Veškeré léčivé rostliny sbírané v knize skutečně existují

Anna Bolavá

Do tmy

ODEON

Věnováno Evě. Obě víme. Veškeré léčivé rostliny sbírané v knize skutečně existují.

Copyright © Anna Bolavá, 2015

ISBN 978-80-207-1622-4

Sbírání bylin ve velkém není pro slabší povahy. Anna Bartáková

KAPITOLA PRVNÍ

Lípa malolistá květ

Nedá mi to a raději ještě jednou vyjdu na dvůr. Te6 už je tu stín, ale popraskaný beton je po horkém dni stále teplý. Podívám se nahoru. Od západu stále padá krásné nebe a celé to v dálce září oranžovým světlem. Z východu jdou tmavé mraky. Vypadají hrozivě, ale postupují pomalu, a tak pořád nevím, jak se rozhodnout. Slejvák z toho bude určitě, o tom není pochyb. Marcela to volala přes plot už před hodinou a všechny květináče a truhlíky si schovala do sklepa. Právě se doma zamyká. Ještě není ani šest, ale ji už dnes venku nikdo neuvidí. Dnes to totiž přijde. Te6 jde jen o to, kdy. Co všechno se dá do té doby stihnout. Kolik mám vzít tašek a jestli budou zapotřebí nůžky. Je mi vedro a mám slabost v nohách. Slunce je stále ostré a nemilosrdně bodá do očí. Raději si vezmu ty tmavší brýle a na hlavu by to chtělo šátek. Ten ale ještě zvážím, přece jen pojedu hodně rychle a možná je lepší nechat to vlát. Hlavně už rychle. Nemůžu marnit čas. Vyvezu z kolny kolo a do košíku nandám tři velké papírové tašky. Zatěžkám je kamenem, aby cestou neulétly. Jestli je naplním, to se uvidí na místě. Zajedu na rynek a vrátím se spodem kolem Bubnu. Marcela je zabedněná, ale jedním oknem stále větrá a za vlnící se záclonou je vidět, že v televizi právě běží předpově6 počasí. Asi to není tak hrozné, když ještě neodpojila elektrické přístroje. Možná to bude dobrý sběr. Když si pospíším. Trochu se mi z těch rychlých pohybů točí 7

hlava a možná že budu zvracet. Sesypalo se na mě během jednoho dne příliš mnoho štěstí najednou a nelze to pobrat. Nemůžu se dočkat, neklid uvnitř se stupňuje. Venku je nesnesitelné vedro, které se opírá do celého těla i během rychlé jízdy na kole. Ve vlasech mi vlaje vítr, který je také horký, a to je dobře. Aspoň mi vlasy uschnou a nebudu v noci vyvádět. Cesta na rynek je rovná a bezpečná, a když zrovna nešlapu do pedálů jako šílenec, pustím řídítka a roztáhnu ruce do vzduchu. Letím prostorem, který je spalován začínajícím létem a který bude za pár hodin zchlazen přívalovým deštěm. Sundám si stuhu z vlasů a plápolám okolím do všech stran. Mám chuE zavřít oči a vzlétnout, ale musím se ovládat, přece jen jsou občas na ulici lidé a mohli by mít zase řeči, že se nechovám vhodně. Maloměstští smrtelníci nikdy nepochopí, co k životu potřebuje víla. Chytnu řídítka a pak na to šlápnu. Nesmím ztrácet čas. Vítr postupně sílí, ale není to tím, že frčím jako o život a ženu si to po hlavní silnici kolem náhonu na rynek, kde letos poprvé započnu sběr lipového květu. Něco se opravdu žene. Bude pršet a bude to velké. Takový divný, rozžhavený den ani nemůže dopadnout jinak. Marcela neváhá. V televizi právě zhlédla hrozivé proroctví. Celá zpocená a ulepená poklekne k elektrické zásuvce a zatáhne za rozdvojku. Nejde to, a tak zabere a kejklá s tím do všech stran. I kdyby mělo vypadnout ještě více omítky, tak to te6 prostě odpojí. To samé se chystá udělat v kuchyni a v ložnici. Kdyby mohla, odpojila by i lampu, která stojí na ulici před jejím domem. Je rudá po celém těle a ve spáncích jí nervózně buší, ale do koupelny už dnes nepůjde. Lehne si na kanape a přikryje se chlupatou dekou. Není to poprvé, co se strachy neumyla a nezbývá jí nic jiného než tiše, osaměle smrdět ve tmě. Tak aspoň zavřít oči a mít to 8

rychle za sebou. Dá-li bůh, nastane zítra opět ráno a ona otevře okno. Do té doby to pod dekou vydrží. Nic jiného jí stejně tyhle dny nezbude, protože začíná léto a k němu bouřky a přívalové deště patří. Jsem na rynku a slunce se začíná loučit. Dvě lípy ještě nekvetou a dvě už začínají, jsou ale zatím tak napůl. Ta poslední, nejstarší, je zázrak sám, obalená rozkvetlými květy, těžké větve sahají téměř až na zem. Plesknu kolo do neposekané trávy až u zdi a už jsem tam. Vítám se s prvními černými broučky a drobnými muškami. Skrz paprsky jsou vidět hejna komárů. Tak jsem tady, už mě tu máte. Rozevírám tašku pověšenou přes levé rameno a pravou rukou chytnu květy obalenou větev. Přitáhnu si ji k sobě a začínám. Přede mnou přišly už včely a na ty je třeba dávat pozor. Většina z nich je vysoko nade mnou a vlní se spolu se stromem v teplém větru. Jejich hukot je stejně jako lipová vůně všudypřítomný a jako pokaždé působivý. Chvíli mi trvá, než si zvyknu na místo a na velikost kvítků. Taky si občas musím posunout tašku, než najdu nejlepší umístění na ruce. Nakonec si ji nechám na zápěstí, protože z ramena mi padá, a to mě zdržuje. Te6 má všechno odsejpat a každý pohyb musí navázat na ten předchozí. Trhání lípy je vznešená a krásná věc, ale pokud to má mít švih, jsou třeba léta praxe. Harmonie a soulad větve s rukou znamená tašku plnou hnedle do půlky. Klidně do deseti minut. Kdo neumí srovnat koordinaci pohybů během nahánění květů, může si odnést množství akorát tak pro vlastní potřebu. U nás v okolí to kromě mě neumí nikdo, a to mi dělá radost. Zdejší lípy jsou moje. Stromy podél cest do vesnic aE si zůstávají ladem, napospas včelám a mšicím a prachu, ale tyhle patří mně! Známe se od narození a jsme si souzeni. Vím, na kterou větev si můžu dovolovat a kterou mám raději 9

šetřit. Léta rozeznávám rozdíly mezi květy a už ze silnice dokážu odhadnout jejich budoucí hmotnost. Ty menší jsou vhodnější na nálev, větší putují v pytli do výkupny. Něco mě štíplo do ramene. Oženu se a uvědomím si, jaké je pořád vedro a že mám žízeň. Vlasy už se nedají vydržet. Musím zpátky ke kolu pro stuhu, nechala jsem ji obtočenou kolem řídítka. Nesnesu, když mi něco při práci leze do pusy nebo padá do očí. Jak to, že nemám ten šátek? Kolem hlavy mi te, zaclání spoustu hmyzu a spoustu dlouhých vlasů a ztrácím přehled. Přestávám se soustředit a panikařím. Stírám si pot z čela a taška mi padá do trávy. Zkouším se učesat jen tak rukama, zpocenýma a od lipového pylu. Obrovský drdol svázaný naněkolikrát stuhou mě uklidní a všechno před sebou opět dobře vidím. Až pojedu domů, zase to rozpustím a uschnou i poslední vlhké zbytky pod těžkým chuchvalcem vrchních vlasů. S vlhkou hlavou totiž do postele nejdu. Nesnesu ten pocit a taky tu bolest. Dělá, že tam není, ale ve skutečnosti se stupňuje, a to je nebezpečné. Podobně jako tohle zrádné slunce. Už by mělo zapadnout a dát pokoj, ale stále to nepřichází. Stojím špatně, skrz větve mi to občas zasvítí přímo do očí a čelem mi projede nůž, který se zapíchne někde hluboko v mozku po pravé straně. Na moment mě pak přepadne tma, ale ta trvá opravdu jen chvíli. Světlo se vrací postupně a má temně modrou barvu. Pak vybledne a je to pryč. Ty zrádné paprsky. Proč nemám brýle? Vždy5 jsem si je brala, přece bych neodjížděla bez nich. Možná mi vypadly po cestě. Tak trhám dál. Všude plno květů, ale spokojená nejsem. Nesoustředím se. Nervózně pokukuju po ostatních větvích, jestli tam nejsou lepší kousky, tady se mi to už nezdá. Nejde to vůbec tak rychle, jak bych si přála, a od té vytoužené ladné souhry pohybů mě neustále cosi ruší. Někdy 10

je to květ utržený v půlce nebo květ zakrslý, jindy jsou kvítky slepené k sobě a mají na sobě černé flíčky. Není to dobré místo. Tady nesmím ztrácet čas. Posouvám se dál, dokud neobejdu celý strom. Z každého místa beru vzorek, ale v tašce toho příliš nepřibývá. Jdu dál, vedlejší strom. Větve výš, květy zavřené, některé kuličky zatím vůbec nepukly, je brzy. Stejně ale něco přitrhám, chci tu chvilku pobýt a užít si tu hromadu vůně nade mnou. V třímetrové výšce to na prudkém slunci samozřejmě kvete naráz všechno, ale to by musel mít člověk žebřík, aby se k tomu přiblížil. Kdybych tak měla žebřík… A kdyby ta lípa stála u nás v sadu, a ne tady lidem na očích… Za jak dlouho bych dokázala otrhat celý strom? Aby na něm nezůstal ani kvítek? A kam bych to všechno dala? Musela bych zasypat celou půdu v několika vrstvách. A muselo by být pořád teplo a mírně větrno, aby všechno rychle proschlo. Možná bych do té hromady bylin vlezla a umřela tam. Existuje hezčí smrt? Nikdo by mě tam nikdy nenašel. Rozpustila bych se v té pronikavé vůni, seschla bych tam ve tmě na zemi na novinách jako jeden podivný lidský květ. Jak dlouho by to trvalo lípě a jak dlouho mně? Jaký je vlastně sesychací poměr člověka… Ve skutečnosti kdybych otrhala celý strom, musela by mě s tím do výkupny odvézt Marcela autem a pak by si vzala polovinu výdělku na benzin. Polknu velmi suchou, hořkou slinu a zaženu nepříjemné myšlení. Sedám na kolo a jedu dál. Tady už na další rozkvetlé větve nedosáhnu, a to je nesnesitelný pocit. Zavrčím na všechny nedostupné květy a šlápnu do pedálů. To, co se žene, se rychle přibližuje. Slunce zmizelo. Už je jasné, že dnes to byla jen první kontrola a objevím se tu opět za pár dní. Nebudu to hrotit a trhat čudly, které jen člověku berou čas. Já jedu byliny ve 11

velkém, protože tohle já umím. Dělám to od čtyř let. Každý rok. Od jara do podzimu, od východu do západu slunce a i potom. Už nemám v životě jiný zájem než sběr. Sběr, který mě přivedl k všelijakým situacím, lidem a událostem, a pak to celé zkomplikoval. Sběr, který začaroval můj nepatrný, obyčejný život k nepoznání. Dával mu smysl a pak mu ho zase bral, obracel naruby a tišil v nejhorších okamžicích. Můj milovaný sběr léčivých bylin. Přejíždím k Bubnu. Je málo vody. Koryto řeky je zmrtvělé a jaksi nervózní. Každou chvíli čeká příliv nové, kalné vody. Však už to bude. Marcela se možná vzchopí a půjde k oknu zapálit svíčku. Je pověrčivá a tohle trochu pomáhá. Možná to ale celé zaspí, co jiného by mohla dělat potmě sama doma? Ženská bláznivá, vlastně je to dobře, když se takhle zabedňuje, pro některé povahy je opravdu lepší o ničem nevědět. Už několik dní dělá důležitou a chlubí se, že má od Milušky nové prášky na spaní. Jsem zvědavá, jestli se někdy odváží aspoň jeden spolknout. Myslím, že spíš ne. Aby jí náhodou v noci něco neuteklo. Plesknu kolo do vysoké trávy hned u starého dubu na břehu u levé tůňky a jdu k jedné z nejstarších lip v okolí. Ta pamatuje svoje, v dolních částech je zbědovaná a snad i mrtvá, ale stejně občas něco dá. Dvě větve nad vodou jsou docela nízko, a když udržím rovnováhu a taky tašku, dosáhnu na nějaké květy. Není jich mnoho, ale jsou veliké a zdravé a čerstvé, zkrátka královské. V tašce je samozřejmě ihned poznat, že přibylo něco mimořádného. Nakláním se nad vodu a přitahuju si k sobě celou větev. Hlavně ji nesmím zlomit, to královně nesmím udělat. Z nejbližší chaty se z okna vyklání bába Tomanů. Zase kouká přímo na mě a jako vždy nehezky. Jako bych tu kradla. Je to 12

snad její strom? Možná že čeká, až tam zase spadnu, přímo pode mnou není skoro žádná voda, jen čvachtavé bahno, pijavice a larvy komárů. Neudělám jí radost a nebudu nikam padat. Už zítra nebude bahno vidět, protože dešEová voda, která se hromadí v nebesích nad lípou a mojí hlavou i nad tou chatou a starou Tomanovou, se zítra vylije z řeky až na trávu a potopí všechny lipové květy, které dnes nestačím otrhat. Už se to blíží. Trhám rychle poslední kousky a pak si sundavám tašku z ramena. Prohrábnu její obsah a vyndám pár zelených listů, které se mi tam připletly. Po zádech mi teče pot a mokré vlasy se mi lepí na čelo. Beru kolo a vedu ho na cestu. Kamenná tvář báby Tomanové už v okně není. Nasedám a oblohou to poprvé zahřmí. Blesk vidět nebyl, takže je to daleko. Musím projet kolem psího cvičáku, tam bývají krásné pampeliškové listy. Na ně mám taky tašku, a když ji te6 naplním, zatěžkám na kole i druhé řídítko. Rychle šlapu, abych toho stihla co nejvíc. Te6 už fouká studenější vítr. Pouštím řídítka a sundavám si stuhu. Vlasy musí být na noc suché, jinak to bude bolet. Možná jsem se neměla potápět tak pozdě. Měla jsem si všimnout těch mraků dřív. Možná to už nerozčešu a Marcela zase na trhu povede ošklivé řeči. Všechny báby v ulici budou čumět, co mám v taškách a co na hlavě a co z toho je horší. Prostě to musí uschnout. Blížím se ke cvičáku. Zpomaluju a bolest v namožených stehnech povoluje. Přední brzda by potřebovala promazat, tohle je příšerný zvuk. Zbytečně upozorňuju na sebe i na svou práci. Ještě se ani nevydýchám, a už je mi jasné, že jsem si to představovala moc jednoduše. Nikde nic zeleného. Nezbyl tu ani jeden lupen. Mladý Staněk se letos polepšil a vyvezl sekačku o pár týdnů dřív. Dívám se na vydřené 13

drny trávníku a je mi jasné, že tady te6 dlouho nic neporoste. Mladý Staněk má pro zahradničení stejný cit jako kdysi jeho bídný otec. Jako malá, a to jsem ještě netušila, že pampeliškový list by mohl být v některých případech výnosnější než pampeliškový kořen, jsem ke cvičáku chodila jen na hluchavku a jednou v neděli se tam konaly psí závody. Za plotem běhalo na trávě asi deset vlčáků a všichni poslechli na slovo. U Staňka na zahradě vrčel jen jeden, vzteklý a stejně hloupý jako jeho pán. Když už jsem měla hluchavky plný pytlík, procházeli kolem mě nějací lidé. Tlustý chlap a kluk zhruba stejně starý jako já. Už tehdy jsem během trhání nerada kohokoliv potkávala. Přítomnost dalších osob mě zneklidňovala a zpomalovala. Sklonila jsem hlavu a snažila jsem se nevšímat si jich. Bylo mi trapně. Chtěla jsem zmizet, ale ten chlap se chtěl vybavovat. Přiblížil se ke mně nebezpečně blízko a já jsem se nemohla hnout. Nic špatného jsem neprovedla, a přesto jsem byla provinilá. Zvláštní okamžik. Mlčela jsem a čekala, až mě minou. Až to budu mít za sebou. Ten chlap byl drzý. A odporný. Prohlížel si můj pytlík a já jsem se červenala. Nikdy jsem nedokázala správně reagovat na vlezlé otázky Co s tím budeš dělat? a Kolik ti tam za to daj? Není to moje věc? Proč se nestará o to, že se nelidsky potí, nedokáže se nadechnout bez funění a z nitra mu táhne nepříjemný, dospělý pach? A co jeho synek? Proč je tak hubený? Copak mu nedává najíst? Nemají matku? Je drobný a bílý, spíš stín než opravdový, živý člověk. Nejspíš se tehdy před svým obřím otcem styděl stejně jako já, a tak jen plaše sklopil oči, když mě tím nekonečným, nepříjemným způsobem míjeli. Nebo že by se stihl letmo usmát? Byl tak hubený, téměř průsvitný, jako by ani nepatřil do rodiny, které se náramně dařilo a očivid14

ně si dopřávala všeho plnými doušky. Je to tak dávno, ale stále vidím ty dětské hubené paže potažené nezvykle bělavou kůží, ze které vystupovaly modré žíly. Určitě se usmál. Přece si to pamatuju. Možná na důkaz toho, že všechno, co se odehraje, bude pravda, a ne jen škaredý sen. Staněk otevřel vrata na ulici a z jeho zahrady vyběhl obrovský vzteklý vlčák. Pustil se rovnou za klukem. Jako kdyby šel najisto. Jako kdyby měl dávno vybráno, nic ho nemohlo zastavit. Nevnímal ani starého Staňka, svého přísného pána, který často vyndaval ze sklepa dlouhou hůl. Dnes na ni její majitel nestačit ani pomyslet. Opřel se o otevřené dveře auta a spokojeně si běžícího psa prohlížel. Jak je pěkně stavěný a vykrmený. I bez rodokmenu a toho trapného výcviku je to znamenitý hlídač. Který se právě rozhodl, že toho malého kluka venku roztrhá. Začalo jít do tuhého a Staněk konečně zvýšil hlas. Pak najednou řval, ale to už tekla krev. Pes se vztekle zakousl do té bílé, hubené ruky a mně poskočilo srdce až do krku. A pak ještě jednou. A znova. Útok na pokračování. To zvíře bylo nepříčetné a kousalo stále víc, do všech možných míst pod tím krátkým rukávkem. Možná kdyby si ten kluk nedal ruce před obličej, prokousl by mu krk a já bych viděla vraždu. Takhle jen rval to nevinné hubené dětské předloktí, až všude kolem lítaly krvavé sliny. Vlčáci za plotem dělali to samé, jen s tím rozdílem, že dokázali přestat. Tady na silnici se bojovalo dál a nikdo neměl bezpečnostní návlek. Nešlo to ukončit. Te6 už si Staněk musel alespoň v duchu připustit, že ho pes jaksi neposlouchá. Svou kořist pustit nehodlal. Až když se tlustý otec vzpamatoval a popadl zvíře za zadek, zacloumal s ním a táhnul ho pryč, stisk povolil a tlama se ohnala po novém nepříteli. Na to odpoledne do smrti nezapomenu. Bylo to jako nečekaný výbuch zla. 15

Kolotoč zloby a bolesti. Neskutečný rykot psa, kluka a všech dalších lidí, kteří to přes plot viděli. A já jsem tam stála tak blízko… Svírala jsem svůj první pytlík hluchavky, kousala se do rtů a zadržovala pláč. Jak jen jsem k tomu tehdy přišla? Za co jsem byla potrestána? Ještě dlouho jsem po nocích vídala ruku roztrhanou na cucky a starého Staňka, jak otáčí klíčky od auta kolem svého tlustého prstu. O měsíc později si tenhle chlapík otevřel restauraci. Lidi si ji pochvalovali, pivo tam nebylo drahé a panu podnikateli se začínalo dařit. Vlčák měl být podle soudního rozkazu utracen, ale stejně ještě pár let poté pobíhal po zahrádce. Zámožný pán prostě neměl to srdce dát ho pryč, a tak tvrdil, že je to pes jiný. Dnes u nich hlídá nějaký ořech strakatý, netečný a slepý a Staněk je dávno mrtvý. Vyboural se v autě. Říkalo se, že mu někdo přes noc upravil brzdy. Že by tlustý otec toho kluka? Co my víme. O trávník kolem plotu, plný šEavnaté pampelišky, jitrocele a řebříčku, se dnes stará Staňkův syn. Nedělá to často a to je dobré, protože pokaždé je tu hodně co trhat. Tentokrát si však pospíšil, posekal veškerou zeleň a šlo to i s kořeny. Nemám tu nic na práci, a tak pokračuju dál. Jen rychle domů, už je to skoro tu. Stejně bych to neměla na půdě kam dát. Protože tomu, co jsem vyváděla s lupením minulý týden, se už letos nic nevyrovná. Zatáčím do naší ulice. V nebi nade mnou příšerně třeskne. Marcela má všechny závěsy zatažené a za nimi je tma. Na dvou oknech má dokonce dřevěné okenice, jako jediná z ulice. Takhle se zabedňuje pořád, i když se nic nežene. Mám trochu závraE, když si uvědomím, že už nikdy nezažije teplý letní večer. Západ slunce, konec dne na louce a kusy přicházející zimy a tmy nad řekou. Možná si to vynahrazuje brzy ráno, co já vlastně vím, 16

kdy vylézá ven. Odemknu dřevěné dveře k nám na dvůr a vjedu dovnitř. Chvíli váhám, jestli bych si taky neměla na noc uklidit kytky. Nakonec to neudělám, nebudu panikařit. V létě je horko a z horka bývají bouřky. Bouřky jsou spojené s kroupami a přívalovými dešti. Kroupy jsou různých velikostí a ty veliké holt leccos zničí. Doba je zkažená a nelítostná, planeta se otepluje a blíží se konec světa, ale kroupy jsou přece pořád kroupy. Nepřemýšlejí a ani si záměrně nevybírají, na koho spadnou. Já se nebudu přírodě uhýbat, říkám si, když zamykám kolo do kolny a nesu si první letošní lípu na půdu. Teda skoro první. Nahoře leží vzorek lípy špinavé, té z Prahy. Asi by ve výkupně koukali, odkud odevšad jim sběr svážím. Ve velkých městech kvete lípa i o měsíc dřív než tady doma. Praha je peklo zamořené a marné, ale někdy se i v pekle dějí snesitelné věci, jak jinak by v něm mohlo existovat tolik duší? I tam si lidi vytvořili, většinou uměle a dodatečně, ta svá prostranství zeleně, kam vodí psy a své znepokojené hlavy. Koruny stromů se sice leckde kříží s dráty elektrického napětí, ale aspoň že se kříží. Někde se nekříží nic a promlouvá jen beton. Tam je sběr vyloučen. V kalné Praze je květ lípy kupodivu tak veliký a čistý, že by jeden věřil, že i léčí. Čas od času tam jezdím. Pracovně. Odevzdám pár překladů a zkontroluju parky. Už od studií jezdím vlakem stále stejnou trasu, sem a tam a pořád dokola. Ráda z okna pozoruju krajinu. Jak se s přibližujícím se velkoměstem vůbec nemění. Jen to ovzduší je napjatější. I řeka je vlastně stále jen hluboká díra v zemi plná vody, tak jako je to u nás. Jenže mnohem větší a záludnější. Tady bych se nedokázala projít po hladině z jednoho břehu na druhý, bojím se vírů a zrádných spodních proudů. Mé odjezdy do hlavního města slouží venkovským drbnám jako důkaz, že nejsem odepsaná existence. Odevzdává tam 17

překlady tlustých knih, zaslechla jsem jednou v sobotu před jednotou. V duchu jsem přikývla, přesně takhle to má být. Praha mě naoko zaměstnává a dělá ze mě spořádaného člověka. Kromě sběru mě přece musí něco živit. Překladatelka, to bylo to tajemné slovo, před kterým si kdysi ti nenechaví, všímaví sousedé, Marcelu nevyjímaje, sedli na zadek. Zavřelo jim to pusy a dali pokoj. Sociálně jsem se zavděčila. Předložila jsem důkaz, že patřím mezi slušné, odpovědné, dospělé lidi. Nenásilně jsem se zařadila do průměrného toku obyvatelstva a zapadla do škvíry v jedné z šablon. Hlavně se už neprojevovat, schovat se a tiše si žít. Jenže… jak bych tohle mohla, když mě můj vnitřní neklid táhne ven. Když potřebuju popadnout nůžky a vyrazit stříhat. Vymykám se všemu, co by se mezi slušnými lidmi mělo, a s tím se na venkově obtížně žije. Na venkově, kde znám místa, pro která by se dalo i zahynout. Jsem tu doma a už jen z toho mi buší srdce úplně jinak. Jenže ti ostatní lidé jsou tu doma taky a to je složité. Naštěstí mě v těžkých chvílích drží byliny. Neustále mě obklopují a existují pro mě. Proto vím, že se chovám správně. I já existuju jen pro ně a je to tak samozřejmá věc, že i mluvit o tom je jako lhaní. O bylinách se nemluví, byliny se sbírají. A když se povede den a lidi mě nechají být, jsem spokojená. Nic jiného už si v životě nepřeju. Aby se povedl další den a přiblížilo se úterý. Aby to příliš nebolelo a další naplněný pytel nahoře svázaný provázkem putoval do výkupny. Dívám se do zrcadla a vidím, že jsem se dnes opálila. Vlasy jsou nakonec suché a nemusím s nimi nic dělat. Rozčešu to až ráno. Vítr se opírá do oken a na teplou střechu bubnují proudy vody. Na zahradě cosi bouchne. Pak se ozve hrom přímo nad námi. Konečně to přišlo. Ráno bude hezký vzduch. Se sběrem 18

to zítra nevidím dobře. Bude hodně vody, ve vzduchu, na stromech, v trávě. Možná i na půdě leccos zvlhne, i když se snažím, aby tam nezatékalo. Ještě stačím napsat do sešitu k dnešnímu dni lípa květ, poprvé na rynku, u tůňky, a pak se ozve strašlivý hrom, rána jako z děla a celým městem projede ohnivé světlo. Aby tak uhodilo vedle do Marcely, možná ji ráno najdu mrtvou strachy a budu mít starosti navíc. Zaklapnu tužku do sešitu a položím ho na stůl. V tu samou vteřinu vypnou proud. Vyšlo to přesně. Odcházím příjemnou, známou tmou spát. Někdy uprostřed noci otevírám okno. Venku drobně prší a do pokoje proudí chladný, vlhký vzduch. Marcela není mrtvá. Je živá a zvesela běhá vedle po dvoře, přesouvá různé věci sem a tam a vyndavá ze sklepa zachráněné okrasné květiny. Všechno hezky postaví na své místo. Přitom nepochopitelně žasne, jak je její zahrádka příjemně zalitá. Co je ale suché až hanba, jsou všechny ty kytky, které právě vytáhla na denní světlo. Nevadí. Marcela bere kropáč a pouští se do zalévání. Je to tam u ní jako v pokojíčku. Sama je jako exotický motýl, co se před chvílí vylíhl na gauči z chlupaté kukly. Lítá všude kolem a hlasitě prožívá své první jitro. Neměla jsem si to okno otvírat, tohle je hrozné probuzení. Proč jen nadělá u zalévání tolik hluku? V pokoji mám pořád vedro. Drží se u stropu a podél zdí. Navíc venku začíná být také. Zatím je všechno mokré a otřepává se z noční průtrže, ale hned po obědě uhodí další parno. Z dopoledního sběru nebude nic. Je neděle. Nemám chuE na nic k jídlu. Zkusím si nalít vodu a po troškách polykám. Alespoň do půlky. Jde to, pokud dělám, že si čtu. Klamu sama sebe a pak se divím, jak můžu být taková a že to funguje. 19

Dopoledne bych mohla vzít to rozbité sklo a odvézt ho do kontejnerů za rohem. Spálit to nepůjde a je třeba se toho zbavit. A když už pojedu tím směrem, zkontroluju Sokolskou louku, minule jsem odtud táhla to lupení, nezapomenutelný zážitek! Zaslepeně jsem se skláněla k zemi a hamtala další a další trsy, a ani jsem nevzhlédla nahoru do korun, jak jsou na tom sokolské lípy. Blbě na tom byly, nebylo vůbec nic cítit. Když nic nekvete, tak nic nevoní. Jenže to už bylo před týdnem a te6 je opět načase se v těch místech porozhlédnout. Vedle u řeky bude vysedávat několik rybářů. Většinou samí starci, jen ten jednoruký ještě nemá šedivé vlasy. Určitě tu dřepí už od svítání a sítě prázdné. Jednou jsem chodila podél řeky, trhala tužebník a rozrušovala ty staré dědky u prutů. Když má tužebník svůj čas, musí se za ním na břeh, aE tam sedí, kdo tam sedí. Tehdy jich tam sedělo dost a já litovala, že nemám dlouhé kalhoty. Že se radši nedívali na splávky, machři. Jenže oni měli oplzlé řeči. Než se však stačili zeptat, co to trhám a kolik za to dostanu, zastavilo u řeky auto a vystoupil porybný. Nějaký nový. Mladý, rázný a nesmlouvavý. Všem na břehu se scvrkly koule a najednou dali té slečně se zajímavým srpem pokoj. Ten nejsprostší rychle schovával prut do nedalekého bezového keře, ale nebylo mu to nic platné. Už jsem ho tu pak neviděla. To při sběru bylin nejsou tak přísná pravidla, a pokud se to daný měsíc udrží na uzdě, ani daně se platit nemusí. Jenom se musí umět trhat. Musí se umět za to vzít. Za větev, za stonek, za květ či list nebo i za drn, kterým prorostl kořen. Sokolská louka je dnes jako vykoupaná. Na betonu jsou vidět stopy, kudy tekla dešEová voda. Veškerý prach je smytý a tráva je napitá a čistá. Na všem zeleném se třpytí voda. Lupení možná nepůjde trhat ani zítra. Jenže jaké lupení? Mám chuE strašlivě se 20

zasmát. Jako praděda Barták odvedle, dědečkův slabomyslný otec, který nás v dětství strašil za zdí u kompostu. Jeho smích byl hlasitý a chraplavý a velmi strašidelný. Jednou dokonce vylezl opilý Barták na ze6 a přehodil si nohy na naši stranu. Pozoroval ty tři malé, vystrašené holky dole a strašlivě se smál. Pak se zakuckal a kašlal tak dlouho, dokud se nezaklonil a nespadl pozadu dolů. Dlouho bylo za zdí ticho a v nás by se krve nedořezal. Pak se ozval známý chraplavý bartákovský smích a my jsme s pištěním utíkaly do kolny. Dnes se i já umím z plných plic zasmát jako pomatený dědek, jsem přece zčásti i jeho krev. Praděda Barták, bláznivý stařec, který proklel nejedny sousedy v okolí a kterého vlastní syn přestěhoval do zchátralé kolny za vysokou kamennou ze6, jednoho dne zmizel. Od té doby se umím chraplavě smát. Bartákovský smích je namístě, když se mi povede něco mimořádného. Třeba jako te6. Díky mně nejsou na Sokolské žádné pampeliškové listy. Dobře jsem pracovala minulý týden. Lilo ze mě jako z vola, ale podařila se mi neuvěřitelná věc. Totiž to, že mi nevadí, že tu ještě nekvete žádná lípa. Dnes by stejně byla mokrá a neměla bych ji ani kam dát. Moje půda je obležena tolika listy, že jakékoliv další byliny, které se trhají ve velkém, musejí čekat ve frontě na usušení. Jsem dobrá. Nevím, jestli mi to samé řeknou v úterý i ve výkupně, ale v trhání pampeliškového listu jsem byla letos opravdu dobrá. Jenže je poměrně vysoká vlhkost vzduchu, takže se může stát, že várka nedoschne a nic se zatím odevzdávat nebude, a to už bude problém. Byliny nesmí čekat v žádné frontě. To se nesmí stát, v úterý jedu a konec. Dneska je však neděle a já se pokusím něco uvařit. A pak to i sníst. Odpoledne budu překládat. Možná že večer ještě stihnu vyrazit ven. Zajímá mě, kolik je vody u tůňky a jestli stará královna máčí své svěšené větve 21

v pomalém, nebo v rychlém proudu. Sud za kolnou je dešEovou vodou naplněn až po okraj. Stihla jsem to. Sedám na kolo a jedu k tůňkám. Mé dlouhé, zadrchané vlasy jsou opět mokré. Rozpouštím si je a vlaju celou naší ulicí. Marcela zamyká vrata a zabedňuje okna. Květiny však nesklidila, předpově6 na noc není tak nepříznivá. Pršet nemá. Jak se tak ale dívám na oblohu, nevěřím tomu. Beru jen jednu tašku na lípu, kdyby náhodou byla už suchá. Krátce se zastavím na rynku, abych symbolicky zaplnila dno, kvítek ke kvítku a velká věc je hotová. To u lípy platí. U Bubnu je o poznání víc vody, ale nahoře nad jezem je klidná a jen příjemně svižná. Plesknu kolo do trávy u toho starého dubu na břehu levé tůňky a jdu. Nedá mi to a zuju si boty. Hladina je studená jako led, ale já to vydržím a jdu. Zavřu oči a cítím jen, jak je mi hezky. Tohle je jen můj okamžik, ve kterém jsem úplně sama a který bych si chtěla pamatovat navždy. Vzpomenu si, jak jednou voda stáhla pod jez starostu a nechtěla ho vydat ven. Tehdy chtěl kácet stoleté duby, aby si bohatí lidé mohli stavět lepší chaty, tak to dostal. Vlny si ho podávaly a potápěly ho do divokých bublin. Pak se chytil klády, co zrovna plula odněkud ze Šumavy. Byla veliká a ohořelá. Zachránila mu život. Dva roky to pak na pokračování popisoval v novinách a nedocházelo mu, že neumět plavat je v jeho věku ostuda. A to chtěl bydlení blízko vody! Příště už nekandidoval a volby vyhrál můj budoucí tchán. Památné duby stojí dál. Bylo to na podzim a pár dní nato ten rok uspořádali ve výkupně mimořádnou akci. Vykupovali kaštany a žaludy za speciální, motivační ceny. Váhala jsem jen chvíli. V té době už venku téměř nic nekvetlo a já se mohla plodům věnovat naplno. Celým srdcem jsem se do toho 22

ponořila, a oni mě ve výkupně přesrali. Existují klasické dlouhé hubené žaludy a žaludy kulaté, takové vyšlechtěné okrasné. Čtvrtina veškeré mé práce se skládala z dlouhých hubených. To byly ty, které vybírali. Se zbytkem jsem si měla dojet do lesíka ke krmelci. Co jsem taky mohla čekat, od blbého Pudivítra! Babce přede mnou to ještě uznal, protože měla jen jeden pytlík a umírala, ale se mnou se nepáral. Já toho měla hodně a to už by mu neprošlo. To se nedalo nikam přimíchat. Letos už ve výkupně Pudivítr není a já se na něho nemusím dívat. Jak on neuměl jednat s lidmi! Na co sáhl, to pokazil, a ještě šidil! Navíc trhal úplně nové papírové pytle. Trhal účtenky a jednou zatrhával i bankovky v pokladně. Neustále musel něco dělat s prsty, takže trhal. Dobře mu tak. Duby a kaštany mám ráda jako stromy, ale jako zdroje sběru ne. Ani dubovou kůru nedělám a dělat nebudu. Nebudu! Dvě větve nejstarší lípy v okolí se opravdu namáčejí ve vodě. Zlehka se pohybují nahoru a dolů. Kypré květy plné síly omamně voní. Musím je dostat. Obcházím strom a natahuju se do výšky. Vyskočím a chytnu jednu větev hustě obalenou tučnými květy. Přitáhnu si to celé dolů a trhám. Nesmím ji zlomit a nesmím ji ani pustit zpátky do výšin. Brzo mám odkrvené ruce a začínají mě brnět. Odpočinu si a pak to celé několikrát zopakuju. Nakonec to je docela dobrý sběr. Tyhle veliké, zdravé květy rychle přibývají. Na půdě je rozložím samostatně, hezky v tenké vrstvě, aby se i sebemenší vlhkost rychle vypařila. O kousek dál v chatě u Tomanů mají dnes zavřené okno, takže se na mě nikdo škaredě nedívá. Tuším však, že se uvnitř něco děje, vznáší se jim nad střechou divný neklid. Trhám dál, ale už to moc nejde. Je dusno a jsem zpocená. Přijíždí nějaké auto. Doufám, že si všimne mého kola u dubu a nepřejede ho. Je to černá 23

dodávka a jede pomalu, má co dělat, aby se vůbec vešla na cestu. Opatrně vjíždí do hlubokých louží, ze kterých přitom šplouchá kalná voda. Obcházím svůj strom a kontroluju, jestli by ještě něco nedal. Pak se dveře chaty otevřou a dva muži odtud vynášejí rakev. Takže to auto bylo pohřební. Trochu trhám a trochu se tam potají dívám. Nemůžu jinak, znám tu rodinu už takovou dobu. Nemluvíme spolu, ale víme o sobě dost. Pak mě kousne mravenec mezi palec a ukazováček pravé ruky a končím. Prohrabuju tašku a vyhazuju ven přebytečné listy. Nádherná lípa. Dělám, že si odjíždějícího auta nevšímám. Tentokrát jede o poznání rychleji. Najednou jsem tam s tou lípou úplně sama. Opřu se zády o její kmen a ucítím slabost v celém těle. Nezmůžu se na žádný pohyb. V rýhách lipové kůry putují velcí černí mravenci. Odshora dolů se jich táhne celá řada. Jejich kousnutí dost štípe. Jsem za ten pocit ale ráda, udržuje mě to při vědomí. Proč nejsou slyšet včely? Copak mi nic nezabzučí nad hlavou? Jako by se čas na moment zastavil. Chvíli je úplně mrtvo a vzduch kolem stojí. Pak zafouká vítr a obloha se začne rychle zatahovat. Okno v chatě se otevře a škaredá bába vykoukne ven. Moje ochromené srdce se znovu rozběhne. Takže to nebyla ona. Její pohled je horší než přímé slunce, bodá mě přesně na to místo v hlavě, které je nejvíc zranitelné. Nasedám na kolo a jedu pryč. Po stromech už se neotáčím, ale vím, že tahle oblast je vyčerpaná. Napíšu to do zápisků.

24

KAPITOLA DRUHÁ

Ve v ý k u p n ě I

Úterý. Krásný den. Počasí mi mimořádně přeje. Od rána je teplo a sucho a fouká mírný vánek. Na půdě je ideální klima pro závěrečné pytlování několika druhů bylin. Dnes odevzdám poslední květ bezu, březový list a naštěstí i tu pampelišku, té se musím zbavit, jinak se tu nehnu. Bez se vejde do dvou tašek, jedna už je sesypaná od minulého týdne, druhou si připravím te6 ráno, dokud tu není vedro. Bříza dala jeden menší pytel, je docela těžký, odhaduju něco přes dvě kila, když tam nebude Jáchym. Ale já si to ohlídám, půjdu za ním až dozadu, aby mě neošidil. Klidně tam dojdu, až tam dozadu k velké váze. Toho pampeliškového listí mám zatím připravený jeden pytel a ten zbytek nechám dopoledne ještě proschnout, je mi líto nacpat to tak zhurta na sebe a zničit. Ani jeden list se tentokrát nezapařil a nezhnědl, všechny se lámou jako papír, dokonalá práce. Dopoledne mám v plánu dodělat ten nekončící, vysilující překlad. Pak se na půdu vrátím a všechno snesu dolů. Možná to bude chtít větší káru. Větší kára znamená víc starostí po cestě, ale když je toho tolik… Uvidíme. Je tak krásné a suché ráno a já prostě musím ještě na zahradu. Otevřu dveře na dvůr a podívám se do bot pohozených na zemi. Nejeví známky pohybu, takže v nich není žádný had. Pomalu vyjdu bosá ven a do bot lehce kopnu. Když se nepohnou, nazuju si je a pokračuju dál. Kolik mi tehdy bylo? Už jsem chodila do školy, protože to 25

bylo o prázdninách. Začínal srpen. Rozrazila jsem dveře a vyběhla na dvůr. Divizny zářily na celou zahradu a ostré slunce svítilo přímo do očí. Vklouzla jsem do pantoflí a ani se nepodívala na zem, rychle pro košík! Až za pár vteřin jsem si uvědomila, že se uvnitř mojí boty něco slizce hýbe. Malý had stočený do klubíčka. Vyjekla jsem a odkopla pantofli daleko na trávu. Byla lehká a prolétla vzduchem jako pták. Had tak daleko neletěl, dopadl kousek přede mě na beton. Než jsem zaběhla zpátky do předsíně a zabouchla dveře, spatřila jsem záhadný hadí tanec v kruhu. Pro tentokrát pouze výstraha, neodpustil si ten nepatrný jazýček v tlamě. Pak se ta šupinatá věc s klikatým znamením na těle vydala do trávy a zmizela za dřevěnou kolnou. Dlouho jsem se k ní pak bála chodit. Dokud neuhodily první mrazy. Měla jsem prý štěstí, že mi nic neudělal, asi jsem mu přišlápla jen ocas, vysvětloval to později děda holkám. Na hady si tu musíme dávat pozor všichni, bouchl přísně pěstí do stolu, až se zatřásly sklenice, a vyčítavě se podíval na babičku. Ta pokrčila rameny a vlídně se na mě usmála. Její pohled mi říkal, že se nic neděje a nemusím se ničeho bát. Dokud je tu ona, žádný had mi neublíží. Vůbec bych se nedivila, kdyby tehdy nahoře na půdě nějaké ty potvory sušila. Ona měla lék na všechno. Nevím, do jaké míry zabírala síla domácích lektvarů, ale vědomí, že je o nás postaráno, působilo spolehlivě. Te6 jsem tu sama a obava z hadů v botách nepolevuje. Jsou to zmije, nebo neškodné užovky? V každém případě je dobré do bot nejprve lehce kopnout, je dobré zkontrolovat první krok. Dělám to dlouhá léta. Pokaždé. Na zahradě to žije hmyzem. Čeká mě náročný měsíc. Červen je vrchol sezóny, nejhezčí doba vůbec. Během pár dní vykvete všechno důležité. Člověk už má za sebou jaro a leccos 26

zažil, ale stále nemá dost. Pořád může podat dobré výkony. V srpnu se toho taky dá hodně natrhat, ale tělo je hodně unavené a mysl nepříčetná. Někdy je to na konci léta tak špatné, že ani nejde nasednout na kolo a dveře na půdu jsou zamčené třeba i týden. Nejhorší na tom všem jsou ty zrady ve výkupně. Rozčarování a marnost ze sebe samé. Otřesná pravda, že to spočítali dobře a já dostala spravedlivě málo. Ale to se letos nestane, začíná léto, a jestli se sběr ve velkém vyplatí, nebo ne, nemá vůbec smysl uvažovat. Letos je výjimečný rok a já pro byliny udělám všechno, co bude v mých silách. Stačí se podívat na ty připravené divizny a hned se mi sevře srdce. Musím uznat, že zahrada letos výjimečná je. Divizen je hodně a jsou silné a vysoké. Většina z nich má kromě dlouhého bohatého těla ještě třeba i pět menších, poctivě kvetoucích výhonů. Slabší rostlinky jsou letos v menšině. Všechny budou během dvou týdnů obalené květy. Už te6 tam hlídkují včely a vosy a malí černí broučci. To samé se děje s měsíčkem. Desítky malých poupátek se připravují k rozvití. Bude lepší, když to tu s nůžkami projdu hned. Větší poupata měsíčku lékařského už pukla a vystavují se slunci. Jdu na to. Celkem jich ustřihnu deset, ale i to mi dělá radost. Alespoň si můžu prohlédnout jednotlivé kalichy a lehce je položit na ubrousek do víka od papírové krabice. Do dřevěné bedýnky si zase nastříhám lístky máty. Ta bude letos jen pro mě. U máty se paběrkování nevyplatí a ve výkupně to je ostuda. Na záhonech se z loňských sazeniček rozrůstá i meduňka. Byla bych ráda, kdyby tu dostala větší prostor, ale máta je agresivnější a často se stěhuje přes celou zahradu, k sousedům, do truhlíků, do každé pukliny na cestě. Meduňka zkrátka zaostává. Přitom se prý po mém meduňkovém víně ptali zákazníci v lékárně! Miluška přislíbila, že 27

bude. Kolika lidem v okolí už to zachránilo manželství! A jak je tu dneska krásně! Na této straně domu. Vzadu, na zahrádce. Vepředu na dvoře mám zatím rajčata v igelitu a Marcelu, která se opírá o plot a už půl hodiny mě shání. Kde že to jsem, vždyE ona musí do práce! Proč teda nešla? „Musím ti to říct!“ „A co?“ „No co mi říkal Tonda!“ „A co ti říkal Tonda?“ „Neříkám to teda ráda, ale když už to trvá takovou dobu, tak prostě musím.“ „No tak o co jde?“ „Ale nebudeš se zlobit! Známe se přece, ne?“ „Neříkala jsi, že chvátáš?“ „No hele, neber si to osobně, ale to už se nedá vydržet!“ „A co zas máte?“ „No normální to teda není. Kdyby to bylo normální, tak ti to neříkám.“ „Proboha, tak už to řekni!“ „Jde o to šustění. U tebe na půdě.“ „Jaký šustění? To nemůže být slyšet ven!“ „Ozývalo se to v noci a bylo to příšerný. Máme z toho prostě strach.“ „Počkej, co se ozývalo v noci? Kdo má strach? To mi neříkej, že slyšíš, jak balím byliny do pytlů, to by ani nešlo…“ „Nejde jen o ty pytle. Ozývaly se i jiné zvuky. Bouchání a hlavně teda to šustění. Celá ulice kvůli tomu nespí. Děti se bojí samy spát v pokoji… “ „Jaký děti, prosím tě? Jak celá ulice? Počkej, kdo a co vlastně přesně slyšel?“ 28

„No třeba Tonda. Ten to slyšel k ránu. Jemu jsem slíbila, že ti naznačím, aby se to neopakovalo. Už to prosím tě nesesypávej v noci!“ „Ale já přece nesesypávám v noci! Proč bych sesypávala v noci? A jak to může slyšet Tonda, když bydlí až vzadu na rohu?“ „No prostě to slyšel a bylo mu to divný. Přes den nic a v noci tohle. VždyE je to narušování klidu! Hele, já nevím, cos tam dělala, ale bylo to hrozný. VždyE tohle jsi nikdy nedělala. Nebo dělala?“ „Já v noci spím. A když už musím na půdu, tak přece nebudu šustit, ne? Co přesně jsi slyšela ty?“ „No šustění! V noci je všechno takový hlasitější…“ „VždyE ty si zavíráš okna, ne? A docela pevně, někdy i prknem, nebo ne?“ „Hele, moje prkno je moje prkno, do toho nikomu nic není. Ty si vyřeš ty pytle a já už musím. Ode dneška v noci na půdu vůbec necho6. Pádím.“ Klíčové věty z rozhovoru si Marcela ještě několikrát pro sebe zopakuje, domává kropáčkem, zamkne všechny dveře a pádí. Zase to dokázala. Během necelých dvou minut. Vzteky mi buší krev ve spáncích a pevně svírám nůžky. Jen klid. Proč jí i já někdy neřeknu, co mě na ní trápí? Proč si nerýpnu, vždyE by toho bylo tolik! Jenže já to nedokážu, neumím se hádat. Nedělá mi radost ubližovat druhým. Ona je jiná povaha. Marcela se dohaduje ráda. Miluje diskuze, ve kterých má navrch. A co neobhájí rozumem, to porazí hlukem. Ještě chvíli stojím u plotu neschopná pohybu a přemýšlím. Pak se musím usmát, neboE můj pohled zamíří k obrovské zelené koruně Marcelina ořešáku. Ta by se divila, kdyby jí došlo, co dělám každý červen 29

v noci u ní na dvoře. Však na to brzy dojde. Možná už příští týden. Opět se vysoko v koruně projde bílý duch. A dojde i na noční šustění. Velmi hlasité a strašidelné. Dolehne až na konec ulice. Stoupám po schodech do tmy na půdu, v ruce jednu krabici s prvním měsíčkem a druhou s mátou. Dávno mám sedět za stolem a pracovat, ale kupodivu jsem zase tu. Nedá mi to a přistoupím k pytli plnému břízy. Zmáčknu ho. A pak i ten pampeliškový. A pak šlápnu do všech prázdných pytlů a hezky se po nich projdu. Mám ten zvuk ráda. Moc příjemně to šustí. V téhle árii je výzva. Plný pytel zní jinak než prázdný. Tonda bydlí na konci naší ulice. Kdyby měl v noci slyšet tohle šustění, musel by stát přímo u zdi domu, hned pod okapem. Opravdu nevím, co si to zase vymysleli. Někdy se v létě vracím z bylin pozdě v noci, ale nikdy ty suché nesesypávám do pytlů. Občas zlehka obrátím listy a načechrám květy, ale pak jsem ráda, že jsem ráda, a musím se na chvíli posadit. Ještě stále jsem plná pichlavého vzteku a nečekaných myšlenek a na to je nejlepší fyzická práce. Začnu dávat do pytlů zbylé pampeliškové listí a poklízet rozložené noviny, na kterých se sušilo. Všechny svázané pytle si pak rovnou nanosím do předsíně, kde bude kvůli tomu v tu ránu nedýchatelno. Jako ve výkupně. Prudký úder do nosu při prvním nadechnutí. Ujistím se, že jsem na nic nezapomněla, zamknu dveře na půdu a pak jdu konečně ke stolu dodělat něco do práce. Vůbec se na to nesoustředím. Ale já jsem je varovala, že je červen. A stejně mi toho tolik naložili. Tohle se prostě nedá stihnout. Je po půl jedné a já jsem ještě neměla oběd. Ani se na něj nechystám, nemám chuE cokoliv spolknout. Venku se opět hlásí 30

vedro a vzduch na dvoře tupě stojí. Dám si trochu vody, to by mohlo zahnat horkost ve tvářích. Musím už vyrazit, te6 je ten správný čas. Vyjedu ze sklepa s malou kárkou a snažím se do ní nacpat čtyři naplněné papírové pytle. Je toho hodně a mám radost. Když je toho však tolik, je třeba nakládat na káru velkou, a to nedělám ráda. Velká kára je těžká a není jednoduché ji zapřáhnout za kolo. Ne, zkusím to s malou a celé to převážu provazem, aby nic nevypadlo ven. Trochu mě mrzí, že ty pytle tolik mačkám, protože se uvnitř drtí ty dlouhé, krásně uschlé listy. Jakmile je však něco v pytlích, jde to mimo mě. To už je jejich záležitost. Jejich odpovědnost. Někdy to sesypávají do svých větších pytlů, takže obsah vidím ještě jednou a mé prázdné pytle mi pak vrátí. Někdy vezu tak velký náklad, že to nemají kam sesypat a nechají to být. Všechny pytle považují zhruba za stejně těžké, a to je pěkný podvod. Plný pytel listí váží třeba i tři kila, ale oni si z toho klidně odečtou celé kilo za pytel. Přitom to byl pytel malý. Letos jsem si doma prázdné i plné pytle vážila a zase jsem si tím ty jejich čachry potvrdila. Aby byl výkup spravedlivý, měli by pokaždé zvážit prázdný pytel a z celkové hmotnosti odečíst skutečný údaj, ne jakýsi univerzální, plácnutý od oka. Jenže na poctivost není v úterý čas. Lepší je nezdržovat se a zaokrouhlovat. Směrem dolů. Oni ty listy netrhali a na nějakém gramu nebo deku jim nesejde. Nevědí, že to jejich posunuté číslo znamená čtvrthodinu mého neproplaceného sběru. Ale co se týče kontroly lámavosti suchého kořene nebo natě, to jsou naopak velmi přesní a důkladní. Pleška, Jáchym nebo Ruda nikdy sami v terénu nesbírali a nikdy nezkusili něco usušit. Jsou to pouze najatí zaměstnanci, kteří se věčně hádají, kdo bude vážit vepředu u pokladny a kdo vzadu přenášet pytle z rampy do auta. Ale jednou to přijde a já se ozvu. Dojdu tam 31

za nimi dozadu k velké váze a přikážu jim, aby ty pytle zvážili přede mnou. Jednou to opravdu udělám. Nasedám na kolo. Na předních řídítkách držím tašky s bezem, vzadu v malé kárce vezu čtyři plné papírové pytle. Snad to zvládnu a nenastanou komplikace. Není to daleko, ale stejně musím dávat pozor na policajty. Nic na mě nemají, ale hlavou jim vrtám. Někdy se jim nezdá malá kára, jindy velká, ale pořád to není přestupek na pokutu. Jednou už mi ji chtěli dát, ale omdlela jsem přímo na kole. Nic jiného se s tím nedalo dělat. Měli se mnou v tu chvíli hodně starostí a litovali, že mě zastavili. VždyE by mě ožebračili! Co bych si já počala s pokutou? Byla bych v mínusu, měsíc bych to musela na louce dohánět! Nakonec mě nechali být a doprovodili mě i s károu na chodník v naší ulici. Pak nasedli do auta a odjeli pryč. Mě by nikdy nenapadlo vozit se autem. I když odevzdávám deset pytlů najednou a občas nějaký cestou ztratím. Blížím se k výkupně. Před domem stojí tři stará auta a jedno kolo, takže uvnitř je nejspíš plno. Přespolní staříci přivezli své ženy společně s plnými pytli bylin až před výkupnu. Takže půjdu do fronty. Nejdřív musím vyndat pytle z káry a opřít je o ze6. Pak zamknu kolo i káru, obojí zvlášE a zároveň k sobě. Úzké vstupní dveře výkupny jsou otevřeny dokořán, o to je dnešní příchod jednodušší. Vejdu dovnitř se dvěma pytli a musím přivyknout na šero. Vzduch uvnitř se jakoby mění v jiné skupenství, síla suchých bylin je všudypřítomná. Projdu malou tmavou předsíňkou až k příkrým dřevěným schodům. Kdo má zájem cokoliv odevzdat, musí se po těchhle schodech dostat nahoru. Je jich asi dvacet a jeden prostřední se hýbe. Starší babky tohle nezvládají. To pak stojí pod schodištěm a tahají za řetěz, aby rozezvonily velký kovaný zvon. Staré ženy to dělají rády, je příjemné na 32

někoho zvonit a nepřestávat s tím, i když ten nahoře o vás ví. Jáchyma tohle štve, a tak si dává načas. Ruda raději chodí hned a ochotně poponáší pytle a někdy i osoby, které je plnily, nahoru k malé váze. Dědkové zůstávají v autě, jsou rádi, že vůbec nasedli a dojeli a budou mít pár minut klid. U velikého pultu je fronta, ve které se nesmí předbíhat. Službu má dnes Ruda. Malým špinavým oknem sem proudí žluté světlo, ve kterém rejdí zvířený prach. Nedá se tu dlouho vydržet a všichni jsou nervózní. Jsem ráda, že stojím až na konci, aspoň mi nikdo nekouká do pytlů a nehodnotí množství. Naopak můžu já sledovat, co se tam vepředu zrovna sesypává. Trvá to věčnost. Po zádech mi teče pot a vlasy se začínají lepit k hlavě. Posouvám se pomalu se všemi svými pytli blíž k váze. Babka přede mnou mi šlápne na nohu. Ani se neotočí, je celá nedočkavá a taky se jí špatně dýchá. Hlavně aE neupadne na moje pytle. Hlavně aE tu te6 nezemře. Bylinné dusno už se nedá vydržet, ale předbíhat nebudu. Na to nemám povahu. Ani u doktora, ani v obchodě, ani ve výkupně. Nejsem průbojná. Vždycky se raději nechám ošidit a až pak doma si vyčítám, že jsem se nechovala jinak. Dneska je to však napjaté a já se nedám. Buší mi ve spáncích a začíná se mi motat hlava. Hlavně aE mě nezačne píchat za očima. Ruda je tu dnes úplně sám, a tak to všechno nekonečně vázne. Zrovna zvážil babce přede mnou úrodu pomerančové kůry a dole pod schody se rozezvonil zvon. Ruda zařve moment a podepíše výpis. Konečně se babka pootočí mým směrem. Má jiskru v oku, té kůry bylo přes dvanáct kilo. Dostane za to skoro dvě stovky. Neodpustím si překvapené zavrtění hlavou. Kde vzala takováhle hubená stařenka tolik pomerančů? Já když poctivě loupu celou zimu, dokážu odevzdat nanejvýš tři kila. Padesát 33

korun jsem za to při prvním jarním odevzdávání měla, zhruba tolik stojí kilo pomerančů te6 v červnu. Víc se mi dohromady dát nepodaří. Ta bába na to musí mít nějaký fígl. Dvanáct kilo není možné legální cestou sehnat. Jak se jí tohle povedlo? Nejspíš si zjistila jídelníček v domově důchodců a pak tam v určité dny chodila na návštěvy. A když se nikdo nedíval, byla pilná. Nebo má hodně vnoučat a všichni loupou. Možná kdybych se tak nešklebila, lidé by si se mnou víc povídali a leccos bych se ve frontě dozvěděla. Jenže pomerančová bába se šklebí stejně nevrle jako já a nikomu nic neřekne. Tady před váhou se scházejí rivalové, nikoliv přátelé. Všichni se tu známe, ale nikdo se s nikým nepřátelí. Tak a te6 já a moje pytle. Ruda je jenom v tílku a v montérkách a zdá se mi od minula zase tlustší. Zpocené oblečení se mu zařezává do růžového tučného masa, jak to může vydržet, vždyE tohle už bolí! Já bych v zařízlém oblečení pracovat nemohla, ale Rudovi to zřejmě nevadí. Kolik lidí už dnes vidělo tu opruzeninu v jeho podpaždí? Mít tohle, tak se seberu a skočím nahá do kašny, takové utrpení! Aspoň že si ty zrzavé vlasy pořádně svázal a neleze mu to do očí. O tom vím své. Mé tašky s bezem právě putují na malou váhu, která stojí na dlouhém pultu přímo přede mnou. Jedna má 1200 gramů a druhá 1400, takže za bez dostanu 182 Kč. Ruda to pomalu vypočítává na kalkulačce a všechno zapisuje na výpis. V duchu si blahopřeju, tohle by šlo. Bez se nezdá, ale i usušený je docela těžký. Pytle s pampeliškou jsou veliké a Ruda si je bere dozadu, do nepřístupné místnosti s velkou váhou. Tak je to tady. Popostoupím dopředu, ale dál už si netroufnu jít. On si tam zatím může navážit, co chce, a nikdo se nikdy nedozví pravdu. Dlouhou rysku decimálky by stejně zakryl svým mohutným tělem, takže bych 34

neviděla nic, i kdybych stála přímo tam. Naštěstí Ruda není největší podvodník. Je trochu hloupý, ale není podlý, jako byl Pleška. To už mám na výpise připsáno 6,6 kg pampeliška list. Moje srdce plesá. Že by mi tentokrát pytle vůbec neodčítal? Připočítávám si 330 korun. Bříza měla přes dvě kila, 69 korun. Celkově sečteno a podtrženo: 581 korun českých. Jsem boháč! Ještě to musím podepsat a už Ruda vytahuje z pokladny odměnu. Ta vzápětí mizí v mé peněžence a spokojeně se chystám domů. V mých žilách koluje krev plná husté radosti. Cítím, že mládnu. Že odtud i s kolem odletím vysoko nad zemí. Možná vzlétne i kárka, když je te6 prázdná. Červen je nejlepším měsícem v roce. Sedím v kuchyni u stolu a zakládám nový výpis do tlustých desek. Opodál stojí hrnek s černou kávou, ale pořád se nemám k tomu, abych ochutnala. Pročítám staré výpisy a porovnávám. Občas se zamračím, jindy zas neudržím úsměv. Pampeliškový list je ošemetné téma. Letos se mi ale dařilo. Stačilo změnit lokalitu a deka se mění v kila jedna radost. Proč jsem ale dostala za kořen vloni tak málo? Čeho jsem se bála, že jsem do toho nešla po hlavě? Možná v tom byly překlady, jakmile se jich nahromadí moc, zkazí mi rozjeté rekordy a jsou z toho paběrky. Taky mi dělá starost jitrocel. Je ho pořád málo a nestojí za to ohýbat záda. Potřebuju ten dlouhý a šEavnatý, léčivý na první pohled. Z něho se dobře dělají sirupy, které pak za mě Miluška prodá. Možná to letos omezím a nebudu nic louhovat. Paběrkování nemám zapotřebí. Jediná přímá cesta k bohatství vede přes sběr ve velkém. Na ten je třeba se zaměřit. A nejlépe hned. Beru dvě obrovské tašky a jedu. Hodlám je naplnit lípou až po okraj. Příští úterý Rudu překvapím. Bude muset s mojí lípou dozadu na decimálku a já tam tentokrát vstoupím s ním. 35

Sokolská louka. Zdejší lípy od minula mnohem více rozkvetly. Už to začalo i tady. V hlavě mi třeští hukot včel a před očima se míhají květy. Nádhera. Úplně jsem ale zapomněla, že sem ve všední dny chodí základka na tělocvik. Možná je dnes nějaký sportovní den, všude běhá spoustu dětí v trenýrkách a plní různé disciplíny. Mladá Divišová s píšEalkou na krku samozřejmě nesmí chybět. Občas na ni kouknu skrz větve a je mi jí trochu líto. Jak je trapná a nedochází jí to. Ona si opravdu myslí, že se tréninkem všechno vyřeší. Žije pravidelnými přísuny pohybu a vtlouká to do hlavy i dětem. Nesleví, nepočká, neodpouští. Sama má vypracované tělo jako z časopisu, ale není jí to moc platné. Divišovi bydlí na konci naší ulice, hned vedle Tondy. Jestlipak od nich taky někdo slyšel šustění. Na dálku se s Divišovou pozdravím a už vedu kolo po betonu k boční aleji. Je tam pět vysokých lip vykvetlých tak akorát. Dětí už si nevšímám a myslím na svoje věci. Jak může být jeden květ tak dokonalý a krásný, a jiný, hned ze sousedního stromu, poškozený a nekvalitní. Zohavenými se nebudu zdržovat. Radši se na ně vůbec nebudu dívat, jen by mě to pak v noci trápilo. Divišová dává píšEalkou další pokyny. Děti si mají dát dvě kolečka. To bych na ostrém slunci nemohla. Ze světla těchhle paprsků bych se musela hodně dlouho potápět. U dna je tma a zima a někdy tam vydržím celou minutu. To je tak akorát, aby povolila bolest za očima. Slunce je dnes opravdu kruté. I tady ve stínu si stoupám tak, abych ho měla v zádech a aby se ke mně neodráželo v žádném úhlu. Te6 mě nesmí nic rozptylovat. Ani ta drzá včelka, co zvědavě okukuje mou téměř plnou tašku. Najednou někdo promluví přímo za mnou a já se leknu. Divišová přišla až sem. Je udýchaná a zpocená a dobře naladěná. Nechce mě rušit, jen mi jde vyřídit vzkaz. Prý se mám za36

stavit za tchánem. Co nejdříve. Chtěl by se rozloučit. Vzkazuje mi to její muž, mluví te6 s tchánem skoro denně. Prý se hodně změnil, oznamuje mi tělocvikářka téměř prosebně. Co na to říct? Mám jí poděkovat za zprávu, nebo vynadat za to, že se plete do cizích věcí? Tichá pošta našeho města funguje dokonale, já jsem její konečný adresát a budu muset jednat. Divišová vypadá, že by si i povídala, ale děti už splnily úkol a dobíhají do cíle. Nějaká holka má astmatický kašel a učitelka musí za ní. Jestlipak jí dovolí si odpočinout? Chvíli se na ně dívám, ale pak se otočím nahoru ke koruně plné včel. Vypadá to, jako by se celý strom vlnil v magickém zelenožlutém proudu. Červen je opravdu nejlepším měsícem v roce. Pokud neexistují tcháni. Nějakou dobu už to tuším. Že se s ním něco děje. Volá mě, vysílá temné signály, ale já se tomu bráním. Nechci už od něho slyšet žádné ošklivé věci. Já přece vím, že bych tam měla zajít a vyřídit to, ale proč se to musím dozvědět te6? Uprostřed lipového ráje? Jak mám te6 pokračovat, přestávám se soustředit a dostávám první žihadlo. Smetu ho z kůže hned, jak si toho všimnu, a doufám, že se do rány dostalo co nejméně jedu. Jedině pak to neoteče a nebolí. Z povinnosti dodělám obě tašky a víc už ani květ. Žádné prohlížení si nebeských výšin nad tmavě zelenými korunami stoletých kmetů. Sedám na kolo a pořádně na to šlápnu. Za pár vteřin sesedám a moje vztekle bubnující tepna na krku musí být slyšet až na náměstí. Zadní kolo je píchlé. Tak to tu letos ještě nebylo. Rozhlížím se, na co jsem asi vjela, ale kolem dokola nic není. Žádné střepy ani ostré kameny. Narůstá ve mně vztek. Jako kdyby mě někdo bodl železem do nohy a já nemohla dál. Pevně svírám řídítka a nejvíc schválně tlačím na to žihadlo na palci. Jed se tam přece jen dostal a bolí to. Dobře mi tak. Ještě že ta hlučná škola už odešla, s takovou 37

dávkou marnosti, která mě sevřela, by měl být člověk sám. Tlačím kolo přes dlouhou betonovou cestu a blíží se výbuch. Ostré světlo mi svítí do očí, protože z nějakého důvodu zase nemám brýle. Po zádech mi stéká pot, podpaždí mám mokré jako Ruda. Přidávám do kroku. Z tašek na řídítkách mi vypadne několik květů. Jsem tak nasraná, že na to rozbité kolo nasednu. Píchlá duše začíná plandat kolem dokola a s každou novou otáčkou vydává příšerný pleskavý zvuk. Nakonec se to celé vyvlíkne z ráfku a zamotá do drátů. Kolo už neudělá ani krok. Rvu ho dál i s taškami a dřu to prachem až k hlavní bráně, kde je rozježděná hnědá lahev od piva. Tam to všechno zahodím do kouta a příšerně zařvu. Na Sokolské louce byla vždycky nádherná ozvěna. Veškerá bolest a vztek mé proděravělé duše se rozletí prostorem a zastaví se až vysoko v korunách stromů. Upadnu na beton. Jsem v mínusu.

38

KAPITOLA TŘETÍ

Přeslička rolní na(

Domov důchodců stojí na úplném kraji města, nedaleko vlakového nádraží. Během teplejší části roku mohou starci sedět na balkónech a zírat na železniční traE. Táhne se do dálky, dokud nezmizí mezi poli. V zimě je vidět skoro až na zastávku v sousední vesnici, tedy pokud člověku slouží zrak. V létě ta místa zakryje dvoumetrová kukuřice a vidět není nic. Koleje zmizí v polích, jenom houkání oznamuje, že se po nich blíží vlak. Ten je pravidelný jako příchod sester na pokoje. Některé z nich se usmějou, většina z nich však dává starcům najevo, že tu s nimi tráví svůj čas omylem. Tchán leží ve třetím patře, v pokoji číslo pět. Před dvěma lety se překvapivě rozhodl, že domácí léčby už má dost, a odešel. Jeho stěhování do domova důchodců bylo dobrovolné a pompézní a vlastně dote6 nevím, co si od toho sliboval. Copak bylo tak důležité vytrubovat na celé město, že se o něj jeho chromý syn už nedokáže postarat? Během pár týdnů v zařízení s ním udělali krátký proces. Jeho poslední výhrůžkou bylo, že až přijde jeho čas, každého z nás si zavolá. Já jsem na řadě dnes. Je pátek ráno a oblékám si slavnostní bílou košili s dlouhým rukávem a sukni. Tu krátkou černou. Pozoruju se v zrcadle. Je to nezvyk, ale neměla bych tím nikoho urazit. Až na ty nohy. Jsou hubené, nehezké a modré. Sem tam škrábnutí od větve, komáří štípance, rozškrabaný strup. Na pravé holeni dlouhá jizva až k nártu. To už je let, a nechce zmizet. Přemůžu se 39

a vyndám silonky. Není to jednoduché a trvá to dlouho, ale nakonec je mám na sobě a nejsou děravé. Vyčerpaně se narovnám, kouknu do zrcadla, ale nohy jsou pořád modré. Víc už ale udělat nemůžu. Tak aspoň ještě vlasy. Vezmu velký kulatý kartáč a všechno pořádně rozčešu. Alespoň vepředu. Pak to zapletu v dlouhý tlustý cop. Minuty ubíhají, a přestože jsem v pažích trénovaná, dost mě z toho bolí svaly. Už jsem zase zpocená a nejradši bych si vyměnila košili, jenže takovou hezkou už nemám. A stejně by to ani pak nebylo lepší. Tohle lepší nebude nikdy, jsem to prostě já a změnit to nejde. A proč se vlastně na někoho ohlížím? A zrovna na toho, kdo se celý život choval jako sobec a každému ubližoval? Proč se strojím kvůli takové svini? Ze slušnosti, ze setrvačnosti. A taky proto, že je to naposledy. Ještě jednou to pro něho udělám… Pohladím si sváteční sukni, všechno bude v pořádku, přece mě neubude. Zatím mě nebolí hlava a cítím se dobře. Snažím se myslet na hezké věci. Třeba že s sebou vezmu malou kárku, vjedu přímo do vestibulu a nechám ji vzadu u výtahu. Nebo kdyby tam bylo hodně lidí, zamknu ji venku u stojanu na kola. Odpoledne si mám u Tondy vyzvednout spravené kolo. Zase budu jezdit. Mezitím se projdu pěšky cestou podél trati, kde se nachází jedno z největších nalezišE přesličky rolní v našem městě. Přeslička, oblíbená bylina mojí babičky. Jednou večer nás s holkama poslala ji natrhat a my jsme se divily, proč to chce takhle na noc. Obvykle se přeslička trhala dopoledne, ale tehdy jsme dostaly rozkaz, a tak jsme šly. Byl to náš veliký přesličkový večer. Babička ji tu sezónu musela nějak začarovat, protože ta kytka vyrostla úplně všude. S Marcelou a Miluškou jsme tehdy byly nerozlučná trojice a každá z nás poměrně rychle přinesla dva plné koše. Jako víly jsme tančily po zahradě, zpívaly jsme 40

táhlé písně a pak se hrozně nahlas smály. Vyhazovaly jsme přesličku do vzduchu a ona nám padala zpátky na hlavu a zamotávala se do vlasů. Píchala do čela a do očí a řezala do tváří a do nohou, ale my jsme ji stejně rozhazovaly po zahradě a bosé jsme v tom šlapaly a tančily. Pak jsme pokračovaly přes dvůr až do domu a pěly tesklivou hymnu přesličkové noci. Přicházely jsme slavnostně za naší vládkyní přesně tak, jak nám to sama přikázala. Přeslička po celé zahradě a na dvoře, košíky jsme připravily ke schodům na půdu. V celém domě se svítilo. V kuchyni bylo hodně lidí a zaraženě mlčeli. Vůbec nám to nedošlo. Pozorovali nás a nevěděli, jestli se mají zlobit, nebo smutně smát. Pak nás odvedli do ložnice, kde ležela babička v posteli mrtvá. Byla umytá, učesaná a krásná. Netušila jsem, co se s ní stalo, ale hned jsem si všimla, že má jinou barvu. Byla úplně modrá. Nenapadlo nás nic jiného než pokračovat v našem přesličkovém tanci a zahrnuly jsme její lože zbylými košíky čerstvě natrhané přesličky rolní. Dávaly jsme si záležet, aby naE sedla k nati a nevznikl zmatek a nesoulad. Postel nakonec vypadala jako učesaný, přesličkový náhrobek. Zprostředka trčela ženská hlava, kterou jsem v duchu do poslední chvíle úpěnlivě prosila, aby otevřela oči. Čarodějnice staré, ozvalo se za našimi zády a vešel děda. Vzal hůl a vrhl se na nás. Křičely jsme a utíkaly pryč. Pak už jsem babičku neviděla. Brzy po jejím pohřbu se naše rodina rozutekla a nikdy to už nebylo jako dřív. Přeslička rolní mi to všechno připomíná. Jak si to babička poslední večer života zařídila. Jak to všechno naplánovala a nic nám neřekla. Vždycky byla o krok napřed, a to jsem obdivovala. Nyní je tedy na řadě tchán. Bude šedivý? Scvrklý po těle a v očích pohaslý? Poražený, slabý a smířený? Jaká budou jeho 41

poslední slova? Co všechno mi vyčte? Co všechno zopakuje? Naposledy křičel své výčitky tak hlasitě, že si to pamatuju dodnes. Komu všemu jsem zkazila život a jak to s námi bude dál. Vlastně ani nevím, jestli jsem s tím už smířená a co si mám o našem vztahu myslet. Hodně dlouho jsme se neviděli, ale to na napjatosti naší minulosti nic neubírá. Neumím se s lidmi dlouho hádat a obzvlášE těm dominantním brzy ustupuju. Tchán však kdysi překročil hranice slušnosti a já musela jednat. Ukončila jsem to s jeho rodinou, abych mohla přežít. Ta jeho manipulace s lidmi rozmetala veškeré normální rodinné vztahy. Nakonec zůstal sám a my zbylí kolem něj také. Jestli to však bude dnes naposledy, jsem připravená se přemoci a vyslechnout jeho proslov. V dramatických okamžicích si liboval a nevím, proč by to dnes mělo být jiné. Dopiju poslední doušek třezalkového čaje a odcházím. Zamknu dům, vezmu kárku a scházím dolů do města. Postranními ulicemi obcházím náměstí a plížím se s kárkou kolem školy, jen aby mě neviděly prodavačky z jednoty. Silonky mě svědí snad po celém těle a zpomalují moji chůzi. Ostré slunce bodá do očí. Taky ty naleštěné, fajnové boty mi na rychlosti nepřidají, bude to přinejmenším puchýř na pravé patě. Na to jsem úplně zapomněla. Jak jsou některé krásné boty nesnesitelné. Za všechno může ta ozdobná přezka. Až to budu mít za sebou, tak je vyhodím. Tohle rozhodnutí mě povzbudí a přestanu se dívat na zem. U školy je přistaven autobus, který každý pátek odváží staré lidi za město na hřbitov, kde se koná něčí pohřeb. Vždycky. Každý pátek. Až přijde tchánův čas, rozhodně nepojedu autobusem. Projdu se pěšky lipovou alejí a vezmu s sebou malou kárku. Pěšina podél hřbitovní zdi je druhé největší naleziště přesličky ve městě. Projdu těsně kolem pohřebního autobusu. Na prvním místě 42

hned za řidičem sedí celá v černém bába Tomanová od tůněk a já jsem se omylem podívala přímo na ni. Viděla mě a nejde to vymazat. Kývnu hlavou na pozdrav, ale ona jen strnule sedí a zírá skrz okno ven. Možná mě nevnímá. Jak jdu ale kolem, její oči mě propichují a pohybují se společně s mým tělem. Nezírá tedy jen tak, zírá na mě a srší z toho zlost. Ona mě nemá ráda. Co jsem jí udělala? Copak je trestné trhat lipové květy? Není to její strom, je můj! Jenže ona na mě zírá, jako kdyby jí patřily i dlažební kostky, po kterých klapají mé středně vysoké černé podpatky pro významnější příležitosti. Tohle nemám zapotřebí. Ve svém věku už nemusím klapat na celou ulici, vyřídím tchána a zpátky dojdu bosa. Na autobus už se nedívám. Je v něm plno těžkých starostí a nechci, aby se mísily s těmi mými. Ještě dvě křižovatky a už je vidět vlakové nádraží. Hned za ním stojí naproti bývalé továrně domov důchodců. Několik starců sklesle sedí na zamřížovaných balkónech a pozorují nádraží. Mě zajímají hlavně koleje. Jak vedou do dálky a jestli jsou jako každé léto plné přesličky. Zamknu kárku u stojanů na kola a jdu dovnitř. Ve vestibulu nejsou žádní lidé a všude je podivné ticho. Jako by se tu před chvílí zastavil čas, abych mohla nepozorovaně projít. Procházím neslyšně jako duch tmavou chodbou až dozadu k výtahu pro návštěvy. V něm je sice více světla, ale líp se necítím. Jsem nervózní a on to pozná. Vyjet do třetího patra trvá věčnost. Zdejší zápach drží člověka jako v kleštích, jen co sem vkročil. Je to vražedná kombinace nuceného bydlení, vaření a pojídání, trávení a vylučování, do toho zvratky, hleny a dávivé kašle, horečky, nemoci a špatné vzpomínky. Léky a dezinfekce. Vyprané prádlo z prádelny. Olejem čerstvě promazaný výtah a železné mříže na oknech. Štiplavá pomerančová kůra plná chemikálií. Čerstvé květiny, které se musí 43

nechávat ve váze na chodbě, na pokojích už dávno zůstávat nemohou. Taky je tu cítit tma a cizota. Vězení. Než dojedu do třetího patra, mám z toho všeho husí kůži. Pak si vybavím tvář toho, za kým jsem přišla, a slabost přejde. Sám si tohle vybral, dobrovolně se nechal uvěznit a mučit, protože si možná uvědomil, že venku už pokazil všechno, co se dalo. ZaEukám na dveře pokoje číslo pět a vstoupím dovnitř. V téhle místnosti jsem nebyla rok a půl. Při mé poslední návštěvě tchán ležel zkroucený na posteli a spílal místům, po kterých jsem chodila, a bylinám, kterých jsem se dotýkala raději než jeho syna. Od té doby se tu nic nezměnilo. Až na toho muže, který se dnes pohodlně rozvaluje v křesle a míchá karty. „Anno!“ zvolá a zahodí paklík na stůl. Posadí se rovně, ale vstát už nemůže. Nejraději by však šel přímo ke mně a zavřel za mnou dveře. Jeho pohled je srdečný a jakoby šEastný. Ani náznak překvapení, on mě opravdu čekal právě dnes. „Už na tebe čekám, sedni si ke mně,“ nabízí mi malou dřevěnou židli pro návštěvy. Jako kouzelný dědeček z pohádky. Má dlouhé šedivé, trochu rozcuchané vlasy, ale vousy a nehty má pečlivě ostříhané. Podáme si ruce. Pevně mě chytí a zmáčkne. Chci se odtrhnout, ale on mě nepouští a schválně mi přejíždí palcem po zápěstí. Miluje mou jizvu a nemohl se dočkat, až se toho místa zase dotkne. Možná mě vyzve, abych mu to zase vyprávěla. Chce to ještě naposledy slyšet. Vždycky ho bavilo poslouchat, jak trpím a co všechno mě kdy bolelo. Jenže já se mu vysmeknu a couvnu, dnes nebude žádný z mých příběhů. Beru si židli a sedám si z druhé strany stolku. Hned za mnou je skříň. Pak je v pokoji ještě postel a to je všechno. Tchán má protekci, pětka je jediný jednolůžkový pokoj na tomto patře, samotka pro maloměstské premianty. 44

„Sluší ti to,“ prohlédne si mě pečlivě odshora dolů a pak se zamračí. „Ale jsi hubená. Já jsem věděl, že nežereš.“ Naše pohledy se setkají. On to vydrží déle. Nadechnu se a pak polknu. V krku mám nepříjemné sucho a doufám, že to tu nebude trvat dlouho. „Pořád na tebe myslím, víš, přímo nad námi je půda,“ podívá se ke stropu. „Někdy se mi zdá, že tam v noci někdo chodí.“ „Nejspíš myši,“ řeknu, ale svůj hlas nepoznávám. „Dokážou myši posunovat předměty?“ Mlčím a čekám, co bude dál. „Dokážou posunout třeba stůl? Nebo skříň?“ „Proč jste mě pozval?“ snažím se mluvit klidně. „Pospícháš?“ zarazí se a pak se předklání, aby se podíval z okna. „No jo, já jsem zapomněl! Ženou se mraky a může ti to zmoknout, co!“ zašklebí se. Už je tu opět ten nepříjemný dědek, kterého jsem znávala. „Jsi pořád stejně praštěná. Akorát máš o deset kilo míň a teče ti do bot.“ „Přestaňte s tím, nebo půjdu.“ Proč nemám pevnější hlas, aby to znělo opravdověji? Tchán se zarazí a pečlivě si mě prohlíží. Docela dlouho te6 vydržím neuhnout pohledem. On se pak povýšeně usměje a zeptá se, co zrovna trhám. Nevím, proč bych to měla vykládat zrovna tobě, říká jediný můj pohled. Navíc on dobře ví, co kvete, vždycky měl přehled o tom, co a kdy odnáším na půdu. Nedovedl si odpustit mě nešpehovat. Vstanu a jdu k oknu. Vzhledem k velikosti pokoje to je sice pouhý jeden krok, ale já se musím pohnout, nevydržím jeho pohled takhle zblízka. Raději si prohlédnu to jediné, co on vidí celé dny. Koleje a nad nimi horký, tetelící se vzduch. „Proč nevycházíte ven?“ zeptám se a všimnu si, že se k nám z dálky blíží vlak. „Nechybí vám čerstvý vzduch? Copak vám 45

nevadí tohle dýchat?“ řeknu už ostřeji, rázným pohybem vezmu za kliku okna a pootevřu ho. „A tobě to snad vadí? Po těch letech musím říct, že není horšího smradu než u vás na půdě,“ ušklíbne se. Všimnu si, jak špatně dýchá. Dá mu práci se nadechnout, a stejně si nevezme tolik vzduchu, kolik by potřeboval. „Ještě něco mi chcete? To si budeme povídat o tomhle?“ zeptám se netrpělivě a otočím se zase k němu. Čerstvý vzduch mi čechrá vzadu vlasy a chladí zpocený krk. „On tu vůni miloval!“ zařve na celý pokoj a práskne pěstí do stolu. „Proč mu to děláš!“ Je to tady. Záchvat vzteku. Tentokrát rok a půl starého, musí to ven. Počítám s tím a chystám se to trpělivě vzít na sebe. Odkývám všechny hnusné věci, ale nebudu si je brát k srdci. AE si uleví a pak dá navždy pokoj. Jenže on mlčí a zatíná zuby. Možná skutečně nemá sílu a na poslední vyčítavou scénu se nevzmůže. Mlčí tak vehementně, až se mu spustí z nosu krev, a já hledám v tašce kapesník. Tuším, že asi nemůže chodit, ale trochu se bojím k němu přiblížit a podat mu ho. Je jako zvíře, které každou chvíli vyskočí a zakousne se. Dýchá rychle a odfrkává si kapky krve na košili a kalhoty. Dlouhé zpocené vlasy mu padají do čela a suché rty se mu třesou. „Ty se k němu vrátíš!“ procedí skrz krvavé zuby a já couvnu. Nedá mi s tím nikdy pokoj. Kdyby to bylo na něm, ovládal by mé dny i po své smrti. Jestli mi chtěl říct tohle, je to dnes vyřízené. Chystám se ho obejít a otevřít dveře. Odejdu odtud. Nedozvím se nic nového. Stále jsem sobecká mrcha, co chodí městem s károu a místo lásky nabízí sušený vratič. Jsem krutá a ubližuju lidem. A taky brzy umřu. Další věty už nechci slyšet, beru za kliku. Pak zaslechnu slovo prosím a to mě tu ještě chvíli pozdrží. Nikdy jsem to neslyšela vyslovit jeho hlasem. Otočím 46

se a opravdu spatřím v jeho výrazu prosbu. Tchán se nahne ke kraji stolku a něco hledá v hromadě starých novin. Vytáhne odtud dva přeložené papíry a hodí je směrem ke mně. „Už jsem si jednu vybral a rád bych si do ní i lehnul,“ prohlásí klidnějším hlasem a konečně si vezme můj kapesník. Zatímco se snaží utřít si obličej, já se sehnu a zvednu papíry ze země. Začínám číst a nevěřím svým očím. Je to katalog rakví. Jsou v něm seřazeny jedna za druhou podle velikosti. Různé materiály, dekorace a vnitřní výzdoba. Ruční práce. Vedle jednotlivých položek jsou i jejich ceny. Tohle čtení vidím poprvé v životě. Vypadá to na okopírovanou dvoustranu, celé je to pomačkané a špinavé, zřejmě to tu koluje z pokoje do pokoje. Není tohle v domově důchodců nevhodné? Ale jak jinak si vlastně můžou lidi vybrat? Když ne předem? Třeba je právě prohlížení rakví baví, tchán na to vypadá. „Sám to nedokážu a ty mě nenávidíš,“ řekne ještě a pak se navzájem mlčky prohlížíme. Zatočí se mi hlava. Nenávidím ho. „Prosím. Je konec,“ zašeptá a z nosu se mu spustí nový příval. Proč jsem sem chodila! Nedá se tu dýchat a dusíme se. Zavřu oči a už to chci mít za sebou. „Máš modré nohy,“ ozve se naposledy jeho nepříjemný hlas. „Od těch to začíná… No tak, otevři už tu tašku, vím, že je nosíš s sebou…“ Chce mě vyprovokovat a daří se to. Jsem snadná oběE, vybral si správně. Kolik toho o mé nemoci ví? Jsme necelý metr od sebe, a oba cítíme tu strmou propast mezi námi. Kdo udělá krok a spadne tam jako první? Oba jsme stejní. Zaslepení sobci, kteří jdou za jedinou vidinou a šlapou po ostatních. On mě lákal na svého syna, kterého mi však nikdy nedokázal dát. Oba jsme se ho drželi a tahali na svou stranu, až to prasklo. Tak aE, samota je prospěšná a já na ní nebudu nic měnit. Otevírám 47

tašku a dívám se, jaké jsou v ní dnes nůžky. Klidně mu je ukážu, když je to jeho poslední přání. Hlas mi přeskakuje a začínám chraptět. On se usmívá a říká strašlivé věci. Hromadí to všechno na jedno místo, aby dosáhl svého. Já už nemůžu ani polknout, potřebuju vodu, nebo přestanu dýchat! Třesoucí se ruce schovávám za záda, ale on naléhá a chce nůžky vidět ještě jednou. Podlomí se mi kolena a svezu se na zem. Před očima mám tmu a v hlavě pichlavou bolest. Vidím tchánův zářící obrys, roztahuje ruce a z jeho těla uniká do tmy modrá mlha. Štípe jako vzduch kolem a je cítit smrtí. Uvědomím si, že ta osoba přede mnou má najednou velký strach, a to mě postaví zpátky na nohy. Te6 se to musí povést. Nenechám ho trpět a přitlačím. Vydává se na cestu, ale stejně se ještě drží za mou jizvu a skřehotá. Tohle nemůžu vidět. Takhle si to nechci pamatovat. Lepší je tma, už je zase všude kolem a je modrá. Já to dokážu. „Už to nebolí,“ slyším jeho hlas někde blízko a stisk jeho scvrklé ruky přestává mít původní sílu. Propůjčím jí tu svou a rozpálená kůže konečně praskne. Jsme trosky na pokraji sil, které se sice nemohly vystát, ale rozloučily se mimořádným způsobem. „Děkuju,“ zazní jeho poslední slovo. Hlavou mi projede nová bolest a zmocní se mě panika. Kam budu zvracet, až to přijde? Kde mám tašku? Měla jsem ji vůbec s sebou? Mám brýle? Ostré světlo je najednou i zde v pokoji. Musím se něčeho chytit. Tchán vstává. Zřetelně vidím, že chodí a teče to všechno na zem. Čas se zastavuje a zrychluje zároveň a pokojem se opět rozezní stařecký smích. A někde poblíž také kdosi pláče. Možná za zdí nebo nad stropem. Rozloučení je u konce, přesně podle jeho představ. Budu křičet. Každou chvíli budu hodně křičet. Máchám kolem sebe rukama a pak se modrá tma roztrhne a já spatřím dveře. Skočím po klice a ocitám se na chodbě. Vzduch 48

je tu stejně mrtvý a hustý a nedá se použít. Potřebuju vodu. Co nejdřív. Procházím zmateně chodbou a hledám cestu ven. Stejně jako předtím je tu ticho. Jako kdyby dnes všichni odešli a nechali mě tu s tchánem samotnou. Konečně objevím výtah. Vypadá jinak, ale já mačkám knoflík, musím rychle zmizet. Dveře se otevírají velmi pomalu a já se celá třesu. Tlačítko do přízemí stiskne doktor Diviš, který se v kabině výtahu záhadně objevil. Je hbitý a šarmantní a jeho hlas mě vrací zpátky do reality. Prý je dobře, že jsem dorazila, tchán se už nemohl dočkat. Poslední dobou prý mluvil jenom o mně. Že se chci vrátit ke svému muži. Co mu mám na tohle říct? Zavřu oči a polknu zápach budovy. Nevím, jak dlouho to ještě v žaludku udržím. Už dávno jsme v přízemí, ale Diviš stojí u východu a nechce mě pustit ven. Natáhl ruku do dveří a jeho pohled je najednou velmi přísný. Proč si mě takhle prohlíží? Vůbec nevím, co s rukama, když takhle zírá. Ta sukně mi nesluší, to je mi jasné, já neumím takové oblečení nosit. Tohle bylo naposledy, slibuju. Ještě pár chvil a bude to za mnou, tak aE mě nechá být! Ale on se mě ještě chystá potrápit, zaclání tu ve svém bílém plášti a pozorně mě sleduje. Neříká už nic, jen se dívá, a to je nejhorší. Svým pohledem mi někoho připomíná, ale nemůžu si vybavit koho. Někoho blízkého a hodného. Ale je to jen pocit, jinak tomuhle člověku nevěřím. Máš modré nohy. Od těch to začíná… Nesmím zvracet. Nesmím! Možná tohle mé přání Divišovi dojde, protože konečně couvne od dveří a postoupí si dál do výtahu. Já vybíhám ven. Běžím prázdnou tmavou chodbou a rozrážím vstupní dveře. Venku mě přivítá živý den, chladnější vzduch a ostré slunce. Díkybohu za něj! Diviš z výtahu nevystoupí, zamyšleně 49

mačká tlačítko a vrací se zpět nahoru, do třetího patra. Jako by tušil, že tam bude mít plno zařizování. Před domovem důchodců je hodně laviček. Všechny jsou opuštěné. Na jednu z nich se posadím. Fouká mírný vítr a jsem za něj ráda. Slunce přímo nad hlavou je však nepříjemné. Přechod z temného dusna na chladné, pichlavé světlo nedělá mému tělu dobře. Padá mi hlava a vidím jen, jak se na mě valí bílé mraky, takové ostře řezané, jaké mám ráda. Mají nádherné tvary, ale já vím, že si je nebudu pamatovat. Všechno se děje jaksi mimo mě. Hlava je těžká a ruce příliš slabé. Okamžiky se vrství na sebe a nemohou zůstat v paměti. Jsem ospalá a unavená a možná že i chvíli spím. Nedokážu odhadnout, jak dlouho tu už ležím. Probere mě zvonek dětského kola. Nějaký chlapec projede kolem mě a usměje se. Posadím se a vzpomenu si na kolo svoje. Už ho mám připravené a musím si ho ještě dnes vyzvednout. Vstanu a u stojanů na kola odemknu kárku. Stále mě trochu píchá v hlavě a srdce občas bouchne úplně jinak, než má. Vylovím z tašky léky a táhnu kárku k pumpě s užitkovou vodou. Doufám, že to dokážu. Mám štěstí, voda brzy teče a já polykám několik tablet najednou. Jazyk mám celý obarvený a hořký, ale za pár minut to pomůže. Ledová voda mi chutná a postupně se uklidňuju. Mé myšlení patří zase mně a já vím, že je třeba dát se do práce. Projdu kolem vlakového nádraží a seběhnu na pěšinu vedoucí podél tratě do pole. Cítím pach rozpálených kolejí a už vidím i první přesličky. Dostávám opět sílu a chuE žít dál tenhle den. Chvílemi procházím mezi pražci a prohlížím si, co tu kolem letos vyrostlo. Přímo na kolejích je přeslička sežehlá slun50

cem, sotva vyrašila ven. Některé rostliny jsou zamazané od oleje a všeho možného, co vytéká z vlaků, ale nemusí mi toho být vůbec líto, protože o metr dál už to vypadá úplně jinak. Svrbí mě ruce, musím začít trhat. Nejprve si vybírám ta nejlepší místa, ale potom už veškeré pohyby probíhají automaticky, tělo vykonává naučené pohyby a v hlavě se začínají rojit první myšlenky. Nakonec je jich tolik a je třeba je poskládat. Kdybych te6 plynule přešla na trhání kopřiv, možná si to ani neuvědomím. Boty a silonky nechávám pohozené daleko za sebou, vzadu uprostřed kolejí. Myslím na babičku. A na tchána. A na muže, který je stále mým manželem. Kdy to přesně začalo. Kdy přesně jsem se změnila a začala být zlá. Ale copak jsem někdy byla? Prokázala jsem nebývalou sílu, když jsem se dokázala vymotat z pasti rodinných vztahů a naučila jsem se být sama. Nebylo to jednoduché, ale te6 to mám a jsem za to vděčná. Nechci nic měnit. Jsem sama, se vším všudy, a tak to mělo vždycky být. Jsi pořád stejně praštěná. Ve skutečnosti jsem ještě horší, ale to se nikdo nedozví. Nikdo mě nezná. Žili vedle mě, ale nikdy nevěděli, kdo jsem a po čem toužím. Bez čeho dokážu a bez čeho nedokážu žít. Celý život bolí, říkávala mi babička a drsnou rukou mě hladila po vlasech. Tak ráda bych se jí dnes zeptala na jejího tchána. Kde je mu konec? Možná to chtěla někomu říct, ale já jsem byla příliš malá. A jak to tedy zvládala, když život bolel nejvíc? Proč si tohle nepamatuju? Pozoruju svoje ruce při práci. Jsou upracované a zničené. Přesně tak to má být, tak je to správné. Probírám dlaněmi další a další trsy přesličky a čekám, jestli na mě nevykoukne babiččina hlava. Potřebuju ji znovu vidět. Hledám ji v místech, která ona tehdy ani neznala, a toužím se jí dotknout. Cítím její přítomnost a sílu, ale cosi mi brání ji objevit. Trhám 51

dál, prokousávám se dalšími zarostlými metry a po tvářích mi tečou slzy. Bloudím a hlava se mi opět motá. Že mám dávno plnou kárku, si uvědomím až ve chvíli, kdy těsně za mnou zahouká vlak. Leknu se a uskočím od kolejí dál. Zvedne se mi žaludek. Slunce mi vypaluje do vlasů černou díru a přichází nová slabost. Tu už je třeba odvézt domů, nebo mě celou pohltí a já tu zemřu. Chytnu se kárky a zapojím poslední síly. Plížím se k domovu a vůbec nikdo si mě nevšímá. Kárka je přeplněná a náklad v ní neuspořádaný. Spoustu natě cestou trousím na chodník, ale já si toho nevšímám. Nechávám za sebou zoufalé stopy a možná si tajně přeju, aby po nich šel někdo, kdo mě zachrání. Je to však nepatrné, slaboučké přání, které umírá, sotva se rodí, a nikdy neproniká na povrch. Jsem v tom sama a je to tak správné. Na půdě to vypadá dobře. V tomhle počasí lípa hezky schne a už ji můžu sesypávat. Přeslička se musí rozložit pečlivě, jinak se zapaří a zhnědne. Budu potřebovat hodně místa. Posunu ještě trochu pampelišku a hned se tu dá líp projít. Netuším, jak jsem na půdu dostala celou káru, ale už je tady a je třeba vyklopit její obsah. Je z toho veliká hromada starých vzpomínek, ale já si s ní poradím. Když jsem takhle sušila břízu, mohla jsem to nechat všechno na sobě a nic se nestalo. Bříza se suší jednoduše a rychle. Stejně tak listí maliny nebo rybízu. Všechno se to naháže na hromadu, která se občas promíchá a zmačká. To u přesličky neplatí, přeslička je zrádná. I když jí přivezu plnou káru, vůbec není jisté, že to celé taky odevzdám. Jediné, co mají tyhle obyčejné, lehce dostupné druhy společného, je jejich výkupní cena. Všechny jsou třicet korun za kilo, takže jinak než ve velkém to s nimi nejde. Z půdy pokračuju do koupelny. Svleču se a vlezu si do vany. 52

Objevím tři klíšEata, dvě z nich se ještě nezakousla. To třetí na stehně vytočím vatou a mýdlem. Mezitím mi přitéká horká voda. Modré nohy už se vznášejí v hloubce, a když je skrčím a trochu se posunu, celá vana je plná mých dlouhých vlasů. Potopím se. Teplá voda na bolení hlavy nepomáhá, ale zase je dobrá na modré nohy. Te6 už jsou rudé a jakoby spálené. S modrými a modrobílými fleky. Ruce mám rozpíchané, pořezané a černé. Možná jsem měla u toho sběru víc vnímat, zničila jsem si prsty a te6 to budu týden cítit. Bude třeba vymačkat všechny třísky. Zadřené kusy stonků se vyndavají nejhůř, protože nedrží pohromadě, lámou se, třepí a jejich kousíčky zůstávají zaryté pod kůží. Možná to nechám den dva vyhnisat a pak to půjde lépe. Přesličkové třísky se dají nějak vyřešit, ale jak jsem přišla k tomu hlubokému zářezu uprostřed pravé dlaně? Ještě te6 z toho teče krev a barví vodu kolem vlasů. Hledám očima nějaký hadr nebo kapesník. Vykouknu z vany a vidím na zemi naházené své špinavé oblečení. Co jsem to jen vyváděla? Slavnostní košile je celá od krve. V hlavě mě nečekaně píchne a na moment se mi zatmí před očima. Na tohle Diviš zíral? Bylo by dobré zkusit spolknout další prášek. Opatrně vylezu z vany a zabalím se do osušky. Bosá cupitám ke skříňce na léky a spolknu tři růžové tablety. Jen dvě jsou plýtvání, jako bych zaslechla říkat Milušku. Potom se vrátím do koupelny, vlezu pěkně zpátky do vany a ležím. Jen tak jsem. Chvílemi se mi daří nemyslet. Až když je voda dávno studená a bolest je pryč, místnost opouštím. Obléknu si čisté oblečení, mokré vlasy nechám tak, jak jsou. Ještě nějaký obvaz na tu ruku, a už můžu ven na dvůr. Kolik je dneska měsíčku… A co divizna, jak jsem ji tam ráno mohla nechat! Když vidím všechny ty květy, začíná mi být opět dobře a dala bych si klidně i čaj. 53

„No konečně!“ vykřikne Marcela za plotem, na který se vzápětí pověsí lokty. „Kde jsi, prosím tě? Sháněla tě pošEačka!“ „Co chtěla?“ „Přišel ti dopis! Do vlastních rukou!“ mává Marcela vítězoslavně obálkou s pruhem. „Zařídila jsem to!“ Vezmu si od ní psaní. Zraněnou ruku se snažím zakrýt, nepotřebuju dnes žádnou zpově6. Bude lepší, když se zase rychle vrátím dovnitř. Nemám sílu s ní mluvit a rozskočí se mi hlava, jestli ještě chvíli uslyším její hlas. Ten stále něco důležitě říká, pak to i křičí, ale já zavírám dveře a jdu pro nůž. Poslali to z Prahy včera. Prý jsem jim neodevzdala přes dvacet stránek, chybí jim celý prostředek minulého textu. Taky bych si prý měla pořídit telefon a internet, nemají na mě spojení a dochází jim trpělivost. Chybějící části a všechny ostatní texty mám odevzdat nejpozději do úterý. To je zhruba padesát stránek překladu. V úterý jedu s bylinami do výkupny a nebudu jezdit do žádné práce. Musím to tedy stihnout už v pondělí. Čeká mě nepříjemný víkend a nevím, jestli to zvládnu. Uvařím si třezalkový čaj a spolknu další prášek. Uvažuju, jestli jsem schopná udělat zázrak. Nic jiného mi ani nezbude. Poslední důležitý úkol dnešního dne je ale vyzvednout si u Tondy to kolo. Pak začnu napravovat všechno ostatní.

54

KAPITOLA ČTVRTÁ

Měsíček lékařský květ

Příšerný den. Nekonečný. Stále tentýž pátek odpoledne. Abych se trochu vzchopila, sedím u stolu vedle hrnku čerstvého kafe a pozoruju stoupající páru. Už jsem zkusila i ochutnat. Ještě nevím, co na to žaludek, ale v puse to chutnalo dobře. Nepáchlo to, nedrhlo v krku a netrnulo v hlavě, co víc si přát. Večer bych mohla zkusit uvařit něco k jídlu. Stačila by polévka. Omezím léky a začnu zase jíst. Budu vařit a budu se usmívat. A budu to i jíst. Budu se na svět tvářit jakoby nic. Všechno se spraví, jen co budu mít zpátky své kolo. Stále se mi trochu třesou ruce, když přepočítávám drobné v peněžence. Není to žádná sláva, raději vyndám z babiččina starého herbáře schovanou pětistovku. Pak vyjdu na dvůr a kopnu do bot. Obuju se, zamknu a odcházím. Ulice jsou plné dětí a křiku, skončila jim škola a mají před sebou dva volné dny. Obě cukrárny na náměstí jsou obležené lidmi, ale když si vzpomenu na chuE zmrzliny, kterou tam všichni kupují, není mi moc dobře. Taky mě píchá v boku a musím trochu zpomalit. Hlavně na to nemyslet. Ještě projít jednou ulicí, a budu v naší proslulé opravně kol. Tonda Král má dnes plno. Samé píchlé duše. Jako by někdo ve městě schválně nastražoval hřebíky a střepy, aby měla rodina Králova větší obrat. Naštěstí tohle oni nemají zapotřebí. Tonda se s tátou nezastaví celé dny, oba pracují o víkendech a po nocích, a stejně nestíhají. Cyklistika je v dnešní době výnosný 55

podnik. Každý ňouma si dneska pochvaluje kolo, jak mu změnilo život a jak s ním tráví veškerý čas. Taky do něj investuje hodně peněz, ten zapálený, nadšený cyklista, který ve skutečnosti neví vůbec nic o tom, jaké to je být na kole závislý a pak o ně přijít. Moje kolo je staré a nehezké, ale slouží dobře. Nekladu na něj nelidské nároky, chci jen, aby uvezlo čtyři plné tašky na každém řídítku plus vzadu zapřaženou káru. Kdybych o něj přišla, byl by konec. Takovou zoufalost by cykloturista, který si kupuje každé dva roky nové šlapky, nikdy nepochopil. Tihle lidé odkládají svou vášeň spolu s přilbou a pak se opět stávají někým jiným. Kvůli těmhle všem já musím letos čekat i několik dní, než se na mě dostane řada a prasklou duši mi u Králů zalepí. Ze dveří prodejny vychází Tonda a nakládá jakýsi pomalovaný rám kola do své červené dodávky. Když mě spatří, kývne na pozdrav a pokyne rukou, abych počkala venku. Už to má připravené. Ostatních lidí uvnitř si nevšímá a věnuje se mně. Vyveze moje kolo před dům a nechá všechny čekat. Docela mě to těší, skoro se mi tomu nechce ani věřit. Že nemusím do fronty. Že jsem se konečně za ty roky stala protekční zákaznicí. S jedním a týmž problémem už jsem tu asi popadesáté. Píchnu průměrně jednou za čtvrt roku, takže v podstatě každé roční období se mnou může Tonda počítat. Dalo by se to dohledat v mých zápiscích, jenže kdo by na tohle vzpomínal? „Tak je6,“ usměje se Tonda a kolo mi opět svěří. „Jako obvykle?“ snažím se usmát i já a lovím velkou bankovku. „To nic, jen je6,“ řekne mladý pan Král a mávne rukou. Pak se nervózně otočí ke krámu, jako by se bál, že to někdo uvidí. Vládne tam shon a zmatek a Tonda už to chce mít za sebou. Všechno se to děje tak rychle. Dobrý skutek na závěr náročné56

ho dne. Moje srdce plesá a vůbec nevím, jak se mám zachovat. Kolikrát mám poděkovat a co ještě říct. Nakonec jen trapně koktám, ale tomu on nevěnuje příliš pozornosti. Zdá se mi zaražený, nebo dokonce smutný? Znovu mě vlídně pobídne, aE už nasednu a jedu, jenže mně je to trapné a nemůžu se prostě hnout z místa. Oba se stydíme a červenáme, ani jeden z nás nikdy moc neuměl jednat s lidmi. U obrubníku už parkuje další dodávka a já tu překážím. „Tondo, tohle nejde…“ zkouším se z toho naposledy vykroutit. Ještě mi nikdo nic nedal jen tak. V mém světě se všechno počítá na gramy a na koruny a každé nic se připočítává k celku. „Tak honem, aE to táta nevidí,“ dělá si srandu on a já si uvědomím, že smutný a unavený Tonda je vlastně hezký člověk. Už není podvyživený, jako býval dříve, te6 je z něj konečně chlap, který říká: „A už tě tu nechci vidět!“ Taky mohl dodat A opovaž se v noci šustit!, jenže nedodal. Stíní si rukou oči a má hezký úsměv. Dívá se tak mile a upřímně, že nezbývá než uvěřit, že to myslí vážně. „Co to máš s rukou?“ zeptá se ještě, ale přitom už couvá a napůl poslouchá řidiče, který přivezl další kola. Tak já raději opravdu jedu, o tomhle se mi mluvit nechce. Tonda se vrací do prodejny. Ve frontě to vře a on tam má plno práce. Když nasedám, zabolí mě probodnutá dlaň tak, že málem spadnu na chodník. Nakonec kolo udržím a před všemi těmi lidmi statečně nasednu a opravdu odjedu. Když zatáčím do naší ulice, bolest ruky se už nedá vydržet a z kola opět málem spadnu. Jezdím však dobře i bez držení, takže to vyberu a raději vzpomínám na ten úsměv, kterého se mi před chvílí dostalo. A vůbec celé to gesto, že mi někdo něco dá jen tak, mi vrtá hlavou, že 57

můžu bolest částečně vytěsňovat. Možná opravdu stárneme a chováme se jinak. Tonda, ten příšerný spolužák ze základky, který se roky potuloval okresem a nemohl se najít. Ten samotářský kluk, který vypadal, že je němý, a jenom divně koukal. Nikdy jsme nebyli kamarádi, ani když se Králů přestěhovali do naší ulice. Ani pozdravit jsme se nemohli, jak jsme byli oba divní. On byl jako pírko, tichý a nenápadný, a pořád někde chodil se šroubovákem a šrouboval. Cokoliv. Díry do země, do stromů, do zdí domů. Já jsem zase sbírala. Oba jsme mlčeli. Až v posledních letech se naše cesty začaly propojovat, já ničím kolo, on ho dovede opravit. Že bychom se tedy te6 stali kamarády? Že bychom dostali rozum a začali vycházet se svým okolím? Jsem ráda, že Tonda nepatří do mé nehezké minulosti, že je tu aspoň jeden člověk, se kterým začínám od začátku, nezašpiněná vzpomínkami. Dnes se postavil na mou stranu, a to si budu pamatovat. Te6 už to ale nevydržím, pouštím řídítka a nechám kolo dojet samotné. Rozrazím dveře na dvůr a utíkám. Další úsměv už dneska nezvládnu. Vůbec jsem ráda, že nikdo můj výraz nevidí, mám tisícero bolestí v těle a alespoň jednu z nich te6 zahodím. U králíkárny už je to hodně silné. V předsíni si držím ruku před pusou a druhá přidržuje vlasy dozadu. Stihnu to na záchod a pak zvracím. Čtyřikrát. Kafe nebyl dobrý nápad. Už ho nebudu opakovat. Uleví se mi, až když je tma. Udělám si čaj na žaludek, tekutinu musím přijímat. Rozsvítím v domě všechna světla a začnu hledat ztracené papíry do práce. Takový průšvih se mi ještě nestal. Sice nemám ráda silonky a vlasy mi smrdí kopřivami, ale práci dělám poctivě a je na mě spolehnutí. AE už trhám, nebo překládám, podvádět bych si nedovolila. A te6 chodím po po58

kojích a hledám starou chybu, o které jsem neměla ponětí, dokud nepřišel dopis. Papíry nikde. Musely mi vypadnout z desek, když jsem to minule balila na cestu. Nepamatuju si, že bych je nečetla, rozhodně byl celý oddíl přeložený a dával smysl. Možná jsem to ztratila ve vlaku nebo na nádraží. Je to sice hloupost, ale rozhodně nejsou nikde tady v domě. Možná to je celé omyl a v pondělí se mi budou omlouvat. Te6 ty papíry ale nemám a jen mě to zdržuje a rozptyluje. Vyndám si na stůl zbylou práci a utřídím si ji. Je toho hodně. Následujících osmačtyřicet hodin nebude jednoduchých. Dnes už nemám na nic sílu. Byl to nehezký den a je třeba ho ukončit. Budíka si nastavím na půl pátou, a to je zanedlouho. Půl páté. Začíná sobota. Venku je šero a na zahradě se právě otevřely první diviznové květy. Včely už o nich vědí, ale ještě vyčkávají, až se vyloupne zbytek dne. Mají rády světlo a sluníčko a na jejich pohyby je ještě brzy. Překládám hned po probuzení. První přestávku si dám v půl osmé. Protáhnu se na dvoře a jdu dozadu na zahradu. Otrhám diviznu a bedýnku vystavím na místo, kam svítí slunce nejdřív. Včerejší, napůl usušené květy shrnu rukou ke kraji, a pokud bude svítit slunce, uschne to během dopoledne. Všeho je zatím jen jedna malá bedýnka, takový menší pytlíček. Možná že si v úterý udělám z Rudy srandu a první diviznu taky odevzdám. Možná budu letos opět první. Proč to tu hromadit? Musí to odsejpat, musí se to hýbat. Pravá dlaň mě dnes hodně bolí. Na prstech jsou už některé třísky podebrané a půjdou vymáčknout. Zářez uprostřed dlaně ale nechápu. Kde se vzalo to koryto tvrdé zaschlé krve? Bolest z něj naštěstí vystřeluje jen při narovnávání skrčených prstů. Divizna se skoro jako každý květ trhá výhradně konečky prstů a při 59

čtení a psaní taky potřebuju jen ty, takže zatím žádný velký problém. Horší by to bylo, kdybych potřebovala odjet na kole. S plnými taškami se řídítka musí pořádně sevřít, a to bych te6 asi nedokázala. Tři dny tomu dávám, to je dost dlouhá doba na to, nikam nejezdit a to nejhorší zahojit. Pokračuju v práci. Druhá přestávka v jedenáct hodin. Na čaj a na ostříhání měsíčkového květu. Měsíček taky teprve začíná a asi ho nebude letošní léto tolik. Možná že přesadím další vysemeněné rostlinky do květináčů na dvůr, aby toho bylo víc. A aby to bylo i u mě na dvorku veselé a rozkvetlé, jako u slečny Marcelky odvedle. Té sice táhne na pětačtyřicítku, ale přesto se vloni se svými prvotřídními muškáty dostala až do novin. Obsadila první místo v regionální soutěži mladých zahradnic. Kategorie balkónové květiny – dívky. Reportér pak podrobně nafotil její dvorek a udělal s Marcelou rozhovor. Te6 to má za sebou. Proslavila se. V oboru, pro který tluče její srdce. Te6 je životně naplněná a není s ní ještě více k vydržení. Co ji čeká ve zbylých letech života, nelze předvídat. Asi bude i nadále něco šlechtit. Stejně jako já budu pořád sbírat. V každém případě na ni te6 dva dny nemám čas. Nebudu větrat do dvora, nebudu vycházet a všechny dveře zamknu. Když si v koupelně myju ruce od lepkavého měsíčku, pravá dlaň pálí a bolí jako čert. Potřu si ji hojivou mastí téže vůně, kterou jsem právě smyla, a lehce převážu obvazem. Pak pracuju dál. V pozornosti ale místy polevuju, protože se v duchu těším na třetí přestávku. Tu lipovou. Nepůjdu nikam daleko, jenom zkontrolovat jednu menší lípu za rohem u kapličky. Není ani raná, ani pozdní. Tak akorát pro dnešní odpoledne. Potřebuju k tomu celou levou ruku a dva tři prsty ruky pravé. Pravou dlaň zapojovat nemusím, takže by to nemělo bolet. Jak to v duchu 60

promýšlím, práce se zpomaluje a já plýtvám časem. Sedím u stolu a koukám z okna místo do papírů. Nemá to smysl. Lepší je sebrat se a vyřídit to u kapličky hned. Až to bude pod střechou, bude to i v pokoji u stolu vyrovnanější a práce se posune dál. V tu ránu tam stojím s velkou taškou a už to jede. Květy jsou krásné. Středně veliké, suché, čisté a bez včel. Přišla jsem v pravý čas. Jako každý rok, musím se v duchu zasmát. Navíc kolem mě vůbec nikdo nechodí, jsem v tom koutě u stromu úplně sama. Naplním tašku a chvátám domů. Byl to užitečný odpočinek od těch stereotypních písmen, te6 jsem pročištěná a můžu se do toho zase vrhnout. Pokračuju další čtyři hodiny. Nemyslím na ruku, ani na hlavu, ani na tlačení v břiše, občas usrknu čaj a spolknu tabletu a vychází to. Pak jdu znovu ke kapličce. Udělám dvě tašky. Šeří se a stále nikoho nepotkávám. Nádhera. Půda je taky spokojená. Zapisuju to do sešitu. Potom pracuju dlouho do noci, odkládám jednu stránku za druhou a vůbec to po sobě nečtu. Musí to plynout, není čas dívat se na hodiny. Akorát toho budíka nařídím úplně stejně. A převážu si dlaň čistým obvazem. Pod něj dám dvakrát více masti. Ráno to bude zahojené, vím to. Všechno je otázka psychiky. Co si člověk dokáže a nedokáže vsugerovat. Neděle je den, který se opakuje. Bolest a mast. Divizna, měsíček, lípa. Dala bych ještě přesličku u hřbitova, ale netroufnu si tak daleko. Navíc když mi ta nehezká rostlina, co nikdy nevykvete tak krásně, jak si mladé zahradnice představují, zničila pravou ruku. Budu ji ignorovat. Bolavou ruku i zatracenou přesličku. Času rychle ubývá. Brzy nastane zítřek. Na mě je ale spolehnutí, už mi zbývá jen pár posledních stran. Žádnou z přeložených jsem neošidila. Bude to další zázrak. Navíc ve ztížených podmínkách, protože je červen. Proč mi tohle udělali 61

v červnu, to jsem dote6 nepochopila. Asi se zastavím u Slavíka a připomeneme si naši dohodu. Za jakých podmínek mě přibral do firmy. Hotovo. Všechna práce připravená v deskách. Celé to raději dám do dvou igelitových tašek. Aby se nestalo, že tomu zase vypadne prostředek. Připravím si i další věci do batohu na zítřejší cestu a pak si dám usínací čaj. Jsem docela spokojená. Než se umyju, dojdu si na půdu jen tak pro radost obrátit měsíček a pokochat se lípou, celým tím jejím množstvím před dalším úterkem. Jsou suché a teplé dny, během kterých byliny schnou rychle a kvalitně, neničí se, nečernají a nezapařují a zachovají si většinu léčivých schopností. Já bych měla dostat vyznamenání, povzdychnu si, když si nazouvám prastaré pantofle a stoupám po příkrých neosvětlených schodech na naši rozlehlou půdu. Měsíčku je zatím pramálo a schne pomalu. Na ten ale nespěchám, protože si ho zatím šetřím pro sebe. Jak se tak dotýkám lepkavých povadlých květů, čtu si titulky z novin, které jsou pod bylinami rozložené. V Chomutově shořel domov důchodců. Tomu se nedivím, vztek a zlost byly odjakživa nebezpečné hořlaviny. Nebo že by mezi seniory přeskočila jiná jiskra? Zašklebím se a čtu si dál. Spoustu toho znám nazpaměE. Najednou známé titulky končí a začíná bílý papír. Skrz oranžové květy prosvítají malá písmena vytištěná na počítači. Na čem všem to letos suším? Pak ve mně hrkne. Odsunu pár květů a čtu. Poznávám své písmo a škrty. Znám i ty tabulky a grafy. Jsou to ty ztracené papíry. Opatrně shrnu všechny květy na jednu stranu a zvedám popsané áčtyřky. Kde se to tu vzalo? Proč je to tady? Kdo to sem dal, když jsem to nebyla já! Tohle je spiknutí! Papírů je dvacet a všechny jsou jen pod tím měsíčkem. Jsou hrbolaté od původní vlhkosti a kyprosti květu a z druhé strany špinavé, 62

jak ležely na zaprášené podlaze. Seberu je všechny a utřu rukávem. Ještě by se to dalo zachránit. To bude ostuda, říkám si a odcházím po schodech dolů. Ani se nedívám pod nohy, znám zpaměti každý schod a na rozdíl od jiných se nemusím přidržovat zdi. Jako by mi to někdo udělal naschvál. Někdo mě nemá rád a krade mi moji práci. Leze mi v noci na půdu a pak tam šustí. Vrtá mi to hlavou, tohle se musí co nejdříve vyřešit. Už kvůli Marcele a vystrašeným dětem v ulici. Je to celé blbost, ale nějak se tomu nemůžu zasmát. Ještě jednou otřít špínu utěrkou, do desek a do batohu. Já do vany a pak do postele. Zavázanou ruku opatrně pokládám na polštář vedle hlavy a spoléhám se na to, že trocha masti a několik následujících hodin v klidu udělá své. Budík opět na půl pátou. V pět deset odjíždí první vlak do Prahy. Pravá dlaň se rozhodně přes noc nezahojila. Naopak. Horečka v ní jako by ani ještě nedosáhla vrcholu, ze kterého má postupně opadávat. Ještě za tmy si nemotorně oblékám čisté oblečení a opatrně si ruku převazuju. Bolí to příšerně, ale zabývat se tím te6 nemám čas. Je třeba nastoupit do vlaku a dvě hodiny se tísnit. Úplně jsem zapomněla, že je pondělí a všichni se poženou přes celou republiku do práce. Včetně mě. Tak to mám, polovinu cesty stojím na chodbě a ani z okna nejde koukat, jak jsem k němu namáčknutá. Všude je spoustu tašek a batohů a z každé strany někdo dýchá. Před očima se mi míhají stromy a sloupy venku a ubíhají místa, která dokonale znám. První zastavení. Někteří vystupují, ale většina z nás se jen posouvá. Kamkoliv, jen nezůstávat strnule na místě. Jede se dál, ve vlaku ještě více lidí. Dnes se nad to nějak nemůžu povznést. Naopak si říkám, jestli to mám zapotřebí. Je mi nanic, ze všech 63

okolo i ze sebe samé. Co tady vůbec dělám? Namačkaná mezi vysokoškoláky. Jak je to na nich vidět. Naoko vážní, nemluvní a důležití. Kdybych já za studií věděla, k čemu mi školy v životě budou, odešla bych na pět let do lesa a vyšlo by to nastejno. Jenomže k takovému razantnímu kroku mi chyběla odvaha. Blížily se státnice a já jsem se měla vdávat. Já jsem se chtěla vdávat. Každý večer mě Vašek žádal o ruku, až to nakonec skutečně vyšlo. Píchne mě u srdce. Najednou je mi to líto. Vím, že to byla chyba. Celý náš vztah, každá naše věta, úplně všechno od samého začátku. A nejhorší je, že bych to asi udělala zase. V celém vlaku chybí čerstvý vzduch. Možná bych se mohla postavit do fronty na záchod a potom si tam namočit ruce do chladné vody. Pak si uvědomím, že obvaz na pravé ruce je hodně prosáklý, takže asi bude lepší, když to nechám v suchu. Opřu si hlavu o poškrábané okno a pozoruju pohybující se krajinu venku. Zdravá ruka pevně svírá batoh. Kdybych te6 ztratila jeden papír, tak v práci končím. Ale bylo by to vlastně špatně? Te6 v létě asi ne, ale v říjnu bych musela na pracák za starou Hájkovou, která o osudech občanů rozhoduje. Mě by poslala do továrny. Do týdne by mi tam řezačky usekly obě ruce a už bych nikdy nemohla trhat. Pak bych skočila do řeky. Z železného mostu. Na to mělké místo, kde prosvítá šedivý beton a jako děti jsme si mysleli, že je to nacistická hrobka. Plavala bych nehybně a lehce, že by si mě i ten ubohý rybář bez ruky lehce přitáhl podběrákem ke břehu. Pak by mě měl. Mrtvá a bezruká bych k němu konečně patřila. Sevřu ruce v pěst a bolest mi projede z hlavy až do nohou. Vhrknou mi slzy do očí a praskne dolní ret. Snažím se dýchat zhluboka a dívat se z okna hodně do dálky. To prý pomáhá proti pocitu na zvracení. Dneska se nesmím 64

s nikým hádat, a pokud mi dají práci i na zbytek června, bez řečí ji přijmu a nebudu remcat. Protože sehnat odpovídající zaměstnání v mém rodném městě se mi v životě nepodaří. Tam to řídí staré páky, kterým naše rodina odmítala lézt do zadku, tudíž každý z nás pak dojížděl za prací přinejmenším padesát kilometrů. Na mě se, co se týká výběru zaměstnání, usmálo štěstí. Před patnácti lety. A jaké jsou vaše koníčky? zeptal se mě bývalý spolužák Slavík na konci pracovního pohovoru, který měl zajistit mou budoucnost. Všechno už bylo dohodnuto předem, místo jsem měla slíbené a neměli jsme si o čem povídat. Sběr léčivých bylin… Zase to znělo hrozně. Proč se mě na to pořád někdo ptá? Proč mě nutí to vyslovovat. A proč to vlastně říkám, copak si neumím vymyslet něco jiného? Četba antické literatury by zněla mnohem líp a vrhala by i lepší světlo. Jenže já si neumím něco vymyslet. Nemůžu lhát. Ne u tak závažných věcí. Když na to dojde, leknu se jako přistižená u něčeho špatného a zapomenu neříct pravdu. Přitom to mám jen vyslovit. Sběr léčivých bylin. A už se červenám a potím. Lidi netuší, že se ptají na tak osobní věc. VždyE sběr jsem prostě já. Kdybych řekla cokoliv jiného, je to, jako bych se přejmenovala a vydávala za jiného člověka. Jako bych mávla rukou a dala cestářům pokyn, aby ty zbylé hluchavky posekali, že te6 už na tom nesejde. Jenže ono na tom sejde, a hodně. Každá jednotlivá rostlina je důležitá a já ji musím mít. Já ji nenechám ležet. Tohle je boj, který nemá konec. Věčný koloběh poupat a květů, že by z toho člověk onemocněl. Kdo sbírá byliny, přirozeně nestíhá a psychicky chřadne. Stále dokola touží pojmout krásu všech druhů najednou, a to se obrací proti němu. Kdo byliny opravdu rád trhá, je jiný a časem o tom přestává s kýmkoliv mluvit. Tehdy na tom pohovoru jsem se 65

ztrapnila naposledy. Od té doby jsem naivní větu o sběru bylin neřekla nikomu. Bydlím u řeky, překládám a jezdím na kole. Neutrální verze mého života pro lidi, se kterými se potkám v budoucnosti. Jsme na nádraží. Slunce je ostré a ve vzduchu je cítit začínající horký den. Jdu pěšky s davem svojí cestou, dokud se nedostanu tam, kam potřebuju. K novému, několikapatrovému domu na křižovatce dvou důležitých ulic. Ve vrátnici mě zdraví hlídač a pouští mě nahoru. Na chodbě a ve výtahu to vypadá, že je vše při starém. Až u naší asistentky v kanceláři si všimnu prvních změn. Skříně jsou jinak. Velký starý stůl už není pod oknem. Vlastně je zde úplně nový nábytek. Paní Čiháková jako by zestárla o několik let. Vítá mě a nabízí mi křeslo. Vypadá nevyspale a unaveně, ale ke mně je milá a mluví klidně a srozumitelně. Prý jsem jim způsobila starosti. Omlouvám se za to. Odevzdávám hotovou práci a vysvětluju svůj minulý omyl. Vypadá to, že si rozumíme. Probíráme detaily a mluvíme o nejasnostech. Rozhovor je věcný a během pár minut se vyřeší veškerá nedorozumění. Přesto tady něco nehraje. Paní Čiháková toho má spoustu na srdci. Rázně sklapne mé desky a odloží to všechno až na konec stolu. V agentuře prý nastaly změny. Te6 to přijde, říkám si v duchu. Takhle se propouští zaměstnanec, na kterého už není spolehnutí. Provedenou práci mi samozřejmě zaplatí a možná se ještě časem ozvou… Ale je to ještě jinak. Firma se přejmenovala a změnila vedení. Část zaměstnanců s ní bude nadále spolupracovat. Podepíší nové smlouvy a projdou vstupním školením. Pak bude možná všechno jako dřív. Do jisté míry. Já se ještě mohu rozhodnout. „Ráda bych vás tady měla,“ sundá si paní Čiháková brýle a pomalu je položí před sebe na stůl. „Jsem ráda za každého 66

původního člena týmu. Ti noví lidé…“ Vzdychne a ztišeným hlasem začne popisovat nové lidi. Nejhorší z nich je šéf. Musím ji přerušit a zeptat se na Slavíka. „Pan Slavík novou smlouvu nepodepsal. Odešel jako první.“ Tohle už je příliš nových informací a nečekaných změn. Je jasné, že už to nebude jako dřív, a doléhá to až ke mně. Jak mohl Slavík odejít? Jak to, že nic neřekl? Byl to kamarád a málokdy něco tajil. Během několika let rozjel tak úspěšný podnik, že mohl zaměstnávat kdekoho, třeba i bláznivé bylinářky z vesnice. A najednou se všeho vzdá? Nikdy jsem se do vnitřních záležitostí nepletla, jen jsem tušila, že agentura je úspěšná a mám v ní zázemí. Byla jsem externí zaměstnanec placený za konkrétní práci vykonanou z domova. Za práci, která je věčná a které nikdy neubývá. Ve smlouvě jsem si prosadila, že se nemusím účastnit úterních schůzí. Úterky mám obsazené už od svých osmi let. Bez výjimky. Odevzdává se každý týden. Protože nic jiného tě nedonutí trhat rychleji. A ve velkém. Jet s prázdnou károu je ostuda. Dokud to roste, tak se trhá a odevzdává. Každé úterý. „Tady je nová smlouva jen pro vás, přečtěte si to pozorně. Tohle je váš nový mobilní telefon. Radím vám dobře, jestli to vypnete, tak už nemusíte jezdit. Pokud chcete dostávat výplatu, založte si účet v bance, v kterékoliv, hlavně ihned. A tohle jsou nové pokyny k překladům,“ posune paní Čiháková směrem ke mně svazek papírů v deskách. Jedná se prý o zbytečně podrobné věci a stačilo by si osvojit závěrečné shrnutí. A pak ho dodržovat. „Dá se to zvládnout,“ usměje se na mě povzbudivě asistentka, „nejhorší je začátek, pak si člověk zvykne a už mu to nepřijde.“ Opět si bere brýle a nasazuje si je na oči. „Vy jste si zvykla? Zůstanete tady?“ zeptám se zase já. Ona se mi podívá do očí a unaveně se usměje. 67

„Můžu být ráda za každý rok, co si mě tu nechají. Na tohle místo se hrne spousta mladých a já to prostě vydržím, co to půjde.“ „Manžel už něco má?“ „Nemá nic. Nedaří se mu a nadává za to i mně,“ mávne rukou nad svým trápením, které z ní náhodnou vypadlo při mé minulé návštěvě. V místnosti se u dveří otáčí větrák, ale stejně mi připadá, že se vzduch stává nedýchatelným. Skrz mezeru v žaluziích k nám vráží rozžhavený paprsek, který se mi zabodne do očí, kdykoliv se tím směrem podívám. Trochu se mi motá hlava a proud cizích starostí, který tak dlouho potřeboval ven, ke mně doléhá jakoby zdálky. „Je vám dobře? Nechcete udělat kafe?“ probere mě nakonec hlas přímo nade mnou. Kafe odmítnu, jen to ne, ale vodu bych si dala. Polknu modrou tabletku a snažím se zhluboka dýchat. Musím vstát a projít se po místnosti. Bije se ve mně zvláštní neklid a pod ním se rozlévá slabost v celém těle. Na zpocené čelo se mi lepí vlasy, které se uvolnily ze stuhy. Musím se někde přečesat. Paní Čiháková mi podává kapesník namočený do studené vody. Otírám si čelo, ale moc to nepomáhá. Tiše jí děkuju, ale vím, že tuhle horkost uvnitř hlavy vyřeší jedině potápění. „Taky jsem se z toho nemohla vzpamatovat,“ dělá si legraci, když je mi trochu líp. „Když pan Slavík odešel, týden jsem nespala, opravdu. Další týden jsem se pustila do těch nových směrnic a všechno jsem se naučila. Všechno!“ Zkouším se usmát a pochválit ji. Je to taky jenom člověk a potřebuje povzbuzení. Jenže ona se pak drze odváží o krok dál a spustí: „Vy jste ale nevypadala dobře už minule, a to nebyla o žádných změnách ještě řeč. Jste hrozně hubená…“ 68

„Nemám na jídlo čas, je červen,“ pokrčím rameny a ona se mi vzápětí vysměje. Co tak důležitého asi dělám, že se ani nenajím? „Ztrácíte se před očima. Musíte něco jíst.“ „Nemůžu. Špatně se mi polyká.“ „Musíte to zkoušet, nesmíte to hned vzdát! Měla byste se léčit. Časem se to zlepší a zase vám zachutná.“ „To těžko,“ odpovím už trochu nevrle a vzápětí se zastydím. Už jen pomyšlení na zdlouhavé žvýkání čehokoliv v puse mi zvedne žaludek. Potřebuju si odplivnout, ale není kam. S přemáháním hořkou slinu spolknu a cítím, jak mě to uvnitř zabolí. Kde jen ta ženská bere odvahu takhle se mnou mluvit? Jenže s kým jiným se ještě stýkám? S Marcelou? S tchánem na smrtelné posteli? S ním bych to měla probírat? Stejně o mně všechno věděl, dřív, než jsem za ním přišla. „Nesmíte se nutit do velkých soust, stačí po troškách. Nemusí pršet, jen když kape,“ usměje se moudře paní Čiháková a myslí si, že tím vyřešila všechny trable světa. Nechám ji při tom, ale už si s ní nechci povídat. Chci pryč. Nevydržím další rady ohledně pravidelné stravy. Naše asistentka je milá a po pracovní stránce si dobře rozumíme, ale chtěla bych ji vidět na mém místě. „Co se vám stalo s rukou?“ „Taková hloupost… Ale nebojte, už si to mažu,“ vysvětlím rychle a vracím hovor raději zpět na pracovní věci. Co tedy vlastně budu dělat te6? „Tohle je vaše další práce,“ vezme z police za sebou obrovský šanon. Čekám, že z něho vytáhne nějaké desky a ukáže něco konkrétního, ale ona má na mysli celé tohle obří monstrum. 69

„Nebudu to vyndavat,“ oznámí vzápětí, „je to tisíc stran nového textu, částečně německy, trochu španělsky. Ale nelekejte se.“ „Čeho se nemám lekat?“ neudržím své překvapení. „Ještě řekněte, že na to mám čas do konce června.“ „Vy to zvládnete, uvidíte. Tohle je zatěžkávací zkouška. Každý z vás tím právě prochází.“ Dělá si ze mě srandu? Copak umím španělsky? Snažím se jí naznačit, že tohle bude omyl, ale ona už vrtí hlavou. Nevidí v tom problém. Španělsky umím, jen to o sobě zatím nevím. Nerozumím jí už ani slovo a začínám vidět rozmazaně. Ruce v klíně se mi třesou a jsem slabá. Chtěla bych na vzduch, ale netroufám si vstát z křesla. „Máte na to tři týdny. Do státního svátku. Vím, že máte ten váš červen… Ale vy tu práci chcete. Já mám za úkol vám ji přidělit. Nedopadla jste nejhůř. Kdybyste tušila, na čem pracují ti noví…“ „Právě začala přeslička. Tužebník a lípa jsou v plném proudu,“ slyším svůj hlas odněkud z dálky. „Dělají texty čínské a vietnamské. Prý hudba budoucnosti.“ „Pak se v jeden moment přidá řebříček a třezalka, to je hodně náročné na čas i prostor.“ „Nemusíte to podepisovat te6 hned, nechte si to projít hlavou. Zkuste si všechno v klidu pročíst a pochopit nové pokyny…“ „Divizna někdy zabere půlku dopoledne…“ Vybavím si babiččiny nekončící řady divizen, když jsem byla malá. Měla třeba padesát rostlin. A všechno pro vlastní potřebu, diviznu babička nikdy neodevzdávala. Léčila s ní celé město. A já dostala velkou pochvalu, když mě při pomáhání nepíchla za celé dopoledne ani jedna včela. 70

„Každý má své tempo a to my respektujeme. Alespoň zpočátku.“ „Víte, kolik zabere času natrhat kilo heřmánku? Nebo kilo červeného jetele? Toho já se te6 nemůžu vzdát. Je to důležitější než španělské šifry!“ „Navrhuju tohle,“ zvýšila hlas asistentka, „dojděte si naproti do spořitelny a založte si účet. Pak si dejte oběd a vraEte se sem. Rozleží se vám to a odnesete si svou první práci.“ Položila ruku na šílený šanon. Pak někdo konečně zaklepe na dveře a ona se mi přestává věnovat. Do toho zvoní telefon. Čiháková už nemá na starosti jenom mě a to je dobře. Vstávám ze židle a přitom ji tiše pozoruju. Jak se ohání a přetvařuje. Dělá svoji práci, jak nejlíp umí. Přitom se i její hbitost a šarm scvrkává před očima. Je trapné v jejím věku nosit tak krátkou sukni, v duchu jí dávám půl roku. Pak ji vystřídají stehna o deset centimetrů hubenější. Už te6 tu nemá co pohledávat. Pokládám svůj nový telefon na veliký šanon a celé to posouvám zpět k paní asistentce. Sice telefonuje, ale stíhá. Ještě se vrátím, naznačuju šeptem, dobře to vymyslela. Přikývne a zvedne ruku na pozdrav. Zavírám dveře a dobře vím, že jsem ji viděla naposledy. Kolik síly mě tahle chůze stojí! Proč nejsou na chodbě nějaké židle nebo lavičky, až te6 omdlím, poletím rovnou na zem. Dopotácím se ke dveřím na dámský záchod a s úlevou je rozrazím. Nikde nikdo. Známá zrcadlová místnost, hezky čistá a udržovaná, i vzduch je tu chladnější a snesitelnější. Jdu ke svému umyvadlu úplně vzadu a pustím studenou vodu. Proud není silný, ale snad to půjde. Musím si namočit hlavu. Položím batoh na zem a skloním se k vodě. Je opravdu ledová. Jako když mi nůž zajede do kůže pod vlasy. Te6 už nesejde na tom, kde všude mi trčí zbloudilý pramen vlasů. Celé to namočím 71

a vyždímám bolest ven. Netuším, jestli budu mít v rukách dost síly, abych tento namáhavý proces provedla dokonale, ale nic jiného mi nezbývá. Možná se nechám ostříhat. Ušetří mi to spoustu času. Ten te6 budu potřebovat. Jen je třeba udělat si plán. I nemožné jsem přece zvládala, když se vytvořil správný plán, naskočí mi v ochlazeném mozku, ale pak to rezignovaně zavrhnu. Nemám sílu nic takového tvořit, nemám chuE už takhle žít. Stále se mi trochu zvedá žaludek a nejsem schopná si z hromady mokrých vlasů zamotat drdol. Nemůžu nic jíst, ztrácím se lidem před očima, mám rozjetý červen a měla bych překládat španělštinu? Desítky stránek denně? Tohle aE si domluví s někým novým. Já potřebuju všechen svůj čas a nechci o něj jen tak přijít. V zrcadle před sebou pozoruju podivnou cizí osobu s modrými kruhy pod očima, které napovídají, jak rychle se čas smršEuje a zbytečně uniká mezi prsty. Bude to jinak, říká mi ten zvláštní obličej. Usměje se na mě a ty hrozné kruhy už nejsou tak patrné. Rozvrhnu si čas jen mezi takové věci, které si sama přeju. Letos v létě udělám radost sobě. Mohla bych začít tím, že nebudu svoji nemocnou ruku zatěžovat šanonem, který neuzvednu. Pravá ruka si to nezaslouží. Pak také ulevím vařící hlavě, kdykoliv si to bude přát. Te6 třeba. Ještě trochu tříště dozadu na zátylek. Tam uvnitř to dnes cítím nejvíc. Odtud to vystřeluje dopředu mezi oči. Úplně vidím hořící paprsek, který mi zvesela krájí mozek napůl. Úplně stejný jako ten z mého posledního rentgenu. Musím ho uhasit. Musím něco dělat. Je to jen obyčejný oheň, na který platí proud vody. Všechno, co potřebuju k jeho zničení, mám před sebou. Nechávám tedy kapalinu ožít. Na oblečení, na podlaze i na zdech kolem. Když se pak narovnám, prohrábnu si vlasy rukama dozadu a snažím 72

se to všechno srovnat jedním směrem. Vůbec to nebolí, když mi jeden hustý pramen zůstane v ruce. Je to jen mžik a už držím hromadu vlasů v dlani. Jako mrtvé tělo velkého ptáka. Něco se děje, tohle není dobré. VždyE jsem to dělala jemně, tak jak jsem k tomuhle přišla? Přece si nedokážu vytrhnout takové množství vlasů? Ne, vypadlo to ze mě úplně samo, tím jsem si jistá. V dlani obvázané promočeným obvazem držím ten pramen a bojím se dotknout hlavy. Netuším, jak tohle může pokračovat. Pokládám vlasy na umyvadlo. Jsou dlouhé a silné a některé z nich i šedivé. Ten zbytek na své hlavě opatrně svážu stuhou a víc se toho nedotýkám. Mám před sebou dlouhou cestu. Musím mezi lidi, na světlo, městem a přes půl republiky. V bezpečí ve svém budu až večer. Snad to do té doby vydrží. Beru batoh a odcházím ven. S nevídanými silami opouštím budovu. Z vlasů mi na záda kape voda a vrátný se za mnou nevěřícně ohlíží. Potřebovala bych čerstvý vzduch, ale v ulicích to není dobré. Začíná husté, neproniknutelné vedro. Celé město je už te6 dopoledne přehřáté a vydýchané. Pokračuju v chůzi dál a dál, jako by se to snad za novým rohem mělo zlepšit. Na konci bloku si sedám do stínu na známou lavičku u kontejnerů na tříděný odpad. Není to moc čisté místo, ale pokaždé je hezky zarostlé, a to mám ráda. Líbí se mi zanedbané kouty, kde se neseká tráva a kde vyroste spoustu hluchavky. Většinou to není na trhání, protože na ni čůrají psi, ale je dobré vědět, jak by si příroda vedla, kdyby ji nikdo nekrotil. Vedla by si nádherně a člověku to až trhá srdce. Opodál už je však slyšet otravný zvuk sekačky. Chlap v zelených montérkách sedí na traktůrku a vytváří dokonale symetrické otáčky. Ten randál mě znervózňuje. Vůně posekané trávy doléhá až sem a připomíná mi strach. Ze všeho možného. Z posekaných hluchavek. Z odkvetlých lip a ze 73

začínajících prázdnin. Z chybějících pampelišek a prázdných pytlů. Zmařené hluchavky jsou z toho všeho nejhorší. Co se mnou bude dál? Je třeba rozhodnout to hned, tady ve městě. Domů se vrátím jako jiný člověk. Vím jistě, že nechci nic podepisovat. Nemám sílu se učit novým věcem. Jsem na konci. Doběhli mě a nebudu se bránit. Dostala jsem tolik bodanců, že je lepší se vzdálit a vzpamatovat se v ústraní. A třeba to není konec, ale začátek. Potřebovala bych si vsugerovat, že mě čeká krásné období. Uklidnit se ale nemůžu. Dívám se na své ruce a cítím, jak je mi fyzicky zle. VždyE pořád jen zatínám zuby a prsty na rukou a na nohou. A mokrý obvaz kolem děravé dlaně jako by měl každou chvíli vzplanout. Měla bych povolit svaly, takhle napjatá nesvedu ani dojít na nádraží. A spořitelna? Nasrat, zašeptám a zavřu oči. Pak to řeknu nahlas. Běží další minuty. Te6 už to bude dobrý. Mám jasno. Jen se musím posunout jinam. Pryč od téhle ulice a posekané trávy, z tohohle kraje, zpátky domů na barevné stráně a přerostlé louky. Musím tam, kam patřím, jinak už to dlouho nevydržím. Když se opět cítím na chůzi, pokračuju dál. Blížím se k náměstí. Už zdálky září oranžově. Jako u mě na zahradě. Jenže tohle je větší záře. Tady na to mají firmy. Odborníci přijedou nákla6ákem a za dopoledne vysadí osm set sazenic. Tak letos si tu oblíbili oranžovou, co je to napadlo, kroutím hlavou, když vcházím do rozkvetlého měsíčkového ráje. Měsíček lékařský je hezká květina jen krátkou chvíli. Jakmile odkvetou první květy, sice je nahradí další, ale spanilost celé rostliny, která už je v tu chvíli vytáhlá a slabá, pomíjí. Nemá smysl ji vysazovat na záhonech v parcích a na náměstích, na takovou chvíli by se to nevyplatilo. Přesto jsou místa, kde se odehrávají výjimky, a člověk 74

nestačí žasnout. Tohle náměstí je toho příkladem. Procházím se po chodnících mezi záhony a pak už mi to nedá. Dřepnu si na bobek a zmáčknu jeden z kalichů. Je suchý a zároveň plný trpké šEávy. Vůbec všechny květy jsou čerstvě vykvetlé, a jak veliké! Akorát tak na ustřihnutí. Silné slunce do nich od rána pere a každou chvíli by mohly celé rostliny začít vadnout. Rozhlédnu se kolem sebe. Několik důchodců jde na tramvaj, turisté se fotí před kostelem, vzadu skupina malých dětí ve svítivých vestách. Nikoho nezajímá, že nosím v kabelce cestovní nůžky a několik složených papírových tašek. Když sedím na bobku, nejsem vůbec vidět. V tašce to rychle přibývá, jsou to totiž vydatné květy, ale hlavně: já to s nimi umím. Zmocňuje se mě dobrý pocit. Te6 už suverénně obcházím záhony a pracuju na sto procent. Bolest ani závraE neexistuje. Působím přesvědčivě, jako odborník, kterému to tu kolem patří. Nikdo z kolemjdoucích se neodvažuje něco namítat. Já tady o to přece pečuju. Blíží se poledne a slunce je dnes tak ostré! Nebe kolem dokola modré. Naštěstí mám s sebou brýle i čepec. Na konci jedné řady si položím první plnou tašku na lavičku a chvíli se posadím. Až budu hotová, koupím si pití. Mokrý obvaz je nepříjemný a začíná se rozmotávat, tak ho konečně sundám a zahodím do koše. Zvednu dlaň blíž k očím a vycení na mě zuby strašidelný kráter. Jedu další řady. Tašky se plní. Nakonec mám čtyři. Vlasy jsou téměř suché a zmáčené oblečení také. Neodvažuju se ohlížet na ty ostříhané záhony, vidím jen dobře provedenou práci v papírových taškách. Lezou po nich černí broučci a někdy berušky. Po silnici se blíží čisticí auto s cisternou na vodu. Kropí chodníky všude kolem a už je skoro tady. Je čas se vzdálit. Beru věci a loučím se posledním pohledem. Udělala jsem všechny řady, 75

každý záhon jsem prošla a obstarala. Počínám si přirozeně a vím dobře, co dělám. Žádné zmatené přešlapování a podezřelé pohyby. Přecházím po přechodu a jdu do lékárny. Koupím si nové balení obvazů, velké náplasti a předraženou vodu. A vedle v potravinách dva rohlíky a banán. Najednou mám na něj chuE a cestou na nádraží ho opravdu celý sním. Je mi dobře. Hezky jsem se s velkoměstem rozloučila, dobře mu tak. Vlak odjíždí za půl hodiny, bude to sice s přestupem, ale jinak všechno krásně vychází. Nejlepší je ten pocit dobrého sběru. Mám lepkavé ruce, ale nebudu si je mýt. Až doma. Vlak je poloprázdný, skoro nikdo se v pondělí nevrací zpátky. Sednu si do volného kupé a rozložím kolem sebe svou kořist. Už je tu všude kolem cítit a myslím, že si ke mně nikdo nepřisedne. Měsíček má zvláštní pronikavou vůni, která málokomu vyhovuje. Když se konečně rozjedeme, vyčerpaně se opřu o sedadlo a bolavou ruku zabořím do nejbližší tašky se zázračnými květy. Vím, že to nepomůže, ale pohrávám si s okvětními lístky a seznamuju je se svým zraněním. Jsou to rostliny pražské, takže nevím, co od nich čekat. Jak moc jsou zaprášené a jedovaté a zda jsou aspoň trochu léčivé. Každopádně tyhle budou na odevzdání, ne pro vlastní potřebu. Na půdě to musím rozdělit, aby se várky nepomíchaly. Je toho hodně. Budu mít problém. Ale příjemný problém, takový já ráda řeším. Podívám se na svůj obraz ve skle. Je celý lepkavý, ale to se musí vydržet. Za tři hodiny už bude všechno jinak. Po zbytek cesty se dívám z okna. Venku je krásně. Ubíhající krajina je zázrak. Jak to ty rostliny pochopí, kdy mají vykvést, každý rok ve stejnou dobu. Je to neuvěřitelné a ani ve svém věku to nechápu. Mám z toho nenadálou radost, která se však bez varování mění ve smutek a stesk. Už jen to, že tráva a pole jsou zelené. V příkopech 76

a mezi obilím začínají kvést vlčí máky. V dálce nad lesy se objevují tmavé mraky a do stromů se opírá lehký vítr. Počítám rychle se míhající keře bezu a hádám, která lípa už je tak akorát. Každá taková samozřejmost mi tlačí na srdce. Znám nazpaměE všechny louky a potoky a taky staré domy s vytlučenými okny, ve kterých roste vlaštovičník a někdy přeslička. Hned bych tam rukou sáhla a utrhla naE. Mrzí mě, co všechno nemůžu sebrat, a vůbec co všechno vlastně existuje. Jaký je svět a že já jsem i nejsem s ním. Odte6 si budu dělat, co chci. Proč bych se trápila krachující firmou, co je mi vůbec po tom, když je červen? Proč se mám cpát do světa, který mi nevyhovuje a který jsem nikdy neměla ráda? Copak toužím vydělávat peníze? Krajina za sklem je nádherná, ale já už nebudu nikam dojíždět. Všechna ta pole za oknem vlaku vidím dnes naposledy. Právě jsem se rozhodla. Začnu žít život podle svých potřeb a nebudu se nikomu zpovídat. Bůhví kolik mi zbývá času. Loučím se s dalekou přírodou a klíží se mi z toho oči. Možná by te6 bylo lepší spát než plakat. V dlani mi mírně tepe a hlava je těžká. Skoro celou vodu jsem vypila a prášky pomalu zabírají. Kolem mě se šíří vazká trpkost, dvojice mladých se po mně před chvíli nelibě ohlédla a pak si vybrali jiná místa. Ano, je těžké uznat, že vlastním poklad. Ale nebojte, zanedlouho si poberu všechny tašky, ve kterých se již květy mírně zavily. Poznaly, že se černé mraky hromadí a podmaňují si oblohu na všechny světové strany. Něco se blíží. Čekám na zapadlém nádraží na svůj poslední spoj a prosím oblohu, aE s tím ještě chvíli počká. O hodinu později se vleču ze zastávky k domovu a vypadám hrozně. Ale není to poprvé, tak snad nejsem podezřelá. Marcela je zabedněná prkny, závěsy zatažené, jen tím z obýváku prosvítá modré televizní 77

zpravodajství. Elektřinu zatím nevypnula. To by ale měla, říkám si, když se dívám na oblohu. Dnes už zahradu nestihnu zkontrolovat, z divizny nic nebude. Zavřu za sebou dveře, zamknu a pak se ozvou první hromy.

78

KAPITOLA PÁTÁ

Ve v ý k u p n ě I I

Přemýšlím, proč je úterý tak krásný den. V čem to vězí, že je všechno od rána jiné a příjemně napínavé. VždyE to odevzdávání dělám už tolik let a není na tom nic zvláštního. Ale přece. Úterý je den výplaty, ale i rozčarování a zklamání. Odvěká rozporuplnost. Radost a těšení se mísí s nervozitou a vítězství se zlostí a beznadějí. Od rána uklízím v koupelně zbytky včerejší lázně. Ve vaně jsou po stranách zaschlé měsíčkové lístky a spousta se jich nahromadila v síEce v odtoku. Nabírám je do mísy, se kterou pak dojdu ke zdi na kompost. Na včerejšek už nemyslím, dnes je nový den a já vedu jiný život. Začala jsem ho v noci oranžovou lázní pro posilnění a dobré spaní a vlasovým zábalem z čerstvě nasekaných kopřiv. Všechno se dá zachránit, i prázdná místa na hlavě. Hlavně to neuspěchat a nezačít to třeba česat. Vzadu na temeni mám holé místo, odkud vypadl ten pramen. Je to vidět, jen když si stoupnu před zrcadlo s malým zrcátkem v ruce. Dnes mi to přijde neskutečné. Co se dělo včera. Přes noc jsem o tom ještě přemýšlela a pak jsem tvrdě usnula. Nic mě nebolelo a te6 jsem odpočatá. Ruka však vypadá špatně. Horší to není, ale že by se zářez hojil, to se mi nezdá. Pořád nechápu, jak jsem se mohla takhle hluboko říznout. Proč si to nevybavuju? Tohle přece přeslička neudělá. Možná bych to měla ukázat aspoň Milušce v lékárně, až za ní půjdu pro další dávku. Pravá ruka je nejdůležitější věc na světě a nebudu se 79

tvářit, že na to se svými mastmi stačím sama. Chystám se natrhat ještě list břízy pro babku Sýkorů, protože ona mi za to dodá další sádlo na masti. A list břízy já zásadně drhnu, i když by se to nemělo. V plném pytli to nikdo nepozná, ledaže by mě někdo viděl přímo pod stromem. Jenže jak budu drhnout s děravou dlaní? Loňské masti docházejí a je třeba vyrobit nové. Vzhledem k tomu, že venku mírně prší, přesouvám se nahoru a strávím tam příjemné dopoledne. Te6 už si to můžu dovolit, jinou práci nemám. Na půdě převládá několik vůní najednou. Nejsilnější je asi lipová a pak ta nová, agresivní měsíčková. Výrazná je i vůně sušená. Tou nazývám všechno, co se láme pod rukama a padá dolů do připraveného pytle. Celý týden bylo teplo a všechno pěkně uschlo. Takže dnes plním pytle prvotřídním lipovým květem a nešEastnou páteční přesličkou, kterou jsem sklidila u tratě. Už aby to bylo pryč, nechci na to vzpomínat. Beru do rukou poslední kopičku přesličkové natě, zvedám ji vítězoslavně do vzduchu a přenáším nad pytel. Vtom z té hrsti vypadne něco na zem. O kamennou podlahu cinkne známý zvuk. Kovové nůžky. Uložím naE do pytle, nůžky zvednu a dám si je do kapsy. Tyhle už jsem hledala skoro dva týdny. Že tu sesychají zahrabané v nati, by mě ve snu nenapadlo. Kdybych je měla s sebou u tratě, nezadřela bych si tolik třísek a neudělala rýhu v dlani. Ale vždyE já jsem si v pátek přece brala jedny nůžky s sebou. Jak to, že jsem nestříhala? Kde teda zůstaly? Raději to tu znovu procházím, jestli tady nezůstalo ještě něco. Tady se může ztratit cokoliv a týdny si toho nevšimnu. Půda si žije vlastním životem a sama si určuje, co vydat a co naopak pohltit. Je to zrádná oblast, která sálá a dýchá, a pokud se začne hýbat, ohromně to šustí… 80

Takže ještě ty nůžky modré, po těch se taky slehla zem. Myslím si ale, že zůstaly u jezu, když jsem jela na kopřivu. Přemýšlela jsem, jestli mám začít trhat i vlaštovičník, a vůbec jsem si nevšimla prvních hluchavek. Byly hned za mými zády, po levé straně, první bílé kvítky vykukovaly od stonků skrz zelené listy. Ten pohled na ně mi vehnal do žil radostnou krev a nůžky jsem asi zahodila. Už to tu bylo, nejhezčí část roku. Nejhezčí bylina a nejhezčí práce. Sedla jsem na kolo a neváhala sjet domů pro další pytlík, který jsem pak po dně naplnila prvními hluchavkovými paběrky. Jen tak, pro radost, pro dobrý pocit sáhnout si na květ, který je jako anděl – vůbec nic neváží. Ve skutečnosti je dobré nepřepadávat hluchavku tak rychle, ale nechat ji vykvést na sto procent. Ve všech třech patrech kolem dokola. A samozřejmě to skloubit s dobou, než ji přijedou cestáři posekat. Tehdy ale nešlo odolat. Snažím se prohmatat téměř plný přesličkový pytel, jestli se v něm mezi natí neukrývá nějaké překvapení, a na střechu nad mou hlavou dopadá déšE. Všechno je tu čistě slyšet. Jednou jsem v pytli s kopřivovým listem omylem odevzdala i plátěnou rukavici a potom musela kupovat novou. Stála dvakrát víc, než jsem za tu kopřivu dostala. Je dost těžké kontrolovat něco na dně pytlů, dost to práší a ruka mě bolí. Beru poslední suché přesličky, skládám je do pytle a ten pak zavazuju provázkem. Potom ze stojanu vyháknu starou lampu a zapojím ji do zásuvky. Opatrně jdu skoro až dozadu, tam někam nad ložnici, a snažím se při tom nezamotat do šňůry, kterou vláčím za sebou. Zároveň s ní nesmím rozházet byliny rozložené všude kolem po zemi. Vzadu na půdě je největší tma a malá žárovka na trámu u schodiště tam svým kalným žlutým světlem nedosáhne. Pokud je bylin hodně, suší se úplně všude a je třeba putovat s lampou 81

i do nejtmavších míst. Zrovna tam už pár týdnů leží hromady vlaštovičníku, který mě letos na jaře neplánovaně očaroval. Vlaštovičník je plevel v přírodě i na půdě. Nejde ho dělat v malém, a ve velkém je to ještě větší starost. Zabírá nejvíc místa ze všech bylin. Stačí dvakrát zastavit na kraji lesíka s malou kárkou a několik metrů čtverečních půdy je na měsíc zaplevelených až hanba. Stonky vlaštovičníku jsou plné šEávy a dost obtížně se suší. I po několika teplých nocích ta kytka stále vypadá, jako když jsem ji sem položila před pár hodinami. Dnes její listy šustí a je to dobrý zvuk. Takže to zkusím, už to nebudu odkládat. Jsou z toho dva menší pytle. Bude to na velkou káru. Snesu byliny do předsíně, zavážu si šátek přes nos a pusu a zkusím to vzadu na půdě opatrně zamést. Ve žlutém světle lampy se vznáší zvířený prach a pyl. Snažím se to dělat pomalu a lehce, abych nenadělala víc škody než užitku a nepoškodila čisté byliny vepředu. Venku stále prší. A slyším i vosy, jak si kdesi v trámu provrtávají nové hnízdo. Odnesu lampu zpátky na háček a šňůru odpojím. Pak už to moje ruka nevydrží a já odcházím dolů. Máchám si pravou dlaň v nálevu a hrozně to štípe. Prsty nemůžu vůbec ohýbat, při sebemenším pohybu se rýha rozevírá a kvílí. Už si nemyslím, že je to pořád stejné nebo že se to hojí. Je to horší. Je to zanícené a celá ruka je odepsaná. Je to utrpení. Možná to chtělo jeden dva stehy hned na začátku. Kdo to ale mohl vědět, že to takhle dopadne! Zatínám zuby, až mě rozbolí panty. Co jsem komu udělala? Že jsem do toho důcho6áku vůbec lezla! Ohrozila jsem celou letošní sezónu. Kdybych tu přesličku nervala tak vztekle… Te6 jsou jí dva pytle a bude za to sotva stovka, ale zase jsem měla svůj rozum. Lípy mám přes dvě tašky a taky povezu pytel pampeliškového listu, který do 82

minulého úterý nestihl uschnout. Plus ten vlaštovičník, je to opravdu na velkou káru a půjdu s ní pěšky. Počkám, až přestane pršet, a pak vyrazím. Deštník brát nebudu, budu ráda, když ruka zatlačí do káry, natož držet deštník. Zpátky bych mohla jít kolem řeky zkontrolovat, jestli by hluchavky letos ještě něco nedaly. Bylo to s nimi špatné a s tím se nechci smířit. Bude půl druhé, když vyrážím pěšky s velkou károu do výkupny. V břiše kus starého chleba a čtyři velké růžové tablety. Neprší a silnice začínají usychat. Vane mírný teplý vánek, příroda by se mohla z vody rychle vzpamatovat. Uvidíme. Dnes bych si zasloužila odpočinkový den. Kdyby bylo i zítra mokro, mohla bych jít aspoň rýpat kořeny. Kdyby, kdyby! Kdybych nešla za tchánem do důcho6áku, mohla jsem být letos královna kořenů. Kdybych se nevdávala, nemusela bych mít tchána a nestalo se tolik špatných věcí… Ve výkupně je dneska Jáchym, Rudův švagr a úhlavní nepřítel. Oba dva mají byliny v rodině, ale jeden druhého nesnese. A oba jsou tlustí a zařezává se jim při práci oblečení do masa. Rudy mi je líto, ale Jáchymovi to přeju. Je zlý. Nemá rád lidi a už vůbec ne jejich fronty. Tak všechny okolo šidí. Dnes to na frontu nevypadá, jsem tu sama. Jáchym se podívá, kolik vezu pytlů, protočí oči a neochotně jde k dřevěnému schodišti. Vidí sice, že mám zavázanou ruku, ale neudělá ani krok navíc. Nakonec ho musím poprosit, jestli by mi s tím nepomohl nahoru. Odplivne si a já se pak snažím do toho nešlápnout. Sama beru menší pytle a tašky a stoupám po rozvrzaném schodišti. Ani se nedívám pod nohy, tiše spoléhám na to, že ty příkré stupínky už znám a nic nevysypu. Jáchym opět pracuje zbrkle. Než dojde k váze s lípou, už zapisuje přesličku a rychle váží pampeliškový list. Je to neslušné, ani mi nedal šanci přijít blíž. Pak se vrhá na 83

tu lípu a ta má něco málo přes jedno kilo. Je to málo a já cítím zklamání a také naléhavý pocit, že se možná spletl. Tolik námahy, a bude z toho sotva sto dvacet korun. Odečítání váhy prázdných pytlů Jáchym zbožňuje. Na to on nezapomíná a často pytlům nadržuje. Hmotnost samotných bylin samozřejmě zaokrouhluje směrem dolů. Hajzl. Chci ho štípnout, ale to už bere do svých obřích pracek vlaštovičník a jde s tím zase dozadu. Měla bych mít radost, že na mě používá hlavně velkou váhu, ale je mi spíš do breku. Za pár vteřin se vrací a háže pytle ke zdi, u které stojím. Jako že mi to vrací zpátky. Teče z toho š4áva. Namítám, že to suším už měsíc, a Jáchym je naoko trpělivý. Hrábne do pytle, popadne kus natě a před mýma očima to zlomí. Nekřupne nic, je to jako guma. Nic z toho sice neteče, ale doschlé to není, to musím uznat. Chci to nějak vysvětlit a omluvit, tohle se mi nestává a nechápu, jak jsem si toho mohla nevšimnout, suché to přece bylo, listy se drolily. Pak mi dojde, že to tady nikoho nezajímá, Jáchym se opírá tlustými lokty o stůl a počítá na kalkulačce výslednou sumu. Mlátí do toho jedním prstem a funí, je to velký pán a tohle je skutečná dřina. Zmlknu a poníženě si beru vlaštovičník k sobě. Jak to te6 asi vysypu zpátky na půdu? Je to v pytli napěchované, všechno se to zničí, jestli to budu znovu vyndavat. Ruda by mi to možná uznal, spočítal by to třeba jako druhou jakost, protože by pochopil, že je ponižující vézt to zpátky domů. Jáchym je příšerný. Nesnáším ho. Ty jeho pihy a fleky na tlustých zádech, v tom nemožně vykrojeném zpoceném tílku. Pak si všimnu, že jedna piha vůbec není piha, ale veliké nacucané klíště. Tak vida, přece jenom se někomu zavděčí ta jeho vzteklá tučná krev. Koukám na toho cizopasníka a zatínám ruce v pěst, jen si kousni víc, šeptám mu v duchu. Je to zajímavý pohled, ale zvedá se mi 84

z toho žaludek. Zamotá se mi hlava. Chtělo by to více vzduchu. Jáchym se poškrábe hned vedle klíštěte, ale ničeho si nevšimne. Úplně dozadu stejně nedosáhne. Dneska ho na to v práci nikdo neupozorní, to vím jistě. Dobře mu tak. Devadesát devět procent klíš4at na území jižních Čech je nakažených… Tak zní titulek z jedněch novin, na kterých suším na půdě lípu. Pokračování na str. 4. Čtu to pořád dokola. Co naděláme, musíme být opatrní, nenápadně pokrčím rameny a raději se dívám jinam. Už je však třeba podepsat výpis, sbalit si saky paky a táhnout domů. Dvě stě padesát dva korun mi vydá ten lump z pokladny a já si je uložím do peněženky. Jako by nic nepřibylo. Nebudu lhát, jsem z toho zklamaná. Nevím, jestli ho dneska pozdravím. Nepozdravím, on je chlap, má to udělat první. Stojím venku, dýchám studený vlhký vzduch a odemykám zámek obtočený mezi károu a dopravní značkou zakazující vjezd motorových vozidel. Skrz obvaz na ruce mi prosakuje rudá skvrna. Nesmím rukojeE od káry svírat tak pevně, jen klid. Dneska ta suma nestačí ani na léky, které si jedu vyzvednout na náměstí. A ještě si poníženě vezu domů plné pytle. Kam to jako dám? A co te6 po cestě? S bylinami nerada zajíždím do centra, protože lidi zírají a není to příjemné. Někteří se samozřejmě ptají, chtějí se vybavovat a rádi si rýpnou. Vyser se na to, je nejčastější věta starých chlapů, kteří se střídají na lavičce před jednotou. Důchodkyně jsou o něco slušnější a občas mi i vykají. Před lékárnou se něco děje. Lidé se tlačí kolem stojanu na kola a za nimi, kam už nedohlédnu, je slyšet něčí zoufalý křik. Dav se shromáždil do půlkruhu, ve kterém někde u země pištivě štěká jakýsi pes. Jako když ho něco strašlivě bolí. Když přijdu blíž, uvědomím si, že ten zvuk vydává malé dítě. Pláč je nesnesitelný. Nikdo neví, jak si s ním poradit. Chlapec je tak 85

malý a hubený, má krátké rukávy a hned pod nimi, tam, kde začínají ruce, mu vytéká krev. Kde je vlastně jeho matka? Proč pokaždé chybí? Možná by se nic z toho nestalo, kdyby ho neopouštěla, kdyby byla na svém místě. Nepojedu s károu přímo tam, ale zamknu ji hned u jednoty a k lékárně pokračuju jen s taškou. Kývá na mě starý Prokop, který má pajdavou nohu a nebude se zvedat z lavičky. Kolik mu jen může být, když tu úplně stejně seděl ještě s mým pradědou? Že se na to nevysereš, ukáže na moji přivázanou káru a nahlas se zachechtá. Je to však strojené, na náš bartákovský smích nemá. Neříkám nic a jdu rovnou do lékárny. Až když se za mnou zavřou dveře a pohltí mě příjemná vůně zboží a všech léků tady, utichne i křik a šumění davu zvenku. Mám radost, protože za pultem stojí Miluška a píše si nějaké poznámky. Díkybohu, že má dnes službu ona. Vzhlédne ke mně a kývne na pozdrav. Pak odloží papíry a zaraženě se dívá, jak se schlíple přibližuju. „Nějaký pes tam venku pokousal kluka…“ vyhrknu místo pozdravu a sevře se mi srdce. Nemůžu se normálně nadechnout a mám velký strach z toho, co sama říkám. „Ne, Ani, neboj, jen spadl z kola, nic víc,“ snaží se mě Miluška uklidnit, ale pak se zarazí. Všimne si mé ruky a tázavě zvedne obočí. „Kde má mámu? Proč ho nehlídala?“ „Toho?“ Miluška vzdychne a unaveně zakloní hlavu. Je úterý a už je toho příliš. Pozdravů, receptů, trápení. Všichni z vesnic si dnes přijeli koupit salát a vyzvednout léky. Je vyčerpaná, a to den zdaleka nekončí. Doufám, že já jsem pro Milušku jiný případ. „Jak ti dneska je?“ vysloví svou oblíbenou větu, ale příliš nadšeně to nezní. Je odměřená i ke mně, a to mě trochu mrzí. „Doma už nemám skoro nic.“ 86

Přikývne a zkušeně otvírá dlouhé šuplíky s léky. Algifen, tramal a aulin mi ještě může dát, ale to je všechno. Je vážná a zdá se mi, že se mi nechce podívat do očí. Něco se tu děje, ale stále nevím co. Miluška vzdychne a odevzdaně pokrčí rameny, víc pro mě udělat nemůže. „Tak zítra?“ zkouším to ještě, ale ona vrtí hlavou. „Zkus k tomu vitamíny,“ slyším ji říkat. Dělá si ze mě srandu? Míří snad na ni skrytá kamera? To se ke mně bude chovat jako k cizí? „Byla tu kontrola?“ zašeptám, ale ona vrtí hlavou. Je neoblomná a na té konečné částce svítící na pokladně trvá. Asi rozbalím obvaz a vytáhnu hrozivou ruku, aby si uvědomila… Vtom zezadu vyjde doktor Diviš a mně to konečně dojde. Přišla jsem nevhod. Vyrušila jsem je od soukromých záležitostí a te6 to mám. Celé město je pomlouvá, ale oni na to nedbají a scházejí se i v pracovní době. Proč sem ale za ní leze i v úterý? „Hledal jsem vás doma, ale nikdo mi neotevřel,“ řekne Diviš místo pozdravu a projde zvedacími dvířky skrz pult ke mně. Je vysoký, štíhlý a hbitý, ale mně se to vůbec nezamlouvá. Stojí příliš blízko mě a má ostrý tón. „Byla jsem v Praze,“ odpovím a rychle si skládám léky do tašky. Všechny moje tajné recepty podepisuje stejně on, ale nemusí mě pozorovat přímo při činu, říkám si a snažím se nevypadat provinile. „Upřímnou soustrast,“ řekne a natáhne ke mně pravou ruku. Podám mu svou obvázanou a on ji stiskne. Zavřu oči a zatnu zuby pevně k sobě. Pak se zhluboka nadechnu a zkusím potlačit slzy. Je to celé dost trapné, on stále drží mou ruku a prohlíží si špinavý obvaz. Pak za něj vezme a chce ho poodkrýt, ale to už se mu vysmeknu a chytnu tašku pevně oběma rukama. 87

„Váš tchán zemřel v pátek, krátce po vaší návštěvě,“ oznámí stručně. Překvapeně se na něho podívám. Má pronikavé, zkoumavé oči, do kterých se nevydržím dlouho dívat. Uhnu pohledem dolů a zdá se mi, že se podlaha začíná mírně točit. „Vykrvácel,“ dodá ještě Diviš a pak už jen čeká, co odpovím já. Měla bych něco říct, ale místností se rozprostírá nepříjemné ticho. Už ani nevím, jestli si mě ti dva stále prohlížejí, protože nemůžu zaostřit okolí. Hlava se mi motá a celé tělo mě najednou hrozně bolí. Nebudu říkat nic. Jenom si opatrně sednu na židli hned za mnou. Věděla jsem to, ale přesto jsem překvapená. Opravdu je ten člověk mrtvý? Co bude te6? Cosi těžkého ze mě spadlo, ale zároveň cítím zvláštní tlačivý smutek a strach. Skloním hlavu a nepřestávám si tahat za uvolněný obvaz. Chtěla bych odejít a být sama, tohle je dlouhá, nepříjemná chvíle. Zároveň se chci ještě ptát, chci o tom vědět víc, i když to nebude lehké. Polknu a je to slyšet na celou místnost. Jak mohl vykrvácet? „Spouštěla se mu krev z nosu…“ slyším se konečně promluvit a opět nasucho polykám. Krk mám stažený a asi už dnes nedokážu spolknout žádné léky, natož jídlo. Hlas se mi třese, ale to oni musí pochopit. Zrovna tihle dva, tolik toho o nás vědí. „To s tím nesouvisí. Bodl se do břicha. Už dříve měl takové… zvláštní nápady. Ale nedařilo se mu to…“ vysvětluje Diviš pomalu a nespouští ze mě své uhrančivé oči. Pohotově natočí do kelímku čistou vodu a postaví ji přede mě na stolek s reklamními letáky. „Tohle je taky vaše,“ udeří mě opět přísný hlas. Jeho dlouhá hubená ruka mi něco podává. Ztracené nůžky. Překvapeně vzhlédnu. „Našel jsem je tam v pokoji, tak jsem vám je chtěl vrátit. 88

Osobně.“ Beru si ten zvláštní předmět, jako bych ho ani nepoznávala. Po dlouhé době se nůžky ocitají zpátky v mé tašce. Proto jsem je neměla u té trati. Upadly na zem… „Co se tam stalo? Co máte s rukou?“ doráží dále doktor. Prohlíží si mě úplně celou, velmi pozorně. Pátrá po jakémkoliv zaváhání a vůbec z něho nemám dobrý pocit. Co mám od něj čekat? Je to přítel? Určitě by mě rád podržel, jen nevím, jestli nad, nebo pod hladinou. „Škrábla jsem se o sklo, když jsem přikrývala divizny,“ zkouším neutrální výraz, ale po tváři už teče první slza. „Nic to není.“ „Mohl bych vám pomoct,“ říká Diviš. Miluška se za pultem posadí na židli a unaveně vezme hlavu do dlaní. Celou tu dobu mlčí a nejraději by neexistovala. Pak se ozve zvonek u dveří a do lékárny vchází tlustá osoba. Těžce dýchá a nese si asi pět receptů. Diviš s lehkým pousmáním mrkne na Milušku a rychlým krokem jde ke dveřím, dokud se ještě nezavřely. Stihne to, protáhne se ven a jde zjistit, jestli je ten povyk na rohu opravdu nutný. Do lékárny vcházejí další lidé a začíná se tvořit fronta. Miluška se už nezastaví. Loučím se s ní tichým, prosebným pohledem a ona mi ještě stihne špitnout, že parte mám ve schránce. Měla bych si jí prý vybrat, je celá přeplněná. Kývám a vzdaluju se. Cítím, že na cestě je velký zmatený smutek, který je třeba odnést někam mimo lidi. Rozhodně se s ním nebudu potulovat po náměstí. Jako ve snu odemykám káru a tlačím ji domů. Bolí mě v ruce, v hlavě a taky kolem srdce. Nevím, čeho nebo koho je mi líto víc. Mrtvých lidí? Nebo lidí živých? Nebo sebe, která se plácám někde uprostřed? Co po mně Diviš chce? Pomáhá mi, protože ho k tomu nutí Miluška? Co všechno mu o mně řekla? Samozřejmě znal i mého tchána a leccos si vyslechl i od něj. Diviš byl první, kdo tam ten pátek šel, a bylo jen 89

na něm, kolik z toho všeho pustí ven. Neviděl, co se tam pár minut předtím stalo, spatřil jen výsledek. A já si zas můžu domýšlet, jak to tam vypadalo poté, co jsem tchána opustila. Prosím, aE to ten chlap pochopí. Nikdo se nesmí dozvědět, jak velké neštěstí svírám v dlani. Prosakuje to skrz obvaz a bije do očí. Ale já to musím skrýt. Za dveřmi na dvoře mám postavený jídlonosič od Marcely. Ještě je teplý. Zase měli přebytky v jídelně, děti nechodí na obědy a neodhlašují si je a Marcele je pak líto to vyhazovat. Hlavně řízky. A hovězí a krůtí maso. My to tam vyhazujeme, a ty umíráš hlady! Podívej se na sebe, jak vypadáš! Její nejčastější slova. Sama má doma plný mrazák obědů ze školy, a když má dobrou náladu, otevírá své srdce a krmí celou naši ulici. Ví přesně, kdo si potrpí na jakou omáčku a komu nevoní ryby. Já jsem rodina, takže dostávám přísuny pravidelně. Jak si s tím poradím, už Marcela neřeší. Všechno ohlídat nemůže a je jí to, myslím, i jedno. Ona udělala maximum, a že já to zahrabu na kompost, to už je moje věc. Beru si jídlo a spolu se smuteční obálkou, dost promočenou, to v kuchyni pokládám na stůl. Chvíli jen tak sedím. Pak se odvážím si přečíst, jak se náš přítel rozhodl nás v nejlepších letech opustit. Pěkně to Diviš napsal. Tyhle věci zařizuje on. Bývá poslední, kdo vydrží až do konce, a pak to musí oznámit světu venku. Nemějme mu to za zlé. Bože, tohle bych si já napsat na parte netroufla. Bůh nás ochraňuj. Jakou asi bude mít tu rakev? Já ji neuvidím, protože nikam nepůjdu. Nezvládnu potkat rodinu. Nebo bych naopak měla jít, abych nevzbudila podezření? Hodně lidí, a Diviš především, mě tam bude chtít vidět. Na druhou stranu dost z nich také pochopí, když nepřijdu. Třeba ani nikdo z nich nedorazí. 90

Bůhví, co všechno v našem městě zahojí a co nezahojí smrt. Moje rána je v těchto dnech opět čerstvá a měla bych ji nechat hojit v klidu. Krajina za oknem je podmáčená a nebe hrozí další potopou. Nemám žádný důvod vycházet ven. Z okna ložnice je vidět dozadu na zahradu. Květy jsou zmoklé a zavité a smutně sklánějí hlavy k zemi. Na hladinu přeplněného sudu padají nové, drobné kapky deště. Zatím je lehký a mrholivý. Cítím, že mám horečku. V sudu by to zasyčelo, kdybych tam ponořila hlavu. Nebo i ruce. Co by mi asi Miluška dala na ten zářez? A kdyby věděla o těch padajících vlasech? Je to těžké, zkusily jsme už leccos. Mohlo mě napadnout, že i mě vlastně za jejími zády cíleně léčí Diviš. Psal léky bez prohlídek nejrůznějším lidem, to dělají všichni doktoři, ale poslední dobou to u mě bylo jiné. Všechno bylo záměrné. Pokusy a omyly, všechno pečlivě konzultované s klinikou. A najednou už nic? Že by pan doktor změnil diagnózu? Nebo si to vymýšlím? Potřebovala bych s Miluškou mluvit trochu déle. Někde jinde než u ní v práci. Nemluvily jsme spolu hodně dlouho a cítím, že se vzdalujeme a odcizujeme. Je mi jasné, že období naší slavné svaté trojice už nevrátím, kdo by taky chtěl zpátky mezi sebe dnešní Marcelu, ale Miluška jen jako mlčenlivý automat na léky se mi nelíbí. Musím jí to říct. Že pro mě taková není, i když to tak poslední dobou vypadá. Že ji mám pořád ráda, aE se mezi nás staví cokoliv. Svléknu si propocené triko a nesu ho do koupelny do koše na prádlo. Ten je už přeplněný a víko nejde zavřít. Měla bych prát. Venku to vypadá na dlouhý déšE a vůbec nevím, kam to pověsím, přesto se však přehrabuju v koši a třídím prádlo na tmavé a světlé. A na krvavé. Nestačím se divit, co všechno se tam ukrývá. Sváteční košile je na vyhození. Tohle nesmí nikdo 91

vidět, pomyslím si a v hlavě mě zabolí. Proč by nemohl? zeptá se mě pak jiné mé já nahlas a podívá se na mě do zrcadla. Spouštěla se mu krev z nosu. Na vyhození toho bude víc. Zabalím to do papírového pytle a strčím do sklepa. Až přestane pršet, rozdělám oheň. Do popelnice nesmím nic vyhodit. Nevěřím, že s tím starý Šesták přestal. Marcela tvrdí, že toho nechal, ale já tomu uvěřím, až když bude po něm. Každé pondělí večer ho vidím z půdy, jak jde. Já připravuju byliny na úterý, on se plíží ulicí a otevírá cizí popelnice. O mně vůbec neví. Vlastně nikdo neví, že na každé straně střechy mám svou škvíru a ani mně nic neunikne. Všichni jsme stejní. Šesták je v prohledávání šikovný, je jako hladová krysa. Jeho stín letí po chodníku a zastaví se u každé popelnice, která tam stojí připravená na zítřek. Málokdy si něco odnese, stačí mu podívat se. Ty dva pytle vlaštovičníku hodím do sklepa taky, aE se tam všechny zbytky nespravedlivého světa pobijou, já už je na očích mít nechci. Potřebuju hlavně zapít léky a udržet je v žaludku. Nově načínám dvě krabičky z dneška. Vypiju celou sklenici vody. Chutná výborně. Naleju si ještě jednu a pak mě napadne namočit si i rozpálenou dlaň. Opatrně si sundám obvaz a strčím ruku pod vodovod. Bolí to jinak. Podobnou jehlanovitou bolest má v břiše i tchán, jenže je zaklapnutá v rakvi a vím o ní jen já. Motor v márnici vzadu na hřbitově vrčí i přes noc a mrazák uvnitř naplno pracuje. Nezastaví se až do pátku, kdy se místní plačky svátečně oblečou a počkají si na autobus. Žádný však nepřijede, protože můj muž velkou účast nečeká. Co se dá dělat, pozůstalí půjdou na hřbitov pěšky a viníka svého trmácení pomluví po celém kraji. Nebude to poprvé. Zvedne se mi žaludek. Opravdu viděla Miluška, jak ten malý kluk spadl z kola? Nevymyslela si to kvůli mně? Jasně jsem viděla krev na ruce 92

a možná i vyrytý obrys zubů… Bože, prosím, aE se historie neopakuje. Nic z toho se nesmí znovu stát… Otevřu okno a snažím se nadechnout déšE. Pak jdu rovnou ven a obejdu dům. Vepředu je Marcela zabedněná, té rozhodně už dnes za jídlo nepoděkuju. Vzadu je klid a samota. Od ostatních lidí mě chrání náš sad hned za zahradou a za ním je potok a menší zarostlá louka. Tady můžu být schovaná, jak dlouho chci. Stojím na dešti, který sílí a dělá mi dobře. Teče mi do hlavy všemi otvory, které mu nastavuju, a i když vím, že k podstatě věci se nedostane, všechno je najednou snesitelnější. Zdroj mých bolestí je hluboko a těžko si s tím už kdo poradí. Vím to. Už jsem se rozhodla, co si počnu. Nic zvláštního a neobvyklého. Prostě nic. Jen budu tady, protože tady jsem to já. Celé minuty na sebe nechávám pršet. Občas zavřu oči a vnímám to jinak. Ubíhající čas a různorodé pohyby vody. Když si kleknu do trávy, jsem mnohem blíž svým rostlinám. I takhle si je chci pamatovat. Svěšené a ospalé v době klidu a odpočinku. Nabírání šEáv pro slunné dny. Pak dostanu chuE si prohlédnout, jak to tu vypadalo dříve. Nejsem si jistá, co bude za rok, ale jaké to bylo kdysi, mám v obálkách s fotografiemi. Vstanu a odejdu domů. Pomalu, šplouchavě a unaveně. Ale nejsem nešEastná. Oblečení nechám v předsíni. Vlasy si pečlivě zabalím do ručníku (žádné další už naštěstí nevypadly) a hlavně se musím postarat o ruku. Dlouho hledám ve skříni poslední morfiovou náplast. Vím, že tam musela jedna zbýt. Nakonec ji mám a žehnám Milušce, že na ta otravná školení jezdí. Obvykle přiveze spoustu nových vzorků a já se ráda stávám pokusnou osobou. Přímo na ránu to lepit nechci, ale obmotám to kolem zápěstí. Na dlaň máznu zbytek framykoinu a lehce ji zakryju. Nechám to do rána dýchat. Bože, nedopusE, aby to znovu teklo. Zítra 93

bude mokro a daly by se rýt kořeny. To je špinavá, těžká práce, za kterou se musí vzít oběma rukama. Nádherný zvuk, když hluboko pod zemí rupne kořen a já pak vezmu za překvapenou naE a vykroutím to celé na světlo. Vezmu si na to rukavice. Prohlížím si staré fotografie. Nemám v nich žádný systém, rozházená chronologie mě vždycky bavila víc. Všechny je dělala Marcela kdysi dávno, ale některé jsou i z minulého a předminulého roku. Přivlastnila si foEák po našem dědovi a jako jediná se naučila vyvolávat fotky. Nějakou dobu na to měla trpělivost, ale pak to vzdala a našetřila si na přístroj modernější. Její zahrádka si to přece zasloužila, udělala to hlavně kvůli ní. Dokumentovala ji skutečně denně a dost lidí s tím postupně otrávila. Stále ty samé fotky truhlíků si nosila do práce a na nákupy, k doktorům a na trh. Vůbec nejlepší pro vychloubání byly jarní třídní srazy. Tam Marcela neostrými fotkami balkónových květin proslula. V dobrém samozřejmě, alespoň nevázla ze začátku řeč, každý příchozí se zeptal, co je nového na dvorku, a pak hodinu užasle přikyvoval. Na některých těch fotkách zahrady stojím vzadu já (s hrozně dlouhými vlasy) a něco stříhám nebo trhám. A pak mám fotky, kde Marcele přímo pózuju. Většinou v úterý. S plnými pytli bylin. Ještě než je přivážu ke káře anebo jak už vyjíždím z vrat a šklebím se. Anebo slavnostně s výpisem a bartákovským smíchem všude nad sebou. Jednou se mračím, protože úterý zrovna nedopadlo. Asi jako dneska. To bylo v dobách, kdy jsme se s Marcelou ještě nehádaly a výpisy jsem jí ukazovala. Jenže ona pak začala vyprávět sousedkám na trhu, kolik se dá za sběr bylin vydělat, a přitom sama nehnula prstem. Měla dokonalý přehled a všechny poučovala. Pomlouvala mě a ty tři stovky každé úterý mi začala závidět. Ona, která si udělala 94

maturitu a nastoupila na krásné místo do školní jídelny na zdejší základní škole. Jako první z nás měla stálý plat a bylo to celé její. Doma nemusela nic. Po rodičích zdědila opravený dům a o víc se nestarala. A já jsem prý naším městem opovrhla a šla jsem na vejšku! Co jsem si to dovolila? To bylo řečí, jaké pražské manýry jsem tam pochytila. Přitom kdybych tam nešla, pomluvili by mě ještě víc. Dva roky po mně odešla do Prahy na farmacii i Miluška, což potvrdilo zradu a rozpad přátelství úplně. Asi jim nejsme dost dobrý, potvorám pražským, loupala Marcela vztekle čerstvé ořechy na bábovku. Pečlivě sloupávala hořkou bílou slupku a nemohla se smířit s tím, že tu zůstala sama. Opuštěná a nedoceněná. Další nudný podzim. Další nekonečná zima. Přitom její ořechové bábovky byly vyhlášené, protože se tehdy zapsala do domu dětí na kurz pro cukráře a osvojila si nejrůznější výrobní tajemství. Nikdy jsem neměla šanci jí říct, že mi její jídlo chutná a že je v pořádku, když zůstala doma a pracuje tady. Marcela nikdy nedokázala přijmout pochvaly a ani k tomu nedala člověku příležitost. No a pak jsem se vdala a to byl úplný konec. Vzpomínám si na to přesně, jako by se to stalo včera. Přišla jsem Vaška představit, byli jsme oba nervózní a drželi se za ruce. Marcela se tvářila jako puchýř a úplně jí došla řeč. Nemohla se nám podívat do očí, jen trapně civěla na ty naše ruce. Pak se několik týdnů tvářila, že o lásce ona ví úplně všechno, tohohle Vaška milovala už dávno a já jsem zrádkyně. Po půlroce se s novou situací sžila, přestala nás pozorovat a dala pokoj. Ona sama neměla ráda nikdy nikoho. Chlapi pro ni neexistovali. Tabu. Jen se musela nějak srovnat s tím, že zkrátka nemá všechno to, co všichni okolo. Do té doby si okamžitě mohla pořídit přesně ty boty, které jsem si předtím koupila já. Koupila si 95

i stejné talíře a hrnce a povlečení s motivem heřmánku. Zkrátila si vlasy, když jsem se já nechala zastřihnout. Akorát ten můj sběr bylin jí do toho opičení nezapadal. Tohle dělat nemohla. Na základce se mnou ještě trhala, protože kdo by na základce netrhal! Každý z nás má pár omletých historek, jak v páté třídě sušil kůru a jak ho nebavilo trhat hluchavku. Ale pro nikoho to nic neznamenalo. Přinesli pytlík, hodili ho na velkou hromadu do rohu tělocvičny a měli splněno. Nikoho z nich netrápilo, jestli to cestou do výkupny nezmokne nebo jestli to tam zváží správně. Když zrovna nebyla Marcela smrtelně uražená, začala mi své vybrané fotografie přidělávat. V lepších chvilkách mi dokonce předváděla nabídku, ze které jsem si sama mohla vybrat, co chci. Díky tomu si te6 prohlížím svoje dětství a mládí a vůbec dobu, než se to zvrtlo a začaly starosti. Prohlížím si babičku a její velké nůše. A dědu, jak obrací kompost. Tátu a strejdu v době, kdy se měli rádi a odcházeli spolu kouřit na dvůr. Tam to vypadalo úplně jinak. Nevydržím to prohlížet dlouho, některé záběry jsou nesnesitelné. Bolí mě to. Těžko se sžívám s tím, co už není a je navždy pryč. Většinou je to příroda. Oblíbená místa a zákoutí. Stromy, cesty, břehy nebo i rostliny a předměty. Lidí mi líto není. Právě oni za ty změny můžou. Na druhou stranu je dobře, že leccos pominulo. Krabici se svatbou neotvírám nikdy. A nevyčítám si to, proč bych se k tomu měla vracet? Porazilo a vysílilo mě to už jednou a trápit se tím opakovaně nemá smysl. Nebudu rýt do vosího hnízda. I když už je hodně rozpadlé a jednotlivé opuštěné vosy bezmocně krouží kolem. Jak rády by vybudovaly tentýž domov. On tu vůni miloval! No a co s tím mám dělat? Miloval ji, ale přehlušoval to rybinou. Měl mě rád, ale hluchavku jednou rukou natrhat nedokázal. Naučil 96

se navázat háček, nahodit prut a vyndavat ryby z vody ven, ale přidržet si větev lípy a natrhat květ už nemohl. Ani jsem nechtěla, aby se o to pokoušel. Aby šaškoval pod stromem a dokazoval mi své city ničením větví. Zdržoval mě i sebe. V tu chvíli, v celý ten čas, po celý život. Tolikrát jsme to probírali, ale jako by stále nepadlo poslední slovo. V pátek rozhodně nikam nepůjdu. Sama za sebe jsem se rozloučila, jak nejlépe jsem dovedla. Te6 se z toho musím dostat. Je třeba zapomenout. A jít dál, kam až to půjde.

97

KAPITOLA Š ESTÁ

Divizna velkokvětá květ

V noci mrholilo a venku je stále všude mokro. Co se týká sběru, bude to dnes další ztracený den. Přitom by šel najít i nějaký bez, na některých místech jsou ještě zbytky a jeho sesychací poměr není marný. Musím si te6 dobře promyslet, do čeho vleju energii a čas. Toho mám, kolik si jen budu přát, ale zase mě brzdí děravá ruka. Potom je tu počasí, dlouhodobě nevypadá dobře. Nemusím ani zapínat rádio, všechno vím s předstihem od Marcely. Po včerejším výkupním rozčarování bych se měla rozhodnout, co už nemá smysl dělat. Samozřejmě vlaštovičník. Bere mi čas i prostor na půdě a ponižuje mě. Spálím ho a dobře mu tak. Začíná léto a všem těmhle plevelům bude konec. Nesmím si všímat jitrocele. Přísahám. Ze zdravotních důvodů vypustím veškerou přesličku. Dokud je mokro, objedu všechna naleziště hluchavky a zkusím její druhou fázi zdvojnásobit. Možná se letos dostanu i do hor, když mám tolik času. Tam by se pozdní hluchavce mohlo dařit. Pokud ji neposekali. Zbytek času věnuju lípě. Udělám všechny stromy v okolí. Po ránu nebudu líná a zajedu k prasečáku na diviznu. Každý den. Hluchavka, lípa a divizna se vyplatí. Pro ty hodlám v těchto dnech udělat maximum. Měsíček má stále svěšené hlavy, takže ani nemá smysl rozhlížet se po obloze, jak bude. Nebude nic. Pod diviznami jsou v trávě spadané včerejší květy, ty dnešní jsou krásné, ale mokré. Není jich hodně, ale jsou veliké a čerstvé. Když je člověk celý 98

rok neviděl, dělají mu i nepatrní jedinci radost. Prohlížím si diviznu zblízka a žasnu, jak dokonale je stvořená. Už ta samotná žlutá kůže křehkého květu je zázrak. Z čeho je vlastně udělaná? Není to list, stonek, kořen. Z čeho jsou utkané květy? Co to je za dokonalý materiál? Proč jsem jenom nestudovala rostliny? Nemusela bych se rok od roku divit běžným věcem a znala bych všechny odpovědi. Možná je však dobré nevědět. Neochuzovat se a nezabíjet krásu. Dopoledne je vepředu na dvoře klid. Marcela není doma a vůbec hodně lidí z ulice je v práci. Nasadím si rukavice a začnu plít záhonky. Pravou ruku se snažím nepoužívat, ale moc to nejde. Když přitlačím na dlaň, bolestí se mi ženou slzy do očí a musím zatnout zuby. Z toho mě pak píchá v hlavě. Nepřipouštím si však, že nejsem schopná pracovat rukama, a pokračuju dál. Pěkně jsem si to zavařila. Možná mám hluboko v dlani něco zaraženého, a proto se to nelepší. Třeba kus zlomených nůžek, ušklíbnu se a musím se na chvíli posadit. Točí se mi hlava a zvedá žaludek. Tentokrát hlady. Měla bych dojít do pekárny pro něco k jídlu. Udělám si nákupní seznam. Uklidím v kuchyni a projdu špajz. Možná i odmrazím lednici a vyžehlím prádlo. Budu si vesele hospodařit jako o prázdninách. Můžu te6 přece cokoliv, nikdo mě nehoní. Můžu cokoliv, a přesto sama sebe jakoby z výšky pozoruju, jak se belhám domů. Zamykám dveře a přesouvám se do ložnice. Jako omámená se pokládám na postel. Nohavice mám dole mokré od trávy, ale ani se nesvleču a hned zavírám oči. Jsem tak unavená, že bych te6 uvítala snad i smrt. Probudí mě bušení na okno. Leknu se a rychle se posadím na posteli. Nevím, kde jsem a co se děje. Okamžitě mám špatné svědomí, jako když jsem něco zanedbala. Venku se Marcela 99

tiskne na sklo mého okna a snaží se dohlédnout do pokoje. Nemá smysl dělat, že nejsem doma, musela mě už vidět. Vstanu a jdu k oknu. Nepoznávám své tělo, každý jeho pohyb je mdlý a jakoby opožděný. Odhrnu záclonu a kývnu na pozdrav. Marcela nepřestane bušit, dokud okno neotevřu. „Co je to s tebou? Jdeš teda s námi?“ ptá se divoce. Je jako dravá voda, která se přihnala z vysokých hor. Když si zvyknu na prudké polední slunce, které rozpálilo parapet a osušilo zahradu, všimnu si, že je má sestřenice v černém. Trvá mi pár vteřin, než mi dojde, co se děje a co po mně chce. „Jedeme autem a máme ještě jedno místo, tak jsme mysleli… Ale to bys musela hned te6,“ přešlapuje nervózně a povytáhne si sváteční silonky od kolen nahoru. Zavrtím hlavou a zavřu oči. „Takže nejedeš? Dobře. Uvidíme se tam.“ Pak se zarazí a pořádně si mě prohlédne. „Jsou to pořád naši příbuzní, je slušnost tam jít.“ Neříkám nic, ale to ani nemusím. Marcela se na mě soucitně podívá a zavrtí hlavou. Ještě dodá, že momentálně ode mě čeká tři své jídlonosiče, tak kdybych je umyla a vrátila, udělám dobrý skutek. A jestli na pohřeb nepůjdu, všechno mi pak poví. Než zmizí, nakloní se blíž, jako by nás snad mohl někdo slyšet, a spiklenecky špitne: „Nedivím se ti, taky bych to udělala.“ Pak už zavírám okno a jsem zase sama. Co že by taky udělala? V pokoji je chladno a já jsem promrzlá. Vůbec jsem nebyla přikrytá. Procházím domem do koupelny a dlouhou dobu čekám, než začne téct teplá voda. Skrz obvaz zase protekla krev a hnis, tak to zkusím vyčistit. Ze zápěstí sundám i náplast proti bolesti. Ponořím obě ruce do umyvadla a pozoruju, jak jsou pod vodou velké a cizí. Levá je špinavá od země a pravá je modrá. Vede to až k lokti. Mrtvé maso. Opatrně otočím ruku a pro100

hlédnu si dlaň. Stálo to za to, řeknu nahlas a podívám se do zrcadla. Modré oči, modré rty. Modrá tvář a divný, cizí úsměv. Za dveřmi stojí dva plné jídlonosiče. Vezmu je dovnitř a zkoumám, na co z toho bych měla chuE. Nejlepší by bylo rychle to sníst a někam odejít. Když se najím a pak chodím a něčím se zabývám, začne tělo trávit a ani si toho nevšimnu. S jídlem začnu někdy jindy, te6 na to nemám. Všechno se spraví, ale až později, te6 mám právo na smutek a nechuE žít. Je hloupé se přemáhat, když to nejde. Ale je také důležité vědět, že se to opět obrátí. Začne léto a vyléčí se tělo i duše. Prázdniny jsou zázračný čas a funguje to nejen na děti. A já mám před sebou dlouhou dovolenou. Budu se na ni těšit. Budu dělat věci, které mají smysl. Spolknu pět tablet, zapiju to solidním množstvím vody a jdu ven. Kopnu do bot, nazuju si je a už jsem venku. Do košíku otrhám suché divizny a květy pak pečlivě vyskládám do dřevěné bedýnky. Není jich tolik, takže mají dost prostoru na usušení. Každý kvítek je osamocený, tenhle luxus je známkou bu6 začínající, nebo končící sezóny. Vystavím je za dům na přímé slunce a zakryju sklem. Musím se pousmát, když si ty prastaré skleněné tabulky prohlížím. Kolikrát už mi pořezaly nohu z boku na lýtku, když jsem kolem probíhala a nedávala pozor. Jako holka jsem měla pořád krvavé šrámy po stranách lýtek. Ve škole si mysleli, že to mám od holínek, ale byly to jizvy od skla. Jednou se do sušení divizen motal i Vašek a chtěl mi bedny sám zakrývat. Vtíravá a úplně zbytečná pomoc. Nechala jsem ho při tom, není přece malé dítě. AE si poradí, když chce být za každou cenu užitečný. Vzal to největší a nejtěžší sklo do jedné ruky, a než ho přenesl nad bednu, prasklo a probodlo mu šlachu mezi palcem a ukazovákem. Byl to divný zvuk a vůbec 101

podivná, napjatá chvíle. Vaškova jediná ruka tekla do mojí divizny a já přemýšlela nad tím, co zachránit dřív. Věděla jsem, že tohle rozhodnutí nad námi visí už delší dobu. Podle toho, jak se te6 zachovám, se bude odvíjet naše budoucnost. Ani jsem se ho nedotkla a zavolala pohotovost. Bylo to zřejmé, prohráli jsme oba. Poničenou várku divizny jsem vyhodila na kompost a zbytek co nejrychleji odevzdala. Ve výkupně mi ji to léto neustále hodnotili jako druhou jakost, prý to bylo zčernalé. Nechápala jsem, jak je to možné. Trhala jsem to suché a sušila na přímém slunci. Problémy s deštěm ten rok nebyly a všechno hezky odsejpalo. Tušila jsem, že vztahy u nás v rodině se zhoršují, ale že by mi mohl někdo záměrně škodit… Vašek to nebyl, ten měl divizny rád. Sice se spřátelil s Jáchymem a chodili mi schválně chcát na hluchavku u garáží, ale s diviznou by nic neudělal. Dělalo mu dokonce radost, že za kilo květu je tři sta korun a přitom to celé roste hned pod okny. Jednou si ten čarokrásný kvítek dokonce zblízka namaloval a dal to pak zasklít. Ani nevím, kde ten obraz skončil. S Vaškem k nám chodil už jen jeho táta. Jinak se kolem divizen nikdo jiný nemotal. To léto byly všechny várky nějakým způsobem poničené. Nakonec prý podle tchána přišel tak silný déšE a vítr, že do rána na zahradě většinu divizen vyvrátil a s ranními sběry byl konec. Mrzelo mě to, protože to byly krásné zdravé rostliny a veliká škoda. A mrzelo mě ještě víc, když mi Marcela důležitě vykládala, že o silném dešti by přece musela něco vědět a u sebe na dvoře žádné škody nezaznamenala. Ukazovala na kýbl, do kterého chytala dešEovou vodu a podle rysky odečítala množství spadlých srážek, a vrtěla hlavou. Maximálně mrholilo, uvažovala zamyšleně. Nic by za to nedala, ten kýbl byl úplně suchý. * * * 102

Ostříhám i měsíčkový květ a odnesu ho na půdu. Jeho poslední, pražská várka je dobře zvadlá, ale k suchosti má ještě daleko. A vzhledem k předpovídanému dešti do úterý rozhodně neuschne. Ale aspoň ten vlaštovičník zmizel a uvolnil nějaké místo. Trochu to vzadu ještě zametu a jdu se dolů umýt. Pak se převléknu, vezmu malou kárku, připojím ji za kolo a jedu do města na nákup. Jako jedna z posledních jezdím nakupovat na kole. Jako jediná s károu. Uvezu v ní všechno, je to přece lepší než auto. Samozřejmě s ní vjedu přímo do obchodu a vyřídím to bez vozíku. Mířím do oddělení olejů, blíží se doba nakládání bylin. Lihovinami mě zásobuje Petrák, medem Mikešová, ale lisované oleje u nás nikdo nedělá. Nandám si povolené množství lahví do kárky a jedu. U pokladny to seřadím na pás a po zaplacení zase zpátky dolů. Žádné zbytečné tašky a igelity. Není tu moc lidí a to je divné, protože je pátek. I cesta zpátky je poklidná, ulice jsou vylidněné a tiché. Jako by měl pohřeb sám papež, ušklíbnu se. Okamžitě mi vlítne moucha do oka, hezky hluboko pod víčko, skoro až do hlavy. Je stále živá, plácá miniaturními křidélky, polyká mé slzy a volá nerouhej se! Ošiju se a radši na to nemyslím. Hlavně nesmím spadnout z kola. Jedu pomalu a opatrně, pravou rukou se řídítka jen jemně přidržuju, abych v ní nerozdmýchávala skryté ohně. Slunce se opírá do asfaltu, ale já jsem si na hlavu uvázala šátek, takže mi to nevadí a je to nakonec docela hezké odpoledne. Beru to zadem, abych si prohlédla soutok u náhonu a zkontrolovala pozdní hluchavky. Kolem Kamenného mlýna jsou místa, kam celý den nezasvítí slunce, a proto tam roste všechno později. ByE jen o týden, ale i to stačí. A člověk se sekačkou tam nezavítá, jak je rok dlouhý. Zadní zdi mlýna jsou neustále promočené a plesnivé a sálá z nich chlad. I v největších parnech se 103

tu dají strávit snesitelné okamžiky, až na to, že se sem stahují všechny kočky z okolí. Napočítám jich vždycky nejméně deset. Když jsme byli malí, bydlel tu bláznivý Mácha, o kterém se říkalo, že stahuje kočky z kůže a pak si je opéká. Možná to nebyla pravda, ale když Mácha zemřel, kočky se ve mlýně přemnožily a musela zasahovat veterinářská pohotovost. Te6 je to tu opuštěné a zanedbané, tudíž pro rostlinstvo ráj na zemi. Tráva kolem dokola dosahuje ke kolenům, ale místa s hluchavkou jdou snadno poznat a trhat to půjde taky dobře. Vypravit se sem s taškou rozhodně cenu má. Co cenu nemá, a tluču si to do hlavy po každém rozčarování, je jitrocel. Je tu na kraji cesty úplně všude. Dlouhý, šEavnatý a vyzývavý, nalitý energií od dubna do listopadu. Jeho list se trhá jednoduše a zvládnu to hravě levou rukou. Pravou si šetřím, ale levá se vymyká kontrole a dělá nečekané události. V káře mám najednou tolik místa, nákup jde přece posunout a na jedné straně i zmáčknout. A už tam do pravidelných trsů vyrovnávám jitrocelový list, některé jeho kousky jsou dlouhé snad čtyřicet centimetrů, tohle se nesmí jen tak přehlížet, je to nevídaná krása, která je o to nádhernější, když ji vidím pěkně vyskládanou v káře. Domů to mám nedaleko, za pár minut jsem schopná být na dvoře. V podstatě si tady te6 příšerně plevelím půdu, ale nezbývá mi nic jiného, než pokračovat a ještě si libovat. S lupením to je těžké, neumím se ovládat. Pampelišku jsem taky složitě neplánovala, a pak stačilo jednou vidět tu vzrostlou oblast vzadu na Sokolské, a už to jelo. Te6 se to opakuje s jitrocelem, ale co mám teda dělat? Že to nevidím? Hluchavky je tu dost, to je v pořádku, zítra sem pro ni dojedu, ale jitrocel beru hned te6. Jestli mě dnes v naší ulici někdo potká, vůbec ho nenapadne, že jedu z nákupu, protože povezu přeplněný trakař zeleně. Zane104

chám za sebou plno stop, ale s tím nic nenadělám. Až cestáři zalepí ty díry v asfaltu, nebudu do nich vjíždět ani je zprudka objíždět, a tedy ani nic ztrácet. Sakra, pravou ruku te6 zapojuju na sto procent a bolest propaluje, jako když plivne čert. Zase to prosakuje skrz, ale stejně musím nejdřív na půdu, a až pak se trochu opláchnout a spolknout léky. Ten poslední mi dá zabrat a dlouho mě tlačí na hrudi. Na obloze přibývají menší mraky různých tvarů, ale stále je jasno a sucho a moje plány na dnešní večer rozhodně nezmaří. Celkem mám čtyři veliké pytle plné věcí na spálení. Dám si je do káry a do sadu je odvezu na ní. Kolem třešní je to nejvíc zanedbané a je tam i zarostlá hromada ztrouchnivělých prken. Za ní pytle schovám a jedu zpátky na dvůr pro další várku. Tentokrát vezu suché dříví a papíry na podpal. Nepotřebuju hromadit staré dopisy a úřední dokumenty a taky už nechci mít některé fotky. Právě ty dokážou ohýnek zabarvit jiným světlem, a to mě baví. V krabičce mám poslední čtyři sirky, snad to nebude problém. Ve škrtání a podpalování jsem šikovná a stačí mi sirka jen jedna. Letité záležitosti se rozhořívají jako nic. I když na ně člověk plivne a oheň v tu ránu změní barvu, s tímhle požárem už minulost nic nenadělá. Sedím u našeho prastarého ohniště a snažím se udržovat malý, nezávadný ohýnek, kterého si nikdo v ulici ani nemusí všimnout. Ze6 kolem sadu je vysoká, tráva je vysoká, prozradit mě tedy může jen zlověstný dým, na který si dám ovšem pozor. Ohniště vzniklo kdysi dávno přímo uprostřed našeho sadu poté, co do nejvyšší hrušně uhodil blesk. Když děda tehdy rozřezal a odvezl spálený kmen stromu, pokřižoval se a navezl kolem té díry obrovské kameny. My jsme tam jako holky chodily 105

s košíkem a sypaly tam kamínky malé. Obcházely jsme zahradu a pořád sbíraly další a další. Když kamínky došly, šly jsme na ně k řece. Celé prázdniny jsme se potápěly a vybíraly ze dna nejlepší kousky. Pak jsme je sušily na slunci a odnášely do sadu na ten podivný hrob dávno neplodného stromu. Náš táta dal největší kameny kolem dokola a rozdělal oheň. Vůbec to nehořelo, všechno kolem bylo podmáčené a dříví mokré. Hrozně se s dědou tu noc opili a oba pak zvraceli na ze6. Ráno vzal táta lopatu a zaházel to zemí. Štítivě jsme se tomu místu vyhýbali a další jaro tam vyrostl největší vlaštovičník, jaký jsem kdy viděla. Marcelka s Miluškou se mohly smíchy potrhat a nutily mě, aE si to tam jdu otrhat, že nepříčetně zbohatnu. Nepříčetně zbohatnout jsme se s holkama snažily pořád, ale dařilo se nám vydělat si tak na zmrzlinu nebo šumák. Ještě dneska vidím to místo u zdi, kam nešEastní předkové zvraceli bolest a strach, že o všechno tady kolem přijdou. A já tu dnes na jednom z kamenů sedím, odháním komáry a hřeju si ruce o světlo ohně, jehož barva prozatím neztrácí nic ze své přirozenosti. Teprve když rozevřu první pytel a přiložím plamínkům slepenou košili, cosi se změní. Nechávám oheň přivyknout a pak to zahojím trsem nedoschlého vlaštovičníku podivné jakosti. Teče z toho š4áva. Ale praská to hezky, škoda že to Jáchym neslyší. Tyhle kameny budou pořád naše, říkám si a vzpomínám na všechny ty nejisté chvíle po mé svatbě. Marcela prosazovala stromy pokácet, alespoň částečně, aby s tím nebylo tolik práce. Naštěstí byla moc malý pán a neměla motorovou pilu. Milušce to bylo v zásadě jedno a každý podzim ráda pomáhala trhat úrodu a hrabat spadané listí. Je tady nádherně, jako když jsem byla malá, vzdychala zasněně a určitě si představovala, že tu sedí s někým úplně jiným než se svými 106

nudnými sestřenicemi. Miluška, ta naše spravedlivá a věčně nešEastně zamilovaná paní magistra. Třetí dědičkou jsem byla já a sad se mi líbil takový, jaký vždycky byl. Hojný po všech stránkách. Zarostlý, zdivočelý, přirozený. Když jsem se vdala, ujal se hlavní iniciativy tchán. Roky splétal nitky dohromady a hnal nás do slepých uliček, jen abychom sad společně prodaly. On nehodlal kousat do kyselých jablek, chtěl stavět vilu. Romantickou, přímo u potoka. Byl to tak bláznivý nápad! Snad ještě horší než Vaškova naivní představa o prázdninovém vydělávání peněz. Já prý budu celé léto odevzdávat byliny, zatímco on bude chytat ryby a prodávat je na trhu. Vydělané peníze dáme dohromady a koupíme si konečně pořádnou sekačku na trávu. Tohle může napadnout opravdu jen blbečka. Blbečka, který se oženil, aniž by osobu po svém boku vůbec kdy znal. Upravíme ten sad a bude to tam hezké! A že tam léta pěstuju heřmánek těžce přesazovaný ze vzdálených polí a nechci na tom nic upravovat, to bylo vedlejší. Budu ti pomáhat, tiskl se ke mně a svou jedinou rukou mě hladil po vlasech. Miloval mě. Přitom mi věčně šlapal na čerstvě rašící meduňku a místo hluchavky bílé trhal nachovou. Jen je>, a bu> tam tak dlouho, jak budeš potřebovat, chtěla jsem slyšet já, jenže tohle neřekl nikdy. Oboustranné výčitky svědomí a úterní rozčarování, to bylo naše manželské soužití. Plus tchán. Kapitola sama pro sebe, která se, doufám, dnes konečně uzavřela. Na vršku za městem, kam ještě nedosáhla spodní voda, ho v míru a pokoji hrobaři před chvílí zakopali. Amen. Už je úplná tma a oheň dohasíná. Mezi stromy protéká chladný noční vzduch a i já se pomalu dostávám do jeho pasti. Přikládám poslední suché větvičky, které jsem poztrácela v trávě a na které ještě vidím, aby se se mnou plamen usmířil a napravil 107

svou nepřirozenou barvu. Tentokrát jsem mu naložila obtížné sousto. Nezradil mě však a se vším se popral. Spálila jsem nakonec i ty prázdné pytle. Sice si toho v ulici nakonec stejně všimli, ale všechno nepatřičné je pryč. Chystám se dojít s kropáčem pro vodu, když vtom něco zapraská přímo za zdí. Mžourám do tmy a dívám se na zadní vrátka. Myslím, že se otevřela a někdo sem jde. Vidím jen stín, ale nevím, komu patří. Přitom on mě má ve světle ohně jako na dlani. „To jsem já, neboj. Co tu vyvádíš? Takhle pozdě,“ zašeptá Miluška a už se krčí vedle mě. Je zabalená v jakémsi obrovském svetru, ale stejně se třese zimou. „Co jsi to pálila?“ uhodí na mě rovnou, ale nemyslí tím vůbec nic zlého. Kdysi jsme se tu spolu naseděly a já vím, že proti velkým ohňům ona nic nemá. Podle jejích očí ale poznám, že se něco děje. A s táborákem to nesouvisí. Miluška je zaražená a její hlas je unavený a smutný. „Stejně už končím. Nebo mám přinést další větve?“ zeptám se a oběma je nám jasné, že její přikývnutí bude znamenat mnohem delší ponocování, než jaké jsme původně plánovaly. „Chceš pomoct? Co ty prkna vzadu?“ „Prkna ne, ty jsou mokrý. Ale v kolně je schovaná zásoba.“ Z malé kůlny u zdi nanosíme hromadu větví z jarních prořezávek a taky pár tlustých vyschlých polen pro lepší příležitost. „Spálíme to dneska, na co čekat,“ usměju se, ale Miluška se na mě nejistě podívá a nepatrně pokrčí rameny. Možná se mi to jen zdá v tom strašidelném žlutočerném světle, ale jako by té osobě vedle mě dnes něco ublížilo. A vím moc dobře, které číslo popisné na konci naší ulice před chvílí s těžkým srdcem opouštěla. „Nevím, jestli vůbec usnu, byla jsem na tom pohřbu,“ vzdych108

ne Miluška a pak se zeptá, kolik toho snesu slyšet. Všechno. Je noc, a co nepoberu, pustím po proudu tmy nebo nahoru mezi stromy, vždyE to není poprvé, co mě v těchhle místech podržely. „Ty tu nemáš nic k pití?“ Zavrtím hlavou a ona se konečně usměje. Proč bych něco nosila, vždyE jsem tu byla sama. Tváře mi hoří od velkého ohně, který zřejmě bude pokračovat. Plameny se opět rozhořívají a kolem dokola je naráz více světla. Takže drahá, otevřená rakev a tlusté prsteny na všech prstech, někdy i po dvou. Vytřeštěné, otevřené oči a smuteční sál nabitý k prasknutí. Nestačím se divit, co všechno si tchán ve své závěti naporoučel. Vašek mu splnil každé přání, protože riskovat, že nedostane barák, si nemohl dovolit. Sám však nedorazil. Zbylí pozůstalí se, ostatně jako každý pátek, rozdělili na dva tábory: jedni nepřítomné zavrhli, druzí je omlouvali. Prý se k tobě vrátil, sdělí mi Miluška, co se doslechla po cestě zpátky. Pak mi to všechno popisuje dál a já jen tiše přikyvuju. Nevím, co jí mám na to říct, ale ona naštěstí nečeká žádné komentáře. Taky poznám, že mě na některých místech šetří a neříká celou pravdu. Nemám jí to za zlé, proč by dál šířila trápení a zlost. „Tak to je všechno a te6 vybal tu ruku, viděla jsem to v lékárně.“ Vezme mě jemně za ruku a stahuje špinavý obvaz. Poslušně ruku držím a plně Milušce důvěřuju. „Tohle není dobrý,“ zkoumá mou dlaň hodně zblízka a vrtí hlavou. Připomíná mi tím Diviše, ten má v podobných situacích stejná gesta i intonaci. Úplně žasnu, jak jsou si ti dva podobní. Proč jsem si toho předtím nevšimla? Te6 už vím, koho mi tehdy ve výtahu připomínal. Ale říkat to nahlas se nehodí, protože je mi jasné, že vztahy v našem městě jsou komplikované 109

a zbytečné řeči mohou jen ublížit. Proč bych své mladší sestřence vykládala, jak se k sobě s doktorem hodí, když on se změnit nehodlá a k rozvodu nikdy nepřistoupí? „S tímhle ty chodíš na jitrocel? To snad není pravda,“ zlobí se na mě. Dávám si prst k puse, aby tolik nekřičela, ale Miluška se dostává do ráže. „Přij6 zítra za mnou, tohle je na antibiotika. Ale bude to naposledy, slyšíš? Já už s tím nechci mít nic společného. VždyE se to vůbec nelepší! Kolik vážíš? Každé oko ti těká jinam a te6 ta ruka do toho!“ „To přeháníš…“ „Hele, domluvili jsme ti další termín v nemocnici v Hradci. Musíš tam jet, slyšíš! Takhle to dál nejde a já už to nevydržím!“ „Prosím tě, nekřič, jo?“ „Příští týden tam pojedeš, Marek tě odveze. Když budeš chtít, bude tam s tebou, má tam na oddělení spolužáka. A jestli si tě tam nechají, tak tam zůstaneš!“ „No to nezůstanu! Pojedu tam, ale nezůstanu!“ Díváme se na sebe, dokud jedna z nás neuhne pohledem. Ona pak pokračuje: „V ruce máš zánět a rozhodně si s tím neporadíš sama. Naopak.“ Pozoruju ji a musím se smát. Jak je vážná a znepokojená a jak je mu podobná. Neuvěřitelné. Rozčiluje se tady u ohně kvůli ruce, kterou viděla sotva minutu, přitom ta síla a zlost v ní kypí už několik týdnů. Obejmu ji kolem ramen a ona se nečekaně rozpláče. Nebráním jí a pak ji nechám mluvit dál. Však já to do světa nevytroubím. I když v našem městě tuhle svou starost neutají dlouho. „Jsem tam do konce června a pak už zůstanu doma,“ utírá si oči a smrká. Všechno jí odkývám. Ona vždycky všechno udělá dobře. AE se dostane do jakéhokoliv srabu, vyřeší to správně. 110

Ze všeho elegantně vybruslí. Já bych to udělala stejně, ale jako dáma bych u toho nevypadala. Hned jí to řeknu a říkám i další věci, které jí udělají radost. Když ne hned, tak později. Taky kolem nás padají citáty předků a všemožné patetické výroky, až se nakonec chechtáme jako staré čarodějnice. Zrovna te6 nad námi proletěl první netopýr. „Pojedeš tam, Ani, vi6? Slib mi to! Mám tě ráda.“ „Neměla bys sedět na studeným, nastydnou ti vaječníky,“ zamluvím dojemný moment vzpomínkou na učitelku ze základky a pak se rozloučíme. Domluvíme se na zítřek a Miluška se vytratí do tmy. Doprovodit nechce, zvládne to sama. Já zase sama hasím oheň a vyhlížím svítání. Pod korunami stromů se to ještě těžko pozná, ale na dvoře už vidím oblohu na některých místech prosvítat. Pálí mě oči a pobolívá v těžké hlavě, ale stejně si na to počkám. Nebude to dlouho trvat a začnou se otevírat květy divizen. Chci to vidět. Sednu si na zahradě přímo k nim a tentokrát to nepropásnu. Párkrát za život jsem tohle zkoušela, ale málokdy se to povedlo. Vždycky už bylo pozdě. Neustále se někam spěchalo, i takhle k ránu. Až dnes je ten pravý den. K tomuhle momentu se musí dospět. Duševně dozrát a dostárnout. Divizny se zkrátka otvírají jen před vyvolenou duší. Dělají to sice každý den, ale zpozorovat se nenechají. Je to záhadný proces, nepatrná chvilka. Dnes ráno by to mohlo vyjít. Jsem paní svého času a vydržím čekat. Nebudu spěchat a nepřijdu ani příliš pozdě. Jakmile si člověk rozezná čáry na rukou, je konec, hotovo, rozevřeno. Je třeba přijít o moment dřív. Přesně te6. Vidím to. Dřepím na bobku, tělo zdřevěnělé, hltám každý pohyb okvětních lístků a cítím, jak do mě vstupuje nesmrtelnost. Je zlatá a mírně hřeje. Květy divizny se přede mnou otevřely. Všechny výčitky svědomí mě opouštějí. Po dlouhé 111

době cítím vnitřní úlevu spojenou s radostí z toho, že také já si na světě zasloužím něco krásného. Jsem zvědavá, jak dlouho mi tahle dávka naděje vydrží. Zatím jsem jako nádoba naplněná po okraj. Takovou tíhu však nelze udržet dlouho. Musím odejít a někam si lehnout, i když vím, že s každým pohybem to začne šplouchat a přetékat a postupně o to opět přijdu. Svítá, musím se přesunout, brzy mě bude vidět. Pomalu se pohybuju domů. Nohy se mi třesou slabostí a jsem opilá přílišným bděním. O tvář se mi otírá ostřejší vzduch. Je vlhký a to je dobře. Do postele si lehám jen na chvíli, když už je na dvoře světlo a otevírají se květy ostatních rostlin. Jsem plná dojmů, skutků a informací. Na chvíli zavřu oči a chci to vstřebat. Nevím, jestli dokážu usnout. Zanedlouho budu muset dojít do města, ale chvilku si můžu vydechnout a hlavně se zahřát. Ruce a hlava mi hoří, ale nohy jsou promodralé jako led. Budu se chovat jako každé ráno. Udělám si čaj a namažu chleba. Na stůl si připravím i jogurt. Všechno půjde. Nejsem na tom vůbec hrozně, jiní lidé mají daleko větší potíže a musejí s nimi žít. Nic není tak zlé, jak to vypadá. Záleží na přístupu ke starostem. Třeba se skutečně rozplynou, když nad nimi člověk mávne rukou. Život je krásný a výjimečný! Život je nádherný a neopakovatelný. ObzvlášE zahrnuje-li i tramal. Po dvou až třech tabletách naráz se úsměv objeví na každé tváři a bolest povolí i v ruce, která byla zlobivá.

112

KAPITOLA SEDMÁ

Hluchavka bílá květ

Mám na sobě letní šaty a nemám silonky. Venku je sucho, slunce pere a na déšE to nevypadá. Je sobota dopoledne a já si vykračuju s košíkem na trh. Sluneční brýle a klobouk jsem nezapomněla, ale abych řekla pravdu, obojí mi dost překáží. Bílý jogurt zvracím už za rohem, u keřů nedaleko autoopravny. Ještěže je nedaleko studna. Její užitková voda skutečně přijde vhod, můžu si namáčet ruce a obličej, jak dlouho chci. Z vlasů pečlivě svázaných stuhou pořád cítím kouř a nový obvaz na ruce mám opět promočený. Takovou práci mi dalo to zavázat a upravit. Třas v nohou ještě stále úplně nevymizel, ale pokračuju dál a zdárně se blížím k náměstí. Mé umývací epizodě naštěstí nebyl nikdo přítomen, a když se usměju, určitě mi to dnes náramně sluší. „Miluška tu není, přejete si ještě něco?“ zchladí mé nadšení úplně nová pracovnice v naší lékárně. Snažím se jí vysvětlit, že jsem s Miluškou byla na dnešek domluvená a určitě si tu mám něco vyzvednout, jenže žádný recept na mé jméno tu bohužel nemají. „Nenechala mi vzkaz?“ zkouším to neúnavně stále s úsměvem a vtíravým tónem, se kterým kupříkladu Marcela dosahuje u vietnamských stánků mimořádných slev. Marně. Smlouvat, podplácet a předbíhat já prostě neumím. Navíc se za mnou tvoří fronta, za dveřmi prodejny bouří trh a polovina jeho návštěvníků si rozhodně plánuje v nejbližších minutách vyzvednout 113

léky. Já si potupně koupím vitamín B, když už jsem tedy na řadě, a pokračuju dál. Mezi trhovce nejdu, na to nemám, ale vystojím ještě jednu frontu v jednotě a nakoupím rohlíky. Dva a dva, každou dvojici do samostatného papírového sáčku. Paní Kvěchová u pokladny mírně pokývá hlavou. Dříve hlavou nechápavě vrtěla, ale později rezignovala a já jen doufám, že v těchhle potravinách ještě dlouho vydrží. Zaplatím osm korun a jdu na vzduch. Ten je na náměstí dost hustý a bude bezpečnější se vzdálit. Společenskou úlohu jsem splnila, vidělo mě pár lidí, tudíž mě zatím neprohlásí za mrtvou. Přesypu rohlíky do jednoho sáčku a vyrážím na hluchavku ke Kamennému mlýnu. Udělám sotva krok, a už do mě z boku někdo vrazí loktem. Nejsem si jistá, jestli zůstanu stát, nebo upadnu na zem, a chvíli ten střet rozdýchávám. Před jednotou se v sobotu ráno nikdy nedalo bezpečně projít. O pár domů dál si všimnu Marcely, jak stojí u smuteční vitrínky, ve které jsou vystavena parte. Rozhazuje rukama do vzduchu a s očima navrch hlavy líčí skupince přítomných důchodkyň něco velmi dramatického. Když mě zahlédne, otočí se na druhou stranu. Vůbec mě te6 nezná a vážně pokračuje ve svém představení. Jasně jsme se podívaly vzájemně do očí, ale ona dělá, že mě nevidí. Jsem vzduch. Modrý vzduch. Do kterého se může vrážet loktem. Neuplyne ani půl minuty a Marcela se opatrně podívá mým směrem. No ano, pořád tu stojím a prohlížím si ve výloze sluneční brýle. Proč se dívá tak ukřivděně? Co jsem zase provedla? Je mi z té osoby nanic. Už se nezdržuju a odcházím pryč. Skupinka drben se semkne blíž k sobě, musí přece dát hlavy dohromady, mají tolik starostí! Marcela uprostřed nich je hvězda a vůbec se nestydí ukázat na hlavní hrdinku jejich dnešního dramatu. Jsem to já, ta v tom klobouku a rozevlátých šatech. Ta s tou zavázanou ru114

kou. Tak ta na tom pohřbu nebyla. Bože, a pak aE se někdo diví, proč nemám naše proslulé trhy ráda. Ještěže mám dnes duši plnou kouzel a malé zlo mi nemůže ublížit. Na důkaz toho vyndám rohlík a kousnu si. Netuším, co to udělá v žaludku, ale alespoň to pálení v krku bych mohla spolknout někam hlouběji. Cesta domů je vždycky lepší, protože množství lidí se postupně snižuje. Odbočka, která uhýbá dolů k řece, už nezajímá nikoho, a ke Kamennému mlýnu už nechodí vůbec nikdo. Miluška bydlí nedaleko, v poslední řadě obytných domků, a já jí jdu zaEukat na okno. V jejím pokoji jsou zatažené závěsy, to ale není nic neobvyklého. Nikdo je však neodhrne, i když už na okno Eukám potřetí. Nakonec se odvážím zazvonit na zvonek a setkat se třeba i s tetou Marií. Ta se před léty zbláznila, protože všechno kolem ní se začalo vyrábět z plastů. Nesnese tenhle svět, a tak dožívá zavřená doma. Vystrašená a nedůvěřivá. Zrazená. Kolik receptů musel v tomhle případě Diviš podepsat! A nepomohlo to. Rozcuchaná teta Marie se vybavovat nechce. Kouká skrz mě a trvá dlouho, než si uvědomí, kdo jsem. Miluška musí mít svatou trpělivost… Ráno ji odvezli. Jediná tetina kloudná věta, které porozumím. Víc z ní nedostanu, není jí dobře a začíná vát mírný vítr. Mohl by nanést škodliviny dovnitř do chodby. Marie zabouchne dveře a šourá se kamsi hlouběji do domu. Kam se to nedostane. Kde bude v bezpečí. Já pomalu odcházím k mlýnu a přemýšlím, co se mohlo Milušce stát. VždyE to byla jen chvilka! Kolik je to hodin, co jsme se loučily? A kdy ji zase uvidím? Hluchavky je kolem mlýna stále dost a vůbec není přerostlá nebo odkvetlá. Až se tomu divím, protože tohle množství není ke konci června běžné. Leda za mlýnem a leda když je posunuté jaro. Sedám si na bobek do vysoké trávy a snažím se nic kolem 115

sebe nepolámat. Když je třeba, dokážu být víla, která neváží nic a ani ve vysoké trávě nenechá stopy. Rozhlížím se kolem a začínám být neklidná. Jak jen to okolí pojmout. Jak to tu sklidit co nejlépe. Rychle a všechno. Některé hluchavky už přece jen odkvetly a drobné zhnědlé kvítky jsou napadané na listech kolem. Většina rostlin však kvete hned nadvakrát. Na každém stonku jsou tři přeplněná patra květů, staré ještě neopadaly a nové se už hlásí o své místo. Nádhera. Nějakou dobu mi trvá, než si zvyknu na trhání s bolavou rukou, ale prsty jsem si schválně neutahovala pevně, takže je můžu neomezeně použít. Levá ruka nakloní rostlinu, pravá známým chmatem zbaví korunku kolem dokola květů. Nejhorší je, že v chromé dlani neudržím větší množství kvítků, a proto je musím častěji házet do pytlíku, což celkově trhání zdržuje. Mám ráda, když naplním dlaň nadoraz a pak ji teprve vysypu. Po jednotlivých kvítečcích to hromadí jen amatér a tomu se v životě půl kila sušené hluchavky na úterý připravit nepodaří. Hluchavka má drsný sesychací poměr, jedna ku osmi. Chodit na její květ je nevděčná práce a vydrží to jen labužník. Ale kdo do toho jednou pronikne, nemůže jinak. Kam se hrabe se svým královským květenstvím lípa, s hluchavkou se vůbec nemůže srovnávat. Hluchavka je jako déšE. Přichází po kapkách, ale naplňuje kilometrové toky v celém okolí. Hluchavka dokáže lidi změnit. Stačí naklonit hlavu a stisknout ji v dlani. Pak už nelze jinak. Dneska to ale hodně bolí… S hluchavkou mě jednou Pleška ve výkupně vypekl. Cena za kilo sušeného květu byla odjakživa pět set korun. Někdy pět set šedesát. To je nejvíc ze všech bylin. Pamatuju si na své maturitní jaro, kdy jsem natrhala jen jeden malý pytlík. Ten rok, jen ten jeden a žádný jiný nikdy víc, bylo kilo hluchavky za tisíc korun. A já jsem si to dopředu nezjistila. Protivný Pleška mě dost 116

překvapil, když mi za ten jeden sáček vyplatil přes dvě stě korun. Další rok, už jako vysokoškolačka, jsem šla do sebe a veškeré sběratelské síly jsem vehnala do nejtitěrnějších kvítků v okolí. Měla jsem dva velké sáčky a dostala za ně sto padesát korun. Výkupní cena tehdy klesla na rekordní minimum. Zklamání bylo veliké, tlačila jsem čerstvě píchlé kolo z výkupny domů a opravdu mě tehdy napadlo, že se na to vyseru. Od té doby si každý rok na konci března hlídám nákupní seznam a cenu hluchavky kontroluju. Samozřejmě stále stejné, už žádný záhadný výkyv. AE se však cena pohybuje kdekoliv, nic nemůže změnit na tom, jak krásné je brát do ruky květ, který nasytí zástup mravenců, a přitom neváží ani setinu gramu. Mně to taky nedá a zkouším z malé trubičky vysát sladkou šEávu. Někde už je vypitá, ale v některých tlamičkách ji stále nikdo neobjevil. A protože jsem víla, brzy mám dost a musím přestat. Kolem mě v korunách stromů štěbetají ptáci a slyším vodu, jak přepadává z nedalekého jezu. Je tady krásně. Když dokončím hlavní hluchavkovou oblast, protahuju nohy a přesunuju se o trochu dál. Spousta krásně vykvetlých kousků je přímo u vlhkých mlýnských zdí, v chladném, celodenním stínu. Dost vysoké a šEavnaté tu jsou i kopřivy a já mám bohužel ty spanilé šaty, absolutně nevhodné pro zdejší podmínky. Musím ty potvory žahavé sešlápnout nohou do stran, nalomit jejich natě, aby padly k zemi a nechaly mě mezi sebou neporaněnou. Nohy tak zachráním, ale paže to schytávají na celé čáře. Zrádné nerozpoznatelné kusy se pletou i do hustých hluchavkových trsů a šlehnutí se nedá vyhnout. Levá ruka se snaží být opatrná, pravou chrání obvaz. S ním můžu odrazit nejeden žahavý útok. Na časté mravenčení v rukách jsem zvyklá, za ta léta mi to nepřijde. Co bych za to dala třeba v lednu. Co bych dala za 117

jedno čerstvé šlehnutí kopřivy u mlýna? Není to nádhera, že tady te6 můžu být? Že to tu všechno roste a já jsem u toho? Nic jiného si v životě nepřeju. Nepropásnout to. Být v tom. Je konec června a já tu mám tak příznivé podmínky, že musím vysypat zbylé rohlíky a použít sáčky oba. Ten první je naplněný po okraj, druhý načínám a nic bych za to nedala, že začnu plnit i košík, ve kterém to všechno ponesu domů. Je mi dobře. Nakláním se nad hladinu nad přepadem a házím kousky pečiva do vody. Je tu velká hloubka a obrovské, staré ryby. Divím se, že na ně nikdo nechodí. Že je tu nikdo netrápí. Nezakrmuje a nevraždí. Další obří černá tlama se vynořuje a hltá zatím nerozmočený rohlík. Jsou tu i jiné druhy, samé takové dlouhé bílé ryby. Vašek by věděl, co jsou zač. Při vzpomínce na něj jako by přeletěl nad hladinou temný stín, hejno ryb sebou poplašeně škubne a zmizí v hloubce. Ohlédnu se a mám neodbytný pocit, že ještě před chvílí někdo těsně za mnou stál. Rozhlížím se kolem, ale nikde nikdo. Jen vysoké kopřivy se rozhoupaly letním větrem. Chladným, tady v těchto vlhkých místech. Nasypu zbytky rohlíku do vody a vracím se pro pytlík. Chci pokračovat v hezkém dni a v harmonickém sběru nejkrásnější bylinky v kraji. Myšlenky se mi ale rozbíhají nehezkými směry a minulost útočí. Pořád mě cosi ruší v práci a v hloubi duše způsobuje neklid. Nedosušený vlaštovičník asi nebude ten problém. Ani jitrocelem zaplevelená půda ne. Samozřejmě, jsem bez práce, to je nečekané a mrzuté, ale nikdo to o mně neví a tak to i zůstane. Co tam máš dál, ptám se a rozevřu na sebe mokvavou dlaň. Prosakuje to. S tímhle ty chodíš na jitrocel? Co potom ta hlava… Modrá, která postupuje dál. Nejde to ubrzdit. Bude to ještě více bolet? Ve vodě to hlasitě žbluňkne a já leknutím natrhnu skoro plný 118

pytlík. Příšerný zvuk, jako by tam někdo hodil velký kámen. Obrovské ryby dělají hlasité zvuky, s tím přece musím počítat. ObzvlášE když jim někdo nahází do vody žrádlo. Hlavně nesmím začít myslet na to, že mě tu někdo pozoruje. A chystá se mě přepadnout. To je totiž vyloučeno, jen mi to zbrkle ukončí sběr o pár gramů dříve. Kolikrát já už jsem v přírodě potkala úchyla, a vždycky jsem si nějak poradila. Důležité bylo nezmatkovat, vyřídit strach raz dva a dokončit práci. Dnes ale nemám kolo. Sakra, proč nemám kolo? A mám trapné, nepraktické šaty. Rozpáranou ruku a hlavu, která se při rychlejším pohybu zatočí. Hlavně že jsem si vzala parádní klobouk. Na trhání ve stínu! Vstanu a rozhlédnu se kolem sebe. Všude džungle. Divoká, opuštěná příroda. Musím si opakovat pravdu: je to ideální místo pro sběr. Nikdo se tu nikoho na nic nevyptává. Máš modré nohy, od těch to začíná… Ještě je tu několik menších trsů hluchavky, ke kterým jsem se nedostala. Další hlasité žbluňknutí. Trhnu sebou a podívám se k vodě. Buší mi srdce a mám husí kůži. Je tu chladno. Ruce mi trnou popícháním od kopřiv a nohy od komárů. Možná že mám zase klíště. Kdo to stojí za tím stromem za řekou? Jak dlouho se na mě dívá? Měla bych hned odejít. Hlavně klid, je to na druhém břehu a je to jen pohled. Mezi námi je hluboká voda a velké ryby. Které já krmím a nechávám žít, ony jsou na mé straně! Tebe sežerou! On tu vůni miloval! Jdu na slunce, a hned jak na mě posvítí, píchne mě v hlavě prudká bolest. Brýle nemůžu najít. V košíku nejsou a nikde na zemi je také nevidím. Od této chvíle je považuju za ztracené. Zpátky tím houštím k mlýnu už ale nepůjdu. Cítím kouř. Vychází z mých vlasů a z kůže, ale nedivila bych se ani, kdybych se otočila a voda za mnou by hořela. Už abych byla na půdě. Chci do tmy. Tam jsem nejvíc doma. * * * 119

Marcela má návštěvu. Z otevřených oken se line švitoření a smích. Asi je to příjemné. Přišel někdo chtěný. Nebo nevím, ona se umí dobře přetvařovat, takže někdy není poznat, co myslí upřímně a co ne. Až když pak s dotyčným není, protočí oči, udělá škleb a začne s pomluvami. Blíží se večer, venku je stále příjemně teplo. Jsem dlouho na zahradě, okopávám záhony a zastřihávám kytky. Černé rybízy mají větve obsypané plody, samou tíhou se sklánějí k zemi a padají na cestu. Už kolem nich nejde ani projít. Bude to dobrá úroda, ale stejně se těším spíš na trhání toho listí než rybízu samotného. List je za osmdesát korun a mně to vůbec nic neudělá, přidat do káry pytel přímo ze zahrady. Divizny bylo dnes dvacet šest kvítků. Vzadu za domem rychle schnou a já si je schovám pro sebe. Hluchavka je dávno rozložená na půdě a taky taška lípy, musela jsem se přece ještě projet na rynek. Většinou lípa plynule navazuje na hluchavku, jedna střídá druhou, ale společně se na půdě málokdy potkají. Letos se mi poštěstilo trhat dvě nejlepší byliny v jeden den. Až se setmí a začnou štípat muchničky, půjdu domů a zapíšu to všechno do sešitu. Marcela v podezřele průhledné šátkové blůzce vychází na dvůr a nepřestává se chichotat. Taky jsem zrovna vepředu a ona mě uvidí. Letmo na mě mávne a pak zavolá, aE na ni počkám. Poté zapluje zpátky domů a mlátí tam nádobím. Zajdu do předsíně pro jídlonosiče a už spolu hovoříme přes plot. „To máš od nás, užij si to,“ culí se na mě má starší sestřenice a podává mi talířek s kouskem dortu. Je s jahodami. Ten ona taky vždycky uměla. „Ty něco slavíš?“ divím se a v duchu rychle přemýšlím, jestli jsem v našem kalendáři rodinných oslav něco nezanedbala. V tu chvíli vyjde na dvůr Tonda a kývne mi na pozdrav. Marcela 120

znejistí a strojeně se zasměje na celé kolo. Vůbec neví, co má říkat, a tak to zaplácává hlasitým, nepřirozeným řehtáním. Pak zase odhopká domů a už nese něco dalšího. „Podívej, co jsem dostala. Od Tondy,“ ukáže zarděle jeho směrem. Tonda k Marcele přistoupí a chytne ji kolem ramen. Něco tady nehraje. Tohle je vážná věc. Civím na ně jako blázen a nejsem schopná slova. Marcela to shovívavě přechází a nadšeně mi ukazuje nějaké pouzdro. „To je na foEák, tudy ho strčím dovnitř a můžu pak fotit i pod vodou. Za týden jedeme!“ oznámí nadšeně a přikyvující Tonda dodá na vysvětlenou: „Do té Itálie.“ Do jaké Itálie, chci se zeptat, ale zůstane mi to trčet ve staženém krku. Opravdu nemám slov, před mými zraky se děje něco neuvěřitelného. A má to i pokračování. Ti dva se k sobě přiblíží a pak se políbí. Přede mnou! Pořád mi to nedochází, i když jasnější důkaz už dostat nemůžu. Úplně samo se mi zvedá obočí někam hodně vysoko a lapám po dechu. Musím dýchat s otevřenou pusou. Marcela? Tonda? Itálie? Asi se štípnu, jestli nejsem ve snu. Nebo zatnu bolavou pěst, to bude stačit. Na takové novinky v rodině jsem teda rozhodně připravená nebyla a nevím, jak se mám chovat. Být suverénní jako Marcela, poEouchle se smát a taky dělat, že je to jasná věc? Oba se tak chovají a zřejmě nehodlají víc vysvětlovat. Minulost právě přestala být pravda a je tu jiný svět. „No co tak koukáš! Prostě už jsme ty moje narozeniny oslavili, no. Ty mi te6 nemusíš přát,“ mávne Marcela decentně rukou a pak udělá od Tondy krok stranou. Jako že by to stačilo, konec předvádění, ukázali se mi spolu a vyjevili pravdu, víc už neuvidím. „Nevěděla jsem, že…“ Jak bych to jen vyjádřila. Na co se vlastně můžu zeptat. 121

„Ty nikdy nic nevíš! Hele, vi6 že mi pohlídáš zahrádku? Dám ti rozpis, co a jak zalévat. Bude to jen týden, na dýl bych stejně nejela. Bibione je luxusní letovisko, tam se nestřílí. Budu mít u sebe mobil a můžeš nám zavolat, kdyby něco.“ „Kytky zaleju, to mi snad ani nepiš… Stejně tomu pořád…“ kroutím hlavou a musím se usmát. Tolik štěstí se mi u tohohle plotu nevyjevilo už léta. Marcela na prahu menopauzy s někým chodí! A dokonce pojede na dovolenou! „To byl zase dárek k našemu výročí,“ culí se Marcela a opět udělá jeden krok k Tondovi. Ten mlčí, přitrouble se usmívá a mně docházejí další souvislosti. On vůbec není silný a dospělý, jak se mi minule v obchodě zdálo. On je normálně prachobyčejně tlustý. A já i vím z čeho. Z kradených školních obědů a nekonečných zástupů ořechových bábovek a jahodových dortů. Kolik jich za tohle léto ještě bude? Marcela má narozeniny na konci září, takže jí zbývá ještě čtvrt roku na pečení slavnostních lahůdek. „No co se tak tváříš! Už to bude rok, co tady Tonda bydlí,“ nedělá z výročí žádnou vědu a zakoulí na mě očima. Vykrmila tu ukrytého chlapa a já jsem si vůbec ničeho nevšimla. „Taky by sis mohla víc všímat. Zapojuj se trochu! Já chápu, že ti není dobře, ale ignorovat lidi bys nemusela.“ „Proč by mi nebylo dobře?“ „Prosim tě, nech toho. Tohle už ví úplně každý, to těžko skryješ. Možná bys taky měla někam odjet…“ Od nohou to začíná. Prosím, je konec. „A proč pořád chodíš venku v dešti? No proč? Chceš dostat zápal plic? Miluna v lékárně končí, a kde seženeš prášky, to teda nevím.“ „Já nechodím venku v dešti!“ 122

„Nelži, my jsme tě viděli. Toníček má dalekohled a ten ukazuje i skrz větve…“ „Ukazuje skrz větve? Ty špehuješ lidi dalekohledem?“ mé milé překvapení polevuje a vracíme se zpět do normálu. Marcelu ani nenapadne, že některé věci ze svého života by třeba neměla zmiňovat, protože na ni nevrhají dobré světlo. Ona mi musí mermomocí dokázat, že má pravdu. Přínosná část našeho dnešního rozhovoru je u konce a začíná typický boj. Některé osoby nezmění ani láska. Co jim je vůbec do toho, kdy já chodím ven! Rok se tam spolu zavírají a nikdo nic nezjistí, a mě budou popichovat za to, že dýchám. „Jo a ten oheň včera…“ „Co je s ohněm? Jíš snad buřty? Nejíš, tak co?“ „Chceme tě jen slušně upozornit. Sousedi si na tebe chtějí stěžovat. To byl příšerný puch! Cos to pálila? Ještě si někdo bude myslet, že máme v ulici čarodějnici!“ „No a nemáme?“ rozhodím rukama a podívám se na Tondu. Vypadá vážně, ale zapojovat se nechce. „No dovol! Já to s tebou myslím dobře, a ty se pořád urážíš. Nemluvíš. Nevycházíš. O nic se nestaráš. Dej mi to!“ natáhne ke mně ruku přes plot a já jí vrátím jídlonosiče. Ona si všechny tři rychle vezme k sobě a očividně se jí uleví, vrátil se jí majetek. Poděkuju a odmítnu jakékoliv další porce. Marcela mě ujistí, že brzy začnou prázdniny a potravinovým dávkám bude konec. O pohřbu nepadne ani slovo. Bojím se toho a Marcela asi taky. Zbývá se rozloučit. Nevím, co bych ještě řekla. Hádat se nechci a poslouchat ji taky ne. Pořád jen reje a nepustí nikoho ke slovu. Co kdybych i já se jí zeptala na něco osobního? Když už nejsem tak drzá a nečumím jí do baráku. Asi bych měla být víc aktivní a trochu po večerech šmírovat. Jenže tohle já neumím a raději 123

si nechám všechno líbit. Jsem to opět já, kdo dobrovolně odchází domů. Ustupuju. Viděla jsem dost. „Jo, Anno! Sháněl tě tady dopoledne Diviš. Hodil ti něco do schránky.“ Otočím se a nevěřícně zavrtím hlavou. Je tohle možné? Ta ženská ví úplně všechno. „Měla by sis ji dát opravit, teče ti tam voda!“ Jestli rychle nevyhledám stín, pukne mi hlava. Mířím domů, ale dvojice mých zamilovaných sousedů zmizí v domě dřív než já. Mají napilno a také jim te6 není vhod se vybavovat. Měla bych popřemýšlet o hodnotách. O své slepotě a samotářství. Vezmu si klíč od zámku a odemykám dřevěná vrata do sadu. Stejně si myslím, že sem vidět není. I když se dnes vyrábějí dobré dalekohledy… Lehnu si do vysoké trávy a pozoruju větve nad sebou. Jak jsou husté a propletené a vytvářejí přístřeší nerůznějších tvarů. Pohlcují šero ze všech stran a pak ho v odměřené dávce pouštějí dolů k zemi. Ochlazují vzduch o několik stupňů. Začíná se smrákat a poletující hejna komárů houstnou. Opřu se o lokty a pozoruju náš sad. Tohle všechno kolem jsou moje stromy. Vždycky jsem chtěla mít košatou lípu nebo akát nebo aspoň ten ořešák, ale osud to zařídil jinak. Ne úplně špatně. Je to nádhera. Přestože z toho plyne jen minimální možnost sběru. Snažím se sžít s trávou a nepřipouštět si, že je mi zle. Stačí ty prastaré stromy a čerstvý heřmánek, a co bych te6 chtěla víc? Co mi schází? Mám všechno. Zhluboka dýchám a ani ty komáry už neodháním, jsem plná vitamínu B a třeba jim to dojde. Trochu se mi točí hlava a chce se mi spát. Velmi dlouho už bdím… Cítím slabost v rukách a nohách a možná brzy neuzvednu ani hlavu. Jenom nesmím usnout tady venku. Tuhle únavu vystřídá mimořádný spánek a na ten už musím být ve své posteli. 124

Zadní vrata se otřesou, jako kdyby do nich někdo kopl. Potom znovu. Čísi nešikovná, zbrklá ruka se snaží nacpat do zámku klíč. Posadím se v trávě a čekám. Moje malátnost je ta tam. Kdo to sem leze! Že by Miluška opět tajně přicházela zezadu? Bohužel ne. Ještě třetí osoba má klíče a nikdy se s nimi neuměla napoprvé správně strefit. Jde to ztuha, zámek je starý a je třeba trpělivosti. „Tohle by taky chtělo opravit, připiš si to tam,“ zaslechnu Marcelu, už vůbec ne líbeznou, ale naštvanou na ta mizerná vrata. I Tonda poslušně vchází do ovocného ráje a nese dva obrovské proutěné koše. Přece jen to nejsou pouze mé stromy. „Ježiši!“ vyprskne Marcela překvapením, když mě tu vidí, a ž6uchne do Tondy. Tonda se na mě shovívavě usměje a vysokou trávou poslušně našlapuje za svou přítelkyní. Ta rozráží trávu jako kombajn a rázným krokem se žene doleva k třešním. Všimnu si, že už tam mají opřený i žebřík. „Už zase ležíš, sežerou tě tady! Poj6 nám radši pomoct, musíme to dodělat,“ kroutí Marcela hlavou nad mou zahálkou. Vyleze na žebřík, ale ne moc vysoko, protože ve výškách se bojí, vyleze tak akorát, aby dosáhla na první zralé třešně. Tonda stojí pod ní a jistí ji. Ochotně jako pejsek jí přidržuje košík, do kterého ona sama vybírá nejlepší kousky. V jednu chvíli ji polochtá na noze, ona začne pištět a dělá, že okamžitě sleze dolů. Pak si to rozmyslí, zůstane nahoře, ale Tondovi vyhrožuje, že jestli to ještě udělá, nedostane olíznout lžičku od horké marmelády. Nemůžu se na to dívat. Marcela laškuje s mužem! Marcela má slavnostní blůzku a fialové elasEáky, visí na žebříku a má přítele! Marcelin přítel je Tonda! Zakřiknutý, hubený chlapec, na kterého bylo lstivě políčeno, jakmile se mu začalo dařit v podnikání. Čeho všeho já se ještě nedožiju. 125

Únava pracuje a já se stávám nehybnou. Ani si nevšimnou, že už jsou sami, tolik jsou zabráni do svého štěstí. Moje tělo už se nedá vydržet. Na další léky nemám nárok, takže zaspat to je jediná možnost. Drhnu si ruce dezinfekcí a zatínám zuby. Pak ležím ve své měkké posteli a vstřebávám poslední myšlenky. Na zmuchlaném papírku od Diviše bylo velkým, úhledným písmem napsáno: Odjezd v úterý brzy ráno, zazvoním v 5:30! Bu>te připravená! M. D. Zajímalo by mě, jestli se stihnu vrátit zpátky do půl čtvrté odpoledne. Musím to stihnout, je to úterý! Ve které místnosti asi Tonda spí? Proč jsem ho nikdy neviděla na dvoře? Určitě si o mně myslí, že umírám, a proto mi to kolo spravil zdarma. Proč zrovna s Marcelou? Proč? Co se mu na ní líbí? A měl vůbec na vybranou? Pak už přichází bezbolestný spánek. O ničem jiném nevím a trvá to dlouho.

126

KAPITOLA OSMÁ

Ve výkupně III

Probudím se velmi brzy, venku teprve svítá. Vypadá to na teplý den. Na dvoře zasychají kaluže a sud na vodu je plný, takže v noci nejspíš sprchlo. Listy na stromech ale nevypadají příliš mokře, nemohlo to být nijak velké. Tohle je tak ideální počasí! Přes den je hezky, místy vedro, ale prší z toho drobně a výhradně v noci. Hezky je to letos zařízené, prospívá to přírodě i sběračům. Za týden budou letní prázdniny. Konec srandy. Je třeba dodržovat plán a rozjet sběr naplno. Začnu menším úklidem půdy vepředu. Pořád tam šlapu na pyl z bezu a zanáším to pak i dolů. Podlaha pod novinami je žlutá, noviny jsou žluté, žluté jsou i trámy a pavučiny na nich. Jako každý rok, když jsem s bezem u konce. Opatrně to pod novinami zametu a pak setřu podlahu vlhkým hadrem. Všechno dělám levou rukou. Te6 se tu bez objeví zase až na podzim, až budu sušit zralé plody. Tedy pokud vůbec nějaké kosmatice v okolí zbyly. Bezinky pouštějí úplně jinou barvu, a když je člověk nešikovný, rozšlape to po podlaze a na půdě je ještě větší pohroma. Ale čert te6 vem podzim, já žiju ze dne na den a dneska mi v krvi proudí sběratelský neklid. Blíží se další úterý a já se nemám čím pochlubit. Přitom jsem doma a ničím jiným se nezabývám. Je konec června a tohle musí odsejpat. Prohrabávám natrhanou hluchavku a uznávám, není to množství, ze kterého se ve výkupně posadí na zadek. Čerstvá vypadala 127

jinak. Bylo jí víc a dělala hezky u srdce. Te6 vytváří pravý opak a člověk se raději otočí jinam. S lípou to vypadá lépe, schne dobře, je jí hodně a můžu ji i smáčknout a odsunout, aby se udělalo nové místo. Měsíček shrabávám do pytlíku, všechen je na odevzdání. Množstvím nic moc, ale ta padesátikoruna bude hezké rozloučení s Prahou. Taky ještě obracím jitrocel a přesličku, tu jsem si zakázala úplně, ale jak vidím, neposlouchám sama sebe a opět mi nezbude nic jiného než být bohatá. Je toho hodně, ale snad to zvládnu na kole jen s malou kárkou. Když sejdu dolů z půdy, věnuju se sobě. Nabízí se to, když se jen čeká, až venku uschnou mokré stromy. Vykoupu se a umyju si i hlavu. Opatrně ji splachuju, ale když vypustím vodu z vany, je plná dlouhých vlasů a odtok je ucpaný. Obrovský chuchvalec připomíná jakési skrčené mokré zvíře. Tímhle tempem budu v srpnu plešatá. Zajímavý je i stav mé ruky. Je tvrdá a modrá. Všude kolem obvazu. Pod ním je černá a mrtvá. Ne že by se tam konečně udělal svědivý strup, to spíš jako by se tam usadila smrt a ucpala bolest. Vyměním obvaz, tentokrát už rychle a zkušeně. Je to, jako kdybych sahala na cizí věc, na kus ulomené figuríny z výlohy na náměstí. Moje pravá ruka už není moje. Aspoň že přestala kvílivě bolet. Jenom v ní nepatrně, vzdáleně brní. Jako když se za zdí odehrává něco velkého, ale nás se to netýká. Vzpomenu si na Vaška. Ten s takovými pocity bojoval roky. Pak se to zlomilo a s životem bez ruky se smířil. Přestal s ní hýbat a přestal na ni mluvit. Te6 vím, co asi cítil, když ztrácel kus sebe. Vyprávěl mi, jak byla bolest ke konci velká. Do jakého stupně se dostala, než se pak rozplynula. Se svým odchodem ukradla i kus cizího těla. Celou tu dobu prý myslel na mě. Jak jsem tam stála s papírovým pytlíkem a dívala se na něho. Jak to všechno začalo. Jak se jako malý kluk zamiloval, ale zatnul 128

zuby a vydržel to. Vyčítal si, že jsem to viděla. Byl ponížený a zraněný. Dokud se na něho neusmálo štěstí… Nasušil tolik pomerančové kůry (co jiného taky mohl s jednou rukou ve škole odevzdávat), že to tenká papírová taška nevydržela a její obsah se rozsypal po celém zadním schodišti ve staré škole. Nešlo to přehlédnout a ta holka, co věděla víc než ostatní, ta s těmi dlouhými hustými vlasy, které vypadaly, že už nikdy nepůjdou rozčesat, mu to pomohla sesbírat. A on jí to pak bez váhání dal. Bylo to celé pro ni. Proto to nezanesla do tělocvičny k ostatnímu sběru. Pospíchala s tím domů, na půdu, a nebylo to poprvé, co právě zde zameškala první hodinu vyučování. Hledám nějaký čistý šátek na hlavu. Přifukuju kolo. Vyhazuju roztrženou papírovou tašku. Je jí škoda, byla pevná a velká a ne tak dlouhá, aby drhla v kole, když se zavěsila na řídítka. Je po poledni a vyrážím na velkou cestu. Těch dnes plánuju několik. Nejprve se odvážím do smuteční aleje. To je hlavní příjezdová cesta na hřbitov, z obou stran lemovaná starými lipami. Nádhera. Nevím, kam se dívat dřív, kroužím na kole sem a tam a přemýšlím, jak to uchopit, aby měla práce systém a nic mi neuniklo. Plesknu kolo do trávy u odbočky z hlavní silnice a začínám hned u prvního stromu. Ten má větve hodně nízko, ale kvítky jsou zakrslé a lepkavé. Určitě je nahoře koruna plná mšic. Brzy se přesouvám na strom sousední a pak ještě na další, kde už zůstanu delší dobu. Není jednoduché naplnit tašku a používat hlavně levou ruku, ale co jiného mi zbývá? Vracím se pro kolo a popojíždím dál. Je tu klid. Trochu mi vrtá hlavou, proč tu nejsou žádní lidé. V neděli se tu dveře netrhnou a auta se musejí na úzké silničce vzájemně vyhýbat. Pro mou činnost je přirozeně výhodnější samota, a tak se nenechávám vyrušovat a zvykám si na nový způsob sběru lípy: jednou rukou. Pahýlem bu6 jen 129

přidržuju větev a levou trhám květy. Nebo levou držím a konečky prstů pravé nešikovně trhám. Střídám to a oba dva způsoby jsou pomalé. Začíná mě to znervózňovat. Jsem tu už takovou dobu, a první taška stále není plná. Vím, že s rychlostí sběru já nebudu spokojená nikdy, aE už mám, nebo nemám nějaké zranění. Sama sobě nevysvětlím, proč musím tak hnát. VždyE je to jedno, jaké mám tempo, důležité je, že to vůbec jde. Tak to nebude rychlostní rekord, hlavně že jsem na místě a dělám. Dotknout se tohohle květu je jako zázrak, říkám si nahlas a moudře pokyvuju hlavou. Tak toho nech, bu6 ráda, že tu jsi, a nenervuj mě. Já jsem ráda, že tu jsem, ale stejně mám obavy, že toho nebude dost. Letos to nemůžu stihnout. Může za to i ta alej. Proč trhám v místech, kde kvete dvacet stromů! Stačil by mi jeden, a nebyla bych tak nešEastná. Vnitřní neklid mě tlačí na hrudi a těžko se mi dýchá. Chtěla bych, ale uklidnit se mi prostě nejde. Mám radost a zároveň strach, neděje se nic neobvyklého, ale stejně šílím. Taky v tom budou ty prázdniny, nejlepší období v roce, aE jsem mladá, nebo stará, červenec mě pokaždé zasáhne. Zešílím. Z ničeho a ze všeho. Prostě jen tak. Pozoruju svoje ruce, jak se natahují nahoru do větví, a najednou je nemůžu vydržet. Mám chuE se otřepat, zatřást s nimi a někam je vyhodit, smést ten pocit pryč. Nebo musím zakřičet. Zase je to tady, musím křičet. Jenže ani pak to nezmizí, je to ve mně a nechce se to pustit. Bolí mě u srdce a z toho pak začíná i píchat v hlavě. Je to tím tlakem, který se nedá ovládnout. Stačí, když zavane vítr, a mě to smrtelně zamrzí. Přijde mi líto, že tu stojím, že vůbec mám šanci tu stát a nechat na sebe vát. Že můžu pohnout nohama, rukama, čímkoliv mě napadne. Můžu zařvat, kopnout, bouchat a je to jen na mou odpovědnost. Můžu vyskočit, nebo i někoho bod130

nout, protože jsem to rozhodla já. Kdo to kdy určil, že já jsem já a mám se na starost. Taková odpovědnost! Můžu cokoliv a dělám zrovna tohle. Kdysi dávno jsem se ptala holek, jestli si někdy uvědomují samy sebe, prostě že jsou, že jsou to ony uvnitř a můžou si svá těla dle libosti řídit. Nejspíš jsem to nepopsala přesně, protože mě poslaly do háje. Vůbec nechápaly, proč se na tohle ptám. Proč by neměly ovládat samy sebe? Nikdy nedostaly závraE nad tím, co všechno mohou, ale že zároveň jsou ve svém těle v pasti. Možná je dobře, že o ničem nevědí. O krutém koloběhu náhody. Který mě přepadává a trápí. Naštěstí mě nechápavé okolí rychle vrací zpátky na zem. Třeba te6 vykoukla přes nedalekou hřbitovní ze6 jakási babka v šátku a podezřele si mě měří. Tak přece jen jsou tam dnes lidé. No tak jsem křičela, to se stává, jsme jenom lidi. Myslím, že babka něco volá, ale na tu vzdálenost jí nerozumím ani slovo a doufám, že ani ona mě nevidí zřetelně. Přesouvám se k dalším stromům. Trhat ale nemůžu. Potřebuju přestávku. Sednu si pod lípu, opřu se o ni zády a ke hřbitovní zdi se radši nekoukám. AE mi dají všichni pokoj. Zanedlouho vrznou zdobené kované dveře a babka v šátku vede kolo k domovu. Je malinká a scvrklá. Nemá ani metr a půl, a i to kolo je větší než ona. To by mě zajímalo, jak se dostala na tu ze6. Na čem to stála, aby se přes ni mohla podívat ven. Kolem zdi nic není, jenom tráva. Možná že vylezla na to kolo, které tam měla opřené. Nic jiného mě nenapadá. Na trhu kulhají, v lékárně se hromadí, ale na hřbitově, když je nikdo nevidí, si stoupají na kolo a lezou po zdech. To jsou přesně ony! Já budu taky taková, usměju se pro sebe a odhodlaně zavřu oči. Babka už ze hřbitova odchází a vypadá rozčíleně. „Že ti není hanba!“ zahrozí prstem, když prochází kolem 131

mého pohozeného kola a tašek. Nemá mě ráda, co nadělám. Třeba je taky od Tomanů, těch je u nás v kraji nespočet. A všechny vznětlivé. Babka rázným krokem projde alejí a míří pryč. Taky měla v tašce natrhanou lípu. Kam až dohlédnu, tak na to kolo nesedne. To bych nemohla. Tahat se s kolem jenom jako se stupátkem na ze6, zbytečná dřina. Když mám ruce odpočinuté, pokračuju v práci. Lipová alej končí těsně u hřbitovní brány. Kolem zdí to sekají jen uvnitř, zvenčí je to přesličkový ráj. Jako dnes. Je to tady. Počítala jsem s tím. Nedá se nic dělat, ten pohled já dlouho nevydržím. Kdo mi co dokáže? Nikdo přece nekontroluje můj osobní rozpis trhání. Dvě tašky přesličky se mi na řídítka ještě vejdou. Lípy holt nebude tolik, jak jsem si myslela, takže aE žije druhová rozmanitost. Jdu na to a hodně to bolí. Dělám stejné pohyby jako na velký pátek. Tak tomu dni odte6 říkám. Veliké to bylo. Ten v truhle za zdí by mohl vyprávět. Celé léto budu kvůli tomu chromá. A pak že zmodralá ruka nebolí. Je to tu nanovo a je to při síle. Já naopak sílu ztrácím a tělo sotva vleču s taškami ke kolu. Nesmím si vsugerovat, že nemůžu. Čeká mě kontrola suchosti heřmánku v sadu a první nájezd na třezalku pod stráň. A začíná řebříček, ale tím se nechci nervovat, na ten je času dost. Řebříček znamená prázdniny a na ně je ještě čas. Studí mě za krkem a na zádech. Studí mě celé tělo a ruce se mi třesou. Ta pravá je ledová. Jediné místo, které začíná hořet, je uvnitř hlavy, ukryté za tvrdou kostí, na níž se vyčerpaná kůže scvrkává a pouští vlasy ven. Naplnila jsem všechny tašky, co jsem si připravila, a ukládám je na kolo. Nevím vůbec, co dělám, míchám přesličku s lípou a před očima vidím jitrocel. Smačkávám to rukama k sobě tak silně, až jedno ucho tašky utrhnu a spoustu se toho vysype na zem. Začínám vidět dvojitě a všem 132

myšlenkám, že za své jednání si můžu sama, se musím smát. Je to tak. Všechno je na mně a vůbec netuším, jak to dopadne. Můžu kolo vést nebo na ně nasednout, bude to jen mé rozhodnutí. Taky ho můžu zahodit do příkopu a doplazit se domů pěšky. Vykoupat se, vyspat a zase honit brouka v hlavě, kterým směrem vyrazit tentokrát. Nikdy to už nebude jinak, jsem v pasti. A nechci na tom nic měnit, vezu se s tím až nadosmrti a nechci ani vědět, jak daleko je cíl. Plahočím se k domovu, místy i nasednu, ale když to hlava nedovoluje, tak obtěžkané kolo vedu. Kolik kilo si s sebou asi vezu? Kolik z té hmotnosti mají na svědomí byliny a kolik šílenství? Nevím, jestli vůbec budu schopná vyjet dnes ještě jednou. Slunce je ostré a tam, kde nejsou stromy, rozpaluje silnice a chodníky. Potkávám děti s taškami na zádech. Vidím důchodce ve starých autech opouštějící město, vyrážející zpět do svých vesnic. Jako kdyby snad byl všední den. Jako by se vraceli z trhu či co. Jako by ani nebyla neděle. Něco tady nehraje. Zdálky už vidím naši ulici. Jedu zadem, takže jí budu muset projet celou. Zmobilizuju všechny síly a nasednu. Tohle pěšky nedám. Na rohu u Divišů se mihne vysoká, elegantní osoba v tmavém saku. Diviš ve svátečním obleku zajíždí s autem do garáže a pak mizí v domě. Bouchá dveřmi. Ani se na mě nepodívá, má plnou hlavu starostí a už chce být v chládku. Jeho žena postavila na kafe, děti ve škole ji dnes zlobily, nemůžou se dočkat prázdnin a ona má nervy nadranc. Všechno mu to poví, sednou si spolu a popovídají. Marek Diviš vyslechne každého. Strážný anděl našeho města, každý si ho na první pohled zamiluje. VždyE se dokáže na člověka tak podívat, chytnout ho za ruku a soucitně pokývat hlavou. Neříká nic zbrklého, nesoudí a nehodnotí, jen poslouchá, a to lidem stačí. Kolik má vlastně dětí? A s kým? Manželské 133

není ani jedno. Nebo to jsou jen zlé řeči těch, na které se nedostalo? Každý den se Divišová se svým manželem po práci přivítá a pohladí ho po tváři. A dělá to i na procházce u řeky nebo ve městě, klidně ho objímá před jednotou u smuteční vitrínky a je jí jedno, kolik lidí na ně kouká. Proti pomluvám se obrnila hned po svatbě a vdanou paní se rozhodla být až do smrti. To ona má doma doktora a má na to papír. A až na děti, které nepřicházejí, jejich vztahu vůbec nic nechybí. Rychle minu jejich dům, ale svědomí to pozná a pořádně mě stiskne. Jako když jsem něco provedla a neměla se tu vůbec ukazovat. Slézám z kola u našeho domu a všimnu si rozbité poštovní schránky. Její ztrouchnivělé dno se propadlo a vysypalo se do trávy. Tu bych měla posekat, aspoň tady na ulici, abych dala najevo, že mi sousedé nejsou úplně lhostejní. Budu sekat a budu se družit. Napřed ale někam padnu. Musím projít dvorkem a neuniknu Marcelinu pohledu. „Ještě tři dny! Tři dny!“ volá vesele a do něčeho tam buší kladivem. Význam jejích slov mi dojde až za pár minut. Nesu tašky do předsíně a až tam se zarazím. Už jen tři dny? Vrátím se na dvůr a jdu k plotu. „Tři dny a pak jedeme! Radši už schovávám nějaké věci. Já se asi zblázním, vždyE to nemůžu stihnout!“ vypískne jako malá holka a zmizí uvnitř domu. Prohlížím si, na čem to pracuje. Nechci to vůbec nezasvěceně soudit, ale vypadá to, jako kdyby prkny zatloukala dveře od kolny. „Kolik jsi dostala?“ zeptá se mě, když se vrátí na dvůr. Má pánské pracovní rukavice a nese si další krabici s hřebíky. Koukám na ni a začínám si připadat divně. O čem to zase mluví? „No jela jsi dneska, ne?“ vyvalí oči, ale na odpově6 nečeká. Zase začne tlouct do prken a dává do toho příšerné rány. Šest 134

hřebíků vedle sebe na jednom místě. A takových míst už je devět. Do kolny se opravdu žádný zloděj nedostane. „Kde máš Tondu?“ zeptám se já, abych se jako zajímala o druhé. „No v práci, kde by byl! Má fofry, musí dodělávat. Navíc byl trh, to se všichni vybavujou a zdržujou. Nemá to jednoduchý někam odjet…“ odpovídá mi automaticky a s mírně vyplazeným jazykem se soustředí na další rány. „A kde jsi byla ty, když řádila ta bouřka! Měli jsme strach, že jsi někde venku. Dva dny jsme tě neviděli, hele, tohle už nedělej… To byla taková průtrž, Maškům prý uplavaly hrábě!“ „Jaký hrábě?“ „No železný hrábě jim to vzalo. Přišla obrovská vlna…“ Víc už slyšet nemůžu. Dva dny jsem o sobě nedala vědět. Dva dny vysychala voda na dvoře a byliny na půdě. Prozření svírá u srdce, dneska je úterý! Prošvihla jsem výkupnu a taky ráno toho Diviše. Te6 si bude myslet, že jsem to udělala schválně. Jak tohle vysvětlím? Co řeknu Milušce? Bude zklamaná a nebude mě chtít vidět. Utíkám do kuchyně podívat se na hodiny. Je čtvrt na čtyři. Výkupna zavírá v půl. Ještě bych to mohla stihnout. Letím na půdu a beru přesličkový pytel. Měsíček jsem si naštěstí sesypala a lípa je taky částečně připravená. Nemá smysl přemýšlet, kterou hromádku tam ještě vmáčknu, zbytek nechám na příště. Te6 ale jedu. Tak přece jen dnes zase jedu! Spolknu dva modré prášky, vypiju hrnek studeného čaje, příšerně trpký, sakra proč to jen dělám, určitě se cestou někde pobleju. Otevírám dveře, balancuju na kole a pak to vyrovnávám, držím pytel na řídítkách a šlapu. Musím to stihnout. Od Marcely ze dvora se na ulici ozývají pravidelné údery a pak jeden její hlasitý výkřik. Rány ustanou. Měla bych si stoupnout na kolo 135

a vykouknout na ni přes ze6, to se přece dělá, když vtom se nečekaně ozve ženský řev. Je to tak jasné, praštila se do ruky, bude mít zlomený prst a do Itálie nejede, ale já to s ní budu řešit až za půl hodiny. Te6 šlapu jako o život a vím, že to množství mi za to nestojí, ale nemůžu si pomoct, vnitřní neklid je třeba hasit skutky, a ne čekáním. A do příštího úterka bych se roztříštila. Necítím, nebo naopak cítím až moc svaly na nohou, když seskakuju před výkupnou z kola a rychle ho vedu ke dveřím. Hodiny na věži právě dvakrát odbily. Ještě snad stíhám. Vezmu za kliku, ale už je zamčeno. Snažím se podívat dovnitř proskleným okýnkem ve dveřích. Myslím, že tam pořád jsou. Ze skladu se ozývá hlasitý chlapský smích. Po tom všem dnes mám docela kuráž, takže se odvážu a na ty dveře pořádně zabuším. Dlouho se nic neděje a smích uvnitř neustává. Zabuším ještě jednou. Je mi trapně. Za pár okamžiků už slyším přibližující se kroky. Jako když se ke mně valí obr. Je to jasné, službu má Jáchym. Co mu vlastně řeknu? Jak vysvětlím, co jsem si to dovolila? Už ho přes sklo i vidím. Má montérky s kšandami přímo na nahém, tlustém těle. Kdo mu asi minule vyndal to klíště? Nebo se samo pustilo, když se dostatečně nacucalo? Spadlo mu do kalhot a pak ho rozmáčkl, když se po dlouhém dni konečně posadil? Potlačím škleb, jen žádný výsměch, měla bych spíš nasadit provinilý výraz. Jáchym odemkne dveře a beze slova je otevře dokořán, jako by přímo říkal prosím. Pozdravím, nic nevysvětluju a vleču svůj sběr dál. Nahoru po schodech až k váze. Jakmile jsem uvnitř, spadne ze mě kus kamene. Další kus se však stále drží, protože se ještě nerozhodlo, jak to tentokrát dopadne. Vůně bylin je tu dnes přímo hmatatelná. Navíc se přímo ve výšce hlavy mísí s pachem levného kafe. Zatočí se mi hlava a posune žaludek. Jáchym je podezřele trpělivý a místo toho, 136

aby vztekle odbyl moji dřinu v papírových pytlících, pomalu nese na velkou váhu přesličku. Něco si brouká a zvážený pytel odnáší dozadu do skladu. Prázdné pytle mi vrací dokonce tři, prý abych měla do příště co naplnit. Já se snad, i v této vyhraněné lidské situaci, usměju nebo co. Ale ne, je to spíš k zamračení, přeslička na výpise žádnou radost nepůsobí. Dvacet devět korun černé na bílém. Měsíček o dvě koruny víc. Lípa je za šedesát. Celkem sto dvacet korun. Na chvíli se mi rozdvojí pohled, ale pak to musím podepsat, takže žádné potlačované naříkání, stovka je přece dobrá, a když se sečtou všechny úterky, v září to bude pěkné číslo. Ne, žádné pěkné číslo! Zase se to nevyplatilo! To přece není možné, já už nemůžu přidat! Celé dny vypouštím duši, a pak za to nemám ani dvě stovky! Nedostanu vůbec žádný papír, všechno mi Jáchym vyplácí v drobných mincích. Ani tu posranou dvacku mi nedá vcelku, ale po dvoukorunách, to mi snad dělá naschvál, takové ponížení. Beru výpis a odcházím. Další úterní rozčarování, pro které jsem si dobrovolně přijela rychlostí blesku. Cítím horké pálení na srdci. Brzy to praskne a poteče z očí, a u toho už Jáchym nemusí být. Ale byl hodný, že mi odemkl, taky mohl dělat, že neslyší, a dál se škrábat mezi nohama. Ještě než se za mnou zabouchnou dveře, zaslechnu ho, jak někomu vzadu v kumbálku zvesela oznamuje mých sto dvacet. Komu to jako říká? To se mi vysmívá? Já se ale urážet nenechám, tohle mě neporazí! Jáchym je sice velký pán, který obsluhuje váhu i kasu, ale zároveň je to primitivní prase, které by nedokázalo usušit ani pomerančovou kůru. Hlavně že pije mletý standard z jednoty. Odemykám kolo, vmačkávám prázdné pytle do košíku a nasedám. Na poslední chvíli si všimnu, že o pár metrů dál stojí u zdi kolo ještě jedno. Ten pohled mě bodne, 137

protože ten stroj dobře znám. Léta stálo u nás na dvoře. Vašek byl pyšný, že se na něm naučil jezdit bez protézy. Báby ho sice pomlouvaly, že by ji neměl sundavat, že je to strašidelné, když ho vidí jet, ale jemu se s jednou rukou jezdilo líp. Zřejmě to platí pořád. Možná právě díky svému starému kamarádovi mi Jáchym podržel dveře otevřené. A zatímco zvonek nad nimi zlehka cinknul a já jsem stoupala nahoru po schodech, vzadu v kumbále se krčil tajný svědek úterního dramatu a neodvažoval se dýchat nahlas. Celé odpoledne tu trčel a poslouchal Jáchymovy sprosté řeči a stížnosti na vedení firmy. Málem to už vzdal a odjel domů, když vtom se venku mihl poslední stín a on se dočkal. Jsem slabá a možná že ani nedojedu domů. Přesto beru všechny věci, nasedám na kolo a šlapu. Musím pryč. Třeba jen o pár metrů dál, o dva tři domy doleva, pryč za zatáčku do stínu, odkud na mě nebude vidět z žádných oken. Čekám, až vytryskne pláč a odletí někam mezi větve s posledním červnovým větrem. Lítost je však tlumena zmatkem, napětím a únavou a do toho všeho prosakují nemilosrdné paprsky odpoledního slunce. Poslední úterý v měsíci červnu. Nikde ani mráček. Svištím si to z kopce dolů poháněná vnitřním neklidem a začínajícím létem a ani mě nenapadne zahnout k nám do ulice. Prostě se ještě musí něco stát. Tohle zdaleka nebude konec šíleného dne. Nabírám na rychlosti. Pravou rukou brzdit nemůžu a levá drží všechny prázdné tašky a pytle, které by z košíku ulétly. Vřítit se na louku mě nestojí vůbec nic. Chvílemi mám z té rychlosti závraE, ale jako vždy to uřídím a z kola neodletím. Pár metrů to stále vypadá jako únik před koncem světa, ale pak kolo v trávě zpomalí a já musím začít šlapat. Skučím a vrčím u toho jako zraněné zvíře a nakonec i ječím. Dám do toho zvuku všechno, 138

jedině tak přestávám vnímat, co všechno mě bolí. Jakmile cvakne v hlavě, realita se krabatí a odlupuje a pod ní je pak všechno docela jinak. Vzduch kolem opět nabírá na síle a já se řítím dál. Dostanu se až na břeh řeky a mířím podél něho směrem k brodu. Te6 už jsou tu takové kameny, že to vypadá na soudný den mého letitého kola, ale nezastavuju. Obraz je rozmazaný a trhavý, signál se ztrácí. Kameny pod pneumatikou se zvedají a odlétají kamsi do větví. Pak se vracejí zpátky a tlučou do hlavy. Řehtám se jako stará kobyla a vjíždím do vody. Tohle jsou skutky, o kterých rozhoduju sama. Jen já. Nemám už pytle, za moment ani řídítka a nakonec ani sebe. Dobrovolně a naráz měním skupenství. Potom veškerý úterní neklid ve mně vybouchne. Z vody se vyvalí obrovské bubliny a vyplaší ryby na několik kilometrů daleko. Řvu. Směju se a vůbec vydávám tolik nenadálých zvuků, že mi z toho tečou i slzy. Je tu hloubka. Jsem pod vodou. Potápění mému churavému mozku jako vždy svědčí. Jiné zvuky a jiné pohyby. Je mi jasné, že až se vynořím, čeká mě spoustu starostí. Proto ten okamžik co nejvíc oddaluju. Pak pomaličku mrkám těsně nad hladinou a doufám, že se třeba ještě proměním v rybu. Proboha, aE se proměním v rybu! Ale ne. Jsem to pořád já a ponesu si odpovědnost. V chatách byli lidé, kteří mě viděli. Později budou vypovídat, že mě zachránili, ale prdlajs. Sama bych taky dokázala vylézt. Ale uznávám, že křiku bylo na jeden den moc. Bohužel nemůžu zaručit, že se to nebude opakovat. Sběr léčivých bylin má na člověka zhoubný vliv.

139

KAPITOLA DEVÁTÁ

Třezalka tečkovaná na(

Čtvrtek odpoledne. Včerejšek jsem prospala. Jsem nehorázně v mínusu. Vedle za plotem je klid. Potřebovala bych mluvit s Tondou. Musím zjistit, jak to bude s kolem. Bez něho se v letních dnech neobejdu. Sedím na zemi na dvoře za králíkárnou a můj život je boží dopuštění. Jídlo nepřipadá v úvahu a bolí mě i koukat. Jeden z horších dnů. Kdyby tak vešel nějaký doktor a pohladil mě po hlavě, jako to dělávala babička. Ukázala bych mu, co kde mám. I to na břiše, co se objevilo přes noc. Kdyby mě tak mohl vyléčit tady doma, na dvoře nebo na naší půdě. Ve všem bych ho poslechla. Sama to už nezvládnu. Sluníčko hřeje, ale já mám polovinu těla modrou. Opravdu to začalo od nohou a už se to táhne k zádům. Zavírám oči a prohlížím si načervenalou barvu slunce pod svými víčky. Pozoruju to své tiché právě te>. Kdybych chtěla, dokážu stále pohnout rukou, pohnout nohou, ovládat sebe samu. Můžu cokoliv a je to moje volba. Žiju si tu právě na dvoře vlastní okamžiky a z té nekonečné svobody dostávám závraE. Najednou se rázně a bez zaklepání otevřou dveře a někdo z ulice vstoupí na můj pozemek. Přímo na můj dvůr. Jak to, že nebylo zamčeno? Přísný Diviš stojí vedle mě a podává mi ruce. Pevným stiskem mě zvedá a vede do domu do chládku. Chová se tady jako doma, posazuje mě na židli v kuchyni, jako nějakého pacienta, který se každou chvíli rozpadne. Najednou o mně 140

rozhoduje on. Já jsem ale jen ospalá, nepotřebuju cizí pomoc, nechci, aby na mě sahal! Divišovi se hýbe pusa, naléhavě o něčem mluví, pečlivě a zřetelně vyslovuje, abych ho pochopila. Nechápu ho ale vůbec. Je drzý. Dělá věci, které mu nikdo nedovolil. Zrovna te6 odpočítává jakési kapky do mé sklenice s vodou. Kde bere tu kuráž používat mé nádobí? Pobízí mě k pití a starostlivě si mě prohlíží. Jenže tyhle uhrančivé oči na mě neplatí. Nejsem do něho zamilovaná jako každá druhá a ani nejsem jeho pacient z domova důchodců. A co ty divné otázky, které zaslechnu jakoby zdálky. Dělá si ze mě srandu? Křivě se usměju a ujistím ho, že alkohol jsem nepila. Může se zdát, že je mi všechno jedno a moje tělo plandá vesmírem, ale pod žádným vlivem nejsem. Ano, neustále beru všemožné léky, bez nich to nejde. A budu je chtít pořád, nebudu přestávat. Diviš se začíná mračit, kroutí hlavou a najednou je všechno ještě horší. Bere mě za nemocnou ruku a chce si ji prohlédnout. Jenže te6 to nejde. Nechci mu ji dát a on se se mnou chystá prát. No tak poj6, ty hajzle, bude souboj. Zatínám ruce v pěst. Zejména ta pravá je jako ze železa, jako bych udeřila kladivem. Vedu. Neměl sis brát ten oblek, doktore, tady se zašpiníš. Nechci ho bít, ale jen tak se taky nedám. Bránit se musím. Nikam mě neodvede, chci zůstat doma. Proč se mnou hýbá! Co to říká? Proč to opakuje? Nerozumím mu. Chce mi vlastně pomoct? Nebo ublížit? Bude mě zkoumat na středisku? Zajistí mi protekční pokoj v domově? Se zamřížovaným výhledem na traE? Vzpomenu si na Milušku. Ta do toho spadla hned, a jak dopadla. Je jednou ze seznamu uchlácholených pacientek. Z toho plyne další úder. Velmi přesný. Nevím, co si představoval, že tady se mnou zmůže. Možná jsem se mu původně chtěla omluvit za zmeškané úterý, ale on naplánoval návštěvu jinak. Otočil to do jiných 141

rovin. Momentálně to vypadá, že půjdu pro čerstvý jitrocel a budu zastavovat cizí krvácení. Stejně je to zajímavé, tenhle člověk, tváří se jako spasitel, pořád to jeho dobro pro všechny, a pak jde tak rychle k zemi. Vyděšeně se na mě dívá a sleduje, co udělám dál. Rozhodím prázdnýma rukama a unaveně se posadím na židli. Nebudu zápas hrotit. Diviš je na zemi a vyčkává, ani se nehne. Slyším, jak dýchá. Je to trapné. Přičichnu k tomu jeho lektvaru a musím uznat, že to není špatné. Pak si vzpomenu na tchána a jak mě Diviš potkal ve výtahu, když jsem od něj odcházela, co všechno viděl a co si domyslel. Měla bych toho nechat. Musím být hodná, nebo mě půjde udat. Nejhorší jsou ty jeho oči. Bolí to. Musím uhnout pohledem. Jako by tu Miluška byla s námi a promlouvala skrz něho. Dívají se na mě oba dva a vydírají. Opatrně se přibližují ke stolu. Uvědomím si, že se Diviš posouvá ke své tašce, a bůhví co má ještě uvnitř. Už u něho stojím a držím ho za krkem. Nebudu hodná a pořádně zmáčknu. Takhle dobrou pravačku jsem neměla léta. Mám z toho radost, přece jen mám sílu a nejsem žádný zkažený vzduch, který rozfouká první letní vítr. Můžu všechno. To, že toužím Diviše zabít, mě ale spíše rmoutí. Najednou je těžké se rozhodnout. Necítím se na to, nemám přece ve zvyku ubližovat. Tohle se nemělo stát. Proč mi to dělají? Proč mě dostávají do takových situací? Ke svému štěstí má tenhle člověk zázračný pohled a ten na mě opět pošle. Vidím v něm kus naší rodiny a couvám od něho dál. Ukážu na dveře a zavřu oči. Diviš neříká nic a jde. Nic mi neudělá a je pryč. Pořád to celé nechápu. Proč se tu zjevil a zpřeházel to, co odpočívalo a nemělo být rušeno. Buší mi srdce a stále svírám ruku v pěst. Bolí to jako čerstvý oheň a hlavně to modrá. Od 142

lokte až po rameno. Musím zkusit chodit. Musím se soustředit na jiné části svého těla. Jdu. Pravá střídá levou a moje bytost se pohybuje domem. Zavřu po nezvané návštěvě dveře a ty na ulici raději zamknu. Ode dneška takhle vypakuju každého, kdo by mi jen náznakem bránil, abych příští úterý jela odevzdávat. Přesně to Diviš chtěl. Proto on sem chodí. Je vyslanec všech lidí z města, kteří chtějí, abych se na to konečně vysrala. Pomalu se vracím za králíkárnu a posadím se na své místo. Pokračuju v přemýšlení. Beton je ve stínu, ale po horkém dni je stále teplý. Obloha je modře zelená. Klíží se mi oči, ale mám před sebou ještě hodně práce. Navíc vlasy ještě nedoschly, je třeba je provětrat večerní projíž6kou. Nesnáším, když je musím na noc sušit fénem. Lepší je rozpustit je z kopce a načechrat vzduchem. Musím to vydržet, nesmím spát… Prázdniny jsou na dosah. Zítra si děti berou do školy průhledné desky a pak z ní na dva měsíce zmizí. Rozptýlí se po kraji a já je budu potkávat. Budou divoké a ani si mě nevšimnou. Občas jim větví podrazím nohu, ale ani pak se nezarazí a nic jim nepřijde divné. Letos jsem ještě menší a lehčí než vloni, jsem téměř neviditelná. Přirozeně splývám s krajinou a nic bych za to nedala, že opět dokážu chodit po vodní hladině. Musela bych sice odhodit nůžky, srpy, provázky a tašky, ale svedla bych to. Na vodu ale nemám čas, takovéhle pokusy se dají dělat i na podzim, nyní mě volají louky! Jsou čerstvé a zarostlé a téměř všechny neposekané. Přesně tak to u nás první týden v červenci bývá. Jsem opět malou holkou, která jde s babičkou na velkou třezalku, protože někdo z rodiny se zase nepohodl a obě strany bude třeba uklidnit. Kanci hádaví, a4 se třeba odstěhujou, nadávala jim babička po každé rodinné hádce a oni se skutečně 143

jednou sebrali a už se nevrátili. Marcela musela s nimi, ale dlouho to ve větším městě nevydržela. Ve skutečnosti byla ona kanec největší a utíkala nadvakrát. Za necelý rok byla v chalupě se zahrádkou zpátky a od té doby ji odtud nikdo nedostal. Už se nechtěla starat o rozhádané rodiče, chtěla klid. Toužila vařit, tloustnout a hnojit muškáty. Nic víc. Mít se dobře, žít spořádaně a dávat to všem najevo. Potlačit vlastní problémy a zaměřit se raději na ty druhé. Všechno se jí podařilo. A letos je všechno ještě jinak výjimečné. Letos má cestovní pas a pozítří ho poprvé v životě použije. Vedle za plotem vrcholí hektické přípravy na dovolenou u moře. Zamilovaní sousedé se vrátili z obchodního domu a prožívají něco, co jim nezávidím. Cestovní horečku. Jestli te6 nezmizím, čeká mě dnes už jen přednáška o přihnojování balkónových rostlin. Než se opatrně vytratím, potřebovala bych ale, aby se na dvoře objevil jen Tonda, docela sám. Musím vědět, jak se daří mému kolu. Vhodný okamžik se nám nakonec poštěstí a my dva stojíme u plotu sami. Marcelka už nějakou dobu hledá na půdě spacák, který si chce vzít na noc do autobusu. Z ponocování za jízdy je, chudák, už týden celá špatná. Jediná její naděje je ten spacák, jinak už Tonda fakt neví. Otře si zpocené čelo a vzdychne. Jak se tak na něj dívám, začínám pochybovat, že se na tu cestu s Marcelou pořád ještě těší. Vypadá podrážděně a nevyspale. Do toho já a utopené kolo. S takovým případem se prý nesetkal ani u cyklokrosařů. Nevypadá to dobře, rozhodně to do odjezdu nestihne, a jestli mu to nepůjde, hodí to rovnou do šrotu. Prosím ho, aE mi to kolo v každém případě vrátí, že ho raději sama uložím ke spánku vzadu na půdu. Musím se přece rozloučit! Krčí rameny, prý je mu to jedno. Pak se planeta zatočí poněkud rychleji a stane se zázrak. 144

Tonda mi nabídne starší dámské kolo z bazaru, prý ho nikdo nechce a jen mu tam překáží. Po dobu výluky mého kola ho můžu používat. Ovšem s několika podmínkami. Nezvedat přední kolo za jízdy, nepřetěžovat a nikdy nepouštět řídítka, nekličkovat, nestrhnout nosič a především nevjíždět do hluboké vody. V cyklistice se stane leccos, připouští Tonda a výhružně zvedá prst, ale tohle už bylo moc. Přesto mi důvěřuje a kolo mi na prázdniny půjčí. Zavázaně děkuju a v duchu si představuju, jak mu na oplátku balím pytlíček sušené třezalky na nervozitu a vůbec na společné soužití s milovanou osobou. Předám mu to samozřejmě až po té Itálii, na slunci by se blahodárné účinky bylin obrátily proti němu. Ani se nenaděju a kolo stojí opřené na mé straně plotu. Tonda je opravdu silák. Poděkuju ještě jednou a raději už vyrážím. Takže to bude na kole i dnes! Zprvu to vypadalo na poklidnou procházku s malou kárkou, ale tohle je bezesporu lepší. Pojedu mnohem dál a nevyčerpám u toho tolik sil. Musím si ovšem na nový stroj zvyknout. Je dost těžký a pochází z dob bez přehazování, ale zato má poměrně veliký nosič, kam se dá přicvaknout spousta prázdných tašek. Malou kárku se pokusím přivázat dozadu, stejným způsobem jako vždycky. V ruce si ji za jízdy držet netroufnu. Přestože mám te6 pravačku jako z oceli, postrádám v ní jakýkoliv cit a chvílemi zcela odumírá. Cesta ke skalám je klikatá a hrbolatá a vůbec není vhodná pro zkušební jízdu s dvacetikilovým kolem. Ale dám to. Zamykám vchodové dveře a myslím i na to, jestli se vůbec vrátím. Každá má cesta může být poslední. Proto se musím snažit, aby byla krásná. Aby se mi to povedlo a stala se nesmrtelnou. Nejedu vůbec svižně, ale první desítky metrů už zůstávají za mnou. Ze zrychleného tepu starého kola cítím, že i jemu se na 145

polní cestě líbí. Dlouho nebylo v přírodě a všemu se diví jako malé dítě. Pneumatiky má tlusté a divně vržou, i když jsou nafouknuté tak akorát. Kdejaký hrbol bolí do břicha a do ramenou a kára vzadu vyvádí jako magnet připojený k druhému špatnou stranou. Zkrotit a popohnat tuhle starou herku správným směrem vyžaduje mnoho sil, ale nakonec jsem na místě. Pod dlouhou strání. Slunce už zapadá za lesem a prostorem kolem rejdí hejna komárů. Patří to tu hlavně jim a ihned to dávají najevo. Kašlu na ně a běžím hned do trávy. Klekám si na zem a je to tak. Už to začalo. Jsou tady a většina z nich propuká v květ. Natě třezalky tečkované mě vítají a zanechávají na mých prstech první hnědočervené tečky. Obletují je včely a jiný hmyz, ale zvláštní pozornost se musí věnovat malým pavoučkům, kteří v žádném případě nesmí na sebrané rostlině zůstat. Dnes to bude sběr především pro vlastní potřebu, proto musím být obezřetná a vzít si z přírody jen to, kvůli čemu jsem přijela. Jedna nepatrná pavučinka může znehodnotit zásobu třezalky na celou zimu. Kam se hrabou jídelní moli z mouky na pavoučky ve třezalce! Třezalka je bylina, kterou potřebuju mít ve velkém. Jenom pro sebe. Potřebuju ji mít doma po celý rok. Pěstovat jde špatně a volně v přírodě je jí rok od roku méně. Lokalit čistých rostlin ubývá, ale já to sleduju a zařizuju se podle toho. Třezalky odevzdávám minimum, všechnu si škudlím pro sebe. Objevení nového naleziště je málo pravděpodobné a ta původní nejsou s dalším rokem vůbec jistá. Vykousaný les dole pod strání je jedním z nich. Z druhé strany kopce, na zatravněném vrcholu bez stromů, přímo u stráně kropené celodenní výhní, bývá naleziště největší. Cesta nahoru není jednoduchá, ale skrz jizvy poničeného lesa se tam dostat lze. Kolo je třeba šikovně zamas146

kovat do křoví, protože seshora už na něj nedohlédnu a někdo by na něm mohl ujet. Jsem unavená a slabá, ale stejně se nahoru dnes vypravím. Když už jsem tady, přece se nebudu potulovat jen dole. Nejprve si vydechnu a nastříhám pár žlutavých kvítků do papírového pytlíku. To bude na čaj pro mě. Potřebuju jen horní květ a pár lístků. Jinak se z třezalky odevzdává celá naE. Když mám pytlík téměř plný, schovám si ho ke kolu a připravím si tašky na rameno. Beru si tři, to by mohlo stačit. Tady dole nebylo třezalek mnoho, ale byly veliké a čerstvě vykvetlé a to je nádherný pohled. Najít tuhle rostlinu neodkvetlou je lahoda pro duši. Sběrače to povzbudí k dalším, nedozírným výsledkům. Ještě si sbalím rukavice a srp a už lezu. Nejhorší je začátek. Člověk se musí vyšvihnout na první skalnatý výčnělek a na něm se i se všemi věcmi udržet. Když je velké sucho, tráva, za kterou se držím, se trhá a já padám zpátky na zem. Když je po dešti, pekelně to klouže a člověk balancuje na hranici úrazu. Když je červenec před svým zrozením, je tráva pevná a silná a nechá se přemluvit. Jako děti jsme tu lezly téměř pořád, ale to už je dávno. Pro dospělého člověka je to obtížnější, ale pokud se trénuje, dá se to zvládnout. K mému štěstí málokoho napadne slézt tady na konci světa z kola a vyšplhat se do nebes. Každý se tu zastaví, rozhlédne se, vydechne a otočí to zpátky. Nikdo netuší, že tam, kde pneumatikou právě vyryl koleje do trávy, rostly ještě nedávno jediné podběly široko daleko. Na podběl se vyráží pouze pár dnů na samém počátku jara a je to právě sem. Když vyjde sezóna, uspokojím zde vlastní podbělové potřeby a ještě dostanu deset korun z výkupny. Když se vykašlu na domácí průduškové čaje, vrazím do výkupny podběl všechen a je z toho korun třicet. Víc této byliny ze svého okolí nevyždímám. 147

Nahoře na stráni je úžasný výhled na druhou stranu, na vzdálený obchvat sousedního města a žlutavá řepková pole. Jednoho dne tu přibyl Temelín a nad ním nebe pokažené bílými sloupci nepřirozených mračen. Dnes už jsou samozřejmé a nikdo se nad tím nepozastaví. Pro můj sběr to pramálo znamená, já bych sbírala i kolem Černobylu, kdyby tam nezavřeli výkupnu. Všichni lidé mě zrazují a opouštějí, opouštějí mě i síly, ale dokud něco kvete, tak sbírám. Právě te6 visím na jedné ruce celých pět metrů nad zemí a dostávám se k horní pěšině. Pořád dobře šplhám. Chce to jen neštítit se vysoké trávy a přitisknout se břichem k omšelé skále, plné všelijakých brouků. Pak už se ze svislého prostoru stává vodorovný a já se můžu zvednout. Jakmile jsem na čtyřech, snadno jsem i na dvou a posouvám se rychleji do pásma keřů. Dozadu na stráň ještě není vidět, ale cítím, že tu nejsem zbytečně. Konečně narovnám záda úplně a postavím se. Zdolala jsem horu. Co všechno jí letos povím? Ani nevím, odkud začít. Odehrálo se toho příliš. Stojím zatím jen chvíli, ale moc dlouho to nevydržím. Vidím své pichlavé lože plné drsných žlutých peřin. Nejdřív se jich jen tak dotýkám a zkoumám jejich množství, pak už nemůžu dál a padám. Ležet v třezalce není pro tělo nic pohodlného. Pro duši je to však nezapomenutelné. Nejde vůbec popsat, jak jsem ráda, že to kolem sebe mám. Bývaly sezóny samých starostí a vztahů a ke třezalce jsem se dostala až jako k černému odkvetlému roští. Vidět tuhle rostlinu zmařenou bolí na hrudi podobně jako infarkt. Aspoň myslím. Přinejmenším v posledních letech. Nesmím o tom ale takhle přemýšlet, nebo se dostaví neklid. Už takhle je to dost nervózní situace. Vylezla jsem nahoru a nemám už sílu slézt dolů. Se sběrem jsem ani nezačala. Slunce se v dálce dotýká řepkového pole a zanedlouho bude konec dne. 148

Nebudu šílet. Není to poprvé, co přečkám noc v přírodě. Spíš mě štve, jak jsem přecenila sebe samu. Taky to nové kolo mě nevědomky vysálo a já jsem te6 opravdu jako pochroumaný kamzík uprostřed divočiny. Docela dlouhou dobu ležím a pozoruju třezalkové natě zespoda. Jak se jejich barevné hlavy s ubývajícím světlem mění v pouhé stíny. Ještě než zmizí i ty, posadím se a vyndám z tašky srp. Vzduch kolem začíná být chladný a moje rostliny zanedlouho pokryje vlhkost. Tak to teda ne. Koukám, že z toho bude jedna plná taška čistého květu na třezalkový olej a ty dvě tašky větší také stihnu zčásti naplnit. Natí. Dokud je na to vidět, tak sklízím. Nejde to rychle jako jiné roky, ale prázdniny jsou ve vzduchu a to je neuvěřitelný pocit. Všude kolem mě něco bzučí, komáři štípají a jsou slyšet i kobylky a žáby. Večerní příroda žije. Tento idylický sběr mě samozřejmě trochu dojme, ale nic si z toho nedělám, jen se snažím myslet na koordinaci pohybu ruky, srpu a tašky. V žádném případě se nesmím utírat hřbetem ruky, ve které držím srp. To bych si mohla uříznout ucho. V zimě jsem dala všechny své řezné nástroje nabrousit a musím být opatrná. Jako holka jsem svištěla na kole s plnými taškami třezalky, srp jsem neuklidila, jen ho držela v ruce opřený o řídítko. Stačil jeden výmol, a srp byl zapíchnutý v lýtku. Spadla jsem z kola na zem, všechno se převrhlo a roztočilo, ale to zahnuté železo zůstalo trčet v mase. Ten pocit byl šílený. A ten pohled se nedal vydržet. Vzala jsem za to a vyndala to ven. Byly z toho dva stehy. Rána nebyla široká, spíš hluboká. Dnešní jizva není téměř vidět. S babičkou jsme se dost nasmály. Bolest je vždycky menší, když se jí nepodléhá. A srp je dobrý sluha, ale mizerný navigátor, to si od té doby pamatuju. Naleziště mám jakžtakž zpracované, až když je téměř tma. Zbylo tu spoustu dalších natí, které však ještě nejsou plně 149

rozkvetlé. To se v nejbližších dnech změní a já se tu opět zastavím. Nyní se plahočím s taškami až na útes, tam se posadím a pozoruju krajinu. Obloha je ještě patrná, ale dole už není vidět skoro nic. Zato je všechno dobře slyšet. Když se dostatečně vystraším noční scenérií, rozhodnu se slézt po skále zase dolů. Pronásledují mě neznámé zvuky, které by mi zde nedovolily přespat. Jsou všude a popohánějí mě vpřed. Nemá smysl tu zůstávat, mám plné tašky, které se nesmí poškodit nocí. Znehodnotit drahocennou třezalku je něco úplně jiného než znehodnotit jitrocel či pampelišku. Takže aby dnes nedošlo ke znehodnocení žádné byliny, dojde ke znehodnocení mého těla. Je mi úplně jasné, že někde ve výšce dvou tří metrů nad zemí spadnu. Nebo dobrovolně skočím, abych si nerozedrala břicho. Nejdůležitější je dát pozor na srp. Nakonec nemám ani trochu času na rozmyšlenou a letím, sotva se přitisknu břichem ke kameni a zkouším slézat. Potmě a s jednou rukou chromou je každá rada drahá. Taška se srpem letí naštěstí stranou, na ty zbylé dvě bohužel dopadnu. Nebo bohudík? Natě jsou sice zmáčknuté, ale nohy zlomené nemám. Největší trhlinu utrpělo triko, kalhoty vypadají jen špinavé. Předloktí mírně poškrábané o skálu, hlava v pořádku. Dobře ale na tom nejsou záda, mám pocit, že jsem se právě rozpůlila. Vstát, začít se hýbat a dojít ke kolu bude nezapomenutelným zážitkem. Při vědomí mě udržuje představa, jak nakládám čerstvé třezalkové květy do sklenic a zalévám olejem. Svatý Jan mě i tentokrát zachrání. Samotná myšlenka na něj dokáže vyléčit. Pohnu se a cítím v břiše tisíc vetřelců. Zvedá se mi žaludek a přitom se mi svírá krk. Známá kombinace. Přemáhám se. Chci se dostat jinam. Na tomto posvátném místě nemůžu zvracet. A když se to pak stane, očekávám zlepšení, jako pokaždé. Lepší 150

to ale není. Plížím se ohnutá skoro až k zemi, sbírám tašky a zvedám kolo. Naražená noha a rukávy plné pichlavých kamínků. Nasedám na kolo a začínám šlapat. Netopýři se mohou zbláznit. Uspořádali si ples a já jim do toho pouštím neznámou hymnu prastarého dynama. Světlo svítí úměrně mé námaze. Když jedu z kopce, poukáže na všechny výdutě štěrkového reliéfu a návrat nocí pak méně bolí. Kolik může být asi hodin, když jsou nejdelší dny a nejkratší noci? Možná že opět přistihnu divizny při rozkvétání za prvního ústupu nočního šera. Dostat se na dvůr ale není snadný úkol. Snažím se pořád trochu šlapat, aby se těžké kolo nezastavilo. Kdyby na to došlo, musela bych seskočit a takový otřes bych už nemusela ustát. Oběma rukama držím pevně řídítka, na kterých visí plné tašky. Úzký pruh žlutého světla nasvěcuje hrůzostrašné roje hmyzu. Soustředím se na ten světelný kužel přede mnou a následuji ho. Vůbec si nejsem jistá, že jedu správnou cestou. Možná jsem zbloudila a skutečně jedu do pekel. Právě te6 se ve světle před mým kolem mihly lidské nohy. Zavírám oči a všechno to jen slyším. Nepřestávám šlapat. Ozve se výstřel. Myslivci nebo pytláci nebo zabijáci lidí. Přes tvář mě šlehne větev a já vyjeknu. A hned se toho zvuku leknu. Měla bych opravdu přibrat pár kilo, nebo mě příště kdejaký přerostlý bez sundá z kola. Vrčení dynama se zpomaluje, světlo pohasíná. Už nemůžu. Nevím, jak dlouho, ale dlouho kolo vedu. Napadne mě stará, smutná píseň o létu a tu si mlčky zpívám v hlavě. Asi pokračuju dál. Ubíhají další minuty, až do míst, kde svítí pouliční lampy a kde poznávám terén. Jela jsem správně. Akorát noc ta známá místa obarvila do odlišných nálad. Te6 už to bude po rovině, tak nasedám. V naší ulici je ticho a klid. Jediné okno, které vyzařuje matnou žlutavou zář, je střešní okno u Marcely. Někdo je stále u nich na půdě. 151

Nemám sílu třezalkové natě třídit, svazovat a věšet je na šňůry. Rozprostřu je po zemi. Nic se jim nestalo. Mám je ráda. Lehám si k nim a pak to vypadá, že na půdě přenocuju. Vzchopím se ale a vrávoravě sestupuju po schodech dolů. Sklenice na nakládání mám připravené v kuchyni, ale tuto noc už na ně opravdu nedojde. Postavím tašku s květem do sklepa a jdu si lízat rány do ložnice. Koupelny se bojím, tam bych dnes mohla v dobré víře utonout. Přikryju si peřinou i hlavu a prosím spánek, aby mi ulevil od bolestí. Nevyslyší mě. Nejde to. Před očima se mi musí vyjevit ještě tolik obrazů! S vytřeštěnýma očima na ně koukám až do rána. Pak vylezu ven. Vůbec to nejsem já. Hrůza a děs. Obrovské nacucané klíště vepředu na pravém stehnu. Kouká divně, určitě je nemocné. A sálo dlouho. Sálo a zvracelo a pak zase sálo. Polechtám ho a ono vypadne. Rozdrtím ho pravou dlaní na úplnou kaši, hajzla. Buším tak dlouho, dokud ruka může. Je mi to hrozně líto. Tohle se mi přece nemůže dít. Už te6 mám na noze flek jako pětikorunu a nejde to vrátit zpátky. S Divišem jsem zamávala a vlastního lékaře jsem předloni, když to všechno začínalo, proklela škaredou bartákovskou větou. Už mě tam nechce. Možná mi narostou chapadla a změním se v klíště. Budu mít osm nohou a každá bude sbírat kvítky sedmikrásek do vlastního košíčku. Kilo sušené sedmikrásky je za sto osmdesát korun. Musím plakat. V zuboženém těle mi te6 koluje víc jedu, než jsem předpokládala, a ze školy se vracejí děti s vysvědčením a rozteklou zmrzlinou, natáhnou šortky a jdou na to. Už to začalo. Sud na dešEovou vodu je plný. Nemusím se ani svlékat, jenom si stoupnu na pár cihel postavených z boku jako schůdky. Lehce se vyšvihnu nahoru 152

a celá se pomalu ponořím. Zvykám si snadno, protože je to krásné. Všude kolem mě brzy plavou dlouhé rozpuštěné vlasy. Ještě chvíli a ponořím i rty. Voda zasyčí a já ji spolknu. Zavřu oči a na dlouhou chvíli zmizím.

153

KAPITOLA DESÁTÁ

Ořešák vlašský list

Přednáškový cyklus o zalévání květin u Marcely doma mi nevadí. Jsem ráda, že jsem ráda. Opírám se zády o ze6 a pozoruju rozhraní stínu a slunce, které se k nám pomalu přibližuje. Vzduch se ohřívá, beton rozpaluje. Chvílemi vypouštím přehršel informací ven, ale nedávám to na sobě znát. Marcela je důležitá a znepokojená. Vystrašená z dlouhé cesty a vůbec z neobvyklé situace. Všechno, co má, tu musí nechat. Je odkázaná na spolupráci s jiným člověkem. Se mnou. Je to tak nezvyklé a obtížné, že si tu dovolenou vůbec neužije. Během celého příštího týdne se ani na chvilku neuvolní, a to bude mít drtivý dopad na její budoucí vztahy s muži. Svůj slavný pionýrský spacák ještě nikdy nepřehodila přes někoho druhého, a te6 má strávit celou noc vsedě, bdící, v jiné zemi, s věcmi někde hluboko v kufru autobusu, příště už nikam nejedu, zakřičí hystericky a hřbetem ruky si zakryje tvář. Pak se uklidní, pohlédne do seznamu, ze kterého mi předčítá, a navazuje tam, kde skončila. V duchu si říkám, co by mi to udělalo, kdybych se k ní přiblížila a objala ji. Ale to není u nás v rodině zvykem, takhle my se nechováme. Nakonec ji jen chlácholivě poplácám po rameni a ujistím, že ona tam a já tady to stoprocentně zvládneme. Přizná, že snad jo, pokud dám pozor na ty kočky. Zarazím se. Možná jsem se přeslechla. Marcela je ale vážná. Přicházejí hlavně v noci a je jich hodně. Kočky na dvorku znamenají nenapravitelnou 154

pohromu. Zvláštní, do dnešního dne jsem si myslela, že nejhorší jsou kroupy. Nezvaná zvířata jsou prý však ještě horší. Tak jo, nikdy jsem tu sice žádné mňoukání nezaslechla, ale dám pozor. Co bych pro tu vystrašenou osobu neudělala. A pak že já jsem praštěná! Tonda doma není. Půjčené kolo, které mělo ráno jako na potvoru obě duše píchlé, jsem raději snesla do sklepa a tam ho zamkla. O noční krasojízdě se nikdo nedozví. Vzadu za domem mám na dřevěné lavičce první letošní sklenice třezalky naložené v oleji a v alkoholu. Prozatím největší výkon dnešního dne. Jsem natlučená a unavená. Hibernuju. Vím ale dobře, že jakmile Marcela zavře okna a zatáhne závěsy, rozsvítí se mi oči jako hladové noční šelmě a vjede do mě nová energie. Navečer zase vyrazím. Netuším, na čem pojedu, ale doma nezůstanu. O prázdninách se ponocuje. O prázdninách je rytmus všelijaký a dovoleno je leccos. A mně ještě musí uschnout vlasy. Menší hrst jsem jich hodila na kompost, ta větší mi na hlavě pořád zůstává. Uvazuju si te6 krásný pestrý šátek po babičce. Je veselý a zatuchlý. Plný vzpomínek, které mám ráda a které si ráda prohlížím, když na sluníčku na dvoře přivřu oči. Jsem malá holka a vybíhám ráno ven zkontrolovat, jestli už uschly divizny. Babička je na návštěvě za plotem, nesla tam třezalku Marcelce na tu spáleninu. Pořád se motá kolem trouby… Divizny jsou suché, ale já se už nemůžu vrátit domů pro košík. Zdá se mi, že se něco hýbe v hromadě bot naházených u vchodových dveří. Něco se tam vlní a stáčí do klubíčka. Které boty si asi vybere? Vyběhla jsem jen tak, naboso. Co si jen počnu, moje pantoflíčky jsou přímo na dně! V noci byla velká bouřka a u řeky uhodilo do staré lípy. Sousedky prý viděly i kouř. Do naší lípy uhodilo! Tváře mi hoří a nic z toho, co křičím, není 155

slyšet. Babička ani děda tu už nejsou. Vycházím ven a obouvám si pantofle. Šlapu na tvoje tělo. Křičím, ale nikdo mě neslyší. Koště, kterým děda vyháněl hady z chalupy, je pryč. Neboj se jich, nic ti neudělají… stačí zadupat, kdyby přišli. Ale já potřebuju obě boty a on se na mě dívá! Přestaň s tím už! Co budeš dělat na konci prázdnin! Až se tu přemnoží… Je večer, ale mé oči bohužel žádnou vlkodlačí energií nesvítí. Prohlížím si fotky a pak zapisuju do sešitu zběžné informace o aktuálních sběrech. Je to bída. Vloni to bylo, především co se týká fyzických výkonů a najetých kilometrů, nesrovnatelné. Všechno bylo tak nějak ve větším a neteklo u toho tolik krve. Bylo to krásné. Pozná se to až zpětně. Ani te6 není nic ztraceno. Te6 jsem sběračem na plný úvazek, a to už se celé roky nestalo. Ještě pořád můžu v lecčems trhnout rekord. Snad nikdy se například nestalo, že by se Marcela vzdálila ze svého bydliště na několik nocí. Při představě, že si můžu nepozorovaně natrhat za denního světla listy z ořešáků za plotem, se mi divoce rozbuší srdce. Už zítra, zítra! Budu mít volné pole působnosti a nepolezu po střechách v noci. Vejdu k ní dveřmi, za bílého dne, pokropím muškáty a provedu sběr. Kam to jen na té půdě dám? A proč mám ty afrikány dvakrát denně otáčet za slunečním světlem? Chápu, že slaměnky se rosí jinak než begónie, ale proč musím astry zalévat výhradně ze zelených petlahví a jiřiny z modrých? Poznaly by kytky, potažmo Marcela, záměnu barev? Mám učinit pokus? Při vzpomínce na Marcelin ustaraný výraz to zavrhnu, nebudu ji trápit na dálku. Jenom jí očešu na dvoře stromy a zastřihnu měsíčky, které beztak pěstuje ze závisti, mám je já, takže ona taky. K fialovému plaménku šplhajícímu až k záchodovému okénku se raději nebudu celý týden přibližovat. Podle 156

Marcely prý stačí jeden ošklivý pohled, a nevykvete, chudák popínák. Kategorie „plamének“ je v Marcelině týdenním rozpise zaškrtnuta červenou barvou, to znamená výstrahu. Dala si na tom opravdu záležet. Rozpis má několik stránek a leží te6 osiřele u mě v předsíni. Budu se snažit to dodržovat, přísahám ještě jednou. Je na mě přece spolehnutí. Narovinu však přiznávám, že v tak precizním a komplikovaném květinovém světě, jaký se rozprostírá hned za plotem, bych bydlet nechtěla. První prázdninový trh. První trh, o který Marcela přijde. Náměstí jako by to vědělo a je dnes jaksi zaražené. Před radnicí sice od božího rána vytrubují trumpety, ale je to jaksi naoko, bez života, pouhý hluk k nesnesení. V drogérii mají po tržbě, nikdo tam dnes kvůli dechovce nepůjde. Otrhané divizny se suší na dvoře, takže já se te6 můžu vplížit do Zadní ulice, kde má Tonda svůj cykloobchod. Zavřít ho na první týden v červenci si nemůže dovolit, a proto tu má za sebe záskok. Ten na mě civí a vůbec nechápe, co po něm chci. Nebude to mít jednoduché. První den, a už neví, která bije. VždyE ani neumí najít náhradní duše! Taková velikost se prý už nevyrábí, kroutí hlavou a já vím, že lže. Já tuhle velikost potřebuju. Na přední i zadní kolo. Prý by bylo lepší ty prasklé duše přivézt a vyřešit to na místě, ale to odmítnu. Kolo zůstane, kde je. Potřebuju nové duše a zbytek si vyřeším sama. Vyměnit gumy přece nemůže být těžké. Viděla jsem to u dědy, u táty i u Vaška, chvíli si s tím pohráli a pak už jsem vyrážela jako drak. Slunce začíná být ostré, a i když mám nové brýle, od rána mě píchá v hlavě a mám tik v oku. Břicho mám strupaté, ruku mrtvou, nohu přeraženou, záda rozpůlená a celou dolní polovinu těla modrou, takže aE se te6 nikdo nediví, že opět křičím. Třese se mi hlas, ale křičím a ten zvuk je 157

nepříjemně naléhavý, dokonce horší než ta hudba za rohem. Záskok se mračí a kroutí hlavou, ale pak ohne záda a konečně pohne zadkem. Nakoukne úplně dozadu, do nejnižší police regálu, a vyndá dvě krabičky s náhradními dušemi, každá po stokoruně. Pohyby toho chlapa jsou velmi pomalé, všechno trvá nekonečnou dobu, proboha, kolik velikostí gum se asi tak vyrábí! Už to nevydržím. Asi ho udeřím. V puse mám rozkousanou pravou tvář a poněkolikáté spolknu krev. Nebudu toho člověka bít, nic by se tím nevyřešilo. Ale to už si mohl Tonda vybrat mě, abych mu obchod týden hlídala, výsledek by byl stejný. Zaplatím gumy a spěchám domů. Na rohu náměstí se srazím se starou Tomanovou. Stejně jako já vyrazila příliš rychle. Nevěděly jsme o sobě a najednou se vteřinu objímáme, ona leknutím vyjekne. Plato vajec, které držela pevně v obou rukách, otočila proti sobě. Oči vytřeštěné, obě dvě stojíme nehnutě a pozorujeme, jak se jí žlutá skořápková kaše spouští dolů po zástěře ke kalhotám. Bába se zhluboka nadechne, ale nevypadne z ní ani slovo. Rozpačitě se usměju a sáhnu po platu. Chci jí s tím pomoct, úplně všechno se nerozbilo. Ona ho ale nedá, scvrklýma rukama ho k sobě tiskne a hned prý, že letím, jako kdybych někoho zabila. Ona zase pádí, jako by ta vejce byla kradená, ale nahlas do očí jí to nepovím. Omluvím se a ještě jednou zkusím na obličeji úsměv. Jsem překvapená, jak nás osud obě chytil a postavil tak blízko k sobě, už to není jen pozorování a úšklebky z dálky, te6 máme dokonce důvod spolu promluvit. „Vykašli se na to,“ řekne Tomanová a šouravým krokem se přesune k lavičce. Tam plato se zbylými skořápkami rozbitých vajec položí a začne si prohlížet tu spoušE na svém klíně. „Některé nejsou rozbité,“ podotýkám a jdu za ní. Chystám 158

se zbytky probrat a něco zachránit. Vlastně jich spoustu vydrželo, jen je najít a otřít. „Nech to být, povídám. Už je nebude nikdo potřebovat,“ mávne rukou bába a pomalu se posadí. Vzdychne a unaveně natáhne nohy. Stojím vedle ní a mám možnost prohlédnout si zblízka, jak je škaredá v obličeji. Dojde mi, že za to nemůže. Že jí to ten obličej dělá sám, nezávisle na charakteru a náladě. Je ošklivá a lidi se jí bojí, ale není zlá. „Víš ty vůbec, že uhodilo do lípy?“ vyhrkne najednou a podívá se mi přímo do očí. Ani na chvíli nepochybuju o tom, kterou lípu má na mysli. „Kde jsi byla, no? Ani jednou už jsi nepřijela. Přitom tam zbylo tolik květů…“ „Nebylo mi dobře,“ říkám rychle a hned si v duchu nadávám, co si to vymýšlím za výmluvy. Proč bych právě téhle osobě měla něco vysvětlovat? Ale proč vlastně ne? Jako jediná mluví o věcech, které se mě týkají. „Jedna velká větev zavalila cestu a další spadla do vody. Já to viděla, holka… bylo to jako konec světa… Včera tam přijeli s pilou a řezali do úplně zdravých větví. Taková škoda, vůbec na to nemůžu myslet.“ Babka má opravdu oči zalité žalem. Bylo toho na ni moc. Dva týdny je vdovou. Te6 přišla o strom, u kterého nikdy nebylo jasné, jestli je víc její, nebo můj. A podle toho, co říká, na tom s nebožtíkem Tomanem nebyla o nic lépe. „Tebe miloval. Pořád vyhlížel z okna, jestli pojedeš, nebo nepojedeš…“ To jsou mi věci. Myslela jsem, že mě oba nenávidí. ZávraE. Bolest hlavy se šíří. Už mi to musí být vidět na očích, že tam uvnitř něco píchá a chce to ven. Tebe miloval. Neslyšela jsem to někde? Proč se to pokaždé dozvídám pozdě? Kdo všechno mě ještě miluje? Většinou ti, co mi házejí klacky pod 159

nohy. Snaží se zkomplikovat mi život a tím na sebe upozornit. Pak mě zmáčknou a já mám špatné výsledky. Nemůžou beze mě být, ale vypít ten čaj, jehož geneze je smyslem mého bytí, už nedokážou. Obdivujou mě, ale do výkupny autem mě nezavezou. Vyser se na to! Tak on mě miloval… Tady na lavičce však ke mně nepromlouvá láska, ale spíš žárlivost staré ženské, která se léta smiřovala s tím, že jakmile zavoní od řeky první lípy, s dědkem čtvrt roku nic nebude. „Do novin si čmáral, v kolik hodin to bylo a jak dlouho jsi vystrkovala zadek nad vodu. Jednou jsi tam spadla, pamatuješ?“ zachechtá se chraplavým hlasem Tomanová a utře si slzu rukávem. Posadím se vedle ní a začneme vzpomínat. „Tenkrát byla dost zima. Ale já jsem trhala dál…“ „Já vím!“ Další záchvat stařeckého kašle. Nevím, zda bych zrovna v jejím případě doporučila podběl. Nebo šalvěj? Jitrocel? Diviznu? Vlastně i tužebník dělá divy. Jasné ale je, že stará Tomanová by si zasloužila lípu. Poslední květy z jejího stromu. Ze staré královny. Leží tam skolená bleskem na břehu a umírá. Volá mě a já ji neslyším. Nepřicházím si natrhat ani se rozloučit. Lezu po skalách, libuju si, kolik listí mám na půdě, a ani mě nenapadne zkontrolovat staré přátele u vody. ObzvlášE po bouřce, která odnáší lidem ze zahrad nářadí. Jak můžu být tak nevšímavá! Zahleděná do sebe. Je mi ze mě nanic. Tomanová pusu nezavře, ale nakonec se zvedne, nechává vejce vejci a šourá se pryč. Už nemá naspěch. Třeba si prve myslela, že si jí ve městě nikdo nevšimne, když to rychle proběhne. A nakonec to bylo jinak. Hodně lidí nás spolu vidělo a mluvily jsme dlouho. To opuštěné plato zalité skořápkovou drtí si později jeden přespolní chlapec vyfotí. Vysvědčení dopadlo náramně a on zkouší nový telefon, který umí už úplně všechno. 160

* * * Na půdě je v rámci možností uklizeno. Schnoucí byliny posunuty nebo sesypány, hromádky přiblíženy k sobě, čisté noviny rozprostřeny všude, kde je to možné. Beru si dva veliké košíky a vyrážím k Marcele na zahrádku postarat se o rostlinstvo. Ještě to není ani čtyřiadvacet hodin, co se paní domu vzdálila, takže není co řešit. Jdu rovnou k ořešáku. Starý brach už leccos pamatuje. Troufám si říct, že z naší rodinné historie všechno důležité. Ten kdyby mohl mluvit, možná by raději pomlčel. Kolikrát i jemu šlo o život a rachtavé zuby motorové pily už se dotýkaly jeho kůže. Pokaždé zůstal jako zázrakem ušetřen. Vedly se dlouhé spory o to, jestli jsou výhody jeho stínu větší než riziko jeho pádu během silných bouřek. Děda v těchto místech prosazoval trvalý stín, ale strachy posraná Marcelka lomila rukama a prorokovala ošklivý pád stromu na dům, prolomenou střechu, mrtvá zvířata, rozmlácené lidi a květiny… Odborníci před lety pravidelně kontrolovali dutiny v kmenu a neshledávali žádný problém. Strom byl silný a zdravý. Neškodný. Co si o tom myslela babička, mi dodnes není jasné. Listy z ořešáku, pokud vím, nesbírala, využívala spíš ořechy nebo ty nezralé zelené slupky kolem nich. Trhala je vždycky v červnu, pokaždé v noci a někdy i nahatá. Když pak byla starší a nemohla na nohy, už si netroufala lézt po výškách a posílala tam mě. Nikomu jsem o tom nesměla říkat. Ani holkám ne. V kůlně jsem se svlékla a rychle jsem s košíkem proběhla k ořešáku. Žebřík jsem nepotřebovala, kmen jsem dobře znala, vždyE jsme na strom lezli pořád. Jako kočka stažená z kůže, nasvícená stříbrným měsíčním světlem, jsem obratně šplhala nahoru po větvích a trhala jsem nezralé ořechy. Bylo to pouze jednu noc v roce 161

a ořechů bylo zapotřebí hodně. Než jsem natrhala potřebné množství, třásla jsem se zimou. Nejhorší pak bylo udržet ve zkřehlé ruce těžký koš, slézt dolů a nic nevysypat. Zpočátku postávala babička dole a úrodu si přebírala. Později se toho neúčastnila a chodila rovnou na louku. O svatojánské noci měla napilno a už na mě nemohla dohlížet. Chodila čím dál tím pomaleji a noci byly krátké. Vůbec nedokážu pochopit, proč nepoužívala kolo. Mohla být přece dávno zpátky, když jsem slézala dolů, a taky mohla utěšit vřeštící Marcelku, která šla tenkrát v noci čůrat, náhodou se podívala z okna a spatřila na stromě mezi větvemi ducha. Byl celý bílý, plakala a celé prázdniny se nechtěla k ořešáku přiblížit. Dodnes má před tím stromem respekt a možná právě proto ho ještě nedala porazit. Bloudící bílý duch by se vyplašil a třeba by se usídlil na její půdě. Sama pro sebe trhám pokud možno za denního světla a rozhodně oblečená. Nevěřím na sílu dívčí nahoty ve spojení s účinkem drog obsažených v bylinách. Mně jde o množství sběru, o jeho kvalitu a o solidní výplatu každé úterý. Babičko, klidně se tam v té zakopané ztrouchnivělé truhle protoč na obě strany, ale já věřím v naplněné pytle od jara do podzimu a taky v to, že nám tu nezavedou euro. Hromadím gram ke gramu a korunu ke koruně a z toho pocitu žiju. Červen je ideálním měsícem pro sběr, o tom není pochyb, ale květen s dubnem jsou stejně důležité, někdy dokonce i víc. Stane se, že se ochladí a já sbírám v čepici a v rukavicích. A téměř nikdy už nesbírám bez bot. VždyE i já stárnu a začínám se známými pěšinami šourat. I te6 mám rukavice. Přišla jsem o pravou ruku, víš? Dokážeš si to představit? Používám jen konečky prstů. Těmi si přidržuju větev a levou rukou trhám. Mám to zatím i s řapíky, ale to se na půdě vytřídí. Důležité je najít si systém. Vytvořit správnou koordinaci 162

pohybů, aby to odsejpalo. Aby nic příliš nebolelo a košíky se pěchovaly. Slunce je dnes obzvlášE nepříjemné. Asi to nevydržím. Hrozně to tlačí za očima. Snažím se trhat rychle a zároveň nepoznamenat strom, aby si nikdo ničeho nevšiml. Když se mi podaří natrhat pět kilo ořešákových listů, seschne to na kilo jedno a já dostanu třicet korun. Abych obdržela stokorunu, musím natrhat přes sedmnáct kilo čerstvého lupení. Pokud bude ve výkupně Jáchym, tak i víc, protože on zaokrouhluje směrem dolů. Někdo by řekl, že je to námaha a že to za to nestojí. Já odpovídám nikoliv, na půdě je vše připraveno a k večeru má začít foukat mírný vítr. Využiju-li průvan ve svůj prospěch, první várka sušených listů bude připravená už toto úterý. Nebudu dělat machra, klidně přiznám, že to dnes opravdu bolí. Ale první dva košíky jsou plné a já jsem zpátky na svém dvorku. Sedím ve stínu za králíkárnou a pozoruju, jak se okolní beton zahřívá. Je třeba ostříhat měsíčkový květ. Mátu, meduňku a šalvěj. V sadu už možná bude připravený další heřmánek. Jak je na tom letos mateřídouška? Až se občerstvím sběrem z vlastních pěstovaných zásob, vrhnu se na výměnu píchlých gum na tom kole. Mám spoustu práce, a to už je po poledni. Potřebuju stín, tohle opravdu nemá smysl riskovat. Pokaždé, když na to pomyslím, mě zavalí smutek. Proč stromy umírají tak podle, jako lidé? Rozprostírání ořechových listů na půdě je stereotypní věc, u které je dovoleno bloumat myšlenkami na všechny strany. Neustále si te6 v hlavě přehrávám setkání s bábou Tomanů. Že se to vůbec stalo a co všechno mi řekla. Úplně jsem kvůli tomu zapomněla na lékárnu. Ne že bych tam přímo chtěla vejít, ale aspoň nenápadně nakouknout dovnitř, kdo má dneska službu. Domů k Milušce se te6 jít 163

neodvažuju. Možná tam vůbec není, anebo je, ale není jí dobře. Určitě se na mě zlobí. Důvodů má nespočet. Oprávněných. Pravděpodobnost, že by od Diviše utekla a přiklonila se na mou stranu, je malá. Nechci už po ní žádné léky, potřebuju jen vědět, že je v pořádku a nebude se zlobit věčně. Možná bych jí te6 na oplátku zase já mohla posloužit nějakým sušeným kvítím. Hluchavkou? Řebříčkem? Nebo kontryhelem? Pošle mě do háje, protože když jde do tuhého, důvěřuje jen Divišovi a moderním klinikám. Možná kdyby se vdala a byly by její děti manželské, dokázala by je donosit. Všechno je to v hlavě. A hřích v srdci městečka se čtverhranným náměstím je hodně velké sousto pro duši. Nedivila bych se, kdyby se místní lékárnice náhle rozhodla odstěhovat. Já to ale taky nemám jednoduché. Už podruhé stojím na cizím pozemku, pod naším starým ořešákem. Snažím se jako zamlada vyhoupnout na hlavní kmen stromu, který se po metru a půl rozdvojuje a přímo láká k posezení. Nejde mi to. Pryč jsou všechny hrboly v kůře, o které se kdysi dala zapřít noha jako o stupátko. Nejspíš budu muset použít opravdový žebřík. Jeden takový pěkný visí na zdi u Marcely na dvoře. Na jeho koncích jsou ale zavěšeny truhlíky s muškáty a na ty se bojím sahat. Určitě by to poznala. Takže hledám nějakou zahradní židli, která by mě do výšin posunula aspoň o půl metru. Nikde nic, všechno uklizeno, zamčeno, zatlučeno. Tak budou muset muškáty na chvíli do trávy, co se dá dělat. Žebřík je dlouhý a těžký. Sice je celkem nedávno natřený novou barvou, jinak je však starý a slouží už jen na okrasu. Snad se neprobořím do nicoty, až budu stoupat. Jestli dneska spadnu, už to nepřežiju. Několik dní jsem nejedla a celé tělo se mi třese slabostí. Nemůžu si ale dovolit čekat, až mi bude líp. Kam bych to s tímhle přístupem 164

dopracovala? Nejsem z cukru a nebudu se šetřit. Nikdy to nedělám, tak proč bych te6 měla? Marcela bude příští sobotu zpátky a nikdy v životě už nikam neodjede. Takovou chybu dvakrát neudělá, tím jsem si jistá. Naplnit oba koše trvá déle, než jsem si představovala. Trčím nahoře v koruně a mám závraE. Dlouho se nemůžu pohnout a levá ruka, na které závisí všechno, dostává křeč. Vítr se skutečně zvedl, přesně podle předpovědi. Budu muset dolů, nebo mi poslední vlasy na hlavě odletí. Bylo dusno a něco visí ve vzduchu. Určitě se to zase přižene. Když ne dnes, tak k ránu. Nemám dobrý pocit. Chci dolů! Duchu! Přij6 mi na pomoc! A opravdu. Někdo mě pozoruje. Ve větvích nade mnou se procházejí kočky. Nejdříve jsou dvě, pak spatřím i třetí a čtvrtou. Motá se mi hlava. Ostré sluneční světlo v listech hasne a dnešní den se zanedlouho rozloučí. Jsem tak slabá a unavená. Kdybych jen tušila tyhle mizivé výsledky, možná bych se na ořešák opravdu vykašlala. Je mi smutno a nejde to ubrzdit. Tablety spolykané v době po poledni přestávají účinkovat. Te6 tu nahoře můžu akorát tak žvýkat nezralé ořechy. Žaludek odpoví zakvílením a několik párů svítících očí se zaměří přímo na mě. Ještě nikdy jsem nezvracela na stromě. Kde se tu sakra bere tolik koček? Kolik říkala Marcela, že jich přichází? Duchu, odve6 si je, prosím, jinak budu muset skočit. A dnes jsem tak smutná a křehká… Pevná zem pod nohama. Podlaha na půdě pokrytá velkým množstvím čerstvých listů. Rukavice už nemám a snažím se z dnešní úrody vybírat trčící řapíky, které kdyby našel v pytli Jáchym, zvedl by obočí a pytel by po mně hodil zpátky. Ruda by mávl rukou a nechal by to plavat, na nějakém stonku navíc mu 165

nesejde. Toho bych upozornila, kdyby měl na zádech klíště. Taky mu už musím někdy říct, že jsem ráda, když má službu on. Někdy mu to už konečně musím říct. Aby pak nebylo pozdě. Třeba jako te6. Musím vyřešit cosi tíživého, na co už stejně pozdě je. I přes večerní dusno se do mě dává zimnice. Oblékám si rolák, na něj triko s dlouhým rukávem a starý svetr. Můj oblíbený huňatý. V něm mě královna dobře zná. Nemám příliš mnoho sil, ale tak špatně jako ona na tom nejsem. Ona se pohnout už nemůže, a tak jdu já. Dokud je vidět na cestu, střídám pravou a levou a nechávám za sebou první desítky metrů. Nikdo mě nehoní, mám svoje tempo. Jen ten vnitřní neklid aby mě neotočil a nestiskl… Kolik dní už tam na břehu leží skolená? Jak moc jí ublížili? Trvalo to dlouho, než přestala dýchat? Ještě nejsem ani v půli cesty, a už si prokusuju tváře a zadržuju slzy. Já tohle prostě nechci! Proč se to stalo? Tohle se nemá dít! Nebo se o tom aspoň nemám dozvídat. Nechci tenhle nový divný svět, chci ten starý! Rybáři se za mnou ohlížejí. No a co, nikdo je nenutil jít si dnes sednout zrovna sem, prostě tudy jdu, není to hezký pohled, ale kdo je nutí na mě zírat? Snad poprvé v životě se nestydím. Je mi jedno, že si mě někdo prohlíží a chystá se na mě promluvit. Utáhnu si pevněji šátek vzadu na hlavě a pokračuju dál. Na mostě si odpočinu. Koukám dolů na vodní hladinu, po které dokážu chodit, a toužím po mokrých vlasech. Po těle je mi stále chladno, ale tváře hoří a za očima píchá rozvětvený rezavý drát. Dole podél obou břehů kvete tužebník. A je ho dost. Rozhodně několik tašek. Tak přece jen i dobré zprávy. Na půdě to bude třeba lépe uspořádat. Velmi pomalu se přibližuju k přírodní katastrofě. Tohle by si měli vyfotit do novin a zapamatovat si to. Památný strom mrtev. Naše nejstarší lípa. Moje královna. Její tělo je ještě monumen166

tálnější, když takhle leží složené k zemi. Ani motorové pily městských služeb na tom nic nezměnily. Zprůchodnily cestu, aby se lidé mohli dostat do chat, ale přesto tu hromady letokruhových trosek nechali ležet. Některé z těch dřevěných končetin jsou hodně polámané, jiné už rozřezané. Hlavní tělo lípy, ve kterém bilo její srdce, je rozpůlené ohněm. Chudáčku, šeptám a klekám si vedle ní. Nevím, zda si tahle stará pyšná dáma vůbec přeje soucit, přesto se jí však pravou rukou dotknu a opatrně přejedu po kůře. Je vychladlá a modrá. I v těch místech uvnitř, v těch černých. Hladím ji. Nebyla jsem tady, když to přišlo, ale te> tu jsem, koušu se do rtů a hrozně si přeju, aby mě ještě zaslechla. Aspoň trochu, z dálky, třeba jako dunění pod vodou. Slunce zapadá a krajina tmavne a tichne. Pozoruju stmívání. Klesá seshora z oblohy, ale vkrádá se do vzduchu i z trávy a z tmavých koutů. Najednou je chladno a od úst mi jde pára. Padlý kmen pode mnou modře světélkuje. Je studený, vyhaslý a smířený. Lehnu si k němu a přikryju ho. Prchající světlo však nedokážu zastavit. Prochází skrz mě a odlétá nahoru někam tam, kam už není vidět. Trvá to jen chvíli, pak je tma. V dálce se postupně rozsvěcují pouliční lampy. V nedalekých chatách je klid, asi tam nikdo není. Ani u Tomanů ne, mají zavřené okenice. Podivný večer. Tohle je začátek prázdnin? Copak nikdo nerozdělá oheň? Proč se děti nekoupají v řece? My jsme tam byli pořád. Ráno, večer, čas nehrál žádnou roli. Studená voda nám nevadila. Nedbali jsme žádného varování a potápěli se do největších hloubek. Plavali těšně kolem břehů pod rozkvetlými lipovými větvemi, tužebník šlo ukousnout rovnou z vody. Když jsme pak vylezli ven, klepali jsme se zimou a poskakovali na jedné noze, aby nám odlehly uši. Takové bývaly začátky prázdnin. Taky jsem pak neměla ty děti. Prorocké kletby 167

naší učitelky se naplnily. Miluška do ledové vody taky často lezla, ale na rozdíl od ní já toho nelituju. Občas mi to nedá a představuju si, kolik bylin by se dalo natrhat, kdybych měla tolik a tolik dcerek, a jestli by nás to Marcela nechala sušit u ní na půdě. Jestli by mě potkalo všechno tohle, co doposud. Která z dcer by toho vydržela nejvíc a stala se mou následnicí? Nemá smysl zahřívat mrtvé tělo stromu. Ani nemá smysl trápit to mé živé. I kdybych chtěla sebevíc, v těchto místech nesplynu. Vstávám a jdu k větvím ponořeným do tmy. Jsou všude. Listy jsou zvadlé a květy nepoužitelné. Je jich tu neuvěřitelné množství. Je to opravdu taková škoda, že se bábě Tomanů vůbec nedivím, že na mě po letech začala mluvit. Tři veliké hromady lipového neštěstí by rozmluvily i němého. Začnu se větvemi probírat, zvedám je a pokládám zpátky na zem, prohledávám to všechno. Nevím, co hledám, asi to tu chci jen narušit, nelíbí se mi ty listy a květy na jedné hromadě, prostě to nejde takhle udělat. Nejhezčí větve dávám stranou. Je jich šest a jsou hodně dlouhé. Listy na nich už začínají šustit, ale na odevzdání by to samozřejmě nebylo. Pršelo do nich a spíš to začne hnít. Je v tom hodně brouků a komárů, někde lezou slimáci a šneci. Trpělivě je odsouvám a vlezu si na jejich místo. Možná jsem blázen, ale co jiného mám dělat? Neklid ustupuje, až když se celá zahrabu. Stesk zůstává. Přikrytá mrtvými květy můžu plakat. Ale jen tiše. Řvát tu jak na lesy si dovolit nemůžu. Už by mě odvedli a nepustili, není to tak dávno, co jsem po proudu nedaleko odtud jezdila na kole. Te6 se tu zahrabávám do větví, pro které možná už zítra pošlou valník. Přespat tu ale nemůžu, to bych umrzla. Nikdo by mi to nevěřil, ale teplota prudce klesá a kolem břehů řeky tvoří led. Pod ním praskají velké bubliny a vytřeštěné oči malých bílých ryb. Únor. Námra168

za křupe pod nohama, tráva je ztuhlá. Beru si těch pár vybraných větví a vydávám se na cestu. Rozloučila jsem se dostatečně? Nebo jsem chtěla vidět víc? Co mám ještě udělat? Seberu kousek odštípnuté kůry a trochu zdravého lipového masa odkrojeného pilou. A jeden kousek ohořelý, snad ho neupustím. Pestrý veselý šátek po babičce nechám královně zavázaný na srdci, tam to asi nejvíc bolelo. Odcházím. Pomaleji než měsíc, který mi občas skrz mraky nasvěcuje známé pěšiny. Jakmile se dostanu na úroveň rozsvícených lamp, pára od úst mizí a mě začnou štípat komáři. Ještě nevědí, že mé husté ztuhlé krve se sotva napijí, vidí jen, že mám plné ruce a nemůžu se ohánět. Mám dlouhý lipový ocas a nesmím ho poničit, patří na půdu. Už vím přesně, ve kterých místech ho budu potřebovat.

169

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

Ve v ý k u p n ě I V

Zapnu si rádio, abych se ujistila, že je dnes opravdu pondělí. Tedy den předchozí. Klid před bouří. Asi nebudu nic sbírat, jen si pomalu a důkladně připravím odevzdávání na zítra. Tentokrát na nic nezapomenu. Možná pojedu i dvakrát, vždyE mám plnou půdu. Asi se 6ábelsky rozesměju, jako starý Barták. Špatné ale je, že je po noční bouřce všude mokro, a co bylo sušené, nasálo opět vlhkost a vůbec se nerozpadá pod rukama tak, jak bych si představovala. Něco z bylin bych si už te6 mohla snést z půdy do předsíně, aby to do zítřka nenavlhlo ještě víc. Třeba hluchavku od mlýna, k té už bohužel nic nepřidám. Poslední výkřik sesychacího poměru jedna ku osmi. Dolů můžu odnést i jitrocel a měsíček a nevím nevím, jestli zítra neodevzdám i mátu, na jeden pytlík o patnácti dekách by to mohlo vyjít. Pít to nebudu, tak co jiného s tím. To samé meduňka. Kašlu na domácí skladování. Diviznu šoupnu ráno do sušičky, aby pak před Jáchymem jen zachrastila. S aktuální vlhkostí si zkrátka jako vždy poradím, ale co budu dělat s těmi muškáty vedle, to teda nevím. Předpokládala jsem, že v trhání ořechu u Marcely na dvoře budu pokračovat i v dalších dnech, proto jsem nechala žebřík opřený o strom. Ty sundané truhlíky jsem samozřejmě zapomněla v trávě. Přišla bouřka. Byla silná a květiny nebyly kryty žádným okapem nebo boční zdí. Údery červencových dešEových kapek byly neúprosné. A já, neumřu-li do následující so170

boty přirozenou cestou, budu připravena o život smrtí násilnou. Muškáty jsou na sračku. Co to je jenom za bouřky, takové přece nebývaly, když jsme byly malé! Musely v tom být kroupy. Ale já to všechno vezmu a pověsím zpátky a třeba to dobře dopadne. Třeba přijde bouřka ještě jedna, vyvrátí ořech a umlácené muškáty nebudou v centru pozornosti. Te6 je ale krásně! Dobře se dýchá a vůbec atmosféra v krajině se uvolnila. Žádné dusno a rentgenové paprsky skrz lebku. Bílé mraky mají tvar květů. Heřmánek, nebo rmen? Od západu pomněnky. Hluchavka vypadá jako veliký otazník bez tečky. Až vítr osuší ořechové listí, vylezu tam znovu. Celý život opakuju stále stejné chyby. Vím jistě, že mi to nedá a pokořím žebřík ještě jednou. Uvařím si nějaký čaj na závraE a dostanu se ještě výš. Pracovat budu pomalu a jemně, aby nebylo nic poznat. V pátek večer dám žebřík zpátky na místo a zaonačím nešEastné truhlíky. VždyE malá sprška má i své výhody, nemusíme te6 dlouho zalévat! S výměnou prasklých duší je to horší. Nelze to provádět bez odšroubování obou kol, to je mi te6 už jasné. Zakutálené matičky jsou detail, nemám v rukách cit jako dřív. Proč mi ale ten ničemný záskok prodal duše větší velikosti, proč?! Proč mi to dělá, to mě chce schválně trápit? Musí mi dokázat, že i můj jednoruký manžel je zručnější než já? Na něco prostě nemám trpělivost. Třeba na to, napasovat patnáct zbývajících centimetrů nafouklé duše do prEavého pláště. Možná by to šlo líp, kdybych se neřídila návodem a částečně duše nenahustila. Jak se to te6 sakra vypouští zase ven? Omylem pak ventil zmáčknu a vzduch uvnitř opravdu uteče, ale ten pocit marnosti, než k tomu dojde! Těch vzácných minut z dnů našich životů! Příšerné kolo. Když si pomyslím, že bych měla do téhle staré herky 171

ještě investovat peníze! Nic jiného mi ale možná nezbude, nevrátím-li ji v původním stavu. Ponižovat a doprošovat se nebudu, prostě to zaplatím. Přemýšlím, jestli to za to stojí. Myslím mořit se s náročnou výměnou a pak si na byliny popojet. Není lepší chodit nějakou dobu pěšky? Ale no tak! Tomu přece sama nevěřím. Te> to nevzdám, fandím si, funím a pasuju duše dál a dál. Pod plášE se už vejdou, je to dobrý. Když to ale nafouknu komplet, jsou kola tak tlustá, že se nedají přišroubovat zpátky ke konstrukci, natož aby šla vmáčknout mezi brzdy. Přece umím vyměnit prasklou gumu! Nejsem takový břídil! Jednou už se mi to povedlo u malé kárky. Umím to, ale takhle by to vypadat nemělo… Zahodím kolo zpátky do sklepa a jdu se napít něčeho ostřejšího. Mátový likér by už mohl být uleželý. Korek z lahve vylítne, jako by se nemohl dočkat prvního ochutnávání. Paráda. Vynikající start, mírný vítr uprostřed i nahořklá koncovka tak, jak má být. Letos se povedl. Škoda že tu není Miluška. Uznale by mě poplácala po rameni a vzala si pár lahví do lékárny k mimořádnému prodeji. Lidé to kupují raději než nějaké čaje. Jenže bůhví, jak to bude dál. Kdybych byla co k čemu, založím si internetový obchod a rychle a nehorázně zbohatnu. Ale nejsem. Stejně bych neměla dost lahví, a kdo by pořád chodil na poštu. Na takový projekt je třeba dodávka a to už se musím smát, když si představím, jak sedím za volantem takového vozu a brázdím řeku. Určitě by se to stalo. V úterý. Zítřek si pospíšil. Nejdřív mě napadne udělat pokus a pevně svázat dvě káry k sobě. To se ukazuje jako blbost, a tak vymýšlím dál. Mohla bych velkou káru tlačit a tu malou si přivázat k tělu a táhnout ji za sebou. Další nesmysl. Nezbývá než klasicky 172

smáčknout listy v pytlích více k sobě, trochu je poničit a vzít jen jednu káru, tu velkou. Dneska to vidím dobře. Je úterý, ale myšlenku nějakého rozčarování si vůbec nepřipouštím. Ze zkušenosti vím, že rozdíl mezi jedním a druhým úterkem bývá nedozírný. A dneska to zkrátka vidím dobře. Od rána mě vůbec nic nezabolelo. Jsem plná síly a krásných představ. Život je napínavý. Blíží se poledne. Policajti už obědvají, prázdné ulice patří jen mně. Dala jsem si záležet a všechno pečlivě vyskládala do káry. Něco mám taky v batohu a jednu tašku na rameni. Nesu si i peněženku. Žádné drobné jen tak do kapsy, dnes dostanu papírové peníze neboli bankovky. Vezu devět druhů vybraných léčiv, tak si tam seři6te váhy, pánové. Přivítá mě známý odér a ponuré šero. Ve výkupně nikdo není. Všichni si krmí pupky nebo už přeplnění odpočívají a praskají. Já jsem nalačno. Jsem nervózní a mé smysly jsou zjitřené, zornice rozšířené. Mám štěstí, necítím tu nikde kolem zkažené kafe, tudíž nemá službu Jáchym. Lehce zatahám za provázek a zvonek nahoře dvakrát cinkne. Táhnu první pytle po schodech a ze zadní místnosti nahoře se přišourá Ruda. Rezignovaně zvedne ruku na pozdrav a sváže si dlouhé vlasy dozadu. Jeho pohled mě bodne u srdce. Snad se mu něco nepřihodilo? Jde ke mně a bere si další pytle nahoru. Chová se přitom, jako by téměř nic nevážily, což je v této situaci poněkud neslušné. Dělám, že to nevidím, a vracím se zpátky pod schody. Postupně mu podávám všechno, co jsem přivezla. Menší pytlíky si nesu sama. Ruda mě upozorní na jeden čerstvě prolomený dřevěný schod. Když jdu kolem, mírně se přikrčím a krátce pohlédnu do pekla. Co jiného by se tam pod tou podlahou mělo rozprostírat? A kdo to sem asi šlápl a propadl se až po koleno? Jaké nemehlo? Hlasovala bych pro otevřenou zlomeninu báby 173

Jedličkové, za to, jak lstivě mi otrhala ty bezy a ještě mě tu pak s nimi potkala. V kapse jí zvonily drobné, tedy pouze kovové, ale stejně mě naštvala. Vzpomínková zášE však rychle pomíjí, neboE mou pozornost plně zaujme dnešní Ruda. Něco se děje. Ten člověk není v pořádku. Jeho výraz je odevzdaný a kšandy na propocených montérkách má povolené a spuštěné podél těla. Není tu nijak zvlášE teplo, ale on tu chodí polonahý a zanedbaný. A nešEastný. Tak co tu máme, zeptá se a položí na váhu první tašku. Jitrocel, který mi bylo líto nechat u cesty. Kilo dvacet, šeptám si v duchu a napjatě sleduju, jestli se ryska váhy neposune ještě o trochu dál. Ruda tašku sebere a nese ji dozadu do skladu. Tam to mé nepatrné množství vysype do centrálního pytle na jitrocel a šourá se zpátky. Vůbec to není jeho chůze. Doufám, že nepil alkohol v pracovní době. Poněkud malátně se totiž nakloní nad novým výpisem a do kolonky „množství“ napíše 1,8 kg. Nebo jsem se překoukla, nebylo na té váze jen 1,2? Mlčím a sleduju Rudovo počínání dál. Přeslička váží něco přes půl kila, já vím, není to žádná sláva, ale vždyE se taky jedná jen o zběžné úlety, prostě to tam rostlo a já měla ještě místo v tašce. Byla by škoda to nevzít. Jenže místo 0,6 kg píše Ruda 3,6 kg, nebo snad špatně vidím? Občas mívám rozmazané vidění a pletou se mi čísla, ale tentokrát to asi nejsem já, kdo má potíže se zrakem. Místo dvacky za přesličku píše Ruda o stovku víc, takže rozhodně tři kila přidal. Musím něco říct. Přímo před mýma očima dochází ke strašnému omylu a srdce mi začíná bušit úplně jinak. Jenže jak s tím začít? Výřečná já jsem nikdy nebyla. Na řadě je lípa. Tu jsem si orientačně zvážila už doma. U lípy to dělám, patří to k rituálu loučení s oblíbenou vůní. Dvě kila sedmdesát měl ten pytel. A co píše ten člověk do výpisu? Ten tlustý zpocený dob174

rák, do kterého se tady jen ošklivě strefují, protože si myslí, že je to neškodný a hloupý člověk. Jenže možná to bude jinak, Ruda se nejspíš rozhodl vzbouřit. Lípa květ čtyři kila padesát, objevuje se na papíře pod jeho rukou. Ta je pevná a sebejistá, žádné váhání a začátečnický třas. Ruda je profík, v hlavě má všechno v pořádku a není pod vlivem žádného alkoholu či drog. Dobrá práce, mrkne na mě spiklenecky, když spočítá částku za lípu a napíše do odpovídající kolonky sumu. Stáhne se mi žaludek a píchne u srdce. Tohle by mi neměl dělat, poslední dobou jsem citlivá a nečekaně křičím. Otevírám pusu, te6 už musím promluvit. Paráda, pochválí mě místo toho on, protože kontrola kvality diviznového květu proběhla výtečně. Divizny mám 0,4 kg, to už také vím z domova. Co na to říká výpis? Jedno číslo zatočené o trochu jinak a je z toho 2,4 kg. Dvě kila divizny navíc, to znamená navíc šest set korun. A ten chlap to moc dobře ví. Zvážil už tolik pytlíčků se žlutým květem… Nemáte taky nějakou hluchavku? zeptá se mě pak na nejlépe placenou bylinku všech dob a já přikývnu. U mlýna kvete přece jen i v červnu, trochu jsem se tam tentokrát bála a ztratila jsem při tom brýle. Je z toho nepatrný pytlíček, spíš takové zamávání krásnému druhu, nic víc. Nula celá dvě – ukazuje váha. Dvě celé nula – píše Ruda a já zkoprněle sleduju, jak mu z těch příšerných nahých zad vyrůstají křídla. Jestli te6 zamává, vznese se ke stropu a rozfouká mou poslední hluchavku do všech stran. Nebudeme si nic namlouvat, je to pořádný tlusEoch, takže určitě prorazí strop. Jako by nestačilo, že už ráno prolomil schody. Třezalka je možná nedosušená, ale to andělům nevadí. Naopak. Přidají jí jedno kilo a to samé dělají i s mátou, meduňkou a měsíčkem lékařským. Jsem tu dneska naposledy, vysvětlí Ruda, když podepíše výpis a podává propisku mně. Třese se mi ruka. 175

Dlouhá, bledá, s povislou kůží plnou jizev a škrábanců. Nevím, jestli to, co se te6 děje, je dobré, nebo špatné. Jedná se o nehorázné, sprosté dobro. Firemní podvod, tunelování malopodnikatele. To už Ruda otevírá kasu a tentokrát je to opravdu v papírových bankovkách. A nelze couvnout, svým podpisem jsem to stvrdila. Tři tisíce pět set čtyřicet šest korun českých. Ani do peněženky se mi to nevejde. Bude to blbý, když toho chlapa obejmu? Nebo mám mlčky odejít, jako by se nic nestalo? Co mu mám sakra říct? Měli by vám dát medaili, usměje se na mě on a mně je jasné, že doma budu plakat. Tak se tu mějte, mávne rezignovaně rukou, když za sebou zavírám dveře. Jako by odcházel on, a ne já. Pozoruje mě skrz špinavé sklo malého okýnka. Naposledy se dívá, jak odemykám káru a pak se do ní opřu. Už se neuvidíme. Vypjatá chvíle. Proč jsem se ho nezeptala, co bude dělat? Kam půjde? Třeba se budeme vídat v obchodním centru, které chtějí postavit za nádražím, co já vím. Tam už to u pokladen zaonačit nepůjde. Ani zamknout ve čtvrt na dvě a nikoho dalšího nevpustit, jako to udělal před momentem. Možná už čekal jen na mě. Nemohl by to tu zapíchnout bez mého jitrocele. Ve srovnání s celkovým objemem zdejších skladů ty jeho nepatrné změny čísel nic neznamenají. On moc dobře ví, co smí a nesmí. Já to vím také. Nikdo si ničeho nevšimne. Ruda škodil v přesně vymezených hranicích zákona. Možná ta hluchavka bude někde chybět, ale to se svede na průvan v hale. Už odmalička si představuju, jestli někdy někoho napadne tohle udělat. Nebýt svině a zaokrouhlovat nahoru. Hodně nahoru. Jenže co te6 s tím? Sedím na půdě a potím se. Začíná být dusno. Pryč je chladivý vánek, tady se vzduch ani nehne a já vdechuju omamné ořechové výpary. Ještě než omdlím a už se 176

neproberu, dojdu těsně pod střechu a nahmatávám ve střeše vyndavací místa. Je jich pět. Jsou to prostory, kde můžu odebrat střešní tašky a nenápadně pootevřít střechu. Občas to je nutné, aby se na půdě vytvořil průvan. Sluneční světlo se tak dostane i do míst, kam šňůra lampy nedosáhne. Vždycky jsme měli velkou půdu, usměju se. Složitou a členitou. Domek pod ní je mnohem jednodušší, dvě velké místnosti, dvě menší, chodba, předsíň, koupelna. To samé je i nahoře, s mírnými přístavbami. Na půdě jsou trámy, za které se nelze dostat, ale i trámy, které se dají dobře využít. Kde to jde, tak to smýčím, ale stejně si to tu žije vlastním životem a do všech míst se nelze dostat. Mám to tu ráda, ale úplně celou půdu neznám a zdaleka není celá má. Půda je půda a mě naštěstí přijala vlídně. Pamatuju si, jak záhadně zhasínalo světlo, když sem chtěl děda nastěhovat další staré krámy. Udělal tři kroky po schodech a tma. Pořád dokola. Řval na nás, až ho mohlo trefit, ale nic nezmohl. Tak se na to vysral a objednal valník. Týden nato zemřel. Některé z těch krámů se pak objevily na půdě u Marcely, takže vlastně ani není jasné, co kdo vyhodil a co a kdo uskladnil zpátky pod střechu. Marcelina půda je taky záhada, léta jsem na ní nebyla. Je menší než ta moje, ale rozhodně by snesla několik kilo listí z ořešáku vlašského. Stojím na staré židli a vyhlížím ze severozápadního otvoru střechy. Vítr žádný, vzduch se nehne ani venku. Tak tohle je tedy letošní začátek prázdnin. Ovocný sad mám jako na dlani. Některé třešně mají stále nahoře v korunách plody, i když větve dole jsou dost oškubané. Marcelino působení nejde přehlédnout. Pevně doufám, že já jsem svůj sběr u ní zamaskovala lépe. Ještě dnes se tam naposledy chystám. Zkusím prací zahnat stesk. Nevím, co si mám počít. Jsem bohatá a smutná. Možná 177

přímo nešEastná. Stalo se to tak náhle a te6 se to rozlévá v duši až do svědomí. Kdybych se mohla vyplakat, bylo by to lepší, ale nic takového se neděje. Potom venku spatřím něco, co odvede mé myšlení úplně jinam. V sadu na starém padlém kmeni sedí Miluška a láduje se třešněmi. Prozradily ji ty dlouhé červené šaty, které nosívala dříve, září na celé okolí. Už dlouho je nevyndala, a přitom jí tak slušely! Má rozpuštěné vlasy, je usměvavá a vůbec taková bezstarostná, zkrátka jako o prázdninách. Jako bych ji slyšela až sem, jak odtrhává z třešní stopky a plive pecky vedle sebe do trávy. Chci na ni zamávat, ale otvor ve střeše je malý a neprotáhnu tudy ruku. Stejně s ní nemůžu pohnout. Tak aspoň zavolám. Ale neslyší mě. Začne se bosá procházet mezi stromy, dlaně stále plné třešní. Jestlipak si udělala i náušnice? Najednou se rozpřáhne a vyhodí třešně do vzduchu. Každou chvíli se musejí vrátit dolů a napadat jí na hlavu, ale to už se nestane. Miluška se točí, směje a pak jde dál sadem. Přerostlé kvetoucí kopřivy obchází obloukem, ale nad heřmánkem se zastaví, klekne si k němu a přičichne si. To by ani nebyla ona, naše slavná lékárnice, kdyby si neutrhla pár květů a nepromnula je v dlaních, aby tu vůni měla s sebou co nejdéle. Musím za ní. Musím s ní mluvit hned te6. Ublížila jsem Divišovi, a tím pádem i jí, a to mě mrzí. Odtud mě neslyší a bojím se, že mi odejde, než slezu z půdy a oběhnu dům. Možná je tam tajně a nechce, abych ji viděla. Už se ale stalo, takže spěchám rovnou tam a povíme si všechno, co nás trápí. Nejde mi to ale tak rychle, jak jsem si představovala. Žádný schod se sice pode mnou neprolomil, ale sestup dolů z půdy je obtížný. Nechci to rozvádět, prostě to bolí. Byl to náročný den. Nic moc fyzického se nestalo, žádná kára přivázaná k tělu a krkolomný výstup několik kilometrů nad moře. Srovnat to ale 178

psychicky nebylo jednoduché a slabostí se mi z toho třese celé tělo. Připadám si jako nějaká stará babka o čtyřiceti kilech, která se každou chvíli rozsype. Ve skutečnosti dojdu až dolů pod schody a vezmu za kliku. Dveře jsou zamčené. A já jsem uvnitř. Překvapeně zalomcuju a trochu zpanikařím. Nedrží tam někdo z druhé strany nohu? Tyhle dveře nikdy nezamykám, když jdu nahoru, nikdy. Zavřu je, to jo, aby je nezabouchl průvan a nezlomil se zámek jako kdysi. Ale nikdy je nezamykám. Kdo to teda udělal? Marcela není v Čechách a tchán je mrtvý. Byl to Diviš! On je moje zkáza. Nikdy to se mnou nemyslel dobře. Stojím dole u zamčených dveří a dává se do mě zimnice. Strčím roztřesené ruce do kapes a v té levé nahmatám klíč. Srdce se mi zastaví a pak se rozjede na dvě stě procent. Tohle by chtělo třezalku. To jsem jako zamkla já? Proč bych to dělala? Chvilku mi trvá, než se klíčem strefím do dírky, ale pak odemknu a vyjdu ven. Zhasnout zapomenu, ale vzhledem k tomu, jak často te6 chodím na půdu, to nebude žádná velká škoda. Čerstvý vzduch by mi udělal dobře. Venku je ale zkažený. Dusno a těžko. Zase bude bouřka. SmršE, kterou doprovázejí polámané kmeny stromů a jejich kořeny vytrhané ze země. Dneska nesmím zapomenout uklidit Marcele kytky. Dneska půjde o život. Nazuju si boty a chci udělat první krok, pak se ale zarazím. Zapomněla jsem to zkontrolovat. Příšerný pocit, ošiju se hnusem a doufám, že mě had ušetří i tentokrát. Zavřu oči a čekám na štípnutí. Necítím nic, a tak se vyzuju a boty si nedůvěřivě prohlížím. Nic se v nich nehýbe. Obě moje nohy jsou strnulé a modré. Jako by se o beton opíraly kusy mramorové sochy, a ne části mého těla. Od nohou to začíná, to už je mi jasné. Paže raději zakrývám dlouhými rukávy, lidi by se mohli leknout. Bez šátku na hlavě se už neobejdu. Aby mě Miluška 179

vůbec poznala! Otevírám dvířka do sadu a jdu rovnou mezi třešně, pod kterými je nejvíc heřmánku. Je krásný a jeho vůně se mísí se zápachem shnilého ovoce. Miluška nikde. Volám na ni, třeba je někde blízko a ještě se vrátí. Prohlížím si trávu a hledám místa, kudy šla a kde seděla. Nikde žádná pecka ani stopka. Ani jeden červený paprsek z jejích šatů tu nezbyl. Byla tady vůbec? Přece jsem si to nevymyslela. Nedokážu si představovat takové věci! Vznášel se sice kolem ní zvláštní opar a pohybovala se jako ve snu. Ale byla to pravda! Proboha, aE není mrtvá, tohle není dobré znamení. Jen aE je ta holka v pořádku… Jen klid. Byla jsem zkrátka pomalá, a proto jsem tu sama. Beru si z kolny košíček a otrhám aspoň ten heřmánek. Krásně se letos vysemenil, povedlo se to. Když si vzpomenu, jak dobrá investice to byla! Objet všechna širá pole a nanosit heřmánek až k nám domů. Vysemenit ho v sadu, kde ho nikdo nebude hnojit. Heřmánek je základ. Plevel, který nesmí chybět. O který se musí pečovat. V červnu si z něho beru všechno, co jde. Pak už jeho květy nechávám napadat do země, abych si pojistila úrodu na příští rok. V září je dobré jezdit s ním na kole a rozprašovat ho podél cest. Samozřejmě se vůbec nic nestane, když se na to vykašlu, ale pocit zachraňování ohroženého druhu je znamenitý. A zase abych šla na půdu s heřmánkem. Zatracené schody! Nechám to v předsíni ve stínu a zajdu tam, až ponesu to listí. Obloha se zatahuje, ale nevypadá to, že by s tím nějak spěchala. Zapnu si počasí v rádiu. Bouřky se mohou objevit nejdříve zítra odpoledne. Jaká je asi teplota vody v Itálii? A jestlipak se už Marcela vykoupala? Její strach z chladnější vody nebyl hraný, ten byl skutečný. Taky si vezla čtyři tuby opalovacího krému s faktorem 50 a víc. Určitě se vrátí úplně bílá. Co já ale 180

vlastně vím, co si od toho slibovala, když odjížděla. Najdu ta lejstra s jejími pokyny a poprvé si je pořádně přečtu. Po chvilce to musím zahodit. Tohle se opravdu nedá… Dám si večeři. A čaj. Nepolezu po výškách s prázdným žaludkem. Škoda že jsem Milušku nezastihla. Proč mi neřekla, že k nám jde, mohlo to být už za námi. Nemůžu se dočkat, až budeme zase zadobře. Možná že pořád jsme, ale chci to slyšet přímo od ní. Že se nic nestalo a všechno bude dobré. Stačí dvě jednoduché věty a svět se rázem zklidní. Proč nemůžu najít ani jednu stuhu! Procházím všechny místnosti a nikde žádnou nevidím. Zmizely i gumičky, sponky, šátky, kšiltovky a všechny pokrývky, které by to mohly zmírnit nebo úplně zakrýt. Momentálně mám vlasy nejdelší vepředu a s tím se pracovat nedá. Možná kdybych za to jemně trhla, zbavila bych se zbytečných starostí. Podívám se na polici v jídelně, jsou tam ty nejdelší nabroušené nůžky. Letos jsem je ještě nepoužila. Mám ještě dvoje kratší v předsíni a troje v obýváku, zkrátka všude nějaké. Nožíky, srpy a štípačky taktéž. Kolosální historický srp pověšený v koupelně jednou Marcelu dost vyděsil, ale kdo ji tam tehdy zval? Proč se musela mermomocí vykoupat u mě? Prostě mám jeden starý srp na stěně nad vanou, je to relikt, památka po babičce. Zakázala jsem si používat ho a tohle byl nejlepší způsob, jak to dodržet. Přibít ho ke zdi. Dobře na něj vidím, když se koupu. Marcela to nepochopila a ječela. Přitom byla v koupelně zamčená a nikdo se k ní nemohl dostat. Nikdy neměla smysl pro humor. A pro krásu? Od toho památného leknutí už ke mně do koupelny nevkročila a vyhovuje nám to oběma. Kristepane, co já už jsem s ní vytrpěla! A to ještě není konec, nyní je zadaná žena a nebude s ní k vydržení. Vlasy svážu provázkem 181

na pytle, vezmu dva koše a odcházím ke své dlouholeté a jediné přímé sousedce na večerní draní listí. Nadechnu se a ponořím se do houštin stromu. Každá větev ořešáku je už trochu poznamenaná. Bu6 mnou, nebo kočkou. Ty potvory jsou všude, kam se nedostanu já. Skáčou z větve na větev a vycházejí z nich zvláštní vřískavé zvuky. Občas zavrčí někde hodně blízko, ale sotva se otočím, jsou pryč. Málokdy je spatřím, a tak vůbec nejdou spočítat. Hrajou tu ve větvích podivnou hru, které nerozumím a která má daleko k nějakému milostnému kočičímu nahánění. Spíš jde o hromadnou přípravu na boj. Možná že nahánějí mě, ale tím se nebudu znepokojovat, jde mi te6 jen o jedno: naplnit koš, udržet rovnováhu, nenechat se drápnout a dostat se dolů. A pak že já mám hlídat kočky! To ony ze mě nespustí oči a vypadá to, jako by spíš jim Marcela dala rozpis, jak si mě pohlídat. Nejhorší jsou ty černé. Nejsou vidět a určitě zaútočí zezadu. Bílé se zdají milé, jsou tlusté a ne tak hbité a nevydávají téměř žádné zvuky. Až na ty jejich krvavé oči. Nemůžu se do nich dívat. Hypnotizují mě a mohly by způsobit víc škod, než by člověk čekal. Nebudu se tam dívat, starám se jen o své. Lezu dolů s plným košíkem a beru si ten druhý. Kočičí nestvůry mi k tomu pějí šílené písně, až se mi začne motat hlava. Tohle je spiknutí. Ten řev se mi zabodává do hlavy a vyzývá tam tu léky tlumenou bolest. Chce se s ní spolčit. A ona to udělá. Vypluje na povrch a doširoka se rozvine jako obrovský cizokrajný květ. Jeden z těch, které se netrhají. Protože z něho není žádný užitek, jen zmar. Jenže já jsem pevně rozhodnutá, dodělám druhý koš, děj se co děj. A budu mít i dost sil vysypat to na půdu, mám tam stále pootevřený otvor a dovnitř proudí svěží průvan. Zvládnu to, jsem to přece já. Pak po mně jedna z nich skočí a já to nečekám. Přední 182

pařáty mi zasekne zezadu do hlavy a zadními visí na mých zádech. Zavrávorám a málem srazím košík dolů. Pravou rukou narazím do větve přímo před sebou a vyjeknu bolestí. Srdce mi vyletí až do krku a prudce se oženu. Podaří se mi chytit tu potvoru za hřbet. Je hubená, kluzká a rozpálená, jako by ji někdo krátce předtím hodil do ohně. Příšerné stvoření, strhlo mi šátek z vlasů a kouslo vařicími jehlami do ucha. Držím ji daleko od těla a snažím se udržet rovnováhu. Vzpomenu si na mlýn, jak se tam kdysi přemnožily tak, že to přestala být lidská oblast. Tehdy mi na tom nepřipadalo nic hrůzného, spíš mi bylo koček líto, když je přišli vybít. Ale asi je to i jinak. Mrsknu s tou kůží do vzduchu a ona se nebrání. Její drápy už ke mně nedosáhnou. S prskáním se kroutí mezi větvemi, které před ní uhýbají. Tentokrát už ji nepřijmou a ona padá. Dívám se vystrašeně dolů na zběsilou kočičí cestu k zemi. Těsně nad trávou se zvíře rozplyne. Na zem nedopadne vůbec nic. Je to jako přelud, jako kdybych vypila příliš silný čaj a vzala si k tomu pár tablet navíc. Jenže to se nestalo. Skoro žádné léky už nemám. Ani další recepty. Dole pod bradou se mi stéká pot s krví, mám horečku a hořlavý kousanec na uchu. Ona mě chtěla sežrat! Troufla si jako první. Byla plná ohně jako ty další, které jsou te6 na řadě. Možná že zaútočí najednou. Za to ty listy nestojí. Musím přiznat, že tento strom opravdu nepatří mně. Ani Marcele. Nepatří vůbec do říše lidí a nebudu ho dráždit. Nechám vás být a slezu raději dolů, svůj úkol mám téměř splněný. Čím více se přibližuju k zemi, tím více se kočičí kvílení vzdaluje a vzduch se ochlazuje. Ve spáncích mi stále buší, ale teplota v hlavě už je snesitelnější a lépe se i dýchá. Žebřík uklidím až zítra, na to už sílu nemám. * * * 183

Do postele jdu zase neumytá a nepřevlečená. Už mi to nevadí. Postel je něco jako stav těla, ulevující poloha, bezbolestnost a zapomnění. Nesouvisí s čistotou. Umýt se můžu kdykoli během dne. Kdykoli, když nesbírám. Potápění se také počítá. Navíc jsou prázdniny a dovoleno je leccos. Te6 už jsem položená a připravená. Vycházím vstříc novým snům, úplně jiným obrazům a světům, které se mě pak drží i několik dní, i když je nikdo jiný nevidí. Usnout ale nemůžu. Možná z přeplněnosti. Zavřu oči a snažím se píchání v hlavě nějak oklamat. AE už je to pryč, chci spát. Mozek však přelstít nelze. Ten srp na koupelnové stěně je nejhezčí, jaký jsem kdy viděla. Byla jsem svědkem toho, jak ho dvanáctiletá Miluška podcenila a rozřízla si dlaň. Jak se ošklivě poučila z praxe a přiklonila k teorii. Od té doby žádná divočina v přírodě, jen ležet v knihách a číst a číst. Proč měla na sobě ty červené šaty? Pamatuju si jasně, jak jsme je kdysi spolu na zahradě spálily. V těch šatech se odehrály chvíle, na které už nechtěla vzpomínat. Chápala jsem to a ráda jsem rozdělala oheň. Měl zvláštní barvu. Nezralou. Uvidím ještě své sestřenice? Prolomí se rodinné prokletí a porodí některá z nich dítě? Které neopustí, když se kolem něj budou potulovat psi? Co když na Rudův podvod přijdou? Neměla bych se jít příští úterý přiznat? Proč jsem mu neřekla, že ho mám ráda! Že nechci, aby odešel! Stačil by lepší výraz nebo úsměv, a rozpovídal by se. Nemyslet na to. Ze všech sil o ničem nepřemýšlet. Nejde to. Opravdu nejde na nic nemyslet. Na meditace a jiné hlouposti jsem nikdy nebyla. Absolutní klid mysli neexistuje. Vyznávám tvrdou práci, fyzickou únavu a spravedlivý spánek. Kdo nepracuje a nezuboží svoje svaly, nemůže být unavený a spravedlivý spánek se ho netýká. Já jsem spala vždycky dobře, protože jsem dřela jako kůň, takže o nějakých výčitkách svědomí 184

nemůže být řeč. Proč bych nemohla být nezaměstnaná? Naoko. Jen pro úřady. VždyE sama v hloubi duše vím, že pracuju neustále. Co když mi ta bestie nechala v uchu jedovatý tesák? Štípe to bolestí víc než ta věc v hlavě. Snad mi do rána neshoří polštář. Ty kočičí oči mi někoho připomínaly. Někoho blízkého, z rodiny. Stále se na mě upírají a já nemůžu uhnout. Proč mi to dělají, te6 musím spát! Po stropě se honí nějaké stíny. V pokoji kromě mě nikdo není. Možná že vidím bloudit své myšlenky, nedivila bych se, kdyby se nakonec popraly a v jednom chumlu vyrazily oknem ven. Raději znovu zavřu oči. Ještě bych mohla spatřit něco, co si budu dlouho pamatovat a nebude mi dobře. Pod zavřenými víčky se mi rozklíží vidění. Spánek je na cestě… pomalu přichází, sleduju jeho čáry a za moment přestanu vnímat. Další fázi už si nebudu pamatovat. Jenže pak to zaslechnu. Šustění. Hlasité šustění! Rychle otevřu oči, srdce se mi divoce rozbuší. Te6 zase. Tlumené štrachání někde vlevo nade mnou. Posadím se a nehybně naslouchám. V prokousnutém uchu bubnuje bolest. Někdo je na půdě. Něco se tam děje. Ospalé oči mám najednou veliké jako čtyři kočičí a číhám na každý další zvuk, který se seshora ozve. Právě te6. Někdo tam šustí s mými pytli. Zní to skrz ten strop nezvykle hlasitě a dost strašidelně. Nebo je to tady někdy v rohu? Pod postelí? Poznám ještě vůbec, co je nahoře a co dole? Vzpomenu si na Marcelu a Tondu. Že bych podcenila jejich stížnosti? Měli na mysli tyhle zvuky, když na mě doráželi? Jestli tohle zaslechnou nějaké ty děti, rozhodně nebudou chtít zůstat v pokojích samy… Te6 jako bych rozeznala i kroky. Lehké, opatrné, ale ne zvířecí. Dokážou myši posunovat předměty? Kdysi jsem na půdě měla netopýra, jednou zbloudilého rorýsa, potom drzého holuba. Bydlely tam vosy, kočky a někdy si pro 185

ořechy chodily i veverky, ale se všemi jsem si poradila. A hlavně: poznala bych je. Tyhle otřesy podlahy pod něčíma nohama jsou nové. Těžké, a přitom lstivě tlumené, tudíž lidské. Možná tam někdo leze po kolenou a něco hledá. V mých pytlích! A jestli tohle slyšela i Marcela, není tam vetřelec poprvé! Sedím strnulá na posteli, tisknu peřinu až pod bradu a zrazuju sama sebe. Je to moje půda, cítím se tam lépe než tady dole a vůbec netuším, proč tam už dávno nespím. Vstát a jít bránit své území ovšem nemůžu. Najednou jsem malinká a slabá. Opatrně si lehám zpátky na záda a tiše polykám. Vůbec nic mě nebolí a klidně bych se mohla i poprat. Veškeré fyzické starosti ustoupily před těmi příšernými štrachavými zvuky do pozadí. Jsem zdravá jako rybka, ale paralyzovaná vnitřně. Zatínám ruce do matrace pod sebou a vyčítám si svou zbabělost. Rána v dlani praská a špiní prostěradlo. Jsem vůbec její vnučka? Co by si o mně pomyslela? Jak se to chovám… Někdo je nahoře a já ani nechci vědět, který z nich to je. Možná bych se divila, kdo z naší ulice navštěvuje sousedy jako noční fantom. Jediné, čím jsem si jistá, je, že Marcela je v tom nevinně. Ještě jeden takový zvuk a neudržím slzy. Pak tupá rána. Něco upadlo. Dva rychlé kroky, jeden skok a ticho. Vlezl tam tou větrací dírou ve střeše? A co by mně mohl chtít vzít? Zítra se podívám, co si odnesl… Až padne denní světlo, strašáci pominou a budu to zase já, kdo se nahoře projde jako doma. Proč nevlezli do kuchyně? Proč zrovna na půdu? Kdo mě chce trápit? Moje utrpení je přece to jediné, co se dá z noční návštěvy u nás doma vytěžit. Ještě dlouho zírám na ze6 a pozoruju stíny. Jsou neškodné a dělají je moje oči. Usnu, až když se otevřou i ty poslední diviznové květy a v dálce se z řepkového pole vynoří slunce.

186

KAPITOLA DVANÁCTÁ

Tu ž e b n í k j i l m o v ý n a (

Spala jsem krátce. Stojím před řadou divizen a chystám se je otrhat. Prohlížím si ty chlupaté rostliny, beru do dlaní jejich křehké květy a pak je tak mačkám, drtím mezi prsty, až z nich teče šEáva. Patlám to v dlaních a zírám na poničenou strukturu. Občas se stává, že něco nechápu. A tak to musím zmáčknout. Když neznám něčí podstatu, zkouším ho otevřít a následně zničit. Pravá dlaň je silná jako nikdy a nezná bolest ani cit. Je suchá a čistá. V kůži je okoralá díra, ze které už nepůjde udělat jizva, ale to nevadí. Hlavní je, že se brána dvou světů na tomto místě zavřela a už nehrozí nebezpečí. S hlavou a žaludkem to bude horší. Oba si žádají pravidelnou dávku léků, které nemám. Na parapetu si kromě bylin suším i pšeničné kuličky a drobky různých tvarů, jsou dost podobné těm tabletám a třeba se mi podaří mozek ošidit. Do lékárny nepůjdu. Nebudu do toho zatahovat další lidi. Poradím si sama. Nebudu se omlouvat doktorům za to, že je to se mnou těžké. Byla jsem napadena a jen jsem se bránila. Nikdy jsem netoužila po domácích návštěvách a Diviš to dobře ví. Neměl sem chodit a neměl se o mě starat. Co on ví o mém trápení? Pořád by dělal rentgeny a prosvěcoval by nitro skrz naskrz, ale vlastní podstata ho nezajímá. Chce řešit případy, odškrtávat si je jako hotovou, z velké části úspěšnou práci, a to mu u nás doma nedovolím. Možná že taky jen otevírá, mačká a ničí, aby se dopídil podstaty… Nasrat. Co on ví 187

o tuhosti stonku červencového tužebníku? Nejraději by mi svázal ruce za záda, abych je už nikdy nepoužila. Přitom já se te6 potřebuju co nejdřív dostat k močálům. Tužebník má svou dobu a ta se nesmí propásnout. Ten příšerný překrásný plevel, který mi svou vůní připomíná lípu, v červenci už dávno zesnulou, mi to te6 pěkně zasolí. Vykvete do krásy a zmocní se všech mých smyslů. Omráčí mě a vysaje do posledních sil. Beru ho na milost, protože mi to prostě zase nedá. Tužebník jilmový, kilo suché nati po třiceti korunách. Budu potřebovat hodně místa na půdě, abych to směstnala dohromady. Budu muset dojít až dozadu, kam nedosáhne světlo lampy… Do míst, která když člověka uchvátí, nevydají ho zpět. Možná si přivážu nohu za provaz a s plným pytlem tužebníku si jako starý blázen sáhnu na dno. Ostatně jako každý začátek července. Je třeba dokoupit rohlíky a piškoty. Ty mám ráda a s čajem je snesu polykat. Vypadá to na krátkou procházku do potravin před dlouhou výpravou. Těším se na to. Na všechno. Venku je hezky, vůbec není takové vedro, jak předpovídali. Jdu kolem Marcelina zabedněného domku. Za necelé tři dny už bude doma a celá ulice naplno pocítí, že i školní kuchařky mají letní prázdniny. Začne to větráním, praním peřin a mytím oken. Letos bych si troufla předpovědět, vzhledem k přítomnosti mužské síly v domácnosti, že ta okna se budou i měnit. Nebo aspoň lakovat. Dále je třeba pečovat o truhlíky za okny. Každý pátek se vyměňují a vystavené rostliny se střídají. Vítězná kombinace, která lidskému oku nejvíce lahodí, pak zůstane na parapetech naaranžovaná do konce srpna. Méně krásné kousky skončí uvnitř na dvorku, kde je jejich pěstitelka každé ráno, popřípadě k večeru vyfotografuje. Pro výstrahu a vlastní ponaučení. Musí se přijít na to, kde se stala chyba. Tyto každoroční rituály bere 188

naše ulice jako samozřejmost a sama si te6 v duchu přiznávám, že mi dnes ta zabedněná okna a opuštěný dvůr nějak vadí. Jako bych se nemohla dočkat, až se Marcela z té Itálie vrátí. Je to divné, když tu není. Není to ono. Ona vůbec letos dělá věci, které by u ní nikdo nečekal. Co když se bude chtít vdávat? To bychom tu zažili svatbu? Na pohřby jsme zvyklí každý pátek, ale svatba… Jak ta se vůbec dělá? V našem věku? A pak celá ta léta starostí a příbuzenských vztahů. Drsného roubování nesourodých větví, jejich minulostí, zvyklostí a tragédií. Na to Marcela nemá. Nakoupím rohlíky a pár dalších věcí a vykračuju si zpátky domů. Kupodivu mám plnou tašku surovin, na které mám chuE. Vůbec nic mě nebolí. Toho je třeba využít. Vypadá to na dopolední piknik na zahradě. Je třeba vytrhat plevel a zalít rostliny v květináčích na slunci. Dělám prostě všechno možné, jen abych nemusela na tu proklatou půdu. Nebudu na to myslet. Zajdu tam jen tak mimochodem, v přestávce mezi jednotlivými činnostmi. V hlavě už si neoživuju zvuky, které z těch míst vycházely. Byl to blud, který je za denního světla k smíchu. Nic tady nahoře nenasvědčuje tomu, že by bylo cokoliv jinak. Žádné stopy, žádné poničené pytle. Otvor ve střeše stejně veliký jako včera. Mohla bych tu střešní tašku dát zpátky na místo a větrání zavřít, ale proč bych to dělala? Je tu bezpečno jako pokaždé. A uklidňující vůně bylin a prachu a tepla z letních prázdnin. Načechrám hromady ořechového listí a posunu třezalku. Povadlé už to nezabírá tolik místa jako čerstvé. Hlavně se neukvapit a nevytvořit neproniknutelnou hromadu, která se zapaří a zhnědne. Na listy se nesmí spěchat. Slunce se opírá do střechy a na půdě je vedro. Až přijedu večer s tužebníkem, bude už všechno jinak. Lupení půjde smáčknout o něco dál a přibude volné 189

místo. Při pomyšlení na všechnu tuhle práci mě zalije vlna nečekané radosti a sevře se mi srdce. Snad se to nepřesune do hlavy. Pohlcuje mě rozrušení z toho, že existuju a co dělám. Prohlížím si své dlaně a kam až vedou ruce. A nohy trčící od podlahy nahoru, černé, neostříhané nehty, modřina pod levým kolenem. Najednou nevím, co s rukama. Musím se vší silou zatahat za vlasy pod šátkem. Čelo mám rozpálené. Překypuju nádherou a trochu mě mrzí, že není na světě nikdo, s kým bych se o ni mohla podělit. Ale kdo by tohle pochopil? Kdo by se se mnou radoval z kradeného lupení? Kdo? Nikdo z těch, které znám. Na přílivy radosti to však nemá vliv, dokážu se radovat i o samotě, jsem přece na sobectví zvyklá. Jen by to chtělo ponořit hlavu do ledové vody. Rychle, aby to zasyčelo. Scházím dolů po schodech a otevírám na dvůr. Zkontroluju boty za dveřmi a pak se přezuju. Sud na dešEovou vodu je plný zhruba do poloviny. Namlouvám si, že jsem trpělivý člověk, a opět to zkouším s tím kolem. Vypadá to špatně. Trpělivá nejsem vůbec a asi to kolo budu muset od Tondy koupit. Až pak mu prozradím, v čem byla potíž. Nebo mu to neřeknu, nemusí se nic dozvědět. Rovnou pak pojedu na vlastním kole, dávno spraveném. Tonda ho rozdýchá, on to dokáže! Ještě tři dny a pak ho tu máme. Dnes to bude pěší túra. Vyvezu z kolny v sadu velkou káru. Je třeba jí dofouknout kola a pak připravit provazy. Pokud se má tužebník vyplatit, je třeba vzít ho hodně. A když říkám hodně, myslím hodně. Jestli se dostanu až za močály a přivezu odtud to, co vloni, podlaha na půdě se mi blahem propadne. Větší množství tužebníku, pro které se chystám dojet, se nevměstná do žádných pytlů nebo tašek. Hromady natí se provázkem svazují do snopů a ty se pak vrství na sebe do káry. Kde zbude skulina, 190

vmáčkne se taška s jitrocelem, přesličkou nebo třeba pytlíček heřmánku či kontryhelu. Na tak náročné cestě se bere všechno. Musí se vytěžit a zúročit každý metr trasy. Zajet až k močálům není vůbec sranda a pod stokorunu za kilometr nejdu. Ze začátku je každá cesta trapná. Musím projet naší ulicí, hezky pomalu kolem každého domu. Všichni se můžou podívat, s čím a kam jedu. Naštěstí te6 žádná babka nekouká z okna a nezastavuje mě s řečmi o počasí. Počasí je velmi důležité, ale ne pro toho, kdo visí na parapetu a neudělá krok ven. Proč mám obrovský batoh a holínky až po stehna, nemusí nikoho zajímat. To už jsem za rohem a vidím dozadu na zahradu doktora Diviše. On doma samozřejmě není, jeho poslání se rozhodně nenaplní na dvorku tři krát tři metry čtvereční. Jeho zákonná manželka však čerpá z letních prázdnin plnými doušky. V upnutém tílku a v šortkách vzadu na zahrádce cvičí. Jestli se tak tomu dá ještě říkat. Pánské kliky, sklapovačky, dřepy, vzpírání o klandr na prádlo. S touhle výdrží pojede příští rok na olympiádu. Nebo je to jen obyčejná tělocvikářka na druhém stupni, která si drsnou disciplínou řeší mindrák? Ze svého manžela, který svedl půlku okresu, ale tvrdí, že jeho chyba to není, mají to v genech, viděl to černé na bílém. Už jí nedokáže ani lhát, jako to dělával kdysi. Už se jí ani nedívá do očí. Nedokáže se však ani rozhodnout a opustit ji. Jenom to nelidsky prodlužuje a mlčí. Nechtěla bych být v kůži mladé Divišové. Ráda jezdím na kole, lezu po skalách a brodím bažiny, ale tenhle duševní tělocvik bych nezvládala. Kývnu jí na pozdrav, když se na mě mezi horlivými výdechy a nádechy podívá, a ona na mě letmo mávne. Nedokážu od ní odtrhnout oči a tentokrát je to ona, kdo uhne pohledem. Blížím se k další zatáčce, za kterou už začíná loučka u řeky, a tam už je třeba být ostražitý. Tužebník má rád řeku a často 191

obklopuje její břeh z obou stran. Nejsem ještě u něho, ale už ho dokážu rozeznat od ostatních rostlin. Už to začalo. Spoustu natí je teprve připravených ke květu, ale ty ostatní mají nejvyšší čas spočinout v káře. Tužebník nemůže kvést donekonečna, květ se sice stále zvětšuje a zvětšuje, ale když je největší, spodní části už opadávají, jakmile se jich někdo dotkne. Do tohoto stádia se dostat nechci. Chci ho natrhat kvalitní. A ve velkém, takže pokračuju k močálům. Tlačím káru dál až k rybníku. Tady končí štěrková pěšina a začíná tráva. Když je kára prázdná, tak mi drny nevadí a plynulý průjezd komplikují jen svěšené větve akátů. Na nich jsem pracovala na jaře. A vůbec do těchto míst se rozhodně letos o prázdninách ještě vrátím. Koncem července zde vytěžím několik kilo malinových listů, řebříčku a vratiče. Zatím to tu vypadá dost zanedbaně, vůbec nikdo sem nechodí. To mi dělá radost. A každá radost navíc tlačí mou káru rychleji k cíli. Stín akátů, za jejichž květ jsem letos obdržela třicet devět korun, je příjemný pro hlavu i celé tělo. Tomu bude záhy konec, protože vjíždím na další odbočku a musím projet po loučce mezi lesy. Slunce tu svítí ostře, ale největší muka mi působí to, že tráva kolem je neposekaná. Vyčerpávající nadšení mě zdržuje. Musím zastavit uprostřed výhně a provést kontrolu vyskytujících se druhů. Začíná řebříček, to jsem ale věděla, kvůli tomu se kára nezastavuje. Kontryhel letos opět mizerný, nemá cenu se ohýbat. Jitrocel nádhera, šup s ním do káry. Pro jablečník taktéž nemá smysl se ohýbat, paběrky. Kokoška vykukuje snad ze všech stran, ale s tou jsem se finančně nepohodla už v dětství, tak aE to na mě nezkouší. Na jitrocel trpím a musím ho sebrat. Stejně tak pampeliškový list, ale ten v těchhle místech nemá šanci. Přesouvám se dál, k poslednímu, velmi zarostlému rozcestí, za kterým už 192

se v kdejakém křoví může rozlévat potok a stébla trávy se mění na rákosí. Ve vzduchu je cítit bahno a narůstá i množství komářích hejn. Začíná království žab a hadů, ale to si nesmím připouštět, jinak je s tužebníkem konec. Dostávám se do míst, kde končí pěšina a terén je pro káru obtížný. Nechat ji tu však nemůžu, musím ji dovézt co nejdál k tužebníkům, abych se pak s nimi nemusela vracet daleko. Tak jsem konečně tady a je to přesně tak, jak jsem si celou zimu představovala. Mokřady prosvícené odpoledním sluncem. Hubené břízy a olše hustě vysemeněné vedle sebe. Náletové dřeviny tu během deseti let zcela změnily charakter oblasti. Ubírají místo loukám a k těm je čím dál víc obtížné se dostat. Obzvláště s velkou károu. Dotáhnu ji až ke strouze vedoucí ze severního rybníku, rozvodněné a rozteklé do stran podle počasí. Dnes je sice sucho, ale nedávné bouřky nadělaly své. Za vodu už budu muset sama. Vezmu si s sebou provázky a srp, nůžky a pytle mám v batohu. Široko daleko ani živáčka, tak to má být. Nejsem už nemladší a brodit bažiny mi dává zabrat. A jak potáhnu zpátky ty čtyři snopy na zádech, na to asi nebude hezký pohled. Ráda pracuju beze svědků, protože jedině tak ze sebe dostanu maximum a nikdo se nedozví, že vypadám a dřu jako chlap. Ba mnohem víc. Po dopolední svačině těch svých padesát kilo opět mám a zvládnu zastat ještě pořádný kus práce. Chtělo by to nějaký bojový pokřik, ale ten si te6 odpustím, nebudu plašit vodní ptáky kolem. Počkám si na vítězství, mám ho na dosah. Nadechnu se, slavnostně zvednu nohu a vstoupím do bažin. Močály… tak jsme tomu říkaly jako malé. Ve skutečnosti je tu klid a nehrozí žádné nebezpečí. Jen je třeba překonat asi patnáct metrů podmáčené trávy, až k hranicím tajné tužebníkové 193

louky. Zářivě vykvetlé natě už mě vítají a rozeznávám i jejich pronikavou vůni. Je jich hodně, bude to na srp a půjde to raz dva. Každá jednotlivá rostlina už má rozvitou alespoň polovinu z květenství, a tak nebude třeba nic třídit a vynechávat, posekám to naráz a rovnou svážu. Jde jen o to se tam dostat. Holinky čvachtají v promočené trávě a zanechávají za sebou stopy plné kalné vody a bublin. Občas přede mnou uskočí žába nebo proletí vážka a je tu krásně. Pak ovšem neodhadnu povrch a zajedu nohou do jakési prohlubně plné měkkého bahna. Napřaženýma rukama vyvažuju rovnováhu, ale stejně to neudržím a sednu si zadkem na zem. Do kalhot se mi okamžitě vsákne močál. Studí to. Rychle se zvedám, protože nechci mít mokrý batoh a věci v něm. Holinka je v bahně téměř až po koleno a v těch místech už začínají kalhoty. Ještě dva centimetry, a nabrala bych si bahno dovnitř. Vysoukat nohu ven dá velkou práci a jinak než ze sedu to nejde. Zatím je to sranda, ale takhle te6 bude vypadat každý můj krok a ujít těch pár metrů bude stát mnoho úsilí. Podobně špatné už jsem to párkrát zažila, jenže to jsem byla mladší a silnější. Letos je to jiné. V jednu chvíli jsem zabořená v bažině oběma nohama a nemůžu se vůbec hnout. Tenhle drsný výcvik by měli zažít chlapi v naší ulici místo vojny. A měli by se tu učit brodit v říjnu, když tu myslivci střílejí po kachnách. Jednou jsem v močálech potkala zabořenou srnu a překvapivé setkání se mnou ji vybičovalo k heroickému výkonu. Dostala se z toho a celá zablácená pádila pryč. Je to tu krásné a příšerné zároveň a úplně to stačí dvakrát za léto. Letos možná udělám výjimku a jedny močály si odpustím. Zítra půjdu natrhat tužebník normálně k řece, jako obyčejný smrtelník, už takhle mám jen jednu botu. Ta druhá zařve na zpáteční cestě, to vím jistě. Štve mě to. To jsem se mohla rovnou zout a brodit 194

se bosa od začátku. Jako dítě jsem tu poztrácela hodně bot a byl za to odpovídající nářez. Dneska je to jen na mou zodpovědnost, nikdo mě nebude bít, ale ani mi nikdo nezahřeje ledové nohy, promodralé až na břicho. Z břicha to vede na záda, ze zad do rukou a za krk. U hlavy dnes nevím, mám nový šátek, je příjemný a jen tak ho nesundám. Oči jsem měla průzračně modré odjakživa, ty nepočítám. Tužebník omamně voní. Některé rostliny jsou větší než já. Odhrnuju je rukama a vypadá to, jako bych plavala v tužebníkovém moři. Te6 by mě neviděla ani srna, ani myslivec, nikdo. Není vůbec nepříjemné se takhle ztratit ze světa. Jen musím dávat pozor na včely, které se tu nad mou hlavou pilně činí. Když trhám naE rukou, dávám pozor, jestli tam nějaká není. Když ale vezmu srp a skolím celou řádku, neuhlídám žádný hmyz, a to je nebezpečné. Mám sice pracovní rukavice, ale bojím se o oči a obličej. Jednou mi včela vletěla do pusy a já jsem ji okamžitě vyplivla ven. Byla to jedna vteřina. Žádné žihadlo. Obě jsme to přežily a ona letěla dál. Doma mi to nevěřili. Vlastně mě ani neposlouchali. Stejně je to tu nádherné. Přes všechna úskalí se cítím náramně. Pokud je naE čehokoliv, co se sbírá, vyšší než člověk, je to významná událost. Svazuju samozřejmě jen horní části rostlin, nanejvýš půl metru, a i to budu muset na půdě zredukovat, aby mě s tím z výkupny nehnali. Ach, Rudo, kde je tobě dneska konec? Kosím v pravidelném tempu a pokud možno systematicky. Je tady toho ale tolik, že můžu řádit na každé světové straně a nikdo by to nepoznal. Až po chvíli si uvědomím, že se ke mně přibližujou nějaké zvuky. Vypadá to na divoké prase. To by nebylo nic neobvyklého. Až na to, že já s ním vůbec nepočítám. Nechci ho vidět, ale nechci ani odtud pryč. Nemůžu utíkat. 195

Nemám kam a necítím se na to. Jsem ráda, že mi to jde od ruky, a rozhodně neplánuju nějaké prase. Přestanu se hýbat a špicuju uši. Zvíře není daleko a asi se nepřibližuje. Pracuje na jednom místě, stejně jako já. Jenže já mám kolem sebe prales a mohu se krýt, divočák obchází místečko kolem káry a váhá, má-li vstoupit na podmáčený terén. Je to obrovský kus, určitě samec. Dokáže přeskočit strouhu tak lehce jako já? Čmuchá a chrochtá, čumákem rýpe v zemi a vykusuje kořínky. Pak zvedne hlavu a podívá se přímo na mě. Přikrčená vykukuju z tužebníků za mokřinou. Viděl mě. Sevřu pevně srp a jsem odhodlaná tít. Žádný útěk nebude, to aE ode mě nečeká, vydá-li se mým směrem, rozpářu ho a pověsím na půdu jako trofej. V lepším případě. Možná to samé plánuje udělat on se mnou. Oba čekáme, jak to dopadne. Já nemám špatné úmysly, nepřicházím šířit násilí, to je na mně přece vidět. Jen tu provádím svůj sběr. Zápas si zřejmě nepřeje ani divočák. Pozorujeme se navzájem, a kdo kam půjde, určuje on. Já zůstávám tam, kde jsem, a čekám. Prase funí a zkoumá moji káru. Doufám, že mi nepoškodí gumy, bere to nějak dopodrobna. Kdyby se k něčemu takovému chystal, srp bych asi vrhla. Já mu dám, neřádovi. Začínají mi dřevěnět nohy. Za několik dalších dlouhých minut dá zvíře pokoj a odebírá se, odkud přišlo. Mizí za stromy a jeho funění se vzdaluje. Tohle budu vyprávět Marcele, až mě naštve. Přemnožení divočáci u našich rybníků a řek. Jsou všude a přibližují se. V noci si troufnou i do zahrad a dvorků a nejraději mají muškáty. Červené. Když se vzpamatuju a vzduch je čistý, ještě chvíli trhám. Už jen rukou, protože to stojí méně úsilí. Přihazuju jednotlivé natě na poslední hromadu a pak to svážu dohromady. Tisknou se k sobě, jako by čekaly něco hrozného. Přitom se jim jen po196

štěstila příležitost posloužit dobrému účelu. Nebýt jedním marným z mohutného davu. Nejhorší je, že kolem mě to vůbec neubývá. Už mám čtyři těžké snopy, a stále bych mohla pokračovat. Rve mi srdce, že tu toho musím tolik nechat. Taky ale vím, že druhá cesta nepřipadá v úvahu, na půdu se toho tolik nevejde. Pro dnešek bude úplně stačit, když tohle dostanu ke káře a pak dojedu domů. Až to seschne na poloviční objem, můžu sem znovu. A pak zase. Dokud to neodkvete či nevyčerpám lokalitu. Slunce se už opět loučí a končí další den. Ten má být jedním z nejdelších, ale uběhne pokaždé tak rychle. Zanedlouho se začne snášet rosa a nepůjde nic trhat. To, co jsem stihla pobrat, te6 musím chránit před vlhkostí a v pořádku dopravit na půdu. Až se tam s tím objevím, bude už večer, ale z toho já nemám strach. Nesmím přemýšlet o hloupostech. Budu brát úkoly postupně. Nejprve přebrodit tu čvachtanici, pak přeskočit strouhu. Vměstnat úrodu na káru je už jen zlatý hřeb. No a pak zpáteční cesta. Nemám naše sousedy ráda, protože blbě čumí, ale kéž už bych byla s tím vším u nás v ulici. Jdu bosa, ale nevadí mi to. Mně ne. Sleduju svoje nohy krok po kroku a snad se to dohromady sečte v jeden dlouhý návrat, který jako vždy zvládnu. Já to zvládnu, našeptávám sebejistě sama sobě a sedám si na první lavičku. Lavička je dobré znamení. Jsem na úrovni lidské civilizace, dobře to dopadlo a nezemřela jsem v bažinách. V kolech káry mám vpleteny kopřivy a listy náletových keřů, ve vlasech pod šátkem zapíchnuté akátové větve a všude po těle svízel. Trpím a krvácím ze všech možných míst. Zítra budu muset prát. Střih. Tma. Jsem doma. V bezpečí a živá. Venku je příjemná, teplá noc. Na půdu nemusím pospíchat hned te6. Třesoucí se rukou 197

dávám vařit vodu na čaj a opatrně se posadím ke stolu v kuchyni. Otevřeným oknem vlétají dovnitř komáři a můry a nedaleko pějí žáby a cvrčci. Snažím se vnímat všemi smysly jen ten večer, ten okamžik, který zanedlouho pomine. Protože kdybych se zaměřila na sebe, musela bych plakat. Skončil den, kdy mi bylo dobře. Začíná přísná noc, která mě, pokud neusnu včas, ničeho neušetří. Jak jen to všechno dostanu na půdu…? Najednou zazvoní zvonek. Leknu se a bouchnu rukou do hrnku na stole. Převrátí se, ale nic z něj nevyteče. Je suchý a zatím ho nikdo nepoužil. Opět přistižená při něčem špatném? VždyE jsem jen u svého stolu, ve svém životě, u prázdného hrnku, o kterém si namlouvám, že ho někdy naplním a vypiju do dna. Nic víc se tady neděje. V hloubi duše mám však špatné svědomí, jako kdybych provedla zlou věc. To nebudu mít nikdy pokoj? Copak to neskončí? Stále mám na sobě promočené pracovní kalhoty a nemám boty, zvonek se však ozve podruhé a já jdu otevřít. Chvíli mi trvá, než ty pečlivě zabedněné dveře na ulici odemknu, ale nejspíš jsem příliš pomalá. Venku nikdo není. Jen na zemi je položený košíček plný suchých sedmikráskových kvítků. Váhám, mám-li si tento dárek vzít. Košíček poznávám, tím to všechno kdysi začalo. Moje nepovedené manželství. Rozhlédnu se do tmy a tuším, že mě někde nablízku pozoruje. Není schopný se mnou mluvit, tak nechává vzkazy. Té sedmikrásky není mnoho, ale nemám srdce ji tu nechat. Možná za to může i doba, do které se Vašek strefil. Jsem úplně sama a není mi dobře. Dokonce vykazuju znaky touhy sdílet s někým svůj úspěch. Zvednu košíček a nahlas poděkuju. Zní to zvláštně a možná trochu poníženě. Bože, jak dlouho už jsem neslyšela svůj hlas? Mluvím já vůbec na někoho? Nebo si jen v hlavě představuju, co komu řeknu? Pozdravila 198

jsem v úterý Rudu? A bylo to stejným hlasem, který jsem právě zaslechla? Nemá smysl tu dál stát, odcházím domů. Dveře na ulici pořádně zamknu a pak i ty do předsíně. Snopy mám uvnitř hned za nimi a už z toho leze plno brouků. Košíček sedmikrásky si nesu domů také, na dvoře by navlhl. Kde ji asi sbíral? To bylo vždycky jeho, sednout si do trávy a trhat pouze drobné kvítky v dosahu jediné ruky. Jednou se takhle spálil od sluníčka a těch pár gramů v košíku po cestě ztratil. Mazala jsem ho třezalkovým olejem a on mě prosil, abych ho nikdy v životě neopouštěla. A já jsem mu to tehdy slíbila. Dobře se nám však nevedlo. Ani předtím, ani potom. Neustále se něco stavělo mezi nás a vůbec jsme si nerozuměli. Potrápili jsme se a pokračování nebude. Nepotřebuju nikoho, kdo by ty hromady bylin vynesl nahoru po schodech. Dokážu to sama. Protože tomu věřím. A už vůbec nestojím o pomoc náfuky, který má jen jednu ruku a falešnou duši. Neopustíš mě, vi>? Nutil mě přísahat, a přitom mi zabodával nůžky hlouběji do zad. On sám mi sliboval denně, jak se o nás postará. Ale skutek utek, byli jsme komplikovaná dvojice. S jeho tátou trojice. Milovali mě až do nebes! Ale musela jsem sedět v kuchyni na zadku a dívat se jim oddaně do očí. Sedět doma a nedělat ostudu, chceme toho tolik? Stejně tě mám rád… já jo, řekl aspoň Vašek, když za mě platil už druhou pokutu za poškozování chráněné krajinné oblasti. Hlavně už bu>, prosím tě, doma. Tchán opět kandiduje. Nenosím sice jeho příjmení, ale slibuju, že už nebudu zlobit. Nebylo jednoduché ho zradit a jsem ráda, že už to mám za sebou. Už mu nikdy nedovolím to zopakovat. Se sedmikráskou si lehce poradím, ale košíček zítra hodím zpátky za ze6, ten už doma nechci. Jak se jen opovažuje vracet minulost a promítat ji znovu od začátku! Ani náhodou! 199

Stojím na půdě a třídím. Přidávám další a další trsy čerstvých bylin a vytvářím zmatek, jaký mám ráda. Tak to má v červenci být, usměju se a spokojeně dám ruce v bok. Po zádech mi stéká pot a potřebovala bych se nadechnout víc, než je v mých silách. Momentálně suším ve velkém tři druhy. Třezalku, ořešák a tužebník. Nepomíchat to a nic z toho neošidit není jednoduchý úkol, ale já si s tím ráda poradím. S myšlenkami je to jinak, ty se rozbíhají všemi směry, proplétají se a hučí. Horkost hlavy se nedá vydržet a nevydržím to tu dlouho. Scházím dolů a s každým schodem teplota vzduchu klesá. Nejchladněji je v koupelně, a to je dobře, protože bez umytí to tentokrát nepůjde. Napustím si plnou vanu studené vody a provedu potápění doma. Uvidíme, kolik živočichů opustí mé tělo, až se nebudu chtít vynořit. Stojím nahá v koupelně vedle vany, u nohou hromada špinavého oblečení. Zkusit vyprat, nebo rovnou vyhodit? Kdybych spálila tyhle kalhoty, byla bych dnes hodně v mínusu. Utopené holinky také patřily k nejlepším. A kdyby se na mě vrhlo to prase, nepochybně bych ho zasekla a ono by pak uteklo i se srpem a musela bych přičíst další škody. Kalhoty zítra vyperu a zašiju. Triko taky, mám ho ráda. Možná kdybych nedostala ten dárek, neodvážila bych se to te6 udělat. Beru z kredence dlouhé ostré nůžky, ty pro lepší příležitost, a vracím se do koupelny. Zajímavý odpor vlasů při stříhání se nedá srovnat s žádnou jinou natí nebo stonkem. Je to prostě jiné. Jsem rozhodnutá. Te6 se to stalo. Přestávám patřit mezi místní víly. Ta hloupá, éterická stvoření, která slyší na pár sušených bylin. Čarodějnicí ale rovněž nebudu. Beru to až u hlavy a nechávám napadat do kýble pod umyvadlem. Hezky s klidem, pomalu. Hodně vlasů jsem za uplynulý měsíc ztratila, ale stále jich je neuvěřitelné množství. Jsou tak dlouhé 200

a špatné, že se zkrátka nedají unést, tak aE jdou. Líto mi to není. Už si je neprohlížím a nečechrám, hážu je rovnou na zem. Když stříhám vlasy vzadu, kde se rozprostírá památná pražská lysina, už nepotřebuju zrcadlo. Zavírám oči a šmikám poslepu. Důležité je, aby to nebolelo. Co zbude, zbude. Pravá ruka si počíná téměř jako zdravá. Jen když zatnu pevněji pěst, trochu v ní křupne a praskne okoralá kůže kolem díry v dlani. Cítím to jen trochu, za řeč to nestojí. Spíš mě zaráží, co z toho teče. Ale vzhledem k tomu, že se postupně nořím do modrých odstínů existence, neměla bych se divit. Modrou krev mají králové. Ale třeba je to jen starý hnis, který už ani nepatří mně. Utřu to do kalhot vespod na hromadě a konečně přistoupím blíže k zrcadlu. Takže tohle jsem te6 já. Cizí žena na pokraji sil. Je špinavá a pohublá, ale kupodivu vůbec ne stará. Ty oči v sobě mají divné světlo. Je v tom energie, kterou nelze přehlédnout. Modrý plamen, který mrazí. Ta zubožená existence přede mnou v zrcadle se chystá k boji a bude chtít vyhrát. Takové odhodlání jsem u ní dlouho neviděla. Proč mě tahle síla nepřepadla, když na půdě šmejdil ten člověk? Jak ho te6 budu hledat? A nenatrhal mi předtím nějaké sedmikrásky? Namočím si obličej a žínkou z něj smyju pot a prach. Čelo mám namodralé, ale tváře zdravě červené. Nikde ani vráska. Kolik mi je vlastně let? Jak je to dlouho, co jsem sama? Deset let, nebo jen půl roku? Pročpak se pořád posílám do starého železa, stačí se podívat do těch očí! Začínám se jich bát a obávám se i o osud zrcadla. Snad nepraskne, až te6 zakřičím. Bude to několikrát, tak se nelekni, Vašku, aE už mě pozoruješ odkudkoliv. A už mi prosím tě nic nenos, my dva už spolu nepůjdeme do luk, je mi líto. Když je po všem, připustím do studené vody ještě teplou 201

a vana je plná téměř po okraj. Vlezu si do ní a jsem tam dlouho. Občas to vyšplouchne na podlahu. Svléknu se ze staré unavené kůže jako had. Když se pak odplížím spát, všechna diviznová poupata připravená pro dnešní jitro jsou již puklá.

202

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

Řebříček obecný květ

Bylo to v těch vlasech. Ztrpčovaly mi život a nedalo se to snést. Ještěže jsem na to přišla. Žiju nový život. Na dvorku mám na slunci vystavené bedýnky s diviznou, měsíček jsem odnesla na půdu. Bude krásně, každý jeho květ byl rozvitý od prvních paprsků a na nebi ani mráček. Beru si několik košíků a jdu pracovat do sadu. Na hlavě mám raději stále šátek, i když mi dnešní slunce vůbec nevadí. Je to neuvěřitelný příběh, ale bolely mě vlasy a já jsem o tom nevěděla. Dokonce jsem kvůli tomu brala silné léky a pak zvracela. S tím je konec. Pochopila jsem včas, co je důležité, a je mi báječně. Od rána mám skvělé nápady, co se týká umístění více druhů bylin v domě. Udělám to ještě trochu jinak. Zapojím do toho i dva regály z ložnice, do těch se vměstná spoustu tužebníku nebo přesličky. Na tu je třeba zajet ke garážím, než ji posekají. Řebříček budu dělat jen květ, i když jsem trochu váhala i nad natí. Jsem jen v tílku a vlastnoručně zastřižených letních kalhotách. Vždycky jsem vlastně hrozně ráda cokoliv stříhala. Je příjemné uvědomovat si své záliby a pak je podporovat. Ramena jsem si dnes namazala krémem, vždyE tohle už hraničí s letním opalováním! Mírné opálení by mi nevadilo, ale nesmím trumfnout Marcelu. Vrací se již zítra a pomyšlení, že levné jihočeské slunce je lepší než to italské, by nesnesla. Jsem zvědavá, s jakou ona přijede barvou. U ní na dvorku je všechno v naprostém 203

pořádku. Chybí tam sice několik kilo listí, ale jejich majitelka je tak zahleděná do sebe, že si toho nevšimne. Ona skutečnou nádheru, kterou má přímo před očima, nikdy nevidí. Třeba v sadu. Heřmánek pod třešněmi trhám rukou, na kopřivové natě si beru rukavici. Všechno se nakonec někam vejde, jen žádné strachy. Každá léčivka u mě najde úkryt. Jen ten jitrocel, s ním je to sranda! On mě snad pronásleduje. Roste i na dvorku v prasklém betonu, hned u nás za dveřmi! Taky mu dám trochu vody, dnes nešetřím a rozdávám všude, kde je jí třeba. Sud je téměř prázdný, ale nevadí mi to, jsem si jistá, že pro sebe už ho potřebovat nebudu. Blíží se poledne a na hřbitov se opět scházejí pozůstalí. Je pátek. Babka Tomanů to měla rychle za sebou. Ona to věděla už na té lavičce. Dýl než dva týdny to bez něj nešlo vydržet, zemřela žalem. Tomu se říká oddanost. Do aleje ke hřbitovu se chci taky podívat, ale až navečer, až se oblast vylidní. Garáže jsou na druhé straně a Sokolská louka taktéž touží po mé návštěvě. Bude to chtít kolo a hned te6. Vyvezu ho na dvůr a chovám se úplně jinak. Není to sice během pár minut, jako to dovede Tonda, ale svedu to taky. Nafouklé pláště už nevypadají podivně nemocně, už by na to šlo sednout. Však jsem to věděla, že se ve světě neztratím, jsem machr a ještě dlouho budu! Nejprve se půjdu pořádně najíst a pak vyrazím na projíž6ku. Bude to na všechny světové strany a pojedu jako drak. Marcela je zpátky. Je flekatá a plná copánků. V obličeji je opálená, někde až moc. Namazat nos zapomíná každý začátečník. Jinak se před sluncem chránila dokonale. Záda a ramena jí musel natírat někdo jiný, jsou na nich znatelné velké bílé prsty a okolo nich rudé, podle mě dost bolavé oblasti. Očekávám 204

velkolepý návrat, rozražené dveře, prudký vítr a hlasité kontroly na dvorku. Nic z toho se však neděje. Skoro bych si nevšimla, že už je doma, kdybych netrhala rybízový list hned u našeho společného plotu. Pomalu vstanu, narovnám se a nakouknu k sousedce. Dveře na dvůr jsou skutečně otevřené a v domě se po týdnu opět větrá. Čekám, jestli Marcela nevyjde ven, ale vůbec nic se neděje. Jdu do útoku. Nevěřila bych, že to někdy udělám, ale zavolám na ni. Trochu to trvá, ale nakonec vykoukne ven a ležérně na mě mávne. Řekneme si čau. Ještě nevím co, ale něco je v nepořádku. Proč si ta osoba nejde zkontrolovat muškáty? Copak se ani nepůjde přivítat se svou zahrádkou? Co to má proboha na té hlavě, kolik je jí let? Nedivím se, že nechce vylézt, taky bych se za to styděla. Kolik to mohlo stát, vždyE to má i nějaké prodloužené! Ještěže jsou ty prázdniny, to jediné ji omlouvá. „Tak jak bylo?“ začnu to celé já, když se k tomu ona nemá. „No za rok už tam nejedu, to je jasný,“ ohradí se prudce Marcela, ale pak se zarazí a uvědomí si, že by se slušelo spíš se přede mnou vychloubat, a ne si stěžovat. „Jak to? To se vám tam nelíbilo?“ „Věděla jsi, že tam skoro každý jezdí na kole?“ dá si Marcela naštvaně ruce v bok. „A to je špatně?“ podivím se, ale pak se zarazím. „Kde máš Tondu?“ „Debil! Normální debil!“ Nechce se na mě dívat, a tak se otočí a začne obcházet truhlíky u zdi domu. Snad bude spokojená, dělala jsem, co jsem mohla, abych své drobné chyby zamaskovala. Zatím mou provizorní péči nekomentuje, i když její oči jedou z jednoho květináče na druhý jako rentgen. Mlčí. Zajímavá situace. Marcela vůbec nic neříká. Ani o květinách, ani 205

o vztazích. Je to příliš čerstvé a osobní. Tuším ale něco velkého, co si oni dva za rámeček v našem městě nedají. Oba mají tolik známých a taková italská hádka se těžko ututlá. Zatím je to nové a ani Marcela sama netuší, jakým způsobem to doma prezentovat. Má toho debila rychle pomluvit, než se sám dostane ke slovu? Nebo bude mlčet, protože ho má skutečně ráda a chce, aby se vrátil? „Měla jsi spacák?“ zkouším ještě neutrální téma a vůbec si nedělám srandu. Vím, že se spaní v autobuse bála, a te6 je to za ní, takže jí dávám šanci si nahlas oddychnout, ale ona ji příliš nevyužije. „Zůstal tam,“ řekne stručně a uštípne jedno z muškátových poupat. Pak další a další. Očividně se necítí ve své kůži a neuvědomuje si, co dělá. U jejích nohou se hromadí rozdrcené růžové květy. Jen aby to pak nesvedla na mě, až se probere a podívá na zem. „Myslíš ten spacák? No a co moře? Povídej! A kdo ti dělal ty vlasy?“ „Hezký, vi6?“ na chvíli se rozzáří a rozhodí copánky do všech stran, jako by jí bylo šestnáct. Pak se konečně pořádně podívá na mě a zkoprní. Ona dala veškerá svá eura za prodloužení a zapletení vlasů, aby se v tomhle zapadákově vytáhla, aby vzbudila závist u vrstevnic a aby přelstila přírodu a zbrzdila přechod. Celou cestu v autobuse si namlouvala, že investovala dobře a všechno bude dobré. Jen co se předvede okolí v celé své kráse a přihnojí květiny. A te6 tu stojí, kruhy pod očima a fleky po těle, unavená, opuštěná a vlasatá. A já! Já jsem zdravá a úplně dohola. Mám sice šátek, ale pod ním žádné vlasy a je to hodně vidět. Kristepane na nebi! Jak tohle napodobí? „Netahalo to?“ 206

„Né,“ mávne rukou, „co blbneš. A stejně to mám jen na chvíli, nechám se ostříhat.“ Už je to tady. Celý život má tytéž nápady jako já, ale nestíhá je uskutečňovat jako první. Nic na tom nezmění ani slaná voda, je to pořád ona. Najednou se mi zachce jít kopat kořeny na Sokolskou louku. Zarýt hluboko do tvrdých drnů a zlomit bu6 rýč, nebo sval. Nutkání potlačím a ještě chvíli pokračujeme v přetvářce. Nikam to nevede a obě jsme rády, že Marcela musí jít prát. Chápu. Buben její nové pračky s digitálním displejem se te6 nezastaví do konce srpna. Čeká ji důkladný úklid, během kterého si rozmyslí, co v životě dál. Dobře jí tak. A mně taky. Na dvorku bude celé dny klid a na ten oholený ořešák vůbec nedojde. Ještě se třikrát vyspím a pak své tajné úsilí zpeněžím. Nedá mi to a raději ještě jednou vyjdu na dvůr. Te6 už je tu stín, ale beton je po horkém dni stále teplý. Podívám se nahoru. Od západu krásné nebe, v dálce zbytky oranžového světla. Z východu jdou tmavé mraky, zase se něco strhne. Postupují rychle, ale možná se ještě stočí jinam. Pořád nevím, jak daleko mám dnes večer jet. Láká mě louka za brodem, ale nejsem si jistá, jestli ten nápor řebříčkových květů moje duše snese. Bude mě to mrzet, když naplním jen tři tašky a zbytek tam nechám zmoknout. Ale co mám teda dělat, už te6 se mi zdá, že vzduch je vlhký a rosa padá dřív. Marcela rychle sundavá prádlo ze šňůry a utíká s ním domů. V podpaždích a na zádech má propocená kola, je to závod s časem. Ještě ty květináče a truhlíky rychle do sklepa, tohle vypadá na kroupy. Nebylo by lepší bydlet u toho moře a přestat se stresovat? Nebudu se jí ptát. Nebylo. V Itálii jsou bouřky taky, hádali se kvůli tomu celý týden. Marcela zabední okna a už nevylézá. Já nasedám na kolo 207

a odjíždím. Na rozdíl od ní jsem si zamkla dveře. Ona to poprvé v životě záměrně neudělala. Sedí shrbená v kuchyni ve vytahaném tílku, bez podprsenky, a zírá na cibulové talíře pověšené na zdi. Te6 je tu sama, ale co když se Tonda v noci vrátí? Co když to všechno není pravda a náhle se ozve ponížené zaEukání na dveře? Vezme ji do náručí a ona mu naoko vyčiní. Dusno před bouří, zpocená romantika. Takhle by si to te6 představovala. Jenže stopem se taková vzdálenost jede podstatně déle než přímým zájezdovým autobusem, do kterého natruc nenasedl. Určitě se to stane až příští noc, dnes je ještě brzy. Stojím u brodu a obloha je jako černé peklo, které se má každou chvíli otevřít. Tohle jsem tedy odhadla špatně. Krajina je tichá a prázdná. Louka za řekou je nádherná. Vítr ohýbá letošní řebříčkové natě, nevelké a čerstvé, a já přemýšlím, jak se dostanu k těm nejlepším. Než se to spustí, stihnu aspoň jednu tašku. Kolo vypůjčené od Tondy je opravdu těžké a brodit s ním jde špatně. Přední pneumatika zapadává na dně mezi kameny, a abych kolo popostrčila dále, musím ho celé zvedat nad hladinu. Bolí mě ruce a po zádech mi stéká pot. Uklouznu jen jednou. Moje kolo by mě podrželo, ale tahle obluda bez citu a duše mě odhodí na druhou stranu a já se zadkem posadím do mělké, rychle proudící řeky. Dobrý zvuk. Voda není studená, naopak, je docela příjemná, možná si po práci i zaplavu, jen mě štve, že až te6 vylezu ven, všechno ze mě poteče a znehodnotím louku kolem sebe. Mokré byliny rovná se nulový sběr. A já už došla tak daleko, že prostě musím odvézt aspoň jednu tašku. Pamatuju si, jak jsem si jednou na řebříčku vrazila nůžky do zápěstí a málem jsem to nepřežila, ale plnou tašku jsem dovezla. Na pohotovosti si mysleli, že jsem to nastříhala ještě před úrazem. Smály jsme se tomu slovu s Miluškou a zbytek léta 208

spolu chodily jen na pivo. Poprvé jsme se cítily dospělé a ani jedna z nás neměla potřebu zdržovat se doma. Můj úraz mě však vyřadil z práce, musela jsem sedět na zadku a debatovat. Bylo to líné období, škola daleko, celé léto jsme se potulovaly venku. BodejE by ne, když naši jedinou místní hospodskou zahrádku začal navštěvovat i ten nový doktor. Plný vědomostí se vrátil ze zahraniční stáže a chtěl tady u nás spasit svět. Étericky se po nás otáčel a my zase chichotavě na něho. Mně se nelíbil, vždyE to byl soused z dětství, takové pako protekční, ale Miluška mlčela. Na konci léta se pak Diviš oženil a dva tři roky jsme o něm příliš neslyšeli. Miluška se dostala na farmacii a druhý rok otěhotněla s profesorem. Záhy potratila. Naštěstí pro ni. Podruhé to už bylo neštěstí, potřetí prokletí. S doktorem Divišem jsme se pak obě dvě setkaly opět na pohotovosti, když jsme tam musely s tetou Marií. Bylo to uprostřed Vánoc, když se přihlásila její zvláštní nemoc. Měli jsme štěstí. Sloužil velice ochotný člověk, vlastně první, který nás neodbyl. Tetu pak odvezli na další vyšetření, Miluška jela s ní a já jsem se vrátila domů. Pak už Diviš chodil přímo k nim a teta ho oslovovala Marečku. Jakmile jsem na druhé straně řeky, opět nasedám a vjíždím na svoji louku. Z oblohy mě zdraví první blesk. Hrom je ještě daleko. Takovou pěknou černomodrou klenbu nad sebou jsem dlouho neviděla. Ale kam se to hrabe na to, co je dole v trávě. Tohle je správné léto. Zahodím kolo a roztáhnu ruce. Vítr se zvedá, škoda že mi nemůže vjet do vlasů a povalit mě na zem, jak to vždycky dělával. Ale co, s vlasy bych sem vůbec nedojela, ty jsou mi nanic. Běžím te6 volná jako pták a svolávám byliny, aby se mi ukázaly. Jsou tady a já už musím začít, musím je mít. Vracím se pro tašku, ale nůžky už nenajdu. Možná mi vypadly 209

v řece, ale spíš jsou někde kolem v trávě, do prdele práce! Obcházím to kolem dokola a pak padnu na zem. Válím sudy a hučím jako divoký vítr. Co by to bylo za červenec, kdybych se nestihla vyválet? Píchá to, šimrá a bolí a je to důkaz, že jsem naživu a co mě to potkalo. Kochám se každým centimetrem těch ušlechtilých lučin a někdy to pak musím i vyplivnout. Jak je to letos mnohem jednodušší bez těch vlasů! Neuvěřitelné, jak se i maximální radost může vystupňovat do úplně jiných měřítek. Tohle si musím doma podrobně zapsat, abych si to mohla připomínat v zimních měsících. Další blesk. Najednou je kolem mě tma a začínají padat první kapky vody. Nemám ještě vůbec nic sklizeno a ono už se to spouští. Beru tašku a trhám řebříček rukama. Jde to těžko a pomalu. Akorát to hezky voní, víc nic. Mám pár květů a už se to seshora valí. Blesky jsou stále častější, vítr mi popadne tašku a odnáší ji pryč. Utíkám za ní a pak si ji dám na hlavu. Je to zbytečné, během pár minut jsem promočená na kost. Přece tu nebudu takhle stát… Lehnu si do trávy a otevřu pusu. Šikovnější kapky se strefují hodně hluboko, třeba se tu i utopím! Kdo by mě našel? Chodí sem někdo? Možná na podzim myslivci. A někdy to tu i sekají, takže mě přejede traktor. Takové předčasné myšlenky, senoseč může být bůhví kdy! Já dál než za úterek nekoukám, beru to den po dni. Z dnešního výletu žádný sběr nebude. Dnes jsem sama podivnou léčivou rostlinou, která se nechává zalít až ke kořenům. Aby se pak zvedla a předvedla v nepřeberné kráse. Trvá to dlouho, bouřka to rozjela na plné pecky a obloha to dost přehání. Jako bych chvílemi v dešti i pospávala. Probere mě až urputný kašel, který mi cuchá plíce. Rozbolí mě i břicho a píchne vzadu v hlavě. Dostanu se na kolena a jsem chvíli na čtyřech. DéšE opět zhoustne a bije mě do zad. Uvažuju, jestli 210

nebudu zvracet, až znovu zakašlu. Pak jeden záludný blesk nedaleko uhodí do kola a já pozoruju zázrak. Jak hoří v dešti. Netrvá to dlouho a z rámu kola se jen kouří. Není očividnějšího důkazu toho, že je Tonda na cestě domů. Vím to jistě, on se vrátí. Musím se smát, protože bleskem sražené kolo mu stěží zatajím. Určitě mě poplácá po rameni a bude rád, že jsem na něm v tu chvíli neseděla. Dost se podiví, co na tom mohlo hořet, a já to pak všechno zaplatím. Můžu si to dovolit, měla jsem dobré úterý. Pak to přijde a já na své oblíbené louce zvracím. Samozřejmě je to z leknutí, nic víc, jídlo mi dnes přece chutnalo. Nebo mám mořskou nemoc, vždyE jsem se válela jak o život. Jakmile mám žaludek prázdný, všechno je dobré. DéšE ustává, blesky a hromy se vzdalují. Už se můžu uprostřed louky postavit a nic se mi nestane. Až na tu zimu, jestli s tou nic neudělám, zkroutí mě zpátky k zemi a zahynu. Je třeba se hýbat, prostě odtud zmizet. Třesu se, brečím a vydávám zvuky, které jsem u sebe ještě neslyšela. Kolo je na sračku, ale beru ho v podpaždí a kulháme spolu k brodu. Není vidět na krok a ani měsíc mi nepřijde na pomoc. Bouřka byla dlouhá a řádila už i jinde, protože hladina řeky je te6 úplně jiná. Zatímco jsem se válela, doteklo sem spoustu kalné vody a z dvaceticentimetrové hloubky původního brodu je te6 půl metru. V lepším případě. Projít to jen tak na druhou stranu už nepůjde. Jestli se chci dostat domů, budu muset plavat. Jiný způsob neexistuje. Voda je prudká a studená a určitě špinavá, ale to není ve tmě poznat. Držím se pevně kola. Pokud ho proud nestrhne, jsem zachráněná. Vody je ale opravdu moc a není vidět na dno, kde jsou ostré kameny. Jedno škobrtnutí, jedna vlna přes obličej a kolo je pod vodou. Slyším jeho bublavé volání, ale jak ho mám zachránit, když i mě to právě 211

strhlo a jedu po proudu dvakrát rychleji než staré železo. Tak se dnes opravdu potápím a plíce dostávají znovu zabrat. Odpouštím všem doktorům a modlím se za ně, protože je nejspíš budu potřebovat. Kdo by to byl řekl, že je v noci pod vodou všechno tak dobře vidět. Visím na břehu. Jsem zachráněná. Držím se trávy, horní polovinu těla mám nad vodou. Nohy si ještě šplouchám, jako bych neměla dost. Ve skutečnosti už neudělám ani pohyb navíc, vylézt úplně ven na břeh moje tuhé modré tělo nedokáže. Doufám, že hladina nebude stoupat. Ale jinak by to šlo, dá se to přežít. Plula jsem možná dva kilometry a už jsem skoro doma. Šlo jen o to, udržet hlavu občas nad hladinou a dole nedýchat. Když si tohle člověk uvědomí a dá pozor na větve a klacky, aE už zapíchnuté na dně, nebo plující vedle na hladině, má vyhráno. Bože, vždyE já to vzala i přes jez! Ostré světlo přímo proti mně. Že by vyšel měsíc a vidím rozdvojeně? Kdepak, když otevřu oči, svítí mi do nich světla nějakého auta. Vyplavilo mě to u rozcestí, mám prostě štěstí. Možná mě každou chvíli někdo najde, bude to chvíli trapné, ale pak mi půjčí oblečení a já to přežiju. Snad mě nepřejedou, skoro tu splývám s rozbahněným okolím. Rybáři po dešti kvůli úhořům udělají cokoliv, nedivila bych se, kdyby parkovali předními koly ve vodě. Slyším prudké zabouchnutí dveří a vracím se zpátky v čase. Jako by to byl náš nový červený favorit a majitel se mi s ním poprvé přijel pochlubit. Opravdu. Tohle auto je červené. Sice ne tak jako tehdy, ale poznávám chůzi té osoby. Zrychluje a běží ke mně a vůbec nepochybuje, kam zamířit. Celou tu dobu o mně věděl a sledoval můj triumfální sběr květu řebříčku obecného. Poj> ke mně, promluví vlídně, ale to já nemám v plánu. Nemůžu však nikam utéct, svedu 212

jen zavřít oči a zarýt zmrzlé rozmočené prsty hlouběji do trávy. Vezme mě za ruce, tak jak to dokáže, jednou rukou vlastní, druhou dřevěnou. Nese mě pryč, daleko od břehu, a mluví a mluví, nepřestává se vyptávat a ujišEovat, až se musím smát. Další pokus všechno si vyříkat? Tady na břehu? Vzpamatuju se a vysmeknu. Chodit už můžu, jen ten výlez byl nad mé síly, tak aE už mě nechá! Jdu sama, vrávoravě střídám pravou s levou a krásně odcházím. Pak upadnu a tělo mě odmítne poslouchat úplně. Můj muž mě zvedne a já cítím jeho sílu. Dneska to nemůžu vyhrát. Vašek mě odnese do auta a nejistě se zeptá, jestli s ním pojedu. Jestli bych vlastně chtěla. Je slušný jako vždycky, jako na každém začátku. Tečou ze mě litry vody, ale jemu je to jedno. Te6 už je to auto jeho, může si vozit, koho chce. Když ještě žil táta… čert to vem, te> jsem úplně sám! Raději přikývnu, že můžeme jet, on nastartuje a pomalu couvá zpět na cestu. Nervózně se otáčí za sebe a třesou se mu ruce. Obě. Hlava v jednom ohni. Je na tom možná hůř než já. Ne, vlastně není, já jsem vdechla nějaké dlouhé stéblo a při každém nádechu mám dojem, že vzápětí vyplivnu plíce. Zbavím se toho ještě někdy? Pocitu vdechnutého stébla? Kdo to někdy zažil? S kým tohle můžu sdílet? Přehnala jsem to a ponesu si následky. Měla jsem líp odhadnout oblohu, tohle se nemělo stát. On mě zas drží za ruku a chce být hodně blízko. Dobrá tedy, vyslechnu ho, ale víc nic. Ticho. Najednou neví, odkud začít. Sedíme v autě před naším domem, zhasnutá světla a uvnitř zamlžená skla. Celé město je bez proudu, ani jedna lampa v ulici nesvítí a já nemám klíče. Mám vůbec nějaké šaty? Něco málo na těle cítím, takže úplně nahá nejsem. Jde na mě velká únava, ne-li smrt. Vašek sundá svetr a položí ho přese mě. Tisknu k sobě pevně víčka, 213

dlouho tu vůni nevydržím. Je tak známá a blízká. Proboha, pořád je to ten samý svetr! Co si jenom počnu? Do očí se mi hrnou slzy a ženu se do záhuby. Nevím, co si mám se svým manželem počít. Už mu nemůžu dál ubližovat. Je jako já a mám chuE ho za to zabít. Vím, jaký je život bez něho. A jaký byl život s ním. Jsme dvě rozlámané poloviny, které je nemožné spojit. Bože, dej mi sílu vyřešit tohle správně. Nakonec se Vašek rozpovídá. Má toho na srdci tolik a po letech poznal v mém výrazu, že te6 je ta chvíle. Konečně dostal šanci. Má slovo. Díky němu te6 vím, jak se připravuje pohřeb a co se o mně povídá ve městě. Přestože mi prý nezbývá mnoho času, odhodlávám se k závažným činům. Sběr řebříčku holýma rukama v bouřce tím asi nemá na mysli. Táta by se sám nikdy nebodnul… byl to zbabělec… vzdychne Vašek a trpce se usměje. Všechno si do detailu naplánoval, i svůj poslední den… ale sám by to nedokázal. A proč by ne? Já jsem ho ten den viděla a byl při síle. Nevypadal, že se loučí. Urážel mě a byl to stále on. Proč by si nemohl sám prostřihnout kůži? Chromé ruce neměl… Víc si nepamatuju. Nechte mě být. Všichni se do toho pletete, jako by to byla vaše věc. Ale není, tohle bylo jen mezi námi dvěma. Přesličkové odpoledne. To je to jediné, co si můj vyčerpaný mozek z toho všeho vybral. Pamatuju si jen přesličku… Neexistují žádné důkazy a stopy, tchánův pokoj byl uklizený a podlaha na chodbě čerstvě vytřená dezinfekcí. V domově důchodců se tohle děje běžně. Každý den někdo umírá a pak to tam uklízečka polije. Nikdo za to nepyká, prostě je to tak. Doktor podepíše zprávu a jede se dál… Milušku odvezli, řekne mi ještě a já přikývnu. Vím, že je v nemocnici, taky se o ni bojím. V jaké nemocnici? Je u výslechu. Normálně ji zatkli! Otevřu oči a zvednu hlavu ze sedadla. Těm214

hle slovům se mi nechce věřit. Tohle jsem neslyšela. Ztrácely se léky, mizely recepty, chyběla hotovost. Ale to by ona… Tohle by neudělala! To vím taky. Marek Diviš ji doprovázel jako lékař, prý se o ni měl starat, nebylo jí dobře. On prý dosvědčí, že je to celé omyl a někdo je udal. Možná nějaká mladá, zamilovaná… další žárlivá hlava z davu. Dozvídám se další a další věci a mé spojení se světem bylo přirozeným způsobem obnoveno. Chvílemi to ale nevnímám, informací je příliš a já jich opravdu tolik nepotřebuju. Sice stále přikyvuju, ale ve skutečnosti už odplouvám pryč. Vašek to možná cítí, nespustí ze mě oči, jako by se nemohl nabažit, ale bojí se zmlknout. Jakmile přestane, spojení se přetrhne a on už nikdy nenaváže. Bojí se, co bude dál. Že třeba vystoupím, řeknu ahoj a zavřu za sebou dveře. Bude to prohra a on mě bude muset zase jen z dálky sledovat. Víme to o sobě oba, ale já jsem moc unavená, abych to chtěla změnit. Nakonec tedy řeknu vlídně díky za sedmikrásky a on na to, že je trhal tchán. Udělá se mi zle a roztřesu se. Nedá se to zastavit, musím ho poprosit, jestli by neotevřel ty pitomý dveře, protože já neohnu prsty. Pomůže mi ven z auta a chce víc, ale já najednou ječím, aE dá ruce pryč a jede. AE už konečně jede pryč! On stojí jako socha a hrozně si přeje jít dál. Hlavu má ale skloněnou a civí do země. Proč se mi nepodívá do očí, když už mi říká takové věci? Jak mám poznat, že to myslí vážně, když v nejdůležitějších momentech uhýbá pohledem? Celý život je něčí loutkou, to v tom bude pokračovat i po jeho smrti? Proč mě pevně nechytí a nikdy už nepustí? To je jeho úloha, ale on ji neumí hrát. Nebudu mu to říkat po lopatě, nebudu mu radit a pomáhat, aby měl všechno připravené a jednoduché. Potřebuju ho, ale úplně jiného. Sotva se postarám o sebe, natož o osiřelé dospělé dítě. VždyE se jeho 215

ruce třesou víc než ty moje! Co mi to podává? Brýle? Moje sluneční brýle? Kdy jsem je měla naposledy… U mlýna…? No ano, myslela jsem si to. Raději jdu, než se dotkne mé holé hlavy a spustí se mu slzy. Vidět ještě jeho pláč už bych nesnesla. Vsadím se, že mě špehoval celé jaro a schovával si i mé poztrácené vlasy. Jednoruký hrdina. Konečně nasedá a odjíždí. Na rohu naší ulice dvakrát blikne. Jako za starých časů. Usměju se a z očí mi vytrysknout modré slzy. Pak se otočím ke svým zamčeným dveřím. Veškerý třas svého modrého těla, které už nebude mít nikdy jinou barvu, použiju na vylomení dvou zámků. První je od dveří z ulice, ten je starý a rezavý a svedlo by to i dítě. Druhé dveře jsou domovní a na ně použiju svou železnou pravačku. Jedná se o poslední fyzickou sílu, kterou kdy obrátím ve svůj prospěch. V předsíni se svléknu donaha, na hromadu oblečení hodím i Vaškův půjčený svetr. Pokračuju dál do temného zahřátého hnízda a všechno kolem mě je mrtvé a očarované. Elektřina je vypnutá, ale já bych stejně nerozsvítila, potmě se cítím líp. Stojím v kuchyni a rozhlížím se kolem sebe. Kam se mám posadit nebo si lehnout? Co si mám se sebou počít? Dole v přízemí se už necítím bezpečně. Dveře mají vylomený zámek a nejdou zavřít. Kdokoliv te6 může vejít a podívat se dovnitř. Prohlédnout si, jak hospodaří blázni. Potvrdit si všechno to, co si o mně sousedi vybájili. Do koupelny ale raději neotvírat, tam je to nejhorší, zejména na zdi naproti vaně. Ležím na zemi a svírám v dlaních další záchvaty kašle. Potřebovala bych polknout a dostat to z krku a plic pryč, ale to je nadlidský úkol. Chtěla bych se napít, ale ztuhlé kostnaté prsty nedokážou otočit kohoutkem. Zavřu oči a natáhnu ruce před sebe. Půjdu poslepu. Ke skříni, kde mám oblečení, které mě 216

zachrání. Obléknu si mnoho vrstev a zesílím tělo o několik kilo látky a tepla. Svetry přijdou na řadu nakonec. Trvá to dlouho a modravé zuby mi jektají nepravidelné písně. Venku začíná svítat. Diviznová poupata jsou rozmlácená napadrE. V sadu padly dva stromy. Několik rozbitých střešních tašek leží na mém i Marcelině dvoře. Sud na dešEovou vodu přetéká. Navštívil mě spánek, ale nebyl spravedlivý. Trval věčnost a trápil mě podivnými obrazy a symboly. Spím celou neděli a pak i noc na pondělí. V tom snu plném mrtvých lidí mám na sobě Miluščiny květované šaty a srdce mi buší nezvykle nahlas. Uprostřed mojí louky sedí na poraženém kmeni staré lípy tchán a prosí mě o odpuštění. Dívám se do těch popraskaných očí a nevím, jestli mu můžu věřit. Co mu mám vlastně odpustit? Jeho život, nebo to zakončení, které na mě tak lstivě vrhnul? Pravá ruka mě brní a z praskliny v dlani vylétávají drobné modré jiskry. Pohybují se velmi rychle a jejich světelné dráhy se před očima rozpíjejí a slévají dohromady. Pravidelné pohyby sem a tam vytvářejí kolem rány pomyslné zářící stehy. Tchán nečeká na odpově6, zašklebí se a holýma rukama otevře otvor v kmeni lípy. Pak se neohrabaně souká dovnitř, a než zmizí, všimnu si krve na jeho hrudi. Je modrá. Nakonec už ani nevím, která moje ruka byla zraněná, nejde to poznat, protože obě vypadají zdravě. Padlý kmen se začne pohybovat. Jako kdyby někdo naklonil prostor a snažil se z něho strom setřást. Stará lípa válí sudy stejně dobře jako já. Dokutálí se až k výkupně a já vím, že jsou to dveře do nebe. Zamčeno, křičí na tchána z okna starý Staněk. Za ním vykukuje na ulici obrovský německý ovčák, který se zasměje bartákovským smíchem. Bože můj! Poslední záběr je na obrovskou lípu, jež stojí v celé své kráse na břehu klidné 217

řeky. Jsem malá holka a počítám ploštice, které se schovávají do škvír v kůře. Babička si utáhne šátek pod bradou a pohladí mě. Cítím, jak mě její stará tvrdá ruka nechtěně škrábla na čele. Chci si ten dotyk pamatovat. Je mi líto, že bere košík a odchází pryč. Potřebuju s ní mluvit, ale nedostávám vůbec šanci. Hrozně mě to mrzí. Vidět ji po letech takhle živou a vlastně to celé promeškat. Pláču a utíkám za ní. Utíkám nikam. Nestíhám. Bloudím. DešEové kapky dopadající na střechu domu mě probudí. Ležím na schodech vedoucích na půdu, dveře pode mnou dokořán. Kolem dokola je šero, skrz mezery mezi střešními taškami nahoře pronikají nevýrazné paprsky dešEového dne. Dlouho se nemůžu pohnout. Jsem zabalená v tolika vrstvách oblečení a pod nimi horká a zpocená. A taky slabá a modrá. Doufám jen, že dnes není úterý. Prosím, aE není! Dnes úterý nezvládnu.

218

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

Ve v ý k u p n ě V

Je úterý a je to špatný den. Pro mě. Pro krajinu. Pro celé město. Něco je ve vzduchu. Něco horšího než bouřka. Nemá smysl se tvářit, že to není konec světa. Pohybuju se velmi pomalu. Možná už to ani není chůze, jen směšné shrbené plížení, pohyby zločince, který prováděl špatné věci, a nikam dál už to nevede. Bože, začínám si opravdu připadat jako nějaký pacient… Zrcadlo v koupelně jsem opatrně sundala a položila na zem, skleněným obrazem dolů. Tohle už nemusím nikdy vidět. Těší mě ale, že jsem sebrala tolik síly. Pravá ruka opět přišla k sobě. Hoří a černá. Pro tuto bolest už neexistuje pojmenování. Leda tak uříznout a čekat, co bude dál. AE člověk zažije cokoliv a pozná kohokoliv, je v tom sám. Sám si večer lehá do postele a sám dá ráno pokyn nohám, aby to ještě naposledy zkusily. A pak ten celý, nekonečný den… naplnit něčím minuty z dopoledne. Zatnout zuby kolem odpolední svačiny. A večer… ten už možná nemusí existovat. Mě ani nemá kdo doprovodit. Povedlo se mi to, na čem jsem léta pracovala. Vypudila jsem ze svého života veškeré známé. Týdny už existuju bez lásky a citu, kupředu mě žene jen podivný mamon. Peníze v tom roli nehrajou, možná to bude spíše rodinné prokletí. Zatrne ve mně, když se usměju. A neusmát se je bolestivé ještě víc. Vidím to i bez zrcadla. Jsem v předsíni. Opatrně otevřu dveře na dvůr a prostrčím ven hubenou ruku. Je tam chladnější a vlhčí vzduch než tady 219

a ten bych chtěla. Posunu opatrně tělo dál a už jsem venku celá. Držím se zdi a vnímám jiné světlo. Nadechuju se a je velmi zvláštní si to uvědomovat. Že lidé potřebují vzduch a celý dlouhý život ho mají, aniž by jeho přísun vnímali. Zavřu oči a odhodlám se k dalšímu bodu. Pomalu si nazuju boty. Pak udělám první krok. Ucítím lehké štípnutí. Vzápětí ještě jedno, tentokrát silnější. Na moment přestanu dýchat. V levé botě byl stočený had. Velký a rychlý. Hledal bezpečné místo pro své doupě, a já jsem mu tam šlápla. Otřesu se hnusem. Kostnatýma rukama stále visím na zdi. Jako škraloup z lidské kůže, který tu někdo jen tak mimochodem otřel. Tohle se nemělo stát! Z posledních sil se snažím odkopnout své neštěstí někam dál, ale nejde to. Bota sice upadne na zem, ale zbytek už je ve mně a šíří se to dál. Na hady si tu musíme dávat pozor všichni. Odevzdaně si sedám na zem, zády drolím popraskanou omítku domu. Beton je zatím ve stínu a studí do nohou. Kdybych si tak mohla položit těžkou hlavu… Cítím, že nepřítel je stále někde poblíž. Číhá nedaleko, pozoruje mě schovaný za kamenem a chce se vrátit. Tak dlouhé, slizké tělo. Ta pružnost. Jak byl překvapený. Jako by mu to tady dávno patřilo. Jako by tady byl doma on. Ale já se nesmím nechat dát. Jednou se to stalo, budiž, nejde to vrátit, ale zopakovat to už nedovolím. Nikdo do mě nebude štípat! Prostě vstanu a odejdu pryč. Co jsem to jen potřebovala vyřídit… Něco za domem… nebo třeba i blíž. Stačí se sebrat, vzchopit a ubránit se. Moje tělo však nedbá vnitřních výstrah a zlehka se pokládá na zem hned za dveřmi. Přimhouřenýma očima vidím žluté divizny. Přerostlý měsíček a jitrocel. Obrácený téměř vzhůru nohama. Mám těžká víčka, která se každou chvíli zaklapnou. Stéblo v krku se s každým nadechnutím roztahuje a s vydechnutím smršEuje. Když zadržím dech, nehýbe se. 220

Neměla jsem chodit ven. Za jak dlouho tu uschnu? V poledne sem začne pražit slunce a popožene mé utrpení ke konci. Minuty běží a já se tu na zemi scvrkávám. Řeka prý vyplavila jen ohořelé dámské kolo, sděluje důležitě v ten samý okamžik stará Šestáková Marcele před jednotou. Marcela si dá vyděšeně ruce na pusu a zatajuje dech. To není možné! Dnes je úterý. Den trhu a den odevzdávání. Z půdy se ozývá volání sušeného listí. Nikdo ho nesesypal do pytle, přitom už má svůj čas. Musím ho odevzdat, prostě musím! Bože, aE mě někdo navštíví, nikdy jsem se o to neprosila, ale dnes potřebuju, aby mi někdo pomohl. Nebudu nikoho bít a klidně pojedu i autem. A zatímco křičím a dostávám se tím na všechny čtyři, spěchá Marcela z trhu rovnou domů, hlavně rychle, ta bába ji tak zdržela, kdo se prosil těch zbytečných řečí! Musí stihnout pošEačku. Musí jí vyjít naproti před dům a zeptat se na to přímo, ne tiše čekat v předsíni za záclonou. PošEačka však kroutí hlavou a krčí rameny, nemůže za to, že tu pro ni opět nic nemá. Vůbec nic nepřišlo, ani ten trapný pohled Bibione v noci. On se na mě vykašlal, připustí si Marcela poprvé a dá se do pláče. Bouchne vztekle pěstí do stolu a pak si zoufale odhodí copánky za hlavu. A ještě jednou a znova. Jsou příšerné! Kde jsou ty nůžky? V tu chvíli zastavuje na druhém konci naší ulice policejní auto. Ze zadních dveří obratně vystoupí doktor Diviš. Moc mu to sluší v pomačkané bílé košili a neoholených vousech, konečně vypadá starší a je vážnější. Pohotově spěchá na opačnou stranu vozu, aby otevřel druhé dveře a pomohl z auta i Milušce. Řidič se vykloní ze svého okna a na oba se usměje. Omlouvá se za způsobené potíže a přeje, aby to všechno dobře dopadlo. Diviš Milušku obejme kolem ramen a na odjíždějící auto mávne. Vlhký prázdninový větřík čechrá mé sestřenici nové, volné šaty. 221

Pod nimi má veliké břicho, na které si Diviš neopomíná co chvíli sáhnout. Te6 už to nejde přehlédnout a nemá smysl to tajit. Včera opět cítil nepatrné pohyby pod kůží a srdce se mu naplnilo zvláštně hezkým pocitem. Tyhle dojmy sotva bude sdílet se svou manželkou. U Divišů bude dusno. Oba dva příchozí jdou dovnitř, rozhodnuti bojovat za svou věc. Dlouho se nic neozývá, až pak vychází mladá Divišová na zahrádku a pouští se do toho. Šedesát dřepů, třicet kliků. Devadesát výskoků. Všechno dělitelné třiceti, ráda si počítá v hlavě a její systém je dokonalý. Vzpěry, sklapovačky a nelidský ryk. Vrásky na čele a místo potu krev. Ne, tohle nebude stačit, tímhle nejde násobit. Konec počtů, musí odtud pryč. Chce se jí brečet. Přeskočí plot a běží. Bez klíčů a bez bot. Rychle a daleko. Protože každou chvíli bude křičet. Taky to na ni přišlo. Utíká správným směrem, v močálech to nikdo neuslyší. Možná ji vyplašená volavka plácne křídlem přes obličej, ale i to jí uleví. Jen aE běží a křičí, protože nic jiného jí v tuto chvíli nezbývá. Není tu pro ni místo a ústup je jediným možným řešením… Taky na opačný konec ulice přijíždí policejní auto, jede pomalu a jeho posádka si prohlíží zdejší domy. Tady někde to bylo. Sem někam prý zaběhla… Oba policisté vystoupí a vůz pečlivě zamknou. Začnou u toho domku s krásnými truhlíky za okny. Je to velmi působivé, oba muži musí přiznat, že takovou výstavu květin ještě neviděli na žádném ze zdejších parapetů. Marcela zaslechne zvonění, škubne sebou a rychle se postaví. Tak přece! Boží mlýny melou! Do půl minuty se dá do pořádku. Upraví si vlasy, omyje ubulený obličej a nastříká se voňavkou. Raději dvakrát na každou stranu. A už pádí otevřít. Jestli ten Tonda opravdu ty klíče vytrousil na pláži, tak si je bude přidělávat sám, ona to platit nebude! 222

Městská policie, dobrý den, můžeme vás, mladá paní, na chvíli vyrušit? To je nějaký vtip? Nebojte, nestalo se nic závažného, ale dostali jsme už několikrát hlášení, prý se tu v okolí pohybuje zvláštní osoba. Jedná se o ženu. Vypadá jako víla a asi se schovává tady u někoho v ulici. Nevšimla jste si v poslední době něčeho podezřelého? Marcela dá ruce v bok a strašně se zamračí. Jeden z policistů couvne. O tom by snad ona musela něco vědět, ne? Jaká víla? Několik svědků shodně do telefonu uvádělo, že spatřili ženu menší postavy, dlouhovlasou a hubenou, jak podivným způsobem přechází přes řeku. Bosýma nohama. Pod mostem, dodá ten menší, který ucouvl. Marcela je důležitá jako encyklopedie, tohle se musí vyřešit, něco tu nehraje. Není to vtip, odpoví rázně větší policista na otázku, která zazněla během minuty už dvakrát. Viděli ji rybáři několikrát večer a jednou brzy ráno, zaběhla někam sem, možná do jednoho z domů. Nebo do kolny nebo studny… Marcela kroutí hlavou a vůbec jí není jasné, proč si toho nevšimla. Je překvapená. A trochu vyděšená. Už se zase potí. Takový případ. Samotné policejní auto zaparkované pod jejími okny budí respekt, stejně tak všechny ty policejní odznaky a symboly. Rozrušení se stupňuje. Nenapadá vás, o koho může jít? To tak! Kdo by se tak dneska mohl oblékat do zbytků mlhy a vonět jako ranní úsvit? Kdo tohle sakra nahlašoval? Kdo dneska dokáže přejít přes vodní hladinu, aniž by ji zčeřil a namočil si paty? Byli vožralí, přinejmenším ti, co to viděli večer! Marcela je s výpovědí rychle hotová. Nejspíš to uzavřeme jako zázrak, usmívá se však starší policista, drží se za pásek a mírně se zaklání. Nebude se s přítomnou dámou přít, nechce si pokazit zvláštní chvilku. Cítí příjemnou, omamnou vůni, jen zatím neví, jestli to jsou to ty modré muškáty, 223

nebo přímo osoba, která je láskyplně hnojí. Pořádek musí být, řekne menší a kýchne. Jemu to tu nevoní a už by ani raději nepátral. Úkol splnili, poptali se v okolí a mohou případ odložit, tak co tu ještě pohledávají? Jak to ještě bude trvat dlouho… Prozatím klečím u dveří na půdu a každou chvíli se je chystám otevřít. Musím si úkoly rozdělit na menší díly a potom to dokážu. Všechno půjde, jen to chce správně rozfázovat a udržet si systém. Snažím se ze všech sil, ale je to směšné. Jde toho už málo. Dýchám zhluboka, i když to tam uvnitř vrže. Třeba by rentgen ukázal, že jsem spolkla nůžky. I tomu bych te6 věřila, opravdu je to nepohodlný pocit. Otočím klíčem v zámku a otevřu dveře. Nahlédnu dovnitř. Nahoře je šero, prosvěcované drobnými denními paprsky. Už je jich tolik… možná by to chtělo novou střechu. Jenže já už letos nevyjedu ani na malinu. Neudělám vratič, řebříček ani šípek. Nezmáčknu v dlani zralý bez a nebudu srážet kaštany. Už to dělat nechci. Už chci mít klid. V hlavě mi hučí a na srdci mám nové, tlačivé rozhodnutí. Nezvládnu už víc. Ne že bych se vzdávala, spíš naopak. Odhazuju malicherné starosti. Povznáším se a přestávám existovat. Není to nepříjemné. Sednu si na první schod a vyčkávám. Bude to obtížný výstup, ale dostanu se tam. Nemusím pospíchat, důležité je zachovat klid a nedráždit nervy. I když pochybuju, že se dnes dostaví nějaký neklid, který by zpochybnil zbytky mých sil. Nemá z čeho čerpat, vnitřek je prázdný. Je to příjemné, taková úleva uvnitř. Nasbírala jsem toho za život tolik a hlava si to konečně uvědomuje! Už je toho dost, nic nemusím. Není to vítězství? Stačí jen vylézt ty schody a bude hotovo. Já to dokážu. Jsem očekávána. Vzadu nahoře to trpělivě zašustí. Nebudu spěchat. * * * 224

Takže ten parchant skutečně nepřišel… Ruda to s výpovědí myslel vážně a do výkupny už se nevrátí. Opilý Jáchym se nahoře nad schodištěm rozkašle. Trvá to dlouho a nejde to zastavit. Píchá ho v boku a přemáhá zvracení. Když je konec, rozkročí se a vyplivne většinu ven. Potom se napije z lahve s čirou tekutinou. Vodka mu stéká z koutků úst až do klína, přichází další mohutné zakašlání. Všechny lidi dnes poslal pryč. Už žádné tašky, žádné pytle a nekonečné zvonění. Nic. Zavřeno! Ceduli pověsil na zamčené dveře, ale někteří stejně bušili a chtěli se dostat dovnitř. Nevážíme, zařval na ně tak, jak to umí jen on. Poslechly okamžitě. Dvě překvapené babky a jedna holčička. Sklonila hlavu, aby zakryla oči plné slz. Nechápe, proč se to spouští takhle rychle, rozplakalo se jí to úplně samo. Asi že byla tak pilná celý měsíc, a oni jí udělají tohle! Bezmoc narůstá. Má chuE vzít šutr a hodit jim ho do okna. Je jí teprve deset, ale cítí takovou lítost, že by to porazilo i dospělého chlapa. Nedá se to snést, je to nový, silný pocit, který je třeba řešit hned. Kámen letí velmi přesně, mířit ona umí. Jáchym to tříštící se sklo neslyší, zavřel se vzadu a hledá po kapsách a šuplících nějaké cigarety. Mezi plnými pytli bylin je přísně zakázáno manipulovat s ohněm, ale dnes se tu porušily už všechny předpisy světa. Malá Anička hledá další kameny, ale žádné takové, které by dokázaly rozbít sklo, už na cestě nejsou. Nasedne na kolo, pevně chytí všechny tašky pověšené na řídítkách a jede domů. Zkusí to zase příští týden, a přidá k tomu i diviznu od prasečáku. Menší policista už dávno sedí v autě a nervózně svírá volant. Ještě pár vteřin a bude troubit. Slzí mu oči a teče z nosu, jenže kapesník si nevzal. S takovou alergií nepočítal a nejraději by odtud zmizel. Taky by potřeboval kafe. Jeho starší kolega se 225

opírá o otevřené dveře služebního vozu a nepřestává klábosit s tou copatou ženskou. Už potřetí kvůli ní rozsvěcuje maják a ona se směje a směje a rozhazuje u toho těmi exotickými vlasy. Co by pro ni neudělal, jsou přece prázdniny! Kdyby chtěla, mohl by ji zítra v tom autě i svézt. Marcela se stydí a koulí očima, jako že neví, ale spíš by asi chtěla. Napevno to však nestihnou domluvit, ve vysílačce se ozve naléhavé hlášení. Služební vůz se má okamžitě dostavit na náměstí. Neznámý muž silné postavy a delších zrzavých vlasů se vysvlékl z montérek donaha a pokouší se vlézt do kašny. Přítomné trhovkyně jsou velmi pobouřené, jedna z nich omdlela, mezi svědky je i několik dětí. Situace vyžaduje okamžitý zásah. V pořádku, jedeme tam, vzdychne mladší strážník. Že by Ruda? zeptá se nejistě starší a přes obtloustlé břicho si zapne bezpečnostní pás. Marcela má po hehe. Policejní auto skutečně během pár vteřin opustí ulici a ona tam zůstane trčet sama. Prohlíží si své truhlíky a v hlavě jí vrčí přehršel nečekaných témat. Tenhle by se měl ještě trochu dolít, přemýšlí, a v tu chvíli se těsně za jejími zády přiřítí kdosi na kole. Zaskřípají brzdy a padesát polekaných copánků se zběsile otočí. Tak je to tak, možná to ještě dopadne dobře. Může ho ale obejmout takhle před domem? Přímo na ulici? Uvědomila jsem si jednu věc. Všechno, co se kdy odehrálo nahoře na půdě, mám na svědomí já. Každý zvuk a pohyb patřil mně. Vašek mi přísahal, že tam nikdy nebyl. Jak by se tam dostal? Nemám důvod mu nevěřit, už takhle má život bez ruky složitý, tak proč se ještě plížit v noci po střechách? Jsem v polovině schodiště a každou chvíli se posunu o další schod. Nespěchám, mám své tempo, které respektuju. Čím dál se dostávám do tmy, tím jsem klidnější. Přes to všechno, co pro mě letošní červenec 226

připravil, jsem šEastná. Tenhle pocit je nesmírnou úlevou po dlouhé době strádání a nepokojů. Přesouvám se ke svým jistotám, smířená se sebou a svým osudem. Bylo to nádherné a byla jsem u toho. Stihla jsem toho až po okraj. Blíží se poledne a dnešní diviznové květy venku už určitě vadnou. Slunce prorazilo mraky a den se zahřívá. Mizí vlhkost vzduchu a stromy a natě venku lákají hmyz svou čerstvou čistotou. Mně je to však jedno, už se nenechám rozptylovat. Všechno, co ještě potřebuju, mám na dosah. Připravila jsem si to předem. Na dnešní úterý, které patří mně. V rozpalující se střeše to praská a někde vzadu v trámu bzučí vosy. Své tělo už sotva ovládám, a přece se hýbe a naslouchá volání svého sesychacího poměru. Usmívám se, vdechuju nesmírné horko a začínám se zmenšovat. Nebude to bolet, vždyE já se na to těším! Sáhnu si do kapsy a nahmatám klíč. Tak to má být. Lipové větve zakořenily ve tmě a nyní otevírají svou okoralou náruč. Hromady listí se lehce rozhrnují, abych mohla vstoupit, a za mnou se pak naposledy zavírají. Kolik prachu je třeba zvířit, aby zmizely i mé poslední stopy? Za jak dlouho přestane téct šEáva z natě mého těla, kdyby ji někdo zmáčkl? Do konce července, nebo srpna? Jsem modrá. Už úplně celá. Jako babička kdysi. Kolem mého těla se obtáčejí větve z jiného světa a spolu pak světélkujeme. A já to celé vidím a můžu si to pamatovat. Te6 už to i slyším. Šustění. Velmi hlasité a harmonické. Volá mě a vítá. Je to jako vlezlá hudba, má to rytmus, líbivě se to opakuje a stupňuje. Tak už jsem tady, úplně vzadu, kam lidská noha roky nezavítala, a můžu se konečně položit. Přikrýt se a zavřít oči. Jsem neviditelná. Te6.

227

Obsah

Lípa malolistá květ

KAPITOLA PRVNÍ:

KAPITOLA DRUHÁ:

Ve výkupně II

55

79

Divizna velkokvětá květ

KAPITOLA SEDMÁ:

98

Hluchavka bílá květ

KAPITOLA OSMÁ: KAPITOLA DEVÁTÁ:

39

Měsíček lékařský květ

KAPITOLA PÁTÁ: KAPITOLA Š ESTÁ:

25

Přeslička rolní na(

KAPITOLA TŘETÍ: KAPITOLA ČTVRTÁ:

Ve výkupně I

7

Ve výkupně III

113

127

Třezalka tečkovaná na( Ořešák vlašský list

KAPITOLA DESÁTÁ:

KAPITOLA JEDENÁCTÁ:

154

Ve výkupně IV

170

Tužebník jilmový na(

187

Řebříček obecný květ

203

KAPITOLA DVANÁCTÁ: KAPITOLA TŘINÁCTÁ:

140

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ:

Ve výkupně V

219

V edici Česká řada vyšly tyto svazky:

Monika Zgustová: Grave cantabile (svazek 1) Michal Bečvář: Vůně dne jsem spřádal (svazek 2) Radoslav Nenadál: Ó, jak jsme jiné (svazek 3) Monika Zgustová: Peppermint frappé (svazek 4) Monika Zgustová: V rajské zahradě trpkých plodů (svazek 5) Aleš Duša: Hedvábná pěšina (svazek 6) Monika Zgustová: Tichá žena (svazek 7) Tereza Brdečková: Slepé mapy (svazek 8) Arnošt Lustig: Nemáme na vybranou (svazek 9)

Tereza Boučková: Indiánský běh, Křepelice, Když milujete muže (svazek 10) Hana Andronikova: Zvuk slunečních hodin (svazek 11) Tereza Boučková: Rok kohouta (svazek 12) Monika Zgustová: Zimní zahrada (svazek 13) Tereza Brdečková: Listy Markétě (svazek 14) Pavel Kohout: Hodina tance a lásky (svazek 15) Arnošt Lustig: Zloděj kufrů (svazek 16)

Václav Chochola: Jako vrána na Beckhama (svazek 17) Tereza Brdečková: Alhambra (svazek 18) Tereza Boučková: Boží a jiná muka (svazek 19) Hana Andronikova: Nebe nemá dno (svazek 20) Marek Šindelka: Zůstaňte s námi (svazek 21) Jan Koubek: Matky (svazek 22) Tereza Boučková: Šíleně smutné povídky (svazek 23) Darek Šmíd: Superpérák (svazek 24) Marek Šindelka: Mapa Anny (svazek 25) Hana Andronikova: Vzpomínky, co neuletí (svazek 26)

Česká řada Svazek 27

Anna Bolavá Do tmy Obálku s použitím písma Senohraby navrhla Nikola Klímová Jazyková spolupráce Milan Ohnisko Odpovědný redaktor Jindřich Jůzl Technická redaktorka Martina Adlová Počet stran 232 Vydala Euromedia Group, k. s. – Odeon, Nádražní 32, 150 00 Praha 5, v roce 2015 jako svou 7703. publikaci, v Odeonu publikace 555. Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy dodává na trh Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 32, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 [email protected] Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.bux.cz