Vietnamská rodina Vietnam leží na jihovýchodním cípu Asie v těsném sousedství asijského obra – Číny. Má velmi zajímavou, bohatou a starobylou kulturu, která je však do značné míry ovlivněna dominantní kulturou jejího mocného souseda, v jehož područí se Vietnam nacházel (vyjma období mezi 10. a 16. stoletím, a pak století dvacátého) většinu své historie. Dá se však říci, že kulturní vliv Číny na Vietnam trval nepřetržitě, a ten ho přijímal dobrovolně a rád, na rozdíl třeba od českých zemí, které se německým vlivům snažily bránit zuby nehty.
Konfucianismus Mluvíme-li o kulturním vlivu přicházejícím z Číny, pak nelze nezmínit ústřední filozofii, která formovala životy lidí východní Asie déle než 2 tisíce let. Její vliv na společenské struktury a vůbec myšlení obyvatel zemí této oblasti je stále více než patrný. Touto filozofií byl a je konfucianismusučení pocházející od čínského mudrce Kchung fu-c´ žijícího zhruba v 6.století př.n.l. Konfucianismus přišel do Vietnamu v 2.století n.l., kdy byl Vietnam dobyt čínskou vládnoucí dynastií Chan. Největší podíl na šíření této filozofie po Vietnamu měl pravděpodobně muž jménem Giao Chau. Netrvalo dlouho a konfucianismus začal formovat vietnamskou společnost od samotných jejích základů. V kontextu tohoto eseje mám tímto základem na mysli rodinu, které bych chtěl věnovat svou pozornost. Vyžadovalo by patrně rozsáhlou srovnávací studii, abychom byli schopni rozlišit, co ze znaků vietnamské rodiny je čistě produktem vietnamské kultury, s přihlédnutím na velkou kulturní variabilitu Vietnamu danou místními, třídními, náboženskými, individuálními a jinými rozdíly, a co je konfuciánská potažmo čínská práce. Pokusím se tedy najít jakýsi více či méně pevný základ obou a v případě, že bych narazil na nějakou výraznou odlišnost vietnamské kultury od čínské, neopomenu ji zmínit.
Rodina je základ státu Rodina zaujímá ve vietnamské společnosti velmi silné postavení. Kdyby mi někdo řekl, že pořekadlo : „Rodina je základ státu“, vzniklo ve Vietnamu, bez váhání bych mu uvěřil. Významu zde rodina nabývá jako samostatná jednotka, na rozdíl od Číny, kde je součástí rodinného klanu podřízeného hlavě rodu. Tento význam hluboce přesahuje hranice domácnosti. Důkazy o významu rodiny můžeme nalézt v oficiálních zdrojích odkazující se na různé písemné prameny (viz pasáž Zdroje) i v různých subjektivní vyjádřeních českých Vietnamců, kteří vždy akcentovali výroky týkající se významu rodiny v jejich životě. 0 Vztahy a postavení ve vietnamské rodinně jsou přesně dány a je na nich více než patrná striktní hierarchie konfucianismu. 1 Ten definuje a akcentuje pět základních mezilidských vztahů z nichž tři se odehrávají v rámci rodiny. Jsou jimi vztah mezi otcem a synem, manželem a manželkou a mezi starším a mladším bratrem. 2 Co se týče hierarchie a postavení, rozlišuje konfucianismus tři druhy poddanství. Je to poddanství panovníkovi, dětí vůči rodičům a ženy vůči manželovi. Určitý typ podřízenosti je vyjádřen i ve všeobecné úctě ke starším (v okruhu rodiny je to vidno též v úctě mladšího sourozence vůči staršímu). 3
0
Robin, českolipský Vietnamec, se kterým jsem většinu rozhovoru (Výzkum vietnamské religiozity pro Centrum pro migraci) vedl ve
velmi odlehčeném duchu, mi na otázku, co je v životě jeho největším smyslem a oporou, s velmi vážnou tváří plnou úcty odpověděl: „rodina, jedině rodina“
1
Musíme mít ovšem na paměti, že přísná doporučení, která Konfucius dává jsou stará až dva a půl tisíce let a za tu dobu došlo k jejich
výraznému uvolnění. Je to typické pro současný Vietnam a Čínu s jejich socialistickými režimy, které konfucianismus veřejně neuznávají. Dále to můžeme vypozorovat u českých Vietnamců, kteří přijímají liberálnější sociální postoje naší postindustriální společnosti a své mi o uvolnění striktně daných rodinných a vůbec sociálních vztahů, asi před dvěma měsíci vypověděla i přítelkyně Cha z Jižní Koreje, která má jakožto další významný soused mocné Číny podobný kulturní vývoj jako Vietnam.
2
Už zde si můžeme povšimnout jednoho ze stěžejních rysů konfucianismu, kterým je jeho silné patriarchální zaměření - Konfucius
nezahrnul do svého rozdělení vztah mezi matkou a dcerou a mezi starší a mladší sestrou.
3
Úcta ke straším je vůbec po celém světě velmi rozšířený fenomén (a to nejen u druhu homo sapiens, jak by zdůraznil sociobiolog) a proto
se nedivím, že na něj konfucianismus a vietnamská před i postkonfuciánská kultura dává takový důraz jako na jednu ze základních společenských hodnot. Od jedné dívky z Nigérie jsem se a nedávno dozvěděl, že u nich zdraví postarší členy rodiny se svěšenou hlavou a poklekem a Cha z Jižní Koreje mi vyprávěla, že ještě donedávna u nich téměř nebyl možný nekonvenční rozhovor mezi příslušníky dvou odlišných generací a slovo staršího muže znamenalo v rodině zákon.
Rodiče – děti V následujících odstavcích se zaměřím na vztah ve vietnamské rodině patrně nejsilnější - vztah mezi rodiči a dětmi. Podle Konfucia by se děti měli vykazovat bezvýhradnou poslušností vůči svým rodičům a zejména otci. Podřízenost otci je trefně vyjádřena i v křestních jménech, která rodiče svým dětem pro domácí oslovování dávali. Zejména pro jižní Vietnam je totiž typické, že rodiče děti oslovovali a patrně stále oslovují podle pořadí, ve kterém se narodili. Prvnímu dítěti ovšem říkali Hai, což vlastně znamená druhý – pozice prvního v rodině vždy náležela otci.Vztah otce a syna bývá vyjádřen termínem „synovská oddanost“. Děti se měli k rodičům chovat s úctou a pečovat o ně a sloužit jim ve stáří až do jejich smrti. Zanedbání péče o rodiče byl asi největší prohřešek jakého se mohlo dítě dopustit.Veškeré vztahy v konfucianismu mají však oboustranný charakter, a tak jako starší bratr by se měl chovat k mladšímu se zájmem a pozorností, měl by se i vztah rodičů k dětem vyznačovat mírností a laskavostí. K péči o děti se vztahuje i mnoho starobylých zvyklostí vycházejících z víry v duchy, která je patrně animistického původu. Zbývá mi však ještě vyzkoumat, do jaké míry se tyto zvyklosti zachovaly a jaké formy nabývají v současnosti. 4
Muž - žena Dalším významným vztahem, vycházejícím ze samotného základu rodiny, kterému se rovněž nevyhnulo konfuciánské usměrnění, je vztah mezi manželi, potažmo mezi mužem a ženou vůbec. Jak již bylo řečeno, konfucianismus sebou nese silně patriarchálního ducha. Vztahy v rodině jsou tedy do značné míry určeny nadřazeností muže nad ženou. Podle mých přímých zdrojů je toto stav panující ve vietnamských rodinách dodnes. Konfuciánská žena byla vlastně celý život někomu podřízena. V dětství otci, po sňatku manželovi a jeho rodičům, po smrti manžela a jeho rodičů nejstaršímu synovi. Takováto žena měla ze své pozice určenou moc jen nad jedním člověkem a tím byla snacha (případně ještě nad vedlejšími manželkami-viz níže). Pokud snacha projevovala vůči rodičům svého manžela neúctu a neposlušnost, mohlo být jejich prostřednictvím dokonce požádáno o rozvod. Posláním ženy byla starost o domácnost, rodinu a obřady, zatímco muž byl hostitelem, měl pilovat svoje nadání a schopnosti, rodinu zabezpečovat finančně a být jí oporou. 4
Vasiljev uvádí, že v dávných dobách lidé praktikovaly různé rituály, obřady a obyčeje, aby ochránili své děti proti zlým duchům. Rodiče
za ně například duchům přinášeli oběti a často svým ratolestem dávali všemožná hanlivá jména, aby duchy zmátli tím, že potomek má pro ně nízkou hodnotu a duchové mu pak neměli potřebu uškodit. Nezřídka, kvůli stejnému účelu své děti naoko pohazovali. Buddhisticky orientovaní rodiče zas nechávali dětské oblečky v klášterech potisknout obrázky svatyň, aby potomky uchránili před temnými silami.
Největší povinností ženy vůči manželovi bylo dát mu děti. Pokud toho nebyla schopna, mohl ji muž vrátit jejím rodičům. Ale měl možnost se rozhodnout i pro mírnější řešení. Mohl pojmout vedlejší manželku. Z antropologického hlediska je tento fenomén velmi zajímavý neboť ukazuje, že přestože pro konfuciánský svět jsou typické především monogamní svazky, připouští se i možnost polygynie, z níž vyplývající vztahy jsou pak Konfuciem dále definovány a usměrňovány. Pro tyto svazky je typické, že vedlejší manželka je podřízena té hlavní. 5 Je však nutno podotknout, že ve Vietnamu měla žena o dost silnější pozici nežli v Číně, a konfucianismus zde v tomto směru nenabyl tak striktní realizace. Žena byla zejména na venkově významnou ekonomickou silou (práce v zemědělství byla téměř výhradně záležitostí žen) a skrze to nabývala i velkého významu v sociální sféře. Mohla dokonce dědit. Dalším vztahům v konfuciánské, potažmo vietnamské rodině nebudu vzhledem k nedostatku informací a limitům tohoto eseje věnovat zvláštní pozornost.
Společenský přesah rodiny Již jsem se zmínil o tom, že rodinné vztahy v konfuciánské rodině dalece přesahovaly hranice domácnosti. Měl jsem tím na mysli skutečnost, že pravidla, kterými se tyto vztahy řídily se dále replikovala do vyšších, vládnoucích sfér společnosti. Do sféry feudální (před nástupem komunismu) a sféry byrokratické. Ve feudálních časech byl vztah poddaný-panovník vlastně jakýmsi ekvivalentem vztahu syn-otec a měl být podle Konfucia stejně tak oboustranný. Zatímco poddaný má panovníka chovat v božské úctě a být mu bezvýhradně poslušný, panovník by měl vládnout ku prospěchu svých poddaných. Ovšem v porovnání se vztahem otec-syn tady byl jeden výrazný rozdíl. Zatímco totiž Konfucius v případě špatného otce nepřipouštěl proti němu žádnou vzpouru a spíše směroval děti k tomu, aby svému rodiči pomáhaly překonat jeho vlastní chyby, vzpoura proti špatnému panovníkovi byla za určitých okolností možná.To samé platilo nejspíše v případě úředníků, kteří byly rovněž v určitém smyslu chápáni jako otcové lidu. Přestože komunistický režim oficiálně tvrdě brojil proti konfucianismu a jeho vlivu na myšlení lidí, rodinu a její pravidla, potažmo na strukturu společnosti vůbec, v pozadí konfuciánského dědictví hojně využíval. Naučená synovská oddanost vůči panovníkovi přišla komunistickým vůdcům více než vhod. Je opravdu zajímavé prohlížet si různé billboardy či skulptury v Hanoji, i různé výroky
5
Na dítě vedlejší manželky bylo pohlíženo jako na dítě manželky hlavní, přičemž biologickou matku dítě oslovuje „teto“
prokomunistických Vietnamců, které často prezentují Ho Či Mina jako otce vietnamského národa. Co se týče vztahu starší-mladší bratr, vyjádřeného v politické sféře, dostaneme se dokonce na pole mezinárodní. Sebe jako mladšího bratra, úctou se projevující ke staršímu, chápal se právě Vietnam (a s ním i Korea) ve vztahu k Číně.
Původ Když se teď zaměříme na odvozování původu Vietnamců, pak myslím, že můžeme s jistotou říci, že je tak činěno patrilineárně. Při zkoumání základní jednotky rodiny, tedy manželského páru, by nás sice mohlo trošku zmást, že si žena zachovává své rodové jméno a mohli bychom tedy polemizovat nad double-descent systémem, ovšem veškeré tyto polemiky mizí v momentě, kdy zjistíme, že žena nese své rodové jméno po otci a její děti získávají své příjmení po jejím manželovi. Rodová jména pocházejí povětšinou z Číny a byla nezřídka určena rodem právě vládnoucí dynastie, která se často měnila, a je proto povětšinou velmi obtížné dobrat se pomocí jmen rodinných kořenů. Přesto však můžeme ve Vietnamu najít velmi dlouhé genealogie sahající třeba i do 10 století n.l. Troufám si tvrdit, že to je způsobeno silným kultem předků - pro Vietnam typickým a velmi významným religiózním jevem.
Závěrem Ač se může zdát konfuciánská potažmo vietnamská rodina a vztahy v ní dosti rigidní, možná příliš hierarchické a striktní až despotické, podíváme- li se na ní z hlediska funkce a širšího společenského významu, je jí nutno přiřknout zásluhu na tvorbě poměrně stabilní a harmonické společnosti s minimem anarchistických protinálad. Společnosti, kde každému je jasné jeho místo. A pokud se snažil Konfucius něčeho svou filozofií dosáhnout, pak to byla právě harmonie, která je ústředním tématem starého čínského učení o dvou základních principech světa, jin a jang, ze kterého čerpá a je jím hluboce ovlivněn nejen konfucianismus, ale vůbec kultura celé východní Asie.
Zdroje - Hobbler, Thomas a Dorothy (1997), Konfucianismus, Praha: Nakladatelství Lidové noviny - Brouček, Stanislav (2003), Český pohled na Vietnamce, Praha: Etnologický ústav Akademie věd České Republiky - Vasiljev, Ivo (1999), Za dědictvím starých Vietů, Praha: Etnologický ústav Akademie věd České Republiky - Ryšavý, Martin (2006), Kdo mě naučí půl znaku?, Praha: MILD Production – dokumentární film - Rozhovory s Vietnamci žijícími v ČR, zrealizované v rámci projektu Výzkum vietnamské religiozity Centra pro migraci při Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, 2006 - Fox R "Cognatic Descent and Ego-Centered Groups" Fox R "Cognatic Descent and Ego-Centered Groups" in Kinship and Marriage. Penguin Books. S. 146-174 - Verdery K „From Parent State to Family Patriarchs..." Verdery K „From Parent State to Family Patriarchs: Gender and Nation in Contemporary Eastern Europe“ In What Was Socialism and What Comes Next. Princeton: Princeton University Press. S. 61-82 (22a) - Jamieson Lynn. „From the Family to Sex and Intimacy“ Jamieson Lynn. „From the Family to sex and intimacy“ in Intimacy. Cambrige: Polity Press. S. 15– 42 (28a)
