Všem našim čtenářům veselé vánoce a na shledanou v šťastnějším Novém roce 1928!

REDIGUJI B. ŠAFÁŘ A J . SEIFERT.

BOK UL

ČÍSLO M .

Všem našim čtenářům veselé vánoce a na shledanou v šťastnějším Novém roce 1928!

Nahoře: Tři

arab-

ské děti. Dole: Tři čínské děti

nalezly

při

od\poiedním

spánku

měkkou

teplou podušku těle

statnéhp

»prasátka «..

a na

REDAKCE: „ R E F L E K T O R A€€ O „ R E F L E K T O R U".

Redaktoři »Reflektora«, soudruzi Šafář a Seifert. P ř e d k l á d á m e n a š e m u čtenářstvu poslední číslo III. ročníku. A ta.to vzácná příležitost, v y s k y t u j í c í se jen jednou v roce, láká redaikci, a b y řekla svým čtenářům jednou také něco o sobě, o své práci, o svých plánech, 0 svých spolupracovnících, a b y jim vysvětlila svoje velké potíže a požádala je p ř á t e l s k y , a b y »Reflektoru« zůstali i v novém ročníku věrni a společně s redakcí 1 nakladatelstvím pomohli »Reflektor« dále zdokonailovaiti a rozšiřovali. *

O redakci. Kidyž mluví redakce sama o sobě, měla b y býti velmi skromná. Za p r v é n u t n o říci, že redakce »Reflektoru« je imaginární pojem. K d y b y n ě k t e r ý čtenář chtěl si zajiti do »reda'kce« »Reflektoru«, octl b y se 'buď n ě k d e na chodbě nebo v ^edaikci» R u d é h o P r á va«, nebo v některé místnosti komunistického n a k l a datelství, ale určitého p o j m u o »určité« redakční místnosti b y nenabyl. Zkrátka, redakce »Reflektoru« nemá redakci, na jejíž dveře b y si mohla p ř i b ý t i honosnou tabulku

REDAKCE „REFLEKTORA". Ale za to má don redaktory, čímž p r v ý nedostatek je ú p l n ě vyvážen a nahražen. Ve vší Skromnosti předs t a v u j í dnes své ustarané t v á ř e milým čtenářům. Jsou postrachem všech redaktorů »Rudého Práva«, do jichž redakčních místností v n i k a j í za jich nepřítomnosti, aby, k d y ž n a p l n í se cas a nové číslo »Reflektoru«, m á býti spíchnuto, roztáhli p o všech stolech své fotografie, obrázky, zasvinili místnosti odstřižky, lepidlem, zasmradili kouřem a »špačky« a p a k Vítězoslavně s na-

2

plněnými s t r á n k a m i odešli d o tiskárny, nestarajíce se p r a n i c o to, že t a m zanechali »pořádek«, p ř i p o m í n a jící N a n k i n g p o d o b y t í Č a n k a j š e k e m : t m a v é v l n y hustého kouře, ustřihané h l a v y a t r u p y , vysekané k r a j i n y , města — n a štěstí všechno jen z p a p í r u . N e j p r a v i d e l n ě j i sídlí redaktoři »Reflektoru« v red a k č n í místnosti »Rudého Práva«, k d e sedí soudr. š a f á ř se soudr. G u t t m a u e m . Soudr. Seifert, k t e r ý , j a k známo, jalto vedlejší zaměstnání 1 ,; velmi m á l o vynášející, provozuje básnictví, v y z n a č u j e se kromě toho velk ý m smyslem p r o »geniální« pořádeik. Měli lbyste vidět s m u t n é oči soudr. G u t t m a n n à , k d y ž p ř i j d e d o redakce pracovat a vidí, j a k za jeho stolem sedí ve vší pracovní výkonnosti Seifert, t v á ř e se, j a k o b y mu G u t t m a n n ů v stůl byl udělen doživotně v léno. Ale n a tomto místě musíme si postěžovati našim čten á ř ů m a vyzvati je k solidárním protestům proti různ ý m zvědavcům, k t e ř í p ř e p a d a j í náš »archiv«, u m í stěný na jedné polici v redakci »R. P.« a »ze všech stran« p ř í s t u p n ý . Zvláštní příchylností k p ě k n ý m o b r á z k ů m proslul jmenovitě soudr. F r a n t a Němec, soudničkář »Večerníku R. P.«, jemuž t u h l e zkonfiskovali velmi p ě k n o u písničku o Švehlovi. Tento umiěnímilovný m l a d ý s o u d r u h t r p í neustálými obavami, že naše p ě k n é o b r á z k y za dosavadního stavu mohou býti ; zcizeny« a p r o t o je d o p r a v u j e na bezpečnější místo. J e p ř i tom tak skromný, že p l a š e odmítá n a š e dílky, jimiž z a t u t o starostlivost jsone anu povinováni. *

Příštím novým ročníkem náře p ř í j e m n ě p ř e k v a p i t i .

chceme

všecky naše

čte-

Prozatím p r o z r a d í m e jim

m i n ě c o chtěli d á t k J e ž í š k u , talk m ě v y m á z n ě t e v »Ref l e k t o r u « . V y p l n i l i j s m e j e j í p ř á n í doslovně. *

Jak

jsme

již

řekli, p r o n o v ý r o č n í k »Reflektoru«

chystáme našim odběratelům řadu milých překvapení. O z n á m í m e j i m včas, v j a k é m s m ě r u . P ř i vší s k r o m n o sti -redakce » R e f l e k t o r u « v t o m t o r o č n í k u -ukázala, že s v ů j úkol, v y t v o ř i t i z nělío d o b r ý , i l u s t r o v a n ý p r o l e t á ř s k ý list, s l e d u j e p o c t i v ě a že p ř e s velké potíže (otázka r e p r o d u k c e a jiné) d o c í l i l a v u p l y n u l é m roce j i s t ý pok r o k , a s p o ň co do p e s t r o s t i i co d o o b s a h u . .Redakce j e d a l e k o v š a k od toho, a b y d o s a v a d n í ú r o v e ň » R e f l e k toru« j i u s p o k o j o v a l a .

Ř í k á m e t o otevřené.

T ě š í nás,

jestliže č t e n á ř i n á m d á v a j í z n á t i , ž e se j i m »R.« líbí. V ž d y ť p ř e c e úsilí r e d a k c e o d o b r o u ú r o v e ň n a š e h o liSoudr.

SabadoDá a soudr. Táoler, şprâoce naklad&tehtoí, vyplácejí ochotné auiorům honoráře.

j e d i n o u věc: N o v ý (IV.) r o č n í k b u d e j i ž p r v n í m čÍ6Íem t i š t ě n n a novvi'h s t r o j í c h v l a s t n í t i s k á r n y v D ě l n i c k é m d o m ě v K a r l í n e . T o b u d e m í t i z a n á s l e d e k velmi z n a č né v ý h o d y p r o n á š list. N e s m í m e zanilčeti, že »Reflektor« j e m i l o v a n ý m d í t ě t e m n e j e n r e d a k c e , a i e celého nakladatelství.

Správce

nakladatelství, soudr. Tázler,

k t e r é h o v i d í t e n a o b r á z k u , j a k se n a k l á n i n a d p o k l a d n í s o u d r . šil.1 Kilovou a na/vádí ji, a b y r e d a k c i n e d á v a l a »fóršus« čili »předstřel«, j e d o » R e f l e k t o r u « t é m ě ř zamilován a j e h o tvář se zachmuří jen t e h d y , k d y z ' n r u s i p l a t i t i t ě ž k é p e n í z e za f o t o g r a f i e , o b j e d n a n é p r o »Reflektori. Říká:

»Nebýti ta fota

tak

d r a h á , stál b y si

» R e f l e k t o r « dobře.«

p e d u j e » R e f l e k t o r « a celý rok n á m ř í k a l a :

Prakopooá

a Malá a soudruh >Reflektora,.

žemte,

p o m ě r e c h p o d a ř í se n á m Budeme míti

v novém

našich

»R.« v y t á h n o u t i j e š t ě výše.

ročníku k r á s n ý , n a p í n a v ý ro-

m á n od D e s b e r r y h o : » D o b r o d r u ž s t v í ve Florencii«. V y b r a n é p o v í d k y . A t d . N a čem p o s u d n e j s m e r o z h o d n u t i , j e m ó d n í část. M y s l í m e , že b y j i »R.« měl m í t i . I p r o l e t á ř s k á ž e n a se r á d a v k u s n ě , t ř e b a p rostě u s t r o j í . P r o č m á s a h a t i p o v z o r e c h v cizích, n e p ř á t e l s k ý c h listech, k d y ž j e m ů ž e m í t i v e svém v l a s t n í m . P r o s í m e n a š e čten á ř e a z v l á š t ě č t e n á ř k y , a b y n á m o t o m n a p s a l i své mínění. Brzy. Naším jediným p ř á n í m n a konec letošního ročníku j e : U c h o v a t i v š e c h n y v ě r n é č t e n á ř e od n o v é h o ročníp o m o c í j i c h rozšířit) j e h o d e s a v a d n í č t e n á ř s k o u

a odběratelskou rodinu aspoň — dvojnásob.

Kdybyste

účtárna

Ale to n á m nestačí. P o

r o č n í c h z k u š e n o s t e c h věříme, iže i v c h u d ý c h

ku a

V e x p e d i c i s o u d r . F a n d a (ta u p r o s t ř e d ) n e j r a d ě j i e x -

Soudružky

stu nemůže vyzníti nadarmo.

Bohumil! Š a f á ř .

Expedice

^Reflektora*, a

soudružky: ApryslooÁ, ^udruh Tejml.

Boháčova

v

fJ

b '

#

(Dokončení.) Sklouznul se židle na podlahu, zalezl po čtyřech pod širokou postel a vytáhnuv odtud velký uzel, svázaný šedou šálou, udeřil n a něj dlaní, zvířil m r a k prachu a zvolal zadychuje se: »Tak, hotovo! Sťavou srdce -je to psáno. Ano, ano krví...« Obličej m u rudnul, oči se nalévaly opilými slzami. Jednou, jsa střízliv, přečetl .mně právě dopsanou povídku o mužíkovi, který jednou za požáru zachránil před zahynutím v ohni oblíbeného koně okresního komisaře. Komisař hodinu před tímto činem vyrazil hrdinovi-mužíkovi

Mi ai ka Jones, slaivmá a neohrožená oůdkyně amerických horníků, jejíž prosté a strhující líčení y.e života horníků coloraditkých .přinesli jsme v minulém čísle. Prosíme čtenáře, aby nám sdělili, jak článek tento se jim líbil. — JVa druhém obrázku spatřujeme wiathu Jones o čele demonstračního průvodu stávkujících horníků. -r.

A

;

n • -• '

dva zuby za krádež škvárů. Mužík se při svém hrdinství silně popálil a byl odvezen do nemocnice. Starostin dočetl tuto tklivou historii, radostně zaplakal a zakoktal .nadšeně: »Jak krásně, jak upřímně je to napsáno! Hm, ano. bratře, a-ano, nutno se učiti vnikati do d u š í . . . « Povídka se mi naprosto nelíbila, ale div, že jsem tal$£ nezaplakal, vida radost autorovu. Jeho hluboké city śe stejné hluboce dotýkaly i mne. Než, proč plakal tento nepříjemně směšný člověk? Požádal jsem jej, aby mi rukopis dal a doma jsem jej přečetl ještě jednou. Ne, povídka byla napsána sladce a úmyslně žalostně, jako se píší falešné žádosti »nešťastníků« dobrým a bohatým vdovám. CUm ale jsou vyvolány tyto upřímné slzy autorovy a tato jeho dětská radost?< »Povídka se mi nelíbí,« přiznal jsem se Starostinovi. Zamilovaně skládaje stránky rukopisu, vzdychl: »Jsi hrubý a nechápavý.« »Co vás v povídce tak dojímá?« »Duch,« vykřikl hněvivě. »Duch v ní září!« Když se byl vykřičel jak jen mohl, napil se vodky a pravil přísně: »Uč se! Hleď, píšeš básně, to je hloupé. To nedělej. Nadsonem nebudeš, nejsi z toho těsta, nemáš srdce, jsi člověk hrubý. P a m a t u j si: básněmi ubil Puškin svoje netuctové nadání. Próza, to je skutečná literatura, svatá, počestná próza!« Ztělesnění této svaté prózy jsem viděl v něm samém a její hustý čoud mne dusil již tehdy. Starostin měl milenku, svoji bytnou. Byla to žena s půlpudovými prsy a zadnicí, již nestačila židle. V den její narozenin ji Starostin daroval široké pletené křeslo. To ji velmi dojalo. Když byla milého třikráte políbila n a rty, pravila, obracejíc se ke mně: »Tak, mladý muži, učte se od starších, jak vážiti si dam.« — Starostin stál vedle ní, blaženě se usmíval a potahoval si prsty své šedé uši, měkké jako u psa. Byl jasný den z konce března, n a oknech kvetly hojně fuksie, do pokoje se vlévalo bublání jarních vod a bylo v něm cítiti hustou vůni horkého koláče, mýdla a tabáku. Mládí a nedostatečná školenost nepřekážely mně pocifovati vzrušeně skryté možnosti těžkých a hnusných dramat ve »svaté, počestné próze«. Snil jsem o jakýchsi velkých hrdinstvích, o světlých

radostech života a při tom jsem hlídal pytle, nepromokavé plachtovin^j štíty, pražce a dříví před kozáky nejbližší stanice. Četl jsem Heineho a Shakespeara a stávalo se nocemi, že jsem si najednou připamatoval tiše práchnivějící skutečnost. Po celé hodiny jsem seděl nebo ležel, nic nechápaje, jako omámený úderem holí do hlavy. Ve městě, skrz naskrz prosáklém zápachem sádla,

Modemí architektura oe světle měsíce a tisíců žárovek. Pohled na newyorskou továrnu v noci. — Napravo: Dva pohledy na Pitbsbicrg po strašném výbuchu, Dolejší snímek pohled z aeroplanu na zničené obrovské jímače plynu.

mýdla, shnilého masa, zval starosta duchovní, aby konali bohoslužby za účelem vyhnání ďábla ze studny na jeho kivoře. — Učitel městské školy bil každou sobotu v lázni svoji ženu; někdy se jí podařilo vymknouti se m u a nahá, tlustá biěhala po zahradě a on se hnal za ní s pruty v rukou. Sousedé učitelovi zvali své známé pohlédoouti štěrbinami ohrady n a toto divadlo. J á chodíval také — koukati se n a diváky. Tanj. jsem se s někým pohádal a málem bych se byl dostal n a policii. Jeden z občanů mne přemlouval: »Co jsi se tak rozohnil? Vždyť n a takové divadlo se každý rád podívá. Něco takového neukáží ani v Moskvě.« Železniční úředník, u něhož jsem měl najatý kout za rubl měsíčně, vřele mne ujišťoval, že židé jsou nejen podvodníci, ale že jsou též dvojího pohlaví. Já jsem se s ním proto hádal. A tu jednou v noci, doprovázen svojí ženou a jejím bratrem, přiblížil se k mému lůžku, aby se přesvědčil, nejsem-li žid. Músil jsem m u vymknouti r u k u a jeho bratrovi rozbiti hubu, jinak bych se jich nebyl zbavil. Komisařova k u c h a ř k a mísila do těsta n a koláče svoji měsíční krev a krmila jimi svého známého strojníka, aby v něm vzbudila něžné city k sobě. Přítelkyně kuchařčina pověděla o tomto čaroděiství strojníkovi. Ubožák se polekal, běžel k lékaři a oznámil, že se m u v břiše něco vrtí 6

a něco že m u tam chrochtá. Lékař se m u vysmál a když přišel strojník domů, zalezl do sklepa a tam se oběsil. Vypravoval jsem o tom a o jiných podobných událostech »adadurovcům«. Tito na ně pohlíželi jako na zábavné anekdoty a k mému údivu se jim velice smáli. Vypravuje tyto věci, hledal jsem vysvětlení fakt, leč nenacházel jsem je. Moje povídky byly považovány za směšně a špatné anekdoty, a nejčastěji mi říkali poslu* ch$či, těšíce mne: »Nevšímejte si těchto lidí, jsoù bujni z blahobytu.« Viděl jsem, že ač žijí jen proto, aby jedli a že se nejraději zabývají hromaděním zásob různých potravin, jako kdyby očekávali světový hlad, jsou to právě oni, kteří řídi život a hnusně jej otravují. Po všem tom, co jsem viděl, zdál se mi život dobrých, rozumných inteligentů smutný, bezbarvý^ vlekl se jakoby stranou od temného dění, jen z poloviny rozumného, jenž tvořil lepkavé bytí nekonečných všedních dnů. Čím pozorněji jsem vše kolem sebe pozoroval, tím rozpačitější a neklidnější jsem si připadal. Zdálo se mi, že inteligenti nejsou si vědomi své osamělosti v malém špinavém městě, kde všichni lidé jsou jim cizí a vražedně nakloněni, že nechtějí ničeho věděti o Michajlovském, o Spencerovi a ani dost málo je nezajímá otázka, jak velkou úlohu hrají osoby v historickém procesu. Na zábavách se slušně dvořili jakýmsi Šedým ženám. Dvě z nich byly sestry a velice se podobaly netopýrům. Hranatý, belhavý Mazin, bývalý námořní důstojník byl velice nadšen pro Schoppenhauera a krasomluvně hovořil s nadšeních o »metafysice lásky«, o »instinktu původu« a jiné. Když s poněkud nečistým vyslovováním písmeny »r« pronášel tato slova, tu, netopýři krčili nohy, klo-

pili černá očka a halili se do svých šedých pelerin, jakoby se obávali, že slova filosofova mohou je obnažiti. A záhy dostal Mazin od bratra netopýrů, vyššího úředníka ředitelství drah, tento připiš: »Neustanete-li, pane, v přítomnosti myçh sester hovořiti o metafysikách lásky, pak vám předně zbiji držku a za druhé si budu stěžovati na vás u přednosty drah.« Já to vše pozoroval, naslouchal jsem všemu a vzpomínal na noci u Petrovského, kde nezastřeně, do všech svých hloubek se odehrávalo bujné a temné drama pudu a oslepujíc rozum, předvádělo nerozumné, šílené h r y lásky. Polodivocí lidé, zloději a opilci se povznášeli k ekstazi, krásně a dovedně zpívali krásné a srdečné písně svého národa. A »filosofové«, »radikálové«, »národníci« neharmonicky pěli banální verše: »To nebyl podzimní, drobný déšť«, »Tam, kde bahnitý Bulak« nebo:

ve m n ě pocit sympatie a srdečné vážnosti. Tomskij je seminarista. Po dlouhém běhání se dostal n a kievskou universitu a z druhého ročníku byl vyloučen pro »nespolehlivost«, pak si několik měsíců poseděl ve vězení. Chlupatý. podobající se přestrojenému popovi, pohyboval se s opatrností siláka a to dodávalo jeho silné, statné postavě panské vážnosti, u seminaristy nezvyklé. Měl neobyčejně měkký hlas, ale naprosto žádný sluch a k hudbě choval se téměř vražedně. Říkával: »Hudba vyzývá k zmatku.« S jeho široké, od neštovic zďobané tváře s tmavým hustým plnovousem hleděla mile přimhouřená šedá očka. Cosi shovívavě rozumného jsem vyciťoval z jeho chování ke mně i ke všem lidem. Velmi pěkně mi vypravoval dějiny vývoje křesťanství, poutavě hovořil o šitích prvÝch

Kopernik po celý život svůj Se n a m á h a l , by dokázal, Že země se točí. Trouba!... Nestačil mi ani rozum, ani obrazotvornost, neměl jsem naprosto sil. abych spojil tyto dva světy, rozdvojené hlubokou puklinou vzájemné odcizenosti. A i v tuto chvíli, kdy píši o tom, co se odehrávalo více než před třiceti lety, píši a zřetelně vidím před sebou ony i tyto lidi a pociťuji naprostý nedostatek sil, abych slovy nakreslil postavy krátkozrakých knihomolů v brýlích a skřipcích, v nejrůznějších kalhotách a kabátech a v jednotvárně pestrých pláštích knižních slov. A to nikoliv proto, že jedni jsou drsní, hranatí, že je snadno polapiti je a druzí že jsou vyleštění žehličkami knih. Ne. zde podle mého mínění ie hluboká, téměř plemenná, ať již tak ci onak — vnitřní rozčleněnost. 1 ) Na jedné straně šíleně a bez vyhlídek n a východisko zmítá se síla pudu, na d r u h é straně zápasí jako pták bez křídel rozum, uzavřený do špinavé klece denního života. Myslím, že ani v jedné zemi nejsou tvůrčí síly života tak vzdáleny jedna od druhé, jako je tomu u nás n a Rusí. Když jsem téměř ustrašeně vypravoval o nočním řádění u Perovského, tu jsem chvílemi pociťoval skrytou zášť »kulturních« lidí k životním radostem divochů a nejednou se mi zdálo, že radovánky nejsou jimi odsuzovány s hlediska podstaty, nýbrž jen zevně, formálně, z pocitu »skišnosti«. Jèn P. E. Baženov, hluboce vzdychaje, říkal: »U-uch, jak je to příšerné!« Když si byl vše poněkud promyslil, potahal se za bradku a dodah »Já bych mezi nimi zhynul jako v slatině. Čím prudší jsou pohyby, tím snadněji slatina předmět pohlcuje. Ano, rozumím, co k nim táhne lidi, jako jste vy: my žijeme životem všedním, nikoli svátečním, nýbrž mělkým. A jejich život je jako epos, je to epický život. Tento Petrovskv je dávno již v rukou soudů, ale ve správě m á »silnou ruku«. Nedávno byla u něj prohlídka pro jaové věci, pro krádež čaje z vagonů. Vyňal ze stolku k u s papíru a pravil, podávaje jej vyšetřujícímu soudci: »Zde je poctivě zapsáno vše, co jsem ukradl.« Baženov se zamračil, zamyšleně přivřel oči, pohodil ruce za hlavu a pak se usmál, řka: »Poctivě u k r a d l . . . Věřte, jen Rus může takto mluviti! My jsme, n;yslím, vskutku povoláni slučovati neslučitelné. Úžasně se radujeme, drsně m i l u j e m e . . . A tak dále v tomto duchu...!« Vstal se židle, protáhl se, široce rozpažil ruce a dodal: »A přece jsme správný národ, my, Rusové! Proto jsme snad také nadmíru n e š ť a s t n i . . . « Baženov byl snad jeden z m á j a Ijdí, kteří vzbuzovali ') Po celý život m n e více nebo méně vytrvale pronásledoval nepříjemný pocit duchovni oddělenosti inteligence. jakožto rozumného prvků, od lidového živlu. Ve své literární činnosti nejednou jsem se dotýkal tohoto tematu, z něhož vznikla povídka »Můj druh« a jiné. Tento pocit se ponenáhlu proměňoval v předtuchu blíží se katastrofy. Roku 1905 pokoušel jsem se znracovati toto tema v nepodařené divadelní hře »Děti slunce«. Je-li 'roztržka vůle s-rozumem v životě individua těžkým dramatem, je v životě národa tragedií. M. G.

Ze sovětského

filmu: >Básník a car«. Básník Puškin (K. Čerojakoo) připraven k souboji.

stoleti, pomáhal mi čisti »Dějiny induktivních věd« od Oswella. Při besedách se tiše a lehce procházel po pokoji, a s r u k a m a v kapsách od kalhot, zvednuv obočí, kýval prudce hlavou. Bylo to jeho jediné gesto, jímž podtrhoval nejvýznačnější místa své řeči. Avšak někdy se zastavil uprostřed věty, zamyslil se, přitiskl rty vlasy svého plnovousu, šimral si malíčkem vysoké, zďobané čelo a mlčky dlouho stál. Tyto okamžiky mne vždy, nevím proč, nepříjemně vzrušovaly. Jednou jsem se j e j otázal: »Nač myslíte?« »Velmi mnoho rozumu bylo zbytečně promrháno, velmi mnoho,« pravil tiše. »A jakého rozumu!« Často a přesvědčivě vypravoval o kráse a síle myšlenky: »Konec konců, otče, řeší se všechno rozumem. Rozum je právě tou pákou, jež jednou převrátí celý svět.« »A co je jeho oporou?« otázal jsem se.

Za nekolik dní osiami je křesťanský svět básnické \ sta. Přinášíme několik pdhledů z Betléma, Kristova neplodná země, země karavan a pastevců, zůstala « téměř nedotčena křesťanstvím, zatím co Kristovo ut stupně celý svět. Americký kreslíř zachytil dobře z střed nahoře), kterou přinášíme z revolučního čase co zbylo z Kristova náboženství. Kapitalismus změn ho obchodníka, sedícího ve soé kanceláři a jeho tři jako obchodní agenty, kteří dovedou dobře uplati fa. Obrázky dole ukazují nám, jak světí tyto svátk, hračky pro děti bohatších a bohatých, zatím co mají hlad. To jsou konce náboženství, náboženství dým; čili kde je zlato, tam je bůh a kde je bída, ta Tam si musí každ,ý pomoci

básnické narození Ježíše KriKristova rodiště. Zaostalá a zůstala celkem nezměněna a listovo učení ovUoňooaío pol dobře ve své kresbě fuiproního časopisu »Nero Mmses«, ïiMS změnil Krista v mazanéjebo tři pověstné evangelisty >ře uplaíniti zboží isvéfoo šé/to svátky proletáři. Vyrábějí •Mim co jejich vlastní děti toženství bohatých proti chuÍ bída, tam pánhu nepomáhá, tomoci sám.

/ ..

#

ë i

iKí1

.

K válečnému napětí mezi Pols\em a Litvou.

»Maksimyči, víte, k t e r á píseň n a tomto světě je ňejJepší?« Naklonil se přes stůl a hledě n a m n e očima krotkého medvěda, zapěl smutně tichým, m ě k k ý m basem:

Quand j'étais petit, Je n'étais pas grand, J'allais a 1'école, Comme vles petits enfants. Když byl skončil, spatřil jsem, že mu zvlhly oči. »Čestné slovo, je to roztomilá písnička. Je v ní tolik ' prostoty a takový jakýsi směšný ž a l . . . « Přeložil mi text písně do ruštiny a já nemohl pochopiti, Čím jej, tohoto chlupatého, velikého, rozumného člověka, tak dojala . . .« Později jsem se pak setkal s více lidmi, ubitými »směšn ý m žalem«. Za několik měsíců m i život, jenž m n e ták drsně, avšak pečlivě vychovával, připamatoval Petrovského. Přinutil m n e prožívati jeden z nejtěžších dojmů mého žití. V Moskvě, v jedné špinavé krčmě, kdesi u Sucharevské věže, used ke stolu naproti m n ě dlouhý, hubený člověk v brýlích. Jeho kostnatý obličej se špičatou bradkou a řídk ý m špičatým knírkem připadal mi jako obličej Don KiMaršál Piłsudski, bývalý sochota s obrázků Dorézových. Visel n a něm modrý kabát, ciálně demokratický vůdce, zřejmě cizí, a mankinové šedé kalhoty se záplatami n a kokterý se fašistickými metodalenou byly do směšnosti krátké. Na jedné noze měl gumomi zmocnil moci v Polsku a je vou galoši, n a druhé kožený spodek vysoké boty. Pokruhlavním exponentem protisocuje sl konečky kníru, ostré jako šídla, pohledí n a m n e oětské imperbalistické politiky lačně k a l n ý m a očima, vstal, přilípnul si brýle k šedému na východě. Ministerský předobočí, a kolébaje r u k a m a , přiblížil se ke m n ě jako slepý: seda fašistické litevské vlády Voldemaros. Válečné napétí »Jsem státní zástupce Gładko v.« mezi Polskem Ženevě »urovnáno« tak, že Špinavými prsty se z široka podepsal ve vzduchu a o Litvě panuje mezi obyvatelstvem nad tím velká nespoopakoval důrazně: kojenost. »Aleksěj Gladkov.« Mluvil chraplavě a točil při tom k r k e m , jako kdyby ho »Lid,« říkával rozhodně, kývnuv při tom hlavou. »Dídusila n ě j a k á smečka, již jsem neviděl. lem i vy, váš mozek.« Byl to člověk nejšlechetnějšího srdce, pykal za neVelice jsem si jej zamiloval a z plna srdce m u věřil. zištné služby pravdě a byl svržen nepřáteli »na dno žiJednoho tichého večera ležel jsem s n í m v stepi a vyvota«. Dnes stojí v čele řádu »Důstojného Akvabity« a zapravoval m u , co říkával strážník Nikiforyč o milosti a tolbývá se přepisováním úloh pro divadla, záštitou utiskovastojovec o evangelii a Darwinovi. ných nevinností. Dále p a k »střílí do srdcí a kapes žebráky Pozorně a mlčky m n e vyslechl a pak odvětil: milujících kupčich«. »Darwin je ona pravda, již n e m á m rád, jako bych neměl rád peklo, kdyby bylo skutkem. Než, vidíte-li, otče, čím méně se trou jednotlivé části ve stroji, tím lépe pracuje. V životě je tomu n a o p a k : čím silnější je tření, tím rychleji spěje život k svému cíli a k veliké rozumnosti. A rozumnost je spravedlnost, harmonie zájmů. Přemýšlíme-li logicky, m u s í m e n u t n ě považovati zápas za zákon života. A v tom m á n á š strážník p r a v d u : je-li život zápas, je milost nemístná.« Zamyslil se a leže n a zádech, hleděl otevřenýma očima k obloze. Slunce sklouzlo do m r a k u , rozžhavilo jej o roztavilo se v něm, proměnilo se v ohromnou hranici rudého ohně, jeho rudé p a p r s k y pokryly step a šedé stonky loňských bylin, a zajiskřila růžová rosa. Vůně jarních trav a květin pronikala silněji a omamovala. Baženov se posadil, zapálil si cigaretu. leč ihned ji odhodil a pravil zamračene: »Myslím, že h u m a n i s m přišel pozdě do života, opozdil se o n ě j a k ý c h tři tisíce r o k ů . . . Tak, a já musím do města. Jdete s sebou?« Koncem května jsem byl přeložen jako vážný n a stanici K r u t a j a volhodonské sítě a v červnu dostal jsem íiopis od přítele knihaře, v nmž mi oznamoval, že Baženov se v červnu zastřelil u hřbitova. Do dopisu byla vložena Baženova poznámka: »Míšo, prodej moje věci a zaplať za byt 7 rublů 30 kopejek. A k n i h y Oswellovy svaž a zašli je do Kruté Peškovovi, Maksimyči a »kotrbě«. Spencera zašli také jemu. Ostatní ponechej sobě. Balík knih latinských a řeckých zašli do Kieva, adresa je vložena do nich. Buď zdráv, příteli! B.« Když jsem byl přečetl tyto řádky, pocítil jsem ochrom u j í c í ú d e r v srdci. Těžko jsem so smiřoval s odchodem ze života takového, zdánlivě, silného duchem, střízlivého člověka. Go jej ubilo? Vzpomněl jsem si, j a k jednou v krčmě mne častoval Zimní pohled na eldorado světové buržoazie, Monte Carlo. pivem a sám trochu podnapilý, pravil náhle: 10

»Rus, a obzvláště jeho žena, velmi rádř strádají: strádati nebo rozmlouvatí o strádání, jsou jim duchovní hořčicí, bez níž nejde nic 'do srdce, ztučnělého od rozmanité a hojné potravy tělesné.« Pozoroval jsem hojně lidi tohoto druhu a zvykl jsem si chovati se k nim nedůvěřivě, leč vždy s n a p j a t ý m zájmem. Člověk, který se tvrdošíjně plazi někam nahoru,

měl tenké, a tento zlý úsměv zdál se býti přilepen k nim nehybně, navždy. Z rána pak pravil Gladkov. »A. teď vysvětíme tohoto nově*obráceného*), tady toho, n a rytíře »Akvabity«. Hleď, je to pozoruhodná ceremonie.« Ukázal n a mladého kučeravého muže v košili bez kalhot, jenž byl již dávno do modra opilý a jehož modré zří-

Z aserbejdřaj té počíná si velmi rozumně, projevu je-li zájem o lidi, kteří odtud spadli. Tak zvaní »padlí lidé«, nečistí hříšníci, bývají často duševně bohatší a dokonce krásnější uznaných lidí spravedlivých, n a nichž jsem již ve svém mládí pozoroval něco společného s voskovými figurami panoptikfi. Asi o dvě hodiny později ležel jsem vedle Gladkova na pryčně nevlídné noclehárny. Advokát pohodil ruce za hlavu, vytáhl svoje tělo jako tyč a bavil mne aforismy vlčí zloby. Bradka mu při tom trčela jako čertův ocásek a když pokašlával, třásla se mu. Ve své nemohoucí zlobě byl dojemně ubohý a okrášlil se jako ježek jehlami jedovatých slov. . Nad námi visel klenutý strop sklepení, po zdích tekla rezavá, páchnoucí vlhkost, s podlahy se vypařoval kyselý zápach hnijící půdy a v soumraku blouznila a chraptěla těla, zahalená v cáry. Okno s tlustými železnými mřížemi hledělo v jámu, vykládanou cihlami a v jámě seděl kocour; byl asi churavý, neboť bolestně mňoukal. Na pryčně pod oknem seděl mrzáckv, po turecku, tlustý, chlupatý muž. jenž si při světle k a h á n k u zašíval kalhoty a chraplavě hučel: Jako k hledané vůdkyni vítězné, Zbávené všech běd, K tobě vděčně vzýváme*. Otroci tví, rodičko boží. Skončí, hlasitě plácne tlustými rty a začíná znovu tutéž líymnu. »Chemik Pimen Maslov je geniální člověk,« pravil Gladkov. V této j á m ě válelo se ještě několik geniálních lidí, mezi nimi »ňejslavnější«, pianista Bragin, malý, jako mladík čiperný muž. Z hustého chomáče kučeravých vlasů pronikala m u šedá přadena a pod očima měl modré váčky. Mne velice překvapila obojetnost jeho tváře: smutné kráse ženských očí nesrovnatelně odporoval zkřivený úsměv, rty

domácnosti.

telnice bezmyšlenkovitě ztuhly v krvavé síti bělma. Seděl na pryčně, před n í m stál tlustý chemik a barvil m u tváře" fuxinem a obočí s knírem opáleným korkem. »Nechci,« m u m l a l kučeravý mladík, při čemž klátil holýma nohama. Gladkov, pokrucuje si knírek, pravil: »Je to syn kupce, studiosus, pije s n á m i již pátý týden. Všechno propil — peníze, šaty . . .« Přišla k u l a t á tučná bába s přeraženým nosem â drzvm a očima; přinesla balík rohoží a hodila je na pryčnu, ř k a : »Je oblékáni ukončeno?« »Oblékati se!« zařval Gladkov. Patero zamračených lidí, šedých a chundelatých, hýbalo se přízračně v temnu sklepení; »pianista« pečlivě rozdmychoval uhlí v kastrole. Každý z nich chvílemi bručivě prohodil nějaké slovo»Dělej . . .« »Tiše!« »Počkej, k a m to táhneš ?« Vytáhli pryčnu do středu sklepem. Maslov navlékl na šebe řízu z rohožky, oblékl si Černou papírovou čepičku, aby vypadal jako mnich, a Gladkov se přestrojil za jáhena. Čtvero mužů popadlo kučeravého studenta za nohy a ruce. »Prosím vás, ne!« vzdychl, když jej byli uložili na pryčnu. »Je sbor připraven?« zvolal advokát, při čemž mával kastrolem a okuřoval ležícího. V kastrole praskalo uhlí a zdvihal se z něj modrý kouř tlícího březového listí. A hoch ležel na pryčně, vraštil se, kašlal, zakryl si oči a házel noh a m a iako moucha, tluče patami o prkna. »Mi-ir!« prohlásil Gladkov. Oblečený do rohožek, byl do směšnosti hrozný. Jaksi zvláště prudce kroutil krkem, škubal hlavou a křivil obličej. *) Obráceného na jinou vint.

Maslov stâţ u studentových nohou a pravil odporní zpěvavě: »Bratři, modleme se k Ďáblu za mír věčný čerstvě zhynulého od piti a v otroctví babylonském bojara Jakova, a nechť přijme ho satan s poctou a radostí, a necht: pohrouží ho do pekel horoucích na věky vëkû-ûv!!« Patero chundelatých trhanů stálo stísněnou hromadou po pravé straně pryčny a zamračeně zapělo rouhavou píseň Jejich chraplavé hlasy zněly v kamenné jámě tlumeně, jako pod zemí. Olohu řídicího _plnil Bragin. Pravou rukou krásně dirigoval a levou držel varovně zdviženou. Vzbuditi ve mně údiv pro nestoudnosti, bylo těžké, neboť jsem jich viděl příliš mnoho v nejrozmanitějšich tvarech. Leč tito lidé zpívali cosi neobyčejně hnusného

a obnažovali ve spojení nestoudných slov a obrazů vskutku "ďábelskou fantasii a mravní zvrácenost. Ani dříve, ani později, až dodnes, neslyšel jsem nic mravně zvráceného tak nuancovaně a zároveň hrozně. Patero hrdel vylévalo na člověka proud jedovaté Špíny. Nečinili tak s nadšením, nýbrž jakoby vykonávali něco nutného, n e b a v i l se, nýbrž' sloužili a bylo zřejmé, že »slouží« nikoliv po prvé. Ceremonie zkázy člověka probíhala hladce, souvisle."a slavnostně jako v kostele. Ohromený, naslouchal jsem stále důmyslnějšímu nestoydnému volání Gladkovovu, cynickému čtení »chemikovu«, tlumenému řevu sboru a hleděl jsem na člověka, jejž pohřbívali zaživa a nad nímž vykonávali rouhavou bohoslužbu. Zkřížil ruce na prsou, pohyboval rty, tiše bručel a cosi vykřikoval. Mrkal vykoulenýma očima, hloupě se usmíval a náhle sebou dolekaně trhnul, snaže se seskočiti s pryčny, než sborísté jej ihned zase tiskli k prknům. Snad by »ceremonie« nevypadala tak užasne odporná, kdyby špinavé přízraky hleděly na vše#jako n a zábavu, jako n a hru, kdyby se smály, třebas i cynickým smíchem, »bývalých lidí«, znetvořených životem, jenž je trpce zklamal. Než oni se chovali ke svému dílu se zasmušilým napětím vrahů, chovali se jako žrecové, již přinášejí oběť duchu bolestně a mstivě bezudné obrazivosti. Vysílený a oněmělý cítil jsem, že mne dusí strašlivá tíha, že mne tlačí do bahniska, z něhož není více vyjití a že tito přízrační lidé odzvánějí i mně, že i mne pohřbívají. P a m a t u j i se, jak jsem se pošetile a rozpačitě usmíval a že byla chvíle, kdy jsem chtěl říci: »Ustaňte, není to pěkné, je to příšerné a naprosto žádný žert.« Zvláště trhal za uši a srdce slabý hlas »klavíristův«, nepříčetně vyl, zakryl si oči, pohodil hlavu, při čemž ohyzdně prohnul krk. Jeho vytí přehlušovalo chraplavé hlasy ostatních pěvců, plul v mlžném soumraku a jaksi zvláště smyslně odhaloval h n u s n á slova. Zvířecí touha mne popouzela zavýti, zařvati. »Hrob!« zvolal Gladkov, mávaje kadidlem-kastrolem. Sbor spustil vší silou: Přijď, přijď, Hrobe, hrobě . . . a vkročila bába s přeraženým nosem, úplně svlečená. Při chůzi si poskakovala, její scvrklé tělo sebou trhalo, prsa visela ji jako pytlíky až n a břicho, břicho se spouštělo tučným pytlem n a tlusté nohy, plné fialových skvrn od • vředů jizev v modrých uzlech cév. Maslov ji uvítal nepříčetnými gestem, jáhen Gladkov tbtéž gesto učinil po něm a bába, vřeštíc odporná slova,

Illlllllllllllllllllllll Deset tet Sooětskétw Si037.U. Křižník »Aurora« osilavu, j e 10. výročí Října. Ve dnecli 10. výročí Října připlul na Něvu křižník »Aurora« a spustil kotvy právě na tom místě, s něhož ,před deseti lety, ?. listopadu 191?, vypálil svůj historický výstřel proti Zimnímu ipaláci. Na snímku posádka »Aurory« z roku 192?.

Illlllllllllllllllllllll 12

Nová vlna revoluce v Číně. ř-

ê

-'<

ř

*

>ÍH«jaiBennttóro R*vrii

I - ? rvtSV •

*

1

À

, î n *

i

.

1

Vt u r

fônp.'ftitê;

po řadě se k n i m nakláněla. Sboristé ji chopili za ruce a za nohy, a položili n a pryčnu vedle pohřbeného. »Prosím vás ne!« volal pisklavě. Pokoušel se spustiti s pryčny n o h y dolů, avšak ihned jej zase přitiskli k prkn ů m a za zpěvu nové, jakoby taneční, leč zasmušilé melodie odporné písničky, naklonila se k n ě m u bába, potřesávajíc n a d n í m šedivě špinavými pytlíky prsou a počala jej masturbovati. Tu jsem si vzpomněl n a »Královnu Margo«, nejkrásnější viděni v celém m é m životě, v h r u d i m i něco propuklo, já se v r h n u l n a tyto zbytky lidí a začal je biti přes huby. — . . . ,K večeru jsem nalezl sebe pod náspem železniční trati, n a h r o m a d ě pražců, prsty m ý c h rukou byly rozbity, řinula se z nich krev a levé oko mi pokryla oteklina. S oblohv, špinavé jako hlína, padal podzimní déšť, já t r h a l mokré c h o m á č e nabotnalé trávy a otíraje si j í ' tvář a ruce, myslil jsem n a to, co m i bylo předvedeno. Byl jsem zdravý, měl netuctovou sílu, mohl jsem se devětkráte, beze spěchu pokřížovati dvoupudovým závažím, lehce jsem mohl nésti dva pětipudové žoky m o u k y n a j e d n o u . — leč v tuto chvíli cítil jsem se úplně vysílený, zesláblý, jako churavé dítě. Chtělo se mi plakati pro trpké urážky. Toužebně jsem bažil po tom. abych se přizpůsobil k r á s e života, jíž tak lákavě dýší knihy, chtěl jsem se radostně pokochati něčím, co by m n e posílilo. Cas, poznati životní radosti, již nastal, nebot stále častěji i sem pociťoval přílivy a n á v a l y zloby, zdvihala se v m é h r u d i tmavou, žhavou vlnou, zaslepovala rozum, její síla proměňovala moji ostrou pozornost k lidem v hnusné, těžké opovržení vůči nim. Bylo m i mučivě těžko: proč potkávám tolik špíny a ubohosti, tolik tíživých pošetilostí a podivností? Hrozně n a m n e působily vzpomínky n a »ceremonii« v noclehárně a t r h a l za ucho křik Gladkova: »Hrob!« Před očima rozplývalo se m i odporné tělo báby, h r o m a d a to zlé, smyslné ohavnosti, do níž chtěli zakopati živého čtoyěka. A tu, p ř i p o m í n a j e si bezuzdnost »klášterního života« u Petrovského. cítil jsem, jak n e v i n n á je zviřeckost pudů zdravých lidí v porovnání s šílenstvím hniloby, jež nepozbyla ještě tvářnosti člověka. T a m bvlo jakési modlářství kráse; t a m se napolo zdivočelí lidé modlili z přebytku sil. považujíce tento přebytek sil za hřích a trest, možná také, že se bouřili pro p r ů h l e d n o u n a d ě j ve svobodu, bojice se »zhubiti duši« v n e n a s y t n é dychtivosti těla.

B-uržoasie celého soěta byla přesoědčena, že reoolwce pracujících mas čínských je namdy zlomena, kdyú 11. ,prosince ídegrarn hlásil, že o Kamione oy,pukla komunistická revoluce. 20.000 dělníků a rolníků, podporováni 5000 oojáky-.zálomí'ky, po tuhých pouliční ch. bojích zmocnilo se celého městu. Za bojů v Kamtoně část vládního vojska ipřešla k revolucionářům. Naše obrázky znázorňují: Na mezinárodní konferenci Mezinárodní Rudé Pomoci předána delegát z Vrbekestanu prapor čínské organizaci M. I', 1. Kousek předreDolucní

Číny.

lj

Zde však vysilenost klesla k těžkému zoufalství, k n e j h n u s n ě j š í m u mstivému výsměchu n a d pudem, jenž ustavičně vítězoslavně osívá smrtí zpustlá pole a jeví se tvůrcem vší krásy světa; zde odporně podrývali samý kořen života, otravujíce hnilobou churavé obrazivosti t a j e m n ě k r á s n é její prameny. Co je to za život tam nahoře, odkud lidé u p a d a j í tal> úžasně nízko? Z ruštiny přel. A. Jahodová.

•••

MĚSTO V NAFTOVÝCH PRAMENECH Román. Kapitola

- Napsal

šestnáctá.

Vzpomínal-li Bodnar kdy dříve na Bohanova, sám sebe nejdříve ponížil vědomím vlastní slabosti a tvarohovosti své vůli zvyklé poslouchat bez odmluvy Otomarovy rozkazy. A nejvíc se ponižoval od doby, k d y se stal mužem Evy, jež nikdy nebyla jeho ženou. Nemohl tušit, že mezi Evou a Otomarem nebyl sourozenecký vztah, který dovoluje se vším se svěřit a u b r a t r a hledat oporu a radu. Domníval se, že Otomar buď ví zcela jasně nebo alespoň tuší jeho slabost a vadu, proto tím spíše podléhal a p ř i setkání odkláněl hlavu s jeho pohledu, staraje se tím pečlivěji o záležitosti závodu, aby alespoň zde dokázal svou užitečnost. Podroboval se však ve všem Otomarově vůli, že nakonec podoben poutce, vykonával r u k a m a , rozumem věci podle zařízení a posunutí Otomarových zámyslů. A t a k i zde připadal si ve všem bez moci a odvahy a sám sebe oceňoval na předmět schopný jen v cizích rukou. Naposled zastihl však Otomara s hlavou opřenou 0 lenoch křesla a s únavou ve t v á ř i A zvyklý vídat ho. j a k p ř e k y p u j e silou, jež si každého p o d m a ň u j e a zároveň s n i ž u j e na sluhu, byl zprvu překvapen jeho skleslostí, ale pak, p o d á v a j e zprávy o sjednaných obchodech a zakázkách, prodloužil tečky za větami v dlouhé pomlčky. Byl už to osud Bodnarův být popínavou rostlinou a zťrácelo-li pod ním pevnost to, co dosud pokládal za zeď a vlastní oporu. ztrácel rovnováhu a stával se bezradným. Odešel od něho s posledními slovy, jimiž m u Otomar ukládal důležitý úkol. chtěje se tajţ nejspíš zbavit jeho přítomnosti příliš se vtírající do zákulisí jeho_ osobního života p r á v ě ve chvíli, kterou se snažil před všemi skrýt a Zatajit. V příštích dnech hledal jistotu a musil probírat všechny jednotlivosti jejich vztahu. U stolu prostřeného zeleným suknem k zasedání správní r a d y kterési b a n k y stal se jeho sousedem. 1 on j a k o Bodnar byl zde p o prvé, ale s jistotou přisunul své křeslo ke stolu a málo dbal, že příliš skřípe po lesklých parketách. Nezastíral rozhodnost a sebevědomí, zatím co se Bodnar pohyboval se zmatkem a nejistotou venkovana bosky chodícího perským kobercem. Při jednání správní r a d y obracel k Bodnarovi hlavu silným krkem připojenou k široké hrudi, jako b y tušil jeho slabost, mluvil s ním a za hovoru mu vnucoval své názory, s nimiž Bodnar bezmocně souhlasil, ačkoliv chtěl tolikrát odporovat, a b y nepodléhal. Tím dnem počalo jejich přátelství u Bodnara vzniklé z obdivu Otomarovy síly, jež byla nepříjemná, '•když se vnucovala, a přece bylo ťak pohodlné a Bodnarovč popínavé povaze už snad osudem určeno o tuto sílu se opřít. A Otomara naopak vedla k přátelství touha po ovládání a podrobení si slabocha k vlastnímu prospěchu. Záhy vymizela u něho počátení nerozumnost, jez dávala příliš najevo svou převahu, a na j e j í místo nastoupila obratnost, jejím působením mizelo u Bodnara vědomí slabosti, když s ním Bo14

František

Kovárna.

Dokončení.

hanov mluvil o sebe menší záležitosti, j a k o b y očekával jeho r a d y nebo rozhodnutí. Byla tak uspíšena Bodnarova ztráta samostatnosti. Spojili s v ů j m a j e t e k k novým podnikům. Povstalo město Černolán. Když však nyní Bodnar sledoval všechny události s jejich kořeny a výsledky, shledávali že p l á n a nápad vycházel sice od Otomara, ale výsledek býval obyčejně dosažen prací Bodnarovtm. Řídil stavbu celého města, navrtávání naftových studní, stavbu rafinerie s vnitřním strojovým zařízením, obsazoval důležitější místa v rafinerii i ostatních továrnách odborníky vlastní vůlí vybranými. A nyní soustředil ve svých rukou všechny záležitcisti obchodního provozu. — J a k je to možné?! — vyrazil hlasitě uprostřed překypění, že se zadýchal a propadlá prsa se mu dokonce nadmula. — Vždyť jsem vlastně mnoho vykonal. Zdá se mi, že nejsem tak neschopný. OtomaT mi svěřuje důležité úkoly; zdá se mi, že nejsem tak neschopný a snad jen má skromnost zavinila, že se na mne nejen ředitelé, ale každý poslední úředník dívá s patra — doplnil už v myšlenkách. Dál procházel zahradou v okamžitém vyčerpání, jež vystřídalo objev. Zapálil si cigaretu a rozptýlil se v bezmyšlenkovitosti, jež byla prázdná p r o přílišné stěsnání myšlenek, nemajících místo a možnost k^ rozvinutí. Nastával večer, olbloha tmavěla. Stín přestával se ploužit ve žlutém písku cesty. Země mu voněla od záhonů vlhkou prstí a květinami příliš kořeněnou vůní. jež dovedla v j i n d y bezcitném Bodnarovi probouzet a sílit vzrušení. Pak z ničeho nic ukončil svou bezmyšlenkovost náhlým závěrem: — ^ ® v s e > že v každém člověku je obojí možnost: byt zdí či popínavou rostlinou. Když se však rozhlédl, shledával, že zatím co se v jeho hlavě projasnilo, nastala úplná tma. p ř i k r y t á temně modrým poklopem oblohy. Vyšel po schodech. Ulehl. A nesklíčen ani prázdnotou ženina lůžka, usínal, n a b í r a j e rozevřenými chřípěmi vzduch, vanoucí otevřeným oknem ze z a h r a d y a promísený chladem z blízké řeky. Ráno probudil se časně, jako jindy, ale nevstal, leště včera odejel do továrny a div neodpichoval hodinu svého příchodu s bázní posledního úředníka. Dnes však obětoval ráno lenošení v zahřáté poS j u m y š l e n k á m posilujícím jeho chudokrevnou odvahu, j a k o víno nemocného. A opravdu když vstal, hlava se mu otáčela j a k o opilci v nových nadějích. Osvěžen koupelí, sešel schodištěm na dvůr, kde přecházel šofér klátivým krokem u ž od rána. Sám byl trochu diven, že dnes nejede Bodnar do továr- S e n a hodinky. Protože jeho úkolem bylo ubíjet čas, opět je schoval a přecházel. a b y žaludek mohl lépe trávit. Teprve příchodem; Bodnarovym byl vyrušen, zastavil se. zabručel pozdrav a vstoupil k volantu. — Tomáši, zapomněl jste mi otevřít dvířka.

Zatím co anglická burioasie, vedle americké, ne/silnější a nejmocnější buržoasie světa, užívá isvého bohatství vydřeného z mozolů koloniálních, otroků, statisíce nezaměstnaného dělnictva se bouří a protestuje. Několik obrázků, které přinášíme, mluví jarně. Princ Waleský, hýčkaná primadona, módní hejsek, miláček anglického dvora a nástupce králův, nestará se ,příliš o království, které má poděditi. A puky anglických bank .prohýbají se pod tíhou anglických liber. Vyjížďka z ,parku a koňské závody jsou oblíbeným sportem anglických lenochů. Známý vůdce anglických horníků Cook řeční na táboru nezaměstnaných. Londýnské mlhy a deště jsou pověstné. Boháči válí se v peřinách a u svých krbů, a dělníci jdou do práce.

Šofér se n e j p r v e ohlédl trochu udiveně. Ale z nevšímavosti Bodnarovy usoudil, že musí rozkaz vykonat. A k d y ž sklapl dvířka, vtěsnával tloušťku, úděl svého povolání, n a úzké sedadlo poněkud rozmrzele. Smysl Bodnarova gesta nepochopil. J i n d y zavíral d v í ř k a sám Bodnar, ale dnes se potěšil, mohl-li s r u k a m a v kapsách vstoupit a usednout. — Dnes obraťte, Tomáši, za město — slyšel z t r u b k y zakončené k r u h o v ý m boltcem Bodnarův rozkaz, k d y ž p á k o u zapínal motor. Zamračil se. Dnešní Bodnarovo j e d n á n í stavělo na hlavu každodenní pořádek. Dokonce ho zavolal jménem, a č mu j i n d y říkal pane. Toho dne přišel do továrny k jedenácté hodině. Vystoupiv ze zdviže, šel chodbou p r u d c e ke dveřím své kanceláře. H u b e n ý a dlouhý ú ř e d n í k s listinami pod paží musil se uhnout stranou. Ale mžoural za Bodnarem k r á t k o z r a k ý m pohledem a vrátiv se do své kanceláře, vypravoval o jeho p r u d kém příchodu. Ale úředníci ohnutí v zádech nad deskami stolů p o k r y t ý m i p a p í r y , odpovídali spíše než výsměchem, nevšímavostí a mlčením. — Bodnar, Bodnar! Ten se může zlobit, ale co může dělat. K d y b y to byl Bohanov nebo ředitel, čekal b y nás horký den, ale Bodnar V Bodnarově pokoji seděla t y p m a m s e l k a s ú z k ý mi r a m e n y a dlouhými prsty, pohyblivými j a k o p á k y ocelových pímen na psacím stroji, který byl příliš chudvm nástrojem. Ohlušoval sluch jednotvárným k l a p á n í m , ačkoliv rozpučelému ženství tohoto děvčete bylo třeba celých a k o r d ů rázem nap á j e j í c í c h žízeň. Zvedla kučeravou hlavu ke dveřím, které se p r u d ce otevřely. K ý v n u t í m , ani n e v s t á v a j í c od práce, odpověděla Bodnarovi na pozdrav. — Hledal vás tu několikrát p a h ředitel a hněval se. že tu nejste. Bodnar usedl, s k l á d a j e nohy křížem. — Zavolejte ho! Ťukal tužkou do stolu, k d y ž štíhlá d í v k a se sukní vzadu pomačkanou odešla p r o ředitele. Po chvíli vrátila se s nepořízenou. — Pan ředitel p r ý nemůže okamžitě přijít. — Nemůže? Vyřiďte mu, ale ne, počkejte. Lépe bude, k d y ž mu zatelefonuji. — Vstal a misku sluchátka přitiskl k uchu. T y p m a m s e l k a sedla k e stroji. s t a h u j í c sukni přes oblá kolena. Bodnar hovořil clo telefonu: — Zavolejte mi, slečno, p a n a ředitele. Má úcta! Pane řediteli, přijďte ke mně! Nemohu čekat. Prosím. okamžitě! — Neposlouchaje ředitelovu odpověď. položil sluchátko do kovových vidlic. Opět usedl a zkříživ nohy, zaposlouchal se do tikotu stroje. Po chvíli vstupoval ředitel d o jeho kanceláře, otvíraje dveře skoro dokořán. T r u p jeho, postavený na k r á t k ý c h nohou a podobný oblému sudu, potře-

boval mnoho místa. Pozdravil k ý v n u t í m h l a v y a tučného p o d b r a d k u , ale n a šilhavých očích nebylo možno rozeznat, k a m se dívá. Spodní ret oddělil se od horního, ale Bodnar ho v řeči předešel: — Vy jste mne t e d y hledal, p a n e řediteli? — Hledal jsem vás . . . — Snad jste mi něco chtěl a hněval jste se, že tu nejsem? — Myslil jsem, p a n e ř e d i t e l i . . . — D á v á t e mi titul, k t e r ý mi nenáleží. — Pane, p a n e . . . — zakoktal se hlas ředitelův, k t e r ý měl ztlumený a rachotivý z v u k ř e h t a č k y . Mžoural šilhavými pohledy a přestupoval n a k r á t kých nohou. — Pane továrníku. A prosím, zde máte křeslo. A vás, slečno, brní prsty, že ustáváte v p r á c i ? — obrátil se k písařce, jež z ú d i v u zpomalila ú d e r y dlouhých bledých prstů. N y n í n a p o m e n u t a , prolomila se v zádech ještě více a ruce ponořila do kláves stroje, který přehlušil hovor ředitele a Bodnara suchostí a střízlivostí, z a k r ý v a j í c í podráždění. K d y ž z tváře ředitele zmizelo zčervenání š p a t n ě zastírané zlosti, s n a p ě t í m poslouchal hovor Bodn a r ů v , d í v a j e se n a ň j e d n í m okem a d r u h é m a j e n a m í ř e n o do k o u t a k podlaze. Jeho odpovědi sklád a l y se ze samých »prosím«.. Z nich a z poklon, jimiž se loučil s Bodnarem na? odchodu, b y l o z ř e j m é jeho podrobení se a podlehnutí. Mezi dveřmi se však j e š t ě obrátil: — P a n e t o v á r n í k u , ř í k a l jste, že musíte odejet. Budete tu, prosím, až p ř i j d e v poledne p a n Bohanov? — Nebudu. — Počkánu tedy n a n ě h o sám — řekl ještě na odchodu. Bodnar přešel několikrát dlouhým pokojem. D n e š n í den přinesl mu uspokojení. Sňal s věšáku klobouk a odcházel: — N a shledanou, slečno! Vstala prudce od stroje a uklonila se, j a k nečinila nikdy. Ještě dnes Táno sotva p ř e r u š i l a s y ů j prstoklad. U a u t a Tomáš otevřel a sklapl d v í ř k a za Bodnarem, který se usadil v prostředku širokého sedadla, jaku b y je chtěl svým ú t l ý m tělem celé zaplnit. Tomáš čekal rozkaz: — Jeďte do hotelu Ametyst! Ve spokojenosti dnešního d n e zatoužil ještě po restauraci, kde snášejí číšníci bez odmluvy hostovu netrpělivost. Šel do restaurace s touhou, s níž j d e u n a v e n ý číšník po svém zaměstnání do místností otevřených do pozdější hodiny, kde je obsluhován jinými. N a p r a v u j e osobní hrdost tolikrát v zaměstnání uraženou a utiskovanou a vědomi, že je obsluhován, osvěží ho víc než tři hodiny s p á n k u . A s t e j n ý byl i důvod Bodnarův. K

O

N

E

C

.

CDECE H R0ZSIRUD1E :REFLEKIDRH m »

111 S»

l i Vi5-«'

m

fř , 0 J- p r e , đ P, , a t n i ,ţ» « «»»I Cíla rok) Ki 36.-, M 12 čísel (pûl roku) Kč 18.-.

Jednotlivá čisla

n? „ . „ i í L E ? i ' T J i ? " I 8 ' - ' v / d - a , ™ t e l J o « ' H a k e n . II e đ 1 g u i e B. Š a f á ř . O d p o v ě d n ý r e d a k t o r a r r f i k t o r č á s t i l l t e r t r m a u m ê l e c k d J . S e i f e r t . H e d a k c e , a d m i n i s t r a c e a e x p e d i c e P r a h a - K a r l í n , K r á l o v s k á 13. - U ž í v á n i n e l n o v ý c h V n á m e k povolím v ý n o s e m ř e d i t e l s t v í p o š t a t e l e g r a f ů v P r a z e pod č í s . 251.071-VI.-25 ze dne 19. X I I . 1925. - . M E L A N T E I C H . PRaÏÏI P"voi»o

BíbllGthíqiis Kaadiruky Mnam/cd