V KNIZE GROSSMUTTER ERZÁHLT

Eva Koudelková

NĚMECKÉ POVĚSTI Z ORLICKÝCH HOR

V KNIZE GROSSMUTTER ERZÁHLT V roce 1940 vyšla v Lanškrouně rozsáhlá publikace německých pověs­ tí z Orlických hor a podhůří, jejíž titul zněl Grossmutter erzdhlt a podtitul Sagen der Heimat. Zur Heimatkunde des Adlergebirges. Na vzniku knížky se podle vytištěných údajů podíleli místní učitelé (Herausgegeben vom Verlag Josef Czerny nach Beitragen der Lehrerschaft des Adlergebirges), ilustrace byly dílem učitele Richtera z Deštného. Rok vydání těchto německých pověstí je velmi pozdní, přihlédneme-li k aktivitám Němců na tomto poli v jiných oblastech naší země. Vydávání lidových pověstí Němců žijících na území Čech a Moravy má však svou historii, a nebude od věci, když si ji krátce zmíníme, než přistoupíme k analýze výše uvedené knihy. Znalost německých pramenů, obsahujících folklorní látky z Čech, je u nás velmi špatná, a je dána především tradičním metodickým přístu­ pem, v jehož intencích se výzkum koncentroval jen na autory, kteří psali česky. JecVnou výjimku tvoří detailní Tilleho ll analýza souboru Wolfganga Adolfa Gerleho s názvem Volksmiirchen aus Bohrnen (1819). Sbírání a zapisování pověstí je spjato s obdobím romantismu, a v kulturním dění tohoto období, u nás zhruba první poloviny 19. století, bylo obsaženo několik paralelních proudů, jak to také odpovídá faktické společenské, politické i etnické situaci té doby. Jde o epochu, kdy úředním jazykem i jazykem vyššího školství byla němčina a kdy hlavně v okrajových částech Čech, Orlické hory a jejich podhůří nevyjímaje, sídlily kompaktní skupiny německy mluvícího obyvatelstva. Za této situace se každý, kdo se obracel k vyšším stavům nebo k městskému čtenáři, nebo kdo chtěl zaujmout širší čtenářskou obec v jiných zemích rakouského mocnářství, uchyloval k němčině. V souvislosti s tím hovoříme o tzv. zemském vlastenectví, K pracím, orientovaným k zemskému vlastenectví, náležely zejména práce Josefa Wenziga (1807-1876), který svými překlady zpopularizoval mnoho z přínosu české kultury:' Z oblasti lidové slovesnosti to byl jeho překlad českých pohadekv' nebo jeho a Krejčího německá publikace z oboru geologie, jež je protkána i dobově módními citacemi pověstí.V Německy byla psána i významná topografie hradů zámků a zřícenin F. A. Hebera 4 / z poloviny 40. let 19. století, jež obsahovala kromě četných pověsťových i rytířskorománových literárních 77

citací také řadu autentických pověstí, některé i z Orlických hor a okolí. Z druhé čtvrtiny 19. století známe také řadu básnických zpracování pověstí v němčině. Folklorní problematika Čech 19. století byla stejně specifická jako tomu bylo v oblasti politické nebo sociální. Folkloristé nutně museli počítat se skutečností, že na území Čech žili po staletí v symbióze obyvatelé dvojího etnika. Co neuchoval jeden národ, uchoval druhý, a tak docházelo k zajímavým vzájemným kulturním výpůjčkám. Vedle velkého množství pověsťových souborů, čerpajících z narací českých vypravěčů, vycházely už na počátku druhé poloviny 19. století autentické sběry folklorních vyprávění německých obyvatel Čech. Jejich pořadateli byli převážně profesoři středních škol a sběrateli jejich žáci, kteří ovšem dodávali i český materiál stylizovaný německy. Etnicitu těchto pověstí lze dnes mnohdy velmi těžko identifikovat, a v těchto případech bude nezbytné zvolit komparativní přístup. Z pověsťových souborů, jež vyšly německy a byly prodchnuty již zmiňovaným zemským vlastenectvím, tj. usilovaly o stejnoměrné uplatnění pověstí českých i německých, a obsahovaly i narace ze severovýchodních Čech, jmenujme z prvního období dvě. Starší z nich jsme již zmínili, byla vydaná už roku 1819 a napsalji pražský Němec Wolfgang Adolf Gerle (1781-1846) pod názvem Volksmiirchen aus Bohmen. Přesto­ že však tato kní{ka sugerovala folklorní původ svých vyprávění, sestávala převážně z látek umělých a vyčtených z kronik. Jedním z nejrozsáhlejších souborů pověstí byla dvojdílná Illustrierte Chronik von Bčhmen (1852-1856), kterou vydal další pražský Němec August Anton Ghickselig (1806-1867), píšící pod pseudonymem Gustav Thormund Legts.V I pro toto dílo je příznačné volné zacházení s folklorními i umělými žánry. Pokud jde o záznamy skutečně autentických lidových narací, náleží prvenství již uvedenému Františku Antonínu Heberovi (1815-1849), jehož dílo je v mnoha ohledech možno považovat za přímého před­ chůdce Sedláčkových Hradů, zámků a tvrzí. Heber svou topografickou publikaci pořádal na způsob cestopisu, kam pro oživení vkládal i popis krajin, vlastních dojmů a nálad, a právě pověsti, spjaté s určitými lokalitami, i když tato vyprávěníjsou povětšinou pouhým stylovým zpestřením Heberových věcných topografických popisů. "Pověsti" jsou často velmi fantastické, zcela v duchu dobové romantické historické povídky Jsou však cenné tím, že dávají tušit existující pověsťovou tradici, vázanou kjednotlivým objektům a dávají i představu o charakteru Heberových informátorů i o jeho sběratelských postupech. Autorova poctivost také

78

dochovala literární prameny, z nichž čerpal svůj pověsťový materiál z druhé ruky, zatímco většina soudobých publikací postupuje anonymně. První knihou cíleně pověsťovou byl soubor nepříliš známého Theodora Vernalekena (1812-1893). Ten působil na známém vyšším ústavu pro vzdělávání učitelů u sv. Anny ve Vídni a využil skutečnosti, že tu studovali i kandidáti učitelství z Čech a Moravy, kteří se stali jeho informátory. V úvodu ke své knize Mythen und Brduche des Volkes in Osterreich. Als Beitrag zur deutschen Mythologie, Volksdichtung und Sittenkunde (1859) jim také děkuje za pomoc při sběru materiálu. Z hlediska oblasti dnešního euroregionu Glacensis je zajímavé, že v jeho knize převažuje materiál ze slezské strany Orlických hor (platí to však i pro oblast Krkonoš a Jizerských hor). K oblasti našeho zájmu, tedy k české straně těchto-horských pásem, se vztahuje jen zlomek pověstí. Do oblasti mezi Krkonoše a Orlické hory je lokalizováno několik krakonošovských vyprávění. Jak tomu však často u německých zapisovatelů těchto narací bylo, spíše než lidová vyprávění připomínají literární zpracování Krakonošových příběhů od Johanna Praetoria a J. K. A. Musáa.V Nejbohatším a zároveň nejznámějším a nejcitovanějším pramenem pověstí Němců z území Čech jsou dva soubory Josefa Virgila Grohmanna (1831-1919), rodáka ze severočeské Lipové (dříve Hainspach) ve Šluknovském výběžku. Ten studoval na pražské univerzitě, kde se sblížil s Ignácem Janem Hanušem, s nímž měl společný zájem o mytologii, a tím i o pověsti, zvyky a pověry. Především prostřednictvím svých žáků na tzv. akademickém neboli staroměstském gymnáziu sebral Grohmann velmi cenný materiál, český i německý. Jeho kniha Sagen aus Bohmen (1863) obsahuje z naší oblasti něco přes dvacet textů - většinou se jedná o lokální pověsti a drobné memoráty o strašení. Materiál z Rychnovska, Novoměstska, Ústeckoorlicka a Lanškrounska je zařazen i v další Grohmannově publikaci Aberglauben und Gebrduche aus Bohmen und Mdhren (1864). Grohmann využil pro obě své knihy těchže informátorů a v podstatě i těchže excerpt. Sběratelskou činnost vykonali jeho žáci, z celkového počtu 324 textů sebrali dvě třetiny, jak sám autor konstatuje v před­ mluvě i s některými konkrétními jmény. Grohmannova sbírka byla na svou dobu velmi přesná, u textů je uveden informátor i místo jeho působiště, autor zachoval pomístní názvosloví, a to v podobě, v jaké mu bylo sděleno. Při sestavování své sbírky Grohmann postupoval důsledně v duchu dobového, již zmiňovaného, zemského vlastenectví, věnoval proto spravedlivý díl pozornosti oběma v Čechách zastoupeným národnostem. Vodkazech na terénní informátory nacházíme určité stopy chvatu, jenž je pochopitelný, známe-li pozadí toho, jak obě sbírky 79

vznikly. Dlouholetý záměr mohl totiž Grohmann uskutečnit jen proto, že díky svému onemocnění získal několikaměsíční zdravotní dovolenou. Protože se rozhodl pro věcné a nikoliv geografické uspořádání, k němuž nebyl, jak sám konstatuje, materiál vybrán dostatečně soustavně, stává se, že nejúplnější údaj o jednotlivých informátorech je uveden až u některého z dalších hesel, což velmi ztěžuje orientaci. Pokud jde o etnicitu textů, převažují texty německých vypravěčů a informátorů, je-li text původem český, uvádí to Grohmann expressis verbis (zpravidla zkratkou bohm.). U některých textů to zřetelně vyplývá ze zápisu: jsou v něm české citáty, zejména ustálené přímé řeči, české lokality, česká jména bytostí. Pokud jde o německé soubory pověstí lokalizovaných pouze na širší Podorlicko, ty začaly vycházet o mnoho let později než poslední z uvedených knih. Tady se sluší jmenovat Sagen aus dem Schimhengster Land (ed. A. Czerny, 1906), Deutsche Volkskunde aus dem ostiichen Bohmen (Dr. E. Langer, 1901-1913) a široké aktivity E. Lehmanna, týkající se Lanškrounska, který vydal v letech 1921, 1922 a 1924 tři soubory lidových pověstí a vyprávění. Na konci této řady stojí již zmíněná Grosmutter eruihlt, obsáhlý soubor německých pověstí zahrnující oblast Orlických hor zhruba vymezenou Olešnicí (Ciesshůbcl) na západě a Králíky (Grulich) na východě. Dvě pověsti jdou ještě západněji, až k hradu Frymburku u Nového Hrádku, u dvou pověstí se posouvá i východní hranice ke Kralickému Sněžníku. Téměř dvě stě póvěstíje v knize tematicky rozděleno do následujících kapitol (Z důvodu snazší orientace v textu uvádíme názvy kapitol, a dále i pověstí v českém překladu.): Rytíř (jezdec) bez hlavy, Vodnické Příběhy, Čarodějnické Příběhy, O rozličných čárech a mistrech kouzelnících, Příběhy o čertech, O hradech a zámcích, O hledačích pokladů a skrytých pokladech, Kouzelné síly ve zvířatech a rostlinách, O válce a hladomoru, O vzniku názvů, Směs o strašidelných postavách, Potrestaní darebáci, Smrt, Loupežnické pověsti, O kostelech, kapličkách a sochách. Pověsti souboru nejsou zpravidla beletrizovány, mnohdy připomínají pouze strohou zprávu o události, jíž byl vypravěč svědkem. Mnohé z nich najdeme ve druhém a čtvrtém sešitu Pověstí a Příběhů Rychnovska, jež vydávaly Okresní archiv a Okresní muzeum Orlických hor v Rychnově, a také v nejnovějším pověsťovém souboru, nazvaném Pověsti z Orlických hor a Podorlicka (Okresní úřad, Státní okresní archiv v Rychnově 2002). Pokusme se nyní, aspoň ve výběru, vyhledat v pověstech ze souboru Grossmutter eruihlt látky a motivy které, byť i poněkud modifikované, přizpůsobené dominantním lokálním dějům, lze nalézt jak v naracích 80

zachycujících lidovou tradici českou, tak i německou, případně jsou to látky mezinárodní, na naše prostředí pouze aplikované. V první kapitole vystupují bezhlavé příšery, jež jsou pozůstatkem starověkých a středověkých monster. Jde o obecně středoevropský typ, kdy většinou tyto postavy po smrti pykají za nějaký hřích ze svého života. Častým podtypem těchto pověstí jsou vyprávění o zlém pánu, kterého k posmrtnému trestu za jeho krutosti páchané na poddaných odsoudila lidová spravedlnost. To se týká např. vrchního Schenka z Rokytnice (pověst Bezhlavý jezdec), tzv. přísného fořta, vystupujřcího jako dozorce na stavbě silnice přes vrch Zakletý z Říček do Velké Zdobnice (Cesta chudáků / Armesiinderstrasse/řs nebo hajného z Kunštátu (Pověst o strážci obory). Mnozí ze smrtelníků za setkání s bezhlavou příšerou zaplatí životem, a přitom jde o postavy jednoznačně kladné (např. pověst Silný pacholek nebo Žemlová bába / Semmelweib/) , jindy je možné se zachránit pozdravem Uezdec na bílém koni). Výjimečné osoby mohou bezhlavce zaříkat, a tak vlastně vysvobodit. V našich pověstech měl takovou moc zázračný doktor Jakel z Velké Zdobnice (Přísaha bezhlavého jezdce). Pověstí o vodníkovi je v českém a právě německém prostředí velké množství. Je lokalizován všude tam, kde je přirozené vodní prostředí, nikoliv však moře, proto, není v lidové slovesnosti přímořských zemí znám. Podle démonologie vodníci vznikli ze svržených andělů, kteří po svém pádu skončili ve vodě. Vodník se objevoval většinou v podobě zeleného mužíčka, jemuž často aspoň zjednoho šosu kapala voda a měl schopnost proměňovat se v různá zvířata, nejčastěji koně, k proměně do své původní podoby vždy potřeboval aspoň kapičku vody. Ve vodě byl tedy velmi silný, na souši však bezmocný. Někdy se měnil i v neživé předměty, spoutat jej bylo možné pouze provazem z lýčí. Při styku s lidmi byl nestálý, dokázal pomáhat, ale i tvrdě trestat, rád si z lidí tropil legraci. V souvislosti s českým pojmenováním vodník stojí za zmínku jeho historie. V době národního obrození, kdy se lidová slovesnost začínala zaznamenávat, byla tato vodní postava lidově nejčastěji nazývána hastrman. Tato dávná výpůjčka ze staré horní němčiny českým buditelům vadila, proto lidová vyprávění s hastrmanem odmítali. V druhé polovině 19. století, když se rodila vědecká folkloristika, bylo v zájmu věci mnohé dovoleno, v pevném přesvědčení, že pomáhají národní věci, prováděli ti, kdo lidové texty publikovali, tematický výběr. V té době bylo možné vyměnit ve vyprávění postavy nebo dílčLmotivy za starobylejší, více slovanské, negermánské, v té době například vznikli "ryze slovanští" bohové z pohanského dávnověku. Co se nezdálo dost slovanské, bylo ignorováno. To právě postihlo i tak výrazně typickou postavu českých a moravských lidových vyprávění,jakou byl vodník. Naši 81

národní obrozenci dlouho odmítali zapisovat pověsti, v nichž vystupoval. Vadilo jim lidové .pojmenování hastrman, které se jim zdálo nečeské.. Není divu, vždyť to nebyl jenom hastrman, ale další varianty na toto nečesky znějící pojmenování: basrman, besrman, bestrman, bestrmant, vosrmon. Protože však je tento vodní mužíček vůbec nejrozšířenější zdejší nadpřirozená bytost, nešlo ho ignorovat dlouho. A tak se zrodil náš, český vodník. Abychom byli spravedliví, je potřeba na obranu těchto obrozenců uvést, že z německé strany docházelo k opačnému extrému, o čemž detailně vypráví naše významná folkloristka D. Klímová v doslovu ke knize Pověsti z Broumovska. 7i Vodníci v našem souboru vystupují v intencích toho, co o nich bylo řečeno obecně, pro svou výjimečnost stojí za zmínku tři pověsti. První (Vodník z Wenzelhau) se váže k Václavově Seči (Wenzelhau) u Rokytnice. V říčce Hvězné (Sternau Bach) žil vodník, který nosil červenou kazajku se zlatými knoflíky. Právě na ně měl zálusk chlapec ze sousedství, jenž využil chvíle, kdy vodník svou kazajku sušil na zábradlí mostu přes Hvězdnou, a všechny knoflíky z kazajky uřízl. Originální je motiv, kdy vodník tomuto skutku zcela nečinně přihlíží, protože jeho moc je oslabena bujnou vegetaci, devětsilu, v níž právě sedí. Jedním z výrazných, ne však často frekventovaných motivů spojených s vodníkem, je před­ určená smrt. Vodník ví předem, na koho má právo, a dostaví se na uvedené místo, aby předurčení splnil. Tento motiv je zpracován v pověs­ ti z Langerova mlýna v Prorubech, nazvané Vodník v Kněžné. Soubor obsahuje dvě pověsti o vodníkovi a tkalci, jedna z nich (odehrává se v Kunštátu) obsahuje látku téměř identickou s námětem v české pověsti lokalizované do Olešnice na Červenokostelecku. V pověsti Vodníkova odměna je zpracován velmi oblíbený motiv o odměně za práci v podobě listí či smetí, které se doma promění ve zlato. Obdarovaný se však podívá na dar předčasně, a domů donese jen část původní odměny. V lidové slovesnosti obdobným způsobem obdarovávají i jiné nadpřiro­ zené bytosti, např. na Hronovsku je motiv několikrát použit v souvislosti s rytíři spícími v Turově. Pokud jde o další kapitolu, čarodějnice mohly být mladé i staré, vyznačovaly se tím, že škodily lidem i dobytku. Mívaly spolky s ďáblem, který jejich prostřednictvím uplatňoval svou moc na zemi. Předsedal také jejich sněmům (sabatům), které se konaly o filipojakubské (Valpuržině) noci z 30. dubna na 1. května.Tehdy čarodějnice vylétaly z domu na koštěti, které se samo doneslo na místo sněmu. Před vzlétnutím bylo většinou zapotřebí pronést kouzelnou formulku. Čáry a čarování patřily do oblasti magického (černého) umění. Proti čarodějnicím lidé použí82

vali různé, mnohdy velmi složité prostředky, kterých byly desítky (např. aby čarodějnice neškodily dobytku, dávaly hospodyně na práh chléva trní; o výjimečných dnech, jako byl např. Velký pátek, se nesmělo půjčovat nic z domácnosti, protože s takovými předměty by se dalo čarovat, hospodyně měly být zvlášť opatrné na dojačku a sítko k cezení mléka; lidi často chránilo znamení kříže, případně přes práh položená zkřížená košťata, modlitba, svěcená voda a další a další. V našich vyprávěnkách se opět objevuje již zmíněná postava zázrač­ ného lékaře Jikela, který uměl zaříkat i čarodějnice (Čarodijnice z Trčko­ va). V pověsti Očarovaný čeledín se objevuje častý, český i německý, motiv selky, jež si v noci osedlává svého čeledína, a tím ho promění v koně, který jí slouží k obdělávání pole či k projížďkám. V podstatě identická pověst se vztahuje k českému prostředí, do Vysokova u Náchoda - obě selky končí stejně, jsou upáleny jako čarodějnice. Do kapitoly o čarodějnicích zahrnují autoři knížky Grossmutter eruihlt také historky o hrozivě vyhlížejících, avšak většinou neškodných lesních žínkách, které byly pro rozsáhlou zalesněnou oblast Orlických hor údajně velmi příznačné. Vztah divoženek k lidem byl ambivalentní podobně jako u již zmíněného vodníka. Mohly být hodné i zlé, každopádně pověsti o nich mohly mít svůj reálný podklad v různých vyobcovaných jedincích, kteří se z nejrůznějších důvodů stranili lidí. Ze zde uvedených pov~stí stojí jistě za uvedení Lesní žínka z Marusche, která zpracovává starou literární látku, známou už u Ezopa. V lidovém podání je hodně doložena v Pobaltí, v našem prostředí se zřejmě bude jednat o ohlasy četby. Látka pojednává o odměně dřevorubce za to, že se nedá zlákat bohatstvím, které mu nabízí nález zlaté a stříbrné sekyry. On potřebuje jen tu svou, železnou, protože s ní se dá pracovat. Kouzelníci se v lidové slovesnosti odlišovali od čarodějů svým sklonem konat dobro. Také byli reálnější, byly to jen V)jimečné osoby obdařené schopností provozovat různá kouzla, uměli zaříkávat, věštit, léčit údajně nevyléčitelné choroby. Základem těchto vyprávění je víra v existenci tzv. černé magie, v niž nakonec dlouho věřila i církev. Dc:Y okruhu takových pověstí patří především celý cyklus vyprávění o zázrač­ ném lékaři z Velké Zdobnice, který se jmenoval Franz ]akel a byl to skutečně žijící člověk. Kapitola o kouzelnících obsahuje šest vyprávění o něm, zmíněnje však i v jiných kapitolách. F. ]akel zemřel roku 1891 a poté se stala jeho nástupkyní Františka Reinschová, provdaná Klimešová, jeho schovanka. Podle vyprávění prý léčila i v době, kdy už byla upoutaná na lůžko a téměř slepá. Magickou silou byla nadán také Franz Traufelder z Vlčince (pověst Čarodějník Traufelder) či Franz Sprinz z Rampuše, nazývaný "Koschp(e)rs Franz" (pověst Čaroděj z Rampuše). 83

Ten vlastnil čarodějnou knihu, s jejíž pomocí si přivolával pomocníky na práci, podobně jako mlynář Schnabel z Velké Zdobnice (Čarodějná kniha mlynáře Schnabela). Mezinárodní látka o zaklínací knize je zpracována i literárně (čarodějův učeň). Lidová vyprávění o lidech takto obdařenýchjsou poměrně častá, z prostředí Orlických hor je asi nejrozšířenější česká pověst o mlynáři z Tisu u Nového Hrádku, některé historky spojené se Schnabelem jsou téměř identické s vyprávěními o Šmádlovi z Nahořan na Novoměstsku. Rozporuplnou postavou ně­ meckých vyprávění byl Voh(ch)elhons, zvaný Vogelhans či Vochelhons z Bedřichovky, který byl skutečným vyděděncem. Většinou lidem škodil - uměl se zneviditelnit, sedal lidem na záda či na ramena a ztěžoval jim chůzi, sběračkám lesních plodů rozsypával jahody či borůvky, stavěl se lidem do cesty tak, že o něj klopýtali, dřevařům uhranul koně, takže netáhli atd. Bědným a potřebným prý však vždy pomohl. Také o něm existuje celý cyklus lidových vyprávění. O původu čertů si lidé vyprávěli, že to jsou pyšní andělé svržení do pekla. V našich podmínkách mívá čert lidskou podobu, pozná se jen podle kulhavé nohy, nebo koňského kopyta, případně ocasu, či rohů ve vlasech. S lidmi často uzavíral sázku stvrzenou krví. Výměnou za duši přinášel bohatství, moc, nebo splňoval jakákoliv přání, ovšem doba, po kterou svou službu konal, byla omezená. Pokud ovšem člověk vyhrál sázku, mohl z-mocí čerta vyváznout. Mnoho našich pověstí vypráví o čertem prohraných sázkách, většinou z toho důvodu, že zakokrhal kohout, a ukončil tak dobu, po kterou měl čert provádět svůj úkol. Divoká skaliska, osamělé balvany nebo jinak bizarní místa lidská předsta­ vivost často spojovala s projevem čertova vzteku po prohrané sázce. V českých lidových vyprávěních se také často setkáváme s hloupým čertem, který se nechá obelstít člověkem, německé pověsti tuto podobu čerta v tak vypjatém podání neznají. Nejznámější čertovská pověst z naší oblasti je bezesporu o Čertových kamenech u Velké Zdobnice, spojená shodou okolností s postavou zde již zmíněného mlynáře Schnabela. Je to však variant obecné látky o čertem prohrané sázce, uvedené výše. Za zmínku stojí, že pověst uvedená v námi sledovaném německém souboru, je podstatně rozsáhlejší než obě verze uvedené v českých souborech Pověsti a Příběhy Rychnovska a Pověsti z Orlických hor a Podorlicka. Z etnografického hlediska je velmi zajímavá pověst Kozel jako znamení, uvedená opět také v obou českých souborech. Německá verze, která je dějově identická, má něco navíc - je více beletrizovaná a obsahuje dosti vzácný záznam dialogů zapsaných v místním dialektu. Z této kapitoly uveďme ještě pověst O čertově zahrádce nedaleko Vrchmezí, protože je dokladem vývoje čes84

kých pověstí s postavou Krakonoše. V 19. století, když se začala formovat literatura pro děti, hledali její autoři nové náměty. V té době byla velmi módní postava Krakonoše, a jak se pro něj hledal prostor, začal pomalu vstupovat do pohádek a pověstí, kde mnohdy nahrazoval původní, mnohem starší postavy, nejčastěji čerta nebo vodníka. Tato záměna byla samozřejmě omezená, ale právě Krakonošova zahrádka je dnes obecně známý pojem, kterému čertova zahrádka zcela ustoupila. Další kapitola (O hradech a zámcích) nás přivádí od pověstí démonických k pověstem místním, které mají úzce regionální ráz, tře baže i tady najdeme velké množství putovních látek a motivů. Pověsti této kapitoly se vztahují k Homoli u Dušníků v dnešním Polsku, k hradu v Frymburku u Nového Hrádku, k Stenzlovu hradu u Velkého Uhřínova, k zřícenině hradu Klečkova, k domnělému Popelburgu u Popelova, . osady na jih od Nebeské Rybné, k Hradisku u Rokytnice, k Suchému vrchu u Králík a k hřebenu mezi Zdobnicí a Kunštátem. Historky v této kapitole povětšině zpracovávají látky známé i z českého prostředí zakletí hříšnice do podoby hada a její vysvobození za cenu ztráty života - odměna pro osvoboditele ve formě obrovského pokladu (pověst Paní z Homole, česká obdoba např. Hadí poklad na Turově), potrestání rozmařilého pána Homole zničením jeho hradu (Zkáza Homole, obdoba Pánkova studánka u Náchoda) , motiv lsti obránců obleženého hradu, kteří zvítězili Inscenováním hostiny nad prázdnými talíři, přičemž na důkaz svého dornriělého blahobytu poslali poslední zbytek jídla obléhatelům (Pověst o Frymburku, v českých pověstech motiv velmi rozšířený, původem je mezinárodní), v pověsti Tomascha Jorche je zpracován motiv nezřízené touhy po pokladu, kdy matka v zápalu zapomene na své dítě, k němuž se dostane až po roce (opět velmi frekventovaný motiv i v čes­ kých pověstech), kapitola končí potrestáním hříšného života obyvatel bájného města, které se propadlo do země (motiv biblický i antický). Motiv ukrytých pokladů je v pověstech jedním z nejrozšířenějších, v našem souboru ho najdeme zpracovaný ve dvaceti naracích. Doba k vyzvednutí těchto pokladů byla přesně vymezena, a v tom se snad" česká a německá tradice maličko liší, v českých pověstech to převážně bývalo na Velký pátek, v německých spíše o předvelikonoční Květné neděli. Každopádně to bylo vždy při čtení pašijí, jakmile byly pašije dočteny, poklady se ztrácely a cesty k nim zavíraly. Základní řnotívací mnoha četných lidových vyprávění je víra v nezvratnost daného stavu věcí, nemá smysl zbytečně pokoušet osud, je lépe zachovat ve všem míru. Proto převážná většina historek o kopání pokladu končí nezdarem - kdo se nespokojí s tím, co má, vydává se do moci zlému duchovi a nikdy nemůže vědět, jak pro něj celá záležitost skončí. Mnohé z pověstí 85

o pokladech v našem souboru jsou jen několikařádkové,jako by podávaly zprávu o skutečné události. Naopak nejznámější z nich, několikrát i v češtině zpracovaná Zlatá štola (naposledy J. Lukášek: Pohádky z Orlických hor pod názvem Poklad ve Vrchmezí a pod názvem Zlatá štola v souboru Pověsti z Orlických hor a Podorlicka), je literární, beletrizované vyprávění.

Také pověsti o zakopaných zvonech, které jsou zde součástí kapitoly o pokladech, je možno nalézt po celých Čechách, ale je to celoevropský motiv. Na našem území se verze liší v jednom drobném detailu. Pro pověsti německých obyvatel Čech je příznačné, že zvony jsou ukryty před husity, v českých pověstech s tímto námětem jde téměř vždy o Švédy. Německé obyvatelstvo se totiž neztotožnilo s vlnou nacionalismu, která se v Čechách objevila v 19. století a jejíž součástí byly výrazné sympatie k husitskému hnutí. Pověsti o propadlých zvonech jsou v knize Grossmutter eruihlt dvě, jedna se vztahuje k okolí Neratova, druhá k Horní Rokytnici. Z kapitoly o čarovné síle ve zvířatech a rostlinách stojí za uvedení narace o drakovi v Prorubech, protože postava draka je pro české pověsti netypická. U nás se pověsti o dračích sídlech lokalizují do dávného pohraničí, kde 'místní lid draka ztotožňoval s vpády vetřelců. Charakteristickým detailem těchto pověstí je zmínka o pískotu, slyšitelném těsně pted objevením draka. Je vysvětlován jako varovný signál strážců hranic. Dokladem lokalizace draka na pomezí země jsou pověsti o této bájné postavě zasazené také na Náchodsko a Trutnovsko. Drak býval chápán jako symbol zla, boj s ním jako boj dobra se zlem. Pověst O černém kuřátku z Bedřichovky přináší do našeho souboru také nepříliš častou postavu lidových vyprávění - plivníka. Byl to zlomyslný ďáblík, zjevující se většinou v podobě zmoklého černého kuřete, ale také ohnivého kohouta. Když se ho lidé ujmou a vezmou ho domů, někdy jim přináší bohatství, jindy škodí. Říkalo se, že kdo má plivníka, bude sedm let šťasten, ale pak propadne peklu. Každopádně bylo velmi obtížné se plivníka zbavit, bylo k tomu zapotřebí dosti složitých praktik. Postava plivníka se však, na rozdíl od draka, objevuje stejnou měrou v českých i německých pověstech, je to látka mezinárodní. Za zmínku ještě stojí pověst o Hadí královně lokalizovaná do Olešnice. Dokládá totiž dávný folkloristický postulát, že je-li hrdinou historky "hadí král", jedná se o pověst z českého prostředí, "hadí královna" ukazuje na německý původ.

Kapitola o válkách a hladomoru je velmi krátká. Pověsti s těmito jsou obecně velmi časté, neboť lidová paměť si vybírala, jaké události ve svých vyprávěních uchová - jednalo se přirozeně o události náměty

86

výjimečné,

jež je nějakým způsobem bezprostředně zasáhly, což války, epidemie a hladomory splňovaly. Z celkového počtu sedmi pověstí se tři vztahují k Neratovu, po jedné k Velké Zdobnici, Rokytnici, Prorubům a Mnichové. Nejzajímavější z uvedených pověstí je zřejmě Socha sv. Jana Nepomuckého, která v sobě spojuje dva žánrové typy - jednak je to proroctví, protože pověst hlásá, že když čepice na zmíněné soše v N eratově začne praskat, pokryje se les podkovami, což znamená,že vypukne válka a potáhne tudy mnoho jezdců. Za prusko-rakouské války v roce 1866 prý bylo skutečně na čepici vidět malou trhlinu. Vyprávění se zároveň ocitá na půdě legend, navíc s jejich barokní vrstvou, v níž se projevují zázračné vlastnosti votivních předmětů (nejznámější motiv z této skupiny je o stěhujícím se nebo krvácejícím obraze). Další kapitola je v souboru jednou z nejkratších, obsahuje pouze šest narací, které typově patří mezi pověsti etymologické, vykládající po svém vznik místních názvů. Vesnický člověk si v nich chtěl vysvětlit původ pojmenování míst kolem sebe, a tak tento původ většinou spojoval podle vnějších podobností s rozličnými osobami a s jejich činností. Etymologickými historkami si však nevypomáhalo jen prostředí lidové, byly oblíbené už ve středověké literatuře a mistrem nad mistry byl v tomto oboru Václav Hájek z Libočan ve své kronice. Základem lidové pověsti je však vždy znalost lokálních událostí z minulosti nejbližšího okolí, tematický okruh je dán tradicí, a proto pověsti většinou působí jako reálné. Etymologické pověsti v našem souboru se vztahují kJohnově stráni a johnově vrchu u Velké Zdobnice a Kunštátu, k Sedloňovu, k Olešnici, ke Králíkám a Těchonínu, u Rokytnice vykládá o vzniku místního znaku, což je dosti frekventovaná látka i v českých souborech, v nejznámější verzi u Václava Horyny v Pověstech českého severovýchodu (1947). Poslední z uvedených pověstí ovšem typologicky patří mezi pověsti erbovní či heraldické. Kapitola o strašidelných postavách je vůbec nejrozsáhlejší z celé knihy. Přecházíme opět k pověrečným povídkám, které se vyprávěly pro jejich dramatičnost a strašidelnost, byly vlastně předchůdcem dobrodružné, dnes bychom řekli akční, četby. Jejich pověrečné jádro je třeba chápat jako odraz doby, kdy se ustalovaly jejich látkové typy (ve své době i osvícení vzdělanci věřili v démony, strašidla nebo zázraky). Pověrečné povídky jsou zalidněny velkým množstvím démonických postav, z nichž některé jsme si už jmenovali v souvislosti s předchozími kapitolami, tady uveďme ještě aspoň některé, jež se svou výjimečností vymykají z běžného fondu pověsťových postav. Je to solná panna na Anenském vrchu, duch v Popelově, bílá paní se žlutými vlasy z Kamence u Rokytnice, zelený myslivec pod Vrchmezím, sud s ohnivýma očima 87

v Německých Petrovicích a především duch hor kolem Kralického Sněž­ níku, zvaný Stammichmann. Této postavě jsou věnována dvě podání, jedno historizující o tom, jak duch hor pomohl místním vesničanům proti Švédům za třicetileté války, druhé připomíná krakonošovská vyprávění o ambivalentním vztahu horského ducha k lidem. Lidová vyprávění, pohádky i pověsti, v mnohém vypovídají o lidovém smyslu pro spravedlnost. Toto etické poselství je vlastně jedním z jejich nejtypičtějších rysů, i když ve většině lidových narací se o něm mluví spíše jen mezi řádky, jaksi implicitně. Následující kapitola, jež vypráví o potrestaných darebácích, je proto svou polopatičnostídosti netypická. Typologicky se v této kapitole jedná o pověsti o lidech, ale ještě spíše o povídky ze života. Ty mají méně než pověsti ustálenou a vyhraněnou formu a mnohem více se v nich uplatňuje improvizace, hlavně však v nich mizí fantastické prvky nebo prvky odporující historické zkušenosti. Vyprávěnky pojednávají o potrestání padělatele peněz v Nové Vsi, o křivopřísežníkovi v Nové Vsi, o lakotném rolníkovi z Rokytnice, o lichváři z Horní Rokytnice, o nepřátelství mezi sousedy z Nebeské Rybné atd. Trestány jsou skutky nebo vlastnosti, které byly podle lidového mravního a morálního kodexu trestuhodné. Krátká kapitola o smrtí zachycuje běžná vyprávění o návratech mrtvých - tzv. revenantů (francouzský výraz revenant - strašidlo je odvozen od revenir, znovu se objevovat). Podle staré lidové víry se duše někte­ rých mrtvých určitých podmínek vracejí na svět v podobě fantomů, přízraků, vampyrů apod. Pověstí o návratu zemřelých je v souboru velmi málo v relaci k rozsahem srovnatelným souborům českým. Nebude to však dáno tím, že by se české a německé prostředí v tomto ohledu lišilo, spíše to bude zapříčiněno osobním výběrem autorů sbírky. Předposlední kapitola je vůbec nejkratší, obsahuje pouze dvě pověsti o loupežnících. Zajímavá svými reáliemi je druhá z nich, pojednávající o .Raeuber-Alte-Keller", který měl pobývat v jeskyni u Popelova. V místě zvaném německy Popelgraben však je známá jediná ,jeskyně", kde měl snad sídlit, ústí staré štoly pod silnicí mezi popelovským mostem a rozcestím na Nebeskou Rybnou. Je to jen jeden z dokladů složitých vztahů mezi prostředím pověstí a realitou. O sakrálních stavbách pojednávají pověsti poslední kapitoly, přičemž vyprávění tohoto typu obecně bývají literárním ohlasem. Ve středověké literatuře se totiž hojně pěstovaly různé povídky o založení měst, a lidové ústní podání si mnohé z nich obměňovalo v pověstech o založení hradů, ale i kostelů a kapliček. Dnes se však dá velmi obtížně určit, která látka je původní a která se do lidové slovesnosti dostala oklikou přes literaturu. Každopádně najdeme v poslední kapitole některé typic-

za

88

ké, mezinárodně rozšířené látky, jako například pověst o stavbě kostela, z níž se vždy přes noc ztratil stavební materiál, který byl přemístěn jinam. Byl několikrát přemístěn zpátky, ale situace se opakovala, a teprve když stavebníci vybudovali kostel na místě, kam byl materiál přemisťován, záhadné úkazy přestaly (Sedloňov). Další známá látka je o vystavění kapličky (kříže, mariánského sloupu) jako výraz díků za záchranu života (Neratov, Mnichová), podobně známý námět zpracovává pověst o vztyčení kříže jako smírného gesta (známé takzvané smírčí kříže, Mnichová). Ve výčtu bychom mohli pokračovat, nepřinesl by však už nic nového, až na malé výjimky z dosud uvedeného jednoznačně vyplývá, jak mnoho mají lidová vyprávění z českých i německých oblastí společného.

Co poněkud zaráží, je minimální počet vyprávění o skřítcích, a hlavně absence podání o jejich stěhování ze země, což je oblíbený motiv německých pověstí z Čech (byly zaznamenány např. na Stárkovsku, Liberecku a jinde). V české lidové slovesnosti není tento motiv obvyklý, v německém prostředí je dokladem novodobého vzniku v časech vypjatého nacionalismu. Překvapivé by rovněž mohlo být, že soubor neobsahuje žádné vyprávěnío Krakonošovi, tak typické postavě českých vyprávění i z této oblasti. Vždyť látka o jeho nešťastné lásce k princezně Kačence se objevuje už u Boženy Němcové, která ji jistě převzala z lidových vypravění. Tady však zřejmě zapůsobila německá krakonošovská tradice. 'Němci totiž vyprávění o Krakonošovi hojně pěstovali a rozhojnili, podstatně více než Češi. Je ale třeba zdůraznit, že pouze v literatuře, nikoliv v lidové slovesnosti. Dalo by se to vysvětlit faktem, že krkonošské pověsti se brzy po skončení třicetileté války ujal německý spisovatel]. P. Praetorius, a nastala paradoxní situace. Praetorius a po něm další literát, Musaus, ale i jiní, zasáhli svou nadměrnou literární produkcí do německé, lépe řečeno slezskoněmecké, lidové slovesnosti, v níž vývoj krakonošovských vyprávění de facto ochromili. Ta tedy na literární půdě zaznamenala nebývalou konjunkturu, ovšem na úkor folklorních vyprávění. A tato situace zřejmě postihla i oblast lidové slovesnosti Němců žijících na Orlicku. Vyprávění obsažená v knize Grossmutter erzdhlt zachycují tradici ně­ meckých obyvatel Orlických hor a Podorlicka, které dosud zůstáváme hodně dlužni. Skutečnost, že zde po staletí žili v symbióze obyvatelé dvojího etnika, představuje velmi vděčný terén pro široce založené studium. Při něm by se budoucí badatelé neměli obejít bez důkladného srovnávacího přístupu. Existují látky české, šířeji slovanské, germánské, středoevropské nebo obecně evropské. Z toho, co bylo dosud řečeno,

89

však vyplývá, že budeme-li chtít zkoumat naši tradici, není možné chápat ji jako tradici určenou pouze národní příslušností. Při shromažďování pramenů bude nezbytné vzít v úvahu také publikace, které ve své době z důvodů, jež byly částečně uvedeny výše, sice vycházely německy, avšak mohou obsahovat i tradice české. Už byla zmíněna existence většiny společných látek lidových vyprávění obou zemských národů, jež dokládají podobné vidění skutečnosti, i přes usilovnou snahu se odlišit, identifikovat, specifikovat. I z krátkých nahlédnutí do cítění a myšlení příslušníků obou etnik, jež právě pověsti poskytují, vyčteme mnoho o jejich představách, ideálech, kontaktech, předsudcích i averzích. Vztahy nebývají jednostranné, takové bývají spíšeideologie, a tak zakončeme naši výpravu do dávného lidového světa německých obyvatel Čech trochu humorně. V naší současnosti, která je charakteristická opakovaným, mnohdy bolestným, řešením česko-německýchvztahů, si uveďme ukázku z jiného druhu lidové slovesnosti, než jsou pověsti. Je to úryvek ze satirické písně ze severních Čech, která poněkud posouvá tradovaně nepřátelský vztah Čechů a Němců. V písni se snaží vyjadřovat česky Němec, chystající se za první světové války "dolů do Čech" nakoupit u sedláka nějakou aprovizaci. Píseň má tři sloky s refrénem, k navození atmosféry přátelského žertování postačí následující úryvek: Habe hungr, de do Ropratyc, na sádech mít ruksak véliký, mi tam v Tanuald nemame uš nyc, táty videt ešte knédliky.

Bílej mouka, ten já koupim rád, ále je s tym sákramencky pech, na ten šandarm musim pozor dat, dyš to nach haus nesu na sádech.

Poznámky: 1/ Srov. TILLE, V.: České pohádky do r. 1848. Praha 1909. Nejnověji se této problematice .věnovala německá bohemistka, srov.: LANGER, G.: Das Mčrchen in der tschechischen Literatur von 1790 bis 1860. Giessen 1979. 2/ Srov. WENZIG, J.: Westslawischer Miirchenschatz. Leipzig 1853. 3/ Srov. KREJČÍ, K. - WENZIG, J.: Die Umgebungen Prags. Prag 1859. 4/ HEBER, F. A.: Bčhmens Burgen, Vesten und Bergschltisser, 1-7. Prag 1844-1849. 5/ Největší přínos Legisova souboru spočíval v tom, že se stal velmi vydatným pramenem pro Augustina Sedláčka při psaní jeho Sbírky pověstí historických lidu českého v Čechách, na Moravě i ve Slezsku (1894). ]ak napovídá název, Sedláček však vyloučil všechny pověsti německé.

90

6/ Pro oblast Slezska je příznačné, že postrádá původní lidová krakonošovská vyprávění, protože veškeré folklorní narace s tímto tématem, které začaly být zapisovány v 19. století, byly ovlivněny dvěma stěžejními díly umělými. Praetoriovou knihou Daemonologia Rubinzalii Silesii (1663-1665) a Musaovýnů Volksmiirchen der Deutschen (1782-1786). Srov. též předposlední odstavec naší práce. 7/ Srov. Pověsti z Broumovska. Přeložila K. Šnajdrová, edičně připravila E. Koudelková. Liberec, Nakladatelství Bor 2000, s. 121.

POUŽITÁ LITERATURA Grossmutter erzdhlt. Sagen der Hei~at. Zur Heimatkunde des Adlergebirges. Herausgegeben vom Verlag Josef Czerny nach Beitrágen der Lehrerschaft des Adlergebirges. Landskron 1940. . DVOŘÁK, K.-VODIČKA, F.: Včleňování folkloru do obrozenské literatury. Česká literatura III, 1955, Č. 4, s. 293-350. KLÍMOVÁ, D.: Lidové vyprávění v období národního obrození v Čechách. Praha 1980. KOUDELKOVÁ, E.: Literární ztvárnění lidových pověstí z Náchodska. Boskovice 1999. TŘÍŠKA,].: Podorlické pověsti. Ústí nad Orlicí 1992. TŘÍŠKA,].: Pověs{i od kladského pomezí a dvou Orlic. Ústí nad Orlicí 1993.

Za zásadní pomoc při vyhledávání českých ekvivalentů německých místních a pomístních jmen děkuji ing. Janu Hégrovi z Kvasin.

91