VIII 2008 Při samostatném prodeji cena 15 Kč

PŘÍLOHA LISTŮ LANŠKROUNSKA číslo 24/VII I 2 0 0 8

Při samostatném prodeji cena 15 Kč

ZIMA

MĚJME RÁDI SVĚT, JAKÝ JE ROZHOVOR S DUŠANEM ŠLAHOROU O JEHO ŽIVOTĚ V 2. POLOVINĚ 20. STOLETÍ. ČTĚTE NA STR. 4 − 6

Foto: Kateřina Kokešová ZIMA NA LANŠKROUNSKU 2008/2009

STRANA 1

Slovo úvodem Vážení čtenáři, letošní zimní příloha Listů Lanškrounska se shodou okolností vrací velkou částí svého obsahu do nedávné normalizační historie naší země. V rozhovoru s Dušanem Šlahorou si připomeneme pohnuté časy druhé poloviny 20. století prostřednictvím jeho vlastních osudů. Zcela jinak pak zavzpomínali na sedmdesátá a osmdesátá léta lanškrounští turisté. Době, kdy se skoro nikam nemohlo a skoro nic nesmělo, čelili tím, že si žili po svém. Pořádali výpravy do přírody, zimní přejezdy hor i oslavy narozenin a dokazovali při nich svůj svérázný smysl pro humor formou

TIPY NEJEN KULTURNÍ pro první polovinu roku 2009 na Lanškrounsku LEDEN: 1. leden

Turistické zahájení nového roku v Sázavském údolí Start od Dělnického domu ve 13.00 hod (KČT Lanškroun) 2. – 3. 1. Na Nový rok − první krok Start Dělnický dům (KČT Lanškroun) 10. – 11. 1. Lyžařský přejezd − BESKYDY – ved. Krejča (KČT Lanškroun) 12. 1. Den otevřených dveří Gymnázia Lanškroun pro žáky 5. a 9. tříd ZŠ 16. 1. Maturitní ples 4. ročníku Gymnázia Lanškroun 17. 1. Autobusový zájezd LYŽE, místo bude určeno dle sněhu – ved. Vosátková (KČT Lanškroun) 23. – 25. 1. Lyžařský přejezd − JESENÍKY; 31. ročník, 110 km – ved. Beran (KČT Lanškroun) 24. 1. Hasičský bál − sál hostince v Dolním Třešňovci (SDH Dolní Třešňovec) 31. 1. Maškarní karneval (Junák, středisko Zubr a Dikobraz) 31. 1. Myslivecký ples − sokolovna Horní Čermná (pořádá MS Horní Čermná) ÚNOR: 5. 2.

KALIBR CUP 2009 – 9. ročník mezinárodní soutěže středních škol a středních odborných učilišť; téma: Egypt; (účesová tvorba, make−up, nail−art) − Sportovní hala SOŠ a SOU (SOŠ a SOU Lanškroun) 7. 2. – 22. 3. Městské muzeum Lanškroun pořádá výstavu: Jana Vokálová a Lukáš Kočí, Lanškroun z jiné perspektivy − fotografie (na vernisáži zahraje Orchestr ZUŠ J. Pravečka Lanškroun ) 7. – 8. 2. Přejezd Beskyd – Rožnov – ved. Beran (KČT Lanškroun) 21. 2. Masopustní průvod a veselice (Městské muzeum Lanškroun) V programu vystoupí mj. Lanškrounský smíšený sbor a folklórní soubor Jitřenka.

21. 2.

Dětský maškarní bál − sál hostince v Dolním Třešňovci (SDH Dolní Třešňovec) 21. – 22. 2. Lyžařský přejezd – ORLICKÉ HORY – ved. J.Frank (KČT Lanškroun) 28. 2. Maškarní bál pro dospělé − sál Hostince v Dolním Třešňovci (SDH Dolní Třešňovec) 28. 2. Ples Unie rodičů − sokolovna Horní Čermná; pořádá ÚR při ZŠ Horní Čermná

STRANA 2

různě drsných až krutých kanadských žertíků. Ač oba články spojuje táž doba, každý se k ní vrací ve zcela jiném úhlu pohledu. Někomu by se mohlo zdát, že je to až nepatřičné oba texty napěchovat do jedné přílohy. Vnímám ale jejich vnitřní spojitost. Nepříznivá doba už bývá taková, že spojuje lidské osudy prostřednictvím tragédií i humoru. Je naší národní českou devizou i prokletím, že si ze všeho děláme srandu a skr− ze slzy smíchu nedáváme propuknout slzám vlastního zoufalství. Ať už bude rok 2009 jakkoli složitý, všem čtenářům LL přeji za redakci i vydavatelství TG TISK sílu čelit každodenním starostem s humorem a ne− zbytnou mírou nadhledu. František Teichmann BŘEZEN: 7. 3. Country bál, 8. ročník – ved. A. Novák, J. Vosátková (KČT Lanškroun) 14. 3. Babský bál − sokolovna Horní Čermná; pořádá SDH Horní Čermná 14. 3. „Loučení se sněhem“, LYŽE, cca 25 km – ved. Vosátková (KČT Lanškroun) 28.3. −17.5. Městské muzeum Lanškroun pořádá výstavu: Radek Lepka , fotografie + František Směšný: Island − fotografie (na vernisáži zazpívá: KomoKrák – ZUŠ J. Pravečka Lanškroun) DUBEN: 5. 4. 12. 4. 26. 4. 30 .4.

Zahájení 100 JKM KČT Lanškroun, okolí Lanškrouna TP, pěší, cyklo – ved. Toninger (KČT Lanškroun) Velikonoční pěší pochod – ved. Švarcová (KČT Lanškroun) Pouť (Horní Heřmanice) Čarodějnice na loděnici, táborák, občerstvení – ved. Frank, Beran, Pacovský

KVĚTEN: 1. 5. Majáles, pořádají studenti Gymnázia Lanškroun 1. 5. Hobby závody pro jezdce a koně i bez licencí (Jezdecký klub při SZeŠ) 1. 5. Cyklovýlet Javoříčko – ved. Toninger (KČT Lanškroun) 8. 5. Den zemědělské školy a jezdecké závody Hliněný pohár (Jezdecký klub při SZeŠ) 8. 5. Jarní sjezd řek, termín bude upřesněn dle počasí a stavu vody – ved. Frank, Beran (KČT Lanškroun) 9. 5. Turistický pochod „ Přes Tři hrady“ 15. – 17. 5. Cyklo Glacensis, cyklovýlet 23. 5. 28. ročník: Běh do Zámeckého vrchu (Atletika Albrechtice) 23.5.– 30.8. Městské muzeum Lanškroun pořádá výstavu: Příbuzenstvo včelky Máji; Řemesla neznají hranic (řemeslnický trh ve spolupráci s partnerským městem Dzierzoniów), vystoupení souboru Zespól Piesni i Tanca, cimbálové muziky ZUŠ J. Pravečka a folklórního souboru Jitřenka 30. 5. Lukovský mandel – turistický pochod ČERVEN: 5. – 7. 6. Malý závod míru AVX − cyklistický závod (Cyklistický klub Lanškroun) 6. 6. Odhalení pamětní desky na rodném domě J. Pravečka ve Výprachticích k jeho 100.výročí narození + Vydání Lanškrounska č. 7 a otevření výstavy (Městské muzeum Lanškroun) 7. 6. Pravečkův Lanškroun (Kulturní centrum) 18. – 21. 6. Čermenské slavnosti − 21. ročník mezinárodního folklórního festivalu 27. 6. Vzpomínkový večer s promítáním věnovaný 100. výročí narození Jindřicha Pravečka (Městské muzeum Lanškroun ve spolupráci se ZUŠ J. Pravečka Lanškroun a KC Lanškroun) 28. 6. Pouť (Tatenice) Červen Termíny následujících akcí budou ještě upřesněny: Děti na vodě, Dětský den – ved. Frank, Novák A., Švarcová St. (KČT Lanškroun) Autobusový zájezd Krkonoše – ved. Vosátková, Kotyza (KČT Lanškroun) Týdenní CYKLO zájezd – ved. Svatoš (KČT Lanškroun)

ZIMA NA LANŠKROUNSKU 2008/2009

Milí čtenáři, doufáme, že vám sváteční dny zpříjemní naše křížovka. Její tajenku − verš z básně Luby Bártové − tvoří devět slov o délce 2 − 6 − 4 − 8 − 1− 4 − 3 − 4 − 8 písmen. Pokud budete chtít být zařazeni do slosování oceny věnované firmou TG TISK, doručte své řešení do 20. ledna 2009 do redakce Listů (5. května 1010, Lanškroun), budova TG TISK proti Penny marketu, e−mail: [email protected]. Jména výherců budou uveřejněna ve druhém čísle příštího ročníku, které vyjde 30. ledna 2009. Redakce LL

ZIMA NA LANŠKROUNSKU 2008/2009

STRANA 3

Rozhovor s Dušanem Šlahorou o jeho životě v 2. polovině 20. století „Tak jestli chcete, tak přijďte!“ řekl mi před několika lety pan Šlahora a zval mě tímto na prohlídku Zámečku, kde v té době působil jako dobrovol− ný kastelán a budovatel Eldoráda, vel− mi svérázného a nadmíru dobrodruž− ného dětského hřiště. Vzhledem k to− mu, že jsem v Zámečku nikdy nebyl, nebylo mé rozhodování dlouhé. Ve smluvený čas jsem na kole přijel ke vstupu do věže, kde už se z dálky tyčila majestátná postava pana Šlahory obklopená dětmi, které si v okolí Zá− mečku „hrály.“ Na tom by jistě nebylo nic zvláštního, kdyby každý z pětice dívek a chlapců u šarmantního výkladu o historii věže zveselela nevykuřoval. A tak zatímco děti bafaly svoje „Pet− rušky“ a „Malborka“ a pan Šlahora vyprávěl o ctihodném knížeti z Lichten− štejna, ve mně se rozlévalo nutkání ně− jak ty výrostky umravnit. Nicméně jsem tomuto učitelskému chvění odolal a s určitým pobavením si vychutnával probíhající scénu. Děti evidentně se zaujetím poslouchaly vyprávění a jen sem tam potáhly z retka. „Á, pane kolego, přidáte se k nám?“ přivítal mě Dušan Šlahora a začal se− stupovat po příkrých schodech do podzemí. Děti típly cigára a sestupovaly za ním. Teprve teď jsem si uvědomil, jak velkou kantorskou lekci jsem dostal. Pan Šlahora přejížděl kuželem světla po stropu sklepa a ukazoval dětem za nohy visící netopýry. Venku se pak ze široka usmíval a na vysvětlenou jen dodal: „Ony by stejně kouřily, takhle alespoň zažily něco zajímavého.“ A já si vzpomněl na slova Jana Ámose Komenského: „Vše nechť plyne, budiž násilí vzdáleno věcem.“ Cesta Dušana Šlahory k životní radosti a laskavosti však nebyla přímočará. Více než komu jinému ji ve dvacátém století zkřížily osudové letopočty s osmič− kou na konci. Nejvíce pak rok 1968. A právě o něm je z velké části také tenhle rozhovor. Své dětství, do kterého zasáhla také druhá světová válka, jste prožil v Chocni. Jak na tuhle životní etapu vzpomínáte? Bylo to období, které pro mě bylo většinou radostné. My kluci jsme hráli fotbal, i když se bojovalo u Kursku nebo se bombardovala Anglie. Ten svůj dětský svět se svými dobrodružstvími a tajemstvími, se svými láskami, ten jsme si nenechali vzít. Ve škole samozřejmě občas učitelé spustili jakousi pro− pagandu. Psali jsme životopisy Hitlera a jiných nacistických pohlavárů. Ale docela dobře jsme cítili, že učitelé nám něco říkají, ale přitom si to nemyslí. Nikdo z nich nesdílel fašistické názory. Věděli jsme, že to dělají proto, aby si vydělali na chleba, že se bojí režimu a lžou nám. Věděli jsme také, že si tímto způsobem sami ubližují a svůj život kazí, ale také jsme jim to odpouštěli, protože jsme tušili, že se za téhle situace jinak žít nedá. Nebyl to tak trošku úděl učitelů po většinu 20. století – něco jiného říkat a něco jiného myslet? Tak to je stoprocentně pravda. Já ty učitele litoval, a to jsem ještě netušil, že se do stejné situace dostanu po létech sám, když jsem se v podstatě nepříliš rád tím učitelem také stal. Musím říct, že jsem učitelem ani jako žák být nechtěl. Trošinku jsem své učitele litoval. Nejen z těch důvodů, o kterých jsem se zmiňoval, ale hlavně proto, že mnozí učitelé nás jako žáky nezvládali a velmi špatně snášeli tu naši dětskou agresivitu. Mnozí učitelé od nás měli hanlivé přezdívky a trpěli tím, jaké jsme si na ně připravovali podrazy. Rozhodně mě ten učitelský život nelákal. Tušil jsem, že toto by mi to jako učiteli také hrozilo, a dlouho jsem o této kariéře neuvažoval. Když se vrátíme do období hned po druhé světové válce, do let 1945 – 1948, tak v té době ovládlo českou kotlinu kromě radosti z konce války také velké vzhlížení k Sovětskému svazu a jeho politickému uspořádání. Bylo české nad− šení pro sovětské osvoboditele opravdu tak jednoznačné a bezvýhradné? Byli lidé, kteří se příchodu sovětské armády obávali. To byli třeba ti, kteří k nám ve 20. letech utekli a měli s tímto režimem své zkušenosti. Devadesát pět procent obyvatel však bylo jednoznačně prosovětsky naladěno. Tam se spojily dvě nebo tři starší tendence. My Češi jsme už od dob K.Havlíčka Borovského byli rusofilové. Známe ten slavný výrok, že v Čechách nebude dobře, dokud se

MĚJME RÁDI SVĚT, JAKÝ JE

STRANA 4

ruský kůň nenapije z Vltavy, a jiné. Hlavně tu však byla dvoupólovost válečné doby, Hitler a Stalin. Zatímco Hitler byl absolutní zlo, tak Stalin v té době zna− menal nekonečnou naději. V té době si kdekdo vylepoval v bytě Stalinovy portréty. Stalina jsme zbožňovali tak, jak se dnes zbožňují hvězdy showbyznysu! A vůbec to sledování událostí na východní frontě bylo něco, na čem ten náš ži− vot visel. Věděli jsme, že buď to Stalin vyhraje, nebo to všichni prohrajeme! Zavzpomínejte na rok 1946, kdy ve svobodných volbách vyhráli komunisté. Bral jste to jako věc samozřejmou? Celkově se dá říct, že komunistům vyhovuje válka. Kdysi jsem četl životopis Leninův, kde se popisuje, jak Lenin před první světovou válkou žil v Ženevě jako chudák, naprosto izolovaný člověk. V jeho textech se občas vyskytují pe− simistická prohlášení, že si vpálí kulku do hlavy, protože naděje na úspěch ko− munismu byla minimální. Pak přišla I. světová válka, hlad a utrpení. To byla ta situace, které dokázal využít. Podobně využili revolučnosti prostého lidu komunisté po II. světové válce u nás. Vědělo se, že komunisté jsou v odboji proti Hitlerovi. Já bych řekl, že kdyby ty volby byly už v pětačtyřicátém roce, tak komunisté dostanou ještě ví− ce hlasů, třeba i přes 50%. Velký český básník Vladimír Holan vstoupil do komunistické strany v roce 1945 ani ne tak kvůli komunismu samotnému, ale z vděčnosti k Rusům a k výsledkům války. Jakési průzkumy mluví o tom, že kdyby byly svobodné volby až v roce 1948, dostali by komunisté hlasů zase o něco méně. Nakonec to podobně probíhalo i v jiných zemích – Rakousku, Francii, Itálii, kde komunisté dostali také velmi mnoho hlasů a v každých dalších volbách už podstatně méně. Válka rozhodně přinesla komunistům velikánské sympatie. Vy jste v 50. letech byl velmi mladý, čerstvý absolvent gymnázia. Kdy jste si v té době začal uvědomovat, že je „něco“ špatně v té naší České kotlině? Byly tu dvě nebo tři nekomunistické strany, které s ní ale spolupracovaly. Komunistická strana také zdaleka neukazovala tu svou zločinnou tvář tak, jako později. Například se komunistické straně podařilo do svých řad získat také některé faráře, kulturní přestavitele a univerzitní profesory. To byla delší tradice sahající až do období krátce po I. světové válce. Já si například vzpomínám, jak do komunistické strany v roce 1945 vstoupil Pablo Picaso a pronesl takovou velikou a pro komunisty lichotivou větu, že přišel ke komunistické straně tak, jako se chodí ke studni. Když takovéto názory běžně čtete, tak si o komunistické straně musíte vytvořit dobré mínění. Ale určitá varování tu byla a teprve až po létech jsme si uvědomili, že už první poválečný vládní program, se kterým přijela vláda z Košic do Prahy, značně omezoval principy svobody a demokracie. Například omezil počet politických stran jen na čtyři, místo těch dvaceti, které tu byly za první republiky. Některé strany, jako například strana agrární, byly dokonce vysloveně zakázané. Už tam bylo patrné, že ta naše demokracie bude řízená a sám pojem lidová demokracie se stal terčem různých průpovídek. Například koloval takový vtip: „ Víte, jaký je rozdíl mezi demokracií a lidovou demokracií? Takový jako mezi kazajkou a svěrací kazajkou!“ Už jste naznačil, že stát se učitelem rozhodně nebylo vaše přání, nicméně

ZIMA NA LANŠKROUNSKU 2008/2009

jste v lanškrounském regionu začínal ve Výprachticích jako učitel. Jak bylo později vnímáno to, že jste od své profese zběhl na filozofickou fakultu do Olomouce k češtině a ruštině? No, trochu to vadilo. Na té mé první štaci ve Výprachticích by rádi viděli, kdybych se věnoval obci, hrál divadlo, chodil na schůze a podnikal akce s dětmi. Asi tak tři roky jsem to dělal, ale přišel jsem na to, že asi nejsem ten pravý venkovský učitel. Zjistil jsem, že jsem člověk města, intelektuál. Člověk, kterého nesmírně baví zavřít se s knihou do pokoje, sledovat to, co se děje v Praze, potřebuje znát nové knihy, filmy a takové to filozofické proudění. To jsou do− dnes takové moje lásky, hloubání o původu a významu světa, takový ten věčný spor s náboženstvím a teologií. Dokonce jsem svého času uvažoval o tom, že pokud bych měl u kantořiny zůstat, tak by to byla kantořina na nějakém vyšším stupni škol, nejlépe na škole vysoké. Také jsem se později k postgraduálnímu studiu na pražské filozofické fakultě hlásil. Byl jsem tam také přijat, ale právě ty okolnosti okolo roku 1968 mně to znemožnily. Určitě jste měl nějaké knihy mládí, které vám pomohly zorientovat se v období dospívání. Vzpomeňte na ty nejdůležitější. Bohužel musím říct, že doma jsme mnoho knih neměli. Záviděl jsem svým spolužákům, jejichž rodiče měli doma veliké knihovny. V té době knihy samozřejmě velmi výrazně usměrňovaly vkus a zájmy mladých lidí. Já jsem se musel prokousávat hordou takového toho dětského braku, těch různých klukovských příběhů. Já na to i rád vzpomínám, protože se to dobře četlo. To že je to čtivo pokleslé a ne ta pravá literatura jsem poznal až mnohem později. Na gymnáziu jsem začal získávat orientaci v literatuře a začal jsem si všímat také hodnotnějších autorů pro mládež jako byl Julius Verne. Velmi mě oslovil také Karel Čapek, který se stal mým asi nejoblíbenějším autorem. Některé jeho knihy jsem četl snad asi desetkrát! Byl to autor velmi tvořivý, který zanechal obrovské dílo, jež zachycuje celou univerzalitu lidského života. Jak jste prožil období začátku šedesátých let, kdy začalo v Československu docházet pozvolnému, ale jistě významnému posunu v politickém i kulturním dění? První roky jsem prožil ve škole v Červené Vodě, kde jsem byl pět let ředitelem. Právě během této doby jsem vystudoval vysokou školu a v roce 1967 jsem se stal ředitelem okresní knihovny v Ústí nad Orlicí. To bylo místo, které mi naprosto vyhovovalo. Tam jsem byl vyvázán z těch každodenních ředitelských povinností základní školy, kde jsem musel sledovat to, jestli jsou přítomní všichni učitelé, jestli nechybí školník a přišel kuchař. Jestli neteče střechou do školy. Mně to vedení školy naprosto nevyhovovalo. Jsem člověk nepraktický, organizačně málo schopný nebo neschopný, takže vedení takového velikého kolektivu učitelů a dětí bylo nad mé síly. To asi vzpomínáte rád na to krátké období, kdy jste působil v okresní knihovně? To bylo velmi šťastné období, neboť polovinou mých povinností bylo sledovat knihy, číst a pořádat besedy se spisovateli, občas něco napsat a účastnit se literárních a jiných konferencí. Tam jsem byl ve svém živlu a velmi šťastný. Bohužel to bylo to nejkratší období mého života. Protože jsem tam nastoupil na podzim 1967 a hned vzápětí, v zimě 1968, začalo docházet k prvním politic− kým změnám. Prezident republiky a první tajemník ústředního výboru KSČ byl odvolán ze své stranické funkce a byl spuštěn proces nebo chcete−li kvas, kterému se dodnes říká „Pražské jaro 1968“ nebo „Polednová politika“ a který skončil srpnovou okupací. Vzhledem k tomu, jak vás soukolí normalizace semlelo, se dá odhadnout, jak aktivně jste se v tomto období angažoval. Angažoval jsem se velmi. Navíc v okresním městě, na mě bylo dost vidět. Když mě pak propouštěli z místa ředitele knihovny, měl jsem na svém kontě několik „velkých hříchů.“ Například jsem vystoupil na okresní konferenci KSČ s kritikou politické práce v kulturním úseku a organizoval jsem různé petice a další aktivity, které podporovaly dubčekovské křídlo v tehdejším KSČ. Věřil jste v ideje 68. roku a v reformovatelnost socialismu? Že komunismus není to pravé, jsem poznal již o něco dříve. Zvláště po roce 1956, kdy vystoupil Chruščov na 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu s drtivou kritikou Stalina, ze které jasně vyplývalo, že je to veliký zločinec a že praktiky zločinu prosákly celou komunistickou stranu. Pozoroval jsem ale od toho roku proces, který byl později označen jako „tání.“ Ten pojem tání se později rozšířil na celou východní Evropu a některá periodika, především Lite− rární noviny, začaly nastolovat témata jakési vnitřní kritiky poměrů. Uvažovalo se o tom, jestli má komunistická strana zasahovat do života spisovatelů a filmařů, jestli má stanovovat, jaké mají vznikat obrazy a divadelní hry. Přišlo se na to, že tady by „vedoucí úloha komunistické strany“ neměla do věcí zasahovat. Tato činnost byla později označena za takovou pomalou demontáž komunismu. Vzpomínám si, jak v letech po roce 1960 vznikla malá divadla jako Semafor, Zábradlí a další instituce, které se vymykaly komunistické kontrole, a vznikaly krásné filmy, ze kterých už zdaleka nečpěla komunistická ideologie. V tomto

ZIMA NA LANŠKROUNSKU 2008/2009

směru vzpomínám na film „Starci na chmelu“, kde mladí lidé uvažovali o Ma− sarykovi, a především na filmy Miloše Formana. V roce 1967 natočil film „Ho− ří, má panenko“, kde si dělá legraci z funkcionářů jedné hasičské organizace, ale v podstatě ti strejci, kteří organizují ples, byli karikaturou tehdejších nejvyš− ších státních představitelů i s tou jejich nekompetentností a hloupostí. Tady člověk vycítil, že komunismus lze nějakým způsobem kritizovat a nahlodávat, ale nedávná zkušenost z padesátých let v podobě potlačených povstání v Maďar− sku a NDR nám říkala, že je třeba to dělat takticky a opatrně, aby to zase ne− utopily v krvi sovětské tanky. V Čechách to ale dlouho nevypadalo, že by Sověti zasáhli. S jakými pocity, se člověk probouzel ráno 21. srpna 1968? Bylo to neuvěřitelné. Lidé říkali, že je to šok, ale snad to bylo ještě horší! To bylo naprosté zhroucení celého života. Chci ale říct jednu zajímavou věc. Když jsem se v tom vření šedesátých let angažoval, tak mi moje maminka říkala: „Nedělej to! Přijdou sem Rusové a doplatíš na to!“ Já jako člověk plný různých teorií jsem to odmítal: „Mami, prosím tě, vždyť to už dnes není možné, svět je jiný!“ A to, že měla maminka pravdu a já jsem na to doplatil, ukazuje, jak jsem s tím absolutně nepočítal. Na svou omluvu musím říci, že s tím nepočítal snad nikdo. Podívejte, jak obrovským způsobem to překvapilo také samotného Dub− čeka a lidi kolem něho. A to byli lidé informovaní! Ti lidé přece mohli mít jakési zprávy, které je informovaly, jaké masy vojsk se shromažďují okolo hranice, a přesto se tvářili jako překvapení. Oni sami byli uchlácholeni tím, že komunismus jako světová ideologie si něco podobného nemůže dovolit, že by tím spáchala svou sebevraždu! To se nakonec ukázalo jako správný předpoklad, protože komunismus se po roce 1968 zcela znemožnil. Snažil jste se v těch prvních měsících po srpnu 1968 nějak angažovat? Po určitou dobu asi existovala naděje, že by se ten nepříznivý osud mohlo podařit ještě zvrátit. Tenkrát jsem ještě flintu do žita neházel. I pozdější normalizátor Gustav Husák mluvil o tom, že budeme pokračovat v politice Pražského jara. To byla ale od něho naprostá lež a sprostota. Neboť naopak poměry, které v sedmdesátých letech Husák spolunastoloval vracely republiku ne do let šedesátých, ale padesátých. Trefně se o tom vyjádřil folkař Jarek Nohavica: „Nutili nás sežrat to, co jsme už jednou vyblili.“ Cosi jsme se snažili dělat. Věřili jsme, že se podaří něco ovlivnit, ale v ko− munistické straně narůstaly síly, které vpád sovětské armády vítaly, a začali se objevovat bezcharakterní lidé, kteří byli ochotní spolupracovat na nastolení komunistického režimu v té jeho nejodpornější „fízlovské“ podobě. Kdy jste si uvědomil, že situace je beznadějná? Bylo to v zimě 1969. Tenkrát se v Praze konaly protesty v souvislosti s hoke− jovými utkáními Čechoslováků a Sovětů a v novinách se psalo o tom, že prezi− denta Svobodu navštívil jakýsi sovětský maršál, který mu pohrozil, že pokud protesty nepřestanou, tak přítomnost sovětských vojsk bude ještě posílena a vývoj bude ještě více znásilněn. Na jedné schůzi, kde se o tom mluvilo, jsem se ozval a říkal jsem, že to vy− padá tak, jako kdybychom byli sovětská gubernie. Tenkrát se ke mně mnozí ještě přidali, ale později jsem byl s tímto názorem osamocen a tento můj výrok o sovětské gubernii se objevil v  mém kádrovém posudku, který mi znemožnil jakékoliv aktivní působení ve školství nebo kulturních institucích. Dny mého působení v okresní knihovně totiž ten rok byly sečteny. Ještě mě pak na rok schovali do základní školy do Damníkova, ale věděl jsem, že je to jen mezistupeň. Tak se to tenkrát dělalo. Dubček také nějaký čas působil jako vel− vyslanec, než se ho definitivně zbavili. Vy jste mi už říkal, že tohle období pro vás bylo velmi depresivní. Byla to velká deprese. Omlouvá mě snad jedině to, že někteří kolegové to ře− šili ještě tragičtěji než já − emigrací, nebo dokonce sebevraždou. Pro mě tyto dvě věci nepřicházely v úvahu. Já nejsem tak radikální člověk. Věděl jsem, že mě čeká to, co už si prožili mnozí lidé v padesátých letech. Nevím, jestli jsem už tehdy věřil Karlu Krylovi, který zpíval, že tato noc nebude krátká. Netušil jsem však, že to bude dlouhých dvacet roků života se psí hlavou. Naštěstí jsem to přečkal a jsem rád, že jsem se dožil roku 1989 a svým způsobem tak vyhrál ten svůj boj s komunismem. Vy jste opravdu nikdy neuvažoval o emigraci? Tam velmi zásadní roli sehrála rodina. Měli jsme tři malé děti. Emigrace s celou rodinou by byla obtížná a emigrovat sám, to už bych si vůbec neuměl představit. Ta vazba na rodinu hrála velmi výraznou roli. Navíc manželka měla ve Výprachticích staré a nemocné rodiče! Takže odchod z republiky nepřipadal v úvahu. Vy jste dvacet dlouhých let působil v Tesle. Byla to pro vás existenciální nutnost, nebo jste ve své práci alespoň částečně našel nějakou radost? Byla to ta první možnost. Práce se mi nelíbila. Pracoval jsem u velikého stroje, ze kterého jsem měl strach, byl nebezpečný, protože byl stále pod vysokým napětím. Naštěstí ta práce nebyla fyzicky vyčerpávající. Byla to spíš jakási

STRANA 5

služba, kdy jsem kontroloval chod stroje a prováděl měření. Každá druhá směna byla noční a já jsem si tam s sebou mohl brát různé knihy a číst si. Vyhovovalo mi, že to bylo v Lanškrouně, že jsem tam měl sem tam chvilku pro sebe. Navíc i lidé kolem mě byli velmi ohleduplní a tolerantní. Trpěli mi ty mé radůstky. Parta dělníků nebyla špatná, a jak už to v kolektivech bývá, byli tam lidé nejrozmanitějšího charakteru. Lpěl na mě ale celou dobu mrak trestu, vědomí toho, že jsem tam nedobrovolně a proti své vůli. Ty pocity, že marním své dny, na mě občas doléhaly. Našel jste si nějaké koníčky, ve kterých bylo možné se alespoň částečně realizovat? Ale ano, zkoušel jsem různé věci. V letech 1974 až 1979 jsem pomáhal lan− škrounskému šachovému oddílu. Šachisté tenkrát byli na velmi dobré úrovni a společně jsme oslavili v roce 1976 třicetileté výročí lanškrounského šachu. Dokonce jsem o tom napsal jakousi knížečku. Bylo zajímavé, že jsem byl ale celou dobu i u této práce sledován. Do této brožurky jsem napsal citát Stefana Zweiga, že šachy jsou jedinou hrou, o které nikdo neví, který Bůh ji stvořil, aby zaměstnal duši a odstranil nudu atd. Brožurka se dostala až někam na okres, kde jim tento citát velmi vadil a také moje jméno bylo v nelibosti. Tak si pozvali na kobereček vedení šachistů a vyměřili jim pokutu 100 korun za to, že vůbec tato knížečka vznikla. V práci jsem mimo jiné začal číst dějiny Lanškrouna a s potěšením jsem si vypisoval zmínky o Lanškrounu, které se objevovaly i v dílech nadregionálních autorů, jako byla třeba Božena Němcová. Zvenčí jsem se začal postupně dozvídat informace o pohnutých osudech zdejšího kraje i o lidech, kteří jsou s ním spo− jeni. Tak jsem se třeba dozvěděl, že do Výprachtic na letní byt přijížděl ke své přítelkyni paní Kvapilové básník Konstantin Biebl. A dozvídal jsem se další zajímavé skutečnosti, které jsem si postupně ověřoval a připravoval podhoubí pro své články. První, právě o návštěvách Konstantina Biebla ve Výprachticích, jsem publikoval v tehdejším Lanškrounském zpravodaji ještě nepodepsaný v roce 1988, jako dělník v Tesle. Setkal jste se během těch sedmdesátých a osmdesátých let s tím, že vás nějak sleduje Státní bezpečnost a kontroluje vaše aktivity? Bohužel jsem byl pod neustálou kontrolou. I přesto, že ten režim byl velmi lajdácký a nepořádný, tak na hlídání určitých lidí si potrpěl velmi důkladně. Asi v roce 1980 mě tehdejší mistr pan Vaculík požádal, jestli bych nechtěl dělat jakéhosi kulturního referenta ve výboru ROH. Tedy vpravdě bezvýznamného človíčka, který by organizoval rozdávání vstupenek na kulturní pořady, popřípadě vymyslel program zájezdů. Já s tím souhlasil, ale za týden pan Vaculík přišel a říká: „ Nepůjde to. Celozávodní výbor KSČ je proti!“ Teprve po listopadu 1989 se mi jeden z nejbližších spolupracovníků dělníků přiznal, že byl pověřen místním velitelem StB k tomu, aby mě sledoval a kon− troloval. Tento policejní pracovník mého hlídače navštěvoval a na mě se vyptával. O tom jsem ale tehdy neměl nejmenší ponětí. S jakými pocity se to člověk takhle po letech dozvídá? Musím se přiznat, že jsem se na něho příliš nezlobil. Já se ale také musím přiznat k jedné vážnější věci. Já se v té Tesle choval velmi normalizovaně! Tam jsem už opravdu jakékoliv chutě na nějakou rebelii ztratil. Bylo to z několika důvodů a ten nedůležitější byl ten, že vyrůstaly děti. Dcera i syn se velmi dobře učili a chtěli jsme, aby mohli jít studovat. Věděl jsem, že posudek tam bude hrát významnou roli, a tak jsem byl velmi loajální. Chodil jsem do prvomájových průvodů, chodil jsem i volit, a to vše bez protestů. Snažil jsem se nezavdávat příčiny k tomu, abych byl pronásledován. Představa toho, že bych byl ještě nějak více šikanován a vyslýchán, ta mě už vůbec ne− lákala. Myslíte si, že režim se tak trochu spokojil s tím, že vás zlomil, a už vám dal víceméně pokoj? Musím se přiznat k tomu, že jsem naprosto rezignoval. Viděl jsem tu jeho sílu a odhodlanost potlačit jakýkoliv odpor i nejbrutálnějšími prostředky. To se nakonec ukázalo v roce 1969, kdy jednu z demonstrací v Praze rozehnal tankový pluk. Já ztratil naději, že by mělo smysl něco dělat, a věnoval jsem se takovým těm elementárním úkonům, jako byla starost o děti a rodinu. Stáhl jsem se do nej− užšího soukromí a ten velký svět už jsem nechal být. Už v průběhu osmdesátých let ale docházelo, podobně jako v šedesátých letech, k určitým změnám. Hlavně po nástupu Michaela Gorbačova do čela Sovětského svazu. Všímal jste si těchto změn? Bylo tam více takových věcí. Zvlášť bylo nápadné, když během tří let umřeli tři sovětští generální tajemníci. Režim prakticky nedělal nic jiného, než pořádal okázalé pohřby. Už to ukazovalo, že je tam něco nenormálního, něco nemocného. Samotného Gorbačova jsem začal vnímat až později, v roce 1987. Kdosi napsal něco v tom duchu, že Gorbačov dělá něco podobného jako Dubček. Nebylo ale jasné, jak hluboká tato změna bude, a musím se přiznat, že jsem po zkušenostech z roku 1968 byl dost skeptický.

STRANA 6

Řekl byste, že vás listopad 1989 zaskočil, že jste už s podobným vývojem nepočítal? Tak asi rok jsem už jsem v určité naději žil. Ten pocit způsobovala polská Solidarita, která už o rok dříve, v roce 1988, porazila komunistickou stranu ve volbách a premiérem komunistické země se stal nekomunista. Podobně se roz− klížil i režim v Maďarsku. Takovou už hmatatelnou skutečností bylo potom bourání zdi v Berlíně. Když se podařilo prosadit změny i v Berlíně, na kterém Kremlu vždy velmi záleželo, věřil jsem, že existuje naděje na porážku komunismu i u nás. Doléhala na vás především radost, když došlo na sklonku roku 1989 k po− litickým změnám, nebo to byl i smutek z toho, že už vás to zastihlo relativně zralém věku, nedlouho před důchodem? Ta radost naprosto převládala! To bylo absolutní štěstí! I to, že jsem pak začal pečovat o rudoltický Zámeček a odpracoval jsem tam tisíce hodin zdarma, to byl projev té neskonalé radosti, že něco ještě dělat můžu a že můžu být nějak plat− ným! I když mi už bylo šedesát, ještě jsem se tak úplně starý necítil. Ba naopak to, že jsem šel do důchodu a nemusel chodit do práce, mně velmi vyhovovalo, protože jsem začal být pánem svého času. To popřevratové období je nejkrásnější kapitola mého života, kdy se cítím nejšťastnější a život má tu podobu, jakou jsem si vždycky přál. Bral jste rok 1989 jako svou morální satisfakci? To určitě! Kdo by to tak nebral? Ale neměl jsem chuť někoho trestat a stíhat okresní „papaláše“, kteří mě tenkráte zbavili možností uplatnit se v životě. Paradoxem je, že ten vedoucí školského úřadu, který byl na tom mém propou− štěcím papíru podepsán, sám spáchal těsně po listopadu 1989 sebevraždu, pro− tože neunesl tu tíhu odpovědnosti za činy, kterých se dopouštěl. Život se s vámi zrovna nemazlil a pracovně nejplodnější léta jste strávil „u− klizen,“ zcela mimo svůj obor. Měl jste v těch letech „blbé“ normalizace nějaké životní krédo, které vám udrželo chuť do života a zůstává platné i doposavad? Myslím na krásná slova francouzského myslitele Michela de Montaigne: „Snažme se neprohospodařit drahocenný dar života a nepropást svou osudo− vou chvíli. Mějme rádi svět, jaký je a ne jaký by měl být, ale přece jen usilujme o jeho zlepšení.“ František Teichmann, foto: K. Kokešová a archiv D. Šlahory

Přírodní hřiště Eldorádo se svým stavitelem a architektem v jedné osobě panem Dušanem Šlahorou.

Od jara do podzimu bývá hřiště v obležení dětí.

ZIMA NA LANŠKROUNSKU 2008/2009

Povídka: STROMKU, STROMKU VÁNOČNÍ Heda již dávno zahájila nenápadný, o to však důkladnější úklid. Já, zatížen prací, jsem si toho vlastně ani nevšiml. Až když kuchyní proběhla první vlna vůně pečeného cukroví, ve mně hrklo jak ve starých pendlovkách. Zjištění, že nastal adventní čas, zasáhlo mé svědomí. No nazdar, Vánoce za dveřmi, a já ještě nemám nic vymyšlené. I tentokrát jsem začal horečně bádat, co nadělit členům rodiny. Pro kocoura a psa to bude jednoduché… něco na zub je jako vždy uspokojí, ovšem pro dcery a manželku to bude potíž. Naštěstí jsem si vzpomněl, že teta Bláža, která bydlí v sousední vsi, má vždy dobré nápady a již několikrát mi pomohla z nezáviděníhodné šlamastyky, kterou shánění vhodných dárků představuje. I tentokrát se tedy zařídím podle její rady. Stačí krátký telefonát, domluvit si s ní vše potřebné. A hajdy za ní. Doma jsem se vymluvil na povinnosti a zmizel jak pára nad hrncem. Teta, ač jí již táhne na sedmdesátý rok, je pořád svěží a navzdory věku chápe moderní dobu lépe než já sám. Předem jsem stanovil rozpočet, který mám k dispozici, a výběr dárků nechal na ní. Načež jsem se ujal role řidiče. Teta jako obvykle nezklamala. Sice mě proháněla po všech možných místech, ale nakonec jsem seznal, že všichni obdarovaní budou více než spokojeni. Zbývalo ještě dárky dobře ukrýt, což při všetečnosti ženské části domácnosti je dost těžký oříšek. Ještě že Heda respektuje posvátné území mé dílny. Tak to bychom měli z krku. Teď ještě sehnat vhodný stromek. Plastikové stromky, byť hezké, se podle mého názoru moc k těmto svátkům nehodí. Vzpomínám si, že Vánoce mého dětství provázela vůně pravého jehličí a smůly. A byl bych hloupý, kdybych tenhle zážitek dětem odepřel. Nedá se nic jiného dělat, než se pustit do pátrání po letošním vánočním stromku. Letos nějak nemám štěstí. To mám z toho, že důležité věci sháním na poslední chvíli. Sortiment u prodejců připomíná smutná košťata. Navíc jsem se rozhodl sehnat jedličku, což je v záplavě smrků a borovic opravdu úkol přímo ďábelský. Nedá se nic jiného dělat než zajít za kamarádem Mirkem. Je to lesník a ur− čitě mi nějakou tu jedličku dovolí odvést přímo z lesa. Vypravil jsem se tedy k hájence. Cesta k němu nebyla díky autu příliš dlouhá a tak jsem za půl ho− diny zvonil u branky. Jeho psu, chlupaté kouli patrně odvozené od jezevčíka, se má osoba dvakrát nezamlouvala. Vrčel, a kdyby mezi námi nestál plot, vsadil bych se, že by už v téhle chvíli visel na mých kalhotách. Otevřít přišla Mirkova žena, odehnala psa a pozval mě dál. Ještě ve ve− randě jsem se dozvěděl, že Mirek bohužel marodí – stačil si na pochůzce zlo− mit nohu. Nicméně rád mě uvidí.

INFOCENTRUM Lanškroun nám. J. M. Marků 12; 563 01 Lanškroun, tel.: 465 320 007; 465 385 257; fax: 465 320 007; [email protected]; [email protected] www.mesto−lanskroun.cz; www.lanskroun.cz; www.lanskrounsko.eu provoz zajišťují: Helena Nováková, Mgr. Miloš Krejčí OTVÍRACÍ DOBA INFOCENTRA LANŠKROUN: Zimní období Letní období (květen – září) Po − pá 08.00 − 12.00 / 13.00 − 17.00 08.00 − 12:00 / 13.00 − 17.00 So 08.00 − 12.00 08.00 − 12.00 Ne − 08.00 − 12.00 SLUŽBY INFOCENTRA LANŠKROUN PRO VEŘEJNOST: Bezplatné poskytování informací veřejnosti o jízdních řádech, službách a fir− mách, ubytovacích a stravovacích možnostech, kulturních, sportovních a spole− čenských akcích, turistických, přírodních a kulturních zajímavostech a památkách zejména města Lanškrouna a regionu Lanškrounsko. Infocentrum zprostředkovává rezervaci ubytování, případně zajišťuje průvodcovské služby a spolupracuje na vytváření podmínek pro obohacování nabídky pro turisty v rámci Komise pro cestovní ruch a zahraniční styky. Infocentrum předkládá turistům zdarma materiály: historie města, tipy pro volný čas v regionu, ubytování a stravování ve městě a regionu, tipy na výlety − historické procházky městem a okolím. orientační mapy města, tištěné průvodce regionem Lanškrounska a Pardubickým krajem. Pro veřejnost nabízí i placené služby a prodej drobného zboží z regionu (knihy, pohlednice, upomínkové předměty, turistické mapy, ...). Kromě uvedených prací pracovníci Infocentra: − zajišťují správu informačních stojanů pro cykloturisty a návštěvníky regionu (oboustranné infoplochy na 20 místech Lanškrounska) − zajišťují zpracování exteriérových map Zemská koruna a evropské rozvodí s hypsometrickým zpracováním terénu a panoramatickými mapami − spravují a obsahově naplňují internetové prezentace www.mesto−lanskroun.cz, www.vychodnicechy.info, www.kudyznudy.cz, www.orlickehory−cz.info − shromažďují informace a připravují podklady pro knižní vydání pravidelných Inforočenek města a regionu Lanškrounsko − připravují grafickou podobu a vydávání dalších prezentačních nebo informač−

ZIMA NA LANŠKROUNSKU 2008/2009

Vešel jsem, připraven na postavu podobnu Lazarovi, hovící si na gauči. Ale kdeže. Mirek si lebedil v křesle. Sádra na noze jej očividně vztekala a klel, až se třásla okna. Když mě uviděl, přestal soptit a halasně mě uvítal. Když jsem mu vyložil svůj problém, pokýval hlavou a řekl, že ví o jedné skupince stromků, která potřebuje trochu prořídnout. Pečlivě mi popsal cestu a pro jistotu požádal svého kolegu, zda by tam se mou nezajel. Slovo dalo slovo a záhy jsme vyrazili na cestu. Nabylo to vůbec snadné místy ležela vrstva sněhu, jinde terén připomínal bažinu. I přes to jsme na místo dorazili v relativně krátkém čase. Stromky vypadaly přímo ukázkově, jen mi Mirek, ta liška podšitá, zapomněl prozradit, že rostou na příkrém svahu. V duchu jsem se ušklíbl. Přece mezi mnou a tou nádherou nebude dělat překážku nějaký sešup. Kývl jsem na svého průvodce, drapnul provázek. Přeci se nebudu zatěžovat s pilkou, tu si pak prostě přitáhnu, a začal jsem se drápat vzhůru. Moc snadno se nelezlo, každou chvíli mi podjely nohy a já sjel o něco níž. Konečně jsem byl u svého cíle. Za zvuků funění a kleteb se konečně pod mým dotekem otřásl kmínek vytouženého jehličnanu. Byl jsem v tak povznesené náladě, že pro mě přestalo existovat okolí, ba i místo, kde jsem se nacházel. Chyba. V následující vteřině jsem absolvoval celou cestu zpět k nohám pobaveného průvodce. K dovršení potupy po vlastním zadku. Zaťal jsem zuby a tentokrát jsem zvolil trochu odlišnější strategii. Za oporu mi posloužily staré pařízky a kořeny. Zvolený způsob se ukázal být mnohem lepší. Brzy jsem byl opět nahoře a poučen předešlým nezdarem udělal vše, jak mělo být. Pilka se zakousla do dřeva a po pár tazích kmínek kapituloval. Jehličnatá krása mi konečně náležela. S vítězným pokřikem jsem opět sjel dolů. Jedlička voněla, až se z toho točila hlava. Můj průvodce se vytasil s provázkem a společnými silami jsme ji připravili k převozu. Zdálo se mi, že zpáteční cesta k hájence je mnohem kratší. Zato však mohlo jen to, že jsem jeli z kopce, a hlavně fakt, že mám to, proč jsem dorazil do těchto končin. Byl čas vyrovnat se s Mirkem. Cena byla víc než rozumná ( ba dokonce o něco nižší, než chtěli na tržnici za mnohem ošklivější „košťata“), což zna− menalo, že přeci jen je kamarádství k něčemu dobré. Rozloučil jsem se se všemi a v povznesené náladě mířil k domovu. Doma mne čekalo překvapení. Přijeli oba prarodiče z manželčiny strany … a přivezli….můj ty světe… stromek. A také krásnou jedli, ale poněkud menší. Mé nadšení krapet ochladlo, ale jsem chlap, musím se s tím nějak vyrovnat. Inu, co se dá dělat… Letos budeme mít tedy stromky dva… jeden bude na tradičním místě a ten druhý, menší… bude dělat okrasu v dětském poko− ji…Vždyť jsou Vánoce a ty by měly být štědré a spokojené. Tak ať jsme spokojení všichni, ne? Jaroslav Skalický ních materiálů (orientační mapy města, mapa čísel popisných, Dovolená na Zem− ské koruně (památky, naučné stezky, letní a zimní dovolená, kalendář akcí, ...) − zajišťují podklady pro prezentace města a regionu v časopisech a publikacích různých nakladatelství (TIM, TravelProfi, Eurobeds, Turistika, InfoCesko, KAM po Česku, ...) Pracovníci Infocentra Lanškroun každoročně prezentují město a region na vý− stavách a veletrzích podle požadavků regionu Lanškrounsko. Infocentrum se podílí na přípravě naučných stezek − v roce 2004 NS Údolím Moravské Sázavy s šesti informačními panely a prezentační tiskovinou, v roce 2005 vznikla obdobná NS Přírodní park Lanškrounské rybníky. Město Lanškroun a region Lanškrounsko náleží do: − turistické oblasti Orlické hory a Podorlicko (území okresů Ústí n/O. a Rych− nov n/K.) + Infocentrum Lanškroun má druhou nejvyšší návštěvnost v tu− ristické oblasti z pohledu obsloužených klientů − turistického regionu Východní Čechy (spravované destinační agenturou Pardubického kraje) + Infocentrum Lanškroun je na čele všech 40 TIC Pardu− bického kraje v počtu informací o turistice a pořádaných akcích, které jednotlivá infocentra předávají na turistický web Východních Čech = Pardubického kraje www.vychodnicechy.info Českou republiku prezentuje agentura Czechtourism a jednotlivá turistická informační centra zastřešuje Asociace turistických informačních center České republiky (ATIC ČR) + Mgr. Miloš Krejčí, provozovatel Infocentra Lanškroun byl zvolen členskými TIC Pardub. kraje, aby je zastupoval v Radě ATIC ČR. Infocentrum Lanškroun je nositelem certifikací ověřené kvality posky− tovaných služeb: − Člen sítě turistických informačních center Pardubického kraje; kategorie oblastní TIC, ověřovatel: Krajský úřad Pardubického kraje, − Turistické informační centrum zařazené v síti certifikovaných TIC České republiky, ověřovatel: Czechtourism, agentura rozvoje cestovního ruchu ČR, − Turistické informační centrum kategorie „B“, ověřovatel: Asociace tu− ristických informačních center České republiky (ATIC ČR). MK

STRANA 7

STRANA 8

ZIMA NA LANŠKROUNSKU 2008/2009

ZIMA NA LANŠKROUNSKU 2008/2009

STRANA 9

PŘÍBĚHY LANŠKROUNSKÝCH TURISTŮ „TO BUDEME MUSET NĚKAM ZAPSAT!“ prohlásil na večeři v Pelhři− mově Mirek Vosátka těsně před tím, než se situace docela obrátila… Když jsme na jaře dávali dohromady knížku o jubilující Lanškrounské KOPĚ, ukázalo se, že mezi turisty se během jejich letité historie odehrávala spousta legrácek, srandiček i opravdu drsných kanadských vtipů. Turisté při svých fyzicky i psychicky často mimořádně těžkých cestách museli být maximálně odolní a to se promítlo i do jejich humoru. Snášet takový humor vyžadovalo často taky maximální odolnost. Bylo to lákavé téma. A tak jsme se koncem října 2008 sešli v Pizzerii MAZINO u kruhové křižovatky. Hlavní slovo měl pan Miroslav Urban, doplňovala paní Jiřina Vosátková, s myšlenkami se během příštích dnů připojovali i další.

Míra Urban: „Tak poraďte, co zase komu vyvedeme?“ VĚTŠINA NÁSLEDUJÍCÍCH PŘÍBĚHŮ se odehrávala za socialismu. Tenkrát bylo na turistiku a další hrátky hodně času. Už ve čtvrtek jsme vždyc− ky vymýšleli, kam vyrazíme a podrobnosti toho, co tam zase budeme prová− dět. Býval to většinou zájezd, prostřednictvím ROH – tehdejších odborů – jsme mohli dostat autobus. Zadarmo. TESLÁCKÝ ODBORÁŘSKÝ AUTOBUS se dal lehce zajistit, jeden čas mě− la TESLA dokonce autobusy dva. My turisti jsme byli rozptýlení mezi několik odborářských dílenských výborů, tak se jednou objednávalo přes „Plyšan“ (strojírnu TESLY), jindy přes zkušebnu nebo přes odbory na „Skleňáku“ (nový závod TESLY). Bývala ovšem od odborů tako− vá podmínka, že si cestou uděláme návštěvu („exkurzi“) nějaké fabriky. Takže, když jsme například jeli do Tater přes Rožnov, tak jsme se tam podívali oknem z jedoucího autobusu na nějakou místní textilku, tím jsme slib splnili, a už jsme byli v Tatrách a začínaly zážitky. NAPŘÍKLAD V ROHÁČÍCH – tam jsme pro změnu jezdili mikrobu− Chata Pod návrším

Míra Urban nese nahoru na chatu soudek s pivem, vedle jde Bohouš Šilar.

STRANA 10

Karneval v Roháčích − navlékli jsme si vše, co se dalo. Nahoře: Míra a Jiřina Vosátkovi ochutnávají klobásky. sem a auty, dohromady tak 14 až 20 lidí. Ubytování jsme měli v chatě „Pod Návrším“ v obci Bobrovec pod Sivým vrchem. Míra Rak nám vezl „batoži− nu“, my šli pěšky. Jednou jsme dokonce tam navrch nesli sud piva. Začalo to tím, že „batožina“ byla složená u Vosátků v garáži a já ji nakládal s lidmi do auta. Když jsme přijeli k Bobrovce, Faltovi zjistili, že jejich batoh zůstal v garáži. Byli jsme tam týden, oni – celá rodina – neměli ob− lečení. Byl problém sehnat náhradní, ale zvládli jsme to. Tonda Falta byl velký chlap, často mu praskaly tre− nýrky vypůjčené od menšího Míry Vosátky. Ten to zvládal: „Buď rád, že nějaké máš!“. K sudu piva jsme taky měli vzít pumpu, ale ta zůstala dole ve vozidle. Našli jsme v chatě vaničku, napustili sud piva do vaničky a pěnu jsme si vyráběli kvedlačkou.

CHODILI JSME NA TÚRY. Jednou jsme šli chlapi (Míra Vosátka, já, Zdeněk Vykydal, Vláďa Chládek, Moravák Jarda Havlín, Pepa Burša a Pepa Minář) na tři dny a došli jsme až do Oravice. Míra znal zkratku, tak jsme došli do té Oravice a špekulovali, kde spát. Míra že v předsíňce restaurace. Seděli jsme na terase a pili pivo. Všimnul jsem si kolemjdoucího strejdy: „Strýcu, nemáš pro moje kosti nějakou postel?“ „Pojď se mnou.“ V jedné místnosti měl několik postelí. Ani se neptal, kdo jsme, a dal mi klíče. Vrátil jsem se do restaurace a začal machrovat, že se mi předchozí noc zdá− lo, že dnes budu spát v posteli. Dopili jsme a vyrazili s Mírou. Já šel s klíči. Vstoupil jsem do chalupy a „Vyzkoušíme klíče, jestli některý náhodou nepasuje.“ Můj klíč pasoval. „Tohle je moje chalupa, vám jsem to nechtěl předem říkat.“ Okolo půlnoci se přišel podívat chlapík, co mu ta chalupa doopravdy patřila, a ani nechtěl zaplatit – prý mu jsme sympatičtí. RÁNO JSME VYRAZILI AUTOBUSEM do Zuberce. Jarda Havlín nebyl k vzbuzení. Ani na vojně prý nechodil na rozcvičky, nechávali ho dospat.

ZIMA NA LANŠKROUNSKU 2008/2009

V autobuse zase spal. Při příjezdu nešel vzbudit, tak lidi vystoupili a my ho spícího vynesli ven a až tam vzbudili. KDYŽ JSME TEDY S NAŠÍM RODINNÝM ZÁJEZDEM dorazili do Zuberce, kde je skanzen, my, co jsme ho už znali, jsme zůstali v hospodě, dali si borovičku, a najednou začalo bouřit. „Hoši, kam v tom počasí jdete?“ ptal se hostinský. V Zuberci naše trojčlenná skupinka – já, Pepa Minář a s námi Božka Chládková – musela jít přes Bílé skály. Já si dal na posilněnou zmrzlinu. A s tou jsem šel k chlapíkovi, co tam stál s manželkou u žigulíka, to bylo z Ruska dovážené auto. „Strýcu, lízni si.“ Paní mu říkala, že ne, ale on na to „Už dávno mi nikdo neřekl strýcu“ a pozval nás do hospody asi o kilometr dál. Když jsme tam za ním došli, už tam čekal s pohárky. Jak se dozvěděl, kam jdeme, vyložil z žigulíka vlastní batožinu i manželku a nás zavezl až k těm Bílým skálám. Naše chata byla ve výšce asi 1650 metrů nad mořem. Tam už „chodili medvědi“. Seděli jsme tam pod klečí, pili pivo a vystrašili Božku Chládkovou, že se blíží medvěd. Tak nám utekla. Pak při návratu jsme slyšeli „Pozor, už ti opilci jdou…“ JEDNOU VOSÁTKOVI SLAVILI 25 SPOLEČNÝCH LET a tehdy jsme my tři – Míra a Jiřina Vosátkovi a já – vyrazili na Malou Fatru. O jejich jubileu jsem nevěděl. Jelo se autem do Martina, pak vlakem dál do Ružomberoku. Já povídám Mírovi: „Vezmeme si vodu, nahoře nebude.“ Míra: „Vody tam je dost, i na koupání“. Lanovka nejela, a tak jsme šli pěšky. Spát jsme měli na chatě pod Borišovem. Nikde jsme nenarazili na vodu, a tak jsme nakonec ulizovali z napajedel pro dobytek. Na chatě byly zavřené okenice. Zblízka jsme ale uviděli, že je otevřeno. Pivo neměli, jen borovičku. Pak přišel nosič aspoň s nějakými džusy. Bydleli jsme ve společenské místnosti – čtyři postele, strašně úzké. Tehdy se ukázalo, že Vosátkovi mají výročí. Druhý den jsme vyrazili dál do Hamance na další chatu. Našli jsme cestou autobus s dětmi z Karviné. Jeli do Dolného Kubína a vzali nás. Bylo tam dost lidí, dětí méně než doprovázejících dospělých. U táboráku jsme vymýšleli dětem hry a soutěže, protože jejich výprava neměla skoro nic připraveného a děti byly z našich nápadů nadšené. A tak jsme s Vosátkovými to jejich jubileum oslavili s dětmi ze zájezdu. Těm jsme zpříjemnili jejich táborák tak, že na to určitě ještě dlouho vzpomínaly. Přespali jsme v jejich chatkách. Pak nás ještě zavezli do Gaděrské doliny, dali nám i klobásy na cestu. Tenkrát panovala velká vlídnost, lehce se na− vazovaly kontakty. NA LYŽE SE HODNĚ JEZDÍVALO DO BESKYD, s noclehy ve Fren− štátu. Tam nás jezdíval celý autobus.

Ve Frenštátě. Hraje nám Zdeněk Vykydal (vpravo) a sedící Pepa Dušek, na vozembouch doprovází Tonda Falta.

V kuchyni jsme si navlékli noční košilky od kuchařek a pak už to roztáčíme v baru. Dva Mírové – vlevo Urban, vpravo Böhm.

ZIMA NA LANŠKROUNSKU 2008/2009

Naše výprava Beskydy 1985 v hotelu Ostravice: zleva Mirek Böhm, Pavel Klement, spřátelená turistka z Brna, Zdeněk Vykydal s neodmyslitelnou harmonikou, Marie Šemberová. Jiřina Vosátková, Míra Urban a Josef Burša. Je to část větší skupiny s tehdejší údajnou přezdívkou LSD (Lanš− krounská sací divize.) Jednou jsme tam přijeli večer. Už během jízdy Zdeněk Vykydal chodil po autobuse, na zádech demižon s vínem a s hadičkou, a dával nám napít. V hotelu se hlásíme: „Teta, už jsme tady.“ Koukala na náse velmi vyjeveně. Byli jsme velmi zvláštní parta. Měli jsme i svoji hudbu: Zdeněk Vykydal har− moniku, Jarda Novák housle, Tonda Falta vozembouch, Jarda Havlín nebo někdy Pepa Dušek druhou harmoniku. Na nocleh jsme měli vyhrazenou míst− nost v jiné budově, ubytovně. Já řekl: „Teta, máš tady nějaké děvče v ku− chyni?“. Byly tam čtyři. S Mirkem Böhmem jsme se převlékli do nočních košil vypůjčených od dívek z kuchyně a šli jsme ven do baru… Při návratu nás chytla policie, tehdy se jim říkalo Veřejná bezpečnost, zkratkou VB, to se někdy četlo „pátá bé“, aby bylo znát, kde asi ukončili své vzdělání. Já byl bosý (při 20 – 30 cm sněhu), zadrželi nás pro pohoršování. Já je přesvědčoval: „Soudruzi, pojďme do hospody, dáme kořalku…“ „My jsme ve službě.“ Přesvědčoval jsem je, šli, děvčata z kuchyně jim naservírovala na stůl něco k jídlu. Byla jen tlačenka. Ale mezitím, co jsme se s policisty vybavovali, přišel Miloš Kotas a všem nám tlačenku z talířů snědl. A když se policisti otočili, měli to snědené… MEZITÍM JEŠTĚ KOUKÁME, v hospodě sedí nějaký sovětský major a my s Pepou Minářem k němu přisedli. Pepa: „Nazdar, Ivane.“ On že není Ivan a představil se nesrozumitelným ruským jménem. Pepa: „Pro mě jseš Ivan a už tak zůstaneš.“ – Bylo to dlouhé, Pepa ztratil přehled o útratě. Potom ráno Pepovi říkala jeho manželka, ať jí dá nějaké peníze, a on měl prázdnou peněženku. „Asi jsem tady od někoho koupil chalupu…“ UŽ BYLO POZDĚ, ale nám se nechtělo končit, a tak mi číšník dal klíče od lokálu: „Až skončíš, zamkni.“ Všichni šli na společnou ubytovnu ve vedlejší budově, ale my s Vildou jsme se stavovali za dívkami. Já už v chodbě byl v trenýrkách. Dívky se na nás domlouvaly: „Až půjdou na záchod, zamkneme jim.“ Usnul jsem, ale Vildovi, který šel ven, zamkly a on tam byl na zimě, běhal do rána v tričku po náměstí a čekal, až otevřou první bufet. Do ubytovny se totiž nedostal, všichni velmi tvrdě spali. NA TÉ UBYTOVNĚ SE SPALO na patrových postelích oddělených pře− pážkami, ale ne do stropu. Po té přepážce se dalo i balancovat, Mirek Böhm takhle balancoval, chytit se dalo jedině stropní lampy. Dopadl tak, že spadl na postel, tu polámal, ale lampy se naštěstí nechytil. ŠUMAVA TAKY BÝVALA NAŠÍM CÍLEM, ale jen na ojedinělé lyžař− ské zájezdy. Jednou s námi byli bratři Konvalinovi, tehdy bylo strašně moc sněhu. Cha− lupy byly zapadané, dalo se po sněhu vylézt až nahoru k jejich komínu. Míra Konvalina a Lojza Polák se fotili u takového komína. Na druhé straně chalupy byla nějaké větší sněhová mulda, nebylo poznat, co v ní je. Když se Konva− linovým něco řeklo, hned to udělali. Já povídám: „Kdo přejede tu hromádku?“ Péťa Konvalina nečekal na povel, vyrazil na tu muldu a pěkně do ní naletěl. Vevnitř byla míchačka na beton…. JEDNOU JSME ZAMÍŘILI NA KVILDU, před ní jsme lezli přes potok, v řečišti byly zachumelené balvany, Já jsem se s Mirkem Martincem přes ně dostal. Jiřka to viděla a při pokusu nás napodobit spadla na záda do vody, mávala z ní rukama a nohama s lyžemi – vypadala, jako když se cachtá ve vaně. Míra: „Hoďte jí tam kačenku…“. Ještě že k hospodě na Kvildě bylo kousek, mohla se tam převléknout. Byla to začouzená hospoda se starými kamny. Okolo kamen jsme udělali kruh, aby se Jiřka v klidu převlékla. My kluci jsme byli domluvení, že až bude v půlce převlékání, že půjdeme na kořalku. – Opravdu jsme odešli, Jiřka

STRANA 11

NĚKDE NA CESTĚ jsme udělali přestávku, byla neděle a já vyrazil do ves− nice sehnat buchty. Šel jsem po vesnici a zvonil po barácích. V jednom mi otevřela nějaká padesátnice. „Paní, vy mě to nebudete věřit, ale já jdu ze Slovenského národního povstání a mám hroznej hlad. Nemáte nějaké buchty?“ „Ještě je nemám hotové.“ „Tak aspoň kousek chleba…“ Paní přinesla velký kus vepřového mezi dvěma chleby a já to přinesl do autobusu, nakrájeli jsme to na jednohubky a snědli… OSLAVOVAT „POSLEDNÍ SNÍH“ se začalo ještě hluboko v socialismu, letos už byl myslím 27. ročník.Poprvé to bylo v Jeseníkách. Každý měl za povinnost mít masku a začínalo se závodem. Já měl skotskou sukni s podvazky, klobouček. Zapomněl jsem se zeptat, kam se na lyžích po− jede, převlékání v autobuse mi trvalo trochu déle, a když jsem se převlékl, už byli všichni pryč. Já tam stál jako idiot na hřebenu ve skotské sukni a lidi se

poskakovala, vypadalo to, že kvůli zimě skočí do kamen. PAK JSME JELI DOMŮ a stavovali se v Pelhřimově. – Míra Vosátka ztratil peněženku a tu našel Pavel Martinec. Seděli jsme u stolu u večeře. Martinec: „Tenhle zájezd se vydařil, všem kupuju kořalku“. Míra Vosátka povstal a řekl: „Zázraky se dějí, Martinec konečně něco koupí…“ Martinec poručil kořalku, přinesl to na velkém tácu asi pro 35 lidí, s utěrkou přes ruku si hrál na číšníka.. Míra řekl, že to budeme muset někam zapsat. Martinec si s ním přiťukl a prozradil, že to zaplatil z jeho peněženky. BYLA TO DOBA NA „SRANDY“ a lidi to tak brali. Nebylo to ubližování. Panovala veliká družnost a tohle do ní patřilo. TAKY BÝVALY OSLAVY, narozeniny, svátky a tak. Dělaly se přitom růz− né naschvály. Třeba Pepa Minář měl narozeniny, věděli jsme, že Minářovi budou na chalupě v Herborticích a že se budou vracet navečer. Barák U Papíren, kde bydlí, má 72 partají a my jsme jim roznosili pozvánky, ať se všichni dostaví k Minářovým večer na oslavu narozenin a napsali jsme tam brzkou hodinu. Když přijeli z chalupy, už na ně čekala spousta lidí. KDYŽ SVAŤA MINÁŘOVÁ MĚLA ČTYŘICÁTINY, tak to slavila se ženskými někde v Albrechticích. Tak jsme šli k ní do bytu, Pepa byl doma, ten to vždycky hrál s námi, a my jí namalovali na okna kytky a napsali tak, aby to šlo číst z ulice: „Já, matka Minářová, oznamuji kolemjdoucím, že se doží−vám 40 let.“ Napsali jsme to na kuchyňská a ještě jednou na obýváková okna. Pak jsme zvenku zkontrolovali, jestli to je vidět při pouličním osvětlení. U nejbližší lampy jsme vyšroubovali pojistky, aby nesvítila a nápisy na oknech nebyly zvenku vidět. Když už byla Svaťa doma, vracel se půl hodiny za ní odněkud i Pepa. Pouliční osvětlení jsme nechali vypnuté. Druhý den Svaťa zaspala, přišla do kuchyně, všimla si toho nápisu a spěchala to umýt vodou s jarem a ještě to rozmazala. Umyla jen nápisy v kuchyni. Pak to líčila takhle: „Řekla jsem si, že když už mám jít pozdě do práce, udělám si ještě kafe. A při kafi vidím, že se lidé venku stejně zastavují. Teprve při cestě do práce jsem poznala, že stejný nápis máme taky na obývákových oknech…“ Téhle akce se účastnili Míra Vosátka a Jarda Novák, ten namaloval kytičky a ozdoby. JEDNOU JSME BYLI NA LYŽÍCH na Kremnických vrchách, celý auto− bus. Bylo málo sněhu, mrholilo, tak jsme vyšli na chatu Na Králíkách pěšky. Já, Ruda Volf, rodina Konvalinových a Mojmír Králík. My byli pěšky, ostat− ní na lyžích. Potkala mě Jiřka, moc se do lyžování nehnala. Míra naopak jel na lyžích a nechal jí ruksak. Tak nás Jiřka požádala, když jdeme pěšky, ať vezmeme ten Mírův ruksak. My seděli pak na té chatě v hospodě a že si dáme pivo, nato obejdeme cha− tu, pak zase pivo a obejít chatu, a tak pořád dokola. Jak jsme šli zpátky dolů, míjíme koblížky koňského trusu. Pěkně tvarované, ti koně byli zřejmě dobře živení. Spousta zvědavců čekala, co udělám. Dal jsem pár koblížků do igelitového pytlíku, zavázal shora a dal do Mírova ruk− saku. A ten jsem pak dal do autobusu. Míra přišel, chtěl si lyže sepnout svěrkami, které měl v ruksaku. Ptal se mě „Kde mám ten ruksak?“ Řekl jsem „Támhle“ a šel jsem si sednout o kousek dál. Míra otevřel ruksak, zabořil do něho ruku, a už jak ji tam měl strčenou, kou− kal, kde jsem. Byl ale flegmatik, vytáhl pytlík celý – autobus se válel smíchy. Hodil to do příkopu. Smích neustával, Míra byl středem pozornosti a já jsem mu to mezitím dal nepozorovaně zpátky do ruksaku. Koblížky byly v ruksaku až do rána a on mi je přinesl ke snídani. Už předtím jsem povídal: „Hoši, musíme rychle posnídat, Míra mi to pak přinese ke stolu…“ PAK JSME JELI ZPÁTKY, autobusu buchla pneumatika. My jsme byli družní, uměli jsme tancovat i uvnitř autobusu. Já se v tom zmatku kouknul Mojmírovi Králíkovi do ruksaku, měl tam konzervy, jednu jsem sebral a dal mu místo ní pytlík se senem. Mojmír na mě: „Ty hajzlíku, ty ses mě hrabal v ruksaku!“ a vytáhl pytlík se senem. „Mojmíre, když jseš Králík …“

STRANA 12

Loučení se sněhem: zleva Zdeněk Šesták, Jenda Toninger a Ota Neumann – ten měl vyndavací falešné zuby, nechal je vypadnout do piva a personálu hospody pak vytkl, že to bylo vinou nekvalitního piva.

Loučení se sněhem je taky příležitost na sebe navléct co nejkurióznější vě− ci. Míra Urban a „bratr“ Novák.

divili, co jsem zač. Pak mi došlo, kam asi jeli, a naštěstí jsem je dohnal. Bylo nás tehdy jen pár. Taky jsme mezi lidmi prodávali po pěti korunách lístky na koncert, který měl být dole v údolí (žádný nebyl). Pak v hospodě jsem si sehnal pod− prsenku, uvázal si na sebe klobásu a za zvuků houslí jsme dělali „jakoby strip− týz“. Konec „posledního sněhu“ býval vždycky v hospodě, v Jamném, v Mis− trovicích, v Orličkách a podobně. BOHOUŠ ŠILAR BYL VŽDYC− KY STRAŠNĚ DŮLEŽITÝ, hlídal, abychom včas vyjeli a tak. V Jamném v hospodě byl Havlín s harmonikou a stejný typ harmoniky měl i hos− podský. Hráli spolu a nám se nechtělo na autobus. Tak Bohouš vzal Havlínovi harmo− niku a odnesl ji do autobusu. Havlín si vzal harmoniku od hospodského a hrál dál.

ZIMA NA LANŠKROUNSKU 2008/2009

Bohouš mu vzal i tu, myslel si, že jsme ji propašovali zpátky z autobusu, a tak jsme vyjeli domů se dvěma harmonikami. Tomu hospodskému jsme pak ten jeho nástroj museli vrátit… KDYŽ MĚL 50. NAROZENINY Míra Vosátka, přemýšleli jsme, co mu vy− vedeme. Tehdy se Míra chystal něco přistavovat, k tomu pracně škrabal cihly z bouračky. Napadlo mě, že bychom mu mohli zazdít garáž. Ale nešlo to, jeho přívěsný vozík z garáže vyčuhoval. Tak jsme navedli Pepu Buršu, ať si od něj ten vozík půjčí.

Pak vznikl problém, kde namíchat maltu. Obdrželi jsme tehdy povolení si maltu namíchat v Pakovce, ti nám půjčili i materiál (písek, vápno, vodu…). V jednu hodinu v noci jsme se do toho dali – člověk by nevěřil, kolik lidí tam pracovalo, aniž by si nárokovali přesčasové hodiny, ba dokonce ani příplatky za práci v noci… Do rána jsme to stihli, vjezd do garáže byl zazděný, nechali jsme jen okénko, aby se Míra mohl podívat na svoje auto. K tomu jsme ještě zazdili i boční dveře z baráku na zahradu a ke garáži. Ráno bylo všecko hotové, ani jsme nikoho neprobudili. Míra chodíval do práce na poslední chvíli, ničeho si nevšiml a hnal do práce. Zpozorovala to až Jiřka. Míra myslel, že to je jen tak narafičené, cihly nasucho poskládané, ale my jsme zdili s maltou – a tak Míra ty cihly škrábal podruhé. JIŘKA MĚLA TAKY JUBILEUM, já k nim jednou přišel a ona „Co nám zase provedete?“ Nevěděla, že jsem přišel očíhnout, jestli mají dveře do bytu levé nebo pravé. Vosátkovi mě raději vyprovodili až na chodník, a− bych něco nevyvedl. Obstaral jsem správný druh dveří a s pomocí Vykydala, Burši a Mináře jsme je dali místo Vosátkovic dveří. V novém zámku byla fabka. Před dveře jsem ještě přidělal mříž. Udělali jsme to zase přes noci, Vosátkovi se nevzbudili. Záchod měli na chodbě, tak na něj přes ty nové dveře a mříž Pusťte mě ven… nemohli. Klíč od Fabky jsem si vzal sebou. V práci jsem všem řekl: „Kdyby mě sháněl Míra Vosátka, řekněte, že jsem na školení.“ Míra mě dohnal až odpoledne. Nějak se dostal z bytu přes okno. „Dej sem ty klíče, Jiřka musí na záchod.“ „Tys nenašel klíče? Mě navedl Minář, ať dám klíče do klozetu a tys je už asi spláchnul…“ DALŠÍM ZPESTŘENÍM NAROZENIN Jiřky Vosátkové byl „Skanzen u Vosátků“: vedle jejich baráku na Nádražní ulici je zahrada s velmi krásným kovaným plotem a dvoukřídkou brankou hned vedle domu, naproti dnešní Ko− merční bance. Kdysi Míra prohlašoval, že nás naučí podnikat a že on si možná zřídí na jejich zahradě nějaký skanzen A nás napadlo ho vzít za slovo. Zase jsme to stihli za noc a zase bez nároků na noční a přesčasové příplatky… Do otevřené branky jsme naskládali: fukar na plevy, pohrabáč na seno k zapřažení za koně, novodobou záchodovou mísu značky JIKOV a mnoho jiných věcí a nad to nápis „Vstupné 2 Kč“. Při ranní špičce a pak během dne si to prohlídky stovky lidí… DĚLÁVALI JSME AKCE i pro Klub důchodců, například zájezd do Luhačovic s návštěvou sklípku v Jarošově, kde měl Honza Špičák konexe. Tam bylo dobře. Důchodci to tam neznali. Vymyslel jsem technické překva− pení s květináčem. Potřeboval jsem na to koupit Primeros, tehdejší značku kondomů.. Šel jsem do drogerie a kupoval to u jedné pěkné prodavačky, moc jsem si vybíral. Do kondomu jsem vsypal spoustu kypřícího prášku, dal do kvě− tináče a pokryl to zeminou. V rámci nějaké soutěže to pak nic netušící důchodci zalévali vodou a další zpívali populární písničku „Rozvíjej se poupátko…“. Prášek kypěl a to, v čem byl uzavřený, mohutně vyrostlo nad hlínu květináče.

ZIMA NA LANŠKROUNSKU 2008/2009

JEDNOU JSME NAŠLI při pochodu Povodím Orlice v lese vysypané ne− mocniční odpadky a mezi nimi porcelánovou mísu pro ležící pacienty. Tu jsem si vzal a při nejbližší příležitosti pečlivě vymyl a vydesinfikoval. Pak jsem se všemi turisty a s touto blyštící se porcelánovou mísou navštívil restauraci hotelu „Modrá hvězda“ v Žamberku a dožadoval se, aby mi do této mísy dali oběd. Číšník mě vyhodil. Využil jsem příležitost, spojovací chodbou prošel do kuchyně a přesvědčil personál, ať mi jídlo do mísy naservírují. Číšník: „Ať mi s tím, ty hajzle, nejdeš do lokálu…“. Chystal jsem se ho poslech− nout, ale všiml jsem si, že v restauraci sedí dvě sličné ženy pojídající řízky. Tak jsem si k nim přisedl a měl jsem obědy tři. A pak mě číšník před zraky všech turistů definitivně vyhodil. Pak jsme pokračovali do Nekoře a zase jsme bleskově využili porcelánovou mísu. Místní cukrář nám do mísy ručně vyrobil velké čokoládové hovínko včetně jedlého papíru. A s tím a s mnoha lžičkami k nabrání jsem obcházel v hospodě kamarády turisty i další přítomné hosty: „Ochutnejte“. Nic netušící hosté byli v šoku. TA MŘÍŽ Z BYTOVÝCH DVEŘÍ u Vosátků se stala „putovní“, jen jsem ji musel opravovat z levého provedení na pravé nebo naopak. Teď přišel na řadu Honza Kostelecký. Ten bydlel na sídlišti a jeho vchod do bytu měl zvláštní futra. Byl jsem to okouknout, celou noční směnu jsem to dělal. Na mříž – čtyřhran 14 x 14 − jsem přivařil pásovice pětky, na ně praporek, šroub 12 se zapuštěnou hla− vou upravenou tak, aby to šlo utá− hnout, ale při povolování aby šrou− bovák vyklouzával ven. S jedněmi lidmi jsem měl domluveno, aby mě ve 2 hodiny ráno pustili do baráku. Manželka Honzy Kosteleckého dě− lala na školním statku, zaspala a man− žel jí řekl „Skočím pro auto.“ Protože spěchal, na chodbičce ne− rozsvítil a vyrazil ven, do něčeho vletěl a „Hned jsem si vzpomněl na tebe, padnul jsem až na zem.“ Já měl alibi: potvrzení, že jsem byl na školení. Ale nevěřili mi. Honza říkal: „Tak jsem tu mříž po hmatu objížděl a říkal si – ten hajzlík to snad přivařil…“ Tehdy neměli telefon, stáli na balkoně, číhali, až někdo půjde kolem, aby mu řekli, ať zavolají někoho z Pakovky, aby mříž vyřízli. RUDA KUBÍČEK SLAVIL PADESÁTINY. Slavil to společně s Tondou Faltou – měli slavnost v Albrechticích na myslivecké chatě. Ruda byl nimrod a na to jsme se zaměřili. Bydlel v řadovce Na Výsluní, a tak že mu tam postavíme myslivecký posed. Postavili jsme to v Pakovce, stloukli i s budkou ve výšce nějakých 4 až 6 metrů a v noci převezli z Pakovky. Postavili jsme jim ten posed před okna obýváku a Kubíčkovi si toho povšimli až ráno. Pak jsme k nim přišli jakoby na návštěvu a celou vanu v koupelně jsme jim zarovnali metrovými poleny.

ZA TÝDEN JSME JELI TAKY do těch Albrechtic, děvčata udělala chle− bíčky a věnečky. Veselili jsme se a dělali si navzájem všelijaké „špeky“. Uviděl jsem trubičku se šlehačkou a to mě vždycky láká do ní fouknout. Přišel jsem k Martě Vykydalové s trubičkou „Mám fouknout?“ a mířil jsem ne na obličej, ale níže na prsa. „Seš měkkej, nefoukneš.“ A tak jsem fouknul. A pak už foukali všichni. Když došlo střelivo, lepili jsme si věnečky na čela… JEDNOU JSEM SE OCITL na nějakých hodech v Kobylí u Mikulova. Tam jsem navštívil Jardu Havlína na jeho tamní chalupě. Taky tam byl Šmu− kař z Moravěnky a skončili jsme tam v mírně podroušeném stavu v Němčičce, kde pořádali Neckyádu. Přijeli jsme tam a sedli si na hranu bazénu. „Kluci, budeme dělat akvabely…“ Kluci, že ne. Já se svlékl do trenek, sedl si na okraj a pak jsem se zřítil do vody a dělal, jako že jsem tam zůstal. Kluci tam hned za mnou skočili mě zachraňovat, ale oni byli oblečení… Protože jsem měl mokré trenýrky, ale suché rifle, hodil jsem trenýrky do křoví a vlezl do riflí jen tak. Přijel jsem domů, do chalupy Havlínových, až k ránu. Shodil jsem rifle, vtom Havlín rozsvítil, a bylo to…

STRANA 13

Pak nám po pár dnech přišel domů balíček s dopisem. Byly tam moje tre− nýrky a v dopise mi nějaká Máňa děkuje za pěkný večer. Naběhl jsem si sám, a to tím, že jsem se svěřil, kde zůstaly moje mokré trenýrky… JEŠTĚ JEDNOU PEPA MINÁŘ. Jeho Svaťa nás peskovala, že ho láká− me do hospody. Pak bylo Josefa a že k němu půjdeme. „Hoši, uděláme fintu – půjdeme v oblecích a s kravatami, a nebudeme pít.“ A že budeme slušně sedět v kuchyni. Podařilo se nám půjčit od kamaráda několik králíků. Náš plán byl: nechat venku na chodbě vhodnou tašku a jednotlivě chodit na toaletu. Popíjeli jsme čaj. A chodili ven. Minářovi nevěděli, že při každé cestě na záchod přinášíme do jejich obýváku jednoho králíka a že ho dáváme za sklo do nábytku. Pak nám řekli: „Pojďte se přece posadit do obýváku.“ A tam byli za sklem králíci a okolo nich už i bobky. Stavitel Štěpánek (vlevo) chodil i na denní pochody.

U TĚCHHLE VTÍPKŮ – většina napadala mě. Když něco napadlo Míru Vosátku, tak mi vždycky říkal: „Míro, co kdyby …“ NA JEDNOM NOČNÍM POCHODU, bylo to Pardubice – Ležáky, jsme šli− Míra Vosátka, stavitel Zdeněk Štěpánek a já. Procházeli jsme přes nějakou vesnici a Míra pořád říkal, že se musí jít směrem na nějaký maják, co svítí červeně pro letadla. Já věděl, kde správně odbočit, ale nechal jsem ho. Pak jsme místo padesáti ušli nějakých sedmdesát kilometrů, ale nejhorší bylo, že když jsme došli do Ležáků, už tam nikdo nebyl. O rok později si Štěpánek spletl datum. Ono se to konalo o týden později. My jsme mu dva dny předem řekli, že nemůžeme jet, a tak se Štěpánek vydal do Pardubic sám. Přijel tam k Zámečku, nikdo tam nebyl. „Že by start byl odjinud?“ Nakonec se někde doptal a řekli mu, že to je za týden. Musel pře− čkat noc na nádraží, policajti ho měli za bezdomovce. Než přijel domů, přes poštu jsme poslali jeho manželce zfalšovaný telegram, že se zdržel v Pardubicích: „Odbor turistiky Pardubice sděluje, že manžel, který dnes odstartoval, se nedostavil do cíle, a dotazujeme se, zda náhodou nedošel domů. Podpis: Novák.“

STRANA 14

Druhý den Štěpánek na mě řve: „Já ti dám…“ VLÁĎOVI CHLÁDKOVI SE NARODILA VNUČKA. Sehnal jsem ko− čárek osmipérák a že mu ho přivaříme na balkon v prvním patře. Sehnal jsem hasičský žebřík s háky a přidělali jsme Vláďovi v noci ten ko− čárek tak velice odborně, že si dva dny Vláďa nevěděl rady, co s tím. NEŠETŘILI JSME NIKOHO… Nejvíc jsme se natrápili Svatě Minářové, a chtěli bychom se jí tímto veřejně omluvit. DCERA SVATI CHODILA NA NĚJAKOU ŠKOLU a my jsme vymys− leli, že Svátě zavoláme, aby se dostavila k řediteli školy, že holka neudělala nějaké zkoušky. Práskla telefonem a „To není možné“ a táhla hned s sebou Pepu, který měl tou dobou zlomená žebra, do školy. My předem koukali, jestli půjdou do školy. Naproti sborovně byly toalety a tam jsme se schovali a čekali, jak to bude probíhat – já, Franta Kubelka a Míra Vosátka. Paní Kubelková byla třídní a té jsme to nestihli říct, a tak ne− věděla, o co jde. Svaťa chtěla od třídní vysvětlení. Bojovala jako lev, Pepa si držel žebra, pootočil se a viděl, jak se šklebíme ve dveřích od záchodu. Tak začal Sváťu přesvědčovat, že se to nějak vyřeší. Ona se nedala odbýt, a když jí Pepa řekl, ať se otočí, tak to bylo jasné – 14 dnů pak s námi nepromluvila. PAK I MNĚ BYLO PADESÁT (říká Míra Urban) a vypadalo to, že se na mě chystají, abych si nestěžoval, že „já nic“. Přišli mi poblahopřát, Míra Vosátka, Pepa Minář a Zdeněk Vykydal, zazvo− nili k večeru, já zrovna ležel na kanapi. Manželka šla o− tevřít. Když jsem slyšel smích, bylo mi to jasné. Manželka povídá „Zůstaň ležet, už se stejně nedá nic dělat…“ Přinesli mi sloupek s do− pravní značkou „Padesát− ka“, který vyvrátili i s be− tonovým soklem včetně

ZIMA NA LANŠKROUNSKU 2008/2009

spousty vyděšených mravenců. Sloupek mi dali do obýváku, manželka sotva stihla dát pod něj noviny. Manželka pak honem vysávala ty mravence. Já to nedokázal vůbec uzvednout. Musel jsem požádat kamarády z práce, aby mi ten sloupek pomohli vynést z obýváku. Druhý den mi ještě kamarádi udělali k činžáku, kde bydlím, tabuli na moje jméno „Zde odkládejte sběr“ a lidi sem nosili na hromadu, co se dalo: staré televizory a všecko možné. Musel jsem obstarat náklaďák, aby se to odvezlo. VYKYDALOVI CHTĚLI ZABEZPEČIT SVŮJ DOMEK. Zdeněk mi řekl, že potřebuje udělat mříže na všechny okna a tak jsme je zamřížovali. Když měl Zdeněk Vykydal padesátiny, my jsme zrovna nedaleko stavěli Benzinu. Jeho Marta mě požádala: „Řekni Zdeňkovi, že mu nic nevyvedeš! On už čtyři noci nespí, co mu vyvedeš. Budí se, lítá okolo baráku, sleduje, jestli tam nejseš…“ Já na to: „Řekni mu, ať klidně spí, že jsem unavený a nic mu nevyvedu.“ Ale nápad jsem měl. To byla ta putovní mříž. I na jeho dveře jsem ji dostal. Sledoval jsem jeho systém, jak chodí z práce kontrolovat barák. Seděl jsem u plotu a připadal si jako ti lidé, co chtěli prchnout přes hranice na Západ a sledovali pohraničníky, v jakém sledu chodí. Když Zdeněk odjel, popadli jsme autogen, najeli s multikárou a přivařili mříž na vchodové dveře. Teď měl barák kompletně zamřížovaný – okna, a teď i dveře. Pak znovu přijel domů, a půl hodiny nato přijela multikára, tentokrát z TES− LY, s rozbrušovačkou, ale chyběl jim prodlužovací kabel. Tak přijeli k nám, ale my tam nebyli, a nakonec museli pro tu prodlužovačku znovu zajet do TESLY. S MÍROU VOSÁTKOU JSME JEDNOU JELI DUNAJ, taky ještě za so− cialismu, po dunajských ramenech, co tam byla před stavbou vodního díla Gab− číkovo. Jel autobus Pražáků, potom Slováci a my jsme se s nimi sešli v Bratislavě. Měl jsem málo času, a tak povídám Mírovi: „Kup potraviny (rum a to ostat− ní), nemám čas“. Ještě povídám: „Máš vařič?“ „Mám.“. Když jsem přijel zpátky, dvě hodiny před odjezdem, ptám se „Máš všecko?“ „Mám.“ Koupil jsem další rum a dal do batohu. Jeli jsme spolu na kajaku. Míra hodil ruksak na břeh Dunaji dřív, než jsem mu stačil říct „Dávej po− zor, je tam rum!“. Byly tam i doklady a peníze. Když jsme vybalili ruksak, museli jsme usušit peníze od rozlitého rumu. Přišel vítr a peníze odletěly. VYDALI JSME SE NA OSTROV KORMORÁNŮ. V tamní maďarské vesnici byla hospoda zvaná „Bodíky“, asi podle bodání komárů. Dali jsme si na kuráž. Schylovalo se k bouřce. My jsme byli rychlejší, kamarádi na prami− ci pomalejší – vezli i sud piva. Byli jsme tam „bratr“ Novák, Míra Vosátka, Jirka Krejča, Mirek Böhm, Bob Kadlec, Ruda Netušil a řada dalších, a před tou bouřkou jsme stačili s Mírou postavit stan, kdežto ostatní se rozhodli před bouřkou schovat pod otočenými loděmi. Míra v našem stanu vytáhl vařič, takzvaného „kraba“. Když ho nainstaloval, ten hořel všude, jen ne tam, kde měl. Dělali jsme všecko možné, až se to pře− vrhlo a mě trochu opařila voda. Nakonec to úplně přestalo vařit a Jirka Krejča měl ruský benzinový vařič a že uvaří kafe on. „Uvař!“ Já, do půl těla svlečený, jsem se těšil na kafe, už jsem ho měl v hrníčku, když přišel Ruda Netušil, bouchnul mě přátelsky do zad se slovy „Jak se ti jelo?“, a já se opařil podruhé, tentokrát kafem. Na tom Ostrově kormoránů, rejdišti komárů, jsme byli v Mírou ve stanu. Roz− hodli jsme se, že stan zavřeme a spolu ten stan zadýmíme. Každý jsme sice museli vykouřit celou krabičku cigaret, ale komáři nám dali pokoj. Ostatní se mazali česnekem a vším možným. Nešlo ani v rákosí vykonat velkou potřebu. ODTUD JSME JELI DO HOSPODY, tam nám nechtěli dát pivo. „Nem tu− dum“. Až nám pomohla jedna Slovenka. Vypili jsme tam víc piva jak místní, protože ti nebyli na pivo, ale na borovičku. Jeden Pražák, co byl s námi, říkali jsme mu „Sysel“, se vsadil, že odnese deset půllitrů piva. Jak spěchal, tak zabrkl o koberec a s tím sklem spadnul. Ostatní venku si

ZIMA NA LANŠKROUNSKU 2008/2009

U hospody „Bodíky“ pózuje celá výprava: Pražáci, Slováci a my z Lanškrouna.

Na Dunaji: zleva Míra Vosátka, Mirek Böhm, Slovák Kléma a Bob Kadlec. podle hřmotu mysleli, že se pereme, a vtrhli dovnitř s pádly… Pak jsme se pokoušeli plout ve člunu. Šlo to, jen jsme hladili pádly hladinu. Potom se všichni divili, že jsme se neutopili. – A tak jsme dopluli do Gabčíkova. Tam nám v hospodě nabídli specialitu podniku, jejich „Halaslé“. To tehdy stálo hrozné peníze. Něco jako gulášová polévka s kousky ryby nasáklé Slovnaftem. Konečně našli někoho, kdo si to dal. Jen „bratr“ Novák na to neskočil, dal si řízek. TAKOVÝCH PŘÍBĚHŮ JE JEŠ− TĚ O MNOHO VÍC, ale my jsme pro vás, milí čtenáři, vybrali ty, jež se hodí zveřejňovat v tak ušlechtilém ča− sopise, jakým jsou Listy Lanškroun− ska. Možná si teď spolu s námi po− myslíte, že silné a soudržné party jako tahle turistická jsou a budou stále po− třeba. Aby nám ze života nemizel humor a zajímavé zážitky z trojrozměrné přírody. Sepsal Jiří Kohout, ilustroval Pavel Dvořáček. Za fotografie vděčíme mnoha turistům, za velké hromadné foto děkujeme paní Jiřině Strakové.

STRANA 15

Vánoční nabídka lanškrounských turistů Výbor KČT Lanškroun přeje všem svým členům i příznivcům turistiky, rovněž našim sponzorům hezké prožití vánočních svátků v klidu a pohodě v kruhu svých nejbližších, pevné zdraví, spokojenost a vše nejlepší v no− vém roce 2009. ZÁROVEŇ VŠECHNY ZVEME NA TYTO VÁNOČNÍ AKCE: Sobota 27. 12. 2008 KČT Lanškroun pořádá 17. ROČNÍK vánočního pěšího výletu na Mariánskou horu se ZPÍVÁNÍM VÁNOČNÍCH KOLED. Sraz: v 10 hodin u Dělnického domu. Začátek zpívání vánočních koled v kostele je v 12 hodin. Do− provod hudební turistická skupina Šlapák, na varhany hraje slečna Marcela Marko− vá. Po ukončení jsou všichni zváni do restaurace „U Zlat− ky“ v Dolním Třešňovci k ob− čerstvení a společné zábavě. Trasa cca 12 km. Svíčky s se− bou! Přijďte všichni! Informace: J. Vosátková (tel.: 777 770 951) a A. Novák (tel.: 603 255 016) Úterý 30. 12. 2008: Tradiční „Tajný předsilvestrovský výšlap“ Sraz a odchod je v 10.00 hod. od Magdalenského kostela, trasa cca 12 km. Čtvrtek 1. 1. 2009: Pěší výlet s „Novoroční procházkou a táborákem“ v Sázavském údolí „U Drtiče“. Odchod v 12.30 hod. od Dělnického domu, sraz přímo „U Drtiče“ v 14.00 hod. Hrníček s sebou! Pátek 2. a sobota 3. 1. 2009: NA NOVÝ ROK − PRVNÍ KROK Zveme vás na první pochod v roce 2009. Pěší trasy: 5, 10, 15, 25, 35, 50 a 100 km. Prezence v Dělnickém domě, cíl v sobotu do 17 hodin. Při dobrých sněhových podmínkách je možné se zúčastnit na lyžích.

Muzeum − otevírací doba o vánočních svátcích: 23. 12. 2008: 9.00 – 11.30 a 13.00 – 16.00 24. 12. − 28. 12. a 30.12.: 13.00 – 17.00 29. 12., 31.12. 2008 a 1. 1. 2009 − ZAVŘENO

PŮJČOVNÍ DOBA MĚSTSKÉ KNIHOVNY V PROSINCI: Knihovna bude od 24. prosince do 4. ledna zavřená. To znamená, že poslední půjčování bude v úterý 23. 12. 2008, a to do 16 hodin (pozor: ne do 18 hodin) a poté až v pondělí 5. ledna 2009. Dětské oddělení bude zavřeno již od 23. prosince, takže poslední půjčování v pondělí 22. prosince. Děkujeme za pochopení a přejeme příjemný a klidný předvánoční čas. Kontakt: www.knihovna−lanskroun.cz, tel.: 465 322 708, e−mail: [email protected]

ZIMA NA LANŠKROUNSKU, příloha LISTŮ LANŠKROUNSKA (vydává za podpory MÚ v Lanškrouně TG TISK s.r.o.) Adresa: 5. května 1010, 563 01 Lanškroun, tel.: 465322270, 605206635, fax: 465322271. E−mail: [email protected]; listy.mesto−lanskroun.cz, www.lanskrounsko.com a www.lanskroun.net. Šéfredaktor Mgr. F. Teichmann, redakce RNDr. L. ZIMA Sitová. Foto: soukromé archivy autorů. STRANA 16 NA LANŠKROUNSKU 2008/2009