Vesela Vdova
Gabriela Kopperová
Franz Lehar Franz Lehár
30. dubna 1870 Komárno–28. října 1948 Bad Ischl Rakousko-uherský skladatel a dirigent. Byl předním operetním tvůrcem 20. století, jeho zásluhou se tento žánr, skomírající po obrovském rozmachu v 70. letech 19. století, opět narodil. Od pluku k pluku, z Moravy přes půl Evropy do Vídně… Lehárova rodina pocházela původně z tehdejších východních Sudet, tedy z dnešní severní Moravy, případně Slezska. Lehárův otec, taktéž Franz, získal hudební vzdělání ve Šternberku. Působil jako hornista v Divadle na Vídeňce a poté téměř 40 let jako vojenský kapelník a skladatel tanců a pochodů. V roce 1869 si vzal Christinu Neubrandtovou a v následujících letech spolu prošli několik maďarských posádkových měst. Mateřskou řečí jejich dětí byla maďarština. V roce 1880 otcův regiment přesídlil do Budapešti, ale mladý, tehdy desetiletý Franz, byl poslán do Šternberka, aby se zdokonalil v němčině. Jeho strýc byl místní hudební ředitel. Během letních prázdnin hrál klouček na housle ve strýcově lázeňském orchestru ve Velkých Losinách a ve dvanácti letech byl přijat na Pražskou konzervatoř na obor housle k tehdejšímu řediteli Antonínu Benewitzovi. Kromě hry na housle studoval Lehár teorii u Antona Foerstera, chodil však také na soukromé hodiny skladby ke Zdeňku Fibichovi. O jeho talentu se příznivě vyjadřoval i Antonín Dvořák. Z Prahy tak Lehár odcházel jako vynikající houslista a mimořádně řemeslně vybavený komponista. Na podzim roku 1888 se osmnáctiletý Franz stal houslistou v divadelním orchestru v městečku Barmen-Elberfeld (dnes část Wuppertalu), ale krátce na to byl povolán do armády. Vstoupil do kapely 50. pěšího pluku, kterou řídil jeho otec. Ovšem již v roce 1890 se stal sám kapelníkem a to u 25. pěšího pluku v Lučenci a později u námořních jednotek v Pule. Na všech těchto postech se kromě dirigování věnoval také kompozici – nejčastěji šlo přirozeně o pochody a tance, ale Lehár se snažil též o jevištní díla. Kapelnického postu se poprvé vzdal v roce 1896, kdy měla v Lipsku premiéru jeho opera Kukuška, ale po jejím neúspěchu byl z finančních důvodů donucen se do armády vrátit.
Vesela Vdova Stal se kapelníkem 87. pěšího pluku v Terstu a poté, co jeho otec odešel do důchodu, nastoupil na jeho místo u pluku v Budapešti. Jeho posledním vojenským působištěm byl 26. pěší pluk, se kterým se dostal do Vídně. V hlavním městě monarchie slavil úspěch se svými valčíky a v roce 1902 definitivně opustil armádu. Dirigoval v letním divadle v Prátru a poté v Divadle na Vídeňce – tam, kde začínal své muzikantské působení jeho otec. Ve Vídni začaly být také uváděny jeho operety – ve dvou letech hned čtyři: Vídeňské ženy, Dráteník, Božský manžel a Manželství z žertu. Úspěch zaznamenal pouze Dráteník, ostatní propadly. Poté však nastal zřejmě nejdůležitější okamžik Lehárovy kariéry – uznávaný operetní skladatel Richard Heuberger odmítl libreto Victora Léona a Leo Steina a pánové ho tedy nabídli mladému, nepříliš známému Lehárovi. Opereta s názvem Veselá vdova pak měla premiéru 30. prosince 1905 v Divadle na Vídeňce a znamenala pro Lehára životní úspěch. …až k nejslavnější operetě všech dob Veselá vdova je dílem mimořádného skladatele, jakým Lehár nesporně byl. Získal vynikající a důkladné hudební vzdělání, měl dokonalou řemeslnou průpravu jak kompoziční, tak interpretační a během svých mnoha kapelnických působení získal tolik potřebnou praxi. Navíc se, jako jeden z mála operetních skladatelů, celý život zajímal o současnou „vážnou“ hudbu. Studoval partitury svých současníků a snažil se do žánru operety prosadit trendy tehdejší umělecky „vyšší“ hudby. V jeho dílech lze nalézt inspiraci Debussym či Richardem Straussem. Nejbližší vztah měl však Lehár k jinému mistru jevištních děl své doby – k Puccinimu. Oba skladatelé byli přáteli a vzájemnými obdivovateli, Lehár dokonce patřil ke kandidátům na dokončení opery Turandot. Toto vše by samozřejmě bylo málo platné, kdyby skladatel nebyl obdařen mimořádným hudebním talentem. Ten však Lehár po celý svůj život neustále rozvíjel a snažil se o to, aby jeho díla nesklouzávala do laciných operetních manýr. V případě Veselé vdovy máme tu čest s dílem svrchovaného mistrovství. Snad v žádné jiné operetě se tolik neprojevila mnohostrannost Lehárovy skladatelské invence a jeho nechuť k přežívajícím operet-
Franz Lehar ním stereotypům. Jeho snahou bylo naplnit příběhy, v nichž se velké city mísily s vtipnými scénami, promyšlenou a melodicky bohatou hudbou. V případě Veselé vdovy měl vlastně štěstí, že v době jejího vzniku se vídeňská opereta utápěla v laciných napodobeninách děl mistrů jejího „zlatého věku“ spojeného se jmény Johanna Strausse ml., Franze von Suppé a dalších. S trochou nadsázky by se dalo říci, že Vídeň čekala na novou operetní éru. A v dílech Franze Lehára se jí dočkala.
Rozhovor s režisérem Janem Ježkem Operní, operetní a muzikálový zpěvák a herec Jan Ježek Veselou vdovu velmi dobře zná – mnoho let v ní účinkoval jako hrabě Danilo Danilovič. Nyní už se, jak sám říká, přesouvá k oněm charakterovým rolím a v liberecké inscenaci hraje a zpívá pontevedrinského vyslance, barona Zetu. Je však především režisérem nového nastudování Lehárovy mistrovské operety a proto jsme se nejprve zeptali, zda je pro něj náročnější operetu režírovat, nebo v ní účinkovat. Náročnější je pro mě určitě ta režijní práce, neboť se stále živím, jak já říkám „krkem“, stále ještě zpívám (je tomu tak i v této inscenaci). Režijní prá-
Filip Bandžak
Vesela Vdova ce je pochopitelně něco úplně jiného. Vycházím v ní především ze svých zkušeností, které jsem za třiatřicet let u divadla získal, ze zkušeností zpěváka a herce. Proto se také snažím, aby se ti mladí, kteří v naší inscenaci účinkují, skutečně seznámili s operetním řemeslem. Opereta je zcela specifický žánr, ke kterému musí být zpěváci nejen disponováni, ale také správně vedeni – tak aby ovládali zpěv, herectví i tanec. Čím je Veselá vdova tak výjimečná? Proč se podle vás právě ona stala jednou z nejhranějších operet na světě? Veselá vdova má jednu oproti jiným operetám velikou, řekněme až výjimečnou přednost – a tou je kvalitní libreto. A navíc je hudebně dokonalá. I diváci, kteří se vůbec nezajímají o operetu, si vlastně ani neuvědomují, že melodie z Veselé vdovy znají – a znají je téměř všechny. Zjednodušeně řečeno: v této operetě co hudební číslo, to známá melodie. Jaká je vaše inscenace? Na co se mohou diváci těšit? Pokud bych to mohl opět říct jednoduše, moje inscenace chce být prostě klasická. Vycházím z názoru režisérů Ševčíka a Sokolovského, se kterými jsem měl možnost spolupracovat a to je názor, že experiment lze za určitých podmínek dělat v opeře, ovšem nikoli v operetě. A to z jednoho prostého důvodu – klasická opereta je již sama o sobě nadsázkou, je, jak mi říkáme „nakopnutá“ a pokud byste chtěli tuto
Anna Klamo, Jan Ježek, Martin Slavík, Róbert Remeselník
Franz Lehar nadsázku ještě znovu nadsadit, pokud byste chtěli ono „nakopnuté“ „nakopnout“ ještě podruhé, přestane to být vtipné a ztratí se veškeré kouzlo, které právě tato nadsázka má. Snažím se tedy, abychom Veselou vdovu hráli normálně, mile a přirozeně a k tomu jsem také sólisty vedl. Nechtěl jsem, aby to bylo tak, jak tomu často bývá, kdy se dialogy rychle odmluví a „pojďme honem zpívat!“. Mám štěstí, že stejný názor měli i moji spolupracovníci, jak pan dirigent Babický, tak výtvarník a scénograf pan Zavarský, také choreograf pan Jirsa a autor kostýmů, pan Jelínek. Snažil jsem se, aby to byla týmová práce a myslím, že se podařila. Předpokládám, že nebudete souhlasit s tvrzením, že opereta je, ve srovnání s operou pokleslý žánr… To je nesmysl. Je to především žánr nesmírně náročný pro účinkující, jejichž disponovanost musí být všestranná. Když jsem před lety šéfoval souboru v Plzeňském divadle, který dělal jak operetu, tak muzikál, členkou umělecké rady divadla byla také paní Jiřina Jirásková. Ta při jedné výměně názorů s mladým členem rady, řekněme velmi nekompromisním zastáncem „moderní“ opery, řekla: „Vy si, pane kolego, vůbec neumíte představit, co to je být operetní subretou, jak obtížný žánr je klasická opereta. Já, kdybych se znovu narodila, chtěla bych se operetní subretou stát.“ Jsem navíc přesvědčen o tom, že i operním zpěvákům se praxe v operetě může jenom hodit. V tom jak hrát divadlo, jak vést dialog – a to jak ve zpěvu, tak v próze – jak se pohybovat, to vše jsou zkušenosti potřebné pro jakýkoli jevištní výkon. Dovolte mi na závěr otázku přímo k tématu Veselé vdovy – jak je to podle vás se vztahem mezi penězi a láskou? Já bych tady odcitoval repliku Danila ze závěru operety: „Hano, já bych si Tě vzal, i kdybys těch miliónů měla třeba padesát.“ To je myslím, krásně řečeno.
Vesela Vdova
Opereta o třech dějstvích
libreto: Victor Léon a Leo Stein podle komedie Henriho Meilhaca L’attaché d’ambassade
režie: Jan Ježek hudební nastudování a dirigent: František Babický choreografie: Petr Jirsa scéna: Ján Zavarský kostýmy: Josef Jelínek sbormistr: Martin Veselý as. režie: Alena Žaloudková hudební příprava: Maxim Biriucov, Tatiana Drybas, Elena Nagyová
Franz Lehar Osoby a obsazení: Baron Mirko Zeta, pontevedrinský vyslanec v Paříži Jan Ježek/Oldřich Kříž Valencie, jeho žena Anna Klamo/Věra Poláchová Hrabě Danilo Danilovič Filip Bandžak/ Martin Slavík Hana Glavari Gabriela Kopperová/ Lívia Obručnik Vénosová Camille de Rosillon Aleš Briscein/Róbert Remeselník Vikomt Cascada Zdeněk Nádeník Raoul de St Brioche Jiří Bartoš Bogdanovič, pontevedrinský konzul v Paříži Jiří David Sylviana, jeho žena Hana Postránecká Kromov, vyslanecký rada Jaroslav Rainer Olga, jeho žena Veronika Mičjarová Prčič, pontevedrinský plukovník, vojenský atašé Bořivoj Shejbal Praskovja, jeho žena Hana Zemanová Něguš, tajemník vyslanectví Milan Hlavsa/Jan Počepický Sluha Marian Mičjar
Orchestr, balet a sbor DFXŠ Inspice: Marian Mičjar
Přestávka po 1. dějství Premiéra 20. května 2011 v Šaldově divadle Druhá premiéra 28. května 2011
Vesela Vdova 1. dějství
Vyslanectví Republiky Pontevedro v Paříži V paláci pontevedrinského vyslance v Paříži, barona Mirko Zety se koná slavnost k oslavě narozenin vládnoucího knížete státu Pontevedro. Vikomt Cascada, francouzský šlechtic, připíjí na štěstí Pontevedrinské republiky. Baron Zeta děkuje všem přítomným a je potěšen, že jeho mladá žena Valencie se jako správná hostitelka věnuje jinému francouzskému šlechtici, Camillovi de Rosillon. Netuší však, že de Rosillon jeho manželku svádí. Valencie se ho snaží odehnat s tím, že ona je věrnou manželkou. Camille se ale nevzdává a na její vějíř jí napíše „Miluji tě“. Něguš, tajemník vyslanectví hlásí příchod Hany Glavari, krásné a mladé pontevedrinské šlechtičny, jejíž nedávno zesnulý manžel, francouzský bankéř, jí zanechal obrovské jmění. Baron Zeta nechce dopustit, aby se její miliony dostaly do rukou nějakého francouzského šlechtice – její peníze musí zůstat „doma“, ve zchudlém Pontevedru. Je tedy nutné zajistit, aby si Hana nevzala žádného Francouze, ale rodilého Pontevedriňana. V tom však bude problém, neboť mladá vdova ihned okouzlí všechny přítomné
Věra Poláchová, Aleš Briscein
Franz Lehar Pařížany. Na baronovo uvítání odpoví veselá vdova pozváním všech na zítřejší pontevedrinskou slavnost, která se bude konat v jejím paláci. Baron Zeta vidí jako jediného možného zachránce Haniných milionů mladého vyslaneckého tajemníka – hraběte Danila, pro kterého nechal poslat. Něguš mladého hraběte nakonec nalezl v pánově oblíbeném nočním podniku „U Maxima“. Rozmrzelému Danilovi se na vyslanectví vůbec nechtělo, dělá pro vlast přeci dost přes den, tak by alespoň v noci mohl mít čas na své roztomilé slečny. Unavený a plný šampaňského si na vyslanectví chce na chvilku schrupnout, ale vyruší ho de Rosillon, který hledá Valenciin vějíř. Baronka ho někde ztratila i s usvědčujícím nápisem od Camilla. Když unavený hrabě konečně usne, zdá se mu sen, ze kterého ho probudí Hana. Vyjde najevo, že ti dva byli dřív milenci, ale hrabě přísahá, že už jí nechce, protože by ho to stavilo na stejnou úroveň jako všechny ty její francouzské nápadníky, kteří si jí chtějí vzít beztak jen pro její peníze. Proto také později, když se ocitne o samotě s baronem, odpovídá rezolutně na jeho otázku, zda by si chtěl Hanu vzít: „Nikdy!“ Je ale ochoten pomoci své vlasti alespoň tak, že bude od krásné vdovy odhánět nepontevedrinské nápadníky. Vyslanecký rada Kromov našel Valenciin vějíř, ale domnívá se, že patří jeho věčně koketující ženě. Baron Zeta ho uklidňuje a rychle si vymyslí, že vějíř patří jeho ženě Valencii (netuší, že je to pravda!) a onen nápis jí tam napsal on sám. Poté se rozhodne, ke zděšení Valencie, s největší diskrétností vypátrat „skutečnou“ majitelku onoho vějíře. Na tanečním parketu je vyhlášena dámská volenka a všichni usilují o tanec s Hanou. Situaci zachraňuje Danilo, který mezi tím přivedl houf žen. Nebezpečí ale stále trvá, neboť Valencie se snaží zajistit tanec pro Camilla de Rosillon. Rozhodla se totiž, že se Camilla nejlépe zbaví, pokud ho ožení právě s Hanou. Veselá vdova se rozhodne vyřešit problém po svém – vybere si k tanci muže, který o ten tanec vůbec neusiluje, konkrétně Danila. Hrabě
Vesela Vdova nejprve odmítne, ale poté vyhlásí, že pokud tanec patří jemu, prodá ho za deset tisíc, které věnuje chudým. Tím spolehlivě odradí všechny ostatní přítomné muže a společně s Hanou vplují na parket.
2. dějství
V zahradě paláce Hany Glavari Ve svém paláci je krásná vdova pozornou hostitelkou. Pozvala tanečníky, aby hostům předvedli tradiční pontevedrinský tanec Kolo a sama poté zpívá lidový pontevedrinský příběh o krásné lesní dívce Vilje a její nešťastné lásce. K baronově zděšení se proslýchá, že bohatou vdovu si chce vzít Camille de Rosillon. Podle Něguše je však známo, že de Rosillon je zamilovaný do vdané ženy, což baron kvituje s povděkem. Prohlašuje, že ta vdaná žena by si Camilla měla rozhodně vzít, neboť její současný muž bude jistě nějaký moula (netuší ovšem, že mluví o své ženě a o sobě). Je tedy nutné zjistit, kdo je ona vdaná žena a ovšem také zbývá odhalit pravou identitu majitelky onoho vějíře – tím je pověřen Danilo. Mladý hrabě, který na vějíři poznal Camillův rukopis, postupně obchází všechny pontevedrinské dámy, aby zjistil, které z nich napsal de Rosillon na vějíř „Miluji tě“. S největší diskrétností se přitom dovídá o jejich francouzských milencích, jenže ani v jednom případě nejde o Camilla. Mezi tím se francouzští šlechtici hádají o Hanu. Přicházející Danilo jim, samozřejmě taktně, naznačí, že ví o jejich současných milenkách (dozvěděl se to před chvílí) a vystrašení nápadníci raději opouštějí slavnost. Ovšem až poté, co s baronem živě prodiskutují věčnou a nerozluštitelnou otázku – jak porozumět ženám? Baron poté svolává tajnou poradu do zahradního pavilonu – je třeba
Franz Lehar konečně zjistit, do koho je ten de Rosillon zamilovaný, rychle ho s tou neznámou oženit a zachránit tak Haniny peníze. Camille stále touží po Valencii a přemluví ji k dostaveníčku – také v zahradním pavilonu. Baronka souhlasí, chce tím definitivně ukončit tuto koketérii. Našla konečně svůj vějíř, který Danilo nechal položený na stolku a dává ho Camillovi na památku, přičemž na něj před tím napsala: „Já jsem a chci být počestná…“ Když ale vcházejí do altánu, všimne si jich Něguš. Snaží se zadržet barona, který se do altánu dobývá, ale zvědavý Zeta se podívá klíčovou dírkou a ke svému zděšení zahlédne Camilla se svou ženou. Naštěstí Něguš ve chvíli zmatku rychle přivede zadním vchodem Hanu a „vymění“ ji za Valencii. Poté, co se dveře otevřou, spatří všichni veselou vdovu v objetí de Rosillona. Hana prohlásí, že to byla ona, komu zde francouzský šlechtic vyznával lásku a že jsou s de Rosillonem zasnoubeni. Danilo nevěří svým očím. Hanu stále ještě tajně miluje (ona jeho samozřejmě také). Uražený odchází – kam jinam, než do svého oblíbeného nočního podniku…
Gabriela Kopperová, Martin Slavík
Vesela Vdova
3. dějství
V nočním klubu U Maxima Hana se rozhodla, že se k Maximovi vypraví též a pozve tam celé pontevedrinské vyslanectví. Valencie vesele tančí s místními dámami a Danilo je dokonale překvapen. Zábavu ale přeruší depeše z Pontevedra – stát je na pokraji bankrotu a nutně potřebuje Haniny miliony. Je tedy bezpodmínečně nutné zmařit plánovanou svatbu Hany s Camillem de Rosillon. Oba snoubenci právě přicházejí a Danilo musí jednat. Posílá de Rosillona pryč a v rozhovoru mezi čtyřma očima se snaží Hanu přesvědčit, aby si Camilla nebrala. Věci pak dostanou rychlý spád, když z vyslanectví přinesou onen záhadný vějíř, který se našel v zahradním pavilonu. Vyjde konečně najevo, že patří Valencii a že v pavilonu byla s Camillem ona. Baron Zeta zuří, ale vlastně se mu to hodí. Nechá se rozvést, jako svobodný si může vzít Hanu a zachrání tak pro Pontevedro její peníze. Hana mu však sdělí, že podle poslední vůle svého zesnulého chotě přichází v případě sňatku o všechny peníze. To je ovšem ta nejkrásnější zpráva pro Danila – konečně může požádat Hanu o ruku skutečně z lásky, nikoliv pro peníze. Šťastná Hana jeho nabídku přijímá a jen dodá, jak to s těmi penězi vlastně je: po svatbě patří jejímu novému choti. Valencie pak svému muži zblízka ukáže onen kompromitující vějíř. Je na něm napsáno: „Já jsem a chci být počestná…“. Dojatý baron se jí omlouvá a musí dát všem ostatním zapravdu – je skutečně těžké porozumět ženám…
Franz Lehar
Lívia Obručnik Vénosová, Filip Bandžak
TEchnická spolupráce Light designer: Pavel Hejret Svítí: Luboš Udržal, Jakub Murín Štychy: Maruška Abrhámová, Jaruška Müllerová Vedoucí zvukař: Miloš Vondráček Zvukař: Zdena Ottlová Jevištní mistr: Jan Kocourek Vedoucí rekvizit: Danuše Klosová Rekvizity: Zuzana Borodinová Vlásenky: Iva Šebelíková Vedoucí výroby scénických kostýmů: Taťána Hrustinczová Scénu vyrobily dílny DFXŠ pod vedením Vojtěcha Michla © 2011 náklad: 1 500 ks
ředitel: Martin Otava šéf opery: Martin Doubravský grafická úprava: Pavel Dušek fotografie: Karel Kubát
Zřizovatelem Divadla F. X. Šaldy je statutární město Liberec. Umělecká činnost divadla se uskutečňuje za finanční podpory Libereckého kraje a Ministerstva kultury ČR.
cena 23 Kč
www.saldovo-divadlo.cz
