VESMÍR 80, únor 2001

102

VESMÍR 80, únor 2001 http://www.cts.cuni.cz/vesmir

Asketové z pouští

LIBOR KUNTE JIŘÍ SÁDLO

Kde není vůbec žádná voda, tam není ani kaktus

Pouště – krušné chvíle, dny a roky

s s

Jestliže se chceme podrobněji věnovat pouštím s kaktusy jako původní složkou vegetace, pak se nám předmět zájmu scvrkne na americký kontinent. Relativně nejlépe prozkoumané a klimaticky dokumentované jsou oblasti na jihozápadě USA. Základní parametry zdejšího klimatu ukázala data z pouštní oblasti poloostrova Baja California. Tato poušť se – stejně jako některé jižní části pouště Sonorské – vyznačuje úhrnem srážek nepřevyšujícím 150 mm za rok a obrovskou průměrnou hodnotou ročního svitu slunce, která přesahuje 4000 hodin za rok (pro srovnání – v ČR se tato hodnota pohybuje okolo 1200 hodin). Tamější geomorfologická členitost dává vznik mnoha specifickým lokálním typům klimatu od velmi teplých až po oblasti s mrazivými zimami, kdy teploty sešplhají i pod –20 °C. Na rozdíl od našich zim jsou však suché, beze srážek a o poznání kratší. Právě tuto kombinaci mrazu se suchem zdejší kaktusy využívají. Během podzimu, který je také suchý, se sukulentní stonky zbaví velké části vody, takže mohou mrazivou zimu přečkat bez úhony. Významným klimatickým parametrem pouští je také to, jak jsou srážky během roku rozloženy. Extrémy jsou dva a na každý z nich jsou adaptovány odlišné druhy kaktusů. V pouštích kontinentálního Vlevo nahoře: Katamajské údolí (Valle de Catamayo) je zcela zvláštní enklávou na jihu Ekvádoru. Soustava dílčích údolíček má poměrně aridní charakter s ročním průměrem teplot okolo 24 °C a průměrným ročním úhrnem srážek přibližně 420 mm. Jižním směrem pokračují rozlehlé peruánské polopouště, ale jinak celé Valle de Catamayo obklopují o poznání vlhčí oblasti. V tomto údolí se začínají objevovat mnohé sukulentní druhy, z nichž je výrazně zastoupena jedovatá pryšcovitá dřevina Jatropha nudicaulis. Na stromech se vyskytují epifytické suchomilné tilandsie (Tillandsia multiflora) a v údolí rostou i kaktusy, z nichž asi nejvíce upoutá Melocactus bellavistensis s rezavou boulí, tzv. cefaliem, na temeni. Vpravo nahoře: Rostlinná formace matorral xerófilo zaujímá přibližně 40 % veškeré rozlohy Mexika a pokrývá téměř všechny pouštní a polopouštní oblasti státu. Průměrná roční teplota na jednotlivých lokalitách kolísá od 12 do 26 °C (na většině z nich je výrazný výkyv denní a noční teploty). Snímek pořízený nedaleko městečka Aramberri ve spolkovém státu Nuevo León zachycuje typické druhy této formace pro severovýchodní část Mexika, jimiž jsou Ferocactus steinesii (vysoký kaktus s červenými trny), Echinocactus platyacannthus a také Agave lechuquilla, kterou lidé dodnes využívají k výrobě sisalových vláken. Snímky © Libor Kunte, není-li uvedeno jinak Vlevo dole: Rovinatější oblasti mexického státu Durango jsou zhusta zemědělsky využívány, což se odráží na stavu původních rostlinných společenstev. Mezi ohrožené druhy patří i Thelocactus heterochromus, obývající nízké kopečky a mírné jižní svahy. Oba snímky vpravo dole: Mammillaria haudeana je typickým představitelem kaktusů osídlujících velmi extrémní a exponovaná stanoviště. Skály na osvětlených holinách se za letních dnů rozpálí na neuvěřitelných 70 °C a během některých zim jsou drobné stonky po několik týdnů přikryty vrstvou sněhu. Oba snímky © Pavel Hošek

KAKTUSY V PECI OHNIVÉ Problematický je život kaktusů ve stepích toho typu, kde je pravidelným ekologickým činitelem oheň. V Severní Americe jsou požárová stepní společenstva dosti častá. Rostliny, které je obývají, jsou na oheň dobře připraveny, ba dokonce existují takoví kabrňáci, kteří bez ohně nemohou žít – potřebují ho třeba pro svá semena, aby vůbec vyklíčila. Kaktus se svými dužnatými pletivy plnými vody by se však v ohni doslova uvařil. Přesto i v pelyňkových stepích v USA nebo na horských loukách s trávami rodu Bouteloa v Mexiku kaktusy rostou. Řeší problém ohně různými způsoby. Velké druhy mají zdřevnatělou a neustále regenerující spodní část stonku, která je vůči vysokým teplotám dosti odolná. Dužnatá i dřevnatá pletiva stále dorůstají, a navíc areoly produkují takřka nehořlavé trní, které rostlinu chrání jako azbest. Malé druhy (např. Echinocereus pulchellus) se zase umějí „schovat pod zem“. V době sucha, kdy je požárů nejvíc, se stonek zkrátí a kaktus se „zasune“ pod úroveň půdy. Po deštích se opět dosytí vodou, znovu se prodlouží a zelená část rostliny se vysune na povrch. U menších požárů se kaktusy stačí ochránit hustou pletení nehořlavých trnů (některé druhy rodu Mammillaria či Coryphantha) a dobrou strategií je i trsovitý růst – vnější stonky ochrání své vnitřní „bratříčky“ (Opuntia, Echinocereus ap.).

typu jsou srážky krajně nerovnoměrné, celý jejich roční úhrn často spadne během několika týdnů. V té době kaktusy rychle naberou vodu a podrží ji po zbytek roku, kdy panuje úplné sucho. Opačnou krajností jsou pouště v oceánicky ovlivněném podnebí, např. přímořské svahy v Chile. Téměř zde neprší, zato jsou tu po celý rok pravidelné mlžné a rosné srážky, zvané garua (viz obr. 2). Podnebí tohoto typu (garuaklima) je poměrně chladné a roční teplota je nižší než v téže zeměpisné šířce ve vnitrozemí – nepřesahuje 20 °C. Pro kaktusy je zde určitou výhodou i častá nízká a vrstevnatá oblačnost, která snižuje úroveň přímého slunečního záření, čímž výrazně omezuje odpar vody z listů a stonků rostlin (transpiraci).

1. Rozšíření čeledi kaktusovitých (Cactaceae) v Novém světě vyznačuje světle šedý odstín. Tmavší šedá pokrývá území, kde roste největší počet druhů kaktusů. Mimo Ameriku našlo svůj domov pouze několik odrodilců z rodu Rhipsalis. Jsou známy z jižní Afriky, Madagaskaru a Srí Lanky. Sbírka adaptací skrývající se pod obecným jménem „kaktus“ se zdá být velmi úspěšná. V posledních několika stech letech kolonizovala díky člověku řada kaktusů obrovské rozlohy celé zeměkoule. O tom si povíme podrobněji v některé z příštích částí seriálu.

podle C. Beckeberga: Das Kakteen Lexikon, Gustav Fisher Verlag, Jena 1966 © VESMÍR

http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 80, únor 2001

103

téma roku kaktusy

Začněme stejně jako v předchozím dílu triviálním konstatováním: kaktusy rostou na pouštích. A hned si řekněme, že to není pravda, přesněji řečeno je to pravda jen z malé části. V ryze pouštních podmínkách žije pouze asi 25 % druhů. Zhruba 70 % druhů obývá klimaticky příznivější oblasti; polopouště, suché stepi, opadavé lesy, travinná společenstva. A s kaktusy se lze běžně setkat i v tropických deštných lesích (zhruba 5 % druhů). Takže první paradox: i když základní morfologické a fyziologické adaptace kaktusů poukazují k životu v extrémně suchých podmínkách, vlhčí biotopy hostí více kaktusů než pravé pouště.

podnebí horkých pouští, Ciudad Lerdo, Mexiko

podnebí polopouští, Puebla, Mexiko

podnebí pobøeních chladných pouští, Iquique, Chile

25

20

20

18 16 14 12

20

teplota

20

12 8

15

4

84 82

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12

10

10 28 26 24

7 8 9 10 11 12 1 2 3 4 5 6

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12

oblast doplnìní zásob vláhy v pùdì

oblast vyuití vodních zásob v pùdì

oblast s nadbytkem vláhy

oblast s nedostatkem vláhy

2. Klimatické diagramy zachycující příklady ročního průběhu klimatu na pouštích, polopouštích a v suchých savanách. Diagram začíná na severní polokouli lednem, na jižní červencem. Tím je dosaženo lepší srovnatelnosti. Na levé svislé ose je vynesen výpar a srážky v centimetrech, na pravé svislé ose teplota a v případě lokality Iquique i relativní vzdušná vlhkost.

Početné adaptační vynálezy pouštních kaktusů (viz Vesmír 80, 43, 2000/1) odpovídají extrémnímu makroklimatu pouští. To ale neznamená, že by kaktusy mohly na poušti růst jen tak kdekoli. Největší šanci k životu mají tam, kde jsou drsné poměry makroklimatické zmírněny příznivějším mikroklimatem. Proto kaktusy dávají přednost prohlubním a závětrným svahům, místům, kde je alespoň část dne stín a kam padá rosa. Rostou často ve spárách a skalních puklinách, kde se déle udržuje vláha a na rychle chladnoucím kameni se sráží rosa. Využívají dokonce hygroskopické horniny, které nasávají mlhu či rosu. Jsou však i pouštní stanoviště, kde voda není vůbec – neprší tam, není tam mlha, rosa ani podzemní voda. Tam neroste nic. Ani kaktusy. Polopoušť není půlka pouště Oproti „pravým“ pouštím jsou podmínky v polopouštích daleko méně drsné. Srážky jsou tu mnohem vyšší (asi 250–400 mm ročně) a jsou rozloženy do delšího období. Zdejší vegetace je rozvolněná a moPOUŠTĚ UPROSTŘED DEŠŤŮ Daleko na východ od města Hermosillo se začínají z přímořských rovin zvedat první nevysoké vrcholky pohoří Sierra Madre Occidental, masivu, který se táhne od severozápadu na jihovýchod celým Mexikem. Přejedete-li první hřebeny a vystoupáte-li trochu výš do hor, ocitnete se v kraji, který na první a možná i druhý pohled připomíná kopečky leckteré středoevropské vrchoviny. Rostou tu borovice promíchané občas nějakým dubem či jiným listnáčem. V okolí vesnic a městeček je hojně pastvin a luk, na nich ovce a opodál pila obklopená haldami čerstvých prken a trámů. Často a vydatně tu prší. Část roku je dost zima; kulich či svetr není zbytečná výbava a silničáři několikrát v roce použijí sněhové frézy. Prostě taková Českomoravská vrchovina, ve vyšších polohách snad poněkud drsnější Šumava. Jen údolí bývají hlouběji zaříznutá, stráně skalnatější, bystřiny dravější a lidé se víc podobají Indiánům, než jak by se slušelo v okrese Žďár nad Sázavou. Vyrazit do takových míst za kaktusy se laikovi může jevit jako pořádný nesmysl. Právě sem však je třeba se vypravit, chcete-li spatřit nepříliš dlouho známou a velevzácnou krásku zvanou Mammillaria saboae var. haudeana (nebo také podle původního popisu Mammillaria haudeana). Šťastlivců, kteří na ní v přírodě spočinuli zrakem, je nemnoho. Je to takový mrňous mezi kaktusy, spíš ochmýřená než otrněná

104

20

rvv

15

10

periodické suché savany, Cuiaba, Brazílie

Podle J. Végnera: Úvod do klimatologie, 1987 © VESMÍR

VESMÍR 80, únor 2001 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir

7 8 9 10 11 12 1 2 3 4 5 6

teplota vzduchu [°C] potenciální výpar [cm] relativní vlhkost vzduchu (rvv) [%] sráky [cm]

zaikovitá, střídají se otevřené plochy s hustšími porosty. Převládají prutnaté keře a keříky, buď tvrdolisté (Larrea tridentata, Prosopis glandulosa), nebo opadavé, s listy trvajícími jen přes nejvlhčí období. Velmi hojné jsou také sukulenty – kromě kaktusů např. rod Agave, Yucca, Beaucarnea, Hechtia, Fouquieria aj. Kaktusy doznaly největší druhové rozmanitosti právě v polopouštních oblastech od Colorada po Argentinu. Když jdeme polopouštní vegetací, překvapí nás četné druhy rostoucí v nápadně pravidelných vzdálenostech od sebe. Speciálně to platí pro velké druhy kaktusů (např. Echinocactus platyacanthus, Cephalocereus hoppenstedtii, Cephalocereus senilis, Ferocactus rectispinus, Neobuxbaumia mezcalensis aj.). Mnohdy ta pravidelnost připomíná spíše vysázenou zahrádku než původní společenstvo. Příčinou jevu je konkurence. I zde – jako v každém společenstvu – rostliny mezi sebou neustále soutěží o přežití (a dokonce víc než zvířata – zvíře se vyhne, kdežto rostliny žijí v trvalé zákopové válce). Limitujícím faktorem, o nějž se tu soutěží, je hlavně voda. Jak už víme z minula, sporé nadzemní hmotě pouštních rostlin často odpovídají velké, silně větvené kořeny, jimiž si rostliny vytvářejí odstup a vzájemně se drží v šachu. Konkurence tedy má přímý vliv na rozmístění a hustotu jedinců. Jen u malých druhů kaktusů není efekt kulička velikosti cucavého bonbonu. Kolenovka, jak říkají zkušení terénní kaktusáři. Abyste ji vůbec našli, musíte hezky na kolena, pěkně po čtyřech popolézat mezi borovicemi a očima i prstíky prohrabávat kamínky a spadané listí. I přesto, že „haudeána“ roste v jehličnatých a smíšených lesích severomexických hor, je to vpravdě rostlinka suchomilná a na extrémní stanoviště uvyklá, jak se na pořádný kaktus sluší a patří. Osídluje výhradně skalnaté, dobře osluněné plotny. Když trochu naprší, v prohlubních plochých kamenů se zadrží voda a rostlinky doslova zatopí. Jakmile však vysvitne slunce, kaluže rychle vysychají a kameny se rozpálí jako na opravdové velké poušti – ani dotknout se jich nedá. Kořeny není kloudně kde zapustit a se stále rostoucí koncentrací solí z opakovaně se odpařující vody bude jistě také problém. Takové podmínky dokáže přečkat jen nemnoho jiných rostlin. Ponaučení z bajky je jediné: Poušť nemusí být jen to obrovské, rozlehlé území táhnoucí se takřka celým předlouhým státem Chile nebo pokrývající bezmála půl Afriky. Nepohyblivé rostlině je celkem jedno, na jak velké poušti roste. Pouští ve smyslu extrémně suchého a neúživného biotopu může být i jen jediný kámen na jinak úrodných vlhkých lukách. Anebo, jak jsme ukázali na jiném místě, třeba větev pralesního velikánu v deštném lese, kde přitom denně prší tak, že se z toho normální člověk skoro zblázní. pH

O slovnících česko-anglických

JAROSLAV PEPRNÍK

Americký občan A. C. obdržel od své pojišťovny potvrzení, které si sám přeložil pomocí anglicko-českého slovníku a zaslal ho jako přílohu své žádosti Generálnímu konzulátu České republiky v New Yorku. Anglický dopis zněl:

S ohledem na: Anthony Capalbo Společenský Bezpečí Číslo: … Datum od Narození: … K koho ono Mařenka týkat se: Prosím poznámka ten A. C. jest jeden závislý od Attilio Capalbo a jako takový bude mít úplný lékařský krytí pro úplný období on bude být doma Čech republika pro Storeworker’s Security Plan. Velmi věrni váš, …

pověď „Slova, slova, slova!“ Byla to odpověď věcně správná, i když neznamenala, že by si Hamlet četl ve slovníku. Dnes však zůstaneme u slov, respektive u slovníků, a téma si ještě zúžíme na slovníky česko-anglické. Každého Čecha asi překvapí, že česko-anglický slovník byl vydán dříve v USA než v Čechách. Autorem tohoto prvního česko-anglického slovníku byl pozoruhodný muž Charles Jonáš, rodák od Kutné Hory. Jako posluchač techniky musel kvůli protihabsburské činnosti uprchnout z Rakouska-Uherska. Do USA přišel r. 1863 ve věku 23 let. Brzy se stal redaktorem týdeníku Slavia, který byl vydáván ve Wisconsinu v městě Racine, kde žila velká česká komunita. Angličtinu zřejmě zvládl rychle, protože už za rok vydal jazykovou příručku a o rok později další, Česko-anglický tlumač. Práce na slovníku skončila jeho vydáním r. 1876. Jonáš také napsal učebnici češtiny Bohemian Made Easy. Jelikož měl pocit, že pro angličtinu již vykonal dost, začal se věnovat politice. Právě díky svým dobrým znalostem angličtiny měl příležitost vyniknout. Vypracoval se až na senátora Wisconsinu a r. 1885 byl Demokratickou stranou jmenován americkým konzulem v Praze. Vznikla tak delikátní situace, protože v Praze mu stále hrozil starý zatykač a bylo třeba zákulisního jednání mezi Washingtonem a Vídní. Jonáš zastával ještě další dvě diplomatická místa, v Petrohradě, a poté v Crefeldu (v Německu). Tam r. 1896 v depresi z nevyléčitelné choroby spáchal sebevraždu. Podle svého

Toto je drastický příklad toho, kam až může slovník zavést osobu jazyka neznalou („May“ s velkým „M“ skutečně znamená buď „Mařenka“, nebo „květen“). Slovník je totiž soubor slov s více významy. Každý text se skládá ze slov, ale kromě pojmenování substancí, kvalit a dějů se v něm uplatňují ještě zákonitosti o usouvztažnění lexikálních jednotek. Když se Polonius zeptal Hamleta procházejícího se s knížkou v ruce „Co to čtete, mylorde?“, dostal od-

Prof. PhDr. Jaroslav Peprník, CSc., (*1927) vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Od r. 1954 působí na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde se zabývá anglistikou a amerikanistikou. Přednáší lexikální sémantiku, varianty angličtiny ve světě a od r. 1990 i historicko-kulturně zeměpisný rozbor Británie a USA. Je autorem Slovníku amerikanismů. Jeho nejnovější velká práce vyjde pod titulem Anglie očima české literatury od středověku po rok 2000 (v tisku).

Další místa pro kaktusy

Re: Anthony Capalbo SS Nr (= social security number): … DOB (= date of birth): … To Whom It May Concern: Pursuant to our records, please be advised that while traveling in the Czech Republic, the above referenced is a covered dependent of Attilio C., who received health care benefits under the provisions of the Storeworkers Security Plan. Very truly yours, … Pan A. C. zaslal na konzulát volný překlad v této podobě:


105

NAD KNIHOU

V přírodě obsadily kaktusy i spoustu jiných biotopů. Lze je objevit v savanové vegetaci s převahou vytrvalých trav (mexický pastizal, jihoamerická llanos a campos), kde však jsou oproti polopouštím již vzácnější a druhově chudší. Ve Střední Americe se kaktusy vyskytují také v ekosystémech tropického poloopadavého a opadavého lesa (bosque tropical subcaudicifolio a bosque

tropical caudicifolio). Obzvláště druhý typ ovšem příliš neodpovídá naší představě lesa, jelikož je tvořen jen řídce zapojenými nízkými a keřovitými stromy (např. rodu Bursera, Lysiloma divaricata, Ceiba aesculifolia, Acacia cymbispina). Přesto je podrost těchto lesů poměrně stinný. Najdeme zde zejména sloupovité kaktusy rodů Neobuxbaumia a Pilosocereus, které dorůstají výšky několika metrů, a tím si zajišťují přístup ke světlu. Výskyt kaktusů v tropickém deštném lese je omezen hlavně na vršky stromových korun, kde příslušné druhy rostou jako epifyty. Prší tu sice stejně často a vydatně, jako v celém pralese, ale po dešti vše rychle vysychá, půdy a živin je minimum, a tak vlastně zdejší podmínky nejsou zásadně odlišné od nejmizernějších pustin. Rostou zde především epifytické rody Rhipsalis, Epiphyllum a Schlumbergera (do posledního rodu patří náš oblíbený „vánoční kaktus“). Jejich stonky nejsou typicky kulovité, ale spíše ploché, méně sukulentní. Někdy proto bývají nesprávně označovány jako „listové kaktusy“. Jinou životní formou pralesních kaktusů jsou šplhavé liány (které ovšem mohou navíc rovněž růst epifyticky) – typickým představitelem je rod Hylocereus nebo druh Selenicereus grandiflorus (známý jako „královna noci“). o

příliš patrný (např. u rodu Turbinicarpus). Jejich početné populace rostou i na velmi omezené ploše (až desítky jedinců na čtverečním metru). Lokální rozdíly podmínek jsou zde už tak silné, že pravidelnost rozmístění ruší. Na mezidruhové úrovni však fungují vztahy jemnější než pouhá tupá a tvrdá konkurence. Kupříkladu semenáčky obřího kaktusu saguaro (Carnegiea gigantea, viz snímek v minulém čísle na s. 44) musí růst několik prvních let ve stínu jiného keře či vzrostlejšího kaktusu. Růst semenáčků je však v prvních měsících a letech života překotný. Sloupovité kaktusy už po prvních dvou či třech letech dosáhnou výšky přes půl metru, což je velikost, která jim již dovoluje poměrně bezproblémové přežití.

NAD KNIHOU

přání byl pochován ve vlasti (v Praze na Olšanech). V Racine mu byl odhalen pomník. Před několika lety život Charlese Jonáše zaujal amerického badatele, který se rozhodl sepsat jeho životopis.1) V předmluvě k svému slovníku Jonáš uvádí: Kniha tato jest prvým pokusem o sestavení slovníku česko-anglického. Jestiť prolomením nové půdy – brejkováním, jak říká rolník česko-americký. Porovnámeli jej s dnešním slovníkem, vyjde najevo několik specifičností, a to: hojnost slov německých (frisér, štempl, štrikovat, šutr, štuclík) a zastaralých (chorobnice, poptavárna, korkotah místo nemocnice, zprostředkovatelna, vývrtka), uplatnění anglo-americké reality pro překlad českých výrazů (bačkora – moccasin, štrúdl – pudding) a množství lidových nadávek a emocionálních výrazů (ferina, fiflena, fouňa, hňup, chrapoun, neruda, nimra, zunkal atd.). K tomu autor v předmluvě omluvně poznamenal: Nepsal jsem slovník pro školy a žáky, nýbrž pro život náš českoamerický a praktické jeho potřeby. První slovník na české půdě (v Americe Jonáše následovali F. B. Zdrůbek a A. M. Soukup) vytvořil profesor Karlovy univerzity a germanista Vilém Mourek. Anglistika tehdy ještě neexistovala, pouze lektorát praktického jazyka. Mourek (mimo jiné autor Dějin anglické literatury) se k zájmu o angličtinu dostal pravděpodobně díky své skotské manželce. Přestože při takové vazbě na Británii bychom mohli čekat, že profesor do vlasti své ženy často zajížděl, navštívil tuto zemi za celý život jen třikrát. Poprvé byl poslán do Oxfordu, aby přepsal rukopis Dalimilovy kroniky, uložený v tamní univerzitní knihovně. Dvakrát pak tuto zemi navštívil jako delegát na oslavy výročí dvou skotských univerzit (v Glasgowě a Aberdeenu). Zde je na místě vysvětlit, že angličtina a anglistika se skládají ze dvou větví: praktické a akademické. Každá má kořeny jinde. Praktickou znalost jazyka si v Americe zdokonalili všichni první lektoři angličtiny na univerzitě v Praze: J. V. Sládek, V. A. Jung, A. Osička. Akademická anglistika jako odvětví moderní filologie má kořeny ve Skotsku. Tato protestantská země byla totiž cílem českých evangelíků (včetně Českých bratří), neboť ti doma neměli možnost studovat teologii. Své zážitky z jednoho roku v Edinburgu výstižně popsal Jan Karafiát v knize Paměti spisovatele Broučků. Zakladatel anglistiky a její první profesor na Karlově univerzitě Vilém Mathesius jako chlapec chodil na hodiny angličtiny na evangelickou faru. Vraťme se ještě k životním osudům prvních pražských lektorů. Josef V. Sládek strávil v USA tři roky. Nejprve se domníval, že mu reportáže psané pro české noviny uhradí pobyt, ale brzy zjistil, že s tím nevystačí. Musel tedy pracovat manuálně, takže Ameriku poznal opravdu důkladně. O to překvapivější je, že Sládkova učebnice angličtiny (1872, definitivní vydání 1891 jako Průpravná mluvnice anglického jazyka) neobsahuje nic z jeho amerických zážitků, články jsou přejímány z literatury (o Kolumbovi, Longfellowova báseň apod.). Zřejmě nezvládl praktickou angličtinu natolik, aby si mohl sám napsat texty učebnice – ostatně dialogy přejímal z učebnice Jonášovy. Avšak anglicko-český slovník se mu stal společníkem téměř na celý život, protože navíc k svým učitelským povinnostem (na filozofické fakultě, na technice a na obchodní akademii) překládal Shakespeara. Kromě Sládka dosud žádný jedinec nepřeložil Shakespeara celého (více než třicet her). 1) Chrislock Carl Winston: Charles Jonas (1840–1896): Czech National Liberal, Wisconsin Bourbon Democrat. Filadelfie: Balch Institute Press; Londýn; Cranbury N. J. Associated University Presses, 1993.

106


Václav Alois Jung (1858–1927) žil v USA dvacet let. Působil zde jako úředník pojišťovny a redaktor krajanského tisku, takže současnou angličtinu dobře zvládal. Jeho životním dílem se stal Slovník anglicko-český. Česko-anglický slovník (2 svazky) dokončili tři autoři až po jeho smrti. Antonín Osička (1888–1949) se původně z USA, kam emigroval, nemínil vrátit. Žil tam již dvanáct let, když vzniklo samostatné Československo. Tehdy neodolal nabídce a nastoupil na lektorské místo v Praze. Za druhé světové války byl používán jeho česko-anglický slovník Unicum. Po válce se Osička spojil s profesorem Poldaufem a společně vydali anglicko-český slovník, který sloužil až do éry Josefa Fronka. Své americké zkušenosti vypsal Osička v románu dosti levicového zaměření V zemi dolaru (1925). Jeho americké zázemí však po únoru 1948 platilo kádrově více než jeho levicovost, takže rok poté, zlomen, zemřel. Česko-anglický slovník Ivana Poldaufa (1915–84) vyšel nejprve v kratší verzi (zelený svazek) a později ve značně rozšířené podobě (červený svazek), která byla revidována rodilým mluvčím (prof. Robertem Pynsentem z Univerzity v Londýně). Slovník obsahuje řadu lingvistických nápadů, zejména v řazení sloves a jejich předponových variant. Byl však psán v době, která angličtině nepřála. Sám Poldauf do Anglie cestovat nemohl, denní britský tisk byl u nás tehdy zakázán (noviny vždy bývají zdrojem novinek v jazyce) a co týče rozsahu, byl autor omezen nakladatelstvím. Ve snaze dostat do povoleného rozsahu maximum vytvářel hesla, která byla graficky málo přehledná. Snaha odstranit tuto nepřehlednost se projevila volbou vhodnějších typů písma ve třetím vydání slovníku (WD Publications, 1996). Jako slovníky nové generace vystupují díla a produkce nakladatelství LEDA, Anglicko-český slovník (1996) a Velký česko-anglický slovník (2000). Jsou plodem asi desetileté intenzivní lexikografické práce. Je třeba připomenout, že slovník jako dílo jednoho člověka se stává věcí minulosti. To je snad možné u speciálních slovníků (např. Slovník amerikanismů) nebo u odborných slovníků (geologických, obchodních, právnických apod.), ne však u slovníků obecných. Všechny první slovníky byly sice „one-man job“ (první pořádný výkladový slovník byl dílem Samuela Johnsona koncem 18. století), ale v anglo-americkém světě byl posledním autorským slovníkem Hornbyho Advanced Learner’s Dictionary po r. 1960. U nás si úctu zasluhují též Josef Hais a Břetislav Hodek. Jejich třísvazkový Velký anglicko-český slovník (Academia, Praha 1984) byl později rozložen do čtyř dílů. Na západě dnes na výkladových slovnících pracují velké týmy (Longman, Collins, Oxford UP, Cambridge UP), které využívají rozsáhlé počítačové databáze. Češi dosud nemají anglicko-český slovník, v němž by bylo možno najít všechna slova, která se vyskytují např. v londýnských Timesech. Jelikož kromě politických, hospodářských a kulturních zpráv tento deník obsahuje rozsáhlé lexikum z přírodních věd (pravidelné sloupky Nature Notes informují, které rostliny, hmyz a ptáky lze v přírodě vidět v daný měsíc, zahrádkářské hlídky radí, jak pěstovat okrasné rostliny), vyskytují se tu desítky jmen, jež v našich slovnících nejsou zastoupena. V závěru roku 2000 se představil Velký česko-anglický slovník Josefa Fronka z katedry slovanských jazyků a literatury univerzity v Glasgowě. V uváženém výběru pokrývá slovní zásobu češtiny 20. století, včetně knižních archaizmů a aktuálních novotvarů (neologizmů) a štědře cituje i ustálená slovní spojení. Na-

příklad heslo „vesmír“ (universe, cosmos, outer space) zahrnuje spojení „rozpínající se v., alternativní v., dobývání v-u, střed v-u, lety do v-u, výzkum ve v-u, teorie ustáleného v-u, spojit se ve v-u. Autor usnadnil užívání slovníku několika způsoby: 1) Stručná charakteristika významového odstínu pomáhá vybrat z řady sobě blízkých významů ten pravý, tj. ekvivalentní významem i stylem (u termínů se uvádí obor). 2) Citování konkrétních kontextů rovněž zvyšuje přesnost volby anglického ekvivalentu. 3) Velmi dobře čitelný typ písma, použití dvou barev a organizace textu na stránce jsou skutečně userfriendly. Tabulky s přehledem české gramatiky na 15 stranách byly již pochváleny britskými uživateli, kteří zápolí s češtinou. Adjektivum „Velký“ v názvu slovníku nepřehání – je to 1597 stran velkého formátu, s hesly od „a“ po „žvýkat“. Samotné „a“ má 22 řádků, nepočítaje „á“ (citoslovce). Česko-anglický slovník ještě nedostatečně pokrývá frazeologii, která dnes sice zní zastarale, avšak překladatel starší literatury ji potřebuje znát. Např. nasadit komu co do hlavy, tj. nějaký znepokojující nápad, má v češtině k dispozici varianty mouchu, myši, brouka, blechu, veš, škvora, štíra, pavouka, červa, brundibára, bubáka, strašáka (viz Český slovník věcný a synonymický, sv. III, s. 141). Poldauf

v česko-anglickém slovníku uvádí šest českých variant se dvěma anglickými ekvivalenty: Put a bee in a sb’s bonnet, set sb thinking. Fronek registroval jen „brouka“ a má dva ekvivalenty: put ideas into sb’s head a sow the seeds of doubt in sb’s mind. Obdobně bohatá je čeština např. na vyjádření pojmu „mít štěstí“ – třicet rčení typu od běžnějšího kvete mu pšenice až po neběžné jelito na střechu hodí a spadne mu šunka. Zatímco výkladový slovník lze importovat a dá se kombinovat při užití se slovníkem anglicko-českým, česko-anglický slovník se nedá ničím nahradit. Nevychází často, protože představuje velké pracovní úsilí a osobní obětavost autorů. Mluvím-li o obětavosti, vybavuje se mi příběh britského profesora Jamese A. H. Murraye, jednoho z editorů velkého historického (oxfordského) slovníku angličtiny. Za 1. světové války si dával zasílat z tiskárny obtahy stránek na frontu a v zákopech v pauzách mezi střelbou prováděl korektury. V době míru celý den sestavoval hesla slovníku a po večerech četl knihy, hledaje výrazy, které se do slovníku ještě nedostaly. Ne nadarmo dr. Johnson definoval lexikografii jako dřinu. Naproti tomu dobré dílo je odpovědí na žádost Josefa Jungmanna, který před více než 150 lety řekl: „Každý vzdělaný národ má pečovati o své slovníky.“ A sám tomu šel příkladem. ¨

PAVEL HARTL, HELENA HARTLOVÁ: Psychologický slovník Portál, Praha 2000, 774 stran, náklad a cena neuvedeny

BOHUMIL GEIST: Psychologický slovník nakl. Vodnář, Praha 2000, 430 stran, náklad a cena neuvedeny

Důležitou příručkou každého vědního oboru je jeho příslušný slovník. Je vždy především sbírkou dané vědní terminologie. Proto je jeho sestavení, které vychází ze srovnávacích studií reprezentativních cizojazyčných slovníků daného oboru, velmi náročné. Slovník musí poskytovat všechny důležité termíny daného vědního oboru, musí být terminologicky dostatečně diferencovaný, nesmí být směšován s encyklopediemi a termíny, které přináší, musí být pregnantně vymezeny. V psychologii, kde se stále objevuje velká nejednotnost ve vymezování klíčových pojmů (např. motivace, myšlení, osobnost) a kde velmi často chybí jejich přesné definování, je sestavování slovníku zvláště obtížné. Od r. 1993 měli zájemci o psychologii k dispozici dobře sestavený a obsahově bohatý slovník Pavla Hartla, který vyšel v několika dotiscích a byl velmi oblíben nejen u psychologů, ale i u příbuzných oborů. Nyní vyšla podstatně rozšířená verze tohoto slovníku, jehož spoluautorkou je Helena Hartlová, manželka P. Hartla. Téměř současně vyšel v nakladatelství Vodnář psychologický slovník Bohumila Geista. Oba slovníky nepochybně znamenají obohacení české psychologické literatury. Snesou srovnání s reprezentativními cizojazyčnými slovníky (např. se stále vydávaným německým slovníkem F. Dorsche nebo s anglickým nedávno znovu vydaným slovníkem A. S. Rebera). Také Geistův slovník je značně rozšířeným vydáním jeho psychologického slovníku z r. 1970, který tehdy vyšel jen jako účelová publikace. Srovnáme-li slovník manželů Hartlových s Geistovým slovníkem, všimneme si především zásadního

MILAN NAKONEČNÝ

rozdílu formálního: slovník manželů Hartlových má asi dvanáct tisíc hesel, tj. téměř šestkrát tolik co slovník Geistův, z toho téměř dvě stě hesel hlavních v rozsahu delšího odstavce. Na rozdíl od Geistova slovníku není k heslům připojena bibliografie, avšak ke slovníku manželů Hartlových je připojen obsáhlý přehled základních údajů o významných českých, slovenských a světových psycholozích. Skromně zde není uvedeno jméno P. Hartla, který ovšem mezi nejvýznamnější české psychology patří. Slovník manželů Hartlových je také terminologicky diferencovanější: např. termín agnozie je spojen s osmi dalšími rozlišujícími hesly, jako např. agnozie ideační, agnozie asociativní a další. V Geistově slovníku nacházíme pouze heslo agnozie, které všechny její varianty nevyčerpává. Mnoho hesel Geistova slovníku je podáno velmi obsáhle. Ve slovníku manželů Hartlových mají větší rozsah pouze klíčová hesla (osobnost, psychologie, učení). V tomto slovníku je také u každého hesla uveden jeho anglický název. Koncová bibliografie zahrnuje jen vybraná díla lexikální a encyklopedické povahy, zatímco Geistův slovník je ukončen přehledem převážně knižní bibliografie v rozsahu sedmdesáti šesti stran. Velkou předností slovníku manželů Hartlových je, kromě pečlivé terminologické diferenciace, pregnantní formulování pojmových významů hesel, které vyplývá jednak z dlouholeté úspěšné pedagogické činnosti P. Hartla, jednak z překladatelské činnosti H. Hartlové. Čeští psychologové, pracovníci profesí pomáhajících lidem, pedagogové a další zájemci o psychologii měli až do prvního vydání psychologického slovníku doc. Hartla v r. 1993 jen Stručný psychologický slovník (1986, slovenský překlad ruského originálu z r. 1985) a co do počtu hesel velmi redukovanou knihu Psychologie. Lexikon základních pojmů W. Smidbauera (překlad německého originálu, který vydalo nakl. Naše vojsko r. 1994). Nyní mají k dispozici dva informativhttp://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 80, únor 2001

107

NAD KNIHOU

Dva psychologické slovníky

ní slovníky, které přinášejí rozsáhlý přehled odborné psychologické terminologie. Slovník manželů Hartlových je svým velmi zdařilým způsobem zpracování určen širokému okruhu zájemců a odborným pracovníkům plně nahradí i cizojazyčné reprezentativní psychologické slovníky. ¨ MARTIN GOJDA: Archeologie krajiny. Vývoj archetypů kulturní krajiny

NAD KNIHOU

Academia, Praha 2000, 238 stran, 84 černobílých i barevných obr., grafy, tabulky, obsáhlý poznámkový aparát, reprezentativní seznam literatury, souhrny v češtině, němčině a angličtině, váz., cena a náklad neuvedeny

M. Gojda sice není první, kdo se v úvodu pokusil nastínit vývoj archeologie, jeho text je však originální tím, že srovnává střední Evropu s Anglií a Dánskem. Ukazuje, jak se v důsledku odlišného společenského, kulturního a ekonomického vývoje v různých zemích lišil i vývoj archeologie. Je rozdíl v mentalitě lidí žijících s pravěkými megalitickými monumenty před očima a těch, kteří jsou odkázáni na náhodné nálezy památek ukrytých pod zemí. Archeologie krajiny je poměrně mladý obor, a proto se autor v přehledu neomezuje na líčení vývoje, jehož aktéry a pamětníky již spolehlivě umlčela smrt, ale hodnotí i poválečný vývoj. Nevyhýbá se kritice tradiční typologické artefaktuální archeologie a seznamuje čtenáře i s novějšími přístupy (s analytickou archeologií D. L. Clarka, procesuální archeologií L. Binforda či postprocesuální archeologií I. Hoddera). Stručný, věcný, přehledný, a hlavně srozumitelný text ocení nejen profesionální badatelé a studenti archeologie, na něž se autor v úvodu výslovně odvolává. Milovníkům tabulek a grafů doporučuji obr. 7, který Koncentrovaná struktura osídlení v nížině okolo Hannoveru v Německu. Současná podoba kulturní krajiny je výsledkem dlouhodobého vývoje, kontinuity a změn. Struktura osídlení má většinou původ ve středověku a mnohdy vychází z dob ještě starších.

108


shrnuje vývoj archeologie od počátku po dnešek. Cenný je rovněž nástin současné struktury našich i mezinárodních archeologických institucí. l Archeologie a krajina předků. Od antické bukolické krajiny vede autorova cesta přes krajinu středověkou a racionální i romantickou krajinu novověkou až k postmoderním tezím typu „krajina jako tekutá mozaika“ (viz Jiří Sádlo, Vesmír 77, 96, 1998/2). Ústředním pojmem je „paměť krajiny“ (viz též Jan Klápště, Vesmír 76, 343, 1997/6). M. Gojda se opět vrací k Anglii a vysvětluje, proč se v zemích s megalitickými památkami archeologové zajímali o vývoj krajiny již od 16. století. Zvláštní kapitola je věnována britskému badateli O. G. S. Crawfordovi (1886– 1957). Kromě Velké Británie řadí M. Gojda k velmocím krajinné a environmentální archeologie skandinávské země, Německo a Španělsko. Tento oddíl je poněkud nahuštěn informacemi. Po seznámení s významovými nuancemi mezi archeologií environmentální, krajinnou, terénní, prostorovou, mimosídlištní aj. následuje přehled přírodních a společenských oborů, s nimiž archeolog studující krajinu spolupracuje: ekologie, botanika, geologie, geomorfogie, klimatologie, sociální, historická a sídelní geografie, kartografie, toponomastika a GIS (geografické informační systémy, využívající moderní výpočetní techniku). Z metod archeologické prospekce M. Gojda věnuje nejvíce místa „své“ letecké archeologii, resp. dálkovému průzkumu země (viz Vesmír 79, 337, 2000/6), zmiňuje se však i o dalších (fyzikálních a chemických) metodách studia podpovrchových jevů. Zabývá se také nejstaršími a technicky nejméně náročnými metodami archeologické prospekce: sběrem artefaktů na zoraných polích a dokumetací zaniklých plužin i dalších antropogenních reliktů viditelných na povrchu (valů, příkopů ad.). Tuto méně snadnou část knihy by měl čtenář prostudovat, chce-li správně pochopit závěrečné partie.

* Knihu jsem četl v době, kdy jsme se studenty obecné antropologie v lesích na Tachovsku (mezi Planou a Černošínem) hledali relikty zaniklé zemědělské krajiny, v níž se roku 1647 po tři týdny odehrávaly boje švédské a císařské armády (viz též Vesmír 79, 17, 2000/1). Nachodili jsme desítky kilometrů, nalezli, zaměřili a zakreslili kilometry mezí a zaniklých cest – a po večerech společně četli Gojdovu Archeologii krajiny. Ideálnější situaci pro její četbu si snad ani nelze představit. Škoda jen, že se příliš nehodí k tomu, aby si ji člověk přibalil do rance a podle potřeby v ní zalistoval na louce, na poli nebo v lese. Přimlouvám se proto za další (paperbackové) vydání.

Trojnásobný příkop pravěkého stáří u Hrušovan nad Jevišovkou v okresu Znojmo. Teprve využití leteckého průzkumu (viz Vesmír 79, 337, 2000/6) přineslo zásadní průlom do představ archeologů o tom, jak často byl v pravěku ohrazován prostor. Ještě v nedávné době jsme tento fenomén považovali za typický pro západoevropské prostředí. Dnes víme, že i po krajině střední Evropy jsou roztroušeny stovky hrazení vymezujících různě velké plochy jednotlivými i vícenásobnými příkopy. Oba snímky © Martin Gojda

ské, je dáno nejen odlišným charakterem zemědělské a lovecké krajiny a rozdílným časovým odstupem, který nás dnes od těchto krajin dělí, ale také výběrem metod studia, které nám „nasvětlují“ odlišné složky a vrstvy (archetypy) krajiny. Toho si je však autor vědom a svou knihu koncipuje jako úvod do problematiky. Záměr „předložit knihu poučnou a zároveň atraktivní“ se mu vskutku podařil.* Václav Matoušek, Fakulta humanitních studií RICHARD DAWKINS: Unweaving the Rainbow. Science, Delusion and Appetite for Wonder Houghton Mifflin Company, Boston & New York 1998, 352 stran

O čem je klasický Dawkins, to už asi řada čtenářů ví. Vše se točí kolem toho, jak Slepý hodinář (1986) selektuje prostřednictvím Rozšířeného fenotypu (1982) Sobecký gen (1976). I další dvě knihy – Řeka z ráje (1995) a Výstup na horu nepravděpodobna (1996)** – jsou dobře napsány, ale autor v nich jen přežvykuje to, co napsal (mnohdy lépe) už dřív. Po těchto relativně slabých výtvorech jsem od Rozplétání duhy nic moc nečekal a kniha ležela na poličce půl roku nepovšimnuta. Už první řádky však dávaly tušit, že neoprávněně. Pokud jde o styl, je tato kniha asi nejvybroušenější Dawkinsovou prací. Důvodem je jistě i snaha o to, aby z textu tolik nevyčnívaly desítky citátů básní J. Keatse, W. Blakea a dalších. Že by se známý „cynik a redukcionista“ dal na stará kolena na opěvování krás ** Recenze tří posledně jmenovaných knih viz Vesmír 78, 218, 1999/4; 75, 343, 1996/6; 78, 435, 1999/8.


109

NAD KNIHOU

l Archetypy evropské kulturní krajiny. Po seznámení s termíny (výšiny – nížiny, mořské pobřeží, zapojený les, sídelní zóny) následují základní typy lidských areálů v krajině: zemědělské zóny, města, fortifikace, kultovní areály, exploatační – výrobní areály. Necelé dvě desítky stran věnoval M. Gojda shrnutí výsledků archeologického studia krajiny: schéma čtyř vrstev (archetypů) viditelných v současné evropské krajině. Rozlišení pravěké, římské, středověké a novověké krajiny se jistě v budoucnu dočká dalšího chronologického a regionálního upřesňování. Jsem přesvědčen, že např. mezi krajinou neolitickou a krajinou doby bronzové bude časem možné shledat kvalitativní rozdíly odpovídající rozdílům např. mezi krajinou středověkou a současnou; důležité bude studium regionálního vývoje krajiny – např. archetyp římské krajiny nemá rozhodně celoevropský význam apod. Diskusi ovšem nepochybně vyvolá i chronologické vymezení předmětu Gojdovy knihy: neolit – současnost. Krajinu jako „lidský fenomén“, jako „určité vidění domova, vizualizaci nás samých v horizontu místa, které je vykrojeno, ve vztahu, k němuž rozumíme svému zde a nyní“ zcela určitě znali i lidé v paleolitu a mezolitu. V Čechách proto s pojmem krajiny musíme počítat téměř dva miliony let. Čtenáři doporučuji, aby si po přečtení posledního oddílu knihy osvěžil prostřední metodickou část. To, že nám posledních osm tisíc let zemědělské a průmyslové krajiny připadá zjevnější než stovky tisíc let předchozí krajiny lovecké a sběrač-

NAD KNIHOU

tohoto světa? Ale kdež! Klíčem ke knize je známá citace jedné z Keatsových básní, kde slavný bard smutní nad tím, jak Newton zničil krásu duhy tím, že její světlo „rozpletl“ na spektrální barvy. Keats se sotva mohl mýlit více, poznamenává Dawkins. Věřím, že uspořádaný vesmír, lhostejný k lidským předpojatostem, v němž má vše své vysvětlení, i když máme před sebou dlouhou cestu, než je najdeme, je krásnější a mnohem úžasnější místo než vesmír vyšperkovaný podle potřeby nevypočitatelnými kouzly. Hlavní myšlenka, kterou se snaží Dawkins propagovat, je jakási symbióza mezi vědou a poezií. Pochopitelně mu nejde o to, aby vědec v laboratoři blouznil o bledém svitu luny, nýbrž o to, aby se poezie inspirovala vědou, která jí může nabídnout víc zázraků než astrologové a jiní šarlatáni. Věda by se naopak mohla inspirovat poezií, tj. její poetickou představivostí a metaforičností. Ústředním tématem knihy je role vědy ve společnosti. Za obecný nezájem o vědu podle Dawkinse může to, čemu trefně říká anestetikum samozřejmosti a sedativum obyčejnosti. Na svět kolem sebe jsme tak zvyklí, že většinu lidí vytrhnou z otupělosti jen mimořádné a šokující události. Ty skutečné zázraky se však skrývají ve věcech, které máme denně na očích. Neschopnost si to uvědomit zřejmě vyvěrá ze známého etologického fenoménu habituace – na co si zvykneme, to nám pak připadá samozřejmé a brání nám v tom, abychom viděli „obyčejné“ zázraky. To se snaží Dawkins dokázat ve třech kapitolách, kde ukazuje, že pocit údivu naplněného posvátnou úctou, který nám může věda dát, je jedním z nejintenzivnějších zážitků, jichž je lidský duch schopen. Již tradičně Dawkins uvádí řadu nesmírně zajímavých pozorování a svůj úkol, alespoň podle mne, splnil na výtečnou. Po přečtení těchto kapitol snad bude čtenář souhlasit, že záhady neztrácejí své kouzlo tím, že je vyřešíme... často se ukáže, že řešení je krásnější než záhada sama (s. 41). V knize je věnována pozornost řadě závažných témat. Dawkins vtipně kritizuje vulgární popularizaci vědy v médiích, postmoderní kritiku vědy a nevyhýbá se ani problematice politické korektnosti: Z nějakého důvodu se řada lidí pohoršuje nad myšlenkou, že někteří jedinci jsou geneticky chytřejší než ti ostatní. Tomu ovšem nemohlo být jinak, když evoluce vedla k zvětšování velikosti lidského mozku. Není žádný důvod očekávat, že se fakta náhle změní jen proto, aby se přizpůsobila politicky korektní přecitlivělosti (s. 289). Dawkins dále reflektuje antropomorfizmus a hledání kořenů našeho morálního chování u primátů: Živočichové tady nejsou od toho, aby nám sloužili jako morální vzory. Jsou tu proto, aby žili a množili se (s. 211). Autorova kritika přebujelého paranormalizmu a mysticizmu v médiích může působit poněkud nepatřičně, dokud si ovšem neuvědomíme rozdíl v situaci u nás a „na Západě“. Kritika jasnovidek, astrologů, šarlatánů nebo třeba seriálu Akta X, který byl vysílán i u nás, se může zdát malicherná. Nemusím snad ale zdůrazňovat, jak mohutný vliv mají média na každého člověka – myslím si, že veškerá legrace končí v okamžiku, kdy se vědeckých pracovníků zeptá nikoli stáří, ale daňový poplatník (viz také Vesmír 78, 467, 1999/8). Při kritice paranormálních jevů se Dawkins pohybuje na velmi tenkém ledě a ví to – argumentovat tím, že je současná věda nedokáže vysvětlit, je naivní. Dawkins si je dobře vědom toho, že v nynější době se tyčí vědecká stavba na troskách teorií, které kdysi platívaly za neotřesitelné, a že za nějakých sto let nás budou mít za vědecké vetešníky, za povrchní bří-

110


dily, jak to hezky napsal někdy kolem roku 1900 španělský histolog a nositel Nobelovy ceny S. Ramón y Cajal ve své knížce Pravidla a rady k vědeckému bádání: Dogmatická nedůvěra ke všemu, co je neznámé a dosud nevysvětlené, není ctnost. Jak ale máme poznat, kdy je skepticizmus na místě a kdy jde jen o dogmatickou, netolerantní krátkozrakost? ptá se Dawkins. Jeho odpověď vychází ze dvou zdrojů. 1) Z třetího zákona A. C. Clarka: Jakákoliv dostatečně pokročilá technologie není odlišitelná od kouzla. To jistě platí. Opak tohoto zákona, tj. Jakékoliv tvrzení o kouzlu, které kdokoli kdykoli řekne, je nerozlišitelné od technologického pokroku v budoucnosti, však pochopitelně neplatí, resp. neplatí alespoň pro všechna taková tvrzení. 2) Z maximy D. Humea: Žádné svědectví není dostatečné k dokázání zázraku, pokud nejde o takové svědectví, jehož nepravdivost by byla větším zázrakem než to, co se snaží dokázat. Na základě pravděpodobnostní analýzy jevů pak Dawkins ukazuje, že mnohé „zázraky“ a „neuvěřitelné náhody“ jsou nutným důsledkem počtu příležitostí, kdy se daný jev může udát. Dawkins vystihl jádro problému paranormalizmu, když píše: Potřebujeme méně lapat po dechu překvapením a více přemýšlet (s. 147). Pokud lze mnohé „záhady“ vysvětlit na základě teorie pravděpodobnosti jako něco ne-nadpřirozeného, zůstává ještě jedna důležitá otázka: Proč mají lidé tendenci nechat se obalamutit šarlatány? Dawkins se domnívá, že hlavní příčinou je důvěřivost. Ta je samozřejmě silně adaptivní v dětském věku (je nutným předpokladem pro přežití dítěte a jeho začlenění do společnosti), ale pokud přetrvává do dospělosti, je přinejmenším nezdravá a škodí. (Dawkins to sice nezmiňuje, ale každého snad napadne souvislost s neotenií, viz Vesmír 76, 648, 1997/11.) Dalším zajímavým jevem je pověrčivé chování – od drobných rituálů při hře v kostky po oběti bohům. Proč se lidé chovají tak nesmyslně, proč nacházejí kauzální vztahy tam, kde nejsou? Problémem je to, že všichni podvědomě hledáme souvislosti a zákonitosti úplně všude – naše mysl je kauzální. Je však těžké navigovat mezi Scyllou rozpoznání zákonitosti tam, kde není, a Charybdou neschopnosti poznat zákonitost tam, kde je (s. 160). Proč mají lidé tak silnou tendenci k tomu prvnímu? Odpověď dlí v době kamenné: Naše ochota nechat se ohromit shodami náhod je možná vedlejším produktem toho, že naše divení je nastaveno na míru náhodnosti v malých společnostech o přibližně 150 lidech. Díky médiím se ale doslechneme o obrovském množství náhod, které by nám za normálních okolností zůstaly utajeny. V dnešní době máme také mnohem více příležitostí náhodné a zároveň překvapivé události zažít – netrávíme celý život okopáváním jednoho políčka se zeleninou, ale lítáme Boeingy kolem světa. Nutně v nás pak začíná hlodat podezření, že těch náhod je podezřele moc. Zcela zásadní roli zde hraje známý fakt, že všichni si pamatujeme např. náhodné setkání s člověkem, na kterého jsme právě mysleli, nebereme však v úvahu obrovské množství situací, kdy jsme na někoho mysleli, ale nepotkali ho (a naopak). Brilantně to vystihl americký psycholog P. Watzlawick: Prostřednictvím selektivní pozornosti se naše vidění světa stává sebepotvrzujícím. Kromě toho si myslím, že dalším důležitým faktorem by mohlo být to, že nerozpoznání existující zákonitosti má pro organizmus mnohem horší následky než „rozpoznání“ té neexistující. Selekce pak zákonitě musí preferovat mysl, která je „překauzalizovaná“. Jedna kapitola je věnována kritice literatury, kterou Dawkins nazývá bad scientific poetry. Dobrá vědecká

Život s epidemií

První silnice do vnitrozemí Nové Guineje byla dokončena před padesáti lety a otevřela drobným pěstitelům netušené obchodní možnosti, zejména vývoz pobřežního betelu, kokosových ořechů a jamů do horských oblastí ve vnitrozemí, a naopak vývoz brambor, batátů, paprik, cibule, kapusty a dalších horských zelenin z Vysočiny do nížin (viz též Vesmír 78, 314, 1999/6). Od té doby obchodní výměna jenom kvete, nicméně zatímco horalové podnikají dlouhé obchodní výpravy do cizokrajných nížin, kde prodávají své výpěstky a nakupují místní produkci k prodeji doma, obyvatelé nížin se omezují na obchodní transakce na tržišti, které je nejblíže jejich domovu. Horské populace se nadšeně vrhly do víru komerce a dalších kapitalistických aktivit vzápětí po prvním kontaktu s okolním, již převážně kapitalistickým světem ve 30. letech 20. století, kdežto pobřežní populace, vystavené jeho vlivům o celé století déle, tak

informace, kterou získává ze smyslových orgánů. Obě interpretace (kostka jakoby přecvakává do roviny před stránkou a za ní) jsou kompatibilní se smyslovým vstupem, ale obě „lžou“. Dawkins pak rozebírá další složitější a přesvědčivější halucinace, které mohly mít významný vliv na evoluci religiózních memů. Závěrečným tématem knihy je záhada velikosti lidského mozku. Dawkins se domnívá, že extrémní nárůst objemu lidského mozku by snad bylo možné vysvětlit mechanizmem „samoposilující se“ koevoluce mezi hardwarem (mozkem) a softwarem (řečí, čtením map, jemné koordinace pohybů ruky a memy), která je doplněna působením sexuální selekce. Před knížkou Rozplétání duhy jsem náhodou četl Adaptation and Natural Selection od G. C. Williamse, o němž se plným právem říká, že je „second only to Darwin“. Četba Dawkinsovy nové knihy mě vedla k otázce, jestli Dawkins není „second only to Williams“. Kniha je sice těhotná myšlenkami, ale její četba přesto není spojena s porodními bolestmi, ba právě naopak. Potěšilo mě, že Dawkins konečně po velmi dlouhé době napsal knihu, která se může směle zařadit vedle klasické „svaté trojice“ gen, fenotyp & hodinář. Knihu, kterou je radost číst. Tomáš Grim

VOJTĚCH NOVOTNÝ

dodnes činí jenom váhavě a vlažně. Prapříčinou tohoto do očí bijícího rozdílu, jenž má zásadní důsledky pro ekonomický a sociální vývoj jak horských, tak pobřežních společností, je mikroskopický krevní parazit Plasmodium. Tento parazit je původcem malárie, choroby přenášené komáry, jež je v novoguinejských nížinách všeobecně rozšířená a dodnes často smrtelná. Lidské

V domku ve vesnici Mambuan, ležící na severním pobřeží nedaleko Bogie, nepotřebujete koberec, postel ani matrace. Vše nahrazuje teplý bílý písek. Občas nasypete na podlahu novou vrstvu a je uklizeno. Váš klidný spánek pak hlídají duchové předků majitele domu. Mají to blízko, protože těla příbuzných jsou pohřbívána pod kůly, na nichž dům stojí. V popředí plodící chlebovník Artocarpus communis. ČLÁNKY VE VESMÍRU ZABÝVAJÍCÍ SE CHOROBAMI PŘENÁŠENÝMI KOMÁRY J. Chalupský: Nenápadné výročí, Vesmír 57, 247, 1978/8 J. Chalupský: Na co zemřel lord Byron, Vesmír 59, 348, 1980/11 P. Hošek: O „zbraňových systémech“ malarických plazmodií, Vesmír 73, 148, 1994/3 J. Chalupský: Příletištní malárie, Vesmír 73, 152, 1994/3 J. Chalupský: „Komárový“ Patrick Manson, Vesmír 73, 431, 1994/8 J. Chalupský: Žlutá zimnice, Vesmír 76, 31, 1997/1 Z. Hubálek: Viry přenášené komáry, Vesmír 78, 432, 1999/8


111

ESEJ

„poezie“ podle něj přispívá k pochopení tématu laikem. Naopak špatná vědecká „poezie“ prostřednictvím násilných analogií a neadekvátních metafor často zamlžuje a zkresluje. Nikoho asi nepřekvapí, že terčem kritiky se staly především některé eseje S. J. Goulda. Ve dvou kapitolách se autor vrací i ke své teorii sobeckého genu. Problém je zde vysvětlen tak jasně a jednoduše, že by se čtenář musel vzedmout k opravdu nevídaným intelektuálním nížinám, aby nepochopil, o co jde. Poslední část knihy se věnuje našemu vnímání světa. S využitím psychologické literatury Dawkins velice zajímavě ukazuje, jak mnohé silné smyslové zážitky (zjevení svatých, vidiny andělů či bohů) mohou vznikat jako vedlejší produkty uspořádání našeho mozku. Ten na základě velmi neúplného smyslového vstupu vytváří jakousi vnitřní virtuální realitu, která vzbuzuje iluzi celostního vnímání světa. Velmi ilustrativní je v tomto kontextu halucinace, ke které dochází při sledování tzv. Neckerovy krychle (viz např. Sobecký gen, s. 8): Při sledování dvourozměrné struktury inkoustu na papíře mozek automaticky „počítá“ s tím, že krychle je trojrozměrná, a dokonce lehce přechází mezi dvěma alternativními interpretacemi

ESEJ

druhy malárie jsou nepřenosné na jiné hostitele, a tak je jejich epidemiologie závislá na hustotě lidského osídlení. S růstem populace se přenos malárie velmi usnadňuje, nemoc se tak šíří, lidé umírají a hustota osídlení opět klesá. Malárie byla po generace klíčovým faktorem udržujícím nížiny velmi řídce zalidněné. Rozptýlené populace neměly příliš důvodů ani možností k vzájemné konkurenci, neboť prostoru byl nadbytek a v těžce prostupném terénu byl vůbec problém se s někým potkat. Nížinné národy Nové Guineje jsou tedy dodnes mírumilovné a také jejich tendence k neozbrojené konkurenci je malá. Nápadnou

Ráno ve vesnici Mt. Wilhelm provincie Simbu (či též Chimbu) může být pěkně studené. V nadmořské výšce okolo 2300 m se už většině tropických plodin opravdu nedaří. Hlavní, a vlastně jedinou tradiční plodinou jsou batáty (políčko v popředí). Domek bez komína a oken je přitisknutý k zemi. Uvnitř neustále čadí oheň z vlhkého dříví, pro kouř často není vidět z jednoho konce domku na druhý, ale všechno je lepší než zima. Okolní kopce jsou převážně holé. Populace v této horské provincii dosahovala vysokých hustot už v dobách před příchodem bílého muže a o půdu bylo třeba bojovat více než jinde na ostrově. Proto je dnes Simbu domovem nejudatnějších válečníků, rozlehlých travnatých plání a jen nemnoha lesů.

výjimkou jsou agresivní poříční kmeny, žijící v obřím bludišti slepých ramen a jezer v nivě řeky Sepik. Jejich domovina je stejně malarická jako jiné nížiny a hustota osídlení je rovněž velmi nízká, nicméně jednotlivé kmeny se dostávaly do častého kontaktu, a tedy i konfliktu, protože mohly snadno cestovat na kanoích po husté síti říčních ramen. Vysočina je všeobecně zdravějším prostředím než okolní tropické nížiny, a zejména je zcela prostá malárie. Horské populace tak mohly dosáhnout hustot v nížině nevídaných a následná konkurence mezi nimi vzrostla natolik, až se stala hlavním omezujícím faktorem dalšího populačního růstu. Kmenové války, jejichž intenzita kolísala v určité, i když často volné závislosti na populační hustotě, se tak staly hlavním zdrojem úmrtnosti. Útoky nepřátelských kmenů formují společnost poněkud jinak než útoky malarických komárů. Horské kmeny Vysočiny jsou tak ve srovnání s kolegy z nížin zvyklé na agresivní konkurenci, což je – jak se ukázalo – skvělá preadaptace pro dnešní systém globální kapitalistické ekonomie. V našich krajích byla malárie hlášena z jižní Moravy ještě v první polovině dvacátého století. Bylo by zajímavé zjistit, kudy přesně historická hranice mezi malarickými a nemalarickými oblastmi vedla. Odhadoval bych, že někde mezi Olomoucí a Zlínem. ¨ Pod kráterem vyhaslé sopky Mt. Bosavi (2397 m). Hora se zvedá z Great Papuan Plateau, řídce osídlené, hustě zalesněné a velmi odlehlé nížinné oblasti. Lépe prozkoumána byla teprve nedávno, až ve 30. letech minulého století při výpravách, které nakonec vedly k objevu a kontaktu početných lidských populací v údolích dnešní provincie Southern Highlands. Dnes už téměř až sem hned z několika směrů doléhají zvuky motorových pil asijských dřevařských společností. Všechny snímky k eseji V. Novotného © Lukáš Čížek

112


VESMÍR 80, únor 2001

Recommend Documents