ví TÉMA: HUSITSTVÍ TÉMA: HUSITSTVÍ TÉMA: HUSITSTVÍ TÉMA: HUSITSTVÍ TÉMA: HUSITSTVÍ TÉ

ROZHOVOR

MOIMIR PAPALESCU POP

JAK SE STÁT SPRÁVNÝM ČECHEM SOUTĚŽ

EŠATNA .CZ

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 2, 2014 | ROČNÍK VII | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

ví TÉMA: HUSITSTVÍ TÉMA: HUSITSTVÍ TÉMA: HUSITSTVÍ TÉMA: HUSITSTVÍ TÉMA: HUSITSTVÍ TÉ

editorial /

Ahoj holky, čau kluci, co je na obálce? Jan Hus na cestě do Kostnice zdraví z nosítek (byl prý tak tlustý, že ho do kopce museli nosit) krále Václava IV., mistra prokrastinace a citově nevyrovnaného alkoholika. Tak vidíte, co všechno nám tady vládlo, s čím jsme se museli smířit. Autora jste asi poznali, je to vynálezce oprásků, tajemný Jaz, o kterém víme jen to, co se tak po městě povídá, tedy že má dva akademické tituly, velkou knihovnu a velkého psa. Nerad o sobě něco prozrazuje, prý by pak v ústavu, kde se věnuje bádání, neměl respekt. Husitství je kontroverzní období českých dějin. Ideologové minulého režimu udělali z Jana Žižky málem zakladatele dělnického revolučního boje a z jeho sociálního experimentu v Táboře důkaz, že komunismus v praxi existuje. Jenže jak píše spisovatel a novinář Karel Steigerwald, okolní země se ve své době dívaly na husity asi s takovými sympatiemi, jako se my dnes díváme na džihádisty. Obě hnutí spojuje fanatická víra v Boha, vlastnický nárok na tu jedinou správnou pravdu a právo v jejím jménu vraždit. Husité se stali postrachem Evropy, kterou stejně jako současní radikální muslimové považovali za nemravnou, plnou dekadence, smilstva, lži a zla. Husitské jízdy, dobývání hradů, vypalování kostelů a klášterů – ve skutečnosti loupeživé nájezdy – byly jen primitivnější variantou dnešních teroristických útoků. Po husitských válkách zůstalo kdysi kvetoucí české království zpustošené, chudé, vylidněné a zaostalé. Renesance se mu vyhnula obloukem a (řečeno s jedním známým internetovým meme) „to je důvod, proč nemáme hezké věci“. Husiti nechtěli pokrok, rozvoj vědy, umění a kultury, nepřáli si pohodlí a bezstarostný život, cenu pro ně měla jedině přísná zbožnost, poslušnost a posmrtný vstup do ráje. Komunistickému režimu se zamlouvali především proto, že poukazovali na prohnilost katolické církve a nebáli se brát, co jim nepatří. Blíží se šestisté výročí upálení Jana Husa a my si myslíme, že je to vhodná příležitost podívat se na jeho odkaz (a hlavně jeho následovníky) poněkud realističtějším pohledem. Martina Overstreet, šéfredaktorka

RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 2, ročník 7 zdarma toto číslo vyšlo v říjnu 2014 titulní strana: Jaz adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce [email protected] zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC [email protected] šéfredaktorka Martina Overstreet [email protected] zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda [email protected] artdirector Pasta Oner [email protected] editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Marhlad, Lela Geislerová, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek (Sunshine), Bonus (Temný síly), Jana Kománková (protisedi.cz, Radio 1), Jana Patočková (vyvarovna.com), Ondra Mašek (Hopx), Pavel W. Přibyl (The Pooh), Zdeněk Bělohlávek (ex The Nihilists), Dominik Zezula (Post-hudba), Honza Kistanov a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, David Dolenský, Iva Antošová, David Dolenský, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Max Máslo, Kristina Fekete, Yasmina Overstreet marketing a inzerce Václav Miškovský [email protected] 607 609 420 Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz.

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

vydavatel

Zdravé srdce, o. s. Milady Horákové 63 170 00 Praha 7 toto číslo vyšlo za podpory

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

REDD WAY ČÍSS LOO 2, 2 0114 | R O ČNÍÍ K V II

8 –11

16

MAILBOX

Milujeme kreslení při hodině powered by Stabilo Výsledky soutěže Horsefeathers 1 2 – 21

POP

Kytary.cz / Není modeling jako modeling

22

Vysokoškolská pohádka / 5 důvodů, proč je vysoká nej Girrrl Power / Eliška Junková Jak se stát správným Čechem 22–35 TÉMA Jako když přijedou hipsteři do kravína Václav IV. / Mistr prokrastinace Opráski Jan Hus / Public enemy Šílenci a fanatici Dlouhá vlna Exorcismus v Etiopii 36–40

ROZHOVOR

Moimir Papalescu, šedá eminence české elektro scény 41– 5 0

44

SMARTBOX

Akta X všedního dne Studovala jsem v Německu Kreativní učebnice ázerbájdžánštiny Potraviny se špatnou pověstí / kopr Mentoring začínajících učitelů Právo a finance 51 – 5 5

VŠE O

King Krule 56 eŠatna

SOUTĚŽ

51

36

kreslení /

Pošlete nám svoji tvorbu na e-mail [email protected] nebo vložte na naši FB stránku. Každý měsíc několik kreseb otiskneme, třem vybraným autorům pošleme produkty STABILO. Aby bylo čím dělat. STABILO point 88 je jemný fix ve třiceti odstínech (z toho pěti neonových) s pevným hrotem, který jen tak neodděláte. Navíc nevyschne, ani když ho necháte 24 hodin bez víčka. Proč má bílé proužky: Kdysi dávno došlo v továrně k malé chybě. Ve stroji na barvení povrchu tužek bylo málo barvy a várka vyšla ven s nedobarvenými hranami. Vypadalo to tak hezky, že si STABILO tento nový desing nechalo v roce 1929 patentovat. STABILO je zřejmě jediným výrobcem psacích potřeb na světě, který se může pochlubit tím, že se po něm pojmenovávají cool kapely až z Kanady.

CE VÝHER Lyudmyla Borshch

ČÍSLO 2, 2014 | ROČNÍK VII

8

CE VÝHER Markéta Petříčková

Barbora Myslíkovjanová

CE VÝHER

Kristína Bartová

Aneta Čejková

Eva Hokešová W W W.REDWAY M AG.C Z

Johana Mustacová

9

mailbox /

VÝSLEDKY SOUTĚŽE „V roce 1989 dali tři přátelé vzniknout značce Horsefeathers, a tím možná zavinili pád komunismu. A proč by ne?“ píše Ondřej Sedláček v odpovědi na soutěžní zadání, abyste nám napsali dvě události světového významu roku 1989 a jednu, která má význam pro vás osobně. Podle její originality jsme pak taky vybírali výherce, kteří od Horsefeathers získávají poukázku v hodnotě 2000 Kč na nákup buď do obchodu v Revoluční ulici v Praze, nebo do e-shopu horsefeathers-store.eu.

V červenci 1989 se narodil Daniel Jacob Radcliffe neboli Harry Potter, což, myslím, je sakra důležitá událost! A 17. prosince se začali vysílat Simpsonovi. Wauuu! Událost osobního významu: Roku 1989 jsem sice ještě nebyla na světě, ale rodiče si řekli, že někdy v budoucnu budu potřebovat staršího bráchu. Byli asi opilí, nebo nechápu… Takže 10. prosince se narodil malý Jaroušek, tlustý Jaroušek, 4,70 kg. (Ne, tak samozřejmě každá sestra potřebuje svého ochránce a autora omluvenek do školy typu „střevní potíže, lékař, rodinné důvody, zaspala, zubař“ bez vědomí rodičů.) Lucie Křížová, Nové Strašecí

V roce 1989 se stal song Don’t Worry Be Happy od Bobbyho McFerrina skladbou roku. Zásadní píseň pro budoucí generace. Bohužel, v roce 1989 zesnul Salvador Dalí, celosvětový fenomén surrealistické malby. Téhož roku se přihodila ještě mnohem zásadnější událost, která ovlivnila chod celého vesmíru. V plzeňské porodnici se narodila z lásky mých rodičů (i když se pak rozvedli) moje maličkost.

1. George Bush se stal 41. prezidentem USA. 2. Václav Havel byl 29. prosince jednomyslně zvolen devátým československým prezidentem. 3. V prosinci v budově Státní banky československé na Václavském náměstí zahájil provoz první bankomat v Československu. Julie Dítětová, Praha 7

1. Masakr na náměstí Nebeského klidu: Podle mě jedna z největších událostí. Její přesnej průběh a počet obětí asi kvůli čínský vládě zůstane navždy předmětem dohadů… 2. Pád Berlínský zdi: Myslim, že k tomu není dodat nic než jen BOMBA! A že zůstala jako neuvěřitelně silnej artefakt, na kterej by se měl každej podívat, polknout a uvědomit si, že to vlastně není tak dlouho, co ještě fungovala a plnila svůj účel. 3. V celosvětovým měřítku prkotina, ale 16. listopadu jsem byla prvně uvedena do společnosti na vítání občánků. Navíc v předvečer událostí, který celou tuhle akci zcela zastínily. Zuzana Kissová

Petr Balta, Plzeň

Americký výbor pro spolupráci a bezpečnost v Evropě navrhuje Václava Havla jako kandidáta na Nobelovu cenu za mír pro rok 1989. V listopadu proběhne sametová revoluce. Osobně: Z emigrace se vrátil Karel Kryl a zahrál na Koncertě pro všechny slušný lidi – bohužel už tenkrát tušil, jak to tady dopadne, a byl rozčarován „pravdoláskou“. Ivana Šedivá, Veselí nad Lužnicí

Zdravím redakci a šéfa, nebudu to zdržovat, takže zaprvé zahájení vysílání The Simpsons, což by podle mě samo o sobě mohlo i stačit, ale můj hodnej učitel dějin 20. století by asi nebyl rád, kdybych zapomněl na bourání zdí a zvonění klíčema. Takže ještě pád železný opony! Pro mě samotnýho rok 1989 znamenal další krok k tomu, abych se narodil (už za šest let!). Jinak vyšla nová Metallica, New Order, The Cure a můj táta v converskách z Tuzexu sbalil mámu na vesnický diskotéce. God bless bony od veksláků! Přeju pevný nervy a stejnou kvalitu RW jako doteď, ahoj! CE VÝHER

Jiří Bejček, Kolín V 89. jsem byl zatím asi jen hrubě naplánovaný, protože jsem se narodil až v době, kdy u nás značka Horsefeathers už zapustila kořeny. A možná že jsem ani naplánovaný nebyl, protože na to naši přes samé listopadové pobíhání po Václaváku neměli čas. Na druhou stranu události, které se v tomto roce děly, předpovídaly nástup lepších časů. A proč zrovna do těchto časů nepřivést potomka? CE VÝHER Ondřej Sedláček, Blatná

Zboření Berlínské zdi a založení tak výborné značky, jako je Horsefeathers, což naformovalo plno hustých týpků na dalšího čtvrt století. Osobně: Sice jsem ještě nežila, cítím však, že nebýt sametové revoluce, nebyl by můj svět takovej, jakej ho teď můžu prožívat. Iveta Jakubčíková, Praha 4 CE VÝHER

První světová událost: Hustě zkonstruovaná sonda Voyager 2 profrčela kolem Neptunu (poslední planety sluneční soustavy), jako první lidský výtvor opustila náš hvězdnej domov a vydala se vstříc svojí vesmírné odysee s poselstvím o divných tvorech na jedné modré planetě. Druhá světová událost: „Tank Man“. Slušnej týpek (spíš nějakej X-Man), kterej se postavil do cesty konvoji tanků a pěkně s nima zacvičil. Událost významná pro mě: Samozřejmě sametová revoluce a pád politického režimu, který zdegradoval naprosto všechno. Plus vznikli Simpsoni, který lidem přinesli dost zábavy. CE VÝHER Adam Mičinec, Praha 9

Aloha! Takže v roce 1989 nejenže se narodil Daniel Radcliffe, kterej bude v naší generaci už navždy zapsanej jako Harry Potter, ale taky se parta kluků z Kalifornie rozhoupala k tomu, že vydali báječnou desku The Offspring, podle které pojmenovali i svou kapelu. A co je vůbec nejlepší, v roce 1989 proběhla kanonizace svaté Anežky České. Takže když se to vezme kolem a kolem dohromady i se vznikem Horsefeathers a koncem jedný politický éry, byl to prostě parádní rok! Lovu zdar!

Americká planetární sonda Galileo, vzlet směr Jupiter a okolí. Tändzin Gjamccho, v té době čtrnáctiletý dalajlama, získal Nobelovu cenu míru nebo tak něco. V prosinci můj táta ukradl sousedům auto (údajně proto, že neotvírali) a odvezl svou ženu do porodnice. Protože jsem měla smysl pro drama, málem jsem se narodila už u vrátnice, ale nakonec jsem to vydržela až na sál. Nicméně jsem byla asi nějak nas*aná nebo co, tak jsem to vzala tzv. koncem pánevním. A já jen ještě… již pár let doufám, že když přesně na den a rok mého narození zemřel Samuel Beckett, tak to neznamená, že mám něco společného – minimálně s názvem – jeho sbírky Děvkoskop. :D P. S. Pokud jsou první dvě odpovědi blbě, tak jen proto, že jste nenapsali, že události celosvětového významu nemohou být brány dle osobního postoje a názoru. A že jste nenapsali, že se mám řídit učebnicovými daty a názory či výroky někoho cizího, kdo o něčem rozhodl, že je to celosvětově velevýznamná událost s nesmírným množstvím keců okolo. Barbora Myslíkovjanová, Praha CE VÝHER

Jakub Rálek, Praha 7


11

pop /

Snoop Lion, starostlivý táta

Hulk Hogan, wrestler

Haruki Murakami, spisovatel

Když venku zahřmí a začne se blýskat, Bůh ti naznačuje, že u toho kompu sedíš už moc dlouho.

Očekávej potíže.

Řiďte se v životě tím, co sami radíte druhým.

sedmnácti mi přišla taková. Doteď mě překvapuje, jak je to pořád dobrý. Máme spolu vážnej vztah na celej život. JÁ + NIN = VL

napsat Flannery O’Connor, kdyby žila v jiný době, byla chlap, zpustlej elegán, co hodně pije a má bouřlivej milostnej vztah s několika tvrdýma drogama najednou, plnej rozchodů, bolestných odloučení a šťastných shledání.

10 desek, co otřásly mým světem To je po Ice Bucket Challenge další FB trend, který jste asi taky zaznamenali – žebříčky nejlepších/ nejhorších knih, filmů, seriálů, kapel nebo desek. Šíří se to jako mor, každý nominovaný se rád pochlubí svým vkusem a z vděčnosti, že si na něj někdo vzpomněl, vyzve dalších pět. I my jsme podlehli. Z literárního hlediska to dal nejlíp Ondřej Formánek, novinář a DJ Radia 1, překladatel knihy Trainspotting, občasný spolupracovník naší redakce a kámoš.

NWA Niggaz4life Léto ’91 v Clevelandu na výměnném studentském pobytu. Černoši v autech se soundsystémy. Když zastaví na červenou, třese se asfalt. Připadá mi, že celou hiphopovou kulturu prostupuje divnej hlubokej klid, to je tím, jak se pohybují, chodí, oblékají. Jo, a o NWA mi řekl kamarád na gymplu v Turnově, dočetl se o nich ve studentském časopise pro mladé angličtináře Friendship. Yo! Friendship! Niggaz4life toho léta vedlo hitparádu a bylo vulgárně erotický, melancholický, energický, násilný, vtipný a bezútěšný. Poprvé jsem narazil na výrazy jako bullshit a motherfucker a z neznalosti si je překládal doslova. Z textů se tak staly úžasně sprostý surrealistický hříčky. Faith No More The Real Thing The real thing.

Judas Priest British Steel Hele, nahrál jsem si to ve čtvrté třídě od bratrance, byla to asi dvacátá kopie, takže kytary zněly jako odstřel v lomu, a můj život se navždy změnil. Neměl jsem vůbec páru, o čem se tam řve, ale představoval jsem si, jak se hluboko ve vesmíru perou fantastická zvířata a rudí obři požírají bílé trpaslíky.

Sonic Youth Dirty Písničky brutálně utopený ve vlnách hluku a řevu docela ladily s mojí tehdy dost mizernou náladou. A pak jsem zjistil, že ty erupce přebuzených kytar jsou jako kaluž barevných světel ve tmě. Někde opodál musí být velký okno s fantastickou vitráží.

Nine Inch Nails Pretty Hate Machine Vzteklý, nešťastný, euforický, netrpělivý, opojený a jaksi sexy. Celá doba okolo roku 1991 a mých

Nick Cave and the Bad Seeds Henry’s Dream Poslechnout si to celý je jako přečíst román. Útlej, volně strukturovanej románek, kterej by mohla


12

Iggy Pop and The Stooges Raw Power Desku jsem si koupil na ulici v Londýně v roce ’95 hned potom, co mě přepadli v nočním klubu v Soho. Naštěstí nenašli šek schovanej v podšívce bundy. Koupil jsem si za něj nejdřív pivo na uklidnění a pak tohle. Přišlo mi to osvobozující. Ten zvuk od Bowieho, ta energie. Jako když mi před časem jeden hooligan líčil své mladické nerozvážné časy, kdy prý sebral ze stolu popelník a šel proti celý hospodě. Nebo jako nejlepší jízdy Bodea Millera. Pořád po hlavě a furt na pokraji pádu. Leonard Cohen The Future Když jsem to poprvé slyšel, chtěl jsem, aby mi taky bylo šedesát, abych měl taky tak hlubokej a vědoucí a gentlemanskej hlas a slova široká jak náměstí. The Velvet Underground and Nico The Velvet Underground and Nico It’s my wife and it’s my life. David Bowie Outside Jsou slavnější a chválenější Bowieho alba, ale tohle bylo první, který jsem měl fakt rád. Po něm jsem se naučil mít rád i ty další. Bylo úžasně temný. A to, co mu tam zahrál na klavír Mike Garson, bylo prostě jako… balím to, docházej mi přirovnání.

zdroj: thinkexist.com, foto: profimedia.cz

Máte dobrou radu?

Seven Lions

Oceaán

Strangers

To Lose

Hrajou EDM (electro dance music) a při týhle skladbě exploduje moje bolest. TOMÁŠ YORK, 20 LET, PRAHA

The Hotelier An Introduction to the Album

Oceán Petra Muka byl něco jako obdoba Depeche Mode v našich končinách. Oceaán je tejpek z Manchesteru, kterej přes koleno láme R&B, masivní beatologii ve verzi 2.0, přidává vyhrocený kopáčky a vytváří hutnou kaši, která je ideální jako soundtrack k začínajícímu podzimu. Cháluj!

Nevim. Indie emo? Něco takovýho. Nádherně teskný.

HAZNO

Die Antwoord

PAVEL HŘEBEJK, 19 LET,

Pittbull Terrier

PRAHA

Krátký elektrofilm o tom, že ubližovat kočičkám se nemá.

Interpol All the Rage Back Home Indie rock. Zapomenu při nich na kraviny a jen poslouchám.

YASMINA

Jennifer Lopez ft. Iggy Azalea

ZUZKA, 25 LET, TURNOV

Booty The Avalanches Since I Left You Všechno dobrý namlátili do jednoho alba a další nevydali.

Občas si potřebuješ odpočinout od hlubokých textů o světovym míru, zlomených srdcích a hormonálních odchylkách a jenom si poslechnout bílou holku s černošskym zadkem. IVA

TOMÁŠ BÁRTA, 30 LET,

Bejt androgyn je pryčššššš Nakupoval jsi doteď oblečení výhradně v dámském oddělení? Tak na to zapomeň, swag velí vrátit se zpátky k mužství! Napěstuj si vous a nasaď macho hadříky, trend už nepřeje jedincům, co vypadaj, že by nepřežili zimu. Jen kanadskej dřevorubec s norskym vzorem na svetru je schopnej zachovat rod. Jo, a nech se pokérovat, čim víc kérek, tim víc chlápek. A to by vlastně mohla bejt i první kérka, kterou zandáš na předloktí.

Ministry The Land of Rape and Honey

Sleepmakeswaves Great Northern Post rock je ideální žánr pro začínající podzim a tahle kapela umí být jak melancholicky smutná, tak neskutečně povzbuzující. DAVID TICHÝ, 18 LET, NOVÝ BOR

POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA [email protected]. ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

To je, jak jsme dělali ty FB žebříčky desek, co nás nejvíc ovlivnily. Vzpomněla jsem si na to a zas si to pouštím. Je to pořád hrozně dobrý. Strejda Jourgensen teď zrovna vydal knihu ošklivých vzpomínek na život s Ministry, jmenuje se to Ztracené evangelium podle Ala Jourgensena. A taky vzal roli ve filmu, tak to bude epic! OVER ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Fagi najdeš na Facebooku.

Jen klučičí kluk porazí rukama buk, tak na to mysli a teple se přiobleč. Podzim je v plnym proudu!

ČESKÉ BUDĚJOVICE


13

Pop /

TEXT: JAN KRČMÁŘ FOTO: LINE6

Není modeling jako

modeling

Hrajete na kytaru? Pak máte určitě svoje oblíbené zvuky. Abyste jich dosáhli, nemusíte si už jako dřív kupovat drahé aparatury, nyní vám to umožní technologie zvaná modeling. Modelingová komba od Line 6 zaznamenala obrovský vývoj a možností, jak pracovat se zvukem, je díky nim téměř neomezeně.

Legendou, kterou najdeme u kytaristů napříč všemi žánry, je kytarový multiefekt Line 6 POD. Ten přišel na trh v roce 2000 a jeho obrovskou oblibu zapříčinila nadupaná banka nabízející třicet simulací kytarových zesilovačů, reproboxů a předzesilovačů, přes sto efektů a dalších vychytávek. S takovou paletou zvuků si vystačíte navždy. Není tohle přesně tím, co posouvá muziku dopředu? Našlapané efekty, možnosti experimentovat a vymýšlet nové soundy? Nebo je to něco úplně jiného? O svůj názor se můžete podělit na facebook.com/Kytary.cz

Revoluce kytarových aparátů Novinkou tohoto roku, která přepsala dějiny kytarových aparatur, je kombo Line 6 AMPLIFi. Kytaru do něj zapojíte stejným způsobem jako do čehokoli jiného, ta pravá zábava ale začne, jen co prostřednictvím bluetooth spárujete vaše Amplifi s iPadem nebo iPhonem. Pomocí aplikace si kompletně nastavíte svůj unikátní kytarový zvuk, čímž se přenastaví celé kombo, pak iPad nebo iPhone odložíte a můžete hrát. V aplikaci, která s AMPLIFi přes bluetooth komunikuje, najdete stovky různých kytarových nastavení, jsou tam samozřejmě veškeré efekty jako zkreslení (distortion), ozvěna (delay/hall), ekvalizér, chorus a prostě vše, na co si vzpomenete.

Tím to ale zdaleka nekončí. Určitě vás už napadlo, jak získat zvuk svého oblíbeného kytaristy. S Amplifi není nic snazšího, protože součástí aplikace je i zvuková banka, kde najdete snad všechny alespoň trochu známé kapely. Najdete tu svoji, vyberete song a Amplifi vám přesně podle něj nastaví zvuk. Pecka.

Zakládejte kapely! Za prvé: Vidíte sami, jaká je to tady bída. Za druhé: Není to tak těžké, dřív to bylo horší – nástroje byly drahé a možnosti zaznamenat jejich zvuk dost bídné. Dnes ale existují vychytávky jako Line 6 Sonic Port, který propojíte s iPadem, iPhonem, macem nebo PC. Do portu píchnete kytaru nebo ho použijete jako kvalitní mikrofon a nahrajete zvuk ve studiové kvalitě do svého zařízení. Můžete nahrát i několik stop přes sebe, pak je všechny smíchat, a vaše první demo je na světě! Cvičte, bavte se, experimentujte! Muzika je jedna z nejlepších věcí, které máme.


14

smysly /

TEXT: JIŘÍ BEJČEK FOTO: ARCHIV

FILM Ona

Sloupek Ivy Antošové

REŽIE SPIKE JONZE 2013

Přípravy na vysokou Sociální sci-fi z blízké budoucnosti, romantika moderní doby, láska k umělé inteligenci. I tak by se dal definovat zatím poslední film režiséra Jonze, který zvedá varovný prst vysoko do vzduchu a všechny nás upozorňuje, jak jednou můžeme skončit – sami napospas sociálním sítím a mluvícím operačním systémům. I kdyby vás hlavní myšlenka nijak nelákala, pořád to stojí za zhlédnutí, tak dobře to funguje. Navíc kdy se vám poštěstí vidět Joaquina Phoenixe v hipsterském outfitu a s do očí bijícím knírkem? Zajímavá je taky představa futuristického Los Angeles, které v noci až moc podezřele připomíná dnešní asijské metropole. Globalizaci nezastavíš. Ulice svítí, žijí, ale nikde jediný automobil. Máme se těšit na budoucnost?

Hele. Už nejsem žádný kvítko, co si neumí zavázat tkaničky a při koupání se drží mámy za tričko. Nenacpeš do mě cibuli kapanou medem jenom proto, že mám rýmičku, kašlík a chronickou poslušnost. Už jsem velká, z koťátka tygr, jdu na vysokou a všechno je sbalený v ranci s buchtama a řízkama na cestu. A protože to beru zodpovědně, udělala jsem pár posledních kroků k stoprocentní dospělosti. STEP 1 – Eyeliner Konec tužek a fixů, oči nejsou omalovánky. Velký holky nosej gelový oční linky. Mám k tomu štětec, maličkou nádobku plnou vesmírný černoty a ta nádobka má ještě víčko s korunkou, protože jsem královna a moje oči nejsou pro plebejce. Vypadaj tak stejně vostře jako ty kočičí, zejména pak tak pronikavě, jako když má kočka zrovna hlad. STEP 2 – Kalhoty Konec legín, moje křivky jsou vyzrálý, nezkrotný a potřebujou pořádný džíny. Tmavý, do pasu a s kapsama, kam si nikdy nic nedám, abych nevypadala, že mám na stehně nádor nebo nekvalitně pašovaný drogy.

KNIHA Ponorka JOE DUNTHORNE PLUS, 2013

O tom, jak komplikované je dospívání, píše ve svém debutovém románu velšský spisovatel Joe Dunthorne. Hlavní hrdina Oliver Tate zažívá klasickou pubertální krizi – i když se zdá, že mu všechno vychází, jeho plány se stejně rozsypou jako domeček z karet. Ať už se jedná o historky ze školy, manželskou krizi jeho rodičů, nebo románek se spolužačkou Jordanou, následná pointa čtenáře vždy překvapí. Ponorka není žádné povrchní čtení, spíš dílo navazující na odkaz Salingerova Kdo chytá v žitě, je psána formou deníku a setkáte se v ní nejen s vulgarismy, ale i s výrazy, které neznáte. Olivera totiž mimo jiné fascinuje vyhledávání ve slovníku.

DIVADLO Na jméně nezáleží, rozhodují činy! VOSTO5, DIVADLO ARCHA, PRAHA 30. ŘÍJNA–1. LISTOPADU 2014

Že během temných a krušných časů protektorátu nebylo moc místa na hrdinství? Alternativní divadelní uskupení VOSTO5 vám na přelomu října a listopadu v Arše dokáže pravý opak. Fiktivnímu dramatu na motivy událostí ze čtyřicátých let nechybí smyšlená odbojová skupina ani skutečné osobnosti, na jevišti tedy můžete potkat nejen Václava Morávka, ale i Adinu Mandlovou nebo Julia Fučíka. Příběh navíc koření mytický (první a poslední?) český superhrdina Pérák, který využívá svých schopností a pružin k boji proti německým okupantům. Podaří se jemu a československé lize výjimečných zvrátit dějiny a osvobodit naši zem?

STEP 3 – Účet Konec nošení mincí po kapsách, konec krátkých rozpačitých, ale srdceryvných loučení s Karlem, Amosem a Boženou. (Třeba s Masarykem jsme se ani moc nevídali, škoda, uličníku.) Založila jsem si účet, zřídila si internetový bankovnictví, zablokovala si internetový bankovnictví prvníma třema neúspěšnýma přihlášeníma a odblokovala si internetový bankovnictví. Teď mám vlastní bankovní účet a věřim, že s Masarykem najdeme společnou řeč. STEP 4 – Pyžamo Konec spaní v tátových XXL tričkách. Už jsem dáma, chránim svoji pověst, pořídila jsem si pořádný pyžamový kalhoty se sovičkama, ptáčkama, šnečkama, veverkama a miniaturníma žaludama, aby ty veverky měly co jíst. Jsem totiž už dospělá a před infantilníma motivama dávám přednost eleganci. STEP 5 – Přátelé Konec šťouchání na Facebooku a statusů o dešti, sněhu, kroupách. Smazala jsem přes tři sta lidí, co se vydávali za mý přátele, a přitom neměli ani dostatek soudnosti, aby mi olajkovali každou sdílenou písničku nebo novou turbo swagovou profilovku. (Nebo mě třeba pozdravili na ulici.) Můj feed je teď stejně čistej a svěží jako talíř vytaženej z myčky, ručník vytaženej z pračky nebo kapesník vytaženej z kapsičky u saka pravýho džentlmena. #takcouzjsemdospela? Iva Antošová, Technická univerzita Liberec

15

pop /

TEXT A FOTO: IVANA ANTOŠOVÁ

Moje vysokoškolská pohádka 5 důvodů, proč je vysoká to nejlepší, co mě kdy potkalo Jsou to přesně dva týdny, co jsem nastoupila na vysokou školu, což ze mě bezpochyby dělá zkušenou, životaznalou a ISICem certifikovanou princeznu studentku. Mám ruce pořezané papírem, bolí mě


16

čelistní kloub, z čehož podezírám školní menzu, a miluji každý detail svého bylo nebylo. Počáteční iluze se nerozplynula, ba naopak, hýčká si mě ve své heboučké zavinovačce.

jméno: věk: škola: obor: ročník: stav:

#1 Kolej za devatero horami

Miluji kolej! Miluji propůjčenou domácnost, kde se věší mokré prádlo na všechno, co má roh nebo sebeméně vyčuhuje do prostoru, a kde se hodují čínské polévky bez nutričního soudu a pohoršených pohledů na zadní stranu obalu. Miluji Vanessu, jednu ze svých tří spolubydlících, nadrženou a ňadry štědře obdařenou Vietnamku, která čínskou polévku nesní, dokud na ni nenavrší patnáct deka moravského uzeného. Pak běží na chodbu ulovit kolemjdoucího studenta architektury z Kazachstánu, a když neuspěje, přijde se pomazlit, řekne mi, že jsem pěkná a že odteď je na holky. Miluji vřelou upřímnost svých spolubydlících, které vyhodnotily mé jméno za nepoužitelné, říkají mi Kiwi, za dvacet minut po seznámení už jsme měly dohodnuto, jak si budeme dávat dárky k narozeninám, a den poté už jsme koukaly na seriál o gigolech, shemale speciál.

#2 Liberec, za devatero řekami

Miluji i město, v němž se má kolej nachází! Liberec, přezdívaný též „Exil“,„Sibiř“ či „Severní vítr je krutý“,


je nádherné historické město, kde ráno hlásí deset stupňů nad nulou a devadesátiprocentní vlhkost. Jinými slovy – před minutou pršelo a za další dvě bude zas. Již v září zde zužitkujete celou zimní kolekci od bot ke kolenům až po rukavice, šálu a kulich s bambulí. Město dýchá mládím, na každém kroku student, všechno je do kopce a všude dojdete pěšky (pokud nepřimrznete k chodníku).

#3 Král ateliéru

Miluji našeho vedoucího Ateliéru vizuální komunikace, stříbrného shrbeného stařečka z pohádky, který je tuze milý a nenáročný. Na uvítanou nám všem řekl, že jsme mimo, nemáme tu co pohledávat a místo našich zaprděných komplikovaných „uměleckých“ konceptů nám stačí udělat do prostoru černou tečku. Nebo černou čáru – pokud se cítíme extra fancy.

#4 Noční království

Ivana Antošová 19 let Technická univerzita v Liberci, Fakulta umění a architektury vizuální komunikace první štěstí teče z pórů

které vyústilo v chození do školy v šest večer a odcházení v jedenáct. Miluji, jak se tím vyhneme svým spolužákům, kteří rádi poslouchají středověké hradní tancovačky (psychedelickou hudbu, při které dostáváte akutní depresi a chcete spáchat sebevraždu) nebo hudební doprovod křesťanských rituálů vymítání ďábla. Miluji, že za jednu noc minimálně osmkrát spustíme v budově A alarm proti zlodějům, který žádá o výjezd městské policie. Miluji, že na studijním to nikoho neštve.

#5 Šťastně až do bakaláře

Miluji, že jsem konečně ve svém. V prostředí, které mě neustále nabíjí energií, radostí, chutí se seznamovat, tvořit, řehtat se do dvou do rána a znepřátelovat si tím páté patro (ještě nikdo neklepal, ale jedna wi-fina se až přehnaně rychle přejmenovala na „my neighbours suck“). Miluji, že kdykoli vyjdu z pokoje, potkám nové lidi a chodbu provoní další sousedský pokus o uvaření brambor v mikrovlnce (Teorie velkého třesku). Miluji fakt, že ještě neskončila sezona růžových brýlí, naopak jsou sklíčka sytější a sytější. Miluji svoji pohádku.

Miluji naše nepsané pravidlo chodit do školy každý den o hodinu později než ten předchozí; pravidlo,

17

girrrl power! /

TEXT: HAZNO FOTO: PROFIMEDIA.CZ, ARCHIV

ELIŠKA JUNKOVÁ První automobilová závodnice na světě (Alžběta Pospíšilová, * 16. 11. 1900 – † 5. 1. 1994)

Článek pro holky, co se chystaj do autoškoly a bojej se, že budou muset poslouchat kecy o ženských za volantem. Kašlete na to a radši si vemte příklad tadyhle z Elišky Junkový, hvězdy závodnickýho nebe, ČÍSLO 2, 2014 | ROČNÍK VII

18

která to chlápkům natřela na celý čáře. Něco jako kdybyste vy dneska měly předjíždět Hamiltona, Alonza nebo si povodit Räikkönena. A to je výzva!

pomoc přímo od výrobce. Posilovač řízení, brzd, řadíš na pohodu přes spoječku podle toho, jak tě to naučili v autoškole, příjemňoučkej koženej volant a spoustu dalších radostí. Jenže tady jsme pořád na počátku století a tyhle věci ještě vůbec nejsou vynalezený! Takže si představ, že sedíš v něčem, co nemá ani řádný čelní sklo, natož, jak se říká u nás na vsi, boudu (tedy střechu). Celá ta nádhera váží tři čtvrtě tuny a ty s ní letíš ve stopadesátikilometrový rychlosti po cestě, který by se o asfaltu mohlo jen zdát, kdyby byl aspoň už laboratorně testovanej. Navíc volant máš pěkně tvrdě dřevěnej, takže ruce dostávaj dvojnásobnej kouř. Eliška si proto vynašla svůj osobitej styl – nejezdila do zatáček tzv. „na chlapa“ (hypermachistickej styl, kdy vletíš do zatáčky, škubneš za ručku i volant), ale pěkně na pohodu si před závodem prošla trať, nakreslila plán, odhadla přiměřenou rychlost a pak se ještě nechala svézt od kolegů závodníků (kdo by nesvez hezkou mladou holku, že). Šla na to prostě od lesa. Aby se její holčičí ručičky aspoň trošku ohoblovaly a kůže ztvrdla, koulela si v dlaních oblázky nebo si v hotelích nechávala natlouct nad postel skobu. Když spala, tak tu skobu přes kapesník držela. Přeci jen – jemný dívčí ruce rozedřený do krve, to není zn. ideal.

Overview Narodit se v roce 1900 jako holka v rodině zámečnickýho mistra nejspíš nebyl žádnej med. Jako budoucí seberealizace se ze všeho nejvíc nabízela asi „žena v domácnosti“, ale s tím se Eliška nehodlala smířit. Nastoupila na obchodní školu, začala se učit světový jazyky, a když se o pár let později v Praze otevírala burzovní pobočka Pražské uvěrní banky, podala si odvážně přihlášku. Vzali ji jako korespondentku, takže třídila a odpovídala na dopisy, což z dnešního pohledu jakoby nic moc, z tehdejšího neslýchaná novota. Vedoucímu pobočky Čeňku Junkovi byla Eliška (tehdy ještě Alžběta) sympatická nejen jako žena, ale i jako spolupracovnice: „Vy jste paličák, ale čeho si vážím u vás, je to, že když se vám vytkne chyba, zamyslíte se a snažíte se ji napravit,“ řekl jí prý. Když mu bylo za pár let svěřeno otevření další pobočky, tentokrát v Brně, vzal si s sebou část týmu, mimo jiné právě i naši hrdinku. A pak už věci nabraly rychlý spád – v roce 1922 byla svatba a Eliška záhy zasedla na místo spolujezdce závodního automobilu zn. Mercedes-Benz po boku svého manžela. Jako svatební dar si pro něj připravila úspěšné složení řidičské zkoušky a byla tehdy teprve 216. ženou v Československu, která to dokázala. První byla jakási O. Procházková, ta se řidičákem chlubila již v roce 1905. To ale nemění nic na tom, že Eliška byla skutečně první ženskou závodnicí na světě. Sama říkala, že začala jen kvůli manželovi, že svýmu milýmu chtěla takzvaně udělat radost. Protože měli ve společným rozpočtu značný bauch money ze svědomitý burzovní práce, vyrazili si Junkovic do Paříže na autosalon, kde se seznámili s panem Buggatim. Ten jim předved svoje top-notch kárky a mladej pár si řek jo, to je swag. Jenže tehdy platilo na cokoli z dovozu šílený clo, takže bylo výhodnější do zakoupený kárky rovnou nasednout a na hranicích se tvářit, že s tímhle už jsme od nás vyjeli. Naši hrdinové to takhle praktikovali se všema autama, v Praze se pak jen přerazil výrobní štítek, nasadily předepsaný světlomety a voilà – hyperluxusní vozítko, se kterym se dalo štrádovat i po městě, bylo na světě. Moc dobrej systém. V bugatce dosáhla Eliška všech největších úspěchů. Říkáš si, že je to tim, že prostě měla dobrou kárku. Ale tak to úplně neni. Totiž ani v nejlepší kárce se nenaučíš myslet a taktizovat. Elišce to ale pálilo, a tak i přes svoje tělesný proporce (necelých 155 cm a 47 kg) dokázala skoro nemožný. V dnešních povozech máš totiž automatizovaný systémy a docela slušnou


Závody Morální a fyzickej profil Elišky asi už tak nějak chápeš, tak teď jdem k samotný dřeni příběhu, k závodění. Eliška viděla největší závodnický hlavy svý generace, s mnoha z nich byla ve velmi úzkým kontaktu až do konce života, ale hlavně – skoro všechny je předjela. („Největší hlavy své generace“ jsem si vypůjčil z Ginsbergova Kvílení, aby byl článek víc edukativní.) Už na prvním mezinárodním závodu, kterýho se zúčastnila v roce 1924 na trati Lochotín–Třemošná, zazářila. Zvítězila v kategorii cestovních vozů, hodně chlápků tehdy doslova valilo oči (skvělej záznam jednoho pěkně vykulenýho pána existuje na YouTube) a její hvězda začala stoupat. O dva roky později, na dalším mezinárodním závodě Zbraslav–Jíloviště, skončila v celkový klasifikaci dokonce první. Porazila i svýho manžela a jejich společná hromádka začala být přezdívaná jako „nejrychlejší domácnost v Evropě“. Ty největší výzvy ale byly ještě pořád před ní. Eliška roztopila gril a další rok vyhrála Velkou cenu Německa v Nürburgringu v kategorii vozů do tří litrů. Pak přišel nejtěžší závod světa Targa Florio v Itálii – 108 kilometrů a 800 zatáček po úzkých silnicích v horském terénu. V roce 1927 Eliška nastupuje poprvý. Je královna tréninků i prvního kola, jenže ve druhym přijde defekt. Kárka došlapala, a tak ze závodu odstoupila. O rok později, už s novým vozidlem, ale nastupuje do závodu znova. Fantastická jízda, absolutně nejlepší čas druhýho kola! Jenže pak zase defekt a hned za nim druhej… tentokrát naštěstí jen prasklá pneumatika. A ať je to, jak chce, nevzdala to, dojela jen sedm minut po vítězi! V tý době ještě nebyly žádný speciálně vybavený boxy, kde namakaný technici s tvojí kárkou doslova tancujou balet, ale jen parta nějakých pomocníků na trati. Kdyby se nemusely měnit pneumatiky, byla by Eliška nedostižně první, to musíte vědět, a její návrat do Prahy se stal megaspolečenskou událostí, něco jako když se vrátili zlatý kluci z Nagana. Krystalická radost a štěstí. Jenže víte, jak to říká Vladimir 518: „Včera jsem byl high a dneska čelim krizi…“ Stejně tak tomu bylo i v tomto případě. Deset týdnů po euforii dostává na Velký ceně Německa manžel Čeněk smyk na rozměklým asfaltu a bourá. Bohužel tak nešťastně, že při nárazu trefí hlavou skálu a umírá. Eliška ukončuje závodní kariéru, protože už nemá motivaci. Nemá pro koho jezdit. Po smrti manžela S tragédií se snaží vyrovnat tím, že si splní další sen – návštěvu Cejlonu (dnešní Šrí Lanky) a Indie. Ettore Bugatti (viz začátek článku) ji poprosí, zdali by mohla zjistit prodejní potenciál jeho strojů zrovna v tomhle regionu. A tak znova usedá za volant, tentokrát coby obchodní zástupkyně Bugatti, a procestuje světa kraj. Po návratu do domoviny nastupuje k Baťovi, který tou dobou začíná vyrábět pneumatiky. Jen tak mimochodem pro něj Eliška vytvoří název značky BARUM, což je geneze slov Baťa, Rubena, Mitas, a tím je sjednotí všechny pod jednu značku. Eliška Junková toho pro emancipaci žen udělala víc než všechny učebnice světa. Byla příkladem pro všechny holky, co chtěly vidět svět, něco dokázat, ale neztratit přitom eleganci a ženskost. Paličatost a odvaha ji vynesly mezi světovou elitu automobilovýho sportu, což už se pak žádné Češce nepodařilo. Takže – jestli se chystáš do tý autoškoly, hlavu vzhůru, na genderový předsudky nehleď a jdi si za svým. A buď dobrá, jako ta Eliška.

19

pop /

TEXT: RICKY YATES FOTO: MARTIN NEUMAHR, MENSA GYMNÁZIUM PRAHA

Jak se stát správným Čechem v deseti jednoduchých krocích Ricky je „an Angličan in Prague“, studoval na Oxfordu a teď je kaplanem anglikánské episkopální církve, což neznamená to samé jako kněz, kaplan je spíš administrativní a terénní pracovník, v kostele ale ČÍSLO 2, 2014 | ROČNÍK VII

20

nekáže. Ricky má rád kriket, čaj, královnu a taky píše blog. Z něj právě pochází tento článek, který s laskavým svolením autora otiskujeme.

Můj kamarád žijící přechodně v Německu mi před časem poslal něco podobného, jmenovalo se to Jak se stát Němcem ve dvaceti jednoduchých krocích. Napsal to mladý Angličan, podle svých slov „začínající hipster“, snažící se evidentně zapadnout do společnosti, ve které se stále cítí cizincem. Vtipné postřehy o německém plánování a důkladných přípravách i na takovou maličkost, jako je nedělní piknik, který se ovšem bude konat až v květnu roku 2016, mě a moji ženu Sibyllu rozesmál k slzám. A pak jsem začal vymýšlet vlastní verzi. Tady je, takhle po čtyřech a půl letech v Praze vidím Čechy.

1) PIJ PIVO! V této činnosti jsou Češi nejlepší na světě a také umějí vařit ta nejlepší piva na světě. Jednoduše a prostě, chceš-li správným Čechem býti, musíš hodně piva píti. A musíš o něm také umět mluvit, rozumět kvalitě, podle chuti rozeznat nejen značku, ale i jedenáctku od dvanáctky a poznat, jestli se hospodský dobře stará o trubky. V typické české hospodě musí být tvůj půllitr postaven na tácek, který si před sebe sám položíš na stůl. Tácky jsou shromážděny v centrálním kontejneru uprostřed stolu a ty buď vždy připraven, pivo často přichází, aniž sis ho objednal, a obsluha nad tebou nebude stát věčně! Co se piva týče, Češi ho nepovažují za alkohol, můžeš si tedy být jistý, že nezůstane jen u jednoho.

2) MĚJ TITUL! Češi milují tituly a nebojí se je použít! Zdá se, že inženýra, magistra nebo aspoň bakaláře má každý, snad i vedoucí samoobsluhy. V našem činžáku se na poštovních stránkách vyskytuje MUDr., JUDr., PhDr., Mgr., Bc. a Bc.A v takovém množství, že jsem neodolal a brzy ke svému jménu pevnou rukou připsal „Rev.“, aby sousedi a pošťačka viděli, že i já mám vysokou školu. Bez titulu nejsi Čech.

3) OBLÉKEJ SE ČESKY! Rada pro dámy, i když si uvědomuji, že se tímto pouštím na nebezpečné území, na tzv. tenký led. Snad mě můj anděl strážný ochrání… Pokud si chcete vzít sukni nebo šaty, ujistěte se, že jsou dostatečně krátké. Nenoste nic, co nekončí alespoň patnáct centimetrů nad koleny. Tento dress code platí pro ženu každého věku, na ulicích mezi matkami a dcerami zřejmě probíhá skrytá soutěž o to, čí sukně bude kratší a podpatky vyšší. To platí i pro hluboký výstřih – správná Češka jej nosí do kanceláře, na nákup, na třídní schůzky, na pískoviště, prostě všude. Na zimu si pořiďte úzké džíny, které zastrčíte do vysokých kozaček. K tomu se nejlépe hodí sportovní bunda, taková, jakou si v Anglii bereme na snowboard. Rada pro muže všech věkových skupin: Culík. Přestaňte chodit k holiči. Nechte si narůst tak dlouhé vlasy, abyste je mohli nosit v culíku.

4) ZOUVEJ SE! Když přijdete k někomu domů, musíte si přede dveřmi zout boty. Nic nedejte na to, že hostitel (či hostitelka, a tady obzvlášť pozor) říká „ne, nezouvejte se, pojďte dál“. Nemyslí to vážně, je to jen taková fráze. Ve skutečnosti si myslí „v těch zablácených křápech překročíš můj práh jedině přes mou mrtvolu!“. Zvyk zouvání si musíte osvojit i u sebe doma, jinak si vaše česká návštěva bude myslet, že nejste čistotný, a po návratu nechá před svými dveřmi boty pro jistotu i s ponožkami.

5) SPORTUJ! Navzdory české kuchyni, která naprosto neodpovídá zdravé výživě (pokud to jde strčit do friťáku, Češi to vždy strčí do friťáku), zde není zdaleka tolik obézních lidí jako v Anglii, Německu nebo v USA. Projděte se někdy po nábřeží kolem Vltavy a pochopíte proč. Množství cyklistů, bruslařů, skateboardistů, běžců a chodců


je enormní. Pokud chcete zapadnout do české společnosti, musíte se stát jedním z nich! Neomlouvá vás těhotenství, mateřství, starobní důchod, invalidní důchod, astma ani kardiostimulátor. Prostě se toho musíte zúčastnit. A dobré, i když ne povinné, je taky umět hrát hokej. Češi jsou v něm výborní a hokejisté jsou zde národní hrdinové.

6) JEZDI NA CHALUPU! Chalupa nebo chata je dům na venkově, kam budete jako každý správný Čech jezdit na víkend. Zůstávat ve městě, kde se od pátečního večera do pondělního rána neděje lautr nic, je frustrující. Budete sami, bez přátel, znudění k smrti. Život je na chalupě, kde řežete dřevo, natíráte plot, sekáte trávu, opravujete zahradní nábytek, plejete skalku, chodíte do lesa na houby a – podle vzoru předchozího bodu – jezdíte na kole, na lodi, na koni, na běžkách, prostě na všem, v jakémkoli terénu a za každého počasí.

7) BUĎ PŘÍRODNÍ! Těch pár Čechů, co nemají chalupu nebo chatu, jezdí aspoň na výlety. Samozřejmě do přírody, ne do jiných měst. Jestli chceš být Čech, musíš to dělat taky tak a užívat si to. Prakticky to znamená odjet autem nebo vlakem minimálně padesát kilometrů daleko od bydliště, tam nasednout na kolo a najezdit další desítky a desítky kilometrů po cyklostezce. Nebo desítky a desítky kilometrů nachodit po lese. Nejpříjemnější varianta je vypravit se na přírodní koupaliště, svalit se do trávy na deku a chodit jenom ke stánku pro pivo. Vzhledem k realitě českého podnebí se vám to ale podaří maximálně dvakrát za celé léto.

8) MĚJ PSA! Polovina Čechů má jednoho a více psů, kteří svou velikostí často předčí pána. Podle výkalů v pražských ulicích bych dokonce řekl, že zde žije víc psů než lidí a většina z nich má rozměry legendární bestie baskervillské. Ke společenskému chování patří, že nikdy neignorujete psa svých přátel, ale věnujete mu pozdrav, podrbání, poplácání a několik vět ve stylu „small talk“, například: „No jak se máš, ty starý brachu? No pojď ke mně, ukaž se, no ty jsi ale krásnej pejsek, ukaž, co to máš...“ a podobně. V podstatě jako když mluvíte s malým dítětem. Při venčení v parku je běžné, že spolu rozmlouvají naprosto cizí lidé. Není třeba se představovat, prostě jen mluvte o svém psovi, o támhletom psovi a támhletom taky.

9) ČTI KDEKOLI! Češi jsou velcí čtenáři. Vášniví čtenáři. Nikde jsem neviděl tolik lidí, co si v jednom kuse čtou, ať jsou kdekoli – ve veřejné dopravě, na zastávce, v čekárně u zubaře, v kavárně, na lavičce v parku, u vody, vleže, vestoje i při chůzi. Říct mezi Čechy, že čtete, neznamená nějaké to vaše mžourání do knihy deset minut před spaním! Vyžaduje to trénink a speciální schopnosti, v každé situaci a poloze si musíte umět poradit jak s velkým novinovým formátem, tak s tlustou detektivkou nebo časopisem, co se vám v ruce neustále zavírá.

10) MLUV ČESKY! Tohle není „lehký krok“, sorry. To je ten nejtěžší ze všech možných. Čtyři rody, sedm pádů, časování sloves, tykání a vykání, nevyslovitelné shluky písmen jako „čtvrtek“ nebo „přístřeší“. Ačkoli mladí Češi anglicky mluví dobře a rádi, u starší generace člověk vždy nepochodí. Natož v obchodě, na úřadě nebo u lékaře. Každý ale ocení vaši snahu promluvit česky a nebude vás kárat za chyby. Smát se asi bude, posmívat ne.

21

téma /

TEXT: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK ILUSTRACE: LAURA HAISELOVÁ

Jako kdyz prijedou hipsteri do kravína Proč dějepis skoro nikoho nebaví? Protože látky je hrozně moc, většinou se ani nestihne probrat celá a času je tak akorát na obecné informace. Historické osobnosti tady vystupují už v podobě, kterou z nich udělaly jejich činy, to znamená jako strnulé figury bez kapky sex-appealu. Loutky, co místo života žijí zhuštěný příběh vyprávěný někým jiným – autorem učebnice třeba. Nebo učitelem, co to chce mít rychle z krku, aby nebyl pozadu s učebním plánem. My plán plnit nemusíme, máme čas a prostor, abychom ve více než sto letech husitství našli víc života. Je tam. Když se mluví o patnáctém století, představuju si scénu z filmu Andrej Rublev, kde se několik italských šlechticů potkává s ruskými vesničany. Jako když hipsteři přijedou do kravína: z Italů ve skvělém oblečení úplně čiší renesance, kdežto Rusové v hadrech a celí od bláta vypadají jako necivilizovaní ubožáci. Trochu si ten výjev přenáším do Čech, protože i když Karel IV. dělal, co mohl, renesance u nás nikdy nerozkvetla. Nebyly tu bohaté a nezávislé městské republiky, jejichž obyvatelé by kupovali umění, aby ukázali, jak se mají dobře. A nebyly tady ani mecenášské klany a umělecké školy, kde by nějací ti umělci vyrostli. Husitstvím to od konce čtrnáctého století navíc nabralo ještě jiný směr. Čechy (i přes Prahu se skvělou univerzitou) byly spíš zemí s vesnicemi a poli, města neměla mezinárodní vliv, a i když si – stejně jako všude – lidi užívali života, žádné vyšší hodnoty z toho nevznikaly. Takový životní styl rádi kritizovali kazatelé, kteří se začali objevovat na náměstích a návsích. Mezi smrtelné hříchy semleli všechno možné, takže do pekla byste šli jak za cizoložství, tak za nošení bot podle poslední módy. I nositel světla Karel IV. schytal od Milíče z Kroměříže (Husova předchůdce) obvinění, že je Antikrist. Zvěstovatelů špatných zpráv přibývalo a stejně jako dneska jim naslouchaly davy lidí. Konec světa, den posledního soudu, příchod Antikrista, utrpení, věčné zatracení – to

všechno na vážno, pro středověkého člověka stejně reálná témata jako pro nás jaderné zbraně, terorismus nebo geneticky upravované potraviny. Události světového významu probíhaly po celé Evropě. Španělsko a Portugalsko podnikaly první zámořské cesty a kolonizovaly světadíly, Anglie válčila s Francií ve stoleté válce. Kromě ní nás nic z toho příliš nezasáhlo, protože tady se po smrti Karla IV. koukalo do Polska, do Uher a do německých knížectví, kdo bude příští král nebo ke kterému ze dvou nebo tří papežů hádajících se o úřad se přihlásit, a vůbec celá mezinárodní politika bylo potácení se odnikud nikam. Hlavně že se pořád jednalo, to se nezměnilo. A často bez výsledku, to se rovněž nezměnilo. A z výsledků, když už byly, by kolikrát jeden zvracel, to se taky pořád drží i dnes. Sousloví „na vážno“ bude klíčem k našemu obrazu husitství, protože svět, v němž lidem chybí jiný úhel pohledu, schopnost udělat si z věcí kolem sebe legraci a vůbec zasmát se, spěje k tragédii. Přečtěte si Ecovo Jméno růže, tam je to taky, nic si nevymýšlíme.

JOHANKA Z ARKU Hrdinka stoleté války Panna Orleánská pravděpodobně napsala husitům dopis, že kdyby zrovna neměla moc práce v Anglii, zakročila by vojensky v Čechách. Anebo by se je alespoň snažila odvrátit od bludů a přivést na správnou cestu. Považovala je za kacíře stejně jako celá Evropa, která i kvůli zahraniční propagandě smysl boje vůbec nepochopila.

téma /

TEXT: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK FOTO: DOCHTOR PLŽ

Václav IV. - mistr prokrastinace V patnácti letech byl panovníkem křesťanského světa, možná mocnější než papežové, kteří byli dva (i tři) a neustále se mezi sebou hádali. Během čtyřiceti let se z obávané autority stala rozložená osobnost, u které jste se mohli obávat jedině tak opileckých stavů. V nich vás mohl i zabít, ovšem víc zřejmě nedokázal. Čechami zmítaly nepokoje a Václav, místo aby je odstranil, byl jimi sám zmítán. Jak mu šlo vládnutí hůř a hůř, stále intenzivněji se mu vyhýbal a uchyloval se ke svým největším radostem – alkoholu, sexu a lovu. Nebudeme sledovat, jak se krok za krokem blížila revoluce, ale přiblížíme si člověka povoláním syn, který, ač měl všechny nástroje moci, nebyl schopen činu. Prokrastinace a císařská koruna Jako každý římský král si musel pro císařskou korunu dojet do Říma, aby mu ji podle tradice vložil na hlavu sám papež. Taková cesta byla náročným a nákladným úkolem, jehož realizace se táhla několik let a papežové to kandidátům na císařství dávali pěkně „sežrat“. Tentokrát ale vojsko francouzského vzdoropapeže napadlo Řím a římský papež Václava přímo prosil, aby mu přijel na pomoc, že ho za to korunuje. Snadnější už to být nemohlo, Václav slíbil, že přijede, pak to odložil a znovu slíbil, pak ještě jednou… Pořád nějaké výmluvy na problémy v říši, až si pro tu císařskou korunu nikdy nedojel a později to došlo tak daleko, že ho kurfiřti – jeho volitelé – pro lenost, neprospěšnost a nepotřebnost odvolali z trůnu. Poddaným muselo být poněkud divné, že i když byl funkce zbaven, choval se jako by nic a titul římského krále si klidně nechal potvrdit církevním koncilem (což je takové velké zasedání nebo schůze biskupů). Zanedlouho se ale římským králem stal i jeho bratr Zikmund a ten samý titul obdržel i jejich bratranec Jošt. Jako kdyby nestačilo mít tři papeže, teď ještě tři římští králové. Připočteme-li k tomu oprávněnou hrůzu z moru, máme představu, kolik takzvaných životních jistot tenkrát člověk asi měl. Kdyby jím mělo otřást ještě něco silnějšího, museli by už rovnou přistát mimozemšťani – nezapomínejme, že víra v boží zákony byla neotřesitelná, ateisté prakticky neexistovali a katolická církev představovala stejnou moc jako dneska stát. A jak bychom se

asi my dívali na situaci se dvěma nebo třemi českými prezidenty? Alko Hodně lidí se rádo napije. Když ale jedete na politické jednání a zrušíte se tak, že na první schůzku dorazíte s třídenní zpožděním, nejste v pořádku. Nevytváříme nějakou bulvární senzaci, ale dokreslujeme osobnost, která ovlivňovala život celých národů. Václav IV. byl svým alkoholismem proslulý po celé Evropě, stejně tak jako agresivním vzteklým chováním, jehož se všichni báli. Na druhou stranu neměl u svých odpůrců respekt, a tak s ním mávali, jak chtěli. Zajat a zbaven českého trůnu byl průběžně ještě několikrát, někdy šlechtou, jindy bratrem Zikmundem. Chvíli formálně vládnul, chvíli ne, nedokázal se rozhodnout, koho podporovat, nedokázal podniknout jakýkoli krok. Stejně jako jeho otec Karel nejdřív podporoval kazatele vyzývající k nápravě církve. Roku 1412 ale podpořil papeže a jeho odpustkovou kampaň, čímž popřel všechny své dosavadní názory a v podstatě umožnil, aby hon na Jana Husa mohl propuknout naplno. Na koncil do Kostnice jel ale nakonec Zikmund, který byl mnohem ambicióznější a chtěl všechny klíče od zeměkoule. Václav se stáhl do ústraní a o jeho roli v těchto nejžhavějších letech těsně před revolucí se nedočtete nic. Jako by už všechno definitivně pustil a nechtěl o ničem vědět. Amok nad zprávou o pražské defenestraci mu podle posledních výzkumů přivodil silný záchvat epilepsie, který bývá pro notorické alkoholiky smrtelný.

MARTIN LUTHER V roce 1419 kdosi při obědě předhodil Lutherovi, že všechno, co hlásá, říkal už sto let před ním nějaký Hus. Luther o něm v životě neslyšel, ale nechal jídlo na stole a šel si sehnat Husovy spisy. Uznal, že jeho reformační snaha stojí na stejných principech, a k Husovi se přihlásil.


24


25

téma /

TEXT: NIHILISTA ILUSTRACE: BARBORA VON GRIM

Jan Hus - public enemy Jan Hus nevypadal jako vyzáblý fakír, ačkoli se právě tahle jeho vymyšlená podoba stále traduje, naposledy v animovaném seriálů Dějiny udatného českého národa a v celovečerním animovaném filmu Husiti. Ve skutečnosti byl obézní a do kopce ho museli nosit v nosítkách. Studovat filozofii a teologii na univerzitu šel proto, aby se měl dobře, mohl chodit s kamarády na pivo a kupovat si oblečení. Teprve až po určité době strávené v Praze se seznámil se spisy anglického reformátora Johna Wycliffa (čti Viklefa), a i když nesouhlasil úplně se vším, co Angličan tvrdil, jeho učení ho hluboce zasáhlo a svůj život podřídil snaze o příkladný život a nápravu církve. Přestal s nočními pitkami, zredukoval šatník a věnoval se pouze přemýšlení o životě, církvi a věcech člověka.

BENITO MUSSOLINI Italský fašistický vůdce byl zamlada silně levicově orientován a napsal o Husovi knihu. Velmi se s ním ztotožňoval, otázka je, jestli by se to dělo i naopak. Ještěže tu knihu nenapsal třeba Adolf Hitler.


26

V každé učebnici se Hus jakoby kde se vzal, tu se vzal, najednou stanul v čele hnutí proti církvi a po jeho smrti se pod jeho jménem vedly války. Tenhle způsob vyprávění patří do Simpsonů, když se Bart nebo Líza dívají ve škole na mimořádně hloupý naučný film. Kromě zapamatování si několika letopočtů a událostí ani nevíme, o kom mluvíme a co je vůbec ta jeho „pravda“. Antikrist Karel IV. Veřejného nepřítele z Husa udělaly okolnosti, doba a místo, protože před ním i vedle něj kázalo množství lidí o nápravě církve mnohem ostřeji. Třeba Milíč z Kroměříže, jeden z Husových předchůdců, to dokázal několik hodin v kuse třeba třikrát čtyřikrát denně. Měl u toho fantastické vidiny a extatické stavy a byl posedlý příchodem Antikrista na zem. Asi podobným uvažováním, jako měl Homer Simpson, když v jednom díle vypočítal konec světa, přišel Milíč na to, že Antikrist už přišel a je to sám císař Karel IV. Přitom právě Karel ho velmi podporoval – tomu říkám ironie. A místo aby ho dal okamžitě upálit, jak by jistě učinil jeho syn Václav IV., zachoval se jako formát a velkoryse to přešel. Žádná světová aféra se nekonala, Milíč se zachránil a padlo to až na Husa. Odpustky Husova kázaní se nepodobala vystoupením šílených kazatelů, které známe i ze současných sekt a podivných církví. Naopak dokázal prostě a chytře formulovat to, co si myslelo mnoho lidí, čímž získal velkou popularitu a autoritu. Kromě učené kritiky mu nic moc nehrozilo, protože na jeho straně stál Václav IV. Tedy až do odpustkových bouří v roce 1412. Protože papež potřeboval peníze na válku, vymyslel kampaň prodeje odpustků. Prostě jste si mohli koupit potvrzení podepsané papežem, že Bůh vám odpouští například sto dnů pekla. Těchto potvrzení bylo pochopitelně víc typů a na vás bylo koupit jich co nejvíc. Éra podvodů vrcholila, ale průhlednost takového šmé způsobila, že poměrně hodně lidem začaly i díky kazatelům docházet souvislosti a přestávali slepě věřit všemu, co si církev vymyslela.

zvlášť svými už bývalými přáteli, kteří v něm vidí memento svého selhání. Přesně to se stalo Husovi a nebylo to asi lehké rozhodování. Teprve teď se musel začít zabývat myšlenkami, jestli mu jeho boj stojí za problémy, které ho čekají. Dobře věděl, jaké nástroje má církev a inkvizice k dispozici. Hus dokázal něco, co se neodpouští – sáhnout mocným na zdroj příjmů a moci. To se neřeší odbornými debatami, ale kriminálem a popravami. Platilo to tehdy stejně jako později ve Velké francouzské revoluci, u nacistů, komunistů i jinde. Kriminál a vyšší princip Několikrát jsem slyšel, že Jan Hus vlastně neměl v Kostnici co dělat, nikdo ho tam prý nezval, a kdyby se tam nehrnul, nemusel to slíznout. Samozřejmě že byl na koncil do Kostnice pozván, církev ho chtěla před celým světem zlomit a dokázat každému, že ona se nemýlí. A hlavně by se pak určitě zase zvedly obraty z byznysu… Hus do Kostnice vyrazil s vírou v přísliby, že se mu nic nestane. Všechno se pochopitelně dělo jinak a skončil v malé špinavé cele, kde celý rok až do své smrti trpěl v nesnesitelných hygienických podmínkách a s vážnými zdravotními problémy. Zvracel krev, přepadaly ho žlučníkové záchvaty, ale mírnějšího zacházení se nedočkal. Kromě fyzického utrpení byl vystaven i psychickému teroru, auditoři na něj před publikem řvali, uráželi ho a ponižovali. Účelem procesu nebylo vyřešit nějaký náboženský spor, ale zlomit, zničit lidskou vůli, víru ve vyšší princip. Husovo upálení byla chyba a katolická církev těžce podcenila její následky. Zanedlouho obdržela první z fatálních ran, které ji během příštích století postupně zbavovaly monopolu na víru v křesťanském světě.

Odpustkové bouře zasáhly celou společnost a tady je nejlépe vidět, jak každá skupina obyvatel vyjadřovala kritiku po svém. Zatímco Hus a intelektuálové z univerzity argumentovali slovy, chudina pomazávala truhly na peníze z odpustků výkaly. Rozpor mezi ideály a jejich výkladem (hlavně u spodiny) je vždycky katalyzátorem urychlujícím přeměnu lidí ve zvířata. Zatím to ještě nenastalo ve velkém, ale už brzy mělo. Stále šlo o hlavně učence, ti byli nebezpeční a kvůli nim se odpustky taky málo prodávaly. V roce 1412, když nad těmito kritiky Václav IV. přestal držet ochrannou ruku, se každý musel rozhodnout, co dál. Hrozilo, že když nepřestanou s napadáním odpustkové kampaně, přijdou o místo, přátele a možná i svobodu. To je moment, kdy se z jedince stává něco víc než jen člověk, co myslí na kariéru, na rodinu nebo na pohodlí, a kdy se zároveň stane velmi osamělým a nenáviděným. Nejen předešlými odpůrci, ale

OTAKAR VÁVRA Na rozdíl od Jana Husa, o kterém natočil film, neměl tento filmový režisér žádný problém ani s nacisty, ani s komunisty. Za obou režimů točil filmy jak na běžícím páse a zároveň se aktivně podílel na zakazování tvorby jiných režisérů.


27

téma /

TEXT: NIHILISTA ILUSTRACE: BARBORA MYSLÍKOVJANOVÁ

Šílenci a fanatici Válka je vždycky špatně. A občanská válka je nejhůř. Kromě pěti zahraničních křížových výprav se v Čechách po dobu dvaceti šesti let odehrávalo to samé jako třeba v bývalé Jugoslávii v devadesátých letech. Husité se řezali s křižáky, českými katolíky i jinými husity. Bylo jedno, jestli se předtím znali a přátelili, válka je vyhrocený stav, co dovoluje uvolnit v člověku to nejhorší. Kdyby Hus viděl, čemu jeho jméno a myšlenky nakonec slouží, asi by se zbláznil.

FRANTIŠEK ŠMAHEL Jeden z našich největších odborníků na husitství. Na DVD filmu Proti všem je jeho asi osmdesátiminutový výklad o dlouhé vlně a moderním pohledu na tohle období. Možná by bylo lepší, kdyby televize odvysílala místo filmu právě tuhle přednášku. Jenže kdo je u nás zvědavý poslouchat chytrého člověka, když to není rapper nebo kytarista…


28

Kruciáty Jako Spojené národy posílaly jednotky UNPROFOR a IFOR do Jugoslávie, papež s císařem Zikmundem vypravili do Čech postupně pět obrovských křižáckých tažení (někdy se udávají jen čtyři), které měly obnovit pořádek a zároveň vytěžit ekonomické zdroje. Jejich porážka je světlá stránka husitství, protože šlo o obranu země proti agresorům, navíc jedinou úspěšnou obranu v celé naší historii. Líčení průběhu výprav a bitev by vydalo na filmy typu 300: Bitva u Thermopyl – neuvěřitelné štěstí se tu potkává s chytrým a novým vedením války a dobro i zlo ještě jasně rozeznáme. Občanská válka Temnější strana, která v učebnicích chybí. Radši než kdo, kdy a kde se řezal, bych věnoval prostor tomu, co občanská válka znamená. Někteří historici tvrdí, že postupem času se z husitských „svatých“ bojovníků stali profesionální vojáci, co jako žold brali dobytou kořist a o ideály husitství už jim nešlo. Ale kdy nastane to „postupem času“, když dva různé husitské oddíly se střetly v bitvě už v roce 1419, tedy hned na začátku války? Kdo z nich bojoval za „pravdu“ a kdo za peníze? A hned rok nato přepadli Táboři a Pražané zbraslavský klášter, kde se opili pivem a vínem uskladněným ve sklepích. Byla tu také hrobka krále Václava IV., ze které husiti vytáhli asi rok starou mrtvolu a lili do ní víno, protože „to měl přece Václav rád“. Katolická města a panství se před husity brzy třásla strachy, protože vypalovali a upalovali, co jim přišlo do cesty. Jedni husiti nesnášeli druhé a navzájem se likvidovali. Takhle to šlo do roku 1434, kdy se u Lipan střetla (jak už víme, nebylo to poprvé) dvě husitská vojska, a vítězstvím frakce umírněných husitů války skončily.

nesmyslně a nesnášenlivě se zabývají dalšími zcela nepodstatnými detaily a jednotlivostmi. Jan Hus by asi dal přednost toleranci k drobným rozdílům než podivnému fanatizujícímu výkladu bible a dalších duchovních spisů. Slavné jsou případy sekt adamitů a pikartů, kde už šlo o vyšinutí tak nápadné, že je Žižka sám nechal upálit. Jako omluva se mu hodila pravděpodobně vymyšlená pověst, že se jejich obřady zvrhávají do sexuálních orgií a homosexuálních a pedofilních praktik. Podobojí – jak malí kluci Základní poznávací znamení: Husité byli podobojí, katolíci pod jednou. To byl jeden z nejčastějších důvodů, kvůli nimž se vraždilo, přesněji pokud se dotyčný neobrátil k podobojí neboli ke kalichu, neměl nárok na život. Přitom celá geneze podobojí v Čechách má trochu groteskní podobu. Hus sedí v Kostnici a dostává dopis od přítele, že v Praze zavádí Jakoubek ze Stříbra přijímání podobojí, protože vyčetl ze starých spisů, že to kdysi byla běžná křesťanská praxe. Po Husovi se chtělo, aby se k tomu vyjádřil. Část jeho stoupenců prostě nevěděla, jestli víno při mši schválit, nebo ne. Hus odpověděl, že nejdřív by to asi měl ofi ciálně potvrdit koncil, že nemá smysl takhle zbrkle něco měnit. Jakoubek ze Stříbra ho ale moc neposlouchal a prosazoval změnu, která ovšem nijak nedokazovala, že její zastánce je lepším křesťanem než její odpůrce. Kromě toho, že se kalich jako nádoba na víno stal symbolem husitů, zapříčinil ještě před Husovou smrtí první vážný rozkol mezi jeho stoupenci. Přijímání z kalicha se dostalo do Čtyř pražských artikulů, tedy do ofi ciálního programu husitské strany, ve skutečnosti to bylo asi stejně důležité jako třeba jestli psát perem, nebo propiskou.

Tábor Kdybyste chtěli najít úplně nejdivnější lidi té doby, tak byli v Táboře. Toto město husité prohlásili za republiku (hodně moderní uspořádání), ovšem o republiku plnou fanatismu a sektářství. Husitství se tady proměnilo v blouznivý proud, který nenáviděl úplně všechno, co připomínalo katolickou církev, její přepych, důraz na umění a vzdělání, způsob bohoslužeb, prostě horší i lepší stránky. Vidím táborské obyvatele jako zachmuřené postavy v hadrech, co žijí v přehnané chudobě, není možné s nimi žertovat, všechno berou smrtelně vážně a na všechno nadávají. Možná dnešní diskutéři z Novinek.cz? Na rozdíl od Husa, kterému šlo o základní principy, Táboři hystericky řeší, jestli má mít kněz při obřadu předepsaný oděv, nebo ne. Stejně

ZIKMUND A BARBORA Slušný manželský pár. Lucemburský císař se oženil s mladou šlechtičnou Barborou Celjskou, o níž bychom mohli říct, že měla sklony k nymfomanii a nijak se tím netajila. Zikmundovi to moc nevadilo, naopak Barboru naváděl, s kým se má vyspat. Císařovně připadalo i náboženství jako zbytečnost a tvrdila, že život si má člověk hlavně užít. A tihle pak v Kostnici tvrdili, že Hus je kacíř.


29

téma /

TEXT: NIHILISTA ILUSTRACE: ZUZANA KISSOVÁ

Dlouhá vlna Bitvou u Lipan se v učebnicích většinou končí. Jenže správnější by bylo říct, že sice skončily husitské války, ale politické hnutí pokračovalo v činnosti. Dokonce dosáhlo do té doby nevídaných úspěchů, jelikož si husity pozvali šéfové církve do Basileje na koncil, aby s nimi konečně jednali jako rovný s rovným. Uvedení výsledků tohoto jednaní do života ale trvalo několik desetiletí. Prof. PhDr. František Šmahel, DrSc., označuje léta 1415–1485 za tzv. „dlouhou vlnu“, ve které se husitství zrodilo, prošlo od odmítnutí církve přes zničující válku a vleklé politické spory až k plnohodnotnému uznání církví i českým králem.

JAK SE STÁT HUSITOU Schopným katolickým válečníkům, co upadli do zajetí, bylo nabídnuto přidat se na správnou stranu, a často se to samozřejmě dělo. Změnit přesvědčení můžete přece během minuty, hlavní věc je, že umíte dobře zabíjet.


30

Dvojí lid Sedmdesát let politických zápasů v české společnosti profesor Šmahel přirovnává k situaci v rozděleném Německu před rokem 1989. Jeden národ je od nejchudších po nejmocnější rozdělen podle víry na husity (nebo kališníky, podobojí) a katolíky. Úplně se vymyká tehdejšímu chápání světa, rozděleného na trojí lid – vládce, duchovní a ty, co pracují. Následkem Husova učení vzniká země dvojího lidu, kterou nedělí společenské a majetkové rozdíly, ale náboženské vyznání. Obyčejní lidé se najednou cítí spoluodpovědní za celkové dění, učí se číst a psát, aby lépe rozuměli světu kolem sebe, Čechami prolétnou ekonomické a politické změny, které jinde nastanou až mnohem později. Ženy Hned na začátku husitství zaznamenáváme ojedinělou kapitolu velké emancipace žen, které řeší otázku, jestli mohou opustit rodinu, když chtějí taky bojovat za kalich. Posílají dopisy, vytvářejí delegace a nutí městské nebo univerzitní představitele – tedy muže – tuto otázku řešit, a dostávají dokonce souhlas. Po zhruba pěti až sedmi letech toto vzepětí končí a s ním na několik století i celý fenomén emancipace. Republika Dokonce dvakrát vzniká v Čechách správa státu republikánského typu – během husitských válek, kdy byla země bez krále, a pak po smrti Zikmunda Lucemburského a Albrechta Habsburského do zvolení Jiřího z Poděbrad králem. Zemi spravovala vyšší a nižší šlechta bez větší spolupráce s feudálem donedávna nejmocnějším – duchovenstvem. To vedlo k vytvoření stavovské monarchie, v níž měl král najednou silného protihráče. Nástupem habsburského rodu na trůn začíná snaha o totální absolutizaci a rekatolizaci, s trochou nadsázky by se dalo napsat, že Habsburkové dokázali zvrátit politický vývoj a dostat společnost zpět do stavu před husitstvím. V západní Evropě už přitom pomalu startoval kapitalismus… Lipany Osobně doufám, že bitvu u Lipan v roce 1434 označují za národní tragédii už jenom v Divadle Járy Cimrmana. Šlo o nutný konec fanatických bojovníků a záchranu země v poslední chvíli. Nicméně i František Šmahel upozorňuje, že končí pouze války a rozbíhá se nová etapa, kdy umírněná forma husitství sice vítězí na politických jednáních ve formě kompaktát, ale pomalu se prosazuje i v praxi.

strana je dost silná na to, aby byla zlikvidována (to katolíci pořád chtějí a chtít budou), ale nemá na to, prosadit kompaktáta jako zákon. Vedle Jiřího z Poděbrad je zvolen druhý král, nepřítel Matyáš Korvín, a napětí znovu eskaluje. Po smrti Jiřího je na český trůn zvolen Vladislav Jagellonský, který má v patnácti letech pochopitelně dostatek sebevědomí na to, aby husitům ukázal, kdo je tu pánem, a provádí řadu opatření. Samozřejmě že vliv a sílu kališníků podcenil a málem způsobil druhý výbuch husitské revoluce – ten první nastal v roce 1419 defenestrací, jak víme. Jako by se události skutečně měly opakovat, Vladislav dosadil na radnici v Praze nové konšely, samé katolíky. Tím završil celou sérii výpadů proti husitům, a právě to vedlo v roce 1483 k pražskému povstání. I při něm byli konšelé vyhazováni z oken radnice, a jde tudíž o druhou defenestraci. (Pozn.: Jako druhá pražská defenestrace se často označuje až ta třetí z roku 1618. Události z roku 1483 zřejmě nejsou tak atraktivní jako defenestrace, z nichž jedna stála u začátku husitské revoluce a další začala třicetiletou válku.) Už už hrozilo, že se země ocitne znovu ve válce, ale realistické zhodnocení situace donutilo obě strany uznat, že teď na to opravdu není vhodná doba, vždyť země se ještě ani nevzpamatovala z válek předešlých. V roce 1485 byl tedy uzavřen náboženský mír v Kutné Hoře a teprve jím se završuje husitský boj trvající velkou většinu patnáctého století. Hodnocení husitství Profesor Šmahel tvrdí, že když poznáme nějakou dobu hlouběji, začneme jí rozumět a najednou lépe chápeme, kdo a proč komu ublížil a ukřivdil. V pochopení husitské doby je problém silně vžité pojetí komunistické propagandy, která celospolečenský boj o nápravu společnosti přetvořila na zápas chudých proti bohatým aristokratům. Utvrzování této představy pomáhá i neustálé televizní opakování filmů Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem z padesátých let, které vznikly právě na objednávku komunistické strany. Nakolik je tato představa stále silná, vidíme třeba na první přímé volbě prezidenta. Karel Schwarzenberg je pro mnoho Čechů stále představitelem krutého feudála spíš než zkušeného mezinárodního diplomata. Blíží se výročí 600 let od Husova upálení a Česká televize k němu už točí film. Uvidíme, jestli se dočkáme nějakého posunu ve výkladu, je to hodně potřeba.

Druhá pražská defenestrace Poděbradská doba nic neřeší, jen prodlužuje spory a čekání. Husitská

VÁCLAV IV. A CENA ŽIVOTA Jednou během lovu zastřelil český král v lese mnicha, kterého si zdálky spletl se zvířetem. Když poznal svůj omyl, řekl, že mnich má být v klášteře, a ne se potulovat po lese. Jindy zase v opilosti nutil svého kata, aby ho sťal. Zajímalo ho totiž, jak se cítí odsouzenec před popravou. Kat to neudělal, a tak jeho hlavu usekl Václav. Lol, hm?


31

téma /

TEXT A FOTO: DAVID TĚŠÍNSKÝ

Exorcismus v Etiopii Exorcismus je křesťanský úkon, jímž kněz z osob, zvířat nebo věcí označených za posedlé vyhání ďábla, démona a jiné zlé síly. Kněz Memihir Girma Wendimu je v Etiopii znám svými kontroverzními metodami, v několika kostelech má dokonce zákaz činnosti. Z jiných byl zase vyhozen, protože na exorcismu vydělává hodně peněz. Po celou dobu shromáždění, na kterém jsem fotil, pořád vykřikoval, kolik už má za dnešek: „Máme tři sta dolarů, potřebujeme čtyři sta!“ Oběti černé magie nebo démonů přicházejí a věří v jeho pomoc. Začíná je po jednom mlátit do hlavy a břicha a očekává reakci démonů skrytých uvnitř jejich těl. Někdo nereaguje, jiný začíná řvát a chovat se agresivně, přestože předtím vypadal klidně. Kněz bere do ruky kříž a začíná s démony mluvit. Nikdo nevěří, jak jsou arogantní. „Kdo jsi a kolik vás je?“ ptá se kněz. Posedlá osoba začne křičet, kněz ji bije a vylévá na ni svěcenou vodu. „Nemáš nade mnou žádnou moc, neodejdeme, je nás devadesát devět,“ projeví se démon ústy posedlého. Po pár minutách konverzace se kněz usmívá, jak tvrdohlavý tento démon je, zvyšuje hlas a mlátí posedlého s ještě větší vervou. Ten po chvíli začíná plakat a démon skrz něj znovu promluví: „Jsme posláni zničit jeho životní práci, učinit ji zbytečnou pro rodinu. Doteď jsme mu úspěšně vrtali do života… Velká


32

škoda, že jsi nás našel… Nemůžeme odolat pálivé senzaci tvého kříže, je to na nás moc.“ Všichni na shromáždění začnou jásat a křičet, někteří brečí dojetím. Nyní je čas zaměřit se na „nižší zlo“ jako černá magie, zlé oči nebo Osho. Byl jsem překvapen, že „Osho“ (jméno známého duchovního myslitele populárního v západní Evropě a USA) je v Etiopii termín pro posednutí démonem. Většina místních považuje osobu Osha za čisté zlo. Ceremonie pokračuje, posedlí lidé mluví hlasem opačného pohlaví nebo i dva tisíce let starým jazykem a podobně. Vymítání není levná služba. Když jsem viděl starou paní dávat knězi sto dolarů, tak jsem si pomyslel „wow“, protože vím, že to je pravděpodobně víc než půlka jejího měsíčního příjmu. Děkuji za spolupráci Yonymu Anbesovi, který mi během obřadu překládal, abych věděl, o co jde, a taky mě vzal na místa, kam žádný autobus nejezdí. David Těšínský


33

téma /


34

TEXT A FOTO: DAVID TĚŠÍNSKÝ


35

rozhovor /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: ARCHIV

Moimir Papalescu Miroslav Papež, rumunsky Moimir Papalescu, android v černém obleku značky Blažek, šedá eminence české elektro scény a majitel jedné z největších sbírek retro elektroniky v ČR. Založil možná víc kapel, než kolik vám je let, jenom co já pamatuju: Gun Dreams, Vanessa, Papalescu, Moimir Papalescu & The Nihilists, The Stylists s Tonyou Graves, Dioda Boy, Magnetik, Die alten Maschinen… a to jsem určitě na něco zapomněla a o něčem ani nevím. Některá uskupení už neexistují a je to škoda (The Nihilists, ach…), jiné udržuje v chodu svou nezničitelnou skladatelskou energií. Právě teď vydal s Die alten Maschinen desku nazvanou Change. V jednom rozhovoru řekl, že lidé se někdy opravdu chovají jako stroje, a nemyslel to v negativním smyslu. Koncept Change ale vychází z varování klasické sci-fi: Lidstvo se nesmí nechat ovládnout technologií, jinak bude zničeno. Víte, Bradbury, humanismus, Marťanská kronika, Asimovovy zákony robotiky, to jsou vznešené a nadpozemsky krásné myšlenky… Ale Moimir je pochopitelně člověk, smrtelník. Taky chodil do školy, balil holky, šel na vysokou a málem se stal učitelem, oženil se, vydělával velké peníze v reklamce a málem se zabil v autě.


36


37

rozhovor /

Když se člověk podívá na klipy Vanessy, řekl by, že jste takový ty temný chlápci, co žijou na hraně, všude kolem plno podezřelých žen, substancí a dobrodružství. Je to filmový, ale v reálu byste asi byli už dávno mrtví. Co bys k tomu řek? No, tak všichni z Vanessy máme za sebou minulost, která je více či méně kontroverzní. Když jsem poznal svoji druhou manželku a ona oznamovala svým rodičům, že k nim poprvé přijdu na návštěvu, tak se její maminka zhrozila. „To je TEN Papež?!“ ptala se, protože moje pověst mě předcházela. Říkalo se například, že místo abych s ostatními pracujícími slavil Svátek práce pochodem v průvodu, souložím za popelnicemi. Nebo že jsem v partě, která fetuje, a rituálně jsme upekli dítě v troubě. Aha, tak to je celkem vostrý. A tomu někdo věřil? To nevim, bylo to v osmdesátých letech, tenkrát lidi věřili lecčemu. Rozhodně o mně kolovaly fámy, které by žádnou matku nemotivovaly k radosti nad tím, že jí chodím s dcerou. Pravda je, že jsem nebyl svatej, ale třeba do tvrdých drog jsem nikdy nešel. Když jsem viděl, co to dělá s lidma… Hrál jsem s kytaristou, kterej čichal toluen, pak byl obviněnej z pokusu o znásilnění, kterýho se sice nedopustil, nicméně mu přihlížel, takže skončil v pasťáku, tedy v polepšovně. Lidi kolem mě žili ten rokenrol trochu moc naplno a já jsem taky neseděl doma, nepil mlíko a něco si tam pro sebe nešmudlal na kytarku, ale prostě jsem se víc kontroloval. Myslela jsem, že v osmdesátých letech tady drogy ani moc nebyly. Nějaká doma vypěstovaná tráva, pak asi prášky… Ale nejvíc kultura alkoholu, ne? Tu socialistickej režim dokonce podporoval. Je pravda, že alkohol byl nejčastější povzbuzovák a u něj jsem taky vyznával zásadu, že se nikdy neopiju natolik, abych nevěděl, co dělám, abych se ocitl v nějakém… ehm, nedůstojném stavu. Ale co se týče jiných drog, speciálně prášků – silných léků na předpis – tak ty v kombinaci s alkoholem způsobovaly opravdu pekelné stavy. To bylo hodně nebezpečné, stejně jako čichání těch různých ředidel a rozpouštědel. Rozleptané sliznice, plíce… A samozřejmě předávkování, smrt. Znal jsem kluky, kteří to takhle v šestnácti sedmnácti zabalili. Jasně. Mladej člověk chce experimentovat, zážitky jsou pro něj cennější než zdraví, který má zadarmo, a proto si ho neváží. Ale to se věkem mění, ne? Sex, drogy a rokenrol – jak to máš dneska? Nekouřím, drogy neberu a alkohol – mám rád dobré víno, ale už si ho umím vychutnat, nezpíjím se někde v noci po klubech, viď. Nemám na to ani čas. Čas byl vlastně mojí hlavní motivací, abych se do těchhle věcí nepouštěl, ani když jsem byl mladej. Mě prostě baví muzika, a když ji chceš dělat pořádně, potřebuješ spoustu času. Zhodnotil jsem to tak, že radši budu věci dělat, než o nich vykládat někde v hospodě. Ostatně většina lidí, který se mnou hráli v kapele, skončili právě proto, že už to nestíhali. Stalo se to i ve Vanesse, kde bych s námi na pódiu rád znovu viděl Dana Rodného,


38

ale nejde to, dohnal ho tenhle, jak ty říkáš, rokenrolovej lifestyle. Každý nemá to štěstí jako Iggy Pop nebo Keith Richards, který maj možná víc životů než kočka.

a všechny byly kreativní a skvělé, tak přišel ten poslední, a ten byl o to horší. Fakt strašnej. Hrozný stavy, peklo, které mi poškodilo psychiku natolik, že se mi rozjela panická porucha.

Nejsem člověk, kterej má rád takový to kolektivní hurá nadšení,

A co se teda přihodilo? Hráli jsme s kapelou v malém pohraničním městečku, přijeli jsme tam a na zemi byla ještě tráva, po koncertě už všude sníh. No a před koncertem jsem si vzal ten trip, jenže když jsme dohráli, kluci šli někam jinam a já jsem zůstal sám, vyšel jsem ven z klubu a koukám, všude sníh, všechno se změnilo a já jsem na tom tripu nebyl schopnej trefit na hotel. Takže jsem ocitnul v pohraničí, v malým městečku, nikde nikdo a já hledám v noci hotel. A jak už jsem byl z toho lehce vystresovanej, tak se z lamp pouličního osvětlení stali draci a začali mě honit. Takže jsem utíkal a různě se válel po zemi a… Byla strašná zima, teplota se během pár hodin změnila asi o deset stupňů, takže byla klika, že jsem tam někde neumrznul, v propoceným tričku a kožený bundě. Další den jsem byl hrozně nemocnej a řek jsem si, že tohle už nechci zažít. Od tý doby jsem si LSD nevzal. A touhle historkou chci ilustrovat to, že i když se může zdát, že všechno jde dobře, člověk musí počítat s tím, že jednou, kdykoli, klidně právě i hned poprvé, to přijde. Bad trip, kterej může skončit i tragicky. A inspirace se mi taky neztratila, muziku dělám dál, vlastně je to lepší, posílilo mě to, vyčistil jsem se a tak.

roztleskávání publika a tak. I na český scéně se mi vždycky víc líbil Karel Hála, decenťák v černým obleku, než Karel Gott.

K tomu Keith ve svý knize poznamenává, že ho pověst taky předcházela, že to sice bylo divoký, ale zas ne tak moc, jak se říká. To je klasika. Mýty a legendy rokenrolu… Já mám rád slovo autentický, možná ho někdy používám až moc, ale tady bych chtěl říct, že v rokenrolu neoslavujeme lidi za to, že berou drogy. Pokud by totiž nic jiného nedokázali, nikdo by se o ně nezajímal. Autenticita nebo styl nepocházejí z drog. Někdo by strašně chtěl být hrdinou jako Velveti a myslí si, že toho dosáhne tím, když je bude napodobovat. Ale Velveti ani Rolling Stones ani nikdo jiný přece nezakládal kapelu proto, aby spolu mohli fetovat. Drogy přicházejí na řadu v určité fázi vývoje kapely, má to spoustu příčin, proč se to děje, ale pak přijde moment, kdy to začne mít vliv na hudbu a je potřeba se rozhodnout. Buď toho nechat a kapelu zachránit, nebo to rozpustit. Většina mých hrdinů, které obdivuju, dokázala přestat a vrátit se k hudbě. Kdo třeba? Tak třeba geniální jazzman Miles Davis, Dave Gahan z Depeche Mode nebo lidi, se kterými spolupracuju, skupina Devo. To nikdy nebyli žádní troškaři, brali spoustu drog, všechno možné, celkem jsem se s nimi o tom bavil. Říkali, že nakonec toho museli nechat, protože chtěli zachovat kapelu. A ty? Co jsi vyzkoušel, jak jsi experimentoval? Vyzkoušel jsem trávu a nevyhovovala mi. Nepřišlo mi to zajímavé, zpomalovalo mě to a několikrát mi z toho bylo špatně. Zato mě bavilo LSD… Ty tripy byly velice kreativní a to se mi líbilo. Zážitky z úplně jiného světa, na jejichž základě se mi pak dařilo i tvořit, což se mi u alkoholu ani žádné jiné drogy nestalo. Ale samozřejmě, jak jsem měl ten x-tý trip

Tys chodil na gympl, jak ses učil? Já jsem to měl poměrně jednoduché, byl jsem výrazně humanitně zaměřený, bavily mě jazyky, literatura a příroďák, tam jsem měl fakt perfektní známky, které celkem vyrovnaly ty horší z předmětů, které mi nešly. Konflikty s učiteli se netýkaly známkování, ale třeba takových věcí, jakože mám vedle lavice tašku s vinylama, které jsme si o přestávce vyměňovali. Neuznával jsem autoritu vynucenou z pozice síly a došlo to tak daleko, že jsem ve druháku propadl. Nevadilo mi, když mě dusili ohledně studia a vědomostí, ale nesnesl jsem, když se to týkalo osobních věcí, když se mnou nejednali jako rovný s rovným. Je to na tobě vidět. Mám to tak dodneška. Pamatuju si, když jsme začínali s Gun Dreams, tak v úplně první sestavě jsme se zúčastnili Rockfestu, což byla taková asi jediná přijatelná soutěž tady, a když jsme přijeli na krajské kolo, tak za náma přišla nějaká paní a říkala: „Ale tady nemůžete vystupovat v těch černých hadrech, to musíte změnit.“ A my jsme řekli, že nic měnit nebudeme, to radši pojedeme domů. Ale vstoupil do toho chlapík, kterej do toho taky měl co mluvit, a ten řekl, že budeme hrát tak, jak jsme. A tak jsme hráli, to krajské kolo jsme vyhráli a cenu nám přišla předat právě ta paní – dneska říkám „paní“, tenkrát bych řek „bába“, viď. Podala mi diplom a láhev lacinýho červenýho vína, já jí to hodil pod nohy a před tři sta lidma, co byli v tom kině nebo co to bylo, jsem udělal scénu. Udělal jsem na ni fakáče a šel jsem pryč. Nemohl jsem to od ní přijmout, chápeš, jak se na mě najednou usmívala, no to fakt ne.

Z lamp pouličního osvětlení se stali draci a začali mě honit. Od té doby jsem si LSD nevzal.

rozhovor /

A jak jsi vycházel se spolužákama? Neodtahovali se od tebe, když jsi byl tak vyhraněnej? To se někdy stává. No vidíš, já jsem Dr. Jekyll a Mr. Hyde, jedna půlka, druhá půlka, hodnej se snaží krotit toho zlýho. Se spolužáky jsem ale problém neměl, byl jsem – jak se v té době říkalo – v kolektivu oblíben. Myslím si, že jsem byl dokonce obdivován, což mi dělalo dobře, pochopitelně. Hodně děcek si to, co jsem si dovolil já, dovolit nemohlo, protože se bálo, nebo nevim, ale přitom po tom toužilo. Navíc to, co jsem dělal, že jsem například poslal profesora někam, se nedělo jen tak pro nic za nic, ale mělo to důvod, hlavu a patu. Všichni věděli, že jsem v právu. Můj děda vždycky říkal, že nejhorší je pes, kterej štěká, ale nekouše. Tak já jsem se snažil, abych tolik neštěkal, ale rovnou kousal. To znamená, že jsem moc nemluvil o tom, co bych nejradši udělal, ale šel jsem a udělal jsem to. Takže tvoje životní zkušenosti tě nevydělovaly z třídní komunity? No, je fakt, že jsem v té době kamarádil spíš se staršíma spolužákama. A s máničkama a punkerama. To byly takové dvě signifikantní subkultury poloviny osmdesátých let. Takže jsem vlastně s klukama ze třídy netrávil čas po škole, ale nikdy jsem nepociťoval, že jsem osamělej, že se nemám s kým bavit. Neměl jsem vůbec žádnej problém, což asi dokládá i fakt, že pořád, celý léta, jsem dostával pozvánky na třídní srazy a nikdy to nevyšlo, protože to bylo vždycky o víkendu, když my zrovna někde hrajeme, až teď konečně jsem si to zařídil a jel tam. A spolužačky mi říkaly, jak mě rády vidí a jedna se mě dokonce ptala, jak to dělám, že vypadám tak dobře, tak to jsem samozřejmě neodolal a napůl vážně jsem jí řek, že si myju obličej v mlíku a jednou za tejden se koupu ve smetaně. Ne jako v plný vaně smetany, ale že prostě přidám do vody pár balení a poležím si v tom, a to je to moje tajemství. Není to ani tak drahý jako všechny ty krémy na vrásky a funguje to, takhle to prostě je. A věřily ti… Vypadalo to, že jo. Těším se na další sraz, až přijedu a z holek bude cejtit starý mlíko. Hm. Ale fakt vypadáš dobře. Na to, jak jsi ve skutečnosti starej, by sis podle našich čtenářů měl asi už pomalu vybírat rakev… Haha. Tak to je jednak genetika, štěstí prostě, a jednak… Já jsem měl před lety vážnou autohavárii, to byl takovej docela milník v mém životě. Málem jsem umřel a to pak některé věci rychle přehodnotíš. Například jsem přestal pít alkohol. A dneska se sice napiju, ale spíš na chuť než na účinek. Nejím maso, snažím se mít na talíři co nejvíc zeleniny a ovoce, nekouřím. Dělám to proto, že mi to tak vyhovuje, cítím se dobře a přináší to zřejmě i ten příjemnej vedlejší efekt pomalejšího stárnutí. A má tvoje vegetariánství i etický rozměry? Taky. Já mám zvířata rád, a když jedu autem a předjíždí mě kamion plný namačkaných prasat a já vidím, jak už krvácí, tak je mi z toho zle a nechci se na tom podílet. Nechci to jíst, nějakou vystresovanou drůbež, je to divný.


40

Jediný, co bych byl asi ještě schopen dát, jsou ryby, který jsou lovený trochu jiným způsobem, ale ani o tom si nedělám velké iluze, takže po x pokusech jsem vyřadil všechno maso a myslím, že cesta zpátky asi nevede. Hlavně kvůli tomu, že maso podle mě není nijak zvlášť zdravý. Cítím se takhle líp fyzicky i psychicky, jsem daleko klidnější. Říká se, že konzumace masa podporuje agresivitu, a je to docela možný.

Řekl jsem jí, že si myju obličej v mlíku a jednou za tejden se koupu ve smetaně. To je to moje tajemství.

A pohyb, sportuješ? Když pracuju ve studiu, tak ne, to se jenom přemísťuju na kolečkové židli sem a tam. Ale každý den chodím pěšky! Se synem ráno dva kilometry do školy, pak dva kilometry zpátky, to máš čtyři, odpoledne to samé, to jsou další čtyři… Mezitím ještě někam na kroužek, takže – změřitelně – klidně nachodím i deset kilometrů denně. To by tě náš nejvyšší šéf pochválil, protože víš, co se říká: sezení je nový kouření. Jo, já jsem s tím jednu dobu měl taky problémy, pořád zavřenej ve studiu, začal jsem přibírat, tak jsem se rychle zvednul a začal s tím něco dělat. A zhubnul jsem. Žádná posilovna, diety, nic. Stačila mi ta chůze a nepřejídat se. Já nechci bejt tlustej. Když pak přijdu na ten třídní sraz a vidím ty pivní měchy spolužáků, tak jako… ne. Haha. A když jsi chodil do školy, tak jsi měl vztah k tělocviku a sportu jakej? Nebylo pod tvou rockerskou úroveň zmítat se někde při rozcvičce? Ne, tak to pozor, já jsem závodně skákal na trampolíně a hrál jsem hokej. Chytal jsem na základce v týmu s Dominikem Haškem a Frantou Musilem. Ve škole mě nebavilo běhat kolem staďáku pořád dokola, třeba tři kilometry, taky to bylo tím, že jsem dost kouřil a nešlo mi to, ale třeba míčový hry jsem miloval, hráli jsme je bohužel jen občas za odměnu, když nás ten náš oslík nejdřív pořádně potýral. A proč ses nestal hokejistou? Měl jsem úraz, skočil jsem někde ze střechy, myslel jsem, že to dám, ale nedal, oba menisky pryč. My jsme tenkrát pořád někam lezli, četli jsme Rychlý šípy a trochu si na to hráli. Ty jsi byl pankáč, co četl Rychlý šípy? Jo. To spousta lidí tenkrát. Foglar byl zakázanej autor, junáci a skauti zakázané organizace, všichni museli do Pionýra, takže jeho knížky pro

nás měly nádech protirežimního vzdoru. Navíc ten televizní seriál, krásnej, černobílej, z konce šedesátých let, z toho období tání, byl geniálně natočenej. Kult. Pro mě autentická věc – vidíš, už zase říkám to slovo. Krása, vidíte, děti, tak to dřív bylo. Pankáči, o kterých se říkalo, že pečou děti v troubě, vyrůstali na Rychlých šípech. A na Vinnetouovi, haha. Jak se z toho vyvinula tvoje dnešní image? Četl jsi hodně sci-fi? Nejvíc. Od základky jsem nečet skoro nic jinýho. Sovětský, polský, americký, francouzský, Clark, Bradbury, Lem, všechno špička. Image robota, androida, ale asi v mojí hlavě vznikla, když jsem poprvé slyšel Kraftwerk. Mí spolužáci poslouchali rokenrol, hard rock, art rock a takový, Kraftwerk nikdo neznal. Strašně mě ovlivnili. Já jsem měl v muzice vždycky rád klávesový nástroje, jak elektronický varhany hammondky, tak synťáky. Takovou hudbu jsem vyhledával. Synťákových kapel ale tenkrát moc nebylo, protože to byl velice drahej nástroj. Tady u nás stál tolik co rodinnej dům, a to fakt nepřeháním. A Kraftwerk dělali všechno jenom na synťákách. Znělo to jako hudba z jinýho světa, z jinýho než Yes a tyhle kapely, kde si tam ten jejich klávesák něco komplikovaně pidlikal. Tohle bylo krystalicky čistý, radikální, a mě to fascinovalo. A na rozdíl od Yes, který s odstupem času působí trochu směšně, desky Kraftwerk pořád platí. Jasně, proti tomu nemůže nikdo nic říct, Yes byl takovej kýč, už jenom ty obaly… Já jsem z nich vždycky cejtil až moc velkou snahu, která sice byla podpořená skladatelským a hráčským umem, ale výsledek byl překomplikovanej. Kraftwerk se drželi jednoduchosti, méně je více, jak to nastolil už Lang ve filmu Metropolis někdy ve třicátých letech, přesně to se v jejich muzice odráželo a přesně to se mi líbilo. A pak Bowie, jeho berlínský období, taky chodil celej v černým a tvářil se jako mimozemšťan. Vyhovovalo to mojí povaze, já nejsem člověk, kterej má rád takový to kolektivní hurá nadšení, roztleskávání publika a podobně. I na český scéně se mi vždycky víc líbil Karel Hála, decenťák v černým obleku, než Karel Gott.

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET, SLOUPEK V. PINKAVA FOTO: ARCHIV

Akta X všedního dne Proč je v padáku díra? Protože dokud tam nebyla (ještě za druhé světové války), kývalo to parašutistou neovladatelně ze strany na stranu, a když se k tomu přidal vítr, bylo to nejen nepříjemné, ale i nebezpečné. Díra, správně se jí říká vrchlíkový průduch, umožňuje, aby jí pomalu a plynule unikal vzduch, což právě zamezuje rozkmitání. Dalším přínosem je, že padák se takto otvírá pomaleji. Což je opět příjemnější a bezpečnější.

Který sport je nejpomalejší? Přetahování lanem s průměrnou rychlostí pohybu 1,35 km/h.

Jak by vypadal svět, kdyby nebylo tření?

Co je „pohyblivý sliz“? Možná jste je viděli v lese na pařezu, na polní cestě nebo na balíku slámy. Skvrny barvou připomínající zvratky nebo průjem nebo něco, co snad ani není z tohoto světa. Jde o hlenky neboli slizovky, amébovité organismy s vlastnostmi rostlin, živočichů i hub, které se umějí pohybovat, komunikovat, mají paměť a celkem třináct pohlavních rodů. V bludišti dokážou najít nejkratší cestu k potravě, s níž potom hospodaří, například si část schovají na horší časy. Celé tělo hlenky, jak je vidíme, tvoří jediná superobří buňka s mnoha jádry, které však od sebe nejsou odděleny mezibuněčnou stěnou. Této jedinečné struktuře se říká plazmodium. Někteří vědci se domnívají, že hlenky jsou mimozemského původu a přicestovaly k nám na meteoritu. Divné jsou na to dost, momentálně se však těší velké pozornosti vědců a díky překvapivým výsledkům v nejrůznějších experimentech dosahují postavení celebrit mikrobiologického světa.

Kameny, zrnka písku, spadlé listí ze stromu – nic by se neudrželo na sobě. Všechno by se kutálelo a klouzalo po sobě tak dlouho, až by to zůstalo ležet rozprostřeno v jedné úrovni. Kdyby neexistovalo tření, hřebíky by vypadávaly ze zdi a šrouby se povolovaly. Padaly by nám čepice, brýle, ponožky a boty. Nemohli bychom psát a nebyly by ani počítače, protože by nic nedrželo pohromadě. Auta ani ostatní dopravní prostředky by nejezdily, nic bychom neudrželi v rukou, vítr by nikdy nepřestal foukat a žádný zvuk nikdy neutichl.

Rostou! V Česku roste 10 000 druhů hub, z toho jedna desetina jedlých. Spíš se derou. Takový hřib smrkový alias pravák, Boletus edulis, vyroste do své maximální velikosti, tzn. 25 cm výšky s kloboukem 35 cm napříč, za necelé dva týdny. Největší česká houba je pýchavka; maxiexemplář velikosti fotbalového míče může vážit 4 kg. To je ve světovém měřítku nicotné. Africká houba jménem termitovník obrovský, Termitomyces titanicus, má klobouk metr v průměru. V Číně byl nalezen druh choroše, Fomitiporia ellipsoidea, o velikosti deseti metrů a váze půl tuny – nad zemí. Pokud jdeme i pod zem, tak v Oregonu v USA bylo nalezeno podhoubí druhu Armillaria ostoye, odrůdy václavky, s rozlohou 880 hektarů. Podle analýzy vědců jde o jedinou plodnici starou 2400–8650 let. Tato nejspíš nejstarší živá hmota planety prý váží několik set tun. Podle úspěšnosti sezony nasbírají Češi ročně 20 až 40 tisíc tun hub. Vyjádřeno v penězích jsou to až čtyři miliardy korun, ekonomicky je to ale houby platné, když hrubý domácí produkt republiky je v řádu tisíckrát větším. Hodnota hub činí pouze desetinu jednoho procenta výkonu české ekonomiky. Když už jsme u peněz, nejdražší jsou lanýže. Bělolanýž, Choiromyces meandriformi, může stát až tři miliony Kč za 1 kg. Jenže u nás je lanýž tak vzácný, že sbírání je zakázáno zákonem. Nejdražší českou houbou je smrž, Morchella, sušený má cenu přes 5000 Kč/kg, zatímco hříbky mají cenu zhruba 500 Kč/kg mokré váhy. Letos to vypadá na sběr bezmála 40 milionů kilogramů českých hub. Jsme sice národ vášnivých sběratelů, ale Japonci nás hravě trumfnou coby jedlíci; konzumují na osobu zhruba 30 kg hub ročně, my jenom 4 kg, což je jedna obří pýchavka. Vtip praví, že „všechny houby jsou jedlé, některé jenom jedinkrát“. V říši hub se skrývá celá plejáda toxických látek, s názvy jako alfa-amanitin, bolesatine, coprine, ergotamine, gyromitrin, ibotenická kyselina, muscarine, orellanine, phallotoxin nebo psilocybin. A hurá do lesa internetu, gúglit. Smrtelné otravy u nás zas tak časté nejsou, pár případů během několika let, ale ročně se u nás houbami přiotráví asi 400 lidí. Nenechte se otrávit. Tak ani tak. (Václav Pinkava)

Jak dlouho přežije virus rýmy? Rýmu nejčastěji způsobují rinoviry. Na chladném vlhkém skle ve stínu vydrží třeba i řadu dní, zato na suché a sluncem zahřívané mosazi ani ne půl hodiny. To je taky důvod, proč se dřív z mosazi vyráběly dveřní kliky a různá držadla, a proč je na mincích vyrobených ze slitin mědi daleko méně virů, než bychom čekali.


41

smartbox/jak na školu

TEXT: YASMINA OVERSTREET, MENSA GYMNÁZIUM PRAHA FOTO: ARCHIV KAMILY MÜLLEROVÉ

Nezisková organizace YFU (Youth for Understanding) vznikla v USA v roce 1951 z přesvědčení, že mezinárodní výměna mládeže může přispět k míru, větší toleranci, porozumění a přátelství mezi kulturami. Posláním YFU je rozvíjet mezikulturní porozumění, vzájemnou úctu a sociální odpovědnost

prostřednictvím studijních výměnných pobytů pro mládež, rodiny a komunity. Více informací o studiu v zahraničí nebo hostitelském programu najdeš na www.yfu.cz nebo [email protected].

STUDOVALA JSEM V NĚMECKU Osmnáctiletá Kamila Müllerová žije v Praze a chodí na Křesťanské gymnázium. VZORŇAČKA! Plave, hraje házenou, zpívá ve sboru, jezdí na kole, maluje

Přihláška a formality Kromě motivačního dopisu musela Kamila dodat vysvědčení, potvrzení od zubaře a praktického lékaře, ale zas nepotřebovala žádné očkování. „Ještě jsem psala dopis hostitelské rodině, abych se představila. Původně jsem měla jet jenom na půl roku, protože jsem nechtěla dělat rozdílovky – bála jsem se, že bych to nedala a musela opakovat. Ale už po měsíci se mi v Německu tak líbilo, že jsem hned chtěla zůstat celý rok. Musela jsem si to domluvit v YFU, ve škole a na ten druhý půlrok si najít novou rodinu. To nebyl problém, prostě jsem se jenom zeptala ve škole, a hned jsem měla kde bydlet, jenom jsem ještě musela jet domů a v psychologické poradně udělat testy. Kvůli tomu, jestli zvládnu ty rozdílovky, když jsem se předtím tak bála.“ Přípravy na cestu „Co si s sebou vzít a na co se připravit, jsme se dozvěděli na semináři, kterého se účastní všichni studenti, co jedou do zahraničí. Já jsem si teda začala balit až dva dny před odjezdem, pak jsem to všechno přebalila, vybalila, znovu


42

a hraje na příčnou flétnu. V srpnu 2013 odjela vlakem do Hamburku.

zabalila, zase vybalila a ještě jednou zabalila, až se to konečně všechno vešlo. Naštěstí jsem jela vlakem, takže jsem si mohla vzít klidně kufr velikosti skříně. Samozřejmě jsem si toho vezla zbytečně moc. Nemusela jsem tahat tři bundy, ale člověk si říká, co když to budu potřebovat, a tohle bych taky mohla potřebovat, a nakonec potřebuje celý šatník.“ A to ještě nic není proti zpáteční cestě: „Člověk jede s dvojnásobkem, protože toho hrozně moc nakoupil.“ První dojmy „Cesta trvala osm hodin a první týden jsme měli přípravný seminář, kde nás rozdělili na ty, kteří už uměli trochu německy, a na ty, co neuměli vůbec. Ti to měli trochu delší, protože se tam ještě učili mluvit. Nám, co jsme už trochu uměli, říkali o historii a politické situaci v zemi, abychom do těch rodin nejeli úplně nepřipravení a neměli tak velký kulturní šok.“ Po semináři Kamila sedla na další vlak a za hodinu byla u své nové rodiny. ,,Němci vlastně nejsou vůbec tak chladný, jak se říká. Všichni na mě byli hrozně milí a hodně mi pomáhali, když jsem něco nevěděla. Ochotně

mi všechno vysvětlovali a ukazovali. Od začátku mě vlastně všude brali s sebou, pořád se mě ptali, jak se mám a jak se cítím. Měla jsem vlastní pokoj, to bylo super, protože u nás doma se o něj dělím s bráchou, takže vlastně odpočinek. Už teď mi strašně chybí, haha.“ Denní rutina Kamila si ve škole našla čtyři kamarádky a každý čtvrtek chodily k jedné z nich na oběd. „Pozvaly mě k sobě hned první týden školy, bylo to od nich strašně milý a přátelský, myslím si, že Češi by tohle neudělali. Člověk si říká, že Německo je přece blízko a věci tam nemůžou bejt až tak jiný, a pak je překvapený.“ Škola začínala v půl osmé, a protože cesta trvala půl hodiny, musela Kamila vstávat ve tři čtvrtě na šest. „Takže jsem se nasnídala a buď jsem jela na kole, nebo vlakem – podle počasí. O volných hodinách jsme se s holkama buď najedly, nebo jsme se šly podívat do města. Odpoledne jsem jela domů na oběd, pak následoval trénink házený nebo volejbalu a taky jsem chodila do sboru. Večer jsem dělala úkoly a dívala jsem se s rodičema

INFO O POBYTU • Škola: Detlefsengymnasium v Glückstadtu • Délka pobytu: 2 semestry • Typ ubytování: v rodině • Cena: 149 000 Kč RYCHLÉ INFO O NĚMECKU Hlavní město: Tam, kde hipsteří všichni hipsteři. Němci: Po čtvrtém pivu se vám začnou omlouvat za druhou světovou. Němčina: Dělí se na tři hlavní dialekty. Horní (rakouskou a švýcarskou) němčinu, středoněmecká nářečí (v oblastech Lucemburska, Kolína a Berlína) a dolní němčinu. Do té patří severní dialekty, jako je pensylvánská němčina, Plautdietsch a dolnosaština, která se používá nejen v Německu, ale i v některých provinciích Nizozemska.

na televizi, o víkendech jsme něco podnikali s kamarádama. Chodili jsme třeba k někomu domů nebo byla nějaká oficiální akce třeba od maturantů v klubu, kde jsem se naučila otvírat šampaňský. Nejlepší bylo, když někdo slavil narozeniny. To se buď pronajal sál, nebo to bylo u někoho doma, a to bylo ještě lepší, protože tam člověk nemusel platit vstup, jenom přinesl něco k pití. Lidi, kteří na party nemohli přijít, se pak spolu domluvili a o půlnoci překvapili oslavence u něj před domem s dárkama a dortem. To se u nás bohužel nedělá a mně to bude chybět. Taky ve třídě, když se někomu něco povedlo, tak všichni klepali na lavice… Já jsem teda nejdřív tleskala, chvíli mi trvalo, než jsem to pochopila. A taky mi bude chybět jejich univerzální pozdrav na ráno, večer, prostě jakoukoli dobu… vlastně všechno mi bude chybět.“ Úskalí německého jazyka Kamile komunikace zpočátku moc nešla, ale bojovala statečně: „Nejhorší bylo, když jsem se ze začátku snažila někomu něco vysvětlit a ten člověk to pochopil úplně jinak a pak


se mě zeptal, jestli jsem to myslela takhle, a já už jsem radši řekla, že jo, než abych to vysvětlovala znova. Nebo když člověk chce strašně moc něco říct a nemůže, to je… strašný.“ Němci si z dělali legraci z Kamiliny výslovnosti a chtěli po ní, aby říkala co nejvíc slov, ve kterých je „r“. Ona jim vyhověla a pak na oplátku žádala slova s „ř“. „Když jsem na ně vybalila našich tři sta třicet tři stříbrných stříkaček, tak už se nesmáli a jenom koukali. Vůbec nechápali, jak jsem to dokázala vyslovit. A to mě samozřejmě bavilo.“ Mít ve třídě cizinku je pro místní nekonečný zdroj zábavy: „Jeden kluk často používal takový slovo, ptala jsem se, co to znamená, a on že to je něco jako když holce řekneš ‚kámo‘. Kolem šla zrovna jedna holka a on na mě, ať to zkusím, ať jí to řeknu. Tak já jo. Ona nejdřív strašně divně koukala, pak se mě zeptala, kdo mě to naučil a to už jsem tušila, že je něco v nepořádku. Vlastně jsem tu nejhodnější holku ze všech nazvala děvkou… Tak to jsem se cejtila naprosto strašně a ještě asi tejden jsem se jí omlouvala.“

Další návody, jak mluvit správně německy, byly už tak sprosté, že je sem nemůžu dát, ale když mi to Kamila vyprávěla, dost jsme se nasmály. Co Německo dalo a co vzalo „Jestli mi něco vzalo, tak jedině předsudky, které jsem měla o Němcích, o cestování, životě a studiu v jiné zemi. Což je plus. Jsem teď víc trpělivá, otevřená novým věcem, a dokonce si víc věřím. Hodně jsem poznala samu sebe. Taky jsem samostatnější, až mi je teď, jak jsem zpátky doma, skoro trapný, jak za mě naši všechno zařizujou. Jo a taky jsem pyšná na to, že jsem se naučila orientovat v cizích městech!“

43

smartbox/jazykové okénko/

TEXT: DOMINIK ZEZULA ILUSTRACE: JAN KLOFÁČ

KREATIVNÍ UCEBNICE V PETI KROCÍCH: Ázerbájdžánština …neboli azerština, úřední řeč v Ázerbájdžánu. Nic exotičtějšího jsme tu zatím ještě neměli, možná s výjimkou grónštiny. Ázerbájdžán je malej horskej stát ve střední Asii a jeho jazyk patří do turkické rodiny, čili je poměrně úzce příbuznej turečtině. Vzhledem k tomu, že žádná jeho oficiální česká učebnice zatím neexistuje (jenom cestovní průvodce), jsme v tomhle směru úplně první. Yay!!! Za poskytnutí informací do tohoto čísla vděčíme našemu nejmenovanému kamarádovi. Ten v Ázerbájdžánu sám strávil rok – pracovně –, a stal se tak jedním z mála Čechů, ne-li vůbec jediným, kterej si tam docela obstojně pokecá.

y n h c e š iv t R k e R #1 P oše na Zadky kám é na m at eř sk ýr az ně ji ě pr oj ev ilo to as i ne jv n ž se vý ra zn zí ch sl ov je co ci í u, é ko nc ov ky án Áz er bá jd žá az sk ím sv ru ej t ho a př tí So vě ts ké ed ně za vá dě ac e ja zy ka úř fik ly si ča ru za é by l so uč ás ep t, kt er ej lk ov on ic , liš ne j ko nc ou , zn ič eh el . Kr om ě ce o úp ln ě od ně h se na je dn ře či ob yv at k ex is tu je o ýc ta pr er u o kt m šl u is an i, íjm en íc h, ný za ko m un ne js ou Sl ov ze i ro nc na žá vi dě t na př ti tr jd o dě ýc h ad ic . er bá po dl e st ar Pr ot ož e Áz op ou št ěj . Pr o dn í po do by -o v a -o va . hr om ad ně i vo hn pů ne ní to př ím ic , do vš k. . (O át ky SR za se pí -z ad eh . l it jm én o zp ile re př ěn Ka po pá du SS zm se e kž ně ho to )“, ta ch at si úř ed va a m ís to ko u zí (o dn ěk ud m ož no st ne -o v ne bo -o . Zn áš ně ja ov a „p oc há o: O dd ěl á se or ov áz ad eh am en á do sl en B zn ož ek “ el líč eh př ě av ad Vo ln re l H do bn ě.) „Z jm en ov al Ka e zn í to po e sy st ém u „z ad ek “, al ý! se v to m hl čn by ý ne sk ko ov or i js ou ne H av líč ek B ? M ož no st Pr ah az ad eh Ja nu N ov ák

#2 Pokud shán íš

levnE vEci, dej si pozor na j azyk

Je dn ou z ne jle pš íc h vě cí na ka žd ý ře či js ou ja zy ko la m y. Po ku d to už íš za m ac hr a zá ro ve ň u ov at se zn al to ho zn ít tr os tí áz er bá oc hu ja ko na jít m ís to jd žá nš ti ny D ar th Va de , kd e pr od áv r hr aj íc í na aj le vn ý že o to m , že je di dg er id oo le zo , sů l a , st ač í no m na Ži žk se za m (j sm ov ě jic h na e př es vě dč oz ná m it : „M jd eš as po ň en i is uc uz , du pa de z uc uz , ku nc sá t) . Po to m al e vš ic hn i m ůž eš hr dě ut uc uz .“ N se tě bu do ik do ti si ce u bá t. A po vě dě t, ka m ne bu de ro zu ku d tě us ly ch od it na le m ět , ší ně kd o z vn ej se za m Áz er bá jd žá . nu , bu de


44

e z ce j i e n b b a e r ˇ C #3 lVíykhu kreativnšítuiny ru šu p a y n i t ˇ angliC a do dn es h ob la st ec h ně m la de j žij e v od le hl ýc tin a je re la tiv h nš íc žá u vč jd in lu bá tš m er a vě Áz pr o že vě tš in ifi ck ý vý ra zy ed em k to m u, er bá jd žá ne c a, ne m á sp ec Áz ot d živ ja zy k, a vz hl ku yl po st j že en á, st je dn od uc he ru sk y, re ál u to zn am pr ak tik uj e do en uj e to bu ď ch te rm ín ů. V sm ys lu , po jm m ez in ár od ní m a to ch v ej co ck ně ni te ch tiš tě ne bo na po čí ta č, le kt er ej se ně kd e na ra zí d js i IT ge ek , . : Za pr vý, po ku ry vě ov at le te nk y zá rv ý ze sn ne bo an gl ic ky re ja , m ůž eš kl id ně t dv a po m ěr ně ky di ic vo gl vy an t lze en er bá jd žá ns ky Z to ho de sá ti pr oc „je dn a“ se áz ja dř uj e z os m uh ý, čí sl ov ka dr Za ov ěř en ý, al e e ů. i v če št in ě vy m ám lé m ob ne lu víš se be z pr r“. To hl e te da dv ac et m bi ir Do . „b i ku as Ba od de sp y př ijd e do bu yž do ta m ní ho „je dn o pi vo“ e kd kž ý, ta žd , ka ir“ Po „b u. ka in ře kn e k je . Ur či tě . rb uc ha na ko to m u, že to ta po pl et en ej Ba pe vn ě vě řím e at , zn í to ja k áv dn je ob si ou pi va řů a za čn

#4 ProcviCuj s

i rUznY abe cedy Vz hle de m k po stu pn ým u ov liv ňo vá ní ara bš tin ou , tur áz erb ájd žá nš tin a his tor ick y za pis eč tin ou a ruš tin ou se ov ala tře ma zp ůs cy rili cí a lat ink ou ob am a – ara bs ký . Pla tí tak za jed m pís me m, en z má la jaz yk ů na dá pře ps at tři krá svě tě, kd e se ka t a po ka žd ý vyp žd á vě ta ad á úp lně jin ak ve rze , tak že zá lež . La tin ka má na í na tom , jes tli po víc tři sp ec ific ký už ívá š ort og raf ii 19 92 . Po ku d se z rok u 19 22 , 19 cít íš mi mo řád ně 91 , ne bo kre ati vn ě, mů že š zk us it vy tvo řit no vo u me tod u zá pis u, tře ba čín skejm a zn ak am a.

e c h c e in t e s vu. d k u s k o o M P #5 or, navštiv do h rancii Nebo F je dn od uc hý. n ne ní zr ov na o Áz er bá jd žá im m la oř íš ek . ky ce ns do žá jd bý vá uč it se áz er bá ho rá ch ta ky h že jc , pí ke va ta m ní ijs ek as na e ře do As i tě ne př do M os kv y, kd vo le no u ve st ný m ůž eš vy da t u na ro čn í do ož se m ám ď m je Bu e at . kd ní ec e, še Uk ci ivn í ře ne bo do Fr an tu jo u al te rn at bo even tu ál ně bá jd žá nš tin y, er Ne . áz Na št ěs tí ex is ry lta ltu ku ku fa a zy ky is tu je př ím o e ta m ne ní or ie nt ál ní ja un ive rz itě ex In st itu tu pr o Da ge st án u, al íc h. Ne bo do rz na ta m ní m vč ku lu t m va .) c rk lvo jví m so , ne ab M rk e vů be c ám e sv ý lid i. Írá nu , kd e žij na pi š m ai l. Zn do se ve rn íh o o ná m pr os tě eb (N . no eč zr ov na be zp


45

smartbox /

TEXT: DOMINIK ZEZULA, POST-HUDBA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Potraviny se špatnou povestí Kopr Řekněme si to na rovinu – dokud se neodstěhujete z domova, jste rukojmím rodičů. V mnoha věcech nemáte na výběr, nikdo se vás neptá. Například musíte jíst, co vám dají, a pokud se špatně stravují rodiče, stravujete se špatně i vy. Špatná životospráva vede k obezitě, takže pokud jsou obézní vaši rodiče, budete s největší pravděpodobností obézní i vy. (A když ne hned, tak v dospělosti.) Obézní teenageři začínají s kouřením, alkoholem, drogami a sexem dřív než jejich vrstevníci, což dává smysl – nadváha znamená mindrák a cigareta, alkohol, drogy nebo sex snahu o jeho vyrovnání. Zachraňte se, naučte se vařit! ČÍSLO 2, 2014 | ROČNÍK VII

46

Rada do života: Umět vařit je stejně sexy jako hrát na kytaru. Zvládnout přípravu tří čtyř jednoduchých jídel z čerstvých, běžně dostupných surovin patří k základnímu vzdělání stejně jako malá násobilka. Když rodiče odjedou, zanechají vám doma nějaký peníze, abyste neumřeli hlady, a utratit je za mekáč nebo dovážkovou pizzu není zrovna nejlepší. Uvařte si sami a ušetřený obnos raději investujte do rozvoje svého společenského života, neboť jen zážitky jsou tím pravým bohatstvím! V každém čísle se pokusíme očistit jméno jedné suroviny, která má špatné PR. Dokážeme vám, že uvařit z ní normální jídlo není žádná atomová fyzika.

Co znáš: Bílá omáčka s vajíčkem, jejíž vůně zabraňuje předbíhání v jídelně Ach, koprovka. Jedna z největších klasik školního stravování, což dává smysl – je to levný jídlo, dá se ho vyrobit hodně za relativně krátkou dobu, a navíc může sloužit jako výchovnej prostředek. Legenda říká, že klasická koprovka sestává z kopru, vody, soli, vajíčka se šedým žloutkem a slz hladových školáků, kteří to musí jíst. Přestože existujou lidi, kteří na ni nedají dopustit, podle našich výzkumů jsou ale jejich počty o něco nižší než počet uctívačů Špagetového létajícího monstra.


Co neznáš: Koprová polívka podle polskýho receptu Kopr je hodně výrazná, aromatická rostlina, a pokud někdo její chuť nesnese, má zkrátka smůlu. Neexistuje recept, ve kterým by kopr chutnal jakkoli jinak; naopak, většinou stačí pár snítek, a celý jídlo jím nasákne odshora dolů. Naštěstí je kopr hotová zdravotní bomba, což dobře vědí zejména na východě Evropy, kde jde o důležitou tradiční součást jídelníčku. Můžeš zkusit třeba originální polskou verzi koprovky, která se jmenuje „zupa koperkowa“ a její příprava je jednodušší než odříkat pozpátku Popokatepetl. Ve velkým hrnci přiveď vodu k varu a vhoď jednu dvě kostky bujonu. Na pánvičce připrav jíšku z rozehřátýho másla a polohrubý mouky a opatrně ji vmíchej do hrnce. Pak přidej na kousíčky nakrájenou snítku kopru. Po zhruba čtvrt hodině vaření na mírným plameni, až polívka začne vonět, přidej studenou smetanu, osol, opepři a odstav z ohně. Na závěr můžeš vsypat do směsi opečený kousky chleba, případně přidat vařený vajíčko. Akorát měj na paměti, že vajíčko se má vařit přesně osm minut, jinak žloutek začne šednout a připomínat vysušenej asfalt. (Viz „vajíčko z jídelny“ nahoře.)

Předmět doličný: Kopr vonný Dostal se k nám ze Středomoří a západní Asie a je oblíbenej hlavně proto, že neobsahuje prakticky žádný kalorie a cholesterol, jenom spoustu vitaminů a živin. Skoro zázračný účinky má hlavně esenciální olej (to je to, co tak výrazně voní), kterej brání vzniku zánětů v těle, tiší bolest a snižuje hladinu cukru v krvi. Kopr je navíc totálně narvanej vitaminem A, pročež je ideálním doplňkem stravy pro vegetariány a vegany. To se mimochodem týká i další kritické látky, železa.

47

smartbox /

TEXT: M. OVERSTREET A TOMÁŠ JORDÁN, UČITEL ZŠ DOLNÍ BEŘKOVICE FOTO: BUSINESS LEADERS FORUM

Mentoring začínajících učitelů H odina hrdinů České školství má několik problémů. První se nazývá malé platy a nízká vybavenost škol pomůckami potřebnými k tomu, aby výuka vypadala aspoň trochu

jako v 21. století. Druhým je přetíženost učitelů papírováním a úřadováním. Z těchto dvou problémů pak vyplývá většina dalších.

Na podporu projektu vznikla ve spolupráci s kreativním týmem internetového obchodu ZOOT kampaň Hodina hrdinů. Mentoři a mentees jsou na fotkách stylizovaní do role hrdinů všedního dne (zpěvačka Adele, moderátorka Oprah Winfrey, seriálová postava Carrie Bradshaw, postava Marge Simpson nebo Clark Kent – Superman). V rámci projektu ZOOT DOBRO vznikla také série triček s motivy superhrdinů, jejichž zakoupením veřejnost přispívá na další rozvoj programu.


48

Na peďák chodí už pomalu jen ti, co měli smůlu a na jinou vejšku se nedostali, jenže maminka prostě chce, aby nějakou měli. Mladí učitelé ze svého platu neuživí rodinu a odcházejí raději taxikařit. Ti, co zůstanou, brzy „vyhoří“ a nic vás nenaučí. Když si vezmete, že v naší společnosti tolik orientované na vzdělání a výkon nemůžete ovlivnit, komu se dostanete do ruky (a to ani v případě, že vaši rodiče platí školné), je to blbý osud. Učitelé na prvním stupni ZŠ mají obrovskou moc a zodpovědnost – utvářejí náš budoucí a celoživotní vztah ke škole, vzdělávacímu systému a studiu jako takovému. Škoda že je to taková loterie, vyloženě sázka naslepo. Něco by snad mohl změnit program nazvaný Mentoring začínajících učitelů

RYCHLÁ FAKTA O P ROJEKTU • Mentoring začínajících učitelů organizuje Business Leaders Centrum, které sdružuje mezinárodní a české firmy se zájmem o společensky odpovědné podnikání. • Cílem projektu je zvýšit prestiž učitelského povolání a kvalitu výuky na základních školách. • Již nyní se mohou základní školy z celé ČR hlásit do dalšího ročníku, stačí napsat mail na [email protected]. Všichni zájemci budou koncem roku informováni o dalších podmínkách výběru. • Více informací najdete na webu Business Leaders Forum

JAK PROJEKT PROBÍHÁ • Ze sedmi škol je do programu vybráno sedm dvojic (v každé mentor a mentee), které se nejprve sjedou na společném soustředění, aby se seznámily. • V průběhu školního roku probíhají společné workshopy. • Každá dvojice pak na své škole plní úkoly mentorského programu.

SOUTĚŽ! Máte oblíbenou učitelku nebo učitele? Vyhrajte pro ně tričko od ZOOT.cz, udělejte jim radost, a zároveň tak podpořte myšlenku projektu Mentoring začínajících učitelů. Stačí nám na mail [email protected] napsat, proč si zrovna vámi zvolený učitel tričko zaslouží. V čem je nejlepší. Máme jich tady patnáct, vždy jedno pro jednu školu.

že tihle lidi mají pohodový přístup k životu. Rád si taky zahraju basketbal nebo se jdu takhle v podvečer proběhnout, a když se poštěstí a zdvihne se vítr, jezdím na windsurfu. Moře sice nemáme, ale naše řeky jsou taky skvělé. Naši mi říkali, že život není jen pádlo a že bych se měl taky dobře učit, myslet na budoucnost. To mi šlo tehdy trochu štěstí naproti, protože jsem měl v osmičce na chemii skvělýho učitele, jehož zápal a názory mě oslovily. Nasměrovalo mě to a v devítce už jsem měl aspoň nějakou představu, kam dál, co bych chtěl dělat. Přál bych si, abyste to zažili i vy, ale zadarmo to nebylo! Střední škola byla super, jezdil jsem po závodech, a jelikož se mi občas dařilo umístit se dobře na výsledkové listině, ve škole mi některé věci procházely jednodušeji. V té době už jsem v oddíle nebyl žádným nováčkem a docela mě bavilo učit mladé kluky a holky pádlovat. Naučit někoho eskymácký obrat je fajn pocit, člověk se pak nemusí zbytečně někde topit a taky holky na to docela letí. Na vejšku jsem šel samozřejmě studovat učitelství chemie a tělesné výchovy, to jste si už asi domysleli. Teď druhým rokem učím na základce a snažím se, aby každý můj žák našel svoji vlastní cestu, aby dělal to, co ho baví, a byl sám sebou. Mentoring začínajících učitelů Mně to připadá jako výborný nápad. My, začínající kantoři, to máme těžké, protože ještě neovládáme ty fintičky z praxe. Starší kolega je zná a nebojí se je použít, ovšem na flashku se takové know-how špatně nahrává. My, kteří děláme první profesní krůčky, jsme vhozeni do jednoho velkého kolotoče, v němž platí jednoduché heslo: ukaž, co je v tobě, ale nejdřív vyplň tento dokument, abych ti mohl přinést další. Nemáme čas v klidu se zastavit a popovídat si s kolegy, jak to všechno co nejlépe zvládnout. Od tohoto projektu si slibuju, že budu mít možnost, aby se na mě během vyučování přišel podívat starší kolega a příště v hodině zase navštívil já jeho, aniž bychom měli pocit, že nás někdo přišel tyranizovat. Spolupráce, prostě. Pak bychom si řekli, co v hodině zabralo a na co se bude potřeba příště víc zaměřit. Nebo proč to v hodině nefunguje, i když se na ni učitel dobře připravil. Podobných věcí mi v hlavě vrtá hodně a je pro mě důležité, abych jako mladé ucho mohl čerpat zkušenosti od staršího mazáka a zároveň mu třeba taky vnuknout nápad, aby to nebylo tak, že se obohacuje jen jedna strana. Další stránka věci je, že v projektu je zapojeno mnoho dalších lidí, což ve mně vytváří hnací motor – nevím, s kým se potkám, a to mě zajímá. Rád jsem něčeho součástí, jenom tak se dozvím něco nového, což si člověk na začátku ani neuvědomuje. Rád porovnávám výchozí a nový stav, a když vidím ten rozdíl, mám radost, že jsem se někam posunul. Tak jsem se přihlásil a jak to bylo dál Na konci prvního pololetí minulého školního roku jsme s naší školou podali přihlášku a doufali v zařazení. K našemu velkému překvapení to vyšlo! Někdy v květnu jsme pak měli první sraz s ostatními dvojicemi mentorů a mentees ze Středočeského kraje. Tam jsme se setkali s lidmi z Business Leaders Centra, kteří celý projekt vymysleli a zrealizovali. Myslím, že chvílemi nám bušilo srdce, hltali jsme slova plná energie, aspoň já si tak připadal – měl jsem chuť vyskočit a křičet „Hurááá!“. Společné aktivity, hry a rozhovory nás brzy příjemně stmelily v kolektiv, po prázdninách jsme se viděli znovu na prvním workshopu, který už byl trochu ostřejší. Vedli jej profesionálové, kteří do nás ládovali celkem dost informací, potili jsme krev před kamerami a horko těžko ze sebe soukali smysluplné věty. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti – teď už máme za sebou pár odučených měsíců a čeká nás další setkání mentorů a mentees, které se pak bude opakovat jednou měsíčně až do května roku 2015. Abychom nezapomínali to, co jsme v uplynulém měsíci probírali za téma ve škole se svým mentorem, vede si každý z nás deník: Jak si Jarda zapálil vlasy od kahanu, jak učitel dostal ránu proudem, až vypadly pojistky, a jiné veselé situace. Paže tuž, vlasti uč!

Ahoj, jmenuju se Tom a právě jsem začal učit Je mi 26 let, pocházím ze Slovácka a jsem blázen do všeho, co je spojené s vodou. Pádlování na divoké vodě je pro mě sport číslo jedna, líbí se mi ten adrenalin, když člověk letí do pořádného pekla a všechno se kolem něj neustále rychle mění. Takže přes léto se točím kolem vody, kde mám spoustu kamarádů, a kdo se někdy pohyboval kolem řeky, určitě mi potvrdí,


Výzva Chtěl bych, aby se přihlásili i vaši učitelé. Je to cesta, jak zkvalitnit vzdělání. My učitelé mezi sebou potřebujeme víc diskutovat, sdělovat si postřehy, být si profesně blíž. Myslím, že mezi mladými a staršími učiteli existuje taková divná bariéra, která zbytečně brzdí celou školu. Projekt vznikl v hlavách lidí, kteří ve školství nepracují, ale i to právě přináší nové možnosti diskuze. Ovšem nelze diskutovat o něčem, s čím člověk nemá zkušenosti, o něčem, co nezná. Prosím, pojďme to nejdřív zkusit a pak teprve říkat, že to nejde.

49

smartbox /

TEXT: FINANČNÍ MANAŽER ING. JAN EMMER A MIROSLAVA PAPEŽOVÁ (ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ TOMÁŠ RAŠOVSKÝ, WWW.RASOVSKY.CZ)

Finanční gramotnost Bezvýhradně užitečná karta ISIC Penězům je třeba vládnout, ne sloužit. Čím dřív to pochopíte, tím líp. Kreditním kartám jsme se zde už jednou věnovali a upozornili, že jejich nesprávným Do projektu studentských karet je momentálně zapojeno více než 160 středních a vyšších odborných škol. Na kartu ISIC lze například nabít kredit a platit z něj obědy, nápoje z automatu apod. Můžete ji však využívat i mnohem zajímavějším způsobem.

Slevy na nákupy a cestování Spektrum slev nabízených na kartu ISIC je široký. Sahá od zimního lyžování přes levnější nákupy oblečení, kosmetiky, elektroniky či jiného zboží (dokonce i předplatného na časopisy) až po zvýhodněné vstupy na letní festivaly. Opravdu každý lepší festival v ČR a na Slovensku poskytuje po předložení karty slevu na vstup, případně i na další doprovodné akce. Vše najdete na www.isic.cz.

Největší výhoda Největší devizou karty ovšem zůstává její

používáním si můžeme přidělat dost starostí. Dnes se ale zaměříme na kartu, která přináší pouze výhody, na ISIC (International Student Identity Card).

všeobecné uznání jako platného průkazu studenta, a to nejen v ČR, ale i ve většině ostatních států. Proto kamkoli s kartou pojedete a dojde na placení vstupu nebo ubytování, tam všude můžete po jejím ukázání získat studentskou slevu, která téměř vždy činí až 50 % vstupného. No řekněte, není lepší zaplatit za Koloseum v Římě o čtyři eura méně, za Louvre o devět eur méně a za londýnský Tower dokonce jen polovinu?

Kolik karta stojí Běžná cena za vystavení ISIC karty je 300 Kč, a pokud je vaše škola zapojena do projektu, vyjde to ještě trochu levněji. Nejlepší je pořídit si ji 1. září, protože pak bude platit až do konce následujícího roku, tedy 16 měsíců. Když si zřídíte studentské konto u Komerční banky, přispěje vám na kartu dvě stovky. Ty nabízí i Česká spořitelna, ale na rozdíl od Komerčky

vám je poskytne každý rok znovu (KB pouze jednou a dost).

Kde si ji obstarat Kartu ISIC může získat každý, kdo řádně studuje SŠ, učiliště, VOŠ a VŠ nebo je studentem jednoletých pomaturitních kurzů cizích jazyků a dalších oborů s denní výukou. Studenti víceletých gymnázií mohou kartu získat již od 12 let. Pro tuto kartu neexistuje horní věkový limit, což je plus pro všechny „věčné“ studenty. Můžete si ji koupit ve škole nebo objednat na www.isic.cz. Pro žáky základních škol existuje karta ISIC SCHOLAR, u které platí stejné podmínky, jen těch slev tam není tolik...

Právní minimum Za férové brigády! Když jdete na brigádu, dostáváte se automaticky do pracovněprávního vztahu. Znáte práva a povinnosti, které z vaší pozice vyplývají? Pokud vám není patnáct let nebo jste ještě nedokončili povinnou školní docházku, nemůžete uzavřít pracovní poměr, kromě případů, kdy byste chtěli finančně zúročit třeba umělecké nadání nebo sportovní talent. Svoje první pracovní zkušenosti nejspíš získáte mezi patnácti a osmnácti lety. Zákoník práce, kde najdete téměř všechna svá pracovní práva, upravuje podmínky i pro mladistvé. Při nástupu na brigádu byste měli uzavřít pracovní smlouvu s těmito povinnými náležitostmi: jméno, sídlo a identifikační údaj zaměstnavatele vaše jméno, trvalé bydliště, datum narození druh práce, kterou budete vykonávat místo, kde budete práci vykonávat

a rozsah sjednané práce i pracovní doby. A protože na brigádu jdete, abyste si vydělali peníze, dohodněte si písemně i odměnu, za kterou budete pracovat.

Častější formou pracovních vztahů u brigád jsou dohoda o provedení práce nebo dohoda o pracovní činnosti, které jsou v mnoha ohledech shovívavější, ale navíc musejí obsahovat dobu, na kterou se uzavírají,

Co nesmíte


50

(např. s těžkými břemeny) a práce v prostředí nebezpečném pro mladistvé (extrémním příkladem jsou třeba doly) vymezuje vyhláška.

Na co máte právo Když mi smlouvu nechtějí dát... „Co mám dělat, když se mnou šéf nechce smlouvu podepsat a já tu brigádu nutně potřebuju?“ Je na vašem rozhodnutí, zda půjdete do rizika tzv. práce načerno, čímž se i vy podílíte na nezákonné činnosti a nemáte jistotu, že vám zaměstnavatel zaplatí, nebo radši půjdete o dům dál a budete hledat férový přístup. Pokud byste chtěli na nekalé praktiky šéfa poukázat, můžete podat podnět na inspektorát práce nebo úřad práce.

Jako mladiství nemůžete vykonávat práce nebezpečné nebo škodlivé vašemu zdraví, pracovat přesčas (tedy více než 8 hodin denně) a v noci. Konkrétní zakázané práce

Na půlhodinovou přestávku po odpracování 4,5 hodin a na vstupní školení o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Podpisem tzv. hmotné zodpovědnosti na sebe berete zodpovědnost za hodnoty a majetky svěřené zaměstnavatelem a jejich ztrátu či poničení jste povinni zaplatit. Pokud vám však není osmnáct, bude taková dohoda neplatná, ať už ji podepíšete, nebo ne. Vždy však budete zaměstnavateli odpovídat do výše 4,5násobku mzdy za škodu, kterou jste z nedbalosti způsobili. Zákoník práce a další upravující předpisy a vyhlášky jsou mnohem rozsáhlejší, proto byste se v případě nejasností měli obrátit na dobrého advokáta.

vše o /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Holden Caulfield KING KRULE Vážný, komplikovaný, poctivý ve své nepřístupnosti, za kterou tušíte inteligenci a přecitlivělost. Myslela jsem, že Kurt Cobain byl snad poslední. Nebo Joe Strummer. Kluci, co zasáhnou davy, a přitom nejsou moc přátelští, nesnaží se o žádnou „komunikaci s publikem“ a neprosí bulvár „napište o nás!“. Kluci, co nepřinášejí pouze další desku, kterou svět stejně


nepotřebuje, ale hlavně přesah – nový politický, estetický nebo filozofický názor. Nový pohled na svět. Archy Marshall, kluk s českými kořeny, se při rozhovoru s novináři nejistě usmívá a mluví potichu. Očima bloudí po stěnách, tváří se jako na vyšetření u psychiatra, polyká slova a všelijak se ošívá. Evidentně by byl radši někde jinde. Ale kde?

51

vše o /

Ve škole určitě ne, tam od třinácti odmítal chodit a rodiče, čelící už reálné hrozbě vězení za zanedbání povinné péče, ho do ní museli vléct násilím. O této době říká, že „a lot of weird shit happened“, například trpěl chronickou nespavostí a hodně času trávil po doktorech, kteří mu nakonec diagnostikovali duševní poruchu. „Výsledkem bylo, že kromě britskýho školství jsem začal nenávidět i zdravotnictví a všechno. V podstatě jsem nenáviděl všechno.“ Doma asi taky ne, soudě podle odpovědi redaktorce hudebního časopisu, která se mu dovolala, zrovna když byl ve vlaku na cestě do rodného Dulwiche v jižním Londýně: „Je to divnej pocit. Dlouho jsem tam nebyl. Bydlím teď s Connorem (člen jeho kapely, pozn. red.). Jsem trochu nervózní, nevim, co mě čeká. Máma… je v pohodě, jenom se na všechno šíleně vyptává. A občas mluví moc nahlas.“ (Zvýší hlas do falzetu a napodobuje matčino „ou-maj-gad-luket-jorself!“) Archy vypadá celkem šťastně a uvolněně snad jen jako King Krule v klipu Easy Easy, kde se courá po Londýně, jezdí metrem, leze přes ploty a blbne s kámošema po střechách domů. Nic velkého, jen všední chill, „hlavně nedopadnout jako támhleten chlápek s beznadějně nudným džobem, co po večerech hledá novej život na síti, uvnitř celej staženej, malá dušička a v Tesku sleva na tejden starý bagety“.

Jestli to teda vážně chcete poslouchat, tak byste asi ze všeho nejdřív chtěli vědět, kde jsem se narodil a jaký jsem měl dětství a co dělali moji rodiče, než mě měli, a podobný kecy à la David Copperfield. (J. D. Salinger, Kdo chytá v žitě) Tak ty „podobný kecy“ Archyho babička se jako mladá rozhodla odstěhovat z Prahy někam dál. Československo zpovzdálí obcházelo strašidlo druhé světové války a jí se asi nezdálo nikde dost bezpečno, takže se zastavila až na Trinidadu. Odtud to po pár letech vzala do Londýna, kde se seznámila s Archyho budoucím dědečkem. Ten pocházel ze Skotska a jejich svobodomyslná dcera se pak pro změnu vdala za amerického televizního scenáristu a příležitostného kytaristu. Vzali si spolu hypotéku na rodinný domek na londýnském předměstí a svoje dva syny pojmenovali Archy Ivan a Jack. Když se rozvedli, kluci začali pendlovat mezi dvěma zcela rozdílnými domácnostmi, dalo by se říct přímo mezi dvěma vesmíry. Matka Archymu poněkud nedůsledně dovoluje, aby v jedenácti letech kouřil, ponocoval a účastnil se domácích mejdanů plných alkoholu, drog, divokého techna a bohémských přátel, na druhou stranu se hroutí, když ji nerespektuje a dělá si věci po svém. A pak tady máme otce, úplný opak.


52

Málomluvný, přísný, nesmlouvavý, před nímž Archy nesmí ani kouřit, ani mluvit sprostě, ani odcházet a přicházet domů, kdy se mu zlíbí. Takové extrémy jednomu na duševní rovnováze nepřidají, Archy je ve škole brzy vyhodnocen jako nepřizpůsobivý a musí odejít nejprve do jednoho a pak do druhého „vzdělávacího centra“. Nevím, co to je, jestli nějaký krycí název pro polepšovnu, Archy to popisuje slovy „jako kdyby mě předhodili lvům“ a „nešlo tam o vzdělání, ale o to, jak přežít, jak se nenechat umlátit někde na záchodě“. Do toho pobyty v blázinci a hodně nočních poslechů Pixies a The Libertines. „Vím, že to zní děsně, můj život a tak, ale nic z toho bych nezměnil, protože mě to posílilo a zformovalo do toho, kým jsem teď. Mám silnou vůli, jsem odolnej…

Nevadí mi, co internet proved s hudebním průmyslem, jestli si chceš načerno stáhnout moji desku, seru na to, klidně to udělej, sám jsem toho postahoval mraky

a cynickej.“ Právě na cynické zacházení si stěžovala novinářům Archyho bývalá přítelkyně. Jestli si myslela, že ho tím zasáhne, tak se přepočítala: „No a? Je to snad zločin?“ pokrčil rameny. V nové škole, kam po zkušenostech se vzdělávacími centry docela rád nastoupil, se věci změnily k lepšímu. „Dobrá škola, beze srandy. Pan učitel Derek Moir mě naučil mít rád dějepis a sociologii. Hodně mi pomohl… pomohlo mi to líp rozumět věcem.“

Říkal jsem si, že bych moh dostat zaměstnání někde u pumpy a moh bych lidem nalejvat do vozů benzin a olej. Ale bylo by mi stejně jedno, jaký zaměstnání to bude. Jen aby mě lidi neznali a abych ani já je neznal. A říkal jsem si, že bych moh udělat to, že budu předstírat, že jsem hluchoněmej. Tak aspoň nebudu muset s nikým vést žádný pitomý, stupidní, neužitečný řeči. Nechaj mě nalejvat benzin do svejch stupidních vozů a budou mi za to dávat plat a všechno, a já si

za ty prachy, co vydělám, postavím chaloupku a budu tam žít až do konce života. A pozdějc, kdybych se chtěl oženit nebo něco, seznámím se s nějakou krásnou holkou, která bude doopravdy hluchoněmá, a vezmeme se. Jestli budeme mít děti, tak je někam schováme. Mohli bychom jim třeba koupit hromadu knih a naučit je číst a psát sami. (J. D. Salinger, Kdo chytá v žitě) Zoo Kid, King Krule, superhrdinové „and shit like that“ Rozhovor pro web FaceCulture je jedním z nejdivnějších, co jsem kdy viděla. Archy je nervózní víc než obvykle, protože má rýmu a stydí se (nebo ho vůbec nenapadne) říct kameramanovi „prosím vás, teď to tady střihněte, já se musím vysmrkat“. Místo toho popotahuje, červený nos si utírá do rukávu, zaklání hlavu dozadu, aby mu z něj neteklo, a huhňá tak, že mu chvílemi není vůbec rozumět. Navíc ty otázky. Lol: „Máš rád zvířata?“ „Co? Zvířata? Ano, mám rád zvířata.“ (ironický výraz „a co jako…?“) „No ne, ptám se proto, že původně jsi vystupoval pod jménem Zoo Kid. Tak… jak jsi na to přišel?“ „Nevim. Byl jsem malej, bylo to moje jméno na Skypu. Představoval jsem si… chtěl jsem bejt superhrdina nebo tak něco, mít nějakou superschopnost, kostým, zachraňovat svět. Ale Archy Marshall je… Kdo chce bejt Archy Marshall? Moje jména, Zoo Kid… a King Krule jsou… vyjadřujou… prostě když je vyslovíš, zní to dobře. Tak živě a tajemně. Představíš si chlápka, nebo já si ho představuju… představuju si krále, jak leze městem po čtyřech, po kolenou. Jako úplný dno aristokracie, chápeš.“ (Na Wikipedii se ale pod jeho heslem píše, že jméno King Krule odvodil z názvu svého oblíbeného hudebního filmu King Creole z roku 1958, v němž Elvis Presley ztvárnil postavu nezkušeného venkovana, který se po přestěhování do města zaplete se ženami a partou podvodníků. King Creole je název nočního klubu, kolem kterého se děj točí.) „Nenávidíš aristokracii? Královnu?“ „Né… (frustrovaný povzdech). Je to jenom… obraz. Představa. Proti naší stařence nic nemám. Její jméno vydělává, nějaký prachy to do britskýho rozpočtu přinese, i když je pravda, že nás to taky všechny něco stojí, ale asi je to fifty-fifty, řek bych.“ „Naživo vystupuješ od jedenácti let. Míval jsi trému?“ „Nepočítám školní vystoupení, ty mi byly fuk, ale v malých barech, zapadlých londýnských putykách, kde jsem to potajmu zkoušel… Seděl jsem tam navečer s kytarou a čekal na svých pětadvacet minut. Bylo mi trapně, že jsem měl

Shit like that, man…


53

vše o /

najednou všechny ty cizí lidi, co se přišli napít a zanádavat si na vládu, přerušit – pozor, teď vám něco zahraju! –, a zároveň jsem je chtěl přerušit a chtěl jsem, aby mě poslouchali… Shit like that, man.“ Když si člověk poprvé pustí jeho desku, šokuje ho drsnost hlasu, jeho hloubka a taky dospělost, upřímnost. Takhle že zpívá sedmnáctiletý teenager? Kromě indie kytarovek poslouchal odmala i hodně Sinatry a jazzových standardů, britský trip hop a taneční hudbu devadesátých let, když ještě byla underground. Předčasně vyzrálý je nejen hlasový projev, ale i texty a produkce. Žádné jednoduché písničky ani vyumělkovaná, kýčovitá rebelie Lady Gaga nebo Miley Cyrus. Real thing. Na druhou stranu se jeho nadávání nedá srovnat s přímočarou vulgaritou rapu nebo třeba hard coru. Musíte se tím proposlouchat, tady nedostanete nic zadarmo, ale nakonec, nakonec budete odměněni. „Myslím, že každej teenager… všichni teenageři jsou underground. Je to jejich přirozenej stav bytí, přirozený prostředí, protože nemaj přístup k… ničemu. Hm, prostě oficiálně nemaj nárok na názor a na nic, nikdo je nebere vážně, a i kdyby byli v tom, co dělaj, nejlepší na světě, dospělí jim to stejně nebudou věřit a nepodpořej je. Z principu. Nestěžuju si, jenom konstatuju. Když jsem byl ve studiu, vedle zrovna nahrávali písničku do nějaký reklamy, u osmý verze už jsem si říkal, že tam na ně zaklepu, vejdu dovnitř a řeknu ‚nechte to zahrát mě, jsem stokrát lepší kytarista než ten váš‘, ale věděl jsem, že to nemůžu udělat, protože vypadám na čtrnáct a na to, že jsem kytarista, nemám papíry.“ První a zatím jedinou desku natočil v sedmnácti, vyšla mu v devatenácti a teď, když mu je dvacet, po ní šílí celé západní pobřeží USA, hlavně Los Angeles (což ho prý udivuje). Jmenuje se 6 Feet Beneath The Moon. „Co to znamená?“ „Nevim… Asi pohřben hluboko pod svou touhou… Nebo snahou. Chtěl bys na Měsíc, to je tvůj cíl, ale nemůžeš, seš dole… pohřbenej.“ „Tak se cítíš?“ „Ne teď, ale tenkrát. Teď jsem šťastnej.“ Bere do ruky obal svého vinylu a prohlíží si ho. „Miluju internet. Internet mě udělal, z internetu jsem se učil hrát na kytaru. Nevadí mi, co internet proved s hudebním průmyslem, jestli si chceš načerno stáhnout moji desku, seru na to, klidně to udělej, sám jsem toho postahoval mraky. Ale když si koupíš tenhle vinyl, je to… nevim. Uměleckej kousek.“ „V kolika jsi složil první písničku a o čem byla?“ „Bylo mi osm a byla to hrozná blbost o jedný starý paní, jak jde ven na večeři a cestou nějak záhadně zmizí a pak se za pár dní probudí na úplně jiným místě a je zmatená, protože neví, co se stalo… Shit like that, man.“

Načež jsem zničehonic uviděl na zdi – nikdy byste neuhádli co. Další „KURVO!“. Bylo to napsaný


54

červenou tužkou nebo čím, zrovna pod tím sklem na zdi, pod těma kamenama. V tom je celej ten problém. Na celým světě nenajdete místo, kde by bylo hezky a kde by byl klid a mír, poněvadž takový místo neexistuje. Myslíte si, že třeba existuje, ale jednoho krásnýho dne se nebudete koukat a někdo se tam zatím vplíží a přímo vám před nosem tam napíše „KURVO!“ Jen to někdy zkuste! Já si dokonce myslím, že jestli někdy umřu a šoupnou mě na nějakej hřbitov, kde budu mít náhrobek, na kterým bude stát „Holden Caulfield“ a pak v kterým roce jsem se narodil a v kterým umřel, že zrovna pod tím bude nápis „KURVO!“ Abych řek pravdu, já to vím docela pozitivně. (J. D. Salinger, Kdo chytá v žitě) Cool! Pěkně vytvářejte krásu „Myslel jsem na to, jak snadno by moh umřít,“ ušklíbne se, když ho v rodném domě

Sedím a koukám na to, na tu holku, na tu záclonu, a teď vidím, že za oknem hoří město. Páni, celý město hoří!

v Dulwichi, kam se nakonec znovu nastěhoval, přepadne další novinářská návštěva. Otázka zněla, jak se cítil, když poprvé držel na rukou svého právě narozeného bratra, nejnovější přírůstek do otcovy rodiny. Matka si zase během Archyho amerického turné našla nového přítele a odstěhovala se k němu, kluci (Archy, Connor a jejich společný kámoš) tedy po návratu prázdný dům obydleli, „abysme nemuseli platit za podnájem“. Obývací pokoj se pod jejich vládou změnil ve skladiště prázdných krabic od pizzy a mekáče, stohů knih, časopisů, přeplněných popelníků, prodlužovacích kabelů, joysticků k Xboxu, notebooků, iPadů a nejrůznějších hudebních nástrojů. Někdo potagoval dveře do kuchyně, v koupelně jsou na podlaze skvrny od kečupu (nebo aspoň redaktorka časopisu Fader doufá, že od kečupu) a na věšáku se smutně houpá protržená tamburína. V ložnici na posteli, uprostřed totálního chaosu otevřených skříní, polovybalených kufrů a oblečení rozházeného

úplně všude, sedí vyjevený a rozcuchaný Connor. „Vypadá, že je buď silně intoxikován marihuanou, nebo se právě probudil z hlubokého spánku,“ informuje čtenáře redaktorka. „Tak jak tady žijete?“ vyptává se. „Je to supr. Supr! Můžu dělat beaty v posteli, můžu dělat beaty nahatej, můžu dělat beaty na záchodě, můžu dělat beaty ve vaně! Vůbec teď nevycházím z domu, mám tady všechno, co potřebuju,“ vykládá nahlas evidentně dobře naladěný Archy. O dva roky dříve popisoval v jiném rozhovoru svoje vysněné místo, domov nebo útočiště takto: „Je to pokoj, všechno v něm je bílý, ale na zdech a na stropě je hodně divokýho graffiti. V tom pokoji je spousta krásných holek a všechny něco dělaj. Jedna maluje obraz, jiná tancuje, další sedí u klavíru a skládá, a tak dále, prostě všechny od rána do večera tvořej něco krásnýho. A já ráno přijdu, otevřu dveře a řeknu ‚Jo! Cool! Pěkně vytvářejte krásu. Pokračujte, do toho, jen tak dál!‘ Tak takhle nějak bych to chtěl, takhle si to představuju.“ A teď? „Jak si představuješ budoucnost? Jak vidíš sebe? Zavři na moment oči a zkus to. Co vidíš, Archy?“ Archy se směje, sedá si do otočného křesla, sepne ruce za hlavou a zadívá se ke stropu. Pak řekne: „Vidím barvy. Světle růžovou, bleděmodrou. Jsem v obývacím pokoji, ale není to tenhle, podlaha je béžová. Mám stejný boty jako teď, černý Clark Wallabees se semišovou špičkou. A přede mnou je zrcadlo, vidím se v něm. V pokoji je holka. Překrásná holka… Překrásná! Je oblečená do… hm, nevím, co to je, taková hezká měkká látka. Jako béžová, ale ne úplně béžová. Stojí přede mnou, vznáší se jakoby. Z otevřenýho okna sem proudí slabej vánek, nadzvedává záclonu. Sedím a mám kytaru. Je to hezká bílá španělka. Koukám na to, na tu holku, na tu záclonu, a teď vidím, že za oknem hoří město. Páni, celý město hoří!“ „A ty jsi v klidu?“ „Absolutně. Je to klidnej moment. Žádná panika, spěch. Všechno je perfektní. Všechno je hotový. Nic mě nehoní a telefon nezvoní. Cejtím se, jako bych byl v horký vaně. V hodně horký vaně. Shit like that, man…“


55

soutěž /

VYHRAJ S eŠATNOU Máme tady tři poukazy na nákup v hodnotě 2000 Kč do jednoho z největších a nejstarších e-shopů se streetovými značkami v ČR. Odpovědi posílejte do konce října na [email protected] a nezapomeňte připsat svoji adresu.

OTÁZKY: 1. Kolik kategorií najdeš na esatna.cz v oddělení pro holky? 2. Vytvoř ideální představu šatny u tebe doma. Co všechno by měla obsahovat? Popiš, nakresli nebo vyfoť, ale dej si záležet – kreativita a originalita rozhodují!

ESATNA.CZ začínala provoz v roce 2000, kdy nákup on-line představoval složitou operaci pro pár vyvolených. Internet neměl doma zdaleka každý a nakupovat na něm bylo považováno za nebezpečnou kratochvíli pro dobrodruhy. ESATNA.CZ původně nabízela konfigurátor, na kterém si zákazníci mohli vyzkoušet, jak k sobě vybrané kusy oblečení ladí – jako když se ráno oblékáte před zrcadlem. Avšak s rozšiřujícím se sortimentem do dnešní podoby, kdy nabídka obsahuje tisíce položek, musela být tato funkce bohužel zrušena. Po čtrnácti letech vytrvalé práce dnes ESATNA.CZ nabízí kvalitní a bezpečný nákup ve velmi pěkném grafickém prostředí, rychlé doručení, věrnostní slevy a bezproblémové vrácení zboží. Zeptej se svých starších kamarádů nebo sourozenců na jejich zkušenosti ze studentských let, jestli tady taky nakupovali, a až budeš potřebovat cokoli od Vans, Roxy, Quiksilver, Horsefeathers, Nixon, Dakine, Burton, Fox a dalších, zkus to na ESATNA.CZ i ty. ČÍSLO 2, 2014 | ROČNÍK VII

56

Stripe up your life. Už pro ten pocit... point 88 ve 30 barvách

ví TÉMA: HUSITSTVÍ TÉMA: HUSITSTVÍ TÉMA: HUSITSTVÍ TÉMA: HUSITSTVÍ TÉMA: HUSITSTVÍ TÉ

Recommend Documents