VELKÉ POSTAVY ČESKÝCH DĚJIN
ROBERT SAK
JOSEF JUNGMANN Život obrozence
VYŠEHRAD
Kniha vychází s finančním přispěním ministerstva kultury ČR
Vyobrazení na s. 4: Josef Jungmann malba tuší Taddeo Mayera, 1845 (Národní galerie v Praze)
© Doc. Robert Sak, 2007 Typography © Michaela Blažejová, 2007 ISBN 978 -80 -7021- 890-7
Na předělu
T
en pomník na nevelkém prostranství před pražským chrámem Panny Marie Sněžné, odkud je skok na Václavské náměstí a na opačnou stranu pár minut k Národnímu divadlu, známe všichni. Kdo z Čechů by tedy pochyboval o tom, koho zobrazuje, čte-li u Arna Nováka, jak „na vysokém a důkladném podstavci sedí ušlechtilá postava vážného, staršího muže, v jehož tváři napsána jest vedle hlubokého důmyslu ušlechtilá laskavost; sklopené oči naznačují, že buC hledí do knihy, neb přemýšlí nad nějakou písemností – a celé držení těla napovídá, že zde od svého duševního zaměstnání zírá do rušného hlavního města národního učenec nebo spisovatel“.1 Těch, kdo poznají bezpečně podobu Josefa Jungmanna, dnes už tolik nebude. Ale mnozí se asi rozpomenou, uvidí-li jeho nejstarší známý (a snad i první autentický) portrét z ruky Antonína Machka.2 Volná kopie, kterou překreslil Josef Vojtěch Hellich pro rytce Jiřího Döblera, autora frontispisu k Slovníku česko-německému, se stala základní předlohou k četným grafickým zobrazením Josefa Jungmanna v 19. století.3 Ne všechna se povedla. Nad rytinou z almanachu Libussa (1847) a z druhého vydání Historie literatury české (čtyři roky nato) kroutil nevěřícně hlavou autor jednoho z dvojice větších Jungmannových životopisů Emanuel Chalupný:4 Tenhle člověk, s „očima šikmýma od středu dolů, úzkým, jako sraženým čelem, tváří chabou, nesoustředěnou, nezajímavou“, že uchvacoval mladší současníky „kouzelnou spanilostí“?5 Jenomže i na těch zdařilých podobiznách byl Jungmann už dosti starý, zhruba šedesátník, z doby, kdy měl to hlavní, čím se proslavil, za sebou. Skromný a ostýchavý pán netoužil po vnější slávě a odmítal dát se zpodobnit; ostatně portrét, zejména jeho grafické rozmnožení, byl za jeho časů dosti nákladný. „Někteří zdejší pp. vlastenci mně domlouvají, abych se dal malovati,“ svěřoval se páteru Antonínu
9
Markovi, příteli z nejbližších, v březnu 1832, „tak velice nadsazují cenu Slovníka mého, že obrazu spisovatelova u něho žádají. […] Nevím tedy, mám-li dáti se přemluviti k tomu marnému postupu. Učiním-li, již se napřed stydím za tu slabost, ku které mne nevděk nutí.“6 Markova odpověC byla jednoznačná: „Řeknu jenom toliko: Jste otec náš – učiňte radost vděčným synům – aT se těší i Vaším obrazem!“7 Jungmann posléze uznal, že je na místě, aby první díl Slovníku byl opatřen jeho podobiznou, a uvolil se Machkovi sedět; Hellichovým prostřednictvím pak vznikla už zmíněná pěkná Döblerova rytina. Zato první sochařský portrét byl pořízen až po jeho smrti: bystu vkomponovanou do pomníku u rodného domku v Hudlicích zhotovil roku 1860 Josef Effenberger, málo známý odchovanec bratří Maxů. Jak vypadal Jungmann v mladších letech, kdy vytvářel své velkolepé dílo a razil si nenápadně cestu k vedoucímu postavení ve vznikajícím národním hnutí, bohužel nevíme.8 Ale tahle skrytost jako by k němu patřila. Ne nadarmo se Chalupnému, kterému stál za dvě knihy – jednu polemickou, a řekněme i apologetickou, druhou životopisnou9 –, jevil jako jeden z „nejzáhadnějších a nejsložitějších zjevů“ našich dějin, ba jako „jedna z nejsložitějších a nejzajímavějších individualit, které známe“.10 Hle, co nesouladu na něm shledal: Osvícenec a zároveň romantik, který se nadchl pro Voltaira, ale překládal Chateaubrianda; odpůrce klerikalismu, a zbožňovatel jezuity Stanislava Vydry; kosmopolita a klasicista vzděláním, který však prodchnul své životní poslání „nejohnivějším nacionalismem moderním“; skromný, přitom opovrhující masou; mravně přísný, ale přiklánějící se k „laxní teorii“;11 demokrat i přívrženec „moudrého samodržectví“;12 muž nesmělé a jemné povahy, a zároveň neústupný vůdce podceňovaného a pronásledovaného hnutí; konzervativec i novotář; často nebezpečně nemocný, ale vykonávající svou práci, učitelskou i vědeckou, s neúmornou pílí.13 Brzy po třicítce byl už „hotový mistr“. Ale jak v tohoto mistra vyrostl? Ani na další otázky, které si Chalupný kladl při psaní jungmannovské biografie, nenacházel odpovědi. „Kolik otázek, tolik záhad,“14 doznával svou bezradnost. I jiní autoři, třebaže nenahlédli tak hluboko do Jungmannova duševního ustrojení, mu přisuzovali rozdvojenost. Francouzský „pokračovatel“ Palackého Ernest Denis ji shledal hned v několikeré podobě: Jungmann sice ohlašoval nové pokolení romantiků, leč bytostně, „nejvnitřnějšími tužbami svého myšlení“, náležel 18. století; „letorou“ nebyl příliš statečný, a přece z „emancipačních nauk encyklopedistů“ načerpal odvahu, kterou si uchoval až do konce ve službě „věci nebezpečné a kompromito-
10
vané“; a jakkoliv se vyznačoval nemístnou úzkostlivostí, malichernou nedůtklivostí a s pravdou zacházel „volným způsobem“, tyto lidské nedostatky „mizejí naproti vynikajícím vlastnostem důvěry a oddanosti“.15 I literární historikové Jan Jakubec, Jaroslav Vlček a další ho měli za vlastního předchůdce české romantiky, který však zůstával osvícencem. Takový obraz, mající daleko k harmonické dokonalosti, se shodoval s tím, jaký podal básník a překladatel Ivan Slavík v antologii Hledání modrého květu: „Jungmann je postava rozeklaná; inklinoval k romantismu – jeho posmrtně vydané Zápisky ukazují jeho romantické zdůrazňování citu, fantazie, emocionálního vztahu k domovu; na druhé straně jeho racionalistické voltairiánství se této stránce jeho povahy vlastně stavělo napříč. […] V dětství byl pod vlivem zbožné matky“ a ve zralém věku „upnul citové jádro své bytosti k jiné svátosti, jíž nic nemohlo v něm otřást – k národu, který mu byl nade vše. Tento filolog, který sám nebyl tvůrčím básníkem – jen adaptátorem –, měl ve své osobnosti zřejmě cosi magického […].“16 I ptáme se, zda vnitřní napětí, plod roztodivného zkřížení „hada s holubicí“, nebylo živnou půdou, v níž klíčilo Jungmannovo velké dílo. Zda právě toto není příznak, který dovoluje řadit Jungmanna k moderním postavám českých dějin? Ke kladné odpovědi nás snad opravňuje – kromě mnoha jiných – i zjištění, že doba, kdy vstupoval do aktivní činnosti, je shodná s tou, od níž se odvíjí, co jmenujeme (novodobou) modernizací. Součástí tohoto složitého procesu, majícího počátek v druhé půli či přesněji na konci 18. století, bylo střídání stavovské společnosti občanskou, průmyslová revoluce, utváření nových sociálních vazeb včetně kolektivních identit. Historik střední generace Miloš Řezník přesvědčivě zdůvodnil, proč právě národní identita měla z nich nejvyšší legitimizační sílu, s jakou žádná jiná nebyla s to soupeřit: kladla si nárok být absolutní hodnotou; zahrnovala všechny obyvatele určitého prostoru nebo (v našem případě) jazyka, jímž jsou příslušníky národa již faktem svého narození a v tomto smyslu jsou si všichni, kteří k němu náleží, rovni; národ není definován ani právními dokumenty, ani „liturgickými“ texty, v očích těch, kdo tuto identitu sdílejí, existuje „od věků“ a přináležitost k němu je „neodvratná, nutná, přirozená, neměnná a objektivní“, to jest má primordiální charakter; vnější znaky národa jsou projevem jedinečných a neopakovatelných duchovních hodnot, jejichž souhrn tvoří „národní duch“.17 Toto pojetí se mohlo prosadit pouze tehdy, jestliže nastala krize společnosti založené na stavovském zřízení a monarchické moci odvozované od Boha, stejně jako krize elit, kdy posavadní kritéria přináležitosti k nim, urozenost, tradice
11
a uzavřenost, jsou odvržena a nahrazena novými – výkonem, vzdělaností, schopností. Tak se uvolňoval prostor jiným alternativám. Navíc vlivem myšlenky lidské rovnosti si mnozí lidé uvědomili „problém jazykové a etnické příslušnosti v nové rovině jako otázku bezdůvodné sociální, právní a politické nerovnoprávnosti“, omezení možnosti sociálního vzestupu tím, jaký jazyk užívají nebo jaký dostatečně neovládají.18 Právě tehdy, na předělu 18. a 19. století, pro někoho počíná národní obrození, pro jiného formování novodobého národa. Ten první pojem se ztěžka ujímal od časů Masarykovy České otázky jako ekvivalent italského risorgimenta, víc se líbilo znovuzrození, národní renesance, ba i vzkříšení, dokonce zázračné, či probuzení (kteréžto pojetí nazýval česko-anglický myslitel Arnošt Gellner „teorií Šípkové Růženky“). Vžil se však zásluhou Arna Nováka. Pokud pojem „obrození“ užívá dnešní dějepisec, tak v přeznačeném a nově definovaném smyslu, prostě bezpříznakově a u vědomí, že bylo vrostlé do evropského vývoje jako součást dobových procesů modernizace, aniž přitom přehlíží, že mělo také domácí kořeny, zejména v té přetržitosti národních dějin v předchozích staletích. Ostatně první, kdo se nad ním takto zamýšlel, nebyl nikdo jiný než sám Jungmann, ve své Historii literatury české. Už jemu bylo přirozeným a vývojově organickým jevem, podníceným vymaňováním evropského ducha z protireformačních pout. Obecně se přijímá členění národních hnutí, a tedy i našeho obrození, do tří fází, jak je vymezil historik Miroslav Hroch: učenecké (s Gelasiem Dobnerem, Josefem Dobrovským, Františkem Martinem Pelclem a dalšími), národněagitační (s Josefem Jungmannem a Františkem Palackým na prvních místech) a masové, vyznačující se už povětšině politickým programem.19 Představitelé učenecké fáze nahlíželi lid (etnickou skupinu) jako předmět své péče, neusilovali však o jeho (její) emancipaci. To se zvolna měnilo přechodem k agitační fázi, rozhodujícímu údobí národotvorby, Hrochovými slovy „kvasivému procesu národního uvědomování“,20 v němž se mísily rozličné přísady: nové pojetí vlasti Václava Matěje Krameria, ucelený jazykový a kulturní program Josefa Jungmanna, regionální patriotismus, církevní zájem na jazykové výchově duchovenstva, potřeba sociální emancipace českého etnika. V průběhu prvních tří desetiletí 19. věku se všechny tyto prvky prolnuly. Nositeli národní agitace byli příslušníci drobné inteligence, kteří se snažili uplatnit či dosáhnout sociálního vzestupu kariérou v úřadech, církvi, ve školství a byli zároveň i kulturně činní. Jak upozornil Hroch, tato sociální skupina představovala v daném jazykovém společenství nejvyšší vrstvu, která se ještě
12
neasimilovala.21 Příznivější odezvu našla národní agitace tam, kde byla s to odkazovat na historické entity, jež bylo možné považovat za národní: vlastní stát nesoucí s národem stejné jméno, České království se staletou historií a jakous takous právní kontinuitou, a na středověkou a humanistickou literaturu. Jungmann byl zajisté intelektuál ve smyslu definice sociologa Pierre Bourdieua, tedy profesionál „v praktickém nakládání se symbolickými hodnotami“.22 Přiložíme-li německé měřítko, stál kdesi na pomezí oněch typů 18. století, které převládaly ještě dlouho potom, mezi učenci (Gelehrtenstand) a úřednickou inteligencí (beamtete Intelligenz). Měl sice blíž k novým idejím než Dobrovský, ale před veřejností se raději uzavíral ve své pracovně. Nebyl básníkem (Dichter) prestižního sociálního postavení, jak je ztělesňovali výmarští Johann Wolfgang Goethe a Friedrich Schiller, povýšení zaživa na klasiky, ani spisovatelem či profesionálním novinářem s takovou mírou nezávislosti, jakou poskytovala pouze francouzská a anglická společnost. Pozvolna se řadil do vznikající a stále početnější skupiny vzdělanců (Gebildete), kteří se už nespokojovali jen s utilitárním věděním, ale požadovali mravní ideál vytyčující životní směřování. VždyT obrození, jak právem podtrhoval František Kutnar, „toužilo také po mravním základu svých snah“.23 Jungmann tak byl z těch evropských intelektuálů první polovice 19. století, kteří vtiskli svému působení výrazně emancipační program, sice méně intelektualistický než jejich osvícenských předchůdců, zato více zaměřený na společenské potřeby své doby, a to navzdory překážkám, jež se jim stavěly do cesty. V jazykově českém prostředí však bylo jejich postavení ztěžováno nedostatečným zázemím či přesněji – neúplnou sociální skladbou, v níž chybělo vzdělané měšTanstvo a národně smýšlející šlechta. Proces formování národa to zpomalovalo, prodlužovalo a znesnadňovalo. Česká společnost v pravém smyslu ještě neexistovala, byla iluzí a fikcí. Proto platí Macurův postřeh, že se česká kultura dlouho utvářela jako ideál, jako „jiné bytí“, než je „všední život“, jako „hra“ na rozvinutou kulturu plně rozvinutého sociálního organismu.24 František Kutnar si jednou postěžoval, že se národní obrození vykládá jako jev povýtce jazykově literární.25 Takové pojetí dlouho přežívalo (je mu již opravdu konec, vážení učitelé dějepisu?), než se dostala ke slovu kulturní historie, shledávající v době, o které je řeč, předěl nejen dvou století, ale ještě více dvou kultur – té, co se sytila náboženskou vírou, a té, jíž se dostalo povýtce světského poslání, zprvu, než dozrál čas pluralismu, v podobě národněuvědomovacího úkolu. Jakkoliv se tu na několik desetiletí
13
ustálilo cosi jako přechodové údobí, v němž se obě kultury prolínaly či působily souběžně, Jungmann odpovídá i tomuto dělení právě proto, že představoval a prosazoval tu kulturu, která se zrovna utvářela. Ve všech ohledech ční nad jinými oba velké zjevy tohoto přechodného času, dva Josefové, Dobrovský a Jungmann, jako monumenty počínajícího českého modernismu, první Češi, jimž vskutku sluší přívlastek – moderní. Jungmann, o dvacet let mladší, věřil v plodný účinek působení Dobrovského generace víc než její představitel sám. Jak postihl Chalupný, stavěl přímo na základech, které ona zbudovala, „arci již směleji a šířeji“.26 V jeho myšlení se navíc spojovaly všechny dobové proudy, od osvícenství k romantismu, byl synem 18. i 19. století, doby Josefovy i Františkovy, a stopy těchto poměrů, „sociální a duchovní přestavby tehdejšího světa, rozrytého Velikou francouzskou revolucí“,27 jak trefně pověděl Kutnar, jsou na něm nejpatrnější. Starší literární historikové Jaroslav Vlček, Jan Jakubec, Jan Máchal a další vztahovali romantismus k Jungmannově generaci, tedy i k Janu Kollárovi, Václavu Hankovi, Antonínu Markovi. Arne Novák, který kladl romantismus v českém prostředí do dvacetiletí 1830 –1850, měl Jungmanna za představitele „vlasteneckého klasicismu“, i když často přecházejícího do romantiky.28 Soudobé kulturní dějepisectví, inspirováno evropskou literární historií29 a studiemi Felixe Vodičky ze čtyřicátých let 20. století, dává přednost označení Jungmannovy doby, tedy první čtvrti 19. století, za preromantismus, vyznačující se slohovou nejednotou a přechodností a ohlašující se už ke konci 18. století v básnické tvorbě Vojtěcha Nejedlého. Jungmann se k němu podle této teorie jaksi přihlásil přetlumočením Chateaubriandovy Ataly.30 I Jaromíru Loužilovi stojí Jungmann na předělu, a sice mezi historicko-kritickým slavismem Josefa Dobrovského a národněpolitickým programem Karla Havlíčka.31 Narozen roku 1773, stojí ostatně i na generačním rozhraní: mezi předchůdci Dobnerem (ročník 1719), Pelclem (1734), Dobrovským (1753) a následovníky Kollárem (1793), Šafaříkem (1795), Palackým (1798) a Čelakovským (1799). Ostrý pohled vnesl do této problematiky Vladimír Macura, který se poprávu bránil všemu schematismu a zjednodušování. Poukázal na to, že se s tvorbou evropského romantismu čeští (i slovenští) vzdělanci seznámili už v druhém desetiletí 19. věku a že jungmannovci se pokoušeli romantický životní pocit „až příliš předčasně vyrušit jeho oddynamizováním, zklidněním a včleněním do nehybné koncepce“.32 Romantismus totiž konfrontoval kulturu „ve znamení zrodu“ (hle, macu-
14
rovské signum, které dalo jméno celé jeho podnětné knize) s otázkami kladenými jinde v Evropě.33 Miloš Pohorský, editor Máchových spisů, se ptal: „Kdy se na pozadí klasicismu a jeho estetických a životních norem a na pozadí preromantismu a jeho elegické a smutné útěšnosti vynořil a začal bouřit ,geniální‘ básník?“ Při hledání odpovědi zjišToval, že první příznaky romantismu se vyskytují v „té vývojové etapě, jež bývá v dějinách české literatury nazývána preromantismem“, a byly „dlouho provázeny charakteristickou sentimentální náladou“. V básnické tvorbě nacházel některé romantické rysy u Kollára, jehož první sonety, vydané – za vydatné pomoci Jungmannovy – roku 1821 v knize Básně, „prozrazovaly možnost romantické lyriky“.34 Ještě dříve, na přelomu 18. a 19. století, shledával první názvuky romantizující či aspoň preromantické noty Ivan Slavík, velký básník s pozoruhodnými literárněhistorickými ambicemi, a sice „u přeběhlíků od puchmajerovského osvícenského klasicismu“, jmenovitě třebas Vojtěcha Nejedlého. Po nich už následovala celá preromantická „škola“, často označovaná jakožto jungmannovská, třebaže ten, který jí dal jméno, podle Slavíka básníkem nebyl a spíše „jen“ dával impulzy svými překlady. Český preromantismus tak představovaly podvržené Rukopisy i jejich údajní původci Václav Hanka s Josefem Lindou stejně jako Milota Zdirad Polák, František Turinský, Karel Sudimír Šnajdr a mladý Jan Kollár první verzí Slávy dcery, ale též soudobá vydání sbírek lidové poezie a teoretické názory Františka Palackého a Pavla Josef Šafaříka, tlumočené v Počátcích českého básnictví.35 Téměř všichni jmenovaní, více či méně spjatí s Jungmannem, dláždili cestu vlastnímu romantismu, který dal národu – řečeno s Milošem Řezníkem – „mimořádné posvěcení: z etnicky definovaného společenství se nestala jen za určitých okolností atraktivní možnost kolektivní identifikace, ale hodnota o sobě, hodnota nejvyššího řádu, mající úzký vztah ke smyslu světa, dějin a lidské existence“.36
15
1. Rodný domek Josefa Jungmanna v Hudlicích před úpravou
Odkud a kam?
A
si tři hodiny cesty od Křivoklátu, obklopeny rozsáhlými lesy, k nimž se váže – jak připomínal, snad pro předpokládaný vliv na zdejšího velkého rodáka, Arne Novák – nespočet dějinných událostí i starodávných pověstí,1 leží Hudlice, kdysi též Údlice či Udlice. Původ jména vsi, rozkládající se na táhlém svahu pod malebnou skalou, nazývanou podle ní, hledal znalec českého místopisu Antonín Profous v tom, že se v ní usadili lidé Hudlovi, tedy jakéhosi Hudla, Houdla či Hudly, jména odvozovaného možná od „hústi, hudlati“, ale nezatajil ani, že středohornoněmecké „hudel“ značilo „schlechte Person“ i „Hure“, tedy s prominutím běhnu. Václav Hájek z Libočan, o jehož věrohodnosti už dávno víme své, jmenoval Hudlice mezi vesnicemi, jimiž prý kníže Jaromír obdaroval věrného sluhu Hovoru za to, že ho nedaleko odtud vysvobodil ze zajetí Vršovců. Prokázaná historie nesahá tak daleko: když král Jan rozhodl o vysazení nové vsi v křivoklátských lesích, přikázal učinit tak na místě řečeném Hudlice. AT už to jméno vzniklo kdykoliv, jisté je, že vesnice byla po husitské revoluci zastavena s hradem Týřovem (jehož zříceninu známe z Máchovy kresby, poslední před osudovým odchodem do Litoměřic) a zůstala součástí tamního panství, než s ním byla ke konci 16. věku včleněna do panství křivoklátského. Jeho osudy pak sdílela nejdříve pod královskou komorou, nato pod Waldsteiny a od roku 1733 až do zrušení vrchnostenské správy v čase, kdy Josef Jungmann už nežil, pod Fürstenbergy. Hospodářsky a kulturně tíhly Hudlice spíše k Berounu, kam ostatně chodil do školy i on, a také trochu k Žebráku a Hořovicům; po správní stránce náležely později k rakovnickému okresu, jako jedna z jeho největších obcí. Během sedmnáctého a snad ještě na počátku následujícího století přicházeli do zdejší lesnaté krajiny němečtí osadníci, nalézajíce obživu vedle
17
zemědělství v dobývání železné rudy a v železných hutích, které byly z nejstarších v Čechách. Jungmannové (ale také Jungkmanové nebo Jungkmonové), snad původem z Bavorska, snad z Duchcova či z Loketska, byli ponejvíce rolníci, ale vyskytovali se mezi nimi i hajní, kováři a horníci a zpravidla se prý dožívali vysokého věku. První, kterého známe jménem, Matěj Jungkmon, žijící v letech 1590 –1651, koupil roku 1637 statek v Hudlicích, který se pak dostal do vlastnictví jiné rodiny.2 Od nejstaršího z jeho tří synů, Řehoře, sedláka a rychtáře v nedaleké Svaté, se počíná větev označovaná jménem této vsi, od prostředního, Václava, narozeného asi roku 1628, větev spojovaná s Hudlicemi, neboT se zde roku 1650 ujal pusté usedlosti, a od nejmladšího, Jana, větev usazená na samotě Na Králi (také U Krále), kterou si připomínají sokolové jako místo, kde se roku 1860 seznámili Jindřich Fügner a Miroslav Tyrš. Václavův vnuk Matěj, dědeček Josefa Jungmanna, který ho v dětství ještě zažil,3 se již uvádí jako mistr ševcovský a kostelník. Na Štědrý den 1737 koupil přízemní srubovou chalupu se zahrádkou a dvěma korci polí, tu s číslem 43, později přestavovanou, v níž přišel Josef Jungmann na svět a kde je dnes památník.4 Roku 1741 se Matějovi narodil syn Tomáš Šimon, který později hospodařil na zděděném kousku pole, stejně jako otec si přivydělával ševcovinou a převzal od něho i kostelnictví s povinností výběrčího platů ze zádušních polností. Hudlický kostel sv. Tomáše býval filiální, a proto se tam za Jungmannova dětství sloužily mše jen každou druhou neděli.5 Tomáš Jungmann se ve dvaadvaceti oženil s Kateřinou Jungmannovou, o dva roky starší dcerou hajného ze samoty Na Králi, který tragicky zahynul při výkonu svého povolání.6 Měli spolu deset dětí, z nichž se dospělosti dožila polovice: jediná dcera Josefa, provdaná v nedalekém Otročíně, a čtyři synové, Josef, Antonín, Jan a Václav. Otec byl přičinlivý a rozšafný hospodář, pilný včelař a u sousedů požíval velké vážnosti. Matku vylíčil sám Jungmann jako „svatého obcování osobu“, která měla „přeživou fantazii“, ženu „rozumnou, dobrou“.7 Byla zbožná, po celý den si prozpěvovala duchovní písně, ale trpěla ustavičným strachem z jakýchsi přízraků, které ji pronásledovaly, i když šla ve dne přes pole; od sousedů si za to vysloužila přezdívku Dušička. Své šesté dítě, Josefa Jakuba, narozeného 16. července 1773, patrně už při křtu zaslíbila Bohu, tedy duchovní službě, a pečovala proto ponejvíce o jeho náboženskou výchovu. Syn si do pozdního věku, jak potvrdil v Zápiskách (do kterých se ještě nejednou začteme), uchoval v živé paměti zážitek z první zpovědi a prvního přijímání: „Já přijav svatou hostii se cítil čista, svata, blažena a žádal sobě, abych tu chvíli byl vzat do nebe, kam náležeti jsem se celým
18
2. Hudlice, celkový pohled
3. Rodný domek Josefa Jungmanna v Hudlicích po úpravách
19
4. Záznam o narození Josefa Jakuba Jungmanna na výpisu z matriky narozených farního úřadu v Berouně
srdcem cítil, a obával se, abych zůstana na světě, neprovinil se snad něčím, čímž bych nabyté milosti boží opět potratil.“8 Později však záviděl těm, kteří nikdy o „pravdě náboženství sobě vštípeného nepochybovali a dle něho se upřímně řídili“. A co následovalo, bylo vlastně přiznání: „Jak jiný stav jest mudrce, který ze stromu vědomosti ovoce okusil! Jak pěkný ráj potratil!“9 Zpronevěřil se tedy v zralém věku své víře? Duchovní Antonín Marek, který Jungmanna, svého učitele a přítele na celý život, nejdůvěrněji poznal, tvrdil, že od něho nikdy neslyšel ani slůvko pochybnosti, a stejně se vyslovila i Jungmannova dcera Kateřina, pobývající s otcem v čase jeho skonu.10 Podle Václava Zeleného vykonával náboženské povinnosti, jak mu je ukládal úřad, to jest chodil do kostela a účastnil se procesí, ale skutečné smýšlení nevyjevil ani nejbližším, přesvědčen, že to je, co „člověk nepoví nikomu“.11
20
V roce Jungmannova narození prvně vyšla Kniha ke čtení pro žáky českých škol, která měla sloužit jako pomůcka učitelům, a rok nato vydala Marie Terezie Obecný řád školní, jímž se zaváděla pevná školská soustava. Souhrn školských reforem, nejpozoruhodnější výkon rakouského osvícenského absolutismu, přinesl nebývalý vzestup základního vzdělání tím, že otevřel lidovým vrstvám přístup k vědění vázanému na psané a tištěné slovo, a stal se tak východiskem přechodu k všeobecně gramotné společnosti. Tady se zakládalo, co v 19. a 20. století posunulo české země mezi ty, které se vyznačovaly relativně vysokou úrovní obecné vzdělanosti. Povinná školní docházka do jedno- nebo dvoutřídních triviálních škol v městečkách, farních obcích, případně i střediscích panství, ještě ne plně vynutitelná, nebyla samozřejmostí asi pro třetinu až polovinu dětí,12 nicméně ke konci 18. století pokrývala síT těchto škol prakticky celé území Čech. Zatímco vyučovací jazyk v nich měl odpovídat jazyku místních obyvatel, v trojtřídních hlavních školách, zřizovaných v krajských městech, jím byla němčina. Úspěšné absolvování hlavní školy a dobrá znalost němčiny podmiňovaly přijetí na některé z gymnázií, která připravovala především budoucí vysokoškolské studenty; němčina na ně pronikla tehdy, až je stát dostal pod svou kontrolu. VždyT školské reformy, rozšiřující základní vzdělání, tvořily součást záměru sjednotit společnost na celém území státu, jehož tmelem mělo být užívání – slovy Josefa II. – „univerzálního jazyka říše“, na nějž byly postupně vázány i veškeré projevy vyššího intelektuálního života. Osvícený panovník totiž porozuměl nové úloze jazyka v systému oběhu a výměny informací, jazyka, který se neomezoval už jen na funkci „transportéra“ významů jako odrazu skutečnosti, ale stával se nástrojem, ba „kusem“ její tvorby. Zatím bylo nepředstavitelné, že si tento princip, mající sloužit vládci, časem osvojí i ovládaní. Povinná školní docházka zakládala, jak přesně pověděl historik Miroslav Hroch, „sociální komunikaci, bez níž byl úspěch jakékoli agitace, jakékoli kulturní či politické (a tedy i národní) mobilizace širokých vrstev česky mluvícího obyvatelstva nemyslitelný“.13 Jiný historik, Jaroslav Marek, zase psal o „civilizačním apoštolátu“14 učitelů a duchovních, jejichž zásluhou se vyšší školy v některých městech staly středisky, odkud se šířily návyky a formy vyšších životních a kulturních projevů na venkov. Zde se počíná onen respekt ke vzdělání a duchovním hodnotám, příznačný pro 19. století. Přesto se požadavek českého národního školství ještě dlouho nestal součástí obrozenského programu; přednost měla kniha a časopis, prostředky, které bylo možné použít relativně svobodně.
21
Že o Jungmannově dětství a mládí není dost zpráv, zjišToval již jeho někdejší žák, pozdější vyšehradský kanovník Václav Štulc, autor prvního životopisného náčrtu,15 a po něm znovu Václav Zelený i Emanuel Chalupný.16 V rodišti chodil malý Jungmann do triviální školy, o jejímž učiteli Janu Husákovi v stáří pověděl jediné – že byl „hlasatel slepé víry“.17 Byl to však, snad s výjimkou Stanislava Vydry, jediný jeho učitel, z jehož úst slyšel češtinu. Chlapec se u něj učil i na housle, na které pak vždy dobře hrál, a jako jeho otec zpíval na pohřbech. Ve dvanácti, roku 1785, ho dali do Berouna, na německou školu, která neměla právo užívat název „hlavní“, třebas byla trojtřídní. Zřídili ji piaristé v budově proti kostelu Zvěstování Panny Marie téhož roku, kdy se Jungmann narodil a kdy papež zrušil řád jezuitů, a na rozdíl od nich jí vtiskli, stejně jako všem svým školám, učební řád bližší životu. Přestože Josífka zařadili rovnou do třetí třídy, pobyl v ní tři léta především proto, aby si osvojil němčinu, nezbytnou podmínku k přijetí na gymnázium. V stáří si připomněl první zážitky: „Učitel byl mladý piarista, vysokého vzrůstu, červeného líce, veselé tváře, nesedal na katedře, nýbrž že málo žákův bylo, po škole se procházel, drže v pravici rákosku loketní, jakou vyklepávají se šaty, které velmi rád užíval co prostředku nejen k mravnímu vychování, ale i co pobudky k pilnosti a napomáhání paměti, přičemž se vždy samolibě ulizoval. NeboT který z nás odříkával lekcí, šTastný byl, jestli bez klofce neb švihu nějakého vyvázl. Což trudno bylo, an my na větším díle pouzí Čechové, a katechismus (jiného jsme nepoznali) pouze německý a pan učitel pouhý Němec. Já ještě dobře prošel, maje paměT čerstvou a pilnost neobyčejnou. Uměl jsem celé listy zpaměti, ač jsem z nich sotva dvě tři slova rozuměl.“18 Ozvuk rané zkušenosti z berounské školy snad můžeme hledat i v otázkách, které kladl po dvaceti letech svému fiktivnímu partnerovi v jednom z dvojice programových Rozmlouvání pojednávajících O jazyku českém (jimiž se bude zabývat další kapitola): „Zdali vás nepřivítali jako mne, Čecha pouhého, s pouze německým slabikářem, snad abych zapomena česky, neuměl německy? Vás-li v kvadrátku magistříček neujišToval jako mne tisíckráte, že Němec jsem, že němčina má řeč jest mateřská, ač že matce mé německého slova nikdy ani na jazyk nevstoupilo?“19 Učitele měl každý rok jiného: zprvu Valentina Matouška, pak Mikuláše Jírovce a posléze Florida Sauera, k němuž se vázala nepříjemná
5. Opis seznamu žáků 3. třídy (hlavní) školy v Berouně ze škol. roku 1784/85 s uvedením prospěchu Josefa Jungmanna >
22
23
vzpomínka. Jednoho horkého dne spatřil totiž Sauer pár žáků, Jungmanna mezi nimi, jak se koupou v Litavce, a nazítří vykonal exekuci. „Každý hříšník musel kleknouti,“ čteme o ní v Zápiskách, „a rozhrnuv šaty políbiti zemi, přičemž pan profesor uměle a cvičně jemu na zadek ránu švižnou vyměřil a to tak dlouho opakoval, až dle zdravého úsudku jeho spravedlnosti zadosti se stalo.“ Chlapec byl nešTastný, když se dozvěděl, že se dopustil hříchu, a tak ho to zastrašilo, že několik let koupání „v ohavnosti měl“;20 snad tahle příhoda rovněž způsobila, že nikdy nepřilnul k přírodě. Ve třídě měl nanejvýš sedm spolužáků, v poslední jen dva; o tři roky starší básník Šebestián Hněvkovský, který do berounské školy také chodil, už mezi nimi nebyl. Podle vlastního přiznání se Jungmann učil s chutí a matrica discipulorum dokládala, že míval nejlepší známky.21 Přesto se těšil na „sladké chvíle“, které bude moci strávit doma, kam to měl z Berouna asi dvě hodiny chůze. Na konci třetího roku dostal od ředitele Modesta Bielliny pochvalu za to, že školu pilně navštěvoval a ve třídě předčil jiné. Piaristé také nejspíš radili, aby přešel na jejich gymnázium v Praze na Novém Městě. Jenomže otec se asi bál pustit syna z Berouna, kde ho měl pod dohledem a kde také bylo snazší ho uživit. I zůstal ještě další rok a docházel k piaristům na soukromé hodiny latiny. Usuzuje-li historik Jaromír Loužil, že se již tady projevilo jeho jazykové nadání,22 činí tak bezpochyby právem. Odchod z Berouna však nebyl – v doslovném smyslu – bezbolestný. Kdosi, snad z domácích, nešTastnou náhodou polil chlapce vařící vodou. Odvezli ho domů, dokonce v obavách o jeho zrak, ale on se uzdravil a vážný úraz nezanechal následky. Podle dekretu z roku 1785, založeného na učebním plánu štýrského piaristy Gratiana Marxe, byla rakouská gymnázia pětiletá. Učilo se na nich latině a latinské literatuře jako hlavnímu předmětu, řečtině, dějepisu a zeměpisu, matematice, náboženství. Nižší tři třídy (parva, principium, gramatika) byly gramatikální, další dvě (poesie, rétorika) humanitní. Jeden profesor učil všem předmětům v gramatikálních třídách, pak nový v humanitních. Do parvy byli přijímáni žáci od deseti do čtrnácti let. Většinu gymnázií spravovali řeholníci, hodní, průměrně vzdělaní, nudní a omezení. Ředitelem všech tří pražských ústavů, staroměstského, novoměstského a malostranského, se v druhé půli osmdesátých let stal paulán František Faustin Procházka, jehož ve školách znali jen z účasti na zkouškách. Jungmann ho měl povždy ve značné úctě, která snad kořenila už v čase studií.
24
Emanuel Chalupný se domýšlel, že otec dal Josefa, prvního ze synů, na studia jen proto, že ho matka zaslíbila kněžskému stavu. Ale vyšší vzdělání poskytl Tomáš Jungmann i dalším dvěma, Antonínovi, budoucímu význačnému lékaři, zakladateli gynekologického oddělení Všeobecné nemocnice v Praze, a Janovi, který splní matčino přání namísto Josefa a stane se knězem řádu křižovníků s červenou hvězdou, správcem jejich fary v Tursku a potom v Unhošti. V den zahájení školního roku, 1. listopadu 1788, vstoupil patnáctiletý Josef do budovy piaristického gymnázia na Příkopech, vyznačeného působností Gelasia Dobnera a Mikuláše Adaukta Voigta. Přinesl si tam průměrnou znalost němčiny a začátečnickou latiny, a přesto byl přijat rovnou do druhé třídy. Václav Zelený si povšiml toho, že se v Zápiskách vyjadřoval o piaristech, jindy pijárech, se „zvláštní jakousi trpkostí“ a z profesorů nikoho nejmenoval.23 Ve třídě vždy náležel mezi studenty s výborným prospěchem, jakkoliv nikdy nepatřil k pětici nejlepších. Hned od svého vstupu na gymnázium se musel těžce protloukat, pravý typ českého studenta, odmalička zápasícího o živobytí; hlavním zdrojem obživy mu bylo vyučování hudby a zpěvu, ale dával i hodiny psaní a počtů. Zároveň měl na starosti dva mladší bratry, o nichž už víme, že také studovali v Praze. Jelikož si zvykl být od chlapeckých let z domova, nepřišlo mu zatěžko vést samostatný život, i když za to platil opuštěností, a tudíž, třebas ve srovnání s Janem Nejedlým, i dosti pozdním vstupem do literární společnosti. Jungmann patřil k těm českým studentům, kteří přicházeli z venkova jako synové obchodníků, živnostníků, řemeslníků, nižších úředníků a sedláků. Chudoba se u nich prolínala se zážitkem nuceného přechodu k němčině, jejíž zvládnutí jim činilo o to větší potíže, že byli z domova vybaveni i chudým českým slovníkem a jednoduchou větnou skladbou. Podléhali tak nabízející se paralele malého národa a chudého člověka, navíc zatíženi komplexem méněcennosti z pocitu neustálého ohrožení. Tady někde, zdá se, tkví kořeny pověstného Jungmannova opatrnictví, vlastnosti, jíž se ještě nejednou dotkneme. V čase Jungmannových gymnaziálních studií skončila vláda dvou panovníků, Josefa II. i Leopolda II., a nastoupil František II., jemuž vypověděla Francie válku. V těch letech počal také Václav Matěj Kramerius vydávat své noviny a v Michalské ulici, v dvoupatrovém domě U Zlatého půlkola vedle Železných dveří, zřídil na přelomu února a března 1790 Českou expedici. Zda tam mladý Jungmann chodil, nevíme, stejně jako nám není známo, přihlížel-li v září 1791 průvodu u příležitosti korunovace Leopolda II. Na prahu devadesátých let předvedl Jean Pierre Blanchard
25
v Královské oboře první let balonem s lidskou posádkou, později, v druhé půli tohoto desetiletí, kdy už byl Jungmann na univerzitě, uskutečnil Ludwig van Beethoven v Praze tři koncerty, byla založena Společnost vlasteneckých přátel umění, která otevřela galerii ve Šternberském paláci a zřídila Akademii. Jak dospívající Jungmann všechny tyto události vnímal, o tom nezanechal sebemenší svědectví. Vypadá to, jako by ho více stravovaly trpké osobní zkušenosti, z nichž podle Chalupného „v duši nevolníkova syna klíčily názory pesimistické, spojené s tichým vzdorem proti útisku soukromému i veřejnému“.24 O jedné z nich, která se nakonec obrátila k dobrému, vyprávěl v stáří. Jelikož se vždy těšil na pěší cesty do rodné vsi a na to, až bude mezi svými, chtěl být doma i o prázdninách mezi rétorikou, poslední třídou gymnázia, a logikou, první třídou filozofických studií. I požádal spolužáka, jemuž předtím pomáhal ve studiu, aby ho dočasně zastoupil v kondicích, které dával jisté dívce. Když se však vrátil do Prahy, dozvěděl se, že si rodina přeje, aby jejich dceru učil nadále nový student, a nikoliv on, Jungmann. Takovou „nevděčnost a faleš milovaného přítele“, jak své zklamání vyjádřil ještě po desetiletích v Zápiskách, nesl velmi těžce, o to hůř, že přišel i o výdělek a nocleh, který mu snad poskytovali. V zoufalství se zastavil na Koňském trhu u sochy sv. Václava (ještě té barokní, Bendlovy) a „plakal hořce“, když k němu přistoupil jistý spolužák se vzkazem, aby hned navštívil svého profesora. Ten mu nabídl místo domácího učitele v jiné rodině, dokonce za výhodnějších podmínek než dotud.25 Podmínkou přijetí na vyšší studia, to jest právnická, lékařská, bohoslovecká nebo technologická, bylo absolvování tří, později dvou ročníků filozofie. Když se na podzim 1792 Josef Jungmann zapsal na filozofickou fakultu, profesoři již osmý rok přednášeli německy a několik let sloužila i univerzitní knihovna. Pro jeho pozdější názorový vývoj bylo patrně určující působení tří mužů – Karla Heinricha Seibta, Augusta Gottlieba Meissnera a Stanislava Vydry. Profesor pěkných nauk Seibt měl už tehdy svůj vrchol, spadající do sedmdesátých let, za sebou, ale stále ještě seznamoval studenty s německou literaturou a osvícenskou filozofií, s básníky a „podezřelými“ mysliteli, jakými byli především Charles-Louis Montesquieu, Voltaire a Jean Jacques Rousseau. Více snad Jungmanna ovlivnil Meissner, zajímavý zjev už tím, že byl po půl druhém století první protestant na pražské univerzitě, svobodný zednář a básník i prozaik. Přednášel jazykovědu, řečnictví, básnictví a estetiku, obraceje pozornost studentů ke klasické literatuře. Oba nejenže oslňovali Jungmanna uhlazeným vystupováním a vzletností svých přednášek i spisů, ale nejspíš ho
26
6. Jungmannovy záznamy přednášek prof. K. H. Seibta z filozofické fakulty, 1795/96
také přiměli ke studiu angličtiny a franštiny. Nejmilejším učitelem, ideálem a vzorem byl mu však někdejší jezuita Stanislav Vydra. Obdivoval se tomu, jak dokázal spojit výklad svého oboru, elementární matematiky, s podněty k zájmu o český jazyk, a sytil se u něj vírou v jeho obrodu. (Vydra se tím lišil od jiných osvícenců, jak prokázal autorstvím první novočeské učebnice matematiky, jejíhož vydání se nedožil.) Čtyři roky po jeho skonu napsal Jungmann pro Hlasatele českého, časopis vydávaný Janem
27
7. Stanislav Vydra
Nejedlým, spolužákem z filozofie, neumělé veršíky Elegie na smrt Stan. Vydry: „Stav se kmetem činy, / zůstal dítě celosti; / nic mu od ohně, nic od neviny / neubylo starostí.“26 (Po básnické stránce, v ódě napsané již před několika lety, se lépe dařilo Janu Nejedlému, který se hlásil k jeho žákům společně s Antonínem Jaroslavem Puchmajerem.) Jezuitou býval rovněž Ignaz Cornova, Pražan italského původu, básník a historik, nadšený stoupenec josefinismu, živý a výmluvný profesor obecných dějin, který odcházel na odpočinek právě v tom roce, kdy Jungmann končil filozofická studia. Jeho přednášky, stejně jako Seibtovy a Meissnerovy, si pilně zapisoval; dokládá to několik svazků záznamů dochovaných v písemné pozůstalosti.27 Pod vlivem znamenitého matematika a astronoma, ředitele hvězdárny Antonína Strnada, třetího z bývalých jezuitů (který se ale po zrušení řádu oženil), si Jungmann oblíbil zvláště „fyzickoastronomický“ zeměpis. V básni věnované Vydrově památce se zmiňoval i o „svém“ Strnadovi, snad proto, že se zasloužil o to, že po ukončení studií získal Jungmann místo profesora na litoměřickém gymnáziu, kde se mu zeměpis stal zamilovaným předmětem. Jak dovozoval životopisec
28
Václav Zelený, filozofická studia položila pevný základ Jungmannova světového názoru, odpovídajícího západoevropskému osvícenskému kriticismu: „[…] u věcech náboženských racionalism, zamítání všelikého náboženství zjeveného, přitom však pevná víra v nejvyšší bytost, u věcech politických jemný cit svobody a práva beze všeho nadsazování jakékoli formy vládní.“28 Výstižnější byl Arne Novák. Podle něj mladého Jungmanna zaujali na univerzitě ponejvíce „krasoduší osvícenci němečtí estetických sklonů“ a „vlastenečtí horlitelé pro český jazyk“, jejichž vlivem se „poezie a národ“ záhy staly „vůdčími hesly jeho snažení“.29 Na druhé straně střízlivý Jan Jakubec poukazoval na možný účinek kompromisnictví některých profesorů, Cornovy, Seibta a jiných, kteří mu byli příkladem, „jak lze smířiti své lepší názory s horší skutečností“.30 Téhož roku, kdy Jungmann vstoupil na akademickou půdu pražské univerzity, byla zde zřízena katedra českého jazyka. (Na vídeňské působila již osmnáct a na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě dokonce pětadvacet let.) Navštěvoval Jungmann přednášky profesora Františka Martina Pelcla, zahájené v prostorném sále české pastorálky v Klementinu, právě když vstupoval do druhého semestru svých studií? Uvádějí-li ho Dějiny Univerzity Karlovy mezi posluchači jako „juristu“,31 zdá se to opravňovat domněnku Václava Zeleného, že alespoň zpočátku k Pelclovi nechodil. Opřel ji o následující historku.32 V létě po prvním roce filozofie byl pozván na návštěvu ke strýci, kde se sešlo více příbuzných, popíjelo se a bylo veselo. Snažil se vmísit se do hovoru, ale jak odvykl češtině, příliš mu to nešlo a zadrhával; „vždy mně devět německých výrazů tanulo na mysl než jeden český,“ vzpomínal v Zápiskách. ( Je to velmi ilustrativní příklad toho, že českojazyčné venkovské prostředí nedospělo dotud k národnímu vědomí; co není reflektováno, nemůže být vědomé.) Jedna z přítomných na to prý řekla: „Já vždycky slýchala, že jen v Otročinovsi (odkud byla) koktají, ale nalézám to i v Hudlicích.“ Jungmann se zastyděl, a jak ujišToval v Zápiskách, „cítiv nedostatek mateřštiny hned jsem sobě umínil jí se lépe přiučiti. Od té doby jsem vpravdě stal se Čechem, aspoň vůlí upřímnou“.33 K národnímu vědomí ho tak ve dvaceti letech – Václav Zelený datoval tuto scénu rokem 1793 – přivedl osobní zážitek, nikoliv teoretické studium a jeho promýšlení. (Není to nic výjimečného; i jiné význačné osobnosti, mezi nimi Šafařík a Havlíček, se vyznávaly z počáteční malé znalosti českého jazyka.) Mluvit česky nebylo samozřejmostí, ale věcí volby. Nezanedbatelný vliv lze přičíst i Stanislavu Vydrovi a Puchmajerovu kroužku, jehož členů si Jungmann vážil víc, než si možná zasloužili, jakkoliv se s nikým z jeho členů osobně nesblížil.
29
O žádném učiteli ani literátovi se nedá říct, že by byl podněcovatelem jeho národních aktivit, jakým se mladšímu pokolení stane on sám. Nepochybně už na filozofii, stržen svobodomyslným ovzduším josefínského osvícenství, se s konečnou platností rozhodl nehledat smysl svého života v duchovní, nýbrž v světské službě národu, třebaže se mu její naplnění zatím rozplývalo v mlze. Nevíme, jak to přijal otec, ale matku dozajista velmi ranil. Ještě ve spojitosti se svou svatbou Jungmann vzpomínal, že byla sice potěšena, když ji Janička, jeho nevěsta, po obřadu upřímně objala, přesto „jakýsi nemilý cit, jako z přerušeného slibu, srdce její až do staroby tížil. Taková byla její nábožnost, že i nerozumný slib jí svědomí vázal“.34 V pozdějších letech vyznával antickou zásadu primum vivere deinde philosophari a veškerá filozofie se mu zdála jako „veliký bláznivý dům, kdež každý svou zvláštní pošetilostí blouzní“.35 Tenkrát v něm však profesoři Meissner a Seibt vzbudili zájem o klasickou literaturu i myšlenkové a umělecké proudy 18. století. Největší zalíbení našel ve Voltairovi. Zamlouval se mu nejen svobodomyslností a sebevědomím, s jakým pohrdal lidskými slabostmi a nectnostmi, nýbrž i duchaplností a jiskřivým vtipem, vlastnostmi, jež u něho váhavý a nesmělý mladík z českého venkova obdivoval snad právě proto, že je sám postrádal. (Bylo to tudíž z jakési potřeby kompenzace, kterou nepociToval Voltairův ctitel drsnější povahy, rytíř Jan Jeník z Bratřic?) Ještě v pokročilém věku, když svěřoval papíru své myšlenky v podobě, která se dávno po jeho smrti ustálila jako Zápisky, se odhodlal k Apologii Voltaira. „Čtení spisů jeho“ – psal v ní – „ducha podivným způsobem povyšuje a jako křídla mu dává, aby se nad obyčejnost a šalebnost toho světa vznášel, ono v čtenáři něžný cit šlechetnosti a krásy zplozuje, předsudky jemu odnímá, ne řečnickým přemlouváním a deklamací, ale přirozeným rozumováním, přesvědčením. […] Nemá nikdo rovného spisovatele. […] Voltaire jest šTastný a vtipný básník, rozumný, nepředpojatý filozof, pilný historik a nevyrovnaný stylista.“36 Je sice možné, jak nadhodil Chalupný, že Voltaira hájil z jakési mravní satisfakce, proto, že mu „klerikálové“ křivdili,37 ale ze všeho nejvíc si u něj zřejmě cenil vyspělé slovesné kultury, tedy toho, co jej pak vedlo k volbě autorů, jejichž dílo chtěl do češtiny tlumočit. Jako i jiné autory četl Voltaira povětšině v originále a pořizoval si z něj výpisky; v jeho knihovně se zachovalo třináct svazků Voltairových sebraných spisů v pařížském vydání z druhé půle třicátých let.38 Přesto se zdráháme pokládat jej za „typického voltairiánského osvícence“, jak ho bez většího rozmyslu charakterizoval Jiří Marek v populární (kultivovaně zkompilované) jungman-
30
novské biografii.39 Voltairovo abstraktní rozumářství přece muselo být Jungmannovi cizí neméně než osvícenský kosmopolitismus; ostatně mu vytýkal, že podléhá slabostem své doby. Byl si proto, zdá se, vědom jednostrannosti jeho myšlení, kterou obohacoval svou (romantickou) citovostí a obrazností. Tvrdí-li se někdy, že nacionalismus se Jungmannovi stal „náhražkou“ náboženské víry, je na tom notný kus pravdy. Zároveň však stojí za připomenutí kritická slova Arna Nováka z předmluvy k českému vydání knihy Eduarda Wintera, kdysi profesora německé univerzity v Praze, Bernard Bolzano a jeho kruh. Vytkl zde pozitivistickému dějepisectví, že hledalo kořeny národního hnutí v osvícenství a v jeho rakouské odnoži, josefinismu, nepřátelsky zaměřeném proti katolické církvi a náboženství vůbec, a že za jádro národní obnovy vydávalo opozici proti hodnotám katolického baroka. Podle Novákova oprávněného mínění byl u Dobrovského, Jungmanna i Havlíčka „přímo zveličován jejich odpor k zjevenému náboženství a církevním institucím“.40 Není možné si nepovšimnout, že otázku víry postavil Jungmann v pozdních Zápiskách do středu svých úvah. Čeho se v oddílu nazvaném dokonce Všebožství (tedy panteismus) dovolával, bylo – alespoň z prvního pohledu – blízké duchu Voltairova racionalistického stanoviska: „Věř ty, že svět bohem jest, věř ty, že bůh stvořitelem světa jest, vždy vrazíš na poslední příčinu neznámou, nedomyslitelnou. Že pak nějaká býti musí, rozum pevně drží.“ Vyústění těchto myšlenek však směřovalo jinam, k příznačnému dokladu pevnosti jeho víry: „Tobě tedy, neskončený bože, kdo a co jsi koli, klaním se v prachu nízkosti, nehledám tebe v podobiznách živočišných – ale v srdci svém.“41 A v dalším oddílu, pojmenovaném ryze osobně Moje náboženství, se už vyznával: „Já byl v mladosti své pobožný nejživějším citem, což ne tak ze školy, jako od matky své jsem odnesl, a po všech proměnách z té strany mnou zběhlých zůstala mně neodňatelná víra v boha, kterému […] oddán jsem, v něj všecku naději skládaje.“42 Navzdory ostře kritickým námitkám vůči papežství43 se Jungmann pokládal za dobrého katolíka, asi tak jako osvícenci Dobrovský (který se dal dokonce vysvětit na kněze) či Bolzano. Svou víru nedával okázale najevo, ale její hloubka se projevila tváří v tvář smrti člověka z nejdražších. Na Markův projev soustrasti k úmrtí dcery Johanky odpovídal: „Jest to příliš mnoho, co nám bůh ukládá, aby nás v neštěstí zkusil, a potřeba nám silné víry v jeho svatou prozřetelnost, abychom neklesli.“44 Snad proto, že byl Emanuel Chalupný nadán schopností imaginace, se mu Jungmannův duchovní svět jevil mnohem vrstevnatěji než jiným. V jeho představě se Jungmann obracel
31
k všudypřítomnému, a přece nekonečně vzdálenému Bohu „nikým neslyšenou“ modlitbou: „Dobrý stvořiteli! Nestojíš o slávu červy tebou stvořenými tobě prokazovanou.“45 A tak kdoví, nebýt zábran, o jejichž objasnění se pokusíme v další kapitole (tam, kde se Jungmann střetne s Bolzanem), stal by se možná vyznavačem katolického osvícenství, které našlo tak živnou půdu právě v Čechách. Jak by neměl blízko k pojetí náboženské víry jako služby bližnímu, k uctívání Boha osvěcováním a cvičením lidského rozumu, rozptylováním pověry, pomocí potřebným, mravním zákonem v srdci, úctou k práci, ideálem dobrého člověka stvořeného humanitou a osvětou! A Francouzská revoluce, která propukla, když mu šlo na šestnáctý rok? Nemohl se přece tvářit, že o ní neví. Platí pro něj, co zjišToval kdysi historik František Kutnar o českém měšTanstvu té doby? Že nepodlehlo tolik francouzským ideálům jako MaCaři, zůstalo věrné monarchickému řádu i stavovskému principu, bylo proti revoluci a její násilné metodě společenských změn? Revoluce působila na české vlastence – dovozoval Kutnar – „více jako napomenutí a naučení vyvarovat se vzpoury a neposlušnosti, které mohou jen ničit národ a které jsou škodlivé i potomstvu“.46 Chalupný postihl tu zvláštní dvojdomost Jungmannových postojů: na jedné straně „uvědomělý aristokrat duševní a odpůrce mechanické ,rovnosti a svobody‘“, na druhé ten, kdo „nedal se mýlit leskem rodové a peněžní aristokracie“.47 Zdá se, že na něj působil i jeho milovaný učitel Vydra, který upozorňoval, že člověk se za revoluce stává otrokem svých vášní, a radil, aby lidé nedychtili po „ošemetné svobodě“ a „stejnosti“; svoboda pro Vydru značila v Kutnarově tlumočení, „že člověk ve společnosti nemá míti překážek činit dobro a že se nemůže dopustit zla“.48 Revoluci Jungmann jednoznačně odsoudil ve verších z konce Napoleonovy éry, s jehož výboji mu splývala. Živě v nich líčil ohavnosti, jichž se dopouštěli Francouzi pod rouškou svobody, která mu byla mravním pojmem, a příkře jim je vytýkal: „Tam, kde vaše vzteklé hlůzy / V ukrutnosti, v podvodu / V chrámu, domu tropí hrůzy, / Tam voláte svobodu. […]“49 (Nikdy potom už nebyl vůči Francouzům tak příkrý, snad proto nezařadil tyto verše do Sebraných spisů, takže upadly v zapomenutí.) Hlubší reflexi dovoloval až letitý odstup. V Zápiskách, díle Jungmannova pozdního věku, se zamýšlel nad obsahem pojmů vytčených v názvu jednoho z pododdílů – Svoboda a rovnost. Čteme tam: „Kde ta rovnost, tam i svoboda panuje, svoboda tudíž ne bezuzdná, rušící všecku rovnost, nébrž s rovností rozumnou se srovnávající, svoboda činiti to, co nikomu na újmu, co zákonům přírodním, božským i rozumným lidským přimě-
32
řeno. Ten právě svoboden, kdo ovšem činiti chce, ale chce to, co chtíti smí, kdo nižádných žádostí a náruživostí otrokem není, kdo moudrým a ctnostným jest, budiž on poddaný anebo vládce. […] Štěstí to a blahost jen tenkrát se ruší, když buC vládce, buC lid pod zákonem moudrým rovnosti a svobody požívající z mezí vystoupí; tenkráte národ bezvládný stane se luzou nevázanou, prostopášnou, proti sobě zdviženou, jmění cizího žádoucí, krvežíznivou, vespolek se potírající a hubící, nemající ani bezpečnosti, ani útěchy, ani blahosti.“ Že Jungmann byl s to dohlédnout i k příčinám těchto odpudivých jevů, o tom svědčí následující věta: „Vykročí-li vládnoucí část národu z mezí rozumem, zákonem, ctností ustanovených, stane se násilnicí, hubitelkyní těch, jež by chrániti, opatrovati měla.“50 Filozofická studia ukončil Jungmann roku 1795 s výtečným prospěchem, i když mu hodně času zabraly starosti o obživu, učení jazykům a další práce. Zapsal se na práva, jak sám přiznal, nikoliv ze zájmu, ale jednoduše proto, že si něco musil vybrat.51 V tom se nelišil od jiných posluchačů filozofie, kteří nechtěli být ani kněžími, ani lékaři; takových bylo nejvíc, neboT tenkrát se běžně usuzovalo, že právník se může stát čímkoliv, a veřejnému mínění byl posluchač práv synonymem vysokoškolského studenta. Jungmann nešel asi tak daleko jako téměř o půl století mladší Gustave Flaubert, který si nedovedl představit nic horšího než studium práv, přesto si nejsme jisti, do jaké míry měl znalost osvícenských právních nauk za potřebnou. Paradoxně přišel právům na chuT, až když je opustil, a jako gymnaziální profesor se připravoval k dodatečné právnické zkoušce, nevěda ještě, co vlastně chce dělat. BuC jak buC, práva studoval na pražské univerzitě v letech 1795 –1799. Co znamenali pro posluchače filozofie Seibt, Meissner nebo Cornova, tím zde byl Josef Ignác Buček (později povýšený na rytíře z Heraltic), profesor politických věd, odvážný tlumočník nových státovědních teorií, ponejvíce francouzských. Výrazně utvrdil Jungmanna v smýšlení odpovídajícím rakouské odnoži osvícenství v podobě takřečeného josefinismu. Potřebnou praxi vykonával dva roky u mladého, jen o rok staršího advokáta Jana Nepomuka Kaňky, pozdějšího univerzitního profesora a rektora, který získal značnou proslulost nejen jako právník a slavnostní řečník u příležitosti stého výročí kanonizace Jana Nepomuckého, ale i jako hudební skladatel. Poněvadž se musel sám živit, složil ještě zkoušku, která ho opravňovala soukromě vyučovat gymnaziální studenty, jejichž rodiče zhusta dávali takovým uchazečům přednost. To mu umožnilo stát se učitelem v domech zámožných měšTanů i šlechticů. Zbavil se tak do jisté míry
33
hmotných starostí, ale v některých rodinách mu dávali najevo, že jim není roven a že ve společnosti urozených nesmí vyslovit své mínění. Když jeho svěřenci při jakési slavnostní příležitosti nestáli podle názoru paní hraběnky dosti důstojně, ale „jako sedláci“, dostal výpověC.52 Způsob, jakým se, tu lépe, tu hůře, probíjel studentskými lety, utvrzoval jeho plachost, nesmělost a naivitu chudého vesnického chlapce. Od většiny vrstevníků se lišil tím, že nevyhledával společnost, ba dával přednost práci „v tiché komůrce své“.53 S trochou nadsázky bychom mohli povědět, že v rousseauovském duchu mu byla samota cestou k životní plnosti. K nikomu z vrstevníků ho nepoutal vskutku přátelský vztah, ani k básníku Šebestiánu Hněvkovskému, kolegovi z filozofie i práv. S kruhem Antonína Jaroslava Puchmajera a Jana Nejedlého navázal styky až ve čtyřiadvaceti, ale nikdy nenabyly důvěrnosti. Hodně času jistě věnoval studiu cizích řečí. Vedle němčiny si tak osvojil znalost franštiny, angličtiny a později, pod nepřímým vlivem Josefa Dobrovského, ruštiny a polštiny, jazyků, jimž se učil s obzvláštní horlivostí; španělštinu a italštinu ovládl natolik, že v nich mohl číst. Znalost několika řečí náležela ostatně k běžné výbavě tehdejšího českého vzdělance. Účinkem toho, že již na studiích musel napínat své síly do krajnosti, se Jungmannovou druhou přirozeností stala neuvěřitelná píle, zakládající životní dílo tak ohromující svým rozsahem. Na „zaměstnání čistě učené“, jaké by mu podle mínění Václava Zeleného nejlépe svědčilo, nemohl ani pomyslet. Co jiného mu po ukončení studií zbývalo než nastoupit povolání gymnaziálního učitele? Podle životopisce měl k němu dobré předpoklady: neuhasitelnou touhu po vědění, dobrý vztah k mladým a konečně skromnou a klidnou povahu.54 Jak sám Jungmann přiznával, něco takového by ho vůbec nenapadlo, neboT učitelství se v čase, kdy dával soukromé hodiny, „vrchovatě nasytil“.55 Zdálo se mu ostatně, že se k němu ani nehodí. VždyT v mládí mluvil zajíkavě, až koktal; vinu dával škole, ponejvíce nadměrnému učení se zpaměti. Později tu vadu zvládal pomalejší, zdrženlivější mluvou, takže v zralém věku ho postihovala jen v silném citovém pohnutí nebo když vypil sklenici piva či vína. (Snad proto, vzpomínal František Ladislav Rieger, jeho žák, si v hospodě nedal nikdy víc než jedno malé pivo.56) O volbě učitelství rozhodla vlastně náhoda. V posledním roce studií vyučoval logiku v domě jistého barona. Neměl se tam špatně, vážili si ho, ale jedno nesnášel: při jídle mu servírovali cínovou lžíci a vidličky a nože s kostěnými střenkami, zatímco ostatní měli stříbrné příbory. Tahle maličkost ho tak ponižovala, že hleděl odtud co nejdříve odejít. Zrovna tehdy byl vyhlášen konkurz na
34
místo gramatikálního učitele na gymnáziu v Litoměřicích. I přihlásil se, a když úspěšně vykonal předepsanou zkoušku ze všech gymnaziálních předmětů, dokonce i z náboženství, byl vybrán z jedenácti uchazečů; snad se za něj přimluvil Antonín Strnad, jeho profesor z filozofické fakulty, který tehdy zastupoval gymnázia a hlavní školy Českého království v c. k. studijním konsesu.57 Ve stejném čase, 27. dubna 1799, ho křivoklátská vrchnost propustila z poddanství. Listinu podepsal vrchní Antonín Kubásek, který kupoval české knihy a Tomáši Jungmannovi schvaloval, že chce svým synům poskytnout vyšší vzdělání. Životopisec Václav Zelený sepjal obě události v Jungmannově životě pomyslným obloukem: ukončením studií dosáhl „svobody duševní“, zatímco propouštěcí list ho učinil svobodným i v občanském smyslu.58 V novém působišti vstoupí zakrátko nejen do svého jediného a jedinečného zaměstnání, ale také do století, jehož první půle, časově téměř shodná s dalším během Jungmannova života, náležela k nejplodnějším obdobím evropské kultury, neboT v něm měly svůj původ romantismus, nacionalismus, socialismus, liberalismus i další myšlenkové a umělecké proudy, které stály u počátku velkých změn moderní doby. Vstoupí do století, jež ponese čestný titul „občanské“, na znamení toho, že evropský vývoj po Francouzské revoluci vyústil do národní éry, formován liberalizací a demokratizací.
35
POZNÁMKY
Na předělu 1 A. NOVÁK, Josef Jungmann, in: A. Novák, Z malých začátků, Praha 1918, s. 3. 2 Větší z jeho dvou variant se považuje za typický portrét českého klasicismu. 3 Srov. P. KLABAN, Jungmann ve výtvarném umění 19. století. Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví, 8 –9, 1974, s. 111–126 + příl. Jungmannovy portréty. 4 První byl V. ZELENÝ (Život Josefa Jungmanna, Praha 1873. – V dalším se vždy odkazuje na toto vydání.) O jeho vzniku i o jiných biografiích více v závěrečné kapitole. Srov. též pozn. 9 této kapitoly. 5 E. CHALUPNÝ, Jungmann, Praha 1909, s. 116. 6 Dopis z 20. 3. 1832. [J. EMLER (ed.) ], Listy Josefa Jungmanna k Antonínu Markovi. ČČM 57, 1883, s. 341–342. 7 Dopis z 9. 4. 1832. Tamtéž. ČČM 62, 1888, s. 390. 8 Portrét mladého muže, který zdobí Jungmannův životopis z pera historizujícího sociologa E. Chalupného, ho zřejmě nepředstavuje; aspoň o tom byly vysloveny závažné pochybnosti (P. KLABAN, Jungmann, s. 113) a sám E. CHALUPNÝ (Josef Jungmann, Praha b. d., s. 109) připouštěl, že by to mohla být podobizna Jungmannova syna. 9 Polemická: E. CHALUPNÝ, Jungmann, Praha 1909; životopis: E. CHALUPNÝ, Josef Jungmann, Praha b. d. [1912]. 10 E. CHALUPNÝ, Jungmann, s. 138. 11 Tamtéž, s. 126. 12 Dopis z 20. 3. 1838. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 58, 1884, s. 288. 13 E. CHALUPNÝ, Jungmann, s. 115. 14 Tamtéž. 15 E. DENIS, Čechy po Bílé hoře II/1. Probuzení, Praha 1911, s. 70 –71, 73. 16 I. SLAVÍK, Hledání modrého květu, Praha 1988, s. 222–223. 17 M. ŘEZNÍK, Formování moderního národa. Evropské „dlouhé“ 19. století, Praha 2003, s. 43 –45. 18 Tamtéž, s. 112. 19 Srov. též M. ŘEZNÍK, Formování, s. 79 – 81. V. Petrbok připojuje navíc „přípravnou etapu biografickou, bibliografickou a knihopisnou, bez níž by nemohlo dojít ke
251
20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30
31 32 33
34 35 36
konstituování českého literárního dějepisu v poslední třetině 19. století“. J. VINTR – J. PLESKALOVÁ (edd.), Vídeňský podíl na počátcích českého národního obrození. J. V. Zlobický (1743–1810) a současníci: život, dílo, korespondence – Wiener Anteil an den Anfängen der tschechischen nationalen Erneuerung. J. V. Zlobický (1743–1810) und Zeitgenossen: Leben, Werk, Korrespondenz, Praha 2004, s. 80. Při troše dobré vůle bychom do ní mohli zařadit i Jungmanna. M. HROCH, Evropská národní hnutí v 19. století. Společenské předpoklady vzniku novodobých národů, Praha1986, s. 64. Tamtéž, s. 113. Ch. CHARLE, Intelektuálové v Evropě 19. století. Historickosrovnávací esej s novým původním doslovem autora, Brno 2004, s. 13. F. KUTNAR, Obrozenské vlastenectví a nacionalismus. Příspěvek k národnímu a společenskému obsahu češství doby obrozenské, Praha 2003, s. 169. V. MACURA, Znamení zrodu. České národní obrození jako kulturní typ, Praha 1995, s. 104 –105, 109. F. KUTNAR, Obrozenské vlastenectví, s. 18. E. CHALUPNÝ, Josef Jungmann, s. 86. J. DOLANSKÝ, Jungmannův odkaz. Z dějin české slovesnosti, Praha 1948, s. 5. A. NOVÁK – J. V. NOVÁK, Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny, Brno 1995, s. 277. Srov. zejm. Paul van TIEGHEM, Le Préromantisme, 1924. Klasicismu, vymezenému koncem 18. a prvními léty 19. věku, pak náleží J. Dobrovský, který v Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur nejúplněji formuloval jeho dvě hlavní zásady: dokonalým literárním jazykem jest rozumět ustálený běžný jazyk vyšších a vzdělaných společenských vrstev a správnost spisovného jazykového úzu měřit humanistickou češtinou rudolfínské doby. J. LOUŽIL, Život a dílo, in: J. Loužil (ed.), Lampa i ve vichru hořící. Josef Jungmann 1773 –1847, Praha 1973, s. 50. V. MACURA, Znamení, s. 211. J. PEKAŘ (O periodizaci českých dějin, in: M. Havelka [ed.], Spor o smysl českých dějin 1895 –1938, Praha 1995, s. 735) oceňoval romantismus jako „duch příbuzný gotice“ a pro vývoj našeho národního osudu jej pokládal za neméně významný, než byla ona. K. H. MÁCHA (ed. M. Pohorský), Dílo II. Prózy, zápisníky, deníky, Praha 1986, s. 380 –381. I. SLAVÍK, Hledání, s. 12–15. M. ŘEZNÍK, Formování, s. 75.
Odkud a kam? 1 A. NOVÁK, Josef Jungmann. s. 4. 2 Srov. rodokmen, který za druhé světové války vypracoval Antonín Jungmann, vrchní inspektor ČSD v Praze, z větve rodu, odvozující se od předků usazených Na Králi. LA PNP Praha, osobní fond J. Jungmann. Též A. JUNGMANN, O rodu Jungmannově. Rodokmen 3, 1948, s. 40 –49. Rodokmen sestavil v posledních letech života, přibližně v čase, z něhož pocházejí Zápisky, i sám J. Jungmann (V. ZELENÝ, Život, s. 383, příl. A). J. VÁVRA (O předcích Josefa Jungmanna. ČČM 64, 1890, s. 291) zjistil ze zápisu v berounské matrice, že r. 1632 přinesl Matěj Jungkmon ke křtu dcerku Kateřinu.
252
3 Zemřel osmdesátiletý r. 1777. 4 Podle E. POCHE a kol., Umělecké památky Čech I, Praha 1977 (s. 480) je rodný dům J. Jungmanna z r. 1718. L. ŠTĚPÁNEK (Rodná chalupa Josefa Jungmanna a její stavební vývoj. ČL 58, 1971, s. 240) klade jeho zbudování do let 1730 –1770. Zachoval se, třebas v pozměněné podobě, zásluhou Vinohradské záložny, která jej r. 1898 zakoupila; při přestavbě však dala zbořit původní hospodářská stavení. 5 R. 1786 zde byla zřízena lokálie, povýšená r. 1857 na faru (i pro obce Otročín a Svatá). V 70. letech 19. stol. byl kostel přestavěn na pseudorománskou trojlodní baziliku, ve které stojí za pozornost tři obrazy s náboženskými výjevy od J. Hellicha a náhrobník z konce 16. století. 6 Podle V. ZELENÉHO (Život, s. 7) zahynul při honu na lišky, jinde se uvádělo, že byl na honu omylem zastřelen. A. JUNGMANN (O rodu, s. 41) zjistil v berounské matrice, že se r. 1745 udusil při vykuřování jezevce z nory. Vdova se provdala za staršího bratra svého zetě; byla tedy zároveň jeho tchýní i švagrovou. 7 J. JUNGMANN (ed. R. Havel), Zápisky, Praha 1973, s. 60 –61. (V dalším se vždy odkazuje na tuto edici.) 8 Tamtéž, s. 50 –51. 9 Tamtéž, s. 51. 10 V. ZELENÝ, Život, s. 361, pozn***. 11 Tamtéž, s. 362. 12 Všeobecná školní docházka se stávala pravidlem až před r. 1848. 13 M. HROCH, Na prahu národní existence. Touha a skutečnost, Praha 1999, s. 51. 14 Jar. MAREK, Česká moderní kultura, Praha 1998, s. 52. 15 V. ŠTULC, Josef Jungmann, geboren zu Hudlic an 16. Juni 1773. Libussa 6, 1847, s. 442–473. 16 V. ZELENÝ, Život, s. 9; E. CHALUPNÝ, Josef Jungmann, s. 2. 17 J. JUNGMANN, Zápisky, s. 50. 18 Tamtéž, s. 30. 19 J. JUNGMANN, O jazyku českém. Rozmlouvání druhé, in: F. Vodička (ed.), Boj o obrození národa. Výbor z díla Josefa Jungmanna, Praha 1948, s. 39. 20 J. JUNGMANN, Zápisky, s. 32. 21 V. ZELENÝ, Život, s. 385, příl. B. 22 J. LOUŽIL, Život a dílo, s. 48. 23 V. ZELENÝ, Život, s. 10; J. JUNGMANN, Zápisky, s. 32–33. 24 E. CHALUPNÝ, Josef Jungmann, s. 5. 25 J. JUNGMANN, Zápisky, s. 12–13. 26 J. JUNGMANN, Elegie. Na smrt Stanislava Vydry, 3. pros. r. 1804 zemřelého. Hlasatel český 3, 1808, sv. 1, s. 35 –50. Též Josefa Jungmanna Sebrané drobné spisy veršem i prosou, Praha 1841, s. 37–38. 27 I. Cornova, Allgemeine Weltgeschichte; K. H. Seibt, Erziehungskunst…; A. G. Meissner, Aesthetik. LA PNP Praha, os. fond J. Jungmann, sign. 14/F/9. 28 V. ZELENÝ, Život, s. 15 –16. 29 A. NOVÁK, Dobrovský a Jungmann, in: K. Stloukal (ed.), Tvůrcové dějin IV, Praha 1936, s. 142–153. 30 J. HANUŠ – J. JAKUBEC – J. MÁCHAL – J. VLČEK, Literatura česká devatenáctého století. I. Od Dobrovského k Jungmannově škole básnické, Praha 1911, s. 628 31 I. ČORNEJOVÁ (red.), Dějiny Univerzity Karlovy 1622 –1802 II, Praha 1995, s. 132.
253
32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57
V. ZELENÝ, Život, s. 17. J. JUNGMANN, Zápisky, s. 20. (Otročinoves = nedaleký Otročín.) Tamtéž, s. 22. Tamtéž, s. 59. Tamtéž, s. 64 –65. E. CHALUPNÝ, Jungmann, s. 135. A. S. MYLNIKOV, Jozef Jungman i jego vremja, Moskva 1973, s. 59. J. MAREK, Josef Jungmann, Praha 1947, s. 44. E. WINTER, Bernard Bolzano a jeho kruh, Brno 1935, s. 9. J. JUNGMANN, Zápisky, s. 40. Tamtéž, s. 42. Tamtéž, s. 53 –54. Dopis z 26. 12. 1839. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 58, 1884, s. 297. E. CHALUPNÝ, Josef Jungmann, s. 101. F. KUTNAR, Obrozenské vlastenectví, s. 158 –159. E. CHALUPNÝ, Jungmann, s. 149. F. KUTNAR, Obrozenské vlastenectví, s. 159. Píseň pro cís. král. obranu českou. Prvotiny pěkných umění 1, 1813, s. 105 –106. J. JUNGMANN, Zápisky, s. 70, 71. Tamtéž, s. 22. Tamtéž, s. 41. V. ZELENÝ, Život, s. 25. Tamtéž. J. JUNGMANN, Zápisky, s. 22. R. SAK, Rieger: Příběh Čecha devatenáctého věku, Semily 1993, s. 27. Ke konci 18. století byla tzv. učitelská shromáždění jednotlivých ústavů vybavena pravomocí projednávat a podávat příslušné návrhy v školských záležitostech c. k. studijnímu konsesu, tvořenému zástupci všech fakult a společným reprezentantem gymnázií a hlavních škol v zemi. 58 Německý text u V. ZELENÉHO, Život, příl. G, s. 389. Viz příl. I, s. 243 této knihy.
Co Čechům zbývá… 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12
J. JUNGMANN, Zápisky, s. 23. Tamtéž, s. 22. V. ZELENÝ, Život, s. 29. Tamtéž, s. 23. J. JUNGMANN, Zápisky, s. 21. Tamtéž, s. 37–38. E. CHALUPNÝ, Josef Jungmann, s. 5. J. JUNGMANN (edd. J. Dvořák – M. Komárek – L. Pallas a kol.), Překlady II, Praha 1958, s. 149 –153. Bedřichův Světec a Černčice. F. KUTNAR, Obrozenské vlastenectví, s. 202. Dopis z 2. 9. 1824. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 57, 1883, s. 53. Dopis z 6. 2. 1812. Tamtéž. ČČM 55, 1881, s. 525.
254
13 Dopis z 14. 4. 1815. J. ČERNÝ (ed.), Josefa Jungmanna listy k Vojtěchu Karešovi aj. ČČM 64, 1890, s. 106. 14 V. ZELENÝ, Život, s. 147–148. 15 E. CHALUPNÝ, Josef Jungmann, s. 53. 16 Dopis z 30. 12. 1808. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 55, 1881, s. 503. 17 Dopis Markovi z 21. 8. 1822. J. J. JUNGMANN (ed. O. Votočková-Lauermannová), Korespondence, Praha 1958, s. 36. 18 V. ZELENÝ, Život, s. 292. 19 Dopis Markovi z 24. 12. 1828. J. J. JUNGMANN, Korespondence, s. 143. 20 Dopis z 6. 7. 1832. Tamtéž, s. 202. 21 Dopis Kamarýtovi z 27. 5. 1824. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence a zápisky Frant. Ladislava Čelakovského I, Praha 1907, s. 228. 22 Její vnučka Marie se provdala za MUDr. Bohuše Strettiho, staršího bratra malířů Viktora a Jaromíra (Zamponi). 23 Jejich dcera, spisovatelka Olga Votočková-Lauermannová (1880 –1964), vydala Korespondenci Josefa Josefoviče Jungmanna. 24 Srov. R. ADAM – M. POKORNÁ – L. SAICOVÁ – S. WIMMER (edd.), Božena Němcová, Korespondence I 1844 –1852, Praha 2003. 25 Dopis z 15. 11. 1808. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 55, 1881, s. 501. 26 [J. POLIŠENSKÝ], Josef Jungmann a společenské kořeny jeho velikosti (Hudlice, Litoměřice, Praha), in: V. Křístek (ed.), Josef Jungmann dnešku (1773 –1973), Beroun– –Praha 1973, s. 38. 27 Dopis z 29. 3. 1809. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 55, 1881, s. 503. 28 V Jungmannově písemné pozůstalosti se dochovaly tři německé listy J. Dobrovského s českými vpisky (oslovení „příteli vážný“ nebo závěr „sbohem“ s podpisem „Jos. Doubrawsky“). LA PNP Praha, os. fond J. Jungmann, sign. 14/F/1. 29 F. KUTNAR, Obrozenské vlastenectví, s. 83 – 84. 30 Dopis z 30. 12. 1809. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 55, 1881, s. 506 (zvýraznil JJ). 31 J. JUNGMANN, Zápisky, s. 24. 32 V. ZELENÝ, Život, s. 26. 33 Dopis z 8. 10. 1812. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 26. 34 Dopis z 5. 12. 1809. Tamtéž. ČČM 55, 1881, s. 505. 35 V. ZELENÝ, Život, s. 33. 36 Téměř 20 let před ním věnoval J. Dobrovský v semináři v Klášterním Hradisku hodinu denně přednáškám o českém jazyce. 37 Čtyřleté studium bylo zavedeno až po r. 1815. 38 V. ZELENÝ, Život, s. 40, pozn.* Dokument vnáší jasno do sporů o to, kdy vlastně Jungmann vyučování v semináři zahájil: dává za pravdu J. LOUŽILOVI (Život a dílo, s. 50), M. PAVLÍKOVÉ (Vztah Josefa Jungmanna k Bernardu Bolzanovi a jeho žákům. Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví 8 – 9, 1974, s. 82) a E. CHALUPNÉMU (Josef Jungmann, s. 37), kteří se shodovali na roce 1806. Uváděl-li sám Jungmann (v předmluvě k Slovníku česko-německému I, s. IV) rok 1808, lze to vysvětlit roční přestávkou, způsobenou dočasným nezájmem bohoslovců, a potomní obnovou kurzu. 39 V. ZELENÝ, Život, s. 36 –40. Viz příl. II, s. 243 –245 této knihy. 40 Kupř. E. CHALUPNÝ, Josef Jungmann, s. 40.
255
41 42 43 44 45 46 47 48
49 50 51
52 53 54 55 56
57 58 59 60 61 62 63 64
65 66
M. HROCH, Na prahu, s. 137. V. ZELENÝ, Život, s. 36, 38 (podtrhl JJ). Dopis z 30. 11. 1810. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 55, 1881, s. 517. Dopis z 29. 8. 1810. Tamtéž, s. 516. Podlíska svému Jungmannovi. Prvotiny pěkných umění, 20. 4. 1815. Dopis z 15. 11. 1808. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 55, 1881, s. 501. J. PLCH, Antonín Marek, Praha 1974, s. 133. Báseň je z r. 1806 nebo 1807, ale do Sebraných básní Antonína Marka (ed. J. JAKUBEC, Praha 1935) nebyla zařazena. J. JUNGMANN, Slovesnost aneb Zbírka příkladů s krátkým pojednáním o slohu, Praha 1820, s. 46 –49. Též J. JAKUBEC (ed.), Sebrané básně Antonína Marka, Praha 1935, s. 5 –7. J. JAKUBEC, Význam Antonína Marka pro českou literaturu. ČČM 64, 1890, s. 132. Dopis z 5. 10. 1807. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 55, 1881, s. 500. V LA PNP Praha – pracoviště Staré Hrady (os. fond A. Marek) se zachovalo 264 Jungmannových a v LA PNP Praha (os. fond J. Jungmann) 120 Markových dopisů. Jejich význam zhodnotil R. Havel, editor Jungmannových Zápisků: „Mnohem lépe než jejich projevy tištěné vyjadřují pravé smýšlení pisatelů, především o záležitostech politických, v nichž otázka osudu českého národa a ostatních národů slovanských byla na prvním místě.“ R. HAVEL (ed.), Ze vzájemné korespondence Josefa Jungmanna a Antonína Marka. Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví 8 –9, 1974, s. 5. A. Marek udržoval písemné styky i s Jungmannovými potomky, nejdříve se synem Josefem ( Josefovičem), potom s dcerou Annou a jejím manželem Antonínem Musilem jakož i s jejich synem Jaroslavem a snachou Karolinou. Část cestovního deníku dcery Kateřiny je věnována návštěvě v Libuni r. 1849. LA PNP Praha, os. fond J. Jungmann, sign. 14/F/11. Dopis z 15. 11. 1808. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 55, 1881, s. 501. Dopis z 30. 12. 1808. Tamtéž, s. 502. Dopisy z 15. 11. a 30. 12. 1808, 20. 6. 1809, 30. 11., 29. 12. a 29. 8. 1810, 23. 2. 1823. Tamtéž, s. 501, 502, 504, 516, 517 a 515 –516; ČČM 57, 1883, s. 49. Dopis z 4. 1. 1838. Tamtéž. ČČM 58, 1884, s. 68. J. JAKUBEC (ed.), Sebrané básně Antonína Marka, s. 3 –5. Rukopis nadepsaný Marek Jungmannovi psaní básnířské v LA PNP Praha, os. fond J. Jungmann, sign. 14/F/2. J. PLCH, Antonín Marek, s. 118. Dopis b. d. (konec 1811). [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 55, 1881, s. 524. J. JAKUBEC (ed.), Sebrané básně Antonína Marka, s. 21–25. Dopis z 26. 3. 1812. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 55, 1881, s. 527. Dopis z 15. 6. 1830. Tamtéž. ČČM 57, 1883, s. 332. Dopis z 9. 2. 1810. Tamtéž. ČČM 55, 1881, s. 508. Dopis z 22. 2. 1813. Tamtéž. ČČM 56, 1882, s. 31. Hned v počátcích vzájemného dopisování chválil Jungmann Marka za to, že některé výrazy napsal „ruským písmem“, a tím prokázal větší píli v „slovenštině“ (tj. slovanštině – pozn. RS) než on. Dopis z 30. 12. 1808. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 55, 1881, s. 502. Sám tak zkusmo učinil poprvé v dopisu z 20. 6. 1809. Tamtéž, s. 505. Dopis z 29. 10. 1823. [J. EMLER (ed.)], Ještě několik listů Josefa Jungmanna k Antonínu Markovi. ČČM 60, 1886, s. 434. Dopis z 16. 3. 1832. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 57, 1883, s. 340.
256
67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87 88 89 90 91 92
93 94 95 96 97 98 99 100
101 102 103 104
Dopis z 22. 3. 1833. J. J. JUNGMANN, Korespondence, s. 222. Dopis z r. 1824. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence I, s. 217. Dopis z 27. 12. 1811. M. PAVLÍKOVÁ, Vztah, s. 83. Dopis z 13. 4. 1815. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 166. Dopis z 30. 8. 1815. Tamtéž, s. 168. Dopis z 1. 7. 1815. Tamtéž. Píseň k dosednutí na biskupskou stolici litoměřickou… J. JAKUBEC (ed.), Sebrané básně Antonína Marka, s. 36 –39. M. HROCH, Na prahu, s. 201. Dopis z 19. 11. 1816. [J. EMLER (ed.)], Listy A. Marka. ČČM 62, 1888, s. 158. Dopis z 5. 3. 1818. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 447. Dopis z 6. 6. 1819. Tamtéž, s. 458. Dopis Jungmannovi z 14. 2. 1820. [J. EMLER (ed.)], Listy A. Marka. ČČM 62, 1888, s. 168. E. CHALUPNÝ, Jungmann, s. 67–68. V. ZELENÝ, Život, s. 332–333, pozn. M. HROCH, Na prahu, s. 201. E. WINTER, Bernard Bolzano, s. 80. Tamtéž, s. 107. Tamtéž, s. 12. Tamtéž, pozn. k IV. kapitole, s. 219 –220. V. MACURA, Znamení, s. 155. M. HROCH, Na prahu, s. 202. Tamtéž, s. 199 –200. D. TŘEŠTÍK, Češi a dějiny v postmoderním očistci, Praha 2005, s. 196. M. PAVLÍKOVÁ, Vztah, s. 98. Der Mensch ist zur Tugend fähig und berufen. Čes. Člověk jest k ctnosti povolán. J. JUNGMANN, Slovesnost1, s. 296 –304. M. PAVLÍKOVÁ, Vztah, s. 95. Celý posudek, datovaný 20. 10. 1842, tamtéž, s. 99. Bolzanovo pojednání pak uveřejnily Abhandlungen der Königlichen böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften 1843. E. WINTER, Bernard Bolzano, s. 12. Srov. pozn. 15, kap. Odkud a kam?. Dopis F. Příhonskému z 20. 10. 1847. M. PAVLÍKOVÁ, Vztah, s. 98. J. RAK, Doslov, in: F. Kutnar, Obrozenské vlastenectví, s. 354. A. J. PUCHMAJER (ed.), Sebrání básní a zpěvů, sv. 1, Praha 1795, s. 45. Též V. ZELENÝ, Život, s. 18, pozn.* A. RYBIČKA, Přední křisitelé národa českého, Praha 1883, s. 147, pozn. 13. Zlé ženy, in: A. J. Puchmajer (ed.), Nové básně, sv. 3, Praha 1798, s. 23. A. J. PUCHMAJER (ed.), Nové básně, sv. 4, Praha 1802, s. 29. Též Josefa Jungmanna Sebrané drobné spisy1, s. 125. Jungmann jej opatřil poznámkou: „Tento první pokus o znělku v českém jazyku od r. 1798 naděje se laskavého soudu.“ Tamtéž. Josefa Jungmanna Sebrané drobné spisy1, s. 126. E. CHALUPNÝ, Josef Jungmann, s. 11. Josefa Jungmanna Sebrané drobné spisy1, s. 95 –99. Tamtéž, s. 99 –102. J. HANUŠ – J. JAKUBEC – J. MÁCHAL – J. VLČEK, Literatura I, s. 649.
257
105 Dopis z 29. 12. 1810. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 55, 1881, s. 518. 106 A. NOVÁK, Josef Jungmann, s. 11. 107 Její stav vyložil B. HAVRÁNEK, Vývoj spisovného jazyka, in: Československá vlastivěda, řada 2, sv. Spisovný jazyk český a slovenský, Praha 1936, s. 79n. 108 Tamtéž, s. 85. 109 Text O. Fischera použil J. LEVÝ jako moto 2. dílu svých Českých teorií překladu. Vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře, Praha 1996, s. 5. 110 P. EISNER, Chrám i tvrz. Kniha o češtině, Praha 1948, s. 646. 111 J. JUNGMANN, Slovesnost aneb Náuka o výmluvnosti básnické i řečnické se sbírkou příkladů v nevázané i vázané řeči, Praha 1845, s. 24 –25. 112 J. JUNGMANN (ed. M. Komárek), Překlady I. Ztracený ráj, Praha 1958, s. 13. Mácha si vypsal úryvek z německého překladu desátého zpěvu a k tomu poznamenal, že Ztracený ráj se musí považovat za „báseň nového druhu a dílo místrné, geniální“. K. H. MÁCHA (edd. K. Janský – K. Dvořák – R. Skřeček), Literární zápisníky, deníky, dopisy, Praha 1972, s. 66. 113 J. JUNGMANN, Překlady I, s. 13 (zvýraznil JJ). 114 V. MACURA, Znamení, s. 64. 115 V. ZELENÝ, Život, s. 43. 116 E. CHALUPNÝ, Josef Jungmann, s. 13. 117 J. JUNGMANN, Život Jana Miltona, in: Překlady I, s. 17. 118 Srov. následující kapitolu této knihy, s. 133. 119 V. MACURA, Znamení, s. 76. 120 Dopis z 30. 11. 1810. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 55, 1881, s. 517. 121 Na tyto motivy Jungmannovy volby podrobně poukázal E. CHALUPNÝ, Josef Jungmann, s. 13 –14. 122 Titul 1. vyd.: Jana Miltona Ztracený ráj. Přeložený z anglického jazyka do českého od Josefa Jungmanna, profesora poetiky a rétoriky na cís. král. gymnasium v Litoměřicích, Praha u Bohumila Hase 1811. Vlastní text uvedl Jungmann krátkou předmluvou, datovanou v září 1810, a básníkovým životopisem. 2. opravené vyd. 1843 s novou předmluvou. Poslední: J. JUNGMANN, Překlady I, Praha 1958. 123 V. ZELENÝ, Život, s. 44. 124 Dopis z 12. 9. 1811. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 55, 1881, s. 522–523. 125 Později sekretář rakouského vyslanectví v Buenos Aires a nakonec bankovní úředník ve Vídni. 126 J. KOLLÁR (ed. F. R. Tichý), Paměti z mladších let života, in: J. Kollár, Prózy, Praha 1956, s. 124. 127 Dopis F. L. Čelakovskému z 30. 4. 1820. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence I, s. 52 128 V. ZELENÝ, Život, s. 51. 129 Dopis ze srpna 1827. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence II, s. 595 130 J. HRABÁK, Prameny českého blankversu, in: J. Hrabák, Studie o českém verši, Praha 1959, s. 269. 131 J. JUNGMANN, Překlady II, s. 149 –153. 132 Hlasatel český 2, 1807, s. 236 –251; 3, 1808, s. 580 –602. Též J. JUNGMANN, Překlady II, s. 117–126; 133 –143. 133 A. J. PUCHMAJER (ed.), Nové básně, sv. 5, s. 89 –93; J. JUNGMANN, Slovesnost1, s. 139 –142. Též J. JUNGMANN, Překlady II, s. 127–132. 134 Hlasatel český 2, 1807, s. 592–600. Též J. JUNGMANN, Překlady II, s. 145 –148.
258
135 Z Hamleta Shakespearova. J. JUNGMANN, Slovesnost2, s. 661–667. Též J. JUNGMANN, Překlady II, s. 155 –162. M. LAISKE (Bibliografie Josefa Jungmanna. Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví 8 –9, 1974, s. 156) jej řadil mezi práce sporného autorství. 136 Hlasatel český 1, 1806, s. 466 –476. Přepracovanou pod názvem Lenora ji S. K. MACHÁČEK zařadil do publikace Krasořečník aneb Sbírka básní k deklamaci, Praha 1823 (s. 193 –203). Též J. JUNGMANN, Překlady II, s. 171–177. 137 Prvotiny pěkných umění 1, 1813, s. 115 –116. Též J. JUNGMANN, Překlady II, s. 178 –180. 138 A. J. PUCHMAJER (ed.), Nové básně, sv. 5, s. 143 –145. Též J. JUNGMANN, Překlady II, s. 181–182. 139 S. K. MACHÁČEK (ed.), Krasořečník, s. 69 – 84. Též J. JUNGMANN, Překlady II, s. 183 –193. 140 Snad proto ho velký německý básník v recenzi obou muzejních časopisů, českého i německého, v Berliner Jahrbücher r. 1830 nejmenoval v „zdatné řadě novočeských spisovatelů“, kterou podle něho tvořili Palacký, Dobrovský, Hanka, Čelakovský, Kollár, Sedláček, Svoboda „a jiní“. J. URZIDIL, Goethe in Böhmen, Zürich – München 1981, s. 310. 141 Překlad z r. 1820 byl otištěn až v Josefa Jungmanna Sebraných drobných spisech1, s. 32. 142 J. JUNGMANN, Slovesnost1, s. 72–76. 143 Jako ukázka v stati Výměsky z prosodiky a metriky české. Krok 1, 1821–23, sv. 2, s. 1–32. 144 Josefa Jungmanna Sebrané drobné spisy1, s. 335 –397. 145 Květy 12, 1845, s. 345. 146 J. EMLER (ed.), Zápisky Josefa Jungmanna. ČČM 25, 1871, s. 346 a 347. Všechna přebásnění J. W. Goetha: J. JUNGMANN, Překlady II, s. 194 –261. 147 Přeložil jen dvě Voltairovy básně a nehotový koncept barokního směšnohrdinského eposu Pulpit Nicolase Boileaua zůstal torzem. Tamtéž, s. 71– 82; 92–114. Zlomky Voltairova veršovaného dramatu Tankred a Molie`rova Lakomce zařadil M. LAISKE (Bibliografie, s. 156) mezi práce sporného autorství. 148 Dopis z 10. 8. 1811. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 55, 1881, s. 520. 149 Tamtéž. 150 Krok 1, 1821, sv. 1, s. 150 –155. 151 1. vyd. 1805, přeprac. 1832. J. JUNGMANN, Překlady II, s. 7–58. – Když přijel později Chateaubriand do Prahy za Karlem X., bývalým francouzským králem, který zde pobýval v exilu, vzbudil pozornost zdejších literárních kruhů. Zajímal prý se tehdy o Rukopisy, věděl cosi o Hankovi, Čelakovském a snad i jiných. V Jungmannově korespondenci jsme však o něm nenašli jedinou zmínku. 152 J. JUNGMANN, Překlady II, s. 9. 153 J. HANUŠ – J. JAKUBEC – J. MÁCHAL – J. VLČEK, Literatura I, s. 635. 154 E. CHALUPNÝ, Josef Jungmann, s. 22. 155 Tamtéž, s. 25. 156 Tamtéž. 157 P. EISNER, Chrám, s. 514 –515. 158 E. CHALUPNÝ, Josef Jungmann, s. 25. 159 P. EISNER, Chrám, s. 515.
259
160 F. VODIČKA, Počátky krásné prózy novočeské. Příspěvek k literárním dějinám doby Jungmannovy, Praha 1948, s. 44. 161 Tamtéž, s. 357–358, 362. 162 Dopis z 29. 12. 1810. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 55, 1881, s. 518. 163 J. JUNGMANN, Překlady II, s. 357–399. 164 A. S. MYLNIKOV, Jozef Jungman, s. 108. 165 Vyd. V. A. Francev r. 1932. Rukopis rus. i čes. znění v LA PNP Praha, os. fond J. Jungmann, sign. 14/F/7. 166 J. JUNGMANN, Slovesnost1, s. 49 –56. 167 Překlady z ruštiny viz J. JUNGMANN, Překlady II, s. 321–349; z polštiny, s. 350 – –353, 419 –429. Srov. též O. ZILYNSKYJ, Jungmannovy překlady ze slovanských jazyků, in: tamtéž, s. 579. 168 V. ZELENÝ, Život, s. 50. 169 B. HAVRÁNEK, Vývoj, s. 89. 170 E. CHALUPNÝ, Jungmann, s. 168. 171 P. EISNER, Chrám, s. 551 (zvýraznil PE). 172 Tamtéž, s. 552. 173 M. HROCH, Na prahu, s. 139 –140. 174 P. EISNER, Chrám, s. 515 (zvýraznil PE). Jungmannova básnická dikce byla dokonce výlučnější než Nerudova, Vrchlického, Březinova či Halasova. 175 Tamtéž, s. 614. Podobně jako Eisner doporučoval teoretik překladu J. LEVÝ (České teorie I, s. 123 –125) hledat význam jeho převodů nikoli „v líbivosti a v přístupnosti dnešnímu čtenáři, ale v tom, jak takřka násilím vnucovaly češtině nové možnosti“. 176 Omylové pod pseud. Bolemír Izborský, jeden z prvních shakespearovských překladů vůbec. 177 První český překlad dokončil Pichl až v 60. letech. 178 J. B. PICHL (ed. M. Hýsek), Vlastenecké vzpomínky, Praha 1936, s. 131. 179 J. JUNGMANN, O jazyku českém. Rozmlouvání první. Daniel Adam z Veleslavína, Čech a Němec. Hlasatel český 1, 1806, s. 44 –49; O jazyku českém. Rozmlouvání druhé. Slavomil a Protiva. Tamtéž, s. 321–354. Též F. VODIČKA (ed.), Boj, s. 27–30; 31–50 (v dalším se vždy odkazuje na tuto edici). 180 V. ZELENÝ, Život, s. 67. 181 Tamtéž. 182 J. JUNGMANN, O jazyku českém. Rozmlouvání první, s. 29. 183 Srov. F. KUTNAR, Obrozenské vlastenectví, s. 213. 184 J. JUNGMANN, O jazyku českém. Rozmlouvání první, s. 30 185 O čtyřech typech pojetí národa srov. M. ŘEZNÍK, Formování, s. 40 –43. 186 J. JUNGMANN, O jazyku českém. Rozmlouvání druhé, s. 36 –37. 187 Tamtéž, s. 42. 188 Tamtéž, s. 44. 189 Tamtéž, s. 50. 190 J. HANUŠ – J. JAKUBEC – J. MÁCHAL – J. VLČEK, Literatura I, s. 665. 191 V. ČERNÝ (ed. H. Pospíšilová), Paměti I. 1921–1938, Brno 1994. 192 V. ZELENÝ, Život, s. 362. 193 Dopis z 20. 3. 1838. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 58, 1884, s. 288. 194 J. JUNGMANN, O jazyku českém. Rozmlouvání druhé, s. 44. 195 J. JUNGMANN, Zápisky, s. 38 –41.
260
196 Tamtéž, s. 38. 197 Tamtéž, s. 96 –97. 198 Srov. J. ŠTAIF, Obezřetná elita. Česká společnost mezi tradicí a revolucí. 1830–1851, Praha 2005, s. 22–40. 199 J. V. FRIČ (ed. K. Cvejn), Paměti I, Praha 1957, s. 47. 200 J. ŠTAIF, Obezřetná elita, s. 32. 201 F. VODIČKA, Počátky, s. 47. 202 J. HANUŠ – J. JAKUBEC – J. MÁCHAL – J. VLČEK, Literatura I, s. 659 –660. 203 M. HROCH, Na prahu, s. 146 –147. 204 Dopis z 10. 10. 1816. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 173. 205 M. HROCH (Na prahu, s. 271) upozorňuje na to, že co Jungmann původně nabízel, nebyl vlastně program v pravém slova smyslu, ale spíše odhad dalších možností vývoje české společnosti. Teprve potom, až mu dal vývoj za pravdu, se mohla stát teze o něm jako „tvůrci“ českého národního programu mýtem. 206 (Riegrův) Slovník naučný IX, s. 2. 207 E. CHALUPNÝ, Josef Jungmann, s. 33. 208 Dopis z 22. 2. 1813. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 31. 209 Sprachen in Böhmen. Bohemia 1812, č. 1. (Nezaměňovat s pozdějším pražským německy psaným deníkem stejného jména!) Srov. J. LOUŽIL (ed.), Bohemia Aloise Uhla a Antibohemia Josefa Jungmanna. Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví 8 – 9, 1974, s. 55 – 67. Uhlův příspěvek, dlouho známý jen z Jungmannovy odpovědi, objevil v časopisu Bohemia, považovaném za ztracený, až ve 20. letech 20. století germanista A. Kraus. K polemice výstižně poznamenal, že se v ní „srážejí dva názory světové, dva směry myšlení, kosmopolitní osvícenská víra v kulturu, v lidstvo, vyhledávání všeho, co je sbližuje, spojuje, vyrovnává, a kmenová romantická láska k národu, hrdost na vše, co ho liší od jiných, zvláště na jazyk, který by světoobčané rádi obětovali pokroku kultury – osmnácté století se potýká s devatenáctým“. A. KRAUS, Filosof národní samovraždy. Naše doba 33, 1926, s. 476. 210 M. HROCH, Na prahu, s. 158. 211 Jedním z prvních, kdo ji uposlechli, byl kupodivu sám „Bohemarius“, prof. Alois Uhle, který se snad pod vlivem Jugmannovy argumentace obrátil k českému vlastenectví. Nevědoucí J. Kollár jmenoval v prvním úplném vydání Slávy dcery mezi škůdci Slovanstva „novináře jakéhos Uhl jménem“, jenž časopis „nectný v řeči Němce začal proti Čechům čarbati“, a odsoudil ho k tomu, „aby toho lháře věčně českým trestem trestáno, totiž z oken na zem metáno“. J. KOLLÁR, Slávy dcera. Lyricko-epická báseň o pěti zpěvích4, Praha 1868, s. 347. Jak připomněl F. L. Čelakovský v České včele, Uhle ho již na píseckém gymnáziu učil lásce k češtině. 212 Pochoutka z knihy o německém národství (Deutsches Volkstum) Frid. Ludw. Jahna. Prvotiny pěkných umění 1, 1813 [1814], s. 197–199. Též J. JUNGMANN, Překlady II, s. 415 –418. 213 Tamtéž, s. 418. 214 V. MACURA, Znamení, s. 36. 215 Prvotiny pěkných umění 1, 1813, s. 65 – 66. Též J. JUNGMANN, Překlady II, s. 430 –431. Sedm let předtím ji doslovně přetiskl J. Dobrovský v jednom sešitu svého Slavína. V Jungmannových stopách šli pak dva přední následovníci: F. L. Čelakovský si za první větší překlad zvolil Herderovy Blätter der Vorzeit, příznačnou
261
216
217 218 219 220 221 222
223
224 225 226 227 228 229 230
231 232 233 234 235 236 237 238 239 240 241
prózu preromantismu (Listové z dávnověkosti), a J. Kollár převedl část Herderova pojednání o Slovanech do veršů. J. KŘEN (Konfliktní společenství. Češi a Němci 1780–1918, Praha 1990, s. 35) upozornil na to, že F. Grillparzer dokonce považoval vznikající český nacionalismus za cizorodý import z nacionálního Německa. J. JUNGMANN, O jazyku českém. Rozmlouvání druhé, s. 31. A. PRAŽÁK, České obrození, Praha 1948, s. 313. V. MACURA, Znamení, kap. 4, Střed, s. 170 –177. J. KOLLÁR, Slávy dcera4, s. 258. Krok 1, 1821–23, s. 7. M. Pohorský upozorňoval: „Máchovi bylo vytýkáno, že do způsobného českého myšlení, orientovaného na tradiční jistotu vyvozovanou z Herderovy představy ideálního ,středu‘, vnáší pochybný hegelianismus s nebezpečnou ideou vývoje.“ K. H. MÁCHA (ed. M. Pohorský), Dílo II, s. 389. K „zčeštění“ překládaných reálií docházelo i v poezii. V přebásnění Grayovy Elegie na hrobkách veských nahradil Jungmann Miltona a Cromwella Rokycanou a Žižkou, A. Marek „přeložil“ ze Stolbergovy Kajícné „milé německé ženy“ jako mladé dívky české a „das heilige deutsche Land“ dokonce jako království české. J. KŘEN, Dvě století střední Evropy, Praha 2005, s. 106. J. JUNGMANN, O jazyku českém. Rozmlouvání druhé, s. 38 –39. Bohemia, 2. 5. 1848. R. J. HOFFMANN – A. HARASKO (edd.), Odsun. Die Vertreibung der Sudetendeutschen. – Vyhnání sudetských Němců I, München 2000, s. 120. Dopis Markovi z 6. 2. 1812. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 55, 1881, s. 526. Dopis z 29. 12. 1817. Tamtéž. ČČM 56, 1882, s. 180, 181. Dopis ze 17. 2. 1820. Tamtéž, s. 462. Naproti tomu antisemitské výlevy se v ní vyskytují ojediněle. U Jungmanna je to jednou „židák“, jednou „židovské finty“. Když Marek prosil jeho paní, aby mu obstarala jakousi tkaninu, vyslovil naději, že se z lásky k němu snese „s pražskými obřezanci skvrniti“, a jindy si po návratu z Prahy liboval, že „nebylo ve voze žádného kuřiče, žádného žida a žádného Němce“. (Dopisy Jungmannovi z 21. 8. 1838 a 28. 11. 1842. [J. EMLER (ed.)], Listy A. Marka. ČČM 66, 1892, s. 293, 461.) Antisemitismus nebo aspoň předsudky vůči Židům a distance od nich bohužel patřily, jak upozorňuje J. KŘEN (Dvě století, s. 137), „k profilu značné části tehdejší české (i slovenské či slovinské) národovecké elity“. D. TŘEŠTÍK, Češi a dějiny, s. 215 –216. Dopis z 13. 10. 1845. LA PNP Praha – pracoviště Staré Hrady, os. fond K. A. Vinařický. Dopis z 15. 11. 1808. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 55, 1881, s. 501. Dopis z 13. 4. 1815. Tamtéž. ČČM 56, 1882, s. 166. Dopis z 30. 12. 1809. Tamtéž. ČČM 55, 1881, s. 506. Dopis z 13. 2. 1819. Tamtéž. ČČM 56, 1882, s. 457. Srov. A. NOVOTNÝ, Naposledy o Praze F. L. Věka, Praha 1948, s. 256 –257. Dopis b. d. (květen – červen 1810). [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 55, 1881, s. 514 (podtrhl RS). Dopis z 5. 7. 1810. Tamtéž. Tamtéž, s. 515. Dopis z 15. 2. 1815. Tamtéž. ČČM 56, 1882, s. 163 –164.
262
242 Dopis Jungmannovi z 28. 6. 1815. [J. EMLER (ed.)], Listy A. Marka. ČČM 62, 1888, s. 152. 243 Dopis z 1. 7. 1815. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 167. 244 Dopis z 9. 2. 1810. Tamtéž. ČČM 55, 1881, s. 508. 245 Dopis z 31. 10. 1818. Tamtéž. ČČM 56, 1882, s. 454. 246 Průmyslová jednota v Čechách. ČČM 7, 1833, s. 113 –116. 247 Dopis z 14. 8. 1813. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 36. 248 Nebyl to tedy, jak se domníval jeden z Jungmannových životopisců ( J. VLADYKA, Josef Jungmann, služebník i pán české řeči, Praha 1947, s. 81), proslulý M. B. Barclay de Tolly. 249 Dopis z 24. 9. 1813. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 38. 250 „S Bourbony byl by brzo hotov; ale se spojenci?!“ Dopis z 22. 3. 1815. Tamtéž, s. 165. 251 Dopis z 4. 5. 1814. Tamtéž, s. 40. 252 Dopis z 30. 11. 1813. Tamtéž, s. 39. 253 „[…] Probuzen byl od půlnoci / národ velký s námi sbratřený, / s náramnou svou vstana mocí, / šTastné rozsil v světě proměny. / […] / Národům když potlačeným / Rusie své ruky podala;/ znova hněvem odváženým / český lev se vrhl na Galla.“ J. JAKUBEC (ed.), Sebrané básně Antonína Marka, s. 17. 254 Dopis z 5. 7. 1810. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 55, 1881, s. 514. 255 Dopis z 10. 8. 1811. Tamtéž, s. 521. 256 Dopis z 16. 8. 1812. Tamtéž, s. 529 –530. 257 J. JUNGMANN, Zápisky, s. 106 –108. 258 Dopis z 9. 2. 1810. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 55, 1881, s. 508. 259 J. JUNGMANN, Překlady I, s. 13 (zvýraznil JJ). 260 O slovanských nářečích a prostředcích jim se naučiti. Prvotiny pěkných umění 1, 1813, s. 89 –90. Též J. JUNGMANN, Překlady II, s. 432–440. 261 Prvotiny pěkných umění 2, 1814, s. 9 –15, 21–23. Též J. JUNGMANN, Překlady II, s. 419 –425. 262 Tamtéž, s. 425. 263 Dopis z 30. 11. 1813. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 38. 264 Dopis z 29. 12. 1817. Tamtéž., s. 181. 265 „Um Russen oder Polen zu werden, müssten wir aufhören Böhmen zu sein. Dass wir Böhmen bleiben wollen, ist Beweis genug, dass wir böhmisch schreiben.“ E. CHALUPNÝ, Josef Jungmann, s. 46. 266 Dopis z 16. 2. 1838. [J. EMLER (ed.)], Listy ČČM 58, 1884, s. 286. 267 Dopis z 6. 9. 1841. Tamtéž, s. 409. 268 Dopis z 28. 12. 1841. Tamtéž, s. 411. 269 M. HROCH, Na prahu, s. 248 –249. 270 Dopis z 22. 4. 1823. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 57, 1883, s. 50. 271 Dopis z 3. 1. 1827. Tamtéž, s. 57. 272 Dopis ze 14. 7. 1819. Tamtéž. ČČM 56, 1882, s. 459. 273 Dopis z 2. 6. 1831. Tamtéž. ČČM 57, 1883, s. 337. Obecně srov. studii K. KREJČÍHO, První krise českého slovanství. Vliv polského povstání listopadového na české národní obrození. Slovanský přehled 20, 1928. 274 Dopis z 5. 10. 1831. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 338. 275 Oprávněnost názoru, že ve vztahu k Polákům a Rusům provozovali Češi tanec mezi vejci (kupř. historik Martin Gaži), lze doložit na samém Kollárovi. V jeho největším
263
276 277 278 279 280
281 282 283 284 285 286 287 288 289 290 291 292 293
díle najdeme znělku opěvující Alexandra I. jako „Slávy perlu“ a hned za ní další, inspirovanou nedoloženým apelem Mikuláše I. k důstojníkům: „[…] slyšte milí Rusové, / Poláci jsou naši bratrové, / Neslušno k nim míti nepřátelství!“ J. KOLLÁR, Slávy dcera4, s. 236. Dopis z 29. 3. 1843. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 58, 1884, s. 418. J. JUNGMANN, Zápisky, s. 18. Srov. též s. 118 této knihy. Dopis Markovi z 19. 2. 1820. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 469. Dopisy z 2. 2. 1820 a 4. 1. 1827. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Josefa Jungmanna k Janu Kollárovi. ČČM 54, 1880, s. 40, 55. J. JUNGMANN, Ke dni 1. března 1832, jakožto čtyřicetiletého panování JM. Císaře a Krále Františka I., in: Hlasy vlastenců ke dni…, s. 12–13. Též Josefa Jungmanna Sebrané drobné spisy1, s. 3 –4. Dopis z 23. 5. 1822. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 47. Dopis z 15. 11. 1808. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 55, 1881, s. 501. Dopis z 29. 3. 1809. Tamtéž, s. 503. Dopis z 30. 12. 1811. Tamtéž, s. 525. Dopis Markovi z 10. 9. 1813. Tamtéž. ČČM 56, 1882, s. 37. Dopis b. d. V. ZELENÝ, Život, s. 384, příl. A. V osobním fondu J. Jungmanna v LA PNP není. Dopis z 10. 9. 1813. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 37. Dopis z 22. 3. 1815. Tamtéž, s. 165. „[…] a tak snad dá Bůh, že budoucí rok již tam učiti a mučiti se budu, leč by mi fortuna ani té lepší bídy nepřála.“ Dopis Markovi z 1. 7. 1815. Tamtéž, s. 168. Dopis z 16. 10. 1815. Tamtéž. Dopis z 27. 9. 1832. Tamtéž. ČČM 57, 1883, s. 345. J. JAKUBEC (ed.), Sebrané básně Antonína Marka, s. 7. Dopis z 3. 10. 1815. [J. EMLER (ed.)], Listy A. Marka. ČČM 62, 1888, s. 153.
„V jazyku naše národnost“ 1 Dnes Jungmannova č. 32. Dům, jehož moderní přestavba z r. 1930 je dílem arch. O. Tyla, zdobí pamětní deska, připomínající, že zde žil a zemřel J. Jungmann. 2 Dopis Markovi z 1. 3. 1820. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 463. 3 E. DENIS, Čechy II/1, s. 291, pozn. 56. 4 M. HARTMANN, Kalich a meč. České elegie. 1845, Praha 1935 (přel. K. Hartmann). 5 J. POLIŠENSKÝ – E. ILLINGOVÁ, Jan Jeník z Bratřic, Praha 1989, s. 108. 6 J. JANÁČEK, Malé dějiny Prahy, Praha 1983, s. 254 –255. 7 Veni, sancte spiritus, původně starobylý církevní zpěv, provozovaný při slavnostních příležitostech. 8 Prefektův latinský zápis do ústavní kroniky (V. ZELENÝ, Život, s. 157, pozn.*) v čes. překladu: „Téhož dne (5. list.) v poledne Josef Jungmann, nově ustanovený profesor rétoriky v Litoměřicích, kde již 18 let [ve skutečnosti 16 – pozn. RS] vyučoval gramatiku a krásná umění, muž svatých mravů a vynikající učitel, byl přivítán inaugurační řečí prefekta k akademické mládeži a nový profesor na ni přívětivě, laskavě a výmluvně odpověděl.“ 9 R. SAK, Rieger, s. 20.
264
10 11 12 13 14 15
16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
32 33 34 35 36 37
Dopis z 22. 10. 1819. J. ČERNÝ (ed.), Listy Karešovi, s. 107. Dopis ze 7. 5. 1822. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 474. J. B. PICHL (ed. M. Hýsek), Vlastenecké vzpomínky, s. 47. Tamtéž, s. 94. Dopis z 2. 2. 1820. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 40. Dopis Markovi z 13. 2. 1819. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 456. J. B. PICHL (Vlastenecké vzpomínky, s. 38) o něm psal pouze jako o „nevrlém Petritschovi“. Dopis ze 27. 7. 1838. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 58, 1884, s. 290. Lat. záznam z kroniky Akademického gymnázia (V. ZELENÝ, Život, s. 335, pozn.**) v čes. překladu: „Prefekt Jos. Jungmann, rektor univerzity z filozofické fakulty, byl dne 20. července 1839 jednomyslně zvolen všemi fakultami. Dne 1. listopadu byl uveden odstupujícím rektorem z lékař.[ské] fak.[ulty], svým mladším bratrem Antonínem, profesorem porodního umění, a třetí bratr Jan z řádu křižovníků s červenou hvězdou sloužil mši svatou.“ Podle E. CHALUPNÉHO (Josef Jungmann, s. 104) měl být zvolen „jubilejním“ rektorem v čase oslav 500. výročí Karlovy univerzity, kterých se však nedožil. LA PNP Praha, os. fond J. Jungmann, sign. 14/F/1. „Knihy pro univerzitu českou chystáme, ale bodejž bychom se univerzity české nadíti mohli!!“ Dopis z 20. 2. 1844. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 58, 1884, s. 421. J. B. PICHL (ed. M. Hýsek), Vlastenecké vzpomínky, s. 90 –93 (zvýraznil JBP). R. SAK, Rieger, s. 18 –19. M. ČERVINKOVÁ-RIEGROVÁ, Vzpomínky z mladých let dra Františka Lad. Riegra. Osvěta 33, 1903, s. 490. [K. TOMÍČEK,] Upomínky na doby národního uvědomění lidu českého a na postavení jeho v sněmu říšském a zemském, Olomouc 1889, s. 12. „Grüßen ist Höfflichkeit, danken ist Schuldigkeit.“ („Zdravit je zdvořilost, děkovat je povinnost.“) M. ČERVINKOVÁ-RIEGROVÁ, Riegrova matka. Obrázek z Podkrkonoší, Praha 1903, s. 39. M. ČERVINKOVÁ-RIEGROVÁ, Vzpomínky, s. 492. Dopis z 10. 10. 1816. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 174. Dopis z 30. 10. 1816. Tamtéž. Dopis z 29. 12. 1817. Tamtéž, s. 181. Dopis ze 7. 5. 1822. Tamtéž, s. 474. Dopis Kamarýtovi z 11. 9. 1824. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence I, s. 238. Dopis z 29. 11. 1822. Tamtéž, s. 157. Máchův důvěrný přítel V. Mach byl jediný, kdo uváděl, že Jungmannovy přednášky se konaly v neděli „po exhortě“. Akademické paměti Václava Macha, hlavně se zřetelem ku Karlu Hynku Máchovi, in: K. Janský (ed.), Karel Hynek Mácha ve vzpomínkách současníků, Praha 1958, s. 153. J. B. PICHL (ed. M. Hýsek), Vlastenecké vzpomínky, s. 90 –93. Tamtéž, s. 75. Pichl ho mylně uvedl jako studenta novoměstského gymnázia. J. B. PICHL (ed. M. Hýsek), Vlastenecké vzpomínky, s. 90 –93. J. V. J. MICHL, Máchův životopis v ouplném literárním letopise, in: K. Janský (ed.), Karel Hynek Mácha ve vzpomínkách, s. 10. R. HAVEL – P. VAŠÁK (edd.), Literární pouH Karla Hynka Máchy. Ohlas Máchova díla v letech 1836 –1858, Praha 1981, s. 171.
265
38 K. JANSKÝ, Karel Hynek Mácha. Život uchvatitele krásy, Praha 1953, s. 55 a 70, pozn. 16. 39 J. HANUŠ – J. JAKUBEC – J. KABELÍK – J. KAMPER – A. NOVÁK – J. PEKAŘ – Z. TOBOLKA – J. VLČEK, Literatura česká devatenáctého století III/1. Od K. H. Máchy ke K. Havlíčkovi, Praha 1905, s. 323. 40 V. MACURA, Znamení, s. 388 –389. 41 K. JANSKÝ, Karel Hynek Mácha, s. 325. – Zpěv u hrobu p. Josefa Jungmanna mladšího (dne 27. prosince 1833). K. H. MÁCHA (ed. M. Pohorský), Dílo I, s. 270. Viz příl. V, s. 247 této knihy. 42 „O svátcích pobyli u mne z Prahy mladí Čechové: J. Kudrna, P. Mach [tj. Mácha – pozn. RS], Hyntl [tj. E. Hindl, Máchův přítel – pozn. RS], Strobach.“ Dopis z 21. 4. 1835. [J. EMLER (ed.)], Listy A. Marka. ČČM 62, 1888, s. 265. Že to byl vskutku Mácha, potvrzuje jeho dopis jmenovci Janu Máchovi: „O svátcích vyjdeme si, já, p. Strobach a Kudrna a mnoho jiných študentů, do Čech a budeme se toulati po boleslavském kraji.“ K. H. MÁCHA (edd. K. Janský – K. Dvořák – R. Skřeček), Literární zápisníky, s. 310. Janský vytkl Jungmannovi, že v Historii literatury české2 (s. 595) uvedl chybná data básníkova narození i úmrtí, ačkoliv si je mohl ověřit v Michlově podrobném životopisu. 43 A. S. MYLNIKOV, Knihovna Josefa Jungmanna. Česká bibliografie 1, 1959, s. 137. 44 I. SLAVÍK (Tváře za zrcadlem, Praha 1996, s. 79) měl právě proto Čelakovského za složitý, ba vzrušující zjev. 45 F. VODIČKA, Počátky, s. 350. 46 Záznam z r. 1834: „Atala od Chateaubrianda.“ K. H. MÁCHA (edd. K. Janský – K. Dvořák – R. Skřeček), Literární zápisníky, s. 148. 47 Dopis z 16. 10. 1834. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 57, 1883, s. 504. 48 Dopisy z 13. 11. a 20. 12. 1834 . Tamtéž, s. 504 –505. 49 V. ZELENÝ, Život, s. 307. 50 Tamtéž, s. 308. 51 R. SAK, Rieger, s. 21. 52 M. ČERVINKOVÁ-RIEGROVÁ, Vzpomínky, s. 493. 53 Dopis z 19. 5. 1835. F. ČENSKÝ (ed.), Z dob našeho probuzení…, Praha 1875, s. 240 –241. 54 „Die Feier galt einem Manne, der im Kreise der Lehrer des Vaterlandes ausgezeichnet, im Gebiete der slawischen Literatur als Stern der ersten Grösse bewundert, von sämtlichen Umgebungen geachtet seine Verdienste mit einem Dienstposten gelohnt sieht, von welchem sich Mit- und Nachwelt wo möglich noch reichere Früchte versprechen darf.“ Prager Zeitung, 4. 12. 1834. 55 Pražské noviny, 4. 12. 1834. 56 Dopis z 21. 2. 1817. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 175. 57 V listu polskému literárnímu historiku a lexikografu S. B. Lindemu z 22. 5. 1814 se podepsal jako „profesor stylu“. J. DOLANSKÝ, Jungmannův odkaz, s. 25. 58 Dopis z 23. 8. 1821. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 45. 59 Plný titul: Slovesnost aneb Zbírka příkladů s krátkým pojednáním o slohu. K prospěchu vlastenecké mládeže od Josefa Jungmanna, doktora ve filosofii a professora humanitní třídy na c. k. gymnasum akademie Pražské. 60 Dopis z 9. 1. 1820. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence I, s. 28. 61 V. MACURA, Znamení, s. 61.
266
62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74
75 76 77 78 79
80 81 82 83 84 85 86 87 88 89 90 91 92
J. JUNGMANN, Slovesnost1, s. III–IV. Též F. VODIČKA (ed.), Boj, s. 125 –126. V. ZELENÝ, Život, s. 174. Dopis Markovi z 18. 8. 1819. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 459. J. JUNGMANN, Slovesnost1, s. 25 (podtrhl RS). D. TŘEŠTÍK, Češi a dějiny, s. 277. V. HAVEL, Prosím stručně. Rozhovor s Karlem HvížGalou, poznámky, dokumenty, Praha 2006, s. 92. M. ŘEZNÍK, Formování, s. 151–152. V. MACURA, Znamení, s. 139. Dopis z 3. 3. 1820. J. ČERNÝ (ed.), Listy Karešovi, s. 109. Dopis z 1. 3. 1820. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 464. Dopis ze 17. 2. 1820. Tamtéž, s. 462. Dopis z května 1820. V. J. NOVÁČEK (ed.), Korespondence z let 1816 –1826 III, Praha 1911, s. 45 –46. „Jestli novými / Potřeba neznámé věci káže vynášeti slovmi, / Neslyšené dávným hlaholiT napodobno Kocínům / Je zvuky, a vezdy takých popřáno užívati mírně. / A tvořená nově míti budou slova víru, Slovanských / Když potekou z pramenů v české povodí na řečiště. /Mnedle, co Lomnickým popřáno, to dáti nemá se / Puchmírům? Proč, získati-li mně maličko, nenávist / Na mne sočí, jelikož Daniel jako rovně Komenský / Otcovskou bohatiT směli řeč, věci názvy novými / Pojmenují se nové? […]“ V. ZELENÝ, Život, s. 173. E. DENIS, Čechy II/1, s. 74. Dopis z 5. 10. 1824. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 57, 1883, s. 53. Dopis z 1. 7. 1824. J. ČERNÝ (ed.), Listy Karešovi, s. 417. Historie literatury české aneb Soustavný přehled spisů českých, s krátkou historií národu, osvícení a jazyka. J. DOLANSKÝ (Jungmannův odkaz, s. 60) v něm viděl první dějiny české kultury a civilizace. A. S. MYLNIKOV (Jozef Jungman, s. 133.) stavěl spis po vědecké stránce nad Grečův. Dopis z 21. 10. 1824. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 57, 1883, s. 54. Dopis ze 17. 4. 1817. Tamtéž. ČČM 56, 1882, s. 176. J. B. PICHL (ed. M. Hýsek), Vlastenecké vzpomínky, s. 62. Jungmannův dopis J. L. Zieglerovi z 13. 2. 1826. V. ZELENÝ, Život, s. 250, pozn.* Dopis J. V. Kamarýtovi z 28. 3. 1825. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence I, s. 253. J. HANUŠ – J. JAKUBEC – J. KABELÍK – J. KAMPER – A. NOVÁK – J. PEKAŘ – Z. TOBOLKA – J. VLČEK, Literatura III/1, s. 550. Nepředsudné mínění o prosodii české. V. ZELENÝ, Život, s. 54 –55, příl. M, s. 393 – –394. Viz též s. 156 této knihy. Dopis z 24. 3. 1823. Tamtéž, s. 174, pozn. 1. Institutiones linguae Slavicae dialecti veteris. Dopis z 29. 12. 1817. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 180. Dopis z 11. 2. 1823. Tamtéž. ČČM 57, 1883, s. 48. V čes. překladu: „bohemismus vězí lidem v hlavě“; „o takových věcech se nemá česky psát“. E. DENIS, Čechy II/1, s. 69. J. JUNGMANN, Historie2, s. 359. J. JUNGMANN, Historie1, s. 25.
267
93 Současně s posudkem Šafaříkovy Geschichte der slawischen Sprache und Literatur nach allen Mundarten v Kopitarových Wiener Jahrbücher der Literatur 1827. Čes. J. DOBROVSKÝ (ed. B. Jedlička), Výbor z díla, Praha 1953, s. 447–463. 94 Dopis z 21. 6. [1826]. J. J. JUNGMANN (ed. O. Votočková-Lauermannová), Korespondence, s. 104. 95 A. NOVÁK, Dobrovský a Jungmann, s. 148. 96 Dopis Dobrovského Hankovi b. d. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Vzájemné dopisy Václ. Hanky a Jos. Dobrovského. ČČM 44, 1870, s. 340. 97 Dopis z 10. 11. 1827. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 57. 98 Dopis z 3. 1. 1828. Tamtéž, s. 58. 99 Dopis z 1. 4. 1827. J. J. JUNGMANN (ed. O. Votočková-Lauermannová), Korespondence, s. 113. 100 ČČM 1, 1827, sv. 1, s. 132–136, sv. 2, s. 144 –147, sv. 4, s. 137–139. 101 J. HANUŠ – J. JAKUBEC – J. KAMPER – J. MÁCHAL – L. NIEDERLE – J. VLČEK, Literatura česká devatenáctého století. II. Od M. Zd. Poláka ke K. J. Erbenovi, Praha 1917, s. 562. 102 Dva ročníky této revue se našly v Jungmannově knihovně. J. Bowring vydal r. 1832 v Londýně Cheskian Anthology, being a history of the poetical literature of Bohemia with translated specimen, výbor z čes. básní, mj. také Jungmannových, a národních písní. 103 V. ZELENÝ, Život, s. 258 –259. (Titul recenze: The History of Bohemian Literature by dr. Jos. Jungmann.) 104 „Wer ist wohl der Verräter, Lügner und Judas, der mich dem Bowring so schändlich schilderte und Kritik nebst Philosophie absprach.“ Dopis z 31. 8. 1828. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Vzájemné dopisy, s. 336 (zvýraznil JD). 105 Dopis ze 17. 8. 1828. V. BRANDL, Život, s. 257. 106 ČČM 2, 1828, sv. 3, s. 132n. 107 Dopis ze 17. 8. 1828. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence IV, s. 434, pozn. k č. 250/I. 108 J. JUNGMANN, Zápisky, s. 34. 109 Tamtéž, s. 17. 110 Dopis z 10. 8. 1839. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 58, 1884, s. 296. 111 Dopis z 26. 2. 1824. Tamtéž. ČČM 57, 1883, s. 51. 112 Dopisy z 18. 4. 1810 a 30. 11. 1813. Tamtéž. ČČM 55, 1881, s. 512; 56, 1882, s. 39. 113 Dopis z 19. 2. 1822. J. ČERNÝ (ed.), Listy Karešovi. ČČM 64, 1890, s. 407. 114 Nedoložená je zmínka J. HANUŠE (Národní museum a naše obrození. K stoletému jubileu založení Musea II, Praha 1923, s. 210) o soukromé Slovanské společnosti a zakládání „slovanské knihovny“ kolem r. 1818 asi Hankovým přičiněním a za účasti Jungmanna, A. Marka, J. S. Presla, snad i F. L. Čelakovského, polic. rady Konrada aj. 115 M. HROCH, Na prahu, s. 152–154. 116 A. PRAŽÁK, České obrození, s. 199. 117 J. JUNGMANN, Zápisky, s. 17–19. 118 „Die Böhmen werden jetzt […] sorgfältiger bewacht als je […].“ Dopis A. Vyrožilovi do Budapešti z 28. 2. 1823. V. J. NOVÁČEK (ed.), Korespondence z let 1812 –1826, II, Praha 1902, s. 117. 119 Dopis ze 17. 2. 1820. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 461. 120 Dopis z 22. 5. 1822. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 48.
268
121 122 123 124 125 126 127 128 129 130 131 132 133 134 135 136 137 138 139 140
141 142 143 144 145
146 147 148 149 150 151 152 153 154
Dopis z 22. 9. 1824. Tamtéž, s. 53 –54. Dopis z 13. 2. 1819. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 456. Dopis z 14. 7. 1819. V. J. NOVÁČEK (ed.), Korespondence III, s. 37 (zvýraznil FP). J. KŘEN, Dvě století, s. 129. J. JUNGMANN, Zápisky, s. 96. J. ŠTAIF, Obezřetná elita, s. 94. Přesvědčivě to vystihl O. KRÁLÍK ve studii Jungmannovy překlady z němčiny, in: J. Jungmann, Překlady II, s. 535. Dopis z 5. 4. 1823. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 50. Dopis z 14. 8. 1822. V. J. NOVÁČEK (ed.), Korespondence II, s. 100. J. MALÝ, Naše znovuzrození. Přehled národního života českého za posledního půlstoletí I, Praha 1880, s. 53. J. KOŘALKA, František Palacký (1798 –1876). ŽIvotopis, Praha 1998, s. 198. V. ZELENÝ, Život, s. 369, pozn.* E. DENIS, Čechy II/1, s. 70 –71, 73. J. HANUŠ – J. JAKUBEC – J. MÁCHAL – J. VLČEK, Literatura I, s. 693 – 694. E. DENIS, Čechy II/1, s. 115. J. B. PICHL (ed. M. Hýsek), Vlastenecké vzpomínky, s. 90 –93. Dopis z 25. 5. 1843. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 58, 1884, s. 419. M. HROCH, Na prahu, s. 250. J. HANUŠ, Národní museum II, s. 92. Dopis z 19. 1. 1818. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 183. Šlo o hudebního skladatele V. J. Tomáška, diplomata V. Bergnera, malíře F. Hořčičku a prof. J. Nejedlého. Dopis z 24. 2. 1818. Tamtéž, s. 445. „VždyT přece jsme ještě národ!“ J. HANUŠ, Národní museum I, s. 256. Krameriusovy c. k. vlastenské noviny, 25. 4. 1818. Též K. SKLENÁŘ, Obraz vlasti. Příběh Národního muzea, s. 407–409. V. MACURA, Znamení, s. 155. Za Jungmannovo dílo pokládá překlad provolání i K. SKLENÁŘ (Obrazi, s. 71). M. LAISKE (Bibliografie, s. 156) jej uvádí mezi pracemi sporného autorství a do Komárkovy edice ( J. JUNGMANN, Překlady II) nebyl vůbec zařazen. Krameriusovy c. k. vlastenské noviny, 25. 4. 1818. Též K. SKLENÁŘ, Obraz, s. 410. Viz příl. III, s. 246 této knihy. Dopis Plánkovi z Prahy, b. d. [po 1. 11. 1820]. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence I, s. 71. Dopis z 28. 12. 1822. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 476. J. ŠTAIF, Obezřetná elita, s. 12. Dopis b. d. (konec 1822–počátek 1823). [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 57, 1883, s. 46. Dopis z 6. 1. 1826. Tamtéž, s. 57. M. HROCH, Na prahu, s. 212. Dopis ze 7. 5. 1820. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 465. Záznam v Každodeníčku z 26. 12. 1825. V. J. NOVÁČEK (ed.), Korespondence a zápisky I. Autobiografie a zápisky do roku 1863, Praha 1898, s. 127. Ještě v předchozím roce se Jungmannův syn doslechl, že Muzeum bude vydávat pouze německý časopis. V psaní A. Markovi si tehdy náležitě ulevil: „[…] pak aT nás v prdel políbějí. Nechtěl jsem to vypsati, samo se to jaksi napsalo. VždyT to pravda je nevděk
269
155
156
157 158 159 160 161 162 163 164 165 166 167 168
169 170
171 172 173 174 175 176 177 178 179 180 181
hrozný! Českými penězi to založili a teC by Němcům strkali.“ Dopis z 20. 9. 1824. J. J. JUNGMANN (ed. O. Votočková-Lauermannová), Korespondence, s. 73. F. PALACKÝ, Gedenkblätter. Auswahl von Denkschriften, Aufsätzen und Briefen aus den letzten fünfzig Jahren, Prag 1874, s. 56 –64; čes. L. ČECH (ed.), Spisy drobné III. Spisy aesthetické a literární, Praha 1903, s. 263 –269. Původní text, inspirovaný necelé dva roky starým aktuálním spisem lipského profesora K. H. L. Pölitze Das Gesamtgebiet der deutschen Sprache, přetiskl F. VODIČKA (ed.), Boj, s. 102–113. Tamtéž, s. 110. V. ZELENÝ, Život, s. 258 –259. Dopis Plánkovi z 12. 7. 1828. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence I, s. 373. J. VLČEK, Dějiny české literatury II/2, Praha 1931, s. 121. F. KUTNAR, Obrozenské vlastenectví, s. 271. ČČM 1, 1827, sv. 1, s. 29 – 39. Též Josefa Jungmanna Sebrané drobné spisy1, s. 176 –185. F. VODIČKA (ed.), Boj, s. 112. Dopis z 4. 1. 1827. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 56. Záznam z 11. 1. 1827. V. J. NOVÁČEK (ed.), Korespondence I, s. 182. Dopis z 3. 1. 1827. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 57, 1883, s. 57. ČČM 6, 1832, s. 165 –181. Též Josefa Jungmanna Sebrané drobné spisy1, s. 163 –170. J. LOUŽIL (ed.), Lampa, s. 65. Předmluva se nelíbila příbramském kaplanu Františku Jabulkovi a do časopisu poslal příspěvek kladoucí důraz na potřebu náboženství, nikoliv literatury. Jungmann si v psaní Kollárovi (26. 2. 1828. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 198) povzdechl, že přece proti náboženství nic nepsal. M. Hroch mylně datoval tento případ do r. 1818, kdy časopis ještě nevycházel. F. L. Čelakovský se o něm zmiňoval v listu J. V. Kamarýtovi z 24. 2. 1828 F. BÍLÝ (ed.), Korespondence I, s. 342. Jabulka si však s Jungmannem dopisoval už předtím, jak svědčí dva dopisy z let 1818 a 1821 (LA PNP Praha, os. fond J. Jungmann, sign. 14/F/2). Dopis z 29. 12. 1817. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 178 –180. J. JUNGMANN, Rukopis králodvorský aneb Sebrání lyricko-epických národních zpěvů v původním starém jazyku… Dobroslav 3, 1822–23, sv. 2, s. 27–39. Též J. LOUŽIL (ed.), Lampa, s. 55, 57. Dopis z 21. 11. 1818. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 455. Krok 1, 1821, č. 2, s. 48. Dopis z 29. 1. 1819. V. BRANDL, Život, s. 200. Dopis z 9. 2. 1819. Tamtéž. Dopis z 13. 2. 1819. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 457. Dopis b. d. J. ČERNÝ (ed.), Listy Karešovi. ČČM 64, 1890, s. 418. Soud Libušin. Od Ant. Jungmanna s poznamenáními od J. J. Krok 1, 1821–23, sv. 3, s. 48 –61. Tamtéž, s. 48. Dopis b. d. J. ČERNÝ (ed.), Listy Karešovi. ČČM 64, 1890, s. 418. Dopis z 25. 3. 1821. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence I, s. 81. Dobrovský ve skutečnosti nabídl padesát důkazů! „Jungmanna nazývá einen hinterlistigen Betrüger, einen dummen Einsender etc.
270
182 183 184 185
186 187 188 189 190 191 192 193 194 195 196 197 198 199
200
201 202
Načež Jungmann buC jej u městské policie žalovati, buC mu ještě nezdvořileji odpověděti hodlá.“ Dopis Čelakovského Kamarýtovi z 30. 1. 1825. Tamtéž, s. 249. V. ZELENÝ, Život, s. 242. Dopis Kamarýtovi b. d. [červen 1823]. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence I, s. 182. Dopis Kamarýtovi z 21. 11. 1827. Tamtéž, s. 329. Dopis b. d. [1823]. J. J. JUNGMANN (ed. O. Votočková-Lauermannová), Korespondence, s. 49. M. IVANOV (Tajemství Rukopisů královédvorského a zelenohorského, Brno 2000, s. 193 –194) převzal omyl V. Zeleného, podle něhož autorem tohoto dopisu byl Jungmann-otec (Život, s. 241), a pozastavil se nad tím, že Dobrovského nazýval bláznem. Dopis z 8. 5. 1824. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 53. ČČM 6, 1832, s. 240. Tamtéž, s. 242. Vlastní výtvor vydával za výsledek sběru keltské slovesné tradice na skotské Vysočině. J. HANUŠ – J. JAKUBEC – J. MÁCHAL – J. VLČEK, Literatura I, s. 848. J. VLADYKA, Josef Jungmann, s. 94, 96. J. JUNGMANN, Historie 2, s. 15. J. KOČÍ, Spory o Rukopisy v české společnosti, in: M. Otruba (ed.), Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Dnešní stav poznání, Praha 1968/69, s. 26 –27, 30. E. DENIS, Čechy II/1, s. 207, pozn. 50. M. OTRUBA – M. ŘEPKOVÁ, Literárněvědná kritika RKZ, in: M. Otruba (ed.), Rukopisy, s. 115. A. PRAŽÁK, České obrození, s. 51. Čes. překlad „Ossianových zpěvů“ od J. Hollmanna vyšel až r. 1827. F. STREJČEK, Závěrečné slovo o Rukopisech, Praha 1947, s. 7–17. M. IVANOV, Tajemství, s. 137. Tamtéž, s. 138 –139. M. Ivanov věnoval pozornost také objevu J. Brambory, který našel v majetku rodiny Musilových rukopis nedokončené básně Slavoš, pojednávající na základě Hájkovy kroniky o vzniku města Berouna a v mnohém připomínající texty Rukopisů. Byla podepsána pseudonymem Boroš Beraunský, jímž Jungmann podepsal svůj překlad Kanta. Tamtéž, s. 140 –144. Nad obojím (básní i překladem) visí otazník. M. KOMÁREK, Jazykovědná problematika RKZ, in: M. Otruba (ed.), Rukopisy, s. 118. Na jiném místě (s. 138) to poněkud obměnil formulací, že „básnický styl Rukopisů harmonuje s tendencemi jungmannovské literatury“. J. JUNGMANN, Historie 2, s. 360. V. MACURA, Znamení, s. 110 –111.
Přátelé a ti druzí 1 2 3 4 5
V. ZELENÝ, Život, s. 125. J. HANUŠ – J. JAKUBEC – J. MÁCHAL – J. VLČEK, Literatura I, s. 815. Dopis z 6. 10. 1819. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 460. Dopis z 12. 9. 1811. Tamtéž. ČČM 55, 1881, s. 523. Dopis z 29. 12. 1810. Tamtéž, s. 517–518.
271
6 Dopis z 24. 2. 1816. LA PNP Praha, os. fond J. Jungmann, sign. 14/F/2. 7 Dopis z 30. 12. 1809. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 55, 1881, s. 507. 8 Předmluva k edici R. HAVLA, [P. J. ŠAFAŘÍK – F. PALACKÝ], Počátkové českého básnictví obzvláště prozódie, Bratislava 1961, s. 32. 9 Dopis Kamarýtovi z 11. 9. 1824. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence I, s. 237–238. 10 Dopis z 28. 3. 1825. Tamtéž, s. 253. 11 V. ZELENÝ, Život, s. 99, pozn.* 12 Dopis z dubna 1821. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 469. 13 Dopisy z 18. 9. 1825 a 27. 9. 1832. Tamtéž. ČČM 57, 1883, s. 55, 345. 14 Dopis z 30. 8. 1827. Tamtéž, s. 59. 15 Dopis z 2. 9. 1830. Tamtéž, s. 333. 16 Dopis z 2. 9. 1830. Tamtéž, s. 334. 17 Pozd. přepracovaná jako Praktische böhmische Grammatik für Deutsche. Jungmann usiloval o to, aby Puchmajer nebo Marek sepsali Mluvník pro školy české; dával přednost slovu mluvník analogicky k slovníku, zatímco Hanka byl pro mluvnici. 18 Dopis z 26. 1. 1813. V. ZELENÝ, Život, s. 178, pozn. 19 Dopis z 13. 4. 1815. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 166. 20 J. JUNGMANN, Zápisky, s. 14. 21 Dopis z 20. 4. 1820. J. ČERNÝ (ed.), Listy Karešovi, s. 110. 22 Dopis b. d. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 55, 1881, s. 508. 23 Dopis z 4. 5. 1814. Tamtéž. ČČM 56, 1882, s. 41. 24 Dopis z 23. 3. 1814. Tamtéž, s. 40. 25 Dopis z 4. 5. 1814. Tamtéž, s. 42. 26 Dopis z 15. 2. 1815. Tamtéž, s. 165. 27 Dopis J. D. Peténě (Petényiho) Palackému z 20. 5. 1824. V. J. NOVÁČEK (ed.), Korespondence II, s. 176. 28 Dopis z 30. 8. 1815. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 169. 29 Dopis z 13. 6. 1816. Tamtéž, s. 173. 30 Dopis z 21. 2. 1817. Tamtéž, s. 175. 31 J. JUNGMANN, Zápisky, s. 15. 32 Tamtéž. 33 Dopis z 13. 2. 1819. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 456. 34 Dopis z 6. 6. 1819. Tamtéž, s. 458. 35 E. CHALUPNÝ, Josef Jungmann, s. 61. 36 Dopis z 11. 10. 1821. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 472. 37 Dopis ze 17. 4. 1817 a 24. 2. 1818. Tamtéž, s. 176, 446. 38 Puchmajer chtěl být se všemi zadobře. „Která strana bude silnější, jako dobrý politikus k té se také přirazím,“ svěřoval se Hankovi v dopise z 3. 11. 1817. V. ZELENÝ, Život, s. 187. 39 Dopis z 1. 3. 1820. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 464. 40 Dopis ze 17. 2. 1820. Tamtéž, s. 463. 41 Dopis ze 7. 5. 1820. Tamtéž, s. 465. 42 Dopis z 23. 2. 1823. Tamtéž. ČČM 57, 1883, s. 50. 43 V. MACURA, Znamení, s. 45. 44 Dopis z 4. 8. 1818. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 57, 1883, s. 451. 45 Dopis z 6. 6. 1819. Tamtéž, s. 458. 46 Dopis Čelakovského Kamarýtovi b. d. [červen 1823]. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence I, s. 183.
272
47 Dopis b. d. [1823]. J. J. JUNGMANN (ed. O. Votočková-Lauermannová), Korespondence, s. 52. 48 Dopis b. d. [1824]. Tamtéž, s. 70. 49 Dopis z 26. 2. 1828. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 198. 50 Dopis z 2. 12. 1828. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence I, s. 398. 51 Dopis Kamarýtovi z 3. 2. 1829. Tamtéž, s. 412. 52 O počátku a proměnách pravopisu českého a v čem tak nazvaná analogická od bratrské posavad užívané orthographie se rozděluje, k líbeznému a všestrannému uvážení všem pánům vlastencům v krátkosti podaná… Nepodepsaný spisek byl otištěn v Rozličnostech Pražských novin (1827, č. 98, s. 3 –6) a pak samostatně (1828). V. ZELENÝ (Život, s. 193, pozn. ***) i M. LAISKE (Bibliografie, s. 150) odkazovali na sdělení Jungmannova syna J. Kollárovi ze 4. 4. 1828 o tom, že otec napsal úvod a závěr, zbytek byl dílem Hankovým. V edici Korespondence J. J. Jungmanna však tento dopis není. V. ZELENÝ (Život, s. 193) uvedl jako „vlastního původce a hlavního spisovatele“ Hanku, ale poněkud nejasně připustil, že „forma jeho jest dílem ruky Jungmannovy“. 53 Dopis ze 17. 3. 1828. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence I, s. 346. 54 J. JUNGMANN, Zápisky, s. 15. 55 J. NEJEDLÝ, Widerlegung der sogenannten analogisch-orthographischen Neuerungen in der böhmischen Sprache, 1828. 56 E. CHALUPNÝ, Josef Jungmann, s. 88. 57 Dopis z 15. 1. 1828. J. J. JUNGMANN (ed. O. Votočková-Lauermannová), Korespondence, s. 132. 58 Dopis z 6. 10. 1819. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 460. 59 Dopis ze 4. 1. 1827. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 55. 60 Dopis z 26. 2. 1828. Tamtéž, s. 198. 61 J. J., Beleuchtung der Streitfrage über die böhmische Orthographie. 62 E. CHALUPNÝ (Josef Jungmann, s. 91) mínil, že Jungmann tu dokonce překonal Havlíčka „soustavným postupem důvodů, jež na hlavu odpůrcovu dopadají jak rány kladivem“. 63 Dopis Plánkovi z 6. 3. 1829. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence I, s. 420. 64 Bestreitung der Neuerungen in der böhmischen Orthographie mit Berücksichtigung der jüngst von H. Professor J. Jungmann herausgegebenen Beleuchtung dieser Streitfrage. 65 Dopis z 31. 5. 1830. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Františka Palackého k Janu Kollárovi. ČČM 53, 1879, s. 397. 66 J. JUNGMANN, Zápisky, s. 14 –16. 67 V. ZELENÝ, Život, s. 198. 68 Tamtéž, s. 196. 69 J. HANUŠ – J. JAKUBEC – J. MÁCHAL – J. VLČEK, Literatura I, s. 740. 70 Nemilosrdně si ho vzal na mušku v satirické básni Poslední vůle z Ohlasu písní českých a v epigramech Na jistého Janka, Opět na Janka a patrně také Při zprávě o smrti Černilově. F. L. ČELAKOVSKÝ (ed. K. Dvořák), Básnické spisy, Praha 1950, s. 147, 364, 310. 71 Dopis z 18. 1. 1829. V. O. SLAVÍK (ed.), Karla Aloise Vinařického korespondence a spisy pamětní I, Praha 1903, s. 101. 72 „Metternišárna“, opovržlivé pojmenování tehdejšího režimu.
273
73 74 75 76 77
78 79 80 81 82 83 84 85
86 87 88 89 90 91 92 93 94 95
96 97 98 99 100 101 102 103 104
Dopis z 10. 12. 1833. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 208 –209. Dopis Kamarýtovi z 3. 2. 1829. F BÍLÝ (ed.), Korespondence I, s. 412. Dopis ze 17. 3. 1829. Tamtéž, s. 422. Dopis z 12. 3. 1829. J. J. JUNGMANN (O. Votočková-Lauermannová), Korespondence, s. 151. Od r. 1842 se ve všech školách učilo podle něho a tiskly se v něm učebnice. Matice česká mezitím pokročila dál a přijala tzv. skladný pravopis: j místo g, í místo j a ej místo ey, o něco později ještě v místo w a ou místo au. Český pravopis tím nabyl v zásadě dnešní podoby. Dopis Čelakovskému ze 14. 9. 1830. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence II, s. 105. „Který darebák mi to sem podstrčil?“ Akademické paměti Václava Macha, s. 175. J. B. PICHL (ed. M. Hýsek), Vlastenecké vzpomínky, s. 122. V. MACURA, Znamení, s. 88. M. ŘEZNÍK, Formování, s. 158. J. JUNGMANN, Zápisky, s. 111. F. VODIČKA, Počátky, s. 226. ČČM 6, 1832, s. 181. V Josefa Jungmanna Sebraných drobných spisech1, kde je staT značně zkrácena a upravena, tato pasáž chybí. V původním znění ji přetiskl F. VODIČKA, Boj, s. 75 –79. Dopis Palackému z 10. 10. 1832. V. BECHYŇOVÁ – Z. HAUPTOVÁ (edd.), Korespondence Pavla Josefa Šafaříka s Františkem Palackým, Praha 1961, s. 130. Dopis Vinařickému ze 14. 12. 1832. V. O. SLAVÍK (ed.), Korespondence I, s. 296. F. PALACKÝ, O Kroku, spisu všenaučném, r. 1827. ČČM 1, 1827, s. 142. Též L. ČECH (ed.), Spisy drobné III, s. 594. J. MALÝ, Naše znovuzrození I, s. 19. ČČM 20, 1846, s. 803. Též L. ČECH (ed.), Spisy drobné III, s. 768. Dopis z 24. 6. 1820. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence I, s. 58. Dopis b. d. [1820]. Tamtéž, s. 70. Dopis z listopadu 1820. Tamtéž, s. 72. Dopis Kamarýtovi z 20. 1. 1825. Tamtéž, s. 247. Dopis b. d. [červen 1823]. Tamtéž, s. 183. V korespondenci s Kamarýtem používal někdy azbuku jako šifru, zejména při tlumočení svých radikálních, až protistátních postojů, kupříkladu když ohlašoval, že přijede „otčik našego otěčestva, mučitěl naš, samoděržec chiščnyj“ (tj. císař František I.); občas psal azbukou i německé věty. Dopis z 24. 12. 1835. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 57, 1883, s. 511–512. Dopis z 22. 3. 1843. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence III, s. 92. Dopis z 29. 11. 1842. Tamtéž, s. 58 –59. Dopis b. d. Tamtéž, s. 60 –61. Dopis z 16. 1. 1845. Tamtéž, s. 294. Dopis Markovi z 11. 4. 1845. [J. EMLER (ed.)], Ještě několik listů, s. 439. Dopis z 2. 2. 1851. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence IV, s. 48. Přijal je také „s obyčejnou jeho nádhernou vlídností“ J. Nejedlý a setkali se i s vdovou po V. M. Krameriovi. J. KOLLÁR (ed. F. R. Tichý), Paměti, s. 150. „Dané mi na starost básně vydati bylo by mi potěšení, ale cenzura vše tíží. Zachraň bůh, aby nějaká myšlenka o spojení Uralu s Tatry […] se někde vyskytla, tu by jistě celý spis zavržen byl a literatuře by ještě větší pouta nastala. Nejedlý ( Jan) et compagnie pořád na nás jiné křičí, že Rusové jsme, an toliko některých málo slovcí jsme
274
105
106 107 108 109
110 111 112 113
114 115 116 117
118
119
120 121 122 123 124 125 126 127 128
užili, a zloba jeho hotova jest dále kročiti, kdyby takovou mysl v kom z nás býti znamenal. Ty pěkné (ach přepěkné) části, které se Slávie týkají, nesmějí se na ten čas cenzuře předložiti bez znamenitého nebezpečenství dobré věci. Ano i druhá částka sotva celá projde. […] Nemáme se ani Erosa ani politiky týkati – to žádost a podání cenzury.“ Dopis z 28. 10. 1820. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 41. Podle Jungmannova syna pouze „dvě znělky a několik nápisů bylo vymazáno“. Dopis Markovi z 21. 12. 1820. J. J. JUNGMANN (ed. O. Votočková-Lauermannová), Korespondence, s. 17. Dopis z 15. 2. 1821. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 43. Dopis z 14. 4. 1821. Tamtéž. Dopis Plánkovi b. d. (1820). F. BÍLÝ (ed.), Korespondence I, s. 71. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 38 –59, 198 –218. V Jungmannově písemné pozůstalosti (LA PNP Praha, os. fond J. Jungmann, sign. 14/F/1) jsou uloženy tři básníkovy listy z počátku 40. let, jejichž mimořádně neurovnaný rukopis vnucuje představu pisatelovy povahy. Dopis z 23. 8. 1821. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 45. Dopis z 2. 3. 1824. J. ČERNÝ (ed.), Listy Karešovi, s. 415. Dopis z 22. 9. 1824. A. J. VRŤÁTKO, (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 54. Dopis z 4. 1. 1827. Tamtéž, s. 55. Podnětem k jejímu slavnému předzpěvu se podle J. Jakubce ( J. HANUŠ – J. JAKUBEC – J. KAMPER – J. MÁCHAL – L. NIEDERLE – J. VLČEK, Literatura II, s. 199) patrně stalo Poslání k J* v únoru 1817 A. Marka. Dopis z 25. 9. 1824. J. J. JUNGMANN (O. Votočková-Lauermannová), Korespondence, s. 75. V. ZELENÝ, Život, s. 166, pozn.* J. KOLLÁR, Slávy dcera4, s. 135. Titul „tichý génius“ nebyl přijímán jednoznačně: zatímco jedni, třebas Palacký, mu přitakali, jiní, kupř. K. Sabina nebo J. V. Frič, jej zpochybnili. J. KRÁL (ed. J. Jakubec), O prosodii české I. Historický vývoj české prosodie, Praha 1923, s. 587. K tomu Mladonovi-Mladoňovi ( Jungmannův syn byl Kollárovi „mladý Mladon“) připomínal P. EISNER (Chrám, s. 74), že český jazykový cit slovům s příponou „-oň“ nepřeje; snášíme nanejvýš „jabloň“. J. KOLLÁR, Slávy dcera4, s. 258. Když Jungmann obdržel od Kollára první úplné vydání z r. 1832, neodpustil si výtku, že měl v slovanském nebi pamatovat na jiné osobnosti, zvláště na A. Marka, jemuž by rád „své místo v nebi Vašem postoupil“. Dopis z 1. 10. 1832. A. J. VRŤÁTKO, (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 206. „Poněvadž já maCarsky neumím, tedy přinucen jsem úřad můj složiti.“ Dopis z 12. 4. 1828. J. AMBRUŠ (ed.), Listy Jána Kollára I, Martin 1991, s. 23. Dopis z 22. 4. 1828. A. J. VRŤÁTKO, (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 199 –200. Nedělní svátečné i příležitostné kázně a řeči, 1831. Dopis z 30. 12. 1830. A. J. VRŤÁTKO, (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 203. Dopis z 26. 4. 1836. Tamtéž, s. 210 –211. V. ZELENÝ, Život, s. 289, pozn.* Dopis K. B. Štorchovi z 16. 11. 1836. R. HAVEL – P. VAŠÁK (edd.), Literární pouH, s. 66. Podle P. EISNERA (Chrám, s. 46) „přizvukovat první slabiku je naší ne snad druhou, ale hned první přirozeností“. T. G. MASARYK, Česká otázka. Snahy a tužby národního obrození, Praha 2000, s. 41.
275
129 Prvotiny pěkných umění 1, 1813, s. 67. Též Josefa Jungmanna Sebrané drobné spisy1, s. 50. 130 Krok 1, 1821–23, sv. 1, s. 153. 131 O sanskrtu se prvně zmínil v dopisu Markovi z 21. 11. 1818. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 455. V indickém rozměru složil úvodní báseň pro 1. sv. Kroka a v 2. sv. zařadil do rozpravy Výměsky z prosodiky a metriky české (srov. pozn. 135) tři básně v indické časomíře: Jeseň, Útěcha mysli, Rybářská. 2. díl edice Jungmannových Překladů (s. 404 –405) obsahuje pouze prostřední z nich. 132 Text se nedochoval. Je z něho známo pouze to, co uvedl o jeho podobě (rukopis o 32 listech malého formátu) a struktuře (rozvržení do 12 paragrafů) V. ZELENÝ, Život, s. 54 –55; příl. M, s. 393 –394. 133 Tamtéž, s. 54, 55. 134 Dopis z 18. 4. 1810. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 55, 1881, s. 512 (zvýraznil JJ). 135 Výměsky z prosodiky a metriky české. Krok 1, 1821–23, sv. 2, s. 1. Viz též s. 181 této knihy. 136 Tamtéž. 137 I. SLAVÍK, Tváře, s. 52. 138 F. VODIČKA, Počátky, s. 322, 324 –325. 139 P. EISNER, Chrám, s. 62–63. Každá poezie je „vystupňováním zvukových zvláštností daných v národním jazyce: dikce poetická je vždy nejnárodnější ve smyslu netlumočitelných hodnot zvukových. […] Česká dvojprozodie přízvuku a přirozené slabičné délky se napodobit a nahradit nedá“. Tamtéž, s. 65. 140 Srov. R. HAVEL (ed.), [P. J. ŠAFAŘÍK – F. PALACKÝ], Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie, Bratislava 1961; též L. ČECH (ed.), Spisy drobné III, s. 1–63. 141 R. HAVEL (ed.), Počátkové, s. 41. Předmluva byla podepsána jménem Blahoslav, pseudonymem Jána Benediktiho, Kollárova spolužáka v Jeně, pozdějšího profesora dějepisu na lyceu v Kežmarku, bez jeho vědomí. 142 Dopis z 24. 2. 1818. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 445. 143 Dopis z 22. 4. 1817. V. J. NOVÁČEK (ed.), Korespondence II, s. 12. 144 Tamtéž, s. 13. 145 Dopis z 4. 4. 1817. Tamtéž III, s. 14. 146 Tamtéž II, s. 14. 147 Dopis z 29. 12. 1817. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 178. Pro rým, který mu zněl německy, užíval Jungmann někdy slova rovnosloh. 148 R. HAVEL (ed.), Počátkové, s. 104, 55, 109, 73. 149 Dopis z 23. 2. 1825. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence I, s. 250. 150 „Jungmann ist fleißig, aber der Guckuck hole seine…“ Dopis z 30. 1. 1820. V. ZELENÝ, Život, s. 220, pozn.* 151 J. KRÁL, O prosodii I, s. 168. 152 „Šafařík a Palacký, ve skutečnosti Jungmann sám, triumfovali nad stoupenci přízvučné prozodie.“ J. VLADYKA, Josef Jungmann, s. 102. Srov. též V. ZELENÝ, Život, s. 218 –219. 153 J. KRÁL, O prosodii I, s. 153. 154 Tamtéž, s. 584. J. Jakubec v posmrtném knižním vydání Královy studie výraz „původce“ ve smyslu Jungmannova autorství upravil všude na „spolupůvodce“. 155 Dopis z 13. 2. 1819. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 457. 156 Dopis z 24. 3. 1823. J. KRÁL, O prosodii I, s. 197.
276
157 J. HANUŠ – J. JAKUBEC – J. KAMPER – J. MÁCHAL – L. NIEDERLE – J. VLČEK, Literatura II, s. 130. 158 Dopis ze 7. 1. 1819. J. KRÁL, O prosodii I, s. 629, pozn. 1. Srov. F. STREJČEK, Prešpurští Počátkové a Vojtěch Nejedlý. Listy filologické 34, 1907, s. 235 159 Dopis z 28. 10. 1820. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 42. 160 Dopis z Nového Sadu 8. 3. 1821. V. BECHYŇOVÁ – Z. HAUPTOVÁ (edd.), Korespondence, s. 53. 161 Dopis z 15. 2. 1821. A. J. VRŤÁTKO, (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 43. 162 Dopis Kamarýtovi z 23. února 1825. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence I, s. 250. 163 E. CHALUPNÝ, Josef Jungmann, s. 70. 164 J. LEVÝ, České teorie I, s. 110. 165 Tamtéž, s. 115. Sonet o řeči v slovanském nebi uzavíral J. KOLLÁR (Slávy dcera4, s. 278): „[…] každá těžká, přebroušená, divá / hláska ztratila tu měšTanství, / hudbu má řeč naše zlatoznivá.“ 166 Dopis z 24. 2. 1818. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 445 (zvýraznil JJ). 167 J. JUNGMANN, Historie 2, s. 363. 168 Dopis z 22. 1. 1824. V. J. NOVÁČEK (ed.), Korespondence II, s. 164. 169 Dopis b. d. (1824). J. J. JUNGMANN (ed. O. Votočková-Lauermannová), Korespondence, s. 64. Z jeho pera vyšly Úvahy o překládání zpěvů, netištěný a prakticky neznámý spisek, na který upozornil J. LEVÝ (České teorie I, s. 118). 170 J. PEŠEK a J. BRAMBERGER (Česká zpěvohra od doby obrození až do Bedřicha Smetany, in: Československá vlastivěda VIII. Umění, Praha 1935, s. 687–688) pokládali za první operu („operetu“) zpívanou česky La serva padrona – Děvka paní G. Pasiella snad v překladu V. Tháma z r. 1795. 171 Dopis z 29. 12. 1823. J. J. JUNGMANN (ed. O. Votočková-Lauermannová), Korespondence, s. 62. 172 Dopis b. d. (prosinec 1824). Tamtéž. Knižní vydání z r. 1830 není podepsáno, protože si Jungmann na překladu nezakládal a nehlásil se k němu, ale do edice jeho překladů byl zařazen. ( J. JUNGMANN, Překlady II, s. 271–317). 173 Dopis Kamarýtovi z 12. 5. 1824. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence I, s. 224. 174 Dopis Kollárovi z 8. 5. 1824. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 52–53. 175 J. LEVÝ, České teorie I, s. 123. 176 J. KOLLÁR, Slávy dcera4, s. 230. Viz příl. IV, s. 246 –247 této knihy. 177 Dopis z 18. 10. 1821. V. J. NOVÁČEK (ed.), Korespondence II, s. 83. 178 Dopis z Nového Sadu 18. 3. 1828. V. BECHYŇOVÁ – Z. HAUPTOVÁ (edd.), Korespondence, s. 68. 179 Dopis z 11. 1. 1816. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 171. 180 „Stoje na zemi, ni nad os znešen jsa, / zpívám bezpečněji hlasem smrtedlným. – Milton podle Jungmanna.“ J. NOVOTNÝ, Pavel Josef Šafařík, Praha 1971, s. 212, pozn. 13. 181 Dopis z 10. 10. 1832. V. BECHYŇOVÁ – Z. HAUPTOVÁ (edd.), Korespondence, s. 124 –131. Dva roky předtím se radil s oběma Jungmanny, zda má přijmout nabídku Ruské akademie věd z Petrohradu. 182 Dopis z 6. 11. 1832. Tamtéž, s. 137. 183 Vedle Jungmanna a Palackého to byli J. S. Presl, R. Kinský, K. Sternberg, J. Kolowrat-Krakowský, E. Czernin, A. Marek, K. Vinařický, J. K. Chmelenský, J. E. Purkyně a první rok i J. N. Štěpánek. Jejich jména se Šafařík nikdy nedozvěděl.
277
184 Dopis z 8. 12. 1832. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 207. 185 Dopis Kollárovi z 15. 11. 1832. V. ZELENÝ, Život, s. 285, pozn.* 186 F. PALACKÝ (edd. K. Chobot – J. Klučka – P. Šustala), Vlastní životopis. 1798 –1818, Nový Jičín–Frenštát p. Radhoštěm, s. 22. 187 Tamtéž, s. 28. 188 Dopis z 11. 12. 1817. V. J. NOVÁČEK (ed.), Korespondence II, s. 23. 189 Dopis z 29. 5. 1818. Tamtéž, s. 28. 190 F. PALACKÝ, Vlastní životopis, s. 39. 191 Dopis z 6. 4. 1818. LA PNP Praha, os. fond J. Jungmann, sign. 14/F/2. Též V. J. NOVÁČEK (ed.), Korespondence III, s. 22 (celý dopis, s. 21–23). 192 Každodeníček, záznam z 1. 4. 1819. Tamtéž I, s. 33. 193 Dopis ze 14. 7. 1819. LA PNP Praha, os. fond J. Jungmann, sign. 14/F/2. Též V. J. NOVÁČEK (ed.), Korespondence III, s. 37. 194 Záznam z 8.–14. 11. 1819. Tamtéž I, s. 49. 195 Dopis z 14. 7. 1819. Tamtéž III, s. 36 –37. 196 „Opravdu, bylo-li by v Praze pro mne místo, kdežto při skrovničkém důchodu necele proti vůli své bych živ býti mohl, račte mně ho oznámiti a ujistiti, a já co nejdříve do náručí Vašeho poletím.“ Dopis z 3. 12. 1818. LA PNP Praha, os. fond J. Jungmann, sign. 14/F/2. Též V. J. NOVÁČEK (ed.), Korespondence III, s. 30. Ale už předtím, v dopisu z 27. 2. 1818, Šafařík Jungmannovi naznačil, jak by bylo potřebné spojit jeho přítele s Prahou. V. BECHYŇOVÁ – Z. HAUPTOVÁ (edd.), Korespondence, s. 26. 197 Dopis z 9. 9. 1822. J. J. JUNGMANN (ed. O. Votočková-Lauermannová), Korespondence, s. 37. 198 „Auch haben einflußreiche Männer unaufgefordert mir versprochen, dafür zu sorgen, daß ich irgendwo in Böhmen einen bequemen Platz finde.“ Dopis z 18. 11. 1821. V. J. NOVÁČEK (ed.), Korespondence III, s. 63. 199 Dopis z 23. 2. 1823. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 57, 1883, s. 49 –50. 200 Dopis z 15. 6. 1823. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence I, s. 180. 201 V. ZELENÝ, Život, s. 264, pozn.* 202 Záznam ze 17. 2. 1820. V. J. NOVÁČEK (ed.), Korespondence I, s. 69. 203 Dopis z 25. 9.1821. Tamtéž III, s. 59. 204 A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 51. 205 O prvních dnech pražského pobytu srov. záznamy v Každodeníčku z 11., 12. a 14. 4. 1823. V. J. NOVÁČEK (ed.), Korespondence I, s. 85 – 86. Dne 22. 4. 1823 zpravoval Jungmann Marka: „Palacký jest v Praze, hledá zde nějakého opatření sebe pro budoucnost, však malá toho naděje pro rozdílnost víry. Jest vtipný, usedlý a milováníhodný mladý člověk, kterému bych z toho srdce pomohl, kdyby mne s to bylo.“ [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 57, 1883, s. 50. 206 Čes. překlad něm. originálu Geschichte der Schönen Redekünste bei Böhmen. 1826. V. J. NOVÁČEK (ed.), Korespondence I, s. 157. 207 Záznam z 6. 7. 1826. V. J. NOVÁČEK (ed.), Korespondence I, s. 157. 208 Conversations-Lexikon der neuesten Zeit und Literatur I, Leipzig 1832, s. 261; Allgemeine deutsche Real-Encyklopädie für die gebildeten Stände (Conversations-Lexikon) I, Leipzig 1833, s. 26. Srov. J. KOŘALKA, František Palacký, s. 74. 209 Viz s. 154 –155 této knihy. 210 Dopis Markovi z 11. 4. 1845. [J. EMLER (ed.)], Ještě několik listů, s. 439.
278
211 212 213 214 215 216 217 218 219 220 221
Dopis z 4. 3. 1826. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence I, s. 281. Dopis z 23. 1. 1827. Tamtéž, s. 302. Dopis Chmelenskému z 31. 7. 1837. Tamtéž II, s. 431. A. NOVÁK, Palacký a Čelakovský, in: A Novák, Nosiči pochodní. Kniha české tradice, Praha 1928, s. 37–40. Dopis z 16. 12. 1818. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 456. Dopis z 18. 8. 1819. Tamtéž, s. 459. J. MALÝ, Naše znovuzrození I, s. 43, pozn. V. ZELENÝ, Život, s. 226, pozn.** J. KRÁL, O prosodii I, s. 316, pozn. 1 ( J. Jakubce). Krok 1, 1821–23, sv. 1, s. 150. Dopis z června 1821. V. J. NOVÁČEK (ed.), Korespondence II, s. 78.
Thesaurus 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11 12 13 14
E. CHALUPNÝ, Jungmann, s. 167. E. DENIS, Čechy II/1, s. 74. V. MACURA, Znamení, s. 51. Jako příklady uváděl B. HAVRÁNEK (Vývoj, s. 87– 88): poznatek, představa, soustava, věda, předmět, účel, výsledek, záměr, dojem, nápad, obliba, přelud, přeměna, rozbor, časopis, odstín, sloh, sochař, úvaha, výrok, vkus, četný, jednotlivý, nutný, nudný, postupný, povšechný, totožný, zábavný, posuzovati, rozčiliti, označiti, vyznačiti, uskutečniti. K nim se řadilo velké množství speciálnějších jako mluvnice, nářečí, časování, přídavné jméno, podmět, samohláska, souhláska, souznačná slova (tj. synonyma), báje, dějství, nápěv, popěvek, názornost, podřaděný, představivost, vloha, z přírodovědných pak nerost, rostlina, savec, dusík, kyslík, kyselina, prvek, sloučenina, čtverec, trojúhelník, vteřina, výkres, vzorek, otvor. Ne naposled byly dány i typy koncovek pro tvoření názvů vědních oborů: -sloví, -pis, -zpyt, -věda. Na druhé straně ze spisovného jazyka v tomto období zmizela slova mord, mordovati, grunt, handl, plac, pres, retovati, sak, šmak, šmakovati, špehéř, servít, troštovat, nahrazena slovy vražda, vražditi, základ (statek), obchod, prostor a místo, lis, vysvobozovati, měch (pytel), chuH, chutnati, ubrousek, vyzvědač, těšiti. Dopis z 30. 8. 1815. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 169. Dopis z 11. 1. 1816. Tamtéž, s. 170 –171. Dopis z 13. 6. 1816. Tamtéž, s. 173. LA PNP Praha, os. fond J. Jungmann, sign. 14/F/2. Též V. J. NOVÁČEK (ed.), Korespondence III, s. 21. ČČM 1, 1827, sv. 2, s. 103 –112; též L. ČECH (ed.), Spisy drobné III, s. 191–198. Dopis z 6. 6. 1819. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 458. Dopis z 21. 2. 1842. Tamtéž. ČČM 58, 1884, s. 411. Vyd. 1844. Původně měla tvořit 1. díl uvažované encyklopedie. Dopis z 18. 6. 1842 [J. EMLER (ed.)], Listy A. Marka. ČČM 66, 1892, s. 458. Dopis z 3. 7. 1842. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 58, 1884, s. 414. Z prvních českých filozofů, k nimž se řadí V. Zahradník a K. F. Hyna, byl Markův přínos nejvýznamnější a uznávaný: r. 1851 ho ministerská komise pro vytvoření české terminologie pro gymnázia a reálky vyzvala, aby opravil a rozšířil filozofické názvosloví.
279
15 Hlavní spisy J. S. PRESLA: Rostlinář, 1821–1835 (nedokončen); Lučba čili Chemie zkusná, 1828 (jako 2. díl Sedláčkovy Fysiky); Nerostopis čili Mineralogie, rukojeH soustavná poučení vlastnímu, 1837; Všeobecný rostlinopis I–II, 1846. Z němčiny přeložil třídílnou Technologii. Obšírné prostonárodní naučení o řemeslech a umělostech. 16 J. B. PICHL (ed. M. Hýsek), Vlastenecké vzpomínky, s. 124. 17 J. V. SEDLÁČEK, Geometrie aneb Základové měřictví čili geometrie, 1822; Základové přírodnictví nebo fysiky a matematiky potažené neboli smíšené, 1825 –1828. 18 J. F. SMETANA, Silozpyt čili Fysika, 1842. 19 K. ŠÁDEK, Přírodoskum neb Fysika, 1825; Hyboměrství neb strojnictví čili mechanika, 1830. 20 V. STANĚK, Přírodopis prostonárodní čili Popsání zvířat, rostlin a nerostů…, 1843. 21 K. F. HYNA, Dušesloví zkušebné, 1844. 22 Dopis z 22. 2. 1836. LA PNP Praha, os. fond J. Jungmann, sign. 14/F/1. 23 J. JUNGMANN, O jazyku českém. Rozmlouvání druhé, s. 47. 24 Dopis z 21. 10. 1824. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 57, 1883, s. 54. 25 J. E. PURKYNĚ, O vzniknutí časopisu Kroku i zaniknutí jeho. Živa 5, 1857, s. 83. 26 Dopis b. d. [konec března 1818]. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 446. 27 Dopis z 6. 10. 1819. Tamtéž, s. 460. 28 Dopis ze 7. 3. 1821. J. ČERNÝ (ed.), Listy Karešovi, s. 113. 29 Krok. Jinotajitelná pověst, podle Hájkovy kroniky na listu I–IV. Krok 1, 1821–23, sv. 1, s. 4. Též Josefa Jungmanna Sebrané drobné spisy1, s. 118. 30 Krátký přehled prosodie a metriky indické. Krok 1, 1821–23, sv. 1, s. 33 –65; Výměsky z prosodiky a metriky české. Tamtéž, sv. 2, s. 1–32. 31 Dopis z června 1821. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Vzájemné dopisy, s. 329. 32 Dopis J. S. Preslovi z června 1821. V. J. NOVÁČEK, Korespondence III, s. 55. 33 ČČM 1, 1827, s. 140, 142. Též L. ČECH (ed.), Spisy drobné III, s. 592, 594. 34 Dopis ze srpna 1822. V. J. NOVÁČEK (ed.), Korespondence II, s. 99. 35 L. ČECH (ed.), Spisy drobné III, s. 328 –334. Stejně jako ostatní se vyhýbal označení „encyklopedie“, neboT vyvolávalo analogie s duchovními předchůdci francouzské revoluce. 36 Dopis b. d. [listopad 1829]. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence II, s. 40. Podrobně o schůzce K. TIEFTRUNK, Dějiny Matice české, Praha 1881, s. 19 an.; R. DVOŘÁK, Snahy Františka Palackého o vydání české encyklopedie, in: [V. J. Nováček (ed.)], Památník na oslavu stých narozenin Františka Palackého, Praha 1898, s. 337–366. 37 R. DVOŘÁK, Snahy, s. 347. 38 Dopis z 29. 12. 1829. V. BECHYŇOVÁ – Z. HAUPTOVÁ (edd.), Korespondence, s. 76. 39 Na počátku 40. let se Sbor rozšířil o Hanku a Šafaříka, později o L. Thuna a další členy. 40 Předobrazem byla Matice srbská v Pešti, založená r. 1826. Jungmann si s tamními Srby, kupř. s D. Jovanovićem, dopisoval česky. 41 ČČM 5, 1831, sv. 1, s. 117–118; též L. ČECH (ed.), Spisy drobné III, s. 343 –345. 42 Dopis z 16. 3. 1832. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 57, 1883, s. 340. 43 Dopis z 20. 3. 1832. Tamtéž, s. 341. 44 J. LOUŽIL (ed.), Lampa, s. 65. 45 Dopis z 19. 4. 1832. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 57, 1883, s. 343. 46 Dopis z 19. 12. 1844. [J. EMLER (ed.)], Ještě několik listů, s. 437. 47 Dopis Jungmannovi z 9. 4. 1832. [J. EMLER (ed.)], Listy A. Marka. ČČM 62, 1888, s. 390.
280
48 49 50 51 52
53 54
55 56 57
58 59 60 61
62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78
Dopis z 10. 12. 1833. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 209. Dopis z 21. 10. 1837. F. ČENSKÝ (ed.), Z dob, s. 66 –67. Dopis b. d. [J. EMLER (ed.)], Ještě několik listů, s. 444. Dopis z 15. 6. 1830. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 57, 1883, s. 332. Hlasy vlastenců ke dni 1. března 1832 na památku čtyřicetiletého slavného panování J. M. císaře a krále Františka I., s. 12–13. E. CHALUPNÝ (Josef Jungmann, s. 99) pokládal tyto verše za jeden z nejcharakterističtějších a nejvyspělejších plodů jeho literární i politické virtuozity. Vedle Jungmanna se na almanachu podílelo 14 dalších autorů, mj. Chmelenský, Čelakovský, Šír, Hanka, Macháček, A. Marek. Dopis Pešiny Vinařickému z 23. 8. 1835. V. O. SLAVÍK (ed.), Korespondence II, s. 165. Z dalších publikací měl mimořádný úspěch Domácí lékař aneb Kniha o šetření zdraví, zvláště pro lid venkovský… H. F. Paulizkého v překladu A. Jungmanna a za jazykové redakce F. L. Čelakovského. Dopis z 13. 5. 1837. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 58, 1884, s. 62. Josefa Jungmanna Sebrané drobné spisy veršem i prosou1, 1841. Denkschrift über den gegenwärtigen Zustand des böhmischen Sprachunterrichtes an der Lehranstalten Böhmens, eingereicht von dem Comité zur wissenschaftlichen Pflege der böhmischen Sprache; am 10. April 1832. V. O. SLAVÍK (ed.), Korespondence IV, s. 144 –157. Dopisy z 3. 11. 1835 a 14. 1. 1836. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 57, 1883, s. 510; 58, 1884, s. 54. J. JUNGMANN, Slovník česko-německý I–V, Praha (1834) 1835 –1839. Tamtéž I, s. III. Též F. VODIČKA (ed.), Boj, s. 130. K. I. THÁM, Deutsch-böhmisches Nationallexikon, 1788; Nejnovější ouplný českoněmecký slovník I–II, 1807–1808; F. J. TOMSA, Vollständiges Wörterbuch der böhmischdeutsch und lateinischen Sprache, 1791; J. DOBROVSKÝ, Deutsch-böhmisches Wörterbuch, 1802 (pouze 1. díl do písmene K); zrevidovaná písmena L a M předal Puchmajerovi, který dílo dokončil za součinnosti V. Hanky. J. JUNGMANN, Zápisky, s. 24. „Za slovíčka mně opět poslaná slušně děkuji a ničehož ani těch, ani z Dobr.[ovského] nezmařím.“ Dopis z 30. 12. 1808. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 55, 1881, s. 502. J. JUNGMANN, Slovník I, s. IV. Dopis z 9. 2. 1810. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 55, 1881, s. 509. Dopisy z 10. a 18. 4. 1810. Tamtéž, s. 511 a 513. Dopis z 6. 2. 1812. Tamtéž, s. 526. Dopis z 1. 4. 1813. Tamtéž. ČČM 56, 1882, s. 32. Dopis z 8. 12. 1812. Tamtéž, s. 28. Dopis z 19. 11. 1812. Tamtéž, s. 27. Dopis z 2. 1. 1813. Tamtéž, s. 30. Dopis z 21. 7. 1814. Tamtéž, s. 43. J. JUNGMANN, Slovník I, s. VI. Dopis z 30. 8. 1815. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 169. Linde pak zůstal s Jungmannem v občasném písemném styku, z něhož se dochovaly jeho dva dopisy. LA PNP Praha, os. fond J. Jungmann, sign. 14/F/1. V. ZELENÝ, Život, s. 100, pozn. Dopis z 13. 4. 1815. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 166. Dopis z 16. 10. 1815. Tamtéž, s. 170.
281
79 A. S. MYLNIKOV, Knihovna Josefa Jungmanna. Česká bibliografie 1, 1959, s. 123 –146. Podrobný popis knihovny též A. S. MYLNIKOV, Jozef Jungman, s. 48 –62. 80 Dopis z 29. 12. 1817. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 181. 81 Dopisy ze 4. 1. 1818 a. 10. 1. 1822. Tamtéž, s. 182 a 472. 82 Dopis z 15. 6. 1830. Tamtéž. ČČM 57, 1883, s. 332. 83 J. JUNGMANN, Slovník I, s. VI. 84 Dopis z 28. 1. 1813. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 56, 1882, s. 30. 85 Dopis ze 14. 7. 1821. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence I, s. 89. 86 Dopis z 2. 2. 1820. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 40. 87 V. J. NOVÁČEK, Korespondence III, s. 143. 88 Dopis z Nového Sadu 22. 1. 1824. Tamtéž II, s. 162–163. 89 Dopis z 1. 9. 1832. V. ZELENÝ, Život, s. 298 –299. 90 ČČM 4, 1830, sv. 2, s. 237; též L. ČECH (ed.), Spisy drobné III, s. 342. 91 Dopis b. d. (červenec 1832). [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 57, 1883, s. 351. 92 Dopis z 1. 4. 1832. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 206. 93 „Nám Štědrý den napotom dvojí smutnou památku přinášeti bude,“ psal Jungmann později Markovi, když ve stejném dnu zesnul jeho bratr Jan. Dopis z 21. 1. 1843. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 58, 1884, s. 416. 94 Podle domněnky Jungmannovy pravnučky O. Votočkové-Lauermannové ( J. J. JUNGMANN, Korespondence, s. 289) zemřel na vážnou vnitřní chorobu, která nebyla včas léčena, jelikož se navenek projevovala jen zřídka. Smuteční oznámení (LA PNP Praha, os. fond J. Jungmann) uvádělo jako příčinu smrti „nervovou horečku“ (Nervenfieber ). 95 Dopis b. d. [březen 1826]. J. J. JUNGMANN (ed. O. Votočková-Lauermannová), Korespondence, s. 99. 96 Dopis z 10. 7. 1828. Tamtéž, s. 141. 97 Dopis z 22. 12. 1831. Tamtéž, s. 190. 98 Dopis z 16. 3. 1832. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 57, 1883, s. 340. 99 Dopis z 1. 1. 1834. Tamtéž, s. 496. 100 Dopis z 5. 12. 1833. Tamtéž, s. 353. 101 „Právě v tom čase dopsal otec své velké dílo, česko-německý slovník, na kterém částečně celých třicet let pracoval; pověděl to ještě před smrtí svému synovi, řkouc: ,Musím ti sděliti, že jsem můj slovník dopsal, až budeš zdráv, pak se zaraduješ teprve se mnou.‘ Ubohý bratr svou radost jevil otci odpovědí touto: ,Ó tatínku drahý. Kdybych byl hned v tom největším paroxysmu, přec se srdečně raduji.‘ Byla to také jeho poslední utěšená chvíle, které se na tomto světě byl dočkal.“ K. Jungmannová, Výtah z deníku mého, in: J. J. Jungmann (ed. O. Votočková-Lauermannová), Korespondence, s. 289, poznámky editorky. Tato část deníku je nezvěstná. V LA PNP Praha, os. fond J. Jungmann, sign. 14/F/11 jsou pouze její tři cestovní deníky. 102 Dopis z 27. 12. 1833. [J. EMLER (ed.)], Listy A. Marka. ČČM 62, 1888, s. 398. 103 Hrob zdobil od r. 1839 epitaf z pera A. Marka: „Odstupi, Otče milý, i Ty, máti a sestry žalostné! / aT ho slzou orosí, jež miloval, Slované!“ Dopis z 30. 3. 1839. Tamtéž. ČČM 66, 1892, s. 296. Též J. JAKUBEC (ed.), Sebrané básně Antonína Marka, s. 64. 104 Dopis z 22. 9. 1833. J. JEDLIČKA (ed.), Jana Ev. Purkyně korespondence I, Praha 1920, s. 5. 105 ČČM 8, 1834, s. 350. Též L. ČECH (ed.), Spisy drobné III, s. 645. 106 Návěští, datované 27. 2. 1834, přetiskl s obsažným komentářem A. Stich pod jmé-
282
107 108 109 110
111 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123 124 125 126 127 128 129 130
131 132 133 134 135
nem V. ČERVENÁ a kol., K dějinám vzniku a vydávání Jungmannova Slovníku. Naše řeč 65, 1982, s. 235 –236. Dopis z 31. 5. 1833. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 57, 1883, s. 350. Viz M. HELCL, Kdy opravdu vycházel Jungmannův Slovník česko-německý? Naše řeč 42, 1959, s. 238 –240. J. JUNGMANN, Slovník I, s. III–VIII. Též F. VODIČKA (ed.), Boj, s. 130 –140. R. 1838 převzal tiskárnu od Josefy Vetterlové z Wildenbrunnu. Jediný dochovaný dopis Jungmannovi, v němž se Špinka zabýval tiskem Slovníku, je z 19. 4. 1836. LA PNP Praha, os. fond J. Jungmann, sign. 14/F/2. V. ZELENÝ, Život, s. 312. Böhmische Literatur auf das Jahr 1779. V. ZELENÝ, Život, s. 92, 309. V. ZELENÝ, Život, s. 312. Podpora Jungmannova slovníku způsobila Matici schodek 800 zlatých, který uhradil hrabě A. J. Kolowrat-Krakowský. Dopis z 5. 3. 1837. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 58, 1884, s. 61. E. CHALUPNÝ, Josef Jungmann, s. 95. Dopis z 26. 10. 1834. V. ZELENÝ, Život, s. 317, pozn. Dopis ze srpna (?) 1833. Tamtéž, s. 276, pozn. Tamtéž, s. 308. Tamtéž, s. 308 –309. Dopis z 5. 9. 1837. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 58, 1884, s. 65. Dopis z 9. 10. 1838. Tamtéž, s. 291–292. E. CHALUPNÝ, Jungmann, s. 172. Dopis z 9. 10. 1839. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 58, 1884, s. 297. Dopis z 5. 1. 1840. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 213 –214. Dopis z 26. 12. 1839. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 58, 1884, s. 297. Dopis z 24. 12. 1839. LA PNP Praha – pracoviště Staré Hrady, os. fond K. A. Vinařický. Dopis z 20. 12. 1839. V. ZELENÝ, Život, s. 325. Květy otiskly Zpěv u hrobu slečny Johanny Jungmannovy F. L. ČELAKOVSKÉHO (Básnické spisy, s. 263 –264). Dopis z 28. 6. 1815. [J. EMLER (ed.)], Listy A. Marka. ČČM 62, 1888, s. 153. Dopis z 16. 3. 1834. V. O. SLAVÍK (ed.), Korespondence II, s. 69. Květy, 17. 7. 1834. Verše byly připsány „Vysoce učenému o mládež vlasti naší zasloužilému Pánu Josefu Jungmannovi slovník národního jazyka vydávajícímu, o kterém 30 roků pracoval, z lásky na památku věnuje národa věrný a vděčný syn“. Z 1. strofy: „Líce mutné slávomilná vyjasni / Múzu národu, zpěvem úst milostných / Zvěstujte chrabrým Slovanům po vlastech / Dílo velebné. // Dávno národnosti citem zanícen / Nás Mladon, zlatou řečí báň Slovanky / krásnohlasí bádaje ohledával, / Vstoupna do hloubky. […]“ J. NOVOTNÝ, František Cyril Kampelík, Praha 1975, s. 271. ČČM 8, 1834, č. 3, s. 350 a 9, 1835, č. 3, s. 332. Též L. ČECH (ed.), Spisy drobné III, s. 645 –646 a 664. F. L. ČELAKOVSKÝ (ed. K. Dvořák), Básnické spisy, s. 299. Panu Josefovi Jungmannovi při dokončení Slovníka českého 1839. ČČM 13, 1839, s. 267–268. Též F. L. ČELAKOVSKÝ (ed. K. Dvořák),, Básnické spisy, s. 180 –181. V. ZELENÝ, Život, s. 318. Allgemeine deutsche Real-Encyklopädie für die gebildeten Stände (ConversationsLexikon).
283
136 137 138 139 140 141 142 143 144 145 146 147 148 149 150 151 152
153 154 155 156 157 158 159 160
Srov. J. KOŘALKA, František Palacký, s. 143. V. ZELENÝ, Život, s. 325. Dopis ze 17. 7. 1836. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 58, 1884, s. 56. Dopis Palackému ze 7. 1. 1839. V. BECHYŇOVÁ – Z. HAUPTOVÁ (edd.), Korespondence, s. 171–172. Dopis z 26. 4. 1836. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 210. Dopis z 13. 5. 1837. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 58, 1884, s. 63. Čelakovský psal Kamarýtovi, jak všechny těší, že „náš pantáta od našeho dvoru znak uznalosti obdržel“. Dopis z 29. 4. 1837. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence II, s. 422. Dopis ze 7. 5. 1837. F. ČENSKÝ (ed.), Z dob, s. 64. 1. 12. 1839 mu to oznámil nejvyšší kancléř hrabě Mitrovský, do jehož pravomoci spadalo rakouské školství. V. ZELENÝ, Život, s. 321–322. Dopis z 5. 1. 1840. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 214. J. JUNGMANN, Zápisky, s. 27. V. ZELENÝ, Život, s. 323. Tamtéž, s. 323 –324. Něm. originál dopisu z 26. 10. 1835 v LA PNP Praha, os. fond J. Jungmann, sign. 14/F/1. Zde i další Kolowratův dopis z r. 1839. Dopis z 14. 2. 1836. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 58, 1884, s. 55. Dopis z 5. 1. 1840. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 214. V předmluvě vyjádřil autor „nejvroucnější dík velezasloužilým veteránům naší literatury, bratřím panu Josefu a Antonínu Jungmannovým, kteří, jakmile se dověděli o mé práci, upustili od úmyslu vydati svůj německo-český slovník a dali mi k volné dispozici svůj objemný rukopis, jehož jsem již od písmene G s velkým prospěchem užíval“. M. KAŇÁK, Josef Franta Šumavský. Ze života a díla, Praha 1965, s. 143. E. DENIS (Čechy II/1, s. 76) měl Slovník nikoliv za soupis užívaného jazyka, nýbrž za „ohromný sklad“ zásob pro nové spisovatele. P. EISNER, Chrám, s. 529. Tamtéž, s. 111. J. JUNGMANN, Slovník II, s. 611. F. PALACKÝ, O demokracii. Národ, 8. 1. 1864. Srov. J. KOŘALKA, František Palacký, s. 444. V. MACURA, Znamení, s. 52. F. PALACKÝ, Předmluva ke vlastenskému čtenářstvu. ČČM 11, 1837, sv. 1, s. 3 – 8; též L. ČECH (ed.), Spisy drobné III, s. 278 –282. J. B. PICHL (ed. M. Hýsek), Vlastenecké vzpomínky, s. 122.
Do posledního dechu 1 2 3 4 5 6
J. JUNGMANN, Zápisky, s. 112. Dopis z 4. 1. 1838. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 58, 1884, s. 69. Nepodepsanou předmluvu datoval 5. 11. 1840. Dopis z 6. 9. 1841. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 58, 1884, s. 409. Dopis z 29. 3. 1843. Tamtéž, s. 417. Dopis K. Huškovi ze 17. 10. 1844. J. HEIDLER – J. ŠUSTA (ed.), Příspěvky k listáři Dra Frant. Lad. Riegra I, Praha 1924, s. 14. J. MALÝ (Naše znovuzrození I, s. 78)
284
7
8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 32 33 34 35 36
tvrdil, že původně ji měl nahradit svým Soustavním nástinem Slovesnosti, o nějž ho požádala blíže neurčená skupina vzdělanců majících Jungmannovo dílo za překonané. Matice jej prý s Jungmannovým souhlasem už přijala, ale po zásahu Palackého, který se těšil velkému respektu, změnila náhled a rozhodla se pro vydání Jungmannova spisu. Zavrhl kupř. citnictví, hernou báseň, smíchotvorné přeložení, libomudrecký či milomudrecký, rozumnický, uložitý ve prospěch estetiky, dramatu, parodie a přídavných jmen filozofický, logický, pozitivní. Pozměněný titul: Slovesnost aneb Nauka o výmluvnosti básnické i řečnické se sbírkou příkladů nevázané i vázané řeči. J. JUNGMANN, Slovesnost2, s. 1. Dopis b. d. [1842]. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence III, s. 60. Dvě lístkovnice povětšině s výpisky z časopisů se dochovaly v LA PNP Praha, os. fond J. Jungmann. Proto je titulní list datován 1849 a Tomkův životopis J. Jungmanna v úvodu 1851. V. ZELENÝ, Život, s. 350, pozn. Pražské noviny, 18. 1. 1846. Dopis z 19. 1. 1846. [J. EMLER (ed.)], Ještě několik listů, s. 442. ČČM 16, 1842, s. 252–258. Josefa Jungmanna Sebrané drobné spisy2 I, s. 165 –172. J. JUNGMANN, Zápisky, s. 80. V. ZELENÝ, Život, s. 352, pozn. Odvolával se na Jungmannovy poznámky v jeho písemné pozůstalost, ale v osobním fondu v LA PNP Praha jsme je nenašli. Napominatel omylů v písemný jazyk českoslovanský se vluzujících sbírka první, s předslovím od Josefa Jungmanna. ČČM 17, 1843, s. 395 –414. Též Josefa Jungmanna Sebrané drobné spisy2, s. 222–244. P. EISNER, Chrám, s. 599. Z Brusu tehdy sešlo, přestože nejlepší spisy měly být peněžitě oceněny. Byl připraven až po více než 30 letech a dosáhl dvou vydání. V. MACURA, Znamení, s. 201. E. CHALUPNÝ, Josef Jungmann, s. 101. Tamtéž, s. 103. J. JUNGMANN, Zápisky, s. 79. Tamtéž, s. 77–79. Tamtéž, s. 98. Dopis Gustava Fallota, knihovníka L’ Institute Royal Bibliothe`que de France, ze srpna 1835 je ojedinělým dokladem Jungmannových styků se západní Evropou. LA PNP Praha, os. fond J. Jungmann, sign. 14/F/1. V. ZELENÝ, Život, s. 368, pozn.* „O naší cestě vídeňské i já velmi pochybuji, ale přece od té myšlénky neodcházím.“ Dopis z 22. 4. 1823. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 57, 1883, s. 50. Dopis z 13. 10. 1845. Tamtéž. ČČM 58, 1884, s. 424. Dopis z 6. 9. 1841. Tamtéž, s. 409. Dopis Jungmannovi z 30. 10. 1843. [J. EMLER (ed.)], Listy A. Marka. ČČM 66, 1892, s. 404. J. V. FRIČ, Paměti I, s. 143. Dopis z 5. 7. 1810. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 55, 1881, s. 515. Dopis z 19. 2. 1821. Tamtéž. ČČM 56, 1882, s. 469. Dopis z 21. 10. 1824. Tamtéž. ČČM 57, 1883, s. 54.
285
37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51
52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63
64 65 66 67 68 69 70
Dopis z 15. 9. 1838. Tamtéž, s. 211. Dopis z 19. 12. 1837. Tamtéž. ČČM 58, 1884, s. 67. Dopis z 30. 3. 1839. [J. EMLER (ed.)], Listy A. Marka. ČČM 66, 1892, s. 296. V. ZELENÝ, Život, s. 331. Tamtéž, s. 363, pozn.* Dopis b. d. [1825]. J. J. JUNGMANN (ed. O. Votočková-Lauermannová), Korespondence, s. 91. Dopis z 1. 7. 1824. J. ČERNÝ (ed.), Listy Karešovi, s. 417. Dopis z 28. 10. 1820. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 41. Dopis J. V. Pelikánovi z 8. 11. 1832. J. J. JUNGMANN (ed. O. Votočková-Lauermannová), Korespondence, s. 208. Dopis ze 17. 7. 1823. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 57, 1883, s. 51. Dopis z 22. 1. 1824. V. J. NOVÁČEK (ed.), Korespondence II, s. 164. Dopis z 10. 4. 1810. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 55, 1881, s. 510. Dopis z 13. 1. 1832. Tamtéž, s. 340. Dopis z 1. 9. 1832. Tamtéž, s. 345. Dopis z 1. 5. 1833. Tamtéž. ČČM 57, 1883, s. 348. Český název nemoci nebyl ještě ustálen: v dalším listu se zmiňoval znovu o chrypce, ale v závorce uváděl chřípka s otazníkem. Dopis z 11. 5. 1833. Tamtéž, s. 349. Dopis z 8. 3. 1837. Tamtéž. ČČM 58, 1884, s. 60. Dopis z 1. 6. 1837. Tamtéž, s. 64. Dopis z 9. 10. 1838. Tamtéž, s. 291. Dopis z 13. 5. 1837. Tamtéž, s. 63. Dopis z 5. 3. 1844. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence IV, s. 545, pozn. k č. 66/III. Dopis z 28. 11. 1843. LA PNP Praha, os. fond J. Jungmann, sign. 14/F/2. Dopis z 29. 3. 1843. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 58, 1884, s. 416. Dopis z 1. 1. 1844. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence III, s. 136. O pobytech v Horním Žlebu a Šternberku srov. cestovní deníky dcery Kateřiny. LA PNP Praha, os. fond J. Jungmann, sign. 14/F/11. Dopis z 27. 10. 1833. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 57, 1883, s. 352. Dopis z 6. 11. 1832. V. BECHYŇOVÁ – Z. HAUPTOVÁ (edd.), Korespondence, s. 137. J. B. PICHL (ed. M. Hýsek), Vlastenecké vzpomínky, s. 94. O svatém Josefu 1843 mu studenti předali báseň, tištěnou na pergamenu a svázanou v červených deskách, City vděčnosti a lásky k jmeninám… a v prosinci 1844, na odchodnou, City lásky a vděčnosti při vejití v zasloužený pokoj… LA PNP Praha, os. fond J. Jungmann, sign. 14/F/11. Druhou složil podle vlastního přiznání J. V. FRIČ (Paměti I, s. 128 –129) a jeho otec ji přiložil k dopisu Čelakovskému z 8. 12. 1844. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence III, s. 263. Dopis b. d. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 58, 1884, s. 417. Dopis z 19. 2. 1844. [J. EMLER (ed.)], Listy A. Marka. ČČM 66, 1892, s. 466. Dopis z 4. 5. 1844. [J. EMLER (ed.)], Listy. ČČM 58, 1884, s. 422. Opis v listu Markovi z 8. 11. 1844. [J. EMLER (ed.)], Ještě několik listů, s. 436. Tamtéž. Hvězdohora (tj. překlad jména Šternberk). Josefa Jungmanna Sebrané drobné spisy2 II, s. 31–33. Podle M. LENDEROVÉ (Působení Antonína Marka jako školdozorce turnovského vikariátu. Z Českého ráje a Podkrkonoší 6, 1993, s. 56) byl naposled u Marka a přátel v Jičíně v září 1847. Jde zřejmě o mylné zjištění.
286
71 Dopis z 20. 9. 1845. A. J. VRŤÁTKO (ed.), Dopisy Kollárovi, s. 216 –217. 72 Dopis z 11. 4. 1845. [J. EMLER (ed.)], Ještě několik listů, s. 438. 73 ČČM 19, 1845, s. 640 – 648. Též Josefa Jungmanna Sebrané drobné spisy 2 I, s. 146 –155. 74 Též Orlová, Vorlová. V 19. století zde byla postavena vila, dnes škola v ul. Jana Masaryka. 75 Srov. nedatovaný dopis ženě, odeslaný po 20. 8. 1847: „[…] starý pán od těch dob, co jsem ho posledně byl viděl, velmi zestárnul a sešel […].“ F. BÍLÝ (ed.), Korespondence III, s. 488. 76 Srov. dopis adresovaný B. Čelakovské z 19. 12. 1847: „Paní [Jungmannová] chodila po berlích a starý pán byl velmi spadlý v tváři, že jsem ho až lekla; nenadála jsem se, že ho naposled vidím.“ Též dopis adresovaný K. Lauermannové z 25. 2. 1848. R. ADAM – M. POKORNÁ – L. SAICOVÁ – S. WIMMER (edd.), Božena Němcová, Korespondence I, s. 57 a 86. 77 Dopis z 10. 4. 1847. [J. EMLER (ed.)], Listy A. Marka. ČČM 66, 1892, s. 482. 78 V. ZELENÝ, Život, s. 372. 79 Tamtéž, pozn.* 80 Tamtéž, s. 372. Další z této řady byl až pohřeb P. J. Šafaříka v červnu 1861. 81 J. V. FRIČ, Paměti I, s. 330. 82 Česká včela, 21. 12. 1847. 83 J. KOLLÁR, Zalkání nad smrtí Jungmannovou (1847 dne 15. listop.). Příležitostné básně. Slávy dcera4, s. 415. 84 Dopis z 5. 12. 1847. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence III, s. 499. 85 K. HAVLÍČEK, Cizozemci v Rusích. ČČM 20, 1846, s. 95. 86 V. MACURA, Znamení, s. 217.
Život po životě 1 K. HAVLÍČEK, Vděčnost národní. Pražské noviny, 30. 1. 1848. Též Z. TOBOLKA (ed.), Karla Havlíčka Borovského politické spisy I, Praha 1900, s. 301–303. 2 J. HANUŠ – J. JAKUBEC – J. KABELÍK – J. KAMPER – A. NOVÁK – J. PEKAŘ – Z. TOBOLKA – J. VLČEK, Literatura III/1, s. 572. 3 K. HAVLÍČEK BOROVSKÝ (ed. J. Bělič), Básnické dílo, Praha 1950, s. 145. Alois Pravoslav Trojan (1815 –1893), právník a politik; jeden z mluvčích Svatováclavského výboru z r. 1848. 4 Blíže o prodeji A. S. MYLNIKOV, Knihovna, s. 123 –146. 5 Pozd. Státní veřejná knihovna M. J. Saltykova-Ščedrina. 6 A. S. MYLNIKOV, Knihovna, s. 131. 7 Dopis z 20. 2. 1856. LA PNP Praha, os. fond J. Jungmann, sign. 14/F/2. 8 O pražském pobytu svědčí jeho dopis A. Musilovi z 23. 5. 1856, odeslaný z hotelu U Arcivévody Karla. Tamtéž. 9 Lumír 6, 1856, s. 600. Ve Sborníku slovanském z r. 1881 se o tom zmínil J. K. STANĚK (V carské veřejné knihovně v Petrohradě, s. 89). Ruská revue Sovremennik referovala o jejím získání v recenzi výroční zprávy Veřejné knihovny za rok 1856. 10 A. S. MYLNIKOV, Jozef Jungman, s. 152–153, pozn. 91. V 50. letech 20. století byla Jungmannova knihovna rekonstruována a založen také osobní fond J. Jungmanna, jediný mimo české území. Tamtéž, s. 50.
287
11 Česká literatura 1, 1958, s. 110 –111. 12 Dopis z 2. 2. 1851. F. BÍLÝ (ed.), Korespondence IV, s. 48. 13 Heslo „Jungmann“ (Slovník naučný IV, s. 456 –457) napsal pravděpodobně J. Malý, který po Riegrovi převzal hlavní redakci, bezpochyby i pro zkušenosti, jichž nabyl při součinnosti s Jungmannovým Slovníkem. V Ottově slovníku naučném (XIII, s. 668 – –677) byl jeho autorem J. JAKUBEC ( Jkc.), v Lexikonu české literatury (II, s. 580 – –586) M. OTRUBA. 14 J. E. SOJKA (ed. K. Cvejn), Naši mužové. Biografie a charakteristiky, Praha 1953, s. 29. O jeho rozhodujícím autorství byly ovšem vysloveny pochybnosti (mj. A. Stich). 15 F. PALACKÝ, Idea státu rakouského. B. RIEGER (ed.), Spisy drobné I. Spisy a řeči z oboru politiky, Praha [1898], s. 221. 16 J. KOŘALKA, František Palacký, s. 483. 17 J. LOUŽIL (ed.), Lampa, s. 71–72. 18 J. NERUDA, Josef Jungmann, in: J. Neruda (ed. M. Novotný), Podobizny I, Praha 1951, s. 73. 19 F. SCHULZ, Příspěvek ku poznání Josefa Jungmanna. Osvěta 1, 1871, s. 241–254; týž, Dodatek ke článku o zápiskách J. Jungmanna. Tamtéž, s. 397–400. 20 [J. EMLER (ed.)], Zápisky Josefa Jungmanna. ČČM 45, 1871, s. 258 –286, 335 –358. Otisk dal A. Musil v počtu 500 exemplářů do komise knihkupci a nakladateli F. Řivnáčovi, který mu 20. 8. 1873 sdělil, že se jich dotud prodalo 234. LA PNP Praha, os. fond J. Jungmann, sign. 14/F/2. 21 O osudech Jungmannova rukopisu srov. ediční poznámku R. LUNGY v jeho edici Zápisků z r. 1998, s. 86 – 88. 22 Dopis z 29. 12. 1859. J. HEIDLER – J. ŠUSTA (ed.), Příspěvky I, s. 122. 23 Dopis z 6. 3. 1861 z Cařihradu. Tamtéž, s. 143. 24 Dopis z 24. 2. 1860. Tamtéž, s. 124 –125. Text v příloze VII, s. 248 –249 této knihy. 25 Z. HOJDA – J. POKORNÝ, Pomníky a zapomníky, Praha–Litomyšl 1996, s. 56. Bezpochyby omylem uvádějí autoři jednatele jako literárního historika Josefa (!) Zeleného. 26 Tamtéž, s. 57. 27 P. KLABAN, Jungmann, s. 122. 28 J. NERUDA, Josef Jungmann, in: J. Neruda (ed. B. Štorek) Česká společnost IV, Praha 1964, s. 141. 29 Ve větším měřítku ji zhotovil sochař Antonín Wildt, autor pomníků J. K. Tyla a purkmistra M. Kopeckého v Plzni. 30 H. TRAUB (ed.), Řeči Dra. Frant. Lad. Riegra I. 1868 –1878, Praha 1923, s. 178 –188. 31 Tamtéž, s. 181. 32 K. STLOUKAL (ed.), Riegrův památník u příležitosti slavnosti odhalení pomníku dr. Fr. Lad. Riegrovi v jeho rodném městě Semilech dne 8. měsíce července 1928, s. 46. 33 K. KRAMÁŘ (ed. K. Hoch), Paměti, Praha b. d., s. 40. Pokrok=staročeské noviny. 34 Pokrok, 14. 7. 1873. Též B. RIEGER (ed.), Spisy drobné I, s. 383 –384. Viz příl. VIII, s. 249 –250 této knihy. 35 H. TRAUB (ed.), Řeči I, s. 209 –212. Tamtéž (s. 212–216) i řeč, kterou Rieger jako předseda Svatoboru pronesl téhož dne na banketu v žofínském sále. 36 Z. HOJDA – J. POKORNÝ, Pomníky, s. 64. 37 J. HEIDLER – J. ŠUSTA (ed.), Příspěvky I, s. 97. 38 V. ŠTULC, Josef Jungmann, geboren in Hudlic an 16. Juni 1773. Libussa 6, 1847, s. 442–473
288
39 40 41 42 43 44 45
46
47 48 49
50
51 52 53 54 55
56 57 58 59 60 61 62 63 64
ČČM 22, 1848, s. 320 –321. Více o něm B. AUGUSTINOVÁ, Vácslav Zelený. Ze života svého otce, Osvěta 35, 1905. Přeložil Dějiny anglické T. Macaulaye. Vyd. Matice česká; další vydání 1881 a 1915 (zkrácené a částečně cenzurované). B. AUGUSTINOVÁ, Vácslav Zelený, s. 769. Josefa Jungmanna Sebrané drobné spisy veršem i prosou2 I–III, Praha 1869 –1873. F. SCHULZ, Josef Jungmann, Praha 1873; N. ZADERACKYJ, Josif Jungman. Očerki iz istorii češskoj litěratury XIX věka, Kyjev 1874; V. ŠTULC – J. B. PICHL, Josef Jungmann, Praha 1873. J. KRÁL, O prosodii české. Listy filologické 20, 1893; 21, 1894; 23, 1896; K činnosti Jungmannově v prosodickém sporu. Dodatky k článku „O prosodii české“. Tamtéž 22, 1895, s. 33 –65; OdpověG Osvětě. Tamtéž 22, 1895, s. 238 –244; Nové zprávy o vzniku „Počátků českého básnictví“. Tamtéž 39, 1912, s. 106 –122. Knižně J. KRÁL (ed. J. Jakubec), O prosodii české. I Historický vývoj české prosodie, Praha 1923. E. CHALUPNÝ, Jungmann, s. 16. J. KRÁL, O prosodii I, s. 571. „Jungmann tu nejednal správně: jeho povinností bylo pustiti se do boje proti Dobrovskému, byl-li přesvědčen, že jeho teorie prozodická je nesprávná. Jungmann však za sebe postavil dva nezkušené mladíky a dal jim provésti úlohu, kterou provésti měl sám.[…] Sám, jak uvidíme, nikdy se k tomu veřejně nepřiznal, že jest strůjcem tohoto útoku. To po mém soudu není jednání správné a není hodno chvály.“ Tamtéž, s. 173 (podtrhl JK). J. NOVOTNÝ (Pavel Josef Šafařík, s. 38) později soudil, že Jungmanna „můžeme právem považovat za jednoho z hlavních ,duchovních otců‘ tohoto polemického díla“. Z Vrchlického přednášky o básnickém díle J. Kollára: „Nová česká poezie měla po stránce metrické dvě křídla: jedno důkladně sestrojené, ale olověné, které jí připjali Palacký, Jungmann, Šafařík a Benedikti v ,Počátcích českého básnictví‘ (1818) – časomíru totiž.“ J. KRÁL, O prosodii I, s. 572. Tamtéž, s. 173. Tamtéž, s. 174, pozn. 1. Tamtéž, s. 629, pozn. 1. M. ČERVINKOVÁ-RIEGROVÁ, Domněnky a pravda o Jungmannovi. Osvěta 25, 1895, s. 101–122. Autorka zemřela 19. 1. 1895. J. Jakubec vyslovil později domněnku, že Šafařík mohl takový tón odpozorovat z jenských časopisů, v nichž bývaly vedeny polemiky často velmi ostře, až neurvale. J. KRÁL, O prosodii I, s. 172, pozn. 1. Tamtéž, s. 605. A. B., K činnosti Jungmannově v prosodickém sporu. Osvěta 25, 1895, s. 470 –479; týž, Konečná odpověG ve sporu jungmannovském. Tamtéž, s. 578 –580. J. KRÁL, O prosodii I, s. 611. E. CHALUPNÝ, Jungmann, s. 32. T. G. MASARYK, Česká otázka, s. 36. Tamtéž, s. 38, 42. Tamtéž, s. 53. V 60. a 90. letech 20. století byla Masarykova personifikace protikladů v Dobrovském a Jungmannovi vystřídána dvojicí Bolzano-Jungmann. T. G. MASARYK, Česká otázka, s. 46.
289
65 T. G. MASARYK, Naše nynější krize. Pád strany staročeské a počátkové směrů nových, Praha 2000, s. 178. 66 T. G. MASARYK, Jan Hus. Naše obrození a naše reformace, Praha 2000. 67 Tamtéž, s. 330. 68 T. G. MASARYK, Masarykova česká filosofie, in: M. Havelka (ed.), Spor o smysl českých dějin 1895 –1938, s. 585. 69 Tamtéž, s. 55. 70 J. PEKAŘ, Masarykova česká filosofie, in: tamtéž, s. 274. K tomu srov. D. TŘEŠTÍK (Češi a dějiny, s. 150): „Masaryk vyspravoval staré Palackého velkovyprávění, Pekař mu dokazoval, že to dělá diletantsky […].“ 71 E. CHALUPNÝ, Jungmann, s. 4. 72 Tamtéž, s. 4 a 111. 73 Před knižním vydáním jej otiskoval v Přehledu, 27. 11. 1908 –17. 9. 1909. 74 E. CHALUPNÝ, Jungmann, s. 3. 75 Tamtéž, s. 58. 76 Tamtéž, s. 74. 77 Tamtéž, s. 87. 78 Tamtéž, s. 177–178. 79 Tamtéž, s. 168. 80 E. CHALUPNÝ, Josef Jungmann, Praha b. d. Doslov je datován v Táboře 31. 10. 1911. 81 Tamtéž, s. 109. 82 Tamtéž, s. 90. 83 J. JAKUBEC, Josef Jungmann, in: J. Hanuš – J. Jakubec – J. Máchal – J. Vlček, Literatura I, s. 624 –712. 84 Tamtéž, s. 90. 85 J. VLČEK, Jungmannovy snahy o českou vědu národní, in: J. Hanuš – J. Jakubec – J. Kamper – J. Máchal – L. Niederle – J. Vlček, Literatura II, s. 539 –566. 86 To měl na mysli A. Novák, když předmluvu k Winterově bolzanovské monografii (E. WINTER, Bernard Bolzano, s. 9) otevíral slovy: „Dějiny národního obrození českého na sklonku osmnáctého věku a ve století devatenáctém byly dlouho chápány jen ve svém obsahu literárním a ve své tendenci jazykově národní, bez náležitého zřetele k náplni myšlenkové.“ 87 J. VLČEK, Dějiny II/2, s. 102. 88 E. DENIS, Čechy II/1, s. 57–76. 89 Tamtéž, s. 57. 90 Tamtéž, s. 69, 73. 91 J. JUNGMANN, Slovesnost2, s. 3. 92 A. NOVÁK, Jungmannův článek o klassičnosti v literatuře. Listy filologické 37, 1910, s. 110 –123; též jeho antologie Literatura českého klasicismu obrozenského z r. 1933. 93 A. NOVÁK, O tradici v české literatuře, in: A. Novák, Nosiči pochodní, s. 17–21. 94 A. NOVÁK, Dobrovský a Jungmann, s. 145 –146. 95 Tamtéž, s. 151. 96 P. EISNER, Chrám, s. 632. 97 Tamtéž, s. 660.–661. 98 V. MACURA, Znamení, s. 9. 99 M. LAISKE, Bibliografie Josefa Jungmanna. (Dílo – korespondence – hlavní literatura). Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví 8 –9, 1974, s. 137–196.
290
100 Editor rozčlenil text podle posledního ze tří Jungmannových rozvrhů, o nichž se kdysi zmiňoval V. ZELENÝ (Život, příl. CC, s. 411). Podkladem edice, která vyšla r. 1998 péčí R. Lungy v nakladatelství Budka, bylo Emlerovo vydání z r. 1871 (srov. pozn. 21 této kapitoly), zčásti i Dundrův opis. 101 Jozef Jungman i jego vremja, Moskva 1973. 102 Literární noviny, 28. 8. 1996. Též A. STICH, Jazykověda – věc veřejná, Praha 2004, s. 219 –227. 103 P. HOLUB, Čech má mluvit česky. Sto devadesát let jazykového nacionalismu Josefa Jungmanna. Respekt 7, 1996, č. 30. Též Nemilosrdné příběhy českých dějin, Praha 2006, s. 12–17. 104 A. STICH, Jazykověda, s. 225. 105 Tamtéž, s. 226. 106 D. TŘEŠTÍK, Češi a dějiny, s. 195.
291
PRAMENY A LITERATURA
Archivní prameny Literární archiv Památníku národního písemnictví Praha Osobní fond Josef Jungmann Literární archiv Památníku národního písemnictví Praha-pracoviště Staré Hrady Osobní fondy Antonín Marek, František Vetešník, Karel Alois Vinařický, Josef Liboslav Ziegler
Bibliografie LAISKE, Miroslav, Bibliografie Josefa Jungmanna. (Dílo – korespondence – hlavní literatura). Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví, 8 –9, 1974, s. 137–196.
Vydané prameny A. B. (=Albín Bráf), K činnosti Jungmanna v prosodickém sporu. Osvěta 25, 1895, s. 470 –479. A. B. (=Albín Bráf), Konečná odpověG ve sporu jungmannovském. Osvěta 25, 1895, s. 578 –580. ADAM, Robert – POKORNÁ, Magdaléna – SAICOVÁ, Lucie – WIMMER, Stanislav (edd.), Božena Němcová, Korespondence I. 1844 –1852, Praha 2003. AMBRUŠ, Jozef (ed.), Listy Jána Kollára I. 1816 –1839, Martin 1991. AUGUSTINOVÁ, Božena, Vácslav Zelený. Ze života svého otce. Osvěta 35, 1905, s. 765 –783, 870 – 884, 962 –975, 1053 –1065; 36, 1906, s. 289 –302, 403 –413, 481– –490, 682 –690, 765 –774. BECHYŇOVÁ, Věnceslava – HAUPTOVÁ, Zoe (edd.), Korespondence Pavla Josefa Šafaříka s Františkem Palackým, Praha 1961. BÍLÝ, František (ed.), Korespondence a zápisky Frant. Ladislava Čelakovského I–IV, Praha 1907, 1910, 1911, 1912, 1933, 1935, 1939.
292
ČECH, Leander (ed.), Františka Palackého Spisy drobné III. Spisy aesthetické a literární, Praha 1903. ČELAKOVSKÝ, František Ladislav (ed. Karel Dvořák), Básnické spisy, Praha 1950. ČELAKOVSKÝ, František Ladislav (ed.), Dodavky ke Slovníku Josefa Jungmanna, Praha 1851. ČENSKÝ, Ferdinand (ed.), Z dob našeho probuzení. Sbírka přátelských dopisů některých spisovatelů a vlastenců našich, zejména Jos. Jungmanna, Fr. Palackého, Jana Kollára, J. Pr. Koubka, Tomáše Buriana, Jaroslava Pospíšila, Morice Fialky, Fr. C. Kampelíka, Jana Jeníka rytíře z Bratřic, Drah. M. bar. Villaniho, Jana Dvořáčka a jiných, které z pozůstalosti Burianovy vyňal, úvodem a vysvětlivkami opatřil…, Praha 1875. ČERNÝ, Jan (ed.), Josefa Jungmanna listy k Vojtěchu Karešovi aj. ČČM 64, 1890, s. 100 –115, 405 –423. ČERVINKOVÁ-RIEGROVÁ, Marie, Domněnky a pravda o Jungmannovi. Osvěta 25, 1895, s. 101–122. ČERVINKOVÁ-RIEGROVÁ, Marie, Riegrova matka. Obrázek z Podkrkonoší, Praha 1903. ČERVINKOVÁ-RIEGROVÁ, Marie, Vzpomínky z mladých let dra Františka Lad. Riegra. Osvěta 33, 1903, s. 481–497, 575 –585, 765 –781. ČERVINKOVÁ-RIEGROVÁ, Marie (ed. Robert Sak), Bernard Bolzano, Mladá Vožice 2001. ČERVINKOVÁ-RIEGROVÁ, Marie (ed.), Vlastní životopis Františka Palackého, Praha 1885. DOBROVSKÝ, Josef (ed. Benjamin Jedlička), Výbor z díla, Praha 1953. [EMLER, Josef (ed.)], Ještě několik listů Josefa Jungmanna k Antonínu Markovi. ČČM 60, 1886, s. 433 –444. [EMLER, Josef (ed.)], Listy Antonína Marka k Josefu Jungmannovi. ČČM 62, 1888, s. 151–169, 385 – 405; 63, 1889, s. 264 –274; 66, 1892, s. 292 –304, 457– 482. [EMLER, Josef (ed.)], Listy Josefa Jungmanna k Antonínu Markovi. ČČM 55, 1881, s. 499 –530; 56, 1882, s. 26 –44, 161–184, 445 –476; 57, 1883, s. 45 –59, 330 – 353, 496 –512; 58, 1884, s. 54 –70, 285 –297, 405 –425. EMLER, Josef (ed.), Zápisky Josefa Jungmanna. ČČM 45, 1871, s. 258 –286, 335 – 358. FRIČ, Josef Václav (ed. Karel Cvejn), Paměti I, Praha 1957. HARTMANN, Moritz, Kalich a meč. České elegie. 1845, Praha 1935. HAVEL, Rudolf (ed.), Doplněk ke korespondenci Antonína Marka. Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví, 8 –9, 1974, s. 37–50. HAVEL, Rudolf (ed.), [ŠAFAŘÍK, Pavel Josef – PALACKÝ, František], Počátkové českého básnictví obzvláště prozódie, Bratislava 1961. HAVEL, Rudolf (ed.), Ze vzájemné korespondence Josefa Jungmanna a Antonína Marka. Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví, 8 –9, 1974, s. 5 –36. HAVEL, Rudolf – VAŠÁK, Pavel (edd.), Literární pouH Karla Hynka Máchy. Ohlas Máchova díla v letech 1836 –1858, Praha 1981. HAVLÍČEK BOROVSKÝ, Karel (ed. Jaromír Bělič), Básnické dílo, Praha 1950. HEIDLER, Jan – ŠUSTA, Josef (ed.), Příspěvky k listáři Dra Frant. Lad. Riegra I, Praha 1924. HIKL, Karel (ed.), Listy českého probuzení, Praha [1920]. Hlasy vlastenců ke dni 1. března 1832 na památku čtyřicetiletého slavného panování J. M. císaře a krále Františka I., Praha 1832.
293
HOFFMANN, Roland J. – A. HARASKO, Alois (edd.), Odsun. Die Vertreibung der Sudetendeutschen. Dokumentation zu Ursachen, Planung und Realisierung einer „ethnischen Säuberung“ in der Mitte Europas 1848/49 –1945/46. I Von Völkerfrühling und Völkerzwist 1848/49 bis zum Münchner Abkommen 1938 und Errichtung des „Protektorats Böhmen und Mähren“ 1939. – Vyhnání sudetských Němců. Dokumentace o příčinách, plánování a realizaci „etnické čistky“ ve středu Evropy 1848/49 –1945/46. I Od probuzení národů a národnostních hádek 1848/49 k Mnichovské dohodě 1938 a zřízení „Protektorátu Čechy a Morava“ 1939, München 2000. JAKUBEC, Jan (ed.), Sebrané básně Antonína Marka, Praha 1935. JANSKÝ, Karel (ed.), Karel Hynek Mácha ve vzpomínkách současníků, Praha 1958. JEDLIČKA, Jaroslav (ed.), Jana Ev. Purkyně korespondence I, Praha 1920. JUNGMANN, Josef, Beleuchtung der Streitfrage über die böhmische Orthographie, Prag 1829. JUNGMANN, Josef, Historie literatury české aneb Soustavný přehled spisů českých, s krátkou historií národu, osvícení a jazyka, Praha 1825; též 1849. [JUNGMANN, Josef], Josefa Jungmanna Sebrané drobné spisy veršem i prosou1, Praha 1841. [JUNGMANN, Josef], Josefa Jungmanna Sebrané drobné spisy veršem i prosou2 I–III, Praha 1869 –1873. JUNGMANN, Josef, O jazyku českém. Rozmlouvání první. Daniel Adam z Veleslavína, Čech a Němec. Hlasatel český 1, 1806, s. 44 –49; O jazyku českém. Rozmlouvání druhé. Slavomil a Protiva. Tamtéž, s. 321–354; též in: F. Vodička ) ed.), Boj o obrození národa. Výbor z díla Josefa Jungmanna, Praha 1948, s. 27–30, 31–50. JUNGMANN, Josef, Slovesnost aneb Zbírka příkladů s krátkým pojednáním o slohu1, Praha 1820. JUNGMANN, Josef, Slovesnost aneb Náuka o výmluvnosti básnické i řečnické se sbírkou příkladů v nevázané i vázané řeči2, Praha 1845. JUNGMANN, Josef, Slovník česko-německý I–V, Praha (1834) 1835 –1839; reprint (ed. Jan Petr ), Praha 1989 –1990. JUNGMANN, Josef (ed. Felix Vodička), Krátká historie národu, osvícení a jazyka, Praha 1947. JUNGMANN, Josef (ed. Miroslav Komárek), Překlady I. Ztracený ráj, Praha 1958. JUNGMANN, Josef (edd. Jaromír Dvořák – Miroslav Komárek – Ladislav Pallas a kol.), Překlady II. Atala – Pulpit – Mesiáš, Elegie na hrobkách veských, Lenka – Píseň o zvonu, Herman a Dorota – Únos ze Serailu, Slovo o pluku Igorově, z anthologie řecké a jiné překlady, Praha 1958. JUNGMANN, Josef (ed. Rudolf Havel), Zápisky, Praha 1973. JUNGMANN, Josef (ed. Radek Lunga), Zápisky, Praha 1998. [JUNGMANN, Josef – HANKA, Václav], O počátku a proměnách pravopisu českého a v čem takzvaná analogická od bratrské posavád užívané ortografie se rozděluje, k líbeznému a všestrannému uvážení všem pánům vlastencům v krátkosti podaná, Praha 1828. JUNGMANN, Josef Josefovič (ed. Olga Votočková-Lauermannová), Korespondence, Praha 1956. KOLLÁR, Jan, Slávy dcera. Lyricko-epická báseň v pěti zpěvích4, Praha 1868. KOLLÁR, Jan (edd. Mojmír Otruba – Jarmila Víšková), Básně, Praha 1981.
294
KOLLÁR, Jan (ed. František Rudolf Tichý), Paměti z mladších let života, in: Jan Kollár, Prózy, Praha 1956, s. 9 –206. KRAMÁŘ, Karel (ed. Karel Hoch), Paměti, Praha b. d. [po 1937]. KŘIVSKÝ, Pavel (ed.), Korespondence Antonína Jaroslava Puchmajera s Josefem Dobrovským. Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví, 8 –9, 1974, s. 199 –256. LEHÁR, Jan – STICH, Alexandr (edd.), Kniha textů I. Od počátků do raného obrození. 9. století – 1. třetina 19. století, Praha 2000. LOUŽIL, Jaromír, Bernard Bolzano, Praha 1978. LOUŽIL, Jaromír (ed.), Bohemia Aloise Uhla a Antibohemia Josefa Jungmanna. Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví, 8 –9, 1974, s. 53 –76. LOUŽIL, Jaromír (ed.), Lampa i ve vichru hořící. Josef Jungmann 1773–1847, Praha 1973. MÁCHA, Karel Hynek (ed. Miloš Pohorský), Dílo I. Máj, básně, dramatické zlomky, dopisy; II. Prózy, zápisníky, deníky, Praha 1986. MÁCHA, Karel Hynek (edd. Karel Janský – Karel Dvořák – Rudolf Skřeček), Literární zápisníky, deníky, dopisy, Praha 1972. MACHÁČEK, Simeon Karel (ed.), Krasořečník aneb Sbírka básní k deklamaci, Praha 1823. MALÝ, Jakub, Naše znovuzrození. Přehled národního života českého za posledního půlstoletí I–IV, Praha 1880 –1883. MALÝ, Jakub, Vzpomínky a úvahy starého vlastence, Praha 1872. MASARYK, Tomáš Garrigue, Česká otázka. Snahy a tužby národního obrození. Spisy T. G. Masaryka, sv. 6, Praha 2000, s. 9 –169. MASARYK, Tomáš Garrigue, Jan Hus. Naše obrození a naše reformace. Spisy T. G. Masaryka, sv. 6, Praha 2000, s. 311–372 MASARYK, Tomáš Garrigue, Naše nynější krize. Pád strany staročeské a počátkové směrů nových. Spisy T. G. Masaryka, sv. 6, Praha 2000, s. 171–309. NOVÁČEK, Vojtěch Jaromír (ed.), Františka Palackého korespondence a zápisky I. Autobiografie a zápisky do roku 1863, Praha 1898; II. Korespondence z let 1812 –1826, Praha 1902; III. Korespondence z let 1816 –1826, Praha 1911. NOVÁK, Arne (ed.), Literatura českého klasicismu obrozenského, Praha 1933. NOVOTNÝ, Jan (ed.), Obrození národa. Svědectví a dokumenty, Praha 1979. PALACKÝ, František, Gedenkblätter. Auswahl von Denkschriften, Aufsätzen und Briefen aus den letzten fünfzig Jahren, Prag 1874. PALACKÝ, František, Radhost. Sbírka spisův drobných z oboru řeči a literatury české, krásovědy, historie a politiky I–III, Praha 1871–1873. PALACKÝ, František (edd. Karel Chobot – Jiří Klučka – Pavel Šustala), Vlastní životopis. 1798 –1818, Nový Jičín–Frenštát p. Radhoštěm 1998. PALACKÝ, Jan, Intimní vzpomínky na Fr. Palackého, in: [Vojtěch Jaromír Nováček (ed.)], Památník na oslavu stých narozenin Františka Palackého, Praha 1898, s. 126 –129. PICHL, Josef Bojislav (ed. Miloslav Hýsek), Vlastenecké vzpomínky, Praha 1936. PUCHMAJER, Antonín Jaroslav (ed.), Nové básně, sv. 3, Praha 1798; sv. 4, Praha 1802. PUCHMAJER, Antonín Jaroslav (ed.), Sebrání básní a zpěvů, sv. 1, Praha 1795. RIEGER, Bohuš (ed.), Františka Palackého Spisy drobné I. Spisy a řeči z oboru politiky, Praha 1898. RIEGER, František Ladislav, Za jakých poměrů, zejména sociálních, podnikl Palacký úkol svého života, in: [Vojtěch Jaromír Nováček (ed.)], Památník na oslavu stých narozenin Františka Palackého, Praha 1898, s. 45 –60.
295
SLAVÍK Václav Otakar (ed.), Karla Aloise Vinařického korespondence a spisy pamětní I–II, Praha 1903, 1909. STRETTIOVÁ, Marie, O starých časech a dobrých lidech. Kniha vzpomínek, Praha 1940. ŠTULC, Václav, Josef Jungmann, geboren in Hudlic an 16. Juni 1773. Libussa 6, 1847, s. 442 –473 ŠTULC, Václav – PICHL, Josef Bojislav, Josef Jungmann, Praha 1873. TOBOLKA, Zdeněk (ed.), Karla Havlíčka Borovského politické spisy I–III, Praha 1900 –1902. TOMEK, Wácslaw Wladiwoj, Paměti z mého života I–II, Praha 1904. [TOMÍČEK, Karel], Upomínky na doby národního uvědomění lidu českého a na postavení jeho v sněmu říšském a zemském, Olomouc 1889. TRAUB, Hugo (ed.), Řeči Dra. Frant. Lad. Riegra I. 1868 –1878, Praha 1923. VODIČKA, Felix (ed.), Boj o obrození národa. Výbor z díla Josefa Jungmanna, Praha 1948. VRŤÁTKO, Antonín Jaroslav (ed.), Dopisy Františka Palackého k Janu Kollárovi. ČČM 53, 1879, s. 378 –398, 467–481. VRŤÁTKO, Antonín Jaroslav (ed.), Dopisy Josefa Jungmanna k Janu Kollárovi. ČČM 54, 1880, s. 38 –59, 196 –218. VRŤÁTKO, Antonín Jaroslav (ed.), Vzájemné dopisy Václ. Hanky a Jos. Dobrovského. ČČM 44, 1870, s. 215 –246, 311– 341. ZNOJ, Miloš – HAVRÁNEK, Jan – SEKERA, Martin (edd.), Český liberalismus. Texty a osobnosti, Praha 1995.
Literatura BARNET, Vladimír – HAVRÁNEK, Bohuslav – JEDLIČKA, Alois – KŘÍSTEK, Václav (edd.), Josef Jungmann a jeho pokrokový odkaz dnešku. AUC 1974. Philologica 3 –4. Slavica Pragensia XVII, Praha 1975. BASS, Eduard, Čtení o roce osmačtyřicátém, Praha 1948. BERÁNKOVÁ, Marie, Dějiny československé žurnalistiky. I. Český periodický tisk do roku 1918, Praha 1981. BÍLÝ, František, Palacký a spisovný jazyk český, in: [Vojtěch Jaromír Nováček (ed.)], Památník na oslavu stých narozenin Františka Palackého, Praha 1898, s. 639 –712. BLÁHOVÁ, Kateřina (ed.), Komunikace a izolace v české kultuře 19. století, Praha 2002. BRANDL, Vincenc, Život Josefa Dobrovského, Brno 1883. CROCE, Benedetto, Evropa v XIX. století, Praha 1938. ČERNÝ, Václav (ed. Hana Pospíšilová), Paměti I. 1921–1938, Brno 1994. ČERVENÁ, Vlasta a kol. [= STICH, Alexandr], K dějinám vzniku a vydávání Jungmannova Slovníku. Naše řeč 65, 1982, s. 233 –247 ČERVINKA, František, Český nacionalismus v XIX. století, Praha 1965. ČORNEJOVÁ, Ivana (red.), Dějiny Univerzity Karlovy. 1622 –1802 II, Praha 1996. DENIS, Ernest, Čechy po Bílé hoře II/1. Probuzení, Praha 1911. DOLANSKÝ, Julius, Jungmannův odkaz. Z dějin české slovesnosti, Praha 1948. DVOŘÁK, Rudolf, Snahy Františka Palackého o vydání české encyklopedie, in: [Vojtěch Jaromír Nováček (ed.)], Památník na oslavu stých narozenin Františka Palackého, Praha 1898, s. 337–366.
296
DYK, Viktor, Vzpomínky a komentáře. 1893 –1918 I–II, Praha 1927. EISNER, Pavel, Chrám i tvrz. Kniha o češtině, Praha 1946; reprint Praha 1992. FIDELIUS, Petr, Jazyk a moc, Mnichov 1983. FLAJŠHANS, Václav, Jungmann a Hanka. Naše řeč 5, 1921, s. 215 –229. GELLNER, Ernest, Nacionalismus, Brno 2003. GRAUS, František (ed.), Naše živá i mrtvá minulost. 8 esejí o českých dějinách, Praha 1968. HÁDEK, Karel, Čtení o staré Praze, Praha 1940. HANUŠ, Josef, Národní museum a naše obrození. K stoletému jubileu založení Musea I–II, Praha 1921, 1923. HANUŠ, Josef – JAKUBEC, Jan – MÁCHAL, Jan – VLČEK, Jaroslav, Literatura česká devatenáctého století. I. Od Dobrovského k Jungmannově škole básnické2, Praha 1911. HANUŠ, Josef – JAKUBEC, Jan – KAMPER, Jaroslav – MÁCHAL, Jan – NIEDERLE, Lubor – VLČEK, Jaroslav, Literatura česká devatenáctého století. II. Od M. Zd. Poláka ke K. J. Erbenovi2, Praha 1917. HANUŠ, Josef – JAKUBEC, Jan – KABELÍK, Jan – KAMPER, Jaroslav – NOVÁK, Arne – PEKAŘ, Josef – TOBOLKA, Zdeněk – VLČEK, Jaroslav, Literatura česká devatenáctého století III/1. Od K. H. Máchy ke K. Havlíčkovi, Praha 1905. HANZAL, Josef, Od baroka k romantismu, Praha 1987. HAUBELT, Josef, České osvícenství, Praha 2004. HAVEL, Václav, Prosím stručně. Rozhovor s Karlem HvížGalou, poznámky, dokumenty, Praha 2006. HAVELKA, Miloš (ed.), Spor o smysl českých dějin 1895 –1938, Praha 1995. HAVRÁNEK, Bohuslav, Vývoj spisovného jazyka českého, in: Československá vlastivěda, ř. 2, sv. Spisovný jazyk český a slovenský, Praha 1936. HAVRÁNEK, Jan (red.), Dějiny Univerzity Karlovy. 1802 –1918 III, Praha 1997. HELCL, Miloš, Kdy opravdu vycházel Jungmannův Slovník česko-německý? Naše řeč 42, 1959, s. 238 –240. HELLMUTH-Brauner, Vladimír (ed. Milena Lenderová), Paměti rodu, Praha 2000. HLAVÁČKOVÁ-KRATOCHVÍLOVÁ, Ludmila, Jan Theobald Held 1770–1851. Život a působení pražského lékaře, rektora University Karlovy, Praha 1972. HOBSBAWM, Eric, Národy a nacionalismus, Praha 2000. HOFFMANNOVÁ, Eva, Jan Svatopluk Presl – Karel Bořivoj Presl, Praha 1973. HÖHNE, Steffen, Öffentlichkeit und nationaler Diskurs im Vormärz. Sprache und Kultur als Signifikanten nationaler Desintegration, in: Steffen Höhne – Andreas Ohme (Hg.), Prozesse kultureller Integration und Desintegration. Deutsche, Tschechen, Böhmen im 19. Jahrhundert, München 2005, S. 1–30. HOJDA, Zdeněk – POKORNÝ, Jiří, Pomníky a zapomníky, Praha–Litomyšl 1996. HOLUB, Petr, Čech má mluvit česky. Sto devadesát let jazykového nacionalismu Josefa Jungmanna. Respekt 7, 1996, č. 30. HRABÁK, Josef, Studie o českém verši, Praha 1959. HROCH, Miroslav, Evropská národní hnutí v 19. století. Společenské předpoklady vzniku novodobých národů, Praha 1986. HROCH, Miroslav, K otázce sociální skladby české obrozenské společnosti. Rozbor společenského složení vlastenců kolem Českého muzea a Matice české v letech 1827– –1848. Dějepis ve škole 4, 1957, s. 153 –159. HROCH, Miroslav, Na prahu národní existence. Touha a skutečnost, Praha 1999.
297
HROCH, Miroslav, V národním zájmu. Požadavky a cíle evropských národních hnutí devatenáctého století v komparativní perspektivě, Praha [1996]. HÝSEK, Miloslav, Jungmannova škola kritická. Listy filologické 41, 1914, s. 230 –270, 350 – 372, 442 –450; 46, 1919, s. 189 –222. CHALUPNÝ, Emanuel, Dobrovský a Jungmann, Praha 1931. CHALUPNÝ, Emanuel, Josef Jungmann, Praha [1912]. CHALUPNÝ, Emanuel, Jungmann, Praha 1909. CHALUPNÝ, Emanuel, Litoměřice v české literatuře. Přehled 8, 1909 –10, s. 203. CHALUPNÝ, Emanuel, Přední tvůrcové národního programu – Jungmann, Havlíček, Tyrš, Masaryk, Praha 1921. CHARLE, Christophe, Intelektuálové v Evropě 19. století. Historickosrovnávací esej s novým původním doslovem autora, Brno 2004. IVANOV, Miroslav, Tajemství Rukopisů královédvorského a zelenohorského, Brno 2000. JAKOBSON, Roman, Základy českého verše, Praha 1926. JAKUBEC, Jan, Antonín Marek. Jeho život a působení i význam v literatuře české, Praha 1896. JAKUBEC, Jan, Dějiny literatury české II. Od osvícenství po družinu Máje, Praha 1934. JAKUBEC, Jan, Význam Antonína Marka pro českou literaturu. ČČM 64, 1890, s. 115 – –146, 344 –375. JANÁČEK, Josef, Malé dějiny Prahy, Praha 1983. JANÁČEK, Pavel, Literatura malého národa. K pojetí vertikální diferenciace v Jungmannově projektu. Česká literatura 48, 2000, s. 581–591. JANSKÝ, Karel, Karel Hynek Mácha. Život uchvatitele krásy, Praha 1953. JEDLIČKA, Alois, Josef Jungmann a obrozenská terminologie literárněvědná a lingvistická, Praha 1948. JEDLIČKA, Otakar, Josef Jungmann. Obraz jeho života a působení, Praha 1873. JELÍNEK, Jaroslav, Nástin dějin vyučování českému jazyku v letech 1774 –1918, Praha 1972. JIRÁSEK, Alois, F. L. Věk. Obraz z dob našeho národního probuzení I–V, Praha 1921. JIRÁT, Vojtěch, Uprostřed století. Podobizny lidí devatenáctého věku, Praha 1948. JOHANIDES, Josef, František Martin Pelcl, Praha 1981. Josef Dobrovský 1753 –1953. Sborník studií k dvoustému výročí narození, Praha 1953. JUNGMANN, Antonín, O rodu Jungmannově. Rodokmen. Časopis pro rodopis, znakosloví a ostatní pomocné vědy historické 3, 1948, s. 40 – 49. KÁLAL, Karel, Palackého mladá léta (1798 –1827), Praha 1925. KAŇÁK, Miloslav, Josef Franta Šumavský. Ze života a díla, Praha 1965. KLABAN, Pavel, Jungmann ve výtvarném umění 19. století. Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví, 8 –9, 1974, s. 111–126. KOČÍ, Josef, České národní obrození, Praha 1978. KOČÍ, Josef, Josef Jungmann a české národní obrození. Slovanský přehled 59, 1973, s. 112–130. KOŘALKA, Jiří, Češi v habsburské říši a v Evropě 1815 –1814. Sociálněhistorické souvislosti vytváření novodobého národa a národnostní otázky v českých zemích, Praha 1996. KOŘALKA, Jiří, Die Tschechen, in: Adam Wandruszka – Peter Urbanitsch (Hrsg.), Die Habsburgermonarchie 1848 –1918 III. Die Völker des Reiches I, Wien 1980, s. 489 –521.
298
KOŘALKA, J., František Palacký (1798 –1876). Životopis, Praha 1998. KRÁL, Josef (ed. Jan Jakubec), O prosodii české. I Historický vývoj české prosodie, Praha 1923. KREJČÍ, Karel, První krise českého slovanství. Vliv polského povstání listopadového na české národní obrození. Slovanský přehled 20, 1928, s. 13 –22, 108 –122, 177–201, 249 –272. KŘEN, Jan, Dvě století střední Evropy, Praha 2005. KŘEN, Jan, Konfliktní společenství. Češi a Němci 1780 –1918, Praha 1990. KŘÍSTEK, Václav (ed.), Josef Jungmann dnešku (1773 –1973), Beroun – Praha 1973. KUTNAR, František, Obrozenské vlastenectví a nacionalismus. Příspěvek k národnímu a společenskému obsahu češství doby obrozenské, Praha 2003. KUTNAR, František, Sociálně myšlenková tvářnost obrozenského lidu. Trojí pohled na český obrozenský lid jako příspěvek k jeho duchovním dějinám, Praha 1948. LENDEROVÁ, Milena, Působení Antonína Marka jako školdozorce turnovského vikariátu. Z Českého ráje a Podkrkonoší 6, 1993, s. 53 –62. LEVÝ, Jiří, České teorie překladu. Vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře I–II, Praha 1996. LOCHMAN, Jan Milíč, Duchovní odkaz obrození. Dobrovský. Bolzano. Kollár. Palacký. Náboženské profily, Praha 1964. LORENZOVÁ, Helena – PETRASOVÁ, TaTána (edd.), Biedermeier v českých zemích. Sborník příspěvků z 23. ročníku sympozia k problematiuce 19. století Plzeň, 6.– 8. března 2003, Praha 2004. LOUŽIL, Jaromír, Bernard Bolzano, Praha 1978. MACURA, Vladimír, Český sen, Praha 1998. MACURA, Vladimír, Jazyk v jungmannovském kulturním projektu. Česká literatura 30, 1982, s. 303 –310. MACURA, Vladimír, Znamení zrodu. České národní obrození jako kulturní typ, Praha 19952. MACUROVÁ, Alena – MACURA, Vladimír, Jungmannovy odborné překlady. Slavica Pragensia XVII, AUC, Philologica 3 –4, Praha 1974 (1976), s. 155 –169. MACHOVEC, Milan (ed. Václava Flaišmanová), Josef Dobrovský. Studie s ukázkami z díla, Praha 2003. MAIDL, Václav, Landespatriotismus, Nationalitätenwechsler und sprachlich nationale Divergenz, in: Steffen Höhne – Andreas Ohme (Hg.), Prozesse kultureller Integration und Desintegration. Deutsche, Tschechen, Böhmen im 19. Jahrhundert, München 2005, S. 31–50. MAREK, Jaroslav, Česká moderní kultura, Praha 1998. MAREK, Jiří, Josef Jungmann, Praha 1947. MEJDŘICKÁ, Květa, Čechy a Francouzská revoluce, Praha 1959. MELNIKOVÁ-PAPOUŠKOVÁ, Naděžda, Praha před sto lety, Praha 1935. MURKO, Matija, Deutsche Einflüsse auf die Anfänge der böhmischen Romantik, Graz 1897. MYLNIKOV, Alexandr Sergejevič, Jozef Jungman i jego vremja, Moskva 1973. MYLNIKOV, Alexandr Sergejevič, Knihovna Josefa Jungmanna. Česká bibliografie. Sborník statí a materiálů 1, 1959, s. 123 –146. MYLNIKOV, Alexandr Sergejevič, Kultura češskogo Vozrožděnija, Leningrad 1982. MYLNIKOV, Alexandr Sergejevič, Vznik národně osvícenské ideologie v českých zemích 18. století, Praha 1974.
299
Myšlenkový vývoj Čechů, Slováků a Jihoslovanů od poloviny 18. století do buržoazní revoluce 1848 –1849, Praha 1985. NERUDA, Jan (ed. Břetislav Štorek), Česká společnost IV, Praha 1964. NERUDA, Jan (ed. Miloslav Novotný), Podobizny I, Praha 1951. NOVÁK, Arne, Dobrovský a Jungmann, in: Karel Stloukal (ed.),Tvůrcové dějin IV, Praha 1936, s. 142 –153. NOVÁK, Arne, Josef Dobrovský a jeho předchůdcové, in: Josef Dobrovský 1753 –1829, Praha 1929, s. 241–251. NOVÁK, Arne, Josef Jungmann, in: Arne Novák, Z malých začátků, Praha 1918, s. 1–18. NOVÁK, Arne, Jungmannův článek o klasičnosti v literatuře. Listy filologické 37, 1910, s. 110 –123. NOVÁK, Arne (ed.), Nosiči pochodní. Kniha české tradice, Praha 1928. NOVÁK, Arne (edd. Dušan Jeřábek – Vlastimil Válek), Česká literatura a národní tradice, Brno 1995. NOVÁK, Jan Václav – NOVÁK, Arne, Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny, Olomouc 1936 –19394; reprint Brno 1995. NOVOTNÝ, Antonín, Naposledy v Praze F. L. Věka, Praha 1948. NOVOTNÝ, Antonín, O Praze mládí F. L. Věka, Praha 1940. NOVOTNÝ, Antonín, Toulky nenávratnem, Praha 1946. NOVOTNÝ, Jan, František Cyril Kampelík, Praha 1975. NOVOTNÝ, Jan, Václav Matěj Kramerius, Praha 1973. NOVOTNÝ, Jan, Pavel Josef Šafařík, Praha 1971. OHME, Andrea, Böhmen – ein Region ohne literarische Utopie, in: Steffen Höhne – Andreas Ohme (Hg.), Prozesse kultureller Integration und Desintegration. Deutsche, Tschechen, Böhmen im 19. Jahrhundert, München 2005, S. 73 –95. OTRUBA, Mojmír, Druhá historická role Josefa Jungmanna. Tvar 4, 1993, č. 29 –30, s. 1, 4. OTRUBA, Mojmír (ed.), Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Dnešní stav poznání. Sborník Národního muzea v Praze Řada C – Literární historie – sv. XIII/XIV, Praha 1968/1969. PATOČKA, Jan, Dilema v našem národním programu: Jungmann a Bolzano, in: Jan Patočka, Náš národní program, Praha 1990, s. 41–56. PAVLÍKOVÁ, Marie, Vztah Josefa Jungmanna k Bernardu Bolzanovi a jeho žákům. Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví, 8 –9, 1974, s. 79 –100. PETRÁŇ, Josef, Nástin dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Praha 1984. PETRÁŇ, Josef, Památky Univerzity Karlovy, Praha 1999. PETRÁŇ, Josef a kol. (ed.), Počátky českého národního obrození. Společnost a kultura v 70. až 90. letech 18. století, Praha 1990. PLCH, Jaromír, Antonín Marek, Praha 1974. PODIVEN [= Otáhal, Milan – Pithart, Petr – Příhoda, Petr], Češi v dějinách nové doby, Praha [1991]. POCHE, Emanuel a kol., Praha národního probuzení, Praha 1980. POCHE, Emanuel a kol., Umělecké památky Čech I, Praha 1977. POLIŠENSKÝ Josef – ILLINGOVÁ, Ella, Jan Jeník z Bratřic, Praha 1989. POLIŠENSKÝ, Josef, Napoleon a srdce Evropy, Praha 1971. PRAŽÁK, Albert, České obrození, Praha 1948. PRUNITSCH, Christian, Zur Konzeptualisierung der tschechischen als einen kleinen Literatur an der Wende vom 18. zum 19. Jahrhundert, in: Steffen Höhne – Andreas
300
Ohme (Hg.), Prozesse kultureller Integration und Desintegration. Deutsche, Tschechen, Böhmen im 19. Jahrhundert, München 2005, S. 51–71. RÁDL, Emanuel, O smysl našich dějin. Předpoklady k diskusi o této otázce, Praha 1925. RÁDL, Emanuel, Válka Čechů s Němci, Praha 1928. RAK, Bohumil, Jungmann a Voltaire. Časopis pro moderní filologii a literaturu 13, 1927, s. 263 –268. RAK, Jiří, Bývali Čechové. České historické mýty a stereotypy, Jinočany 1994. RATAJ, Jan, Podíl Tomáše Buriana na vytvoření české vojenské terminologie a na rozvoji vyučování mateřskému jazyku. Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví, 8 –9, 1974, s. 317–337. RIEGER, Bohuš, Z germanisačního úsilí 18. věku, in: Karel Kadlec (ed.), Drobné spisy Bohuše svob. pána Riegra I, Praha 1914, s. 191–247. RUTH, František, Kronika královské Prahy a obcí sousedních I, Praha 1903. RYBIČKA, Antonín, Přední křisitelé národa českého, Praha 1883. ŘEZNÍK, Miloš, Formování moderního národa. Evropské „dlouhé“ 19. století, Praha 2003. SAK, Robert, Rieger: Příběh Čecha devatenáctého věku, Semily 1993. SAK, Robert, Salon dvou století. Anna Lauermannová-Mikschová a její hosté, Praha – Litomyšl 2003. SEIBT, Ferdinand (Hg.), Böhmen im 19. Jahrhundert. Vom Klassizismus zur Moderne, Berlin 1995. SCHULZ, Ferdinand, Josef Jungmann, Praha 1873. SCHULZ, Ferdinand, Příspěvek ku poznání Josefa Jungmanna. Osvěta 1, 1871, s. 241–254. SCHULZ, Hagen, Stát a národ v evropských dějinách. Praha 2003. SKLENÁŘ, Karel, Obraz vlasti. Příběh Národního muzea, Praha 2001. SLAVÍK, Ivan, Hledání modrého květu, Praha 1988. SLAVÍK, Ivan, Romantikové před Máchou, kolem Máchy a po Máchovi. Marginálie 1985 –1988. Sborník k osmdesátému výročí Spolku českých bibliofilů, Praha 1988. SLAVÍK, Ivan, Tváře za zrcadlem, Praha 1996. SOJKA, Jan Erazim (ed. Karel Cvejn), Naši mužové. Biografie a charakteristiky, Praha 1953. SOUBIGOU, Alain, Tomáš Garrigue Masaryk, Praha 2004. STICH, Alexandr, Jazykověda – věc veřejná, Praha 2004. STICH, Alexandr, Rané obrození, in: Jan Lehár – Alexandr Stich – Jaroslava Janáčková – Jiří Holý, Česká literatura od počátků k dnešku, Praha 1998, s. 151–201. STLOUKAL, Karel (ed.), Riegrův památník u příležitosti slavnosti odhalení pomníku dr. Fr. Lad. Riegrovi v jeho rodném městě Semilech dne 8. měsíce července 1928, Semily 1928. STREJČEK, Ferdinand, Závěrečné slovo o Rukopisech, Praha 1947. ŠAFRÁNEK, Jan, Karel Alois Vinařický. Literární úvaha. Osvěta 14, 1884, s. 289 –297, 515 –527. ŠAFRÁNEK, Jan, Školy české. Obraz jejich vývoje a osudů I–II, Praha 1913. ŠÁRECKÁ-RADOŇOVÁ, Maryša, Ozářené krby. Vlastenecké rodiny české, Praha 1945. ŠÍCHA, Jan, Lahoda, lepota, vysoká lepota, vznešená lepota. Literární noviny, 19. 9. 2005. ŠIMEČEK, Zdeněk, Alois Alexander Uhle a časopisectví v Jindřichově Hradci. Jihočeský sborník historický 31, 1962, s. 38 an.
301
ŠIMEK, František, Josef Jungmann. Život, dílo, bibliografie jeho spisů a ukázky tvorby, Praha 1922. ŠLOSAR, Dušan, Tisíciletá, Praha 1990. ŠPÉT, Jiří, Jungmannova Historie literatury české a její místo ve vývoji české bibliografie. Česká bibliografie 13, s. 161–192; 14, s. 191–215. ŠTAIF, Jiří, Česká národní mentalita v 19. století v kontextu sociálních dějin, in: Milena Lenderová – Zdeněk Bezecný – Jan Kubeš (edd.), Proměny elit v moderní době. Sborník k narozeninám docenta Roberta Saka, České Budějovice 2003, s. 69 –92. ŠTAIF, Jiří, Historici, dějiny a společnost. Historiografie v českých zemích od Palackého a jeho předchůdců po Gollovu školu, 1790 –1900 I–II, Praha 1997. ŠTAIF, Jiří, Obezřetná elita. Česká společnost mezi tradicí a revolucí. 1830–1851, Praha 2005. ŠTĚPÁNEK, Ladislav, Rodná chalupa Josefa Jungmanna a její stavební vývoj. Český lid 58, 1971, s. 239 –241. ŠTĚPÁNEK, Vladimír, Karel Hynek Mácha, Praha 1984. ŠTĚPÁNEK, Vladimír, Z dějin obrozenské literatury, Praha 1988. ŠVANKMAJER, Milan, Čechy na sklonku napoleonských válek, Praha 2004. TAUFER, Jiří, Chvála Jungmanna, Praha 1973. TIEFTRUNK, Karel, Dějiny Matice české. Založení užšího sboru muzejního pro řeč a literaturu českou, Praha 1881. TIEFTRUNK, Karel, Jungmann v Praze. Osvěta 5, 1875, s. 51–63. TRUHLÁŘ, Antonín, František Šír, Jičín 1882. TŘEŠTÍK, Dušan, Češi a dějiny v postmoderním očistci, Praha 2005. URBAN, Otto, Kapitalismus a česká společnost. K otázkám formování české společnosti, Praha 20032. URZIDIL, Johannes, Goethe in Böhmen, Zürich – München 1981. VÁŠA, Pavel, Kdo byl původcem Počátkův? Časopis Matice moravské 34, 1910, s. 270 –280. VÁVRA, Josef, O předcích Josefa Jungmanna. Dodavky a opravy k biografii. ČČM 64, 1890, s. 291–293. VINTR, Josef – PLESKALOVÁ, Jana (edd.), Vídeňský podíl na počátcích českého národního obrození. J. V. Zlobický (1743 –1810) a současníci: život, dílo, korespondence – Wiener Anteil an den Anfängen der tschechischen nationalen Erneuerung. J. V. Zlobický (1743 –1810) und Zeitgenossen: Leben, Werk, Korrespondenz, Praha 2004. VLADYKA, Josef, Josef Jungmann, služebník i pán české řeči, Praha 1947. VLČEK, Jaroslav, Dějiny české literatury II–III, Praha 1931. VLČEK, Jaroslav, První novočeská škola básnická, Praha 1896. VODIČKA, Felix, Josef Jungmann, in: Dějiny české literatury II. Literatura národního obrození, Praha 1960, s. 232 –254. VODIČKA, Felix, Kulturní politika Josefa Jungmanna, in: Felix Vodička (ed.), Cesty a cíle obrozenské literatury, Praha 1958, s. 127–145. VODIČKA, Felix, Počátky krásné prózy novočeské. Příspěvek k literárním dějinám doby Jungmannovy, Praha 1948. WINTER, Eduard, Bernard Bolzano a jeho kruh, Brno 1935. WINTER, Eduard, Frühliberalismus in der Donaumonarchie. Religiöse, nationale und wissenschaftliche Strömungen von 1790 –1868, Berlin 1968.
302
WINTER, Eduard, Der Josefinismus und seine Geschichte. Beiträge zur Geistesgeschichte Österreichs 1740 –1848, Berlin – München – Wien 1943. WINTER, Eduard, Romantismus, Restauration und Frühliberalismus im österr. Vormärz, Wien 1968. WINTER, Eduard, Tisíc let duchovního zápasu, Praha 1940. ZADERACKYJ, Nikolaj, Josif Jungman. Očerki iz istorii češskoj litěratury XIX věka, Kyjev 1874. ZÁKREJS, František, Josef Jungmann. Osvěta 3, 1873, s. 656 –676 ZÁVODSKÝ, Artur, František Ladislav Čelakovský, Praha 1982. ZÁVODSKÝ, Vladimír, Josef Jungmann v drobné reliéfní plastice. Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví, 8 –9, 1974, s. 103 –109. ZELENÝ, Václav, Řeč, kterou o slavnosti stého dne narození Josefa Jungmanna dne 12. července 1873 v Praze u veliké síni Besedy měšHanské…, Praha 1873. ZELENÝ, Václav, Život Josefa Jungmanna, Praha 1873; též 1881, 1915. ŽÁČEK, Václav, Jan Evangelista Purkyně, Praha 1987. ŽÁČEK, Václav, Kapitola z kulturních styků česko-polských v době Jungmannově. Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví, 8 –9, 1974, s. 285 –313.
303
JMENNÝ REJSTŘÍK
(Do rejstříku nejsou zařazena jména vyskytující se pouze v poznámkách.) Adelung, Johann Christoph 189, 200 Ahsbas, Jörgen 171 Alexandr I. 85, 86 Amerling, Karel Slavoj 177 Aristofanés 66, 71 Arndt, Ernst Moritz 80 Bach, Alexander 225 Bakoš, Ján 166 Bakoš, Mikuláš 136 Barák, Josef 226 Barvitius, Antonín 226, 227 Barvitius, Viktor 226 Beethoven, Ludwig van 26 Bendl, Jan Jiří 26 Benedikti-Blahoslav, Ján 160, 166, 169, 276, 289 Beránek, Václav 54 Bergner, Václav Kryštof 65, 82, 84, 122, 269 Berchtold z Uherčic, Bedřich Všemír 117, 122, 124, 179, 181 Bernolák, Anton 113 Biellina, Modest 24 Biener z Bienenberku, Karel 37 Bienerová, Franziska 37 Blanchard, Jean Pierre 25 BoCanskij, Osip Maximovič 87 Bolzano, Bernard 31, 32, 47, 53 –57, 119, 121, 124, 145, 203, 234, 255,
305
257, 290, 293, 293, 295, 299, 300 Bonaparte, Josef 85 Bourdieu, Pierre 13 Bowring, John 66, 115, 127, 131, 268 Bráf, Albín 233, 292 Broggiové 42 Březina, Otokar 59, 162, 260 Buček z Heraltic, Josef Ignác 33 Bulwer, Edward George 66 Bürger, Gottfried August 60, 67, 73 Burian, Tomáš 106, 178, 185, 191, 201, 293, 301 Byron, George Gordon 207
Calve, knihkupec 159 Camo~es, Luis Vaz de 73 Campe, Joachim Heinrich 189 Cervantes de Saavedra, Miguel de 73 Clam-Martinic, Jindřich Jaroslav 229 Cornova, Ignaz 28, 29, 33, 253 Čebiš, František 43, 83 Čejka, Josef 178 Čelakovská, Antonie 42, 151 Čelakovský, František Ladislav 14, 42, 53, 57, 58, 65 –67, 72, 102–104, 107, 111, 115, 124, 127, 128, 130 –133, 136, 143 –146, 149 –152, 158, 161, 162, 164, 165, 169, 171, 172, 182, 191, 192, 198,
200, 202, 203, 206, 211, 214, 216, 221, 223, 226, 239, 255, 258, 259, 261, 268, 270 –274, 279, 281, 283, 284, 292, 293, 303 Čermák, Filip 226 Černý, Václav 75, 260 Červinková-Riegrová, Marie 57, 233, 235, 265, 266, 289, 293 Denis, Ernest 10, 77, 109, 112, 121, 133, 175, 237, 251, 264, 267, 269, 279, 284, 290, 296 Deym, Franz de Paula 89, 118 Dickens, Charles 66 Dittrich, František 225 Dittrich, Anton Franz 96, 99, 105, 215 Dlabač, Bohumír Jan 78 Döbler, Jiří 9, 10, 198 Dobner, Gelasius 12, 14, 25 Dobrovský, Josef 12–14, 31, 34, 44, 45, 53 –55, 59 –61, 69, 71, 72, 74, 75, 77, 81, 82, 86, 88, 89, 103, 109, 111–116, 119, 122, 125, 127, 130 –134, 136,138 –140, 142, 143, 145, 147, 150, 152, 155, 156, 161, 162, 169, 170, 173, 181, 183, 187–190, 198, 200, 202, 206, 229, 231–238, 249, 252, 253, 255, 259, 261, 268, 270, 271, 281, 290, 293, 295, 296, 298 –300 Doucha, František 66 Dryden, John 64 Dundr, Josef Alexandr 225 Durych, Fortunát 44 Effenberger, Josef 10, 226 Eisner, Pavel 62, 70, 72, 73, 159, 203, 209, 239, 258 –260, 275, 276, 284, 285, 290, 296 Emler, Jan 223 Emler, Josef 225, 231, 251, 254 –270, 272, 274, 276, 277–288, 293 Erben, Karel Jaromír 58, 67, 132, 159, 162, 268, 297 Exner, Franz 57 Fähnrich, Antonín 96 Ferdinand V. 186, 201, 214
306
Fesl (Fessel), Michael Josef 47, 53 –55, 138, 145, 190 Fichte, Johann Gottlieb 80 Fingerhut (Náprstek), Vojtěch 120 Fischer, Otokar 61, 62, 258 Flaubert, Gustave 33, 61 Franklin, Benjamin 73 Franta Šumavský, Josef 191, 202, 284, 298 František I. (II.) 14, 25, 51, 83, 86, 89, 186, 264, 274, 281, 293 František Josef I. 202 František Karel, arcivévoda 202 Frič, Josef 92, 178, 220 Frič, Josef Václav 211, 275, 285 –287, 293 Fügner, Jindřich 18 Fürstenbergové 17 Gebauer, Jan 133, 229, 231 Gellner, Ernest 12, 297 Geßner, Salomon 61, 62 Gilferding, Alexandr Fjodorovič 223, 224 Goethe, Johann Wolfgang von 13, 60, 67, 69, 70, 105, 149, 158, 204, 259 Goldsmith, Oliver 38, 66 Goll, Jaroslav 234 Gray, Thomas 67, 73, 262 Greč, Nikolaj Ivanovič 111 Grün, Milo 101 Gutenberg, Johann 81 Hájek, Ignác 38, 39, 73 Hájek, Václav z Libočan 17, 280 Hanka, Václav 14, 15, 71, 76, 78, 84, 87, 88, 113, 115, 116, 125, 128 –133, 135, 136, 139, 140, 142–144, 146, 148, 151, 152, 154, 160, 165, 179, 181, 182, 185, 203, 210, 221, 226, 232, 235, 236, 259, 268, 272, 273, 280, 281, 294, 296, 297 Hanuš, Josef 234, 253, 257, 259 –261, 266 –269, 271, 273, 275, 277, 287, 290, 297 Hartmann, Moritz 93, 221, 264, 293 Hasner, Josef 98
Hasner, Leopold 98 Hausknecht, Martin 92 Havel, Rudolf 240, 253, 256, 265, 272, 275, 276, 293, 294 Havel, Václav 7, 108, 267, 297 Havlíček Borovský, Karel 14, 29, 31, 58, 75, 77, 89, 109, 112, 136, 200, 207, 220 –222, 226, 227, 234, 266, 287, 293, 296 –298 Held, Jan Theobald 214 Hellich, Josef Vojtěch 9, 10, 253 Herder, Johann Gottfried 67, 74, 79, 103, 142, 150, 240, 245, 261, 262 Herrmann, Ignát 229 Hildprandtové 135 Hněvkovský, Šebestián 24, 34, 59, 77, 87, 135, 136, 140, 141, 143, 145, 151, 161, 162, 181 Hofman, Ladislav Karel 234 Hoch, Josef 182 Hojda, Zdeněk 229 Hollý, Ján 136 Holub, Petr 240, 291, 297 Homér 62, 155 Horatius 71, 109 Hořčička, František 122, 269 Hovora 17 Hroch, Miroslav 12, 21, 47, 55, 56, 72, 75, 77, 78, 81, 117, 121, 124, 252, 253, 256, 257, 260, 261, 263, 268 –270, 297 Hromádko, Jan Norbert 48, 77, 78, 124, 135, 136, 138, 166 Hudl (Houdl, Hudla) 17 Humboldt, Wilhelm von 80 Hurdálek, Josef František 43, 44, 47, 54 Hus, Jan 57, 234, 236, 290, 295 Husák, Jan 22 Hyna, Karel Ferdinand 178, 279, 280 Chalupný, Emanuel 9, 10, 14, 22, 25, 26, 30 –32, 38, 41, 55, 59, 64, 70, 72, 75, 77, 89, 162, 175, 209, 210, 231,–233, 235 –237, 251–255, 257–261, 263, 265, 272, 273, 277, 279, 281, 283, 285, 289, 290, 298
307
Chateaubriand, François-René de 10, 14, 69 –71, 90, 132, 259, 266 Chelčický, Petr 234 Chlumčanský z Přestavlk a Chlumčan, Václav Leopold 43, 44, 47, 89, 191 Chmela, Josef 47 Chmelenský, Josef Krasoslav 132, 163, 198, 277 Chotek, Karel 105, 125, 192, 184, 186, 201, 211 Irwing, Washington 66 Ivanišev, Nikolaj Dmitrijevič 87 Ivanov, Miroslav 133, 271, 298 Jahn, Friedrich Ludwig 78, 80, 261 Jakobson, Roman 134, 237, 298 Jakubec, Jan 11, 14, 29, 55, 60, 64, 69, 75, 77, 112, 115, 121, 132, 142, 144, 173, 236, 237, 253, 256, 257, 259 –261, 263, 264, 266 –269, 271, 273, 275 –277, 282, 287–290, 294, 297–299 Jan Lucemburský 17 Janský, Karel 103, 104, 266, 294, 295, 298 Jaromír, kníže 17 Jelen, Alois 220 Jeník z Bratřic, Jan 30, 81, 84, 93, 106, 143, 264, 293 Jenisch, Bernard 245 Jirásek, Alois 195, 298 Jireček, Josef 232 Jírovec, Mikuláš 22 Jodl, Jan 176 Johnson, Samuel 189, 200 Josef II. 14, 21, 25, 39, 101 Josef Napoleon viz Bonaparte, Josef Jungmann, Antonín 18, 25, 65, 96, 97, 124, 130, 178, 179, 181, 182, 201, 214, 265, 270, 281, 284 Jungmann, Jan, bratr J. Jungmanna 18, 25, 265, 282 Jungmann, Jan, předek J. Jungmanna 18 Jungmann, Josef ( Josefovič) 41, 42, 53, 93, 145, 173, 192, 193, 195, 247,
255 –257, 266, 268, 270, 271, 273 –275, 277, 278, 282, 286, 294 Jungmann, Matěj 18 Jungmann ( Jungkmon), Matěj 18, 252 Jungmann, Řehoř 18 Jungmann, Tomáš 18, 25, 35 Jungmann, Václav, bratr J. Jungmanna 18 Jungmann, Václav, předek J. Jungmanna 18 Jungmannová, Anna viz Musilová Anna Jungmannová, Johana (Hanenka), dcera J. Jungmanna 31, 39, 41, 138, 199, 201, 202, 215, 283 Jungmannová, Johanna, žena J. Jungmanna 38, 39, 41, 43, 170, 192, 287 Jungmannová, Josefa 18 Jungmannová, Kateřina, matka J. Jungmanna 18 Jungmannová, Kateřina, dcera J. Jungmanna viz Petrovičová, Kateřina Jungmannové ( Jungkmanové, Jungkmonové) 18 Kaizl, Josef 234 Kalina z Jäthensteinu, Matyáš 210 Kalista, Zdeněk 55, 56 Kamarýt, Josef Vlastimil 53, 57, 65, 102, 107, 111, 124, 130, 132, 143, 145, 146, 149, 150, 161, 169, 171, 182, 191, 255, 265, 267, 270 –274, 277, 284 Kampelík, František Cyril 88, 200, 283, 293, 300 Kaňka, Jan Nepomuk 33, 37 Kant, Immanuel 55, 271 Kapper, Siegfried 103 Kára, Václav 44, 187 Karafiát, účetní 65, 82 Karel Veliký 129 Kareš, Vojtěch 41, 84, 95, 109, 111, 118, 130, 137, 139, 152, 181, 187, 212, 265, 267, 268, 270, 272, 275, 280, 286, 293 z Kaunic, Eleonora 76 Kindermann, Ferdinand 43
308
Kinský, Dominik 77, 83 Kinský, Rudolf 184, 277 Klar, Alois 36 Klar, Paul Alois 230 Klebelsberg, Franz 122 Klicpera, Václav Kliment 47, 83, 95, 102, 106, 174 Klicperové, bratři 84 Klopstock, Friedrich Gottlieb 64, 67, 155 Kober, Ignác Leopold 183 Kočí, Josef 133, 271, 298 Köhler, Josef Anton 106 Kollár, Jan 14, 15, 42, 58, 59, 65, 72, 79, 81, 86 – 89, 96, 103, 104, 106, 113, 115, 118, 120, 124, 127, 131, 132, 134, 136, 140, 144, 145, 151–155, 158, 159, 162–166, 169 –171, 173, 174, 181, 182, 184, 191, 192, 198, 199, 201, 202, 209, 212–214, 216, 220 –222, 224, 233, 234, 258, 259, 261–265, 268 –271, 273 –278, 281–284, 286, 287, 289, 292–296, 299 Kollárová, Friederika (Mína) 155 Kolowrat-Krakowský, Alois Josef 146, 283 Kolowrat-Liebsteinsky, Franz Anton 101, 119, 122, 123, 202, 210 Komárek, Miroslav 134, 254, 258, 269, 271, 294 Komenský, Jan Amos149, 166, 186, 227, 234, 267 Konrad, policejní komisař 118, 268 Kopitar, Jernej (Bartolomej) 86, 115 Körber, magistrátní rada 92 Korf, Modest 223 Kornel ze Všehrd, Viktorin 186 Körner, Jan 145 Kosakowski, Jan 86 Kostecký, Dominik 39 Kotzebue, August von 120 Koubek, Jan Pravoslav 97, 132, 293 Kouble, Josef František 36, 44, 83, 176, 187 Král, Josef 161, 232, 233, 235 –237, 275 –277, 279, 289, 299 Kramář, Josef Michal 48, 136, 176, 187
Kramář, Karel 229, 295 Kramerius, Václav Matěj 12, 25, 71, 72, 81– 83, 109, 187, 300 Kramerius, Václav Radomil 124 Krause, knihkupec 159 Krejčí, Jan 120 Krejčí, Josef 154 Krombholz, Anton 53 Křen, Jan 119, 262, 269, 299 Kubásek, Antonín 35, 243 Kutnar, František 13, 14, 32, 39, 44, 127, 252, 254, 255, 257, 260, 270, 299 Laiske, Miroslav 240, 259, 269, 273, 291, 292 Langer, Josef Jaroslav 132 Lauermann, Josef 42, 215, 227 Lauermannová, Kateřina viz Petrovičová, Kateřina Lauermannová-Mikschová, Anna 42, 227, 229 Leopold II. 25 Levý, Jiří 162–164, 258, 260, 277, 299 Levý, Václav 226, 227, 248 Linda, Josef 15, 124, 130, 131, 133, 148, 158 Linde, Samuel Bogumil 111, 112, 161, 189, 190, 281 Loužil, Jaromír 14, 24, 240, 252, 253, 255, 261, 270, 280, 288, 295, 299 Lukian (Lukianos, Lucianus) 71, 74 Lumbe, Josef 95 Luther, Martin 72 Macpherson, James 132, 166 Macura, Vladimír 13, 14, 56, 64, 79, 80, 103, 107, 109, 123, 134, 142, 147, 176, 203, 221, 240, 241, 252, 257, 258, 261, 266, 267, 269, 271, 274, 279, 284, 285, 287, 291, 299 Mach, Václav 146, 265, 274 Mácha, Karel Hynek 15, 17, 58, 70, 71, 73, 75, 103, 104, 132, 146, 162, 195, 203, 247, 252, 258, 262, 265, 266, 293 –295, 297, 298, 301, 302 Macháček, Simeon Karel 47, 66, 102,
309
163, 164, 170, 259, 281, 295 Máchal, Jan Hanuš 14, 253, 257, 259 –261, 268, 269, 271, 273, 275, 277, 290, 297 Machek, Antonín 9, 10, 227 Maixner, Petr 226 Malý, Jakub 66, 97, 119 –121, 148, 173, 195, 198, 200, 212, 269, 274, 279, 285, 288, 295 Marek, Antonín 10, 14, 20, 41–44, 46, 48 –55, 58, 65, 69, 71, 73, 75, 77, 78, 80 –91, 95, 97, 101, 104 –106, 111–114, 116, 118, 119, 121, 122, 125, 128, 130, 131, 133, 135 –145, 151, 156, 159 –163, 169, 170, 173, 176 –178, 181, 184, 185, 187–193, 195, 198, 199, 201, 202, 205, 208, 211–216, 225, 227, 230, 231, 248, 249, 251, 255 –257, 262–264, 266 –268, 272, 275 –279, 281–283, 285 –287, 292–294, 298 –300 Marek, Jan Jindřich 132 Marek, Jaroslav 21, 253, 299 Marek, Jiří 30, 254, 299 Marie Terezie 21 Marx, Gratian 24 Masaryk, Tomáš Garrigue 12, 156, 232–237, 275, 289, 290, 295, 298, 301 Matoušek, Valentin 22 Maxové, bratři 10 Mayer, Taddeo 201 Medau, tiskař 43 Meissner, Alfred 80 Meissner, August Gottlieb 26, 28, 30, 33, 49, 253 Menandros 226 Mickiewicz, Adam 60, 109 Michl, Josef Václav Justin 103, 265 Mikschová, Anna viz LauermannováMikschová, Anna Mikuláš I. 87, 150, 202 Millauer, Maxmilián 122 Milton, John 38, 63 –66, 70, 90, 132, 133, 156, 186, 258, 262 Montesquieu, Charles-Louis 26 Mozart, Wolfgang Amadeus 93, 163,
164, 220 Murko, Matija 234, 294 Musil, Antonín 42, 222–224, 256, 287, 288 Musil, Jaroslav 42, 256 Musil, Josef 42 Musilová, Anna 41, 42, 212, 222, 231, 256 Musilová, Johana 42 Musilová, Marie 42, 212 Musilová, Milada 42 Muth, Peter von 87 Mylnikov, Alexandr Sergejevič 223, 240, 254, 260, 266, 267, 282, 287, 288, 299 Napoleon I. 32, 51, 82, 85, 86, 136 Nebeský, Václav Bolemír 103 Nejedlý, Jan 25, 28, 34, 50, 59, 61, 62, 67, 69, 71, 73, 76, 77, 82, 83, 87– 89, 102, 103, 109, 111, 112, 124, 125, 127, 136 –150, 164, 177, 187, 190, 211, 229, 231, 249, 269, 273, 274 Nejedlý, Vojtěch 14, 15, 137, 140, 141, 143, 277 Neklan 129 Němcová, Božena 42, 58, 76, 178, 202, 216, 220, 255, 287, 292 Němeček, František 93 Nepomucký, Jan 33 Neruda, Jan 7 7, 67, 224, 227, 260, 288, 300 Niemcewicz, Juliusz 88 Novák, Arne 9, 12, 14, 17, 29, 31, 46, 55 –57, 60, 113, 134, 234, 237, 251–253, 258, 266 –268, 279, 287, 290, 295, 297, 300 Otruba, Mojmír 64, 271, 288, 294, 300 Ovidius Naso, Publius 71 Palacký, František 10, 12, 14, 15, 41, 54, 57, 58, 73, 76, 77, 81, 87, 89, 92, 103, 108, 109, 113 –115, 118 –120, 124, 125, 127, 128, 136, 142, 144, 147, 148, 150, 151, 154, 155, 158 –174, 176, 179, 181–184, 186, 191, 192, 195,
310
198 –200, 202, 203, 206, 210 –213, 215, 221, 223 –225, 227, 229, 231–236, 249, 259, 269, 270, 272–280, 284, 285, 288, 289, 292, 293, 295, 296, 298, 299 Palkovič, Jiří 65, 71, 131, 136, 140, 144, 161, 166, 188, 191 Patočka, Jan 56, 300 Pavlíková, Marie 57, 255, 257, 300 Pekař, Josef 234, 252, 266, 267, 287, 290, 297 Pelcl, František Martin 12, 14, 29, 45, 61, 71, 82, 83, 113, 138, 155, 187, 298 Perner, Jan 87 Pešina, Václav Michal 105, 185, 220, 281 Petéň (Petényi), Jan Šalamoun Dobromíř 140, 272 Petrarca, Francesco 152 Petritsch, Franz 93, 96, 101, 104, 105 Petrović, Dimitrij 42 Petrovičová, Kateřina 20, 41, 42, 45, 92, 93, 193, 211, 215, 216, 231, 256, 282, 286 Picek, Václav Jaromír 195, 221 Pichl, Josef Bojislav 73, 95 –98, 102–104, 111, 121, 147, 177, 184, 191, 204, 211, 215, 220, 231, 260, 265, 267, 269, 274, 280, 284, 286, 289, 295, 296 Pichlová, Františka 211 Pinkas, Soběslav 227 Plánek, Jan Vlastislav 127, 149, 151, 269, 270, 273, 275 Podlipský, Josef Václav 98, 102 Pogodin, Michail Petrovič 87, 115 Pohorský, Miloš 15, 252, 262, 266, 295 Pokorný, Jiří 229, 288, 297 Polák, Milota Zdirad 15, 58, 69, 77, 136, 156, 158, 172, 173, 181, 268, 297 Polišenský, Josef 43, 255, 264, 300 Pöllner, Franz 96, 105, 216 Pope, Alexander 66, 67, 73 Pösel, Anton 96, 105, 214 Posidippos 226 Pospíšil, Jaroslav 87, 151, 185, 201, 293
Pražák, Albert 79, 117, 133, 262, 268, 271, 300 Prejs, Petr Ivanovič 87 Prelog, Milan 50 Presl, Jan Svatopluk 72, 122, 136, 139, 140, 151, 152, 155, 165, 170, 177–179, 181–185, 190, 191, 198, 211, 212, 214, 224, 229, 249, 268, 277, 280, 297 Presl, Karel Bořivoj 179, 181, 182, 297 Preslové, bratři 169, 170, 179, 182, 210 Profous, Antonín 17 Procházka, František Faustin 45, 82, 89, 136, 176, 187 Przybylski, Jacek 65 Puchmajer, Antonín Jaroslav 28, 29, 34, 38, 50, 58 –60, 67, 69, 77, 83, 84, 112, 130, 133 –135, 137, 144, 161, 177, 188, 190, 229, 249, 257–259, 272, 295 Purkyně, Jan Evangelista 127, 135, 136, 140, 169, 179, 191, 195, 214, 221, 277, 280, 294, 303 Puškin, Alexandr Sergejevič 41, 60 Racine, Jean 61 Rajská, Bohuslava (Reisová, Antonie) viz Čelakovská, Antonie Rak, Jiří 57, 257, 301 Rautenkranc, Josef Miloslav 47, 82– 84, 89, 135 Rettigová, Magdaléna Dobromila 170 Rieger, František Ladislav 34, 48, 57, 84, 88, 95, 97–99, 104, 105, 124, 183, 198, 206, 211, 212, 223 –227, 229, 231, 233, 248, 254, 261, 264 –266, 285, 288, 293, 295, 296, 301 Riegrová, Terezie 98 Ritter von Ritterhain, Georg 105 Rössel, strýc J. Jungmannové 39 Rösselová, Franziska 39, 43 Rossini, Gioacchino 163 Rousseau, Jean-Jacques 26, 14 Řepková, Marie 64, 271 Řezník, Miloš 11, 15, 108, 147, 251, 252, 260, 267, 274, 301
311
Sabina, Karel 97, 102, 104, 207, 275 Salieri, Antonio 163 Sand, Karl Ludwig 120 Sauer, Florid 22, 24 Scott, Walter 66, 150 Sedláček, Josef Vojtěch 47, 72, 119, 136, 148, 177–179, 259, 280 Seibt, Karl Heinrich 26 –30, 33, 253 Seidan, Tomáš 226 Shakespeare, William 61–64, 66, 67, 71, 73, 259 Schiller, Johann Christoph Friedrich 13, 62, 66 –69, 71, 73, 135, 139 Schirmer, Bernard 36, 46 Schlözer, August Ludwig 245 Schmidinger, Josef 195 Schneider, Franz 54 Schnirch, Bedřich 226 Schopenhauer, Arthur 210 Schulz, Ferdinand 225, 226, 231, 288, 289, 301 Schwarz, lékař 226 Skramlík, Emilián 229 Sláma, František Josef 148 Slavík, Ivan 11, 15, 158, 251, 252, 266, 276, 301 Smetana, Bedřich 96, 277 Smetana, Josef František 47, 177, 214, 221, 280 Sojka, Jan Erazim 223, 288, 301 Sova, Antonín 162 Srezněvskij, Izmail Ivanovič 87 Staněk, Václav 87, 92, 151, 170, 177, 183, 214, 221, 280 Sternberg, Franz Josef 122 Sternberg, Kaspar 122, 183, 277 Sternbergové, bratři 125, 173 Stich, Alexandr 240, 241, 283, 288, 291, 295, 296, 301 Stöger, Johann 211 Strakatý, Karel 220 Stránský ze Zápské Stránky, Pavel 43 Strejček, Ferdinand 133, 271, 277, 301 Strnad, Antonín 28, 35 Strnad, Josef 54 Strobach, Antonín 87, 98, 102, 266 Světecký, Petr Kašpar 38
Světečtí z Černic 38 Svoboda, František Jan 36, 44, 95, 96, 151 Svoboda-Navarovský, Václav Alois 78, 84, 97, 129, 133, 135, 148, 151, 179, 211, 259 Svobodová, Františka viz Pichlová, Františka Swietetzká z Czernczic, Anna 39 Swietetzká z Czernczicz, Johanna Nepomucena viz Jungmannová, Johanna Swietetzký z Czernczicz, Anton 38 Swietetzký z Czernczicz, Philipp 38 Swietetzký z Czernczicz, Ignaz 39 Šádek, Karel 177, 280 Šafařík, Pavel Josef 14, 15, 29, 58, 66, 69, 77, 86, 87, 92, 93, 103, 108, 113, 115, 119, 136, 147, 151, 154, 155, 158 –162, 164 –167, 169, 171m 173, 179, 181, 182, 185, 191, 192, 198, 200, 201, 203, 208, 211, 212, 215, 224, 232, 233, 236, 268, 272, 274, 276 –278, 280, 287, 289, 292, 293, 300 Šafaříková, žena P. J. Šafaříka 151 Šembera, Alois Vojtěch 223 Šimek, Ludvík 226, 227 Šír, František 42, 47, 84, 95, 108, 137, 138, 155, 163, 190, 192, 199, 281, 302 Šmilovský, Alois Vojtěch 232 Šnajdr, Karel Sudimír 15 Špinka, Václav 198, 283 Štaif, Jiří 76, 120, 124, 261, 269, 302 Štěpán, arcivévoda 215, 248 Štěpánek, Jan Nepomuk 164, 277 ze Štítného, Tomáš 206 Štulc, Václav 22, 57, 97, 102, 153, 184, 191, 225, 230, 231, 253, 289, 296 Štúr, pudovít 155, 157, 209 Švabinský, Max 236 Tablic, Bohuslav 82, 83, 136 Tachecí, Jan 44, 47, 78 Thám, Karel Ignác 47, 62, 81, 101, 187, 281
312
Thám, Václav 58, 277 Thomson, James 66 Thun z Hohensteinu, Josef Matyáš 225 Thun z Hohensteinu, Leo 76, 280 Tieghem, Paul van 252 Titz, Karel 36 Tkadlík, František 167 Tobolka, Zdeněk 222, 266, 267, 287, 296, 297 Tol, Karl Fjodorovič 85 Tomášek, Jan Václav 122, 269 Tomek, Wácslaw Wladiwoj 184, 206, 231, 285, 296 Tomíček, Jan Slavomír 185, 191, 195 Tomíček, Karel 99, 265, 296 Tomsa, František Bohumil 124 Tomsa, František Jan 61, 187, 191, 281 Ťoupalík, Jan Maurus 47 Trenkwald, Josef Matyáš 227 Trojan, Antonín Pravoslav 98, 222, 287 Trojan, František 102 Třeštík, Dušan 56, 81, 108, 220, 241, 257, 262, 267, 290, 291, 302 Turinský, František 15, 102, 108, 140, 158, 174 Tvrdý, František 101, 106, 117 Tyl, Josef Kajetán 204, 207, 220, 288 Tyrš, Miroslav 18, 77, 298 Uhle, Alois
78, 261, 301
Vacek, František 83 Vaněk, Norbert 143 Vasiljev, Alexandr 85 Vavák, František Jan 81 Veith, Anton 226 z Veleslavína, Daniel Adam 74, 187, 260 Vetešník, František 48, 49, 73, 78, 83, 88, 136, 188, 292 Villani, Karel 225, 293 Vinařický, Karel Alois 81, 105, 128, 136, 144, 145, 148, 151, 170, 186, 191, 199, 200, 211, 225, 262, 273, 274, 277, 281, 283, 292, 295, 301 Vladyka, Josef 132, 263, 271, 276, 302 Vlček, Jaroslav 11, 14, 234, 237, 253,
257, 259 –261, 266 –271, 273, 275, 277, 287, 290, 297, 300 Vodička, Felix 14, 70, 71, 77, 104, 134, 147, 158, 223, 239, 253, 260, 261, 266, 267, 270, 274, 276, 281, 283, 294, 296, 302 Voigt, Mikuláš Adaukt 25 Voltaire (Arouet, François-Marie) 10, 26, 30, 31, 142, 259, 300 Voss, Johann Heinrich 155 Votočková-Lauermannová, Olga 255, 268, 270, 271, 273 –275, 277, 278, 282, 286, 294 Vrchlický, Jaroslav 224, 232, 260, 289 Vršovci 17 Vydra, Stanislav 10, 22, 26 –29, 32, 49, 73, 253 Vyrožil, Antonín 169 Wagenknecht, Josef 104 Wagner, Antonín 226 Waldsteinové 17 Weber, Carl Maria von 164 Weigel, Josef 163 Wenzig, Josef 96 Werner, Florian 53
313
Wieland, Christoph Martin 142 Wilhelm, Franz 90 Winter, Eduard 31, 55, 254, 257, 290, 302, 303 Wolráb, prefekt 90 Wratislavová z Mitrowic, Antonie 76 Zaderackyj, Nikolaj 231, 289, 303 Zahradník, Vincenc 53, 54, 57, 130, 148, 279 Zap, Karel Vladislav 216, 220 Zeberer, Jan 187 Zelený, Václav 20, 22, 25, 29, 34, 35, 41, 46, 55, 56, 64, 65, 71, 74, 75, 107, 131, 144, 169, 173, 198, 199, 216, 226, 230 –232, 236, 237, 251–258, 260, 264, 266 –273, 275, 276, 278, 279, 281–289, 291, 292, 303 Zeyer, Julius 162 Ziegler, Josef Liboslav 84, 124, 129, 140, 141, 152, 267, 292 Zimmermann, Johann Wenzel 89, 113, 118, 131, 142 ze Žerotína, Karel st.
170
OBSAH
Na předělu / 9 Odkud a kam? / 17 Co Čechům zbývá… / 36 „V jazyku naše národnost“ / 92 Přátelé a ti druzí / 135 Thesaurus / 175 Do posledního dechu / 205 Život po životě / 222 Přílohy / 234 Poznámky / 251 Jmenný rejstřík / 292 Prameny a literatura / 305
ROBERT SAK JOSEF JUNGMANN Život obrozence
VELKÉ POSTAVY ČESKÝCH DĚJIN svazek 8. Edici řídí Břetislav Daněk a Filip Outrata Obálku a grafickou úpravu navrhla Michaela Blažejová Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2007 jako svou 777. publikaci Vydání první. AA 18,16. Stran 320 Odpovědný redaktor Filip Outrata Vytiskla tiskárna S-Tisk, Vimperk Doporučená cena 298 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail:
[email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978 - 80 -7021-890 -7
