Kamil Princ Kategorie: B - romance
Večer májový
Je večer májový, večerní máj. K věčnému spánku se uložil kraj. Labutě kotví teď v jezera klíně; bižuterie všech brouků spí v hlíně. Šeřík se za šera líčí svou vůní, okvětím koróny plá novoluní. Motýli víří pel – ten hvězdný prach; růže barvy krve odívá nach.
Je večer májový, květnová noc. Hrdliččin soprán nad tichem má moc, duhovky hvězd si dnes na perly hrají, zamčené květiny pylu měď tají. Slyš šepot šumění žíhaných bříz; blankytu pomněnek nevěřil bys… Hle, oči protři si – není to vidina – z dekoltu vod se cos vynoří – …dívčina!
V soukolí vln bělá ženské se tělo – churavé láskou v hrob tekutý chtělo… …slzami opilá život svůj zmarnila. Zchřadlý vřes šepotá do šera: „Jarmila…“ Rubášem mlžno jest, hvězda – svíc pohřební, náhrobek – brčál a rov – vody kolem ní, leknín – květ smuteční a černá labuť – kněz, žáby – sbor zádušní, zvony – hrom v dáli kdes.
Hvězdy jsou v úplňku a měsíc v novu; nebe skla čiřejší má barvu kovu. K peruti kapradí lne slza rosy; šafrán je bez vůně nahý a bosý. Bor jantar krvácí – v něm muška zlatá a šarlat maliní spolkl loj bláta. Temná noc, bledá pleť – čerň a běl akrylu; …jezero kolébá vrak ženy – Jarmilu.
Marie Hanková Kategorie B – povídka
Vnitřní příběh aneb Kéž by povídky měly dobré konce
Michal vystoupil na Andělu a bez sebemenší chuti zamířil do Carrefouru, který je teď už vlastně Tesco. Je to celkem jedno – super, hyper, mega marketu nepomůže ke zlidštění nějaká identita, obyčejně lidští jsou v něm jen ti lidé. Rychle, levně nakoupit nějaké základní jídlo a pryč. Ještě ho napadlo, že by mohl na chvíli vypnout na jediném smysluplném místě tohoto komplexu, respektive na místě, kam se odtud dá dostat. Pak si to ale rozmyslel, bodnutí uprostřed hrudníku bylo příliš silné, zdá se, že za ty necelé dva roky vůbec nezesláblo. Montmartre vyslovil šeptem a vnitřně se zasmál. Asi to spletla Tereza, ale jemu se to stávalo už předtím. Ve skutečnosti je to tzv. pražský Sacre Coeur, ale jak jen oba zůstávali v omylu, alespoň on si to uvědomil až poté, co o ni přišel. V davu, který ho unášel ke košíkům, si všiml malé japonské holčičky nebo si spíš myslel, že je z Japonska. Přestala poskakovat a se zájmem se na něj podívala. Vykulil na ni oči, ona se stydlivě zavrtěla a na sekundu se podívala jinam. Jenže pak jí dětská zvědavost nedala a zase na něj poulila kukadla. A tak začali tu hru na dívání a nedívání, šklebení, kulení a kdeco dalšího, neverbálního, v čemž je to největší kouzlo a nejčistší pravda nepřekroucená do slov. Holčička zamířila do hračkářství a Michal za ní, protože ho tahle hra baví. Na chvíli ji ztratil, jenže vše bylo tak barevné, veselé a jednoduché, že se zkrátka musela znovu objevit. A v téhle atmosféře pokračovali v neverbální zábavě. Cítil se tak bezpečně, když v tom na něj holčička zezadu promluvila: „Miluju toho méďu a chci ho.“ S trhnutím se otočil, ale byla to už jiná dívka křečovitě svírající plyšového medvěda. „A je to tvůj kamarád?“ začal, donucen, také překrucovat do slov. Svraštila čelo, usilovně zapřemýšlela a pak řekla : „Jo, to taky, ale hlavně ho miluju.“
„Tak rychle? Vždyť ho máš chvíli.“ „To neva, já ho chci.“ Ani ho nepřekvapilo, když na ni maminka zavolala: „Terezko!“ Japonka už tam nebyla a hračkářství zevšednělo. Musel pryč. Ucítil šílenou touhu překrucovat do slov, hrát tu hru s ostatními, být chvíli jako oni a překrucováním vše rozumně vyřešit. Až si musel sednout. Vedle něj nějaký bezdomovec zrovna hučel svůj srdceryvný příběh do maminky s dítětem a výsledek se dostavil – pár drobných. I za ně mu ty lži nebo přinejmenším polopravdy stojí. A vysvětlujte potom někomu, že je to špatné, obzvlášť když se dostavují větší výsledky. No jo, no jo, morálka je věc individuální. Michal chce slyšet pravdu, třeba krutou, a neuslyší ji, protože Tereza ji říkat neumí, kam vítr, tam plášť a kdo má pravdu? Bezdomovec odkudsi vytahuje mobil (překvapivé?), který nahlas zvoní a začne mluvit se svou ženou. Kolik asi lží a polopravd si už vyslechla ona? Kdyby měl Michal možnost mluvit s Terezou, nevěřil by jí ani slovo. Zase by říkala jen to, co si myslí, že chce Michal slyšet. Ona neumí pravdu ani poslouchat. Panebože! I v případě, že by měl možnost, tohle nikdy nedořeší, nikdy se nedozví, jak to bylo a jak to je. I kdyby náhodou říkala tu zpropadenou pravdu, Michal jí stejně nebude věřit. Jí na tom nejspíš ani nezáleží. Začarovaný kruh. Jsou to skoro dva roky, neříkal její muž, že zhruba ve dvouletých intervalech ho podvádí? Najednou Michal zahlédl v davu muže, který měl velmi zvláštní tvar hlavy. Fascinovalo ho to a musel za ním.
Hlava je zdí, jen některé jezdí mimo davy. Kam asi dojedou tyhle hlavy?...
Tuhle básničku jí věnoval na „Montmartru“. Tehdy se viděli naposledy, aniž by to tušili, a ona pořád nic nechápala. Neměl ve zvyku nechávat si básně, které někomu věnoval. Dárky jsou jen a jen jejich majitele, jenže tuhle si prostě pamatoval. Těsně za Michalem teď nějaké starší paní spadla taška s obrovským řachnutím a kdosi s bolestným leknutím zařval. Hlava muže dojela do obchodu s cédéčky. Někdo do Michala strčil a on do muže prudce vrazil. Ušklíbl se hořkosti ironie, kterou vyluzovaly skryté reproduktory hrající Portishead. Na jaképak cédéčko jí asi tu básničku napsal? „Promiňte“ řekl tomu muži a on na něj, přestože náraz byl hodně tvrdý a bolestivý, vrhl tolik laskavý a vlídný úsměv. Bylo to šílené. Jen tak ho zahlédl v davu, na chvíli je někdo třetí spojil a skončilo to ublížením, ještě vteřinu předtím by ho nenapadlo, co se stane. Nikdy by mu byl nechtěl nic udělat.
Jakási slečna si s iPodem šeptem prozpěvovala zbytek básně:
I mimo proud je mnoho pout. Proč zrovna tyhle dvě hlavy? Jen, jenom se obejmout.
Evidentně ji sdělení textu nijak nezasáhlo. Působila jako dospělé dítě. Nejspíš nebude vůbec mimo proud a pouta v dětské velikosti nejsou. Byla prostě k zulíbání a na zabití zároveň. V takové chvíli je nejlepší objetí – to snad nikdy nikomu neublížilo. Tereza mu jednou řekla: „Já jsem vpodstatě šťastný člověk.“ Byl to jeden z těch šípů zodpovědnosti, které Michalovi zabodávala – snad nevědomky – do srdce. A on není rozumný, emoce rozum nerespektují a musel být, protože ač vrána k vráně sedá, jedna musí odlétnout první.
Michalovi zazvonil mobil, prozvání ho jeho Radka. Bytost, která mu nikdy nelže, i když pravda občas bolí. Radka, kterou vždy miloval z celého srdce. Bytost, s kterou chce být, jak nejdéle to půjde. Chtěla mu dát volnost, ale nešlo to, v tomhle se v sobě spletla. Chtěla mu dát volnost a sama ji hledá mnohem víc. Michal šel zrovna kolem kavárny, kde se velmi tlustý muž nemohl rozhodnout, který dortík si má objednat. Jeho žena mu trpělivě připomínala, že kvůli cholesterolu si může dát jen jeden, kvůli srdci. A přitom oba byly tak nadýchané a lákavé. Muž byl ve svém zaslepení dětské dychtivosti schopen vymyslet řešení : Dám si tento se ženou a až půjde na záchod, sním druhý. To je přeci úplně jiný příběh, dva světy dvou dortíků, takže mi to neublíží. Michal byl zvědavý, zda se žena vrátí dříve, než to muž sní. Nevrátila, stihl to. Pak se však náhle chytil za srdce a začal se potit. Žena byla vyděšená, trpěla s ním. I Michal měl strach a Radka znovu nervózně prozváněla, že se neozval. Dopadlo to dobře? Zase. Muži se udělalo lépe a společně se ženou odcházeli. Druhý dort byl zapomenut. Michal hned zavolal Radce. Zamířil do těch obrovských, nepřehledných, nevypočitatelných potravin. Mezi regály spatřil mladého klučinu, jak si strká něco pod bundu, zjevně přesvědčený o své nenápadnosti a rafinovanosti. Bylo to tak trapně okaté, až měl člověk potřebu mu jednu vrazit. Říct: Hej kámo, když už chceš bejt hajzlík, tak se trochu snaž. Přemýšlej, buď rafinovanej. Ať to má trochu úroveň, sakra! Najednou se z druhé strany vynořila mladá slečna s ochrankou, která kluka chňapla za bundu a on tam stál jako opařený a pak zoufale vykoktal: „Já, já – nevěděl jsem, že je taková mrcha.“ Jako kdyby to k něčemu bylo. Vlastně bylo, ublížil jí, jak by ne. Přesto věděla, že udělala správnou věc. Tohle všechno řekla Michalovi, když se u toho pitomého regálu málem zhroutila a on jí musel pomoci. Odvedl ji ven na Montmartre. „Tak dlouho jsem tu hru hrála s ním, ale já jsem ta vrána, která musí odletět, přestože mám přistřižená křídla. Ozvala se mi jeho máma. Ona věděla, co všechno nejspíš dělá a do mě vkládala naděje, že já jsem rozumná. Chtěla se se mnou sejít a já jsem z ní už dál nemohla dělat idiota. Ublížili jsme jí snad málo? Proč on tohle nemůže pochopit? Nikdy tomu neporozumí a mě to není jedno, i když už ho asi nikdy neuvidím.“ Potom plakala, plakala dlouho, konečně nemusela být rozumná. A Michal plakal s ní. Poděkovala mu, když už se stmívalo a odešla. Přátelství, to nestojí jen na podobném příběhu, to je mnohem hlubší vztah. Vlastně si nemusíte být vůbec podobní, jestli to není rovnou podmínka. Pak sebevětší láska nemá šanci na úspěch a přátelství je to nejlepší možné řešení.
Terezo! Měl jsem tě a proč? Měl jsem pocit, že už to nejde jinak lépe vyřešit. Nejspíš už jsem tam někde hluboko uvnitř věděl, že ti nejde o nic jiného. Vím to i teď a nedokážu to přijmout. Naděje je ta mrcha, ne já. Tak silné a jen jednostranné? Nikdy jsem tě nechtěl mít především, chtěl jsem hlavně kamarádku, přítelkyni. Takovou, jakou neustále hledám. Vlastně už ne. Vím, žes to měla být ty. Kdybys to byla schopná pochopit. Pochopit, že lze mít hluboké porozumění a nemíchat do toho nic víc, nic jiného. Vždycky bys pro mě byla někdo výjimečný a já bych totéž čekal od tebe a nikomu bychom neubližovali včetně sebe. Asi jsem si vybral špatně, ale pocitům neporučím. Je jedno, jestli jsou to dva roky nebo deset let. Já neztrácím naději, že se objevíš, všechno už budeš chápat a navážeme tam, kde jsme přestali. Je to hloupost, je to lpění na iluzi, kterým si jen ubližuju, jenže to jsem já. Nikdy ti to nejspíš neřeknu, protože jsem slíbil, že už tě neuvidím. A pak taky – mám strach z toho, co bys řekla, jestli by ses se mnou vůbec bavila. Krom toho, vždyť víš, nevěřil bych ti. Jiným jsi ublížila mnohem víc a ani to s tebou nehnulo, zdá se. Žádné ponaučení, nevím, kdo ty vlastně jsi. Kdybychom dostali šanci, možná bys jednou udělala něco, co už bych nedokázal odpustit. Zatím to dokážu. Protože přátelům se dá odpustit víc a jejich ztráta bolí jinak, tak nějak hlouběji. S ní se totiž nepočítá. Stín ve tmě vedle něj se pohnul a ozvalo se tak těžké povzdechnutí, že byl téměř slyšet kámen, který padá ze srdce, než se zase zastaví na jiném. Padala hvězda, to světýlko naděje a v dálce někdo začal hrát Dizzyho I waited for you.
KOŘENY Jiřina Róblová, Mgr., kategorie: B – povídka
„Martin je snád jako Petr starej, na ňákou školu jezdí,“ řekla stařenka a upracovanou rukou si uhladila prořídlé vlasy. Seděla jsem na štokrleti u sálajících kachlových kamen, jako kdysi, když jsem byla malá. Moje první cesta z bruslení na rybníku, nebo ze sáňkování, vedla ke kamnům na rozviklanou židličku. „Voni nemaj prachy,“ pokračovala moje babička, jinam netrefili, gdyš byl eště Józef, jenom k nám šli, gyž potřebovali pučit... Ani k Němečkovejm, než se starej voběsil. To sem ti řikala, že von si pomnik na hřbitově nechal udělat sám,“ rovnala neviditelné záhyby na vyžehlené nedělní zástěře. „A co ten jejich kluk?“ zeptala jsem se zvědavě. „Tuhleta máma byla nevlastní. Vona ta jejich první umřela po některym porodu... Tak si Vlasta vzala kluka za vlastního, vychovala ho,“ povzdechla si... Parchant chtěl auto, to ale rosflákal. Žádnej baráček nesehnala, aby bydlela sama a nevostal ji na krku. Člověk udělá pro haranti fšecko, ale ty to neuměj vocenit!“ Pokývala hlavou a ohnala se po strakatém Mourkovi, který jí skočil na klín. „A Živcovic Jiřina, byla tady?“ chtěla jsem se něco dozvědět o sestřenici, kterou jsem dlouhé roky neviděla. „Byla, nedávno – prej tam teďko stavěj, ale Jířa by sem nešla, kór gdyš má ve městě dobrý zaměstnání. Já mám vo ně takový starostě, co já s nima prožila...“ vstala a zapnula rádio. „Něgdy hrajou taky v půl jedenáctý dechovku, tu já málogdy vynechám...“ „Ale v sobotu a v neděli vobyčejně kecaj, to nemám ráda,“ vypnula starý tranzistorák, nalila mně i sobě čaj s citrónem do květovaného hrnečku a přistrčila mi talíř se škvarkovými plackami. „Ty je máš ráda, tak si vem – v komoře je máslo...“ Škvarkové placky miluju! Nikdo je neuměl udělat tak dobré, křupavé, jako ona! „S těstem si musíš pohrát, nespěchat na něj,“ napomínala mě, když jsem těsto na placky jen krátce propracovala. „Kdepak hnětač – to by mi nešmakovalo,“ odporovala při mé námitce, že elektrický robot by to uměl rychleji. Uvědomuju si dojatě, jak sem stále patřím, přestože už čtyřicet let tady nebydlím. Ten pocit je hřejivý – patřit někam, mít se kam vracet... „Paní Vilišová už je zdravá?“ zajímala jsem se o sousedku, která nás v dětství často hlídala. „Viliška byla ňák operovaná, v pátek myslim tam byla dochtorka,“ odvětila babička a čistila si brýle (jediné,co si kdy pořídila). Nevěděla, kolik má dioptrií, brýle používala jen na čtení a zašívání, jinak měla zrak jako rys! „Ráno ji nosej mladý snídani, večer voběd... po tom infarktu pořát jen léží.“
Pomalu se stmívalo. Seděly jsme potmě. Kamna s ošoupanými tály slastně hučela a dvířky na přikládání polínek probleskoval oheň. Vzpomněla jsem si na nezapomenutelné podzimní chvíle v hodině „mezi psem a vlkem,“ které jsme trávili v prádelně při světle petrolejky. Loupali jsme kukuřici, zobali slunečnice a popíjeli domácí šípkový čaj – a co bylo nejdůležitější: babička a táta, její syn, vyprávěli... já a moje mladší sestra jsme naslouchaly a čekaly,až se v peci dopeče králík. Z babiččiny pece měl nejchutnější maso! Všichni naši králíci měli své jméno. Před popravou jsme musely se sestrou smlouvat, který z nich přijde na pekáč. „Musim ti říct taky vo Mikinovi: von si prej chtěl udělat krupicovou kaši a nasypal toho tolik, že mu vostala stát lžíce v kastróle... bez Mikinky je úplně nemožnej! Ale něgdy mu to de jet na kole... Šlosr nařezal u vody proutky a dědek mu plet košiky na prodej. Lenka to trochu uměla, tak mu vobčas, když přijela, pomohla...“ Přiložila jsem do kamen dva kousky dřeva a čekala, co se ještě dozvím za novinky. „Holka, já sem byla tuhle na hřbitově a von ti Černej, kterej je starej jako já, a má budička na srdce a to bys neřekla: von vyhrabuje stráň, vypaluje trávu ve třiavosumdesáti! Eště chová plno dobytka, má mrchu kozu, tak prej ji musí dojit jen on sám... Jo, prase si halt taky drží,“ pokývala hlavou a upila vonícího čaje. Věděla jsem, že si babička na pana Černého, hrobníka, vduchu myslela. Ovdověla, když jí bylo třicetosm a už zůstala sama. Upnula se na výchovu jediného syna – mého tátu. Dědu nikdy nenašli – byli tam v trávčické prachárně tři, když to za války vybouchlo! Ani pohřeb mu nemohla vypravit... Nástěnné hodiny se při výbuchu zastavily, dodnes je na nich čtvrt na dvě odpoledne. Nikdo z naší rodiny se je neodvážil opět natáhnout. „Marty kluk vo Vánoce vůbec nepřišel domu, pak přijel, něco si vzal, vodjel, asi si našel ňákou partu, vůbec ho tu nejni vidět!“ Tušila, že se budu ptát na kamarádku z dětství, na Martičku-tlamičku, jak na ni kluci pokřikovali... „Ten její Láďa teďka fšecko předělává,“ dodala. „Koupili si prase, Maruna drží svině. Nedávno si vzal pole, vobdělával Mikinojc a pak se s nim dělil. Na dvoře furt něco vyhrabujou pod tim barákem. Vono je to teď prázdný – tak tam věčně něco rochá..,“ odmlčela se. Obtížně se natáhla pod postel s pruhovanými duchnami, kde je a vždy byla ukryta krabice se šitím. „Počkej, podám ti ho,“ shýbám se pro obstarožní šitíčko. Jak jen mi tady je všechno milé! „Stará Šilerka měla šedesát tisíc“, navázala hovor babička. „Ty dala Láďoj a Maruna dostala barák – dyť je to jeho sestra!“ Tma houstla, oheň v kamnech prskáním doplňoval stařenčino vyprávění. Tady jsem se narodila, zde jsem se cítila bezpečně. V mluvě zdejších starousedlíků se zachovalo nářečí lounsko-litoměřické. Obecná čeština, která se v této oblasti v minulém století používala, odešla stejně, jako lidé tam, odkud není návratu.
Pouze některá slova a slovní spojení zůstala... Pamatuji si, jakou práci mi dalo přestat používat slova jako: pívo, šálo, vokurka, hnedle, ponejprf, mušela, halt, či vokno! Při studiu bohemistiky na univerzitě mi tyto výrazy zkoušející netolerovali. „Fčéra to hlásili, jak jsem ti už řikala, von ho ňákej nařk – tak se s nim bude soudit.“ Prohodila, když postavila odřený hrnek na stůl. „Furt se to takhle v tý politice dohaduje. Nestojí to za nic fšecko!“ znechuceně poklepala na sobotní noviny. „Každý má své kořeny...ať si to připustí, nebo ne. K těm kořenům se vrací fyzicky, nebo alespoň ve vzpomínkách. Stačí pootevřít dveře do minulosti a už jsou tady: Táta, když se zpotil při práci, tak pronesl, že se „potí jako dveře vod chlíva.“ Při vycházení z kuchyně do předsíně, či verandy, nezapomněl říci: „Jdeme jedním vrzem, ať neuteče teplo!“ Jestliže něco opomněl, vyhrkl: „Zapomněl jsem na to, jako na smrt.“ Jenomže smrt nezapomněla- přihlásila se s mrtvicí v době, kdy mu ještě nebylo šedesát. Tolik jsme si toho nestihli říci! Myslím, že nejhorší, co může ženu v životě potkat, je přežít své děti, ztratit muže. Babička se nikdy nesmířila se smrtí manžela, z něhož po výbuchu nenašli ani knoflík, ani s úmrtím jediného syna. Dnes není mezi živými ani ona – svého syna dlouho nepřežila. Se mnou jsou oba stále – v mém srdci zůstanou navždy.
Mé kořeny jsou s nimi spjaty. I s touto zemí, s malou vesnicí na Litoměřicku, s domkem se zahrádkou,s řekou Ohře a se vším, co moje paměť neztratila na cestě životem... Jedno africké přísloví říká: „Až kvůli štěstí projdeš celý svět, zjistíš, že stálo před tvými dveřmi.“
MUDr. Tereza Kopecká Kategorie B - povídka
Detektivní povídka
Inspektor Medvěd vyšetřuje Bylo už pozdě k večeru, když se vracel domů. V lese už byl cítit podzim, bylo tam chladno a vlhko jako ve sklepě. Byl na to zvyklý, tak si jen o něco víc utáhl šálu kolem krku, narazil si kulicha víc do čela a otřel si nos kapesníkem. Už se těšil, jak vrznou vrátka, jak jimi projde a z jeho zahrádky zavoní levandule. Doma na něho jistě čeká moc dobrá večeře. Těšil se, a přitom nevěděl, že to s tou dnešní večeří nebude jen tak. Už když přicházel po cestičce dlážděné velkými kameny ke svému domu, zdálo se mu, že je něco jinak. Nevěděl přesně co, ale ten divný pocit byl neodbytný. Zastavil se, rozhlédl se na všechny strany a čekal, jestli neuvidí nebo neuslyší něco divného. Uschlá levandule z předzahrádky pronikavě voněla, ale nikde se nepohnul ani lísteček. Vytáhl tedy velké klíče a otevřel si dveře. V předsíni bylo teplo a silně to tam vonělo vanilkou. Spokojeně se usmál. Tetička si dnes jistě dala záležet a uvařila mu k večeři vanilkový pudink s piškoty. Na dveřích do světnice visel vzkaz: „Milý Míšo, přeji Ti všechno nejlepší k Tvému svátku. Svoji oblíbenou večeři máš v troubě a za oknem na tebe čeká malý dárek. Přijdu zítra, připrav si prádlo na vyprání. Tvoje teta Růženka“ Jak jen mohl zapomenout na to, že má dnes svátek? Otevřel dveře, ve světnici hořelo několik malých svíček a krb příjemně hřál. Zlatá tetička, pomyslel si, nebýt jí, nebylo by tak milé být starým mládencem. Sundal si kulicha, vytáhl ze skříně barevnou karnevalovou čepičku a začal se cítit jako oslavenec. Bylo mu krásně. V konvici na krbu byl teplý čaj, voněl hřebíčkem a pomeranči. To zase jistě tetička zkouší nějaký nový recept, říkal si. Nalil si čaj do velkého hrnku s puntíky a užíval si domácí pohodu. Otevřel dřevěnou krabičku s hracím strojkem a otočil klíčkem. Strojek začal cinkat tak sladce, že ho to za chvíli málem uspalo. Vtom ale zjistil, že má hrozitánský hlad. Radostně vstal a šel do kuchyně pro pudink. Tetička jistě ani neví, jakou mu udělala radost. Musí se jí za to potom nějak odměnit. Ví ona vůbec, co pro něj její péče znamená? Když ale přišel do kuchyně a otevřel troubu, vrátil se mu znovu ten divný pocit, že je něco jinak. Co asi? Chvíli přemítal. Stál před troubou, drbal se za uchem a usilovně přemýšlel. Jedna po druhé se mu vybavovaly věci, které byly jinak. Dala by tetička talíř s pudinkem na dno trouby? Vždycky ho přece dávala na drátěný rošt uprostřed trouby, aby nepraskl. Že by najednou byla tak neopatrná? Trouba navíc nebyla úplně dovřená, to by asi tetička taky nikdy neudělala, vždycky ji zavírala.
Vtom se pozorně podíval na talíř s pudinkem a hned mu svitlo, co se tady stalo. NĚKDO JEDL Z MÉHO TALÍŘKU! Tak tedy vloupání! Neuměl si představit, že by mu tetička uvařila pudink, pracně ho ozdobila, a pak ho napůl snědla. Jednak tetička nebyla moc mlsná, jednak měla cukrovku. Ale hlavně, když už si s tím jednou dala práci, asi by to sama neponičila. Kdo to mohl být? Že by někdo ze sousedů? Že by ten starý opelichaný vlk Melichar? Ale to je takový dobrák! To snad ani není možné. No jo, říkal si, dobrák to je, ale koukat se na něj nedá. Má velice rychlé nohy, takže žádný myslivec není schopen ho trefit. Vlk tedy stárne a stárne a už, chudák, vypadá, jako by měl prašivinu. Každý, kdo ho vidí, hned řekne: „Tfůj!“ Nevěřili byste tomu, ale opravdu každý, kdo ho vidí, hned řekne „Tfůj!“, i když normálně by řekl třeba „Fujtajbl“ nebo „No nazdar“. Až někdy řeknete „Tfůj!“, tak se ohlédněte, jestli za Vámi nestojí náš Melichar. Vrátil se do světnice, podrbal se za druhým uchem a řekl si: To nebude tak jednoduché, musíme zahájit vyšetřování. Šel ke skříni, otevřel ji, sundal karnevalovou čepičku oslavence a vytáhl kostkovanou anglickou čepici, lulku a housle. Když pak chodil po světnici s čepicí na hlavě, lulkou naplněnou voňavým tabákem a hrál na housle Mozartovy sonáty, začaly se mu v hlavě rodit všelijaké myšlenky. Kdo by to ještě mohl být? Že by se sem zatoulaly nějaké hladové děti jako v té pohádce? Jak to tam vlastně bylo? Položil housle a šel ke knihovně. Vyhledal si tam knížku pohádek a našel si právě onen příběh, který se tomu jeho tak podobá. O Mášence. Mášenka ochutnala ze všech talířků a vyzkoušela všechny postýlky, až v té třetí ji našli. Náhle ho napadlo jít se podívat do ložnice. Vešel tam opatrně, tichoučce, kdyby tam někdo byl, aby ho nevyplašil. Ale ať se rozhlížel, jak se rozhlížel, nikde nenašel žádné stopy. Vzal si i lupu a pozorně prostudoval celou postel, jestli se v ní někdo nevyspal a pak ji zase neustlala, ale nic podezřelého nenašel. Všude byly jen medvědí chlupy a to bylo v pořádku. A tak přemýšlel a přemýšlel. A najednou zjistil, že pořád ještě nejedl! V žaludku mu škrundalo přímo koncertně. Dám si něco dobrého na zub, pak jistě něco vymyslím! Pudink byl moc dobrý, i když byl trochu rozrýpaný. Když ho snědl, dorazil se ještě velkou sklenicí medu. Bylo mu dobře, napil se čaje a na chvilku se zase ponořil do sváteční atmosféry. Začal usínat, a jak tak klimbal, honilo se mu hlavou, kdo to asi mohl být. I co, řekl si, sundavaje sherlockovskou čepici, tak se tu někdo najedl, třeba to opravdu potřeboval. Nandal si bílou noční čepici s bambulkou, šel si lehnout a už na to nemyslel. Druhý den ráno vstal, nandal si koupací čepici a šel si zaplavat do lesní tůně za svoji chaloupku. Kolem tůně běhali zajíci a chechtali se mu. „Co se smějete, ušáci?“ Zavolal na ně. Ale ušáci jen „chichichi“ a „chachacha“ a zase běželi pryč. Tak mu to vrtalo hlavou, pořád nemohl přijít na to, proč je jim divné, že se koupe, když se takhle přece koupe každou sobotu. Nebo že by snad jeho zánovní koupací čepice vycházela z módy? Sundal ji a podíval se na ni: „Sakramedvěd! To vůbec není moje čepice! Copak já bych nosil růžovou koupací čepici?“ A hned mu došlo, proč se ti ušáci mohli smíchy potrhat.
Kdo mu jen mohl podstrčit růžovou koupací čepici? Že by to byl nějaký kanadský žert jeho tetičky? To snad ne, ta nikdy škodolibá nebyla. To musí mít určitě něco společného s tím včerejším pudinkem! Vyskočil z vody, otřepal se a běžel domů. Doma si zase vyměnil koupací čepici za anglickou kostkovanou a začal sepisovat seznam podezřelých. Na prvním místě tedy Melichar. Je mlsný, to je pravda. Pak ta malá liščata. Ježek. Veverky. Mohl to udělat prakticky kdokoli. Nemá žádné stopy, to je pak těžké. Vzal si tedy ještě jednou do tlapy lupu a šel ohledat místo činu. Nikde nic nebylo, jen samé medvědí chlupy. Že by přece jen tetička? Nasadil si zmijovku a vydal se přes les k tetičce. „Ale dobrý den, chlapče, zrovna jsem se chystala k tobě, upekla jsem ti koláče. Posaď se a dej si šálek čaje!“ Během několika vteřin tetičce vyložil, co se u něj doma stalo. Tetička vypadala ze začátku docela překvapeně, potom pobaveně a nakonec se smála na celé kolo. „Ale hochu, hochu! Ty máš fantazii! Já jsem včera po cestě k tobě zakopla a přitom z pudinku vypadla část piškotů. Nechtěla jsem tě o něj připravit, tak jsem ti ho přinesla, jak byl. Myslela jsem si, že na pár piškotech nesejde!“ Tetička se smála, až se za břicho popadala. „Jak se ti líbil dárek, Míšo?“ zeptala se tetička. Dárek! Sakramedvěd! „Prozraď mi, tetičko, co je to? Já jsem na něj pro ten detektivní zápal úplně zapomněl.“ „Ale, jen taková maličkost, „ odpověděla tetička, „myslela jsem si, že bys mohl trochu zhubnout, tak jsem ti upletla běžeckou čepici. Když jsme u čepic, nezapomněla jsem u tebe svoji růžovou koupací? Byla jsem se koupat v tůni.“ A to je konec příběhu. Až jednou zabloudíte do lesa plného sportujících medvědů, mlsných olysalých vlků a chechtavých ušáků, dívejte se pořádně pod nohy. Třeba tam ty piškoty ještě budou!
Ondřej Pinta Kategorie B- povídka
Archivář Ztrouchnivělé dřevo se mi propadá pod nohama. Jdu dál. Moje kroky mlčí. Nevydávají zvuky a to jediné, co slyším, jsou tichá plop; třísky se zarývají do vodní hladiny. Hluboko pode mnou ničí panenskou hladkost nádrže. Rukama svírám popraskané provazy vedoucí do dálky – až k obzoru. Krok po kroku se přibližuji k černé lince přetínající dálku. Most se houpá a do rytmu s ním i obzor. Mění se a kroutí. Nejdřív se šklebí a potom usměje, než opět splyne se stále nehybnou hladinou. Vidím před sebou cíl. Jdu k němu. Chci ho dosáhnout. Nemůžu. Čas vypršel. Záře. --Tlumené světlo ozařovalo rozlehlý prostor. Řady a řady vysokých regálů se tyčily vzhůru k nezřetelnému stropu. Vysoko nahoře se ztrácely v našedlých mracích nikdy si nesedajícího prachu. Stařičký mužíček se s heknutím sehnul a vytáhl z vířícího trychtýře červeně zářící bublinu. Popocházel podél nekonečných řad malých na sobě poskládaných šuplíčků a pro sebe si odpočítával. Konečně našel, co hledal. U paty jednoho z vysokých sloupců přihrádek zářilo obrovské písmeno T. Otevřel šuplík přímo u země – toužení. Mužík bublinu zařadil na své místo a očividně spokojen se odebral zpět. --Něco se mi nezdá. Člověk by řekl, že to je den jako každý jiný. Ale přece jen jeho obyčejnost něco narušuje. Kroutí se to a svíjí přesně za hranicí toho, co můžu popsat. Cítím jen nepříjemný pocit, že se svět porouchal. Vyjdu před dům a pochopím. Vidím obličeje, ale tváře neumím přiřadit. Jsem uprostřed maškarního plesu. Masky lidí – smějící se žena tlačící kočárek si povídá se svojí kamarádkou. Zvedne ruku a přesně u hranice vlasů zaryje nehty do kůže. Táhne a její obličej se postupně odštěpuje, až zůstanou jen oči rudé od slz. Už netáhne kočárek. Klečí před jednoduchým dřevěným křížem. Zapálí svíčky před malým oltářem. Můj zrak tmavne spolu s tím, jak stále jasnější světlo svíček vypaluje svůj obraz do mých očí. Černá a bílá dávají tvar světu. Roztočí se a moje mysl se ztrácí v rotující spirále. --Tentokrát vypadla černá kostka. Vlastně nevypadla – ona doslova vylítla z víru, div že neudeřila stařečka do obličeje. Ten to ale čekal. Uhnul a nečekaně mrštně ji chytil do ruky. Opět vyrazil podél zaprášených polic. Tentokrát se nezastavil u písmena T, ale pokračoval dál k S. Bůhví, odkud vytáhl dřevěný žebřík.
Jedna příčka, dvě, tři… Stoupal vzhůru, než se dostal ke svému šuplíčku – strach. Černá krychlička jako by se vzpírala – bála se sama do šuplete. Ale co mohla dělat? --Vznáším se v prostoru. Obklopuje mě temnota. Radši bych tomu říkala obloha, temnoty se bojím – černá obloha bez hvězd. Je všude kolem mě. Nejen nahoře ale i dole. Cítím, že moje tělo je lehké. Neváží vlastně vůbec nic. Projedu si rukou svoje dlouhé vlasy a světlé lokny zůstanou na místě, kde je nechá moje ruka. Jak to, že je vidím, když je všude kolem tma? Cvak. Tma. Najednou uslyším tiché vzlyky. Odkud? Za mnou? Přede mnou? Pode mnou? Kde to jen může být. Najednou pochopím. Před oči letí mé vlastní slzy. Září vlastním světlem a jak mě opouštějí, vytvářejí blyštící se cestičku, na konci které už vidím tebe. Už nechci být sama a ty jsi to pochopil. Blížíš se, a když uchopíš moji ruku do své dlaně, budu vědět, že vše je v pořádku. --Archivář se usmál, když na něj vyskočil zelený had. Blyštícíma očima si prohlédl stařečka, hbitě se mu vyšplhal po ruce a usídlil na rameni. Ten se jen usmál a syčícího hádečka pohladil.
Tentokrát šel dál. Nezastavoval ani u T ani u S, naopak pokračoval a minul spoustu dalších písmen, než se dostal ke svému cíli – L. Z šuplíků se ozývala spousta různých zvuků. Šoupání, tření a snad i hlasy zvířat. Tady hádek nebude sám – asi to věděl, protože se spustil ze staříkovy ruky a vyšplhal do poličky označené – láska. --Z obrovských listů ještě stále stékají kapky vody. Ve vzduchu cítím déšť, který právě skončil. Z trsu banánů se rozhodnu utrhnout si i jeden pro sebe. Natáhnu ruku a k mému překvapení je celá porostlá hnědými chlupy. Zkusím promluvit, ale vyjde ze mě jen ne příliš artikulovaný skřek. A já chápu, že se ze mě stala opice. S tímto objevem se smířím. Věděl jsem to vlastně už od začátku. Bez rozmyslu skočím z větve. Plachtím vzduchem a listy ztěžklé deštěm mě bijí do celého těla. Těsně před zemí se chytím liány a zhoupnu opět do koruny. Vítr mě cuchá a já se nechám ovívat. Stojím na nejvyšším vrcholku lesa. Cítím tu nespoutanost. Můžu si dělat, co chci! ---
Tentokrát čekal stařík připraven s flakónkem, protože už věděl, co přijde. Z trychtýře postupně vyplul pableskující obláček kouře. Archivář párkrát máchnul nádobkou a vše bylo hned uvězněno v ní. Pomaličku si došel ke sloupci V a beze spěchu uložil flakónek. Jeho nové úložiště bylo - volnost. Mužík pomalu slezl na zem a odfouknul si. Vždycky měl rád lidi a přitom se s nimi na jejich úrovni bytí nikdy nemohl vidět. Ale kdy by vlastně mohl líp poznávat obyčejný život, než při téhle práci? Vrátil se k víru a čekal na další sen…
Petra Wagenknechtová Kategorie B - povídka
Margaritta Uvnitř celé maringotky nebylo slyšet nic jiného, než ustavičné drkotání způsobené tím, jak velká dřevěná kola najížděla na větší, či menší kamínky na cestě. Staré dřevo vrzalo a naříkalo. Nebylo už stavěné na podobné dlouhé cesty. Okna zanesená mastným prachem propouštěla jen málo světla, které se snažilo prodrat dovnitř. Z venku bylo slabě slyšet, jak si nějaký muž pohvizduje neznámou melodii do rytmu klusání koňů, jenž vůz táhly. Ještě chvíli a praskne mi hlava. Pomyslela si zoufale Margaritta, a chytila se dřevenýma ručičkama za spánky. Znechuceně pohlédla do ušmudlaného zrcadla stojícího naproti. Kromě všudypřítomného nepořádku v něm viděla spoustu rozházených knih. Byly všude, kam se člověk podíval. Zažloutlé stránky s ohmatanými rohy, poničená nebo žádná vazba a tisíce a tisíce písmenek, která jí nedávala smysl. V rohu místnosti se na posteli válely zalátané peřiny a v nich tiše dřímala šedá kočka. Jen sem tam mrskla ocáskem, aby se zbavila dotěrné mouchy. Jak tu kočku nenáviděla. To hlavně díky ní teď vypadá tak, jak vypadá. Roztrhaná sukýnka. Dřív na ní byly vyšité krásné květinky. Pousmála se Margaritta. Teď je to jen cár špinavé zatuchlé látky. Margaritta odvrátila zrak od svých šatů a pohlédla zpět do zrcadla. Tentokrát si pečlivě prohlédla sebe. Světle plavé vlasy měla nedbale smotané do copu. Červená mašle na jeho konci už dávno nedělala parádu, ale spíše ostudu. Jak jí dříve ostatní děvčata její vlasy záviděla. Na slunci se leskly jako roztavené zlato. Všichni chlapci se za Margarittou otáčeli. Teď se mi jen smějí. Trpce odfrkla dívka a odhodila si pramínek vlasů z obličeje, aby na sebe lépe viděla. Potřebovala bych nový lak, vzdychla a pohladila si oprýskané tváře a čelo. Nic z toho jí ale na sobě nevadilo tolik, jako poslední věc. Oprýskaný obličejíček, zničené a rozcuchané vlasy, potrhané šaty, ulomená nožička… to všechno by klidně ráda snášela, jen kdyby neměla na sobě ty… ty prokleté nitky. Vztekle zatáhla za provázek připevněný k její ručičce pomocí kovového očka, které bylo zavrtané do Margarittina dřevěného zápěstí. Ach jak to tenkrát bolelo, když ho tam dávali. A ona nemohla plakat, i když by tolik chtěla. Jak by také mohla? Loutky přece plakat neumí. Panenka tiše vzdychla a zavřela oči. „Margaritto, už zase?“ ozvalo se kdesi pod ní z nižší poličky. „Kolikrát jsem ti říkal, že nesmíš vzpomínat? Ale ani doufat? To není tvůj úděl. Jen tě to pak trápí.“ Byl to Bartimeus, nejstarší loutka v maringotce a nejstarší, s jakou se kdy Margaritta setkala. Zároveň také jediná loutka, které se s ní v poslední době bavila. Bartimeus byl velmi moudrý. Všichni ostatní si k němu chodili pro radu, když něco potřebovali. Jeho věk se odrážel i na jeho vzhledu. Ačkoliv žádná loutka vezoucí se v tomto vozu nevypadala mladě. I když třeba byla. „Ó Bartimee, já vím. Já bych jen… tolik chtěla…“ „Co?“ zeptal se ostře Bartimeus, až se mladá panenka na svém místě přikrčila. Mužův hlas jí vždy připomínal střepy. Byl roztříštěný, nepříjemný a stejně jako střepy nebezpečný. Přes to všechno ale uklidňoval. „Co bys chtěla? Být volná, bez nitek, bez loutkáře? Pochop už dítě – jsi loutka! Všechny ty věci, které tak nenávidíš, tě dělají tím, kým jsi. Kam bys šla? Hm? Co bys dělala? Tak vidíš… nevíš. Nevíš co se svým životem dělat teď, natož, kdybys byla volná,“ uchechtl se Bartimeus a Margaritta slyšela, jak se poškrábal na holé hlavě, až to zaskřípalo. „Jak mám vědět, co se životem dělat, když nevím, co život je?“ zašeptala pro sebe loutka a pokusila se usnout. Bartimeus však o jejích slovech přemýšlel celý den, dokud se v maringotce nesetmělo a on neupadl do neklidného spánku.
Probudili se až ráno, když se zničehonic zprudka rozevřela dvířka povozu. Dovnitř se vrhnulo takové množství zářivého světla, že loutky na chvíli jen slepě mžouraly na černou postavu přihrbenou postavu, která vešla dovnitř. Muž se s těžkým oddechováním chvíli přehraboval v jedné skříňce, dokud nenašel, co hledal. Spokojeně něco zabrumlal a vyšel zpátky ven. V ruce si z maringotky odnášel hubený štůsek modrých papírů. „Konečně.“ „Už je to tady!“ „Já se tak těšila,“ švitořily loutky jedna přes druhou. Všichni věděli, co modré papíry znamenají. Muž je během dne rozvěsil po okolí, aby nalákal na večer co nejvíc lidí. Loutkové představení, tak zněl největší a nejtučnější nápis na listech. O zbytku textu měly panenky jen mlhavé představy vzhledem k tomu, že neuměly číst. Věděly, co potřebovaly. Modré papíry znamenají, že se večer dostanou ven. A když se budou lidem líbit, tak možná i večer příští. Všichni se těšili, až budou zase moci na chvíli pryč z vozu. Až se jim lidé budou smát a na konci představení nadšeně tleskat. Všichni milovali publikum. Všichni, až na jednu loutku. Margaritta seděla nasupeně na svém místě. Dříve byla stejná. Natěšená, až se předvede lidem. Cítila neustálou potřebu být obdivována, a když se jí nedostalo patřičných ovací, brala to jako ten největší neúspěch. Jak moc se změnila. Po celý zbytek dne panoval ve voze neobvyklý rozruch. Loutky byly jako na trní. Navzájem se upravovaly, dámy se čančaly, jak jen to šlo v rámci možností. Muž, který do maringotky obvykle chodil pouze na noc přespat, přicházel mnohem častěji. Odnášel ven kulisy, barvy, velký stan, ve kterém se divadlo odehrávalo a další roztodivné věci, které potřeboval. Nakonec popadl i panenky. Položil je na velký dřevěný stůl, jenž stál za červenou plentou v jeho stanu. Trochu je upravil, a odešel se do vesnice navečeřet. Margaritta ležele na úplném kraji stolu, hned vedle ní byl Bartimeus, který ji po očku opatrně sledoval. Věděl, jak nemá vystoupení ráda a jak je vždy v onen den podrážděná. Přesto to zkusil vytrvale znovu: „Ehm,“ odkašlal si, aby upoutat její pozornost, „Margaritto, já vím, že jsem byl dnes na tebe přísný. Ty ale víš, že to myslím dobře,“ pokračovala stará loutka chlácholivě. „Já vím,“ odpověděla Margaritta, ale nepodívala se na něj. „Tak také víš, že s tím nejde nic dělat. Podívej se na mě, jsem tu nejdéle z vás všech. Kdyby něco dělat šlo, přišel bych na to.“ „A snažil ses někdy?“ zeptala se z nenadání panenka a podívala se muži pronikavě do očí, až měl pocit, že mu vidí až do srdce. „Pokusil ses s tím někdy něco udělat? Nebo jsi jen přemýšlel a zvažoval, co by udělat šlo a co ne? Víš co si myslím, Bartimee? Ty ve skutečnosti nechceš změnu, líbí se ti tvůj život, i když si na něj ztěžuješ. Ale bojíš se něco s tím udělat. Bojíš se osamostatnit a tak radši necháš na loutkáři, aby vymýšlel tvůj život za tebe,“ odsekávala Margaritta. „Ale vždyť je to přeci krásné,“ zvolal teatrálně Bartimeus a rozhodil rukama, „každý večer můžeš být někým jiným. Můžeš žít jiný příběh, potkávat jiné lidi a nemusíš pro to udělat nic, jen se nechat vést. Nemusíš se bát, že uděláš někde chybu, protože za tebe vše udělá loutkař. Kdo má podobné štěstí, že za něj mohou rozhodovat jiní?“ ukončil vítězoslavně muž. „Jenže já si chci o svém životě rozhodovat sama. Chci dělat chyby, abych se z nich mohla příště poučit. Chci se bavit s lidmi, se kterými já budu chtít a ne vídat ty stejné loutky, jenom v jiné roli. Chci si vymyslet svůj vlastní příběh… a žít ho,“ vzdychla smutně Margaritta a znovu se od Bartimea odvrátila. Netušila, že i on měl kdysi stejné tužby. Margaritta ale měla v jednom pravdu – on se bál je uskutečnit. Bartimeus se otočil na druhý bok a nechal panenku samotnou. Znovu ji viděl, až když ho loutkař během představení vzal, aby s ním zahrál část hry. Ležela tam stejně jako odpoledne. Jen vypadala zoufaleji, jako kdyby z ní vyprchával veškerý život. Loutka rychle odvrátila oči, aby se na tu hromádku neštěstí dál nemusela dívat. Bartimeus netušil, že to bylo naposledy, co Margarittu viděl.
Během představení hrála její roli jiná loutka. Když loutkař na po odehraném příběhu dával panenky zpět na stůl, na Margarittině místě byly jen kousky provázků, za které muž tahal. Po dívce nebylo ani stopy. Večer, když Bartimeus ležel opět v maringotce a ukládal se ke spánku, pomyslel si jen: Sbohem, Margaritto. Hodně štěstí. A maringotka se opět rozdrkotala, a odjížděla z vesnice pryč.
Vladimír S t i b o r Kategorie B - soubor osmi původních epigramů
I nejmenší epigram s chutí posnídá stohlavou saň; nikdy nemění své móresy, dokonce ani v posteli s nebesy.
Epigram je pěkný výstředník v mlze objeví nultý poledník – všem měří stejně, k obědu sladký fík, běžcům i těm, co hubou padají na chodník.
Do řečí přichází i tma, před každou louží pokleká. Hledá v ní sobě blízkou tvář, po předcích zděděnou svatozář.
Přelezl jsem zeď tvého atria a viděl, jak se svléká domina. Každého zvědavce bičuje; polibkům ústa zmaluje.
Pěkně jsem si to s ní rozházel. i když jen cestou do pekel. Prosil jsem služky nočních tanečnic Nešlapte znovu na záhon slunečnic.
Dodnes jsou zanechávači stop přímo posedlí hnízdem vos – musí si jednu píchnout za každou cenu, děsí smrt, její starší sestřičku Filoménu.
Závist, to je dobré předsevzetí, vždycky se stoprocentně vysemení na hřejivém lidském substrátu; na jiných místech stěží najde odvahu.
S dětským úsměvem jako s pravým polednem lze slunce chytit za nohu, než nám hračky shodí ze stolu.
