Venkovský prostor a jeho oživení Jan Binek a kol

Venkovský prostor a jeho oživení Jan Binek a kol.

Georgetown

JAN BINEK A KOL. VENKOVSKÝ PROSTOR A JEHO OŽIVENÍ

Venkovský prostor a jeho oživení Jan Binek a kol.

Georgetown

Autorský kolektiv: Ing. Jan Binek (Vedoucí autorského kolektivu; kapitoly 1, 2, 3, 6, 7; redakční úpravy, technická spolupráce) Doc. RNDr. Václav Toušek, CSc. (Kapitoly 1, 2, redakční úpravy) PhDr. Iva Galvasová (Kapitola 1, 3, redakční úpravy) Doc. RNDr. Antonín Věžník, CSc. (Kapitola 4) RNDr. Josef Kunc, PhD. (Kapitola 4) Mgr. Daniel Seidenglanz, PhD. (Kapitola 5) Prof. Ing. et Ing. Dušan Halásek, CSc. (Kapitola 6) Doc. RNDr. Stanislav Řehák, CSc. (Kapitola 7)

Recenzovali: Doc. RNDr. Peter Spisiak, CSc., Prírodovedecká fakulta Univerzity Komenského Doc. RNDr. Alois Hynek, CSc., Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity Ing. Bc. Pavel Fišer, Krajský úřad Jihomoravského kraje, Odbor regionálního rozvoje

© Jan Binek a kol., 2007 © Tereza Pavelková, obálka a grafická úprava, 2007 ISBN 80-251-19-5

Publikace shrnuje základní teoreticko-metodologické poznatky z výzkumného úkolu Ministerstva pro místní rozvoj WB 29-04 Venkovský prostor a jeho oživení Specifické místní zdroje a možnosti jejich využití a specifické místní problémy a možnosti jejich řešení – aplikace v regionu NUTS II Jihovýchod Koordinátor výzkumu: Doc. RNDr. Václav Toušek, CSc.

Řešitelské instituce: GaREP, spol. s r. o., Brno Centrum pro regionální rozvoj, Masarykova univerzita, Brno Vysoká škola logistiky, Přerov Urbanismus Architektura Design Studio, Brno

OBSAH

Předmluva Úvod

9 11

1. Venkovský prostor – východiska, pojmy, typologizace 1.1 Vývoj venkovské společnosti Historické vlivy na formování venkovské společnosti Hlavní změny venkovské společnosti Vývoj venkova v moderní době Venkov v postindustriální společnosti 1.2 Význam venkova a přístupy k jeho vymezení 1.3 Typologie venkovského prostoru Velikostní a polohová diferenciace Sídelní typologie Historicko-sociální typologie Typologie vybavenosti obcí

13 13 13 13 14 16 18 23 24 25 26 26

2. Charakteristiky venkovského prostoru 2.1 Socioekonomická charakteristika venkovského prostoru Metodický přístup k identifikaci specifik venkovského prostoru Venkovský prostor v regionu NUTS II Jihovýchod 2.2 Problémy venkovského prostoru Vnímání problémů venkovského prostoru Hlavní problémy venkovského prostoru 2.3 Specifické místní zdroje Pojetí místních zdrojů Členění místních zdrojů Specifické místní zdroje Rozvojový potenciál

28 28 28 29 33 33 33 36 36 37 38 39

3. Lidské zdroje ve venkovském prostoru 3.1 Význam lidských zdrojů 3.2 Vedení obce Specifika managementu venkovských obcí Faktory ovlivňující management obcí 3.3 Obyvatelstvo Role občanská Role pracovní

43 43 44 44 45 46 47 48

4. Venkov, zemědělství a krajina 4.1 Vývojové souvislosti

52 52

4.2 Hospodářský význam zemědělství ve venkovském prostoru Kategorizace venkovského prostoru z hlediska zemědělství Využití zemědělského půdního fondu Agrorurální struktury 4.3 Utváření a stav venkovské krajiny Vývojové trajektorie krajiny Vztah zemědělství a krajiny Komplexní pozemkové úpravy

53 53 55 55 58 58 60 62

5. Dopravní souvislosti venkovského prostoru 5.1 Význam dopravy 5.2 Analýzy dopravní dostupnosti a dopravní obslužnosti ve venkovském prostoru Dopravní dostupnost na Znojemsku Dopravní obslužnost na Znojemsku Komplexní typologie obcí Znojemska podle dopravních charakteristik Vymezení obcí s důležitou rolí při zajištění dopravní obslužnosti

65 67 69 71 72

6. Ekonomická situace venkovských obcí 6.1 Ekonomický potenciál obcí 6.2 Přístupy k hodnocení potenciálu obcí 6.3 Způsob hodnocení bonity 6.4 Ekonomická specifika charakteristická pro venkovské obce 6.5 Ekonomická situace obcí

74 74 76 77 80 82

7. Oživení venkovského prostoru 7.1 Východiska oživení 7.2 Přístupy k oživení venkovského prostoru 7.3 Metodický proces a zahraniční inspirace 7.4 Možnosti oživení venkovského prostoru Vnitřní nástroje oživení Vnější nástroje oživení

83 83 84 86 88 90 92

Závěr Literatura Přílohy A. Obecné přílohy B. Mapové přílohy C. Odborné posudky

65 65

95 93 103 104 116 133

PŘEDMLUVA

Publikace „Venkovský prostor a jeho oživení“ vznikla v rámci výzkumného programu Ministerstva pro místní rozvoj „Výzkum pro potřeby regionů“ (kód WB), který byl schválen na léta 2004–2006. Program měl za cíl podpořit záměry regionální politiky České republiky vycházející ze Strategie regionálního rozvoje České republiky a ze zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje. Ministerstvo pro místní rozvoj má ve své působnosti jako jednu z klíčových oblastí problematiku regionálního rozvoje. Proto ministerstvo usiluje o podporu výzkumných činností v této oblasti. Výsledky výzkumných programů zaměřené na regionální rozvoj mohou výrazně posílit růst socioekonomické stránky regionů. Dále mohou napomoci při zpracovávání rozvojových plánů měst a obcí včetně podnikatelské sféry. Výsledky mohou poskytnout návod pro řešení nejčastějších problémů, které se dotýkají jednotlivých regionů jako jsou např.: vylidňování venkovských částí regionů, nedostatek pracovních příležitostí, nedostatečný přístup k informacím apod. Využití výsledků a jejich další aplikace do praxe následně napomůže ke zlepšení celkové socioekonomické situace v daných regionech. Pro nové období let 2007–2011 byl chválen vládou České republiky i orgány Evropské komise nový výzkumný program v působnosti Ministerstva pro místní rozvoj a to s názvem „Výzkum pro řešení regionálních disparit“ (kód WD). Realizace programu má pomoci nalézt nové metody zkoumání nepříznivých regionálních disparit, měření jejich úrovně, postupy a nástroje jejich eliminace v oblastech regionálního rozvoje, bydlení, územního plánování a cestovního ruchu.

– – – – – –

Mezi hlavní cíle tohoto programu patří: odhalení a kvantifikace regionálních disparit, kausální analýza těchto disparit, návrhy na eliminaci disparit, nalézt teoretická východiska pro rozvojovou a disparitní složku regionální politiky, navrhnout nástroje ke snížení regionálních disparit ve zkoumaných oblastech, návrh vhodných standardních kritérií pro hodnocení regionálního rozvoje a efektivity opatření.

Uživateli výsledků vzešlých z výzkumných projektů mohou být orgány státní správy a samosprávy, agentury regionálního rozvoje, podnikatelská sféra, zájmové organizace v regionech, neziskové organizace i jednotliví občané. Ing. Petra Křivánková Ministerstvo pro místní rozvoj ČR

9

ÚVOD

Venkov je specifickým prostředím, které ovlivňuje charakter celé České republiky. Žije zde méně než třetina obyvatel země, jeho význam je však výrazně vyšší. Přestože pro oživení venkovského prostoru je nezbytné zabývat se v souvislostech všemi jeho aspekty jak ze sféry sociální, ekonomické, environmentální i kulturně historické, není tento přístup zcela běžný. Charakteristické rysy venkova se utváří dlouhodobě a vlivem mnoha faktorů a přístup k řešení poznaných problémů by tedy měl být komplexní, respektující širší územní i socioekonomické vztahy, podporující trendy jeho trvalé udržitelnosti. Projekt „Venkovský prostor a jeho oživení“, jehož poznatky jsou předkládány v této publikaci, byl koncipován se záměrem postihnout venkovský prostor v celé jeho tématické šíři, poznat možnosti, zdroje i bariéry jeho dalšího žádoucího rozvoje, uspořádat, kvantifikovat a interpretovat jednotlivé poznatky a navrhnout věcná či programová opatření, která by přispěla k řešení poznaných problémů. Výzkumný projekt byl členěn do tří navazujících tématických bloků. Výchozím byla identifikace charakteristik formujících specifika venkovského prostoru a poznání jeho místních specifických zdrojů, potenciálů i problémů. Návazně byly vypracovány „případové studie“, sloužící k ověření získaných poznatků na vybraném území předmětného regionu NUTS II Jihovýchod a k doplnění příslušných teoreticko-metodologických přístupů. Celý projekt vyústil do návrhu řady možných opatření a aktivit, situovaných věcně, organizačně nebo územně, jejichž realizace by přispěla k oživení venkova. Předkládaná publikace souhrnně presentuje poznatky za všechny řešené tématické části. Na řešení tohoto komplexně pojatého výzkumu se podíleli odborníci z vysokých škol i z praxe v zájmu zajištění víceoborového přístupu. K jednotlivým problémovým oblastem se vyjadřovali regionalisté, urbanisté, ekonomové, geografové i sociologové. Záměrem bylo provázat tyto specifické pohledy a vytvořit jednotící náhled na venkovský prostor. Výsledkem je prohloubení teoreticko-metodologických i praktických poznatků v dané oblasti, posílení její společenské závažnosti a navržení způsobů, jak prakticky operacionalizovat cesty řešení nalezených problémů. Tato publikace může být s ohledem na shromážděné poznatky a navrhovaná opatření využita těmi subjekty, které se zabývají rozvojem venkova nebo které se na venkově nacházejí. Současně je určena i širokému okruhu osob, které se zabývají regionálním rozvojem z pohledu krajů, obcí nebo jinak velkých území. Záměrem autorského kolektivu bylo jasně vyjádřit důležité poznatky a přispět ke zvýšení možnosti prakticky je aplikovat na problematiku „oživení venkova“. V tomto směru by měla publikace sloužit i jako praktický pomocník především starostům venkovských obcí. Publikace je členěna do sedmi kapitol, které jsou logicky provázány. Úvodní kapitola obsahuje přehled vybraných definic venkova, přináší základní informace

11

o vývoji venkovské společnosti a přehled o některých důležitých typologiích venkovského prostoru. Ve druhé kapitole jsou shrnuty socioekonomické charakteristiky venkova a jejich vzájemné souvislosti, které byly vypracovány s využitím poznatků o vlivu polohové a velikostní typologie, dále jsou zde shrnuty poznatky o hlavních problémech venkova, místních zdrojích a potenciálech venkovského prostoru. V rámci třetí až šesté kapitoly jsou podrobněji rozpracovány některé klíčové oblasti, podmiňující možnosti oživení venkova: lidské zdroje; zemědělství a jeho důležité souvislosti s venkovem a krajinou; dopravní poloha a dostupnost ve venkovském prostoru a ekonomické charakteristiky venkovských obcí. Závěrečná kapitola věnuje pozornost možnostem rozvoje a oživení venkovského prostoru a v tomto směru přináší některé konkrétní náměty pro praxi. V zájmu udržení maximální logické konzistence jednotlivých podkapitol a také z důvodu přehlednosti byly metodické a zejména grafické prvky zařazeny do příloh.

– – – – –

Klíčové otázky: Co je to venkov? Jaké faktory ovlivňují prostorovou diferenciaci venkova? Jaké jsou hlavní charakteristiky venkova? Jak identifikovat problémy venkova v jednotlivých oblastech? Jak přispět k oživení venkova?

– – – – –

Hlavní výsledky: Praktickým přístupem k venkovu je kombinace polohy a velikosti obce Identifikace hlavních charakteristik venkova Navržení metody hodnocení dopravní polohy a dopravní dostupnosti Navržení způsobu hodnocení ekonomické situace obcí Přístupy k oživení venkova

12

1. VENKOVSKÝ PROSTOR – VÝCHODISKA, POJMY, T YPOLOGIZACE

  

Vývoj venkovské společnosti Vymezení venkova Typologie venkova

1.1 VÝVOJ VENKOVSKÉ SPOLEČNOSTI

Historické vlivy na formování venkovské společnosti Pro většinu dosavadního vývoje společnosti bylo charakteristické ostré ohraničení města a venkova. Symbolem této dichotomie byly hradby středověkého města: uvnitř hradeb byla soustředěna rozhodovací i donucovací moc, obchod, specializovaná výroba a specializované služby, mimo hradby se většina obyvatel živila zemědělstvím. Městské hradby oddělovaly volnou „venkovskou“ krajinu s poli, lesy a venkovskými sídly od hustě zastavěné plochy měst. Podíly městského a venkovského obyvatelstva se dlouhodobě neměnily. To neznamená, že zůstávaly stále stejné, ale oscilovaly v závislosti na hospodářském a populačním vývoji: v období růstu a prosperity se podíl městského obyvatelstva zpravidla zvyšoval (v českých zemích např. v období vrcholného středověku nebo v 16. století), v obdobích stagnace a úpadku se zvyšoval podíl obyvatel bydlících na venkově (např. pozdní středověk nebo 17. století). Podíl městského obyvatelstva v předmoderních společnostech nepřesahoval 10 %. Chápeme-li venkov jako zemědělsky využívanou krajinu se sídly, která jsou domovem lidí, kteří tuto kulturní krajinu vytvářejí a udržují, potom je možné konec předmoderní doby považovat za vrcholné období v historii českého venkova. Časově je možné toto období přibližně ohraničit Vestfálským mírem a napoleonskými válkami, kulturně je ho možné vymezit obdobím baroka. V tomto období tvořil venkov téměř celé území českých zemí. Nevenkovská „divočina“ jako hospodářsky nevyužívané území téměř neexistovala, resp. byla omezena na malá a izolovaná území v pohraničních horách (močály a pralesy). Města byla dosud omezena svým středověkým půdorysem a žila v nich jen relativně malá část obyvatel, ne více než desetina populace. Venkov v této době zaznamenal dlouhé období příznivého populačního vývoje s nižší frekvencí výskytu pandemií a pomalým, ale trvalým zvyšováním počtu obyvatel. Venkovská sídla se plošně rozrůstala výstavbou nových domů a ojediněle byla zakládána nová.

Hlavní změny venkovské společnosti Transformace agrární společnosti na společnost industriální byla historicky největší změnou způsobu života, významově srovnatelná snad jen s přechodem

13

k zemědělství a usedlému způsobu života. Symbolem této transformace je průmyslová revoluce, avšak změny zasáhly všechny oblasti lidského života i krajinu, v níž společnost žije. Proces industrializace v českých zemích těsně souvisel s procesem zvyšování územní koncentrace obyvatelstva a procesem urbanizace. Proces urbanizace začíná dlouhodobým zvyšováním podílu městského obyvatelstva. I v předmoderní společnosti docházelo k růstu měst a již bylo uvedeno, že podíl městského obyvatelstva osciloval především v závislosti na hospodářské (a epidemiologické) situaci. Dlouhodobě se však podíl městského obyvatelstva neměnil a zůstával velmi nízký. Ke zvyšování populačního významu měst dochází teprve v moderní době. Urbanizace spojená se zvyšováním územní koncentrace obyvatelstva je moderní (časově omezený) proces: nedochází k ní v předmoderní ani v postmoderní společnosti. Urbanizaci spojenou s nárůstem územní koncentrace obyvatelstva a zvyšováním podílu městského obyvatelstva označujeme jako extenzivní urbanizaci. Změny, které přinesla transformace od agrární k industriální společnosti, byly komplexní a zasáhly každou oblast života. Součástí „modernizace“ jako procesu přechodu od předmoderní (tradiční, agrární) k moderní (industriální) společnosti jsou vedle industrializace a urbanizace také např. demografický přechod, vznik národní identity, vznik univerzálního vzdělávacího systému nebo sekularizace. Venkov se v průběhu modernizace společnosti stává jakýmsi „zbytkovým prostorem“. Modernita a její jednotlivé aspekty se šíří nerovnoměrně („difuze inovace“). Obyvatelstvo, výroba, školy (i např. národní obrození) se stále více koncentrují do měst, na venkově zůstává méně vzdělané obyvatelstvo, věnující se do značné míry stále zemědělské výrobě. Mezi městy a venkovem existují silné vztahy, ty jsou však nerovné, polarizační: města rostou díky příchodu obyvatel z venkova a spoléhají i na dodávky potravin a vody. Obyvatelé venkova jsou jako dříve závislí na službách a obchodu ve městech, nyní je však ve městech koncentrována i většina pracovních příležitostí a v důsledku rostoucí potřeby vzdělání a kvalifikace jako podmínky vzestupné sociální mobility vzrostl také význam škol, soustředěných ve městech. Díky centralizaci a byrokratizaci moderních států výrazně vzrostl také význam řídících funkcí, koncentrovaných ve městech. Demografický přechod proběhl dříve ve městech než na venkově. Vyšší přirozený přírůstek venkovského obyvatelstva v pozdějších fázích demografického přechodu dlouho dokázal nahradit populační ztrátu vyvolanou emigrací do měst. Po ukončení demografického přechodu na venkově však v řadě regionů a sídel začalo docházet nejen ke snižování podílu venkovského obyvatelstva, ale i ke snižování jeho absolutního počtu (depopulace).

Vývoj venkova v moderní době Moderní doba se vnitřně dělí do řady fází, lišících se např. dynamikou růstu jednotlivých výrobních (průmyslových) odvětví nebo převažující formou dopravy. Je však účelné vymezit alespoň dvě fáze, v nichž se role venkova v moderní

14

společnosti lišila. Jejich přibližným časovým rozhraním v českých zemích je druhá světová válka. Ve druhé polovině 19. století a první polovině 20. století se v českých zemích rychle zvyšoval podíl městského obyvatelstva a narůstala územní koncentrace obyvatelstva (nejrychleji v období 1890–1910), avšak většina obyvatel nadále žila na venkově a většina venkovského obyvatelstva na venkově také pracovala (v zemědělství a řemeslné výrobě). Vysoký přirozený přírůstek obyvatel v období demografického přechodu (v českých zemích cca 1870–1950) byl zdrojem celkového populačního růstu a migrace z venkova do měst byla zdrojem rychlého růstu měst. S výjimkou jižních Čech a let první světové války se však absolutní počet venkovského obyvatelstva nesnižoval. Lidé z venkova se za prací ve městech stěhovali, rozsáhlejší dojížďku za prací dopravní infrastruktura neumožňovala. Rostla především největší města (zjednodušeně: čím větší město, tím rychlejší růst). Rostoucí města zvětšovala svoji plochu, jejich růst byl z územního hlediska kontinuální; pouze ke konci období se v okolí Prahy a Brna začala projevovat omezená suburbanizace (podél železničních tratí). Populační růst a zvyšování životní úrovně byly příčinou zvýšení poptávky po zemědělských produktech: počet pracovních příležitostí v zemědělství tak i přes postupné zavádění nových technologií neklesal. V důsledku urbanizace a industrializace docházelo ke snižování relativního populačního a výrobního významu venkova, aniž by se však jeho absolutní populační a výrobní rozsah zmenšoval. Demografická síla venkova i jeho přetrvávající výrobní význam byly zdrojem jeho politické síly (viz Agrární strana). Pro vývoj venkova v období „socialistické modernizace“ bylo charakteristické prolínání přirozených procesů se snahami o jejich ideologicky, resp. mocensky motivované ovlivňování. Stěhování obyvatel z venkova do měst je typickým projevem extenzivní fáze urbanizace, avšak tzv. kolektivizací zemědělské výroby a její mechanizací bylo významně zesíleno, resp. urychleno. Podobně zpomalení růstu největších měst ve srovnání se středními i menšími městy je typickým příznakem pokročilé extenzivní urbanizace, v poválečném Československu však bylo zesíleno ideologicky motivovaným útlumem největších center a preferencí růstu okresních měst. Snaha o vyrovnávání regionálních rozdílů („oblastní plánování“) se projevovala snižováním rozdílů mezi okresy, ale současně přispívala k prohlubování polarity mezi okresními městy a jejich venkovským zázemím. Přirozený přírůstek po ukončení demografického přechodu již nemohl kompenzovat migrační ztrátu a počet obyvatel venkovských sídel se začal snižovat i absolutně. K depopulaci venkova významně přispělo také vyhnání Němců a dosídlování pohraničí. Depopulace vyvolaná dlouhodobou selektivní emigrací (odcházeli nejčastěji mladí, vzdělaní, podnikaví…) se odrazila v nepříznivé věkové a vzdělanostní struktuře obyvatel venkova. Počet pracovních příležitostí na venkově klesal rychleji než počet obyvatel: mechanizace zemědělství a útlum živností spolu s investicemi do průmyslu byly příčinou nejen pokračující migrace z venkova do měst, ale také nárůstu dojížďky za prací z venkova do měst. Tu umožnilo zlepšení dopravní infrastruktury (zejména hromadná autobusová doprava). Uplatňování střediskové soustavy osídlení v 70. a 80. letech přispělo k diferenciaci venkovských sídel

15

podle jejich velikosti a polohy (zjednodušeně: žádné investice do malých a odlehlých sídel, preference vybraných „středisek osídlení místního významu“). Absence polohové renty spolu s koncentrací „hromadné bytové výstavby“ do okresních měst a dalších „středisek osídlení obvodního významu“ byly příčinou pokračujícího růstu měst v jejich kompaktní podobě. V kontrastu s vývojem v západní Evropě, kde masivní suburbanizace spojená především s individuální automobilovou dopravou přispěla k prolínání městských a venkovských zón, v socialistickém Československu zůstala zachována ostrá fyzická hranice mezi městem a venkovem, reprezentovaná „hradbou“ panelových sídlišť.

Venkov v postindustriální společnosti V uplynulých desetiletích došlo a v současnosti dále dochází k další zásadní transformaci společenského života. Tento přechod je označován jako přechod od industriální k postindustriální společnosti, nebo od modernity k postmodernitě. Vzhledem k významu informací a informačních technologií je nová fáze vývoje společnosti označována jako informační společnost. Hlavními komponentami transformace společnosti od industriální do postindustriální fáze jsou následující procesy: – Přesun pracovních míst ze sekundérního sektoru hospodářství (a v menší míře i z primérního sektoru, tj. ze zemědělství, rybolovu a těžby) do terciérních a kvartérních činností. – Nárůst významu informací, vývoj a šíření informačních a telekomunikačních technologií (telematika). – Přechod od masové výroby (fordismus) k více specializované produkci, podmíněný a současně vyvolávající složitější strukturaci poptávky a segmentaci trhu. – Globalizace ekonomické produkce, podmíněná relativně vysokou mobilitou výroby a rozvojem informačních technologií. – Zvyšující se složitost práce (zejména v tzv. progresivních službách a kvartérních činnostech) vyžaduje náročnější a dlouhodobější přípravu (tj. vzrůst poptávky po vzdělání, prodloužení doby studia, celoživotní vzdělávání). Pro roli venkova v postindustriální společnosti jsou nejvýznamnější především změny sídelního systému. Ty jsou souhrnně označovány jako přechod od extenzivní k intenzivní (též intenzifikační) fázi urbanizace. Proces urbanizace (v širokém chápání, tj. proces změny sídelní struktury) v tomto pojetí nekončí, ale získává kvalitativně jiný charakter (Hampl 1996, 1999): Podíl obyvatel žijících ve městech se již dále nezvyšuje. Města a venkov zůstávají propojena intenzivní migrací, avšak na rozdíl od předchozího období, kdy převažovala migrace z venkova do měst, převažuje obousměrná migrace (tj. nízký podíl saldové složky migrace). Podobně

16

intenzita dojížďky za prací zůstává vysoká, ale v důsledku prohlubující se územní specializace se i v případě dojížďky snižuje podíl saldové složky. Nezvyšuje se územní koncentrace obyvatel, pokračuje však územní koncentrace progresivních činností (kvartérní aktivity) a řídích funkcí. Důsledkem těchto změn je prohlubující se funkční specializace jednotlivých částí sídelního systému. Důsledkem specializace částí sídelního systému a jejich intenzivnějšího funkčního propojení (vztahů mezi sídly) je stírání hranice mezi městem a venkovem. Tradiční dualita město versus venkov má stále více jen historický a symbolický význam, zatímco v realitě je nahrazena kontinuem míst s různým poměrem „typických“ rysů venkova a města (resp. „rurality“ a „urbanity“). Řada procesů utvářejících a integrujících sídelní systém se kvalitativně proměňuje, v některých případech dochází i k otočení směrů těchto procesů. Podmínkou vzestupné sociální mobility (a růstu moci, bohatství i životní úrovně) člena moderní společnosti zpravidla byla migrace do města, zvláště do hlavního města. V postindustriální společnosti bohatší a vlivní lidé ve snaze zvýšit si životní úroveň odcházejí z měst a stěhují se do prostředí, které podle všech konvenčních kritérií můžeme označit za venkovské. Hlavní součástí těchto „obrácených“ migračních proudů je suburbanizace, ale patří sem (na vyšší měřítkové úrovni) i migrace ze starých průmyslových oblastí (tzv. rustbelts) do oblastí bez tradičního průmyslu, jejichž ekonomika je založena na informačních technologiích a dalších kvartérních činnostech (tzv. sunbelts – viz Knox, 2002) i kvantitativně méně významné migrační proudy z měst do rurálních oblastí zcela mimo metropolitní areály. Podobně jako se proměňují sídelní preference lidí při volbě místa bydliště, proměňují se také lokalizační strategie firem. Pro celou řadu výrobních i obslužných činností se z hlediska nákladů na pozemky i pracovní sílu stává výhodná lokalizace mimo vlastní města, avšak zpravidla v poloze dobře napojené na dopravní a/nebo telekomunikační infrastrukturu. Významný rozdíl mezi městem a venkovem je tak v postindustriální společnosti zastiňován rozdílem mezi metropolitními oblastmi a jejich komunikačními spojnicemi na jedné straně a ostatním územím na straně druhé. Součástí metropolitních oblastí jsou jak města, tak venkov, ty jsou však vzájemně těsně propojeny díky územní dělbě funkcí. Mají společný vysoký podíl progresivních terciérních a kvartérních činností na hospodářství i zaměstnanosti. Mimo metropolitní areály a jejich spojnice zůstává „ostatní“ území, opět tvořené jak městy (avšak jen středně velkými a malými městy), tak venkovem. Toto území má omezené předpoklady pro rozvoj progresivních terciérních a kvartérních činností a zůstává specializováno na sekundární a primární ekonomické aktivity a na cestovní ruch. Rozdíl ve způsobu života a životní úrovni jednotlivců i vlivu jednotlivých částí systému na celý systém, který v moderní společnosti existoval mezi městy a venkovem, je tak v postindustriální společnosti nahrazován rozdílem mezi metropolitními oblastmi (a jejich spojnicemi) a ostatním, nemetropolitním územím. Současně s rozmělňováním hranice mezi městem venkovem se vytváří nová

17

diferenciace (na měřítkově vyšší úrovni): pro obyvatele středně velkého města nebo pro obyvatele venkovského sídla je nyní důležité, zda jejich sídlo leží v metropolitní oblasti nebo mimo ni. Tento rozdíl dříve nebyl významný. Součástí této transformace je i objevující se rozdíl mezi novým venkovem metropolitních území a „tradičním“ venkovem. Za metropolitní oblasti v ČR považujeme dvanáct největších sídelních aglomerací (v regionu Jihovýchod je to pouze brněnská aglomerace). V průběhu moderní doby se většina obyvatel v hospodářsky vyspělých zemích, tedy i v ČR, přesunula z venkova do měst. Život ve městech pro ně přestal být atraktivním cílem, ale stal se všední nezbytností. Současně s růstem měst začaly narůstat také negativní průvodní rysy života ve městech (znečistění prostředí, nedostatek volného prostoru, dopravní zatížení apod.). Již po jedné či dvou generacích života ve městě se lidé začali obracet k venkovu jako k estetickému ideálu a místu rekreace. Součástí tohoto zájmu je možná i archetypální potřeba pobytu ve venkovském prostředí a pro některé i práce s půdou. Hlavními projevy oživení zájmu o venkov je chalupaření a venkovská turistika. Tento zájem a obdiv k venkovské krajině má pozitivní dopad na zachování a údržbu venkovské kulturní krajiny a v některých případech umožnil samotné fyzické přežití venkovských sídel. Současně však vytváří potenciál pro konflikt mezi pohledem na venkov v představách obyvatel měst a metropolitních oblastí a v představách samotných obyvatel tradičního venkova. Ztrátu identity venkova lze považovat za největší problém venkova v postindustriální společnosti. Současný stav venkovského osídlení a venkovského prostoru je výsledkem dlouhodobého působení řady procesů a vlivů. Významná byla vždy vazba venkov-město a intenzita interakcí neustále narůstá. Dnes probíhají socioekonomické procesy značně diverzifikovaně a převážně obousměrně. Rovněž samotný venkov je vnitřně diverzifikovaný. K jeho koncepčnímu rozvoji je třeba poznat a pochopit jeho strukturu i procesy a pokud možno je uchopit i kvantitativně, aby byla možnost sledovat je ve vzájemné provázanosti a zdůvodněné disparity akceptovat při podpoře rozvojových procesů. Následující podkapitola vytváří rámec pro obecné uchopení venkova jako specifického prostoru. Základnu pro jeho analytické hodnocení rozpracovává podkapitola 1.3, která vymezuje základní typologie venkova využívané při průzkumu jednotlivých rozvojových oblastí.

1.2 VÝZNAM VENKOVA A PŘÍSTUPY K JEHO VYMEZENÍ Česká republika usiluje o udržitelný a vyvážený rozvoj regionů ČR i o růst kvality života všech skupin obyvatel regionů na základě povzbuzování nových ekonomických aktivit s důrazem na inovace, na tvorbu pracovních míst v regionálním i místním měřítku, na zlepšení kvality infrastruktury, na rozvoj lidských zdrojů a na prohlubování sociální integrace – tyto cíle odráží v různé podobě strategické dokumenty ČR či krajů.

18

Analýzy sociálně ekonomické situace v ČR ukazují určité regionální diference v možnostech a podmínkách rozvoje a dávají tak podnět k hledání cest, jak tyto rozdíly překonávat a jak přispívat k vyváženému rozvoji všech regionů. Možnost naplnění horizontálního cíle vyváženého rozvoje regionů znamená soustředit se na zmírnění negativních dopadů, které vyplývají z poklesu konkurenční schopnosti regionů v 90. letech a projevují se v různých regionech různou silou. Ke kumulaci území se zhoršenými podmínkami pro další rozvoj nebo revitalizaci docházelo častěji v tzv. „venkovském prostoru“, kde se dopady všeobecně nepříznivých podmínek ještě zvyšovaly v provázání na další rizikové rozvojové faktory, které jsou právě pro tato území specifické (velikostní struktura obcí, exponovanost polohy, technická vybavenost obcí, sociální problémy, možnosti pro uplatnění lidského potenciálu). Na druhé straně existovala a existuje i řada pozitivních charakteristik, které signalizují výrazné kvality venkovského prostoru, jako je – atraktivita pro bydlení, pro trávení volného času a rekreaci, kvalita životního prostředí, kulturní krajina apod. Řešení problematiky venkovského prostoru, hledání možností aktivizace všech specifických zdrojů a tedy naplnění důležitého strategického cíle – zajištění vyváženého a udržitelného rozvoje v rámci regionů – vede k nutnosti zabývat se touto problematikou systematicky a s jasným záměrem nacházet programová řešení, která budou mít konkrétní dopad pro oživení jejich hospodářské prosperity a která podpoří jejich integraci do širších socioekonomických i kulturně společenských procesů. Nalezená řešení by rovněž měla konkrétním způsobem přispět ke zvýšení efektivity výkonné činnosti orgánů veřejné správy, a v neposlední řadě ke zvýšení transparentnosti procesů čerpání a využívání disponibilních zdrojů (fondů ČR i strukturálních fondů EU) pro nastartování a trvalou udržitelnost dalšího rozvoje. Venkovský prostor, zjednodušeně označovaný jako venkov, je územím, tvořeným mozaikou sídel a krajiny mezi nimi. Svou prostorovou strukturou a charakterem hospodářství a společnosti je specifickou částí socioekonomické sféry, která pro podporu rozvoje vyžaduje také specifický přístup. Diferencovaný a multidisciplinární přístup k venkovu je nezbytným předpokladem pro identifikaci jeho znaků, které jsou současně i kvantifikovatelné, a pro nalezení hlubších souvislostí a vazeb. Rozvoj venkova je přednostně lokalizován do jednotlivých venkovských sídel, i když jeho cílem je i venkovská krajina. Často zde bude používán výraz „venkovské obce“, neboť za venkov je považováno území venkovských obcí. Důležitá je také okolnost, že ačkoliv v popředí zájmu stojí venkov, nelze z tohoto prostředí vydělovat malá města, která jsou přirozeně srostlá s venkovem, a která jsou v podstatě svými vazbami také součástí venkovského prostoru. Důležitým tématem výzkumného projektu „Venkovský prostor a jeho oživení“ bylo vymezení samotného venkovského prostoru. Existuje řada přístupů, každý je však omezen na několik málo hledisek. Východiskem pro vymezování venkova je znalost sídelní struktury a vlastností a vlivů působících na vývoj osídlení. Trvale obydlenou část Země tvoří města (urbánní krajina), venkov (rurální krajina) a divočina („wilderness“). Vzhledem k tomu, že v českých zemích nejpozději

19

od konce předmoderní doby žádná divočina neexistuje (i na území národních parků je trvalé osídlení a krajina je výsledkem činnosti člověka, nejen přírodních procesů), je možné v nejširším pojetí za venkov považovat vše, co není městem. Problémem však zůstává vymezení konkrétní hranice mezi městem a venkovem. V postindustriální společnosti má toto vymezení smysl jen pro účely empirické analýzy, protože „objektivní“ hranice neexistuje. Dřívější dualita byla nahrazena mozaikou míst s různým podílem znaků venkova a města (viz rozsáhlé plochy přírodě blízké kulturní krajiny vytvořené člověkem uvnitř městských aglomerací nebo industrializované části venkovských sídel). Pokud pro analytické účely přesto potřebujeme rozdělit území na „města“ a „venkov“, musíme rozhodnout dvě otázky: – Označení kritické velikostní hranice sídla (hranice mezi největším venkovským a nejmenším městským sídlem). Velikost můžeme měřit počtem obyvatel, komplexní funkční velikostí sídla apod. – Rozhodnutí o volbě typu hranic, rozdělujících městská a venkovská sídla (administrativní hranice, na základě urbanistických znaků, podle land-use apod.). Můžeme rozlišit dva druhy přístupů k vymezení venkovského prostoru. První přístup je spíše technický, soustřeďuje se na jednu či pouze několik charakteristik a je často využívaný pro potřeby regionální politiky. Druhý přístup vychází z co nejvíce komplexního pohledu na území a zkoumá nejen kvantitativní, ale i kvalitativní znaky sídelní, hospodářské, sociální a krajinné oblasti. Jasné zařazení území do venkovského prostoru komplikuje obtížnost stanovení hraničních limitů a stále větší prolínání městských a venkovských charakteristik a vznik přechodných oblastí. Typickým příkladem prvního typu přístupů jsou dvě definice využívané v západní Evropě, postavené především na socioekonomických kritériích. Vedle nich však jednotlivé státy Evropské unie disponují vlastními definicemi venkovského prostoru, které však nelze použít univerzálně. Definice vytvořená OECD používá jako jediné kritérium hustotu zalidnění. Na místní úrovni označuje jako venkovské ty oblasti, jejichž hustota zalidnění je nižší než 150 obyvatel/km2. Na úrovni regionu rozlišuje tři základní kategorie podle podílu obyvatelstva regionu žijícího ve venkovských obcích (výrazně venkovské oblasti s více než 50 % obyvatelstva žijícího ve venkovských obcích, venkovské oblasti s 15–50 % podílem obyvatelstva žijícího ve venkovských obcích a výrazně městské oblasti s méně než 15 % obyvateli žijícími ve venkovských obcích). Pro aplikaci této definice na území ČR byla hraniční hodnota hustoty zalidnění snížena na 100 obyvatel/km2. Podrobněji se srovnáním „venkovského charakteru“ vybraných evropských států a také vymezováním venkova na úrovni okresů ČR zabývá Konzultační dokument „venkov“ (MMR, 1999). Střední kategorie (venkovské oblasti), která u nás výrazně převažuje, byla navíc rozdělena do tří podskupin

20

(převážně venkovské – 37,5 až 50 % venkovského obyvatelstva; smíšené – 25 až 37,5 % venkovského obyvatelstva; převážně městské – 15 až 25 % venkovského obyvatelstva). Definice statistického úřadu EU (EUROSTAT) používá vedle kritéria hustoty zalidnění také absolutní počet obyvatel; dle získaného údaje o stupni urbanizace lze regiony opět rozdělit na tři kategorie. Jedná se o hustě obydlené zóny s hustotou zalidnění nad 500 obyvatel/km2 a počtem obyvatel alespoň 50 000, přechodné zóny s hustotou zalidnění větší než 100 obyvatel/km2 a počtem obyvatel alespoň 50 000, které nespadají do první kategorie, a nakonec řídce obydlené zóny, které zahrnují všechny ostatní obce a seskupení obcí, které nesplňují výše uvedená kritéria (tedy venkovský prostor). Konzultační dokument uvádí tři podskupiny posledně jmenované kategorie: extrémní venkovské osídlení (do 8 obyvatel/km2), méně zalidněné venkovské oblasti (8–50 obyvatel/km2) a venkovské oblasti (50–100 obyvatel/km2). Výhoda těchto definic je v jejich jednoduchosti: pracují s dobře dostupnými údaji a jsou tedy vhodné pro rámcové porovnání různých zemí mezi sebou. Na druhou stranu ale mají také řadu nevýhod. Hustota zalidnění není v jednotlivých státech srovnatelná; může se tedy stát, že podle uvedených měřítek bude v jedné zemi za venkov považováno 30 % nejmenších obcí, zatímco v jiné to bude celé území státu s výjimkou hlavního města (odlišnosti v rámci Evropské unie se s jejím rozšířením navíc ještě dále prohloubily). To je možné především proto, že tyto definice nezahrnují funkční a strukturální charakteristiky venkovského prostoru. Další nevýhoda využití těchto definic spočívá ve značné rozdrobenosti sídel v ČR; je zde mnoho malých vesnic, které jsou však blízko u sebe, a tak se může stát, že přestože splňují velikostní kritéria, nezapadnou do definice z hlediska hustoty obyvatelstva. Tato nevýhoda se však v realitě neuplatňuje, protože pomocí kritéria hustoty jsou hodnoceny významnější územní celky. V ČR je tak z makropohledu považováno za „venkovské“ celé území státu s výjimkou Prahy. V ČR se obvykle pro analytické a regionální účely za venkovské označují obce s počtem obyvatel menším než 2000. Takto zvolené obce sice většinou splňují různá kritéria „venkovskosti“ (viz dále), ale vzniká tak regionálně nesouvislé území a také kategorie přechodných neměstských sídel s více než 2000 obyvateli, která jsou neoddělitelnou součástí venkovského prostoru a také klíčovou skupinou sídel významně přispívajících k oživení venkova, jak bude zřejmé z dalšího textu. K popisu a vymezení venkovského prostoru je tedy třeba využívat i jiná než socioekonomická měřítka. Bartelemy a Vidal (1999) poukazují na význam propojení venkovského prostoru s jeho obyvateli – zejména s jejich zaměstnáním, způsobem trávení volného času, kulturními preferencemi, stylem spotřeby apod. Stejně vhodné je podle jejich názoru zapojit do definice venkova i krajinu, a to hlavně z hlediska její obytné a rekreační funkce. Druhý přístup vede ke vzniku různorodého souboru definic, z nichž mnohé obsahují prvky, které jsou obtížně uchopitelné a zařazování venkova podle některých těchto definic by vedlo k vymezení roztříštěné mozaiky území.

21

Tab. 1.1: Četnost venkovských obcí v ČR a krajích v roce 2005 a počet jejich obyvatel Podíl obyvatel K 1. 1. 2005

Hlavní město Praha

Počet obcí

Podíl obcí do 2000 obyvatel

Počet obyvatel

V obcích do 2000 obyvatel

Ve městech

1

0

1 170 571

0

100

1146

92,8

1 144 071

43,0

54,6

Jihočeský kraj

623

92,0

625 712

33,3

63,9

Plzeňský kraj

501

91,6

549 618

32,8

66,7

Karlovarský kraj

132

80,3

304 588

20,1

80,7

Ústecký kraj

354

85,9

822 133

19,1

79,3

Liberecký kraj

215

86,0

427 563

24,4

77,9

Královéhradecký kraj

448

90,4

547 296

31,1

68,0

Pardubický kraj

452

92,9

505 285

38,0

61,2

Vysočina

704

95,6

510 114

41,8

58,4

Jihomoravský kraj

672

88,2

1 130 240

29,8

62,8

Olomoucký kraj

397

88,4

639 423

33,8

57,7

Zlínský kraj

304

82,9

590 706

29,3

61,2

Moravskoslezský kraj

299

75,9

1 253 257

14,7

76,7

6248

89,8

10 220 577

26,3

70,2

Středočeský kraj

Česká republika

Pramen: Český statistický úřad, 2005

Pro účely analýz v rámci našeho výzkumu byl venkovský prostor vymezen územím obcí do 3000 obyvatel, případně obcemi většími bez statutu města. Vymezování venkova, který je tvořen „mozaikou sídel a krajinou mezi nimi, na principu obcí, tj. samosprávných sídel“, je zásadní zejména z hlediska rozvojového. Obec jako základní úroveň samosprávy je hlavním aktérem nejen vlastního socioekonomického rozvoje sídla, ale také krajiny na svém území. Pragmatická hranice 3000 obyvatel má řadu opodstatnění. Venkovský prostor je tvořen mozaikou různě velkých obcí a vyčlenění obcí s ryze venkovským charakterem není možné. Hranice 3000 obyvatel v obci je v zákoně ustanovena, jako dolní limit pro možnost obce získat statut města a je zakotvena v podvědomí obyvatel. Omezovat venkovský prostor na obce menší než 2000 obyvatel by vytvářelo značně umělou konstrukci nesouvislých výseků území. Právě obce velikostní kategorie 2000–3000 obyvatel tvoří významné subjekty ovlivňující charakter venkovského prostoru.

22

Sociologická laboratoř na České zemědělské univerzitě v Praze, která se dlouhodobě zabývá výzkumem venkova a zejména jeho obyvatel, sestavila přehled možných kritérií, která charakterizují specifika venkovských obcí. Tab. 1.2: Kriteria vymezení venkovských sídel Kritérium

Hlavní znak

Urbanistická struktura

rozvolněná zástavba, zemědělský statek, rozsáhlé veřejné prostory, nízký podíl zastavěných ploch

Architektonické znaky

nízkopodlažní zástavby, integrace obytné a dalších funkcí, absence nájemního bydlení, individuální výstavba

Sociální znaky

konservatismus, tradicionalismus, sousedství, participace, kooperativnost, sdílení společné historie

Ekonomické znaky

vyjížďka do zaměstnání, zaměstnanost v zemědělství, vyšší podíl samozásobitelství, kutilství

Veřejná správa

označení obce, postavení obce ve struktuře veřejné správy

Velikostní znaky

počet obyvatel, hustota zalidnění, rozloha, podíl zastavěné plochy

Pramen: Sociologická laboratoř, ČZU, Praha, 2004

Výše uvedené definice i jednotlivá kriteria naznačují pestrost v přístupu k vymezení jednotlivých typů venkova a rozdílné způsoby jejich vymezování v závislosti na charakteru sídelní struktury a společnosti a také na účelu, pro který je příslušným způsobem vymezený venkov využíván.

1.3 T YPOLOGIE VENKOVSKÉHO PROSTORU Typologizace venkovského prostoru je úvodním a nezbytným krokem k jeho analýze, poznání v souvislostech a k následnému navržení možných nástrojů oživení. Typologie umožňují přejít od diverzifikovaného souboru prvků k malému počtu relativně homogenních kategorií. Pro systémové řešení řady problémů venkova a nastavení plošných rozvojových mechanismů je účelová strukturace venkova velmi důležitá. Typologizace vytváří řada profesí, každá v zájmu vyjádření těch diferencí, které jsou v jejich zorném poli důležité. Pro účel posouzení předpokladů a možností komplexního rozvoje venkovského prostoru je třeba různá hlediska kombinovat a také precizovat jejich možnou kvantifikaci. V tomto směru lze považovat za přínosný kvantifikovatelný přístup, který byl navržen a v pilotním území regionu Jihovýchod i uplatněn, který kombinuje počet obyvatel obcí a jejich dopravní polohu.

23

Studium komplexních systémů, k nimž patří i venkovský prostor spojující složku společensko-hospodářskou s přírodní sférou, vyžaduje úzkou spolupráci odborníků z nejrůznějších vědních oborů, což nutně také vede ke konfrontaci odlišných přístupů, různého porozumění a interpretací pozorovaných jevů, používané terminologie a metodologie, a tím i k potřebě hledání společného jazyka. Není možné poskytnout jednoznačný obraz reality venkovského prostoru v rámci jednotné teorie. Cílem je spíše vytvořit soubor pohledů na venkovský prostor zahrnující nejrůznější aspekty. Právě interakce a provázání jednotlivých složek je základem pro realistický rozvoj venkovského prostoru.

Velikostní a polohová diferenciace Základní typologie venkovského prostoru je postavena na velikostní a polohové diferenciaci obcí. Polohová diferenciace je založena na dopravní poloze obcí. V rámci profilu venkovského prostoru byly pomocí analýzy „tvrdých“ statistických dat naznačeny základní souvislosti mezi polohou a velikostí obce. Tento přístup však zůstává „na povrchu“ a slouží pouze pro základní orientaci. Je nutné zahrnout umístění v krajině, omezující podmínky, specifické místní zdroje a v neposlední řadě přihlédnout i k vnímání situace ze strany místních obyvatel. Tab. 1.3: Velikostní a polohová typologie Velikostní kategorie

Polohové kategorie

1

0–199

A

Zázemí měst

2

200–499

B

Obce s velmi dobrou dopravní polohou

3

500–999

C

Obce s průměrnou dopravní polohou

4

1000–1999

D

Obce se špatnou dopravní polohou

5

2000–2999

Pramen: Autoři

Velikostní a polohová typologie jsou uváděny v rámci jednoho komplexu, protože pro analýzu venkovského prostoru je nezbytná právě kombinace velikosti a polohy. V případě velikostní typologie je členění jednoznačné. Pro zařazení obce slouží počet obyvatel v obci ke konci daného roku. Jistý komentář vyžaduje kategorie obcí nad 2000 obyvatel, kam spadají všechny obce překračující tuto hranici, které nemají statut města, tj. do venkovského prostoru jsou zařazeny např. obce na Hodonínsku, které mají dokonce přes 4000 obyvatel. Polohová typologie je založena na dopravní dostupnosti. Podrobnější specifikace se nachází v kapitole 5, metodický přístup k určení polohy obsahuje příloha 1 (grafické vyjádření viz mapa 2).

24

Sídelní typologie Sídlení typologie vychází z polohy obcí vůči urbanizovaným územím a urbanizačním osám, tedy z polohy obcí v sídelní struktuře. Lze rozlišit pět odlišných sídelních kategorií, které vykazují různé předpoklady pro rozvoj: – sídla v suburbánním území jádra, – sídla na hlavních urbanizačních osách, – sídla na vedlejších urbanizačních osách, – sídla mimo urbanizační osy, – sídla v marginálním území. Sídla v suburbánním území jádra – Sídlo vykazuje předpoklady pro významný rozvoj rezidenčních funkcí, pro které je přípustné vymezit rozvojové zastavitelné plochy v návaznosti na zastavěné území sídla. Pokud sídlo vykazuje schopnost generovat potenciál pracovních míst odvozený z velikosti sídla a jeho dopravní vybavenosti, je přípustné vymezit rozvojové plochy pro výrobní funkce. Pokud jsou v současně zastavěném území sídla nezastavěné plochy, které nejsou blokovány majetkovými vztahy, nebo ekologickými zátěžemi, resp. jinými limity, bude preferována dostavba těchto nezastavěných ploch. Sídla na hlavních urbanizačních osách – Sídlo vykazuje předpoklady pro významný celkový urbanistický rozvoj, pro který je přípustné vymezit rozvojové zastavitelné plochy v návaznosti na zastavěné území sídla jak pro funkce rezidenční, tak funkce výrobní. Pokud jsou v současně zastavěném území sídla nezastavěné plochy, které nejsou blokovány majetkovými vztahy nebo ekologickými zátěžemi resp. jinými limity, bude preferována dostavba těchto nezastavěných ploch. Sídla na vedlejších urbanizačních osách – Sídlo vykazuje předpoklady pro celkový urbanistický rozvoj, pro který je přípustné vymezit rozvojové zastavitelné plochy v návaznosti na zastavěné území sídla pro funkce rezidenční. Pokud sídlo vykazuje schopnost generovat potenciál pracovních míst odvozený z velikosti sídla a jeho dopravní vybavenosti, je přípustné vymezit rozvojové plochy pro výrobní funkce. Pokud jsou v současně zastavěném území sídla nezastavěné plochy, které nejsou blokovány majetkovými vztahy nebo ekologickými zátěžemi resp. jinými limity, bude požadováno přednostní využití těchto nezastavěných ploch. Sídla mimo urbanizační osy – Sídlo nemá předpoklady pro celkový urbanistický rozvoj, nad rámec současně zastavěného území. Přípustné je využívat pouze rezervy v zastavěném území sídla pro funkce rezidenční i výrobní. Pokud se ve vazbě na krajinu vyskytují předpoklady pro ekonomické aktivity související s využíváním krajiny, může být individuálně posouzena možnost využití volného území pro odpovídající funkci v návaznosti na zastavěné území sídla. Sídla v marginálním území – Sídlo nemá předpoklady pro celkový urbanistický rozvoj. Přesto je žádoucí udržet funkčnost sídla pro obhospodařování krajiny

25

v nezbytné míře. Pro zajištění stability může využívat rezervy v zastavěném území sídla pro funkce rezidenční i výrobní. Pokud se ve vazbě na krajinu vyskytují předpoklady pro ekonomické aktivity bezprostředně související s využíváním krajiny, může být individuálně posouzena možnost využití volného území pro odpovídající funkci v návaznosti na zastavěné území sídla. Lze tvrdit, že současné trendy ve vývoji sídelní struktury (suburbanizace, mobilita obyvatelstva) nebudou mít přímý vliv na ohrožení obcí ve venkovském prostoru, protože se především týkají „urbánního typu krajiny“ a sídelní struktury v suburbánní zóně jádra aglomerace a na urbanizačních osách (viz mapa 3). Tyto procesy se promítají i do situace ve venkovských obcích, jejich dopad je však značně diversifikovaný.

Historicko-sociální typologie Na základě historických, sociálních, ekonomických a fyzickogeografických kritérií identifikuje Perlín (2003) v českém venkovském prostoru několik základních typů venkovského osídlení: – suburbánní zóna, – venkov v bohatých zemědělských oblastech, – severní (bohaté) Sudety, – jižní (chudé) Sudety, – vnitřní periferie, – moravsko-slovenské pomezí. Tato typologie může sloužit ke zkoumání stavu a vývoje sociálních a kulturních charakteristik zmiňovaných oblastí. Jde spíše o historizující členění a základní diferenciační charakteristiky se již uplatňují poměrně slabě. Její užití k exaktním analýzám je vzhledem k volnějším hranicím oblastí problematické.

Typologie vybavenosti obcí Vedle typologií celistvých území vytvářejících na principu sousedství omezené množství regionů s určitou mírou podobnosti můžeme aplikovat na obce venkovského prostoru řadu diferenciačních kritérií. Tyto přístupy jsou většinou silně účelové a slouží pro nepříliš široce vymezené soubory znaků. Jako příklad lze uvést členění obcí podle vybavenosti (Maříková, 2003). Vybavenost obcí je důležitá z hlediska kvality života na venkově. Její podstatou je existence základních sociálních a ekonomických služeb v obci. Kategorie občanské vybavenosti: 1. Bohatá – obec má základní i mateřskou školu, lékaře, více obchodů, knihovnu a další vybavenost. 2. Základní – obec má základní školu, lékaře a alespoň jeden obchod.

26

3. Malá – obec má pouze obchod a školu s prvním stupněm nebo lékaře. který dojíždí pouze některé dny v týdnu. 4. Žádná – obec nemá žádný ze základních prvků vybavenosti (škola, lékař, obchod). Členění obcí podle vybavenosti, při doladění zde pouze schématicky naznačených kritérií, umožňuje ve spojení s polohovou typologií zkoumat lokální vazby, zejména vztah vybavenosti obcí a dopravní dostupnosti chybějících služeb.

27

2. CHARAKTERISTIKY VENKOVSKÉHO PROSTORU

– – – – – –

Přístup ke kvantitativnímu hodnocení venkova Charakteristiky venkova v regionu Jihovýchod Identifikace typových skupin obcí Problémy venkovských obcí Místní zdroje Rozvojové potenciály

2.1 SOCIOEKONOMICKÁ CHARAKTERISTIKA VENKOVSKÉHO PROSTORU

Metodický přístup k identifikaci specifik venkovského prostoru Pro identifikaci a hodnocení specifik venkovského prostoru na analytické bázi musí existovat jednoznačně vymezené jednotky, pro které má smysl zjišťovat hodnoty jednotlivých kvantitativních, resp. kvalitativních, kritérií. Pro objektivní posouzení zjištěných údajů musí rovněž existovat srovnávací báze. Definice uvedené v kapitole 1 řeší tuto potřebu jen částečně. Obecně je sice možné srovnávat venkovské regiony vymezené na základě hustoty (viz přístupy EU a OECD), ale tento přístup neumožňuje zachycení zásadních vnitřních charakteristik a vztahů. Jako vhodný způsob se jeví soustředění se na úroveň obcí, resp. jednotlivých sídel, kdy tyto obce na analytickém základě rozdělíme mezi venkovské a městské. Venkovský prostor potom bude zahrnovat území náležející venkovským sídlům. První možností k vymezení venkova je využití rozsáhlého souboru ukazatelů a pohledů, což v praxi znamená účelový výběr systému kritérií. Jde o náročný postup, protože „klasické“ charakteristiky venkova (viz tab. 1.2) se dnes do jisté míry stírají. Je také otázkou praktická „použitelnost“ takto vymezeného souboru obcí. V praxi se nejčastěji uplatňují přístupy založené na kritériu počtu obyvatel v obci. Výhodou je jednoznačné zařazení i poměrně vysoká vypovídací schopnost tohoto ukazatele. Hranice počtu obyvatel v obci pro zařazení mezi venkovské obce se liší. Nejčastěji se využívá limit 2000 obyvatel. Pro účely analýz v rámci projektu „Venkovský prostor a jeho oživení“ byla stanovena hranice 3000 obyvatel, kdy za venkovské obce považujeme obce do této hranice bez ohledu na statut a obce větší než je 3000 obyvatel, pokud nemají statut města (v případě analyzovaného území regionu Jihovýchod jde pouze o 6 obcí na Hodonínsku). Dalším používaným termínem je „malá obec“. V užším slova smyslu se tím rozumí obec do 500 obyvatel. Velikost obce však musí být posuzována v širším kontextu sídelní struktury. Označení lze

28

proto v širším slova smyslu použít pro označení všech venkovských obcí jako protiváhy „velkých obcí“ – měst. Potom lze používat pojmu malé obce jako srovnatelného s pojmem venkovské obce. Základním metodickým přístupem k identifikaci specifik venkova je komparativní analýza postavená na dichotomii venkovských obcí a měst, kdy srovnáváme hodnoty ukazatelů v jednotlivých velikostních kategoriích obcí mezi sebou a celkově hodnoty venkovských obcí s hodnotami měst.

Venkovský prostor v regionu NUTS II Jihovýchod Základním východiskem pro posouzení závažnosti identifikovaných problémů byla socioekonomická analýza obcí venkovského prostoru. V regionu Jihovýchod tak byl zkoumán soubor 1312 venkovských obcí. Jejím cílem bylo srovnat situaci v obcích v závislosti na velikosti a poloze obce a současně porovnat závažnost problémů z hlediska jejich vnímání představiteli obcí a z hlediska statistických dat. Byly posuzovány i rozdíly mezi Jihomoravským krajem a krajem Vysočina s cílem nalézt zobecnitelné závěry o specifických typech venkovských regionů. Pro kraj Vysočina je typická převaha malých obcí a struktura obcí ležících nepříliš daleko od sebe. Obce do 200 obyvatel tvoří 48,2 % z celkového počtu obcí, v Jihomoravském kraji je to 18 %. Jihomoravský kraj má několikanásobně větší podíly obcí ve vyšších velikostních kategoriích. Venkovské obce nad 2000 obyvatel mají v kraji Vysočina pouze 0,9 % podíl oproti 6 % v Jihomoravském kraji. „Malé“ obce tvoří 52_% z venkovských obcí Jihomoravského kraje a dokonce 81 % z obcí kraje Vysočina. Tab. 2.1: Podíly obcí krajů regionu Jihovýchod ve velikostních kategoriích v roce 2004 Velikostní kategorie

Jihomoravský kraj

Kraj Vysočina

0–199

19,1 %

49,9 %

200–499

32,1 %

31,1 %

500–999

28,1 %

13,2 %

1000–1999

14,4 %

4,9 %

2000–2999

6,3 %

0,9 %

633 obcí

679 obcí

Celkem

Pramen: Český statistický úřad, vlastní výpočty

Polohová typologie vytvořená pro potřeby výzkumu byla aplikována na území regionu Jihovýchod, kdy byly pro všechny obce vypočteny bodové hodnoty dopravní polohy a určeny obce v zázemí měst. Rozdělení obcí regionu Jihovýchod podle polohy uvádí tab. 2.2.

29

Tab. 2.2: Podíly obcí krajů regionu Jihovýchod v polohových kategoriích Polohové kategorie

Jihomoravský kraj

Kraj Vysočina

Zázemí měst

15,3 %

13,0 %

Obce s dobrou dopravní polohou

16,7 %

10,9 %

Obce s průměrnou dopravní polohou

26,9 %

31,8 %

Obce se špatnou dopravní polohou

41,1 %

44,3 %

Pramen: Autoři

Všechny obce regionu Jihovýchod byly seskupeny podle velikosti a polohy a v této struktuře byla prováděna socioekonomická analýza. Důraz byl kladen zejména na nalezení souvislostí mezi polohou, velikostí obce a hodnotami socioekonomických charakteristik. Největší pozornost byla věnována obyvatelstvu, vývoji jeho počtu a jeho struktuře. Vylidňování venkovských oblastí je považováno za vážný problém. Vývoj počtu obyvatel ve venkovských obcích však není jednoznačný. V průběhu 90. let se změnila atraktivita velikostních i polohových kategorií obcí. Vylidňování tak není obecným problémem venkovského prostoru, ale vážným ohrožením vybraných území. K úbytku obyvatel došlo v méně než polovině venkovských obcí. S poklesem počtu obyvatel se průměrně potýkají především nejmenší obce a obce se špatnou polohou, ale i v těchto kategoriích se počet obyvatel u cca 40 % obcí zvýšil, což naznačuje vliv i jiných faktorů, než jsou velikost a poloha. Mezi léty 1996–2003 počet obyvatel venkovského prostoru vzrostl o 1,3 %, počet obyvatel měst poklesl o 3,5 %. Přirozený úbytek obyvatelstva ve venkovském prostoru je vyrovnáván migračním přírůstkem. Věková a vzdělanostní struktura úzce souvisí s velikostí obce. Menší obce se potýkají se stárnutím obyvatelstva více, vzdělanostní úroveň jejich občanů je výrazně nižší. Tab. 2.3: Index vývoje počtu obyvatel v letech 1996–2003 (1996 = 100) Velikost /Poloha

A

B

C

D

Celkem

0–199

102,7

101,3

98,0

95,8

97,4

200–499

105,8

103,7

102,0

100,1

101,9

500–999

106,8

102,2

100,0

99,5

101,6

1000–1999

106,3

101,3

99,8

101,7

101,8

2000–2999

103,0

100,7

99,7

100,0

101,1

Celkem

106,1

101,2

99,5

98,2

101,3

Pramen: Český statistický úřad, vlastní výpočty

30

Hledáme-li souvislosti mezi vývojem obyvatelstva v obcích podle velikosti a polohy, můžeme vidět, že počet obyvatel v nejmenších obcích klesal pouze pokud obce měly průměrnou či špatnou dopravní polohu. Z obcí se špatnou dopravní polohou ztrácely rovněž obce o velikosti 500 až 999 obyvatel. Nepříznivá byla situace i v obcích s průměrnou dopravní polohou, kde se snížil počet obyvatel nejen v nejmenších obcích, ale i v obcích nad 100 obyvatel. Tento pokles však byl velmi nízký. Všechny velikostní kategorie obcí v zázemí měst vykazují nárůst počtu obyvatel. Obce s 500 až 999 obyvateli získaly téměř 7 % obyvatel. Hodnoty socioekonomických charakteristik obcí venkovského prostoru většinou odráží celkový vývoj v České republice a výrazně se neodlišují od vývojových tendencí. Hlavním sektorem zaměstnanosti ve venkovském prostoru je průmysl následovaný s nepříliš velkým odstupem službami. Zemědělství již není největším zaměstnavatelem ani v malých obcích zemědělských oblastí. Podnikatelská aktivita roste spolu s velikostí obce a zlepšující se polohou obce. Tab. 2.4: Míra nezaměstnanosti v regionu Jihovýchod – prosinec 2004 Velikost /Poloha

A

B

C

D

Celkem

0–199

9,7

7,4

10,3

12,4

11,3

200–499

9,9

11,5

11,8

13,3

12,1

500–999

9,6

10,0

12,4

13,2

11,5

1000–1999

9,1

10,3

11,9

12,0

10,9

2000–2999

11,7

11,4

14,7

10,6

12,0

Celkem

10,1

10,5

12,2

12,7

11,5

Pramen: Krajský úřad Jihomoravského kraje, Krajský úřad kraje Vysočina, vlastní výpočty

Nezaměstnanost se ve venkovských obcích zvyšuje zejména se zhoršující se polohou, vliv velikosti obce již není tak výrazný (viz tab. 2.4). V nejmenších obcích je však velmi vysoký počet nezaměstnaných připadajících na volné pracovní místo. Vybavenost technickou infrastrukturou je nejvíce ovlivněna velikostí venkovské obce a existují zde značné rozdíly. To se týká především míry napojení bytů na kanalizační síť a na plyn. Podíl bytů napojených na vodovod ve všech kategoriích přesahuje 90 %. Pro vytvoření nástrojů a postupů k řešení problémů venkovských obcí bylo třeba posoudit socioekonomický vývoj obcí ve vztahu k velikosti obce a její poloze. Na základě závislostí by mohly být vymezeny skupiny obcí s podobnou situací. Obr. 2.1 ukazuje souvislosti mezi velikostí, polohou a hodnotami socioekonomických ukazatelů. K jeho konstrukci byly využity následující ukazatele: celkový

31

přírůstek obyvatelstva, index stáří, vzdělanost obyvatelstva (podíl osob nad 15 let se středoškolským a vyšším vzděláním), zaměstnanost ve službách, míra nezaměstnanosti a podnikatelská aktivita. Hodnoty na obr. 2.1 vyjadřují součet odchylek od průměrných hodnot venkovského prostoru. Obr. 2.1: Souvislosti velikosti, polohy a hodnot socioekonomických ukazatelů venkovských obcí regionu Jihovýchod Špatná poloha

Průměrná poloha

Dobrá poloha

0–199

500–999

200–499 6,0–8,0 4,0–6,0

2,0–4,0 0,0–2,0

1000–1999 –2,0–0,0 –4,0–2,0

Zázemí měst nad 2000 –6,0–4,0 –8,0–6,0

Pramen: Český statistický úřad, krajské úřady Jihomoravského kraje a kraje Vysočina, vlastní výpočty

Se zhoršující se polohou se stále více projevuje vliv velikosti obce. U obcí v zázemí měst jsou tak rozdíly mnohem menší než mezi nejmenšími a největšími obcemi ve špatné poloze. U obcí nad 1000 obyvatel se špatnou polohou se projevuje jejich význam regionálních center a jejich situace je srovnatelná se stejně velkými obcemi s dobrou polohou. Nejlépe jsou na tom z hlediska hodnocených socioekonomických ukazatelů obce zázemí měst s 1000 až 1999 obyvateli, nejhůře na opačném konci stojící nejmenší obce se špatnou polohou.

− − −

32

Při určitém zjednodušení můžeme vymezit tři základní skupiny obcí: nejmenší obce mimo zázemí měst, obce mimo zázemí měst větší než 200 obyvatel, obce v zázemí měst.

Tato jednoduchá typologie může sloužit jako podklad pro volbu a nastavení nástrojů regionální politiky a pro cílenou podporu rozvoje podle potřeb a možností území.

2.2 PROBLÉMY VENKOVSKÉHO PROSTORU

Vnímání problémů venkovského prostoru Vymezení problémů venkovských obcí se ukazuje jako poměrně jednoznačné, v pociťování závažnosti jednotlivých omezení rozvoje venkova se však výrazně uplatňují rozdíly dané velikostí obce, polohou obce a postavením obce v hierarchii sídel. Vnímání problémů se často liší od jejich skutečné závažnosti. Názory subjektů regionální politiky na řešení problémů často nejsou zcela v souladu. Mechanismy a postupy řídících orgánů naráží na omezené možnosti venkovských, převážně malých, obcí. Řešení problémů venkovských obcí rovněž komplikuje řada přístupů k jejich vymezování a nastavení systému regionální politiky.

Hlavní problémy venkovského prostoru Identifikace problémů a zjištění jejich závažnosti je prvním a nezbytným krokem ke zlepšení situace venkovských obcí. Základním informačním zdrojem analýzy problémů venkovských obcí bylo dotazníkové šetření v obcích Jihomoravského kraje uskutečněné Krajským úřadem Jihomoravského kraje v roce 2002. Nejvýznamnější problémy podle pořadí závažnosti určeného představiteli obcí ukazuje obr. 2.2. Obr. 2.2: Problémy venkovských obcí Jihomoravského kraje Podíl z celkového počtu obcí (%) Nedostatek pracovních příležitostí Špatná finanční situace Snižování počtu obyvatel Nedostatek pozemků pro výstavbu Neprovedené komplexní pozemkové úpravy Zanedbaná technická infrastruktura Nedostatečná dopravní obslužnost Nezájem obyvatel o dění v obci 0

10

20

30

40

50

60

70

80

Pramen: Komplexní dotazníkové šetření v obcích Jihomoravského kraje, JMK, k 31. 12. 2002, vlastní výpočty

33

Venkovské obce byly v našem výzkumném projektu rozčleněny do pěti velikostních a do čtyř polohových kategorií. Problémy byly posuzovány nejen z hlediska existence, ale i z pohledu typových skupin obcí. Více než 70 % obcí Jihomoravského kraje považuje za nejtíživější problém nedostatek pracovních příležitostí. Nedostatek pracovních příležitostí i druhý nejvýznamnější problém, jímž je špatná finanční situace, nelze označit za závislé na velikosti obce. Naopak pokles počtu obyvatel a nedostatečná dopravní obslužnost jako závažné problémy se projevují negativně především u menších obcí. Nedostatek pozemků pro výstavbu a důsledky neprovedené komplexní pozemkové reformy pociťují mnohem silněji obce větší. Zanedbaná technická infrastruktura je hodnocena jako problém v téměř třetině obcí mezi 1000 a 2000 obyvatel. Nezájem obyvatel o dění v obci příliš nesouvisí s její velikostí. Obr. 2.3: Vliv velikosti obce na existenci jednotlivých problémů v Jihomoravském kraji Podíl odpovědí na celkovém počtu obcí v % 90,0 80,0

0–199 200–499 500–999 1000–1999 2000–2999

70,0 60,0 50,0 40,0 30,0 20,0

Nezájem obyvatel o dění v obci

Nedostatečná dopravní obslužnost

Zanedbaná technická infrastruktura

Neprovedené komplexní pozemkové úpravy

Nedostatek pozemků pro výstavbu

Snižování počtu obyvatel

Špatná finanční situace

0

Nedostatek pracovních příležitostí

10,0

Pramen: Komplexní dotazníkové šetření v obcích Jihomoravského kraje, JMK, k 31. 12. 2002, vlastní výpočty

S rostoucí vzdáleností obcí od velkých městských center a dopravních a rozvojových os se projevuje větší nedostatek pracovních příležitostí, stejně tak snižování počtu obyvatel. Blíže k centrům se ukazuje větší nedostatek pozemků pro výstavbu, což souvisí s jejich lepší dopravní dostupností a tak i atraktivitou, a negativně působí neprovedené komplexní pozemkové úpravy. Finanční situace obcí není jednoznačně prostorově diferencována.

34

Obr. 2.4: Vliv polohy obce na existenci jednotlivých problémů Podíl odpovědí na celkovém počtu obcí v % 90,0 80,0

zázemí měst dobrá dopravní poloha průměrná dopravní poloha špatná dopravní poloha

70,0 60,0 50,0 40,0 30,0 20,0

Nezájem obyvatel o dění v obci

Nedostatečná dopravní obslužnost

Zanedbaná technická infrastruktura

Neprovedené komplexní pozemkové úpravy

Nedostatek pozemků pro výstavbu

Snižování počtu obyvatel

Špatná finanční situace

0

Nedostatek pracovních příležitostí

10,0

Pramen: Komplexní dotazníkové šetření v obcích Jihomoravského kraje, JMK, k 31. 12. 2002, vlastní výpočty

V průběhu měsíců října a listopadu 2004 byla v rámci řešení výzkumného úkolu provedena řada rozhovorů s představiteli místní samosprávy v regionu Jihovýchod. Důraz byl kladen na co nejrovnoměrnější pokrytí zkoumaného prostoru, proto byla snaha o navázání kontaktů v každém území obce s rozšířenou působností. Nejčastěji byli dotazováni starostové obcí, kteří aktivně usilují o rozvoj dané obce a zajímají se o problematiku venkova v širších souvislostech. Druhou skupinu oslovených osob tvoří lidé zabývající se problematikou rozvoje venkova či regionů (na městských úřadech, na krajských úřadech, jako manažeři mikroregionů či jiné angažované osoby). Dotazovaní odborníci považují za nejtíživější problémy snižování počtu obyvatel (včetně stárnutí obyvatelstva a odchodu mladých) a nedostatek pracovních příležitostí. Toto zjištění jen potvrzuje výsledky dotazníkového šetření. Problém nedostatku finančních prostředků není ve skupině problémů vnímán jako bariéra – jde jen o zástupné označení. Jmenovány jsou proto oblasti, na které chybějí peníze. Téměř vždy je zmiňována nedostatečná a nekvalitní infrastruktura, kdy obce musí dohánět investiční deficit minulých desetiletí, a obtížná dopravní dostupnost. Ukazuje se, že neexistují osamoceně stojící problémy venkova, ale jde o zacyklený řetězec příčin a souvislostí.

35

Na základě dostupných údajů lze tvrdit, že poznatky o problémech venkovských obcích regionu Jihovýchod lze zobecnit na venkovské obce. Pro využití problémů jako identifikovaných míst, která je třeba rozvíjet, je nutno neustále konfrontovat vnímání těchto problémů na venkově s objektivní situací zjištěnou na základě statistických údajů. Řešení problémů komplikuje nesoulad mezi dvěmi hlavními stranami rozvoje venkovských oblastí – obce a řídící subjekty regionální politiky vidí výběr a aplikaci nástrojů regionální politiky odlišně. Zejména malé obce nemají dostatečné finanční ani personální kapacity ke zvládnutí aktivního rozvoje obce. Pro rozvoj obce je rozhodující osobnost starosty a postoj obyvatel obce. Obec může být jen těžko rozvíjena zvnějšku, pokud se nezačne rozvíjet sama s mobilizací vnitřních zdrojů a s využitím vnější pomoci. Je třeba si uvědomit zásadní význam lidských zdrojů a vycházet ze specifických podmínek každé obce.

2.3 SPECIFICKÉ MÍSTNÍ ZDROJE

Pojetí místních zdrojů Místní zdroje jsou v nejširším slova smyslu možnosti a charakteristiky daného území. Tyto zdroje nelze označit jako výhradně venkovské, tj. nalezneme je i v městských sídlech, ale záměrem je vysledování jejich působení ve venkovském prostoru a nalezení těch, které ovlivňují procesy venkovského oživení. Na místní zdroje venkova se můžeme podívat ze tří úhlů. Z hlediska obyvatel venkova je to přítomnost faktorů ovlivňujících pozitivně jejich život; z hlediska rozvojového to jsou hodnoty, které mohou přilákat do obce nové obyvatele, podnikatele, investory; z hlediska návštěvníků jde o faktory, které ovlivňují výběr lokality k pobytu či návštěvě. Popisný přístup ke specifickým místním zdrojům vychází ze standardního rozlišování složek krajinné a socioekonomické sféry. Lze jej snadno uplatnit a umožňuje zřetelný obraz o možnostech konkrétního území. Místními zdroji z pohledu obyvatel mohou být: kvalita životního prostředí, příjemné prostředí, klid, blízkost přírody, dobrá dopravní dostupnost, dostupné bydlení, možnosti volnočasových aktivit, pracovní příležitosti atd. Místními zdroji z pohledu podnikatelů mohou být: objekty a pozemky vhodné pro podnikání, kvalitní dopravní komunikace, dostupnost inženýrských a dopravních sítí, kvalifikovaná pracovní síla, odbytové trhy, přírodní, kulturní, rekreační atraktivity atd. Místními zdroji z hlediska návštěvníků mohou být: atraktivita daného prostoru, výskyt přírodních, kulturních a historických zajímavostí, sportovní možnosti, ubytovací a stravovací kapacity apod. Jako zvláštní „specifický“ zdroj může působit i tzv. „synergický“ (vícenásobný) efekt ze souběžného výskytu jednotlivých zdrojů.

36

Členění místních zdrojů Při snaze o určité metodické rozdělení lze místní zdroje z hlediska jejich věcného charakteru primárně členit do tří skupin s řadou podskupin: – lidské zdroje, – přírodní zdroje, – hospodářské zdroje. Specifickým souborem faktorů, který zakládá využití řady zdrojů v jednotlivých podskupinách a jejich rozvinutí do rozvojových potenciálů (viz dále), je infrastruktura a občanská vybavenost. Výlučnost těchto faktorů spočívá v jejich multiplikačním efektu a synergickém působení spolu s jednotlivými místními zdroji.

Lidské zdroje Lidské zdroje jsou ve svém důsledku nejvýznamnější součástí celkových zdrojů venkova. Jejich prioritní postavení spočívá v tom, že kvalita lidských zdrojů ovlivňuje využití jakýchkoli zdrojů ostatních. Lidské zdroje jsou hnací silou a „výkonnou jednotkou“ pro rozvoj území. Základním prvkem ovlivňujícím charakter a praktický aspekt lidských zdrojů je identita obyvatel a jiných osob ve vztahu ke konkrétnímu území. Právě ekonomická úspěšnost regionu může být založena na silném pocitu regionální sounáležitosti a identity čerpající např. ze specifického a neporušeného životního prostředí, společných historických kořenů apod. Stejně významné jsou socioekonomické charakteristiky obyvatelstva: věková struktura, vzdělanost, pracovní participace a další. Více pozornosti je lidským zdrojům věnováno v kapitole 3. Do skupiny lidských zdrojů lze zařadit i svébytnou podskupinu zdrojů, vážících se hodnotově na kulturní a sportovní sféru lidských aktivit. Ačkoliv z hlediska metodiky vymezení hlavních skupin zdrojů se jedná spíše o pomezní oblast, je důležité uvažovat jako obecně důležitou součást kvality lidských zdrojů a možností jejich využití pro oživení venkovského prostoru právě předpoklady pro realizaci kulturních nebo sportovních aktivit ve venkovských obcích a především aktivní zapojení lidí v nich. Do sféry tzv. „kulturních zdrojů“ nejčastěji patří kulturní tradice, folklór, tradiční řemesla, místní umělci. Jako důsledek lidské činnosti a „lidského ducha“ vznikla umělecká díla a historické památky. Ve sféře „sportovních zdrojů“ můžeme zmínit existenci a fungování nejrůznějších sportovních klubů, oddílů a jiných uskupení, podmiňujících pocit sounáležitosti s daným územím a jeho obyvateli. V tomto smyslu zde náleží i oblast pro realizaci jakékoliv další aktivní spolkové činnosti (hasiči, důchodci, náboženské skupiny, charitativní spolky…) Z pohledu oživení venkova je důležitou součástí lidských zdrojů i kvalita lidí ve vedení obce. Jejich aktivita, informovanost a schopnosti jsou pro úspěšný rozvoj obce klíčové.

37

Přírodní zdroje Přírodní zdroje v nejširším slova smyslu jsou širokou skupinou charakteristik území. Z hlediska využitelnosti můžeme rozlišovat „krajinné“ zdroje a surovinové přírodní zdroje. Krajinné zdroje vychází z vnějších vzhledových prvků a fyzickogeografických podmínek. Typickými příklady těchto zdrojů jsou např. reliéf, klima. Zde je ceněný zejména estetický aspekt. Na pomezí krajinných a surovinových zdrojů lze zařadit půdy (využívání v zemědělství), vegetační pokryv (v případě hospodářsky využívaných lesů jde spíše o surovinové zdroje), ale i např. minerální prameny, zdroje podzemních vod, povětrnostní podmínky (možnost stavby větrné elektrárny) apod. V případě surovinových zdrojů má největší význam potenciál jejich využívání při výrobě. Na přírodní zdroje bylo v minulosti často nahlíženo jako na materiálně – surovinovou základnu, která je využívána pro průmysl, stavebnictví, zemědělství a další výrobní aktivity. Bylo také tak s nimi nakládáno a řada takto „využitých“ zdrojů je nenávratně vyčerpána a ztracena. Pozitivem je, že lidé si toto stále více uvědomují a začínají ke složkám přírodních zdrojů přistupovat komplexně a s vědomím jejich silné provázanosti. Rozvíjí se péče o venkovskou krajinu se snahou o zachování venkovského rázu krajiny v její dnešní kulturní podobě a zdůrazňuje se šetrné využívání neobnovitelných přírodních zdrojů a posilování významu obnovitelných zdrojů.

Hospodářské zdroje Hospodářské zdroje venkova se do jisté míry prolínají s lidskými zdroji, protože ekonomickou aktivitu na venkově vykonávají především obyvatelé, kteří zde žijí a pracují, stejně jako s přírodními zdroji, jichž nezřídka využívají. Tyto zdroje je možné ze tří zmiňovaných skupin nejlépe kvantifikovat. Klíčovými prvky jsou podnikatelské subjekty v území, struktura jejich aktivit a přítomnost progresivních ekonomických činností. To vše ve vztahu k zajištění pracovních míst pro obyvatele a k vytváření synergického efektu, kdy pracovní místa přitáhnou, resp. udrží, obyvatele, na obyvatele se váží služby a další podnikání. Tento cyklus se však ve venkovském prostoru spíše uplatňuje v opačném směru. Místní podnikání je zásadní složkou oživení venkovského prostoru.

Specifické místní zdroje Hlavní typy zdrojů se obecně vyskytují všude, i když jejich charakteristiky se liší. Pro oživení venkova je důležité využít zdroje, které jsou právě pro venkov specifické a které se vyskytují téměř výhradně na venkově. Jedním z možných zdrojů, ale i možných barier určitých směrů rozvoje, jsou speciálně vymezená území s jedinečnými charakteristikami. Jde např. o chráněná

38

území, lázeňské lokality, vesnické památkové rezervace a zóny a další, díky nimž je možno rozvíjet specifický potenciál cestovního ruchu a rekreace. Otázkou zůstává, zda a jak dokáží obce využít zařazení do účelových regionů, často spojených s nějakým typem omezení. To úzce souvisí s přenesením pojetí pozitivních a negativních externalit do konkrétních území a s redistribučními toky finančních prostředků. Výrazným specifikem venkovských obcí jsou místní společenské a kulturní tradice, které se historicky pojí s venkovským prostředím. Venkovská společnost daleko více udržuje místní zvyky a tradice než např. společnost městská a považuje je za přirozenou součást života. Aktivity, které se s nimi pojí, mohou být dobrovolného či zájmového charakteru (společenské a kulturní akce různých místních dobrovolných spolků, sportovní aktivity pro všechny skupiny obyvatel, apod.), ale také postavené z části na komerční bázi (místní trhy, jarmarky, prodejní výstavy a další). Tyto aktivity patří k venkovu, jsou jeho skutečným specifikem, posilují sounáležitost místních obyvatel k prostředí, v němž žijí. Jejich existenci a cílenou podporu je možno brát za další možný zdroj pro oživení venkova, a to zejména při rozvoji lidských zdrojů a budování společné identity. Jako konkrétní příklad typického specifického zdroje na jižní Moravě lze uvést vinařství a folklór.

Rozvojový potenciál Při posuzování možností využití specifických zdrojů venkova pro jeho oživení je možno rozlišit, zda nalezené zdroje jsou zdroji, které přímo působí jako „rozvojové potenciály“ (není tedy nutno je nějakým zásahem zvláště aktivovat), a takové zdroje, které jsou z tohoto hlediska spíše „latentními potenciály“, je tedy třeba je pro vhodné využití v procesech oživení venkova teprve „aktivovat“. Označením „potenciál“, zde vyjadřujeme, že příslušný zdroj obsahuje soubor „vlastností“ (předpokladů, podmínek, faktorů…), které umíme najít a využít. Z rozvojového hlediska se často vymezují soubory provázaných a vzájemně se doplňujících místních zdrojů, které směřují ke konkrétním způsobům využití a rozvoje území. Různě vymezené typy „rozvojových potenciálů“ nestojí vedle sebe, ale prolínají se a překrývají v závislosti na charakteru činností a vazeb mezi nimi. Nezřídka také existuje úzká hranice mezi zdrojem jako příležitostí k rozvoji a zdrojem jako příčinou jeho ohrožení. Využívání řady zdrojů se může navzájem vylučovat a je nutné zvolit prioritní oblasti rozvoje. Je nutné rozvíjet takové zdroje, které jsou pro dané cíle nejvhodnější a přitom nepodléhat lákavým, ale nereálným cestám rozvoje, které nenavazují citlivě na místní podmínky. V následujícím textu jsou stručně charakterizovány hlavní typy potenciálů. Lidský potenciál je úzce provázán s lidskými zdroji, stejně jako potenciál ekologický se zdroji přírodními. U hospodářských typů potenciálů (zemědělský, cestovního ruchu, resp. syntetický ekonomický potenciál) již není oddělení jednotlivých zdrojů jednoznačné a tyto potenciály jsou jejich různými kombinacemi, i když váha jednotlivých složek se liší.

39

Lidský potenciál Lidský potenciál vyjadřuje možnost využívaní lidských zdrojů. Tyto možnosti lze rozpoznat v různých sférách (skupinách, podskupinách…) existujících lidských zdrojů a tímto hlediskem odlišit možné dílčí potenciály. Lidé (a potažmo tedy lidské zdroje) se projevují v nejrůznějších rolích a pozicích při svém občanském, pracovním, společensko kulturním či jiném působení. Z pohledu našeho zájmu jsou právě tyto sféry důležitými dílčími potenciály. V roli občanské jde o aktivitu obyvatel a spolupodílení se na rozvoji obce a na kulturních, společenských či sportovních činnostech. Ve sféře pracovní je významným, aktivovatelným lidským potenciálem pro oživení venkova zejména kvalifikovaná, odborně vzdělaná, učící se, mobilní pracovní síla.

Ekologický (resp. krajinný) potenciál Ekologický potenciál je dán zejména sladěním lidské a přírodní složky krajinné sféry. Projevuje se udržitelností, estetickou krásou a zejména zachováváním určitých specifických krajinných a přírodních charakteristik. Krajinné zdroje existují v podstatě všude, ale krajinný potenciál se uplatňuje jen v některých případech. Venkovská krajina nemůže být harmonická bez trvalého zajištění biodiverzity, biologické rozmanitosti, která je v současné době chápána jako rozmanitost druhů živých organismů, jejich populací i jako rozmanitost celých společenstev planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů.

Zemědělský potenciál Zemědělský potenciál lze charakterizovat jako podmínky pro provozování zemědělské činnosti. Podle tradičního chápání vycházel zemědělský potenciál především z kvality půd a podnebí a směřoval k co nejintenzivnějšímu využití těchto faktorů. Z tohoto pohledu je významné členění na zemědělské produkční oblasti, kdy teplejší oblasti nabízí bohatší škálu výrobních a rozvojových možností. V současné době je vhodnější mluvit o zemědělských potenciálech, kdy můžeme rozlišit oblasti vhodné k rozvoji intenzivního zemědělství a oblasti ekologického zemědělství spojujícího produkci s údržbou krajiny, případně agroturistikou.

Potenciál cestovního ruchu (resp. rekreační potenciál) Potenciál cestovního ruchu znamená, jak „atraktivní“ je obec, resp. region, pro turisty a jak se tato atraktivita projevuje počtem návštěvníků, délkou jejich setrvání, využitím svého času v území apod. Přes značnou blízkost je vhodné odlišit potenciál cestovního ruchu od rekreačního potenciálu, který se projevuje především vhodností území k rekreaci (rekreace je forma aktivního odpočinku; tělesná a duševní činnost, kterou člověk koná ve svém volném čase k osvěžení a posílení

40

po práci). Oblasti cestovního ruchu mají obvykle i rekreační potenciál. Pro vysvětlení odlišnosti těchto pojmů lze uvést např. příklad Českomoravské vrchoviny jako území, které nemá příliš velký potenciál cestovního ruchu, ale je rekreačně velmi atraktivní. Opačně potom město Praha je nejvýznamnějším turistickým cílem ČR, ale její rekreační potenciál by bylo obtížné definovat.

Ekonomický potenciál Ekonomický potenciál venkovského prostoru je syntetickým prvkem ostatních potenciálů. Jde o efektivní využití stávajících podmínek a transformaci na vyšší úroveň. Ekonomická úroveň daného regionu je v podstatě základním indikátorem jeho konkurenceschopnosti. Vyšší konkurenceschopnost znamená i vyšší schopnost akumulace vnějších podnětů pro jeho rozvoj (obvykle je spojena s menším zastoupením citlivých tradičních sektorů, resp. odvětví, a vyšším zastoupením moderních odvětví s vyšším růstovým potenciálem). Ekonomická úroveň je všeobecně interpretována na základě ukazatelů typu HDP v relaci na obyvatele, doplněných ukazateli vývoje zaměstnanosti v nezemědělských odvětvích. S ohledem na strukturálně diferencované změny konkurenčních podmínek se jeví jako potřebné sledovat konkurenceschopnost i na mikroekonomické úrovni, zejména ve vztahu k rozhodujícím průmyslovým podnikům sídlícím v regionu (hnací subjekty ekonomického rozvoje) a dále ve vazbě na inovační potenciál regionu. Konkrétním příkladem využití specifických místních zdrojů a rozvíjení jejich potenciálu může být vinařská turistika a vinařství v Jihomoravském kraji. Vinařská turistika se zde stala pojmem a fenoménem, který se dostal do popředí zájmu a do povědomí lidí nejen v rámci jižní Moravy, ale celé republiky a částečně i v zahraničí. Příjemné prostředí, stále se zlepšující kvalita služeb, velmi příznivé ceny a skutečně kvalitní produkty – víno pocházející z jihomoravských vinic – jsou dostatečnou zárukou stále se rozšiřující klientely. Navíc zde sehrává pozitivní roli řada významných kulturních, historických a přírodních památek, která jsou koncentrovány v kontextu Střední Evropy na velmi malém prostoru a jejichž návštěvou lze vhodně doplnit návštěvu vinných sklípků a ochutnávku vín. Typickou a jedinou oblastí vinařské turistiky v „masovém“ měřítku je právě šířeji pojatá oblast jižní Moravy. Souvisejícím případem, který již není tak úzce specifický a svázaný s jedním prostorem, je víkendová turistika, resp. možnosti rozšíření víkendové turistiky. Aplikační regiony výzkumu – Jihomoravský kraj ani kraj Vysočina – nedisponují takovými zdroji, které by významné části venkovského území (a obyvatelům v něm žijícím) předurčovaly alespoň dvě silná sezónní období, zajišťující „udržitelné“ podnikání v cestovním ruchu jako hlavním oboru ekonomické činnosti. Proto může být víkendová turistika vhodnou alternativou na velmi krátké období hlavní letní sezóny. Aktivity víkendových pobytů se z hlediska funkčního využití orientují a budou nejspíše orientovat na cykloturistiku, pěší turistiku, vinařskou turistiku, návštěvy kulturních a historických památek, koupání a vodní sporty, relaxační pobyty

41

v přírodě a další. Časová využitelnost se nezkracuje pouze na „klasický“ víkend, ale naopak se často rozšiřuje na prodloužený víkend (čtvrtek večer či pátek až neděle), s nutností protažení hlavní sezóny do jara i podzimu. Komplikací zůstává schopnost percepce místních podnikatelů v cestovním ruchu (nejen majitelů hotelů a penzionů) o potřebnosti pracovat přes tradičně volné dny, tak jak je to v turisticky vyspělých zemích běžné a „volný“ den mít podle potřeby. Možné zdroje i ohrožení či omezení na území Jihomoravského kraje znázorňuje mapa 4.

42

3. LIDSKÉ ZDROJE VE VENKOVSKÉM PROSTORU

– – – – –

Vedení obcí Venkovská společnost Role obyvatelstva Specifika trhu práce na venkově Problémové skupiny na trhu práce

3.1 VÝZNAM LIDSKÝCH ZDROJŮ Lidské zdroje jsou klíčovým faktorem rozvoje regionů. Jde o mimořádně širokou oblast, která zasahuje a ovlivňuje ostatní aktivity v socioekonomické sféře. Bez lidí, jejich řízení a aktivity, je realizace rozvojových záměrů v podstatě nemožná. Rozvoj nelze „naordinovat“ zvnějšku, je nutné prostředí, které bude samo reflektovat situaci a usilovat o její zlepšení. Základním prvkem ovlivňujícím charakter a praktický aspekt lidských zdrojů při rozvoji území je identita obyvatel a jiných osob ve vztahu ke konkrétnímu území. Identita je „způsob, jímž se jednotlivec nebo skupina jednotlivců definuje, pociťuje svou existenci (svou jedinečnost) a o nějž se opírá, když si uvědomuje sebe sama ve vztahu k jiným“ (Echaudemaison, 1995, str. 114). Identita je výrazem příslušnosti k celku, kterým může být určitá skupina, území, kultura či jiný atribut. Právě ekonomická úspěšnost regionu může být založena na silném pocitu regionální sounáležitosti a identity čerpající např. ze specifického a neporušeného životního prostředí, společných historických kořenů apod. Z identity se odvíjejí jednotlivé aspekty lidského potenciálu a jednotlivé role obyvatel území. Z hlediska rozvoje území je zásadní zejména kvalita vedení obce a také „kvalita“ významných aktérů v území, spolu s jejich schopností a ochotou vzájemné spolupráce. Právě pocit sounáležitosti bývá pro spolupráci subjektů na zlepšování situace v dané lokalitě velmi důležitý. Vazby obyvatel venkova na obec a okolní krajinu byly tradičně silné. Až ve druhé polovině 20. století došlo k narušení těchto kořenů a k rozvolnění tradičního venkovského způsobu života. Kultura a tradice však zůstávají pro značnou část venkova stále pojícím prvkem. Druhou stránkou lidských zdrojů ve venkovském prostoru je vzdělanostní úroveň a kvalifikační struktura obyvatelstva. Vzdělávací instituce jsou až na výjimky koncentrovány do měst, stejně jako se zde soustřeďují i pracovní místa. Dochází tak k odlivu obyvatelstva za prací a ke zhoršování vzdělanostní úrovně. Proti tomuto trendu stojí stále se zvyšující možnosti každodenní dojížďky i na relativně velké vzdálenosti a také rozvoj informační společnosti.

43

3.2 VEDENÍ OBCE Venkovské obce, tj. obce do 3000 obyvatel, jsou specifickou skupinou sídel v řadě aspektů a jejich management vykazuje a vyžaduje specifické přístupy. Hlavními znaky jsou malá populační velikost, často problematická dopravní poloha a nezřídka složité ekonomické podmínky. Za této situace jsou kladeny na starosty a další činitele a pracovníky těchto obcí zvýšené nároky při poměrně malém administrativním aparátu a omezených časových možnostech neuvolněných starostů, kteří v obcích do 500 obyvatel převládají. Ukazuje se, že pro úspěšný rozvoj obce jsou klíčovými aktivitami informovanost a schopnosti jejího vedení, čehož je ve venkovských obcích často obtížné dosáhnout.

Specifika managementu venkovských obcí Management označuje široké spektrum činností, které jsou v jeho rámci vykonávány a vždy by vykonávány měly být. Nejedná se tedy o pouhé nahrazení pojmů jako jsou vedení či řízení. Konkrétní činnosti, které naplňují pojem management, jsou: plánování a organizování (definování účelu a cílů), řízení a rozhodování (včetně koordinace), vedení a řízení lidí (lidské zdroje), informování a komunikace, monitorování a kontrola, rovněž i reprezentování úřadu. Uvedené činnosti pocházejí ze základních koncepcí managementu firem, jsou však plně uplatnitelné i v managementu územní správy, v celé veřejné sféře obecně. Důležité je, aby si každý manažer všechny výše uvedené činnosti uvědomil a vykonával je. Management není jen o řízení, je uceleným souborem aktivit, jejichž realizace v praxi napomáhá kvalitnímu chodu organizace a dosahování jejích cílů. Do oblasti managementu územní správy pronikají manažerské praktiky, které jsou již s určitou tradicí a zkušeností uplatňovány v soukromé sféře. V oblasti výkonu managementu obcí a krajů však existuje mnohem větší vázanost právem, z čehož vyplývá větší omezenost v rozhodování, neboť je nutné respektovat a plnit povinnosti a zásady veřejné správy, respektovat volené orgány apod. Upraveno je postavení a organizace daných územních jednotek, práva a povinnosti jejich zaměstnanců, finanční a majetkové hospodaření atd. Ve venkovských obcích tvoří v nejužším pojetí management obce její starosta, při širším pojetí tajemník, jehož hlavním úkolem ale obvykle bývá běžná administrativa a nikoliv rozvoj obce. Důležitá je rovněž role zastupitelstva, které v malých obcích vedle rozhodovací role působí i jako realizátor rozvojových činností v obci. Podmínkou kvalitní správy obce je využívání vhodných nástrojů řízení. Jedním z nich je i využívání strategických dokumentů a územně plánovací dokumentace, kdy dochází v procesu vyjednávání ke stanovení rozvojových priorit a účelnému využití omezených finančních zdrojů. Ve venkovském prostoru se vedle obcí, jako základních jednotek působících na situaci v daném území, výrazně uplatňují svazky obcí. Právě ony mohou být ná-

44

strojem, jak překonat nedostatečné personální a kvalifikační vybavení místní samosprávy. Část rozvojových aktivit tak může převzít manažer mikroregionu, který se cíleně a na plný úvazek věnuje rozvojovým aspektům území. Na počátku 90. let do vedení obcí vstoupili lidé, kterým mnohdy nechybělo nadšení a dobrá vůle, ale byli bez zkušeností. Bylo potřeba naučit se rozhodovat, určovat priority ve spojitosti s dostupnými prostředky. Chyběly metodiky a informace pro výkon veřejné správy v přenesené působnosti. Stát navíc postupně převedl některé kompetence přímo na obce, čímž požadavky na zastupitele vzrostly. Postupně se problémy posunuly do jiné roviny. Vedení obcí sice již zkušenosti získalo, metodiky a podpůrné nástroje výkonu správy jsou k dispozici, ale celý správní a rozvojový systém se natolik zkomplikoval, že je pro neuvolněné starosty velmi obtížné zvládnout časově všechny požadované činnosti. Kvalifikační vybavení je také stále nedostatečné. Neexistuje systém vzdělávání nových volených zástupců ve všech potřebných oblastech samosprávné a přenesené působnosti (např. ve Velké Británii se zastupitelé ujímají svého mandátu až po základním proškolení). V souvislosti se stárnutím a vylidňováním venkova je stále obtížnější najít dostatek kvalitních lidských zdrojů pro výkon samosprávy a státní správy v přenesené působnosti. S výkonem přenesené veřejné správy je spojena složitá administrativa, která zabere mnoho času a úsilí především neuvolněným starostům. Jedním z možných řešení by bylo přenést více pravomocí na obce II. a III. typu a profesionalizovat jejich výkon – zadat projekční a finanční činnosti externím specialistům. Obce s rozšířenou působností by se mohly stát klíčovými aktéry rozvoje svých územních obvodů. V současné době nemají ze zákona svěřenou činnost v samostatné působnosti, nicméně jistým posunem je jejich nová úloha v oblasti územního plánování (viz Zákon č. 183/2006 Sb., stavební zákon), kdy pořizují územně analytické podklady. V rámci obvodu těchto obcí budou v této oblasti zřízeny Rady obcí. Je možné uvažovat o budoucím rozšíření oblastí společného plánování. Vedle těchto úvah je však třeba hledat nové cesty a nástroje umožňující zkvalitnění řídících procesů v obcích a vedoucí k využívání jejich rozvojového potenciálu.

Faktory ovlivňující management obcí Základními diferenciačními kritérii obcí venkovského prostoru byly pro potřeby analýz určeny velikost obce a její poloha. Tyto znaky se promítají i do připravenosti managementu obce: – velikost obce – malé obce (do 500 obyvatel) mají obvykle neuvolněného starostu, – poloha obce – u menších obcí v periferních územích je obecně nižší vzdělanost a tento fakt se často promítá i do vzdělanostního stupně starosty obce.

45

Při hlubším pohledu na management obcí můžeme rozčlenit hlavní vlivy na kvalitu managementu obce následujícím způsobem: – stupeň dosaženého vzdělání – starosta s vysokoškolským vzděláním zcela jistě lépe zvládá stále se zvyšující právní, ekonomické a správní nároky na vedení obce, – odborné zaměření – vzdělání ekonomického či právního směru může být výhodou, – aktivita – za současné situace jde o klíčový faktor úspěšného rozvoje obce – je nutné aktivně přistupovat k vyhledávání rozvojových možností a k získávání finančních prostředků na rozvojové projekty, – časové možnosti – administrativní zátěž spojená s chodem obce je vysoká a je těžce zvladatelná především pro neuvolněné starosty. Starostové kritizují vyplňování často se opakujících formulářů od nejrůznějších státních orgánů a navrhují zavedení informačního systému, který by zajistil sdílení těchto informací mezi jednotlivými složkami státní zprávy. Problémem neuvolněných starostů je i obtížnější přístup k informacím, protože nejrůznější konzultace a semináře se ve většině případů konají v době, kterou tito starostové tráví ve svém hlavním zaměstnání. Úspěšnost managementu obce při realizaci rozvojových záměrů závisí i na aktivitě místních obyvatel a na míře jejich zapojení do rozvoje obce. Zvláště v malých obcích jde o klíčový faktor. Konkrétně jde o práci jako např. brigády, ale také o pořádání kulturních a společenských akcí. Díky „svépomoci“ občanů řada obcí zvládla realizovat náročné investiční akce s podstatně nižšími náklady.

3.3 OBYVATELSTVO Na obyvatelstvo venkova je třeba nahlížet v širším kontextu. Odlišení jeho základních společenských rolí, role občanské a role pracovní, které se na venkově projevují jinak a lze říci, že i výrazněji, umožní lépe pochopit řadu souvislostí a aspektů lidských zdrojů, které mohou přispět k rozvinutí nástrojů vedoucích k oživení, resp. udržení venkovské společnosti. Pokud bychom chtěli jednoduše charakterizovat kvalitu lidských zdrojů s využitím údajů o obyvatelstvu, můžeme využít např. následující ukazatele: – participace obyvatelstva, – věková struktura obyvatelstva, – vzdělanost obyvatelstva, – podnikatelská aktivita. Podrobněji o nich bude pojednáno v dalším textu.

46

Role občanská Jisté souvislosti občanské role obyvatel venkova byly již zmíněny ve spojení s identitou obyvatelstva a zapojením do vedení obce, tj. přímo a cíleně do rozvoje území. Tato rovina je však mnohem širší. Od spolkové činnosti, zapojení do údržby obce přes spolupráci obce s občany-podnikateli. Obyvatel obce se do dění v obci nejčastěji zapojuje v rámci nějakého společenství. Lze říci, že v řadě malých obcí tvoří občané jedno společenství zahrnující všechny obyvatele, tj. obyvatelé se všichni znají, bezprostředně komunikují a spolupracují, řeší většinu věcí na neformální úrovni, což umožňuje větší efektivitu a akceschopnost. Pokud jde o konkrétní venkovská společenství, tak jde zejména o sportovní sdružení (např. Sokol, Orel aj.), sbor dobrovolných hasičů, zahrádkářský svaz, myslivecké sdružení, a celá škála dalších. Jejich výrazným venkovským specifikem je to, že vedle své hlavní činnosti pořádají řadu dalších akcí, které jsou určeny ostatním obyvatelům obce: plesy, divadelní představení, soutěže, akce pro děti, hodové a folklorní slavnosti (poutě); zapojují se do rozvoje obce (úklid veřejných prostranství, údržba zeleně, sběr železného šrotu), organizují občanskou výpomoc apod. Tyto veškeré aktivity vytvářejí bohatou mozaiku života obce. Pro oživení a formování moderního venkova je tato občanská aktivita naprosto nezbytná. Různé společenské, kulturní a sportovní akce, vyskytující se samozřejmě i ve městech, mají na venkově obvykle jiný charakter. Tyto akce neslouží jen k osobnímu prožitku zúčastněných jedinců, jako v případě anonymních městských akcí (i v rámci města existují malá společenství, ale tato společenství vykazují právě rysy společenství venkovských, která se uskutečňují ve městech, lze potom hovořit dokonce o „městském venkově“), ale jde především o „setkávání“, o sdílení společných zážitků a o rozvoj sounáležitosti. Klasickým příkladem, který dokresluje zmiňované rozdíly, může být fotbalové utkání. Srovnáme-li návštěvu fotbalového utkání na stadionu s víkendovým fotbalovým utkáním na venkovském hřišti, na venkově je tato událost důvodem k určité formě oslavy, společnému posezení, často se jedná spíše než o sportovní klání o událost společenskou. Na venkově byly vždy silné tradice a s tím spojený velký zájem místních obyvatel o dění v obci. Pokud je obyvatelstvo semknuté a jak se říká „táhne za jeden provaz“, může se obec rozvíjet i např. přes nedostatek obecních financí. Zájem o dění v obci však v posledních desetiletích značně ochabl a i na vesnicích se začíná stále intenzivněji projevovat individualismus, v případech rozsáhlé výstavby a imigrace dokonce i anonymita, kdy se noví obyvatelé nesnaží začlenit do venkovského společenství a vesnice pro ně slouží pouze jako „noclehárna“. Zvětšující se rozdíly mezi obcemi jsou tak nezřídka dány kvalitou místních venkovských společenství. Za obdobných vnějších podmínek tak vedle sebe existují obce dynamicky se rozvíjející a nabízející řadu možností svým občanům a obce, kde se v podstatě nic neděje. Tento fakt hovoří zcela jasně, při oživení venkova hrají klíčovou roli venkovská společenství a sami občané venkova.

47

Role pracovní Jak bylo již řečeno, lidské zdroje jsou rozhodujícím faktorem rozvoje každého územního celku. Zejména v hospodářsky nejvyspělejších státech jejich význam stále rychle roste jak zvyšováním úlohy „znalostí“ v hospodářské i sociální oblasti, tak i v důsledku postupující globalizace, která rychle propojuje regionální i národní trhy práce. Více než kdykoliv předtím na významu získává kvalifikace pracovní síly a její celková flexibilita, neboť právě tyto parametry jsou schopny výrazným způsobem předurčit budoucí hospodářský rozvoj území. V této souvislosti je důležité provázání zaměstnanecké a zaměstnavatelské oblasti trhu práce. V případě podpory zaměstnatelnosti jde o zajištění toho, aby nezaměstnaní měli motivaci a správné schopnosti k návratu do zaměstnání, a to na základě principu „pracovního trhu otevřeného pro všechny“. Klíčové přístupy jsou „předcházení dlouhodobé nezaměstnanosti“ a tzv. „podpora aktivní spoluúčasti“. Podpora podnikání se zaměřuje na vytváření nových pracovních míst, odstraňování administrativních překážek při zakládání a provozování podniků a přizpůsobování daňových a pojišťovacích systémů tak, aby byly příznivější pro zvyšování zaměstnanosti. Situace na trhu pracovních příležitostí má výrazný vliv na stav a vývoj venkovských obcí. V případě, že obyvatelstvo nenachází zaměstnání v obci a v dostupné vzdálenosti od obce, kam lze každodenně dojíždět (zde již nehrají roli vzdálenosti, ale především poloha na dopravních komunikacích), jsou jakékoliv snahy o oživení venkova problematické. Než-li bude soustředěna pozornost na trh práce a jeho specifika ve venkovském prostoru, je nutné uvést, že charakteristiky obyvatelstva, důležité pro trh práce, mají rovněž nezanedbatelný vliv na jeho občanskou participaci. Věková struktura není klasickým problémem venkovského obyvatelstva, lze říci, že venkovské obce jako celek mají příznivější věkovou strukturu než města. Věková struktura se stává bariérou a začarovaným kruhem ve skupině obcí s nevýhodnou polohou a nedostatkem pracovních příležitostí, které se v důsledku obtížných životních podmínek vylidňují, tj. mladé obyvatelstvo odchází za prací a vzděláním, staří obyvatelé postupně umírají. Tyto obce mohou svými silami řešit situaci jen velmi těžce, otázkou je, zda to lze řešit vůbec, nebo se počet obyvatel obce postupně stabilizuje na nižší úrovni. Vzdělanost venkovského obyvatelstva částečně souvisí s jeho věkovou strukturou (mladší obyvatelé dosahují zpravidla vyššího vzdělání), s dopravní polohou a dostupností a samozřejmě s přítomností pracovních míst vyžadujících vyšší vzdělání. Struktura zaměstnanosti se na venkově proměňuje stejným směrem jako ve městech, ale s jistým časovým zpožděním. Počet obyvatel venkova zaměstnaných v zemědělství po roce 1989 postupně klesal a nyní jej lze označit za stabilizovaný. Mezi jednotlivými obcemi v závislosti na jejich geografické poloze a velikosti existují značné rozdíly. Např. v regionu Jihovýchod tak podíl zaměstnaných

48

v zemědělství v roce 2001 činil celkem 7,5 % z ekonomicky aktivního obyvatelstva, ve venkovských obcích tohoto území 13,5 %, v nejmenších obcích do 200 obyvatel dosahoval podíl hodnoty téměř 24 % oproti obcím kategorie 1000–1999 obyvatel s necelými 10 %. Nejvyšší zaměstnanost ve všech kategoriích venkovských obcí vykazoval sekundární sektor. Zaměstnanost ve službách činila cca 31 %. Typickým znakem venkova v oblasti trhu práce je vysoká vyjížďka za prací. Přibližně 70 % obyvatel venkovských obcí musí za prací cestovat mimo místo svého bydliště (ve městech činí tento podíl méně než 25 %), což má řadu souvislostí. Dochází např. k další koncentraci poptávky po produkci do pracovních středisek a k oslabení podnikatelských možností na venkově, obyvatelé venkova tráví mimo obec většinu času a dochází k oslabení sociálních vazeb. Podnikatelská aktivita je na venkově nižší než ve městech, což souvisí s vyšší koncentrací obyvatel a vyšší poptávkou po výrobcích a službách ve městech. Existují ale i venkovské obce s nadprůměrnou podnikatelskou aktivitou. Podnikatelská aktivita závisí především na poloze obce. Je vyšší v obcích s dobrou polohou a zejména v blízkosti větších měst, ale také ve větších obcích v periferních oblastech, které slouží jako regionální střediska zaměstnanosti a služeb. Podnikatelská aktivita na venkově a její pozitivní či negativní dopady budou v budoucnu hrát jednu z rozhodujících rolí pro funkční existenci (oživení) či úpadek venkovského prostoru. Problémem je častá neochota místních obyvatel k podnikání v důsledku subjektivních (např. „odvyknutí“ pracovnímu procesu v důsledku dlouhodobé nezaměstnanosti, nastavení systému sociálních dávek a ztráta motivace pracovat) i objektivních důvodů (neexistence vhodných prostor, nedostupnost finančních prostředků a (ne)využitelnost lidských zdrojů potřebných k podnikání, nedostatečná poptávka a problematická rentabilita některých výroben a služeb).

Specifika trhu práce na venkově Nabídku pracovních sil určuje demografický vývoj, poptávku určuje charakter společenské dělby práce, vědecko-technický pokrok, dynamika produktivity práce a další ekonomické faktory působící v různých odvětvích národního hospodářství. Vedle obecného konstatování o nezaměstnanosti či nedostatku pracovních sil je důležitá struktura nabídky a poptávky po práci a jejich vzájemný soulad. Situace na trhu práce ve venkovském prostoru je poměrně specifická. Vzdělávací instituce a hlavní zaměstnavatelé jsou lokalizováni do měst a jejich využitelnost pro obyvatelstvo venkova je závislá na poloze v dopravní síti a na dopravní dostupnosti. Lze tvrdit, že pracovní síla na venkově hůře zachycuje nové trendy. Vzdělanostní situace byla objasněna výše, proto nyní věnujeme více pozornosti otázkám flexibility pracovní síly. Už převládající bydlení v rodinných domech, které jsou obvykle výsledkem dlouhodobého stavebního úsilí a také silnější zakořenění v lokalitě prohlubují již tak celkově nízkou mobilitu obyvatelstva. Nižší vzdělanostní úroveň s sebou nese i nižší flexibilitu. Tento stav následně způsobuje, že pro potenciální investory lokalizace do území s vysokou nezaměstnaností nemusí

49

znamenat dostatek pracovních sil, i když by poptávali převážně sílu nekvalifikovanou. Dlouhodobá nezaměstnanost nekvalifikovaných osob vede k jejich přizpůsobení situaci a rezignaci na hledání zaměstnání. Pro tyto osoby je problematická i výraznější mezioborová fluktuace. Nezaměstnanost, která je patrně nejzávažnějším problémem venkovského prostředí v oblasti lidských zdrojů, se stupňuje a koncentruje v marginálních oblastech (např. příhraničních), kde převažují populačně malé venkovské obce a absentují vazby na větší města, resp. nedostatek pracovních příležitostí na místním (regionálním) trhu práce. Téměř již sociálním problémem se v některých oblastech stává dlouhodobá nezaměstnanost, která ve svém důsledku vede ke vzniku vyhraněné problémové skupiny obyvatelstva a k jejímu faktickému vyčlenění ze společnosti. V řadě periferních, převážně zemědělských oblastí se vytvořila skupina dlouhodobě nezaměstnaných – bývalých zemědělských pracovníků, kteří po letech strávených prací v zemědělství již nejsou schopni po ztrátě zaměstnání, v důsledku restrukturalizace a omezení zemědělské výroby, nastoupit do zaměstnání v jiném oboru. Aplikace většiny nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti (společensky účelná pracovní místa, veřejně prospěšné práce, rekvalifikace, podpora drobného a středního podnikání atd.) je na venkově problematická, což potvrzují i výsledky výzkumů na Vranovsku a na Jemnicku. V malých obcích je méně prostoru pro vytváření společensky účelných pracovních míst. Využívání veřejně prospěšných prací (VPP) se sice osvědčilo a jde o nástroj pro venkov mimořádně vhodný, ale jeho efektivní využití snižuje několik faktů: nejúčinnější a nejefektivnější je zaměstnávání nezaměstnaných obyvatel obce, resp. z těsného okolí (znalost podmínek, motivace ke kvalitní práci, společenská kontrola), ale nastavení podmínek úřadu práce to často umožňuje jen částečně; dalším již obecnějším problémem je to, že pokud nejsou pracovníci v rámci VPP schopni samostatné aktivní činnosti, musí obec mít personální kapacity na jejich kontrolu a přímé řízení. Přes tyto komplikace má většina obcí s VPP zkušenosti a využívá VPP k údržbě majetku obce. Rekvalifikace (a zejména jejich smysluplnost) jsou spojeny s existencí možností potencionálního uplatnění, tj. nejvhodnější jsou rekvalifikace cílené. U většiny představitelů obcí ve zmiňovaném území je názor na tento nástroj poměrně skeptický, který pramení z minimálního zájmu nezaměstnaných obyvatel. Bez šance na získání konkrétního zaměstnání je malý zájem poměrně logický. Právě proto je třeba úzké spolupráce s podnikatelským sektorem a formace pracovní síly podle jeho potřeb. Rekvalifikace je rovněž účinnější u kvalifikovanějších osob, které jsou ochotnější dále rozvíjet svůj dovednostní a znalostní potenciál. Rekvalifikace jsou také nejúčinnější u osob krátkodobě nezaměstnaných. V podmínkách venkovských oblastí je podpora malého a středního podnikání významnou cestou ke zlepšení situace na trhu práce, protože lokalizační podmínky venkova nejsou příznivé pro získání nových velkých investic. Ve venkovském prostředí, kde se subjekty navzájem lépe znají, může být podpora podnikání lépe cíleně zaměřena. Hlavní důraz je nutné klást na využití stávajícího vnitřního potenciálu území s přispěním nástrojů regionální politiky jak celostátní, tak krajské.

50

Problémové skupiny na trhu práce a jejich význam na venkově Na trhu práce existuje řada skupin obyvatel, které mají problémy s uplatněním, resp. se začleněním do pracovního procesu (zdravotně postižení, mladiství a absolventi, dlouhodobě nezaměstnaní, uchazeči předdůchodového věku nad 50 let, osoby s nízkou kvalifikací, osoby pečující o dítě do 15 let, osoby společensky nepřizpůsobivé apod.). Tyto skupiny jsou problémové obecně a nelze říci, že se nějak specificky profilují na venkově. Lze ale tvrdit, že tyto skupiny mají na venkově horší šanci na nalezení zaměstnání než ve městech, a také že standardní nástroje aktivní politiky zaměstnanosti zde nemusí být účinné. Řada souvislostí týkající se těchto skupin již byla naznačena v předcházejícím textu. Obecně nejpočetnější skupinou nezaměstnaných (nejen) na venkově jsou nezaměstnaní nad 50 let věku. To je nejčastěji zmiňovaná skupina lidí, která pracovala celý život v zemědělství a dnes není schopna si najít jinou práci. Navíc v současnosti je určitá tendence od zaměstnavatelů tyto lidi nepřijímat a raději upřednostňují mladší a perspektivnější lidi. Pro nezaměstnané nad 50 let se z toho stává „začarovaný kruh“. Specifické je na venkově i postavení nezaměstnaných osob s vyšším vzděláním, které souvisí s nedostatkem kvalitních pracovních pozic pro středo- a vysokoškoláky. Je třeba potom dojíždět na velké vzdálenosti, řada těchto osob (které mají přece jen vyšší mobilitu) odchází za prací jinam. Jisté zlepšení by mohlo nastat v souvislosti s rozvojem informačních technologií a možností práce z domova. Jako specificky venkovskou skupinu nezaměstnaných můžeme označit nezaměstnané obyvatele hůře dopravně dostupných oblastí. Tato skupina uchazečů není dosud odděleně sledována, avšak její význam roste. Jedná se o občany, kteří ztratili zaměstnání (nebo jej nemohou získat) z důvodu zhoršování dopravní dostupnosti a růstu cen jízdného ve veřejné dopravě. Dojížďka za prací do vzdálenějších lokalit může tak pro pracovníky s minimální mzdou být silně nevýhodná, když po odečtení dopravních nákladů od obdržené mzdy je jejich příjem menší než v případě, kdy pobírali podporu. Pro tyto uchazeče je práce v třísměnném provozu, který se v okolí měst neustále rozšiřuje, v podstatě nedostupná. Řešením není mnohdy ani osobní doprava: dojížďka autem či na kole je vzhledem k tvrdým zimním podmínkám možná pouze v klimaticky příznivém období, které na mnoha místech omezeno na pouhých šest až osm měsíců v roce. Kladně je možno hodnotit vliv zahraničních investorů na zaměstnanost ve venkovských oblastech: některé zahraniční firmy přistoupily ke zřízení a finanční podpoře speciálních svozových linek pro své zaměstnance.

51

4. VENKOV, ZEMĚDĚLSTVÍ A KRAJINA

– – – – – –

Význam zemědělství na venkově Typologie zemědělských oblastí Charakteristika zemědělství Vývoj krajiny Krajina a venkov Komplexní pozemkové úpravy

4.1 VÝVOJOVÉ SOUVISLOSTI Venkov je tradičně spojován se zemědělskou výrobou. V průběhu osídlování nových území byla původní „divočina“ přetvářena do kulturní krajiny. Realizací zemědělské výroby docházelo ke změnám vzhledu venkovské krajiny (změny využití půdy – měnil se poměr hospodářských lesů, polí a pastvin, zřizovaly se rybníky, budovaly stavby a cesty). Vztah lidí k prostředí, v němž žili a hospodařili, byl utilitární: zakládali pole, lesy, rybníky a sídla z důvodu zvýšení hospodářského výnosu, ne z důvodů estetických. Omezenost technologických možností agrární společnosti s vysokým podílem lidské práce však zajistila zachování „lidského měřítka“ vytvářené kulturní krajiny. V období baroka a klasicismu se ojediněle objevují první snahy o změnu vzhledu krajiny ne z utilitárních důvodů (hospodářské využití), ale z důvodů estetických nebo duchovních (symbolických) – např. v okolí Kuksu nebo na Vranovsku-Bítovsku. S rozvojem techniky dochází ke stále větším zásahům do harmonické kulturní krajiny. Intenzivní zemědělství a zejména zásahy do krajiny v souvislosti s kolektivizací staví produkční funkci zemědělství do popředí na úkor krajinotvorné a krajinu udržující činnosti. Vedle proměny vztahu mezi krajinou a zemědělstvím došlo v „moderní“ době k zásadní změně ekonomického a sociálního významu zemědělství na venkově. Přes pokles zaměstnanosti a transformaci zemědělské činnosti je harmonický rozvoj zemědělské výroby v souladu s přírodními podmínkami jednou z podmínek trvalé udržitelnosti venkova. Pro oživení venkova jsou důležité následující aspekty zemědělství, krajiny a jejich interakcí: − zemědělství jako významný zaměstnavatel ve venkovském prostoru, − zemědělství jako podnikatelský sektor podílející se na rozvoji území, − zemědělství jako odvětví pečující o krajinu, − zemědělství jako hlavní subjekt ovlivňující prostorové uspořádání, venkovského prostoru.

52

Klíčovou otázkou je, jak zemědělství přispívá k rozvoji venkova a jaký je jeho vztah k utváření venkovské krajiny.

4.2 HOSPODÁŘSKÝ VÝZNAM ZEMĚDĚLSTVÍ VE VENKOVSKÉM PROSTORU Zemědělství má v ekonomice státu nezastupitelné postavení, které plyne především z jeho základních funkcí, tj. nejen z ekonomické, ale i krajinotvorné, ekologické a sídelní. Jeho význam pro národní hospodářství nelze podceňovat i proto, že zemědělská půda stále tvoří více než 50 % plochy České republiky (54,1 %). Současný zemědělský výrobní potenciál ČR zhruba dvojnásobně převyšuje domácí poptávku. I přes více než 30% pokles zemědělské produkce proti předreformnímu období se tak na domácím trhu vytváří trvalá tendence k převisu nabídky nad poptávkou, která má dopady do cenových relací na agrárním trhu, resp. zvyšuje požadavky na státní rozpočet. Každý region proto musí analyzovat možnosti a předpoklady pro revitalizaci a restrukturalizaci zemědělství, zejména z pohledu společné zemědělské politiky (SZP) Evropské unie.

Kategorizace venkovského prostoru z hlediska zemědělství Charakter zemědělství, daný zejména přírodními podmínkami a do jisté míry i sídelní strukturou, určuje vzhled a možnosti rozvoje daného venkovského prostoru. Proto je při hodnocení provázanosti rozvoje venkova a rozvoje zemědělství účelné zabývat se zemědělskými kategorizacemi území a také využitím půdy v rámci zemědělské výroby i v rámci celého území. V současnosti jsou dobře známé požadavky jednotlivých kulturních rostlin a chovů hospodářských zvířat na různé složky fyzicko-geografické sféry a lze proto na základě podrobných map a údajů určit nejvhodnější místa a regiony pro jejich pěstování a či pro chov. Pro nezastupitelnost jednotlivých složek přírodní sféry můžeme danou plodinu pěstovat jen v místech, kde tyto složky jsou, anebo kde je dokážeme vytvořit. Přírodní předpoklady jsou tedy pro zemědělství limitující a na každém území vytvářejí areály nejlepších, průměrných a špatných předpokladů, které lidstvo svoji činností s různou efektivitou využívá. Pro lokalizaci zemědělství jsou potřebné především vhodné klimatické, půdní a geomorfologické faktory. Kategorizace zemědělského území na základě přírodních předpokladů pro různé využití v zemědělské praxi se na území ČR prováděla již od začátku 20. let minulého století. V současné době a zejména po 1. 1. 2004 jsou pro tato hodnocení uplatňovány tři typy kategorizace zemědělského území: 1. zemědělské výrobní oblasti (ZVO), 2. méně příznivé oblasti – LFA (Less Favoured Areas), 3. zranitelné oblasti.

53

Zemědělské výrobní oblasti Zemědělské výrobní oblasti (ZVO) jsou nejstarší kategorizací zemědělského území. Na začátku minulého století sloužily pro statistické hodnocení zemědělské výroby podle výrobního zaměření. Na začátku šedesátých let minulého století byly upřesněny pro jednotlivá katastrální území (k. ú.). Nové byly zpracovány v roce 1996 na základě výsledků bonitace zemědělských půd ČR. Při vymezení ZVO bylo přihlíženo i k současným restrukturalizačním změnám, ke kterým došlo v zemědělství v období 1991–1995. Soustava nových ZVO členila zemědělsky využívané území ČR do 5 výrobních oblastí a do 21 podoblastí. Z hlediska agroekologických a ekonomických předpokladů území byly vymezeny ZVO kukuřičná, řepařská, obilnářská, bramborářská, pícninářská. Od 1. 1. 2004 je však pro kategorizaci zemědělského území ČR používáno opět trochu změněné soustavy ZVO, která zahrnuje jen 4 ZVO a 11 podtypů, jedná se o: – ZVO kukuřičnou, člení se na 3 podtypy, K1, K2 a K3, – ZVO řepařskou, člení se na 3 podtypy, Ř1, Ř2 a Ř3, – ZVO bramborářskou, člení se na 3 podtypy B1, B2 a B3, – ZVO horskou, člení se na 2 podtypy H1 a H2.

Méně příznivé oblasti – LFA Podpora méně příznivých oblastí je zakotvena v zákoně č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů. Vymezení méně příznivých oblastí a oblastí s environmentálními omezeními v ČR bylo připraveno pro období po vstupu do EU v rámci Horizontálního plánu rozvoje venkova ČR. Bylo navrhováno ve shodě s Nařízeními Rady (ES). Pro stanovení méně příznivých oblastí a oblastí s environmentálními omezeními byla přijata následující kritéria: A. Méně příznivé oblasti – Horské oblasti – průměrná nadmořská výška území obce větší nebo rovna 600 m. n. m., nebo průměrná nadmořská výška území obce větší nebo rovna 500 a menší než 600 m. n. m. a zároveň sklonitost nad 7˚ na ploše větší než 50 % výměry zemědělské půdy v obci. – Ostatní méně příznivé oblasti – jsou ucelená území, která zároveň splňují všechna tato kritéria: průměrná výnosnost zem. půdy je nižší než 34 bodů (80 % průměru ČR), hustota obyvatel je menší než 75 obyvatel/km2, podíl pracovníků v zemědělství, lesnictví a rybolovu na ekonomicky aktivním obyvatelstvu je větší než 6 %. – Oblasti se specifickými omezeními – jsou ucelená území přiléhající k horským oblastem na severozápadě a východě ČR, s průměrnou výnosností půdy nižší než 34 bodů. Zemědělství v těchto příhraničních

54

oblastech má dlouhodobě specifické postavení v rámci ČR a je nezbytné jej zde podporovat pro udržení a obnovení kulturního rázu krajiny. Dále to jsou území s výnosností půdy nižší než 34 bodů uvnitř příznivých (nezařazených) oblastí. B. Oblasti s environmentálními omezeními – legislativní proces EU zakotvuje vymezení území s environmentálními omezeními v rámci programu NATURA 2000. Tyto oblasti jsou vymezeny ve vazbě na evidenci půdních bloků a jejich celková čistá výměra dosahuje 30 000 ha zemědělské půdy.

Zranitelné oblasti V souladu s právem EU bylo vydáno Nařízení vlády č. 103/2003 Sb., o stanovení zranitelných oblastí a o používání a skladování hnojiv a statkových hnojiv, střídání plodin a provádění protierozních opatření v těchto oblastech. Zranitelné oblasti jsou územně vymezeny katastrálními územím ČR a jejich seznam je uveden v příloze tohoto nařízení. V těchto oblastech se nachází 44 % z celkové výměry zemědělské půdy ČR (49 % z orné půdy). Zastoupení zranitelných oblastí na zemědělské půdě jednotlivých okresů se různí v závislosti na rozdílných půdních a klimatických podmínkách.

Využití zemědělského půdního fondu Základem pro hodnocení současného stavu i vývoje využití zemědělského půdního fondu je katastr nemovitostí ČR. Katastr nemovitostí poskytuje základní údaje o územním členění státu, zejména výměry územních správních jednotek a údaje o rozčlenění půdního fondu v těchto jednotkách. Rozčlenění půdního fondu se provádí podle jednotlivých druhů pozemků (orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, trvalé travní porosty, lesní pozemky, vodní plochy, zastavěné plochy a ostatní plochy) a podle výrobních oblastí. Využití půdy (land use) ovlivňuje celá řada přírodních a socioekonomických faktorů. Z přírodních vlivů se jedná především o klimatické a půdní podmínky. Ze socioekonomických faktorů je nutné zmínit zejména přechod České republiky z centrálně plánovaného na tržní hospodářství po roce 1989 s následnými dopady na sektor zemědělství (změna typu vlastnictví, snižování stavů dobytka a v souvislosti s tím omezení produkce krmiv, rostoucí důraz na ekologické aspekty zemědělství atd.).

Agrorurální struktury Přechod zemědělství a potravinářských odvětví od centrálně plánovaného řízení k tržnímu hospodářství byl složitým transformačním procesem, který zahrnoval kvalitativní změny ve věcné a systémové koncepci, jež musela pružně reagovat na situaci a podmínky rozvíjejícího se domácího i zahraničního trhu.

55

Mezi jednu z největších územních diferenciací, ke kterým došlo po roce 1990, je možné zařadit vývoj transformace majetkoprávních vztahů v zemědělství a s tím spojené změny v obhospodařování zemědělské půdy podle právních norem podnikatelských subjektů. Studium současných vývojových tendencí agrorurálních struktur je v geografické literatuře převážně ztotožňováno s analýzou územní diferenciace v průběhu společenské transformace. V těžišti pozornosti tak bývá pochopitelně především problematika prohlubování sociálně-ekonomických diferencí mezi jednotlivými regiony a obecné tendence transformace zemědělství ČR. V duchu SZP EU vystupuje stále více do popředí snaha o posouzení jednotlivých předpokladů revitalizace zemědělství a posílení jeho mimoprodukčních funkcí, obohacené o možnosti rozvoje venkova. To je nepřímo motivováno nynější podobou SZP EU, která tak stále více upouští od podpor poskytovaných na produkci a na výrobek a větší důraz je kladen na ochranu životního prostředí, na tvorbu a údržbu krajiny, bezpečnost potravin a pohodu zvířat. Změny v majetkoprávních vztazích po roce 1990 byly ovlivněny hlavně procesy restituce a privatizace zemědělské půdy a také transformací zemědělských družstev. V roce 1995, bereme-li za základ výsledky Agrocenzu 1995, měla na obhospodařování zemědělské půdy největší podíl zemědělská družstva – 47 %, druhou nejrozšířenější formou držby půdy byly různé obchodní společnosti – 28,0 % a samostatně hospodařící rolníci (SHR) obhospodařovali 21,7 % zemědělské půdy (viz tab. 4.1). V druhé polovině devadesátých let došlo k další významné změně v majetkoprávních vztazích, kdy vlivem tzv. druhé transformace stále klesal počet zemědělských družstev, a to na úkor obchodních společností (viz tab. 4.1). Nepatrný nárůst zaznamenávaly podniky fyzických osob (PFO), a to z 23,3 % na 26,4 % podílu výměry, naopak podíl podniků právnických osob (PPO) měl mírně klesající tendenci, z 76,7 % na 73,6 %. Právě v poměru zastoupení PFO ku PPO v jednotlivých okresech ČR je možné sledovat významné regionální diferenciace. Nejvíce okresů – 47, má podíl PFO na výměře zemědělské půdy přibližně stejný, eventuelně nepatrně nižší či mírně vyšší, než celostátní průměr – 26,4 %. Ekonomická situace v zemědělských podnicích koresponduje se složitou situací celého resortu zemědělství ČR. Podnikatelské prostředí v sektoru je, obdobně jako v jiných sektorech národního hospodářství, negativně ovlivňováno zejména některými institucionálními faktory. Nadále přetrvávají problémy spojené se špatnou platební disciplínou odběratelů, dominantním postavením obchodních řetězců na trhu, jakož i nedostatečným využíváním konkurzního řízení.

56

Tab. 4.1: Podnikatelská struktura v zemědělství ČR v letech 1995 a 2000

(tis. ha) Podniky fyzických osob

%

(tis. ha)

Prům. výměra (na z. p.)

Obhospodařovaná zemědělská půda

Počet podniků

Agrocenzus 2000

Prům. výměra (na z. p.)

Obhospodařovaná zemědělská půda

Podnikatelská forma

Počet podniků

Agrocenzus 1995

%

24 183

826

23,3

34 53 460*

962

26,4

18

22 443

768

21,7

34

31 721*

864

23,7

27

1 465

996

28,0

680

2 107

1 579

43,3

749

1 132

714

20,1

631

1 441

784

21,5

544

298

269

7,6

902

621

780

21,4 1 256

1 151

1 666

47,0

1 447

746

1 059

29,1 1 420

Státní podniky

80

53

1,5

660

–

Ostatní

25

7

0,2

287

174**

3 548 100,0

132

z toho SHR Obchodní spol. celkem z toho spol. s r. o. akciové společnosti Družstva

Podnikatelské subjekty celkem

26 904

56 487*

–

–

–

1,2

244

3 643 100,0

65

42

* nárůst zpravodajských jednotek byl způsoben změnou stanovených kriterií prahových hodnot, v roce 1995 nad 3 ha, v roce 2000 nad 1 ha obhospodařované zemědělské půdy

** zbytkové státní podniky byly již zařazeny do kategorie ostatní Pramen: Agrocenzus 1995, Agrocenzus 2000

Hlavním cílem rozvoje zemědělství je především udržení konkurenceschopnosti agrárního sektoru vůči EU a světu, při zachování intenzivního a extenzivního zemědělství na co největší ploše, při dostatečné úrovni příjmů zemědělské populace. Rozvoj konkurenceschopné, intenzivní, avšak environmentálně šetrné zemědělské výroby musí být také doprovázen diverzifikací zemědělských podniků i do výroby netradičních zemědělských surovin pro nepotravinářské využití a do nezemědělských činností. V oblastech s vhodnými (především přírodními) podmínkami pro intenzivní zemědělské hospodaření, což jsou především nížinné úrodné oblasti, kde je zemědělství rentabilní a konkurenceschopné, by se zemědělská výroba měla udržovat podle konkrétních potřeb a situace. K výrazným změnám v restrukturalizaci zemědělské výroby, zejména ve vyšších polohách, bude postupně docházet především pod vlivem nových vládních dotačních titulů, ale i pod vlivem společné zemědělské politiky EU. V takových oblastech by měly být podporovány především mimoprodukční funkce zemědělství zabezpečující udržování kulturní krajiny.

57

Nadále musí být zachovány komparativní výhody plynoucí z koncentrované zemědělské výroby při respektování environmentálních požadavků. Dále je nutné provádět postupnou modernizaci zemědělských a potravinářských podniků v souladu s normami EU, jakož i rozvíjet efektivní struktury agrárního trhu, které povedou k postupné prosperitě zemědělských podniků. Rovněž vytváření důstojných pracovních a životních podmínek zemědělského obyvatelstva regionu se musí výrazně spolupodílet na zachování a dalším rozvoji venkovského prostředí a udržení osídlení venkova, zejména v marginálních polohách krajů.

4.3 UTVÁŘENÍ A STAV VENKOVSKÉ KRAJINY Kulturní krajina, utvářená člověkem, bývá vcelku věrným zrcadlem stavu společnosti. Jakékoliv společenské změny, ať už politické, ekonomické, demografické nebo technologické, změna vlastnických poměrů, výrobního způsobu nebo technická inovace se bezprostředně odrážejí ve způsobu využití země. Každá historická epocha vtiskuje krajině charakteristické rysy, které se zobrazí na její tváři – jak v celkovém vzhledu (v krajinné scenérii), tak v detailech drobných artefaktů, jako jsou cesty, meze, aleje či stavby v krajině. Je logické, že se změnou politických a ekonomických poměrů se také současný vývoj venkovské krajiny ČR po roce 1990 vyznačuje specifiky, která jej odlišují od předchozího socialistického období.

Vývojové trajektorie krajiny Člověk se stal již dávno nejdynamičtějším krajinotvorným činitelem. Mění využití půdy, rozhoduje o prostorovém rozmístění ekosystémů v krajině. Intenzita změn v české venkovské krajině se dramaticky zrychlila v uplynulých 50 letech. Letecké snímky názorně dokládají, že v období socialistické kolektivizace od 50. let minulého století, došlo během jednoho až dvou desetiletí k naprosté proměně krajinné struktury (Lipský, 1994). Nechvalně známé rozorávání mezí je jenom tou nejmarkantnější proslulou špičkou ledovce. Znásilněná krajina podřízená jediné produkční funkci a požadavkům diktovaným stále těžší zemědělskou a lesní mechanizací byla zbavena autoregulačních mechanismů. Výsledkem bylo až desetinásobné zvýšení intenzity procesů vodní eroze od 50. do 80. let minulého století, výrazné rozkolísání průtoků, aridizace zemědělské krajiny a snížení její biodiverzity. Produkční krajina byla chápaná především jako výrobní prostor pro uplatnění velkovýrobních technologií, ztratila mnohde přijatelný obytný rozměr nejen pro řadu živočichů, ale i pro člověka. Velké státní subvence do zemědělství udržovaly vysoký podíl orné půdy a vysokou intenzitu zemědělské produkce, a to i v méně úrodných a ekologicky citlivých oblastech, jako jsou chráněné krajinné oblasti či rozsáhlá pásma hygienické ochrany vodních zdrojů.

58

Ekologické následky takového počínání byly převážně velmi negativní a vedly mimo jiné až ke kritickému zhoršení kvality pitné vody pro obyvatelstvo. Je však nutné podotknout, že tento vývoj nebyl všude zdaleka tak jednostranný a jednoznačný. V krajině postupně došlo k významné polarizaci ve využívání ploch. Na jedné straně vznikaly rozsáhlé monofunkční lány zbavené rozptýlené zeleně, cest, povrchové vody (důsledek meliorací) i většiny živočichů. Na druhé straně, sice v menšině, ale přece jen, existovaly opuštěné plochy, na nichž byla postupně utlumena lidská činnost, a to především v důsledku jejich nevhodnosti pro zemědělskou velkovýrobu. Příkladem mohou být, pokud nebyly zmeliorovány, zejména zamokřené údolní nivy podél toků, které byly dříve ručně kosené, nebo příkré údolní svahy, dříve extenzivně vypásané hospodářskými zvířaty a často doplněné ovocnými stromy. Na těchto stanovištích společnost ustoupila z neustálého soupeření s přírodou a ponechala prostor pro rozvoj přírodních procesů, sukcesi dřevin, náhradních travních porostů a rákosin a tím i přirozené ekologické stabilizaci. Takové lokality se pak staly jakýmisi náhradními biocentry a útočištěm různých přírodních druhům vypuzených z jinak intenzívně využívané zemědělské krajiny. Pokračující vyklidňování venkova, zejména malých nestřediskových sídel, vedlo rovněž k určitému zklidnění a zarůstání intravilánu malých vesnic a k formulaci zajímavého krajinně ekologického paradoxu: vesnice jako biocentrum v zemědělské krajině (J. Kubeš a kol. 1992). Po roce 1990 se v souladu se změnou politických a ekonomických poměrů začal vývoj naší venkovské krajiny ubírat trochu jiným směrem. Jako hlavní příčiny změn v krajině působily především změny ekonomického prostředí (např. zavedení podmínek volného trhu, konec dotací podporujících zemědělskou nadprodukci, výrazné zdražení vstupů do zemědělské výroby apod.), dále změny vlastnických poměrů (restituce), rozdělení a transformace zemědělských družstev a privatizace státních statků. Významným trendem jsou např. zábory zemědělské půdy pro zajištění podnikatelských aktivit a bydlení. Tab. 4.2: Změny ve využití zemědělské a lesní půdy v ČR, v procentech Kategorie využití půdy

1900

1948

1968

1989

1999

2004

Změna 1989–2004

Orná půda

51,7

44,8

42,3

41,1

39,3

38,7

–2,4

Trvalé travní porosty

14,3

13,6

11,9

10,4

11,3

12,3

+1,9

Zemědělská půda

67,5

60,2

56,8

54,5

54,3

54,0

–0,5

Lesní půda

28,6

30,5

33,0

33,3

33,4

33,5

+0,2

Pramen: Lipský, Z. (2000), Statistická ročenka půdního fondu ČR, vlastní výpočty

Statistická data o využití půdy po roce 1990 postupně ukazují pokračující mírný pokles výměry orné a celkově zemědělské půdy, který je pokračováním již předchozího

59

vývoje. Zásadní obrat ve vývoji zaznamenávají trvalé travní porosty. Po dlouhodobém trvalém poklesu jejich výměry je toto období prvním za posledních nejméně 200 let, kdy došlo k rozšíření luk a pastvin v krajině. Statistická výměra lesních ploch se překvapivě téměř nezměnila a zůstala stabilizována přesně na jedné třetině výměry státního území. Dílčí zalesňování zemědělské půdy bylo totiž kompenzováno zábory lesní půdy pro výstavbu. Za celorepublikovými čísly se ovšem skrývají značné regionální rozdíly ve vývojových trendech venkovské krajiny. K nejmenším změnám dochází na úrodných půdách v nížinách a nízkých pahorkatinách, kde nadále pokračuje intenzivní zemědělská výroba na převládající orné půdě. Naopak k největším změnám logicky dochází na málo úrodných, kamenitých, studených a vlhkých půdách horských a podhorských oblastí, kde musela být v nedávné době rostlinná výroba masivně dotována. Zatravňování a zalesňování v pramenných oblastech je jistě ekologicky žádoucí a přináší požadovaný efekt v podobě zlepšení kvality vody, snížení eroze půdy a zvýšení ekologické stability krajiny. Avšak na druhé straně je nutné si uvědomit, že v horách a vrchovinách je už tradičně vyšší podíl lesů a travních porostů a tím pádem i poměrný dostatek funkčních biocenter a biokoridorů, zatímco největší potřeba ekologické stabilizace krajiny objektivně vyvstává zejména v intenzivně využívaných odlesněných nížinách, kde je nejvíce pociťována absence těchto stabilizačních prvků v krajině. Systém státních dotací do zemědělství se postupně přeorientoval i na podpory mimoprodukčních funkcí venkovské krajiny. Uznáním významných mimoprodukčních funkcí krajiny bylo již v minulosti vyhlášení řady území se zvláštním ochranným režimem (NP, CHKO apod.), kam i v minulosti směřovaly různé tyto podpory. V poslední době však stále více roste požadavek na žádoucí orientaci útlumových programů (zalesnění, zatravnění apod.) i do jiných regionů než velkoplošných chráněných území. Státní dotace proto směřují jednak na zalesnění a zatravnění, ale také na údržbu již existujících či nově zakládaných travních porostů a na podporu šetrného, trvale udržitelného hospodářství v krajině. Cílem je také udržet v krajině člověka – hospodáře, zabránit vylidnění a zpustnutí tradiční kulturní krajiny, která se hlavně v těch chudších oblastech na okraji ekonomického zájmu vyznačuje pestrostí krajinných struktur a často vysokou estetickou hodnotou. Člověk zde v minulých staletích namnoze zvýšil biodiverzitu původní lesní krajiny a vytvořil harmonický typ kulturní venkovské krajiny, kterou je třeba chápat jako součást přírodního a kulturního dědictví.

Vztah zemědělství a krajiny Zemědělství, krajina a venkov tvoří nedílnou součást životního prostředí lidské společnosti. Dá se říci, že zemědělství je pouze součástí venkovské krajiny, na druhou stranu si venkovskou krajinu zcela bez zemědělské výroby ani snad nedovedeme představit. Nelze zcela zastírat stále určitou konfliktnost vztahů mezi zemědělství, krajinou a venkovem. A to i přesto, že zemědělství neplní v krajině již zdaleka pouze

60

funkci produkční, ale velmi úspěšně alternuje také ve funkci krajinářsky-ochranné, kulturní a ekologické. Právě fenomén ekologického zemědělství je v poslední době velmi diskutovanou aktivitou. Důležitým ukazatelem ve vzájemných vztazích zemědělství nebo krajina je právě ekologická stabilita krajiny. Její stanovení je velice obtížné, protože často podléhá subjektivním pohledům jednotlivých autorů. Z tohoto důvodu se v praxi zavádějí různé numerické koeficienty ekologické stability, jejichž úkolem je zajistit alespoň základní srovnatelnost dat získaných pro vzájemně diferencovaná území. Výpočtů koeficientů ekologické stability existuje celá řada, v této práci však byl použit jeden z nejjednodušších, neboť v praxi se ukazuje, že se výsledky jednotlivých koeficientů od sebe příliš neliší. V každém případě je třeba brát výsledky koeficientu ekologické stability s rezervou, i když vcelku solidně poslouží k relativnímu srovnání jednotlivých území či časových úseků. Pro potřeby této práce byl použit koeficient ekologické stability, do jehož jmenovatele byly umístněny plochy území považovaná za ekologicky stabilní (lesní a vodní plochy, trvalé travní porosty, ovocné sady, zahrady a vinice) a do jeho čitatele pak plochy ekologicky nestabilní (zastavěná území, orná půda, chmelnice a ostatní plochy). Výsledky pak byly klasifikovány podle stupnice uvedené v tabulce 4.3. Tab. 4.3: Hodnoty koeficientu ekologické stability Velmi nízká

0–0,1

Nízká

0,11–0,30

Střední

0,31–1,00

Vysoká

1,01–3,00

Velmi vysoká

3,01 a více

Pramen: Míchal, I. (1994): Ekologická stabilita, Brno: Veronika, Ministerstvo životního prostředí

Na území regionu Jihovýchod je koeficient ekologické stability velmi vysoký pouze na území vojenského újezdu Březina. Oblasti s vysokým koeficientem ekologické stability lemovaly severní hranici regionu (Drahanská vrchovina, Svratecká hornatina, Žďárské vrchy) a dále se vyskytovaly ve východním výběžku území. Naopak nejnižších hodnot dosahoval koeficient ekologické stability v obou letech v zemědělsky intenzivně obdělávaném pásu mezi Židlochovicemi a Hrušovany nad Jevišovkou. Velice zajímavé údaje pak poskytuje srovnání změn mezi léty 1992 a 2004. Zatímco v oblastech, které se dříve vyznačovaly intenzivní zemědělskou výrobou, ekologická stabilita stoupala (Břeclav, Hustopeče, Mikulov, Ivanovice na Hané), v některých dříve relativně méně využívaných oblastech klesala (Světlá nad Sázavou, Golčův Jeníkov, Chotěboř, Velká Bíteš). Jiné podobné oblasti však zaznamenaly

61

nárůst ekologické stability (Tišnov, Humpolec, Ledeč nad Sázavou, Havlíčkův Brod). Zvyšování ekologické stability je spojeno především se snižováním výměry orné půdy, opačný proces je spojen v případě rakouského pohraničí se zvýšením lidské činnosti v dříve nepřístupném hraničním pásmu. V ostatních případech se jedná o relativně bezvýznamné poklesy ekologické stability dané buď poklesem rozlohy trvalých travních porostů či sadů a zahrad nebo nárůstem zastavěných ploch, což je nejmarkantnější v případě Brna.

Komplexní pozemkové úpravy V současné době mají za úkol cíleně ovlivňovat krajinu tzv. komplexní pozemkové úpravy. Ty nejen že vlastnicky rozpracovávají opatření k ochraně přírody a krajiny, daná jinými formami krajinného plánování (např. ÚSES, revitalizace, územní plán, aj.), ale především disponují nástroji, díky kterým mohou navrhnout, případně dotvářet ucelený polyfunkční krajinný systém. Pozemkové úpravy tak stanovují definitivní podobu krajinotvorných opatření. Vzhledem k tomu, že celý tento proces ve fázi projekce trvá dva roky i více, časový horizont realizace se v současné době pohybuje v závislosti na finanční náročnosti řádově několik let nebo i desítek let. Komplexní pozemkové úpravy (KPÚ) jsou významné také z hlediska využití místních zdrojů a řešení místních specifických problémů obcí. Obec je při zpracování projektu pozemkových úprav účastníkem řízení. Zástupce obce je ze zákona členem vytvořeného sboru zástupců, který spolupracuje při zpracování návrhu pozemkových úprav a zároveň při jejich realizaci; jako orgán územního plánování má možnost stanovit podmínky v rámci zahájeného řízení o pozemkových úpravách. Zastupitelstvo obce schvaluje plán společných zařízení, tj. prostorová a funkční optimalizace pozemků, plán ÚSES, síť polních cest, vodohospodářská zařízení aj.

– – – – –

–

–

62

Přínos pozemkových úprav pro další rozvoj obce je následující: zprůhlední vlastnické vztahy k pozemkům v obvodu pozemkové úpravy; vyčlení ze státní půdy původní církevní majetek; přispěje k dohledání doposud nezapsaného obecního majetku a k jeho celkovému scelení; většina pozemků v rámci navržených společných zařízení je převedena do vlastnictví obce, čímž se zjednoduší následná realizace; prvky společných zařízení realizované pozemkovým úřadem ze státních prostředků přechází rovněž do majetku obce, pokud není stanoveno jinak; realizací polních cest v rámci schválených pozemkových úprav dojde ke snížení pohybu zemědělské techniky uvnitř obce, nově vybudované polní cesty můžou sloužit i jako cyklotrasy, a tím turisticky zatraktivnit danou oblast; realizací protierozních a vodohospodářských omezení lze docílit vyřešení neškodného odvedení povrchových vod a ochranu území před záplavami;

– – –

–

výsadbou místních prvků ÚSES dojde ke zvýšení ekologické stability okolní krajiny a její pestrosti; jakožto závazný podklad pro územní plánovaní zjednoduší a zlevní zpracování územního plánu obce; u již schválených územních plánů přispěje k větší konkretizaci některých prvků až na úroveň parcelních čísel, případně může být podkladem pro jejich změnu; v rámci výstavby obchvatů obcí, silničních a železničních koridorů umožní nově uspořádat pozemky tak, aby byly přístupné a zemědělský využitelné i po realizaci těchto staveb.

Vlastníkům pozemků, resp. jejich nájemcům, komplexní pozemkové úpravy umožní: – upřesnění vlastnictví pozemků co do výměry i polohy; – dle možnosti scelení pozemků, případně i jejich vytyčení v terénu; – úpravu tvaru pozemků; – rozdělení spoluvlastnictví; – zpřístupnění pozemků vytvořením sítě polních cest; – zvýšení tržní ceny pozemků; – zahájení užívaní svých pozemků (před pozemkovou úpravou nepřístupných); – ukončení zatímního užívání cizích pozemků; – uzavření nových nájemních smluv na již zcela přesnou výměru jednotlivých parcel; – prolustrování pozemků ve správě Pozemkového fondu a tím možnost urychlení jejich prodeje; – lepší využití pozemků (mimo jiné v uznaných vinařských tratích k výsadbě vinic). Komplexní pozemkové úpravy se od počátku své novodobé existence potýkají s řadou problémů a nelze očekávat, že se jich v nejbližší době zbaví úplně. Ať už jsou komplikace způsobeny nedostatečným financováním, nekvalitním zpracováním či nevyjasněnou legislativou, jejich řešení je možné pouze za předpokladu zvýšeného zapojení všech dotčených složek. Zejména pak obce a jednotliví vlastníci či uživatelé si dosud plně neuvědomují přínos pozemkových úprav pro rozvoj obce a smysluplné nakládání s vlastními pozemky a větší iniciativa a spolupráce na jejich straně chybí. Podle současných potřeb jsou katastrální území řešena postupně, s prioritou v následujícím pořadí: – s nedokončeným přídělovým nebo scelovacím řízením, – ve kterých se provádí výstavba liniových staveb, popř. dalších staveb, – dotčená změnou česko-polské státní hranice v r. 1958,

63

– –

která mají vliv na kvalitu vody ve vybraných vodárenských nádržích, kde je dán důvod ve smyslu § 2 zákona č. 139/2002 Sb. (scelení, přístupnost, ekologie zemědělské krajiny atd.).

Náklady na pozemkové úpravy hradí podle zákona stát. Na úhradě nákladů se mohou podílet i účastníci pozemkových úprav, kterým stát může poskytnout subvence nebo dotace podle zvláštních právních předpisů. V případě, že provedení pozemkových úprav je vyvoláno v důsledku stavební činnosti, náklady hradí stavebník v závislosti na rozsahu území dotčeného stavbou. V období 2007–2013 lze k financování pozemkových úprav využívat fondy Evropské unie Přestože postup pozemkových úprav výrazně trpí značným nedostatkem finančních prostředků, lze konstatovat, že provedené komplexní pozemkové úpravy pokrývají ke konci roku 2004 téměř 200 tis. ha ve zhruba 500 katastrálních územích. Dalších cca 340 tis. ha ve více jak 700 katastrálních územích je rozpracováno. To dohromady představuje 12 % zemědělské půdy ČR.

64

5. DOPRAVNÍ SOUVISLOSTI VENKOVSKÉHO PROSTORU

– – – – – – –

Význam dopravy Specifika dopravy na venkově Hodnocení dopravní situace obcí Způsob určení dopravní dostupnosti obce Způsob určení dopravní obslužnosti obce Způsob určení dopravního statutu obce Nalezení přestupních obcí

5.1 VÝZNAM DOPRAVY Za hlavní význam dopravy můžeme podle Rodriguea et al. (2006) považovat skutečnost, že doprava umožňuje překonání bariéry prostoru. Působení dopravy ve smyslu vytváření interakcí mezi různě disponovanými místy zemského povrchu je možné považovat za druhý klíčový jev. Doprava zajišťuje výměnu přebytkových a nedostatkových statků. V důsledku výše naznačeného působení (překonání prostoru a vytváření vzájemných interakcí) bývá doprava považována za faktor, který výrazně formuje utváření sídelní a hospodářské struktury světa. Nástup globalizace je kromě řady jiných příčin (zejména vliv informačních a telekomunikačních technologií, deregulací apod.) totiž také důsledkem výrazného zvýšení rychlosti dopravy a poklesu významu dopravních nákladů. Tím, že doprava umožňuje výměnu osob, zboží a informací mezi místy nabídky a poptávky, vlastně zabezpečuje komplementaritu měst a venkova a ve svém důsledku tak umožňuje efektivní fungování sídelního systému (Seidenglanz, Řehák, Grulich, 2006). Zatímco skutečnosti jako např. výrobní a nevýrobní činnosti (zde chápané jako zdroj pracovních příležitostí), školství a ostatní spotřební služby apod. jsou koncentrovány spíše ve městech – anebo obecněji v menším počtu obcí, obyvatelstvo představuje prvek, který je v prostoru více rozptýlen. Jejich vzájemné propojení – a tudíž výše zmíněné efektivní fungování sídelního systému – zabezpečuje právě doprava. Pro trvalou udržitelnost venkovského prostoru je proto důležitým tématem zajištění jeho kvalitní dopravní dostupnosti a kvalitní dopravní obslužnosti. Dopravní dostupností přitom máme na mysli napojení venkovských sídel na dopravní infrastrukturu, respektive na existující dopravní síť. Můžeme ji tedy také chápat jako jakýsi potenciál, které dané území má pro realizaci prostorových interakcí, jež jsou podle Bertoliniho (1999) základem sociálního a hospodářského života. Dopravní dostupnost venkovských sídel je výrazně ovlivněna zejména kvalitou dopravní sítě, ať už jako míru kvality použijeme jakékoliv hledisko (její hustotu, výkonnost, délku anebo statut/kategorizaci dopravních tras).

65

Dopravní obslužnost nabízí na fungování dopravního systému konkrétního venkovského území odlišný pohled – v tomto případě jde o hodnocení skutečně existujících dopravních vztahů realizovaných v prostoru buď prostřednictvím hromadné anebo individuální dopravy. Rostoucí úroveň mobility charakteristická pro současné období se sice opírá stále výraznější měrou o individuální motorismus, přesto zůstávají funkce zajišťované hromadnou dopravou velmi důležité, a to zejména ve venkovském prostoru. Vyplývá to ze skutečnosti, že hromadná doprava umožňuje překonat omezený přístup k mobilitě v případě těch skupin obyvatelstva, které nevlastní osobní auto – tento jev bývá v odborné literatuře označován jako tzv. „mobility gap“, případně se hovoří o dopravně podmíněné sociální exkluzi. Další komparativní výhody hromadné dopravy ve srovnání s dopravou individuální lze spatřovat v její větší bezpečnosti a environmentální příznivosti. V období socialismu byla preferována veřejná hromadná doprava, takže až do konce 80. let byl stupeň individuální automobilizace v ČR ve srovnání se západní Evropou relativně nízký. V důsledku toho hrála při zajišťování mobility obyvatelstva klíčovou roli doprava hromadná. Od změny režimu na přelomu 80. a 90. let 20. století dochází v těchto státech k celkové společenské transformaci, která se v oblasti osobní dopravy projevuje vzestupem významu individuální automobilizace, a tudíž i individuální dopravy, zatímco veřejná doprava zde zaznamenává od roku 1990 významné poklesy výkonů. Tab. 5.1: Přepravní výkony osobní dopravy podle druhů dopravy v ČR (v % druhů dopravy na celkových přepravních výkonech v mil. osobokilometrů) Individuální doprava osobní auta

Hromadná doprava celkem

autobusy

železnice

městská doprava

Osobní doprava celkem

1995

61,4

38,6

13,2

9,0

16,4

100,0

2000

66,9

33,1

9,8

7,6

15,7

100,0

2004

69,1

30,9

8,6

6,7

15,6

100,0

7,7

–7,7

–4,6

–2,4

–0,8

x

Rozdíl 2004–1995

Pramen: Ročenka dopravy 2004, www.mdcr.cz

66

Tab. 5.2: Srovnání vývoj stupně automobilizace v ČR a v EU-15 (počet osobních automobilů připadajících na 1000 obyvatel)

1970

1980

1990

1995

2000

2002

Změna 2002/1970 (v %)

Změna 2002/1990 (v %)

EU-15

184

293

394

427

474

491

267

125

ČR

69

173

233

294

335

357

517

222

Pramen: Energy & Transport in Figures, European Commission, Directorate-General for Energy and Transport, 2003

Ačkoliv po roce 1989 v České republice došlo k rychlému rozvoji individuálního automobilismu, a tudíž následně logicky i k poklesu zájmu o hromadnou osobní dopravu (bližší informace o těchto procesech a jejich tempu viz tab. 5.1 a 5.2), lze konstatovat, že hromadná osobní železniční i autobusová doprava si u nás stále víceméně zachovává dosavadní ráz. Tato teze přitom platí při hodnocení úrovně hromadné dopravy jak z hlediska funkčního, tak i územního: – funkční hledisko zde znamená, že hromadná osobní doprava je organizována tak, aby zajišťovala cesty různého druhu, avšak s důrazem na pravidelně se opakující cesty (tj. jde zejména o saturaci dojížďky do škol a do zaměstnání)1; – územním hlediskem se rozumí všeobecná schopnost hromadné osobní dopravy obsluhovat celé území a též schopnost odrážet prostřednictvím svého prostorového uspořádání reálně existující diferenciaci socioekonomické sféry, tj. skutečné rozložení socioekonomických činností v geografickém prostoru.

5.2 ANALÝZY DOPRAVNÍ DOSTUPNOSTI A DOPRAVNÍ OBSLUŽNOSTI VE VENKOVSKÉM PROSTORU Platnost výše formulovaných obecných souvislostí je možné ověřit prostřednictvím analýzy dopravní dostupnosti a dopravní obslužnosti. Hlavním výstupem analýz je ověření možnosti nalézt v „modelovém území“ venkovské obce s výraznější střediskovou dopravní funkcí (dále tzv. přestupní obce), tj. vytipování obcí, 1 Zajímavé je z tohoto hlediska srovnání s definicí tzv. základní dopravní obslužnosti: podle zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, je za základní dopravní obslužnost území kraje považováno zajištění přiměřené dopravy po všechny dny v týdnu z důvodu veřejného zájmu, především do škol, do úřadů, k soudům, do zdravotnických zařízení poskytujících základní zdravotní péči a do zaměstnání, včetně dopravy zpět, přispívající k trvale únosnému rozvoji tohoto územního obvodu.

67

které ve venkovském prostoru plní důležitou organizační roli z hlediska zabezpečení dopravní obslužnosti. Hledání takových obcí bylo inspirováno předpokladem, že tento typ obcí – vyznačující se ve srovnání s okolními obcemi lepší dopravní obslužností hromadnou dopravou – jednak tvoří přirozený prvek naší sídelní soustavy (viz Řehák, 1979) a jednak má potenciál plnit určitou střediskovou funkci, respektive schopnost konsolidovat přiléhající venkovský prostor. V těchto obcích by totiž podle našich předpokladů mohla být vhodnými podpůrnými nástroji ze strany veřejné sféry nastartována vzestupná rozvojová trajektorie, jejíž důsledky by prostřednictvím existujících dopravních vztahů mohly difundovat i do jejich bezprostředního venkovského okolí. Kromě tohoto cíle je provedení analýz motivováno také vznikem komplexní typologie venkovských obcí podle dopravních charakteristik. Ta by měla umožnit nalézt ty části území, jež jsou ve srovnání s ostatními marginalizovány kromě vzdálenosti a nevýhodné dopravní polohy navíc i nedostatečnou dopravní obslužností. Tato skutečnost totiž podvazuje nejen jejich rozvojové možnosti, ale vůbec trvalou udržitelnost jejich existence. Je tu tedy propojení statických (polohových) atributů a atributů dynamických (dopravní obslužnost). Metodika hodnocení dopravní dostupnosti (viz příloha 1) a dopravní obslužnosti byla pro potřeby praktického ověření aplikována na území správního obvodu obce s rozšířenou působností Znojmo (dále Znojemsko). Graficky znázorněný výsledek analýzy dopravní dostupností všech obcí regionu NUTS II lze v podobě kartogramu vidět v příloze publikace (mapa 2). Grafický průmět hodnocení dopravní obslužnosti na Znojemsku, který je představen v následujícím textu, přináší mapy 11 a 12 zařazené v přílohách, výsledky komplexní dopravní typologie obcí lze vidět na mapě 13.

Dopravní dostupnost na Znojemsku Obvod obce s rozšířenou působností (dále ORP) Znojmo (celkem 110 obcí) můžeme z dopravního hlediska považovat v rámci ČR i Jihomoravského kraje za marginalizovaný. Nejvýznamnějším silničním tahem, který prochází Znojemskem, je silnice I. třídy I/38, která vede z Jihlavy (dálnice D1) přes Moravské Budějovice a Znojmo do Rakouska, další silnicí I. třídy je silnice I/53, která spojuje Znojmo s Pohořelicemi. V železniční síti je poloha Znojemska ještě méně příznivá, správním obvodem prochází v současnosti pouze nepříliš významná celostátní železniční dráha z Břeclavi přes Hrušovany nad Jevišovkou a Znojmo do Moravských Budějovic a Jihlavy, z níž ve Znojmě odbočuje trať do Šatova a dále do Rakouska. Kromě těchto celostátních drah jsou v nejvýchodnější části obvodu na Hrušovansku vedeny ještě dvě regionální dráhy – jednak trať z Hrušovan nad Jevišovkou do Moravského Krumlova a Brna a jednak krátká odbočka z Hrušovan nad Jevišovkou do Hevlína. Z výše uvedených informací poměrně jasně vyplývá relativně nízká hustota významnějších dopravních tahů na Znojemsku.

68

Zhruba tři pětiny obcí (60,4 %) Znojemska se vyznačují špatnou dopravní polohou. Tyto obce jsou na Znojemsku lokalizovány ve třech územních shlucích: − v jihovýchodním okraji správního obvodu v okolí Hrušovan nad Jevišovkou; − v rozsáhlém prostoru severně od Znojma; − rozsáhlé území charakteristické nevýhodnou dopravní polohou, tzn. minimálními hodnotami ukazatele dopravní polohy, se rozkládá v celém obvodu obce s pověřeným obecním úřadem Vranov nad Dyjí. Ze srovnání jednotlivých polohových kategorií obcí s prostorovým rozmístěním obyvatelstva na Znojemsku plyne, že populační velikost obce se snižuje spolu se zhoršováním její dopravní polohy, určité narušení tohoto trendu vyplývá pouze z velmi málo četných případů venkovských obcí v dobré dopravní poloze.

Dopravní obslužnost na Znojemsku Hromadnou osobní dopravou jsou se Znojmem ve všech sledovaných časových obdobích spojeny nejlépe obce, které se nacházejí především v širokém územním pásu táhnoucím se zhruba středem obvodu ORP ve směru severozápad – jihovýchod, a to od Šumné přes Znojmo až po Hrušovany nad Jevišovkou a Hevlín (viz mapa 11). Mezi dobře dopravně obsluhovanými obcemi v rámci tohoto území lze pro zjednodušení rozlišit tři „typy“ obcí: − obce ležící v bezprostřední blízkosti Znojma; − obce ležící na důležitých silnicích radiálně směřujících do Znojma, na nichž před Znojmem dochází k souběhu většího počtu autobusových linek; − ostatní populačně či jinak významné obce. Významnou roli při hodnocení frekvence spojů hromadné dopravy u těchto obcí (ale obecně i u všech ostatních obcí) hraje skutečnost, zda je obec napojena na železniční dopravu. V případě, že ano, bývá zpravidla v takové obci výrazně lépe zabezpečena celková dopravní obslužnost, zřetelný je tento rozdíl především ve večerních hodinách pracovních dnů a také o sobotách. Opačný extrém představují hromadnou dopravou nejhůře obsluhované obce. Tyto obce jsou koncentrovány především na Vranovsku a v prostoru severně a východně od Znojma. Ve srovnání s předchozí skupinou jde o obce charakteristické spíše: − větší odlehlostí od Znojma (jejich průměrná vzdálenost od Znojma činí 24 km, zatímco obce dobře obsluhované jsou od tohoto města vzdáleny průměrně jen 15 km); − horší dopravní polohou v silniční síti (jen 53 % z nich leží na silnici I. nebo II. třídy, ve skupině nejlépe dopravně obsluhovaných obcí analogická hodnota činí 83 %);

69

− −

výrazně menší průměrnou populační velikostí (průměrně 221 obyvatel versus 797 obyvatel v případě předchozí skupiny); nedostupností železniční dopravy (železnicí není v této kategorii zpřístupněna žádná obec).

Celkově je možné úroveň dopravní obslužnosti hromadnou dopravou na Znojemsku ve srovnání s některými jinými venkovskými územími České republiky hodnotit jako relativně dobrou, protože každá obec v celém obvodu má alespoň v ranní dopravní špičce běžných i letních pracovních dnů zajištěné spojení hromadnou dopravou se Znojmem. V případě některých obcí je spojení možné sice jen s přestupy, případně z nekomfortně položených zastávek (tzn. ze zastávek vzdálených do dvou kilometrů od intravilánů obcí), nicméně i v případě obcí ležících na západním okraji Vranovska (tj. zhruba 40 km od Znojma) je spojení zajištěno. Tento fakt je, i vzhledem k rozlehlosti Znojemska, nutné považovat za velmi důležitý, protože je předpokladem trvalé udržitelnosti/stabilizace venkovského osídlení. Vysvětlení takto výhodného stavu dopravní obslužnosti lze patrně hledat ve velikosti (zhruba 35 tisíc obyvatel) a významnosti města Znojma, jež v tomto prostoru a ani v jeho relativně širokém okolí nemá žádného faktického konkurenta, takže nedochází k tříštění existujících přepravních proudů. Tuto pozici Znojma potvrzuje ve své práci např. i M. Hampl (2005), podle něhož Znojmo v roce 2001 zaujímalo 33. pozici v pořadí středisek ČR podle tzv. komplexního regionálního významu. Obslužnost hromadnou dopravou ve večerních hodinách běžných pracovních dnů je na celém Znojemsku na relativně dobré úrovni, protože do téměř všech obcí se lze po 18. hodině alespoň nějakým způsobem ze Znojma dopravit; značná část obcí je dokonce se Znojmem spojena přímým spojem. Do naprosté většiny ve večerní hodiny obsluhovaných obcí odjíždí poslední spoj ze Znojma mezi 18. a 19. hodinou, tzn. relativně brzy, nicméně i to lze ve srovnání s některými jinými územími považovat za pozitivní jev. Po 21. hodině se lze ze Znojma dostat již jen do 18 obcí. Dopravní obslužnost o víkendech (ve výzkumu reprezentovaných sobotami) vykazuje relativně nižší kvalitativní úroveň, což je možné doložit skutečností, že ze značné části obcí Znojemska nejedou za celý den do Znojma více než tři spoje hromadné dopravy. Na základě sobotní dopravní obslužnosti byly obce rozděleny do tří kategorií (viz mapa 12): − obce dobře obsloužené hromadnou osobní dopravou (čtyři a více spojů do Znojma, celkem 30 obcí, což je necelých 30 %); − obce bez zajištěné dopravní obslužnosti (celkem 23 obcí, tedy 20 %): tyto obce tvoří tři prostorově oddělené shluky – dva z nich se rozkládají v území severně od Znojma a jeden na severozápadním okraji Vranovska; − obce obsloužené hromadnou osobní dopravou na elementární úrovni (tj. obce s jedním až třemi spoji do Znojma, tato kategorie zahrnuje 57 obcí, tj. nadpoloviční většinu obcí z celého Znojemska – 51 % obcí).

70

Další rysy dopravní obslužnosti hromadnou dopravou vůči městu Znojmo Charakteristickým rysem organizačního zajištění dopravní obslužnosti obcí Znojemska ve vztahu k městu Znojmo je téměř neexistující návaznost autobusových a vlakových spojů. Ve všech zkoumaných časových obdobích byla přestupní návaznost mezi autobusem a vlakem zjištěna dohromady pouze v deseti případech (přitom vždy buď v Hrušovanech nad Jevišovkou anebo v Šumné). Tento stav lze považovat za nepříznivý, protože právě v těchto dvou obcích by taková přestupní návaznost mohla být zajišťována častěji. Integrace autobusové a železniční dopravy se tak nabízí např. pro spojení Vranovska se Znojmem či pro spojení vybraných obcí z Hrušovanska také se Znojmem.

Komplexní typologie obcí Znojemska podle dopravních charakteristik Údaje získané při podrobné analýze dopravní polohy a obslužnosti byly využity ke vzniku komplexní typologie obcí Znojemska podle dopravních charakteristik. Na základě kombinací charakteristik byl jednotlivým obcím přisouzen celkový dopravní statut. Podle něj byly obce rozděleny do následujících kategorií: A (nejlepší dopravní statut), B (dobrý), C (průměrný), D (špatný), E (nejhorší). Základní výsledky této typologie přibližují tab. 5.3 a mapa 13 v příloze. Obce spadající do stejných kategorií dopravního statutu vytvářejí na Znojemsku zajímavé prostorové shluky. Nejvyšší kategorie obcí (statut A) se s výjimkou Hrušovan nad Jevišovkou nachází v bezprostředním zázemí města Znojmo, přičemž obce dalších dvou vyšších kategorií (tj. obce se statutem B a C) na ně plynule navazují a dohromady tak vytvářejí rozsáhlý prostor v centrálních částech Znojemska. Geograficky ho můžeme popsat jako: − územní pás táhnoucí se od Znojma směrem na Hrušovany nad Jevišovkou, kde se rozděluje na severní a jižní větev; s jistým zjednodušením lze konstatovat že tento shluk se rozkládá kolem železnic Znojmo – Hrušovany nad Jevišovkou – Břežany/Hevlín; − prostor v jižním zázemí Znojma; − pás obcí vybíhající ze Znojma směrem na severozápad podél silnice I. třídy a železnice do Moravských Budějovic. Zbytek Znojemska patří do dvou nejnižších kategorií dopravního statutu, tj. do kategorií D a E. Za nejproblémovější z dopravního hlediska přitom na Znojemsku můžeme považovat severní a severozápadní Vranovsko, severní Znojemsko mezi Mikulovicemi a Rozkoší a menší prostor západně od Znojma mezi Podmolím a Lukovem, protože tyto oblasti vykazují kombinaci špatné dopravní polohy a nízké kvality dopravní obslužnosti hromadnou dopravou (dopravní statut E). Situaci však

71

alespoň částečně na severním a severozápadním Vranovsku zlepšuje existence nepříliš frekventovaného autobusového spojení s Moravskými Budějovicemi a Jemnicí a na severním Znojemsku s Moravskými Budějovicemi, Jaroměřicemi nad Rokytnou a Moravským Krumlovem. Tab. 5.3: Základní charakteristika typů obcí podle dopravního statutu Počet obyvatel (k 1. 1. 2005)

Počet obcí

Dopravní statut

Průměrný počet obyvatel obce (k 1. 1. 2005)

absolutně

v%

absolutně

v%

absolutně

A

11

9,9

48 136

53,4

4 376

B

12

10,8

7 974

8,9

665

C

22

19,8

13 493

15,0

613

D

34

30,6

14 496

16,1

426

E

32

28,8

5 970

6,6

187

111

100,0

90 069

100,0

811

Celkem

Pramen: Počet obyvatel v obcích k 1. 1. 2005. ČSÚ, 2005

Vymezení obcí s důležitou rolí při zajištění dopravní obslužnosti Cílem podrobné analýzy dopravní obslužnosti bylo také vytipování obcí, které ve venkovském prostoru plní důležitou organizační roli z hlediska zabezpečení dopravní obslužnosti. Tato analýza se opírá o evidenci přestupních míst v případě spojení jednotlivých obcí hromadnou dopravou s městem Znojmo. Takových neměstských a z hlediska organizace veřejné dopravy důležitých obcí zde bylo vytipováno celkem pět – konkrétně jde o Jaroslavice a v menší míře též o Prosiměřice, Lesnou, Jevišovice a Hrádek. Zvážíme-li kromě počtu realizovaných přestupů také populační velikost jednotlivých přestupních obcí (konkrétní údaje viz v tab. 5.4), mohou – podle našeho názoru – plnit určitou střediskovou funkci v území pouze následující případy: − obec Jaroslavice dohromady se sousedním Hrádkem; − obec Jevišovice, a to převážně pouze z důvodu značné prostorové odlehlosti od jiných center.

72

Tab. 5.4: Charakteristika přestupních obcí na Znojemsku Počet obyvatel (k 1. 1. 2005)

Celkový počet přestupů

Hrušovany nad Jevišovkou

3 191

58

Jaroslavice

1 260

21

Jevišovice

1 149

10

Hrádek

905

10

Prosiměřice

736

12

Lesná

267

17

Název obce

Pramen: Počet obyvatel v obcích k 1. 1. 2005. ČSÚ, 2005, www.jizdnirady.cz

Jaroslavice, Hrádek i Jevišovice mají pro potenciální uplatnění své funkce značnou výhodu také v tom, že jsou lokalizovány přímo v centru oblastí, v nichž se koncentrují obce s nízkým dopravním statutem (tj. obce typu D a E). Bližší ověření toho, zda tyto obce mají potenciál tuto úlohu v prostoru skutečně sehrát anebo ne, a tedy spolupodílet se na tvorbě přirozeného skeletu správního obvodu obce s rozšířenou působností Znojmo, představuje zajímavý námět na prohloubení tohoto tématu.

73

6. EKONOMICKÁ SITUACE VENKOVSKÝCH OBCÍ

– – – – – –

Určení ekonomické situace obce Způsoby komparace hospodaření obcí Bonitní metoda Finanční a majetkové ukazatele Datové podklady pro určení bonity obce Ekonomická specifika venkovských obcí

6.1 EKONOMICKÝ POTENCIÁL OBCÍ Ekonomický potenciál obcí vyjadřuje schopnost obcí hospodárně a účelně hospodařit s finančními prostředky a s majetkem, administrativně a finančně zabezpečit realizaci rozvojových projektů a pomocí ekonomických nástrojů přispívat ke zlepšení hospodářské situace a občanské vybavenosti a služeb v obci. Tyto „vlastnosti“ obce, odpovídající charakteru požadavků kladených na obec, lze souhrnně označit pojmem „bonita obce“ (Halásek, Pilný, Tománek, 2002). Při stanovování celkového ekonomického potenciálu obce rozlišujeme tři základní složky bonity: finanční, majetkovou a rozvojovou bonitu. Finanční bonita je založena na hodnocení nejvýznamnějších parametrů hospodaření obcí a závisí především na rozpočtových ukazatelích. Základem je porovnání příjmových a výdajových složek, a to zejména v přepočtu na obyvatele. Všímá si i ročního plnění rozpočtu obce, kvality rozpočtového procesu a rozpočtových výhledů. Významnou roli hraje také zadluženost obce a dluhová služba. Majetková bonita vychází ze struktury majetku obce a posuzuje efektivitu využívání majetku, možnosti využívání a potřebnost majetku. Zdůrazňuje odlišení majetku, který je nezbytný pro obec a musí (nebo chce) si jej tedy ponechat a který jako zbytný může prodat. Je však třeba zvážit vhodný časový horizont pro případný prodej majetku. Při hodnocení velikosti a struktury majetku je výchozím členění majetku podle jeho funkcí na majetek spojený s výkonem veřejné správy a majetek určený k zabezpečování veřejných statků, dále majetek přímo nesouvisející s činností obce, tj. majetek k podnikání, a finanční majetek v podobě majetkových podílů. Majetková bonita zahrnuje rovněž výnosnost majetku a to majetku finančního a pronajímaného. Rozvojová bonita je méně formalizovatelný údaj a všímá si, kromě ekonomických aspektů, i hospodářských, sociálních, kulturních a hlavně politických podmínek a předpokladů. V kontextu ekonomického potenciálu obcí jde zejména o vlivy působící nepřímo na ekonomické možnosti obcí. Můžeme rozlišit vlivy vnější (dopravní poloha, možnosti pro podnikání, přírodní podmínky pro rekreační využití území, výskyt památek, výskyt přírodních zdrojů), které nepřímo působí na ekono-

74

mickou úroveň sídla, a vlivy vnitřní, které lze ze strany samosprávy aktivně ovlivnit (charakteristiky obyvatelstva, podmínky pro podnikání, tradiční činnosti, chov určitých zvířat či pěstování specifických rostlin, např. víno). Do vnitřních faktorů lze zařadit i využívání strategického řízení. Rozvojová bonita je značně specifickou záležitostí a obtížně kvantifikovatelnou i hodnotitelnou kategorií. Přináší však možný způsob komplexní komparace rozvojových předpokladů obcí. Celková bonita je potom určována na základě kombinace a vzájemné provázanosti bonit dílčích. Nejjednoznačnějšími vlivy na celkovou bonitu obce jsou populační velikost obce a prostorové umístění obce. Ekonomický potenciál obcí můžeme vnímat pohledem finančních subjektů, investorů, podnikatelů, státní správy, obyvatel okolních sídel a v neposlední řadě očima vlastních občanů obce. Zatímco z pohledu podnikatelů, investorů, návštěvníků a turistů může být určen zprostředkovaně (rozpočet obce, veřejný – obecní dluh, veřejné zakázky a investice, průhledné smluvní vztahy aj.) je třeba mít stále na mysli, jak je tento potenciál vnímán z pohledu spokojenosti obyvatel obce a tedy potenciálních voličů, kteří srovnávají nejen v čase, ale i navzájem mezi obdobnými obcemi, zejména v dostupnosti služeb a kvality života v obci. Se sociálně ekonomickým rozvojem společnosti stoupají i nároky na zvyšování množství finančních prostředků na produkci veřejných statků a služeb. Výsledkem je situace, že řada obcí realizuje schodkový rozpočet. Celkový dluh obcí v ČR činil v roce 2003 kolem 70 mld. Kč a byla zadlužena celá polovina obcí (3108). V roce 2005 činil celkový dluh cca 44 mld. Kč a celkové hospodaření obcí již bylo s přebytkem. Snahou představitelů většiny obcí, stejně jako jejich obyvatel, je získávat rok od roku více a kvalitnějších veřejných statků a služeb nejčastěji v podobě rostoucího sortimentu nabízených služeb (buď zcela zdarma jako čistý veřejný statek nebo za poměrně malý poplatek). Je všeobecně známo, že ani ty ekonomicky nejvyspělejší státy a jejich obce si to zpravidla buď vůbec nemohou dovolit, nebo musí postupovat velmi promyšleně a velmi pečlivě zvažovat na základě předpokládaných příjmů obecního rozpočtu (rozpočtového omezení): – kterým statkům – v podobě potřeb občanů – bude dána priorita, – pro koho a pro jak velký počet občanů, pro jakou sociální skupinu bude plánovaný výdaj (výdajový program) z obecního rozpočtu, potřebný a jak následně ovlivní celkový sociálně ekonomický rozvoj dané obce; – proč je projekt realizován: jaké budou jeho hlavní přínosy, jaká budou případná negativa, jak jeho realizace bude zapadat do celkového plánu rozvoje obce i celého regionu z pohledu příštích let; – zda je dostatek pohotových finančních prostředků, zda se bude muset uvažovat s úvěrem a za jakých podmínek, resp. zda je reálná naděje získání dotace, zejména pokud se týká získání prostředků na větší investici, atd.;

75

– –

zda budou finanční a jiné prostředky na následný provoz příslušné investice; jak bude zamýšlená investice rentabilní, tj. za jakou dobu se investované prostředky vrátí.

V tomto kontextu bonita není pouze zhodnocení schopnosti obce splácet přijatý úvěr jako v případě ratingu2, ale také zhodnocení současných a zejména perspektivních schopností rozvoje obce ve všech směrech.

– – –

Na bonitu obce je nutné nahlížet velmi často: z celkové geografické polohy obce: v centru či na okraji určitého regionu, z hlediska postavení ve správní struktuře, z hlediska dlouhodobého vývoje aj.

S ekonomickým potenciálem obcí souvisí ekonomická připravenost. Ekonomická připravenost obce je do jisté míry abstraktní označení celkového ekonomického obrazu obce, kdy obec je schopna zajišťovat s dostupnými prostředky svůj běžný provoz, obnovuje a rozvíjí majetkovou základnu a je schopna generovat a realizovat rozvojové projekty. Právě schopnost získávat a financovat projekty v rámci dotační politiky na různých úrovních je nejviditelnějším projevem „připravenosti“. Klíčovou roli hraje koncepční přístup obcí.

6.2 PŘÍSTUPY K HODNOCENÍ POTENCIÁLU OBCÍ K hodnocení ekonomického potenciálu obcí bylo využito konceptu „určování bonity obcí“. Tento přístup byl modifikován pro potřeby výzkumu a doplněn o nové pohledy. Při pohledu na charakteristiky obce v rámci prostorového systému můžeme rozlišit bonitu: – velikostní, – územní, – celostátní. Velikostní bonita vychází ze situace, kdy je nutné zohledňovat určitou velikost obce (ČR se vyznačuje jednak velkým počtem obcí a jednak značnou velikostní pestrostí z hlediska počtu obyvatel), a umožňuje nahlížet na obec přes ukazatele 2

Rating je hodnocení nebo hodnotící systém, jehož cílem je, zejména na základě reálných podkladů o hospodaření obce a jejich majetkových poměrech a případně dalších ukazatelů, poskytnout jak představitelům obcí, tak příslušným peněžním ústavům věrohodné informace o skutečné ekonomické situaci obce a částečně i o jejich perspektivách do nejbližšího období.

76

nejobjektivněji. Zkoumáme, jak se odlišují charakteristiky obcí s obdobným počtem obyvatel. Různě velké obce mají různé funkce a tato skutečnost by do jisté míry zkreslovala srovnání. Využití velikostní bonity se ovšem neomezuje jen na venkovské obce, je vhodné pro všechny kategorie sídel. Územní bonitu využíváme při hodnocení obcí s určitou polohou. Z hlediska vymezení souboru vůči sobě hodnocených obcí rozlišujeme dva typy územní bonity: A. Hodnocení území vymezeného územního celku, např. kraje, okresu, mikroregionu apod. Vychází z předpokladu určitých specifických podmínek územního celku, na které může metodika reagovat odlišně a závěry budou mít výrazně regionální charakter. B. Hodnocení obcí se specifickými územními vazbami: např. na trase železnice nebo dálnice, resp. naprosto mimo většinu tradičních dopravních spojů, mimo správně administrativní centra atd. Význam územní bonity typu A narůstá zejména při realizaci větších projektů týkajících se území několika spolupracujících obcí. Do popředí se dostává otázka, zda několik menších obcí dokáže shromáždit dostatečné množství finančních prostředků na spolufinancování větších investičních akcí, zda je spolupráce obcí pouze formální nebo zda skutečně dochází k synergickému efektu. Celostátní bonita je nejuniverzálnější a umožňuje srovnání v rámci všech obcí ČR. Nevýhodou je značná rozmanitost hodnocených sídel. Charakter srovnávaných ukazatelů by musel tuto skutečnost odrážet a bylo by nutné volit velikostně a polohově adekvátní srovnávací kritéria.

– – –

Z nejširšího hlediska lze pohlížet na bonitu obcí na základě: vzájemného srovnávání obcí, posouzení užitků ve vztahu k vynaloženým prostředkům, zhodnocení efektivnosti a dostupnosti veřejných služeb v obcích.

6.3 ZPŮSOB HODNOCENÍ BONIT Y

– – – – – – – – –

K hodnocení finanční bonity byly vybrány následující ukazatele: celkové příjmy na obyvatele, daňové příjmy na obyvatele, příjmy z pronájmu majetku na obyvatele, nenárokové dotace na obyvatele, poměr běžných příjmů k běžným výdajům, podíl kapitálových výdajů, kapitálové výdaje na obyvatele, dluhová služba, deficit/přebytek rozpočtu.

77

– – – – –

– – – – – – – –

K hodnocení majetkové bonity byly vybrány následující ukazatele: celkový majetek na obyvatele, dlouhodobý hmotný majetek na obyvatele, výnosnost majetku, podíl cizích zdrojů na celkovém majetku, zadluženost na obyvatele. K hodnocení rozvojové bonity byly vybrány následující ukazatele: dopravní poloha (viz dopravní typologie), vybavenost obce technickou infrastrukturou (vodovod, splašková kanalizace napojená na čistírnu odpadních vod, plynofikace), vybavenost obce sociální infrastrukturou (mateřská škola, základní škola, jiné školské zařízení, ordinace praktického lékaře, jiná lékařská ordinace), podnikání – přítomnost významných zaměstnavatelů (nad 5 zaměstnanců), územní plán (existence, aktuálnost), strategické dokumenty obce nebo svazku obcí (existence, aktuálnost), spolupráce s jinými subjekty na rozvoji obce (jiné obce, podnikatelé apod.), žádosti o projekty.

Ze tří složek bonity obcí jsou finanční a majetková bonita určovány na základě kvantitativních dat a analyzovány pomocí matematicko-statistického aparátu. Rozvojová bonita je založena na jiném typu dat a na kvalitativním zhodnocení a v tomto textu jí nebude věnována další pozornost. S charakterem dat i s jejich vypovídací schopností souvisí způsob jejich hodnocení. U řady ukazatelů je obtížné stanovit jejich objektivně „dobrou“ hodnotu, pokud není k dispozici jistá komparační báze, vzhledem ke které můžeme údaje hodnotit. Jistým řešením je zmiňovaný územní přístup k bonitě, kdy srovnáváme obce relativně malého území. Zde je třeba znát data za všechny obce a srovnávat se střední hodnotou obcí daného území. Tento způsob je vhodný zejména pro analýzu svazků obcí a menších správních obvodů. Pokud známe střední hodnoty za rozsáhlá území, kraj či stát, můžeme srovnávat libovolné obce z kteréhokoliv území. Nejvhodnější je ovšem srovnání obcí ve stejných velikostních kategoriích. Každá velikostní kategorie obcí má svá ekonomická specifika a z nich plyne i jiná optimální hodnota finančních a majetkových ukazatelů. Vypočtené hodnoty ukazatelů jednotlivých obcí jsou obodovány vzhledem ke středním hodnotám za celé zkoumané území, a to tak, že hodnotám pod úrovní střední hodnoty je přiřazeno záporné bodové hodnocení, hodnotám nad střední hodnotou potom kladné. Možný způsob bodového hodnocení je uveden v tab. 6.1. Tento způsob byl využit při hodnocení územní bonity v případové studii na Vranovsku a na Jemnicku. Vybrané závěry jsou uvedeny v podkapitolách 6.4 a 6.5.

78

Tab. 6.1: Možná bodová hodnocení odchylek od střední úrovně Body

Hodnota

Body

Hodnota

–5

méně než 50 % průměru území

1

110 % až 119 % průměru území

–4

50 % až 59 % průměru území

2

120 % až129 % průměru území

–3

60 % až 69 % průměru území

3

130 % až 139 % průměru území

–2

70 % až 79 % průměru území

4

140 % až 149 % průměru území

–1

80 % až 89 % průměru území

5

více než 150 % průměru území

0

90 % až 109 % průměru území

Pramen: Autoři

Výsledné bodové hodnocení obcí analyzovaného území vypovídá o vnitroúzemní diferenciaci a umožňuje posoudit bonitu obce vzhledem k její populační velikosti a jejím specifikům v daném území a současně hledat příčiny neobvyklých výsledků. Pro hodnocení ekonomické situace obcí a pro aplikaci bonitní hodnotící metody je zásadním faktorem existence srovnávací báze. Na základě podkladů z databáze ministerstva financí ARIS byly vypočteny souhrnné ukazatele za obce jednotlivých krajů a ČR. Hodnoty těchto ukazatelů jsou uvedeny v příloze 2. Obdobným způsobem byly spočteny hodnoty finančních a majetkových ukazatelů v jednotlivých velikostních kategoriích obcí Jihomoravského kraje a kraje Vysočina. Tyto údaje lze využít jako podklad pro hodnocení velikostní bonity obcí ve zmiňovaných krajích. S využitím bodového hodnocení uvedeného v tabulce 6.1 lze libovolné obci v příslušné velikostní kategorii přiřadit bodovou hodnotu, která bude srovnatelná s ostatními obcemi obdobné velikosti. Finanční a majetkové ukazatele ve velikostních kategoriích obcí Jihomoravského kraje a kraje Vysočina jsou uvedeny v příloze 3. Pro posouzení skutečného dlouhodobějšího stavu, který by eliminoval případné specifické výkyvy, je vhodné hodnotit průměr ukazatelů za několikaleté období (alespoň za uplynulé tři roky) a sledovat pozitivní či negativní trend. V kratším období se u řady obcí vyskytují značné výkyvy, zejména v oblasti nenárokových dotací a kapitálových příjmů, které zkreslují celkový obraz ekonomické situace obce. Porovnání hodnoty ukazatele s hodnotami jiných obcí či s průměry větších územních celků umožní zhodnotit závažnost trendů a případně vymezit rizikové oblasti. Na základě těchto indikátorů by měl být korigován rozpočtový výhled. Pro relativně velký počet dostupných údajů je třeba rozlišovat, které ukazatele skutečně vypovídají o ekonomických kvalitách obce. Velká část příjmů je na aktivitě a „kvalitě“ obce zcela nebo částečně nezávislá (daňové příjmy, nárokové dotace), výdajová stránka je značně ovlivněna funkcemi dané obce v přenesené či samostatné působnosti a místními specifiky. U těchto výdajů nelze jednoznačně určit, zda je jejich výše na obyvatele nebo podíl na výdajích horší či lepší než v ostatních obcích. Podobně je i majetek úzce svázán se specifickými charakteristikami každé

79

obce a závisí na historickém vývoji, na množství činností vykonávaných v rámci přenesené působnosti, na rozvojových prioritách obce, na místním standardu poskytovaných služeb apod. Majetek funguje jako významný rozvojový nástroj. Je nezbytný pro poskytování veřejných statků a pro samosprávu, může sloužit ke zvyšování příjmů, pronájmem nebo jednorázově prodejem, lze jej využívat k podpoře podnikání a k regulaci podnikatelské činnosti.

6.4 EKONOMICKÁ SPECIFIKA CHARAKTERISTICKÁ PRO VENKOVSKÉ OBCE Z hodnocení ukazatelů finanční bonity vyplývá řada zajímavých poznatků. Vzhledem k značnému rozsahu dat je vždy nutné soustředit se na vybrané problémy a ty analyzovat hlouběji. V případě ekonomického potenciálu obcí je hlavním tématem nalezení zdrojů na rozvoj obcí a to zejména lepším využitím současných zdrojů a zvýšením účelnosti nakládání s finančními prostředky. Metoda určování bonity byla prakticky ověřena v obcích územních obvodů POÚ Vranov nad Dyjí a Jemnice a byly potvrzeny základní hypotézy: − Významný vliv na ekonomický potenciál obce má nejen finanční a majetková základna, ale i kvalita managementu obce. O rozvoji obce a dobré finanční situaci často rozhoduje aktivita a postoje vedení obce i místních obyvatel. − Rozvoj malých obcí v periferních oblastech kraje pouze pomocí vnitřních zdrojů není možný a je třeba zapojení vnějších zdrojů nad rámec obce či regionu. Dále byly zjištěny následující poznatky týkající se hodnocení ekonomické situace obcí a aplikace metody bonity: – Hodnocení ekonomického potenciálu komplikuje nestejná kvalita informací získaných od jednotlivých obcí. Některé ukazatele se navíc ukázaly v realitě jako obtížně kvantifikovatelné. – Hospodaření zejména malých obcí je v čase velmi nevyrovnané. Vyskytují se skokové rozdíly mezi dvěma po sobě následujícími roky. Pro výpočet ukazatelů bonity a hodnocení bonity bylo použito čtyřletých časových období, z nichž byl počítán roční průměr. – Hodnocení územní bonity na základě odchylek od středních hodnot je třeba posuzovat s nadhledem. Výsledky tohoto přístupu spíše než ke kategorickým závěrům slouží k nalezení zdrojů neefektivnosti. – Střední hodnota jednotlivých ukazatelů dílčích bonit za jednotlivé obce nemusí odpovídat vlastnostem území jako celku a je pouze orientačním ukazatelem. Teprve jeho aplikace na další regiony kraje by mohla přinést určité závěry.

80

–

–

–

–

–

–

–

–

–

Mezi venkovskými obcemi se stejnou velikostí a polohou existují v ekonomické oblasti značné rozdíly Některé malé obce vykazují výrazně nadprůměrné hodnoty. Malé obce většinou nejsou zadlužené. Jejich rozpočet jim neumožňuje vyčlenit větší částky na splácení úvěru, drží se proto „při zemi“ a realizují projekty na něž dosáhnou bez úvěru. Menší obce mají obvykle užší kontakty se svými podnikateli a navzájem více spolupracují. Spolupráce však zůstává v úrovni drobné výpomoci. Společné rozvojové projekty se téměř nevyskytují. Na ekonomickou situaci malých obcí má velký vliv využívání vlastního pracovního potenciálu obyvatel, který vede ke zhodnocování obecního majetku. Podíl kapitálových výdajů zvláště u malých obcí je velmi nízký. Toto tvrzení však platí ve zkoumaném území pouze částečně. U většiny ukazatelů jsou patrné významné rozdíly, které se nezakládají na velikosti obce. Z případové studie vyplynulo několik doporučení: Optimálním řešením pro realizaci účetnictví malých obcí je vedení agendy více obcí jednou účetní (v ideálním případě na území svazku obcí či POÚ). Tento systém by vedl k jisté harmonizaci a snazšímu sběru informací. Pro dlouhodobou analýzu a identifikaci konkrétních problémů v oblasti ekonomické situace obcí je třeba zveřejnit v informačním systému MF ARIS více informací a musí být dostupné informace za všechny obce ve statisticky zpracovatelné podobě. Údaje o hospodaření obcí by měly být přístupné ve veškeré podrobnosti. Kontrolu hospodaření obcí by neměly dělat kraje či ještě vzdálenější ministerstvo, ale nezávislý kontrolní orgán, kterým je v ČR nejvyšší kontrolní úřad. Hlavním důvodem je zejména jednotnost kontroly a také zmiňovaná nezávislost, nelze opomíjet i vyšší úroveň profesionalizace. Mělo by být určeno, co si obec bude pořizovat z vlastních příjmů a co pořídí vyšší složka (Např. infrastrukturní akce by měly řídit kraje; ORP, POÚ by ještě zvládly získat peníze z fondů EU; peníze na drobné investiční aktivity obcí by šly z národních a krajských programů). Toto rozčlenění umožní vést odbornou diskuzi o financování obcí, umožní efektivněji využívat dostupné zdroje a zabrání tříštění rozvojových aktivit.

V oblasti dotací, které jsou hlavním zdrojem pro rozvoj obce, za situace, kdy běžné příjmy jsou téměř celé vynaloženy na běžné výdaje a nezbývají prostředky na obnovu a rozvoj majetku obce, je vhodné zamyslet se nad následujícími věcmi: – nastavení finanční spoluúčasti na projektech podle velikosti obce, – nástrojích motivace obcí k efektivnějšímu hospodaření.

81

6.5 EKONOMICKÁ SITUACE OBCÍ Obce jsou základní jednotkou samosprávy. Plní však řadu úkolů v přenesené působnosti, jejich závislost na přidělených finančních zdrojích je vysoká a podléhají značné regulaci orgánů veřejné správy. V případové studii se navíc prokázalo, že rozvoj řady obcí, zvláště v periferních oblastech, pouze pomocí vnitřních zdrojů není možný a je třeba zapojení vnějších zdrojů nad rámec obce či regionu. Tento stav vyžaduje koncepční pomoc i konkrétní pomoc veřejné správy. Závěrem lze uvést, že pro objektivní uchopení ekonomické reality venkovských obcí a k nalezení příčin neefektivnosti a možných cest jejího řešení je třeba, aby existoval adekvátní hodnotící aparát. Jedním z koncepčních přístupů v této oblasti je v předchozím textu naznačený systém bonity, který umožňuje alespoň částečně objektivizovat ekonomickou situaci obcí. V celkovém kontextu analýz ekonomického potenciálu a připravenosti obcí je jednorázové zjišťování bonity obce však jen jedním z kroků. Je třeba bonitní a další ukazatele dlouhodobě sledovat a vytvářet systém „benchmarks“, referenčních bodů, umožňujících objektivizované hodnocení relativních ukazatelů za jednotlivé obce. Podobným způsobem lze postupovat i v rámci krajů a metodika je aplikovatelná s využitím informačního systému ARIS i na celou ČR. Ekonomická situace venkovských obcí je velmi různorodá, obecně lze ale vymezit několik charakteristických rysů. Malá populační velikost přímo působící na příjmovou stránku obecních financí a na velikost majetku a vyšší fixní náklady na chod obce jsou logickými fakty. Ekonomickou situaci venkovských obcí významně ovlivňují znalosti a schopnosti představitelů obcí i jiných subjektů. Jako konkrétní projev aktivity vedení obcí lze uvést schopnost získávání finančních prostředků na rozvoj a zapojení více subjektů do rozvojových aktivit. Na základě výzkumu se ukazuje, že plošná finanční pomoc není účinná. Je třeba rozlišovat podporu zajištění podmínek k životu (lze částečně využít plošnou podporu při přihlédnutí k dostupnosti), která se týká zajištění základních služeb, plynofikace, kanalizace apod., a podporu rozvoje, jehož jádro je v podnícení podnikatelských a dalších rozvojových aktivit. V takovém případě je třeba podporovat rozvojové póly – sídla, která by mohla být pro podnikatele atraktivní a která budou svou silou pozitivně působit na rozvoj svého okolí.

82

7. OŽIVENÍ VENKOVSKÉHO PROSTORU

– – – –

Východiska pro oživení venkova Přístupy k oživení venkova Vnitřní nástroje oživení Vnější nástroje oživení

7.1 VÝCHODISKA OŽIVENÍ Venkovský prostor je tvořen venkovskými obcemi a krajinou mezi nimi. Oživením venkovského prostoru chápeme především oživení obcí, které cíleně formují krajinu kolem sebe. Přes nutnost přesného vymezení venkovských obcí k provedení kvantitativních analýz není nezbytné omezovat oživení venkovského prostoru na omezený okruh obcí. Lze dokonce tvrdit, že i malá města jsou v jistém slova smyslu součástí venkovského prostoru. Malá města nezřídka fungují jako motor oživení malých obcí v širokém okolí. Venkov je značně heterogenní kategorií. Venkovské obce, které jsou situovány v přímém kontaktu s městem, sdílejí zpravidla (pochopitelně v modifikované podobě a například s časovým posunem) jeho rozvojovou trajektorii. Nelze tedy říci, že by příměstské obce byly bez problémů, nicméně jejich propojenost s městem jim (např. v profesní skladbě obyvatelstva) spíše dodává mnohé atributy urbánní. Ve skutečném venkovském prostoru tak představují poněkud specifický prvek. Otázkou ovšem zůstává, jak citlivě měřit dostatečnou míru městského vlivu. Jisté také je, že větší města působí do větší vzdálenosti na města malá (v předchozích kapitolách jsme se pokusili vyjádřit tento přímý vliv těsnou vazbou příměstských obcí na města v dojížďce do zaměstnání). Pomineme-li „městský faktor“ (tj. budeme chtít zkoumat venkov, který není přímo transformován intenzivními příměstskými vlivy), venkov zůstává nadále heterogenní kategorií. Venkovské obce s vyšší úrovní školské a zdravotní infrastruktury, s lepší terciérní vybaveností komerčního typu, s přítomností úspěšných firem a s dobrou dopravní dostupností z bezprostředního okolí mají zpravidla zajištěnu lepší rozvojovou trajektorii než jiné venkovské obce. Pro tuto heterogenitu je ovšem velmi sporné, zda a jak charakterizovat venkov (venkovský prostor, venkovské obce) pouze všeobecně, aniž bychom předem neoznačili ony výše uvedené znaky, které by bylo lze považovat již za typologické. Poměrně složitým problémem je také to, jak vůbec měřit rozvoj, stagnaci či úpadek (nebo jinými slovy: rozvoj či jeho absenci). V ideálním případě je k dispozici celá sada (byť vzájemně nesrovnatelně významných) atributů, mezi nimiž se v dřívější době dával největší význam populační dynamice, v současnosti patrně

83

dominuje svou vypovídací hodnotou míra nezaměstnanosti, v budoucnu možná dojde i na mnohem subtilnější ukazatele ryze sociologické. V průběhu výzkumu byla aplikována a ověřena celá sada ukazatelů, kterými lze (přímo či nepřímo) vyjadřovat kumulaci podmínek vhodných nebo nevhodných pro rozvoj. Částečně se jednalo o standardní ukazatele a jejich kombinace, v několika případech bylo třeba ukazatel účelově konstruovat. Přehled o ukazatelích poskytuje příloha 4. Vybrané ukazatele jsou podrobněji představeny v předchozích specializovaných kapitolách.

7.2 PŘÍSTUPY K OŽIVENÍ VENKOVSKÉHO PROSTORU K oživení venkova lze přistupovat nejrůznějšími způsoby. Tuto škálu možností je třeba vzájemně sladit a provázat, tak aby došlo k vyloučení nekonzistentních či dokonce protichůdných aktivit. Vhodným metodologickým základem pro identifikaci možností a východisek oživení venkova může být SWOT analýza, která přehledně shrnuje jednotlivé charakteristiky. Pomineme-li její zjednodušující přístup, v případě zobecňování na typy venkovských obcí nebo na venkovské obce obecně, může sloužit jako třídící hledisko jednotlivých cest vedoucích k oživení. Možné zdroje venkova a jejich transformace do rozvojových potenciálů (představené v kapitole 2) tvoří základ pro „pozitivní“ stránku analýzy. Při řešení situace ve venkovském prostoru, stejně jako i jinde, můžeme rozvíjet silné stránky a využívat příležitostí s vědomím, že to současně nepřímo způsobí pokles intenzity stránek slabých, nebo naopak můžeme intenzivně řešit problémy se záměrem omezit jejich brzdící vlivy na místní rozvoj. Zde se zaměřujeme převážně na přístup první a snažíme se představit některé možné nástroje. Při návrzích kroků k oživení venkovského prostoru je třeba rozlišit vnitřní a vnější cesty, tj. co by měli dělat samotní venkovští aktéři a co je potřebné učinit zvenku. Na účinnost a volbu jednotlivých nástrojů a opatření má vliv řada faktorů, zejména jsou to: − velikost obce, − poloha obce (vzhledem k dopravní síti, v sídelní struktuře, geografická poloha), − postavení v sídelní struktuře, − ekonomické aktivity v obci a v okolí (podniky a podnikatelé, tj. zaměstnavatelé), − aktivita obyvatel, − schopnosti vedení obce. Jednotlivé faktory působí společně a posilují či oslabují efekty jednotlivých nástrojů. Aktivita obyvatel je například zásadní pro realizaci rozvojových projektů a pro sociálně-kulturní oživené venkova. Poloha obce se jeví jako klíčový faktor

84

ovlivňující podnikatelské aktivity v obci, dle velikosti obce se diferencuje dostupnost služeb pro obyvatele. V předchozích kapitolách jsme nepřímo doložili, že rozvoj, stagnace nebo úpadek venkovských obcí (ať se již charakterizuje různými atributy) závisí jednak na aktivitách lokalizovaných přímo ve venkovských obcích, jednak na aktivitách lokalizovaných v městech schopných ovlivnit přilehlý venkovský prostor. Tyto dva zdroje jsou zpravidla nesrovnatelné, protože endogenní rozvoj venkovské obce (rozvoj, který má kořeny v obci samé) zpravidla efektivně působí jen v dané obci. Zato rozvoj místa, které má ex definitio širší dosah (tedy rozvoj města, malého města, leckdy i velké venkovské obce nadané jistými střediskovými funkcemi) je schopen i širší difúze do okolí. Není sporu, že důležitým faktorem je i prostá odlehlost. Těžko tu můžeme dokládat nějakou funkční závislost (o to jsme se v předchozích kapitolách ani nepokoušeli), je však zřejmé, že velká odlehlost od města jednak brání uplatnění efektu difúze rozvojových impulsů z města, jednak objektivně limituje i mnohé z vnitřních zdrojů samotné obce. Ať již vyjadřujeme rozvoj, stagnaci a úpadek venkovských obcí jakkoliv, jsme zpravidla svědky územní kumulace obcí obdobné rozvojové trajektorie. Významnější kumulace „prosperujících“ obcí nečiní problémy. Dokonce ani jednotlivé případy venkovských obcí s absencí rozvoje by neměly být shledávány jako zdroje zneklidnění. Ovšem kumulace takových venkovských obcí na více či méně souvislém území je závažným problémem a musí být řešena. V této souvislosti lze typologicky podtrhnout tyto čtyři typy s územní kumulací venkovských obcí s absencí rozvoje: A. Venkovské obce s absencí rozvoje postrádají přímý územní (polohový) vztah vůči městu (městům) – selektivní jev, zpravidla se opírající buď o velikostní diferenciaci obcí, o sociální a vzdělanostní strukturu obyvatel jednotlivých venkovských obcí, či o jiné dílčí faktory (stabilita venkovského obyvatelstva). B. Kumulace venkovských obcí s absencí rozvoje v odlehlejších částech (ve vnější zóně) jednotlivého městského zázemí. C. Totální úpadek postihující ovšem kromě masy venkovských obcí i zdejší městské středisko. D. Výrazná kumulace venkovských obcí s absencí rozvoje v odlehlejších částech zázemí sousedních urbánních mikroregionů (předchozí jev se neomezuje na jednotlivé zázemí, ale je kombinací navzájem sousedících území) – tento jev zaslouží zvláštní pozornost, pokud takovým územím prochází například i krajská hranice (multiplikovaná marginalita). Z předchozího textu jsou zřejmé tyto poznatky: 1. Je nutno zaměřit se na širší výskyt obcí, jejichž rozvoj je problematický, a je třeba provést nejen lokalizaci a hrubou kvantifikaci, ale uplatnit i typologii jevu (například v souladu s předchozími body).

85

2. Vnitřní (endogenní) kapacita pro oživení venkovské obce bývá silně limitovaná a nelze od ní očekávat, že přesáhla hranice této obce. 3. Efektivním nástrojem pro iniciování rozvoje venkova může být proto iniciování udržitelného rozvoje malých měst a větších venkovských obcí. 4. Programy přivádějící finance přímo do jednotlivých venkovských obcí jsou rovněž potřebné, ale efektivní jsou až jako sekundární instrument (nezakládají rozvoj, ale mohou jej udržet). 5. Rozhodujícím faktorem pro rozvoj venkova jsou lidské zdroje, schopnost vedení obcí i obyvatel a podnikatelů ztotožnit se s danou lokalitou či regionem a přispívat k jeho rozvoji. 6. Výše uvedené rozhodování o venkovském prostoru dost dobře nemůže vycházet jen z jednotlivých venkovských obcí, natož z těch, které jsou již postiženy absencí rozvoje; adekvátní je (kvůli existenci regionální reprezentace občanů, kvůli existenci správních orgánů, kvůli existenci odborných pracovišť a kvůli koncentraci prostředků) teprve krajská úroveň a (pro efektivní řešení případů s multiplikovanou marginalitou) mezikrajská spolupráce.

7.3 METODICKÝ PROCES A ZAHRANIČNÍ INSPIRACE

– – –

– –

Z hlediska metodického i čistě aplikačního lze doporučit následující proceduru: multikriteriální identifikace venkovských obcí vykazujících znaky absence rozvoje, identifikace územně významnějších seskupení takových obcí, nalezení vhodných jader v předchozím kroku identifikovaného venkovského prostoru pro cílenou podporu (malá města, velké venkovské obce, venkovské obce s rozvojovými impulsy), hledání konkrétní trajektorie budoucího rozvoje po diskuzi s reprezentanty vybraných obcí či měst (z potenciálních „rozvojových míst“), v případě marginální polohy zmíněných venkovských obcí podél správních hranic (zejména podél hranic krajů): celostní řešení území bez ohledu na správní kompetence ve vybraných citlivých problematikách (školství, zdravotnictví, veřejná doprava, atd.) – s nutnou účastí sousedících krajů.

Případy uvedené nakonec jsou však fakticky nejsložitější. V této souvislosti lze uvést například nedávné neúspěšné jednání Jihočeského kraje, Jihomoravského kraje a kraje Vysočina (přelom let 2005/2006) k zajištění časových standardů pro výjezdy lékařské první pomoci do obcí na pomezí těchto tří krajů. Nejvíce „problematických“ obcí je z Jihomoravského kraje, nejméně (pokud vůbec) z Jihočeského kraje. Potenciálně nejlepší situaci pro lokalizaci jakéhokoliv společného zařízení na kontaktu těchto tří krajů má město Jemnice (kraj Vysočina). K dohodě nedošlo.

86

Přesto nelze z jednoho případu činit předčasné závěry. Naopak, tato situace se zdá být takřka modelová i pro jiné srovnatelné situace. Existuje však ještě jedna cesta, jak ve venkovském prostoru nalézat potenciální rozvojová jádra. Je to ovšem cesta zdlouhavá, byť zároveň koncepční a perspektivní. V Evropské unii se již delší dobu diskutuje o optimální velikosti obcí, především však v množině venkovských obcí. Dlouhodobý spor se vede o to, zda v obecní problematice dát přednost funkčnosti obce (tedy s důrazem na profesionální aparát a profesionální reprezentaci obce) nebo identitě obce (s odpovědností za sebe sama, navíc s „viditelností“ obce na mapách a na silničních ukazatelích, ovšem zároveň s intenzivním pocitem místní soudržnosti, viz též Swianiewicz, 2000, Řehák, 2003). Valná většina států EU již dala jednoznačně přednost funkčnosti obcí, pouze Francie (a z „nových států EU“ zejména Česká republika a Slovensko), ačkoli princip funkčnosti obcí respektuje také, doposud široce zachovává i obecní identitu. Ve Francii je to snad dáno dlouhou tradicí základní obecní struktury (přičemž demografické oslabení venkovských obcí mezitím navodilo situaci, kdy existují velké počty velmi malých venkovských obcí; všímá si toho již Gravier, 1947), v České republice a na Slovensku je to dáno hlavně celospolečenským odporem proti nedobrovolnému slučování obcí v době totalitního systému. P. Swianiewicz (2002, s. 7) uvádí, že Slovensko má 68 % obcí s velikostí do 1 tisíce obyvatel, Francie 77 % obcí a Česká republika dokonce 80 % obcí. Dlužno dodat, že problém Francie je umocněn i tím, že atomizace obecní struktury je příznačná nejen pro venkovské, ale i pro městské prostředí (statut samostatné městské obce má totiž i to, co bychom u nás označili „městskými částmi“). V dalším textu dáváme přednost jen tomu, co se týká venkovského prostředí. Je zřejmé, že jak Francie, tak oba následnické státy bývalého Československa (viz též Kling, Nižňanský, Pilát, 2002, Klusáček, 2005) mohou volit odlišné cesty, protože jen výsledný dnešní stav je vcelku shodný, cesty, které k němu vedly (a s tím spojené historické zkušenosti – u nás zkušenost s neomezovanou pravomocí jedné politické strany), jsou však rozdílné. Pro Českou republiku lze ovšem i tak definovat obdobné zásady, kterými se řídí i francouzské snahy o dosažení nižšího počtu „funkčních“ obcí ve venkovském prostoru (viz též Rondin, 1985, Mabileau, 1991, Vandelli, 1991, Wollmann, 1999, Sadran, 2000, Kypetová, 2002): – garance elementů obecní identity; část atributů obce by se neměla ztrácet ani při eventuálním sdružování, – sdružování obcí ke společnému a kvalifikovanému výkonu obecních funkcí je nutno založit na dostatečně pružných strukturách, je třeba disponovat dostatkem času a ohleduplnosti (činnost bez kampaňovitosti). Právě tuto mimořádnou citlivost k aspektům obecní identity by bylo vhodné z francouzského prostředí převzít. Ve francouzském prostředí (na rozdíl od nás) se

87

však již podstatné změny skutečně odehrávají (communauté de communes – společenství obcí, coopération intercommunale – meziobecní spolupráce; hlavní úsilí lze sledovat po uplatnění Chevènementova zákona z r. 1999, který je doveden až do sféry daňové; viz též Struktury…, 2005). Jednou z motivací pro toto úsilí je však i specifické prostředí městských aglomerací s atomizovanou obecní strukturou. Nicméně i venkovské obce již ze změn profitují. Podle autorské dvojice Béhar a Estèbe (2003) již téměř 80 % francouzských občanů žije v nějaké formě tzv. interkomunality. Pak je ovšem také jasné, že přestože Francie nadále sdílí spolu s Českou republikou a Slovenskem rozdrobenou („atomizovanou“) obecní strukturu, není to již Francie, která by fakticky zaostávala. Pro změny tohoto typu je u nás třeba získat v dialogu především organizaci reprezentující ryze obecní zájmy – Svaz měst a obcí. V této chvíli je třeba paušálně odmítnout také všechny relativně jednoduché postupy, které by jen nastavením omezujících instrumentů (finančních či administrativních) měly přimět obce buď k opětovnému slučování nebo k málo promyšlené a málo pružné verzi sdružování. Jejich uplatňování by totiž mohlo v důsledcích celou problematiku jen zablokovat (ani návrhy J. Kotvalové, 2001, nejsou zcela průbojné). Jako příklad konkrétních snah lze uvést přípravu novely zákona o obcích, která by zavedla novou formu spolupráce obcí, tzv. společenství obcí.

7.4 MOŽNOSTI OŽIVENÍ VENKOVSKÉHO PROSTORU Nástrojů, kterými lze působit na venkovský prostor, je celá řada. Ne všechny jsou vhodné či účinné. Než-li jim budeme věnovat výraznější pozornost, je nutno vymezit, co chápeme pod pojmem oživení venkovského prostoru. Oživením venkovského prostoru chápeme především oživení obcí, které se podílejí na formování krajiny. Přes nutnost přesného vymezení venkovských obcí k provedení kvantitativních analýz není nezbytné omezovat oživení venkovského prostoru na omezený okruh obcí 3. Jako motor oživení malých obcí v širokém okolí nezřídka fungují právě malá města. Oživení venkovského prostoru může být chápáno jako proces oživení venkovských obcí a krajinné sféry, v níž se tyto obce nacházejí, který směřuje zejména k: – vytvoření harmonického systému kulturní krajiny, – rozvoji celkové pestrosti a specifik venkovských obcí, – vytvoření stabilního ekonomického systému zajišťujícího pracovní příležitosti, – zajištění kvalitních podmínek pro život obyvatelstva, 3

Jak bylo zmiňováno dříve, v praxi ČR se nejčastěji využívá hranice 2000 obyvatel pro ohraničení venkovských obcí, v rámci zdrojového výzkumu bylo pracováno z důvodu komplexnosti i jiných s hranicí 3000 obyvatel.

88

– –

rozvinutí občanské společnosti, zajištění dostatečné dopravní dostupnosti.

Při návrzích kroků k oživení venkovského prostoru je třeba rozlišit vnitřní a vnější cesty, tj. co by měli dělat samotní venkovští aktéři a co je potřebné učinit zvenku. Na účinnost a volbu jednotlivých nástrojů a opatření má vliv řada faktorů. Je také třeba odlišovat sociálně-kulturní oživení venkova a oživení venkovské krajiny od hospodářského oživení venkova. Prvního zmiňovaného oživení může být dosaženo dlouhodobým vnitřním úsilím, ale hospodářské oživení venkova a vytváření pracovních míst na venkově je problematičtější. Podnikatelský sektor při rozhodování o umístění své výroby zvažuje řadu lokalizačních faktorů, kdy hlavní roli hraje nejvíce často dopravní dostupnost a možnost zajištění odbytišť, dostupnost a kvalita pracovní síly a existence ostatní technické i sociální infrastruktury. S rozvojem dopravy a moderních technologií došlo sice k oslabení vlivu některých faktorů, ale je zřejmé, že hlavní většina podnikatelských aktivit se bude nadále koncentrovat v blízkosti měst (zde se právě projevují nejvíce rozdíly v možnostech obcí v závislosti na poloze), i když nemusí jít o města největší.

– – –

Hospodářství venkovského prostoru lze tak oživit pomocí: malých měst, velkých venkovských obcí („střediskové obce“), komplexního řešení venkovského území bez ohledu na správní hranici.

Nezbytným krokem je identifikace rozvojových předpokladů a faktorů, které na ně působí, a jejich vhodným využitím stimulovat rozvoj širšího zázemí. Není nutné ani vhodné oživovat plošně, ani „centrálně“. Je vhodnější podporovat přirozená střediska, aby působila sama na rozvoj svého zázemí, neboť právě malá města a velké venkovské obce („střediskové obce“) jsou nejčastějšími póly rozvoje venkova. Pro svou různorodost a specifický charakter jednotlivých území vyžaduje oživení venkovského prostoru hledání nejvhodnějších kombinací nástrojů k rozvinutí místního potenciálu, založené na poznání místních zdrojů a bariér a při využití adekvátních vnějších impulsů a zdrojů. V praxi regionálního rozvoje lze obecně rozlišit několik typů nástrojů (viz Wokoun, Mates, 2006, nejčastěji jde o: – nástroje pobídkové (zejména finanční podpora a dotace), – nástroje institucionální (poradenství a informace, „měkká“ infrastruktura), – programování (koncepční přístup k řešení problémů a k rozvoji). Rozlišení vnitřních a vnějších cest oživení venkova (viz podkapitola 7.2) vede potom k rozlišení vnitřních a vnějších nástrojů rozvoje. Obě tyto skupiny jsou provázané, některé nástroje se liší pouze úrovní aplikace, klíčový rozdíl ale tkví

89

k ovlivnitelnosti využívání těchto nástrojů ze strany venkovských aktérů. Vnitřní nástroje jsou založené na vnitřním potenciálu, zatímco prosazení vnějších nástrojů, které obvykle ovlivňují celkové podmínky, je dlouhodobým procesem a vyžaduje širokou spolupráci a politický konsenzus. V následujícím textu jsou ze širokého spektra možných nástrojů uvedeny ty, které autoři považují na základě svých praktických zkušeností za klíčové a kterým také byla věnována hlubší pozornost ve výzkumu, z něhož poznatky čerpají. Jednotlivé představené nástroje jsou charakterizovány poměrně obecně, skutečnými rozvojovými nástroji se stávají v případě konkrétního uchopení aktéry rozvoje a přizpůsobením místním specifikům. Není ani možné přinášet konkrétní návody, ale je třeba ukazovat cesty, přístupy a nástroje, které obce musí rozvinout dle svých možností a potřeb.

Vnitřní nástroje oživení Vnitřní nástroje oživení se váží k aktivitě a specifické situaci venkovských obcí. Jde o kroky, které umožňují využít místní zdroje a odstranit vnitřní rozvojové bariéry. Vnitřní nástroje musí být užívány společně a co nejvíce provázaně, aby mohlo dojít k vytvoření synergických efektů. Není možné, ani vhodné, diskutovat, které z nich jsou nejdůležitější, protože záleží případ od případu a také užití jednoho nástroje při úplné absenci jiného je nesmyslné.

Rozvojové a plánovací dokumenty Podmínkou kvalitní správy obce je využívání vhodných nástrojů řízení. Jedním z nich je i využívání strategických dokumentů a územně-plánovací dokumentace, kdy dochází v procesu vyjednávání ke stanovení rozvojových priorit a účelnému využití omezených finančních zdrojů. Je třeba rozlišovat dokumenty strategické a územně plánovací. Klíčové jsou dokumenty strategické, které však musí respektovat reálné možnosti území. Průmět jejich záměrů do území řeší územně-plánovací dokumentace, která je více technického rázu. S využitím rozvojové dokumentace jako nástroje oživení souvisí její transparentnost. Je důležité, aby objektivně analyzovala stav obce a identifikovala bariéry i příležitosti obce, tj. rozvojové potenciály. Z těchto východisek musí vycházet široká diskuze o směřování obce, o opatřeních a aktivitách, které je třeba realizovat, a o organizačně-technickém zabezpečení s tím souvisejícím. Důležité je naplňování principu partnerství nejen při tvorbě dokumentů, ale zejména při jejich realizaci. S těmito dokumenty souvisí členění místních zdrojů a rozvojového potenciálu představené v kapitole druhé. Obec se na základě svých dispozic musí rozhodnout, jakým směrem se její vývoj bude ubírat, protože řada aktivit se navzájem může vylučovat, a tam nasměrovat veškeré úsilí. Koncepční přístup je prvním krokem k oživení obce.

90

Spolupráce Sídelní struktura České republiky je charakteristická velkým množstvím malých obcí. Pro tyto obce je obtížné zajistit, personálně i finančně, potřebnou škálu veřejných služeb. Jejich rozvojové možnosti jsou limitované. Nezbytným východiskem je spolupráce, a to na všech úrovních. Je žádoucí, aby obec zapojila do rozvoje všechny místní subjekty a optimálně spolupracovala s podnikateli. Při řešení větších rozvojových projektů obce využívají členství ve svazcích obcí. Doposud jsou však skutečné efekty meziobecní spolupráce nevelké a tato uskupení mají značný nevyužitý potenciál. K oživení venkovského prostoru také přispívá spolupráce mezi městem a okolními obcemi, které vytvářejí intenzivní komplex vzájemných vztahů a které jsou na sobě vzájemně závislé. – využití synergických efektů svazků obcí i v ekonomické oblasti, – zapojení podnikatelů do rozvoje obce a do spolufinancování rozvojových projektů, – hledání a využívání nových zdrojů financování, – finanční úspory sdružováním prostředků na správní a administrativní činnosti.

Komplexní pozemkové úpravy Komplexním pozemkovým úpravám (KPÚ) byla věnována pozornost v kapitole čtvrté. KPÚ patří k významným, byť opomíjeným, rozvojovým nástrojům. Je nepochybné, že řada rozvojových záměrů může být bržděna neprovedenými KPÚ. KPÚ přispívají svými důsledky k oživení venkova v několika rovinách: – vytvořením systému „společných zařízení“ vedou k lepší ochraně a tvorbě krajiny, umožňují realizovat protierozní a vodohospodářská opatření; – vyjasněním vlastnických vztahů umožňují rozvoj podnikatelských aktivit v obci a zlepšení zemědělské výroby; – nastavením prostorové struktury obce tak, aby vyhovovala všem dotčeným subjektům.

Podpora podnikání Podpora podnikání je oblastí, kde obec působí nepřímo na podnikatelské subjekty i občany s cílem vytvořit prostor pro rozvoj a vznik podnikání v obci, a tak k vytvoření či udržení pracovních míst pro obyvatele. Může jít o přípravu ploch pro podnikání, pronájem objektů, potřebné je i jasné vymezení podnikatelských možností v územním plánu a další. Důležité je prostředí stability, kdy je podnikatel informován o plánech obce a obec plánuje na základě diskuze s podnikateli.

91

Ačkoliv podnikání v obci nemusí přinášet obci jasné efekty, znamená to pracovní místa, možnost přitažení nových obyvatel, řada podnikatelských činností na sebe nabaluje nutné služby, což může opět znamenat nová pracovní místa. Ve venkovských obcích může být podpora podnikání v sektoru služeb (obchod, základní služby) zárukou udržení základní občanské vybavenosti v obci. Kroky potřebné k oživení venkova a k nastolení rozvojového procesu lze shrnout v následujících bodech: − aktivizovat vzájemnou spolupráci obcí a dalších subjektů v území při přípravě realizaci rozvojových záměrů, − akceptovat roli malých měst a jejich význam pro oživení venkovského prostoru (póly rozvoje), − posílit význam kvalifikovanosti managementu obcí a jejich role při iniciování rozvojových aktivit, − iniciovat aktivní součinnost obyvatel při zlepšování života v obci.

Vnější nástroje oživení Pro oživení venkovských obcí jsou klíčové nástroje vnitřní, vnější nástroje jsou spíše dodatečnou podmínkou pro uplatňování vnitřních. Vnější nástroje lze rozdělit na systémové a ostatní. Jde především o to optimalizovat organizační, právní a ekonomické podmínky tak, aby se omezené kapacity venkovských obcí mohly koncentrovat na rozhodující aktivity. Příspěvek se věnuje jen několika vybraným nástrojům, které mají obecnější charakter. Námětů na potřebné změny může být celá řada. V následujícím textu budou zmiňovány především kroky, které vyplynuly při řešení výzkumného úkolu.

Finanční výpomoc Plošná finanční pomoc venkovu není účinná. Je třeba rozlišovat podporu zajištění podmínek k životu (lze částečně využít plošnou podporu při přihlédnutí k dostupnosti), která se týká zajištění základních služeb, plynofikace, kanalizace apod., a podporu rozvoje, jehož jádro je v podnícení podnikatelských a dalších rozvojových aktivit. V takovém případě je třeba podporovat rozvojové póly – sídla, která by mohla být pro podnikatele atraktivní a která budou svou silou pozitivně působit na rozvoj svého okolí.

Podpora řízení rozvoje Podpora řízení rozvoje je jednou z cest, jak pomoci venkovu lépe využívat své možnosti. Jak bylo řečeno v kapitole 3, je stále obtížnější najít dostatek kvalitních lidských zdrojů pro výkon veřejné správy na venkově. Optimální systém rozdělení pravomocí, úkolů a činností jednotlivých venkovských subjektů a profesionalizace

92

spolu s koncentrací správních aktivit může přispět nejen k finančním a personálním úsporám, ale i ke zlepšení koncepční stránky řízení rozvoje. Vedle těchto úvah je však třeba hledat nové cesty a nástroje umožňující zkvalitnění řídících procesů v obcích a vedoucí k využívání jejich rozvojového potenciálu. Z moderních metod řízení zaváděných ve veřejné správě lze uvést CAF (Common Assessment Framework – Společný rámec pro hodnocení), BSC (Balance Scorecard – „Metoda vyvážených ukazatelů“) či benchmarking (porovnání s ostatními za účelem dobré praxe). Je však třeba zmínit, že uvedené či obdobné metody jsou nezřídka vzhledem k jisté náročnosti smysluplné pro větší obce nebo pro úřady. Jsou však výzvou pro jejich modifikaci a rozšíření aplikační roviny i na venkovské obce. Spolupráce je nezbytná nejen na úrovni obecní, ale z hlediska rozvoje území zejména na úrovni krajské. Kraje by měly spolupracovat při řešení závažných věcí v hraničních oblastech krajů v případech, kdy komplexní řešení území bez ohledu na správní hranice je jediným způsobem jeho oživení (jako negativní příklad lze uvést neúspěšná jednání o záchranné službě v Jemnici, která by působila v částech kraje Vysočina, Jihočeského a Jihomoravského), a rovněž při zajišťování dopravní obslužnosti a komunikačního propojení okrajových částí sousedních krajů, kdy krajské hranice dělí tradiční spádová území.

Koncepční rámec K rozvoji venkova přispívá jasný koncepční přístup státní správy, resp. krajské samosprávy, který odstraní bariéry rozvoje způsobené problematickým a zdlouhavým vyjasňováním dalšího směřování jednotlivých oblastí. Lze sem zařadit neexistenci koncepce rozvoje venkova zahrnující všechny aspekty rozvoje a rovněž konkrétnější problém komplexních pozemkových úprav. Oddělený postup a nekoordinovaná spolupráce mezi resorty zemědělství, regionálního rozvoje a životního prostředí neumožňuje plné využití potenciálu pozemkových úprav pro rozvoj a investice v území, čerpání dotací a ekologická opatření. Například tvorba územních plánů postupuje často paralelně s tvorbou pozemkových úprav. Pozemkové úpravy by měly svým komplexním řešením území vytvářet podmínky pro zjednodušení průběhu přípravy a tvorby územních plánů. Resort životního prostředí zajišťuje akce bez ohledu na dokončené a jím schválené projekty místních územních systémů ekologické stability. Ty jsou součástí projektů pozemkových úprav, avšak stávají se pouhou formalitou. Pro cílenou podporu venkovského prostoru je potřebné legislativně zakotvit soubor charakteristik, které umožní v rámci naplňování cílů územního plánování specifikovat a jednotným způsobem identifikovat venkovský prostor, resp. jeho typy. Základem by měly být „územně analytické podklady“, které mimo jiné „obsahují zjištění a vyhodnocení stavu a vývoje území, jeho hodnot, omezení změn v území z důvodu ochrany veřejných zájmů, vyplývajících z právních předpisů nebo stanovených na základě zvláštních právních předpisů nebo vyplývajících

93

z vlastností území, záměrů na provedení změn v území, zjišťování a vyhodnocování udržitelného rozvoje území a určení problémů k řešení v územně plánovací dokumentaci“ (§ 26 nového stavebního zákona č. 183/2006 Sb.). Vzhledem k tomu, že nový stavební zákon pojem venkovský prostor nevymezuje a pravděpodobně tento pojem nebude ani součástí prováděcích předpisů, mohla by být doplňující legislativní úpravou směrnice upravující územně technickou analýzu území, jíž bude venkovský prostor identifikován. Přes pokles významu zemědělské výroby zůstává zemědělství významným prvkem hospodářství venkovských obcí a klíčovým krajinotvorným subjektem. Pro oživení venkova musí být realizována adekvátní zemědělská politika směřující zemědělskou činnost v souladu s potřebami venkova a charakterem jednotlivých venkovských oblastí. Je nutno cíleně posilovat krajinotvorný pilíř a integrovat zemědělce do rozvoje venkovských oblastí. Venkovský prostor je nutno brát jako provázaný komplex a harmonicky jej rozvíjet ve všech oblastech. Zaměření se na pouze vybrané segmenty venkova vede k nevyváženosti rozvoje a k rozvojové deformaci území.

94

ZÁVĚR

Venkov je specifickou součástí prostorových struktur každé země a každá země hledá svou vlastní tvář venkova. Venkovský prostor České republiky lze charakterizovat velkou hustotou malých sídel; vysokou diverzitou typů sídel a typů obydlí, krajinnými předěly mezi sídly, vysokou diverzitou krajinných typů, hustou cestní sítí, schopností i malých sídel uchovat si svébytný sociální a kulturní charakter a mnohým dalším. V jednotlivých kapitolách publikace byly představeny jednotlivé aspekty venkovského prostoru a bylo usilováno o naznačení možných přístupů k problémům venkova a cest vedoucích k jeho oživení. Pokusme se o rekapitulaci a zdůraznění přínosu jednotlivých kapitol. Východiskem bylo vymezení venkova a klasifikace obcí. Využití velikostní a polohové typologie v kapitole 2 umožnilo nalézt vzájemné souvislosti a identifikovat vztahy mezi socioekonomickými charakteristikami, což lze využít jako východisko pro systémové řešení problémů venkova; komplexní přístup ke zdrojům a potenciálům může pomoci obcím při zvažování základních rozvojových směrů. Kapitola 3 zdůrazňuje klíčový význam lidských zdrojů a zabývá se několika aspekty důležitými pro rozvoj venkovských obcí. Rozvoj venkova a rozvoj zemědělství se často chápou jako nezbytně spojené, ukazuje se, že tyto vazby jsou přeceňovány. Jejich vzájemným působením však může dojít k oboustranným pozitivním efektům. Na význam zemědělství v širším venkovském kontextu a zejména na krajinné aspekty se soustřeďuje kapitola 4. Značná pozornost je věnována komplexním pozemkovým úpravám a jejich významu pro rozvoj obce. Dopravní dostupnost je důležitou otázkou venkova z hlediska možností dojížďky do zaměstnání i do škol a také za službami. V kapitole 5 jsou představeny metodické přístupy, jak objektivizovat hodnocení dopravní dostupnosti a dopravní polohy včetně vytvoření komplexní dopravní klasifikace obcí. Toto členění umožňuje nejen identifikovat významné dopravní uzly a dále je rozvíjet, ale může sloužit také jako informační a argumentační podklad pro zlepšení dopravní dostupnosti obcí s okrajovou dopravní polohou. Ekonomický potenciál obcí je ústředním tématem kapitoly 6, která vymezuje základní finanční a majetkové charakteristiky obcí. S využitím systému ukazatelů a pomocí metody určování bonity usiluje o vytvoření mechanismu, který by obcím umožnil srovnání s ostatními a odhalování zdrojů neefektivnosti a také předávání zkušeností. Na základě terénních výzkumů formuluje také některá doporučení pro zlepšení ekonomické situace obcí. Závěrečná kapitola se zamýšlí nad přístupy k oživení venkovských obcí v širších souvislostech a reaguje na některé trendy v oblasti územní správy a regionálního rozvoje. Naznačuje několik cest k podpoře rozvoje a věnuje se významným nástrojům přispívajícím k oživení venkova.

95

Uvedené okruhy samozřejmě nepokrývají problematiku venkova vyčerpávajícím způsobem, ale v rámci svých možností usilují o podporu aktivit vedoucích k rozvoji venkova. Závěrem nezbývá než konstatovat, že skutečné oživení venkova leží především na jeho obyvatelích, na jejich aktivitě a podnikavosti, na schopnostech a nadšení představitelů obcí, na společném úsilí všech subjektů venkova – občanů, neziskového sektoru, podnikatelů, představitelů obcí a regionalistů spolupracujících s obcemi při rozvoji území. Nelze opomíjet vnější vlivy: úpravy legislativy, tak aby se odstranily zbytečné organizační a právní bariery, které jsou citelné zvláště v malých obcích; finanční podporu, která je nezbytná minimálně v první fázi rozvojové trajektorie, kdy dochází k identifikaci a rozvíjení místních zdrojů; informační a technická pomoc ze strany krajské i státní a další opatření a aktivity. Je nutné zdůraznit, že vnitřní úsilí je nezbytnou podmínkou rozvoje a bez něj jsou vnější vlivy jen velmi málo účinné. Jistým kompromisem a možnou cestou tam, kde již není dostatečný vnitřní potenciál k vnitřní aktivizaci, mohou být pokusy o „internalizaci“ vnějších rozvojových faktorů, tj. o zapojení a vtažení vnějších prvků do dlouhodobé vnitřní struktury. Přes všechny tlaky na venkov v minulých desetiletích, dynamické změny v současnosti a vzrůstající nároky ve všech rozvojových oblastech je venkov prostorem s vysokou vitalitou a hlubokou vnitřní silou, která mu umožňuje přestát náročná období. Lze tvrdit, že venkov jako svébytný prvek osídlení se v našich podmínkách udrží, i když je možné jen odhadovat, v jaké konečné podobě dojde k jeho stabilizaci.

96

LITERATURA

Agrocenzus 2000. Praha: Český statistický úřad, 2001. Bartelemy, P. A., Vidal, C. (1999): Rural realities in the European Union. In European Commission (1999): Agriculture, Environment, Rural Development – Facts and Figures: A Challenge for Agriculture. Brussels. Béhar, D., Estèbe, Ph. (2003): Intercommunalité: le local entre en politique. In L’état des régions françaises. Édition 2003. Paris: La Découverte. Bertolini, L. (1999): Future of Transport? – Future of Cities! In Promet – Traffic – Traffico, Vol. 11, 1999, No. 2–3. Bičík, I, Perlín, R., Šefrna, L. (2001): Rozvoj povodí Kocáby. Praha: Univerzita Karlova. Bičík, I. (1981): Příspěvek k metodice hodnocení využití ploch. Sborník referátů. 15. sjezd ČSGS, Brno. Bičík, I., Götz, A. (1996): Regionální aspekty transformace českého zemědělství. In Hampl, M. a kol.: Geografická organizace společnosti a transformační procesy v České republice. Praha: Univerzita Karlova. Bičík, I., Jančák, V. (2002): České zemědělství po roce 1990. In Geografie – Sborník ČGS, 106, č. 4. Praha: Česká geografická společnost. Bičík, I., Jančák, V. (2004): The transformation of the Czech agriculture after 1990. In Czech geography at the dawn of the millenium. ČSGS, Olomouc: Univerzita Palackého. Bičík, I., Jeleček, L. (1995): Metodika hodnocení změn půdního fondu ČR v posledních 150 letech. In Půda v ekonomických souvislostech. Praha:

Výzkumný ústav zemědělské ekonomiky. Bičík, I., Svoboda, J. (1979): Využití ploch v zázemí velkých měst Čech. In Acta Univ. Carolinae – Geographica, ročník 14, č. 1. Praha: Univerzita Karlova. Bowler, I. (2002): Developing Sustainable Agriculture. In Geography, Vol. 87, No 3. Blažek, B.: Vize budoucnosti českého venkova. Dostupné na forum.isu.cz (staženo 20. 11. 2004). Brinke, J. (1999) Úvod do geografie dopravy. Praha: Univerzita Karlova, Karolinum. CAF Společný hodnotící rámec (Model CAF) – Aplikační příručka modelu CAF pro samosprávné úřady. Praha: Národní informační středisko pro podporu jakosti, 2006. Definitivní údaje o sklizni zemědělských plodin v ČR (1992–2003). Praha: Český statistický úřad. Dílčí pracovní výstupy v rámci výzkumu WB 29-04. GaREP 2004–2006. Diviš, I. (1995): Úvaha k současné problematice výstavby venkova. Sborník školy obnovy venkova „Co je Venkov“, Průhonice. Echaudemaison C.-D. a kol. (1995): Slovník ekonomie a sociálních věd. Praha: EWA Edition. European Charter for Rural Areas, 1996. Fialová, L. (2005): Historie administrativního členění francouzských obcí (1801–2001), Communes d’ hier, communes d’aujourd’hui. In Demografie, ročník 47, č. 2. GaREP: Program rozvoje kraje Vysočina – aktualizace 2001, 2004. Brno 2001, 2004.

97

GaREP: Situační analýza demografických trendů v Jihomoravském kraji a směry jejich podpory. Brno, 2003. GaREP: Strategie rozvoje Jihomoravského kraje. Brno, 2006. GaREP: Strategie rozvoje mikroregionu Vranovsko. Brno, 2005. GaREP: Zpřesnění východisek pro výběr priorit rozvoje kraje Vysočina a stanovení oblastí cílené regionální politiky. Brno, 2002. Gravier, J.-F. (1947): Paris et le désert français: décentralisation, équipement, population. Paris: Le Portulan. Grykień, S. (2004): Przeksztalcenia w rolnictwie Europy Środkowo-Wschodniej ze szczególnym uwzglednieniem nowych krajów zwiazkowych Niemiec, Polski i Ukrajiny. In Studia geograficzne 76. Wroclaw: Wydawnictwo Uniwersytetu Wroclawskiego. Hájek T. (2002): Rozvojový potenciál českého venkova a venkovský cestovní ruch. In Agricultural Economics 12/48. Halásek D., Pilný J., Tománek P. (2002): Určování bonity obcí. Ostrava: Vysoká škola báňská – Technická univerzita. Hampl, M. et al. (1999): Geography of Societal Transformation in the Czech Republic. Praha: Univerzita Karlova. Hampl, M. et al. (1996): Geografická organizace společnosti a transformační procesy v ČR. Praha: Univerzita Karlova. Hanson, S. (2000): Transportation: Hooked on Speed, Eyeing Sustainability. In E. Sheppard, T. J. Barnes (eds.): A Companion to Economic Geography. Blackwell Publishers Ltd. Hasiński, W. (1999): Rolnictvo indywidualne na Dolnym Slasku w okresie transformaci systemowej. Wroclaw: Uniwersytet Wroclawski.

98

Hůrský, J. (1978): Regionalizace České socialistické republiky na základě spádu osobní dopravy. Studia Geographica 59. Brno: Geografický ústav ČSAV. Ivanička, K. (1983): Základy teórie a metodológie socioekonomickej geografie. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo. Jančák, V., Götz, A. (1997): Územní diferenciace českého zemědělství a její vývoj. Praha: Univerzita Karlova. Jeleček, L. (1985): Zemědělství a půdní fond v Čechách ve 2. polovině 19. století. Praha: Academia. Kabrda, J. (2004): Vliv polohové exponovanosti na rozložení využití ploch v kraji Vysočina. In Geografie – sborník ČGS, č. 3, r. 109. Praha. Kenyon, S., Lyons, G., Rafferty, J. (2002): Transport and social exclusion: investigating the possibility of promoting inclusion through virtual mobility. In Journal of Transport Geography 10 (2002). Kling, J., Nižňanský, V., Pilát, J. (2002): Separate existence above all else – local self-government and service delivery in Slovakia. In Swianiewicz, P. (ed.): Consolidation or fragmentation? The size of local government in Central and Eastern Europe. Local government and public service reform initiative. Budapest: Open Society Institute. Klusáček, P. (2005): Problems of the Second and Third Stage of Local Public Administration Reform in the Czech Republic (example of the South Moravian Region). In Papers from 6th Moravian Geographical Conference CONGEO 2005. Brno. Knobová, A. (2003): Malé obce ve Francii. In Obec a finance 5/2003. Praha: Triada.

Knox, P. L. (2002): World Cities and the Organization of Global Space. In Johnston, R. J., Taylor, P. J., Watts, M. J. (eds.): Geographies of Global Change. Remapping the World. Oxford: Blackwell, pp. 328–339. Koncepce agrární politiky ČR pro období po vstupu do EU (2004–2013). Praha: Ministerstvo zemědělství ČR, 2004. Konzultační dokument „venkov“. Praha: Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, 1999. Dostupné na www.mmr.cz (viz Archiv/Archiv 1999). Kotvalová, J. (2001): Meziobecní spolupráce. In Veřejná správa, ročník 12, č. 6. Praha: Ministerstvo vnitra ČR. Kubeš, J. a kol. (1992): Nejen lidé žijí ve vesnicích. Krajinně-ekologický paradox: vesnice jako biocentra. In Svobodová, H. (ed.): Kultura – Příroda – Krajina. Sborník konference. Žďár nad Sázavou. Kupková, L. (2003): (Sub) Urbanizace Prahy – teorie zonálních modelů a realita. In Jančák, V. a kol.: Geografie na cestách poznání. Sborník příspěvků k šedesátinám Ivana Bičíka. Praha: Univerzita Karlova. Kypetová, J. (2002): Sdružování obcí ve Francii. In Obec a finance, 3/2002. Praha: Triáda. Land use/Land cover, Changes in the Period of Globalization. Proceedings of the IGU-LUCC (2002). Praha: Univerzita Karlova. Lipský, Z. (1994): Změna struktury české venkovské krajiny. In Geografie – Sborník ČSGS, 99, č. 4. Lipský, Z. (2000): Kam se ubírá česká krajina? In Geografické rozhledy 4/ /1999–2000. Praha: Univerzita Karlova. Mabileau, A. (1991): Le système local en France. Paris: Montchrestien.

Maryáš, J., Mládek, J., Řehák, S., Vystoupil, J. (2001): Ekonomická geografie I. Brno: Masarykova univerzita. Maříková, P. (2003): Kvalita života v obci. In Český venkov 2003 – Situace před vstupem do EU. Praha: Česká zemědělská univerzita. McBride, P., J. (1996): Human Geography. Systems, Patterns and Change. Surrey: Nelson and Sons Ltd. Míchal, I. (1994): Ekologická stabilita. Brno: Veronika, Ministerstvo životního prostředí. Mirvald, S. (1993): Geografie dopravy I., Obecná část. Plzeň: Západočeská univerzita. Neméthová, J. (2003): Výživa obyvatelstva, výroba a spotreba vybraných potravín prímestského polnohospodárstva v okrese Nitra. In Geografie XIV. Brno: Masarykova univerzita. Oťaheľ, J., Feranec, J., a kol. (2004): Krajinná štruktura okresu Skalica: Hodnotenie zmien, diverzity a stability. In Geographia Slovaca, č. 19. Bratislava: Geografický ústav SAV. Palán, Z. (2006): Strategie a rozvoj lidských zdrojů – výkladový slovník. Přístupné na www.topregion.cz (staženo 8. 2. 2006). Pavlík, Z., Vlček, I. (1967): The mobility of rural population. In Acta Universitatis Carolinae, Geographica, vol. 2, num. 1. Praha: Univerzita Karlova. Perlín, R. (2003): Typologie venkova in Český venkov 2003 – Situace před vstupem do EU. Praha: Česká zemědělská univerzita. Podpora zemědělství v rozšířené Evropě. Ministerstvo zemědělství ČR, Praha, 2003. Potter, C., Tilzey, M. (2005): Agricultural policy discourses in the European

99

post-Fordist transition: neoliberalism, neomercantilism and multifunctionality. In Progress in Human Geography 29, 5. Ptáček, J. (1996): Czech agriculture in Transition. In Geografie – Sborník ČGS, 101, č. 2. Praha: Česká geografická společnost. Půda – Situační a výhledová zpráva. (1996, 1999 a 2003). Ministerstvo zemědělství ČR, Praha. Rodrigue, J.-P. et al. (2006) The Geography of Transport Systems. Hofstra University, Department of Economics & Geography, http://people.hofstra. edu/geotrans. Rondin, J. (1985): Le sacre des notables: la France en décentralisation. Paris: Fayard. Řehák, S. (2003): Mezinárodní kolokvium „Refonder les territoires, une nouvelle géographie administrative à l’Est de l’Europe“, Lyon, 30.–31. 1. 2003, Univerzitní noviny MU, roč. 10, č. 7–8. Řehák, S. (1979): Prostorová struktura obslužného systému hromadné osobní dopravy. Kandidátská disertační práce, Brno: Geografický ústav ČSAV Brno. Sadran, P. (2000): Le maire dans le cursus politique: note sur une singularité française. In Pouvoirs, no. 95. Sedmidubský, V. (1998): Zelená kniha o osobní dopravě ČR. Ministerstvo dopravy a spojů ČR, Praha. Seidenglanz, D., Řehák, S., Grulich, T. (2006): Případová studie „Dopravní dostupnost ve venkovském prostoru“. Výstupní zpráva k aktivitě A9 v rámci úkolu WB-29-04. Schliephake, K. (2001) Personenverkehr in Deutschland, Verkehrssysteme im Wettstreit. In Standort, Zeitschrift

100

für Angewandte Geographie, Vol. 25, No. 1/2001. Smolová, I.: Jihomoravský kraj. Velký atlas světa, č. 94. Praha: AMERCOM, 2005, s. 205–208. Smolová, I.: Krajiny ČR. Velký atlas světa, č. 39. Praha: AMERCOM, 2005, s. 77–80. Smolová, I.: Přírodní potenciál území a jeho využití při zachování trvalé udržitelnosti (na příkladu marginálního území). In Proměny krajiny a udržitelný rozvoj. Sborník XX. jubilejního sjezdu ČGS. Ústí nad Labem: UJEP, 2002, s. 124–135. Soupis hospodářských zvířat (1992–2003). ČSÚ Praha. Spišiak, P. (2000): Základy geografie polnohospodárstva a lesného hospodárstva. Bratislava: Univerzita Komenského. Spišiak, P. (2002): Obnova dediny na Slovensku. In Geografické informácie 7. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa. Spišiak, P. (2004): Polnohospodárské výrobné oblasti a polnohospodárské prírodné oblasti na Slovensku. In AFRNUC, Geographica nr. 45. Bratislava. Spišiak, P., Lelkés, G. (2003): Vybrané problémy agroštruktúr vo vysokoprodukčnej polnohospodárskej oblasti Slovenska – Dolnonitrianský region. In Geografické aspekty středoevropského prostoru. Brno: Masarykova univerzita. Srovnání vývoje hospodářství v okresech za rok 1989. Praha: Český statistický úřad, 1990. Statistická ročenka půdního fondu ČR. Praha: Český úřad zeměměřičský a katastrální, 2005. Stouffer, S., A. 1940. Intervening oportunities: a theory relating mobility to distance. American Sociological Review 5,

pp. 845–867 (citováno v: Hay, A. 2000. Intervening opportunities. In Johnston, R. J., Gregory, D., Pratt, G., Watts, M., (eds.): The Dictionary of Human Geography, Fourth edition. Blackwell Publishers Ltd.). Strukturální výsledky za zemědělství ČR v roce 2003. Praha: Český statistický úřad, 2004. Struktury meziobecní spolupráce ve Francii. In Veřejná správa, příloha, roč. 16, č. 1–2 (2005). Praha: Ministerstvo vnitra. Střeleček, F., Lososová, J. (2005): Regional classification of the Czech Republic, based on the production orientation of agricultural enterprises. In Agricultural Economics-Czech, 51, (10). Swianiewicz, P. (2000): In search of optimal size. Opinions of East-Central European mayors on merging/splitting their municipalities. Paper presented at the IPSA World Congress, Quebec, Canada, 1–5 August 2000. Swianiewicz, P. (2002): The size of local government, local democracy and efficiency in delivery of local services: international context and theoretical framework. In Swianiewicz, P. (ed.): Consolidation or fragmentation? The size of local government in Central and Eastern Europe. Local government and public service reform initiative, Budapest: Open Society Institute. Sýkora, L. 2000. Globalizace a její společenské a geografické důsledky. In Jehlička, P. Tomeš, J., Daněk P. (eds.): Stát, politika, prostor. Praha: Univerzita Karlova. Toušek, V., Smolová, I., Fňukal, M., Jurek, M., Klapka, P.: Česká republika: portréty krajů. Praha: Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, 2005.

Toušek, V., Seidenglanz, D., Krejčí, T., Hubl, R. (2005) Polohová diferenciace obcí v regionu NUTS II Jihovýchod. In V. Klímová (ed.): VIII. mezinárodní kolokvium o regionálních vědách. Brno: Masarykova univerzita. UAD Studio, GaREP: Územní prognóza Jihomoravského kraje, Brno, 2005. Ullman, E., L. (1957): American Commodity Flow. Seattle: University of Washington Press. (citováno v: Wheeler, J., O., Muller, P., O. 1986. Economic Geography, Second edition. New York, Chichester, Brisbane, Toronto, Singapore: John Wiley & Sons, Inc.) Vandelli, L. (1991): Pouvoirs locaux. Paris: Economica. Venkov v rozšířené Evropě. Praha: Ministerstvo zemědělství ČR, 2003. Věžník, A, Štěpánková, I. (2004): Geografické aspekty transformace zemědělství v okrese Hodonín. In Geografické informácie 8. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa. Věžník, A. (1995): Geographical Aspect of the Transformation of Agriculture of the Czech Republic. In Scripta Fac.Sci. Nat.Univ.Masaryk.Brun., vol. 25, Geography. Věžník, A. (2002): Regionale geographische Aspekten der Transformation der Landwirtschaft in der Tschechischen Republik. In Europa Regional, Vol. 10, No. 4. Věžník, A., Bartošová, L. (2004): Selected regional geographical differences of the Czech Republic agriculture, after the transformation processes. In Agricultural Economics, Vol. 50, No. 5. Wheeler, J., O., Muller, P., O. (1986): Economic Geography, Second edition. New York, Chichester, Brisbane, Toronto, Singapore: John Wiley & Sons, Inc.

101

Wokoun, R.; Mates, P. (2006): Management regionální politiky a reforma veřejné správy. Praha: Linde. Wollmann, H. (1999): La décentralisation en Angleterre, en France et en Allemagne: de la divergeance historique à la convergeance? In Revue Française

102

d’Administration Publique, no. 90, avril –juin. Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Zpráva o stavu zemědělství České republiky 2001–2003. Praha: Ministerstvo zemědělství ČR, 2004.

PŘÍLOHY

A. OBECNÉ PŘÍLOHY

Příloha 1 Určení polohy obce (Metodický doplněk ke kapitole 5.2) Příloha 2 Finanční a majetkové ukazatele obcí za ČR a kraje v roce 2005 Příloha 3 Finanční a majetkové ukazatele ve velikostních kategoriích obcí regionu NUTS II Jihovýchod v roce 2005 Příloha 4 Přehled možných ukazatelů pro hodnocení situace venkovských obcí

B. MAPOVÉ PŘÍLOHY

C. ODBORNÉ POSUDKY

103

A. OBECNÉ PŘÍLOHY

Příloha 1 Určení polohy obce (Metodický doplněk ke kapitole 5.2) Zázemí měst bylo vymezeno na základě vzdálenosti obce od města a vyjížďkou za prací z obce do města: − vzdálenost v kilometrech od středu města – závisí na velikosti města: město Brno – do 20 km, město Jihlava – do 12 km, města s 20–50 tis. obyvateli – do 10 km, města s 10–20 tis. obyvateli – do 8 km, města s 3–10 tis. obyvateli – nevymezováno zázemí; − vyjíždějící za prací z obce do města z celkového počtu pracujících: 50,0 % a více; 45,0–49,9 % a nejméně 55 % vyjíždějících do města z celkového počtu vyjíždějících; méně než 45 %, ale v obci alespoň 500 obsazených pracovních míst a obousměrný pohyb za prací (z venkovské obce do města a naopak). Zařazení ostatních obcí mimo zázemí měst je provedeno podle dopravní polohy. Obce jsou členěny do 3 zmiňovaných kategorií: Obce s velmi dobrou dopravní polohou (obvykle jde o obce na urbanizačních osách), obce s průměrnou dopravní polohou a obce se špatnou dopravní polohou (tzv. periferní obce). Dopravní poloha byla hodnocena prostřednictvím metody bodování, která vždy na základě přítomnosti příslušných předem definovaných dopravních prvků přisoudila dané obci jistý počet bodů. Pro přidělení bodů byl rozhodující statut/kategorie daného dopravního zařízení, nikoliv jeho technický stav. Vzdálenost sledovaných dopravních zařízení od intravilánu obce byla vždy měřena po nejkratší existující komunikaci (nebyla používána vzdušná vzdálenost). V případě, že daná obec ležela na křižovatce několika dopravních komunikací stejného typu, byly příslušné body započítány tolikrát, kolikrát se daná situace v obci vyskytovala, body za přítomnost železniční infrastruktury byly přičítány pouze tehdy, když byla v obci zřízena železniční stanice nebo zastávka4. Přidělovaný počet bodů byl rozdělen podle předpokládaného přínosu daného zařízení ve škále od jedné do pěti.

4 Nastavení bodovacích kritérií může být v případě potřeby rozsáhleji diskutováno, nicméně vzhledem k cíli práce a pro jednoduchost výpočtu byla aplikována bodovací škála s rozpětím hodnot od jedné do pěti. Velikost bodového příspěvku se plynule snižovala v souvislosti s hierarchickým postavením daného typu dopravní infrastruktury.

104

Kritéria bodování – silniční infrastruktura −

−

−

−

−

−

−

vzdálenost intravilánu obce od sjezdu z dálnice do 5 km (včetně) – 5 bodů: vzdálenost je měřena nejkratším směrem po silnici spojující dálniční sjezd a střed obce. Vysoká hodnota ukazatele souvisí s mimořádnou kvalitou, která je takto dostupným obcím kontaktní polohou s dálnicí zprostředkována. V případě, že blízkostí obce daný typ komunikace sice procházel, ale nebyl dostupný křižovatkou, nebyly body přiděleny; vzdálenost intravilánu obce od sjezdu z dálnice v rozmezí 6 až 10 km (včetně) – 3 body: vzdálenost je měřena nejkratším směrem po silnici spojující dálniční sjezd a střed obce. Počet bodů je stále poměrně vysoký, neboť kontaktní poloha obce s dálnicí je stále poměrně těsná a může tak přilehlému území zprostředkovávat významné efekty. V případě, že blízkostí obce daný typ komunikace sice procházel, ale nebyl dostupný křižovatkou, nebyly body přiděleny; vzdálenost intravilánu obce od sjezdu z dálnice v rozmezí 11 až 15 km (včetně) – 1 bod: vzdálenost je měřena nejkratším směrem po silnici spojující dálniční sjezd a střed obce. Počet přidělovaných bodů je nízký, neboť vliv dálnice je již méně významný; průjezd silnice první třídy intravilánem obce – 4 body: tato hodnota byla obci přidělena pouze v případě, že silnice I. třídy projíždí či se dostává do kontaktní polohy přímo s intravilánem obce; vzdálenost intravilánu obce od silnice první třídy do 5 km (včetně) – 2 body: vzdálenost je měřena nejkratším směrem po silnici spojující silnici I. třídy a střed obce. Bodovací kritérium bylo zavedeno, protože blízký průjezd silnice I. třídy má na dopravní dostupnost obce významný pozitivní vliv; vzdálenost intravilánu obce od silnice první třídy v rozmezí od 6 km do 10 km (včetně) – 1 bod: vzdálenost je měřena nejkratším směrem po silnici spojující silnici I. třídy a střed obce. Bodovací kritérium bylo zavedeno, protože blízký průjezd silnice I. třídy má na dopravní dostupnost obce pozitivní vliv; průjezd silnice druhé třídy intravilánem obce – 1 bod: tato hodnota byla obci přidělena pouze v případě, že silnice II. třídy projíždí či se dostává do kontaktní polohy přímo s intravilánem obce.

Kriteria bodování – železniční infrastruktura Body byly dané obci přiděleny pouze v případě, že v obci byla zřízena železniční stanice či zastávka. Pokud katastrem obce sice dráha vede, ale dopravní bod nebyl zřízen, nebyly hodnoty za železniční infrastrukturu započítány:

105

−

−

− − −

průchod vymezených národních koridorů Českých drah po dané trati – 1 bod: bod byl přidělen v případě, že daná trať byla zahrnuta mezi modernizované národní koridory Českých drah; průchod celostátní dráhy – 2 body: v případě průchodu celostátní dráhy byly přiděleny 2 body. (Kategorizace drah v ČR byla provedena usnesením vlády ČR č. 766 z 20. prosince 1995, kromě této kategorie rozlišuje zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách v platném znění, dráhy regionální, vlečky a dráhy speciální); průchod regionální dráhy – 1 bod: v případě průchodu regionální dráhy byl přidělen 1 bod. (Kategorizace drah v ČR – odkaz viz výše); dráha s více dopravními kolejemi (dvou a vícekolejné dráhy) – 1 bod: v případě průchodu vícekolejné dráhy byl přidělen navíc 1 bod; elektrizovaná dráha – 1 bod: v případě průchodu elektrizované dráhy byl přidělen navíc 1 bod.

Stručný přehled kritérií bodování Typ infrastruktury

Silnice

Železnice

Dopravní kritérium

Body

vzdálenost intravilánu obce od sjezdu z D/R do 5,0 km

5

vzdálenost intravilánu obce od sjezdu z D/R v rozmezí 5,5–10,0 km

3

vzdálenost intravilánu obce od sjezdu z D/R v rozmezí 10,5–15,0 km

1

průjezd silnice první třídy intravilánem obce

4

vzdálenost intravilánu obce od silnice I. třídy do 5,0 km

2

vzdálenost intravilánu obce od silnice I. třídy v rozmezí 5,5–10,0 km

1

průjezd silnice druhé třídy intravilánem obce

1

průjezd národního koridoru

1

průjezd celostátní dráhy*

2

průjezd regionální dráhy*

1

průjezd dráhy s více dopravními kolejemi (dvou a vícekolejné dráhy)

1

průjezd elektrizované dráhy

1

Poznámky: D dálnice, R rychlostní silnice, * kategorizace provedena podle usnesení vlády ČR č. 766 z 20. 12. 1995 (Kategorizace žel. drah v ČR) Pramen: Toušek, V., Seidenglanz, D., Krejčí, T., Hubl, R. (2005)

106

Konkrétní příklady výpočtů: –

Jihlava – do 10 km od intravilánu je vzdálený sjezd z dálnice D1 (3 body), městem prochází silnice I. třídy č. I/38 (4 body) a čtyři silnice II. třídy č. II/352, 405, 523 a 602 (4 body). V rámci železniční sítě se zde rozdělují dvě celostátní dráhy č. 225 a 240 (4 body), obě jsou elektrizované (2 body), avšak pouze jednokolejné – celkem Jihlava získává 17 bodů; Přibyslav – městem prochází silnice I. třídy č. I/19 (4 body) a další č. I/34 se nachází do vzdálenosti 10 km (1 bod). Přes Přibyslav dále vedou dvě silnice druhé třídy – č. II/350 a 351 (2 body) a celostátní (2 body), dvoukolejná (1 bod) elektrizovaná (1 bod) dráha – celkem Přibyslav získává 11 bodů; Hrotovice – přes intravilán obce vede silnice II. třídy č. II/152 (1 bod) – celkem Hrotovice získávají pouze 1 bod.

–

–

Zařazení obcí do polohových kategorií Polohové kategorie

Počet bodů

A

Zázemí měst

–

B

Obce s velmi dobrou dopravní polohou

6 a více

C

Obce s průměrnou dopravní polohou

3–5

D

Obce se špatnou dopravní polohou

méně než 3

107

Příloha 2 Finanční a majetkové ukazatele obcí za ČR a kraje v roce 2005

Kapitálové výdaje na obyvatele (v tis. Kč)

Dluhová služba (v %)

Deficit/přebytek rozpočtu (v %)

0,83

24,60 48,25 16,03

6,80

6,43

1,57

Hlavní město Praha

68,91

32,13

0,00

33,49 67,56 21,94 14,73

4,60

2,59

Středočeský kraj

34,99

9,11

0,86

20,07 45,35 17,69

6,12

6,91

1,13

Jihočeský kraj

36,34

9,35

1,53

20,57 47,76

16,97

6,15

8,15

0,27

Plzeňský kraj

49,48 11,52

1,74

31,19

38,96 13,40

6,50

7,44

2,05

Karlovarský kraj

44,96

9,94

1,15

28,41 38,34

11,21

4,97

3,70

1,44

Ústecký kraj

45,06

9,63

0,70

27,63 39,00

9,67

4,21

3,38

3,45

Liberecký kraj

41,37

9,52

0,85

26,15 38,36 12,47

5,15

5,69

0,14

Královéhradecký kraj

31,85

8,99

1,11

17,16

50,27 14,53

4,55

6,56

1,54

Pardubický kraj

34,05

8,95

0,65

19,78 45,84 15,42

5,16

6,81

1,80

Vysočina

33,40

8,69

0,84

18,88 48,06 16,60

5,44

5,85

1,99

Jihomoravský kraj

47,23

12,12

0,61

28,88 43,41

16,31

7,59

11,05

1,40

Olomoucký kraj

36,55

9,53

0,62

22,09 44,75 14,67

5,29

6,98

1,34

Zlínský kraj

32,13

8,88

0,76

17,02

17,29

5,48

13,17

1,44

Moravskoslezský kraj

42,67 11,35

1,09

24,56 46,78 13,99

5,97

4,92

0,01

Pramen: ARIS 2005, vlastní výpočty

108

51,69

Podíl kapitálových výdajů (v %)

Nenárokové dotace na obyvatele (v tis. Kč)

43,06 12,57

Poměr běžných příjmů k běžným výdajům (v %)

Příjmy z pronájmu majetku na obyvatele (v tis. Kč)

Česká republika

Daňové příjmy na obyvatele (v tis. Kč)

Kraj

Celkové příjmy na obyvatele (v tis. Kč)

Finanční ukazatele obcí v roce 2005 – souhrn za kraje a ČR

Majetkové ukazatele obcí v roce 2005 – souhrn za kraje a ČR Celkový majetek na obyvatele (v tis. Kč)

Dlouhodobý hmotný majetek na obyvatele (v tis. Kč)

Česká republika

124,44

100,59

0,90

8,40

4,26

Hlavní město Praha

271,20

204,34

0,51

14,95

14,67

Středočeský kraj

102,33

89,32

0,92

5,33

2,99

Jihočeský kraj

116,14

101,79

1,47

5,75

3,75

Plzeňský kraj

140,32

124,51

1,33

4,48

3,93

Karlovarský kraj

119,20

94,33

1,08

3,48

1,17

98,14

73,88

1,00

3,51

1,58

Liberecký kraj

105,83

88,12

0,89

7,94

3,64

Královéhradecký kraj

101,18

84,44

1,27

4,28

2,88

Pardubický kraj

103,05

85,62

0,71

6,17

3,11

96,76

85,19

1,00

3,87

2,07

118,14

89,00

0,66

11,75

4,31

Olomoucký kraj

91,03

76,70

0,76

5,73

2,95

Zlínský kraj

94,75

81,70

0,98

4,06

2,17

Moravskoslezský kraj

95,32

76,27

1,34

7,33

2,32

Kraj

Ústecký kraj

Vysočina Jihomoravský kraj

Výnosnost majetku (v %)

Podíl cizích zdrojů (v %)

Dluh na obyvatele (v tis. Kč)

Pramen: ARIS 2005, vlastní výpočty

109

Příloha 3 Finanční a majetkové ukazatele ve velikostních kategoriích obcí regionu NUTS II Jihovýchod v roce 2005

Celkové příjmy na obyvatele (v tis. Kč)

Daňové příjmy na obyvatele (v tis. Kč)

Příjmy z pronájmu majetku na obyvatele (v tis. Kč)

Nenárokové dotace na obyvatele (v tis. Kč)

Poměr běžných příjmů k běžným výdajům (v %)

Podíl kapitálových výdajů (v %)

Kapitálové výdaje na obyvatele (v tis. Kč)

Dluhová služba (v %)

Deficit/přebytek rozpočtu (v %)

Finanční ukazatele ve velikostních kategoriích obcí Jihomoravského kraje v roce 2005

0–199

13,3

7,1

0,43

3,6

109,8

38,0

4,8

3,2

4,8

200–499

15,9

7,8

0,50

3,8

118,2

43,6

5,9

5,3

14,7

500–999

15,3

7,7

0,43

4,2

122,7

45,1

6,4

8,5

7,5

1 000–1 999

15,3

7,9

0,51

4,3

127,4

48,2

7,2

7,4

2,0

2 000–2 999

27,9

7,7

0,60

4,4

100,0

29,4

4,4

9,9

46,0

Nad 3 000

64,6

14,7

0,68

43,4

37,1

12,9

8,5

11,9

–1,3

CELKEM

47,3

12,1

0,61

28,9

43,4

16,3

7,6

11,0

1,5

Velikostní kategorie

Velikostní kategorie měst Jihomoravského kraje 3 000–4 999

21,9

8,2

0,82

9,3

73,1

19,4

4,0

10,8

5,2

5 000–9 999

40,0

8,8

0,80

23,2

45,8

8,7

3,5

6,0

–0,3

10 000–19 999

64,2

10,6

0,83

42,6

37,2

13,6

9,1

6,4

–4,5

20 000–49 999

49,5

10,1

0,72

31,6

39,7

10,4

5,2

4,6

–1,3

50 000 a více

86,6

19,7

0,58

61,0

33,6

13,5

11,9

15,3

–1,6

Pramen: ARIS 2005, vlastní výpočty

110

Majetkové ukazatele ve velikostních kategoriích obcí Jihomoravského kraje v roce 2005 Velikostní kategorie

Celkový majetek Dlouhodobý na obyvatele hmotný majetek (v tis. Kč) na obyvatele (v tis. Kč)

Výnosnost Podíl majetku cizích zdrojů (v %) (v %)

Dluh na obyvatele (v tis. Kč)

0–199

87,7

78,6

0,57

1,4

0,7

200–499

80,0

71,8

0,70

3,4

1,6

500–999

76,9

69,3

0,64

4,4

2,1

1 000–1 999

80,9

71,9

0,77

5,3

2,1

2 000–2 999

95,1

87,9

0,70

5,6

2,7

Nad 3 000

139,1

97,6

0,65

14,2

5,6

CELKEM

118,1

89,0

0,66

11,7

4,3

Velikostní kategorie měst Jihomoravského kraje 3 000–4 999

91,5

82,4

0,95

5,9

2,8

5 000–9 999

88,2

78,1

0,98

6,9

3,7

10 000–19 999

99,2

87,7

0,90

13,6

6,2

20 000–49 999

96,5

81,1

0,86

8,3

4,1

182,2

112,9

0,52

17,3

7,2

50 000 a více

Pramen: ARIS 2005, vlastní výpočty

111

Celkové příjmy na obyvatele (v tis. Kč)

Daňové příjmy na obyvatele (v tis. Kč)

Příjmy z pronájmu majetku na obyvatele (v tis. Kč)

Nenárokové dotace na obyvatele (v tis. Kč)

Poměr běžných příjmů k běžným výdajům (v %)

Podíl kapitálových výdajů (v %)

Kapitálové výdaje na obyvatele (v tis. Kč)

Dluhová služba (v %)

Deficit/přebytek rozpočtu (v %)

Finanční ukazatele ve velikostních kategoriích obcí kraje Vysočina v roce 2005

0–199

12,0

7,1

0,53

2,3

1,1

28,7

3,4

4,1

3,0

200–499

11,5

7,0

0,51

2,4

1,2

36,2

4,1

4,9

0,6

500–999

15,3

7,4

0,77

4,5

1,1

40,0

5,8

10,3

5,1

1 000–1 999

16,3

7,5

0,92

5,1

1,2

45,5

7,3

8,2

1,0

2 000–2 999

25,0

7,7

1,09

13,3

0,6

26,6

6,5

7,7

2,0

Nad 3 000

48,7

9,8

0,95

30,8

0,4

11,6

5,6

5,3

1,9

CELKEM

33,4

8,7

0,84

18,9

0,5

16,6

5,4

5,9

2,0

Velikostní kategorie

Velikostní kategorie měst kraje Vysočina 3 000–4 999

30,9

8,7

0,49

18,0

0,5

14,8

4,6

12,7

–0,5

5 000–9 999

41,6

8,7

0,59

25,6

0,4

15,1

6,4

5,6

–2,2

10 000–19 999

46,9

10,1

0,79

29,1

0,4

11,3

5,2

2,0

0,5

20 000–49 999

52,0

9,7

1,22

32,3

0,4

9,0

4,4

5,6

6,9

50 000 a více

64,1

11,8

1,36

43,7

0,3

11,4

7,3

4,5

0,0

Pramen: ARIS 2005, vlastní výpočty

112

Majetkové ukazatele ve velikostních kategoriích obcí kraje Vysočina v roce 2005 Velikostní kategorie

0–199

Celkový majetek Dlouhodobý na obyvatele hmotný majetek (v tis. Kč) na obyvatele (v tis. Kč)

Výnosnost majetku (v %)

Podíl cizích zdrojů (v %)

Dluh na obyvatele (v tis. Kč)

100,6

90,8

0,68

2,0

1,3

200–499

80,1

72,6

0,77

2,3

1,3

500–999

94,3

87,6

0,91

4,3

2,3

1 000–1 999

101,3

94,8

0,96

3,1

2,2

2 000–2 999

102,4

92,8

1,11

3,2

2,3

Nad 3 000

99,5

84,7

1,11

4,5

2,3

CELKEM

96,8

85,2

1,00

3,9

2,1

Velikostní kategorie měst kraje Vysočina 3 000–4 999

103,4

97,5

0,50

5,1

3,0

5 000–9 999

101,7

89,6

0,64

6,3

3,7

10 000–19 999

102,6

85,9

0,85

2,3

0,8

20 000–49 999

96,5

80,4

1,44

4,1

1,8

50 000 a více

96,5

77,3

1,81

4,5

2,1

Pramen: ARIS 2005, vlastní výpočty

113

Příloha 4 Přehled možných ukazatelů pro hodnocení situace venkovských obcí Oblast lidských zdrojů − − − − − −

Aktivita vedení obce Počet občanských seskupení Počet akcí organizovaných občany obce Podíl zapojených občanů obce do života obce Populační dynamika obce Úroveň nezaměstnanosti (celková i dílčí typy)

Oblast hospodářská − − − −

Počet podnikatelů (aktivně činných, s více než 5 zaměstnanci, …) Přítomnost významných zaměstnavatelů (podniky nad 10 zaměstnanců) Zaměstnanost v zemědělství Zaměstnanost ve službách

Oblast zemědělství a krajiny

− − −

Pro zhodnocení přírodních předpokladů pro zemědělství: Zařazení katastru obce do zemědělské výrobní oblasti Cena zemědělské půdy na katastru obce (v Kč/m2) Zařazení zemědělské půdy v katastru obce do méně příznivých oblastí (LFA regionů)

− − − − − − −

Využití zemědělského půdního fondu: Podíl zemědělské půdy na katastru obce Podíl orné půdy Podíl lesních ploch Podíl ostatních zemědělských kultur Index změny zemědělské půdy Index změny orné půdy Index změny trvalých travních porostů

− − − −

Pro analýzu agrorurálních struktur: Lokalizace a velikost zemědělských podniků typu PPO Počet zaměstnanců v podnicích PPO Počet a velikost soukromě hospodařících rolníků (SHR) na katastru obce Zaměření zemědělské výroby sledovaných podniků

114

− − −

Pro ekologickou stabilitu krajiny: Koeficient ekologické stability krajiny (KES) Realizace a výsledky komplexních pozemkových úprav Realizace agroenvironmentálních opatření

Oblast dopravy −

−

Ukazatel dopravní polohy Účelově sestavený ukazatel (lze ho definovat jako hodnotu, jež je dané obci přiřazena na základě její vybavenosti dopravní infrastrukturou prostřednictvím metody bodování); syntetický ukazatel (kombinuje přítomnost většího množství infrastrukturních prvků); kvantifikovatelný ukazatel (metoda bodování); ukazatel je podrobně (tedy i tabelárně) popsán v kapitole 1 této publikace. Tento ukazatel se zdá jako velmi vhodný pro vytipování problémových venkovských území a priori (ještě před ověřením jejich možností ve faktické dopravní dostupnosti). Počet spojů veřejné dopravy (hodnocení přímých i přestupních spojů, železničních, autobusových i kombinovaných spojů, a to v ranní špičce běžných pracovních dnů, v ranní špičce prázdninových pracovních dnů, ve večerních hodinách běžných pracovních dnů, o sobotách); účelově sestavený ukazatel (lze ho získat teprve analýzou jízdních řádů veřejné dopravy); jednoduchý ukazatel; kvantifikovatelný ukazatel (počet spojů). Ukazatel může vytipovat špatně dopravně obsluhované venkovské obce.

Ekonomická oblast − − − − −

Poměr běžných příjmů k běžným výdajům (poměrově vyjádřené saldo běžného rozpočtu) Podíl kapitálových výdajů Dluhová služba (ukazatel počítaný podle metodiky ministerstva financí) Přebytek/deficit rozpočtu Komplexní systém ukazatelů bonity obcí (viz kapitola 6)

115

B. MAPOVÉ PŘÍLOHY

Mapa 1: Mapa 2: Mapa 3: Mapa 4: Mapa 5: Mapa 6:

Velikostní diferenciace obcí regionu Jihovýchod Polohová diferenciace obcí regionu Jihovýchod Sídelní typologie obcí Jihomoravského kraje Potenciální zdroje a omezení obcí Jihomoravského kraje Podíl zemědělské půdy v regionu Jihovýchod v roce 2000 Změny podílu zemědělské půdy v regionu Jihovýchod v letech 1990–2000 Mapa 7: Ekologicky obhospodařovaná půda v regionu Jihovýchod v roce 2004 Mapa 8: Chráněná území v regionu Jihovýchod v roce 2004 Mapa 9: Vývoj komplexních pozemkových úprav v regionu Jihovýchod v letech 1995–2004 Mapa 10: Rozdělení obyvatelstva regionu Jihovýchod podle zón v rámci obvodů obcí s rozšířenou působností v roce 2004 Mapa 11: Počet spojů hromadné dopravy z obcí Znojemska do Znojma v ranní špičce běžných pracovních dnů v roce 2005 Mapa 12: Počet spojů hromadné dopravy z obcí Znojemska do Znojma v sobotu v roce 2005 Mapa 13: Dopravní statut obcí Znojemska v roce 2005 Mapa 14: Celkové příjmy na obyvatele a struktura příjmů v letech 2001–2004 na Vranovsku Mapa 15: Celkové výdaje na obyvatele a struktura výdajů v letech 2001–2004 na Jemnicku Mapa 16: Celkový majetek na obyvatele a jeho výnosnost v letech 2001–2004 na Vranovsku

116

Mapa 1

kraj obvod obce s rozšířenou působností obec město v. ú. Březina

Velikostní diferenciace obcí regionu Jihovýchod

Boskovice

Hranice

0

10

30

40 km Pramen: ČSÚ, 2004, 2006

20

100 000 a více

50 001–100 000

10 001–50 000

5 001–10 000

2 001–5 000

Počet obyvatel v obci (k 1. 3. 2001) do 200 201–500 501–2 000

do 74 75–120 121–153 154–241 242 a více

Hustota zalidnění v obvodech ORP (ob./km2)

Mapa 2

Polohová diferenciace obcí regionu Jihovýchod

0

Bučovice

10

20

60 km

Pramen: ŘSD, ČD, 2005

40

středisko obvodu obce s rozšířenou působností

dálnice a rychlostní komunikace silnice I. třídy

Železniční komunikace

elektrifikovaná, železniční koridor elektrifikovaná, celostátní neelektrifikovaná, celostátní nelektrifikovaná, regionální úzkokolejná

Železniční komunikace

0–2 3–5 6–17 město zázemí

Dopravní poloha

Mapa 3

Sídelní typologie obcí Jihomoravského kraje

36 000 a více 10 000–36 000 5 000–10 000 3 000–5 000 2 000–3 000 1 000–2 000 méně než 1 000

Počet obyvatel v obci

Pramen: Územní prognóza Jihomoravského kraje, 2005; v hranicích r. 2004

KÚ obcí suburbánní zóny KÚ obcí na urbanizačních osách KÚ obcí mimo urbanizační osy KÚ obcí marginálního území

Mapa 4

36 000 a více 10 000–36 000 5 000–10 000 3 000–5 000 2 000–3 000 1 000–2 000 méně než 1 000

Počet obyvatel v obci

Potenciální zdroje a omezení obcí Jihomoravského kraje

Pramen: Územní prognóza Jihomoravského kraje, 2005; v hranicích r. 2004

oblast ohroženého venkovského prostoru

vojenský újezd památková ochrana krajiny přírodní ochrana krajiny (NP, CHKO, PP) přírodní ochrana krajiny (NATURA 2000) záplavová území ochrana vodních zdrojů ochrana nerostných surovin

Mapa 5

Podíl zemědělské půdy v regionu Jihovýchod v roce 2000

0

10

20

Bučovice

40

60 km

Pramen: CRR, 2005

středisko obvodu obce s rozšířenou působností

40 50 60 70 80

Podíl zemědělské půdy na celkové rozloze katastrálního území v roce 2000 (%)

Mapa 6

Změny podílu zemědělské půdy v regionu Jihovýchod v letech 1990–2000

0

10

Bučovice

1

5

20

40

60 km

Pramen: CRR, 2005

středisko obvodu obce s rozšířenou působností

beze změn

–5 –1 –0,1 0,1

Změna podílu zemědělské půdy na celkové rozloze katastrálního území v letech 1900–2000 (%)

Mapa 7

Ekologicky obhospodařovaná půda v regionu Jihovýchod v roce 2004

0

10

20

60 km

Pramen: www.kez.cz, 2005

40

méně než 0,5 0,5–0,9 1,0–1,9 2,0–4,9 5,0 a více

Podíl ekologicky obhospodařované půdy na zemědělské půdě (v %)

Mapa 8

5

10 20 50

Podíl chráněných území na rozloze POÚ (%)

Chráněná území v regionu Jihovýchod v roce 2004

0

4

2 3

7 1

1 2 3 4 5 6 7

10

20

20 000 5 000 1 000 100

40

Pramen: MŽP, 2005

60 km

národní přírodní památka přírodní památka přírodní rezervace národní přírodní rezervace přírodní park CHKO národní park

Rozloha chráněných území (ha)

6 5

Chráněné území

Mapa 9

Vývoj komplexních pozemkových úprav v regionu Jihovýchod v letech 1995–2004

0

10

40

60 km

Pramen: Ústřední pozemkový úřad Praha, 2005

20

katastrální území bez dokončených KPÚ

1995 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004

Rok ukončení KPÚ v katastrálním území

Mapa 10

5 a méně 5,5–10 10,5–15 15,5–20 20,5–25 25,5–30 30,5 a více

Zóna zázemí (km)

0

10

20

2,5 5 10 15 20

40

60 km

Pramen: ČSÚ, 2005

Počet obyvatel v zóně zázemí (v tis.)

2,5 10 20 30

Podíl obyvatelstva v zázemí 15,5 a více km (v %)

Rozdělení obyvatelstva regionu Jihovýchod podle zón v rámci obvodů obcí s rozšířenou působností v roce 2004

Mapa 11

0

5

10

20 km

Pramen: www.jizdnirady.cz, 2005

Počet spojů hromadné dopravy z obcí Znojemska do Znojma v ranní špičce běžných pracovních dnů v roce 2005

1 2–4 5–7 8 a více

Počet spojů do Znojma v pracovní dny ráno

celostátní trať regionální trať silnice I. třídy silnice II. třídy

Důležité dopravní komunikace

ZNOJMO

Mapa 12

0 1–3 4 a více

Počet spojů do Znojma v sobotu

celostátní trať regionální trať silnice I. třídy silnice II. třídy

Důležité dopravní komunikace

ZNOJMO

Počet spojů hromadné dopravy z obcí Znojemska do Znojma v sobotu v roce 2005

0

5

10

Pramen: www.jizdnirady.cz, 2005

20 km

Mapa 13

Dopravní statut obcí Znojemska v roce 2005

E – nejhorší

D – špatný

C – průměrný

B – dobrý

A – nejlepší

Dopravní statut obcí

celostátní trať regionální trať silnice I. třídy silnice II. třídy

Důležité dopravní komunikace

ZNOJMO

0

5

10

Pramen: www.jizdnirady.cz, 2005

20 km

Mapa 14

celkové příjmy na obyvatele podíl daňových příjmů podíl nedaňových příjmů podíl kapitálových příjmů podíl dotací

18,2 tis. Kč 40,2 % 12,2 % 8,4 % 39,2 %

Lubnice

Vratěnín

Uherčice

Obvod POÚ Vranov nad Dyjí

0–9,9 10,0–19,9 20,0–29,9 30,0–39,9 nad 40,0

Stálky

Šafov

Starý Petřín

Bítov

Zblovice

Oslnovice

Vysočany

Podhradí nad Dyjí

Korolupy

Celkové příjmy na obyvatele – 2001–2004 (v tis. Kč)

Vranov nad Dyjí

Zálesí

Podmyče

Lančov

Chvalatice

Celkové příjmy na obyvatele a struktura příjmů v letech 2001–2004 na Vranovsku

Onšov Lesná

Vracovice

Šumná

Pramen: Dotazníkové šetření v obcích, 2005

Štítary

daňové příjmy nedaňové příjmy kapitálové příjmy dotace

podíl na celkových příjmech (v %)

Struktura příjmů – průměr 2001–2004

Mapa 15

19 tis. Kč 62,1 % 37,9 %

Bačkovice

Radotice

Police

Kostníky

Jiratice

Budkov

Třebelovice

Oponešice

Kdousov

Mladoňovice Slavíkovice

Lhotice

Lomy

Celkové výdaje na obyvatele a struktura výdajů v letech 2001–2004 na Jemnicku

celkové výdaje na obyvatele podíl běžných výdajů podíl kapitálových výdajů

Obvod POÚ Jemnice

Lovčice

Menhartice

Pálovice

Jemnice

Chotěbudice

Pramen: Dotazníkové šetření v obcích, 2005

0–9,9 10,0–19,9 20,0–29,9 30,0–39,9 nad 40,0

Celkové výdaje na obyvatele – 2001–2004 (v tis. Kč)

běžné výdaje kapitálové výdaje

podíl na celkových výdajích (v %)

Struktura výdajů – průměr 2001–2004

Rácovice

Mapa 16

0–0,49 0,50–0,99 1,00–1,49 1,50–1,99 nad 2,00

Výnosnost celkového majetku – průměr 2001–2004 (v %)

150

Celkový majetek na obyvatele – průměr 2001–2004 (v tis. Kč)

Vratěnín

Uherčice

Lubnice

Oslnovice

Stálky

Šafov

Starý Petřín

Bítov

Zblovice

Podhradí nad Dyjí

Korolupy

Vysočany

Onšov

Štítary

Vracovice

114,6 tis. Kč 0,78 %

Pramen: Dotazníkové šetření v obcích, 2005

Lesná

Šumná

celkový majetek na obyvatele výnosnost majetku

Obvod POÚ Vranov nad Dyjí

Vranov nad Dyjí

Zálesí

Podmyče

Lančov

Chvalatice

Celkový majetek na obyvatele a jeho výnosnost v letech 2001–2004 na Vranovsku

C. ODBORNÉ POSUDKY

Oponentský posudek – Doc. RNDr. Peter Spisiak, CSc. Predložená publikácia J. Binka a kol. „Venkovský prostor a jeho oživení“ je zameraná na problematiku vidieka, ktorý v súčasnej vedeckej geografickej ale aj negeografickej obci veľmi široko rezonuje. Publikácia je výsledkom teoreticko-metodologických výsledkov z výskumnej úlohy Ministerstva pre miestny rozvoj ČR WB 29-04. V súčasnosti sa komplexné študovanie vidieka nezaobíde bez tímovej práce, pričom úspešnosť zaručuje aj interdisciplinárne zloženie tímu. Obidva faktory boli pri zostavovaní publikácie splnené a preto aj výsledky výskumu možno hodnotiť vysoko pozitívne. Publikácia je zostavená do 7 kapitol, ktoré majú svoju nadväznosť. V prvej kapitole je spracovaná problematika vidieka ako priestorového systému. Sú tam vysvetlené hlavné metodologické pojmy, ktoré korešpondujú nielen s domácou, ale aj so zahraničnou literatúrou. Kapitola je doplnená aj niektorými regionálnymi aspektmi z oblasti vidieka v rámci krajov ČR. V závere je dobre spracovaná podkapitola 1.3, kde sú možné námety na typológiu vidieka vo vzťahu k sídlam, pričom sa zdôrazňuje aspekt demografický, historický a vybavenosť sídiel. Druhá kapitola je zameraná na charakteristiku vidieckeho priestoru, t. j. sú tu preferované predovšetkým socio-geografické hľadiská. Treba si uvedomiť, že vidiek má nepretržité väzby s urbánnym prostredím, preto tento vzťah sa dostáva aj do popredia minulých, súčasných ale aj budúcich výskumov. V kapitole sú rozpracované niektoré aplikačné výstupy na jeden z významných vidieckych priestorov v ČR – NUTS II Juhovýchod. Do popredia sa dostávajú aj aspekty vnímania vidieka, vidieckeho priestoru rôznymi vedeckými školami. Za hlavné problémy, ktoré treba na vidieku v nových krajinách EÚ považovať sú – nedostatok pracovných príležitostí, zlá finančná politika a pomerne nepriaznivá demografická situácia. Ďalšie problémy sa postupne na tieto nabaľujú. V kapitole sú dobre spracované metodické postupy na riešenie auditu ľudských a prírodných zdrojov. Zvlášť je pozornosť venovaná špecifickým miestnym zdrojom. Tretia kapitola je zameraná na najdôležitejší prvok, ktorý hýbe, resp. by mal hýbať vidiekom – ľudské zdroje. Predovšetkým je pozornosť venovaná významu ľudských zdrojov, špecifiká managementu vidieckych obcí a postavenie obyvateľa v roli občana a v roli pracovnom. Ukazuje sa, že decentralizácia verejnej správy ešte nie je dokončená a je úlohou výskumníkov, aby v takýchto smeroch orientovali svoje výskumné projekty. Štvrtá kapitola je venovaná v minulosti najdôležitejšej funkcii vidieka v bývalom Československu – poľnohospodárstvu a vidieckemu priestoru. Je zrejmé, že poľnohospodárstvo postupne stráca hlavnú výrobnú funkciu na českom vidieku a preto treba hľadať možné výrobné, ale aj nevýrobné náhrady. Poľnohospodárstvo zrejme bude dominovať vo vysokoprodukčných nížinných oblastiach

133

a v ostatných oblastiach bude doplnok k iným funkciám. V agrosektore je pomerne veľa výskumných zámerov, ale niektoré sú predsa prioritné ako napr. kategorizácia vidieckeho priestoru, smerovanie využitia zeme (Land Use), komplexné pozemkové úpravy. Pre rozvoj vidieka má význam aj doprava, aj keď v určitom slova zmysle nadregionálne dopravné koridory pôsobia dosť rušivo na usporiadaný vidiecky priestor. Problém dopravy je spracovaný v piatej kapitola. Dôraz bol kladený na metodologicko-aplikačnú rovinu, kde sa podrobne spracovali dopravno-geografické špecifiká Znojemska. Do kontextu hlavnej témy publikácie vhodne zapadá aj téma šiestej kapitoly – ekonomická situácia vidieckych obcí. Je zrejmé, že po r. 1990, kedy nastúpil demokratický systém riadenia územia a v samospráve to bol najnižší stupeň – samospráva miest a obcí, je nevyhnutné sa zdokonaľovať v ekonomickom potenciály obcí, zhodnocovať možné špecifiká obcí rôznej veľkosti. Ako významný prvok tejto problematiky bola dobre spracovaná ekonomická situácia obcí na základe aplikácie metódy bonity. Posledná kapitola je zameraná predovšetkým na niektoré problémy, ktoré v sebe zhmotňujú viaceré predchádzajúce metodologicko-aplikačné rezultáty – aké sú prístupy a východiská pre oživenie vidieka. Jednými z východísk sú oživenia vnútorných a vonkajších nástrojov. Ukazuje sa, že väčšina európskych štátov dáva pri určovaní optimálnej veľkosti obcí prednosť funkčnosti obce (t. j. dôraz sa kladie na profesionálny aparát a profesionálnu reprezentáciu obce), zatiaľ čo Francúzsko, ČR a Slovensko dávajú prednosť identite obce (t. j. zodpovednosť za seba samú, na viac zviditeľnenie obce na mapách, súdržnosť, atď.). Záverečné hodnotenie sa nesie v syntetickom duchu vo vzťahu k jednotlivým kapitolám, ako aj možnému postaveniu vidieka, vidieckeho priestoru v krajine vo všeobecnosti, ale aj krajine, ktorá mala stáročnú udržateľnosť vidieka. V prílohách je dostatočný rozsah metodologickej literatúry, ktorá dokumentuje vedeckú vyspelosť riešiteľského kolektívy. V ďalších prílohách sú obecné prílohy zamerané na metodickú kvantifikáciu k jednotlivým kapitolám. Ďalšie prílohy sú mapové. K publikácii nemám vážnych pripomienok. Celkovo možno konštatovať, že uvedená publikácia predstavuje úspešný pokus zviditeľniť vidiek v rámci interdisciplinárnych metodologicko-aplikačných výstupov. Doporučujem uvedenú prácu publikovať. doc. RNDr. Peter Spišiak, CSc., Katedra humánnej geografie a demogeografie Prírodovedecká fakulta Univerzity Komenského, Bratislava Bratislava, 30. 12. 2006

134

Oponentský posudek – Doc. RNDr. Alois Hynek, CSc. Kvalitu publikace výstižně hodnotí Ing. P. Křivánková z ministerstva pro místní rozvoj, která naznačuje její význam v novém výzkumném programu zaměřeném na studium disparit. Tím dává najevo, že rozhodování na vládní úrovni odpovídá jak metodologicky, tak obsahově oponované publikaci. Cílem tohoto posudku není pokračovat ve výčtu pozitivních rysů studie, ale přinést otázky pro další vývoj výzkumu. První otázkou je separace venkova od měst, která je možná jen metodologicky – epistemologicky. Geografické koncepty prostoru zahrnují mj. i přístup označovaný „městský region“, který pochází od britských geografů již ze 40. let minulého století. Řečeno jednoduše: každý segment venkova je v relaci s nějakým urbánním centrem, je to variace Christallerova modelu centrálních míst. Další zajímavou otázkou je vytváření „hybridního prostoru“ – ani městského ani venkovského, dokonce ani ne čistě suburbánního. Tady může být klíč k odfiltrování klišé „venkov“ v případě, kdy je venkov dostupný dopravně nejen ve smyslu vzdálenosti, nýbrž procesně. Dá se říci, že „urban sprawl“ nemění venkov na město, ale hybridizuje jej na prostor s různými proporcemi venkovských a městských atributů. Kolikrát se zabýváme venkovem aniž rozlišujeme periferii, marginalitu – kontaktní, distanční atd. Je potřebné podrobit revizi koncept „rozvoje“, který se stal u nás symbolem pokroku zatímco ve vyspělých zemích je předmětem kritiky. Faktem je, že systém kritérií používaný v EU zatím stále nadržuje zastaralým verzím regionálního rozvoje. Jsem však skeptický, že k něčemu takovému zde dojde, nicméně debata o rozvoji by měla být otevřena. Ve studii je akceptován právě pohled EU, který je převážně kvantitativně operacionalistický. S tím souvisí i problém typologie venkova: jsou k dispozici velmi pokročilé typologie založené na kvantitativním multikriteriálním hodnocení (Italové), ukazatelé toho, co je venkov a jaký, jenže jde vždy o separovaný venkovský prostor od prostoru urbánního. Typologie je příkladem absolutizace metody, jejíž nastavení poskytuje výsledky adekvátní metodě a otázkou je reference k realitě – je vždy skutečně jediný označující a jediné označované? V tom je klíč problematičnosti dominance takto nastavené(ých) metod(y). Obdobně jde o tzv. socioekonomické charakteristiky, jejichž výběr jednoznačně nabízí výsledek, nejde sice o teleologii/tautologii, ale především o kvalitativní pohled na charakteristiky. Kvantifikace nemůže zastřít kvalitu charakteristik a především nikoliv kvantitativní, nýbrž opět kvalitativní kritéria jejich výběru. Studie je brilantní v kvantifikaci, ale to nesmí být absolutizováno, kvalita charakteristik – již jejich výběr musí být opřen o ontologicky silnější koncept. Kapitola týkající se problémů venkovského prostoru je nastavena realisticky vzhledem k současné české regionální politice, která je ovšem vázána na absolutní dominanci rezortních přístupů, jež jsou finančně výrazněji dotovány než integrovaný regionální přístup. Pak je řešení v tom, že problémy jsou tématicky

135

dílčí/rezortní a řešené rezortně vesměs bez ohledu na regionální kontext. Ve státní správě jsou regionalisté odsunováni za rezortisty, kteří vládnou. Mohou a dokáží problémy řešit, nicméně nejde o celostní koncept prostorovosti ve smyslu „prostorového plánování“. Faktem je, že česká realita venkova je chápána rezortně. Velmi oceňuji koncept „místních zdrojů“, stálo by za úvahu jej dát do relace se sociálním kapitálem, komunitami atd., osobně jsem skeptický k „potenciálu“, byť je to otázka označování – vidím za potenciálem v této studii i jiné nosnější koncepty dané především teorií i praxí komunitního vývoje/rozvoje. S tím souvisí i chápání lidských zdrojů – hlavně však by ty lidské zdroje měly chtít, a to je problém. Zde uvedený přístup považuji za jednoznačně externí bez relace k internalizaci. Venkov jako krajina, region je velké téma, jež by mělo být založeno především na ekonomické teorii prostoru, protože ekonomie je hlavní hnací silou prostorového uspořádání i venkova. S tím samozřejmě nelze souhlasit absolutně, nicméně ignorování tohoto pojetí zavede do nereálna. Relace přírodních a lidských zdrojů je složitější než stále používaná dichotomie přírody a lidí, příroda není jen zdrojová, ale i kapitálová a lidé mají možnosti, které jsou často nečekané – jak pozitivně, tak negativně. Téma vývoje krajiny nesmí být zatíženo ideologickými klišé a la „znásilněná krajina“ – podívejte se do jihovýchodní Anglie (ne Británie), do USA atd. a zjistíte polistopadová česká klišé… Právě pasáž o současných komplexních pozemkových úpravách u nás naznačuje nezbytnost jiného stylu uchopení tématu venkovská krajina. Dopravní obslužnost venkova je příkladem tématu, na němž se láme ideologie a kapitola ve studii je příkladem vyváženého pohledu, který v případě akceptování může vést jak ke stanovení dopravní sítě, tak i jejího fungování. Tato síť je zatím produktem dřívějších procesů, ale měla by se stát faktorem rozvoje, otázkou jsou podíly státu, podnikatelů a osob v jejím kvalitativním rozvoji. Ekonomický potenciál českých obcí je téma, které lze srovnat se situací ve vyspělých zemích – za prvé jsou rozpočty českých obcí velkým problémem, na který pokazují i orgány EU, stále jde o nastavení typu „centrálního rozdělování“ a za druhé se u nás neuznává podnikání obcí – komunální sféra. Stále se v Česku rozlišuje jen obecně veřejný/státní a soukromý sektor bez rozlišení komunálního sektoru. A tady je klíč k problémům – nastavení veřejné správy je u nás špatně. Téma oživení venkovského prostoru je ve studii nesmírně instruktivní a inspirující, je to kapitola, která by si zasloužila implementaci. Doporučuji financování projektů takto orientovaných a považuji tuto kapitolu za vrchol studie. Přílohy jsou velmi funkční, graficky perfektně zpracované a jsou pověstnou „třešničkou na dortu“. Dokumentují hloubku poznání venkova celým týmem, který vedl zkušený a erudovaný doc. V. Toušek. Blahopřeji GaREPu k této studii. Doc. RNDr. Alois Hynek, CSc. Geografický ústav Masarykovy univerzity, Brno V Brně 22. 12. 2006

136

Oponentský posudek – Ing. Bc. Pavel Fišer Cíl výzkumné práce (dále jen „publikace“) a jeho naplnění: Cílem publikace je postihnout venkovský prostor v celé jeho tématické šíři, poznat možnosti, zdroje i bariéry dalšího rozvoje, uspořádat, kvantifikovat a interpretovat jednotlivé poznatky a navrhnout věcná či programová opatření, která by přispěla k řešení poznaných problémů. Zároveň bylo úkolem dokumentu odpovědět na stanovené klíčové otázky (1–5) a přinést přístupy řešení hlavních výsledků. Závěr publikace po věcné stránce naplňuje stanovený cíl. Obsahové zpracování a přístup k řešení dokumentu: Publikace obsahuje zvolené způsoby, metody, ukazatele, určení specifik, které postihují jednotlivé aspekty venkovského prostoru, jenž naznačují možné přístupy k řešení problémů venkova a směrů vedoucí k jeho oživení. Velmi dobře je přistoupeno k popisu problematiky venkova z hlediska vývoje v historickém kontextu. Na to navazují logicky dílčí kapitoly, které charakterizují jednotlivé segmenty venkovského prostoru. Velkým přínosem pro vlastní práci je průřezové složení řešitelského týmu, který kromě kompetentních odborníků zahrnuje participaci veřejného a soukromého sektoru. Vzhledem ke skutečnosti, že má dokument sloužit k širokému využití ve veřejném sektoru, jsou velmi dobře zvoleny přístupy vzhledem k celému území České republiky. Uvedené přístupy zároveň ukazují, že jsou dosud v objektivních teoretických a praktických přístupech k řešení problémů velké rezervy a možnosti. Uvedené poznatky v dokumentu by bylo vhodné doplnit vlastním komentářem nebo názorovým stanoviskem řešitelského týmu. Výstupy jsou využitelné pro reálnou praxi. Obsah dokumentu je pro mne přínosem. Formální náležitosti práce a úprava dokumentu: Textová, tabulková a grafická část je vyvážena. Svým obsahem je dokument obsáhlý a v jednotlivých textacích se odvolává na odbornou literaturu, která je velmi často citována (velmi rozsáhlý přehled literatury). Mapové přílohy jsou zpracovány na profesionální úrovni a mají vysokou vypovídající schopnost. Závěr a doporučení Dokument naplňuje své zadání, obsahuje všechny náležitosti, je obsahově přesný, velmi dobře popisuje zvolenou problematiku, řešitel výstižnou formou využívá a odvolává se na odbornou literaturu. Vzájemná provázanost teoretických přístupů, které jsou pro jednodušší pochopení ukázány na modelových případech v území zařazují dokument mezi publikace vhodné pro využití v reálné praxi. Dokument doporučuji k publikaci. Ing. Bc. Pavel Fišer Odbor regionálního rozvoje Krajský úřad Jihomoravského kraje, Brno V Brně 7. 1. 2007

137

Jan Binek a kol. Venkovský prostor a jeho oživení Odpovědný redaktor Jiří Pavelka Obálka, typografie a sazba Tereza Pavelková Vydalo nakladatelství Georgetown Brno 2007 140 stran Vydání první ISBN 80-251-19-5

V případě zájmu o podrobnější informace k tématu publikace či k výzkumnému projektu WB-29-04 Venkovský prostor a jeho oživení, stejně jako pro získání publikace v elektronické podobě, se můžete obrátit na GaREP, spol. s r. o. – Společnost pro regionální ekonomické poradenství Náměstí 28. října 3 – 602 00 Brno Tel.: 545 242 846 – Tel./Fax: 545 211 053 [email protected] – www.garep.cz

Publikace shrnuje základní teoreticko-metodologické poznatky výzkumného projektu Ministerstva pro místní rozvoj ČR WB-29-04 Venkovský prostor a jeho oživení realizovaného v letech 2004–2006. Publikace se s využitím víceoborového pohledu zabývá několika základními oblastmi rozvoje venkova – zejména socioekonomickým rozvojem, lidskými zdroji, dopravou, postavením zemědělství a významem krajiny, hospodařením obcí; analyzuje existující problémy a nastiňuje vybrané přístupy k jejich řešení. Důraz je kladen na poznání vnitřních diferencí venkova a na objektivizaci hodnocení situace venkovských obcí. Obsahuje několik nových metodických přístupů, které umožňují lepší poznání a srovnatelnost situace v jednotlivých obcích, a vytváří argumentační základ pro koncepční řešení problémů. Nastiňuje rozvojové souvislosti mezi venkovem a městy, formuluje možné strategické přístupy k rozvoji venkova a věnuje pozornost několika významným rozvojovým nástrojům, které mohou přispět k oživení venkovského prostoru.

ISBN 80-251-19-5

GaREP, spol. s r. o., Brno

Vysoká škola logistiky o. p. s., Přerov

Urbanismus Architektura Design Studio, Brno

Masarykova univerzita, Brno