VČERA NÁM LHALI ZÍTRA NÁS OKRADOU... DVOJÍ METR VLÁDY: Nízké daně pro bohaté, škrty a zdražování pro chudé

ČASOPIS NOVÉ ANTIKAPITALISTICKÉ LEVICE  číslo 5 – LÉTO 2010

NOVÁ LEVICE

VČERA NÁM LHALI

METR VLÁDY: ZÍTRA DVOJÍNízké daně pro NÁS bohaté, škrty a zdražování OKRADOU... pro chudé

AK T U Á L N Ě

2

Připravme se na odpor proti pravicové vládní koalici! Výsledek letošních voleb do Poslanecké sněmovny je pro každého levicově smýšlejícího člověka studenou sprchou. Co je ale horší, je to skutečná rána pro většinu obyvatel ČR, pro pracující, sociálně slabé, ale i pro mladé lidi z nebohatých rodin. Scéna je připravena pro další vládu ODS, tentokrát však v koalici s partnery stejně nebo ještě více pravicovými než je ona sama a s pohodlnou většinou k prosazení svých asociálních návrhů. Rodící se vláda hýří přídomky typu „koalice rozpočtové odpovědnosti“, „vláda proti zadlužování“ a netají se tím, že to mají být obyčejní lidé, kdo si má utáhnout opasky a platit za dluhy, které nadělali ti nahoře. Plánuje se demolice sociálního systému, posilování tržních mechanismů ve veřejných službách (školné, větší spoluúčast ve zdravotnictví), rušení práv zaměstnanců a další podobné útoky ODS, TOP 09 a VV nás před volbami strašily, že by vláda ČSSD udělala z této země „Řecko“. To jejich vláda však hrozí udělat z většiny obyvatel ČR žebráky nemající přístup k základním sociálním službám, jako je bydlení, vzdělání či důstojný důchod. Úspěchu pravice předcházel hrozivý nárůst nenávisti vůči všemu sociálnímu ve společnosti, kterého se chytili především střední vrstvy a mladí lidé. Došlo i k napadání mítinků levicových stran - což byl vždy rys typický pro fašistická hnutí. Ačkoli tato nenávistná kampaň podporovaná médii (včetně těch veřejnoprávních) měla na propadu parlamentní levice významný podíl, nemalou úlohu v něm hrálo i jednání ČSSD a KSČM v posledních letech a v předvolební volební kampani. Ani jedna z těchto stran nebyla schopná odpovědět na ofenzívu pravice a představit konzistentní program řešení hospodářské a dluhové krize ve prospěch „dolních deseti milionů. KSČM obecně nebylo moc vidět. ČSSD postavila svoji kampaň na několika dílčích reformách (zrušení poplatků u lékaře, třináctý důchod), jen aby nemusela odpovídat na zásadní otázku – kdo má zaplatit za krizi, když ne obyčejní lidé? Ostatně sociální demokracie nemá čisté ruce ani co se týče praktického politiky

posledních let. To její zásluhou se dostala k moci Fisherova vláda „odborníků“, která začala se škrty a vládla zcela ve prospěch zaměstnavatelů, a pravice tak mohla se svými hesly „proti zadlužování“ převzít iniciativu. Takže teď nás tedy čeká pravděpodobně nejasociálnější vláda, jakou jsme za posledních 20 let zažili. Proto je třeba se okamžitě začít připravovat na obranu proti jejím krokům. Spoléhat na to, že nás parlamentní levice uchrání alespoň od toho nejhoršího, by bylo cestou do propasti. Nehledě na to, že se teď místo odporu proti vládě škrtů bude ČSSD nějakou dobu vzpamatovávat z volebního neúspěchu a KSČM si bude naopak libovat, že uhájila svých 26 poslanců, celý dosavadní postup těchto stran je pro nadcházející období dvojnásob nedostatečný. Parlamentní vyjednávání a důrazné interpelace proti 118 poslancům pravice nic nezmohou. Pokud chtějí tyto dvě strany skutečně hájit zájmy „dolních deseti milionů“ budou se muset naučit nedělat politiku jen v parlamentu, ale především v ulicích a na pracovištích. Překazit plány Nečasovi, Kalouskovi, Johnovi a spol. můžeme pouze pokud naplno použijeme svoji sílu a půjdeme proti nim masovými demonstracemi a stávkami. Těmi můžeme zasáhnout velké podnikatele a bankéře, jimž bude nová vláda sloužit, v místě jejich zisků a donutit je tak k ústupu. V masovém odporu se musí spojit pracující, kteří mají společenskou sílu na to, porazit vládu škrtů, a ostatní skupiny obyvatel ohrožené vládními útoky. Symbolické akce, byť v podobě výstražných stávek, které dosud vždy prosazovali odborářští vůdci, také nebudou stačit. Vždyť nedokázaly zastavit ani Topolánka s jeho vratkou koalicí. Abychom se ubránili vládním škrtům, musejí se odbory konečně stát skutečným nástrojem boje za práva pracujících, ale i sociálně slabých a převzít iniciativu v odporu proti nové vládě. K tomu je nezbytné rozšíření demokracie v odborech a oživení jejich základních organizací, aby měl hlas řadových řadových odborářů

větší váhu při rozhodování o požadavcích a metodách odporu a o jejich vedení. Obrana proti nadcházející pravicové ofenzívě je teď prvořadým úkolem všech organizací, tvrdících o sobě že bojují za zájmy pracujících a sociálně slabých. Levicové strany a organizace, odbory, organizace nájemníků a jiných sociálně slabých skupin musejí začít koordinovat své akce a mobilizovat co nejmasovější hnutí proti vládě škrtů – v jednotě je síla! Ačkoli musíme naléhat na ČSSD, KSČM a vedení odborů, aby daly všechny své síly do boje proti vládě škrtů, nesmíme si nalhávat, že změní svou zažitou praxi. Jako už mnohokrát v minulosti nebudou důslední a nebudou chtít rušit „sociální smír“ a pohněvat si zaměstnavatele, se kterými přece jsou „na jedné lodi“, mobilizací pracujících, která by se jim mohla vymknout z rukou. Díky svému zakořenění v současném systému také nebudou schopni nabídnout pracujícím a sociálně slabým alternativní program řešení krize v jejich prospěch, jdoucí za rámec kapitalismu. Tento úkol zůstává na radikální levici. Musíme ukázat platnost levicových, antikapitalistických myšlenek v praxi v nadcházejících obranných bojích. Pokud budou pracující a sociálně slabí opět zklamáni svými rádoby zástupci z řad parlamentní levice a vedení odborů a neuvidí levicovou alternativu, která by skutečně chtěla a byla schopná hájit jejich zájmy tváří v tvář pravicové ofenzívě, může dojít ke zhroucení i těch zbytků organizovaného hnutí pracujících u nás a na zoufalství mas porostou krajně pravicové síly, již vybuzené předvolební protisocialistickou kampaní. Jednota všech antikapitalisticky smýšlejících lidí v organizaci, která by se aktivně podílela na organizaci odporu proti nové vládě na pracovištích, na školách, v odborech apod. a prosazovala svůj program v hnutí proti škrtům, je tedy nyní potřeba víc než kdykoli dřív. Roztříštěná nebude radikální levice schopná dostát úkolům, které před ní postavila nynější situace. Za masové hnutí proti vládě škrtů Za jednotnou antikapitalistickou organizaci

AK T U Á L N Ě

3

VOLBY 2010:

Krize sociální demokracie a nástup nové pravice Od parlamentních voleb na konci května uplynul již více než měsíc, což dává dostatek prostoru na hlubší zamyšlení nad jejich nečekaným výsledkem a jeho společenskými příčinami. Ve stručnosti lze konstatovat, že tyto volby zásadním způsobem změnily podobu české politické scény. Jejími nejvýznamnějšími rysy byly zejména masová ztráta podpory u řady tradičních politických stran (ODS, ČSSD, KDU-ČSL), odklon voličského zájmu ke stranám novým – a to nejen k těm dvěma (TOP09 a Věci Veřejné), které se nakonec dostaly do Sněmovny, a rovněž dosud nevídané využití výběrové volby jednotlivých kandidátů – tzv. kroužkování, jemuž jsme se rozhodli věnovat samostatný článek. Ačkoliv v České republice nedošlo v těchto volbách ani zdaleka k úplnému vymizení pravo-levé polarity na úkor levice (jako se tomu nedávno stalo např. v Maďarsku a zejména v Polsku), značí současný vývoj společně s touhou po změně také poměrně radikální přeskupení sil ve prospěch pravice. Připravovaná vláda v čele s Nečasem se bude moci se vší pravděpodobností opřít o hlasy 118 poslanců stran neoliberální pravice (ODS a TOP09) a nečitelného populistického středu (VV), což je od roku 1990 jednoznačně nejsilnější vládní konstelace vzešlá z voleb. K tomuto vývoji dochází na první pohled paradoxně v době hospodářské krize, kdy se do popředí dostává otázka obrany sociálního státu a kdy by politika šéfů v podobě škrtů, snižování mezd a jiných útoků na životní postavení pracujících zdánlivě měla levici přihrávat hlasy mas nespokojených voličů. Nestalo se tak. Naopak, rovněž výsledky většiny nedávných národních parlamentních voleb v Evropě a celkové výsledky voleb do evropského parlamentu v roce 2009 ukazují podobný úprk voličů k pravici v rámci celého kontinentu. Levice jakoby právě dnes ztrácela dech.

Slabiny a chyby sociální demokracie ČSSD dostala ze všech stran v letošních volbách největší počet hlasů voličů – celkem 22,1 % (něco přes 1,15 milionu) – ale o úspěchu se v žádném případě mluvit nedá. Nejenže takový výsledek v konečné politické konstelaci vzešlé z voleb stranu nepasoval do role sebejistého lídra schopného

sestavit vládní koalici podle svého přání, ale především jde o velký propad oproti ziskům z roku 2006. Tehdy ČSSD získala 32,3 % a o bezmála 600 tisíc hlasů více než letos. Strana sama, s podporou více méně všech průzkumů veřejného mínění, přitom počítala, že výsledek z před čtyř let se jí podaří zopakovat. Volby ukázaly, že sociální demokracie přes nemalé ztráty zůstává silnou stranou prakticky na celé Moravě (kromě Zlína a několika dalších větších měst) a relativně vzhledem k pravici se ji podařilo posílit v Karlovarském a Ústeckém kraji (kde vedl kandidátku tehdejší předseda strany Paroubek). Skutečnou baštou sociální demokracie zůstává průmyslový Moravskoslezský kraj s centrem kolem Karviné. Naopak ve velké části Čech se straně nedařilo a hodně oslabila i na Zlínsku a Vysočině. Tradičně špatně dopadla sociální demokracie ve větších městech – v řadě z nich, např. v Praze, Hradci Králové, Českých Budějovicích, Liberci nebo obvodu Plzeň-město byla ČSSD až třetí nejsilnější stranou. Proč ale strana zažila takový razantní propad, když mohla těžit ze své opoziční role a kritiky značně nepopulární Topolánkovy vlády? Příčin pádu ČSSD je nepochybně více. Jsou mezi nimi krátkodobě působící faktory spojené se samotnou volební kampaní, ale i hlubší slabiny české sociální demokracie, které se s ní pojí již delší dobu. Volby znovu potvrdily, že strana má dlouhodobý deficit v oslovování mladých lidí, inteligence a rovněž není obratná v práci se ženami. Svojí kulturou navenek i uvnitř se prezentuje jako strana konzervativní, bez inovací, sázející z dlouhodobého hlediska „na jistotu“, kterou pro ČSSD představuje trend postupného stárnutí populace a přibývání lidí v důchodovém věku, s nimiž stranu spojuje nejen mediální pravicová propaganda, ale i sdílené představy většiny mladých lidí. Straně chybí dynamika, mladé tváře, podceňuje význam žen pro utváření vlastní vstřícné politické kultury a oslovování veřejnosti, a pokud již po ženách „sáhne“, chápe je spíše jako atrakce a ozdoby (Borůvková, Brožová a v nemalé míře i Paroubková) než jako platné a už vůbec ne vůdčí členky týmu. ČSSD

rovněž

udělala

nemalé

chyby

v samotné volební kampani. Již její nabubřelý a nesmírně nákladný styl nijak neladil s proklamovaným zastupováním „obyčejných lidí“. Pod vlivem amerických poradců se celá kampaň postavila na dvou pilířích – útocích na všechny ostatní strany (s výjimkou KSČM) a marketingovém výběru klíčových témat sestavovaných podle nekonečné řady průzkumů veřejného mínění, které si strana zadávala. Oba pilíře se v českých podmínkách zhroutily. Útoky proti jiným stranám začaly svým dlouhým trváním (kampaň začala již na podzim loňského roku) lidi unavovat a otravovat, místo toho, aby je zmobilizovaly. Zásadní témata letošní kampaně pak, jak se ukázalo, strana propásla. Zatímco ČSSD vsadila, stejně jako v pro ni mimořádně úspěšných krajských a senátních volbách 2008, na téma zrušení poplatků ve zdravotnictví a rovněž na tzv. 13. důchody (ve skutečnosti jednorázově vyplácenou dávku 2400 Kč z dividend ČEZ), jako daleko důležitější témata se ukázala být korupce (kde se chytly především Věci veřejné) a zejména otázka dluhu, k níž se ještě vrátíme. Vedle toho byla i řada takových témat, kde se ČSSD mohla oprávněně cítit silná v kramflecích, stejně jako řada regionů prezentovaných v předvolebních televizních debatách, kde byla reprezentována slabými a nevýraznými osobnostmi a mluvčími. To se konec konců potvrdilo i tím, že ve volbách byli lídři sociálně-demokratických kandidátek nezřídka převálcováni známými hejtmany, které ze zadních míst vyneslo do popředí kroužkování.

Levicový neúspěch v hlubších souvislostech Všechny tyto chyby se tou či onou měrou spolupodílely na neúspěchu sociální demokracie, stejně jako třeba kandidatura Zemanovy truc-partaje, která levici naprosto zbytečně (leč z pohledu Zemanovců záměrně) připravila o 4 % propadlých hlasů. Hledat však v těchto faktorech hlavní důvody porážky ČSSD a české levice vůbec by rozhodně nebylo správné. Zdůrazňuji, že úmyslně mluvíme o porážce celé české levice, protože výsledek KSČM, naprosto propadlé

AK T U Á L N Ě pasivitě a až zvrácenému sebeuspokojení jejího vedení, za úspěch rozhodně označit nelze. Strana s 11,27 % ztratila oproti minulým volbám 1,5 % hlasů (přes 95 tisíc absolutně), přičemž v roce 2002 získala o 7,2 % více než dnes. Ani jejím volebním výsledkům tedy ekonomická krize nešla k duhu. Porážku české levice je nutné vnímat a analyzovat v kontextu současných volebních neúspěchů levicových stran v celé Evropě (namátkou Británie, Itálie, Francie, Německo, Polsko, Nizozemí, Slovensko, eurovolby 2009 atd.), na níž jsme již narazili na úvod tohoto článku. Důkaz, že nejde o nějaký přelud, ale o reálný trend odklonu od levice, nám může podat klesající podpora tradičních levicových stran ve volbách do Evropského parlamentu, které se konají každých pět let. V nich v roce 1989 získaly tradiční reformistické strany a radikální levice dohromady přes 42 % hlasů, v roce 1994 40 % hlasů, v roce 1999 35 % hlasů, v roce 2004 33% hlasů a v krizovém roce 2009 nedosáhly ani 30% hlasů! Tendence posunu evropských voličů doprava je prostě zřetelná a největší ekonomická krize od 30. let ji zatím ani v nejmenším nezvrátila, spíše naopak. Tyto porážky evropské levice podle všeho odráží současnou mohutnou erozi kulturní hodnotové nadstavby tvořené po více než 150 let socialistickými intelektuály a organizacemi pracujících. Tato nadstavba, navazující na sociální prvky křesťanství a racionalistický myšlenkový odkaz antiky, renesance a osvícenství, zahrnovala, uchovávala a rozvíjela význam takových konceptů jako je rovnost, svoboda a solidarita, kterými si pracující třída probojovávala cestu k svojí emancipaci. Proč a jak k tomu došlo? K odpovědi bude zapotřebí obecnějšího historickoekonomického exkurzu. Na jednu stranu zde máme některé zákonitosti kapitalistického vývoje – má cyklický charakter, kdy období růstu jsou následována propady. Krom toho však hlavní motiv celého systému, honba za ziskem, má za následek neustálou expanzi a konkurenční boj. Jejich důsledkem je, kromě centralizace kapitálu, neustálé zvyšování podílu investic do strojů a technologií vůči lidské pracovní síle. Práce je ovšem jediným zdrojem zisku. Rozvoj kapitalismu vede k tendenci míry zisku klesat (byť celkový objem zisku může stoupat), což kapitálu zužuje pole pro další investice. Dochází k tzv. nadakumulaci kapitálu – kdy obrovské množství dostupných zdrojů nemůže být investováno se ziskem umožňujícm návratnost investic. Mnohé výrobní kapacity proto zůstávájí ležet ladem a kapitál místo toho plyne do spekulací. Dochází k růstu fiktivního kapitálu, jehož hodnota není ničím podložená. Každá spekulační bublina ovšem musí nakonec prasknout. To jsme viděli nejnověji u hypoték, předtím u IT společností

4 v 70. letech a bylo to i příčinou velké deprese ve 30. letech. Dočasným řešením pro systém je tento „nadbytečný“ kapitál, který není možné s dostatečným ziskem umístit, zničit. To může nabrat různých forem – zavíráním továren, cílenou likvidací zboží, propouštěním, bankrotem podniků, v nejextrémnějších, byť bohužel častých případech, i válkami. Právě bezprecedentní katastrofa 2. světové války, během které bylo zničeno něuvěřitelné množství nadbytečného kapitálu, umožnila následně jedinečné období několika desetiletí trvajícího období růstu, takzvaného dlouhého boomu. Tato „materiální základna“ poválečných let měla také zásadní vliv na změny v sociální demokracii. Celé hnutí, z něhož vzešla i sociální demokracie, původně vycházelo ze základního předpokladu protikladnosti zájmů v dvou hlavních tříd – vlastníků výrobních prostředků a těch, kteří vlastnili jen jedno, svou schopnost pracovat. Cílem bylo vytvoření společnosti bez vykořisťování a útlaku, ke kterému mohlo dojít pouze skrze odstranění kapitalismu a ustavení vlády většiny společnosti, socialismu. Nutnou součástí tohoto kurzu bylo rozšiřování vědomí o tom, jak společnost funguje, proč mají pracující takové postavení, jaké mají, a jejich získávání pro myšlenky revoluce a socalismu. Ruku v ruce s tím šel boj za zlepšování životního standardu dělníků prostřednictvím opatření, ke kterým je možné získat i v rámci kapitalismu, tedy reforem. Kombinace počátečního rozkvětu imperialismu, kdy nejsilnější metropole získávaly nové trhy a odbytiště v koloniích, společně se silou sociálnědemokratického a odborového hnutí, měly za následek schopnost si značných reforem vydobýt – od těch ekonomických v podobě růstu mezd a zlepšení pracovních podmínek, nemocenských, důchodů, zkrácení pracovní doby, po politické např. v podobě všeobecného volebního práva. Vůdčí teoretiky sociální demokracie však úspěchy reforem konce 19. a začátku 20. století dovedly k nesprávnému závěru, že k socialismu lze dojít prostřednictvím lineárního prosazování reforem v parlamentu. K tomu ovšem není potřeba aktivní masové základny, získané pro myšlenku socialismu a její aktivní prosazovaní. Vždyť zvedat ruku v parlamentu může hrstka funkcionářů. Vzdělanost členstva a interní demokracie se nyní stávala překážkou, znamenala vedením nechtěnou kontrolu jejich počínání. Strany se proto začaly stále více byrokratizovat. Finální a oficiální rezignace sociálnědemokratického vedení na myšlenku socialismu a její nahrazení utopickým kapitalismem se sociální tváří, přišla pak právě během dlouhého období růstu po 2. světové válce. Kdysi nezávislé strany dělnické třídy se daly plně do služeb rostoucího kapitalismu, se kterým se i propojily a přišly o svou nezávislost. Cílem stran se stalo omezené přerozdělování

bohatství ve společnosti – část toho, co pracující odevzdali prací svým zaměstnavatelům, se jim přes daně dostalo zpět v podobě výdobytků sociálního státu. Pro kapitál to byl pochopitelně ústupek, kompromis. Nicméně byl na něj ochoten přistoupit – částečně z obav, že dělnické hnutí přes hlavy svých vůdců, přece jen vykročí revoluční cestou, která stále nebyla zapomenuta. Hlavně tu však působil fakt, že „nadbytečný“ kapitál byl právě v bezprecedentní míře zničen spolu s obrovskou částí výrobních kapacit a prakticky všude se otevíraly možnosti investic a zdánlivě neomezené expanze. Zjednodušeně lze říci, že v době hojnosti bylo pro podnikatele (mezi něž se rostoucí měrou zařadil i sám stát) přípustné se o své zisky podělit. Jenže dlouhý boom nemohl, kvůli výše zmíněným vnitřním rozporům kapitalismu a jeho náchylnosti ke krizím, trvat věčně. Na situaci, kdy vládnoucí třída odmítá na přerozdělování přistoupit, resp. bere si zpět to, co byla ochotna v dobách růstu postoupit, nebyla sociální demokracie vůbec připravená. Od druhé poloviny 70. let se globální fluktuující kapitál se stále rostoucím podílem čisté spekulace odmítá nadále podílet na „kompromisu“ sociálního státu. Vědom si nynější slabosti dělnického hnutí a znovu omezován ve své expanzi klesající mírou zisku, tlačil politickou moc – lhostejno zda pravici či levici – k přijmutí ústupků v zájmu dočasného zabránění jeho odchodu do zemí s nižší ochranou pracovních míst, nižšími náklady na slušné pracovní podmínky a obvykle i represivnější vládou, která bránila zájmy nadnárodních korporací proti odporu dělníků (latinskoamerické diktatury, země východní a jihovýchodní Asie). V Evropě začala vlna re-privatizace podniků znárodněných po 2. světové válce. Bašty organizovaných pracujících byly rozbity, pracovní místa v těžkém průmyslu zanikla a na jejich místě vznikaly silně individualizované pozice v technologicky vyspělých službách nebo naopak špatně placená místa obsazovaná většinou imigranty – v obou případech bez účasti odborů. Rozklad materiální základny sociálního státu je provázen dlouhodobou krizí sociální demokracie, které mělo dopad na subjektivitu pracujících jako třídy. Jak jsme psali výše, sociálně demokratické strany a vedení odborů procházely rostoucí byrokratizací, včlenily se do systému a zcela se vzdaly myšlenky socialismu. Nyní najednou nevěděly, co si počít s kapitálem, který už nadále odmítal „spolupracovat“. Navíc vize socialismu, přetrvávající stále ještě v podání silných tzv. komunistických stran, byla postupně stále více diskreditována odhaleními o Stalinových zločinech, rozkolem mezi SSSR a Čínou, invazí do Československa v roce 1968 až konečně utrpěla zdrcující ránu přímým rozkladem byrokratických států Východu. Oficiální vedení hnutí pracujících tedy již nedokáže poskytnout perspektivu,

AK T U Á L N Ě ideál ani vidinu určitého konečného cíle, za kterým dříve masy s levicí šly. Pracující začali krok za krokem ustupovat Dnešní tendenci poklesu síly, vlivu (a volebních neúspěchů) evropských sociálně demokratických a jiných levicových stran, včetně stran radikální levice, můžeme tedy vysvětlit pokračujícím otřesem důvěry pracujících ve svoji schopnost vést a fundamentálně změnit společnost. Koncept socialismu se nevzpamatoval ze svého zdiskreditování stalinisty a sociálními demokraty. Solidarita mizí s ústupem odborů a pracovních míst jak pára nad hrncem. Pojem svobody byl předefinován a zasazen do individualistického a konzumeristického kontextu atomizované společnosti. Pospolitost dělnických předměstí a kultura masových stran s jejich rozsáhlým organizováním sociálního života celých komunit byly rozbity a na jejím místě se zatím nevytvořila pospolitost nová. Zůstal jenom volný trh, kde každý hraje sám za sebe.

Pravicová revoluce, „Řecko“ a mládež Pouze v tomto kontextu můžeme porozumět rostoucímu vlivu evropské pravice, šíření neoliberalismu, individualismu a sociálnědarwinistického pojetí společenského života. Tento trend se mnohde projevuje mimořádnými volebními úspěchy menších a nových stran, které jsou v hospodářské a sociální oblasti politicky napravo od stran tradiční pravice (jako jsou křesťanští demokraté), které po 2. světové válce udržovaly koncept sociálního státu společně s levicí. Hospodářská krize nepůsobí proti tomuto vývoji, naopak jej akceleruje, protože naplno rozpoutala boj o přežití nejsilnějších. Otevřeně pro-kapitalistický program privatizace, rovné daně, sociálních škrtů a osobního spolufinancování sociálních systémů, školství a zdravotnictví slaví úspěchy. Tak u našich sousedů v Německu dosáhla v roce 2009 neoliberální FDP, proti níž jsou křesťanští demokraté levičáci, nejlepšího volebního výsledku ve své historii (14,6 %). V Polsku je u vlády kabinet Donalda Tuska, jehož Občanská platforma si vytkla za cíl 15% rovnou daň, privatizaci státních podniků a uvolnění regulací „trhu práce“. Na Slovensku se v posledních parlamentních volbách prosadila strana Svoboda a Solidarita Richarda Sulíka, který jako poradce předchozích ministrů financí rozpracoval a prosadil koncept 19% rovné daně. Nic snad nemůže lépe ilustrovat posunutí významu svobody a solidarity než úspěch této neoliberální strany, která byla založena teprve v únoru 2009. Stejný trend se ovšem prosadil i v Česku, a to s ještě větší razancí. Vždyť TOP09 vznikla až v červnu 2009 (byť nikoliv jako nová strana ale jako dlouhodobě plánovaný odštěpek od KDU-

5 ČSL) a po jednom roce už získala ve volbách skoro 17% hlasů! TOP09 a její úspěch tedy není nějakou divnou anomálií ani produktem specifické nesoudnosti českého veřejného mínění, jak se v Právu (3. 7. 2010) domnívá Václav Bělohradský. Naopak, její úspěch je potvrzením současných evropských trendů a tato strana může sloužit za vzorný exemplář nové pravice. I v Česku, o němž se říká, že je tradičně levicové, o sobě dali vědět zvěstovatelé šťastného neoliberálního světa plní idealismu a nadšení, kterého se dříve dostávalo mladé a dynamické levici. Tato nová pravice hrdě vetkla na svůj prapor program generálního fiskálního útoku proti nemocným, ženám na mateřské a samoživitelkám, zdravotně postiženým, penzistům, sociálně vyloučeným; program zdravotnických poplatků, školného, rovné daně a podpory nepřímého zdanění, flexibilní práce, rostoucího věku odchodu do důchodu, opt-outů a privatizace. Něco takového si mohla docela dobře dovolit, protože stejně jako teď my i ona chápe onen zeitgeist, duch doby, který ji hraje do karet. Nemalá část pracujících prostě z nedostatku důvěry v perspektivu levicové cesty a ve vlastní síly akceptuje potřeby a zájmy 1 % nejbohatších s nadějí, že rovná daň a odbourání ochrany pracovních míst přilákají kapitál – jedinou sílu, u níž ještě navzdory krizi nějakou perspektivu spatřují. Právě a pouze ve výše analyzovaném kontextu se také pravici podařilo vytvořit předvolební téma dluhů a „Řecka“. Stalo se tak za obrovského přispění médií hájících zájmy finančních a politických center globalizované vládnoucí třídy, jakými jsou Evropská komise nebo Mezinárodní měnový fond. Slovo vytvořit je naprosto na místě. Pouze úplná ztráta důvěry pracujících v sebe sama umožnila v naší atomizované společnosti rozvoj tohoto skrz na skrz iracionálního fenoménu do rozměrů morální paniky.

na všechny ty, kteří krizi určitě nerozpoutali ani z ní neprofitují, ale přesto jsou dnes jako „socky“, „parazité“ a „staroby“ předmětem organizovaného ponižování a opovržení. Dokonce i z „obyčejných lidí“ se pomalu stala nadávka. A také v debatě o Řecku nejsou těmi „padouchy“ tamní byrokraté, politici ani bankéři, ale stávkující „lenoši“ a zhýčkaní „povaleči“ – prostě pracující a chudí! Pokud se pravice a v prvé řadě TOP09 mohla v šíření morální paniky spolehlivě opřít o média, roli její úderky se chopila velká část mládeže. Právě ta je nejvíce poznamenaná iracionálním antikomunismem (jehož premisy ani konkrétní tvrzení neměla nikdy možnost porovnat s realitou) i úpadkem vzdělanostních standardů českého školství po roce 1989. Právě mládež zároveň aktuálně nevyužívá výhod sociálního státu a nechápe jeho pozitivní význam, flexibilní práce jí mnohdy vyhovuje, do zakládání rodin se nehrne, nemá vůbec žádnou představu o poslání odborů a ani ji nenapadne do nich vstupovat (což je samozřejmě také chyba odborových vůdců, kteří pro její získání nedělají prakticky nic), cítí svoji velkou převahu nad starou generací při uplatnění na trhu práce. Svoji jistotu vítězů polistopadového vývoje, která ale zdaleka není neotřesitelná, se mládí lidé snaží upevnit další brutalizací a atomizací sociálního života společnosti, v níž nemohou mít konkurenty (už proto, že starší generace sdílí na rozdíl od ní alespoň rodinné závazky). Projevy této brutalizace bylo možné spatřit ve fyzických útocích proti mítinkům a politikům sociální demokracie, které proběhly v ovzduší morální beztrestnosti ba oprávněnosti vytvářené pravicovými médii. Jiným příkladem byl klip Mádla-Issové-Zelenky propagující pod záminkou „odpovědnosti k mladým“ elitářství, stereotypy a výsměch namířený proti starým a chudým.

Neoliberální étos a pád kmotrů

Za jakékoliv jiné situace by se pracující mediálnímu ryčení ohledně Řecka vysmáli a s Kalouskovou složenkou by si maximálně tak utřeli zadek. Poměr veřejného dluhu k HDP je u nás přece jenom na jedné z nejnižších úrovní v Evropě, struktura naší ekonomiky se od té řecké diametrálně liší a máme zde jistě daleko palčivější problémy, kterými je třeba se zabývat. Ostatně, zdaleka největší dluhy u nás udělala vláda, v níž byl ministrem financí právě Kalousek.

Mladí lidé ovšem zároveň dali najevo, že nejsou spokojeni ani se starou pravicí, kterou v našich podmínkách představuje ODS, ani s různými ideologickými projekty, jakými je např. Strana svobodných občanů. ODS v letošních volbách utrpěla ohromující ztráty, které ještě o mnoho překonaly ztráty sociální demokracie. Z 1,9 milionu voličů a 35,4 % v roce 2006 propadla na „pouhých“ 1,05 milionu voličů a 20,2 % v letošním roce.

Bohužel, tragédií doby není jen to, že morální panika kolem „Řecka“ (o příčinách jehož potíží zveřejňovala média neuvěřitelné lži) udělala z dluhů klíčové téma voleb. Tragédií je, že problémy Řecka – na jejichž vzniku se mimochodem silně podílela pravicová vláda Nové demokracie ve spojení s evropskými bankéři a poradci Goldman Sachs – vedly české voliče nikoliv k logické snaze vyvlastnit nebo alespoň silněji regulovat finanční instituce, ale pouze k útokům na ty nejslabší,

Zatímco ještě ve volbách roce 2006 patřila volící mládež k velkým oporám ODS, v roce 2010 se od ní odvrátila natolik, že podpora ODS mezi mládeží je nižší než podpora ODS u populace jako celku.

Všeobecný pokles voličské přízně, která se přelila k TOP09 a Věcem veřejným měl ovšem u mládeže ještě daleko dramatičtější průběh.

To ukázaly výsledky studentských voleb z konce dubna 2010, kde ODS dosáhla mezi studenty pouze 17,5 % podpory (oproti 26,6 %

AK T U Á L N Ě pro TOP09). Na Vysočině, kde se volby konaly pouze na jediné škole – gymnáziu – zvítězila TOP09 s 42,6 %, zatímco ODS skončila s pouhými 2,1 % dokonce i za KDU-ČSL a KSČM. Odklon voličů a zejména mladých voličů od ODS k TOP09 a do značné míry i k Věcem veřejným ukazuje, že se ODS stala nedůvěryhodnou. Hlásání jejího neoliberálního programu nebylo doprovázeno modelovým neoliberálním chováním, ale korupcí a klientelismem. Právě v korupci a „kmotrovství“ přitom pravicoví nadšenci a idealisté neoliberalismu spatřují herezi a vřed na kráse jejich nové šťastné budoucnosti. ODS vytváří netransparentní pospolitost, která obchází, ba neguje, „blahodárné“ působení konkurence a volného trhu. Ostatně ona sama ztratila víru ve své poslání a začala se veřejně kritizovat a fackovat za okopávání kotníků, intriky kmotrů a „velrybaření“ duší. Pro mladé už nebyla jistotou, že by se vyhnula svodům velké koalice s nenáviděnou sociální demokracií. Konec konců Fischerova vláda byla takovou velkou koalicí ovládající ze zákulisí ministerská pimprlata a v řadě krajů také existují velké koalice ČSSD a ODS. Takové straně už není možné věřit! Stejně jako ČSSD konzervuje teď i ODS status quo a nenabízí změnu ani vedení pravicové kulturní revoluce. Kalouskova slova o tom, že ODS představuje jen měkkou ČSSD, našla v uších mladých odezvu. Přízrak KSČSSD, který ODS vytvořila a díky němuž zmobilizovala mládež ve volbách roku 2006, tak nakonec zasáhl jako bumerang i ji samotnou. A i mnozí z těch, kteří nakonec přece jen dali ODS svůj hlas, potrestalo korupčníky a místní „honorace“ cestou jejich vykroužkování z kandidátek. Důležitá byla samozřejmě také otázka lídrů. V dnešní době rozkladu racionalistického myšlení a přirozené pospolitosti je program něčím druhořadým (velká většina voličů TOP09 program své strany ani nikdy nečetla), zato osobnost je klíčová. To fatálně nepochopil Mach se Stranou svobodných občanů, který svůj neoliberální program pojal jako přednášku pro pár intošů. To rozšafný „kníže“ Schwarzenberg byl ochoten propagovat jej s fajfkou a úsměvem na tváři osobně po českých pivnicích. A voliči tyto lidové milionáře zjevně milují. Svého času dali masovou politickou důvěru milionáři Fischerovi (pozdějšímu bankrotáři), potom milionářovi Železnému (později usvědčenému daňovému defraudantovi) a nyní milionářům Johnovi s ABL v zádech a Schwarzenbergovi, který se může pyšnit členstvím mezi nadnárodní elitou skupiny Bilderberg. Silná a výrazná osobnost má očistit kapitalismus od všech nepravostí, klak a lumpáren a v rámci nové mytologie platí, že miliardář je u nás ten čistý, který se pro své

6 bohatství vyhýbá svodům korupce. Stejná „logika“ vede k prvním hlasům, které otevřeně – po 100 letech rovného a všeobecného hlasovacího práva – žádají omezit účast u uren jen na bohaté či alespoň na ty, kteří nežijí ze sociálních dávek! Proti mediální tváři bojovníka za čistotu společnosti Johnovi a aristokratickoplebejskému Schwarzenbergovi, který si při svých miliardách může dovolit spát v přímém přenosu, neměl křupan Topolánek a jeho ušpiněný ansámbl šanci. ODS mohla být ráda, že u nějakých 20% spadla do záchranné sítě tvořené dosud skalními voliči z let pionýrského budování kapitalismu. Samozřejmě, volba TOP09 se teď stala taky módní záležitostí, která časem opadne, nicméně její raketový růst, popularitu mezi mládeží a silnou pozici v Praze, baště české pravicové revoluce, by ODS určitě neměla brát na lehkou váhu. Ačkoliv mládež patří k nejméně stálým voličům (jak ukázal jejich úprk od rozhádaných azurových), přesto by její přeběhnutí od ODS k TOP09 ve spojení s pokračujícími problémy Modrých ptáků na komunální úrovni mohlo předznamenat zásadní a trvalé přeskupení sil na české pravici, o které se svého času neúspěšně pokusila rovněž neoliberální Unie svobody. Radikální personální obměna vedení ODS těsně po volbách (vyhazov většiny nejprovařenějších velrybářů a kmotrů) ukazuje, že strana si je tohoto nebezpečí vědoma.

Potřeba aktivistického antikapitalismu Ačkoliv posledních 30 let v Evropě a 20 let v českých zemích (od přijetí neoliberálního modelu hospodářské transformace) tahá pravice za silnější konec provazu a krok za krokem odbourává historické výdobytky pracujících obsažené v modelu sociálního státu, neznamená to, že levice s tím nemůže nic dělat a že stav její bezradnosti a ztráty perspektivy jejího emancipačního boje, vycházejícího přinejmenším již od velké francouzské revoluce, jsou stavem trvalým. Ukazuje se však, že na jedné straně nelze spoléhat na to, že by evropské reformistické strany – sociální demokraté, eurokomunisté, labouristé nebo stalinofilní reformisté fungující jako volební strany opírající se o činnost úzkých parlamentních frakcí – byly schopné se současnou situací nějak pohnout a zabránit přenášení všech negativních dopadů krize na bedra pracujících. A na straně druhé je zřejmé, že objektivní podmínky současné situace kladou limity pro „revoluční“ řešení a čekat, že krize sama o sobě spontánně zrevolucionizuje pracující a přivede je pod prapor malých radikálně levicových skupin(např. trockistů) by bylo čekáním na Godota. V tuto chvíli leží před levicí hromada mravenčí práce, jejímž cílem musí být

v prvé řadě obnova bojovnosti pracující třídy, obnova její sebedůvěry a také definování jasné nové vize, projektu demokratického socialismu čerpajícího z různých tradic a zkušeností radikálně levicového hnutí – nejen evropských. K dosažení těchto dílčích cílů potřebujeme stranu úplně jiného typu než je ČSSD a KSČM. Nemůže to být strana, která usiluje jít do Parlamentu a dělat tam pak jménem svých voličů „sociální politiku“, třebas by to i dělala lépe než stávající česká levice. Nemůže to být strana, které jde primárně o hlasy a ne o „celého člověka“ a která od aktivistické politiky při první příležitosti sklouzne k přešlapování nad skládáním různých volebních koalic a spojenectví. Zapotřebí je dnes strany, která bude usilovat o vyvedení dolních deseti milionů z politické letargie na pole vlastního aktivního zápasu za svá práva. Taková strana musí být na jedné straně připravena aktivně se zapojit do každého výhonku třídního boje – v supermarketech, v montovnách, mezi propuštěnými skláři, na školách a univerzitách proti školnému a škrtům ve vědě, v ulicích při hnutích jako byl odpor proti vojenské radarové základně – na druhou stranu se musí stát místem, v němž demokratickou diskuzí vzejde ze zkušeností a odkazu mnoha různých antikapitalistických skupin, hnutí a tradic nová myšlenková alternativa, která jako jasný plamen rozežene mlhovinu umrtvující neoliberální mytologie nové pravice a pavučiny mediálních lží. Vládnoucí koalice neoliberální TOP09 a ODS s nečitelným podnikatelským projektem VV skrytým pod pláštíkem siláckých gest a protikorupčnického étosu se bude snažit připravit českým pracujícím mnoho horkých chvil. Přes nebývalou voličskou podporu je to vláda, která objektivně hájí zájmy horního 1 % nejbohatších + spřátelených podnikatelských kruhů + do jisté míry části mládeže, které umožňuje snadnější opanování trhu práce na úkor starší generace a sociálně potřebných. Zájmy většiny voličů dnešní koalice jsou v rozporu s jejím programem a pouze nedůvěra v naši schopnost postavit této koalici alternativu v ulicích a především hlavách lidí drží novou pravici u moci. Naděje nejen české levice spočívá v tom, že aktivistickým přístupem k hájení práv pracujících, vytvářením nové živé a solidární pospolitosti lidí v ulicích, na pracovištích a v komunitách spojených bojem a tvůrčí intelektuální činností vycházející z bohatého rezervoáru antikapitalistického myšlení obnoví krůček po krůčku samu sebe jako bojovnou a sebejistou sílu kráčející za jasným cílem. V tu chvíli se okovy demoralizace a nedůvěry, které nás spoutávají, rozpadnou, ofenzíva kapitálu bude zastavena a radikální levice bude moci zase přejít k revolučnímu útoku. Nikola Čech, Martin Mikula

AKC E

7

Brutální útok Izraele vyvolal odpor po celém světě

Situace na Blízkém východě se opět dostala na přední stránky novin, když v noci z 30. na 31. května přepadla izraelská armáda lodě vezoucí humanitární pomoc do pásma Gazy – od roku 2007 pod izraelskou blokádou. Jejímu útoku padlo za oběť 9 lidí. Ostatní byli odvezeni do Izraele, aby nemohli podat svědectví o tom, co se vlastně stalo, a propaganda mohla několik dní konat své dílo. Brutální zásah v prvních dnech vyvolal po celém světě vlnu pohoršení a odsuzování i od dosavadních spojenců Izraele. Významné velmoci a jejich média se ale po počátečním šoku opět snažily ukázat Izrael v lepším světle a všemožně mu pomoci. Rezoluce schválená Radou bezpečnosti OSN záhy po „incidentu“ ani nejmenovala skutečné viníky. Vyšetřování bylo umožněno provést samotné izraelské armádě, která sice našla „nějaké chyby“, ale celkově, jak jinak, uznala útok za oprávněný. Jediným výsledkem mezinárodního tlaku tedy bylo zmírnění blokády Gazy. Se zmírněním tohoto druhu se však nelze spokojit. Zatímco byl povolen dovoz většího množství zboží každodenní potřeby, jako jsou potraviny, dovoz stavebních materiálů, tak nutných k rekonstrukci válkou zničené oblasti, je stále omezen. Nic se nestalo ani s omezením vývozu z Gazy a volného pohybu

jejích obyvatel. Proto je potřeba požadovat úplné zrušení blokády. Události kolem lodí s humanitární pomocí jsou součástí dlouhodobého systematického útlaku Palestinců ze strany Izraele s cílem vytlačit je ze stále větší části jejich území. Děje se tak od založení Izraele. Jen tak je možné udržet umělou, na přistěhovalectví

Mítink NAL: Jak dál po volebním triumfu pravice? V reakci na alarmující výsledek parlamentních voleb, kdy dala většina voličů hlas pravici otevřeně hlásající škrty a ničení sociálního systému a podkopávání práv pracujících, uspořádala NAL 5. června diskuzi, jejíž hlavní téma bylo jasné: Co dělat? Jak poskytnout pracujícím a levicově smýšlejícím lidem alternativu vůči parlamentní levici, která nedokázala v kampani odpovědět ani na ta nejohranější pravicová klišé a zcela zklamala. Diskuze se zúčastnilo několik desítek lidí, antikapitalistů, členů a sympatizantů KSČM, účastníků sociálních hnutí apod. Po úvodu Nikoly Čecha se rozproudila živá, více než dvouhodinová debata o současné situaci, o charakteru a perspektivách stran parlamentní levice a o vztahu antikapitalistů k nim. Především se však vedla řeč o tom, co by měla radikální levice nyní dělat, aby rozšířila mezi pracujícími a sociálně slabými svoji alternativu k pravicovému řešení krize a aby pomohla jejich organizaci k odporu vůči nové vládě a jejím opatřením. Naše diskuze vzbudila zájem i u běžných návštěvníků restaurace, kde se konala, a pod petici za registraci NAL jako politického hnutí tak přibyly další podpisy. Celkem se tedy ukázalo, že snaha něco dělat proti pravicové koalici existuje jak mezi již dlouhodobými aktivisty, tak mezi obyčejnými lidmi. Je ale nutné, aby se radikální levice aktivně účastnila hnutí odporu a prosazovala tam nejen bojovné metody (demonstrace, stávky), ale i antikapitalistický akční program proti krizi jako alternativu vůči převládající pravicové ideologii a potřebu politické organizace – strany – pracujících a sociálně slabých, zakořeněné na pracovištích a v bojích a hájící jejich zájmy. Lenka Světlá

založenou židovskou většinu, na které je tento utlačovatelský stát založen. Tuto svou roli by Izrael nikdy nebyl schopen hrát bez vydatné pomoci zahraničních velmocí, především USA, kterým slouží jako četník na Blízkém východě. Je tedy povinností obyčejných lidí, mladých lidí a pracujících, na celém světě protestovat proti zločinům Izraele a aktivně podporovat boj Palestinců, i těch Izraelců, kteří odsuzují jednání svého státu a podporují práva Palestinců.

Protesty ve světě... Proti brutálnímu zásahu Izraele protestovalo mnoho lidí po celém světě. Až 10000 lidí demonstrovalo 5. června v Londýně. Velké demonstrace probíhaly v Turecku, odkud pocházela většina posádky lodí. V Istanbulu protestovaly tisíce lidí. V Athénách vyšly do ulic dva tisíce. Menší demonstrace pak proběhly v mnoha dalších městech na celém světě Švédské a norské dokařské odbory dokonce vyzvaly k bojkotu izraelského zboží a lodí. I v samotném Izraeli zásah narazil na odpor. V Tel Avivu proti němu například 5. června protestovalo 6000 lidí, a to i přesto, že se zde akce na podporu Palestinců setkávají s tvrdým odporem ze strany krajní pravice a ozbrojených sil.

... a v Česku Ani v České republice nebyl osud obyvatel Gazy a flotily s humanitární pomocí lidem zcela lhostejný. Na narychlo uspořádané demonstraci v den po útoku se v Praze na Václavském náměstí sešla asi stovka lidí. 5. června se 250 lidí vydalo vyjádřit svůj protest pochodem k izraelské ambasádě. Lenka Světlá

AK T U Á L N Ě

8

FENOMÉN VOLEB aneb kmotři, zkroužkujeme spolu! Letošní volby byly mnohými politickými komentátory označovány za politické zemětřesení. Vedle tvrdého propadu tradičních „zavedených“ politických stran – ODS, ČSSD a KDU-ČSL a nástupu „nových“, resp. na nové si hrajících formací – TOP09 a Věcí veřejných, lze za jeden z výrazných fenoménů letošních voleb rozhodně označit tzv. kroužkování – čili možnost udělovat preferenční hlasy jednotlivým osobám na stranických kandidátkách. Těmito preferenčními hlasy je možné dostat do Sněmovny někoho, kdo se nachází na jinak nevolitelném místě, ale také připravit o mandát ty, kteří jich oproti jiným dosáhnou málo. A právě toto se letos dělo v míře více než hojné. Své by o tom mohl vyprávět například Ivan „Íčko“ Langer – asi nejznámější „oběť“ vykroužkování ze Sněmovny. Udělování preferenčních hlasů tu bylo již v dřívějších volbách, ale jeho vliv byl celkově nevelký. Letos však vstoupily v platnost změny, které vliv individuální preference jednotlivých kandidátů zvyšují. Místo možnosti udělit dva preferenční hlasy (jako ještě v roce 2006) tu byla možnost udělit hned čtyři. A především se snížil práh funkčnosti preference ze 7 na 5 % odevzdaných hlasů. To znamená, že každý kandidát, který je zakroužkován alespoň na 5 % odevzdaných platných hlasovacích lístcích té které strany, se automaticky dostává z jakékoliv pozice do čela kandidátky. V čele kandidátky se pak preferovaní kandidáti řadí do pořadí podle přesného počtu preferenčních hlasů. Tak je možné „rázem“ z posledního na kandidátce udělat prvního, který pak má šanci získat poslanecký mandát. A voliči se v tomto směru opravdu činili. Nejenom že udělili 3,7 milionů preferenčních hlasů (ve srovnání se 1,9 miliony v roce 2006), ale především je v mnohem větší míře udělili lidem na zadních místech kandidátek. Ostatně vznikly dokonce i občanské iniciativy, které je přímo vybízely k hlasování odspodu apod. To vše nepochybně odráželo obrovskou míru nespokojenosti a otrávenosti ze stranických matadorů, jejich kauz a politického stylu. Výsledky? Ze zadních řad postoupilo do Sněmovny 46 kandidátů (v roce 2006 pouze pět) a naopak svůj mandát obhájilo jen 59 % znovu kandidujících poslanců (v roce 2006 to bylo 69 %).

Kroužkování se ovšem neprojevilo rovnoměrně. Celkově šlo vypozorovat, že daleko více zasáhlo čelné politiky resp. lídry kandidátek pravicových stran. TopolánkovyNečasovy „jedničky“ byly vykroužkovány z účasti ve Sněmovně hned v pěti krajích – Libereckém, Královéhradeckém, Pardubickém, Olomouckém (již zmíněný Langer) a Karlovarském. U TOP09 zasáhl fenomén kroužkování především „dvojky“ – v Plzeňském, Jihočeském, Ústeckém, Libereckém, Pardubickém, Olomouckém a Zlínském kraji a kraji Vysočina. Lídři kandidátek této strany pak ostrouhali v Pardubickém a Karlovarském kraji. Již z tohoto přehledu je také zřejmé, že fenomén kroužkování se více projevil v českých krajích než na Moravě, což koresponduje s relativně levicovější politickou volbou Moravy a pravicovější volbou Čech. Vůbec nejvíce voliči zamávali se stranickými garniturami v pásu Liberecký, Královéhradecký a Pardubický kraj. V Liberci neprošli do Sněmovny první dva kandidáti ODS, což si lze dát určitě do souvislostí s napojením místních modrých baronů na podnikatelskou lobby stavební firmy Syner, která je známá předraženými zakázkami mj. v souvislosti s nedávným mistrovstvím světa v klasickém lyžování (např. zakázku na opravu kolejí Technické univerzity Liberec ve finále předražila proti odsouhlasené ceně o 58%, přičemž ale řada fakturovaných prací v celkovém objemu 13,6 milionu korun nebyla nakonec vůbec provedena). ODS nakonec celý Liberec (místními nazývaný také Synerov) ztratila a vítězství ve zdejším tradičně pravicovém městě získala TOP09. V Královéhradeckém kraji voliči „ocenili“ jim tak drahou poslaneckou práci ódéesáckého lídra Kochana, který si nechával Sněmovnou proplácet vysoké nájemné na svoji poslaneckou kancelář, která se nacházela... v domě jeho manželky! Na Pardubicku se zase zkroužkovalo s modrým poslancem Petruškou, zdatným porcovačem medvědů, který přihrával miliony ze státního rozpočtu TJ Sokolu Živanice vedenému jeho známým a bytným, podnikatelem Jiřím Novákem. Ten pro změnu svého času zprivatizoval a za pár let úspěšně zlikvidoval pardubickou likérku, za níž dodnes visí státu nesplacených 208 milionů. Poslance Petrušku lze nakonec vůbec označit za nekorunovaného tragéda

letošních voleb. Po té, co jej předběhli hned 4 kandidáti, se sesypal a začal lobovat u neformálního šéfa ODS v kraji, senátora Stříteského, aby mu úspěšnější kolegové uvolnili místo ve Sněmovně, že prý nejsou zkušení. Neuspěl. Začal rovněž orodovat za to, aby noví poslanci zaplatili jeho volební kampaň, do níž investoval nemalé prostředky. Ani zde mu pšenka nekvetla. Navíc ho u celé trapné záležitosti nachytali novináři, vydali o tom článek, a když se jej Petruška snažil popřít, „vlastní“ partajníci mu podrazili nohy a hodili jej jako pochybnou existenci přes palubu. Nyní nemá Petruška svůj „jistý“ poslanecký mandát, přijde o funkci předsedy ODS na Pardubicku, ale zato jej čeká nelehké splácení 12 milionové hypotéky, kterou si vzal. Inu, snad mu tato exkurze do starostí života obyčejných lidí trochu otevře oči. Preferenční hlasy se ale projevily, byť v menší míře, i v levicové části politického spektra. Vidiny poslaneckého mandátu se musel, alespoň prozatím, vzdát Petr Benda (ČSSD) v Ústeckém kraji – pravá ruka a blízký přítel ex-předsedy Paroubka, jinak též bývalý vekslák s podivnými vazbami na teplické nevěstince, policii a soudy. Z poslaneckého křesla se odporoučel sociálně demokratický Jaroslav Fiala z Karlových Varů, který figuroval u zdejší neblaze proslulé losovačky ohledně získání zakázky na stavbu městské sportovní haly. Naopak z nevolitelného místa se do Sněmovny vrací pražský poslanec Stanislav Křeček, předseda Sdružení nájemníků ČR. Jak se tedy ukázalo, kroužkování dalo voličům do ruky překvapivě účinnou páku na přeskládání stranických kandidátek a odstraňování zdiskreditovaných osob (byť ve vedlejším důsledku paradoxně umožnilo některým jiným, méně profláknutým zkrachovalcům cestu na výsluní). Není tedy divu, že se jej stranické štáby a privilegované elity v zákulisí zalekly a již teď, krátce po volbách, uvažují, jak by kroužkování voličům zase zatrhly. Jako „destrukci demokratického systému“ jej napadl odkroužkovaný bývalý poslanec ODS Štěpánek (2. v Královéhradeckém kraji) a další hlasy proti tomuto mechanismu znějí ze všech třech největších stran – ČSSD, ODS a TOP09. Zejména u TOP09 mají elity strach, že by je o místa ve Sněmovně mohli „zdola“ připravit populární starostové. Mluví se již o návrat k systému 7% resp. k pouhým

AK T U Á L N Ě

9

dvěma kroužkům. Politici uvažují takto: plebs sebou příliš vyhazuje – je třeba zase přitáhnou uzdu. Inu, demokraté každým coulem! Celkově lze fenomén letošního kroužkování hodnotit jako značně spontánní proti-kmotrovský a do jisté míry i anti-elitářský masový protest lidí zdola, v němž se jasně vyjevila nespokojenost „zastoupených“ se svými „zastupiteli“ a na ně přisátými podnikatelskými klíšťaty. Jako takové je třeba ho podporovat a hájit jeho zachování proti snahám jej znovu omezit. Na druhou stranu je ale třeba si jasně uvědomit, že kroužkování rozhodně nic nemění na podstatě současné politické moci, která formálně rovnými volbami a formální demokracií vůbec zakrývá fakticky nerovné postavení pracujících a šéfů a faktickou nadvládu těch druhých nad našimi životy. Vládnoucí třída podnikatelů a s nimi spojených privilegovaných skupin ostatně svoji nejdůležitější agendu vyřizuje zcela mimo prostory Poslanecké sněmovny – v Hospodářských komorách, představenstvech korporací a v neposlední řadě u whisky v Rotary klubech. Kroužkování sice může poněkud pozměnit složení privilegované kasty profesionálních politiků podílejících se na obsluze současného Systému, ale nemění nic na principech jejího fungování – na zevšeobecněné korupci „zástupců lidu“ dané nehorázně vysokými platy, benefity a privilegii, které poslance sociálně zcela izolují od života jejich průměrného voliče (a to i v případě pravicových stran). Stejně tak neřeší problém (ne)odpovědnosti poslanců za dodržování volebního programu, a tak se nám pár dní po volbách zase volební sliby rozplývají jako pára nad hrncem. Radikální demokratizace politického života nemůže být založena na vcelku kosmetické reformě, jakou je možnost vykroužkovat si někoho z kandidátky, ale na naprostém odstranění všeobecné privilegovanosti „zástupců“ nad „zastoupenými“. Je třeba prosazovat, aby zástupci odváděli svoji práci za průměrný zaměstnanecký plat, a stejně tak je nutné bojovat za zavedení mechanismu odvolatelnosti těchto zástupců, pokud neplní svůj volební program či páchají jiné nepravosti na úkor pracujících. Kroužkování vítejme jako nástroj našeho většího vlivu v politice, ale nenechme se zmýlit v tom, že by mohlo vyřešit základní systémové defekty současného parlamentářského systému. Nikola Čech

Pravda o řeckém scénáři? Lži, polopravdy a manipulace ohledně situace Řecka se na nás z režimního tisku valí den co den. Ostatně byla to právě řecká krize, díky které letošní mizerné volby prohrála parlamentní levice a naopak triumfovala dnešní „koalice rozpočtové odpovědnosti“. O tom, co skutečně stojí za řeckými potížemi a jak se doopravdy daří obyčejným Řekům, samozřejmě politické strany a tiskoviny soudně potvrzeného ganuera Bakaly mlčí. Co by jiného měly dělat? Cožpak by se kapitalistům mohla hodit pravda, že pod plachetkou „řeckého socialismu“ se skrývá jen další bankrotářský kapitalistický útlak a chudoba? Pojďme si řeckou realitu připomenout nikoliv nečasovským strašením, nýbrž tvrdými, leč pravdivými fakty. Co se skrývá za řeckými dluhy? V prvé řadě naprosto nevýkonná a geopoliticky prachbídně postavená ekonomika. Nachází se na naprostém okraji Evropské unie, kde třetina obyvatelstva žije na ostrovech. Řekům se nepodařilo vybudovat žádnou významnou průmyslovou infrastrukturu, nenachází se zde žádné vyspělé strojírenství ani eletrotechnika. Dá se říci, že Řekové ještě nezkrachli pouze díky tomu, co jim zanechali slavní předci a příroda. Tedy úchvatnou historickou kulturu, neméně nádhernou přírodu, teplé podnebí, moře a docela slušné zemědělské plochy. Soustředit ekonomiku pouze na cestovní ruch a zemědělství je ovšem velmi ošidné a nehodné žádného vyspělého státu. Snad každý soudný ekonom pokládá za zdroj prosperující ekonomiky vedle kvalitní průmyslové infrastruktury a služeb především vzdělanostní společnost. Tedy investice do školství, vědy a výzkumu. Však právě skandinávské státy se svou mimořádně silně dotovanou znalostní ekonomikou dokázaly suverénně překonat různé krize (například Finsko počátkem 90. let problémy srovnatelné s těmi, jaké jsme měli po rozpadu RVHP my). Co v této oblasti vykonalo Řecko? Za poslední dekádu se výdaje do vědy a výzkumu pohybují jen kolem 0,5 % HDP, kdežto průměr EU a Eurozóny činí 1,8 % HDP a i u nás dosahují výše mezi 1,2 – 1,5 % HDP. Švédsko do rozvoje vědy a výzkumu naopak investuje téměř 4 % HDP, Dánsko 2,5 % HDP a Finsko 3,4 % HDP. Pokud jde o výhradně vládní výdaje do této sféry, Řecko vynakládá pouze 0,1 % HDP, zatímco průměr EU činí 0,2 % HDP a například ve Finsku se vládní

výdaje pohybují mezi 0,2 – 0,3 % HDP.

Nejinak je to i v oblasti školství. Řecko do něj investuje převážně jen 4 % HDP, což je na stejně bídné úrovni jako u nás. Zajímavé ovšem je, že soukromé výdaje do školství se v Řecku pohybuji kolem 0,2 % HDP. Průměr EU sice činí 0,6 % HDP, ale kupříkladu v obdivovaném Finsku jen kolem 0,1 % HDP! To bychom měli perspektivní ekonomické oblasti, které Řecko zanedbává. Ke které je naopak velmi štědrá? Tak jako za starých hnusných časů diktátora Metaxase anebo černých plukovníků je stále nadměrně dotovaná armáda. V posledních letech výdaje do obrany činily mezi 3,4 – 4,5 % HDP, zatímco v EU to bylo průměrně mezi 1,6 – 2 % HDP. Řecko tak snaživě pečuje o 170 tisíc vojaků na 11 milonů obyvatel. Podle ročenek o vojenských otázkách SIPRI se Řecko v letech 2004-8 vyskytovalo na 5. místě celosvětových kupců konvenčních zbraní. S takto objemnými vojenskými výdaji Řecko nikdy neklesalo v rámci NATO pod 2. příčku největších militaristů a občas se dokonce i střídalo na prvním místě s největším zbrojařem na světě, USA! No a pak tu máme další negativa obvyklé pro bankrotující země, korupci, klientelismus, špatný výběr daní. Ty rozežraly řeckou ekonomiku natolik, že dnes odhadem mezi 35 - 40 % řeckého HDP funguje jednoduše „na černo“. To jsou ovšem jen odhady Světové banky – řečtí ekonomové je pokládají za až příliš optimistické... V pravidelně měřeném Indexu vnímání korupce se Řecko dnes už dostalo na horší pozici než má Ghana, Gruzie a Černá hora. Není náhoda, že ve vnímání korupce se vyskytuje na stejné úrovni jako další neoliberální „chlívek“ Evropy Rumunsko, Bulharsko a Makedonie. K číslům, která jasně dokazují, jak je to s tím „socialistickým žitím nad poměry“ v Řecku vypadá, není už co dodávat. Přesto naši pravicoví demagogové budou stále strašit nástupem levice, která by štědře „rozhazovala“ v sociální oblasti a způsobila by tak „nové Řecko“. Však také na nás z médií neustále vybafávají třinácté čtrnácté platy, důchody v mladém věku a další sociální vymoženosti, kterých si prý Řekové užívají. Ano, jde o opravdu nestydatě velké výhody, jejichž seškrtání vůbec nemusí škodit. Je ovšem nutné dodat, že se týkaly pouze přebujelé státní byrokracie. Jde o další

ZE SV Ě TA typickou oblast plýtvání, kterou neoliberálové sice jakoby kritizují, ale ve skutečnosti ji nechávají bobtnat dále svými stranickými spojenci. Drtivá většina Řeků má však do blahobytu nahony daleko. Skutečnost je taková, že celkové výdaje na sociální ochranu se už za vlády pravicové Nové demokracie postupně snižovaly z 24,6 % HDP v roce 2005 na 24,4 % HDP v roce 2007. Přitom průměr Evropské unie zde činí 26,2 % HDP a v Eurozóně 27 % HDP. Když byla řeč o důchodcích, tak výdaje na péči o seniory (zahrnující příspěvky na péči, bydlení a jinou pomoc) byly v posledních letech na mizerné výši 0,09 % HDP, zatímco průměr EU činil 0,4 % HDP a také v neoliberální ČR byly o něco vyšší, 0,3 % HDP. To jsou jen údaje Eurostatu. Další údaje jsou ještě smutnější. Podle průzkumu aténského deníku Ta Nea 40 % Řeků nikdy nejelo na dovolenou z finančních důvodů, 30 % Řeků má problém s proplácením faktur a 20 % řecké populace (tedy 2 miliony) žije na hranici chudoby. Chudoba je ostatně v Řecku jedna z nejvyšších v EU, zhruba na stejné úrovni jako v někdejším neoliberálním „ekonomickém tygrovi“, Lotyšsku. Situace údajně „přežraných“ důchodců je taková, že 60 % z nich musí žít méně než se 600 Eury na měsíc. Nezaměstnanost je dosahuje 18 %, u mladých je to až 27 %. Minimální mzda činí jen 700 Euro. Takzvaným

10 líným Řekům často nezbývá nic jiného, než se flákat při 2-3 zaměstnáních, aby se vůbec uživili. Takový je řecký blahobyt. Je tedy jasné, že za stav v Řecku jsou zodpovědné všechny dosavadní vlády. Socialisté i konzervativci rozhazovali peníze do armády, bagatelizovali nebo dokonce pomáhali vytvářet neprůhledné korupční prostředí, nedokázali budovat kvalitní průmysl a tím i nová pracovní místa, hýčkali si své úředníčky, zatímco venku se rozpínala chudoba. A prudce zadlužovali zemi. V 80. letech sice za určitého nárůstu životní úrovně (pochopitelně jak pro koho), zato však dramatickým tempem. V pozdějších letech mj. i díky předraženým Olympijským hrám (v roce jejich konání se veřejný dluh zvýšil z 94 % na 103,4 %). Falšování statistik pomohlo jen k tomu, že Řecko si způsobilo obrovskou ostudu a kritiku i od těch států, které samy nejsou v nakládání se statistikami žádní beránci, ovšem momentálně jim nehrozí krach (Německo, Francie..). Falšování statistik je jednoznačnou drzostí. Co ovšem Řecku také nepomohlo a o čem pravicový tisk mlčí, byly neoliberální reformy nastartované Novou demokracií před pěti lety. Pravice prudce snižovala daně – daň z příjmu právnických osob postupně klesla z 25 na 20 % a dvě sazby daně z příjmu fyzických osob klesly z 29 na 25 % a z 39 na 35 %. To ve spojení s fiskálními rádobyúsporami vedlo ke zpomalení 4% ekonomického

růstu na 2% po roce 2007 a následnému naprostému propadu. O výpadcích příjmů ve státní pokladně a snížení životní úrovně nemluvě. A dnes se už pod taktovkou MMF a „socialistické“ loutky Papandreua juniora budou konat škrty ještě drastičtější. A nejen v Řecku, ale i u nás, ve Španělsku, Portugalsku, Velké Británii. Škrtací fanatismus právě obchází Evropou, Washingtonský konsenzus vstává z mrtvých. Už i nejen levicoví ekonomové vnímají tuto éru, kdy kapitalisté zneužívají krize, kterou způsobili, k prosazení svých protilidových cílů, za cestu do pekla sociálních bouří, omezené spotřeby a další ekonomické stagnace až krize. Řečtí občané si to už dostatečně uvědomují a vycházejí do ulic. Po volební kocovině se malinko probouzí i naše mládež, dosud opěrný bod pravice, která odmítá zavedení školného. To je ovšem jen drobeček z toho, jak bude „vláda nečasu“ likvidovat výdobytky pracujících. Není možné čekat na další volby, ve kterých by voliči dali najevo svůj názor, že „Paroubek měl vlastně o Bakalově koalici pravdu“. Musíme jít udělat pravici Řecko dělnických bojů, stávek a blokád ještě dřív, než nám ona udělá Řecko sociálních škrtů, daňových úlev milionářům, „liberálního“ zákoníku práce a důchodů vycucnutých zlodějskými penzijními fondy. Z toho by se naše země už nikdy nevzpamatovala. Vladimír Trojan

Rozhovor s ekonomkou Ing. Ilonou Švihlíkovou Ph.D. o tom, že řeckou krizi zdaleka nezpůsobili jen sami Řekové… Dobrý den Ilono. Děkujeme, že jste si našla čas na rozhovor. Klíčovým celoevropským tématem se v uplynulých týdnech stalo Řecko a jeho neúnosná ekonomická situace. Co tuto krizi vlastně způsobilo? Důvodem řecké ekonomické krize je souběh hned několika negativních faktorů. Nejvíce se dozvíme při komplexním pohledu na delší časovou řadu struktury řeckých státních výdajů a příjmů. Výdaje jsou vysoké, to je pravda, ale vzhledem ke struktuře řecké ekonomiky tam plní stát roli zaměstnavatele poslední záchrany. Pokud by v Řecku nepracovalo tolik lidí ve státní sféře, byly by zkrátka nezaměstnaní, protože soukromý sektor nedokáže vytvořit dostatek pracovních míst. Přitom i tak už má země nezaměstnanost přes 10%. Dále je obrovskou nevýhodou, že Řecko leží na geografické periférii Evropy. Je tam spousta malých ostrůvků a špatná infrastruktura, což zkrátka z praktických důvodů ztěžuje řízení státu, čímž je i limitován efektivní výběr daní. Není tam prakticky žádný významný průmysl, naopak je země závislá na zemědělství a především na cestovním ruchu. V zemi je obrovský šedý sektor ekonomiky, uvádí se až 30-40%. Bohužel struktura řecké ekonomiky po tom přímo volá drobní živnostníci a hoteliéři si rádi přilepší na úkor státu a na rozdíl od velkého průmyslu se to nedá účinně kontrolovat. Rozpočet tak přichází o obrovské prostředky. V médiích jsme neustále bombardováni tvrzením, že za krizi si

můžou sami „líní Řekové“, kteří si žili nad poměry, protože si neumí spravovat své finance. Je jasné, že šestnácté platy a různé absurdní příplatky (za včasný příchod do práce) jsou nesmyslné a zbytečně zvyšují státní výdaje, to je pravda. Ale v tisku i jinde zaznívají tyto argumenty nejčastěji z ideologických důvodů. Je to voda na mlýn ODS a TOP09, které obzvláště teď před volbami můžou strašit voliče státním bankrotem nebo napodobením Řecka, pokud ve volbách zvítězí levice. Už se ale nezmiňují další vlivy. Země takzvané skupiny PIGS (Portugalsko, Itálie, Řecko a Španělsko) mají různé problémy z různých důvodů, ale všechny je například spojuje, že mají velmi nízké daně. Řecko v minulosti na doporučení ekonomických „expertů“ snižovalo přímé daně velkým firmám. V ekonomii se tomu říká „Race to the bottom“ – závod na dno. Právě země PIGS spolu s Litvou, Lotyšskem nebo Irskem totiž lákali zahraniční investice razantním snižováním daní. Dělaly neoliberální reformy podle příruček, ale dnes se diví, že nemají peníze. Naproti tomu severské země se štědrým sociálním systémem a velmi vysokou daňovou kvótou krize tolik nepoznamenala. Zjevně tedy neplatí, že krizi vyvolává štědrý sociální systém. Zatímco v médiích je Evropa obětí líných a rozhazovačných Řeků, Řekové sami sebe vnímají jako oběť spekulací mezinárodního kapitálu a diktátu EU. Už jsme zmínili tlak na snižování daní. Jaké

ZE SV Ě TA

11

další vlivy zvenku způsobily řeckou krizi?

původce.

Tak předně se musí říct, že už od roku 1981, kdy Řecko vstoupilo do Evropské unie, tehdy EHS, se vědělo, že Řecko na tom ekonomicky nikdy nebude skvěle. Jde mimochodem o jediný příklad, kdy samostatně přistoupila jen jedna země. Bylo to politické rozhodnutí, otázka prestiže pro obě strany. Stejně jako členství Řecka v Evropské měnové unii. Řecko manipulovalo statistiky, ale hlavní problém je, že své statistiky (zejména kvůli přechodu na euro) upravoval tehdy každý. Všichni věděli, že si Řecko vymýšlí, ale protože měli sami máslo na hlavě, na nesrovnalosti se báli upozornit.

Přesně tak. Není to krize Řecka, je to krize současného finančního systému evropské měnové unie. Sjednotila se měna, ale ne hospodářská politika. Fiskální redistribuce v EU absentovala. Dnes se musí dát Řecku přes 100 miliard eur, protože se to roky nechávalo vědomě vyhnívat.

Mimochodem zajímavou roli v tom sehrála zejména americká finanční skupina Goldman Sachs. Poskytovala řecké vládě poradenství a učila ji „kreativnímu“ účetnictví ve velkém. Goldman Sachs je průkopník tzv. finančních derivátů, včetně např. CDS (Credit Default Swap), které jsou podobné spíše loterii. V roce 2002 poskytl Goldman Sachs řecké vládě 1 miliardu dolarů prostřednictvím transakce nazývané cross-currency swap (křížová měnová výměna). Tím vláda získá prostředky, které se ale účetně neobjeví v dluzích. Podobné věci dělají i ostatní země. I německá kancléřka Merkelová, což rozhodně není levicová politička, vyzvala k regulaci a omezení různých derivátů a podobných finančních machinací. To jsem zaregistroval, že se nyní na celoevropské úrovni opět mluví o nutnosti omezovat podobné finanční nástroje. Jaká je podle tebe motivace vrcholných evropských politiků? Pragmatická. Sarkozy a Merkelová chtějí mít co největší kontrolu nad svými státy, ale zjišťují, že je to v současném systému čím dál obtížnější. Merkelová tak třeba začala v rámci summitů G20 tlačit na regulaci ratingových agentur, na zákaz spekulativních hedgeových fondů a mluvila o nestydatosti, s jakou bankovní instituce, mnohdy zachráněné ze státních peněz, spekulují s ekonomikami celých států. Politikům nejde ani tak o ideály demokracie a svobody, ale nechtějí ztratit kontrolu nad svými státy a svou moc. Jako roli v řecké krizi hraje společná evropská měna? Třeba podle prezidenta Klause může za tuto krizi právě euro. No, svým způsobem má vlastně trochu pravdu. Jsem třeba přesvědčena, že Řecko by na tom bylo lépe s drachmou. Převážila ale politická prestiž nad zdravým rozumem. Řecko neodpovídá modelu ostatních ekonomik eurozóny. Taky si špatně stanovili už konverzní kurz drachmy, což podvázalo jejich nekonkurenceschopnost. Navíc nedocházelo v Evropské měnové unii k dostatečné fiskální redistribuci. Měnovou unií bylo svým způsobem i Československo. Společnou měnu jsme udrželi jen díky transferům kapitálu z bohatšího Česka na chudší Slovensko. Tehdy lidé taky nadávali. Podobně dnes nadávají Němci na Řecko. Ale jinak to v měnové unii nejde. Podle mě tedy bylo chybou, že Řecko do EMU vůbec vstoupilo. Vzdali se vlastní měny a kurzu, jednoho ze základních nástrojů řízení ekonomiky. Nekonkurenceschopná ekonomika musí devalvovat. A to teď Řecko nemůže. Že členství v EMU přispělo k řeckým problémům je ale opět chyba nejen Řecka. Politika EMU je nastavená pro nejsilnější hráče, zejména Německo. Za to, že teď musí platit řecký dluh, si Německo může částečně samo. Po zavedení eura tlačilo dolů mzdy, aby zůstalo konkurenceschopným světovým exportérem. Příjmy nižších a středních tříd zde v uplynulých letech v podstatě klesaly nebo stagnovaly. Německá ekonomika jako celek roste jen díky růstu exportu, domácí spotřeba stagnuje. Díky tomu mají sice vysoké obchodní přebytky, ale stabilitě Evropy to rozhodně neprospívá. Takové hospodářské politice se v ekonomii doslova říká „Beggar thy neighbour“ - ožebrač svého souseda. To by opět napovídalo, že Řecko je spíše oběť krize, než její

Co plyne z této krize pro Českou republiku? Mluví se například o mnohaletém odkladu přijetí eura. My máme výhodu, že jsme geograficky u hospodářského centra EU a máme jinou strukturu ekonomiky, takže nás stejné potíže myslím nečekají. Plyne z toho ale ponaučení, že je důležité optimálně nastavit přístupový kurz k euru. A taky že o přijetí nebo nepřijetí eura musí rozhodovat racionální ekonomická kalkulace. Jaký očekáváš vývoj pro další země? Už jsme zde zmínili tzv. PIGS, tedy čtveřici nejohroženějších zemích. Po Řecku se nejvíc mluví o Portugalsku. Portugalsko je taky chudší země na periférii Evropy, závislá na rybolovu a cestovním ruchu, takže podmínky pro nástup krize jsou podobné jako v Řecku. Ostatně ratingové hodnocení jim už snížili. Jeden obrovský rozdíl oproti Řecku tam ale je. V Portugalsku jsou enormně zadlužené firmy a domácnosti, ne už tolik centrální vláda. Popravdě řečeno dobře na tom není třeba taková Velká Británie. Vlastně teď zažívá ekonomicky dost špatné časy. Do velké míry se de-industrializovala a spoléhá na finanční kapitál. Má určitou výhodu, že může případně devalvovat libru (což se ostatně z dlouhodobého hlediska děje), ale obnáší to i rizika, protože je libra snadnějším cílem spekulací a na rozdíl od eura jí nepomůžou stabilizovat ostatní země. Možná jedině MMF, ale pomoc od MMF je kolikrát pro zemi daleko horší, než když žádnou pomoc nedostane. Jak ze současné situace ven? Bude pomoc Řecku dostatečná? A dá se zabránit tomu, aby se totéž neopakovalo i v dalších zemích? Prvním krokem pro Řecko je ta půjčka. Ta je beznadějně nevratná, to si přiznejme. Tu půjčku Řecko nikdy nesplatí, to myslím ostatní v Evropě vědí. Druhým krokem jsou reformy. Vždycky se mluví jen o škrtech v sociální oblasti, ale to často dostane zemi do recese, nemluvě o sociálních dopadech. Musí se snažit i zvyšovat příjmy, protože jak se říká: „kde nic není, ani smrt nebere“. A v řeckém rozpočtu toho věru moc není. Pomohly by třeba přímé investice do rozvoje průmyslové kapacity. Nynější reakce Evropy a vytváření záchranných balíčků ale nejsou trvalým řešením, to je pouhá defenziva, naše obrana v situaci, která zrála delší dobu. Je dokonce možné, že Řecko je jakýmsi testem pro spekulanty a kapitálovou sféru, která si zkouší, kam až může zajít ve snaze zbavit národní stát zbytku ekonomické moci a udělat z něj jen bezpečnostně-policejní orgán, který bude dohlížet na jejich ekonomické zájmy. S tím se musí něco udělat. Pokud se totiž nezmění ekonomický systém, bude se situace určitě opakovat i v jiných zemích a bude nás to stát obrovské částky z veřejných peněz, zatímco různé finanční skupiny na tom nehorentně vydělávají. Pěkně podle hesla „privatizace zisků, socializace ztrát!“ rozhovor pořídil Roman Novotný

AK T U Á L N Ě

12

Reforma důchodů? Nový tunel pravice! Zhruba od poloviny 90. let můžeme stále častěji slýchat o nutnosti důchodové reformy. Prý kvůli snižující se porodnosti a prodlužující se střední délce dožití bude růst podíl důchodců ve společnosti. Současný systém se tak dostane do hluboké krize. Vzhledem k tomu, že letošní parlamentní volby vyhrál trojlístek stran, které mají všechny důchodovou reformu v programu, tak tlak na její uskutečnění bude obrovský. Podklady pro takovou reformu vznikají na vládní úrovni již delší dobu. Naposledy šlo o aktivity tzv. Bezděkovy komise. Pokusíme se odpovědět, proč tato reforma není v zájmu pracujících a proč je potřeba se tomuto podvodu srovnatelnému s privatizací v 90. letech snažit zabránit.

Průběžný systém V současnosti máme v ČR tzv. průběžný důchodový systém. Ten je založen na mechanismu, že aktivní část populace formou

daňové srážky ze mzdy (v současnosti 28% z tzv. superhrubé mzdy) odevzdává část výdělku na důchod. Tyto prostředky se shromažďují ve státní kase a v daném roce jsou z nich propláceny důchody současným důchodcům. Tento systém je v principu velice jednoduchý a stabilní. Co se vybere, to se rozdělí. V praxi to však zcela neplatí. Po celá devadesátá léta a začátek 21. století byl tento systém přebytkový! Až v roce 2009 v důsledku hluboké hospodářské krize a souvisejícího výpadku příjmů kvůli nárůstu nezaměstnanosti se tento systém dostal do ztráty. Tyto každoroční přebytky ve výši desítek miliard korun vlády používaly na záplatování děr státního rozpočtu. Teď pravicoví politici a jejich novinářští nohsledi bijí na poplach a tvrdí, že v kase nejsou a nebudou peníze. Jako záchranu lidem, kteří se blíží důchodovému věku, doporučují

Návrh důchodové reformy v podání tzv. Bezděkovy komise Konkrétní návrhy na důchodovou reformu jsou již na stole. Bezděkova komise, pověřená Fischerovou vládou, přišla s radikálním plánem na změnu důchodového systému. Soubor desítek opatření obsahuje např. to, že by se z výplaty odvádělo mnohem méně než doposud snížením procentní sazby z 28 na 23%. Komise chce zavést tzv. druhý pilíř systému, kdy by si lidé část výplaty ukládali na svůj individuální penzijní účet a neposílali vše jen do průběžného systému, jako v současnosti. Navrhované kroky by vedly k výpadku z rozpočtu vysoko přesahujícího 50 miliard Kč. K pokrytí tohoto výpadku navrhují sjednocení sazby DPH na 19%, tedy zvýšení daňové zátěže nepřímých daní na pracující prudkým zdražením základního zboží jako jsou potraviny nebo léky (spolu s lékařskými výkony fakticky zdaňované i spotřební daní v podobě tzv. regulačních poplatků), tvořící největší část výdajů obyčejných lidí. Zavádění a zvyšování nepřímých daní (DPH, spotřební daň) je samozřejmě zcela v souladu s odbouráváním daňové progrese a přesunem v získávání příjmů rozpočtu od daní přímých k nepřímým, kdy bohatí platí nízké přímé daně ze svých vysokých příjmů a výpadek je zaplacen pracujícími v podobě zvýšených nepřímých daní. V souladu se zmiňovaným rozhodnutím Ústavního soudu by změny měly vést k dalšímu obohacení bohatých a menším penzím pro lidi s nízkými příjmy. Zcela otevřeně se také mluví o tom, že lidé s příjmem nad 71 tisíc Kč by na reformě vydělali nejvíce díky snížení stropů pro odvod pojistného ze šestinásobku na trojnásobek životního minima. Naproti tomu samotní důchodci ze snižování odvodů na pojištění nic nemají. Tento trend naopak vede k nestabilitě důchodového systému a k snižování finančních prostředků směřujících k důchodcům. Překvapením není ani zvyšování hranice pro odchod do důchodu a oproti dnešku silně omezená valorizace penzí, tedy opět méně vyplácených prostředků důchodcům. Návrh komise má nejblíže k programu ultrapravicové TOP 09. Její místopředseda Miroslav Kalousek, spoluzodpovědný za nefunkční antikrizová opatření, výpadky příjmů státního rozpočtu a důchodového účtu v podobě tzv. degresivní slevy na sociálním pojistném, stropů pro odvod pojistného a prohloubení hospodářského propadu ještě více destruujícího příjmovou stranu rozpočtu, a tím vším za zvyšování tlaku na privatizaci důchodového systému, je návrhu nakloněn. Na základě výsledku voleb a rodící se pravicové koalice ODS, TOP 09 a VV nyní hrozí, že se podaří v této podobě reformu penzí prosadit a nastoupit na cestu vyvádění peněz ze státního pilíře na individuální účty soukromých penzijních fondů, k obchodu století – privatizaci důchodového systému. Daniel Zamrazil

tzv. kapitálové důchodové připojištění. Může tedy současný systém bez modifikace fungovat i nadále? Pro odpověď na tuto otázku je třeba si nejdřív uvědomit, jak celý důchodový systém funguje ve své podstatě, nikoliv jen formálně.

Co je tedy podstatou důchodu? Všeobecný důchod je společenský mechanismus, který je výdobytkem bojů dělnické třídy v druhé půli 19. a po celé 20. století. První důchodové systémy začaly vznikat až koncem 19. století jako ústupek vládnoucí třídy pracujícím. Do té doby byla péče o osoby neschopné obživy prací svěřena pouze rodinným příslušníkům či církevním chudobincům. Drtivá většina pracujících se nicméně v té době ani důchodového věku nedožila. Odkud se tedy bere důchod? Pokud vezmeme celý společenský produkt vytvořený během roku a odečteme od něj náklady na amortizovaná strojní zařízení (tzv. mrtvou práci, tj. výsledek práce v minulosti), dostaneme čistý produkt, který vytvořily masy pracujících. Z tohoto produktu ale pracující uvidí jen malou část ve formě čisté mzdy. O zbytek se poperou ostatní, tj. kapitalisté, kteří chtějí zisk, neproduktivní státní aparát, parazité typu právníků a auditorů, kteří kapitalistům dohlížejí na majetek, a v neposlední řadě důchodci a lidé ze zdravotních důvodů neschopní práce. Z toho vyplývá, že zájem kapitalistů na co nejvyšším zisku je nejenom opačný vůči požadavkům pracujících na slušnou mzdu, ale i proti požadavkům bývalých pracujících – důchodců na důstojné stáří. Vezměme si nejednodušší příklad a pro začátek uvažujme jen pracující a důchodce. Máme společnost 10 lidí, z nichž 5 pracuje a 5 pobírá důchod. Jak tento důchod vznikne? Tak, že oněch 5 pracujících vytvoří dost produktů, aby s nimi mohli uspokojit své potřeby i důchodci. Podívejme se tedy, jak fungují oba dva mechanismy v tomto případě. V systému průběžném se prostě stanoví, že 1/3 vyrobených prostředků se rozdělí mezi důchodce podle nějakého klíče a ty prostředky se jim dají. V kapitálovém systému přijdou důchodci za pracujícíma v rámci trhu a ze svých našetřených peněz se budou snažit získat životní prostředky od těch, co pracují. Pokud budou chtít mít stejnou úroveň jako důchodci v průběžném systému, budou muset mít úspor tolik, aby mohli skoupit 1/3 produkce. Výše důchodů je právě závislá na množství společenského produktu a na ochotě současných pracujících podstoupit část své produkce důchodcům. Pokud pracující nebudou chtít odvádět tolik důchodcům jako dosud, tak v prvním případě si vynutí snížení odvodu na důchody, v druhém případě

AKTUÁLNĚ přeceněním zboží (inflace) znehodnotí úspory důchodců. Důchodci budou vždy bezmocní. Pokud se tedy změní poměr důchodců k pracujícím třeba na 4:6 v neprospěch pracujících, je zřejmé, že při zachování výše individuálního důchodu dojde ke zvýšení „odvodu“ pracujících, ať už to bude zajištěno jakoukoliv metodou. Pokud by produkce byla nezměněna, dojde k snížení životní úrovně pracujících. Pokud by pracující chtěli za této situace stejnou životní úroveň jako dřív, dojde ke snížení životní úrovně důchodců. Prostě a jednoduše čtyři lidé vyrobí méně než pět. Díky rozvoji technologií a postupující automatizaci však toto neplatí a produkce spotřebních statků roste, i přestože ve výrobě ubývá pracovníků. Každopádně nejdůležitější je, že metoda přerozdělování společenského produktu je vždy hrou s nulovým součtem. Ani jedna z metod žádný dodatečný produkt, který by si mohl někdo přivlastnit, nevytvoří.

Proč tedy tolik povyku? Jedním z hlavních argumentů zastánců reformy je údajně špatný demografický vývoj, kdy se prodlužuje střední délka života a klesá porodnost, což povede k růstu počtu důchodců a zároveň k poklesu produktivní populace. Kromě toho, že kapitálový systém nevygeneruje ani jeden rohlík a kafe navíc, tak ani tento argument není příliš platný a jde spíš o účelovou lež. Když na začátku tisícletí vládní komise spočítala dvě varianty demografického vývoje v ČR – optimistickou a pesimistickou, tak zavládla panika. Skutečnost je ale daleko optimističtější než předpovídali vládní experti ve své optimistické variantě. Co víc, v současné době chybí 20 000 míst ve veřejných školkách, a to ještě velká část generace „Husákových“ dětí nemá proces vlastní reprodukce za sebou. Děti jsou a budou. Vymírání se zatím nekoná. Skutečné důvody pro reformu je tak třeba hledat jinde:

Argument 1 – zisk bank Existují tedy tři základní důvody proč pravice (a v určité míře i oficiální levice) chce změnit průběžný systém na systém kapitálový. Ani jeden nevychází z podstaty důchodu, ale naopak všechny vychází z podstaty kapitalismu. Tím prvním je tlak finančního kapitálu. Banky na správě důchodových fondů neprodělávají, naopak. Veškeré riziko za špatné operace fondů leží na střadatelích a příklad USA ukazuje, že stát raději sám draze intervenuje, než aby nechal nějaký špatně hospodařící fond na hraně krachu padnout. Pak tedy není divné, proč bankéři tak často hrozí a orodují za kapitálový systém. Strach o budoucnost důchodců jejich motivem není. Hlavním motivem je oněch 250 mld. Kč, které se každoročně v důchodovém systému otočí.

13 Argument 2 – neochota bohatých k solidaritě V průběžném systému obvykle platí, že strop odvodů do důchodového systému neexistuje, zatímco existuje nejvýše možný vyplácený důchod. V ČR se tak děje pomocí procentní sazby, kdy existuje třístupňová degrese. K pevné částce se přičte ještě částka vypočítaná ze mzdy do výše 10 500 korun v plné výši. Z částky nad 10 500 Kč do 27 000 Kč se počítá 30 procent a z částky osobního vyměřovacího základu nad 27 000 deset procent. Bohatí tak relativně tratí. Taktéž platí, že bohatí, kteří mají velmi vysoké příjmy, obvykle řeší své důchodové zajištění úplně jinak. Kupují si nemovitosti a podíly ve firmách, pak žijí z renty z těchto aktiv. ODS, TOP09 i VV jako strany ve skutečnosti hájící zájmy této úzké menšiny se na její úkor snaží poškodit zájmy většiny. V dubnu tohoto roku v tomto duchu rovněž rozhodl Ústavní soud a nařídil vládě, aby do září 2011 vypracovala jiný zákon o důchodovém pojištění, který by bohaté neznevýhodňoval. Stížnost podal člověk, který si stěžoval, že úředníci dostatečně nezohlednili jeho příjem ve výši přes 68 tis. Kč měsíčně a vyměřili mu důchod (invalidní) pouze 13,5 tisíce. Tento pán, který pobíral trojnásobek průměrné mzdy, na kterou nedosáhnou dvě třetiny pracujících v ČR, nedokáže unést, že od státu má garantován příjem odpovídající běžnému čistému příjmu pracujícího člověka. Ukazuje se, že Ústavní soud je sebranka hájící zájmy bohatých, neboť i při zavádění poplatků ve zdravotnictví, a tím porušení ústavního práva na bezplatnou zdravotní péči, smetl stížnost ze stolu.

Argument 3 – výhodný zdroj na krytí vládního dluhu Významným, i když skrývaným argumentem je, že důchodové fondy mají zákonem omezené možnosti kam investovat své prostředky. Hlavním aktivem se pak stávají vládní dluhopisy. Vlády tak bezproblémově získávají věřitele ochotného krýt jejich zadlužování. To činí důchodovou reformu atraktivní i pro sociálnědemokratické vlády, i když zdaleka ne tolik jako pro vlády pravicové.

kapitálový systém, se ukazuje, že náklady na jeho správu jsou vyšší než náklady na správu systému průběžného. Zatímco se v průběžném systému platí pouze úředníci, tak v kapitálovém systému se musí zaplatit zisk, marketing a neskutečné platy nejvyššího managementu důchodových fondů. Oproti tomu průběžný systém lze operativně nastavovat dvěma proměnnými, tj. výší odvodů a výší vypláceného důchodu tak, aby byl systém vždy vyrovnaný. Takový systém není ohrožován ani krizemi na finančních trzích. Vzhledem k rostoucí produktivitě práce není ani třeba přistupovat k prodlužování hranice pro odchod do důchodu, protože v řadě odvětví je již dnes pracovník v těsně předdůchodovém věku v podstatě nezaměstnatelný. Zvyšování hranice odchodu do důchodu je tak administrativní krok ke zvyšování počtu dlouhodobě nezaměstnaných. V situaci kdy je v ČR 10% nezaměstnaných, je absurdní na trh tlačit další, když naopak spousta lidí před krizí a nezaměstnaností raději utíká do pro ně nevýhodného předčasného důchodu. Požadavky pracujících v oblasti důchodové politiky jsou:  Snížit věk odchodu do důchodu na 60 let pro muže  Dokud bude existovat diskriminace žen, tak snížit odchod do důchodu pro ženy na 55 let  Progresivní sazby odvodů na důchod z příjmů  Minimální odvody odpovídající odvodům z průměrné mzdy pro podnikatele vykazující nižší zisk než by odpovídal průměrné mzdě  Zrušit státní podporu kapitálovému připojištění  Důsledné účetní oddělení důchodového fondu od státního rozpočtu

Co tedy s důchodovým systémem? Ukázali jsme, že neexistuje žádný zásadní univerzálně platný důvod pro přechod z průběžného systému na kapitálový a to ani pro částečný přechod, jak navrhují pravicové strany coby přechodnou fázi. Naopak všude, kde existuje

To je smůla, člověče... ode dneška mám už jen tři roky do důchodu a můj penzijní fond právě dneska nešťastně investoval na burze.

ŽI VOT N Í PROS T Ř EDÍ

14

Ropný průmysl ničí planetu Zdá se to být už věčnost, co každý den posloucháme o ropné havárii v Mexickém zálivu, o marných pokusech zastavit únik černého zlata, které se mezitím změnilo spíš na černý mor. To je zatím přes sliby hlavního viníka, nadnárodního koncernu British Petrol (BP), v nedohlednu. Důsledky jedné z největších ekologických katastrof v dějinách jsou nepředstavitelné a neodhadnutelné. Přitom výbuch na plošině Deepwater Horizon, při kterém zemřelo 11 dělníků, se stal 21. dubna, ironií osudu zhruba dva měsíce poté, co administrativa prezidenta Obamy povolila další těžbu v pobřežních vodách. Od té doby vytéká z poškozeného vrtu podle amerických vědců až 40 tisíc galonů ropy denně – to je neuvěřitelných 6,35 milionu litrů! Kromě obětí přímo při výbuchu metanu způsobila ropa při svém tažení k pobřeží USA úhyn řady ptáků, ryb i savců, ničí plankton, základní část potravního řetězce. Na pobřeží jsou zničeny celé vzácné ekosystémy, o živobytí přišla řada lidí, závislých na rybaření či chovu ústřic.

Viníci katastrofy

se nic nestalo. Od katastrofy na Deepwater Horizon navíc MMS schválila 27 nových žádostí na otevření nových vrtů, přitom jenom jedna z nich obsahovala dostatečné záruky na ochranu životního prostředí.

Ropák Obama I přes veškerý veřejný hněv a silná slova o nakopání šéfa BP do zadku se Obama na tiskové konferenci vyslovil pro zachování současné politiky v otázce pobřežních ropných vrtů. Ty prý jsou „důležitou součástí celkové strategie zajišťování energie“. Jako každému kapitalistickému politikovi mu na srdci spíše než životní prostředí leží zisky ropného průmyslu. Na tiskovce 30. dubna neřekl skoro nic o dopadech katastrofy na životní prostředí a 11 mrtvých dělníků z plošiny nezmínil vůbec. V březnu 2010 navrhla americká vláda novou ropnou politiku, která otevřela dveře ropným koncernům k vrtům po celém východním pobřeží USA. Bylo to oslavováno jako „nová kapitola v národním hledání celkové energetické politiky“. Obama své mínění i přes miliony litrů ropy, prýštící denně do Mexického zálivu, nezměnil.

V prvé řadě nesou vinu ti, kdo mají na ropném byznysu největší zisk – v tomto případě je to trojice koncernů BP, Halliburton a Transocean, které plošinu stavěly či provozovaly. Ty se také navzájem za katastrofu obviňovaly. V každém případě vyšlo najevo, že BP kvůli co nejrychlejšímu dokončení vrtu riskovala a šetřila náklady. Nebyla dodržena celá řada bezpečnostních postupů. Zdá se, že takto to fungovalo po celá desetiletí. Kvůli provázání americké politiky s mocnou ropnou lobby nebyly kontrolovány ani ty základní předpisy. Americká vláda, a zejména příslušné oddělení ministerstva vnitra, Agentura pro nerostné suroviny (MMS), je tak jednoznačným spoluviníkem.

Zisky před životním prostředím

I přes to, že během posledního desetiletí vzniklo mnoho studií, z nichž mnohé napsali inženýři se zkušenostmi z plošin, které upozorňovaly na nedodržování předpisů a chybějící kontrolu, bylo to ze strany vlády ignorováno. Dva týdny před výbuchem MMS při dotazu na provádění inspekce podle amerických zákonů o životním prostředí zcela rezignovala a potenciální nebezpečí pro ekosystém v Mexickém zálivu označila za „minimální nebo vůbec neexistující“.

Samozřejmě nejde jen o zvláštní zájmy velkých ropných koncernů. Kapitalistické společnosti obecně dávají přednost používání levnějších, ale o to víc životnímu prostředí nepřátelských surovin, místo zavádění udržitelnějších, ale dražších obnovitelných zdrojů. Na to doplácí především pracující, rolníci a obecně chudí obyvatelé naší planety – ti nemají kam utéci – někde před záplavami, jinde před hladomory způsobenými suchem, tu zase z nedýchatelného ovzduší. Právě ti se musí postavit do čela boje za udržitelné metody výroby energie, jinak současný systém hrozí devastací celé planety a společenského i hospodářského pokroku.

MMS přitom v roce 2004 provedla vlastní rozsáhlou studii o nebezpečí úniků ropy ve mořských vrtech, která konstatovala, že kvůli vysokému tlaku ve velkých hlubinách mnohá dosud používaná ochranná opatření nestačí. Nemělo to však za následek zavedení nových standardů, takže jako by

Slova i činy po havárii dokazují, že ochrana zájmů korporací a jejich zisků stojí ve skutečnosti daleko před životním prostředím, ba co víc – stojí proti sobě. Životní prostředí bylo jedním z hlavních bodů Obamovy předvolební kampaně, British Petrol se dlouhodobě snaží profilovat jako „zelená“ společnost. Ale řeči na mítincích a barva korporátního loga nemají s praxí vlád a ropného průmyslu nic společného. Celosvětové dopady používání fosilních paliv, výroba a transport rafinované ropy v posledních desetiletích nesmírně přispěly k nárůstu emisí oxidu uhličitého.

O katastrofě v Mexickém zálivu slyšíme každý den. Je však otázkou, jak by to

vypadalo, pokud by se takováto tragédie odehrála jinde. Například v Nigérii, nesmírně bohaté na ropu, utíká podle New York Times do vody posledních 50 let každoročně více ropy, než vyteklo při havárii tankeru Exxon Valdez (a to bylo 10,8 milionu galonů). Příčina? Ropné koncerny jako Shell nebo Exxon ve snaze snížit náklady naprosto kašlou na jakoukoli bezpečnost, používají zastaralé metody, neudržují ropovody a korumpují vládu tak, aby si jich vůbec nevšímala.

Hlad koncernů po ropě je tak veliký, že Shell v Nigerii dokonce spaluje ložiska zemního plynu, aby se k ropě dostal. Tyto jedovaté plameny, obsahující množství toxinů, jsou vidět z vesmíru jako nejjasnější bod celé Nigérie, a zemi sužují již od 60. let (a přitom je spalování plynu od roku 1984 ilegální). Důsledek? Kontaminovaná půda skoro po celém nigerijském pobřeží, průměrná délka života 43 let, pátá nejhorší na světě, úmrtnost novorozenců 12 %.

Zastavme ničení životního prostředí! Katastrofa u pobřeží USA jen zdůraznila nutnost změny. Musí proběhnout nezávislé vyšetřování, bez zástupců ropného průmyslu, a viníci musejí být tvrdě potrestáni. Všechny ropné vrty musí projít inspekcí zaměstnanců a obyvatelstva, ty, které nebudou vyhovovat, musí být okamžitě uzavřeny. Ropným koncernům se nedá věřit ani slovo. Vždy budou ve svém bratrovražedném boji usilovat o co nejnižší náklady, i na úkor bezpečnosti a životního prostředí. Proto je potřeba celý energetický sektor z konkurenčního boje vyjmout vyvlastněním a postavením pod veřejnou kontrolu. Stejně tak je potřeba obrovských investic do výzkumu, abychom byli schopni plánovaně nahradit ty zdroje energie, které nejvíce poškozují životní prostředí – ropou a uhlím počínaje. V současnosti pohání ropa celý kapitalistický systém. Miliony aut, mocný průmysl, je rozhodující i pro armády supervelmocí jako USA. O ropu se vedou brutální války, jako je ta v Iráku. Její těžba, zpracování a spotřeba nevýslovně poškozuje životní prostředí. Náklady za jeho destrukci v podobě havárií i samotného dobývání přenáší ropné korporace na pracující a místní obyvatelstvo, zatímco vlastníci těchto korporací si žijí v nebetyčném luxusu. Ropný průmysl je prostě jedním z nejbarbarštějších kapitalistických odvětví, jehož praktiky nám více než názorně ukazují nutnost s celým tímto systémem skoncovat. Martin Mikula

SPO R T

15

Ďolíček nedáme, radši ho… koupíme!

Když se řekne Ďolíček s velkým „Ď“, mohou se někteří cítit jako při pobytu ve španělské vesnici. Fotbaloví fanoušci a vůbec lidé kolem fotbalu ale ví, že naše cesta povede do pražských Vršovic a že řeč bude o místním legendárním stadionu, kde hraje zelenobílé mužstvo Bohemky. Tedy hraje – v tuto chvíli musíme použít minulého času – hrálo. Majoritní akcionáři klubu totiž letos poslali Bohemku do vyhnanství na stadion v Edenu, sídla jejich vršovického rivala Slávie – a to proti vůli fanoušků obou klubů. V pozadí je záměr developerů a radničních kmotrů stadion Ďolíček zbořit a postavit na jeho místě luxusní rezidence. Fanoušci Bohemky ale kontrují – vytvořili iniciativu s cílem svůj milovaný stadion odkoupit. Stadión Ďolíček využívají „zelenobílí“ již od roku 1932 a právě zde také v roce 1983 získali svůj první a zatím jediný ligový titul. Pro fanoušky Bohemky ale představuje stadion něco víc, než jen dlouholetou tradici nebo místo utkání. Se svým geniem loci se Ďolíček nezastupitelně podílí na zvláštní důvěrné atmosféře, která v klubu panuje a která všechny – hráče, realizační tým i fanoušky – propojuje v jednu velkou rodinu. Bohužel, nyní se zdá, že s rodinnou atmosférou i tradicí bude konec. Klubové vedení, resp. majoritní akcionáři v čele s developerskou, chemickou a strojírenskou firmou CTY Group, rozhodlo poslat Bohemku do vyhnanství na stadion Eden (podnikatelskými neurvalci s neúctou k tradicím přejmenovaný na Synot Tip Arenu), kde je v současnosti v nájmu jiný pražský a vršovický klub – SK Slavia Praha. Záminkou se stala současná nezpůsobilost stadionu Ďolíček pro zápasy I. ligy (chybí vyhřívaný trávník) a údajné vysoké náklady. Chybějící vybavení však byl ochoten zafinancovat generální sponzor Bohemky, společnost Fortuna. Důvody stěhování jsou ve skutečnosti jiné. Jde tu o to, že developeři si již léta brousí zuby na pozemky pod Ďolíčkem, kde by rádi postavili luxusní rezidence a další obchodně-kancelářské centrum. Spolupracovníky v tomto plánu, samozřejmě nikoliv nezištnými, jsou jim modří radniční kmotři v čele s Tomášem Hrdličkou, formálně pouhým vršovickým radním pro územní rozvoj, fakticky jednou z nejmocnějších šedých eminencí pražské či dokonce celorepublikové ODS. Tito kmotři již několik let podporují vznik tzv. městského stadionu v Edenu, kam by sestěhovali jak Slávii tak Bohemku. To by umožnilo – po nutné změně územního plánu, která již skutečně byla navržena – stadion Ďolíček zbořit a na jeho místě stavět. Společnost CTY Group (které patří 50% majetkové kontroly nad stadionem a většinový kontrolní podíl nad klubem Bohemky) je ve věci zainteresovaná tak, že by výměnou za pozemky pod stadionem získala od radnice Prahy 10 pozemky u hostivařské továrny Barvy a Laky, kterou spoluvlastní. S transakcí souhlasí také majitel stadionu Slávie, společnost E-SIDE s nejasnou vlastnickou strukturou a sídlem v daňovém ráji. Pražská radnice jí v souvislosti s adaptací stadionu Eden na „městský stadion“ přislíbila 300 milionovou dotační injekci z veřejných zdrojů. O tom, že společnost E-SIDE se dnes nachází ve finančních obtížích, si přitom cvrlikají vrabci na střeše. Celý obchod a snaha Bohemku vystěhovat na společný stadion s rivaly ze Slávie je skalními fandy a ultras obou klubů brán jako velký podraz. I kdybychom pominuli nečisté záměry zainteresovaných subjektů, stále by šlo o klasický příklad vyprazdňování fotbalu jako původní záležitosti srdcařství, klubismu a do určité míry nevázaného prostředí, na jejichž místo se stále více cpe ekonomická kalkulace, komercionalizace a frigidní „kultura“ sponzorů a bafuňářů ze skyboxů. Fanoušci Bohemky se ovšem jen tak nevzdávají. Vedle společných protestů se slávisty (a dalšími fanoušky, například i z ostravského Baníku) na stadionu i v ulicích, vedených pod heslem „Vraťte fotbal fanouškům!“ se pustili i do záchrany svého stadionu. Jménem svého družstva odmítli vznik městského stadionu ve Vršovicích (a 300 milionové pouštění žilou z peněz daňových poplatníků) a rozjeli iniciativu na odkoupení stadionu. V současné chvíli sondují možnost získání padesáti milionového úvěru od záložny FIO, za jehož splácení by fanoušci osobně ručili. Že je to šílené? Možná! Ale fanoušci Bohemky již jednou dokázali, že jsou to ti praví „šílenci“ schopni za svůj klub a jeho pokračování obrazně řečeno položit život. V roce 2005, když šla Bohemka do konkurzu, nastartovali finanční sbírku, jež umožnila pokračování sportovní činnosti klubu. Nyní, za necelý měsíc od vzniku iniciativy na odkup stadionu se již fanoušci zavázali k podílům na případném úvěru ve výši 22 milionů korun. To je velice slušný začátek! A aby toho nebylo málo, rozhodli se bohemáci – společně se svými rivaly ze Slávie – bojovat také na druhé frontě. Rozjeli registraci politického hnutí „Desítka pro domácí“ s cílem jít do komunálních voleb letos na podzim. Vedle hájení svých fotbalových zájmů (Ďolíček Bohemce, Eden Slávii) si chtějí posvítit i na ničení zeleně a další nešvary desáté pražské městské části a samozřejmě hodlají pořádně vyprášit kožich zdejším modrým kmotrům. Přejme si a pokud možno aktivně pomozme fanouškům Bohemky, aby se jim jejich plány podařily. Ať starý Ďolíček znovu ožije životem a z jeho tribun se line tradiční klubový chorál: „Křičíme z plných plic, Bohemka z Vršovic. Bohemka je a bude! A my jsme s ní všude!“ Nikola Čech

ZA ČÍM STOJÍME

 Kořeny hospodářské krize leží v samotných hlavních zákonech fungování kapitalismu. Z toho vyplývá, že příčiny krize nemohou být trvale odstraněny v jeho rámci.  Pracující mají své vlastní zájmy jako třída, které jsou nejen odlišné od zájmů podnikatelů, ale obecně jsou k nim přímo protikladné.  Pracující nesmí platit za krizi, kterou nezpůsobili. Požadujeme nacionalizaci strategického průmyslu (např. výroby a distribuce elektřiny, těžby uhlí, vodárenství, výroby zbraní) a finančního sektoru. Žádáme rozdělení práce mezi nezaměstnané snížením pracovní doby zaměstnanců, kteří dnes musí odvádět mnoho hodin přesčasů, a pro odstranění nezaměstnanosti rovněž navrhujme vznik státního programu veřejných prací. Požadujeme inspekci účetnictví v podnicích, které bankrotují, nebo masově propouštějí své zaměstnance.  Vyzýváme odbory k jednotné a silné aktivitě proti chování šéfů a politiků v době krize (propouštění, sociální a mzdové škrty) a na podporu našich požadavků. Chceme usilovat o demokratizaci odborů a jejich aparátu.  Žádná platforma pro fašisty. Vytvořme na pracovištích, školách i v místních komunitách masové antifašistické hnutí. Podporujeme obranu všech skupin a komunit ohrožovaných neonacistickým násilím.  Jsme proti všem formám útlaku a diskriminace.  Bojujeme za nárůst minimální mzdy a za všeobecný růst mezd ve veřejném sektoru (mimo politiků, soudců apod.) Podporujeme daňovou progresi u daní z příjmů fyzických i právnických osob a žádáme veřejný audit všech velkých státních zakázek soukromým společnostem. Jsme za vznik veřejného programu masové výstavby cenově dostupných bytů. Odmítáme neoliberální „reformy“ důchodů, poplatky ve zdravotnictví a školné na univerzitách. Stejně tak jsme proti privatizaci zdravotnictví.  Odmítáme agresivní (imperialistické) války a militarismus. Požadujme odchod Česka z NATO.  Braňme naše občanská práva a svobody a odmítněme jakékoliv restrikce těchto svobod navrhované ve jménu „boje proti extremismů, boje proti terorismu apod.“ Požadujeme volební právo pro všechny obyvatele ČR starší 15 let (včetně pracovníků z ciziny, zahraničních studentů a dalších).  Chceme postupně vytvořit novou stranu pracujících, která při hájení našich zájmů nebude dělat žádné bezzásadové kompromisy.  Jako „řešení“ problémů kapitalismu nepřijímáme žádný druh státního policejně-byrokratického režimu (jaký tu třeba byl do roku 1989). Našim řešením je demokratický socialismus založený na možnosti pracujících efektivně rozhodovat o všech záležitostech společnosti.

ZE SV Ě TA

16

SLOVENSKÉ VOLBY podle českého scénáře Mezi Čechy a Slováky je mnoho rozdílů, ale ještě více toho mají společného. Po minulém týdnu je spojuje i prakticky stejný scénář parlamentních voleb. Ty s velkým náskokem vyhrála slovenská sociální demokracie SMER, avšak vládní většinu získá pravice. Do premiérského křesla tak poprvé v historii usedne žena, Iveta Radičová. Ta loni pohořela jako prezidentská kandidátka a má za sebou známou aféru, kdy podvodně hlasovala za svoji kolegyni a po tlaku musela odejít z parlamentu, Slovenská demokratická a křesťanská unie (slovenská ODS) vhodnějšího lídra ale zkrátka nenašla. Předsedou SDKÚ je ale stále Mikuláš Dzurinda, který byl v letech 1998-2006 slovenským premiérem. K zisku premiérského křesla bude straně paradoxně stačit volební zisk jen 15,4%, zatímco doposavad vládní Ficův SMER získal 34,8%. V minulých volbách získala Sociální demokracie SMER 29,1%, ale po zmírnění pravicových opatření předchozí vlády a rostoucí slovenské ekonomice mu výzkumy jeden čas přisuzovaly podporu až 45%. V tu dobu hrozily Slovensku předčasné volby a Fico by je s jistotou drtivě vyhrál. Stejně jako Jiří Paroubek nakonec do předčasných voleb nešel, což sociální demokracii stálo účast na vládě, protože od té doby rychle ztrácela. Proti SMERu a jejímu předsedovy byly vedeny štvavé kampaně v médiích, které byly obdobou české „antiparoubkovské“ mánie, část voličů ale odradila i obrovská míra očividné korupce a tunelování, kterou Fico toleroval svým koaličním partnerům z HZDS a SNS, nebo jeho arogantní styl. Ostatně právě dvě menší koaliční strany HZDS a SNS utrpěly během uplynulého volebního období nejvýraznější ztráty. Slotova SNS se dostala z 11,7% na 5,1% a Mečiarova HZDS z 8,8% na 4,3% oproti volbám v roce 2006. Dne 28. února 2009, čtyři měsíce před vznikem TOP 09, byla na Slovensku založena nová pravicová a silně neoliberální SaS. Vede ji Richard Sulík, bývalý poradce Vlastimila Tlustého nebo slovenského ministra financí Mikloše. Jako ekonomický expert pomáhal na Slovensku zavádět rovnou daň. Stejně jako TOP 09 u nás, se SaS díky velmi neoliberálnímu ekonomickému programu, kombinovanému s charismatickým předsedou a s puncem „novosti“, stala hvězdou médií a rychle získala výraznou podporu. Ve volbách nakonec skončila třetí, se ziskem 12,1%. Od TOP 09, stejně jako

od ostatních slovenských stran, ji ale odlišuje výrazná liberálnost. Částečná legalizace marihuany nebo registrované partnerství osob stejného pohlaví působí u našich křesťansko-konzervativních sousedů jako zjevení. Tyto věci ale SaS patrně příliš vytahovat nebude, vládní křesla jsou přeci jen přednější. „Věřím, že podobně jako v Čechách, vznikne i na Slovensku tzv. koalice rozpočtové odpovědnosti,“ uvedl Sulík po zveřejnění výsledků a dává tak jasně najevo, že se i Slováci můžou těšit na rozsáhlé škrty a reformy v neprospěch nemajetné většiny. V zoufalé snaze rozbít vznikající pravicovou koalici a udržet si moc nabídl Fico premiérské křeslo a polovinu ministrů KDH. Ani to ale nestačilo. Společně se sociální demokracií bude v opozici také Slovenská národní strana. Je vysoce pravděpodobné, že nebýt nedávného zhoršení slovensko-maďarských vztahů (po vítězství pravice a posilnění nacionalistů v maďarských volbách), nedostala by se SNS vůbec do parlamentu. Po čtyřech letech obrovské korupce strana ztratila výraznou část svého „protestního“ elektorátu, ale nakonec se vyhoupla na 5,1% a v parlamentu se těsně udržela. Rozhodně dobrou zprávou letošních slovenských parlamentních voleb je definitivní konec Vladimíra Mečiara a jeho Hnutí za demokratická Slovensko a neúspěch Strany maďarské koalice. Nové vedení Pála Csákyho totiž podporovalo maďarský FIDESZ a žádalo autonomii jižních oblastí. Kvůli politickému posunu, ale i kvůli osobním sporům, opustil SMK její bývalý předseda, velmi populární Béla Bugár. Ten v červnu roku 2009 založil novou (stále pravicovou, ale nacionalisticky umírněnější) stranu MOST-Híd. Ta získala trochu překvapivě 8,1% a bude tak součástí nové čtyřčlenné pravicové koalice. Oslabená SMK získala jen 4,3% a z parlamentu se konečně poroučí. Přitom v minulých volbách získala 11,7%. Komunistická strana Slovenska získala jen 0,8%, protože své potencionální voliče dlouhodobě odrazuje díky stalinistické rétorice a nevýraznému vystupování. Po volbách v roce 2002 přitom zasedla v parlamentu po zisku 6,3%. V minulých volbách před čtyřmi lety ale dostala jen 3,9%. I tak je propad na 0,8% obrovským debaklem. Naopak slavit může Strana demokratické levice, která se z 0,1% dostala na 2,4%. Původní SDL, která byla součástí první vlády Mikuláše Dzurindy, se v roce 2004 sloučila

se Směrem, ale značka SDL byla nanovo obnovena v roce 2005 předsedou Markem Blahou a ve volební koalici se Stranou zelených dosáhla letos výrazného posílení. Posledním do vládní party je Křesťanskodemokratické hnutí, slovenská obdoba KDU. Letos získala strana 8,5%, což je její standard. V roce 2006 měla 8,3%, stejně jako v roce 2002. Celková volební účast dosáhla jen 58,8%. Volební kampaň sice provázely různé útoky a skandály, ale tak agresivní jako v České republice nebyla a pro většinu obyčejných lidí (možná i ve stínu mánie díky historické účasti slovenského fotbalového týmu na Mistrovství světa v Africe) volby a politika tak žhavým tématem nebyly. Pro Slovensko jsou charakteristické výrazné územní rozdíly ve volebních výsledcích. V západních a jižních okresech vyhrává spíše pravice, zatímco na východě a severu Slovenska vyhrává levice. Výrazný podíl na této diferenciaci ale připadá na maďarskou menšinu, která je situovaná na jihu země a volí v drtivé většině maďarské strany, tj. MOST-Híd a SMK. Není náhoda, že cca 12% slovenských občanů jsou Maďaři a součet zisků obou stran činil 12,5%. Všechny tyto hlasy přišli právě z jihu země. Například v okrese Dunajská Streda získal MOST-Híd přes 50% a SMK téměř 33%. Na zbytku Slovenka pak tyto strany dostaly jen desetiny procent. Stejně jako se celorepublikovému průměru vymyká v ČR Praha, i slovenské hlavní město Bratislava je baštou pravice. SDKÚ zde získala 29,5%, SaS přes 18%. Ale pravice celkově bodovala i v ostatních větších městech. V Košicích, Banské Bystrici, Prešově i v Trenčíně získala budoucí koalice většinu. V některých chudších okresech naopak zaznamenal SMER drtivé vítězství (55,9% v okrese Čadca hraničícím s Moravou, 54,2% v okrese Topolčany na západě nebo 61,6% v okrese Medzilaborce na východě země). Ani to mu ale k získání potřebné většiny v poslanecké sněmovně nestačilo a Slovensko tak čeká v následujícím období pravicová koalice. Jestli vydrží celé 4 roky je nejisté, zato je jasné, že se nová vláda rychle pustí do sociálních škrtů a změn v rozpočtu, na které nejvíce doplatí zejména pracující a nižší vrstvy. Slabou útěchou jim může být, že poprvé v samostatné historii budou ve stejnou dobu identicky brutálním krokům čelit i Češi. Roman Novotný

17

Fotbalové mistrovství světa

Oslava zábavy a jednoty?

Fotbalový svátek, krádeže, oslava fotbalu, monotónní troubení vuvuzel, málo gólů. Zhruba tato klíčová slova charakterizují většinu zpráv po prvních pár dnech probíhajícího mistrovství světa ve fotbale v Jihoafrické republice. Sport má sjednotit zemi, která je dvacet let po pádu apartheidu vším jiným, jen ne rájem pro všechny bez ohledu na barvu pleti. Liberální novináři rádi ukazují kontrast mezi pozlátkem globální sportovní události a chudinskými slumy. Ale jen proto, aby ukázali, že v zemi s více než 40% nezaměstnaností, kde nemá 30 % obydlí elektřinu a podle oficiálních údajů 48 % domácností žije pod hranicí chudoby, fandí fotbalu každý a že zemi sjednocuje. Že obyvatelé Khayelitshi, největšího chudinského slumu v Africe, alespoň na měsíc mají úplně stejné zájmy, jako horních 10 % obyvatel, vlastnících více než polovinu bohatství země. Nemá. Své o tom vědí pořadatelé ze stadionu v Durbanu, kteří protestovali proti tomu, že za celodenní práci kvůli utkání mezi Německem a Austrálií dostali zaplaceno daleko méně, než jim bylo slíbeno. Policie se je pokusila rozehnat slzným plynem a gumovými projektily. Nakonec dostali stávkující alespoň část dlužných peněz. Tento případ se dostal dokonce i do českých médií. Mnohé další ovšem již ne – zaměstnanci na Green Point stadium v Kapském městě stávkovali dva dny. V Johannesburgu se k rostoucím sporům přidaly dva tisíce pořadatelů z Ellis Park stadium. Zaměstnanci tvrdí, že je jim každý den vypláceno méně a méně peněz. Pořadatelé a jejich odbory požadovali po FIFA, aby vyjednala dohodu. Ta to však odmítla s tím, že je to problém „zaměstnavatel – zaměstnanec“. Koneckonců FIFA si již před šampionátem prosadila u jihoafrické vlády zákaz demonstrací a stávek v průběhu mistrovství i zákaz jakékoli kritiky FIFA a turnaje. A vláda nyní poslušně dělá vše, co je v silách její policie, aby se vlna stávek nedostala na stránky světových médií. A má plné ruce práce, protože vybuchnout hrozí i vleklý spor, který vede odborová federace Cosatu, jeden z klíčových hráčů při svrhávání apartheidu, s vládou kvůli požadavku za minimální mzdu pro 1,3 milionu zaměstnanců ve veřejném sektoru. FIFA se sice odmítla zapojit do sporu mezi pořadateli a jejich zaměstnavatelem, jinak ovšem nemá problém prosadit svou – samozřejmě jen proto, aby maximalizovala své zisky. To jde ovšem na úkor jihoafrických mas. Ironickým příkladem může být luxusní a plně vybavený durbanský stadion Mosese Mabhidy, postavený speciálně pro šampionát. Ten je pojmenován po členovi komunistické strany, který byl jedním z vůdců odporu proti apartheidu. Nyní se lidé, které se Mabhinda snažil osvobodit, nesmí ke stadionu ani přiblížit – městský úřad místní chudinu z celé oblasti vyhnal, musela uvolnit místo televizním štábům a turistům.

FIFA si i prosadila, aby nové stadiony byly postaveny v zámožnějších čtvrtích, protože, jak pravil její mluvčí, „miliardy televizních diváků nechtějí vidět barabizny a bídu“. Místo rekonstrukce starého stadionu byla požadována stavba nového se Stolovou horou v pozadí. Místní úřady kvůli stavbě nových stadionů zabavovaly prostřednictvím soudů půdu a ničily služby místního obyvatelstva. Například tak byly zbourány jediné dvě školy v Nelspruitu. Zmiňované odbory Cosatu odhalily, jak nakonec byly použity finance, které by byly tolik potřebné pro komunitní projekty. Tvrdý dopad na část populace mělo i to, že si FIFA prosadila, že v okolí stadionů mohou prodávat zboží pouze oficiální sponzoři mistrovství světa – tento šampionát má být tím komerčně nejúspěšnějším. Takže zatímco Adidas, Sony, Visa, Emirates, Coca Cola či Hyundai-Kia zaplatily každý za sponzorování turnaje 125 milionů dolarů, policie vyhnala všechny stánkaře a pouliční prodejce pro místní obyvatelstvo cenově přijatelných potravin – koncese, která stojí až 150 tisíc korun, byla pro ně naprosto nedostupná. Koneckonců o tom, v jak vražedných podmínkách šijí čínské děti za bídnou mzdu turnajové fotbalové míče, prosákly zprávy již před několika lety. O korporátním charakteru celého šampionátu si můžete detailněji přečíst na stránkách jihoafrického Centra pro občanskou společnost http://www.ukzn. ac.za/ccs/. Podívejme se ale na další stránku podobných sportovních klání. Nejlépe ji pravděpodobně ilustruje článek v britském deník The Guardian s příhodným názvem „Fotbal: milovaný přítel kapitalismu“. Citujme: „Společně s televizí je [sport] nejlepším řešením věky věků starého dilematu našich politických vládců: co s nimi, když zrovna nepracují?“ Že by se autor domníval, že fotbal nahradil klasické náboženství jakožto opium lidstva? Link na článek, obsahující řetězec „fotbal, socialismus, kokain“, tomu přinejmenším svědčí. Médii vybičovaný nacionalismus během zápasů národních týmů a euforie z vítězství mají nechat zapomenout na strasti všedního života a poskytnout z práce unavenému lidu hry. To se hodí obzvláště nyní, kdy se každý den objevují zprávy o plánech prakticky všech evropských vlád o škrtech, snižování mezd, propouštění, zdražování, prodlužování věku odchodu do důchodu, zavádění školného a mnohé další. Je potřeba je v debatách na pracovištích dostat na druhé místo hluboko za možný zákaz plastových trubek imitujících antilopí roh. Světový šampionát si po celém světě budou užívat miliardy lidí. Bohatství, které z něho vzejde, by však mělo být použito na vylepšení bídných podmínek obyvatelstva, ne k dalšímu plnění kont FIFA a jejích sponzorů. A my bychom neměli zapomínat na to, že se i přes tři zápasy denně reálný svět venku nezastavil, a že náš boj se odehrává na pracovištích a v ulicích! Martin Mikula

KVÍZ 1) Nejvíce voličů: a) četlo volební programy b) zbožňuje aristokracii c) nepřišlo letos k volbám d) přemluvilo bábu 2) Média v předvolebním boji byla a) nestranná b) objektivní c) profesionální d) nadržovala Paroubkovi e) podporovala TOP 09 3) Nová koaliční vláda: a) bude šetřit na správném místě b) zamete s dinosaury c) spravedlivě rozdělí splácení státního dluhu mezi obyvatele d) nechá vše zaplatit pracující a naopak daňově uleví bohatým e) radikálně podpoří školství, zdravotnictví a vědu 4) Nízké přímé daně vedou k vysoké životní úrovni obyvatel, jak ukazuje příklad: a) Bangladéše b) Švédska c) České republiky d) Slovenska e) žádný příklad to neukazuje 5) Proti útokům vlády pravicové koalice proti pracujícím je nejlepší: a) čekat na příští volby b) posmívat se lidem, že mají, co si zvolili c) přidat se k některé apokalyptické sektě d) přidat se k Nové antikapitalistické levici, být aktivní v odborech a sociálních hnutích e) spáchat demonstrativní sebevraždu ŘEŠENÍ: 1c, 2e, 3d, 4e, 5d

SPO R T

AKC E

18

Vtipná akce proti turniketům v metru Skupina aktivistů a aktivistek, Pražané a Pražanky za MHD, se původně dala dohromady na sociální síti Facebook v reakci na plány pražské radnice omezit večerní a ranní provoz metra. Z protestní skupiny o tisících členech se postupně vygenerovala iniciativa lidí se zájmem o pražskou městskou hromadnou dopravu a její rozvoj, která o sobě dala vědět například happeningem k otevírání léta slibované, leč stále nestojící (a nestavěné) trasy metra D. O této vtipné akci, která vzbudila velký mediální zájem, jsme psali v minulém čísle Nové levice. V neděli 16. května proběhla v režii stejných lidí neméně povedená akce zaměřená tentokrát na problém uvažovaného znovuzavedení turniketů v pražském metru. O znovuzavedení turniketů, které již v pražském metru fungovaly do roku 1985, se mluví zejména v souvislosti s avizovanou snahou zvýšit tržby z jízdného a dostat z prostředků MHD černé pasažéry. Podle vedení Dopravního podniku bude znovuzavedení turniketů stát pražskou kasu asi 3,5 miliardy korun, přičemž náklady se mají údajně vrátit do pěti let. Tendr byl vypsán na podzim loňského roku, s instalací by se mělo začít již letos a na všech stanicích metra by se měla dokončit v roce 2012. Podle Pražanů a Pražanek za MHD ale sebou návrat turniketů přinese řadu problémů, o kterých se v médiích moc nemluví a ještě méně se o nich diskutuje. V prvé řadě je celá věc sporná i ze zmíněného finančního hlediska. Obří miliardové náklady na zařízení, které v podstatě nijak nepřispívá k zvýšení komfortu cestujících v MHD (v době, kdy je zoufale potřeba více investovat např. do opravy tramvajových tratí), připomínají již legendární či lépe řečeno neblaze proslulou kartu Opencard. Na ní se z našich peněz nabalíkovali modří kmotři,

zatímco cestující na ni skutečně jen „dojeli“. Uvažovaná návratnost projektu podle Pražanů a Pražanek také vychází z nereálného odhadu počtu černých pasažérů. Podle vedení DP jich může být kolem 15-18%, zatímco jiné studie mluví pouze o cca 7%. Instalace turniketů si také vyžádá stavební úpravy stanic a jejich možné výluky. Na další negativa turniketů upozornil právě v úvodu zmíněný happening, který se konal 16. května na stanici metra Nádraží Holešovice a o čtyři dny později byl pro úspěch zopakován také na frekventované stanici metra Anděl. Během těchto vtipných akcí měli účastníci z řad příznivců iniciativy i náhodní kolemjdoucí možnost vyzkoušet si průchod turniketem na vlastní kůži. Nešlo samozřejmě o skutečný turniket ale o jeho velmi zdařilou maketu, která simulovala také různé „konfliktní“ situace – příliš rychlé tempo otevírání a zavírání, kterému nestačili starší a hendikepovaní lidé, poruchu čtečky, úzký manévrovací prostor pro lidi s kočárky a zavazadly a podobně. Zavedení turniketů hrozí snížením pohodlí cestujících (třeba jen kvůli nutnosti vytahovat při vstupu i výstupu kartu a přikládat ji ke čtečce), vznikem front při náporech ve špičkách, ale také závažnějšími následky, jakými je omezení únikových cest v případě nějaké havárie či požáru. Ve svém projevu na happeningu uvedl zástupce iniciativy, Marek Čaněk, jako jednu z nejdůležitějších věcí potřebu zveřejnit studie zadané k uvažované instalaci turniketů a o celé věci začít otevřenou diskuzi mezi odbornou i laickou veřejností. S tímto demokratickým požadavkem, který otevírá cestu k nalezení skutečných priorit rozvoje MHD z hlediska cestujících, nelze než souhlasit. Nikola Čech

První pochod za práva migrantů Nově vzniklá Iniciativa Za práva pracovních migrantů a migrantek svolala na 6. června „první pochod za práva migrantů“. Iniciativa vznikla spojením členů různých organizací a dosud neorganizovaných Čechů a cizinců žijících u nás. Ke vzniku vedly dlouhodobě špatné zkušenosti s českými úřady a policií a jejich chování k cizincům hledajícím u nás práci. Zaměstnavatelé s nimi zacházejí pouze jako s levnou pracovní silou a využívají jejich omezené možností bránit se proti nevyplacené mzdě nebo vyhození z práce. První akcí Iniciativy byl právě tento pochod. Více než stovka demonstrantů se ve čtyři hodiny sešla na Palackého náměstí. Ještě před začátkem projevů se členové RIO a NAL vydali do

terénu a šířili své letáčky. Za slunečného počasí přednesl první projev vietnamský člen iniciativy Duy Hoang Do. Zaměřil se na hlavní problémy migrantů v Česku, hlavně jejich ztíženou možnost obrany proti útokům zaměstnavatelů. Po projevu jsme se učili skandovat hesla v jazycích, které používá většina zahraničních menšin. A za skandování slovenských, ukrajinských a vietnamských hesel za rovná práva pro pracující jsme se vydali pochodem před Ministerstvo práce a sociálních věcí, kde byl veřejně přečten text petice. Ostatně po celou dobu pochodu mezi jeho účastníky procházeli pořadatelé s peticí za práva migrantů a migrantek, kterou lze podepsat i elektronicky na adrese http:// zpravodajstvi.ecn.cz/petice/ inbaze.

RECENZE Nedaleko za ministerstvem bylo pro účastníky připraveno divadelní představení. Pantomima na téma pracovní migrace představila povedený příběhu vietnamských pracovníků v české továrně. Celý pochod byl zakončen na vltavském nábřeží projevy migrantů, kteří popsali příběh svého života v Česku. Vystoupili zde pracující z Keňi, Ruska a Mongolska. Na úplný závěr vystoupil ruský kytarista Alexej Smorčkov a zahrál a zazpíval texty ruských básníků. Pochod jako první představení Iniciativy mile překvapil a velmi se povedl. Malým zklamáním může být nižší účast právě zahraničních migrantů. Prý se mezi některými zahraničními komunitami šířily různé fámy o nebezpečnosti akce a mnozí se kvůli tomu na ni báli veřejně vystoupit. Nebo jsme zaslechli od přítomných Ukrajinců ohlasy typu: „Za jaká práva se máme bít, když se zde naši mají mnohem lépe než doma?“ Ač to může být pravda, je třeba asi uvědomit, že zahraniční dělníci by se v případě aktivního boje mohli mít v Česku nejen o chlup lépe než na Ukrajině nebo ve svých zemích, ale stejně jako čeští pracující! Týden po pochodu se konala schůzka Iniciativy s novými zájemci a kontakty, kterou navštívil i člen NAL. Proběhlo zhodnocení celé akce, která měla chybky, ale s ohledem na to, že šlo o vůbec první veřejné představení Iniciativy za práva migrantů, shodli se všichni přítomní na celkovém úspěchu a začali plánovat další činnost. Na podobné větší demonstrace a pochody se podle plánu můžete těšit každé tři měsíce, takže následující vychází na začátek září. Doufáme v hojnější účast, a zejména že se právě migranti nezaleknou různých fám a přijdou. Na měsíce, kdy se nebude konat demonstrace, jsou naplánovány menší akce nebo happeningy. Vojta Mrož

19

ČESKÝ MÍR aneb

Vzpomínka na radarovou rošádu a lidové protesty

Po dlouhé době mělo opět smysl zajít si do kina na film tuzemské provenience. A to na film nejen slušných uměleckých kvalit, ale také ideově blízký osobě angažovaného levičáka, který si mohl připomenout, že i náš lid je schopen spontánního odporu k mocenským cílům Bilderbergem řízených elit. Dokument Český mír je dílem režisérské dvojice Remunda-Klusák. Každý jistě zná jejich společný debut Český sen z roku 2004, film vpravdě rozporuplný. Na jedné straně šlo mezi všemi bezduchými multiplexovými škváry o poutavou autorskou sondu, vypovídající o výsadním postavení kapitalistického reklamního byznysu, rafinovaně ovládajícího duše občanů, které tak přetváří do zmanipulovaných konzumeristických loutek se ztrátou soudnosti a kritického úsudku. Na druhé straně se jim původně vtipný nápad s falešným hypermarketem poněkud vymknul z rukou, byli pro něj zneužiti i staří lidé o berlích. Autoři před nimi nedokázali svůj záměr obhájit přesvědčivějšími argumenty, což na jejich ušlechtilou sondu vrhlo poněkud negativní stín. Jejich film neměl ani pečlivěji poskládanou strukturu, víceméně do doby, než přišla scéna s otevřením hypermarketu, se děj pouze vlekl matoucími výjevy typu zpívající zákaznické rodinky. Myšlenkově film nepřinesl nic víc, než co už dávno analyzovali dokumentaristé formátu obdivovatele tvůrců Michela Moorea. Je proto příjemným překvapením, že jejich druhý společný projekt se už podobným chybám vyhnul a dopadl daleko přesvědčivěji. Obecně si lze představit dva typické přístupy k tématu plánované stavby amerického radaru v Čechách a k emocím, které vyvolal v občanské společnosti. Buď by vznikl havlisticko-šináglovský paskvil v duchu „veřejnoprávních“ pořadů typu Historie.cs, jehož poselstvím by bylo, že náš národ si „neváží osvoboditelů“, je pod vlivem „Ruska“ a není schopen naslouchat „státníkům Topolánkovi a Vondrovi“. Druhý by vyhlížel jako typický dokument z dílny Humanistického hnutí – jako politicky jistě přijatelná, ale poněkud patetická agitka. Remunda s Klusákem ale zvolili alternativní, ten nejlepší možný přístup. Zcela rezignovali na své „herecké“ exhibice z předešlého snímku a všechen ten kvas kolem jedného amerického nesmyslu sledovali optikou pobavených, ale výrazně nestranných pozorovatelů. Absolutně pro ně platí známé Vančurovo rčení: „Humor není smáti, ale lépe věděti“. Ve filmu vidíme výhradně scény, které jsou tu více tu méně komické, někdy až silně absurdně. Vždy se však jedná o scény k vážnému zamyšlení. Nejen nad arogantní politickou scénou, ale třeba i nad tím, co vše je ochoten český národ strávit a co už ne. Nikoliv coby obrazové vycpávky, nýbrž účinně k dokreslení groteskního vyznění autoři vkomponovali do děje výjevy, ať už ty spontánní z brdského lesa nebo stylizované typu záměrně dementního klipu Vyčítala k jeho proslulé písni „Dobrý den radare hvězd a pruhů“. Jak sami tvůrci uvedli, do projektu se vrhli bez jakéhokoli názoru na věc. Teprve v průběhu natáčení

k nim postupně pronikla řada závažných poznatků, jež je donutila vyslovit s radarem nesouhlas. Vše nakonec můžeme vidět ve filmu. Zásadní fakta zde sice neuslyšíme (snad až na kritiku radaru z úst renomovaného amerického odborníka na protiraketovou obranu), nicméně to, jak se ve filmu dobrovolně a bez nátlaku ztrapňují zastánci radaru, musí být silným soustem i pro ty, co kdysi s radarem celkem sympatizovali. Jak odpůrci, tak příznivci radaru dostali od zpočátku přísně nestranných režisérů stejný prostor. Odpůrce vidíme jako sympatické, byť vystupováním občas velice svérázné bojovníky (režisérka Chytilová, postavičky z demonstrací) bez jakýchkoli privilegií, kteří se usilovnou prací dokázali stát u veřejnosti populárními osobnostmi (především skvělý starosta Trokavce Neoral, jehož voličský lid zasypal obrovským množstvím preferenčních hlasů v krajských volbách). Kdežto příznivce sledujeme jako politicky a finančně mocné, ale naprosto odpudivé karikatury „zastánců bezpečnosti státu“. Jaká radarová vrchnost ve skutečnosti je, spatřujeme ve směšně diktátoské vojenské policii v Brdech. V arogantní „zelené“ politické mrtvole Bursíkovi, podle něhož Schwarzenberg v podstatě hájil zelenou politiku. V blbovi Topolánkovi při setkání se svým zámořským dvojníkem Bushem (který zakázal novinářům snímat je malým digitálním foťákem). V herci Krytinářovi, který dle vlastních slov podporuje radar, protože se mu s Američany moc hezky točil jeden film. V nebožtíkovi Smoljakovi štěkajícího na adresu „antiamerikanistů“. V extrémně zaujaté a neprofesionální novinářské šmíře, podle které jsou odpůrci radaru de facto agenti Ruska. V obzvláště tragickém tabákovém lobbistovi Klvaňovi v roli radarového propagandisty. A konečně coby vrchol zhovadilosti všech proamerických tlachalů nám figuruje básník, disident, Schwarzenbergův nájemník a volič TOP 09 Magor Jirous. Na něm můžeme názorně vidět, jak vypadá jeden z pilířu současného režimu vulgární primitiv, kterému pojmy jako je tolerance k odlišnému světonázoru nic neříká, zato dokáže aktivně papouškovat ohrané fráze o „komunistech z Ne základnám“ a „statečném Reaganovi uzbrojivšího Sovětský svaz“. Při jeho výstupu však selhali i jím napadaní humanisté. Nechat se urážet a dokonce mlátit jedním ožralým havlistou bez jakékoli obrany, to by žádný revoluční marxista nemohl (včetně Jirousova přítele Egona Bondyho). Český mír měl premiéru jen krátce před letošními volbami, na které bohužel žádný vliv neměl. Část lidí, co šla k volbám, se tentokrát nechala zpitomět strašením mocných, kteří nahradili hrozbu z východu hrozbou „řecké cesty“. Český Quisling Schwarzenberg získal nejvíce preferenčních hlasů, především od mladých, kteří ještě nedávno veřejně protestovali proti rektální politice vlády, v níž byl ministrem zahraničí (nebo spíše loutkou klubu Bilderberg a Trilaterály). Přízeň k pravici má však jen dočasnou působivost, už nyní se začíná projevovat nesouhlas u lidí, kteří se ještě nedávno snažili „přemluvit bábu“. A nové demonstrace se blíží. Klusák s Remundou znovu mají o čem točit. A Michael Moore co v zámoří vysílat. Vladimír Trojan

NOVÁ LEVICE

Pojeďte taky na letní antikapitalistický kemp! O co jde?

udělat pro vás takovou akci i letos.

Česká antikapitalistická levice pořádá podobné letní kempy pravidelně už deset let! Za tu dobu se na nich vystřídaly stovky lidí, protože drtivá většina z nich odjížděla vždy z podobných akcí nadšena. Proto se Nová antikapitalistická levice rozhodla

O čem to bude? Výběr témat je velmi různorodý. Jedním z těch hlavních bude ekonomická krize a její projevy, neoliberalismus a útoky na naše sociální práva. A jak se nám daří bránit se stávkami a demonstracemi?

Co dělají odbory? Nabízí parlamentní levice řešení? A jak by měla vypadat účinná sebeorganizace pracujících? O tom všem chceme diskutovat nejen s pozvanými odboráři, ale i s každým z vás… Nevyhneme se ani historickým a teoretickým otázkám radikální levice: Jaký je odkaz různých levicových směrů pro dnešek? Co z jejich myšlenek je dnes použitelné a co nikoliv? Jaká je současná situace radikální levice v jiných zemích Evropy? A jak vypadá „komunismus“ na Kubě? Velkou část účastníků letních kempů tvoří tradičně mladí lidé. Dostane se tak i na další témata: Jak bojovat proti rasismu a fašismu? Hrozí nám ekologická krize, nebo má pravdu Václav Klaus? A zlepší školné situaci studentů a vysokého školství? Nebo vás zajímá něco úplně jiného? Škála témat bude opravdu široká. Vedle členů NAL budou řečníky také členové spřátelených organizací, představitelé aktivních hnutí či levicoví intelektuálové. Ke slovu se ale dostane každý účastník kempu. Co se tam ještě dělá? Jádrem akce jsou politické diskuse a praktické workshopy o všem možném, co s antikapitalismem souvisí. Ale těšit se můžete i na různé soutěže, koupání, promítání filmů a hudební produkce, sportovní aktivity (fotbal/nohejbal), velký vědomostně-zábavný kvíz o ceny, pivečko – zkrátka vybere si každý. Kompletní program kempu bude s předstihem uveřejněn na našem webu. Vedle mítinků v češtině, bude i program v angličtině. Kempu se totiž zúčastní i lidé ze zahraničí, což nabízí unikátní možnost mezinárodní výměny zkušeností a názorů. Témata mezinárodních diskusí v angličtině (tlumočení do češtiny je zajištěno) prozatím jsou Ekonomická krize v celé Evropě a hledání alternativ k neoliberalismu, Latinská Amerika a Projekty sjednocování radikální levice ve světě. Jaká jsou témata praktických workshopů? Sebeobrana (včetně specifik sebeobrany pro ženy), právní minimum aktivisty, jak psát správně články nebo letáky, jak udělat sexy grafiku časopisu nebo plakátu, výroba vlajek a transparentů a další… Kdy a kde? Letní antikapitalistický kemp se bude konat od středy 11. srpna do neděle 15. srpna zhruba 50km jižně od Prahy ve středočeském kraji. V místě je zajištěno ubytování a jídlo včetně vegetariánského. O vaši účast stojíme i v případě, že se nemůžete zúčastnit celý program. To bohužel kvůli práci nemůžou ani všichni členové NAL. Proto není žádný problém domluvit se na účasti jen v některých dnech a přijet nebo odjet kdykoliv podle vašich možností. Za kolik? Na kempu se platí pouze ubytování a stravování. Ceny jsme srazili na nejnižší možnou hranici, aby byl kemp dostupný skutečně každému. Organizaci akce, veškeré diskuse a program pro vás lidé dělají zdarma. Snídaně formou švédských stolů stojí 40Kč, společné obědy 70Kč a lahodné vegetariánské večeře z kuchyně dobrovolníků Food not Bombs jsou zdarma.

www.antikapitalista.cz

[email protected]

www.facebook.com/novaantikapitalistickalevice

Ubytování na celý kemp stojí buď 450 Kč nebo 700 Kč, podle toho, stačí–li vám základní ubytování v táborové chatce (elektrika a čtyři lehátka), nebo stojíte o komfortnější ubytování (kamenná chatka s koupelnou, kuchyňkou a dvěma pokoji po čtyřech lidech). Pro účastníky, kteří můžou přijet pouze na víkendový program, je cena za víkend 250 Kč nebo 400 Kč.