Velká reforma škol je tu 13

41

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVI. V 10.— 16. 10. 2005 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

13

Jak se uplácí kolem dálnic 4 V FBI zatkla český sen 2 Stávka lékařů povede k revoluci 3 V Biskup mezi bandity

11

SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE 2,30 €

Velká reforma škol je tu

2

KOMENTÁŘE VE HVĚZDÁCH

Představte si, že jdete v sedmdesátých letech nakupovat do obchodu a za vámi ve frontě čeká s košíkem v ruce organizátor holocaustu Adolf Eichmann. Něco nemožného? Ne tak docela. Pro obyvatele bratislavského sídliště Petržalka bylo v oněch letech naprosto běžné potkávat Eichmannova kolegu a autora „konečného řešení židovské otázky“ na Slovensku Alexandra Macha. V sobotu uplyne pětadvacet let od jeho poklidné smrti.

10.–16. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 41

Budíček na Bahamách Agenti FBI ukončili jeden z příběhů českého snu 90. let

Náš spoluobčan Šaňo Mach Mach se narodil v roce 1902 v Polárikovu a zprvu to vypadalo, že se stane knězem. Studoval totiž na bohosloveckém semináři v Trnavě. Nakonec se ale rozhodl oženit a vstoupit do politiky. Ve dvaceti letech se stal členem Ľudové strany pátera Andreje Hlinky, kde vystupoval jako tvrdý kritik soužití s Čechy. Jeho moc ve straně dostoupila vrcholu v době krize v roce 1938. Ihned po podepsání mnichovské dohody se moci na Slovensku ujímají radikálové. Mach získává místo šéfa propagandy, kde hlásá nenávist k Čechům a Židům. Už 12. října 1938 se Mach účastnil s Ferdinandem Ďurčanským setkání s Göringem, kde žádají pro Slovensko „plnou samostatnost, opírající se politicky, hospodářsky a vojensky o Německo“. Zároveň slíbili, že by „židovský problém řešili podobně jako v Německu“. Když byl pak vyhlášen samostatný stát Slovensko, pustil se Mach ihned do řešení židovské otázky. Měl k tomu všechny nástroje, protože byl hlavním velitelem ozbrojených Hlinkových gard a od července roku 1940 i ministrem vnitra. Napřed prosadil, že Židům byla odebrána živnostenská povolení, nesměli studovat, ve státních službách jich smělo být maximálně deset procent, zabavena jim byla auta, psací stroje či fotografické vybavení, kožené výrobky a všechny cennosti. Byl vydán i zákaz uzavírat smíšená manželství. Pak začal organizovat vyhlazování Židů, jejich „evakuaci na Východ“ neboli transport do plynových komor. Mach k tomu říkal: „Všechno, co vláda dělá, je normální a křesťanské. Jde tu především o definitivní odstranění židovského živlu z našeho národního a územního těla.“ Z téměř devadesáti tisíc Židů žijících na Slovensku v roce 1942 jich o rok později zůstalo jen 18 648. Když se blížil konec války, dostal Mach strach, že Německo prohraje a on bude za své činy potrestán. Podle historika Jána Mlynárika se díky těmto obavám v roce 1944 zastavily další deportace. Po válce Mach uprchl do Rakouska, ale byl zadržen a vrácen na Slovensko. Zde ho odsoudili k třiceti letům, což vyvolalo velké pobouření, protože se všeobecně očekával trest smrti. Protesty ale byly zamítnuty, takže nastoupil trest. Nezměnil se. Podle řady vyprávění považoval v kriminále za nejhorší životní ránu – která ho dohnala až k pláči – oznámení své dcery, že si vzala Žida. Mach si celý trest neodseděl. V roce 1968 byl propuštěn, aby pak v klidu dožil v Bratislavě. – ET –

Mach jako velitel Hlinkových gard. FOTO ARCHIV

Newyorský prokurátor Michael García (vlevo) na tiskovce: „Žádáme vydání Koženého, je obviněn z uplácení při privatizaci v Ázerbájdžánu.“ FOTO PROFIMEDIA.CZ

Z

dá se, že na Viktora Koženého dosáhla spravedlnost. Nikoli ta česká, ale Spojených států. V tom, že Američané dosáhli aspoň částečného úspěchu a na Bahamách nyní rozhodují o vazbě pro „piráta z Prahy“, nehrál roli nějaký tlak světové velmoci. Šlo spíš o to, že jejich úředníci prostě jednali. Zatímco české protějšky se čtyři roky potýkaly s neschopností požádat ostrovní stát o vydání finančníka, který je v Česku stíhán za miliardové podvody.

Jednoduše za svým „O vydání pana Koženého jsme požádali už před dvěma lety, a to víte, na Bahamách trvá projednání takové žádosti roky,“ říká mluvčí ministerstva spravedlnosti Petr Dimun. Po poznámce, že podle médií to ještě před rokem nebyla pravda, připouští mluvčí ministerstva, které má žádost o mezinárodní právní pomoc na starosti, že se může mýlit a že to prověří. „Zmýlil jsem se, o vydání jsme požádali letos koncem května,“ opravuje se o pár hodin později mluvčí Dimun. Podobné „zmýlené“ ostatně provázejí velký příběh někdejšího exulanta, pak chudého polistopadového navrátilce, pak boháče tonoucího v penězích a posléze prchajícího psance od počátku. Do Koženého Harvardských fondů vložilo v polovině 90. let své kuponové knížky tři čtvrtě milionu Čechů a nově zrozený finančník si za tuto nečekanou propagační pomoc privatizaci vysloužil díky od nejvyšších politických představitelů země. Tuto vděčnost ovšem později krutě znectil a své klienty dočista okradl. Přitom jeho fondům se podařilo dobře investovat – získaný majetek na jednu kuponovou knížku činil odhadem plných padesát tisíc korun, tedy pětkrát víc než slibovaná „jistota desetinásobku“, kterou Kožený v reklamní kampani sliboval za knížku každému klientovi. V Harvardských fondech se tedy ocitlo 40 miliard korun a Kožený k jejich krádeži nepoužíval zrovna složité metody. Jako příklad za všechny může sloužit obchod z roku 1995. Dne 5. dubna Koženého kyperská firma Zenko Trading prodala Harvardskému dividendovému fondu 190 tisíc akcií Telecomu po 2710 korunách za kus. Už o dva dny později tytéž akcie koupila zpět za 2215 korun za akcii. Čistý zisk pro Zenko a čistá ztráta pro akcionáře Harvardského dividendového fondu: 90 milionů za 48 hodin. Tato transakce byla naprosto formální a bez jakékoli ekonomické logiky – jejím jediným smyslem bylo vytáhnout peníze na Kypr. To, že prošla bez povšimnutí finančního dozoru a policie, můžeme dnes brát už jako skoro neuvěřitelnou připomínku časů opravdu „divokého Východu“. Majetek Harvardských fondů se – až na několik nemovitostí – v tichosti přelil do záhadných kyperských firem.

To vše je zdokumentováno už skoro pět let. Zhruba tak dlouho je Kožený obviněn policií z podvodu. A zhruba tak dlouho se jej pokouší justice dostihnout na Bahamách. Ty pokusy mají někdy komický nádech. Začalo to tím, že podle tuzemského trestního práva může policie někoho začít vyšetřovat až poté, co mu doručí obvinění. Policisté jej poslali bahamským úřadům faxem před třemi lety. Z Baham se jim dostalo odpovědi, že obvinění poslané faxem odporuje zákonu a že chtějí písemnou žádost a adresu Koženého. Policejní prezidium další rok hledalo adresu. Loni připustil policejní prezident Jiří Kolář trapas – pátralo se po Koženém, ale finančník je na Bahamách zaregistrován jako Kozeny. Mezitím policie řešila další oříšek: mohla začít Koženého stíhat bez sdělení obvinění jako uprchlého – ale je možné stíhat jako uprchlého člověka, který se neskrývá a jehož adresu mohou zjistit? „Vina nebyla jen na naší straně, bahamské úřady příliš nespolupracují. Nakonec se problém podařilo vyřešit. Před čtyřmi měsíci jsme s Bahamami uzavřeli smlouvu o diplomatických vztazích a tamní úřady uznaly smlouvu mezi Československem a Velkou Británií z roku 1925 – kdy ještě Bahamy byly britskou državou – o vydávání zločinců. Fakt, že bahamské úřady Viktora Koženého zadržely na základě americké žádosti, dává podle zástupce šéfky Nejvyššího státního zastupitelství Jaroslava Fenyka možnost domluvit se s USA na vyšetření Koženého z podvodů spáchaných v Česku.

nů nutných pro ovládnutí Socaru, hledal další investory – nakonec se mu podařilo v USA získat 180 milionů dolarů od různých jednotlivců i organizací, od pojišťovny AIG až po Kolumbijskou univerzitu. Jenže celá věc měla jeden háček. Ázerbájdžán totiž na rozdíl od České republiky nevyhlásil, co vlastně bude kuponově privatizovat. Kožený pouze předpokládal (a své americké investory na tuto nejistotu předem neupozornil), že to bude také Socar. Najednou se ovšem zdálo, že k jeho privatizaci nedojde. To by znamenalo, že Koženému zůstanou v ruce bezcenné kupony – většina „lepších“ podniků už byla tou dobou zprivatizována – a na krku žaloba od investorů. Proto se Kožený po dohodě s některými spoluinvestory rozhodl sáhnout ke korupci: kromě darů „vysokým úředníkům“ šlo například o šperky v hodnotě přes deset milionů korun, jež daroval prezidentu Alijevovi. Ale tah nevyšel – Socar nakonec nebyl privatizován. A Kožený skončil v totálním průšvihu: američtí partneři s bezcennými ázerbájdžánskými papírky v rukou jej obvinili, že je okradl stejně jako kdysi klienty v Čechách. Tentokrát ovšem věc nedostala pražská kriminálka, nýbrž FBI. Z hlediska Koženého budoucích osudů rozdíl zřejmě fatální. Americké úřady použily zákona, podle něhož nesmí americké společnosti uplácet nejen domácí, ale ani zahraniční úředníky a politiky. A protože Kožený byl v době svých ázerbájdžánských úplatků, se kterými se nijak netajil, ve vedení americké investiční společnosti Oily Rock, žádá newyorský prokurátor Michael García nyní jeho vydání z Baham a soud ve Spojených státech.

Prsten pro Alijeva

Jaroslav Spurný, Marek Hudema

Bez hacku a bez carek

Úspěch Američanů má jednoduchý důvod. Jak přiznává Petr Dimun, USA dokázaly na Bahamy dodat potřebné dokumenty. „Asi tam měli lepší vztahy,“ vysvětluje si schopnost shánět adresy a formulovat jasné dopisy Fenyk. Americké úřady zadržely kromě Koženého ještě další dva podezřelé spoluinvestory Koženého – Frederika Bourkeho, šéfa jedné z dceřiných společností největší světové pojišťovny AIG, a Davida Pinkertona, výrobce kabelek. Ti už projevili ochotu proti Koženému svědčit. Na konci devadesátých let začal Kožený hledat nové „investiční příležitosti“ na východ od České republiky. Zkoušel to v Rusku, ale nakonec se zaměřil na ropou bohatý Ázerbájdžán. Tam se právě pod vládou diktátorského prezidenta Hejdara Alijeva připravovala obdoba české kuponové privatizace, s níž už měl Kožený své zkušenosti. Rozdíl byl pouze v tom, že Kožený tentokrát nezaložil investiční fond, který by spravoval privatizační kupony jednotlivých Azerů, ale hodlal vykoupit přímo tyto kupony a za ně pak nakoupit podíly v ázerbájdžánském ropném průmyslu – zejména ve společnosti Socar, které patřila místní ropná pole a zásobníky. Protože Koženého peníze nestačily na nákup dostatečného počtu kupo-

Q

Týdeník Respekt hledá novináře na místa • redaktor domácího zpravodajství • redaktor píšící o vědě a civilizačních problémech • redaktor internetové verze Respektu Případné zájemce prosíme, aby nás kontaktovali na adrese a číslech uvedených v tiráži. Děkujeme.

KOMENTÁŘE

RESPEKT 41 V 10.–16. ŘÍJEN 2005

Poslechněme doktory

EDITORIAL

Paroubkova snaha uhasit stávku otevírá cestu revoluci

S

távka praktických lékařů byla ve čtvrtek nečekaně úspěšná. Nejméně čtyři pětiny zavřených ordinací a čtvrtina všech praktiků na Palackého náměstí před ministerstvem zdravotnictví jsou protestem tak jednotným a účinným, že nemají v krátké polistopadové historii obdoby. Pohříchu však může být až příliš pravdivé heslo demonstrujících „Pět minut po dvanácté“. Na snadnou cestu z krize je pro zdravotnictví příliš pozdě. Náprava bude bolet.

Viníkem je stát Šest a půl tisíce praktiků protestuje, protože se jich nepořádek ve zdravotnických financích dotýká nejvíc. Během pěti let průběžně klesá jejich podíl na balíku peněz od pojišťoven. Úhrady dostávají od Všeobecné zdravotní pojišťovny o šedesát dnů později než ostatní, na rozdíl od silných nemocnic ale nemohou faktury za elektřinu a topení odkládat. Nemohou spoléhat ani na to, že jim stát či kraj v nejhorších chvílích pomůže. Proto stávkovali právě oni, ukázali ovšem na problém, který se dotýká každého. Za pět let se výdaje pojišťoven zvýšily o polovinu. Přesto nestačí a do dluhů se dostávají nemocnice, ordinace i lékárny. Jejich vlastníci a dodavatelé se tak stávají nedobrovolnými rukojmími těch, kdo systém řídí. Ať chtějí nebo ne, vlastními penězi úvěrují dluh, který dnes činí deset miliard. Praktikům pochopitelně vadí, že si musí půjčovat od příbuzných a brát překlenovací úvěr s nejméně dvanáctiprocentním úrokem. Při takové nespokojenosti není divu, že se k řízení zdravotnického systému nikdo nehlásí. Odpovědnost odmítají zdravotní pojišťovny a upozorňují, že za deficit může praxe posledních let, kdy ministři zdravotnictví svými vyhláškami nařizovali pojišťovnám utrácet víc, než umožňovaly pojistné plány. Ano, naše výdaje vyrostly za pět let o polovinu, připomínají pojišťovny, příjmy ale jen o čtyřicet procent. Vláda se dluh snaží rok od roku sanovat mimořádnými dotacemi, ty ale stav jen zhoršují. Dluhy se tím skrývají a tempo jejich růstu se zrychluje. Viníkem je stát, nepochybují tedy doktoři.

Osm let stagnace Na první pohled tady něco nehraje. V Česku má být systém zdravotního pojištění, který se významně liší

od státní zdravotní služby. Už tím, že smlouvy o zdravotní péči uzavírají se zdravotníky na státu nezávislé pojišťovny. Tak je tomu i u nás. Bohužel, stát pojišťovnám do rozhodování zasahuje stále častěji. Nařizovat, jak přesně má vypadat smlouva mezi pojišťovnami a nemocnicemi, začal už v roce 1997 ministr Jan Stráský z ODS. Tehdy to bylo krizové řešení, za sociálnědemokratických vlád se z toho ovšem stala běžná praxe. Především státní nemocnice využívaly této možnosti a odvolávaly se při sporech o smlouvy ke státu. Ten rozhodl – logicky – vždy v jejich prospěch a nařídil pojišťovnám zvýšit platbu. Byrokratizace postupovala a pojišťovny nakonec nemohly krácením dotací postihnout ani ty zdravotníky, kteří nedodržovali základní normy. Data ukazují, že posilování zdravotnické byrokracie snížilo efektivitu systému. Kvalita zdravotnických služeb se v Česku zvýšila skokem po roce 1990. Ze 140 tisíc zemřelých ročně koncem osmdesátých let poklesla statistika pod 110 tisíc v roce 1997. Mezitím se privatizovaly ordinace a spolu s nemocnicemi se začaly vybavovat moderními přístroji. Dělo se tak bez plánu, ve velkém chaosu a zkrachovala při tom řada pojišťoven. Když se Stráským vstoupil do hry stát, pozitivní trend skončil. Dodnes se každoroční počet zemřelých pohybuje mezi 105 a 110 tisíci, přitom nic nenasvědčuje tomu, že se trend zlepší. A česká čísla týkající se zdraví jsou stále významně horší než v západní Evropě. Období stagnace posledních osmi let je možné nazvat dobou Davida Ratha. Prezident lékařské komory získal vliv právě před zlomovým rokem 1997. Reprezentoval nemocniční lékaře a měl zájem na posílení státu proti pojišťovnám. Na rozdíl od devadesátých let dnes protestují soukromí lékaři z ordinací. Doporučují opět uvolnit kontrolu a posílit konkurenci pojišťoven i nemocnic. Jejich přirozeným spojencem se stává volební favorit ODS. Dnes se zdá, že změny tímto směrem mohou pacientům i zdraví populace pomoci.

Konzervativní revoluce Jako není jisté, jestli ODS volby vyhraje, tak nemusí ani praktičtí lékaři prosadit svou. Byrokracie se pod ministryní Miladou Emmerovou rozhodla ovládnout zdravotnictví definitivně. Zákony

o zdravotnických zařízeních a zdravotním pojištění mají v mnohém obnovit stav před listopadem 1989. Vláda podle nich dostane právo přímo jmenovat a případně i odvolat ředitele VZP. Ministr zdravotnictví bude přímo určovat ceny péče a rozhodne také o tom, kdo bude mít přístup do sítě placené ze zdravotního pojištění. Vybraná zdravotnická zařízení dostanou záruku, že stát vždy uhradí jejich dluhy. Omezí se svoboda volby pacientů, kteří budou opět patřit do spádových oblastí jednotlivých lékařů a nemocnic. Dnes hrozí, že zákony prosadí ve sněmovně pomocí většiny sociálních demokratů a komunistů. Ještě na jaře bude možné vyměnit ředitelku největší pojišťovny a nadiktovat novou síť. Vedle protestujících soukromých lékařů stojí v cestě záměrům Emmerové premiér Jiří Paroubek. V červnu pod vlivem prezidenta Ratha zvýšil platy v nemocnicích, a tím způsobil současnou finanční krizi. Protesty soukromých lékařů ale považuje za vážný problém. Nezáleží, jestli se mu líbí socialismus, stávky nemůže osm měsíců před volbami potřebovat. Snaží se obnovit klid a používá nástroj minulých premiérů. V červnu do systému přidal 3,8 miliardy korun, ty se ale už rozpustily v nemocnicích. Teď se hovoří o další mimořádné dotaci až 7,5 miliardy. Paroubek ovšem ví, že jenom dotace nestačí. Proto minulou středu dohodl s pojišťovnami záchranný plán, který by zdravotnictví udržel nad vodou do konce příštího roku. Veřejnost dohodu zatím nedocenila. Je polovičatým opatřením, přesto podobně tvrdý reformní zásah do systému zdravotnictví nepamatujeme. Pojišťovny by v příštím roce neměly zvýšit výdaje. Nesmírně tvrdé opatření může vést k rušení praxí, škrtům v nemocnicích a větším doplatkům za léky. Ještě významnější je dohoda, že stát už nebude pojišťovnám nařizovat, kolik mají platit nemocnicím. To už je příslib revoluce. Podobně jako poslední ministr zdravotnictví za ODS otevřel cestu k byrokratickému řízení za vlády ČSSD, dnes možná poslední sociálnědemokratický premiér připravuje příštímu pravicovému kabinetu možnosti, jak obnovit systém pod vládou pojišťoven. Petr Holub Autor je redaktorem Hospodářských novin.

Q

Vymydlení před školami

ma našich televizních magnátů nevyznává a odmítá se jím naplňovat. Kdo ho však přijímá s nadšením (podpořeným samozřejmě i chabou pestrostí další nabídky) jsou děti: hlavní skupina diváků reality show je ve věku od čtyř do patnácti let. Po publikaci této zprávy se TV manažeři rozhodli pracovat jako klasičtí dealeři drog a vyrazili podstrkovat svoje zboží bezbranným. Záznamy a přímé vstupy z vilek se rozprostřely do celého dne, Nova dokonce přesunula hlavní část show z osmé hodiny večerní na pátou odpolední. Tady však končí legrace. Předvádět ničemné kousky plnoletým lidem je jedna věc a exhibovat před dětmi druhá. Proto je pokuta rady zcela na místě a nazývat ji cenzurou je prostě nesmysl. Předpisy jsou jasné: pouštět vulgární svět na obrazovku před desátou večer je zakázáno a kdo to poruší, riskuje trest.

Prima noví dozorci Minulý týden dostal v Česku shodou okolností cenu Vize 97 sociolog Philip Zimbardo, který v roce 1971 udělal dnes už legendární test lidské schopnosti zesurovět a stát se bídákem. V jeho rámci rozdělil zcela náhodně dobrovolníky na dvě skupiny – dozorce a vězně –, nechal je v uzavřeném prostoru a těm prvním dal neomezenou pravomoc „dohlížet na pořádek“ a trestat ty druhé. Už po pár dnech pokusu začali být dozorci tak agresivní a tak bezdůvodně krutí ke svým svěřencům, že sociolog pokus ukončil. Možná by bylo na místě

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, čím více se blíží volby, tím častěji se novináři a politici zaklínají slovem „reforma“. Proto je neuvěřitelné, že v téhle zemi v tuhle chvíli jedna taková dlouho očekávaná reforma probíhá téměř za nezájmu médií. Přitom na jejím naplňování se mohou podílet všichni rodiče. Dokonce se dá říci, že na aktivní účasti rodičů záleží úspěch téhle reformy. Podrobnosti čtěte v rubrice téma. Na stranách 4 a 5 vám přinášíme další články týkající se korupce a práce policie. Na této straně pak komentář našeho bývalého šéfredaktora Petra Holuba. Přeji Vám podnětné čtení. Marek Švehla

GLOSY Poslanci Evropského parlamentu se rozhodli odejmout imunitu Vladimírovi Železnému. Pro českou veřejnost je to verdikt kladný a je třeba ho přivítat. Tím není míněno, že by odteď bylo jisté, že je bývalý televizní magnát vinen. Spíše se konečně

Štvanec opět bez imunity otevírá cesta pro spravedlivý proces s člověkem, který se stal symbolem beztrestného vyvádění pod krytím mocných. Byť Železný sám sebe vidí jako štvance. Případ je značně nepřehledný a policii čeká velká práce. Nezaujatý pozorovatel ale spíš než „hon“, složité daňové úniky a celní nedoplatky vidí darovanou televizní licenci získanou díky lživému, nikdy neuskutečněnému projektu. Vidí obletovanou celebritu vystavující na odiv své bohatství a přátelské vztahy s těmi nejmocnějšími politiky, kteří neváhali jít si s vládcem nad informacemi připít do barrandovského baru na oslavu úspěšného zcizení televize Nova americkým majitelům. Tyto líbánky moci s vlivem nás později stály deset miliard korun prohrané arbitráže. Verdikt Evropského parlamentu má navíc ještě jeden uklidňující vliv: zcela vyvrátil výroky ODS, že proti Železnému jsou v Česku vedeny politické tlaky směřující i na policii a justici. Kdyby tu byl jen malý náznak něčeho takového, právní výbor EP by europoslance odmítl vydat. – ET –

Pokud si naše děti někdy za dvacet let otevřou noviny z minulého pátku, budou (doufejme) nevěřícně zírat, jak se za jejich rodičů žilo. Přečtou si o zemi, kde premiér jezdil po silnici plné aut stoosmdesátkou. Přečtou si, že přitom šlo o život,

Magnáti našich privátních televizí se dostali do pozice dealerů strkajících kvůli zisku heroin dětem před základkou. Sledování lidí zavřených do vily VyVolených a pod dohled Velkého bratra se stalo hned od počátku velkou událostí světa zdejší zábavy. Televize do nového „formátu“ investovaly na 130 milionů korun, sledovanost vyletěla vzhůru, ostatní média popisují život soutěžících den po dni. Proto se velkou událostí stala i milionová pokuta udělená oběma privátním stanicím za sprostotu a obscénnost jejich reality show. Ihned se vyrojily debaty, jestli se Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nedopustila cenzury a zda neporušuje svobodu slova. Ještě než se dostaneme k samotné pokutě, zastavme se u toho, co se od vysílání reality show očekávalo. Příklady z jiných zemí naznačovaly, že nejde jen o šmírování, ale že v pořadu můžeme spatřit i sebe sama, vystaveného mezní situaci, v malém kolektivu, kde se prosazují silní jedinci a kde se šíří ponorková nemoc. Česká varianta proslulé show ovšem brzy všechny vyvedla z bláhových představ. Na vhled do lidské duše zapomeňte, tady se musíte spokojit s pohledem do nitra duše vlastníků zdejších televizí a tvůrců jejich „zábavy“. Není to žádná příjemná podívaná. Naopak. To, co na sebe odkryli, je mnohem větší ubohost, než by člověk znalý jejich seriózních a vymydlených zevnějšků čekal. Estráda vulgarit, negativních vášní, slabosti, prázdného tlachání, drogové závislosti a sprostých gest – to je jejich svět, svět, do kterého tlačí své dobrovolné vyvolené, protože to podle nich „táhne“. Ale vyšlo najevo, že zase až tak netáhne. Že velká část zdejších dospělých navzdory reklamní masáži a téměř totálnímu obklíčení duchovní kli-

3

Takhle jsme tady žili

I ty se můžeš stát celebritou. FOTO REALITYSHOWS.CZ

už říci stop i u nás, protože show se mění v čistě negativní energii – ale to už není na regulačních úřadech. To by museli udělat kapitáni našeho televizního byznysu a mezi nimi, na to lze vzít jed, není žádný Zimbardo. Takže musíme vzít zavděk rozhodnutím rady vytlačit „to“ do nočních hodin. A nakonec: jasně se ukázalo, jak je důležité mít veřejnoprávní televizi, která podobným programům odolává. Pro lidi závislé na bedně s obrázky je to jediná alternativa – a vůbec ne špatná. Erik Tabery

Jak se vám líbí česká podoba reality show? Debatujte na www.respekt.cz.

Q

jenže místo aby policie ostatní ochránila, trestala pokutou řidiče, kteří se na poslední chvíli v šoku vyhýbali a přitom do sebe narazili. Přečtou si, že důvodem téhle zběsilosti byla premiérova ryze propagační návštěva horníků. Také si přečtou, jak lhostejně potom celý incident komentoval. Především si ale přečtou, že kromě několika komentářů v novinách se nad tímhle řáděním funkcionářského monstra krytého požitky premiérské funkce nikdo nepozastavil. Dámy a pánové, je to tak: vládnout v téhle zemi je snadné a Paroubek to ví. Proto už po několika málo měsících své vládní kariéry doslova před očima zemanští a jakešovští. Proto si dovoluje něco tak neuvěřitelného, jako byla spanilá jízda jeho kolony v Ostravě, zachycená reportéry MF Dnes. Proto nemá strach, že by dopadl jako v normální sebevědomé zemi, kde se taková povýšenost mocných netrpí. Tam by Paroubek letěl a je to logické: Proč si držet vrchním administrátorem státu někoho, kdo ostatními pohrdá a ohrožuje je na životech? V Česku to tak jednoduché není. Ale uvidíme příští rok při volbách. – MŠ –

4

ČESKÁ REPUBLIKA

PŘIPOMEŇME SI Pro bývalého premiéra Miloše Zemana byli ekoteroristy, kteří útočí proti miliardové investici. Ve skutečnosti jde o sedláky, kteří chtějí v klidu hospodařit na svých polích a jen se bojí jedů z továrny s nebezpečným provozem. Boj Jana Rajtera a jeho rodiny proti mexickému výrobci hliníkových hlav motorů Nemak, který staví toxický provoz v těsné blízkosti Rajterova hospodářství, trvá už pět let, potácí se od soudu k soudu, a přestože některé rozsudky dávají Rajterovi za pravdu, stavba továrny silně podporovaná politiky nezadržitelně pokračuje.

10.–16. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 41

Jak se uplácí kolem dálnic Jednoduše, beztrestně a se souhlasem nejvyšších míst

Nemak: česká cesta k prosperitě První část továrny už stojí a funguje. V dalších letech se má stavba rozrůst desetkrát. Rajterů se ujali právníci z Ekologického právního servisu (EPS). Podali sérii žalob a snaží se stavbu zastavit poukazováním na nesprávnost úředních postupů. Letos v květnu měli úspěch. Nejvyšší správní soud kvůli formálním chybám zrušil stavební povolení na silnici k továrně. Právní zástupci rodiny Rajterů vzápětí požádali úřady o odstranění černé stavby. Stavební úřad v Mostě to ale ignoroval. Jeho úředníci trvají na platné kolaudaci, politici je podporují a soud nemůže podle jiných zákonů trvat na splnění svého rozsudku například tím, že by stavbu do doby nápravy nedostatků zastavil. Pokud se to někomu nelíbí, musí rozhodnutí stavebního úřadu napadnout dalšími žalobami a čekat měsíce a roky na další rozsudek. Tak je to pořád dokola. Nejvyšší správní soud rozhodl například i to, že Nemak kvůli ukvapenému vyjmutí pozemku z půdního fondu disponuje neplatným územním rozhodnutím. Důsledný postup by tedy znamenal továrnu zbourat. To si ale nikdo u politicky protežované stavby nedovolí. Vše navíc zavinila mostecká radnice, která v počátcích územní povolení zařizovala. Trestat dnes majitele továrny, tedy Nemak, by znamenalo říct si o další arbitrážní řízení proti státu a riskovat placení ztracených miliard. Případ se tak mění v neprůhledný spletenec úřednické liknavosti, špatných postupů, žalob, planých rozsudků, soudní nedůslednosti a politického lobbování. Nebo jinak řečeno – v klasický příběh české průmyslové zóny, které politici razí cestu a kašlou přitom na vlastní předpisy. Pokud na to někdo upozorní, pomalý soud mu dá sice za pravdu, neplatí ale odkladný účinek, takže stavba je mezitím hotová. „Je to nesmírně frustrující. Pokračujeme už jen proto, abychom ukázali, jak to v Česku vypadá s vymahatelností práva. Je to pomník možnosti něčeho se dovolat,“ říká Pavel Franc z EPS. Naproti tomu hejtman Ústeckého kraje Jiří Šulc (ODS) nic frustrujícího na šlapání po právech nevidí. „Severní Čechy mají dvousetletou historii těžkého průmyslu,“ říká Šulc, „a bude tomu tak i nadále.“ – JK –

Rajter: brzda razičům českých cest. FOTO IBRA IBRAHIMOVIČ

Tak za tohle jsem byl, milé děti, na zájezdu v Kanadě. (Stavba přemostění řeky Úhlavy, jediného vodárenského toku pro Plzeň, poblíž dálničního čtyřlístku u Utušic.) FOTO ČTK

S

tačil jeden zbytečně všímavý šťoural a zdejším silničářským bossům skončily krásné časy. Přišlo se totiž na to, že vysoce postavení státní úředníci jezdí na luxusní výlety do ciziny za peníze soukromých firem, které se pak u stejných úředníků ucházely – a vyhrávaly – v soutěži o státní zakázky. Když tahle „úplně běžná praxe“ státní firmy Ředitelství silnic a dálnic ČR vyšla letos v létě najevo, vzbudilo to v médiích a u veřejnosti rozruch. Od politiků, ze státního zastupitelství a od policie naopak zaznělo nepřeslechnutelné ticho. „Věc se musí nejprve pečlivě prošetřit,“ slyšeli tazatelé nejčastější odpověď. Co to prošetření zatím přineslo?

Vítejte v Mexiku Na počátku bylo pět řádků z desetistránkové zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu o hospodaření na ministerstvu dopravy. Vyplývalo z nich, že vedoucí pracovníci ministerského podniku Ředitelství silnic a dálnic (dál jen Ředitelství) jezdí na zahraniční cesty financované z peněz soukromých firem, které se přitom ucházely nebo ucházejí o zakázky vypisované touto státní institucí. „To je jasné korupční prostředí,“ komentoval svůj nález kontrolor NKÚ Jiří Adámek. „Tento způsob financování byl zvolen s ohledem na limitované vlastní prostředky Ředitelství, kdy bylo současně zapotřebí udržovat základnu znalostí a vědomostí zaměstnanců,“ odpověděl na tyto vážné pochyby vládou schválený přípis ministerstva dopravy. Nic víc. Nejvyšší kontrolní úřad zdokumentoval jen za rok 2003 třicet osm takových zahraničních cest šéfů Ředitelství. Dvě třetiny z nich zaplatila firma Skanska, pětinu společnost Stavby silnic a železnic, dva největší odběratelé státních silničních zakázek. Například firma Skanska se v tom roce zúčastnila čtyřiceti čtyř výběrových řízení, kde v rozhodovacích komisích seděli úředníci, jimž zaplatila zahraniční cestu. Stavby silnic a železnic (SSŽ) dvaceti. Skanska zvítězila ve 22 případech, SSŽ ve čtyřech. „Základnu vědomostí“ udržovali stavebníci u svých ministerských klientů opravdu velkoryse. Například šéf karlovarské správy Ředitelství Tomáš Kaas vyjel za peníze SSŽ na desetidenní cestu do Mexika. „Byl jsem se tam seznámit se systémem recyklací asfaltových vozovek. Kolik to stálo, nevím,“ říká Kaas. Přinesla jeho cesta nějaký užitek pro firmu? Začala používat tuto metodu? A proč nebyl na školení v Německu, v jehož východní části recyklují silnice podobným způsobem už deset let? „Prostě to tak bylo naplánováno, nevím, proč jsem nejel do Německa,“ říká Kaas. Šéfové SSŽ se k této cestě nevyjádřili. Ředitel královéhradecké správy Ředitelství Marek Novotný byl za peníze SSŽ pro změnu na exkurzi v New Yorku. „Prohlédli jsme si rychlostní komunikace, těžkou stavební techniku, prostor Grand Zero, prohloubí to naše technické a odborné znalosti,“ vysvětluje přínos cesty Novotný, člen celkem čtrnácti výběrových komisí, ve kterých se soutěže účastnila – a třikrát vyhrála – SSŽ. Rekordmanem v zahraničních cestách je ředitel brněnské pobočky Ředitelství Josef Černý. Skanska mu jen v roce 2003 zaplatila čtyři zahraniční cesty – kam jel, nechce přiznat ani on, ani Skanska. Černý

byl v tom roce členem sedmi výběrových komisí v soutěžích, jichž se zúčastnila Skanska, v pěti případech tato firma soutěž vyhrála. Ředitel Černý odmítá o cestách mluvit. „Ministerstvo dopravy v odpovědi NKÚ vše vysvětlilo,“ píše v e-mailu. „Nevidím na té cestě nic neetického, že mi to zaplatila firma, která vyhrála zakázku, o níž jsem rozhodoval, nemělo na soutěž nejmenší vliv,“ říká Tomáš Kaas. „Jestli si myslíte, že šlo o nějakou korupci, tak jste na omylu.“ Odpovědi většiny dalších státních cestovatelů za soukromé peníze jsou podobné. Pouze Marek Novotný připouští, že to „nemuselo být košer“. „Ale bylo to v plánu cest z generálního ředitelství, tak jsem jel,“ říká Novotný omluvně.

Bereme to na vědomí Jak k takové symbióze zavánějící korupcí na sto honů došlo? Kdo ji vymyslel? Absolventi cest to prý nevědí. Generální ředitel Petr Laušman, který taky nevidí na cestách státních zaměstnanců, placených uchazeči o státní peníze, nic špatného, říká, že taky neví, jak projekt vznikl. Je ve funkci přes dva roky, a když nastoupil, byla to prý „už léta běžná praxe“, ve které neviděl nikdo z podniku ani ministerstva nic závadného. „Stavebníci se znají, v těch soukromých firmách dělají lidé, kteří byli dřív u nás a naopak, jde o společný odborný zájem,“ říká Laušman. Skanska a SSŽ jsou ve svých vyjádřeních velmi zdrženlivé. Obě odpověděly pouze písemně a obě tvrdí, že považovaly za potřebné seznámit „partnery“ s technologickými postupy, které nebyly v tu dobu v České republice známy. Ani jedna firma neodpovídá na otázky, jak dohoda vznikla a jestli je normální platit výlety lidem rozhodujím o stamilionových zakázkách z firemní kasy. „Od této praxe jsme ale upustili, mimo jiné i z etických důvodů,“ oznamuje generální ředitel Dopravního stavitelství Skanska Josef Hájek. Po zveřejnění nálezu NKÚ se rozhodl neschvalovat soukromě dotovaný turismus svých zaměstnanců i Petr Laušman. Ale vyloučit, že stovky zahraničních cest státních úředníků v minulosti ovlivnily řadu zakázek ve prospěch toho, kdo rozhodčím platil, samozřejmě nelze. Ministerstvo dopravy tvrdí ústy své mluvčí Marcely Žilkové, že se o praxi vládnoucí na Ředitelství dozvědělo až z nálezu NKÚ. „Závěry přijmeme na základě posouzení v návaznosti na možnost korupčního počínání těchto úředníků. Předběžně nelze postup označit za správný, probíhá šetření, jehož výsledky by měly být známy do konce roku,“ píše se v odpovědi ministerstva dopravy. Na otázku, proč ministerstvo nepředalo nález kontrolorů policii, která má daleko mocnější nástroje k vyšetření možné korupce, odpovídá tisková mluvčí, že počkají, až co vyšetří ministerstvo. Trestní oznámení na policii nepodal ani objevitel podezřelého turismu Jiří Adámek. „Vlastně jsem vycházel ze zkušenosti,“ vysvětluje svou nečinnost. Policie a státní zastupitelství totiž podle něj reagují na oznámení NKÚ téměř vždycky odmítavě. To potvrzuje i vedoucí právního odboru NKÚ Eva Mozgvová, která má trestní oznámení na starosti. „Policie naprostou většinu našich oznámení už léta odkládá s tím, že není možné prokázat subjektivní úmysl,“ říká. Konkrétní být ovšem nechce – a to je problém. Najít odpověď na státním zastu-

pitelství a policii je totiž bez znalosti konkrétních případů nemožné: nelze zjistit a zeptat se těch, kteří je vyšetřovali. Podle Jaroslava Dolejšího z Vrchního státního zastupitelství a šéfa protikorupčního útvaru Milana Šišky se ani jedna instituce prozrazenou turistikou státních zaměstnanců v současné době nezabývá. „Nepřišlo žádné trestní oznámení,“ říká Šiška. Ale policie má přece povinnost prověřit i podezřelé případy, kde není podáno oznámení. „Někdy to děláme, ale víte, kolik máme práce?“ končí Šiška. (K jednomu případu Šiškova oddělení viz text na protější straně).

Ne k čemu, ale zač Největším překvapením na případu úřednické cestománie je skutečnost, jak málo tahle možná korupce zaujala vládu. Nejde totiž jen o pár výletů pro vysoké úřednictvo, ale o celý systém zadávání staveb silnic a dálnic. Na to, jaké se v něm točí obrovské peníze (letos jde o čtyřicet šest miliard), je – mírně řečeno – velmi zmatený. Evropská unie nás kritizuje za „velkou rozestavěnost silnic a dálnic“. Nejde o to, že bychom stavěli podle evropských komisařů těchto cest moc, ale stavíme je bez koncepce. Tu kousek dálnice u Tábora, tam kousek jiné dálnice u Písku, tady se nepochopitelně (a draze) přemostí údolí nad běžnou okreskou na Vysočině, tam zase vláda začne zničehonic (po čtyřiceti letech od územního schválení a odložení k ledu) mluvit o stavbě rychlostní komunikace z Liberce do Olomouce. „Rozhodují lobbistické zájmy politiků, neexistuje žádný systém,“ říká kontrolor NKÚ Jiří Adámek. Úplně stejný názor má stínový ministr dopravy za ODS Petr Bendl a nepřímo to připouští i ministerstvo. „Je to složité, někde se získá rychleji stavební povolení, tak se tam přesunou finance z jiné stavby, někdy naopak trvá schválení nějaké stavby dlouho, tak se peníze vyčleněné na stavbu použijí jinde,“ říká mluvčí ministerstva. To byl třeba případ desetimiliardové půjčky u Evropské investiční banky na dálnici do Ostravy. Po známém skandálu, kdy byla předražená zakázka zadána Zemanovou vládou firmě bez výběrového řízení, ze stavby sešlo a peníze se „rozpustily“ v desítce jiných projektů. V této džungli návrhů, odhadů cen, nekoncepčnosti se pohybují úředníci Ředitelství. Formálně sice vše schvaluje a plánuje ministerstvo, ale podle Bendla i Adámka se řídí doporučeními a návrhy Laušmanovy instituce (ta má plně v rukou ceny staveb). V tomto pohledu působí služební zahraniční cesty úředníků ještě zlověstněji. Nerozhoduje pak o vzniku některých staveb místo praktického účelu spíš potřeba „vymyslet“ si zakázku pro hodné sponzory ze stavebních firem? „To je nesmysl, vycházíme při plánování staveb z ministerského dokumentu Dopravní politika,“ říká Laušman, ale to jako důkaz rozhánějící pochyby příliš nevypadá. Takže proč vláda přešla nález NKÚ jen tím, že jej „vzala na vědomí“? Proč se nepokusila v rámci stále ohlašovaného boje proti korupci celý systém změnit? „Nemohu říct nic než to, co už jsem řekla: vláda vzala na vědomí opatření ministerstva a Ředitelství silnic a dálnic,“ říká mluvčí kabinetu Lucie Orgoníková. Jaroslav Spurný

Q

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 41 V 10.–16. ŘÍJEN 2005

5

Náčelník Atapana je nevinen Zákruty na dlouhém letu jednoho policejního případu

P

olicie došla k závěru, že indiánský náčelník a bývalý český velvyslanec v Kolumbii Atapana alias Mnislav Zelený nebral úplatky. Vyžádalo si to statisíce korun, rok usilovné práce a cestu detektivů do Bogoty. Za rozlousknutí případu to samozřejmě stojí, ale je tu problém. Zeleného nevina byla jasná od počátku – stačilo jen přečíst si důkaz nabízený ministerstvem zahraničí. Proč naše chudá policie objevovala objevené metodou letů na druhý konec zeměkoule? Zjistit odpověď na tuhle nevinnou otázku vyžaduje v Čechách trpělivost a smysl pro dobrodružství.

Právo na omluvu Znalec Jižní Ameriky a přítel tamních indiánských kmenů (od jednoho z nich dostal kdysi své náčelnické jméno) Mnislav Zelený není diplomat a nikdy se za něj nepovažoval. „Nabídli mi tu funkci, protože ten kontinent znám, strávil jsem tam nějaký čas. Já sám o takovou pozici nikdy neusiloval,“ říká prošedivělý šedesátník, kterému by nikdo netipoval víc než čtyřicet. Na ambasádě si Zelený odsloužil čtyři roky a souhlasil ještě s ročním prodloužením. V roce 2002 jej vystřídal opravdový kariérní diplomat Josef Rychtar. A začaly problémy. Novému velvyslanci se nezamlouvala stávající rezidence. Oznámil tedy majiteli, že hodlá vypovědět smlouvu. Domácí mu prý poté telefonicky za další setrvání v domě nabídl „výhodné podmínky“ a prý také řekl, že „výhody“ poskytoval i panu Zelenému. A zrodil se korupčník. Zpráva o debatě velvyslance s domácím se totiž dostala k redaktorům deníku Právo a ti ji ihned otiskli s dovětkem, že „pan Zelený si podle neoficiálních informací přišel měsíčně k platu velvyslance ještě v přepočtu asi na 30 tisíc korun“. Byl tu ovšem háček: o tomhle přilepšení neexistoval jediný důkaz. Když se ho ambasador Rychtar pokusil získat a další rozhovor s kolumbijským domácím si nahrál, dostalo se mu na otázky po úplatcích pro Zeleného samých udivených ne. Jak se tedy ocitla v Právu ta první nedoložená zvěst? To nelze zjistit. Pan Rychtar to prý nebyl. „Ale na dovolené v Česku jsem se o svém telefonátu zmínil před jedním z tehdejších náměstků,“ píše z Bogoty. „Ten informaci zřejmě předal ministerské inspekci, která mě pak společně s policií vyslechla a doporučila mi udělat o nabídce záznam.“ Jasno do věci informátora nevnáší ani Právo. „Už si na to moc nepamatuju. Ale své zdroje bych stejně neprozradil,“ říká autor článku Patrik Biskup. „Cože? Jestli se Zelenému omluvím? To se zeptejte šéfredaktora.“ Šéf Práva Zdeněk Porybný si zatím není jist. „Neznám obsah usnesení o zastavení stíhání pana Zeleného,“ říká, „proto nemohu zaujmout stanovisko. Bezpochyby se mu omluvíme, bude-li k tomu důvod.“

INZERCE

Neopakovatelný úkon Takže to bylo poprvé, kdy se Mnislav Zelený dostal do spojení s korupcí. Nic se neprokázalo, policie případ ani nezačala řešit, pásek je ale součástí spisu v obvinění, které následovalo záhy. Podruhé byl totiž pan Zelený obviněn z nehospodárného nakládání se svěřeným majetkem právě před rokem, kdy na ministerstvo zahraničí přišel anonym upozorňující na nevýhodné nákupy nemovitostí pro kolumbijskou ambasádu. Nepodepsaný dopis odeslaný z Česka sděloval ministerstvu, že Zelený koupil nevýhodně kanceláře v centru Bogoty: příliš drahé, málo vybavené a ve špatném stavu. Tím měl státu způsobit škodu dva a tři čtvrtě milionu korun. „Je to hloupost. Jako velvyslanec jsem nemohl nic koupit, pouze jsem vytipoval patnáct objektů a návrh předal ministerstvu,“ říká Zelený. Do Bogoty pak kvůli výběru přijela dvojice úředníků z investičního odboru ministerstva zahraničí, kteří navržené objekty obešli, nakonec ale vybrali úplně jiné prostory v centru města. Anonym byl úřední cestou postoupen policii a ta v červnu minulého roku zahajuje vyšetřování. Do exotické Kolumbie vysílá dva důstojníky, se kterými jede ještě soudce s úkolem tvrzení anonymu prošetřit. „Před tou cestou ale policisté ani nekontaktovali pana Zeleného, aby jim vše vysvětlil. Jeli tam úplně zbytečně za státní peníze,“ říká Zeleného advokát Richard Maleček. Policie nečeká ani na vyjádření generální inspekce ministerstva zahraničí, ze kterého by se dozvěděla, že pan Zelený postupoval zcela předpisově a podle pravidel ministerstva. Policejní představitelé výtku za zbytečnou cestu rezolutně odmítají, stejně rezolutně ovšem nechtějí říci důvody, které je k zájezdu do Bogoty vedly. „Nebudu se o tom s vámi bavit. Pošlete otázky na tiskové,“ říká s obvyklou zdejší arogancí komisař Petr Velík z Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, který měl případ na starosti. Po týdnu čekání přichází z tiskového oddělení stručný a nepodepsaný e-mail. „Jména vyslaných důstojníků policie nezveřejňuje,“ stojí v něm. „Byli vysláni z důvodů provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů. Z pohledu efektivity, hospodárnosti a rychlosti řízení bylo nejoptimálnější zvolit právě takový postup.“ Co si pod takto naléhavě znějícími pojmy představit? „Jedná se zejména o kopii uceleného účetnictví, které vedl hospodář na velvyslanectví,“ vysvětluje neznámý policejní „zpracovatel případu“. Otázky, kolik cesta stála, kdo o ní rozhodl a kolik podobných výprav dělá policie ročně, tedy putují za ředitelem útvaru. „Náklady na služební cestu činily 169 tisíc korun a byly hrazeny z rozpočtů několika ministerstev,“ píše ředitel Milan Šiška. Podobných cest – ukázkou byl nedávný let policejní skupiny na Seychely za uprchlým podnikatelem Krejčířem – prý jeho oddělení uskuteční dvacet ročně.

Zelený: nic neudělal, ale zjistit to byla pěkná fuška. FOTO LUDVÍK HRADILEK

Tvrdě na věc – někdy Takže: po pěti měsících vyšetřování se policie v říjnu 2004 obrátila na ministerstvo zahraničí a to sdělilo, že postup bývalého velvyslance byl v pořádku. „Z dostupných dokladů nic nenasvědčuje tomu, že by pan Zelený nedodržel předepsaný postup,“ píše Pavel Kubín z generální inspekce ministerstva zahraničí. To už se ale dva policejní důstojníci a soudce dávno vrátili z Bogoty s okopírovaným účetnictvím v kufru. Samozřejmě, nemohli by tam jet, kdyby jim cestu neposvětil zástupce státu. „Z podkladů, které jsem s návrhem policie na výjezd do Kolumbie dostal, vyplývalo důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Vyjádření inspekce v té době nebylo k dispozici,“ vysvětluje svůj souhlas s cestou dozorující státní zástupce Petr Cibulka. (Ten mimochodem později zamítl třikrát podanou žádost advokáta Malečka o zastavení trestního stíhání, a to už v době, kdy stanovisko inspekce bylo známé.) Vyšetřovatelé tedy za oceán vyrazili nehledě na informace, které bylo možné získat doma, nehledě na to, že podle nich samotných nemají peníze ani na cesty mezi okresy při vyšetřo-

vání místních případů. „Policie vyšetřuje případy podle důležitosti, nikoli podle finančních nákladů. Když je potřeba být osobně na místě, vyšetřovatelé mají možnost výjezdu,“ říká David Kubalák z tiskového oddělení policejního prezidia. To je principiální stanovisko. Proč ale policie nepostupuje stejně i v jiných, možná závažnějších případech? Co například za uplynulé dva roky podnikla ve věci bývalého ministra zemědělství Jaroslava Palase, kterého ještě ve funkci obvinil německý anonym z mnohamilionového úplatku od německé firmy při velmi podezřelém přidělování miliardové zakázky na vznik Agrární platební agentury? „Nevím, musel bych to dohledat,“ říká ředitel protikorupčního útvaru Šiška. „Ale v zahraničí jsme kvůli tomu určitě nebyli, to jsem si jist,“ dodává. Případ náčelníka Atapany je tedy uzavřen policejním zjištěním, že se nic nestalo. Spis dnes leží na stole státního zástupce Cibulky a čeká na jeho závěrečné slovo. „Musím tu věc ještě administrativně prohlédnout,“ říká Cibulka. „Do čtrnácti dnů bych chtěl rozhodnout.“ Jan Kovalík

Q

6

ČESKÁ REPUBLIKA

10.–16. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 41

Naděje se bojí mrazů Ochránce lidí bez domova musí zavřít své pražské centrum

O

bčanské sdružení Naděje tady už patnáct let zachraňuje lidi v nouzi a modrý kříž na jejích pobočkách slibuje pomoc každému, kdo si řekne. Právě nyní však společnost musí zavřít jedno ze svých nejvýznačnějších center.

Miluj bližního svého Příběh zakladatele a současného šéfa Naděje Ilji Hradeckého působí trochu jako film. Nepříliš spokojený tiskař státního podniku zažil na sklonku komunismu podivuhodnou životní změnu: „den ze dne“ uvěřil v Boha a, jak říká, pochopil, že smysl jeho života je ve službě druhým. Na své chalupě v Jeseníkách vytvořil evangelizační centrum pomoci mladým lidem a také se pustil do pašování a distribuce náboženské literatury. To se pochopitelně nelíbilo politické policii, ale než si StB všechno zmapovala k zásahu, došlo k revoluci. Pomáhat najednou bylo možné legálně a nejvíc účasti potřebovali uprchlíci z masakrovaného Rumunska. Pan Hradecký s několika přáteli zorganizoval potravinovou pomoc. Doma vařili kotle polévky a vozili je na Holešovické nádraží. Pořádali peněžní sbírky na ulici a v církvi. Zásobovali jídlem dvacet až třicet rodin s dětmi denně. Pak přišla polistopadová amnestie, vztahující se na tisíce vězňů. Někteří neměli kam jít. V tehdejším Československu vznikly první uprchlické tábory. Potřeba pomoci dostávala jasné obrysy. A vznikla Naděje. Dnes Naději každý den kontaktuje na dva tisíce potřebných. Organizace zřizuje chráněné dílny, azylové domy, domy pro seniory či útulky pro děti a mladistvé v nejrůznějších městech republiky. Její bohatou činnost podporuje stát i soukromí sponzoři. Pracuje pro ni asi pět set osob. Mnozí z nich berou svoji práci jako naplňování evangelia. Ale být křesťanem není podmínka. Také v zařízeních Naděje se konají bohoslužby a visí kříže, pomoci se však dostane i těm, kdo se nemodlí. Vlajkovou lodí organizace je Centrum pro bezdomovce v Bolzanově ulici. Funguje nepřetržitě od roku 1992 a díky strategické poloze mezi Masarykovým a Hlavním nádražím se sem stahují ti opravdu na dně – lidé se zkušenostmi z kriminálů, s drogovými a alkoholovými problémy… Tady jsou v teple a také pod permanentní nenápadnou kontrolou. Není náhoda, že zde pracují nejzkušenější sociální pracovníci. Tady funguje nepřetržitá lékařská pomoc. Tady se nalézá hlavní sklad léků, potravin, oblečení a dek.

Nikdo je nechce Dříve honosný měšťanský dům v Bolzanově ulici patřil židovské rodině Blochů, jejíž příslušníci většinou zahynuli v komorách holocaustu; pár zázrakem zachráněných odjelo z šílené Evropy a jejich stopa zmizela. Dům proto po válce nebyl vrácen. A Naděje v něm získala prostory od městské části Prahy 1 v divokém a nepřehledném porevolučním čase. Pan Hradecký ani jeho kolegové netušili, že o dům probíhá dlouhý a spletitý soudní spor s majitelkou, která se po roce 1989 ozvala z Brazílie. A nyní v létě přišel úder. Majitelka spor vyhrála a dům obratem prodala realitní kanceláři, která Naději vypověděla. K vystěhování má dojít tuto zimu. Přes několikaměsíční snahu, žádosti i prosby o pomoc Naděje dosud nezískala žádný náhradní prostor ani jeho konkrétní příslib. „Veškerá jednání zatím proběhla neúspěšně,“ říká ředitel Hradecký. Nepomohlo ani to, že situaci centra v Bolzanově ulici projednával pražský magistrát a ministerstvo práce a sociálních věcí, kde jsou si úředníci podle slov mluvčí ministerstva Kateřiny Beránkové „vědomi nezbytnosti urychleného řešení“. Přes tohle vědomí ale zatím diskuse nevedla k ničemu jinému než k rozhodnutí sejít se znovu a diskutovat o problému dál. Ale pražské radnice už dopředu jednoznačně vzkazují, že žádné volné prostory pro Naději ve svém katastru nemají. Pražská šéfka Naděje Petra Lakatošová se tomu stanovisku nediví: „Politici se bojí za tyhle nešťastníky postavit. Nikdo nechce být spojovaný s bezdomovci. Nechce, aby mu jeho voliči řekli – vy jste sem tu bandu přitáhl!“ „Na první zápornou reakci jsme zvyklí, ať už se jedná o dětský domov či třeba o uprchlický tábor. Ale časem se lidé přesvědčí, že jim od našich klientů žádné nebezpečí nehrozí,“ říká Hradecký. „Jenže právě čas nemáme!“ oponuje Lakatošová. „Centrum v Bolzanově totiž na tuto zimu nemá žádnou náhradu, a to může pro některé bezdomovce znamenat smrt umrznutím.“

Laštůvka a sto milionů, to dává Naději. FOTO KAREL CUDLÍN

Jistou šanci pro centrum v Bolzance představují „Laštůvkovy miliony“. Poslanci Vladimíru Laštůvkovi se totiž při schvalování státního rozpočtu na rok 2005 podařilo vyčlenit 100 milionů korun na „řešení situace pro lidi bez domova“. Politik, který se v letech 1977–79 sám octl ve vězení za „podvracení republiky“, má k lidem na okraji výjimečně kladný vztah. „I mezi poslanci jsem bohužel musel neustále zdůrazňovat, že lidé bez přístřeší jsou prostě lidé jako my. A že stát se bezdomovcem může každý, a to velice lehce,“ říká Laštůvka. Vyčleněné miliony by ovšem podle představ parlamentu měly sloužit „k vytvoření systému pomoci, který by potřebným pomohl vrátit se do normálního života“, a nelze je tedy „projíst“. Problém Bolzanky ale poslanec Laštůvka považuje za natolik mimořádný, že se „o těchto penězích v souvislosti s Nadějí bude dál hovořit“.

Počet lidí bez domova roste Poslední sčítání lidí bez přístřeší v Praze proběhlo z iniciativy Naděje v roce 2004. Bezdomovců tehdy jedné únorové noci komisaři napočítali přes tři tisícovky. Jde o data z azylových zařízení, která byla doplněna o počty z nemocnic, věznic, psychiatrických zařízení a záchytek. Další necelé dvě tisícovky lidí spadaly do kategorie „nejisté bydlení“, což je bydlení například v noclehárnách či ubytovnách, které může prakticky kdykoli skončit. Zahrnuje i případy, kdy je člověk okolnostmi nucen pobývat společně s dalšími v nevyhovujících podmínkách, což se může týkat třeba žen trpících domácím násilím, ale i zahraničních dělníků vydíraných mafiemi… Svérázná komunita, čili „tvrdé jádro“, čítá asi pět stovek bezdomovců, obývajících opuštěné domy, jeskyně, lesíky či kanály. Ti zpravidla žádnou pomoc nevyhledávají. Počty bezdomovců ale každý rok narůstají a mění se i jejich složení. „Přibývá hlavně žen,“ říká sociální pracovnice Dobroslava Kudrnová z azylového domu Na Slupi. Podle údajů Naděje před patnácti i deseti lety ženy mezi bezdomovci nečítaly ani deset procent. Nyní jejich počet dosahuje až k dvaceti procentům. Tahle alarmující skutečnost dosud nebyla analyzována. Naděje ovšem pohotově zřídila výhradně ženskou ubytovnu v Rybalkově ulici. „Holky i babky, trdla i chytrý ženský, poctivky i kriminálnice,“ charakterizuje složení bezdomovkyň paní Kudrnová. S kolegyní, také sociální pracovnicí Naděje, pracuje „převlečená za prodavačku“ v krámě u azylového domu Na

Slupi. Na zdi visí svatební šaty za pět set, talíř tu je za tři kačky, sklenička po koruně, huňatý svetr za deset, prodávají dětské botky, knížky i časopisy… je tu čisto a všechno neuvěřitelně levné. Zboží pochází často z darů, aukcí či z přebytků velkoobchodů. Sem chodí chudé ženy. A to není termín z předválečné proletářské poezie. „Počet chudých lidí stoupá,“ říká paní Kudrnová. Ženy sem chodí na průzkum levného zboží, ale i na právní porady k ochotným „prodavačkám“. Krám nabízí vlídný prostor k seznámení, odpočinku, výměně zkušeností i drbů. „Jsme tu osm hodin denně pro každého, kdo to potřebuje,“ říká paní Kudrnová. Zvyšující se počty bezdomovců nejsou výhradně pražskou starostí. Krabatí čela i primátorům Brna, Ostravy, Ústí nad Labem. A Jarmila Kurucová z azylového domu v Mladé Boleslavi uvádí, že před pěti lety se u nich ženy téměř nevyskytovaly. „Teď ale přicházejí.“ Podobnou zkušenost s vyšším počtem žen, ale i mladistvých mezi lidmi bez přístřeší má například i Aleš Slavíček, vedoucí pobočky Naděje v Litoměřicích.

někdy nocuje až sto padesát lidí. „Kdyby na sebe někdo takhle namačkal králíky, tak ho zavřou.“ Pan Varga vede Bolzanku už sedm let a stěhování, ke kterému má dojít v nejlepším případě na dosud neznámé místo, vidí v prosincových mrazech jako katastrofu. Domnívá se, že uzavření centra ublíží jak bezdomovcům, tak veřejnosti. V zimě v Bolzance převlékli do čistého, umyli a dezinfikovali od blech a vší sto lidí denně. Právě tady si bezdomovci léčili hnisavé vředy a boláky, záněty kůže, svrab, to v Bolzanově lékař diagnostikoval TBC, epilepsii, úzkostné stavy. „Budou žebrat po ulicích, hřát se v tramvajích, pokoutně přespávat v domech a na nádražích,“ krčí pan Varga rameny na otázku, kam se teď bezdomovci bez Naděje, na kterou si zvykli, podějí. „Nezbude jim nic jiného.“ Jáchym Topol

Jak mají města zacházet s bezdomovci? Řekněte nám to na www.respekt.cz.

Bolzanova 5 Čísla z počítače loví i šéf centra v Bolzance, pan Ladislav Varga. „V létě k nám dříve přicházelo tak padesát lidí denně. Poslední roky ale počet vzrůstá a letos to bylo až rekordních sto padesát lidí. Nedokážu vysvětlit proč.“ Pan Varga, který se mezi bezdomovci pohybuje každý den, také hovoří o změně v jejich složení: „Klasickým klientem býval starší chlapík s IQ 80, tak po pěti letech kriminálu, který rád nasával. Teď přibývají ženy a mladí.“ Sedíme v tmavém kamrlíku, který slouží jako kancelář. Co chvíli dovnitř strčí hlavu některý z klientů či spolupracovníků a chce s něčím pomoci, poradit. Dobrovolníci přivezli balíky zimních šatů převázané provazy. Je třeba je roztřídit. Hbitě se toho ujímají dvě Romky v modrých pracovních pláštích. Když se jedné zeptám, co si myslí o stěhování z Bolzanovy, zatne klouby kolem provazu, až jí zbělí. „To nesmí bejt!“ Celé tohle proslavené centrum tvoří mimo kamrlík s počítačem dvě místnosti, kterým se trochu nadneseně říká větší a menší sál. Teď se tu podává oběd pro sto dvacet lidí a je nabito. „Tak za dva měsíce už budem na hraně a tou je 200 obědů. Děsné je lidi vyhazovat do zimy,“ říká pan Varga. „Ale i to už jsem musel, nejsme nafukovací,“ dodává statný čtyřicátník. Je tu jen šest lůžek, ale v mrazech tu na zemi

Je hezky Blonďatá Svatava říká, že je jí dvacet šest. Kolem levého zápěstí má špinavý obvaz. Na sobě zelenou mikinu a džíny. Vypadá jako studentka, která se trochu zapomněla někde na delším večírku, žije ale na ulici. Teď sedí s partou bezdomovců a bezdomovkyň na lavičce v Šervúdu, parku před Hlavním nádražím. Hřeje tu vlídné sluníčko krásných říjnových dnů. Někteří z party popíjejí. Svatava se krabicového vína ale nedotkne. Chystá se totiž na noc „do azylu“, a to je podnapilým osobám zapovězeno. Do Prahy přišla, jak říká, začátkem léta bydlet u kamarádky a sehnat nějakou práci, nic z toho ale nevyšlo. „Táta byl hnusnej a můj kluk taky,“ odpovídá na otázku, co se zvrtlo, že nemá kde bydlet. Je přesvědčena, že ze života na ulici se dostane, „když bude chtít“. Co bude v zimě, ji nezajímá. „To je za dlouho,“ máchne rukou. Ostatní přizvukují a pochechtávají se. Co bude za pár týdnů? To je přece celá věčnost! Kdo žije na ulici, ten se zajímá o to, co bude večer. Nebo nanejvýš zítra. Na zimu nikdo nemyslí. Zatím.

Q

INZERCE

RESPEKT 41 V 10.–16. ŘÍJEN 2005

I

Dokument (v) exilu... …filmy vykázané na okraj nejen pozornosti, ale vůbec přístupnosti v původním domově svých tvůrců. V průběhu 20. století se příběhy protnutí osobní a politické roviny různí, a stejně tak se ukazuje šíře možností a chtění fungování režisérů v zahraničí. Pocity cizoty nebo srůstání s novým prostředím, potřeba o exilové zkušenosti vypovídat nebo hladkost přesunu do kulturně odlišného prostoru – všechny tyto přístupy se mezi exilovými tvůrci objevují. Dají se identifikovat a pozorovat ve filmech, v diskusích s přítomnými tvůrci nebo v textech sborníku textů o dokumentárním filmu DO. Jihlavský festival připravil pro tento rok speciální sekci filmů Do exilu. Přivážení exilu zpátky do Jihlavy je zároveň metaforou vstřebávání hraničních oblastí, okrajů dokumentu do jeho rozmlžené definice, kterou zásadně vrství i rozpětí retrospektivních sekcí – drsná intimita Japonky Naomi Kawase, politicky úderná revolučnost Fernanda Solanase, nebo promyšlená a provokativní práce s převzatým a nalezeným materiálem Bruce Connera rozrušující některé mýty americké historie. V dialogickém sepětí s tvůrci, v kritických diskusích o tématech i jejich uchopení, buduje se do-promýšlení filmů po skončení projekcí, permanence reflexe neustálých obrazů. Podzimní Vysočina se mění v centrální bod střední Evropy pro diváky hledající dokument odlišných intencí než televizní recyklované formáty, a zároveň pro profesionály, kteří se vracejí do pečlivě vystavěného prostoru komunikace vnitřně různých dokumentaristik střední a východní Evropy se strukturami jiných zemí, většinou západních, u nichž se už daří prolamovat nevědomí či nezájem o dokumentární tvář tohoto regionu.

Jean-Luc Godard Godardovy „články či rozhovory se sice velmi těsně týkají kinematografie, ale v souvislostech mnohem širších, jak o tom například svědčí jeho vlastní tvrzení, že film je jediným svědkem jeho myšlení. I proto se tedy otázka, do jaké míry lze vůbec oddělovat teorii od praktické realizace, zdá být nějak podstatná. Ovšem odpověď na ni je složitá, ne-li nemožná, protože Godard sám se k ní staví jakoby z druhé strany, třeba když říká, že se snaží učinit ze života film – a přitom je jasné, že „film“ v tomto případě neznamená nějaký komentář, vysvětlení, nýbrž spíše život znovu nalezený. Asi je tedy třeba otázku zpřesnit a přestavět: má-li se život stát filmem, co se potom transponuje do čeho? Život do filmu, anebo film do života? Chybná alternativa, odpověděl by zcela jistě Jean-Luc Godard. Na mysli má totiž to, že je třeba stále znovu hledat onu výchozí surovinu, látku, v níž teprve dodatečně oddělujeme reálné a imaginární, sen a skutečnost, myšlení a jednání, obraz a slovo. A právě tato látka je to, čemu říkáme život. Ovšem život, pokud je prožíván, vnímán, pociťován, tedy pokud je žit, a to nikoli vloni, včera, nýbrž právě teď, tuto vteřinu – v tomto filmovém obraze.“ z doslovu Miroslava Petříčka k připravované knize o JLG Jean-Luc Godard oslaví 3. prosince svoje 75. narozeniny. V této době bude na český knižný trh uveden výbor textů J.-L. Godarda a rozhovorů s ním. Texty vyjdou poprvé v českém překladu. Knížku editorsky připravili Helena Bendová a David Čeněk. Vydává ji JSAF, občanské sdružení, které kromě pořádání Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava přispívá k podpoře dokumentárního filmu rozsáhlou

Dělníkova smrt

Tvar měsíce

r. Michael Glawogger / Rakousko, Německo / 2004 / Mezi moři

r. Leonard Retel Helmrich / Nizozemí / 2004 / Bedekr

Dokument uvozuje montáž archivních snímků z doby, kdy film formálně utvářel archetyp dělníka. V šesti kapitolách sugestivními obrazy ukazuje dělnickou práci na přelomu tisíciletí. Horníci se plazí v nízkých štolách ilegálních dolů, nosiči síry vstupují do žírných par vulkánu, krev poznamenává všechny, kdo zabíjejí zvířata v přístavních jatkách, hlas mezuina se nese nad muži z hrdého horského kmene, kteří na břehu moře rozřezávají tanker, čínští oceláři doufají ve skvělou budoucnost, zatímco německé vysoké pece ovinuly neony a někdejší kolos se proměnil v artefakt. ... Jateční dělník je sám svojí prací, jedinou nepřátelskou silou jsou mu živá zvířata. Teprve jejich smrt vytváří produkt jeho práce a konečně i společenské vztahy, jimiž je sám ovládán. Jakoby mezi kalužemi hnijící krve neexistoval protiklad práce a kapitálu, a přesto zabíjení tvoří zboží, přímo a bezprostředně.

Druhý díl trilogie, věnované moderní Indonésii, čtvrté největší zemi světa s převážně muslimským obyvatelstvem. Vdova – křesťanka – se synem a vnučkou islámského vyznání přežívají v sociálním a politickém chaosu metropole státu, který sedm let po pádu diktatury stále více ovládají síly fundamentalistického islámu. Svár mezi křížem a půlměsícem se tak odvíjí na půdorysu rodinného dramatu. Režisér využívá metody přímého kina, kdy se kamera intuitivně pohybuje v situaci; jeho autorské pojetí „jednorázového filmu“ (single-shot cinema) je významným příspěvkem současnému dokumentu. ... Vyklizený dřevěný dům s rozebraným krovem, dům, který lze odnést. Kostru domu uchopí desítka mužů a jakoby v transu jej odnáší. Stěhování je scénickým obrazem konfliktu matky a syna, které rozdílná víra zařazuje do odlišných společenských kruhů – i v přenášení obydlí se odráží nedávná historie země tisíce ostrovů.

Soukromé století

Vzpomínky na drancování

r. Jan Šikl / Česká republika / 2004 / Česká radost

r. Fernando Solanas / Argentina, Francie / 2004 / Průhledné bytosti

V roce 1992 založil režisér Jan Šikl Archív soukromé filmové historie. Stovky hodin získaného materiálu trpělivě proměňuje v díly dokumentárního seriálu Soukromé století. Snímky silných emocí nabízejí vedle přetrvávajícího pocitu násobené smrti (člověka, obrazu, filmu) výjimečný ponor do mentálního přediva vztahů v rodině a společnosti. Detaily dobového pozadí jsou dekorací rodinného života a naopak intimita se snoubí s politicko-společenským ruchem. Komplikovaný vztah Čechů a Němců v osudovém poryvu války a okupace připomínají dva uváděné díly, vyjevující osud německého statkáře (Tatíček) a jeho dcery (Lili Marlen). Lechtivé záběry z dlouhého večírku. Byt má zatemněná okna, protože okupované Praze hrozí nálety. Lili v masce se předvádí společnosti spolu s přítelkyní, která za chvíli vyrazí dělat lásku s německými vojáky. Vše filmuje Lilin český manžel; ještě během války se s ním Lili rozvede a vdá se za českého Němce. Německo-česká buržoazie se baví – v kontextu historie je to hutná poznámka pod čarou, v tekutosti filmu je to trýzeň, neboť vidíme ty, kteří se nedožili začátku tohoto filmu. Celý ráz uplývání času, ani ztraceného, ani znovunalezeného, je dán plynutím intimity, jejíž pohyb režisér a střihač dokonale pochopili a zároveň tlumočili jazykem odlišným od pohledu autora rodinných snímků. Srozumitelnost příběhu vzniká přímo z tříště archívních otisků, esteticky jednoznačných, ale mimo rodinný okruh takřka nečitelných. Tyto obrazy jsou usazeninou mezi světem a filmem, mezi člověkem a národem, mezi příběhem a historií (a dějepisem), jsou významnou hranicí, která po divákovi v různých etapách vědomí a podvědomí žádá, aby se stal aktem po-rozumění, který nikdy nemůže být trvalý, ale o němž lze hovořit jako o proměně pohybem v kruhu.

V prosinci 2001 byla Argentina ve stavu obležení, lidé vyšli do ulic, aby protestovali proti vládě, která zemi dovedla k ekonomickému kolapsu. V deseti kapitolách emocionální politicko-historické rekonstrukce komentuje režisér archivní materiály, vrací se k počátkům nekonečného dluhu, který především bankám dal trvalou politickou moc. Ve své litanii nazývá Solanas desetiletí volených vlád jako formování „mafiokracie“, kdy úzká skupina lidí vyprodala státní majetek cizím korporacím a přivlastnila si zisk. Rubem neoliberálního experimentu je extrémní bída, vysoká nezaměstnanost, vymizení střední třídy. Křik chudoby, který naráží na netečné zdi – stále stejná energie davu, z níž čerpá dokumentární film. Demokracie, chápaná jako nezavržitelná zkušenost, může nakonec ve své završené oligarchické podobě vystavit život země smrtelnému riziku. Problém tkví v potřebě politiků definovat jednou provždy demokracii jako kodex, který se nakonec píše sám prostřednictvím inženýrské sítě neměnných procesů bez vlivu událostí stojících mimo ni a s vyloučením subverzivních hlasů, což vede ke vzniku stále se zužující skupiny, jež vlastní rozhodující moc. Předsudek je to tak silný, že v něm lze zahlédnout jakýsi hluboký zákon týkající se samého jazyka politiky, nabízející vždy jen povrchní fikci. Tato idealizace je díky koncentraci moci a vlastnictví prostředků vyprávění (média a sny) natolik nehorázná, že zůstává takřka nepozorována, jako by se realita přiznávala k snivému jazyku moci, jako by tento jazyk byl samotnou realitou. I z tohoto důvodu je často moderní dokument spíše než revoltou rozbitím jazyka moci nebo snahou o důsledné porozumění tomu, jak se nám vemlouvá.

publikační činností (v r. 2004 spoluvydání knihy Guy Gauthiera Dokumentární film – jiná kinematografie, finanční podpora knížky Karla Vachka Teorie hmoty, dále každoročně vydává revue pro dokumentární film DO). V grafické úpravě Juraje Horvátha zakládá tato knížka ediční řadu věnovanou zásadním kapitolám dějin a současnosti dokumentárního filmu.

Texty převzaty z katalogu 2004 – knihy o festivalu, jejímž autorem je Petr Kubica

www.dokument-festival.cz

II

INZERCE

10.–16. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 41

ČESKÝ A STŘEDOEVROPSKÝ FILM Česká radost Soutěžní přehlídka českých dokumentárních filmů natočených od ledna 2004. Od r. 2003 není výběrově úzká, ale pravidelně představuje šíři domácí dokumentární tvorby v počtu kolem 15 filmů. „Pro Českou radost je zásadní otevřenost vůči různosti tendencí objevujících se v českém dokumentu. Proto se snaží nabídnout obraz širokého tematického podloží a autorských tvůrčích přístupů, které se v bohaté české tvorbě odrážejí. Panel připravovaných českých dokumentů, jehož oddělení od Panelu připravovaných českých hraných filmů jsme iniciovali, dokázal, že se u nás intenzivně pracuje na desítkách dokumentů. Česká radost je reprezentativní ukázkou a důkazem kvalitních výsledků této práce.“ Marek Hovorka, ředitel festivalu Věra Chytilová vycházela z intimity přátelství a významu výtvarnice Ester Krumbachové pro českou kinematografii v Pátráni po Ester. Miroslav Janek dokončil tento rok Portréty neznámých dětí (Chačipe), a dokument Vierka. Pavel Koutecký hledá v ironické poloze možnost demýtizovat fenomén klasické vážné hudby v chytře vtipném dokumentu o Pražském jaru Každý rok je v Praze jaro, Opus 1. Kateřina Krusová kreslí citlivý intuitivní portrét reflexivního básníka, esejisty a překladatele Jana Vladislava. Martin Mareček svůj aktivisticko-tvůrčí postoj přetavil do autorské výpovědi Zdroj – o vztahu ropy a společnosti na případu Azerbajdžánu. Spisovatel Jan Novák letos dokončil film Občan Havel jede na dovolenou. Jana Počtová natáčela dokument metodou reality show, protagonisty experimentu-hry vostodvacet byli studenti DAMU. Břetislav Rychlík se pokouší ukázat desetiletími socialistické industrializace poznamenanou krajinu severních Čech, v Kamenolomu Božím. Jan Šikl po 10 let sbíral české amatérské filmy a vytvořil unikátní svědectví života 20. století v Česku pod názvem Soukromé století. Helena Třeštíková dovedla svojí časosběrnou metodu, jíž je u nás průkopnicí, k hodnotnému pokračování, které je významným příspěvkem k poznámí společenských změn uplynulých dvaceti let, natočila

Manželské etudy po 20 letech. Jakub Wagner představuje Profil Jana Kaplického, českého emigranta, a zakladatele Future Systems, současného renomovaného architekta. Neúnavná Kristina Vlachová představí dokument Cesta naděje, o odsunu Židů ze Slovenska během druhé světové války. Petr Zahrádka mapoval život lidí, kteří se vrátili do Etiopie, na místa, z nichž byli jejich předci odvlečeni do otroctví: One Love – Příběh o návratu Rastafariánů z Babylonu na Sión překračuje rámec konvenčního cestopisu.

Mezi moři Portrét šesti zemí mezi Baltem a Jadranem (letos bez zastoupení Slovinska) prostřednictvím jedinečných autorských dokumentárních filmů. „Cíl zmapovat střední Evropu se ukázal jako dramaturgicky zásadní otázka – vybírat pouze filmy přísně přesahující nastavenou tematickoestetickou laťku nebo se zaměřit na reprezentativnost v rámci jednotlivých zemí a nechat jejich porovnání na výsledné mozaice? Rozhodli jsme se letos koncipovat soutěž Mezi moři jako významnou ukázku prostorů tohoto regionu (Česko, Rakousko, Polsko, Maďarsko, Slovensko). Chceme zdůraznit důležitost a svébytnost dokumentaristik každé z těchto zemí.“ Petr Kubica, programový ředitel festivalu České filmy Mezi moři: Zdroj (Martin Mareček), Soukromé století – Král Velichovek a Tatíček a Lili Marlén (Jan Šikl) a One Love (Petr Zahrádka). Maďarsko: Nový film Petera Forgácse: El Perro Negro – Příběhy ze španělské občanské války: obraz tohoto válečného konfliktu v útržcích filmů rodinných archivů odkrývá privátní rovinu války. Gábor Zsigmond Papp sestavil unikátní, mrazivě humorný a překvapivý film Život agenta z instruktážních filmů maďarské tajné policie. Zsigismond Deszo, který vloni

získal Zvláštní uznání středoevropské poroty, uvede nový film Hlemýždí pevnost. Robert Lakatos za svůj dokument Transylvánské kasino získal Cenu pro nejlepší krátký film na Maďarském filmovém týdnu. Polsko: Stanislaw Mucha s dokumentární komedií Reality Shock představuje skupinku svérázných lidí z okraje společnosti, jejichž poklidný život narušily sociální změny po vstupu Polska do EU. Marcin Mamon a Mariusz Pilis ve Vůni ráje mapují vztah jednotlivce a islámů v různých zemích Blízkého a Dálného Východu. Jarek Sztandera cestoval ve vlaku plném poutníků z Katowic do Lourd, po otázkách víry se táže v sociálním dokumentu Za zázrakem. Rakousko: Významný představitel třetí rakouské avantgardy Gustav Deutsch se zaměřil na archivní průzkum kina, jeho okolí a kontextů jeho návštěvníků v raném období kinematografie. Z důsledně objevovaného materiálu vytváří sofistikovaný film – hypertext Kino zrcadlo světa. Michael Glawogger hledal různé podoby vztahu práce a člověka v 21. století v šokujícím, vizuálně propracovaném mnohovrstevnatém eseji Dělníkova smrt. Hubert Sauper shromažďuje na březích Victoriina jezera, ve městě Mwanza důkazy pro drásavou sociální kritiku – Darwinova noční můra získala řadu ocenění na Bienále v Benátkách. Angelika Schuster a Tristan Sindelgruber pět let sledovali vývoj a pozadí soudních procesů proti africkým uprchlíkům, dokumentární thriller s názvem Operace jaro prověřuje a z mnoha kritických úhlů sleduje aplikaci aktuální rakouské legislativy a metod vyšetřování. Slovensko: Celovečerní dokument Jaroslava Vojteka My zďes je časosběrným příběhem rodiny slovenského původu z Kazachstánu, která přijela žít na Slovensko s vírou v lepší budoucnost. Marko Škop a Juraj Johanides představují výjimečnou nadčasovou postavu slovenské kinematografie – režiséra Ela Havettu, v hravém portrétu Slavnost osamělé palmy. Režisérka Zuza Piussi se v lehce bizarním sociálně-ironickém filmu Andělé pláčí zaměřila na komunitu slovenských homosexuálů.

HOSTÉ / RETROSPEKTIVY Fernardo Solanas Mistr politické poetiky: kdysi zakazovaný a pronásledovaný, dnes oslavovaný, i oceňovaný v Cannes, Berlíně či Benátkách. Autor konceptu „třetího filmu“. „Militantní film musí být schopný vytěžit nekonečno nových možností z podmínek a zákazů předepsaných Systémem.“ Poslední dokončený film Hrdost lidí beze jména byl před nedávnem na letošním MFF v Benátkách poctěn Cenou za obranu lidských práv, Cenou města Říma a Cenou za nejlepší dokument. Film bude uveden v Jihlavě na zvláštní projekci v rámci Solanasovy dílny! Pokud existují dvě avantgardy – formální a teoreticko-politická –, potom je tedy La Hora de los hornos (Hodina výhně, 1968) rozhodně jedním z průsečíků, ve kterém se obě sbíhají. Film Solanase a Getina spojuje radikalizmus třetího světa s novými uměleckými postupy, dává do souvislostí politickou i uměleckou militantnost avantgardy a tím oživuje její dějinný význam. Pohrává si s vojenskou metaforou vyplývající z výrazu „avant-garde“ – s obrazem předsunutého oddílu prozkoumávajícího neznámé a nebezpečné území. Oživuje starobylou analogii (přinejmenším z doby Mareyovy fotografické pušky) kamery a zbraně a nabíjí ji jasným revolučním poselstvím. Umění se stává, říká Walter Benjamin o dadaistech, „nástrojem balistiky“ (Benjamin, s. 165). Současně je experimentální jazyk Hodiny výhně nerozlučně spjat s politickým záměrem, soulad jednoho s druhým tvoří význam filmu a zajišťuje jeho relevanci. Spíše než v historické jedinečnosti svých politických názorů udržuje si Hodina výhně svoji životaschopnost jakožto vzor kinematografické tvorby právě v tomto exemplárním úsilí na dvou frontách. Události po roce 1968 analýzu tohoto filmu zrelativizovaly, ne-li přímo zdiskreditovaly. Autoři byli vyhoštěni ze země, film byl vytržen z původního kontextu a vydán na pospas běhu dějin. Koncem šedesátých let nastala hodina výhně fakticky všude a Hodina výhně, čirý produkt té doby, ukul žhavý obraz její záře. Na třech kontinentech pod symbolickou záštitou Frantze Fanona, Che Guevary a Ho Či Mina bezprostředně hrozila revoluce a chystala se nás překvapit za další zákrutou dialektiky. Avšak navzdory významným vítězstvím (Vietnam, Mosambik, Nikaragua) z mnoha plamenů zbyly jen uhlíky, když se mnohé země třetího světa smířily s beznadějí. Ve většině oblastí jižní Afriky se CIA, nadnárodní korporace a místní vládnoucí vrstvy dohodly na zavedení „polofašistických“ režimů, tedy režimů, jejichž praktiky jsou fašistické, které však postrádají podporu širších vrstev. V Argentině třídní boj v relativně liberálním kontextu uvolnil cestu v podstatě občanské válce. Perón – poslední naděje revolucionářů a buržoazie – se vrátil, avšak pouze

aby umřel. Jeho političtí nástupci se stočili doprava, pohrdajíce nadějemi těch, kteří Peróna zvolili, až byl pučem nastolen polofašistický režim. Spíše než překvapena revolucí byla Argentina, a spolu s ní i Hodina výhně, zaskočena nejednoznačností dějin.

Jean-Pierre Gorin Francouzský filozof, novinář a člen významné umělecké skupiny Dziga Vertov. Jeho rodiče byli levicoví Židé, Gorin studoval filozofii na Sorbonně (navštěvoval např. semináře Louise Althussera, Jeana Lacana a Michela Foucaulta), tři roky pracoval jako redaktor literární přílohy deníku Le Monde. Poprvé se s Jeanem-Lucem Godardem potkal v roce 1967 a jakožto významný představitel mladého hnutí Nové levice s ním prakticky i teoreticky spolupracoval na snímku Číňanka. Z přátel a spolupracovníků se stala autorská dvojice, spolu založili skupinu Dziga Vertov (pojmenovanou po slavném ruském avantgardním dokumentaristovi Dzigu Vertovovi, který pokládal střih za nejdůležitější složku filmu). Společně vytvořili filmy Boje v Itálii, Vladimir a Rosa, Všechno jde dobře, Dopis Jane, za poslední film této skupiny bývá považován Tady a jinde. Na festivalu bude uveden i Godardův film Pravda, natočený v roce 1969 v Československu, na němž se Gorin podílel. Jean-Pierre Gorin, v současnosti žijící v USA, kde je univerzitním profesorem, přijal pozvání do jihlavské mezinárodní poroty.

Jana Boková Respektovaná osobnost světového dokumentu, česká exilová režisérka, jejíž filmy jsou ale v Česku známy jen minimálně. „Jean Rouch mi řekl: žádné omluvy. To mi zůstalo v hlavě. … Já strašně respektuju objekt, který natáčím, i když vím, že ho vlastně přímo při natáčení manipuluju. Mohla bych manipulovat víc, a film by byl třeba ještě ostřejší, ale to už by chyběl respekt k těm lidem. A mně záleží na tom, že filmovaný člověk nebo skupina lidí se ve výsledku poznají a řeknou, že tohle je pravda.“ Emigrovala v roce 1968 do Paříže, kde se věnovala studiu na Sorbonně. Poté odešla do USA, kde pracovala jako fotografka pro magazíny jako Rolling Stone apod. Po návratu do Evropy začíná v Londýně studovat film. (…) Jana Boková přiznává, že měla vždy ráda Čechovovy hrdiny. Film

Militia Battlefield je takových plný. Režisérka se v něm ponořila do pochybného prostředí londýnských kabaretů a kamerou zamířila na trojici podřadných hvězd. Je zde samozřejmě Militia v roli břichaté zpěvačky, ale také zženštilý světlovlasý pianista Larry s motýlkem, dlouhou cigaretou a kloboukem, a konečně i Larryho spolubydlící, stará dáma Ernestine. Během první půl hodiny se záběr filmu zdá být omezený, zobrazované prostředí undergroundových umělců se mezitím stalo normou pro spoustu studentů po celém světě. Mimoto se divákovi zdá, že postavy se scvrkávají na svou vlastní karikaturu. Ale s pokračující zpovědí hlavních hrdinů se jejich osobnosti vyjevují s větší vážností a plastičností. Militia Battlefield se tak stává strhujícím snímkem, neboť Boková má vzácný dar měnit těžiště filmu s vývojem silných a nečekaných situací. Dalším svým filmem Blue Moon (1979) se Boková přehoupla přes La Manche, ale prostředí kabaretů neopustila. Přiblížila v něm konec jedné epochy, epochy striptýzových představení na Pigalle. Je to film o něco konvenčnější, chybějí tu charizmatické osoby, je však cenný coby rentgenový obraz francouzské společnosti konce 70. let, a je také plný humorných scén. Boková je cestovatelkou, která zapustila kořeny v západní Evropě, Latinské Americe i ve Spojených Státech (Sunset People, 1983, film o obyvatelích Sunset Boulevardu v Los Angeles). Je to podivuhodné, ale snad právě tato emigrantka zachytila nejlépe český charakter, když se dokázala dojmout nad příběhy lidí, o nichž už nelze mít žádné iluze. Toto plné vědomí světa, tato bolestná jasnozřivost jsou určující pro film Marika a Marevna (1978). Matka Marevna s dcerou Marikou zde osaměle žijí ve společné domácnosti v Anglii: jedna odmítá používat angličtinu, mluví jen rusky a tráví čas malováním ve svém ateliéru, druhá mluví se silným francouzským přízvukem a zpívá v kabaretech. Kabarety jsou místem, které Bokovou vždy přitahovalo, podobně jako meziválečná umělecká Paříž, Paříž Picassa a Kandinského.

Sirné doly na fotografii vlevo jsou obrazem z filmu Michaela Glawoggera Dělníkova smrt, obrázek lidí vzdávajících čest americké vlajce je vytržený z filmu s ironickým kontextem Bruce Connera America is Waiting a Argentinci bušící na posprejovanou bránu Národní banky jsou z filmu Vzpomínky na drancování Fernanda Solanase. Ukázky k retrospektivám vychází z textů Roberta Stama Dvě avantgardy, v překladu Kateřiny Bečvářové (Fernando Solanas) a z textu Mathieu Darrasa Dva volné elektrony, v překladu Filipa Dobrovolného (Jana Boková). V plném znění je najdete ve sborníku textů o dokumentárním filmu DO III.

INZERCE

RESPEKT 41 V 10.–16. ŘÍJEN 2005

III

DO EXILU Vojtěch Jasný Proměny (deník) 17. 1. 1975c

Přemýšlel o „Proměnách“. Je to: paralelní světy: stromů hlíny, pole zvířat lidí ptáků vzduchu. Všechny elementy a světy vedle sebe a také promíchány. Dá se třeba dělat scéna o stromu v různých časech a také v době omezené a skrze něj vyjádřit, co je vesmír. Pro styl „Proměn“ vůbec je důležitý poměr mikrokosmos, makrokosmos. To znamená pořídit si ještě Bolex širokoúhlý a dlouhý objektiv a předsádku, abych mohl dělat velmi zblízka tedy makrosnímky. Formule toho filmového vidění a formy je: mikrokosmos makrokosmos rychlost pohybu světlo – barva poměr barva – povrch poměr opakování motivu srovnávání stupňování záběr, různé vzdálenosti (různé velikosti) statické a dynamické. Zvuky: sbírat a vybírat zajímavé zvuky. Jako třeba zvonek […]

Bohuslav Woody Vašulka (studie)

2) v pečlivé dokumentaci procesů protínajících jejich tvorbu a zkušenosti včetně dokumentace širokého kontextu své práce. Obě tyto obecné polohy prozrazují obojetnou povahu jejich díla na rozhraní vědeckého přístupu (a technologie) a uměleckých postupů (zejména v rovině konceptuální), stejně jako je obojetná povaha celoživotního „díla“ Vašulků, které sestává vedle samotných artefaktů a jejich dokumentací z jimi proponovaného archivu, který je postupně transformován také do digitální podoby (www.vasulka.org). Prezentace Woodyho Vašulky v sekci tvůrců Českého exilu, a navíc v rámci festivalu dokumentárních filmů dává poměrně vzácnou možnost zamyslet se nad tou částí jeho díla, která je kinematografií, či s ní alespoň sousedí a současně nás průkazně vede k zahlédnutí dřevních počátků videa jako nástroje osvobození od establišmentem spoutaného aparátu kinematografie, kam ve své většině spadal také dokumentární film.

Miroslav Janek (anketa) (nar. 1954 Náchod, exil 1980: Minneapolis, USA; nyní Praha) Exilový dokument se mi opravdu těžko definuje. Hlavně proto, že exilovou dokumentární tvorbu téměř neznám a moje dva americké dokumenty podléhají značné stylizaci. V exilu jsem se téměř výhradně pohyboval v americkém prostředí, žádné dokumenty českého autora jsem v průběhu emigrace neviděl, ovšem s výjimkou několika filmů Saši Hammida ve formátu IMAX. Na druhou stranu jsem velice pozorně sledoval hranou tvorbu českých režisérů, zejména filmy Jana Němce, Vojty Jasného, Ivana Passera a pochopitelně Miloše Formana. Asi proto, že jsem se sám zabýval již od mládí hranou tvorbou a přirozeně jsem byl zvědav na každý nový film těchto velikánů nové vlny. Teď si vzpomínám, že přeci jen jsem jeden exilový dokument viděl. Jmenuje se Miloš Forman Stories [Miloš Forman‘s Portrait and the Making of Valmont, 1989], natočil ho Vojta Jasný a stříhala Tonička Janková, střihačka filmová.

Václav Reischl (anketa)

Povědomí o výrazných činech a zejména úspěších, kterých dosáhli naši krajané žijící v zahraničí, můžeme získat většinou díky tomu, že se odehrály v poli konstituovaných oborů a vedly k jejich více či méně (nar. 1947 Kamenný Újezd, exil 1973: Stuttgart, světovému ohlasu či kumulaci značného osobního Německo) bohatství. Může se jevit jako paradox, že význam jednoho z lidí, kteří měli doslova zakladatelský vliv hned Když jsem roku 1973 jel vlakem k německé hranici, v několika směrech lidské činnosti – počínaje techno- věděl jsem, že se sem možná už více nebudu moci logií a konče uměním – vyvstává teprve po desetile- vrátit, nikdy již možná neuvidím rodiče, kamarády, tích a v Čechách pouze v úzkých kruzích výtvarných rybník. Tak to byl dost špatný pocit, avšak vše mi říkaumělců a kunsthistoriků, přičemž na jasnější kontury lo, že odejít musím, měl jsem tu potřebu, na rozdíl od dosahu celého díla Woodyho a jeho ženy Steiny ještě ostatních mých spoluobčanů, být svobodný a zbavit nejspíš nějakou dobu budeme čekat. Důvod této se strachu, že jiní, jejichž názory a hodnoty jsem „neviditelnosti“ myslím bytostně souvisí s pohybem nesdílel, budou rozhodovat o mém životě. Mé filmy jejich tvůrčích aktivit na samotných počátcích, a při- jsou vlastně mojí psychoterapií ve smyslu potvrzení, tom stále na okrajích oborů, na jejichž „vykolíkování“ že mé tehdejší rozhodnutí má i dnes pro mě platnost. se podíleli, a to zejména ve dvou polohách: Svou filmovou práci jsem ale nikdy nechápal jako 1) v poloze hloubkové experimentace bez ambicí „exulantskou tvorbu“; spíš jako hledání nějakého všesměřovat k „uměleckému dílu“ – daleko spíš však obecného „pohledu či chápání“ stále se měnící „reak „artefaktům“ fixujícím poznání vyvěrající ze lity“. A toto hledání vychází z nespokojenosti s danou zkušenosti daného procesu; realitou nebo jejím ustáleným výkladem.

Největší sekce pro filmové profesionály v oblasti dokumentárních filmů ve střední a východní Evropě: Burza námětů – East European Forum Institut dokumentárního filmu (IDF) každoročně rozšiřuje pole působení Mezinárodního Festivalu dokumentárních filmů Jihlava o systematickou podporu dokumentárního filmu ve fázi jeho samotného vzniku a zprostředkovává největší středoevropské setkání zástupců evropských TV stanic, zahraničních distributorů, producentů, představitelů vedoucích evropských dokumentárních organizací a především desítek východoevropských dokumentaristů a nezávislých producentů. V rámci profesionální sekce festivalu otevře IDF ve spolupráci s 9. MFDF Jihlava a European Documentary Network již 5. Burzu námětů – East European Forum, tedy setkání, na němž východoevropští režiséři a nezávislí producenti nabízejí své dokumentární náměty významným zástupcům evropských TV stanic. Burze námětů předchází Přípravný workshop (26. – 28. října), který povede Leena Pasanen (nová ředitelka European Documentary Network-EDN), Fleur Knopperts (ředitelka IDFA Fora Amsterdam), Tue Steen Muller (Head of Studies – Ex Oriente Film workshop), Serge Lalou (režisér, producent, Francie), Stefano Tealdi (Stefilm, Itálie), Jan Gogola (Česká televize) a Cecilia Lidin (European Documentary Network). Na samotné veřejné prezentaci Burzy námětů (29. – 30. října) pak východoevropští dokumentaristé a jejich producenti nabídnou své přepracované projekty panelu významných zástupců evropských TV stanic. Televizní producenti, kteří přijedou na letošní Burzu: Kathrin Brinkmann (ARTE ZDF, Německo), Flemming Grenz (DR TV, Dán-

Vojtěch Jasný v listopadu oslaví 80. narozeniny. Do Jihlavy přijede jednak v české premiéře uvést lyrický dokument Stromy, ptáci, lidé na motivy svého deníku (kopii filmu pro projekci na jihlavském festivalu vyhotovil NFA, a nadále uschová film v Česku), jednak Vojtěch Jasný zasedne v české porotě. Odpovědi na otázku „Jak byste sami definovali exilový film, respektive exilový dokument?“ jsou z ankety, kterou s 11 českými exilovými dokumentaristy vedl Jiří Voráč, text o Woodym Vašulkovi je úryvkem ze studie Víta Janečka. Plné znění ankety i studie najdete ve sborníku DO III.

sko), Jenny Westergaard (YLE, Finsko), Sari Volanen (YLE Co-productions, Finsko), Paul Pauwels (VRT-CANVA, Belgie), Andrej Titkow (TVP, Polsko), Caroline Behar (France 5), Marijke Huijbrechts (AVRO Television, Holandsko), Wim Van Rompaey (Lichtpunt, Belgie), Dr. Claudia Schreiner (MDR, Německo) a další. Doprovodný program Burzy námětů letos přinese diskusní panel Digitální svět – nové způsoby distribuce dokumentárních filmů, který zpřehlední systémy distribuce v jednotlivých zemích a nastíní nové možnosti digitálního šíření dokumentárních filmů. Dalším pilířem doprovodného programu budou tři případové studie – case studies úspěšných projektů, které získaly finance díky předešlým Burzám námětů. Představí se český projekt Tomáše Kudrny Wichterle, film polského režiséra Marcina Latalla Our Street a Taking Back the Stable – česko-jihoafrický projekt Michaela Leeho, Keithe Jonese a Jeffrey Browna.

výměnu profesionálních zkušeností. V průběhu roku byla putovní část projektu East Silver karavana, která představuje výběr 30 dokumentů z trhu East Silver, velmi vstřícně přijata na několika mezinárodních filmových festivalech jako jsou goEast, Festival pro filmy ze střední a východní Evropy, Wiesbaden, Německo; Festival evropského filmu Crossing Europe, Linz, Rakousko; Kanadský mezinárodní festival dokumentárního filmu Hot Docs; Mezinárodní filmový festival Alba Regia, Maďarsko; Krakovský filmový festival Polsko; Sarajevský filmový festival Bosna a Hercegovina. East Silver 2005 nabízí 70 dokumentů z Rakouska, 55 z České republiky, 55 z Polska, 40 z Ruska, 35 z Maďarska, 16 ze Slovenska, 12 z Chorvatska, 11 z Rumunska, 10 z Estonska, 6 z Bulharska a Lotyšska, ale také několik filmů ze Slovinska, Ukrajiny, Běloruska, Bosny a Hercegoviny, Makedonie, Litvy, Uzbekistánu a Gruzie.

East Silver Letos mohli již druhým rokem přihlašovat dokumentaristé ze střední a východní Evropy svou tvorbu z let 2004–2005 do trhu dokumentárních filmů East Silver, který je realizován formou on-line databáze filmů, tištěného katalogu a videotéky. Ta bude přístupná pro filmové profesionály během 9. Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě 26.-30.10. 15 hodin denně. Videotéka East Silver nabídne 350 filmů přihlášených v letošním, druhém, ročníku, a současně dokumenty přihlášené v loňském roce, tedy na 700 dokumentárních filmů ze střední a východní Evropy vyrobených během posledních čtyř let. East Silver je společným projektem Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě a Institutu dokumentárního filmu v Praze. East Silver podporuje a propaguje autorské dokumenty, je jediným projektem svého druhu ve východní Evropě, který slouží jako místo setkání evropských programových ředitelů festivalů, televizních dramaturgů, nákupčích, distributorů, apod.) a filmařů a umožňuje

Dílna

ů v Jihrních film okumentá d lu í refleka n á iv ín st y a zapom rodního fe k á ín in lky m ez o M zp světové vá V rámci hlídka V konce 2. vedena pře na d u o k e a d n čí u d b ro je lavě ěřuje se sti 60. vý m to a ži Z . le to u ří p a lm pagandy, tující při vání ve fi lmové pro o zobrazo fi j ů. jíh vo lm je fi vý y h a ěn n prom imovanýc u, jednak ů, rních i an holocaust lm tá í fi n en h ze m ýc ra n ku b o zo lik význam raných, d o h a, ěk h n n ec to d o a et Dana S na příkl de uveden sti autora miéře bu a, ča n ú re a p m za é el o d sk p á V če Marka E kument K le o d d o ý p ní a sk n g el ý propa např. izra ika povstá nebo čínsk ent Kron y m jd a ku W o d e polský ga. en Andrzej ao Ce-tun Svatý týd vítězství M hraný film eň ís P t kumen distický do

IV

INZERCE

10.–16. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 41

PROGRAM – 9. MEZINÁRODNÍ FESTIVAL DOKUMENTÁRNÍCH FILMŮ – JIHLAVA 25.–30. 10. 2005 Úterý 25. 10. 2005 Kino Dukla 20:00 Slavnostní zahájení festivalu Chačipe / režie Miroslav Janek / ČR 2005 / 58´ / světová premiéra Mezi moři / Česká radost

Pátek 28. 10. 2005 DKO I 10:00 11:00 12:30

Středa 26. 10. 2005 DKO I 17:30 20:00

22:30

Darwinova noční můra / režie Hubert Sauper / Rakousko 2004 / 107´ Mezi moři Manželské etudy po dvaceti letech — Ivana a Václav / režie Helena Třeštíková / ČR 2005 / 90´ / světová premiéra Česká radost Kápo / režie Gillo Pontecorvo / Francie, Itálie 1959 / 118´ Dílna — Vzpomínky a zapomínání

Kino Dukla 12:30 Kápo / režie Dan Setton / Izrael 1999 / 55´ / česká premiéra Apel / režie Ryszard Czekala / Polsko 1970 / 7´ Kronika povstání podle Marka Edelmana / režie Jolana Dylewska / 76´ Velký týden / režie Andrzej Wajda / Polsko 1995 / 97´ Dílna — Vzpomínky a zapomínání 17:30 Hodina výhně / režie Fernando Solanas / Argentina 1968 / 260´ / Průhledné bytosti 23:00 Transylvánské kasino / režie Robert Laktos / Maďarsko 2005 / 19´ / česká premiéra Hlemýždí pevnost / režie Deszö Zsigismond / Maďarsko 2004 / 62´ Mezi moři DKO II 12:30 15:00

17:30 20:00 22:00

Do Exilu I Za zázrakem / režie Jarek Sztandera / Polsko 2004 / 18´ Vůně ráje / režie Marcin Mamon, Mariusz Pilis / Polsko 2004 / 50´ / česká premiéra Mezi moři Profil / režie Jakub Wagner / ČR 2004 / 52´ Česká radost 1203 / režie Jiří Havelka / ČR 2005 / 75´ / světová premiéra Doprovodný program Každý rok je v Praze jaro, Opus I / režie Pavel Koutecký / ČR 2005 / 58´ Česká radost

14:30

17:30

20:00

22:30

Kino Dukla 10:00 Operace beton / režie Jean–Luc Godard / Francie 1954 / 20´ Okamžiky z příběh(ů) filmu / režie Jean–Luc Godard / Francie 2005 / 85´ / česká premiéra Průhledné bytosti 12:30 Česká radost 15:00 vostodvacet / režie Jana Počtová / ČR 2005 / 90´ / světová premiéra Česká radost 17:00 Život agenta / režie Gabor Zsigmond Papp / Maďarsko 2004 / 82´ / česká premiéra Mezi moři 19:00 Odpočítávání / režie Audrius Stony / Lotyšsko 2004 / 45´/ česká premiéra Dobré dílo 20:00 Vierka / režie Miroslav Janek / ČR 2005 / 75´ / světová premiéra Česká radost 22:00 Obejmutí / režie Naomi Kawase / Japonsko 1992 / 40´ / česká premiéra Nebe Vítr Oheň Voda Země / režie Naomi Kawase / Japonsko 2001 / 50´ / česká premiéra Průhledné bytosti DKO II 10:00

Čtvrtek 27. 10. 2005 DKO I 10:00 13:00

15:30 18:00

20:30

22:30

Fierrovi synové / režie Fernando Solanas / Argentina 1972 / 134´ Průhledné bytosti Vzpomínky na drancování / režie Fernando Solanas / Argentina 2004 / 120´ / česká premiéra Průhledné bytosti Pátrání po Ester / režie Věra Chytilová / ČR 2005 / 120´ Česká radost Havana / režie Jana Boková / Argentina 1989 / 52´ Tango Salón / režie Jana Boková / Argentina 2005 / 70´/ česká premiéra Průhledné bytosti Posledních deset minut / režie Jean–Luc Godard / Francie 2002 / 10´ Pravda / režie Jean-Luc Godard / Francie 1970 / 58´ / česká premiéra Průhledné bytosti Kamenolom boží / režie Břetislav Rychlík / ČR 2005 / 88´ Česká radost

Kino Dukla 10:00 Píseň vítězství Mao Ce-tunga / Čína 1969 / 40´ / česká premiéra Válka podle médií / USA 2001 / 57´ Dílna — Vzpomínky a zapomínání 13:00 Zdroj / režie Martin Mareček / ČR 2005 / 90´ Česká radost 15:00 El Perro Negro / režie Péter Forgács / Maďarsko 2005 / 84´ / česká premiéra Mezi moři 17:30 Soukromé století — Král Velichovek, Tatíček a Lili Marlén / režie Jan Šikl / ČR 2005 / 104´ / světová premiéra Mezi moři / Česká radost 20:30 Východ ráje / režie Lech Kowalski / Francie 2005 / 100´ / česká premiéra Mezi moři 22:30 Kino zrcadlo světa / režie Gustav Deutsch / Rakousko 2005 / 90´ / česká premiéra Mezi moři DKO II 10:00

12:00 13:00 15:00 17:30 19:00 21:00 22:00 23:00

Aven Čvahora / režie Robar Dorin / Slovinsko 2004 / 100´ / česká premiéra Mezi moři Slavnost osamělé palmy / režie Marko Škop / Slovensko 2005 / 39´ Mezi moři Do Exilu II Dílna — Všichni do jednoho / Karel Žalud Dílna — vznikající časosběrný dokument o Václavu Havlovi / Pavel Koutecký Dílna — Současný kanadský experimentální film / Mike Hoolboom Václav Bělohradský / režie Robert Sedláček / ČR 2005 / 58´ Česká radost Dílna — audiofilmy / Slavo Krekovič Kočky ve střehu / režie Chris Marker / Francie 2004 / 58´ / česká premiéra Dobré dílo

15:00 Do Exilu III Reality Shock / režie Stanislav Mucha / Polsko, Německo 2005 / 79´ Mezi moři Operace jaro / režie Angelika Schuster, Tristan Sindelgruber / Rakousko 2005 / 94´ / česká premiéra Mezi moři Andělé pláčí / režie Zuza Piussi / Slovensko 2005 / 40´ / světová premiéra My zďes / režie Jaroslav Vojtek / Slovensko 2005 / 76´ Mezi moři Jan Vladislav / režie Kateřina Krusová / ČR 2005 / 40´ / světová premiéra Jan Křížek — Art Brut / režie Martin Řezníček / ČR 2005 / 40´/ světová premiéra Česká radost Dělníkova smrt / režie Michael Glawogger / Rakousko 2005 / 122´ / česká premiéra Mezi moři One Love / režie Petr Zahrádka / ČR 2005 / 80´ / světová premiéra Česká radost

12:30 15:00

17:00

20:00

22:30

Občan Havel jede na dovolenou / režie Jan Novák / ČR 2005 / 60´ / světová premiéra Cesta naděje / režie Kristina Vlachová / ČR 2005 / 28´ Česká radost Dílna — Živá hmota / Alice Růžičková, Hana Valentová Evangelium kreolského prasete / režie Michelange Quay / Francie 2004 / 18´ / česká premiéra Get a life / režie Michael Klint / Dánsko 2004 / 58´ / česká premiéra Dobré dílo Blue Moon / režie Jana Boková / Velká Británie 1980 / 60´ Militia Battlefield / režie Jana Boková / Velká Británie 1975 / 75´ Průhledné bytosti Vlaky z Winnipegu — 14 filmových básní / režie Clive Holden / Kanada 2004 / 89´ / česká premiéra Dobré dílo Berlín Bejrut / režie Myrna Maakaron / Německo, Libanon 2004 / 23´/ česká premiéra Bedekr Wolf z Amerongenu / režie Gerhard Friedl / Německo 2004 / 70´ / česká premiéra Dobré dílo

Úřad veřejné správy — Tolského 15 20:00 Úspěšné projekty minulých Burz námětů Wichterle / Troublemaking Genius (Režie: Tomáš Kudrna) case study spojená s promítáním

Sobota 29. 10. 2005 DKO I 10:00 13:00 14:30

16:00 20:00

22:30

Před záplavou / režie Yan Yu, Li Yifan / Čína 2005 / 150´ Bedekr Chačipe / režie Miroslav Janek / ČR 2005 / 58´ Mezi moři / Česká radost Svlečení mé matky / režie Ken Wardrop / Irsko 2004 / 6´ / česká premiéra Bedekr Ó, člověk, ó! / režie Servant Gianikian, Angela Ricci Lucchi / Itálie 2004 / 71´ / česká premiéra Dobré dílo Do Exilu IV SLAVNOSTNÍ ZAKONČENÍ FESTIVALU Tvar měsíce / režie Leonard Retel Helmrich / Nizozemí 2004 / 92´ / česká premiéra Bedekr Goatman Act / režie Rivier Klomp / Nizozemí 2004 / 30´ / česká premiéra Přístav — řev nocí / režie Marjoleine Boonstra / Nizozemí 2004 / 70´ / česká premiéra Dobré dílo

Kino Dukla 10:00 Bruce Conner I — Průhledné bytosti 12:30 Vidět nebe / režie Naomi Kawase / Japonsko 1995 / 10´ / česká premiéra Šnek / režie Naomi Kawase / Japonsko 1994 / 40´ / česká premiéra

17:30

22:30

DKO II 10:00

12:30 15:00 17:00 20:00

22:30

Tento svět / režie Naomi Kawase / Japonsko 1996 / 60´ / česká premiéra Průhledné bytosti Moc mi to chutná / režie Jay Rosenblatt / USA 2004 / 4´ / česká premiéra Fantomová bolest / režie Jay Rosenblatt / USA 2004 / 28´ / česká premiéra Dobré dílo Poto a Cabengo / režie Jean-Pierre Gorin / USA 1979 / 76´ / česká premiéra Pocta Vzkaz žlutému květu / režie Naomi Kawase / Japonsko 2002 / 65´ / česká premiéra Stín / režie Naomi Kawase / Japonsko 2004 / 25´ / česká premiéra Průhledné bytosti Kaleidoskop / režie Naomi Kawase / Japonsko 1999 / 90´ / česká premiéra Průhledné bytosti

Obyčejné radosti / režie Jean-Pierre Gorin / USA 1986 / 81´ / česká premiéra Pocta Dílna — Filmy prvního ročníku KDT Famu / Martin Mareček Dílna — Německo 1990 / Štěpán Benda Dílna — Současný rakouský experimentální film Moskatchka / režie Anett Schütze / Německo, Lotyšsko 2005 / 90´ / česká premiéra Dobré dílo Sunset People / režie Jana Boková / Argentina 2004 / 110´ / česká premiéra Průhledné bytosti

Burza námětů — EEF / Úřad veřejné sprány 09:30 Představení panelu zástupců evropských TV stanic 11:15 Veřejná prezentace 1. skupiny dokumentárních námětů 14:30 Veřejná prezentace 2. skupiny dokumentárních námětů 17:00 Digitální svět — panelová diskuse o nových způsobech distribuce (součást otevřeného programu Burzy námětů)

Neděle 30. 10. 2005 DKO I 10:00

12:30

15:00

17:30

Kraul / režie PV Lehtinen / Finsko 2004 / 26´ / česká premiéra Delamu / režie Tian Zhuangzhuang / Čína, Japonsko 2004 / 110´ / česká premiéra Bedekr Hrdost lidí beze jména / režie Fernando Solanas / Argentina 2005 / 120´ / česká premiéra Průhledné bytosti Ropovod v sousedství / režie Nino Kirtadze / Francie 2005 / 90´ / česká premiéra Bedekr Vítězný film — Mezi moři

Kino Dukla 10:00 Bruce Conner II — Průhledné bytosti 12:00 Dopis Jane / režie Jean-Luc Godard, Jean-Pierre Gorin / Francie 1972 / 52´ 13:00 Vítr z východu / režie Jean-Luc Godard, Jean-Pierre Gorin / Francie 1970 / 100´ Průhledné bytosti 15:00 Děti na dekret / režie Florin Iepan / Německo, Rumunsko 2004 / 52´ / česká premiéra 17:30 Vítězný film — Česká radost DKO II 10:00

12:30 15:00

Můj děsnej život / režie Jean-Pierre Gorin / Velká Británi, USA 1991 / 95´ / česká premiéra Pocta Dílna — Český exilový dokument / Jiří Voráč Cesta 181 / režie Eyal Sivan, Michel Khleifi / Belgie, Francie, Velká Británie 2003 / 272´ / česká premiéra Dobré dílo

Burza námětů — EEF / Úřad veřejné sprány 09:30 Veřejná prezentace 3. skupiny dokumentárních námětů 11:15 Veřejná prezentace 4. skupiny dokumentárních námětů 15:00 Úspěšné projekty minulých Burz námětů : Taking Back the Stable (Režie: Michael Lee, Keith Jones, produkce: Jeffrey Brown) + Our Street (režie: Marcin Latallo, produkce: Pawel Kaluzynski ) — case studies 16:00 Individuální schůzky východoevropských dokumentaristů s evropskými TV producenty, kteří projevili zájem o jejich námět

Doprovodný program Panely Český dokumentární film v exilu Fenomén reality show Vzpomínky a zapomínání — Člověk jako nositel dezinformace

Autorská čtení / 18:30 každý den / Stand´art 26. 10. / Petr Král, básník a překladatel 27. 10 / Vlastimil Třešňák — prozaik, písničkář a výtvarník 28.10. / Ivan M. Jirous — básník 29.10. / Jáchym Topol — spisovatel

www.dokument-festival.cz

RESPEKT 41 V 10.–16. ŘÍJEN 2005

INZERCE

7

8

EKONOMIKA

–TŘIKRÁT NA OKRAJ Že se v Čechách platí poplatky za vlastnictví rádia a televize (nyní 45 a 100 Kč), na to jsou všichni zvyklí. Od začátku tohoto měsíce by se ale mělo platit i za autorádia a některé počítače. Poplatek za autorádio není překvapivý – je to koneckonců taky rádio. Jiné je to ale

Internetová daň, pole pod Aerem a jak pojistit teror

10.–16. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 41

Cizinec není našinec České banky dělí klienty podle původu, ale nechlubí se tím

J

iž rok a půl jsme v Evropské unii. Její hlavní výhodou by mělo být setření hranic a stejný přístup ke všem Evropanům – ať jsou z Česka, Španělska či Řecka. Zatímco v restauracích už neblahá praxe dvojích cen zmizela, v českém hypotečním bankovnictví nadále přetrvává. Všechny tuzemské banky sice tvrdí, že rozdíly nedělají, ale malý test ukazuje jinak nevysvětlitelné rozdíly.

Jedenáct setin procenta u počítačů se zvukovou kartou a připojením k internetu. Takový stroj je sice teoreticky použitelný k poslechu rozhlasu po internetu, ovšem zda je to vzhledem k rychlosti připojení k internetu či vybavení pamětí prakticky možné, nikdo zkoumat nebude. Prostě platit se musí. Americký novinář Eric Best, vydavatel internetového Fleet Sheetu, to nazval první českou internetovou daní. Zatím zůstává poměrně nízká, ale mohla by se více než ztrojnásobit: možnosti zdanit i počítače s videokartami si totiž na rozdíl od Českého rozhlasu zatím nevšimla Česká televize, která také vysílá po síti. O Aero Vodochody se zajímají čtyři společnosti. Hurá, mohlo by se říct po této zprávě – o skomírajícího výrobce letadel je stále ještě zájem. Nic ale není tak žhavé. Zájemci jsou finanční skupiny PPF, J&T a Penta spolu s vlastníkem Čedoku Unimex – a všichni stojí nikoliv o fabriku, vyrábějící bitevníky L159, ale o pražské tovární letiště, které by chtěli využívat jako alternativu Ruzyně pro nízkonákladové aerolinky. Zbrojovka už osm let neprodala jediný bitevník (vyjma státní zakázku pro českou armádu a ta se teď stejně snaží většiny letounů zbavit, protože je nepotřebuje) a žije jen z oprav starých letadel či dílčích zakázek pro Airbus a Boeing. Vláda si na výběr nového vlastníka dřívější perly tuzemského zbrojního průmyslu nechává čas až do konce dubna a doufá, že se ještě někdo přihlásí. Zatím to ale vypadá, že nejcennější je letiště a pole pod fabrikou.

Na internetu vyhledávám dva regionální zástupce Hypoteční banky ze skupiny ČSOB a sjednávám si s nimi schůzku. Pro svoji návštěvu si připravím legendu: se ženou kupujeme domek na okraji Prahy za 2,5 milionu korun, milion máme a potřebujeme hypotéku 1,5 milionu, kterou chceme splácet dvacet let. Oba jsme zaměstnáni a náš příjem činí přes 40 tisíc čistého dohromady. Na prvním místě se dozvídám, že získat úvěr nebude problém. „A mohu vám skoro stoprocentně slíbit, že dostanete nejnižší úrok 3,58 procenta,“ říká zástupce banky. Za půl hodiny jdu se stejnou legendou do další pobočky Hypoteční banky. Mění se jen jediná věc – dvakrát zdůrazním, že moje žena je cizinka s trvalým pobytem v zemi. Zde se ale již do nejvýhodnější skupiny nedostanu – můj úrok zde činí 3,69 procenta. „Bylo by velmi nepravděpodobné dostat lepší podmínky,“ říká prodejce hypoték. Jedenáct setin procenta není velký rozdíl – při uvedené hypotéce činí něco málo přes sto korun měsíčně. Za celou dobu splácení je to ovšem už přes třicet tisíc korun. Výsledky by přitom měly být (pokud nehrála roli národnost žadatele) shodné. Oba zástupci banky dostali zcela stejné informace, které zadali do programu banky na svém počítači. Argument, proč musí cizinec platit vyšší úrok u hypotéky, se na první pohled zdá jednoduchý: byť zde má rodinu a trvalý pobyt, tak se může odstěhovat zpět do vlasti a vymoci pohledávku po něm může být obtížnější. Jenže odstěhovat se do zahraničí může každý Čech, a hlavně už smlouva o založení Evropského společenství (která je nadřazena zákonům jednotlivých zemí) diskriminaci cizinců zakazuje. „Nejen stát, ale ani soukromé subjekty nesmějí stanovovat rozdílné podmínky svým klientům na základě státního občanství,“ říká mluvčí České národní banky Pavel Zubek. Banky ovšem odmítají, že by něco podobného dělaly. „Národnost klienta nehraje roli. Pokud zde má trvalý pobyt, tak k němu přistupujeme jako ke každému jinému,“ uvádí mluvčí Hypoteční banky David Sahula. Jak si tedy vysvětluje výše zmíněné rozdíly? „To, jak si stanovuje bonitu klienta, vám žádná banka neřekne,“ říká.

Přísně tajné To, že diskriminace tady je, ale ukazuje pohled do metodických pokynů pro prodejce Hypoteční

Napřed pasy, pak se uvidí. FOTO ČTK

banky. Podle nich cizinec, který má jakýkoliv příjem ze zahraničí, musí být zařazen do rizikovější skupiny. A to bez ohledu na to, že zde pracuje, má zde trvalý pobyt i drtivou většinu příjmů. Pokyny jsou ovšem neveřejné a klienti se je nesmějí dozvědět. Kdyby je někdo prozradil, hrozil by mu okamžitý vyhazov. Proč dané ustanovení v metodice je a platí pouze pro cizince a ne pro Čechy? A proč je vše tajné? „Podmínky jsou na rozhodnutí každé banky. A kdybychom je zveřejnili, vystavíme se riziku, že to klienti nebo konkurence zneužijí,“ vysvětluje Sahula. Viktor Kučera z kanceláře ombudsmana připouští, že by mohlo jít o diskriminaci. „Diskriminace je, pokud za stejných startovních podmínek dopadne cizinec jinak než tuzemec. Ale pokud by to někdo chtěl žalovat, muselo by to být dobře podložené,“ říká. „Navenek deklarují, že ke všem klientům přistupují stejně, ale vždy si při poskytování vyhradí individuální přístup,“ říká Klára Přikrylová ze Sdružení na ochranu spotřebitelů. I podle ní je ale obtížné se proti tomu bránit. „Bohužel to dokážou odůvodnit speciálními podmínkami,“ říká. „Nikdo bankám nemůže zakázat, aby si určily vlastní rizikový profil klienta. Ale ti klienti by měli vědět, proč dostávají jaké podmínky,“ říká náměstek ministra financí Tomáš Prouza s tím, že ani jeho úřad nemá šanci něco změnit. Jak z toho tedy ven? „S pomocí novinářů. Najít si shodné případy, kdy banky daly jiné podmín-

Kladivo na mlsné pusy To dole má cenu zlata.FOTO AERO VODOCHODY Výbuchy na ostrově Bali připomněly, že terorismus je těžko předvídatelným jevem. To trápí jak představitele tajných služeb, tak ředitele pojišťoven. Podle posledních závěrů OECD předpovědní modely pojišťoven stále nedokážou dobře zahrnout do svých výsledků pravděpodobnost teroristických útoků. Co s tím dělat? Někteří finančníci tvrdí, že soukromý sektor nemůže těmto nástrahám čelit bez pomoci vlády. Vždyť například ve Spojených státech mají speciální fond ve výši 100 miliard dolarů, z něhož vláda část škod bankám a pojišťovnám hradí. Jiní to ale vidí jako příležitost. Ostatně, i již zmíněná zpráva OECD doporučuje, aby si firmy platily pojištění proti následkům teroristických útoků. A například pojištění proti bombovým útokům v Iráku se stalo pro pojišťovny doslova zlatým dolem. – MH –, – MP –

V Čechách stejně jako v celém západním světě je problémem nadváha, proto se objevily úvahy o vyšším zdanění bůčku či čokolády. Svět postihla epidemie obezity, která způsobuje zdravotní problémy a jejich léčení stojí nemalé peníze. Nejimpozantnější jsou údaje ze Spojených států: nadváhou zde podle studií z konce devadesátých let trpí 60 procent populace a jen obezita jako taková stojí tuto zemi 117 miliard dolarů a 300 tisíc lidských životů ročně. Náklady zvýšeného zdravotního rizika v důsledku obezity však nese v prvé řadě jednotlivec. Posouzení, do jaké míry je ochoten obětovat část svého zdraví za pohodlnost života a bohatost stravy, je proto problémem zejména soukromým. Jenže tito obézní lidé využívají také služeb veřejného zdravotnictví. To nese zhruba polovinu nákladů obezity – dvě třetiny z toho připadají na léčbu cukrovky a sedmina na léčbu srdečních onemocnění. Proto si tvůrci legislativy na mnoha místech světa začínají pohrávat s myšlenkou zavedení zvláštní spotřební daně na nezdravé potraviny. Vedle mnoha takových návrhů v USA se třeba ve Velké Británii

zvažuje převedení sušenek či slaných brambůrků do vyšší sazby daně z přidané hodnoty a ve Švýcarsku padl návrh na zdanění cukrů a tuků stejným způsobem, jako je tomu u alkoholu.

Lépe danit cvalíky Vyčíslit škodlivost a nákladnost obezity ale není jednoduché (i výše uvedená čísla zpochybnil alespoň zčásti časopis Science), a navíc kromě nadměrné konzumace „nezdravých“ potravin tloušťku způsobuje možná v mnohem větší míře také pohodlnější život a nedostatek fyzické aktivity – ať již práce nebo cvičení. I když tyto námitky necháme stranou, stále je tu několik argumentů proti zavedení takové daně. Zvýšení ceny potravin, jejichž konzumace je považována za příčinu obezity, bude totiž pravděpodobně snižovat jejich spotřebu jen velmi pozvolna. Jedná se o potraviny, pro něž mají lidé slabost – o čokoládu (na

ky a jeden z klientů byl cizinec, a ptát se, proč to udělaly, a psát o tom. Jedině veřejný tlak je donutí to změnit.“

Zlaté Rakousko Že to jde, chovat se ke klientům-cizincům lépe, ukazuje příběh z Rakouska – a přitom je 11 let starý. Těsně před revolucí emigrovala Irena Žabková s manželem do Rakouska, kde si otevřela lékařskou praxi. Po pěti letech tam získali trvalý pobyt a rozhodli se koupit si byt. Domluvili si podmínky, jenže těsně před podpisem smlouvy paní Žabková ochrnula a nebylo jisté, zda ještě bude moci chodit, a tedy i pracovat. „Úředníci z banky za mnou přesto přišli do nemocnice a podepsali smlouvu za domluvených podmínek,“ říká paní Žabková. Nutno dodat, že si Žabkovi za uvedenou hypotéku kupovali byt v Praze – tedy pro rakouskou banku v cizině. Zkusme toto přenést do českých poměrů. Za jakých podmínek si může Čech u zdejší banky koupit nemovitost v cizině? „S ohledem na rozdílnost právních úprav hypoték napříč Evropskou unií zatím takový produkt není možný,“ říká za Českou spořitelnu mluvčí Kristýna Havligerová. „Teoreticky to sice možné je, ale praktickému rozvoji brání právní režimy v jednotlivých členských zemích,“ konstatuje David Sahula z Hypoteční banky. Marek Pokorný

Q

kterou si lze vypěstovat dokonce slabou závislost) či smažený řízek nebo některá kořeněná jídla. Lidé také mohou přejít na nějakou náhražku své oblíbené potraviny: pokud bude například zdaněn již zmíněný bůček, lidé, kteří mají rádi mastné, přejdou na libové maso smažené na tuku, pojídači čisté čokolády přejdou na polomáčené sušenky atd. A konečně ani pokud skutečně snížíme prostřednictvím daní konzumaci tučných jídel, ještě nemusí být vyhráno – ze zkušeností je dobře známo, že lidé držící dietu mají tendenci nahrazovat jídlo kouřením (či v některých případech alkoholem). Tyto závislosti jsou ale na léčení ještě nákladnější než obezita, a místo toho, aby se na zdravotnictví ušetřilo, by naopak mohlo dojít k tomu, že by se zvedly náklady díky většímu počtu rakovin a bronchitid. Pokud je pravda, že obezita není čistě soukromý problém a že je nutné zákonem napravit náklady, které obézní lidé uvalují na lidi se zdravější životosprávou, bylo by vhodnější se zaměřit na samotný problém (tj. „tloušťku“), a nikoliv na jednu z jejích možných příčin (tj. konzumaci „nezdravých“ potravin). Lidé, kteří by měli nadváhu díky svému špatnému životnímu stylu (nikoliv například kvůli nemoci či vrozeným dispozicím), by platili zvýšené zdravotní pojistné. Ostatně zdravotní pojišťovny by toto již samy dávno činily, kdyby jim to zákon nezakazoval. Vždyť přirážku za nadváhu již platí lidé v komerčním životním pojištění a hodlají ji zavést i některé letecké společnosti. Dan Štastný Autor je ekonom.

K tématu viz též text na str. 19.

Q

EKONOMIKA

RESPEKT 41 V 10.–16. ŘÍJEN 2005

9

Ameriku zaplatíme i my Série hurikánů zřejmě povede k celosvětovému zdražení pojistného

H

urikánová sezóna v USA ještě neskončila, ale už nyní je zřejmé, že letošní rok bude pro pojistný sektor nejdražší v historii. I když většinu škod nakonec zaplatí vláda a poškození, část připadající na pojišťovny je tak velká, že dohání řadu menších amerických soukromých pojišťoven na hranici možností. Navíc je pravděpodobné, že dopad hurikánů pocítí ve formě vyšších poplatků i klienti našich pojišťoven, ačkoli riziko hurikánů je v Čechách prakticky nulové.

Příroda i teroristé Samotný hurikán Katrina napáchal škody, které odborníci – jako například specializovaná poradenská firma Risk Management Solutions – odhadují na 125 miliard dolarů. To je o několik miliard více než celková škoda způsobená katastrofami (včetně tsunami v jihovýchodní Asii a 13 hurikánů) v loňském roce. I přesto, že pojištěné škody obvykle představují jen menšinu celkových škod (v posledních pěti letech to bylo zhruba 40 procent), jde o gigantické částky, které by dokázaly řadu středně velkých pojišťoven položit. Podobné příklady z minulosti existují – například v listopadu 2001 musela japonská pojišťovna Taisei požádat o soudní ochranu před věřiteli, protože nemohla dostát závazkům spojeným s hrazením škod za zničená letadla použitá při teroristických útocích 11. září v New Yorku. Celou pojištěnou škodu za hurikán Katrina, zhruba 40–60 miliard dolarů (což je dva- až třikrát více než pojištěná škoda u dosavadních dvou nejdražších katastrof, hurikánu Andrew v roce 1992 a teroristických útoků 11. září 2001), nebudou naštěstí platit pojišťovny samy. Pojišťují se totiž samy u tzv. zajišťoven. Odevzdávají jim část poplatků vybraných od klientů výměnou za to, že v případě velkých katastrof zajišťovny uhradí část škod. Zajišťovny mají k dispozici řádově 300 miliard dolarů kapitálu (pro srovnání, kapitál největší české pojišťovny je méně než miliarda dolarů), vyhodnocují riziko pohrom v jednotlivých oblastech – od povodní v Číně přes zmíněné americké hurikány až po sucho ve Španělsku – a sázejí na to, že ke všem možným katastrofám nedojde zároveň. Katastrofa v jedné části světa je tak hrazena i z poplatků pojišťoven na druhé straně zeměkoule. Zajištění představuje ve vyspělých zemích průměrně 15 procent poplatků vybraných od zákazníků. Nejvíce je to v Turecku (35 procent), protože turecké pojišťovny jsou malé a riziko zemětřesení je poměrně vysoké, takže se samy rády pojistí u zajišťoven. Nejméně je to v Nizozemí a Belgii, kde je malé riziko velkých katastrof – přestože například riziko protržení hrází zabraňujících rozlití moře zde není zcela pominutelné – a silné domácí pojišťovny, které působí i v dalších zemích a rozkládají tak své riziko téměř celosvětově. Čechy jsou v tomto srovnání mírně nad průměrem (na zajištění jde zhruba 20 procent poplatků), protože trh je zde malý, pojišťovny nevelké a riziko povodní mírně nadprůměrné.

Potkali se v Monte Carlu Největší zajišťovny, jako jsou světová jednička německá Münich Re či dvojka švýcarská Swiss Re, dnes připouštějí, že kvůli závazkům vyplývajícím z krytí škod způsobených hurikány nedosáhnou letošního plánovaného zisku. Ratingové společnosti, které zjednodušeně řečeno ohodnocují finanční stabilitu podniků, již oznámily, že některé menší zajišťovny utrpí citelné ztráty. Jak je to možné? Zajišťovny mají složité matematické modely, které na první pohled umožňují předpovědět riziko hurikánů či dalších velkých katastrof a vypočítat podle toho cenu zajištění pro jednotlivé oblasti. Ve skutečnosti jsou ale tyto modely dosti nepřesné, stejně jako například snaha předpovídat dlouhodobě počasí, a právě to se nyní ukázalo. Hurikány i další velká neštěstí s ohromnými ztrátami nejsou totiž příliš časté – pozorování, a tedy i dat je poměrně málo. Navíc není snadné rychle rozlišit, zda jsou Katrina a její předchůdci jen místní jednorázovou výchylkou, nebo zda jde o trend a je třeba stávající modely nejen upravit, ale kompletně přepracovat.

Zajišťovny tak tratily více, než čekaly. Nyní musejí tento propad vyrovnat ve svých financích a zároveň zařídit, aby se podobná situace v budoucnu neopakovala. Kromě toho, že bezpochyby již začaly vylepšovat své modely na odhad rizika různých pohrom, budou zároveň zvedat poplatky za své služby. A protože jde o těžko odhadnutelné riziko a třeba i o chybu v předpovědních modelech, je třeba poplatky zvýšit celosvětově. K tomu zřejmě dojde velmi brzo. Každý rok od konce 50. let se v polovině září scházejí v Monte Carlu špičky zajišťovacího světa, aby se dohodly na postupu na další období. Zajišťovny již před

INZERCE

Nejen záplavy

se kvůli riziku zvýšilo pojistné a některé pojišťovny musely přepsat existující smlouvy. Nyní budou muset pochopit, že se zvednou poplatky za pojištění znovu – tentokrát kvůli velkým škodám ve Spojených státech. Na zvýšení poplatků zajišťoven totiž mohou pojišťovny reagovat dvěma způsoby. Buď zvýší přímo ceny svým klientům, nebo se budou méně zajišťovat, ale i v tom případě přenesou část svého rizika na klienty ve formě vyšších poplatků.

Klienti českých pojišťoven jistě pochopili, že po dvou kolech záplav v letech 1997 a 2002

Martin Čihák, Richard Podpiera Autoři jsou ekonomové.

posledními hurikány začaly přemýšlet o zvýšení svých poplatků kvůli loňské sérii silných hurikánů na Floridě a jihoasijské tsunami. Letos se podobné myšlenky objevily znovu a diskutovalo se o možném zvýšení poplatků o pět až dvacet procent. Zajišťovací kontrakty se obvykle automaticky obnovují k 31. prosinci a tentokráte zřejmě nedojde k jejich obnovení s cenami v původní výši.

Q

10

ZAHRANIČÍ

10.–16. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 41

Účel světí pravidla Proč sunnité odmítají, ale nakonec odsouhlasí iráckou ústavu

T

uto sobotu mají Iráčané v referendu odsouhlasit ústavu coby skutečný start do svéprávné existence. Jenže je tu problém. Sunnité, asi 20 % populace státu, ji odmítají, neboť v ní spatřují cestu k rozpadu Iráku. Proto byl až do minulého týdne její krach velmi pravděpodobný. Na poslední chvíli ale parlament změnil pravidla hry, takže ústava bude nejspíše navzdory sunnitskému protestu odsouhlasena.

Hlavně zabránit neúspěchu Přijetí irácké ústavy je hlavním bodem politické strategie USA v Iráku. Až bude schválena a v prosinci proběhnou druhé volby, mohou spojenci předat zodpovědnost irácké vládě a začít se stahováním vojsk, které se plánuje v průběhu roku 2006. Její odmítnutí by naopak znamenalo hrozbu pro politický proces vůbec. I se špatnou ústavou lze totiž pracovat v parlamentu, zvlášť s ústavou napsanou velmi nejasně a vyžadující přesnější formulaci principů v podobě zákonů. Naproti tomu bez ústavy by nastala situace, kdy hlavní strany už nemají o čem jednat. Vždyť už během krátkého vyjednávání o ústavě se konflikty mezi nimi jen prohloubily. Neúspěch referenda by tudíž přinesl naprostou ztrátu perspektivy a další prohlubování násilí. Ústavu dnes odmítají hlavně sunnité. Kritizují především federalismus posilující velké, ropou bohaté kurdské a šíitské regiony na úkor centra a chudých sunnitských provincií, kde už tak zuří povstání. Jejich poměrně jednotný a tvrdý postoj vůči ústavě se jeví jako jednostranný a nebezpečný. Prezident George Bush jej komentoval slovy: „Říkám, že sunnité se musí rozhodnout. Chtějí žít ve svobodné společnosti, anebo v násilí?“ Zdá se ale, že před tak jednoduchou volbou – špatná ústava, nebo ještě horší chaos – sunnité nestojí. Ironií je, že dnešní násilí v Iráku je – mimo jiné – přímým důsledkem chyb americké politiky v Iráku a vytěsnění sunnitů z politického procesu. V tzv. sunnitském trojúhelníku zuří dva a půl roku povstání a zatím spíše sílí. Masivnost odporu napovídá, že neútočí jen džihádisté. Zapojení iráckých nacionalistů do rebelie má příčiny v lehkomyslné strategii spojenců. Rozpuštění obrovské irácké armády a „debaasifikace“ vedly ke ztrátě příjmů statisíců živitelů rodin hlavně mezi menšinovými sunnity a k privatizaci armádních arzenálů. Aktivní odpor posilovaly též hrubé chyby vojenských strategií, od bezdůvodného věznění a týrání až po ničení celých měst. Navíc okupace posílila arabský nacionalismus, který byl u sunnitů vždy silný – na rozdíl od nacionalismu specificky iráckého u šíitů. Od invaze však došlo k revoluci: šíitské a kurdské strany dnes mají většinu v parlamentu i rozhodující vliv ve svých regionech. Sunnité se obávají reálného rozpadu Iráku a příčiny vidí v přinejmenším dvousečné americké politice demokratizace. Cílem byla jakási „etnická demokracie“ s podílem všech etnic-

Ti, kteří prohrávají – iráčtí sunnité při páteční modlitbě. FOTO MEDIABANKA.CZ

kých a konfesních skupin v institucích. Posílila však rozdíly mezi skupinami a koncentraci politických sil do několika málo bloků. Větší reprezentativnost institucí vedla k jejich oslabení. Debata kolem ústavy totiž vyústila ve vyloučení jedné ze stran a jiných minoritních hlasů. Vytěsnění sunnitů začalo při volbách v lednu 2005. Sunnité je de facto bojkotovali kvůli povstání a na protest proti zničení města Fallúdža v listopadu 2004. Z celkových 275 mandátů tak jejich zástupci získali pouze 17 křesel. Volby byly zorganizovány na poměrném principu v závislosti na účasti, a ne na většinovém principu s jednomandátovými obvody, což byla taktická chyba USA. Sunnitský bojkot měl pak udělat z nouze politický symbol, tedy nastolit problém, který se musí řešit jinak.

Příliš rychle, příliš pružně Tento výpočet nevyšel. Volby jasně vyhrály šíitské náboženské strany a ústavní komise byla po dlouhém formování vlády sestavena až v květnu. Z jejích 55 členů byli pouze 2 sunnité. Hned poté

Danke Österreich!

A pak náhle přišel opak. Proč? To zatím nikdo s určitostí neví. Podle řady indicií se odehrál velký handl. Pod britskou taktovkou.

Já Ankaru, ty Záhřeb

Za zahájení přístupových rozhovorů s Evropskou unií vděčí Chorvaté handlu „Gotovina za Ankaru“. Ale Brusel si tento kompromis za rámeček nedá. Je to skoro neuvěřitelný příběh. Ještě poslední zářijový pátek prohlašovala hlavní žalobkyně mezinárodního tribunálu pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii Carla del Ponteová, že Chorvatsko nespolupracuje. V pondělí ale vystoupila s projevem, ve kterém zazněl pravý opak: „Chorvatsko s tribunálem plně spolupracuje.“ Díky tomu se pro Záhřeb otevřely dveře do Evropské unie. Nebyl to ovšem jediný podivný případ, který provázel poslední zasedání ministrů zahraničí EU. Vyjednávání v Lucemburku bylo tvrdou školou současné evropské politické reality.

Proč přišel zlom Můžeme zapomenout na vznešené řeči o společných evropských hodnotách, společném evropském domu či společných evropských cílech. Každý stát prosazoval svůj zájem. A to velmi tvrdě. Dosud nevíme, co všechno stálo za náhlými

osobně tlačila na začlenění sunnitů do ústavního procesu při své návštěvě Bagdádu americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová. V červnu pak irácká vláda nabídla sunnitům 15 míst bez hlasovacího práva, ale slíbila dosahovat rozhodnutí jednomyslně. Oněch 15 osobností bylo vybráno až 6. července. Pak byly dvě z nich zabity při atentátech, takže sunnité do 25. července komisi bojkotovali. Konkrétní práce tedy začala až koncem července, tři týdny před uzávěrkou. Ústava nemohla být napsána za tři týdny. Každá z větších stran tedy přinesla už své hotové předlohy k jakémusi „vyhandlování“ kompromisu. Dnes neoblomní sunnité mu byli zpočátku otevřeni. V jednáních šlo hlavně o tři body: federalismus, příjmy z ropy a islám. Bylo jasné, že Kurdové se nevzdají své faktické nezávislosti, že jsou tedy pro federální Irák, což sunnité odmítali. Na začátku srpna se pak hovořilo o federaci na regionálním, nikoli etnickém principu. To zase znemožnila šíitská Nejvyšší rada islámské revoluce (SCIRI) Abdela Azíze al-Hakíma. Ten tři dny před uzávěrkou navr-

změnami postojů. Rakouská ministryně zahraničí Ursula Plassniková sice ostatním kolegům slibovala, že jednou o všem napíše knihu, ale na tu si ještě počkáme. Víme jen to, že del Ponteová během tří dnů úplně změnila názor, který zastávala po šest let svého působení ve funkci hlavní prokurátorky haagského tribunálu. EU spolupráci Chorvatska s Haagem postavila jako podmínku zahájení vstupních rozhovorů. Právě del Ponteová je v březnu zablokovala a své stanovisko potvrdila ještě 30. září: Záhřeb nespolupracuje, stále nedělá dost pro dopadení generála Ante Gotoviny, obviněného ze zabití asi 150 srbských civilistů. Stěžovala si dokonce i na Vatikán. Gotovina se totiž podle del Ponteové skrývá v některém františkánském klášteře v Chorvatsku nebo v chorvatské části Bosny (je skutečně možné, že někteří chorvatští františkáni Gotovinu skrývají, zasáhnout ale musí stát, který vykonává jurisdikci na celém svém území – tedy i na církevní půdě).

Londýn, jak známo, podporoval vstup Turecka a stavěl se proti Chorvatsku. Rakousko zase prosazuje vstup Chorvatska a je proti Turecku. V rámci kompromisu se ale dveře Unie otevřely pro obě země. Předtím ovšem muselo přijít vyjádření del Ponteové. Všichni komentátoři se vesměs shodují na tom, že někdo na ni musel vyvinout velký nátlak. Ale kdo? Mohl to být právě Londýn – aby měl šanci předhodit Rakušanům Chorvatsko jako výměnu za jejich souhlas se vstupem Turecka. Takový kompromis je pro Londýn výhodnější. Vstup sedmdesátimilionového muslimského Turecka na jedné straně a vstup pětimilionového Chorvatska na straně druhé – to je dobrý obchod pro britské zastánce Ankary. Záhřeb měl před sebou jedinou bariéru, a to námitky Haagu ohledně generála Gotoviny. Jakmile námitky odpadly, stal se vstup Chorvatska naprosto bezproblémovou záležitostí. A proč Vídeň tolik trvala na Chorvatsku? Rakousko je největším investorem v Chorvatsku. Rakouští byznysmeni o Chorvatsku mluví jako o rozšířeném domácím trhu. Ale nejde zdaleka jen o to. Rakousko prosazuje Evropskou unii jako spolek států, které stojí na evropském kulturním dědictví. Do této kategorie zapadá Chorvatsko určitě lépe než Turecko. Ve hře o budoucí charakter EU tak nemohl mít jeden chorvatský generál právo veta. Nemluvě o tom, že tureckých generálů, kteří mají na svědomí stejný počet civilních obětí jako Gotovina, by se jistě daly najít desít-

hl velký autonomní šíitský region na jihu zabírající polovinu provincií, což sunnité označili jako cestu k rozbití země a vyhlásili kampaň proti ústavě. Většina tedy bezohledně obešla sunnitskou menšinu a z ústavního procesu zbyla jen fraška. Jednání, která měla pomocí malých změn sunnity přiklonit, skončila koncem září neúspěšně, a tak hrozilo reálné nebezpečí odmítnutí ústavy v referendu 15. října. Klauzule v dosavadní – spojenci nadiktované – ústavě totiž stanoví, že bude-li dokument odmítnut dvěma třetinami voličů ve třech provinciích, pak neprojde. Toto nebezpečí bylo odvráceno až 3. října, a sice elegantním podvodem: ony dvě třetiny se podle nového zákona budou vztahovat ne na všechny voliče, ale jen na ty, kteří se zúčastní referenda. Sunnité, kteří k hlasovacím urnám nepůjdou, budou tedy fakticky volit ANO. Zora Hesová Autorka studuje filozofii a islamologii na Freie Universität v Berlíně.

Q

ky – válku s kurdskými povstalci nevedla Ankara v rukavičkách.

Staré známosti A v neposlední řadě je chorvatský premiér Ivo Sanader s Rakouskem spojen takřka pupeční šňůrou. V 70. letech tam získal doktorát, v 80. letech tam pracoval. A až do nynějška pečlivě udržoval kontakty s vídeňskou politickou špičkou. Sanader a jeho rakouští ochránci se také mohli opřít o podporu evropských křesťanskodemokratických stran. Sanader je přesvědčil, že jeho Chorvatské demokratické společenství (HDZ) je standardní konzervativní silou. Pravda sice je, že HDZ očistil od nejhorších šovinistických výstřelků, ale stále zůstává stranou, jakou vybudoval nebožtík prezident Tudjman – jakýmsi mixem přesvědčených nacionalistů, bývalých komunistických aparátčíků a bezskurpulózních jedinců bažících po moci. V Záhřebu vládli 10 let (1990–2000) a pak znovu od roku 2004. Především s následky prvního desetiletí vlády HDZ se Chorvatsko bude potýkat i při vstupních rozhovorech s EU. Špatně fungující soudy, zadlužení, dosahující 80 % HDP, nedostatečně zajištěná práva menšin, minimální ekologické standardy – to jsou jen některé z těžkých kapitol, které Záhřeb při vyjednávání čekají. Zatím ale premiér Sanader triumfuje. Evropská unie, která se topí ve vnitřních sporech, sice už Chorvaty zdaleka nefascinuje tolik jako před několika lety, přesto se popularita vlády minulý týden zvýšila o celých 20 %. Matyáš Zrno Autor je spolupracovníkem Respektu.

Q

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 41 V 10.–16. ŘÍJEN 2005

11

Biskup mezi bandity a diktátory Kde a jak se dnes hodí Václavu Malému zkušenosti z disentu

V

áclav Malý bezesporu patří k nejvýraznějším mužům českého katolického kléru. Ne nadarmo se mu také říká „létající biskup“. Láká ho totiž poznat země, „kde to křičí“, a pomáhat. V posledních letech se vydal například do Moldávie, Čečny, Běloruska či na Kubu. V září se vrátil z Číny. Požádali jsme ho, aby o svých cestách vyprávěl.

Prolamovat osamění Pronásledování jsem zažil na vlastní kůži. Proto vím, že pro vězněné a utlačované je obrovská věc sejít se s někým z ciziny. Jsme propojeni počítačem a e-mailem, ale izolace některých lidí je hrozná. Pomáhám ji prolamovat. Splácím svůj dluh. Nezapomněl jsem na totalitní systém. Pomáhá mi to trošku vyznat se třeba v Moldávii nebo i na Kubě. Já nevozím ani léky, ani peníze, ani munici, to ne! Můj úkol je narušovat osamění těch, kteří jsou pronásledováni. Sám pamatuju, jak u nás režim lidi v opozici prohlašoval za exhibicionisty a blázny a jak by tomu tehdy mnozí rádi uvěřili. Když nějaká babička v Havaně vidí, že rodinu, kde muže zavřeli a prohlásili za zrádce, přijede navštívit a utěšit biskup z Evropy, tak jí to napoví, že ten zavřený není jen nějaký úchylný podivín, ale že za ním někdo stojí. Navštěvuju rodiny vězněných a vyprávím, že v Čechách na uvězněné myslíme a modlíme se za ně. Rodiny politických vězňů jsou mnohdy vystaveny ponižování, prohlídkám, nenávistným řečem a výhrůžkám. Potřebují povzbuzení. Je důležité, když vy odkudsi přijedete a řeknete: Nejste sami. Tehdy na Kubě zatkli sedmdesát pět lidí. Třeba Antonio Sánchez a Angelo Acosta dostali po dvaceti letech a Omar Hernández osmnáct. Modlil jsem se s jejich rodinami. Muži byli někde v celách, ale jejich rodiny byly pyšné, že se nesklonili. Manželky zavřených vyházeli z práce, většinou měly spoustu malých dětí a lidé štvaní režimem je třeba na ulici poplivali. Ty ženy neměly ani příliš nadějí do budoucna. Byly ale strašně hrdé, že jejich muži neztratili tvář.

Barevné oázy v troskách V Grozném byla střelba slyšet každý den. Jen malé dávky nebo ostřelovači. Já bydlel u České katolické charity v Nazrani, což už je v Ingušsku. Jez-

Na ulicích a ve sklepích Grozného je pořád spousta dil jsem do Grozného za dětmi žigulíkem. S dětmi a jejich matkami jsem trávil nejvíc času. Moji stráž- nenávisti a taky únava. Hrozná únava. ci byli dva po zuby ozbrojení Inguši. Já tam byl jediný katolický biskup, tak si mě chránili. Muslimové Cesty na východ, cesty do sebe duchovní uznávají, oni pohrdají jen ateisty. Bojevici věděli, že kdyby některému z mých strážců zkřivili V Moldávii i Čečně jsem se kolikrát octl v zemi vlas, hned mají na krku nejmíň dvě vesnice inguš- bez cest. A také jsem byl varován: Pane biskuských ozbrojenců, protože tak funguje krevní msta. pe, pozor, banditi. Banditi tam mohou být kdeCítil jsem se tedy v bezpečí. Groznyj koli. Samozřejmě, že se někdy vypadá jak měsíční krajina, město je bojím. Ale člověk musí být připrazničené bombami, prolézáte tam jen ven. Nevíme dne ani hodiny, a to Když nějaká zákopy, podzemní chodby, přelézáplatí při přecházení přes křižovatte ruiny. Vůbec nechápete, z jakých ku, stejně jako třeba někde, kde stařenka děr se vynořují lidi, kteří vás vítají. jsou miny. Nikdy ale neriskuju! V děrách, v těch sklepeních žijí děti. Dávám na sebe pozor. v Havaně vidí, že Jsou mrňavé, hubené, všelijak zkřiV Bělorusku jsem se přátelil rodinu vězněného vené. Hrají si na válku, na podřezás novinářem, politickým vězněm. vání, na začistky. Naštěstí přes den Jeho věznění spočívalo v tom, že „zrádce“ navštíví mohou do školky. Lví podíl na práci v noci chodil přespávat na strážbiskup z Evropy, tří školek v těch troskách má Petra nici a ve dne si dělal, co chtěl. Procházková. Ta je zbudovala! Jinak V Bělorusku na mě sedá nostalgie zjistí, že ten by děti snad zahynuly. Ve městě se a trochu sobecky cestuju i do sebe pořád bojuje, je to krutý partyzánský sama. Vždyť to dobře znám, šedizavřený není boj. Ve dne vládnou Rusové, v novou architekturu socialismu, rozbinějaký úchylný ci bojevici. Ženy s dětmi musí krmit té chodníky, poloprázdné krámy. všechny, protože Rusové jsou koliBělorusko je země báječných lidí, podivín. krát taky hladoví. ale města a silnice jsou postaveny Checkpointy, kde se třesou všichna ruinách. Tady je pořád vidět, že tu ni ti Míťové a Sášové s kulomety, jsou prošla snad nejstrašnější fronta druhé všude. Oni se tak strašně bojí, že světové války. Vše bylo zničeno Němci pořád střílejí. Na psy, na ptáky, jakýkoli pohyb. Bojí nebo Sověty. Nová socialistická architektura, a nic jinése vlastních oficírů, bojí se Čečenů. Proto ty začistky. ho tu není, vyrostla doslova na hrobech. Jsou tam mísRusové obklíčí vesnici nebo domovní blok. Muži tam ta, kde se čas zastavil v 50. letech, včetně památníků, nejsou, tak staršinové týrají chlapce. Všechny kluky vlajek, té atmosféry patosu a ošuntělosti. tak od patnácti let nahoru bijí nebo je označují. UřízVenkov, to jsou obrovská území, kde lidé žijí nou jim uši, bijí je, až je zmrzačí, přeřežou jim třeba odříznuti od jakýchkoli informací. Televize a tisk šlachy na nohou, uříznou přirození. Vědí, že ti kluci jsou vládou tvrdě kontrolované. V celých odlehuž tak za rok za dva by po nich v noci šli s noži a ka- lých oblastech existuje jen cenzurovaný rozhlas lašnikovy. Tak je lámou, zasévají do nich hrůzu z rus- po drátě. Je to umělý svět. ké uniformy. V Grozném už žádní muži nejsou, jsou Bělorusové říkají, že žijí v zapomenuté zemi, mrtví nebo někde v horách. Jediné oázy klidu jsou zemi odstrčené Evropou. Jak jim mohu pomoci? právě v těch dětských školkách. Tam pracují vedle Myslím, že se dokážu vžít do jejich myšlení sebe Rusky i Čečenky, pravoslavné, muslimky… Jsou i pocitu ukřivděnosti. Chápu autoritářský systém, tam děti vojáků i bojeviků, to nikdo nerozlišuje! Tam ve kterém žijí. nikdo na začistky nechodí! Děti se tam krmí stejně, Jak pomoci někomu, kdo nestrádá bídou anehrají si spolu, zpívají stejné písničky. Z barevných bo nesnesitelným politickým útlakem, ale „jenom“ hraček a pohádkových knížek z Čech mají obrovskou osaměním a pocity méněcennosti? Někomu, kdo radost. Znají jen šeď, rozbité zdi, kamení, hlínu, dráty. je „jenom“ zapomenutý? Vždyť zabíjení v Čečně trvá už strašně dlouho. A naJeště nevím. Budu tam jezdit. Chci tu zemi děje na zlepšení není. Mrtvé z téhle války svět nezná. poznat.

Čína V Číně mě tajní sledovali na každém kroku. Ožily ve mně instinkty z dob estébáckých sledovaček. Také jsem svoje sledovače několika triky odkryl! Ale hned jsem toho nechal. Nechtěl jsem čínské tajné dráždit, to tedy ne. Věděl jsem, že Čína není onou mystickou zemí, překypující tajemnou moudrostí na každém kroku… Co jsem si vysnil jako kluk, tedy už opravdu neplatí. V Číně mě ale šokovalo „obrovské prázdno“. Za kulturní revoluce byly církve i duchovní skupiny brutálně likvidovány. Buddhisti, taoisti, konfuciáni byli stejně jako křesťané téměř zničeni, někde doslova vyhubeni. Pár klášterů, které zbyly, nebo třeba Zakázané město v Pekingu jsou jen kostry duchovních staveb, ozdoby pro turisty. Původní kultura zmizela, byla zničena. Ve městech jsou jen mrakodrapy, supermarkety, loga bank a nadnárodních společností, dívky chodí oblékané podle poslední západní módy. Pro všechna města je určující naprosté zestejnění. Duchovní vakuum po velkém ničení za kulturní revoluce teď naplňuje konzum. A pod konzumním povrchem je stále síť koncentračních táborů. Náboženská aktivita je kontrolovaná státem, svobodné sdružování lidí je zakázáno, svoboda slova omezená. Do měst míří zástupy chudáků z venkova, kteří hledají otrockou práci. V Číně je povolena jen Katolická vlastenecká asociace, jejíž biskupové se zřekli papeže. Byl jsem ale při mši, a i když je to zakázáno, za papeže se tamní věřící modlí, o tom jsem se přesvědčil! Někteří biskupové podzemní církve si odseděli desítky let kriminálu. Věřící i kněží téhle církve jsou zavíráni. Unikal jsem svým sledovačům a s věřícími se setkával na tržištích a v uličkách, kde byla vždy spousta lidí. Sloužili jsme mše v soukromí, třeba v obrovském činžovním domě, kde jedinou anonymitu zajišťovalo právě lidské hemžení. S podzemními biskupy je nutné se sejít tváří v tvář a stisknout si s nimi ruku… Říkají, že v nějakou změnu poměrů v Číně příliš nevěří, nikdy jsem se mezi nimi ale nesetkal s ustrašeností. Jsou odhodlaní a vnitřně pevní. Usmívají se. V té obrovské zemi mi pronásledovaní věřící připadají jako docela šťastní lidé. S takovými lidmi vytvářet duchovní pospolitost je čest. Vyprávění Václava Malého zaznamenal Jáchym Topol

Q

Pro fotbalistu, nebo pro elity Libérie stojí před historickým mezníkem. Buď zvolí správně, nebo už jí nebude pomoci. „Chodím do školy, protože chci umět číst a psát. Už umím napsat své jméno,“ říká sedmnáctiletá Mussa, která až do předloňska bojovala za LURD, jednu ze dvou válčících frakcí usilujících o svržení prezidenta a diktátora Charlese Taylora. Mírová dohoda z léta 2003 ustavila dočasnou vládu složenou ze všech tří válčících stran, a především přinesla zemi křehkou stabilitu zajišťovanou patnácti tisíci vojáky OSN. Tím skončila éra čtrnáctileté občanské války, do níž Taylor umě zatáhl i okolní země včetně Sierry Leone. Tamní konflikt ve světě proslavilo mačetové šílenství válečníků a u nás zejména fotografie Jana Šibíka. Liberijská řež probíhala za nižšího zájmu médií, nicméně si vyžádala až – podle nejvyšších odhadů – až 200 tisíc obětí. Tříapůlmilionová země, která byla ještě před čtvrtstoletím dávána za příklad mnoha africkým státům, dnes obsazuje nejposlednější místa nejsmutnějších statistik: 85 % obyvatel živoří pod hranicí chudoby, 85 % neumí číst a psát, 80 % je nezaměstnaných, průměrná délka života je pouhých 41 let. Přesto si nesmí zoufat. OSN jí dalo ještě jednu šanci.

Peníze čekají na výsledek Světové společenství a Liberijci upínají naděje k 11. říjnu, kdy proběhnou první demokratické volby od konce války. O prezidentské křeslo se uchází 22 kandidátů, ale reálné šance mají jen tři: Ellen Johnson-Sirleafová, která má jednoznačnou

podporu světa, bývalý fotbalista a současný filantrop George Weah a Charles Walker Brumskine, který se jen těžko brání obviněním ze svého napojení na bývalý režim. „Nás, vzdělané lidi, naprosto zaskočilo, kolik podpory se dostává Weahovi. Oslovil sice mladé lidi a zasadil se o to, že složili zbraně, ale nemá vzdělání, a tak těžko může vyvést zemi a národ z téhle mizérie,“ říká Morlu Duwor, místní humanitární pracovník. Světově proslulý fotbalista se sice ohání bakalářským titulem v oboru managementu sportu, ovšem na Parkwoodské univerzitě ve Velké Británii, kde měl titul nabýt, byly nedávno odhaleny podvodné praktiky spojené s prodáváním diplomů. Weah se však na svou obranu řečnicky ptá: A co udělala vzdělaná elita pro lidi za posledních patnáct let? Weahovou nejvážnější konkurentkou je Johnson-Sirleafová, která má prvotřídní vzdělání a působila v řídicích funkcích mnoha prestižních organizací. Před pár měsíci ji podpořila Aisha Keita Connehová, která vede jednu z nejmilitantnějších odnoží bývalého LURD. To může znamenat, že kromě umírněných a vzdělaných lidí dostane hlasy i mnoha bývalých vojáků. Výsledek voleb je pro budoucnost země klíčový. OSN, mezinárodní finanční instituce a další donátoři jsou znechuceni korupcí a neschopností dosavadního vedení. Všichni teď vyčkávají, jak volby dopadnou, nehodlají sypat do ekonomiky další vyhozené peníze.

Oslovuje svou zemi – i svět. Bude to stačit? (Mítink Johnson-Sirleafové, 4. říjen.) FOTO PROFIMEDIA.CZ

Hlad před první sklizní Nové vedení to rozhodně nebude mít snadné. Země i společnost jsou rozvrácené, zdeformované válkou a těžce závislé na humanitární pomoci. Elektřina nefunguje ani v hlavním městě Monrovii, lékařská péče je pro naprostou většinu obyvatel nedostupná, školy se otevřely pouze někde a rodiče do nich posílají děti stejně většinou jen tehdy, je-li součástí vzdělávacího programu poskytnutí jednoho jídla denně. V zemi jsou desetitisíce bývalých vojáků, kteří sice byli za úplatu odzbrojeni, ale jejich frustrace od toho okamžiku jen roste. OSN jim slíbilo vzdělání a pracovní příležitosti, ale protože se do programu přihlásilo více lidí, než očekávali, sliby se těžko daří plnit. Mussa patří mezi ty šťastnější, kte-

ří mohou navštěvovat takzvaný zrychlený studijní program, jehož součástí je kromě čtení a psaní také výuka vybraného řemesla, v jejím případě krejčoviny. Jiní bývalí vojáci řeší své finanční problémy, jak umí, leckdy rabováním a přepadáváním. Tisíce jich také okupují několik rozlehlých kaučukovníkových plantáží, kde ilegálně těží surový kaučuk, který pak jejich velitelé prodávají za astronomické částky. Přesto v Libérii už dlouho nebylo lépe než v posledních měsících. Rozpoznaly to i statisíce lidí, kteří utekli před válkou. Přes čtvrt milionu se jich za poslední rok vrátilo domů. A zaseli. Již brzy přijde čas první sklizně po letech vyhnanství a hladu. Dana Plavcová Autorka působila jako koordinátorka humanitární pomoci v Libérii.

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

N

ositelem Nobelovy ceny míru za rok 2005 bude Afričan. To není novinka, vždyť i loňská laureátka Wangari Maathaiová žije na černém kontinentu. Zajímavější je, že Egypťan Mohamed el-Bara-

Baradej atomový i nobelový

Baradej nemůže rozkazovat. FOTO PROFIMEDIA.CZ

dej a Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE), jíž šéfuje, získali cenu za svou roli v proliferaci, boji proti šíření jaderných zbraní. Leckoho napadne provokativní otázka. Jak to, že zrovna v době, kdy Severní Korea vyhlásila vlastnictví atomové bomby, Írán k němu nepokrytě směřuje a již dříve vyšlo najevo, že „otec“ pákistánské jaderné technologie Abdul Kádir Chán šířil tuto hrozbu do podezřelých režimů, je oceněna organizace a její generální sekretář, kteří měli těmto hrozbám bránit? Není to nelogické. MAAE není výkonný, nýbrž dozorčí orgán. Může sice vysílat své kontrolní komisaře, ale ti musí mít mandát, který jim zajistí státníci a politici. Takže tvrzení, že selhali v případě KLDR či Íránu, je trochu demagogické. Stejně tak demagogické je ovšem tvrzení (například komentář německého listu FAZ), že Nobelův výbor svým verdiktem vyslovil kritiku George Bushe. Ať už si myslíme o jeho motivaci, a hlavně argumentaci k válce proti Iráku cokoli, MAAE v tom zásadní roli nehrála. Kdyby Saddám Husajn před třemi lety pustil zbrojní komisaře všude tam, kam to předpokládal jejich mandát OSN, Bush a Blair si mohli ušetřit blamáž se zbraněmi hromadného ničení, Irák válku – a Baradej Nobelovu cenu.

F

akt, že popularita amerického prezidenta povážlivě klesá (60 % Američanů považuje invazi do Iráku za chybu), dráhu George Bushe v jeho druhém a posledním mandátu už přímo neovlivní. Americké republikány a jejich budoucnost ovšem ano. Také proto se politický diskurz v USA nevede přísně po stranické linii, ale též napříč repub-

Senát proti Bushovi likány samotnými. Ukázalo to poslední dění v Senátu. Horní komora Kongresu, nota bene ovládaná republikány, ve středu poměrem hlasů 90:9 schválila dodatek zákona, který stanoví dosud opomíjené, leč zásadní věci: jak se mají američtí vojáci chovat vůči zajatcům a jaký právní statut mají mít pochytaní teroristé. Tyto normy mají zabránit opakování průšvihů z věznic v Abú Ghraíbu, Afghánistánu či na Guantánamu. Nyní má i pro případy „ilegálních bojovníků“ (illegal combatants) platit zákaz „krutého, nelidského a ponižujícího zacházení“, byť by byli podezřelí z terorismu. Navrhovatelem zákona byl arizonský senátor John McCain, což svědčí o mnohém. On sám má zkušenost zajatce ve Vietnamu, takže ví, o čem hovoří. A nedávno byl Bushovým soupeřem v republikánských primárkách, takže má za sebou slušnou část americké pravice. George Bush má o čem přemýšlet, byť se nechává slyšet, že proti zákonu použije právo veta. Bylo by to poprvé za jeho pět prezidentských let, ale zda by tento krok prospěl, je více než pochybné. Zbyněk Petráček

10.–16. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 41

Khalilzad opravářem Afghánec ve službách Bílého domu hasí válečné konflikty

T

ýdeník Newsweek nazval současného amerického velvyslance v Iráku Zalmaye Khalilzada (54) America’s Mr. Fix-It. Tedy všeumělem, který opraví všechno, co mu přijde pod ruku. Po dvouletém působení v Afghánistánu se od něj očekává, že si poradí i s Irákem. Zalmay Khalilzad je nejvýše postaveným muslimem v administrativě USA a současně patří ke skupině neokonzervativců, léta spolupracoval s Paulem Wolfowitzem a Dickem Cheneym. Do povědomí vstoupil až letos v červnu jako specialista na urovnávání poměrů ve společnostech postižených válkou. Poté, co ho George Bush přesunul jako velvyslance z Afghánistánu na stejný post do Iráku, očekává se od něj, že vyřeší problém čísla jedna současné americké zahraniční politiky. „Je skutečným komunikátorem,“ řekl News-weeku plukovník US Army David Lamm, který byl svědkem jeho vyjednávání v Iráku. Ocenil především jeho umění interpretovat každé straně stanovisko soupeře takovým způsobem, že se nikdo neurazí a snaží se spolupracovat. Na reportéry Newsweeku udělalo dojem, že po politickém mítinku se šel se skupinou šíitských stařešinů společně pomodlit. Pozorovatelům je sympatické i to, že je schopen argumentovat jako člověk zevnitř společnosti, v níž se právě nachází, ať jde o vleklou diskusi mulláhů v turbanech nebo strohý koordinační mítink v Bílém domě. A ještě v jedné věci se Khalilzad odlišuje od politického průměru: je to snaha strávit co nejméně času v kanceláři a co nejvíce v terénu. V Afghánistánu se osobně setkal s každým prezidentským kandidátem, včetně zkrachovalého polního velitele nebo komunistického právníka z kábulského paneláku. A ještě před odjezdem do Iráku před kongresmany prohlásil, že nehodlá zůstat vězněm „Zelené zóny“ jako mnozí jiní diplomaté v Bagdádu.

Plánovačem války i ropným poradcem Za schopností porozumět logice islámského světa je nepochybně Khalilzadův původ. Narodil se v roce 1951 v Afghánistánu, ve městě Mazáre Šaríf na severu země. Otec byl Paštun a vyznavač sunnitské větve islámu, matka šíitka. Celá rodina se pak přestěhovala do Kábulu, kde otec získal práci ve státní správě, zatímco Zalmay navštěvoval kurzy angličtiny. Při studiích na britském lyceu se díky znalostem angličtiny poprvé podíval do Spojených států. Pak následovala americká univerzita v Bejrútu, kde se naučil plynně arabsky. Odtud zamířil na univerzitu v Chicagu, kde pod vedením známého stratéga studené války profesora Alberta Wohlstettera získal doktorát. Tam také potkal svoji životní partnerku, Rakušanku Cheryl Bernardovou, s níž má dva syny, Alexandra a Maxe. Manželka se o kariéru podobnou svému muži nepokoušela – v klidu domova píše povídky a spolu se Zalmayem pracuje na knize o revoluci v Íránu. Americké školy vychovaly z afghánského hocha tvrdého zastánce hodnot Západu a konzervativní myšlení ve stylu studené války mu zůstalo už po celý život. Ohledně nebezpečí pro „svoji“ civilizaci, kde alespoň zpočátku nedělal příliš rozdíly mezi původní vlastí a USA, viděl nepřátele za železnou oponou: Sovětský svaz a Čínu. V roce 1984 získává Khalilzad americké občanství a začíná pracovat pro ministerstvo zahraničí. Z původně roční stáže se postupně vyklubal stálý úvazek, za dva roky už je členem vlivné Rady pro politické plánování a ve funkci „zvláštního poradce“ jezdí do pákistánského Péšávaru jednat s mudžáhidy, kteří bojují proti Sovětům. V souladu s tehdejší strategií Reaganovy administrativy argumentuje: Chcete dostávat naši pomoc? Tak bojujte až do konce a svrhněte afghánský prokomunistický režim, žádné kompromisy! V té době také intenzivně spolupracuje s organizací Friends of Afghanistan, smýšlí podobně jako strůjce strategie použití islámského fundamentalismu coby zbraně ve studené válce Zbigniew Brzezinski. V roce 1988 se dostává jako strategický plánovač do Pentagonu, kde pracuje pod tehdejším náměstkem Wolfowitzem. Navrhují na svou dobu neobvyklou myšlenku nechat na pokoji Írán a jako na skutečné nebezpečí se soustředit na socialistický Saddámův Irák. Podobně začátkem 90. let přicházejí s návrhem zrušit zbrojní embargo proti bosenským muslimům Aliji Izetbegoviče a podpořit je v boji proti Srbům. Výhra demokratů odsunuje „jestřáby“ včetně Khalilzada do pozadí. Následujících osm let trávil psaním článků i poradenstvím pro každého, kdo přišel s lákavou nabídkou. Vzpomněla si na něho společnost UNOCAL, která chtěla postavit

napříč Afghánistánem plynovod spojující mohutná naleziště v Turkmenistánu se stejně mohutným odbytištěm v Pákistánu. Hlavně se ale spolu s Wolfowitzem a Cheneym intenzivně připravují na dobu, kdy žezlo převezmou opět republikáni. Pracují na strategii US Global Hegemony, která počítá s agresivnější politikou než za Clintona a s předcházením vojenským konfliktům preventivními akcemi. A po zvolení Bushe juniora dostávají šanci: Wolfowitz jako ministr obrany, Cheney jako viceprezident. Na Khalilzada nejprve žádná funkce nezbyla, až v květnu 2001 si ho bezpečnostní poradkyně Condoleezza Riceová vybrala jako asistenta pro záležitosti Perského zálivu a jihozápadní Asie. Jeho chvíle přichází až po útocích 11. září, kdy Bílý dům se zděšením zjišťuje, že Zalmay Khalilzad je jeho jediným specialistou na Afghánistán.

Amerika volí Karzáího Na mírových jednáních v Bonnu ihned po pádu Tálibánu se o něm uvažovalo jako o budoucím afghánském prezidentovi. Zřejmě pak ale někdo rozumný usoudil, že amerikanizovaného Afghánce s ženou Rakušankou by asi lidé opravdu nepřijali, a do čela prozatímní správy se dostal rovněž Paštun Hamíd Karzáí. Do rodné země se pak Khalilzad přece jen vrátil, v listopadu 2003 jako americký velvyslanec. Navzdory doporučení bezpečnostních expertů se nezavřel v rezidenci, ale objížděl velitele, stařešiny a vůbec všechny klíčové hráče na afghánském poli. Taktiku dlouhých vyjednávání při popíjení čaje se učit nemusel. Válkou unavení Afghánci byli poměrně ochotní ke kompromisu, zvláště když za velvyslancem stály miliony dolarů pomoci. Za půldruhého roku se kábulské správě podařilo odstavit většinu warlordů a protlačit svou moc do většiny z provincií kromě neklidného jihu. Rozhodující roli tu hrály prezidentské volby v říjnu 2004, které ve funkci posvětily Karzáího. Stalo se tak především díky obrovské mobilizaci Paštunů a svůj podíl na tom měl i Khalilzad, který se choval jako Karzáího volební poradce. Běžně se s Karzáím ukazoval na veřejnosti, přitom vyhlašoval dotace na velké rekonstrukční projekty a svému favoritovi dojednal používání amerických vojenských vrtulníků, aby mohl létat po celé

zemi. Také obešel všechny kandidáty kvůli tomu, aby odvolali svůj plán volebního bojkotu. Jeden z nich, Mohamed Muhakek, pak tvrdil, že mu nabízel post ve vládě výměnou za odstoupení ve prospěch Karzáího. Časté schůzky amerického velvyslance s afghánským prezidentem zavdaly příčinu k úvahám, že skutečným prezidentem Afghánistánu je vlastně Khalilzad.

Válku musíme vysvětlit V červnu 2005 oznamuje Bílý dům přesun Khalilzada na post velvyslance do Iráku. Při slyšení před senátory, které díky respektu vydobytému v Afghánistánu prošlo neobvykle hladce, jmenoval tři priority: novou ústavu, snížení americké vojenské přítomnosti v zemi a její rekonstrukci. Jeho další zmínky o strategii v Iráku pak odpovídají neokonzervativní šabloně. „Povstalce v Iráku lze zlikvidovat za přijatelnou dobu,“ prohlásil před senátory (ačkoli řada vojenských analytiků tvrdí, že bez politického řešení to nepůjde). Nový velvyslanec by také měl hrát roli v privatizaci iráckých ropných zdrojů, což znovu oživuje vzpomínky na angažmá u petrolejářské firmy UNOCAL. Obyčejné Iráčany pak chce přesvědčit PR prostředky, které nazývá „veřejnou diplomacií“, aby se sami zapojili do mírového procesu. Co má být tato veřejná diplomacie? „Mám filozofii, jak dělat svou práci. Zůstanu jedním a tímtéž člověkem ve dvou rozdílných prostředích,“ řekl na tiskové konferenci krátce před odjezdem z Kábulu. Podle expertů ale bude těžké přenést afghánský styl do Iráku už jen proto, že poměry na Eufratu a Tigridu jsou daleko nebezpečnější. „Bude mít daleko méně prostoru,“ míní Frederick Barton z Centra pro strategická studia. Zatím se však zdá, že tato taktika „být mezi lidmi“ velvyslanci vychází, otázkou je, jestli svou misi v Iráku přežije. Pokud ano, a přitom se mu povede s iráckým hlavolamem pohnout, možná o něm ve velké politice ještě uslyšíme. Tomáš Vlach Autor působí v agentuře Daroga.

Q

Zalmay Khalilzad Narozen v roce 1951 v afghánském Mazáre Šarífu v rodině sunnity a šíitky, studoval ve Velké Británii, Libanonu a USA; 1984 – coby čerstvý americký občan nastupuje na ministerstvo zahraničí; 1988 – strategický plánovač v Pentagonu; 2001 – asistent Condoleezzy Riceové pro Perský záliv a jihozápadní Asii; 2003 – americkým velvyslancem v Kábulu; 2005 – americkým velvyslancem v Bagdádu.

TÉMA

RESPEKT 41 V 10.–16. ŘÍJEN 2005

13

Nezlobí, prostě jen píše test z matematiky. FOTO LUDVÍK HRADILEK

Velká školská reforma je tu Přidejte se

Je to už víc než třicet dnů, co jsme se všichni stali účastníky i aktéry největší vzdělávací reformy od dob Marie Terezie. Cíl zní skvěle: předělat školy ze zastaralých paláců drilu, nudy a papouškovaných vědomostí v místo, kde učitelé rozvíjejí osobnost žáka a učí ho orientaci v moderním světě. Revoluční změnu vítají odborníci i opozice. Ale veřejnost, rodiče a často ani sami učitelé o ní nic nevědí. Přitom jejich nápady a nadšení jsou pro zdar díla zcela klíčové.

Z

ákladní škola uprostřed sídliště Zachar v Kroměříži vítá své žáky i návštěvníky pestrobarevnými kresbami na zdi a malým bufetem se sladkostmi a nejnutnějšími školními pomůckami. Pak další graffiti. Obrázky na zdech lemují celou školu, někdy se barevné postavičky smějí i z podlahy. Je ráno, a přestože už vyučování začalo, chodbou se rozléhá dětské ševelení. Třída v prvním patře je otevřená dokořán. Žáci 4. B leží na chodbě na lavici, jiní posedávají či polehávají na zemi. Pár jich sedí i ve třídě. Každý má před sebou list papíru. Někteří jsou zahloubaní, někteří si mezi sebou povídají, popíjejí vodu z lahví, smějí se a návštěvy si skoro nevšímají. „Právě děláme test z matiky, češtiny a prvouky,“ vysvětluje s úsměvem Klára sedící na zemi v hloučku dalších malých slečen. „Nedostáváme za to známky, můžeme se dívat do sešitů, do encyklopedií a máme na to čas celé dopoledne. Baví mě to víc než předtím. Máme toho míň, a hlavně nás baví se učit.“ To, že děti vyučování na Zacharu opravdu baví, potvrzují i rodiče, čekající před budovou na své ratolesti. „Povzbuzují je, aby měli větší chuť k učení, mají k nim lepší přístup než kdysi k nám,“ říká Jaroslava Ondrušová, maminka sedící před školou na lavičce. „Je to vidět na tom, že můj syn, i když je dyslektik, nemá ke škole odpor. Má tam klid a snaží se mu pomoci.“ Do debaty se zapojuje i další maminka. „I mé dítě chodí spokojené, ale já z toho nadšená nejsem,“ říká. „Podle mě by učení neměla být hra. Měli by být přísnější. Jak jsme byli zvyklí my. Radši bych ho vodila do jiné školy, tahle je ale nejblíž.“ Zřetelně to však není většinový názor: zatímco většina škol má problém s nedostatkem prvňáčků, na Zacharu letos otevřeli první třídy hned tři. Ve škole na jiném městském sídlišti Oskol naplnili stěží jednu první třídu. Tam u vstupních dveří vítá každého busta „učitele národů“ Jana Amose Komenského a na stěnách výchovné citáty Kanta, Tolstého a Rousseaua. O patro výš vládne chodbě rudé plátno a na něm nápis vyvedený velkými písmeny z bílého polystyrenu: „Škola má poskytovat co nejvíce vědomostí, má však i navykat žáky přesnosti, pozornosti a samostatnosti.“ Kus dál

stojící vitrína s texty o jednotlivých členech Přemyslovců a se zvýrazněným datem 2. prosince 1805 – bitva u Slavkova nápis na rudém podkladu jenom potvrzuje. Děti poplašeně sledují návštěvu a utíkají se schovat na toalety. Starší kluci se poslušně šikují k fotce a s plachým „líbí se nám tu“ rychle mizí ve třídě. Stejně tak rychle odmítá hovořit s návštěvou i zástupkyně ředitele. „Já nic nevím, zavolám řediteli a zeptám se ho, zda s vámi můžu mluvit,“ říká a mizí v kanceláři. Svolení zřejmě dostává, s rozhovorem nakonec souhlasí pod podmínkou, že si k ruce přizve kolegyni.

Díky Petře Buzkové Obě dvě školy jsou odrazem české reality. Zachar donedávna „pouhý“ experiment, Oskol příklad „normálu“ a běžné praxe. Od letošního září se ale jejich role obrací. Podle nového školského zákona se normou a příkladem pro ostatní stávají způsoby, jakými učí na Zacharu. Mezi odborníky a osvícenějšími učiteli je to považováno za vítězné završení dlouhé cesty. Na to, že je nutné opustit dosavadní systém osnov, biflování zbytečných pouček a letopočtů bez souvislostí, totiž experti ministerstva i různí informovaní reformátoři upozorňovali už před lety. Představu o změnách nakonec za Zemanovy vlády zformulovali do proslulé Bílé knihy reforem. Tehdejší ministr školství Eduard Zeman podle ní zpracoval nový školský zákon, který měl nahradit stále platnou normu z roku 1984. Parlament však ministrův návrh dvakrát zamítl. Bílá kniha totiž v rámci všeobecných změn žádala i zrušení víceletých gymnázií, příliš brzkého, a tím škodlivého dělení dětí na „chytřejší“ a „průměr“. Nicméně poslanci to pochopili jako Zemanovu snahu zabrzdit v rozletu nadanou část populace a problém se stal politicky neprůchodným. Petra Buzková se z neúspěchu svého předchůdce poučila a o selekci „nadaných“ ve svém návrhu neusilovala. To pomohlo. Zákon, který jinak vychází z principů prosazovaných už Zemanem a který i za Buzkové připravovali stejní odborníci jako

tehdy, letos parlamentem prošel bez potíží a teď v září začal platit. Nejvýraznější změnou je zavedení Rámcového vzdělávacího programu pro základní školy. Tento „Rámec“ nahrazuje současné osnovy, a hlavně určuje nový smysl vzdělávání. Na škole má vládnout „přátelská a vstřícná atmosféra“ napomáhající k rozvoji šesti klíčových kompetencí. I když je to krkolomný výraz, jsou „kompetence“ pro změnu našeho systému stěžejní a vše se od nich odvíjí. Místo drilování pouček a „fakt“ bez souvislostí by se teď měly školy soustředit právě na osvojení kompetencí. Česká školní inspekce už napříště nebude kontrolovat, zda žák ve čtvrté třídě umí násobilku, ale zda umí spolupracovat ve skupině, respektuje přesvědčení druhých nebo zda využívá informační technologie. Nebo třeba zda je schopen obhájit svůj názor, argumentovat, kriticky myslet a hodnotit výsledky svých činů. To jsou totiž ty kompetence – dovednosti, schopnosti a postoje, které jsou potřeba v běžném životě (učeně řečeno kompetence občanské, pracovní, komunikativní, sociální a personální, kompetence k učení, k řešení problému). V novém Rámci se mění i předměty, na které jsme byli zvyklí. Například z matematiky se stává Matematika a její aplikace, fyzika, chemie, přírodopis a zeměpis se prolíná v jeden celek Člověk a příroda. Učitelé by měli děti vzdělávat i v dalších nových oblastech, jako je například Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech nebo Osobnostní a sociální výchova. Ty nejsou sice samostatnými předměty, ale učitelé by měli děti v těchto oblastech vychovávat v průběhu ostatních předmětů. Jakým způsobem v jakém předmětu budou učitelé usilovat o to, aby jejich žáci nabyli kýžených kompetencí, bude záležet jen na dané škole. Každá z více než 3300 českých základek bude podle nového zákona muset do dvou let zpracovat svůj vlastní školní vzdělávací program, kde si sami stanoví, jak budou žáka ke kompetencím vést, jaké činnosti a metody k tomu využijí a jak budou naplnění cílů hodnotit. Školy dostávají do rukou nebývalou volnost přizpůsobit vzdělávání

14

TÉMA

Rozhovor s Karlem Tomkem, bývalým šéfem odboru předškolního a základního vzdělávání na ministerstvu školství Jste jeden z autorů současné reformy našeho školství. Co vám na dosavadním systému vadilo? Lze to říci jednoduše ekonomicky – jeho malá efektivita. Svět kolem nás se změnil. Vědomosti rychle zastarávají a objevují se stále nové. Ukazuje se, že důležitější jsou pro žáka obecnější schopnosti učit se něčemu novému, než se naučit konkrétní věc a mít ji celý život v hlavě. V průběhu života se bude muset učit nové věci, komunikovat s ostatními bez ohledu na to, zda bude vědcem nebo prodavačem. Naše škola se dosud místo rozvíjení těchto schopností soustředila pouze na jednotlivé předměty. Veřejnost to zatím jako problém necítí. Nadávají nám jen průmyslníci, že u nás nejsou lidé schopni učit se nové věci. Na Vysočině dělala nedávno jedna firma výběrové řízení, přišlo 100 lidí a nevybrali ani jednoho. Nejsou ochotni se učit, bavit se spolu, pracovat v týmu, nemají potřebné kompetence. Co přináší nový zákon kromě zavedení Rámcového vzdělávacího programu pozitivního? Je v něm nařízeno, že škola musí v 5. a 9. ročníku podat zprávu, jak žák dosahuje cílů vzdělávání, jak si osvojil ony klíčové kompetence. To známkou nevyjádříme, k tomu je potřeba slovní hodnocení. Takže pozitivní je, že se učitelé naučí lépe posuzovat

10.–16. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 41

a vysvědčení budou mít větší informační hodnotu. Žák má navíc příležitost říci sám o sobě, co ví. Učitelé se musí naučit vést žáka k vytváření vlastních portfolií. Obojí (jak výstupní hodnocení, tak portfolio žáka) musí podle zákona brát ředitelé středních škol v úvahu při přijímání. Kdybych měl jako ředitel střední školy takové informace k dispozici, už bych se nezabýval nějakými přijímacími testy. Nový zákon by tak měl vést k omezení jednorázového stresu přijímacích zkoušek na střední školy. Co vnímáte jako důležité, co se nepodařilo do zákona dostat? Mezinárodní výzkumy PISA ukazují, a já si to také myslím, že Česko je jednou ze zemí, kde je velký rozdíl mezi nejslabšími a nejlepšími žáky. U nás je příliš velká selekce, což se v zahraničí nepřipouští. Kdyby bylo po mém, tak by to bylo v zákoně lépe ošetřené. Zákon sice vytváří podmínky pro sblížení speciálního vzdělávání s hlavním proudem, ale přitakal víceletým gymnáziím. Jak reforma dopadne? Nesplní většina škol požadavky pouze formálně? Já bych to neviděl tak pesimisticky. Už ve třetině škol výuka probíhá způsobem velmi žádoucím. Pak existují školy, kde nejsou systémové podmínky, ale kde jsou jednotlivci, osvícení učitelé. Někde je naopak osvícené vedení, které se ptá, co si má s tou sbírkou exotů v učitelském sboru počít. Ale je vůle to změnit. Pak jsou školy, kde jako jeden muž stojí na zadních a nikdo s nimi nehne. Život ale běží a není možné čekat na to, až budeme mít motivované a vzdělané učitele. Co školy, kde po žádné změně netouží? Tvorba vlastního programu je důvodem k vzájemným rozhovorům mezi kantory, musí se spolu začít bavit, mají před sebou společný úkol. Může to ale dopadnout i tak, že sami vycítí, že nejsou změny schopni a odejdou. Po zavedení obdobné reformy ve Finsku odešla ze škol třetina učitelů.

Ředitel Vladislav Halík: místní jeho škole zatím nevěří. FOTO LUDVÍK HRADILEK

Rámec mezi zvířaty Malá škola v Mašovicích u Domažlic je zvláštní ze dvou důvodů. Aniž by byla součástí experimentu, už dávno učí tak, jak by si ministerští odborníci přáli. Každý den ale také naráží na traumata, která si jejich žáci odnesli z běžných škol. Z oken pestrobarevně pomalovaného statku s nápisem Adélka se ozývají dětské hlasy. Necelá třicítka dětí se učí ve dvou místnostech. Každá třída má svůj stůl a učitele. U jednoho z nich tři nejmladší žáci právě zkouší napsat slovo máma. Když se to všem podaří, vloží papír do obálky. „Bude to překvapení. Neříkejte doma, co jste se dnes učili psát. Mamince pošleme tenhle papírek poštou jako dopis,“ říká učitel a zároveň ředitel této malotřídky Vladislav Halík. Na statku, kde škola sídlí, žijí s dětmi i zvířata. Zatímco se děti učí, koza a ovce se pasou v ohradě, na dvorku dovádí koťata a pes. O přestávce děti vyběhnou na dvůr na pískoviště. Ti starší, přezdívaní tu kvůli pubertě hormoni, zalézají do přístavku a pouštějí si nahlas hudbu. Některé děti mezitím krmí zvířata. „Chceme, aby měli ke zvířatům a venkovu vztah, aby neodcházeli do měst,“ říká ředitel Halík, který na zapadlou vesnici přišel ze známé experimentální školy v pražské Londýnské ulici. Většina žáků dojíždí do Mašovic z okolních měst. „Hodně jich sem přešlo z jiných škol, protože tam narazili. Děti zažívaly šikanu od učitelů, žáků nebo jim škola nepřizpůsobila tempo,“ popisuje ředitel složení svých žáků. „Když se děti s takovou zkušeností dostanou k nám, jsou nejdříve jak utržené ze řetězu. Jsou hluční, neumí si pomáhat,

jsou sobečtí, žalují, neumí se zeptat, čekají, až jak to dopadne.“ Než se dítě zklidní a začne se chovat přirozeně – a postupně získávat kompetence, i když v Mašovicích takhle výsledkům učení nikdo neříká –, uběhne několik měsíců. „Úspěch pro nás je, když nám rodiče řeknou, že jejich dítě už ráno před odchodem do školy nezvrací, že už nemusí brát antidepresiva kvůli strachu ze školy,“ říká ředitel. „U starších žáků, kteří k nám přicházeli ze 7. třídy, je problém v tom, že se z negativního vztahu ke škole už nedostanou. Tolerují ji sice, ale nemají ji rádi a berou ji jako nutné zlo. Divím se, že ještě nikdo z rodičů nedal na učitele trestní oznámení za to, co jejich dětem způsobili.“ Ze vsi mezi žáky žádné dítě nenajdete. Důvody několika málo místních maminek vystihuje mladá paní, která se svým čtyřletým synem postává nedaleko školy. „Své dítě bych tam nikdy nedala. My jsme zvyklí, že se 8 hodin sedí v lavici, pak si udělají úkoly a je pořádek,“ říká maminka. „Tyhle děti ale často potkáváme, jak během hodiny běhají venku a neučí se. Takový styl výuky se mi nelíbí.“ V mašovické škole ale nouzi o žáky rozhodně nemají – letos už museli jednoho „nad stav“ odmítnout. A s psaním Rámce? S ním mají na statku jenom jeden problém – najít čas, kdy se do toho pustit. V tomto případě stačí pouze naformulovat to, co v praxi v Mašovicích každý den dělají. „My chceme, aby od nás odcházely sebevědomé děti, které vědí, čím mohou ostatním prospět, které se budou umět a chtít dál vzdělávat,“ říká ředitel. „Pro nás v tomhle směru reforma není důležitá, ale ostatní školy si díky ní snad uvědomí, že svět se změnil a že se musí změnit i ony samy a jejich přístup.“

potřebám svých žáků. Vzdělávat podle svého uvážení a ne podle státem nakreslených osnov.

Tak v sobotu se sejdeme Zatímco většinu škol práce na vlastní proměně teprve čeká, šestnáct jich už má první krok za sebou. V rámci ministerského testování reformy v praxi začalo několik škol tvořit svůj vlastní vzdělávací program s předstihem. Mezi nimi i již zmiňovaná škola Zachar v Kroměříži. Vstupní podmínky měl tento ústav příhodnější než většina běžných škol. Hlavně v tom, že se tu do změn pustili z vlastní vůle a už předtím se zde učilo podle osnov Obecné školy – jeden ze tří programů, podle kterého se dosud mohlo na základních školách učit. Ten už v 90. letech za tehdejšího sešněrovaného školství umožňoval větší volnost ve výuce, učitelé mohli část látky vypustit a sloučit předměty. Škola na sídlišti Zachar vznikla teprve před patnácti lety a tehdejší ředitelka si do svého týmu vybírala mladší a nadšené učitele, kteří byli nakloněni alternativnímu stylu vyučování. I přesto nebyla revoluční změna přechodu na Rámec pro tým jednoduchá. „Jen zorientovat se v tom, co po nás vlastně chtějí, bylo hodně náročné. V Rámci byla spousta informací, slov, která jsme do té doby neslyšeli,“ říká učitelka Marcela Honzírková. „Najednou jsme se měli snažit, aby děti místo dobře našprtaného větného rozboru spíše porozuměly textu, dokázaly třeba porovnat články v různých novinách. Každý hned viděl, že tyhle věci nemůžeme učit, jak jsme byli dosud zvyklí – odříkáváním u tabule.“ Všichni učitelé na Zacharu si nejdříve přečetli Rámec a pak se společně po vyučování a o sobotách scházeli a debatovali, jak zažitý systém změnit. „Nejdříve jsme si řekli, jaký by měl být náš absolvent. Vycházeli jsme přitom z toho, v jakém prostředí naše škola je: uprostřed sídliště s dětmi z různých sociálních skupin. Tak jsme se rozhodli zaměřit na rozvoj osobnosti,“ říká ředitelka školy Petra Fečková. „Tomu jsme přizpůsobili učební plán a posílili jsme například předmět Člověk a společnost. Aby si dítě, které od nás vyjde, našlo své místo ve světě, aby znalo různé metody učení a mohlo si samo vybrat. Nechceme, aby děti byly stresované, proto se snažíme každému umožnit, aby kráčel svým tempem.“ Velmi důležitou součástí školy jsou podle nového zákona i rodiče. Ti společně se zástupci města tvoří školní radu a dohlíží nad děním v ústavu. „Pozvala jsem je na začátku všechny do školy a vysvětlila jim, na jakou změnu se chystáme,“ říká ředitelka Fečková. „Rodičům změny nevadily, protože o nich věděli dopředu a všechno jsme s nimi probírali.“ Rodiče žáků Zacharu mají dnes nad tím, jak škola učí jejich ratolesti, přímou kontrolu – kdykoliv mohou jít do hodiny a sledovat, jak vyučování probíhá. Pokud se jim to nelíbí, mohou si skrze své zástupce stěžovat na radě školy. Každý rok také probíhá den otevřených dveří, kde si rodiče mohou vyzkoušet vše na vlastní kůži, nejen metody, jakými učí jejich ratolesti, ale třeba ochutnat jídlo, které jejich dětem vaří školní kuchyň. Dnes tak rodiče můžou vidět, jak se děti prochází po chodbě a malují na papír na stěnách mapy hvězdné oblohy, dělají chemické pokusy, zkouší, jak se razí mince. Takhle například probírají vládu Rudolfa II. Po dohodě kantorů se škola rozhodla netrápit děti učením celého rodokmenu Přemyslovců, ale nabídnout jim z českých dějin jen pár nejdůležitějších postav. Ty se pak rozebírají do hloubky a nakonec žáci společně s učitelem shrnou, co všechno na dvoře panovníka bylo. V tomto případě se naučí nejen to, kdo byl Rudolf II., ale jak to v době jeho vlády vypadalo, jak se lidé oblékali, co jedli. „Zažijí to na vlastní kůži a zapamatují si to mnohem lépe, než kdybychom jim látku jenom odříkali. A o to jde,“ říká ředitelka školy. Takovému způsobu výuky ale kantory nikdo neučil a ani oni sami ho jako děti nezažili. „Byla jsem zvyklá ze své základky a z vysoké školy učit klasickým způsobem – že stojím před tabulí, přednáším látku a děti si to zapisují do sešitu,“ vzpomíná učitelka Marcela Honzírková. „Tady na Zacharu mi ale ředitelka často doporučovala různé semináře třeba Přátel angažovaného učení. Škola mi je platila a mohla jsem tam jezdit v pracovní době. Najednou jsem viděla, že to lze dělat i jinak, a začala jsem postupně měnit i svůj styl výuky.“ Dnes paní Honzírková učí Člověk a zdraví a ani jedna hodina už není jako kdysi pouhé postávání před tabulí. „Často si sedneme na koberec do kruhu a říkáme si, co včera žáci zažili, co v nich vyvolalo radost, smutek, zlost,“ říká paní učitelka. „Pak si třeba povídáme, jak se cítí. Společně si nakonec napíšeme obecné situace, které v nás vyvolávají nepříjemné a příjemné pocity. Děti své emoce mnohdy neumí pojmenovat. Tady by se měli naučit, že není dobré je v sobě dusit, že se nemusí stydět za pláč. Ale také že druzí mají své pocity a že je důležité jim naslouchat.“ Pro učitelku Honzírkovou je to náročné: k takto pojatému předmětu není dostatek materiálů a ona si musí hledat informace ve volném čase vlastními silami. „Nestěžuju si,“ říká paní učitelka. „Dělám to ráda, protože vidím, že to má smysl a děti to baví.“

Snad ji zruší Takový vstup do neprobádaných končin čeká nyní i na ty, kterým vyhovuje spíš současný „biflovací“ styl. Například i osazenstvo již zmiňované základní školy Oskol. „Přáli jsme si, aby tu reformu nepřijali,“ říká učitelka prvního stupně Eva Vejmelková. „Máme dost práce, tak proč bychom s nadšením měli přibírat další?“ Zástupkyně ředitele, která si kolegyni vyžádala jako společnici k rozhovoru, jejím slovům přitakává. „Sami o tom nic moc nevíme. Nevíme, kde hledat informace, nevíme, co vlastně a jak měnit,“ říká učitelka matematiky Jarmila Frecerová. „Jisté je, že styl výuky nebudeme radikálně měnit a jsem si na 100 % jistá, že nebudeme ani škrtat žádné učivo.“ Vedení Oskolu zatím učitelům ani rodičům o nařízené změně nic neříkalo. „Počkáme, jak se to vyvine. Budou brzo volby, tak uvidíme, třeba tu reformu zruší,“ doufá učitelka Vejmelková. Na to ale školy sázet nemohou. Stínový ministr školství Walter Bartoš (ODS) změny vítá, a pokud by po volbách dosedl na místo Petry Buzkové, krok zpátky rozhodně neudělá. „Rámec je pozitivní. Já bych školám dal ve tvorbě vlastních vzdělávacích programů ještě větší volnost,“ říká poslanec Bartoš. Ženy z vedení Oskolu sice říkají, že o reformě nemají informace, ale na internetu je jich habaděj. Snadno tam lze na speciálních webových stránkách (www.vuppraha.cz) najít nejen Rámec, ale i manuál, jak tvořit svůj vlastní vzdělávací program, i příklady z praxe škol, které ho už mají. A město Kroměříž předvedlo úplně příkladný postup: nabídlo všem svým školám, ať si pozvou na pomoc Karla Bártu, ostříleného reformátora a ředitele turnovské ZŠ, kde už podle svého vzdělávacího programu učí. Oskol jako jediný nabídku odmítl s tím, že by jeho učitelé museli ke školení obětovat neděli. Nakonec se ale nějaké formě pomocného semináře nevyhnou ani oskoláci. V průběhu tří měsíců totiž musí projít školením – které zaplatila Evropská unie – zástupci každé základní školy. Týdenní seminář, jak tvořit vlastní vzdělávací program, čeká i školu v malé moravské vesnici Kvasice. I tam zatím vůči reformě vládne váhavá skepse. „Neumíme to a vlastně ani moc nevím, co se po nás chce,“ říká zástupkyně ředitele Zdena Gašpárková. „Informace na internetu sice jsou, to ano, ale není to pro nás úplně pochopitelné. A pokud budeme muset tvořit vzdělávací program, budeme to muset dělat v kolektivu a tam bude váznout komunikace. Nejsme na to zvyklí, mezi sebou se scházíme jen výjimečně.“ Samotný ředitel, který vchází do sborovny vyzbrojen příručkou „Ředitel a školní vzdělávací program“, to nevidí až tak tragicky. „Ze všeho nejdůležitější teď pro nás je, abychom správně pochopili Rámec a to, co se v něm po nás chce,“ říká ředitel Ladislav Škrabal. „Doufáme, že právě v tom nám pomůže nabídnutá beseda s panem Bártou a že se ho budeme moci zeptat na to, čemu nerozumíme. Třeba jak dosáhnout těch kompetencí, jak rozdělit předměty, co přestat učit a podobně.“ Největší obavy má přitom kvasická ředitelna z reakcí učitelského sboru. „Jsou tu lidé zvyklí učit postaru. A k prvním informacím o reformě se stavěli dost nedůvěřivě,“ říká zástupkyně Gašpárková. „Ale vyhodit nikoho nemůžeme, protože za něj nenajdeme náhradu.“ A letmý hovor s kvasickými kantory ukazuje, že obavy vedení nejsou neopodstatněné. „Jsem zásadně proti, bude z toho jenom chaos,“ říká na chodbě učitelka prvního stupně Anna Tomaníková. „Doteď bylo jasné, co v jakém ročníku žák umí, a bylo přesně dáno, co máme učit. Teď se v tom nikdo nevyzná.“ A její kolegyně, matikářka Helena Vysloužilová souhlasí: „Já ten Rámec četla a podle mě všechno, co tam je napsané, už dávno děláme. Jenom to teď pojmenovali cizími slovy a vyhodili za to spoustu peněz.“ Takže jak třeba nyní rozvíjí u žáků komunikační kompetenci? „Jak? Normálně. Když někoho vytáhnu k tabuli a pak z něj tahám, co se měl naučit. Co je to jiného než komunikace,“ říká paní Vysloužilová. „A navíc – já si nedovedu představit, že by měli mít děti takovou volnost. Pojedeme dál podle starých osnov.“

Chce to čas První měsíc po zahájení reformy je sice na kritiku brzy. Ale právě citované rozhovory ukazují na možnou chybu, která by podle expertů mohla změny zbrzdit. „Bojím se, že tak 70 procent škol to vezme pouze formálně a jen přepíšou osnovy,“ říká Karel Fleischmann, ředitel odboru školství na městském úřadě v Kroměříži. „Doufám, že ve městě zafunguje konkurence a že postupně o školy s dobrým přístupem k žákovi bude větší zájem. Ale co na vesnicích, kde žádná konkurence není? A kde chybí i tlak zdola od rodičů, kteří jsou zvyklí na strach a autoritu.“ Jeden z tvůrců Rámce náměstek ředitele Výzkumného ústavu pedagogického Jan Tupý se následků možného formalismu příliš neobává. „Ano, je možné, že řada škol opíše program od jiné. Ale časem se ukáže, že ti, kteří změnu skutečně vzali za svou, budou napřed a bude to znát,“ říká náměstek Tupý. „Samozřejmě, že tu budou lidé, kteří se změně budou bránit zuby

TÉMA

RESPEKT 41 V 10.–16. ŘÍJEN 2005

15

Až vyjdou ven, vědomosti a přesnost se počítat nebudou. Důležitá bude schopnost prosadit se. FOTO LUDVÍK HRADILEK

nehty – odhaduji, že jich je tak pětina. Jsou to především staří kantoři. V jejich případě budeme zkrátka muset počkat na generační obměnu, až odejdou do důchodu.“ Podle náměstka Tupého potřebuje reforma čas. „Dva roky mají školy na přemýšlení o svém vzdělávacím programu. Přitom jim nutně dojde, že způsob, kterým učily dosud, je už definitivně přežitý,“ říká náměstek s tím, že první výsledky budou vidět „až tak za 5–10 let. Podobně dlouho to trvalo i v zahraničí. Musíme být trpěliví.“ Jinou výtku kritiků – že totiž ani většina rodičů, ani někteří učitelé vůbec neví, že nějaká reforma probíhá – považují odborníci za velikou potíž. „Propagace je nedostatečná a to je velká škoda,“ říká Ondřej Hausenblas z Pedagogické fakulty UK. „Pokud by se setkal tlak shora – z ministerstva – a tlak zdola, od rodičů, škola by neměla žádný úhybný prostor a musela by skutečně na sobě začít pracovat.“ Například když se chystala obdobná reforma ve Velké Británii, vystoupil tam na obrazovce v hlavním vysílacím čase předseda vlády s ministrem a vysvětlili, v čem je dosavadní systém špatný, proč je nutné ho změnit a jaké kroky k tomu chystají. To se v Česku nestalo. „Paní ministryně kritiku odmítá jako

neopodstatněnou,“ vzkazuje Ondřej Gabriel z tiskového odboru rezortu Petry Buzkové, která je tou dobou v zahraničí. „Proběhly dva semináře v Poslanecké sněmovně za účasti paní ministryně, uskutečnily se dvě tiskové konference, vyjadřovala se o programech v rozhovorech, publikovala články v odborném tisku,“ vyjmenovává pan Gabriel. O tom, že by ministryně Buzková předstoupila před veřejnost jako ve Velké Británii nebo Dánsku, prý neuvažovala. „To je absurdita. Ministerstvo na to nemá peníze a v televizi by nám vystoupení neumožnili. Ale zkusíme se na tu možnost zeptat vedení České televize.“ Osvěta je v tomto případě stěžejní. „Pokud se masivně nezačne reforma podporovat – jak finančně, tak mediálně, tak to bude mít velké negativní důsledky,“ míní Hausenblas. „Učitelé budou otrávení a nespokojení a odnesou to zase děti.“

Zažij svůj svět Své ale ještě může sehrát stovka speciálně vyškolených lidí, kteří by v následujících třech měsících měli předat své zkušenosti zástupcům každé základní školy. Stovka lidí z řad učitelů, ředitelů škol nebo z pedagogických fakult se dobrovolně

přihlásila nejen k lekcím na tvorbu samotného vzdělávacího programu, ale také k tomu, jak pro stejnou věc nadchnout i jiné lidi a jak jim práci vysvětlit. Na to je během letních prázdnin připravovali lektoři – odborníci na alternativní výuku, ředitelé už se reformujících škol a zástupce pedagogického výzkumného ústavu. Poslední setkání školitelského týmu a jeho lektorů se konalo poslední zářijový týden ve Velkých Bílovicích. Ve velkém hotelu na okraji malého moravského města sedí v několika oddělených saloncích muži i ženy různého věku. „Cítím, že mi hoří koudel. Času je málo. U nás ve škole jsem četl Rámec jen já, protože ostatní to nezajímalo. Potřeboval bych poradit, jak tím kantory nevyděsit, jak je motivovat,“ říká vousatý muž se jmenovkou Jenda, sedící u stolu s dalšími pěti lidmi. „Nám pomohlo, když jsme si do třídní knihy ke každému předmětu napsali, jakou kompetenci u kterého žáka rozvíjíme. Pro učitele to byla pomůcka, během vyučování si uvědomoval cíl, ke kterému má jeho hodina sloužit, a soustředil se na to,“ říká na to další účastnice semináře. Mezitím lektor maluje fixou na další papír náčrt, jak lze různé předměty v týdnu rozdělit a jaké kompetence mohou rozvíjet. „Děti mnohem víc baví, když je do vzdě-

INZERCE

Liga lidských práv hledá do svého programu Poradna pro ženy v tísni se sídlem v Brně

PRÁVNÍKA/PRÁVNIČKU EXPERTIS PRAHA, spol. s r. o. nabízí volné pozice

Koordinátor/ka projektů organizační a produkční práce komunikace s klienty, lektory, partnery administrativní podpora Požadujeme zkušenosti s prací na projektech. Možnost práce na inovativním projektu Equal (ESF). Motivační dopis a CV zašlete na e-mailovou adresu [email protected] Kontakt: Jana Třešková, tel.: 224 315 616

www.expertis.cz

POŽADUJEME: ukončené VŠ vzdělání v oboru právo / komunikativnost, samostatnost a flexibilitu / ochotu a schopnost práce s klientkami poradny / dobrá znalost angličtiny slovem i písmem / lektorské dovednosti výhodou / odolnost vůči stresu

PSYCHOLOŽKU/PSYCHOTERAPEUTKU na poloviční úvazek POŽADUJEME: ukončené VŠ vzdělání v oboru psychologie / ukončený akreditovaný psychoterapeutický výcvik, kurs krizové intervence a praxe výhodou / komunikativnost, samostatnost a flexibilitu / ochotu a schopnost práce s klientkami poradny / samostatnost a zodpovědnost za vedení případů / lektorské dovednosti / odolnost vůči stresu NABÍZÍME: platové podmínky odpovídající neziskovému sektoru, 5 týdnů dovolené / uplatnění vlastních tvůrčích schopností a dovedností / smysluplnou práci v mladém kolektivu / možnost odborně pracovat na problematice domácího násilí Liga lidských práv je nevládní nezisková organizace. Naše Poradna pro ženy v tísni poskytuje právní a psychologické poradenství ženám – obětem domácího násilí. NÁSTUP – dohodou, v co nejkratším termínu. PŘIHLÁŠKU A STRUKTUROVANÝ ŽIVOTOPIS zašlete na adresu: [email protected]. Uzávěrka přihlášek: 16. 10. 2005. Předpokládaný termín konkurzu: 20. a 21. října 2005 v Brně. Bližší informace získáte na tel.: 545 245 996 nebo na www.llp.cz

lání pustíme, když třeba sami vymyslí nějakou činnost,“ říká lektor. „Co zažijí, to si zapamatují z 80 procent, kdežto to, co čtou, v nich zůstane tak z dvaceti.“ Mezitím si v jiném salonku školitelé vyprávějí, jak budou koordinátorům na školách vysvětlovat práci na vzdělávacím programu. „Budu s nimi mluvit o tom, že změna je nutná. Že už nemá smysl nalévat do dětí vědomosti, ale že je nutné zamyslet se nad svojí prací,“ říká jedna z účastnic semináře Vlaďka Neužilová ze ZŠ v Pozořicích. „Já nejdříve zorganizuji, abychom jeli někam, kde se už změny dějí, aby učitelé viděli, že to lze dělat jinak,“ říká Ladislav Majer, zástupce ředitele brněnské základky. Podle přítomného proděkana olomoucké univerzity Ferdinanda Mazala je právě začínající reforma jedinou cestou, jak změnit tuzemské nevyhovující školství. „Děti už dneska díky internetu mnohdy vědí víc než samotný učitel, dosavadní styl výuky tím ztrácí smysl,“ říká proděkan Mazal. „Chci, aby se s reformou seznámili i studenti naší fakulty, abychom vypouštěli ze školy kvalitnější učitele, kteří budou vědět, že staré metody učení jsou už překonané.“ Eliška Bártová

Q

16

ROZHOVOR

10.–16. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 41

Čas pro nás přichází právě teď S Miroslavem Bambuškem o objevování sudetských hrobů, divadle a drogách V Postoloprtech nejsou vůbec schopni se tou historií zabývat, a tak prostory, které spadají pod město, nebylo možné využít. Bažantnice, kde došlo k masakru, patří Českým lesům a ani tam nebyla dobrá vůle. Takže jsem představení udělal v Lounech v divadle, které jsem založil, najal autobus a publikum po představení převezl na obhlídku těch míst do Postoloprt. Smutné bylo, že nikdo ze zastupitelů města nepřišel, i když o tom věděli. Jak dopadla pražská premiéra Porty Apostolorum? Myslím, že skvěle. Bylo narváno. Přišla jedna Němka, jejíhož otce tam zlikvidovali. Dorazili i nějací němečtí novináři. Na internetu už najdete reference v němčině, angličtině, a dokonce italštině.

FOTO GÜNTER BARTOŠ

Miroslav Bambušek (30) se narodil v Lounech, pochází z česko-ukrajinské rodiny rolníků a kovářů. Absolvoval Fakultu humanitních studií UK se zaměřením na filozofii a překladatelství. V polovině 90. let založil v bývalé lounské vodárně divadelní soubor, pro který začal psát hry. K jeho výrazným počinům patří divadelní projekt „Balkánská sezóna“ a zájezdy lounského divadla do českých věznic. V současnosti pořádá sérii divadelních her a scénických dokumentů nazvanou „Perzekuce“, která v minulých dnech začala premiérovými představeními v Praze a Brně. M. Bambušek je dvojnásobným držitelem Radokovy ceny za původní českou hru. Žije v Praze, je svobodný, má dvě děti.

J

eště nedávno bylo u nás politické divadlo synonymem pro poplatné umění. Co vás přimělo se k němu vrátit? Pocit, že naše generace přestala mít chuť estetizovat svět: chceme se orientovat v tom, jak máme zacházet se životem, hodnotami, penězi, vším možným kolem nás. Dokumentární divadlo umí rychle reagovat na aktuální věci a reflektovat je: třeba na balkánskou válku, konzumní společnost nebo otázky, k nimž se vracíme díky výročí konce 2. světové války. To je ale pro vaši generaci dost vzdálená minulost. Když se mladá generace odřízne od minulosti, zbaví se sice méně chutných okamžiků, ale získá jen umělé vědomí. Pak se lehce stane, že nevíme, čí jsme. Z toho pramení naše falešná nebo žádná sebedůvěra. Není dobré zapomínat na minulost a záplatovat to plechovkami, igelity a jiným bordelem z konzumního zboží. Dokumentární divadlo nám může pomoct zachovat si duševní zdraví. K tomu slouží i hra Porta Apostolorum, která

měla před pár dny premiéru v prostoru La Fabrica v pražských Holešovicích. Odkud ten název? Porta Apostolorum je název středověkého kláštera, který stojí blízko Postoloprt. Od něj je pravděpodobně odvozeno jméno města. O čem ta hra je? O masakru Čechů na Němcích v Postoloprtech po konci války v roce 1945 – zabili tenkrát 763 lidí –, ale taky obecně o genocidách. Snažil jsem se najít a ukázat motivy a situace, které k nim vedou. Proto se zabývám nejen postoloprtským masakrem, ale taky vražděním Rudých Khmerů nebo válkou na Balkáně. Základními postavami hry jsou starousedlá německá rodina a sousedi, kteří do té rodiny přicházejí na oslavu narozenin jediného syna. Je těsně po válce, jeden ze sousedů přežil koncentrák, druhý je tajný esesák, další kolaborant. Každý si nese z minulosti nějakou křivdu a léčí si ji na náhodně vybraných lidech... „Porta“ je součástí našeho projektu „Perzekuce“, který se zabývá křivdami v dějinách, ale hlavně je bojem o naši paměť.

Paměť O co v té paměti bojujete? První rok budeme věnovat vztahům Čechů a Němců. Němci jsou v reflexi svých moderních dějin dál, u nás by debata asi začala taky už dřív, jenže jsme tu měli komunisty. Takže čas pro nás přichází právě teď. Spousta momentů je ale hodně podobných a nám jde o to najít v tom všem střed a popsat, jakým způsobem se můžou dít věci, které se děly. Jak je možné, že dva jsou dobří kámoši, a najednou jeden druhého oddělá. Jak se to mohlo stát? Že tamti šli do plynu. Že támhletěm udělali tohleto. Vždyť se znali... Najít pro to pravé jméno je pro naši reflexi toho, co jsme si upekli, důležité. Tak o tom všem je naše „Perzekuce“. A taky o tom, jak se mohli objevit a růst další apoštolové nové doby, komunistického režimu. A jak na těch tvrdých akcích hodně lidí udělalo kariéru. Někteří řešili svůj osobní problém, nacisti jim zabili dítě nebo ženu – těžká chvíle. Je zajímavé, že s těmi genocidami je skoro vždycky spojený příchod někoho, kdo má spasit zemi. A na to, aby ji mohl spasit, potřebuje zlikvidovat množství lidí. To je zvláštní věc. To všechno jsou témata spíš pro historické a sociologické semináře. To určitě, jenže semináře nejsou moc živé. Ale i my pracujeme s pramenným materiálem, snažíme se rozkrývat věci v souvislostech a pojmenovat je. A pak se konkrétně ptát na to, kdo je vinen, a na další věci. Například? Například proč v Postoloprtech není pomník obětem masakru německých civilistů? Zpráva ministerstva vnitra dává odpovědnost předchůdcům StB. To ale není celá pravda, dnes víme, že masakrů se účastnili i místní lidé a „kamarádi“, kteří si tam šli „zablbnout“. Účastnili se a bylo jim pak z toho špatně. Dneska už jim špatně není? Před časem jste se marně pokoušeli inscenovat dokument o masakru přímo v Postoloprtech.

Co jste hráli minulý týden v Brně? Scénický dokument o divokém odsunu Němců z Brna. Inscenovali jsme to v kapli na Špilberku, kde bývala „síň slávy“ wehrmachtu pro padlé německé vojáky. Dokument je složený z různých zlomků: zpráv z dobových médií, projevů politiků, deníků, osobních vzpomínek a vzpomínkových knih. V souvislosti s divokým odsunem Němců z Brna nebylo nikdy vedeno žádné vyšetřování, jen v Německu s Janem Kouřilem, Brňanem, který se účastnil násilností na Němcích. Působil v Kounicových kolejích, kde popravovalo gestapo. Po válce se stal v kolejích velkým kápem a podle všeho surově popravoval německé civilisty – prostě se na nich vyřádil. Po nějakém čase se neprozřetelně nechal odsunout do Německa, tam chtěl prodat uloupené zlaté můstky, tak se prozradil a dostal v roce 1951 patnáct let. Myslím, že z těch střípků se povedlo utkat dost objektivní obraz. Také díky přímé účastnici odsunu, která přijela na představení. Přišlo hodně lidí? Bohužel našich lidí z Brna málo, ani novináři. Jako by to nikoho moc nezajímalo. Starší lidé to berou jako vyřešenou věc a v podstatě odsun schvalují, což je špatně. Nemají informace. Vlastně o odsunu vědí strašně málo. Hráli jste také ve věznicích. Jakou jste tam hledali odezvu? Pro věznice jsem zdramatizoval hry rakouského spisovatele Petera Handkeho „Spílání davu“ a „Sebeobviňování“, přesadil jsem děj do vězeňské cely a doplnil o zážitky herce, který prošel kriminálem. Vězni mohou ve hře zahlédnout sami sebe a svou situaci. Na scénických dokumentech mě fascinuje to, že děláš něco o lidech, kteří u toho sedí. A něco tam na té druhé straně rezonuje. Je to hodně živé.

Skutečný prožitek je jinde Kde sháníte peníze na inscenace? Jediná cesta, jak získat peníze, které v podstatě rozhodnou o nějakém podobném projektu, je obrátit se do zahraničí. Nedávno jsme dostali na projekt „Perzekuce“ asi milionový grant z EU, ale peníze ještě nemáme na účtu, takže jsme si museli půjčit na technické věci, herci zatím hrají zadarmo. V Čechách je to se sháněním peněz čím dál horší. Jako by to odpovídalo Klausovým výrokům, kterými zpochybňuje roli, váhu a důležitost svobodných občanských aktivit. To nevypovídá o kapitalismu obecně, ale o jeho specifickém pochopení v Čechách. Obecně o kapitalismu se mluvit asi moc nedá, lze se ovšem inspirovat vyspělejšími kulturami, kde se umí lépe postarat o své lidi. Respektive starat se o to, aby lidé mohli svobodně reflektovat věci a aby na to měli prostředky. Vědí totiž, že se tak obec kultivuje. Já si nestěžuju, jenom konstatuju, že je to u nás špatné. Musíte lepit z ničeho. Máte rodinu. Z čeho žijete? Jsem v podstatě optimista a uvědomuju si, že při mém zaměstnání nemůžu být milionář, ani vydělávat dvacet tisíc měsíčně. Lepím to, jak se dá. Nedávno jsem například dostal pětadvacet tisíc za druhou Radokovu cenu. Nějakou dobu jsem žil z podpory v nezaměstnanosti. Občas chodím makat rukama, což mám rád. Co děláte? Stahuju dřevo z lesa nebo jsem pomáhal opravovat metro na Chodově. Pár týdnů jsem vrtal v tunelu do betonu. To bylo dost zajímavé, ta atmosféra, podivný světlo z reflektorů. Určitě to nějak využiju při režírování Dostojevského, kterého budu dělat v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Fyzická práce a taky sport, skoro deset let jsem dělal závodně judo, byly pro mě důležité od dětství. Člověk si pěstuje vůli, učí se vydržet námahu a bolest, bojovat, a hlavně prohrávat (na závodech jsem dostal často do držky). Učí se vyznat ve světě, kde dostává na hubu a občas vyhraje. Pro to, jak vidím

svět, byla pro mne taky důležitá práce na velké zahradě rodičů u Loun – starost o zemi, tahání šutráků, pěstování brambor, vztah k přírodě. Kdybych to neměl, ujel jsem možná na drogách. Kdy jste je začal brát? Tak okolo šestnácti, kdy má člověk chuť všechno vyzkoušet. Navíc má puberta přišla po listopadu, v době, kdy jsme tu prožívali něco jako návrat šedesátých let. Všichni začali nosit zvony a batikovaná trička a jelo to. Přicházely k nám nové informace i nové látky. Jak se k vám ty nové látky dostávaly? Jsem ze severních Čech, a tam se fetovalo vždycky nejvíc. Tam to vřelo. Zelený barák, hudební klub v Teplicích. Trend dobrých kapel, které tam nosily inspiraci. S tím byla spojená tráva, hašiš, LSD, piko neboli perník. Prostě chuť všechno otestovat. To období trvalo asi pět let. Takže jste byl feťák? Ne, nikdy. Pro mě to byla jenom podstatná přísada pro nějaký prožitek, spojená s nějakým věkem, jistou chvílí. Normálně jsem řádil, blbnul, pařil, dělal bordel po hospodách, klubech, koncertech, akcích... Ty akce v rockových klubech v Ústí nad Labem byly strašně důležité, tam jsem potkával spoustu lidí, se kterými dodnes spolupracuju. V Litvínově je skvělé malé divadlo, Teplice mají skvělou scénu. To, že jsme taky něco fetovali, bylo jedno, nešlo o drogy. Vždycky jsem věděl, že skutečný prožitek je jinde. Jakou tedy drogy hrály roli? Nemusel jsem tolik chlastat. Přijde mi důležité, když mluvíme o drogách, aby to nemělo negativní příchuť. Těším se na to, až tahle společnost dospěje k tomu, že drogy nejsou pavouk, který ti sežere hlavu. My jsme si tady vypotili pivo a víno, jiné kultury si vypotily něco jiného, a to pro nás může být zajímavé. Jezdil jsem stopem po západní Evropě a koukal jsem, jak si lidi dávají do řepy ledacos. Dát si občas nějakého jointa je lepší než chlastat.

Nechci nikoho soudit Řekl jste, že Němci jsou v reflexi minulosti dál než my. Co říkáte tomu, že v poslední době čím dál víc zdůrazňují své vlastní utrpení a nepřímo je srovnávají s koncentráky, které sami stavěli? Třeba ve filmu „Tak daleko, kam až mě nohy donesou“. To se srovnávat nedá, jako se nedá srovnávat brněnský divoký odsun s pochody smrti. Jinak si ale myslím, že reflexe vlastního utrpení Němců nás moc zajímat nemusí. Fakt, že trpěli například němečtí vojáci, je normální. Kdejaký voják trpěl. Ale ať si to popisujou, je to součástí jejich reflexe, my máme jinou. Co si myslíte o prezidentově tvrzení, že poválečné odsuny byly důležité pro udržení míru? Podle mne by současný politik neměl opakovat dobové teze, ale říct, co představuje divoký odsun z dnešního hlediska, z hlediska lidských práv. Což neudělal a místo toho řekl frázi, která je zavádějící. Jak se vám líbí Paroubkův návrh odškodnit německé antifašisty? Jakýkoli skutek, rozkrývající a odlehčující ten problém, je v pořádku. Nevíme, do jaké míry jde jen o politické gesto a jestli to premiér myslí úplně čistě. Faktem je, že nastává čas pokročit od kolektivní omluvy ke konkrétním činům. Připomínám ale, že v tom kadlubu nejsou jen antifašisti, ale také obyčejní lidé, kteří nebyli antifašisty ani fašisty, ale normálně tam žili, třeba děti. Co s nimi? To by měl být další bod na pořadu dne. Nevinné oběti ještě žijí. Co vlastně očekáváte od projektu „Perzekuce“? Nechám se překvapit. Myslím, že se leccos povedlo už tím, jací lidé na něm participují: do projektu se zapojili studenti z pražské UMPRUM, nabalují se další dramatici... Hrozně pozitivní je komunikace s různými lidmi z Německa, rozkrývání společné historie. Je to otevřené přihlášení se k tomu, co u nás chybí: chuť ke konfrontaci. Ten obrovský dluh může odčinit jedině naše generace. Zprostředkovat, aby se debaty zúčastnili i mladí, aby to nebyl jen sedánek důchodců. V žádném případě nechci nikoho soudit, ani Edvarda Beneše. Masakry nedělal Beneš, ale my. Ukazovat prstem může člověk tak akorát na sebe. To, co se snažím divadlem dělat, není formulování soudů, ale otevírání věcí a napravování vědomí o nich. Celé to téma je strašně problematické, ale dá se mu přece porozumět. Jaroslav Pašmik

Q

INZERCE INZERCE

RESPEKT 41 V 10.–16. ŘÍJEN 2005

Občanské sdružení PORTUS PRAHA vyhlašuje výběrové řízení na místo

179

Ambasáda přijme pracovníka na pozici

kulturní asistentky AKCE /asistenta CIHLA

hlavního koordinátora

benefiční kampaně

Požadujeme výborné organizační a řídící schopnosti, komunikativnost, samostatnost, vysoké nasazení. CV a motivační dopis zasílejte do 17. 10. na e-mail: [email protected]. Více informací na www.portus.cz nebo tel.: 602 885 857.

OLDŘICH SMUTNÝ V Ý B Ě R

Z

D Í LA

22. 9. — 27. 11. 2005 České muzeum výtvarných umění, Husova 19–21, Praha 1 – Staré Město Denně od 10.00 do 18:00 hodin mimo pondělí Vstupné: 50,- a 20,- Kč Součástí výstavy je katalog s barevnými reprodukcemi. Kurátor výstavy: Olaf Hanel. INFO: Claudine Končinská, tel. 222 220 218, fax: 222 221 190, e-mail: [email protected], Eva Zelenková, tel. 222 220 218, fax: 222 221 190, e-mail: [email protected], www.cmvu.cz

(organizace výstav a zajištění dalších kulturních aktivit + drobná práce v administrativě) se znalostí češtiny, francouzštiny a maďarštiny. Iniciativa a dynamický přístup k práci nutné. Kontakt: [email protected]

18

CIVILIZACE

KALEIDOSKOP Právě probíhající akce Designblok má přilákat nejen odborníky, ale i laiky, které zajímají nové trendy v evropském designu nebo kteří si chtějí zavzpomínat na kultovní předměty svého mládí, jako je třeba skútr Čezeta (zvaný případně Prase), mixér Eta nebo proudnicové tvary automobilu Tatra.

100 ikon, design a parky

10.–16. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 41

Než přijde Velký přelom Esej o třetí kultuře a o tom, proč Marx nechodil na houby

K

dyž vystudovaný fyzik a chemik Charles Percy Snow, takto baron z Leicesteru, vydal v roce 1959 vlivnou knihu Dvojí kultura, označil v ní za příslušníky první kultury hlavně literární intelektuály, ke kultuře druhé pak počítal zejména vědce. Jak si postěžoval, ke škodě všech spolu přitom obě kultury bohužel téměř nekomunikují. Trvalo šestatřicet let, než americký myslitel John Brockman v roce 1995 jeho myšlenku zvedl a začal hovořit o kultuře třetí, která se podle jeho mínění pomalu začala vynořovat a již vytvářejí lidé z empirického světa, vědci a technici. Čas mu dal za pravdu v tom, že právě tito lidé dnes stále častěji zaujímají postavení tradičních intelektuálů „první kultury“ a vyjadřují se i k otázkám smyslu člověka a světa či uspořádání společnosti. Zbývá tak otázka: Pletou se do věcí, kterým nemohou rozumět, anebo tradiční intelektuálové vršili velká slova tak dlouho, až se v nich utopili?

Wittgenstein a vysavač

Čezeta alias „Prase“. FOTO EGP Pro zájemce je připravena expozice nazvaná 100 ikon. Jednou z nich je i stavba, která podstatnou část výstavy hostí: Baťův obchodní dům na Václavském náměstí. Jen by jej pořadatelé neměli všude označovat za dílo architekta Ludvíka Kysely. Ten je totiž autorem sousedního Lindtova domu. Projekt Baťova paláce vznikal ve zlínském projekčním studiu této firmy pod vedením arch. Jindřicha Svobody, ale také za účasti známého pražského projektanta Josefa Gočára. Je to dům úžasný po všech stránkách: za povšimnutí stojí třeba útlé parapety na fasádě do Jungmannova náměstí. To do Václavského náměstí musely být bílé pásy z probarveného skla – tzv. Opaxitu (československý patent) tak široké, aby na nich mohly být umístěny sezónní reklamní nápisy. Svítící skleněná fasáda obchodního domu byla na sklonku 20. let senzací, a není divu, že její fotografie doslova obletěla svět. Opusťme nostalgické vzpomínání na design minulých dekád a pojďme se raději podívat na nejnovější trendy. Ty reprezentují práce vystavené v neméně působivém prostředí karlínské tovární haly (vstup z Thámovy ulice). Současnému designu toto poněkud omšelé prostředí sluší velice, ba víc než nedávné expozici pražského výtvarného bienále. Pořadatelé přehlídky nechali do čtyřlodní haly z počátku XX. století přestěhovat celý kolotoč z Matějské pouti, kolem něj jsou pak rozmístěny známé stavební buňky, věnované designérským studiím. A nové trendy? Vlastně staronové – stále trvá zájem o barevné plasty a další zdánlivě druhořadé materiály. Na milost je znovu vzat ornament, ale v sofistikovanější podobě.

Pojem „intelektuál“ byl dlouhou dobu vyhrazen lidem od literatury, zejména literárním kritikům a vzdělancům s filozofickým zázemím. Mnoho z těchto lidí se distancovalo od přírodních věd a dodnes se veřejně chlubí třeba tím, že neznají matematiku, jako by neznat matematiku byla nezbytná vstupenka do intelektuálního světa, a nikoliv nedostatek. Nenajdete však vědce, který by byl pyšný, že nezná Shakespeara. První kultura je ve své podstatě mimoracionální, prostřednictvím hudby či poezie kultivuje emoce (tříbí ducha) a stojí na literární tradici třech tisíciletí. Pěstuje velký obraz světa a propracovává se k němu v podstatě scholastickým způsobem komentářů o komentářích. Má tendenci zacházet s velkými pojmy a slovy, jako by ten, kdo jich používá, musel být rovněž velký. Tento nešvar je dobře vidět například na historii umění. Snadno se rozplývá v sémantické mlze. Má sklon k pýše a ráda přehlíží. Druhý svět empirické vědy má tu výhodu, že v něm zacházíte s „věcmi“, které se vám na rozdíl od slov většinou nějak vzpírají. Empirický vědec se pravidelně v konfrontaci s přírodou cítí jako idiot a jen si tiše mumlá: Já už ničemu nerozumím! Jeho řeč je opatrná, racionální a často jednostranná. Ve vědě se dobře píše o věcech, které se dají obsáhnout smysly, o kytkách a žížalách, ale obtížně o věcech z „mimosmyslového“ světa, jako jsou například neutrina. Vědci jsou vesměs poctiví, a to znamená omezení. Z hlediska této doby však mají několik výhod – pokrok ve filozofii se dokládá hůř než třeba pokrok ve vývoji vysavačů. Věda je neustále nová a hmatatelně přináší tak úžasné věci jako atomová bomba nebo květiny z umělé

hmoty, které se nemusí zalévat. Politika naproti tomu je nějak cyklická. Lidská povaha se mění pomaleji než okolní svět. Když si přečteme Plutarchovy Životopisy slavných Řeků a Římanů nebo popis Velké francouzské revoluce, úplně ustrneme nad tím, jak aktuální problémy korupce, intrik a demokracie Římané či Galové řešili. Nezabýváme se zde problémem dvou kohoutů na smetišti světa a jejich zápasem, kdo je víc a kdo má právo mluvit o světě, zda intelektuál či vědec, ale konceptem „třetí kultury“, tedy vědci, kteří vystupují (a to čím dál častěji a ve stále větším počtu) v roli tradičních intelektuálů. Prostřednictvím vědy se stále častěji vyslovují k problémům dříve řešeným humanitními vzdělanci. Není to tím, že by chtěli obsadit místo intelektuálů, ale lidé pociťují potřebu dozvídat se něco o reálném světě. V jedné sci-fi nabádal spisovatel A. E. van Vogt, abychom se naučili rozlišovat mezi výrokem o věci a výrokem o výroku o věci. Empirická věda je blíž tomu prvnímu.

Hmota je veselá Vědci se prostřednictvím studia vesmíru či pochodů v lidské hlavě začínají stále víc vyjadřovat k otázkám, které dřív řešila teologie či filozofie. Jaký je počátek vesmíru? Co to je myšlení? Kde se bere agresivita? Jak máme zacházet s planetou a jejími tvory? A je tady ještě jeden důležitý aspekt – intelektuálové jsou převážně vážní, ale vědci často srší humorem. Ono taky pozorovat třeba bernešku nebo makaka je humornější než zabývat se ontologií nebo hermeneutikou. Někdy pochybuji o tom, zda si ekonomové a politologové dokážou vyprávět vtipy. A to je varovné. Vtip je schopnost vidět jednu věc ze dvou stran zároveň a bavit se napětím mezi oběma polohami. Sbírat trilobity, houby nebo lišejníky je ve své podstatě legrační. A což teprve lovit motýly nebo třeba jenom sysla! Proto taky vážného Marxe či zasmušilého Freuda na houbách nikdo nikdy nepotkal. Dál zde existuje podezření, že tradiční intelektuál si přeje sdílet své myšlenky jenom s ostatními intelektuály, tedy že píše pro elitu. Píšící vědci, pokud dokážou odložit svůj žargon, vesměs píšou pro všechny, hlavně pro vědce z jiných oborů, ale hodně myslí na studenty a na ostatní publikum. Hmota je odnaučila přílišné pýše. Možná, že hmotu můžeme nejlépe definovat jako „to, co si dělá legraci z vědců“. Píšící vědci jsou jiní než ostatní vědci, protože je vždy zajímá nějaký širší obraz a ne jenom specializované znalosti. Ostatní vědci se na ně dívají s nedůvěrou, nebo dokonce pohrdáním. Slovo „popularizátor“ má zhruba stejný zvuk jako v jiném oboru „správce konkurzní podstaty“.

Jak vypadá česká scéna třetí kultury? Začala samovolně vznikat počátkem 90. let a mnozí její protagonisté (třeba Jan Zrzavý, Stanislav Komárek, Vojtěch Novotný, Cyril Höschl či Zdeněk Neubauer) zatím vůbec nevěděli, že k nějaké třetí kultuře patří. Dřívější role píšícího vědce byla celkem jednoznačná – poučovat hloupý lid a popularizovat vědecký obraz světa. Dnešní situace je odlišná – poznatků je tolik, že píšící vědci se obracejí na kolegy ze stejné univerzity anebo pěstují mezioborovou vzdělanost. Často přitom mají na mysli také nadané mladé lidi, které se snaží nalákat do svého oboru, na rozdíl od anglosaského světa však zatím až na výjimky téměř nevstupují do politiky.

Singularita Čím se teď tahle „odrůda“ vědců zabývá? O čem přemýšlí a o čem dnes píše? Jedním z nejvýraznějších autorů, které John Brockman ve své knize Třetí kultura zmiňuje, je počítačový vědec, držitel mnoha amerických patentů a editor časopisů Artificial Life, Complexity a Future Generation Computer Systems Daniel W. Hillis, který se zabývá „myslícími stroji“. Kromě toho také uvažuje o světě a má za to, že je nablízku stavu, který jsme si zvykli označovat výrazem singularita. Není sám. Podobný pocit má řada dalších myslitelů a asi i mnoho běžných lidí. Připomeňme, že singularita je pojem původně používaný zejména v matematice, kde označuje určitý jedinečný návrh řešení rovnice. V biologii, paleontologii či naukách o zemském systému je používán v přeneseném slova smyslu a užívá se jej pro označení nějakého nečekaného, kreativního a předem neodhadnutelného řešení krize. Příkladem může být třeba katastrofa způsobená pádem meteoritu, během níž sice vymřou dinosauři, ale začne vývoj savců. Charakteristickým rysem singularity je existence problému a nečekaně nápadité (což neznamená, že senzačně úspěšné) řešení krize. Singularita je singularitou, protože se nikdy neopakuje. Všechny historické krize světa nám mohou napovědět, nikoli ovšem vyřešit singularitu, která nás teprve čeká. A že je dnes singularita cítit doslova na každém kroku, je patrné na každodenní úrovni z katastrofických scénářů přetavených do hollywoodských filmů; z varovných slov ekologických iniciativ a klimatických, ekonomických či vojenských expertů. V pozadí je velmi mnoho nejistoty a někdy i velký a temný, chiliastický strach, že „něco je ve vzduchu“. Časy se měnily vždycky, ale teď možná vstupujeme do tavicího kotle singularit hlouběji než kdy jindy. Václav Cílek Autor je geolog.

Zatímco staré tovární hale omšelost velmi sluší, o některých veřejných prostorách našich měst se to rozhodně říci nedá. Platí to jak pro prostranství zamořená parkujícími auty, tak i pro zchátralé a devastované zbytky někdejších městských parků. Před časem držel autor těchto řádek v rukou fotografii z počátku minulého století a nevěřil svým očím: objekty na ní zobrazené – totiž budovu Městského muzea v Praze na Florenci a půvabný pavilon, později zbouraný při stavbě Severojižní magistrály – samozřejmě poznal, ale okolí se totálně změnilo. Býval tu krásný park s jezírkem a pávy, vše obklopeno zdí s ozdobnou mříží v pařížském stylu. A tady je možná jádro problému: což tak kolem zbytků pražských sadů a zahrad znovu vybudovat plot? Na noc by byly tyto prostory nekompromisně zamykány a i ve dne by vypadaly podstatně lépe. To samozřejmě platí i pro nedaleké Vrchlického sady u Wilsonova nádraží, zvané případně Šervúd, nebo další nevábný prostor kolem Národního muzea – sady Čelakovského. Zdeněk Lukeš Autor je historik architektury.

Počítačový mág Daniel W. Hillis: Něco je ve vzduchu, časy se měnily vždycky, teď však vstupujeme do tavicího kotle hlouběji než jindy. FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Q

INZERCE

RESPEKT 41 V 10.–16. ŘÍJEN 2005

I

Do života s TEREZOU (a dìti vám na nervy nelezou!) Sdružení TEREZA • Haštalská 17 • 110 00 Praha 1-Staré Mìsto • telefon 224 816 868 • fax 224 819 161 • e-mail [email protected] www.terezanet.cz • IÈ 64933873 • bankovní spojení ÈS, a.s., Praha 1, è.ú. 1924683379/0800 TEREZA pomáhá dìtem a mládeži vytváøet zdravé prostøedí pro život a stát se zodpovìdnými a aktivními èleny obèanské spoleènosti.

TEREZA nechodí jen do škol, mùže pøijít i k vám domù Díky laskavosti Týdeníku Respekt má Sdružení TEREZA v letošním roce již druhou pøíležitost pøedstavit vám svou èinnost. TEREZA je zamìøena pøedevším na spolupráci se školami (více na str. 3 této pøílohy). Nabízí a vymýšlí ale i spoustu zajímavého pro zvídavé rodiny s dìtmi, zájmové kroužky a oddíly, družiny i jednotlivce. Mimo dnes již tradièních akcí pro veøejnost jako jsou oslavy Dne Zemì, Dne Stromù èi Mikulášská, TEREZA pøipravuje množství publikací, výukových materiálù, pracovních listù, inspiraèních novin a mnoho dalšího.

Nebojte se VÝUKOVÝCH MATERIÁLÙ Aèkoliv je tak v nabídce nazýváme, vᚠobývací pokoj se nemusí nutnì promìnit ve školní tøídu! TEREZU zdobí motto „S TEREZOU škola hrou“. A dìti si pøece mohou hrát nejen ve škole, ale i doma v kruhu rodinném. Mnohé z výukových materiálù samozøejmì uplatní uèitelé, ale vìtšina z nich zaujme a pobaví každého, kdo má vztah k pøírodì a rád si hraje. • Potøebujete o deštivém odpoledni zabavit dìti zajímavou èinností a ještì pøi tom vyrobit originální dárek? Mezi stálice na „terezím nebi“ patøí soubor výukových materiálù s názvem Ruèní papír. V umnì zabaleném balíèku najdete vše, co je k výrobì ruèního papíru potøeba. • Že už ruèní papír dìlat umíte? Nevadí, TEREZA má pro vás na dlouhé zimní veèery pøipraveny hry – napø. logickou hru Rodokmen, kterou pro milovníky cizích jazykù vydala v pìtijazyèné verzi, test Povolání, kterým se už nevyuèíte a Test nových slov v èeštinì. • Jste sportovnì a badatelsky založená rodina? Vydejte se za pomoci publikace Suchou nohou po dnì moøském I a II na dobrodružné putování po Prokopském údolí. Objevíte zde mnoho zajímavého a zároveò si užijete pìkný výlet. Pro výlety do pøírody mùžete využít i další výukové materiály, napø. lamina Pøedpovídáme poèasí, Jedlé a nejedlé plody, Pobytová znamení, Ptáci kolem nás, Terénní karty Les a Voda, plakáty a klíèe k urèování bezobratlých živoèichù na témata život ve vodì, v pùdì a v noci. • Dává vaše pubertální dítì oèi v sloup, když mu oznámíte, že v nedìli pøijde dìda s babièkou? Máte-li doma poèítaè s pøipojením k internetu, zkuste spojit pøíjemné s užiteèným a objednejte si publikaci Školièka internetu pro seniory. TEREZA tuto publikaci v loòském školním roce vyzkoušela s obrovským úspìchem v pilotním roèníku projektu Internet spojuje generace na deseti školách v republice. Hlavním cílem projektu není jen nauèit starší generaci využívat souèasné informaèní technologie, ale hlavnì smysluplnì a nenásilnì spojit zájmy nejmladší a nejstarší generace a tím obì generace obohatit vzájemným poznáním. Budete pøekvapeni, jak velkou trpìlivost bude vᚠsynek mít, až bude dìdeèka uèit psát dopis na poèítaèi a jak je bude bavit spoleènì surfovat po internetu. A sami také uvidíte, že pøes poèáteèní „odpor“ budou mít vaši (pra)rodièe radost, že tìm mladým ještì staèí a dokáží se i ve svém vìku nauèit nìco nového. • Zajímá vás, v jakém životním prostøedí žijete? Pøesvìdète se sami, jak je u vás kyselý d隝 nebo kolik je pøítomno škodlivého pøízemního ozonu! Výukové materiály s názvem Kyselý d隝 a Ozon vám budou praktickým i teoretickým rádcem. Veškeré materiály mùžete objednat prostøednictvím www.terezanet.cz/sekce obchùdek, telefonicky na tel. 224 816 868 a nebo si je pøijïte koupit k nám – Praha 1, Haštalská 17, dennì 8 – 16 hodin. Všechno vám poví také Šárka Vítová, [email protected].

Malá ochutnávka – objednejte si od TEREZY: RUÈNÍ PAPÍR – soubor výukových materiálù Vyrobte si svùj vlastní papír! Staèí vám k tomu staré noviny, soubor materiálù Ruèní papír, a mùžete si udìlat radost originálním voòavým dopisním papírem, barevnou obálkou, zápisníkem s reliéfem … V materiálech najdete tøi pøísady do papíru, vzorník nápadù, dvì sady speciálních rámeèkù se sítem a houbièky na vysávání vody, plastové rukavice a hlavnì publikaci plnou návodù a nápadù „Ruèní papír vlastnoruènì“ (samostatnì prodejné, cena: 35 Kè/ pro èleny Klubu 29 Kè). Prostì zábava pro celou rodinu, jakou jste ještì nevidìli. CENA: 455 Kè/ klubová cena 347 Kè

LESNÍ KALENDÁØ Kdo by nechtìl kalendáø, který platí napoøád? TEREZA jeden takový pro vás má! V kalendáøi se dozvíte, co se dìje v pøírodì v jednotlivých mìsících a roèních obdobích. Svá vlastní pozorování pøírody mùžete zapisovat do volných políèek a každý mìsíc vyzdobit obrázkem. Kalendáø zaèíná jarem – mìsícem bøeznem, ale vlastnì mùže zaèít kdykoliv. (formát A4, 16 stran, dvoubarevný) CENA: 30 Kè/ klubová cena 25 Kè

SPØÁTELTE SE S VÝTVARNÝMI PROJEKTY Pro rodièe, kteøí chtìjí v dìtech podporovat estetické a výtvarné cítìní a zároveò je vést k zodpovìdnému vztahu k životnímu prostøedí, je urèena publikace plná nápadù, jak tvùrèím zpùsobem porozumìt ekologii v hlubších souvislostech. S dìtmi mùžete vytvoøit rodný kraj ropákù, model dìtského høištì èi spoleènì namalovat neobyèejnou krajinu. V knize najdete také mnoho nápadù pro práci s papírem, vytváøení piktogramù – ekoznaèek a jiné. (formát A5, 120 stran, tuhá vazba) CENA: 129 Kè/ klubová cena 129 Kè

OZON – projektová sada Výroba ruèního papíru v TEREZE

PØEDPOVÍDÁME POÈASÍ To se vždycky hodí – poznat, jaké poèasí bude. Díky naší barevné skládaèce „Prùvodce oblohou“ se seznámíte s typy oblaènosti a nauèíte se jednoduchým metodám pøedpovìdi poèasí. (formát A5, 8 stran + A4, 2 strany) CENA: 38 Kè/ klubová cena 30 Kè

SUCHOU NOHOU PO DNÌ MOØSKÉM II Tato publikace bude vaším vìrným pomocníkem na dobrodružné výpravì do druhohor v pøírodním parku Prokopské a Dalejské údolí. V této mimoøádnì malebné èásti Prahy mùžete pøi nedìlní procházce objevit podmoøskou sopku i zkamenìlé druhohorní živoèichy. Její trasa je zvolena tak, aby návštìvníkùm ukázala ty nejvìtší zajímavosti. Rodièe v publikaci najdou informace o unikátním údolí a dìti zase spoustu nápadù na objevování a poznávání pøírody. (formát A4, 48 stran, dvoubarevný tisk) CENA: 35 Kè/ klubová cena 29 Kè

Víte, jaký je rozdíl mezi pøízemním a stratosférickým ozonem? A víte, kolik je škodlivého pøízemního ozonu ve vašem blízkém okolí? Vyzkoušejte si zajímavou metodu mìøení pøízemního ozonu – vypìstujte rostliny dvou kultivarù tabáku viržinského a zmìøte jejich pomocí pøítomnost ozonu v ovzduší. Veškeré potøebné pomùcky vèetnì semínek tabáku viržinského najdete v projektové sadì Ozon. Mùžete se tìšit na obøí rostliny až 3,5 m vysoké. Sada obsahuje: metodické materiály projektu Ozon; plakát s vyhodnocením posledních mìøení; samolepku; kalendáø s èasovým rozvržením projektu; brožurku „Ozon – škodí nebo chrání?“. CENA: 160 Kè/klubová cena 130 Kè

JEDLÉ A NEJEDLÉ PLODY Jste si jisti, že ty jeøabiny na vᚠdžem jsou opravdu jedlé? TEREZA vám nabízí lamino – urèovací klíè pro lepší poznání nejbìžnìjších jedlých a nejedlých plodù v pøírodì. Texty jsou doplnìny barevným vyobrazením rostlin, keøù a stromù i s jejich plody. (formát A4, 10 stran) CENA: 35 Kè/ klubová cena 29 Kè

ŠKOLIÈKA INTERNETU PRO SENIORY novinka! Velmi srozumitelnì a návodnì zpracovaná uèebnice pro seniory – zaèáteèníky, bude ale dobrým pomocníkem všem, kteøí s prací na poèítaèi zaèínají bez rozdílu vìku. Obsahuje zejména základní informace o práci s poèítaèem a o praktickém využití internetu. Je doplnìna vtipnými barevnými ilustracemi. (formát A5, 123 stran) CENA: 24 Kè/ klubová cena 20 Kè

LOVCI LIDÍ

Ukázka z výukového programu Ruèní papír a odpady. Vaším úkolem je najít ve svém okolí nìkoho, kdo splòuje výroky v tabulce (pokuste se neopakovat jednu osobu vícekrát). NAJDI NÌKOHO, KDO… Nedávno opravil nìjakou vìc Ví, kam odnést prošlé léky Používá v práci, doma, ve škole pøíp. jinde recyklovaný papír Kupuje minerální vodu ve sklenìných lahvích Ví, co jsou to tetrapaky Tøídí doma odpad Ví, jakou barvu má popelnice, která je urèená jen na papír Využívá vícekrát igelitové sáèky Ví, kde konèí odpad z jeho domácnosti Zná nìkoho ze svého okolí, kdo kompostuje zbytky zeleniny Nepoužívá nákupní tašky na jedno použití Ví, k èemu se využívají barevná víèka od pet-lahví Ví, kde jsou u jeho bydlištì nádoby na tøídìný odpad

JMÉNO .................. .................. .................. .................. .................. .................. .................. .................. .................. .................. .................. .................. ..................

Použito z výukového programu Ruèní papír a odpady © Sdružení TEREZA, Praha 2005

II

INZERCE

10.–16. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 41

Generální sponzor jednoho dne i jedné hodiny S datem 9. 9. 1999, kdy TEREZA získala své sídlo v Haštalské ulici èíslo 17 v Praze 1, se zrodila myšlenka sponzorské kampanì Generální sponzor jednoho dne. Historicky prvním Generálním sponzorem dokonce jednoho týdne se stal Renaissance Prague Hotel, dlouholetý partner TEREZY. Od té doby kampaò zaujala øadu osobností a firem, pøátel a pøíznivcù TEREZY. V roce 2005 TEREZA podìkovala tìmto Generálním sponzorùm: Auroton Computer, spol. s.r.o. • Petr Babouèek • Country Life, s.r.o. • Ing. Petr Horák • Barbora Hrdlièková • Pavlína a Jan Hrdlièkovi • TomᚠKocman, Strnadovský mlýn • Ing. Ema Kondýsková • Ing. Jana Ledvinová • Prof. RNDr. Bedøich Moldan, Csc. • Ing. Eva Pauknerová, CSc. • Ing. Hana Pokorná • Provident Financial, s.r.o. • JUDr. Jan Syka

E! DÌKUJEM

NECHCETE SE K NIM PØIPOJIT?

Generálním øeditelem se bìhem minuty nestanete! Generálním sponzorem TEREZY ANO! Mnoho zajímavých a významných dnù je letos ještì nezadaných! Využijte pøíležitost a oslavte s TEREZOU svùj svátek, narozeniny, výroèí svatby èi založení firmy, den významný pro životní prostøedí, Mikuláše, vánoèní svátky…! Záleží jen na vás. Mùžete si rezervovat svùj den v pøíštím roce. Èástkou 5 968 Kè Generální sponzor zajistí jeden den naší èinnosti. TEREZA ocení, pokud jí vìnujete i obnos menší – podpora jedné hodiny provozu pøedstavuje 497 Kè. Pokud nám budete touto èástkou pravidelnì pøispívat každý mìsíc po celý rok, stanete se Generálním sponzorem rovnìž! GENERÁLNÍ SPONZOR ZÍSKÁ: • Darovací smlouvu s výhodou daòových odpisù • Celoroèní podìkování v sídle TEREZY • Prezentaci na www.terezanet.cz a ve výroèní zprávì • Elektronický buletin TEREport • Malý dárek Pro Generální sponzory dvou a více dnù nabízíme celodenní Pøíjemnou atmosféru školícího centra v podkroví podtrhuje využití školícího centra netradiènì øešený interiér – kombinace døeva a recyklovaného v TEREZE!

Tichá aukce

Staòte se èleny Klubu TEREZA

Tradice tohoto benefièního a spoleèenského veèera vznikla pøed deseti lety. Tichá aukce je pøíležitostí pro setkání našich pøíznivcù a pøátel a zároveò TEREZE pøináší finanèní podporu. V letošním roce chceme naše hosty pozvat dne 10.11.2005 od 18 hodin na 10. Tichou aukci k nám do TEREZY. Partnerem Tiché aukce je již tradiènì Renaissance Prague Hotel. Nebudou chybìt krásné a hodnotné dar y, chutná a vybraná krmì a také tvùrèí workshopy. Pokud nám chce vaše firma Dlouholetým pøítelem vìnovat vìcný dar do spole- a dárcem TEREZY je ak. èenské hry Tichá aukce nebo sochaø Olbram Zoubek se chcete akce zúèastnit, kontaktujte prosím Janu Popovièovou, tel.: 224 816 868, 603 852 887; [email protected]; podrobné informace najdete na www. terezanet.cz/ sekce Pro sponzory a dárce a akce/Tichá aukce

Budete mít slevy 10–20% na všechny výukové materiály i akce pro veøejnost. Èlenem Klubu TEREZA se mùže stát každý, komu je blízké poslání TEREZY*. Za roèní poplatek minimálnì 250 Kè získáte nejen dobrý pocit sounáležitosti se všemi, kdo TEREZE fandí a chtìjí spoleènì s ní vytváøet zdravé životní prostøedí. Ale tøeba také klubové „pøekvapení na prázdniny“. Máte-li o èlenství zájem, zašlete TEREZE pøihlášku (ke stažení na www.terezanet.cz ), a to buï e-mailem: [email protected] nebo na adresu Sdružení TEREZA, Haštalská 17, 110 00 Praha 1. Pokud uvedete svùj e-mail, budeme vám elektronicky zasílat informace a novinky z TEREZY. *Uèitelé zapojení s dìtmi do koordinovaných projektù TEREZY mohou získat za svoji celoroèní práci èlenství v Klubu na daný školní rok jako bonus – zdarma. Podmínkou je zaslání seznamu úèastníkù (jméno, rok narození, popø. e-mail) koordinátorovi projektu. Mohou tak využít klubových slev a výhod a vedoucí projektu získá jedno klubové „pøekvapení na prázdniny“.

Spotøeba energie v domácnosti

Odhadnìte, kolik % energie se v domácnosti spotøebuje na: Osvìtlení

Ohøev vody

Vaøení

Vytápìní

Praní

Chlazení

Ostatní

tetrapaku

VÍCE INFORMACÍ:

Jana Popovièová, tel.: 224 816 868, 603 852 887 [email protected]; www.terezanet.cz

Použito z publikace: VŠEHO S MÍROU, vydala © TEREZA, Praha 2003, ilustrace © Jan Smolík

Více informací o všech akcích: Pavla Ernekerová [email protected] • tel.: 224 816 868 nebo na www.terezanet.cz

Akce pro veøejnost Pøíjemnì strávené soboty v Centrálním parku

Víkend s TEREZOU

Už od prvopoèátkù své existence TEREZA myslela v oblasti ekologické výchovy na úèinnou osvìtu. Vždy se snažila, aby osvìta veøejnosti mìla spíše charakter hravý a zábavný. Snad proto jsou její akce pro veøejnost tolik oblíbené a navštìvované. Díky spolupráci s OÚ MÈ Praha 13 zve TEREZA dvakrát roènì veøejnost do Centrálního parku v Praze 13 (nedaleko stanice metra Lužiny).

Víkend pro nadšence a aktivní jedince od 13 do 20 let poøádá TEREZA v Èeské Tøebové 17. – 20. 11. 2005.

DEN ZEMÌ Jednou z tradièních akcí je Den Zemì. Tento svátek je celosvìtová akce upozoròující na stav životního prostøedí. Poprvé Den Zemì uskuteènili ameriètí studenti v roce 1970. V roce 1990 se oslav zúèastnilo již 200 miliónù lidí ze 140 zemí svìta. Také v Èeské republice se od roku 1990 slaví 22. duben jako svìtový svátek životního prostøedí. TEREZA slaví Den Zemì od roku 1991. I v pøíštím roce pro vás v sobotu 22. 4. 2006, od 10 do 17:30 hodin pøipravujeme Den Zemì a s ním øadu zábavných a tvoøivých stanoviš, díky kterým si otestujete své znalosti a dovednosti.

ØEŠENÍ NA STR. 4

Snažíte se zmìnit své okolí (místo, kde žijete) a nebo rodinu, kamarády, sousedy èi uèitele v tom, jak se chovají k planetì Zemi? Pokud ano, patøí vám dík a naše pozvání na setkání s podobnì naladìnými mladými lidmi. Na setkání vás èekají zajímavé informace o Zemi a problémech, které ji trápí, diskuse a návrhy na jejich øešení, rady kde a jak správnì øešit problémy v okolí. Nebudou chybìt ani zajímavé a netradièní hry, rukodìlné dílny a mnoho dalšího. Pøijeïte dobít baterky, naèerpat síly a chu do „boje“ za pøíjemné a zdravé prostøedí pro život.

Setkání s TEREZOU – setkání s lidmi a pøírodou

Zveme vás do TEREZY Smyslové poznávání pøírody

DEN STROMÙ Ještì letos ale mùžete s TEREZOU v Centrálním parku oslavit Den Stromù. V sobotu 22. 10. od 14 do 18 hodin zažije celá vaše rodina spoustu tvùrèí zábavy, hravých úkolù a veselí. Možná se ale také leccos nového dozvíte: proè stromy na podzim opadávají, kolik vody potøebuje strom na den, jak voda ve stromì proudí aj. Èeká na vás 13 stanoviš s úkoly, po jejichž zdolání budete odmìnìni malým dáreèkem. Tìšíme se na vás! Den stromù pro vás pøipravili Odbor životního prostøedí MÈ Prahy 13, Ekocentrum Podhoubí a Sdružení TEREZA. Vstup zdarma!

Tradiènì netradièní oslava sv. Mikuláše probìhne v TEREZE ve ètvrtek 1. 12. 2005 od 14 do 18 hodin Mikulášskou jako každý rok poctí svou návštìvou ctihodný Mikuláš, laskavý andìl a mimoøádnì hodný èert. Pro malé i velké návštìvníky budou pøipraveny tvoøivé dílny, v kterých si mohou vyrobit krásné vánoèní ozdoby, dárky a pøáníèka z pøírodních materiálù a také se dozvìdìt nìco o vánoèních zvycích a tradicích.

INZERCE

RESPEKT 41 V 10.–16. ŘÍJEN 2005

III

S TEREZOU ŠVP HROU

TEREZA je zkušená nevládní nezisková organizace s celostátní pùsobností, která se aktivní spolupráci se základními i støedními školami vìnuje od roku 1991. Zároveò vytváøí a koordinuje školní projekty, vìnuje se dalšímu vzdìlávání pedagogických pracovníkù, pøípravì a vedení výukových programù a tvorbì výukových materiálù. TEREZA ví, že na uèitele základních škol èeká pøíprava Školního vzdìlávacího programu (ŠVP) v návaznosti na Rámcový vzdìlávací program základního vzdìlávání (RVP ZV). Následující nabídka TEREZY jim proto v této nelehké práci chce podat pomocnou ruku. TEREZA pøeje všem pedagogùm úspìšný školní rok. A pokud k tomu napomùže i její nabídka, bude moc ráda. Kontakt: Dana Votápková [email protected] • tel.: 224 816 868 více informací na www.terezanet.cz/ sekce školní projekty

Školní projekty Školní projekty TEREZY odpovídají koncepci RVP ZV a pøedstavují ucelenou výukovou metodu, která splòuje požadavky kladené na souèasné vzdìlávání. Realizace projektù je ideální pøíležitostí pro implementaci prùøezového tématu Environmentální výchova do ŠVP. Všechny projekty pøesahují do oblasti dalších prùøezových témat a napomáhají mezipøedmìtové spolupráci a rozvíjení klíèových kompetencí. Projekty studenty baví a co je nejdùležitìjší – dìti a studenti mají možnost vidìt hmatatelné výsledky své práce – projekty pøispívají k øešení konkrétních problémù. Do projektù TEREZY se zapojilo už pøes 1200 základních a støedních škol a na mnoha školách se staly pøirozenou a oblíbenou souèástí výuky. V nabídce naleznete mezinárodní projekty GLOBE a EKOŠKOLA a celonárodní projekt LES VE ŠKOLE – ŠKOLA V LESE. Tìmto projektùm TEREZA v prùbìhu celého roku poskytuje plný servis a aktivnì je sleduje a koordinuje. Vedle tìchto Koordinovaných projektù nabízíme také tzv. Projektové sady. Jejich objednáním obdržíte kompletní sadu s pracovními listy, metodikou, pomùckami a doplòkovými materiály, s nimiž se sami mùžete pustit do realizace vlastního projektu jako napøíklad INTERNET SPOJUJE GENERACE, KYSELÝ DɊ, OZON, VŠEHO S MÍROU, ŽIVÁ VODA PRO OBEC.

CO PØINÁŠEJÍ PROJEKTY STUDENTÙM?

CO PØINÁŠEJÍ PROJEKTY UÈITELÙM?

• uèí se vlastním konáním, nikoli memorováním • zapojují se do systematické, odborné a dlouhodobé práce a získávají vztah ke svému okolí • získávají nové informace a vìdomosti a rozvíjejí své dovednosti a schopnosti – vlastní úsudek, samostatnou tvoøivou práci, vzájemnou komunikaci, týmovou spolupráci apod. • dobøe se uplatòují i ti, kteøí pøi bìžném zpùsobu výuky nemají možnost vyniknout, umožòují zapojení studentù se specifickými poruchami uèení

• kvalitnì zpracované a v praxi ovìøené pracovní listy pro studenty, metodiky pro uèitele a potøebné pomùcky, které jim usnadòují práci v hodinách a pøípravu na nì • jsou vedeni k osvojování si nejrùznìjších uèebních metod a postupù • mají možnost podílet se na celostátních èi mezinárodních programech a výzkumech, setkávat se s dalšími uèiteli a efektivnì sdílet a vymìòovat si zkušenosti

Garantem Programu GLOBE je MŠMT ÈR a MŽP ÈR a také spoleènost KPMG Èeská republika s.r.o., projekt Ekoškola je podporován MŠMT ÈR a MŽP ÈR. Projekt Les ve škole – škola v lese našel garanta ve státním podniku Lesy Èeské republiky a podporuje jej SFŽP ÈR a MŽP ÈR.

Díky úspìchùm v GLOBE se èeští studenti dostali až do exotického Bahrajnu

Kontakt: Martina Lafatová [email protected] • tel.: 224 816 868 podrobný popis všech semináøù naleznete na www.terezanet.cz.

Vzdìlávání

TEREZA poskytuje pedagogùm možnost seznámit se v praxi s aktivizaèními metodami výuky a s inovativními didaktickými pomùckami, které mají pozitivní dopad na individualizaci výuky, na motivaci a seberealizaci žákù a na rozvoj klíèových kompetencí. Náplò vzdìlávacích semináøù a kurzù interaktivní formou vychází z aktuálních potøeb úèastníkù a dává jim možnost okamžité praktické aplikace získaných informací. Prezentaèní bloky se støídají s praktickými ukázkami a simulaèními hrami. Na základì vašich potøeb a pøání pro vás pøipravíme semináø „ušitý na míru“. VYBÍRAT MَETE Z NÁSLEDUJÍCÍCH TÉMAT: • Týmová sborovna • Analýza školy jako východiska ŠVP • Projektové vyuèování • Jak na prùøezové téma environmentální výchovy • Globální výchova a další

Další službou vzdìlávacího oddìlení je poradenství pro školy v oblastech: sestavení plánu EVVO, zaøazení prùøezových témat do ŠVP, tvorba ŠVP, konzultace a hodnocení vlastních projektù, grantové žádosti, základy fundraisingu. Všechny semináøe a kurzy poøádané Sdružením TEREZA jsou akreditovány u MŠMT ÈR v systému Dalšího vzdìlávání pedagogických pracovníkù (DVPP). Lektoøi TEREZY byli v záøí 2005 certifikováni jako školitelé koordinátorù tvorby ŠVP v rámci projektu Koordinátor, realizovaného Národním institutem pro další vzdìlávání ve spolupráci s Výzkumným ústavem pedagogickým a Ministerstvem školství, mládeže a tìlovýchovy ÈR.

Semináø Týmová sborovna

Výukové programy Úèastí na výukovém programu mùžete dìtem zpestøit výuku dvìma èi tøemi hodinami, pøi kterých aktivnì uplatní získané vìdomosti a budou mít možnost odnést si nejen nové prožitky, ale i poznatky a dovednosti. Nabídka je urèena pro základní, støední i mateøské školy, školní družiny, dìtské oddíly a další skupiny. Na základních školách programy doplòují školní výuku zejména s ohledem na prùøezová témata RVP ZV.

V pestré nabídce výukových programù naleznete napøíklad: • PAPÍROVÁNÍ (historie, výroba a recyklace, vlastní výroba ruèního papíru) • JAK SE ŽIJE NA ZEMI V 21. STOLETÍ? (globalizace a globální problémy, uplatnìní kritického myšlení pøi diskusích) • STARÁ ØEMESLA (praktická výroba v duchu zapomenutých øemesel) • SUCHOU NOHOU PO DNÌ MOØSKÉM (zajímavé putování po Prokopském údolí), a další. Programy finanènì podporuje Magistrát hl. mìsta Prahy, OÚ MÈ Praha 2, Praha 7, Praha 13, Ministerstvo životního prostøedí ÈR v rámci programu SSEV Pavuèina, ÈSOP a STEP „Národní sí støedisek environmentálního vzdìlávání, výchovy a osvìty“, Ústav zemìdìlských a potravináøských informací a Pražská energetika a.s.

Kontakt: Justina Nováková [email protected] • tel.: 224 816 868, 603 147 167 Podrobný popis výukových programù naleznete na www.terezanet.cz.

CO VŠECHNO SE DÌTI VE VÝUKOVÝCH PROGRAMECH MOHOU DOZVÌDÌT A NAUÈIT? Tak tøeba v programu Papírování se nauèí vyrábìt ruèní papír, pøipomenou si, co všechno kolem nás se z papíru vyrábí, projdou si cestu papíru – od stromu až po školní sešit, dozvìdí se, jak a na co se døíve psalo i to, jak papírem šetøit. Domù si na památku odnesou svùj vlastní ruèní papír. Výukový program Záhada záušnice je letošní novinkou. Zavede dìti na pøelom roku 1000, kde se z nich na tøi hodiny stanou pøíslušníci slovanského kmene, nauèí se starým øemeslùm, ale i umìní váleènickému a loveckému. Kromì nevšedních zážitkù a nových vìdomostí si odnesou i vyrobenou záušnici – na dùkaz, že cesta èasem byla skuteèná. Další novinka Za Ferdou mravencem a jeho pøáteli seznámí dìti s nejznámìjšími druhy hmyzu, pod lupou se podívají, co všechno se dìje v jehlièí i v trávì. Výukové programy nabízíme buï jako TERÉNNÍ, vìtšinou v lokalitì Prokopského a Dalejského údolí v Praze 5, a nebo POD STØECHOU STARÉHO MÌSTA, tedy v Haštalské 17, Praha 1 – Staré Mìsto.

Programy na podzim 2005 pro 2 x 20 tøíd ZDARMA!

Program Jak se žije v lese – výroba hnízda

Díky Pražské energetice, a.s., která je garantem výukového programu „Energie“, a díky podpoøe Ústavu zemìdìlských a potravináøských informací, který se stal garantem programu „Víme, zda správnì jíme?“, jsou tyto programy pro 2 x 20 tøíd zdarma.

IV

INZERCE

10.–16. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 41

Haló, haló, co se v TEREZE stalo Na jaøe letošního roku jsme prostøednictvím pøílohy Týdeníku Respekt bilancovali výsledky èinnosti TEREZY za rok 2004 ve výroèní zprávì. A co se stalo významného od ledna do záøí 2005? TEREZA se mùže pochlubit mnoha úspìchy na mezinárodní i domácí pùdì.

Nejvíce úspìchù v mezinárodním Programu GLOBE ZA GLOBE GAMES 2005 OCENÌNÍ GLOBE STAR Pilotní evropské a osmé èeské GLOBE Games, Èeská  Tøebová 6. – 8. 5. 2005 vzbudily zájem všech místních médií i obyvatel Èeské Tøebové. Nejvìtší zájem o hry samozøejmì jevili sami úèastníci – pøijelo 77 studentù a 23 uèitelù z Norska, Kypru, Slovenska, Maïarska, Polska, Estonska, Nizozemí, Chor vatska, Lotyšska, Švýcarska a Libanonu a také studenti ze 41 škol Èeské republiky. Celkem se akce zúèastnilo na 450 studentù z 12 zemí. Hlavními organizátory akce bylo Sdružení TEREZA a Gymnázium Èeská Prùvod Èeskou Tøebovou, sobota 7. 5. 2005 Tøebová, záštitu nad akcí pøevzal Pardubický kraj a Mìsto Èeská Tøebová. Na GLOBE Games zavítali i vzácní zahranièní hosté – pan Gary Randolph z GLOBE centra v Coloradu v USA a dva zástupci dánského Ministerstva školství. Uspoøádání GLOBE Games TEREZE i Gymnáziu v Èeské Tøebové pøineslo další úspìch – již 11. ocenìní GLOBE Star.

2 200 LET STARÝ EXPERIMENT STÁLE PLATÍ Program GLOBE nabízí v rámci Svìtového roku fyziky všem školám k ovìøení Eratosthenùv experiment. Jedná se o 2 200 let starý pokus mìøení obvodu zemìkoule pomocí sluneèních paprskù a úhlu jejich dopadu. Eratosthenes mìøil rozdíl v délce stínu v pravé poledne v Alexandrii a v Asuánu, souèasnì urèil vzdálenost mezi obìma místy a došel k pøekvapivì pøesnému výsledku 40 000 km. V kvìtnu 2005 se k této výzvì spolu s mnoha dalšími z celého svìta pøipojilo 15 GLOBE škol z Èeské republiky, další èeské školy se pak zúèastnili mìøení 21. 9. 2005. Více o experimentu a jeho výsledcích najdete na www.terezanet.cz

SVÌTOVÁ KONFERENCE PROGRAMU GLOBE (GAC)

Za mimoøádné ocenìní své práce v GLOBE považuje TEREZA to, že byla vybrána jako Úèastníci pøi poznávání Prahy hostitelská organizace pro uspoøádání svìtové konference Programu GLOBE. Je to velká èest, nebo od roku 1994, kdy byl Program GLOBE založen, se konference poprvé konala mimo území USA. Konference probíhala ve dnech 31.7 – 5.8. 2005  pod záštitou ministrynì školství Petry Buzkové a ministra životního prostøedí Libora Ambrozka a za úèasti 125 zástupcù ze 34 zemí ze všech kontinentù svìta – z USA, Velké Britanie, Norska, Švédska, Islandu, Estonska, Polska, Bulharska, Francie, Španìlska, Švýcarska, Nìmecka, Lichnštejnska, Thajska, Japonska, Nepálu, Filipín, Jordánska, Saudské Arábie, Ománu, Libanonu, Ruska, Tanzánie, Trinidadu a Tobaga, Dominikánské republiky, Kataru, Ghany, Madagaskaru, Kamerunu, Bahrajnu, Egypta a Èeské republiky. Bìhem konference bylo napøíklad možné vyslechnout projevy zástupcù NASA, diskutovat se studenty z Èech, Egypta a Estonska. Úèastníci získali napø. zajímavé informace o nových datech o zmìnách života bezobratlých živoèichù po katastrofì zpùsobené vlnou tsunami, poøízených thajskými studenty pomocí standardních protokolárních mìøení. Konferenèní program obohatil terénní program v Šáreckém údolí, návštìva základní školy v Jièínì a nebo závìreèný raut v Technickém muzeu v Praze. Generaènì a etnicky neobyèejnì rùznorodá konferenèní spoleènost se mj. shodla na tom, že  vìdcem se mùže stát  každý, kdo je dostateènì zvìdavý a má smysl pro øád a poøádek. Zaznìla  i zajímavá zkušenost koordinátorky estonského programu – že  praxe protokolárních mìøení  jevù v pøírodì Terénní program poskytují i nové možnosti v sociální oblasti integrace minorit. Pøíští svìtová konference v Šáreckém údolí Programu GLOBE se bude konat v Thajsku.

ÈEŠTÍ STUDENTI PREZENTOVALI PROJEKT KYSELÝ DɊ V polovinì èervna TEREZA spoleènì s dìtmi ze ZŠ Litovel a studenty Gymnázia Kadaò úspìšnì prezentovala výsledky projektu Kyselý d隝 na Mezinárodní konference Acid Rain v Praze pøed 600 vìdci svìta.

REKORDNÍ POÈET TITULÙ EKOŠKOLA 23. èervna 2005 na pùdì Karlovy Univerzity TEREZA udìlila 38 prestižních titulù Ekoškola roku 2005. Byl to nejvyšší poèet titulù v historii projektu. Diplomy osobnì podepsali ministrynì školství, mládeže a tìlovýchovy Petra Buzková a ministr životního prostøedí Libor Ambrozek.

Ekoškola mezinárodním projektem Filosofie projektu Ekoškola se ztotožòuje s myšlenkou mezinárodní sítì EcoSchools, do které jsou zapojeny školy po celém svìtì. Ekoškola je projekt mezinárodní organizace FEE (Federation for Environmental Education), který probíhá v 37 zemích svìta a úèastní se ho více než 13 000 škol. V èervnu 2005 se TEREZA stala jejím právoplatným èlenem. Znamená to, že projekt v tomto školním už probíhá podle mezinárodních kritérií. Èeské školy tak poprvé mají možnost získat mezinárodnì platný titul, užívat jednotné logo a vlajku Ekoškol a otevøou se jim nové možnosti spolupráce se školami v zahranièí.

ZŠ Údlice – Ekoškola roku 2005

Ukázka z publikace Ekohry do kapsy

Co je to Program GLOBE a GLOBE Games

Více na www.terezanet.cz / sekce Školní projekty

Program GLOBE je mezinárodní projekt zamìøený na sledování životního prostøedí na místní i globální úrovni. GLOBE pomáhá propojovat pøedmìty, vede studenty k samostatnému uvažování, získávání a tøídìní informací, využívání internetu, praktickému použití jazykù. NABÍZÍ: • 20 praktických mìøení v oblasti meteorologie, hydrologie, biometrie, fenologie a pedologie • smysluplné využívání celosvìtové poèítaèové sítì Internet • spolupráci s vìdci a odbornými institucemi • kontakty se studenty z celého svìta • sledování místních i globálních parametrù životního prostøedí • nové poznatky z rùzných oblastí zkoumání • zapojení do konferencí GLOBE na Internetu • základy dálkového prùzkumu Zemì

Vytápìní

ØEŠENÍ ze str. 2: Je dobré si uvìdomit na co v domácnosti spotøebujeme nejvíce energie. Jak vidíte na obrázku suverénnì vede vytápìní a ohøev teplé vody.

56%

GLOBE Games – jsou èeským „vynálezem“, TEREZA je v Èeské republice poøádá od roku 1997. Jedná se o tøídenní setkání studentù a uèitelù z GLOBE škol, vìdcù, lidí, kteøí se zajímají o pøírodu a život ve svém mìstì. Studenti mají možnost porovnat své znalosti a dovednosti na mnoha stanovištích ve specielních GLOBE disciplínách a zároveò se pøitom nauèit týmové spolupráci. Skupina studentù – novináøù veškeré dìní na GG sleduje a peèlivì sepisuje (reportáže, rozhovory, glosy…) a pøímo na místì vycházejí Noviny GLOBE.

TEREZU podporují:

vydala © TEREZA, Praha 1998, Cena: 10 Kè/klubová cena 8 Kè

PØÍRODNÍ PEXESO

Hra je urèená pro rodinu èi skupinu a budete na ni potøebovat pouze šátek na zakrytí pexesa. Pexeso, hru, pøi níž se musí mezi mnoha kartami najít dvì stejné, zná skoro každý. Když si budete chtít zahrát pexeso v pøírodì, nemusíte si s sebou nosit papírové obrázky. Staèí, aby jeden z vás nasbíral deset až patnáct rùzných pøírodnin – plody, kùru, listy, kameny, vìtvièky, ulity, kvìty, apod. Rozloží je na zem a pøikryje napø. šátkem èi schová za pøekážku. Pak zavolá ostatní hráèe a na krátkou dobu jim je ukáže. Pak pøírodniny opìt pøikryje a hráèi se rozbìhnou po okolí hledat stejné vìci. Hra konèí, pokud jeden z hráèù našel všechny pøírodniny, nebo po uplynutí pøedem daného èasového intervalu (5–10 minut). DÌKUJEME

Ministerstvo školství mládeže a tìlovýchovy ÈR • Ministerstvo životního prostøedí ÈR • Státní fond životního prostøedí ÈR • Ministerstvo životního prostøedí ÈR v rámci programu SSEV Pavuèina, ÈSOP a STEP „Národní sí støedisek environmentálního vzdìlávání, výchovy a osvìty“ • Magistrát hl. m. Prahy • OÚ MÈ Praha 2, Praha 7, Praha 13 • Ústav zemìdìlských a potravináøských informací • Nadace VIA • Nadace DBU • Nadaèní Fond Veolia spoleènosti Veolia Water ÈR, s.r.o. • Nadace Partnerství • International Visegrad Fund • Lesy Èeské republiky, s.p. • spoleènost KPMG Èeská republika, s.r.o. • Pražská energetika a.s. • Provident Financial s.r.o. a øada dalších •

Ohøev vody

24%

Vaøení

7%

Chlazení

5%

Praní Osvìtlení Ostatní 4%

2%

Použito z publikace: VŠEHO S MÍROU vydala © TEREZA, Praha 2003, ilustrace © Jan Smolík

2% DO ŽIVOTA S TEREZOU • vydalo Sdružení TEREZA v roce 2005 • Haštalská 17, 110 00 Praha 1 • telefon: 224 816 868 • fax: 224 819 161 • e-mail: [email protected] • www.terezanet.cz • www.fundraising.cz • Text, korektur y: Jana Popovièová • Foto: archiv TEREZY • Graf ická úprava: Dita Babouèková, e-mail: [email protected]

CIVILIZACE

RESPEKT 41 V 10.–16. ŘÍJEN 2005

19

Žijeme v americkém paradoxu S endokrinologem Vratislavem Schreiberem o společnosti, která tloustne a stárne

S

větová zdravotnická organizace (WHO) v posledním zářijovém týdnu vydala prohlášení, v němž upozorňuje, že svět čelí vážnému nebezpečí: prudce rostoucí obezitě. Nejde o marginálii. Podle amerického Střediska pro prevenci a kontrolu nemocí přibylo jen ve Spojených státech za posledních deset let kvůli nadváze přes třicet procent úmrtí, a obezita tak brzy předstihne kouření jako nejčastější příčinu smrti. Podle statistik trpí obezitou také téměř čtvrtina Britů a podobná čísla vykazují i další vyspělé země. WHO přitom varuje, že v příštích deseti letech se počet lidí trpících nadváhou ještě zvýší, a to zhruba o polovinu – z dnešní miliardy na miliardu a půl. Chronická onemocnění způsobená tloušťkou se tak podle mínění odborníků stanou jedním z největších civilizačních problémů. Mezi přední experty, kteří se obezitou zabývají v Česku, patří endokrinolog prof. Vratislav Schreiber (81). Proč dnes naše civilizace začíná mít čím dál větší potíže s tloušťkou? Všichni v sobě máme z dávných dob geny, které usilují o hromadění tuku v době nadbytku pro horší časy. Moderního člověka, který má to štěstí, že se narodil v nějaké bohaté zemi, ale dnes už spíše ohrožují, než aby mu pomáhaly. Na obecnější rovině bych pak řekl, že problémy západní společnosti s tloušťkou vypovídají o pohodlnosti a nestřídmosti naší civilizace a o její zvláštně zkažené chuti na nezdravá jídla. Situaci, která dnes v rozvinutém světě panuje, zdravotníci běžně označují výrazem „americký paradox“. Jde o to, že stále více lidí má přístup ke zdravým potravinám a dostatek informací o tom, s jak velkými zdravotními riziky jsou špatné stravovací návyky spojeny, a přesto čím dál více lidí tloustne. Navzdory bezprecedentnímu blahobytu tady prostě lidé nejsou schopni žít zdravě. S nebezpečnou nadváhou se už dnes potýkají plné dvě třetiny dospělých Američanů a tloustnout začínají i děti. Třeba v Británii se za poslední dvě dekády

INZERCE

rů. V medicíně jsou to z logiky věci zejména léky. Mladí farmaceutické firmy moc nezajímají – jsou zdraví a léky nepotřebují. Anebo potřebují takové, které neslibují žádný lukrativní výdělek, protože jsou na nemoci, jimiž trpí především obyvatelé extrémně chudých zemí. Typickým příkladem je AIDS. Staří lidé jsou naproti tomu pro farmaceutické koncerny nesmírně zajímaví. Tedy alespoň ti bohatí a dobře pojištění.

průměrná velikost dětského oblečení v pase zvýšila o dvě čísla. Čím přesně nám obezita hrozí? Které nemoci jsou s ní spojeny? Nadváha enormně zatěžuje lidský organismus. Zapříčiňuje především infarkty, mozkové mrtvice a onemocnění cukrovkou. Stále častěji se o ní ale hovoří také v souvislosti s rakovinou. Podle různých výzkumů bychom na Západě mohli o jednu třetinu snížit počet úmrtí na rakovinu jednoduše tím, že bychom změnili své stravovací návyky. Abychom si uvědomili, o jak velký problém jde, uvedu pro ilustraci jedno číslo: jen předloni přišla léčba nemocí způsobených obezitou Spojené státy na více než 75 miliard dolarů. Veřejné zdravotnictví a zdravotnická osvěta už zabránily mnoha epidemiím a vymýtily řadu smrtelných chorob. Co se týká boje s obezitou, jsou však zatím v hluboké defenzivě. Britský lékařský časopis The Lancet to jednou nazval „katastrofálním selháním“. Co lze proti obezitě dělat? Jistě, lze hledat geny a hormony, které jsou za tloustnutí odpovědné a snažit se najít postupy a léky, které by tloustnutí nějak složitě blokovaly a odbourávaly. Bylo by ale chybou sedět s rukama v klíně a nečinně čekat, s čím medicína přijde. Hlavní potíží je totiž vedle špatných stravovacích návyků to, že nám chybí pohyb. Hodně lidí dnes po dlouhých hodinách, které prosedí u počítače, nasedne do auta, které po příjezdu domů vymění za křeslo před televizí. Průzkumy například nedávno odhalily, že průměrný obyvatel Spojených států prosedí každý den před obrazovkou neuvěřitelných šest hodin! Aby si člověk udržoval kondici a rozumnou váhu, měl by přitom každý den ujít alespoň čtyři pět kilometrů. Podle statistik to ale dělá jen málokdo. Například v Německu to dělá jen třetina obyvatel a třeba ve Spojených státech pouhých 7 % populace!

Profesor Schreiber: „Kult mládí je mýtus, společenské trendy určuje stáří.“ FOTO LUDVÍK HRADILEK

Navzdory tomu všemu dnes nelze přehlédnout, že lidé žijí stále déle a západní společnost jako celek stárne. To je dáno množstvím peněz, které farmaceutické firmy investují do prodloužení života.V obecném povědomí sice pořád panuje představa, že společenské trendy dnes určuje „kult mládí“. Pohled do ekonomických statistik však dává tušit, že stále silněji se naopak prosazuje něco, co bychom mohli nazvat „kultem stáří“ – firmy investují ohromné prostředky do produktů, jež by mohly být přitažlivé pro stále početnější vrstvu movitých senio-

Jak tyto dnešní trendy ovlivní zítřejší medicínu? Čím se bude lékařská věda intenzivně zabývat řekněme v nejbližších dvaceti letech? Vše nasvědčuje tomu, že kromě již zmiňované obezity především dalšími civilizačními chorobami a chorobami stáří – hypertenzí, cukrovkou, arteriosklerózou a myslím, že stále více také Alzheimerovou chorobou. To jsou nemoci, jejichž výzkum je pro farmaceutické firmy zajímavý, protože jimi trpí velké množství lidí, kteří jsou schopni a ochotni platit za léky proti nim. S tím, jak přibývá lidí, kteří si spoří, aby se mohli v rámci možností ve stáří bránit bolestem a nemocím a zpříjemnit si závěr života, jsou však spojena i určitá rizika, o nichž je dobré vědět. Jaká? Objevují se kupříkladu léky, které mají silné vedlejší účinky. Pomáhají sice třeba proti bolestem kloubů, ale po čase se ukáže, že ohrožují lidi infarktem. Nebo si vezměte jiný příklad. Média teď informovala o první soudní žalobě v New Orleansu proti majitelům sanatoria pro staré bezmocné lidi, kteří odmítli evakuaci svých klientů, a ti se utopili. I když člověk není zrovna paranoidní, nevyhne se myšlence, zda to náhodou nebylo ze ziskuchtivosti. Neměli ti klienti předplacenou doživotní péči? Zatím to nevíme, ale bude nesmírně zajímavé se to dozvědět! Josef Greš

Q

20

DISKUSE

10.–16. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 41 INZERCE

Pacientovi s láskou Pár poznámek k lékařské stávce

A

ktuální stávka praktických lékařů má jednu jasnou rozbušku a řadu dlouhodobých příčin. Rozbuškou je plíživé prodlužování doby, kdy soukromí lékaři dostanou zaplaceno především od VZP. V polovině letošního září dostali peníze za péči poskytovanou v červnu, a to v situaci, kdy je doba splatnosti smluvně i vyhláškou stanovena na dvacet dní. Průměrný soukromý lékař má měsíční obrat okolo sto tisíc korun, přičemž 60–70 % z tržby vydá okamžitě na provozní náklady a povinné platby a ze zbytku žije. Podstatnou část nákladů dělá třeba mzda zdravotní sestry. Padesátidenní skluz po lhůtě splatnosti znamená, že průměrný lékař musí mít zhruba třísettisícovou rezervu na svém bankovním kontě, aby se nedostal do potíží s druhotnou platební neschopností. Řada lékařů si takovou rezervu nevytvořila a někdy ani vytvořit nemohla. Proto se teď ozývají.

Kyselé jablko poplatků Problém samozřejmě postihuje i větší zdravotnická zařízení a nemocnice, ale ta se zatím dovedou účinněji bránit, třeba překlenovacími úvěry nebo prodlužováním lhůt splatnosti svým dodavatelům. Otázkou je, proč stávkují výhradně praktičtí lékaři a ne ambulantní specialisté, kteří také povětšinou působí jako menší živnostníci s jedním zaměstnancem. Příčin je hned několik. Především mají praktičtí lékaři trvalou paušální platbu za pacienta v kartotéce. Zavřou-li ordinaci, peníze jim přijdou v nezkrácené výši. Ambulantní specialisté jsou naproti tomu placeni jen za provedené výkony a každý den absence si tak musejí napracovat, jinak dostanou od pojišťovny méně. Dalším důvodem je fakt, že ambulantním specialistům už léta politici i pojišťovny dávají rádi najevo, že je na rozdíl od praktiků považují za „přemnožený druh“. Citujme pro připomenutí slova Miroslava Macka z doby, kdy zastával funkci tajemníka ministra zdravotnictví a chtěl „prostřílet příliš husté stádo“ ambulantních specialistů; či nedávné konstatování ředitelky VZP Jiřiny Musílkové na stejnou adresu „je tu příliš mnoho slimáčků na málo kapustičky“. Rozbuška je tedy známá, ale jaké jsou příčiny platební neschopnosti, tedy vlastně zadluženosti VZP? Vtip je v tom, že o současný uzavřený balík zhruba 160–170 miliard korun soutěží mnoho subjektů, mezi nimiž zuří tichá, ale velmi krutá válka o to, kdo urve více. Všichni dohromady přitom za pomoci srdceryvných příběhů, úplatků i politických intervencí vytvářejí na pojišťovny tlak, kterému ony naprosto nejsou schopny čelit. A nebudou toho schopny do doby, než se najde vláda ochotná kousnout do kyselého jablka a zavést „regulaci poptávky po zdravotnických službách na straně spotřebitele“. Česky řečeno spoluúčast. Pojišťovny by ji přivítaly, neboť alespoň zpočátku na pár let vede k celkem strmému poklesu zájmu o zdravotnické služby ze strany pacientů. Třeba na Slovensku byl po zavedení spoluúčasti

DOPISY Vláda by se měla přihlásit k odpovědnosti za Šumavu Diskuse o Šumavě pokračuje a ke slovu se dostávají i odborníci na slovo vzatí – biologové. Jsou to například minulý a současný ředitel Botanického ústavu AV ČR pánové RNDr. František Krahulec, CSc. a Doc. RNDr. Jan Kirschner, CSc. v dopise, který poslali předsedovi vlády ČR a hejtmanům šumavských krajů, nebo pánové Jan Zrzavý a Martin Konvička na stránkách časopisu Respekt (Volání divočiny, Respekt č. 37/2005). Zejména poslední dva pánové vzbudili můj zájem úvodem svého článku, kde tvrdí, že památky lidové architektury spíš zachrání přivandrovalý chalupář než místní jezeďák a že podobně je to i s cennými přírodními lokalitami. Podle názoru pánů biologů je zpravidla domorodé obyvatelstvo k těmto cennostem nejlhostejnější a tento názor dokumentují na případě šumavského národního parku. Z celého článku čouhá jako sláma z bot intelektuálská povýšenost jeho autorů. Evidentně pohrdají názorem lidí, kteří žijí v prostředí, které se pánové snaží před nimi samými chránit. Oni jsou si naopak stoprocentně jisti svým názorem a vysmívají se lidem, kteří vedeni zdravým rozumem pochybují o tom, že ponechání téměř třetiny Šumavy v bezzásahovém režimu je tou správnou cestou. Občané a starostové šumavských obcí s velkým znepokojením sledují vývoj experimentu, který na Šumavě probíhá, jehož výsledek nemůže

zaznamenán až 30% pokles poskytované ambulantní péče. Během pár let si lidé zvyknou a poptávka zase stoupá, ale na to lze opět reagovat a efekt je zase na světě. Poplatky by se líbily i většině lékařů. Budou-li dobře nastaveny, nejenže si více vydělají, ale získají i více času na vážně nemocné, protože nebudou tolik zavaleni banalitami. Konečně i pacient by se díky poplatkům stal váženým klientem, kterého rádi vidí. Problém je, že dvě třetiny obyvatel nechtějí u doktora platit nic a pro politiky je osobně velmi riskantní se do toho pouštět. Sociálnědemokratičtí to dokonce mají zakázané svým minulým volebním programem a ODS se termínu spoluúčast zatím vyhýbá jako čert kříži. Přitom se všichni odborníci shodují na tom, že jde o jednoduchý a velmi účinný nástroj, i když ani ten samozřejmě není samospasitelný.

Až se hory zelenají Nejvíce rostou pojišťovnám náklady na zdravotnický materiál a léky, které dnes erár přijdou bezmála na 60 miliard korun a představují tak zhruba třetinu celkových výdajů na zdravotnictví. Jde o úctyhodnou sumu, jejíž meziroční růst je navíc děsivý, neboť trvale přesahuje 10 %, přičemž výběr pojistného dlouhodobě roste jen o 5–6 %. Verbálně všichni přiznávají, že jde o klíčový problém. Řešení si však mezi sebou přehazuje ministerstvo s pojišťovnami jako horký brambor. I drtivá většina lékařů souhlasí, že takto rychlý nárůst je neudržitelný, ale to jen do okamžiku, kdy se snaha o regulaci, rozuměj o úsporu, dotkne jejich praxe. Má to několik příčin. Lékaři jsou jednak pod značným a velmi chytrým tlakem výrobců. Když nepoužívají to nejnovější, a tudíž nejdražší, je v nich vzbuzován pocit, že nejsou odborně zdatní, a dokonce by mohli být postihováni za nesprávný postup. Už to stačí, aby 70 % lékařů ordinovalo a předepisovalo, až se hory zelenají. Dojem je umocňován postoji odborných autorit, které s firmami úzce spolupracují. Významnou roli hraje i systém motivací, který farmaceutické firmy dokonale rozpracovaly. Vše je v mezích zákona, lékař má navíc dobrý dojem, že pro pacienta dělá to nejlepší a nadto mu firma zaplatí kongres v USA, kam by se jinak nikdy nepodíval. Řešení existuje, ale je nepopulární. Stačilo by, aby lékař mohl utratit jen tolik peněz, kolik od pojišťovny předem dostane na domluvené období – třeba rok. Tato jednoduchá a účinná metoda je však už léta úspěšně torpédována námitkou, že by tak mohla nastat situace, kdy část pacientů kvůli ubývajícím penězům už na konci roku nedostane stejně dobrou péči jako ti, kdo stonali na jeho začátku. Skutečnost je ovšem taková, že k této situaci zcela běžně dochází i teď. Jenže díky nepřehlednému systému, jenž je prošpikován stovkami výjimek, které udělují tu pojišťovny, tu zase ministerstvo, to není tak nápadné. Zdá se, že právě takový chaos mnoha lidem vyhovuje.

nikdo předpovědět a za nějž není žádná konkrétní osoba odpovědná. Chce-li někdo u nás postavit stavbu významně zasahující do stávající krajiny, musí předložit hodnocení vlivu stavby na životní prostředí a doložit, že stavba je ve veřejném zájmu. V případě šumavského experimentu, který má již za následek uschnutí více než 1500 ha šumavského lesa a může zasáhnout až 10 % území národního parku, nikdo o tom, zda je ve veřejném zájmu, nerozhodoval. Za veřejný zájem je zde deklarován názor úzké skupiny biologů, ekologů, ekologických aktivistů a dalších mudrlantů z města, přesvědčených o své neomylnosti. Často se přitom opírají o zprávu expertní mise Světového svazu ochránců přírody IUCN. Její návštěvu, která se uskutečnila na pozvání bývalého ministra životního prostředí Kužvarta, a zejména zprávu, kterou mise v roce 2003 vydala, považují za ukončení letité odborné diskuse o šumavském národním parku. Nedávné týdny ale ukazují, že odborná diskuse ukončena nebyla a nebyla ukončena ani diskuse probíhající na úrovni obyvatel Šumavy a jejich volených představitelů. Současný průběh šumavského experimentu je důvodem k její akceleraci a k hledání odpovědnosti za současný i budoucí stav šumavských lesů. Člověk by očekával, že se k odpovědnosti přihlásí další významný biolog, Libor Ambrozek, stávající ministr životního prostředí. Ten však ve svém článku Šumavský evergreen, uveřejněném 3. září v Právu, sice tvrdí, že se jedná o vážnou věc, že to není žádné prázdninové téma, ale v podstatě opakuje zbožné přání ekologů, že ponecháním jádrových šumavských zón bez lidského zásahu

Ministerstvo a pojišťovny se mohou tvářit, že každý má nárok na to nejlepší, a pokud to nedostane, je to vinou konkrétního doktora. Doktoři jsou taky celkem v klidu, neboť ti šikovní se naučili systém výjimek dobře využívat, za což jsou jim výrobci náležitě vděční. A nereptají ani pacienti, kteří mnohdy polykají či dokonce vyhazují léky, aniž by si dělali starosti, že stojí stovky či tisíce korun.

Připravte se, budeme pouštět žilou Soukromí lékaři často poukazují na fakt, že zhruba polovinu všech peněz ve zdravotnictví spolykají nemocnice. Má to jak objektivní příčinu, tak české specifikum. Pravdou je, že nemocnice léčí ty nejtěžší a nejdražší případy. Pravdou také je, že systém úhrad od pojišťoven je motivačně nastaven tak, že se soukromým lékařům vůbec nevyplácí ambulantně vyšetřovat a léčit komplikovanější případy. V nemocnicích tudíž v Čechách končí podstatně více lidí, než by muselo, což stojí mnohem více, než kdyby se léčili ambulantně. Čím více je nemocnice orientována na kladný hospodářský výsledek, tím více jí tato praxe vyhovuje. Proto jsou nemocnice jako obchodní společnosti, či dokonce soukromé obchodní společnosti pro systém financování tak nebezpečné, a pokud jich bude přibývat, budou náklady lůžkového sektoru bobtnat. Převodem nemocnic na obchodní společnosti jsme tudíž žádný problém nevyřešili, jen jsme jej posunuli o etáž výš, tedy ke zdravotním pojišťovnám, po kterých se bude chtít zase více peněz. Zde existuje jen jedno řešení: administrativní zásah vedený těsnou spoluprací pojišťoven a ministerstva zdravotnictví. Nemocnic musí být o něco méně a mají dělat jen to, co objektivně nezajistí ambulantní sféra. Široká privatizace v oblasti nemocnic povede jen k jejich rozšiřování a prudkému nárůstu nákladů zdravotních pojišťoven. Ministerstvo však na zásah do nemocniční sítě nemá dost kompetencí ani politické odvahy a pojišťovny se ze strachu před zrušením přimykají k ODS, jež ovládá kraje a má zájem na co nejvyšších platbách do svých nemocnic. Další vážný problém je už zaset a čile klíčí, aby během pár měsíců či let pustil zdravotním pojišťovnám notně žilou. Kdo tedy může za současné dluhy zdravotních pojišťoven? Prakticky všichni zúčastnění. Ministerstvo svojí patnáctiletou bezkoncepčností a nechutí jít do střetů při prosazování nutných změn. Pojišťovny tím, jak se naučily na systému parazitovat, a tím, jak jej dále znepřehledňují tisíci výjimkami. A ostatní? Ti se „jen“ snaží dobře uživit nebo slušně vydělat, samozřejmě za každou cenu, vždyť tržní prostředí není žádná nedělní škola. A to i když se vše děje pod praporem „to nejlepší pro pacienta“. David Rath Autor je prezident České lékařské komory.

dojde o obnově šumavského pralesa. Situace je natolik vážná, že by vláda České republiky, která svým nařízením Národní park Šumava v roce 1991 zřídila, buď měla jasně říci „ano, to, co se děje na Šumavě, se děje s naším plným vědomím a na naši odpovědnost“ nebo začít intenzivně hledat cestu, jak šumavský experiment zastavit. Obyvatelé Šumavy by si takovýto principiální přístup zasloužili. Jan Zahradník, hejtman Jihočeského kraje

Farmaceutické firmy musí zůstat pod tlakem Ráda bych připojila pár poznámek k článku Vrahem je prý Vioxx (Respekt č. 38/2005). Z praktických a technických důvodů má povinnost vůči pacientovi v otázce varování před nežádoucími účinky léku zásadně výrobce. Ten je také povinen, jakmile se objeví jakákoli data vedoucí k podezření z negativních účinků (což se v případě Vioxxu stalo článkem v lékařském časopise The Lancet), požádat o změnu registrace, pozastavit distribuci, stáhnout lék, a především se těmito negativními účinky dále zabývat a zkoumat je. Pokud by z výrobce tato odpovědnost byla sňata, nenesl by vůči pacientovi odpovědnost nikdo a pacient by v tom zůstal sám. Ano, firma Merck – respektive její výrobek Vioxx – opravdu nemusela pacienta zabít. Klíčová otázka ovšem zní jinak: Varoval výrobce pacienta a jeho lékaře? A varoval je včas? Kateřina Amiourová, Praha

Q

Nejlepší ceny! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1

www.levneknihy.cz

The Mission

DVD 99 Kč

KULTURA

RESPEKT 41 V 10.–16. ŘÍJEN 2005

21

Hra, jaká tu ještě nebyla Kanadští počítačoví kouzelníci představují interaktivní film

Právě jste spáchal vraždu a poldové jsou vám v patách. Tak vezměte joystick do hrsti a rychle pryč.

P

ro počítačové hráče znamenají blížící se Vánoce opravdové žně – většina firem své novinky směřuje právě pod stromeček. Jedno z největších překvapení letošní sezóny už ale máme za sebou, objevilo se na pultech obchodů minulý týden. Fahrenheit – Indigo Prophecy – nad touhle hrou kanadského týmu Quantic Dream by neměli zbystřit jen ostřílení počítačoví „pařmeni“. Je totiž průkopníkem nového žánru interaktivního filmu, do jehož děje můžete sami vstoupit. Poprvé v historii to jde natolik přirozeně a snadno, že šanci podlehnout mají i herní analfabeti.

Tři rány na Manhattanu Za okny bufetu na newyorském Manhattanu mrzne a liduprázdné noční ulice přikryl sníh. Servírka klábosí s policistou na baru a televize u stropu hlásí další mrazivé dny. Na toaletě za rohem zatím probíhá smrtelné drama. Třemi bodnými ranami do srdce je tu chladnokrevně zabit náhodný zákazník. Vrah, stojící nad svou obětí, se nepřítomně rozhlíží kolem sebe, jako by se právě probudil. Ten vrah jste vy. A na vás je také rozhodnutí, jak nastalou situaci řešit. Děj Fahrenheita se odehrává v současném New Yorku a recenzenti jej žánrově označují jako „paranormální thriller“. Příběh, který se divákovi/hráči postupně odhaluje, pojednává o vraždách náhodných lidí, kteří umírají vždy stejným způsobem – třemi ranami do srdce. Na vás je zjistit, kdo vraždí a proč. Získávat informace v knihovnách, oslovovat

specialisty na mayskou mytologii či klíčovat symboly ze svých vizí budete pomocí více postav. V unikátním systému vyprávění totiž hráč neovládá jen hlavního hrdinu, ale také policejní vyšetřovatelku a jejího kolegu, kteří jsou mu v patách. Zdánlivě nepochopitelné pojetí v praxi skvěle funguje. Nutí hráče hrát co nejlépe za všechny charaktery, protože jedině tak přijde celé záhadě na kloub. Nejen dvojice policistů, ale i hlavní hrdina se snaží vypátrat, proč vlastně vraždu v tranzu spáchal. Když se nedozví pravdu včas, skončí ve vězení jako zločinec a hra končí. Atmosféra je natolik reálná a tajemná, že hráče od začátku pohltí. Zejména díky intuitivnímu a jednoduchému ovládání, které umožňuje vcítit se do hrdiny a přirozeně řešit situace. To není žádná technikálie, ale zcela klíčová přednost téhle hry. Širší oblibě mnoha kvalitních a dějově bohatých počítačových titulů totiž donedávna bránila komplikovaná obsluha. Pro hraní Indigo Prophecy už není nutné nastudovat pětisetstránkový manuál a namemorovat stovky kouzel, stačí sledovat dění a reagovat. Přiblíží-li se postava k předmětu, se kterým je možné nějak manipulovat, objeví se v horní části obrazovky ikony, naznačující možné použití. Při ovládání vyšetřovatelky, která trpí klaustrofobií, musí hráč dvěma prsty kontrolovat její dech, aby ve sklepě policejní stanice nezkolabovala. Současně musí ovládat její chůzi a ještě pohled. Takhle komplexní, a přitom přirozené ovládání dosud žádná hra neměla. Člověk s postavou doslova srůstá, prožívá její pocity a situaci stejně jako ve filmu, a když pak ve sklepě vypad-

Franz Ferdinand křísí rock Recept na dobytí britské hitparády? Budete se divit: dvě kytary, basa a bicí. „V Británii je trend elektronické hudby na ústupu. Prodej DJských desek se propadá, kluby zavírají,“ svěřil se před časem Respektu renomovaný ostrovní novinář Ian Anderson. A co tedy přichází na- místo elektroniky? Starý dobrý rokenrol neboli bigbít střihlý punkem, funkem, diskem a novou vlnou. Dvě kytary, basa a bicí jsou zase na vrcholu popularity, takže kapely se v garážích a různých skladištích množí jako houby po dešti. Nejoblíbenějším reprezentantem tohoto „nového“ stylu je patrně skupina Franz Ferdinand ze skotského Glasgow. Loni oslnila stejnojmenným debutovým albem, jehož se zatím prodalo přes tři miliony kusů. Jak si jistě mnozí vzpomínají, kapela jej přehrála také v pražském klubu Roxy. Minulý týden vrhla na trh pod názvem You Could Have It So Much Better

(Mohl bys na tom být daleko lépe) další desku, která je snad ještě lepší než multiplatinová prvotina.

Lucifer nefňuká Hudba Franze Ferdinanda vám bude znít povědomě: asi jako kříženec Rolling Stones, Beatles, Talking Heads a disko divy Donny Summerové. Kromě toho však čtyři chlapíci přidávají svěží osobitost. Jejich texty a klipy prosvětluje smysl pro humor a lehká ironie. V aranžmá se nebojí prudkých změn a různé retrostyly střihají těsně vedle sebe. Někdy se zdá, jako by hrála každý verš trochu jiná kapela. Franz Ferdinand (jméno si kluci vybrali podle jednoho závodního koně) existuje teprve tři roky. Nástup na „dostihovou dráhu“ byl docela rake-

REPRO RESPEKT

nou pojistky, nehrozí kolaps jen vyšetřovatelce Carle, ale po dechu lapá i hráč u monitoru.

Ven z ghetta O vytvoření interaktivního filmu se v minulosti pokusilo několik vývojových studií, výsledkem byl ale pokaždé debakl. Jednalo se spíše o rozsekaný film, v němž čas od času hráč rozhodoval, kudy se má děj ubírat dál. Celkový dojem působil velmi nepřirozeně a ve spojení se slabým příběhem se pojem interaktivní film stal pro počítačové hráče spíše synonymem nudy. To se Fahrenheitu jako prvnímu podařilo překonat geniálním systémem ovládání a pravou filmovou atmosférou. Evidentní rezervy zůstávají zatím v příběhu, namíchaném i tentokrát z okoukaných ingrediencí – rituálních vražd, mayské mytologie, akčních šarvátek a milostného vztahu vraha a policistky. Je ale otázkou času, kdy počítačový průmysl najde schopnější scenáristy a přiblíží se vyprávěním kvalitní kinematografii. Technické zpracování Fahrenheita totiž už zprostředkovává podobný zážitek jako film – navíc s možností ovlivňovat děj podle svého. (Příběh má oficiálně šest rozdílných konců, každá cesta k nim je ale individuální.) Navíc se ukazuje, že sféra počítačových her začíná být atraktivní pro špičkové umělce: hudbu pro Fahrenheita komponoval dvorní skladatel Davida Lynche Angelo Badalamenti. Časy, kdy pro většinu společnosti představovaly počítačové hry primitivní dětskou zábavu, jsou

tový, což však neznamená, že tihle chlapíci jsou našlehaná pěna protlačená nahrávacími společnostmi. Jejich styl není výsledkem producentského kalkulátoru. Kapela, jejíž věkový průměr je zhruba třicet let, už ví své. Vydává u malé londýnské firmy Domino a drží si relativní nezávislost. Přitom vytváří prvotřídní zábavu bez nějaké kýčovitosti. Jejich hudba nenabízí žádné fňukání nebo melancholii, ale normální radost ze života. Možná proto je velmi populární v Evropě, Austrálii, Japonsku i Americe. Motorem je zpěvák Alex Kapranos (33), bývalý barman, kuchař, ale také sečtělý student teologie a nyní rovněž pravidelný dopisovatel gastronomické rubriky listu The Guardian. Alex v písňových textech nezapře studenta náboženství. Například hned v první písni nového alba The Fallen (Padlý nebo také Hříšný) představuje své „teologické“ úvahy o Luciferovi jako rebelantském nositeli pohybu. „Hříšníci jsou ti ctnostní mezi námi,“ zpívá opakovaně. „Vždycky jsem byl fascinován spojením zloducha a hrdiny v jedné osobě, myšlenkou, že Lucifer byl klaďas, protože byl rebel,“ nechal se Alex slyšet v jednom rozhovoru. Tahle idea se proplétá hned několika písněmi. Trochu sice zavání „retroklišé“ o rockovém rebelství, vše je však vyřčeno s dostatečným odstupem. Alex si také potrpí na balady, které jeho band po vzoru Beatles netvoří smutné a sentimentální, ale svým způsobem povznášející a spíše ve středním tempu (například píseň Walk Away).

nenávratně pryč. Dnes už před monitorem nesedí jen studenti technických oborů a programátoři. Podle studie americké Entertainment Software Association vyšplhal průměrný věk hráče na třicet let, tržby z prodeje her se oproti roku 1996 zdvojnásobily a počítačová dobrodružství se stala běžnou středněproudou zábavou. Prudce roste zájem inzerentů, kteří platí za umístění svých reklam ve virtuálním prostředí hry (tzv. product placement). I ve Fahrenheitu si tak hráč může všimnout, že hlavní hrdina v dětství rád obouval tenisky firmy Converse. Britský týdeník Economist letos v létě upozornil ještě na jeden důležitý aspekt – ubývá kritiků digitální zábavy. Počítačové hry od jejich zrodu provázela pověst dětinské a nebezpečné kratochvíle, která z mladých lidí vychová uzavřené asociály. Postupem času se hroutil jeden mýtus za druhým a dnes je evidentní, že nešlo o žádný spor intelektuálů s primitivy, ale klasický střet generací. Economist spočítal, že zatímco osmdesát procent amerických hráčů je mladších čtyřiceti let, drtivá většina kritiků hraní má čtyřicítku dávno za sebou. „Je to jen generační rozdíl,“ říká Gerhard Florin, šéf evropské divize největšího distributora her na světě Electronic Arts. „Tito lidé neví, o čem mluví, protože nikdy nehráli hru, a představují si miliony hráčů jako násilnické zombies.“ S Fahrenheitem vzrostla šance, že virtuální svět nakonec zláká i své dávné nepřátele. Jan Kovalík

Q

Donutím tě k lásce Hudebně kapelu zajišťuje Nick McCarthy (31), který vystudoval klavír a kontrabas na vysoké hudební škole v Mnichově, ale na pódiu obsluhuje doprovodnou kytaru. Bez jeho přítomnosti by skladby nebyly ve svých retropodobách zdaleka tak přesné a přesto svěží. Dalším důležitým členem je basista Robert Hardy (25), bývalý student malířství na umělecké vysoké škole v Glasgow. Pravděpodobně díky němu kapela lehce pronikala do bohémského prostředí skotské metropole a začala hrát na různých párty a vernisážích. Tento umělecký svět výborně vykresluje na nové desce ve druhé písni nazvané Do You Want To? (Chceš?). Doprovází ji kouzelný videoklip, ve kterém kapela ukazuje prostředí galerií a vernisáží jako zvláštní biotop sám pro sebe, často jakoby syntetický, vznášející se v prázdnotě a egoismu. „Donutím někoho, aby mě miloval. Třeba tebe. Ty máš ale štěstí. Chceš? Chceš se dostat tam, kde jsi ještě nebyl?“ křičí do světa Alexovými ústy pomyslný Umělec. Je třeba dodat, že Franz Ferdinand své retro bedlivě opečovává. Miluje staré nástroje a při nahrávání si hudebníci dávají dobrý pozor, aby se nezapletli do digitální pavučiny, která prý dokáže vysát z hudby veškerý život. Proto také nové album nevznikalo v neosobním studiu, ale na venkovském statku kdesi uprostřed Skotska. Z jeho energie a hravosti je to cítit. Jaroslav Pašmik

Q

22

KULTURA

10.–16. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 41

Polanski má další autoportrét Oliver Twist je nejen rodinný film, ale také vzkaz ze zlých časů

R

oman Polanski jako sedmiletý sbíral známky. Bylo to za války v Krakově a on dvakrát týdně utíkal z židovského ghetta a navečer se tam s novými známkami vracel, protože neměl kam jinam jít. Matka mu zahynula v Osvětimi, ale on se zachránil a čekal ho život plný až neuvěřitelných osudových náhod – podobně jako sirotka Olivera Twista z Dickensova románu. Jeho poslední snímek je proto třeba chápat hlavně jako autobiografii a vzkaz dnešním šťastným dětem ze zlých časů.

Dickense nikdo nečte Polanski se často uchyluje k literární adaptaci, když chce mluvit o sobě, o svých nočních můrách a obsesích. Ani jeden z jeho osobně laděných filmů nemá původní scénář. Peklo života v židovském ghettu popsal prostřednictvím Pianisty (2002) od Wladyslawa Szpilmana a Tess (1979), adaptace románu Thomase Hardyho o ušlechtilé dívce uštvané bezcitnou patriarchální společností, byla reakcí na děsivou vraždu jeho druhé ženy Sharon Tateové v roce 1969. Anglický literární realismus, a zejména Charles Dickens přitahuje Polanského už dávno: „V jeho románech mě fascinuje princip banální náhody, která dokonale změní lidský osud,“ řekl v souvislosti s Oliverem Twistem. Polanski chtěl už dlouho natočit rodinný film a hledal vhodné téma. Nezajímalo ho ale vytvoření

Jde se krást, kluci, budou Vánoce.

radostných pohádkových světů, chtěl naopak mluvit o tíživých věcech tak, aby je dokázaly přijmout děti. Po komerčním úspěchu Pianisty přišla ta pravá chvíle. Polanského francouzští producenti Benmussa a Sarde mu umožnili začít projekt s rozpočtem padesát milionů eur, aby podívaná pro celou rodinu stála za to. „Jedním jsem si jistý,“ řekl před natáčením Polanski. „Můj Oliver Twist nebude vypadat jako cherubínek jako v předchozích adaptacích.“ Slib dodržel. Jeho Oliver hraný Barneym Clarkem je obyčejný hubený kluk s jediným výrazným rysem – schopností pozorovat a přizpůsobit se. Román byl zfilmovaný mnohokrát a obě nejznámější verze jsou ryze anglické. Civilistická adaptace Davida Leana Oliver Twist vznikla roku 1948 a muzikál Oliver! Carrola Reeda o dvacet let později. Oba filmy jsou příběhem týraného dítěte, jemuž se pro jeho čistotu a roztomilost dostane pomoci jakoby z vůle boží. Tomu Polanski samozřejmě nevěří: jde mu o proces dospívání a sebeuvědomění, jímž dítě bez rodiny a s mezní životní zkušeností projde. Dickensovo jméno zná každý, ale málokdo si dnes tohoto autora dobrovolně přečte. O jeho „dětských“ románech, jako je Oliver Twist, Malá Doritka či David Copperfield to platí dvojnásob. Dickens podává dodnes fascinující obraz kypící i kruté Anglie v době průmyslové revoluce, ale bezpohlavnost a pomalé tempo jeho románů jsou dnes pro mnoho čtenářů k nepřežití. Proto je hlavní přínos snímků jako Oliver Twist v tom, že vůbec vznikly a že jsou zároveň moderní i věrné

FOTO GUY FERRANDIS/H&K

Sex a lži na politbyru Historik Karel Kaplan zahájil vydávání své kroniky komunismu. První díl sleduje groteskní hemžení po Gottwaldově smrti. Vracet se k pochmurné komedii, jaká se na české politické scéně odehrávala před půlstoletím, není mediálně moc vděčné. Protagonisté současných afér přitahují pozornost mnohem víc než nějací dávno zesnulí strejdové z politbyra. Jejich čas však možná teprve přijde. Před patnácti lety by nikdo nečekal, kolik nových historických knih bude ve světě sepsáno o hitlerovském režimu a jak skvěle se budou prodávat. Žádná převratná fakta o zločinech přitom neodhalují. Jejich čtenářská přitažlivost tkví hlavně v bizarních podrobnostech ze života nacistických elit, hlubší smysl pak v tom, že ukazují, jak na různých úrovních prakticky fungoval systém, který se s odstupem času zdá skoro fantastický. Zájem o historii českého stalinismu by mohl stejným směrem posunout obsáhlý svazek Doba tání 1953–1956, jímž historik Karel Kaplan zahájil vydávání Kroniky komunistického Československa. Jde o čtvrtý díl z plánovaných osmi, které by měly pokrýt období 1945–1968. Utrpení pronásledovaných, vězněných a popravovaných tu ustupuje do pozadí, popisované dění

se vesměs odehrává v prostředí komunistického aparátu, jenže právě tím, co víme z jiných knih o mučírnách a lágrech, získává celé to groteskní hemžení kolem moci hrůzostrašný přísvit.

Divadlo ubohosti Označení kronika vyvolává chronologické představy. Kaplan v tomto duchu sestavil jen hrubou kostru knihy: po prologu, kde ve zkratce vykreslil prvních pět let gottwaldovského režimu, následují čtyři kapitoly, z nichž se každá v záhlaví vztahuje k jednomu roku sledovaného období. Text sám však chronologii příliš nectí. Plyne volně jako řada vyprávění, z nichž většina přesahuje časový rámec, aby v úplnosti vystihla příběhy jednotlivců či vývoj určitých jevů. Dávný kolega Kosmas začínal v šeru mýtů, odkud přešel k zamženému vzpomínání starců, a teprve pak dospěl k vlastnímu svědectví. Kaplan má na rozdíl od něj k dispozici takřka nekonečné labyrinty archivů, jenže dokumenty, které komunistický systém sám o sobě vytvářel,

předloze. Nudy v kině se nikdo bát nemusí. Padesát milionů eur je na výpravě filmu znát a Polanski byl vždycky skvělý vypravěč a mistr napětí.

Doma ve squattu Jak vlastně skloubit viktoriánský román s potřebami moderního většinového diváka, který si v multiplexech zvykl na dynamickou akci? Polanski se spolehl na instinkt, který ho vede celý život: „Točím filmy, na které bych sám rád šel do kina.“ Na výsledku je znát, že režisér vášnivě čte staré romány, ale že ho zajímá hlavně jejich moderní rozměr. Ten do filmu vstoupil tím, že Polanski vypráví z perspektivy dítěte. Po prvních týdnech ve světových kinech sbírá film nadšené i rozpačité recenze. Je pravda, že scénář Ronalda Harwooda je v první třetině prvoplánový. Postavy venkovských tyranů kolem osiřelého Olivera jsou nudné šablony, a dokud je Oliver pasivní obětí v sirotčinci, film se trochu vleče. Všechno se rázem změní, když chlapec dorazí do Londýna a připojí se ke gangu dětských zlodějů a prostitutek, který ovládají podivínský starý Fagin a krutý pasák Bill Sykes. Dobový „squatt“ se osamělým dětem stane zároveň vězením i domovem. Dostanou tu najíst, učí se krást a budují si krutou, ale přehlednou síť sociálních vztahů. Polanski kreslí poměry ve Faginově gangu beze stopy odsudku. To prostředí je sice děsivé, ale pro děti i jejich „ochránce“ zůstává jedinou možností jak fyzicky přežít. Proto nepřekvapí, když se Oliver těší na svou první kap-

sářskou výpravu jako jiné děti na Vánoce. Oscara za vedlejší roli se nejspíš dočká Ben Kingsley jako Fagin, který děti stejně upřímně zneužívá jako miluje. Polanski ve svých filmech především ukazuje mnohoznačnou tvář zla a lidskou schopnost přizpůsobit se mu. Od šedesátých let zkoumá prostřednictvím nejrůznějších žánrů – od komedie přes horor až po realistické drama – lidský i démonický rozměr zla, jeho kořeny, projevy a důsledky. V děsivé i jímavé postavě Fagina přidělil Benu Kingsleymu podobnou roli, jakou byl mučitel z komorního dramatu Smrt a dívka z roku 1994. Po překonaných hrůzách v londýnském podsvětí se Oliver konečně dostane do zářivé zahrady bohatého ochránce, cítíme ale, že hrůzu si s sebou ponese celý život. Závěrečná scéna působí jako dvojdílný gotický oltář: také na něm bývá peklo barvité a šťavnaté, zatímco obrazy ráje jsou unylé a neurčité. Polanského sarkazmus vnáší do dickensovské selanky další moderní rozměr. Asi nemá smysl poměřovat Olivera Twista s Pianistou, který představuje vrchol režisérovy tvorby. Důležitější je, že se podařila důstojná a zábavná podívaná pro každého. Teprve na takovém filmu jako Oliver Twist si člověk uvědomí, jak vzácný je v dnešním velkofilmu jedinečný autorský pohled, osobní vklad a umělecká zodpovědnost. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.

Žhavý kandidát na Oscara – Ben Kingsley jako Fagin.

mají k objektivitě leckdy dál než archaické bájesloví. V kronice jsou obsáhle citovány, většinou však s ironickým záměrem. Falešná ideologická schémata, překrucování i lži lze odhalit celkem snadno, horší je to s pravdou. Ta tkví spíš v odstínu. Její obrysy vyvstávají z nahromaděných výroků, historek, kádrováckých drbů a hospodářských statistik spíš druhotně – jako porozumění, které nelze jednoznačně definovat slovy. Byly všechny ty figurky, které se snaživě podílely na zločinech režimu, skuteční zločinci? Kaplan vypráví o jejich vzestupech i pádech s velkým smyslem pro divadlo lidské ubohosti. Sledujeme jejich pachtění za mocí, ješitnost, zbabělost, zabijácké intriky i postupné mrzačení beztak nevalných charakterů. Učiněný hnus, jenže nakonec se neubráníme ani soucitu. Jaká divná síla je tak příšerně zohavila? Nenávist? Kariérismus? Strach? Setrvačnost revolučních gest ve chvílích, kdy se ideály změnily ve funkce? S jasnými soudy kronikář šetří, spíš v duchu Dostojevského románů rozehrává složitou polyfonii různorodých motivů.

Paní Vlasta Medailonky Antonína Zápotockého či Václava Kopeckého najdeme už v publikaci Gottwaldovi muži, kterou Kaplan vydal před rokem s Pavlem Kosatíkem. Zde se ocitají v trochu jiném kontextu. Předchozí kniha se zabývala výhradně protagonisty, na které veřejnost hned tak nezapomene, zatímco Doba tání připomíná i komparz. Ukazuje přitom, že v rolích někdy jen zdánlivě vedlejších se často ocitly osobnosti, jejichž povahy i osudy byly pro režim příznačnější, poněvadž je tolik nepřekrýval veřejný obraz. Jméno Karola Bacílka dnes znají jen zasvěcení, a přitom právě on formálně

Q

FOTO GUY FERRANDIS/H&K

nejvíc odpovídal za týrání vězňů a justiční vraždy. Podle Kaplana to byl přihlouplý, ustrašený, ale v podstatě dobrodušný chlapík, který si občas s obviněnými rád poplakal. To ministr Ďuriš měl jinačí jiskru – impulzivní zuřivec, jenž se zaboha nedovedl vyrovnat se strategií „zmírňování napětí“. Kaplan líčí také rozruch, jaký v kuloárech vyvolalo jeho pozdní milostné vzplanutí k soudružce Baramové. Na nejvyšší úrovni se tehdy dlouze debatovalo, zda ji nevystěhovat do Bulharska, aby strana zachránila soudruhovo manželství. Nejtemnější léta teroru Kaplan zřejmě podrobně pojedná ve třetím díle Kroniky. Čtvrtý díl prostupuje frivolnější nálada. Starý historik tu například vypráví příběh mladičké paní Vlasty, jakési fatální žínky, jež se galantně zapletla s podstatnou částí komunistické vládní garnitury, a když se pak ocitla v pařátech StB, pokoušela se do svých erotických sítí vlákat i dozorce a vyšetřovatele. Hle, Manon Lescaut zdejšího stalinismu! K velké historii tato historka nic moc neříká, beletristicky je však vděčná – humorná, sentimentální, tklivá, ve svých důsledcích i strašná. Zarazit nás může jen skutečnost, že zatímco paní Vlastě věnoval Kaplan desítky stránek, nezmínil se v knize ani jednou o případu bratrů Mašínů, který ve sledovaném období vyvrcholil jejich famózní anabází za kopečky. Vzhledem k již zmíněnému chronologickému těkání však můžeme očekávat, že se objeví v případnější souvislosti někde jinde. Viktor Šlajchrt

Karel Kaplan: Kronika komunistického Československa. Doba tání 1953–1956, Barrister a Principal, Brno 2005.

Q

SCÉNA

RESPEKT 41 V 10.–16. ŘÍJEN 2005

HUDBA

FILM

DIVADLO

23

KULTURNÍ TIP „Když jdeš za každým snem, můžeš se ztratit,“ zpívá Neil Young na své nové desce Prairie Wind a ví proč. On sám nemá těch hudebních snů moc, ale jde za nimi dlouho. Tohle album jej představuje ve zklidněné, téměř akustické poloze, jakou známe třeba z titulu Harvest ze

Neil Young na prérii

Začíná nová koncertní sezóna. Velké orchestry znovu oprašují tradiční repertoár sestavený většinou z romantické klasiky a hudby prvních dekád dvacátého století. Je tady ovšem jedna výjimka. Pražská komorní filharmonie připravila druhý ročník cyklu Krása dneška, který se skládá z čerstvější vážné hudby. Cyklus začíná v úterý 11. října ve Švandově divadle koncertem nazvaným Kov, kůže, dřevo, který se zaměřuje na skladby pro bicí nástroje. Publikum bude moct ocenit hravou fantazii amerických skladatelů Johna Cage (na snímku) a Steva Reicha, meditativnější polohu Japonce Tora Takemitsua a také díla Itala Franca Donatoniho a řeckého komponisty Iannise Xenakise. V systematické péči o soudobou vážnou hudbu pokračuje Pražská komorní filharmonie také samostatnými koncerty. V neděli 16. října připravila do Rudolfina českou premiéru díla Od kaňonů ke hvězdám francouzského skladatele Oliviera Messiaena. A nyní trocha bigbítu. Kapela Už jsme doma slaví v těchto dnech dvacet let od svého založení. Za tu dobu vydala šest desek a nesmazatelně se zapsala do dějin naší alternativní rockové scény. Před časem dokázala radikálním omlazením překonat generační krizi. Výroční koncert ve čtvrtek 13. října v pražském divadle Archa bude nejen skvělou příležitostí naživo zhlédnout několik již historických sestav Už jsme doma, ale také se ukáže, v jakém stavu se tým v čele s Miroslavem Wankem nyní vlastně nachází. – JP –

Taková Nuda na Pankráci – v sedmnáctém patře paneláku u dálnice vznikal nový film tvůrčího tria Vladimír Morávek, Jan Budař a Čestmír Kopecký, který se pokusí navázat na úspěšnou brněnskou komedii o lásce. Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště má premiéru tento týden a půjde v něm o přátelství. Dva antihrdinové z jednoho věžáku touží po filmové kariéře. Co s nimi udělá sláva, rodiče nebo setkání s prezidentem Klausem, uvidíte sami. Pokud vás v minulém čísle Respektu zaujal článek o americkém dokumentu Rize, zachycujícím příběh Klauna Tommyho a jeho tanečního stylu clowning, nenechte si ujít vůbec první uvedení snímku u nás. Promítá se na Sokolovském filmovém semináři, pořádaném studenty filmové vědy z pražské FF UK, v pátek 14. 10. od 20.00 v kině Alfa. Jeden z nejdůležitějších vyznavačů dánského manifestu Dogma 95, režisér Thomas Vintenberg, přichází do našich kin s filmem Můj miláček ráže 6,65. Polopatický český titul (v originále Dear Wendy) naznačuje to hlavní: půjde o lásku ke zbraním. Scénář napsal věhlasný Lars von Trier a jak už má v poslední době ve zvyku, vzal si na mušku Spojené státy. Hlavní hrdina, trochu zamindrákovaný mladík Dick z amerického zapadákova, sice horlivě hlásá pacifismus, ale když se jednoho dne dotkne malé zbraně, život se mu promění. Zamiluje se. Jak asi tušíte, od platonické lásky ke zbraním bude jen krůček ke stisknutí spouště. – PT –

Operu Aida psal Giuseppe Verdi na vrcholu svých tvůrčích sil. Dramatická linka, patos, bohatá melodika i harmonie zde tvoří jeden vyvážený celek. Velké dílo vytvořil skladatel na objednávku egyptského mocnáře Ismaila Paši pro slavnostní otevření Suezského průplavu. Vzhledem k objednavateli zvolil historický příběh lásky a zrady odehrávající se v Egyptě za vlády faraonů. Aida se dá přirovnat k současným nejvýpravnějším hollywoodským snímkům. Vejdou se do ní masové scény, pyramidy, chrámy, blyštivý život elit i válka. Premiéru nového nastudování přinese Národní divadlo v sobotu 15. října.

– PT –

V Brně byla nedávno po nákladné rekonstrukci otevřena divadelní scéna v Redutě. Jako jednu z prvních premiér tam přichystali na 14. října dílo Terasa od Francouze Jeana-Clauda Carriera (na snímku), který je známý spíše jako scenárista a spolupracovník Luise Buñuela. Však i jeho texty vynikají surrealistickým a absurdním laděním. Konverzační komedie o pronájmu bytu s krásnou terasou není výjimkou. Děj stojí na střetnutí sedmi postav, jejichž skutečný charakter i motivace zůstávají po celou dobu tajemné. Autor počítá s tím, že divák popustí uzdu fantazii a sám se mezi frustracemi a ambicemi postav zorientuje. Jinou taškařici připravil pro Brňany Arnošt Goldflam v HaDivadle. V sobotu 15. 10. tam poprvé uvedou jeho „kabaret“ Ruská ruleta, který sestavil z tragických i žertovných textů Bulgakova, Charmse, Chlebnikova, Vertinského, Žoščenka a dalších. – JP –

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

MIMOCHODEM Polský institut v Praze jsem málem nenašel. Vchod nebyl označen, neboť nápis by prý podle magistrátu narušil starobylý ráz Královské cesty. Dům je vskutku pamětihodný, za Karla IV. patřil italskému botanikovi Angelovi, u nějž

Ve stínu matrjošky

Planeta Země: než přijde kolaps Důležitost historického zkoumání bývá často zdůvodňována tím, že minulost je třeba poznat, abychom se napříště vyvarovali jejích chyb. Jenže jak se v dějinách vyznat? Profesionální historici veřejnost mnohem raději zásobují fakty a letopočty, než by nabízeli klíč, jak taková data číst. Kalifornský profesor Jared Diamond to dělá přesně naopak. Odvážná interpretace dějin mu na sklonku 20. století vynesla Pulitzerovu cenu a letos na úspěch navazuje další hojně diskutovanou knihou Kolaps s podtitulem Jak si společnosti volí mezi úpadkem a úspěchem. Obě publikace lze vnímat jako dvě strany téže mince. V knize Pistole, bakterie a ocel (Guns, Germs and Steel, 1997) se osmašedesátiletý vědec snažil přijít na to, proč evropská společnost získala v průběhu dějin celosvětovou dominanci. Vyspělá kultura? Lepší mozky? Křesťanství? Ale kdepak, chlubit se není čím. Evropa měla prostě štěstí. Diamond to dokládá erudovanou poutavou exkurzí do minulosti několika kontinentů, v níž se ten náš po skončení doby ledové ocitá ve výrazně výhodnějších podmínkách než ostatní. Příznivé klima, nejvíce druhů rostlin použitelných pro kontrolované zemědělství, řada velkých savců ochotných tahat náklad, nechat se vykrmit nebo nosit na hřbetě vojáky. Je jasné, že s takovýmhle základem se rozvoj a nadvláda nad smolnějším zbytkem světa nemohly nedostavit. Jenže – řečeno Diamondovou provokativní zkratkou – kdyby se nosorožec dal osedlat, slupla by možná Afrika římské impérium jak malinu. Letošní práci kalifornského biologa a geografa rámuje stejná myšlenka jako tu předchozí: vliv životního prostředí na vývoj lidské společnosti je prvořadý. Tentokrát se Jared Diamond vypravil do minulosti, aby prozkoumal, jak mohou vyspělé civilizace samy sebe přivést k zániku. Na detailně zma-

70. let. Místo bouřlivého rocku tu slyšíme ozvuky country, gospelu, větru z prérií. Písničkář album nahrával předtím, než nastoupil léčbu vážného mozkového onemocnění (úspěšnou) a pocit smrtelnosti, vzpomínky i určitá nostalgie tu jsou slyšet. Neil Young je nejkrásnější tam, kde je obyčejný – když přemítá o tom, s jakým záměrem ho Bůh poslal na svět, nebo zpívá, že „tahle stará kytara mu nepatří, že ji má jen na chvíli“. Ať ta chvíle ještě trvá.

Chceš přežít ? Zeptej se mě jak.

Není těžké uhodnout, že fascinující suma rozličných historických postřehů se v rukách ekologicky orientovaného vědce mění v aktuální varování nad stavem planety: zahráváme si naprosto stejně jako Mayové nebo Anasazi, v globalizované současnosti je ale v sázce víc než jedna lokální civilizace. Diamondova kniha se dočkala mnoha recenzí, jež s uznáním chválí profesorův pronikavý vhled do historie, ale zívají nudou nad káravě zdviženým prstem. Stále stejné katastrofické vize přelidnění, změny klimatu, vyčerpání zdrojů, jak z ročenky OSN. Strašení apokalypsou už nefunguje. Interpretace současnosti by potřebovala najít novou přesvědčivost.

bydleli tak význační hosté jako Francesco Petrarca nebo Cola di Rienzo. Ani to zde není připomenuto, zato jméno vídeňského klenotníka, který si tu před pár lety pronajal krám, zaručeně nikdo nepřehlédne. V institutu začínala další z výstav, které prezentují vždy jednoho polského a jednoho českého umělce. Tentokrát se tu sešli gdaňský malíř Henryk Cześnik se sochařem Petrem Císařovským. Oba mají smysl pro krásu surovosti. Obrazy na vlnité lepence chtěly připomínat počmárané zdi někde ve sklepě, sochy zas železné harampádí, jenže pod gotickou klenbou Matěje Rejska musela obě díla přiznat, že se hlásí k dějinám nejvýsostnějšího umění. Čtyřiapadesátiletý Cześnik, legenda polského uměleckého undergroundu, na vernisáži prohlásil, že v Praze dosud nebyl a že tak pěkné město ještě neviděl, i když s výstavami projezdil celý svět. Napadlo mne, jak by se mu tady asi líbilo před dvaceti lety. Tenkrát uličky Královské cesty, o níž věděli jen zasvěcení, vyhlížely jako zpustlé předsíně sklepních doupat – přesně v duchu jeho poetiky. Cestou na tramvaj jsem si prošel kus hlavní turistické tepny. Výklady s ruskými matrjoškami magistrátu zřejmě nevadí. Na dohled Karlova mostu jsem pocítil, že tu něco důležitého chybí. Meissnerův antikvariát! Ve výloze, kde zažloutlé rytiny a svazky ve zteřelé kůži připomínaly kolemjdoucímu světu, že Praha odedávna náleží k metropolím tajných nauk, nyní tikaly švýcarské hodinky. Nejspíš vytříbeně, ale co naplat, stejně měly blíž k ruským matrjoškám. Dík alespoň za utajený institut s harampádím a sklepy v dokonalém uměleckém provedení.

Petr Třešňák

Viktor Šlajchrt

FOTO ARCHIV AUTORA

povaných příkladech Vikingů (Normanů) v Grónsku, středoamerické kultury Anasazi, mayské civilizace nebo obyvatel Velikonočních ostrovů ukazuje, že příčinou byla vždy dlouhodobá ekologická devastace, která pak rychle a bez varování vedla ke katastrofě. Tak třeba Normané. Jejich kultura podle dochovaných nálezů nevykazovala žádné známky rozkladu, někdejší emigranti z Islandu žili v úctě k bohu a společenské harmonii. Z pravlasti si ovšem přivezli také zvyky, které se jim během staletí vymstily – stavěli si domy ze dřeva, chovali dobytek, pěstovali plodiny, káceli stromy na zátop. Až do chvíle, než padl poslední strom, vzácnou půdu odfoukal vítr a hospodářská zvířata i Vikingové pomřeli hlady, přitom ohrnovali nos nad životním stylem svých „primitivních“ eskymáckých sousedů, kteří si vystačili se sněhem, rybami a tuleni.

24

MINULÝ TÝDEN

Zavládlo babí léto a meteorologové oznámili, že ještě nějaký čas vydrží. Bezpečnostní rada státu schválila plán boje proti terorismu na léta 2006– 2007. Na protest proti špatné politice současné ministryně zdravotnictví Milady Emmerové jeden den stávkovali praktičtí lékaři. Vzhledem k drahému plynu pokračoval návrat českého obyvatelstva ke dřevu a uhlí. V Sazka Areně zpíval Andrea Bocelli. Navzdory českým a rakouským snahám o komplikace se Evropská unie nakonec rozhodla zahájit vstupní rozhovory s Tureckem. Ano, stálo, odpověděl irácký prezident Džalál Talabání během své návštěvy Česka na otázku deníku Právo: „Stálo svržení Saddáma za všechny ty současné tisíce obětí a ztrát na životech?“ Horní komora parlamentu navrhla zákon zakazující pod trestem osmi let propagaci komunismu a nacismu a sociální demokraté oznámili, že jej ve sněmovně budou vetovat. Národní cenu pro vynikajícího vědce či vědkyni Česká hlava získal letos tvůrce elektronových mikroskopů Armin Delong. Novým šéfem Komerční banky se stal Laurent Goutard. Nepozorně jedoucí řidička srazila a váž-

10.–16. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 41

ně zranila malou dívku na přechodu pro chodce v Břeclavi. Ministerstvo obrany si pro své obchodování s vojenským materiálem zřídilo na internetu vlastní elektronické tržiště. Po třítýdenním pátrání policie zatkla Davida Lubinu, který se přiznal, že letos v září při pokusu oloupit náhodně vybranou ženu zastřelil mladého muže, který jí přispěchal na pomoc. Mně je úplně jedno, jestli si snížíme nebo zmrazíme platy, ale teď na to prostě nemáme čas, vysvětlil poslanec Evžen Snítilý (ČSSD) deníku MF Dnes, proč on a jeho poslanečtí kolegové dosud nesplnili slib z loňského prosince, že si sníží platy, které si tenkrát – při schvalování zákona o mzdách hasičů a policistů – „omylem“ zvedli o sedmnáct procent. Lenka Dusilová vydala Mezi světy. V Havlíčkově Brodě se konal 15. ročník Podzimního knižního veletrhu. Ministr zahraničí Cyril Svoboda s manželkou navštívili ve Vatikánu papeže Benedikta XVI. Snaha řidičů uhnout z cesty bezohledné, 150kilometrovou rychlostí se řítící koloně vládních limuzín premiéra Paroubka vedla k hromadné nehodě na periferii Ostravy. Řekli, že je to nezajímá, že nebudou někde pátrat

po vládních šoférech, popsal jeden z účastníků havárie chování policistů, kteří přijeli na místo a všem Paroubkovým obětem agresivní, sprosté jízdy rozdali pokuty ve výši 500 korun za „nedodržení předepsané vzdálenosti mezi vozidly“. Premiér Paroubek se rozhodl smést ostatní občany ze silnice, protože spěchal na návštěvu karvinského Dolu Dukla, kam jej pozvaly hornické odbory, aby sfáral do šachty a pohovořil s havíři. Měsíc zatměl Slunce. ČSA oznámily, že jejich letošní hospodaření skončí stamilionovou ztrátou. Česká spořitelna otevřela své bankomaty kartám čínských turistů China UnionPay. Sparta vyhodila Hřebíka. Na karlovarský TourFilm festival přijel Reinhold Messner. Jednoho z otců zdejší kuponové privatizace Viktora Koženého, který je dnes v Česku obviněn z rozsáhlých podvodů, zatkli v jeho úkrytu na Bahamách agenti FBI a obvinili ho z praní špinavých peněz a korupce. O tom za prvé nic nevím a za druhé k tomu určitě nemám žádné stanovisko prezidenta, odpověděl mluvčí hlavy státu Petr Hájek na otázku deníku Právo, co říká na bahamský zátah FBI známý obdivovatel zatče-

ného podnikatele Václav Klaus; ten v 90. letech jako premiér několikrát vyzval českou společnost, aby zrodila „více takových Kožených“, a když pak podnikatel uprchl před policií z republiky, vysvětlil jeho odchod „českou závistí vůči komukoli, kdo o něco usiluje a kdo má nějaký úspěch“. Vedení řetězce Carrefour prodalo své tuzemské obchodní domy Tescu. Noviny přinesly zprávu, že podle zjištění amerického vědeckého týmu se z primátů vyvinul člověk poté, co opice začaly jíst cibuli. TV Nova a TV Prima dostaly od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání čtyřmilionovou pokutu za to, že se v jimi vysílaných a celonárodně oblíbených „reality show“ VyVolení a Big Brother souloží a mluví sprostě před dvaadvacátou hodinou. Večerníček oslavil čtyřicátiny. U příležitosti Světového dne hospiců uspořádalo občanské sdružení Cesta domů kontinuální tiskovou konferenci v historické tramvaji projíždějící Prahou za hudebního doprovodu Traditional Jazz Studia Pavla Smetáčka. Český ráj se stal geoparkem UNESCO. [email protected]

Q

INZERCE

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 759, 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis: 800 100 634 (zelená linka)

Ročník XVI. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika ([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Jan Kovalík, Jáchym Topol. Ekonomika: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček. Téma: Jiří Sobota. Civilizace: Josef Greš. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). Dtp a grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Foto: Ludvík Hradilek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Greguš, Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: MAFRA, a. s., Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 9. 10. 2005, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.