1 Juda (Gn 49, 8-12) „Tobě, Judo, tobě vzdají čest tví bratři. Na šíji nepřátel dopadne tvá ruka; synové tvého otce se ti budou klanět. Mládě lví je Juda. S úlovkem, můj synu, vystoupil jsi vzhůru. Stočil se a odpočíval jako lev, jak lvice. Kdo ho donutí, aby povstal? Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde; toho budou poslouchat lidská pokolení. Své oslátko si přiváže k vinné révě, mládě své oslice k révoví. Oděv svůj vypere ve víně, háv knížecí v krvi hroznů.Oči bude mít tmavší než víno, zuby bělejší než mléko.“ Jako další v Jákobově závěti přichází na řadu Juda. Je to až čtvrtý syn, ale z toho, co mu Jákob říká, vidíme, že má k němu zvláštní vztah. Už to, že s ním mluví ve druhé osobě – „tobě, Judo“, řekne, kdežto k ostatním s výjimkou prvorozeného Rúbena, mluví v osobě třetí -, už to naznačuje, že je Judovo postavení mezi bratry výrazně jiné, což se taky hned vzápětí prokáže v obsahu Jákobova odkazu. Výrazně se liší od toho, co Jákob říká ostatním. Není tu žádná zmínka o nedostatcích či pokušeních, je tu jen obdiv a velké uznání, které se posléze promítne do úžasného zaslíbení sahajícího až do vzdálené budoucnosti, až k vizi Mesiáše. Žádný ze synů neslyší tak slavné zaslíbení z otcových úst jako právě Juda. A je o to slavnější, že Juda svému životnímu poslání dostál, že nepromarnil svůj život, což se snadno stane. To jeho životní poslání je vyjádřeno v jeho jménu. Ve starověku bylo totiž jméno velice důležité. Vypovídalo o člověku, jeho charakteru a právě i o jeho poslání. Když se narodil Juda, jeho matka Lea zvolala: „Zase mohu vzdávat chválu Hospodinu! Proto syna pojmenovala Juda, to je Ten, kdo vzdává chválu.“ (Gn 29,35) Doslova přeloženo jméno Juda znamená „Patřící Hospodinu, Vyznavač“. Tedy ten, na jehož životě je vidět Hospodinova sláva, kdo k němu ukazuje, skrze něhož Hospodin vstupuje do života druhých.
2 Velké poslání má Juda, stejně velké poslání máme ale i my. Vždyť neseme podobné jméno jako on, jméno křesťan, tj. Kristův člověk, Patřící Kristu. Je to jméno, které i nám připomíná, že tu nejsme jen sami pro sebe, nýbrž pro druhé; že máme být podobně jako Juda obrazem Boží slávy, nástroji jeho lásky a pomoci. Nic ale nepřichází samo od sebe, to, zda dostojíme jménu, které na sobě neseme, zda dostojíme svému životnímu poslání, je v našich rukou. To jméno je výzva k práci na sobě, k budování sebe sama. Ani Juda k naplnění svého životního poslání nedošel snadno, musel k němu dospět, se probojovat. Nepropadněme omylu při četbě Jákobova odkazu Judovi, že by Juda byl dokonalý. Kdepak, nebyl to žádný anděl. Má pošramocenou pověst kvůli Támar, své snaše. Byla manželkou Judova zemřelého syna, a protože zemřel bezdětný, bylo Judovou povinností se o Támar postarat do té doby, nežli si podle levirátního práva bude moci vzít jeho dalšího syna, který by zemřelému zplodil dítě; aby zemřelému zůstalo zachováno jméno a tím i budoucnost. Juda se ale bál Támar dát dalšího syna, proto se jí hleděl elegantně zbavit tím, že ji poslal k rodičům. Sice se slibem, že až jeho další syn dospěje, zavolá ji zpět, ale svému slibu nikdy nedostál. Jednal sobecky, nespravedlivě, protiprávně. Nebylo to nic, co by člověk mohl obdivovat. Ani v Josefově případě zpočátku nijak nezářil. Byl to právě on, kdo navrhl bratra prodat. Opět elegantní řešení – bratra by se zbavili, aniž by se dopustili vyloženě násilí, a ještě z toho budou něco mít! Očividně není Juda žádný vzor laskavého a milého člověka. Jde si dost bezohledně za svým. Nikdo z nás ovšem není dokonalý, každý máme své dobré, ale i špatné vlastnosti, a určitě by se v životě každého z nás našly činy, které nám neslouží ke cti. Nikde ovšem není v Bibli řečeno, že Bůh očekává, že budeme anděly. Očekává něco jiného: že budeme k sobě upřímní, že budeme schopni uznat své chyby a nedostatky, schopni a ochotni se jim postavit tváří v tvář, vyvodit z nich pro sebe důsledky, poučit se z nich. Jen ten je skutečně velký,
3 kdo tohle dokáže. A Juda to dokázal, jak víme z Josefova příběhu. Proto má Jákobův obdiv. Protože neváhal pro svého jiného bratra, pro Benjamína, nasadit vlastní život. Jákob nechtěl, jak víme, Benjamína pustit s bratry do Egypta, kam šli nakoupit obilí v době hladu. Bál se, že by o něj mohl přijít tak, jako přišel o Josefa. Tehdy se Juda za něj otci zaručil, a to vlastním životem. A nebyla to planá záruka, Juda za bratra v Egyptě skutečně bojoval jako lev, ochoten a připraven se nechat prodat za otroka místo něj. Chtěl si s ním prostě vyměnit místo. A nenechal se od svého úmyslu odradit ani když správce Egypta – Juda nevěděl, že je to Josef , na tuto směnu nechtěl přistoupit. Juda správce/Josefa přemlouval, odvážil se s tím vysoce postaveným pánem přít a hádat. Neohlížel se na sebe, na nebezpečí, které takovému „drzounovi“ hrozilo. Pro záchranu bratra se odvážil všeho. Osvědčil se v kritické situaci. Benjamín byl, aniž to ovšem bratři tušili, zkušebním kamenem jejich charakteru. Jsou v životě takové chvíle a situace, které prověřují náš charakter, ve kterých vyjde najevo, jací skutečně jsme, co v nás je; zda to, co říkáme navenek, máme také v srdci. Jsou to situace, o kterých nás to většinou ani nenapadne, proto se na ně nepřipravíme a býváme pak překvapeni, někdy mile jindy nemile, tím, co o nás vyjde najevo. Ne vždy v takové situaci obstojíme podle svých představ. Juda obstál, proto si ho Jákob tolik váží, proto se mu budou klanět i bratři. Tím spíš, že takové jednání od Judy nikdo nečekal, byl až čtvrtý v pořadí Jákobových synů, přesto v tuto chvíli jedná jako prvorozený. Tak měl jednat Rúben. Pokusil se o to, pravda, jako záruku za Benjamína otci nabídl život svých dvou synů. To ale Jákob nepřijal, je to řešení, které je svým způsobem sobecké, protože se vyhýbá osobní oběti. Raději nasazuje životy jiných, je nechává za sebe bojovat, je nechává umírat za své nápady. Jak už jsem řekla, Jákob tohle nepřijímá, a my vlastně taky ne. Dobře vidíme, že takto nevypadá skutečná láska ani skutečná odpovědnost, kterou Rúben jako prvorozený
4 za své bratry měl. V první chvíli se sice zdá, že se v roli prvorozeného osvědčuje, ale bylo to jen na oko, jak Jákob prokoukl, bez osobního nasazení, opravdové lásky, jak už jsem řekla. To Juda byl jiný, proto si ho Jákob váží, protože na rozdíl od Rúbena prokázal skutečnou lásku; lásku která nemyslí na sebe, lásku, která je připravena se pro druhého obětovat, ba za něj položit i život. Není nic většího nežli takováto láska (J 15,13), před takovou smekáme a lidí, kteří ji mají, si hluboce vážíme. Kéž mezi ně patříme, Bůh nám v tom pomáhej, protože pozvaní k takové lásce jsme! Juda, jak už jsem řekla, není prvorozený, je až čtvrtý v pořadí, prvorozeným se ale stal svým duchem, svým jednáním. Nastoupil tak na Rúbenovo místo, stal se hlavou rodiny, hlavou, která je hodna vůdcovské role. Judovo jednání je zářným příkladem budoucím pokolením, má a otevírá budoucnost. Proto Juda dostává tak velké zaslíbení, ujištění, že jeho jednání nebude nikdy zapomenuto – lidmi ani Bohem -, a přijde čas, kdy bude završeno a dotaženo k dokonalosti zaslíbeným potomkem, mesiášem. Ježíš Kristus je – jak věříme – tím zaslíbeným potomkem, mesiášem, tím, v němž Judova láska dosáhla vrcholu. Její podobu, to jaká bude a co nám tato láska mesiáše přinese, popisuje Jákob obrazem. „Své oslátko si přiváže k vinné révě, mládě své oslice k révoví. Oděv svůj vypere ve víně, háv knížecí v krvi hroznů.“ Je to poetická mluva, za níž je ale skryta hluboká výpověď. Prát ve víně svůj oděv, je údajně obraz hojnosti. Zároveň ale obraz pláště potřísněného prolévanou krví, ne ale lecjakou. Ze souvislostí, v jakých je tento obraz v Bibli užíván, je jasné, že jde o krev obětního beránka; krev prolévanou za vinu, krev očišťující. Láska toho, který vzejde z Judova rodu, bude tedy láskou, slyší Jákobovi synové i my, která bude s nasazením vlastního života smiřovat a odpouštět viny. A tak bude bořit vše, co stojí mezi námi a Bohem, i mezi námi navzájem, co nás navzájem odcizuje, co ničí naše společenství,
5 co vede k rozbrojům a hádkám. Stejným směrem pak ukazuje druhý obraz, obraz osla uvázaného k vinnému kmeni. Osel, oslátko, jak víme ze zaslíbení proroka Za 9,9 a potom z naplnění toho zaslíbení v Kristově vjezdu do Jeruzaléma před Velikonocemi, je zvíře mesiášské. Proč? Má to zřejmě hluboké pohanské pozadí. Je dosvědčeno, že nejméně od 7. stol. př. Kr. byl osel symbolickým zvířetem egyptského boha bouře a války, boha Seta. Set v Egyptě reprezentoval všecky mocnosti zla, byl tedy ďáblem, satanem. V tomto světle viděno, by pak jízda mesiášského krále na oslu byla znamením zkrocení, podmanění a přemožení úhlavního nepřítele Božího i lidského, přemožení zla a pokušení, a to jako předpoklad pokoje. Kde není zlo, tam je pokoj. Ne nadarmo je oslátko přivázáno k vinnému kmeni. Vinná réva je v Bibli spolu s fíkovníkem právě obrazem pokoje, pokoje dokonalého, ničím již nerušeného, pokoje Božího. Zajisté proto vjel Kristus do Jeruzaléma na oslu, mělo být všem jasné, kým je a čemu jde vstříc: poslednímu zápasu s mocí zla. A k tomu zápasu s mocnostmi zla, k vnášení pokoje mezi lidi, jsme povoláni i my. Vracím se tak v závěru k tomu, co jsem říkala na začátku: neseme na sobě jméno, které vyjadřuje naše životní poslání: být těmi, na nichž bude vidět Hospodinova sláva, být nositeli jeho lásky, lásky kristovské. Kéž i my jako ten Juda dovedeme naplnit své životní poslání! Modlitba Pane Ježíši Kriste, ani na chvíli nám nedáváš zapomenout, proč sis nás zavolal, co od nás očekáváš. Svěřil jsi nám velké poslání, až se nám tají dech, co všechno jsi vložil do našich rukou. To skrze nás se chceš dávat lidem poznávat, skrze nás se jich dotýkat svou láskou! Necítíme se na tak velké poslání, bojíme se, že ho promarníme. Vždyť jsme jen obyčejní lidé, nejsme ničím mimořádní. Podléháme slabostem, sobectví, strachu. Odpusť nám, když selháváme.
6 Stůj při nás svým Duchem i svým slovem. Dávej nám sílu k zápasu se svým sobectvím, sílu nebát se druhým dávat, i když naše dary nebudou hned přijímány. Je málo skutečné lásky mezi lidmi, málo pokoje, málo skutečného naslouchání, protože je těžké druhé opravdově milovat. Znamená to neohlížet se na sebe, vzdávat se svého. Nemáme k tomu, Pane, dost sil ani ochoty. To vyznáváme, proto tě prosíme o pomoc. Protože jen s tvou pomocí budeme moci dostát úkolu, který jsi nám svěřil, jen s tvou pomocí budeme moci žít tvou láskou. Svěřil jsi nám tento svět do rukou. Máme mu zastupovat tebe, být mu tvým světlem, máme se za něj u tebe přimlouvat. Za sebe už jsme prosili, nyní prosíme za ty, které jsi nám svěřil, za lidi blízké i ty vzdálenější. Prosíme, abys při nich stál, držel je v jejich starostech a bolestech, pomáhal jim vidět a nacházet pravý cíl a smysl života, otevíral jim srdce, aby dovedli rozpoznávat, co je a co není důležité. Pane Bože, vkládáme svou naději v tebe, poddáváme se tvému vedení. Jsi náš Otec, my tvé děti. Proto k tobě také tak voláme a to i v této společné modlitbě: Otče náš… Čtení: Mt 5,14-16
