Biografické údaje Rodina Zoubků Můj praděd Martin Zoubek byl zedníkem v Libštejně (dnes Zálesí) na Moravě, kousek od Jevíčka, v okrese moravskotřebovském. Prababička Vincencie se za svobodna jmenovala Babirádová. Měli spolu syna Martina, který se přiženil do Ošíkova, z Libštejna to je pár kilometrů přes les. Vzal si Marianu, dceru rolníka Jana Nevrlého a jeho ženy Mariany, rozené Smitalové. Děd byl pokrývač a z dětí, které s babičkou měli, se dospělosti dožili Karel, můj otec a moji strýcové Ladislav (1912-1988) a František (data neznám). O životě svého otce mohu psát podrobněji. Narodil se v čp. 1 v Ošíkově 29. října 1905. Do obecné školy chodil v Kladkách, ke kterým byl Ošíkov přifařen, pak ho zapsali na reálku do Jevíčka. Z tercie přešel na pokračovací školu do Loštic, protože ho tam dali do učení k Emilu Fischerovi do obchodu zbožím střižním a galanterním. Vyučil se a dva roky do r. 1926, než ho vzali na vojnu, u Fischerů zůstal jako obchodní příručí. Absolvoval spojařský kurs a poddůstojnickou školu ve Vyškově a sloužil na hlavní poště v Praze. Po vojně si našel zaměstnání jako prodavač a aranžér výloh u firmy Lövi a Strauss v Žatci. Doma na Moravě zůstal Ladislav, protože František se vystěhoval na pozvání francouzské vlády do Paříže, tam se oženil a už se nevrátil, poslední dopis od něj přišel z Le Mans roku 1948. V hospodářské krizi otec o stálé místo v Žatci přišel a pak se živil jako obchodní zástupce. Cestoval a často měnil bydliště. Mám ověřeno, že mimo jiné bydlel v Praze, Chrasti u Chrudimě, Dzbelu, v Brně. Tady se v Židenicích roku 1932 oženil s Klementinou Polákovou, která se narodila 17. listopadu 1901 v Olomouci starožitníkovi Josefu Polákovi a jeho ženě Antonii, rozené Římské. Novomanželé pak bydleli v Prostějově a delší čas v Tišnově. Teprve v roce 1935 si zřídil samostatnou živnost, obchod s potravinami v Náchodě. Líbilo se mu tam, ale za šest let se v roce 1941 přihlašuje v Kralupech nad Vltavou jako zahradník-zelinář. Zahradu si pronajali na Přední Kopanině a tady byli do osvobození. V květnu 1945 se vydali do pohraničí, po krátkém pobytu v Zalužicích u Žatce se usadili ve Verušičkách jako národní správci koloniálu Marie Schösserové. Po jejím odsunu si tu živnost koupili, ale dlouho si ji neužili, roku 1951 byli "združstevněni". V únoru téhož roku po dlouhé nemoci Klementina zemřela. Po několika měsících, 16. června 1951, se táta oženil s mojí matkou Růženou Hurskou. Rodina Hurských Rod Hurských je z jižních Čech. Můj praděd Václav Hurský pocházel z radošovického mlýna na Volyňce na okraji Strakonic. Koupil si s mojí prababičkou Josefou (rozenou Kábovou) hospodářství v blízkých Liběticích. Měli jediného syna, také Václava, narodil se 19. června 1887. Ten se oženil s Marií Bubnovou (24. 9. 1891), dcerou rolníka Václava Bubna a jeho ženy Marie, rozené Hurské, z Hostic (dnes Hoštic) u Volyně. Dědeček převzal rodný grunt u Žáčků v Liběticích a přestavěl ho na hospodu, ale vedle pohostinské živnosti se věnoval i chovu tažných koní. Narodili se jim: Václav (1912), Marie (1914) a Karel (1916). Růžena se narodila mnohem později, 2. července 1932. Do škol chodila v Sousedovicích a pak ve Strakonicích. To se již její sourozenci osamostatňovali a dědovo hospodářství převzala provdaná Marie. Děda viděl, že jako "výměnkář" své nejmladší dceři nějakou slušnou budoucnost nezajistí, a tak se v pětačtyřicátém vydal s výpravou strakonických dosídlenců do pohraničí. Shodou okolností zakotvil také u Schösserů. Převzal jejich pole a hospodu, ale netrvalo dlouho, byl združstevněn také. Mezitím Růžena dochodila zemědělskou školu v Bochově a pak ve Žluticích.
1
Moje dětství Matka se vdávala devatenáctiletá a mému otci bylo čtyřicet šest. Za rok přišel na svět můj bratr Josef (1952). Verušičky připadaly k okresu žlutickému, pak toužimskému a nakonec karlovarskému, v karlovarském kraji v západních Čechách. Je tu panské sídlo, novogoticky upravený zámeček s velkostatkem, a pár domků a vilek pro zaměstnance. Poštu, kostel a faru měly v Lukách, jednotřídní školu v Týništi a druhý školní stupeň ve Žluticích. Narodil jsem se v čp. 24 za deště v pátek 25. září 1953 kolem sedmé hodiny ráno. Od mala jsme se s bratrem batolili v tátově obchodě, kam se od nás chodilo přímo z kuchyně, anebo u babičky ve výčepu přes náves. Žili jsme životem kluků v tiché a poněkud chátrající pohraniční vsi. Společnost tu byla skutečně internacionální: Němci, Maďaři, Slováci, Volyňáci a zbytky původních českých dosídlenců, kteří k sobě lnuli neobyčejným přátelstvím. Sem tam způsobilo rozruch tažení kočujících Romů nebo vyvádění party vojáků, které vylákala dědova hospoda z doupovského výcvikového prostoru. Do školy mě poslali o rok dřív v září 1959. Měli jsme učitele Lorence a po roce přišel mladý Ptáček, s nímž jsme chodili hlavně hrát fotbal. Byla to klasická jednotřídka, učili jsme se jeden od druhého látku pro všech pět ročníků jaksi zároveň. Na přelomu padesátých a šedesátých let se děda rozhodl, že se vrátí na penzi do Libětic. Našim se životní podmínky ve Verušičkách také přestaly líbit, už je tam nic nedrželo. Táta se vzdal naděje, že se pro nás uvolní byt v našem domě v Úpici, a prodal ho, i když nám o Náchodsku pořád vyprávěl, myslím, že to bylo jediné místo, které měl opravdu rád a kde by chtěl bydlet. S mámou hledali, kam bychom přesídlili do vnitrozemí, a roku 1962 našli Rakovník. Přesněji domek nad rakovnickým koupalištěm. Rakovník mi k srdci nepřirostl snadno. Říkali město, jenže já měl představu města spojenou s Karlovými Vary, a těm se ani trochu nepodobal. Byl uprášený, špinavý a páchnoucí. Kanalizace tu skoro nebyla, po ulicích tekly modré potůčky mýdlové vody. Do centra jsme museli podle potoka, z kterého městské splašky a odpady z mydlárny udělaly stoku. To vše korunovala plynárna sirovodíkovými vodami. Všude dýmající komíny a skládky popele. Začal jsem tu chodit do čtvrté třídy k učiteli Františku Vlčkovi na Starou poštu, našel si nové kamarády, ale nebylo to jako dřív. Naši na nás měli mnohem míň času, oba prodávali v prodejnách potravin rakovnického "Pramenu". V létě to šlo, to jsme trávili na koupališti, ale jinak jsme museli do družiny nebo jsme si někde ve skladu za obchodem, kde pracovali, psali úkoly. Domů jsme přicházeli až večer. "Naštěstí" pro nás se otcovy choroby natolik zhoršily, že ho poslali do invalidního důchodu a byl s námi doma. Nadále nás živila máma. U koupaliště tenkrát bydlelo dost našich vrstevníků, s nimi v partě jsme vyrostli. Nejbližší soused byl malíř Vladimír Vácha, kamarádili jsme s jeho vnoučky, a tak jsem se brzy dostal do jeho ateliéru. Přiznávám, že mě jeho řemeslo zpočátku moc neokouzlovalo. Chodili jsme si sem "vypůjčovat" barvičky, abychom si mohli pomalovat totemy naší indiánské osady nebo sami sebe, když jsme se vydávali na "válečnou stezku". Zajímala mne geologie, tu a tam jsem něco pochytil od našeho víkendového souseda univerzitního profesora Josefa Vachtla, četl jsem knížky o nerostech a sbíral kameny. Asi v šestašedesátém jsem najednou začal pilně kreslit. Asi proto, že jsem byl v pubertě. Vyhrál jsem několik výtvarných soutěží a to mne povzbudilo. Ve škole jsme s paní učitelkou Marií Votoupalovou chodili na výstavy, o umění a umělcích zase rád vypravoval češtinář Josef Lepa. To jsem hltal. Myslím, že to byla atmosféra doby, o umění se tenkrát mluvilo a psalo všude, co mne přivedla k rozhodnutí, že budu malířem. Táta to viděl nerad, řekl, že mě čeká leda "veselá
2
bída", ale máma to přijala bez výhrad. Podporovala mne, myslím, že místy šla za mým cílem vytrvaleji než já sám. Před Vánoci r. 1967 mě dali do učení k panu Váchovi, učil mne technologii malby a dával omalovávat svoje skici. Jenže tohle malování jsem nějak nemohl přijmout. Život v Rakovníku ho donutil k živnostenské produkci pestrých a volným rukopisem "napsaných" kytic a krajinek a to se mi zdálo málo. Vyrovnával jsem se především s dobovým modernismem, který tehdy právě vítězil. Ze všech stran to útočilo, abstrakce, surrealismus nebo alespoň kubismus, paneláky a umakartová kultura, jako by nic jiného na světě nebylo. Napodoboval jsem to podle reprodukcí v časopisech a knížkách. Pro sebe jsem si ale tehdy našel monografii Antonína Slavíčka, Plumbovu Renesanci a Hlaváčkova Kubištu, bylo to jako zjevení. Cítil jsem, že tohle je to pravé, jenže napodobit jsem to nedokázal. Školy V zimě v osmašedesátém jsem se neúspěšně pokusil udělat přijímací zkoušky na Střední odbornou školu výtvarnou na Hollarově náměstí v Praze a byl přijat na Střední ekonomickou školu v Rakovníku. Otec byl asi rád, ale já se nevzdával. Paní Cífková mne seznámila s profesorem pražské výtvarné školy na penzi Zdeňkem Balašem. Nosil jsem mu svoje obrázky k posouzení. Byl nesmlouvavý, naplněný jakýmsi ideálem umění, věděl, co mám znát, vyprávěl mi, ukazoval reprodukce, korigoval mé pokusy, někdy jsme šli spolu ven malovat. Že byl profesor, nezapřel, stále mne zkoušel a dokazoval mi, jak málo vím. Třídní na "ekonomce" ing. Karel Biňovec uznal, že ekonom ze mne nebude, a povolil mi jezdit každou středu do Prahy kreslit na "Hollarku" k profesoru Pulcovi. Kreslil se portrét, figura nebo akt. Druhé zkoušky jsem udělal a v září 1969 odešel do Prahy. Bydleli jsme ve voršilském klášteře mezi Národní třídou, Ostrovní a Voršilskou ulicí, v jedné kobce šest kluků: Jan Merta, Miroslav Houšť, Jiří Leták, Petr Kastner, ale i jinak byl dům plný výtvarníků nebo konzervatoristů. V následujících letech jsem pak bydlel i s houslistou Honzou Opšitošem, fotografem Zdeňkem Kočíkem nebo budoucím restaurátorem Jindrou Culkem či výtvarníkem Petrem Doulem. Škola se brzy po našem příchodu měnila, nastupovala normalizace a všechno se utahovalo, přesto zvlášť zpočátku tu vládl svobodný kumštýřský duch. Rád vzpomínám na profesory Duška, Holuba, Hořánka, Poláška, Riedelbaucha, litografy Hekrleho a Kašpara, historika Waageho, od každého se dalo něco pochytit, ale ještě více jsme se učili na výstavách a v galeriích, kde jsme strávili každou volnou chvilku. Tenkrát ještě byla v Praze nabídka obrovská. Když mi bylo sedmnáct, na jaře roku 1971 mi zemřel otec. Máma zůstala sama v Rakovníku. Bratr byl v učení v Karlových Varech. Setkávali jsme se jen o víkendech. Ani jsem o tom moc nepřemýšlel, prostě jsem počítal, že budu pokračovat ve studiu na Akademii. Nenapadlo mi, že bych si to měl nějak připravit, nehledal si protekce, dokonce ani nevstoupil do SSM, abych demonstroval svoji "společenskou angažovanost". Takže při zkouškách jsem neuspěl, ale přičítám to hlavně svojí nezralosti. V srpnu 1973 jsem po maturitě nastoupil do Rakovnických keramických závodů jako propagační výtvarník s úmyslem, že se připravím na zkoušky za rok. Vojna mi nehrozila, měl jsem modrou knížku. Šéfoval mi Václav Braný, spolužák a přítel Vladimíra Boudníka, nesmírně vzdělaný člověk, pořád četl, měl rád vážnou muziku a snažil se mne pro své záliby získat. Spřátelili jsme se, v práci mne vedl s laskavým humorem, dělali jsme tzv. názornou agitaci a propagaci, což by asi někoho, kdo by to bral vážně, deprimovalo, zabývali jsme se nástěnkami, transparenty s hesly a reklamou na zboží, které se nedalo koupit. V Šamotce jsem zapadl do party mladých keramiků, kterou vedl Václav Vágner, s nimi jsem začal pravidelně vystavovat. Měl jsem spoustu času na malování a modelování, 3
stačilo si "odkroutit" pět dní v týdnu osm hodin ve fabrice, večery, soboty a neděle byly moje. Ještě v Praze jsem začal docházet pro poučení do ateliéru Radomíra Koláře, byl Rakovničan a měl pro moje snažení pochopení, dokázal nádherně vystihnout pohyb, ale já to od něj nepochytil. Několikrát jsem navštívil profesora Karla Součka, obdivoval jsem intimitu jeho žánrových kompozic, k obrázkům mi toho moc neříkal, ale dal mi pár lekcí pragmatického pojímání života a nakonec mi, domnívám se, na Akademii pomohl. Druhé zkoušky také nevyšly, a když jsem se už smiřoval s perspektivou nadšeného amatéra, byl jsem na Akademii výtvarných umění v Praze přijat napotřetí. Na jaře 20. června roku 1975 jsem se oženil s Hanou Delawskou (1955) z Chodova u Karlových Varů. Seznámili jsme se v Šamotce, je absolventkou karlovarské keramické školy. Narodila se v Plzni a její rodina má na Plzeňsku dávné kořeny. Trochu jsme si zařídili dvě místnosti v domku, kde jsem vyrostl, a v září jsem se zapsal do prvního ročníku pražské Akademie. Bydlel jsem na koleji v Lužickém semináři. Před Vánoci se nám narodila první dcera Michaela (1975). Čtyři semestry jsem byl ve všeobecné škole vedené profesorem Oldřichem Opltem, ale korigovat k nám chodil hlavně docent Václav Pospíšil. Zpočátku jsem téměř výhradně kreslil, ale už v druhém semestru jsem mimo školu zase začal s malováním. Na konci druhého ročníku si nás rozebrali do speciálek. Počítal jsem, že půjdu k Součkům, vzal si mne však profesor Jan Smetana, který měl tehdy na škole jakési právo přednostního výběru. Překvapilo mne to a šel jsem tam rád, smetanovci malovali čistějšími barvami, i když víc expresivně. V ateliéru, kam jsme z našeho ročníku přišli s Vladimírem Kokoliou, nás přijali dobře. Mezi staršími spolužáky byli Honza Jemelka, Petr Veselý, Pavel Lufer, Jirka Novosad a můj spolužák z "Hollarky" Milan Chabera. Protože jsem měl už méně přednášek a protože se nám narodil syn Martin (1977), začal jsem častěji jezdit domů, až jsem postupně přešel na každodenní dojíždění z Rakovníka do Prahy. Ve volných chvílích jsem se měnil v zedníka, instalatéra, topenáře či jinou stavební profesi a přebudovával náš byt. Vedle pravidelné pomoci rodičů mé ženy jsme byli odkázáni na všelijaké sociální dávky, což nebylo mnoho, a tak jsem byl nucen se dobře učit, abych dostával aspoň prospěchové stipendium. Tak jsem přišel o mnohá povyražení, která mohli moji spolužáci podnikat. Ve školním ateliéru jsme dělali studie aktu, doma jsem maloval krajiny, figurální kompozice, zátiší. Necítil jsem potřebu pracovat jinak ve škole a jinak v soukromí, profesor Smetana byl neobyčejně tolerantní a vážně se zabýval jakýmkoli mým nápadem, jen mne tlačil, abych vždy dořešil to, co jsem začal. S jednou takovou "mimoškolní" kompozicí jsem zvítězil v roce 1979 v soutěži československých uměleckých škol, to bylo zvlášť dobré, protože jsem k tomu dostal nějaké větší peníze a za ně si postavil ateliér. O prázdninách v roce 1980 jsem praktikoval v Okresním muzeu a galerii v Rakovníku, kde mi předtím na jaře uspořádali první rozsáhlejší výstavu. Vystavovali jsme spolu s Václavem Braným. To už jsem maloval diplomovou práci na téma "Život současné rodiny". Na závěr studií škola posílala pár diplomantů na školy do zahraničí. Měl jsem slíbenou Itálii a hodně jsem se těšil, protože mne láska k italské renesanci neopouštěla a chtěl jsem co nejvíc vidět ve skutečnosti. Kvůli událostem s únosem Alda Mora nám nedali víza a nakonec jsme jeli na Královskou akademii do Antverp. Stejně to byl šok, vybavení antverpské akademie, poklady v galeriích v Bruselu, Amsterdamu, Brugách, Gentu, ale hlavně obecná kulturnost životního stylu, to bylo, jako bych přišel do jiného světa. V roce 1981 mne čekala obhajoba diplomové práce a závěrečné státnice, hlavně ale rozhodnutí, jak si zařídím budoucí kariéru. Měl jsem jistotu, že budu automaticky evidován u Českého fondu výtvarných umění a budu moci dávat obrazy do prodeje v Díle. Cítil jsem, že bych se ale musel hodně přizpůsobovat, abych něco prodal. Mohl jsem požádat o tematické stipendium a zase se přizpůsobovat a to se mi také nechtělo. Mohl jsem se přestěhovat do Prahy, kde se dalo sehnat živobytí pro malíře celkem snadno, jenže v 4
posledních letech na studiích mne přitahovalo téma vztahu přírody k civilizaci. V okolí Rakovníka bylo několik motivů, na kterých by se to dalo řešit, Rakovník vyhrál. V Okresním muzeu a galerii v Rakovníku Nakonec jsem přijal nabídku zaměstnání v právě obnovované galerii v Rakovníku, myslel jsem, že budu mít zajištěný příjem pro rodinu a svobodu pro tvorbu. Za pár měsíců jsem viděl, že sice mám svobodu, ale také málo času. Znovu jsem si musel zvykat, že na malování mám jen večery a víkendy. Maloval jsem každou volnou chvilku a za rok připravil svoji první samostatnou výstavu do výstavní síně rakovnického muzea. Dr. Hana Zemánková, moje šéfka, mi umožnila přípravu na budoucí působení v muzeu, mohl jsem se zúčastnit školení připravovaném Muzeologickým kabinetem v Praze a později školení pro vedoucí pracovníky pořádaném tehdejším středočeským krajským národním výborem. Po otevření Rabasovy galerie v květnu 1982 se o moje galeristické vychování postaral akademik Jiří Kotalík, můj bývalý učitel dějin umění na Akademii, konzultoval se mnou mé výstavní plány a konkrétní úlohy jsem se učil řešit v grafické sbírce Národní galerie nebo ve Středočeské galerii. O galerii jsem se staral sám, což znamenalo dodržovat termíny a pořád to samé: najít téma výstavy, vybrat exponáty, vydat katalog, pozvánky, plakáty, přivézt novou výstavu, nainstalovat, svěsit starou a odvézt a zas znovu... Nedokážu spočítat, kolik jich bylo. Kromě toho starost o provoz domu, tenkrát to nebylo jednoduché, v Rakovníku prakticky neexistovaly žádné služby, všechno se složitě shánělo a kličkovalo kolem byrokratických bariér. O mé práci v galerii se snad bude psát někde jinde. Celkem mohu říct, že jsem všechno dělal tak, aby mne to obohacovalo v důvěře, že to může být prospěšné i jiným. V roce 1982 se nám narodila ještě jedna dcera Karolína. Nežili jsme si nijak bohatě. Snažil jsem se odvést co nejvíce v obou svých "řemeslech". Moc to nevynášelo, ale myslel jsem, že takhle nějak se začínat musí. Do spolků se mi nechtělo, moje generace viděla, jak tehdejší Svaz českých výtvarných umělců vznikal, a nějak jsme tomu nevěřili. Když za mnou přišel Honza Rýz a pak Josef Schlesinger, vymluvil jsem se. Nakonec mne přesvědčil přítel Jaroslav Hylas, a tak jsem se do Středočeské krajské organizace SČVU roku 1982 přihlásil. Za čas mne zvolili do výboru, kde jsem většinu času proseděl a promlčel a jen se těšil, až se bude něco konkrétního dělat. Moje malování tím vším trpělo, nezbýval mi čas na toulání venku. Jsem závislý na tom, co vidím, musím si "ohledávat motivy", jinak nic neudělám. Omezoval jsem se jen na nejbližší okolí, na to, co jsem potkával cestou z práce nebo na pracovních pochůzkách. Se "Středočechy" jsem začal vystavovat, a abych neztratil kontakt s vrstevníky, přihlásil jsem se r. 1984 do stipendijního programu ČFVU. Maloval jsem na téma "Školní statek Rakovník", tedy to, co jsem dělal doposud, prolínání přírody s technickým prostředím. Díky tomu jsem se scházel každé tři měsíce se svými spolužáky a popovídal si o věcech, co nás zajímaly. Usiloval jsem o výstavu v Praze, pravidelně každý rok jsem sepsal žádost a dostal zamítavou odpověď. Mohl jsem vystavovat po venkově, což jsem v mezích možností využíval, ale trochu jsem ztrácel motivaci. Středočeský kraj mne roku 1985 vyslal na malířské sympozium do Postupimi, už tam jsem vedle plnění jeho programu skicoval pro první monumentální zakázku. Měla to být stěna do kulturního domu v Rakovníku. Mě monumentální úlohy přitahují, láká mne řešit zároveň prostor, dávat mu myšlenku, cítím, že to je to pravé poslání umění. V tomhle případě však bylo všechno jinak, vyvinula se z toho dlouhotrvající práce plná často i trapných peripetií, kterou jsme s Václavem Vágnerem dokončili až v roce 1990. Do Německa jsem jel od práce na stavbě, rozhodli jsme se totiž, že vyřešíme náš problém s bydlením, které už naší rozrůstající se rodině nevyhovovalo. Šlo o to stávající domek, ve kterém jsme bydleli, postupně bourat a na jeho místě stavět nový a zároveň v tom 5
staveništi bydlet, to vše téměř bez peněz, tedy vlastními silami a vlastnoručně. Trvalo to také pět let. Nouze mne donutila, že jsem zkusil nabídnout své obrázky do prodeje do Díla a kupodivu, ono se to dařilo. Po odchodu ředitelky Zemánkové se moje postavení v muzeu a galerii změnilo. Moji noví šéfové mne více přitahovali k práci ve vlastním muzeu, byly to nové problémy, musel jsem se to učit. Dostal jsem za úkol vytvořit nové muzejní expozice, to byla především organizační práce, tehdy muzeum nemělo odborníky, kteří by zpracovali zadané téma, proto jsem musel na všechno sjednávat externisty a jejich práci koordinovat. U toho to ale nekončilo, navíc jsem se musel naučit zvládat i technické záležitosti, k tvorbě expozice přibyla i rekonstrukce kostela sv. Kateřiny v Pavlíkově atd. V devětaosmdesátém jsem mohl vystavit širokou retrospektivu své dosavadní práce, výstavu jsem původně koncipoval pro českobratrský sbor v Mladé Boleslavi a pak se reprizovala v Sedlčanech a Kadani. Myslel jsem si, že mám úspěch, a pomýšlel jsem na odchod ze zaměstnání v muzeu. V listopadu mě ale středočeští muzejníci pověřili prací ve fóru, které mělo hledat novou perspektivu českého muzejnictví. Zakrátko jsem byl jmenován ředitelem Okresního muzea a galerie v Rakovníku. Muzeum mne pohltilo a naopak, malování jsem načas opustil. V Rabasově galerii Rakovník Když se naskytla možnost oddělit galerii jako samostatné muzeum umění od okresního muzea, začal jsem roku 1991 budovat Rabasovu galerii. V té době došlo k výraznému odlivu návštěvníků. To mne přivedlo ke zkoumání reakcí publika na umění a jeho prezentaci. Vytvářel jsem koncept aktivit, které by v nových podmínkách naplnily smysl galerie, a měl jsem to štěstí, že jsme mohli leccos realizovat. Hned co se pro nás otevřely hranice, začal jsem cestovat po Evropě. Pochopitelně především do Itálie, země, která má pro mne jakousi magickou přitažlivost. Je to kolébka kultury, na kterou chci navazovat. Dlouho to vypadalo, že se už k malování nevrátím. Dostal jsem sice několik zakázek na řešení veřejných prostor - půjčovny rakovnické okresní knihovny, pražského klubu Botanika, haly rakovnické pobočky České spořitelny, které mne plně zaujaly a kde, myslím, se mi už trochu víc podařilo prosadit své záměry. Ale většinu času v ateliéru jsem strávil opravováním cizích obrazů. Ani to nakonec nebylo bez užitku, poučil jsem se hodně o klasických malířských postupech. Pokud jsem vystavoval, byly to většinou starší obrazy, které jsem doplňoval novými pokusy na papíře. Dal jsem se zlákat i k výstavám v zahraničí, přitom jsem se leccos přiučil o prezentaci umění v Německu a Belgii. K malbě závěsných obrazů jsem se váhavě vrátil až v roce 1995. Zkoušel jsem pro mne nové postupy. Vyučil jsem se na modernistické "světlé" malbě, teď jsem experimentoval s temnosvitem a v koncipování obrazu jsem začal užívat barevnou fotografii. Potlačoval jsem rukopisné prvky, měnil se i obsah obrazů. Šlo to pomalu. V roce 1999 jsem mohl pracovat na řešení foyeru rakovnického Tylova divadla, bohužel okolnosti realizace nakonec nevedly k nejlepšímu výsledku, ale tahle práce mne teprve vyprovokovala k soustavnému malování. Dnes jsem dokončil dekoraci prostor Speciálních škol v Rakovníku. Byly to fresky, zajímavá zkušenost. Jak se mé malování vyvine dál a co mne v životě ještě čeká, netuším. Rakovník srpen 2002
6
