VELKÉ POSTAVY ČESKÝCH DĚJIN

VELKÉ POSTAVY ČESKÝCH DĚJIN

TOMÁŠ KNOZ

KAREL ST. ZE ŽEROTÍNA Don Quijote v labyrintu světa

VYŠEHRAD

Publikace byla připravena v rámci výzkumného záměru Masarykovy univerzity MSM 0021622426 Výzkumné centrum pro dějiny střední Evropy: Prameny, země, kultura.

Věnuji svému učiteli, profesoru Josefu Válkovi, znalci života a díla Karla staršího ze Žerotína Illustrissimo et generoso Domino, Domino Josepho Válka, Domino in Borač et Podolí etc., Patrono meo colendissimo.

Vyobrazení na s. 4: Karel starší ze Žerotína ve spisu Františka Dominika Calina z Marienbergu Virtus Leonina (1683)

Lektorovali: Mag. Małgorzata Turowska PhDr. Bronislav Chocholáč, Dr. © Doc. PhDr. Tomáš Knoz, Ph.D., 2008 Typography © Michaela Blažejová, 2008 ISBN 978 - 80 -7021- 956 -0

P Ř E D M L U VA

Napsat novou biografii Karla staršího ze Žerotína znamená pokusit se tak či onak vyrovnat s předchozími pracemi o tomto moravském velmoži. Je přitom velmi těžké co do kvantity a podrobnosti informací překonat obsáhlou pozitivistickou monografii Petra Chlumeckého. Při volbě metod a struktury nezbývá nežli vzít v úvahu pozoruhodné dílo Otakara Odložilíka. Ve znalosti žerotínské korespondence, dlouhodobě sbírané nejen v českých archivech, ale prakticky po celé Evropě, dodnes zůstává prakticky nedostižitelným František Hrubý. Zasazením Žerotínova díla do dějin české i evropské reformace zase vyniká předmluva k popularizační edici Žerotínových listů z pera Noemi Rejchrtové. A v neposlední řadě, jak by mohla být překonána geniální všestranná charakteristika osobnosti Karla staršího ze Žerotína, kterou v několika statích s využitím mistrné zkratky vytvořil Josef Válka? Předkládaná kniha by se chtěla pokusit o pohled na moravského velmože přesahující obvykle využívané folianty bludovských kopiářů Karlovy úřední a soukromé korespondence. Jejím cílem je postihnout osobnost Žerotína v kontextu fenoménu manýrismu jako „doby labyrintu“, v souvislosti s novými poznatky o žerotínských zámcích a jejich uměleckém ztvárnění a v neposlední řadě také přiblížením témat obsažených ve svazcích stojících na Žerotínových knižních regálech. Smyslem této knihy proto není vytvoření historické biografie ve smyslu „Karel starší ze Žerotína a jeho doba“. Jde o charakteristiku osobnosti moravského velmože, jež do značné míry rezignuje na chronologicky řazený výklad i na těžiště v politických dějinách bělohorské éry a naopak se koncentruje nejdůležitější souvislosti a průsečíky Žerotínova života, formující ojedinělou osobnost manýristického aristokrata. V pozadí výkladu stojí otázka po uskutečněných i nenaplněných plánech a cílech Karla staršího

7

ze Žerotína, po jeho úspěších i neúspěších, po jeho komplikovaném „druhém životě“ a konec konců i po jeho zařazení či naopak vypuštění z učebnic dějepisu i ze symbolického pantheonu moderní české společnosti. Karel starší ze Žerotína nechyběl takřka v žádném z významných přehledů „Čechů, kteří tvořili dějiny světa“, do zjednodušeného vzorového výkladu českých dějin „mezi praotcem Čechem a tatíčkem Masarykem“ však přesto nikdy nepatřil. Spor o Karla staršího ze Žerotína, vedený mnohými staršími i dnešními historiky, je proto nepochybně i sporem o výklad českých a středoevropských dějin jako celku. Předkládaná kniha o Karlu starším ze Žerotína by nemohla vzniknout bez inspirace, kterou mi po léta poskytuje dílo profesora PhDr. Josefa Války, CSc., a jeho myšlenky o moravské společnosti a kultuře období manýrismu. Stejně tak jsem vděčný profesoru PhDr. Zdeňku Kudělkovi, CSc., pod jehož vedením jsem se začal věnovat studiu renesančních žerotínských zámků, i profesoru PhDr. Jiřímu Kroupovi, CSc., který po něm vedení těchto mých prací převzal. Podobně děkuji i profesoru Dr. Thomasu Winkelbauerovi, který po léta sledoval mé snahy porozumět osobnosti Karla staršího ze Žerotína v kontextu velkých politických procesů první poloviny 17. století, jakými byly například stavovské povstání či pobělohorské konfiskace. Vděkem jsem zavázán také profesoru Dr. Janu Harasimowiczovi, který mi pomohl otevřít cestu do vratislavských knihoven a archivů a který mě inspiroval svými interdisciplinárními pracemi o dějinách slezské reformace a o jejích projevech v renesančním sepulkrálním umění. Obzvláštní dík náleží Mag. Małgorzatě Turowské a PhDr. Bronislavu Chocholáčovi, Dr., za recenzní posouzení rukopisu a cenné rady a připomínky. Neméně děkuji i dalším kolegům, kteří mi pomohli při řešení jednotlivých problémů i při nejrůznějších debatách a diskusích, především profesoru PhDr. Jaroslavu Pánkovi, DrSc., doc. PhDr. Ivaně Čornejové, Ph.D., doc. Mgr. Liboru Janovi, Ph.D., PhDr. Petru MaUovi, Ph.D., Dr. Gézovi Pálffymu, Dr. Marku Hengererovi, PhDr. Josefu Hrdličkovi, Ph.D., Mgr. Tomáši Borovskému, Ph.D., Dr. Jerzymu Kosovi, Doc. PhDr. Pavlu Bočkovi, CSc., Mgr. Tomáši Malému, Mgr. Tomáši Parmovi, Mgr. Jiřímu Davidovi, Mgr. Daliboru Janišovi, Ph.D., a Mgr. Janě Janišové, Ph.D. Za pomoc při sbírání archivních podkladů i při vytváření obrazové složky předkládané publikace jsem povinován díkem celé řadě kolegů z archivů, knihoven a muzeí. Na první místě Mgr. Lucii Křížové a celému kolektivu pracovnic a pracovníků badatelny Moravského zemského ar-

8

chivu v Brně, PhDr. Karlu Müllerovi a Mgr. Štěpánu Kohoutovi ze Zemského archivu v Opavě, resp. z jeho pracoviště v Olomouci, PhDr. Heleně Klímové a dalším pracovníkům badatelny Národního archivu v Praze, PhDr. Eduardu Mikuškovi a Mgr. Petru Kopičkovi ze Státního oblastního archivu v Litoměřicích, pracoviště Žitenice, Mag. Małgorzatě Turowské, Mag. Alicji Borys a všem jejich spolupracovníkům z oddělení starých tisků a oddělení rukopisů Univerzitní knihovny ve Vratislavi, PhDr. Evě Ditterové a Mgr. Aleně Koudelkové z Krajského muzea Karlovarského kraje v Chebu, Marii Havlíčkové a PhDr. Martě Němečkové z Muzea Brněnska v Ivančicích, Mgr. Hedvice Kuchařové, Ph.D., a Mgr. Janu Pařezovi, Ph.D. ze Strahovské knihovny v Praze, Mgr. Blance Kociánové ze Státního oblastního archivu v Třeboni, Mgr. Dobromile Brichtové z Regionálního muzea Mikulov, Bohumilu Norkovi, kastelánu zámku Telč a panu Radku Poláchovi z Muzea Novojičínska v Novém Jičíně. Dále děkuji Mgr. Lence Janošové z knihovny Historického ústavu FF MU, panu Vilému Kaplanovi a všem pracovníkům oddělení rukopisů a starých tisků Moravské zemské knihovny v Brně. Stejně tak děkuji Mgr. Jiřímu Mitáčkovi, Ph.D. a jeho kolegům z Moravského zemského muzea a Mgr. Martě Vaculínové, Ph.D., Mgr. Marii Klučinové a ostatním pracovníkům Knihovny Národního muzea v Praze. Děkuji PhDr. Františku Hýblovi, řediteli Muzea Komenského v Přerově, PhDr. Jiřímu Lapáčkovi, řediteli Státního okresního archivu v Přerově, ing. Jaroslavu Dytrichovi, kastelánu zámku v Rosicích, panu Lukáši Gregorovi a dalším pracovníkům zámku v Náměšti nad Oslavou, Mgr. Jaromíru Šebetkovi, tajemníku Městského úřadu v Brandýse nad Orlicí, a pánům Stanislavu Skýpalovi a Petru Dostálovi, starostovi a místostarostovi Dřevohostic. Za přehlédnutí textu a vypracování rejstříku děkuji svému spolupracovníkovi z Výzkumného střediska pro dějiny střední Evropy: prameny, země, kultura, Mgr. Janu Dvořákovi, a za redakční práce v nakladatelství Vyšehrad redaktorovi tohoto svazku Mgr. Filipu Outratovi a ing. Vladimíru Vernerovi. Za podporu děkuji prof. PhDr. Jiřímu Malířovi, CSc. a všem svým ostatním kolegům a přátelům z Historického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a z Výzkumného střediska pro dějiny střední Evropy: prameny, země, kultura. Největší dík nicméně patří mé rodině: Grażyně, Barunce a Tomáškovi.

9

Cesta za vzděláním

P

rvní úkoly mladého Jana Amose Komenského ve službách Karla staršího ze Žerotína byly spjaty s historiografickou prací, která vyústila v sepsání dějin žerotínského rodu. Jak je patrné z jejich dochované korespondence i z dalších zachovaných pramenů, byla předmětem vzájemné komunikace obou velkých Moravanů také knihovnická práce, která svým charakterem s rodovým dějepisectvím a genealogií dosti úzce souvisela. Kolem roku 1630 Komenský nejspíše redigoval knihu o dějinách Žerotínů a zároveň se zabýval uspořádáním rodové knihovny ve Vratislavi. V průběhu první třetiny 17. století Žerotín korespondoval s Komenským také v souvislosti se snahou materiálně zabezpečit duchovní Jednoty bratrské na jejich cestě do polského exilu. Komenský měl v tomto případě sehrát roli zprostředkovatele, rozhodujícího o formách Žerotínovy podpory i o praktických možnostech transportu finančních i materiálních prostředků z východočeského Brandýsa do slezské Vratislavi a odtud dále do velkopolského Lešna. A pominout samozřejmě nelze ani duchovní službu vykonávanou na několika dominiích Karla staršího ze Žerotína, který zde vystupoval jako kolátor a patron příslušných bratrských sborů. I když bylo působení Jana Amose Komenského ve službách Karla staršího mnohostranné a rozmanité, ne náhodou se budoucí učitel národů víc nežli v oblasti historiografie, knihovnictví, církevní ekonomiky nebo duchovní správy proslavil v oboru praxe a teorie vzdělávání. A opět nikoliv náhodou byly počátky této činnosti spjaty s osobou Žerotína. Komenský studoval v Herbornu a v Heidelbergu pod Žerotínovou patronací a díky jeho doporučení se mohl setkat s některými předními učenci kalvínského světa. Také Komenského cesta do Amsterodamu a Londýna do značné míry kopírovala někdejší studijní cestu mladého moravského velmože. Komenského pedagogická praxe začala na žerotínském Přerově,

37

9. Komenský: Učitel a žák ve spisu Orbis sensualium pictus

kde měl navázat na svého ivančického předchůdce Jana Blahoslava. A také druhé působiště Jana Amose, kterým byl severomoravský Fulnek Karlova přítele Jana Skrbenského z Hříště, bylo s dějinami žerotínského rodu více než intenzivně spjato. Školství a vzdělání nebylo pouze celoživotním programem Jana Amose Komenského, ještě posíleným historickými okolnostmi, které upozadily jeho další činnosti. Také Žerotín se po celý život tak či onak věnoval vzdělávání. Nejdříve jako mladý student v rukou rodinných preceptorů, který se pro tyto učené muže stal velmi brzy spíše přítelem a partnerem, než pouhým pasivním objektem jejich vzdělávacího působení. Poté jako mladý aristokrat, který se v doprovodu nejlepších z preceptorů a constudiolů z řad moravských aristokratických i rytířských rodin vydával na studia po západoevropských kalvínských akademiích a univerzitách. Posléze jako muž, který své mnohostranné vzdělání po celý život prohluboval četbou a korespondencí s různými

38

učenci a teology. A v neposlední řadě také jako mecenáš a zprostředkovatel vzdělání, který svým mladším příbuzným a mladíkům ze spřátelených rodin umožňoval dosáhnout vzdělání nejen svou štědrou finanční podporou, ale také zprostředkováním ubytování i osobních kontaktů v centrech vzdělání takřka po celé západní Evropě. Partnerství mezi Janem Amosem Komenským a Karlem starším ze Žerotína se tak do značné míry formovalo společným zájmem směrovaným do oblasti vzdělání a bratrského školství, jež mělo na prahu 17. století představovat pokračování v cestě reformy Jednoty bratrské, nastoupené již Janem Blahoslavem, i cestu k nápravě společnosti jako celku.1

Mezi chůvami a preceptory Dítě narozené ve šlechtickém prostředí raněnovověké Evropy se zcela přirozeně těšilo mateřské péči, ale také opatrovnictví ze strany spolehlivých chův. Mladí aristokraté se podle obvyklých názorů historiků zabývajících se dějinami výchovy v počátečním období svého života pohybovali v ženské části otcovského dvora, bez ohledu na vlastní pohlaví. Maličký Karel ze Žerotína se po svém narození roku 1564 mohl zcela přirozeně spoléhat na péči své matky Mariany Černohorské z Boskovic, a to až do její předčasné smrti. Kromě matky o něho nicméně pečovaly i další ženy z prostředí Janova brandýského i náměšUského dvora. ByU jsou v tomto ohledu písemné prameny poněkud skoupé, a Karlovo dětství tak zůstává obestřeno podobnou rouškou tajemství, jak je to obvyklé i v případech ještě významnějších šlechtických rodů sledovaného období, objevují se v pozdější žerotínské korespondenci přece jen některá jména, která snad lze uvádět i v souvislosti s Karlovou výchovou. Především jde o Annu Vaneckou z Jemničky, manželku žerotínského majordoma a Karlova poručníka Bartoloměje Vaneckého. Oba tito manželé se na dvoře Jana staršího ze Žerotína a později i jeho syna těšili zvláštní přízni. Tak velké, že se jim po smrti dostalo cti spočinout v žerotínské rodové hrobce v Brandýse nad Orlicí po boku svých patronů. Jak fungovala péče o malé děti na žerotínském dvoře, víme i z dopisů, které později ze svých cest po Evropě posílal Karel ze Žerotína Anně Vanecké, starající se mezitím o jeho malou dceru Bohunku. I když bylo toto období v životě malých šlechticů naplněno především hrou, podceňovat nelze ani výchovnou a vzdělávací roli chův. „A tím Vás s milostí boží poroučím a Vám svou Bůžičku, kteroužto učte pilně mluviti, aby mne, když se domů bohda vrátím, sama přivítati uměla,“ psal

39

Žerotín Vanecké ze své cesty do Francie roku 1591 stran výuky své dcery. Malí aristokraté navíc v některých případech již ve velmi útlém věku započali s výukou čtení a posléze i psaní. Obzvláště ve vícejazyčných rodinách byl kladen důraz i na výuku jazyků, jak o tom svědčí například zprávy o malém Zdeňku Vojtěchu Popelovi z Lobkovic i později jeho synu Václavu Eusebiovi. Žerotínovy dopisy Magdaleně Gbelské, která o několik let později převzala výchovu Bohunky ze Žerotína a starala se i o její mladší sestru Alenu, ostatně hovoří také o výuce němčiny: „Prosím, že k tomu přidržovati budete, aby se jak v psaní, tak i v německý řeči pilně cvičily, a poněvadž Bohunka s něco víceji nežli Alína jakožto starší býti může, jakž sem Vás prve žádal, tak ještě nyní to obnovuji, abyste ji k tomu měli, aby se žalmům zpaměti učila.“ Z uvedeného citátu jasně vyplývá, že výchova šlechtických chův se týkala stránky jazykové i náboženské a také že pro ni bylo samozřejmé odstupňování náročnosti výuky podle stáří dítěte. A jak je patrno z Komenského spisu „Orbis pictus“ i z jiných obrazových pramenů, hra malých šlechticů byla navíc výchovou vedoucí k aristokratickým ctnostem a k dobré orientaci ve světě dvorů, zámků, turnajů a bitev. O významu nejranějšího období v životě šlechtického dítěte svědčí i pečlivost, s jakou byly jeho vychovatelky vybírány a jaké důvěře se v očích otce a matky musely těšit.2 Přibližně kolem sedmého roku života se ve šlechtických rodinách diferencovala výchova dívek a chlapců. Zatímco dívky i nadále zůstávaly v péči svých chův a ve společnosti fraucimoru, u chlapců nastává období, kdy o ně přicházejí pečovat zkušení učitelé a preceptoři.3 V době Žerotínova narození, dětství a mládí, tzn. po polovině 16. století, bylo najímání preceptorů k dětem ve středoevropských aristokratických rodinách stále více a více obvyklé. Přibližně od poloviny 16. století se dokonce postupně začaly ustalovat geografické oblasti a dokonce i konkrétní školy, z nichž preceptoři do rodin moravských aristokratů přicházeli. Zásadní roli začalo v tomto ohledu hrát Slezsko. Část učitelů nabyla své vzdělání v luteránském Vitemberku, čímž byl určován i směr jejich původní profese. Zřejmě nebylo náhodou, že se na žerotínském dvoře mezi rodinnými učiteli vedle teologů a právníků začali ve větším počtu uplatňovat především lékaři. Žerotínští preceptoři byli převážně luterány, v některých případech ovšem jejich životopisci hovoří o blízkém vztahu ke kalvínství, anebo dokonce o kryptokalvinismu. Právě jejich prostřednictvím a vlivem na moravské prostředí se měla Jednota bratrská poblahoslavovské éry přiblížit učení přísného ženevského kazatele a posléze jeho nástupce Theodora Bezy. Tento příklon projevovali především ti učitelé,

40

kteří doprovázeli Žerotína a další středoevropské šlechtice na kalvínské školy a dvory v německém Porýní nebo ve frankofonním Švýcarsku. Jiní preceptoři sklonku 16. století se ovšem nejednou považovali za profesionální vychovatele a svobodné intelektuály a alespoň veřejně se ve světě radikalizujícího se konfesionalismu nechovali příliš vyhraněně. To jim umožňovalo najít zaměstnání jednou na dvoře českobratrského aristokrata, jindy zase na vyhraněně katolickém arciknížecím nebo císařském dvoře ve Vídni. Tato duchovní a intelektuální univerzalita dávala společnosti naději, že se přece jen prosadí principy tolerance, koexistence či vědeckého a politického „nadkonfesního křes7anství“.4 V rodině náměšUského pána Jana staršího ze Žerotína nalezli uplatnění preceptoři nejvyšší kvality. O výchovu mladičkého Karla se například zasloužil lékař, teolog, filozof a básník Jan Krato z Kraftheimu, byU obvykle nebývá přímo nazýván žerotínským preceptorem. Na Moravu přišel ze slezské Vratislavi, když předtím studoval teologii ve Vitemberku přímo u Filipa Melanchtona a medicínu v italské Padově u Jana Křtitele Montana. Byl to tedy muž znalý stejně tak protestantsky střídmého Německa, jakož i humanistické Itálie. Ačkoliv si vždy zachovával kontakty s nejrůznějšími protestantskými a reformovanými skupinami, nebránilo mu to, aby dlouhodobě zastával úřad osobního lékaře habsburských císařů Ferdinanda I., Maxmiliána II. i Rudolfa II. Mladého Žerotína znal téměř od kolébky a zapůsobil na něj svými literárními schopnostmi. Není proto divu, že i v době jeho působení mimo zámky Jana staršího ze Žerotína či v době Karlova pobytu na bratrské škole v Ivančicích se na něj čtrnáctiletý Žerotín obracel svými listy, které podle dobových zvyklostí sloužily zároveň jako gramatická a slohová cvičení i jako školní práce z oboru konverzace a epistolografie. Umění psát dopisy ovládl díky této korespondenci tak dokonale, že si jeho listy ještě po několika stoletích vybral Josef Jungmann ve Slovesnosti jako ukázku vytříbeného stylu. Dobová hierarchie zároveň dávala řád i tomuto typu korespondence, takže Karel ze Žerotína navázal přátelský písemný kontakt také s Kratovým synem, který se v otcových šlépějích chystal na studia do Padovy.5 Také Vavřinec Cirkler pocházel podobně jako Krato ze Slezska, kde byl spjatý hned s několika místy. Pocházel z Goldbergu, pyšnícího se významným protestantským gymnáziem, a sám se roku 1582 stal rektorem školy v Břehu, kde působil také jako preceptor mladého knížete Jiřího II. Břežského. I když byl o dvě desetiletí mladší než Krato, také on studoval ve Vitemberku u Melanchtona. Lze tedy říci, že myšlenky humanističtěji orientovaného druha Martina Luthera mohly mladého Žerotína ovlivnit

41

dosti hluboko. Právě o Cirklerovi se nicméně hovořilo spíše jako o filipistovi či kryptokalvinistovi a právě on Žerotína nasměroval ke kalvinistickému učení. Mladému Žerotínovi zprostředkoval kontakt s basilejským Janem Jakubem Grynaeem, který potom výrazně a dlouhodobě spoluformoval osobnost moravského šlechtice. Jeho působení na Moravě se ostatně neomezilo pouze na žerotínský dvůr v Náměšti. Podobně vychovával i Diviše Slavatu z Chlumu a Košumberka, Jiřího z Valdštejna či nadaného Zdeňka Brtnického z Valdštejna. Také jeho korespondence s Žerotínem se příliš nelišila od korespondence s Kratem a mladý Karel pro něj například při příležitosti svátku svatého Vavřince jako slohové cvičení napsal báseň na počest tohoto světce a Cirklerova patrona.6 Poslední z Karlových preceptorů, Václav Lavín z Otenfeldu, jenž se ke Karlovi připojil až v průběhu jeho západoevropské studijní cesty, se v mnohém ohledu podobal Janu Kratovi z Kraftheimu. Podobně jako on i Cirkler pocházel ze Slezska a stejně jako on byl lékařem. Svou lékařskou praxi opřel o dvacetiletá studia, která rozdělil mezi univerzity v Německu, ve Francii, ve Švýcarsku a v Itálii. Studoval tedy na těch místech, kam později provázel i své aristokratické žáky, aniž by se museli nutně věnovat lékařství. Stejně jako Jan Krato se navíc vedle svého učitelského působení dokázal výrazně prosadit i ve svém vlastním oboru, v tomto případě dokonce v teorii a ve výzkumu léčiv, který se ve sledované době pohyboval na pomezí mezi medicínou a alchymií. Podobně jako Kraftheim byl sice protestantem, nicméně dokázal velmi dobře komunikovat také s katolickým světem, který v Lavínově případě reprezentovalo učenecké a okultistické prostředí pražského dvora Rudolfa II. Pro Karla ze Žerotína mělo působení Václava Lavína z Otenfeldu rozhodující význam. Ještě ve větší míře, než tomu bylo u Krata nebo Cirklera, přerostl kontakt učitele a žáka v rovnocenný vztah dvou přátel a Lavín se z Žerotínova preceptora mohl stát jeho dvorním lékařem. Jejich přátelství přerostlo i do další generace. Žerotín nechal vystudovat medicínu i Václavova synovce Matyáše Lavína z Otenfeldu, řečeného Timinus, poté ho podobně jako předtím jeho strýce přijal do svých dvorských služeb, doporučil ho ke dvoru Petra Voka z Rožmberka i pro úřad moravského zemského lékaře a nakonec v jeho prospěch intervenoval i v době potrestání stavovského povstání, kdy se na Timina vztahoval trest konfiskační sankce.7

42

Ivančická akademie Z předchozích řádků vyplývá, že preceptoři se svým svěřencům ani zdaleka nevěnovali pouze ve zdech jejich rodinných zámeckých sídel. Velmi často je naopak doprovázeli také během studií na veřejných nebo soukromých školách, jakých se v českých a moravských městech druhé poloviny 16. století nacházelo hned několik, a zvláště vybraní preceptoři doprovázeli své žáky i za hranice. Vavřinec Cirkler může být dokonce příkladem rodinného preceptora, který byl zároveň také rektorem školy, na níž Karel ze Žerotína studoval. Touto školou byla bratrská akademie v jihomoravských Ivančicích na moravskokrumlovském panství pánů z Lipé, příbuzných Žerotínů.8 Městské i církevní školy podobné té ivančické se od poloviny 16. století těšily velké oblibě a v nejednom případě se mezi jejich zakladateli a podporovateli vyskytovala jména předních moravských šlechticů. Ti nejenže poskytovali peníze na platy pro učitele, ale mnohdy se osobně angažovali

10. Komenský: Škola ze spisu Orbis sensualium pictus

43

i při stavbách školních budov, které pak tvořily významný architektonický prvek jejich rezidenčních měst. Typickým případem může být „gymnasium illustre“ ve Velkém Meziříčí, fundované Alenou Meziříčskou z Lomnice. Tato renesanční stavba nejenže přiváděla do města protestantské šlechtické studenty z širokého okolí, ale zároveň výrazně přispěla k renesanční urbanizaci velkomeziříčského náměstí i celého města. Městská škola v Jihlavě byla svázána mimo jiné s Brtnickými z Valdštejna, ve Znojmě studoval Jan z Vartemberka, v Jindřichově Hradci Adam II. z Hradce. Bratrské školy tohoto typu zažily v dané době velký rozkvět díky reformě Jana Blahoslava, kterou mohl bezprostředně vnímat i Karlův otec Jan starší ze Žerotína během svého studia v Přerově. Nebylo proto náhodou, že se později jeho jméno například vedle Znaty z Lomnice či Fridricha z Náchoda objevilo i mezi zakladateli školy v Ivančicích, kam bylo reformní úsilí Jana Blahoslava z Přerova přesměrováno. Jan starší ze Žerotína spolupodepsal i dopis, v němž byl do Ivančic zván vitemberský filipista a kryptokalvinista Esrom Rüdiger, v letech 1575 –1588 zdejší rektor a nejslavnější učitel ivančické školy vůbec. Jan starší ze Žerotína byl posléze s tímto ivančickým učitelem svázán i tak pevným poutem, jakým byla pravidelná finanční částka, kterou měl na jeho plat moravský zemský sudí přispívat. Mezi mecenáši Esroma Rüdigera se vyskytovala řada slavných jmen moravských aristokratů, počínaje Čeňkem z Lipé, přes Znatu z Lomnice, Fridricha z Náchoda, Jana z Boskovic, Smila z Lipé až po drobnější šlechtice typu Jana Munky z Ivančic nebo Žerotínova přítele Bartoloměje Vaneckého. Částka jednoho sta zlatých ročně, kterou přislíbil Jan starší ze Žerotína, však byla absolutně nejvyšší. Nic na tom neměnila ani skutečnost, že stejně jako v případě jeho kolegů zůstalo u náměšUského Žerotína spíše u slibu a skutečné platby nepřesáhly čtyřicet či padesát zlatých. Když totiž moravští šlechtici dostudovali, vytratila se i jejich ochota platit školné. 9 Z rodiny Žerotínů nestudoval v Ivančicích jen syn Jana staršího ze Žerotína Karel, ale o třicet let později i jeho vnuk Karel Bruntálský z Vrbna. Propojení ivančické školy s rodinou Žerotínů nebylo dáno jen zdejším angažmá Vavřince Cirklera, ale i Jana Eneáše a dalších mužů spjatých s bratrským překladem Bible. Ne nadarmo byla ivančická bratrská tiskárna přenesena roku 1578 do žerotínských Kralic a ne nadarmo se po jistém úpadku ivančické školy pokusili Žerotínové obnovit tradice bratrského školství v Přerově.10 Ačkoliv byla ivančická akademie vedena Jednotou bratrskou, lákala i lutersky a novoutrakvisticky zaměřené šlechtické syny z Moravy i okol-

44

ních zemí. Trimestrální výuku zaměřenou na zvládnutí latiny, náboženství, hudby, dialektiky a aritmetiky zde mohli absolvovat chlapci od šesti let. Byli mezi nimi i rakouští šlechtici Jiří Fridrich z Hardegga či později synové rakouského stavovského předáka Reicharda ze Starhemberga. Vztah Starhembergů ke vzdělání byl přitom v době kolem roku 1600 podobně hluboký jako u moravských Žerotínů. Jestliže na Moravě patřila žerotínská knihovna v této době k největším zámeckým knižním sbírkám v zemi, lze v Rakousích totéž říci o knihovně Reicharda ze Starhemberga. Karel ze Žerotína se při studiích v Ivančicích setkal s pozdějším opavským knížetem a českým místodržícím Karlem z Liechtensteina, s nímž potom absolvoval i část svých zahraničních studií. ByU se cesty obou spolužáků rozešly po Liechtensteinově konverzi ke katolictví, určité vzájemné pouto z mládí v obou přece jen přetrvalo. Karel ze Žerotína se na svého někdejšího spolužáka například obracel ve chvíli, kdy v době pobělohorské krize žádal o restituci svého brandýského dominia. Ve svém listě neváhal alespoň v náznaku odkázat na jejich dávné studentské přátelství. A nutno říci, že v danou chvíli i při dalších podobných příležitostech nalezl u Liechtensteina alespoň částečnou pomoc či podporu.11

Na cestách po Evropě Od druhé poloviny 16. století se ve šlechtických kruzích stalo běžnou praxí také cestování za vzděláním do zahraničí. Cílem studijních cest byly obvykle městské a konfesní školy či později univerzity ve významných střediscích jižní a západní Evropy. Spolu s podobně koncipovanými kavalírskými cestami, směřujícími pro změnu k význačným evropským knížecím či královským dvorům, představovaly jeden z nejčastějších motivů, proč mladí čeští a moravští aristokraté ve společnosti svých preceptorů, hofmistrů, spolužáků ze spřízněných a spřátelených rytířských rodin a zpravidla i několika služebníků opouštěli otcovské statky a vydávali se daleko za hranice království či markrabství. Náplň studijních cest mladých středoevropských šlechticů sledovala hned několik cílů. Ačkoliv se mladí mužové zpravidla zapisovali do školních a univerzitních matrik, jen málokdy měli za cíl setrvat ve studiu na jednom místě delší dobu než jeden rok a zcela výjimečně zde dosáhli doktorátu. Účast na přednáškách však byla velmi obvyklá a vedle konkrétních znalostí v oblasti antické literatury, filozofie, teologie či práva se od této činnosti očekávalo ovládnutí latiny i jiných jazyků a také zorientování se v prostředí dobové Itálie

45

11. Škola ve spisu Alexandra Tartagniho

či bohatých západoevropských měst. Preceptor doprovázející mladého pána na cestách měl navíc svému svěřenci průběžně poskytovat ty znalosti a dovednosti, kterých se mu nedostalo ve škole. Zapomenout nelze ani na fenomén setkávání se s vrstevníky z nejrůznějších koutů Evropy, o kterých vypovídají desítky a stovky šlechtických deníků a památníků. Mladí mužové si do nich vzájemně zapisovali vtipná rčení i klasické citáty, malovali rodové erby a nejrůznější obrázky. V první řadě však tyto záznamy podávaly svědectví o společně strávených dnech a mnohdy i bujarých večerech, při nichž se lehce navazovala okamžitá i dlouhodobá přátelství. Jak svědčí i případ Karla staršího ze Žerotína, mnohdy sehrávala tato pouta významnou politickou a společenskou roli ve chvíli, kdy již někdejší studenti zastávali významnou roli na panovnických dvorech svých zemí, či naopak ve stavovských opozicích. Poznání místních zvyků a právních systémů, dějin, kultury, krajiny, to vše tvořilo samozřejmou součást studijní cesty, jež tak mohla alespoň do jisté míry nahradit ojedinělá putování, jakými v raném novověku bývaly například pouti do Svaté země, anebo dokonce plavby za oceán. Ze studií si pak tito mužové přinášeli nejen knihy a v nich spoustu užitečných vědomostí, ale třeba i představu o přebudovaní starých otcovských hradů. Tento kulturní transfer však ani zdaleka nemusel spočívat v oblasti malby či architektury, ale třeba i ve vztahu ke kulinářskému umění. Zedníci a kuchaři totiž na

46

těchto cestách nesměli chybět a jejich učení v Itálii, Švýcarsku či Francii bylo nejednou ještě intenzivnější a delší nežli studium jejich pána. Karel ze Žerotína měl v tomto ohledu opět smůlu. Zatímco on ovládl dokonale francouzštinu, poznal zdejší portrétní malířství, zákoutí politiky i jednotlivých proudů hugenotství a kalvinismu, jeho kuchař se vařit francouzskou omáčku stejně nenaučil.12 Zatímco vztah Karla staršího ze Žerotína ke vzdělání byl jednoznačně kladný, jeho poměr k cestování byl již podstatně komplikovanější. Na jednu stranu byl autorem známého kritického prohlášení o svých vrstevnících, kteří „doma za pecí sedí a teplá jablka jedí“, na druhou stranu se takřka žádná jeho cesta neobešla bez jeho typických kverulantských stížností a také zpravidla bez zdravotních následků. Jak postupoval jeho věk, přesedal postupně z koně na loa, z lodi do kočáru, z kočáru na nosítka, až nakonec skončil na speciální stolici, na níž ho jako starého nosili jeho služebníci po přerovském zámku. Jeho znalosti, které si z desítileté cesty za vzděláním přivezl, však byly úctyhodné a ve znalosti cizích krajů také jen těžko hledal ve své zemi konkurenci. Kromě toho se musel vyrovnávat s tradicí cestování, jež byla v jeho rodě podle Paprockého předurčena cestou mýtických předků z ruských dálek do Českého království. Jan starší ze Žerotína vyslal svého syna na zahraniční studia snad i proto, že i on sám v mládí podobnou cestu absolvoval. Mezi renesančními Žerotíny lze však nalézt i osoby, které se vydaly do podstatně větších dálek, dokonce včetně severních břehů afrického kontinentu. Pro Karlovu generaci měl pověst největšího cestovatele a znalce vzdálených krajů jeho strýc Fridrich, zemský hejtman a židlochovický pán. Ten nejenže se zúčastnil uherských bojů proti Turkům, ale i jeho knihovna svědčí o velkém zalíbení v cestopisech, atlasech a mapách.13 V knihovně Karla staršího ze Žerotína na zámku v Rosicích či v Náměšti nad Oslavou se mezi dalšími stovkami knižních svazků nacházela i kniha Johannese Hontera „Rudimenta cosmographica“, jež vyšla ve Frankfurtu nad Mohanem roku 1546. Její součástí byla také mapová příloha, zahrnující mapy nejrůznějších evropských zemí, jednotlivých tehdy známých kontinentů i nebeských sfér. Přítomnost nejrůznějších kosmografií, geografických spisů a mapových sbírek byla ve šlechtické knihovně přelomu 16. a 17. století již poměrně běžným jevem. „Cosmographia universalis“, jak se taková kniha dosti často nazývala, bývala syntézou vědění o Zemi, ale i zeměpisným a ekonomickým přehledem jednotlivých států. Mnohdy obsahovala také veduty významných evropských i světových měst nebo zmiňované mapy kontinentů, států a zemí. V případě

47

Honterovy kosmografie ze žerotínské knihovny lze považovat za symbolické, že se mezi přiloženými mapami nacházela také alespoň některá vyobrazení z těch zemí, které Karel ze Žerotína ve svém mládí navštívil a kde získával své vzdělání, na svou dobu tak neobvykle vysoké. Byly to mapy Itálie, Francie a Německa. Vzhledem ke skutečnosti, že se uvedený spis původně nacházel v knihovně Karlova otce Jana, lze předpokládat, že se budoucí moravský zemský hejtman mohl prostřednictvím map seznamovat s různými evropskými zeměmi ještě před tím, než je osobně navštívil. Vzhledem ke skutečnosti, že později Honterův spis Karla staršího ze Žerotína provázel i jeho dalšími osudy, včetně vratislavského exilu, mohl se s jeho pomocí ke své někdejší cestě stále vracet. Zeměpisné knihy, atlasy a cestopisy se do knihovny Karla staršího nicméně dostaly zpravidla prostřednictvím knižní sbírky jeho strýce Fridricha staršího ze Žerotína.14 Karel ze Žerotína strávil v době svého mládí na cestách za vzděláním více než deset let. Byla to doba neobvykle dlouhá, takže v sobě mohla zahrnovat hned několik typů cest raněnovověkých šlechtických mladíků. Touha po vzdělání a poznání cizích krajů, zvyků a lidí nicméně u mladého Žerotína vždy převládala. Karel ze Žerotína obvykle cestoval v doprovodu svých preceptorů, spolužáků a osob zprostředkujících pobyt v nejrůznějších domech a na panovnických dvorech. V první fázi svých cest se obvykle nechával zapisovat ke studiu na významných západoevropských školách a univerzitách. I když se později nejednou spokojil s pobytem v univerzitním centru a nestal se řádným studentem, vyhledával obvykle i v takových případech blízkost univerzitních učitelů a nechal se od nich vzdělávat prostřednictvím soukromých rozhovorů a diskusí na nejrůznější témata. O studijní cestě lze u Karla ze Žerotína hovořit i tehdy, kdy se spíše než v prostředí univerzit a univerzitních mistrů pohyboval na dvorech německých či anglických panovníků a mezi představiteli dvorské aristokracie. Spíše než dvorské slavnosti a radovánky totiž Žerotín i při takových příležitostech vyhledával diskuse s učenými dvořany reprezentujícími kalvínské či ke kalvinismu směřující náboženské a politické proudy, anebo přímo dvorské kazatele a teology podobného zaměření. V neposlední řadě lze za svébytný typ studijní cesty označit i Žerotínovu vojenskou výpravu do Francie, uskutečněnou v letech 1591–1592. Protože i z ní přijel mladý moravský šlechtic obohacený spíše o politické zkušenosti a kulturní obzory nežli o ostruhy neohroženého válečníka.15 Období, kdy se Karel ze Žerotína vydával na studijní cesty po Evropě, lze ohraničit dvěma pobyty v Mekce raněnovověké středoevropské aristokracie, kterou byla renesanční Itálie. Poprvé se Žerotín ocitl pod sluncem

48

Apeninského poloostrova už roku 1575, tedy jako jedenáctiletý. V Itálii své putování po celých osmnácti letech také zakončil, když u jejích břehů přistál roku 1593 po návratu z Francie, aby tak poněkud odvedl pozornost od skutečné náplně svého předchozího ročního pobytu v zemi Jindřicha Navarrského, kterému chtěl pomoci porazit protivníky z katolické ligy. Mezi těmito dvěma italskými pobyty procestoval Žerotín takřka celou západní Evropu: několik zemí Svaté říše římské od saské hranice až po Porýní, frankofonní část Švýcarské konfederace, Francii s jejími zámky a univerzitami na Loiře, Nizozemí zmítané náboženskými spory a válkami se Španělskem i alžbětinskou Anglii, nakloněnou protihabsburským opozičním představitelům české protestantské šlechty.16 Pokud jde o vlastní náplň studia Karla ze Žerotína, je nutné se spolehnout pouze na nepřímé prameny, týkající se jiných studentů, na obvyklý studijní program typický pro jednotlivé školy a především na vědecký obzor jednotlivých učenců, profesorů a preceptorů, s nimiž Karel ze Žerotína během svých studijních cest navázal kontakt. Pobyt na protestantském gymnáziu ve Štrasburku nejspíše spočíval především ve studiu latiny, francouzštiny, němčiny a některých dalších jazyků, rozšířeném o rétoriku a snad i o základy přírodních věd. Alespoň tak o tom psal později Žerotín v souvislosti se studijním programem svého stejnojmenného synovce. Studium ve Štrasburku bylo vyhledáváno také pro poměrně snadný výukový koncept, kterým úspěšně prošli i poněkud méně nadaní studenti, a také jako středisko setkávání mladých aristokratů z celé Evropy, jejichž jména se potom po dlouhá léta skvěla v památnících a štambuchách mladých českých a moravských šlechticů. Studium ve Štrasburku, kam ne náhodou s Žerotínem putoval i Karel z Liechtensteina, tak bylo přirozeným pokračováním studia na ivančické akademii.17 Poněkud náročnější již bylo studium na univerzitě v Ženevě, kam Žerotín přišel roku 1582. Rektorem zdejší školy byl následovník Jana Kalvína Theodor Beza, jehož ženevský dům zároveň sloužil jako kolej pro privilegované studenty z nejrůznějších evropských zemí. Lze předpokládat, že se zde Žerotín pod přímým vlivem Bezy seznámil s nejrůznějšími zákoutími reformované teologie i se základy kalvínského učení. Doménou Theodora Bezy byla navíc i emblematika, která se v dané době považovala za přirozenou součást kalvínského myšlení. Ačkoliv Žerotínův pobyt v Ženevě nebyl dlouhý, neboU jej přerušila smrt Karlova otce, přinesl si z něj poměrně hluboké znalosti, jež se i v pozdějších letech projevovaly nákupy a studiem knih z oblasti polemické teologie a stejně tak i různých emblematických symbolů a vyobrazení. V podobném duchu pravdě-

49

12. Štrasburk ve spisu Andrease Saura Parvum theatrum urbium

podobně probíhalo také studium na univerzitě ve francouzském Orléansu roku 1585. Po pobytu v Ženevě a ve městě na Loiře jeho francouzština předstihla znalosti němčiny a Karel ještě dlouho poté tímto jazykem rád komunikoval. První francouzský pobyt zároveň znamenal bližší seznámení se s dvorskými zvyklostmi a přinesl také kontakt na Jindřicha Navarrského, v té době ještě věrného reprezentanta francouzských hugenotů. Ve falckém Heidelbergu, kam Žerotín přijel z Orléansu, se již nenechal zapsat na univerzitě. O to intenzivnější však bylo jeho studium mimo školní škamny. V té době zde například působila celá řada učenců, kteří nejednou propojovali zájmy medicínské, přírodovědné, historické, filozofické, teologické, politické a emblematické. Heidelberské prostředí učinilo na Žerotína tak silný dojem, že sem později poslal jak svého mladšího bratra Jana Diviše, tak i Jana Amose Komenského. Roku 1586 odešel Karel ze Žerotína přes Ženevu do holandského Leydenu. Prostředí Nizozemí, kde jen nedlouho předtím vyvrcholily boje s katolickým Špa-

50

nělském, pro něj muselo být velmi přitažlivé. Poznal zde například historika a právníka Petra Cornelia Brederoda a také Justa Lipsia. Lze tedy předpokládat, že právě v Leydenu se formovalo právní vnímání světa, které Karel ze Žerotína během své politické dráhy na Moravě tak důsledně uplatňoval. Vyvrcholením této části studijní cesty byl pak nepochybně pobyt v Anglii, kde se po krátkém rozloučení opět setkal se svým učitelem Václavem Lavínem, díky němuž po celý život disponoval poměrně hlubokými znalostmi z oblasti lékařství. Zde se již pohyboval spíše na dvoře nežli v univerzitním prostředí, byU řada jeho kolegů vyhledávala staroslavné univerzity v Cambridge nebo Oxfordu. I tak měl nicméně možnost proniknout do zákulisí konfesních sporů, které v Anglii propukaly po reformačním kroku krále Jindřicha VIII.18 Karel starší ze Žerotína podobně jako mnoho jeho šlechtických spolužáků nedosáhl na žádné z navštívených univerzit ani doktorátu, ani alespoň magisterského gradu. Přesto se ze svých cest vrátil s poměrně hlubokým i širokým vzděláním, opírajícím se o znalosti jazyků, o dobrou orientaci ve filozofii, historii, teologii i v právu. Možná ještě více než samo absolvování některé z univerzit však pro něj představovaly navázané kontakty s učiteli i spolužáky, a proto s mnohými z nich zůstal ve spojení po celý další život. Joachima Cameraria znal již Karlův otec Jan starší. Karlovi otevřel celou šíři znalostí, bránu do dějin Jednoty a přiblížil mu také vazby mezi Jednotou bratrskou a světem kalvinismu. Podobnou roli sehrával také doktor Brederode, s nímž se Žerotín setkal v Ženevě, nebo basilejský teolog Jan Jakub Grynaeus, s nímž Žerotín zůstával i později v obzvláště častém písemném kontaktu. Samozřejmě nelze vynechat ani samotného Theodora Bezu, jenž se díky Žerotínovi a Václavu a Jiřímu Zikmundovi ze Zástřizl stal i na Moravě zásadní autoritou bratrských šlechticů i duchovních. Tak důležitou, že i kardinálu Dietrichsteinovi stálo za to, aby Žerotína po jeho návratu domů přesvědčoval o Bezově konverzi ke katolicismu, k níž mělo údajně mezitím dojít. Karel ze Žerotína pak ve svém dopise Bezovi vyjádřil důvěru ve stálost jeho víry a zlobu na kardinála, který se snižuje k podobným intrikám. Skutečností je, že právě v této době začínalo v západní Evropě docházet k některým důležitým konverzím, týkajícím se i Žerotínových přátel a učitelů, s nimiž se setkal na svých cestách. Vedle rány, kterou mu svým náboženským přestupem zasadil Jindřich Navarrský, šlo například o Justa Lipsia, jehož vědomostí si Žerotín velmi cenil a s nímž toužil zůstat v kontaktu i po jeho konverzi.19 Karel ze Žerotína ovšem vedle kontaktů z univerzitního prostředí získal na svých cestách i řadu dalších známých a příznivců. Právě v této

51

době se díky kontaktům s lidmi typu Orchiho, Lombarda, Castigliona, Ancela či Bonaciny vytvořil základní okruh jeho známých, přátel a agentů, kterého v budoucích letech jako mocný evropský aristokrat i jako předák moravských stavů výrazně využíval. Karel ze Žerotína se tak ze svých cest zcela v souladu s vyjádřením Paprockého vracel jako muž se širokým vzděláním, znalý evropské krajiny, jazyků, kultury, práva i teologie a opírající se o zázemí širokého okruhu známých a přátel.20

Patronem studující mládeže Jestliže se hybatelem a vzorem kulturních proměn v českých zemích na prahu nového věku stala cesta české šlechty do Itálie v letech 1551–1552, nelze v tomto ohledu podcenit ani studijní cestu Karla staršího ze Žerotína. Jak je patrné ze zmínky Bartoloměje Paprockého, psalo se o Karlových cestách a s nimi spojeném vzdělání ještě před jeho konečným návratem na Moravu. Karel, jehož cesta se mohla stát vzorem pro putování celé další generace, se tak v následujících desítiletích stal osobou, na niž se obraceli se žádostmi o informace příbuzní a známí v širokém okruhu. Role studijní cesty jako vzoru přitom působila v širokém záběru. Od stanovení trasy, přes zprostředkování kontaktů a doporučení preceptora či studijního programu a náplně až po financování cesty. Především se to týkalo stanovení trasy. Nejeden z mladých moravských šlechticů a budoucích bratrských seniorů se vydával na cestu prakticky po stopách Karla staršího ze Žerotína. Dobře patrná je tato skutečnost u cesty Karlova o jedenáct let mladšího bratra Jana Diviše ze Žerotína, která zahrnovala jak Itálii, tak německé Porýní a v neposlední řadě také Anglii. Karlovi na dodržení stanovené trasy studijní cesty jeho bratra evidentně velmi záleželo. Jeho cestu kontroloval například tím způsobem, že si od Jana Diviše nechal posílat latinsky psané dopisy, jež byly jednak stylistickým cvičením, ale zároveň i zprávou o vykonané cestě. Později mu do Vídně dokonce vyjel naproti. Ve šlépějích svého mecenáše se na studijní cestě pohyboval i Komenský, který Žerotína sledoval při cestě do středního Německa. Ta v letech 1611–1613 vedla přes Herborn do Heidelbergu coby míst s aktuálně nejvýraznějšími kalvínsky zaměřenými školami, ale také do Nizozemí a odtud nakonec do Londýna. Podobnou trasu zvolil Žerotín také pro dalšího ze svých chráněnců a vlastně zároveň i vzdálenějšího příbuzného, mladého Zdeňka Brtnického z Valdštejna. Karel mladší ze Žerotína na přání svého strýce putoval nejprve do Slez-

52

13. Heidelberg ve spisu Andrease Saura Parvum theatrum urbium

ska, kde se měl seznámit se základy věd a jazyka. Poté směřoval do sousedního Saska, kde měl být podle Žerotínových slov zasvěcen do základů řečnictví. Jako vyvrcholení jeho studijní cesty byl vybrán Štrasburk se svojí věhlasnou akademií. Zde si snad mladý Karel „osvojí schopnost mluvit ozdobně a květnatě a zde konečně se mu otevře přístup k četbě starých autorů“. O tom, že Karel starší ze Žerotína skutečně promýšlel, kam své mladší následovníky poslat, svědčí jeho občasné úvahy o výhodách a nevýhodách cesty do Itálie, která na jedné straně přinášela mladým moravským šlechticům humanistické vzdělání a v některých oblastech vědění se bez návštěvy italských měst a dvorů prakticky nebylo možné obejít, na druhou stranu mohla v Žerotínových očích za určitých okolností svou katolickou nádherou a přitažlivostí být na škodu další náboženské a konfesní orientaci bratrských mladíků. Vilému Slavatovi naopak vcelku překvapivě Itálii a Španělsko doporučuje více nežli Francii, snad s ohledem na zdejší poměry po konverzi Jindřicha IV.21

53

14. Jan Jakub Grynaeus, učitel a přítel Karla staršího ze Žerotína

Karel starší ze Žerotína zůstával ještě dlouho po návratu ze svých cest v kontaktu s mnohými ze svých učitelů i dalších evropských učenců. V mnohých případech lze v jeho listech sledovat celoživotní úctu a přátelství. Vedle obecných formulací, jež jsou vyjádřením tohoto vztahu, a vedle vzájemných zpráv o politické situaci i náboženských problémech, bylo častým námětem Karlových dopisů zprostředkování pomoci různým moravským studentům. „Tento dopis doručí Jan Diviš, můj pokrevní bratr, čtrnáctiletý mladíček, který se po téměř dvouletém pobytu v Heidelbergu stěhuje na můj příkaz do Basileje a má tam zůstat nějaký čas, aby se přiučil jednak liternímu učení, jednak cizím jazykům; od něho tedy dostaneš tento můj dopis, jímž Ti ho znovu a znovu doporučuji, a snažně prosím, abys ho zahrnul touž láskou jako mne,“ píše Karel ze Žerotína v květnu roku 1590 basilejskému profesoru Janu Jakubu Grynaeovi. Z několika uvedených řádků je přitom zjevné, jak úzce byly v Žerotínově mecenátu direk-

54

tivní určení trasy studijní cesty a návštěva konkrétních univerzit propojeny s přesným vymezením školní náplně a s kontaktem na konkrétní profesory, zprostředkovatele studijního pobytu. Ti navíc v některých případech sloužili i jako soukromí učitelé Žerotínových chráněnců nebo jim dokonce poskytovali ubytování ve vlastním domě. Joachim Camerarius například na Karlovu přímluvu zajišUoval v Ženevě studium Václava ze Zástřizl, z něhož se později vyprofiloval jeden z nejvěrnějších studentů Theodora Bezy. Ten mladému buchlovskému pánu později dokonce neváhal odkázat svou bohatou knihovnu, a to snad i k mírné závisti samotného Žerotína. Stejně tak Beza na Karlovu přímluvu pečoval také o dva bratry z prostředí poměrně zámožné, nicméně přece jen nižší šlechty, o Zikmunda a Jana Bukůvku z Bukůvky na Ivanovicích na Hané, kteří potom pokračovali i ke Grynaeovi do Basileje. Žerotínovu synovci Karlovi mladšímu měl zase ve Štrasburku pomoci lékař, teolog a emblematik Melchior Junius. Jan Jakub Grynaeus, Theodor Beza, Joachim Camerarius i mnozí další západoevropští učenci zpravidla tváří v tvář novým studentů na osobnost Karla staršího ze Žerotína nezapomínali. Jen jedním z důkazů za všechny je kniha Theodora Zwingera „Teatrum Humanae vitae“, kterou autorův syn a vydavatel knihy v jedné osobě připsal tištěnou dedikací Karlu mladšímu ze Žerotína a jeho příbuznému Janu Fridrichovi při příležitosti jejich studijní cesty roku 1604. Alespoň v rukopisné dedikaci však nezapomněl ani svého starého známého a mecenáše cesty obou mladých šlechticů, Karla staršího ze Žerotína, kterého zde oslavil jako vzdělaného heroa.22 Jestliže poskytoval Karel starší ze Žerotína svým příbuzným a známým pro jejich studijní cesty vlastní vědomosti, kontakty, čas, energii a v mnoha případech také peníze, vyhrazoval si právo na stálou a přísnou kontrolu jejich pobytu v univerzitních centrech a jejich studijních výsledků. Kromě dopisů posílaných bezprostředně mladým studentům o tom svědčí i korespondence s profesory příslušných univerzit a také s jejich doprovázejícími preceptory, kteří navíc bývali Karlem starším za tímto účelem vybráni a byli jím také financování. Začalo to již při cestě Karlova bratra Jana Diviše, pro něhož vyhledal věhlasného preceptora Amanda Polana z Polansdorfu. S dalším z preceptorů Jana Diviše, Jindřichem Eberbachem, opakovaně jednal o finančním zajištění jeho studia. Bratrův pobyt v Itálii tehdy přišel Žerotína přibližně na 200 dukátů měsíčně. Není proto divu, že za svoje peníze vyžadoval od bratra i jiných studentů náležitý efekt. V případě svého bratra přitom nezapřel roli učitele a kritického pozorovatele ani po návratu svého svěřence zpět na Moravu a po jeho

55

zapojení do domácí politiky. Podobně jako kdysi kontroloval stylistická cvičení Jana Diviše, která mu přicházela ve formě dopisů, soustředil se později na rozbor jeho vystoupení na zemském soudě.23 Ačkoliv sám Karel starší ze Žerotína navštívil během svých studijních cest hned několik knížecích a panovnických dvorů, byl v souvislosti s podobným propojením studijní cesty s cestou kavalírskou u svých svěřenců poměrně skeptický a opatrný. Camerariovi v dopise z roku 1598 například nedoporučoval, aby se během svého pobytu v Paříži Václav ze Zástřizl pohyboval v prostředí dvora a dvořanů. A totéž opakuje i dopise preceptoru Janu Paludiovi. V tomto případě snad sehrála roli Karlova aktuální negativní zkušenost s francouzským králem Jindřichem Navarrským a jeho okolím, které se po Jindřichově konverzi ke katolicismu začalo radikálně proměňovat. Podobný nesouhlas ovšem zopakoval i v případě Viléma Slavaty z Chlumu, kdy mu místo Paříže doporučoval ke studiu Bourges nebo Orléans a důvody své nedůvěry následovně konkretizoval. „Šlechta francouzská je od přírody na hony vzdálena všeho vzdělání, a to tím spíše dnes, kdy jí vládne král válečník. Málo milovný vzdělanců. Mám proto strach, že až poznáte a ochutnáte sladkou dvorskou zahálku a dvorské rozkoše, zvolna zvolnička se Vaše mysl odcizí knihám a štítivě odstoupí od Pandektů a od Kodexu a spíše se přikloní k novelám, sotva ovšem Justiniánovým,“ píše Žerotín se svou typickou ironií. „Milý pane, já Francii znám. Prožil jsem tam notnou část svých nejlepších let a vím, jak se tam rozmohlo rozkošnictví, záletnictví, kratochvíle, neřesti a kolik se tam naskytne příležitosti, aby se zkazil sebeskromnější a sebeukázněnější.“ V případě Karla staršího ze Žerotína šlo tedy nepochybně o aktuálně ovlivněné, nicméně obecnější stanovisko, ve stejné době ostatně vztahované i na saturnský dvůr císaře Rudolfa II. Současná naděje vkládaná v Rudolfova bratra Matyáše Habsburského však byla naopak příčinou, že k jeho vídeňskému dvoru Žerotín doporučil hned několik mladých moravských kavalírů. Včetně svého švagra Albrechta z Valdštejna.24 Pokud student podporovaný Karlem starším ze Žerotína prokazoval výraznou liknavost ve studiu, přivádělo to jeho mecenáše až k nepříčetnosti. V extrémním případě neváhal svého chráněnce ze zahraniční cesty dokonce odvolat. Poměrně ostrou kritiku si za svou malou píli při studiu vysloužili Slavata i Valdštejn. V případě Viléma Slavaty Karel navrhl jako řešení jeho špatného prospěchu po několika měsících studia přechod na některou z univerzit ve Španělsku. Slavata však měl již našlápnuto jinam a jeho pozdější kariéra se uskutečnila i bez vzdělání určovaného Žerotínovými představami a maximami. U Albrechta z Valdštejna, který se na

56

německých školách věnoval spíše studentským radovánkám nežli vlastnímu studiu, zřejmě o nějakém zlepšení ani nepřemýšlel a očekával spíše jeho návrat domů a obrácení se k praktickému životu. Zmiňovaným extrémním případem bylo ovšem studium synovce Karla mladšího ze Žerotína. Ten musel být poprvé odvolán již ze škol ve Slezsku. Karel starší ze Žerotína se v té době domníval, že studijní elán jeho jmenovce by mohl změnit pobyt ve Štrasburku, řízený přísnými profesory a preceptory. Kromě Melchiora Junia měl dbát na studijní plán ve městě nad Rýnem také Zdeněk Brtnický z Valdštejna, který podobně jako jeho vzdálený příbuzný prošel slezskými školami a ve Štrasburku na rozdíl od mladého Karla nedělal svému mecenáši ostudu. Třetím dohlížitelem pak měl být preceptor Vavřinec Cirkler, který byl s moravskými Žerotíny v dlouhodobém kontaktu a od kterého si Karel starší sliboval odpovědnou práci. A na pomoc byli nakonec přivoláni i Zdeňkův učitel Adam Ropal z Rifmberka a Joachim Camerarius. I tato neobvyklá a drakonická opatření, kdy se o jednoho studenta starala hned pětice věhlasných učitelů, se však nakonec ukázala jako nedostatečná. I když do týmu pečujícího o Karla mladšího ze Žerotína přišel po smrti Vavřince Cirklera nový preceptor Jakub Guetlinus, nepřestal mladý aristokrat dbát spíše o přepych a honosný oděv nežli o vzdělání. Na studenta ostatně neplatily ani výhružky, že budou o jeho špatných studijních výsledcích informováni jeho rodiče nebo že bude vystřídán nějakým vděčnějším a přičinlivějším studentem. A tak musel být Karel mladší ze Žerotína ze Štrasburku odvolán a jen pevně daný závazek jeho strýci zabránil v tom, aby o vzdělání svého synovce zcela přestal pečovat. Jen celkové nastavení jeho osobnosti bylo důvodem, že se nepřestal věnovat podpoře studijních cest mladých moravských šlechticů také do budoucna.25

57

Na válečném poli

K

arel starší ze Žerotína se zdá být prototypem velmože, který celý svůj život zasvětil civilní kariéře v zemských službách. Nevojenské kariéry byly v průběhu druhé poloviny 16. století, kdy střední Evropa poměrně dlouho nepoznala déletrvající války, oblíbeným zaměstnáním privilegovaných vrstev všech stupňů. V tomto ohledu lze hovořit o obchodních a řemeslnických povoláních měšUanů, o duchovních povoláních, jež rádi vyhledávali příslušníci nejrůznějších společenských vrstev i konfesí, ale také o nejrůznějších nižších úředních kariérách, zpravidla svázaných s vrchnostenskými dvory a s nižšími stavovskými úřady, které vyhledávali rytíři i jiní nižší šlechtici. Zapomenout nelze ani na vysoké zemské úřady a hodnosti, které byly vyhrazeny příslušníkům panského stavu a v nichž se na sklonku 16. století a na počátku století následujícího na Moravě vystřídalo hned několik příslušníků rodu Žerotínů i jejich blízkých či vzdálenějších příbuzných. Počínaje Karlovým otcem Janem starším ze Žerotína coby zemským sudím, přes dědičné zemské maršálky z rodu pánů z Lipé až po úřad zemského hejtmana, který na sklonku 16. století zastával Karlův strýc Fridrich starší ze Žerotína. Za civilní kariéru lze ovšem považovat také řadu úřadů a služeb, které čeští a moravští šlechtici začali zastávat u významných panovnických knížecích dvorů. Zvláště od poslední třetiny 16. století přitom početnost tohoto typu kariéry stále více a více narůstala. Jestliže pro české šlechtice sehrával v tomto ohledu významnou roli pražský císařský dvůr Rudolfa II., začali se jejich moravští příbuzní o to více zajímat o vídeňský knížecí dvůr Matyáše Habsburského, z něhož se ostatně později stal také dvůr královský a císařský. Zdánlivě na odvráceném pólu životopisu středoevropského šlechtice raného novověku se nacházely kariéry vojenské. Prakticky každý ze šlechticů, kteří za celý svůj život neměli příležitost pozvednout zbraň

58

ani na dalekých válčištích, ani na obranu vlastní země, ve svém rodovém panteonu uchovával památku na nějakého mýtického či skutečného předka, který si vysloužil slávu na válečném poli. Mnozí nižší i vyšší šlechtici sledovaného období vstupovali do kondotiérských pluků a s narůstajícím počtem válek na přelomu 16. a 17. století si tímto způsobem zajišUovali obživu i společenskou prestiž. Mnozí domácí aristokraté začali napodobovat mravy válečníků, kteří do habsburských zemí přicházeli ze vzdálených krajů a jejichž prototypem mohl být na Moravě dvacátých let 17. století například Rombaldo Collalto. Ani po roce 1620, kdy se ve středu evropského kontinentu rozhořelo dosud nevídané a dlouhodobé válečné drama, se ovšem nevytratila ani kombinace obou typů šlechtických kariér, civilní i vojenské. VždyU i Albrecht z Valdštejna vyrůstal jako dvořan arciknížete Matyáše a jeho pozdější vojenská kariéra spočívala spíše v dobrých organizačních a podnikatelských schopnostech nežli ve vlastním válečném umění. Doba navíc přinesla propojení obou typů kariér, například v oblasti vojenské diplomacie. Právě tento obor proslavil jak Michaela Adolfa z Althannu, tak o několik let později i mladého Václava Eusebia z Lobkovic. Na vojenské řemeslo si vzhledem k dobovým poměrům alespoň okrajově sáhli i mnozí moravští aristokraté, kteří se jinak válečnému umění nevěnovali. VždyU například velitelem jednoho z moravských zemských pluků byl v období bezprostředně předcházejícím stavovskému povstání i sám kardinál Dietrichstein. Mladí šlechtici, kteří se chtěli prosadit ve společenské konkurenci, se zase nechávali najímat do vojsk bojujících na uherské frontě. A tak není divu, že si v době svého mládí vyzkoušel vojenské ostruhy i Karel starší ze Žerotína.1

Válka a mír Poměrně dlouho trvající mír, který po polovině 16. století dával Moravě i okolním zemí vydechnout, byl způsoben na jedné straně dočasným pozastavením turecké expanze do střední Evropy, na druhé straně ovšem také zdejším těžkopádným armádním systémem. Zemské hotovosti, o které se měl panovník opírat v době válečného nebezpečí, nebyly právě akceschopným vojenským tělesem. Jejich strategickou nevýhodou byl právní zákaz používat tuto armádu mimo hranice země. A tak zeměpánům i vojenským velitelům nezbývalo, než čekat na nepřítele ve své vlastní zemi a nanejvýš opevňovat její hranice. Systém odvodů venkovského obyvatelstva do pluků zemských hotovostí také nepatřil k nejmodernějším.

59

Ve chvíli, kdy byl zemským sněmem na panovníkův příkaz vydán rozkaz k odvedení určitého procenta poddaných z jednotlivých panství do vojska, projevila se obvykle neochota šlechticů i jiných vrchností ke ztrátě pracovní síly. Následovaly proto nejrůznější žádosti o výjimku, zpravidla zdůvodňované žalostným ekonomickým stavem toho kterého dominia, v některých případech se vrchnosti a jejich úřady dokonce uchylovaly k vykazování menšího počtu poddaných, což zároveň znamenalo nutnost postavení menšího počtu vojáků. Totéž se ostatně dělo i při vypsání válečné kontribuce, která obvykle stavění hotovosti doprovázela. Ukazovala se zde slabá místa celého systému stavovské demokracie. Zástupci stavů se totiž na panovníkovu výzvu dokázali domluvit na zemském sněmu či sjezdu na určitém postupu, jakmile se ovšem vrátili na svá panství a vystupovali jako jednotlivé pozemkové vrchnosti, velmi rychle na obecné dobré země zapomínali. Dalším projevem tohoto trendu tak byly i žádosti, které měly zabránit byU jen přechodu vojska přes dominium suplikanta, natož potom jeho zásobování či dokonce ukvartýrování. Jestliže v průběhu 16. století tento přístup omezující akceschopnost vojska zároveň do jisté míry bránil rozhoření dílčích válečných konfliktů, v dobách krizí první poloviny 17. století se ukázal být velmi neblahým. Zemské hotovosti předbělohorské éry ovšem měly i jiné rysy, které jejich velitele někdy vedly až k zoufalství. Především to byl slabý výcvik i vyzbrojenost mužstva složeného z venkovského obyvatelstva. K tomu ještě přistupovaly staletími zažité zvyklosti, které až na konkrétní výjimky nedovolovaly či alespoň omezovaly možnost válčit v zimě v době krutých mrazů a vysoké sněhové pokrývky, v době žní a jiných závažných polních prací, popřípadě v neděli či o dalších náboženských svátcích. Všechny tyto vnější podmínky ještě více rozkližovaly i tak chatrný vojenský sbor. S postupujícími problémy uvnitř stavovské obce se navíc začal projevovat zjevný nesoulad i uvnitř velitelského sboru. Jeho jednotliví příslušníci totiž i přes přesně stanovené postupy, řády a právní zvyklosti postupně začali sloužit spíše zájmům jednotlivých politických stran a konfesních skupin nežli zemi jako celku. Tento poněkud tristní stav spěl krok po kroku k omezení role zemských hotovostí a stavovských pluků a k jejich nahrazení kondotiérskými armádami, jež se ve střední Evropě výrazně prosadily v době třicetileté války.2 V době, kdy se mladý Žerotín vracel ze svých studijních cest, tedy ve druhé polovině osmdesátých let 16. století, se ovšem začaly projevovat i jiné krizové momenty, tentokrát svázané především s novým nástupem osmanského nebezpečí v Uhrách. Trvající mír se stále více stával spíše

60

pokojem před bouří. Od roku 1587 se moravský zemský sněm prakticky na každém svém zasedání zabýval narůstajícím neklidem za východní hranicí země a pokoušel se aktivně tomuto nebezpečí čelit. Obvykle tak činil na základě listu císaře Rudolfa II. Panovník v něm psal o těžkých hříších, kterých se obyvatelé jeho zemí dopouštějí a které Bůh trestá v podobě turecké hrozby. Vykoupení bylo podle slov panovnických přípisů možno dosáhnout pouze okamžitým pokáním a modlitbami. Kromě toho však měli obyvatelé Moravského markrabství přistoupit také k docela konkrétním opatřením. Jedním z nich bylo například opevňování měst, horských průsmyků a dalších strategických míst na východní hranici, ke kterému dal zemský sněm skutečně souhlas a zvláště od devadesátých let 16. století je také silně finančně podporoval. „Protože ten ukrutný a krve křes7anské žíznivý nepřítel k nám vždy přibližovati usiluje, a na tom, což sobě provedl, dosti nemaje, dále mnohem silněji nežli prve na nás se strojí, čehož obávati se jest, aby nějakého nenadálého vpádu do této země neučinil; a nemaje se na čem zastaviti, beze všelijaké překážky své nešlechetné vůle a žádosti s velikým zahanbením, a snad dokonalou zkázou a zahynutím naším, neprovedl a nevyplnil,“ zdůvodnil moravský zemský sněm za účasti Karla ze Žerotína a na prahu jeho tažení do Uher svá opevňovací zákonodárství. Druhým opatřením, kterak odčinit své hříchy, bylo postavení vojska, které by mohlo účinně vzdorovat osmanským útokům. To se z výše uvedených důvodů dařilo pouze v omezené míře. Dalším z projevů pokání mělo ovšem zpravidla být také vybrání válečné kontribuce, jež měla sloužit jak pro budování pevností, tak i k placení vojska. Konfrontace s válečným stavem se tak v průběhu osmdesátých let 16. století stala tak či onak nevyhnutelnou i pro ty šlechtice, kteří až dosud neměli vojenskou kariéru ani přinejmenším v plánu. Karel ze Žerotína se navíc po úmrtí svého otce roku 1583 stal držitelem či poručníkem několika moravských panství, takže byl bezprostředně postaven před problém získat finanční prostředky i lidský potenciál na obranu země. Jen o málo později byl navíc do funkce zemského hejtmana zvolen Karlův strýc Fridrich starší. A tak se plánování nejrůznějších obranných opatření a válečných akcí, doprovázené do jisté míry novým oživením rytířské kultury a vojenské prestiže, odehrávalo přímo před očima mladého moravského aristokrata.3

61

Francouzské tažení První vojenská výprava Karla ze Žerotína nicméně i přes narůstající turecké nebezpečí nesměřovala za východní hranici země, nýbrž právě na opačnou stranu, tedy na západ Evropy. Cesta do Francie na pomoc králi Jindřichu Navarrskému se do značné míry podobala rytířským vyprávěním, jaká znali raněnovověcí aristokraté z nejrůznějších dobových románů a historek, například z prostředí císaře Maxmiliána I., a která mnohdy jen v omezené míře rozlišovala mezi skutečnou válečnou vřavou, rytířským turnajem a romantickým dobrodružstvím, za něž by se nemusel stydět ani rytíř don Quijote de la Mancha. Idea uskutečnit takové vojenské tažení vznikla nejspíše během Karlova studijního pobytu na frankofonních univerzitách v Ženevě a v Orléansu, kde se Žerotín setkal nejen s reformovanými teology, ale také se svými vrstevníky pocházejícími z prostředí francouzské hugenotské šlechty. Francie po bartolomějské noci nejspíše mladému bratrskému šlechtici připadala jako jedno z rozhodujících území pro budoucí celoevropské vítězství reformačních myšlenek. Zvláště když se Karlovi francouzští souvěrci a souputníci, které pro Žerotína ztělesňoval především mladý hugenot Philippe du Plessis Mornay, živě zajímali také o osudy českých zemí a Jednoty bratrské. Sám Jindřich Navarrský potom musel Žerotínovi připadat jako skutečný křesUanský panovník a rytíř ve službách pravé víry, tedy jako pravý opak habsburského císaře Rudolfa II. Ne nadarmo romanticky a důvěřivě založený Žerotín ve svých listech z této doby povýšil francouzštinu na nejfrekventovanější cizí jazyk a studium ve Francii doporučoval také svým krajanům.4 Politická situace ve Francii nebyla na přelomu osmdesátých a devadesátých let 16. století jednoduchá. Bylo jen nedlouho po válce tří Jindřichů, která skončila zavražděním vůdce katolické ligy Jindřicha de Guise a posléze i vraždou krále Jindřicha III. z Valois. Trůnu se po různých spekulacích a protichůdných politických snahách ujal králův bratranec a v jedné osobě i vůdčí osobnost francouzských hugenotů Jindřich Navarrský coby zakladatel nové bourbonské dynastie. Ani novému králi se ovšem nedařilo pacifikovat zemi. Postavila se proti němu především katolická Paříž, která i v předchozích letech podporovala de Guise. Ještě > 15. Francouzský král Jindřich IV. ze spisu Alphonse de Ramberveiller Les devots elancemens, který se nacházel v Žerotínově knihovně

62

63

nebezpečnějším nepřítelem byl ovšem španělský král Filip II., který požadoval uznání dědických nároků své dcery Kláry Isabely Evženie, a potažmo některého z princů pocházejících z habsburské dynastie. Ačkoliv se o zastavení bojů pokoušeli někteří z neutrálních „politiků“ z řad francouzské aristokracie, války pokračovaly i v následujících letech. Jindřich Navarrský sice v květnu roku 1590 oblehl Paříž a načas hlavní město království dokonce ovládl, díky vojsku ze španělského Nizozemí se situace zakrátko zase obrátila a Jindřich IV. byl vytlačen na sever země do Normandie. Právě sem mu mělo na podzim roku 1591 přispěchat na pomoc vojsko složené z protestantských šlechticů a jimi najatých vojáků. Jeden z takových nevelkých oddílů do svých služeb naverboval i Karel ze Žerotína, který se do severofrancouzského Rouenu vydal přes Brandýs nad Orlicí a Prahu, z Drážaan pak pokračoval po říční lodi až do Hamburku a Stade a dále se plavil přes Severní moře a cíp Atlantského oceánu až do přístavního města Dieppe.5 Jeho odhodlání lze mimo jiné doložit i skutečností, že se po cestě nechal inspirovat listy jednak radikálních ženevských a francouzských duchovních a pražského vyslance francouzského krále Ancela, jednak zcestovalého válečníka Fridricha ze Žerotína. Nadšení Karla ze Žerotína z rozhodnutí bojovat za spravedlivou věc bylo na počátku jeho tažení ještě dosti značné. Právě z tohoto období pochází Karlova výše zmiňovaná kritika krajanů, kteří sedí doma za pecí a pojídají pečená jablka. Když se ve městě Stade při ústí Labe dostal do situace, že zde musel po několik týdnů setrvávat a čekat na anglickou loa, která by ho převezla do Normandie, považoval to doslova za nepřízeň osudu, a o tomto městě proto mluvil jako o „hundslochu“. Tak silná byla jeho touha zapojit se co nejrychleji do bojů po boku Jindřicha Navarrského. Proto když ve Stade konečně nastupoval na loa směřující do Francie, neodpustil si několik svých typických ironických poznámek. Ve francouzském Dieppe, tedy ještě před příjezdem na vlastní rouenské bojiště, zase v řádcích plných důvěry ve francouzského krále sděluje, kdo všechno přijde francouzským protestantům z Německa a z Anglie na pomoc, a dodává, že kníže Alexandr z Parmy, který před rokem vytlačil Jindřicha Navarrského z Paříže, tentokrát nedostane ani nejmenší šanci. Na jeho optimismu nic nezměnilo ani první setkání s Jindřichem Navarrským, který na něj zapůsobil nesmírně přitažlivým dojmem a jehož řečem o odhodlání utkat se i s vévodou z Parmy ještě stále nejspíše bezmezně důvěřoval.6 Jen za několik týdnů se ovšem mělo vše změnit. Počínaje vojenskou situací před Rouenem a Žerotínovými bojovými úspěchy, až po jeho vztah

64

16. Město Rouen ve spisu Andrease Saura Parvum theatrum urbium

ke králi Jindřichovi. Nejdříve byl zastřelen Karlův francouzský průvodce, který s ním do své vlasti přijel až z Moravy. Sám Karel přitom jen o vlas unikl smrti. Vojsko vévody z Parmy se ukázalo jako podstatně silnější, než Jindřich Navarrský předpokládal, a ztráty na životech se tak velmi brzy začaly týkat i dalších příslušníků Žerotínova oddílu. Karel proto postupně počal kritizovat nejen špatnou vojenskou strategii Jindřicha Navarrského, například když se místo nekvalitně opevněného města rozhodl nadále obléhat nedobytnou rouenskou pevnost, ale také jeho malé odhodlání skutečně se zasazovat o věci víry a cti. Když Jindřich IV. opustil bojiště před Rouenem, ztratili podle Žerotínových slov během dvou hodin vše, co předtím po několik měsíců s velikou námahou a úsilím získávali. Vojáci navíc na jaře roku 1592 postupně vyjedli veškeré zásoby a společně s důstojníky začali fyzicky i psychicky strádat. V této době již navíc Karel ze Žerotína pochopil, že jde ze strany krále spíše o taktickou válku, v níž se snaží vydobýt si výhodnější pozici na politické scéně, nežli

65

o skutečné vítězství reformace. Příslušníky protestantských a reformovaných církví údajně nechá bez ochrany utiskovat od katolíků. „Nemálo se o náboženství a slova božího ujímá, kudyž také přichází podle zdání mého, že mu nehrubě Pán Bůh žehná.“ Jen málo času již zbývalo do Karlova zklamaného odjezdu z Francie, navíc provázeného nesplacením dluhu francouzského krále. A pouhý rok zbýval i do konverze Jindřicha IV. ke katolictví, která s konečnou platností oba muže rozdělila a kterou mu Karel ze Žerotína již nikdy více neodpustil. Své mínění o Jindřichovi navíc napříště přenesl i na francouzský dvůr a celou zemi.7 „Pan Karel nekrmí se víc větrem, věřte, opravil mu Frankreich mozek,“ psal Žerotín se sobě vlastní ironií na téma proměny svých názorů do Prahy někdejšímu učiteli Václavu Lavínovi, a jako by tím parafrázoval Cervantesova dona Quijota a jeho boj s větrnými mlýny.8

Antialkorán před Ostřihomí Žerotínova účast na uherském tažení často bývá líčena jako účelová a pragmatická, vyplývající z potřeby kompenzovat v očích císaře Rudolfa II. a příslušníků dvora jeho angažovanost v bojích francouzských hugenotů proti Katolické lize. Tato interpretace nicméně naráží na nedostatek písemných pramenů, protože Žerotínovy dopisy z let 1593 až 1595 se nedochovaly. Při podobném hodnocení se navíc zapomíná na skutečnost, že Karel starší ze Žerotína se s uherskou otázkou setkával bezprostředně takřka od dětství. Na této skutečnosti měl samozřejmě podíl jeho strýc Fridrich ze Žerotína, který na bojích proti Turkům vyprofiloval svou životní dráhu, jež ho jako prvního člena rodu Žerotínů vynesla až do funkce moravského zemského hejtmana, ale také Karlovi příbuzní sídlící v Břeclavi, ve Strážnici, ve Valašském Meziříčí a v dalších střediscích bezprostředně sousedících s ohroženou uherskou hranicí. Šlechtici žijící ve východním a jihovýchodním cípu Moravy byli s nájezdy tureckých, tatarských a sedmihradských válečníků od sklonku 16. století konfrontováni stále bezprostředněji. Přímé ničení a plundrování jejich statků bylo zcela jinou zkušeností nežli zprávy zprostředkovávané pouze literaturou, jak tomu bylo i v případě sousedů z Českého království. Osobní zkušenost totiž nemohla vynahradit ani četba tak ostře laděného spisu, jakým byl „Antialkorán“ Žerotínova souvěrce Václava Budovce z Budova. Ostatně právě vydání spisu Žerotínova staršího přítele, k němuž došlo roku 1614 a jež bývá někdy vykládáno jako vstřícný krok vůči katolíkům, ukazuje

66

17. Boj proti Turkům ve spise Lazara Schwendiho Kriegs Discurs

na složitou atmosféru ve vztazích mezi křesUany a muslimy a také mezi různými křesUanskými konfesemi navzájem. Vztah mezi českými radikálními nekatolíky a Turky je někdy nahlížen pod zorným úhlem pozdějšího vyjednávání Jindřicha Matyáše z Thurnu na dvoře v Konstantinopoli. „Antialkorán“, v němž Budovec konstruuje neprostupnou hradbu mezi křesUanstvím a islámem, a nikoliv například mezi katolictvím a bratrstvím, je důkazem podstatně diferencovanějšího uvažování v nekatolickém táboře. Záhubu by prý přinesli ti, kdo by raději „pod Turkem jako pod zlou křes7anskou vrchností bydlili“. Nechybí zde ovšem ani apokalyptická vize budoucnosti. Podle ní se křesUanský svět poté, co sám sebe nejdříve bratrovražedně zničí v konfesních válkách, stane působištěm Antikrista, tedy muslimů, ateistů a vyznavačů dalších nekřesUanských učení. Myšlenkový svět Budovcova „Antialkoránu“ tak zřejmě zcela odpovídá mínění, které dával Žerotín ve své korespondenci najevo například v době útoků Štěpána Bočkaje a které mu nejspíše bylo vlastní již za jeho uherského tažení.9 Jestliže velitelé osmanského vojska, včetně sedmihradského knížete Štěpána Bočkaje, který se s podporou Turků dostal k moravské východní hranici roku 1605, předpokládali, že budou moci využít náboženských rozporů v habsburských zemích a že za proklamaci náboženské svobody získají podporu moravských českobratrských i jiných nekatolických šlechticů, setkali se u lidí typu Karla ze Žerotína překvapivě s velmi

67

tvrdým odporem. Nejen v oficiálních vyhlášeních moravského zemského sněmu, ale i v soukromé korespondenci Karla staršího a například i jeho bratra Jana Diviše ze Žerotína zůstávali Štěpán Bočkaj a jeho turečtí a tatarští spojenci bezbožníky a nepřáteli, kterým je potřeba se postavit s co největším odhodláním a důrazem. V tomto dobovém kontextu se tedy nelze divit, že se Karel ze Žerotína společně s Albrechtem z Valdštejna a celou řadou dalších moravských šlechticů vypravil pod velením svého strýce Fridricha do boje proti Osmanům. U Žerotína již v žádném případě nešlo o náboženské nadšení z počátků francouzského tažení, nýbrž o zcela pragmatickou nutnost zapojit se do obrany země a spolu s ní ochránit také žerotínské državy a žerotínské poddané, kteří se ocitli v bezprostředním ohrožení. Přítel Jan Leunclavius nicméně při této příležitosti nechal vydat spis „Kriegsdiscurs“ z pera Lazara Schwendiho, který měl Žerotína posílit v jeho válečném odhodlání.10 Při obléhání Ostřihomi se Karel ze Žerotína poprvé ocitl v přímém kontaktu s arciknížetem Matyášem Habsburským, který byl hlavním velitelem císařského vojska v tažení proti Osmanům. Možná právě tehdy přišel třicetiletý Žerotín na myšlenku, že by o tohoto příslušníka habsburské dynastie mohl opřít naděje moravských nekatolických stavů. Matyášovi v boji proti Turkům nevadilo, že v čele jeho vojska stojí čeští bratři typu Fridricha ze Žerotína, tváří v tvář tureckému nebezpečí se totiž konfesní rozdíly opět ztrácely. Turci vedení sultánem Amuratem obsadili nejprve Sisak, dále Veszprém a Palotu. Postupovali dále na západ Podunajím. Když u Stoličného Bělehradu porazili císařská vojska, hrozilo, že se opět přiblíží až k habsburské metropoli. A tak císaři Rudolfovi II. nezbylo, než na čas odložit veškeré rekatolizační snahy a opřít se při obraně země nejen o katolíky, ale také o protestantské stavy svých zemí, včetně stavů uherských a moravských. Turecké nebezpečí tak kupodivu mohlo v monarchii sehrát sjednocující roli, jakou ve svém spise naznačoval i Budovec z Budova. Radikalizace obou konfesních stran však již byla nastartována natolik, že šlo skutečně pouze o odložení rozhodujícího střetu.11 Karel ze Žerotína nepobyl na bojišti u obklíčené Ostřihomi příliš dlouho, takže ani nedostal příležitost osvědčit vojenskou zkušenost nabytou při obléhání Rouenu. Do Uher dorazil nejspíše na jaře roku 1594. Již 22. května tohoto roku ovšem císař Rudolf II. vydal příkaz, aby se Žerotín vrátil na Moravu a zaujal zde místo přísedícího zemského soudu. Vojenská kariéra Karla ze Žerotína tím byla jednou pro vždy uzavřena a byla nahrazena dlouholetou dráhou moravského stavovského politika a vysokého zemského úředníka.12

68

18. Dobové noviny zpravující o bojích s Turky roku 1594

69

Ve víru třicetileté války Jestliže byl Karel starší ze Žerotína v době bojů ve Francii a v době uherských válek ještě alespoň v malé míře s to vnímat válečný konflikt jako boj za právo a spravedlnost, v okamžiku vypuknutí třicetileté války byl již takovým představám vzdálen. Jako důsledný pacifista dával ve všech sporech před válečným řešením přednost legalismu, diplomacii a mírovému vyjednávání. Protože v tomto ohledu prošel zcela opačným vývojem nežli představitelé obou znesvářených radikálních táborů a protože na představy mírového řešení konfliktu nakonec pod tlakem vídeňského dvora rezignovali i někteří kompromisní představitelé katolické strany, jakými byli například Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic nebo někdejší Karlův chráněnec Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, ocital se Žerotín stále více a více v politické izolaci.13 Po Karlovi ze Žerotína již roku 1618 nikdo z jeho radikálních souvěrců dost dobře nemohl požadovat, aby se podobně jako na podzim 1591 pustil osobně do boje za náboženské svobody. Karlův kompromisní postoj byl v té době již velmi dobře znám, vždyU to bylo celé tři roky po Karlově rezignaci na všechny politické funkce. Karel starší ze Žerotína se v této době již také mohl odvolávat na svůj věk a nedobrý zdravotní stav, což ve vztahu k oběma znepřáteleným politickým a nyní již také vojenským táborům velmi často a hlasitě činil. Bojujícím stranám tedy nezbývalo než ho díky jeho autoritě, která ani v době nastupující válečné vřavy ještě zcela nepoklesla, využít ve svůj prospěch alespoň jako diplomata a vyjednavače. Karel starší ze Žerotína se osmnáct válečných let, která mu ještě byla dána prožít, neztotožnil se žádnou bojovou a násilnou akcí, aU byla vedena kteroukoliv bojující stranou. „Křes7ané, majíce sebe vespolek milovati, lásky svaté, svornosti, pokoje ostříhati, místo toho sebe nenávidí, v zlosti, v hněvu, v nepřátelství jedni proti druhým povstávají, majíce sobě vespolek dobře činiti, místo toho brání jedni druhým na životě, na poctivosti, na statku, kudy jak mohou škodí, trápí a tyranství jedni nad druhými provádí, takže se zdá, že téměř žádného stvoření není, kteréž by v zlosti a v hněvu samo proti sobě tak čelilo a s sebou se nesrovnávalo tak hrubě jako člověk,“ psal v souladu s Žerotínovým způsobem uvažování třebíčský bratrský senior Jiří Erastus, o něhož se na počátku dvacátých let 17. století třebíčský a náměšUský pán duchovně opíral patrně nejvíce.14 Žerotín schvaloval pouze taková ozbrojená opatření, která měla bezprostředně směřovat k ochraně země a jejího obyvatelstva. K ochraně svých zámeckých sídel, ale také vlastních poddaných neváhal stárnoucí

70

aristokrat najímat mušketýry, z nichž potom budoval vlastní „soukromé“ vojenské oddíly. Ty potom například v Přerově vytvářely městskou posádku, jež měla za úkol odrazovat nejrůznější jednotky pravidelných i nepravidelných armád od nájezdů a plundrování. V případě Rosic měl najatý oddíl mušketýrů zase střežit žňové práce. Pro třicetiletou válku byly totiž typické nejrůznější skupiny a bandy dezertérů a veteránů, které se potloukaly po kraji a škodily někdy více nežli spížní oddíly řádného vojska. V Žerotínově korespondenci lze najít řadu dopisů obsahujících bědování nad stavem země a bídačením obyvatelstva válkou. Ne vždy se ovšem jeho snaha poskytnout pomoc alespoň vlastním poddaným, když už nemohl ovlivnit chod války v obecnějším měřítku, setkala s pochopením. Když byl požádán svými přerovskými měšUany, aby se postaral o ochranu města před nájezdy vojáků obou stran, obrátil se Žerotín na Albrechta z Valdštejna. Ten Žerotínovi skutečně poskytl pro Přerov ochrannou posádku. Přerovští měšUané ovšem po nedlouhém čase, když se jim zdálo, že bezprostřední ohrožení města, a tím i jejich majetků pominulo, začali Karlovi staršímu ze Žerotína opět posílat stížné listy. Tentokrát se jim nelíbilo, že valdštejnská posádka město zbytečně vyjídá a že je ekonomickou přítěží přerovských domácností, které ji musí živit. Karel v odpovědi přerovskému úředníkovi Mikuláši Pitrušovi poznamenal jen něco v tom smyslu, že jeho poddaní nevědí, co chtějí, a že si již příště mají pomoci sami. Nicméně zároveň posílal žádosti o odvolání vojáků z Přerova na všechna možná místa, a když se mu nedostalo odpovědi, tak i samotnému císaři. Do jisté míry se však Přerovským nebylo co divit. Podobný vztah k vojsku Baltazara Marradase měli roku 1623 také měšUané v Třebíči, které vojáci postupně vyjídali. Navíc se očekávalo, že se k nim budou měšUané chovat jako ke své ochranné posádce. Přerovský případ patřil nicméně v době třicetileté války přece jen spíše k výjimečným. Úloha vrchnosti při ochraně svých panství a poddaných před řáděním vojsk byla nezastupitelná a moravští šlechtici se bez ohledu na stav a vyznání předháněli v žádostech o převedení armád mimo svá území. Karel starší například organizoval obranu svých dominií prostřednictvím svých úředníků, kteří měli k dispozici nejen zmiňované najaté mušketýry, nýbrž i určitou domobranu složenou z měšUanů a sedláků, která v době nájezdů vojenských oddílů držela stráže. Zároveň se schovávalo vše, co by útočící vojáci mohli odnést, počínaje klenoty, přes dobytek až po peřiny. Jindy zase žerotínský úředník Ondřej Číhal Krhovský na příkaz své vrchnosti ve snaze preventivně zabránit řádění císařských vojsk vyhledal samotného plukovníka Buquoye, aby zjistil jeho záměry a případně ho odradil

71

od tažení přes žerotínská dominia. Ani tak ovšem nedokázal zabránit nejrůznějším škodám i týrání svých poddaných. K vrcholu přivedl snahu ochránit svá panství příslušník nové generace moravské zemské politiky František z Magni, který se před řáděním švédských vojsk obrnil fingovanou kupní smlouvou podepsanou s polským králem. Někdejší žerotínské strážnické dominium, těžce zkoušené již od dob Bočkajova nájezdu, kdy se o jeho vojenskou i diplomatickou obranu pokoušel Karel starší ze Žerotína, se tak na sklonku třicetileté války stalo díky ochraně vrchností známou „terrou felix“, ostrovem míru na východní Moravě.15 Kontakty s Albrechtem z Valdštejna ve věci ochrany žerotínských poddaných nebyly jednorázovou záležitostí. Karel starší ze Žerotína dobře věděl, že mu císařský generál může být nápomocný nejen propůjčením vojenských oddílů, ale například také informacemi o pohybech vojsk a hrozícím nebezpečí. Karlovi se tak několikrát podařilo zabránit rozsáhlým škodám, například když před blížícím se vojskem nechal roku 1622 přehnat dobytek dosud roztroušený po jednotlivých poddanských usedlostech náměšUského panství do odlehlého poplužního dvora v Mohelně. Přesto se poměrně často pokoušel zasáhnout i jiným způsobem. Někdy to byla intervence k zemskému gubernátoru Dietrichsteinovi, jindy navázání přímého spojení s velitelem vojska ohrožujícího jeho statky a pokus vyjednat s ním podmínky, za nichž by vojsko od pohybu na žerotínských statcích upustilo. V jiném případě, například při saském vpádu roku 1631, vysílal do míst bojů a pohybů armád své agenty, kteří mu měli podávat svědectví o situaci a možném nebezpečí.16 S postupem války se smazávaly kontury mezi obrazem přítele a nepřítele. Karel si v dopisech adresovaných svým přátelům z nekatolického prostředí a zvláště bratrským duchovním stále stěžoval hlavně na řádění císařských vojsk. I to se ovšem postupně stávalo relativním. Jestliže byla Třebíč roku 1623 zkoušena od vojáků Baltazara Marradase, již za několik měsíců musela Kateřina z Valdštejna najímat mušketýry, aby její město ochránili před vojsky Gabriela Bethlena. Doslova úzkost v Žerotínovi vyvolávaly i armády stavovské již v době povstání. Své obavy vyslovoval v dopisech adresovaných kardinálu Dietrichsteinovi, s nímž konzultoval obranu země proti povstaleckým vojskům, a k pomoci před povstalci kardinálovým prostřednictvím vyzýval tehdejšího zemského hejtmana Ladislava z Lobkovic a zemské důstojníky Albrechta z Valdštejna a Jiřího z Náchoda. Císaři Ferdinandovi II. zároveň poskytoval o stavovských armádách strategické informace. Stejně tak v dopise adresovaném Mikuláši Pitrušovi neváhal odsoudit řádění vzbouřených Uhrů a Valachů, o kte-

72

rých mluví jako o „lidu nepřátelském“. Na začátku třicátých let 17. století již nebyly hranice mezi bojujícími stranami takřka patrné. Rozporuplnost doby i vojenské situace je proto cítit i ze Žerotínových řádků věnovaných saskému vpádu do Čech. Ačkoliv mohl Karel starší ze Žerotína přece jen očekávat určité zlepšení situace v českých zemích, saské vojsko označuje jako nepřátelské a velmi ostře odsuzuje například jeho řádění na statcích svého švagra Adama mladšího z Valdštejna. Před saskou armádou, ačkoliv s ní do Čech přicházela také řada jeho krajanů a souvěrců, neváhá varovat ani další slezské exulanty, včetně bratrských duchovních. „Hluk a křik jest hrubý odevšad, jedněch, kteří se smějí, druhých, kteří pláčí,“ komentoval Žerotín bez jakéhokoliv pozitivního zaujetí pro vítězství saských luteránů dočasné dobytí Prahy. I v dalších výpovědích o hrůzách způsobovaných v zemi armádami všech možných stran se Karel starší ze Žerotína postupně dostával s kardinálem Dietrichsteinem na jednu loa. I dopisy zemského gubernátora, který od poloviny dvacátých let 17. století postupně ztrácel na své někdejší moci i na postavení v očích císaře, byly plné nářků nad sužováním Moravy a snah o vyvedení vojsk ze země. Včetně těch vojsk, o jejichž pozvání se bua bezprostředně vlastním příkazem, nebo alespoň nepřímo přímluvami u císaře zasloužil.17

73

FOTOGRAFIE Anatomický ústav LF MU Brno, Ladislava Horáčková (85) Archiv města Brna (29) Biblioteka uniwersytecka Wrocław (15, 17, 51, 54, 57, bar. 2, 3) Galerie výtvarného umění Ostrava (bar. 11) Knihovna Národního muzea Praha (65, 79) Tomáš Knoz (frontispic, 2, 4 –10, 12, 13, 16, 19, 20, 22 –25, 31, 32, 34, 35, 39, 46 –48, 50, 59, 67, 71, 72, 74, 75, 77, 78, 82, 89, 90, bar. 1) Krajské muzeum Karlovarského kraje Cheb (69) Moravská galerie v Brně (68, 76) Moravská zemská knihovna (MZK) Brno (11, 66) MZK Brno, Vilém Kaplan (63, 73, 83, 86, 88) Moravské zemské muzeum (bar. 12) Moravský zemský archiv v Brně (41) Muzeum Komenského Přerov (87) Muzeum města Brna (55) Národní galerie Praha (58) Národní knihovna Praha (1) Národní památkový ústav (62) David Ondruš (28, 40, bar. 4, 5, 7, 8, 9, 10) Radek Polách (21) Irena Purkrábková (84) Roudnická lobkowiczká knihovna Nelahozeves (18) SOkA Přerov (27) SOA Litoměřice (30) Státní okresní archiv Třeboň (3) Martin Vybíral (49) Martin Vybíral a Jiří Dvořák (42, 43)

354

REJSTŘÍK JMENNÝ

z Accdorfu, Menhart 170 Aeneas 160 Alberti, Leon Battista 158, 184 Alciati, Andrea 163, 165 Alexandr Veliký 287 Alsted, Johann Heinrich 196 z Allthanu, Volf Dětřich 24 z Althannu, Jan 24 z Althannu, Kryštof 24 z Althannu, Michael Adolf 24, 59 z Althannu, Michael Jan II. 23 z Althannu, Quintin 24 z Althannu (rod) 23, 26 Althusius, Johann 194 Ambrož, svatý 193 Amurat, sultán 68 Ancel, Guillaume 52, 64 Andreae, Johann Valentin 197 Anchíses 160 Anna Jagellonská 160 Antoninus Pius 28 Apollón 232 Arndt, Johann 197 Augusta, Jan 253, 254 Augustin, svatý 193, 252 Balbín, Bohuslav 27 Becher, Johann 197 Berka z Dubé, Ladislav 208, 212, 223 Berka z Dubé, Lev Burian 269 Berkové z Dubé (rod) 77 Bethlen, Gabriel 72, 120, 227, 228, 242 Beza, Theodor 40, 49, 52, 55, 83, 95,

355

153, 165, 185, 234, 254, 283 Bítovský z Bítova, Václav 227, 271 Blahoslav, Jan 38, 39, 44, 92, 194, 251, 254 z Bludova, Blud 81, 107 Bočkaj, Štěpán 67, 68, 72, 85, 86, 109, 227, 233, 234, 239, 302 Bonacina, Jeroným 52, 176 Borbonius, Matyáš 154, 284, 288 Bořita z Martinic, Jaroslav 218, 236, 291 z Boskovic, Jan 44 z Boskovic, Ladislav 184 z Boskovic (rod) 77, 81, 91, 109, 158 Brabantský z Chobřan, Vilém 223, 225 Brandl, Vincenc 31, 33 Brederode, Petr Cornelius 51, 87 Brtnický z Valdštejna, Hynek 208 Brtnický z Valdštejna, Zdeněk 42, 52, 57, 91, 103, 168, 178, 304 Brtničtí z Valdštejna (rod) 44, 106, 185 a Bruck-Argemundt, Jakob 185 Bruntálská z Vrbna, Libuše 34 Bruntálský z Vrbna, Hynek 104, 185, 257 Bruntálský z Vrbna, Jan 225 Bruntálský z Vrbna, Jiří 257 Bruntálský z Vrbna, Karel 44, 104, 105, 225, 294, 297 Bruntálští z Vrbna (rod) 294 Březan, Václav 12, 92, 93, 193 Březnický z Náchoda, Jiří 72, 105, 167, 225, 228, 230, 241, 269, 281

Březničtí z Náchoda (rod) 112 Bubla, Urban 136 Budovec z Budova, Václav 16, 66 – 68, 197, 198, 211, 220, 222, 231, 303, 309 Bukůvka z Bukůvky, Jan 55 Bukůvka z Bukůvky, Zikmund 55 Bukůvkové z Bukůvky (rod) 152 Buquoy, Karel Bonaventura 71, 227, 228 –229, 231 Calandrini, Jan 197 Calderón de la Barca, Pedro 20 Calin z Marienbergu, Dominik František 27, 28, 31, 33 Camerarius, Joachim 51, 55 –57, 83, 88, 165, 166, 251, 283 Camerarius, Ludvík 251 Campanus Vodňanský, Jan 26 Canevale, Francesco 142, 157 Casmann, Otto 87, 98, 104, 191, 197, 198 Castiglione, Baldassare 52 de Cervantes Saavedra, Miguel 11, 20, 21, 65 Cibulka, Izaiáš 196 Cicero, Marcus Tullius 194 Cirkler, Vavřinec 41–44, 57 Collalto, Rombaldo 59, 248 Cromer, Martin 81, 82 Crugerius viz Krüger, Jiří Cyrill, Jan 87, 254, 262 Cyrillová, Dorota 262 Čech, praotec 77 Čejka z Olbramovic, Jan 215 Čermák, Jiří 135 Černohorská z Boskovic, Mariana 39 Černohorský z Boskovic, Albrecht 185 Černohorští z Boskovic (rod) 157, 159 Černý, Václav 11 Červenka, Matěj 253, 254 Číhal Krhovský, Ondřej 71, 114, 120, 145, 170 de Dampierre, Henri Duval 228, 241 Deveroux, Walter 241

356

225, 227,

z Dietrichsteina, Adam 186, 257 z Dietrichsteina, František 16, 17, 20, 51, 59, 72, 76, 121, 122, 185, 186, 205, 207, 209, 212, 214, 220, 223, 224, 227–230, 232, 236, 237, 239, 240, 242, 246, 259, 264, 268, 269, 272, 274, 276, 281, 285, 293, 294, 300, 304, 307 z Dietrichsteina, Maxmilián 238 z Dietrichsteina, Zikmund 197, 208, 209, 211, 302 z Dietrichsteina (rod) 11, 152, 238 Dingenauer, Georg 186 Dobrovský, Josef 20, 33 Domluvil, Eduard 31, 33 z Donína, Karel Hanibal 251 Dorota, šafářka 115, 180 Drabík, Mikuláš 86, 309 Dubravius, Jan 180 Dudík, Beda 31, 33, 304 Džbanovský, Jiří 170 z Eberbachu, Jindřich 55, 211 z Eggenberga, Jan Oldřich 232, 247, 248 Ejvanovský, Jindřich 293 Elam, Václav 196 Eneáš, Jan 44 Erastus, Jiří 70, 87, 258, 262, 275 Esterházy, Mikuláš 231 Fabricius, Filip 218 Falck, Hans 144, 145 Farnese (rod) 141 Ferdinand I. Habsburský 41, 247 Ferdinand II. Habsburský 16, 25, 31, 72, 121, 122, 163, 207, 218, 220, 222 –224, 227–232, 236 –240, 242, 246 –249, 258, 259, 265, 268 –272, 274 –276, 281, 293, 300 Filip II. Habsburský 64 Fiorentino, Poggio 251 Forest, Josef 249 Forgáč, Emerich 131, 136 Forno, Horatio 231 Frenzelius, Solomon 154 Fridrich Falcký 113, 225, 227–229, 271, 300

z Fürstenberga, Vratislav

248

Gabri, Antonio 141 Gabri, Pietro 141 Gallas, Matyáš 231 Gbelská z Gbelska, Magdalena 40, 95, 170 Gialdi, Giorgio 141, 142, 146 Giller, Lucas 284 Götz z Levanta, Leonard 247 Grynaeus, Jan Jakub 42, 51, 54, 55, 83, 87, 216, 287 Guetlinus, Jakub 57 de Guise, Jindřich 62 Habsburkové (rod) 75, 228, 242, 250 Hadrián 160 Hájek z Libočan, Václav 76, 81 z Harasova, Jindřich 142, 171 z Harrachu, Arnošt 263 z Hardegga, Jiří Fridrich 45 Haugvic z Biskupic, Jáchym 209, 212 Haugvicové z Biskupic (rod) 153 Hegenmüller, Jan Ruprecht 231 Hendrych, Martin 149 z Herbersteinu, Zikmund 194 Herman, Richard 142 Hermon, Jan 262 Hervicius Pražský, Jan 26 Hlaváček Kamenický, Tobiáš 171 z Hodic, Jiří 75, 168, 302, 303 Hofmann z Grünpüchlu, Ferdinand 185 von Hohberg, Wolf Helmhard 167 Honter, Johannes 47, 48 Hořovský, Jan Rosarius 231 HošUákovský, Trystam 178 Hovora, předek pánů z Lipé 81 z Hradce, Adam II. 44 z Hradce (rod) 77, 152, 199 Hronovský, Pavel 186, 192, 193, 262, 298 Hroznata, blahoslavený 27 Hrubý, František 304 Hus, Jan 251 Chelčický, Petr 251 Chlumecký, Petr 20, 33

357

Chodníček, Jan 293 Chromočovský, Václav 114, 298 Chromočovský, Vilém 298 Illésházy, Štěpán 129, 131 Isabela Habsburská 240 Jan Jiří, saský kurfiřt 258, 267 Jan Lucemburský 81 Jaromír, kníže 77, 81 Jaropelt, kníže 27, 81, 82 Javornická z Javorníku, Anička 170 Jeroným, zedník 149 Jindřich III. z Valois 62 Jindřich IV. Navarrský 12, 21, 49 –51, 53, 56, 62, 64, 65, 93, 155, 209, 287 Jindřich VIII. Tudor 51 Jiří II. Břežský 41 Jonata, Martin 135 Jošt Lucemburský 212 Jungmann, Josef 20, 33, 41, 304 Junius, Melchior 55, 57 Justinián 56 Justýn, Vavřinec 87, 258, 262 Kadlčík, František 33, 35, 36 Kalvín, Jan 49, 196, 251, 254 Katarýn z Kataru, Pavel 194 Kavín, Eliáš 277 Kavka z Říčan, Jan starší 227 Kendyn Vlach, Jakub 149 Khevenhüller, František Kryštof 229, 230 –232, 249 Khlesl, Melchior 214, 217 Klára Isabela Evženie Habsburská 64 Klikošovský, Zikmund 171, 293 Kolář, Josef 36 Kolga, kníže 27, 81 Komenská-Nohálová, Zuzana 86 Komenský, Jan Amos 15, 20, 21, 27, 37–40, 50, 52, 85 – 88, 109, 169, 190, 193, 251, 258, 262, 264 –266, 279, 285, 289, 309, 310 Konečný, Matouš 86, 194, 196, 254, 255 Koster, František 290 z Kounic, Fridrich 277

z Kounic, Karel 25, 225 z Kounic, Lev Vilém 25 z Kounic, Oldřich 25, 147, 178 z Kounic (rod) 91 Krajčí, bratr Řehoř 251, 259 Krajíř z Krajku, Adam 93 Krajíř z Krajku, Arnošt 95 Krajíř z Krajku, Jindřich Václav 95 Krajířová z Krajku, Barbora 89, 91–93, 95, 97 Krajířová z Krajku, Eliška 89, 95, 96, 104, 144, 175, 176, 233, 284 Krajířová z Krajku, Kateřina 91, 100 Krajířová z Krajku, Markéta 95 Krajířové z Krajku (rod) 89, 97, 157, 253 Krato z Kraftheimu, Jan 41, 42, 169, 283 Krato ze Šternfeldu, Martin 102, 114, 120, 123, 170, 266, 277, 298 Kratzer ze Schönsbergu, Šimon 264 Krčma, Jan 135 Kristián I., kurfiřt saský 174 Krnovský, Jan Jiří 218 Krokočínský, Matouš 262 Kropáčové z Nevědomí (rod) 152 Krüger, Jiří (Crugerius) 27, 28, 31, 33, 230 Kučera, kuchař 175 z Kunovic, Bernard 187 z Kunovic, Jan 187 z Kunovic, Jetřich 185 z Kunovic (rod) 91, 187 z Kunštátu, Kateřina 168 Kvasnička, Pavel 119 Kynast z Kynastu a Okrašovic, Vilém 114, 119, 170, 171 Kynastová z Kynastu a Okrašovic, Barbora 171 Lánecký, Jan 87, 254 Lavín z Otenfeldu, Matyáš (Timinus) 42, 191, 284, 287, 289 Lavín z Otenfeldu, Václav 42, 51, 65, 95, 283, 284, 309 Lech, praotec 77 Leszczyński, Rafael 264, 265 Leunclavius, Jan 68

358

Ležátka, Mikuláš 135 Libán, Václav 275, 276 z Liechtensteina, Gundakar 234 z Liechtensteina, Karel 45, 49, 75, 91, 122, 175, 208, 212, 214, 221, 227–230, 232 –240, 242, 245 –247, 259, 262, 263, 269, 288, 309 z Liechtensteina, Maxmilián 225, 234 z Liechtensteina (rod) 91, 152 z Lipé, Čeněk 44, 123 z Lipé, Jan 91, 100, 139, 208 z Lipé, Pertold Bohobud 25, 100, 103, 168, 211, 214, 221, 223, 224, 257, 271, 300, 304 z Lipé (rod) 43, 58, 77, 81, 87, 91, 106, 109, 138, 146, 157, 158, 199, 254 z Lipé, Smil 44 Lipsius, Justus 51 z Lobkovic, Jiří 93, 211 z Lobkovic, Kryštof 208, 211 z Lobkovic, Ladislav 72, 203, 208, 212, 214, 216, 223, 230, 238, 239, 269 z Lobkovic, Ladislav starší 211 z Lobkovic (rod) 91 z Lobkovic, Václav Eusebius 40, 59 z Lobkovic, Zdeněk Vojtěch Popel 40, 70, 90, 114, 211, 229, 231, 236, 239 Lombardo, Marco Antonio 52, 170, 176 z Lomnice (rod) 91, 106, 113, 140, 147, 157, 158 z Lomnice, Znata 44 z Ludanic (rod) 91 Luther, Martin 41, 185, 251–253 Maggi d{Arogno, Baltassare 138 z Magni, František 72 z Magni, Jan Jakub 264 Manrique de Lara, Marie 90 z Mansfeldu, Petr Arnošt 271 Marek, náměšUský purkrabí 171 Markéta Navarrská 194 Marradas, Baltazar 71, 72, 227, 231 Matuška z Topolčan, Matyáš 176 Matyáš Habsburský 16, 26, 28, 56, 58, 59, 68, 101, 200, 203, 211–214, 217, 220, 221, 234, 240, 247, 268, 292 Matyáš Korvín 184

Maxmilián I. Habsburský 62 Maxmilián II. Habsburský 41 Maxmilián Habsburský, arcikníže 138, 216 Medicejští (rod) 140 z Meggau, Helfried Leonard 231 Melanchton, Filip 41, 185, 253 Mencl z Kolsdorfu, Jan 200 Mettener, Adam 170 Meziříčská z Lomnice, Alena 44 Meziříčský z Kozlova, Volf 170 Michal, Jan 36 Michal, kněz 251 Michelangelo Buonarroti 140 Michna z Vacínova, Jiří 122 Michna z Vacínova, Pavel 13, 220, 231 Minotaurus 21 Minsterberkové (rod) 26, 91, 157 Mistrovská z Rokytníka, Kunhuta 178 Mistrovský z Nemyšle, Jiří Václav 170 Mitrovští z Mitrovic (rod) 153 Mojžíš 293 Montanus, Jan Křtitel 41 de Monteglio, Alfons 169 Morkovský ze Zástřizl, Václav 288 Munka z Ivančic, Jan 44, 200 z Náchoda, Fridrich 44 z Náchoda, Hron 77 z Náchoda, Jiří viz Březnický z Náchoda, Jiří Nekšovna z Landeka, Lukrécie 91, 92, 268 Nero 60 Němcův, Burian 266 Němcův, Vašek 266 Nicolai, Filip 197 Nohál, Martin 86 Ocásků, Jan 135 Odkolek, Jan starší 128 Odložilík, Otakar 20, 304 Olbramská ze Štěkře, Kačenka 170 z Oppersdorfu, Otta 259 Orchi, Gianpietro 16, 52, 176 Orchi, Carlo Andrea 16, 24, 190 Orsinii (rod) 77

359

Osovský z Doubravice, Smil 89, 92, 93, 95, 98, 100, 101, 103, 112, 154, 178, 292, 309 Osovští z Doubravice (rod) 92, 101, 199 Ostašovský z Ostašova, Ondřej 249 Ovidius Naso, Publius 160 Palacký, František 20, 33, 304 Pálffy z Erdőgu, Pavel 231 Palladio, Andrea 159 Paludius, Jan 56 Paprocký z Hlohol a Paprocké Vůle, Bartoloměj 27, 28, 47, 52, 74 –78, 81, 82, 287 Paris, Anton 149 z Parmy, Alexandr 64, 65 Pavel, svatý 254 Pavlovský z Pavlovic, Stanislav 75, 149, 185, 209 z Pernštejna, Polyxena 90 z Pernštejna, Vilém 204 z Pernštejna (rod) 81, 90, 91, 106, 147, 153, 157 Perugino, Pietro 166 Pešina z Čechorodu, Tomáš 230 Petrucci, Lodovico 169 Petrman, Pavel 137 Petrozelín, Jakub 101, 103, 119, 258, 277 Petřvaldská z Petřvaldu, Libuše 177 Petřvaldský z Petřvaldu, Hanuš 176 Petřvaldští z Petřvaldu (rod) 152, 153 Pierius, Jan Baptista 209, 211, 229 Pierius, Urban 197 Pitruše, Mikuláš 71, 72, 88, 114, 133, 170 du Plessis Mornay, Philippe 62 Plinius Starší 232 Plútarchos 194 Polanus z Polansdorfu, Amandus 55, 83, 87 Poniatowski, Julian 193 Prakšický ze Zástřizl, Jiří Zikmund 153, 185, 190 Pražský, Lukáš 194, 251–254 z Prčice, Vítek 81 Prefát z Vlkanova, Oldřich 194

Přepyská z Rychmburka, Anna 171 Přepyský z Rychmburka, Zdeněk 120, 168, 170, 171 Purrus, král 287 z Questenberga, Gerhard 232 don Quijote de la Mancha 11, 20, 21, 62, 65, 310 Rej z Nagłovic, Ondřej 138, 165, 279 Remus 160 Richelieu, Armand Jean du Plessis 242 Ripa, Cesare 161, 163 Rokycana, Jan 251 Romulus 160 Ronovci (rod) 77 Ropal z Rifmberka, Adam 57 Roucký, Jiří 171 z Roupova, Václav Vilém 222 z Roupova, Vilém 96, 97, 168, 176, 178, 220, 222, 223 z Rožmberka, Petr Vok 17, 42, 90, 92, 93, 95, 97, 109, 138, 159, 163, 190, 191, 284, 309 z Rožmberka, Vilém 90 z Rožmberka (rod) 76, 81, 90 z Rožmitálu, Maxmilián Lev 216 Rudolf II. Habsburský 12, 16, 21, 41, 42, 56, 58, 61, 62, 66, 68, 90, 109, 167, 176, 186, 205, 208, 209, 211–213, 217, 218, 222, 234, 248, 268, 287 Rüdiger, Esrom 44 Rurikovci (rod) 81 Russworm, Heřman Kryštof 208 z Rýzmburka, Adam Lev Licek 225, 269 Řehoř (Gregorius), svatý z Říčan, Jan 178 z Říčan, Rudolf 225

193

Sarkander, Mikuláš 216 Scandella, Domenico 193 Sedlnický z Choltic, Albrecht 223, 227 Sedlnický z Choltic, Petr 220 Seisseneger, Jakub 144 Sekurius, Wolfgang 119, 134 ze Semanína, Jindřich 191

360

Serlio, Sebastiano 159 Schiling, Florentius 232 Schmidt z Freihofenu, Štěpán 228, 272, 304 Schönauer, Kašpar 200 Schwanz, Kryštof 141, 146 Schwendi, Lazar 68 Skála ze Zhoře, Pavel 221 Skrbenský z Hříště, Jan starší 15, 38, 83, 114, 144, 149, 227, 262 Sládek, Jan 115 Slavata z Chlumu a Košumberka, Adam 168 Slavata z Chlumu a Košumberka, Jindřich 98 Slavata z Chlumu a Košumberka, Vilém 53, 56, 70, 218, 236, 309 Slavata z Chlumu a Košumberka, Zachariáš 168 Slavatová z Chlumu a Košumberka, Magdalena 157 Slavatová ze Smiřic, Anna 178 Slavatové z Chlumu a Košumberka (rod) 91, 157 Smiřický ze Smiřic, Albrecht 90 Soběhrd z Kozlova, Tomáš 114, 123, 170, 298 Soběhrd z Kozlova, Volf 298 Sokolovský, Zikmund 119, 171 Solín, Zachariáš 196 ze Starhemberga, Reichard 45, 190, 191 ze Starhemberga (rod) 45 ze Stitten, Hartvík 211, 217, 218, 220, 223, 292 Stoefler, Johannes 187 Strada, Ottavio 165 Strejc, Jiří 254 Střevíčková, Kateřina 135 Stubenful ze Stubenfulu, Jan 223 Studnický, Pavel 262 Sudlička z Borovnice, Václav 114, 170, 259 Suchart, Vavřinec 45, 178, 283, 285, 288, 291 Svatoš, Jan 262 Sylvestr, Samuel 196

Šembera z Boskovic, Jan 91, 149 Šembera, Alois Vojtěch 31, 33, 36, 304 Šemberová z Boskovic, Anna 91 Šemberová z Boskovic, Kateřina 91 Šemberové z Boskovic (rod) 152 Škop, Daniel 188, 191 Škréta, Pavel 277 Šlejnic ze Šlejnic, Rudolf 223 Šlik z Pasaunu, Jáchym Ondřej 26, 107, 298 Šlik z Pasaunu, Julius 26 Šlikovna z Pasaunu, Marie Anna 26 Špalek, Nikodem 171 ze Šternberka, Adam 209 ze Šternberka (rod) 77, 91, 157 Šturm, Václav 256 Švihovský z Rýzmburka, Karel 95 Tacitus, Publius 194 Tančík, farář 257 Tanner, Matěj 27 Tasso, Torquato 194 Teufl, Jiří Kryštof 178 z Thurnu, Jindřich Matyáš 67, 218, 224, 227, 228, 242 z Thurnu, Jindřich Václav 220 z Thurnu, Markéta 91 z Thurnu, Vít Jindřich 300 Thurzo, Stanislav 184 Tiberius 194 z Tiefenbachu, Fridrich 25, 223 z Tiefenbachu, Rudolf 25 z Tiefenbachu, Zikmund 105, 281 z Tiefenbachu (rod) 294 Timinus viz Lavín z Otenfeldu, Matyáš Tovačovský z Cimburka, Ctibor 184, 204 Trauttmansdorff, František Václav 24, 35 Trauttmansdorffové (rod) 297 Tschernembl, Georg Erasmus 163, 166, 190, 214, 218 Tučínský, Jiří 115, 136 Ursini (rod)

77

Vadeborn, Jan Jakub

284, 289

361

z Valdštejna, Adam mladší 25, 73, 91, 100, 101, 103, 110, 121, 168, 174, 231, 236, 241, 243, 245, 257, 267–269, 271, 281, 292, 308, 309 z Valdštejna, Albrecht Václav Eusebius 12, 13, 20, 25, 56, 59, 68, 71, 72, 75, 91, 92, 98 –100, 102, 105, 120, 122, 178, 223, 225, 228, 232, 239 –249, 268, 277, 278, 282, 287, 292, 309 z Valdštejna, Barbora 178 z Valdštejna, Bartoloměj 178 z Valdštejna, Hanibal 178 z Valdštejna, Jan 100 z Valdštejna, Jan Kryštof 178 z Valdštejna, Jiří 42, 97 z Valdštejna, Jitka 98 z Valdštejna, Karel 98 z Valdštejna, Kateřina 12, 72, 89, 100, 101–103, 112, 115, 121, 122, 134, 136, 145, 168, 171, 174, 175, 178, 181, 240, 244, 245, 257, 258, 268, 275, 277, 279, 280, 282, 289, 292, 294, 297 z Valdštejna, Kateřina Anna 89, 98, 99, 102, 104, 144, 146, 173, 178, 240, 291, 292, 294 z Valdštejna, Marie Bohumila 98 z Valdštejna, Maxmilián 103 z Valdštejna, Rudolf 101, 121, 134, 174, 245 z Valdštejna, Vilém 97, 98 z Valdštejna (rod) 97, 98, 101 Valdštejnská z Lípy, Veronika 279 Valdštejnská ze Smiřic, Markéta 98 Válka, Josef 11, 21 Vanecká z Jemničky, Anna 39, 40, 95, 171, 175 Vanecký z Jemničky, Bartoloměj 39, 44, 168, 171 Vanecký z Jemničky, Václav 178 z Vartemberka, Jan 44 z Vartnova (rod) 158, 158 Vavřinec, svatý 42 Velen, předek pánů z Boskovic 81 Věnava, předek pánů z Pernštejna 77, 81 Vencelík z VrchovišU, Jan Václav 185 z Verdenberga, Ferdinand 247

z Verdenberga, Jan Křtitel 116, 122, 180, 232, 242, 245 –249, 277 z Verdenberga (rod) 26, 153 Vladimír, kníže 27 Vlach, Andrys 149 Vodický z Jemník, Jindřich 170 Voigt, Mikuláš Adaukt 20 Vrah, kníže 81 Vršovci (rod) 81 de Witte, Jan 13, 122, 245 Wolfradt, Anton 248 Xenofón

194

Zajímačka z Kunštátu, Kateřina 175 ze Zástřizl, Bohuš 178 ze Zástřizl, Jiří Zikmund 51 ze Zástřizl, Václav 51, 55, 56, 153 ze Zástřizl (rod) 95, 153, 158 Zbudovský, Kašpar 134, 171 Zwinger, Jakub 283 Zwinger, Theodor 55 Zych, Ondřej 135 Žampach z Potnštejna, Zdeněk 128, 227, 241 Žampachové z Potnštejna (rod) 152 ze Žerotína, Alena 12, 40, 96, 104, 105, 172 ze Žerotína, Baltazar 16, 25, 105, 108, 111, 120, 123, 168, 265, 277, 281, 298 ze Žerotína, Bartoloměj 257 ze Žerotína, Bedřich 141 ze Žerotína, Bohunka 12, 39, 40, 95, 96, 102, 104, 105, 168, 172, 173, 176, 240, 269, 282, 289, 293, 294 ze Žerotína, Bohunka starší 257 ze Žerotína, František Josef 36 ze Žerotína, Fridrich 97, 104 ze Žerotína, Fridrich starší 47, 48, 58, 61, 64, 66, 68, 78, 81, 82, 110, 113,

362

128, 134, 138, 147, 154, 168, 170, 176, 187, 200, 205, 208, 209, 212, 251, 252 ze Žerotína, Fridrich Vilém 108 ze Žerotína, Jan 83 ze Žerotína, Jan Diviš 35, 50, 52, 54, 55 –56, 68, 86, 103, 104, 109, 110, 135, 137, 168, 178, 179, 187, 196, 202 ze Žerotína, Jan Fridrich 55, 86 ze Žerotína, Jan Jetřich (Strážnice) 85, 86 ze Žerotína, Jan Jetřich (Valašské Meziříčí) 25, 87 ze Žerotína, Jan Ludvík 35, 36 ze Žerotína, Jan starší 12, 28, 39, 41, 44, 47, 48, 51, 58, 78, 92, 106, 110, 112, 129, 139 –142, 154, 157, 158, 161, 187, 194, 200, 251, 254, 283 ze Žerotína, Johanka Emilie 91, 168, 257 ze Žerotína, Karel mladší 52, 53, 55, 57, 170 ze Žerotína, Kašpar Melichar 78, 168, 178 ze Žerotína, Ladislav Velen 16, 21, 25, 91, 109, 110, 150, 159, 175, 212, 220, 223, 225, 227, 228, 236, 237, 270, 271, 274, 300, 309 ze Žerotína, Ludvík František 34, 36 ze Žerotína, Petr 83 ze Žerotína, Plichta 81 ze Žerotína, Přemyslav II. 26, 107, 278, 298 ze Žerotína, Přemyslav III. 26, 298 ze Žerotína, Veronika 86, 104 ze Žerotína, Viktorin 84, 85, 176, 178 ze Žerotína (rod) 15, 26 –28, 33 – 37, 43 –45, 47, 57, 59, 66, 76 –78, 81– 86, 88, 91, 96, 98, 106 –110, 115, 123, 134, 138, 141, 149, 152–154, 157, 158, 160, 165, 174, 179, 187, 222, 251–254, 256, 257, 282

REJSTŘÍK MÍSTNÍ

Altdorf 98 Amsterodam 37 Anglie 49, 51, 52, 64 Apeninský poloostrov 49, 141, 161, 187 Arábie 232 Atlas, hora 232 Basilej 54, 55, 165, 254 Bechyně 92, 95, 138 Benátská republika 169 Bergamo 178 Berlín 271 Bludov 36, 107 Boeotie 232 Bourges 56 Brandýs nad Orlicí 16, 17, 33, 34, 36, 37, 39, 64, 102, 106, 110 –112, 114 –117, 121–123, 139, 170, 171, 179 –181, 228, 229, 236, 243, 251, 259, 262, 264, 225 –266, 276, 277, 279 –281, 294 Brandýsko 33 Branná 107 Bratislava 228, 289 Brno 101, 112, 113, 117, 141, 146, 170, 199, 200, 202, 207, 223, 224, 233, 281 Brtnice185 Bruntál 107 Břeclav 66, 108, 109, 152, 175, 270 Břeh 41, 265, 272, 279 Bučovice149, 152, 159, 160 Buchlov 153, 185 Cambridge

51

363

Caprarola 140 Como 16, 24, 176, 178 Como, jezero 141 Čechy 16, 73, 76, 77, 90, 92, 95, 97, 116, 119, 120, 177, 213, 214, 220, 221, 227, 231, 236, 237, 240, 243, 244, 251, 265 –267, 269, 271, 279 Česká koruna 76, 81, 138, 208, 213, 218, 267 České království 47, 66, 208, 221, 236, 241, 259 Dieppe 64 Dolní Rakousy 116 Dolní Věstonice 225 Doubravník 153 Drážaany 64, 103, 267, 268, 289 Drnholec 105, 281, 293 Dřevohostice 15, 83, 110, 113, 114, 116 –118, 135, 144, 148 –150, 159, 160, 170, 173 –175, 180, 233, 254, 255, 308 Dubenec 98 Dvůr Králové nad Labem 97 Dunaj, řeka 268 Dyje, řeka 109 Etna, hora 232 Evropa 15, 39, 45, 46, 48, 49, 51, 58 –60, 62, 75, 87, 110, 144, 159 –161, 167, 169, 185, 187, 200, 218, 232, 233, 246, 265, 267, 278, 283, 287, 294, 307

Francie 12, 21, 28, 40, 42, 47–49, 53, 56, 62, 64, 66, 70, 95, 144, 184, 197, 211, 232, 287, 309 Frankfurt nad Mohanem 15, 47, 188, 190, 192, 197 Frýdlant 241 Fulnek 38, 83, 84, 108, 262 Furlansko 193 Goldberg 41, 98 Gorice 116 Gothart, hora 232 Hamburk 64, 197 Heidelberg 37, 50, 52, 54, 87, 251 Helikon, hora 232 Herborn 37, 52, 87 Heřmanice 97 Hodonín 100, 109 Holešov 27, 239 Horní Rakousy 116 Horní Uhry 86, 227 Hradčany 26 Hradec Králové 27 Hrádek nad Sázavou 281 Hranice na Moravě 152, 160 Hustopeče nad Bečvou 108, 152 Cheb 100 Chiméra, hora 232 Choceň 116, 182 Itálie 41, 42, 45, 48, 49, 52, 53, 55, 139, 140, 149, 159, 161, 172, 184, 187, 251 Ivančice 15, 41, 43 –45, 47, 87, 141, 146, 194, 233, 254, 269 Ivanovice na Hané 149, 152, 160 Jemnice 228 Jemnicko 95 Jeseníky 110 Jihlava 44, 171, 284 Jihlava, řeka 118 Jindřichův Hradec 44 Jinošov 112, 122 Judsko 232

364

Kamenice 171 Karlovy Vary 281 Knínice 117, 122 Kolštejn 107 Koněšín 137 Konstantinopol 67 Kralice nad Oslavou 16, 44, 107, 112, 122, 194, 196, 255 Kraňsko 116 Krásno 108 Kremsmünster 248 Kroměříž 147, 149, 199 Kunvald 251, 259 Kyjevská Rus 27, 81 Labe, řeka 44 Lednice 152, 199 Lešno 37, 264 –266, 272, 279 Leyden 50, 51 Lhotka 123 Lipník nad Bečvou 138 Litomyšl 35, 117 Loira, řeka 49, 50 Lomnice u Tišnova 113, 147 Londýn 37, 52 Loučná 107 Lugano, jezero 141 Lukov 241 Lukovec 188, 191 Lvov 81 Lycia 232 Lyon 77 Lysice 281 Madrid 186 Mikulov 152, 185, 186, 194, 224 Milovice 28 Miroslav 117, 180 Mladá Boleslav 92, 93, 194 Mladoňovice 95, 96 Mohelno 72, 120 Morava 16, 17, 23, 24, 28, 31, 36, 41, 42, 44, 45, 51, 52, 55, 58, 59, 65, 66, 68, 72–76, 78, 81, 83, 88, 91, 92, 95, 104, 106 –111, 113, 116, 118 –120, 129, 131, 138 –140, 147–149, 153, 165, 171, 175, 179, 182, 185, 186, 188, 190, 193,

199, 204, 207, 208, 212, 214 –216, 220, 222, 225, 227–230, 234, 236 –243, 249, 251, 254, 255, 262, 264, 267–269, 271, 272, 274, 275, 277–279, 284, 286, 290, 299, 303, 308, 309 Morava, řeka 109 Moravská Třebová 109, 150, 152, 160, 175, 184, 237, 270 Moravské markrabství 15, 61, 78, 81, 83, 125, 127, 132, 200, 215, 216, 223, 241, 243, 259, 298 Moravský Krumlov 100, 138, 139, 157, 199 Moravšice 263 Moskva 194 Na Loukoti (Brandýs nad Orlicí) 35, 36, 259, 294 NáměšU nad Oslavou 12, 13, 15, 42, 47, 82, 91, 92, 110 –112, 114, 116, 120 –123, 138 –142, 144, 146 –148, 150, 152–154, 157, 160, 170, 178, 182, 187, 245, 249, 277 Neckar, řeka 251 Německo 28, 41, 42, 48, 52, 64, 87, 95, 169, 187 Neziderské jezero 280 Nivnice 87 Nizozemí 49, 50, 52, 64 Norimberk 98 Normandie 64 Nové Zámky 78 Nový Jičín 108 Odra, řeka 278, 281 Olava 258, 265, 266, 272, 279 Olomouc 36, 74, 100, 141, 147, 170, 199, 202, 205, 207, 241, 277, 281, 284, 289 Olymp, hora 232 Opava 283 Opavsko 104 Orléans 50, 56, 62 Orlí hora 232 Orlice, řeka 36, 279 Orlické hory 116, 251, 265 Ostřihom 66, 68

365

Oxford

51

Padova 41, 294 Palota 68 Parnas, pohoří 232 Paříž 56, 62, 64 Perná 115, 180 Pernštejn 153 Petrov 108 Pirna 272 Podunají 68 Polské království 75, 265, 266 Polsko 75, 81, 251, 22, 266 Pompeje 232 Porýní 41, 49, 52 Praha 64, 65, 73, 87, 171, 205, 207, 211, 214, 217, 228, 266, 267, 281 Pražský hrad 217, 218 Prešpurk viz Bratislava Prudník 281 Prusko 271 Předmostí u Přerova 120, 180 Přerov 15, 37, 44, 71, 78, 85, 87, 108, 110, 111, 113 –115, 118, 120 –123, 135, 136, 147–149, 170, 174, 180, 182, 190, 191, 223, 244, 277, 281, 293, 298 Pyrenej, hora 232 Račice 152 Rakousy 23, 24, 45, 92, 116, 138, 236 Ratibořsko-opolské knížectví 75, 76 Rosice 12, 13, 15, 47, 71, 82, 85, 89, 91, 95, 96, 99, 106, 110 –112, 114, 116 –118, 120 –123, 138, 142, 144 –148, 150, 152, 155, 157, 158, 160, 161, 165, 170, 173 –176, 178 –180, 187, 199, 215, 225, 240, 245, 249, 254, 277, 291, 292, 308 Rouen 12, 64, 65, 68 Rožnov pod Radhoštěm 108 Ruda nad Moravou 110 Rusko 81, 169 Rust 220 Rýmařov 185 Rymice 241 Řím

81

Sasko 53 Serat, hora 232 Sicílie 232 Sinaj, hora 232 Sion, hora 232 Sisak 68 Skalice 265, 272 Slavkov 28, 178 Slezsko 40 – 42, 52, 57, 75, 123, 193, 213, 227, 243, 244, 253, 258, 262, 264, 266, 277–280 Stade 12, 64, 104, 191, 197 Starý Jičín 85, 108 Stoličný Bělehrad 68 Strážnice 66, 85 – 87, 108, 109, 118 Svatá říše římská 49, 188 Svatá země 46 Španělsko 49, 50, 53, 56, 232 Špilberk 103, 271 Šternberk 26, 107 Štrasburk 49, 53, 55, 67, 235, 254 Štýrský Hradec 217, 247, 248 Šumperk 107, 108 Šumpersko 107 Švábsko 248 Švýcarsko 41, 42, 47, 49, 232 Tatenice 109 Telč 152, 199 Temenice 128 Tišnov 147 Tovačov 129, 184 Troubsko 112, 122, 245, 249 Třebíč 71, 72, 92, 93, 95, 101, 103, 112, 114, 119 –121, 170, 182, 199, 243, 258, 277, 278 Třeboň 138, 191, 284 Tučín 119, 135

Tylovice 25 Tyrolsko 232 Uherský Brod 185 Uhry 12, 60, 61, 68, 213, 264, 277 Ústí nad Orlicí 34, 116, 182 Valašské Meziříčí 25, 31, 66, 108, 109, 298 Valtice 152 Velká Bíteš 129, 182 Velké Losiny 26, 35, 107, 110, 152 Velké Meziříčí 44 Vesuv, hora 232 Veszprém 68 Vídeň 41, 52, 172, 176, 177, 181, 220, 224, 225, 228, 229, 236, 242, 247, 248, 257, 266, 268, 276 Vitemberk 40, 41, 194, 253, 254 Vitorazsko 95 Vízmberk 107 Vranov nad Dyjí 23, 28 Vratislav 15, 27, 41, 88, 117, 121, 123, 170, 172, 188, 190, 192, 193, 228, 264 –266, 272, 277, 279 –281, 293, 297, 298 Vsetín 241 Vysoké Mýto 116 Vyškov 149, 152 Zábřeh 110 Znojemský hrad 97 Znojmo 44, 178 Ženeva 49 –51, 55, 62, 165, 254 Žerotín 107 Židlochovice 104, 109, 110, 135, 138, 152, 176, 243, 257, 271, 281

OBSAH

Předmluva - - - 7 Úvod: Smutný rytíř neúspěchu - - - 11 Damnatio et laudatio - - - 22 Cesta za vzděláním - - - 37 Na válečném poli - - - 58 Hledání kořenů - - - 74 Zakládání rodiny - - - 89 Žerotínské državy - - - 106 Vrchnost a poddaní - - - 124 Budování sídel - - - 138 Zámek jako otevřená kniha - - - 151 Dvůr Karla staršího ze Žerotína - - - 167 Knihovna jako duchovní inspirace - - - 183 Právo a politika - - - 199 Stavovské povstání - - - 217 Hory a kameny - - - 231 Jednota bratrská - - - 250 Vratislavský exil - - - 267 Nemoc, stáří, smrt - - - 282 Závěr: Apologie a autostylizace - - - 299 Poznámky - - - 311 Výběr z použitých pramenů a literatury - - - 335 Vyobrazení - - - 351 Rejstřík jmenný - - - 355 Rejstřík místní - - - 363

TOMÁŠ KNOZ KAREL ST. ZE ŽEROTÍNA Don Quijote v labyrintu světa

VELKÉ POSTAVY ČESKÝCH DĚJIN svazek 11. Edici řídí Břetislav Daněk a Filip Outrata Obálku a grafickou úpravu navrhla Michaela Blažejová Ve spolupráci s výzkumným záměrem Masarykovy univerzity MSM 0021622426 Výzkumné centrum pro dějiny střední Evropy: Prameny, země, kultura vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2008 jako svou 845. publikaci Vydání první. AA 19,79. Stran 368 Rejstříky sestavil Jan Dvořák Odpovědný redaktor Filip Outrata Vytiskla tiskárna Ekon, Jihlava Doporučená cena 348 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978 - 80 -7021- 956 -0