filmu. Oslovil autora předlohy, který byl proslulý tím, že zásadně odmítal nabídky filmařů, a dokázal ho přesvědčit o svém záměru a získat souhlas k adaptaci. Díky režisérce Wandě Jakubowské, která jediná tehdy projektu věřila a zaštítila ho svou autoritou, mohl Leszczyński natočit svůj absolventský film v koprodukci Filmové školy v Lodži a výrobní skupiny Start. Snímek byl ve své době pro běžnou polskou produkci z mnoha důvodů neobvyklý. Vyprávěl úspornou, nicméně vysoce básnivou formou o lidech odloučených od civilizace, a snad až příliš symbolicky zobrazoval potřebu útěku člověka od civilizace a jeho návratu k přírodě. Snímek ovšem zvláštním způsobem zarezonoval u polského publika – zaujal pravděpodobně nejen svou upřímností, ale i výborným hereckým výkonem Franciszka Pieczky – a diváci ho jednoznačně zvolili jako nejlepší film roku 1968. Lesczyński nás v něm zavádí do fotogenické krajiny jezer, kde v opuštěném a civilizaci vzdáleném domě žije hrdina filmu Matouš. Je to podivín a snílek, zvláštní člověk na hony vzdálený praktickému životu, ponořený do přírody, vnímající svět zcela jinak než my. Klade sobě, lidem a světu otázky, pohybuje se neustále na hranici snu a skutečnosti. Jediným lidským spojencem je Matoušovi jeho sestra Olga, ovšem když se ve hře objeví jiný muž, ke kterému přilne, Matouš s hrůzou zjišťuje, že se ocitá v citové samotě, kterou není schopen unést. Východisko nachází v odchodu z tohoto světa. Matouš může být pokládán za hlupáčka, postavu v našem umění dosti tradiční, ale to by byl omyl. Je spíš člověkem přecitlivělým, což z něho dělá člověka na jedné straně nepřizpůsobivého pravidlům života a naopak schopného prožívat obklopující jo svět způsobem hluboce lidským, dodává k pochopení postavy sám režisér. Leszczyński natočil společně s kameramanem Andrzejem Kostenkem básnický film – krásnou podívanou stvořenou z čistého filmového jazyka, ve kterém se kamera neutíká k zbytečným estétským efektům. (pb)
WITOLD LESZCZYŃSKI (1933, Łódź)
Režisér, scenárista a kameraman. Po absolvování Elektrotechnické fakulty na varšavské Polytechnice (1951–1955) pracoval u filmu jako zvukař (asistoval např. u Wajdova filmu Nezvaní hosté). V roce 1959 absolvoval obor kamera a v roce 1962 režii na filmové škole v Lodži (přátelil se tehdy s Romanem Polańským a Januszem Majewským). Inspirací jeho školního filmu Portrét muže s vyznamenáním (1959) se stal obraz z katalogu newyorského Muzea moderního umění, etuda Zábava (1960) zase vypráví o cyklistické cestě po Evropě. V zahraničí Leszczyński také od konce 60. let občas působil a mj. spolupracoval jako kameramanem filmu The Man Who Thought Things (1969) nebo sám natočil snímek What Makes Jacky Race (1970). Leszczyński je jedním z nejoriginálnějších polských tvůrců. Přestože byl svými kolegy přezdíván „inženýrem“, jeho filmy jsou spojovány s neobvykle citlivým pohledem na člověka žijícího ve velké harmonii s přírodou. O počátcích své kariéry režisér řekl: Chci natáčet jen takové filmy, které se mě přímo dotýkají – ať už jde o obsah, tak i o formu. Vedle vizuální stránky přikládá režisér také velkou váhu výběru hudby. Po úspěšném Životu Matouše (1967) Lesczyński realizuje společně s Kostenkem snímek Osobní inventura (1972), ve kterém sleduje lidské chování v situaci, kdy jsou hrdinové příběhu zadrženi celníky při návratu z několikatýdenní cesty v zahraničí. O životě zapadlé vesnice Taplary na východě Polska vypráví poetická Konopielka (1981), která vznikla podle románu Edwarda Redlińského. Magická Siekierezáda (1985) se zase inspirovala předlohou Edwarda Stachury. Bez odezvy prošel v Norsku natočený Kolos (1993), příběh nešťastných milenců podle předlohy Finna Alnaese, naopak pozitivní přijetí kritiky zaznamenalo a na atmosféru Života Matouše navázalo Requiem (2000), v hlavní roli opět s Franciszkem Pieczkou. Od konce Od roku 1997 vyučuje na Filmové škole v Lodži. (pb) Filmografie 1959: Portrét muže s vyznamenáním (Portret mężczyzny z medalem), 1960: Zábava (Zabawa), 1961: Skřivánek (Skowronek), 1963: Mansarda (asistent režie), Novoroční příběh (Przygoda noworoczna) – kamera, 1967: Život Matouše (Żywot Mateusza), 1972: Osobní inventura (Rewizja osobista), 1977: Rekolekcje, 1979: Úplněk (Pełnia) – kamera, 1981: Konopielka, 1985: Siekierezada, 1993: Kolos (Koloss), 2001: Requiem
Polský film
17
322
Českolovensko 1969 / 95 min. / v pův. znění Režie: Dušan Hanák / Scénář: Dušan Hanák, Ján Johanides / Kamera: Viktor Svoboda / Hudba: Ladislav Gerhart / Hrají: Václav Lohniský (Lauko), Lucyna Winnická (Marta), Josef Abrhám (Peter), Viktor Blaho (Greguš), Emil Horváth (Fajnor), Ferdinand Mazal (primář), Miroslav Macháček (ošetřující Lékař), Zdeněk Blažek (lékař), Olga Chodáková (hlavní Sestra) ad. Film jako diagnóza doby. Nekompromisní pohled na tragédii bývalého straníka, který se ocitá v nemocnici s podezřením na vážnou chorobu. Hlavní hrdina teskného a depresivního příběhu je dobrý člověk kuchař Lauko (životní role Václava Lohniského), který si hryže svědomí, protože se zapojil do násilné kolektivizace v 50. letech. Přestože rezignuje z přímočaré kariéry a odmítne i nadále přisluhovat straně a změní povolání, svému osudu neunikne, postupně ztrácí manželku a stále více se uzavírá. Podezření na rakovinu hrtanu jej pouze utvrzuje v bezvýchodnosti, stále více se propadá do zalykající šedi každodenní banality. 322 kongeniálním způsobem propojuje fikci s dokumentem, Hanák, který měl za sebou již několik výrazných dokumentů, se sice rozhodl pro hraný debut, jeho schopnost dokumentárního vidění je však jedinečná, pomocí zdánlivě banálních záběrů odhaluje složitý mikrokosmos lidství. Rozhodující účinek na vyznění filmu má specifická kamera Viktora Svobody, kterému se podařilo spojit zdánlivě protichůdné oblasti: uměleckost a autenticitu, kdy jednoznačně upřednostňuje reál před umělostí ateliéru. Zvláštní vizuální syrovost a nezapomenutelná „svěžest“ snímku byla dosažena i specifickým technickým způsobem při vyvolání negativu. Snímek vznikal za složitých podmínek proměňující se společenské situace. Hanák se nechal inspirovat povídkou spisovatele Jána Johanidese Potápača přitahujú pramene mora již koncem roku 1967, film dokončil za takzvaného „socialismu s lidskou tváří“. V nástupu normalizace v roce 1970 byl snímek na nátlak stažen z veřejné distribuce, aby se vynořil až v letech 90-tých. Paradoxní a příznačné je, že v roce 1969 získal snímek hlavní cenu na festivalu v Mennheimu, a to jen proto, že zde byl tajně převezen a promítán přes zákaz socialistického Filmexportu. (MJ)
DUŠAN HANÁK (1938, Bratislava)
V roce 1965 absolvoval studium režie na pražské FAMU. Natočil 20 krátkometrážních filmů, které upoutaly pozornost osobitým režijním rukopisem a byly oceněné v Oberhausenu, Montevideu, na Bienále mladého umění v Paříži a na mnohých dalších festivalech. Celovečerní filmy začal natáčet až po sovětské okupaci Československa, většina z nich byla hned po svém vzniku zakázána. Jeho celovečerní hraný debut 322 (1969) získal Grand Prix na 19. MFF v Mannheimu. Ve své tvorbě vychází z vlastní poetiky, ve které uplatňuje obrazovou symboliku, surrealistické motivy a metaforická vyjádření, Hanák dokáže nevšedně zobrazit citový svět svých hrdinů. Snímek Obrazy starého sveta (1972) vyprávějící o lidech žijících na okraji civilizace, byl s velkým úspěchem promítán v řadě zemí světa, ovšem až po sedmnácti letech v trezoru. Ružové sny (1976) zase zaujaly pravdivým vykreslením sociální situace v cikánské osadě a něžností a humorem. Další Hanákův zakázaný film – lidová tragikomedie o starém mládenci Ja milujem, ty miluješ (1980) byl uvedený až po osmi letech od svého vzniku na 39. MFF v Berlíne, kde získal Stříbrného medvěda za nejlepší režii. Film Tichá radosť (1985) zase vypráví o hledání hodnot v živote sedmatřicetileté ženy. Komorní snímek o vztahu dvou nevlastních sester Súkromné životy (1990) byl oceněn Zvláštní cenou poroty na MFF v Strassbourgu. V roce 1996 Hanák dokončil film Papierové hlavy, vypovídající o vztahu občana a totalitní moci. V roce 1999 napsal Dušan Hanák knihu Slepec a nahá slečna (Záznamy a fotografie). Působí jako profesor na Filmové a televizní fakultě VŠMU v Bratislavě. (pb) Filmografie 1963: Alcron, Šest otázek pro Jana Wericha, 1965: Artisti, Výzva do ticha, Metamorfózy (TV), 1966: Impresia (TV), Analógie, Prišiel k nám Old Shattterhand, 1967: Sonáta alebo Hľadanie šťastného čísla (TV), Omša, 1969: 322, 1972: Obrazy starého sveta, 1974: Let modrého ptáka, 1976: Ružové sny, 1977: Doktor Jorge (TV), 1980: Ja milujem, ty miluješ, 1981: Miesto medzi ľuďmi, 1983: Husia koža, 1985: Tichá radosť, 1990: Súkromné životy, 1996: Papierové hlavy
BOXER A SMRŤ
Československo 1962 / 110 min. / v pův. znění Režie: Peter Solan / Námět: Józef Hen / Scénář: Józef Hen, Tibor Vichta, Peter Solan / Kamera: Tibor Biath / Hudba: Wiliam Bukový / Hrají: Štefan Kvietik (Komínek), Manfred Krug (Walter Kraft), Valentina Thielová (Helga), Józef Kondrat ad. Velitel koncentračního tábora, sportovec Kraft (Manfred Krug), při udělování trestu smrti náhodně zjistí, že vězeň Komínek (Štefan Kvietik) má profesionální boxerské reflexy. Rozhodne se z něj udělat sparing partnera pro udržení kondice. Jedinou šancí na zachování života je nelehké přistoupení na pravidla hry, což se neobejde bez dramatických momentů. Vězeň je však natolik zesláblý, že musí držet speciální dietu, což jej vyloučí ze středu jeho spoluvězňů. Přestože je Komínek v ringu jednoznačně lepší, jeho výhra může paradoxně znamenat smrt. Jeho pobyt v lágru se tak sice změnil fyzicky k lepšímu, o to více se v něm prohlubuje psychologická propast, kdy touha po svobodě ustoupí kolektivní zodpovědnosti. Vypjaté psychologické drama s výrazným humanistickým poselstvím přináší překvapivě nový příběh z koncentračního tábora. Tragédie jedince na pozadí nacistického kultu těla vybízí k možnosti vyboxovat si život v duelu s velitelem koncentráku, ovšem vítězství zdaleka nemusí znamenat svobodu. Porážka tyrana může stejně tak znamenat smrt, jako pomalé umírání na nucených pracích. Co je tedy vítězství, pokud je vůbec možné? Solanův film fascinuje důsledným pojetím relativizace hodnot a schopností představit tradiční klišé v nečekaných souvislostech. Co znamená svoboda, když musíte dýchat popel svých spoluvězňů? Adaptace polské literární předlohy Józefa Hena (česky 1958), z které Solan vychází, byla přes dílčí zákazy natočena až za dva roky po schválení uměleckou komisí. Přestože soudruzi měli k příběhu řadu výhrad, včetně toho, že se jedná o cizího předlohu, Boxer a smrt vyhrál a ohlásil velkou změnu ve slovenské kinematografii, spolu s Uherovým Slnkem v sieti je považován za první film z takzvané slovenské nové vlny. (mj)
PETER SOLAN (1929, Banská Bystrica)
V roce 1953 absolvoval studium režie na pražské FAMU. V letech 1953–1956 působil v bratislavském Štúdiu dokumentárnych filmov, od roku 1956 natáčel hrané filmy ve Štúdiu hraných filmov. Hned jeho debut – komedie Čert nikdy nespí (1956) – značně polemizoval s vládní ideologií. Realizoval téměř 40 tematicky i žánrově různorodých dokumentárních, hraných a televizních snímků. V roce 1959 natočil Solan vůbec první slovenskou detektivku Muž, ktorý sa nevrátil. Zatímco v dokumentárních filmech vždy reflektoval soudobou společensko-politickou situaci, v hraných a televizních filmech zase klade důraz na důkladnou scénáristickou přípravu. Významná je jeho spolupráce zejména s Petrem Karvašem (Čert nespí, Prípad Barnabáš Kos) a Tiborem Vichtou, se kterým se poprvé setkal u příležitosti vzniku filmu Boxer a smrť (1962). V 70. letech Solan nemohl natáčet hrané filmy, realizoval tedy řadu pozoruhodných televizních a dokumentárních snímků. Od konce 70. let se opět vrací k hrané tvorbě. (pb) Filmografie 1955: Čert nespí, 1959: Muž, ktorý sa nevrátil, 1962: Boxer a smrť, 1963: Tvár v okne, 1964: Prípad Barnabáš Kos, 1965: Kým sa skončí táto noc, 1967: Sedem svedkov (TV), 1968: ...a sekat dobrotu (TV), Dialog 20-40-60, 1970: Pán si neželal nič, 1971: Slávny pes (TV), 1979: A pobežím až na kraj světa, 1982: Tušenie, 1984: O sláve a tráve
Slovenský film
18
ĽALIE POĽNÉ
Československo 1972 / 77 min. / v pův. znění Režie: Elo Havetta / Námět a scénář: Vincent Šikula na motivy své povídky Nebýva na každom vršku hostinec / Kamera: Jozef Šimončič / Hudba: Zdeněk Liška / Hrají: Lotar Radványi (Hejgeš), Vladimír Kostovič (Krujbel), Žofia Martišová (Pavla), Ivan Krivosudský (Kerenský), Emil Tomaščík (parobek), Marián Filadelfi (Pehavý), Ján Melkovič (Zavalitý), Ľudovít Króner (Šimon) ad. Antiheroická lyrizovaná tragikomedie od geniálního Elo Havetty, který sice předběhl dobu, ale „umřel na normalizaci“. Pocta obyčejným lidem, magické kráse obrazu a mytologickému vypravěčství. Dva veteráni 1. světové války Krujbel a Hejgeš, jsou zároveň nerozluční tuláci, kteří založili svou existenci na bezprostředním svědectví karnevalového života. Putují tak od jedné slovenské dědiny ke druhé, aby se nechali unášet vírem života. Krujbel je groteskní kazatel, který objevuje skrytý smysl zdánlivě tak prostých věcí jako jsou třeba polní květy. Ten druhý, Hejgeš je tulák bohém s dobrým vychováním a s hudebním nadáním. Přes všechnu tragikomiku a naivitu jejich chování, kdy se jeden vidí jako kazatel, druhý zase jako úspěšný nápadník bohaté vdovy, se režisérovi daří přinést poselství o lidských touhách oproštěných od civilizační mašinérie. Jeho film je ukázkou brilantně lehkého vypravěčství, kde nechybí bezprostřední opojení pouhou existencí a volností pohybu, ale kde se skrývá i poselství o nesmrtelnosti lidského ducha. Hlasitěji, poutníci! Vždyť ani já vás pořádně neslyším, jak vás potom může slyšet pánbůh?, provolává v závěru Krujbel z kostelní věže, ztratí přitom rovnováhu a řítí se do propasti. Subjektivní kamera padá, těsně před okamžikem smrtelného nárazu však odlétá volně do prostoru, k novým, zatím netušeným dobrodružstvím. Havettův druhý a poslední celovečerní snímek se záhy po premiéře znelíbil mocným a byl pro výstrahu zavřen do trezoru. Podobně jako v jeho debutu Slávnosť v botanickej zahrade i zde se objevuje obdiv k němé kinematografii, k metaforickému použití barev, k atmosféře vybledlých pohlednic a žánrových výjevů. Jarmareční popěvky, církevní rýmovačky, vojenské písničky a lidové pochody tvoří jedinečnou směs naivismu a lidové filozofie. Havetta je jeden z nejoriginálnějších talentů československé kinematografie, který se při použití filmových prostředků vrací k počátkům ilusionismu, kouzlo okamžiku mu je vším. Lalie poĺné jsou volně inspirovány novelou avantgardního spisovatele Vincenta Šikuly Nebýva na každom vršku hostinec. (MJ)
OBCHOD NA KORZE
Československo 1972 / 64 min. / v pův. znění Režie: Dušan Hanák / Scénář: Dušan Hanák /Kamera: Alojz Hanúsek / Hudba: G. F. Händel, Václav Hálek, Jozef Malovec / Hrají: Veronika Ralíková, Adam Kura, Jozef Országh, Juraj Michelík, Anton Miček, Františka Ševčíková, Adam Struhárňanský, Jozef Račko, Alojz Kováč, Matej Dudka ad. Pod vlivem kulturně-politické atmosféry normalizační kinematografie sedmdesátých let se Dušan Hanák obrátil k dokumentárnímu filmu. Obrazy starého sveta začal natáčet již v roce 1970 jako středometrážní snímek pro Slovenskou televizi, jeho realizaci později v souvislosti s narůstající metráží i organizačními změnami převzalo Filmové studio Koliba. Inspirací k natočení snímku se stalo pět fotografických cyklů Martina Martinčeka, které Dušan Hanák rozšířil o další portréty svébytných postav z Oravy a Liptova. V nevšedním snímku pak v sedmnácti obrazech (Úvod, Babka zo šopy, Adam človek, Bol som chlap, Slepý spevák, Ľudská komédia, Záznam I., Človek na kolenách, Pastier kozmonaut, Babka zvonárka, Tak som žil na svete, Dedko gajdoš, Starobinec v Terchovej, Záznam II., Starenka, ktorá spieva, Vtáky aj duše sa vracajú, Záver) citlivě a s pochopením kreslí podoby starých vesničanů, žijících zdánlivě na okraji společnosti, v podmínkách hraničících s bídou, ale ve vlastním svébytném světě. Vypráví o moudrosti těchto po všech stránkách zajímavých hrdinů nalézajících smysl života a majících sílu unést tíhu existence. I přes nepřízeň osudu dokáží prostřednictvím své vitality a víry žít. Hanák se ptá, co je pro člověka nejdůležitější a co má pro něho v životě největší cenu, a dostává se mu dojemně opravdové odpovědi, že smysl života může člověk nalézt i v těžkém nedostatku. Snímek zaujme též vytříbenou formou: Hanák prolíná výtvarně invenční dokumentární záběry s fotografiemi, asynchronní zvuková stopa a komentář vytvářejí zajímavé kontrasty, které v divákovi evokují nové a nové významy. Na schvalovacích projekcích byl film podroben ostré kritice. Hanák musel z filmu vypustit vše, co funkcionářům asociovalo smutek, neštěstí, bídu či víru v Boha. I přesto byl snímek ihned po premiéře zakázán a do kin se dostal až po šestnácti letech. Byl mj. uveden na Berlinale, kde získal jedno z ocenění. (pb)
JÁN KADÁR (1918–1979) a ELMAR KLOS (1918–1978)
Biografie a filmografie Dušana Hanáka – viz. snímek 322
Nejprve v roce 1957 absolvoval obor fotografie na Škole umeleckého priemyslu v Bratislavě. V roce 1961 začal studovat režii na pražské FAMU v ročníku Karla Kachyni, studium však nikdy nedokončil. K filmům z tohoto studentského období patří Gotická manéž pre jedného (1962), Svätá Jana (1963), 34 dní absolútneho kľudu (1965) nebo Predpoveď nula (1966). Ve své krátkometrážní tvorbě upřednostňoval sklon k obrazové výtvarnosti a improvizaci. V roce 1968 nastoupil jako režisér do Slovenského filmu. Debutoval filmem Slávnosť v botanickej záhrade (1969), mozaikovité vyprávění o potřebě zázraku v lidském životě a o tři roky později natočil svůj druhý a poslední hraný snímek Lalie poľné (1972). Obě tato díla byla pozoruhodnými skvosty, které ovšem tehdejší doba nedokázala přijmout. Svým naturelem Havetta směřoval k surrealistickému vidění problémového světa, snažil se však, aby jeho filmařské výpovědi neztratily srozumitelnost a sdělnost. Později režíroval televizní inscenace a dokumentární filmy, realizoval také nekonvenční filmový magazín Ráčte vstúpiť. Zemřel na žaludeční krvácení v roce 1975. (pb)
Od roku 1952 tvořili nerozlučnou tvůrčí dvojici. Ján Kadár původně studoval práva a v roce 1938 se dal zapsat na bratislavskou fotografickou a filmovou školu Karla Plicky. Po osvobození pracoval jako asistent produkce a režisér slovenského Krátkého filmu (dokument Na troskách vyrástá život). V roce 1947 přešel na Barrandov a v roce 1950 natočil slovenskou agitační veselohru Katka, která lákala dívky z vesnice na práci v továrnách. Elmar Klos již jako student psal filmové scénáře. Ve 30. letech pracoval ve filmových ateliérech ve Zlíně. Spolupráce obou tvůrců začala podle skutečné události natočeným, ale značně nepodařeným snímkem Únos (1952), pokračovala satirickou hudební veselohrou Hudba z Marsu (1955), neorealisticky kritickým dramatem Tam na konečné (1957) a satirou Tři přání (1958). Velkého mistrovství dosáhli trojicí filmů z první poloviny 60. let – Smrt si říká Engelchen, Obžalovaný a Obchod na korze. Poté pracovali společně na scénáři filmu Válka s mloky, ale projekt nebyl realizován. Události roku 1968 oba tvůrce rozdělují. Klos zůstává v Československu, ale je mu znemožněna práce ve filmu, a tak nuceně odchází do důchodu. Kádár odjel do USA, kde z jeho tvorby zaujaly zejména snímky Anděl Levin (1970) a Co mi táta nalhal (1975), ve kterých zobrazuje zejména osudy Židů.
Filmografie 1962: Gotická manéž pre jedného, 1963: Svätá Jana, 1964: Život na divoko, Obed v tráve, 1965: 34 dnov absolutného kľudu, Predpoveď nula, 1969: Slávnosť v botanickej záhrade, 1972: Lalie poľné, 1973: Dve lásky skromného Púchovčana (TV), 1974: Všade stretneš mladých ludí, Škoda lásky
Filmografie 1950: Katka (Kádár), 1952: Únos, 1955: Hudba z Marsu, 1957: Tam na konečné, 1958: Tři přání, 1960: Mládí, 1963: Smrt si říká Engelchen, 1964: Obžalovaný, 1965: Obchod na korze, 1969: Touha zvaná Anada, 1970: Anděl Levin (Kádár), 1975: Co mi táta nalhal (Kádár)
ELO HAVETTA (1938–1975)
OBRAZY STARÉHO SVETA
Československo 1965 / 122 min / v pův. znění Režie: Ján Kadár, Elmar Klos / Předloha: Ladislav Grosman / Scénář: Ladislav Grosman, Ján Kadár, Elmar Klos / Kamera: Vladimír Novotný / Hudba: Zdeněk Liška / Hrají: Ida Kamińska (Rozália Lautmannová), Jozef Króner (Tóno Brtko), František Zvarík (Kolkocký), Hana Slivková (Evelyna), Martin Hollý st. (Kuchár) ad. Film o nemožnosti kompromisu se zlem, o slabosti, strachu, nevědomosti a hlouposti jako živné půdě pro hlasatele násilí. Děj filmu, zkonstruovaný na podkladě skutečné události, je situován do roku 1942, do prostoru malého městečka ve Slovenském státě. Poctivý truhlář Tono Brtko – průměrný jako člověk i jako občan – se dostává do vleku okolních událostí a nástrah: unaveně a rezignovaně odráží hašteřivé výpady manželky, která mu vyčítá nepodnikavost a neschopnost zajistit rodině blahobyt, a tak přijímá danajský dar: licenci na obchod staré Židovky Lautmanky, konfiskovaný podle norimberských zákonů o arizaci. Je vmanipulován do pozice, po níž nikdy netoužil. Zjistí, že paní Lautmannová již dávno nic v obchodě neprodává a žije z podpory poskytované židovskou obcí. Tono se tak ocitá mezi dvěma světy: čistým, nedotknutelným světem staré nahluchlé Židovky a světem reality. Neumí vládnout tvrdou rukou a nemůže tudíž starou paní bez záchvěvu svědomí z arizovaného obchodu vyhnat a poslat do transportu. Ale nemůže také zpátky. Má strach ze sebe i ze svého svědomí. Brtko svoje provinění zastírá, snaží se před ním utéct. Jediné východisko nachází ve smrti. Vrcholné dílo úspěšného režisérského tandemu přijal celý kulturní svět s nadšením jako vzrušující etické poselství se strhujícím uměleckým vyjádřením. U nás byl film dvacet let zakázaný. Klasicky cítěné realistické herectví obhájilo svoji podmanivost v příboji moderních vyjadřovacích forem 60. let. Podobenství vrcholí v závěrečném snovém obraze naivní vidiny lidského štěstí, vytrysknuté z hluboké úzkosti zbloudilé duše. V roli slušného člověka, z něhož nakonec poměry udělaly něco, čím nikdy nechtěl být, podal vynikající herecký výkon Jozef Króner, skvělá byla též jeho protihráčka Ida Kaminská. Film získal cenu Americké filmové akademie – Oscara za nejlepší zahraniční snímek.
19
RUŽOVÉ SNY
Československo 1976 / 87 min. / v pův. znění Režie: Dušan Hanák / Scénář: Dušan Hanák a Dušan Dušek / Kamera: Dodo Šimončič / Hudba: Petr Hapka / Hrají: Juraj Nvôta (Jakub), Iva Bittová (Jolanka), Josef Hlinomaz (strýček Anton), Marie Motlová (Múčková), Ľudovít Kroner (Marcel) ad. V polovině 70. let se oba dva Hanákovy realizované celovečerní snímky – 322 a Obrazy starého sveta – ocitly na seznamu zakázaných děl. Normalizační funkcionáři naléhali, aby byl Hanák přeřazen do funkce pomocného režiséra, nicméně právě v této těžké situaci začal společně se spisovatelem Dušanem Dušekem připravovat scénář svého dalšího filmu Ružové sny. Realizaci shakespearovsky laděného milostného příběhu lásky cikánky Johanky a pošťáka Jakuba předcházelo důkladné obeznamování se obou tvůrců s romským prostředím: …v prípade Ružových snov sme cielene chodili niekoľko týždňov napríklad po východnom Slovensku, navštevovali rómske osady a stretávali sa s ľuďmi, doslova sme u nich spávali. Toto niekoľkotýždňové zbieranie materiálu naozaj prinieslo svoje ovocie. Starú matku, ktorá hrá v Ružových snoch, slepú starú pani, pritom naozaj krásnú, sme objavili priamo v Košiciach v jednom schátralom dome, kde sedela na posteli. Dušan Hanák ju potom aj obsadil: hrala vlastne seba. Podobne to bolo aj v prípade Jolankinho otca a Jolankiných súrodencov, čo boli taktiež neherci Rómovia, objavení počas našich túlačiek a hľadaní materiálu, vzpomíná scenárista Dušek. Jednu z Romek ztělesnila také Věra Bílá. Vznikl tak první slovenský film o rómském etniku a jeho životě, tedy o lidech na okraji společnosti, kteří Dušana Hanáka vždy bytostně přitahovali. Ružové sny jsou současně také filmem o loučení dospívání s dětstvím. Mladí hrdinové vychutnávají svět kolem sebe, vnímají jeho krásu a radost. Nedokáží ještě přesně odhadnout rozdíl mezi hrou a vážným každodenním životem. Bezelstný vztah obou hrdinů naráží na předsudky obou rodin, nelíbí se Jakubovým rodičům, ani dívčiným bratrům. S přibývajícími povinnostmi se do křehké lásky postupně začne vkrádat deziluze... Film Ružové sny patří k nejúspěšnějším slovenským filmům. Získal řadu ocenění na domácích i zahraničních festivalech. Zároveň měl velmi dobrou odezvu také u mladých diváků, a také u romského etnika, na což vzpomíná také Dušan Hanák: Rómovia boli vďační za to, že si ich vôbec niekto všimol. Oni prijímali film ako potvrdenie svojej identity. Mnohí z nich videli film niekoľkokrát. Hlavná pieseň filmu O poštáris avel, ktorú som našiel na východnom Slovensku, sa po uvedení filmu stala rómskou hymnou… (pb) Biografie a filmografie Dušana Hanáka – viz. snímek 322
SIGNUM LAUDIS
Československo 1980 / 88 min. / v pův. znění Režie: Martin Hollý / Námět: Vladimír Kalina / Scénář: Vladimír Kalina, Jiří Křižan / Kamera: František Uldrich / Hudba: Zdeněk Liška / Hrají: Vlado Müller (kaprál Hoferik), Josef Bláha (hejtman König), Ilja Prachař (generál Berger), Radovan Lukavský (Gross), Jiří Kodet (leutnant Kostolány), Miroslav Zounar (leutnant von Pallawski), Ladislav Frej (oberst leutnant Ziegler) ad. Režisér Martin Hollý v roce 1980 natočil podle námětu Vladimíra Kaliny a scénáře Jiřího Křižana v česko-slovenské koprodukci realizačně velmi náročný, psychologický snímek Signum laudis. Na přípravu i realizaci bylo poměrně málo času, protože děj se odehrává v pozdním podzimu a štáb musel vyvinout maximální úsilí, aby připravil exteriéry, v nichž se převážná většina filmových scén odehrává, vzpomíná na natáčení Martin Hollý. Děj filmu se odehrává v roce 1917 kdesi na východní frontě, v období, kdy se rakousko-uherská monarchie začíná rozpadat. Hrdinou filmu je kaprál Hoferik (vynikající Vlado Müller), který se dal dobrovolně naverbovat. Byl příliš zaslepený, než aby pochopil nesmyslnost a zrůdnost války. Je to drsný chlap, který neváhá fanaticky hnát své kamarády na smrt. Nepřemýšlí o příčinách a smyslu této stejně již prohrané války, ale řídí se heslem – voják musí plnit své povinnosti a rozkazy. Právě za tuto svou „statečnost“ obdrží vysoké vojenské vyznamenání Signum laudis, které se obvykle udělovalo pouze vysokým důstojníkům. Toto vyznamenání v Hoferikovi jen zesílí vědomí vlastní důležitosti. Jeho houževnaté hrdinství se ale v kritické situaci stane překážkou pragmaticky krutým důstojníkům, za což musí hrdina krvavě platit. Mikrosvět vojenské jednotky tak odráží marasmus společnosti nejen své doby. Martin Hollý se nesoustředil jen na výborné herecké výkony českých a slovenských herců. Snaží se klást důraz rovnoměrně na všechny prvky filmové řeči: výtvarná stylizace dokáže „povznést“ obrazy špinavé války do vizuální poezie a hudební doprovod Zdeňka Lišky zase kontrapunkticky a ironicky komentuje dramatický děj. Signum laudis patří k těm velkým válečným dílům, která překročila své původní žánrové vymezení. (pb)
MARTIN HOLLÝ (1931, Košice – 2004, Bratislava)
SLNKO V SIETI
Československo 1962 / 90 min. / v pův. znění Režie: Štefan Uher / Scénář: Alfonz Bednár / Kamera: Stanislav Szomolányi / Hudba: Ilja Zeljenka / Hrají: Marián Bielik (Fajolo – Michal Dočolomanský), Jana Beláková (Bela), Oľga Šalagová (Jana), Eliška Nosáľová-Daňová (Stana Blažejová, Belina Matka), Pavol Chrobák (mechanizátor Blažej – Viliam Pol), Ľubo Roman (Peťo) ad. Lyrický obraz procesu dospívání dvou mladých hrdinů – studentů Bely a Fajola, kteří se setkávají na střeše činžáku, aby se potýkali s nejistotami první lásky. Jejich vzájemné sbližování a hledání smyslu života se prolíná s osudy blízkých (Belina slepá matka) či vzdálených postav (starý rybář, skrze jehož rybářskou síť Fajolo vyhlíží západ „slnka“). Svou životní nezkušenost se oba snaží zakrývat hraným cynismem a pózou. Chlapec Fajolo v intimním vztahu ovšem nenachází uspokojení, a tak z města alespoň nakrátko „uniká“ na brigádu na vesnici. Ani tady se nesetkává s ničím jiným než s pokrytectvím a bohapustými frázemi: lidé se sice ohánějí angažovanými politickými hesly o budování venkova, na druhé straně se jim nechce pracovat a rozkrádají družstevní majetek, jak to jen jde. Film zaujal nejen díky otevřeně formulovaným etickým otázkám, ale také pro své estetické kvality, které znamenaly průlom ve vývoji československého filmu 60. let. Slnko v sieti je právem nazýváno zjevením v kinematografii první poloviny 60. let a bývá označováno jako první snímek tzv. československé nové vlny. Uher společně se scenáristou Alfonzem Bednárem nestaví svůj příběh na klasické fabuli s lineárně rozvíjeným dějem, ale snaží se naopak všechny ověřené hodnoty rozbíjet a hledat nové pojetí výsledného tvaru. K tomu využívají rovněž dokumentaristické prvky filmu-pravdy a současně i výtvarně stylizované poetické obrazy (kamera Stanislav Szomolányi), podpořené hrdinovými vnitřními lyrickými monology. Zmatek citového a mravního dospívání mladého člověka byl ve své době chápán jako metafora nespokojeného pohledu na tehdejší politickou a společenskou situaci v Československu, představitelé ÚV KSS si do názvu filmu místo „slnka“ dosadili „stranu“, a tak byl film po jeho premiérovém uvedení dokonce nakrátko stažen z distribuce. (pb)
Syn herce a divadelního režiséra Martina Hollého staršího. Po nedokončeném studiu pražské FAMU (1951–1953) natáčel nejprve dokumentární filmy pro studio krátkých filmů v Bratislavě, v letech 1958–1961 jako asistent režie a pomocný režisér ve Filmovém studiu Barrandov. Od roku 1962 natáčel také hrané filmy v Slovenskom filme Bratislava. Debutoval filmem Havrania cesta (1962), vyprávějícím o životních a pracovních osudech party montérů. Dlouhodobě spolupracoval také se scenáristou Tiborem Vichtou. Na svém kontě má asi 35 celovečerních hraných filmů a několik úspěšných televizních inscenací. Jako univerzální režisér prošel Holý téměř všemi žánry filmu: od kriminálního snímku Prípad pre obhajcu (1964), přes komedii Jeden deň pre starú paniu (1966), romanticko-sentimentální příběhy z tatranského prostředí Medená veža (1970) a Orlie pierko (1971), dramatické příběhy z 1. a 2. světové války Súkromná vojna (1977), Signum laudis (1980) a ...nebo být zabit (1985), až po pohádku Soľ nad zlato (1982). Pro jeho filmy je charakteristické výborné zvládnutí filmové techniky a řemeslné dokonalosti. V 90. letech natáčel jen v České republice: Zámek v Čechách, Cesta peklem a televizní seriál Na lavici obžalovaných justice. Filmografie 1962: Havrania cesta, 1964: Prípad pre obhajcu, 1966: Jeden deň pre starú paniu, 1970: Medená veža, 1971: Orlie pierko, 1973: Hriech Kataríny Padychovej, 1974: Kto odchádza v daždi..., 1975: Horúčka, 1977: Súkromná vojna, 1979: Smrť šitá na mieru, 1980: Signum laudis, 1981: Noční jazdci, 1982: Soľ nad zlato, 1983: Mŕtvi učia živých, 1985: ...nebo být zabit, 1987: Zuřivý reportér, 1988: Lovec senzací, 1989: Právo na minulosť, 1990: Tichá bolest, 1995: Cesta peklem
Slovenský film
20
ŠTEFAN UHER (1930, Prievidza – 1993, Bratislava)
Slovenský režisér a scenárista. V roce 1950 začal studovat FAMU a po absolvování v roce 1955 nastoupil do Štúdia dokumentárnych filmov Bratislava (1955–1960). Stal se vůdčí osobností slovenských dokumentaristů a svými filmy se kriticky vyjadřoval k různým společenským a lidským problémům. Výrazně tak přispěl k formování tzv. „zlaté éry slovenského dokumentu“. Od roku 1960 nastoupil jako režisér do Štúdia hraných filmov. Po debutu „o mládeži pro mládež“ My z deviatej A (1961) natočil přelomové a oslňující Slnko v sieti (1962), které následovaly neméně úspěšné tituly jako Organ (1964), Panna Zázračnica (1966) či Tri dcéry (1967). Uher v nich navázal intenzivnější spolupráci se spisovatelem a scenáristou Alfonzem Bednárem a kameramanem Stanislavem Szomolányim. Od 80. let působil také jako pedagog na Katedře filmové režie na VŠMU a věnoval se i televizní tvorbě. Natočil celkem osmnáct hraných děl, z nichž mnohá patří do zlatého fondu slovenského filmového umění. Jako vnímavý pozorovatel života a experimentátor dokázal vždy pravdivě zachytit život kolem nás: nejinak tomu bylo např. ve filmech Kosenie Jastrabej lúky (1981) či v tragikomedii Pásla kone na betóne (1982). (pb)
Filmografie Krátkometrážní dokumentární tvorba: 1955: Cesta nad oblaky, Prvá práca, Stredoeurópský pohár, Učiteľka, 1956: Ľudia pod Vihorlatom, 1957: Tu kráčajú tragédie, 1958: Niekde v novembri, Lodníci bez mora, 1959: Očami kamery, Poznačení tmou, Slávne slávne, 1961: Kvety na Silici, 1963: Rozhovor (scénář) Hraná tvorba: 1958: Bolo raz priateľstvo, 1961: My z deviatej A, 1962: Slnko v sieti, 1964: Organ, 1966: Panna Zázračnica, 1967: Tri dcéry, 1969: Génius, 1971: Keby som mal pušku, 1972: Javor a Juliana, 1973: Dolina, 1974: Veľká noc a veľký deň, 1975: Horúčka, Studené podnebie (TV), 1976: Keby som mal dievča, 1977: Penelopa, 1978: Zlaté časy, 1979: Kamarátky, 1980: Moje kone vrané (TV seriál), 1981: Kosenie Jastrabiej lúky, 1982: Pásla kone na betóne, 1986: Šiesta veta, 1988: Správca skanzenu
ŠTYRIDSAŤŠTYRI
Československo 1957 / 121 min. / v pův. znění Režie: Paľo Bielik / Scénář: Paľo Bielik / Kamera: František Lukeš / Hudba: Milan Novák / Hrají: Juraj Sarvaš (Viktor Kolibík), Dušan Blaškovič (Tóno Mikleš), Ctibor Filčík (kapitán Deutsch), Július Vašek (Matej Frujak), Ivan Mistrík (Štefko Badánik), Elena Pappová-Zvaríková (Julka Kolibcová), Andrej Chmelko (major Balki von Dreznik) ad. Dramatický příběh námětově čerpající ze skutečné události – protidůstojnické vzpoury 71. trenčínského pěšího pluku v Kragujevaci v době 1. světové války. Snímek se dělí na dvě části. V první sledujeme prehistorii postav, především Viktora Kolibíka, který prožil těsně před vypuknutím války několik krásných dnů se svou milou Julkou. Než se s ní mohl oženit, byl odveden. Prošel ruskou frontou, byl zraněn a zajat, po revoluci se těžce nemocný vrátil domů. Rakušané ho však jako zběha poslali na srbskou frontu. Právě zde se odehrávají události druhé roviny filmu: vzpoura slovenské posádky v Kragujevci, které Viktor velel a která byla ovšem potlačena a čtyřiačtyřicet účastníků bylo hromadně popraveno. Události jsou kompozičně zarámované pochodem odsouzenců na smrt, který exponuje i uzavírá celé vyprávění. Bielik natočil přelomové dílo slovenské kinematografie – a to jak po stránce uchopení historického tématu a jeho zpracování, tak i po stránce formální a kompoziční. Vedle plastického vykreslení vztahů jednotlivců vytváří Bielik portrét kolektivního hrdinství, evokuje přirozeně a bez výrazného politického ukotvení v dogmatech odeznívajícího socialistického realismu pocit sociální nespravedlnosti, který vede k spontánnímu odporu. Bielik také opouští popisně symbolickou poetiku, ve svém pojetí rád naznačuje a nutí tak diváka k aktivní účasti na odhalování jednotlivých významových složek filmu. Ve filmu mistrovsky pracuje s gradováním významů (největší dramatickou sílu mají události v Kragujevci), má smysl pro celkový rytmus filmu, mimořádně působivě dokáže ve spolupráci s kameramanem Františkem Lukešem aranžovat masové a bojové výjevy. (pb)
PAĽO BIELIK (1910, Senica – 1983, Bratislava)
Slovenský herec, filmový režisér a scenárista. Nejprve hrál ochotnické divadlo v Banské Bystrici. Tam ho v roli Jánošíka uviděl Karel Plicka a doporučil ho Martinu Fričovi pro titulní roli jeho stejnojmenného filmu (1936). Úspěch snímku přivedl Bielika na profesionální divadelní dráhu (1939–41 SND Bratislava). Za války začal natáčet krátké filmy a po roce 1945 se stal režisérem celovečerních hraných filmů. Vlčie diery (1948) námětově čerpají z doby Slovenského národního povstání, Priehrada (1950) mapuje budovatelské snahy slovenského lidu, podobný, s dobovými názory spřízněný, duch realistického přerodu slovenských lidí uprostřed socialistické výstavby obsahuje snímek Lazy sa pohly (1952). Následovala komedie ze současnosti V piatok trinásteho (1954) a především zlomové dílo v Bielikově kariéře – snímek Štyridsaťštyri (1957). K tematice Slovenského národního povstání se pak vrací ve filmu Kapitán Dabač (1959), osud dějin národa i jednotlivce-revolucionáře sleduje v dvoudílné epopeji Jánošík (1962–63). První slovenský barevný velkofilm Majster kat (1966) můžeme označit za téměř pohádkové vyprávění o lidské lásce a nenávisti. Po svém debutu u Friče hrál i v některých dalších filmech u tohoto významného režiséra (Hordubalové, Čapkovy povídky). Při natáčení vůbec prvního na Slovensku vyrobeného filmu Varúj! byl Fričovým spolurežisérem a vytvořil i jednu z hlavních postav. Jeho filmy byly převážně baladicky laděnými příběhy silných, energických charakterů, z nichž nejeden skončil tragicky, zatímco veseloherní látky jsou v Bielikově filmografii výjimkou. Filmografie 1946: Varúj..! (námět, scénář, role Ondrej Muranica), 1948: Vlčie diery, 1950: Priehrada, 1952: Lazy sa pohli, 1953: V piatok trinásteho, 1957: Štyridsaťštyri, 1959: Kapitán Dabač, 1962: Jánošík I, 1963: Jánošík II, 1966: Majster kat, 1968: Traja svedkovia, 1975: Stretnutie (scénář), 1978: Nie (scénář)
ZÁHRADA
SR 1995 / 95 min. / v pův. znění Režie: Martin Šulík / Námět: Martin Šulík, Marek Leščák / Scénář: Martin Šulík, Marek Leščák, Ondrej Šulaj (spolupráce na scénáři) / Kamera: Martin Štrba / Hudba: Vladimír Godár / Hrají: Roman Luknár (Jakub), Marián Labuda (Jakubův otec), Zuzana Šulajová (Helena), Jana Švandová (Tereza), Katarína Vrzalová (Helenina matka), Dušan Trančík (Terezin muž) ad. Úspěšná Záhrada zachycuje příběh třicetiletého Jakuba (Dušan Luknár) v době, kdy čelí jednomu problému za druhým. Je nespokojený se svou prací učitele a vztahem ke vdané ženě, nerozumí si s otcem, se kterým sdílí společnou domácnost. Jakub se rozhodne radikálně změnit vlastní život, odjíždí na pár dní na venkov do opuštěného dědečkova domu. Ani netuší, že na tomto podivném místě – v rajské zahradě plné pokušení i poučení – setrvá mnohem déle, než původně čekal. Neobyčejný svět, v němž se ocitá, mu pomůže vidět věci jinak. Snímek symbolizuje potřebu útěku zpět k přírodě spojenou se znovuodhalováním dávných zapomenutých znalostí a zkušeností, hodnot (z dědečkova deníku se Jakub například dozvídá, jak upéct chléb) a zároveň zdůrazňuje potřebu hledání klidu, harmonie a přirozenosti bytí vzdáleného od nepotřebné civilizace. Šulíkův snímek se vyznačuje výraznou a nezaměnitelnou poetikou a zcela specifickým režijním rukopisem, který je poučený principy tvorby některých příslušníků československé nové vlny (Dušan Hanák, Miloš Forman). Šulík, který téměř vždy spolupracuje se svými osvědčenými partnery – kameramanem Martinem Štrbou, scenáristou Ondrejem Šulajem a hudebním skladatelem Vladimírem Godárem, si vystačí s malým množstvím symbolických dialogů, mnohem raději komunikuje s divákem skrze pohádkové obrazy. Vyprávění Záhrady je členěno do čtrnácti kapitol s příslušnými názvy. Na malé ploše se tu tvůrcům podařilo soustředit velké množství významových vrstev: střídají melancholii, groteskno, smích, filosoficko-poetickou linii dokáží úhledně skloubit s parodií a burleskou. Film získal řadu ocenění, mj. i Českého lva za nejlepší film roku 1995. (pb)
MARTIN ŠULÍK (1962, Žilina)
V roce 1986 absolvoval filmovou a televizní režii na Vysoké škola múzických umění v Bratislavě. Z jedné z nejvýraznějších osobností nastupující filmařské generace vyrostl výjimečný filmař s originálním pohledem na skutečnost a svérázným zobrazením světa, který jej obklopuje. V roce 1984 ztvárnil hlavní roli ve filmu Uhol pohľadu režiséra Vladimíra Balca, pro kterého společně s Mariánem Zacharem napsal scénář k filmu Postoj (1988). Za svou kariéru vytvořil více než dvacet projektů různých žánrů – od animovaného filmu (Životopis, 1982), přes krátké i středometrážní filmy (Staccato, Ticho, Dosky, Stolička ad.), dokumenty (Hurá, Monolog Nikity Michalkova, Súkromný skanzen ad.) až k celovečerním filmům. Režijně debutoval v roce 1991 snímkem Neha. Jeho filmy získaly řadu mezinárodních cen na festivalech a přehlídkách (Cottbus, Lagow, Porto, Strasbourg, Karlovy Vary, Bologna, Mannheim, Torino, Rotterdam, Minsk). Vyzkoušel si i divadelní režii (B. Brecht: Pan Puntila a jeho sluha Matti – VŠMU Bratislava, S. I. Witkiewicz: Matka – DSNP Martin). Filmografie 1982: Posledná večera, 1983: Rozhovor, 1984: Uhol pohľadu (jako Ivan Stoklas), 1985: Skon Pala Ročku, 1986: Staccato, Zakázané uvoľnenie (jako Frco), 1988: Ticho, Postoj (scenárista), 1989: Stolička, 1990: Zem – voda – vzduch, 1991: Neha, 1992: Všetko čo mám rád, 1993: Don Quijote z Krivian, 1995: Záhrada, 1997: Orbis Pictus, 1999: Praha očima, 2000: Krajinka, 2002: Výlet (role faráře), 2003: Klíč k určování trpaslíků aneb Poslední cesta Lemuela Gullivera, 2004: Visions of Europe, 2005: Sluneční stát
21
ZBEHOVIA A PÚTNICI
Československo 1968 / 101 min. / v pův. znění Režie: Juraj Jakubisko / Scénář: Ladislav Ťažký, Karol Sidon, Juraj Jakubisko / Kamera: Juraj Jakubisko / Hudba: Štěpán Koníček / Hrají: Mikuláš Ladižinský (Martin, Nikolaj), Jana Stehnová (Dívka), Augustín Kubáň (Smrt, Bílý husar), Helena Gorová (Lila), Magda Vašáryová (Dominika), Alexandra Sekuľová (Mara), Olga Adamicková (Stařena), Juraj Kukura (Hřebenář) ad. Tři povídky Zbehovia, Dominika, Pútnici, pokaždé jedno téma: apokalyptický obraz války, deheroizace. Příběh z první světové vypráví o vojenském zběhovi romského původu, který se chce vyhnout krutosti a vraždění, ale v rodinném zázemí se stane nejen svědkem dalších hrůz a on sám se jich účastní. Druhý příběh je o zákonu, který slouží k ospravedlnění lidských činů. Skupinka partyzánů v něm má bojovat s nepřítelem, paradoxně však zabíjí civilisty. Třetí povídka nás zavádí k vizi života po jaderné katastrofě. Skupinka lidí, kteří přežijí v podzemním úkrytu se navzájem vyvraždí. Spojujícím prvkem v samostatných příbězích je postavy Smrti. Jakubisko čerpá z mýtického folklóru, a přestože Smrt putuje z jednoho příběhu do druhého, nakonec symbolicky hyne během atomové Apokalypsy. Jakubiskovým filmem vrcholí antiheroické zobrazení válečných konfliktů. Kromě exprese, absurdity doby, a především krutosti, spojuje všechny příběhy nezaměnitelný výtvarný ráz. Jakubisko originálně experimentuje s významem barvy, střídá nejen černobílé záběry s barevnými, ale forma mu je prostředkem k symbolizaci a personifikaci. Jakubiskův znepokojivý, originální opus byl před mocnými uvržen v nemilost a na dvacet let zmizel v normalizačním trezoru. Hlavním důvodem k zakázání filmu byl prostřední příběh o partyzánech vedených sovětským velitelem, kteří vraždí nevinné. Nevyzpytatelný život, tak magicky zachycený ve filmech z 60. let musel ustoupit před plakátovými obrazy totalitních supermanů, kteří neváhají a již vůbec nejsou schopni prožívat pocit ohrožení nebo snad viny. (mj)
JURAJ JAKUBISKO (1938, Kojšov)
Vystudoval uměleckou fotografii na Střední umělecko-průmyslové škole v Bratislavě a režii na FAMU (1959–1966). Už během studia upoutal etudami Mlčení (1962), Déšť, Čekání na Godota (oba 1965), které získaly mezinárodní uznaní na světových festivalech. Nejprve pracoval v Laterně Magice (1966), od roku 1967 působil jako režisér Štúdia hraných filmov v Bratislavě. Debutoval v roce 1967 autorským filmem Kristovy roky. Jeho další tři tituly – Zbehovia a pútnici (1968), Vtáčkovia, siroty a blázni (1969) a Dovidenia v pekle, priatelia (1970, dokončeno 1990) byly i přes svůj mezinárodní úspěch a nepochybné umělecké kvality normalizační ideologickou cenzurou zakázány. V 70. letech se Jakubisko musel věnovat výhradně dokumentární tvorbě, nevzdal se ale formálního experimentování a vytvořil zajímavá a hodnotná díla – dokumenty Stavba storočia (1972), Tri vrecia cementu a živý kohút (1976), Bubeník Červeného kríža (1977), reklamy Omnia vyváža (1975), Z. K. L. (1977). K hrané tvorbě se vrátil až v roce 1979 filmem Postav dom, zasaď strom. V roce 1983 natočil rozsáhlou historickou fresku Tisícročná včela, ve které nastoloval otázky historického smyslu existence a charakteru slovenského národa. Mezinárodní filmová ocenění získal za adaptaci pohádky bratří Grimmů Perinbaba (1985). V 90. letech natočil filmy Lepšie byť bohatý a zdravý ako chudý a nemocný (1992) a rozsáhlý epos Nejasná zpráva o konci světa (1997), ve kterém předkládá své antimilitaristické vize konfrontace života a smrti a hledání existenčního smyslu. V roce 2004 pobouřil diváckou veřejnost filmem „o sexu za každou cenu“ Post Coitum. (pb) Filmografie 1960: Každý den má svoje jméno, 1963: Mlčení, 1965: Déšť, 1966: Čekají na Godota, 1967: Kristove roky, 1968: Zbehovia a pútnici, 1970: Vtáčkovia, siroty a blázni, Dovidenia v pekle, priatelia, 1972: Stavba storočia, 1974: Ondrej Nepela, Výstavba tranzitového plynovodu ZSSR, NDR, Západná Európa, 1975: Omnia, Slovensko – krajina pod Tatrami, 1976: Filmy v mesiaci ČSSP, Tri vrecia cementu a živý kohút, 1977: Bubeník Červeného kríža, 1978: Dožinky ’77, 1979: Postav dom, zasaď strom, Nevera po slovensky I, II, III, 1992: Lepší je být bohatý a zdravý než chudý a nemocný, 1997: Nejasná zpráva o konci světa, 2004: Post Coitum
ZEM SPIEVA
ČSR 1933 / 63 min. / v pův. znění Režie: Karel Plicka / Námět a scénář: Karel Plicka / Kamera: Karel Plicka / Hudba: František Škvor / Střih: Alexander Hackenschmied Hledal jsem pro lidovou píseň rovnocenný projev výtvarný. Jako hudebník – výtvarník našel jsem ho ve filmu. Jen film mi dovolil výtvarně vyjádřit píseň v její funkci, v ději, v pohybu a rytmu. A právě z tohoto snoubení hudby a filmu se rodil film Zem spieva. Karel Plicka Poetický dokument Zem spieva (1933) je promyšleně zkomponovaným etnografickým záznamem lidových zvyků, her, obřadů, tanců a slavností v období od počátků jara až do pozdního podzimu na Slovensku ve 30. letech. Vznikl z iniciativy Karla Plicky a Matice slovenské, ve své době jeho výrobu také výrazně finančně podpořil tehdejší prezident T. G. Masaryk. Plicka využil již realizovaný snímek z produkce Ladislava Koldy Štefan Hoza spieva slovenské piesne, dále své již dříve nashromážděné filmové záznamy života na slovenském venkově a samostatně pak dotočil další potřebný materiál. V roce 1932 začal na Barrandově společně s Alexandrem Hackenschmiedem v roli střihače záznamy komponovat do podoby filmové básně. Snímek se nejprve natáčel jako němý, posléze František Škvor zkomponoval hudební doprovod, kterému byl přizpůsoben střih filmu, čímž byla docílena esteticky působivá jednota obrazové a zvukové skladby díla. Celkovou atmosféru filmu dotvářejí také poetické mezititulky básníka Jána Smreka. Prolog filmu tvoří záběry pražských historických památek a pulsující dění velkoměsta, které výrazně kontrastuje s následujícími výjevy života obyčejných vesničanů v různých koutech Slovenska. Zem spieva je tak především oslavou harmonického života slovenského lidu a přírody, současně také poskytuje velké množství materiálu pro národopisné studium. Zajímavostí je, že rok po úspěšném uvedení na festivalu v Benátkách shořel originální negativ filmu. Ze zachovalé nekompletní pozitivní kopie byly v roce 1945 vyrobeny dva double negativy, v roce 1983 vznikla nová nahrávka původní hudby a do filmu byl zařazený původní úvod. Obnovená verze je označená jako Zem spieva 1983 (režie Martin Slivka). Film byl zařazen do zlatého fondu uměleckých dokumentů v Muzeu moderního umění v New Yorku. (pb)
KAREL PLICKA (1894, Vídeň – 1987)
Český etnograf, folklorista, sběratel lidových písní, jedna z významných postav evropské fotografie své doby, významný filmový tvůrce a pedagog s výraznými zásluhami v oblasti dokumentárního filmu a kinematografie na Slovensku. Ve službách Matice slovenské v Martině (1923–1939) nasbíral asi padesát tisíc textů s nápěvy lidových písní z celého Slovenska. Setkání s lidmi celého Slovenska inspirovala Plicku k bohaté fotografické a filmové tvorbě, ve které zúročil své vizuální nadání. Mezi jeho významná díla patří snímky Za slovenským ľudom (19281930) či Po horách, po dolách (1929). Asi největší úspěch zaznamenal Plickův film Zem spieva (1934), velkolepá poéma o Slovensku, první slovenský zvukový dokument, který získal velké mezinárodní uznání. Jako člen delegace Matice slovenské u amerických krajanů natočil Karel Plicka pozoruhodný dokument Za Slovákmi od New Yorku po Mississipi (premiéra v roku 1937). Karel Plicka také pedagogicky působil na Škole umeleckých remesiel v Bratislavě, kde přednášel o fotografii a filmu (do roku 1939), zasloužil se také o založení pražské FAMU, na které působil jako první děkan. (pb) Filmografie 1928: Za slovenským ľudom, 1929: Po horách, po dolách, 1934: Zem spieva, 1937: Za Slovákmi od New Yorku po Mississipi
Slovenský film
22
ZVONY PRE BOSÝCH
Československo 1965 / 96 min. / v pův. znění Režie: Stanislav Barabáš / Námět a scénář: Ivan Bukovčan / Kamera: Vincent Rosinec / Hudba: Zdeněk Liška / Hrají: Ewa Krzyzewská (Verona), Ivan Rajniak (Stašek), Vlado Müller (Ondrej), Radovan Lukavský (nadporučík), Axel Dietrich (Hans), Jozef Sorok (poručík) ad. Apokalyptická střelba v horách ohlašuje blížící se konec války. Dva zkušení partyzáni po rozednění, kdy svlékají mrtvým boty, zajmou náhodně přeživšího německého vojáka, ustrašeného mladíka. Chtějí se pochlubit s kořistí a tak se vydávají zpět ke své jednotce. Po náročné cestě zjišťují, že partyzánské hnízdo bylo vypáleno do základů. Prchají do hor, rukojmí jim ztěžuje cestu, nikdo jej však nemá odvahu chladnokrevně zastřelit. Situace začne být ještě složitější, kdy je Němec zachrání před lavinou, dříve nebo později se jej budou muset zbavit, Němci jsou jim totiž v patách. Barabášův horský opus nabízí fascinující příběh lidí ze dvou znepřátelených táborů, kteří se navzájem potřebují. Poprvé se zde tak intenzivně objevila potřeba vidět nepřítele jako člověka, narozdíl od anonymní masy. Schématické zobrazování modelu hrdina nepřítel se najednou změnilo v zdánlivě prostý střet dvou vystrašených obětí anonymního systému, pod kterým se ale skrývá složité filosofické dilema. Nakolik je skutečný nepřítel nepřítelem v krajních životních situacích. Barabáš ukazuje, že nelze jednoznačně odsoudit člověka, pokud poznáme hlubší souvislosti jeho motivace. Z rukojmího se může stát nechtěná přítěž, ale ta nám zase může zachránit život. Dramatický konflikt Zvonů pre bosých zobrazil v československých poměrech válku zcela jinak než jako studenou formalitu a anonymní zabíjení. Rok poté se k této antiheroické poetice přihlásil Kachyňův proslulý a známější opus Kočár do Vídně. (mj)
STANISLAV BARABÁŠ (1924–1994)
Začínal v Štúdiu dokumentárnych filmov SFT, v letech 1954–1956 zde působil ve funkci uměleckého ředitele. Natočil dokument Za slobodu (1956), poplatný tehdejší ideologii. V hraném filmu nejprve působil jako asistent režie u Paľa Bielika na filmech Štyridsaťštyri a Kapitán Dabač. Debutoval v roce 1961 filmem Pieseň o sivom holubovi, který znamenal estetický i tematický posun v kontextu slovenské kinematografie. Snímek reflektoval události druhé světové války dětským pohledem. Proti opisné symbolice filmů z 50. let postavil otevřenější autorskou výpověď. Jeho druhý film Trio Angelos (1963) zaznamenává postupný rozpad trojice akrobatů. Ve Zvonech pre bosých (1965) se Barabáš vrátil k období druhé světové války. V nehostinných podmínkách zasněžených hor sledoval osudy dvou partyzánů, mladého německého vojáka a jedné ženy. Film Tango pre medveďa (1966) znamenal odbočení k tematice humoru. Poté pro televizi natočil své formálně přelomové dílo – adaptaci Dostojevského povídky Krotká (1968). Po srpnových událostech v roce 1968 se Barabáš rozhodl emigrovat. Nejprve odešel do Kanady, odkud se po krátké době vrátil do Evropy. Působil v německé televizi, kde realizoval zejména adaptace literárních děl (např. Dostojevského Věčný manžel nebo Strindbergovo Inferno). Po roce 1989 se připravoval na umělecký návrat do vlasti, ten mu však znemožnila náhlá smrt v roce 1994. (pb) Filmografie Hraná tvorba na Slovensku: 1961: Pieseň o sivom holubovi, 1963: Trio Angelos, 1965: Zvony pre bosých, 1966: Tango pre medveďa, 1968: Krotká Vybraná filmografie v Německu: 1969: Der Ewige Gatte (Večný manžel), 1970: Jonasch, 1971: Einfach – sterben (Voltairova smrť), Die Erdschaft (Dedičstvo), 1972: Inferno, 1973: Das blaue Hotel (Modrý hotel), 1974: Der Schwierige (Čudák), 1975: Comenius, 1981: Die Blasslila Briefe (Bledofialové listy), 1982: Die Komplizen (Sprisahanci), 1986: Die Finsternis bedeckt die Erde I, II, (Temnota zahalila zem), 1987: Der Spuk aus der Eiszeit (Strašidlo z ľadovej doby), 1988: Armer Nanosch (Úbohý Nanosch), 1989: Tiny
Slovenský film
23
OBRAZY STARÉHO SVETA
Společný koncert osobností lidové hudby zemí Visegrádu 29. 4. 19.30 / kino Hvězda vstupné 100 Kč (vstupenka současně platí na všechna filmová představení semináře v sobotu 30. dubna), účastníci semináře mají vstup ZDARMA
Cimbálová muzika Tomáše Zubra (Morava)
Pod tímto názvem vystupují od roku 2001 dlouholetí členové CM Lúčka z Kudlovic pod vedením T. Zubra, bývalého primáše muziky souboru Stavbár ze Žiliny. Do svého repertoáru zařazují lidové písně ze Slovácka a Valašska, Slovenska i Čech.
Gabriella Tintér (Maďarsko)
Studuje v pátém ročníku Hudební konzervatoře, obor lidová hudba. Je členkou pěti souborů (Jánosi zenekar, Szigony zenekar, Mészáros zenekar, Cserefás együttes a Fiastyúk együttes). Všechny soubory provozují autentickou lidovou hudbu. Vyhrála hlavní cenu v Celostátní soutěži lidové hudby v Bonyhádu. Kromě toho vyučuje lidový tanec a zpěv na třech školách, pro děti i dospělé.
Jan Karpiel (Polsko)
Přední polský interpret lidových písní z goralské oblasti. Vynikající zpěvák, tanečník, hráč na lidové nástroje, stavitel tradičních zakopaňských houslí a gajd, organizátor. Občanským povoláním architekt, který má zásluhy na udržení tradiční lidové architektury v Zakopaném a v celém regionu. V UH byl již dvakrát hostem Festivalu hudebních nástrojů lidových muzik.
Igor Danihel (Slovensko)
Absolvent katedry národopisu MU v Brně, žák prof. Dušana Holého. Všestranný hráč na píšťaly všeho druhu; pracuje jako etnograf ve Zvolenském muzeu. Dlouholetý ředitel folklórního festivalu v Detve. Spolupracuje se slovenskými folklórními soubory a je stylový interpret lidového zpěvu oblastí Podpolaní. V UH hostoval na Festivalu hudebních nástrojů lidových muzik. Součástí večera bude slavnostní zahájení semináře a projekce legendárního slovenského filmu Obrazy starého sveta (1972, r. Dušan Hanák) za osobní účasti režiséra.
Komponované pořady Martina Jirouška Komponované pořady budou součátí projekcí filmů Matka Johanna od Andělů (J. Kawalerowicz, 1960), Krátký film o zabíjení (K. Kieślowski, 1987) a Nůž ve vodě (R. Polanski, 1962)
Víra a čáry
60 min. / 28. 4. / 22.00 / kino Hvězda Čarodějnictví ve filmu bylo od počátku kinemtaografie silným tématem, málokterý film však vychází z autentických zkušeností na toto téma. Jelikož je tentokrát na semináři v Uherském Hradišti přítomen jeden z nejvýraznějších snímků na dané téma Matka Johana od Andělů, nabízí se srovnání jeho motivů s jinými významnými snímky na dané téma čarodějnictví jako je například Kladivo na čarodějnice nebo Vymítač ďábla. Samotná víra a její problematika sehrála ve významných dílech světové kinemtografie rozhodující roli u vybraných snímků Ingmara Bergmana, Luise Bu uela nebo Andreje Tarkovského. Motiv čar a kouzel se však dotýká samotných počátků některých druhů umění jako je třeba kinematografie, literatura nebo architektura, ale i malířství. Proč zrovna toto téma a jeho zobrazení v Kawalerowiczově snímku i po tolika letech přitahuje pozornost? Na to se pokusí odpovědět tento malý exkurs mapující alespoň stručně duchovno versus čarodějnictví ve světové kinematografii.
Trest smrti?
60 min. / 29. 4. / 23.00 / kino Hvězdička Uvedení jednoho z nejvýznamnějších filmu, zpochybňujících nejvyšší možný trest, jakým je Krátký film o zabíjení, přímo vybízí k zamyšlení se nad argumenty vedoucími k pro i proti vyřčení tohoto konečného ortelu. Nejpádnějším argumentem odpůrců trestu smrti je jeho neodvolatelnost. Poukazují na fakt, že tento trest je jako jediný, který může být uložen, po jeho vykonání nerevidovatelný. Podle oficiálních statistik v USA jsou tři vězňové z deseti, kteří byli odsouzeni k trestu smrti a čekali na vykonání trestu v „cele smrti“ osvobozeni, protože se prokázala jejich nevina, a každý desátý popravený byl později prohlášen za nevinného, nebo alespoň byla jeho vina zpochybněna. Trest smrti je civilizovanou formou spravedlivé pomsty. Pokud je člověku v přírodní společnosti dovoleno pronásledovat a zabíjet vrahy, kteří zabili členy jeho rodiny, jež měl pod ochranou, pak tím spíše může ustanovovat soudy, které spravedlivě posoudí skutečnost a vydají výrok smrti shodující se s obecně uznávaným právem. Grzegorz Świderski
Etudy Romana Polańského
60 min. / 30. 4. / 17.30 / kino Hvězdička Ještě předtím, než proslulý režisér Roman Polański debutoval Nožem ve vodě, natočil tento nesmírně činorodý talent několik krátkých snímků, které si rázem vydobyly celosvětovou proslulost na mnoha zahraničních festivalech. Tento pořad hodlá připomenou některé z nich, jako je třeba: Dva lidé se skříní, Vražda, Když padají andělé. Ukázky budou doprovezeny Polańského komentářem, tak jak jej vydal ve vsém bestseleru Roman. Pokud byl mimořádný úspěch Nože ve vodě pro někoho překvapením, právě tyto krátké filmy ukazují, že to byl výsledek přirozené cesty dlouhodobého vývoje jednoho z nejoriginálnějších talentů, jaký se v evropské kinematografii objevil.
Doprovodný program
24
VIII. seminář archivního filmu ZLATÝ FOND VISEGRADU 28. 4.–1. 5. 2005 Uherské Hradiště Kina Hvězda, Mír, Hvězdička Hlavní organizátor: Městská kina Uherské Hradiště Hlavní pořadatel: Asociace českých filmových klubů Finační podpora: VISEGRAD FUND, Ministerstvo kultury ČR Státní fond ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie, Asociace českých filmových klubů Další významně spolupracující instituce: Asociácia slovenských filmových klubov, Federace polských filmových klubů, NFA Praha, Slovenský filmový ústav Bratislava, Filmoteka Narodowa Warszawa, Maďarský filmový archiv, Polský institut Praha, Slovenský institut Bratislava, Maďarské kulturní středisko, česká centra Warszawa, Bratislava, Budapest
Program semináře čas místo čtvrtek 28. 4. 2005 16.00 Hvězda 18.00 Hvězda 18.00 Hvězdička 20.00 Hvězda 20.00 Hvězdička 22.00 Hvězda 22.00 Hvězdička pátek 29. 4. 2005 8.30 Hvězda 10.30 Hvězda 10.30 Hvězdička 14.30 Hvězda 14.30 Hvězdička 17.00 Hvězda 17.00 Hvězdička 19.30 Hvězda 19.30 Hvězdička 21.00 Hvězda 21.00 Hvězdička 23.00 Hvězda 23.00 Hvězdička sobota 30. 4. 2005 8.30 Hvězda 8.30 Hvězdička 10.30 Hvězda 10.30 Hvězdička 14.00 Hvězda 14.00 Hvězdička 17.30 Hvězda 17.30 Hvězdička 17.30 Mír 20.00 Hvězda 20.00 Hvězdička 22.00 Hvězda 22.00 Hvězdička neděle 1. 5. 2005 8.30 Hvězda 8.30 Hvězdička 10.30 Hvězda 10.30 Hvězdička 13.00 Hvězda 13.00 Hvězdička
název filmu / režie / země / rok / délka / verze Ochranné zbarvení / K. Zanussi / P / 1976 / 106 min. / pův. znění + titulky Hvězdy na čepicích / M. Jancsó / M / 1967 / 90 min. / pův. znění + titulky Zvony pre bosých / S. Barabáš / S / 1965 / 96 min. / pův. znění Deník pro moje děti / M. Mészárosová / M / 1982 / 106 min. / pův. znění + titulky Předtanečník / F. Falk / P / 1978 / 115 min. / pův. znění + titulky Matka Johanna od Andělů / J. Kawalerowicz / P / ’60 / 105 min. / pův. znění + simult. překlad Boxer a smrť / P. Solan / S / 1962 / 110 min. / pův. znění 322 / D. Hanák / S / 1969 / 95 min. / pův. znění Mefisto / I. Szabó / M / 1981 / 144 min. / pův. znění + titulky Obchod na korze / J. Kadár, E. Klos / ČR / 1965 / 128 min. / pův. znění Čas se zastaví / P. Gothár / M / 1981 / 100 min. / pův. znění + simult. překlad Ružové sny / D. Hanák / S / 1976 / 81 min. / pův. znění Pasažérka* / A. Munk, W. Lesiewicz / P / 1961 / 62 min. / pův. znění + titulky Zem spieva / K. Plicka / S / 1933 / 66 min. / pův. znění Obrazy starého sveta / D. Hanák / S / 1972 / 74 min. / pův. znění Kolotoč / Z. Fábri / M / 1956 / 90 min. / pův. znění + titulky Koncert osobností lidové hudby zemí Visegrádu / 0 / Visegrad / 2005 / 100 min. Popel a démant / A. Wajda / P / 1958 / 105 min. / pův. znění + titulky Svědek / P. Bacsó / M / 1969 / 105 min. / pův. znění + titulky Krátký film o zabíjení / K. Kieślowski / P / 1987 / 84 min. / pův. znění + titulky Dny čekání / K. Makk / M / 1971 / 93 min. / pův. znění + titulky Ľalie poľné / E. Havetta / S / 1972 / 87 min. / pův. znění Evropa, Evropa / A. Holland / P / 1991 / 112 min. / pův. znění + simult. překlad Pan profesor Hanibal / Z. Fábri / M / 1956 / 94 min. / pův. znění + simult. překlad Člověk z mramoru / A. Wajda / P / 1977 / 165 min. / pův. znění + titulky Sindibád / Z. Huszárik / M / 1971 / 90 min. / pův. znění + titulky Záhrada / M. Šulík / S / 1995 / 99 min. / pův. znění Nůž ve vodě / R. Polanski / P / 1962 / 94 min. / pův. znění + titulky Otec / I. Szabó / M / 1965 / 98 min. / pův. znění + titulky Mé XX. století / I. Enyedi / M / 1989 / 104 min. / pův. znění + simult. překlad Signum Laudis / M. Hollý / S / 1980 / 88 min. / pův. znění Maskot / S. Bareja / P / 1981 / 111 min. / pův. znění + simult. překlad Obchod na korze / J. Kadár, E. Klos / ČR / 1965 / 128 min. / pův. znění Jako korálky v růženci / K. Kutz / P / 1979 / 116 min. / pův. znění + titulky Slnko v sieti / Š. Uher / S / 1962 / 90 min. / pův. znění Jiný pohled / K. Makk / M / 1982 / 102 min. / pův. znění + simult. překlad Popel a démant / A. Wajda / P / 1958 / 105 min. / pův. znění + titulky Život Matouše / W. Leszczyński / P / 1967 / 80 min. / pův. znění + titulky Štyridsaťštyri / P. Bielik / S / 1957 / 121 min. / pův. znění
M = Maďarsko, P = Polsko, S = slovenské filmy (ČSR, Československo, SR) * film Pasažérka se hraje v rámci pásma Vzpomínky a zapomínání Změna programu vyhražena.
Kontakt na pořadatele Městská kina – kino Hvězda Náměstí Míru 951 686 01 Uherské Hradiště tel.: 572 553 617 fax: 572 553 790 e-mail:
[email protected] www.mkuh.cz
Zlatý fond Visegradu Katalog VIII. semináře archivního filmu 28. 4.–1. 5. 2005, Uherské Hradiště Vydavatel: Městská kina Uherské Hradiště Texty: Pavla Bergmannová (pb), Martin Jiroušek (mj), Galina Kopaněvová, Jiří Králík Konečná redakce: Daniel Rozum Sazba a grafika: Michal Stránský Tisk: Agentura NP Náklad: 500 ks
Veškeré další informace (nejen) o filmech najdete také na www.artfilm.cz/archiv-2005 Tento server je umístěn na oficiálních webových stránkách Asociace českých filmových klubů (obsahuje nejenom katalog všech klubů a filmových organi zací, ale i katalog artových filmů).
www.artfilm.cz
Asociace českých filmových klubů v roce 2005 •sdružuje 131 filmových klubů (k 1. 1. 2005) •přidružuje šestnáct filmových klubů dětí •je distributorem přibližně 130 filmů •je členem Mezinárodní federace filmových klubů (FICC) •uděluje své výroční ceny za film, za práci pro klubové hnutí, •za přínos české a světové kinematografii •pořádá Letní filmovou školu •spolupořádá 10 seminářů a přehlídek •podporuje Projekt 100 •zastřešuje projekt Film a škola Asociace českých filmových klubů Erbenova 5, 736 01 Havířov |
[email protected] | telefon: 558 736 211 programování: Jakub Němeček, kino Hvězda, Nám. Míru 951, 686 01 Uh. Hradiště | telefon 775 920 082, 572 557 861 |
[email protected]
