Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Hospodářská politika
VELKÁ HOSPODÁŘSKÁ KRIZE OČIMA PRVOREPUBLIKOVÝCH EKONOMŮ Great Depression from the Point of View of First Republic Economists
Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: Ing. Lenka Vystavělová
Autor: Marek BUBELÍNY
Brno, duben 2007
Jméno a příjmení autora:
Marek Bubelíny
Název diplomové práce:
Velká hospodářská krize očima prvorepublikových ekonomů
Název v angličtině:
Great Depression from the point of view of First Republic Economists
Katedra:
Ekonomie
Vedoucí diplomové práce:
Ing. Lenka Vystavělová
Rok obhajoby:
2007
Anotace Diplomová práce se zabývá analýzou názorů významných ekonomů první republiky na velkou hospodářskou krizi v Československu a analýzou jejich doporučení pro léčení krize. Nejprve se zaměřuje na popis situace ve společnosti a v hospodářství v průběhu 20. a 30.let. Klíčová část práce je věnována Karlu Englišovi – nejznámějšímu ekonomu českých dějin, Josefu Mackovi – který představoval opozici k Englišovi, a názorům představitelů významných politických stran.
Annotation The thesis is concerned with analysis of notable First Republic Economists‘views on Great Depression in Czechoslovakia and with analysis of their recommendation for the treatment of crisis. First, it focuses on describing the situation in society and in economy during the twenties and the thirties. The essential part of the thesis is dedicated to Karl Engliš – the most popular economist of Czech history, to Joseph Macek – who represents opposition to Engliš, and to views of representatives of significant political parties.
Klíčová slova: Velká hospodářská krize, prvorepublikový ekonomové, Hospodářská politika, Karel Engliš, Josef Macek, Agrární strana, Vladislav Brdlík, Rudolf Brož, Národně socialistická strana, Jiří Hejda, Komunistická strana Československa. Key words: Great Depression, First Republic Economists, Economics Policy, Karl Engliš, Joseph Macek, Agrarian Party, Vladislav Brdlík, Rudolf Brož, National Socialistic Party, George Hejda, Communist Party of Czechoslovakia.
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Velká hospodářská krize očima prvorepublikových ekonomů vypracoval samostatně pod vedením ing. Lenky Vystavělové a uvedl v seznamu literatury všechny použité literární a odborné zdroje. V Brně dne 30. 4. 2007 _________________________________ vlastnoruční podpis autora
Na tomto místě chci poděkovat Ing. Lence Vystavělové za cenné připomínky, odborné rady a pomoc, která přispěla k vypracování této diplomové práce. Dále chci poděkovat prof. PhDr. Kamilu Fuchsovi, CSc. za konzultace při výběru relevantní literatury a také doc. PhDr. PaedDr. Milanu Sekaninovi, CSc. za jeho pomoc a cenné rady při zpracovávání této práce.
OBSAH ÚVOD.............................................................................................................................................. 9
1.
Příčiny, průběh a důsledky krize v Československu.............................................................. 13 1.1 Vývoj před krizí (1924-1929) ........................................................................................ 13 1.1.1 Politický vývoj před krizí ...................................................................................... 13 1.1.2 Hospodářský vývoj před krizí................................................................................ 14 1.1.3 Hospodářská politika před krizí............................................................................. 16 1.2 Vývoj v průběhu krize (1929 – 1934)............................................................................ 19 1.2.1 Politický vývoj v době krize .................................................................................. 19 1.2.2 Hospodářský vývoj – fáze krize............................................................................. 22 1.2.3 Hospodářská politika v době krize......................................................................... 29 1.3 Shrnutí............................................................................................................................ 31
2.
Prof. Karel Engliš .................................................................................................................. 32 2.1 Engliš a jeho život.......................................................................................................... 32 2.2 Engliš a jeho pohled na příčiny krize............................................................................. 33 2.2.1 Teorie krize ............................................................................................................ 33 2.2.2 Příčiny velké hospodářské krize ............................................................................ 36 2.3 Engliš a jeho přístup k řešení krize................................................................................ 40 2.3.1 Pohled na zahraniční ekonomiky........................................................................... 40 2.3.2 Doporučení pro domácí ekonomiku ...................................................................... 42 2.4 Shrnutí............................................................................................................................ 49
3.
Prof. Josef Macek a sociální demokracie............................................................................... 50 3.1 Macek a jeho život......................................................................................................... 50 3.2 Macek a jeho pohled na příčiny krize............................................................................ 51 3.3 Macek a jeho přístup k řešení krize ............................................................................... 55 3.3.1 Pohled na zahraniční ekonomiky........................................................................... 55 3.3.2 Přístup k domácí ekonomice.................................................................................. 57 3.4 Levé křídlo sociální demokracie.................................................................................... 60 3.5 Shrnutí............................................................................................................................ 62
4.
Ostatní čeští reformisté a komunisté...................................................................................... 63 4.1 Agrární strana a její koncepce ....................................................................................... 63 4.1.1 Brdlíkovo křídlo..................................................................................................... 64 4.1.2 Brožovo křídlo ....................................................................................................... 66 4.1.3 Ostatní agrárníci..................................................................................................... 67 4.2 Národně socialistická strana a její koncepce ................................................................. 67 4.3 KSČ a její koncepce....................................................................................................... 69 4.4 Shrnutí............................................................................................................................ 71
5.
Vlastní stanovisko.................................................................................................................. 72
ZÁVĚR .......................................................................................................................................... 76
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ........................................................................................... 80
SEZNAM ZKRATEK ................................................................................................................... 86
SEZNAM TABULEK ................................................................................................................... 87
SEZNAM GRAFŮ ........................................................................................................................ 87
SEZNAM PŘÍLOH........................................................................................................................ 88 Příloha 1 Přehled vlád v období 1922-1938 .............................................................................. 88 Příloha 2 Československá platební bilance 1925-1937 ............................................................. 93
ÚVOD
ÚVOD Úvod do problematiky
Již mnohokráte bylo řečeno, že Velká hospodářská krize zasáhnuvší prakticky celý svět byla největší, nejhlubší, nejdramatičtější či nejbolestnější krizí, jakou lidstvo v moderních dějinách ještě nikdy nezažilo. S odstupem více než 75 let od této katastrofy můžeme konstatovat, že tomu tak skutečně je. Ani ropné šoky sedmdesátých let, ani početné krize 19. století se s krizí 30. let 20. století nedají srovnávat. Její pochopení, pochopení příčin, průběhu i řešení je proto nezbytné si neustále připomínat, abychom případné další velké depresi mohli předejít (a)nebo ji efektivně a co nejrychleji řešit.
Přehled dosavadních poznatků
Obecně můžeme konstatovat, že ve světě bylo o tomto fenoménu již mnoho napsáno. Všechny hlavní školy se k tomuto problému nějakým způsobem postavily a analyzovaly příčiny a návrhy řešení krize ze svého pohledu. Známá je např. televizní debata z května 1969 mezi dvěma americkými ekonomy, Miltonem Friedmanem a Paulem Samuelsonem, v níž oba velikáni ekonomické vědy diskutovali příčiny této turbulence. Friedman spatřoval příčiny ve špatné monetární politice Spojených států amerických, Samuelson zase označoval krizi za sérii historických událostí (podrobněji viz. Kindleberger, 1973). Pravděpodobně nejznámější publikací zabývající se touto problematikou je právě kniha Charlese P. Kindlebergera The World in Depression 1929-1939 z roku 1973. Samozřejmě bychom nalezli bezpočet dalších publikací věnujících se tomuto tématu, nicméně našim úkolem je analyzovat Velkou hospodářskou krizi z pohledu ekonomů první republiky.
V Československu (ČSR), následně v České republice, byla diskuze o Velké depresi vedena, stejně jako ve světě, ihned po jejím vypuknutí. Ekonomické i politické špičky tehdejšího ČSR přinášely jak teoretické, tak praktické návrhy na to, jak co nejrychleji ven z krize. Bezesporu nejznámější a nejrespektovanější osobností v této éře byl prof. Karel Engliš a tzv. brněnská ekonomická škola. Z jeho prací bych jmenoval Světovou a naši hospodářskou krizi (soubor 9
ÚVOD novinových článků vydaných 1930-1934) z roku 1934 nebo Soustavu národního hospodářství z roku 1938. Z dalších autorů bych na tomto místě zmínil prof. Josefa Macka a jeho Cestu z krize z roku 1935. Pokud by se čtenář divil tomu, proč autoři svoje práce vydávali relativně pozdě vůči vypuknutí krize a krachu na burze v New Yorku, bylo tak proto, že průběh krize v ČSR byl postupný a pomalejší a kvůli její délce a hloubce. Tomu však budeme věnovat pozornost v dalším oddíle této práce. Detailnější analýza návrhů všech tehdejších politických uskupení však donedávná nebyla provedena. Tuto analýzu uskutečnil až doc. Milan Sekanina z Ekonomické fakulty VŠB – Technické univerzity Ostrava ve své publikaci Kdy nám bylo nejhůře? z roku 2004. Podrobný exkurz uskutečnil také Vlastislav Lacina v knize Velká hospodářská krize v Československu 1929-1934 z roku 1984. O výše zmíněné a samozřejmě i další publikace a zdroje citované na konci této práce se bude autor opírat, popř. se na ně odkazovat.
Motivace, cíle a pracovní hypotéza
Je důležité poučit se z chyb, a proto je nezbytné a zajímavé zkoumat historii. Názory jednotlivých, významných ekonomů první republiky dosud nebyly, dle autorova názoru, komplexněji analyzovány, snad s výjimkou doc. Sekaniny a jeho skvělé publikace. Proto se autor rozhodl podat o tomto období důkaz, podat důkaz o období, o kterém se většina obyvatel domnívá, že bylo zlatým věkem Československých dějin, že bylo věkem dobrých mravů a bontonu.
Autor si v této práci neklade za cíl úplné zhodnocení přístupů jednotlivých ekonomických teoretiků a praktiků. Cílem práce je srovnat teoretické přístupy příčin hospodářské krize s důrazem na praktickou hospodářskou politiku z hlediska významných ekonomů jednotlivých politických
uskupení.
Následné
návrhy
na
řešení
hospodářské deprese
z
pohledu
prvorepublikových ekonomů, kteří zastupovali hlavní proud ekonomické teorie v ČSR, ale i ekonomů, kteří byli zastánci jiných přístupů, je cílem druhým, avšak neméně důležitým. Čtenář by se po prostudování této práce měl být schopen orientovat v základní rovině v opatřeních na léčení krize zaváděných do hospodářství ČSR, ale i v alternativních návrzích prosazovaných jinými autory, jinými politickými stranami.
10
ÚVOD Úkoly jsou tedy zřejmé. Za prvé, poskytnout přehled výchozího stavu před krizí a v průběhu krize v ČSR. Za druhé, nastínit praktickou hospodářskou politiku tehdejších vládnoucích kruhů, na níž měl významný vliv již zmíněný prof. Karel Engliš. A za třetí, analyzovat alternativní návrhy nejprve druhého významného ekonoma první republiky, sociálně demokratického Josefa Macka; posléze pak návrhy národně socialistické strany v čele s Jiřím Hejdou; agrární strany, v níž se projevily názorové různorodosti v několika křídlech této strany; a návrhy další, již v té době významné politické strany, Komunistické strany Československa (KSČ).
Použité metody při řešení práce
Při vlastním zpracování této práce autor využije především tyto základní metody: deskriptivní využívající pro lepší ilustraci tabulek a grafů, práci s historickými daty, analýzu popsaných skutečností, analýzu odborných textů a jejich komparaci. Pro vytvoření závěrů bude aplikována metoda indukce a syntézy, které jsou nutností pro vytvoření logických závěrů.
Struktura práce
Čtenář se pro pochopení doporučení jednotlivých osobností musí tzv. vpravit do tématu, a proto bude autor v první kapitole popisovat situaci před vypuknutím krize a následný vývoj i důsledky krize v ČSR. V první kapitole proto budeme popisovat politický vývoj v ČSR, hospodářský vývoj a hospodářskou politiku Československa za využití statistických dat.
Ve druhé části budou analyzovány teoretické i praktické kroky prof. Karla Engliše jako i jeho pohled na příčiny krize. Ve třetí části potom poskytneme pohled české sociální demokracie s důrazem položeným na osobnost prof. Josefa Macka.
Ve čtvrtém oddíle autor shrnuje postoje některých politických stran v ČSR. Konkrétně se zde tedy budeme zabývat národně socialistickou stranou, agrární stranou s osobnostmi prof. Brdlíkem, dr. Brožem i jinými frakcemi v agrární straně a zmíníme také postoje tehdejší komunistické strany.
11
ÚVOD V posledních dvou kapitolách se autor pokusí shrnout, o čem tato práce pojednávala, a formuluje zde také svůj osobní postoj a stanovisko.
Na konec každé kapitoly navazuje podkapitola Shrnutí, ve které se autor pokusí stručně vystihnout dle jeho názoru nejdůležitější poznatky, popř. poskytnout odkazy na literaturu, které jsou
pro
každou
část
nejzásadnější
a
na
12
které
by
čtenář
neměl
zapomenout.
Příčiny, průběh a důsledky krize v Československu
1.
Příčiny, průběh a důsledky krize v Československu
Obecně vešlo do povědomí i laické veřejnosti naší země, že československé hospodářství v době před rokem 1938 patřilo k jedněm z nejvyspělejších hospodářství v Evropě, ne-li na světě. Bylo tomu ale skutečně tak? Můžeme oprávněně konstatovat, že jsme patřili k nejvyspělejším zemím světa? V této kapitole se pokusíme odpovědět nejen na tyto otázky. Provedeme krátký výklad o období předcházející krizová léta a následně rozebereme počátky krize, samotné propuknutí, průběh krize i její konec.
1.1
Vývoj před krizí (1924-1929)1
1.1.1 Politický vývoj před krizí Vnitropolitická situace. Pro meziválečné období bylo typické časté střídání vlád. Nejdéle fungující vládou v meziválečném období se ukázala být koalice pod vedením Antonína Švehly (VI. vláda – viz. příloha 1). O důležitých politických rozhodnutích rozhodovala tzv. Pětka.2 Na konci roku 1925 se konaly parlamentní volby, jejichž vítězem se stala Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (agrární strana), druzí skončili komunisté, třetí lidovci, čtvrtá sociální demokracie. Po krátkém funkčním období druhé Švehlovy vlády a druhé úřednické vládě Jana Černého nastoupila vláda „panské koalice“3. Po Švehlově onemocnění v roce 1929 jej vystřídal v čele kabinetu František Udržal (složení vlád viz. příloha 1). (Průcha, 2004)
Zahraničně-politická situace. ČSR udržovala spojenectví s Jugoslávií, Rumunskem a Polskem v rámci tzv. Malé dohody4. Během období 1924-27 státy Malé dohody uzavřely postupně politické dohody s Francií. ČSR navíc uzavřela v roce 1924 s Francií dohodu o přátelství a 1
Období 1924-29 zvoleno podle doc. Sekaniny, který zmiňuje tyto léta jako období výrazné konjunktury. Navíc léta od konce první světové války do roku 1923 se vyznačovala jistými specifiky v oblasti hospodářské, které přesahují rámec této práce, a proto se autor přiklonil k tomuto vymezení. 2 Pětka byl mimoparlamentní orgán složený ze zástupců agrární strany, sociální demokracie, národní demokracie, národních socialistů a lidovců fungující v letech 1920-1926 (Průcha, 2004). 3 Ve vládě „panské koalice“ měly zastoupení tyto strany: česká, slovenská i německá agrární strana, čeští a slovenští lidovci, němečtí křesťané, národní demokracie a zasedalo v ní i několik nestraníků. (Urbancová, 2005) 4 Základem Malé dohody byly dvoustranné vojenské smlouvy mezi zúčastněnými státy výrazně podporované Francií. Její vznik se datuje do let 1920-21, kdy byly postupně tyto smlouvy podepsány. Smluvní závazky byly platné až do roku 1939.
13
Příčiny, průběh a důsledky krize v Československu spojenectví, která ale nezavazovala k pomoci v případě napadení (Průcha, 2004). Státy Malé dohody uzavřely na konci roku 1925 smlouvy o možnosti přepravy vojenského materiálu přes svá území. (www.wikipedia.cz, 2007)
1.1.2 Hospodářský vývoj před krizí Hospodářství v ČSR zažívalo dobré časy, byly to časy výrazné konjunktury. Svého nejvyššího bodu dosáhla ekonomika v roce 1929 a tato hodnota již v době před Mnichovem nebyla překonána. ČSR v té době patřila k nejvyspělejším zemím Evropy. Tato skutečnost byla dána procesem obnovy výrobního zařízení a mohutnou investiční vlnou let 1922-1930 (Sekanina, 2004). Lacina (1984, s. 40) uvádí podobné skutečnosti s mírným doplněním. Konstatuje hospodářský vzestup od roku 1924 projevující se růstem průmyslové výroby a rozmachem dopravy a obchodu. Dále dodává, že v tomto roce byla překročena úroveň průmyslové výroby před první světovou válkou. Liší se od Sekaniny tím, že identifikuje snížení růstu průmyslové výroby o 4 %, pokles železniční přepravy i obratu zahraničního obchodu v roce 1926. Tento rok přitom nazývá mezikrizí. Následující léta už byla opět obdobím výrazné konjunktury.5 Romportlová (1994, s. 17) naopak zmiňuje rok 1926 jako rok zakolísání ekonomiky a následné období relativní konjunktury, přičemž tento vývoj byl zapříčiněn mezinárodní ekonomickou situací. Průcha (2004, s. 148) označuje léta 1924-29 za nejpříznivější období ekonomického a sociálního vývoje první republiky. Nutno podotknout, že má pravdu. Tvrzení můžeme doložit porovnáním tabulek 1.1 a 1.4. V nich lze pozorovat vývoj hrubého domácího produktu ekonomiky ČSR, přičemž úroveň roku 1929 již ve sledovaném období nebyla překonána. Zároveň ale např. Průcha (2004, s. 150) upozorňuje, že pro ukazatel hrubého domácího produktu nejsou spolehlivé podklady. Na níže uvedená data hrubého domácího produktu proto musíme nahlížet s jistou obezřetností.
5
Uvedené tvrzení dokumentuje růstem národního důchodu ČSR z 47,3 mld. Kč v roce 1924 na 67 mld. Kč v roce 1929 (1984, s. 41). Údaje jsou ve stálých cenách, což znamená průměrný roční růst o 3,3 % (vlastní výpočet).
14
Příčiny, průběh a důsledky krize v Československu Tabulka 1.1 Ukazatele ekonomického vývoje ČSR v letech 1921-1929 (1921 = 100) Hrubý Rok
domácí produkt
Průmyslová výroba
Hrubá zemědělská výroba
1921
100,0
100,0
100,0
1922
97,2
90,7
113,5
1923
105,5
95,3
114,6
1924
116,3
124,4
115,6
1925
130,1
130,2
122,4
1926
129,5
125,6
113,3
1927
139,3
146,5
122,6
1928
151,6
157,0
119,3
1929
155,8
164,0
124,7
Pramen: Statistická příručka a Statistická ročenka Republiky československé; Hospodářský a společenský vývoj Československa. Praha 1968, s. 19, 21, 34, 106, 150; Historická statistická ročenka ČSSR, s 836, 845, 848-849; Kozák, J. Finanční politika Československa v době krise. Praha 1937, s. 66-67; Houška, V. a kol. Vývoj zemědělství a výživy v Československu. Praha 1971, s. 20, 47, 167. Index hrubého domácího produktu podle publikace Mitchell, B. R., c. d., s. 820. Z části přepočty z absolutních údajů nebo z indexů z odlišným základem.
Zahraniční obchod. Geografická orientace zahraničního obchodu (ZO) ČSR je zřetelná z následující tabulky 1.2. Podíl více než 30-ti % na ZO patřil Německu, následovaném Rakouskem. Jistou zajímavost bychom mohli spatřovat v rostoucím podílu USA na ZO, až k vybudování třetí pozice, přestože se jedná o mimoevropského partnera. Obchod s těmito zeměmi lze považovat za přínosný z jednoho prostého důvodu – vytváření tlaku na zdokonalování výroby – ale také za nepostradatelný kvůli velikosti ekonomiky a vnitřního trhu.
Platební bilance. Lze konstatovat, že vývoj v zahraničním obchodě byl po celé předkrizové období pozitivní, zahraniční obchod končil každý rok v přebytku, který se pohyboval kolem 2 miliard Kč. Až v roce 1929 klesl přebytek zahraničního obchodu na méně než čtvrtinu, přesněji 400 milionů Kč (viz. příloha 2). Co se týče kapitálového přílivu a odlivu figurovala ČSR zároveň jako vývozce i dovozce s převahou dovozu kapitálu, avšak situace nebyla tak nepříznivá jako v Polsku nebo Jugoslávii. Investice do domácí ekonomiky přicházely hlavně ze západních
15
Příčiny, průběh a důsledky krize v Československu mocností, nejvyšší vliv měl ve Vítkovickém horním a hutním těžířstvu vídeňský bankovní dům Rothschildů a Gutmannů.6 (Průcha, 2004)
Tabulka 1.2 Obrat zahraničního obchodu ČSR s obchodními partnery v letech 1924 a 1929 Obchodní partner
1924
1929
mil. Kč
%
Mil. Kč.
%
Německo
8904
27,0
8976
22,3
Přístav Hamburk a Brémy
1664
5,1
3390
8,3
Rakousko
4768
14,5
4639
11,5
Velká Británie
2034
6,2
2237
5,5
Itálie s přístavy Terst a Rjeka
2452
7,4
1506
3,7
Maďarsko
2015
6,1
2273
5,6
USA
1608
4,9
2561
6,3
Jugoslávie
1448
4,4
1495
3,7
Polsko
1281
3,9
2187
5,4
Rumunsko
1263
3,8
1243
3,0
Francie
827
2,5
1087
2,7
Švýcarsko
819
2,5
1045
2,6
Nizozemsko
730
2,2
753
1,9
Pramen: LACINA, V. Velká hospodářská krize v Československu 1929-1934. 1.vyd. Praha : Academia, 1984. s. 33
1.1.3 Hospodářská politika před krizí7 Hospodářská politika v ČSR byla navrhovaná a realizovaná skrze několik kanálů, nositelů hospodářské politiky. Prvním z kanálů byla státní hospodářská politika, konkrétně vláda, jejíž zákony schvaloval Parlament a zákony vykonávaly ministerstva. Mezi nejvýznamnější ministerstva náleželo ministerstvo financí, ministerstvo průmyslu, obchodu a živností nebo ministerstvo zemědělství. Dalšími státními institucemi pak namátkou byl Poradní sbor pro otázky hospodářské, Exportní úřad, ale i obchodní a živnostenské komory, v jejichž čele stáli významní 6
Podrobnější analýza platební bilance od roku 1925 do roku 1937 viz. příloha č. 2. První Švehlova vláda uskutečňovala mj. sanaci bank, pozemkovou reformu, zavedla gentský systém. Druhá Švehlova vláda uzákonila mj. vznik Národní banky Československé a agrární cla. „Panská koalice“ potom provedla mj. daňovou reformu, zrušila devizovou vázanost a převedla korunu na zlatý základ. (podrobněji v textu) 7
16
Příčiny, průběh a důsledky krize v Československu obchodníci, což jim dodávalo na prestiži. Druhým kanálem pak byla nestátní hospodářská politika uskutečňovaná prostřednictvím nejrůznějších zájmových a odborových organizací, které ovlivňovaly přímo či nepřímo chod hospodářství. (Sekanina, 2004)
Celkově lze konstatovat, že od roku 1925 dochází k postupnému narůstání státního intervencionismu na úkor předchozí renesance liberalismu, ve které praktiky státu směřovaly především k zajištění podmínek pro hospodářský růst. A nyní již ke konkrétním opatřením.
Monetární politika. Měnová politika v roce 1924 byla mj. charakteristická přijetím série zákonů o bankách a sanacích pod vlivem let předešlých. V těch propukla bankovní krize, o čemž svědčí bankroty několika bank a ohromné ztráty všech peněžních ústavů z nedobytných pohledávek a z poklesu hodnoty cenných papírů (Průcha, 2004). Výsledkem bylo snížení počtu komerčních bank z původních 38 v roce 1921 na 22 v roce 1929. Rozhodující vliv však mělo sedm kapitálově významných bank.8 Nejvýznamnější postavení mezi nimi měla Živnobanka, což se projevovalo mj. vlivem na hospodářský život státu nebo státní legislativu (Sekanina, 2004). 1. dubna 1926 vznikla Národní banka Československá (NBČS)9, přeměněná z Bankovního úřadu ministerstva financí10. Banka stanovovala eskontní sazbu a sazbu lombardní a začala vydávat bankovky místo státovek. Ve sledovaném období dosahovala eskontní sazba až 7% (tabulka 1.5) a lombardní 6%. Úrokové sazby se pohybovaly na konci roku 1929 okolo 8% p.a. na úvěry a 3 až 7% při vkladech. Hlavně úrokové sazby na vklady byly důvodem pro vysokou míru úspor obyvatel a mohlo tak docházet k expanzi úvěrových obchodů (Průcha, 2004). Úkolem NBČS bylo také udržovat kurz koruny stabilní vůči zlatým měnám11. To se jí také dařilo (Sekanina, 2004).
Právě stabilní kurz československé koruny, dále přebytková platební bilance a rovnováha finančního hospodaření státu byli důvodem pro převedení koruny na zlatý základ v roce 1929,
8
Romportlová uvádí, že tyto banky kontrolovaly 80 % veškerého kapitálu (1994, s. 18). Založená jako akciová společnost. Prvním guvernérem byl dr. Vilém Pospíšil, po něm dr. Karel Engliš (únor 1934 až únor 1939). 10 Sekanina píše přesné datum vzniku o jedno čtvrtletí dříve 1. 1. 1926. Na oficiálních webových stránkách (www.cnb.cz) lze nalézt, že datum 1. 4. 1926 bylo datem oficiálního převzetí funkce guvernéra dr. Pospíšilem. 11 Mezi další země zlatého bloku patřily Francie, Holandsko, Belgie, Švýcarsko a Itálie (Frait, 1996). 9
17
Příčiny, průběh a důsledky krize v Československu koruna se stala měnou zlaté devizy12, sama však přímo za zlato směnitelná nebyla. Romportlová píše, že se ČSR zařadila mezi tzv. zlatý blok13 (1994, s. 19). Tomuto opatření ještě předcházelo zrušení devizových omezení od konce roku 1928, což umožnilo uvolnění obchodu s domácími a zahraničními platidly a byl povolen pohyb kapitálu přes hranice (Sekanina, 2004). Dnešním jazykem ekonomické teorie bychom řekli, že byla zavedena vnější směnitelnost koruny.
Fiskální politika. Hlavní zásadou rozpočtové politiky byla vyrovnanost státního rozpočtu. Nutno podotknout a z následující tabulky bude patrno, že se tento záměr vládám nedařil. Jedinými roky, kdy hospodaření státu skončilo přebytkem byl rok 1921 a 1926 (Statistická příručka Republiky československé, 1928).
Tabulka 1.3 Údaje o státním hospodaření v letech 1924-27 (v mil. Kč)* Rok
1924
1925
1926
1927
Rozpočtové příjmy
18 047
17 796
20 585
19 356
Rozpočtové výdaje
19 865
19 150
18 256
19 464
Schodek
-1 818
-1 354
2 329
-108
*včetně výdajů na investice, státní podniky a podíly samosprávných celků Pramen: Statistická příručka Republiky československé III, Praha 1928, s. 392-393; vlastní výpočty
Průcha (2004, s. 194) zmiňuje potřebu nové daňové soustavy, jejímž vyústěním bylo přijetí daňové reformy na návrh Karla Engliše v roce 1927. Struktura daňové soustavy byla následující (Statistická příručka Republiky československé IV, 1929): 1
Přímé daně – důchodová daň, daně výnosové (všeobecná výdělková, pozemková, daň domovní, daň rentová ad.)
2
Spotřební daně – z lihu, droždí, z cukru, minerálního oleje, piva, masa, vína, uhlí ad.
3
Daň z obratu a daň přepychová – včetně úroků z prodlení, pokut ad.
12 Rozdíl mezi měnou zlaté devizy a zlatým standardem je, že u měny zlaté devizy je měna směnitelná nejen za zlato, ale i za zlato směnitelné devizy. Systém se tak nazývá zlatý devizový standard. Pro dokreslení uvádíme ještě podmínky fungování zlatého standardu: 1. každá měna má určený zlatý obsah, tzv. par, 2. monetární autorita se zavazuje vyměnit jakékoli množství měny za zlato dle pevného kurzu, 3. není omezen export a import zlata a 4. monetární autorita nesmí provádět sterilizaci přílivu zlata. (např. Žídek, 1998) 13 Další bloky, které můžeme pozorovat v průběhu krize, popisuje Frait (1996, s.160). Uvádí např. librový blok vzniknuvší po odpoutání libry od zlata v roce 1931. Patřilo do něj Britské společenství, Skandinávské státy nebo Austrálie ad. Dalším blokem byl dolarový blok, který vznikl po zrušení zlatého standardu v USA v roce 1934. Do tohoto uskupení patřily USA, Kanada, Střední Amerika a některé státy Jižní Ameriky.
18
Příčiny, průběh a důsledky krize v Československu
Dalšími příjmy státního rozpočtu se stala pevná agrární cla zavedená po vítězství agrární strany v roce 1925. Cla způsobila problémy se zahraničním obchodem, ale přinášela výhody velkostatkům orientujícím se na rostlinnou výrobu. Na výdajové straně rozpočtu zaujímaly nejvýznamnější příčku obsluha státního dluhu, výdaje na obranu a na školství. (Průcha, 2004) Ostatní opatření. Dalším opatřením bylo zavedení tzv. gentského systému14 v roce 1925. Významným hospodářsko-politickým opatřením se stala také pozemková reforma, jejíž hlavní část spadá do let 1922-26. S původním záměrem však dosažený výsledek přerozdělení půdy neměl mnoho společného (podrobněji Průcha, 2004).
1.2
Vývoj v průběhu krize (1929 – 1934)
Neméně důležitým, stejně jako vývoj před krizí, je vývoj v průběhu krize. Tato část práce bude důležitá zejména pro politický rozměr, který sice hospodářská politika akcentuje, avšak ne vždy dostatečně. A právě politika je tím aspektem, který je v této práci stěžejním. Ale abychom se vrátili k tématu. Tento oddíl poskytne pohled na to, co se vlastně odehrávalo v průběhu krize, tedy od roku 1929.
1.2.1 Politický vývoj v době krize Na rozložení politických sil měla do jisté míry vliv národnostní struktura obyvatelstva, jak v období let 1924-29, tak i v době krize. Graf 1.1 podává obrázek o národnostní struktuře, která se během prvních desíti let prakticky nezměnila. Čtvrtinu obyvatel ČSR zaujímali Němci, čímž tvořili druhé nejpočetnější etnikum ve státě, a z toho také vyplýval vliv na zastoupení politických stran v orgánech státu.
14
Sekanina (2004, s. 124 – pozn. č. 4) pojem definuje takto: „Systém poskytování podpor v nezaměstnanosti prostřednictvím odborových organizací, kterým stát dával na tyto účely příspěvek. Nárok na státní příspěvek k podpoře v nezaměstnanosti závisel na členství v odborové organizaci (muselo trvat alespoň šest měsíců před ztrátou zaměstnání) a výplatě podpory podle stanov odborové organizace. Název je odvozen od belgického města Gentu, kde byl tento systém zaveden v roce 1901. V ČSR byl uzákoněn v roce 1921, v platnost vstoupil roku 1925.“
19
Příčiny, průběh a důsledky krize v Československu V podzimních měsících roku 1929 padla vláda „panské koalice“, v době krachu na burze v New Yorku se konaly nové předčasné volby, z nichž vzešla nová vláda „velké koalice“15 pod vedením nejprve Františka Udržala a po něm od podzimu 1932 pod vedením Jana Malypetra16, vítězem se tedy stala agrární strana, druhá skončila sociální demokracie, třetí Československá národně socialistická strana, čtvrtá pak byla KSČ, která získala hlasy od všech národností. (Sekanina, 2004) Ve volebním období se vystřídaly celkem tři vlády – zastoupení v nich měly: agrární strana, čeští i němečtí sociální demokraté, národní socialisté, lidovci či německá agrární strana ad. (Průcha, 2004) Při těžké hospodářské situaci v polovině roku 1931, kdy již zemědělská krize byla doprovázena krizí průmyslovou, resp. po nástupu Hitlera v Německu roku 1933, se ještě více než předtím aktivizovaly nacionalistické, resp. fašistické nálady v ČSR, a i přes zákaz fašistických stran se vždy formovala strana podobného smýšlení, až v čele jedné takové stanul Konrád Henlein v roce 1933 (Sudetendeutsche Partei). V roce 1935 se konaly další parlamentní volby a vládu po nich sestavoval politik agrární strany Milan Hodža, přes vítězství Henleinovy Sudetoněmecké strany co do počtu odevzdaných hlasů, a vydržel ve funkci ministerského předsedy až do Mnichova v roce 1938.17 (Sekanina, 2004)
15
„Velká koalice“ se skládala ze zástupců české a jednoho zástupce německé agrární strany, české a jednoho zástupce slovenské sociální demokracie, národních socialistů, lidovců, národní demokracie, živnostenské strany a několika nestraníků. (Urbancová, 2005) 16 Složení Malypetrovy vlády bylo s malými obměnami podobné jako složení vlády F. Udržala (viz. Příloha 1). 17 Podrobněji viz. Sekanina, 2004 nebo Průcha, 2004
20
Příčiny, průběh a důsledky krize v Československu Graf 1.1 Národnostní struktura ČSR (výsledky sčítání lidu 1930) 70
66.24
60
%
50 40 30
22.53
20 10
4.89
3.86
0.68
1.8
Poláci
ostatní
0 Češi a Slováci
Němci
Maďaři
Rusíni
Pramen: data převzata z publikace Statistická ročenka Republiky československé 1934, Praha 1934, s. 8 Pozn.: srovnej s předchozím sčítáním lidu v roce 1921 v grafu 1.3
Obecně lze konstatovat, že všechny Udržalovy vlády prosazovaly měkčí politiku proti následným vládám Jana Malypetra. Toto tvrzení můžeme doložit např. tzv. zmocňovacím zákonem, jenž opravňoval vládu přijímat zákony bez souhlasu Parlamentu. Zákon byl přijat v červnu 1933 a byl proponován do 15. listopadu 1933, jeho platnost však byla postupně prodlužována až do roku 1937! Na jeho základě vláda přijala 240 vesměs hospodářských nařízení, která však svůj účel, dle Sekaniny (2004, s. 77), nesplnila.
Propojení politiky a finančního kapitálu. V ČSR existovala dvě, významná propojení mezi politickými stranami a finančním velkokapitálem. Prvním bylo propojení agrární strany a agrárního velkokapitálu18, druhým pak národně demokratická strana a Živnobanka. V poválečném období hrála rozhodující roli Živnobanka, která dokázala působit na politiku vlády různými prostředky, přestože nebyla tak silně propojena s národní demokratickou stranou jako strana agrární s agrárním velkokapitálem. Národní demokracie byla stranou malou s velkým politickým vlivem díky osobnostem jako Alois Rašín, Karel Kramář nebo spisovatelům jako Alois Jirásek, Viktor Dyk či Josef Svatopluk Machar ad. Původně byl s touto stranou spojen i Karel Engliš, který z ní však v roce 1925 vystoupil. Vliv na politiku vlád si můžeme ilustrovat na příkladu tlaku, který se Živnobanka snažila vyvíjet, proti devalvaci měny.
18
Hlavně Agrární banka
21
Příčiny, průběh a důsledky krize v Československu Agrární velkokapitál byl rozdělen na dvě větve, které zastávaly různá stanoviska podobně jako sama agrární stana (viz. kapitola 4). Na jedné straně jedna větev požadovala neomezený vývoz stejně jako Živnobanka, na druhé straně druhá větev prosazovala autarkní politiku, výrobu pro vnitřní trh. Boj mezi oběma velkokapitály nakonec vyzněl lépe pro agrární, neboť v roce 1934 a 1936 byla devalvována koruna, proti které Živnobanka ostře protestovala, ba dokonce došlo k několika demisím např. národně demokratičtí ministři z vlády nebo guvernér NBČS dr. Pospíšil. (Sekanina, 2004)
Zahraniční politika. V zahraniční oblasti pokračovalo uzavírání smluv mezi státy Malé dohody. Z poloviny roku 1930 to byla smlouva o pravidelném setkávání ministrů zahraniční členských států, z února 1933 organizační pakt z obavy před nastupujícím Hitlerem v Německu, v roce 1933 podepsaly malodohodové státy se Sovětským svazem a Tureckem smlouvu o definici agrese a v květnu 1935 podepsala ČSR spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem navázanou na sovětsko-francouzskou smlouvu. V letech 1935–1939 posiloval v Rumunsku a Jugoslávii vliv německého a italského fašizmu, který vyústil až ve vypovězení smluvních závazků Rumunska a Jugoslávie. (www.wikipedia.org, 2007)
1.2.2 Hospodářský vývoj – fáze krize Do obecného povědomí vešel začátek světové hospodářské krize jako „černý pátek“ roku 1929, přesněji dvojí zhroucení cen akcií na burze v New Yorku ve dnech 24. a 29. října 1929. Ve stejném duchu hovoří také Průcha (2004, s. 245), samotný krach na burze totiž vidí jako spouštěcí impulz k nejbolestnější světové krizi ve 20. století, i když, jak dodává, se krize projevovala již v roce 1928 v zemědělství. Oproti tomu např. Sekanina (2004, s. 33) deklaruje, že černý pátek působil pouze jako kulisa a vyvrcholení již probíhající krize ve světě.
Velkou hospodářskou krizi v Československu bychom mohli rozdělit do třech období (dle Sekaniny, 2004). První fáze let 1928/29 – jaro 1931 byla charakteristická nejprve propadem cen cukrové řepy či obilí. Do obtíží se dostávala odvětví zemědělství jako chmelařství a sladovnictví, v roce 1929 se přidala odvětví exportu dříví, skla a keramiky (Sekanina, 2004). Steiner a Krol (1997, s. 119) píší, že se krize v roce 1928 nejprve projevila v průmyslu textilním, sklářském a bižuterním. V roce 1930 krize pronikla do dalších odvětví průmyslu jako např. hornictví. 22
Příčiny, průběh a důsledky krize v Československu V souvislosti s rokem 1930 hovoří Sekanina (2004, s. 34) o přechodu strukturálního v cyklický charakter krize v ČSR.
Druhá fáze krize probíhala od léta 1931 do jara 1933 a lze ji charakterizovat jako nejhlubší fázi. Krach dvou velkých středoevropských bank – německé Danatbank a rakouského Creditanstaltu – znamenal pro vývoj druhé fáze nejcitelnější událost. Krachem bank se spustila lavina nedůvěry v bankovní systém a vkladatelé začali vybírat svoje prostředky z bank, banky neprodlužovaly úvěry ani nevydávaly nové úvěry. Úvěrová restrikce bránila investicím a znamenala úpadek a zadlužení průmyslu, obchodu, ale v největší míře zemědělství. Státní hospodaření končilo každoročně se zvyšujícím se deficitem (viz. tabulka 1.11). Snad jedinými pozitivními oblastmi ekonomiky byla postupná elektrifikace území a stavba a opravy silnic, vše bylo uskutečňováno na základě tzv. nouzových prací pro nezaměstnané. (Sekanina, 2004)
Poslední fázi krize v ČSR, probíhající od jara 1933 do jara 1934, lze popsat jako fázi vlekoucí se deprese, neboť docházelo pouze k postupnému oživování výroby. Charakteristickými opatřeními třetí závěrečné fáze se stal zmocňovací zákon a devalvace koruny (více v podkapitole 1.2.3). (Lacina, 1984)
Jako rozšíření bychom mohli uvést ještě čtvrtou fázi od léta 1934 až do roku 1938. Pro tuto fázi bylo typické postupné oživování ekonomiky s nejzřetelnějším růstem v roce 1936. Tento růst ovšem zdaleka nestačil na dosažení předkrizové úrovně a růst přerušilo nové vypuknutí krize v roce 1938. (Sekanina, 2004) Autor se však tímto obdobím nebude podrobněji zabývat, v průběhu této kapitoly bude nastíněn pouze zevrubný vývoj po roce 1934.
Makroekonomické ukazatele. Pro výklad o makroekonomických ukazatelích si autor vybírá vývoj
v hrubém
domácím
produktu
(HDP)
a
hrubém
národním
produktu
(HNP),
v nezaměstnanosti, v platební bilanci ČSR, v úrokových sazbách, v cenách, mzdách a kurzu československé koruny. HDP a HNP po celé období krize klesal, jak můžeme vidět v tabulce 1.4. Lze v ní také pozorovat srovnání statistických dat různých autorů. Z tabulky je taktéž patrné, že průběh krize v ČSR byl delší (minimum v roce 1935) a oživování ekonomiky pomalejší oproti světu, protože ani v roce 1937 nebylo dosaženo předkrizového stavu. Předkrizový stav byl překročen v zemědělské výrobě, ale i v některých průmyslových odvětvích jako např. 23
Příčiny, průběh a důsledky krize v Československu v chemickém průmyslu. O této skutečnosti referují např. Průcha (2004, s. 271-273) nebo Steiner a Krol (1997, s. 119).
Tabulka 1.4 Indexy hrubého domácího a hrubého národního produktu v letech 1929-1937 (1929 = 100) Rok
Index HNP – Krejčí
Index HDP – Prior
Index HDP – Mitchell (1913 = 100)
1929
100,0
100,0
152,3
1930
97,0
96,7
147,1
1931
97,3
93,4
142,1
1932
88,7
89,7
136,5
1933
87,5
85,9
130,7
1934
87,4
82,6
125,7
1935
83,8
81,8
124,5
1936
89,8
88,5
134,6
1937
96,5
98,4
149,8
Pramen: KREJČÍ, J. Vývoj československého hospodářství v letech 1926-1937. In: Zborník Filozofickej fakulty Univerzity Komenského. Politická ekonomie. Bratislava : Univerzita Komenského, 1968, s. 1050; STÁDNÍK, M. Československý národní důchod. Praha : Sbírka pramenů ku poznání literárního života v Čechách, na Moravě a v Slezsku : památky a řeči literatury české, 1947. s. 38; MITCHELL, B. R. European Historical Statistics 1750-1975. Second revisited Edition. London 1981, p. 802
Vývoj nezaměstnanosti byl úměrný vývoji krize, jak můžeme vidět v následujícím grafu. Od roku 1930 začal prudce růst a nejvyšších hodnot dosáhl v roce 1933. Kuklíkovi (2002, s. 38) píší, že na přelomu let 1932/33 dosahoval počet oficiálně registrovaných nezaměstnaných čísla 920 tisíc (včetně sezónních pracovníků) a odhadují, že dalších 300 tisíc obyvatel bylo bez práce. Ve dvou následujících letech se nezaměstnanost udržovala prakticky na konstantní úrovní, aby v letech 1936–37 počala klesat. Předkrizových hodnot však opět dosaženo nebylo. (Bělina, 1999)
24
Příčiny, průběh a důsledky krize v Československu Graf 1.2 Vývoj nezaměstnanosti v ČSR 1921 – 1937
Pramen: BĚLINA, P. Dějiny zemí Koruny české. II.: od nástupu osvícenství po naši dobu. s. 181
Zahraniční obchod představoval klíčové a zároveň nejzranitelnější místo ekonomiky ČSR. Lacina (1984, s. 112) píše, že hodnota zahraničního obchodu klesla na pouhých 28,9%, přičemž hodnota vývozu na 28,6% a dovozu na 29,2% v letech 1929-1933 (viz. tabulka 1.5). Obchodní bilance přesto zůstávala aktivní (kromě let 1932 a 1933 – viz. tabulka 1.6 nebo příloha 2), ale jen díky drastickému omezování dovozu mj. kvůli devalvaci britské libry v roce 1931 a kvůli aktivnímu obchodu s tzv. vázanou cizinou19.
Tabulka 1.5 Zahraniční obchod Československa v letech 1928-1934 (v mil. Kč) Rok
Vývoz
Index – vývoz (1929 = 100)
Dovoz
Index – dovoz (1929 = 100)
1928
21205
103,5
19191
96,1
1929
20497
100,0
19962
100,0
1930
17472
85,2
15712
78,7
1931
13119
64,0
11764
58,9
1932
7343
35,8
7487
37,5
1933
5855
28,6
5831
29,2
1934
7280
35,5
6382
31,2
Pramen: Československá statistika sv. 154. Zahraniční obchod Republiky československé v roce 1937, I. Díl, Praha 1938, s. 2+. Uváděn jen obchod se zbožím.
19
Vázaná cizina znamená vázaná devizová hospodářství – Rakousko, Německo, Maďarsko, Jugoslávie, Rumunsko, Bulharsko a Řecko.
25
Příčiny, průběh a důsledky krize v Československu V následující tabulce 1.6 můžeme pozorovat vývoj v platební bilanci v průběhu krize (podrobněji viz. příloha 2). Kubů a Pátek (2000, s. 245-257) popisují, že na aktivnost či pasivnost platební bilance v ČSR působil v rozhodující míře zahraniční obchod se zbožím. Vyzdvihují významné role geografické polohy pro transport zboží přes ČSR (především prostřednictvím železniční dopravy), cestovního ruchu cizinců do Prahy a lázeňských měst, ale i nezanedbatelnou položku remitence20. Všechny tyto položky přispívaly k aktivnosti platební bilance. Oproti tomu položka komisionářských provizí21 znamenala pro běžné položky platební bilance znamínko mínus. Dalšími minusovými údaji se stal dovoz elektrické energie (v důsledku rozsáhlé elektrifikace území), obchod s patenty či obchod s filmovou produkcí. (Kubů a Pátek, 2000)
Na kapitálové straně účtu platební bilance figurovaly vysoké závazky ČSR vůči cizině. Lze vypočítat, že při zadluženosti ČSR ve výši 28.327 milionů Kč v roce 1928 (Weirich, 1939) a při 14, 5 milionů obyvatel v ČSR (Weirich, 1939) činil dluh přepočítaný na hlavu 1.953,6 Kč. (vlastní výpočet) Dluhy vznikly ze tří kanálů. Za prvé, převzetím části závazků po rozpadu Rakouska-Uherska. Za druhé, závazky ČSR vůči Francii, Velké Británii a Spojeným státům americkým (USA) vzniknuvší kvůli nutnosti financovat válečné akce v zahraničí v průběhu první světové války (např. legionáři). Třetí cesta zadlužení pak vznikla v průběhu existence ČSR. (Kubů a Pátek, 2000) V průběhu krize byla ČSR donucena okolnostmi vypůjčit si v dubnu 1932 od Francie 600 milionů franků. (Lacina, 1984) Půjčka však sloužila na pokrytí deficitu státního rozpočtu a k udržení stability měny. (Kubů a Pátek, 2000)
Určujícím faktorem pro další vývoj a obtíže s tím spojené bylo stanovování eskontní sazby nejprve Bankovním úřadem, posléze centrální bankou. Eskontní sazba, důležitá pro úvěry, byla postupně navyšována, čímž se chtělo na jednu stranu zabránit spekulativnímu útoku na měnu a zároveň chránit zásobu deviz pro intervenční nákup měny, ale na druhé straně rostoucí eskontní sazba způsobovala ochabování investiční činnosti. Vysoká úroková míra pak zapříčinila problémy při deflační politice, kdy se dluhy zhodnocovaly. Samotný vývoj eskontní sazby můžeme pozorovat v tabulce 1.7. (Kubů a Pátek, 2000)
20 21
Remitence je transfer finančních prostředků vystěhovalců. (Kubů a Pátek, 2000) Komisionářská provize je poplatek za zprostředkování obchodu. (Kubů a Pátek, 2000)
26
Příčiny, průběh a důsledky krize v Československu Tabulka 1.6 Československá platební bilance 1929-1937 v milionech Kč Rok
Saldo běžných položek
Saldo kapitálových položek
Saldo platební bilance
1929
+872
-959
-87
1930
+1698
-599
+1099
1931
+991
+748
+1739
1932
-268
+235
-33
1933
-59
+291
+232
1934
+836
-693
+143
1935
+178
-244
-66
1936
-559
-258
-817
1937
+400
-658
-258
Pramen: Statistická ročenka Republiky československé 1934, Praha 1934, s. 306-307, Statistická ročenka Republiky československé 1935, Praha 1935, s. 288, Statistická ročenka Republiky československé 1938, Praha 1938, s. 148, Statistická ročenka Protektorátu Čechy a Morava 1941, Praha 1941, s. 204-205.
Tabulka 1.7 Eskontní sazba Národní banky Československé *) Datum nové sazby
28.1.24
10.3.24
28.5.24
25.3.25
1.12.25
13.1.26
27.10.26
8.3.27
26.5.30
Eskontní sazba v %
5
6,5
6
7
6,5
6
5,5
5
4,5
Datum nové sazby
25.6.30
26.1.31
5.8.31
23.9.31
22.12.31
12.4.32
26.9.32
24.1.34
26.3.35
Eskontní sazba v %
4
4
5
6,5
6
5
4,5
3,5
3,5
*) do dubna 1926 předchůdce Národní banky Československé – Bankovního úřadu ministerstva financí Pramen: zpracováno podle periodika Zprávy Národní banky Československé, roč. 1926, s. 193
Cenová hladina. Zajímavým vývojem prošla také cenová hladina. Situaci si můžeme ilustrovat v tabulce 1.8. Vidíme v ní soustavně klesající cenové indexy velkoobchodních a maloobchodních potravinových cen. Tento trend byl prolomen až v letech 1934, resp. 1935 pro maloobchodní ceny.
27
Příčiny, průběh a důsledky krize v Československu Tabulka 1.8 Index velkoobchodních cen a maloobchodních potravinových cen (1914 = 100) Rok
1928
1929
1930
1931
1932
1933
1934
1935
1936
Index velkoobchodních cen
969
913
811
736
680
659
676
705
707
Index maloobchodních potravinových cen
916
897
858
780
728
701
668
697
712
Pramen: Statistická ročenka Republiky československé 1938, Praha 1938, s. 149
Zajímavým vývojem prošly i mzdy. S rostoucí nezaměstnaností a deflační politikou vlády mzdy klesaly. Příkladem nám může být tabulka 1.9, v níž sledujeme vývoj, resp. pokles v průměrných dělnických denních mzdách a v mzdovém indexu. Obrat ve vývoji nastává v roce 1935.
Tabulka 1.9 Průměrné dělnické mzdy 1929-1937 Rok
1929
1930
1931
1932
1933
1934
1935
1936
1937*)
Průměrná denní mzda na 1 dělníka
19,11
19,13
18,66
17,73
16,72
16,30
15,93
16,18
16,99
Mzdový index (průměr 1929 = 100)
100
100,1
97,6
92,8
87,5
85,3
83,4
84,7
89,23
*) údaje za leden až říjen 1937, vlastní výpočty hodnot roku 1937 Pramen: Statistická ročenka Republiky československé 1938, Praha 1938, s. 227. vlastní výpočet
Vývoj kurzu koruny nastíníme na příkladu vztahu kurzu k americkému dolaru a britské libře. V tabulce 1.10 jsou zřetelně rozpoznatelné obojí devalvace uskutečněné jak v Anglii v roce 1931, tak ve Spojených státech v roce 1933. Stejně tak můžeme identifikovat oboje devalvace provedené v ČSR v letech 1934 a 1936.
Tabulka 1.10 Průměrné roční kurzy československé koruny na cizích burzách 1929-1937 Rok Velká Británie (Londýn) Spojené státy (New York)
1929
1930
1931
1932
1933
1934
1935
1936
1937*)
164,014
164,019
153,072
118,319
111,765
119,031
117,847
124,626
141,385
2,961
2,965
2,962
2,963
3,82
4,248
4,168
4,014
3,491
*) údaje za leden až říjen 1937, vlastní výpočty hodnot roku 1937 Pramen: Statistická ročenka Republiky československé 1938, Praha 1938, s. 165. vlastní výpočet
28
Příčiny, průběh a důsledky krize v Československu 1.2.3 Hospodářská politika v době krize22 Hospodářská politika v zemědělství. Hospodářská politika v krizovém období se uskutečňovala s ohledem na rozhodující vliv agrární strany po volbách v roce 1929. Léčení krize se tedy soustřeďovalo v prvopočátku na zemědělství se sílicím státním intervencionismem, jehož zastánci se našli i v kruzích kolem prezidenta Masaryka a v osobě prezidenta samotného. Dokladem orientace na zemědělství je počet 129 přijatých vládních nařízení pro zemědělskou výrobu v průběhu krize oproti 24 ve prospěch nezemědělských odvětví. (Lacina, 1984) Jako příklady intervencionismu můžeme uvést zvýšení agrárních cel v červnu 1930, zřízení živočišného syndikátu v červenci 1933, který zabezpečoval dovoz zboží, v průběhu roku 1932 úprava úrokových sazeb či exekucí pro zemědělce s charakterem moratoria nebo zřízení obilního monopolu v červenci 1934 s výsadním právem nakupovat a prodávat obilí se zahraničím. (Sekanina, 2004)
Fiskální politika. ČSR jako malá země, kde byla třetina národního důchodu tvořena zahraničním obchodem (Sekanina, 1999), začala realizovat politiku ochrany domácího trhu a regulace zahraničního obchodu formou povolovacích řízení a kontingentů na jednotlivé druhy zboží reagujíce na devalvaci britské libry, tedy v roce 1931. Ještě téhož roku prošel schvalovacím řízením zákon o podpoře zahraničního obchodu, kdy stát přebíral ručení za exportní úvěry, poskytoval exportní prémie či refundace daní. V roce 1933 byla provedena revize celního sazebníku, některým druhům zboží byla cla zvýšena, přesto se však cel jako přímého nástroje v tomto období velmi nepoužívalo. (Sekanina, 2004)
V oblasti daní docházelo v průběhu let ke zvyšování břemene či k zavádění nových daní, od roku 1933 je patrné snižování daňového břemene. Daňové úpravy se realizovaly mj. na základě špatného stavu veřejných financí. Ke krytí deficitu (tabulka 1.11) státního rozpočtu byla, jak jsme již uvedli, použita mimořádná půjčka 600 milionů francouzských franků, ale také povinná nabídka deviz a valut, která dohromady vynesla sumu 650 milionů Kč (Sekanina, 2004). Na financování veřejných investic a veřejných staveb byly vypsány státní půjčky v letech 1931 a 22
Udržalovy vláda „velké koalice“ uzákonila mj. zvýšení agrárních cel, regulovala zahraniční obchod kontingenty ad., realizovala investiční půjčku, zavedla opět devizovou vázanost či započala sanaci bank. Naproti tomu Malypetrovy vláda „velké koalice“ přijala opatření typu živočišného syndikátu, obilního monopolu, provedla revizi celního sazebníku, uskutečnila půjčku práce či přijala kartelový zákon, ale jejím hlavním počinem se stala devalvace měny a zřízení Československého reeskontního a lombardního ústavu. (podrobněji v textu)
29
Příčiny, průběh a důsledky krize v Československu 1933, půjčkami byly investiční půjčka a půjčka práce. Jejich celkový výnos dosáhl 3,3 miliard Kč (Bianchi, 1965).
Tabulka 1.11 Údaje o státním hospodaření v letech 1929-34 dle závěrečných účtů (v mil. Kč) Rok
1929
1930
1931
1932
1933
1934
Rozpočtové příjmy
10 444
9 645
9 133
8 368
7 379
7 492
Rozpočtové výdaje
10 275
9 928
12 260
10 258
9 588
8 880
Schodek
+169
-283
-3 127
-1 890
-2 209
-1 388
Státní dluh
32 670
33 354
34 654
35 437
37 328
38 151
Pramen: Statistická ročenka Republiky československé 1936, Praha 1936, s. 273
Monetární politika. Na konci roku 1931 zavedla vláda opět devizovou vázanost, tzn. povinný odvod deviz a valut centrální bance, zákaz volného prodeje deviz na trhu a volného nákupu cenných papírů na trhu apod. V bankovní oblasti prováděla hospodářská politika také zásahy. Zvláště po již zmiňovaném krachu dvou středoevropských bank, Creditanstaltu a Danatbank. Vláda byla nucena v roce 1932 provést sanaci 11 bankovních ústavů ve výši 755 milionů Kč přímé podpory, 525 milionů Kč státních garancí a celkově do roku 1935 vláda vynaložila kolem 2 miliard Kč na sanace (Ubiria, 1958). Prostředky směřovaly především na pomoc agrárnímu kapitálu a na Slovensko a Podkarpatskou Rus. Současně se sanací se začaly zpřísňovat kontroly bankovního sektoru a byl vydán zákaz otevírání nových poboček či zřizování nových finančních ústavů do konce roku 1934. Pro úvěrovou podporu zřídila vláda ještě Československý reeskontní a lombardní ústav v březnu 1934, který napomáhal finančnímu a kapitálovému trhu. (Sekanina, 2004)
Přes relativní problémy se zahraničním obchodem se vláda nemohla odhodlat k devalvaci koruny i kvůli tlaku finančního kapitálu kolem Živnobanky. Devalvace nakonec na návrh Engliše a dalších proběhla23, ve srovnání s jinými zeměmi ovšem později; v únoru 1934 o 16,7%, ze zlatého obsahu 44,58 mg na 37,15 mg ryzího zlata v 1 Kč, a v říjnu 1936 o dalších 16%, ze zlatého obsahu 37,15 mg na 31,21 mg ryzího zlata v 1 Kč. Při obou devalvacích však byl zlatý obsah měny zachován. Celkově došlo ke snížení zlatého obsahu cca o 30%, což představovalo
23
Na protest proti realizaci devalvace odstoupil z funkce např. guvernér Národní banky Československé dr. Pospíšil, členové národní demokracie podali demisi ve vládě atd.
30
Příčiny, průběh a důsledky krize v Československu menší rozsah než u jiných zemí – např. Francie 33%, Švýcarsko 34% nebo Itálie 41%. (Naše doba, 1937 nebo Kozák, 1937)
Kartelizace. Další oblastí státních zásahů byla oblast kartelová. Kartely působily jako regulátoři jednotlivých odvětví. Docházelo k tzv. nucené kartelizaci, což byl rozdíl proti předchozímu období, kdy kartely vznikaly samovolně jako výsledek koncentrace výrob. Při nucené kartelizaci, chcete-li nucené syndikalizaci, byli zohledňováni především stávající hlavní výrobci v každém odvětví. Tato skutečnost byla promítnuta i v kartelovém zákoně přijatém v červenci 1933, samotný stát ponechával volnou ruku v rozhodování monopolům a zaměřoval se na málo koncentrovaná odvětví. Sekanina (2004, s. 76) se zmiňuje, že tyto okolnosti vedly ke stagnaci československé ekonomiky.
1.3
Shrnutí
Obecně lze konstatovat, že těžký průběh krize byl z velké části zapříčiněn velkým vlivem zahraničního obchodu na ekonomiku ČSR. Délka krize byla dále podmíněna pozdní devalvací v ČSR, ale také ještě delším otálením Francie s devalvací, čímž byla ČSR dále vtahována do problémů. Hospodářská politika reagovala na nesnáze státními intervencemi, jež se ještě zostřily po nástupu vlády Jana Malypetra v roce 1932. Pod státní intervencí si čtenář může představit zásahy nejrůznějšího druhu: cla, kontingenty, devizová povinnost, nucená koncentrace výrob – kartelizace a syndikalizace, obilní monopol či zmocňovací zákon. Krize začala ustupovat z ČSR později než v jiných zemích světa, k devalvacím došlo relativně později oproti téměř celému světu, a to letech 1934 a 1936 po nástupu Engliše do funkce guvernéra Národní banky československé.
Na závěr kapitoly musíme ještě odpovědět na otázky položené v úvodu. ČSR patřila rozhodně k vyspělým zemím, avšak zaostávala za zeměmi nejvyspělejšími. Tvrzení podporuje i umístění ČSR v žebříčku vyspělosti zemí, kde naše země zaujímala 17. místo ve světě podle národního důchodu. Země obsadivší první místa tohoto žebříčku, dosahovala několikrát většího důchodu. ČSR proto nemůžeme řadit mezi nejvyspělejší státy, ale mezi vedoucí země středně vyspělých zemí. (Kubů a Pátek, 2000)
31
Prof. Karel Engliš
2.
Prof. Karel Engliš
Karla Engliše můžeme považovat za nejvýznamnějšího ekonoma českých dějin. Svým postavením a rozhodováním zasahoval do každodenního života v období krize. Z těchto důvodů mu vyčleníme zvláštní pozornost. V této kapitole se pokusíme analyzovat jeho pohled na příčiny krize, jeho postoje k řešení v zahraničí ale také v domácí ekonomice. Nejdříve však krátce k jeho životu.
2.1
Engliš a jeho život
Karel Engliš se narodil 17. srpna 1880 v Hrabyni u Opavy jako deváté dítě vesnického řezníka. Přestože byl nadaným žákem, rodiče si nemohli dovolit udržovat jej několik let na studiích. Nakonec se nechali přemluvit a poslali jej na gymnázium do Opavy. Peníze ale stačily pouze na první čtyři roky studia a Engliš si tak dále musel vydělávat doučováním ostatních žáků. Po maturitě nastoupil na Právnickou fakultu v Praze, kde navštěvoval mj. semináře Albína Bráfa24. (Kolařík, 1937)
Na jeho doporučení získává Engliš své první zaměstnání v Zemském statistickém úřadě pro království České, následně přechází na ministerstvo obchodu do Vídně. Habilitaci ukončuje v roce 1910 získáním titulu docent, rok poté je jmenován profesorem na České vysoké škole technické v Brně. V roce 1913 se stává poslancem Moravského sněmu, po skončení první světové války pak poslancem Národního shromáždění. 15. listopadu 1918 předkládá spolu s Aloisem Jiráskem návrh na založení druhé české univerzity, který je 28. ledna 1919 přijat, a zároveň se stává jejím prvním rektorem. Univerzita nese jméno prvního československého prezidenta Tomáše G. Masaryka. (Zemánek, 2004 nebo Kolařík, 1937)
Od roku 1920 do roku 1931, vždy s krátkými přestávkami, zasedá ve vládě jako ministr financí celkem šestkrát. V tomto období zastává ještě další funkce, např. správce ministerstva financí, děkana právnické fakulty Masarykovy univerzity ad. (Seidl, 2002b). Jak již bylo uvedeno výše stává se Engliš v roce 1934 guvernérem Národní banky československé. V této funkci střídá dr.
24
Významný ekonom 2.pol. 19.stol. – první všestranně vzdělaný český ekonom (Holman, 2001)
32
Prof. Karel Engliš Pospíšila odstoupivšího na protest proti englišově návrhu devalvace zlatého obsahu koruny. V této funkci setrval Engliš do roku 1939. Po válce je nakrátko instalován rektorem Univerzity Karlovy v Praze, po únorovém převratu 1948 však abdikuje na svoji funkci. Jeho knihy jsou zabavovány a páleny, je nucen opustit Prahu a stěhuje se tak do rodné Hrabyně, kde 13. června 1961 umírá jako chudý člověk. Na jeho oznámení o úmrtí stojí:
„Kdo sloužíš vlasti, odměny nečekej.“
Zahraniční ekonomové a politikové se zajímali především o tři oblasti, ve kterých Engliš působil, a ve kterých dosáhl zajímavých úspěchů:
1
Obdiv si Engliš vysloužil zejména díky tomu, že se mu podařilo během dvacátých a třicátých let učinit z československé měny jednu z nejstabilnějších a nejpevnějších měn na světe (za jejím zrozením stál především její otec Alois Rašín).
2
Zájem západních odborníků dále vzbudil svou novou koncepcí státního rozpočtu, který rozdělil na čtyři samostatné části, ve kterých se příjmy a výdaje sledovaly odděleně.
3
Pozornost tehdejší rakouské ekonomické teoretické školy vzbudila především jeho originální teleologická teorie. (Zemánek, 2004)
2.2
Engliš a jeho pohled na příčiny krize
2.2.1 Teorie krize Cesta k teorii krize. Albín Bráf ovlivnil život Engliše velmi významně. Engliš našel díky němu neskonalé zalíbení v národohospodářské vědě, jíž se věnoval prakticky celý život. I Kolařík (1937, s. 35) nachází v „Slezském věstníku“ č. 16 z roku 1903 kritiku na ochotnické vystoupení, kde se mj. praví:
33
Prof. Karel Engliš „…Našim mladým talentům mělo by právě toho večera záležeti na lepší propracovanosti a pokud možná uměleckém vystižení, zvláště když předcházela krátká přednáška pana právníka Engliše, jenž k thematu o důležitosti umění pro výchovu nahodil několik pěkných glos, jež nezapřely v panu přednášejícím učeného národohospodáře, jenž z toho stanoviska na umění vůbec nazírá.“
Noviny již tehdy líčily mladého národohospodáře jako učeného, a to mu bylo teprve 23 let. Své národohospodářské poznatky stavěl především na teleologickém principu, principu o účelném lidském jednání. Na tomto základě rozvinul mj. i svoji teorii krize.
Engliš považoval teleologickou teorii hospodářskou za teorii jednotlivých hospodářství, ale také za teorii vztahů a mezihospodářského pořádku mezi nimi. Jednotlivými hospodářstvími měl na mysli např. spotřební hospodářství25 nebo podnik. Engliš připodobňoval tato hospodářství k živým organismům. Účel, který sledují, je životní silou a snaha vyplývající z tohoto účelu a vedoucí k získání a spotřebě je životním dynamismem. Právě tento dynamismus popohání ekonomickou aktivitu vpřed. (Engliš, 1938)
Engliš (1938, s. 643) se dále zmiňuje, že každé z jednotlivých hospodářství zjišťuje svůj stav na počátku a na konci určitého delšího časového horizontu. Obvyklé je považovat za tento horizont kalendářní rok. Podle výsledku určí majetkový stav a s ním související změny v průběhu horizontu, provozní stav. Změny jsou, jak je čtenáři jasné, trojího druhu: zvýšení, rovnováha a pokles. Důsledně se přitom musí rozlišovat např. rovnováha hospodářská provozní a rovnováha pokladní. Pokladní a hospodářskou rovnováhu popisuje Engliš takto (přičemž všechny tyto pojmy náleží do oblasti teleologické teorie hospodářské):
„Nevydá-li stát více peněz, nežli přijal, je v rovnováze pokladní, jestliže však se při tom nepostaral o doplnění opotřebených budov nebo o splacení dluhů, žil z podstaty, jeho provoz nebyl rovnovážný v hospodářském smyslu.“ (1938, s. 643)
25
„…jako upotřebení peněžního důchodu a reálných statků podle relativního užitku určeného účelem hospodářství…“ (Engliš, 1938)
34
Prof. Karel Engliš Vedle teleologické teorie staví Engliš teorii kauzálně-historickou. Kauzálně-historická teorie sleduje např. genezi a vývoj v podniku, zkoumá jeho růst, ale i jeho úpadek či likvidaci. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že během jednoho hospodářského období se teleologická teorie vyčerpává (např. sleduje likvidaci podniku a vysvětluje, jak k této likvidaci může dojít), zatímco teorie kauzálně-historická buduje (např. sleduje vývoj, historii konkrétního podniku). Kauzálněhistorická teorie ovšem nemůže stát sama o sobě, ke svému výkladu potřebuje teorii teleologickou, tzn. aby vysvětlila proč vznikl podnik, musí znát postupy vzniku; aby vyvodila proč se sníží výroba, musí znát, jaké mohou být příčiny poklesu výroby atd.. Na tomto základě potom Engliš staví proti sobě teorii prosperity jako teorii kauzálně-historickou a teorii krize jako teorii teleologickou. Teorii krize definuje jako abstraktní, ale obecně platnou teorii; takovou, která nesleduje vývoj, vzrůst nebo pokles hospodářské aktivity; takovou, která objasňuje, co určitou krizi způsobuje, resp. „…které posuny ve vnitřních relacích hospodářství musí nutně vyvolati poruchy, úpadek či zkázu jeho.“ (1938, s. 645). Těmito posuny mohou být přírodní katastrofy,
neúroda,
vynálezy,
válka,
panika,
solidaristické
zásahy
státu
(=
státní
intervencionismus, jehož byl Engliš odpůrcem) atd. Úkolem teorie krize potom není zkoumat tyto posuny, nýbrž hledat soubor posunů, které mají za následek ovlivnění dalších veličin zapříčiňující vznik či prohloubení krize26. Krize lze rozdělit do kategorií podle trhů, na kterých dotyčné posuny působí. Engliš rozeznává čtyři typy trhů: tři působící na rovnováhu „ve vnitrozemí“ – trhy spotřeby, kapitálů a práce – a trh působící na rovnováhu „vůči cizině“ – rovnováha v platební bilanci s trhem měnovým. Krize pak propuká, dojde-li na některém z trhů k porušení rovnovážného pořádku, tedy k porušení rovnováhy. (Engliš, 1938 nebo Sekanina, 2004) Fenomenologie krize27. Při dalším popisu krize vyjdeme z jejího opaku, prosperity. Prosperita vychází z rostoucí výroby, která je důsledkem rostoucí ceny a kapitálové potřeby. Prosperitu tedy provází vzestup cen, rostoucí úroková sazba a mzda. Krizi neboli ústup prosperity doprovází opačné vývojové tendence na trzích statků, kapitálu a práce. Existují ale různé typy krizí začínající na různých trzích, jsou doprovázeny různými projevy a mají i různý postup a
26
Engliš opět používá přirovnání nyní ve formě lidského organismu, jehož poruchy mohou mít také nejrůznější příčiny. Není však účelné zkoumat příčiny, nýbrž jak příčiny ovlivňují ostatní orgány lidského těla. (1938, s. 647). 27 Termín, který ve své teorii používá Engliš a znamená – teorie jevu, vytváření abstrakcí ve vědomí (dle: http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/fenomenologie)
35
Prof. Karel Engliš odeznívání. Proto dle Engliše nelze určit obecnou fenomenologii krize28. Engliš rozděluje rovnovážné poruchy na tři základní oblasti: krizi z měnové deflace, krizi z nadvýroby a krizi z racionalizace. Za společný znak všech tří krizí považuje snižování odbytu, cen a zaměstnanosti. Jinak se ale krize z měnové deflace odlišuje od zbývajících dvou. Protože nelze určit obecnou metodu léčení krize, je velmi důležité identifikovat, na kterém trhu se krize objevila. Při tom ale Engliš upozorňoval na skutečnost,že rovnováha na všech trzích je myslitelná pouze teoreticky, neboť by při ní nemohlo docházet k hospodářskému pokroku. Jinými slovy, krize je daní lidstva za hospodářský pokrok a síly narušující rovnovážný stav jsou tak pro lidstvo pozitivní. (Engliš, 1938)
2.2.2 Příčiny velké hospodářské krize29 Engliš spatřoval hlavní příčinu krize v peněžní (monetární) politice, v tzv. zlaté deflaci, neboli zhodnocování zlata ve světovém měřítku, které způsobilo všeobecný pokles všech cen. Poklesly ceny statků, ale také peněžní důchody při zachování jejich reálné výše, jejich kupní síla se nezměnila. Tato příčina tedy spadá do englišovy oblasti první: krize z měnové deflace.
Jak ale Engliš dospěl k poznání, že se jedná o zlatou deflaci? To se pokusíme vysvětlit na dalších řádcích. Obecně Engliš vychází z toho, že dochází k poklesu cenové hladiny, tzn. že ceny musí být vyšší nežli je cena rovnovážná. K tomuto může docházet z několika příčin. Jedná se o příčiny, které byly zmíněny již výše: pokles cen v důsledku nadvýroby, v důsledku racionalizace a v důsledku měnové deflace. Nyní si zkusíme tyto příčiny přiblížit.
Nadvýroba. Pokles cen v důsledku nadvýroby charakterizuje Engliš pouze jako dočasný. Cena vždy určuje rovnováhu mezi výrobou a spotřebou a musí zároveň krýt výrobní náklady. Pokud jsou tyto podmínky splněny nemá cena žádný důvod ke změně. Spouštěcí mechanismus nadvýroby může být dvojí: ze strany spotřebitele a ze strany výrobce. Na straně spotřebitele je logika taková, že musí dojít ke změně jeho preferencí, ke změně užitečnosti některého statku, ať 28 Na tomto místě Engliš opět dává příklad z oblasti lékařství. Říká, že je to „…jako by chtělo lékařství hledat obecnou fenomenologii nemocí vůbec (slábnutí pacienta, teplota,malá chuť k jídlu, malátnost, pocení atd.) … Medicína hledá tedy speciální fenomenologii různých druhů nemocí.“ (1938, s. 687 a s. 688) 29 Pozn. v této i následujících podkapitolách 2. kapitoly budou používány citace englišových článků z Lidových novin, které vyšly jako soubor i v knižní podobě. V odkazech na literaturu bude toto zohledněno a čtenáři tak bude jasné, v které englišově publikaci nalezne vybrané novinové články.
36
Prof. Karel Engliš už z důvodu módy, zdravějšího způsobu stravování nebo došlo-li ke zlevnění substitutu apod. V této souvislosti bychom také mohli mluvit o podspotřebě, protože problém vznikl v důsledku snížené koupě obyvatel. Druhým bodem je změna u výroby. Klesnou-li nepatrně výrobní náklady, avšak ani k tomu nemusí nutně dojít, tvrdí Engliš, začne se podnikateli jevit cena jako ziskovější, rozšíří svoji výrobu a zvýší tak svoji nabídku. Při této ceně ovšem na trhu neprodá celou svoji produkci, a tak musí slevit na svých požadavcích a jít s cenou níže (např. protože banka na něj vyvíjí tlak se splacením dluhu). Může dokonce nastat situace, kdy aby prodal své zboží, nepokryje mu prodejní cena ani výrobní náklady. K prodeji za takovou cenu ovšem nemůže docházet dlouho, neboť by byl podnikatel nucen svoji výrobu zavřít. Pokud ale stav nějakou dobu trvá, může se výroba na určitý časový úsek zastavit a z krize výrobní se stává krize sociální, tj. roste nezaměstnanost. Po vyprodání zásob se cena vrací zpět k výrobním nákladům, podnikatel znovu najímá pracovní sílu, tzn. zvyšuje se zaměstnanost a obnovuje se výroba. Sled takových událostí je dle Engliše představitelný u některého z výrobních odvětví, je ovšem těžko představitelný v rámci celé ekonomiky. Navíc dochází k dočasnému snížení cen a z obojího potom plyne závěr, že toto nemůže být příčinou hospodářské krize 30. let 20. století. (Lidové noviny, 13. května 1933 nebo Engliš, 1938)
Racionalizace. Druhou možnou příčinou je u Engliše pokles cen v důsledku racionalizace. Racionalizací se má zde na mysli snižování výrobních nákladů. Pojmoslovím z ekonomické teorie bychom tuto skutečnost nazvali rostoucí produktivitou. Příčnou může být technologický pokrok. Ve výrobě se tedy vyrábí laciněji, zvyšuje se nabídka a je umožněn i větší odbyt, neboť důchody obyvatel se nezměnily. Roste tudíž kupní síla důchodů. Pokud pokles výrobních nákladů trvá, odkládají lidé nákup v očekávání dalšího poklesu. Působí odbytová krize. Pokles cen je trvalý, zhodnocují se dluhy soukromé, podnikové i státní, ale protože nedochází ke snížení reálných příjmů, nepůsobí dluhy na další prohloubení nebo prodloužení krize. K procesu racionalizace opět dochází od jednoho výrobního odvětví ke druhému, ke snižování výrobních nákladů dochází před poklesem cen (s výjimkou méně rozvinutých podniků) a nedochází ke všeobecnému snižování cenové hladiny (důchody neklesají atd.). Z těchto důvodů musíme opět konstatovat, že tuto příčinu opět Engliš neuznává jako stěžejní problém velké hospodářské krize. (Lidové noviny, 12. května 1933 nebo Engliš, 1938)
37
Prof. Karel Engliš Měnová deflace. Deflaci Engliš definuje jako „…snižování soustavy hospodářských čísel a zvyšování hospodářské hodnoty (kupní síly) peněžní jednotky.“ (Engliš, 1938) Engliš tvrdí, že snížení cenové hladiny a důchodové hladiny se uskutečňuje najednou. Deflace proto zhodnocuje peněžní jednotku, ale nemění po odeznění deflace kupní sílu důchodů. Tím se odlišuje od láce30 a drahoty. Láci popisuje takto: za stejný důchod si koupím více než dříve, jinými slovy při poklesu cen nejde ruku v ruce pokles důchodů nebo pokles cen je větší nežli pokles důchodu. Drahota je zase opačný postup: za stejný důchod si nyní koupím méně. (Engliš, 1938)
Ale abychom se vrátili k jeho vysvětlení příčin. Poslední možnou příčinou zůstává krize vyvolaná měnovou deflací. Z předchozího textu již víme, že Engliš považoval tento aspekt za příčinu hospodářských obtíží té doby. Otázkou nadále však zůstává, jak k němu dospěl? První důležitou poznámkou na tomto místě je přijetí de facto zlatého obsahu měny v roce 192931. Cena potom vždy vyjadřuje směnný poměr ke zlatu, neboli mezi zlatem na jedné straně a kupovaným statkem na straně druhé. Pokles cen jako takový se děje na základě zhodnocení zlata, neboť řekneme-li, že peníze budou vyjádřeny od zítřka dvojnásobným množstvím zlata, klesne rázem cenová hladina na polovinu. Pokud by lidstvo např. objevilo nová naleziště zlata, zlata by bylo více, peněžní jednotka by nemusela obsahovat takové množství zlata, ale tento obsah by se mohl snížit, vyvolalo by to opačnou reakci a ceny by rostly. Navíc však pokud dochází k obsluze úvěru na zlatém obsahu, může mít tato vliv na hodnotu zlata. Pokud dochází k restrikci úvěru na zlatém obsahu, ale i na základě deviz, dochází k nedostatku kapitálu, kupní síla se snižuje, klesají ceny a z toho plyne zhodnocení zlata. Takto popisuje Engliš skutečnou příčinu zhodnocování zlata a z ní dále vyplývající doporučení pro hospodářskou politiku.
Jestliže je příčina na straně zlata, nedochází ke změnám ve vyjádření reálných hospodářských veličin a klesá-li cenová hladina, klesají i výnosy podniků a klesají i důchody (vše v úhrnu a navíc souběžně), jednodušeji klesá všeobecná cenová hladina. Problémem však je, že se tak neděje najednou v pravém slova smyslu. K poklesům dochází postupně a navíc jsou některé veličiny nepružné jako např. platy státních zaměstnanců. V tom případě krize stagnuje a je v této situaci nezbytné, aby stát procesu snižování napomáhal32. Druhým a neméně významným 30
V současné době již málo používaný termín. Sám Engliš byl kritikem takového kroku. A uvádí, že zmíněné opatření bylo přijato narychlo před jeho opětovným vstupem na ministerské křeslo v době, kdy už se vědělo, že toto místo zaujme. (Lidové noviny, 17. září 1933) 32 Jinak je samozřejmě Engliš odpůrcem státního intervencionismu, jak již bylo napsáno výše. 31
38
Prof. Karel Engliš problémem je zhodnocení dluhů. Při racionalizaci sice také zhodnocovaly dluhy, ale důchody zůstávaly nezměněny. Zde tomu tak není. Ke snižování důchodů dochází a lidé jsou nuceni vynaložit více prostředků na jejich splacení. U podniků, jejichž výroba se uskutečňuje díky úvěru, dluhové břemeno také neklesá a navíc se přičítá k výrobním nákladům. Působí tak další příčina přinejmenším na prodloužení krize. U tohoto typu příčiny se výrobní náklady přizpůsobují až posléze, na rozdíl od racionalizace.
K problémům dochází i na straně státních financí. Příjmy státního rozpočtu se přizpůsobí měnové deflaci, klesnou daně přímé, daně obratové33, daně uhelné atd. Naopak ty daně, které neklesnou se stanou tíživějšími, neboť jim bude odpovídat vyšší část z ceny. Na druhé straně rozpočtu klesne pouze část vládních výdajů, výdaje na nákup statků, výdaje na platy zaměstnancům nebo dluhové náklady ad. budou konstantní (nepružná hospodářská čísla). Hrozí tak krize finanční. (Lidové noviny, 1.ledna 1932)
Poslední krizí, která ohrožuje zdraví národního hospodářství, je krize exportní. Niance jsou následující: udržování vyššího kurzu měny než potřebného k udržení rovnováhy platební bilance způsobuje deflaci; k tomu dochází tak, že při pevné zlaté měně se zlato zhodnotilo, a proto má vyšší kupní sílu v zemi, kde zlatou měnu nemají, což má za následek, že domácí výrobci jsou dražší než zahraniční; z toho vyplývá rostoucí dovoz a klesající vývoz; ČSR jako vývozní země, resp. výrobci pro vývoz tím jsou prudce zasaženi; hospodářská aktivita ochabuje; roste nezaměstnanost; zlato odtéká ze země; zužuje se peněžní trh; roste úroková sazba; podniky neinvestují – spotřebitelé vybírají vklady – až může dojít k bankovnímu runu, panice. Krizi potom dále doprovází krize odbytová, výrobní, sociální a ještě dluhová. (Lidové noviny, 7., 8. a 9. listopadu 1930 a Lidové noviny, 11. května 1933)
Pro lepší přehlednost autor uvádí englišovu tabulku znaků provázející různá snížení cen. Bližší vysvětlení lze nalézt v textu, popř. v odkazech na literaturu.
33
Daň z přidané hodnoty tehdy ještě neznali.
39
Prof. Karel Engliš Tabulka 2.1 Přehled znaků provázející různá snížení cen Deflace
Pokles má příčinu:
Pokles cen jest:
na straně peněz a zlata
obecný a trvalý výrobní, sociální,
Pokles cen působí
exportní, dlužníků,
krisi:
finanční hrozivou a
Racionalisace
Nadvýroba
na straně statků: v reálně
na straně statků:
sníženém výrobním nákladu
v rozmnožení výroby, jemuž
a tomu odpovídajícím
neodpovídá přiměřené
rozmnožení výroby
snížení výrobního nákladu
trvalý, ale podle statků různý
výroby neracionalisované, sociální a finanční nehrozivou
měnovou Až se přizpůsobí pružná i Jak dlouho trvá
nepružná čísla k hodnotě
krise z poklesu
zlata, nebo až se sníží
cen?
obsah zlata v peněžní
přechodný, ale podle statků různý
Výrobní, sociální a finanční poruchy podle rozsahu krise
Až se najde pro nezaměstnané výroba nová, nebo až se zkrátí pracovní
Až se vyčerpají skladiště
doba
jednotce Co může býti předmětem světové hospodářské
Měna, dluhy, cla
Zkrácení pracovní doby
Kontingent a repartice světové výroby
konference Pramen: Engliš, K. Světová a naše hospodářská krize. Praha : Fr. Borový, 1934. s. 85
Na závěr tohoto oddílu si autor ještě dovolí uvést jednu poznámku. Engliš sice byl neoblomným zastáncem krize z měnové deflace, ale nepopíral jistou možnost účasti ostatních výše popsaných příčin na hospodářských problémech 30. let. Nedokázal ovšem alespoň přibližně kvantifikovat, jaký je, dle jeho názoru, podíl jednotlivých složek. Navíc mu bylo, jak později uvidíme, vyčítáno přílišné přecenění příčin hospodářské krize z měnové deflace.
2.3
Engliš a jeho přístup k řešení krize
2.3.1 Pohled na zahraniční ekonomiky Při řešení zhodnocení zlatého obsahu lze volit mezi dvěma rozličnými cestami. První Engliš popisuje jako přizpůsobení všeobecné cenové hladiny novým poměrům beze změny reálného 40
Prof. Karel Engliš obsahu. Druhým způsobem je zvýšit hospodářská čísla na předkrizovou úroveň a znehodnotit peněžní jednotku na předkrizovou úroveň. Jinými slovy první cesta znamená přizpůsobení poměrů měně, kdežto druhá cesta je přizpůsobení měny poměrům. Druhou cestu zvolili dle Engliše dva z nejvyspělejších států světa a přitom každý jinak. Jedná se o Spojené království (Anglii) a o USA. (Lidové noviny, 27. března 1932)
Anglie dle Engliše zvolila cestu nejjednodušší. Odpoutala libru od zlata, zachovala vnitřní hodnotu libry a ustálila cenovou hladinu. Anglie tak odvrátila další deflaci ze zhodnocování zlata. Engliš dále píše, že by Anglie bývala mohla udržet zlatý obsah zvýšením diskontní sazby na 15 nebo 20 procent, ale tím by jen přitížila dlužníkům a úvěru. Na druhé straně ovšem Engliš vyjadřuje obavy z důsledků opuštění zlatého standardu, kdy by mohla poklesnout důvěra ve stabilitu měn, jestliže neudržela zlatou měnu právě Anglie jako průkopník zlatého standardu. (Lidové noviny, 27. září 1931 a Lidové noviny, 27. března 1932)
USA postupovala jinak. Neodpoutala v počátku dolar od zlata, ale rozšířila bankovní úvěr v domnění, že to byla právě restrikce úvěru, jenž způsobila pokles cenové hladiny. Tím se mělo docílit opětovného zvýšení hospodářských čísel. Dále se Engliš vyjadřuje v tom smyslu, že použití anglické cesty či cesty USA je nedůležité v rámci domácí ekonomiky, zatímco pro zahraniční obchod je tomu právě naopak. Vyslovuje domněnku, že po aplikaci uvedených opatřeních v obou zemích bude soustava hospodářských čísel v USA vyšší než v Anglii, což uvrhne americký export do nevýhody oproti britskému. Americký exportér bude vyrábět dráže, domácí kupní síla tak bude v rozporu se zahraniční kupní silou. Záleží však na velikosti bankovního úvěru. Co se děje s příchodem Franclina Delano Roosevelta do amerického prezidentského úřadu? Po nástupu Franclina D. Roosevelta se Engliš vyjadřuje i k jeho opatřením, resp. podrobuje je kritice. Roosevelt se totiž domnívá, že příčinou krize je nerovnoměrné rozdělení důchodů (Engliš, 1934). Proto Rooseveltova slova můžeme charakterizovat jako: „ Snižme dolar, snižme pracovní dobu a zvyšme mzdy!“ (Engliš, 1934. s. 103) Engliš (1934, s. 105) kontruje: „Rozdělení důchodů je u nás po válce mnohem rovnoměrnější … protože byl peněžní velkokapitál zničen inflací, průmyslový … deflací a pozemkový … sprovodila ze světa pozemková reforma. Možná, že jsou poměry v Americe jiné, ale krise je všude stejná.“ Jak Engliš argumentuje proti zvyšování mezd, uvidíme v další podkapitole. 41
Prof. Karel Engliš
Engliš se dále vyjadřuje ke světové hospodářské konferenci začínající v roce 1933. Vyslovuje obavu, že se konference nebude zabývat otázkou nejdůležitější, kterou jsou mezinárodní dluhy. Protože země nepostupovaly při řešení krize stejnou cestou, dluhy se také vyvíjely jinak. Země, které odpoutaly měnu, svoje dluhy znehodnotily na původní hodnotu a naopak země, které zachovaly zlatý obsah, u zhodnocených dluhů setrvaly. Problém vzniká ve chvíli nedůsledné deflace u druhé skupiny zemí, protože potom se může věřitel (země se zlatým obsahem peněz) dostat do krize. (více viz. Lidové noviny, 7. června 1933)
Na závěr k těmto dvěma cestám dodává, že mají obě svá úskalí, resp. nejistoty, které spatřoval v tom, že nikdo neví, kde se deflace zastaví a jestliže země nemá dostatek zlata a deviz k řízení kurzu měny, může vzniknout panika. (Lidové noviny, 7. června 1933)
2.3.2 Doporučení pro domácí ekonomiku Ještě k příčinám krize. Jelikož považoval Engliš za dominantní příčinu hospodářské krize měnovou deflaci, nabízela se v jeho doporučeních několik možných postupů. Přestože byly zmíněny již výše, pokusí se autor vyložit je ještě jednou jinými slovy, neboť jsou pro Engliše typická a elementární. Prvním způsobem byla tzv. důsledná deflace, spočívající v tom, že nepružná hospodářská čísla (některé z daní, dluhy, platy státních zaměstnanců atd.) se zákonem přizpůsobí pružným hospodářským číslům (ceny statků, mzdy, výnosy podniků). U tohoto doporučení vycházel Engliš z poznání, že politické špičky ČSR odmítaly i v průběhu krize opustit zlatý obsah měny (např. Lidové noviny, 7., 8. a 9. listopadu 1930). Druhým způsobem pak byla tzv. reflace, neboli zpětné přizpůsobení pružných hospodářských čísel nepružným. To lze provést např. odpoutáním měny od zlata. 34 (např. Lidové noviny, 27. března 1932)
Doporučení z počátku krize. Engliš zdůrazňuje nutnost rozlišovat mezi prostředky, jež mají odstranit hospodářskou krizi a jež mají krizi pouze zmírnit. Zpočátku uvádí doporučení pro odstranění víceméně heslovitě. Proto u něj můžeme čísti návrhy typu: uvolněné síly se mohou věnovat novým oborům výroby (př. doprava, rádio…), 34
Uvedené postupy prostupují většinou englišových článků v Lidových novinách.
42
Prof. Karel Engliš obecné zkrácení pracovní doby (myšleno jak prodloužení povinné školní docházky nebo snížení hranice odchodu věku do důchodu, tak zkrácení pracovního týdne nebo více dovolené ad.), zaměstnávání, resp. nezaměstnávání cizinců, ba dokonce navrhuje např. odstranění dvojího veřejného zaměstnání ve smyslu, jestliže by nebyly zaměstnány vdané ženy mužů s dostatečným příjmem pro obživu rodiny, uvolnilo by se spousta místa pro ostatní – zajímavé! (Lidové noviny, 7., 8. a 9. listopadu 1930)
Monetární oblast
Dluhy. Dosti často se Engliš zmiňuje o nutnosti napravit zhodnocení dluhů, neboť právě to může pomoci vytáhnout ekonomiku z krize a to pomocí zlevnění úvěru, snížení úrokové sazby, popř. neprováděním restrikce úvěrů (7., 8. a 9. listopadu 1930). Otázkou i nadále zůstává, činit-li tak pouze pro dlužníky či obecně. Engliš nedoporučuje odlehčit pouze dlužníkovi, neboť by se tak mohlo dít pouze na náklady státu, a proto se vyslovuje pro obecné snížení úroku. (Lidové noviny, 28. srpna 1932)
Tezaurace. Pod pojmem tezaurace autor chápe vyjmutí hotovostních peněz z oběhu. Engliš dále osvětluje, že v zájmu výroby je netezaurovat, neboť tento proces krizi přitěžuje. Za příčiny tezaurace považuje Engliš dvojí nejistotu. První je nejistota o stabilitě měny kvůli velkému odklonu zemí od připoutání se k zlatu a druhou je nejistota o likviditě finančních ústavů – jde o to, jestli jsou např. banky schopny vyplácet vklady. Tak jak Engliš nešetří chválou na půjčku práce ohledně posílení důvěry v měnu, se vyslovuje na straně druhé, že je to právě půjčka práce, jež snižuje likviditu ústavů. Proto jsou ústavy nuceny držet větší pohotovost, jsou tedy tezaurátory, a škodí tím dlužníkům a výrobcům; jedněm v tom, že nedostanou další úvěr, druhým v tom, že se jim vypovídá starý úvěr. Proto Engliš doporučuje pomoci doplňkem oběživa, které se ovšem nerovná inflaci, přestože byl později terčem kritiky za svůj změněný přístup, kdy se měl stát dle některých (např. T. Pistorius35) ze stoupence deflace stoupencem inflace (pozn. autora: nebyl ani jedním). Druhým možným navrhovaným řešením bylo časové rozvržení platů (Lidové noviny, 30. srpna 1933). O tom však krátce pojednáme v následujícím odstavci.
35
Sociálně-demokratický představitel
43
Prof. Karel Engliš Měnové přirážky. Dovoz je omezován na úrovni vývozu, aby nezničil další podniky. Englišovým návrhem je zvýšení vývozu poskytnutím prémie (přirážky), která by byla poskytnuta exportérům z výnosu prémií, které platí dovozci za požadované valuty (z toho plyne, že devizový obchod je omezován). Tím by byly zvýšeny i dovozní možnosti. Velikost prémie by byla závislá na experimentu a podle něj by se také měnila. Cesta prémií je ale dle Engliše jen dočasným řešením, oddálením problému, neboť samotný problém exportu nevyřeší. K tomu je třeba deflace nebo reflace. Engliš se ale ptá (a je mu také vyčítáno), jestli to není dumping. A odpovídá, že není, pokud se opatření bude vztahovat na všechny valuty a devizy, na jejich koupi i prodej (Lidové noviny, 12. až 18. listopadu 1933).
Devalvace. Stupňující se výčitky byly důvodem postupného odklonu Engliše od měnových přirážek a nastartování konečné a úspěšné cesty k prosazení stabilizace, jak Engliš někdy nazývá devalvaci. Engliš (Lidové noviny, 28. ledna 1934) ještě začátkem roku 1934 píše, že vláda stojí před velkým rozhodnutím: pokračovat v důsledné deflaci, která se, dle Englišovi názoru, v mnohém nezdařila, anebo provést devalvaci. Jedním dechem ale dodává, že je potřeba udělat rázný krok, aby se zabránilo dalšímu prohlubování krize. Nakonec devalvaci prosazuje a ujímá se zároveň funkce guvernéra NBČS.
Když Engliš (Přítomnost, 6. února 1935) hodnotí devalvaci s odstupem jednoho roku, konstatuje, že byla krokem správným směrem. Pomohlo se exportu odstraněním nesouladu mezi naší a světovou cenovou hladinou, devalvace však nemohla odstranit ochranářská opatření ostatních zemí. V čem ale ještě pomohla? Podařilo se jí nastartovat mírný vzestup hospodářství, zvýšit rezervy centrální banky, obnovit důvěru v měnu, vrátila se likvidita peněžních ústavů a vrátil se také tezaurovaný kapitál. Dalším ukazatelem, ve kterém Engliš viděl zlepšení, byla nezaměstnanost, která se snížila. A v neposlední řadě vysvětluje, proč se nezvýšila cenová hladina. Na tomto místě shledává příčinu v tom, že devalvace způsobila pokles naší cenové hladiny na úroveň světové cenové hladiny, nikoli pod ní. (Přítomnost, 6. února 1935)
V říjnu roku 1936 prosadil Engliš druhou devalvaci, jak byla popsána výše. Různí autoři (např. Ferdinand Peroutka – Přítomnost, 7. října 1936) ale o ní soudí, že byla tentokrát nevyhnutelnou z toho důvodu, že ČSR do ní byla vtlačena devalvací ostatních zemí zlatého bloku.
44
Prof. Karel Engliš Fiskální oblast
Státní finance. Pro státní finance, které jsme zmiňovali již výše, Engliš dával opět heslovité doporučení: předimenzovat dle rozsahu deflace. Co však na tomto místě bychom ještě mohli zmínit? Engliš si povšimnul, že přes cca 20-ti procentní pokles velkoobchodních cen v ČSR (viz. tabulka č. 2.2) ještě adekvátně neklesly ceny maloobchodní. Příčina může být v neklesajících mzdách a platech a tedy, aby se dosáhlo sblížení velkoobchodních a maloobchodních cen, je nezbytné snížit gáže. Jinak by se jednalo o začarovaný kruh. (Lidové noviny, 1. ledna 1932)
Tabulka 2.2 Index velkoobchodních cen Rok
Anglie (Board of
Itálie
Polsko
Trade)
Spojené státy (Bureau of
Německo
Labor-statistic)
Československo (úřední)
1925
159,1
596
-
103,5
141,8
997
1926
148,1
603
-
100,0
134,4
944
1927
141,6
495
100,0
95,4
137,6
968
1928
140,3
462
101,0
96,7
140,0
969
1929
136,5
446
95,7
95,3
137,2
913
1930
119,5
383
82,3
86,4
124,6
118,6**
1931
104,2
328
70,5
73,0
110,9
107,5
1932
101,6
304
61,7
64,9
96,5
99,5
1933*
102,3
279
58,1
68,9
93,9
98,3
* Srpen 1933. ** Přechod ke zlaté měně. Pramen: Cenová zpráva Státního úřadu statistického XIII, 1933, č. 30.
Daň ze zaměstnanosti. Další okolností, kterou se budeme zabývat, je návrh na zavedení daně ze zaměstnanosti, resp. její kritikou vedenou Englišem. Zaměstnavateli bylo určeno daň odvádět ve výši 1% z jím pravidelně vyplacené mzdy a podobně stát měl odvádět předem stanovenou část z platu úředníků. Výnos měl směřovat na podpory v nezaměstnanosti. Tak jako daň z uhlí snižuje spotřebu uhlí, tak daň ze zaměstnání bude zhoršovat spotřebu práce, v čemž spočívá výchozí logická argumentace Engliše. A nyní se obraťme k samotné kritice: za prvé, daň bude zhoršovat už tak těžkou situaci pro exportéry, neboť se zvýší výrobní náklady, což by se mohlo projevit do ceny; za druhé, pakliže se přenese cena do výrobního nákladu a do ceny, uškodí to především zboží, jehož výrobní náklad tvoří z valné většiny práce. Čím větší je tento podíl práce na 45
Prof. Karel Engliš výrobních nákladech, tím horší je dopad na výrobek, tím horší je dopad na jeho výrobu a tím horší je také dopad na zaměstnance, který výrobek zhotovuje. Jestliže se nepřenese daň do ceny (což se dá dle Engliše očekávat a je to i logické – protože není prostor pro růst ceny), bude cenu nucen uhradit podnikatel ze svého, což sníží výnos podnikatele předpokládáme-li, že nějaký má. A jestliže nemá, dojde k ukončení výroby. (Lidové noviny, 26. června 1932)
Kupónová daň. Kupónovou daní se nazývá forma daně, tentokrát již realizovaná, ke které se Engliš vyjadřuje a zároveň ji podporuje. Této dani podléhaly výnosy z obligací, nebyly do ní zahrnuty výnosy z akcií, které tam nepatřily, neboť se jednalo o pomoc zhodnoceným dluhům, dlužníkům. Kupónová daň představovala proporcionální snížení úroku věřitelům a dlužníkům o šestinu a při tom bylo lhostejné, zdali se jedná o úrok vysoký či nízký. Pravá příčina však nebyla spatřována v samotném úroku, nýbrž v kapitálu. Engliš se ptá, co se stalo s kapitálem? A odpovídá, že nic, jen se změnilo vše okolo něj. Jak již bylo několikráte zmíněno, snížila se soustava pružných hospodářských čísel, ale dluhy ad. zůstaly zachovány. A protože snížení dluhů není politicky a psychologicky průchodné, volí se raději snížení úrokové. Těmito nástroji mělo dojít k opětovné renesanci podnikání a vzkříšení zaměstnanosti. (Lidové noviny, 21. března 1933)
Půjčka práce. Pod pojmem „Půjčka práce“ se rozumělo opatření zavedené do československé ekonomiky v roce 1933, které se vypsalo na saturaci sociální sféry a na dotace zakázek a práce objednané státem ke zmírnění nezaměstnanosti; „Půjčka práce“ byla pětiprocentní a proponovaná na 20 let s desetiprocentní prémií. Normální splácení půjčky probíhalo slosováním, kdy stát ročně vylosoval z každé miliardy korun výpůjček 50 milionů Kč, k nimž se přidala desetiprocentní prémie – první a každý další rok bylo třeba na splácení 60 milionů Kč. Částka 60 milionů ovšem nebyla fixní, neboť záleželo ještě na kurzu pohyblivého kupónu, který se vydával zároveň z půjčkou (více podrobností se čtenář může dočíst v publikaci od Bianchiho Právne formy monopolizácie za buržoaznej ČSR – viz. literatura).
Engliš považuje půjčku za prospěšnou a popisuje její výhody. První výhodu spatřoval v desetiprocentní prémii a nastiňuje příklad jejího úročení (příklady sahají za rámec tohoto výkladu a čtenář je může nastudovat v literatuře – viz. Lidové noviny, 6. dubna 1933). Další výhodu pozoruje v pohyblivém kupónu, jehož příklad také uvádí. V souvislosti s pohyblivým kupónem Engliš konstatuje, že čím déle půjčka obíhá, tím bezpečnějším kurzem disponuje a tím 46
Prof. Karel Engliš likvidnějším majetkem je. Další výhodou se pro poskytovatele půjčky stává osvobození od daně dědické a od „pozůstalostních poplatků“, které se odečítají od základu daně – příklad a podrobná explanace je opět uvedena. Poslední výhodou půjčky je čtvrtinová sleva daňovým dlužníkům, jejichž dluhy na daních se zhodnotily při zhodnocení zlata, a to těm dlužníkům, kteří si půjčku obstarají. Poslední výhoda však působí v kontrastu s šestinovou úlevou pro úvěrové dluhy, které jsme popsali již výše. Tento kontrast může působit poněkud diskriminačně. (Lidové noviny, 6. dubna 1933)
Na druhé straně Engliš přes nesporné výhody půjčky konstatuje, že půjčka směřující na veřejné investice nemůže vyřešit problémy všech nezaměstnaných. Shledává, že veřejné investice nahrazují pouze část soukromých investic, ale přiznává přínos půjčce na zvýšení kupní síly obyvatel a roztočení kol hospodářské aktivity. Vidí však taktéž nástroj, kterým by bylo možno podnítit soukromé investování. Nástrojem je opatření v přímých daních z roku 1922 (pravděpodobně pro tehdy prováděnou deflaci) ve formě mimořádných odpisů z investic, jejichž neomezenou platnost by vláda zrušila a opět vyhlašovala by v době krize. Tím by se dle Engliše investiční činnost a zaměstnanost rozložila a stala by se rovnoměrnější. (Lidové noviny, 16. dubna 1933)
Důchodová oblast
Zvyšování důchodů. Engliš rozděluje důchody na prvotní a odvozené. Prvotní jsou výsledkem výnosu podniků, tedy podnikatelský, pracovní a důchod kapitalisty. Mezi odvozené náleží např. platy úředníků, což jsou prostředky z daní, poplatků ad. získaných z prvotních důchodů. Zvýšení odvozených důchodů tedy znamená pouze přesun z důchodů prvotních. Aby se mohly zvýšit prvotní důchody, je zapotřebí zvýšit výrobu a prodej výrobků ex ante. Nasnadě je otázka, jak to udělat v obráceném gardu? Jak zvýšit nejprve důchody a posléze spotřebu? Odpovědí může být kupříkladu tisknutím peněz. Ale to je inflace, a tu ČSR přeci nechce!
Zvýšení některého z prvotních důchodů je opět možné pouze přesunem (Lidové noviny, 7. srpna 1932). Pokud navíc kapitál nedostane alespoň minimální úrok za svoji investici, povede to buď ke zvýšení ceny, což je za dané situace nepravděpodobné, nebo se podnik zcela zastaví (Lidové
47
Prof. Karel Engliš noviny, 1. srpna 1933). Zvýšení nízkých důchodů na úkor vysokých, uveďme kupříkladu v zájmu nivelizace mezd, zase může ohrozit soukromé investice. (Lidové noviny, 7. srpna 1932) Posun výplaty důchodů. Tento návrh byl dílem myšlenky architekta Bittermanna36, ale původně měla být přesunuta výplata důchodů z prvního v měsíci až na patnáctého. Na konec se návrh uskutečnil s tím, že termín byl posunut na desátého v měsíci. Jednalo se o opatření, při němž stát odkládal vyplacení platů státním zaměstnancům každý měsíc. Pokladní stav státní kasy se tak zlepšoval při nezměněném stavu rozpočtovém, jednalo se tak o jednorázovou výpomoc státní pokladně. Rozpočtový stav by se mohl změnit pouze v případě, že by stát takto odkládal výplaty celý měsíc, až by se přehoupla výplata do dalšího měsíce. Státní zaměstnanci by tak byli ale ochuzeni o jeden z dvanácti platů za rok, což je prakticky nemyslitelné (Lidové noviny, 5.listopadu 1933).
Ostatní oblasti
Obilní monopol. Originální, co do vzoru z jiných zemí , je Engliš dle svých slov také v návrhu obilního monopolu. Vyslovuje se proti regulaci ceny na domácím trhu dovozem, ale pro regulaci dovozu cenou. Správa monopolu měla být uskutečňována za účasti státu, zemědělců, spotřebitelů, mlynářů a obchodníků. Dovoz by nebyl možný bez povolení této správy. Vláda by stanovila cenu, za kterou se smí dovážet, a správa by dovezla množství, které bylo požadováno za tuto cenu z vnitrozemí. Dovoz by se tak řídil soukromou iniciativou. Nebylo by potřeba výkupu od státu, stát by nemusel držet velké zásoby, což vyvolává dodatečné náklady, chlebové lístky by nebyly potřebné atd. Oproti tomu kritizuje např. soustavu obilních cel nebo zákon o míchání obilí či mouky. (Lidové noviny, 4. června 1931)
Zahraniční obchod. Situace v zahraničním obchodě v ČSR souvisela s hospodářskou krizí a objem exportu klesal, protože jsme byli drazí anebo v horším případě podniky nebyly rentabilní, a proto nevyráběly. Nabízela se tedy možnost poskytovat vývozní prémie. Engliš je však odmítá, protože se jinak podniká na úkor státu. Postupovat při prémiích od případu k případu by bylo dosti obtížné; stát je nemůže poskytovat ani obecně ani předem závazně; vylučuje proto Engliš 36
Maxmilián Bittermann (17. 1. 1890 – 6. 2. 1973) – architekt, národohospodářský odborník a ekolog; osobnost, která ve svém oboru zaujímala v ČSR důležité postavení, ale jeho význam nepřesáhl dobu jeho života (pramen: http://www.hiu.cas.cz/biogr/bs1.pdf, s. 2 a s. 138)
48
Prof. Karel Engliš jejich použití zásadně. Prémie by se mohla poskytovat formou slevy na daně budoucí. V tomto případě jde pouze o změnu metody, vliv na finance to bude mít podobný. Jednou se sníží výdaje, podruhé klesnou příjmy.
2.4
Shrnutí
Engliš po celou dobu hledání východisek z krize neoblomně zastával názor, že příčiny krize tkví v penězích, ve zhodnocení zlata. Tento fakt také předvídal. V první chvíli reagoval doporučením důsledné deflace, tj. přizpůsobením nepružných hospodářský čísel pružným, protože politické špičky nemínily opustit zlatou měnu. Postupem času, přibližně od konce roku 1933, kdy bylo evidentní, že se země opustivší zlatou měnu vymaňují z krize, Engliš volí jinou cestu, cestu reflace, cestu doplnění již uskutečněné deflace reflací. Po celou dobu Engliš také zastával názor, že nejdůležitější pro překonání krize je pomoci dluhům k jejich odhodnocení snížením úroků. Celý myšlenkový postup Englišův, srozumitelný i pro laika, je dle autorova mínění excelentně popsán v článku v Lidových novinách z 31. prosince 1933: Znázornění měnové situace nejdražší země při zhodnocení zlata, který čtenář může nalézt také v englišově publikaci Světová a naše hospodářská krize z roku 1934 na stranách č. 182-192. Engliš byl také tím, kdo prosazoval devalvaci, která se mu nakonec podařila uskutečnit.
49
Prof. Josef Macek a sociální demokracie
3.
Prof. Josef Macek a sociální demokracie
Josefa Macka můžeme také zařadit k nejvýznamnějším osobnostem českého ekonomického myšlení. Tento autor je známý především svými sociálními postoji. Do jisté míry představuje nejvýznamnější alternativu k prof. Englišovi a k jeho návrhům. Proto tato kapitola bude věnována jemu. Podíváme se v ní opět krátce na jeho život, představíme jeho pohled na příčiny krize a jeho návrhy na její řešení. Uvidíme, že mackovy názory se v mnohém podobají nastupujícímu ekonomickému proudu – keynesiánství. Uvidíme též, že zdroj Mackových názorů je v politice USA.
3.1
Macek a jeho život
Josef Macek se narodil 13. září 1887 v Krumpachu u Zábřehu na Moravě. Po obecné škole nastoupil na gymnázium v Zábřehu, kde odmaturoval s vyznamenáním. Promoval na právnické fakultě české univerzity v Praze. Absolvoval neplacenou praxi u obchodního soudu, pracoval jako advokátní koncipient. Dále studoval filosofickou fakultu na německé univerzitě v Praze, toto studium ovšem nedokončil, a dostal také stipendium na zimní semestr na berlínské univerzitě. Prošel několika politickými uskupeními od České strany pokrokové, přes sociální demokracii a Socialistickou stranu pracujícího lidu, jejímž byl spoluzakladatelem, až napevno zakotvil v sociální demokracii.
Jeho profesní dráha byla velmi různorodá. Působil jako suplující pedagog na Českoslovanské obchodní akademii v Praze, pracoval jako přednosta oddělení pro pozemkovou reformu, dále v prezídiu Státního pozemkového úřadu ad. Byl členem československé mírové delegace v Paříži. Již od roku 1919 přednášel na Vysoké škole obchodní, zde se stal také nejprve mimořádným a v roce 1926 řádným profesorem, byl i jejím děkanem. Psal do několika významných časopisů tehdejší doby jako např. Naše doba ad. Zasedal v městské radě Prahy, několikrát byl zvolen poslancem, působil v mnoha výborech.
Významné jsou také jeho polemiky s prof. Englišem. Polemiky začaly sporem o pojem sociální politiky v roce 1925, o rok později pokračovaly sporem o důchodech a cenách, ale jistě nejvýznamnější a dlouhodobou byla polemika o příčinách a řešeních hospodářské krize, která 50
Prof. Josef Macek a sociální demokracie započala v roce 1930. V roce 1932 zpracovala skupina expertů sociální demokracie pod vedením Františka Veselého komplexní program hospodářského oživení a překonání krize. Dalšími členy této skupiny byly právě prof. Macek nebo Theodor Pistorius ad.
Po druhé světové válce začal Macek znovu přednášet na Vysoké škole obchodní a podruhé se stal jejím děkanem. Po únorovém převratu byl předmětem útlaků, neboť odmítl vstoupit do gottwaldovy strany po sloučení se sociální demokracií. Proto se také rozhodl pro emigraci a na konci roku 1949 opustil na lyžích s rodinou ČSR. Z Německa přes Francii a Kanadu odjel do USA. Zde vyučoval na univerzitě v Pittsburghu, kde strávil sedm let. Poté byl čtyři roky profesorem na dívčí koleji Chatham College. V roce 1961 se přestěhoval do kanadského Vancouveru, kde 19. února 1972 umírá. (Seidl, 2002a)
3.2
Macek a jeho pohled na příčiny krize
Obecně lze konstatovat, že sociální demokraté i s Josefem Mackem stavěli příčiny a řešení hospodářské krize bez pevnějších teoretických základů. Kupříkladu Sekanina (2004, s. 87) zastává tento názor a dodává, že sociálně-demokratická politika v sobě zahrnovala názory ekonomů typu J. M. Keynese, B. Ohlina37, dále poznatky a zkušenosti z první sovětské pětiletky a výstupy polemik s K. Englišem.
Macek vidí krizi jako velkou zlou nemoc, jenž se navenek projevuje těžkostmi s odbytem výrobků či zboží. Krize je dle něj zapříčiněna špatnou organizací lidské spolupráce, konkrétněji smýšlením při práci– nikoli ve strojích.
Obchodní bilance. Mackův výklad příčin krize začíná zpochybněním, lépe řečeno zavržením, některých pojmů. Prvním z nich je obchodní bilance státu, jíž rozumí „poměr dovozu a vývozu zboží do území nebo z území určitého státu v určitém období“ (1932, s. 28). Pozastavuje se již nad tím, jak může někdo takovou bilanci označit za bilanci státu, protože to není stát, nýbrž soukromníci, kdo obchoduje se zahraničím. Aktivní a pasivní obchodní bilanci označuje za
37
Představitel stockholmské školy, zasloužil se především o rozlišení ex ante a ex post investic a úspor (Holman, 2001)
51
Prof. Josef Macek a sociální demokracie prázdné pojmy. Vývoz, resp. dovoz odmítá jako úspěch, resp. ochuzování státu a ctí-li někdo opačné názory, je v očích mackových merkantilistou.
Autarkie. Druhý pojem, spíše ale tvrzení, které Macek odmítá, zní: země musí být soběstačná a přebytek vyvážet! Což je zřejmý nesmysl, vyvážíme-li něco, musíme něco kupovat ze zahraničí, tj. nejsme soběstační. Na druhé straně jsme malým státem, nevlastníme potřebné suroviny v takovém množství, abychom mohli být soběstační, a některé suroviny nemáme vůbec, musíme dovážet, tj. nejsme soběstační. Jestliže se oponuje povolením dovozu nezpracovaných surovin, které se zpracují až na místě, vrací se člověk opět do dob merkantilistického smýšlení, uzavírá Macek.
Platební bilance. Třetím zavrhovaným pojmem je platební bilance státu rovnající se poměru „veškerých splatných dluhů a pohledávek určitého státu v určitém období“ (1932, s. 34). Mackova kritika? Není to žádná platební bilance a státu už vůbec ne! Argumenty lze nalézt již u kritiky první, kritiky obchodní bilance. Macek si navíc pokládá otázku, jak by se stát mohl zmocnit prostředků přebytku vývozu nad dovozem, aby z nich mohl uhradit splátky umořující dluhy státu či úroky z dluhů. Odpovídá si, že nástrojem k osvojení si přebytku jsou jedině daně. Daně však lze vybírat v případě, že je stát může od poplatníků „požadovat“; ve smyslu: když lidé nemají zaměstnání, nemohou odvádět státu daně. Na tomto a dalších premisách Macek ostře kritizuje ochranářská opatření zaváděná za účelem ochrany domácího trhu před dovozy, kritizuje myšlenky těch národohospodářů či politiků, kteří se domnívají, že ochrannými opatřeními podporují domácí výrobu, domácí práci. Argumenty jeho jsou opačného ražení: ochranářská politika znesnadňuje soutěžní pozici na mezinárodních trzích pro československé výrobce tím, že zvyšuje výrobní náklady, z čehož plynou nižší mzdy pro zaměstnance, rostoucí výdaje obcí a státu na nákup statků a služeb a rostoucí daňové zatížení. (Naše doba, 15. května 1926)38
Z denního tisku se ale občané mohli dozvídat, že dovoz je tím nejhorším, co může zemi potkat. Lidé si pletli aktivitu a pasivitu obchodní bilance s aktivní a pasivní bilancí podniků. Za původce všech těchto mýtů Macek považuje přehnanou úctu k penězům, takovou úctu, která brání jejich vývozu za hranice země. (Macek, 1933b)
38
Citované články z periodika Naše doba jsou publikovány v spise prof. Macka Práce, peníze a politika.
52
Prof. Josef Macek a sociální demokracie Příčiny krize. Macek se domnívá, že již před první světovou válkou působily síly, které by dříve nebo později, více či méně způsobily hospodářskou krizi. Válka ovšem tento proces přerušila a síly počaly znovu působit až po jejím skončení. Těmito silami Macek rozuměl v první řadě technický pokrok, nazývaný též někdy u Macka jako „nadpokrok“, dále vysoké ceny vzniklé monopolizací a kartelizací některých oborů výroby, chybné rozdělení důchodů, pomoc tak důležitému exportu skrz dumping nebo rozvoj krátkodobého úvěru39. Po válce se k hybným silám krize přidaly versailleské reparace požadované ve zlatě, místo aby byly určeny v práci a zboží, reparace, s nimiž si státy posléze nevěděly rady.
Nadvýroba. V souvislosti s technickým pokrokem zdůvodňoval Macek jak obrovskou úrodu v agrární sféře v roce 1928, tak celkovou situaci nadvýroby. Ochranářská opatření působila jako nadstavba pro rostoucí produkci a zvyšování nadvýroby, protože uměle zvyšovala cenu, kterou si kartely hleděly udržet a produkovat tak více. Ceny se díky nadvýrobě či podspotřebě těžko udržovaly na vysoké úrovni až nakonec neodolaly. Macek uvádí příklady cukru nebo kávy. Obecně však konstatuje, že produkty pro mezinárodní trh klesly na ceně více než produkty pro trh domácí. Proto trpí více krizí země odkázané na vývoz.
Monetární příčiny. Své pro krizi vykonaly také poválečné inflace a deflace, vnesly do života vyšší míru nejistoty a rizika, a tak předvídání bylo obtížnější. Další neméně důležitou příčinou rozvratu se stal rozvoj úvěru. Financování investic do výroby se uskutečňovalo prostřednictvím úvěru. Reparace byly taktéž placeny úvěrem. Ačkoli se rozvíjel především krátkodobý úvěr, investice byly spíše dlouhodobého charakteru. A protože počali ceny klesat a vyrábělo se stále s většími obtížemi, dluhy se stávaly těžšími, hůře umořitelnými. (Naše doba, 15. října 1931)
Mezi další příčiny krize Macek řadil chyby ve veřejném sektoru, v státní správě a uvádí příklad dle něj špatné reformy samosprávných financí spolu se špatnou daňovou reformou z roku 1927. Konečně jako poslední chybu viděl Macek „přehmaty“ v měnové správě, v měnové administrativě. Tím měl Macek na mysli především přijetí zlatého krytí československé měny v roce 1929, jehož byl odpůrcem. Macek tvrdí, že by se peníze neměly vytvářet na základě množství zlata, které má centrální banka uschovány ve svém „sklepě“, nýbrž tím, že se bude vyrábět, směňovat, spotřebovávat, kupovat, prodávat, půjčovat, pronajímat, že se budou platit 39
Zde Macek zmiňuje především rozvoj kontokorentního úvěru.
53
Prof. Josef Macek a sociální demokracie daně a jejich výnos se bude užívat na veřejné účely. Macek konstatuje, že to není šestisetmilionová půjčka zlatých francouzských franků od Francie, která ČSR vytrhne a bude lépe. ČSR potřebuje československé peníze, aby mohla stavět silnice, školy, nemocnice ad. (Naše doba, 15. února 1932) K dokreslení mackovy argumentační linie bychom mohli uvést jeho příklad s lístky na železnici, kterým přiřazuje podobnou funkci jako penězům. Byly-li by lístky na železnici vyrobeny ze vzácného papíru a potištěny drahou barvou, nerozmnožovaly by se automaticky, nýbrž v závislosti na tom, jestli dráhy seženou vzácný papír a drahou barvu. Mohlo by tak docházet k omezování cestování po železnici, protože by nebyl dostupný materiál pro výrobu lístků, dráhy by byly nuceny přijímat žádosti o vydání lístku a rozhodovat o vydání konkrétnímu žadateli, které by ovšem mohlo trvat i několik týdnů – hotové povolovací řízení. Zlato tedy vidí jako vzácný papír či drahou barvu, lístky jako samotné peníze. Macek dále dodává, že před první světovou válkou bylo hlavní předností zlatého krytí dodržování určitých hospodářsko-politických zásad (viz. poznámka č. 10), pomocí kterých se přizpůsobovaly cenové hladiny ve vzájemně obchodujících státech, kdežto v době krize byly dle Macka opatření přesně opačná, což činilo zlato úplně bezmocným. U peněz prostě záleží na tom, co musí člověk udělat, aby je získal, a co si za ně může člověk koupit, nejde ani v nejmenším o to, z čeho jsou peníze vyrobeny. (Macek, 1933b)
Závěrem této podkapitoly bychom mohli uvést Mackem relativně často zmiňovaný citát, v němž hovoří o příčině hospodářského rozvratu jako o bludném kruhu:
„Krize se jeví jako nedostatek (nemožnost) odbytu. Není odbytu, protože lidé nekupují. Velká část jich nekupuje věci spotřební proto, že nemají čím, neboť nevydělávají. A výdělku nedosahují, protože – není odbytu na jejich zboží a jejich služby. Prostředky výrobní pak nekupují a neinvestují, protože se obávají, že by beze ztráty neprodali, protože – není odbytu. Není odbytu – protože není odbytu, bludný kruh je uzavřen.“ (Naše doba, 15. listopadu 1931 nebo 1932, s. 50)
54
Prof. Josef Macek a sociální demokracie
3.3
Macek a jeho přístup k řešení krize
3.3.1 Pohled na zahraniční ekonomiky Autor se domnívá, že se Macek věnoval vývoji v zahraničí poněkud více, než-li se jí věnoval Engliš. Dle autorova názoru je tento fakt dán mj. tím, že se Mackovy názory opírají více o zahraniční ekonomy než v případě Engliše, jak již bylo zmíněno výše. Jeho inspirace se upírají především na politiku USA a opatření prezidenta Roosevelta. Jeho doporučení však zacházejí ještě dále, jak uvidíme později.
Anglie. Začněme proto již výše zmiňovanou světovou hospodářskou konferencí. Na konferenci Francie požadovala po USA a Anglii, aby ustanovili svoji měnu vůči „zlatému“ franku. Francouzská politika se obracela k oblasti zlaté měny, jelikož Francie byla hlavní věřitelkou válečných reparací a jelikož reparace požadovala po Německu ve zlatě. Francie odmítala reparace ve zboží či práci. Německo však zlato nemělo, a proto nemohlo platit, ledaže by mu někdo půjčil. A takové státy se našly. Anglie půjčovala Německu dokonce z peněz, které měla půjčené od Francie. Francie v protireakci začala stahovat půjčky z Anglie, a protože tak chtěla činit ve zlatě, vytvářel se tlak na kurz libry. Anglická vláda proto zrušila povinnost měnit libry za zlato a Anglie se tak de facto odpoutala od zlata, stalo se tak v září 1931. Tímto způsobem vysvětluje Macek opuštění zlata v Anglii. Libra začala klesat oproti ostatním měnám zlatým, anglické zboží se stávalo lacinějším, na druhé straně Anglie nakupovala ze „zlatých zemí“ dráže. Protože ale opuštění zlata Anglií následovalo celé britské impérium i státy obchodně svázané s Anglií (např. Skandinávské státy), Britové tento krok příliš nepocítili. Přes opuštění zlatého krytí nedošlo v Anglii k tolik očekávané inflaci, kterou předpokládali jak odpůrci v Anglii, tak v ČSR. (Národní osvobození, 1. července 1933)40 K názoru, že Anglie míří k inflaci, dospěli odpůrci také díky jejich opovržení k politice anglické centrální banky vzhledem k penězům: k odporu k operacím na volném trhu, přestože tak banka činila přes 200 let. Operace na volném trhu definuje Macek např. jako „nákup či prodej dílčích dluhopisů…jako jsou půjčka práce, zástavní listy hypotečních ústavů…na předem neurčenou dobu.“ (Macek, 1936) K odpůrcům operací na
40
Citované články z periodika Národní osvobození jsou publikovány v spise Kam se poděly peníze? Co máme dělat? (viz. literatura)
55
Prof. Josef Macek a sociální demokracie volném trhu bychom mohli přiřadit, jak říká Macek, pevninské cedulové41 banky. (Národní osvobození, 8. července 1933)
USA. Macek konstatuje, že USA opustily zlatou měnu z jiného důvodu. Prezident Roosevelt se odhodlal k tomuto kroku za účelem ulehčení vývozu a především k ulehčení situace dlužníkům. Do prezidentského křesla byl Roosevelt zvolen mj. proto, že sliboval program obnovy výrobního podnikání pomocí zastavení klesající tendence cen a slibu nastartování odbytu výrobků pomocí veřejných prací, kde by zaměstnal, jak je nazývá Macek, „poslední konsumenty“. Tak také učinil. Macek postup popisuje takto: peníze na veřejné práce si stát vypůjčí od centrální banky, stvoří silného poptavače, jímž se stane stát, který bude nakupovat konečné statky a peníze za statky si zpětně vybere na daních. Jediné, čeho se mohl Roosevelt obávat bylo, že by občané dávaly při rostoucích cenách přednost zahraničnímu zboží, zlato by se stěhovalo do zahraničí. Tomu Roosevelt zabránil zrušením spojení dolaru a zlata a zákazem exportu zlata ze země. Kritici opět namítali, že se jedná o inflační nárůst cen. Rooseveltův záměr však dle Macka nespočíval v zvedání cen ale ve zvednutí cen na předkrizovou úroveň, lépe řečeno na úroveň průměru let 1924-1926. Proto se také Rooseveltova politika zvednutí cen nazývá, pojmem, který jsme již výše četli, reflací. (Národní osvobození, 15. července 1933)
Roosevelt dále „přinutil“ podnikatele, aby zvedly mzdy a aby zkrátily pracovní týden na 40 hodin. Dle Macka tento krok následoval proto, že rozhodnutí prezidenta zvednout cenovou hladinu roztočilo kola americké ekonomiky tak silně, že výroba rostla několikanásobně více než důchody zaměstnanců. Oč tedy Rooseveltovi dle Macka jde? Aby důchody obyvatel rostly tak rychle, aby stačily rozkoupit to, co se vyrobí. (Národní osvobození, 22. července 1933)
Macek také na mnohých místech konstatuje, že předchozí americký prezident Hoover zastával „politiku nic nedělání“, neboli ono to nějak přejde. A když už na tom bylo americké hospodářství zle, snažil se usnadnit úvěr soukromým podnikatelům. Nedošlo mu však, že podnikatelé budou mít obavy z půjčení si peněz, neboť nebudou mít jistotu, že se prostředky na zaplacení dluhu vrátí. (např. Národní osvobození, 15. července 1933)
41
Za první republiky hojně používané označení pro centrální banky vycházející ze slova cedule = bankovka. Cedulová banka proto znamená banka s právem emitovat bankovky.
56
Prof. Josef Macek a sociální demokracie 3.3.2 Přístup k domácí ekonomice V předchozím odstavci zmíněná „politika nic nedělání“ se dle Macka zabydlela i v hlavách některých československých národohospodářů či alespoň v myšlenkách a projevech některých lidí, jenž mají značnou moc v ČSR. Před tím Macek varuje. Obyvatelé se nesmí nechat uchlácholit a každý musí vyvinout iniciativu k překonání hospodářského rozvratu. Sama sociální demokracie reagovala vytvořením Programu hospodářského oživení, který byl přednesen a přijat na XVII. sjezdu strany roku 1933.42 (Sekanina, 2004)
Jelikož se krize jeví jako odbytová, tzn. důchody nejsou tak vysoké, aby všechno rozkoupily, zdá se, že řešení lze uskutečňovat dvěmi cestami. Za prvé, přizpůsobit důchody cenám (směrem vzhůru), za druhé, přizpůsobit ceny důchodům (směrem dolů)– první cesta je proto cestou inflace, druhá cestou deflace. Nebudeme se na tomto místě zabývat vysvětlováním obou způsobů, neboť tak již bylo učiněno mnohokráte a jestli čtenáři přesto není jasné, jak obě cesty probíhají, musí jej autor odkázat na příslušnou relevantní literaturu.43 Bude nám stačit konstatování, že Macek vidí jako schůdnější způsob, cestu inflační, lépe řečeno cestu důchodového pohybu nahoru, cestu vhánění peněz do ekonomiky a cestu snižování diskontní sazby. Může rozmnožení peněz či snížení diskontní sazby samo o sobě pomoci? Ne, pokud si soukromí podnikatelé peníze nepůjčí a my již víme, že si je nepůjčí, nemají-li jistotu výdělku k umoření půjčky, ani v případě dlouhodobějšího úvěru, tvrdí Macek (u státu je tomu ovšem jinak, jak záhy uvidíme). Proto Macek doporučuje cestu státních zásahů do ekonomiky, do kontrolování soukromého podnikání a aktivního hospodářství veřejného. (Naše doba, 15. listopadu 1931) Konkrétněji k doporučením mackovým pro ČSR:
1.
Odloučení peněz od zlata. Při uvažování o penězích musíme přemýšlet jen o tom, co je
potřeba udělat proto, abychom je získali, a o tom, co za ně obdržíme. Vzácnost materiálu, z kterého jsou peníze stvořeny, je podřadná. Macek konstatuje, že peníze ztratily vlastnosti zboží, jsou pouze prostředkem, symbolem hospodářského přičinění jednotlivých občanů, znamením hospodářských zásluh, jež byly oceněny na trhu za pracovní úsilí občana a za zboží. Macek doplňuje, že aby peníze, resp. ony zásluhy závisely na vzácnosti zlata, které navíc Macek
42 43
Dalšími autory Programu byli: K. Komenta, J. Nečas, Th. Pistorius ad. (Sekanina, 2004) u Macka např. Práce, peníze a politika strana 51-57.
57
Prof. Josef Macek a sociální demokracie označuje za nekontrolovatelné, je bláhové a zároveň brzdou při šíření a zvětšování prosperity celého světa. Souhlasí s J. M. Keynesem, že rozhodnutí Anglie o odpoutání měny od zlata je požehnáním celému světu. (Macek, 1932) Proto Macek poukazuje na vhodnost zbavení se břímě zlata k měně (i v souvislosti s, v následujícím odstavci popsaným, uvolněním zahraničního obchodu) a po určité přizpůsobovací době připojit měnu volně k měně šterlinkové44. (Macek, 1936)
2.
Uvolnění mezinárodního obchodu. Jinými slovy, jestliže chce jedna země zvyšovat
výkonnost svého hospodářství, zvyšovat výrobu, nemůže se jí to podařit bez toho, aniž by se nezvyšovala výroba a odbyt v dalších zemích (to stejné platí uvnitř jedné země), protože ne pro vlastní spotřebu vyrábím, nýbrž pro ostatní skupiny přece vyrábím. Macek říká: „čím víc bude vydělávat Ind v Indii, tím snadněji bude vydělávat Evropan v Evropě.“ (1932, s. 185) Při vysoké restrikci zahraničního obchodu doporučuje Macek vypořádávání pohledávek a závazků cestou clearingového zúčtování (zahrnujíce dovoz, vývoz, úvěr, úrok, pojištění, dopravu atd.). Při selhání clearingu spatřuje dvě reálná východiska: monopol zahraničního obchodu nebo odloučení měny od zlata. Co Macek považuje za lepší řešení snad nemusím čtenáři ani připomínat. (Macek, 1932) K uvolnění zahraničního obchodu Macek požaduje zrušení povolovacího řízení, kontingentů na dovoz a vývoz a obilního i živočišného monopolu. Při tom ale usiluje o konzervaci takových cel, které by zachovaly ochranu proti dumpingu. Stanovování cel z váhy či počtu kusů by přeměnil na cla vymezená cenou importovaného zboží. Zároveň Macek hovoří o nutnosti změnit politiku vzhledem ke kartelům a trustům. (Macek, 1936)
3.
Rozdělení důchodů. Macek vyslovuje myšlenku, že prvorepublikovým podnikatelům
záleží na svém zisku a nikoli na blahobytu pracujících vrstev. Proto doporučuje, jako nejtěžší úkol, zřízení nového pracovního zřízení, které by změnilo rozdělení důchodů, v němž shledává příčinu nadvýroby, chcete-li podspotřeby, neprodejných výrobků. Macek vyčítá pracujícímu člověku totální rezignaci na situaci, kdy je pouhým námezdním pracovníkem a jen občas se vzbouří kvůli požadavku na nárůst mzdy. Jako první krok vidí otočení posloupnosti výroba – rozdělení. Nejprve je třeba rozdělovat, až potom vyrábět. Přirovnáním by mohlo být prvotní postavení bytového domu a následné rozdělení na byty45. (Macek, 1932) Druhým krokem později 44 45
Označení pro anglickou měnu: libra šterlinků. Příklad nepatrně modifikován z příkladu Macka (1932, s. 186-187).
58
Prof. Josef Macek a sociální demokracie Macek rozumí zvyšování funkce práce a snižování funkce kapitálu. Macek si nepřeje a zároveň pokládá za neudržitelné, aby se práce vyskytovala jako pouhá položka v kalkulaci výrobního nákladu, neboť i člověk vykonávající povolání za mzdu je nositelem podnikového rizika. Jde však ještě dále, když hovoří o spolu-podnikání (co-partnership) námezdních pracovníků a majitelů – např. formou zaměstnaneckých akcií – či o družstevnictví – jehož úkolem by bylo vyvlastnit zisk obchodního kapitalisty. Blíže však nové útvary spolupracovní organizace, jak je Macek nazýval, nekonkretizoval, a o nové zřízení neusiloval – nechtěl nahradit kapitalismus novým zřízením. (Macek, 1936)
4.
Peněžní administrativa. Mackovým doporučením lze nazývat návrh na opětovné
zestátnění centrální banky46. Macek se opírá o argument, že není možné, aby část monetární politiky prováděl stát, resp. vláda, a druhou část centrální banka, která je nezávislá na vládě a vláda ji nemůže předepisovat, jak se má v určitých situacích chovat (př. stanovování diskontní sazby, nákup prodej státních obligací ad.). Macek centrální bance vyčítá špatnou politiku manipulace s diskontní sazbou (příliš dlouho vysoká), ale také že se z kontroly deviz, za účelem zabránění spekulace na měnu, zrodilo vysoké znemožnění zahraničního obchodu. (Macek, 1932)
5.
Státní zásahy. Posledním doporučením, avšak pouze v tomto výčtu, je nahrazení výpadku
soukromého podnikání podnikáním státním, podnikáním veřejných svazků. Jednalo-li by se o investiční činnost státu a obcí, shledává ji Macek jako užitečnou, neboť je jednak tolik aktivit, které nelákají soukromé podnikání z důvodu nerentabilnosti, resp. protože nesmějí být rentabilní (ulice, školy, nemocnice) a jednak veřejné aktivity jsou s to roztočit kola soukromého podnikání. Peníze k realizaci investic by Macek inkasoval z operací na volném trhu nebo ze zvláštního účtu ve státním rozpočtu, který vznikl již dříve z výběru majetkové daně na uhrazení státovkového dluhu47(Macek, 1932) Operacemi na trhu by vháněl hotové peníze do ekonomiky, čímž by zlevňoval úvěr. Politika levných peněz, jak ji Macek nazýval, by představovala pomocný prostředek především pro státní půjčky. S překonáváním krize hovořil Macek o nutnosti pokračování reformy veřejné správy. Pro její rychlejší uskutečnění doporučoval zřízení zvláštního orgánu, který by měnil kompetence stávajících úřadů a který by prováděl 46
Z bankovního úřadu ministerstva financí, jakožto státní instituce, vznikla Národní banka československá, jakožto akciová společnost. 47 Blíže k této majetkové dani i státovkovému dluhu viz. např. mackova publikace Práce, peníze a politika (1932, s. 85-127)
59
Prof. Josef Macek a sociální demokracie decentralizaci moci tak, aby byly úřady k občanům blíže a aby se rozvíjela spolupráce mezi lidmi a úřadem; úřad nemá být jakýmsi pánem vůči bezbranným. Autor by na tomto místě také rád zmínil nezbytnost umožnit opět územně samosprávným celkům, jak bychom je dnes nazvali, uzavírání půjček k vhodným účelům. Půjčky by byly kontrolovány vyššími celky. (Macek, 1936)
Jestliže se řekne John Maynard Keynes i laikovi se dnes pravděpodobně vybaví spojitost s deficitním financováním veřejných investic. A protože Macek čerpá z Keynese, doporučuje deficit státního rozpočtu i on. Argumentuje při tom, že není možné, aby za nynějšího rozvratu hospodářského byla zachována poctivost vyrovnanosti rozpočtu. Deficit musí sloužit k tomu, aby byla lidem poskytnuta práce. Macek by řekl:
„V časech, jaké máme dnes, jest naší povinností porušit zásadu vyrovnanosti rozpočtu, abychom mohli poskytnouti lidem práci. Splatiti takto vzniklý dluh lze v časech dobré konjunktury. Lidem se však musí vysvětlit, že takto vzniklé dluhy, se uhraditi musí.“48
3.4
Levé křídlo sociální demokracie
Program hospodářského oživení ale nebyl jediným programem, který se uvnitř sociální demokracie vytvořil a který podával vysvětlení cesty z krize. Skupina49, která začala formovat tento nový postoj, se vyvinula z mladých intelektuálů a publicistů koncem 20. let 20. století sdružených kolem časopisu Nová Svoboda. Poprvé vystoupila koncem roku 1929, kdy odmítla nést spoluodpovědnost za činnost tehdejší koalice, jejímž členem byla i sociální demokracie. Na témže sjezdu v roce 1933, kde byl představen stěžejní program sociální demokracie, vystoupilo toto křídlo s memorandem, v němž byl podrobně rozepsán návrh na celostátní syndikalistickou organizaci, a zároveň se již hlásilo ke koalici z obavy před zrodem buržoazní fronty. Svůj hospodářský program publikovalo křídlo v roce 1934 pod názvem Co chtějí socialisté. (Sekanina, 2004)
48 49
Autorova domněnka, jakým způsobem by pravděpodobně prof. Macek argumentoval. Členy této skupiny jen pro úplnost byli: J. Čecháček, S. Dobiáš, J. Franta, Z. Kojecký, J. Pleskot a J. Stolz
60
Prof. Josef Macek a sociální demokracie Hospodářská krize je dle autorů programu počátkem krize celého kapitalistického zřízení. Píše se v ní doslova:
„Kapitalismus je historický zjev, který vykonal svůj úkol; přežil se, jak hospodářsky a sociálně, tak kulturně. … Budoucnost evropské civilizace lze zajistit jen socialistickým řádem, který usiluje o racionální, vědecké řízení společenského života.“ (1934, s.45)
Kapitalismus navíc považovali za neslučitelný s demokracií a tvrdili, že jestliže zavedeme demokracii do hospodářské oblasti, povede to nutně k socialismu. Mladí socialisté se snažili zejména o zjednodušení státního aparátu, který měl být kontrolován parlamentem. Další snahou bylo zapojit do správy státu samotné občany z důvodů opory poslanců ve veřejném mínění a odpovědnosti každého jednotlivého poslance. Nejednalo se o žádnou radikální či diktátorsky orientovanou frakci, neboť plně podporovala demokratický pluralismus. Ve svém programu doporučovala zaměření se na užší styk s pracujícím či práceschopným obyvatelstvem, bezpodmínečné zestátnění centrální banky, ustavení jednotné progresivní sazby daně, zabránění úniku zdanění velkých zisků či převedení některých v té době a dle autorů programu již zralých odvětví výroby do rukou státu, tj. kolektivizaci. Kolektivizaci-hodné obory byly kupříkladu doly, těžký, energetický nebo zbrojní průmysl. Program levých socialistů byl významně orientován i na zemědělce – např. růst intenzity technickými a racionalizačními opatřeními.
Implementaci návrhů měl stejně jako u oficiálního programu uskutečňovat stát svými plánovitými zásahy do hospodářství prostřednictvím speciálního orgánu, který měl být zřízen. Nazýván by byl Státní hospodářská rada a jeho členové by byli z řad zaměstnanců, spotřebitelů i podnikatelů. Usnesení orgánu by projednávala vláda a parlament. Obdobné orgány měly být zřízeny i na místní úrovni kvůli protiváze centralizovanému plánu. (Sekanina, 2004)
Sekanina (2004, s. 95) kladně hodnotí komplexnost tohoto programu levých socialistů, jenž zasahoval do všech oblastí hospodářského života. Jeho základem se staly hluboké zásahy do ekonomiky s doplňkem reformy systému stávajícího.
61
Prof. Josef Macek a sociální demokracie
3.5
Shrnutí
V této kapitole jsme se věnovali sociální demokracii a osobnosti Josefa Macka jakožto nejvýznamnějšímu představiteli politiky státních zásahů na léčení krize. Příčiny krize viděl Macek v technickém pokroku, ve vysokých cenách zapříčiněných monopoly, ve špatném rozdělení důchodů, v připoutání měny na zlato či v ochranářských opatřeních státu – příčiny krize spojoval pojem špatná organizace lidské spolupráce. Odstranění krize mělo probíhat formami: odpoutání měny od zlata, veřejné investice k roztočení kol soukromého podnikání a k tomu deficitní financování veřejných investic, operace na volném trhu, uvolnění mezinárodního obchodu ad. V sociální demokracii však Macek nebyl jediným expertem vyjadřujícím se ke krizi. Existovalo tzv. levé křídlo, které usuzovalo na neslučitelnost kapitalismu s demokracií, což ale neznamená, že by byli odpůrci demokracie, ba naopak. Macek a sociální demokraté vůbec tak představovali určitou alternativu k návrhům nejvýznamnějšího českého ekonoma Karla Engliše.
62
Ostatní čeští reformisté a komunisté
4.
Ostatní čeští reformisté a komunisté
Označení reformistických stran se vžil pro politická uskupení, jež chtěla řešit vzniklou krizi reformami založenými na politice státního intervencionismu a jež chtěla zachránit stávající demokratický režim. Mezi reformistické strany proto řadíme jednak v předchozí kapitole popsané sociální demokraty, jednak agrární stranu, jejíž politika byla pravděpodobně nejméně jednotná z významných politických stran, a jednak národní socialisty, jejíž politika měla jak shodné rysy se sociální demokracií, tak i rysy rozdílné. O tom se ale čtenář dočte v této kapitole, stejně tak jako o agrární politice. Do jisté míry zvláštní podkapitolou zde bude politika Komunistické strany, neboť její názorová argumentace na řešení krize se významně odlišovala od celého politického spektra tehdejšího Československa. Autor chápe komunistické názory jako nejsložitější z uvedených stran, a i přestože valnou část svého života strávil v režimu demokratickém, snažil se je vyložit co nejsrozumitelnějším způsobem. Nyní však se zaměříme na výše zmiňovanou agrární politiku.
4.1
Agrární strana a její koncepce
Agrární strana, celým názvem Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, hrála v politické hierarchii mezi světovými válkami nemalou roli, o čemž svědčí i to, že byla součástí. prakticky všech sestavovaných vlád s privilegiem obsazování pozice ministerského předsedy přibližně od začátku světové hospodářské krize, ale i před krizí. Zástupci agrární strany zaujímaly klíčové pozice jakými je např. ministerstvo vnitra či ministerstvo zemědělství (viz. příloha). Agrární strana nacházela svoje příznivce mezi statkáři, velkými sedláky, rozhodující vliv uplatňovala také mezi středními a drobnými zemědělci a mezi venkovskými živnostníky. Tzv. agrární velkokapitál zaujímal druhou nevýznamnější pozici v československém finančním kapitálu hned po skupině kolem Živnobanky. Samotné vypuknutí krize agrární politiky neparalyzovalo, rychlost s jakou agrárníci vypracovali program léčení krize překvapila i ostatní koaliční strany. Lze konstatovat, že si tím agrární strana upevnila místo hegemona v koaličních vládách, koaliční partneři se zmohli „pouze“ na kritiku agrárnických návrhů bez vlastního přispění k ke koncepci.
63
Ostatní čeští reformisté a komunisté Agrární stana spatřovala hlavní příčiny krize v levném zboží ze zahraničí, z přebytku zásob na světových trzích vyvozovala klesající ceny a z toho disparitu mezi poptávkou a nabídkou. Průběh krize zhoršovaly další okolnosti, mezi něž řadila agrární strana mezinárodní spekulace, ochranná dumpingová opatření cizích států, rostoucí cla ve těchto státech a „konečně nedostatečné vybudování zemědělské prodejní organizace“ (Venkov, 5. března 1930) Domněnka vlády byla, že základem krize je krize v zemědělství, a proto byla léčba šitá na míru právě zemědělství. Program byl neustále doplňován a rozšiřován a požadoval stanovení cen zemědělských produktů ve výši výrobních nákladů, aby byla zajištěna rentabilita statkářům a rolníkům. Dalšími požadavky se staly zvýšení celní ochrany proti zahraničnímu dovozu zemědělského tovaru, uskutečnění obilního monopolu, stopnutí exekucí proti zemědělcům, zabezpečení daňových úlev pro zemědělce nebo zabezpečení levnějšího úvěru pro zemědělce prostřednictvím agrárního velkokapitálu. (Venkov, 12. prosince 1929) Celkově tedy šlo agrární straně, jak již bylo zmíněno, o rentabilitu zemědělství, které se stalo hlavním heslem agrárníků v průběhu 30. let 20. stol., ale také o hegemonii strany v ČSR vycházející z ideologie agrarismu50.
Výše naznačený program strany byl návrhem vládního křídla strany, jeho tvůrcem byl prof. Vladislav Brdlík, ale, jak ji bylo řečeno agrární strana byla nejvíce nejednotná, a tak existovala určitá opozice vůči Brdlíkovu návrhu, který byl i přes svoji rychlost uvedení na světlo světa, oficiálně schválen až počátkem roku 1932. Opozici představoval především dr. Rudolf Brož a řada novinářů z řad agrární strany v čele s šéfredaktorem Venkova Josefem Vraným51. Probíhající boj mezi křídly se projevoval sporem o metody odstranění krize spíše než o postoj chápání agrarismu samotného. (Sekanina, 2004) Ale to už bude předmětem dalšího výkladu.
4.1.1 Brdlíkovo křídlo Vladislav Brdlík (1879-1964) působil celé meziválečné období jako ředitel významného střediska ekonomického výzkumu – Zemědělského ústavu účetnicko-správovědného. Na počátku 20. let zasedal jedenkrát ve vládě jako ministr pro zásobování lidu, v letech 1926-33 jako viceguvernér 50 Sekanina (2004, s. 135 – pozn. č. 51) definuje tuto ideologii takto: „Ideologie agrarismu byla podrobně rozpracována v průběhu 20. let a vyjadřovala mocensko-politické a hospodářské zájmy agrární strany. Tato ideologie vycházela z výkladu o historickém poslání zemědělství, o půdě, která je živitelkou lidstva, nositelkou pokroku a životodárnou silou určující vývoj celé společnosti. Agrarismus povyšoval selský stav pracující na této půdě za vrstvu, která je předurčena k uchopení moci.“ 51 Vystupoval i pod pseudonymem Hynek Penčík.
64
Ostatní čeští reformisté a komunisté Národní banky československé, od roku 1933 byl poslancem Národního shromáždění za agrární stranu.
Brdlík nalézal příčiny hospodářské krize v poválečných změnách ve struktuře ekonomiky z hlediska změn oblastí výroby, v technickém pokroku, v racionalizaci výroby a v cenové politice monopolů a kartelů, přičemž v důsledku technického pokroku mohly monopoly a kartely snížit ceny, ale k tomu nedošlo. Obecně věnoval Brdlík velký prostor problematice cen. Vysvětloval, že zhroucení cen v ČSR zapříčinila zámořská konkurence, která produkovala s mnohem menšími výrobními náklady. Podrobně rozebíral rozdílnost ve vývoji cen zemědělských a průmyslových výrobků, jež měla dopad na tržby a zadluženost zemědělců. Kritizoval vysokou úrokovou míru u úvěrů a celní ochranu průmyslu jako něco nebezpečného pro zemědělství, a tudíž celou ekonomiku. (Brdlík, 1933)
Brdlík nesouhlasil s englišovou teorií, totiž, že příčinou rozvratu je zhodnocení zlata, naopak byl s Englišem zajedno v důsledné deflační politice, byl pro „vyrovnávací cenový proces a úspornou politiku“ (Venkov, 16. února 1932).52 Když Brdlík hovořil o deflačním procesu, měl na mysli především snižování cen průmyslových výrobků spolu se snížením výrobních nákladů. „Tíseň musí proniknout do všech domácností, abychom přes všeobecnou úspornost propracovali se zase do lepších poměrů.“, říkal Brdlík (Venkov, 16. února 1932). Brdlík byl ve shodě s Englišem odpůrcem státních zásahů do ekonomiky a řízeného hospodářství vůbec, druhým dechem ale dodává, že by stát měl řídit mzdy směrem dolů. Zároveň Brdlík odmítá státní podnikání, neboť si myslí, že takové podnikání odčerpává volné soukromé prostředky a zacházel až tak daleko, že byl i proti podporám v nezaměstnanosti, protože prý zvyšují veřejné výdaje. Dalším společným rysem s Englišem byl postoj k saldu státního rozpočtu, který oba ekonomové požadovali vyrovnaný.
Sekanina (2004, s. 103) píše, že jejich společným rysem bylo i udržení zlatého standardu. Autor se však domnívá a potvrdili jsme to i v předchozím textu, že Engliš nebyl zastáncem zlatého standardu. Pouze dával doporučení, jak postupovat, když politické špičky zlatý standard nechtějí opustit. Za pravdu dává autorovi i Kozák (1937, s. 6), který říká, že Engliš i Macek byli odpůrci 52
Engliš se těšil velké podpoře mezi agrárníky a ministerský předseda Udržal dokonce usiloval o jeho vstup do vlády.
65
Ostatní čeští reformisté a komunisté zlatého standardu. Brdlík naopak upozorňoval na nebezpečí opuštění zlatého standardu a na nebezpečí snižování úrokové míry cestou operací na volném trhu. Tato nebezpečí nazýval měnovými experimenty a argumentoval, že dosažení nižší úrokové míry lze dosáhnout cestou omezení státních výdajů a vyrovnaným státním rozpočtem. (Sekanina, 2004)
4.1.2 Brožovo křídlo Brožovo křídlo, jak bychom mohli nazvat linii názorů kritických ke koncepci vládního křídla v čele s autorem prof. Brdlíkem, představovalo „sdružení“ osob, jenž zaujímalo stanovisko k protikrizové koncepci z pohledu Johna M. Keynese. Nejlépe jejich názory vyjádřil Rudolf Brož, a proto Brožovo křídlo.
Při analýze hospodářské krize dospěl Brož k přesvědčení, že krize je způsobena klesáním hospodářských čísel, zhodnocováním zlata, zlatou deflací a že je krize především problémem měnovým. Vypozoroval protichůdné zájmy v oblasti zemědělské v ČSR, která požadovala zvýšení cen na úroveň výrobních nákladů, avšak monetární politika v ČSR sledovala snížení cen. Aby k tomuto dilematu nedocházelo, doporučoval Brož odpoutání československé měny od zlata, opuštění deflační monetární politiky a expanzi úvěru s cílem vytvořit dostatek levných peněz formou operací na volném trhu. Z výše popsaného můžeme sami vypozorovat, že Brožovy názory byly prakticky totožné s Mackovými. Rozdíl s Mackem byl v tom, že Brož nenazýval navrhovaná opatření státním intervencionismem a neskrýval ve svých idejích okolnost, že ideje mají inflační tendence. Ale opět, Brož nenazýval tuto cestu cestou inflace, nýbrž reflace. Reflaci definoval Brož jako „snahu o odstranění disparity cenové a obnovení cenové rovnováhy zvýšením cen pomocí peněz. … Inflací se cenová rovnováha porušuje, reflací se cenová rovnováha obnovuje. … Účelem reflace jest tedy vyrovnání cenové disparity.“ (Venkov, 24. července 1935 nebo Brož, 1939 – s. 41)
S postupem doby se Brož stále více domáhal prosazení modelu řízeného hospodářství ve fašistickém Německu v Československu. „Německo nám ukázalo, jak je možno v době nezaměstnanosti úvěrovými operacemi hradit náklady na zbrojení a jak tímto zbrojením obnovit hospodářský život země … můžeme nejen rozřešit otázku nezaměstnaných, nýbrž i naší otázku bezpečnosti.“, konstatuje Brož (1936, s. 68). 66
Ostatní čeští reformisté a komunisté 4.1.3 Ostatní agrárníci Na závěr podkapitoly o agrární straně se ještě letmo zmíníme o Josefovi Vraném alias Hynku Penčíkovi, který zahájil útok proti Brdlíkovi. Odmítal deflační politiku, prosazoval v podstatě inflační politiku, chcete-li reflační politiku, požadoval upuštění od zlaté měny, uvolnění úvěru, zvýšení ochranářských cel pro zemědělské výrobky a regulaci cen státem. (Sekanina, 2004)
Čtvrtým křídlem nazvěme Beranovo křídlo agrární strany, které představovalo pravicovou alternativu v podobě požadavků o totalitní autoritativní režim, režim silné ruky pod heslem: Koaliční koncentrace pravicových sil. (Sekanina, 2004)
Celkově můžeme konstatovat, že po rychlé koncepci o řešení prof. Brdlíka nastává na konci roku 1932 odklon od tohoto pojetí a přesun k požadavkům státního intervencionismu. Změna souvisela s nespokojeností s politikou vlády Udržala a nástup nové vlády vedené Malypetrem znamená definitivní příklon k státním zásahům. Státní zásahy chtěla využít k syndikalizaci zemědělství, vytvoření cenového kartelu i k posílení svojí pozice vůči finančnímu kapitálu reprezentovaného Živnobankou. (Sekanina, 2004)
4.2
Národně socialistická strana a její koncepce
Československá národně socialistická strana byla založena v roce 1897 a dostala jméno Strana národních dělníků. Stala se poslední celostátně významnou reformistickou stranou v ČSR. Po vzniku republiky tvořila součást vlády a s výjimkou let 1926-29 a měla v nich vždy své zastoupení (viz příloha). Politickou orientaci strany ovlivňovalo sepjetí s Hradem, zvláště prostřednictvím Edvarda Beneše. Členové strany se rekrutovali z řad úředníků, menších podnikatelů, obchodníků, živnostníků i inteligence. Svoje postoje prosazovala prostřednictvím zájmových organizací jako např. Sokol, ale i skrze tisk ovládaný koncernem Melantrich. Po celé meziválečné období strana usilovala o upevnění stávajícího demokratického režimu.
Hospodářský program oživení československé ekonomiky ústil do reformy soudobých principů plně na základě současného demokratického zřízení. Cesta, kterou se měla reforma ubírat, vycházela stejně jako u sociálních demokratů z přesvědčení, že zakročit by měl stát, tedy státními 67
Ostatní čeští reformisté a komunisté zásahy. Činnost státu se měla vyvíjet na ochranu slabších celků ekonomiky, de facto proti monopolním a kartelovým strukturám (o chvíli později nalezneme rozpor s tímto stanoviskem), činnost státu se měla zaměřovat na úlohu rozhodčího mezi zájmy podnikatelů a zájmy pracujících. Úlohou státu mělo býti takové počínání, které by ústilo v blahobyt všeho lidu. K dosažení úkolu měla dopomoci automatická přeměna kapitalismu na socialismus. Hospodářským expertem strany byl Jiří Hejda53, na jehož odkaz se také zaměříme. (Sekanina, 2004) Hejda se mj. domníval, že nejen spějeme k změně režimu, nýbrž že už změněný režim existuje, že již nežijeme v kapitalistické společnosti. (České slovo, 28. května 1932)
Jak jsme již naznačili, východiska sociální demokracie a národně socialistické strany byla podobná. Ale přeci jen se lišila. V čem? Sociální demokracie, jak je již čtenáři známo, vycházela především z keynesova učení, kdežto národně socialistická strana vycházela z myšlenek syndikalismu. Co znamenají myšlenky syndikalismu? Sekanina (2004, s. 134 – pozn. č. 41) definuje: „Syndikalismus představoval směr v dělnickém hnutí, který se vyznačoval negativním vztahem k existenci státu a usiloval o vytvoření nové společnosti pomocí hospodářského boje a odborového hnutí.“ Projevy myšlenek syndikalismu jsou citelné i v hospodářském programu strany, kupříkladu v návrhu na výrobní a spotřební družstva, která by zajišťovala překonávaní rozporů mezi skupinami pracujících a která by měla vyústit v socialismus. Dle Hejdy lze přejít k socialistickému uspořádání rozšířením vlastnictví akcií. S vlastnictvím akcií souvisela stranou prosazovaná teorie manažerismu54. (Sekanina, 2004)
Příčiny hospodářského rozvratu nalézal Hejda ve vlivu první světové války na strukturu výroby, která působila ve prospěch zámoří a v neprospěch Evropy. Upozorňoval na skutečnost, že se nejedná o běžný cyklický výkyv a přirovnával krizi za obdobu první průmyslové revoluce. Vedle války považoval Hejda za příčinu krize překotné tempo racionalizace.55 Účinky racionalizace proudily podle Hejdy v několika směrech – snížila se spotřeba surovin, snížil se počet pracovních sil, oproti tomu rostla výkonnost strojů, rostl podíl zapojení kapitálu do výroby. Racionalizace podle Hejdy výrazně přispěla k monopolizaci výroby. Přirozeným důsledkem celkových účinků racionalizace pak byl všeobecný pokles cen, na rozdíl od Engliše a Macka se však nedomníval, že 53
mj. šéfredaktor stranického tisku Českého slova. tj. společenské řízení produkce organizátory výroby a námezdními inženýry, jejichž cílem byl růst produktivity práce. 55 Další příčiny bychom u Hejdy mohly nalézt např. u monopolů ad. 54
68
Ostatní čeští reformisté a komunisté by pokles cen způsobovalo znehodnocení zlata či omezující politika úvěru. (České slovo, 28. května 1932)
Hejda nesouhlasil s Englišovými návrhy na deflační politiku kvůli liberálním principům, na kterých byla založena. Oproti tomu nepodporoval ani Mackovu úvěrovou expanzi. Nakonec Hejda došel k přesvědčení o řešení krize plánovitou výrobou a soustavnými státními zásahy. Prostředky viděl Hejda v úvěrové politice centrální banky a v rozpočtové politice. Sekanina (2004, s. 99) píše, že stejně jako sociální demokraté doporučovali národní socialisté sestavování rozpočtu na celý hospodářský cyklus. Ve vzestupné fázi se měly vytvořit daňové rezervy, v sestupné se měly rezervy čerpat na veřejné práce podněcující dle socialistů soukromou výrobu. Nakonec dospěli socialisté k názoru, že mohou využít k plánování monopoly jako přípravné orgány pro státní zásahy, a v tom je onen výše zmiňovaný rozpor, neboť původně byly monopoly jednou z příčin krize. Tím se však jen potvrdilo, že národní socialisty vedl chtíč napravit krizi při zachování režimu. (Sekanina, 2004)
4.3
KSČ a její koncepce
Návrh KSČ na odstranění krize se od všech stran dosti značně liší. Doposud jsme mohli číst návrhy jednotlivých stran, řekli bychom, v rovině více méně konkrétních doporučení. Kupříkladu hodnota peněz nezávisí na hodnotě zlata, ale na tom, kolik úsilí mě stojí, abych je získal…proto např. požaduji odpoutání československé měny od zlata. Nyní však přicházíme na půdu, kde rozbor určitých opatření není, dle autorova názoru, vůbec žádný. Je to půda, kterou bychom mohli nalézt i v nedávné minulosti, když jsme zde měli reálný socialismus či když shlédneme dle autora agitační filmy v Československém filmovém týdeníku. Navíc se např. Sekanina (2004, s. 106-115) nezmiňuje ani o žádných komunistických ekonomech, kteří by se snažili nalézt nějaké východisko.
V době vypuknutí hospodářské krize probíhala v KSČ výměna vedení. Mladí komunističtí straníci v čele s Klementem Gottwaldem napadli tehdejší vedení KSČ s předsedou Jílkem. Komunistická internacionála56 podporovala skupinu kolem K. Gottwalda, protože v ní viděla
56
tj. centrála komunistického hnutí sídlící v Moskvě.
69
Ostatní čeští reformisté a komunisté záruku poslušnosti při bolševizaci stran57. První fáze bolševizace byla zakončena na V. sjezdu KSČ v roce 1929, kdy vedení strany převzal Gottwald a kdy byla politika strany podřízena „diktátu“ z Moskvy. Tuto novou politiku zavrhlo mnoho sympatizantů KSČ, mezi nimiž můžeme nalézt do té doby komunistické spisovatele jako Ivan Olbracht nebo Jaroslav Seifert58. Tuto kritiku můžeme nazvat jako kritiku zprava. Opačný pól představovala kritika zleva, která se projevovala nespokojeností s pomalou implementací revolučních cílů. (Sekanina, 2004)
První fáze. V první fázi krize postupovala KSČ výhradně dle východisek přijatých v Sovětském svazu z důvodu zalíbení se. Postup byl schválen na V. sjezdu KSČ. Bojovat bylo třeba dle Komunistické internacionály proti demokracii samotné, proti kapitalistickému zřízení a všem jejím institucím a nakonec bylo nutné nastolit sovětskou diktaturu bez možnosti nějakého mezistupně. Boj se měl uskutečňovat prostřednictvím odbory organizovanými stávkami jako hlavní formě třídního boje59. Politika nesla název „Třída proti třídě“. Celkově usilovala KSČ o destabilizaci stávajícího režimu, jež představovala komunistické východisko z krize, a nastolení diktatury proletariátu. (Sekanina, 2004)
KSČ se chopila vedení v některých odborech a začala požadovat změnu systému ve vyplácení podpor všem nezaměstnaným ze státních financí. Mimoto uskutečňovala k získání dalších sympatizantů demagogickou politiku nereálných požadavků typu – podpory v nezaměstnanosti ve výši plné mzdy nebo zbavení nutnosti platit nájem ad. (Sekanina, 2004)
Druhá fáze. Fáze druhá započala roku 1931 na VI. sjezdu KSČ. Výsledkem se měla stát socialistická revoluce a diktatura proletariátu. Konečný stav představ komunistů se tedy nezměnil, poprvé však byl blíže určen program budoucí proletářské moci, a to v oblasti hospodářské, sociální, politické i kulturní. Formulovány byly opět požadavky na všeobecnou podporu v nezaměstnanosti, nově spatřily světlo světa úkoly pro komunistické funkcionáře na
57
Bolševizací stran rozuměj následovat Všesvazovou komunistickou stranu (bolševiků) a užívat jejích zkušeností z boje o moc, z třídního boje a zároveň změnit přístup a taktiku vůči sociální demokracii a jejím členům. (Sekanina, 2004) 58 Dalšími spisovateli byli Helena Malířová, Marie Majerová, Vladislav Vančura, Jan Hora či Stanislav Kostka Neumann 59 V KSČ byly patrné v této fázi tři hlavní proudy boje. Nejdůležitějším byl boj proti nebezpečí imperialistické války a na obranu Sovětského svazu, komunisté jej označovali za ústřední aktuální problém dneška. Druhým proudem byl boj na ochranu politických práv a svobod dělníka, boj proti fašistickému hnutí a buržoazní diktatuře. Třetí proud charakterizoval boj zaměstnaných i nezaměstnaných dělníků prostřednictvím odborů.
70
Ostatní čeští reformisté a komunisté vesnicích, kterými se staly vedle požadavků na zlepšení mzdových a sociálních podmínek zemědělců také parcelace a bezplatné předání velkostatkářské, církevní i státní půdy do rukou rolníků či zastavení exekucí ad. Uvedené požadavky měly alespoň neutralizovat, ne-li získat, další přívržence z ostatních politických uskupení. Úspěchy zaznamenávala strana především ve stávkovém hnutí.60
I přes uvedený „úspěch“ KSČ se vedení strany nepodařilo obhájit svoji mírnější politiku „Třída proti třídě“ na plenárním zasedání exekutivy Komunistické internacionály v letních měsících 1932, a proto byla KSČ nucena navrátit se k vykonávání stalinské politiky Komunistické internacionály. Tento krok však otvíral cestu pro prosazování se fašismu a nacismu. (Sekanina, 2004)
4.4
Shrnutí
V této kapitole jsme se zaobírali třemi politickými stranami, které promlouvaly do politického života v ČSR. První byla agrární strana. S trochou nadsázky bychom mohli konstatovat, že názorové proudy v agrární straně představovaly podobné závěry, které bychom nalezli ve většině zbývajících stran politické scény. Brdlík formuloval podobné názory jako Karel Engliš, Brožovy názory se podobaly Josefovi Mackovi, Beranovy závěry lze připodobnit k Hitlerovi čili k české DSNAP ad. Druhou stranou byla Národně socialistická strana, jejíž hlavní ekonomický představitel Jiří Hejda prosazoval plánovitou výrobu či soustavné státní zásahy. Komunistická strana potom byla jedinou stranou (snad s výjimkou DSNAP, která usilovala o změnu demokratického režimu a v této změně viděla východisko z krize.
60
Při některých stávkových akcích docházelo ke krvavým potlačením (např. střelba v Duchově v únoru 1931 nebo v Košútech v květnu 1931), což v důsledku znamenalo jen vodu na mlýn komunistické straně, stejně tak jako i Německé nacionálně socialistické dělnické straně (DNSAP), neboť obě tyto strany spojovala určitá forma radikalizmu. Stávkové akce byly ovšem malého ražení, a proto se komunisté rozhodli k organizaci masových stávek. První viditelný signál zaznamenáváme ve stávce kamenodělníků na Frývaldovsku v listopadu 1931, ve které opětovně došlo k jejímu krvavému potlačení. Propuknutím v pravém komunistickém slova smyslu byla hornická stávka v severních Čechách. Začala 21. 3. 1932 v Mostě. Spouštěcím mechanismem stávky se stalo propouštění a následný výbuch na dole Koh-i-noor, kde zahynulo 8 horníků. Během několika málo dní se stávka rozšířila na celou hnědouhelnou pánev. KSČ iniciativně převzala vedení stávky a předběhla tak stejný úmysl DNSAP, která měla nejvíce členů ve svých odborech v severočeské hornické oblasti. Stávka vyvrcholila 13. dubna generální stávkou a skončila kompromisem mezi odbory, vládou a podnikateli. Vítězství komunistů to ale nemohlo zabránit, protože jim šlo především o další destabilizaci režimu, a KSČ se dostalo dokonce vyznamenání od Komunistické internacionály ve formě označení hornické stávky v severních Čechách za nejvýznamnější masový boj v celé Evropě v době krize. (Sekanina, 2004)
71
Vlastní stanovisko
5.
Vlastní stanovisko
Velká hospodářská krize měla svůj původ v USA, to je obecně známá pravda. Obecně známý fakt také je, že americké hospodářství zažívalo ve 20. letech nebývalou konjunkturu. Federální rezervní systém61 (FED) v této době uplatňoval politiku levných peněz, úvěrovou expanzi. Každý chtěl přes noc zbohatnout, půjčoval si peníze a kupoval akcie, jejichž hodnoty rostly do závratných výšin. Zásoba zlatem nekrytých peněz enormně rostla a FED zastavil kohoutky až v osudnou chvíli v roce 1929 (Rothbard, 1975), vypukla hospodářská krize. Hooverova vláda začala ochraňovat domácí ekonomiku, což způsobilo lavinový efekt. Ostatní ekonomiky začaly v protireakci postupně uplatňovat stejnou politiku, ČSR nevyjímaje. Zhodnocování zlata, které bylo v důsledku politiky levných peněz nevyhnutelné, a přijetí zlatého krytí v ČSR v osudnou chvíli znamenalo pro ČSR podepsání si ortelu.
V ČSR však, dle autorova názoru, předcházely krizi další okolnosti, které následně situaci přitížily. Levnější zemědělské přebytky, které zaplavovaly domácí trh, způsobovaly potíže tuzemským producentům – nadvýroba. Ochranná cla zvyšovala cenu spotřebitelům, na československá cla reagovaly okolní země zavedením bariér, což zase zvyšovalo cenu pro naše exportéry a činilo tak zboží hůře prodejným. Zemědělci se začali potýkat s obtížemi, které se nutně musely přenést i na ostatní sektory hospodářství. Všechno souvisí se vším. Jestliže nemá zemědělec prostředky, kterými by nakoupil u obuvníka, nezíská obuvník prostředky, za které by nakoupil od zemědělce.
Zamezováním dovozu se stavěly překážky např. i novým technologiím. Zatímco zahraniční konkurence ve vyspělejších státech byla schopna využívat nových výrobních postupů a produkovat s nižšími náklady, tuzemským výrobcům byl přístup k těmto postupům ochranářstvím přinejmenším ztížen – racionalizace sehrála také důležitou roli. Snížení cen z racionalizace a nadvýroby navíc bránily kartely a monopoly. Ty nechtěly připustit, aby jejich zisky klesaly, a tak raději držely ceny vysoko přes zjevné problémy s odbytem. Ochranářství je v tomto počínání jen podporovalo, neboť kdyby ochranářství nebylo, byly by bývaly kartely vystaveny konkurenci a své ceny by bývaly musely snížit. Důsledek: monopolizace a pomalá 61
Federální rezervní systém tvoří 12 nezávislých centrálních bank provozovaných na soukromé bázi. Banky se nacházejí rovnoměrně po celém území USA. Vznik systému je datován na rok 1913. (Šifta, 2005)
72
Vlastní stanovisko racionalizace způsobily nepružnost cenové hladiny směrem dolů – monopolizace v cenách, racionalizace v důchodech.
Obecně tedy: hospodářské krizi v ČSR se nedalo v první fázi zabránit v důsledku propojení ekonomiky s okolním světem, byl-li navíc národní důchod ČSR tvořen zahraničním obchodem z jedné třetiny. Průběh krize však mohl být jemnější ve fázích, které následovaly. Autor se nyní pokusí vysvětlit, v čem shledává hospodářskou politiku ČSR negativní, ale pokusí se nalézt i pozitivní stránky věci. Při tom je potřeba mít na paměti, že autor není zastáncem ani státních zásahů, ani laissez faire, ale snaží se nalézat ve věcech pozitivní aspekty. Je vždy potřeba si položit otázku: „Jaké by byly alternativy?“
V již rozběhnuté hospodářské krizi udělala československá hospodářská politika jednu z prvních chyb, když zavedla zlaté krytí měny na nadhodnocené úrovni koruny (na tuto okolnost upozorňoval už Engliš). To muselo způsobit problémy se zahraničním obchodem. Ochranná cla, kontingenty, vývozní prémie ad. situaci přitěžovaly a nadvýroba a racionalizace vháněly obyvatele do statutu nezaměstnaných. Při podnicích omezujících či zavírajících výrobu a lidí bez zaměstnání klesaly příjmy státního rozpočtu. Státními zásahy a podporou nezaměstnaných naopak požadované výdaje rostly. Následné zvyšování daní nebo zavádění nových daní v době, kdy lid přicházel o práci, muselo být bezpochyby krokem špatným směrem. Veřejné investice způsobily tzv. vytěsňovací efekt – vytlačily volné soukromé peněžní prostředky. Peněžní prostředky by bývaly byly využity lépe soukromým sektorem, ale jen v časech konjunktury. Neboť kdo bude investovat, když je rentabilita investice pochybná? Jedině stát! Jedině stát může v časech zlých pomoci obyvatelstvu přežít. Ovšem pozor, autor není zastáncem státních zásahů v neomezeném rozsahu, jak by se z předchozích vět mohlo zdát a jak uvidí čtenář dále.
Alternativou bylo nezavádět zlaté krytí. V takovém případě by se upravil kurz koruny sám. Zboží by se stalo levnějším, zahraniční obchod by nezaznamenal takový propad, jakým prošel. Bez ochranných opatření by podniky byly vystaveny konkurenci a byly by donuceny chovat se racionálně. Kdo by se tak nechoval, odešel by z trhu pryč. Bez veřejných investic by nezaměstnaní zaháleli a pobírali podporu v nezaměstnanosti a někteří ani to ne v důsledku tzv. gentského systému.
73
Vlastní stanovisko Vnějším impulsem pro další vývoj se stal krach Creditanstaltu a Danatbank. Situace směřovala k bankovní panice, ale vláda zareagovala včas a správně, sanovala banky, čímž odrazila hrozbu bankrotu tuzemských bank. Národní banka Československá začala v reakci na úbytek vkladů zvyšovat eskontní sazbu, čímž však přitěžovala dlužníkům. Opačný postup, snižování eskontní sazby, by podle některých výše zmiňovaných ekonomů znamenal úvěrovou expanzi, která by dle nich byla schopna pomoci. Úvěrová expanze, způsobivší krizi, však nemohla být lékem. Ukažte mi na někoho, kdo netuší, jak se bude ekonomická situace vyvíjet, a přesto si půjčí. Neví, zda-li tu bude hospodářská krize jeden den, když to velmi přeženu, nebo zda-li tu bude ještě 10 let. Za takových okolností si má člověk půjčit? Jaká byla alternativa? Vláda nemusela sanovat banky, panika by propukla v plném rozsahu, lidé by nedůvěřovali peněžním ústavům a vybírali by vklady, banky by krachovaly stejně jako ve Spojených státech. Národní banka Československá mohla snižovat eskontní sazbu, čímž by ulehčila současným dlužníkům a předešla alespoň některým exekucím. Snižování eskontní sazby tedy mělo být uskutečněno ne z důvodu úvěrové expanze, ale z důvodu zlevnění minulých dluhů.
Přebujelé státní zásahy v době krize nemohou být v době hospodářského rozvratu, dle autorova mínění, dobrým prostředkem. Tím autor nemyslí, že by hospodářská politika měla zcela rezignovat na jakákoli opatření, laissez-faire také není řešením, což čtenář jistě pochopil z výše napsaných řádků. Bankroty podniků a bank bezesporu mají ozdravný charakter, vyčistí hospodářství. Neboť co je nezdravé, nemá v ekonomice přežívat. Ale za prvé, čekání na takový proces může být zdlouhavý, zvláště když je krizí zasažen celý svět. Za druhé, lidé chtějí vidět od svých politických zástupců nějaké činy, který jim usnadní život. Za třetí, takový postup není ani politicky a ani psychologicky průchozí. A za čtvrté může, dle autorova názoru, ještě více otvírat dveře krajně pravicovému nebo krajně levicovému extremismu. Státní zásahy proto musí být citlivé. Zásahy, jež stavějí do hospodářského života překážky ve formě složité administrativy, různé komise, úřady ad., zvyšují náklady výroby.
Obilní monopol, jež měl regulovat, resp. udržovat vysoké ceny zemědělských produktů, byl opět krokem špatným směrem. Obyvatelstvo jej zaplatilo několikrát. Když nakupovalo produkty pro svoji obživu, ale také když muselo zaplatit ztráty monopolu ze svých daní.
74
Vlastní stanovisko Nucená kartelizace a syndikalizace se stala dalším příspěvkem k udržování vysokých cen. Bez ní by podniky optimalizovaly svoji velikost samy. Na tento krok doplatili opět jen spotřebitelé tím, že byli nuceni platit vyšší cenu.
Posledním opatřením hospodářské politiky, jež shledává autor nesprávným, je tzv. zmocňovací zákon. Zákon sám o sobě není špatným, ale opatření a nařízení přijatá pod jeho křídly byla nevhodná, neboť se vesměs jednalo o opatření regulující, zakazující či omezující. Také jeho platnost, proponovaná původně na 5 měsíců, se prodloužila na neúměrně dlouhé období.
Celkově by tedy autor zhodnotil hospodářskou politiku ČSR takto: zlaté krytí měny nemělo být přijímáno vůbec. Když už přijato bylo, mělo být co nejdřív po vypuknutí krize odstraněno. Sanaci bank bychom se pravděpodobně nevyhnuli, ale veřejným investicím pravděpodobně ano. Jestliže chtěla politická garnitura mít nějakou měnovou „jistotu“, mohla se připojit k librovému bloku.
75
ZÁVĚR
ZÁVĚR V předešlých kapitolách autor nastínil vývoj velké hospodářské krize v Československu. Představil krizi jako fenomenální pohromu, která zachvátila nejen samotné Československo, ale i celý okolní svět. Protože bylo hospodářství ČSR, stejně jako je dnes, malou otevřenou ekonomikou, záviselo ve velké míře právě na tlaku a vývoji okolního světa. Ekonomické ukazatele pod tímto tlakem zaznamenávaly hluboký propad do pro hospodářství negativních hodnot. Národní důchod, zaměstnanost, zahraniční obchod, ceny, mzdy či kurzy ad. klesaly. Na tento vývoj každá země reagovala po svém. Obecně však nastával odklon od liberalistické politiky k politice státního intervencionismu, k cíleným zásahům do ekonomiky k její záchraně. Většina světa se v čele s Velkou Británií a se Spojenými státy americkými rozhodla pro odpoutání se od zlaté měny. Když už bylo zřejmé, že je to krok správným směrem, odhodlalo se k činu i Československo v podobě devalvace. Mohl tak nastat proces znovunabírání sil po jejich vyčerpání, sil, kterých bylo následně potřeba víc než kdy jindy.
Většina autorů interpretovala hospodářskou krizi jako krizi z nadvýroby nebo krizi z racionalizace. Karel Engliš však byl jedním z autorů, kteří se odlišovali. Jeho vysvětlení příčin krize vycházelo v teoretické oblasti z teleologického pojetí a spočívalo v zhodnocování zlata. Upozorňoval na nevhodnost přijímaní zlatého obsahu měny a jeho obavy se velmi záhy potvrdily. Když po vypuknutí krize politikové odmítali opustit režim zlatého krytí koruny, usiloval o prosazení důsledné deflace, snížení všech hospodářských čísel, třeba i formou zákonnou, donucovací. To vše i přesto, že byl zarytým odpůrcem státních zásahů, jiné východisko neviděl. Když už byla zřejmá neúčinnost hospodářské politiky Československa, postavil se do čela boje za devalvaci měny, většinou zvané reflací. Těmto snahám bylo dlouhou dobu bráněno vlivným velkokapitálem kolem Živnobanky. Tuhý odpor byl na začátku roku 1934 zlomen a Engliš mohl, již ve funkci guvernéra Národní banky Československé, slavit velké vítězství. Uvědomoval si však, že se ČSR nachází v půli cesty z krize, když byla prosazena devalvace. Neusínal proto na vavřínech a pokračoval ve snaze přivést do ČSR opět prosperitu celého hospodářství. Během krize publikoval Engliš nejrůznější komentáře a doporučení pro hospodářskou politiku, jejíž nejdůležitější oblasti se autor snažil vylíčit v této práci, aby tak přiblížil čtenáři, národohospodáři i laikovi, tohoto velikého českého ekonoma 1. pol. 20. století.
76
ZÁVĚR
Druhým významným ekonomem, jehož pohled na krizi se snažil autor podat, se stal Josef Macek, jež byl členem první z reformistických stran, sociální demokracie. Proto jeho názory můžeme označit za postoje sociální demokracie; i z toho důvodu, že se podílel na vypracování jejího Programu hospodářského oživení. Jeho polemiky s Karlem Englišem byly v době první republiky velmi známé. I přesto se s Englišem shodovali na předčasnosti zavedení zlatého obsahu měny. Pohled na příčiny krize však byl odlišný. Macek je nalezl ve špatné organizaci lidské spolupráce, jež byla příčinou nadvýroby. Co si má čtenář představit pod pojmem špatné organizace lidské spolupráce by již mělo být zřejmé. Jsou to především technický pokrok, narůstající ochranářská opatření jednotlivých států, vysoké monopolní ceny nebo nerovnoměrné rozdělení důchodů ad. Mackovo odstranění krize spočívalo ve státních zásazích, jimiž se inspiroval ve Spojených státech. Proto nás nesmí překvapit návrhy jako odpoutání měny od zlata, operace na volném trhu, zrušení ochranných opatření či dnešní terminologií ekonomie tzv. vládní nákupy (položka v hrubém domácím produktu), pod kterými můžeme vidět např. veřejné investice na stavby. Typickým pro Macka je také deficitní financování vládních nákupů ve státním rozpočtu. Většina jeho názorů našla inspiraci v úvahách Johna M. Keynese, na jehož knihu Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz můžeme číst u Macka ódy62. V každém případě se stal Macek významným ekonomem své doby a jeho odkaz nejen z krize bychom si měli připomínat.
V dalším textu autor podal výklad o ne už tak významných ekonomech co do jména, ale o významných ekonomech pro politický a hospodářský život země. V této části práce jsme začali výkladem o ekonomech druhé reformistické strany, strany agrární. Prvním zmiňovaným byl Vladislav Brdlík, který interpretoval příčinu krize jako krizi z racionalizace, jež vyústila v levnější zámořskou konkurenci. Prosazoval snižování cen průmyslových výrobků na úroveň cen zemědělských, jako prostředek pomoci zemědělcům. O veřejných investicích tvrdil, že odčerpávají volné soukromé peněžní prostředky, z čehož lze soudit na jeho odpor ke státním zásahům. Ve své podstatě byly jeho názory podobné Englišovi. Druhým zmiňovaným byl Rudolf Brož, naopak zastánce státních zásahů, jen svá doporučení tímto termínem nenazýval. Jeho politika se podobala Mackovi, tedy odpoutání měny od zlata, operace na volném trhu ad. Nastínili jsme i další křídla v agrární straně, avšak ne tak významná pro vývoj v krizovém období. 62
Viz. Naše doba, 1936
77
ZÁVĚR
Výklad v této části práce pokračoval doporučeními národních socialistů, poslední reformistickou stranou, a jejich nejvýznamnějším ekonomem Jiřím Hejdou. Národní socialisté prosazovali státní zásahy, lišili se však od sociální demokracie v tom, že nečerpali z Keynese ale ze syndikalismu. Dokladem mohou být doporučení vzniku výrobních či spotřebních družstev. Racionalizace se stala příčinou krize v Hejdových očích, vyústění krize pak spočívalo v přechodu k socialismu při zachování demokracie.
Celkově můžeme konstatovat, že v reformistických doporučeních převládly snahy o realizaci státních zásahů na záchranu stávajícího demokratického režimu. Sociální strany navíc usilovaly o výměnu kapitalismu za socialismus.
Samostatnou kapitolu, co do politických idejí, představovali komunisté. Poslouchajíce rozkazy ze Sovětského svazu, usilovali o změnu stávajícího režimu, a to hlavně podporou stávkového hnutí. Chopili se každé příležitosti podkopat základy demokracie a nastolit diktaturu proletariátu.
Autor si je vědom, že nemohl zdaleka obsáhnout celou šíři pohledů československých ekonomů na tento jedinečný ekonomický úkaz, ale to nebylo ani jeho záměrem. Žili a tvořili totiž další významní českoslovenští ekonomové jako např. Jan Loevenstein, který sice skonal v roce 1932, ale publikoval stanoviska ke krizi, nebo Vladimír Vybral, Vilibald Mildshuh či Theodor Pistorius a jejich odkaz v této práci nebyl zachycen. Využití poznatků, jež by čtenář mohl načerpat z této práce či podrobnějším studiem publikací zde popsaných autorů, je nasnadě.
1
Utvořit si vlastní interpretaci příčin i možného řešení krize v podmínkách ekonomiky ČSR.
2
Neopakovat stejné chyby v případě jakéhokoliv cyklického výkyvu – poučit se z historie.
3
Snáze porozumět jevům a opatřením doporučovaným autory a používaným i v dnešním světě. Jejich výklad je jednoduchý, neboť často psali do denního tisku.
4
Pouze si rozšířit své vědomosti o tak pozoruhodném období, jakým velká hospodářská krize bezesporu byla.
78
ZÁVĚR Na závěr lze konstatovat, že velká hospodářská krize zanechala hluboké stopy. Na jedné straně vyhrotila světovou politickou situaci, která vyústila až ve druhou světovou válku, nejhorší to lidské běsnění v historii. Na druhé straně snad poučila lidstvo, kam až může neutěšená ekonomická situace vést, stejně jako obohatila ekonomickou teorii o nové myšlenky a postupy. My můžeme pouze doufat, že se podobná katastrofa již nezopakuje. Kdo ví? Jsme dostatečně poučeni? Jak řekl nedávno v jednom rozhovoru expremiér a důchodce z Vysočiny Miloš Zeman (TV Prima, 18. Března 2007):
„Ekonomie není levicová nebo pravicová, ekonomie je inteligentní a méně inteligentní. … Já jsem keynesiánec … ale keynesiánci dovedli vysvětlit velkou hospodářskou krizi, zatímco neoliberálové nás k nové velké krizi vedou.“
No uvidíme nebo snad raději ne!
79
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Tištěné prameny a statistiky:
Cenová zpráva Státního úřadu statistického XIII. 1933, č. 30
Československá statistika, sv. 154.
Historická statistická ročenka ČSSR. Praha, 1985.
Statistická ročenka Protektorátu Čechy a Morava. Praha, 1941.
Statistická ročenka republiky Československé. Praha : Orbis, 1934-38.
Statistický přehled republiky Československé. Praha, 1930.
Periodika:
České slovo (1932)
Lidové noviny (1930 - 1933)
Národní osvobození (1933)
Naše doba (1926, 1931, 1932, 1937)
Přítomnost (1935, 1936)
Venkov (1929, 1930, 1932, 1935)
80
Monografie:
BĚLINA, P. Dějiny zemí Koruny české. II.: od nástupu osvícenství po naši dobu. 6. vyd. Praha : Paseka, 1999. ISBN 80-7185-257-0
BIANCHI, L. Právne formy monopolizácie za buržoaznej ČSR. Bratislava : Slovenská akademia vied, 1965.
BRDLÍK, V. Zemědělská krize v souvislosti s národním hospodářstvím. Praha : Knihy Nových Čech, 1933.
BROŽ, R. Hospodářské příčiny naší pohromy: odpovědnost finanční politiky. Praha : Knihy Nových Čech, 1939.
BROŽ, R. Jak z krize?: úvěrovým financováním zbrojení. Praha : Knihy Nových Čech, 1936.
Co chtějí socialisté. 2. vyd. Praha : Dělnická akademie, 1934.
Dějiny Československa v datech. 1. vyd. Praha : Svoboda, 1968.
ENGLIŠ, K. Krise a ceny (Články z Lidových Novin z r. 1930 I.-III. a 1931 IV.). Praha : Fr. Borový, 1931.
ENGLIŠ, K. Soustava národního hospodářství: věda o pořádku, v kterém jednotlivci a národové pečují o udržení a zlepšení života. Praha : Melantrich a.s., 1938.
ENGLIŠ, K. Světová a naše hospodářská krize (Čtyřicet článků z Lidových Novin od listopadu 1930 do ledna 1934). Praha : Fr. Borový, 1934.
FRAIT, J. Mezinárodní peněžní teorie. 1 vyd. Ostrava : VŠB – Technická univerzita Ostrava, 1996. ISBN 80-7078-395-8
81
HOLMAN, R. a kol. Dějiny ekonomického myšlení. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2001. ISBN 807179-631-X
Hospodářský a společenský vývoj Československa: (1918-1968) Vybrané statě a statistické přehledy. Praha : SEVT, 1968.
HOUŠKA, V. a kol. Vývoj zemědělství a výživy v Československu. Praha : Československá strana socialistická, 1971
KINDLEBERGER, CH. P. The World in Depression 1929-1939. Berkeley and Los Angeles : University of California Press, 1973. ISBN 0-520-02514-8
KOLAŘÍK, J. Peníze a politika: Karel Engliš, bojovník o stabilisaci. Praha : VŠB – Fr. Borový, 1937.
KOZÁK, J. Finanční politika Československá v době krise. Praha : Sbírka pramenů ku poznání literárního života v Čechách, na Moravě a v Slezsku : památky a řeči literatury české. 1937
KUBŮ, E. PÁTEK, J. a kol. Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa mezi světovými válkami. 1. vyd. Praha : Univerzita Karlova, 2000. ISBN 80-7184-716-X
KUKLÍKOVI, J. a J. Dějepis 4: pro gymnázia a střední školy: nejnovější dějiny. 1. vyd. Praha : SPN – pedagogické nakladatelství, 2002. ISBN 80-7235-175-3
LACINA, V. Velká hospodářská krize v Československu 1929-1934. 1. vyd. Praha : Academia, 1984.
MACEK, J. Cesta z krize. 3. vyd. Praha : Úkoly dneška ; řada 2, sv. 7, 1936.
MACEK, J. Kam se poděly peníze? Co máme dělat? a jiné časové úvahy o cestě z krize. Praha : Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství (Ant. Svěcený), 1933a.
82
MACEK, J. Práce, peníze a politika. Praha : Úkoly dneška ; řada 2, sv. 2, 1932.
MACEK, J. Zápas s omylem a chudobou. Praha : Úkoly dneška ; řada 2, sv. 6, 1933b.
MITCHELL, B. R. European Historical Statistics 1750-1975. Second revisited Edition, London 1981.
PRŮCHA, V. a kol. Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992. 1.díl období 1918-1945. 1 vyd. Brno : Doplněk, 2004. ISBN 80-7239-147-X
PRŮCHA, V. a kol. Hospodářské dějiny Československa v 19. a 20. století. Praha 1974
ROMPORTLOVÁ, M. SLÁDEK, Z. Hospodářský a sociální vývoj ve střední a jihovýchodní Evropě 1918-1938. 2. vyd. Brno : MU Brno, 1994. ISBN 80-210-0588-2
ROTHBARD, M. America’s Great Depression. Los Angeles : Sheed and Ward, 1972.
SEKANINA, M. Kdy nám bylo nejhůře? Hospodářská krize 30. let 20. století v Československu a některá její východiska. 1. vyd. Praha : Libri, 2004. ISBN 80-7277-213-9
STÁDNÍK, M. Československý národní důchod. Praha : Sbírka pramenů ku poznání literárního života v Čechách, na Moravě a v Slezsku : památky a řeči literatury české, 1947.
STEINER, J. KROL, J. Kapitoly z hospodářských a sociálních dějin Československa 1918-1989. 1. vyd. Karviná : Slezská univerzita Opava, 1997. ISBN 80-85879-80-8
UBIRIA, M. KADLEC, V. MATAS, J. Peněžní a úvěrová soustava ČSR za kapitalismu. 1. vyd. Praha : SNPL, 1958.
URBANCOVÁ, D. Hospodářská politika ČSR během Velké Deprese. Brno : Masarykova univerzita, 2005.
83
WEIRICH, M. Staré a nové Československo: národohospodářský přehled bohatství a práce. Praha : Ferdinand Svoboda, 1939.
ŽÍDEK, L. Historie světového hospodářství. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1998. ISBN 80-210-1926-3
Sborník:
KREJČÍ, J. Vývoj československého hospodářství v letech 1926-1937. In: Zborník Filozofickej fakulty Univerzity Komenského. Politická ekonomie. Bratislava : Univerzita Komenského, 1968.
SEKANINA, M. Hospodářský profil ČSR na prahu světové hospodářské krize 1929-1933. In Ekonomická revue. Ostrava : Vysoká škola báňská – Technická univerzita, č. 1, 1999.
SMUTNÝ, P. Platební bilance. Část II. Platební bilance Československé republiky v letech 1925 až 1927. In Československý statistický věstník. roč. IX, 1928.
Internetové zdroje: Historický ústav Akademie věd České republiky [online]. 2002, [cit. 22. 3. 2007]. Dostupné z:
SEIDL, V. Medailónek Josefa Macka. CIKS a Vysoká škola ekonomická v Praze [online]. 2002, [cit. 7. 3. 2007]. Dostupné z:
SEIDL, V. Medailónek Karla Engliše. CIKS a Vysoká škola ekonomická v Praze [online]. 2002, [cit. 6. 3. 2007]. Dostupné z:
ŠIFTA, R. Federální rezervní systém USA a Alan Greenspan. CEVRO – Liberálně konzervativní akademie [online]. 2005, [cit. 19. 4. 2007]. Dostupné z: 84
TV Prima. Nedělní partie: 18. března 2007. TV Prima – archiv vysílání – TV archiv [online]. 2007, [cit. 17. 4. 2007]. Dostupné z: WIKIPEDIA, Otevřená encyklopedie. Malá dohoda. WIKIPEDIA [online]. 2007, [cit. 16. 4. 2007]. Dostupné z:
ZEMÁNEK, J. Karel Engliš (1880-1961) - vůdčí osobnost československé finanční a měnové politiky 20. a 30. let. Euroekonom.cz [online]. 2004, [cit. 6. 3. 2007]. Dostupné z: < http://www.euroekonom.cz/osobnosti/z-englis.html >
Internetové stránky: www.cnb.cz
www.slovnik-cizich-slov.abz.cz
85
SEZNAM ZKRATEK
Zkratky
ČSR
Československá republika
FED
Federální rezervní systém
HDP
Hrubý domácí produkt
HNP
Hrubý národní produkt
KSČ
Komunistická strana Československa
NBČS
Národní banka Československá
USA
Spojené státy americké
ZO
Zahraniční obchod
Textové zkratky
ad., apod., atd.
a další, a podobně, a tak dále
mj.
mimo jiné
např.
například
resp.
respektive
tj., tzn.
to jest, to znamená
86
SEZNAM TABULEK Tabulka 1.1 Ukazatele ekonomického vývoje ČSR v letech 1921-1929 (1921 = 100)................. 15 Tabulka 1.2 Obrat zahraničního obchodu ČSR s obchodními partnery v letech 1924 a 1929...... 16 Tabulka 1.3 Údaje o státním hospodaření v letech 1924-27 (v mil. Kč)* ..................................... 18 Tabulka 1.4 Indexy hrubého domácího a hrubého národního produktu v letech 1929-1937 (1929 = 100)............................................................................................................................................. 24 Tabulka 1.5 Zahraniční obchod Československa v letech 1928-1934 (v mil. Kč)........................ 25 Tabulka 1.6 Československá platební bilance 1929-1937 v milionech Kč ................................... 27 Tabulka 1.7 Eskontní sazba Národní banky Československé *) ................................................... 27 Tabulka 1.8 Index velkoobchodních cen a maloobchodních potravinových cen (1914 = 100) .... 28 Tabulka 1.9 Průměrné dělnické mzdy 1929-1937 ......................................................................... 28 Tabulka 1.10 Průměrné roční kurzy československé koruny na cizích burzách 1929-1937 ......... 28 Tabulka 1.11 Údaje o státním hospodaření v letech 1929-34 dle závěrečných účtů (v mil. Kč) .. 30 Tabulka 2.1 Přehled znaků provázející různá snížení cen ............................................................. 40 Tabulka 2.2 Index velkoobchodních cen ....................................................................................... 45
SEZNAM GRAFŮ Graf 1.1 Národnostní struktura ČSR (výsledky sčítání lidu 1930)................................................ 21 Graf 1.2 Vývoj nezaměstnanosti v ČSR 1921 – 1937 ................................................................... 25
87
SEZNAM PŘÍLOH Příloha 1 Přehled vlád v období 1922-1938 VI. vláda – Švehlova (7. 10. 1922 – 9. 12. 1925) Předseda vlády: dr. Antonín Švehla Ministr zahraničních věcí: dr. Edvard Beneš vnitra: Jan Malypetr financí: dr. Alois Rašín, od 24. 2. 1925 inž. Bohdan Bečka školství a národní osvěty: Rudolf Bechyně, od 3. 10. 1924 správcem dr. Ivan Markovič národní obrany: František Udržal spravedlnosti: dr. Josef Dolanský průmyslu, obchodu a živností: inž. Ladislav Novák železnic: Jiří Stříbrný, od 20. 7. 1925 správcem dr. Emil Franke veřejných prací: Antonín Srba zemědělství: dr. Milan Hodža sociální péče: Gustav Habrman, od 28. 3. 1925 dr. Lev Wintr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy: msgre Jan Šrámek pošt a telegrafů: Alois Tučný do 18. 2. 1924, pak správcem dr. Emil Franke pro sjednocení zákonů a org.správy: dr. Ivan Markovič pro správu Slovenska: dr. Jozef Kállay pro zásobování lidu: dr. Emil Franke VII. vláda – Švehlova (9. 12. 1925 – 18. 3. 1926) Předseda vlády: dr. Antonín Švehla Ministr zahraničních věcí: dr. Edvard Beneš vnitra: dr. František Nosek financí: dr. Karel Engliš školství a národní osvěty: dr. Otakar Srdínko národní obrany: Jiří Stříbrný spravedlnosti: dr. Karel Viškovský průmyslu, obchodu a živností: inž. Jan Dvořáček železnic: Rudolf Bechyně veřejných prací: Rudolf Mlčoch zemědělství: dr. Milan Hodža sociální péče: dr. Lev Wintr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy: Alois Tučný pošt a telegrafů: msgre Jan Šrámek pro sjednocení zákonů a org.správy: dr. Lev Wintr správcem do 5. 1. 1926, pak ministrem dr. Ivan Dérer pro správu Slovenska: dr. Jozef Kállay pro zásobování lidu: dr. Josef Dolanský VIII. vláda – úřednická (18. 3. 1926 – 12. 10. 1926) předseda vlády: Jan Černý Ministr zahraničí: dr. Edvard Beneš vnitra: Jan Černý financí: dr. Karel Engliš školství a národní osvěty: dr. Jan Krčmář národní obrany: gen. Jan Syrový spravedlnosti: dr. Jiří Hausmann průmyslu, obchodu a živností: dr. František Peroutka železnic: dr. Jan Říha veřejných prací: inž. Václav Roubík
88
zemědělství: dr. Juraj Slávik sociální péče: dr. Josef Schieszl veřejného zdrav. a tělesné výchovy: dr. Josef Schieszl pošt a telegrafů: dr. Maxmilián Fatka pro sjednocení zákonů a org.správy: dr. Juraj Slávik pro správu Slovenska: dr. Josef Kállay pro zásobování lidu: dr. Jiří Hausmann IX. vláda – Švehlova (12. 10. 1926 – 1. 2. 1929) předseda vlády: dr. Antonín Švehla Ministr zahraničí: dr. Edvard Beneš vnitra: Jan Černý financí: dr. Karel Engliš, od 25. 11. 1928 správcem Bohumil Vlasák školství a národní osvěty: dr. Milan Hodža národní obrany: František Udržal spravedlnosti: dr. Robert Mayr-Harting průmyslu, obchodu a živností: dr. František Peroutka do 28. 4. 1928, pak inž. Ladislav Novák železnic: Josef V. Najman veřejných prací: dr. Franz Spina zemědělství: dr. Otakar Srdínko sociální péče: msgre Jan Šrámek veřejného zdrav. a tělesné výchovy: msgre Jan Šrámek správcem do 15. 1. 1927, pak ministrem dr.Jozef Tiso pošt a telegrafů: dr. František Nosek pro sjednocení zákonů a org.správy: dr. Milan Hodža správcem do 15. 1. 1927, pak ministrem dr. Marek Gažík pro správu Slovenska: dr. Josef Kállay pro zásobování lidu: správcem Jan Černý X. vláda – Udržalovy (1. 2. 1929 – 7. 12. 1929) předseda vlády: František Udržal Ministr zahraničí: dr. Edvard Beneš vnitra: Jan Černý financí: dr. Bohumil Vlasák školství a národní osvěty: dr. Milan Hodža do 20. 2. 1929, pak dr. Antonín Štefánek národní obrany: František Udržal do 16. 9. 1929, pak dr Karel Viškovský spravedlnosti: dr. Robert Mayr-Harting průmyslu, obchodu a živností: inž. Ladislav Novák železnic: Josef V. Najman veřejných prací: dr. Franz Spina zemědělství: dr. Otakar Srdínko sociální péče: msgre Jan Šrámek veřejného zdrav. a tělesné výchovy: dr. Jozef Tiso do 8. 10.1929, pak správcem msgre Jan Šrámek pošt a telegrafů: dr. František Nosek pro sjednocení zákonů a org.správy: dr. Marek Gažík do 27. 2. 1929, dr. Ludevít Labaj do 8. 10. 1929, pak správcem dr. Antonín Štefánek pro zásobování lidu: správcem Jan Černý XI. vláda – Udržalovy (7. 12. 1929 – 29. 10. 1932) předseda vlády: František Udržal Ministr zahraničí: dr. Edvard Beneš vnitra: dr. Juraj Slávik financí: dr. Karel Engliš do 16. 4. 1931, pak dr. Karel Trapl školství a národní osvěty: dr. Ivan Dérer národní obrany: dr. Karel Viškovský spravedlnosti: dr. Alfréd Meissner průmyslu, obchodu a živností: dr. Josef Matoušek
89
železnic: Rudolf Mlčoch do 9. 4. 1932, pak inž. Josef Hůla veřejných prací: inž. Jan Dostálek zemědělství: Bohumil Bradáč sociální péče: dr. Ludwig Czech veřejného zdrav. a tělesné výchovy: dr. Franz Spina pošt a telegrafů: dr. Emil Franke pro sjednocení zákonů a org.správy: msgre Jan Šrámek pro zásobování lidu: Rudolf Bechyně XII. vláda – Malypetrova (29. 9. 1932 – 14. 2. 1934) předseda vlády: Jan Malypetr Ministr zahraničí: dr. Edvard Beneš vnitra: Jan Černý financí: dr. Karel Trapl školství a národní osvěty: dr. Ivan Dérer národní obrany: Bohumil Bradáč spravedlnosti: dr. Alfréd Meissner průmyslu, obchodu a živností: dr. Josef Matoušek železnic: Rudolf Bechyně veřejných prací: inž. Jan Dostálek zemědělství: dr. Milan Hodža sociální péče: dr. Ludwig Czech veřejného zdrav. a tělesné výchovy: dr. Franz Spina pošt a telegrafů: dr. Emil Franke pro sjednocení zákonů a org.správy: msgre Jan Šrámek pro zásobování lidu: správce Jan Malypetr, úřad zrušen zákonem z 12. 7. 1933 XIII. vláda – Malypetrova (14. 2. 1934 – 4. 6. 1935) předseda vlády: Jan Malypetr Ministr zahraničí: dr. Edvard Beneš vnitra: dr. Josef Černý financí: dr. Karel Trapl školství a národní osvěty: dr. Jan Krčmář národní obrany: Bohumír Bradáč spravedlnosti: dr. Ivan Dérer průmyslu, obchodu a živností: inž. Jan Dostálek železnic: Rudolf Bechyně veřejných prací: dr. Ludwig Czech zemědělství: dr. Milan Hodža sociální péče: dr. Alfréd Meissner veřejného zdrav. a tělesné výchovy: dr. Franz Spina pošt a telegrafů: dr. Emil Franke pro sjednocení zákonů a org.správy: msgre Jan Šrámek XIV. vláda – Malypetrova (4. 6. 1935 – 5. 11. 1935) předseda vlády: Jan Malypetr Ministr zahraničí: dr. Edvard Beneš vnitra: dr. Josef Černý financí: dr. Karel Trapl školství a národní osvěty: dr. Jan Krčmář národní obrany: František Machník spravedlnosti: dr. Ivan Dérer průmyslu, obchodu a živností: J. V. Najman železnic: Rudolf Bechyně veřejných prací: inž. Jan Dostálek zemědělství: dr. Milan Hodža sociální péče: inž. Jaromír Nečas
90
veřejného zdrav. a tělesné výchovy: dr. Ludwig Czech pošt a telegrafů: dr. Emil Franke pro sjednocení zákonů a org.správy: msgre Jan Šrámek bez portfeje: dr. Franz Spina XV. vláda – (5. 11. 1935 – 18. 12. 1935) 6. listopadu byl jmenován novým předsedou vlády dr. Milan Hodža. Do 9. 11. byl zároveň ministrem zemědělství, které pak převzal dr. Josef Zadina. Jinak byly rezorty obsazeny jako u vlády předcházející. XVI. vláda – Hodžova (18. 12. 1935 – 21. 7. 1937) předseda vlády: dr. Milan Hodža Ministr zahraničí: dr. Milan Hodža, od 29. 2. 1936 dr. Kamil Krofta vnitra: dr. Josef Černý financí: dr. Karel Trapl, od 17. 3. do 28. 3. 1936 správcem dr. Emil Franke, od 28. 3. 1936 ministrem dr. Josef Kalfus školství a národní osvěty: dr. Jan Krčmář, od 23. 1. 1936 dr. Emil Franke národní obrany: František Machník spravedlnosti: dr. Ivan Dérer průmyslu, obchodu a živností: J. V. Najman železnic: Rudolf Bechyně veřejných prací: inž. Jan Dostálek zemědělství: dr. Jan Zadina sociální péče: inž. Jaromír Nečas veřejného zdrav. a tělesné výchovy: dr. Ludwig Czech pošt a telegrafů: dr. Emil Franke, od 23. 1. 1936 Alois Tučný pro sjednocení zákonů a org.správy: msgre Jan Šrámek bez portfeje: dr. Franz Spina, od 2. 7. 1936 Erwin Zajicek XVII. vláda – Hodžova (21. 7. 1937 – 22. 9. 1938) předseda vlády: dr. Milan Hodža Ministr zahraničí: dr. Kamil Krofta vnitra: dr. Josef Černý financí: správcem dr. Emil Franke, od 2. 10. 1937 ministrem dr. Josef Kalfus školství a národní osvěty: dr. Emil Franke národní obrany: František Machník spravedlnosti: dr. Ivan Dérer průmyslu, obchodu a živností: J.V.Najman, od 4. 12. 1937 Rudolf Mlčoch železnic: Rudolf Bechyně veřejných prací: inž. Jan Dostálek zemědělství: dr. Josef Zadina sociální péče: inž. Jaromír Nečas veřejného zdrav. a tělesné výchovy: dr. Ludwig Czech, od 11. 4. 1938 prozatímním správcem dr. Ivan Dérer, od 10. 5. 1938 ministrem František Ježek pošt a telegrafů: Alois Tučný pro sjednocení zákonů a org.správy: msgre Jan Šrámek propagandy: od 16. 9. 1938 inž. Hugo Vavrečka bez portfeje: dr. Franz Spina do 23. 3. 1938, Erwin Zajicek do 24. 3. 1938, František Ježek od 19. 3. 1938 do 10. 5. 1938 XVIII. vláda – úřednická (22. 9. 1938 – 4. 10. 1938) předseda vlády: gen. Jan Syrový Ministr zahraničí: dr. Kamil Krofta vnitra: dr. Josef Černý financí: dr. Josef Kalfus školství a národní osvěty: Engelbert Šubert národní obrany: arm.gen. Jan Syrový spravedlnosti: dr. Vladimír Fajnor
91
průmyslu, obchodu a živností: dr. Jan Janáček železnic: dr. Jindřich Kamenický veřejných prací: div. gen. inž. František Nosál zemědělství: dr. inž. Eduard Reich sociální péče: dr. Bedřich Horák veřejného zdrav. a tělesné výchovy: dr. Stanislav Mentl pošt a telegrafů: dr. Karel Dunovský pro sjednocení zákonů a org.správy: dr. Josef Fritz bez portfeje: inž. Hugo Vavrečka, dr. Stanislav Bukovský, dr. Petr Zenkl, od 24. 9. 1938 dr. Imrich Karvaš, od 24. 9. 1938 Matúš Černák
Pramen: Dějiny Československa v datech. Praha : Svoboda, 1968.
92
Příloha 2 Československá platební bilance 1925-1937 Položka
1925
1926
1927
1928
1929
1930
1931
saldo
saldo
saldo
saldo
saldo
saldo
saldo
+1203 -9 -53 -20
+2580 -13 -52 -20
+2173 -13 -56 -20
+2016 -16 -50 -35
+511 -17 -59 -35
+1759 -20 -85 -38
+1348 -18 -106 -40
-330 -42 +445 +38 -14 -8
-300 -48 +429 +46 -19 -5
-347 -12 +526 +45 -28 -7
-314 -36 +534 +42 -30 -20
-296 -34 +572 +35 -29 -6
-266 -10 +414 +28 -28 -6
-238 -58 +331 +17 -21 -7
-59 +17 -280 -24
-69 +18 -239 -40
-52 +19 +70 -47
-69 +26 +70 -52
-59 +28 +100 -40
-74 +28 +95 -24
-70 +28 -180 -5
-14 +448 …
-25 +437 …
-30 +542 +1
-30 +593 -1
-25 +591 -4
-16 +517 -4
-5 +372 -1
-135
-128
-91
+28
+202
+161
+206
-156 -37 -46 -35 -330
-335 -40 -58 +47 -300
-305 -40 -47 +86 -300
-249 -39 -54 +73 -330
-251 -38 -28 +84 -330
-392 -38 -62 +89 -330
-243 -36 -53 +70 -300
+559
+1866
+2067
+2057
+872
+1698
+991
I. Čsl. zahraniční dluhy 1. státu 2. obcí 3. průmyslu a bank 4. účty zahr. dopisovatelů 5. Čsl. zúčtovací ústav
+778 -6 +186 -478 …
-93 -7 +708 -124 …
-111 -9 -49 +1033 -1
-500 -9 -28 +67 -2
-58 -9 +234 -304 +8
-62 -10 -115 -469 +9
-48 -11 -386 -826 +4
II. Čsl. zahraniční pohledávky 1. státu 2. průmyslu a bank 3. účty zahr. dopisovatelů 4. Čsl. zúčtovací ústav
+34 -31 -461 …
+25 +31 -1099 …
+14 -384 -1132 +3
+28 -19 -325 +3
+33 -461 +314 -2
+15 +612 -383 -7
+30 -64 +2500 -1
A. Běžné položky I. Zahraniční obchod: 1. zbožím 2. el. proudem 3. filmové monopoly 4. patenty II. Vzájemné služby 1. komisionářské provize 2. pojišťovnictví 3. železniční doprava 4. vodní doprava 5. poštovní styk 6. mezinárodní instituce 7. zahraniční zastoupení a) ČSR v cizině b) ciziny v ČSR 8. cizinecký ruch 9. vystěhovalectví III. Bezplatné převody 1. hotovost vystěhovalců 2. remitence 3. dary IV. Důchody 1. z cenných papírů 2. úroky z úvěru a) státních b) obecních c) průmyslu a bank 3. úroky z účtů zahr. dop. bank 4. příjmy z nemovitostí apod. Součet A B. Kapitálové položky
93
III. ZO cennými papíry
-150
-420
-1460
-860
-439
-352
-248
IV. Změny zahr. kapitálové účasti
-93
-142
-120
-158
-50
-319
+2
V. Nákup a udržování nemovitostí
-152
-187
-100
-100
-110
-120
-100
-42
+59
-95
-152
-115
-283
-104
Součet B
-415
-1245
-2411
-2055
-959
-599
+748
Součet A + B
+144
+621
-344
+2
-87
+1099
+1739
Saldo z opomenutí a omylů
-144
-621
+344
-2
+87
-1099
-1739
0
0
0
0
0
0
0
VI. Nákup zlata NBČS
Celkový součet
Položka
1932
1933
1934
1935
1936
1937
saldo
saldo
saldo
saldo
saldo
saldo
A. Běžné položky I. Zahraniční obchod: 1. zbožím 2. el. proudem 3. filmové monopoly 4. patenty II. Vzájemné služby 1. komisionářské provize 2. pojišťovnictví 3. železniční doprava 4. vodní doprava 5. poštovní styk 6. mezinárodní instituce 7. zahraniční zastoupení a) ČSR v cizině b) ciziny v ČSR 8. cizinecký ruch 9. vystěhovalectví III. Bezplatné převody 1. hotovost vystěhovalců 2. remitence 3. dary IV. Důchody 1. z cenných papírů 2. úroky z úvěru a) státních b) obecních c) průmyslu a bank 3. úroky z účtů zahr. dop. bank 4. příjmy z nemovitostí apod.
-144 -16 -49 -35
+21 -7 -33 -30
+898 -7 -9 -50
+680 -6 -17 -48
+99 -4 -14 -57
+992 -9 -13 -60
-122 -43 +216 +20 -12 -6
-85 +5 +140 +31 -15 -9
-131 -6 +133 +25 -15 -8
-131 -38 +248 +32 -15 -8
-82 -65 +297 +58 -15 -7
-247 -64 +229 +51 -15 -8
-72 +30 … -2
-58 +31 +121 -2
-56 +31 +252 -2
-73 +31 +39 -3
-69 +33 -140 -4
-80 +37 +110 -11
-3 +252 -1
-2 +165 -2
-5 +120 -3
-10 +96 -121
-3 +122 -162
-13 +110 -95
+236
+150
+120
+31
-10
-39
-197 -31 -41 +32 -280
-155 -27 -36 +18 -280
-116 -23 -48 +16 -280
-178 -22 -42 +13 -280
-169 -24 -80 +8 -271
-174 -27 -89 +5 -190
94
Součet A
-268
-59
+836
+178
-559
+400
I. Čsl. zahraniční dluhy 1. státu 2. obcí 3. průmyslu a bank 4. účty zahr. dopisovatelů 5. ostatní
+771 -9 -259 -420 +2
-23 -11 -140 -33 -1
-27 -9 -246 -11 -1
-41 -9 -202 +1 …
-36 -12 -34 +586 -11
-8 -13 +259 -402 -100
II. Čsl. zahraniční pohledávky 1. státu 2. průmyslu a bank 3. účty zahr. dopisovatelů 4. ostatní
+33 +111 +14 -1
+37 +173 +83 +2
+31 -48 +515 -299
… +43 +332 -259
… -200 -363 -60
… +101 +89 -384
III. ZO cennými papíry
+51
+198
+197
+98
+111
-15
IV. Změny zahr. kapitálové účasti
+81
+84
-206
-39
-170
-2
V. Nákup a udržování nemovitostí
-80
-80
-80
-160
-166
-120
VI. Nákup zlata NBČS
-59
+2
-509
-8
+97
-63
+253
+291
-693
-244
-258
-658
Součet A + B
-33
+232
+143
-66
-817
-258
Saldo z opomenutí a omylů
+33
-232
-143
+66
+877
+258
B. Kapitálové položky
Součet B
Celkový součet 0 0 0 0 0 0 Pramen: Statistická ročenka Republiky československé 1934, Praha 1934, s. 306-307, Statistická ročenka Republiky československé 1935, Praha 1935, s. 288, Statistická ročenka Republiky československé 1938, Praha 1938, s. 148, Statistická ročenka Protektorátu Čechy a Morava 1941, Praha 1941, s. 204-205.
95
