VELKÉ POSTAVY SVĚTOVÝCH DĚJIN
HAGEN KELLER
OTONI Jindřich I. Ptáčník, Ota I., II., III., Jindřich II.
VYŠEHRAD
Na přebalu: Ota III. sedí na císařském trůnu obklopen vysokými duchovními Evangeliář Oty III. Reichenau před r. 1000 Mnichov, Bavorská státní knihovna Titulní strana: Ota III. sedící na trůnu drží v pravici berlu, v levici jablko zdobené křížem Bamberská apokalypsa (upravený výřez) Reichenau 1000–1002 Bamberk, Státní knihovna
Copyright © Verlag C. H. Beck oHG, München 2001 © Translation Vlastimil Drbal, 2004 ISBN 80-7021- 733-2
Zájem o Otony – povědomí o Otonech
Otonská dynastie se především v Německu těší zájmu široké veřejnosti. Existuje však nesoulad mezi touto přitažlivostí doby konce prvního tisíciletí a významem, jaký naše společnost přikládá historickým vědomostem o dávné minulosti. Je proto třeba si položit otázku: co spojuje dnešního člověka s Otony? Před sto padesáti, ale ještě i před padesáti lety by si nikdo neodvážil tuto otázku vyslovit. Kdo Otoni byli a v čem spočíval jejich význam – tyto znalosti patřily ke všeobecnému vzdělání. S jasnými představami o Otonech a jejich říši se lidé často nadšeně zajímali o tytéž fenomény a umělecké předměty, které dodnes fascinují. A přesto by předcházející generace na výstavě o Otonech hledaly zřejmě něco jiného než dnešní návštěvníci – tvůrci výstavy by se stejnými výstavními předměty zprostředkovávali něco jiného. To, co dělali, by nemuseli vysvětlovat, neboG o národním významu Otonů byli přesvědčeni všichni. Domnělými samozřejmostmi historická věda posledních desetiletí otřásla. Ukázalo se, že identifikovat otonskou dobu s vlastní minulostí (jak k ní přistupovalo mnoho předcházejících generací) bylo možné v rozhodujících bodech jen na základě anachronického a dobově a ideologicky podmíněného pohledu. Dnešní zájemci o otonskou dynastii, nejsouce již dotčeni tímto hlediskem jako dřívější generace, hledají svým zájmem o Otony něco jiného. Nevkládají však přesto do svého zájmu o Otony nepozorovaně stará klišé? Od 19. století až do doby po druhé světové válce byli Otoni považováni za první německé krále. Toto postavení jim však historikové tak jednoznačně vždy nepřipisovali. Po roce 1840 byl jako „první německý král“ objeven Ludvík „Němec“ (833/840–876). Rozdělení karolinské říše verdunskou smlouvou, která Ludvíkovi přiřkla „východofranckou říši“, bylo hodnoceno jako počátek samostatné existence Německa. Ludvík však dál
7
říši rozdělil mezi své syny; a nejmladší z nich, Karel Tlustý, naopak vládl ještě jednou celé francké říši, neboG mu smrtí jeho příbuzných připadla všechna dílčí království. Po jeho sesazení roku 887 se započaly části francké říše pomalu od sebe odpoutávat, aniž by se rýsovala budoucí podoba karolinského dědictví. Při hledání vzniku německé říše se tak obrátila pozornost na Otony. Nestalo se tak bez historického oprávnění. V roce 919 byl saský vévoda Jindřich zvolen králem ve východofrancké říši; od roku 925 ovládal i dosud nezávislé Lotrinsko. Tím, že v roce 936 předal vládu svému synovi Otovi I., založil současně novou královskou dynastii a samostatnou říši. Tato říše nebyla až do roku 1806 nikdy rozdělena – a (pokud se týče zeměpisné rozlohy) byla do velké míry totožná s moderním Německem. V 19. století téměř nikdo nepochyboval, že říše Jindřicha Ptáčníka byla „německou říší“. Považovalo se za daný fakt, že se za Jindřichovy vlády německý národ poprvé a na dlouhou dobu sjednotil ve vlastním státě. V éře romantismu usilovali lidé – alespoň do té míry, jak to bylo monarchisticky žádoucí – o obnovení německé říše v návaznosti na staré císařství. Po roce 1815 lidé snili o císaři Bedřichu Rudovousovi, jenž podle staré pověsti spal v jeskyni v hoře Kyffhäuser a – jak doufali – brzy (možná v postavě pruského krále) z ní vyjde, aby vrátil Němcům jejich říši, jejich národní jednotu a lesk jejich císařství. Generace zakládající německé císařství z let 1870/71 však myslela na zakladatelské postavy, jež německému národu dají jeho stát a německé říši propůjčí imperiální velikost. V Otonech, především v Jindřichu I. a Otovi Velikém, je nalezla. Spor o „velkoněmecké“ nebo „maloněmecké“ řešení německého národního státu byl současně i sporem o založení říše v 10. století. „Politicky myslící“ historikové se domnívali, že Ota I. podcenil národní zájmy – tak, jak je definovali o devět staletí později –, když získal Itálii a císařskou korunu. Podle nich měl vést východní politiku a obsadit slovanská území – v této souvislosti se hovořilo jen zřídka o národech – tak, jak ji prý zahájil jeho otec Jindřich Ptáčník. Jiní historikové sice ihned odhalili anachroničnost těchto soudů, ty přesto zůstaly populární až hluboko do 20. století. Ačkoli je zkreslení otonské doby v tomto historickém pohledu dnes jasné, není možné takovéto chybné názory zapomínat ze dvou důvodů. Právě v době, v níž tento obraz vznikl, totiž byly vypracovány rozhodující základy pohledu na německou minulost. Ten, kdo se vědecky zabývá Otony, používá stále díla vydaná před více než sto lety. Vědci však neshromažTují pro následující generace historiků jen neutrální fakta.
8
Nevyhnutelně nabízejí rekonstrukci faktů takříkajíc s vetkaným historickým obrazem. Každá generace sice na základě vlastních zkušeností a zájmů i na základě nových objevů čte prameny nově a objevuje mnohé, co se dosud zcela přehlíželo – pro otonskou dobu je toho v současné době dokonce velmi mnoho. Převzaté historické obrazy a staré názory vědců však působí na každého čtenáře a mohou ovlivnit domněle vlastní názor o to snadněji, oč méně jsou reflektovány. Tím jsme se dostali ke druhému důvodu, proč není možné zkreslení historického obrazu doby pruského císařství a meziválečného období „jednoduše zapomenout“. V nacionalisticky zostřených formulacích již byly obsaženy zkreslené obrazy, na jejichž základě se potom na Otony (zvláště na Jindřicha I.) odvolávali zakladatelé „třetí říše“. K tisíciletému výročí jeho úmrtí v roce 1936 – na místě jeho hrobu, s odvoláním na něj – vyzdvihovali součásti vlastní ideologie: nové pohanství, rasismus, boj proti prvkům očerňovaným jako cizorodé a národoveckou a o „životní prostor“ na východě usilující politiku. Vůdčí ideologové a „souběžci“ přetvořili vzpomínku na Otony v agresivní nacionalistickou propagandu. Toto ideologické zneužití historická věda částečně připravila tím, jak historikové po první světové válce popisovali mocenskou otázku, východní politiku, roli vůdcovství, národa a až příliš zdůrazňovali národní aspekt. V medievistice vyvolaly Himmlerovy oslavy tisícího výročí z roku 1936 reakci, jíž vděčíme za podrobné zkoumání otonské doby, zvláště vlády Jindřicha I. Avšak i historikové, kteří se jasně postavili proti zneužívání Otonů nacistickou ideologií, používali ve svých pracích slovník své doby. Jak dlouho působí ve vědě a mezi širokou veřejností anachronická hodnocení, protože se s nimi setkáváme v rozhodně zajímavých starších knihách, protože nám mezi množstvím historických faktů připadají známé, protože zahrnují mnohé, co i v současném historickém obraze platí za jisté! Tyto otázky by nebylo nutné tak naléhavě zdůrazňovat, pokud by po druhé světové válce zájem o tak vzdálené období, jakým je 10. století, neustále neopadal. VždyG dnes se důkladná znalost této doby považuje ve vzdělávací politice za zbytečný luxus. Proto také změněné náhledy na problematiku, které vypracovala historická věda, zůstaly téměř bez jakékoli odezvy. V kolektivní paměti otonská doba vybledla. Po propagandistických „orgiích“ z roku 1936 minula tisící výročí korunovace a úmrtí Oty I. roku 1962 a 1973 bez sebemenších oficiálních oslav. Jen Ústav pro rakouské historické bádání ve Vídni uspořádal v roce 1962 velkou
9
pamětní slavnost. Zdá se, že v Německu nevěděli, jak by se mělo s minulostí zacházet, aniž by zároveň nedošlo k oživení nacionalistických pohledů na minulost. Věda tak po desetiletí zůstávala skoro mimo – a za tuto dobu vypracovala nový obraz otonské epochy. Z této „historické vzdálenosti“ se mezi německou veřejností zájem o Otony opět vynořuje. Zájem o otonskou dobu však již není zaměřen jako dříve na národní německé počátky. V 10. století se již nehledají stylizovaní héróové národních dějin. V biografiích chtějí čtenáři procítit život dřívějších lidí a tento život hledají mimo mocenskou sféru, v jen těžko poznatelné, nedostatečně a jednostranně zachycené všednodennosti. Zájem veřejnosti je tak zaměřen stejným směrem, jímž se dává i historická věda posledních desetiletí. Hledá vhodné modely pro pochopení politických počátků Evropy 10. století, neboG tyto není možné vysvětlit kategoriemi „národ“ a „stát“; zkoumá strukturu společnosti a mentalitu lidí, společenský řád a způsoby chování, materiální podmínky a každodenní život. A tak se zdá, že se historikové a historicky zainteresovaná veřejnost v posledních letech takříkajíc vzájemně znovu objevují. Historický obraz se pronikavě změnil především ve dvou oblastech. Přestala se jednak používat chybná srovnávání tehdejšího a dnešního světa, která snadno vedla k demagogickému zneužití dějin pro cíle současnosti. Na druhé straně jsme získali přiměřený přístup k politicko-společenským strukturám tehdejší doby včetně jejích systémů norem a náboženského chování. Již prudké debaty o vzniku německé říše na konci 30. let 20. století ukázaly, že historický obraz založený na národní státnosti ztratil svoji samozřejmost a své jistoty. Stále zřetelněji v posledních desetiletích vycházelo najevo, že termín „německý“ v 10. století ještě neexistoval. Až v 11. století se v pramenech objevuje název „německé království“. Označoval však jen část území, nad nímž vládli císaři počínaje Otou I. Tehdejší s nimi vládnoucí velmožové různého kmenového původu si byli vědomi, že v římském impériu tvoří zvláštní společenství, jež bylo spoluzodpovědné za část říše, regnum teutonicum. Žádný z vládců se však nepovažoval za německého krále. Jejich říše byla od doby Oty I. „římským impériem“. Od té doby, kdy se papež Řehoř VII. (1073–1085) pokusil jednat s Jindřichem IV. před císařskou korunovací jako s „německým králem“, připojil si on a jeho následovníci titul „římského krále“. V Cáchách nebyli podle jejich pojetí korunováni za německého krále, neboG ten přes existenci německého království neexistoval, nýbrž králem nad celou římskou říší a budoucím císařem.
10
Rozchod s národními mýty však nedává odpověT na rozhodující otázku: co znamená tehdejší doba pro další státní i politicko-společenský vývoj Evropy? Tehdy vznikla nejen říše, která byla již brzy poté nazývána německou, nejen impérium, jež se poté stalo Svatou říší římskou – a přetrvalo po mnoho dalších staletí. Pro státní vývoj Dánska, Polska, Čech, Uher, Chorvatska nebo Kyjevské Rusi, svým způsobem i pro Francii a Anglii má 10. století rozhodující význam. V mnoha těchto zemích se v nedávné minulosti slavila tisící výročí významných událostí. Všude byla spojena s počátky, jež vznikaly zásadní – tam, kde byly spojeny s christianizací, dokonce radikální – transformací. Tento proces „vytváření státních útvarů v Evropě“ však nepochopíme, pokud jej nebudeme chápat celkově jako důležitý krok při utváření evropské společnosti, latinského křesGanství, jejích organizačních forem a způsobu myšlení a v neposlední řadě i jejího obrazu o sobě samé. Na příkladu otonské dynastie a její říše bychom na to chtěli názorně poukázat.
11
DÁNOVÉ
Oldenburg OBODRITÉ
RATAŘI
Brémy Havolín (Havelberg) HEVELOVÉ
VÉVODSTVÍ SASKÉ
Utrecht
Lutych Cáchy
FRANKY
VÉVODSTVÍ LOTRINSKÉ
Frankfurt
Ingelheim Trevír St. Maximin Worms
Praha
Mohuč St. Alban
ČECHY
Řezno
Weissenburg
Mety
Štrasburk VÉVODSTVÍ ŠVÁBSKÉ
Remiremont ZÁPADOFRANCKÁ ŘÍŠE
Augsburk
Reichenau
Salcburk VÉVODSTVÍ BAVORSKÉ
Basilej
St. Gallen
KRÁLOVSTVÍ BURGUNDSKÉ
Aquileia Como Milán (DOLNÍ) BURGUNDSKO
Verona
Pavia
KRÁLOVSTVÍ ITALSKÉ
Ravenna
arcibiskupství biskupství důležitý královský klášter důležitá falc
POLSKO
Brandenburk Magdeburk Corvey Halberstadt Ganders- Quedlinburk heim Merseburk Míšeň Memleben DALEMINCI Fritzlar Kolín Žíč (Zeitz) n/R. VÉVODSTVÍ Saalfeld Fulda Werla
místa představující základ panovnické moci
Řím
Nová dynastie
Rozpad a transformace francké říše Základem a centrem království byly v raném středověku nikoli instituce, nikoli aparát vládní organizace přežívající panovníka . Konkrétní mocenské prostředky se jevily jen jako předpoklad – ne vždy nedostatečný –, aby zvláštní, samostatná, Bohem dosazená veličina mohla nastolit daný řád světa: království, královskou vládu k řízení lidu a ku prospěchu země. Království je přitom třeba chápat zcela personálně: jako řadu jednotlivých, Bohem vyvolených, z královské rodiny pocházejících, řádně po sobě následujících a lidem uznávaných vládců. Díky takovéto představě o království pak obdržely říše pevné hranice, podobu a strukturu. To platí zcela jasně i pro 10. století. A přesto začíná vládou Otonů současně i něco nového. Francké říši, na niž otonská říše navazuje, vládli po roce 500 po Kr. po dalších 250 let příslušníci jen jednoho rodu, Merovejci. Podle počtu žijících příslušníků dynastie – bratrů, strýců, synovců i bratranců – byla dělena na oblasti podléhající vládě vždy jednoho Merovejce. Když majordom Pipin roku 751 přenesl „královské jméno“ na Karlovce, učinil tak s největší opatrností, s výslovným souhlasem Franků a s papežským požehnáním, ačkoli skutečná královská moc spočívala již po desetiletí v rukou jeho předků. Od té doby nosili korunu jen příslušníci karolinského rodu. Každý královský syn, uznaný za legitimního, získal – stejně jak to bylo běžné dříve – přechodným rozdělením celé říše své vlastní království. Nehledě na skutečnost, že k ní náleželo mnoho národů, platila karolinská říše (stejně jako předtím říše merovejská) za „říši Franků“, neboG jí vládl královský rod franckého původu a opírala se o francké vedoucí rodiny.
13
Přesto se na vládě společně s Franky podílely i šlechtické rodiny jiných národů, nejen v oblasti jejich původu, ale i ve všech částech „říše Franků“. V závěru 9. století se karolinská říše dostala do krize, kterou nepřekonala. Po dlouhou dobu na ni těžce doléhaly téměř každoroční nájezdy, především Normanů, a pustošily ji nekonečné vnitřní spory. Když jedna skupina spiklenců z Bavorska, východních Frank, Alemanska a Saska sesadila koncem roku 887 těžce nemocného císaře Karla III. a ten krátce poté zemřel, zdálo se, že již nežije žádný Karlovec schopný vlády. Ve východofrancké říši, později též v Lotrinsku, převzal královskou vládu Arnulf Korutanský (zemřel 899), považovaný však za nelegitimního panovníka. Jeho vláda pak přešla na jeho ještě nezletilého syna Ludvíka Dítě (zemřel 911). V západofrancké říši byl roku 893 za pravého Karlovce uznán pohrobek krále Ludvíka Koktavého (zemřel 879), Karel ProsGáček /Simplex/ (zemřel 929), poté co nejdříve jeho nároky uznány nebyly. Od roku 888 však byli ve všech částech karolinské říše voleni za krále muži, jejichž otcové králi nebyli, ale vždy muži z nejvyšších franckých šlechtických kruhů. Žádný z nich nebyl schopen prosadit nezpochybnitelnou královskou vládu, žádný – pokud odhlédneme od hornoburgundských Rudolfovců s jejich „královstvím“ mezi Jurou a Alpami, jež bylo založeno na rodinných vazbách – nebyl s to založit novou dynastii. Nerozpadla se jen karolinská říše jako celek; i části říše, na něž byla v závěru rozdělena, procházely procesem postupného rozpadu. Zdálo se, že království jako takové ztratilo svoji nosnou legitimitu – třebaže na církevních synodách byli zatracováni ti, kteří si troufli pozdvihnout „ruku proti pomazaným pánům“, tj. proti biskupům a pomazaným králům. Na tomto pozadí vystupuje to nové, čím se vyznačuje způsob vlády Otonů. Jindřichem I. Ptáčníkem je roku 919 králem zvolen příslušník saské šlechty a podaří se mu předat vládu jeho nástupcům. Králi se však nestanou všichni jeho synové, nýbrž jen jeden, prvorozený Ota: Jindřich není praotcem nového královského rodu, nýbrž nově strukturované královské dynastie. A ačkoli on a jeho potomci jsou saského původu, není jejich říše „říší Sasů“. Ona pokračuje ve francké tradici; národy v této říši spojené – Frankové na středním Rýnu, Sasové, Durynkové, Bavoři, Alemané nebo Švábové – jsou královské vládě podřízeni rovnoprávně. Za Jindřicha I. je od roku 925 spojeno s bývalou východofranckou říší lotrinské království a splývá s ní do dlouhodobého celku, jenž se v 11. století začíná nazývat „německé království“. Ota I. k němu v roce 961 připojuje druhé, „italské království“. Oběma královstvím pak až do konce
14
středověku vládne společně jeden vládce, avšak bez stmelující integrace. Vládce obou království disponuje zvláštní hodností, jež převyšuje královský titul: Ota I. přijímá roku 962 současně i císařskou korunu. S vládou nad oběma královstvími zůstává císařství nadále pevně spojeno. Během několika desetiletí tak vzniká nový politický útvar, pevnější než ty předcházející a ve své historické existenci dlouhodobější než francká říše. Abychom tento proces pochopili, nemůžeme zpočátku sledovat dějiny této říše a její rozvoj, nýbrž se nejdříve musíme soustředit na rozhodující činitele tehdejší doby: na rodinu nazývanou „Otoni“, na otonskou královskou dynastii. Sami Otoni se tímto jménem nenazývali, nýbrž dostali ho až později. Následnost tří císařů nesoucích jméno Ota – otec, syn a vnuk – sice již za Oty III. a jeho nástupce Jindřicha II. vedla k tomu, že se souhrnně hovořilo o tres Ottones, a toto označení převzali pozdější císařové i historikové. Jazykově to znamenalo jednoduše „tři Otové“: míněni jsou Ota I. (936 až 973), Ota II. (961/973–983) a Ota III. (983–1002). Moderní doba, i dnešní historická věda, chápe pod „Otony“ celou vládnoucí dynastii, k níž se počítá i král Jindřich I. Ptáčník (919–936), otec Oty I., i již zmíněný Jindřich II. (1002–1024). Ten byl přes svého otce Jindřicha (zemřel 995) a děda Jindřicha (zemřel 955) – oba byli bavorskými vévody – stejně jako jeho předchůdce Ota III. pravnukem Jindřicha I. Ptáčníka. K rodině Otonů náleží i manželky panovníků, královny Matylda a Edgith, císařovny Adelheid, Theofanu a Kunigunde, dále další královští synové a dcery: synové byli pověřeni vládou ve vévodstvích nebo byli předurčeni k nejvyšším církevním úřadům, dcery byly provdány za vévody či cizí krále, nebo se staly abatyšemi bohatých „otonských“ klášterů, jakými byly kupříkladu Gandersheim, Quedlinburk nebo Essen. Třebaže je název „Otoni“ mnohem starší, vytlačil do značné míry až ve 20. století jiné označení, jímž byla otonská královská rodina nazývána od 19. století až do druhé světové války: „saská královská dynastie“ nebo – protože její králové byli od Oty I. i císaři – „vládci ze saské dynastie“. Dva prvky této terminologie měly již pro otonskou dobu centrální význam: že králové a císaři byli saského původu, tj. „Sasové“, a že jejich královská rodina převyšovala všechny ostatní šlechtické rodiny v říši, i ty nejmocnější, tím, že je ke královské vládě a k císařství – jak se pevně věřilo – povolal sám Bůh.
15
Luidolfingové a Otoni Pokud se pokusíme vypátrat původ Otonů, dostaneme se k dědovi Jindřicha I. Ptáčníka, „vévodovi“ Liudolfovi (zemřel 866), vysokému karolinskému hodnostáři v Sasku. Společně se svou manželkou Odou, dcerou jistého Billinga a Aedy franckého původu, založil kolem roku 850 ženský klášter, jenž byl brzy přeložen do Gandersheimu. Konvent řídily do roku 919/920 po sobě jejich tři dcery a staraly se stejně jako další rodinní příslušníci v následujících generacích jako abatyše o to, aby nevymřela památka na zakladatele a jejich potomky. Proto pochází mnoho pramenů o prvních Otonech a o jejich předcích z gandersheimské tradice; v době Oty I. sepsala jeptiška Hrotsvita z Gandersheimu tato svědectví do epické básně o založení a dějinách kláštera. Pokud není možné zjistit předky děda Jindřicha I., pak to neznamená, že se Otoni dostali ke královské moci rychlým vzestupem takříkajíc ze skromných poměrů. Důvodem je spíše to, že rodinné struktury a základy šlechtické moci byly v té době odlišné, než na jaké jsme zvyklí z dějin knížecích a šlechtických rodin v 11.–12. století: totiž že v rámci rodů, které pak nesou jméno podle svých sídel, byly vláda a majetek předávány v mužské linii podle pevných pravidel (s přednostním právem nejstaršího syna). V karolinské říši tak tomu ještě v žádném případě nebylo. Zda úřady nebo léna v případě úmrtí jejich držitele zůstaly v rodině, záviselo na přízni krále a na daných mocenských poměrech; místo syna nebo bratra je mohl převzít i zeG nebo švagr. Pokud se týče rodinných statků, bylo ještě v době Oty I. sporné, zda v případě úmrtí mužského člena rodu připadá dědický podíl jeho bratrům nebo jeho synům. I uvnitř karolinského královského rodu stálo ještě během celého 9. století vůči nárokům synů na dědictví v otcovské části říše konkurující právo nástupnictví otcových bratrů (tzv. „Anwachsungsrecht“). Tehdy se uvažovalo v kategoriích rodového majetku a v případě úmrtí šlechtice převzal podle okolností nejdůležitější pozice v dědictví místo užších příslušníků rodiny vzdálenější příbuzný na základě svého vznešenějšího původu nebo manželského svazku, na základě vyšší vážnosti, svého zvláštního postavení na královském dvoře nebo i na základě své věkem podmíněné autority. Protože šlechtické rodiny navíc neměly dlouhodobá sídla, z nichž by vytvořily svá centra vlády, neboG jejich pole činnosti se při službě králi do velké míry přesunovalo, není většinou možné sledovat původ po více generací – pokud ovšem historikovi nepomohou (jako v případě Gandersheimu) klášterní tradice o jeho šlechtických zakladatelích.
16
Až do 10. století proto při zkoumání šlechtických rodin můžeme rozpoznat nanejvýše příbuzenské skupiny, k nimž jsme schopni přiřadit jednotlivé postavy zmíněné v pramenech. Tyto skupiny označujeme pomocí osobního jména, jež je pro rod charakteristické a několikrát se v něm opakuje; hovoříme proto o Konrádovcích, Brunovcích nebo Reginárovcích. Rodiny také označujeme podle prvního doloženého předka, jehož potomky lze jistě doložit; německá historická věda v tomto případě mluví o tzv. „Spitzenahn“ (prapředek). Nástupci saského vévody Liudolfa jsou proto nazýváni „Liudolfingové“, „Otoni“ jako jeho potomci jsou tedy v širších slova smyslu také „Liudolfingy“. Vévoda Arnolf Bavorský, jenž se roku 919 vedle Jindřicha I. ucházel o královskou korunu, je spolu se svými sourozenci a se svými vlastními dětmi i dětmi svých sourozenců považován také za „Luitpoldinga“, protože byl synem markraběte Luitpolda (zemřel 907), jehož otce není možné prameny doložit. Tehdejší švábští vévodové se nazývají Burkhardovci podle markraběte Burkharda (zemřel 911), jehož jméno pak nesli i jeho syn a vnuk, vévodové v dobách Jindřicha I. a Oty I. Víme v této souvislosti kupříkladu, že Burkhardovci mají souvislost s Hunfridovci, rodem mocným již v dobách Karla Velikého. Třebaže není možné rekonstruovat rodokmen dále do minulosti, vyplývá z pramenů jasně, že Liudolfingové, Luitpoldingové a Burkhardovci stejně jako Konrádovci náleželi společně s několika dalšími rodinami k nejvyšším šlechtickým rodům ve východofrancké říši. Nikoli náhodou získali právě oni vedoucí pozice během procesu rozpadu karolinské vlády, a to vždy nad jedním z národů spojených ve východofrancké říši: nad Sasy, Bavory, Alemany a samotnými Franky, do jejichž čela se postavili jako vévodové s královskými mocenskými nároky. Všichni byli nějakým způsobem spřízněni či příbuzensky spjati s Karlovci a drželi v jejich službách vysoké úřady. Liudolfovo postavení v Sasku bylo tak významné, že Ludvík „Němec“ (833/840–876), když od roku 862 připravoval budoucí rozdělení východofrancké říše mezi své tři syny, toho, jenž měl vládnout Frankům a Sasům, tj. Ludvíka III. (865/876–882), oženil s dcerou Liudolfa a Ody Liudgardou. Liudolfův syn Brun padl roku 880 jako vůdce saské válečné hotovosti v boji proti Normanům; do otcovy pozice se posunul – za vlády krále Ludvíka, svého švagra – mladší bratr Ota „Vznešený“. I jemu se podařilo provdat jednu ze svých dcer, nazvanou po babičce Oda, za Karlovce, třebaže pocházela jen z manželství, jež bylo považováno za nelegitimní, a to za Zwentibolda (zemřel 900), jehož jeho otec, východofrancký král Arnulf (888–899), dosadil za lotrinského krále. Otova žena Hadwiga byla označována za „neteř králů“ a náležela k nejpřed-
17
nějším východofranckým rodinám. Přinesla do liudolfinského rodu jméno Jindřich, které pak dostal její syn, král Jindřich I., a jež později získával v každé generaci alespoň jeden člen otonské královské rodiny. Její příbuzní náleželi za krále Ludvíka III. a za císaře Karla III. (881–887) k nejvlivnějším velmožům té doby, než byli tito „starší Babenberkové“ v krvavém sporu odstraněni konkurenčním rodem Konrádovců. Stručně řečeno: Ota „Vznešený“ byl jedním z nejváženějších a nejmocnějších mužů v říši posledních východofranckých Karlovců.
Saský vévoda se stává králem východofrancké říše Až do té doby obrážejí dějiny Liudolfingů poměry pozdní karolinské říše, s charakteristickými znaky, kterými se vyznačují podobně i další přední rodiny ve východofrancké říši. V případě syna Oty „Vznešeného“, saského vévody a pozdějšího krále Jindřicha I. Ptáčníka, zjistíme, jak se skutečnosti změnily. V rozpadající se karolinské říši se v královských a vévodských rodinách vytvářely nové struktury: vláda nad královstvím či nad vévodstvím se již nedělila; pokud měla být dědičná, mohl po otci následovat vždy jen jeden syn. Nikoli náhodou poskytují ve východofrancké říši Otoni, nová královská rodina, jeden z prvních příkladů tohoto vývoje. Ludvíkem Dítětem umírá poslední příslušník východofranckých Karlovců. Království přebírá nejmocnější laik z okruhu těch, kteří již vládli za mladého Ludvíka: Konrádovec Konrád (911–918). Nyní poprvé vládl muž, jehož otec nebyl králem. Konrád se pokusil vládnout jako Karlovci; jemu, protože byl s nimi na stejné úrovni, však nechtěli velmožové Sasů, Bavorů a Švábů v žádném případě přiznat stejná práva. Požadovali i pro sebe podíl na karolinském dědictví, na falcích, královských statcích, fiskálních právech i na samotné legitimní vládě. Cožpak nevděčili podobně jako jimi zvolený král za své vládnoucí postavení Boží milosti? Sotva Ota „Vznešený“ roku 912 zemřel, dostal se i Jindřich do konfliktu s novým králem, neboG ten na něj nechtěl v plné míře přenést otcovo postavení. Došlo ke sporům s válečnými taženími obou stran. Pokud Liudolfingové dosud rozhodujícím způsobem vděčili za své postavení královské blízkosti, stáli vůči sobě Jindřich a první pokarolinský král od samého počátku jako nepřátelé.
18
Od Konráda I. nemohl Jindřich očekávat nic, co by mohlo přispět k posílení jeho postavení. Nebyl také ochoten přiznat králi ve svém sasko-severodurynském mocenském prostoru právo vykonávat královskou moc. Sasko zůstávalo součástí východofrancké říše a bylo přesto zemí bez krále, v níž vládl vlastní vévoda. Jindřich se sice nenechal zaplést do tak nesmiřitelného sporu s králem jako šlechtici usilující o vévodskou moc ve Švábsku, jejichž odpor zlomily až popravy, nebo jako vévoda Arnolf Bavorský, jenž musel uprchnout do exilu k MaTarům. Naopak: roku 915, když chtěl Konrád vojensky vpadnout do Saska a Jindřich se mu postavil v blízkosti vlastních statků nedaleko Grone (dn. Göttingen), bylo mezi oběma soky ujednáno příměří. Jindřich se králi formálně podrobil, tj. uznal jeho hodnost, Konrád se však vzdal nároku na přímé vykonávání královské vlády v Sasku. Historikové z toho vyvozují, že součástí této dohody bylo zřejmě i ujednání, že Jindřich, pokud by Konrád zemřel před ním, má být s franckou, tj. především konrádovskou podporou zvolen za krále. Pokud byli Liudolfingové dosud silně zaměřeni francko-karolinsky, přijala vládnoucí rodina za sporů na počátku 10. století saskou podobu. Přibližně v době, kdy byl příbuzenský vztah jeho matky Hadwigy s Konrádovci definitivně zrušen a postavení jeho otce Oty se zdálo být ohroženo (kolem roku 906), odvezl si Jindřich ovdovělou dceru hraběte z Merseburku, jeho dědičku, z kláštera, aby se s ní oženil a získal tak pro Otony tuto později tak významnou državu na řece Sále. Kvůli protestům halberstadtského biskupa se od této Hatheburgy odloučil a vzal si roku 909 za ženu mladičkou Matyldu z rodu spřízněných Immedingů; věnem mu připadly statky především v Engern. Důležitější byl ale spíše vzrůst prestiže v Sasku. Matylda pocházela, jak zdůrazňují saští historikové, „z rodu velkého vévody Widukinda“, jenž do roku 785 vedl boj Sasů proti franckému králi Karlu Velikému. Z Matyldiných předků jsou sice jmenovitě známi opět jen rodiče, takže její původ od vévody Widukinda nemůže být blíže potvrzen, přesto však přinesla do pozdější královské rodiny saskou, takříkajíc nekarolinskou linii, a ta byla pro prestiž Otonů a budoucnost otonské vlády zřejmě důležitější než nový mocenský vzestup saského vévodství na západě. Poté, co král Konrád 23. prosince 918 zemřel, zvolili Frankové a Sasové v květnu 919 na setkání ve Fritzlaru Jindřicha králem. Otonská rodinná pověst zaznamenala, že se tak stalo podle Konrádovy poslední vůle. Přikázal Frankům zvolení Sasa Jindřicha a pověřil svého bratra Eberharda, aby mu předal odznaky královské moci. Na současníky muselo působit jako nápis „mene tekel“, že se v části bývalé karolinské říše stal králem muž,
19
který nebyl nejen v přímém pokrevním příbuzeneckém vztahu se starým královským rodem, nýbrž nebyl ani franckého původu – a navíc náležel k národu, jejž si frančtí králové podrobili jako poslední a který přijal křesGanství až za Karla Velikého, a to až z donucení. Zatímco frančtí velmožové pod konrádovským vedením královskou hodnost bývalého saského vévody podpořili, ve Švábsku a v Bavorsku nebyla zpočátku akceptována. Jindřich si musel uznání své královské hodnosti nejdříve vynutit vojenskými taženími proti vévodům Burkhardovi a Arnolfovi. Nepodmanil si je však, nýbrž učinil z nich své přátele a pomocníky – jako uznávaní předáci svých národů se stali nejvýznačnějšími muži v Jindřichově království. Pokud odhlédneme od těchto vojenských akcí, zdá se, že nový král za prvních let vlády opouštěl Sasko jen zřídka nebo – pokud tak učinil – se od jeho hranic příliš nevzdálil. Tak je kupříkladu doložena jeho návštěva Fuldy, kde byl pohřben jeho předchůdce Konrád – Jindřich se zde modlil u hrobu sv. Bonifáce – nebo Bonnu, kde na lodi kotvící uprostřed Rýna, přesně na hranici obou říší, uzavřel mírovou a přátelskou smlouvu se západofranckým králem Karlem ProsGáčkem, v níž se oba vládci uznali za rovnoprávné vladaře. Až poté, co po Karlově sesazení připojil několika válečnými taženími lotrinské království, jemuž od roku 911 vládl západofrancký král, a jeho kralování se těšilo plné podpoře v celé východofrancké říši (v neposlední řadě díky odražení maTarských nájezdů), pobýval Jindřich se svým dvorem občas i ve Wormsu, Mohuči nebo Frankfurtu. Hlavně je však král se svou rodinou doložen v saském vévodství. Sasko bylo i východiskem pro jeho vojenská tažení proti Slovanům, která vedl kolem roku 930. Byl králem, jenž ze svého vévodství vládl nad částí bývalé francké říše, nebo znamenalo jeho kralování více?
Dynastie Jindřicha I. Ačkoli historické vědě připadalo mnohé na Jindřichově královské vládě „provizorní“, nejpozději deset let od počátku vlády bylo zřejmé, že znamenala založení nové královské dynastie. Král uspořádal pro dobu po svém skonu poměry ve své dynastii – jak dokládá listina z roku 929 pro jeho manželku Matyldu – a určil za nástupce svého nejstaršího syna. Z liudolfinského rodu se vytvářela královská dynastie, jejíž přesnou strukturu teT bylo nutné vytvořit. I z manželství Jindřicha s Hatheburgou pocházel syn, Thankmar, manželský svazek však byl zrušen, a tak Jindřichovými
20
legitimními potomky byly pouze děti Matyldiny. Přivedla na svět pět dětí (tři syny a dvě dcery), které dosáhly dospělého věku: Otu, jenž se narodil 23. listopadu 912, týden před smrtí svého děda; Gerbergu, která se roku 928 vdala za vévodu Giselberta, čímž Jindřich ke své rodině úzce připoutal nejmocnějšího muže v Lotrinsku; pak Hadwigu, asi roku 922 Jindřicha a roku 925 narozeného Bruna. Jaké postavení a majetky měla získat královská vdova a Otovi bratři, pokud by se – jen on – stal králem? Když se Jindřich chystal k tomu, aby „svůj rod s přispěním Božím opatřil pořádajícími ustanoveními“, nejednalo se jen o rodinnou záležitost, nýbrž šlo současně i o říši. Toto napětí vedlo po jeho smrti v otonské rodině k velmi vážným konfliktům. Ustanovení z roku 929 znamenala ve svém celku krok k novým strukturám. Před svými věrnými, se souhlasem a se závazným svědectvím svého syna Oty a na prosbu biskupů, knížat a hrabat vydal Jindřich „nařízení zaručující právo“ ve prospěch své ženy. Jako vdovské statky měla obdržet především Quedlinburk, Pöhlde a Nordhausen, jeho oblíbená místa pobytu, tedy centra nového liudolfinského království. Nejstaršímu synu Otovi byl zřejmě již tehdy přidělen východosaský kompex statků s Magdeburkem. Mladší Jindřich zůstával vzhledem ke svému věku prozatím v královské domácnosti, zatímco nejmladší Brun byl určen pro duchovní dráhu a byl předán na výchovu utrechtskému biskupovi. Pozadím těchto opatření bylo, že se v samotném královském rodu rýsovaly rozhodující změny. Nyní sedmnáctiletý, za nástupce designovaný Ota měl dostat za ženu dceru Eduarda I. Staršího z Wessexu (zemřel 924), nevlastní sestru vládnoucího anglického krále Aethelstana (zemřel 939). Ve francké říši by byl takovýto sňatek s cizí princeznou velmi neobvyklý, avšak nyní, v 10. století, započaly evropské královské a knížecí rodiny uzavírat takovéto manželské svazky častěji. Již alespoň deset let před Otou se západofrancký král Karel ProsGáček ve druhém manželství oženil také s dcerou krále Eduarda. Usilování o svoji dceru ze strany východofrancké říše přikládal král Aethelstan velký význam. Vyslal totiž pod vedením jednoho z biskupů na Jindřichův dvůr vznešené poselstvo se svými dvěma sestrami, z nichž si mohl Ota vybrat svoji manželku. Dále své vyslance pověřil, aby věnovali nejslavnějším klášterům Jindřichovy říše velké množství stříbra a dalších pokladů a aby se sami stali mnichy v těchto konventech. Nemohl vyjádřit zřetelněji, že se jednalo o přátelství mezi králi a jejich královstvími. Ota si z obou sester vybral za manželku Edgith; druhá ze sester se vdala za bratra hornoburgundského krále Rudolfa II. Tímto sňatkem posílila formující se saská dynastie svoji legitimitu: na otonském dvoře se připo-
21
mínala kmenová příbuznost se Sasy, kteří v 5. století přesídlili z pevniny do Británie, a byl uctíván svatý král Osvald (zemřel 642), jenž náležel k Edgithiným předkům. A není zřejmě náhodné, že se tehdy jak v Sasku, tak v Anglii začalo častěji používat do té doby jen ojediněle doložené spojení „Anglosasové“. Ota a Edgith dali svým dětem sasko-liudolfinská jména: Liudolfovi narozenému asi ještě roku 930 i o rok mladší Liudgardě. Jak se zdálo, Jindřich se o svoji rodinu postaral. Navíc přenechal svému synovi prosperující říši. Na rozdíl od Konráda I. vytvořil osobní síG, na níž jeho vláda spočívala. Všechny prameny této doby zdůrazňují, že se králi podařilo do té doby roztříštěnou východofranckou říši usmířit, sjednotit a stabilizovat. Rozšířil územně svoji moc, což bylo oslavováno s poukazem na biblické předlohy. Svoji sílu demonstroval částečně velmi hrubě vůči slovanským národům a Dánům. Jeho největším úspěchem bylo – po několik let trvajících, k tomuto cíli zaměřených přípravách – roku 933 vítězství nad MaTary, kteří vpadli do říše. Aby ji ušetřil před jejich pustošivými nájezdy, musel jim devět předchozích let platit tribut. Jindřichův nástupce měl všechny cesty k moci dobře urovnány.
Rozdělení královské rodiny při nástupu Oty I. na trůn V rámci otcova rodového uspořádání i svého sňatku byl Ota představen jako budoucí následník trůnu nejen v Sasku, ale i ve Francích a v Cáchách. Co bylo nyní připraveno, muselo ale být po Jindřichově smrti uskutečněno: totiž že starší syn dostane nerozdělenou královskou moc a říši, zatímco mladší – nehledě na jistě bohaté vyrovnání – nezískal postavení, jaké by odpovídalo tradičním představám královského syna. Protože král Jindřich utrpěl při lovu v pohoří Harz záchvat mrtvice, ale zemřel až 2. července 936 v Memlebenu, zůstávala pro následníka trůnu poměrně dlouhá přechodná doba. Bratr Jindřich také mezitím dosáhl dospělého věku. Pozdější spor o Matyldiny vdovské statky se možná rýsoval již tehdy, neboG v Quedlinburku vznikl při pohřbu krále Jindřicha I. kanovnický klášter pod Matyldiným vedením. Mohl se nástupce trůnu vzdát nejreprezentativnějšího místa nového saského království? Počátek své vlády Ota I. zinscenoval 7. srpna 936 v Cáchách skvěle: jako opravdové představení nového osobního nástupnictví. „Všeobecná volba“ na lotrinské půdě jasně vyjadřovala, že toto království je pod jeho
22
vládou pevně spojeno s východofranckou říší. Jeho vystupování ve falci a v kostele Karla Velikého současně poukazovalo na to, že královskou moc má v říši Franků nyní jen saská dynastie. Podle zpráv z konce vlády Oty „Velikého“ probíhalo vše v naprosté svornosti. Kolínský a trevírský arcibiskup přenechali mohučskému arcibiskupovi na základě jeho osobní důstojnosti místo při světících ceremoniích a spokojili se s pouhou účastí, ačkoli církevní provincie mohučského arcibiskupa až do Lotrinska nezasahovala. Společně s lotrinským vévodou sloužili vévodové francký, bavorský a švábský během korunovačních slavností saskému králi jako dvorští úředníci. Rituály užívané při nástupu na trůn však jen překryly nevyřešené problémy přechodu vlády. A ty spočívaly především v samotné královské rodině. Již soudobý západofrancký kronikář Flodoard z Remeše se zmiňuje, že po Jindřichově smrti došlo mezi jeho syny k vážnému sporu o královskou vládu. Později se vyprávělo, že Matylda by na trůně viděla raději svého mladšího syna Jindřicha. A proti Otovu nástupnictví nebo samostatné vládě se argumentovalo v Jindřichův prospěch s poukazem na to, že skutečným královským synem je jen on, neboG Ota se přece narodil ještě za doby liudolfinského vévodství. Již během cášských slavností zůstal Jindřich pod dozorem v Sasku. Z korunovačního místa se Ota I. vydal do Quedlinburku k hrobu svého otce a předchůdce. Zde vydal nadační listinu pro nový ženský klášter, který měl sloužit památce jeho otce a celé otonské dynastie. Královnu Matyldu přitom nezmínil jediným slovem a ustanovil, že quedlinburské opatství má být podřízeno jeho potomkům, dokud některý z nich bude vykonávat královskou vládu – Matyldina práva nad jejími vdovskými statky tak byla jasně omezena a možné nároky svého bratra Jindřicha tak jasně odmítl. Quedlinburk měl být i nadále nejvznešenějším sídlem otonského království v Sasku a až do doby Oty III. zůstal místem pro zvlášG významné akty mocenské reprezentace. V klášteře, v němž byl pohřben Jindřich I., se mělo konáním bohoslužeb pečovat o památku královské rodiny, jejích příbuzných a přátel – „všech našinců“, jak to vyjadřovala zakládací listina – a současně o historickou paměG. Stalo se tak s velkou intenzitou, když po usmíření Oty s jeho matkou Matyldou zůstala až do své smrti roku 968 představenou tohoto kláštera ona a po ní Otova dcera, jež se rovněž nazývala Matylda (zemřela 999). Stejně jako Gandersheim pro Liudolfingy se stal Quedlinburk pro Otony „centrem uchovávání tradice“. Když po Otově nástupu k moci zemřela v krátké době řada nejvýznamnějších saských velmožů, obsadil jejich pozice způsobem, jenž vyvolal
23
podiv či dokonce rozhořčení. Nepřidělil je totiž těm, kteří s tím již počítali a byli i ostatními považováni za jasné nástupce. Tito opomenutí muži patřili z velké části ke stoupencům královny Matyldy. K přehlédnutým patřili Otův nevlastní bratr Thankmar a Billung Wichmann Starší, jako Matyldin švagr také jedna z nejvýše postavených osobností z králových příbuzných. Při obsazení vojenského velení v severní marce byl místo Wichmanna upřednostněn jeho mladší bratr Hermann. Nový král se zřejmě snažil získat spolehlivé přívržence pro případ sporů ve vlastní rodině. Přehlédnutí velmoži reagovali tak, jak to tehdy bylo obvyklé a jak – aby uchovali své postavení a svoji vážnost – i jednat museli: odporem a vzpourou. Nejdříve se v Sasku proti Otovi postavili Thankmar a poté Otův bratr Jindřich. Jejich povstání současně přiměla i jiné vznešené Sasy, aby vyjádřili svoji nespokojenost. Ota se však dostal do konfliktu i se syny vévody Arnolfa Bavorského (zemřel 937), s franckým vévodou Eberhardem a lotrinským vévodou Giselbertem, svým švagrem. Oba posledně jmenovaní, důvěrníci a opory vlády Otova otce, přišli stejně jako Thankmar v boji proti králi o život rukou jeho pomocníků. Léta po nástupu k moci tak znamenala i v osobních vztazích zásadní přelom v mocenské konstelaci říše. Na tomto místě nás zajímá, jak se během konfliktů a po jejich urovnání utvářel vnitřní řád královské rodiny a jak bylo zakotveno postavení jejích členů v říši. Otův bratr Jindřich hrál při povstáních výraznou úlohu. Zdá se, že se Thankmar svého nevlastního bratra násilím zmocnil; francký vévoda Eberhard se s ním spikl a Giselbert nakonec přetáhl bratra své ženy Gerbergy na svoji stranu. Pokud nechtěl Ota východofrancké a lotrinské království, jež k říši připojil Jindřich I., opět oddělit, bylo těžké nalézt pro nevlastního bratra přiměřené místo. V zásadě se nabízelo, aby mu přidělil vévodství. Král Jindřich I. totiž udělil vévodům postavení téměř králových zástupců, s oprávněním nakládat s karolinskými falcemi a fiskálními statky a dokonce s kontrolou nad biskupstvími a královskými kláštery. Ve svých listinách, jež napodobují královská privilegia, si vévodové přisuzují titul odvozovaný od Boží milosti, používajíce přitom pečeti, které směli předtím užívat pouze králové. Byli nejvýznamnějšími velmoži v říši a uznáváni jako královi rádcové. Všechna vévodství však byla roku 936 pevně obsazena. Kromě toho toto výjimečné postavení přenechal Jindřich vévodům jen proto, že byli ochotni mu sloužit jako vazalové a uzavřít s ním přátelskou smlouvu závaznou pro obě strany. Vévodství mohl Ota – pokud by se jedno z nich uprázdnilo – svěřit svému bratru jen tehdy, pokud by se mu podřídil a vzdal se všech nároků na království. Oba předpoklady byly splněny až poté, kdy v boji proti Otovým
24
spojencům utonul roku 939 v Rýně Jindřichův spojenec Giselbert a sám Jindřich se bezpodmínečně podrobil Otově milosti. Ten mu odpustil a svěřil mu lotrinské vévodství; učinil z něj tedy do jisté míry svého místodržícího v bývalém království. Mocenský vzestup mladšího bratra se však vyrovnal tím, že Ota uprázdněné vévodství Franky rovněž nepředal dále, nýbrž jej podřídil královské správě a navíc svému synu Liudolfovi jeho zasnoubením s Idou, jediným dítětem věrného vévody Hermanna Švábského, zajistil nárok na toto vévodství. Jindřich však nebyl v Lotrinsku akceptován. Z neznámých důvodů Ota svého bratra nepodpořil, nýbrž svěřil vévodství lotrinskému hraběti Otovi, svému osvědčenému pomocníkovi. Jindřich se opět spikl s nespokojenými saskými hrabaty, osnoval, aby se dostal k moci, dokonce vraždu krále. Ta však byla překažena, Jindřichovi pomocníci popraveni nebo poslání do vyhnanství, on sám byl uvězněn. Otova vláda se mohla plně rozvinout až tehdy, když došlo ke smíření v královské rodině. Jeden z mohučských duchovních dopomohl Jindřichovi k tomu, že směl opustit vězení v Ingelheimu a následně roku 941 ve Frankfurtu padl králi k nohám v okamžiku, když Ota přicházel na vánoční mši – po ponižujícím zřeknutí dalšího odporu mu Ota prominul. Královna Edgith zprostředkovala Otovo setkání s Matyldou: v Grone, tj. na jednom z jejích vdovských statků, prosil král svoji matku na kolenou o odpuštění za vše, čeho se proti ní dopustil, a dostal od ní polibek míru. Smírčí rituál ukazuje, o jak vážnou roztržku se muselo jednat. Poté, co si obě strany odpustily a v míru se opět spojily, potvrdil následník trůnu královské vdově jí přidělené statky. Nyní, když dosáhl uznání svého postavení a držel vládu pevně v rukou, mohl Ota povolit věci, které předtím zavrhl, aniž by se vzdal své autority a moci. Místo o oddělení a izolování se nyní snažil o integraci. Podle dobových představ bylo právě toto skutečným úkolem vládce.
Obnova míru Jistě se nejedná jen o okrašlující idylu, pokud otonské prameny po období bojů a konfliktů zdůrazňují svornost královské rodiny. Tak tomu mělo být, právě toto bylo považováno za přirozené a milé Bohu. Prameny tedy oslavují Otovu mírnost, jeho schopnost odpouštět, pokud se mu nepřátelé podrobili. Tímto jednáním se mu totiž po několika letech podařilo
25
překonat rozkol v rodině, jenž vznikl kvůli individuálnímu nástupnictví. Jen svého bratra Bruna, předurčeného pro duchovní dráhu, dovedl Ota udržet na své straně: jako dvanáctiletého ho přivedl na svůj dvůr a na podzim roku 940 mu – tehdy ani ne patnáctiletému – svěřil úřad kancléře, tj. učinil z něj jednoho ze svých nejbližších stálých rádců. Oproti tomu Jindřicha musel přemoci a teprve když byl ochoten „dobrovolně“ se mu podrobit, mohl jej omilostnit, a tím získat za svého spojence. Po smíření panovaly v královské rodině „ideální“ vztahy: všichni tři bratři jednali ve vzájemné shodě, všichni královského formátu, každý z nich s osobními vynikajícími vlastnostmi; matka, která vedla nábožný život a zároveň s královskou důstojností pečovala o památku zemřelého manžela a všech příbuzných a přátel a v modlitbách prosila o jejich duchovní blaho – především budováním kláštera v Quedlinburku, jež řídila; Otova manželka Edgith, která – jako v zásadě každá královna, nyní v otonské říši snad ještě výrazněji – plnila svoji nezastupitelnou úlohu, aby na královském dvoře mohla být uskutečněna skutečně reprezentativní a dobře organizovaná královská vláda. Až několik let po svém omilostnění, roku 948, obdržel Jindřich další vévodství: Bavorsko. Sňatkem s dcerou vévody Arnolfa, Juditou, se předtím přiženil do rodiny Luipoldingů. Zdá se, že Ota Veliký tehdy téměř systematicky podporoval příbuzenecké vztahy královského rodu s vévodskými rodinami, z čehož vzešel jistý druh „vévodské šlechty“. V Bavorsku po Jindřichovi (zemřel 955) následovali jeho syn a vnuk. Ve Švábsku byl vévodou nejdříve Liudolf (949–954), potom další mužští potomci z královského příbuzenstva, spojeného se starou vévodskou rodinou. V Lotrinsku byla vévodská hodnost propůjčena roku 944 Konrádovci Konrádovi Červenému, jenž se oženil s Liudgardou, Otovou jedinou dcerou. A tak byli v 10. století brzy všichni vévodové v bývalé východofrancko-lotrinské říši buT příslušníky královské rodiny nebo s nimi příbuzensky spřízněni. Pokud se poněkud zjednodušeně tvrdí, že se politika v otonské říši odehrávala v zásadě v okruhu asi dvou set osob, pak mezi těmito významnými postavami existovala ještě užší skupina zvláštního stavu – královo příbuzenstvo, z něhož pocházeli i vévodové. I toto pevné rozvrstvení šlechty, které se vytvořilo z nového vztahu mezi královskou dynastií a říší, náleželo k strukturám otonské říše, jež přetrvaly nadále. Ke stoupající vážnosti královské dynastie neméně přispívaly „západofrancké“ sňatky sester Oty I.: i v jejich případě se ukázalo jeho významné postavení v okruhu pokarolinských vládců. V západní části bývalé francké říše zatím ještě nevznikl nový královský rod. Tamní království se
26
naopak dostalo do závažných vnitřních zmatků poté, co byl Karel ProsGáček roku 922 svými nepřáteli nucen vzdát se vlády. Až do své smrti roku 929 byl držen v zajetí – a představoval stále potenciální hrozbu v rukou hraběte z Vermandois vládě králů Roberta (922–923) a Rudolfa (923–936). Když Rudolf zemřel bez mužských potomků, nesáhl po koruně nejmocnější muž západofrancké říše, „velký vévoda“ Hugo (zemřel 956), syn krále Roberta, nýbrž povolal „ze zámoří“ zpět do západofrancké říše Ludvíka IV. (936–954), syna Karla ProsGáčka, aby se stal králem. Jeho matka, anglická princezna, nevlastní sestra Otovy manželky Edgithy, předtím nalezla spolu s Ludvíkem po Karlově uvěznění bezpečí za Kanálem. Mocným mužem v říši však byl roku 936 Hugo, jenž chtěl zůstat Ludvíkovým hlavním rádcem. Tomuto Hugovi dal Ota roku 937 za manželku svoji sestru Hadwigu: tímto sňatkem se stala matkou Hugo Kapeta († 996), který roku 987 nastoupil po posledním Kapetovci jako král Francie a založil vlastní královskou dynastii. Když roku 939 vévoda Giselbert padl, provdala se navíc jeho vdova Gerberga, jiná Otova sestra, za krále Ludvíka IV., takže se západofrancký král stal nyní nejen synovcem královny Edgith, nýbrž současně švagrem krále Oty, stejně jako jeho protivník Hugo. Se svými sňatky se sestry nenacházely v žádném případě daleko od otonské rodiny v cizí zemi. Ota využíval dvojího příbuzenského spojení, a to ho i zavazovalo k tomu, aby v propukajících konfliktech vystupoval jako prostředník mezi Ludvíkem IV. a Hugem. Snažil se o to několik let, a to nejen vyjednáváním, ale i silným tlakem a vojenskými akcemi. V polovině 40. let sám několikrát táhl do západofrancké říše nebo tam vyslal lotrinského vévodu, svého zetě Konráda, s vojskem, aby si vynutil – při zaručení jeho výjimečného postavení – uznání krále Ludvíka IV. Zde nespočívaly problémy v samotném královském rodě; rozdělovaly však ty, kteří byli s otonskou dynastií příbuzensky spojeni. Strukturálně zde bylo třeba vyrovnat se s podobnými otázkami mocenského a hodnostního postavení, jež se nakonec Otovi v jeho říši podařilo vyřešit. O rozšíření území přitom Otovi nikdy nešlo; příbuzenské vztahy však otázku prestiže částečně rušily, zatímco se králové západní a východní části bývalé francké říše dříve setkávali na říční hranici obou říší, aby neztratili nic ze své rovnoprávnosti. Ludvík IV. se dokonce roku 948 objevil na synodě v Ingelheimu: za předsednictví papežského legáta a za přítomnosti obou králů se mělo rozhodnout o hlavní příčině sporu mezi králem Ludvíkem IV. a Hugem, o dlouholetém konfliktu, jenž se týkal obsazování remešského arcibiskupství. Vévoda Hugo se však v očekávání nepříznivého rozsudku na
27
synodu raději nedostavil. Skvostné dvorské sněmy v Lotrinsku za účasti členů západofrancké královské rodiny náležely od oné doby k vrcholům otonské reprezentace moci. Ta nabývala stále více imperiálních rysů. Již během těchto událostí došlo v Otově rodině ke změnám. 29. ledna 946 zemřela královna Edgith. Její úmrtí bylo pro Otu podnětem, aby se postaral o svoji rodinu: poté, co jeho syn Liudolf dosáhl plnoletosti, byla s okázalou nádherou slavena svatba (dohodnutá již roku 939) králova syna s dcerou švábského vévody Idou; ve stejné době obdržel vévoda Konrád, Otův přední oblíbenec, za manželku jedinou dceru Oty a Edgithy, Liudgardu. Liudolf byl – a to bylo ještě důležitější – oficiálně ustanoven jediným následníkem královského trůnu. Ota jej přijal na svém dvoře a Ida provázela jako královna svého muže a svého tchána na cestě po království. Vzhledem k tomu, že Ota propůjčil svému bratru Jindřichovi v následujícím roce bavorské vévodství, vzdal se nyní jistě králův mladší bratr všech nároků na královskou korunu. V případě Otovy smrti by na trůn nastoupil nikoli on, nýbrž téměř o deset let mladší Liudolf. To, co bylo roku 929 nastíněno, co muselo být po roce 936 znovu obhájeno, nyní nalezlo uznání v celé královské dynastii: za vlády Jindřicha I. byla založena nová královská dynastie, v níž království přecházelo vždy z otce na syna – u vícero synů na nejstaršího, to znamená, že z potomků Jindřicha I. byla královskou linií jen „linie Otova“. Dokud nebyla následnost po meči přerušena, neměli potomci mladšího Jindřicha – „linie Jindřichova“ – ke královské hodnosti přístup.
Rozdělení říše za povstání královského syna Liudolfa Svornost v královské dynastii však netrvala dlouho. Ota se podruhé oženil; na podzim 951 – ani ne čtyřicetiletý – si za ženu vzal asi dvacetiletou italskou královnu Adelheid. O vztahu mezi královskou dynastií a říší vypovídá mnohé to, že tato událost přivedla království opět do hluboké krize a rozdělila vůdčí skupiny ve všech částech říše na dva tábory: na tábor Otův, jeho bratra Jindřicha a jeho nové manželky Adelheid a na tábor druhý, soustředěný kolem nástupce trůnu Liudolfa a jeho švagra Konráda, králova zetě. Problém měl nicméně širší souvislosti. Mezi Otou a jeho synem došlo již před svatbou s italskou královnou k roztržce kolem otázky „Itálie
28
a Adelheid“. V italském království, jež zahrnovalo severní Itálii a velkou část Itálie střední, zemřel 22. listopadu 950 neočekávaně mladý král Lothar II. Již 15. prosince se nechal za krále korunovat markrabě Berengar z Ivreje a za spoluvládce jmenoval svého syna Adelberta. Vdova po Lotharovi Adelheid pocházela po své matce ze švábské vévodské rodiny, byla tedy neteří Liudolfovy manželky Idy a vnučkou stále ještě žijící staré vévodkyně Reginlindy. Následník trůnu a švábský vévoda, tehdy nejmocnější Adelheidin příbuzný, tedy mohl za této situace poukázat na důvod k zásahu v Itálii. Byly mu však zřejmě známé i Otovy plány – svým vlastním tažením do Itálie však otce předešel. Nelze již zjistit, zda Liudolfovi šlo tímto tažením především o to, aby získal slávu přemožitele italského království, o silnou pozici pro případné nové uspořádání v regnum italicum nebo o to, aby překřížil Otovy plány. Již svým svévolným jednáním se však prohřešil proti všem pravidlům a svou pohrdavostí popudil proti sobě svého otce. I Ota mohl vyjmenovat důležité důvody, proč se jej změna na italském trůnu bezprostředně dotýkala. Když roku 937 zemřel král Horního Burgundska (a 922–926 i Itálie) Rudolf II., italský král Hugo vpadl do jeho říše a oženil se s královnou Bertou a její malou dceru Adelheid zasnoubil se svým synem Lotharem, aby tak získal Rudolfovu říši; tehdy Ota zachránil nezletilého královského syna Konráda (zemřel 993), přijal jej na několik let k sobě a podporoval jeho nároky na královskou vládu a říši. Na Otově dvoře nalezl útočiště v l. 942–945 současně i markrabě Berengar a komendoval se mu, tj. přijal jeho ochranu, čímž se zaručil brát ohled na zájmy svého ochránce. Pokud byl někdo oprávněn zasahovat do sousední země, aby vyřešil její situaci, pak to byl jistě Ota. I Byzantinci jej již tehdy považovali za krále mocnějšího, než byli všichni ostatní vládci západní Evropy. Po smrti italského krále Huga (zemřel roku 947 nebo 948 v Arles) se postaral o to, aby jeho královské majetky v Provence a v údolí Rhôny byly natrvalo začleněny do burgundského království. Současně se mu po dlouhodobém úsilí podařilo právě v březnu 950 v západofrancké říši přimět vévodu Huga k uznání krále Ludvíka IV. Liudolfovo italské tažení zúžilo Otovy možnosti zasahovat do budoucího uspořádání politických poměrů jižně od Alp. Nehledě na to rádi uvěříme tomu, že sňatek s Adelheid byl od samého počátku cílem ovdovělého krále. Za této situace vzklíčil příští závažný konflikt v královské dynastii. Je možno jej použít jako vzorový příklad pro úzké propojení vztahů mezi uspořádáním rodinných poměrů s mocenskými pozicemi a pro její následky v říši. Vévoda Jindřich varoval z Bavorska italské velmože, aby se
29
nespolčovali s Liudolfem, a tak – jak napsal jeden kronikář – brány italských měst a hradů, jež by se později otevřely dokonce i královým kuchařům, pro něj zůstaly uzavřeny. Strýc tak svému synovci, který však byl jako následník trůnu v hierarchii výše, připravil neúspěch. Tím začalo jejich otevřené nepřátelství, jež vyprovokovalo velmi prudké konkurenční boje. Jindřich prosadil v Itálii svůj vliv, neboG prohlásil Liudolfovo tažení za svévolný čin, uskutečněný bez Otova vědomí. Král mu za tento zákrok poděkoval; když totiž v srpnu/září 951 sám překročil Alpy, působil Jindřich jako jeho důvěrník a vojevůdce. Jindřicha také Ota vyslal, aby Adelheid z hradu Canossa, do nějž se uchýlila, přivedl do Pavie, kde se konala svatba a kde se Ota v říjnu ujal vlády nad italským královstvím. Od té doby zůstal bavorský vévoda nejen nejdůležitějším rádcem svého bratra, nýbrž se stal i důvěrníkem Adelheidiným; Adelheid projevovala přízeň jeho rodině i dlouho po jeho smrti (zemřel 955). Naopak Liudolf zůstal za nové situace v rodině izolován. Protože Ota tehdy započal omezovat jeho moc ve Švábsku, mohl se možná mladý vévoda obávat izolace i tam. Stále ještě žila Adelheidina babička Reginlind a zastávala významnou pozici, jaké tehdy byly příslušnicím královských rodin často svěřovány: byla (laickou) abatyší bohatého ženského kláštera v Curychu, spravovala patrně i neméně bohaté opatství Säckingen, s pravomocí disponovat značnou částí rodinného majetku Burkhardovců. Reginlind byla sice Liudolfovou tchyní, avšak Ida byla její dcerou ze druhého manželství s Konrádovcem Hermannem (zemřel 949), zatímco její syn z prvního manželství s vévodou Burkhardem I., Burkhard II., jenž jako spojenec Adelheidina otce Rudolfa padl v Itálii u Novary, dosud přiměřené vévodské postavení nezískal. Jak se budou orientovat Burkhardovi příbuzní ve Švábsku, pokud napětí mezi „jejich“ Adelheidou a Liudolfem propukne naplno? Bylo možné předvídat, že se přikloní spíše k Adelheidě a Otovi. Král měl pochopitelně po získání italského království nejdříve jiné cíle. Z Pavie vyslal ihned významné poselstvo do Říma, jež mělo jednat o jeho přijetí, tedy zjevně mělo připravit podmínky pro jeho císařskou korunovaci. Vyslanci se však vrátili se zamítavou odpovědí. Během jednání o důsledcích neúspěšného jednání v Římě opustil Liudolf bez rozloučení dvůr a vrátil se s jedním z vyslanců, mohučským arcibiskupem Friedrichem, zpět přes Alpy. Již to bylo neslýchané jednání, jež pohrdalo všemi normami chování s králem. Jen sotva mohl Liudolf zřetelněji ukázat, že otec urazil jeho postavení a čest. Vážnost situace se však ještě přiostřila. V Saalfeldu, kde roku 939 Jindřich již předtím, než se hodlal zmocnit
30
královské koruny, na královské hostině získal příznivce pro své povstání, Liudolf, ustanovený již za dědice trůnu, shromáždil o Vánocích 951 „plný ctižádosti po královské vládě“ velmože na královské oslavě – jistě aby vysvětlil přítomným jemu učiněné příkoří a aby u nich hledal podporu. Když se to jeho otec dozvěděl, překročil se svou novou manželkou v únoru 952 spěšně Alpy, aby v Sasku o velikonočních svátcích manifestoval svoji královskou pozici a moc. Liudolf byl v užší královské rodině stále osamocen; po velikonočních svátcích však měl na své straně i švagra Konráda. Také on se mezitím cítil Otou nedoceněn; a stejně jako Liudolf považoval za viníka Jindřicha. V radách, které Jindřich dával svému královskému bratrovi v důležitých politických otázkách, viděli rozhodující příčinu pohrdání ze strany krále. Ota ponechal vévodu Konráda v Pavii, aby uzavřel dohodu s Berengarem. Od samého počátku se zřejmě plánovalo, že Berengar bude společně se svým synem opět dosazen na italský trůn. Ten byl ochoten doprovázet Konráda na Otův dvůr do Saska a byl při příjezdu do „královského města“ Magdeburku slavnostně přivítán jako král. Ota jej však nechal po tři dny čekat, než ho přijal. Navíc Berengara nedosadil za italského krále ihned, nýbrž požadoval, aby se v srpnu společně se svým synem a s italskými velmoži dostavil do blízkosti Augsburku, kde by mu Ota opět udělil na shromáždění představitelů obou říší královskou vládu. Stalo se tak slavnostním způsobem: na Lešském poli, před veliteli obou vojsk a jejich oddílů, za přítomnosti dvou arcibiskupů a celkem 21 biskupů z obou království, přenechal Ota Berengarovi a Adelbertovi předáním zlaté berly italské království a oni mu naopak – tím, že své ruce vložili do rukou Otových a přísahali věrnost – vzdali hold jako vazalové. Italští králové však museli v mnoha ohledech ustoupit: museli se vzdát přímé vlády v celé severovýchodní části říše; marky Verona a Aquileia byly podřízeny bavorskému vévodovi, čímž si Ota otevřel dveře pro přístup do Itálie. Výsledek jednání znamenal pro Konráda těžké ponížení: jeho tchán nedodržel dohodu, kterou uzavřel ve jménu svého krále a za jejíž přijetí se zaručil. Tušil v tom intriky Jindřicha, vždyG získání severoitalských marek pro něj bylo největším úspěchem italského tažení. Napětí se dále vystupňovalo, když Adelheid porodila na přelomu roku syna (Jindřicha, jenž po několika letech zemřel). Mohl se totiž pro ustanoveného nástupce Liudolfa stát konkurentem, pokud by mu otec a nevlastní matka i nadále odpírali náležitou přízeň. Liudolf a Konrád začali společně (podporováni zřejmě svými mnohými stoupenci) protestovat proti svému opomíjení a domáhat se svých práv. Zabránili tomu, aby se ústřední akty královské
31
prezentace moci staly tím, čím být měly – oslavou královské moci a svornosti v říši. Po narození syna, jejich prvního dítěte, zastihly tyto akce královský pár v situaci, již si jistě představovali zcela jinak. Konflikt v královské rodině vážně zpochybnil Otovo království. Třikrát za sebou musel král roku 953 opustit místo, na němž chtěl oslavit Velikonoce, vrchol reprezentace královské moci slavené v ročním rytmu: nejdříve Ingelheim, poté Mohuč, pak Cáchy. Nakonec oslavil svátek za velkého počtu poutníků ze Saska, avšak na málo reprezentativním místě na královském dvoře v Dortmundu. Zde odvolal smlouvu s Liudolfem a Konrádem, kterou za těžké situace uzavřel v Mohuči. Syn a zeG se měli kvůli svým proviněním podřídit soudnímu rozhodnutí, jinak by byli prohlášeni za nepřátele říše. Nyní mohli být v královském rodu již jen vítězi a poražení. Na ohlášeném soudním řízení ve Fritzlaru vystoupil Jindřich jako přísný žalobce, staří nepřátelé mu byli jako přívrženci rebelů vydáni na milost. Konrád a Liudolf se na něj nedostavili; prvnímu z nich bylo odňato vévodství, o Liudolfovi zatím rozhodnuto nebylo. Došlo proto k válce. Napětí a rozkol z doby předcházejících bojů opět propukly; v krátké době se rozšířily téměř po celé říši. Marně a s těžkými ztrátami obléhal král v létě Mohuč a na podzim Liudolfem obsazené Řezno. Za této situace došlo na počátku roku 954 k velkému nájezdu MaTarů. Královská strana a především vévoda Jindřich obviňovali Liudolfa a Konráda, že povolali plenící bandy jako spojence. Naopak Liudolf královské straně namítal, že ona sama navedla MaTary proti němu, on jen s největším vypětím platil tribut, aby ti jeho příznivce ušetřili. Vztahy v královské rodině byly zcela otráveny. Nejen v roce 953 při obléhání Řezna vedli proti sobě otec a syn po několik měsíců válku. Na jaře 954 chtěli svést se svými vojsky na řece Iller otevřenou bitvu; biskupové z Augsburku a Churu se však postavili mezi ně, dosáhli předběžného příměří a podařilo se jim na polovinu června smluvně dohodnout setkání obou znepřátelených stran v Langenzennu (západně od Fürthu). Za podmínku pro konání těchto jednání král Ota patrně nevyžadoval předchozí Liudolfovo podrobení a přislíbil mu volný příchod. V Langenzennu se nejdůležitější Liudolfovi příznivci podrobili Otově milosti. Konrád přijal ztrátu svého vévodství; mohučskému arcibiskupu Friedrichovi se podařilo svou očistnou přísahou odvrátit vznesenou výtku velezrady. Nedokázali však Liudolfa přimět k tomu, aby se otci podrobil a přijal rozsudek i on. Oba se proto od něj a jeho strany veřejně odvrátili. Boje pokračovaly. V Sasku vedl vévoda Hermann Billung ve spolku s dalšími hrabaty „hroznou válku“ na straně krále proti svým synovcům,
32
Otovým bratrancům Wichmannovi a Egbertovi. Ti považovali Hermanna za uchvatitele otcova dědictví a uzavřeli bojové spojenectví se sousedním knížetem slovanských Obodritů. K vlastnímu rozhodnutí však muselo dojít na jihu. Podporován synem bývalého bavorského vévody Arnolfa, tedy švagrem vévody Jindřicha, držel Liudolf především Řezno, staré královské město a nyní lze říci „hlavní město“ vévodství. Když královské vojsko na cestě do Bavorska oblehlo hrad Roßtal (u Norimberka), došlo k „nejtěžšímu boji o pevnost, jakou kdy smrtelník viděl“; za nemilosrdných střetů před branami hladem strádajícího Řezna utrpěli především obránci města těžké ztráty. Vzhledem ke strádání ve městě žádal Liudolf, podporován nejváženějšími lidmi, osobně v královském táboře o mír. Protože však nebyl ochoten podřídit se vůli krále a svého otce, vrátil se bez výsledku zpět do města. Ztráty na životech, malomyslnost a hlad obléhaných jej však po jedenapůlměsíčním obléhání donutily vzdát se. Díky knížecímu zprostředkování obdržel Liudolf právo volného odchodu a příměří až do stanoveného soudního řízení ve Fritzlaru. Obyvatelé Řezna však zřejmě nedosáhli smluvního předání města. Bojovali totiž dále, i poté, co vévoda Jindřich obsadil Nové město a požár zničil centrum držené obránci. S největší ukrutností pronásledoval nyní Jindřich povstalce ve svém vévodství. Před bitvou u Mühldorfu poručil jako rebela zatknout a oslepit salcburského arcibiskupa, během samotné bitvy byla usmrcena „čtyři hrabata a mnozí další“. Až po dalším obléhání Otou a Jindřichem na jaře 955 Řezno kapitulovalo, nyní zřejmě za přijatelných podmínek; vůdci povstání byli vyhnáni, ostatní obyvatelstvo však bylo ušetřeno.
Smír v královské rodině, změny v říši V tomto okamžiku se Liudolf otci již podrobil, nečekaje na soudní řízení ve Fritzlaru. Když se Ota I. věnoval roku 954 v okolí Výmaru svému obvyklému podzimnímu lovu, vrhl se jeho syn bosý před něj, vyjádřil nejhlubší lítost, a svou v pláči přednesenou prosbou dojal nejdříve svého otce a pak i všechny přítomné k slzám. Když jej Ota díky otcovské lásce opět přijal do své královské přízně, přislíbil Liudolf, že bude v budoucnu poslušen a podřídí se vždy otcovské vůli. Byl to klasický rituál bezpodmínečného, avšak prostředníky vyjednaného a zárukami stvrzeného
33
poddání (deditio): v královské dynastii, tedy i v říši opět nastal mír. Jen kruté boje proti Slovanům spojeným s Wichmannem a Egbertem pokračovaly až do podzimu 955, byly však po osobním zásahu krále vítězně ukončeny. Předtím dosáhl Ota svého největšího vítězství, když s oddíly z celé říše uštědřil 10. srpna 955 na Lešském poli zdrcující porážku velkému maTarskému vojsku. Jeho vojsko jej oslavovalo jako „otce vlasti“ a „císaře“ a v celé říši se od té doby každoročně slavnostně vzdávaly díky Bohu za toto vítězství. Poté, co Liudolfova vzpoura přivedla jeho království dočasně na okraj propasti, zdál se Ota I. nyní mocnější a jeho vláda oslnivější než kdy předtím. Jeho vítězství na Lechu znamenalo, jak se ukázalo, konec maTarských nájezdů. Královská dynastie a její okolí se v této době hluboce změnily. Vévoda Jindřich zemřel ještě roku 955, bývalý vévoda Konrád padl v bitvě na Lechu, jeho žena Liudgarda, dcera krále Oty I., zemřela již roku 953. Omilostněný Liudolf byl na podzim 956 vyslán do Itálie, aby tam podpořil stranu podporující Otony; je možné, že měl roku 957 dokonce za otce sám převzít vládu v království. Královský syn však zemřel 6. září jižně od Lago Maggiore; jeho ostatky byly převezeny přes Alpy a uloženy jeho nevlastním bratrem Vilémem, od roku 954 mohučským arcibiskupem, v místním klášteře sv. Albána, kde byla pohřbena i Liudgarda. Ota se o smrti svého syna dozvěděl během tažení proti slovanským Ratarům. Hluboký smutek královskou rodinu sblížil; zdá se, že až do Velikonoc roku 958 zůstávalo královské působení a reprezentace moci do velké míry omezena na vzpomínkové oslavy po zemřelých a na plnění povinností a opatření z toho plynoucích. Důsledky těchto úmrtí byly dalekosáhlé. Zatímco před počátkem bojů spravoval vévodství bavorské, švábské a lotrinské Otův bratr, syn a zeG, tedy příslušníci královské rodiny, přičemž ve Francích a vlastně i v Sasku vládl Ota bez vévodské zprostředkující moci, byla nyní správa třech zmíněných vévodství vyřešena jen na přechodnou dobu. Otův bratr Brun, od roku 953 kolínský arcibiskup, si podržel zodpovědnost za Lotrinsko, jež převzal již během povstání; pod ním – podobně jako v Sasku pod přímou královskou mocí – jednali vévodové s omezenými kompetencemi, přičemž se jednalo o muže ze vzdálenějšího příbuzenstva královské rodiny. Bavorsko bylo ponecháno v držení Jindřichovy vdovy Judity, jež vládla za svého teprve čtyřletého syna Jindřicha. Pouze vévodství švábské bylo přiděleno definitivně. Obdržel jej Adelheidin strýc Burkhard (zemřel 973), muž, jenž pocházel ze staré vévodské, nyní s královským rodem úzce
34
spřízněné rodiny; zasnoubením a pozdějším sňatkem s Hadwigou, dcerou Jindřicha a Judity, byl ke královské rodině připoután ještě těsněji. Z nejbližších příbuzných měl Ota I. jako oporu své moci k dispozici pouze dva duchovní: bratra Bruna (zemřel 965), dlouholetého kancléře a nyní kolínského arcibiskupa, a syna Viléma (zemřel 968), pocházejícího z předmanželského spojení s jednou slovanskou ženou, jejž Ota I. nechal roku 954 jako asi šestadvacetiletého povýšit na mohučského arcibiskupa, tj. hodnostně nejvýznamnějšího metropolitu v říši. Oba se asi na jedno desetiletí stali jeho nejdůležitějšími oporami severně od Alp. Otovo postavení se změnilo i v okruhu sousedních králů. V západofrancké říši zemřel roku 954 král Ludvík IV.; vdova po něm, Otova sestra Gerberga, vládla nejprve jako regentka za ještě nezletilého krále Lothara. Roku 956 zemřel jiný Otův švagr, vévoda Hugo; i v tomto případě musela Otova sestra Hadwiga vládnout zpočátku za dosud nezletiletého syna Hugo Kapeta. Pouze v Burgundsku vládl v osobě Otova bývalého ochránce a nynějšího švagra Konráda ještě monarcha, jenž mohl jako královský přítel posílit Otovu vážnost a vliv. V Anglii došlo po smrti Edgithy a jejího nevlastního bratra Edmunda (zemřel 946) podobně jako v Otově říši ke sporům o trůn, takže spojení s královským rodem ve Wessexu, navázané roku 929, ztratilo svůj význam. V Itálii vládli Otovi nepoddajní vazalové Berengar a Adelbert. Tato léta proto v dějinách otonského královského rodu představují významný přelom. Ota I. se ve věku asi 45 let stal „patriarchou“ ověnčeným vítězstvím, bez rovnocenných partnerů a nepřátel mezi knížaty. Jeho pomocníky byly vznešené ženy jako královna Matylda a vévodkyně Judita v Bavorsku nebo královna Gerberga a vévodkyně Hadwiga v západofrancké říši, arcibiskup mohučský, kolínský a hamburský, biskupové, jimž obzvláště důvěřoval, a opat fuldského kláštera. Protože neexistovaly žádné pevné instituce, žádné mocenské struktury, jež by přetrvávaly osobní vztahy, musela tato situace změnit samotnou říši. Navíc nebyla zaručena kontinuita královské dynastie. Liudolf mezitím zemřel. Adelheid porodila tři syny, z nichž první dva zemřeli jako malé děti (Jindřich roku 954 a Brun 957); jen třetí z nich, Ota, narozený koncem roku 955, ještě žil, když zpráva o Liudolfově smrti dorazila na královský dvůr. Liudolfovu synu Otovi bylo tehdy asi šest let, synu vévody Jindřicha Jindřichovi také, a synovi Konráda Červeného a Liudgardy, jenž se také jmenoval Ota, mohlo být jen o málo více. Co by se stalo, kdyby Ota I., jak se již mnozí obávali, roku 958 podlehl své těžké nemoci?
35
REJSTŘÍK
Abraham, biskup ve Freisinku 46 Adalbert-Vojtěch, pražský biskup, mučedník 59, 61n Adelbert, syn Berengarův, král italský 29, 31, 38 Adelbold, biskup utrechtský 68 Adelheid, manželka Oty I. 15, 28, 30, 37, 69 Adelheid, abatyše v Quedlinburku a Gandersheimu 67 Adelheid, manželka Hugo Capeta 54 Aeda 16 Anglie 21,34 Aquileia 361 Arduin z Ivreje, král italský 66, 76 Arnolf, vévoda bavorský 11, 17, 20, 24, 26 Arnulf Korutanský, východofrancký král, císař 14, 17 Arnulf, biskup halberstadtský 67 Augsburk 31, 32, 67 Bamberk 75, 77 Bavorsko 20, 26, 33, 34 Benátky 60 Benedikt V., papež 40 Benedikt VIII., papež 77 Benevento 41, 81 Berengar II., král italský 29, 31, 35, 38 Bernhard I., vévoda saský 67, 70, 73 Bernhard II., vévoda saský 73
117
Bernward, biskup v Hildesheimu 55, 65, 67 Berta, manželka Rudolfa II. 29, 38, 52 Billing 16 Boleslav Chrabrý, kníže (?král) polský 61n, 69 Boleslav II., kníže český 46, 61 Bonn 20 Brandenburk 41, 61 Brun, arcibiskup kolínský 24, 26, 34, 35, 39, 59 Brun, biskup augsburský 91 Brun, syn Oty „z Wormsu“ (papež Řehoř V.) 55n, 60 Burgundsko 29, 35, 47 Burchard, biskup ve Wormsu 84 Burkhard I., vévoda švábský 17, 20, 30, 39 Burkhard II., vévoda švábský 30 Byzanc 41n, 51 Cáchy 10, 22, 32, 38, 40, 47, 56, 68, 71 Canossa 30 Capua 41 Cotrone 48, 81 Crescentius 56, 77 Dětmar z Merseburku 51, 62 Dietrich, biskup v Metách 49, 81 Dortmund 32 Duisburk 71 Durynsko 70
Eberhard, vévoda francký 19, 24 Edgith, manželka Oty I. 15, 21, 22, 25–28, 35 Egbert, saský hrabě 33, 34 Ekkehard, markrabě míšeňský 57, 67 Emma, manželka západofranckého krále Lothara 47, 54 Engern 19 Essen 15, 69 Eulau 62 Everger, arcibiskup kolínský 90 Ezzo, falckrabě lotrinský 69 Flodoard z Remeše 23 francká říše 13, 18, 20, 22, 26, 34 Frankfurt 20, 25, 52 Frankové 13, 14, 17, 19, 22, 25 Friedrich, arcibiskup mohučský 30 Fritzlar 32, 33 Frohse 52 Fulda 84 Gandersheim 15, 16, 23 Gejza, kníže uherský 56 Gerberga, dcera Jindřicha I. 21, 24, 27, 35, 38, 52, 60 Gerbert z Aurillaku (papež Silvestr II.) 47, 55 Gero, arcibiskup kolínský 42, 90 Gisela, manželka Jindřicha II. Svárlivého 56 Gisela, sestra Jindřicha II. 56 Giselbert, vévoda lotrinský 24, 25, 27 Grone 19, 25 Hadwiga, manželka Oty „Vznešeného“ 17, 19 Hadwiga, dcera Jindřicha I. Ptáčníka 21, 27, 34 Hadwiga, sestra Jindřicha II. Svárlivého 46 Hatheburg, manželka Jindřicha I. Ptáčníka 19, 20 Havolín (Havelberg) 41, 61 Heribert, arcibiskup kolínský 65 Hermann Billung, vévoda saský 24, 32 Hermann I., vévoda švábský 25
118
Hermann II., vévoda švábský 68, 73 Hnězdno 59, 66 Hrotsvita z Gandersheimu 16 Hugo Kapet, král francouzský 27, 35, 48, 54 Hugo, král italský 29, 38 Hugo, vévoda francouzský 27, 35 Hugo, markrabě tuskánský 65 Ida, manželka Liudolfova 25, 28, 29 Ingelheim 25, 27, 32, 40, 46, 82 Itálie 34, 35, 38, 39 Ióannés Filagathos (papež Jan XVI.) 56 Ióannés Tzimiskes, byzantský císař 42 Jan XII., papež 38 Jan XIII., papež 40, 45 Jan XV., papež 55 Jindřich I. Ptáčník, král 8, 9, 14–18, 20–22, 24, 28 Jindřich II., král, císař 15, 21, 22, 24, 32, 33, 67n, Jindřich, bratr Oty I., vévoda bavorský 24, 34 Jindřich II. Svárlivý, vévoda bavorský 15, 44 Jindřich, vévoda korutanský 50 Jindřich IV., římský král a císař 10 Judita, manželka Jindřicha I. Bavorského 26, 34, 35, 40 Kalábrie 48 Karel Veliký 17, 19, 20, 23 Karel III., král východofrancký 8, 14, 17, 18 Karel ProsGáček, král západofrancký 14, 20, 21, 26, 27 Karel, vévoda dolnolotrinský 40, 47, 51, 54 Karlovci 16n Kolín n/R. 40 Konrád I., východofrancký král 18, 19, 22 Konrád II., král, císař 78 Konrád, král burgundský 29, 35, 54 Konrád Červený, vévoda lotrinský 26, 28, 35, 46
Konrád, vévoda švábský 34 Konstantin, císař 41, 60 Korutany 46, 52 Kostnice 78 Kunigunde, manželka Jindřicha II. 69 Kyjev 74
Mohuč 20, 32 Monte Gargano
15,
Langenzenn 32 Lešské pole 31, 34 Liudgarda, manželka Ludvíka Mladšího 17 Liudgarda, dcera Oty I. 22, 26, 28, 34 Liudolf, vévoda saský 16, 17 Liudolf, vévoda švábský 22, 26, 28, 29, 30, 32 Liudprand, biskup cremonský 80 Lothar, král italský 29, 37, 38 Lothar, král západofrancký 47 Lotrinsko 8, 20, 26, 28, 34, 73 Ludvík Němec, král východofrancký 7, 17, 43 Ludvík Dítě, král východofrancký 14, 18 Ludvík Koktavý, král západofrancký 14 Ludvík IV., král západofrancký 27, 29, 35 Ludvík V., král západofrancký 54 MaTaři 19, 22, 30, 61 Magdeburk 21, 31, 40 Maiolus, opat v Cluny 48, 56 Matylda, manželka Jindřicha I. 15, 19, 20, 23 Matylda, abatyše v Quedlinburku 23, 40, 48, 52 Matylda, dcera Oty II. 69 Matylda, abatyše v Essenu 69 Matylda, manželka Konráda Burgundského 48 Memleben 22, 42 Merseburk 41, 45, 70 Měšek I., kníže polský 46, 61 Měšek II., kníže polský 69 Mety 54 Milán 78 Míšeň 41, 45
119
59
Nikeforos Fokas, císař byzantský Nordhausen 21
41
Oda, manželka Liudolfova 16, 17 Oda, manželka Zwentiboldova 17 Ostřihom 64 Ota „Vznešený“, vévoda saský 18 Ota I. Veliký, král, císař 8, 10, 14–17, 21, 22, 23, 28, 30 Ota II., král, císař 15, 21, 32, 37, 38, 40 Ota III., král, císař 15, 23, 37, 50, 55, 66, 68, 70n Ota „z Wormsu“ 67, 68 Ota, vévoda lotrinský 25 Ota, vévoda švábský a bavorský 48n Paderborn 71 Paříž 47 Pavia 30, 31, 38, 48, 55, 67 Petrus, biskup v Pavii 56 Pipin 13 Pöhlde 21, 67, 83 Polling, kláštěr 67 Polsko 61 Pomposa 60 Poznaň 61 Praha 61 Quedlinburk
15, 21–23, 26, 40, 42, 82
Radim–Gaudencius, arcibiskup hnězdenský 62 Ravenna 41 Reginlind, manželka Burkhardova 29, 30, 52 Richeza, manželka Měška II. 74 Rohr 52 Rudolf II., král hornoburgundský 21, 29, 69 Rudolf III., král burgundský Řehoř VII., papež 10 Řezno 32, 33, 46, 55 Řím 30, 39, 41, 48
Saalfeld 30 Salerno 48, 81 Sasko 19, 20, 22–24, 31, 32, 34, 67 Sofie, dcera Oty II. 67
Verona 31, 41, 49 Vilém, arcibiskup mohučský 34, 35, 39, 44 východofrancká říše 13n, 17n
Štěpán, král uherský 56, 62 Švábsko 20, 26, 30, 39
Walbeck 51 Werla 67 Widukind, vévoda 19 Widukind z Corvey 37 Wichmann Mladší 34n Wichmann Starší 24, 33, 34 Willigis, arcibiskup mohučský Worms 20, 37, 39, 40 Würzburk 67
Tagino, arcibiskup magdeburský 91 Thankmar, syn Jindřicha I. 20.24 Theofanu, manželka Oty II. 15.40.47.52 Tivoli 65 Todi 65 Ulrich, biskup augsburský 89 Unger, biskup poznaňský 62 Utrecht 46
západofrancká říše 27, 29, 35 Zwentibold, král lotrinský 17 Žíč (Zeitz)
45
50, 68
OBSAH
Zájem o Otony – povědomí o Otonech
/7
Nová dynastie / 13 Rozpad a transformace francké říše / 13 Luidolfingové a Otoni / 16 Saský vévoda se stává králem východofrancké říše / 18 Dynastie Jindřicha I. / 20 Rozdělení královské rodiny při nástupu Oty I. na trůn / 22 Obnova míru / 25 Rozdělení říše za povstání královského syna Liudolfa / 28 Smír v královské rodině, změny v říši / 33 Císařství Oty Velikého / 37 Ota a Adelheid: císařský pár se dvěma královstvími Spoluvláda Oty II. a Theofanu / 40 Boj mezi Otou II. a vévodou Jindřichem Bavorským Vzestup moci a porážky Oty II. v Itálii / 48 Spor o regentství za Otu III. / 50 Otonská říše za posledních císařů saské dynastie / 55 Ota III. a římské impérium / 55 Císařství a misie / 60 Nástupnictví Jindřicha II. / 66 Změněné struktury v německém království / 70 Itálie v římsko-německém impériu / 75
/ 37 / 44
Základy a působení panovnické moci / 79 Prosazování královské moci / 79 Otonské království ve zbožnosti 10. století Doslov: Přemyslovci a otonská říše (Jiří Sláma) Saská dynastie: osoby a data Seznam literatury Rejstřík / 117
/ 113
/ 108
/ 87 / 95
HAGEN KELLER OTONI
VELKÉ POSTAVY SVĚTOVÝCH DĚJIN svazek 2. Edici řídí PhDr. Břetislav Daněk Z německého originálu Die Ottonen, vydaného nakladatelstvím Verlag C. H. Beck oHG, München roku 2001, přeložil Vlastimil Drbal Obálku a grafickou úpravu navrhla Michaela Blažejová Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2004 jako svou 645. publikaci Vydání první. Stran 128 Odpovědný redaktor Břetislav Daněk Vytiskla tiskárna Těšínské papírny, spol. s r. o. Doporučená cena 178 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail:
[email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 80-7021-733-2
