VESMÍR 80, záfií 2001

522

VESMÍR 80, záﬁí 2001 http://www.cts.cuni.cz/vesmir

aneb Kaktus jako ekoturista

Jestliže kaktus ve svých představách personifikujeme, jistojistě se nám v mysli zjeví bodrý, přitloustlý a mírně flegmatický človíček, kterému je jakýkoliv pohyb (neřku-li rychlý) na obtíž a přesun kdykoliv a kamkoliv zcela zbytečný. Největší slastí pro něj je pohodlí (byť v poněkud prostých poměrech) a nekonfliktní, velmi skromný, leč poklidný život. Málokdo si kaktus představí jako ostrého loktaře schopného vytlačit a vyšťouchat své konkurenty. I tak se ale kaktusy za určitých podmínek chovají a je s podivem, jak razantně dokážou na příhodnějších stanovištích méně průbojné druhy převálcovat. Kaktusy u protinožců Austrálie má v tomto ohledu poněkud smůlu. Pomalu by se mohlo zdát, že kterýkoliv nepůvodní rostlinný či živočišný druh zavlečený do australské přírody si tu najde volnou niku. Za krátký čas ji zcela zaplaví, až je z toho národní katastrofa, proti které zasahují státní ozbrojené složky. Tak to bylo s divokými králíky, skokany volskými, ale také s kozami, a dokonce s kaktusy. Původní záměr vysadit plantáže určené pro sklizeň plodů i k pokusům s chovem červce nopálového (Dactylopius coccus), jehož cílem bylo získávání přírodního červeného barviva, skončily fiaskem nejen proto, že se nesetkaly s patřičným ekonomickým efektem, ale také proto, že kaktusy jaksi přestaly poslouchat. V aridních krajích centrální Austrálie i v klimaticky poněkud příznivějších oblastech na východě země způsobily kaktusy nečekanou invazi do původních ekosystémů pomalu rostoucích dřevin a lučních společenstev. Jasně ukázaly, že tam, kde nejsou přirození konzumenti a škůdci, dokážou velmi rychle obsadit obrovské plochy. Neprostupná opunciová křoviska jsou nebezpečná již při výšce půl metru. Vytvářejí boční odnože a zahušťují porost natolik, že je pro větší savce neproniknutelnou překážkou. Obrovská produkce semen, která opět není nikdo navyklý konzumovat ve velkém, jako je tomu v pravlastech amerických, dává šanci k množení populace téměř geometrickou řadou. Na mnoha plochách v Austrálii musela nakonec zasáhnout účinná chemie a soustavný boj farmářů. Kaktusy na červeném ostrově

s s

Nopály (rod Opuntia; pravděpodobně zejména druhy Opuntia ficus-indica a Opuntia amylacea) přivezl na Madagaskar r. 1769 hrabě de Modave z Reunionu. Rychle se v nesmírném množství rozšířily po celém jihu Nahoře: Rod Opuntia je druhově velmi početný. Zahrnuje docela malé kaktousky, ne větší než dlaň, ale i stromovité obry. Druhů, které se vydaly daleko do světa, je však jen nemnoho. A vzájemně jsou si dost podobné – ať už rostou v Austrálii, Africe nebo třeba v Bulharsku. Opuntia stenopetala, snímek © Pavel Hošek Dole: Zajímavou lokalitou ve Středomoří je Zmijski ostrov v Bulharsku. Je to maličký ostrůvek, vzpínající se nedaleko příbřežních skalisek. I nepříliš zdatný plavec na něj z pobřeží pohodlně dokrauluje. Je celý hustě porostlý opunciemi druhu Opuntia pheacantha. Ostatní květena byla vytlačena nebo živoří ve stínu samozvaných přivandrovalců. Poměry na nedalekém pobřeží jsou ale docela jiné. Tady byste kaktus hledali marně. To opuncie jen usvědčuje, že jsou v kraji cizinci. Kdysi je zřejmě někdo náhodně na ostrůvku vysadil. Bujně tu sice kvetou a semena se z nich sypou po hrstech, ale jejich vhodný šiřitel chybí. Nenašel se žádný pták ani jiný živočich, kterému by zachutnala (a který by navíc byl schopen překonat mořskou úžinu). Snímek © Libor Kunte

LIBOR KUNTE JIŘÍ SÁDLO

ostrova a na některých místech vytvořily neprostupné porosty. Roku 1924 byl na Madagaskar a Reunion ze zoufalství introdukován červec nopálový. Francouzi, kteří tehdy ostrov spravovali, vysadili červce nejprve v hlavním městě Antananarivu, kde zničil kaktusy rostoucí v městských příkopech. Pak ho odvezli i na jih, do okolí Toliary. V několika letech se široce rozšířil a dostal se až do země Antandroů (tj. téměř doprostřed ostrova). Fantasticky se rozmnožil a opuncie likvidoval s takřka gangsterskou vehemencí. Vítězné tažení kaktusů se tím však zažehnat nepodařilo. Jak už to v přírodě chodí, zdecimování nopálů mělo pochopitelně za následek i prudký úbytek červců. Rostliny se po čase zmátořily a dnes jsou na jihu ostrova opět velkým problémem. I když je druhá invazní vlna přece jen mírnější a pozvolnější, lze jí čelit jen s obtížemi, neboť místní lidé si mezitím zvykli i na přínosné stránky přítomnosti kaktusů. Užívají je jako neprostupné oplocení svých políček a opunciové plody se staly součástí jejich jídelníčku. Původní druhy didiereí či pryšců pokládají za

ZLODĚJE I INVAZIVNÍ DRUHY DĚLÁ PŘÍLEŽITOST Vidíme-li úspěšnost invazivních druhů kaktusů v suchých oblastech Starého světa, snadno nás napadne vysvětlovat to jejich účinným přizpůsobením prostředí. Kaktusy se šíří na úkor trav a bylinek, tak to asi bude tím, že dokážou lépe vzdorovat suchému prostředí, ne? Copak to tak nechodí i u nás? Evropa je nejspíš nějakým holubičím kontinentem – jak z naší přírody každý dobře ví, jsou naše prostá luční kvítka způsobná, galantní a neagresivní, a tak si na ně troufne každá cizozemská řimbaba vyzbrojená jedy, dlouhým kořáním, rychlým růstem a ještě rychlejším rozmnožováním. Naše kopretiny, třezalky, mateřídoušky, pryšce a zvonky určitě nemají k invazi patřičné vybavení. Copak bychom si mohli představit, že by právě ony tvrdě opanovaly prérie Divokého západu, plné tak agresivních pistolníků, jako je vlčí bob (Lupinus polyphyllus)? Taková úvaha jde dobře dohromady s představou, že všechno zlo pochází z ciziny, že co je české, to je hezké a že sobě ježek kadeřav. Ale je to složitější. Zrovna ta třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum) a pryšec obecný (Euphorbia esula) jsou v Americe a v Austrálii stejným postrachem jako tady vlčí bob či celík kanadský (Solidago canadenis). Najednou začne být velmi důležité, že třezalka má fototoxiny, takže ji tam nic nežere, a pokud přece, tak se ten klokan po nezvyklém obědě opálí, oteče a umře, a pokud neumře, tak si příště rozmyslí třezalku žrát. Naše druhy u nás nejsou expanzivní prostě proto, že svou invazi absolvovaly už dávno (nejčastěji brzo po konci doby ledové). Adaptace k invazi mají, ale jsou nenápadné, protože se neprojevují. Konečná moralita tu je, ale je jiná, než jsme možná čekali. Není to tak, že čím silnější drápy, zuby, jedy, lupeny a kořání, tím je druh lépe vyzbrojen a agresivnější při invazi. Každý druh je nějak adaptován a jestli mu to pomůže k úspěšné invazi, záleží jen na tom, jaké prostředí se mu přinatrefí. Najděte prostředí ideálně vhodné pro svatojánky, lilie zlatohlavé, jasoně, rosničky či rosnatky, protěže, orchideje, skřivánky či penízovky sametonohé, a to prostředí dosud jimi nekolonizované, dovezte je tam – a nestačíte divit. Zloděje, lupiče, samovládné tyrany i invazní druhy nedělá výzbroj či nadání, ale příležitost.

http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 80, září 2001

523

téma roku kaktusy

Když kaktusy přestanou poslouchat

klimatu kaktusům báječně vyhovuje, o čemž svědčí existence mnoha pěstíren kaktusů na území Španělska (největší množství a plochy se nacházejí na Kanárských ostrovech). V našich podmínkách naštěstí nešla a nikdy nepůjde invaze kaktusů na plochách s původními společenstvy do takových rozměrů jako třeba ve Španělsku či na Blízkém východě. Přesto se i zde, v klimatických podmínkách pro kaktusy nepříliš příznivých, mnoha jejich druhům ve volné přírodě celkem daří. První pokusy o introdukci provedl neznámý nadšený amatér už před několika desítkami let na skalnaté jižní stráni hory Lovoše nad Lovosicemi. Šplháte po stráni mezi kavyly a diviznami – a najednou hele! Ze skalní rozsedliny trčí šišaté placky opuncií. O tom, jestli jsou v našich podmínkách tyto experimenty přípustné, lze polemizovat. Na jedné straně to těžko lze striktně zakazovat, to by si našinec připadal jako fundamentalistický blb – je jasné, že k masovému rozšíření opuncií u nás nikdy nedojde, kaktusy jsou v našich podmínkách přece jen něco zásadně jiného než bolševník (Heracleum mantegazzianum) či křídlatka (Reynoutria sp.). Na druhé straně ale – co má opuncie co dělat na české stepní stráni, najmě v rezervaci? Druhý experiment je daleko rozsáhlejší, ale ekologicky možná ještě neškodnější. Má ho na svědomí náš společný dobrý známý, jehož jméno ale neprozradíme, ani kdyby nás mučili. Při stavbě královéhradecké dálnice nedaleko Čelákovic vznikl na jednom místě vyprahlý erozní svah s jalovou půdou bez vegetace, ekologicky celkem bezcenný. Tam náš kolega vysadil asi před patnácti lety devět druhů zimovzdorných kaktusů (obr. na této straně). V prvních letech po výsadbě několik druhů zmizelo, protože se neujaly, ostatní se však začaly pěkně rozrůstat a dnes se udržují již na ploše řádově 250×10 m. Ale co je nejdůležitější: objevily se tam dva druhy nové! Nešlo samo sebou o vznik nových druhů – prostě si toho místa všiml nějaký další kaktusář, pár rostlin si odnesl a jiné tam na revanš přisadil. Začalo tam fungovat něco jako kaktusářský bleší trh. ¨

Nedaleko Čelákovic u Prahy protíná hradecká dálnice malé návrší nehlubokým úvozem. Opuková zemina, navezená sem při stavbě silnice, je neobyčejně jalová. Měkká půda je hojně splavována dešťovou vodou. V létě se do nechráněné stráňky opírá jižní slunce. Rostou v ní všehovšudy dva tři druhy travin a zhruba stejný počet dalších rostlin, borovici nevyjímaje. Ideální podmínky pro invazi druhů přivyklých extrémním stanovištím. Však se tu také již několik let daří hned několika druhům opuncií. Snímky © Pavel Hošek

neužitečný plevel a odstraňují je, aby získali místo pro kaktusy a sisalodárné agáve (taktéž americké provenience). Už i stará dobrá Evropa Slabikářovým příkladem „neposlušnosti“ kaktusů a sukulentů jsou poměrně rozsáhlé oblasti Pyrenejského poloostrova zarostlé na mnoha zemědělsky nevyužívaných plochách rostlinami Opuntia ficusindica či Agave americana. Mediteránní charakter

524

VESMÍR 80, září 2001 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir

[…] Odměnou za přísnou vědeckou kázeň jsou její technické aplikace. Osvědčuje se ve službě lidskému zdraví a bezpečí a při uspokojování všemožných lidských potřeb. Ukazuje se ale také, že věda nemá řešení na všechny problémy a že není všemocná. Aplikace vědy vyvolala závažné krize. Ovládnutí zdrojů naší planety vedlo k jejich ničení. Je znečištěna půda, voda i vzduch, hynou živočišné i rostlinné druhy, zhoršují se zdravotní poměry člověka, stupňuje se nebezpečí ozáření z kosmu (ozonové díry), větší množství energie v atmosféře následkem skleníkového efektu vede k turbulentním jevům ničícím majetek, zdraví, ba i životy lidí (tornáda, orkány, bouře, záplavy). Neustálé zvědečťování psychologie vedlo ke vzniku paradoxní psychologie bez psýché, k tzv. behaviorálním vědám. Nezkoumá se již psychika, ale pouze podněty a reakce. Tato verze psychologie je úspěšná např. v ergonomii, tedy při vynucování co největšího pracovního výkonu při co nejmenších nákladech, ve vojenské psychologii (přípravě živých, ale nemyslících vraždících robotů), a dále v psychologii propagandy a reklamy. Též kruté sociální utopie našeho století se odvolávaly na vědu a přinesly snad největší utrpení v dějinách. Odpovědní vědci jsou si vědomi, že věda vedle úspěchů přináší i škody. Že není vševědoucí a všemocná. Proto si sami kladou nad vědou kritické otázky. Dochází k sebereflexi a seberevizi vědy. […] Pod označením alternativní věda se někdy skrývá alternativa k vědě místo alternativy ve vědě. Jinými slovy, za alternativní vědu se vydávají různé pseudovědy. Hledání alternativní vědy by nemělo usnadňovat život šarlatánům. Ne že by se někomu mělo brát právo říci svůj názor. Třeba i v něčem, co se zdá být pavědou, je nějaké zdravé jádro. Něco to vypovídá o lidských potřebách a touhách. Ale je třeba rozlišovat. Alternativní věda může spolupracovat s exaktní přírodovědou, ale mělo by vždy být jasné, že jsou to dva různé přístupy. A ještě něco jiného je např. esej, meditativní lyrika, teologické pojednání nebo filozofický rozbor. A něco jiného jsou soukromé pocity, dojmy a domněnky. Když se tato (postmoderní?) rozdílnost respektuje, může každý svým příspěvkem obohatit vnitřní svět těch druhých. Ivan Odillo Štampach

VĚRA PETRÁČKOVÁ, JIŘÍ KRAUS a kol.: Akademický slovník cizích slov 1. vydání 1995, dotisk 1998, 834 stran, cena neuvedena (v prodejně Academia 495 Kč)

Stesk i vděk uživatelů V současné vydavatelské expanzi je obtížné volit, do jakého typu literatury investovat nevelké úspory. Ani vzdělanec se neobejde bez knih encyklopedické povahy, ale značnou jistotu správné investice odjakživa představují slovníky. Globalizace světa přináší mnoho nových slov, s nimiž se uživatelé i jazykovědci potýkají, nezřídka každý po svém. Často však nastane situace, kdy je třeba si ověřit, jak je to „správně“, neboli svěřit se autoritám. Speciálně nakladatelští redaktoři při překladech důsledně trvají na respektování nejen Pravidel českého pravopisu, ale i Slovníku cizích slov. Po několika vydáních Rejmanova Slovníku cizích slov v 60. a 70. letech a Klimešova Slovníku cizích slov v letech 80. a 90. (vše vydalo SPN) vyšel v roce 1995 velký Akademický slovník cizích slov početného autorského kolektivu. Přestože počtem stránek se obě poslední díla příliš neliší (4. vydání Klimešova slovníku mělo 791 stran, Akademický slovník má 834 stran), nově vydané dílo je velkého formátu. Celkový počet zahrnutých hesel dosahuje počtu téměř 100 000 (Klimešův slovník obsahoval přes 20 000 hesel). Slovník nezahrnuje pouze cizí slova, ale je rozšířen i o slova cizího původu, samostatnou přílohu tvoří Stručný přehled jazyků světa. Pracovním zaměřením jsem lichenolog, proto jsem se dychtivě pustil do vyhledávání termínů z tohoto oboru. Jaké však bylo moje zklamání, když jsem při prvních čtyřech heslech utrpěl tři šoky, a to nikoli proto, že bych tato hesla ve slovníku (tak jako ve všech podobných předchozích slovnících) nenašel. Nejdříve jsem hledal heslo apothecium (nejčastější typ plodnice lišejníků). V této původní latinské podobě jsem ho nenašel, v podobě české ano – překvapivě ale jako femininum (!) apotecie; apotecium bylo pouze jako druhá varianta. Překvapen jsem byl proto, že s tvarem apotecie je sice možné se setkat, ale pouze v pracích velmi starých (převážně z minulého století), zatímco jinak se i v češtině užívá střední rod. Podobně tomu bylo s heslem podetium, s tím rozdílem, že bylo psáno dlouze: podécie, podécium (v tuto chvíli pomíjím pozoruhodné vysvětlení, že jde mj. o „skobovitou“ vzpřímenou část stélky lišejníku – správně má být šídlovitou). Poněkud zaražen jsem se vrhl na heslo isidium (útvar sloužící k vegetativnímu rozmnožování lišejníků). Výsledek překonal neblahé tušení: přestože kupodivu byl správně uveden český termín isidie (femininum), na jiném místě byl uveden rovněž termín izidium! Bohužel obě hesla jsou uvedena samostatně bez vzájemného odkazu (zarážející je zachování s v počeštěné formě, zatímco v latinském originálu je z, navíc ve vysvětlení není ani v jednom případě uvedeno, že jde o orgán vegetativního rozmnožování. Rychle jsem hledal heslo označující jiný typ vegetativního rozmnožování – soredium: uveden byl pouze v této latinské podobě,

nikoli v české (jako např. isidie). Zato orgán, v němž se soredie tvoří – sorál – nebyl vůbec uveden; přitom to je pojem zcela zásadní, bez nějž se neobejde žádná kniha pojednávající o lišejnících. Pokoušel jsem se dále hledat i další typy plodnic hub, popř. lišejníků: perithecium bylo kupodivu jako neutrum a jako jediná varianta (psané bez h – zato však s podrobným vysvětlením), kleistothecium opět jako femininum (rovnež psané bez h), ale taktéž pouze jako jediná varianta a termín hysterothecium nebyl uveden vůbec. Tím byla veškerá možná diverzita završena a pes aby se v tom vyznal! Pro úplnost je ale třeba dodat, že uvedeno je rovněž heslo thecium (označující výtrusorodou vrstvu u tř. Ascomycetes bez rozdílu typu plodnice), a to jako jediná varianta tecium. Výklad hesla ovšem není bezchybný: „palisádovitě uspořádaná vřecka s parafýzami u hub vřeckatých a terčoplodých“, přičemž houby terčoplodé samozřejmě patří do hub vřeckatých. Dále je uveden termín gonidie; kupodivu je ale označen za termín zoologický (!), přestože ve vysvětlení je výslovně uvedeno, že jde o řasu nebo sinici – chybí ovšem dodatek, že jde o termín archaický a ve své podstatě chybný (na což již upozorňoval L. Čelakovský ve svém pojednání „Lišejníky co dvojité bytosti rostlinné“ z r. 1876). Slovo lichenizovaný nebo lichenizace rovněž chybí. Z dalších důležitých lichenologických pojmů je správně uvedeno cefalodium, cyfela (pseudocyfela ovšem chybí), mykobiont (ovšem chybí fotobiont či fykobiont), takže nakonec jedinou jednotnost lze spatřovat v tom, že termín homeomerický ani termín heteromerický uvedeny nejsou. Ani ortografická podoba cizích slov důsledně nedodržuje progresivní formu (viz např. prothallium) – v tom případě je to ovšem napováženou s normativním charakterem díla. Rád bych věřil, že uvedené nedostatky, omyly a chyby jsou ojedinělé, nicméně se zdají být symptomatické. Ostatně čím by se lišejníky tak provinily? Člověk ale nesmí být vztahovačný, a tak jsem se snažil odpoutat od „svého“ oboru a náhodně jsem listoval slovníkem. Nejednotnost se projevila i u dalších hesel (např. kytara gibsonka zahrnuta, španělka nikoli). Udivilo mne, že ve Slovníku cizích slov lze najít i česká jména rostlin, např. kyvor (ale i ceterach), kapusta, kaštan, pór i pórek, talovín, šáchor, žindava, uvedena je i archaická podoba žmarlika (zatímco současná zavedená zmarlika chybí). Ještě větší údiv ve mně vyvolalo zahrnutí hesel z hovorové češtiny, žargonu, slangu apod.: adidaska (snad ze skromnosti v tomto případě není uvedeno heslo botaska, které však označuje daleko širší sortiment), bítlsák, čmajznout, čundrák, čurbes, čutat, fotr, hajzl, puberťák, punčocháče. Možná je chyba na mé straně, ale taková hesla bych v tomto slovníku nehledal (když už jsem byl v tom hledání, na vulgarizmy jsem nenarazil). Uvedena jsou též slova cizího původu běžně užívaná, která se již jako česká pociťují: např. drát, film, firma, hák, kalich, lyže, rám, terč, tón, Vánoce, váza (kalhoty a škola již zahrnuty nejsou). Uvedeno je i slovo, kterým čeština obohatila jazyky jiné: robot (naproti tomu i když je uvedeno heslo tunel a tunelář, jeho aktuální význam ukazující na specifikum šikovných českých ručiček chyhttp://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 80, září 2001

525

NAD KNIHOU

Třikrát nad Akademickým slovníkem cizích slov

NAD KNIHOU

bí). Poměrně zajímavé je uvedení některých jmen, např. názvu léku ampicilin, značky auta saab, českých jmen prvků (např. sodík). Rovněž mne udivilo zahrnutí přídavných jmen odvozených od substantiv nebo od vlastních jmen (např. vídeňský, pařížský) spolu s vysvětlením slovních spojení (a to i zcela lapidárních, např. paštikové koření). Kromě slov zahrnuje slovník i poměrně velké množství zkratek. Přesto se najdou slova, která by si ve slovníku uvedení zasloužila, např. jig, mopr, bodhran, bouzouki aj. Šíře záběru podobného díla je samozřejmě plně na autorském kolektivu. V tomto ohledu je jedině třeba uvážit, zda příliš velká šíře není na závadu použití (velký objem ovlivňuje jak obtížnější hledání, tak vysokou cenu, a tím i dostupnost). Co však je třeba tomuto dílu vytknout, je nejednotnost ve výběru zahrnutých hesel, a především chyby. Jak bylo na uvedených příkladech ukázáno, chyby se týkají jak tvaru zahrnutých hesel, tak jejich výkladu. Poněkud nezvyklá je skutečnost, že jedním ze tří recenzentů je prof. J. Kraus, který je zároveň členem a vedoucím autorského kolektivu. Jiří Liška, Botanický ústav AV ČR Pro pedologa je čtení slovníku skličující V Akademickém slovníku cizích slov se uvádí, že vysvětluje významy jednotlivých přejatých slov. Jelikož se zabývám pedologií, pozornost jsem věnovala termínům týkajícím se zmíněného oboru. Po studiu jsem nabyla dojmu, že hesla věnovaná pedologii nebyla recenzována. Definice jsou buď neúplné, anebo – ve většině případů – postrádají smysl. Je pochopitelné, že autoři nemohou zvládnout všechny obory. Na druhé straně je zarážející, pokud si publikace, kterou vydává kolektiv autorů z AV, nevyžádá konzultaci odborných termínů v příslušných akademických ústavech. Na straně 577 je pedologie definována jako vědní obor, ale u všech výrazů z daného oboru se uvádí, že jde o odborný termín ze zemědělství, popřípadě geologie. Pro zajímavost uvádím výčet nesprávně nebo neúplně definovaných pojmů: aluvium, andosol, braunlehm, cicvár, eluviace, eluvium, fereto, fulvokyseliny, glej, humifikace, humus, humusovitý, humusový, ilimerizace, ilimerizovaný, laterit, lateritizace, latosol, ortstein, pararendzina, paternia, pedogeneze, pedochemie, pedogeografie, pedokomplex, plastosol, podzol, podzolizace, podzolovat, pseudoglej, pseudomycelium, ranker, smonica, soloď, solončak, solončakování, solonec, terra fusca, terra rossa, vega. Uvádím jen některé definice podle zmíněné publikace (vyznačeny kurzivou) a dovoluji si upozornit na správný výklad termínů: fereto, ferreto – skeletová zvětralina vzniklá na vápencích ve vlhkém subtropickém podnebí Ferreta jsou půdy na starých štěrkopískových pokryvech. Na území ČR se vyskytují v modu reliktních a fosilních půd. krotoviny – humózní kruhové a elipsovité otvory n. pruhy v půdě (po drobných hlodavcích a odumřelých kořenech rostlin), morfologicky odlišné od okolní půdy Krotoviny jsou chodby po krtcích zaplněné půdním materiálem často jiných horizontů. Termín byl odvozen od jejich původce, tj. krtka obecného (Talpa europaea), který patří do řádu hmyzožravců (Insectivora). Nejde tedy o kruhové a elipsové otvory po drobných hlodavcích a odumřelých kořenech rostlin.

526


pararendzina – půdní typ s písčitým zrnitým humózním horizontem přecházejícím do matičné horniny, obsahující uhličitan vápenatý V souvislosti s půdami se používá výraz mateční a ne matičná hornina. Pararendziny jsou půdy na zvětralinách zpevněných karbonátově-silikátových hornin. Humusový A horizont však nemusí být jenom písčitý. podzol – typ půdy vyluhované podzemní vodou; podzolový příd. Podzemní vodou jsou ovlivňovány některé půdní typy ze skupiny půd hydromorfních, kam půdní typ podzol nepatří. Podzol je půda s ochuzeným Ep-horizontem a obohaceným podzolovým Bs-horizontem. Humusové Ahorizonty většinou nesou známky vybělení písčitých zrn. pseudoglej, p-e – skupina půd, při jejichž půdotvorném pochodu nastává střídavé zamokření a vysušení oglejené půdy; pseudoglejový příd.: p-é půdy Pseudoglej je půdní typ a ne půdní skupina. Rovněž je potřebné upravit definici: Pseudoglej je půdní typ s pseudoglejovým mramorovaným horizontem, který se vyvinul následkem přítomnosti vrstvy se sníženou drenážní schopností. ranker – mělká skeletová půda v tropech, chudá na vápník Ranker je půdní typ vyvinutý ze skeletovitých rozpadů hornin či ze skeletovitých bazálních souvrství silikátových hornin, který se vyskytuje i na území České republiky. Ranker proto nelze definovat jako půdu vyskytující se jenom v tropech. rendzina, r-y – humózní půdy na pevném podkladě; rendzinový příd. Rendziny jsou půdy, jejichž půdotvorným substrátem jsou zvětraliny pevných a zpevněných karbonátových hornin. Ve svrchní části profilu jsou humózní všechny půdy. Z daného důvodu nevidím důvod uvádět u rendzin, že jde o humózní půdy. smonica – tmavošedá až černá fosilní půda s větším obsahem jílu a uhličitanu vápenatého, vyskytující se v nížině Sávy a Dunaje Smonice jsou půdy vyvinuté ze smektitických jílů v suchých oblastech, které se nevyskytují jenom v modu fosilních půd. Na malých územích se vyskytují v severozápadních Čechách a na jižní Moravě. Pro pedologa je čtení „Akademického slovníku cizích slov“ skličující, 95 % termínů je popsáno neúplně anebo nesprávně. Doufám, že v budoucnosti dojde k nápravě a doporučuji potenciálním autorům použít níže uvedenou literaturu. Anna Žigová, Geologický ústav AV ČR LITERATURA J. Hraško, V. Linkeš, J. Němeček, P. Novák, R. Šály, B. Šurina: Klasifikační systém pôd ČSFR, VÚPU, Bratislava 1991, 106 stran A. Hynek: Pedogeorafie, SPN, Praha 1984, 320 stran J. Němeček, J. Damaška, J. Hraško, Z. Bedrna, V. Zuska, M. Tomášek, M. Kalenda: Průzkum zemědělských půd. Souborná metodika. Díl první. Ministerstvo zemědělství a výživy, Praha 1967, 246 stran J. Němeček, L. Smolíková, M. Kutílek: Pedologie a paleopedologie, Academia, Praha 1990, 552 stran J. Němeček, M. Tomášek: Geografie půd. Academia, Praha 1983, 98 stran J. Pelikán, J. Gaisler, P. Rödl: Naši savci, Academia, Praha 1979, 164 stran A. Prax, E. Pokorný: Klasifikace a ochrana půd, MZLU, Brno 1996, 146 stran L. Smolíková: Pedologie. I., II. díl. Univerzita Karlova, Praha 1982, 284 stran B. Válek: Názvoslovný zpravodaj zemědělský. Nomenklatura humusu. Ústav vědeckotechnických informací MZLVH, Praha 1962, 30 stran

Po přečtení obou recenzí bych nepoznala slovník, který denně používám a dobře mi slouží. Na rozdíl od slovníku Klimešova v něm většinu hledaných slov najdu. (Tím nechci význam Klimešova slovníku snižovat, prostě je určen jinému uživateli.) Jakkoli jsem přesvědčena, že neexistuje slovník bez chyb, v Akademickém slovníku cizích slov jich je poměrně málo. Také výběr hesel mi připadá rozumný. Uvítala bych sice, kdyby jich bylo dvakrát tolik, ale takový slovník by už byl těžko prodejný. Některá stručná vysvětlení mi nestačí, nicméně mi pomohou slovo zařadit, podrobnosti už najdu v oborovém terminologickém slovníku nebo v příslušné učebnici. l K lichenologickým výtkám J. Lišky se vyjádřit nemohu, soustředím se pouze na to, co se týká jazyka. Pravopis heslových slov důsledně vychází z úzu doby, v níž slovník vznikal. Kolísání mezi femininem a neutrem nelze hodnotit slovy správně/špatně, obojí prostě existuje vedle sebe. Je pochopitelné, že odborník z tak speciálního oboru, jako je lichenologie, najde v univerzálním slovníku lichenologické nepřesnosti. Je však už hůře pochopitelné, že sám se dopouští dalších nepřesností. Kritizuje, že je mezi cizí slova zařazeno české jméno kyvor, přitom jde o polské slovo, které převzal až J. S. Presl. Zmiňuje, že je uvedena archaická žmarlika místo zavedené zmarliky. Jde opět o přejaté slovo (tentokrát ze srbocharvátštiny), které je s počátečním ž- uváděno i v jiných bohemistických slovnících (viz Slovník spisovného jazyka českého), inovovanou podobu si vymysleli tvůrci nomenklatury. (Lze vůbec stanovit „zaručenou správnost“?) Podobně dopadneme, začneme-li zkoumat další „česká“ jména rostlin, která podle J. Lišky do slovníku nepatří: talovín je Preslův výtvor, žindava sice existovala ve staročeštině, nicméně Presl ji oživil inspirován starým německým Sindawe, z němčiny byl převzat i šáchor (Sahor). Další výtky se týkají hlavně toho, co „není uvedeno“. Recenzent postrádá odvozeniny, přestože v PoDAVID C. THOMASMA, THOMASINE KUSHNEROVÁ (editoři): Od narození do smrti. Etické problémy v lékařství Mladá fronta, Praha 2000, z angl. originálu Birth to Death (1996) přeložila Lucie Motlová; 392 stran, náklad a cena neuvedeny

Jak naložit se znalostí pacientova genetického kódu? Budou mít rodiče možnost určovat barvu očí svých potomků? Jaká jsou rizika asistované reprodukce? Jaké jsou argumenty pro potraty a proti nim? Může člověk prodávat svoje orgány pro transplantace? Za jakých podmínek by se měly na lidech zkoušet nové léky? Od kolika let jsou děti kompetentní poskytnout informovaný souhlas s léčebným zákrokem? Proč se tak vášnivě hovoří o eutanazii? Odpovědi na tyto otázky hledají mnozí z nás. Diskuse o nich bývá nepřehledná, často velmi emotivní. Úmyslem editorů tohoto sborníku, jehož jednotícím tématem jsou etické problémy v lékařství, bylo vnést do problematiky systém. Oslovili přední vědce, lékaře, etiky, filozofy a právníky z celého světa. Každý z problémových okruhů, s nimiž se člověk potýká od narození do smrti, začíná fakty, která přinesla věda. Věda a technický pokrok otevírají lidstvu netušené možnosti, s kladnými i zápornými dopady. Úkolem etiků je se nad těmito protichůdnými důsledky zamyslet a doporučit optimální postup. Právníci zase nastiňují možnosti jak se s problémy vypořádat legislativně. Že to není úkol snadný, do-

učení pro uživatele (s. 6) je vysvětleno, že složeniny i odvozená slova tento slovník uvádí pouze tehdy, jestliže tvoří otevřenou produktivní řadu. Dlužno podotknout, že slovníky cizích slov nelze zaměňovat ani s oborovým terminologickým slovníkem, ani s encyklopedií. Proto J. Liška ve slovníku některá slova postrádá a jiná mu „přebývají“. V úvodní kapitole je však srozumitelně vyloženo, čím se výběr termínů řídil, proč slovník uvádí dublety jen tam, kde se hlásková podoba výrazně liší od podoby počeštělé, a proč jsou odkazem opatřena pouze heslová slova, která jsou vzhledem k abecednímu zařazení vzdálena svému hnízdovému odstavci. Posuzovat, kdo smí jazykový slovník revidovat, bych se věru neodvážila, byť mám k oboru o něco blíže než lichenolog. l K výtkám A. Źigové pouze vysvětlím, že neúplné definice termínů jsou záměrné, cílem slovníku je stručně charakterizovat heslová slova (viz úvodní kapitolu). Výklady této recenzentky jsou důkladné, ale pro cílovou skupinu uživatelů slovníku nepoužitelné. K záměrům autorů slovníku patří také to, že oborové zkratky u hesel (i hesla sama) respektují širší terminologickou platnost. Jakkoli nelze vyloučit možnost, že z hlediska pedologa musí vytvářet krotovinu sám krtek, geolog už ke krtkovi přidal sysla, křečka, hraboše, myš aj. (viz Encyklopedický slovník geologických věd, Academia 1983), tedy ony kritizované „drobné hlodavce“. Totéž mi potvrdili zemědělci. A protože je toto slovo v Akademickém slovníku označeno zkratkami geol. zeměď., nerozumím, v čem je problém. Nejen s oběma recenzenty, ale i s čtenáři bych se ráda podělila o zkušenost: Tak jako se nevyskytují lidé, kteří nikdy neměli rýmu, nevyskytují se slovníky, v nichž by se nedaly najít chyby. Výjimkou není ani obdivuhodný Etymologický slovník Machkův. Proto v něm s obzvláštním potěšením čtu ohleduplnou Poznámku korektorů (odborníků) týkající se rozporných hesel: „...ponechali jsme raději oba odlišné výklady, než bychom potlačením jednoho z nich zkreslili autorův záměr.“ Pavla Loucká

kládá řada zcela protichůdných názorů, které dostaly ve sborníku dostatečný prostor. S čím se tedy člověk na své pouti životem setkává? Klíčovým tématem úvodní kapitoly Genetika je projekt Lidský genom. Znalost kompletní genetické informace a možnosti jejího využití nastolují řadu kontroverzních otázek. Kapitola Reprodukční technologie, jež na Genetiku logicky navazuje, poukazuje nejen na možnosti asistované reprodukce, ale zabývá se i emotivní problematikou umělého přerušení těhotenství. V části Zdravotní péče o ženy a děti se věnuje pozornost kriticky nemocnému novorozenci a technologiím, které mu mohou prodlužovat život doslova za každou cenu. V kolika letech je dítě natolik zralé, aby mohlo souhlasit, či naopak odmítnout lékařský zákrok? To je jen jedna z otázek, jíž je část věnovaná dětem zakončena. Transplantace a odběry orgánů podněcují nejen divoké fantazie tvůrců filmových thrillerů o únosech lidí a krádežích jejich orgánů, ale i seriózní diskuse o tom, zda je obchod s orgány od živých dobrovolných dárců nebo s orgány zemřelých etický. V kapitole Stárnutí jsou v popředí zájmu autorů především lidé s demencí, jimž moderní medicína zatím zásadní pomoc nepřinesla. O to víc jsou odkázáni na hluboce lidský přístup okolí. Jak lidé umírají? Na tuto otázku se pokoušejí nalézt odpověď autoři kapitol Prodlužování života a smrti a Péče http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 80, září 2001

527

NAD KNIHOU

Není slovník ten, by zavděčil se všem

NAD KNIHOU

o umírajícího. Moderní lékařské technologie sice umožňují záchranu mnoha lidských životů, ale také se nám jejich užití může vymknout z rukou. Rozhodně však nezastoupí vřelý a citlivý přístup lidí pečujících o umírajícího, který se v posledních letech někdy vytrácí. Do kapitoly Eutanazie a sebevražda s asistencí vybrali editoři diametrálně odlišné názory, vyjádřené názvy podkapitol: Je asistovaná sebevražda pokrok, nebo nebezpečí?, Lékařům by mělo být povoleno podat smrti pomocnou ruku a Proč lékaři nesmějí zabíjet. Knihu doplňuje problematika výzkumu na zvířatech a snad trochu toporně zařazená kapitola o vztahu lidské činnosti a životního prostředí. Jako překladatelka – profesí psychiatr – jsem si na závěr nechala dva problémové okruhy, se kterými se ve své psychiatrické praxi setkávám téměř denně. Prvnímu je v knize věnována obsáhlá kapitola, druhý se v ní objevuje jen sporadicky. l Výzkum na lidech má svá přísná pravidla. Etická komise, bez jejíhož rozhodnutí se žádný výzkum provádět nesmí, vychází ze tří základních etických principů. První princip – úcta k lidem – předpokládá, že se výzkumu zúčastní autonomní osoba, tedy osoba schopná poskytnout informovaný souhlas na základě informací, které jí výzkumník předloží a které musí pochopit. Samozřejmou součástí informovaného souhlasu je upozornění, že pacient může kdykoli bez obav svoji účast ve studii přerušit. Druhým principem je prospěšnost: riziko, které výzkumný subjekt podstupuje, musí být ospravedlnitelné ve vztahu k očekávanému prospěchu. Třetím principem je spravedlnost: prospěch, ale i riziko výzkumu se musí dělit spravedlivě. Zátěž plynoucí z výzkumu tedy nemohou nést pouze znevýhodněné skupiny – chudí či etnické nebo rasové menšiny – když potenciální výhody výzkumu mají prospívat všem. Na záležitost s „pokusy na lidech“ se dá dívat i z opačného pohledu. Existují populace, především děti a ženy, které jsou stále znevýhodňovány. Tím, že jejich účast ve studiích je z mnoha důvodů omezována, přicházejí o možný prospěch plynoucí z výzkumu. Stejně tak by byli o tento prospěch připravováni i duševně nemocní, pokud by se jejich kompetentnost poskytnout informovaný souhlas zpochybňovala a studií by se proto nemohli účastnit.

l Psychiatrická etika je v knize zmíněna pouze okrajově, a to v souvislosti s kapitolou o stáří a demencích. Duševní nemoci jsou velmi časté. Pokrok v neurovědách o nich v posledních letech přinesl mnoho nových a zcela zásadních informací, které kromě jiného vedou k vývoji nových účinných terapeutických metod. Přesto jsou psychiatrická témata stále tabu a pacienti i jejich blízcí trpí stigmatem. Profesní etika klade na psychiatry velké nároky a bezpodmínečně předpokládá jejich lidskou zralost. Jedno z každodenních klinických a etických rozhodnutí se týká nedobrovolné hospitalizace. Za jakých okolností lze člověka hospitalizovat na psychiatrii proti jeho vůli? Existují doklady o tom, že čím déle trvá neléčená psychóza u mladého člověka, tím může být naděje na úpravu stavu menší. Do jaké míry je tudíž skutečnost, že si někdo povídá s hlasy, které mu hovoří v hlavě, důvodem pro nedobrovolnou hospitalizaci, když se pacient neprojevuje nijak agresivně a nikoho svou konverzací neohrožuje? Psychiatrův klinický úsudek doprovázený taktním přístupem k nemocnému a jeho rodině může být tudíž pro další osud nemocného klíčový. Dalším provokativním tématem je otázka, za jakých okolností smí terapeut porušit mlčenlivost. Co když mu pacient svěří, že uvažuje o tom ublížit někomu? A jak je tomu se schopností duševně nemocných poskytnout informovaný souhlas s účastí ve výzkumu? Názory na to, zda jsou duševně nemocní dostatečně kompetentní poskytnout informovaný souhlas, nejsou jednotné. Přesto je sotva představitelné, že by se například nová psychofarmaka, která mohou zásadním způsobem zlepšit kvalitu života lidí, testovala jinak než podáváním duševně nemocným. Rozhodnutí, zda nemocný vskutku chápe, co mu účast ve studii přinese, tedy opět závisí na psychiatrově zralém klinickém úsudku a jeho zkušenostech. Dilematům, kterým je dnešní medicína vystavena, je třeba věnovat značnou pozornost. „Práce s lidmi“ v době, kdy je medicína ovlivněna technologií, je proto nesmírně náročná a vysilující. Preventivní péče o udržení dobré psychické kondice všech, kteří jsou těmto obtížným situacím ve zdravotnictví a vědě vystavováni, je tudíž zcela zásadním předpokladem etického a správného rozhodování. Lucie Motlová

IQ: Omyly, předsudky a zkreslování

VÁCLAV BŘICHÁČEK

Více si všímáme dat, která jsou ve shodě, a rozporná data podceňujeme či přehlížíme

STEPHEN JAY GOULD: Jak neměřit člověka. Pravda a předsudky v dějinách hodnocení lidské inteligence Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998, z anglického originálu The Mismeasure of Man (1996) přeložil Anton Markoš; 440 stran, doporučená cena včetně DPH 245 Kč, náklad neuveden

Autor, narozený r. 1941, patří mezi vzdělané popularizátory vědy. Před lety (1980) u nás vyšla jeho kniha Pandin palec. V studii Jak neměřit člověka sleduje měření lidské inteligence od prvních kroků koncem 18. století až po současnost (viz též recenzi originálu ve Vesmíru 73, 557, 1994/10 a ukázku z překladu ve Vesmíru 76, 648, 1997/11). Kritiku

528


zaměřuje na snahu hodnotit kvantitativně a na jednoduché lineární škále myšlenkové kvality člověka i velkých skupin. Mnohdy tyto snahy vytvářely podklady pro rasisticky laděné závěry, ale i pro velmi nebezpečnou sociální praxi. Gouldovou zásluhou je velmi kritický rozbor mnoha omylů, které se objevily při zachycování a hodnocení duševních schopností člověka. Kniha je emočně silná, i když ve výběru autorů mnohdy jednostranná. Kritiku zaměřuje na studie, které vedly k závěrům, že inteligence člověka je geneticky předurčena. Lze očekávat, že se tato tematika znovu dostane do popředí v souvislosti se součas-

Kresba © Vladimír Renčín

věkem (měřeným testy) a věkem chronologickým. Zapadlo však jeho upozornění, že je možno sledovat rozdíly mezi lidmi, ale také strukturu charakteristik jedince a jejich změny v čase za různých okolností. Jeho náměty byly využity teprve o 40 let později. Binet soudil, že lidská inteligence je mnohem složitější, než aby ji bylo možno vyjádřit jediným číslem. Právem se obával, že mechanické užívání různých testů povede k mnoha chybám nekompetentních uživatelů. Cílem jeho zkoušek mělo být spíše orientační zjištění, které mělo naznačit, jak a ve kterém směru s jednotlivými dětmi pracovat. Opakovaně a důrazně varoval před mechanickým značkováním, které bude děti poškozovat. V době před 1. světovou válkou se v USA vyvinuly nové testy. Začaly se užívat s velkým nadšením, ale bezmyšlenkovitě. Inteligence se považovala za vrozenou neměnnou vlastnost. H. H. Goddard využíval ve velkém testy pro diagnostikování slabomyslnosti a zavedl tehdy termín moron. Označil jím jedince, kteří nikdy nezapadnou do společnosti a stávají se z nich kriminálníci, alkoholici a deklasované osobnosti. Pak již byl jen krok k tvrzení, že slabomyslní rodiče budou nekontrolovatelně a ve velkém přivádět na svět další slaboduché potomky, a proto je třeba uvažovat, jak by se jim v tom dalo zabránit. Viděl dvě cesty: izolaci, nebo sterilizaci. Tisíce lidí byly na základě testů skutečně postiženy. Morony nacházel Goddard (či spíše jeho asistentky) často i mezi přistěhovalci, a tím připravil politické argumenty pro omezování přistěhovalectví do USA. Jestliže uvážíme, že testování prováděly nepoučené osoby a zkoušeni byli převážně chudí přistěhovalci ihned po vystoupení z lodí na Ellisově ostrově, mnozí z nich málo vzdělaní a bez znalosti angličtiny, pak není divu, že nálezy byly kritické. Při volání po výrazné redukci přistěhovalectví byli postihováni hlavně lidé z východní Evropy, jejichž výkony byly nejhorší. Jedním ze zdánlivě průkazných nálezů o dědičnosti IQ byla Goddardova studie rodu Martina Kallikaka: Za občasnké války zplodil se slabomyslnou ženou syna a od něj se odvíjelo více než 450 pohttp://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 80, září 2001

529

NAD KNIHOU

ným vývojem poznání genetického kódu. Starý problém dědičnosti a prostředí (či výchovy) nejspíš zase ožije. Gould vychází z pramenů dnes již překonaných, někdy i zapomenutých a většinou používaných jen okrajově – mnohdy z druhé ruky, jako omyly minulosti. Přesto však stojí za připomenutí. Autor se zaměřil na čtyři okruhy výzkumných bloků: l Odvozování charakteristik různých ras na základě celkového biologického vzhledu. V 18. století řada amerických autorů – spíše politiků než vědců – hledala rozdíly mezi bělochy, černochy a indiány. Panoval předsudek, že bílá populace je schopnější, a z toho se odvozoval závěr o oprávněnosti otrokářství či o kolonizaci světa. Jiní (např. T. Jefferson) sice uznávali teorii o nižších schopnostech černých, ale neupírali jim jejich základní lidská práva. Oponentské hlasy (např. R. W. Emerson) byly slabé. Na různých místech ve světě se shromažďovaly sbírky lebek a kostí, měřily se nebo odhadovaly velikosti mozků, většinou velmi nepřesně. Docházelo k polygenizmu – k představě, že různé rasy jsou oddělené biologické druhy, že jsme potomci různých Adamů a neplatí všelidská rovnost. Z původně neutrálního popisu zjištěných rozdílů, který pocházel od K. Linného, odvodil později v Německu J. F. Blumenbach (1795) hierarchické třídění lidských ras. Na vrcholu se ocitlo plemeno kavkazské (lidé světlé pleti z Evropy, západní Asie a severní Afriky). Soudil, že v blízkosti Kavkazu – zejména na jeho jižních svazích – žije nejkrásnější lidská rasa a můžeme sem pravděpodobně umístit vznik původní lidské formy. Zdá se, že jde o otázky dávno odváté, ale i dnes se hledá kolébka (nebo kolébky) člověka. V mnoha výzkumných psychologických studiích v Americe (i v jiných zemích) při popisu výzkumného souboru čteme, že šetření se účastnilo X kavkazců, Y afroameričanů a Z hispánců. Většinou se nesledují jako samostatné podsoubory, ale přece jen tušíme jisté očekávání, že by třeba mohli být trochu jiní. l Měření hlav. Podnět k rozvoji kraniometrie dal P. Brocca (1824–1880). Mnozí lidé odkazovali své mozky ke studijním účelům, pitva zesnulých kolegů se stala jakýmsi druhem přidružené výroby. Odhadovaly se velikosti či hmotnosti mozků a snad i nadání mnoha osob. Nejtěžší mozek se objevil např. u I. S. Turgeněva či G. B. Cuviera, překvapivě malý u W. Whitmana, F. J. Galla, A. France aj. Záhy se ukázalo, že mnohem důležitější je rýhování mozku, ale to tehdy nikdo měřit neuměl. Broccova tradice měla mnoho pokračovatelů. Tak např. v Itálii C. Lombroso tvrdil, že zločinci mají vysedlé lícní kosti a čelisti, ustupující čelo a velké uši, a dokumentoval to různými kresbami a fotografiemi. Časem se však ukázalo, že se svou fyziognomií příliš neliší od studentů z Oxfordu či Cambridže – a další mýtus padl. Pokusy o hledání vztahů mezi tělesnou konstitucí a osobností tím však neskončily (E. Kretschmer aj.). l Dědičnost inteligence. Zhruba před 100 lety se ve Francii objevila potřeba vyvíjet techniky umožňující odhalit děti, které pro nedostatek nadání potřebují ve školách speciální péči. Úkolem byl pověřen A. Binet (1857–1911). Vvyinul řadu zkoušek pro děti různého věku. V Německu W. Stern r. 1912 navrhl dodnes užívaný inteligenční koeficient (IQ), který je tvořen stonásobkem poměru mezi mentálním

NAD KNIHOU

tomků; mezi nimi bylo mnoho moronů (alkoholiků, sexuálních deviantů a jinak poškozených osob). Pouze 46 jich bylo zdravých. Druhá větev pocházela z Martinova manželství se zdravou ženou. Z legitimního svazku vzešlo téměř 500 potomků bez stop patologie. Tento zdánlivě průkazný výzkum byl dlouho citován a zobecňován. O skutečném otcovství muže, který se pohyboval na poli válečném před nějakými 5 či 6 generacemi, lze však pochybovat. Jeho otcovství nebylo prokázáno a vše se opíralo o nespolehlivou výpověď slabomyslné ženy. Dále se ukázalo – a Gould starší kritiky výrazně prohloubil – že mnohé fotografie, které sloužily jako doklad mentální zaostalosti některých osob, byly výrazně retušovány, jiné snímky byly velmi nejasné a odhad inteligence dávno zesnulých osob byl prováděn jen hrubým odhadem. Starší členové obou větví dávno zemřeli a jejich schopnosti se posuzovaly dle nepřesvědčivých svědectví. Je s podivem, že trvalo desítky let, než byly Goddardovy závěry vypuštěny z učebnic. Druhá větev testovací mánie vypukla za 1. světové války. Americkým psychologům v čele s R. M. Yerkesem se podařilo přesvědčit politické i armádní autority, že použití testů usnadní výběr důstojníků i specialistů do vznikajícího vojska (v USA nebyla branná povinnost). Narychlo se sestavily dvě testové baterie: Army-Alfa pro běžnou populaci a Army-Beta pro osoby negramotné či neznalé angličtiny. Bylo vyšetřeno kolem 1 700 000 mužů. Výsledky byly rozporné. Mnozí jejich význam pro výběr důstojníků uznávali, ale mnozí o něm pochybovali. Zarážející bylo, že výsledky převedené na věková kritéria odpovídaly v průměru věku 13 let (mentální věk moronů se podle tehdejších norem pohyboval mezi 8–11 lety). Při revizi testů se prokázalo, že mnohé z použitých položek byly velmi sporné a také podmínky testování ve vojenských táborech byly nevyhovující. Přesto však po válce testovací vlna pokračovala dále, a to jak v průmyslu, tak ve školách. A opět se ozývaly hlasy o horší inteligenci černochů, přistěhovalců, lidí z venkova či z městkých ghet a vyvozovaly se rasisticky laděné závěry. Myslící psychologové se nemohli smířit s mechanickými postupy

Kresba © Vladimír Renčín

530


a zjednodušujícími globálními závěry. Není však naším úkolem sledovat vývoj psychologie v posledních šedesáti letech. Snad stojí za zmínku, že u nás J. Stavěl v 30. letech srovnával mentální výkony dětí českých a slovenských (Psychotechnická ročenka, 1936, s. 66– 89). Srovnával děti ve 4. třídách v Táboře a Martině; obě města považoval podle více kritérií za podobná. Průměrné výsledky táborských dětí byly zhruba o 10 bodů vyšší. Sledoval však řadu socioekonomických kritérií a podle nich žáky dělil do podskupin. Prokázal, že děti z rodin s příznivými podmínkami se od sebe nelišily, v mnoha ohledech byly dokonce martinské děti mírně lepší. Rozdíl byl způsoben špatnými výsledky slovenských dětí z ekonomicky i sociálně slabých rodin. Stavěl z toho vyvodil, že pro interpretaci jednotlivého výsledku v testu je třeba brát v úvahu řadu hospodářských, sociálních i motivačních podmínek, má-li se dospět k nosným závěrům. l Další vývoj měření osobnosti. První část tohoto oddílu Gold věnuje studiím anglického psychologa a statistika Cyrila Burta, který po několik desetiletí úporně hájil dědičnost inteligence. Na poměrně malých souborech prokazoval vysokou korelaci mezi výsledky rodičů a dětí. Po letech se ukázalo, že mnoho dat bylo nepřesných, inteligence rodičů byla mnohdy pouze odhadována, testy byly poměrně krátké a některá data [vědomě ?] zkreslena. (Pozn. red.: Podrobnější líčení vzniku a šíření legendy o údajném podvodu viz Vesmír 70, 593, 1991 a literaturu tam citovanou.) Mnohé z Burtových nálezů se však staly základem pro úvahy o výběru řady dětí do různých škol. Druhá část kapitoly se zabývá úvahami o vývoji faktorové analýzy a jejích různých větví. Jde převážně o technické otázky. Mnohé byly překonány během dalšího vývoje statistických technik. Snad ještě poznámka mimo Gouldovu knihu: Psychotechnické a testovací snažení se zdárně vyvíjelo v prvních letech SSSR. Existovala dokonce psychotechnická laboratoř pro výběr vyšších činovníků při ústředním výboru. Ruští psychologové se však dostali do konfliktu se Stalinem, když argumentovali, že na industrializaci není populace připravena. Dopadli špatně a testování bylo po mnoho desetiletí přísně zakázáno. Důsledky jsme pocítili v 50. letech i u nás (byly likvidovány sociodiagnostické ústavy, Čs. ústav lidské práce aj.). Nutně se vynoří otázka, jak je možné, že ve vědeckém světě dochází k zřejmým omylům, které ve svých důsledcích vedou k nezvratnému poškození velkých skupin lidí. Příčinou jsou patrně chyby v myšlení i ve způsobech vyvozování závěrů z dat či přímo v jejich zkreslování na základě různých předsudků, předběžných koncepcí, ukvapených závěrů, možná i nevědomých omylů. Debaty o lidské inteligenci, o její proměnlivosti, či naopak o striktní dědičnosti opomíjejí, že jednání člověka je současně určováno motivací, zájmy, potřebami, charakterem, životními okolnostmi, so-

Kupte si Knihu knih, jinou ani nemáme

Překlad mimořádně komplikovaného a dlouhého textu z angličtiny do jazyka, pro nějž je třeba nejprve zavést systém přepisu exotických hlásek do latinky, vytvořit slovník a sepsat gramatická pravidla, nevypadá z komerčního hlediska příliš lákavě, zejména když potenciální čtenářská obec čítá všeho všudy 500 hlav a její kupní síla nepřesahuje 200 Kč na osobu a rok. Pro americkou společnost Summer Institute of Linguistics jsou ale takové zakázky typické. Tím dlouhým textem je samozřejmě Bible a cílem je její překlad do všech jazyků Nové Guineje, jichž je podle posledního sčítání 1043. Po krátké instruktáži jak přežít na novoguinejském venkově se biblický překladatel usadí ve vybrané vesnici a začne s prací. S vydatnou pomocí místních je dílo za několik let hotovo, Bible pak vytištěna a prodávána za symbolickou cenu. A jelikož jde téměř vždy o první a jedinou psanou literaturu v daném jazyce, je její pozice bestseleru na národním žebříčku zajištěna, stejně tak jako pozice té jediné správné knihy. Překladatel se ovšem nejdříve musí vyrovnat s mnohými překážkami, z nichž malárie či jednotvárná strava, skládající se převážně z batátů, nejsou ještě těmi největšími. Svět biblických příběhů, tedy svět pasteveckých národů suchých krajin, je totiž velmi nepodobný novoguinejské realitě, jediné, kterou většina budoucích čtenářů kdy pozná. Biblické historky jsou těmito potížemi nutně redukovány na jejich základní dějovou linii, často nápadně podobnou tradičním kmenovým mytologiím, včetně příslušných ponaučení a morálních lekcí. Přijetí Bible tak spočívá do značné míry v přejmenování tradičních božstev. Tak třeba co s metaforou o Bohu-pastýři a věřících jako stádu jeho oveček? Ovce je zvíře velikosti psa a stejně jako pes je výjimečná tím, že nemá vak na nošení mláďat. Na rozdíl od psa je ovce býložravá jako třeba stromový klokan. Nežere ovšem listí, ný-

NAD KNIHOU

me. Objeví se tendence připravovat výzkum tak, aby se již předem snáze získávala data očekávaná než neočekávaná. Snadno se přehlédnou zdánlivě vedlejší či „nepodstatné“ proměnné, které mohou působit na průběh pokusů. Popisuje se tendence zjednodušovat složité procesy do jednoduchých výzkumných projektů. Vlivy autorit (či zdánlivě pevných autorit) vedou k přehlédnutí rušivých vlivů a mizí snaha vracet se k pramenům. Za velké riziko se považuje zaslepenost badatele, který s jistou nekritičností vede výzkum i strategii důkazů. Podobných chyb bylo popsáno mnoho, snadno se vloudí do myšlení a bez patřičného nadhledu vedou k závažným omylům. Na některé z těch, které jsou snad až příliš nápadné, upozornil Gould – a v tom ¨ je hlavní síla jeho úvah.

VOJTĚCH NOVOTNÝ

brž trávu. Ta tráva je ale zcela jiná než ta, co znáte, především nedorůstá výše tří metrů. Ovce jsou užitečné, neboť poskytují maso, mléko k výrobě sýra a srst, z níž lze vyrobit oblečení chránící proti chladu. Sýr je taková měkká potravina bílé barvy, asi jako ságo, ale chutná úplně jinak. Chlad je – ale do toho se snad raději ani nepouštějme. Ovce jsou drženy ve stádech, což jsou shluky mnohem většího počtu zvířat, než jste kdy viděli pohromadě. Stáda jsou na pastvinách, což jsou travnaté plochy mnohonásobně větší než kterákoli nelesní plocha, již jste kdy spatřili. O stáda se stará pastýř. To je povolání, jež rovněž neznáte, ale věřte, že metafora o Bohu jako vašem pastýři je opravdu povedená. Je škoda, že propagace věrouk není oboustranná. Kdyby k nám do Evropy přijelo 1043 Novoguinejců, každý s cílem sepsat svoji kmenovou mytologii v angličtině, byl by to jistě přínos pro náš kulturní život, Snímek © Jan Lepš

http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 80, září 2001

531

ESEJ

ciální adaptivitou, zdravotním stavem a řadou dalších vlivů. Mnohokrát se prokázalo, že nadání samo o sobě není zárukou životního úspěchu. Zlepšení životních podmínek vede k zlepšení mentální úrovně (a stejně i naopak). Mluví se dnes o sociální inteligenci, kterou se rozumí řada schopností a dovedností umožňujících dobře vycházet se sociálním okolím. V posledních letech se debatuje o emoční inteligenci a o jejím zjišťování. Hledají se schopnosti analyzovat vlastní i cizí pocity a emoce, rozlišovat je a využívat v jednání i myšlení, a zároveň ovládat vlastní emoce. V psychologické metodologii je popsána řada chyb ve výzkumné činnosti. Hypotézy vedou často k tomu, že si mnohem více všímáme dat, která jsou ve shodě, a rozporná data podceňujeme či přehlíží-

nehledě na obrovský vzrůst sortimentu v sekcích náboženství a kosmologie. A o pár generací později by se z takto vytvořených materiálů mohly novoguinejské kmeny dočíst o svých vlastních, v té době již zapomenutých kuturách. Překlad Bible totiž obvykle znamená nejen křesťanský nátěr tradiční víry, ale i konec mnoha starých zvyků a rituálů, jež jsou nahrazeny chozením do kostela. A jak jsou mytičtí zakladatelé kmene křtěni na Adama a Evu a zpoza každého stromu náhle vykukuje anděl strážný, staří usedlíci – lesní duchové masalajové – s kvílením prchají.

ESEJ

Chitin a kismet

Jungovská psychologie učí, že každé dílo či osobnost, které si v určité zemi či době získají všeobecné rozšíření a oblibu, si zasluhují bližší pozornost, byť bychom si o jejich uměleckých či lidských hodnotách mysleli cokoli (i Michael Jackson výmluvně vypovídá o povaze doby a mysliteli jest potlačiti úvodní pocity a podívat se na tento fenomén sine studio et ira). Přemýšlím-li o tom, který spis nejvíce ovlivnil můj život a způsob myšlení, chtě nechtě dospívám k Broučkům Jana Karafiáta. Určitý fatalistní rys v mé povaze, který moji přátelé tradičně přičítají četným cestám do Orientu, ve skutečnosti koření v hojném předčítání řečené knihy v raném dětství, byť tehdy motivovaném snahou po výchově k disciplíně. Toto dílko, vydané poprvé v roce 1876 bez jakéhokoli ohlasu a znovuobjevené až v 90. letech 19. století, ovlivňuje už po celé století naše národní vědomí i nevědomí více než která jiná kniha. Nejsem literární historik a nevím přesně, kolik vydání Broučků od té doby už vyšlo, ale mohlo by se to blížit stovce, včetně těch „vykleštěných“ z minulého režimu, kde broučci u stolu sepjali nožičky a nic. Jde zřejmě o bezkonkurenčně nejhojnější dětskou knihu celého česky mluvícího prostoru a lze očekávat, že bude obsahovat nějaké zcela zásadní poselství, byť může být zcela jiné, než na které bývá obvykle upozorňováno. Je tomu skutečně tak. Děti se v knize v pohádkovém hávu a nevtíravým způsobem seznamují s neúprosností osudu a vypjatou existenciální absurditou světového dění, aniž by byly vylekány Camusem či Ioneskem. Život broučků, alespoň samečků, spočívá ve vysilující a namnoze nebezpečné službě (vzpomeňme na nejrůznější žluny, utrpěné úrazy atd.). Každodenní svícení odůvodňují broučci tím, že musejí svítit lidem. Už z kontextu knihy je patrné, že jde o sekundární racionalizaci čehosi bytostně iracionálního, neboť broučci svítí na pustých a odlehlých místech, navíc slabě a nevydatně. Lidé ostatně v noci spí a tohoto absurdního servisu nemají zapotřebí; v případě nouze si posvítí nějakou lampou vlastní produkce, a to tam, kde je to skutečně nutné. (Autor zde ve viktoriánském stylu přechází mlčením, že u reálných svatojanských broučků slouží světelná komunikace k ulehčení kontaktu mezi oběma pohlavími – v intencích doby však musí být jejím odůvodněním něco obecně prospěšného. Současná sociobiologie, u nás reprezentovaná třeba překlady knih Matta Ridleyho, naopak vidí jako jediné odůvodnění všech činností zvýšení naděje na reprodukční úspěch – aby eventuální obecně prospěšné činy byly vůbec „povolené“, musejí se maskovat a odůvodňovat takto.)

532


Stejné nebezpečí zániku jako víře a zvykům předků často hrozí i jazykům samotným. Ty jsou ohrožovány hlavně novodobou školní výukou v angličtině a migrací vesničanů do měst, kde se jejich menšinové jazyky stávají pro domluvu bezcennými. Díky úsilí překladatelů Bible zůstane mnoho jazyků, jejichž nevyhnutelným osudem v blízké budoucnosti je zánik, alespoň písemně doloženo. Ve chvílích nostalgie po ztracené minulosti si tak budou moci anglicky hovořící Novoguinejci najít, jak se v mrtvém jazyce jejich předků řekne dědičný hřích. ¨

STANISLAV KOMÁREK

Karafiátova kniha dětem rovněž včas a důrazně přiblíží, že konečnou instancí a smyslem lidského (i broučího) života je smrt. Známý konec knihy praví: „A byla zima. Ach, to byla zima, zlá zima. ...Ach, ti broučci pod jalovcem, jestli oni to vydrží? Nechť. Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou.“ Jak známo, zjara na broučích hrobečcích vykvetlo dvanáct sedmikrásek, devět bílých, tři krvavě červeně olemované. Jan Karafiát, takto muž vzdělaný a spravedlivý, podle výpovědí pamětníků pohřby miloval, či je alespoň uměl pohnutlivě aranžovat. Zejména známá byla jeho předlouhá, až čtyřhodinová kázání na pohřbech dětských, tehdy ještě zcela běžných. Smrtí mláďátek, speciálně těch neposlušných, je ostatně olemována i naše kniha. Ve třetí kapitole vypráví maminka Broučkovi pohádku. Ve vší stručnosti: Byl jeden kocourek a kočička, a ti měli tři roztomilá koťátka. Jednou, když odcházeli na lov, je nabádali k poslušnosti, načež zamkli chaloupku a odešli. Nedisciplinovaná koťátka se však pro nějakou dětinskost začala strkat, až zbořila kamínka. „...všecko to hořelo a koťátka chtěla utéci, ale dveře byly zamčeny. A tak křičela a křičela, ale oheň je přece sežral. A když přišli tatínek a maminka, už byli kocourci a kočička spáleni, a chaloupka byla spálena a všechno bylo spáleno proto, že koťátka byla neposlušná. A tatínek a maminka plakali a plakali. Brouček poslouchal. Ono se mu to líbilo.“ Spravedlnost je drsná, taková starozákonní. Obdobně je to v knize i s poslušností, která je primárně poslušností vůči tradicím a světaběhu obecně, vůči jeho vlnám, kde ta následující smývá to, co předchozí nakreslila. Brouček se poslušně ožení a množí, ač se mu nechce, a poté i poslušně zmrzá, ač se mu zřejmě taky nechce. Kniha nad jiné ukazuje, co obnáší život v tradičním řádu. Kdo jej vidí, dnes třeba v islámských zemích, pozoruje idylu a soulad, který však nesnese být konfrontován s něčím bytostně jiným a přináší na jedné straně tradiční kulturnost, na druhé straně nic skutečně mimořádného. (To mimořádné je, jak už jméno praví, mimo řád, v rámci řádu lze činiti pouze věci řádné – už proto, že jeho udržení a setrvání v něm poutá všechnu člověkovu energii.) Je pozoruhodné, že Jan Karafiát začal psát tuto knihu po návratu ze Skotska ve věku asi 28 let a vyšla, když mu bylo třicet. Jsem mu povděčen, že mě (a miliony mých spoluobčanů) už jako dítě seznámil s drsnými a děsivými stránkami života a pomohl mi uvědomit si, že spravedlnost je v zásadě to, co se nám děje. Plytce líbivé vyprávěnky řekněme Václava Čtvrtka nás tomu neučí. o

VESMÍR 80, záfií 2001

Recommend Documents