VII. OBROZENÍ PÍSEMNICTVÍ NA SLOVENSKU Na Slovensku nebyl v 17. a 18. století přerušen literární vývoj jako v Čechách a na Moravě, ale slovenské písemnictví bylo také na rozhraní 18. a 19. století obrozeno, a to ve spojení s českým: české obrození působilo na slovenské a slovenské na české. Při tom měl velkou úlohu humanismus, na Slovensku poměrně ještě větší než v Čechách a na Moravě. Na Slovensku se více zachovalo ze starohumanistické tradice a nejen se mnoho latinsky psalo, zvláště ve vědě, nejen se latinsky mluvilo ve školách, ale až do r. 1843 byla v celých Uhrách latina úřední řečí na sněmu, soudech a úřadech a i v soukromém životě se jí mnoho užívalo. Ještě r. 1845 ve sporech a výtržnostech na prešpurském lyceu se mluvilo latinsky (srov. J. M. Hurban, Ľ. Štúr, I, 1927, str. 117 n.). Humanistickou latinou se bránily Uhry proti poněmčování. Na Slovensko též záhy vnikaly, rychleji než do Čech, novohumanistické myšlenky, protože evangeličtí duchovní chodili studovat na německé university, hlavně do Jeny, kde měly ony myšlenky mnoho přívrženců. Převážně latinsky, prózou i veršem, byl psán sborník Solennia, jejž vydávala v letech 1810-1842 Učená společnost malohontská. Její jednatel, evangelický farář Matěj Holko ml. (1757-1832) tam pojednal mimo jiné o poměru antického a novověkého umění a mythologie a tvrdil, že nová doba nezůstává za starou (18, 1825, str.103-125). Farář Pavel Šramko (1743-1831) tam otiskl ukázku ze svého slovníku Nového Zákona, a to výklad slov daneion (daň) a leiturgia (bohoslužba), výklad spíše věcný než jazykový (8, 1816, str. 15-21). Tento „Řecko-Slovenský slovar na Nový Zákon” měl tři díly a zůstal v rukopise (srov. Ludovít Rizner, Bibliografia písemnictva slovenského, 1924-34, V, str. 237). Ev. farář a skladatel veseloher Ján Chalupka (1791-1871) vydal latinské řeči, které pronášel při různých příležitostech jako profesor rétoriky na kežmarském lyceu (Duodecim orationes scholasticae... Levoča 1826). Hájil v nich křesťanské zásady citáty z Terentia, Catona st., Cicerona, Seneky a j. Latinské i české verše skládali evangeličtí kněží Michal Semian (1741-1810; srov. Tablic, Poezie IV 1812, str. LIV n.), Andrej Plachý (1755-1810; srov. Tablic, IV, str. LXVI n.), Pavel Tešlák (1759-1801; srov. Tablic, II, 1807, str. LXXX n., Juraj Rohonyi (1773-1831, srov. J.Kabelík, Sb. til. 8, 1926, 104 n.) a j. Plachý vydával r. 1785 a 1786 v Bánské Bystrici „Staré noviny literního umění”, jež jsou plny antických ohlasů. Vychází tam volný, neuměle rýmovaný a rytmicky nejasný překlad Phaedrovy bajky „Vlk a beránek” (I l; str.410 n.), několik článků o starověkých Germánech, které jsou založeny - arci nepřímo - na Tacitovi a jiných starých „scribentech” (str. 68 n., 20 I n., 209 n.), pojednání „Epikurovo zoufalství” (str. 81 n.), kde se dosti správně podávají Epikurovy názory podle Cicerona, Horáce, Plutarcha a j., na konci se však tvrdí, že nemohl být Epikur šťasten, ježto nevěřil v onen svět a v odplatu činů, a odkazuje se na článek „Pétra Beliusa”, t.j. na Bayleův slovník, dále články o Herkulovi (str. 225 n.), Kýrovi st. (str. 240 n.) a Anacharsovi (str. 355 n.). Též v pojednáních o nesmrtelnosti lidské duše (str. 357 n.) a o slunci (str. 184 n.) se citují staří spisovatelé jako za humanistů. V úvodním článku k poctě Josefa II. se některá česká slova vysvětlují latinskými, na př. „velikomyslnost (magnanimitas)”, „honosníků a chvástáků (iactatores et ostentatores)”. Rohonyi vynášel ve veršované „Chvále Slováků” (1791, vyd. Kabelík, str. 111 n.) Slováky (t. j. Slovany), že žili již za Homéra a ten za Mojžíše, a v poznámce vykládal, že Homér mluví 11, 11 582) o Henetech, z těch že vznikli Venetové a z nich Slované. Učil tak již Matěj Bél (v předmluvě k P. Doležalově „Grammatica slavico-bohemica”, 1746) a po něm jiní. Dále říkal Rohonyi, že sice byli Řekové starší než Slované, že však již dávno vyhynuli. Báseň „Ozvuk Turčana vzdáleného k svým krajanům” (Kratochvilné zpěvy pro mládež rolnickou, 1829, str. 83 n.) uvedl Ovidiovým mottem o touze po vlasti (Ex P. I 3, 35 n.), Tešlák složil v rýmovaných časoměrných slokách alkajských „Chvalozpěv česko-slovenské řeči” (Praž. pošt. nov. 1798; přetiskl J. Jakubec, LF 50, 1923, str. 33 n.). - 44 -
V úvodu k „Pamětné celému světu tragoedii” (1791) pravil farář Augustin Doležal (1737-1802), že mají básníci od Mus starodávné „privilegium” svobodně užívat svého jazyka a že jeho originál je v jeskyni hory Parnassu, sídle Mus. Prvá myšlenka souvisí s antickým názorem o básnické svobodě a druhá upomíná na Pausaniovu zprávu (IX 31, 4), že se na Helikonu choval rukopis Hesiodův. Sama „tragoedie” je spíše barokní než klasicistické dílo. Katolický farář Josef Ignác Bajza (1755-1836) přeložil šest Martialových epigramů do slovenštiny a zařadil je, aniž je zvlášť označil, do své sbírky „Slovenské dvojnásobné epigrammata” (1794), a to do jejího II. dílu, obsahujícího časoměrné („zvuko-mírné”) epigramy; v I. díle byly epigramy rýmované a zhruba přízvučné („jednakokonco-hlasné”). Martialův epigram o lékaři-hrobníku (I 50) přeložil takto: Byl včera v městě lékař, dnes jest v krchově hrobařem. Hodná česť; zbitých sám zahrabávati má (II,str. 11. I ve vlastních epigramech mu byl Martial vzorem, arci nedostiženým. Šťastně napodobil Martiala evangelický kněz Štefan Leška (1757-1818) v několika epigramech, které uveřejnil v III. almanachu Puchmajerově (1798), na př. „N o v á m o d a . O by již jen ctnosti novou modou byly... | by se naše ženy jími okrášlily!” (str. 29). Leška překládal též Blumauerovu „Aeneidu”, ale svůj překlad neuveřejnil. (srov. J. B. Čapek, Čs. literatura toleranční, 1, 1933, str. 265). R. 1805 vydal v Levoči evangelický farář Ladislav Bartholomaeides (17541825) český překlad „Židovské války” Josefa Flavia spolu s jeho vlastním životopisem (Flavia Jozefa O válce Židovské...). Byl to celkem věrný přetisk starého překladu Pavla Vorličného (1553), pořízeného podle latinského překladu „Války”, přičítaného Rufinovi, a podle Geleniova překladu „Životopisu”. Bartholomaeides připojil k svému vydání mapu Palestiny a rejstřík. Prózu i verše překládal evangelický bohoslovec a pozdější profesor československé řeči a literatury na prešpurském lyceu Jiří Palkovič (1769-1850). R. 1794, jsa na studiích v Jeně (1792-1794) - filologii tam učil grecista Chr. Gottfr. Schütz - přeložil Platonova „Kritona” a polovinu Xenofontových „Pamětí” (srov. Tatr. l, l, 1832, str. 5; 3. 1834, str. 3). Oba tyto spisy byly milé osvícencům pro svůj ethický obsah. Část překladu „Pamětí”, pořízeného podle K. Zeunova vydání (1781), uveřejnil po mnoha letech, r. 1832, v své Tatrance (1, 1, str. 16 n., 2, str. 12 n.) a byl by, jak říká, přeložil celý spis Xenofontův, kdyby byl oň zájem; ale více než onu ukázku neotiskl, ač ho k tomu pobízel Jungmann (ČČM 6, 1832, str. 235 n.). Jeho překlad je psán veleslavínskou mluvou a je věrný i obratný, na př. l 2, 19: „Mnozí ale z našich domnělých mudrců tuto řeknou: že člověk, jsa jednou spravedlivý, nespravedlivým stati se nemůže, ani dobrotivý, mírný, zuřivým a ukrutným, ani v jiném čemkoli, čemu se lidé učí, jednou kdo vyučen jest, neumělým že se stati nemůže. Já ale o tom tak nesmejšlím” (str. 6). Na konci překladu je položen výňatek o Sokratovi z A. Soltysova „Jadra historie všeobecné” (1831). Podobný překlad „Kritona” otiskl Palkovič o dva roky později, r. 1834, zase v Tatrance (l, 3, str. 3 n.) a připojil k němu poznámky. R. 1842 tam (2, 3 str. 62 n.) uveřejnil překlad 1. kap. Xenofontova „Hospodáře”, pořízený opět podle Zeunova vydání (1782). Sám říká, že asi před 40 lety přeložil „dobrou částku” tohoto spisu; bylo to tedy kolem r. 1802. Překlad je věrný, ale mnohomluvný: totéž řecké slovo bývá tlumočeno několika českými, na př. κτ ματα „nábytek neb jmění”, ζημ α „škoda a ujma” (str. 63). Nejisto je, kdy vznikly tři překlady z latiny, jež uveřejnil Palkovič v Tatrance r. 1832; byl to Velleiův popis bitvy u Filipp (II 70; 1, 1, str. 19 n.), Gelliovo vyprávění o udatném Ceditiovi (III 7; t. str. 21 n.) - k němu je připojen obdobný příběh z českých dějin čerpaný z Hájkovy kroniky - a překlad Ciceronovy řeči za Archiu (t. 1, 2, str. 3 n.), čítané ve školách. Jako starší humanisté nazýval Palkovič Cicerona „nejhorlivějším milovníkem učenosti, vzdělanosti a učených mužů nejohroženějším zástupcem, milovníkem a následovníkem ctnosti, nejšlechet- 45 -
nějším vlastencem”. I tento překlad je věrný, veleslavínský, jako byly překlady Palkovičova blížence Nejedlého. Na konci se vysvětlují některá slova, na př. se ukazuje, že lze slovo humanitas nejlépe přeložit „člověctví”, někdy „vlídnost”. Snad již v Jeně pojal Palkovič odvážný záměr překládat Homéra; podnět mu asi daly nové německé překlady, Fr.Stolbergův (Ilias, 1778) a Vossův (Odyssea 1781, Ilias 1793). Svůj úmysl uskutečnil aspoň zčásti v „Muze ze slovenských hor” (1801), kde otiskl překlad I. zpěvu "Iliady"; otiskl jej, netuše, že v téže době vydává svůj překlad Jan Nejedlý. V předmluvě píše, že se celkem přidržel Dobrovského pravidel o českém přízvuku a že se opřel o Vossův překlad. Vskutku překládal někdy spíše Vossa než Homéra, na př. v. 28 μ ν τοι ο χραισμ Voss: „kaum wol möchte dir helfen”, Palkovič: „sic by ti sotva prospěla”; v. 46 κλαγξαν δ ρ ο στο V.: „laut erschollen die Pfeile”, P.: „hlasitě zněly šípy”, v.65 ε χωλ ς V.: „versaumte Gelübd”, P.: „sliby.... zanedbané”. Jeho verše jsou často nerytmické, bez caesur, na př. v. 27: „Ani teď tu dlícího, ani pak přijdoucího zas”, v. 165 : „Ale nejtěžší břímě zuřivých válečných pohrom”. Šťastněji se potýkal se složenými epithety. Některá tlumočil složenými slovy, která sám tvořil, na př. κηβ λος „dalekostřelec” (též Nejedlý), ε κν μις „jasnoobutý” (Voss: hellumschient) πολ φλοισβος „šírovlnobitný” (Voss: weitaufrauschend) ,λευκ λενος „květoruká”, „květoramenná” (Voss: lilienarmig), καλλιπ ρηος „krásnolící”, γλαυκ πις „modrooká” (též Nejedlý; Voss: „blauäugig”), některá prostými jmény přídavnými, na př. ριβ λαξ „hrudnatý”, některá několika slovy, na př. ε ζωνος „s ozdobným pásem”, οδοδ κτυλος „s růžovými prsty”. Řecká vlastní jména ponechával celkem beze změn, na př. „Héra”, „Föbos”, „Achajan”, „Zevs”, „Olympos”. Překlad se začíná takto: O hněvě zpívej, bohyně, Peleiada Achilla přezáhubném, jenž na tisíce bíd zplodil Achaiským, na tisíce hrdinských duší v smutný byt smrti seslal, než těla jich v loupež dal psům a ptactvu všemu vůkol; i splnila se Zevsova vůle; od té doby, co nejprv se v zuřivé potkali svádě Atreův syn, král národů, a božský Achillevs. Na konci překladu se vysvětlují méně známá slova, na př. „aegidohrozný” - „jehož aegida, t. j. jistý pancíř, hrozným činí”, „outlý - mladičký”, „děl, děti” „řekl, říci”. Kromě překladu z Homéra obsahuje Palkovičova „Muza” báseň „Vidění Dobrormyslovo” (str. l n.), líčící, jak se v přírodě jinochu zjeví Musa a pobízí ho, aby se oddal básnictví; je to hesiodovský motiv (Theog. 29 n.) posvěcení básníka. Dále jsou tam anakreontické básně, dvě básně v sapfických strofách a j. Palkovič též vydal rozsáhlý česko—německo-latinský slovník (Böhmischdeutsch-lateinisches Wörterbuch, 1820-1), avšak ne tak pro překládání do latiny jako spíše pro učení správné češtině. Podle předmluvy měl slovník sloužit škole, spisovatelům, kazatelům, obchodníkům i čtenářům staročeských knih. Proto obsahuje i lidová slova, na př. „oukrop (Wassersuppe, jusculum aquaticum)” (sl. 17), nová slova odborná, na př. „appellací rada (Appellationsrath, consiliarius in judicio appellatorio)”, (sl. 11), vlastní jména, na př. „Bakov (Bakovium)” (sl. 30), a rčení, na př. „Ale je to dnes zima! (Das ist heute eine Kälte! hodie magnum frigus est)”, (sl. 5). Při sbírání českých slov a rčení těžil Palkovič, jak říká v předmluvě, z Rybayovy pozůstalosti, z Leškovy sbírky, z Dobrovského slovníku a z výkladů Kralické bible. Při překládaní do latiny užíval jako Tomsa Schellerova slovníku. Zmínky též zasluhuje srovnání „slovenských” a latinských vět, které otiskl v Tatrance r. l832 (1, 1, str. 32 n.): „Mistře Pavle, daj mi tvou Zuzannu vdovu, jestli tobě libo. Magistre [!] Paule, da mihi tuam Suzannam, viduam, si tibi libet” a „Quo me rapis, Bache, tui plenum? (Hor. C. III 25, l). Kam mě rabuješ, Bache, tě plného?”. K tomu připojuje; „Rapio, rabuji, ich raube a bez pochyby ρπ ζω je jedno slovo”. Cílem je prokázat blízkou příbuznost češtiny se starými jazyky a tím ji povznést nad jiné nové řeči. - 46 -
Brzy po Palkovičově slovníku, r. 1825 a 1827, vyšel ještě větší slovník „Slovár slovenský česko-latinsko-německo-uherský”, který připravil katolický kněz Antonín Bernolák (1762-1813). Obsahuje též vlastní jména i úsloví a u latinských slov někdy uvádí doklady ze spisovatelů. Příklad: „Svátek, tku m. dies festus (sollemnis), ein Festtag, Feiertag, innep nap. Syn. sváteční den. Usus. Svátek držať, svatiť, celebrare alem festum, einen Festtag feierlich begehen, innepet ülui” (str. 3243). Na konci je „repertorium” , t. j. maďarskoslovenský, latinsko-slovenský a německo-slovenský slovník bez příkladů, Přítel a později úhlavní nepřítel Palkovičův, evangelický farář Bohuslav Tablic (1769-1832), jenž také studoval v Jeně (1790-1793), sice nepřekládal ze starých jazyků, ale tlumočil klasicisty (Boileaua, Popa, Zachariae, Vossa), psal martialovské epigramy, anakreontické básně, ezopské bajky, ódy, skládal sapfické strofy přízvučné, hexametry přízvučné a později - vlivem „Počátku” — časoměrné (jimi zčeštil Boileaua a Popa; původně překládal Popa přízvučně, srov. předmluvu k jeho „Zkoušce o člověku” 1831) a dával latinská motta svým básním. Ve „Dvou zpěvech … Danyeli Krudimu” (1802) prosí Apollona, „Mistra zpěvu”, aby mu půjčil svou lyru, v „Zuzaně babylonské” (1803) zpestřil biblické vyprávění postavami antické mythologie, Venuše, Junony, Iridy a j. (srov. J. B. Čapek, uv. sp. I, str. 362 n.) a „Skalickým Zuzannám” složil k svátku „Zpěv Pieridských Muz” (1802; srov. Rizner, Bibliografia, VI, str. l). V svatební písni „Zlaté Poutko” (1803, Poezie, II, 1807, str. 101 n.) vyprávěl, že „běloruká” Juno letí k Vulkánu, aby jí zhotovil zlaté poutko pro manžely. Vulkán jí vyhoví a Juno přinese poutko mladým manželům a dává jim rady. Je to odměna Homérova vyprávění o zhotovení zbroje pro Achillea (II, XVIII) a vyprávění Vergiliova o zhotovení zbroje pro Aeneu (Aen. VIII). V „Smrti Adonisově” (Poezie, 1, 1806, str. 70) je žertovně, Blumaerovým tónem, zpracována báje o Adonisovi; usmrtily ho Musy (spr. Artemis) vyslaným kancem, naše „krásenky” by ho chránily. V „Svobodném Volení” (t .str. l3) říká Tablic, že by chtěl mít v knihovně Voltaira, Shakespeara, Popa a jiné nové básníky s „Řeky, s Latiníky, ježto všickni ctili”. I on je nadmíru uctíval jakožto klasicista. Ve věnování I. svazku „Poezie” (1806) chválil slovenské umění a uváděl Ciceronovu oslavu básnictví v řeči za Archiu. (1 Nadaným překladatelům starých básníků byl bystřický profesor a evangelický farář Samuel Rožnay (1787-1815). V Prešpurku byl žákem Palkovičovým a Dankovského a r. 1811-1812 studoval bohosloví v Tübinkách. Zcela mlád uveřejnil v Hlasateli překlady anakreonteií (l, 1806, str. 632 n.; 2, 1807, 580 n.), Biona (2, 1807, str. 571 n.), Mimnerma (t. str. 578 n. a Horáce (t. str. 429 n.). Překládal volně přízvučnými, rýmovanými verši, na př. Mimn. zl. 1. D.: Coť je život? což v něm příjemného, když v něm lásky není, bez ní se mi všecka rozkoš jeho v žalost, bídu mění. Horatiovu báseň (C. I 22) přemístil do domácího prostředí, jako to dělal Puchmajer; dívku Lalagu přezval na Jelinku a místo Kavkazu mluvil o Krkonoších. Překlady anakreonteií a Mimnerma přenesl s malými změnami do sbírky „Písně Anakreonovy z řeckého přeložené”, již vydal r. 1812 v Praze. Pojal tam všechna zachovaná anakreonteia s třemi pravými zlomky Anakreontovými (28, 43 n. D.) a v přídavku přeložil dvě básně Sapfiny ( l ř. D.), dvě Mimnerovy (1, 5 D.), jednu Tyrtaiovu (6 n. D.), Bakchylidovu (zl. 4 S.), Arifronovu, jednu přičítanou Erinně, jedno attické skolion (12 D.), 2. idylu Bionovu a epigram Antipatra Sidonského na Anakreonta (Anth. Pal. VII 23. Překlady jsou volné, básnické. Verše anakreonteií (jambické dimetry katalektické) jsou přeloženy brzy jamby, brzy trocheji, někdy daktyly a rozsah veršů i slok se mění, na př. „Aj! chtěl bych o Atrídech,| Kadmovi zpívat; | než struny líny mé vždy | jen o milostech znějí..” (jamby; 23 Pr., str. 9), „Jednou o půlnoční chvíli, | když to pokolení lidské” (čtyřstopé trocheje; 33 Pr., str. l0 n.) , „Na myrtoví měkké, | bujně rozvilé, - 47 -
skloněný chci píti | vínko rozmilé” (třístopé trocheje; 32 Pr., str. l2), „V chládečku tomto, | sedněme sobě…” (daktyl a trochej; 18 b Pr., str. 29), „Dejte mi Homerovu líru, | ale však bez strun zkrvavělých...” (daktyl a tři trocheje; 2 Pr.,str. 57). Jedna píseň Sapfina l D.) je přeložena původními slokami sapfickými: Veleslavná bohyně, Afrodito, přeumělá Zevsova dcero! prosím nepohřižujž duše mé, předůstojná, v hanbu a žalost (str. 72), v druhé (1 D.) je nahrazena sapfická sloka rýmovanými trocheji a daktyly: Bohům podobný zdá se mi býti, zdáť se blažený, jak v nebi žíti, ten jenž při tobě můž seděti (str.71). Trocheji jsou přeloženy i ostatní básně, jen u Tyrtaia a Antipatra je ponecháno elegické dvojverší. Na počátku knížky je stručný výklad o Anakreontovi, kde se vynášejí jeho domnělé básně, a na konci je objasnění vlastních jmen. Rožnay zemřel ani ne třicetiletý. Z jeho pozůstalosti byl otištěn nový překlad dvou anakreonteií (Víd. uč. nov. 1817, str. 49 n.), překlad XXII, zpěvu „Iliady” (Hektorova smrt; Týd. 5, 1816, str. 237 n.), 11. a 21. idyly Theokritovy (t. 6, 1817, str. 399 n.); 7, 1818, str. 36 n.) - obě přeložil též Nejedlý - a „Žabomyšoválky”(mimo v. 132 -165; Květy 1, 1834, str. 259 n.). Nový překlad anakreonteií uvedl Rožnay slovy: „Sluší-li po jednom přeložení strhati struny s Anakreonovy lýry? Němci toho zajisté nečiní”. Byl to překlad zcela nový, na př. 23 Pr.: „Pěl bych, pěl Atreovce, | chtěl bych, chtěl i Kadma znít; | ale loutna na strunách | jenom lásku zvykla hrát”. Homéra překládal jako Palkovič přízvučným hexametrem, leckdy bez caesury, na př. v 93 n.): Jako drak v rozpadlin skal v hoře na muže střeže, jízlivý pln jsa jedu; a zuřivým popuzen hněvem hrozně se ozírá, ovinuje se okolo skály... (str.254). I on těžil z Vossova překladu, na př. v 147 n. πηγα δοια „k dvěma liběprýštícím se zřídlům” (str. 256), Voss: „die zwei schönsprudelnden Quellen”. Jednu idylu Theokritovu (21) přeložil prózou, druhou idylu (11) a „Batrachomyomachii” šestistopým rýmovaným veršem trochejským, uprostřed rozděleným caesurou, jehož též užil v překladu Krasického „Myšiady”. V „Batrachomyomachii” vtipně napodobil jména žab a myší, na př. v 24 n.): Nato Drobtorvačka [ψιχ ρπαξ] takto promluvila: l „Proč se na můj rod ptáš, přítelkyně milá? vždyť jest rod můj známý světu celičkému, lidem, bohům, ano ptactvu nebeskému. Jáť jsem Drobtorvačka, dcera ušlechtilé slavné Chlebožroutky [Τρωξ ρτης ,otec] kněžny přezmužilé.” (str.259). Také jména bohů poslovanštil, na př. Athénu zval Ladou (vl. Venuše), Dia Perounem a srovnání s Kentaury a Giganty (v. 171 n.) nahradil: Tak jsou asi stály Amazonky české, kteréž bojovaly proti Přemyslovu vojsku zděšenému – jestli věřit sluíí panu Hněvkovskému (str. 268). V Rožnayově pozůstalosti byly i části překladu „Odysseie” a Pindara (srov. Týd. 5, 1816, str. 237) - Pindar byl drahý novým humanistům -, ale nebyly již uveřejněny. Ztratily se také jeho epické skladby o Žižkovi a o Ivanu Vazilieviči, které složil jako student a vydával Palkovičovi za cizí, staré dílo; teprve později doznal, že je to jeho „Makfersoniáda” (Tatr. 1, 1, 1852, str. 68 n.); snad
- 48 -
je ani nedokončil. Epos o Žižkovi bylo složeno podle Homérova a Vergiliova vzoru; na počátku se vzývala Musa, aby pěla o hrdinném muži. Evangelický farář Imanuel Vilém Šimko (1791-1875), jenž studoval do r. l8l7 v Jeně (srov. Palacký, Koresp. I, str. 8), uveřejnil r. l8l7 v Prvotinách (str. 185 n.) nový překlad Catonových dvojverší; byla oblíbena v středním věku i za humanismu, ježto stručně a pádně vyjadřovala mravní zásady, blízké křesťanským. Kdežto naši starší překladatelé tlumočili Catonovy hexametry kratšími, přízvučnými, rýmovanými verši a Komenský časoměrnými hexametry, užil Šimko přízvučných hexametrů, ale často bez caesury, na př. I 21: Poněvadž si nahý z života matky své vyšel; v trpělivosti musíš chudoby snášeti břímě (str. 187). Někdy zabarvil svůj překlad křesťansky, jako to dělali jeho předchůdci, tak I l „Si deus est animus, nobis ut carmina dicunt” tlumočili: „Jestliže Bůh jest čistý duch, jakž Písmo to učí” (str. 185), V poznámkách doporučoval místo římských spisovatelů domácí, na př. místo Vergilia (II l) Vavákovo „Zrcadlo” a místo Macra (II 2) Veleslavínův „Herbář” (str. 193). V témž svazku „Prvotin” přeložil novohumanistickou baladu Schillerovu „Prsten Polykratesův” (str. 13 n.) a „smutnou hru” „Seneka” od anakreontika Ewalda Kleista (str. 85 n.). Líčila statečnou smrt filosofa Seneky, oblíbeného u osvícenců; oslavovala přátelství a ctnosti a napadala tyrany. Touž hru přeložil, avšak nevydal Václav Thám (Jungmann, Hist. lit. č. 2. vyd., str. 406). Šimko skládal též anakreonteia (Čechosl. 1822, str. 265, 361), přízvučné sloky sapfické (Prvot. 1817, str. 17 n. atd.), přízvučné hexametry (Víd. uč. nov. 1817, str. 34 n.) a po vydání „Počátků” časoměrné (Tatr. l, 1837, 4, str. 4, 65), časoměrné senáry (ČČM 2, 1828, 1, str. 72) a rozmanité jiné časoměrné verše (Čechosl. 1822, str. 12 atd., 1823, str.239, ČČM 2, 1828, l, str. 77 n.). V básni „Má chaloupečka” (ČČM 2, 1828, l, 78 n.) toužil v Horatiově duchu po venkovském životě a přízni Musy. Stejně nadaným i pilným překladatelem jako Rožnay a nadto samostatným, velkým básníkem byl katolický farář Ján Hollý (1785-1849). Na latinské školy chodil ve Skalici a v Prešpurku, filosofii a bohosloví studoval v Trnavě. V posledním roce studií (1808) přeložil „Batrachomyomachii” a Vergiliovy eklogy (srov. Básně 131, 1842, str. VIl); tyto překlady se nezachovaly. Jako pobědimský a fryštacký (hlohovecký) kaplan přeložil, jak píše v Palkovičově Týdeníku (2, 1813, str. 310 n.), za necelý rok - od 15. listopadu 1810 do 23. října 1811 celou „Aeneidu”; první dva zpěvy přeložil přes zimu doma v Pobědimě (v Nitranské župě), třetí v háji Blatiny a ostatních devět „pod jasenem sedající na rozkošných a utěšených lučinách”. O prosodii, jak říká, se nestaral a dbal jen „pravé výslovnosti”. Některá epitheta vypouštěl, jiná přidával, aby verš libě zněl; latinská jména bohů podržel. Odborných pomůcek neměl, ale chtěl si opatřit Heynovo vydání, které doporučoval Palkovič (t. str. 146). Z tohoto překladu, psaného západní slovenštinou, otiskl Palkovič v Týdeníku (2, 1813, str. 289) prvních 105 veršů. Začátek „Aeneidy” zní: Spívám o vojnách, a o mužovi, z Troje, co první, vyhnán osudmi, do Vlach na breh dostal sa lavinský: on mnoho, i po zemach, i morách bol zmítán ukrutných skrze bohov moc, a pře hroznéj zlobivosti Junóny. Téš mnoho ve valkách vystál, než mesto upevnil, a vnésel do Lácka bohov: ze kterého latinský národ, i albanské měšťanstvo, i ohrady Ríma (str.289). Hollý překládal tedy časomírou - jako Bajza - podle vzoru humanistických i barokních básníků, ale nedbal přesné prosodie. Jako madunický farář přeložil Horatiovy satiry (srov. Básně, uv. m.) – překlad se nezachoval - a r. 1824 vydal v Trnavě rozsáhlý výbor z antického
-
49 –
básnictví „Rozličné básně hrdinské, elegiacké, a lirické z Virgilia, Teokrita, Homéra, Ovídia, Tirtea, a Horáca”. Pojal do něho překlad všech eklog Vergiliových, 9., ryze pastýřskou idylu Theokritovu l. zpěv „Iliady”, 2. a lO. heroidu Ovidiovu („Fillis Demofonovi” a „Ariadna Tézejovi”) - obě před ním přeložil již Marek (viz dále) -, Kallinovu elegii, přičítal ji, jak bylo zvykem, Tyrtaiovi), tři elegie Tyrtaiovy (zl. 6 n. B.), 15 ód a 2 epódy Horatiovy. Byly to vesměs básně oblíbené v 18. století; z Horatia jsou vybrány hlavně básně epikurovské, přírodní a politické. Hollý opět překládal časomírou - byl v ní jistě utvrzen „Počátky” -, ale tentokráte podle přísných pravidel prosodických, která vyložil v předmluvě. Překlad je věrný, básnický, slova jsou často přesmykována, jak je tomu u římských básníku. Na př. Verg. ecl. l, l n.): Tityre, pod širokým ty bukem ve stíne ležící pastírské na maléj rozmýšláš dúčeli písne: já kraje vlasti, a tak mně milé ty pasinky opúščám, z vlasti sa já stehujem: ty pokojný Tityre v chládku překrásnú rozléhať učíš Amaryllidu háje (str. 3), Hor. C. 1. 38,ln.: Rád nemám perských moje chlapča príprav rád nemám lýčím pleteného venca; nehledaj pozdná ve kterém sa míste rúža nachadzá (str.73). V překladu Homéra užil Hollý starších překladů Nejedlého a Palkovičova; zvláště v epithetech následoval Nejedlého „bleskoškornenci”, „spanilotvárná”, „mračnozhaňatel” a j.), řidčeji Palkoviče („s ozdobným pasem”). Některá epitheta sám vytvořil podle příkladu svých předchůdců: „ďalekomírec” κηβ λος , N.a P.: „dalekostřelec”), „ďalekozníci” πολ φλοισβος N.; „dalekoječíci”, P.: „šírovlnobitný”), „růžoruká” οδοδ κτυλος N.: „růžeprstá”, P.: „s růžnými prsty”). Také vlastní jména někdy poslovanšťoval podobně jako jeho předchůdci, na př. „Kéneuš”, „Ecion”, „Fébuš”. Překládal přesně i básnicky, na př. v. l n.: Hnev Bohyňo spívaj syna Péleového Achilla záhubný, veľké čo prinésel bídy Achajským; veľké téš hrdinov silných ke stínom odeslal mnozsto duší; i všem zanechal jích mrtviny ptákom vúkol, a psom lúpež. Tak vóla sa stávala Zevsa: od téj chvíle, prvý jak ráz ve sváre sa potkav Atreovič, ludu král, s bozským sa požúril Achillem (str. 36). O čtyři léta později, r. 1828, vydal Hollý, opět v Trnavě, překlad „Aeneidy” (Eneida). Svůj starší překlad, z něhož podal ukázku v Týdeníku, zcela přepracoval. Nyní zní počátek: Spívám o zbrojstvách a o tem muži, z Tróje čo první, vyhnán osudmi, do Vlach, ku brehom dostal sa lavinským; přemnoho on po zemách i morách bol přemnoho zmítan boztva mocú, pře hnev zlobivéj nad míru Junóny; přemnoho aj v pótkách zakusil, než mesto zakládal, a vnésel svých v Lácko bohov; skadě stal sa latinský národ, i albánské meščanstvo, i ohrady Ríma (str. 4). Srovnáme-li nový překlad se starým, vidíme, že je přesnější v prosodii i v tlumočení myšlenky. Je básnický, ale ne vždy jasný; příčinou toho jsou jako ve všech překladech Hollého časté přesmyky slov k sobě náležících, na př. VI 555 „A v krvavém hore obkasaná tamo plášči sedivši | Tisifona prístup ve dne i v noci stríhne bezesná” (str. 131). Vlastní jména jsou přejímána beze změny, na př. „Júno”, „Ajas”, „Hektor”, „Acestes”, nebo jsou poslovanštěna, na př. „Oilevič”, „Eol”, „Eneáš”, „Aškán”, „v Argoši”. Poznámek a úvodů k svým překladům - 50 -
Hollý nepřipojil: byl básník a ne filolog, ale svým předlohám rozuměl a věrně je tlumočil. A. Marek (Krok 2, 2, 1827, str. 317 n.) i Jungmann (ČČM 6, 1832, str. 177) uvítali jeho překlady, jen litovali, že jsou psány slovensky. Překlady byly přetištěny ve IV. svazku „Básní” (1842) s nepatrnými změnami pravopisnými. Tlumočení antických básníků bylo Hollému přípravou k vlastnímu básnění. Byl klasicistou: antické verše obměňoval, napodoboval, lokalisoval, ale přitom vždy naplňoval vlastní, osobitou náladou, jako to činil Vergil v eklogách s Theokritovými verši. V epopejích „Svatopluk” (1833), „Cirillo-Metodiada” (1835) a „Sláv” (1839) následoval Homéra a Vergilia v časoměrném hexametru, v složených epithetech (na př. „Otče nebovládní”, Sláv, Básně, 111, 1842, str. 20), v přesmycích slov, v rozvitých srovnáních (na př. „Jak včeli keď v klátoch prodlhu zostávali búrku, | sotva sa len jasné spanilými ukázalo ustmi | slnko z oblak modrých, a vadlé prožívali kvítka”.. Cirillo-Metodiada, B. II, 1841, str. 207), v ustálených rčeních (na př. „Tak povedá...” , „Rozpovedá...” , v úvodech. (na př. „Spívám, jak hroznů Svatopluk na Karolmana védel | vojnu”, Svatopluk, B. II, str. 3), v líčení bohů zasahujících do boje, v líčení her, štítu, souboje atd. V „Selankách” (1835-6, 1840) napodobil Vergiliovy eklogy i řecké idyly, a to jejich verš (hexametr), opakování slov, zvolání, obrazy i střídavé zpěvy, ale přenesl je do domácího prostředí - mluvil v nich o Váhu, Dunaji, Ostřihomu, o bozích Velesu, Belbogu, Černobogu, Chásoni, o pastýřích Kraslavu, Hlasislavu a pod. - a ztlumil jejich milostný prvek. V 3. selance (Hlasislav) napodobil Moschův epitaf na Biona i s refrénem („Začni mi pastírská truchlý spev, začni mi Umko”, B. l, 1841, str. 10), v 5. selance (Vodní muž) napodobil 6. eklogu Vergiliovu a v 7.selance (Kráska) ll. idylu Theokritovu (Kyklops) a 2. eklogu Vergiliovu atd. Theokritovy verše 11, 19 n. Ω λευκ Γαλ τεια, τ τ ν φιλ ντ ποβ λλ | μ σχω γαυροτ ρα, σφηλοτ ρα μφακος μ ς obměnil v 7. selance; „O spanilá Krásenko! hložá nad kvítko belejšá, | nad skalné kremení tvrdšá, nad tetreva hluhšá” (B. I, str. 22). Napodobil i alegorické eklogy Vergiliovy, tak „múdrý Slavín” v l. selance je asi Palkovič a Hájislav sám Hollý (viz O. Jiráni, Sb. fil. 7, 1922, str. 294 n.) a Slavomíl v 4. selance je ostřihomský arcibiskup Rudnay. Příležitostné básně oslavné a děkovné (B. I, str. 75 n.) jsou složeny v časoměrných hexametrech a v elegických dvojverších; jedna z nich, „Na ságelskou studenku” (B. I, str. 83 n.) je podnícena Horatiovou písní na bandusijský pramen (III l, 3). „Žalozpěvy” (1839-40) jsou psány vesměs elegickým dvojverším a „Pesne” (1840) jsou skládány nejen v běžných slokách Horatiových, ale i v jeho ionicích (b. 30 „U Slovákov dokonálé a ke každéj | veci súcé, v umelosťách…”; B. I, str. 225) a epodických dvojverších (b. 24 „Už každý sa jaseň, každá zeleními odívá | listami dubca haluz...”, B. I, str. 2l6). Také náměty těchto ód, zvláště líčeni přírody, již Hollý nade vše miloval, mají vzor u Horáce. I písně v „Katolickém spevníku” (1842) jsou mnohdy skládány v Horatiových slokách. Pro Hollého lásku k antice je příznačné, že se dal jedním vídeňským malířem zobrazit v římské toze (srov. A. Pražák, České obrození, 1948, str. 57). Zároveň s Hollého překladem počátku „Aeneidy” vyšel v Týdeníku (1, 1812, str. 505 n.); 2, 1813, str. 35 n.) překlad týchž veršů od Pavla Jakuboviče (jeho jméno není uvedeno; zjistil je J.Hendrich, Sb. fil. 7, 1922, str. 331). Kdežto Hollý překládal „sprostou slovenčinou” (Týd. l, 1812, str. 505), užil Jakubovič spisovné češtiny; byl žákem Palkovičovým, později se stal evangelickým farářem. Praví o sobě (t. 2, 1813, str. 55 n.), že užil Vossova překladu a že se celkem přidržel Puchmajerových pravidel (t. j. spojování přízvuku s časomírou). Palkovič k tomu poznamenal (str. 145 n.), že je jeho verš většinou hladký a plynný, že však neprávem opustil Dobrovského prosodii a že měl užít dobrého komentáře, např. Heynova. Vskutku je Jakubovičův překlad přesný, ale často nerytmický, bez caesur, na př. v 6: („Bohy do Lacium vnes, Latinský odkud národ”. Palkovič od něho otiskl po několika desítiletích podobný překlad 3. eklogy (Tatr. 3, 3, 1845, str. 7 n.) Jakubovič byl tehdy již dávno mrtev a poslal svůj překlad Palkovičovi před třiceti lety (uv. m.), tedy brzy po svém pokusu o „Aeneidu”.
- 51 -
