KOŠÍKÁŘSTVÍ Gabriela Marková

��

��

��

��

��

Poděkování Chtěla bych poděkovat paní Heleně Šenfeldové za cenné připomínky k textu.

KOŠÍKÁŘSTVÍ Gabriela Marková Vydala Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, Praha 7, [email protected], www.grada.cz, tel.: +420 220 386 401, fax: +420 220 386 400 jako svou 2292. publikaci Odpovědná redaktorka Erika Mravinačová Sazba Květa Chudomelková Fotografie na obálce Ivan Hozák Fotografie v barevné příloze a v textu Gabriela Marková Ilustrace Gabriela Marková Počet stran 168 a 12 stran barevné přílohy První vydání, Praha 2005 Vytiskla tiskárna PBtisk Příbram Prokopská 8, Příbram VI

© Grada Publishing, a.s., 2005 Cover Design © Grada Publishing, a.s., 2005 Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

ISBN 80-247-0876-0

O B S A H

ÚVOD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 HISTORIE

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

1 ÚVOD DO HISTORIE . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.1 1.2 1.3 1.4 1.5 1.6

STAROVĚK . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . EVROPA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . AMERIKA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ASIE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . OSTATNÍ ČÁSTI SVĚTA . . . . . . . . . . . SOUČASNÉ MODERNÍ

13 13 16 22 25 27

KOŠÍKÁŘSTVÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28

MATERIÁL A POMŮCKY . . . . . . . . . . . . . . . . 29 2

VYBAVENÍ KOŠÍKÁŘE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.1 KOŠÍKÁŘSKÉ MATERIÁLY . . . . . . . . . 2.2 ÚPRAVA MATERIÁLU . . . . . . . . . . . . . 2.3 NÁŘADÍ A POMŮCKY . . . . . . . . . . . .

31 31 42 47

TECHNIKY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 3 Z ČEHO SE SKLÁDÁ KOŠ 3.1 3.2

. . . . . . . . . . . . 51

ZÁKLADNÍ TYPY KOŠŮ . . . . . . . . . . . 51 KVALITA KOŠE . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52

4 NÁVRH KOŠE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 4.1 4.2 4.3

NEŽ ZAČNEME PLÉST . . . . . . . . . . . . 55 OHÝBÁNÍ PRUTŮ . . . . . . . . . . . . . . . . 55 TVAROVÁNÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56

5 SPOJE A NASTAVOVÁNÍ 5.1

NAPOJOVÁNÍ

. . . . . . . . . . . . . . 59

OPLÉTACÍCH

PRUTŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59

K O Š Í K Á Ř S T V Í

5.2 5.3 5.4 5.5

SPOJE PRO PLOCHÉ MATERIÁLY . . . 63 NAPOJENÍ STĚN NA DNO . . . . . . . . . 63 PŘIDÁVÁNÍ A UBÍRÁNÍ ŽEBER . . . . . 65 SPOJE PRO ZLOMENÁ ŽEBRA A ZAPLÉTACÍ PRUTY . . . . . . . . . . . . . . 66

6 DNA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1 6.2 6.3 6.4 6.5

KULATÁ DNA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . OVÁLNÁ DNA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ČTYŘÚHELNÍKOVÁ DNA . . . . . . . . . . OZDOBNÁ DNA . . . . . . . . . . . . . . . . . DNA V CELKU . . . . . . . . . . . . . . . . . .

67 67 73 75 79 82

7 VAZBY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 7.1 7.2 7.3 7.4 7.5

PLÁTNOVÉ A KEPROVÉ VAZBY . . . . . 86 VRSTVA A JEJÍ VARIANTY . . . . . . . . . 95 OPLETKY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 ŘÍDKÉ VAZBY . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 DALŠÍ TYPY VAZEB . . . . . . . . . . . . . 117

8 ZAVÍRKY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.1 8.2 8.3 8.4 8.5 8.6 8.7

ZATLOUKANÉ ZAVÍRKY . . . . . . . . . TAŽENÉ ZAVÍRKY . . . . . . . . . . . . . . TOČENÉ ZAVÍRKY . . . . . . . . . . . . . . PÁROVÉ ZAVÍRKY . . . . . . . . . . . . . . COPÁNKOVÉ ZAVÍRKY . . . . . . . . . . . PŘERUŠENÍ ZAVÍREK . . . . . . . . . . . . ZAVÍRKY PRO PLOCHÉ

119 119 120 124 131 134 138

MATERIÁLY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139

9 DRŽÁTKA, ÚCHYTKY 9.1 9.2

A RUKOJETI . . 141

KROUŽEK . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141 JEDNODUCHÁ ÚCHYTKA PRO STŘED VÍKA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142

O B S A H

9.3

JEDNODUCHÉ DRŽÁTKO Z PŘELOŽENÉHO PRUTU . . . . . . . . . PŮLKRUHOVÁ UCHA . . . . . . . . . . . . UCHO Z JEDNOHO PRUTU . . . . . . . OBTÁČENÉ RUKOJETI . . . . . . . . . . . OMOTÁVÁNÍ RUKOJETÍ . . . . . . . . . . HOTOVÉ RUKOJETI . . . . . . . . . . . . . OZDOBNÉ PRVKY PRO RUKOJETI . .

142 143 143 144 146 147 148

10 VÍKA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

149

9.4 9.5 9.6 9.7 9.8 9.9

11 ZDOBNÉ

PRVKY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151

11.1 OSTNATÁ TECHNIKA . . . . . . . . . . . . 151 11.2 ZASOUVÁNÍ DO VAZBY . . . . . . . . . . 151 11.3 KORÁLKY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152

12 RÁMOVÉ 12.1 12.2 12.3 12.4 12.5 12.6

KOŠE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153

VÝROBA RÁMU . . . . . . . . . . . . . . . . KOMBINACE RÁMŮ . . . . . . . . . . . . . SPOJENÍ RÁMŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . OSNOVA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . VÝPLET KOŠE . . . . . . . . . . . . . . . . . . ZAVÍRKA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

13 SPIRÁLOVÁ 13.1 13.2 13.3 13.4 13.5

153 154 155 157 158 158

TECHNIKA . . . . . . . . . . . . . . 159

MATERIÁL . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ŠITÉ DNO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . PLNÉ DNO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . STEHY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . TVAROVÁNÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

159 160 161 161 161

SLOVNÍČEK . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163 DOPORUČENÁ

LITERATURA . . . . . . . . . . . . 165

Ú V O D

ÚVOD

Tato kniha je zaměřená především na historii košíkářství, vhodné materiály a techniky. Soubor technik je setříděný encyklopedicky a mezi nejčastější techniky jsou pro zpestření zařazeny i techniky zvláštní a netradiční – přinejmenším v našich zemích. Není ovšem možné sestavit do jedné knihy popis všech možných postupů. Mým cílem bylo ukázat široké spektrum technik a tradic. Ale i v košíkářství lze hodně experimentovat nebo postupy z tohoto oboru využít jinde. Elév na jakémkoli poli nejprve kopíruje svého učitele a stejné je to i u tohoto řemesla. To můžeme nazvat i tradiční cestou, protože horší ekonomické podmínky našich předků nutily košíkáře především k brzkému osvojení řemesla a velké produkci košů. Koše žáka a učitele se nelišily, protože bylo nutné se naučit řemeslo co nejdříve a uplést koš v co nejkratším čase. Tehdy nebyl na experimentování čas. Dnes se mnoho lidí vrací ke košíkářství spíše jako k činnosti pro volný čas. Cílem není vyrobit určité množství košů za víkend. Lidé se chtějí bavit, zkoušet a objevovat. A nejen to. Tak jako v malbě či sochařství i zde si každý může vytvořit svůj vlastní styl a rukopis, najít si oblíbený materiál a tvary.

9


HISTORIE

11

Ú V O D

1

D O

H I S T O R I E

ÚVOD DO HISTORIE

Košíkářství je jedním z nejstarších řemesel na světě a zároveň jedním z mála, které v nezměněné formě přetrvává až do současnosti. I když se spektrum používaných materiálů v posledních stoletích velmi rozšířilo, jde stále o práci, kterou nelze zcela zmechanizovat a kterou si bez tradičních postupů nedokážeme představit. Dnes se s košíky můžeme setkat jak v muzejních sbírkách, tak v moderních interiérech nebo výstavních síních. Někdy ztrácejí svou původní utilitární formu a stávají se uměleckými objekty, které neomezuje žádná kultura nebo materiál. Prostá krása toho nejobyčejnějšího košíku na brambory ležícího dosud ve sklepě nebo léta zastrčeného na půdě je nyní znovu vystavena na odiv, například v kombinaci s kyticí suchých květů. Na rozdíl od keramiky se košům nikdy nedostávalo příliš velké pozornosti, protože podléhaly relativně rychlé zkáze. I přestože nemáme mnoho nálezů z minulosti, je jich dost na to, abychom si mohli udělat představu o košíkářství dávné minulosti. Mnoho košů se dostalo do muzeí během posledních dvou století. Ve Spojených státech amerických můžeme nalézt obrovské sbírky košů severoamerických indiánů. Významné jsou i sbírky košů z Asie, ale samostatných sbírek evropských košů i evropských sbírek světových košů je poměrně málo. V každé kultuře je určitá „poptávka“ po často zcela specifickém zboží, které hraje důležitou úlohu v sociální nebo náboženské sféře. Tato poptávka ovlivňuje úroveň daného řemesla. K pozvednutí úrovně stačí většinou velmi krátká doba. Například v Japonsku košíkářské techniky velmi vyspěly proto, že pletené nádoby byly používané pro čajový obřadu a pro ikebanu. I v dalších oblastech hrály koše významnou roli při různých mimořádných příležitostech, mívaly obřadní barvy i tvary. V Nové Guineji bylo zvykem dávat při narození dítěte koš billum. Časté jsou také svatební koše, z nichž k nejznámějším patří navažská ošatka se vzorem neúplné kruhové hvězdy. Z Afriky jsou známé koše kmene Zulu s charakteristickými geometrickými obrazci, podle kterých lze zjistit, zda je autorka koše vdaná, popřípadě jaké má věno. Ovšem také muži vnášeli do svých výrobků specifické symboly. V různých civilizacích mohlo být přesně dáno co smějí plést muži a co ženy a ačkoli ve většině kultur pletly koše ženy (pokud nebyl použit příliš houževnatý materiál typu vrbového proutí), v Japonsku právě ty nejjemnější práce patřily výhradně mužům a ženy pletly jen hrubší utilitární nádoby.

1.1

STAROVĚK

Koše provází lidstvo od jeho počátku a byly na svém vrcholu již v době, kdy keramika byla ještě v plenkách. Použité materiály však podléhaly relativně rychlé zkáze a opotřebování, a tak toho víme o dávných košíkářích jen velice málo. V oblastech s velmi suchým

13

14


klimatem se většinou dochovaly jen části košů zasypané pískem či suchou zemí. Zdá se však, že se formy a techniky v průběhu staletí a tisíciletí příliš neměnily a byly předávány z generace na generaci. Z nejstarších archeologických vykopávek můžeme například jmenovat zahloubené zásobárny obilí v Egyptě datované do let 8000–1000 př.n.l. nebo sandál z americké Catlow Cave vyrobený před zhruba 9400 lety. Z jednoho z nejstarších měst světa Çatal Hüyük, založeného roku 6250 př.n.l. na území dnešního Turecka, se dochovaly koše na obilí vyrobené ve spirálové technice. Z Izraele, z jeskyní z oblasti Mrtvého moře, známe fragmenty košů z palmových listů (při jejich výrobě byla použita plátnová vazba, jejíž obdoba se na Blízkém východě používá dodnes). Do košů a rohoží tu byly zabalené kosti a lebky mrtvých. Techniky pletení se v daných oblastech za tisíciletí měnily jen málo. Je zajímavé, že například koše z Egypta z období kolem roku 1350 př.n.l. se více podobají dnešním košům z této oblasti než košům z blízké Núbie. A podobně núbijské koše ze starověku i současné doby jsou si velmi podobné. Koše se jako nedílná součást běžného života objevují i v mnoha mýtech a legendách. Stejné dětství (jak se zdá) prožili Mojžíš, Gilgameš, slavný sumerský král Šarrukín [Sargon] Akkadský a indický Ardžuna. Všichni byli po narození poleženi do koše a vhozeni do řeky, odkud byli následně vyloveni. Předchůdkyní bohyně Ištar (Sumer, 4000 př.n.l.) byla Belili, která byla také známá jako Matka Vrba. I v řecké mytologii je vrba atributem (neboli určující rostlinou) několika bohyň – Kyrké, Héry a Hekaté. 1.1.1 Egypt Archeologické nálezy z této lokality jsou naprosto fascinující, protože jsou velmi dobře zachované a datují se až do ranného neolitu. Ze starých vyobrazení a textů se dochovaly především egyptské záznamy. Hojné jsou malby a hospodářské záznamy, které byly v Egyptě vedené velice pečlivě. Ukázkou může být zmínka z Berlínského papyru 6025, která zmiňuje zboží, jež kdysi dostal jistý strážný Amenemhet: „Rok 54 [vlády Ramsesse II], měsíc 2…, den 24 Strážný Amenemhet: rohože 2, koše 4, síta 4, sériově vyráběné koše 4, síta 4, svazky zeleniny 5 …“ Mezi nejpoužívanější rostliny starověkého Egypta patřily listy palem (především Hyphaene thebaica a Phoenix dactylifera), traviny (Desmostachya bipinnata, Imperata cylindrica), rákosy, šáchory a sítiny (Arundo domax, Cyperus papyrus, Juncus sp.). Z Egypta se také dochovalo množství různých technik. V předdynastickém období (přibližně 5000–3000 př.n.l.) byla nejpoužívanější spirálová technika, kterou známe ze slaměných ošatek. Takový koš zřejmě viděl i egyptský pekař ve svém snu, který mu vyložil biblický Josef. Části košů z 5. tisíciletí př.n.l. byly objeveny ve Fajúmu, kde byla také objevena sila s koši. Plátnová vazba nebo sešívané splétané pásy se začaly používat až za Ptolemaiovců (305–30 př.n.l.) a brzy se staly velmi rozšířenými. V této době se také objevují koše se systémem žeber a oplétacích prutů, tedy přesně ty, které se nám

Ú V O D

D O

H I S T O R I E

dnes nejčastěji vybaví pod pojmem koš. Mezi další techniky patří síťování s uzly i bez uzlů, prošívání a propichování nebo různé druhy keprové vazby. Je zajímavé, že kvalita košů z předdynastického období pozdější nálezy převyšuje. Některé koše byly také zdobené – v Kahúnu Flinders Petrie objevil mezi jinými předměty koš s bronzovým kruhem zdobený korálky. Jindy se jako zdobný prvek používaly mušličky, střídání typů vazeb nebo stehy rozmístěné do vzorů u spirálové techniky. Většina košíkářské produkce byla ale samozřejmě nezdobená nebo měly zdobné prvky zároveň i jiné vlastnosti – například našité pletené pásy měly koš zároveň zpevňovat. Zachovaly se také vyřezávané dřevěné mísy napodobující pletené rákosové nádoby. Poměrně často se koše vyskytují na egyptských nástěnných malbách. Jsou sice zobrazené dost schematicky, ale víme, že byly barevné, a dokonce lze odlišit použité techniky. Mezi velmi populární koše v Egyptě patřil koš zhotovený ve spirálové technice, který měl obvykle vydutý tvar a byl zdoben šachovnicí (na spirálu byly nakresleny čtverce). Šachovnicový vzor se stal tak oblíbeným, že se začal objevovat i na keramice (jako reminiscence košů). Nejpoužívanějšími barvami byly ty nejsnáze dostupné pigmenty – tedy černá, červená a bílá. Bohatě zdobené koše nalezneme například i na známých nástěnných malbách z Nebamónova hrobu (proslulých především skupinou tanečnic zobrazených s obličejem „en face“, což v egyptském malířobrázek 1 Rákosový koš z fresky z Harembova ství představuje jedinou výjimku). hrobu v Thébách, 1420 př.n.l. 1.1.2 Sumer Rákosí, trávy a papyrus byly v Sumeru důležitými surovinami. Používaly se hlavně v povodí řek Eufrat a Tigris, kde byly nejkvalitnější. Rákosiště poskytovala útočiště divokým zvířatům a pro lidi měla význam nejen jako zásobárna materiálu pro výrobu nádob, ale i pro stavbu obydlí a chrámů. Současní obyvatelé rákosišť používají stále stejné techniky, jaké jsou zdokumentovány na otiscích staveb v sedimentech prozkoumaných archeology. Rákosí používané v košíkářství bylo atributem mladé bezejmenné bohyně (jméno se nedochovalo) podobné bohyni zrní Nisabě. Svazky rákosových stvolů se stavěly vedle vchodu chrámů bohyně Ištar. V koších se také nosily obětní dary bohům. Pro Sumery bylo životně důležité zavlažování. Proto pro ně byly nepostradatelné koše vymazané asfaltem, které sloužily k přepravě vody, a dále koše na přepravu vyhloubené hlíny. Při hloubení zavlažovacích kanálů se používal pracovní koš nazývaný dusu. S košem jako symbolem pracovní činnosti se setkáváme v sumerské mytologii i v mýtech. V dochované sumerské básni o bohu Enki a bohyni Ninmach se píše o vzpouře nižších bohů Igigů, kteří měli již dost tvrdé práce pro vyšší bohy. Vzbouřili se a své koše podpálili:

15

16


„Za oněch dnů, kdy nebe a země stvořeny byly… tehdy pro jídlo a pití své bozi ještě pracovali. Velcí bozi na práci dohlíželi, nižší bozi nosili košíky, při hloubení kanálů v Charalu hlínu sypali. Tu seběhli se bozi, zrno drtili a na svůj život si stěžovali…. Nammu, první z matek, jež velká božstva zrodila, nářek bohů synu svému přednesla: …Opatři bohům náhradu, aby své košíky odhodit mohli!“ Bůh Enlil nakonec prosbu své matky vyplnil. Vytvořil zemi a nebe a potom vymodeloval z naplavené hlíny člověka, kterému určil, aby obdělával zemi. K tomu mu dal svou motyku na práci a koš na nošení plodů země. V Sumeru se používal jako měrná jednotka gur, což byl pletený rákosový koš s různým objemem v jednotlivých obdobích. Odtud pochází biblický kor a staročeská jednotka korec. Kolem roku 650 př.n.l. existovala v Ninive národní knihovna. Tabulky s texty se uchovávaly v koších a pro vyhledávání existoval katalog s čísly košů. Sumeřané jsou známí tím, že vynalezli trojdílné plné kolo – a potažmo vůz, do kterého zapřahali divoké osly onagery. Vůz měl vyplétané postranice a s takovými postranicemi se budeme od té doby setkávat stále – jak u lehkých vojenských vozů, tak třeba u formanských vozů v Evropě. Poblíž En Gedi byl archeology nalezen chrám, koše, měděné, kožené a další předměty. Dochovaly se bully (pečetní válečky) s vyobrazením košů na zadní straně. Na některých tabulkách nelze identifikovat, zda se jedná o hliněné nádoby, nebo koše. Je pravděpodobné, že jejich tvary byly podobné. Například víme, že nůše byly často zakončovány špičatě (aby se daly zapíchobrázek 2 Vyobrazení lagašského nout do písku), stejně jako pozdější amfory. krále Urnanše s košem hlíny na hlavě

1.2

EVROPA

Košíkářství v Evropě je velmi rozmanité. Co se týká materiálů, převažuje na severu a v Rusku bříza, na zbytku území především vrba. Zcela na jihu se ale používají hlavně traviny a další materiály. Ke každému typu materiálu se váží i zvláštní techniky.

Ú V O D

D O

H I S T O R I E

Nejstarší koše jsou rekonstruovány podle archeologických nálezů, předměty z pozdější doby podle fresek, maleb a soch. Archeologických nálezů z Evropy není příliš mnoho. Dochovaly se většinou jen velmi malé části výpletů z nejrůznějších lokalit. Ve starověkém Římě se používalo několik technik, které Římané šířili do okolních částí světa (např. do Egypta), jednak také dováželi hotové výrobky. Byly nalezeny koše zhotovené ve spirálové technice vyhotovené z travin a šité palmovými listy, lýkem nebo bavlnou. Koše v této technice se používaly samostatně nebo jako obal na keramické nádoby – chránily amfory proti nárazům a zároveň sloužily jako tepelná izolace proti horku. Koše byly bez zdobení, pouze jeden z dochovaných košů byl zdoben malými koženými trojúhelníky (datovaný kolem roku 200 n.l.). Dalším typem výrobku ze spirálové techniky byly tašky ze sešívaných splétaných pásů. Některé byly zdobené výšivkami z červené a zelené vlny. Různobarevnou (a velmi často červenou) vlnou se dodnes zdobí bohatě vyšívané ošatky a zásobnice ze Sardinie. Umění. Vyobrazení košů nalezneme také na freskách (krétský sarkofág z Hagie Triady z období 1500–1400 př.n.l.; častá jsou zobrazení žen nesoucích koše na hlavě jako na pozdější fresce od Ambrogia Lorenzettiho „Dobrá vláda ve městě“ v sienském Palazzo Pubblico z let 1338–1340), reliéfech a sochách (sousoší Farnéského býka z Řecka helénistického období (334–30 př.n.l.) obsahuje poměrně zdobný koš s víkem; koš na víno zajímavého tvaru z Brány měsíců ferrarského dómu z konce 12. stol.) nebo mozaikách, kde však nejsou a ani nemohou být příliš jasné detaily. V malířství je snad nejznámější obraz s košem v tažené vazbě od Carravaggia na obraze „Zátiší s ovocným košem“ (1601), stejný koš můžeme vidět také na obraze „Večeře v Emauzích“ (1596–1598). Košíkářské výrobky velice hojně nalezneme na obrazech pouličních a vesnických výjevů nebo zátiší především holandských mistrů. Krásný koš na prádlo najdeme na obraze Pietera de Hoocha „Prádelník“ (1663), nůši na obraze „Poutník“ Hieronyma Bosche, jemnou kolébku u Gerarda Dou na obraze „Mladá matka“ (z dalších jeho obrazů lze jmenovat: rámový koš z obrazu „Krám obchodníka s drůbeží“ (1670), „Hokynářka“ z roku 1647, koše v tažené technice na obrazech Francisca de Zurbarán (například „Zátiší s citrony, pomeranči a růží“ z roku 1633), nůši na obraze „Mlékařka“ (1658–1660) od Vermeera van Delft, zdobné koše na zeleninu a ovoce na zátiších a dalších obrazech Franse Snyderse (1579–1657), ze kterých lze uvést například obraz „Stánek s ovocem a zeleninou,“ jemný koš na květiny z obrazu Svatá rodina Bernaerta van Orley (1522), opletenou nádobu na vodu na obraze Carravaggia „Odpočinek na útěku do Egypta“ (1594–96) nebo koše na drůbež na obrazech Pietera Aertsena. Na jednom jeho obrazu s názvem „Trh“ (přibližně 1550) je namalováno přes 40 košů. S velice zdobnými díly se můžeme setkat na obrazech Henriette Ronner-Knipové nebo Jean-Marie Regniera. Při posuzování košů na obrazech je třeba si uvědomit, že u zobrazených košů nejde o katalog košíkářského zboží, ale často o obrazy s náboženskou nebo jinou tématikou, kde je koš použit jako nedůležitá výplň, která nemá přitahovat pozornost. Zobrazené koše jsou tedy většinou prosté, jednoduché. Přesto se můžeme setkat na některých obrazech s velmi zdobně provedenými koši, které byly barevné nebo složitě pletené.

17

18


Příkladem může být Brueghelův obraz „Kalvárie“, kde je zobrazená velká nůše s víkem zdobená korálky. Často se také stejné koše objevují na různých obrazech téhož malíře a je pravěpodobné, že patřily k souboru dekorací, které při tvorbě používal.

fotografie 1 Pieter Aertsen, „Trh“ (přibližně 1550)

Mnohé materiály a techniky zemí na jihu Evropy jsou společné pro celé Středomoří. Ve středověku byla v Evropě velmi oblíbená tažená technika, která se zřejmě šířila z jihu. Koše v této technice najdeme na malbách a freskách po celé Evropě. Bohaté vzory se nazývaly madeira – snad podle ostrova Madeira, odkud se rozšířily na kontinent. Nejprve se s nimi můžeme sefotografie 2 Carravaggio, „Zátiší s ovocným tkat ve Španělsku, Portugalsku a Itálii. košem“ (1601), koš v tažené technice Svými košíkářskými výrobky je proslulá také Lombardie, Toskánsko a z ostrovů především Sardinie. Zde musela každá dívka vyrobit do své výbavy nejméně tucet různých košů pro všechny druhy domácích prací a tento zvyk se dlouho uchovával. Nejstarší dochované fragmenty košů ze severu pocházejí z doby Vikingů. Příkladem mohou být nálezy z potopených lodí z Osebergu a Gokstadu v Norsku nebo koše z Muzea kultury ve Švédsku. Jedná se o koše ve spirálové technice pravděpodobně z březových kořínků a vrbových proutků. V severní Skandinávii se velmi často používaly březové kořínky. Šlo o kvalitní materiál, který koši do velké míry zaručoval nepropustnost. Na většině území Švédska a Norska se vrba nepoužívala příliš často, protože rozsáhlé lesy poskytovaly dostatek stejně kvalitního materiálu v podobě kořínků a kůry. V pletení z kořínků vynikali obzvláště Laponci – etnikum, které žije na území čtyř států: Norska, Švédska, Finska a Ruska. Na samém jihu Švédska se mimo vrbu využívala pro pletení žitná sláma, podobně jako v Dánsku a dalších, jižněji položených územích včetně střední Evropy. Později

Ú V O D

D O

H I S T O R I E

nastoupily koše z loubků. V Dánsku jsou dokumentovány z roku 1520 a pravděpodobně se sem rozšířily již mnohem dříve z Finska. Svůj zlatý věk nicméně tento typ košů zažil až na konci 19. století a trval až do poloviny 20. století, kdy nastal všeobecný úpadek způsobený nástupem umělohmotných nádob. Jen v Dánsku se v té době za rok vyrobilo více než milion loubkových košů (počet obyvatel tehdejšího Dánska byl 4 miliony). V Evropě se koše užívaly téměř bez výjimky především ke každodenním pracím a i když byly v některých obdobích velmi zdobné, šlo spíše o módní záležitost určenou bohatým zákazníkům. Výjimkou bylo Švédsko, kde se od účastníků pohřbů a svateb očekávalo, že přinesou jídlo hodné dané příležitosti. Nebyla důležitá jen kvalita pokrmů, ale i koš, ve kterém byly přinášeny. Tyto koše byly zdobné, nazývaly se slavnostní a nebyly používány k jinému účelu. Po skončení oslav si je rodina odnesla zpět domů. Velká Británie a Irsko Z římské pevnosti Vindolanda u Hadriánova valu z roku 123 n.l. se dochovalo několik košů. Jsou částečně opálené ohněm (snad měly být spáleny), ale dochovaly se téměř neporušené. Jsou velmi pečlivě vyhotovené. Jeden z fragmentů má košíkářský kříž a jemný výplet, pravděpodobně z vrby. Další nálezy velmi malých fragmentů pocházejí z nedávné doby. Byly objeveny při výstavbě tunelu pod průlivem La Manche. V Londýně dosud existuje košíkářský cech založený roku 1565. Je zřejmě nejstarším dosud existujícím košíkářským cechem v Evropě. Mimo košů se na Britských ostrovech pletou i lodě zvané coracle (mají i jiné lokální názvy), které jsou tvořené pletenou konstrukcí, jež je obvykle poražená kůží nebo vymazaná smolou. Tyto loďky jsou malé, lze je unést na ramenou a jsou stabilní v hlubokých rychlých vodách. Při jejich konstrukci se zapíchnou do země pruty oběma konci tak, že tvoří oblouky, které se pak vypletou. Velmi podobným způsobem se v Irsku pletou i koše, pouze se pruty v tomto případě neohýbají, ale stojí rovně. První řada výpletu u země má funkci zavírky neboli obruby koše a má speciální strukturu, aby se nerozpletla. Výplet stěn je klasický a teprve pak přichází na řadu dno – jako poslední. Dnes se tyto koše pletou také na deskách s otvory, do kterých se pruty zapíchnou stejně jako do země. Tyto desky se používají v zimním období nebo při výuce. Francie Nejstarší cech košíkářů v Evropě byl založen v Paříži již v roce 1467. Přesto bylo hlavní středisko košíkářství od počátku 19. století v oblasti Thiérache. Pověst umění košíkářů z městečka Origny a Aisne ve Thiérache dosahovala až do Paříže a po založení první národní francouzské košíkářské školy ve Fayl-Billot v kraji Champagne na počátku 20. století přišli její první učitelé právě odtud. Fayl-Billot se dodnes považuje za hlavní město francouzského košíkářství, které proslulo hlavně jemnou prací ze šén. V roce 1911 se po důkladném seznámení s košíkářstvím v německém Lichtengelsu začalo s jemnou prací z šén, tzv. vannerie de luxe. Mimo oblast Thiérache patří ke košíkářským oblastem například Meuse, Aube, HauteMarne (Bassigny), Loire-Atlantique, Meurthe, Corrčze – tedy místa, která jsou vhodná

19

20


pro pěstování vrby. Ve Vallabrčgues je doloženo košíkářské bratrstvo již ve 13. století. Na začátku 20. století tu pracovalo 450 košíkářů. Dnes se tu nachází muzeum a konají trhy. Pro každou oblast Francie jsou typické jiné koše, proto nesou často názvy nejen podle způsobu svého použití, ale právě podle dané oblasti. Mezi zajímavé koše patří Périgord používaný na brambory nebo sběr ovoce. Je to jednoduchý, silně se rozevírající koš v řídké vazbě s rukojetí, kterému se podle jeho vzhledu říká také pavoučí nebo spirálový. Žebra koše spojuje silný „opletek“, který ubíhá rychle od dna k zavírce koše. O opletek jde ale jen zdánlivě. Ve skutečnosti tu nejsou dvě soustavy (žebra a oplétací pruty), ale jen jedna (jako je tomu u techniky splétání). A tak je prut chvíli osnovou (žebrem) a chvíli tvoří vazbu (zaplétací prut). Při pletení tohoto koše je třeba zapomenout na všechna pravidla, která platí u jiných proutěných košů. Tato technika se používá i v dalších oblastech, ale převážně u travin a většinou v jednodušší podobě. Německo První košíkářský cech v Německu byl založen roku 1593 v Braunschweigu a přibližně do stejné doby spadá i založení cechu v Mnichově. Nejznámějším centrem košíkářství je ale Michelau v Horních Frankách, které spolu s širokým okolím bývá označováno za kolébku německého košíkářství. Jde o oblast mezi Lichtenfelsem, kde se v září konají každoroční velké košíkářské trhy, Kronachem a městem Coburg. V roce 1773 předložil své mistrovské dílo michelauský košíkář Johann Puppert. Místo tradičního kulatého prutu použil loupaný a úžený štípaný prut – šénu. V roce 1803 tu byla založena košíkářská manufaktura (Korb-Fabrik Michelau), která produkovala velmi jemné a zdobné výrobky odpovídající tehdejší módě. Některé z nich můžeme spatřit v místním muzeu. Koše se začaly postupně vyvážet i do tak vzdálených končin, jako jsou Spojené státy nebo Egypt. Jemná práce z vrby se vyrovnala výpletům z Japonska, Číny, Thajska, Indonésie, Mexika nebo střední Afriky. V roce 1928 tu byl založen spolek, který začal sbírat nejrůznější předměty spojené s řemeslem. Později tu vzniklo muzeum. Název „Německé muzeum košíkářství“ sám napovídá, že se nejedná jen o sbírku lokálního charakteru. Svým způsobem je muzeum ojedinělým i v celé Evropě a dnes vystavuje ve 26 místnostech přes 2000 exponátů z celého světa. Mimo výrobků tu je k vidění i nejrůznější náčiní jako formy a nástroje, dále různá vyobrazení a knihy. S koši se můžeme setkat v mnoha muzeích, a to i v takových, kde bychom to možná nečekali. Z německých sbírek stojí za zmínku miniatury košíčků tvořících inventář pokojů pro panenky z Muzea hraček a z Národního muzea v Norimberku. V Bavorském národním muzeu v Mnichově lze shlédnout i originál italského koše z Florencie z roku 1500. Další evropské země Košíkářskou velmocí Evropy je dnes bezesporu Polsko, kde se stále produkuje velké množství košíkářských výrobků. Z používaných materiálů převládá vrbové proutí. Další významnou zemí je Rumunsko, které patří spolu s Polskem k vývozcům košů do ostatních

Ú V O D

D O

H I S T O R I E

*

zemí Evropy. Totéž platí o Srbsku, Maďarsku a o dalších oblastech, které patřily do Rakouska-Uherska nebo tu zanechali svůj vliv přistěhovalci z Německa. Vrbu najdeme i v Rusku, které je ale příliš rozlehlou zemí na to, aby tu nebyly hojně zastoupené i jiné materiály. Z nich vyniká především březová kůra a z ní zhotovené koše a boty lapti pletené podobnými technikami, které jsou známé i ze Skandinávie.

fotografie 3 Koše z pediku vycházející z celotažených vrbových košů na pečivo, které se s oblibou používaly v Polsku a objevují se i v jiných zemích (tzv. celotažená práce)

České země U nás jsou nejstaršími dochovanými částmi košů zbytky rybářských vrší z období Velké Moravy, nalezené v Mikulčicích. Charakteristickým fenoménem moravského paleolitu jsou velká lovecká sídliště (Předmostí, Dolní Věstonice, Pavlov). V lokalitě Pavlov I probíhal výzkum již v letech 1952–53. Přesto při analýze, kterou v roce 1996 prováděla Olga Sofferová z Illinoiské univerzity, došlo k nečekaným objevům. Našly se otisky nejstaršího textilu na světě. Archeoložka Sofferová objevila na některých úlomcích zvláštní pravidelné otisky čar. Archeolog James Adovasio, odborník na staré textilní technologie, v nich rozeznal otištěná rostlinná vlákna. Místy byla vlákna navzájem propletená a jasně naznačovala, že lidé z doby ledové již uměli tkát a plést košíky. Na dalších úlomcích se zachovaly otisky svazování vláken pomocí uzlíků, které se používá pro vytváření sítí s pevnými oky. Na vrcholu bylo u nás košíkářství v 19. století. Košíkáři byli svému řemeslu řádně vyučeni, své výrobky zhotovovali buď na objednávku pro určitého zákazníka, nebo byly určené k prodeji na trzích. V té době byly žádané košíky různých módních tvarů užívané hlavně v domácnostech na nákupy. Tyto koše měly nezřídka víka a byly bohatě vzorovány. Zajímavé koše se používaly v Litoměřicích, kam se pravděpodobně dostaly z Německa. Šlo o nákupní koše potažené kůží zdobenou pavím perem. Tento typ koše potaženého barvenou kůží nebo jemnými koženými pásky pochází z Norimberka, kde se takové koše původně používaly na vajíčka. Vysoká zdobnost koše původně prý pocházela z košů, které patřily do výbavy dívek. Podle kvality výbavy se pak hodnotila šikovnost dívky, a to jak v ohledu připravenosti na manželství, tak i při přijímání do služby.

21

22


Mezi centra košíkářské výroby patřilo Zbraslavsko, Čelákovice, Morkovice, Mělnicko, Křivoklátsko a Horní Planá. V největších centrech byly zakládány košíkářské školy – na Zbraslavi (1880), v Mělníku (1897) a Morkovicích (1888). V košíkářské tradici pokračuje nyní pouze podnik v Morkovicích. Dosud je svými košíkářskými výrobky známá oblast Suchdola nad Lužnicí. Ve Veselí nad Lužnicí je košíkářské družstvo Jipro. I přes možnost volného podnikání a vývozu výrobků především na německý trh košíkářská výroba příliš neprosperuje. Řemeslu se věnují spíše malé podniky rodinného typu nebo jednotlivci. Mezi nejčastěji používané typy košů u nás patří vrbové koše z loupaného i neloupaného proutí, ošatky z žitné slámy a koše z loubků pletené spirálovou technikou Tak jako v jiných zemích i u nás se pro různé košíkářské výrobky používaly odlišné názvy. Bramborák nebo erteplák byl koš na brambory, česáček samozřejmě na sběr ovoce, nůše se nosila na zádech, polokruhová nebo oválná opálka sloužila k oddělování plev, cégr byla původně jihočeská rákosová taška obšitá textilem nebo kůží. Mezi další typy patřily podběrák, kukaně pro slepice, hranatá řešeta na čištění obilí a kulatá síta zvaná řičice, zásobnice, lísky nebo koše k lisům na víno. Řemeslníci, kteří se zabývali hlavně výrobou košatin, pletených postranic vozů, se nazývali košináři. Rybářská vrš dala jméno mocnému starému českému rodu Vršovců, kteří měli ve znaku zlatou vrš na modrém poli. V současné době najdeme historické koše v expozicích mnoha muzeí – především těch, která se snaží ukázat život našich předků na venkově. Přímo na košíkářství je zaměřená expozice čelákovického muzea. Připomíná košíkářství jako řemeslo rozšířené ve 2. polovině 19. století, které dosáhlo ocenění na evropských trzích i na výstavách. Můžete ji shlédnout v Městském muzeu v Čelákovicích (Praha-východ). V prostorách barokního loveckého zámku Ohrada (Národní zemědělské muzeum, pobočka Hluboká nad Vltavou) je možné vidět unikátní trofeje, historické zbraně, expozici rybářství a rybníkářství a expozice života lesa, pěstování lesních porostů, těžby a dopravy dřeva. Zastoupená je zde i sbírka košíkářských výrobků používaných v rybářství – vrše neboli pasti na ryby. Dnes je ovšem chytání ryb jejich pomocí zakázáno. Náprstkovo muzeum v Praze má nejlepší sbírku košů jiných kultur u nás. Zde jsou k vidění koše indiánských kmenů a další předměty z jiných částí světa. Severočeské muzeum v Liberci je známé svou sbírkou japonského umění, ve které najdeme i asijské koše.

1.3

AMERIKA

První koše se dostaly do muzejních sbírek a na výstavy pravděpodobně právě v Americe. Do národopisných sbírek se nejprve zařazovaly kroje a nápadně zdobené předměty a teprve později užitkové a prosté věci jako koše. Přestože Lewis a Clark začali sbírat koše již na začátku 19. století (první výstavu pořádali dokonce roku 1805), koše se

Ú V O D

D O

H I S T O R I E

dostaly do popředí zájmu až po roce 1880. Když v roce 1902 vydal Otis Tufon Mason knihu Domorodé indiánské košíkářství a v roce 1909 George Wharton James knihu Indiánské košíkářství, nastal doslova hon a lov na košíky. V té době totiž košíkářství ustupovalo plechovým nádobám, které indiáni začali hojně používat místo košů. Indiánské koše jsou u nás téměř neznámé. Několik málo exemplářů si můžeme prohlédnout v Náprstkově muzeu v Praze, ale nebude to seznámení v žádném případě dostačující. Košíkářství na území USA je velmi rozdílné, používají se techniky od rámových košů přes spirálovou techniku, loubky a opletky. Zasahují sem také evropské techniky, které s sebou přinesli bílí osadníci. Koše se liší kmen od kmene. Koše indiánů z kmene Pomo bohatě zdobí pestré peří tak, že není vidět samotný koš, kterým je obvykle ošatka ve spirálové technice. Velké koše zvané „olla“ z Kalifornie, stejně jako bohatě zdobené koše z loubků z okolí řeky Klamath, jsou tradičně již několik století vyráběné pouze pro turisty. Navažská svatba se neobejde bez koše s tradičním motivem. Mezi další kmeny, které v košíkářství vynikají, patří Čerokézové (Cherokee), Apači (Apache), kmen Pima, Jurok, Pomo, Hupa, Sališ (Salish), Hopi, Čitimača (Chitimacha), Čoktó (Choctaw), Karuk (Karok), Penobscot, Washo(e) nebo Winnebago. Koše byly obvykle zdobené motivy, které patřily jednotlivých rodům v kmeni. Teprve později byla dána motivům jména. Na koších se objevují symbolická zobrazení hor, mraků, blesků, větví a listů stromů, očí, sarančat, hadů a ještěrek, šišek borovic, šípů nebo vztažených rukou. Provázanost Indiánů s přírodou byla značná. Koš, na kterém byly symboly hnízd a letících ptáků s ptáčaty, měl oznamovat dobu, kdy ptáci se svými mladými opouštějí hnízda a odlétají a Indiáni se stěhují do svých nových domovů. Ke všem zmíněným kmenům i košíkářkám můžete najít další informace na internetu a v desítkách, možná stovkách knih, které jim byly věnovány. Existují jak krásné obrazové publikace, tak podrobné návody tradičního zpracování přírodních materiálů a postupu daného typu koše daného kmene. Druhou skupinou tradičních severoamerických košů jsou ty, které pletli bílí osadníci. Ani ty nezůstaly bez vývoje a změn, které je poněkud odlišují obrázek 3 Indiánský koš z Big Meadows od původních evropských vzorů. Krásnými koši s motivem hor a mraků proslulo náboženské společenství Shakerů. Ti měli zvláštní puristickou filosofii s velkým důrazem na čistotu a dokonalost. Domy měly velká okna přinášející dostatek čerstvého vzduchu a světla. Shakerové vynalezli ploché smetáky, které byly efektivnější než kulaté, a používali lehké židle, které se daly při každodenním úklidu všech prostorů snadno zavěsit na lišty s věšáčky, které lemovaly každou místnost v úrovni oken. Židle měly často hezké výplety stejně jako nábytek. Jejich koše byly velmi dobře vypracované a vyráběly se na formách. Protože veškerá práce byla skutečně důsledná a pečlivá, i koše určené na prodej byly prodávané především vrstvám, které si mohly dovolit zaplatit vyšší cenu za dokonalou práci – obvykle cestujícím nocujícím v hotelech.

23

24


Dalším zajímavým typem koše je tzv. nantucket pocházející ze stejnojmenného ostrova v Nové Anglii, respektive z majákových lodí ukotvených při pobřeží, které navigovaly obrovský námořní provoz mezi Bostonem a New Yorkem. První zmínka o formách na koše používaných na palubě námořníky, kteří se snažili vyplnit hodiny samoty a přivydělat si, pochází z roku 1856. Obvykle byly vyráběné jako do sebe zapadající sada o šesti nebo osmi koších, protože skladovací podmínky na lodi byly omezené. Během dvouměsíčních turnusů na zemi si námořníci vyřezali dřevěná ozdobná dna, rukojetě, kolíčky a ryté ozdoby. Při pobytu na lodi pak koše vypletli. Díky rozvinutému námořnímu obchodu se drobné komponenty na tyto koše vyráběly z ebenového dřeva nebo slonoviny, na výplet se používal ratan a na osnovy dubové nebo hikorové pásky. Ze Střední Ameriky jsou zajímavé mělké ošatky z Mexika, které jsou uvnitř bohatě pošité barvenými korálky vytvářejícími vzory. Z oblasti Panamy se vyvážejí koše, které pocházejí z kmenů Wounaan a Embera. Pro tyto kmeny, žijící izolovaně v pralesích, je košíkářství hlavním zdrojem příjmů. Koše jsou nákladné na vypracování, často velkých rozměrů, a pletař na nich stráví až dva roky. Hotové výrobky se odvážejí do USA a prodávají se za stovky dolarů. Jsou příkladem práce misionářů, kteří naučili místní kmeny plést koše určené především pro odbyt ve Spojených státech. Proto jsou některé motivy přizpůsobené západnímu vkusu a zdaleka nejsou tradiční. Stejná situace je i na jiných světadílech, především v Asii (Filipíny, Čína). A dokonce i v košíkářství existují falza a napodobeniny. Žádané tradiční severoindiánské vzory se objevují na levných koších z Afghánistánu, které jsou do USA dovážené a prodávané jako indiánské výrobky. I proto rychle ubývají poslední indiánští košíkáři žijící v rezervacích.

fotografie 4 Koše z Mexika

Ú V O D

1.4

D O

H I S T O R I E

ASIE

Asijské koše jsou všeobecně známé, i když k nám dovážené koše jsou v drtivé většině přizpůsobené našim tradičním tvarům a očekáváním. Většinou jsou velmi levné a nezřídka i nepříliš kvalitní. Musíme si ovšem uvědomit, že to odráží ekonomické tlaky a nikoli skutečné schopnosti a zkušenosti tamních košíkářů. Jakostní koše se z těchto zemí vyvážejí spíše do Spojených států a dalších bohatších zemí. Na Dálném východě se tradičně pletou velmi kvalitní koše – je tu totiž dostatek jednoho z nejlepších košíkářských materiálů – bambusu. Bambus není jediný materiál, který se v Japonsku využívá, ale díky jeho kvantitě, vynikajícím vlastnostem, mezi které patří velká pevnost a zároveň lehkost, je nejhojnější. Je nedílnou součásti japonského života a jeho použití je velmi pestré. Jak řekl Su Dong Po: „Je docela možné nejíst maso, ale není možné být bez bambusu.“ Mezi další používané materiály patří ratan, cedrová kůra, vrby a v pustých oblastech traviny a kůže. Nezřídka mají koše dno s otvory; někdy jsou řídké i stěny. To nám může připadat nezvyklé, ale v těchto oblastech se koše používají k daleko více účelům, než je tomu u nás. Další odlišností je stejná síla žeber a oplétacích prutů. U nás bývají žebra ze silnějšího proutí, asijské koše mívají žebra stejné síly jako oplétací pruty, ale zdvojená nebo ztrojená. Koše jsou pak pochopitelně zakončené jinými zavírkami než u nás. Nezvyklé je časté používání košů při vaření rýže. Některé jsou pokryté hlínou a tím pádem odolné proti ohni. Japonsko a Čína Koše z těchto zemí jsou nejznámější, ale to neznamená, že by v jiných oblastech Asie byli méně zkušení pletaři. V některých oblastech totiž pletené nádoby zaujímaly i poměrně důležité funkce. V Japonsku byly jak utilitární, tak pro různé zvláštní účely, mezi které patřil hlavně čajový obřad a ikebana, která se rozvíjela od 6. století. Ženy pletly pouze utilitární koše a práce na koších pro zvláštní účely byla vyhrazena mužům. Dnes to již neplatí. Koše se rozdělovaly na „yo“ (utilitární; yo znamená funkce) a na „be“ (krásné). Ve 14. a 15. století byly považovány velmi jemné a precizně zpracované čínské košíčky pro čajový obřad za „be“. V 16. století se šogún unavil jejich dokonalými tvary a rustikální, obyčejné „yo“ se stalo všeobecně uznávaným „be“. Do Japonska přišel buddhismus v šestém století a s buddhismem také přišla tradice košů, do kterých se dávaly květiny nebo okvětní lístky (v Indii na počest Buddhy). Z období Nara (710–794) se dochovalo více než 500 košů, z nichž mnohé byly určené pro květiny nebo okvětní listy. Ve 14. století se pokračovalo ve stylu ikebany zvaném rikka, který se vyznačoval rovnými vertikálními liniemi. Bronzové nebo porcelánové nádoby na květiny byly vkládány do košů a obřad praktikovali kněží či samurajové. Právě v tomto období začali květinoví mistři zaznamenávat principy, definice a parametry květinových aranžmá. V období Muromači (1392–1568) se pod vlivem zen buddhismu vyvinul styl japonské architektury zvaný šóin (studium), který byl předzvěstí tradičního japonského domu.

25

26


Jeho důležitým prvkem byl výklenek – tokonoma, kde se vystavovaly malované svitky, kadidlo, sochy nebo květiny. Vše se soustředilo kolem obřadného pití zeleného čaje. První košíky byly čínského původu nebo stylu. Japonci jemný čínský styl nejprve kopírovali, později do něj vnesli své vlastní techniky a připodobnili si jej zcela ke svému obrazu. Šogún Ašikawa Jišimasa (1436–1490) byl první, o kom máme záznam, že ve svém výklenku použil koš s květinami. Čajový obřad čanoju byl posléze kodifikován čajovým mistrem Sen no Rikjú (1521– 1591) a prostoupil téměř každou složku japonského života. Výklenek tokonoma dále hrál klíčovou roli, ale Rikjú pocítil potřebu odlišného aranžmá. Do nádoby se vkládalo jen několik květin jemných barev, které měly působit tak, jakoby rostly na poli. Byly používány porcelánové a bronzové vázy nebo rustikální koše zvané wagumi. Byly často asymetrické, měkké na dotek a z širokých bambusových pásků. Často to byly všední koše pro každodenní použití, asymetrické a se záměrnými odchylkami v konstrukci, které měly vyvolat dojem, že vznikly intuitivně. V období Edo (1615–1868) se Japonsko uzavřelo zahraničnímu obchodu vyjma Holandska a Číny. Znovu se dostaly do popředí zájmu importované koše z Číny, které byly součástí nového stylu čajového obřadu zvaného senčadó. Ten sice nikdy v oblibě nepřekonal čanoju, ale měl silný vliv na japonskou kulturu. Byl charakterizován návratem k eleganci, symetrii a tenkým bambusovým páskům. Košíkáři přišli s množstvím inovativních a původních technik. Vliv tohoto období je v košíkářství a čajovém obřadu cítit dodnes. V tomto období také začali košíkáři podepisovat svá díla. Prvním z nich byl Hajakawa Šókósai I. (1815–1897). Podpis umisťovali obvykle na bambusový pásek, který slouží jako výztuha dna. Podpis byl do pásku vyryt nebo vypálen. Na konci 17. a na začátku 18. století vzrostla třída obchodníků a oblíbila si jak čajový obřad, tak aranžování květin. S jejich rozmachem se také objevují různé školy čajového obřadu a různé styly květinových aranžmá včetně mnoha tvarů košů na květiny. V 19. a 20. století se Japonsko začalo otevírat západu a tradiční umění tím bylo opět ovlivněno, ale ponechalo si nadále svůj charakter. Období Meidži (1868–1912) bylo rovněž velice důležité. Japonské koše se objevily na výstavách v Japonsku i po celém světě. To silně stimulovalo jejich produkci. Stále vzrůstala obliba květinových aranžmá u žen střední třídy, což zvyfotografie 5 Japonské koše (malé košíčky jsou šovalo poptávku po bambusových koších. pletené v hexagonální vazbě)

Ú V O D

D O

H I S T O R I E

Koše měly jednoduché formy, komplikované vazby i v několika vrstvách a mnoho krásných detailů včetně zakomponovaných přírodnin v podobě zajímavých větví nebo kořenů místo rukojeti. Vazby byly dokonale propracované i naprosto volné bez jakéhokoli vzoru. Koše na ikebanu měly nejrůznější tvary od širokých a nízkých mís po úzké a vysoké nádoby s rukojetí. Pásky bambusu byly až 5 cm široké, jindy naopak tenké jako tráva. Barvu měly většinou v odstínech hnědé a léty tmavly až černaly. Koše se mořily, barvily, lakovaly nebo kouřily a zároveň se na vystouplých místech vazby povrch otíral, takže tu vystupovaly světlejší odstíny, zatímco zbytek byl téměř černý. Jejich zemitá barva se pak dobře hodila pro květy ikebany. Ve 20. století si košíkáři přestali říkat kagoši. Od této doby se nazývají takekógeika – umělci bambusového řemesla. Někteří stále kopírují technicky velmi náročné koše z minulých období, další přicházejí s novými technikami i formami. V roce 1906 došlo také ke standardizaci typologie košů. Každý se může skládat ze čtyř základních prvků: dna, okolí dna, stěn a zavírky, ke které někdy patří rukojeť.

1.5

OSTATNÍ ČÁSTI SVĚTA

1.5.1 Afrika Afrika je kontinent velkých rozdílů a to platí i na poli košíkářství. Koše z Maroka se nepochybně musí lišit o košů z oblasti Konga. Tak jako v jiných částech světa, i na tomto kontinentu najdeme oblasti a kmeny, pro které je košíkářství typické. Koše z těchto oblastí jsou sběratelsky vyhledávané. Stejně jako koše indiánské jsou i ty africké často velmi náročné na vypracování a nezřídka pracuje pletař na jednom výrobku déle než týden či měsíc. Dostatek travin a přírodních barviv umožňuje bohaté tradiční vzory. U výrobků kmene Zulu je možné se díky předepsaným geometrickým vzorům „dočíst“, zda koš patří chlapci, dívce, nebo zda je určený pro svatební obřad. Mezi používané motivy patří štíty a kopí jihoafrických domorodců. Zulu je nejznámější africký košíkářský kmen proslulý svými koši na pivo ukhamba používanými při obřadním servírování piva sorghum. Je nepropustný díky vazbě i díky použitému materiálu, kterým je palma Ilala. K barvení se využívají kořínky, listy, bobuloviny, kůra nebo se materiál zakope na nějaký čas do říčního bahna. Již od pěti let se tu učí děti plést mísy na ořechy a sladkosti. Velké mísy isiquabetho a iqoma se uplatňují při sběru obilí a často mají konklávní dno, které usnadňuje nošení na hlavě. Dalším zručným kmenem je kmen Kuba. Velkými vývozci košů jsou Botswana či Nigérie, podobné koše najdeme v Etiopii nebo Zambii. Tradiční měkké koše (tašky) bolga z Ghany se dovážejí i k nám. Sběratelsky vyhledávané jsou také koše z telefonních drátů, které jsou bohatě vzorované a pestře barevné.

27

28


1.5.2 Austrálie a Oceánie Domorodci v Austrálii pletli koše z místních materiálů v různých technikách. I tady se koše dělily na každodenní a ceremoniální. Mnoho z významů ceremoniálních košů se domorodými klany stále uchovává v tajnosti, i když se řemeslo již příliš nepraktikuje. Maršalské ostrovy prosluly spirálovou technikou a zvlášť bohatým zdobením tenerifami. Časté je zdobení mušličkami (stejně jako u jiných národů, jejichž území sousedí s mořem). Přímořské národy využívaly jako košíkářského materiálu i některé druhy mořských řas a chaluh. Na Novém Zélandu nebo v Papui-Nové Guineji najdeme krásné vzory plátnových a keprových vazeb. Maoři používají hojně se vyskytující rostlinu zvanou novozélandský len. Ve skutečnosti se tato rostlina jmenuje Phormium tenax a lnu se ani vzdáleně nepodobá. V letech 1820 až 1970 byla ale využívána stejným způsobem jako len. Má široké uplatnění – od textilu po koše a provaznictví včetně výroby rybářských sítí. Mimo to květy poskytují nektar, který se používá jako sladidlo, pyl zas nachází uplatnění v kosmetice.

1.6

SOUČASNÉ

MODERNÍ KOŠÍKÁŘSTVÍ

Mnoho současných plastikových nádob nadále připomíná svou strukturou koše, přestože jde o průmyslově vyráběný produkt, který může vypadat libovolně. Nemůže se snad člověk rozloučit s podobou ručně pletené nádoby? Dnes dokonce dochází k tomu, že zatímco plastové nádoby se nám snaží připomemout koše, moderní koše se stávají v rukou umělců dokonce objektem bez účelu, dekorací. Samo košíkářství používá techniky, které můžeme nalézt i v jiných oborech. Mnoho vazeb se používá jako základní textilní vazby ve tkalcovství, spirálová technika se používá v keramice, další košíkářské vazby najdeme v drátování a jinde. V současné době se mnoho umělců zabývá košíkářstvím právě proto, že se tu kloubí tak široký záběr technik a nabízí se tu velký prostor k experimentům. Jako velké překvapení zapůsobila v roce 1973 kniha Baskets as Textile Art (Koše jako textilní umění) Eda Rossbacha. O pouhé tři roky později, kdy vyšla jeho druhá kniha The New Basketry (Nové košíkářství), byly již pletené nádoby na americké textilní scéně pevně zakořeněné. Ačkoli téměř není techniky, kterou by nevyzkoušel, je Ed Rossbach považován za otce současného košíkářství, protože překročil tradiční hranice tohoto řemesla. Jeho poslední kniha The Nature of Basketry (Podstata košíkářství) vyšla v roce 1986.


MATERIÁL

A POMŮCKY

29

V Y B A V E N Í

2

VYBAVENÍ

K O Š Í K Á Ř E

KOŠÍKÁŘE

Na celém světě lidé sbírají a zpracovávají materiály vhodné k pletení. Upravují se nejrůznějším způsobem vhodným pro jejich budoucí účel. Koš „na jedno použití“ z palmového listu je možné uplést za pět minut, zatím co práce na jiném koši z téhož materiálu může trvat měsíc. V některých případech je sběr materiálu dokonce časově náročnější než samotné pletení. Vybavení košíkáře pak musí zahrnovat mimo nástrojů usnadňujících pletení i nástroje potřebné k získání a zpracování daného materiálu.

2.1

KOŠÍKÁŘSKÉ

MATERIÁLY

Materiálů vhodných pro košíkářství je obrovské množství. Liší se svou dostupností, hojností a vlastnostmi, mezi kterými je důležitá ohebnost, pevnost, tloušťka a trvanlivost. Podle vlastností se při jejich zpracování používají různé techniky. Ve střední Evropě jsou dnes nejčastějšími košíkářskými materiály vrbové proutí, sláma, orobinec a loubky z různých druhů dřeva. V současné době lze u nás zakoupit některé tropické přírodní materiály. Téměř všechny přírodní materiály se po sběru nejprve usuší a pak se musí před prací opětovně namočit pro zvýšení poddajnosti. Nikdy už ale nepřijmou tolik vody, jako obsahovaly před usušením. Pokud bychom pracovali s čerstvými rostlinami nebo pruty, pak by se seschly daleko více a vazba by byla řídká a nepevná. Jen výjimečně přírodní materiály po seschnutí nejsou schopné přijmout tolik vody, aby byly opět ohebné, a je třeba je zpracovat okamžitě po sběru. 2.1.1 Ratan a další liány Mezi nejdůležitější popínavé rostliny patří ratan, jehož vnitřní část se nazývá pedik (pedig). Pro městského člověka, který nemá čas na sběr vlastního přírodního materiálu, je to materiál přímo ideální. Je ohebnější než vrba a proto je vhodný i pro děti a ženy, k jeho zpracování není třeba velké síly v prstech. Pedik je dřeň liánovitých palem rodu Calamus, které pocházejí z Asie. Na rozdíl od rákosu není vnitřní část rostliny dutá. Nejkvalitnější ratan roste v Indonésii, ale dnes se pěstují různé druhy ratanu po celém světě, pokud je v dané oblasti vhodné podnebí. Druhů jsou stovky, některé z nich dosahují délky až 100 m a průměru 8 cm, jiné dorůstají jen do 50 cm. Z liány se nejprve na místě sběru stáhne vrchní tenká kůra s trny. Na povrchu zůstane lesklá vnitřní kůra, která je velmi pevná. Při zpracování vnitřní části se ratan projede raznicí s otvory různého průměru, čímž se získají pedikové pruty dlouhé 2–6 m. Protože jde o vnitřní část rostliny, která je pórovitá, je vhodné chránit tento materiál po upletení lakem. Nemá tedy krásný lesk a barvu vrbového proutí, na druhou stranu se velmi

31

32


snadno barví a krátkou dobu namáčí. Na rozdíl od vrby jsou pruty konstantního průměru a díky své délce umožňují mnohem větší spektrum technik. Mechanizací svého zpracování ztrácí do určité míry svůj přírodní vzhled. Ratan i pedik lze u nás zakoupit. Prodávají se kulaté pruty, ratanové a pedikové šény, pedikové pásky a pedik půlený. Šény jsou podobné páskům, ale na lícové straně jsou zaoblené. Pásky jsou pevnější než šény. Půlený pedik je právě to, co sám název napovídá – rozpůlený prut. Používá se jen ojediněle, například na některé typy zavírek.

fotografie 6 a 7 Pedikové šény a pásky

2.1.2 Vrbové proutí a další dřeviny Vrb je mnoho druhů a liší se svými vlastnostmi i barvou. Tradičně se plete z tzv. košíkářských vrb, ale pro amatérské účely lze použít mnohem větší množství druhů. Vhodnou vrbu poznáme i bez znalosti skutečného druhu vrby – pokud ustřihneme vrbový proutek a bez problémů ho otočíme kolem pěsti, ve které jej držíme, pak z něho můžeme plést. Proutek, který praská, není vhodný. Na pletení používáme jen jednoleté proutky. Proutek by neměl mít suky (v těchto místech se často láme), a proto nejsou ideální proutky, které se rozvětvují. Mezi další důležité vlastnosti patří poddajnost nebo to, jak rychle prut směrem ke špičce slábne. Ideální jsou proutky, které jsou dlouhé a tenké. Všechny, které použijeme na daný výrobek, by měly být sobě co nejpodobnější. Ideální prut se nemá seschnout více než 0,1–0,3 % na délku a 5 % na šířku. Pruty se sklízejí v době vegetačního klidu až do Velikonoc, pak také ve snížené kvalitě v druhé míze na konci srpna. Nechají se usušit a před použitím se musí namočit. Plést se může buď pruty celými neloupanými či loupanými, nebo pruty štípanými, které mohou být úžené nebo neúžené. Celé neloupané pruty se hodí na hrubší užitkové koše. Pruty se mohou loupat jen v době, kdy z nich raší první lístky. Mízování je oživení prutu, po kterém prut začne rašit. Pruty se postaví do vody buď v uzavřených míčovnách, nebo venku do nádrže či rybníka. Pak se musí v krátkém čase oloupat. Takto vznikne proutí s bílým povrchem. Druhou možností je před loupáním proutí několik hodin vařit. Loupe se ještě teplé a oloupané bude mít načervenalou až nahnědlou barvu.

V Y B A V E N Í

K O Š Í K Á Ř E

Loupaný štípaný prut se nazývá šéna a po úžení bude mít konstantní šířku. Ke štípání prutu na šény je třeba speciální nářadí (štípáky), stejně jako pro úžení (úžidlo). Štípáky mají většinou trojhranný hrot a z jednoho prutu se získají tři šény. Výjimečně se používají i štípáky na čtyři šény. Při výrobě šén ještě vznikají proutěné středy, což jsou pásky podobné vrbovým šénám. Loupané vrbové pruty a šény lze také koupit. Ohledně pěstování a přípravy vrbového proutí vyšlo na našem trhu již několik knih (viz Doporučená literatura). Zde najdete podrobně popsané tradiční druhy košíkářských vrb – Salix viminalis, amygdalina, purpurea, americana, rubra, hippophaifolia, fragylis, alba, acutifolia, daphnoides, cinerea. V Anglii se také používá velmi hojně Salix triandra. Některé druhy vrby mají omezené použití, nelze je loupat nebo jsou vhodné jen na žebra a na hrubé zemědělské koše apod. Alternativně lze pracovat i s okrasnými druhy, jako je smuteční vrba (je poměrně křehká), včetně druhu s vlnitými větvičkami, z ostatních dřevin také s olší, moruší, novými větvičkami břízy nebo lískou. Další vhodné dřeviny možná rostou přímo ve vaší zahrádce – vyzkoušejte čerstvě nařezané pruty ovocných stromů, vistárii, akébii nebo révu. Pruty horší kvality se používají například na koše na brambory nebo dřevo, pěkně vypadají koše na velké květináče umístěné venku. Nezáleží jen na druhu stromu nebo keře, ale i na stanovišti, zdraví rostliny a přízni počasí, které je u materiálů pro okamžité zpracování důležité. Sběr za suchých horkých dní není vhodný. Kritický je výplet dna v samém středu kolem kříže. Některé druhy prutů se budou hodit jen jako výplet stěn a na dno použijeme vrbu. Tenké proutky mnoha dřevin jsou vhodné pro spirálovou techniku. Líska je v některých zemích také poměrně často využívána. Používá se na rámy a rukojeti u rustikálních košů a na výplety plotů. U nás se z lískových prutů také štípaly loubky. Před rokem 1875 se všechny koše určené pro důlní práce v severní Anglii vyráběly právě z lísky a líska byla pro tento účel speciálně pěstována v některých částech Walesu. Pruty lísky vyrůstajících po vykácení jako dlouhé pařezové výmladky byly používány jako pletiva k výplni příhrad u staveb z příhradoviny, ale také na proutěné ploty, košíky či jako střešní krytí selských stavení nebo polních stodol. Dnes u nás pro elastické lískové pruty není žádné hospodářské využití. 2.1.3 Trávy a listy Bambus je jednou z nejneobyčejnějších rostlin na zemi. Je to obří tráva, která může být vyšší než naše listnaté stromy a která pro svou různorodost a krásu hrála důležitou roli ve vývoji člověka. Existuje více než tisíc druhů a odrůd bambusu. Bambus je dutá, kolénky rozdělená tráva, jejíž stébla mohou mít průměr až 45 cm. Z bambusu se vyrábí snad vše, od obydlí a nábytku přes koše, nůše a rohože až po drobné předměty a potrubí. Jejich povrch má nejrůznější odstíny od světlého po tmavý, velmi hezky vypadají skvrnité druhy. Ačkoli jde o jeden z nejpoužívanějších materiálů vůbec, u nás se nepěstuje ani neprodává v podobě vhodné k pletení košů. Mezi trávy patří také všechny druhy obilí. Pro pletení je nejvhodnější žitná sláma, protože má nejdelší stéblo. Sklízí se v období mléčné zralosti, kdy mají stébla nejlepší

33

34


barvu. Sláma se usuší, opatrně vymlátí a skladuje v suchu. Před zpracováním se máčí (několik minut v horké vodě) a poté se nachá odležet. Při práci se pramen stébel kroutí, aby se stlačila dutina stébla a ošatka byla pevná. To platí i pro ostatní druhy travin. Z našich travin můžete vyzkoušet například listy orobince nebo sítiny. Lze použít slámu ovsa, ječmene nebo prosa. Z tropických se používá rýže (můžeme zpracovat rýži ze staré plážové podložky), třtina, pampasová tráva, papyrus a další. Pro všechny traviny se nejčastěji používá spirálová technika, kterou se vyráběly ošatky, zásobnice, kabely, podložky, rohožky nebo včelí úly. Existují listy, které jsou svou délkou a dalšími vlastnostmi předurčené ke košíkářství. Nejvyužívanější listy vůbec jsou zcela jistě listy palem, které jsou pro nás ale prakticky nedostupné. Při pletení z palmových listů se uplatňují speciální techniky. Může se plést například z celé poloviny listu podélně rozděleného v řapíku. U nás se v košíkářství dále používá orobinec úzkolistý. Častý byl například v moravské lužní oblasti nebo v Bakově nad Jizerou – centru domácké výroby orobineckého zboží. Zhotovovaly se z něj úly, sotúrky, tašky, ošatky nebo řeznické kabely na maso. Další druhy listů se mohou zpracovat spirálovou technikou. Použít můžeme například listy kosatců, některých cibulovin (denivky, gladioly, montbrécie, babiana, agapanthus), banánovníku a v neposlední řadě i borovicové jehličí (především amerických borovic, které mají jehlice až 50 cm dlouhé). Jehličí je jedním z nejrozšířenějších košíkářských materiálů, které používají Indiáni, a pokud máme na zahradě okrasnou borovici, můžeme tento materiál také vyzkoušet. Jehličí by mělo být alespoň 25 cm dlouhé, na miniatury může být samozřejmě kratší. Opadané jehličí z minulého roku není vhodné. Sklizené „čerstvé“ jehličí se usuší. Při práci se namáčí jen jehličí potřebné do středu koše a dál se pracuje se suchým. Proti možnému ještě neznatelnému napadení škůdci je vhodné jej zahřát v mikrovlnné troubě nebo povařit. Využít se dají také listy kukuřice a palmy rafie. Kukuřičné šustí jsou obaly klasu, z kterých se vyrábí známé figurky, ale využít lze i listy. Rafie se používá poměrně často, dnes ji můžeme koupit i u nás mimo jiné pod označením lýko. Jde o vlákna listů několika druhů palem (např. palmy Raphia ruffia), které rostou ve střední Africe a na Madagaskaru a mají ohromné listy, které mohou být až stočetné. Rafie se používá na výrobu textilií, šitých košů (spirálová technika) a při výrobě dekorací. Prodává se také barvená. Barvit a odbarvovat (bělit) lze i ostatní traviny a listy včetně jehličí. V poslední době je možné u nás koupit další materiál zvaný abaka. Abaka je zároveň i zdroj tohoto materiálu – banánovník textilní (Musa textilia). Jde o kroucený banánovníkový list.

fotografie 8 Abaka

V Y B A V E N Í

K O Š Í K Á Ř E

2.1.4 Loubky a dřevo Loubek je pružný dřevěný pásek. U nás se používají nejčastěji loubky borovicové, ale i loubky z dalších druhů jehličnatých a listnatých stromů (jedle, smrk, akát, osika, dub apod.). Ať jde o jakékoli dřevo, je nutné, aby byl strom dobře rostlý, rovný, zdravý a s pravidelnými letokruhy. Čerstvě poražený kmen stromu se odkorní a nařeže na délku loubků. Nařezané části se rozčtvrtí a dále se štípají podle šířky loubků. Loubky se loupají podle letokruhů nebo častěji napříč. Dřevo se v některých oblastech otlouká. Existuje několik různých postupů, kdy se kmen namáčí po dlouhou dobu ve vodě (přes zimu), nebo se dřevo namáčí a vaří. Každé dřevo má jinou kvalitu, lesk a barvu. V Americe se tradičně pro svůj krásný hedvábný lesk používá dub bílý (Quercus alba) a jasan černý (Fraxinus nigra), jinde také lípa, topol nebo jilm. Z cizokrajných dřevin je zajímavý například cedr nebo hikora. Hotové loubky lze koupit jen zřídka. Stejným způsobem se ale používají pedikové pásky, které jsou na trhu běžně dostupné. Dřevo se používá na dna, rukojeti, držátka a různé úchytky, nožičky, plná víka a krásně na koších vypadají dřevěné korálky. Použít můžeme jakékoli dřevo. 2.1.5 Kůra a lýko Již jsme se zmínili o březové kůře, která je v Evropě nejpoužívanější. Její vlastnosti jsou jedinečné a pracují s ní všechny severské národy včetně Eskymáků. Březovou kůru loupeme z poražených stromů, protože živé stromy může oloupání kůry zahubit. Nejkvalitnější kůru získáme v květnu. Ideální je loupat kůru v lesích určených pro vykácení. Kůru lze loupat na stojícím kmenu vodorovně (délka pásů je omezená průměrem kmenu) nebo šikmo (pásy jsou delší, ale méně pevné a více pružné). Vrchní tenká loupající se vrstva kůry se odstraní a pásy se usuší pod zatížením, aby se nezkroutily. Používají se celé pláty, které se k sobě sešívají nebo pouze skládají. Nádoby z plátů jsou často bohatě zdobené rytinami. Jindy se kůra nařeže na pásky a ty se pak spletou plátnovou vazbou. Kůru vhodnou pro košíkářství má i moruše, jilm nebo cedr. Použít se dají také palmové baly. Lýko může být přírodní nebo umělé. Používá se hlavně u ošatek jako pojící element. U nás se zpracovává lýko lipové, které se získává z kmenů mladých lip o průměru 10–15 cm v období dostatku mízy. Stromek se pokácí, kůra se nařízne a sloupne. Z ní se pak loupe lýko. Kůra sama se nezpracovává. Lýkové pásky se suší volně zavěšené a před použitím se máčí. 2.1.6 Kořínky Kořínky jehličnanů se používaly nejen u nás, ale také v celé Evropě a především ve Skandinávii, protože mají příjemnou medovou barvu. V Americe i v Evropě se používal smrkový kořínek, který může dosahovat délky 6–12 m. Loubky se štípaly z kořenů dlouhých přibližně 1,5 m. Ve Skotsku se někdy používaly kořínky vřesu. Lze použít i kořeny moruše, jasmínu či filodendronu. Indiáni používali barevné kořínky různých rostlin, především sítiny (Carex, Cladium), které byly červené, nebo kapradin (Pteridium – hasivka), které byly černé.

35

36


Při sběru kořínků je třeba ponechat stromu nebo keři dostatek kořenů k tomu, aby sběr přežil. Pro kvalitu materiálu je důležité, aby strom nebo keř nerostl v kamenité půdě nebo na suchém slunném místě. Někdy je možné použít kořeny stromů po vývratech. Loubky se mohou štípat z kořenů jen za syrova. Kořeny se někdy také vařily a pařily. Zajímavě rostlé silnější kořeny se komponovaly do košů na ikebanu. 2.1.7 Papír Jako alternativní košíkářský materiál je papír velmi vděčný. Pro techniky používané u plochých materiálů lze použít pásky kartonu nebo archivního ručního papíru. Ruličky z tenkého papíru nebo papír stočený do šňůry uplatníme u spirálové techniky nebo technik pro kulaté materiály. Stejně tak lze k sobě sešívat papírové pláty a tak si vyzkoušet techniku, která se využívá u plátů kůry nebo velmi silných tropických listů. Využití najde i papírová kaše. Z ní se mohou vyrobit různé doplňky (korálky nebo i dna vcelku) nebo se jí může upletený koš pomazat. Papírovou nádobu je vhodné nalakovat. 2.1.8 Kůže, usně a žíně Pokud chováme koně, můžeme si zkusit uplést malou ošatku z koňských žíní místo ze slámy. I žíně totiž patří k tradičním košíkářským materiálům v jiných oblastech, u nás se ale příliš nepoužívají. Eskymáci pracují i s tulení kůží a v posledních desetiletích s velrybí kosticí (rohovitý útvar kosticovců /podřád kytovců/, který vyrůstá z horní čelisti jako pláty a vytváří třásnitý filtr pro filtraci planktonu z mořské vody). Košíčky z kostic jsou tmavě černé a jsou zpracované spirálovou technikou. Říká se jim baleen. Vlákna připravená ze šlach se používala na šité koše (spirálová technika). Dále se kůže používá na řemínky a kožená držátka, jako ozdoba a zároveň ochranný potah pletené nádoby nebo jejích nejvíce namáhaných částí. Koše se potahovaly i u nás a kůže se často bohatě zdobila pavím perem. Není také těžké vyrobit váček z pásků kůže pletený košíkářskými technikami. 2.1.9 Látky, šňůry a vlákna Na koš můžeme použít i látku nebo šňůru. Proužky látky lze zpracovat spirálovou technikou. Buď se stočí, nebo se spletou do copu. Látku můžeme dále využít na vyložení koše a různé ozdobné detaily. Konopnou, jutovou nebo sisalovou šňůru použijeme na výplet – je pouze nutné, aby byla žebra z pevného materiálu. Dále můžeme jakoukoli i nevzhlednou šňůru či provaz použít jako výplň pro spirálovou techniku, kdy je obšívání tak husté, že se výplň zcela zakryje. Tento druh obšívání je časově náročný, ale dovoluje vyšít jakékoli vzory. Je velmi oblíbený u Indiánů Střední a Severní Ameriky a také v Africe. Zhotovení velkého ozdobného koše může trvat několik týdnů i měsíců. Koše mají i rituální význam a nedílně patří například ke svatebnímu obřadu. Slabší vlákna se používají při šití u spirálové techniky. Oblíbené je voskované vlákno, které je potažené tenkou vrstvou vosku.

V Y B A V E N Í

K O Š Í K Á Ř E

2.1.10 Plech a drátky Výrobky z drátu s bužírkou nebo ze samotné bužírky se u nás považují za poněkud nevkusné, přesto jsou bohatě vzorované africké koše z telefonních drátů sběrateli velmi vyhledávané. Drátky lze využít ve spirálové technice, klasických technikách nebo technikami více známými z drátenictví. Pro koše používané v kuchyních se využívají drátky měděné nebo z nerez oceli. U drátků je na výběr bohatá škála barev. Plech (např. měděný) můžeme nastříhat na pásky a použít plátnovou nebo keprovou vazbu. Jako povrchovou úpravu můžeme použít různé patiny. 2.1.11 Hlína, jíl, pryskyřice Z těchto materiálů se neplete, ale jsou tradičně používány k vymazání košů z jedné nebo obou stran. Koše poté drží vodu a jsou odolné vůči vodě i ohni. Proto je severoameričtí Indiáni, obyvatelé Asie, severní Evropy nebo Afriky používali jako nádoby na vodu nebo přímo na vaření. Dovedli ale uplést koše tak, že nepropouštěly vodu i bez vymazání – využívali takové materiály, které při styku s vodou nabobtnaly, a tím uzavřely veškeré nepatrné mezery ve výpletu, které by jinak vodu propustily. Koše vymazané hlínou byly předchůdci keramických nádob. Koše byly vymazané hlínou smíchanou s pískem, aby se zabránilo přílišnému seschnutí. Pak se naplnily semeny nebo jiným hořlavým materiálem, řežavými uhlíky. Nádobou se rychle otáčelo a foukalo dovnitř, obsah žhnul, rotoval a popel vycházel ven. 2.1.12 Další přírodní materiály Nemůžeme zde uvádět úplný výčet přírodních materiálů vhodných pro pletení. Čím blíže k rovníku, tím více najdeme vhodných rostlin. V košíkářství se používají některé druhy mořských řas a chaluh, stromové dýně, juky a dracény, aloe, agáve, fatsie, aspidistra, filodendron, listy orchidejí Cymbidium, některé druhy kapradin, fenykl, zázvor, šlahouny břečťanu (v okolí kořínků bývají křehké – nejlépe se hodí ty volně visící z plotu), zimolez, mnoho druhů jasmínu (zpracovat ihned), ostružiník a maliník (trny se stáhnou v rukavicích od špičky výhonku dolů, listy opačným směrem). Na tomto místě si povíme také o přírodninách používaných jako zdobné prvky. Zcela jistě sem patří různé druhy mušliček i velkých mušlí, části perleti, korálky z tvrdých semen, jakými jsou například Jobovy slzy (Lachryma Ioba Coix), dále rozříznutá tvrdá semena nejedlých ořechů, skořápky pistácií, květenství lotosu nebo barevné peří ptáků. Některé zdobné prvky jsou tradiční, jindy se naopak pořádají soutěže v zakomponování nejroztodivnějších předmětů, což se daří zejména ve spirálové technice. fotografie 9 Mořská tráva (Zostera marina)

37

38


2.1.13 Syntetická vlákna a další umělé materiály Umělé materiály jsou pevnější než přírodní, snadněji se s nimi pracuje, obvykle jsou i delší, takže umožňují velké spektrum technik a nejrozmanitější tvary. Přesto se nejčastěji používají stejným způsobem jako původní tradiční koše dané oblasti a jen napodobují zažité tvary a vzory. Existují ale výjimky. Již byly zmíněné koše z telefonních drátů z Afriky, kde se na bohaté vzory v jasných barvách využívá umělohmotná bužírka, kterou jsou dráty potažené. I když se nám může zdát tento materiál neestetický, Afričané ho dokázali velmi dobře použít. V poslední době se v Japonsku také používají vroubkované umělohmotné pásy. Také zde vychází mnoho knih o pletení právě z tohoto materiálu. Nazývají se „Eco Craft“ a podle vodorovných vroubků se stříhají na pásky požadované šíře. Umělé lýko se používá ve spirálové technice místo lýka přírodního, šlach nebo rafie. Jako výplň se může u spirálové techniky využít i plastová prádelní šňůra. Koše lze plést z odpadního materiálu, jako jsou pásky používané na převázání balíků, pevné fólie nebo dokonce svitky filmů. I když jsou někdy koše z umělých materiálů nevkusné, jsou případy, kdy příjemně překvapí a jsou i sběratelsky ceněné. Tabulka 1 Rostliny využitelné v košíkářství, které jsou dostupné v naší přírodě Název rostliny

Sbírané části rostliny a doba sběru

Příprava

Poznámky

Agáve

vnitřní bílá vlákna – kdykoli

čerstvé potlouct pod proudem vody, suché v rukavicích nařezat

na špičce listu je trn, na který navazuje pevné vlákno, a proto se používá jako jehla

Aloe

listy – podzim, zima

usušit a před prací namočit

listy v celku nebo nařezat

Aspidistra

listy – nejlépe podzim, zima

čerstvé nebo usušit a před prací namočit

Bambus

kmínek nebo listy – kdykoli

čerstvé (vcelku) nebo usušit a před prací namočit (části)

Borovice

loubky – podzim až zima čerstvé nebo usušit a před prací namočit

Břečťan

výhonky – brzy v létě

čerstvé

Břízy

kůra a proutky – kdykoli

usušit a před prací namočit

kůra nejlépe v květnu; kůru lze odstranit také vařením

Dracéna

listy – kdykoli

suché, možno namočit

sbíráme suché odumřelé listy

Dřín, svída

proutky – podzim

čerstvé

mnoho druhů dřínu se používá v košíkářství u Indiánů

většina u nás rostoucích odrůd není příliš kvalitní; zelené pruty snadno ohneme nad ohněm

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

KOŠÍKÁŘSTVÍ Gabriela Marková

Recommend Documents