Veřejnosti přístupné jeskyně České republiky

Gymnázium Ústí nad Orlicí

Veřejnosti přístupné jeskyně České republiky

Vstup do Sloupsko-šošůvských jeskyní v Moravském krasu

Zpracováno v rámci projektu CZ.1.07/1.1.28/01.0044 Kras a pseudokras ve výuce přírodovědných předmětů středních škol Pardubického kraje.

Na základě uvedené literatury (většinou se jedná o brožury prodávané na pokladnách jednotlivých jeskyní) zpracovali studenti třetího ročníku Gymnázia Ústí nad Orlicí v rámci semináře ze zeměpisu. Za obsahovou správnost jednotlivých kapitol odpovídají jejich autoři.

Redakce a vložení fotografií: Hynek Skořepa Ústí nad Orlicí 2013

Jeskyně Čech Koněpruské jeskyně Barbora Dolečková Koněpruské jeskyně se nachází ve středních Čechách v CHKO Český kras uprostřed návrší zvaného Zlatý kůň. Jsou to nejdelší jeskyně v Čechách a druhé nejnavštěvovanější v České republice. Byly objeveny v roce 1950 při těžbě vápence v Houbově lomu, který se nachází na jižním svahu Zlatého koně. Jeskyně jsou přístupné pro veřejnost od roku 1959. Vznikly činností vody ve vápencích starých přibližně 400 milionů let. V jeskyni byla nalezena řada kostí – zvířecích a pravěkého člověka. Jeskyně jsou známé třemi patry. Přístupné pro veřejnost jsou části středního a svrchního patra, kde je 620 m jeskyně upraveno a elektricky osvětleno. Celková délka chodeb ve všech patrech má něco přes 2 km. Celoroční teplota vzduchu je 10,6 °C. Svrchní patro (neboli Mincovna) se nachází nehluboko pod povrchem. Je nejméně rozsáhlé a 60 m dlouhé. Jižní část protíná komín, který vede z povrchu do středního patra. K povrchu je neprůlezný a do středního patra dnes vede točité schodiště pro turistickou trasu.

Schodiště spojující horní a střední patro v Koněpruských jeskyních

Střední patro je nerozsáhlejší a má členité prostory. Najdeme tu nejstarší dochovanou část výzdoby – koněpruské růžice (celkově je zde krápníková výzdoba mladší než prostory). Jsou starší než 1 milion let a mimo jiné jsou tvořeny i opálem.

Tzv. koněpruské růžice Ve spodním patře nedosáhla ani přes 7 m hluboko kopaná sonda – v této hloubce byly nalezeny medvědí kosti. Patro bylo vytvořeno dešťovou vodou, která sem proniká komíny a puklinami. Literatura a další zdroje: Hromas J., editor a kolektiv (2009): Jeskyně. Chráněná území ČR, svazek XIV. Brno – Praha. http://jeskyne.cesky-kras.cz/ http://www.caves.cz/cz/jeskyne/konepurske-jeskyne/

Bozkovské dolomitové jeskyně Přemek Pospíšil Nacházejí se v Krkonošském podhůří asi 1 km severně od obce Bozkov v Libereckém kraji, ve svahu plošiny zvané Na Vápenci. Vznikly silnou korozivní činností podzemní vody v čočkovitém tělese vápnitých dolomitů. Tvoří dva poměrně samostatné systémy jeskynních chodeb a síní, které byly při zpřístupňování propojeny dlouhou štolou. V nejnižších částech jsou jeskyně zaplaveny podzemní vodou, která vytváří podzemní jezera, která jsou největší

v Čechách. Jeskyně jsou svojí celkovou délkou 1 060 m a výškovým rozpětím 43 m považovány za nejdelší dolomitové jeskyně v České republice. Pro veřejnost je otevřen 350 m dlouhý okruh s dobou prohlídky 45 minut. Teplota v jeskyni se pohybuje kolem 7,5 až 9°C. Teplota jezírek je 8°C. Ročně jeskyně navštíví okolo 70 000 návštěvníků z celého světa. V roce 1999 byly jeskyně prohlášeny národní přírodní památkou.

Jeskyně Překvapení v Bozkovských dolomitových jeskyních

DOLOMIT Dolomit je karbonátová hornina. Vznikla přeměnou usazených vápencových hornin dávných moří za přínosu hořčíku. V průběhu opakovaných horotvorných procesů byl navíc postižen silným prokřemeněním. HISTORIE A OBJEVOVÁNÍ Objev jeskyní je svázán s těžbou dolomitu. Písemně doložený objev je z roku 1947. Velká část jeskyně je návštěvníkovi nedostupná. Speleologický výzkum ale stále pokračuje, a tak každý rok přibude několik metrů nově objevených prostor. PROHLÍDKOVÁ TRASA Myslím, že nejhezčí na prohlídce je Kuklův prostor, kde se nachází jezero o ploše 14 x 24 metrů s průměrnou hloubkou 140 cm. Na hladinu jezera navazuje poslední prostora prohlídkové trasy – Mládežnický dóm. Pod ním leží nejhlubší dosažené prostory jeskyně, které jsou však zcela zatopeny.

Literatura: Milka, D., Ouhrabka, V., Hromas, J. (2007): Bozkovské dolomitové jeskyně. 1. vydání.

Chýnovská jeskyně Petr Jániš Chýnovská jeskyně leží na jižním úpatí Pacovy hory (589 m n. m.) nedaleko obce Chýnov (okres Tábor). Byla objevena roku 1863 profesorem Janem Krejčím a doktorem Antonínem Fričem, kteří v této lokalitě zorganizovali výpravu. V roce 1868 se stala první veřejnosti přístupnou jeskyní na území Čech a Moravy. V roce 1992 byla zařazena do kategorie národní přírodní památka. Celková délka dosud objevených částí činí 1 400 m s výškovým rozdílem 74 m, přičemž téměř čtvrtina chodeb jeskyně je trvale zatopena vodou. Větší část území jižních Čech náleží k jedné z nejstarších geologických oblastí Českého masivu nazývané moldanubikum (podle latinských názvů řek Vltavy a Dunaje). V moldanubiku se rozlišují dvě skupiny hornin (série), jednotvárná (starší) a pestrá (mladší). Pestrou skupinu, v níž se nachází Chýnovská jeskyně, charakterizuje poměrně pestrá směs hornin, jako jsou vápence, amfibolity a erlany. Do této kategorie patří i hrubozrnné krystalické vápence (mramory). Krasový systém Chýnovské jeskyně vznikl právě v lavici hrubozrnného mramoru, který ve vápencích tvoří jen 10 metrů mocnou polohu z obou stran sevřenou amfibolity.

Schwarzenberská chodba v Chýnovské jeskyni Přestože se Chýnovská jeskyně řadí mezi jeskyně krasové, není příliš typickým příkladem krasové jeskyně. Rozdíl je dán nekrasovými horninami, které omezují rozpustnost vápence. Chybí tu i viditelné ponory povrchových vod do podzemí. Podzemní potok v Chýnovské jeskyni vzniká netypicky soustřeďováním podzemních pramenů a teprve poté protéká jeskynním systémem. Složitost a členitost jeskyně vedly v minulosti k představě, že hlavní podíl na jejím vzniku měla eroze. Tyto domněnky byly vyvráceny objevy z konce 20. století, které tvrdí, že hlavním faktorem vzniku byla koroze (chemické rozpouštění vápenců). Jeskynní chodby kopírují geologickou stavbu masivu. Kras vznikl právě v místech umožňujících snadný průtok vody. Větší prostory pak podmínilo následné řícení stropů. Lokalita byla mineralogicky studována zejména díky lomům založeným za účelem těžby vápence. Postupem let se prokázalo pestré zastoupení minerálů (dnes jich je více než 60). Největším nálezem v okolí jeskyně je krystal záhnědy (37cm vysoký a 20 kg vážící), který je uložen ve sbírkách Národního muzea v Praze. Mineralogické bohatství této lokality je především důsledkem přeměn hornin různého chemického a petrografického složení, které vyvolaly hned několik odlišných procesů mineralizace. Jeskyně postrádá klasickou krápníkovou výzdobu. Stěny jeskynního komplexu tvoří především šedobílý mramor s příměsí zelenočerného amfibolitu. Dominantou jeskyně jsou Kaple svatého Vojtěcha a Čertovy schody. Další atrakcí jeskyně je strop chodby Lepivé, který je pokryt jednou formou jeskynních perel (tzv. pisolity). Jedná se o drobné hrachovité útvary bílé nebo nažloutlé barvy.

Voda do krasu proniká skrze okolní nekrasové horniny. V jeskyni se nachází také několik jezírek. Největšími z nich jsou Purkyněho a Čertovo. Původně se předpokládalo, že obě jezírka spolu souvisí, ale průzkumy ve 40. letech 20. století prokázaly, že voda Chýnovská jeskyně je malým úsekem delšího podzemního toku, který měl zásadní podíl na vzniku celého komplexu. Přestože v té době bylo provedeno několik stopovacích průzkumů, nepodařilo se najít výtok vod na povrch. Tento problém byl vyřešen až za téměř dvacet let, kdy bylo zjištěno, že voda vytéká v tzv. Rutické vyvěračce, vzdálené od jeskyně 1,5 km. Na rozdíl od jiných českých jeskynní nejsou z Chýnovské jeskyně doloženy žádné paleontologické nálezy, jelikož tato jeskyně v minulosti nebyla přístupná větším živočichům. Dnes se můžete v jeskyni setkat s několika druhy netopýrů. Vzhledem k počtu přezimujících jedinců lze Chýnovskou jeskyni považovat za největší zimoviště netopýra řasnatého v Evropě. Posledním živočichem, kterého v jeskyni můžete potkat je, křižák temnostní, jenž se úspěšně rozmnožil u východu z jeskyně. Literatura: Krejča, F. (2009): Chýnovská jeskyně. 2. vydání.

Jeskyně Moravy a Slezska

Bohatá krápníková výzdoba Sloupsko-šošůvských jeskyní

Sloupsko-šošůvské jeskyně Gabriela Eliášová Sloupsko-šošůvské jeskyně se nachází na severním okraji Moravského krasu u městečka Sloup. Jsou ponorovým dvoupatrovým jeskynním systémem, vytvořené erozní činností Sloupského potoka. Celková délka všech známých chodeb je 4 200 metrů, s výškovým rozdílem 94 metrů. První písemné zmínky patří z roku 1669. První mapa byla vykreslena roku 1880, ale byla značně nepřesná, precizně zmapovány byly až ve 2. pol. 20. stol. Zpřístupněny veřejnosti jsou od roku 1881.

Krápník Svícen je symbolem Sloupsko-šošůvských jeskyní

Sloupsko-šošůvské jeskyně prošly několika vývojovými fázemi. V počátku se Sloupský potok propadal v dnes již neexistujících ponorech a vytvářel průtokový systém odvodňovaný směrem do Pustého žlebu. Z této doby zbyly pouze jeskyně Kůlna či skalní útvar Hřebenáč. V další vývojové fázi se vytvářely horní patra Sloupsko-šošůvských jeskyní, řícením mezi jednotlivými patry vznikly mohutné propasti – Stupňovitá, Kolmá, Nagelova a Černá. Krápníková výzdoba vznikala krystalizací rozpuštěného vápence ve skapové vodě, která se do jeskyní dostává z povrchu postupným průsakem. Krápníková výzdoba je velice rozmanitá, najdeme tu stalaktity, stalagmity, krápníkové vodopády, sintrové kůry, tzv. nickamínkový povlak (kašovitá sintrová forma), dále také sférické krápníky nazývané Vosí básně, které kopírují nerovnosti skalních stěn. Nejkrásnější a nejzachovalejší krápníková výzdoba je šošůvské část spolu s Eliščinou jeskyní. Symbolem je Svícen – stalagmitový útvar, jehož hrudková spodní část vznikla pod hladinou jezírka a horní hladká mrkvovitá část rostla nad vodou. Tato lokalita je také významná pro paleontologii. Žil tu medvěd jeskynní – dochovaly se kosterní zbytky, které jsou v Moravském zemském muzeu v Brně či v Přírodovědném muzeu ve Vídni. Nejbohatším nalezištěm je Gotická chodba ve sloupské části. Dalším zástupcem fauny je lev jeskynní, rosomák, vlk aj. Jeskyně Kůlna, jedna z nejvýznamnějších archeologických lokalit na světě, byla využívána pravěkým člověkem jako sídliště. Pozůstatky člověka a jeho činnosti byly objeveny v patnácti metrech kulturních vrstev sedimentu. Nejstarším dokladem jsou kamenné nástroje (stáří asi 120 000 let). Ve vrstvě staré 50 000 let byly nalezeny ve velkém množství kamenné nástroje a zvířecí kosti, dále pak zbytky neandrtálce. Před 22 000 lety byla jeskyně osídlena lovci mamutů, před 13 000 a 10 000 lety lovci sobů a koní. Byly zde také nalezeny bronzové předměty z období 9. až 8. stol. př. n. l. Během druhé světové války byla tato jeskyně poškozena (přeměněna na podzemní vojenskou továrnu), ale poté opět výzkum pokračoval. Literatura: Zajíček, P. a kol. (2000): Sloupsko-šošůvské jeskyně. 1. vydání.

Punkevní jeskyně Ondřej Držmíšek Punkevní jeskyně leží v severní části Moravského krasu nedaleko Blanska. Jsou součástí nejrozlehlejší a nejdelší jeskynní soustavy v České republice, systému Amatérské jeskyně. S Punkevními jeskyněmi je také spojena slavná propast Macocha, hluboká 188 metrů. Jeskyně tvoří vývěrovou část hydrografického systému říčky Punkvy. Ta vyvěrá na dně propasti Macochy a následně protéká do 120 metrů hlubokého krasového kaňonu – Pustého žlebu.

Samotné Punkevní jeskyně patří k vývojově mladším. Vznikaly v několika patrech, takže často docházelo k řícení stropů a propadům. Charakteristické jsou také až 80 metrů vysoké komíny, vytvořené vertikálním působením vody. Nejzajímavějším aspektem Punkevních jeskyní je bezesporu bohatá a rozmanitá krápníková výzdoba. Typické jsou především mohutné stalagmity a stalagnáty. Pozoruhodným útvarem je také tzv. Převrácený deštník. Jedná se o sintrovou desku trčící na širokém stalagnátu. Najdeme zde i mnoho excentrických krápníků, odborně nazývaných heliktity. A jak vlastně probíhá samotná prohlídka? Nejprve projdeme do dlouhé prostory Předního dómu. Jeskyně jsou hlídány čtyřmetrovým stalaktitem s příhodným názvem Strážce. Následně se otevírá pohled na nejmohutnější krápník a zároveň hlavní symbol celých Punkevních jeskyní, a to Salmův sloup. V Zrcadlovém jezírku opodál se odráží mnoho bizarních krápníků, jako třeba Převrácený deštník, Dvě sovy nebo Turecký minaret.

Vodní plavba v Punkevních jeskyních Prohlídka pokračuje do Reichenbachova dómu, ze kterého vybíhají horizontální chodby Kalcitových jeskyní s okouzlující průhlednou krápníkovou výzdobou. V Zadním dómu nás zaujme dlouhý stalaktit s názvem Jehla a skupina krápníků zvaná Turecký hřbitov. Dlouhou raženou štolou záhy dojdeme na samotné dno Macochy. Poté se konečně dostáváme k přístavišti, kde začíná plavba podzemní řekou Punkvou. Proplouváme kolem vysokých komínů a pod hladinou si prohlížíme osvětlené Skalní mosty a po Pohádkových jezerech pokračujeme k podzemnímu přístavišti. Následně vystoupíme z loďky a prohlédneme si síň,

které dominuje mohutný osvětlený stalagnát Husův sloup. Na závěr nastoupíme zpátky do loděk a doplujeme až do vývěru Punkvy. A komu vděčíme za tento zážitek? Především archeologovi a moravskému krasovému badateli Karlu Absolonovi, který mj. objevil Věstonickou Venuši. Ten více než 20 let svého života věnoval postupnému objevování a zpřístupňování Punkevních jeskyní. Jako první objevil roku 1909 Přední dóm, o rok později Reichenbachův a Zadní dóm. Nakonec roku 1933 došlo k propojení Macochy s Pustým žlebem vodní cestou. Literatura: Zajíček, P. a kol. (2008): Punkevní jeskyně. 2. vydání.

Propast Macocha

Propast Macocha Lukáš Ješina Rozsáhlá hluboká propast Macocha patří k nejmohutnějším propastem v Evropě. Její ústí ležící na Macošské plošině ve výšce 489 m n. m. patří k největším u nás. V hlubině propasti vyvěrá Punkva z Horního jezírka a přelévá se do Dolního jezírka hlubokého cca 50 metrů – jezírko tak zvětšuje její hloubku na skoro 190 metrů (138,7 m po hladinu Dolního jezírka). Jícen propasti má dosahuje rozměru 174 m x 76 m. Nachází se v katastrálním území obce Vilémovice u Macochy. Při pohledu do propasti si lze všimnout značných rozdílů mezi jejími skalními stěnami. Jihozápadní (odtoková) stěna (pod Horním můstkem) je tvořena téměř holými, kolmými až převislými stěnami. Severovýchodní (přítoková) stěna není zcela kolmá a je po celé ploše porostlá zelenou vegetací. Ve stěnách propasti se nachází řada jeskyní, z nichž některé jsou propasťovité (Podmůstkové jeskyně, Červíkovy jeskyně, Erichova jeskyně či Hanskensteinova propast). První zmínka o propasti Macoše a říčce Punkvě je z roku 1575. Jde o záznam výpovědi mučeného Jana Kotase, který se přiznal k nezákonnému rybolovu v Punkvě u blanenských hradů pod propastí“. Název však propast získala až podle pověsti, která patrně vychází se skutečné události z roku 1626. K prvnímu ověřenému sestupu do propasti došlo roku 1723, rozkvět odvážných sestupů provází druhou polovinu století osmnáctého a století devatenácté. Kolem roku 1920 začal Karel Absolon rozvíjet myšlenku využití potápěčské techniky při průzkumech. V roce 1921 potápěči poprvé sestoupili pod hladinu Horního jezírka. Následovaly dlouhá léta dřiny, až v dubnu 1975 pronikla dvojice potápěčů z Amatérské jeskyně na do Macochy. V posledních letech probíhá průzkum Dolního jezírka a jeho spojení s Vodní plavbou Punkevních jeskyní a tak na přelomu let 2006/2007 došlo k objevu dalších 340 metrů nových vodních prostor. Je tak zřejmé, že oblast Macochy a i celého Moravského krasu skrývají ještě mnohá tajemství. Název získala dle pověsti z roku 1626. Pověst zněla: „Jeden místní vesničan ovdověl a zůstal sám s malým synkem. Znovu se oženil, domů ovšem přivedl sobě ženu, ne však synovi matku. Její averze vůči pastorkovi byla tak velká, že ho jednoho dne vylákala do lesa k propasti a shodila ho do ní. Chlapec se však zachytil nehluboko pod okrajem propasti, kde ho posléze vesničané našli a vytáhli. Když zjistili, jak se události seběhly, svrhli do propasti macechu. “

Literatura: Hromas J., editor a kolektiv (2009): Jeskyně. Chráněná území ČR, svazek XIV. Brno – Praha.

Kateřinská jeskyně Eliška Nechvílová Kateřinská jeskyně se nachází v severní části Moravského krasu (v kaňonu Suchého žlebu, v národní přírodní rezervaci Vývěry Punkvy), což je nejvýznamnější krasové území v České republice, ležící severně od Brna.

Bambusový lesík

Unikátem jeskyně je „Bambusový lesík“ – skupina úzkých, až 4 metry vysokých hůlkových stalagmitů. Symbolem jeskyně je barevně osvětlený kamenný útvar „Čarodějnice“. Kateřinská jeskyně je jeskyní hydrografického systému podzemí Punkvy a její dosud poznané prostory se skládají ze dvou dómů (Hlavního dómu a Dómu zkázy) a z řady bočních chodeb, síní a komínů. Hlavní dóm je díky svým rozměrům největší veřejnosti přístupnou podzemní prostorou v České republice. V Medvědím komíně byly nalezeny medvědí kostry. Medvěd jeskynní ale nežil v jeskyni, pravděpodobně zde jen zimoval, když se propadlo dno této sluje a medvědi zde zahynuli. Kateřinská jeskyně patří mezi proslulé archeologické lokality, máme odtud mnoho nálezů ze starší doby kamenné, z mladší doby bronzové a doby halštatské. Víme tedy jistě, že zde již pravěký člověk našel své útočiště. Prohlídková trasa trvá 30 minut a začíná v mohutném přírodním „gotickém“ portálu, kde byly nalezeny archeologické nálezy. Poté projdeme šedesát metrů dlouhou nízkou chodbou, kterou se dostaneme do obrovského Hlavního dómu. Je zde výtečná akustika, proto se zde příležitostně konají koncerty. Cesta dále pokračuje do Nové Kateřinské jeskyně, objevené roku 1909, kde najdeme právě již zmíněný „Bambusový lesík“ se spoustou stalagmitových útvarů nazvaných: „Bažant“, „Dvě sovy“, atd. Kolem „Minaretu“ a „Malého bambusového lesíka“ vede chodník do další mohutné prostory, Dómu zkázy. Je zde dokázané mohutné řícení stropů v dávných dobách. Z této prostory vedou další, bohužel však už nepřístupné, chodby. Při zpáteční cestě si můžete důkladně prohlédnout útvar „Čarodějnice“. Pověst o pasačce Kateřince vypráví, že vstoupila do jeskyně hledat svou ztracenou ovečku, avšak cestu zpět už nenašla a nikdy se již nevrátila. Kateřinská jeskyně vznikala, stejně jako dalších 1100 evidovaných jeskyní a propastí v Moravském krasu, postupnou erozní a korozní činností srážkových vod. Kateřinská jeskyně je nejvýznamnější částí prastarých vývěrů říčky Punkvy, ještě z dob, kdy neexistovaly Punkevní jeskyně. V dalších obdobích (ve starších čtvrtohorách) docházelo v podzemí k mohutnému řícení stropů, které dalo Kateřinské jeskyni dnešní podobu. Lze také předpokládat, že mezi ní a Macochou jsou další dosud neprozkoumané veliké podzemní prostory, kam se ovšem kvůli nepřekonatelnému závalu ještě nikdo nepodíval. Krápníková výzdoba byla značně poznamenána řícením stropů. Tam, kde došlo k řícení, zůstala výzdoba pouze na stěnách, ostatní krápníky skončily pod sutěmi. Ovšem tam, kde nedošlo k řícení, se nám zachovala bohatá krápníková výzdoba unikátních tvarů (Nová Kateřinská jeskyně).

Literatura: Zajíček, P. a kol. (2003): Kateřinská jeskyně. 1. vydání.

Jeskyně Balcarka Anna Chrenková Jeskyně se nachází v severní části Moravského krasu v úseku Suchého žlebu u Ostrova u Macochy, v přírodní rezervaci Balcarova skála. Tato jeskyně je tvořená labyrintem chodeb, dómů a propastí ve třech výškových úrovních. Vnitřní prostory zdobí bohatá, mnohotvárná krápníková výzdoba. Systém chodeb a dómů byl objevován v letech 1923 až 1948. Dnes je celková délka prostor uváděna 1 150 m s výškovým rozpětím (neboli denivelací) přes 40 m. Jeskyně vznikala postupnou erozí a korozní činností srážkových vod a jejich podzemních toků v tektonicky porušených a relativně rozpustných vrstvách vápenců. Svým vývojem patří ke složitému hydrografickému systému ostrovských a vilémovických vod. Vznikla již v obdobích před badenskou záplavou (šlo o poslední vniknutí moře do oblasti dnešního Moravského krasu), pravděpodobně ve třetihorách. Při hranici vápenců a nekrasových kulmských hornin tvořila ponor tzv. ostrovských vod. Jejich výmolnou činností a následně i částečným řícením stropů a stěn vznikl labyrint chodeb a dómů o několika patrech.

Prohlídková trasa: Vstupem do jeskyně je mohutný přírodní portál Balcarovy skály. Dalším monumentem jsou velké prostory, které objevil ostrovský rolník a poslanec Josef Šamalík roku 1924. Dále nás upoutají svou barevností sintrové náteky a stalagmity. Prvním zastavením je Wilsonova rotunda, která je 10 m vysoká. Zde se nachází krásně modelovaná kruhová propast, jejíž stěny zdobí sintrové kaskády. Fochův dóm je největším prostorem Balcarského bludiště s rozměry 65 m x 15m. Strop tohoto dómu zdobí stalaktity a záclony. Dále pokračujeme do Galerie a Přírodní chodby (Jubilejní dómy Masarykovy), které byly objeveny v polovině 30. let 20. stol. Je zde bohatá krápníková výzdoba a stěny Přírodní chodby jsou pokryty sintrovými náteky. Chodbami Loutkového divadla a Cukrové pohádky se dostaneme do částí objevených roku 1924. Dále procházíme Dómem zkázy, který vznikl prořícením stropů jeskynních pater. Zaujmou nás především známé krápníkové útvary např.: Madona, Kaktus, Vysoký sintrový vodopád. Dále obcházíme strop Wilsonových rotund do objevitelského dómu. Stěny a strop jsou pokryty povlakem nickamínku, což je vápencová kašovitá hmota. Prohlídku ukončíme v takzvané Popelušce, která byla objevena mezi prvními v roce 1923.

Galerie Výzdoba: Rovné stropy zdobí nespočet dlouhých, dutých brček. Stěny pokrývají sintrové náteky a bradavičnaté sintry (pizolity). Hojné jsou ze země vyrůstající stalagmity. Zaujme nás především barevnost krápníkové výzdoby od průhledných, sněhově bílých až po béžové, žluté či červenohnědé vlivem trojmocného železa.

Literatura: Zajíček, P. a kol. (2001): Jeskyně Balcarka. 1. vydání.

Jeskyně Výpustek Anna Chrenková Jeskyně se nachází ve střední části Moravského krasu v horním úseku Křtinského údolí. Je jedním z mála nalezišť z Evropy, kde se nalezlo několik kompletních kosterních zbytků ze staročtvrtohorní zvířeny. Její celková délka je 1300 m s výškovým rozpětím 55 m. Ve 20. století byla intenzivně používána k těžbě fosfátových hlín, jako vojenské skladiště a jako německá zbrojná továrna. Teplota vzduchu činí 7 °C až 9 °C a relativní vlhkost je přibližně 95 %.

Jeskynní systém vznikal v několika vývojových fázích ponornou činností Křtinského potoka a jeho přítoků. Výpustek má dvě patra. Horní patro je vývojově starší a jeho prostory jsou mohutnější a rozlehlejší. Spodní patro leží o 40 metrů hlouběji, dosud je však známo pouze v několika krátkých úsecích. Obě patra propojují propasti, které jsou dnes zasypány. Podstatná část horního patra byla vyplněná hlinitými sedimenty s vysokým obsahem fosfátů a četnými kosterními pozůstatky pleistocenních obratlovců. Pod nimi jsou místy polohy říčních štěrků, dokládajících dávnou aktivitou podzemních toků. Spodním patrem protéká Křtinský potok, který se pak po průtoku několika kilometry neznámého podzemí objevuje na povrchu v závrtu Otevřená skála v těsné blízkosti silnice ze Křtin do Adamova.

Prohlídková trasa: Prohlídku začínáme vstupní halou bývalých kasáren, kde se seznámíme s pestrou a pohnutou historií tohoto místa. Z haly je vstup do betonového krytu, který sloužil, jako záložní velitelské stanoviště Československé lidové armády. Postupně projdeme jeho lůžkovou částí, sálem logistiky, velitelským stanovištěm a pracovnami. Z krytu vstupujeme do jeskynních prostorů. Vytěžení fosfátových hlín a úprava jeskyně na německou podzemní továrnu proměnily původní jeskynní bludiště na dnešní mohutné tunely a sály. Přesto se v jejich stropech a odbočkách dochoval původní jeskynní charakter. Široká chodba plynule ústí do rozlehlého Medvědího sálu, kde byly odkryty kosterní zbytky pleistocenních obratlovců, zejména jeskynních medvědů. Dále pokračujeme do Babické chodby, ze které vede na povrch větrací šachta, která sloužila za 2. světové války jako větrací šachta továrny. Chodba pokračuje do rozlehlých prostor s krápníkovou výzdobou. Tyto části se nazývají Salmův Výpustek. V ústí Babické chodby jsou dosud zazděné vstupy do dalších odboček. Zajímavé jsou také ruiny německé kotelny. Z Kotelny naše prohlídková trasa vede do Jindřichova sálu. Tmavé stěny a strop sálu s vynikající akustikou pokrývá mladá krápníková výzdoba v podobě brček a záclon. Z těchto prostor vede odbočka do strojovny náhradních zdrojů. Dva stabilní dieselové lodní motory poháněly od roku 1966 generátory pro podzemní kryt. Poblíž východu, kde končíme naší prohlídku, ústí 16 metrů hluboká propast, v níž byla nalezena lidská kostra.

Literatura: Zajíček, P., Hromas, J. (2008): Jeskyně Výpustek. 1. vydání.

Jeskyně Na Turoldu Patrik Langr, Eliška Nechvílová Jeskyně na Turoldu se nachází v Pavlovských vrších na jihu Moravy. Pavlovské vrchy (Pálava) jsou součástí Karpat a jsou tvořeny druhohorními (jurskými a křídovými) vápenci. Je zde známo 18 jeskyní. Samotná jeskyně na Turoldu leží pod vrchem Turold (385 m n. m.), rozkládajícím se nad městem Mikulov v přírodní rezervaci Turold (zároveň v chráněné krajinné oblasti Pálava). Jeskyně Na Turoldu je propojena s jeskyní Liščí díra přes Horní patra jeskyně. Dohromady spolu tvoří obě jeskyně přes 2,5 km dlouhý labyrint chodeb. Délka zpřístupněné trasy je dnes dlouhá necelých 300 m a prohlídka trvá cca 40 minut. Jeskyně je tvořena v několika úrovních podél zlomů. Nejvýše položené patro tvoří holé puklinové chodby, o patro níže uvidíme prostornější síně a dolní prostory končí strmě ve vodě. Stěny prostor jsou zdobeny útvary připomínajícími korálové útesy. Klasickou krápníkovou výzdobu zde uvidíme zřídka.

Krápníková výzdoba jeskyně Na Turoldu není příliš bohatá, má však zvláštní charakter

První zmínka o jeskyních pochází z roku 1669 (v knize Tartaro – Mastix Moraviae). Kvůli těžbě vápence, trvající až do roku 1934, byla zničena nejen velká část jeskynního systému, ale také některé významné archeologické nálezy. 10. 5. 1946 zde byla vyhlášena přírodní rezervace. První zpřístupnění veřejnosti proběhlo v květnu 1958. Později byly ale jeskyně uzavřeny. Bohužel do nich pronikali vandalové a ničili jejich výzdobu. Během prohlídky uvidíte nejprve Starou síň s kamenem Strážce a Sestupovou chodbu s krystaly kalcitu. Následuje Balvanitý dóm, který vznikal řícením skalních bloků a nese znaky vodní eroze. Klenotnice je zajímavá tzv. turoldskou výzdobou (tvořena krystalky kalcitu, připomíná květák nebo pěnu). Tato výzdoba je jediná svého druhu v ČR. Prohlídka pokračuje do síně U Žraločí tlamy, Bludiště s kamennými varhany či Netopýřího dómu, kde pravidelně přezimuje asi 250 netopýrů. Následuje Síň konce s kostmi zvířat a zkamenělinami, Pohádková síň, kde jsou kamennou výzdobou vytvořeny postavy (hokejový brankář, kulturista a pes). Dno této síně je zasypáno neobvyklým bílým vápencovým pískem. Vůbec nejkrásnější je Jezerní dóm s působivými smaragdově zelenými jezírky.

Literatura: Hromas J., editor a kolektiv (2009): Jeskyně. Chráněná území ČR, svazek XIV. Brno – Praha.

Javoříčské jeskyně David Šmoldas Javoříčské jeskyně se nacházejí v Olomouckém kraji pod kopcem Špraněk u obce Javoříčko. Část jeskynního komplexu je známa odnepaměti, první písemná známka o podzemních prostorách u Javoříčka je z roku 1873. V roce 1938 byla podstatná část Javoříčských jeskyní objevena skupinou, kterou vedl revírník Vilém Švec. Téhož roku byla část jeskyní zpřístupněna pro veřejnost. Celková délka všech chodeb dosahuje délky přes 4 km s výškovým rozpětím více než 60 m. Javoříčské jeskyně jsou známé svými velikými prostorami a velmi bohatou a zachovalou krápníkovou výzdobou mnoha rozmanitých forem. V Javoříčských jeskyních je možné absolvovat dvě prohlídkové trasy. Trasa kratší prohlídky je dlouhá 450 m. Vede přes Suťový dóm, což je mohutná prostora související s propastí Zátvořice. Má bohatou krápníkovou výzdobu a její dno pokrývá balvanitá suť se sněhobílými nátekovými kupami. Do Suťového dómu ústí propast Lví jáma hluboká 60 metrů. Další částí komplexu je Dóm gigantů, impozantní prostor s 6 metrů vysokými stalagmity a stěnou zdobenou sintrovými náteky. Krásný pohled na Dóm gigantů skýtá visuté schodiště vedoucí do Pohádkových jeskyní. V nich je možné spatřit velké množství brčkových stalaktitů

či unikátní průsvitný útvar Záclona. Chodba Pohádkových jeskyní vede do Svěcené díry, kde končí kratší prohlídková trasa.

Javoříčské jeskyně mají nejbohatší krápníkovou výzdobu ze všech veřejnosti přístupných jeskyní v ČR Delší trasa s délkou 800 m pokračuje ze Svěcené díry přes Panenskou jeskyní do tří chodeb Jeskyně míru. Tyto 1 až 4 metry široké a místy až 10 metrů vysoké jeskyně mají také bohatou krápníkovou výzdobu. Typické pro ně jsou především tzv. excentrické krápníky, které je možné spatřit převážně ve stropních částech chodeb. V Javoříčských jeskyních je však i mnoho částí, které jsou veřejnosti nepřístupné. Jedná se o nepřehlednou splet chodeb, dómů a puklin, které zůstaly kvůli náročnosti průstupu nezmapovány. Dále o komplex Lví, Vlčí a Medvědí jámy, Závrtový dóm, nebo největší prostoru v Javoříčských jeskyních – Olomoucký dóm s délkou více než 100 metrů.

Literatura: Zajíček, P. a kol. (2004): Javoříčské jeskyně. 1. vydání.

Krápníkový útvar Loretánské zvonky v Javoříčských jeskyních

Mladečské jeskyně Patrik Langr Mladečské jeskyně se nacházejí západně od Litovle u obce Mladeč. Jsou největším jeskynním systémem Mladečského krasu. Převážně horizontální, členitý labyrint chodeb a dómů s pozoruhodnou krápníkovou výzdobou zasahuje až pod hladinu podzemní vody. Mají celkem 1 250 m chodeb a síní. Byly objeveny roku 1826 a od přelomu 19. a 20. století jsou zpřístupněny veřejnosti. Jeskyně jsou zimovištěm několika druhů netopýrů a vrápenců. Patří mezi archeologická naleziště světového významu. Jsou totiž nejsevernějším a největším sídlištěm moderních lidí (cromagnonců) v Evropě, kteří tu žili už před 31 tisíci lety. Současná podoba podzemního labyrintu je ovlivněna korozní i erozní činností podpovrchových toků, korozním působením atmosférické vody pronikající do vrstev vápenců, i tektonickými pohyby na zlomech. Prohlídkový okruh měří 380 m. Začíná v Dómu mrtvých. Zde byly vykopány pozůstatky cromagnonských lidí, jejich nástroje i kosti pleistocenních zvířat. Návštěvníci přicházejí na Křižovatku, odkud vychází pět chodeb do různých směrů a ústí do tzv. Labyrintu. Následuje jeskyně U ještěra a Modrá jeskyně, která je nejnižším zpřístupněným prostorem. Nachází se 37 m pod zemským povrchem. Prohlídka pokračuje do jeskyně s názvem Kaple, kde se nachází 2 m vysoký stalagmit zvaný Mumie. Odtud vede chodba do Chrámu přírody. Dále

Bezejmenná, Netopýří a Panenská jeskyně (Panenská se jmenuje díky zachovalosti krápníkové výzdoby). Okruh končí opět v Dómu mrtvých.

Stalaktit Mumie Krápníková výzdoba byla značně zdevastována v 19. století, kdy se předpokládalo, že jeskyně budou zničeny pokračující těžbou v kamenolomu. I přes to můžeme v Mladečských jeskyních nalézt stalaktity, masivní stalagmity, sintrové kůry, barevné sintrové náteky či stalaktitová brčka a mrkvové stalaktity. Mezi téměř neporušené části jeskyní patří Chrám přírody a Panenská jeskyně. Symbolem podzemního systému je vysoký stalagmit Mumie. První odborný výzkum zde provedl Josef Szombathy. Dále se na výzkumech podíleli J. Knies, J. Smyczek, J. Skutil a J. Jelínek. Objeveno bylo přes sto jednotlivých lidských kostí, protáhlé hroty oštěpů vybroušených z kostí (tzv. hroty mladečského typu), přívěsky z 22 zubů různých zvířat a také velké množství zvířecích kostí (např. kosti pratura, medvěda jeskynního, lva jeskynního či mamuta). Pro nálezy nejstarší formy moderního člověka jsou Mladečské jeskyně nazývány „ jeskyněmi cromagnonského člověka“. Jeskyně byly znovuobjeveny roku 1826. Roku 1881 je prozkoumal Josef Szombathy a učinil zde unikátní archeologické nálezy. První veřejné prohlídky byly realizovány na přelomu 19. a 20. století. V roce 1931 jeskynní prostory zmapoval Ing. F. Čelechovský. O poslední objevy se zasloužil Speleologický klub Brno v 50. letech 20. století. Od roku 1991 jsou Mladečské jeskyně ve správě Správy jeskyní ČR.

Literatura: Zajíček, P., Hromas, J. (2007): Mladečské jeskyně. 1. vydání.

Dóm Mrtvých v Mladečských jeskyních

Zbrašovské aragonitové jeskyně Víta Kapoun Zbrašovské aragonitové jeskyně se nachází v Hranickém krasu v údolí řeky Bečvy u lázní Teplice nad Bečvou. Jsou nejteplejšími jeskyněmi na území České republiky. Jejich teplota se pohybuje v průměru okolo 14 až 16 °C. Důvodem jsou minerální prameny kyselek, které pomáhaly vytvářet tuto soustavu jeskyní. Jeskyně se nacházejí v devonských vápencích, jejich staří je tedy odhadováno na 350 až 380 milionů let. Na tvaru a výzdobě jeskyní se podílely dva faktory, již zmíněné kyselky a atmosférické vody a jejich působení na uhličitan vápenatý, jako tomu je u jiných jeskyní. Vyskytuje se zde kalcit, aragonit a valerit. Aragonit tyto jeskyně proslavil, protože vytváří většinu obecně známé výzdoby. Vytváří tzv. koblihy, oblé, poměrně hladké útvary na stěnách, vyskytující se třeba v Koblihové síni. Dále tvoří velmi zajímavé krápníky, dříve označované jako gejzírové (podle nových názorů však vznikly jiným způsobem – shlukováním kousků vápence plovoucích po hladině mělkých jezírek, odborníci je proto označují jako raftové krápníky). Tyto krápníky se vyskytují v jeskyni zvané Turecký hřbitov. Ovšem nejzajímavější částí výzdoby Zbrašovských jeskyní jsou keříčkovité drúzy, jehlicovité výrůstky z krystalického aragonitu.

Aragonit ve Zbrašovských jeskyních Z výparů z kyselky se vytvářejí nebezpečná „ jezírka“ oxidu uhličitého, která se drží nad hladinou skutečných jezírek. Tato jezírka vykazují vysokou koncentraci tohoto plynu, okolo 20 %. Pokud je koncentrace vyšší, jsou jeskyně uzavřeny. Byly již naměřeny hodnoty přes 50 %, maximálně 98 %. Jeskyně objevili v prosinci 1912 bratři Josef a Čeněk Chromí, kteří při důlní těžbě nalezli komín, ze kterého vycházel teplý vzduch, tedy pára. Do něj se spustili v lednu následujícího roku. Podle vyprávění se jim při sestupu přetrhla lana a při pádu na suťový svah se rozbily lampy, takže poté museli čekat osm hodin na záchranu. Jeskyně byly následně prozkoumávány, upravovány a v roce 1926 zpřístupněny veřejnosti. Náklady spojené s touto aktivitou přivedly mnohé z prvních průzkumníků do finančních potíží, které u Čeňka Chromého vedly až k jeho sebevraždě v jednom z jezírek oxidu uhličitého. Během druhé světové války zdejší prostory sloužily jako úkryt pro ženy a děti ze Zbrašova. V roce 1943 končí období intenzivního průzkumu vlivem smrti Josefa Chromého. V dalších letech byly prováděny jen nezbytné udržovací práce. Později proběhly další průzkumy a byly

zpřístupněny nově objevené prostory. Celý jeskynní prostor prodělal v letech 2002 až 2003 kompletní rekonstrukci.

Literatura: Šimečková, B., Zajíček, P. (2005): Zbrašovské aragonitové jeskyně. 1. vydání.

Jeskyně Na Pomezí Tomáš Kotrla Jeskyně leží v tzv. Jesenickém krasu (oblast geologických jednotek lužické a moravskoslezské oblasti v Králickém Sněžníku, Hanušovické vrchovině, Hrubém Jeseníku, Rychlebských horách a Zlatohorské vrchovině) vedle silnice z Lipové-lázní do Vápenné na úpatí kopce Smrčník. Vyskytují se zde četné krasové jevy (závrty, ponory a vývěry vod i jeskyně). Je to největší jeskynní systém vytvořený v krystalických vápencích (mramorech) v České republice. Jeskyně Na Pomezí byly objeveny roku 1937, ale většina dnes známých prostor byla odhalena až v letech 1949 až 1955.

Jeskyně Na Pomezí

Celková délka chodeb dosahuje až 1 700 m (z toho však pouze 390 je zpřístupněno veřejnosti) a výškové rozpětí (denivelace) činí 45 m. Teplota vzduchu se pohybuje mezi 7 a 8 °C. V blízkosti se nachází devět dalších malých jeskyní (mezi nimi například Liščí díra a Rasovna).

Jeskyně Na Pomezí Vývoj: Rozhodujícím vlivem pro vývoj byla vysoká chemická čistota krystalických vápenců, příhodný sklon vrstev a značné tektonické rozpukání s několika různě orientovanými systémy puklin a zlomů. Důležitým faktorem byla také poloha nad erozní bází území. Krasové procesy začaly probíhat ve třetihorách. Prosakující vody rozšiřovaly trhliny ve vápencích a vytvářely

úseky puklinových jeskyní, které se postupně spojovaly, zahlubovaly a vytvářely souvislé cesty pro podzemní toky. S příchodem ledových období na počátku čtvrtohor došlo k promrznutí vápencového masivu, což vedlo k jeho rozrušení a řícení bloků. Vyskytují se zde dvě výrazné výškové úrovně. Horní patro je porušeno zvětráváním, spodní modelováno podzemním tokem. Zajímavostí Jeskyní Na Pomezí je výskyt forem známých z vysokohorských krasových oblastí. Prohlídková trasa: V jeskyních je možné vidět několik dómů. Patří mezi ně Ledový dóm, Dóm U Smuteční vrby, Královský dóm, Dóm U Kazatelny a Bahenní dóm. Lze zde spatřit poměrně bohatou krápníkovou výzdobu zahrnující sintrové náteky a hrázky, stalaktity, stalagmity i stalagnáty. Mezi nejkrásněji zdobené prostory patří Ledový dóm či Dóm U Smuteční vrby. Symboly jeskyní jsou Zkamenělý pes (sintrový útvar v úlomku dřeva) a 198 cm vysoký stalagnát zvaný Maják. Historie: První objevenou jeskyní byla v roce 1936 Rasovna, která dostala název kvůli své vandaly poničené krápníkové výzdobě. Později byl na stěně Bahenního dómu nalezen nápis „Kurt Höhle“ datovaný z 21. 10. 1937. Výraznější zájem o jeskyně se však objevil až po roce 1945. Veřejnosti přístupnými se Jeskyně Na Pomezí staly v roce 1955. V letech 2004 ž 2005 byla provedena rekonstrukce a byly zpřístupněny některé nové prostory. Zajímavosti: Jeskyně jsou chráněny zákonem č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny jako Národní přírodní památka „Jeskyně Na Pomezí“. Vyskytuje se zde devět druhů netopýrů a vrápenců o celkovém počtu několika set jedinců (v roce 1997 rekordních 459 jedinců). Ročně jeskyně Na Pomezí navštíví 60 až 70 000 návštěvníků především z Polska.

Literatura: Zajíček, P., Hromas, J. (2008): Jeskyně Výpustek. 1. vydání.

Jeskyně Na Špičáku Petr Jániš Jeskyně Na Špičáku leží ve skalnatém vrchu Velký Špičák (516 m n. m.) nedaleko města Jeseník. Přesné datum objevení jeskynního systému není známo. Patří mezi nejstarší písemně doložené jeskyně ve střední Evropě a oficiálním otevřením 1885 také k nejdéle zpřístupněným u nás. Na tektonicky narušené vrstvy mramorů, které budují Velký Špičák, výrazně působily srážky i povrchové vodní toky. Rozpouštěním vápence se postupně rozšiřovaly pukliny, kterými voda vtékala dovnitř a vytvářela podzemní labyrint. Severský kontinentální ledovec pak ovlivnil další vývoj jeskyně. Výrazně agresivnější ledovcová voda urychlila především rozšiřování chodeb, nejaktivněji rozpouštěla vápenec při hladině vody.

Pamětní deska na historické budově správy jeskyní Historie objevu jeskynní komplexu sahá až do středověku. K objevu došlo při lámání mramoru pravděpodobně před rokem 1430. Okolí jeskyně bylo značně frekventované, což dokládají nápisy, kresby a letopočty na stěnách jeskyně. Pak se však o jeskyních nenacházejí žádné zmínky a není známo, proč vůbec upadla v zapomnění. Pro jeskyně Na Špičáku jsou typické chodby srdcovitého tvaru, které dokládají vznik jeskynních prostor. K němu došlo ve stagnujících podzemních jezerech. Chodby mají tvar trojúhelníku s vrcholem obráceným dolů a základnou kopírující někdejší hladinu podzemních jezer. Jeskyně nepatří mezi jeskyně oplývající bohatou krápníkovou výzdobou. Mnoho výzdoby totiž zničili návštěvníci v průběhu staletí. Přesto se dochovaly masivní sintrové náteky. Sintr je sněhově bílá až šedivá forma vápence. V jeskyni tvoří také náznaky agregátů květákovitých tvarů. Pozoruhodným jevem je současná poměrně rychlá tvorba nových krápníkových tvarů v současnosti v podobě tenkých dutých brček. Jeskyně je významným zimovištěm letounů. Dlouhodobým sledováním byl prokázán výskyt sedmi druhů, z nichž nejpočetnější je kolonie vrápence malého (Rhinolophus hipposideros). V lomu u východu z jeskyně je jezírko, napájené ze spodního patra jeskyně, obývané vzácným čolkem horským. Dominantou turisticky přístupných chodeb je bezesporu Srdcová chodba. Ta získala svůj název od svého vzhledu, který zjevně připomíná srdce. Chodba je dlouhá 32 metrů. Nachází se v ní i propástka Obří hrnce. Jde o v horní části neprostupný kanál, jež ústí do hladiny jezera spodního patra jeskyně.

Literatura: Hromas J., editor a kolektiv (2009): Jeskyně. Chráněná území ČR, svazek XIV. Brno – Praha.

Srdcová chodba