Podle literárního scénáře Petra Kolečka a kol. upravil Jan Janula
Nevídaná záležitost – o konci Vinařů rozhodnou sami čtenáři! V první sérii Vinařů a následné knize jsme se seznámili s půvabnou moravskou vískou Křetice. Bohužel, v té druhé už „hrát“ nebude. Farář Tomica byl totiž přeložen do nepříliš hezké obce Strdín v Čechách. Na tak dalekou cestu se ho rozhodli doprovodit moravští přátelé včetně obou nesmiřitelných rivalů Pavlíčka a Vlčka, Hřebce, který svého šéfa nechtěl (nebo nesměl) opustit, Tauše, který dočasně svlékl uniformu a zůstal na mateřské s dcerou Páťou, a Machra, který se k nim přidal v domnění, že se pojede někam popíjet. Při příjezdu nebyli moc nadšeni okolím, i proto, že z nádraží do vsi to bylo daleko. Cestou míjeli zanedbaný vinohrad; jak se později ukázalo, patřil zesnulému otci hostinské a byl na prodej. Zašli se na něj podívat a ujistili se o tom, co tušili, totiž že Češi víno neumí. Pak se v hospodě, kam zašli na večeři, seznámili s místní „smetánkou“ včetně svérázného starosty Chrudoše a jeho syna Jožina. Notorický svůdník Hřebec, ale nejen on, obdivoval krásu hostinské Jany i její dcery Kláry a bylo mu líto, že bude muset odjet. Toužil po uskutečnění svého velkého snu, získat „grand slam“, což na rozdíl od tenisu znamená rozdat si to s dcerou i matkou, pokud možno najednou. Osud v podobě Vlčkovy chvástavosti mu poskytl příležitost, a když Vlček zkritizoval neumění Čechů udělat dobré víno, majitel všech vinohradů v okolí a místní mafián Waldemar se s ním vsadil, že kdo udělá lepší svatomartinské, koupí soupeři vinohrad hostinské, který je k mání. Ta pak souhlasila s tím, že jim ho do sklizně pronajme. O tom, že chmurná bývají rána opilcova, se Vlček přesvědčil při snídani, kdy vytáhl z kapsy klíč od vinařství. Bylo mu jasné, že jediná jeho šance je ukecat Pavlíčka, aby zůstal a pomohl mu, jinak zaplatí dva miliony za prohranou sázku. Ten se na jednu stranu bál své ženy Stázi, na druhou ho výzva a vinice samotná magicky přitahovaly. Tauš se rozhodl zůstat kvůli
dceři, které smog kupodivu svědčil víc než moravský vzduch, a umluvil svou žernu Hedviku, aby ho následovala. Vlček zkoušel vše možné, aby Pavlíčka ve Strdínu udržel, ale Stázi, která ho znala, finty prohlédla. Protože ale viděla na svém choti, jak je šťastný z práce, kterou mu dcera po převzetí vinařství odpírala, souhlasila, aby zůstal. Propletenec zvyků, včetně špičkování, jestli je lepší nápoj pivo, nebo víno, vedl k řadě překvapení, pro někoho příjemných, třeba pro Machra, který si tu našel kamaráda, kupodivu abstinenta, pro někoho ne. Hřebec, zvyklý mít každou ženu, na jakou se okem podíval, měl smůlu; místní svůdník Karas mu nedal nejmenší šanci. Jediná žena, s níž nic neměl, byla Monika, manželka Waldemara, kterého se bál, a hostinská, na kterou jeho kouzlo nezabíralo, navíc věděla, že spí s její dcerou. Přitom oba sokové toužili po tom stejném, po „grand slamu“. Hostinská Jana se ale zakoukala do jiného muže, bohužel pro ni zcela nedostupného, do faráře Tomici. Je třeba přiznat, že i on v jejích křivkách nalézal zalíbení; poprvé od doby, co byl vysvěcen, se mu stalo, že ho nějaká žena zaujala jinak než duchovně. V propletenci vztahů nesmí chybět ani další vesničané, manželé Bartákovi, kteří kradou, že ani polední pauzu nedrží a Harpagon by k nim mohl chodit do učení, či místní „šeredka“ Sumečková, která se, pokud jde o muže, chová stejně jako smrtka – bere všechno. Nevraživost mezi Čechy a Moravany se ovšem postupně začne otupovat, Vlček, který náhle vidí ve Waldemarovi své druhé já, se rozhodne změnit k lepšímu a zkoumá různá náboženství, Tomica má zase pochybnosti o tom svém, nebo spíš si není jist, jestli víra v Boha dokáže překonat hříšné a celibátem zakázané myšlenky na krásnou hostinskou, které má bohužel čím dál častěji. Zaboduje nakonec i Hřebec, ovšem ukáže se, že mafián Waldemar nebyl pro něj tím hlavním nebezpečím. Děj vrcholí sázkou. Pavlíček dobře ví, že ručně sklizené hrozny, tak jak to dělá on, jsou lepší než Waldemarovy, protože traktůrek je bere šmahem všechny a nevybírá mezi plnými a méně kvalitními – je přece mnohem lepší vinař. Jen si není jist, zda Waldemar
neudělá nějaký podraz, už jich pár neúspěšně zkoušel. Ale to už bychom moc předbíhali děj. Místo toho připomeneme výjimečnost druhého dílu knihy Vinaři. Má totiž tři různé konce a čtenář sám podle toho, který se mu bude líbit, určí, jak bude probíhat závěrečný díl televizního seriálu.
1. Výlet s loterií
Z vlaku na malém zanedbaném vesnickém nádraží, které stojí na samotě, ale ne u lesa, zvolna vystupuje skupina postav v netypickém oblečení, s „módními“ doplňky i zavazadly. Vede ji Tomica s kytarou na zádech a kufry. Pavlíček po jeho boku, s batohem a na hlavě s něčím, co vzdáleně připomíná klobouk, třímá v ruce tašku a demižon, zřejmě plný vína. Vedle něj stojící Vlček si vzal pro jistotu demižony hned dva, také provozní Hřebec je vínem vybaven a na prsou nemá překvapivě žádný talisman od svých ctitelek, ale velký krucifix. Z jejich zásob by se dalo usuzovat, že se omylem ocitli v zemi, kde vládne přísná vinná prohibice, jenže tento dojem vyvrací omšelý nápis Strdín na peroně. Jediný, kdo se vínem nepředzásobil, je Tauš, který zarputile tlačí kočárek, a Machr se síťovkou prázdných lahví od piva, jež avizují, že jeho pijácký vkus je někde jinde. Všichni chvíli nerozhodně stojí a kochají se „krásami“ okolí, když z něčího mobilu zazní známé harmonikové sólo z filmu Tenkrát na Západě. Znalec westernů by si ale v této situaci spíš vybavil scénu, kdy Butch Cassidy a Sundance Kid stojí bezmocně v Bolívii před železniční budovou, kolem které pobíhají prasata. Melodie zní dál, ale neznámý příjemce po hovoru evidentně netouží, možná i proto, že ostatní se na sebe dívají káravými pohledy a čekají, kdo se odhalí. „Tak jsme tady, pánové,“ přeruší nakonec ticho Tomica. „Mé nové působiště, kde budu nyní hlásat slovo Boží.“ „No pěkné, pěkné,“ rozhlíží se kolem dokola Pavlíček. „Jen tu nikde vůbec nic není.“ |9|
Vlček si přisadí: „Blízko u nádraží bývá hospoda nebo vesnice, ale ať se rozhlížím, jak chci, nic z toho nevidím, a to jsem střízlivý. No –, vlastně i kdybych nebyl, viděl bych ji dvojmo, takže by mi neunikla.“ Tomica jim trochu rezignovaně sdělí, že obec a nejspíš i hospoda se nachází tři kilometry odtud. Tím nikoho nepotěší, zejména ne Tauše. S báglem na bedrech tlačit takovou dálku kočárek není nic pro jeho fyzickou kondici. „Tak vyrazíme, ne?“ zavelí povzbudivě Hřebec, muž činu nejen při svlékání žen a dívek, které téměř vždy ochotně skočí do jeho vilné náruče. Hřebcův zaměstnavatel Vlček, který jeho „koníček“ dobře zná, konstatuje, že cítí už na dálku „čerstvé maso“. „Není to žádné maso, ale moji noví farníci a zajisté slušní lidé,“ ohradí se dotčeně Tomica, jehož ten bonmot zrovna nenadchl. „Češi, jo?“ pochybuje Vlček. „Slyšel jsem, že ožralí závodí na traktorech, pijí jen pivo, a když přijde na víno, jsou schopný slopat i to, v kterým bych si neumyl ani nohy!“ Tomica opáčí, že je to naprostý nesmysl, ale souhlasí s tím, že setrvávat dál na místě, kde není co obdivovat a kde staré zrezivělé trosky vagonů působí depresivně, není moudré. Procesí poutníků se tedy vydá směrem k civilizaci. ——— Přibližně v téže době se na návsi, kam mají poutníci namířeno, mladík upíjející lahváč vrtá francouzským klíčem ve starém traktoru. Vedle stojí už traktor moderní, opírá se o něj starší muž, na první pohled chlapcův otec, pyšnící se starodávným jménem Chrudoš. Možná mu pomohlo k tomu, že byl zvolen starostou. Z titulu své funkce si chmelový mok dopřává civilizovaněji, byť z nepříliš čistého půllitru. Možná má v sobě geny svého předka, který šel, jak známo, do konfliktu s kněžnou Libuší, a že to byla nějaká baba! Právě nahlas hodnotí stav svých kostí, o kterých se domnívá, že v nich může tušit budoucí události. „Zejtra konečně vyhrajeme, Jožine, je to tutovka, být to ve Fortuně, vsadím na to i poslední halíř.“ Okolo jde další usedlík, pokukuje po nich a zdraví. Starostovi to připomene povinnosti vůči obci a otočí se k synovi. | 10 |
„Jo, měl bys zaject na nádraží pro novýho faráře. Přijede vlakem ve dvě.“ Jožin se podívá na hodinky a namítne, že je půl třetí, ale se starostou takové zpoždění ani nehne. „Je to sluha boží, věří ve věčnej život, a proto nikam nespěchá. Prostě mu vyjeď naproti, někde ho potkáš,“ doporučí synátorovi. „To je dost pravděpodobný, ale jak ho poznám?“ strachuje se syn. Vzápětí se mu dostane návodu. „Si nepamatuješ toho minulýho? Bude asi taky tlustej, určitě má nějakej bílej obojek kolem krku, a když mu řekneš ‚nazdar‘ odpoví ‚Pozdrav pánbu‘ nebo podobnou hovadinu. Jo, a má mít s sebou nějaký kámoše, ti můžou vypadat i trochu normálně, tak aby tě to nespletlo. A už mazej.“ O tom, že se blíží odvoz, moravská grupa nic netuší. Už se – přiměřeně věku i tělesné kondici – poněkud rozpadla, cesta jde totiž do kopce a někteří docela funí. Tomica a Vlček jsou vepředu, ten druhý se otáčí a snaží se působit motivačně. „Hoši, to si musíme užít! Pánská jízda!“ halasí nadšeně. „Kdy se nám to zase povede?“ Tauš s ním souhlasí, ale to neměl dělat. „Ty se zrovna moc neraduj. Proč si s sebou vlastně bral tu malou posrandíru?“ „No, karty byly od Hedviky rozdané tak, že buď pojedu s ní, nebo vůbec. Tak jsem takticky ustoupil, jak nás to učili v policejní škole, a zkoušel vyjednávat lepší podmínky. Jenže s ní se to nedá. Spíš ukecáš sebevraha, aby neskákal z mostu, než ji. Jen doufám, že mi dala dost plen, ona ta malá vykadí denně snad kilo řídkýho bláta, to už je pomalu jako normální sraní.“ „Je po tobě, aspoň máš jistotu, tak buď rád,“ rázně končí debatu Vlček. Tomicovi možná jako jedinému túra nevadí. Má skvělou fyzičku a ví, že pro víru pravou se musí trpět. Nakonec je to pořád lepší než křížová cesta, kterou musel absolvovat Ježíš, jeho vzor a jeden z „šéfů“. Machr, který si většinou vystačí s chůzí do hospody a zpět, ale na tu si už stejně nepamatuje, má nápad, jak ušetřit | 11 |
ostatním námahu, a hned jim ho prezentuje. Mohli by upít z demižonů, aby byly lehčí. Pavlíček s Vlčkem se na něj otočí, výjimečně naladění na stejnou notu. „Ty snad nějakej neseš?“ Machr se zamyšleně podívá na své prázdné ruce a pak prohlásí, že jeho návrh byl čirá filantropie a chtěl ostatním pomoct, nicméně nikdo mu nevěří. Hřebec se rozhlíží po kraji a obdivuje sám sebe, co všechno jeho sportem – pokud se do něj nepočítají sexuální radovánky – nedotčené tělo vydrží. A jak omylem zapojí mozek, vynoří se v něm kupodivu myšlenka, o kterou je ochoten se podělit. „Slyšel jsem, že Češi mnohem míň věří v Boha než my. Budete to mít těžké, otče.“ Tomica, který se řídí heslem ‚co Pán řídí, dobře řídí‘, nad tím mávne rukou se slovy, že to jsou jen fámy… Konečně stanou na vrcholu kopce, někteří méně, jiní – jako Tauš, z kterého teče pot jako z fotbalisty po zápase, no, i když jak z kterého – více utrmáceni, a poprvé spatří Strdín, malou vesnici usazenou mezi vinohrady. Pavlíček trochu překvapeně konstatuje, že zdálky vypadá skoro jako některá jejich, Vlček ho přesvědčuje, že zdání klame. Machr krajinu hodnotí z jiného hlediska, vydá se totiž do pole a hledá vhodné místo, kde by mohl ulevit močovému měchýři, zalévanému pivem. Pavlíček jde k Tomicovi, který stojí trochu opodál a dívá se na vesnici jiným okem než ostatní. Vyzvídá na něm, jestli není nervózní, přece jen stěhování tak daleko, do úplně jiného prostředí a zvyků, než doposud zažil, a mezi lidi, které nezná, není jen tak. Jenže duchovní jsou povahou fatalisté a Tomica to bere s nadhledem. „Bůh ví, proč jsem tady. Pro nás kněží je to normální, Bedřichu. Jednou za čas prostě musíme změnit farnost a poznat nové ovečky, kterým ukážeme pravou cestu spasení a osvobodíme je od hříchů.“ Skeptik od přírody Vlček, který má navíc jako správný podnikatel přehled o zvycích přátel i nepřátel, to tak růžově nevidí. „A víte, otče, co dělají večer Češi místo toho, aby jako my poděkovali pánubohu za dary tím, že vypijou pár flašek ví| 12 |
na? Pijou pivo a čučí do té blbé bedny na ještě blbější seriály. A jsou tak zkažení, že fandí padouchům nebo i doktorům…“ Tomica to sice označí za úplný nesmysl, ale kdyby se uměl jako konkurenční bůh Zeus převtělit a nahlédl do domku rodiny Bartákových, dal by mu za pravdu. Manželé, asi tak čtyřicátníci, se totiž dívají na film Vrchní, prchni, on má v ruce klobásu, kterou po ukousnutí odloží na propocený nátělník, aby se jejím držením nepředřel, jeho drahá polovička je do něj decentně zaklesnutá a to, že muž má na sobě jen slipy, ji evidentně nechává eroticky chladnou, možná proto, že ty zrovna nesvítí novotou. Když hořká komedie končí, Barták trochu pobrekává, i když ji evidentně zná nazpaměť. „Mě tenhle biják vždycky dostane. Jen škoda toho komoušskýho konce, oni prostě neuměli ocenit podnikatelskýho génia. Kdyby se to točilo teď, nikdy by ho nedostali.“ „To víš, že ne. Člověk chce vidět filmy s dobrým koncem, kde chytrej zvítězí nad průměrností,“ souhlasí jeho choť. ——— Farář a jeho věrná svita se mezitím propracovali na místo, kde se jim otevřel pohled na vinohrady. Vlček nevěřícně kroutí hlavou. „A ještě ke všemu tohle. Vyrábět víno v Čechách, že si hoši nedají říct. To si musíme prohlédnout, tu kuriozitu.“ Pavlíček zahudrá, že je na výletě a rozhodně se nemíní zapojit do podobné exkurze, a vzdálí se od nich, ale jen proto, aby se dostal blíž k vinohradu, který vidí před sebou a který ho přitahuje neodolatelnou silou. Dorazí Tauš a žadoní o odpočinek. Vlček ironicky odmítne s tím, že je na mateřské dovolené, takže vlastně odpočívá furt, ale narazí. „Byl bych stokrát radši v práci, to je flákárna proti tomu, co mám teď. Vždyť já se celý den nezastavím! Hedvika je staromódní, trvá na hadrových plenách a pampersky prý mám nosit sám, když po nich tak toužím! Malá kadí osmkrát denně, kdyby v tom děti měly mistrovství světa, musela by s přehledem vyhrát. Taky peru, žehlím nebo přebaluju, občas mi ji půjčí na hraní.“ Hřebec, který nemá pro takový život pochopení nebo si ho spíš neumí představit ani v nejhorším snu, mu | 13 |
radí, aby se vzmužil, a zadumaně se zadívá do pole, kde Machr stále ještě vykonává potřebu. Vlček si toho pohledu všimne a zařve. „Co tam sakra furt děláš s tím svým šulínem? Chčiješ už nejmíň pět minut! Kdyby to byl někdo jinej, budu ho podezírat, že se mu něco zvedlo, ale žaludek to nebyl, a tak to ze sebe chce dostat, ale to u tebe při tvý neustálý zmaštěnosti nepřichází v úvahu.“ Machr se otočí, ale pokračuje a vysvětluje, že i jedno pivo je močopudný. „Takže jich měl deset. Když je to míň, říká, že vůbec nepil,“ má jasno Vlček. Pavlíček se rozvážným krokem vrací ke skupince a podivuje se, kdo Machra na výlet zval, když je o něm známo, že všude, kam přijde, se ožere a udělá průser. Všichni se na sebe vyčítavě dívají a čekají přiznání. Nikdo se k tomu ale nemá. Když se Machr konečně vrátí, poté co způsobil v rigolu povodeň, položí mu Hřebec logickou otázku, jíž předběhne ostatní. „Machře, jak ses dostal na tenhle výlet?“ „Normálně. Já si všiml, jak nastupujete na návsi do auta, tak jsem myslel, že se jede do Sovičky.“ Vlček se otočí na ostatní s informací, že to je vůl jak lev, což nikoho nepřekvapí, a pokračuje ve výslechu. „A nebylo ti nějak divný, že v Brně přestupujeme na vlak?“ Machr s výrazem nevinného dítěte vrtí hlavou a pronese památnou větu, ke které nikdo nemá co dodat. „Ani ne. Já taky někdy zabloudím.“ Chvíli nechápavého ticha ukončí zvuk motorového vozidla. Jožin na traktůrku s menším valníkem, který by mohl nést označení „Made in Czech Hand“, jede rychlostí houpacího koně ke skupince a těsně před ní zastaví, což je poměrně nepatrný rozdíl. Kvůli soustředění, aby nepřekročil minimální rychlost, zapomněl poznávací znamení a usoudí, že duchovním je vzhledem k robustní postavě Pavlíček. K údivu všech ho osloví. „Dobrej. Vy ste ten čerstvej farář? Táta mi řek, že pro vás mám přijet.“ Tomica se podívá na své oblečení, které by i neznabohovi mělo napovědět nebo ho kopnout, že jím je on, ale pak nad tím mávne rukou a „přizná se“. | 14 |
Vlček mu říká, že je vidět, jak si ho považují, a pak se vmžiku napasují na valník. Tauš se na ně smutně dívá, je mu jasné, že s kočárkem nemá šanci. Jeho pohled Vlčkovi neunikne. „Smůla, Patriku, říkal jsem ti, neber to děcko. Holt se trochu projdeš, my na tebe počkáme v hospodě,“ ujistí ho sarkasticky. Tauš sklesle stojí, jejich mávání bere jako provokaci, ale po chvíli se dá do kroku. Za pár desítek metrů chrčící stroj v klidu nejen dojde, ale i s kočárkem předjede a kousavě poznamená, že spíš počká on na ně. Celá osádka traktůrku je tempem dopravního prostředku konsternovaná, ovšem kromě Jožina. „Je to dobře poladěný, co? Jede jak namydlenej blesk,“ vyzvedává s nadšením jeho přednosti. „Budou závody, víte? Ale tendle není závodní, je doprovodnej…“ Konečně dorazí na faru a zjišťují, že není až tak zanedbaná, jak by se mohlo u nevěřících Čechů předpokládat. Pavlíček hned vytahuje fotoaparát a diriguje Tomicu, kam se má postavit, aby snímek mohl ukázat své ženě Stázi. Ten jeho přání vyhoví, ale netváří se příliš nadšeně, navíc se do záběru připlete Tauš, který drží dceru a naučeně čichá k její plínce. Je překvapený a sám pro sebe i k ostatním prohlásí, že vydržela bez vylučování už tři hodiny, což je rekord. Pavlíček přivolává i ostatní účastníky zájezdu a rovná si je, aby na fotce vypadali k světu. Idylickou scénu naruší nepříjemný hlas patřící starší ženě, která rozhodně nepůsobí jako vhodná adeptka do soutěže Miss babička. „Co tu děláte? Tady nemá nikdo co pohledávat. Jestli hned neodejdete, volám policii,“ útočí verbálně na nezvané vetřelce, kteří vypadají podezřele. Vlček se otočí na Hřebce. „Tak, tady máš, Hřébo, hned jednu českou babu. Můžeš začít.“ Oslovený se otřese hrůzou a odvádí řeč jinam: kdyby se fara omítla a vyčistily okapy, možná by to ušlo. V Taušovi se probudí ruka zákona a zarejduje s kočárkem k výhružně vyhlížející osobě. | 15 |
„Paní, buďte naprosto v klidu. Já jsem policista. Strážmistr Tauš.“ Babě se to jeho představování nezdá, jednak proto, že nemá uniformu, jednak že u kostela by těžko slídil nějaký tajný. Tauš se snaží vysvětlit, že je právě na mateřské dovolené, ale tím podezření z nekalých úmyslů ještě potvrdí. „Okamžitě vypadněte, takový jako vy znám!“ haleká baba. „Ukradli sousedce okapy a mříž nad kanálem. A taky to sváželi v kočárku!“ Trapnou scénu přeruší Tomica, který během dialogu hledal obálku s klíči a konečně ji našel. Hrdě s nimi mává a představí se: „Dobrý den, já jsem Miroslav Tomica, váš nový farář. Tady mám pověření a klíče.“ Žena na zarputilém výrazu tváře nehodlá nic změnit. Naštvaně na něj zavrčí: „No potěš pámbu. A proč vás sem poslali zrovna dneska?“ Tomica reaguje jí zřejmě známou „novinou“, že je náhradou za duchovního, který zemřel. „No právě. Zvládli jsme to v úplným klidu i bez něj.“ Pak nad tím mávne rukou, odchází a nehnou s ní ani duchovně vstřícná farářova slova „Jděte s Pánem Bohem“. Tomica udiveně vrtí hlavou, pak se otočí na své přátele, kteří dělají totéž, a sdělí jim chmurně, že právě absolvoval představení prvnímu farníkovi. Vlček sarkasticky podotkne, že podle dosavadního vývoje situace to vypadá, že ho určitě přijmou s otevřenou náručí. Pavlíček je ale pohoršený. „Já to říkal, Češi jsou prostě nenapravitelní ateisti. Copak takhle se mluví se sluhou božím?“ rozčiluje se. Tomica se je snaží hájit tím, že jsou možná jen trochu nedůvěřiví, a vyzve ostatní, aby se šli podívat, jaké překvapení je čeká uvnitř. Kupodivu se nevlídným přijetím netrápí tak jako Tauš. Ten je špatný z toho, že nevlídná ženština neuznala jeho policejní autoritu, která z něj má vyzařovat i v civilu. Hřebec to na něm poznal, jde k němu a dá mu přátelskou herdu do zad. „Jen klid, Patriku, však za dva tři roky zase půjdeš do uniformy a lidi tě budou respektovat.“ „Myslíš?“ Tauš se na chvíli rozzáří, ale další slova ho zpraží. | 16 |
„Ale houby, dělám si čurinu, copak tebe někdy respektovali? Vždyť si jen policajt.“ Na faře to na první pohled kupodivu nevypadá tak zdevastovaně, určitě budí lepší dojem uvnitř než zvenku. Hřebec ukazuje na obrys po kříži nad dveřmi a upozorňuje, že lidem tady asi není vůbec nic svaté, když šlohnou největší křesťanský symbol. Tomica se projeví jako nenapravitelný optimista. „Po jedné či dvou mých mších hříšník určitě prohlédne, bude se kát a vrátí ho s pokorou.“ „Moc tady toho není, myslím obecně,“ vrtí hlavou nespokojeně Pavlíček. „Jdu na vzduch a porozhlédnu se kolem.“ Vlček při pohledu na prostory, které vypadají všelijak, ale v žádném případě ne vlídně, prohlašuje, že tady to církev s tou skromností a životem v chudobě opravdu myslí vážně. Tauš se přidá s tím, že možná je to v ateistických Čechách tvrdší, ovšem korunu tomu všemu nasadí Hřebec, který se vrátí z detailnější obhlídky. „Tak hoši, je to divné, ale nikde není žádná postel, jen támhle vzadu jakési matrace. Na první ani na druhý pohled nebudí důvěru, tedy pokud se nechcete blíž seznámit s nějakými malými zvířátky.“ Vlček dobře ví, proč se rozhlížel zrovna po této části zařízení, a utrousí, že to má hodně blbé, protože jde o jeho hlavní pracovní nástroj. „Postel je pracovní prostředí! Nástroj mám úplně jinde!“ opravuje ho Hřebec. „Hřébo, to je fara, tady se stejně nic takového dít nebude a o tvém nástroji tu taky nechci vůbec nic slyšet, abych si nemusel zacpávat uši,“ rezolutně odmítá už i jen takové myšlenky Tomica. „Jasně že ne, to já chápu. Ale co třeba na zahradě?“ sonduje Hřebec. „Nebo za plotem, tam už můžu?“ Odpovědí je rezignované zavrtění hlavou. Hřebec zvedá ruce nad hlavu jako na obranu. „Však nic, nebojte se, otče, ostudu vám neudělám.“ Ale směje se, takže je jasné, že to míní hodně dvojsmyslně. | 17 |
Zpovzdáli se ozve spláchnutí, po něm následuje Taušův radostný výkřik oznamující, že záchod funguje a k mání je i pár židlí. Tomica nezastírá radost, neboť se domnívá, že jde o kusy původního inventáře, ale když s nimi Tauš vstoupí a on vidí, že jde o ty zahradní, umělohmotné, pocintané jako z nějaké grilovačky, zesmutní. „No co, teď to nějak přečkáme a já hned zítra zavolám na vikariát,“ pronese smířen s osudem. Vlček souhlasí. „Přineseme matrace, já mám karimatku. Snad to bude stačit, ne? Kolik nás je?“ Když spočítá všechny přítomné, zjistí, že schází Machr. „Ježišmarjá, kde je? Hlídá ho někdo? Vždyť jsme nechali demižony bez dozoru!“ Tauš se domnívá, že to by snad Machr neudělal, ale vzápětí ho vyvede z omylu zvenku se linoucí opilecký hlas, který se nese krajinou až do vsi: „Potkal jsem já céérečku…“ Všechno je jasné. Okamžitě se rozeběhnou dolů, aby zjistili napáchané škody. Vytí zaslechne i Jožin, který sedí na traktůrku a popíjí pivo s Bartákem, zatímco jeho žena zevluje opodál a svým bystrým sluchem odhadne, odkud zvuky, vzdáleně připomínající lidovou píseň, přicházejí. Pak si povzdechne. „To je jeden z těch Moraváků. Samí alkoholici, tam je snad místo mlíka kojí slivovicí nebo vínem. A nemají rádi traktory. Sudy jsi kontroloval, Jožine?“ obrátí se na souseda. „Jasně. Na závod budou krásně vychlazený,“ ujistí ji. Pak si všimne, že Bartáková třímá v ruce krucifix, zdá se, že by úplně přesně zapadl do obrysu toho zmizelého na zdi na faře, a udiveně se jí ptá, jestli je pobožná. Ta to okamžitě popře a nabízí mu, aby ho za stovku koupil, což zřejmě vysvětluje, proč ho ukradla. Má prostě neodolatelné nutkání přivlastnit si všechno, co není přibité dvaceticentimetrovými hřebíky a ještě navíc přilepené. Zná totiž starou obchodnickou pravdu, že každý předmět nakonec najde svého kupce. Jožin jím ale rozhodně není. „Za kilo? Neblázni. Víš, kolik je to piv? A co bych s ním asi tak dělal?“ ——— | 18 |
Tomica, Hřebec, Vlček a Tauš otvírají dveře do kostela s napětím, co je tam čeká, a proto si ani nevšimnou, že se Pavlíček někam zatoulal. Po obhlídce fary nečekají žádný zázrak, natož Michelangelovy fresky na stěnách. Kostel ale vypadá vcelku normálně, i když zašle, nádoba na svěcenou vodu u vchodu je úplně suchá. Tomica do ní přesto naučeným pohybem vloží prsty a pokřižuje se. Na lavicích je sice dost prachu, ale jinak se zdá být vše na svých místech, obrazy na stěnách i oltář s Kristem v čele. Tauš zůstal s kočárkem u dveří, Hřebec se rozhlíží kolem sebe. „Tak aspoň tady vám něco nechali, otče.“ Vlček souhlasí, ale obává se, jestli to všechno není pro ty bezbožné Čechy škoda. „Každý ví, že to jsou samí pohani, otče, tahle vaše mise bude zatraceně těžká, nebude to asi tak krutý jako v tý válce, kam vás poslali, ale stejně.“ „Ony tady nějaké dobré křesťanské duše budou,“ neztrácí optimismus Tomica. „Chce to jen objevit je. Myslím, že bude důležité jít lidem naproti, a oni už si vás najdou. ‚Tlučte, a bude vám otevřeno,‘ praví Pán.“ Vlček je touto metodou překvapen, ale zároveň ji považuje za pravděpodobně úspěšnou. „Jsem teda fakt nevěděl, že tohle smíte,“ žasne. „Smíme co?“ nechápe Tomica. „No, tlouct lidi, aby se dali na víru. To samozřejmě celou věc značně usnadní. Jak se říká, lepší rychlá facka než dlouhé přesvědčování,“ doprovází Vlček slovně své myšlenkové přemety. „Ne, tlučte někoho,“ zoufá si Tomica nad tou tupostí, „ale tlučte na vrata, na dveře, tak to bylo myšleno. A navíc symbolicky, ne je rozflákat pěstí.“ „Co je to za blbost, kdo to řekl?“ zapojí se Hřebec do debaty. „Bible, Hřébo, bible. A pak se divíš, že se v kostele cítíš divně. Jinak jsem samozřejmě četl, že je to tady samý nevěřící, ale to se nesmí tak brát. Člověk nemůže uvěřit tomu, že jsou všichni pohani, co pijou jen pivo. A už Churchill říkal, že věří | 19 |
jen těm statistikám, které sám zfalšoval.“ Tomicova obhajoba místních má pro něj smutnou dohru. Sotva totiž vejde do sakristie, zakopne o sud s pivem. Pak se rozhlédne a oněmí. Celá místnost je jich plná, jsou vyskládané jeden na druhém a najdou se mezi nimi i basy lahváčů. Vlček s Hřebcem nakouknou za ním, Hřebec jako správný provozní ohodnotí obsah. „Většinou desítka, sem tam dvanáctka.“ Najednou se mezi nimi objeví Machr a poklekne. „Zázrak! Pravé boží nadělení. Náš Pán se smiloval a seslal nám dary do svého domu. Teď už vím, co mě sem táhlo,“ tetelí se blahem. Hřebec konstatuje, že to je poprvé, co ho vidí v kostele klečet. Vlček ho opraví, že je možná vůbec poprvé v kostele… Tomica stojí jak solný sloup a nechápavě civí na sudy. „To si snad dělají legraci, ne? Přece nemůžou skladovat pivo v kostele, kdo to kdy viděl? Tohle musí každopádně pryč… Já si zakládám na tom, že jsem velmi liberální kněz a nevadí mi občas nějaká sklenička nebo fotbálek s farníky, ale aby mi dělali z kostela pivnici, to nedopustím,“ rozhořčuje se nad místními poměry. „Vyvalíme to ven. Já to tady nechci.“ „Ale tam je teplo, vždyť to zteplá…“ hájí Machr nalezený poklad. Okamžitě, byť na dálku, ho probodne farářův pohled. Valí sudy ven, až na Machra, který za prvé nesouhlasí a za druhé se nachází ve stavu, kdy jediné, co by mohl valit, je on sám. Jejich činnost zahlédne probíhající dítě a usoudí, že by o ní mělo podat zprávu. A dobře ví, kde je centrála. Když s tou ohromující informací přiběhne do hospody, nikdo mu nevěří. Jožin civí na prsa výčepní, div mu nevypadnou oči z důlků, a nepřestane ani poté, co si toho dotyčná všimne a vyzve ho, aby laskavě čuměl jinam. Stejně by se ovšem choval každý chlap, snad kromě čtyř- či víceprocentní menšiny. Paní hostinská je krasavice, která to má v sobě. Žádný laciný umělohmotný typ, ale prostě žena s velkým Ž… Jožin uposlechne její výzvy, nicméně až poté, co ho zaujme další kráska, která vstoupí do lokálu. Estéta by při hodnoce| 20 |
ní uměleckého dojmu možná negativně ovlivnilo, že kráska ukusuje klobásu, leč Jožin se za někoho takového rozhodně nepovažuje. „Fajn. Baba, co žere klobásu, to je snad ještě hezčí pohled než na vyleštěnej novej traktor,“ nabízí netradiční lichotku. Sedí tam i pohledný mladík Karas, podle pozdravu „čau, ségra“ bratr oné lepé děvy, který Jožinův obdiv vylepší slovy, že nejlepší je ženská, co žere klobásu a leští u toho v plavkách traktor. Vzápětí ale jeho vilné choutky tlumí. „Buď v klidu, na tebe není zvědavá. Vidlákům jako my by nedala. Takový Liťák, to je správný velkoměsto, tam jsou podnikatelé, hvězdy šoubyznysu a profesionální fotbalisti,“ vypočítává důležitě. Výčepní, která má zřejmě přehled nejen o tom, kolik kdo vypil piv, ho hned zchladí: „Jasně, velkoměsto s pětadvaceti tisíci obyvatel, Praha je proti tomu vesnice. A navíc místní čutálisti hrajou s bídou divizi, ne?“ Karas nad tou námitkou mávne rukou. „To je úplně jedno. Jedinej občan Strdína, kterýmu by potenciálně dala, jsem já, a to bohužel nejde, protože jsem její bratr. Jasný?“ Dívka na jejich konverzaci vůbec nereaguje, jako by se jí netýkala, možná ji nevnímá, a otočí se na hostinskou. „Je to dvě stě klobás jako každej rok, na závod.“ V té chvíli vběhne do lokálu dítě s očima navrch hlavy a alarmující zprávou o vykládce sudů nějakými divně mluvícími lidmi, ale nesetká se s pochopením ani důvěrou. „Zase kecáš, Milánku, co? Nikdo by neválel sudy z kostela, protože každej blbec ví, že pivo pak zteplá,“ obviní ho štamgasti. Robě se sice brání, leč chabě a úplně zbytečně. Jediný výsledek jeho varovné mise je ten, že ho matka vyzve, aby šel spát. „Ale je pět odpoledne,“ hlesne Milánek zmateně. Pak naštvaně, že je pro smích, odchází. Časový údaj potěší Bartáka. „Fakt je tak málo? To je skvělý. To jsem hodně brzo zlitej a dlouho už nevydržím, tak se aspoň dobře vyspím na ten zejtřek…“ ——— | 21 |
U kostela námahou supící Hřebec vyvalí poslední sud a padne vysílením, Tomica, Vlček, Machr a Tauš ho následují. Jediný, kdo je kromě Páti čerstvý jako miminko, je Pavlíček, jenž se právě vrátil z procházky. Aniž by chtěl, nohy ho zavedly automaticky k vinohradu. Byl to stejný instinkt, jako když v románu Volání divočiny zlákala smečka vlků domestikovaného psa Bucka. Shýbl se k zemi, vzal do dlaní hlínu, přivoněl k ní, prozkoumal keře révy a vydal se na obchůzku. Cítil se dobře jak už dlouho ne, jako by omládl. Proto hned navrhuje: „Tak co? Teď to teda pořádně rozjedeme, ne?“ Nikdo jeho elán nesdílí, prací zdevastovaní jedinci reagují na výzvu velmi rezervovaně. Jsou tak znaveni, že se ani nezeptají, kde byl sakra tak dlouho. Jediný Hřebec opatrně připouští, že až se trochu nají, tak snad… ještě se uvidí, jestli dostane chuť na sklenku. Ostatní mlčí. „Neblázněte, jsme na výletě, ne? Prošel jsem se, a víte, jak mi bude chutnat víno…? Nebuďte měkký, rozpijeme se a půjde to samo. Pochopte, konečně jsem se jednou dostal z domácího vězení! Co třeba ty, Patriku, ty si jistě sudy neválel, na to tě dobře znám, práce pro tebe představuje větší nebezpečí než masový vrah.“ „Jenže já tu nemůžu nechat Páťu samotnou. Musím s ní jít spinkat. Usne, jen když cítí moje otcovské pižmo,“ vysvětluje Tauš. Machr řekne větu, kterou by všichni čekali spíš od Hřebce, že mu totiž pánská jízda moc nejede. Nakonec Pavlíčka podpoří ten, od koho by se toho nejméně nadál – Vlček. „Bedřich má pravdu. Na výletech se pije, a proto se taky dělají. Jaký jiný význam by měly?“ Brzy všichni cítí, jak jim víno vyhání z těla únavu a místo ní nastupuje pocit pohody. Pavlíčka, iniciátora akce, ve večerních hodinách neurvale vyruší zvonění mobilu. Chvíli uvažuje, že ho nechá být, ale zná vytrvalost manželky. Opakovala by volání tak dlouho, dokud by to nezvedl. S povzdechem odchází od rozjařené společnosti. „Ahoj, Stázi… jo, všechno v pořádku. Ubytovali jsme se a teď si povídáme. To víš, že jsem nic nedělal, copak je tu co? Ano, farář na mě dohlíží, už jsem zjistil, žes ho získala do svých služeb… A půjdu brzy spát, neboj. Dobrou. Počkej, co Kate| 22 |
řina, jak to vypadá s tou frankovkou? Slyšíš, haló…“ Ale Stázi už to položila. ——— Později jdou po vsi Hřebec a Vlček, mají už náladu, ale ještě nejsou na plech. „Nemůžu uvěřit, že nikdo další nešel, jsou to srabi. Třeba tady bude diskotéka a na tu bychom měli jít, určitě aspoň proto, aby se od nás Tomica dozvěděl, kde je největší semeniště hříchu!“ mudruje Vlček. Hřebec se toho chytne a rozvíjí teorii, že by to bylo něco, kdyby se k takovému církevnímu seznamu nepřístojných míst dostali a podali detailní zprávu. „Představ si, kněz ji otevře a čte třeba: ,Restaurant U Nováků – samí slušní lidé, alkohol pijí střídmě, spásu duše nepotřebují‘, nebo naopak ,Bar U Krtka – hrůza, děs, Sodoma a Gomora na jednom místě, všichni chlastají nezřízeně se baví, holdují nemanželskému sexu a rouhají se‘,“ fantazíruje Hřebec. „To je pak ta správná práce pro faráře na obrácení hříšníků. Mohl by to být náboženský bedekr.“ Zasněný Hřebec po chvíli vystřízliví, a to přeneseně i doslova, protože nejen po diskotéce, ale ani otevřené hospodě není nikde sebemenší stopy, a to už prošli značnou část vesnice. Nakonec jednu uvidí a hned k ní zamíří. Vlčkovi se to nějak nezdá a mumlá si pod vousy, že je to divné, není slyšet typický hostinský hluk a uvnitř budovy nevidí světlo. Záhy zjistí proč – je zavřeno. „Češi neumějí nic dotáhnout do konce,“ brblá. „Přestávají pít už v deset. Tady to vidíš. Pak má ta země k něčemu vypadat, když se všechno řídí z Čech. Jak může prosperovat stát, kde rozhodují lidi, co zavřou hospodu před půlnocí? Však kdy se nejvíc vydělá u nás v Sovičce?“ položí zásadní otázku. „No, ve tři ráno,“ podle pravdy odpovídá Hřebec. „Všichni jsou vláčný, obejdu stoly a řeknu, že jestli si nedají panáka, zavřu. A je to útrata za čtyřku jedním vrzem,“ líčí své metody. „Hřébo, ty bys měl být ministr financí! Ty bys věděl, jak na to,“ chválí ho Vlček. Hřebec souhlasí, řídit stát není podle něj zas až o tolik těžší než hospodu. Jeho šéf přitakává. | 23 |
„Naopak, je to lehčí, neděláš to za svoje. Já viděl ministra na tiskovce a on sděloval, že prý letos máme rozpočet se schodkem jen sto miliard. A ten tatar se u toho ještě usmíval,“ rozčiluje se. „A proč? Protože je mu to jedno!“ odpoví si vzápětí. „Ty prachy nejsou jeho, miliarda sem, miliarda tam. Jemu to z výplaty nestrhnou.“ „Já kdybych měl v Sovičce ztrátu třeba jen milión, tak…“ Hřebec to ani nedořekne, protože mu nadřízený skočí do řeči. „Tak tě nakopu do řiti,“ vyhrožuje pohotově Vlček. „Ale ty ji nemáš, tak bys mohl být ministr.“ „Děkuju, Františku!“ Hřebce to až dojme. „A tebe bych si vzal k sobě na úřad. Mohl bys mi pomáhat,“ navrhne džentlmensky a zasní se. Jeho slastná představa trvá jen pár vteřin, neboť je vzápětí vrácen zpět na pevnou zem. „Si blbej nebo co? Kdybys ty byl ministr, tak já jsem samozřejmě premiér,“ připomene hierarchii funkcí Vlček. Jejich metafyzický dialog je v tu chvíli násilně přerušen, neboť na samozvaného premiéra i ministra někdo bezohledně vyleje z okna vodu a zařve: „Držte už huby, ministři, a táhněte domů.“ Oba na sebe vytřeští oči, nechápou, o co jde. ——— Ve vesnici je klid a ticho, pomalu se rozednívá. Bartáková jde kolem zadního traktu kostela a hned vedle dveří do sakristie uvidí sudy. „Ježišikriste,“ pronese v kontextu věcí dost nelogická slova a vzápětí dodá: „Kterej barbar?“ A už žhaví mobil, aby o pohromě informovala chotě. „Zdeňku, Milánek nekecal. Někdo fakt vynosil sudy.“ Na faře je zatím ticho, jež po učiněném objevu pravděpodobně dlouho nevydrží. Machr spí v krkolomné pozici na dvou židlích, Tauš pod dekou, ruku na kočárku vedle sebe. Hřebec a Vlček, každý ve spacáku, leží na jedné matraci. Tomica se probouzí a všimne si, že Pavlíčkova matrace je prázdná. Pavlíček zatím rázuje po vsi s foťákem pověšeným kolem krku a z nějakého důvodu pospíchá. Vidí na návsi strom, | 24 |
něčím ho zaujme a cvakne ho. Objeví se starosta Chrudoš, zdraví a ptá se, co na faře, jestli je všechno v pořádku, a diví se, proč ho zajímá strom, který není nijak památný. Podle něj ho komunisti vysadili v sedmdesátých letech. Pavlíček není zrovna sdílný, jen utrousí, že to je snímek pro manželku. Starosta se diví. „Vy můžete mít ženu? To je mi novinka. Dřív kněží drželi celibát.“ Pavlíček dotčeně namítne, že není oním – jak to zatím vypadá, spíš nevítaným než toužebně očekávaným – farářem. „Ale vypadáte tak,“ upřímně ukáže na jeho nepřehlédnutelné břicho Chrudoš. Když vidí, že se to Pavlíčkovi nelíbí (dokonce mírně zrudl a optal se, jestli tím chce říct, že je tlustý), zařadí raději zpátečku. „Tak pardón, on předchozí páter Schejbal měl půldruhýho metráku. Taky nikdy nekázal z kazatelny, páč se tam nevešel. Proti němu jste lasička. Ale máte takovej podivnej klobouk,“ neodpustí si. Pavlíček ho sundá a důležitě vysvětluje, že jde o africký klobouk moudrosti. „Dostal jsem ho od jednoho šamana až z Gabunu, co se zamiloval do mojí frankovky. Afričané věří, že když si ho dáte na hlavu, jste chytřejší.“ Chrudoš se ukáže jako správný politik. Nejdřív se pochybovačně zeptá „Opravdu?“ a pak mu ho bez dovolení sebere a posadí si ho na hlavu. Chvíli ho tam nechá, soustředí se, jestli ucítí nějakou změnu, načež klobouk s úsměvem vrátí. „Nic. Nefunguje to. Asi proto, že jsem dosáhl maximálního stupně inteligence a nemůžu bejt chytřejší. I proto jsem starosta. Stavíte se na pivo?“ zakončí debatu dotazem z jiného soudku. Pavlíček jen pokrčí rameny s tím, že jde na procházku, a loučí se. Jde najisto, ví přesně, co ho táhne a kam. Míjí ceduli oznamující konec vesnice. Vyfotí si ji a s úsměvem pokračuje, až dojde do vinohradu. Na tváři je znát, že je ve svém živlu, úplně se rozněžní. Pak ale uvidí, že vinohrad je zjevně zanedbaný, a zamračí se. Nestarat se o vinohrad je pro něj mnohem větší svatokrádež než klít či brát jméno boží nadarmo. Ruce mu | 25 |
začínají cukat, vrtí hlavou, mručí, okukuje, zkoumá keře a pak už to nevydrží. Vytáhne vinohradnické nůžky a pustí se do úprav. Během pár vteřin se ponoří do práce, je ve svém živlu. ——— Na farní zahradě se snídá. Vlček s Hřebcem jsou v pohodě, plni elánu si dopřávají špek s chlebem a plánují, že do hospody se budou muset vydat o hodně dřív, aby ji zhodnotili, nejlépe už na oběd, než zase zavře. Machr se přidá s tím, že má žízeň a dal by si pivo, což u něj není nic neobvyklého. Když mu Tomica nabízí vodu, podívá se na něj tázavě, jestli se nezbláznil. Je zřejmé, že s vodou se naposledy setkal, když ho coby dítě koupali ve vaničce. Tauš, který opodál rozbaluje Páťu, najednou vykřikne: „To snad ne! Pojďte se podívat! To musíte vidět!“ Všichni se zvednou v očekávání něčeho úžasného. Když Tauš pokračuje informací, že dcera právě udělala první bobek, okamžitě si sednou. „No vážně, kjášná šiška. A první za dva dny! To je zázrak. Strdínský zázrak. Otče, to byste měl zaznamenat,“ rozplývá se šťastný tatík a nevnímá Vlčkovo pokárání, že stav stolice není vhodné téma k jídlu. I Tomica přizná, že by radši boží poslání v novém působišti začal jinak než vykakaným bobkem. Všichni si teprve teď uvědomí, že nevidí Pavlíčka. Výjimkou je farář, který předchozího večera nehýřil, tudíž byl brzy vzhůru a viděl ho odcházet na procházku. Ostatní se na sebe účastně podívají a myslí si přesně to, co Vlček pronese nahlas. „Stázi z něj fakt udělá důchodce.“ Kdyby ho ale viděli, rychle by změnili názor: na sloupku má pověšenou bundu a stříhá ostošest. I když se potí, s radostí pohlíží na upravený řádek a je patrné, že ho to nadmíru baví a nejraději by tu strávil celý den. Zároveň je mu jasné, že už teď tak dlouhá absence může působit podezřele, a tak se jen velmi nerad vydá zpět. Na návsi potká celé moravské procesí v čele s Tomicou. Ten si hned všimne dobré nálady, která z Pavlíčka vyzařuje, a zajímá se, co se stalo, že vypadá tak svěže a odpočatě, úplně | 26 |
jinak než včera. Když se dozví, že je to díky výletu, s uspokojením prohlásí, že Stázi měla pravdu: odpočinek mu prospívá. Skupinka se vydá do hospody, kde už sedí Chrudoš, Bartákovi a Jožin. Stejná parta jako včera. Zrovna probírají novinu o stěhování sudů a svorně ji označují za úplnou bezbožnost. Barták míní, že starosta by měl toho, kdo to udělal, postavit mimo zákon, jeho žena se správně domnívá, že to byli ti kamarádíčci nového faráře, a Jožin je na vážkách. „Vezl jsem je včera. Jako divný jsou, ale zase ne zrůdy,“ je opatrný v úsudku. Do této rozjitřené atmosféry vstoupí moravská parta a zasedne k volnému stolu. Ruch v lokále ztichne. Hostinská sleduje cvrkot, Hřebec z ní nespustí zrak. Nejen on, ale všichni Křetičtí civí na ten zázrak přírody. Hostinská si je pochopitelně dobře vědoma toho, jak na muže působí: natočí pivo, podívá se na ně a hodí ho do sebe na ex. Na to zamilovaně reaguje Machr. Trochu pěny, která jí zůstane nad horním rtem, setře šarmantním tahem ruky. To už zacvičí dokonce i s Tomicou. Pak k nim bohyně přistoupí. Když se zeptá, co si dají, všichni konsternovaně mlčí. Jediný Machr, který má jiné priority, nepodlehne natolik jejímu kouzlu a objedná si pivo. Ostatní se přidají. Hřebec už se vzpamatoval, nasadí svůj osvědčený pohled svůdce a poprosí o něco k jídlu. Když se dozví, že by byl k mání výborný moravský vrabec, navazuje hned kontakt. „To je náhoda, my jsme z Moravy,“ oznamuje a v duchu si blahořečí, že kontakt je navázán. To, o čem si myslí, že je šarm, ovšem evidentně nefunguje, jediná reakce na jeho snahu je dotaz: „Budete jíst všichni?“ Až na Machra přitakají. Žena odchází splnit jejich přání a všichni zírají na její zadek. Jediný Tomica se snaží odvrátit zrak, ale kupodivu ani jemu to moc nejde. Hřebec, který má se ženami bohaté zkušenosti a ví, že první prohraná bitva ještě nic neznamená, procítěně pronese: „Pánové, začínám vidět perspektivy na dnešní večer…“ Tomica se zatím zvedne, jde k výčepu a představí se jako nový farář. | 27 |
„Těší mě, Hamplová,“ vykoktá hospodská, kterou konečně něco evidentně zaskočilo. Málem přeteče půllitr. „Jste mladej a hubenej,“ pokračuje. Tomica je z té lichotky v rozpacích, ale rychle se vzpamatuje. „Rád bych se vás na něco zeptal. To pivo v kostele je vaše?“ Než stačí Hamplová něco říct, zasáhne Chrudoš. „Je to pivo obce, připravený na závody traktorů.“ „A my se ptáme, kterej barbar ho vynosil ven,“ zapojí se útočným tónem Jožin. Machr se dobrovolně přihlásí. Všichni se na něj zlostně otočí a propichují ho pohledy. Potichu hlesne, že byl ale proti. „Bůh nechce mít ve svém domě sudy,“ prohlásí nekompromisně Tomica. „Zítra sloužím mši svatou. Nemůžu je tam mít,“ vysvětlí kategoricky. „V kostele jsou nejlepší podmínky pro chlazení,“ namítne Chrudoš. „A na mši stejně nikdo nepřijde, když jsou závody traktorů. Začínají v devět ráno, aby neztvrdlo bláto, kázání nějak podobně ne?“ Barták prohlásí, že sudy nanosí zpátky, ale v reakci na to se zvednou „těžké váhy“ Vlček s Pavlíčkem. „Pokud si otec ty sudy v kostele nepřeje, nebudou tam. Je to proti bohu,“ prohlásí rozhodně Pavlíček. Ve vzduchu je cítit napětí, schyluje se ke rvačce. To už mezi stoly rázně vstoupí Hamplová. Přejede zrakem obě skupiny, oprávněně tuší, že by šlo o lítý boj, který by mohl poškodit zařízení lokálu, a tak předestře kompromisní návrh. „Dáme to k Hroudovi do sklepa,“ hodí okem na osamělou postavu u jednoho stolu, která do té doby nevnímala dění a byla zřejmě pohroužena sama do sebe. Chrudoš sice připomíná, že v kostele je lepší teplota, jenže Hamplová je nejen krásná, ale i rázná a umí si evidentně zjednat úctu. Když ho okřikne, už ani necekne. Pak se otočí na moravskou část osazenstva. „Vy byste jim měli pomoct. Když někdo něco vyndá z ledničky, měl by to do ní vrátit, i když třeba do jiný,“ vysvětlí logiku svého návrhu. Tomica sice přijde s logickou poznámkou, že kostel není lednička, ale ona se na něj podívá tak, až musí | 28 |
sklopit zrak, což se mu často nestává. Dobrá, farář souhlasí, že po obědě to odnosí. Obě party se vracejí ke stolu, ale ještě chvíli po sobě obezřetně pokukují. „Takže i dneska budeme zas makat,“ povzdechne si nešťastně Tauš. „A to jsme na výletě.“ „Odnosíme naši půlku a padáme,“ má v tom jasno Vlček. „S Čechama makat dohromady nebudem.“ Důchodce Pavlíček, po zdravotní stránce uznán práce nezpůsobilým, se hodlá opět vydat na procházku. Tauš, který způsobilý je, ale zato se mu nechce makat, se začne vymlouvat na potřeby dítěte a nabízí doprovod, ale je bryskně odmítnut. Pavlíček si všimne, že u pultu jsou na prodej pohledy, něco ho napadne a jeden si koupí. „Dobře, dobře, jestli je to tak důležité, choď si sám,“ volá za ním Vlček. Pak se obrátí ke zbytku tlupy. „My se podíváme do místního vinařství, skočíme na pohárek, co?“ Hřebec je pro, jenom připomíná, že pak by se rád vrátil sem, nemůže od Hamplové odtrhnout oči. Machr ji taky zálibně sleduje, hlavně když mu nese pivo. Kupodivu i Tomica s nevšedním zájmem ocení ladnost při čepování zlatavého moku. „Přidal bych se,“ lituje, „ale nemůžu, musím vše připravit na zítra. Zjistit, kdo hraje na varhany, kdo ministruje, připravit kázání,“ vypočítává úkoly, které ho čekají. Hřebec namítá, že stejně kvůli těm traktorům nikdo nepřijde, ale farář věří, že víra nad stroji zvítězí, čímž si vyslouží soustrastné pohledy. ——— O něco později Moraváci přinášejí poslední sud do sklepa, zatímco Češi pijí pivo a čumí. Vlček jim sdělí, že zbytek je jejich. Chrudoš, který je pozoroval, jen kroutí hlavou a tvrdí, že ještě nikdy nikoho neviděl pracovat s takovým elánem až radostí. Pavlíček, jemuž to nedalo a občas přece jen přiložil ruku k dílu, se spěšně loučí a odchází. Tauš tvrdí, že kdyby tak viděl jít někoho cizího, tipoval by to na nekalé úmysly, a podle Hřebce to samozřejmě vypadá, jako by někde sbalil babu. Vlček se jen rozhlíží kolem sebe a pak se rozhodne zajít do sklepa. Vidí Hroudu, který na první i druhý pohled vypadá jako debil, a ironicky se na něj obrátí. | 29 |
„Vy máte takový inteligentní výraz a navíc sklep. Určitě víte, kde je místní vinařství.“ Hrouda ochotně odpoví, nadsázku nepozná, asi se mu nikdy nestalo, aby mu někdo – byť v legraci – lichotil. „Tady jsou dvě,“ sděluje důležitě. „Jedno je za vsí, velký, Waldemarovo. A pak menší, Hamplovo, kousek odtud, jenže tam nikdo nebude. Ale já mám klíče, pokud by vás zajímalo. Večer je přineste do hospody.“ Vlček, který by jako každý Moravák na vinohrad nikoho cizího samotného nepustil ani se zdálky podívat, takový přístup nechápe, ale pak si řekne „jiný kraj, jiný mrav“ a vydá se naznačeným směrem. Netuší, že Pavlíček to místo už dávno navětřil, pronikl dovnitř děravým plotem a usilovně se činí na zanedbané části. Nasává vzduch, který se mu už nezdá tak zkažený, a usmívá se, je vidět, že se cítí dobře. Pak se z bundy ozve vyzvánění, „překvapivě“ volá Stázi. S mobilem vytáhne i zakoupený pohled. „Ahoj, jak se máš? Já výborně. Jsem na výletě… Vážně, víš, že nelžu… ano, občas něco zamlčuju, ale teď jsem vážně na vzduchu, mám krásný výhled… Na co koukám?“ Zmateně se rozhlédne, všude kolem vinohrad, pak jeho zrak spásně zabloudí na pohled, na němž je jakýsi zámeček. „No, na co bych koukal… na přírodu, stromy, lesy, pole, znáš to… Památky? Jo, to víš, že jo, je tu takový zámeček, asi lovecký… Cože? Vyfotit ho? No jo. Tak dobře. Ano, dávám na sebe pozor. A co Kateřina? Že to chce stočit? No, já nevím, já bych počkal, až se vrátím a – haló?“ Jenže Stázi, zřejmě instruovaná od dcery, zavěsí. Pavlíček naštvaně schová telefon, vytáhne fotoaparát a vyfotí zámeček na pohledu. Usměje se a pokračuje ve své bohulibé práci. Netuší, že Vlček s Hřebcem a Taušem právě stojí před bránou a otevírají ji. Vlčkovi je divné, že vinohrad nevypadá nijak zvlášť zanedbaně, spíš jako by majitel odjel na dovolenou, ale do Moravy to má pochopitelně hodně daleko. Zarýmuje si. „Hampl, Hampl, to je pěkný lempl. Ještě je tu jeden, prý nějaký Waldemar,“ připomene, „ale ten je až kdesi za vsí.“ „To víš, Češi vinaří…“ uchechtne se Hřebec. „To bylo rovnou jasné, jak to bude vypadat,“ dodá. Trochu s ostychem vle| 30 |
zou do dvora, přece jen nejsou zvyklí vloupat se na cizí vinohrady. Je jasné, že je tu výroba, technologie, nějaké další dveře, krabice vína, ale všechno vypadá dost opuštěně. Nikdo z nich se tu necítí dvakrát dobře. Najednou se něco pohne a za jedněmi dveřmi se ozve dutá rána. Tauš instinktivně vystřelí rukou k pasu, ale kde nic, tu nic. Uvědomí si, že jako muž na mateřské je vlastně civil, a přesně to se zaklením také prohlásí. Když ho Vlček požádá, ať se tam jde podívat, má přece výcvik a může nepřítele zpacifikovat, neochotně jde, i když se nejdřív vymlouvá na dítě. Ujištění, že robě v pořádku předají vdově, bere jako hodně nevkusný žert. Nakonec s naučeným výkřikem „Jménem zákona!“ vykopne dveře. Uvnitř nikdo není, v místnosti jen leží spadlé koště, asi ho shodila kočka. Všichni si oddechnou a zasmějí se. Vlček obhlíží stavení. „Já bych řekl,“ spekuluje Hřebec, „že je tu prázdno proto, že je víkend. O Češích je známo, že v ty dny na práci už vůbec nesáhnou. Já bych je hnal,“ rozpaluje se. „Když děláš s alkoholem, tak i víkend je jako normální týden. A normální týden je…“ zarazí se, „taky týden,“ dodá hlubokomyslně. „Prostě se maká pořád.“ Jdou dovnitř budovy a dívají se po lahvích v regálech. Vlček zklamaně konstatuje, že to je samá jakostka, čímž míní obyčejné víno pro Pražáky, jak se s oblibou na Moravě říká. Hřebec ale hledá dál a najde přece jen kvalitnější mok, pozdní sběr, vlašský ryzlink. Hned vytáhne z kapsy vývrtku a zkušeně lahev otevře. Nalije ho do skleniček, všichni přivoní. „Nevím, nevím, vůně hodně neurčitá…“ zamýšlí se Vlček. „Trochu jako sololit,“ napadne ho zvláštní přirovnání, ale přesto se napije a ostatní ho odvážně následují. „Nic moc, že. Teda není to úplně strašné, ale rozhodně ne dobré,“ zní jeho ortel. Hřebec otevře další lahev a zhodnotí víno podle svého osvědčeného měřítka, totiž že je jako ženská bez prdele. Vlček vylije sklenku a jde k tanku, kde je napsáno RŠ. Natočí si rulandské šedé a mlaskne. „Tohle není zas úplně špatné, ten matlák to musel zprasit až později.“ Vlček bere exkurzi vážně, navrhuje načíhnout do | 31 |
vinohradu, aby viděli, jak vypadá. Hřebec vezme pro jistotu jednu lahev na cestu. V tu chvíli Pavlíček spokojeně přehlíží svou práci. Konečně to tu začíná vypadat trochu k světu. Když znenadání zaslechne hlasy, hrozně se lekne nejprve proto, že je na cizím, a pak podruhé, to když vidí procházet vinohradem krajany. Rychle čapne bundu, snaží se schovat nebo utéct. Ale dobře ví, že není Usain Bolt a že keře jeho robustní postavu jen stěží ukryjí. „Tady na to nikdo nesáhnul věky,“ hodnotí stav vinohradu Hřebec a vzápětí se zarazí. „Hele, počkej, podívej, to je divné. No jo, od tohohle řádku je to hotové, někdo tady na tom dělá. Takové to nemá ani Pavlíček, co?“ Jmenovaný vykulí oči, ale udrží se a nezačne nadávat. Jenže problém je v tom, že oni jsou čím dál tím blíž. Pavlíček přemýšlí. „Já myslím, že kdybys tohle měl u nás na Moravě, tak z toho uděláš dobré víno, to mi neříkej. Jsem zvědavý, kde přestali s tou prací,“ rozhlíží se Vlček, když vtom se za keřem ve vedlejší řádce objeví Pavlíček. Jde klidnou vycházkovou chůzí, ale oni ho zatím nevidí. „Nazdar, hoši, co tu děláte?“ pozdraví je. Oba úlekem nadskočí. „Fuj! Ježiš, já se lekl,“ vyděsí se Hřebec. „Mohl jsem mít infarkt.“ Pavlíček to vidí jinak a nelení, aby se o svoji prognózu nepodělil. „Jen nech být, Hřébo, tebe ve vinohradu infarkt určitě neskolí. Tebe ne, ty umřeš na vagině.“ Vlček na Pavlíčkovi vyzvídá, co tu dělá, a dozví se, že nic, jen se prochází. „Aha. Viděls ten vinohrad? Celá tahle část je prales, a tady tahle je úplně předpisová.“ „Já se nestarám o cizí vinohrad, jsem na dovolené,“ odpovídá ctnostně Pavlíček, nevinnost sama. „Fotím přírodu a památky,“ dodává pro jistotu. Když se na něj dívají a usmívají se, uchýlí se k poslednímu pokusu. „Co na mě čučíte jak na královnu ze Sáby?“ „Bedřichu, Bedřichu,“ napomíná ho Vlček. „Ty si zlobil. To nám mohlo dojít, že tebe na nějaké výlety neužije. A než za| 32 |
čneš zatloukat, tak se podívej na ruce, máš je špinavé. Od čeho asi? Od fotografování památek?“ Pavlíček kapituluje. „Jestli jen něco cekneš, Franto!“ varuje Vlčka. „Nejen před Stázi, ale taky před Tomicou ani slovo. Ten je v jejích službách… Vy ani nevíte, jak jsem si to tu užil,“ usmívá se. „To bylo úplně jako za starých časů doma. Jen já, vinohrad, vítr ve vlasech. Vůbec se mi domů nechce. Stázi furt lázně, lázně. Tohle jsou lázně, sem mě měla poslat.“ Spokojeně odchází vinohradem, Vlček s Hřebcem se za ním dívají… ——— Machr zatím sedí v hospodě a Hamplová mu dává další pivo, desáté. Normálně střízlivě se na ni usměje a napije se. Hamplová znalecky přikývne a vrací se k výčepu, když dovnitř pomalým krokem vejde Hrouda. Hamplová se ptá, jestli už přestěhovali sudy, a dozví se, že ještě ne. On už si prý svoje odnosil, zato ostatní pracanti jsou pomalí. Rozhlédne se po hospodě a vidí jen Machra. Popojde nesměle ke stolu a dovolí se, jestli si může přisednout. Odpovědí je mu kývnutí. Hrouda si nejdřív sedne na druhý konec stolu, pak se na sebe podívají. Něco nedefinovatelného je k sobě přitahuje. Machr se zvedne a jde k němu. Hamplová přinese Hroudovi limonádu, ten smutně prohlásí, že nemůže pít. Když Machr odvětí, že on taky ne, zaujme ho to a opáčí, jestli teda ví, že v pivu je alkohol. Machr se jen zasměje. „To víš, že jo. A děti nosí čáp, viď. Vy jste v těch Čechách fakt vtipný.“ Nicméně se zdá, jako by je k sobě něco táhlo. Navzájem se představí a Machr zahájí dialog o jediném tématu, o kterém se mimo alkohol dokáže bavit, totiž o rybách. Když zjistí, že jeho spolustolovník je nejen jí, ale dokonce na ně i chodí, je mu jasné, že narazil na spřízněnou duši. Ani mu nevadí přiznání, že nemá rybářský lístek… Není to jeho rajon, ale i kdyby byl, nic by se nezměnilo, Machr je většinu času ve stavu, kdy by nezaregistroval ani kapitána Achaba lovícího bílou velrybu. Právě vyslovuje svou životní filozofii. „Snažím se sžít s rybama, vidět věci jejich očima…“ „Jako rybím okem?“ přeruší ho Hrouda. | 33 |
„Přesně. Když mám dvacet piv, vidím zrovna jako ony. Do stran do úhlu sto sedmdesát stupňů. Slepá zóna přímo před nosem…“ vysvětluje zaujatě. „Neříkals, že v pivu není alkohol?“ Hroudovi jeho krédo trochu uniká. „Není. Jak to s tím souvisí? Já tady mluvím o rybím oku, ne o vožralosti.“ Na ta slova zamyšleně přikývne. ——— Tomica sedí v lavici a dívá se směrem k oltáři. Je vidět, že přemýšlí a zároveň vede monolog, vlastně možná dialog, protože mluví ke Stvořiteli. „Tak co? Co myslíš, jaké to tu bude?“ klade otázky. „Už jsme toho spolu zažili hodně, přežijeme snad i tohle. Sice tu mají pivo, ale nějaká víra v nich snad přece jen musela zůstat,“ doufá, ovšem jeho mírný optimismus nemá dlouhého trvání. Do dveří vejde starosta Chrudoš. „Dobrej den, tak jsem tady,“ halasí. „Je to vodnošený. Co jste chtěl, eminence?“ „Eminence se říká kardinálům,“ poučí ho Tomica. „A máte na hlavě čepici,“ upozorní ho taktně na základní prohřešek při vstupu do kostela. Domnívá se, že jde o roztržitost, ale z toho je záhy krutě vyveden. „Líbí se vám?“ ptá se bezelstně Chrudoš. „Jestli chcete, mají je ve městě ve výprodeji.“ „Ne, nechci,“ odmítá Tomica dotčeně, „ale v kostele muži pokrývku hlavy smekají,“ řekne už natvrdo. „Aha. A jste si tím jistej?“ zapochybuje starosta, ale sundá si ji. „Já viděl v televizi toho papeže, a ten teda rozhodně na hlavě čepici měl. A jakou! Takovou nosí starej Berka, když dělá Mikuláše.“ Tomica trpělivě vysvětluje, že pro papeže platí jiná pravidla než pro kněze. „No jo, aha, dvojí metr. Tak co byste rád, velebnej pane, nebo jak vám mám říkat…“ zahlaholí, netuše, že se dopustil dalšího prohřešku, neboť ve svatostánku se mluví tiše a s pokorou. „Stačí pane Tomico, otče, pane faráři, jak vám to bude příjemné.“ | 34 |
„Tak, pane otče, co máte teda na srdci?“ „Jste nejvyšší představitel světské moci ve vsi,“ začne farář, „a já bych se s vámi chtěl dohodnout, aby tělesno tak nějak fungovalo souladu s duchovnem.“ Když mu dojde, že Chrudoš jeho slova vůbec nechápe, rozvede již vyřčené do srozumitelnějšího jazyka. „No, mám na mysli, jestli by se přece jen nemohl pozdržet závod traktorů?“ „Nejdřív vyndáte sudy,“ reaguje starosta podrážděně, „a pak chcete posouvat závod? My měli s vaším předchůdcem, nebožtíkem Schejbalem, dohodu. On nám tu nechával sudy a my zas jemu jeden naraženej, rád se po bohoslužbě napil. Říkal tomu zvlhčit patro. Nemyslím si, že jste v tomhle směru začal dobře… A ještě posunout závod?“ kroutí udiveně hlavou. Tomica použije podle svého názoru nejsilnější argument: „Co je důležitější?“ zeptá se hlasem tragéda na první scéně. „Závod traktorů, nebo Bůh?“ Chrudoš se na něj zmateně podívá a pak se rozesměje. „To myslíte vážně? Ne, určitě ne, jste veselá kopa.“ Když nevidí patřičnou odezvu, dojde mu, že o žert v žádném případě nešlo, a vysvětluje postoj nejen svůj, ale asi i celé obce. „Já náhodou za Schejbala chodil na mše. Kvůli pivu. Po ní jsme si dali jedno. Stará by mi ho totiž v neděli před polednem nedovolila. Neříkám, že vedete špatně církev, ale lidi štvete. Ono se vám těžko věří,“ rozhorluje se starosta. „Pořád život v chudobě a odříkání. A co ti kardinálové? Zlatý prsteny, kříže, roucha, paláce… Prej žádný světský statky. A bum – restituce a necháte si vrátit půl republiky. Na co?“ vyčítá. Tomica přes neochvějnou důvěru v boží počínání začíná nahlížet svou misi spíš jako hodně složitý podnik. „Ale víte, co je na tom všem úplně nejhorší?“ útočí dál starosta. „Že mše děláte vždycky v neděli ráno. Kterej vůl to vymyslel?“ upřímně se zlobí. „Každej trochu rozumnej člověk ví, že v sobotu večer se všichni nalejou jako štoudve a v neděli maj kocovinu. Pokud neleží celý dopoledne a nedávají si studenej obklad na palici, tak bolehlav radši vyjezdí na traktoru. V takovým stavu se nikdo do kostela nepožene.“ | 35 |
Tomica se nad tím sice zamyslí, ale namítne, že nedělní mše je historicky daná zvyklost. „Holt se dřív asi tak nechlastalo,“ nabízí starosta vysvětlení. „Zejtra uvidíte. Třeba někdo bude mít takovou kocovinu, že se bude bát řídit traktor a přijde radši sem. Víc vám nepomůžu,“ uzavírá Chrudoš debatu. Ve dveřích se ale ještě otočí, když zaslechne úpěnlivým hlasem položený dotaz. „Ještě počkejte. Kdo ministroval a kdo hrál na varhany?“ dívá se něj prosebně Tomica. „Ministrovat chodil Venda Zelenka, takovej prcek, vždycky se zapletl do roucha, to byla sranda,“ vzpomíná Chrudoš, „a na varhany hrála paní Hlavatá.“ „A tu najdu kde?“ vyzvídá Tomica, který si mši bez hudby neumí představit. „Myslím, že to je sedmej…“ zamyslí se starosta, „ne, osmej hrob od vrátek vlevo.“ „Aha. Tak děkuju a s Pánem Bohem.“ Farář se obrátí se k oltáři a z výrazu jeho tváře se dá vyčíst, že situace je mnohem horší, než by si ji představil v nejčernějším scénáři. Nicméně si je vědom, že Bůh pověřuje své služebníky těžkými úkoly, aby je za jejich splnění odměnil svou přízní. Nevzdává se proto a zamíří k Zelenkovým, aby si zajistil alespoň ministranta. Když zazvoní, dojde k menšímu nedorozumění, neboť je pokládán za podomního prodejce, a tudíž vyzván, aby se klidil, nicméně nakonec paní domu přesvědčí a ta zavolá syna. Když ho Tomica spatří, poklesne mu čelist. Malý Venoušek trochu vyrostl, měří skoro dva metry a pod nosem mu raší knírek. V obličeji sice vypadá mladě, ale je jasné, že ministrant o dvě hlavy vyšší než farář je nepoužitelný. Korunu tomu dá prohlášením, že za stovku by byl ochoten o tom uvažovat. Tomica, zvyklý z Moravy, že kluci považovali za čest, když si je farář vybral za své pomocníky, zdrceně odchází. ——— V hospodě sedí Machr s Hroudou. Ten mu mává před očima pivním táckem a ptá se, jestli ho vidí. Dozví se, že ne, je ve slepé zóně. Proto tácek trochu posune a ubere tempo. | 36 |
„Jo, teď jo,“ oznámí Machr. „Člověče, ty už máš dvacet piv, a nejsi opilej, fakt máš ty rybí oči,“ nevychází Hrouda z údivu. „Pivo není alkohol. Zkus ho,“ nabízí mu Machr trochu s lítostí svůj půllitr. Hrouda se rozhlédne, chvilku váhá a pak se pořádně napije. Machr ho sleduje, Hrouda se tváří pořád stejně, tak se zeptá, jak mu chutnalo. „Jo, dobrý, jdu chcát,“ dozví se. Do šenku vejdou Hřebec, Pavlíček a Vlček a zamíří ke stolu, kde seděli v poledne. Kolem jde Machr, nenese už jen jedno, ale dvě piva. „Tak co, neděláš ostudu?“ vyzvídají příchozí. „Ne, nic nepiju, jen pivo. Jsem si našel i kamaráda,“ pokyne bradou k Hroudovi, který už sedí s Bartákem u jiného stolu, a vydá se k nim. „Tak tady vracíme klíče,“ hlaholí Vlček na celý lokál, jak je jeho zvykem, „ale řeknu vám jednu věc,“ rozhlédne se kolem dokola, „ten Hampl je příšerný vinař. Co s tím vínem musel dělat, aby z něj dostal takovou močůvku, to se nevidí, asi je pěkný hňup. Kde bysme ho našli?“ ptá se. „Přijde dneska?“ Hospoda ztuhne a ztichne. I špendlík spadlý na zem by zněl jako detonace. Hostinská k nim zamíří. „Doufám, že ne. Leží už tři měsíce na hřbitově. Byl to můj otec, pořídil si vinařství jako koníček, ale stálo ho to zbytečně moc času a sil…“ Vlček udělá omluvný posunek a ona pokračuje: „Prodám ho, není to k ničemu, Waldemar vlastní stejně všechny vinohrady okolo.“ Pohodí hlavou směrem za sebe, ale gesto zůstane nepochopeno. „No, jestli jsou taky v takovém stavu jako ten váš, není o co stát. Bez urážky,“ nedá si pokoj Vlček, jemuž nic nedochází. Na ta slova se od jiného stolu zvedne starší, dobře vypadající muž, který na rozdíl od ostatních pije víno z lahve s výrazným dvojitým W. Přejde k Moravákům a osloví je. „Pánové jsou asi zdaleka, tak se radši představím. Waldemar, v širokém okolí největší vinař.“ Hned rozdává vizitky. Vlček se rozhodně nemíní nechat zahanbit. | 37 |
„Vlček. Křetice. Sto dvacet hektarů, všechno bio. Určitě jste o mně musel slyšet. Vyhrál jsem bronzovou medaili na Festweinu,“ holedbá se. „Ne, neslyšel. Já znám ty vaše soutěže. Okecáváte to tou vaší moravštinou a člověk si pak myslí, že i chcanky jsou chablis,“ usadí ho Waldemar. „Pojďte si sednout a ochutnejte, jak to děláme my, Češi,“ pokračuje v šokující odpovědi. „No, něco už jsem viděl… aby se mi z teho zase nesevřela aj řiť…“ s obavami prohlásí Vlček, ale je ochoten se zúčastnit. Jsou zváni i další, jenže nemají zájem. Pavlíček je unavený a v místní víno nevěří, Hřebec má v plánu masivní atak na paní hostinskou. Jde k výčepu, nahodí svou nejlepší pózu a ona s úsměvem čeká, co bude dál, nedá však najevo ani sebemenší zájem. „Já su Hřebec. Provozní,“ oznámí svým – jak se domnívá – omamujícím hlasem. „Těší mě,“ opáčí nevzrušeně Hamplová, aniž se na něj podívá, a dál točí pivo. Hřebec je zaskočený, na takový vývoj situace není zvyklý. Vtom do lokálu vyjde z kuchyně nádherná mladá servírka, i slepec by poznal, že jsou příbuzné. Hamplová s nadhledem pozoruje, jak Hřebcovi padá čelist. „To je Klára, má dcera.“ Hřebec zmateně i poníženě kývne, zařadí zpátečku a zacouvá zpět ke stolu. Přitom míjí přicházejícího Tomicu. Na Hamplové je vidět, že jeho na rozdíl od jiných hostů vidí opravdu ráda, a ptá se, jak uspěl se svou misí. „No, řekněme, že svým prvním krokem jsem si starostu tak úplně nezískal,“ přizná se farář. „A co se týká ministranta, malý Venoušek Zelenka to asi taky nebude,“ řekne smutně. „Jo, bejval roztomilej, ale to víte, přijde puberta a je po všem. Zajímá ho teď jen metal. Hraje se Satanovým Trakthörem. Místní skupina. Moje dcera je tam bohužel taky.“ Tomica chápavě pokývá hlavou. „Satan a traktory. V armádě jsme poslouchali spíš kissáky.“ Hamplová zírá, vyvedena z míry, což se jí stává jen velmi zřídka. „Vy jste byl v armádě?“ ptá se nevěřícně, ale když se | 38 |
dívá do jeho upřímných očí, ví, že nelže. Navíc jí dojde, že faráři to přece mají zakázané. „Ano. Jako polní kaplan ve speciálních jednotkách. Beru službu Bohu velmi vážně a jdu tam, kde je třeba.“ Pak od ní ale musí odvrátit pohled, protože v jejích očích uviděl to, co ho kdysi jako kluka eroticky vzrušilo u Magdy Vášáryové v Postřižinách. „No nic. Nemám ani varhaníka. Ale to není problém, kvůli závodům stejně na mši nikdo nepřijde.“ Touto reálnou prognózou končí rozhovor, ze slušnosti se mírně ukloní a jde si sednout k Pavlíčkovi. Přitom si všimne Vlčka, který zadumaně hledí do skleničky u Waldemarova stolu. Ptá se, co ten tam dělá. „Poměřují si piňdoury. Samozřejmě symbolicky, otče, je to místní velkovinař. My už půjdeme, co vy?“ Tomica má plný půllitr, ale nechce se mu v tom depresivním stavu jít samotnému, tak ho do sebe hodí jako zkušený alkoholik téměř na jeden zátah. Nezůstane ani Hřebec. „Pánové, myslím, že jsem našel smysl života. Vyklízím dočasně pole, tohle totiž vyžaduje delikátnější přístup. Plánovanou akci. Tady jde o ‚grand slam‘. Ceněná trofej každého sběratele – matka a dcera. Samozřejmě zvlášť!“ dodá na vysvětlenou, když vidí, jak ho oba znechuceně pozorují. Jdou se zeptat ještě Vlčka, jak to vidí s odchodem, ale ten nevnímá, jen mávne odmítavě rukou a popíjí s Waldemarem. Mají už rozpitých několik lahví a Vlček pořád vrtí hlavou. Napije se, chvilku válí po jazyku. „Ne, to se nedá srovnat,“ odmítá kategoricky. „V mém vlašáku cítíš angrešt, rozkvetlou louku, jemnou kyselinku, tohle není pořádný vlašák. To je něco mezi. Kočkopes.“ „To tam všechno je…“ trvá na svém neochvějně Waldemar. „Já nemůžu za to, že to necejtíš, holt nemáš dobrej jazyk. Navíc vy Moraváci si myslíte, že nikdo jiný než vy dělat víno neumí.“ Waldemar je už trochu útočný, ale Vlček si vede svou. „Když jde o víno, máme vždycky pravdu.“ „Nebojte se, paní hospodská,“ otočí se na Hamplovou, „já sem pošlu nějakou tu lahvinku svého vína, s tím uděláte kariéru,“ slibuje. | 39 |
„Jen si ho nechte doma,“ odsekne hostinská. „Tady na něj nikdo není zvědavej. Že, starosto?“ Chrudoš se otočí, a i když moc neví, která bije, tak kývne. „Oni z tý Moravy jsou nějaký potížisti. A bůhví jestli jsou vůbec odtamtud. Copak takhle se tam mluví? Dyť vůbec neříkají tož, kurňa, strécu ani jiný jejich směšný slova.“ „Tož kurňa, strécu, neser mňa, nebo ti ju lisknu,“ vyskočí Vlček v ráži. „Klid, pánové, tady se nikdo prát nebude,“ varuje přítomné výhružně Hamplová s autoritou královny a všichni se uklidní. Vlček už dost přebral, trochu se zakymácí. „Mám nápad!“ vykřikne. „Vsadíme se! A abys neřekl, bude to hodně fér! Já vám ukážu, jak se dělá dobré víno.“ Otočí se k Hamplové. „Nechte mi ten vinohrad, nedávejte ho tady tomu a já vám dodám na podzim prvotřídní svatomartinské, že se každej oblízne. Abyste viděli, že to jde!“ „Jenže ten vinohrad je můj. Chceš přijít a sebrat mi můj kšeft!“ čílí se Waldemar, ale tvrdě narazí. „Ještě jsem nic nepodepsala,“ usadí ho hostinská. „Počkej, počkej,“ domáhá se pozornosti Vlček, „nech mě domluvit! Já udělám víno a jedenáctého listopadu se tady sejdeme. Když budeš mít lepší svatomartinské, tak ten vinohrad koupím a dám ti ho jako dárek.“ To už Waldemara zajímá. Rozhlédne se po hospodě. „Dobře, to je něco jinýho! Seš ochotnej to přede všema stvrdit podáním ruky?“ „Jsem, ale když prohraješ, koupíš ho ty mně!“ kontruje Vlček. „Jestli teda milostivá souhlasí…“ podívá se na Hamplovou. „Milostivá souhlasí, aspoň se tu bude něco dít,“ prohlásí hostinská spokojeně, vytáhne z kapsy klíče od vinařství a předá je Vlčkovi. Ten zvedne sklenici vína. „A teď to zapijeme. Runda na mě!“ ——— Rozednívá se, je krásné nedělní ráno a na faře už všichni snídají, jen Vlček tvrdě spí. Najednou se s trhnutím probudí a posadí se. Nevěřícně a zmateně se rozhlíží. Tauš vyzvídá, jak se | 40 |
bavil, a dozví se, že vcelku dobře. Popil víno, pak se málem porval, prostě klasika. Vymotává se pomalu ze spacáku, nevypadá, že na něj platí Pavlíčkovo „Večer šuhaj, ráno šuhaj“. Je na něm vidět, že ho něco trápí, a zamručí, že měl sen, ve kterým udělal strašnou blbost. Když si sedne, zjistí, že ho v zadní kapse něco tlačí. Ve stavu značné paniky do ní sáhne a vytáhne klíč od Hamplova vinařství. „Pánové, tak se mi to nezdálo, což je obří průser,“ naříká. „Já se, pokud si dobře vzpomínám, a bohužel asi jo, vsadil s tím Waldemarem, že na tom hrozném Hamplově vinařství udělám lepší svatomartinské než on. A když ne, tak mu ho koupím…“ líčí ostatním rozsah sázky. „Ty si ale vůl,“ zhodnotí pragmaticky jeho počínání Pavlíček, ale Vlček se obhajuje. „Na Moravě mám všechno! Jsem oblíbený, mám hektary vinohradů, skvělé víno, ale tady mě nikdo nezná, a to je výzva,“ uvádí hlavní důvod. „Nešlo to odmítnout… A já mám výzvy rád!“ „Já mám rád kopřivy v nádivce, ale nesedám do nich holou řití. Co tu budeš dělat? V Čechách?“ Vlček se zadívá na Pavlíčka, který ty dvě zásadní otázky položil, a chytá se stébla. „Ty, Bedřichu, ty bys mi přece mohl pomoct. Baví tě to tu, ne? Mohl by sis tady vinařit, jak bys chtěl,“ lanaří ho lákavým příslibem. Nabídka je ale odmítnuta, i když z tónu hlasu je patrné, že ne zrovna s velkou radostí. „Jsi blázen? Já smím jen chodit na procházky. Stázi by mě zabila, kdybych něco dělal.“ Vlček se chytá za hlavu. „Ty vole, to je prostě sázka za dvě mega. A co já s tím? Vždyť jsme v Čechách! Já mám svýho dost v Křeticách.“ Tomica navrhuje zrušení sázky učiněné v opilosti a soudí, že každý trochu rozumný člověk ten argument uzná, ale to se přepočítal. Narazí totiž na Vlčkovu hrdost. „Já nemůžu! To je věc cti, musím to udělat! Musím vyhrát – za nás, za Moravu!“ Jeho plamenné prohlášení vyvolá ve společnosti rozpaky. Ticho po chvilce přeruší Hřebec. Rozhlédne se po ostatních a řekne, že do toho jde s ním. Nicméně se | 41 |
nezdá, že by Vlčka ta nabídka zaujala, protože je dobře známo, že jediné, co kdy Hřebec na vinohradě dělal, byl sex. Tauš se už déle hlásí a konečně si ho všimnou. „Já tu taky zůstanu, pomůžu ti.“ Vlček se ironicky směje, má sice dva statečné pomocníky, ale ani jeden neumí z vinařského řemesla vůbec nic. Navíc u Tauše se nabízí otázka, jak přijme dočasný exil manžela jeho žena Hedvika. „Ta to pochopí,“ holedbá se Tauš. „Představ si, že Páťa tady kadila jen dvakrát! Za tři dny! A krásný pevný bobánky. Až se to Heduš dozví, přijede! Je to zázrak,“ raduje se. „Ten vzduch bude nějaký zahuštěný smogem a staví nebo co. Každopádně je to požehnání… Tak já se jdu projít…“ Vlček skoro zavyje. „Otče, jdu s váma na mši,“ rozhodne se. „Musím si to trochu urovnat s bohem, příštích pár měsíců ho budu potřebovat.“ Tomica to vidí stejně. „To já ho budu potřebovat taky. Dneska ráno jsem se poprvé v životě modlil, abych nehrál na mši přesilovku, což je stav, kdy je víc farářů než věřících.“ Sotva dojdou do kostela, cvičně pustí varhanní hudbu z mobilu. Rozléhá se slušně, takže usoudí, že když ho nechá vzadu, aby nebyl na očích, nikdo nepozná, že nejde o živou hudbu, i když má trochu výčitky, protože jde o ilegálně stažené církevní písně, takže veřejnou produkcí porušuje autorský zákon. Nezadržitelně nadchází hodina pravdy. Podívá se do lavic, vidí klečícího Vlčka se sepjatýma rukama i ostatní Moraváky. Jinak nikoho. „Hlavu vzhůru, otče, na ně holt musíte pomalu. Časem si sem cestu jistě najdou,“ utěšuje ho Pavlíček. „Doufám,“ odvětí Tomica a pokračuje: „Mši chci stejně odsloužit, alespoň vy zůstanete, ne? Hlavně vy, Bedřichu, protože byste se měl kát, hodně jste tu hřešil.“ Šokovaný Pavlíček se dívá po ostatních, ti vrtí hlavou na znamení, že nic neřekli. „Nesnažte se zapírat, měl byste o další hřích víc. Copak si myslíte, že nevím, proč jste od nás tak často odcházel?“ vyčítavě se na něj obrací farář. | 42 |
„Člověk jako vy nemůže takhle spokojeně vypadat jen proto, že se prošel po lese. Mně bylo hned jasné, že děláte na vinohradě.“ „Já prostě jinak nemůžu,“ hlesne tiše zahanbený hříšník. O hodný kus dál je už vše připraveno k závodům, naleštěné traktory doslova svítí, je tu Chrudoš, Bartáková, Jožin, všichni Češi až na Hroudu a Hamplovou. A taky na Bartáka, ale ten právě přichází. Chrudoš mu jde naproti a ptá se, jestli našel Hroudu, který má ve sklepě uskladněné sudy piva. A Barták mu sdělí Jobovu zvěst: Hrouda se včera ožral a hledá bratra. Ráno nastoupil do autobusu na Litoměřice, jelikož si usmyslel, že prej je tam. Poslední šancí tak zůstává Hamplová, jenže jakési dítě vyrukuje s informací, že ji vidělo u kostela, což všechny šokuje. V kostele Tomica vytahuje z kufru kněžské roucho a další nezbytné propriety, mezi nimi i lahve mešního vína. Podívá se na ně a chvíli přemýšlí. Pavlíček ho poplácá po zádech, dokonce pořádně chlapsky. „A vidíte, vy na nás přece budete pořád vzpomínat přes to víno.“ Vtom se objeví Machr. Vypadá zklamaně. „Bez toho piva to tu vypadá jinak. Jako v normálním kostele. Já když ještě ministroval v Pavlovicích…“ „Cože jsi dělal?“ skočí mu do řeči nevěřící farář. „No, ministroval. Každou neděli. Pak mě vyhodili, že se do církve nehodím.“ „Já tě beru zpátky,“ vyhrkne Tomica a hodí mu liturgické oblečení. V nouzi by přijal jako ministranta snad i muslima. „Vezmi si to na sebe, jestli dneska mše bude a pomůžeš mi s ministrováním, nikdy ti to nezapomenu.“ Machr souhlasí a jde se do sakristie převléknout. To už Tomica stojí před oltářem a tváří se dílem skepticky, když se otevřou dveře a vejde postarší pár, za chvíli po něm se pak trousí další zájemci o slovo boží, mezi nimi kupodivu i Jožin. „Jdi se podívat, jestli je někdo před kostelem. Vypadá to, že mše bude. Funguje to! I bez piva!“ vyzývá nadšený farář Hřebce. Netuší, chudák, že co se chmelového moku týče, je úplně vedle. Když Hřebec vyjde ven, vidí dost lidí, ale také Hamplovou. Chystá půllitry a její dcera se točí kolem grilu. Na ceduli | 43 |
vedle je napsáno velkým písmem: PO MŠI PIVO A KLOBÁSA ZDARMA. Barták se natahuje po pivu, ale je nekompromisně odpálkován. „Nejdřív na mši!“ Plán, že by pivo vypil a pak se vytratil, mu nevyšel, a tak se jen smutně usměje. S vyplazeným jazykem doběhne Chrudoš. „Hrouda zmizel. Potřebujeme pivo.“ Pak se podívá na ceduli, přečte ji a nevěří svým očím. „Ještě nikdy jsme závody traktorů neodložili.“ Hamplová s ohledem na jeho veřejnou funkci poruší vlastní nařízení a dá mu pivo předem. Ten ho kupodivu odmítne. „Pomáháš farářovi!“ zavyčítá. „Proč to děláš?“ „Došlo mi, že bůh je víc než závody traktorů,“ usadí ho Hamplová. „Ale to si myslíš jen ty!“ zní rozhořčená replika. „Právě. Proto vám ostatním tu otázku stavím jinak. Co je víc: závody traktorů, nebo bůh a k tomu pivo?“ A ukáže na ceduli. „Sakra. Todle je teda úplně jiná otázka.“ Chvilku váhá a pak jde mírně nasupeně do kostela. Ten je tak dobře z poloviny obsazený a Tomica zahájí bohoslužbu. „Vítám vás všechny na dnešní mši. Jsem rád, že jste nakonec přišli, a věřím, že toho nikdo nebude litovat.“ Pustí z telefonu hudbu, čeká na Machra, bez kterého není bohoslužba možná, a pak zaťuká na dveře do sakristie. Ty se pomalu otevřou a farář zkoprní, protože na zemi vidí tři prázdné lahve od mešního vína. Machr toporně kráčí směrem k oltáři, snaží se zachovat dekorum, ale to, že do střízlivosti má hodně daleko, je každému jasné, zvlášť když nahlas škytne. Spíš diváci než věřící se sice nepatřičně, ale logicky dobře baví, i když potichu. Kostelní atmosféra přece jen vzbuzuje podvědomě úctu i v neznabohovi. Machr navíc předvede hereckou etudu s otvíráním bible, až z toho udělá tak přehnaný obřad, že všichni jen stěží zadržují hlasitý smích. Tomica se mu snaží pomoct, ale pak to vzdá. Usoudí, že nejlépe bude odvést od něj pozornost, a začne číst List Korintským. | 44 |
„Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání…“ Mše už probíhá víceméně bez incidentu, dojde k němu až v samém závěru a způsobí ho sám sluha boží, když omylem pustí místo velebného zvuku varhan skladbu rockové skupiny Kiss. Sice ji hned stopne a omlouvá se, ale dav, který už je na odchodu, to nevydrží a hlasitě se řehtá. Tomica to sleduje a pak se k nim přidá. Hřebec míří k matce a dceři, na tváři – podle svého názoru – neodolatelný úsměv. „Teda tohle až se dozví farář, že uplácíte jeho ovečky,“ říká jim naoko přísně. „Nemohli jsme si pomoct, máme starost, aby se ty hříšníci nedostali do pekla,“ prohlásí ta starší z dvojice, mladší oponuje: „Peklo je super. Se tam moc těším.“ A vzápětí je poslána pro další klobásy. „Víte, teď se asi budeme víc vídat. Já tu zůstávám s šéfem kvůli té sázce,“ prozrazuje Hřebec. „Tak kdybyste se chtěla třeba někdy projít nebo tak…“ Čeká obvyklou roztouženou reakci, ta ale nepřichází. Pak si všimne dcery, jak přináší klobásy, galantně nabídne pomoc a hned se začne vtírat do její přízně. Přitom jí sdělí tutéž informaci, kterou poskytl už matce, a učiní i jí stejnou nabídku. Klára si ho kriticky změří pohledem a pak pronese něco, co v milovnické kariéře ještě nezažil. „Mezi náma dvěma je nepřekonatelná kulturní, jazyková a hlavně fyzická bariéra,“ sdělí rozdychtěnému Hřebcovi. „Já jsem krásná mladá Severočeška, a ty jen ošklivej starej Moravák.“ Pyšně odkráčí a nechá naprosto zkoprnělého Hřebce svému osudu. ——— Je po bohoslužbě, před kostelem už zůstali jen Moraváci. Vesnicí se nese řev traktorů. Hřebec, Tauš, Tomica, Machr a Vlček stojí vedle sebe, před nimi Pavlíček, jediný s batohem na zádech a taškou v ruce. „Tak se mějte spánembohem, otče. A my za vámi přijedeme v létě na výlet. I se Stázi. Budete v Křeticách chybět.“ | 45 |
„Bedřišku, doma tě to nebude bavit, tady je práce. To máš přece rád,“ vábí ho Vlček a má pravdu, ale strach ze Stázi je silnější než touha po vinohradu. Vtom se přižene Jožin na závodním traktoru, s dalšími dvěma stroji dělá na návsi vítězné kolečko. V jedné ruce třímá pivo, v druhé malé zlaté vidle a řve na celé kolo: „Vyhrál jsem, hurrrá!“ Pak se otočí k Moravákům. „Kdo odjíždí, naskočte si! Mám vás hodit na nádraží. Aspoň všem cestou řeknu, že jsem vítěz!“ Zájem projeví jediný Pavlíček, který se udiveně otočí na Machra s otázkou, jestli jede taky. Ten se drží plného lahváče a nemá v úmyslu se s ním rozloučit. Zablekotá, že dopije a pojede příštím vlakem. Pavlíčkovi se sice moc nechce cestovat samotnému, ale když vidí, v jakém stavu Machr je, usoudí, že to tak bude lepší, a vydrápe se do traktoru. Cestou se dojatě dívá na vinohrad a přemýšlí. Jednu chvíli už skoro vstane, ale pak zůstane rezignovaně sedět a nechá se vézt směrem k nádraží. Tam ani přes svá slova nemíní zamířit Machr. Pud ho vede neomylně do hospody, Hamplová se na něj usměje a Machr se tváří trochu provinile. Vidí Hroudu, ale ten se k němu nehlásí, tak si sedne opodál ke stolu. Dostane pivo. Hrouda se na něj podívá. Kývne, vezme si limonádu a poposedne o židli blíž…
| 46 |
