Vedoucí dětí a mládeže se zaměřením na vodácké aktivity do 18 let

„Vedoucí dětí a mládeže se zaměřením na vodácké aktivity – do 18 let“

1. ÚVOD

„Vedoucí dětí a mládeže se zaměřením na vodácké aktivity – do 18 let“ je označení pracovní pozice v rámci neziskové organizace. Může se jednat o zaměstnance nebo dobrovolníka, pracujícího s dětmi a mládeží. Povinná kvalifikace a pracovní náplň pro takovouto pracovní pozici není v České republice kodifikována (uzákoněna). V neziskových organizacích se „vedoucím dětí a mládeže“ obvykle rozumí osoba pověřená organizací k samostatné práci, včetně dozoru a dalších povinností souvisejících s činnostmi s dětmi a mládeží. Vzhledem k tomu, že problematika práce s dětmi a mládeží nemá jednotnou právní úpravu, doporučuje se neziskovým organizacím vždy písemně stanovit konkrétní odpovědnosti za danou činnost. V případě zaměření na vodácké aktivity, kdy se jedná o činnost v rizikovějším prostředí, to znamená konkretizovat požadovanou kvalifikaci a určit pracovní náplň. Praktická poznámka – Např. pro vedoucího dětského oddílu Koráb je požadovaná minimální kvalifikace dána získáním minimální hodnosti „Kapitán. Podle systému hodností zřizující organizace o.s. AZIMUT, to předpokládá složení příslušných zkoušek. Tím jsou dány podrobné požadavky na jeho kvalifikaci. Podrobný rozsah prací vedoucího, je specifikován v písemném dokumentu „Statut občanského sdružení AZIMUT“. Výkon funkce je dobrovolnou prací, přesto je vždy podmíněn uzavřením písemné smlouvy mezi o.s. AZIMUT a dobrovolníkem. Jeho pracovní náplní je vedení systematické činnosti dětí a výkon dozoru nad dětmi. Z hlediska věku, může pracovní pozici „Vedoucí dětí a mládeže se zaměřením na vodácké aktivity“, vykonávat osoba bez ohledu na věk, tedy i mladší 15 let. Právní hlediska to umožňují. V praxi se to však nevyužívá a je obvykle vyžadováno minimálně dovršení věku 15 let. V trestním právu se člověk, který dovršil patnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok svého věku, označuje jako „mladistvý“. Trestný čin mladistvého se označuje jako provinění. Trestní

odpovědnost mladistvých se vyznačuje některými odlišnostmi oproti trestní odpovědnosti dospělých. Zjednodušeně se jedná o poloviční sazby trestu odnětí svobody, přičemž to může být maximálně 5 let nepodmíněně. V oblasti pracovního práva se užívá pojem mladistvý zaměstnanec pro zaměstnance mladšího osmnácti let. Ze zákoníku práce vyplývá, že 15 let je považováno za věk, kdy je osoba způsobilá vykonávat vlastní právními úkony. Týká se to zejména uzavírání pracovněprávních vztahů (tj. i neplacená práce dobrovolníka). Od 15 let je tedy možno písemně určit práva a povinnosti mladistvého dobrovolníka (Kutý, Jůza, Lein, 2007). V neziskových organizacích pracujících s dětmi a mládeží, je mladistvý dobrovolník nebo zaměstnanec, obvykle označován např. instruktor, praktikant, asistent apod. Vždy je však nutno ujasnit, zda se jedná o obecné označení funkce či pracovní pozice, nebo zda je to oficiální pojmenování. Praktická poznámka – Např. v jakém významu je používáno označení „ vodácký instruktor“: Dobrovolník pomáhající při jakékoliv vodácké činnosti (jakéhokoliv věku) Funkce v organizaci (označení pracovní nebo řídicí pozice, postavení v organizaci) Pracovní pozice (označení pracovní náplně) Absolvent formálního vzdělávání, např. kurzu akreditovaného MŠMT (označení kvalifikace) Mladistvý dobrovolník nebo zaměstnanec (označení věku mezi 15 až 18 lety) Pro definování požadavků na pracovní pozici „Vedoucí dětí a mládeže se zaměřením na vodácké aktivity“, může být inspirací databáze pozic vyskytujících se na českém trhu práce. Jmenuje se „Národní soustava povolání“. Námi sledovaná pozice se tam nevyskytuje, ale nejvíce se blíží pracovnímu zaměření souvisejícímu s výchovou a vzděláváním. Konkrétně pozice „asistent pedagoga“ a „lektor“. Uvedené požadavky lze využít jako doporučení, jak nastavit požadavky pro námi sledovanou pracovní pozici. Praktická poznámka - V dalším textu pracujeme s tímto pojetím pracovní pozice „Vedoucí dětí a mládeže se zaměřením na vodácké aktivity – do 18 let“ = Pracovník nestátní neziskové organizace. Může být v trvalém pracovním poměru, nebo s uzavřenou dohodou o pracovní činnosti, nebo dohodou o provedení práce, nebo může být dobrovolníkem organizace, nebo členem členské základny v občanskoprávním vztahu. Pro pracovní pozici byl definován návrh minimálního kompetenčního profilu (MKP), který je součástí dokumentace tohoto vzdělávacího programu.

2. ODBORNÉ ZNALOSTI U vedoucího předpokládáme základní znalosti o vodácké turistice a současně o práci s dětmi a mládeží. Proto se zabýváme jen specifiky práce s mladými vodáky. Na obecné informace se pouze odvoláváme. Pokud vedoucí zjistí nějaké nedostatky z obecných znalostí, doporučujeme doplnit si je z jiných informačních zdrojů.

2.1 VODÁCKÉ ZNALOSTI VEDOUCÍHO Cílem kapitoly je vybrat některé základní znalosti z vodácké teorie. Důraz je kladen na hledisko potřeb vedoucího dětí a mládeže, který se věnuje vodáckým aktivitám. Chceme, aby byl vedoucí současně kvalifikovaným vodákem. Problémem je definovat, kdo kvalifikovaný je a kdo není. Co všechno patří k vodáckým znalostem? Vodácké teorie je hodně. Existují i speciální vodácké disciplíny, vědecké výzkumy, podrobné návody vodáckého tréninku apod. Navíc se neustále vyvíjí nové disciplíny. Informací je hodně a není jednotný názor, co z toho je to správné a nejlepší. Praktická poznámka – Znalosti a přehled o vodáctví, nám u našich svěřenců pomáhá budovat uznání, respekt, autoritu a sami ani netušíme, co ještě dalšího. Děcka velmi rafinovaně dokáží zjistit naše nedostatky, nebo snahu je zakrýt. Znalosti sami o sobě autoritu automaticky nezajistí, ale je to dobrý předpoklad. Proto raději když něco nevíme, říkáme „já nevím“. Pokud to ale musíme říkat moc často, lze předpokládat další vývoj - děti nás přestanou respektovat, objeví se kázeňské problémy, úbytek členů v oddíle, ztráta nadšení apod.

Terminologie Neexistuje učebnice, kde by byly všechny základní vodácké znalosti. Nemůže být, protože není shoda v pojmech, kdo je „vodák“ a co všechno je „vodáctví“. Na internetu lze nalézt definici: „Vodáci jsou lidé, kteří provozují vodní turistiku, tedy splouvání řek a potoků pro zábavu. Používají k tomu kánoe, kajaky, vory či další plavidla.“ (wikipedia). Odborná literatura a běžná čeština tak jednoznačná není. Vodák může být také: - osoba plavící se na lodi (tj. i námořník, kapitán a cestují na parníku, posádka hausbótu, surfař apod.), - osoba plavící se na plavidle poháněném vlastní silou (tj. i rybář na veslici, převozník apod.), - osoba plavící se na plavidle poháněném vlastní silou za účelem zábavy nebo zážitku z plavby (tj. i výletník na šlapadle, koupající se na lehátku apod.) - sportovec soutěžící v pádlování, veslování, plachtění

- turista na lodi (tj. i cestující na kánoji, kajaku, pramici, raftu, plachetnici, motorové lodi apod.) - správce potrubí a výpustí ze soustavy rybníků (Krupauer, 1988), - pracovník firmy, který chodí dělat odpočty vodoměrů, - atd. Nejednotnost terminologie je dobré si uvědomovat. Pokud je někde uváděna definice vodáctví nebo vodáka, vždy má jen omezenou platnost. Platí jen v určité zájmové nebo profesní skupině. S tím souvisí i vymezení, co jsou základní vodácké znalosti. Vždy se jedná o pojetí platné jen pro daný účel nebo potřeby. Obvykle se jedná o nějaký druh zkoušky. Např. v rámci organizace, akreditovaného vzdělávání, školní výuky apod. Proto jiné znalosti mohou být vyžadovány vodními skauty pro kvalifikaci „zkouška vodáckého minima“, jiné pro státní zkoušku „vůdce malého plavidla“, odlišné pro osvědčení „vodácký průvodce“ nebo „instruktor vodní turistiky“, jiné pro zápočet z „vodáctví“ ve vysokoškolském studiu atd. Naší zájmovou skupinou jsou vedoucí dětí a mládeže. Proto pro potřeby této příručky používáme užší pojetí. Přesněji řečeno, nejedná se o přesnou definici vymezení, ale pro orientaci danými výrazy rozumíme: Vodák = Člověk provozující plavbu na turistických plavidlech poháněných lidskou silou, obvykle pádlováním, veslováním nebo bidlováním. Účelem plavby bývá zábava, zážitky, sport, turistika, rekreace apod. Vodáctví = Činnosti vykonávané vodáky. Vše co souvisí s plavbou na turistických plavidlech poháněných lidskou silou. Vodácká (vodní) turistika = Jeden z typů turistiky, kdy jako cestovní prostředek je používána turistická loď. Plavba bývá spojena s fyzickou aktivitou člověka, s pobytem v přírodě a s týmovou činností. (Poznámka - „vodní“ je totožné s „vodácká“). Základní vodácké znalosti = Obvyklé znalosti považované vodáky za potřebné pro vodní turistiku. Praktická poznámka – V této publikaci se nezabýváme plachtěním, motorovými loděmi a námořnictvím. Stejně tak vodáckými aktivity provozovanými za jiným účelem než turistikou. Např. sportovní činnosti, výkon profese, vědecké nebo dobrodružné expedice apod. Soustředíme se pouze na vodní turistiku, spojenou s plavbou na kánoji, kajaku, pramici nebo raftu. To považujeme za nejtypičtější vodáckou aktivitu s dětmi a mládeží ve volném čase.

Historické inspirace Řeky a moře vždy byli pro lidstvo přirozenou cestou. Plavba byla známým způsobem dopravy osob a nákladu i na velké vzdálenosti. Historické důkazy o mořeplavbě a splouvání toků se nalézají po celém světě. Zdrojem poznání jsou archeologické nálezy, historické záznamy, artefakty apod. Praktická poznámka - Historii pěkně popisuje např. Doležal (1991). Univerzálními plavidly byly vory, jak dokladují archeologové. Například Heyerdahl (1971/1974) zkoumal funkčnost historicky doložených vorů v Egyptě na Nilu, v rovníkové Africe, ve Skandinávii a Jižní Americe. Doležal (1991) jmenuje eskymácké kajaky a severoamerické Indiány s jejich kánoemi. Většina mladých vodáků má zájem o dobrodružné, cestopisné a historické příběhy spojené se splouváním řek a mořeplavbou. Z pohledu mladého člověka plavba s sebou vždy nese riziko ztroskotání, převrácení a jiných potenciálních bojů s přírodním živlem. Lodě všech typů jsou pro ně symbolem dobrodružství, nových objevů a romantických zážitků. Plavba je pro děti a mládež vždy spojena se silnými emocemi. Zájem o dobrodružství a romantiku je pro členy vodáckých turistických oddílů typický. Pro vedoucího je pak tento zájem výborným nástrojem pro motivaci dětí a mládeže. Obvykle se jedná o činnosti spojené s překonáváním překážek, podstupováním rizika a o napětí s tím spojené. Je jen na vedoucím, jak s tímto potenciálem naloží. Může se jednat o samoúčelné vyhledávání prožitků, nebo o promyšlený nástroj rozvoje mladých vodáků. Znalost historických souvislostí a příběhů, je při výchově vodáků nenahraditelným zdrojem inspirace. Příklad - Mezi oblíbené autory inspirující k vodáctví, patřili v minulosti např. Eduard Štorch, Thor Heyerdahl, Jules Verne, Miloš Zapletal, Jacka London či Karel May atd. Oblíbený tématy jsou průkopníci vodáctví, exotická plavidla, objevitelské plavby, slavná ztroskotání, historické povodně, voraři, zatopené peřeje a šlajsny, prvosjezdy řek, extrémní vodní terény, apod. Jiným pohledem na historii vodáctví je vývoj materiálů, z kterých se lodě vyráběly. Např. různé druhy dřeva, textilu, papíru, laminátů apod. Každý z nich měl silné a slabé stránky. Lodě se vyráběli ručně, v malých sériích nebo jednotlivých kusech. Vývojem prošly i tvary a rozměry turistických lodí. K historickým znalostem patří způsoby, jak se lodě opravovaly, skladovaly a dopravovaly. Ve veřejných a domácích knihovnách lze stále najít příručky s pracovními postupy. Tuto historii zachycují i filmy, které lze nalézt na internetu.

Tradice na českých řekách V českých zemích vždy byly pro splouvání řek výjimečně příznivé přírodní podmínky. Česko je země s hustou říční sítí s relativně velkým spádem a malou vodnatostí. Atlas českých řek eviduje 234 řek vhodných pro vodní turistiku a jejich splavná délka je přes 99 tisíc kilometrů, i když asi polovina jen při tání sněhu nebo vydatných deštích. Praktická poznámka - Podrobně tuto historii zmapoval např. Hubert (2006). Uvádí nejstarší doložené stavby z doby Karla IV. ve 14. Století na Vltavě. Dopravovala se zejména sůl, obilí a dřevo do Prahy. Doloženy jsou plavby rytíře Zachaře z Pašiněvsi, který si v 15. století dovezl kajak ze svých cest po Skandinávii. Stejně tak plavby Petra Voka z Rožmberka na lehkém rybářském člunu po Vltavě a jihočeských rybnících. Historicky byla plavba po českých řekách spojená s přepravou zboží nebo lidí a s rybolovem. Ve středověku se jednalo o tak významnou činnost, že se vyplatilo provádět umělé zásahy do koryt řek. Jednalo se zejména o jezy, náhony k mlýnům a zpevňování břehů. Plavba se uskutečňovala na vorech a na člunech, později na lodích poháněných párou. Praktická poznámka – V roce 1547 zvláštní komise projela Vltavu a navrhla opatření pro splavnění řeky. Začalo se s úpravami řečiště, odstraňováním balvanů, budováním propustí na jezech apod. Protože bylo potřeba plout i proti proudu, byly na březích budovány potahové stezky pro koně. Ty pak tahali čluny na lanech proti proudu. Odtud vodácké pojmenování „koníčkování“, pro tažení lodi ze břehu na provaze. Vodní turistika, kdy se neplulo z pracovních nebo obchodních důvodů, se u nás výrazněji objevila koncem 19.století. Turisté pluli jen tak pro potěchu, pro radost z plavby, z cestování, zážitků apod. Oblíbené bylo svezení s voraři, ale jen na mírnějších úsecích řeky. Později se objevily první turistické kánoe a veslice. Pro turistická plavidla je typický pohon vlastní lidskou silou. Obvykle pomocí pádla, vesla nebo bidla. Pádlo je nepoužívanější. Snadno se s ním loď pohání, řídí, vyrovnává náklon apod. Při veslování se obvykle sedí zády ke směru plavby. Proto jsou obvyklejší pro neproudící vody s minimem překážek a nutností měnit často směr plavby. Bidla jsou příležitostnou záležitostí, obvykle pro krátké plavby v mělkých vodách.

Praktická poznámka – Za první doloženou turistickou plavbu je považována z roku 1875 plavba na kanadské kánoji po Malši a Vltavě až do Střekova na Labi. Další rok pak anglický kajakář jel z Českých Budějovic do Děčína (Vosátka, 1997). Podstatnější rozvoj vodní turistiky nastal u nás od 20. Století. Ukázalo se, že vodáctví je atraktivní forma sportu, turistiky, rekreace, výchovy i zábavy. Plavba po řece se ujala jako oblíbená činnost v několika masových hnutích a vzniknul nový fenomén, jehož tradice trvá v České republice více než sto let. Vodní turistika byla pěstována jako krátké vyjížďky na lodích, jako tzv. rivercamping (plavba s přenocováním na břehu řeky), jako putovní tábory (organizované splutí celé řeky) apod.

Praktická poznámka - Oficiální počátky vodní turistiky v česku jsou spojeny se jménem Josef Rössler-Ořovský. Byl především výborným veslařem, ale vynikal i v jiných sportech. Mimo jiné v roce 1893 založil v Praze Yacht klub, v roce 1912 první oddíl vodní skautů, v roce 1913 Svaz kanoistů království Českého atd. Jeho snahy jsou základem pro rozvoj vodní turistiky u nás (Janka, 1999). Tradice českého turistického vodáctví má několik podstatných kapitol. Patří k nim období spolkové činnosti v rámci národního obrození. Prvním spolkem, který oficiálně vodní turistiku podporoval, byl od roku 1862 Sokol. Následoval Klub českých turistů, založený roku 1888. Další významnou kapitolou bylo skautské hnutí. První oddíl vodních skautů byl založen v Praze roku 1912. Mimo organizovanou činnost se po první světové válce rozvinul fenomén českého trampingu. Praktická poznámka – Trampové se rádi inspirovali dobrodružnou literaturou. Proto dávali svým oblíbeným místům romantická jména. Vltava je proto známa jako Velká řeka, Berounka jako Stará řeka, Sázava je Zlatá řeka, říčka Kocába jako Hadí řeka atd. Jednalo se o místa, kam nejraději jezdili naší první trampové. Zvláštní kapitola české tradice patří sportovnímu vodáctví. Zprvu se jednalo o veslování, později o kanoistické disciplíny a relativně nejmladší je vodní slalom. Např. od roku 1936 byla kanoistika oficiální olympijskou disciplínou a čeští vodáci hned získali čtyři zlaté medaile. První soutěž vodního slalomu se u nás konala v roce 1937 v Brně. Téměř všichni první sportovní vodáci vyšli z řad vodních skautů nebo sokolů.

Nové možnosti vodní turistice dal rozvoj skládacích kajaků. Neměly nevýhodu kánojí a pramic, kterou byla náročná doprava k vodě, nebo proti vodě. Vodáci byly najednou svobodnější ve výběru vodních terénů. Začali se jezdit technicky náročnější a hůře přístupné toky. Díky tomu se objevují nové typy závodů, slalomy, dálkové jízdy, v roce 1936 se vydává první kilometráž českých řek. Skládací kajaky z dřevěné konstrukce a plátna byly postupně nahrazeny, ale posunuly vodáky k novým možnostem. Praktická poznámka – V roce 1926 se „Český svaz kanoistů a vodních turistů“ přejmenoval na „Svaz kanoistů Republiky československé“. V roce 1956 se proces obrací a v Českém svazu kanoistů dochází k formálnímu oddělení závodní kanoistiky a vodní turistiky. Mimo jiné proto vznikají samostatné turistické soutěže tzv. VTJZ (Vodácká turistická jízda zdatnosti). V různých obměnách se tyto akce konají dodnes. Obvykle se v pravidelných termínech zajistí pouštění vody do jinak suchých koryt menších říček a potoků. Např. Doubrava, Teplá, Střela, Hamerský potok, Vavřinecký potok, Jevišovka, Mastník apod. Po druhé světové válce vodáctví neztratilo nic ze své atraktivnosti. Naopak, v období socialistického státu se vodáky stávali nejen lidé se zájmem o dobrodružství, romantiku a sportovní výkony. Vodáctví se stalo jednou z možností, jak se relativně svobodně seberealizovat. Vodácká turistika se stala téměř masovou zábavou. Zajímavým důsledkem byly expediční plavby. Vodáctví bylo příležitostí jak získat povolení k výjezdu do zahraničí, jak si plnit své cestovatelské sny, jak dělat něco zajímavého apod. Podmínkou ovšem byla organizovanost, proto dobře fungovalo mnoho vodáckých klubů a oddílů, zastřešené různými oficiálně povolenými organizacemi (např. Klub českých turistů, Československý svaz tělesné výchovy, Svaz socialistické mládeže, Svazarm, Revoluční odborové hnutí atd.). Praktická poznámka – Na českých vodáckých expedicích se legendárním stala Matylda. Nafukovací, stabilní, variabilní, odolné, zkrátka jedinečné plavidlo. Na Matyldě vodáci sjeli několik sibiřských, himalájských, kavkazských a dalších řek. Většinou se jednalo o prvosjezdy. Symbolem těchto výprav se stala expedice INDUS 1975, kterou zdokumentoval Jaromír Štětina v knize „S Matyldou po Indu“ (1979). V devadesátých letech 20. století došlo ke změně. Vodní turistika přestala být technicky náročnou aktivitou, vyžadující předchozí vodácký výcvik. Lodě se začaly vyrábět z vysoce odolných materiálů, které umožnily vznik velkých půjčoven. Trh nabídnul i kvalitní oblečení a pomůcky pro vodní prostředí. Zlepšila se infrastruktura kolem řek. Plavba po řekách se stala snadno dostupným typem turistiky a masovou aktivitouu. Fenomén turistického splouvání

řek v Česku, nemá ve světě obdoby co do oblíbenosti, masovosti a pravděpodobně ani kvality. Praktická poznámka – S loděmi se změnili i vodáci. Už to není jednotná kulturní skupina, dodržující svá etická pravidla. Každý má možnost specializovat se na turistiku, která ho nejvíce zajímá. Někteří jezdí jen v létě na větší řeky. Jiní jen na jaře a na podzim na menší říčky. Další na jezera a jiné voleje. Někdo jezdí jen na WWII a náročnější terény. Jsou specialisté raftaři, pramičkáři, seakajakáři atd. Jezdí se rodeo, extrémy, sjezdy, sprinty, slalomy, maratóny atd. Vodní turistika může být ledacos a vodákem může být kdekdo. Věříme, že se mezi sebou vždy domluví a budou se k sobě chovat slušně, jak bývalo pro českou vodáckou tradici typické.

Vodní turistika dětí a mládeže

Praktická poznámka - Z vědeckých disciplín je pro vodní turistiku dětí a mládeže nejvhodnějším zdrojem poznatků Pedagogika vodného času. Školní učebnice vodáctví jsou zaměřené na sportovní výcvik, obvykle se jedná o specializované vysokoškolské studium. Literatura zaměřená speciálně na vodní turistiku dětí a mládeže, je záležitostí tzv. literatury populárně naučné. Z hlediska Pedagogiky volného času, je vodáctví jedním z typů aktivit v přírodním prostředí. Pro výchovu je příroda považována za nejvyužívanější a nejpodnětnější prostředí. V praxi to mimo jiné znamená, že pro děti a mládež bylo koupání v rybnících, řekách, potocích a jiných vodách, vždy atraktivním místem pro hry a jiné druhy zábavy. Spontánně k tomu patřilo i používání různých plavidel. V minulosti však lodě byly stavěny a používány výhradně pro potřeby dospělých, např. pro rybaření, přepravu nákladů, převoznictví apod. Stavění lodí pro turistiku, sport a dětskou zábavu, je běžné až ve 20. století. Praktická poznámka – V uměleckých knihách bývají zmínky o plavbě v neckách (běžně používaná větší nádoba na vodu, ve smyslu dnešní vany nebo umyvadla). Nejednalo se však o speciálně stavěná plavidla. Děti prostě využívaly běžně dostupných pomůcek pro plavbu. Symbolickým dětským plavidlem, speciálně postaveným pro zábavu, byl maňásek. V podstatě to byl malý otevřený kajak, sestavený ze tří prken. Poháněn byl pádlováním rukama, nebo tyčkou s přitlučenými prkýnky na koncích.

Na našem území je za první skutečnou turisticky vodáckou činnost s dětmi a mládeží, považováno založení první skupiny vodních skautů při Českém Yacht Klubu v Praze. Stalo se tak v roce 1912 a u zrodu stál Josef Rössler-Ořovský s přáteli. Inspirací jim byly zkušenosti s námořními skauty na olympijských hrách ve Švédsku. Vodácké túry a táboření u řeky se pak stalo typickou aktivitou vodních skautů. Systematický výcvik a výchova mladých vodních skautů je pro vodní turistiku dětí a mládeže dodnes nepřekonaným vzorem. V turistice vodních skautů měla důležitou roli pramice. Původní pojetí rivercampingu, převzaté ze zahraničních vzorů, se provozovalo na kánoích. Ale pro mladé vodáky to bylo plavidlo cenově nedostupné. Byla snaha kopírovat originální kusy dovezené z Kanady za použití levnějších materiálů. Výsledek ale býval křehký a tvarově nestálý. Vhodnější plavidlem se ukázala pramice, která se různě vylepšovala. Pak byla vhodná pro všechny druhy vody, byla lehce ovladatelná a cenově dostupnější. Na pramici se daly dělat krátké vyjížďky, dlouhé plavby s bagáží, hrát hry atd. Vzniklo tak celosvětově ojedinělé originální plavidlo, které bylo levné a zároveň pevné a bezpečné. Praktická poznámka – Legendární jsou skautské letní tábory, kdy se celý oddíl přepravil na horní tok řeky. V místě si postavili vor nebo pramici a spluli na ní celou řeku, např. Sázavu, Lužnici, Vltavu atd. Jinou obvyklou výpravou bylo koníčkování lodi proti proudu i desítky kilometrů za den a pak rychlá plavba zpět. Ve 30.letech se podnikali letní sjezdy alpských řek, dálkové plavby po Labi a Dunaji, plulo se podél mořského pobřeží apod. Do roku 1940 bylo u nás registrováno 40 oddílů s téměř 900 vodními skauty. Na pramičkách začínali všichni tehdejší vodáčtí sportovci, kteří se pak specializovali na kanoistiku, veslování, slalomy atd. I když pak vozili medaile ze světových soutěží, stále současně zůstávali aktivními v oddílech vodních skautů. Např. Svoboda (1994), Vosátka (1997). Pramice se osvědčila jako turistické plavidlo a navíc skvěle vyhověla družinovému systému skautských oddílů. Vedoucí tak mohl mít celou posádku (družinu) pod přímým velením a kontrolou na jedné lodi, plavba byla založena na týmové práci, každá loď byla samostatná jednotka pro hry apod. Původně se používali pramice s vesly, ale brzy byly nahrazeny pádly a na záď se přidala kotrč pro kormidlování. Zvýšily se boky lodě a příď se pokryla vlnolamem. Taková loď se stala skutečným základem vodní turistiky a mládeže. Časem i kotrč nahradil kormidelník s pádlem, dřevo a asfalt nahradily skelná vlákna a pryskyřice zpracované jako lamináty. Praktická poznámka – Např. před světovou válkou se vodní skauti zapojili do příprav k plnění vojenských obranných povinností obyvatelstva, tzv. branná povinnost. Proto do

výcviku přidali branné prvky, jako byl hod granátem apod. Po válce tyto myšlenky propojení vodáctví a vojenské přípravy převzal Svazarm (Svaz pro spolupráci s armádou), který podporoval tzv. branné vodáctví. Jednalo se o soutěže na pramicích, kde byly vložené disciplíny běh, plavání, hod kruhem, hod granátem apod. Svazarm se tak stal největším pokračovatelem pramičkového vodáctví dětí a mládeže, i když se prolínalo zaměření turistické a sportovní. Pro období od roku 1948 do roku 1989 byl pro vodáckou výchovu charakteristický přísný ideologický dohled, a naopak značná volnost ve vodácké metodice. Každý kdo pracoval s dětmi, musel sledovat stejné výchovné cíle, centrálně určované komunistickou stranou. V podstatě se jednalo o chvalozpěvy na dokonalost socialismu a komunistického vedení. Skauting byl po roce 1948 u nás zakázán, jako politicky nepřijatelný model výchovy. Oddíly vodních skautů většinou přešly pod hlavičky jiných organizací, kde se snažily fungovat ilegálně, tj. tajně pokračovat v systému skautské výchovy. Komunistické straně se podařilo potlačit ideologickou stránku, ale po metodické stránce se výchova mladých vodáků téměř nezměnila. Děti a mládež byli nadále vedeni osvědčenými způsoby vodních skautů, ale pod hlavičkou např. PO SSM (Pionýrská organizace Socialistického svazu mládeže), Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou), ČSTV (Československý svaz tělesné výchovy) apod. Praktická poznámka – Komunistický stát vše sjednocoval a pak centrálně řídil. Proto bylo povoleno jen několik organizací, z kterých si musel vybrat každý, kdo se chtěl věnovat zájmové činnosti. Např. vodní turisté mohli oficiálně fungovat jako členové ČSTV. To se skládalo z tělovýchovných jednot (TJ) v regionech. A v rámci TJ pak fungovaly např. odbory vodní turistiky, turistické oddíly mládeže (TOM) apod. Zajímavá situace nastala v roce 1968, kdy byla u nás činnost skautů opět povolena. Ukázalo se, kolik vedoucích vodních skautů do té doby pracovalo v ilegalitě. Proto se během krátké doby registrovalo 140 oddílů vodních skautů. Bohužel, v roce 1970 byl skauting znovu z ideologických důvodů zakázán. Situace se opakovala po roce 1989. Skauting byl povolen a v současnosti funguje přes 150 oddílů vodních skautů. Praktická poznámka - Vodní skauting u nás funguje sto let (1912- 2012). Vychoval nebo ovlivnil desítky generací českých vodáků. Během století se přizpůsobil vodáckému vývoji v oblasti materiálů a tvarů lodí, v oblasti techniky pádlování a jízdy, novým vodáckým disciplínám atd. Naopak se nikdy nezměnily výchozí myšlenky. Vždy se jednalo o výchovu v duchu skautských ideálů a podle skautské metody. Vodáctví bylo jen prostředkem

k naplňování cílů skautské výchovy. Proto např. je pro vodní skauty pramice stále základním plavidlem (nejlépe vyhovuje jejich potřebám), sportovní nebo závodní výcvik není doporučován a naopak jsou podporovány vlastní skautské závody a co nejvšestrannější činnost. Do roku 1989 měla kvalita práce vodáckých vedoucích velmi rozmanitou kvalitu. Vhodná vodácká literatura byla vzácností, knížky vycházely málo a v nízkých nákladech. Výměna a předávání zkušeností fungovalo jen omezeně. Obvykle se zkušenosti, pojetí a jiné poznatky předávali osobně, v rámci jedné organizace nebo oddílu. Pokud začínající vedoucí neměl štěstí na dobrého učitele nebo jiný vzor, málokdy byla jeho vodácká výchova kvalitní. Pravidelná i příležitostná vodácká turistika pro mladé probíhala formou vodáckých oddílů, táborů, zájezdů a jiných akcí. Formální vzdělání vhodné pro vodní turistiku měli učitelé tělocviku, sportovní trenéři apod. Pro laiky fungovalo mnoho neformálních vzdělávacích příležitostí (školení mimo oficiální školní systém). Jejich kvalita byla různá, od zcela formálních až po velmi náročné a kvalitní kurzy. Zejména díky práci dobrovolníků se tak dařilo aspoň částečně připravovat kvalitní vodácké vedoucí dětí a mládeže. Praktická poznámka – Neformální kvalifikace byly např. „Odznak odbornosti Vodák“ (Kvalifikace udělovaná Pionýrskou organizací Socialistického svazu mládeže. Požadavky odpovídaly krácenému obsahu nároků na vodní skauty. Určeno pro pracovníky s dětmi a mládeží.). „Cvičitel vodní turistiky“ (Kvalifikace v ČSTV. Jednalo se o vícestupňový systém tzv. výkonnostních tříd, dle nároků na jejich nositele. Zaměření bylo velmi praktické a univerzální.). „Trenérské zkoušky branného vodáctví“ (Kvalifikace ve Svazarmu pro pramičkáře. Zaměřeno na sportovní a branný výcvik.). Po roce 1989 dochází k hektickému vývoji. Vodáci, kteří mají zájem pracovat a s dětmi a mládeží, mají úplnou svobodu z hlediska organizace, výchovných cílů, používané metodiky atd. Obnovují se oddíly vodních skautů, kteří se rozhodují zachovat jako hlavní plavidlo pramici. Vodáci ze Svazarmu se přesunují do svazu vodáků (český, moravský, slovenský) a specializují se na závodní pramice, později i na rafting. Někteří zůstávají členy ČSTV, nebo jako kroužky Domů dětí a mládeže (převedeny z PO SSM). Současně vzniká mnoho nových subjektů, s různým počtem členů a zaměření činnosti. Vodní turistiku podstatně ovlivnil rozvoj tzv. plastových lodí. Z hlediska vedoucích dětí a mládeže byla obrovskou výhodou odolnost těchto lodí. V praxi tak skončilo náročné opravování laminátových lodí a neustálé shánění financí na opravy a prostor na lepení lodí.

V důsledku to znamenalo např. méně času potřebného na opravy, více času na přímou práci s dětmi a mládeží, možnost sjíždět i náročnější terény atd. Bohužel plast nebyl vhodný pro výrobu pramic. Proto se zvýšil zájem o turistické kánoe i pro děti a mládež. Pramice si udržely výsadní postavení zejména u vodních skautů.

Turistické lodě pro děti a mládež Loď pro vodní turistiku je široký pojem. Výklad není jednotný. Např. veřejností je za typické turistické vodáctví považována plavba na otevřené lodi, během letního období, do obtížnosti cca WWI. Mezi vodáky se turistikou označuje vše, co není závoděním, expedicí nebo nějakým druhem extrémních výkonů. Turistou pak může být i vodák na uzavřené lodi, sjíždějící i náročnější terény a jindy než v létě. Obvykle je pro turistické lodě typické, že se od nich vyžaduje především bezpečnost a pohodlí pro posádku. Někdy je potřeba loď s větším výtlakem (nosností), pak mývá vyšší boky. Bezpečností se rozumí loď stabilní v různých typech terénů. Pohodlí obvykle znamená příjemné sezení, snadné ovládání a pohon lodě s minimální námahou. Většinou jsou to protichůdné požadavky, kdy vyhovět jedné vlastnosti, znamená zhoršit jinou.

Praktická poznámka - Lodě se liší různými parametry, které určují vlastnosti lodě. Např. pevnost, pružnost, odolnost proti otěru, hmotnost, odolnost proti UV části spektra slunečního záření, odolnost proti změnám teploty vzduchu, vody atp. Za základní parametr je považován tvar lodě a tři hydrodynamické vlastnosti - rychlost, obratnost a stabilita. Dynamické vlastnosti lodi, si často navzájem odporují. Např. rychlá loď vyžaduje tvar, který zhoršuje její obratnost a stabilitu. Přizpůsobení tvaru lodě jedné vlastnosti, je na úkor ostatních. Tvar lodě se obvykle vyjadřuje její délkou, šířkou, podélným a příčným profilem (Kračmar, Bílý, Novotný, 1998). Rychlost lodě souvisí s odporem, který klade lodi voda při jízdě vpřed. Obvykle se to odhaduje podle velikosti vlny, kterou za jízdy hrne loď před sebou, nebo vytváří za sebou. Čím je vlna větší, tím hůře pro rychlost lodě. Obratností lodě se rozumí, jak snadno lze s lodí zatáčet, nebo se bočně posunovat. Opět to souvisí s odporem lodi, ale při pohybu do stran. Stabilita lodi znamená, nakolik velké síly musí zapůsobit, aby se loď převrátila. V podstatě jde o rozpětí náklonů, které ještě loď udržují v rovnovážné poloze. Doporučení pro tvar lodě (myšleno ponořené části lodě), podle požadavků na její vlastnosti:

Délka Šířka Příčný profil

rychlost Co nejdelší Co nejužší co nejužší „V“

obratnost Co nejkratší Co nejužší „U“, zaoblené dno Prohnutý kýl

Stabilita Co nejdelší Co nejširší ploché Co nejširší a ploché dno Ploché dno

Podélný Vodorovný kýl profil (Příčný profil = tvar obrysů lodě při pohled zepředu ; Podélný profil = tvar obrysů lodě při pohledu z boku) Tabulka uvádí jen primitivní východiska. V praxi se část lodě, která je pod vodou, může během plavby neustále měnit podle momentálního zatížení lodě, náklonu, rychlosti apod. Každá z těchto veličin proto mění i hydrodynamické vlastnosti lodě. Proto se používají i další parametry, jako bod a moment otáčení, čelní odpor, těžiště, výška od hladiny, mrtvý bod, vztlak, podtlak atd. Příklad - Loď s prohnutým kýlem se lehce ovládá při přejezdu proudu a při traverzu. Bod otáčení lodě se rychlostí posunuje vzad a pomáhá držet loď v přímém směru. Příď však vystupuje z vody a zvyšuje se čelní odpor. Vyšší točivost znamená i to, že sebemenší boční podnět vyvádí loď z přímé jízdy a je nutná neustálá korekce směru. Rovný kýl drží lodi přímý směr i při bočních podnětech (vítr, proud). Loď jede rychleji, drží směr a bez pádlování jede déle setrvačností. Bez náklonů je loď neobratná. Delší a užší loď je rychlejší, zato méně obratná a méně stabilní. Loď kratší a širší je obratnější a stabilnější, ale pomalejší (Kračmar, Bílý, Novotný, 1998). Turistická loď je vždy kompromisem mezi bezpečností a pohodlím po posádku. Nabídka je velmi široká a umožňuje vybrat si loď podle vodního terénu. Neexistuje ideální tvar lodě, který by umožňoval mít loď současně rychlou, obratnou i stabilní na každé vodě. Proto se hledají přijatelné tvary podle požadovaného účelu. Pro lodě slalomové je to především obratnost, pro rychlostní a sjezdové rychlost a pro turistické stabilita. Rozlišení je pouze orientační. Na toto téma existuje kvalitní literatura, kde je problematika podrobně rozebírána. Vyžaduje to hlubší studium. Pro potřeby práce s dětmi a mládeží je podstatné znát limitní možnosti lodí. Neboli hranici, kdy se daný typ lodě neslučuje s bezpečnou plavbou.

Příklad 1 - Pro plavbu s dětmi je nebezpečné na turistické otevřené kanoi jet vodu obtížnosti WWIII. Limitem je riziko zatopení lodi a nedostatečná obratnost lodě. Takový terén vyžaduje loď krytou a obratnější. Příklad 2 - Pro plavbu s dětmi je nebezpečné na raftu jet denně 30 km po voleji. Limitem je malá rychlost lodi. Takový terén vyžaduje loď rychlejší, s jiným profilem tj. delší, spíše s profilem „V“. Příklad 3 - Pro plavbu s dětmi je nebezpečná plavba s těžkou bagáží na závodní lodi s „V“ profilem. Limitem je malá stabilita lodě. Takový náklad vyžaduje stabilní loď s obdélníkovým profilem „Џ“.

Vodácký vedoucí se musí orientovat v parametrech lodí, které používá pro děti a mládež. Je to jedna ze zásadních informací pro bezpečnou plavbu. Vedoucí musí znát limity lodí pro momentální podmínky, aby dokázal posoudit míru hrozícího nebezpečí pro děti a mládež. Dalším důvodem je vodácký výcvik. Bez znalosti vlastností lodi, bude vedoucí těžko dávat zasvěcené rady např. pro správný náklon, rychlost, techniku záběru apod. Vývoj turistických plavidel neustále pokračuje. V praxi se hledají co nejuniverzálnější vlastnosti, proto se objevují stále nové, nebo staronové tvary. V Česku je typickou lodí pro turistiku otevřená kánoe se zakulaceným dnem. Pro plavbu po přehradách a jiných volejích, je oblíbeným např. jezerní kajak, kánoe s rovným kýlem nebo plochým dnem, oplachtěná pramice apod. Pro sjíždění úzkých a vodnatých toků, se používají kryté kajaky a kanoe, nebo nafukovací lodě. Za určitých podmínek, je turistikou i rafting. Praktická poznámka – Turistika je nesoutěžním vodáctvím. Přesto existují soutěže ve vodní turistice, kde se poměřují výkony a vyhodnocují výsledky. Jedná se však více o jednu z forem turistiky, kde výsledné pořadí je až druhotným účelem, prioritou jsou zážitky z plavby. Oblíbené jsou např. VTJZ (Vodácké turistické jízdy zdatnosti). V současnosti nejpoužívanější lodí pro turistiku dětí a mládeže je otevřená turistická kanoe pro turistické řeky do obtížnosti cca WWII. Jednoznačně převažují kánoe plastové. Na vodách ZW převažují pramice, téměř výhradně laminátové. V posledních letech je běžné s dětmi a mládeží sjíždět i náročnější terény, nad WWII. Využívány jsou zejména krátké plastové kajaky. Nafukovací lodě se využívají minimálně. Důvodem je jejich nepraktičnost pro práci s dětmi a mládež (např. snadné poškození, náročná údržba, krátká životnost atd.). Proto jsou nafukovací lodě více záležitostí půjčoven. Praktická poznámka – Pro turistickou plavbu s dětmi a mládeží by měla být prioritou bezpečnost. Nabízí se tedy na vše používat raft. Ale pokud se raft použije na klidnou a dlouhou plavbu, posádkám chybí zážitky. Vzniká nuda a ta s sebou nese ztrátu soustředění, nekázeň, demotivaci apod. To jsou předpoklady pro vznik nebezpečných situací. Dobrý

vedoucí si je vědom toho, že bezpečnost na vodě není cílem, ale prostředkem, který slouží jiným účelům. Správnou volbou je tedy zachovat posádce atraktivnost plavby, při zajištění přiměřené bezpečnosti. Přesné údaje o počtu turistických lodí neexistují. Na čem se jezdí s dětmi a mládeží lze jen odhadovat. Organizace pracující s dětmi a mládeží celoročně, si obvykle pořizují vlastní lodě podle svých zájmů a možností. Zde převažují plastové kanoje, u vodních skautů laminátové pramice. Pro příležitostné akce (např. školní), využívají organizátoři služby půjčoven. To jim umožňuje použít plavidlo přesně podle zvoleného vodního terénu. Vedoucí dětí a mládeže by měl mít při výběru lodě rozhodující slovo. Rozhodně však nesmí povolit plavbu svých svěřenců na plavidle nevhodném pro daný terén, nebo jeho část (např. peřej, jez, meandr apod.).

Praktická poznámka Tvary lodí a s tím související vlastnosti jsou pro vodáky nekonečným tématem hovorů. Která loď je lepší? Jakou si pořídit? Ideálem by bylo mít vždy loď podle aktuálního vodního terénu. V praxi se volí kompromis. Přesto je úžasné, jak vášnivé a dlouhé diskuse dokážou vodáci na toto téma vést. Děti v tom nejsou výjimkou.

Vodácké vybavení pro děti a mládež Vodáckým vybavením se rozumí co má při plavbě vodák na sobě a jaké používá pomůcky. Záměrem je vyloučit nebezpečí utonutí, úrazu, prochladnutí atd. Kvalita vybavení a správná volba pro konkrétní plavbu zvyšuje komfort a potenciál pozitivních zážitků na vodě. Rozvoj v oblasti outdoorového (pro pobyt v přírodě) vybavení je obrovský. Jsou aplikovány nové materiály a technologie. Praktická poznámka – Zjednodušeně řečeno, technologie rozšiřují možnosti každého jednotlivce. Vodák se stává odolnější. Vydrží více a déle. Je lepší plavec (vesta), není mu zima (neopren), nepomlátí se (vesta, helma) atd. Pro osobní výbavu platí pravidlo, že špatné a dobré počasí neexistuje, je jenom špatné a dobré oblečení. Záleží jen na znalostech a možnostech vodáka, aby si vybral přiměřené vybavení. Dobré oblečení je nutné umět správně používat. Proto stále platí některá osvědčená pravidla. Praktická poznámka – Jen málo tradičních tábornických fíglů a chytrostí, prodělalo takové revoluční změny, jako právě oblečení do přírody. Zejména díky odtajnění výzkumu pro armádu a kosmickému výzkumu, se dostaly do běžného užívání takové materiály, o kterých předchozím generacím ani nesnilo.

Pro vybavení dětí a mládeže jsou základem oblečení na vodu rychle schnoucí materiály. Plavky, tričko a boty do vody. Tričko je vhodné s krátkým rukávem a dlouhým střihem, který zakrývá záda třeba až na stehna (odvádí vodu z oblasti ledvin, která z trička odkapává níže). Při zhoršení počasí (pokles teploty, vítr, déšť) se pak přidává další oblečení. Vhodná je bunda a kalhoty z umělých materiálů (tzv. šusťák, silon apod.) bez podšívky. Takový komplet chrání, je prodyšný, ale přitom drží teplo a zejména rychle schne (ve větru i během dvou minut). Proto bez podšívky, která tyto vlastnosti nemá. Při větším chladu lze pod šusťák přidat další vrstvy. Např. další tričko, triko s dlouhým rukávem, silonové tepláky, elasťáky apod. Zjednodušeně pravidlo zní: užívej nesavé tenké materiály, které je možno různě kombinovat a vrstvit. Naopak nevhodné pro děti na vodu je typicky zimní oblečení s velkou vrstvou savého materiálu. Sice dobře hřeje, ale při namočení dlouho schne a při pádu do vody ztěžkne, omezuje v pohybu a může být příčinou utonutí. Nebezpečné je i oblečení, které při plavání padá z těla. Brání tak pohybu rukama nebo nohama. Zejména pro veškeré oblečení od pasu dolů je dobré mít možnost jej pevně uvázat (provázkem, páskem apod.). S kalhotami ale i plavkami u kolen se skutečně těžko plave. Praktická poznámka – Pro běžnou vodní turistiku dětí a mládeže je osvědčené oblečení - chytré tričko (s polypropylenem), obyčejné tričko, šusťáková bunda bez podšívky a pláštěnka. První tričko odvádí vlhkost těla, kterou nasaje další vrstva druhého trička. Pláštěnka se použije jen na nezbytně nutnou dobu deště apod. Taktika více vrstev a kusů oblečení dává více možností k reakci na změny počasí. Boty do vody pak plátěné sportovní boty (bez molitanových vycpávek, protiskluzná podrážka, pevné tkaničky). Na hlavě klobouček nebo šátek (chrání i uši a nos). Tepelná ochrana – Vodák se vždy potřebuje chránit prochladnutí. Proto vždy bojuje s vlhkostí, která rychleji odvádí z těla teplo. Z vnějšího prostředí se brání namočení oblékáním neprodyšných materiálů. Nežádoucím efektem je pak pocení se. Pokud je oblečení zcela neprodyšné, člověk se tzv. zapaří a je stejně mokrý, jakoby se namočil. Proto se využívají různé kombinace materiálů. Např. polopropustné materiály, textil s polypropylenem (tzv. chytré prádlo), neopren apod. Platí stará poučka, že nejlepší izolací je vzduch. Proto je snahou obléknout si více slabších vrstev, aby měla kde vzduchová vrstva vzniknout. Praktická poznámka- Běžně lze koupit vodácké vybavení v jakýchkoliv velikostech. Např. neopreny, vodácké bundy (střih pro snadný pohyb, voděodolný materiál, manžety bránící zatékání vody atd.), vodácké botky apod. Obvykle jsou určeny pro náročnější podmínky, které při turistice nejsou tak časté. Pro děti nebo mládež je možné je doporučit, ale není to podmínkou. Při turistice si lze vystačit i s univerzálnějším vybavením. Boty do vody – Platí pravidlo, bez bot do vody nesmíš na vodu. Nikdy nelze zaručit, že se během plavby nenamočí boty. Proto se vodáci na vodu vždy přezouvají. Boty do vody mají zabránit zranění nohou (odřeniny, modřiny, řezné rány). Proto by měly na nohou dobře držet, zakrývat celé chodidlo a

být maximálně pohodlné i mokré. Nevhodné jsou proto např. pantofle, sandály, boty děravé, malé a jinak poškozené, zimní boty s velkou savostí vody, holínky (snadno naberou vodu a padají z nohy). Vyhovují různé typy neoprenových bot, kotníkové a šněrovací plátěné boty apod. Každá otevřená rána na noze je natolik velký problém, že může znemožnit další plavbu, Praktická poznámka – Obvykle dětem nedovolíme sundat boty po celou dobu plavby, ani během přestávek na břehu. Kdekoliv si mohou chodidlo nakopnout, říznout se o střepy, šlápnout na vosu apod. Proto je dobré, aby boty do vody dobře sloužily i na suchu, aby se v nich dalo běhat, lézt terénem a hrát hry. Přezutí do suchých bot jen při delších pauzách, jinak až po skončení plavby. Každý úraz nohy pečlivě ošetřit a zvážit, zda povolit pokračování v plavbě (zda lze zabránit dalšímu namáčení rány, vzniku infekce, pohybu ve vodě apod.). Slunce - Na vodě je málo stínu, voda sluneční svit umocňuje a proto je nutno se při dlouhém pobytu na přímém slunci chránit. Pokud svítí slunce, hrozí spálení pokožky, přehřátí organismu (úpal, úžeh, dehydratace atd.), oční potíže (poškození zraku, bolesti hlavy) atd. Děti se chrání vhodnou pokrývkou hlavy, oblečením nebo krémy na opalování. Spálení obvykle hrozí na nose, uších, ramenech a stehnech. Vhodnou prevencí je ochlazování koupáním a pitný režim. Praktická poznámka – Problémem při slunečném počasí je nošení vest. Pokud vedoucí povolí během plavby sundání vest, bere na sebe větší zodpovědnost. Měl by tedy zvýšit dozor, např. snížit rozestupy lodí. Ochranu hlavy před sluncem lze řešit jednotnou (oddílovou) čepicí, kloboučkem, šátkem apod. Vhodné jsou materiály, které lze beztrestně namáčet a tak se i ochlazovat. Sluneční brýle se často utopí, rozbijí pádem, rozsednou apod. Proto se jistí provázkem nebo gumičkou. Opalovací krémy jsou lepší voděodolné, aby se mazání nemuselo opakovat po každém koupání. Déšť - Problémem deště je snadné prochladnutí mokrého vodáka. Při dešti jsou chráněni do určité míry pokrývkou hlavy a vestou. Pokud nastane potřeba lepší ochrany, používá se pláštěnka nebo jiné voděodolné oblečení. Nelze stanovit univerzální pravidlo chování. Vedoucí mohou volit různé taktiky ochrany před deštěm. Např. za deště neplují (skryjí se na břehu), nechají posádky moknout (nehrozí prochladnutí, kdy je blízko možnost uschování v teple a suchu) atd. Nebo naopak jsou všichni účastníci kvalitně vybaveni a déšť další plavbě nebrání (pláštěnky, neopreny, vodácké bundy apod.). Praktická poznámka – Dítě a pláštěnka je věčné dilema. Kvalitní a odolná se těžko skladuje (má velký objem), minimalistická se snadno zničí (roztrhne, propálí). Pláštěnku je dobré oblékat pod vestu (hřeje, je chráněna poškození, nebrání tolik pohybu). Dítě s kapucí na hlavě špatně slyší a nevidí do stran. To vedoucímu na vodě ztěžuje předávání povelů a signálů. Proto sám vedoucí používá raději nepromokavý klobouk se širokým okrajem (např. rybářský). Bagáž – Záměrem je náklad na lodi uchránit před namočením a utopením. Obvykle se proto soustředí do jednoho zavazadla, které se v lodi upevní. Vhodná jsou zavazadla, která se snadno zavírají a jsou vodotěsná např. lodní vak, plastový sud či konev apod. Balení bagáže je věčným bojem

o místo, kdy nosnost lodě a prostor pro bagáž je omezen. Proto se jedná o legendární vodáckou disciplínu. Řešením může být plavba bez bagáže (převoz doprovodným vozidlem), což zvyšuje pohodlí plavby, ale ochuzuje o některé zážitky, které podporují pocity dobrodružství a romantiky vodácké turistiky (např. vědomí svobody a nutnost spoléhat jen na sebe). Praktická poznámka – Bagáž je pro vedoucího starostí navíc, ale na druhou stranu má své klady. Např. sud v kánoji je současně vyztužením lodě a plovákem (bezpečnost). Posádka má stále po ruce své vybavení (pití, pláštěnku, lékárničku, mobil apod.). Péče o bagáž v lodi je povinností posádky (učení se odpovědnosti, samostatnosti apod.). Vedoucí by měl proto vždy zvážit, nakolik usnadnění námahy s bagáží degraduje motivy k plavbě. Např. zda pohodlná bezproblémová plavba není pro děti vlastně nuda. Poznatky o vybavení jsou pro vedoucího důležité, aby dokázal správně posuzovat hrozící nebezpečí na vodě. Zejména kdy jeho svěřencům hrozí nachladnutí nebo dokonce podchlazení. Odolnost skupiny proti přírodním vlivům se posuzuje podle nejslabších (nejhůře vybavených) členů. Proto je vhodné předem stanovit minimální vybavení pro účast na plavbě a nekompromisně vyloučit ty, kteří požadavky nesplňují. Během plavby pak dbát prevence, např. nařizovat nasazení čepic, ochlazení ve vodě, pitný režim atd. Nebo naopak obléknutí bundy, pláštěnky apod. Ve vodáckých oddílech bývá tradiční prevencí otužování, samozřejmě přiměřené věku a možnostem dětí a mládeže. Praktická poznámka – Z hlediska vybavení je osvědčenou taktikou „těšení se na převlečení“. Vodáci mají připravené suché oblečení, které si obléknou po skončení plavby. Pouhá vědomí, že někde mám suché boty a hřející bundu je psychickou podporou, která pomáhá vydržet na vodě i drsnější počasí. Někdy se takové myšlenky podporují úmyslným vyprávěním, co udělám až vylezeme na břeh (viz cimrmanovské dobývání severního pólu). Brát na sebe poslední suché věci dřív, než před skončením plavby je obrovským rizikem. Na vodě se snadno dostaneme do situace, že máme mokré děti v chladnějším počasí. Ale vedoucí by se nikdy neměl dostat do situace, že plavba skončí a mokré promrzlé děti se nemají do čeho převléct.

Kilometráž a jiné zdroje informací Kilometráž je označení vodáckého popisu řeky. Může mít různé formy (seznam, tabulka, mapka, text apod.) a různý obsah. Základem jsou říční kilometry. Počítají se od ústí (nultý kilometr), protože prameny řek nelze vždy přesně identifikovat. Obvykle je kilometráž doplněna údaji o podmínkách plavby (překážky, nebezpečí, minimální stavy pro plavbu apod.). To vše ovlivňuje obtížnost a rychlost plavby. Pro vedoucího je kilometráž cenným zdrojem informací. Je pomůckou pro plánování plavby, délky trasy, pro identifikaci rizik na řece atd. Kilometráže turisticky oblíbených řek jsou podrobně

zpracované a pravidelně aktualizované. Popisují i širší okolí řek, takže jsou kombinací turistického a vodáckého průvodce. Kilometráže lze pořídit jako publikace (kniha, brožura, leták), nebo elektronicky na internetu. Praktická poznámka – Kilometráže turistických řek v ČR jsou velmi kvalitní a praktické. I přesto, že vedoucí řeku dobře zná, měl by mít kilometráž u sebe i během plavby. Např. v případě potřeby přivolání pomoci může zachránce lépe navigovat, může operativně měnit plány atd. Popsat obtížnost vodního toku není jednoduché. Jedná se o relativní údaj, který závisí na mnoha faktorech. Např. podélný a příčný profil toku, průtok vody, přírodní a umělé překážky v toku atd. Ve vodácké literatuře se používá mezinárodní stupnice obtížnosti ZW (A,B,C) a WW (I, II atd.). Stupeň platí pouze za optimálního vodního stavu, se změnou průtoku se mění i obtížnost. Každý stupeň má doporučení pro zajištění bezpečnosti vodáka (jeho vybavení, znalosti, dovednosti, jištění dalšími vodáky). Praktická poznámka – Zkratky jsou z němčiny. ZW = Zahm Wasser (mírná, krotká, nesmělá voda). WW = Wild Wasser (divoká voda). Starší kilometráže mohou hodnotit jinak, než současné. Důvodem mohou být změny v klasifikaci toků, kdy se zejména WW stupnice měnila. To souvisí s posouváním hranic, co je považováno za turistiku, co za nebezpečné, co za nesjízdné atd. Samozřejmě se mění i řeka např. stavěním a rušením staveb, úpravou koryta, Zjišťování vodního stavu a průtoku se pro vodáky stalo snadno dostupné díky zveřejňování aktuálních dat na internetu. Český hydrometeorologický ústav má po celé ČR přes 250 měřících stanic, které monitorují všechny celoročně i příležitostně (tání sněhu, deště) vodácky sjízdné řeky a říčky. Měření jsou zveřejňována minimálně jednou denně, v případě potřeby (povodní) i častěji, např. každou hodinu. Veřejně dostupné jsou i dlouhodobé statistiky a předpovědi vodních režimů. Cenným zdrojem informací jsou také webové stránky státních podniků povodí (je jich 5 - Labe, Vltavy, Moravy, Ohře, Odry). Např. data vypouštění přehrad, prováděné a plánované stavební práce apod. Stoupající vodní stav bývá pro vodáky lákadlem vyrazit na vodu. Problémem je určení limitu přijatelného rizika plavby za zvýšeného průtoku. Jako jeden z údajů pro rozhodování může pomoci tzv. stupeň povodňové aktivity (SPA). SPA jsou vyhlašovány úřady pro potřeby ochrany obyvatelstva před nebezpečím. Pro vodáky je to jen jedna z informací pro určení obtížnosti plavby (přijatelného rizika). Stav vody mění obtížnost plavby, proto je nutné posoudit další faktory (spád, profily, překážky, úroveň dovedností vodáka, kvalita vybavení apod.). Praktická poznámka – Zjednodušeně je SPA informace o naplněnosti koryta řeky. Při SPA 1 se voda ještě drží v korytě. SPA 2 je vyhlášeno, pokud se voda začíná vylévat mimo koryto. Voda rozlitá mimo koryto je SPA3. Voda mimo koryto řeky je vodácky nezajímavá a obvykle i nebezpečná. Atraktivní je SPA 1, ale bezpečnější je počkat, až vodní stav kulminuje (dosáhne maxima) a začne klesat.

Historicky novým zdrojem informací je internet (cca od 1994). Vodáci si tak mohou snadno vyhledat potřebné údaje a naopak mohou své poznatky snadno zveřejnit jiným zájemcům. Mimo jiné to umožňuje pečlivou přípravu před plavbou. Např. si lze předem ověřit platnost údajů v kilometráži, provozní dobu zařízení kolem řeky, aktuální zákazy nebo omezení apod. Existuje několik vodáckých serverů, různě zaměřených a kvalitních, každý si může vyhledávat podle svých potřeb. Praktická poznámka – Vedoucí obvykle hledá informace, aby dopředu znal nebezpečná místa, odhadnul rychlost plavby, měl tipy na zajímavosti kolem řeky, naplánoval dopravu k řece a zpět, v případě táboření aby vybral kemp, možnosti stravování atd. Vyhledá si předpověď počasí, vodní stavy, vypouštění vody (přehrady, rybníky), termíny vodáckých akcí, vyhlášky místních úřadů, kontakty atd.

Pobytová vodácká akce s dětmi a mládeží

O pobytovou akci se jedná, pokud je její součástí alespoň jedno nocování. Pro takové akce dětí a mládeže nařizují zákony a prováděcí vyhlášky podmínky, které je nutno dodržovat. Orientovat se v nich není jednoduché a jejich výklad není jednotný ani mezi odborníky. Obvykle řeší oblast hygieny, stravování, ubytování a dozoru. Legislativa se speciálně vodáckými pobyty dětí a mládeže nijak nezabývá. Platí stejná pravidla, jako pro ostatní pobytové akce. Z hlediska potřeb vodáků bývá vhodné ubytování blízko začátku nebo konce plavby, možnost sušení mokrých věcí, bezpečné uložení lodí pod. Doporučené je stravování, zahrnující minimálně jedno teplé jídlo denně, ráno i večer teplé nápoje apod. Za tradiční pobytovou akci pro vodáky je považováno táboření (stanování). Praktická poznámka – U nás je stanování v podstatě povoleno jen v kempech, nebo na soukromých pozemcích (nutný souhlas majitele a dodržení hygienických předpisů). Tzv. na černo (nelegálně) dnes už táboří jen hlupáci. Nelze jinak pojmenovat člověka, který není ochoten respektovat minimální pravidla slušnosti a ochrany přírody. Vzhledem k množství vodáků na našich řekách, je prostě nutno táboření nějak regulovat. Stačí si představit, že by si např. každý došel po tábornicku na záchod, jak by to na březích vypadalo, co vše by se po dešti spláchlo do vody atd. Organizované skupiny dětí a mládeže obvykle využívají kolem řeky ubytovny, chatky, kempy a jiná rekreačních zařízení. Běžná je předchozí rezervace, zejména na nejvíce oblíbených řekách nebo při větších vodáckých akcích. Problematické pro skupiny jsou

stravovací služby. Vhodných zařízení kolem řeky je málo a jejich nabídka málokdy vyhovuje potřebám skupiny dětí a mládeže (nevhodná jídla a prostředí, malá kapacita a rychlost vaření). Praktická poznámka – U nás zřejmě nejnáročnější je zajistit pobytovou akci pro děti a mládež na Vltavě od května do srpna. Tradičním způsobem je to nemožné. Je nutné doprovodné vozidlo, jehož posádka v kempu zabere místo (např. ohraničí páskou). V odpoledních hodinách bývají totiž kempy plné a nelze najít místo pro cca 10 stanů vedle sebe. Při pobytové akci musí mít vedoucí pro děti a mládež zajištěné nocování v suchu a teple, stravování přiměřené věku svých svěřenců, hygienické zázemí a dozor 24 hodin denně. Pokud se jedná o pobyt společný s dalšími osobami mimo organizovanou skupinu, musí zajistit i zvýšenou prevenci tzv. sociálně patologických jevů. Např. ochránit je před kriminalitou, toxikomanií, vandalismem, násilím apod. Praktická poznámka – Zejména v létě, kdy je vodáctví masovou aktivitou, jsou v kempech kolem řeky velkým problémem krádeže (peněz, cenností lodí a jiného vybavení). Někdy také noční hluk, opilecké vandalství, ohně blízkou stanů, nebezpečné pojíždění auty apod. Na takové kempy obvykle upozorňují diskuse na vodáckých webech a vedoucí by se jim měl vyhnout. V případě potíží by vedoucí neměl čekat, až se něco stane, ale bez váhání přivolat správce, či obecní nebo státní policii.

KPČ – kulturně poznávací činnost KPČ se v turistice rozumí poznávání navštíveného místa např. z hlediska přírody, života místních lidí, výtvorů lidské práce apod. Obvykle jsou vyhledávány regionální zvláštnosti a zajímavosti, prvky typické pro daný kraj, věci nebo jevy považované za krásné nebo příjemné atd. Při vodácké turistice to bývají např. vodní rostliny a živočichové, geologické jevy, morfologie řeky, vodní stavby atd. Praktická poznámka- Někteří odborníci dokonce považují KPČ za hlavní cíl turistiky. KPČ dává turistice smysl. Často jsou to především estetické zážitky a nové informace, které obohacují a rozvíjejí osobnost turisty. Protože na základě poznání si člověk formuje názory a povahové vlastnosti, má turistika významný vliv např. na odpovědnost člověka k ochraně přírodního prostředí a jiných kulturních hodnot.

Pro práci s dětmi a mládeží má KPČ funkci zejména výchovnou, vzdělávací a motivační. Znamená to, že poznávání je důležitou součástí výchovy. Pro děti a mládež je touha po poznání jejich přirozenou potřebou (chtějí se učit). S tím souvisí tradiční pedagogický problém, jak vrozenou touhu dítěte po poznání koordinovat s požadavky pedagoga. Zejména školní vzdělávání toto příliš neumožňuje, což vyplývá z jeho charakteru (nutnost jednotných cílů a obsahu vzdělávání v celém školství). Ve volném čase mají vychovatelé mnohem více volnosti. Proto mohou lépe koordinovat své zájmy s aktuální touhou dítěte po poznání. Praktická poznámka – Pro vodní turistiku je KPČ zásadní. Podle zájmu dítěte o KPČ lze odhadnout jeho další směřování vodáckých zájmů. Pokud dítě zajímá jen jízda na lodi, lze předpokládat, že přejde ke sportovnímu vodáctví. Naopak nadšení vodáci turisté se stávají z dětí, které mají více zájmů, rádi poznávají nová místa, situace, činnosti, prostě vyhledávají zážitky spojené s turistikou. Vedoucí by měl mít připravenou KPČ pro každou turistickou plavbu. Výběr přizpůsobuje své cílové skupině podle jejich věku, předchozím znalostem, dovednostem a zkušenostem. Nelze dát přesný návod. Práce s KPČ je proto považována za umění, hodně závislé na osobnosti organizátora (stejně jako výchovná práce). Praktická poznámka - V praxi se KPČ plánuje, ale nelze předem počítat se vším. Během plavby se obvykle objeví příležitost k neplánované KPČ. Vedoucí by s tím měl počítat a měl by umět své plány operativně měnit dle situace. Bylo by ovšem chybou neplánovat a prostě čekat na náhodu, na co cestou narazíme. To vede ke ztrátě zájmu dětí a ztrátě autority vedoucího. Vhodným postupem je připravit si KPČ (ideální plán, scénář), který se pak upravuje podle situace (reálný scénář). Zkušení vedoucí pak rádi využívají tajemna, kdy neprozrazují, co bylo plánované a co náhoda. Vhodnou inspirací pro práci s KPČ je metoda nazývaná zážitková pedagogika, nebo také zážitkově pedagogické učení. Nabízí poznatky o využívání zážitků pro pedagogické cíle. Hledá způsoby, jak lze zážitky iniciovat, ovlivňovat a následně s nimi pracovat. Metody jsou vhodné např. pro učení se týmovým dovednostem, sebepoznání, osobnostní rozvoj atd. Pro práci s KPČ jsou podnětná i doporučení pro přípravu a realizaci akcí pro děti a mládež. Např. projektování, dramaturgie, plánování apod. Praktická poznámka – Pro vodácké vedoucí nebývá těžké dostat děti do stavu silného emocionálního prožitku (na vodě o ně není nouze). Slabinou ale bývá další fáze, kdy se aktuální prožitek mění v zapamatovatelný zážitek (viz zážitková pedagogika). Laicky řečeno jak si to děti uloží do paměti. Na to mají vliv jejich předchozí zkušenosti, názory a reakce okolí atd. Vedoucí by proto měl dbát na zpětnou vazbu (s dětmi mluvit, říkat své názory, nechat mluvit děti, hodnotit, rozebírat, vzpomínat atd.). Pro vedoucího možná rutina, ale pro děcka to bývá důležitější než vlastní událost.

Pro práci s KPČ by měl vedoucí vědět, že intenzita zážitku je velmi subjektivní. Tj. nerozhoduje jen objektivní význam KPČ, ale způsob a míra jeho vnímání subjektem. To je jeden z významných nástrojů pro práci s KPČ při výchově. Pocit dobrodružství, romantiky, objevování, poznávání atd., to vše se odehrává zejména v mysli člověka. Důležitý je zde prvek napětí, očekávání něčeho nového, něco dosud nevyzkoušeného nebo neviděného atd. Navíc tyto pocity umocňuje jejich sdílení s dalšími, včetně následného vyprávění a hodnocení (zpětná vazba). Zejména u dětí a mládeže tak nerozhoduje objektivní význam KPČ, ale jeho subjektivní prožití. Praktická poznámka – KPČ samo osobě nemusí pro děti znamenat nic. Např. sjetí náročného jezu může být dětmi brzy zapomenuto. A zhlédnutí bezvýznamného slepého ramena řeky může být nezapomenutelným zážitkem, pokud bylo spojeno např. s tajemným vyprávěním, co se zde kdysi stalo. Vedoucí si musí být vědom, že KPČ je nástroj (možnost, příležitost), která se až v jeho rukou může pro děti změnit v něco krásně nezapomenutelného.

Opravy lodí a jiného vybavení Stavění a opravy lodí byly pro vodáky jednou ze základních dovedností. Lodě se snadno poškodily, stačil jeden náraz do kamene, dření na mělčině a mnoho jiných nehod. To vše znamenalo loď na místě opravit, nebo plavbu ukončit. Obvykle vodáci s sebou vozili vše potřebné (nářadí, materiál na opravu). Praktická poznámka – U laminátové lodě se poškozené místo musí vysušit, obrousit, překrýt tkaninou tzv. skleným laminátem a pak nasytit tzv. pryskyřicí pečlivě namíchanou s přesně odměřenou dávkou tzv. urychlovače a iniciátoru. Práce je to nepříjemná a náročná na přesný postup. Křehké laminátové lodě se snadno poškodí. Z hlediska vodáckého výcviku to znamená být stále připraven, že loď bude náhle nepoužitelná. Tj. musí se ukončit plavba a před dalším použitím se musí loď opravit. Pro vedoucího je to neustále se opakující cyklus shánění financí (platit náklady na materiál), pracovní síly (kdo to opraví), místa na opravu (kde to opravit) a času na opravy. Praktická poznámka – Je výchovné nechat děti, aby si spravily, co rozbily. O to větší pozor si pak dávají, aby loď znovu nepoškodily. Na druhou stranu neustálé broušení a lepení lodí, které není vyvážené dostatkem ježdění a zážitků na vodě, vydrží málokdo. A i ty nejnadšenější vedoucí odradí, když většinu svého volného času nevěnují přímo dětem, ale opravování a údržbě vybavení, aby děti mohly na vodu. Lodě z polyethylenových materiálů, tzv. plastové lodě jsou natolik odolné, že při turistice je potřeba jejich opravy výjimečná. Při nižších teplotách bývá plast křehký a může se objevit prasklina. Provizorně ji lze opravit zatavením horkým vzduchem nebo žhavým předmětem (např.

šroubovákem). Pokud dojde k deformaci lodi bez ulomení materiálu, lze loď vrátit do původního tvaru. Čím dříve tím lépe, protože se jedná o tzv. materiál s pamětí, který má po určitou dobu schopnost návratu tvaru. Praktická poznámka – Starší vodáci nostalgicky vzpomínají na přísná pravidla péče o loď a vybavení. Např. na suchu se do lodě nesedá ani nestoupá, o pádlo se neopírá ani se volně nepokládá na zem, loď se ukládá do sucha vytřená atd. Pravidla měla své praktické důvody a jejich porušení se oprávněně přísně trestalo. Je na zvážení vedoucího nakolik na tradičních pravidlech trvá, nebo je přizpůsobuje novým podmínkám (materiálům). Dnes je většina turistických lodí a vodáckého vybavení vyráběna profesionálně. Výrobce dává doporučení jak s jeho produkty zacházet, včetně údržby a oprav. Vedoucí by si je měl přetvořit do pravidel srozumitelných pro děti a mládež a pak vést k jejich dodržování.

2.2

VODÁCKÁ VÝCHOVA

Cílem kapitoly je výběr poznatků o pedagogických teoriích a jejich aplikace na vodácké aktivity.

Pedagogika Pedagogika je věda o výchově. Zkoumá její zákonitosti a všechny aspekty výchovně vzdělávacího procesu. Poznatky pedagogiky pomáhají vychovatelům v jejich práci. Obecně je práce vychovatelů považována více za umění než vědu. Neboli neexistují univerzální návody, jak vychovávat. Problémem je to, že každý člověk je jiný a na každého proto platí něco jiného. Přesto lze vypozorovat některé zásady, které se při výchově osvědčily. Praktická poznámka - Samozřejmě jsou vychovatelé s přirozeným talentem, kteří žádné pedagogické návody nepotřebují. Dokáží správně vychovávat, bez učení se teoriím. A naopak jsou i lidé, kteří se pro výchovnou práci nehodí a i při znalosti všech pedagogických návodů jim to nepůjde. A pak jsou ostatní, těch je většina, kteří mají trochu talentu a hodně se mohou doučit. Právě pro ně jsou určeny osvědčené pedagogické principy. Je jen na nich, na jejich talentu, na jejich umění, jak tato doporučení při výchově uplatní. Při výchově vodáků lze uplatňovat všechny obvyklé pedagogické principy. V tabulce jsou uvedeny příklady, jak lze principy aplikovat na výchovu mladých vodáků:

Pedagogický princip Cílevědomě Systematicky

Aktivně

Názorně

Uvědoměle

Aplikace na vodáckou výchovu Vím, čeho chci dosáhnout. Mám představu, co bude vodák znát a umět, jaké má mít vlastnosti, jak se má chovat na vodě apod. Postupuji promyšleně. Mám systém, v jakém pořadí a co naučím nejdříve, kdy vezmu na vodu, jak budu zvyšovat obtížnost apod. Systém mám předem logicky uspořádaný. Aktivně znamená samostatně. Musím vodáka aktivně motivovat k práci na sobě samém. Snažím se, aby se nenudil, aby se sám aktivně podílel na přibližování k cíli. Aby na sobě pracoval. Vysvětluji a učím co nejsrozumitelněji. Teorii vysvětluji na příkladech, zapojuji jeho zkušenosti a fantazii. Praktické dovednosti předvádím opakovaně, více způsoby. Zapojuji různé metody, pomůcky apod. Opakovaně vodákovi vysvětluji, proč dělá, to co dělá. Musí si uvědomovat souvislosti. Nejde o to, aby rozuměl všemu, ale musí mít

Přiměřeně

Trvale Jednotně

pocit smysluplnosti svého počínání, že to přispívá, aby se stal dobrým vodákem. Vodákovi dávám úkoly přiměřeně jeho rozvoji. Nároky přizpůsobuji jeho věku a schopnostem. Platí to pro přeceňování i podceňování. Musím to stále ověřovat a přizpůsobovat jeho aktuálním schopnostem. Co se vodák naučí, musí zvládat trvale. Vytvářím mu příležitosti k uplatňování a opakování naučeného. Na všechny vodáky jsou kladeny stejné požadavky, aspoň v rámci skupiny (oddílu). Vedoucí si neprotiřečí, neučí každý stejnou dovednost jinak, nemají různá měřítka, netrestají a nechválí za zcela jiné výkony apod.

Z uvedeného vyplývá, jak důležitá je osobnost vychovatele. V případě vodácké výchovy, se jedná o kombinaci dobrého vychovatele a dobrého vodáka. Pokud nezvládá obě tyto stránky, nemá předpoklady být dobrým vychovatelem vodáků. Nemusí být vynikající ve všem, ale měl by mít trochu talentu pro obojí. Bohužel neexistuje návod, jak to poznat. Jako orientační vodítko může sloužit doporučení, že dobrý vychovatel by rozhodně měl mít dvě vlastnosti - být trpělivý a být důsledný.

Výchovný cíl Vedoucí skupiny dětí a mládeže, který organizuje jejich činnost je vždy zároveň jejich vychovatelem (ať chce nebo ne). Vždy své svěřence ovlivňuje, působí na ně, utváří je (a je jedno zda úmyslně nebo bezděčně). Děti vnímají jeho postoje, hodnoty, názory, reakce, zvyky, chování, osobnost, zkušenosti, motivy atd. Vedoucí by se proto měl vždy chovat velmi zodpovědně. Znamená to mít promyšlený výchovný systém, který bude při práci s dětmi uplatňovat. Základem takového systému je výchovný cíl. Praktická poznámka - Předpokládáme, že vedoucí je natolik zralou osobností, že má ujasněný svůj osobní cíl. Že si je vědom svých motivů, proč chce s dětmi a mládeží pracovat. Souvisí to s osobní motivací. Ze zkušenosti víme, že každý kdo v tomto nemá jasno, brzy skončí. Buď ho to přestane bavit, nebo to přestane bavit děti. Vysvětlovat proč tomu tak je, ve zkratce nezvládneme. Stručně řečeno, kdo neví čeho a proč chce dosáhnout, neměl by vychovávat. Pedagogické vědy výchovným cílem rozumí to, k čemu při výchově směřujeme. Je to stav, kterého chceme jako vychovatelé dosáhnout. Obecným cílem výchovy je rozvoj člověka a jeho příprava na život. Rozvoj člověka má být všestranný a harmonický. To zahrnuje mnoho dílčí cílů. Pro dosažení každého z těchto cílů je nutné něco konkrétního vykonat. Tomu se říká obsah výchovy. Pro naplnění

obsahu jsou k dispozici různé metody, formy a prostředky výchovy. Z nich si vychovatel vybírá ty nejvhodnější. Při jejich výběru se rozhoduje podle cílů a obsahu výchovy. Zjednodušeně pro celý proces platí, že podle cíle si volíme vše ostatní. Tolik orientační shrnutí podstaty vymezování výchovných cílů. Jedná se o jedno z podstatných témat pedagogiky. Co se konkrétně výchovným cílem rozumí, není jednoduché definovat. Důvodem jsou faktory, které do výchovy člověka zasahují. Je jich velmi mnoho. Neboli každý vychovatel, každý kdo se na výchově i jenom částečně podílí, může mít jinou představu co je pro daného človíčka tím nejlepším cílem výchovy. V ideálním případě je jeden hlavní výchovný cíl, kterému jsou všechny dílčí podřízeny. Mohou jej doplňovat, rozšiřovat nebo se vzájemně prolínat. Ale neměly by být v rozporu. Vodácké aktivity mohou mít v práci s dětmi a mládeží různé role. Mohou být stejně dobře cílem, jako obsahem, nebo formou, prostředkem či metodou. Příklad 1 - Cílem je vychovat vodáka turistu. Pak obsahem je naučit jej základní vodácké znalosti a dovednosti, na úroveň potřebnou pro plavbu na otevřené kánoji do obtížnosti vody WWII . Využijí se k tomu např. metody vhodné pro výcvik na kánoji. Zvolenou formou bude např. činnost v turistickém vodáckém oddíle. Příklad 2 - Cílem je vychovat fyzicky zdatného jedince. Obsahem je pak příprava vodáka - sportovce. Využijí se metody sportovního tréninku. Zvolenou formou bude trénink ve sportovním oddíle. Příklad 3 - Cílem je vychovat samostatnou, praktickou a zodpovědnou osobnost. Potom obsahem je volnočasová činnost, která je praktická a vede k samostatnosti i zodpovědnosti. Vhodnou metodou je např. skautská výchova. Zvolenou formou je činnost v oddíle vodních skautů. Každý vedoucí dětí a mládeže se zaměřením na vodácké aktivity (stejně jako každý jiný vychovatel) musí mít výchovný cíl. Musí si jej jasně pojmenovat a vhodným způsobem sdělovat ostatním, kterých se to týká. Podle cíle si pak musí odvodit, čemu všemu se bude s dětmi a mládeží věnovat. A podle toho pak volí konkrétní pojetí, jak se bude práci s dětmi a mládeží věnovat. Příklad 1 - Pedagog základní školy, chce pro své žáky atraktivní vodácký výlet, zážitky a zábavu, aby podpořil týmové vztahy mezi žáky (cíl). Zajistí povolení školy, vybavení, vybere řeku, určí termín (obsah). Akce proběhne formou lehké turistiky, s důrazem na zážitky a zábavu. Plavba je prostředkem k posílení vztahů mezi žáky. Příklad 2 - Rodiče chtějí své děti naučit jezdit na vodě (cíl). Vybírají si mezi různými typy vodáckých oddílů, z nabídky komerčních zájezdů, mezi neformálními partami rodin s dětmi apod. (obsah). Pokud si vyberou např. partu rodin, účastní se příležitostných vodáckých výletů podle svého zájmu, podle vodácké zdatnosti rodin, podle volného času apod.

Příklad 3 - Vodák chce vést vlastní dětský vodácký oddíl (cíl). Vytvoří si systém činnosti oddílu a začne s činností (obsah). Postupuje selektivní metodou, kdy do oddílu přijímá, nebo naopak vyřazuje členy, podle toho jak vyhovují oddílovému systému. Např. z důvodu nepravidelné docházky, neschopnosti naučit novým dovednostem, neochoty dodržovat kázeň apod. Z hlediska vedoucího dětí a mládeže, by jeho činnost měla být vždy v souladu s výchovnými cíli organizace, kde vykonává svoji činnost. Podle toho by si měl jasně určit svoje výchovné cíle, kterých chce dosáhnout. Každý vychovatel si může dosadit něco jiného a v jiném pořadí důležitosti. Ale pokud vedoucí při své práci nikam nesměřuje, nebo není v souladu s cíli své organizace, jeho snaha se mine účinkem. Obvyklým důsledkem je ztráta zájmu o činnost ze strany mladých. Mohou mít pocit zmatenosti, marnosti své snahy, zbytečnosti, ztráty času apod. To vše je zárodkem nudy, výchovných problémů, nekázně a ztráty motivace. Vedoucí dětí a mládeže, který nemá jasno ve svých cílech (osobních a výchovných), se chová nezodpovědně. Praktická poznámka – Vymezování cílů je problém, kterým se zabývá např. teorie managementu. Jednou ze zajímavých pomůcek, které lze využívat i jinde, je tzv. SMART metoda. Jedná se o mnemotechnickou pomůcku. Označuje počáteční písmena parametrů, která je dobré si při ujasnit při stanovení cíle. S= specifický (lze jej konkrétně pojmenovat). M = měřitelný (podle čeho určovat jak se mu přibližuji). A = akceptovatelný (věřím že ho mohu dosáhnout). R = reálný (objektivně nic nebrání jeho dosažení). T = termín (čas kdy bude splněn).

Vývojová psychologie Vývojová psychologie se zabývá psychickým vývojem člověka. Zjednodušeně platí, že vývoj jedince ovlivňují vrozené předpoklady + prostředí + výchova + vlastní aktivita jedince. Tyto vlivy se navzájem doplňují a podmiňují. U každého jedince dochází k různým kombinacím, a proto vývoj každého člověka je jedinečným procesem. Přesto lze sledovat určité opakující znaky, typické pro určité období vývoje. Pro potřeby výchovy mladých vodáků, lze charakterizovat jednotlivá vývojová období takto:

Předškolní věk (3-6 let) Charakteristika – Vodáctví je pro ně jedna z mnoha aktivit. Mají velkou potřebu spontánního pohybu a hry. Musí neustále dostávat podněty k nějaké činnosti. Úkoly nesmí trvat déle než pár minut, musí se pořád měnit a střídat. Nesmí se jednat o nic speciálního. Dítě má omezené schopnosti jemné motoriky, i když se jim rychle učí. Rychle se unaví, ale také rychle regeneruje. Motivace – V podstatě děti v tomto věku není třeba motivovat. Rychle a snadnou se nadchnou, a

stejně tak v mžiku ztratí zájem. Plavba lodí je pro ně stejně mimořádná událost, jako kterákoliv jiná činnost (hra na pískovišti, prolézačka, koupání v bazénu apod.). Doporučení – Plavbu je vhodné přerušovat každých 15 minut. Je dobré se jít podívat na něco na břehu, vykoupat se, nasvačit, zahrát si jednoduchou hru, zablbnout si apod. Během plavby střídat povely kdy pádlovat a nepádlovat, měnit frekvenci apod. Přibližovat se k ostatním lodím, chytat se jich a zase pouštět. Lze nacvičovat výměny posádek, přesedat za jízdy do jiné lodi. Výborně funguje úkol s vytíráním lodě. Dítě dokáže s houbou putovat po celé lodi a vydrží mu to nezvykle dlouho. Pokud se dítě unaví, stačí malá přestávka a změna aktivity. Doslova během tří minut je schopné se nadchnout pro jinou činnost a po únavě není památky. Mladší školní věk (6-11 let) Charakteristika – Potřebuje náročnější pohyb, ve smyslu rychlejší, vytrvalejší, koordinovanější. Motivuje ho nejen pohyb ale i výkon. Potřebuje podněty fyzické i citové. Výborně se učí, vše názorné opakuje. Fyzicky je vytrvalejší, ale ne psychicky. Proto není potřeba tolik odpočívat, ale střídat aktivity. Vše konkrétní si snadno zapamatuje, abstraktní se teprve rozvíjí. Emoční stránka se rozvíjí, nemá dobrou empatii, často mývá strach, je labilní. Sociálně se učí odlišovat role, rozdílné zájmy kluci a holky, většinou extrovertní ve vztazích. Motivuje jej pohyb, poznání, citové odezvy, sebeuplatnění. Hry se libí promyšlené, s pravidly, vyžadující týmovou spolupráci. Motivace – Dětem začínajícím školní docházku záleží na tom, aby patřily k partě. Chtějí dělat všechno co je tam zvykem, mít povinnosti, učit se, řídit se pravidly apod. Vyhovuje jim, když se mohou svému okolí pochlubit. Chtějí, aby bylo vidět, že už nejsou ty maličké děti (co chodí do školky, kde si jenom hrají). Proto je motivuje všechno, co nemůže dělat nebo zvládnout každý (nechtějí si jenom hrát). Např. členství ve vodáckém oddíle je podmíněno zvládnutím plavání a složením zkoušky pro začátečníky. Dítě motivuje představa, jak bude obdivováno (získá uznání okolí), že je členem oddílu, protože tam neberou každého (jako třeba do školy). Motivující je proto udělovat nějaké viditelné symboly. Např. oddílový kroj, tričko, šátek, hodnost a jeho předvedení na veřejnosti (účast na veřejné akci, akce pro rodiče apod.). Doporučení – Vodáctví je pro ně možnost, jak být v zajímavé partě. Plavba může trvat od 30 do 60 minut. Záleží na atraktivnosti terénu. Je dobré děti dopředu informovat, co se bude dít, uvést kolik kilometrů se pojede, co bude po cestě, jaká jsou rizika a další podrobnosti. O přestávkách musí být organizovaný program. Je jedno, zda to bude vycházka, hra, závod apod. I během plavby je dobré pořádat soutěže v čemkoliv. Rádi se poměřují a i nesmyslné soutěže si rádi zopakují. Každou činnost je dobré oficiálně vyhodnotit a pak o ní neformálně dlouze debatovat (co by, jak by, mohlo by se apod.). Minimálně jednou denně mít připravené, co nového se dnes naučíme. Může se jednat o jakoukoliv vodáckou i jinou dovednost. Rádi se učí a zkoušejí napodobit předvedenou aktivitu. Úkoly se přidělují vždy oficiálně, jejich splnění se stejně tak pochválí. Touží po úspěchu a uznání. Výborně působí přidělování funkcí. Pracovní náplň se musí řádně vysvětlit a

pak funkce střídavě přidělovat a zase odnímat. Rádi se vžívají do různých rolí, nebo pozorují, jak stejnou roli zvládají různí lidé.

Střední školní věk (11-15 let) Charakteristika – Období puberty. Typická je extrémní chování, psychická nerovnováha, neklid, nevyrovnanost, výbušnost. Problémem jsou nevyzrálé city a nezvládání sociálních vztahů. Provokativně působí vzdor, zvýšená kritičnost k autoritám, přehnané reakce na kritiku nebo ironii, citlivost na svoje tělesné nedokonalosti. V podstatě mladí hledají své hranice, co ještě dokážou a zvládnou. Motivací je proto jakákoliv speciální činnost, mimořádný fyzický nebo myšlenkový úkol. Výborně působí i fantazie, ve smyslu snění za bílého dne. Demotivuje mentorování, zákazy. Může motivovat partnerské jednání, skupina vrstevníků, snaha patřit ke skupině, pocity sounáležitosti. Společenské vztahy jsou zdrojem většiny citů. Po stránce rozumové a fyzické zpočátku neohrabanost, ale pak rychle v podstatě zralí lidé. Jsou podstatné rozdíly v rychlosti změn, bez ohledu na věk. Dívky obecně dříve o 2 roky, chlapci pak skokově. Motivace - Pro mládež v pubertě není až tak důležité, k jakému spolku patří, ale jaké tam mají postavení. Záleží jim na tom, čemu se učí, v čem se zdokonalují. Měřítkem je pro ně uznání jejich kamarádů, spolužáků, rodičů a jejich okolí vůbec. Motivují je příležitosti, co všechno neobvyklého se naučí, kam všude se podívají, co zažijí. Očekávají, že se budou stále zlepšovat, že se budou zvyšovat nároky na ně a obtížnost vodáckých terénů, které zvládnou. Motivují je odkazy na jejich vzory, co oni zvládli, co sjeli, jaký technický kousek s lodí umějí apod. Vhodné je srovnávat je s obecně uznávaným vzorem (známý vodák, skaut, sportovec apod.). Doporučení – Vodáctví je pro ně příležitostí k dobrodružství a extrémům. Je to balancování mezi extrémními činnostmi, pravidly bezpečnosti a nudou. Nutná jsou pravidla a rozlišování kdy se jedná o povel, který se musí dodržet a kdy o pokyn s možností smlouvání, odmlouvání, rozčilování apod. Autoritativní rozhodování jen v opravdu nutných případech, např. v otázkách bezpečnosti na vodě. Velmi citlivě jednat ve všech záležitostech dotýkajících se fyzického vzhledu a osobních vztahů. Důsledně odlišovat co řešit veřejně a co mezi čtyřma očima. Délka plavby je dána pouze fyzickou kondicí. Je nutné stále předcházet nudě, kterou vyvolává dlouhá monotónní činnost. Naopak dychtí po specialitách. Na vodě je třeba hledat nové a těžší terény, techniky, typy lodí apod. Dobře fungují fyzické nebo slovní výzvy. Fyzické jsou např. mimořádné výkony v rychlosti lodi, otáčení, houpání, náklonech apod. Slovní jsou spojeny s vymýšlením fantastických scénářů, co by se stalo, kdyby se v řece objevila ponorka, jak by se dal vykopat průplav skrz támhleten kopec apod. Speciality fungují i osobně, kdy každý chce být na něco odborníkem. Opět fungují výzvy provokující ke zdokonalování své specializace. Hry jsou vhodné všechny typy od orvávaček

po psychohry. Je ale nutná zpětná vazba, opět veřejná i dospělácké řeči v soukromí.

Starší školní věk (15-20 let) Charakteristika – Období adolescence, dozrávání všech stránek osobnosti. Jsou tvůrčí a tvořiví. Objevují nové světy a touží po poznání dalších. Vytvářejí si pevnější postoje a názory na svět. Rádi jednají podle svého a vůbec chtějí být svobodnější, i když některé autority respektují. Začínají se sebevychovávat a sebevzdělávat. Rozvíjí se estetické cítění, vztah k přírodě, zájem o cestování. Volní vlastnosti jsou vytrvalejší, chtějí si dokázat své schopnosti a plně je uplatnit. Jsou rozumově a citově vyvážení, ale v náročných situacích jednají impulzivně i zkratkovitě na základě emocí (více než dospělí). Mají potřebu společenské prestiže a uznání vrstevníků, chtějí se vyrovnat dospělým a imponovat okolí. Mají postoje a názory, rádi o nich diskutují a jsou ochotni uznat omyl a změnit postoj pokud dostanou argumenty. Motivace - Mládež nad 15 let sama sebe považuje za dost zkušené (ukončili základní školu) a chtějí se někde uplatnit, zdokonalit svoji osobnost. Je to období hledání, hodnocení a nekonečných diskusí a rozebírání života do všech detailů. Jsou dychtiví po každé činnosti, kdy se mohou s někým poměřit, kdy si mohou něco vyzkoušet, kdy o něco jde. A nejlepší je, pokud v tomto směru existují nějaké opravdové lidské vzory. Jedním slovem prožitek, touží po situaci, kdy něco velmi silného prožijí. Vhodná je motivace, která má vůni něčeho mystického nebo extrémního. Zabírají taková slova jako vyzkoušet si, prožít, zdokonalit se, sebepoznání, šáhnutí na dno sil, boj za pravdu, záchrana lidstva, tajné dějiny atd. Taková slova vyvolávají emoce a představy. Doporučení - Vodáctví se věnují, protože je to baví. Není potřeba je nijak speciálně motivovat k učení se novým věcem. Na vodě se snaží chovat zodpovědně, pokud jsou bráni jako rovnocenní partneři. Je dobré nechat je podílet se na rozhodování a řízení skupiny. Je možné je pověřovat zodpovědnými úkoly, přenášet na ně kompetence. Citlivě reagují na kvalitu skupiny a to, čemu se věnuje. Rozlišují morální a společenské hodnoty skupiny. Proto je dobré s nimi probírat plány činnosti a vyhledávat příležitosti k porovnání s jinými skupinami.

2.3

VODÁCKÝ VÝCVIK

Cílem kapitoly jsou poznatky o základech vodáckého výcviku dětí a mládeže. Metodika vodáckého výcviku je dobře propracována odborníky a je k dispozici dostatek kvalitní literatury. Ze sportovního vodáctví se lze dobře inspirovat poznatky o pohybových aktivitách dětí a mládeže, o technice a výcviku pádlování atd. K tématu patří znalosti např. o velikosti fyzické zátěže, jak se vyhnout špatným pohybovým návykům, jak dodržovat zdravou životosprávu při fyzické aktivitě apod.

Tělesná zdatnost Přiměřená fyzická zdatnost na vodě, by měla být samozřejmostí. Tělesná zdatnost z hlediska vodácké turistiky není otázkou maximálních výkonů. Potřebné kondice proto může dosáhnout každý, kdo nemá nějaké zdravotní omezení. Dobrá výkonnost zvyšuje celkovou odolnost vodáka. Zejména u dětí a mládeže se tak zvyšuje potenciál pro zážitky a jiné související pozitivní pocity. Praktická poznámka – Únava je u dětí na vodě častým problémem. Pak se objevují otázky typu: Jak je to daleko? Jak dlouho ještě pojedeme? Už tam budeme? V praxi jsme si ověřili, že správná odpověď děti ani moc nezajímá, chtějí prostě jen nějak povzbudit. Ověřenou psychickou vzpruhou, je poskytnout dětem údaj obsahující číslici 8 (ještě 8 km, ujeli jsme už 8 km, v 8 tam budeme, ještě 8 hodin). Nevíme proč, ale často to funguje. Zřejmě to není ani málo, ani moc, prostě takový placebo efekt.

Pádlování Pádlování je na učení relativně jednoduché, ale vzhledem k jeho monotónnosti a jemným detailům, vyžaduje jeho výcvik hodně trpělivosti. Vhodné je hned od začátku učit správným návykům. Důraz je nutno klást nejen na pádlo, ale na pohyb celého těla. Chybou bývá špatné držení pádla, malá délka záběru, protahování záběru dozadu, záběr daleko od lodě apod. Od začátku je dobré současně s pádlování cvičit pohyby dolní poloviny těla (sezení, zapření, náklony při záběru). Vodáci by se od začátku měli učit více stylů pádlování, různé techniky a jejich střídání podle potřeby. Pro výcvik jsou vhodné různé hry a soutěže. Podle didaktické zásady od jednoduššího k těžšímu, začínat od klidné vody k proudící. Časově by to však nemělo trvat dlouho, aby nedocházelo ke ztrátě zájmu cvičeného. Efektivnější je cvičit jednotlivé záběry na krátkých úsecích, ale s maximálním nasazením.

Praktická poznámka – My používáme tyto základní povely pro pádlování: Lego (vyndat pádlo z vody, položit do klína, ale stále držet v ruce). Připravit. Vpřed. Stop. Kontra. Vylehnout (na pádlo). Přitáhnout. Odlomit. Pocta (náš pozdrav s pádlem). Volno (odložení pádla na dosah ruky).

Kormidlování Učit se kormidlovat znamená současné ovládání lodí pádlem, rozhodování o směru plavby a velení posádce. Tato kombinace bývá pro menší děti náročná a vyžaduje neustálé opakování a zdokonalování. Kormidelník se musí naučit technice s pádlem (kormidlovat, kormidlovat a současně pádlovat), vybírat trasu plavby (číst vodu, vyhodnocovat situaci) a velet (rozhodovat se, ovládat posádku). Kormidelník zodpovídá za celou loď, včetně posádky. A to morálně i právně, protože podle Řádu plavební bezpečnosti je ten, kdo usedne na místo kormidelníka Vůdce malého plavidla (oficiální pojem). Současně však stále platí, že hlavní zodpovědnost má vedoucí. V podstatě jen svoji zodpovědnost rozšířil na další osoby, které určil za kormidelníky. Jedná se o tzv. delegování pravomocí, kdy kormidelník s povinnostmi má i práva (vydávat rozkazy a vyžadovat jejich plnění). Vedoucí proto musí vybírat za kormidelníky jen vodáky, kteří jsou pro tuto funkci dostatečně kvalitní (vycvičení, osobnostně zralí, fyzicky zdatní apod.). Praktická poznámka - Oblíbené vodácké úsloví „ za všechno může háček“ prosazují kormidelníci. Jeho platnost je však jen v rámci posádky. Z hlediska okolního světa platí, že háček je podřízen kormidelníkovi, který proto za něj zodpovídá. Pokud si háček neplní své povinnosti, je to chybou kormidelníka. Z hlediska vedoucího proto platí, že za všechno může kormidelník. Některá doporučení pro kormidelníky: Na lodi jsi samostatný a rozhoduješ se sám. Ale na vodě nejsi sám, vždy se máš kým poradit, nebo požádat o názor. Naslouchej okolí. Získáváš tak informace, podle kterých se můžeš lépe rozhodnout. Tvým hlavním úkolem je kormidlovat, až pokud to zvládáš, zapojuješ i pádlování vpřed. Pro posádku jsi autorita, buď proto přísný, ale spravedlivý. Posádka věří ve tvé schopnosti, proto na sobě stále pracuj, zdokonaluj se. Dávej pozor na cestu, pečlivě čti vodu, využívej periferní vidění, zapojuj své zkušenosti a úsudek, předpokládej co je za zatáčkou. Vše neustále vyhodnocuj a podle toho se rozhoduj o směru plavby. Při kormidlování spolupracuj s posádkou, vyžaduj hlášení překážek a okamžitou reakci na tvé povely.

Na lodi jsi nejvyšší autorita a máš poslední slovo, bez ohledu na složení posádky. Na lodi máš nad posádkou moc, kterou využívej jen ve prospěch posádky. Pokud svoji moc zneužiješ, ztrácíš svoji autoritu, své právo být kormidelníkem. Svá práva má i posádka. Pokud k tomu má důvod, je jejich právem vzbouřit se a sesadit tě z funkce kormidelníka. Apod.

Praktická poznámka – Kormidelník potřebuje vydávat jasné povely. Příklad 1 - Pro vyjádření síly na pádlování, lze využít rychlosti jako v autě. Jednička = pomalé pádlování. Dvojka = udržování rychlosti lodě. Trojka = zrychlit. Čtyřka = nasadit maximální síly. Pětka = jde o život (pádluj o život). Je to rychlé a výstižné, jedním slovem lze vyjádřit velikost blížícího se nebezpečí a určit ten správný okamžik pro nasazení všech sil posádky. Příklad 2 - Pro vyjádření směru využít navigaci hodinového ciferníku (populární díky leteckým bitvám). Rychle tak označíme směr z hlediska pozice naší lodě. Kámen na 12 hodinách = přímo před námi. Uhni na 2 hodiny = zatoč mírně vpravo. Příklad 3 - Navigace zcela malých dětí (pletou se jim strany, neznají hodiny) je praktičtější dle orientačních bodů. Stejné j to bývá u holek (ženské mozkové hemisféry pracují jinak než mužské, ne hůře či lépe), kterým vyhovují barevně odlišené orientační body (jsou na barvy mnohem geniálnější než muži). Místo vpravo a vlevo, se použije např. směrem k vysokému břehu, k domu s červenými vraty, za modrým sudem (který máme v lodi uložený vpravo) apod.

Plavba Plavba je základem vodní turistiky. Celý výcvik a jiná příprava, směřuje k této činnosti. Během plavby se každý vodák stává samostatnou jednotkou, využívá vše, co se naučil, je připraven zdolat všechny překážky atd. Vedoucí si musí být těchto pocitů vědom. Měl by mít dostatek empatie (vcítění se), aby chápal, co jeho svěřenci prožívají. Praktická poznámka – Pokud vedoucí úsek plavby dobře zná, nebo se jedná o technicky nenáročný terén, může mít tendenci plavbu urychlit. Pokud to děti takto neprožívají, ochuzuje je tím o zážitky spojené s očekáváním, s napětím z neznámého, z radosti z objevování a poznávání nového atd. Součástí plavby je překonávání překážek. Obvykle jsou to úseky s divočejší vodou, náročným korytem, jezy nebo jiné vodní stavby. Pro vedoucího je to vždy příležitost k výchovné akci. Na jeho přístupu a kreativitě záleží, zda pro děti a mládež bude překážka nutné zlo, nebo úžasný zážitek. Vhodné je děti motivovat zapojením do prohlížení jezu, do rozhodování kudy to jet, vymýšlením záchrany atd. To vše využívá jejich zvědavosti, touhy vyniknout, uplatnit svoje znalosti apod. Každou překážkou je možné si prožít jako malé dobrodružství.

Praktická poznámka – Z pohledu dítěte může být zdolání jezu sledem jednoduchých úkonů. Zastaví před jezem, kde má nařízeno. Sedí v lodi a čeká na další pokyn. Chytne své pořadí a sjede jez podle lodě před sebou. Z pohledu vedoucího to sice bylo bezpečné a rychlé zdolání překážky, ale pro dítě zcela nudná záležitost. Proč ten vedoucí vlastně spěchá? Všechny detaily plavby by měl vedoucí využívat ke svým výchovným cílům. Obvykle to bývá vedení k samostatnosti, aby se mladý vodák naučil chovat se na vodě správně. Jedním z měřítek samostatnosti na vodě, je přiměřený strach (respekt). Je to subjektivní pocit, který by se měl u vodáka objevovat právě ve chvíli, kdy hrozí nějaké nebezpečí. Pak je to záruka, že nebude hazardovat se svým zdravím, nebo dokonce životem. Důvodem většiny nehod na vodě, je zbytečné riskování. Obvykle takovým lidem chybí odpovídající strach a respekt z hrozícího nebezpečí. Buď to prostě nepoznají (nemají znalosti a zkušenosti), nebo nesprávně odhadli své možnosti. Praktická poznámka- Máme zvyk si před zahájením plavby, šáhnout na vodu (namočit si ruku, kápnout si jí trochu za krk). Dětem říkáme, že je to proto, aby věděly, proč se dnes necvaknout. Ale je to spíše symbolické připomenutí, že vyrážíme na vodu. V hlavě by se tak měl přepnout režim na“ vodák“. Neboli, od této chvíle se chovám jako vodák, se vším co k tomu patří (co jsem se naučil). Soustředím se na vodu, chovám se podle vodáckých zvyklostí, jsem si vědom svým možností atd. Při vodní turistice se dbá na pohodlí posádky během plavby. Je to předpokladem radosti z cestování po vodě. Nemělo by to být na úkor bezpečnosti, ale je to důležitější než např. rychlost a obratnost lodě. Posádka by měla mít dobrou sedačku a dost místa na nohy, aby si je každý mohl protáhnout nebo měnit jejich polohu. Při pádlování by se neměl vodák nepřirozeně nahýbat, aby dosáhnul do vody. Musí mít dost místa na ruce, aby při pádlování do ničeho nenarážel nebo se neodřel. To vše předpokládá udržovat v lodi pořádek. Praktická poznámka – Pořádek dělají detaily. Začíná to lodním úvazem (nesmí být zauzlovaný, špinavým, pohozený mimo určené místo). Pokračuje to bezpečným uložením nákladu (zabalené, uvázané, neohrožující posádku) atd. Může to končit pořádkem v chování (posádka dodržuje pravidla).

Cvaknutí Cvaknutí je slangové označení pro převrácení lodě, nebo jiné nedobrovolné opuštění lodě (posádka může vypadnout i bez převrácení). S touto situací je nutno vždy počítat předem. Nezáleží na obtížnosti vody, zkušenosti posádky, ani stability lodě. Vychází se z toho, že cvaknout se lze vždy. Posádka musí být vycvičena, jak si při cvaknutí počínat. Praktická poznámka – Cvaknutí je obvykle adrenalinová situace, kdy člověk nemusí být schopen logického jednání. Je proto dobré cvičit první reakce, aby se zautomatizovaly. Osvědčila se např.

poučka: „Zachovej klid, nepouštěj pádlo a rozhlídni se co dál“. Zejména dětem to pomáhá překonat první leknutí, uklidní je pocit, že vědí co mají dělat. C o dělat po cvaknutí, nelze přesně definovat. Může nastat mnoho variant. Proto cvičíme cvaknutí v různých situacích a s několika možnými variantami záchrany. Několik obvyklých doporučení: - Po vynoření se zorientuj. Pokud ti hrozí další nebezpečí, zachraň se (plav do bezpečí, chyť se pomůcky apod.). - Pokud ti nehrozí nebezpečí, zkontroluj svou posádku. Podle potřeby jim začni pomáhat. - Pokud tě unáší proud, vždy plavej na zádech, nohy mírně pokrčené dopředu. Nohama ohmatávej terén před a pod sebou, aby ses od překážek mohl odrazit (nohama to zvládneš, hlavou nebo zády ne). - Pokud nehrozí nikomu nebezpečí, doplav ke špičce lodi, která je výš proti proudu. Loď drž za úchyt a počkej, až se samovolně srovná druhou špičkou po proudu. Loď nepřevracej, nech ji obrácenou dnem vzhůru (je v ní vzduch, který ti pomáhá, neodplavou věci pod lodí apod.). Pozor na šnůry od lodě, abys se do nich nezamotal (nemůžeš pak plavat, loď tě táhne s sebou). - Snaž se plavat s lodí ke břehu. Pokud jsi v proudu, zůstávej od lodě proti proudu a přibližuj se ke břehu bokem. - Nikdy neplav těsně před lodí. Může tě někam zatlačit a přimáčknout na překážku (takový tlak zlomí ruku, noh, nebo způsobí i horší věci). - Pokud ostatní záchranu lidí a lodi zvládají, pokus se ulovit další věci (bagáž, pádlo apod.). - Během akce se vždy rozhoduj, zda není lepší provádět záchranu ze břehu, nebo z jiné lodě apod. - Pokud se během záchrany změní situace, okamžitě změň svůj postup. Např. pokud ti docházejí síly, nalokal ses vody, třeseš se zimou, jsi zraněný apod. - Atd.

2.4

VEDENÍ SKUPINY LODÍ

Cílem kapitoly je znát zásady při vedení skupiny lodí dětí a mládeže Strategie a taktika plavby Záměrem vedení skupiny lodí je udržet všechny posádky pod kontrolou vedoucího. Při plavbě nastávají situace, kdy vedoucí nemá vizuální přehled, nemůže se rychle přiblížit, nemůže předávat povely osobně apod. Akční rádius (dosah) vedoucího je při plavbě omezen. To vyžaduje speciální strategii a taktiku řízení, neboli vytvoření celkové plánu plavby (jak bude probíhat) a způsob řešení situací během plavby.

Doporučená strategie:

- Velikost skupiny odpovídá možnostem jejího řízení. Pokud ne, rozdělí se na menší skupiny. - Každá skupina má jednoho vedoucího, který ji řídí a zodpovídá za ni. - Všichni ve skupině se řídí pokyny svého vedoucího. - Žádná loď ze skupiny se nevydá na vodu bez souhlasu vedoucího. - Během plavby se skupina řídí předem dohodnutými pravidly, které určuje její vedoucí. - Apod.

-

Doporučená taktika: V případě nebezpečí co nejrychleji přistát na vhodném místě. Pokud se již nelze nebezpečí vyhnout, držet loď v přímém směru a nepouštět se pádla. Před očekávaným náročnějším místem v lodi zakleknout. Ve vlnách udržovat co největší rychlost lodě, pokud možno pádlovat. Při cvaknutí zajistit nejdříve bezpečnost svoji a své posádky, až pak lodě a ostatního. Při pomoci ostatním nesmí být ohrožena vlastní bezpečnost. Apod.

Vždy se předpokládá, že vedoucí skupiny je zkušený vodák a že má ve skupině autoritu (poslouchají ho). V záležitostech organizace plavby má vždy poslední slovo. Na plavbu je řádně připraven a vybaven. Zejména má informace o splouvaném úseku, o složení a kvalitě skupiny, má zajištěnou bezpečnost (záchranné pomůcky, lékárničku, možnost přivolání pomoci), má vytvořen systém komunikace (povely a jejich předávání) atd. Doporučeným nástrojem pro vedení skupiny je určení vedoucí a závěrečné lodě, v případě potřeby postavení dalších lodí ve skupině. Vedoucí loď má zkušenou posádku, podle níž se řídí následující lodě (kudy plout, kdy zastavit, rychlost plavby). Hlídá, aby se skupina příliš neroztrhala, poskytuje záchranu (je na to vybavena) a zejména vyhodnocuje momentální rizika plavby. Závěrečná loď bývá nejzkušenější posádka. Řeší nehody ostatních lodí (cvaknutí, první pomoc, únava). Vedoucí loď vyráží na vodu první, závěrečná kontroluje věci na břehu a vyráží poslední. Praktická poznámka – Je vhodné vedoucí loď (otvírák) a závěrečnou (zavírák) výrazně označit např. vlaječkami. Zlepšuje to orientaci v davu lodí i při pohledu z dálky. Nejslabší lodě ze skupiny (nejpomalejší) obvykle končí u zavíráka, který by jim měl umět pomoci. Během plavby by se měl otvírák se zavírákem vidět, tj. dělat zastávky a udržovat si přehled o celé skupině. Otvírák přistává tak, aby ostatní měli dost místa pro přistání pod ním (po proudu). Tím nehrozí vzájemné srážky lodí při přistávání a při odplouvání si vzájemně nepřekážejí (první vyjíždí zase

otvírák atd.). Navíc se každá loď může hned od břehu otáčet po proud (ne vyplouvá pozadu), což je bezpečnější.

Ostatní lodě mají povinnost držet se na dohled od ostatních lodí, nepředjíždět vedoucí loď, nezůstávat za závěrečnou lodí. Při průjezdu náročnějšími úseky kopírovat místo průjezdu lodě před s sebou (tj. kudy jela vedoucí loď). Udržuje vzdálenost mezi plavidly, kratší při klidné plavbě, delší na náročnějších úsecích. Praktická poznámka – Správná vzdálenost = aby se dalo zabránit srážce s jinou lodí (při náhlém ztroskotání na překážce apod.), aby se dalo ihned zastavit před překážkou, aby bylo dobře vidět plavební dráhu lodi před sebou, aby se dalo pomoci jiné lodi v nesnázích.

Signály

Zásadní pomůckou pro organizaci plavby jsou signály. Je to způsob komunikace vedoucího se skupinou a opačně. S pomocí signálů vedoucí komunikaci zrychluje a zvětšuje svůj akční rádius. Je schopen předávat povely i na větší vzdálenost, v místech kde není slyšet a zejména velmi rychle. Předáváním signálů mezi členy skupiny, se povely vedoucího dostanou ke všem. Předpokládá to pravidlo, že posádky signály zachytí, rozumí jim a že je předávají dále. Vhodné jsou signály pádlem. Jsou dobře vidět i na velkou vzdálenost a na vodě se snadno provádějí. Signály vysílá zpravidla vedoucí loď, vždy pouze kormidelník plavidla. Ostatní kormidelníci signál opakují, čímž potvrzují jeho přijetí a současně je tak předávají dále. Kormidelník se musí přesvědčit, že loď za ním signál potvrdila. Jinak signál opakuje, nebo vysílá, dokud může. Praktická poznámka – Pádlo nad hlavou listem vzhůru = pozor nebezpečí (lodě se řadí do rozestupů, zakleknout, kopírovat plavební dráhu otvíráka). Pádlo nad hlavou listem vzhůru a komíhá ze strany na stranu = velké nebezpečí (rychle přistaň nebo bojuj jako o život). Pádlo nad hlavou listem ke břehu = přistáváme (přistaň u břehu kam ukazuje list, hned pod otvírákem). Signalizace rukama se používá na menší vzdálenosti, nebo v hlučném prostředí. Existuje několik souborů znaků, přizpůsobený různým činnostem. Ve vodáckých signálech proto není jednota, každá skupina si musí upřesnit své vlastní. Inspirací jsou např. znaky používané v prstové abecedě,

znakové řeči (pro hluché a němé osoby), potápěčské znaky apod. Praktická poznámka – Obvykle je potřeba se domluvit zda je vše OK (dotaz a odpověď), zde hrozí nějaké nebezpečí, na určení místa nebo osoby, určení směru a vzdálenosti, označení věci (loď, pádlo, lano, karabina apod.), způsob projetí jezu, rychlost pádlování, technika záběru apod.

Pro signály se využívá i píšťalka. Bývá dobře slyšet i v hlučném prostředí. Buď se využívají kombinace rychlých a krátkých písknutí, na principu morseovky. Nebo jen slouží k upoutání pozornosti (upozorňuje na začátek komunikace). Náročnějším způsobem je signalizace praporky. Tento princip semaforu se využíval v námořnictví, když ještě neexistovala vysílačka a jiné technologie.

Praktická poznámka – Považujeme za tragický jev, pokud vedoucí ovládá svoji skupinou pouhým řevem na dálku. Výsledek je obvykle žalostný. Posádky neslyší nic, nebo jen část, pokynům nerozumějí a vzniká zmatek. Např. takto navigovat posádky na jezu se šlajsnou je neschopnost vedoucího. Nemá situaci pod kontrolou a vystavuje děti zbytečnému riziku.

Rituály Dobrým pomocníkem vedoucího skupiny lodí mohou být zavedené rituály. Mají význam organizační a psychologický. Rituály lze využívat pro pravidelně se opakující situace, kdy je žádoucí, aby se členové skupiny chovali požadovaným způsobem (podle scénáře). Usnadňuje to organizaci i větší nebo roztěkané skupiny. Posiluje to pocit integrace, pospolitosti a týmové jednoty. K typickým rituálům patří nástup, zahájení plavby, přerušení plavby, výdej jídla apod. Mohou být podpořeny pokřikem, zpěvem, zaujmutím postoje, pohybovou sestavou apod. Rituály lze využívat různě. Např. pro zklidnění skupiny, pro oddělení činností, pro motivaci apod. Rituál má svá pravidla, kdy každý ví, co má dělat. Souvisí to s problematikou tzv. sociálních rolí (zabývá se tím zejména sociální psychologie). Na děti a mládež to působí jako uklidňující prvek, který může vyvolávat pocity jistoty, sounáležitosti se skupinou, ale i naopak pocity jedinečnosti a významnosti skupiny. Praktická poznámka – Každou plavbu zahajujeme tzv. poctou. Lodě musí přirazit k sobě, pádlo držet před sebou listem vzhůru, lokty v pravém úhlu a pak následuje společný pokřik. Tím je plavba zahájena. Typickým rituálem je nástup, ve smyslu shromáždění celé skupiny. Využívá se, pokud vedoucí potřebuje všem něco sdělit. Mezi rituály patří i vodácká etiketa. Jedná se soubor pravidel, považovaných za slušné chování mezi vodáky. Problémem je nejednotnost etikety, kdy v rámci každé skupiny může být normou slušného chování něco jiného. Praktická poznámka – Typickým střetem slušného chování mezi vodáky je setkání dvou a více skupin vodáků u jedné šlajsny. Může se to změnit v boj ve frontě, odstrkávání a vzájemné vytlačování z plavební dráhy. Vítězem není nikdo, protože obě skupiny se navzájem uvádějí do nebezpečných situací. Nebo mohou všichni respektovat jakousi etiketu a dát si přednost (zastavit provoz a dodržovat pořadí lodí).

2.5

BEZPEČNOSTNÍ PRAVIDLA VODÁCKÝCH AKTIVIT

Cílem kapitoly je získat přehled základních bezpečnostních pravidel vodáckých aktivit s dětmi a mládeží. Vodácké aktivity jsou ze své podstaty vždy rizikové, protože při nich hrozí utopení. Dokonce i na mělčině, nebo na voleji, stačí vdechnutí doušku vody do plic. Poskytnutí pomoci tonoucímu musí být rychlé, jinak by mohlo být pozdě. Bohužel jsou situace, kdy nelze takovou pomoc poskytnout. Nelze být každému děcku stále na dosah ruky. Proto existují osvědčená pravidla, pro snížení rizika. Některá jsou dána zákony nebo předpisy. Ale většina pravidel vznikla na základě praktických zkušeností. Praktická poznámka – Vedoucí s dětmi na vodě na sebe vždy bere zodpovědnost. Podle zákona a podle svého svědomí pak činí vše, aby riziko co nejvíce zmenšil na přijatelnou míru. Např. v případě tragické události bude vedoucí vyšetřován jako viník zodpovědný za nehodu (podezřelý). Je na vedoucím, aby se obhájil, aby doložil, co vše udělal pro to, aby k události nedošlo. Tento fakt je dobrou nápovědou při rozhodování co dětem na vodě dovolit. Aby vedoucí mohl převzít za někoho na vodě zodpovědnost, měl by se seznámit se všemi doporučovanými bezpečnostními pravidly. Měl by je znát, měl by pochopit, čemu mají zabránit a jaká je jejich účinnost. V praxi si pak může vybírat ta nejefektivnější, které nejlépe vyhovují konkrétní situaci. Praktická poznámka – Zda se vedoucí doporučeními bude řídit, je jen jeho rozhodnutí. Ale platí zkušenost, že nejdříve je musí dobře znát, aby věděl, která si pak může dovolit porušit, protože jsou v dané situaci neúčinná. Podle zákona musejí být i nejmladší děti poučeni o bezpečnosti. A nestačí, že byli poučeni, nebo že se pod tištěné poučení podepsaly. Musejí poučení rozumět, chápat je, pamatovat si je tak, aby se podle něj mohly chovat. V praxi to vedoucí řeší formulování bezpečnostních zásad do několika málo pravidel. Pro děti a mládež jsou lépe srozumitelná a snadněji se vyžaduje jejich dodržování. Dokonalá pravidla řešící všechna rizika neexistují. Proto jsou pro vedoucího nekonečným příběhem. Musí na nich stále pracovat a různě je vylepšovat. Praktická poznámka – Bezpečnostní pravidla jsou pro vedoucího zásadní. Je to jeho hlavní bezpečnostní pojistka. Proto je má dobře promyšlená a pojmenovaná. Vhodné je dávat pravidlům zajímavá jména. Ostatní si je lépe zapamatují a my se na ně jen stručně odvoláváme. Vhodná jsou různá desatera, zkratky, slangové názvy, hesla, říkadla apod.

Znalost rizik Plavba na lodích v sobě vždy nese rizika, bez ohledu na obtížnost terénu a zkušenostech posádky. Zejména úrazy a jiná poškození zdraví, ztráty nebo zničení vybavení apod. Největším rizikem je samozřejmě nebezpečí tonutí. Úkolem vedoucího dětí a mládeže (nebo spíše povinností) je rizikům předcházet. Znamená to být schopen riziko předpokládat a eliminovat (odstranit, potlačit, vyloučit). To vše předpokládá, že vedoucí rizika zná a ví jakými opatřeními je řešit. Praktická poznámka – Poučme se z případů, které se staly. V praxi se stanou věci, na které naše fantazie nestačí. Např. výzkum utonutí nebo téměř utonutí, které evidoval Integrovaný záchranný systém ve 14 krajích ČR od roku 2001 do roku 2004 (Čapková & Velemínský; 2005). Nejvíce rizikové chování, byly skoky do vody. Případů spojených s vodáctvím, bylo minimálně, převážně z důvodu podceňování známého rizika. Neboli roli hrál alkohol, nepoužití vesty, nerespektování výstražných značek apod. Např. publikace připravovaná kolektivem lektorů vodácké školy záchrany „Cena adrenalinu“, shrnuje smutné případy, které se skutečně staly na českých řekách, nebo vodákům v zahraničí. Při každé plavbě vedoucí dětí a mládeže řeší dilema. Do určité míry je pro něj riziko spojené s plavbou přijatelné, dokonce vítané. Je to totiž typický atribut dobrodružství a zážitků, které jsou pro mladé vodáky silnou motivací. Někteří vedoucí se dokonce domnívají, že se jedná o nejdůležitější motiv. Dilematem je tedy rozhodování, kdy je riziko vítané a přijatelné. Nebo naopak, kdy se jedná o riziko nepřijatelné a aktivitu je nutné dětem zakázat. Vodáckými riziky se zabývá většina vodáckých příruček. Doporučují se různé přístupy a taktiky. Obecně se doporučuje rozlišovat rizika subjektivní a objektivní. Tedy zda je může vodák předem ovlivnit, nebo jsou mimo jeho možnosti a nelze jim dost dobře předejít. Subjektivní rizika se eliminují vodáckým výcvikem, přípravou na plavbu a dodržováním bezpečnostních zásad během plavby. Obvyklé subjektivní příčiny, z kterých vyplývá nebezpečí: Nízká technická zdatnost vodáků. Taktické nedostatky plavby. Nevhodné vybavení na určitý vodní terén. Chyby v organizaci plavby. Nevyzrálá osobnost vodáka. Neznalost způsobu chování v nebezpečí. Nedostatek informací před plavbou. Špatný fyzický a zdravotní stav (či jinak oslabený organismus) apod. Praktická poznámka – V praxi obvykle za nehody způsobené podceněním subjektivního rizika, nese jednoznačně zodpovědnost vedoucí. Buď riziko neznal, nebo podcenil. Málokdy se jedná o takovou souhru náhod, které nebylo možné předpokládat a předejít jim. Objektivní rizika lze předpokládat, ale nelze je zcela eliminovat. Prevencí jsou zejména vodácké zkušenosti, dobré pozorování indikátorů blížícího se rizika a jejich správné vyhodnocování (úsudek).

Obvyklé zdroje objektivního nebezpečí: Rizikový vodní terén (přírodní a umělé překážky). Přírodní vlivy (extrémní teploty, déšť, bouřka, sníh, vítr, mlha) apod. Praktická poznámka – V praxi se vedoucí musí rozhodovat na základě dostupných informací (předpověď počasí, kilometráž, kvalita posádek a jejich vybavení) a podle své intuice (vědomé a podvědomé zkušenosti). Měl by vždy být připraven i na situace, které nelze předem odhadnout a mít tzv. záložní plán. Např. možnost přivolání auta, znalost místa kde se lze schovat, zdroj tepla (pohotovostní chemický), energetickou tyčinku apod. Kázeň Kázeň, disciplína, pořádek, řád, pravidla – je jedno jak se to pojmenuje. Podstatou je skutečnost, že děti a mládež respektují svého vedoucího. Znamená to, že vždy poslechnou jeho pokynů, že se řídí jeho pravidly, že se podřizují jeho autoritě, že uznávají jeho pravomoc jim kdykoliv něco zakázat apod. Nejedná se o náladové chování vedoucího, ale o propracovaný systém, kterým prosazuje svou vůli. Je jen na vedoucím, jakým způsobem své svěřence ke kázni přiměje. Někomu vyhovuje styl řízení demokratický, někomu direktivní. Někdo raději vyhrožuje tresty, jiný dává sliby. Donucovací mechanismy mohou být různé, neexistuje žádný univerzální návod, jak to udělat. Ovšem výsledek musí být vždy stejný. Děti a mládež svého vedoucího musí poslouchat a jednat podle jeho pokynů. To platí vždy, pokud má za ně vedoucí zodpovědnost. Bez ohledu na to, zde je v tu chvíli vedoucí v dohledu, nebo jsou svěřenci bez jeho přímé vizuální kontroly. Kázeň je nutné vyžadovat důsledně. Pokud vedoucí vydá pravidlo nebo povel, nelze jej bez souhlasu tohoto vedoucího porušovat. Každé, skutečně každé jeho porušení je třeba ihned řešit. Pokud se vedoucímu nedaří kázeň udržet, nesmí se s takovou skupinou, nebo jednotlivcem, vydat na vodu. Důvod je jednoduchý. Nelze převzít na vodě zodpovědnost za mladého vodáka, kterého nemá vedoucí pod kontrolou. U kterého nemá jistotu, že se bude řídit jeho pokyny. Praktická poznámka – Neustálou kázní se rozumí přiměřená kontrola nad dětmi. Např. jinou kázeň vyžaduji při činnosti v klubovně, jinou na hřišti, na veřejném prostranství, na klidné vodě, na jezu, v peřejích, při bouřce apod. Jinak řečeno vedoucí musí mít jistotu, že pokud bude potřeba vydat povel, děti jej vždy poslechnou. Vhodné je zavést si interní zvyklosti, aby děti dobře odlišovaly, kdy se jedná o prosbu, kdy o doporučení nebo návrh (je možno o něm diskutovat), a kdy se jedná o rozkaz (ihned uposlechnout, diskutovat možno až potom).

Plavec

Každý mladý vodák, který se vydá na plavbu lodí, musí být plavec. Ptáček (2006) doporučuje považovat za plavce toho, kdo bez pomůcek uplave minimálně 200 metrů některým plaveckým stylem a uplave minimálně 15 metrů pod vodou. K tomu doporučujeme vyžadovat, aby ovládal skok do vody z minimálně 50 cm výšky. Praktická poznámka - Být plavcem musí být pro vodáka samozřejmost. Je to nejlepší způsob záchrany z vody a prevence před tonutím. Jedná se o tzv. sebezáchranu. Vodáctví prostě je rizikovou činností a proto nelze z této zásady dělat žádné výjimky. Vedoucí mladých vodáků, by nikdy neměl přebírat zodpovědnost za neplavce na lodi.

Plovací vesty Každý mladý vodák, který se vydá na plavbu lodí, musí mít na sobě plovací vestu. Parametry vesty se řídí aktuálně platnou normou. Např. v normě ČSN EN ISO 12402-5. Orientačním údajem je nosnost vesty, uváděná jako velikost vztlakové síly vesty v Newtonech = N. Ptáček (2006) uvádí doporučení, na každých 10kg váhy člověka počítat 8 N. Například pro dítě je však považováno za bezpečnou nosnost 60N. Tím jsou vyloučeny vesty nafukovací a plněné polystyrenem, které takovou nosnost nemají. Údaj o nosnosti mají vesty certifikované podle normy, uvedeny na štítku na vestě. Aby plovací vesta byla skutečně bezpečná, musí se dodržet další zásady. Ptáček (2006, 16) to píše výstižně:“ … i sebelepší vesta, která není řádně upevněna a dotažena na těle, nebo vesta, která rozměry neodpovídá postavě, je zcela k ničemu.“ Jsou známy případy, kdy dítě s nezapnutou nebo moc velikou vestou spadlo do vody. Vesta zůstala plavat na hladině, ale dítě propadlo a topilo se. Stačí, že zvedne ve vodě ruce. Praktická poznámka – V praxi je doporučeno používat jen certifikovanou vestu nosnosti min 60N. Vestu si dítě obléká ještě na břehu a řádně si ji zapne. Vedoucí si vestu zkontroluje tak, že ji uchopí za ramínka a zatahá směrem vzhůru. To imituje vztlak vody působící na vestu při ponoření vodáka. Pokud dítě z vesty voně vypadává, nemá dobrou velikost, nebo ji nemá dobře zapnutou. Vesta pak neplní svou funkci. Vesty pro nejmenší děti bývají pro tento účel opatřeny popruhem, který se provlékne mezi nohama dítěte a zapne. Tím je zabráněno vypadnutí z vesty.

Sebezáchrana Sebezáchranou se rozumí dovednost mladého vodáka, jak si poradit při převržení lodě, nebo jiné pádu do vody. Postupy sebezáchrany je nutné s dětmi a mládeží nacvičit. Doporučuje se, aby se trénovalo plavání ve vestě, skoky do neznámé vody, pády z lodě do vody a různé způsoby vytahování a vylévání převrácení lodě.

Znalost sebezáchrany může vedoucímu velmi pomoci v situaci, kdy není přítomen nikdo ze starších vodáků. Nebo dojde k převrácení ne místě obtížně dostupném pro zachránce. Zcela jistě však mladý vodák zvyklý na sebezáchranu, nepodléhá při nehodě panice. Drží se nacvičeného postupu a poměrně rychle se dostane mimo nebezpečí tonutí. Obvykle mnohem rychleji, než kdyby čekal na jiné zachránce. Zásady sebezáchrany zahrnují např. znalost plavání v proudu, aktivní a pasivní plavání, taktika vyhýbá se překážkám, tahání převrácené lodě apod. Velmi kvalitně se problematikou zabývá Ptáček (2006), vzdělávací materiály vodních skautů a další zdroje.

2.6

PRÁVNÍ ASPEKTY VODÁCKÝCH AKTIVIT

Cílem kapitoly je shrnout základní poznatky, zejména vybrané zákony a předpisy související s vodáckými aktivitami dětí a mládeže. Literatura na uvedené téma, nikdy nemůže vystihnout všechny právní souvislosti vodáckých aktivit. Důvodem je prolínání mnoha oblastí zájmů a s nimi souvisejících právních norem. Každá oblast legislativy pro výchovné činnosti a pro environmentální oblast, je komplikovaná i sama o sobě. Poznatky na dané téma jsou k dohledání pouze útržkovitě v různých informačních zdrojích. Jedná se např. o předpisy závazné pro jakoukoliv vodní turistiku, pro táboření, pro skupinový pobyt dětí a mládeže, pro dohled nad nezletilými osobami apod. Vodácký vedoucí musí mít základní právní vědomí pro práci s dětmi, stejně jako kterýkoliv jiný pracovník s touto cílovou skupinou. Jeho činnosti se týká zejména odpovědnost za škodu a za delikty. Speciálně vodáckými aktivitami s dětmi a mládeží se zákony nezabývají. Používají se proto doporučení z tematicky souvisejících zákonných norem. Praktická poznámka – Např. pokud bude policie vyšetřovat nehodu při sjíždění jezu (tj. došlo k tragédii, nebo bylo podáno trestní oznámení), bude se zjišťovat, zda odpovědná osoba sjíždění jezu dovolila a za jakých podmínek. Dále se bude posuzovat, zda nebylo podceněno riziko s tím spojené. Měřítkem budou např. předpisy Řádu plavební bezpečnosti, vyhlášky Ministerstva školství (MŠMT), vnitřní směrnice organizace apod. Pokud se nezjistí zanedbání bezpečnostní prevence, je obvinění staženo. Tj. úrazu se nedalo zabránit, nebylo možné jej předvídat, byla provedena obvyklá opatření a úraz byl nešťastnou náhodou. Právní vědomí musí získat vedoucí předem. Primárním smyslem předpisů totiž není trestat, ale působit preventivně. Zákonná opatření obvykle vychází z minulých nešťastných událostí a snaží se zabránit jejich opakování. Nejzásadnější jsou pravidla, z kterých vyplývá, že dítě na vodě má mít vždy vestu, někdy i helmu, nesmí být vystaveno nadměrné zátěži a jiným rizikům atd. Vedoucí je vždy zodpovědný, proto má právo rozhodovat kdy je stav vody pro jeho svěřence nebezpečný, kdy nejsou dostatečně zdatné jak technicky tak fyzicky apod. Samozřejmostí je, že vedoucí nesmí být během plavby pod vlivem alkoholu, nebo jiným způsobem není snížena jeho schopnost rozhodování. Praktická poznámka – Posouzení míry rizika a rozhodnutí o zákazu plavby je vždy subjektivní. Vedoucí to může vidět jinak, než např. rodiče dítěte. Vedoucí by si měl umět své rozhodování obhájit, což předpokládá být s rodiči v kontaktu a udržovat oboustranné vztahy (zájem). Pokud rodiče znají vedoucího jako odpovědného člověka, pravděpodobně mu budou důvěřovat i v případě náhodné

nehody na vodě. Tj. budou věřit, že skutečně nic nezanedbal, že se jednalo o nešťastnou náhodu a nebudou dávat podnět policii k prošetření události. Z hlediska zákona jsou důležité nejen opatření před nehodou, ale i činnosti vedoucí ke zmírnění jejích následků. Např. v případě cvaknutí jsou prováděny záchranné práce, poskytnuta první pomoc apod. Vedoucí má pro tyto případy připravené nouzové postupy, tzv. krizové řízení. Jedná se o předem promyšlené a nacvičené metody záchrany. Ideální je, pokud i děti a mládež jsou na tyto situace připravené a vědí, co mají dělat. Praktická poznámka – Krizové řízení, stav nouze, vojenský režim apod. To vše jsou různá pojmenování tzv. autoritativní řízení. Není to doba pro demokracii, diskusi, odmlouvání, chaos, pro vlastní názory. Vše je podřízeno rychlému a efektivnímu jednání. Neexistuje lepší způsob, než převzetí velení jednou autoritou, kterou všichni na slovo poslouchají. Pokud to děti vědí, mají to natrénované, jsou schopny v takový okamžik jednat velmi disciplinovaně. Na vodní turistiku se z hlediska legislativy vztahují zákonné normy regulující pobyt v přírodě obecně. Z hlediska tématu vody v přírodě se jedná zejména o střet zájmů vodácké turistiky se zájmy vodohospodářů, rybářů, ochránců přírody, energetiků a orgánů samosprávy. Konkrétní potřebou je například zachování vodních toků a nádrží jako zdrojů pitné vody, přírodního prostředí pro faunu a flóru, zdrojů energie, rekreačních oblastí a naopak o ochranu před vodou jako přírodním živlem ohrožujícím majetek a lidské životy apod. Praktická poznámka - Historicky se soubor pravidel souvisejících s vodou nazývá vodní právo. Současný český zákoník užívá zkrácený název vodní zákon. Např. v Čechách jsou historicky doložené středověké zákony regulující lov ryb, raků a perlorodek. Dále zákony o hospodaření s vodou mlynáři a voraři, správa jezů, mostů a brodů, ochrana pře ledovými třenicemi apod. Schvalování nových zákonů by nemělo být v rozporu s právy z již platných zákonů. To činí vodní právo značně nepřehledným. Vodní turistikou se nějakým způsobem zabývají i další zákony. Další pravomoci pro určování rozsahu a podmínek plavby přenáší zákony na Ministerstvo dopravy a spojů, pod podmínkou dohody a Ministerstvem životního prostředí a Ministerstvem zemědělství. Například zákon č. 114/1994 Sb. o vnitrozemské plavbě, vyhláška Ministerstva dopravy č. 344/1991 Sb., včetně přílohy Řád plavební bezpečnosti, nařízení vlády č. 234/2001 Sb. o technických požadavcích na rekreační plavidla atd. Pro některé úseky řek je podstatný zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon umožňuje orgánům ochrany přírody zakázat nebo omezit plavbu na řekách, které se nacházejí na území tímto zákonem dotčených. Praktická poznámka - Problematika legislativy související s vodáckou turistikou je ještě obsáhlejší, ale v praxi se na většinu turisticky využívaných úseků českých řek uvedené normy nevztahují. Na druhou stranu v praxi se v případě absence jasných zákonů, české právo odvolává na tematicky

blízkou legislativu, jako na doporučující pravidla. Např. v případě zajištění bezpečnosti plavby a zodpovědnosti vodních turistů se policie a soud odvolá na Plavební řád i pro úseky řek, na které se přímo nevztahuje. Orientovat se v legislativě není jednoduché. Přesto neznalost neomlouvá, každý je povinen zákony dodržovat. Vyžaduje to aspoň minimální právní gramotnost (rozumět právnímu systému). V praxi není nutné znát čísla paragrafů, ale je dobré si prostudovat důsledky, které pro konkrétní situace vyplývají. Zejména znát hranice, které legislativa vymezuje, abychom se vyvarovali nelegálnímu jednání (v rozporu se zákonem). Samozřejmě legislativa nikdy nemůže předem řešit všechno. Vždy budou místa a situace, o kterých se v zákonech přímo nepíše. Pak je nutné se sám rozhodovat jak se zachovat a zda tím není porušována nějaká norma. Praktická poznámka – V praxi se zákony mění jen minimálně. Jednou jsme se tím detailně prokousali a pochopili, o co tam vždy jde, kde jsou hranice, co už nesmíme dělat. To si pamatujeme a s tím si vystačíme. Náročnější je to s předpisy. Obvykle je vyhlašují ministerstva a nemusím se o tom hned dozvědět. Ale stačí nám číst odborné časopisy, vodácké weby a využívat možností si popovídat s jinými vodáky. Tak se o případných změnách vždy dozvíme a detaily si pak snadno dopátráme na internetu. Bez ohledu na ostatní legislativu vždy existuje morální povinnost i zákon, který jasně vyjadřuje: V zájmu svého zdraví a zdraví spoluobčanů je každý povinen poskytnout nebo zprostředkovat nezbytnou pomoc osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky závažné poruchy zdraví (bod 4, § 9, zákon o péči o zdraví lidu - 20/1966 Sb.). Praktická poznámka – V naší praxi obecně platí, že když nemáme jistotu jakým pravidlem se řídit, volíme raději opatrnější variantu. Přece jenom máme zodpovědnost. Raději si necháme ujít nějaký zážitek, než se hnát do maléru se zákonem.

V tabulce je výběr nejvýznamnější obecné legislativy související s vodáckou turistkou dětí a mládeže: Legislativa Téma kterým se legislativa zabývá Zákon Zákon o ochraně přírody a krajiny – např. podmínky a pravidla pro aktivity č.114/1992 Sb. člověka v přírodě, režimy ochrany vybraných oblastí apod. Zákon č. Zákon o vnitrozemské plavbě - např. podmínky a pravidla plavby, 114/1995. kategorizace a správa vodních cesta pod. Zákon č. Vodní zákon – např. práva a povinnosti uživatelů vodních zdrojů a toků, hospodaření a 254/2001 Sb. ochrana vody apod. Zákon č. Zákon o ochraně veřejného zdraví - Zotavovací akce, škola v přírodě, 258/2000 Sb. provozování účelových staveb, ubytovací a stravovací služby

Zákon č. 455/1991 Sb. Vyhláška č. 106/2001 Sb.

Živnostenský zákon – např. kvalifikace pro podnikání v oblasti tělovýchovných a sportovních služeb apod. Vyhláška Ministerstva zdravotnictví – např. hygienické požadavky na zotavovací akce pro děti do 15 let, hygiena, stravování, ubytování včetně stanování, režim dne apod. Vyhláška č. Vyhláška Ministerstva zdravotnictví – např. hygienické požadavky na koupaliště ve volné 135/2004 Sb. přírodě apod. Vyhláška č. Vyhláška Ministerstva dopravy ČR - Obsahuje řád plavební bezpečnosti na 344/1991 Sb. vnitrozemských vodních cestách. Nařízení vlády č. Nařízení vlády - Stanovuje technické požadavky na rekreační plavidla a jejich 174/2005 vybrané části.

3

ZÁVĚR

Učební texty vznikly v rámci projektu KLÍČE PRO ŽIVOT. Jsme rádi, že jsme se mohli stát součástí této jedinečné příležitosti, kdy můžeme předat své znalosti a zkušenosti z neziskové práce s dětmi a mládeží. Jsme dlouholetí vedoucí dětských vodáckých oddílů, proto jsme se ujali právě tohoto tématu. Naším záměrem nebylo udělat příručku pro úplné začátečníky. To by vyžadovalo mnohem obsáhlejší pojetí. Předpokládáme, že uživatelem je zkušený pracovník s dětmi a mládeží, který je současně již hotovým vodákem. Soustředili jsme se na specifika a speciality, které by měl znát člověk, který bere děti a mládež na vodu. Od člověka, kterému rodiče svěřují své dítě. Od člověka, za kterého se máme zaručit, že je dobrým vodáckým vedoucím. Informačním zdrojem nám byla dostupná literatura a zkušenosti naše, nebo našich kolegů a kamarádů. Za náš hlavní přínos tématu, považujeme praktické poznámky. Texty jsme utřídili tak, aby to co nejvíce vyhovovaly potřebám našich kolegů. Tedy Vás, současných nebo budoucích vodáků, kteří se věnujete dětem a mládeži. Jak se nám to povedlo, posuďte sami. Budete-li spokojeni, díky za přečtení. Najdete-li nedostatky, poraďte co zlepšit a Vám pak díky dvojnásobné. Těšíme se na naše setkání někde na vodě. Za náš tým ahoj Vladimír Wiki Kubát a Pavel Paolo Lahodný Praktická poznámka – Umíte vysvětlit, jak vznikl námořnický a vodácký pozdrav ahoj? Jedna z možností je ta, že to bylo zvolání chránící loď a námořníky. Původně to mělo být latinsky "Ad honorem Jesu" (česky to znamená " K poctě Ježiše Krista"). Zkráceně nebo zkomoleně pak vyzněla jenom některá písmena (Ad HOnorem Jesu) a znělo pouze AHOJ. Byla to taková zkrácená modlitba nebo heslo pro ochranu lodi například před piráty.

POUŽITÉ ZDROJE INFORMACÍ:

Literatura Bílý, M ., Kračmar, B., & Novotný, P. (2001). Kanoistika. Praha: Grada Publishing. Břicháček, V. & Habermannová, M. (2007). Studie z psychologie zdraví. Praha: Ermat. Čapková, M. & Velemínský, M.(2005). Utonutí a zranění související s vodou. Praha: TRITON. Drlík, K., Havlík, M., Hodaň, B., Hradec, M., Jirka, Z., Junk, I., Šnitzer, L., & Zapletal, L. (1985). Letní kursy [Učební texty]. Olomouc: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého. Hanuš, R. & Chytilová, L. (2009). Zážitkově pedagogické učení. Praha: Grada Publishing. Hofbauer, B. (2004). Děti, mládež a volný čas. Praha: Portál. Hubert, M. (2006). Stará plavba na dolní Vltavě. Praha: Mare-Czech. Kračmar, B., Bílý, M.., & Novotný, P. (1998). Základy kanoistiky. Praha: Karolinum. Materiály ke studiu. http://vodni.skauting.cz/materialy-ke-studiu.p34.html. Neuman, J. (1998). Dobrodružné hry a cvičení v přírodě. Praha: Portál. Ptáček, P. (2006). Bezpečně na tekoucí vodě: vodácká škola záchrany. Ústí nad Labem: Albis. Přadka, M. (2002). Kapitoly z dějin pedagogiky volného času. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Brno. Přikryl, L. (2010). Ano pro canoe: aneb proč a jak jezdit dobře na kánoi. www.kanoe.cz/clanky/skolakanoistiky/index.html. Svoboda, M. (1994). Hledání zaváté stezky: Příspěvek k dějinám českého skautingu. Praha: Leprez. Štemprok et al. (1983). Vodní turistika. Praha: Olympia. Vážanský, M. & Smékal, V. (1995). Základy pedagogiky volného času. Paido: Brno. Vosátka, M. (1997). Z deníku kapitána: vodácký průvodce od jara do zimy. Praha: Leprez. Vyškovský, J., et al. (1997). Turistika a sporty v přírodě [Učební texty]. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Pedagogická fakulta.

Legislativa Nařízení vlády č. 174/2005. Technické požadavky na rekreační plavidla a jejich vybrané části. ČR: Sbírka zákonů. Vyhláška č. 344/1991 Sb. o řádu plavební bezpečnosti na vnitrozem. vodních cestách ČSFR: Řád plavební bezpečnosti. Česká republika: Sbírka zákonů. Vyhláška č. 13/2005 Sb. o středním vzdělávání a vzdělávání v konzervatoři. Česká republika: Sbírka zákonů. Vyhláška č. 106/2001 Sb. o hygienických požadavcích na zotavovací akce pro děti. Česká republika: Sbírka zákonů. Vyhláška č. 135/2004 Sb. Hygienické požadavky na koupaliště, sauny a písek v pískovištích. Česká republika: Sbírka zákonů. Zákon č. 254/2001 Sb. Vodní zákon. Česká republika: Sbírka zákonů. Zákon č. 258/2000 Sb. O ochraně veřejného zdraví. Česká republika: Sbírka zákonů. Zákon č. 500/2004 Sb. Správní řád. Česká republika: Sbírka zákonů. Zákon č.114/1992 Sb. O ochraně přírody a krajiny. Česká republika: Sbírka zákonů. Zákon č. 114/1995 Sb. O vnitrozemské plavbě. Česká republika: Sbírka zákonů.

Internetové zdroje http://portal.gov.cz http//www.mdcr.cz http://www.msmt.cz/ http://vodni.skauting.cz http://www.kanoe.cz/