Vévoda z Podsirhří a Doubu

Dobrodružství čtyřiatřicáté

Dítě s božím znamením

Dítě s božím znamením Vévoda z Podsirhří a Doubu Putovali jsme celý den, ale ani tak se nám nepodařilo dojít až k Pyšnému jezeru. Viděli jsme ho před sebou jako na dlani, ale sestoupit do údolí bylo mnohem obtížnější, než se zprvu zdálo. Soumrak nám zabránil v další cestě a my se tak byli nuceni utábořit na dohled cíle. Noc naštěstí proběhla v klidu, ale ráno nás čekalo další překvapení. „Jak to jen mohly udělat?! Proč?ÿ Sidir nevěřícně kroutil hlavou a shrbený a pomalý jako starý muž usedl na kámen poblíž doutnajícího ohniště. Zmizely. Ilnnin i Eirien se ztratily během noci. I Daléthova tvář se zachmuřila. Mlčel. Hleděl dlouho na místo, kde ještě večer usínala zlatovlasá elfka, než obrátil zrak k nebi a na vzdálené vrcholky hor. „Možná kvůli těm hadům . . . ÿ „Pochybuju, bude v tom něco jinýho. „Bylo to jejich rozhodnutí. My musíme dál. Ti lidé na ostrově potřebují naši pomoc.ÿ „Co když se jim něco stane?!ÿ „Eirien si poradí i v nejhorší divočině. Neměj strach. Brzy se s nimi znovu setkáme.ÿ Pak Daléth udělal něco, co bych nikdy nečekala. Přisedl si k Sidirovi a promluvil na něj seveřansky. Seveřan dlouho hleděl čaroději do očí, a pak mu položil ruku na rameno. Jejich pohledy byly upřímné, naplněné žalem a pevným poutem přátelství. Dlouze hovořili v řeči seveřanů a pokračovali i během dalšího putování. ℘℘℘ K bahnitým břehům Pyšného jezera jsme dorazili až k večeru. Čvachtali jsme podmáčenou půdou a nohy se nám místy zanořily až po kolena do 2


3

močálu. „Dál pěšky nemůžeme.ÿ Sidir sledoval vzdálenou siluetu malého ostrůvku. Nepršelo. Konečně vysvitlo slunce a oranžová záře paprsků zalila celé jezero. Ostrůvek se krčil v dáli a za ním se do nedohledna, jako nekonečné moře, táhlo obrovské jezero. Na severním vzdáleném horizontu se za planinami ševelícího rákosí rýsovaly strmé vrcholky skalnatých hor. Z houštin a rákosu zněla žabí píseň tisíců hrdel a nad jezerem poletovala hejna kachen a labutí. „Hmmm, kraj hojnosti, země to plodná!ÿ Zanotovala Bria a zkusmo zabubnovala na malý bubínek přivázaný na širokém opasku. „Na ostrov je to dál než tři míle, musíme najít lepší místo. Někde tu přece musel bejt přístav.ÿ „Přístav?! Neblázni, v týhle divočině?ÿ „Aspoň molo, nebo nějakej lepší vlez do vody. Něco tu musí bejt. Kde zas lítá ten tvůj šedivák, čaroději?!ÿ „Gargoyl se hned tak nevrátí. Poslal jsem ho na východ. Určitě se mu podaří najít nejbezpečnější cestu zpět do Králova Dvora.ÿ Seveřan se znovu rozhlédl a pak svůj bystrý zrak zaměřil na jediný bod. Tmavá tečka na nebi se začala zvětšovat až nabrala podoby dravce. Zvíře ještě dvakrát zakroužilo, než s přirozenou elegancí přistálo Sidirovi na připravené paži. Dlouho seveřan hleděl do tmavých očí majestátného zvířete. Jejich zornice se ani nepohnuly, víčka nezachvěla. Pak poštolka roztáhla křídla a znovu se vznesla k obloze. Bria nevěřícně sledovala seveřanovo počínání. „Mluvíš se zvířaty? S dravci? A jak? A cos mu řek? Kams ho poslal . . . ÿ „Šššš, podívejte. Náš neúnavný průvodce.ÿ Ukázala jsem na známou postavu, krčící se v houštinách nedaleko od nás. „Ten bastard, von si nedá pokoj!ÿ Než však stačil kdokoliv z nás sáhnout po zbrani, tvor zmizel, jako by se do země propadl. „Musíme ho chytit.ÿ „To bych chtěla vidět, jak. Kouzla na něj neplatí a ani ten čarodějův neviditelnej přítelíček se k němu nedostal. Uznejte, je prostě dobrej.ÿ Šklebila se Bria, ale i v její pomalované tváři se zračily obavy. Cítili jsme to, něco se blížilo, něco temného a zlého . . . ℘℘℘ Než se poštolka znovu vynořila nad námi, slunce už zapadlo hluboko za oblé kopce na západě. „Na ostrově je asi dvacet uprchlíků a starý přístav je támhle na jihu, musíme se dostat za to rákosí.ÿ Ukázal Sidir náš další směr a sklonil tvář

4


před dravcem na znamení díků. „Tady je to! Stará rybářská osada.ÿ Ve světle pochodní jsme spatřili první obrysy starých polorozpadlých chlup a zničených lodí. „To ti fakt řeklo to káně!? No, to mě teda podrž!ÿ „Vypálená. Stejně jako Doub. Ty parchanti tu nenechali vůbec nic!ÿ „Co lodě?! Musíme najít aspoň jednu celou!ÿ „Tady je jedna nepoškozená, jenže jedna nám nestačí. Jestli se nechceme rozdělit, potřebujeme aspoň dvě.ÿ Zamračil se znovu seveřan, než odklopil další tlející prkna. „Tahle by šla opravit.ÿ Pohladila jsem bok malé bárky. Měla naštípnutá prkna na zádi, ale jinak vypadala v pořádku. „Potřebuju jenom kus lana a trochu oleje. Hmm, a tenhle starej toulec už stejně nebudu potřebovat.ÿ „Stejně tu musíme přenocovat, na ostrov bychom v té tmě ani netrefili.ÿ Bria měla pravdu, nebe se znovu zatáhlo a zahalilo krajinu černočernou tmou. Loďku jsem spravovala dlouho do noci, za rytmu Briina bubnování a tónů šamanských písní. Divoška skákala kolem ohně jako smyslů zbavená, chrastila svými amulety a její potetovaná tvář získala v záři plamenů hrůzostrašnou podobu. „No, aspoň teď máme jistotu, že o nás na ostrově vědí.ÿ Usmála jsem se na Yaspadena, ale ten raději rychle odvrátil zrak. „Nejen na ostrově. Ten její jekot musej slyšet až na druhym konci jezera!ÿ Sidir se zájmem sledoval tančící divoženku a ukusoval nasolenou kýtu. „No, počkej, počkej, co děláš, já nechci bejt začarovanej těma tvejma divnejma kouzlama!ÿ Odtáhl se, když připlula až k němu a nadvakráte se ho dotkla koncem pokroucené kosti. „Zkoušej si ty zaklínadla na někoho jinýho!ÿ Ale šamanka pokračovala nerušeně dál, z očima doširoka otevřenýma a s bujnou kšticí divoce vlající kolem hlavy. Po dokončení posledních úprav na lodi jsem se svalila s úlevou na své houně. Byla jsem utahaná jako kotě. Ušli jsme pořádný kus cesty a tíha mého břicha jistě také vykonala své. Záda mě bolela, jako bych přes ně dostala holí, a děťátko navíc začalo pořádně kopat. A teď se rozhodlo dát o sobě pořádně vědět. „Tssss, au!ÿ Zašklebila jsem se, když mi bolest prolétla útrobami. „Jsi v pořádku, Mirawen?ÿ „Jo, dobrý, jenom děsně kope.ÿ „Měli bychom se dostat co nejdřív do Králova Dvora. Musíš odpočívat.ÿ „Nebudu proti. Už mám toho rákosí a bahna plný zuby.ÿ Hleděla jsem do plamenů a po očku sledovala Yaspadena. Tvář měl zachmuřenou a v očích jsem spatřila odlesk slz. Za poslední dva dny jsem ho neslyšela promluvit.


5

Jen zastřený pohled kamsi do nicoty ho provázel jako stín. Ach, kdybys jen věděl, jak moc tě miluju! Proč ses ode mne odvrátil?! Zrovna teď, když tě tolik potřebuju! Nemohla jsem se na něj déle dívat. Stiskla jsem zuby, abych potlačila další příval slz, ale už bylo pozdě. Zachumlala jsem se do přikrývky a zůstala tak sama ve svém malém světě smutku, odříznutá od ostatních nekonečnou hradbou žalu. Ani nevím, jak jsem usnula, ale když mě seveřan budil na ranní hlídku, byl celý rozrušený a nadšeně vyprávěl. „Tomu nebudeš věřit! Potkali jsme bohyni tohohle jezera!ÿ „Ááá, měl jsi zas divoký sny . . . ÿ „Né, fakt, zeptej se Brii, taky ji viděla! Když jsme byli na hlídce, vyplula z vody až k nám. Byla úžasná, celá průsvitná, ale strašně krásná.ÿ „Má pravdu. Mluvila s náma a slíbila, že nás ochrání, až poplujeme po jezeře. Vypadala jako duch, ale měla příjemnej hlas, skoro jako Ilnnin.ÿ Když vyslovila její jméno, přelétl Sidirovi tváří smutek. Seveřan se odmlčel a usedl k ohni. Pak zamyšleně pokračoval. „Jo, a byla tak krásná . . . Skoro jako Ilnnin . . . ÿ ℘℘℘ Nalodili jsme se hned za úsvitu a brzy přistáli na malém skalnatém ostrově. Nezdál se mi teď tak malý. Skaliska se klikatila do malého vnitrozemí, jako hradba přírodního labyrintu a ušli jsme ještě pořádný kus cesty, než jsme dorazili k osadě uprchlíků. Zubožení vesničané na nás hleděli s obavami, ale brzy se nám je podařilo přesvědčit, že jim chceme pomoct. Sklonili provizorní zbraně a rozestoupili se, aby v jejich čele stanul jediný muž. Poznali jsme ho na první pohled. Mezi drobnými hobity a kudůky vyčnívali tři vysocí muži, ale jen jeden z nich měl hlavu hrdě vztyčenou a oči plné odhodlání. Husté hnědé vlasy mu vlály kolem ramen a na předloktích nabíhaly spletence šlach. Paladin, kterého hledáme! Musí to být on! „Jsem Vévoda z Podsirhří a Doubu.ÿ Uklonil se s dlaní přitisknutou k hrudi. „Jsem služebníkem boha spravedlnosti, člen starobylého řádu.ÿ Když zvedl hlavu, pozorně si prohlédl každého z nás. „Ty musíš být Yaspaden! Čestný bojovník za dobro a spravedlnost. Ano, znám tě, „dodal, když na něj barbar udiveně pohlédl, „naše skutky nás provázejí a naše pověst nás předchází. Je pro mne velikou ctí, stanout po tvém boku.ÿ „I já jsem poctěn.ÿ Uklonil se Yaspaden a pevně stiskl nabídnutou dlaň. „Věřím, že spravedlnost zvítězí.ÿ „Přicházíte právě včas. Málokomu se podařilo uprchnout nekromantům. Zaútočili na nás v noci a nelítostně povraždili vše živé. Pokusili se mě zajmout, ale to se jim nepodařilo. Uprchl jsem a podařilo se mi zachránit

6


alespoň několik přátel. Tento ostrov se stal naší nadějí. Je to jediné místo široko daleko, kam se armáda nemrtvých nemůže dostat. Určitě jste potkali bohyni Pyšného jezera. Ta nás chrání před vším zlým.ÿ „Ano! Je krásná a mluvila moudře . . . ÿ Ponořil se do vzpomínek na poslední hlídku Sidir. „Jenže ani její moc nám nedokázala pomoci od hladu. Zásoby nám došly před několika dny a ryb se nám moc chytit nepodařilo. Moc dobře jsme si uvědomovali, že pokud nevyrazíme na cestu, zemřeme tady hlady, jenže na březích se pořád objevují nepřátelé. Armáda nemrtvých jako hladová hyena krouží kolem a čeká, až se vylodíme na břehu. A nejhorší jsou ty jejich netopýři! V noci přilétají a krouží nad námi. Ječí tak strašně, že přivádějí člověka k šílenství. Mnoho našich lidí nalezlo smrt v bažinách na březích ostrova. Hrůza, kterou přinášejí služebníci nekromantů, je zahnala do náruče strašlivé smrti.ÿ „Víme o nich, drží se zástupů nemrtvých jako supi.ÿ Přikývl Daléth a pohlédl k nebi. „Tento služebník však nepatří k nemrtvým.ÿ Ukázal na přibližující se siluetu. „Je to gargoyl, můj přítel, který nám pomůže v boji s nemrtvými. I jeho napadly ty netopýří bestie.ÿ Gargoyl mezitím dosedl na skálu a se zájmem se rozhlédl kolem. Pak se zašklebil a slétl Daléthovi k nohám. Paladin si jej chvíli nedůvěřivě prohlížel, ale pak se znovu uklonil a pokračoval. „Vím, že sami bohové posvětili vaši výpravu a věřím, že svaté poslání se vám podaří splnit. Pomohu, jak jen budu moci. Bůh mi však není v těchto zlých časech nakloněn. Přišel jsem o posvátnou zbraň, ale přesto se pokusím dokončit svůj úkol.ÿ „Slyšel jsi o Durbalgarovi Galporanském?ÿ „Ano, je mým přítelem, ale léta jsem o něm neslyšel. Žije?!ÿ „Podařilo se mu uprchnout z podzemí Utopeného města, když jsme porazili jednoho z nekromantů.ÿ Přikývl Daléth. „Nyní se snaží o obnovu řádu. Jistě se s ním brzy setkáš.ÿ „Ano, náš řád . . . ÿ Rytíř sklonil hlavu a jeho tváří přelétl smutek „Kde je konec našemu spojenectví. Kdysi jsme byli hrdými a čestnými ochránci spravedlnosti, chránili jsme kraj, drželi pohromadě s vládci jižních zemí a měst, ale čarodějové nás zradili . . . ÿ „Cože?! Čarodějové z Králova Dvora?!ÿ „Ano, je to už mnoho let. Zaprodali nás. Přidali se na stranu vládce města a pak pomocí zlých intrik napomohli rozpadu našeho řádu.ÿ „Lžeš!ÿ Rozohnil se Daléth a vykročil k paladinovi. „Znám čaroděje z magické školy! Nikdy by nic takového . . . ÿ „Dost! Nechte toho!ÿ Vkročila jsem mezi ně. „Je to už spoustu let! Kdo


7

ví, jak to tenkrát bylo. Do Králova Dvora se brzy podíváme, můžeš se tam, čaroději, na všechno zeptat.ÿ „Je nutné sjednotit řád. Jedině vy dokážete nastolit v jižních zemích pořádek!ÿ Pohlédl do paladinových očí pevně Yaspaden. „Armády hobitů válčí proti kudůkům. Sousedé, kteří spolu po léta vycházeli, bojují teď proti sobě a pomáhají tak nekromantům dobýt oslabený kraj. To válčení musí přestat! Musíte se spojit proti společnému nepříteli!ÿ „Máš pravdu. Jakmile dopravíme mé lidi do bezpečí, vyrazím na východ, za dalšími paladiny. Pomohu Durbalgarovi sjednotit řád. Ale to nejdůležitější nedokážeme . . . ÿ „O co jde?ÿ „Víte, k tomu, aby mohl být náš řád obnoven, potřebujeme našeho vůdce. Nejmocnějšího ze služebníků bohyně spravedlnosti. Ten je však v zajetí rudého draka.ÿ „Cože?! Rudý drak vězní vašeho vůdce?ÿ „Ano. Uvrhl ho do temného vězení pod horou u Farkhas-Bálí. Je to prastarý vulkán, místo plné magie, kam se dostane na svých křídlech jen on.ÿ „Hmm. Dokonale promyšlené vězení.ÿ „Kdo jiný by ho mohl osvobodit . . . ÿ Přemítal tiše Daléth. „Věřil jsem v to. Jedině vy máte naději. Jste mocní.ÿ „Na rudýho draka? Děláte si srandu?!ÿ Vyvalil oči Sidir, zatímco Bria nechápavě krčila obočí. „Musíme to zkusit!ÿ Zahřměl Yaspaden. „Je to jediná možnost.ÿ „Pokud se tam vydáte, měli byste vědět o mínotaurech.ÿ „O mínotaurech? Myslíš ty strašlivý válečníky – napůl člověk, napůl bejk, co mává nad hlavou obrovskou sekerou?!ÿ Teď už vyvalila oči i Bria a napodobila tak dokonale seveřanův škleb. „Drakovo podzemní vězení je jejich labyrint.ÿ Přikývl Vévoda z Podsirhří a Doubu. „To oni hlídají vězně. Jsou velmi nebezpečnými protivníky. Jejich sekery jsou smrtící, ale stejně tak jsou nebezpečné i jejich ženy – zákeřné mínotaurky. Léta strávená v podzemí věnovaly studiu magie a jejich kouzla jsou skoro stejně tak mocná jako sekery jejich protějšků.ÿ „Je to šílenství!ÿ Kroutil hlavou Sidir a nervózně přecházel po udusaném jílovitém plácku. „I kdyby se nám podařilo nakrásně porazit mínotaury, co s rudym drakem?!ÿ „Rudého draka není možné přemoci silou, to všichni dobře víme, ale má jednu slabinu. Rád si hraje s ostatními, jako kočka s myší. Nenechá si ujít zábavu, žije tu celá staletí a je znuděn dlouhým životem. Nezabil by svého nepřítele hned a rychle, pokud by nemusel. Rád přijímá výzvy a sázky.

8


Říká se, že vymýšlí nebezpečné úkoly pro své nepřátele. Možná právě této vlastnosti by se dalo využít. Ale nevím, možná najdete jiný způsob, jak na draka vyzrát.ÿ „Každopádně musíme nejdřív do Králova Dvora.ÿ „Nejlepší bude cestovat po vodě. Bohyně jezera nás ochrání.ÿ Pravil Daléth po chvíli soustředění. Gargoyl hleděl čaroději do očí, zatímco kouzelník tiše přikyvoval. „Ano, po jezeře a pak po řece. Cesta do Šavliny je nyní volná. Musíme vyrazit co nejdříve.ÿ Pomalu otevřel oči a pohladil svého šedivého přítele. „Děkuji, odpočiň si.ÿ „Po vodě?! Ale co naše koně?! Přece je tam nenecháme!ÿ „Koně už by si nějak poradili, ale lodí je málo.ÿ Konstatoval popravdě Sidir. „Stejně se musíme vrátit do přístavu a opravit ještě jednu loď.ÿ „S těmi koňmi si nedělej starosti, Mirawen. Pojedou s námi. Přece jsem tě učil kouzlo, které je učiní lehkými jako pírka.ÿ Usmál se Daléth. „No, jistě. Můžou za námi levitovat po hladině! Pomůžu ti!ÿ „Dobrá. Pojďme tedy pro tu loďku, ať můžeme, co nejrychleji pryč. Mám z toho místa divný pocit.ÿ „Já tu zůstanu. S opravou loďky bych vám moc nepomohl.ÿ Pravil omluvně Yaspaden a zabral se do tichého rozhovoru s Vévodou Podsirkhským. „Já tu taky zůstanu.ÿ Přidala se Bria a natáhla se na hromadu jílu. „Jsem utahaná, akorát bych byla přítěží na lodi.ÿ Vyrazili jsme tedy bez Brii a Yaspadena. Mohlo nás napadnout, že naši nepřátelé využijí rozdělení družiny . . . Ale netušili jsme nic. Byli jsme neopatrní a to se nám málem stalo osudným.

Špeh útočí „U všech bohů! To ne!ÿ Nechtěla jsem tomu věřit. „Ten bastard! Jak to mohl udělat?!ÿ Do přístavu jsme dorazili kolem poledne a první, co jsme spatřili v provazcích deště, byli naše koně. Oba oslepení. Ze zkrvavených důlků jim stékala krev a nebohá zvířata se vyděšeně zmítala na otěžích. Vyskákali jsme na břeh a vyběhli k nim. Byl to hrozný pohled, oči jim někdo musel doslova vyřezat . . . „Vylez ty svině! Zbabělče! Netroufneš si na nás, tak aspoň mučíš naše koně!ÿ Křičela jsem zoufale do šumění deště a snažila se uklidnit Sitora. Podařilo se mi nalít mu do tlamy léčivý lektvar. Rány se sice zahojily, ale zůstal slepý.


9

„Za to zaplatíš! Jako že se Daléth jmenuju!ÿ Rozlehl se krajinou magický čarodějův hlas. Vítr a skály nesly slova dál, ale nic se nestalo. Jen rákosí a déšť tiše šuměl jako by litoval nevinných tvorů. Daléth se obezřetně rozhlédl kolem a tichými slovy se mu podařilo uklidnit svou klisnu. „Neboj, Demi, zas bude dobře.ÿ Objal ji kolem krku a do tlamy pomalu vložil drobnou bylinku. Musela být kouzelná. Sotva zvíře několikrát žvýklo, rány se začaly zacelovat a v prázdných očních důlcích se jako zázrakem začaly tvořit nové oči. Kůň se ani nepohnul, dokud se jeho oči neobnovily úplně. „Co to je za bylinku?ÿ Udiveně jsem sledovala ten zázrak. „Je velmi vzácná. Lituji, že nemám i druhou, ale pokud se nám podaří dostat i tvého koně do Králova Dvora, jistě mu kněží dokáží zrak navrátit. „Kéž by! Kdyby se mi dostal pod ruku ten . . . ÿ A pak jsem ho spatřila. Tvora, který nás sleduje už od ledového království Sofoklana Vodoslecha, který snad nejí ani nespí, jen aby neztratil stopu své obětí. Tvář měl zkřivenou nenávistí a ornamenty na těle se vlnily pod pohyby šlach a svalů. V každé ruce svíral zakřivenou dýku, krásnou a lesklou, posetou tajemnými symboly a znaky. Mezi provazci deště se řítil rákosím přímo k nám. Hmátla jsem po luku a bleskurychle vystřelila. Síla touhy po pomstě dodala ráně sílu a šíp zasvištěl, rozrážejíc dešťové kapky jako blesk. Zasáhl nestvůru přímo do obličeje, ale tvor se v tom okamžiku rozplynul jako pára nad kotlem. „Co to bylo?!ÿ Sidir, který se chystal vyběhnout nepříteli v ústrety se zmateně rozhlížel kolem. „Kam zmizel ten hajzl?!ÿ V tom se vynořil podruhé, přímo za námi. „Iluze!ÿ Stačil ještě vykřiknout Daléth než pozvedl dlaně k vyvolání kouzla. Šlachovitý bojovník byl neuvěřitelně rychlý. Každý jeho pohyb, každý krok a úskok mi připadal rozmazaný, jako by se pohyboval v jiném, mnohem rychlejším světě, který se jen na okamžik protnul s tím naším. Možná mu rychlost dodávaly ty podivné amulety, které spolu s tetováním zdobily snědé tělo. Levé zápěstí obtáčel zdobený nátepník, na vyhublém krku se houpal blyštivý amulet a silná čelenka zdobila i jeho lysou hlavu. Měl také prsten, vypadal starobyle a masivně, ale v té rychlosti jsme neměli šanci si ho lépe prohlédnout. Než přiběhl až k nám, stačil Daléth vyvolat kouzlem několik svých obrazů. Hradba čarodějů nás tak oddělila od běsnícího nepřítele, ale ten se jimi rychle prosekal. Zdálo se, že magické obrazy jsou sice dokonalou iluzí sesilatele kouzla, ale stačí jediná rána a obraz se rozplyne. Tvor se zašklebil a znovu vyrazil. Seveřan mu ještě ve skoku uštědřil první ránu, ale bojovník se nenechal překvapit. Chvatu se mistrně vyhnul a bleskově se přenesl seveřanovi za záda. Jejich ruce se propletly v nebezpečné

10


sevření. Ani Sidir však svůj výcvik nezapřel a saltem vzad se dostal vedle nepřítele se stejnou elegancí. Ruku zabijáka nepustil a celou silou mu ji teď zkroutil do nepřirozeného úhlu. Tvor zařval bolestí, když se ozvalo křupnutí kosti. Upustil tesák a s o to větším odhodláním zaútočil druhou zbraní. Sidir se bleskově zaklonil a dýka mu tak prosvištěla těsně pod bradou. Daléth křičel jedno kouzlo za druhým, ale zdálo se že na tvora nemají žádný účinek. Nepřítel skákal do velké výšky a dokázal se pomocí salt a kotrmelců pohybovat na všechna strany. Teď se dal na ústup. Několika dlouhými skoky se prodral rákosím a pak zmizel v kalné vodě. „Sakra, sakra, sakra!ÿ Sidir, stále ve střehu, doskočil na břeh. „Támhle je!ÿ Vykřikl po chvíli Daléth a ukázal kamsi na vzdálený kopec. Neviděli jsme nic, a než jsme stačili cokoliv udělat, vykřikl čaroděj další kouzlo a zmizel. „Neblázni! Tvoje kouzla mu neubližujou. Zabije tě!ÿ Křičel Sidir, ale Daléth už ho nemohl slyšet. Vydal se za nepřítelem na vlastní pěst. ℘℘℘ „Je to silný protivník. Mocný.ÿ Pravil zamyšleně čaroděj, když se vrátil ze své nebezpečné mise. „Ty amulety musejí mít velkou moc. Má kouzla ho vůbec nezasáhla.ÿ „Co se stalo? Zaútočil na tebe?ÿ Přikývl. „Je už zase ve formě. Tu ruku má zahojenou, a pochybuju, že na to potřeboval lektvary nebo byliny.ÿ „Bastard! Kdyby nezdrh, zpřelámal bych mu ty hnáty všechny!ÿ „Ale něco nám z něj zůstalo.ÿ Natáhla jsem se k té zvláštní zbrani. Byla krásná. Jemně tepaná z černého kovu, jaký jsme v životě neviděla. Zlaté symboly byly prokládané diamanty a rukojeť zdobená perletí a stříbrem se zdála být zhotovena na míru. „Nesahej na to! Ta zbraň je prokletá!ÿ „Neboj. Nevezmu ji do ruky.ÿ Opatrně jsem ji nasunula do toulce, pomocí klacků a nožů, aniž bych se jí dotkla. „V Králově Dvoře nám o ní kněží řeknou víc!ÿ

Setkání V hostinci bylo toho dne nezvyklé ticho. V době, kdy se hospoda otřásala smíchem a hlaholem, se teď neslo lokálem jen praskání ohně v krbu a tiché hovory několika málo návštěvníků. Králův Dvůr se změnil, každý dům,


11

každá ulice, každá místnost. Klid před bouří, který trvá už příliš dlouho, prostoupil duši města jako neviditelná pavučina strachu. Docházelo jídlo, šaty i byliny. To, co se dostalo na trh, bylo drahé, často až za trojnásobek obvyklé ceny. „Navštívila jsem chrám bohyně.ÿ Položila jsem na stůl pečlivě zabalený tesák. „Ta zbraň není prokletá, jen velmi zvláštní se zvláštními schopnostmi. Je vykovaná draky, z kovu, který nikdo nezná.ÿ „A co tvůj kůň?ÿ „Je v pořádku. Kněží v chrámu bohyně lesů mu navrátili zrak.ÿ „Co uděláme s tou zbraní? Zničíme ji?ÿ „Nejsem si jistá, zda je to vůbec možné. Ale on ji nesmí znovu získat.ÿ „Od boje u Pyšného jezera jsme ho neviděli. Třeba si nechá vyrobit nový.ÿ Dumal čaroděj, zatímco Yaspaden leštil pláty zbroje. „To doufám ne. Věřil jsem, že si odešel lízat rány. Sidir mu dal přece pěkně zabrat ne?!ÿ „Zabrat?! Ani se nezadejchal . . . ÿ „Nechte toho! Podívejte, kdo přichází.ÿ Ukázala jsem ke dveřím, kde se rozlila zlatá záře. V té chvíli hospoda ztichla docela. Krásná elfa se krátce zastavila ve dveřích, než zamířila k našemu stolu. Ladná chůze připomínala víc plavbu labutě, než kroky dívky. „Ilnnin! Kde se tady bereš?!ÿ Sidirova spodní čelist poklesla, než se ústa roztáhla do přihlouplého úsměvu a pomohla dolním partiím seveřanova obličeje k návratu do obvyklého tvaru. „Jsem ráda, že se opět shledáváme.ÿ Pokusila se usmát. Tvář však měla pobledlou, ztrápenou smutkem. „Báli jsme se o vás! Kde je Eirien?!ÿ „Je v pořádku, nemějte strach. Musela zůstat ve hvozdu. Je válka. Mnoho raněných přinášejí poutníci do náruče lesa. Její pomoci je nyní potřeba právě tam. Pomáhá při obřadech a léčení. I já jsem odešla pomoci . . . ÿ Zatímco seveřan na Ilnnin zbožně shlížel, Daléth se mračil a zarytě sledoval desku stolu. „Tak to je tvé?! Zahrávat si s lidskými city?!ÿ Vyjel nasupeně, než stačila dokončit své vyprávění. Odpověděla klidným, jemným hlasem. „Věř, že i mne to stálo mnoho slz.ÿ Ani Daléth ve své zlosti nemohl pochybovat o pravdivosti jejích slov. Upřímná elfí tvář byla plná žalu. „V těchto těžkých časech nás čekají ty nejkrutější volby.ÿ Zašeptala než Sidir zasyčel na čaroděje. „Hele, nech jí na pokoji! Nevidíš že potřebuje odpočívat. Musela pryč a teď je zpátky, to ti nestačí?!ÿ

12


„Nechte už toho!ÿ Vložila se mezi ně Bria a podala elfce malý pohár. „Vyprdni se na ně – kozli hašteřivý!ÿ Natáhla se pro pečeni a přisunula ji blíž. „Radši se pořádně najez! Seš hubená jak lunt a ještě tě budou mořit tyhle tatrmani!ÿ A aby šla jaksepatří příkladem, nacpala si buclaté tváře pořádnou porcí masa. Hašteřiví kozli toho nechali alespoň prozatím, ale jakmile se ocitli sami, rozebírali své spory a dožadovali se hovoru s Ilnnin o samotě. Byla už hluboká noc, když jsme se dostali k vyprávění o naší cestě zpět do Králova Dvora. „ . . . tomu vrahounovi vůbec nevadily kouzla! A byl rychlej jako blesk!ÿ „A co paladin a ostatní uprchlíci? Zachránili jste je?ÿ „Odvezli jsme je na lodích až do Šavliny.ÿ Přikývl Yaspaden. „Ale mnoho se jich nezachránilo. Na ostrov, kde se ukrývali před armádou nemrtvých se dostaly ty obří netopýři.ÿ „Ani paladin je nedokázal ochránit?ÿ „Nedokázali jsme to ani my. Nenapadali je přímo, ale kvílením, které vydávali, je dokázali zbavit rozumu. Mnohé zahnali do bažin, nebo donutili ke skoku z útesů.ÿ „Je to tak.ÿ Přisadila si Bria. „Sidir by sám moh vyprávět, co?ÿ Plácla seveřana po zádech až se zakuckal. „Vůbec mi to nepřipomínej!ÿ „Co? Co se stalo?ÿ „Zpanikařil i von! Když v noci přilítly ty bestie a začaly kvílet, vyletěl jak střela a namířil si to rovnou do bažiny!ÿ Chopila se horlivě líčit příběh naší poslední noci na ostrově Bria. „Kdyby ho Mirawen nechytila, utopil by se jako kotě.ÿ Dokončila vyprávění a s nečekanou obratností vyprázdnila další pohár. „Měli jsme všechno připravený. Lodě, vaky . . . i koně se podařilo pomocí kouzel dostat na ostrov! Podle starý mapy, co měl u sebe paladin jsme zjistili, že je možný se dostat po vodě až do Šavliny. Chtěli jsme jenom počkat na ráno, a pak hned vyrazit, jenže uprostřed noci přilítly ty bestie. Ječely a kvílely a lidi se skoro všichni pomátli. Křičeli a utíkali do bažin a na útesy jako smyslů zbavený. Hodně jsme jich stihli pochytat, ale spousta se jich zabila. Bylo to hrozný.ÿ „Měli jsme z toho ostrova vyrazit ještě večer.ÿ „Něco by to změnilo?ÿ „Možná. Když jsme byli na vodě, nikdy ty bestie nezaútočily.ÿ „No, jasně. Dyk sem vám to řikal, ta vodní víla nás chránila!ÿ „Teď už je pozdě si něco vyčítat. Život jim to nevrátí.ÿ „To je mi líto. Možná kdybych byla s vámi . . . má kouzla by mohla po-


13

moci.ÿ „Netrap se tím. Co se stalo, stalo se. Byla tě potřeba jinde. Zachránily jste s Eirien spoustu životů.ÿ „A paladin? Smím se zeptat na jeho jméno? Kam odešel?ÿ „Vévoda z Podsirkhří a Doubu se s námi rozloučil v Šavlině. Vydal se na pomoc Durbalgarovi. I on se pokusí povolat co nejvíc členů prastarého společenství.ÿ „Hmm, a nabídl Yaspadenovi členství v řádu.ÿ Mrkl na Ilnnin spiklenecky Sidir. „To je vážná věc, seveřane! Je to ta největší čest, které se mi v životě dostalo!ÿ Zahřměl Yaspaden, když hrdě povstal. „Dobře, dobře, dobře. Už jsem vážnej . . . ÿ „Kušuj!ÿ Zabodla pohotově loket do seveřanova boku Bria. „A no jó.ÿ Večer se protáhl dlouho do noci, stejně jako mnoho dalších, které jsme na počátku 280. roku čtvrtého věku v Králově Dvoře strávili . . .

Příchod Dweniela Bria mě ujistila, že do dvou měsíců se dítě narodí a je pro mě tedy naprosto vyloučené jakékoliv další putování, nedej bože dokonce bojování. Bez námitek jsem souhlasila. Už v té době jsem měla velké bolesti a jakýkoliv pohyb mi dával nesmírně zabrat. Nebylo se čemu divit, i nejstarší kněží a čarodějové potvrdili, že dítě člověka a barbara se v Jednozemi dosud nenarodilo. Nevěřili, že přežije, ale já cítila, že je silné. Přesto jsem cítila strach. Tušila jsem, že vše neproběhne tak, jak má. Přemlouvala jsem ostatní, aby se zatím pokusili osvobodit vůdce paladinů, ale rozhodli se raději zůstat. „ . . . nesmíme se rozdělit. Právě na to naši nepřátelé čekají. K čemu by byl obnovený řád paladinů, kdyby ses dostala do rukou nepřátel?! Zůstaneme pohromadě, tak je to nejbezpečnější.ÿ Daléth si stál na svém a Sidir souhlasil. „Je to tak. Drak ho nezabije. Chce ho živýho, jinak by to byl už dávno udělal.ÿ „I já bych zůstal.ÿ Přikývl Yaspaden. „A věřte, že zvlášť pro mne to není lehká volba. Toužím po obnově starobylého řádu, ale nyní i já cítím, že mé místo je zde.ÿ Hleděl mi do očí a já z nich cítila nesmírnou něhu. Něhu a věrnost, stejně jako velkou oběť, kterou je ochoten položit. Cítila jsem jeho odhodlání a čistou víru, ne však lásku. Ta se vytratila a zbylo

14


jen prázdné místo, kdesi hluboko uvnitř jeho duše. Já jsem ho však stále milovala celým srdcem a nedokázala jsem pochopit, jak mohl ztratit to, co se zdálo být věčné. ℘℘℘ Ty dva měsíce čekání jsme strávili nezvykle klidným životem. Oslavili jsme dvoje narozeniny – Sidira a Ilnnin, nakoupili v této době vzácné a nehorázně drahé věci, nechali si vyspravit zbroje, zbraně i vaky, zjistili nejnovější informace a doučili se v místních školách novým dovednostem. Zvlášť oslava sto desátých narozenin zlatovlasé elfky byla velkolepá. Sidir přinesl obdivuhodný dar – sto deset překrásných žlutých růží, ovázaných zlatou stuhou. „Moc se omlouvám, zlaté jsem nesehnal, ale příště se polepším.ÿ Ten puget byl tak velký, že ho sotva pobral a čerstvé květiny provoněly lokál sladkou vůní. Ilnnin byla ohromená, ale zdálo se, že ji načekaný dar přinesl spíš další trápení. Sidirovi se podařilo konečně najít a vycvičit nového psího přítele a i jeho narozeniny tak byly ve znamení klidu a radosti. Nechali jsme mu zhotovit krásný amulet – symbol bohyně lesů a Bria mu dokonce věnovala svůj vzácný divošský náhrdelník ze zubů rozličného původu i velikosti. Pokoušel se dar odmítnout, „pro tebe to znamená vítězství, jsou to jistě zuby nepřátel . . . ÿ ale Bria se nenechala odbýt. „Ale né! Je to dárek, musíš si ho vzít! Neboj, nejsou to zuby těch, co jsem zabila.ÿ Zasmála se až to zachrčelo a uštědřila Sidirovi oblíbenou ránu do zad. „Budou ti slušet.ÿ Inu, nemohl odmítnout a jistě by si nedovolil vzácný dar nenosit stále na krku. ℘℘℘ Děťátko přišlo na svět 65. den roku a jeho narození rozhodně nebylo klidné. Byla už hluboká noc a vzduch se zvláštně chvěl. Nevnímala jsem to, cítila jsem jen, že se s ním něco děje. Něco zlého . . . Připadalo mi, že mě ta bolest roztrhne vejpůl, ale byla jsem úplně bezmocná. Naštěstí tu byla Bria, která hned poznala, co se děje. Nezvykle velké dítě se zamotalo do pupeční šňůry nejhorším možným způsobem. „Je moc velké, mělo být už dávno na světě!ÿ Lamentovala, když chystala kotle s bylinami. „No, asi se mu u tebe líbí.ÿ Snažila se mě rozveselit, ale já v té chvíli přestala věřit, že vůbec přežiju.


15

Ty bolesti byly nejhorší, co jsem kdy zažila, ale díky šamančiným zkušenostem se podařilo chlapečka zachránit. Byla jsem v těch chvílích napůl mimo tento svět, ale v temných závojích otupění jsem slyšela její vzdálené mumlání. Odříkávala dokola podivnou mantru, ze které mi běhal mráz po zádech, ale přesto jsem cítila, že pomáhá . . . nesmírně pomáhá a ulevuje. Nepamatovala jsem si všechna slova – mnohá mumlala v cizím jazyce – ale poselství zaklínadla mi utkvělo hluboko v mysli. „Přicházíš-li na svět v míru a budeš-li konat dobro, budeš se těšit dobrému zdraví. Jsou však tvé úmysly nekalé, zhyneš!ÿ Byla to podivná slova, ale Bria nás nakonec zachránila oba. Vyrvala nás díky svému umění z náruče smrti a ovlivnila tam mnohem víc, než jsme si dokázali uvědomit. ℘℘℘ Dlouho jsem přemýšlela nad jménem, ale mysl se stále vracela k jedinému, do vzdálených časů a míst, k mé první lásce. „Dávám ti jméno Dweniel, můj nejdražší. Na znamení lásky a přátelství, naděje a štěstí. Kéž Jilja stojí vždy při tobě!ÿ „Ať ti nosí štěstí.ÿ Položila do kolébky zlatou minci Bria. Byla zvláštní, jistě velmi stará, navléknutá na tenké kůži. „Ať jsou ti síly tohoto světa nakloněny!ÿ Sklonila se nad Dwenielem Ilnnin a v té chvíli se mi zdálo, že je oba prostoupila podivná bledá záře. Děťátko přestalo plakat a sevřelo pramen zlatých vlasů. „Líbíš se mu!ÿ Zasmál se Sidir a opatrně pohladil dětskou pěstičku. „Je tak mrňavej!ÿ „No, no, no! Dyk je to kluk jako buk! Nemám pravdu tatínku?!ÿ Plácla Bria po zádech pro změnu Yaspadena, ale ten neměl sílu odpovědět. Plakal dojetím a jemně pohladil dítě po hlavičce. Malý Dweniel měl hnědé vlásky a modré oči. „Je po tobě.ÿ Zašeptal a stiskl mi dlaň. Poprvé po mnoha dnech jsem ho viděla opravdu šťastného. „Vlasy bude mít po tátovi. Hustý a rozcuchaný, jako správnej barbar!ÿ Usmál se Sidir a pohotově nahmatal korbel s medovinou. „No, co?! To se musí oslavit!ÿ „Je to výjimečné dítě.ÿ Zvážněla Ilnnin. „Jediný potomek člověka a barbara na světě. To není samo sebou.ÿ A taky že nebylo. Hned druhý den, jsem se dozvěděli, jak podivná byla noc Dwenielova narození. ℘℘℘

16


Té noci se nebe vyjasnilo. Na obloze se rozzářily tisíce hvězd a zdály se být na dosah ruky. Vzduch byl čistý jako křišťál a měsíc zalil krajinu bílou září. Vše utichlo. Vzduch znehybněl, nezachvělo se jediné stéblo trávy, jediný list stromu. I roztřesené osiky na březích potoků a řek utichly ve svém věčném šumění, jako by té noci dočista zkameněly. Na všech okolních pláních vysvitly nad zemí malé zelené ohníčky a jejich záře zahalila celý kraj zelenou aurou zvláštního světla. Lidé vycházeli ze svých domů, tlačili se na hradbách a nevěřícně sledovali tu zvláštní změnu. A pak spatřili to nejzáhadnější. Zvěř z lesů a luk vystoupila na pláně a mírumilovně se procházela kolem domů a chalup. Žádný zajíc ani srna necítila té noci strach, žádný z ptáků se nebál usednout na hradby a ochozy. Městem se však po ránu rozkřikly i další zprávy, neméně podivné. V každém z jedenácti chrámů zemřel té noci jeden kněz, a v té samé chvíli se v městských stájích narodil ohnivý kůň – bájné zvíře, které se na tomto světě nezrodilo už stovky let! Ihned po narození však shořel a s ním i celé stáje. Mnoho koní uhořelo v ohnivé pasti, ale požár se dál nešířil a jakmile zemřel poslední kůň, oheň pohasl. „Jsou to boží znamení. Znamení zrození vyvoleného – toho jež může svět spasit i zničit. Nepodařilo se zatím rozluštit všechna znamení, ale tímto jsem si jist.ÿ Starý klerik byl již slepý, ale k výkladu symbolů očí nepotřeboval. Byl si jistý i ve chvíli, kdy jsem chlapce vložila od jeho náruče. „Ano, toto je dítě s božím znamením. Naše naděje, či zkáza.ÿ „Budou o něj usilovat všechny zlé bytosti.ÿ Zašeptal Yaspaden. Oči se mu leskly slzami, když vzal Dwenilela do náruče. „Hovořil jsem s bohyní. Naše dítě je druhou bytostí na tomto světě, která dokáže nést kameny zla.ÿ

c Ivanda), vydání první, sazba: Pt-Jeník (LATEX), Děčín, 26. ledna 2005 Dítě s božím znamením (

Vévoda z Podsirhří a Doubu

Recommend Documents