Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství
PARAZITÓZY VYBRANÝCH DRUHŮ ZVĚŘE V EXTRÉMNĚ REKREAČNĚ ZATÍŽENÝCH LESÍCH JIHOZÁPADNÍHO OKRAJE PRAHY Diplomová práce
Brno 2006
Vedoucí diplomové práce:
Vypracovala:
Ing. Marie Borkovcová, Ph.D.
Inka Pospíšilová
Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně
Agronomická fakulta
Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství
ZS 2005/2006 – AF
ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE
Řešitelka
Inka Pospíšilová
Magisterský studijní program
Zemědělská specializace
Obor
Agroekologie
Název tématu:
Parazitózy vybraných druhů zvěře v extrémně rekreačně zatížených lesích jihozápadního okraje Prahy
Zásady pro vypracování:
1.
Samostatné zpracování morfologie a biologie endoparazitů podle doporučené literatury
2.
Sledování výskytu v pravidelných intervalech jedenkrát měsíčně
3.
Determinace nalezených druhů podle doporučené literatury
4.
Sledování sezónní dynamiky výskytu u významných druhů
5.
Vyhodnocení výsledků pomocí statistických metod
Rozsah práce:
35 – 40 stran textu, 5 – 10 stran příloh
Seznam odborné literatury:
1.
CHROUST, K. A KOL. Veterinární protozoologie. Brno: VFU. 1998
2.
DOGEL, V. A. Zoologie bezobratlých. Praha: SPN. 1961
3.
JURÁŠEK, V., DUBINSKÝ, P. Veterinárna parazitólogia. Bratislava: Príroda. 1993
4.
KASSAI, T. Veterinary helminthology. Butterworth: Heinemann. 1999
5.
KRATOCHVÍL, J. Použitá zoologie I, II. Praha: SZN. 1966
6.
LAŠTŮVKA, Z., KREJČOVÁ, P. Ekologie. Brno: Konvoj. 2000
7.
www.google.com
Datum zadání diplomové práce:
leden 2004
Datum odevzdání diplomové práce:
duben 2006
Inka Pospíšilová
Ing. Marie Borkovcová, Ph.D.
zpracovatelka diplomové práce
vedoucí diplomové práce
Prof. RNDr. Zdeněk Laštůvka, CSc. vedoucí ústavu
Prof. Ing. Jaroslav Hlušek, CSc. děkan AF MZLU v Brně
Prohlášení:
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Parazitózy vybraných druhů zvěře v extrémně rekreačně zatížených lesích jihozápadního okraje Prahy vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury.
Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům.
V Brně, dne……………………………….
Podpis diplomanta……………………….
Děkuji Ing. Marii Borkovcové Ph.D. za odborné vedení a všestrannou pomoc, kterou mi poskytla při vypracovávání této diplomové práce a svým rodičům za poskytnuté zázemí a hmotné zabezpečení v průběhu celého studia.
ANNOTATION This thesis deals with the occurrence of endoparasitic diseases of the selected game species – wild boar (Sus scrofa), roe deer (Capreolus capreolus) and brown hare (Lepus europaeus) in the forests in the suburb of Prague which are extremely tourist burdened. There were monitored species spectrum, prevalence and endoparasites appearance season dynamics. The results have been compared to the regions with the different level of anthropogenic burden (the region with mild load and without anthropogenic load) in order to find the link of endoparasitic diseases to the rate of recreation load. Since nobody dealt with this issue there will be necessary to carry out the research and to check on the results. By the wild boar there was found the following parasites spectrum: Eimeria debliecki (26,5 %), Eimeria perminuta (14 %), Eimeria scabra (10,5 %), Isospora suis (45 %), Trichuris suis (65,5 %), Globocephalus spp. (49 %), Oesophagostomum dentatum (11,5 %), Metastrongylus spp. (4 %) a Ascarops strongylina (32 %); by the roe deer: Eimeria capreoli (31 %), Eimeria ponderosa (21,5 %), Eimeria panda (2,5 %), Eimeria superba (19,5 %), Trichuris spp. (45 %), Oesophagostomum spp. (15,5 %), Haemonchus contortus (42,5 %), Ostertagia ostertagi (46 %), Trichostrongylus spp. (42,5 %), Varestrongylus capreoli (2,5 %) and by the brown hare: Eimeria leporis (47,5 %), Eimeria robertsoni (23,5 %), Eimeria spp. (50,5) Trichuris sylvilagi (38,5 %), Graphidium strigosum (53,5 %), Trichostrongylus retortaeformis (7,5 %) a Protostrongylus commutatus (3,5 %). Monitoring of season dynamics has showed practically by the all found parasites the increased frequency in spring and autumn months but the spring maximum was more obvious. By comparison with the results from differently anthropogenic burdened regions was proved the presumption that most endoparasites are found by the animals in the forests in Prague surroundings which are extremely tourist burdened. The prevalance rate in the region without anthropogenic burden (Pardubice region) was lower but not so much, as one would expect, the animals in the region with low tourist burden (forest near Olomouc town) had the least parasites. The influence of other factors, for example the climate or different care of animals can be also the reason for it. The wildlife is the constituent part of nature and with regard to endoparasitic diseases severity and to growing civilization stress on the environment there wil be the need to continue in this research.
OBSAH 1 ÚVOD………………………………………………………………………………….. 8 2 LITERÁRNÍ PŘEHLED……………………………………………………….…...….. 10 2.1 Charakteristika vybraných druhů zvěře……………………………………..... 10 2.1.1 Prase divoké (Sus scrofa L.)………………………………………... 10 2.1.2 Srnec obecný (Capreolus capreolus L.)……………………………. 11 2.1.3 Zajíc polní (Lepus europaeus Pallas)………………………………. 13 2.2 Definice základních parazitologických pojmů……………………………….. 15 2.3 Endoparazité vybraných druhů zvěře a jimi způsobovaná onemocnění …….. 17 2.3.1 Systematické zařazení endoparazitů ……………………………….. 17 2.3.1.1 Endoparazité prasete divokého…………………………… 17 2.3.1.2 Endoparazité srnce obecného ……………………………. 19 2.3.1.3 Endoparazité zajíce polního ……………………………… 21 2.3.2 Charakteristika a vývojové cykly endoparazitů a jimi způsobovaná onemocnění - endoparazitózy……………………………………… 22 2.3.2.1 Definice pojmu parazitóza, obecné projevy onemocnění… 22 2.3.2.2 Prvoci – Protozoa…………………………………………. 23 2.3.2.3 Ploštěnci – Plathelminté…………………………………... 28 2.3.2.4 Hlístice – Nematoda………………………………………. 34 2.3.2.5 Vrtejši – Acanthocephala…………………………………. 47 3 CÍL PRÁCE…………………………………………………………………………….. 49 4 CHARAKTERISTIKA ZÁJMOVÉHO ÚZEMÍ A ANTROPOGENNÍ ZÁTÍŽENÍ OBLASTI………………………………………………………………………………. 50 4.1 Charakteristika zájmového území……………………………………………..50 4.2 Antropogenní zatížení sledované lokality……………………………………. 53 5 MATERIÁL A METODIKA…………………………………………………………... 56 5.1 Materiál……………………………………………………………………….. 56 5.2 Metodika……………………………………………………………………… 56 5.3 Statistické vyhodnocování…………………………………………………… 57 6 VÝSLEDKY…………………………………………………………………………… 58 6.1 Druhové spektrum parazitů, prevalence a sezónní dynamika jejich výskytu… 58 7 DISKUZE ……………………………………………………………………………… 63 7.1 Srovnání s oblastmi s odlišnou antropogenní zátěží …………………………. 68 7. 2 Statistické vyhodnocení výsledků…………………………………………….73 8 ZÁVĚR ………………………………………………………………………………… 74 9 POUŽITÁ LITERATURA…………………………………………………………...… 76 10 PŘÍLOHY……………………………………………………………………………... 80
SEZNAM TABULEK A GRAFŮ V TEXTU Tab. 3: Charakteristika Brezova flotačního roztoku (JURÁŠEK et DUBINKÝ, 1993) Tab. 12: Celková prevalence endoparazitů prasete divokého (seřazeno sestupně) Tab. 15: Celková prevalence endoparazitů srnce obecného (seřazeno sestupně) Tab. 18: Celková prevalence endoparazitů zajíce polního (seřazeno sestupně) Tab. 19: Porovnání výskytu endoparazitů prasete divokého v extrémně antropogenně zatížené oblasti a oblasti bez antropogenní zátěže (vlastní výsledky; VRBOVÁ, 2006) Tab. 20: Porovnání
výskytu endoparazitů srnce obecného v extrémně antropogenně
zatížené oblasti, oblasti s mírnou rekreační zátěží a oblasti bez antropogenní zátěže (vlastní výsledky; PLÁŠKOVÁ, 2006; VRBOVÁ, 2006) Tab. 21: Porovnání výskytu endoparazitů zajíce polního v extrémně antropogenně zatížené oblasti, oblasti s mírnou rekreační zátěží a oblasti bez antropogenní zátěže (vlastní výsledky; PLÁŠKOVÁ, 2006; VRBOVÁ, 2006) Graf 7: Prevalence endoparazitů prasete divokého, srnce obecného a zajíce polního v rozdílně antropogenně zatížených oblastech Graf 8: Statistické zpracování dat v programu Canoco
1 ÚVOD Zvěř je citlivým indikátorem zdravosti prostředí, jehož je nedílnou součástí (PÁV et al., 1981). Po roce 1970 došlo v České republice k depresi populační hladiny řady volně žijících druhů lovné zvěře. Příčiny nejsou dosud objasněny a mají různé důvody. Jedním z nich jsou i negativní antropogenní faktory, které mají vliv na biodiverzitu krajiny (PIKULA et BEKLOVÁ, 2002). Člověk svým působením ovlivňuje přímo i nepřímo organismy na úrovni jedinců, populací a celých společenstev i jejich prostředí. Přitom pro zachování biodiverzity existuje řada velmi pádných důvodů – ekonomických, etických, ekologických, genetických i estetických. Všechny organismy jsou součástí přírodního bohatství, jehož ochrana je odrazem etické a kulturní úrovně člověka. Každý druh zaujímá své specifické postavení a vazby v ekosystému. Jeho vymření pak nutně vede ke strukturálním a funkčním posunům v ekosystému s různě rozsáhlými následky (LAŠTŮVKA et KREJČOVÁ, 2000). Stále aktuálnější se stává problematika zdravotního stavu zvěře, který je limitujícím faktorem její prosperity. Pouze zdravá zvěř se může optimálně rozvíjet a plodit zdravá, životaschopná mláďata. Zdravotní stav je ve velké míře ovlivňován i přítomností vnitřních parazitů (endoparazitů). Parazitózy způsobují značné ztráty a zdravotní komplikace u všech věkových kategorií, což je dáno především jejich značnou rozšířeností a dále i početností druhů, které se obvykle na infekcích podílejí. Invaze parazitů mohou vyvolávat přímo závažná onemocnění nebo výrazně přispívat ke vzniku a vývoji jiných onemocnění virového, bakteriálního nebo alimentárního původu (CHROUST, 2001). Díky zhoršujícím se podmínkám životního prostředí, vyvolávajícím stresové stavy u zvěře dochází ke snižování přirozené odolnosti a vzniku dispozic pro rozvoj řady chorob, včetně parazitárních (ŠEVČÍK et STRAKOVÁ, 2002; PÁV et al., 1981). Parazitózám byla věnována pozornost již v minulosti, problematika byla popsána v odborné literatuře a bylo provedena i řada výzkumů. V dostupné literatuře je ale možné nálezt jen velmi málo informací přímo o vlivu antropogenní zátěže a zvláště rekreace na výskyt endoparazitóz zvěře. Obecně jsou souvislosti výskytu parazitů a působení stresových faktorů zmíněny ve starších i novějších publikacích, ale přímo o tom, že v místech blízko velkých měst a místech využívaných jako rekreační lesy, je zvýšený výskyt endoparazitů u lovné zvěře ve srovnání s honitbami turisticky nevyužívanými, se dočteme jen v zahraničních pracích například HAUPTA (1984) a REHBEINA (2000).
Masovější rozvoj pěší turistiky a především cykloturistiky i v oblastech lesních ekosystémů v okolí velkých měst, je totiž záležitostí posledních málo desetiletí a bude zde zapotřebí ještě mnohaleté cíleně zaměřené práce.
2 LITERÁRNÍ PŘEHLED
2.1 CHARAKTERISTIKA VYBRANÝCH DRUHŮ ZVĚŘE
2.1.1 PRASE DIVOKÉ (SUS SCROFA L.) Prase divoké, myslivecky také černá zvěř či divočák, zástupce zvěře spárkaté nepřežvýkavé (HROMAS et al., 2000) je na našem území zvěří původní, jeho výskyt se ale během historického vývoje podstatně měnil. V 18. století byl zakázán chov černé zvěře ve volných honitbách a povolen byl pouze chov oborní. Mimo obory byly divočáci hubeni jako škodná a z volné přírody tak téměř vymizeli. Ve volnosti se začali opět objevovat od konce druhé světové války, a protože se jedná o zvěř značně adaptabilní, poměrně rychle zaujali v našich lesích původně obývaná stanoviště a dobře se přizpůsobili i pozměněné, hustě osídlené a negativními civilizačními vlivy poznamenané krajině. V současné době se černá zvěř na našem území vyskytuje ve značné výši a i přes řadu problémů, které může působit, ji můžeme považovat za zvěř perspektivní (WOLF, 1995).
Systematické zařazení prasete divokého (LAŠTŮVKA et al., 2001) Říše: ANIMALIA – ŽIVOČICHOVÉ Podříše: METAZOA – MNOHOBUNĚČNÍ Kmen: CHORDATA – STRUNATCI Podkmen: VERTEBRATA – OBRATLOVCI Třída: MAMMALIA – SAVCI Podtřída: THERIA – ŽIVORODÍ Řád: ARTIODACTYLA Podřád: NONRUMINANTIA – NEPŘEŽVÝKAVCI Čeleď: SUIDAE – PRASATOVITÍ Rod: SUS – PRASE
Způsob života, nároky na životní prostředí Divoká prasata žijí v menších, převážně rodinných, tlupách; staří samci, případně i staré jalové bachyně, jednotlivě. Zvířata mezi sebou s oblibou vyhledávají fyzický kontakt a komunikují kvičivými a chrochtavými zvuky (HROMAS et al., 2000; REICHHOLF, 1996; HAPP, 2005 ).
Ze smyslů má černá zvěř výborně vyvinutý čich a sluch, vidí poměrně špatně (HAPP, 2005; REICHHOLF, 1996). Za potravou vycházejí v noci, i když původně černá zvěř nebyla zvěří s typickou noční aktivitou, je toto přizpůsobení antropogenním tlakům
(WOLF, 1995). Divoká
prasata jsou všežravci, potravu sbírají na povrchu nebo protáhlým rypákem vyrývají z půdy. Živí se nadzemními i podzemními částmi rostlin, semeny a plody lesních dřevin, škody působí na zemědělských plodinách. Živočišnou složku potravy tvoří nejrůznější hmyz, žížaly, hlodavci i mláďata dalších obratlovců, žerou i mršiny (HROMAS et al., 2000; REICHHOLF, 1996). K dennímu odpočinku se zvěř stahuje do úkrytů, kde leží nebo se na vlhkých a bahnitých místech s oblibou kaliští. Bahno z těla si otírá na blízkých stromech a zanechává tak typické pobytové stopy (HROMAS et al., 2000; BOUCHNER, 1999). Prasata se dokáží pohybovat velice tiše, při úprku ale pádí s velkým hlukem. Nejčastěji se pohybují zvláštním typem klusu, ale i cválají a umí dobře plavat (REICHHOLF, 1996). Patří k toulavým druhům zvěře a za noc přeběhnou i několik desítek kilometrů (BOUCHNER, 1999). Za normálních okolností nemá černá zvěř těsnější vazbu k území, ale pohybuje se ve větším prostoru. Rozloha domovského okrsku tlupy činí, v závislosti na velikosti tlupy a potravní nabídce, kolem 300 až 1000 ha (HAPP, 2005). Na biotop nemají divočáci žádné specifické nároky, vyhýbají se pouze zcela otevřenému terénu bez jakéhokoli porostu. Původním areálem jejich rozšíření byly zřejmě lužní lesy (REICHHOLF, 1996), vyhovují jim rozsáhlé listnaté a smíšené lesy, pronikají ale i do míst méně zalesněných (HROMAS et al., 2000). Vyskytují se od nížin až po horské oblasti. Černá zvěř je velmi přizpůsobivá, úspěšně odolává civilizačním tlakům a dobře přežívá i v kulturní krajině (WOLF, 1995).
2.1.2 SRNEC OBECNÝ (CAPREOLUS CAPREOLUS L.) Srnčí zvěř je naším původním druhem, který dnes obývá rozsáhlou plochu území ČR od nížin až do horských oblastí. Chov srnčí zvěře má u nás bohatou tradici, ale vývoj hospodářství a ekonomiky přinesly změny, které se promítají do životního prostředí a vytvářejí řadu problémů, které se dříve nepovažovaly za významné. Životní prostředí zvěře je ovlivněno emisemi, technologiemi v zemědělské a lesní výrobě a rozvojem dopravy a rekreace (VACH, 1993). I když je srnčí poměrně citlivá k vlivům prostředí, jde především o vlivy povětrnostní, lidské kultuře se přizpůsobuje mnohem lépe než ostatní spárkatá zvěř
a proniká i do blízkosti obcí a průmyslových závodů (NEČAS, 1963). Významným negativním faktorem, jehož význam se každoročně zvětšuje, je narušování potřebného klidu srnčí zvěře rekreací a turistikou (VACH, 1993). Nebezpečím jsou i volně pobíhající psi, kteří ničí malá srnčata a štvou dospělou zvěř, stejně tak i zvýšený provoz na komunikacích a ohrožení zvěře závadnými odpadními vodami a jinými škodlivými látkami (NEČAS, 1963). Reakcí na tyto faktory je mimo jiné snižování hmotnosti a celkově negativní ovlivnění zdravotního stavu. Dle rozboru zdravotního stavu srnčí zvěře v ČR z let 1976 až 1980 bylo zjištěno, že došlo k významnému zvýšení invazí vnějších i vnitřních parazitů (VACH, 1993). Přesto můžeme díky značné přizpůsobivosti se srnčí zvěří počítat jako s trvalým prvkem naší kulturní krajiny (NEČAS, 1963).
Systematické zařazení srnce obecného (LAŠTŮVKA et al., 2001) Říše: ANIMALIA – ŽIVOČICHOVÉ Podříše: METAZOA – MNOHOBUNĚČNÍ Kmen: CHORDATA – STRUNATCI Podkmen: VERTEBRATA – OBRATLOVCI Třída: MAMMALIA – SAVCI Podtřída: THERIA – ŽIVORODÍ Řád: ARTIODACTYLA Podřád: RUMINANTIA – PŘEŽVÝKAVCI Čeleď: CERVIDAE – JELENOVITÍ Rod: CAPREOLUS – SRNEC
Způsob života, nároky na životní prostředí Na podzim se srnčí zvěř sdružuje do tlup, jejichž základem jsou srny se srnčaty, k nim se připojují srnci a případně i nevodící srny (HROMAS et al., 2000). Na jaře se tato volná seskupení rozpadnou. Srnci i srny získají pocit územní příslušnosti a snaží se nalézt a bránit co nejvýhodnější území, svůj revír si značkují pachovými žlázami (REICHHOLF, 1996). Srnčí má dobře vyvinutý čich a sluch. Zrak je slabší, dobře však rozlišuje pohyb (REICHHOLF, 1996; HROMAS et al., 2000). V otevřené krajině, tedy zejména u polního srní, zrak přebírá prvořadou funkci a využití sluchu a čichu je zde poněkud limitováno vzdáleností a směrem větru. Srnčí má velmi dobrou sluchovou paměť a téměř nevěnuje
pozornost i hlasitým zvukům, které se ale pravidelně opakují a na které je zvyklá a nevěstí jí nebezpečí (NEČAS, 1963). Srnčí zvěř se ozývá jakoby ostrým štěkáním či bekáním (REICHHOLF, 1996). Většinu dne tráví srnčí zvěř střídavě pastvou a odpočinkem. Hlavní fáze aktivity nastává obvykle ráno a večer za šera. S ubývající zelenou potravou zvěř omezuji svoji aktivitu a v zimě odpočívá, jak dlouho je to jen možné. Výraznou potřebu energie přináší jaro a srnčí tak věnuje většinu času pastvě. Je velmi vybíravá a vytrvale vyhledává rostliny, které jsou zvláště výživné (REICHHOLF, 1996). V potravě jsou zastoupeny výhony a listy dřevin, byliny, houby, lišejníky a plody dřevin. V oblibě má sůl (HROMAS et al., 2000). Nejlepší podmínky k životu nalézá srnčí zvěř na okrajích listnatých lesů s bohatým bylinným podrostem, s možností pastvy na lukách a polích (REICHHOLF, 1996; HROMAS et al., 2000). Srnec není typické lesní zvíře a v některých oblastech se vyvinula forma takzvaného „polního srnce“, který se prakticky celý rok pohybuje ve volném prostranství (REICHHOLF, 1996). Dochází k tomu zvláště tam, kde je v lesích zvěř rušena rozmáhající se turistikou a v dorůstajícím obilí pak nalézá větší klid než v lese (BOUCHNER, 1999). Ve střední Evropě se pak dá dokonce hovořit i o srnčí zvěři, která sleduje člověka do jeho sídel, včetně velkých městských parků (REICHHOLF, 1996).
2.1.3 ZAJÍC POLNÍ (LEPUS EUROPAEUS PALLAS) Zajíc odedávna patřil k nejvýznamnějším druhům naší lovné zvěře. V českých zemích se vyskytuje na více jak 80% celkové honební plochy. Alarmující pokles početního stavu je mnohdy pokládán za odpovídající současnému vývoji společnosti a považován tak za neřešitelný. Neodráží totiž jen kolísání četnosti zajíců v rámci přirozeného biologického procesu, ale projevují se i nepříznivé poměry v krajinném prostředí, ničení zvěři odpovídajících biotopů, ochuzující se rostlinný genofond nepostačující již nutričním nárokům zajíců, často kontaminovaná potrava a ztráta pocitu bezpečí. I další, často neznámé faktory, způsobující selhávání jejich adaptability. Negativně se projevuje i zvýšená návštěvnost honiteb (KUČERA et KUČEROVÁ, 2002). K těmto převážně antropogenním vlivům můžeme zařadit i vzrůstající automobilový provoz, v jeho důsledku dochází přímo ke ztrátám na komunikacích, ale i k negativnímu ovlivnění zdravotního stavu škodlivými zplodinami (SECK-LANZENDORF VON, 1997). Zajíc, kromě přínosu mysliveckého, je i vhodným bioindikátorem kvality životního prostředí a s přihlédnutím ke
skutečnosti, že oživuje krajinu, stoupá jeho význam i z hlediska celospolečenského (KUČERA et KUČEROVÁ, 2002).
Systematické zařazení zajíce polního (LAŠTŮVKA et al., 2001) Říše: ANIMALIA – ŽIVOČICHOVÉ Podříše: METAZOA – MNOHOBUNĚČNÍ Kmen: CHORDATA – STRUNATCI Podkmen: VERTEBRATA – OBRATLOVCI Třída: MAMMALIA – SAVCI Podtřída: THERIA – ŽIVORODÍ Řád: LAGOMORPHA Čeleď: LEPORIDAE – ZAJÍCOVITÍ Rod: LEPUS - ZAJÍC
Způsob života, nároky na životní prostředí Zajíc žije, kromě období páření, samotářsky v teritoriu o poloměru přibližně 2-5 km a tomuto místu zůstává věrný. Během dne odpočívá v jednoduchém loži, cítí-li se ohrožen obvykle se přikrčí do prohlubně v terénu, věnuje se hygieně, průběhům nebo páření. Na pastvu vychází za šera a v noci, nejintezivněji se jí věnuje od svítání do osmé hodiny, odpoledne začíná zvýšená aktivita po patnácté hodině. Krátce se pase i během dne. Je výlučným býložravcem a živí se travami, výhonky obilí a bylinami, v zimě okusuje výhony dřevin a ohryzává kůru. Řada planě rostoucích bylin má pro zajíce významné dietetické účinky, napomáhá trávení nebo působí antiparazitálně (HROMAS et al., 2000; REICHHOLF, 1996; BUKOVJAN, 2003). Řídí se hlavně sluchem, nejdokonalejším ze svých smyslů a čichem, méně zrakem. V noci v husté trávě se orientuje i pomocí hmatových chlupů na horním pysku a nad očima. K označování stanoviště a k vyhledávání partnera mu slouží lícní pachové žlázy, pigmentová žláza nad nosem a přířitní žlázy. Při ohrožení vřeští a naříká, při pastvení a honcování mrouká (HROMAS et al., 2000). Přirozenými nepřáteli zajíce jsou liška, tchoř, lasička nebo jestřáb, uloví většinou ale jen nemocné nebo nezkušené mladé jedince. Dospělý zajíc je natolik dobrý běžec, že se kličkováním zbaví prakticky každého pronásledovatele (REICHHOLF, 1996). Zajíc je
rychlý a vytrvalý běžec, v nouzi dokáže i plavat. Neklade běhy střídavě, ale došlapuje vždy oběma předními či zadními běhy současně (HROMAS et al., 2000; BOUCHNER, 1999). Zajíc je rozšířen po celém našem území. Přirozeným životním prostředím jsou pro něj otevřená prostranství s roztroušenou vegetací. Nejlépe mu vyhovují pastevně bohaté a sušší nížiny, případně i pahorkatiny, kde se střídají lesy a pole s remízy (SECKLANZENDORF VON, 1997; HROMAS et al., 2000). V rozsáhlých lesních komplexech se vyskytuje jen zřídka (KUČERA et KUČEROVÁ, 2002).
2.2 DEFINICE ZÁKLADNÍCH PARAZITOLOGICKÝCH POJMŮ
Parazitologie Věda zabývající se studiem cizopasníků (parazitů) se nazývá parazitologie (KOTRLÁ et al., 1984). Zabývá se i jimi vyvolanými onemocněními (parazitózami) a metodami boje s nimi. Parazitologie je komplexní disciplína ekologického charakteru, studuje nejen parazity a jejich hostitele, ale i vztahy a přizpůsobovací proces mezi nimi (JURÁŠEK, 1987).
Parazitizmus Parazitizmus (cizopasnictví) je složitý vzájemný, antagonistický vztah dvou organismů (JURÁŠEK, 1987). Přičemž jeden ze zúčastněných organismů, parazit, žije v nebo na druhém organismu, hostiteli, získává z něj živiny a v různé míře mu škodí (BALLWEBER, 2001). Parazitizmus je biologický jev, který je v živočišné říši velmi rozšířen. Nelze ho chápat jako něco výjimečného či náhodného, ale jako jev, který je logickým důsledkem působení širokého komplexu různých činitelů a jejich vzájemných vztahů a má důležitou úlohu jako faktor, který pomáhá za normálních podmínek udržovat ekologickou rovnováhu v systému (RYŠAVÝ et al., 1989).
Parazit, hostitel Parazit je organismus, který využívá druhý organismus - hostitele jako zdroj výživy a prostředí pro svůj život a vyžaduje od něj regulaci vztahů s vnějším prostředím. Nedostatečná přizpůsobivost jednoho z partnerů k takovémuto způsobu života mu zapříčiní smrt (JURÁŠEK, 1987). Parazit žije přímo na útraty těla druhé bytosti (KRATOCHVÍL, 1966). Usídluje se dočasně nebo trvale na těle (ektoparazit) nebo v těle (endoparazit)
hostitele, živí se jeho tělními tekutinami, tkáněmi a způsobuje mu škodu, případně až smrt (JURÁŠEK, 1987). Cizopasníci jsou ke svému způsobu života přizpůsobeni, mají vyvinuta různá přichycovací zařízení a zařízení k příjmu potravy (např. háčky, přísavky, pysky, zuby apod.). U některých degenerují určité orgány (např. zažívací, smyslové nebo pohybové) a naopak jsou mnohonásobně vyvinuty orgány pohlavní (KOTRLÁ et al., 1984). Paraziti se rozdělují podle lokalizace na hostiteli nebo uvnitř hostitele na parazity vnější (ektoparazity), kteří cizopasí na povrchu těla svých hostitelů a na parazity vnitřní (endoparazity), kteří cizopasí uvnitř těla hostitelů. Obligátní paraziti musejí bezpodmínečně část svého života žít paraziticky, aby mohli dokončit svůj vývoj. Fakultativní (příležitostní) paraziti normálně nežijí parazitickým způsobem života, ale za určitých podmínek, dostanou-li se do živočicha, se mohou v jeho organismu chovat jako paraziti praví. Náhodný parazit je takový parazit, který napadne živočicha, jenž není jeho normálním hostitelem. Může se však postupně na tohoto nového hostitele adaptovat. Permanentní (trvalý) parazit žije po celé období své dospělosti uvnitř nebo na povrchu těla svého hostitele. Temporální (dočasný) parazit se pouze po kratší nebo delší dobu na svém hostiteli živí. Hyperparazit cizopasí u jiného druhu parazita. Pseudoparaziti jsou organismy nebo jejich části, které při diagnostice parazitů mohou být pro svou vnější podobu s nimi zaměňovány (RYŠAVÝ et al., 1989). Rozlišují se rovněž hostitelé, hostitel, v němž paraziti dosahují stadia pohlavní zralosti a reprodukce je hostitel definitivní (konečný). Pro parazity s přímým vývojem je to hostitel jediný. Mezihostitel je organismus, ve kterém probíhá část vývoje parazita, ale parazit v něm nedosáhne stádia pohlavní zralosti. Většinou se v něm vyvíjí infekční (invazní) stádia, tj. taková, která jsou schopná infikovat definitivního hostitele. Mezihostitel, který aktivně přenáší vývojová stádia parazitů se nazývá vektor (přenašeč). Paratenický hostitel (transportní, rezervoárový) je živočich stojící mimo vlastní životní cyklus parazita, mohou se v něm ale kumulovat infekční stadia parazita a i delší dobu v něm přežívat, aniž by ztratily schopnost vyvolat novou nákazu u definitivního hostitele (RYŠAVÝ et al., 1989; JURÁŠEK, 1987).
2.3 ENDOPARAZITÉ VYBRANÝCH DRUHŮ ZVĚŘE A JIMI ZPŮSOBOVANÁ ONEMOCNĚNÍ
2.3.1 SYSTEMATICKÉ ZAŘAZENÍ ENDOPARAZITŮ Uvedeni jsou pouze endoparazité vyskytující se u vybraných druhů zvěře v podmínkách střední Evropy a diagnostikovatelní ovoskopickým nebo larvoskopickým vyšetřením trusu. Zpracováno dle ANDERSON (2001); BALLWEBER (2001); HAUSMANN et HÜLSMANN (2003); HIEPEPE (1985); CHROUST (2001); LAŠTŮVKA et al. ( 2001); RYŠAVÝ et al. (1989);
2.3.1.1 ENDOPARAZITÉ PRASETE DIVOKÉHO Říše: ANIMALIA - ŽIVOČICHOVÉ Podříše: PROTOZOA – PRVOCI (JEDNOBUNĚČNÍ) Kmen: SARCOMASTIGOPHORA – PRAPRVOCI (BEZBRVÍ) Podkmen: MASTIGOPHORA (FLAGELLATA) - BIČÍKOVCI Třída: ZOOMASTIGOPHOREA Řád: DIPLOMONADIDA – ZDVOJENKY Čeleď: HEXAMITIDAE Rod: GIARDIA Kmen: APICOMPLEXA - VÝTRUSOVCI Třída: SPOROZOA Podtřída: COCCIDIA Řád: EUCOCCIDIIDA - KOKCIDIE Podřád: EIMERIINA Čeleď: EIMERIIDAE - KOKCIDIOVITÍ Rod: EIMERIA Rod: ISOSPORA Kmen: CILIOPHORA – NÁLEVNÍCI Třída: KINETOFRAGMINOPHOREA – STEJNOBRVÍ Čeleď: BALANTIDIIDAE Rod: BALANTIDIUM Podříše: METAZOA – MNOHOBUNĚČNÍ Kmen: PLATHELMINTHES – PLOŠTĚNCI Třída: TREMATODA – MOTOLICE Podtřída: PROSOSTOMIDEA Řád: ECHINOSTOMIDA Čeleď: FASCIOLIDAE Rod: FASCIOLA
Řád: PLAGIORCHIDA Čeleď: DICROCOELIIDAE Rod: DICROCOELIUM Kmen: NEMATODA – HLÍSTICE Třída: ADENOPHOREA Řád: TRICHOCEPHALIDA (ENOPLIDA) – NITKOVCI Čeleď: TRICHURIDAE – TENKOHLAVCOVITÍ Rod: TRICHURIS (TRICHOCEPHALUS) Třída: SECERNENTEA Řád: RHABDITIDA – HÁĎATA Čeleď: STRONGYLOIDIDAE Rod: STRONGYLOIDES Řád: STRONGYLIDA – MĚCHOVCI Nadčeleď: ANCYLOSTOMATOIDEA Čeleď: ANCYLOSTOMATIDAE Rod: GLOBOCEPHALUS Nadčeleď: STRONGYLOIDEA – ZUBOVKY Čeleď: STRONGYLIDAE Rod: OESOPHAGOSTOMUM Nadčeleď: TRICHOSTRONGYLOIDEA – VLASOVKY Čeleď: TRICHOSTRONGYLIDAE Rod: HYOSTRONGYLUS Nadčeleď: METASTRONGYLOIDEA – PLICNIVKY Čeleď: METASRONGYLOIDAE Rod: METASTRONGYLUS Řád: ASCARIDIDA – ŠKRKAVICE Nadčeleď: ASCARIDOIDEA – ŠKRKAVKY Čeleď: ASCARIDIDAE Rod: ASCARIS Řád: SPIRURIDA – SPIRURY Nadčeleď: SPIRUROIDEA Čeleď: SPIROCERCIDAE Rod: ASCAROPS Rod: PHYSOCEPHALUS Rod: SIMONDSIA Kmen: ACANTHOCEPHALA – VRTEJŠI Třída: ARCHIACANTHOCEPHALA Řád: OLIGOACANTHORHYNCHIDA Čeleď: OLIGOACANTHORHYNCHIDAE Rod: MACRANTHORHYNCHUS
2.3.1.2 ENDOPARAZITÉ SRNCE OBECNÉHO Říše: ANIMALIA - ŽIVOČICHOVÉ Podříše: PROTOZOA – PRVOCI (JEDNOBUNĚČNÍ) Kmen: SARCOMASTIGOPHORA – PRAPRVOCI (BEZBRVÍ) Podkmen: MASTIGOPHORA (FLAGELLATA) - BIČÍKOVCI Třída: ZOOMASTIGOPHOREA Řád: DIPLOMONADIDA – ZDVOJENKY Čeleď: HEXAMITIDAE Rod: GIARDIA Kmen: APICOMPLEXA - VÝTRUSOVCI Třída: SPOROZOA Podtřída: COCCIDIA Řád: EUCOCCIDIIDA - KOKCIDIE Podřád: EIMERIINA Čeleď: EIMERIIDAE - KOKCIDIOVITÍ Rod: EIMERIA Čeleď: CRYPTOSPORIDIIDAE Rod: CRYPTOSPORIDIUM Podříše: METAZOA – MNOHOBUNĚČNÍ Kmen: PLATHELMINTHES – PLOŠTĚNCI Třída: TREMATODA – MOTOLICE Podtřída: PROSOSTOMIDEA Řád: ECHINOSTOMIDA Čeleď: FASCIOLIDAE Rod: FASCIOLA Rod: FASCIOLOIDES Řád: PLAGIORCHIDA Čeleď: DICROCOELIIDAE Rod: DICROCOELIUM Řád: AMPHISTOMIDA Čeleď: PARAMPHISTOMATIDAE Rod: PARAMHISTOMUM Třída: CESTODA – TASEMNICE Podtřída: EUCESTODA - ŠESTIOSTNÍ Řád: CYCLOPHYLLIDEA – KRUHOVKY Čeleď: ANOPLOCEPHALIDAE Rod: MONIEZIA Kmen: NEMATODA – HLÍSTICE Třída: ADENOPHOREA Řád: TRICHOCEPHALIDA (ENOPLIDA) – NITKOVCI Čeleď: TRICHURIDAE – TENKOHLAVCOVITÍ Rod: TRICHURIS (TRICHOCEPHALUS) Čeleď: CAPILLARIIDAE
Rod: AONCHOTHECA Třída: SECERNENTEA Řád: RHABDITIDA – HÁĎATA Čeleď: STRONGYLOIDIDAE Rod: STRONGYLOIDES Řád: STRONGYLIDA – MĚCHOVCI Nadčeleď: ANCYLOSTOMATOIDEA Čeleď: ANCYLOSTOMATIDAE Rod: BUNOSTOMUM Nadčeleď: STRONGYLOIDEA – ZUBOVKY Čeleď: STROMGYLIDAE Rod: OESOPHAGOSTOMUM Rod: CHABERTIA Nadčeleď: TRICHOSTRONGYLOIDEA – VLASOVKY Čeleď: TRICHOSTRONGYLIDAE Rod: HAEMONCHUS Rod: OSTERTAGIA Rod: TELADORSAGIA (OSTERTAGIA) Rod: TRICHOSTRONGYLUS Rod: COOPERIA Rod: SKRJABINAGIA Rod: SPICULOPTERAGIA Rod: RINADIA Rod: MARSHALAGIA Čeleď: DICTYOCAULIDAE Rod: DICTYOCAULUS Čeleď: MOLINEIDAE Rod: NEMATODIRUS Nadčeleď: METASTRONGYLOIDEA – PLICNIVKY Čeleď: PROTOSTRONGYLIDAE Rod: MUELLERIUS Rod: PROTOSTRONGYLUS Rod: VARESTRONGYLUS (CAPREOCAULUS)
2.3.1.3 ENDOPARAZITÉ ZAJÍCE POLNÍHO Říše: ANIMALIA - ŽIVOČICHOVÉ Podříše: PROTOZOA – PRVOCI (JEDNOBUNĚČNÍ) Kmen: SARCOMASTIGOPHORA – PRAPRVOCI (BEZBRVÍ) Podkmen: MASTIGOPHORA (FLAGELLATA) - BIČÍKOVCI Třída: ZOOMASTIGOPHOREA Řád: DIPLOMONADIDA – ZDVOJENKY Čeleď: HEXAMITIDAE Rod: GIARDIA Kmen: APICOMPLEXA - VÝTRUSOVCI Třída: SPOROZOA Podtřída: COCCIDIA Řád: EUCOCCIDIIDA - KOKCIDIE Podřád: EIMERIINA Čeleď: EIMERIIDAE - KOKCIDIOVITÍ Rod: EIMERIA Čeleď: CRYPTOSPORIDIIDAE Rod: CRYPTOSPORIDIUM Podříše: METAZOA – MNOHOBUNĚČNÍ Kmen: PLATHELMINTHES – PLOŠTĚNCI Třída: TREMATODA – MOTOLICE Podtřída: PROSOSTOMIDEA Řád: ECHINOSTOMIDA Čeleď: FASCIOLIDAE Rod: FASCIOLA Řád: PLAGIORCHIDA Čeleď: DICROCOELIIDAE Rod: DICROCOELIUM Třída: CESTODA – TASEMNICE Podtřída: EUCESTODA - ŠESTIOSTNÍ Řád: CYCLOPHYLLIDEA – KRUHOVKY Čeleď: ANOPLOCEPHALIDAE Rod: ANDRYA Rod: MOSGOVOYIA Rod: CTENOTAENIA Kmen: NEMATODA – HLÍSTICE Třída: ADENOPHOREA Řád: TRICHOCEPHALIDA (ENOPLIDA) – NITKOVCI Čeleď: TRICHURIDAE – TENKOHLAVCOVITÍ Rod: TRICHURIS (TRICHOCEPHALUS) Čeleď: CAPILLARIIDAE Rod: CAPILLARIA
Třída: SECERNENTEA Řád: RHABDITIDA – HÁĎATA Čeleď: STRONGYLOIDIDAE Rod: STRONGYLOIDES Řád: STRONGYLIDA – MĚCHOVCI Nadčeleď: TRICHOSTRONGYLOIDEA – VLASOVKY Čeleď: TRICHOSTRONGYLIDAE Rod: GRAPHIDIUM Rod: TRICHOSTRONGYLUS Nadčeleď: METASTRONGYLOIDEA – PLICNIVKY Čeleď: PROTOSTRONGYLIDAE Rod: PROTOSTRONGYLUS Řád: ASCARIDIDA – ŠKRKAVICE Nadčeleď: OXYUROIDEA – ROUPI Čeleď: OXYURIDAE Rod: PASSALURUS
2.3.2 CHARAKTERISTIKA A VÝVOJOVÉ CYKLY ENDOPARAZITŮ A JIMI ZPŮSOBOVANÁ ONEMOCNĚNÍ - ENDOPARAZITÓZY
2.3.2.1 DEFINICE POJMU PARAZITÓZA, OBECNÉ PROJEVY ONEMOCNĚNÍ Onemocnění způsobovaná cizopasníky (parazity) označujeme jako parazitózy, jedná-li se o parazity vnitřní pak endoparazitózy. Jsou-li původci onemocnění prvoci hovoříme o protozoózách, jsou-li to helminti o helmintózách. Nemoci vyvolané jednotlivými druhy cizopasníků se zpravidla označují názvem odvozeným od jejich latinského rodového jména (KOTRLÁ et al., 1984; JURÁŠEK, 1987; ERHARDOVÁ et al., 1954). Systémy parazit-hostitel, které jsou vývojově velmi staré, jsou zpravidla vyvážené, působení parazita na hostitele a naopak je v jakési rovnováze takže negativní působení parazita je vyváženo obrannými reakcemi hostitele. Parazit v tomto případě svému hostiteli příliš neškodí, vztah obou složek systému se tak blíží ke vztahu komenzálnímu. To ovšem platí jen pro případ, je-li hostitel v normálním fyziologickém stavu. Dojde-li k oslabení hostitele, např. vlivem nedostatečné výživy, jiného onemocnění, silné únavy apod., může se tento rovnovážný stav porušit a převládne negativní působení parazita (RYŠAVÝ et al., 1989).
Parazit svému hostiteli škodí mechanickým působením (poškozování vnitřních orgánů různými fixačními ústrojími, migrací v tkáních, tlakem, případně ucpáním orgánů), toxickým účinkem, který může vést až k otravě hostitele, odebíráním potravy a živin a ohrožuje ho i přenosem infekčních chorob a celkovým snížením odolnosti a oslabením fyziologického stavu organismu (JURÁŠEK, 1987; ŠPENÍK, 1977). Asi 50% naší zvěře trpí parazitárními chorobami, které připravují půdu pro jiná vážnější onemocnění infekčního původu, a to bakteriální i virové. Vnímavost volně žijící zvěře k chorobám je rozdílná a závisí na druhu, věku, kondici zvěře, na prostředí, ve kterém zvěř žije apod. K onemocněním jsou nejnáchylnější zajíci a srnčí zvěř, méně divoká prasata (ŠPENÍK, 1977). Cizopasníci mohou způsobit akutní onemocnění, kdy hostitel účinkům parazita rychle podléhá a hyne brzy po objevení se prvních klinických příznaků. Někdy akutní forma může přejít v chronické stádium, kdy počet parazitů v hostiteli klesá a klinické obtíže se mírní. U latentních nákaz se klinické příznaky neobjevují vůbec (KOTRLÁ et al., 1984; ERHARDOVÁ et al., 1954). Mezi všeobecné příznaky nemocí u zvířat patří odlučování se od stáda nebo tlupy, vyhledávání úkrytů, nadměrná plachost nebo naopak její úplná ztráta a snížení reakcí na zevní podněty; vyhubnutí, zježení srsti, někdy průjmy, omezený pohyb, kašel, těžké a zrychlené dýchání. U dlouhodobých onemocnění se projevuje zaostávání v růstu a pozdní nebo neúplné přebarvování (PÁV, 1981; ŠPENÍK, 1977). Léčbu parazitóz je nutné provádět cíleně, na základě indikace, v úvahu je přitom nutné brát i ekologické a jiné faktory jako narušení životního prostředí, výživu i ekonomické stránky léčby (CHROUST, 2001). Neméně důležitá je i prevence spočívající zejména v zlepšování úživnosti revíru, dodržování únosnosti, početnosti zvěře, správného poměru pohlaví a zastoupení věkových tříd. I zde si musíme opět uvědomit, že mezi nejzávažnější příčiny špatného zdravotního stavu zvěře, včetně náchylnosti k parazitárním onemocněním patří zejména stále se zhoršující životní prostředí vyvolané turistikou, chatařením, motorismem a přezvěřením některých lokalit. (ŠPENÍK, 1977).
2.3.2.2 PRVOCI - PROTOZOA Tělo prvoků je tvořeno jedinou buňkou s jedním nebo více jádry. Její velikost se pohybuje podle druhu prvoka a vývojového stádia od 1 µm do několika milimetrů (LAŠTŮVKA et al., 2001; CHROUST et al., 1998). Rozmnožování je odlišné u jednotlivých skupin prvoků. Rozmnožují se pohlavně i nepohlavně (což je způsob častější).
Mnohé druhy jsou schopny přechodu do latentního stadia a tvoří cysty, které slouží k přečkání nepříznivých podmínek, u některých parazitů jsou cysty nebo spory obligátním stadiem vývojového cyklu. Vývojové cykly parazitických protozoí jsou různě složité. Monoxenní cizopasníci při svém vývoji nestřídají hostitele a část cyklu zpravidla tráví ve vnějším prostředí (exogenní fáze vývoje), do vývojového cyklu heteroxenních druhů vstupují dva nebo více hostitelů. K přenosu cizopasníka pak dochází pozřením předcházejícího hostitele nebo jeden z hostitelů funguje jako mechanický nebo aktivní přenašeč – vektor (LAŠTŮVKA et al., 2001; KOTRLÁ et al., 1984; CHROUST et al., 1998). Pouze malá část ze všech existujících prvoků jsou paraziti a mnozí z nich svému hostiteli ani příliš neškodí. Na druhou stranu existují parazitičtí prvoci, kteří způsobují závažná a zhoubná onemocnění (BALLWEBER, 2001). Z veterinárního hlediska jsou důležité 3 skupiny parazitických prvoků – Sarcomastigophora (bičíkovci a měňavky), Apicomplexa (výtrusovci), zahrnující kokcidie a Ciliophora (nálevníci) (BALLWEBER, 2001).
Sarcomastigophora Prvoci z tohoto kmene, náležející do podkmene bičíkovci (Mastigophora) se pohybují obvykle pomocí 1-8 bičíků, tělo mají pokryto pelikulou a rozmnožují se podélným dělením (LAŠTŮVKA et al., 2001). Tvar těla je různý – oválný, kulatý, hruškovitý, nebo vejčitý. U cizopasných druhů dochází k infekci hostitelského zvířete buď pozřením potravy, nebo vody kontaminované prvoky, jiní jsou přenášeni krev sajícími členovci. Napadají buňky krevní, střevní nebo jaterní (KOTRLÁ et al., 1984). Zástupci rodu Giardia jsou cizopasníky savců, včetně člověka, ptáků i obojživelníků. U zvěře cizopasí Giardia duodenalis (syn. G. intestinalis) (SAMUEL, PYBUS, KOCAN, 2001). Giardie jsou bilaterálně souměrné se zdvojenými jádry. Rozeznáváme dvě formy, pohyblivé trofozoity jako vegetativní stadia a cysty jako přenosná stadia. Trofozoity jsou velké 12–20 x 6–12 µm, mají hruštičkovitý tvar těla se zrcadlovou souměrností organel, jsou dorzoventrálně oploštělé, na ventrální straně opatřené adhezivním diskem, pohybují se pomocí 4 párů volných bičíků. Lokalizují se v tenkém střevě, fixovaní na povrchu epiteliálních buněk. Živí se tekutinami střevního obsahu. Ještě v hostiteli dochází k encystaci a čtyřjaderné cysty o velikosti 8-12 x 6-10 µm jsou trusem vylučovány do vnějšího prostředí. Jsou velmi odolné vůči vnějším podmínkám
i desinfekčním prostředkům. K šíření infekce dochází alimentárně potravou a vodou (CHROUST, 2001; LAŠTŮVKA et al., 2001; SAMUEL, PYBUS, KOCAN, 2001). Giardióza - onemocnění typické pro mláďata, charakteristické průjmy, častou defekací a změnou barvy trusu na světle hnědou až šedobílou. Trus silně zapáchá, je ale bez příměsi krve. Mláďata zaostávají v růstu. Dochází k zánětlivým změnám na sliznici tenkého střeva a v místě nahromadění prvoků k atrofii klků a snížení resorbční schopnosti sliznice. K léčbě se používá metronidazol a albendazol, u zvěře však většinou k těžkým infekcím nedochází a léčba se neprovádí (CHROUST, 2001).
Apicomplexa Tento kmen je charakteristický souborem specifických organel apikálního komplexu a složitými vývojovými cykly s metagenezí. Všechny druhy jsou cizopasné. Ve vývojových cyklech se pravidelně střídají fáze nepohlavního mnohonásobného rozpadu (schizogonie, merogonie), příp. vnitřního podvojného nebo mnohonásobného pučení (endodyogonie, endopolygonie), dále fáze vzniku a splývání pohlavních buněk (gametogonie) a konečně fáze tvorby oocyst a spor se sporozoity (sporogonie). Při schizogonii vzniká velké množství dceřinných jedinců, schizontů (merozoitů), kteří napadají další buňky hostitele a schizogonie se opakuje. Po několika schizogonických pokoleních se merozoiti mění v pohlavní jedince. Vznikají makrogametocyty dozrávající v samičí makrogamety a migrogametocyty rozpadající se v množství samčích bičíkatých mikrogamet. Splynutím pohlavních jedinců vznikne zygota, vytvořením pevného obalu kolem zygoty oocysta. V průběhu sporogonie se v oocystě tvoří spory s různým počtem infekceschopných sporozoitů nebo přímo sporozoity bez vzniku spor (LAŠTŮVKA et al., 2001; SAMUEL, PYBUS, KOCAN, 2001). Většina významných druhů náleží do řádu kokcidie (Eucoccidiida), některé do řádu klíštěnky. Na základě parazitologického vyšetření trusu a nálezu oocyst diagnostikujeme u zvěře zástupce čeledí Eimeriidae s rody Eimeria a Isospora a Cryptosporididae s rodem Cryptosporidium, všechny patřící do zmiňovaného řádu Eucoccidiida (CHROUST, 2001; LAŠTŮVKA et al., 2001). Jedná se o kokcidie jednohostitelské (monoxenní), u kterých probíhá celý vývojový cyklus v jednom hostiteli – narozdíl od kokcidií vícehostitelských (heteroxenních), kde vývoj probíhá ve dvou, případně i více hostitelích (CHROUST, 2001; KOTRLÁ et al., 1984). K nákaze dalšího hostitele dochází pozřením vysporulovaných oocyst spolu s potravou nebo pitím. Ve střevě se sporozoity uvolní,
vnikají do buněk střevního epitelu, a schizogonií pokračují ve vývojovém cyklu. Oocysty, případně spory zůstávají ve vnějším prostředí životaschopné až 1 rok (CHROUST et al., 1998; LAŠTŮVKA et al., 2001). Čeleď Eimeriidae zahrnuje monoxenní kokcidie s exogenní sporulací, to znamená, že sporulace (sporogonie) je podmíněna přítomností kyslíku a může tedy probíhat až po vyloučení oocyst z těla hostitele do vnějšího prostředí. U rodu Isospora se tvoří v oocystě 2 spory po 4 sporozoitech, u rodu Eimeria 4 spory, každá se 2 sporozoity (LAŠTŮVKA et al., 2001). Přehled jednotlivých druhů rodu Eimeria a Isospora vyskytujících se u srnčí a černé zvěře, morfologie oocyst a sporulační doby jsou uvedeny v Tab. 1 – 2 (viz. příloha). U zajícovitých se v našich podmínkách vyskytuje řada střevních kokcidií např. Eimeria europaea, E. leporis, E. hungarica, E. robertsoni, E. semisculpta, E. stefanskii, E. townsendi a kokcidie jaterní – Eimeria stiedai, cizopasící v epitelu žlučovodů (LAŠTŮVKA et al., 2001; KOTRLÁ et al., 1984 ). U zajíců se kokcidie vyskytují na celém území republiky, dle CHROUSTA (1979) in KOTRLÁ et al. (1984) E. leporis u 74,5 % populace, E. robertsoni u 45,6 % a E. europaea u 26,5 % populace (KOTRLÁ et al., 1984 ). Kokcidiózy – onemocnění u srnčat je zjišťováno převážně do stáří půl roku a většinou se jedná o smíšené infekce druhy E. superba, E. ponderosa a E. capreoli. Projevuje se úpornými průjmy, značným oslabením organismu a zvýšenou vnímavostí k onemocněním jiné etiologie, především helmintózám a bakteriálním infekcím. U černé zvěře se kokcidióza vyskytuje převážně v oborách. Projevuje se rovněž úpornými průjmy u selat již v prvních týdnech života a může vyvolávat hromadné úhyny. Zdrojem nákazy jsou kojící prasnice. Charakteristickým nálezem při pitvě je katarální až hemoragická enteritída, krváceniny a později zesílení stěny střeva, u selat mohou mít změny sliznice až nekrotický charakter s atrofií slizničních klků. K léčbě se u prasat v oborách podává medikované krmivo s obsahem monenzinu, dále je možné použít Baycox (toltrazuril). Prevence spočívá v důsledné hygieně chovu a kvalitním přikrmování, asanaci prostředí krmelců a jejich budování na suchých lokalitách (CHROUST, 2001). Pro zajíce jsou nejpatogeničtější druhy E. leporis a E. robertsoni, které způsobují těžké změny na střevní sliznici. Nejohroženější jsou mláďata do 1 měsíce věku. U dospělé zvěře se klinické projevy onemocnění objeví jen je-li oslabena, trpí pak silnými průjmy, hubnutím a sníženým příjmem potravy (KOTRLÁ et al., 1984). Masivní infekce může způsobit zvláště u mladých jedinců i smrt (SECK-LANZENDORF VON, 1997). U starších a odolnějších
jedinců může onemocnění přejít v chronickou formu (KUČERA et KUČEROVÁ, 2002). Napadení jater má za následek jejich zvětšení a žloutenku (SECK-LANZENDORF VON, 1997). Léčebné zásahy ve volnosti jsou neúčinné. Prevencí je odstřel vyhublých a rychlé odstraňování uhynulých kusů a obměna míst, kde se zvěř přikrmuje (KOTRLÁ et al., 1984). Čeleď Cryptosporididae je zastoupena u spárkaté zvěře a zajíců rodem Cryptosporidium, především druhem Cryptosporidium parvum, případně i C. muris. Velikost oocyst se pohybuje v průměru kolem 5 µm. Tvarem jsou podobné zdvojenkám. Jedná se také o monoxenní kokcidie, ale s endogenní sporulací. Vývojový cyklus probíhá převážně v tenkém střevě. Při schizogonii se tvoří dva typy schizontů, první obsahuje 6-8 merozoitů, druhý typ 4 merozoity. Sporulace probíhá v hostiteli, část oocyst se rozpadá již ve střevě a vyvolává autoinfekci, zbylé oocysty odchází s výkaly do vnějšího prostředí, kde mohou zůstávat infekční až 1 rok (CHROUST, 2001; LAŠTŮVKA et al., 2001; SAMUEL, PYBUS, KOCAN, 2001 ). Kryptosporidióza – onemocnění se vyskytuje především u mláďat v prvních týdnech života, charakterizováno je poruchami trávení, růstu a vývoje, je doprovázeno průjmy. Častou komplikací jsou souběžně probíhající infekce virové a bakteriální. Dochází ke zploštění kartáčového lemu a ke vzniku erozí, které narušují vstřebávání potravy (malabsorpce). Léčba se u zvěře neprovádí, běžně používaná antikokcidika jsou proti kryptosporidiím neúčinná. Prevence je stejná jako u kokcidiózy (CHROUST, 2001).
Ciliophora Nálevníci jsou jednobuněční živočichové s nejsložitější stavbou buňky. Mají dvě jádra – mikronukleus sloužící generativním funkcím a makronukleus vegetativním funkcím. Charakteristickým způsobem pohlavního rozmnožování je konjugace, množí se i nepohlavně příčným dělením, příležitostně i mnohonásobným rozpadem. Povrch těla je kryt pelikulou s různě utvářenými a rozmístěnými brvami, zajišťujícími nálevníkům pohyb (LAŠTŮVKA et al., 2001; DOGEĽ, 1961). Balantidium coli – vakovka střevní, náleží do třídy stejnobrvých, řasinky po celém těle má více méně stejně dlouhé, uspořádané do podélných řad. Tělo je vejčitého tvaru o velikosti 0,05-0,2 mm. Žije v tlustém a slepém střevě, výjimečně i jiných částech trávicí trubice prasat, obvykle jako komenzál
(LAŠTŮVKA et al., 2001). Rozlišují se dvě
morfologická stádia - trofozoity, které dosahují velikosti až 200 µm, jsou oválného až
vejčitého tvaru a představují pohyblivé stádium, množení u nich probíhá příčným dělením. A cysty, které jsou trvalým a odolným stádiem, jsou kulovité, o velikosti 50-60 µm a odcházejí s trusem do vnějšího prostředí (CHROUST et al., 1998). Balantidióza – onemocnění se projevuje hlenovitými až krvavými průjmy, při silných infekcích a oslabení organismu se mohou ve sliznici tlustého a slepého střeva vytvářet rozsáhlé a hluboké vředy, s případnou perforací sliznice. Vyskytuje se především u černé zvěře v oborách. Léčba je možná preparáty na bázi širokospektrých antibiotik (aureomycin), u zvěře se neprovádí (CHROUST, 2001).
2.3.2.3 PLOŠTĚNCI – PLATHELMINTÉ Ploštěnci náleží k mnohobuněčným živočichům, jejich tělo je na rozdíl od prvoků tvořeno mnoha buňkami, které vznikly rýhováním vajíčka. Buňky jsou výrazně morfologicky i funkčně diferencovány, soubory buněk tvoří pletiva (tkáně) a orgány uzpůsobené k nejrůznějším funkcím (LAŠTŮVKA et al., 2001; KOTRLÁ et al., 1984; DOGEĽ, 1961). Vývoj může být přímý i nepřímý. Parazitické druhy mají často složité vývojové cykly, při kterých dochází ke střídání hostitelů a různých typů larev (LAŠTŮVKA et al., 2001).
Motolice - Trematoda U zvěře cizopasí zástupci dvourodých, jedná se o parazity heteroxenní, biohelmintické. Svým rozšířením jsou tudíž vázáni na mezihostitele, vesměs vodní nebo suchozemské plže. Jejich orgány jsou přizpůsobeny životu v tělesných tkáních, nemají proto dýchací ani cirkulační systém (CHROUST, 2001). Tvar těla je listovitý, páskovitý nebo kopinatý, netvoří články, velikost je rozmanitá – od 0,5 mm do 10 cm, povrch je kryt kutikulou často s různými povrchovými strukturami. Mají mohutnou přísavku kolem ústního otvoru, další přísavka je umístěna na břišní straně
(BALLWEBER, 2001;
LAŠTŮVKA et al., 2001). Zažívací soustava je dobře vyvinuta, trávicí trubice je rozdvojená a často dále členěná v množství bočních výběžků, některé motolice mohou absorbovat potravu i povrchem těla. Motolice jsou (kromě čeledi Schistosomatidae – krevničkovití) hermafroditi, tzn. že u jednoho jedince jsou vyvinuty pohlavní orgány samčí i samičí (KOTRLÁ et al., 1984; LAŠTŮVKA et al., 2001). Životní cyklus je u všech dvourodých nepřímý se střídáním 2 až 4 hostitelů. Zahrnuje stádium vajíčka, obrvené larvy (miracidium), nepohlavní reprodukční stádia (sporocysta a rédie), cerkárie, metacerkárie a
dospělce (BALLWEBER, 2001). Vajíčka se dostávají do vnějšího prostředí s trusem nebo močí hostitele. Zde se vyvine miracidium a další vývoj pokračuje v mezihostiteli, v němž vznikají stádia jako sporocysta, rédie a cerkárie (KOTRLÁ et al., 1984). Prvním mezihostitelem jsou různé druhy plžů. Cerkárie opouští prvního mezihostitele a může buď aktivně pronikat kůží do těla definitivního hostitele, nebo se ve vnějším prostředí zapouzdří na vegetaci a vytvoří tzv. adoleskárii, která je pozřena definitivním hostitelem při pastvě. A nebo do vývojového cyklu vstupuje druhý mezihostitel, který buď pozře prvního mezihostitele nebo se cerkárie dostávají do jeho těla aktivně. V jeho těle se cerkárie encystují v metacerkárie. Definitivní hostitel se pak nakazí jeho pozřením. U některých druhů se uplatňují i tzv. parateničtí hostitelé, v jejichž těle se cerkárie nebo metacerkárie hromadí. Vývoj v definitivním hostiteli trvá od několika dní do 2-4 měsíců. Dospělé motolice cizopasí nejčastěji v trávicí soustavě, v krvi i dalších orgánech (BALLWEBER, 2001; LAŠTŮVKA et al., 2001; KOTRLÁ et al., 1984). Onemocnění vyvolaná motolicemi označujeme jako trematodózy (CHROUST, 2001). U srnčí zvěře, ojediněle i u divokých prasat a zajíců cizopasí motolice jaterní – Fasciola hepatica. Je lístkovitého tvaru, dorzoventrálně oploštělá, šedohnědé až hnědozelené barvy. Velikost dospělých motolic je se pohybuje od 18-40 x 8-13 mm, lokalizuje se ve žlučovodech. Mladá vývojová stadia migrují parenchymem, výjimečně je možno nalézt fascioly i v jiných orgánech. Vajíčka jsou velká 130-150 x 70-90 µm. Mezihostitelem je v našich podmínkách sladkovodní plž Lymnaea (Galba) truncatula – bahnatka malá. Miracidia se líhnou z vajíček, vyloučených s trusem, ve vodě, kde aktivně vyhledávají a pronikají do plže. V jeho hepatopankreatu se vyvíjí přes stádia sporocysty, redie a cerkárie. Vývoj v mezihostiteli trvá dle podmínek 60-80 dnů, může se ale prodloužit až na 1 rok. Cerkárie opouští tělo plže, krátce se pohybují ve vodním prostředí a zachycují se na travinách, kde se encystují na velmi odolné infekční stadium – metacerkárie (adoleskárie), ty mohou na trávě vydržet infekceschopné až rok. K infekci definitivního hostitele dochází spasením porostu s adoleskáriemi, případně při napájení (CHROUST, 2001; LAŠTŮVKA et al., 2001). Fasciolóza – motoličnatost jaterní, postihuje všechny druhy volně žijících přežvýkavců, nejčastěji zvěř srnčí, ojediněle i divoká prasata a zajíce. Rozšířena je především v oblasti severních, západních a jižních Čech a severní Moravy. Prevalence nálezů činila v posledních letech zhruba 1 %. Rozeznáváme akutní a chronickou formu. Akutní forma je vyvolána migrujícími nedospělými stadii motolic v parenchymu jater, projevuje se
poruchami ve vylučování žluče a poruchami trávení, malátností a vyčerpáním, které může končit i úhynem. Akutní stadium přechází většinou v chronické, které se projevuje otoky v mezisaničí a mezihrudí, chronickými poruchami zažívání, vleklými průjmy, hubnutím a zaostáváním ve vývoji u mladých kusů. Chronická fáze se vyskytuje v podzimních a zimních měsících, akutní koncem léta. K hynutí na motoličnatost dochází i v jarních měsících, kdy je organismus celkově oslaben. Léčba se provádí jak v oborách, tak i ve volnosti. K dispozici jsou přípravky Rafendazol premix (rafoxanid) a Vermitan 20 % gran. (albendazol) působící pouze na dospělé motolice. Proti dospělým motolicím i vývojovým stadiím je účinný Fasinex (triclabendazol), který však u nás není registrován. Preventivně je vhodné provádět opatření proti výskytu bahnatek, což ve volnosti není možné (CHROUST, 2001). Další motolicí spárkaté zvěře je motolice obrovská - Fascioloides magna, ta byla do Evropy zavlečena v 19. století dovozem zvěře ze Severní Ameriky. Dosahuje velikosti 4-8 x 2-3 cm, zabarvení je šedohnědé. Vajíčka měří 130-170 x 75-100 µm, tvarem jsou shodná s F. hepatica. Vývojový cyklus je obdobný jako u motolice jaterní, v našich podmínkách včetně mezihostitele Lymnaea (Galba) truncatula. Motolice se lokalizují především v játrech, při silnější infekci se mohou zjišťovat i v plicích (CHROUST, 2001; CHROUST et CHROUSTOVÁ, 2004; SAMUEL, PYBUS, KOCAN, 2001; KOUDELA et MODRÝ, 2004; NOVOBILSKÝ et KOUDELA, 2005). Fascioloidóza – hlavní lokalitou výskytu u nás jsou jižní Čechy až po Milevsko a Písecko, dále Pelhřimovsko a oblast Brd. Srnčí zvěř je na onemocnění velmi citlivá a zpravidla hyne v důsledku těžkého poškození jaterního parenchymu dříve, než motolice dospějí. Po migraci motolic zůstávají v parenchymu jater charakteristické rozsáhlé chodbičky a ložiska s tmavohnědou až černou pigmentací. V plicích se zjišťují rozsáhlé krváceniny a zánětlivé změny, případně zvápenatělé cysty. Při tlumení fascioloidózy se používá přípravku Rafendazol premix (rafoxanid), ve vysokých dávkách je účinný Vermitan (albendazol) a triclabendazol. Prevence je stejná jako v případě fasciolózy (CHROUST, 2001). Pozornost je zaměřena na používání moluskocidů proti plovatkovitým plžům a alternativní metody biologického boje s plži a vývojovými stadii motolic (NOVOBILSKÝ et KOUDELA, 2005). Hostitelem motolice kopinaté – Dicrocoelium dendriticum jsou všechny druhy spárkaté zvěře včetně prasete divokého, dále zajíc, králík divoký a výjimečně i někteří masožravci. Je rozšířena prakticky po celém území republiky, hlavně na sušších lokalitách
s vápenitým podkladem. Velikost těla dospělé motolice je 6-12 x 1,5-2,5 mm, tvar lístkovitý. Vajíčka dosahují velikosti pouze 38-45 x 22-30 µm a jsou sytě tmavohnědé barvy, asymetrická s typickými dvěma očními skvrnami. Ve vývoji se uplatňují dva mezihostitelé. Prvním jsou suchozemští plži různých rodů, ve kterých se z pozřených vajíček uvolňuje miracidium, přes sporocysty I. a II. řádu se v plži vyvíjí cerkárie, které jsou hromadně vylučovány přes dýchací cesty do vnějšího prostředí. Cerkárie jsou pak pozřeny druhým mezihostitelem, kterým jsou mravenci z rodu Formica. V jejich těle se cerkárie přetvářejí na infekceschopné metacerkárie. Definitivní hostitel se nakazí pozřením infikovaných mravenců spolu s pící. Mladá motolička proniká ze střeva buď krevní nebo žlučovou cestou do jater, lokalizuje se pak ve žlučovodech nebo žlučovém měchýři. Dospívání trvá asi 10 týdnů (CHROUST, 2001). Dikrocelióza – vyskytuje se prakticky na celém území republiky na sušších lokalitách s vápenitým podkladem. Průběh onemocnění je většinou chronický, starší kusy snáší i silné infekce bez výrazných klinických příznaků, u mladších jsou pozorovány poruchy trávení, malátnost, hubnutí a anemie. Pouze masivní infekce vyvolávají výrazné poškození parenchymu jater a žlučovodů. Účinným léčivem je Vermian (albendazol) (CHROUST, 2001). Motolice jelení – Paramphistomum cervi, případně i další druhy z řádu Amphistomida parazitují v předžaludku domácích i volně žijících přežvýkavců. Jsou pevně fixované na bachorových papilách. Dospělé motolice dosahují velikosti 5-12 x 2-3 mm, jsou kuželovitého tvaru, s přísavkami na obou koncích těla. V nativním stavu mají růžovou barvu od nasáté krve. Vajíčka jsou podobná vajíčkům F. hepatica, měří 145-165 x 75-85 µm, barva je šedá se žlutým nádechem a jsou opatřena víčkem a světlými granulemi uprostřed. Vývojový cyklus je obdobný jako u fasciol, mezihostitelem jsou plži rodu Planorbis (okružáci). Tmavě pigmentovaná cerkárie encystuje na travinách s kterými je pozřena definitivním hostitelem. V něm se mladé motoličky uvolňují ve slezu a duodenu, v jejich stěnách prodělávají vývoj a po 4-6 týdnech se usazují v bachoru, kde po 2-4 měsících dospívají. Živí se krví a bachorovým obsahem. V současné době jsou nálezy této motolice u zvěře u nás spíše ojedinělé. Ve většině evropských zemí je však rozšířena (CHROUST, 2001; LAŠTŮVKA et al., 2001). Paramfistomóza – v období vývoje motolice ve stěně slezu a střeva se mohou objevovat průjmy, kolikové bolesti, hubnutí a otoky v mezisaničí, v dospělosti se příznaky objevují jen při masivních infekcích. Stěna slezu a duodena je silně infiltrovaná a zesílená,
bachorové papily jsou silně atrofované, případně úplně destruované. Léčba se provádí pouze při velmi silném výskytu spojeném s hynutím mladých kusů, účinnými léky jsou Taenifugin (niclosamid), Rafendazol premix (rafoxanid) a ze zahraničních Bilevon (niclofolan) a Diplin (oxyclozanid) (CHROUST, 2001).
Tasemnice – Cestoda Tělo tasemnic je dlouhé několik milimetrů až 20 m. Je tvořeno hlavičkou (skolexem), krčkem (collum) a řetězem článků (proglotidy). Hlavička je opatřena kruhovými přísavkami, nebo dvěma podélnými štěrbinami (botriemi), na vrcholu hlavičky je často přítomen jednoduchý nebo dvojitý věnec háčků (rostellum). Trávicí soustava zcela schází a výživa probíhá osmoticky celým povrchem těla. Pohlavní ústrojí se vytváří v každém článku, v některých případech párovitě. Vývoj je heteroxenní, přes 1-2 mezihostitele. Vajíčka se dostávají do vnějšího prostředí s trusem definitivního hostitele, po pozření mezihostitelem se v jeho těle uvolňuje larva (onkosféra), u druhů s vývojem ve vodním prostředí se infikuje přímo larvou (coracidiem) a v měkkých tkáních pak vývoj pokračuje. K dalšímu přenosu dojde pozřením mezihostitele. Spárkatá zvěř i zajíci jsou obligátními mezihostiteli některých tasemnic masožravců, srnčí zvěř a zajíci i hostiteli definitivními (CHROUST, 2001; LAŠTŮVKA et al., 2001). Onemocnění způsobované tasemnicemi se označují jako cestodózy (CHROUST, 2001). Do řádu kruhovky patří tasemnice z rodu Moniezia, jejichž definitivním hostitelem je právě i srnčí zvěře. Kruhovky – Cyclophyllidea mají na scolexu 4 kruhovité přísavky, případně terminální rostellum. V každém článku 1 nebo 2 soubory pohlavních orgánů, nepárový žloutkový trs leží za vaječníkem a děloha končí slepě. Vývoj probíhá přes jednoho mezihostitele. Larva (onkosféra) má 6 háčků, proniká do různých vnitřních orgánů, kde se mění v larvocystu neboli boubel. U bezobratlých mezihostitelů vzniká drobounký boubel cysticerkoid (LAŠTŮVKA et al., 2001). Tasemnice srnčí (Moniezia benedeni) dosahuje délky 40-100 cm i více, článkování začíná ihned za skolexem. Tasemnice ovčí (M. expansa) má délku kolem 1 m a segmentace těla začíná 3-5 mm za skolexem. Vajíčka obou druhů se velikostně překrývají, dosahují v průměru 60-80 µm a mají tři obaly. U M. benedeni je tvar vajíček spíše trojúhelníkový, u M. expansa víceúhelníkový nebo i oválný. Obě tasemnice se lokalizují v tenkém střevě. Vývoj probíhá přes mezihostitele, kterými jsou půdní roztoči z čeledi Oribatidae. Ti žijí v povrchových vrstvách půdy a živí se tlejícími organickými zbytky
s nimiž pozřou i vajíčka tasemnice. V jejich tělní dutině se vyvíjí mikroskopický boubel (larvocysta) – cysticerkoid, který v roztočích může přetrvávat i několik let. Definitivní hostitel se nakazí pozřením roztoče, který za vlhka migruje vertikálně po travinách. Růst v hostiteli je velmi rychlý, až několik centimetrů za den. U spárkaté zvěře není výskyt těchto tasemnic častý, a to jak u nás, tak ani v okolních zemích (CHROUST, 2001). Moniezióza – výskyt monieziózy u spárkaté zvěře není častý, případy onemocnění spojené s hynutím srnčat byly zaznamenány na jižní Moravě. Příznaky onemocnění závisí na síle a stáří napadených kusů. U mláďat může docházet k vážným onemocněním v důsledku značné ztráty živin, které tasemnice odčerpávají a dále vylučováním toxických zplodin výměny látkové působící především na nervový aparát a krvetvorbu. Typickým příznakem jsou silné průjmy, dehydratace organismu, hubnutí, anemie, potácivá chůze, předrážděnost a celkové příznaky poruch CNS. Hynutí nastává v důsledku úplného vyčerpání v kachexii, křečích a kómatickém stavu za několik týdnů od nakažení. Dochází k němu již v průběhu prvních letních měsíců. K léčbě se užívají preparáty na bázi mansonilu (Taenifugin), Vermitan (albendazol) a Fenbion a Panacur (oba s účinnou látkou fenbendazolem) v medikovaném
krmivu.
Prevence
obtížná
vzhledem
k dlouhodobému
přežívání
cysticerkoidů v mezihostitelských roztočích (CHROUST, 2001). U zajíců, jako definitivních hostitelů, se vyskytují tasemnice z rodů Andrya, Mosgovoyia a Ctenotaenia, jež rovněž náležejí do řádu kruhovky. Konkrétně tasemnice zaječí Mosgovoyia pectinata, která dosahuje délky až 180 mm při maximální šířce těla 1015 mm, články jsou mnohem širší než delší, hlavička je drobná, bez háčků. Vzácněji se nachází druhy Andrya rhopalocephala dlouhá až 800 mm a široká 5-6 mm, hlavička také bez háčků, zřetelně oddělená krčkem od tělních článků, ty jsou většinou širší než delší, případně až čtvercové; A. cuniculi s délkou do 1000 mm a šířkou 8 mm a Ctenotaenia ctenoides dlouhá až 800 mm a široká 10 mm. Lokalizace a vývoj, včetně mezihostitele, jsou stejné jako u moniézií (KOTRLÁ et al., 1984; PÁV, 1981; SECK-LANZENDORF VON, 1997). Cestodózy zaječí zvěře (Anoplocefalidóza) – těžké klinické příznaky se projevují především u mláďat. Při masových invazích je narušeno zažívání a zpomalen vývoj, jedinci jsou vyhublí a toxiny vylučované tasemnicemi způsobují otravy hostitele, příznaky těžké chudokrevnosti nebo těžké epileptické záchvaty. Sliznice střeva je zanícená, objevují se akutní katary a může dojít i k ucpání střeva tasemnicemi a následnému úhynu zajíce.
Slabé infekce probíhají bez klinických příznaků. Léčba se neprovádí (KOTRLÁ et al., 1984; SECK-LANZENDORF VON, 1997).
2.3.2.4 HLÍSTICE – NEMATODA Tělo hlístic je oblé, válcovité nebo vláknité, dlouhé od několika desetin milimetru do několika metrů. Je bilaterálně souměrné s prvky radiální souměrnosti. Povrch kryje různě silná vícevrstevná kutikula, která má ochrannou a opornou funkci. Tělní dutina je pseudocoelní, vyplněna tělní tekutinou, jejíž tlak spolu s kutikulou zajišťuje více méně konstantní tvar těla. Smyslové orgány v podobě papil a set jsou situovány v okolí ústního otvoru, případně kolem kloaky samce. Cévní ani dýchací soustava vytvořeny nejsou, výměna plynů probíhá prostřednictvím povrchu těla. Některé druhy hlístic jsou schopné anaerobního metabolismu. Trávicí soustava je kompletní – ústní dutina, svalnatý a žláznatý jícen, střevo, kloaka a řitní otvor. Ústní dutina je vybavena zoubky, lištami, bodci a dalšími útvary, které pomáhají v příjmu a zpracování potravy, kolem ústního otvoru mohou být různě mohutné kutikulární pysky. U některých skupin je trávicí trubice neprůchodná, nebo téměř zcela redukovaná a k příjmu živin dochází modifikovaným jícnem nebo povrchem těla. Pohlavní orgány jsou trubicovité, poměrně jednoduché. Samci bývají menší než samice. Až na výjimky jsou hlístice gonochoristé, příležitostně se vyskytuje partenogeneze. Většinou jsou oviparní, méně ovoviviparní nebo viviparní. Larva se během vývoje 3-5 x svléká, u cizopasných druhů třetí stupeň může napadat hostitele. Způsob života hlístic je různý, včetně parazitického. U živočichů jsou to pouze endoparazité, žijí v trávicím traktu nebo jiných orgánech, konzumují součásti natrávené potravy, ožírají epitel nebo sají krev. Cizopasné hlístice se dělí podle způsobu vývoje na geohelminty – prodělávají část vývoje ve vnějším prostředí a dospělci parazitují a na biohelminty, u kterých probíhá larvální vývoj v mezihostiteli. Do vývojových cyklů vstupují příležitostně i parateničtí hostitelé, v jejichž těle se kumulují infekční larvy a vývoj pokračuje až po jejich pozření definitivním hostitelem (LAŠTŮVKA et al., 2001; BALLWEBER, 2001; GIBBONS, 1986; DOGEĽ, 1961). Hlístice u zvěře způsobují onemocnění označovaná jako nematodózy, podle lokalizace v hostiteli je dělíme na nematodózy dýchacího aparátu a nematodózy trávicího traktu (CHROUST, 2001).
Tenkohlavcovití – Trichuridae Tenkohlavcovití náleží do řádu nitkovců – Trichocephalida, kteří se vyznačují ústní dutinou bez zoubků a trichuroidním jícnem bez bulbu. Vylučovací soustava je zakrnělá nebo schází (LAŠTŮVKA et al., 2001). Tělo je tenké, vlasovité – u tenkohlavcovitých v předních 2/3, v zadní části je tlustější, u samic je konec těla srpovitě prohnutý, u samců spirálovitě stočený. Dosahují délky 4-6 cm. Vajíčka mají typický citrónovitý tvar ze zátkami na pólech, stěna je silná tmavohnědá, velikost 50-80 x 25-40 µm. Z těla hostitele odcházejí nerozrýhovaná. Jsou vysoce odolná proti nepříznivým podmínkám vnějšího prostředí, kde jsou schopna přežívat i déle než rok. Lokalizují se v tlustém a slepém střevě u všech druhů spárkaté zvěře (tj. černé i srnčí) i u zajíců. Vývoj je přímý (geohelminté), k infekci dochází perorálně vajíčky, protože larvy se z vajíček neuvolňují a vyvíjejí se v nich až do infekčního stádia. Dle podmínek prostředí trvá vývoj 1-3 měsíce (CHROUST, 2001; KOUDELA et RUSS, 2002). U srnčí zvěře cizopasí tenkohlavci Trichuris (syn. Trichocephalus) capreoli, T. globulosa, T. ovis a T. skrjabini (CHROUST, 2001); u černé zvěře tenkohlavec prasečí Trichuris suis (CHROUST, 2001; KOUDELA et RUSS, 2002) a u zajíců tenkohlavec zaječí Trichuris sylvilagi a T. leporis (SECK-LANZENDORF VON, 1997; KOTRLÁ et al., 1984). Trichurióza – jedná se o nematodózu trávicího traktu vyskytující se u všech druhů spárkaté zvěře, především u černé zvěře v oborách, méně ve volnosti. Slabé infekce probíhají asymptomaticky. Silné infekce se projevují anémií, hubnutím, průjmy, které mohou být i krvavé; na sliznici tlustého a slepého střeva se vyvíjí četné hemoragie z narušených kapilár, katarální až hemoragický zánět a v případě přidružené bakteriální infekce až vředovité změny. Léčba je poměrně obtížná, účinný je fenbendazol, albendazol a ivermectin, ale pouze v opakovaných dávkách. Prevence je stejná jako u ostatních nematodóz (CHROUST, 2001; KOUDELA et RUSS, 2002). U zajíců je druhem Trichuris sylvilagi napadeno až 36 % populace, cizopasí ale v malém počtu a nákaza se tak klinicky neprojevuje. U mláďat může dojít ke zpomalení růstu, k úhynům pouze při smíšených nákazách jinými cizopasníky. Léčba není nutná (KOTRLÁ et al., 1984).
Kapilárie - Capillariidae Kapilárie jsou drobné nitkovité hlístice, patřící do stejného řádu jako tekohlavci. Některé mají vývoj přímý, jiné potřebují mezihostitele (žížaly). Kapilárie dobytčí
Aonchotheca (syn. Capillaria) bovis je dlouhá 12-25 mm a vzácně cizopasí v tenkém střevě spárkaté zvěře, včetně srnčí
(ŠPENÍK, 1977; PÁV, 1981). Vajíčka o rozměrech
45-50 x 22-25 µm jsou sudovitého tvaru k podélné ose mírně asymetrické s plochými pólovými zátkami, obal je nahnědlé barvy (JURÁŠEK, 1987). U zajíců cizopasí v játrech Capillaria hepatica. Samička je v dospělosti velká až 100 mm, sameček 15-30 mm (http://parasitology.informatik.uni-wuerzburg.de, 2005). Kapilariidóza – nematodóza přežvýkavců charakterizovaná katarálním zánětem tenkého střeva. Symptomy i léčba jsou stejné jako u trichocefalatózy (trichuriózy). Capillaria hepatica u zajíců poškozuje játra (JURÁŠEK, 1987). Háďata – Strongyloides V průběhu vývoje se u háďat střídají dvě generace – parazitická, zastoupená pouze parthenogenetickou samičkou lokalizovanou v tenkém střevě a generace volně žijící ve vnějším prostředí. Parthenogenetická samička klade ve střevě vajíčka ve vysokém stupni rýhování, ta odcházejí s trusem do vnějšího prostředí a obsahují již plně vyvinutou larvu. Larvy se poté z vajíček ihned uvolňují a vyvíjejí se z nich jedinci, kteří se po dvojím svlékání přetváří v infekční larvy, ty jsou schopny ihned infikovat hostitele, nebo se pohlavně diferencují a vyvíjejí se z nich samčí a samičí jedinci volně žijící generace. Volná generace klade ve vnějším prostředí vajíčka, z nichž vzniklí jedinci jsou buď opět volně žijící nebo parazitičtí. K infekci hostitele dochází hlavně perkutánní cestou (přes neporušenou kůži), larvy putují krví přes plíce do trávicího traktu. U mláďat je častá infekce laktogenní, mlezivem (CHROUST, 2001). Hádě dobytčí Strongyloides papillosus se vyskytuje především u srnčat, může ale cizopasit i u zajíců. Samička parazitické generace dosahuje velikosti 6-8 mm, jedinci volně žijící generace jen do 1,5 mm.Vajíčka jsou velká 40-60 x 32-40 µm (CHROUST, 2001; KWAPIL, 1993; http://parasitology.informatik.uni-wuerzburg.de, 2005). Hádě prasečí Strongyloides ransomi cizopasí u černé zvěře. Samičky jsou pouze 3-4 mm velké. Vajíčka mají rozměr 40 x 30 µm, u volně žijící generace jsou o něco menší (CHROUST, 2001; http://parasitology.informatik.uni-wuerzburg.de, 2005). Strongyloidóza – nematodóza trávicího traktu, která postihuje především mladé kusy do půl roku stáří, v případě černé zvěře hlavně v oborách. Klinické příznaky se vyskytují zřídka, typický je pak průjem, hubnutí, kožní ekzémy a dermatitidy po perkutánní infekci. V plicích je možné pozorovat krváceniny po pronikajících larvách (respiratorní syndrom).
Dospělé samičky parazita vyvolávají ve střevě enteritidy a poruchy trávení. Terapie a prevence je stejná jako u ostatních nematodóz trávicího traktu (CHROUST, 2001).
Měchovci – Strongylida Zástupci měchovců patří jak mezi geohelminty, tak i biohelminty. Vajíčka jsou různě velká, tenkostěnná. K nejdůležitějším nadčeledím patří zubovky, vlasovky a plicnivky (JURÁŠEK, 1987; LAŠTŮVKA et al., 2001). Ancylostomatidae – do této čeledi náleží měchovci parazitující v tenkém střevě jak domestikovaných zvířat, tak i spárkaté zvěře (PÁV et al., 1981; JURÁŠEK, 1987). Měchovec ovčí Bunostomum trigonocephalum cizopasí u srnčí zvěře. Dosahuje délky až 25 mm, tělo má dýmkovitě zahnutý přední konec, barva je šedobílá nebo špinavě načervenalá. Žije přisátý na sliznici střeva a živý se krví z rozrušených drobných cév. Vajíčka jsou oválná, velká 80-110 x 45-65 µm. Infekční larvy pronikají do těla hostitele aktivně kůží, nebo pasivně perorální spolu s potravou (PÁV et al., 1981; CHROUST, 2001; JURÁŠEK, 1987). Bunostomóza – ankylostomatidóza charakterizovaná enteritidou. Červi vyvolávají záněty střeva různé intenzity a vnitřní krvácení, postižena jsou hlavně mláďata. Při masivní invazi dochází k intoxikaci, anémii a kachexii. Klinické projevy nejsou specifické, postižení mladí jedinci trpí průjmy, dehydratací, anémií a otoky. U starších jedinců probíhá onemocnění subklinicky (JURÁŠEK, 1987). V tenkém střevě černé zvěře cizopasí Globocephalus urosubulatus a G. longemucronatus. Jedná se o narůžovělé až bělavé hlístice o velikosti 4-8 mm. Vývoj je přímý a k nákaze dochází příjmem invazních larev s krmivem nebo vodou (PÁV et al., 1981; CHROUST, 2001; JURÁŠEK, 1987). Globocefalóza – onemocnění rozšířené především v oborách, kde je napadeno cizopasníkem až 84,41 % populace černé zvěře, v honitbách se vyskytuje výjimečně. Klinické projevy nejsou specifické, mohou se objevit plicní obtíže a kašel při pronikání larev; v důsledku rozrušování sliznice střeva pak krvavé průjmy, chudokrevnost a vyhublost. Při masivním výskytu se podávají léčiva. Jako prevence je nutné zlepšit hygienická opatření (KOTRLÁ et al., 1984). Zubovky – Strongyloidea jsou charakteristické velkou ústní dutinou s nápadnými zoubky a drápky. V dospělosti cizopasí nejčastěji v trávicím ústrojí a dýchacích cestách. Vývoj je přímý (geohelminté) (LAŠTŮVKA et al., 2001).
Zubovka ovčí Chabertia ovina se lokalizuje v tlustém střevě. Je nitkovitého tvaru těla o velikosti 20-25 mm. Vajíčka jsou tenkostěnná. Ve vnějším prostředí dochází k vývoji larvy, za optimálních podmínek již za 24-36 hodin, ta pak opouští vajíčko, dvakrát se svléká a dosahuje infekčního stádia. Při teplotách pod 10 °C se vývoj zastavuje. Infekční larvy jsou velmi odolné. K infekci hostitele dochází pozřením larev spolu s pící, případně s vodou. V trávicím traktu dospěje zubovka za 18-20 dní. Chabertia ovina patří k nejrozšířenějším helmintům spárkaté zvěře, významná je i směna mezi zvěří a ovcemi (CHROUST, 2001). Chabertióza – patří rovněž k nematodózám trávicího traktu. Projevy a způsoby léčby a prevence jsou obdobné jako u ostatních onemocnění z této skupiny (CHROUST, 2001). U přežvýkavé spárkaté zvěře cizopasí i zubovka kozí Oesophagostomum venulosum a zubovka dobytčí Oe. radiatum. Velikost dospělých parazitů je 15-20 mm. Lokalizují se v tlustém střevě a vyskytují se u všech volně žijících přežvýkavců v oborách i ve volnost. Vývoj je stejný jako u zubovky ovčí, jen u zvířat která se již s tímto parazitem setkala je vyvinut určitý stupeň imunity, ten má za následek, že larvy zůstávají ve sliznici až 3 měsíce a opouzdřují se, tzv. histotropní fáze (CHROUST, 2001). Zubovka prasečí Oesophagostomum dentatum parazituje v tlustém a slepém střevě černé zvěře. Je bělavé barvy, velikost je 8-15 mm, přičemž samečci jsou menší než samičky
(PÁV
et
al.,
1981).
Vajíčko
má
rozměry
75
x
40
µm
(http://parasitology.informatik.uni-wuerzburg.de, 2005). Vývoj je přímý, larva se z vajíčka líhne v zemi. V tlustém střevě se invazní larva zavrtá do sliznice, tu krátce před úplným vývinem v dospělce opouští a cizopasí ve střevě (PÁV et al., 1981). Ezofagostomóza – je další z nematodóz trávicího traktu spárkaté zvěře, vyskytuje se u všech druhů volně žijící přežvýkavé i u černé zvěře, a to jak v oborách tak i ve volnosti (CHROUST, 2001). Larvy encystované ve střevní stěně vyvolávají gastrointestinální poruchy, omezení peristaltiky střev a při zhnisání cyst vznikají vředy a dochází k intoxikaci organismu. Dospělí červi dráždí sliznici a vyvolávají chronický zánět střeva. Z klinických příznaků se může objevit průjem, zvýšená teplota, stížená pohyblivost, žízeň, nechutenství, hubnutí, změny na kůži a svalová ochablost. U mláďat může docházet k úhynům. Chronická forma onemocnění probíhá bez příznaků (JURÁŠEK, 1987). Vlasovky – Trichostrongyloidea, tato nadčeleď zahrnuje několik čeledí s řadou rodů a desítkami druhů. Cizopasí jak u spárkaté zvěře a zajíců, tak i u skotu, ovcí a koz, mezi nimiž může docházet k vzájemným přenosům (CHROUST, 2001). Jsou to
geohelminté cizopasící v plicích, dýchacích cestách nebo trávicím traktu savců a ptáků. Tělo mají tenké, 0,5-10 cm dlouhé. Vajíčka nebo larvičky se dostávají do vnějšího prostředí s hlenem (u cizopasících v dýchacím ústrojí) nebo trusem hostitele. Infekční larvy se do hostitele dostávají perorálně s krmivem nebo vodou (LAŠTŮVKA et al., 2001). Vývoj trichostrongylidů ve vnějším prostředí je přímý, tenkostěnná vajíčka, kladená v trávicím traktu, jsou rozrýhovaná do různého počtu blastomer (4-64). Ve vnějším prostředí se larvy vyvíjejí, opouští vajíčka, dvakrát se svlékají a infekčního stádia dosahují dle druhu za 5-10 dní. Při chladném počasí se vývoj zpomaluje nebo úplně zastavuje. U rodu Nematodirus se larvy vyvíjejí ve vajíčku až do infekčního stadia za 4-6 týdnů. Infekční larvy jsou velmi odolné. V trávicím traktu dospívají za 18-20 dní, u některých druhů (Ostertagia) existuje tzv. inhibiční fáze, kdy infekční larvy přijaté hostitelem v podzimních měsících nedospívají, ale ve stádiu hypobiózy přežívají řadu měsíců až do jara a až poté dospívají (CHROUST, 2001). Ve slezu spárkaté zvěře je lokalizována vlasovka slezová Haemonchus contortus, 15-30 mm velký nitkovitý červ narůžovělého zbarvení. Typickým znakem jsou cervikální papily umístěné za hlavovou částí (CHROUST, 2001). Živí se sáním krve ( PÁV et al., 1981). Rod Ostertagia zahrnuje druhy O. leptospicularis, O. circumcincta (dle BALLWEBER, 2001 přejmenovaná na Teladorsagia circumcincta), O. ostertagi a O. trifurcata, které cizopasí ve slezu a předním oddílu tenkého střeva. Jsou to 6-15 mm dlouzí, drobní, vláskovití červi. Rovněž hematofágní (CHROUST, 2001; PÁV et al., 1981). Od sebe se rozlišují především uspořádáním pohlavních orgánů – podle paprsků na burse a tvaru spikul (KOTRLÁ et al., 1984). Ve slezu jsou lokalizované také rody Skrjabinagia s druhy S. kolchida a S. lyrata; Spiculopteragia s druhy S. asymetrica, S. spiculoptera a S. schulzi; rod Rinadia s druhem R. mathevosiani a rod Marshalagia s M. Marshali. Jedná se opět o drobné, vláskovité, hematofágní hlístice o velikosti 5-17 mm (CHROUST, 2001). Pro rozlišování platí totéž, co pro výše popsaný rod Ostertagia (KOTRLÁ et al., 1984). Zástupci rodu Cooperia, u zvěře konkrétně druhy C. pectinata, C. bisonis a C. curticei, jsou velmi jemní červi o velikosti pouze 5,5-9 mm. Tvar těla je vláskovitý se širokou hlavovou částí. Cizopasí v tenkém střevě (CHROUST, 2001). Rod Trichostrongylus, u srnčí zvěře s druhy T. axei, T. colubriformis, T. capricola, T. minor, T. vitrinus a T. calcaratus, představuje opět velmi drobné, jemné červi velikosti
4,5-7 mm, samci mají silně vyvinutou bursu copulatrix. Lokalizace v tenkém střevě (CHROUST, 2001) a zároveň i ve slezu, kde se živí hlenem a tkání sliznice (PÁV et al., 1981). U zajíců se vyskytuje vlasovka králičí Trychostrongylus retortaeformis. Malý vlasovitý červ bílé barvy, sameček dosahuje délky 3-6 mm, zadní konec má rozšířen v pohlavní bursu s krátkými, širokými, nestejně dlouhými spikulami. Samička měří 6-9 mm. Cizopasí v tenkém střevě (KOTRLÁ et al., 1984; ŠPENÍK, 1977). Z rodu Nematodirus cizopasí v tenkém střevě srnčí zvěře druhy N. filicollis, N. spathiger a N. helvetianus, tito červi jsou zřetelně růžově zbarveni od nasáté krve. Jsou nitkovitého tvaru a velikosti 10-30 mm (CHROUST, 2001). U černé zvěře cizopasí v žaludku Hyostrongylus rubidus – vlasovka prasečí. Vláskovitý červ o velikosti 5-11 mm (CHROUST, 2001). Je zbarven červeně (PÁV et al., 1981). Trichostrongylidóza – původcem této nematodózy trávicího traktu jsou hlístice z čeledi Trichostrongylidae z výše uvedených rodů, jedná se o nejrozšířenější helmintózu u naší spárkaté zvěře. Výskyt u mláďat je prakticky 100 %, v některých oblastech je prevalence vysoká i u dospělých kusů. Klinické příznaky závisí na síle infekce a převažujícím druhu, u hematofágů (Haemonchus contortus, Nematodirus spp. a další) to bývá chudekrevnost, která může dosáhnout i značného stupně, u hlístic z rodů Cooperia a Trichostrongylus, které způsobují těžké poruchy trávení v tenkém střevě, je to průjem. Nemocné kusy pozdě přebarvují, srst je matná, mají nahrbený hřbet, nucení k defekaci, potácivou chůzi a oddělují se od tlupy. U srnčat vedou silné infekce k úplné kachexii, vyčerpání a hynutí. Všechny druhy gastrointestinálních hlístic v dospělosti traumatizují sliznici slezu, tenkého a tlustého střeva, vyvolávají ložiskové krváceniny a záněty. Při uvolňování larev vznikají hemoragie a edémy sliznice. Terapie je shodná s terapií u plicních hlístic. Vysoce účinná jsou anthelmintika z řady imidazolových sloučenin (mebendazol, fenbendazol, albendazol) a také ivermectin. Léčba se provádí v období zimního přikrmování medikovaným krmivem. Prevence spočívá v hygieně přikrmování, odstraňování trusu v okolí krmelců a jeho zneškodňování (CHROUST, 2001). U zajíců je v naší republice trichostrongylidóza rozšířena až v 30 % populace. Projevy a průběh onemocnění závisí na počtu cizopasníků, slabé infekce nevyvolávají žádné klinické příznaky. Při silnějších se objevují střevní poruchy, vodnatý průjem a hubnutí; u silných nákaz chudokrevnost, slabost až kachexie a úhyn, a to hlavně u mláďat. Střevní sliznice je postižena těžkými záněty. K největším
ztrátám dochází na podzim a na jaře. Léčba se neprovádí, jako prevence se doporučuje odstřel silně vyhublých kusů (KOTRLÁ et al., 1984). V žaludku zajíců parazituje vlasovka zaječí Graphidium strigosum. Hlístice niťovitého tvaru, jasně červené barvy. Samci dosahují délky 9-15 mm, burza je zřetelně vyvinutá, spikuly párové. Samička je dlouhá 10-20 mm (KOTRLÁ et al., 1984; SECKLANZENDORF VON, 1997). Grafidióza – v některých honitbách je napadeno až 50 % populace. Cizopasník poškozuje žaludeční sliznici, v té vznikají drobné ranky, které mohou splývat v ložiska a jsou vstupní branou pro bakteriální choroby a hemorragickou septikemii. Zajíci hubnou, jsou chudokrevní, slabí, mají nahrbený hřbet a pohybují se pomalu a potácivě. Průjem u grafidiózy, není-li spojena s jiným onemocněním, není. Objevují se i křečové záchvaty. Léčba ve volných honitbách není možná, doporučuje se odstřel vyhublých kusů (KOTRLÁ et al., 1984). Do nadčeledi Trichostrongyloidea naleží i plicnivky z čeleď Dictyocaulidae (LAŠTŮVKA et al., 2001). Parazitují u spárkaté zvěře, některé jsou druhově specifické, jiné jsou společné více druhům včetně domácích přežvýkavců, mohou se vyskytnout i u zajíců (KOTRLÁ et al., 1984). U srnčí zvěře cizopasí Dictyocaulus noerneri (syn. D. eckerti), dříve byl tento druh zaměňován s D. viviparus, který cizopasí u skotu; oba druhy jsou vzájemně přenosné, ale z hlediska nemoci s minimálním významem. Lokalizují se v průdušnici a v bronších. Dospělí červi Dictyocaulus noerneri jsou nitkovitého tvaru, bělošedé barvy a délky 4-6 cm. Larvy I. stadia měří 360-430 µm a mají zašpičatělý konec těla. Vývoj je přímý, jsou to geohelminté. Vajíčka jsou kladena v bronších, jsou vykašlána a polknuta a dostávají se do trávicího traktu, líhne se z nich larva I. stadia (případně už v plicích) a dostává se s trusem do vnějšího prostředí. Dvakrát se svléká a za příznivých podmínek je za 5-6 dnů infekční. Spasením se dostává zpět do hostitele a po dalším svlékání se mízním a krevním oběhem dostává do srdce a plic, provrtává stěny alveolů, ještě jednou se svléká a usazuje se v bronších a průdušnici, kde pohlavně dospívá. V plicích žije asi 4-8 měsíců (CHROUST, 2001). Diktyokaulóza – patří k nematodózám dýchacího aparátu, postihuje především srnčata a jedince ve druhém roce stáří. Larvy poškozují při pronikání stěnu střeva a pasivně mohou v organismu rozvlékat jiná patogenní agens. V plicích vyvolávají krváceniny v alveolách, po usazení v bronších svým pohybem i toxickými zplodinami látkové výměny trvale dráždí sliznici a vyvolávají zánětlivé změny. Typickým příznakem je vlhký, chroptivý kašel
hlasité, namáhavé dýchání a výtok z nozder. Dochází k silné anemii sliznic, otokům v mezisaničí a značnému tělesnému oslabení, které může končit úplnou kachexií a uhynutím. Postižené kusy špatně přebarvují a nepříznivě je ovlivněno i parožení a kvalita trofejí. Hlen spolu s vajíčky a larvami ucpává alveoly, onemocnění značně komplikuje i sekundární bakteriální mikroflóra. Při silných infekcích se hromadí chuchvalce červů, které mohou zcela ucpat lumen bronchů, zamezit výměně vzduchu a zvěř hyne udušením. Léčbě je v zamořených oblastech potřeba věnovat každoročně zvýšenou pozornost, vysoce účinné jsou preparáty na bázi imidazolových sloučenin (mebendazol v preparátu Rafendazol premix, fenbendazol v Panacur gran., albendazol ve Vermintan gran.) a dále ivermectin (Cermix premix). Aplikace se provádí pečlivým zamícháním do jadrného krmiva v období zimního přikrmování. Léčit je nutno veškerou zvěř v honitbě. Preventivně je potřeba pravidelně odstraňovat trus v okolí krmelců, provádět jejich asanaci a pravidelné přemisťování a odlov nemocných jedinců (CHROUST, 2001).
Plicnivky – Metastrongyloidea jsou hlísti s nitkovitým tělem dlouhým 10-60 mm. Ústní dutina je drobná bez zoubků. Obvykle to jsou biohelminté. Cizopasí v plicních cévách, v plicních sklípcích i v průduškách a spolu s průduchovkami (Dictylocaulidae) způsobují tzv. červivost plic. Ve vývojových cyklech některých druhů se uplatňují i parateničtí hostitelé. Larva I. stupně se do vnějšího prostředí dostává s trusem nebo hlenem hostitele, tam vniká do mezihostitele, ve kterém se vyvíjí do III. stupně. Definitivní hostitel se nakazí pozřením mezihostitele, případně paratenického hostitele. Ze střev se larvičky dostávají do plic krví přes játra a srdce (LAŠTŮVKA et al., 2001). Plicnivka obecná Muellerius capillaris z čeledi Protostrongylidae cizopasí u přežvýkavé spárkaté zvěře, i když u srnčí zřídka (PÁV et al., 1981). Dospělí červi jsou jen 15-30 mm dlouzí, vláskovití. Lokalizují se v nejjemnějších bronchiolech a v alveolech. Larvy I. stadia jsou 270-300 µm dlouhé, kaudální konec je krátký a má typický kutikulární trn. Mezihostitelem jsou suchozemští i někteří vodní plži, do kterých larvy aktivně vnikají. Dvakrát se svlékají a za příznivých podmínek již během 3-4 týdnů se stávají infekční, při nízkých teplotách se vývoj může protáhnout i na několik měsíců. Larvy všech stadií jsou vysoce odolné proti vysychání i nízkým teplotám. Definitivní hostitel se nakazí pozřením plže s infekčními larvami nebo larvami uvolněnými do vnějšího prostředí. Dospělí červi mohou v plicích žít až několik let (CHROUST, 2001).
Muellerióza – patří mezi protostrongylidózy, parazitózy způsobované helmity obecně označovanými jako malé plicní hlístice. Vyvolávají ohraničené nebo difusní ložiskové změny, lokalizované jak subpleurálně tak i v hloubce parenchymu. Onemocnění je závislé na síle infekce, rozsahu zasažené plicní tkáně a sekundární bakteriální infekci, probíhá za příznaků chronické bronchopneumonie a bronchitídy. U zvěře obvykle nezjišťujeme specifické příznaky onemocnění. Infekce malými plicnivkami však může zvyšovat vnímavost k bakteriálním a virovým onemocněním s následnými těžkými pneumoniemi končícími i úhynem. K léčbě se používají širokospektrá anthelmintika, která je ale nutné aplikovat po delší dobu. Prevence závisí v důsledném odstraňování trusu z okolí krmelců, ty by měly být zřizovány tak, aby byly co nejvíce přístupné slunečním paprskům a nedocházelo ke splavování trusu se zárodky do míst, kde se zvěř paství. Zjevně nemocné kusy, které jsou hlavními šiřiteli infekce, je potřeba eliminovat odstřelem (CHROUST, 2001). Protostrongylus rufescens se u nás, zvláště u srnčí zvěře, v současnosti vyskytuje poměrně zřídka. Je to tenký, vlasovitý červ tmavohnědého zbarvení, délky 30-55 mm. Lokalizuje se v bronších a bronchiolech. Larvy I. stadia jsou 360-400 µm dlouhé, světle granulované, kaudální konec je mírně zvlněný a bez trnového výběžku. Vývoj je stejný jako u ostatních druhů z čeledi Protostrongylidae. Mezihostitelem jsou především plži z rodů Helix a Helicella (CHROUST, 2001). U zajíců cizopasí plicnivka zaječí Protostrongylus commutatus, vlasovitý červ tmavohnědé barvy. Sameček je dlouhý 36-48 mm, samička 38-61 mm. Hlístice napadají plicní průdušky a průdušinky. Larvy jsou vykašlávány z plic, polykány a zažívacím ústrojím se dostávají s výkaly ven z těla. Mezihostitelem je plž, v němž prodělávají larvy další vývoj, který trvá asi 30 dní. Po druhém svlékání jsou larvy infekceschopné. Zajíc se nakazí potravou, s kterou spolkne i napadeného plže (KOTRLÁ et al., 1984). V sousedních evropských zemích byly u zajíce zjištěny i další druhy plicnivek, a to Protostrongylus pulmonalis, P. tauricus a P. oryctolagi, jejichž výskyt nelze vyloučit ani u nás (PÁV et al., 1981). Protostrongylóza – dospělé plicnivky svojí přítomností dráždí sliznici dýchacího ústrojí a vyvolávají lokální záněty s produkcí typického rezavého až tmavohnědého hlenu. Zánětlivý exudát vyplňuje alveoly, bronchy a bronchioly a přechází do peribronchiální tkáně. Intenzita klinických příznaků je závislá na síle infekce a rozsahu postižení plicní tkáně. Průběh onemocnění je většinou chronický, typické je pokašlávání zvěře, hubnutí a u
mladých jedinců zaostávání ve vývoji. Léčba a prevence je stejná jako u všech protostrongylidů,
tj. terapie
imidazolovými
preparáty
(mebendazol,
fenbendazol,
albendazol) nebo ivermectinem v medikovaném krmivu a preventivní odstřel
kusů
s příznaky onemocnění (CHROUST, 2001). U zajíců způsobují plicnivky hnisavý zánět plic, který často vede ke srůstům pohrudnice s poplicnicí. Poškozená plicní tkáň je vstupní branou pro různé mikroorganismy, které také vyvolávají zánět plic, často se smrtelným průběhem. Léčba ve volnosti je téměř nemožná (KOTRLÁ et al., 1984). Drobní vlasovití červi Varestronylus capreoli (syn. Capreocaulus capreoli) z čeledi Protostrongylidae jsou pouze 10-20 mm dlouzí. Lokalizují se v nejjemnějších průdušinkách a v alveolech. Larvy I. stadia měří 270-330 µm, ocasní konec mají opatřen jemným trnem. Specifickým hostitelem tohoto druhu je srnčí zvěř, u níž je v současnosti nejrozšířenější plicnivkou s výskytem prakticky na celém území republiky. Vývoj probíhá podobně jako u ostatních plicnivek čeledi Protostrongylidae (CHROUST, 2001). Kapreokaulóza (varestrongylóza) – prevalence v některých oblastech dosahuje až 70 %, slabší a středně silné infekce probíhají bez výrazných klinických příznaků. Při pokročilejších změnách dochází k výraznému oslabení organismu, záchvatovitému kašli, hubnutí a v důsledku obturace alveolů a bronchů vajíčky, larvami a hlenem k zánětlivým procesům a těžké pneumonii, která může způsobit i úhyn, zvláště u mladých kusů. Léčba a prevence je stejná jako u ostatních protostrongylidů (CHROUST, 2001). U černé zvěře cizopasí plicnivky rodu Metastrongylus z čeledi Metastrongyloidae, a to konkrétně plicnivka prasečí M. elongatus (syn. M. apri), M. pudendotectus, M. salmia (CHROUST, 2001). a M. confusum (ŠPENÍK, 1977; JURÁŠEK, 1987). Jsou to bílí, nitkovití červi, samci velikosti 15-25 mm, samice 25-45 mm. Lokalizují se v bronších, především v apikální části diafragmatických laloků. Vajíčka jsou oválná, velikosti 50-60 µm, opatřena silnými obaly a obsahují plně vyvinutou larvu. Hostitel je vykašlává z plic, kde je samička nakladla a polknutím se dostávají do trávicího traktu a s výkaly ven z těla. Ve vnějším prostředí se larvy z vajíček uvolní nebo jsou vajíčka i s larvami pozřena mezihostitelem, kterým je žížala. Nejčastěji Eisenia foetida, případně i druhy z rodů Lumbricus, Octolasium aj. V trávicím traktu žížaly se larva dvakrát svléká a v průběhu 2-3 týdnů se stává infekční. Definitivní hostitel se nakazí pozřením žížaly, do plic se larvy dostávají lymfatickým a krevním oběhem (CHROUST, 2001; BUKOVJAN, 1997; GEISEL, 2002). Aktivně přejdou do alveolů, bronchiol a bronchů, kde za 25-35 dní dospívají (JURÁŠEK, 1987).
Metastrongylóza černé zvěře – toto onemocnění je rozšířeno především v oborách, kde prevalence může dosahovat velmi vysokého procenta (CHROUST, 2001), v mnohých lokalitách je postiženo až 100 % populace černé zvěře (ŠEVČÍK et STRAKOVÁ, 2002). Vyskytuje se u všech věkových skupin, nejčastější a nejsilnější nálezy metastrongylidů jsou ale zjišťovány u mladých jedinců (selat a lončáků). Typickými příznaky jsou zrychlené dýchaní, kašel, inapetence a progresivní hubnutí, které často vedou ke kachexii a úhynu. Průvodním jevem je i opožděná výměna srsti. Již v průběhu migrace larev dochází k poškozování lymfatických a krevních cest, plicních alveolů a při dospívání červů k poškozování sliznice, tvorbě hlenu a obturaci bronchů. Často je přidružena i bakteriální infekce, s následnou těžkou bronchopneumonií. V terapii se nejčastěji používají imidazolové preparáty (fenbendazol, flubendazol) aplikované v medikovaném krmivu (CHROUST, 2001; BUKOVJAN, 1997). Nejúčinnějším léčivem je antibiotikum ivermektin (Cermix premix ad usun vet.), který se vyznačuje širokospektrým působením proti dospělým i vývojovým stadiím červů (ŠEVČÍK et STRAKOVÁ, 2002). Preventivně se doporučuje provádět odstřel zjevně nemocných kusů s příznaky onemocnění metastrongylózou (CHROUST, 2001; BUKOVJAN, 1997).
Škrkavice - Ascaridida Zástupci škrkavic jsou geohelminté, méně často biohelminté. Cizopasí ve střevě obratlovců i bezobratlých, vajíčka se z těla hostitele dostávají trusem a k nákaze dochází perorálně. Škrkavky – Ascarididae jsou geohelminté (JURÁŠEK, 1987), 15-40 cm dlouzí červi, parazitují v tenkém střevě obratlovců. K nákaze může dojít pouze rozrýhovanými vajíčky, která byla delší dobu ve vnějším prostředí, není tudíž možná autoinfekce. Larvičky pronikají střevní stěnou a krví jsou zaneseny přes játra a srdce do plic, odtud se dostávají zpět do trávicí trubice, kde dospívají (LAŠTŮVKA et al., 2001). Škrkavka prasečí Ascaris suum je až 30 cm velký nematod, lokalizující se v tenkém střevě. Živí se natrávenou potravou, dospělé škrkavky mohou vnikat i do jater a ucpávat žlučovody. Vajíčka jsou 60-85 x 45-60 µm velká s výraznými trojvrstevnými obaly a zvrásněným povrchem. Jsou velmi odolná a ve vnějším prostředí přežívají i déle než rok. Vývoj je přímý, vajíčka odcházejí s trusem v obrovském množství a dozrávají do infekčního stadia asi za 4 týdny, přičemž infekční je už larva II. stupně. Larvy se z vajíček ve vnějším prostředí nikdy neuvolňují, až v tenkém střevě hostitele. Přes játra a srdce
migrují krevní cestou do plic a vykašláváním se dostávají do střeva (tzv. askaroidní typ migrace). Celý vývoj do dospělosti trvá asi 6-8 týdnů (CHROUST, 2001). Askarióza – se škrkavičností se setkáváme hlavně v oborách, ale ani tam nebývají infekce silné, ve volnosti se vyskytuje jen zřídka. Nejzávažnější projevy onemocnění se objevují u mláďat v době pronikání larev alveoly do plic, vyskytuje se bronchitida, kašel a při komplikacích až pneumonie. U starších kusů jsou příznaky neurčité a překrývají se s projevy onemocnění způsobovaných ostatními gastrointestinálními parazity. Dospělé škrkavky produkcí toxinu nepříznivě ovlivňují krvetvorbu, nervový aparát, výměnu látkovou a u selat způsobují zakrslost. Migrující larvy traumatizují jaterní buňky, způsobují jejich nekrózu a následnou tvorbu pojivové tkáně (tvorba tzv. mléčných skvrn). Změny vznikají při migraci larev i v plicích, zvláště v případě zavlečení bakteriální nebo virové infekce a projevují se bronchitidami až bronchopneumoniemi s akutním nebo i chronickým průběhem. Účinným lékem je Helmirazin a preparáty na bázi imidazolových sloučenin, léčba se provádí pouze v oborách. Prevence je obtížná, šiřitelem onemocnění jsou dospělé bachyně u nichž se příznaky onemocnění neprojevují (CHROUST, 2001). Roupi – Oxyuroidea jsou většinou drobní, jen několik milimetrů dlouzí cizopasníci slepého a tlustého střeva. Vajíčka kladou do okolí řitního otvoru hostitele nebo odcházejí s trusem (LAŠTŮVKA et al., 2001). Jsou to geohelminté (JURÁŠEK, 1987). Na vzduchu se vajíčka velmi rychle rýhují a může tak dojít i k autoinfekci. Larvy nemigrují tělem a přímo ve střevě dospívají (LAŠTŮVKA et al., 2001). U zajícovitých cizopasí roup králičí Passalurus ambiguus, je to drobná bílá hlístice, sameček dosahuje délky 3-4,5 mm, samička až 12 mm. Konec těla je protažen v dlouhý rovný ocásek. Lokalizován je především ve slepém, někdy i v tlustém, střevě. Vajíčka klade samička do okolí řitního otvoru, rychle se vyvíjejí a larva, která neopouští vaječnou blánu, je zformovaná během 6-12 hodin (KOTRLÁ et al., 1984). K autoinfekci dochází velmi často (SECK-LANZENDORF VON, 1997). Passaluróza – ani při masivních nákazách se neprojevují klinické příznaky. Léčba není nutná (KOTRLÁ et al., 1984).
Spirury – Spirurida Spirury jsou vlasovité hlístice s malou ústní dutinou nebo zcela bez ní. Jsou to biohelminté, v dospělosti cizopasí v různých orgánech obratlovců. Samice jsou ovoviviparní nebo viviparní. Larvičky zástupců z nadčeledi Spiruroidea opouštějí hostitele
s hleny nebo trusem a pronikají do těla mezihostitele. Definitivní hostitel se nakazí pozřením mezihostitele nebo je mezihostitel aktivním nebo pasivním přenašečem. V žaludku černé zvěře cizopasí hlístice druhu Ascarops strongylina, Physocephalus sexalatus a ojediněle i Simondsia paradoxa, zavrtávají se do sliznice žaludku a vytváří uzlíkovité útvary, samečci S. paradoxa žijí volně v žaludku (KOTRLÁ et al., 1984). První dva druhy si jsou makroskopicky velmi podobné – dosahují velikosti 6-22 mm, samečci jsou menší, ústní dutinu mají obě pohlaví vyztuženou spirálovitým útvarem. V čerstvém stavu mají načervenalou barvu od krve, kterou se živí. Vývoj je nepřímý a probíhá přes koprofágní brouky (rody Geotrupes a Aphodius). Nakladená vajíčka odcházejí z těla hostitele s trusem do vnějšího prostředí, jsou pozřena brouky a v jejich těle se vyvíjí larva až do infekčního stádia. Definitivní hostitel se nakazí sežráním brouka, larvy v žaludku vylézají a pronikají do žaludeční sliznice, kde dospívají. Rezervoárovými hostiteli můžou být i plazi, obojživelníci, ptáci a drobní hlodavci, kteří se pak stávají zdrojem nákazy černé zvěře (PÁV et al., 1981; KOTRLÁ et al., 1984; KOUDELA, 2000). Simondsia paradoxa je hlístice s výrazným pohlavním dimorfismem, sameček vláknitý, 12-15 mm dlouhý, se spirálně stočeným zadním koncem těla. Samička je dlouhá 15 mm, zadní část těla má široce vakovitě rozšířenou a vyplněnou svinutou dělohou s vajíčky. Vývoj ještě není zcela popsán (KOTRLÁ et al., 1984). Onemocnění způsobené spirurami – při napadení druhem Ascarops strongylina se příznaky projevují pouze u masivních nákaz, dochází k žaludečním katarům a prudký zánět sliznice může vést až k úhynu. K léčbě se používají deriváty benzimidazolu (parabendazol, thiabendazol) v medikovaném krmivu. Physocephalus sexalatus způsobuje při silné nákaze vyhublost, zvířata jsou apatická a trpí průjmy, výkaly obsahují nestrávené zbytky potravy. Sliznice žaludku je zanícená, vředovitá. Léčba je stejná jako u předchozího druhu (KOTRLÁ et al., 1984).
2.3.2.5 VRTEJŠI – ACANTHOCEPHALA Tělo vrtejšů je válcovité nebo vřetenovité, dlouhé od několika milimetrů do 60 cm. Povrch mají krytý vrstvičkou kutikuly, pod níž leží syncytiální hypodermis. Pod ní je vrstva okružní a podélné svaloviny, tvořící kožní svalový vak. K přichycení ve střevní sliznici hostitele slouží vysouvatelný chobotek (proboscis) se zpětnými háčky. V přední části těla mají párové vakovité lemnisky, patrně ovlivňující vysunování chobotku. Trávicí ústrojí není vytvořeno a živiny jsou přijímány osmoticky povrchem těla. Cévní ani dýchací
soustava rovněž není vytvořena. Tělní dutina je pseudocoelní. Děloha dospělých samiček vyplňuje podstatnou část jejich těla. Vrtejši jsou gonochoristé, často s pohlavním dimorfismem. V dospělosti jsou vždy střevními cizopasníky obratlovců, larvy se vyvíjejí v bezobratlých. Vajíčka odcházejí z těla s trusem hostitele, larva se uvolňuje až v trávicím traktu mezihostitele. První stadium se nazývá akantor a je opatřeno ostny, po proniknutí do tělní dutiny ztrácí ostny a mění se v preakantelu, po 2-5 týdnech se zapouzdřuje a mění se v infekční larvu, akantelu. Další vývoj pokračuje po pozření mezihostitele definitivním hostitelem, v jehož střevě vrtejš dospívá (LAŠTŮVKA et al., 2001). U prasat vzácně parazituje v tenkém střevě vrtejš velký Macracanthorhynchus hirudinaceus, má tlusté narůžovělé tělo s vroubkovanou pokožkou. Samci jsou dlouzí 10 cm, samice 35 cm i více (PÁV et al., 1981; LAŠTŮVKA et al., 2001). Mezihostitelem jsou ponravy, larvy chroustů, i jiní brouci. Invazní larva se v jejich těle vytváří za 4-13 měsíců a v mezihostiteli zůstává 2-3 roky. Vývoj v dospělce trvá v hostiteli 10-16 týdnů a žít v něm vrtejš může 10-23 měsíců (ŠPENÍK, 1977). Makrantorynchóza – infekce charakteristická katarální enteritidou. Prevalence u divokých prasat se pohybuje v rozpětí 15-25 % (JURÁŠEK, 1959 et 1976 in JURÁŠEK, 1987). Mechanické poškozování tkáně fixačním aparátem parazita vyvolává zánětlivou reakci provázenou otoky sliznice. Často dochází i k perforaci střeva s následnou peritonitidou. Při silné infekci nastává intoxikace organismu zplodinami metabolismu parazita. Klinickými projevy onemocnění jsou průjem, nechutenství, křeče a hubnutí (JURÁŠEK, 1987).
3 CÍL PRÁCE Cílem této práce bylo: 1. Zmonitorovat výskyt endoparazitů u vybraných druhů zvěře a zjistit a) jejich druhové spektrum b) prevalenci c) sezónní dynamiku výskytu. 2. Výsledky statisticky vyhodnotit. 3. Porovnat výsledky s oblastmi s odlišnou antropogenní zátěží.
4 CHARAKTERISTIKA ZÁJMOVÉHO ÚZEMÍ A ANTROPOGENNÍ ZÁTÍŽENÍ OBLASTI
4.1 CHARAKTERISTIKA ZÁJMOVÉHO ÚZEMÍ Lokalizace Honitba Cholupice, v jejíž jihozápadní lesnaté části byly shromažďovány vzorky k parazitologickému průzkumu, se nachází při jižním okraji hlavního města Prahy. Rozkládá se z převážné většiny na území městské části Praha 12 (katastrální území Modřany, Komořany, Cholupice a Točná), nepatrně přesahuje do městských částí Praha – Libuš (k. ú. Libuš a Písnice) a Praha – Zbraslav, z části i za hranice Prahy do okresu Praha západ (k. ú. Dolní Břežany). Hranice honitby na západě kopíruje železniční trať podél řeky Vltavy, na jihu ji tvoří komunikace spojující Zbraslav s Dolními Břežany, na východě komunikace z Dolních Břežan na Libuš, protínající obec Písnice a severní hranice je totožná s hranicí přírodního parku Modřanská rokle – Cholupice. Přičemž tento přírodní park, zahrnující i komplex komořansko – točenských lesů, spadá do území honitby téměř celou svojí rozlohou (http://www.premis.cz/atlaszp/, 2006; http://www.uhul.cz, 2006). Lokalizace a hranice honitby viz. příloha Obr. 1 - 2.
Charakteristika honitby, zazvěření Výměra honebních pozemků činí 1400 ha, z čehož 549 ha tvoří les, ostatní je orná půda, trvalé travní porosty, zahrady, vodní a ostatní plochy. Zhruba 428 ha je les státní, 100 ha les obecní a zbytek lesy soukromé (KOSTKA, 2005; http://www.uhul.cz, 2006). Všechny lesy na území hl. m. Prahy náleží do kategorie lesů zvláštního určení, kde veřejný zájem na plnění mimoprodukčních funkcí lesa je nadřazen funkcím produkčním. Část lesů je součástí zvláště chráněných území (přírodní rezervace Šance, přírodní památka Modřanská rokle, přírodní památka Cholupická bažantnice). Lesy státní jsou spravovány státním podnikem Lesy České republiky, Lesní závod Konopiště; obecní lesy spravuje vlastník, hlavní město Praha, zastoupené odborem městské zeleně Magistrátu hl. m. Prahy, prostřednictvím organizace Lesy hl. m. Prahy; malá část lesních pozemků je v soukromém vlastnictví (http://www.praha12.cz, 2005). Velkou část honitby tvoří zbytky zemědělské krajiny se sídly venkovského typu (především v rámci obcí Cholupice, Točná a Písnice),
osídlení v ostatních částech (Modřany, Komořany) má městský charakter (DYKOVÁ, 2004). Stavy vybraných druhů zvěře v honitbě se pohybují kolem 53 kusů zvěře srnčí (srnec obecný – Capreolus capreolus), 6 kusů zvěře černé (prase divoké – Sus scrofa) a 50 kusů zaječí (zajíc polní – Lepus europaeus). Dále se zde vyskytuje bažant obecný (do 200 kusů), koroptev polní (40 kusů), liška obecná (15 – 20 kusů) a jezevec lesní. Přičemž počty prasat jsou velmi nestálé, zvěř migruje mezi sousedními honitbami a objevují se zde i tlupy čítající až 20 jedinců, je považována za nežádoucí a redukována odstřelem. V posledních letech narůstají ztráty na zvěři, především srnčí, zapříčiněné hlavně motorismem, volně pobíhajícími psy a rozmáhá se i pytláctví. Počty zajíců mají dlouhodobě sestupnou tendenci, ještě před necelými 50 lety zde bylo běžně odloveno i 400 kusů . Zvěř srnčí, zaječí a pernatá je v zimních měsících přikrmována. Spárkaté zvěři je od roku 2004 jednou ročně, koncem zimy, podáváno medikované krmivo s přípravkem Cermix premix, dříve se žádná opatření proti výskytu parazitóz neprováděla (KOSTKA, 2005).
Přírodní a klimatické poměry Území je značně výškově členité, nejnižším bodem je řeka Vltava v 190 m n. m., nejvyšším vrch Čihadlo u Točné s kótou 387 m n. m. Roční úhrn srážek činí 520 mm. Průměrná roční teplota se pohybuje v rozmezí 8,2 – 8,5 °C, nejteplejší jsou jižně orientované svahy, kde v ročním průměru dosahuje teplota až k 9 °C. Převládá západní až jihozápadní proudění větrů (http://www.praha12.cz, 2005; DYKOVÁ, 2004). Řeka Vltava, spravovaná Povodím Vltavy s. p., Závod Dolní Vltava, protéká západní hranicí území (říční km 61,3 – 66,8). Do Vltavy zde ústí pět malých vodních toků (Komořanský, Cholupický, Libušský, Lhotecký a Zátišský potok), které spolu s dalšími přítoky (často sezónního charakteru) vytvářejí síť, kterou je z území odváděna povrchová voda (http://www.praha12.cz, 2005). Oblast spadá do úmoří Severního moře. Kapacita vody v tocích není příliš dobrá. Zařazení dle normy ČSN 75 7221 – třídy jakosti 3-5, znečištěná až velmi silně znečištěná voda. Kvalita ovzduší je na poměry Prahy dobrá (zařazení „relativně velmi čisté“), problémem bývá zvýšená koncentrace přízemního ozonu (DYKOVÁ, 2004). Geomorfologicky je oblast rozčleněna několika hlubokými zářezy, vytvořenými malými vodními toky. Prahou 12 probíhá hranice mezi dvěma starými geologickými
jednotkami – starohor (proterozoikum) a prvohor (paleozoikum). Jižní a východní část území tvoří především proterozoické břidlice, droby a buližníky (silicity), mladší západní a severní část je tvořena křemennými pískovci, slepenci, ordovickými břidlicemi, bazalty a křemenci. Z půd převažují hnědé půdy ve II. a IV. třídě ochrany zemědělských půd, tj. půdy průměrné až podprůměrné kvality; část patří do V. třídy ochrany, tj. mělké nebo kamenité hnědé půdy, glejové těžké zamokřené půdy; půdy mezi Cholupicemi a Točnou náleží do I. třídy ochrany zemědělských půd – hnědozem; při Vltavě jsou v některých místech nivní půdy (http://www.praha12.cz, 2005).
Biogeografické začlenění, vegetační skladba Území je ovlivňováno několika vegetačními bioregiony. Na západní část působí hranice Karlštejnského bioregionu 1.18, fytogeografického okresu 8. Český kras. Jedná se o úzký příbřežní pás s potencionální přirozenou vegetací svazu Phalaridion arundinaceae a místy se vyskytuje i primární vegetace reliktních křovin, náležející svazu Prunion fruticosae. Jižní část území Prahy 12 je ovlivněna severní hranicí Slapského bioregionu 1.20, ležícího v mezofytiku; je součástí fytogeografického okresu 41. Střední Povltaví. Vegetační stupeň suprakolinní. Bioregion je zde reprezentován potenciálním vegetačním typem svazu Genisto germanicae-Quercion (kyselé doubravy) a v údolí Vltavy dubohabřinami svazu Melampyro nemorosi-Carpinetum. Na příhodných stanovištích se vyskytovaly i teplomilné doubravy ze svazu Quercion petrae, především Sorbo torminalisQuercetum nebo Potentillo albae-Quercetum a acidofilní bory Hieracio pallidi-Pinetum. Původní vegetace zde však byla zlikvidována výstavbou sídlišť Modřany a Komořany. Horní část obvodu lokality je ovlivněna Českobrodským bioregionem 1.5, mezofytickou částí fytogeografického okresu 10. Pražská plošina. Ze strany od Písnice k Cholupicím zasahuje fytogeografický podokres 64a. Průhonická plošina. Potenciální přirozenou vegetaci zde tvoří háje svazu Carpinion, zejména Melampyro nemorosi-Carpinetum, vlhká stanoviště náleží do asociace Pruno-Fraxinetum, louky pak do svazu Calthion a Molinion. V oblasti se vyskytují původní světlé a teplé lesy, zbytky lesostepí, skalních stepí a vlhkých niv s typickou flórou. S postupem k severu, do středu města, lesů ubývá a na hranici sídlištní zástavby už existují pouze lesní fragmenty. Z původních lesních porostů se dochovaly přirozené kyselé (acidofilní) doubravy na hraně Břežanského údolí. Dominantní dřevinou je zde zakrslá forma dubu (Quercus), v údolních zářezech podél vodních toků
a ve vlhkých roklích roste často javor (Accer), jasan (Fraxinus), zastoupení má zde také bříza (Betula) a habr (Carpinus). V lesním komplexu Točná-Šance se kromě těchto dřevin vyskytuje také lípa (Tilia), hloh (Crataegus) a místy topol (Populus). Z keřů jsou zde původní svídy, brslen, dřín, bez černý, v podrostu je hojný ostružník a maliník, na některých stanovištích stromy obepíná břečťan. V břehových pásmech potoků a podél břehu Vltavy se vyskytují zbytky lužních porostů s typickými vlhkomilnými dřevinami jako olše (Alnus), různé druhy vrb (Salix), jasan (Fraxinus) nebo osika (Populus) (http://www.praha12.cz, 2005; http://www.premis.cz/atlaszp/, 2006). Druhová skladba dřevin byla v minulosti změněna. Vysazovaly se druhy nepůvodní, mezi nimiž dominuje zejména trnovník akát (Robinia pseudoaccacia), rozšířen je i dub červený a borovice černá. V minulém století zde byl hojně vysazován smrk (Picea), na některých místech byly vytvářeny borové monokultury. Vzhledem k místním podmínkám se především smrk do této oblasti nehodí. Problémem z hlediska stavu porostů je především nevhodné druhové složení, nevyrovnaná věková struktura, špatný zdravotní stav a hlavně silný rekreační a civilizační tlak. Snahou je proto pokračovat v započatém trendu hospodaření – přeměna smrkových, borových a akátových monokultur na porosty smíšené s dřevinnou skladbou blížící se původnímu přirozenému složení porostů (http://www.praha12.cz, 2005). Dle klasifikace ÚHÚL naleží převážná většina území honitby do přírodní lesní oblasti 10a – Středočeská pahorkatina, s lesnatostí 29,73 % (http://www.uhul.cz, 2006).
4.2 ANTROPOGENNÍ ZATÍŽENÍ SLEDOVANÉ LOKALITY Oblast je hojně využívána obyvateli jižního okraje Prahy ke krátkodobé rekreaci. Problematikou návštěvnosti se zabývala ve své práci Dyková, 2004; sledování probíhala v letech 2002-2003 na území přírodního parku Modřanská rokle – Cholupice, přičemž kvantitativní stránka návštěvnosti byla zjišťována pomocí metodiky vypracované a používané Ústavem pro životní prostředí Univerzity Karlovy v Praze (DYKOVÁ, 2004; http://www.praha12.cz, 2005). Dyková zjistila, že návštevnost o sobotách je cca 1,5 x (v zimě až 7 x) větší než ve všední dny. Za den projde územím průměrně 1000 osob o sobotách a 410 osob ve všední dny. Celkem oblast navštíví ročně cca 200 tisíc lidí (vezmou-li se v úvahu různé statistické chyby a nahodilosti můžeme uvažovat o čísle 150 – 400 tisíc osob za rok). Maximální návštěvnost je na jaře a na podzim, o víkendech i v lednu. Ve všední dny výrazně klesá
návštěvnost v zimním období a mírně i v době letních dovolených, maximální je v květnu. Denní maximum je v létě o sobotách mezi 10. – 11. hodinou dopoledne a druhý výraznější vrchol mezi 16. – 17. hodinou odpoledne, v zimě mezi 15. – 16. hodinou. Ve všední dny se v létě posouvá maximum návštěvnosti až na 19. hodinu, v zimě v podstatě chybí. Celoročně tvoří průměrně 45 % návštěvníků cyklisté, přičemž jejich zastoupení je větší ve všední dny a v létě, v zimě téměř nulové. Vzrůstající je v posledních letech počet jezdců na koních ze stájí a jezdeckých oddílů v Komořanech na Šabatce, Cholupicích, na Točné a v Písnici. I přes zákaz vjezdu se na lesních cestách stále hojněji vyskytují lidé na terénních motocyklech a čtyřkolkách (DYKOVÁ, 2004). Největší počet návštěvníků přírodního parku tvoří obyvatelé městských částí na jejichž území se park rozkládá (71 %) a lidé z nejbližšího okolí (DYKOVÁ, 2004). Počet obyvatel Prahy 12 ke dni 4. 10. 2005 byl 56 244 osob, z toho 83 % žilo v panelových domech. Počet obyvatel Prahy – Písnice byl 7 865 osob a v panelových domech žilo 38 %. Většina sídelních jednotek se rozkládá mimo území přírodního parku Modřanská rokle – Cholupice, uvnitř se nachází pouze Cholupice, Cholupický vrch, Točná a část Písnice, Komořan a Modřan (DYKOVÁ, 2004; http://www.praha12.cz, 2005). Modřanská rokle byla jádrovou rekreační oblastí a oblíbeným návštěvním místem již před 2. světovou válkou (AUGUSTA et RÁZKOVÁ, 1997 in DYKOVÁ, 2004). Celá oblast komplexu komořansko – točenských lesů je vyhledávaná spíše k celodenním výletům, využívány jsou především širší polní a lesní cesty, méně pěšiny v členitém terénu (DYKOVÁ, 2004). Územím vedou značené turistické trasy – červená značka z Komořan na Točnou cca 2,5 km dlouhá; žlutá z Točné na Zbraslav - Závist cca 2 km a pokračující dále mimo území; žlutá z Modřan Na Beránku přes Cholupický vrch a letiště Točná do Komořan cca 4 km a zelená značka z Komořan přes Modřany Na Beránku a Točnou do Břežanského údolí o délce cca 6 km a pokračující dále mimo území (Turistická mapa Praha – východ 1 : 50 000, 2004). Vyznačená cyklistická stezka podél Vltavy zasahuje do území jen necelými 2 km, v přípravě je dalších cca 15 km cyklostezek napříč územím (http://www.udi-praha.cz, 2006). Návštěvníkům jsou k dispozici i 2 naučné stezky, jedna vedoucí Modřanskou roklí o délce 3,3 km a Keltská stezka dlouhá 2 km v oblasti Točné – Šance a Zbraslavi – Závisti (DYKOVÁ, 2004; http://modrany.koniklec.cz, 2006). Na území honitby se nachází i sportovní letiště Praha – Točná s travnatou dráhou, provozující motorové létání, plachtaření a lety v horkovzdušných balónech, součástí je i letecká škola. V areálu se nachází rovněž restaurace vyhledávaná i cyklisty a pěšími
turisty. Provoz letiště je omezen pouze na víkendy a státem uznané svátky mimo 24. –26. 12., 31. 12. a 1. 1. od 8 hodin ráno do 15 hodin odpoledne. Přístup k letišti je zajištěn lesní asfaltovou cestou z Komořan, která je ale v zimě pro automobily nesjízdná a polní cestou z Cholupic, která je nesjízdná po deštích (http://tocna.seznam.cz, 2006). Od 90. let vzrůstá hustota dopravy na komunikacích probíhajících zájmovým územím, což má nepříznivý vliv na znečištění ovzduší i kontaminaci půdy a poškozování vegetace. Související je i zvýšené zatížení hlukem (http://www.praha12.cz, 2005). Cestní síť je tvořena cca 4,2 km silnic II. třídy, 15 km silnic III. třídy, ostatní cesty jsou pouze místního významu a účelové komunikace, často nezpevněné. Ve výstavbě je rychlostní komunikace Pražský okruh spojující pravý a levý břeh Vltavy, vedoucí z Vestce do Lahovic s výhledovým napojením trasy dálnice D3. Celková délka stavby by měla být 8,3 km, zasahovat by měla do katastrálních území Zbraslav, Lahovice, Komořany, Točná, Cholupice, Písnice, Hodkovice, Vestec, Jesenice a Zlatníky, přičemž úsek vedoucí přes naše zájmové území by měl být z převážné části veden ve více než 2 km dlouhém tunelu (http://www.praha12.cz, 2005; http://www.udi-praha.cz, 2006, http://www.seznam.cz, 2006). Dle hodnocení zatížení lesa antropogenní činností, zpracovaného Ústavem pro hospodářskou úpravu lesů, je na území hlavního města Prahy zatíženo rekreací 28,4 % plochy lesa. V úvahu se bere silná rekreační zátěž, kvůli které jsou patrné škody na nárostech, kulturách, mlazinách i půdní vegetaci. Vysoké rekreační zatížení lesních porostů je odrazem nedostatku zeleně a vysoké hustoty obyvatelstva v Hl. m. Praze (http://www.uhul.cz, 2006).
5 MATERIÁL A METODIKA 5.1 MATERIÁL Materiál ke koprologickému vyšetření, trus vybraných druhů zvěře, byl získáván z lokality v oblasti jižního okraje Prahy, v jihozápadní části honitby Cholupice. Sběr vzorků byl prováděn pravidelně jedenkrát měsíčně v období 3 let, a to konkrétně od března 2004 do února 2006. Každý měsíc bylo od každého sledovaného druhu zvěře shromážděno a následně vyšetřeno 10-15 vzorků trusu, celkem od prasete divokého 315 vzorků, od srnce obecného 360 vzorků a od zajíce polního 268 vzorků trusu. Vzorky byly umístěny do igelitových sáčků, označeny a konzervovány chladem.
5.2 METODIKA Ke zjištění oocyst, vajíček a larev parazitů ve vyšetřovaných vzorcích trusu bylo využito flotační metody, postup dle JURÁŠEK et DUBINSKÝ (1993), KASSAI (1999), HOVORKA (1954). Jedná se o kvalitativní koncentrační metodu založenou na vyšší specifické hmotnosti flotačního roztoku oproti zárodkům parazitů. V tomto případě byl použit Brezův flotační roztok o specifické hmotnosti 1,3. Složení roztoku je uvedeno v Tab. 3.
Tab. 3: Charakteristika Brezova flotačního roztoku (JURÁŠEK et DUBINSKÝ, 1993)
Název roztoku
Specifická hmotnost
Brezův
1,3
Látka
MgSO4 NaS2O3
Příprava množství látky v Poznámka k přípravě g do 1 000 ml jiné složky H2O
1 000 2 000
H2O
MgSO4 3 díly + NaS2O3 3díly + H2O 1díl
Koprologické rozbory a mikroskopická vyšetření byla prováděna v laboratoři na Ústavu zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství.
Pracovní postup: 1. Vzorek trusu o hmotnosti 3–5 g rozetřeme s vodou na polořídkou suspenzi. 2. Suspenzi přecedíme přes gázu do skleněné kádinky. 3. Filtrát z kádinky kvantitativně převedeme do zkumavek a odstřeďujeme v centrifuze po dobu 3 minut při 2500 otáčkách za minutu. 4. Supernatant slijeme a k sedimentu přidáme dostatečné množství flotačního roztoku. Sediment s flotačním roztokem je nutné dokonale promíchat. 5. Opět centrifugujeme 3 minuty při 2500 otáčkách za minutu. - Při další manipulaci se zkumavkami nesmí dojít k porušení povrchu tekutiny a promíchání obsahu. 6. Drátěnou kličkou přeneseme z povrchové blanky postupně 3 kapky na odmaštěné podložní sklíčko. 7. Přikápneme 1-2 kapky glycerinu a přiklopíme sklíčkem krycím. 8. Preparát prohlížíme pod mikroskopem při malém až středním zvětšení.
5.3 STATISTICKÉ VYHODNOCOVÁNÍ Výskyt parazitóz není podmíněn pouze jedním faktorem, a proto byly vzhledem k této skutečnosti zjištěné údaje zpracovány pomocí mnohorozměrné analýzy dat v počítačovém programu CANOCO 4.0 (TER BRAAK, 1988). Použito bylo redundanční analýzy, která je založena na modelu lineární odpovědi. Vstupní data byla upravena logaritmickou transformací.
6 VÝSLEDKY Podrobný přehled o počtu vyšetřených vzorků za každý měsíc a počtu vzorků s pozitivním nálezem konkrétního parazita je uveden pro prase divoké v Tab. 4 – 5 (viz příloha), pro srnce obecného v Tab. 6 – 7 (viz. příloha) a pro zajíce polního v Tab. 8 – 9 (viz příloha). Získané údaje jsou z praktických důvodů rozděleny do dvou časových období - od března 2004 do února 2005 a od března 2005 do února 2006.
6.1
DRUHOVÉ
SPEKTRUM
PARAZITŮ,
PREVALENCE
A
SEZÓNNÍ
DYNAMIKA JEJICH VÝSKYTU a) Druhové spektrum parazitů U všech sledovaných druhů zvěře (prase divoké, srnec obecný, zajíc polní) bylo koprologickým vyšetřením nalezeno poměrně široké spektrum endoparazitů, a to jak jednobuněčných, tak i mnohobuněčných. Z jednobuněčných to byli zástupci kokcidií z čeledi Eimeriidae (rody Eimeria a Isospora), z mnohobuněčných hlístice z čeledí Trichuridae (rod Trichuris), Ancylostomatidae (rod Globocephalus), Strongylidae (rod Oesophagostomum), Trichostrongylidae (rody Haemonchus, Ostertagia, Graphidium a Trichostrongylus), Metastrongyloidae (rod Metastrongylus), Protostrongylidae (rody Varestrongylus, Protostrongylus) a Spirocercidae (rod Ascarops). V žádném vyšetřovaném vzorku nebyla prokázána přítomnost parazitů z ostatních kmenů mnohobuněčných, jako Plathelminthes (kam náleží motolice a tasemnice) a Acanthocephala (vrtejši), což ovšem může být způsobeno zvolenou flotační metodou vyšetření. V obou časových obdobích bylo druhové zastoupení endoparazitů shodné. Téměř ve všech případech se jednalo o smíšené infekce, ve vzorcích byly nacházeny společně jak různé druhy kokcidí a různé druhy hlístic, tak zároveň hlístice i kokcidie. U prasete divokého byly nalezeny následující druhy kokcidií Eimeria debliecki, E. perminuta, E. scabra a Isospora suis, z hlístic tenkohlavec Trichuris suis, měchovci z rodu Globocephalus a zubovka Oesophagostomum dentatum, plicnivky z rodu Metastrongylus a spirura Ascarops strongylina. U srnce obecného byly nalezeny kokcidie Eimeria capreoli, E. ponderosa, E. panda
a
E.
superba;
Oesophagostomum
spp.,
zástupci
hlístic
tenkohlavec
vlasovky
Haemonchus
Trichuris
contortus,
spp.,
zubovky
Ostertagia
ostertagi,
Trichostrongylus spp. a plicnivka Varestrongylus (Capreocaulus) capreoli.
Z parazitů zajíce polního byly nalezeny kokcidie Eimeria leporis, E. robertsoni a Eimeria spp., hlístice tenkohlavec Trichuris sylvilagi, vlasovky Graphidium strigosum, Trichostrongylus retortaeformis a plicnivka Protostrongylus commutatus. Přesné druhové určení zástupců řady zde uvedených rodů je velice obtížné, a proto se pro účely této práce, v některých případech, omezuji na označení Globocephalus spp., respektive Metastrongylus spp., Trichuris spp., Oesophagostomum spp., Trichostrongylus spp. a Eimeria spp.
b) Prevalence Pro jednotlivé druhy endoparazitů prasete divokého je prevalence uvedena v Tab. 10 – 11 (viz. příloha). Nejvyšší prevalenci v obou sledovaných obdobích vykazoval tenkohlavec prasečí Trichuris suis (68 %, respektive 63 %), hlístice s přímým vývojem parazitující v tlustém a slepém střevě černé zvěře. Druhý nejhojněji se vyskytující parazit byla v období březen 2004 až únor 2005 kokcidie Isospora suis (38 %), v období březen 2005 až únor 2006 měchovci z rodu Globocephalus (61 %). Naopak jen v malé míře bylo možné v obou obdobích nalézt vajíčka plicnivek rodu Metastrongylus (5 %, respektive 3 %). Bez nálezu jakéhokoliv parazita bylo v prvním období 11 %, ve druhém období 12 % vzorků. Celkovou prevalenci za obě období ukazuje Tab. 12.
Tab. 12: Celková prevalence endoparazitů prasete divokého (seřazeno sestupně) Druh Trichuris suis Globocephalus spp. Isospora suis Ascarops strongylina Eimeria debliecki Eimeria perminuta Oesophagostomum dentatum Eimeria scabra Metastrongylus spp.
prevalence (%) 65,5 49 45 32 26,5 14 11,5 10,5 4
Prevalence jednotlivých druhů endoparazitů srnce obecného je uvedena v Tab. 13 – 14 (viz. příloha). V trusu srnce obecného byly v období březen 2004 až únor 2005
nejčastěji
nacházeny zárodky vlasovek z rodu Trichostrongylus (56 %), hlístic způsobujících nematodózy trávicího traktu. V období březen 2005 až únor 2006 byla nejhojnějším parazitem vlasovka Ostertagia ostertagi (51 %), parazitující rovněž v trávicím traktu spárkaté zvěře. Druhý v pořadí byl v obou obdobích tenkohlavec Trichuris spp. (48 %, respektive 42 %). Naopak nejméně zastoupenými parazity byly plicnivka Varestrongylus capreoli (3 % v prvním období a 2 % ve druhém období) a kokcidie Eimeria panda (4 % v prvním období a 1 % ve druhém období). Bez nálezu parazita bylo v prvním období 7 %, ve druhém období 10 % vzorků. Celkovou prevalenci za obě období ukazuje Tab. 15.
Tab. 15: Celková prevalence endoparazitů srnce obecného (seřazeno sestupně) Druh Ostertagia ostertagi Trichuris spp. Trichostrongylus spp. Haemonchus contortus Eimeria capreoli Eimeria ponderosa Eimeria superba Oesophagostomum spp. Varestrongylus capreoli Eimeria panda
prevalence (%) 46 45 42,5 42,5 31 21,5 19,5 15,5 2,5 2,5
Prevalence jednotlivých druhů endoparazitů zajíce polního je uvedena v Tab. 16 -17 (viz. příloha). Zajíc polní byl nejvíce parazitován v prvním období (březen 2004 až únor 2005) vlasovkou Graphidium strigosum (55 %), na druhém místě kokcidiemi Eimeria spp. (45 %), ve druhém období (březen 2005 až únor 2006) byly kokcidie nejhojnější (56 %) a na druhém místě Graphidium strigosum (52 %). Nejméně se v obou obdobích vyskytovala plicnivka Protostrongylus commutatus (2 %, respektive 5 %). Bez nálezu parazita bylo v prvním období 2 %, ve druhém období 4 % vzorků. Celkovou prevalenci za obě období ukazuje Tab. 18.
Tab. 18: Celková prevalence endoparazitů zajíce polního (seřazeno sestupně) Druh Graphidium strigosum Eimeria spp. Eimeria leporis Trichuris sylvilagi Eimeria robertsoni Trichostrongylus retortaeformis Protostrongylus commutatus
prevalence (%) 53,5 50,5 47,5 38,5 23,5 7,5 3,5
c) Sezónní dynamika výskytu Pro hodnocení sezónní dynamiky výskytu endoparazitů v jednotlivých obdobích bylo využito tabulek prevalence a jejich grafické znázornění. Výsledky pro prase divoké shrnuje Tab. 10 - 11, Graf 1 - 2 (viz. příloha). V sledovaném období březen 2004 až únor 2005 zaznamenal výskyt endoparazitů u prasete divokého dva vrcholy. Prvního maxima dosáhl na jaře 2004, v měsících duben až červen, druhého, méně výrazného, maxima dosáhl na podzim v září 2005. V období březen 2005 až únor 2006 nebyl zaznamenán prakticky žádný výrazný vrchol výskytu endoparazitů. Mírné zvýšení lze pozorovat v roce 2005 v dubnu, červnu a srpnu a překvapivě i v únoru 2006. Minimum připadá na listopad 2005. Pro vyhodnocení sezónní dynamiky výskytu endoparazitů srnce obecného bylo využito Tab. 13 – 14, Graf 3 – 4 (viz. příloha). V období březen 2004 až únor 2005 zaznamenal výskyt endoparazitů srnce obecného dva poměrně zřetelné vrcholy s prvním maximem na jaře 2004, od dubna až do června a druhým maximem na podzim v září až říjnu. Naopak útlum ve výskytu endoparazitů nastal v létě v červenci a srpnu 2004 a v zimě od prosince 2004 do ledna 2005. I v období březen 2005 až únor 2006 lze vysledovat výkyvy ve výskytu endoparazitů v průběhu roku, hlavní maximum nastává v květnu 2005, druhé méně výrazné v podzimních měsících září a říjnu 2005. Nejmenší výskyt připadá na letní měsíce červenec a srpen 2005 a v zimě od ledna do března 2006. Pro vyhodnocení sezónní dynamiky výskytu endoparazitů zajíce polního bylo využito Tab. 16 – 17, Graf 5 – 6 (viz. příloha). Výskyt endoparazitů u zajíce polního je v průběhu roku poměrně vyrovnaný, k mírnému nárůstu došlo v roce 2004 v jarním období (duben, květen) a na podzim (říjen), naopak menší intenzita parazitce byla zaznamenána v červenci a srpnu 2004 a také začátkem roku 2005 v lednu a únoru.
V období březen 2005 až únor 2006 nebyl zaznamenán prakticky žádný výrazný vrchol výskytu endoparazitů. Mírné zvýšení lze pozorovat pouze v květnu a říjnu 2005. Sezónní dynamika výskytu endoparazitů vykazovala v případě všech sledovaných druhů zvěře dva, více či méně výrazné, vrcholy. První maximum nastává v jarním období, druhé pak na podzim.
7 DISKUZE Rozdíly mezi výsledky zjištěnými v námi sledované lokalitě a uvedenými v literatuře mohou být způsobeny jednak použitou metodou parazitologického vyšetření a také rozdílnými podmínkami životního prostředí zvěře, včetně antropogenního zatížení. Ve starší literatuře (ERHARDOVÁ et al., 1954; ŠPENÍK, 1977) se uvádí, že až 50% naší zvěře je napadeno parazity, přičemž prevalence výskytu jednotlivých parazitů zde není uvedena. U prasete divokého byl v sledované oblasti nejčastěji nacházeným parazitem tenkohlavec Trichuris suis, jehož prevalence v období od března 2004 do února 2006 dosahovala průměrně 65,5 %. PÁV et al. (1981) uvádí u tohoto parazita prevalenci pouze 25% ve volnosti a 26% v oborách, KOTRLÁ et al. (1984) 27% jak ve volnosti, tak i v oborách. PĚKNÝ et BORKOVCOVÁ (2003) tohoto parazita nalezli rovněž ve vzorcích pocházejících z volnosti, s prevalencí 32 %. Dle CHROUSTA (2001) se trichurióza vyskytuje především v oborách, ve volnosti méně. Měchovec Globocephalus spp. byl během této práce nalezen ve 49 % vzorků, což je v souladu s hodnotou 48 %, kterou pro výskyt ve volnosti uvádí PĚKNÝ et BORKOVCOVÁ (2003). Naopak dle KOTRLÉ et al. (1984) jsou tito cizopasníci rozšířeni především v oborách, kde napadají až 84,41 % populace a ve volnosti jsou nalézání jen vzácně, to se shoduje s údaji PÁVA et al. (1981), který pro Globocephalus urosubulatus a G. longemucronatus uvádí výskyt 84 % v oborách a jen 8 % ve volnosti. Průměrná prevalence žaludeční hlístice Ascarops strongylina dosahovala v našem případě 32 %. Dle PÁVA et al. (1981) se tento druh nalézá v 68 % v oborách a v 16% ve volnosti, podobné výsledky uvádí i PĚKNÝ et BORKOVCOVÁ (2003), a to 18 % u vzorků pocházejících z volnosti. Dle KOTRLÉ et al. (1984) se tento druh nalézá především v oborách (až u 65% populace), ve volnosti pouze výjimečně. Zubovka prasečí Oesophagostomum dentatum se ve sledované oblasti vyskytovala v 11,5 % případů. KOTRLÁ et al. (1984) uvádí její výskyt především u zvěře v oborách a k podobnému závěru došli i ostatní autoři. Dle PÁVA et al. (1981) byly zubovky zjištěny v 26% u prasete divokého v oborách a výskyt ve volnosti nebyl vůbec zaznamenán. CHROUST (2001) uvádí, že tento druh parazita je nalézán v oborách i ve volnosti. PĚKNÝ et BORKOVCOVÁ (2003) zjistili ve volnosti prevalenci tohoto parazita 13%.
V malé míře byl v našem případě u prasete divokého nalezen i parazit Metastrongylus spp., přičemž jeho průměrná prevalence za obě sledovaná období činila jen 4 %. Toto zjištění je v značeném rozporu s údaji publikovanými v literatuře. Jak uvádí BUKOVJAN (1997) metastrongylóza (plicní červivost) se v našich podmínkách vyskytuje ve volných honitbách i v oborních chovech. Značný význam z hlediska narušení zdravotního stavu zvěře přikládají výskytu plicní červivosti ŠEVČÍK et STRAKOVÁ (2002), kteří uvádějí, že plicnivkou Metastrongylus spp. je napadeno až 100 % populace divokých prasat. A rovněž dle studie PĚKNÉHO et BORKOVCOVÉ (2003) dosahuje prevalence ve volnosti 90 %. KOTRLÁ et al. (1984) označila za nejrozšířenější druh Metastrongylus pudendotectus, který parazituje až u 89,4 % zvěře v oborách a u 63,6 % ve volnosti, dále uvádí M. elongatus parazitující v oborách u 84,2 % a 54,5 % ve volnost a M. salmi s výskytem pouze v oborách. Dle PÁVA et al. (1981) se nejčastěji vyskytují M. elongatus a M. pudendotectus, řidčeji M. salmi, M. confusus, přičemž celkově opět uvádí až 100 % promoření populace. CHROUST (2001) za původce metastrongylózy v našich podmínkách označuje 3 plicnivky - Metastrongylus elongatus (syn. apri), M. pudendotectus a M. salmi. Zároveň uvádí, že nález vajíček těchto parazitů je při vyšetření trusu velmi obtížný, což by mohlo vysvětlovat nízkou hodnotu prevalence zjištěnou v našem případě. U černé zvěře byly nalezeny rovněž kokcidie, a to konkrétně Isospora suis s 45 % prevalencí, Eimeria debliecki s 26,5 % prevalencí, Eimeria perminuta s 14 % prevalencí a Eimeria scabra s 10,5 % prevalencí. PÁV et al. (1981) uvádí v oborách výskyt u Eimeria debliecki 53 %, E. perminuta 25 % a výskyt Isospora suis bez uvedené prevalence. Rovněž bez udání prevalence uvádí výskyt kokcidií KOTRLÁ et al. (1984), a to Eimeria debliecki, E. polita, E. scabra a Isospora suis, přičemž za nejpatogeničtější označuje E. debliecki. Dle CHROUSTA (2001) se u černé zvěře, hlavně v oborách, vyskytuje Isospora suis. Mezi parazity, kteří se v našem případě vyskytovali u srnce obecného nejčastěji náleží Ostertagia ostertagi s průměrnou prevalencí za celé sledování 46 %. KOTRLÁ et al. (1984) poukazuje v případě této hlístice na četnost smíšených infekcí více druhů vlasovek dohromady a prevalenci uvádí v rozmezí 14–36 %. PÁV et al. (1981) zjistil ve své práci výskyt jen u 9,6 % sledované populace s tím, že v některých oblastech může být prevalence podstatně vyšší. CHROUST (2001) pro O. ostertagi uvádí prevalenci 14,8 % a označuje trichostrongylidózy za nejrozšířenější helmintózy naší spárkaté zvěře, přičemž srnčata bývají postižena až ve 100 %.
Trichostrongylidózu způsobují i zástupci rodu Trichostrongylus, v našem případě s prevalencí 42,5 %. Konkrétní druhy vyskytující se u srnčí zvěře dle CHROUSTA (2001) jsou Trichostrongylus axei, T. vitrinus, T. colubriformis, T. capriola, T. minor, T. calcaratus (bez uvedení prevalence), dle KOTRLÉ et al. (1984) Trichostrongylus axei a T. capricola s prevalencí 26 % a dle PÁVA et al. (1981) Trichostrongylus axei s 3,5 %, T. columbriformis s 3,4 % a T. vitrinus s 2,1 %, ostatní druhy se dle jeho zjištění vyskytují jen vzácně. Jak je vidět, v tomto případě se údaje o druhovém spektru a zvláště prevalenci v literatuře značně rozcházejí. Dalším parazitem náležejícím do čeledi Trichostrongilydae je vlasovka slézová Haemonchus contortus, CHROUSTEM (2001) považovaná za nejpatogeničtější. V našem případě byla nalezena ve 42,5 % vzorků. PÁV et al. (1981) uvádí u tohoto parazita prevalenci 30 %, KOTRLÁ et al. (1984) 35 %. Co se sezónní dynamiky týče, připadá dle KOTRLÉ et al. (1984) maximální výskyt parazita na květen až červen, v závislosti na momentálních povětrnostních podmínkách. V našem případě dosáhl výskyt dvou vrcholů, prvního (méně výrazného) ve shodě s Kotrlou v červnu a druhého (hlavního) v září. Druhým nejrozšířenějším parazitem srnce obecného byl ve sledované oblasti tenkohlavec Trichuris spp. s prevalencí 45 %. Oproti tomu KOTRLÁ et al. (1984) uvádí výskyt tohoto parazita jen v 5 %. CHROUST (2001) se přiklání k názoru, že trichurióza se ve volnosti vyskytuje méně, s prevalencí stejnou jako u ostatních nematodóz. Z druhů, které ji způsobují jmenuje Trichuris capreoli, T. globulosa, T. ovis a T. skrjabini. Dle PÁVA et al. (1981) se tenkohlavci vyskytují ve všech honitbách, většinou ve šmíšených infekcích, konkrétně Trichuris globulosa a T. ovis s prevalencí u srnčí zvěře 3-5 %, ojediněle i T. skrjabini. Páv opět potvrzuje častější výskyt v oborách. Zubovka Oesophagostomum spp. byla nalezena v 15,5 % vzorků, což je v souladu s 20 % prevalencí uváděnou KOTRLOU et al. (1984). CHROUST (2001) i PÁV et al. (1981) pouze konstatují výskyt druhů Oesophagostomum venulosum a
Oe. radiatum
(Chroust) respektive Oesophagostomum spp. (Páv) bez udání prevalence. Z plicnivek u srnce cizopasí Varestrongylus capreoli (syn. Capreocaulus capreoli). Přestože KOTRLÁ et al. (1984) uvádí, že se jedná o nejrozšířenější plicnivku s výskytem na celém území republiky s prevalencí 76 %, v našem případě byla nalezena jen v 2,5 % vyšetřovaných vzorků. Údaje Kotrlé plně potvrzuje i CHROUST (2001), dle kterého se tato vyskytuje u 70 % populace srnčí zvěře. Rovněž PÁV et al. (1981) tvrdí, že plicní
červivost je nejčastější parazitární onemocnění všech věkových skupin zvěře a prevalenci Capreocaulus capreoli udává v rozmezí 29 % až 100 %. V případě kokcidií má prevalence uváděná v literatuře také široké rozpětí – dle CHROUSTA (2001) se kokcidiózy vyskytují převážně v oborách a jedná se většinou o smíšené infekce druhy E. superba, E. ponderosa a E. capreoli s celkovou prevalencí 0-100 %. ZAJÍČEK in KOTRLÁ et al. (1984) uvádí výskyt Eimeria capreoli u 27 % populace, E. ponderosa u 14,9 %, E. superba u 6,7 % a E. panda u 8,6 % populace. Shodně uvádí PÁV et al. (1981) 27 % výskyt E. capreoli, zatímco pro ostatní druhy uvádí prevalence o něco nižší (E. ponderosa 9 %, E. superba 4 % a E. panda bez udané prevalence). Poznamenává ale, že dle místních poměrů v honitbě může být kokcidiemi napadeno 30-45 % populace. Výsledky z naší oblasti se tedy od výše uvedených nijak zásadně neliší, nalezena byla Eimeria capreoli s celkovou prevalencí 31%, Eimeria ponderosa s 21,5 %, Eimeria superba s 19,5 a Eimeria panda s o něco nižší prevalencí 2,5 %. U Zajíce polního bylo zjištěno, že v souladu s většinou poznatků uváděných v literatuře, je více než polovina populace napadena vlasovkou Graphidium strigosum. V našem případě činila prevalence 53,5 %. Dle KOTRLÉ et al. (1984) je tento cizopasník žaludku ve střední Evropě značně rozšířen s prevalencí v některých honitbách až 50 %. Oproti tomu SECK-LANZENDORF VON (1997) při svém výzkumu na území Polska výskyt tohoto parazita neprokázala vůbec. PÁV et al. (1981) uvádí, že žaludeční červivostí je zamořeno 80–90 % populace zajíců, přičemž vlasovkou zaječí 25-42 %. Za nejčastějšího a nejzhoubnějšího parazita zajíců ve všech ročních obdobích a na všech lokalitách označuje vlasovku králičí Trichostrongylus retortaeformis napadající 6286 % populace. V našem případě ale byla, v rozporu s tímto tvrzením, vlasovka králičí nalezena jen v 7,5 % vzorků. KOTRLÁ et al. (1984) uvádí nižší prevalenci než Páv, a to 30 % a stejně tak SECK-LANZENDORF VON (1997) na území Polska udává prevalenci 28,4 %. Druhým nejčastějším cizopasníkem zajíce je dle PÁVA et al. (1981) tenkohlavec zaječí Trichuris sylvilagi s výskytem u 28-63 % populace. Prevalence 38,5 % zjištěná našimi rozbory tedy do tohoto intervalu optimálně zapadá. Blíží se rovněž 36 %, které uvádí KOTRLÁ et al. (1984) a 40,4 % dle SECK-LANZENDORF VON (1997). PÁV et al. (1981) poukazuje na smíšené infekce vlasovkou zaječí a vlasovkou králičí v 15 % a vlasovkou zaječí a tenkohlavecem zaječím až v 51 %, tyto jsou příčinnou zvýšené
patogenity a hynutí mladých zajíců. Rovněž v našem případě byly smíšené infekce zaznamenány. V rozporu s údaji v literatuře je zjištěný výskyt plicnivky zaječí Protostrongylus commutatus, ten činil 3,5 %, zatímco KOTRLÁ et al. (1984) uvádí prevalenci 30 % a PÁV et al. (1981) většinou 30-35 %, s rozdíly v jednotlivých letech. Naopak vůbec tuto plicnivku u zajíců v Polsku nenalezla SECK-LANZENDORF VON (1997).Významnou skupinu endoparazitů zaječí zvěře tvoří kokcidie. V našm případě byly nalezeny Eimeria spp. s 50,5 % prevalencí, Eimeria leporis s 47,5 a Eimeria robertsoni s 23,5 % prevalencí. Podle KOTRLÉ et al. (1984) se na území naší republiky vyskytuje nejčastěji 7 druhů kokcidií - Eimeria europaea, E. hungarica, E. leporis, E. robertsoni, E. semisculpta, E. stefanskii a E. townsendi s prevalencí dle CHROUSTA (1979) in KOTRLÁ et al. (1984) E. europaea 26,5 %, E. leporis 74,5 % a E. robertsoni 45,6 %. Rozšíření kokcidií závisí na celé řadě vnějších faktorů (KOTRLÁ et al., 1984). PÁV et al. (1981) označuje kokcidiózu za nejčastějších onemocnění, způsobující až 100 % úhyny mláďat. V honitbách se dle tohoto autora kokcidióza vyskytuje u 97 % populace, z toho Eimeria leporis u 74 %, E. robertsoni u 45 %, E. europaea u 26 %, E. hungarica u 14 %, E. septentrionalis u 13 %, E. semisculpta u 11 %, E. townsendi u 2% a E. stefanskii u 0,2 % populace. SECKLANZENDORF VON (1997) zaznamela výskyt kokcidií E. hungarica, E. leporis, E. robertsoni a E. townsendi s celkovou prevalencí 48,6 % (z toho jen 17,4 % bylo prokázáno koprologickým vyšetřením). Nejčastější byly smíšené infekce s dominancí E. leporis a E. robertsoni. Celkově je hlísticemi a/nebo endoparazitickými prvoky napadeno dle SECKLANZENDORF VON (1997) 85,3 % zajíců. KWAPIL (1993) ve své studii z území Německa uvádí, že celková prevalence endoparazitů u zajíce dosahuje 77,5 %, přičemž v 10 % jsou parazitózy příčinnou úhynu. Z druhů jmenuje Eimeria spp., Graphidium strigosum, Trichostrongylus spp., Trichuris spp. a z těch, které v našem případě nebyly nalezeny Fasciola hepatica, Dicrocoelium dendriticum a Strongyloides spp. Ve shodě s většinou autorů (KOTRLÁ et al., 1984; PÁV et al., 1981; CHROUST, 2001 i další) byla zaznamenána zvýšená prevalence endoparazitů v jarních a podzimních měsících, zvláště v prvním sledovaném období. Ve druhém sledovaném období (rok 2005) se nevyskytovalo žádné vyhraněné maximum a výskyt endoparazitů byl po celý rok více méně vyrovnaný. Vliv na sezónní dynamiku mohlo mít v tomto případě počasí, kdy po poměrně teplém jaru došlo k ochlazení a celé léto bylo spíše chladnější a deštivé.
7.1 SROVNÁNÍ OBLASTÍ S ODLIŠNOU ANTROPOGENNÍ ZÁTĚŽÍ Ve stejném období, tj. od roku 2004 do roku 2006, probíhal obdobný výzkum endoparazitóz lesní zvěře ve dvou dalších, odlišně antropogenně zatížených oblastech. Vrbová (2006) se zabývala parazitózami vybraných druhů zvěře ve smíšených lesích bez antropogenní zátěže v Pardubickém kraji a Plášková (2006) zkoumala vliv agroturistiky na parazitocenózu vybraných druhů lovné zvěře v lesích s mírnou rekreační zátěží na Olomoucku. VRBOVÁ (2006) sledovala výskyt endoparazitů prasete divokého (Sus scrofa), srnce obecného (Capreolus capreolus) a zajíce polního (Lepus europaeus) v lesích na území Pardubického kraje v katastrálním území obce Trusnov. V dané oblasti je 93,4 % plochy porostů bez antropogenní zátěže. Celé území má charakter venkovského osídlení bez průmyslové výroby, objekty rekreace, cestovního ruchu či lázeňství se v řešeném území nenacházejí, a není s nimi počítáno ani do budoucnosti. Obslužnost zajišťují silnice III. třídy, které mají dopravní význam pouze místního charakteru, pro pěší je oblast přístupná i po značené cestě od železniční stanice Uhersko. Průměrná návštěvnost v oblasti se pohybuje mezi 15 – 20 osobami za den, v létě tvoří většinu návštěvníků houbaři z přilehlé vesnice, v zimě se v lese pohybují pouze myslivci. PLÁŠKOVÁ (2006) prováděla sledování endoparazitů srnce obecného (Capreolus capreolus), zajíce polního (Lepus europaeus) a jelena evropského (Cervus elaphus) v revíru Řídeč, který se rozkládá v blízkosti měst Šternberk, Olomouc a Uničov. Lesy zde mají všechny předpoklady k plnění mimoprodukčních funkcí lesa a byl zde proto realizován program 2000, jenž je měl zpřístupnit lidem. Územím vedou turistické trasy, v jižní části cyklotrasa na hrad Slovinec, před budovou revíru bylo obnoveno posezení, umístěna informační tabule a nad obcí Řídeč vybudován vyhlídkový altán. Návštěvnost lesa v letních měsících je ve všední den kolem 30 osob, o víkendech kolem 100 osob za den. V zimních měsících o víkendech kolem 50 osob za den, většinu návštěvníků tvoří běžkaři. V naší zájmové oblasti, extrémně antropogenně zatížené, za den projde územím průměrně 1000 osob o sobotách a 410 osob ve všední dny. Porovnání druhového spektra endoparazitů prasete divokého a jejich prevalence je uvedena v Tab. 19. V oblasti s mírnou rekreační zátěží nebyl výskyt endoparazitů prasete divokého sledován.
Tab. 19: Porovnání výskytu endoparazitů prasete divokého v extrémně antropogenně zatížené oblasti a oblasti bez antropogenní zátěže (vlastní výsledky; VRBOVÁ, 2006) Druh
Prevalence (%) oblast extrémně
oblast bez
antropogenně zatížená
antropogenní zátěže
Eimeria debliecki
26,5
25,76
Eimeria perminuta
14
11,57
Eimeria scabra
10,5
8,48
Isospora suis
45
43,35
Trichuris suis
65,5
50,85
Globocephalus spp.
49
41,30
Oesophagostomum dentatum
11,5
8,13
Metastrongylus spp.
4
4,34
Ascarops strongylina
32
0
Porovnání druhového spektra endoparazitů nalezených u srnce obecného a jejich prevalence je uvedena v Tab. 20.
Tab. 20: Porovnání výskytu endoparazitů srnce obecného v extrémně antropogenně zatížené oblasti, oblasti s mírnou rekreační zátěží a oblasti bez antropogenní zátěže (vlastní výsledky; PLÁŠKOVÁ, 2006; VRBOVÁ, 2006) Druh
Prevalence (%) oblast extrémně oblast s mírnou oblast bez antropogenně
rekreační zátěží
zatížená
antropogenní zátěže
Eimeria capreoli
31
17,5
38,30
Eimeria ponderosa
21,5
14,17
16,82
Eimeria panda
2,5
0
1,87
Eimeria superba
19,5
22,22
16,19
Trichuris spp.
45
0
33,02
Oesophagostomum spp.
15,5
0
9,03
Haemonchus contortus
42,5
0
33,67
Ostertagia spp. resp.O. ostertagi
46
0
38,64
Trichostrongylus spp.
42,5
0
42,05
Varestrongylus capreoli
2,5
0
0
Porovnání druhového spektra endoparazitů zajíce polního a jejich prevalence je uvedena v Tab. 21.
Tab. 21: Porovnání výskytu endoparazitů zajíce polního v extrémně antropogenně zatížené oblasti, oblasti s mírnou rekreační zátěží a oblasti bez antropogenní zátěže (vlastní výsledky; PLÁŠKOVÁ, 2006; VRBOVÁ, 2006) Druh
Prevalence (%) oblast extrémně oblast s mírnou oblast bez antropogenně
rekreační zátěží
zatížená
antropogenní zátěže
Eimeria leporis
47,5
13,33
42,55
Eimeria robertsoni
23,5
5
19,84
Eimeria spp.
50,5
-
43,21
Eimeria hungarica
-
12,5
-
Eimeria eurpaea
-
13,89
-
Eimeria semisculpta
-
6,95
-
Trichuris sylvilagi resp.T. spp.
38,5
12,78
23,73
Graphidium strigosum
53,5
0
43,08
Trichostrongylus retortaeformis
7,5
0
6,93
Protostrongylus commutatus
3,5
0
3,15
Porovnání prevalence endoparazitů jednotlivých druhů zvěře v rozdílně antropogenně zatížených oblastech znázorňuje Graf 7.
prevalence
Graf 7: Prevalence endoparazitů prasete divokého, srnce obecného a zajíce polního v rozdílně antropogenně zatížených oblastech
Prase divoké
Srnec obecný
Zajíc polní
Oblast extrémně antropogenně zatížená Oblast s mírnou rekreační zátěží Oblast bez antropogenní zátěže
Z výše uvedených výsledků je patrné, že nejširší druhové spektrum parazitů bylo zaznamenáno v oblasti extrémně antropogenně, respektive rekreačně, zatížené (lesy v okolí Prahy) a rovněž prevalence zde byla nejvyšší. Překvapivě nejméně byla endoparazity postižena zvěř v oblasti s mírnou rekreační zátěží (Olomoucko), kde u srnce obecného byli nalezeni pouze jednobuněční parazité – kokcidie a u zajíce polního bylo druhové spektrum parazitů také poměrně omezené. V oblasti bez antropogenní zátěže (lesy na Pardubicku) dosahovala prevalence jen o málo nižších hodnot, než v oblasti extrémně rekreačně zatížené (okolí Prahy) a i druhové spektrum zde bylo téměř totožné.
7. 2 STATISTICKÉ VYHODNOCENÍ VÝSLEDKŮ
Graf 8: Statistické zpracování dat v programu Canoco
Závislost jednotlivých zkoumaných faktorů na antropogenní zátěži byla zhodnocena pomocí analýzy RDA a vysvětluje 11,3 % celkové variability v datech. Výsledky analýzy RDA jsou vysoce signifikantní (průkazné) na hladině významnosti α = 0,002, pro všechny kanonické osy. Na základě analýzy RDA byl vytvořen ordinační diagram (Graf 8), který je grafickým vyjádřením vlivu antropogenní zátěže na výskyt parazitů u jednotlivých sledovaných druhů zvířat. Červenými kosočtverci jsou vyznačeny jednotlivé druhy, modrými šipkami roční období. Z ordinačního diagramu je patrné, že antropogenní zátěž nejvíce ovlivňovala výskyt endoparazitů u zajíce polního a mírně u prasete divokého. Na výskyt parazitů u srnce obecného a jelena evropského neměla výrazný vliv. Výskyt kokcidií byl zátěží více ovlivňován než výskyt hlístic.
8 ZÁVĚR Cílem této studie bylo sledovat druhové spektrum, prevalenci a sezónní dynamiku výskytu endoparazitů vybraných druhů zvěře v extrémě rekreačně zatížených lesích v okolí Prahy. Zároveň bylo naším záměrem porovnání výsledků s oblastmi s odlišnou mírou antropogenní zátěže, což by mohlo přispět k objasnění vlivu zvýšeného rekreačního tlaku na výskyt endoparazitóz. Během let 2004 až 2006 bylo vyšetřeno pomocí nedestruktivních koprologických metod (flotací) celkem 315 vzorků trusu prasete divokého, 360 vzorků trusu srnce obecného a 268 vzorků trusu zajíce polního. U praset divokého byly nalezeny následující druhy parazitů: Eimeria debliecki (26,5 %), Eimeria perminuta (14 %), Eimeria scabra (10,5 %), Isospora suis (45 %), Trichuris suis (65,5 %), Globocephalus spp. (49 %), Oesophagostomum dentatum (11,5 %), Metastrongylus spp. (4 %) a Ascarops strongylina (32 %); u srnce obecného Eimeria capreoli (31 %), Eimeria ponderosa (21,5 %), Eimeria panda (2,5 %), Eimeria superba (19,5 %), Trichuris spp. (45 %), Oesophagostomum spp. (15,5 %), Haemonchus contortus (42,5 %), Ostertagia ostertagi (46 %), Trichostrongylus spp. (42,5 %), Varestrongylus capreoli (2,5 %) a u zajíce polního Eimeria leporis (47,5 %), Eimeria robertsoni (23,5 %), Eimeria spp. (50,5) Trichuris sylvilagi (38,5 %), Graphidium
strigosum
(53,5
%),
Trichostrongylus
retortaeformis
(7,5
%)
a
Protostrongylus commutatus (3,5 %). Sledováním sezónní dynamiky bylo prakticky u všech nalezených parazitů zjištěno zvýšení výskytu v jarních a podzimních měsících, přičemž jarní maximum bylo výraznější. Ve druhém sledované období (březen 2005 až únor 2006) byl výskyt během roku rovnoměrnější, s méně výraznými výkyvy v prevalenci. Při porovnání s výsledky z odlišně antropogenně zatížených oblastí byl potvrzen přepoklad, že nejvíce postižena endoparazity je zvěř z oblasti s extrémním rekreačním zatížením (lesy v okolí Prahy). Míra prevalence v oblasti bez antropogenní zátěže (Pardubický kraj) ale nebyla o tolik nižší, jak by se dalo očekávat, naopak nejméně parazitována byla zvěř v oblasti s mírnou turistickou zátěží (lesy na Olomoucku). Důvodem může být vliv dalších faktorů, například klimatických, nebo rozdílné péče o zvěř. Ze statistického zpracování výsledků (ordinační diagram – Graf 8) je patrné, že antropogenní zátěž nejvíce ovlivňovala výskyt endoparazitů u zajíce polního a mírně u
prasete divokého. Na výskyt parazitů u srnce obecného a jelena evropského neměla výrazný vliv. Výskyt kokcidií byl zátěží více ovlivňován než výskyt hlístic. Zvěř je nedílnou součástí naší přírody a endoparazitózy mají významný dopad na její celkový zdravotní stav i početní stavy. Jelikož tato problematika nebyla dosud sledována a vzhledem k tomu, že narůstá civilazační tlak nejen v okolí velkých měst, by si toto téma zasluhovalo další pozornost.
9 LITERATURA Aeroklub Točná, Letiště Praha Točná [online]. 1998 , 28/3/2006 [cit. 2006-03-28]. Dostupný z WWW:
. ANDERSON, D. T. Invertebrate zoology. 2nd edition. Oxford-NY : Oxford Univ. Press, 2001. 476 s. Atlas Životního prostředí v Praze [online]. 2003 , 1/2/2006 [cit. 2006-02-16]. Dostupný z WWW: . BALLWEBER, L. R. Veterinary Parasitology. 1st edition. Oxford : ButterworthHeinemann, 2001. 319 s. ISBN 0-7506-7261-7. BOUCHNER, M. Stopy. 3. vyd. Praha : Aventinum, 1999. 263 s. ISBN 80-7151-090-4. BUKOVJAN, K. Metody přikrmování zaječí zvěře. Myslivost : Stráž myslivosti. 2003, roč. 51 (81), č. 1, s. 6-7. ISSN 0323-214X4688. BUKOVJAN, K. Plicní červivost černé zvěře. Myslivost. 1997, roč. 45 (85), č. 9, s. 16. ISSN 0323-214X4688. DOGEĽ, V. A. Zoologie bezobratlých. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1961. 598 s. DYKOVÁ, I. Návštěvnost přírodního parku Modřanská rokle – Cholupice. Praha, 2004. 87 s. Universita Karlova. Diplomová práce. ERHARDOVÁ, B., et al. Choroby lovné zvěře. 2. rozš. vyd. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1954. 118 s. GEISEL, O. Choroby zvěře - rozeznávání a posuzování. 1. vyd. Kostelec nad Černými lesy : Lesnická práce, s.r.o., 2002. 239 s. ISBN 80-86386-30-9. GIBBONS, L. M. SEM Guide to the Morphology of Nematode Parasites of Vertebrates. [s.l.] : CAB International, 1986. 80 s. ISBN 0-8519-8569-6. HAPP, N. Myslivecká péče a lov černé zvěře : Pomůcka pro myslivce, zoology a milovníky přírody. 1. vyd. [s.l.] : Víkend, 2005. 173 s. ISBN 80-7222-362-3. HAUPT, W., HARTUNG, J. Untersuchungen zum Endoparasitenbefall im Magen-und Darmkanal von Wildkaninchen aus dem Raum Leipzig. Angew. Parasitol. 1984, Jahrg. 25, s. 64-71. HAUSMANN, K., HÜLSMANN, N. Protozoologie. 1. vyd. Praha : Academia, 2003. 347 s. ISBN 80-200-0978-7. HIEPE, Th. Lerbuch der Parasitologie. 3. díl. Jena: VEB Gustav Fischer Verlag, 1985. 420 s.
HOVORKA, J. Helmontologická diagnostika : I. Laboratórna diagnostika helmintóz. 1. vyd. Bratislava : Slovenská akadémia vied, 1954. 377 s. HROMAS, J., et al. Myslivost. 1. vyd. Písek : Matice lesnická, s.r.o., 2000. 491 s. ISBN 80-86271-04-8. CHROUST, K. Parazitální choroby spárkaté zvěře : Myslivecké listy-Supplementum 1. 1. vyd. Újezd u Brna : RNDr. Ivan Straka, vydavatel odborných publikací, 2001. 52 s. ISBN 80-86494-00-4. CHROUST, K., et al. Veterinární protozoologie. 1. vyd. Brno : Veterinární a farmaceutická univerzita, 1998. 113 s. CHROUST, K., CHROUSTOVÁ, E. Motolice obrovská (Fascioloides magna) u spárkaté zvěře v jihočeských lokalitách. Veterinářství [online]. 2004, roč. 54 [cit. 2005-0603], s. 296-304. Dostupný z WWW: . ISSN 1214-7648. JURÁŠEK, V. Parazitológia a invázne choroby. 3. vyd. Košice : Príroda, 1987. 133 s. JURÁŠEK, V., DUBINSKÝ, P. Veterinárna parazitológia. 1. vyd. Bratislava : Príroda, 1993. 382 s. ISBN 80-07-00603-6. KASSAI, T. Veterinary Helminthology. 1st edition. Oxford : Butterworth-Heinemann, 1999. 260 s. ISBN 0-7506-3563-0. KOSTKA, S.
osobní sdělení,
12. 5. 2005 (myslivecký hospodář HS Cholupice;
Podchýšská 33, Praha 12). KOTRLÁ, B., et al. Parazotózy zvěře. 1. vyd. Praha : Československá akademie věd, 1984. 191 s. KOUDELA, B.. Agroweb [online]. 4/10/2000 [cit. 2006-02-16]. Střevní parazitózy prasat jejich význam a možnosti tlumení. Dostupný z WWW: . ISSN 1214-7621. KOUDELA, B., MODRÝ, D. Motolice velká u spárkaté zvěře. Myslivost : Stráž myslivosti [online]. 2004, roč. 52 (82), č. 1 [cit. 2006-02-16]. Dostupný z WWW: . KOUDELA, B., RUSS, M. Trichurióza prasat. Veterinářství [online]. 2002, roč. 52 [cit. 2005-06-03],
s.
452-454.
Dostupný
z
WWW:
.
ISSN 1214-7648. KRATOCHVÍL, J. Použitá zoologie 1 : Bezobratlí. 1. vyd. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1966. 267 s.
KUČERA, O., KUČEROVÁ, J. Zajíc v přírodě a chov v zajetí. 1. vyd. Písek : Matice lesnická , s.r.o., 2002. 163 s. ISBN 80-86271-10-2. KWAPIL, S. Bakteriologische, virologische und parasitologische Untersuchungen an Feldhasen (Lepus europaeus Pallas). Hannover, 1993. 141 s. Tierärzliche Hochschule. Dizertační práce. LAŠTŮVKA, Z., et al. Zoologie pro zemědělce a lesníky. 2. dopl. vyd. Brno : Konvoj, s.r.o., 2001. 267 s. ISBN 80-7302-008-4. LAŠTŮVKA, Z., KREJČOVÁ, P. Ekologie. 1. vyd. Brno : Konvoj, 2000. 185 s. ISBN 8085615-93-2. Modřanská
rokle
[online].
2004
[cit.
2006-02-16].
Dostupný
z
WWW:
. NEČAS, J. Srnčí zvěř. 1. vyd. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1963. 283 s. NOVOBILSKÝ, A., KOUDELA, B. Terapie a prevence fascioloidózy spárkaté zvěře review. Veterinářství [online]. 2005, roč. 55 [cit. 2006-02-16], s. 98-102. Dostupný z WWW: . ISSN 1214-7648. Parasitology Research & Encyclopedic Reference of Parasitology [online]. SprigerVerlag,
2004
[cit.
2005-06-03].
Dostupný
z
WWW:
. PÁV, J., et al. Choroby lovné zvěře. 1. vyd. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1981. 272 s. PĚKNÝ J., BORKOVCOVÁ M., Endoparasites of wild boar in free nature and in game preserve in some regions of South Bohemia and South Moravia, Czech Republic. Proceeding of the 12th Helminthological Days held at Dolní Věstonice (Czech Republic) May 5-8, 2003. PIKULA, J., BEKLOVÁ, M. Biologie a ekologie lovné zvěře České republiky. 1. vyd. Praha : Agrospoj, 2002. 552 s. PLÁŠKOVÁ, M. Vliv agroturistiky na parazitocenózu vybraných druhů lovné zvěře Brno, 2006. 52 s. MZLU v Brně. Diplomová práce – v tisku. Praha 12 : Oficiální server městské části [online]. 2004 [cit. 2005-11-14]. Dostupný z WWW: . Praha - východ : turistická mapa 1 : 50 000. 1. vyd. Praha : Kartografické nakladatelství, Geodézie ČS a. s., 2004. ISBN 80-7279-377-2.
REHBEIN, S., et al. Investigation of the parasite fauna of wildlife in Northrine-Westfalia : 1. Endoparasites of roe deer. Zeitschrift für Jagdwissenschaft. 2000, Jahrg. 46, DEC, s. 248-269. REICHHOLF, J. Savci. 1. vyd. Praha : Knižní klub a Ikar s.r.o., 1996. 287 s. ISBN 8085944-37-5. RYŠAVÝ, B., et al. Základy parazitologie. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1989. 215 s. ISBN 80-04-20864-9. SAMUEL, W., PYBUS, M., KOCAN, A. Parasitic Diseases of Wild Mammals . 2nd edition. [s.l.] : Manson Publishing Ltd, 2001. 559 s. ISBN 1-8407-6009-5. SECK-LANZENDORF VON, S. Der Einfluss des Ökofaktors Erkrankungen auf die Populationsentwicklung des Feldhasen (Lepus europaeus) im Forschungsrevier Czempin in Polen. Berlin, 1997. 157 s. Freie Universität Berlin. Dizertační práce. Seznam
:
Mapy
[online].
2006
[cit.
2006-03-28].
Dostupný
z
WWW:
. ŠEVČÍK, B., STRAKOVÁ, J. Použití přípravku CERMIX premix ad usum vet. u divokých prasat. Myslivost : Stráž myslivosti [online]. 2002, roč. 50 (80), č. 3 [cit. 2005-0603]. Dostupný z WWW: . ŠPENÍK, M. Choroby poľovnej zveri. 1. vyd. Bratislava : Príroda n.p., 1977. 228 s. TER BRAAK, C.J.F. Canoco : A Fortran program for canonical community ordination by partial detrended canonical corespondence analysis. Version 4.0, 1988. Ústav dopravního inženýrství hlavního města Prahy [online]. 2005 [cit. 2006-03-03]. Dostupný z WWW: . Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem [online]. 2003 [cit. 2006-02-16]. Dostupný z WWW: . VACH, M. Srnčí zvěř. 1. vyd. [s.l.] : Silvestris, 1993 tisk. 408 s. ISBN 80-901775-0-6. VRBOVÁ, L. Parazitózy vybraných druhů zvěře ve smíšených lesích bez antropogenní zátěže v Pardubickém kraji. Brno, 2006. MZLU v Brně. Diplomová práce - v tisku. WOLF, R. Rukojeť chovu a lovu černé zvěře. 1. vyd. Písek : Matice lesnická , s.r.o., 1995. 148 s. ISBN 80-900042-2-9
PŘÍLOHY Obr. 1: Lokalizace území - mapa ČR (http://www.zemepis.com, 2006) Obr. 2: Lokalizace území – mapa Prahy (http://www.praha12.cz, 2006) Obr. 3: Honitba Cholupice (http://www.uhul.cz, 2006) Obr. 4: Honitba Cholupice – hranice (http://www.uhul.cz, 2006) Tab. 1: Morfologie oocyst kokcidií srnčí zvěře (CHROUST, 2001) Tab. 2: Morfologie oocyst kokcidií černé zvěře (CHROUST, 2001) Tab. 4: Nálezy endoparazitů u prasete divokého v období březen 2004 až únor 2005 Tab. 5: Nálezy endoparazitů u prasete divokého v období březen 2005 až únor 2006 Tab. 6: Nálezy endoparazitů u srnce obecného v období březen 2004 až únor 2005 Tab. 7: Nálezy endoparazitů u srnce obecného v období březen 2005 až únor 2006 Tab. 8: Nálezy endoparazitů u zajíce polního v období březen 2004 až únor 2005 Tab. 9: Nálezy endoparazitů u zajíce polního v období březen 2005 až únor 2006 Tab. 10: Prevalence endoparazitů prasete divokého v období březen 2004 až únor 2005 Tab. 11: Prevalence endoparazitů prasete divokého v období březen 2005 až únor 2006 Tab. 13: Prevalence endoparazitů srnce obecného v období březen 2004 až únor 2005 Tab. 14: Prevalence endoparazitů srnce obecného v období březen 2005 až únor 2006 Tab. 16: Prevalence endoparazitů zajíce polního v období březen 2004 až únor 2005 Tab. 17: Prevalence endoparazitů zajíce polního v období březen 2005 až únor 2006 Graf 1: Sezónní dynamika výskytu endoparazitů prasete divokého v období březen 2004 až únor 2005 Graf 2: Sezónní dynamika výskytu endoparazitů prasete divokého v období březen 2005 až únor 2006 Graf 3: Sezónní dynamika výskytu endoparazitů srnce obecného v období březen 2004 až únor 2005 Graf 4: Sezónní dynamika výskytu endoparazitů srnce obecného v období březen 2005 až únor 2006 Graf 5: Sezónní dynamika výskytu endoparazitů zajíce polního v období březen 2004 až únor 2005 Graf 6: Sezónní dynamika výskytu endoparazitů zajíce polního v období březen 2005 až únor 2006
Obr. 1: Lokalizace území - mapa ČR (http://www.zemepis.com, 2006)
Obr. 2: Lokalizace území – mapa Prahy (http://www.praha12.cz, 2006)
Obr. 3: Honitba Cholupice (http://www.uhul.cz, 2006)
HONITBA CHOLUPICE
Obr. 4: Honitba Cholupice – hranice (http://www.uhul.cz, 2006)
Tab. 1: Morfologie oocyst kokcidií srnčí zvěře (CHROUST, 2001)
Druh
Průměrná velikost (µm) Eimeria capreoli 30 x 24 E. ponderosa
40 x 26
E. superba
46 x 32
E. panda
32 x 15
E. rotundata
15 x 13
Tvar
Barva
Mikropyle
vejčitý, bezbarvá, zřetelné eliptický nažloutlá hruškovitý tmavohnědá, výrazné bradavčitá protáhle tmavohnědá, výrazné eliptický bradavčitá úzce Bezbarvá málo zřetelné eliptický sférický Bezbarvá chybí
Doba sporulace (dny) 4–5 18 12 4 3
Tab. 2 Morfologie oocyst kokcidií černé zvěře (CHROUST, 2001)
Druh Eimeria suis
Průměrná velikost (µm) 18 x 14
E. debliecki
20 x 15
E. polita
28 x 20
E. perminuta E. porci
14 x 13 26 x 16
E. scabra E. spinosa
32 x 23 20 x 16
E. neodebliecki
22 x 16
Isospora suis
20 x 17
Tvar
Barva
Mikropyle
oválný, vejčitý eliptický, vejčitý
nažloutlá, bezbarvá bezbarvá, slabě žlutohnědá Žlutohnědá
chybí
Doba sporulace (dny) 5–6
chybí
6–7
chybí
6–7
nevýrazné
6–8
nevýrazné chybí
8–9 9 – 10
chybí
13
chybí
1–2
tupě eliptický
eliptický, bezbarvá, vejčitý nažloutlá eliptický Hnědá vejčitý, hnědá, 1µm eliptický dlouhé ostny široce bezbarvá, eliptický, nažloutlá vejčitý sférický, bezbarvá, subsférický nažloutlá
Tab. 4: Nálezy endoparazitů u prasete divokého v období březen 2004 až únor 2005
Měsíc III IV V VI VII VIII IX X XI XII Počet vyšetřených 15 15 10 12 10 11 15 13 15 15 vzorků počet vzorků s pozitivním nálezem Eimeria debliecki 5 2 3 5 4 2 5 2 4 3 Eimeria perminuta 3 4 0 3 2 0 3 0 2 4 Eimeria scabra 2 0 3 1 0 3 4 3 3 0 Isospora suis 8 5 6 5 3 4 8 5 5 4 Trichuris suis 10 15 8 12 4 6 12 6 8 10 Globocephalus 4 7 4 5 3 4 10 3 5 3 spp. Oesophagostomum 3 5 2 0 0 0 3 4 2 0 dentatum Metastrongylus 2 0 1 0 0 1 1 2 0 1 spp. Ascarops 4 8 5 7 3 4 5 6 3 4 strongylina Bez nálezu 2 0 1 0 4 2 1 3 2 1
I 15
II Σ 14 160
3 2 0 3 6 6
2 0 2 5 12 5
40 23 21 61 109 59
2
0
21
0
0
8
3
2
54
2
0
18
Tab. 5: Nálezy endoparazitů u prasete divokého v období březen 2005 až únor 2006
Měsíc III IV V VI VII VIII IX X XI XII počet vyšetřených 15 15 13 15 12 15 13 14 10 11 vzorků počet vzorků s pozitivním nálezem Eimeria debliecki 6 3 2 6 3 6 3 2 2 5 Eimeria perminuta 2 0 1 2 4 3 0 3 0 2 Eimeria scabra 4 2 0 0 1 2 0 0 0 0 Isospora suis 8 12 10 7 5 10 6 8 0 6 Trichuris suis 10 10 8 13 6 14 7 12 3 5 Globocephalus 8 14 3 10 10 12 10 6 2 6 spp. Oesophagostomum 0 2 0 5 3 4 0 1 0 0 dentatum Metastrongylus 1 0 0 2 1 0 0 0 0 0 spp. Ascarops 2 5 4 8 5 5 6 2 1 4 strongylina Bez nálezu 0 0 1 0 2 0 3 1 6 1
I 12
II Σ 10 155
3 0 0 4 4 8
2 4 3 5 6 5
43 21 12 81 98 94
0
0
15
0
0
4
3
2
47
3
1
18
Tab. 6: Nálezy endoparazitů u srnce obecného v období březen 2004 až únor 2005
Měsíc III IV V VI VII VIII IX X XI počet vyšetřených 15 15 15 15 15 15 15 15 15 vzorků počet vzorků s pozitivním nálezem Eimeria capreoli 8 10 5 6 3 2 5 4 8 Eimeria ponderosa 2 4 6 4 2 3 5 7 4 Eimeria panda 1 0 0 3 0 0 2 1 0 Eimeria superba 3 6 2 5 2 0 4 6 3 Trichuris spp. 6 8 4 12 10 5 6 13 8 Oesophagostomum 3 5 2 2 0 0 3 5 6 spp. Haemonchus 7 10 4 8 5 4 6 12 10 contortus Ostertagia 6 8 10 4 0 5 15 6 8 ostertagi Trichostrongylus 10 8 12 5 10 8 12 10 6 spp. Varestrongylus 1 0 0 3 0 0 0 1 0 capreoli Bez nálezu 1 0 1 0 2 1 2 0 0
XII I 15 15
II Σ 15 180
3 3 0 2 5 2
3 2 0 4 7 3
5 5 0 3 3 2
62 47 7 40 87 33
3
8
5
79
3
4
5
74
3
10
6
100
0
1
0
6
4
0
1
12
Tab. 7: Nálezy endoparazitů u srnce obecného v období březen 2005 až únor 2006
Měsíc III IV V VI VII VIII IX X XI počet vyšetřených 15 15 15 15 15 15 15 15 15 vzorků počet vzorků s pozitivním nálezem Eimeria capreoli 5 4 8 3 5 0 6 3 2 Eimeria ponderosa 2 2 6 1 4 0 3 5 1 Eimeria panda 0 0 1 0 0 0 1 0 0 Eimeria superba 2 4 3 1 2 3 2 4 4 Trichuris spp. 8 4 12 5 4 6 11 9 4 Oesophagostomum 2 0 4 5 3 0 2 1 1 spp. Haemonchus 5 8 6 10 4 5 3 12 8 contortus Ostertagia 4 12 10 8 9 5 7 13 10 ostertagi Trichostrongylus 5 4 9 3 7 0 8 5 3 spp. Varestrongylus 0 1 0 0 0 0 2 0 0 capreoli Bez nálezu 2 0 0 1 1 4 0 1 2
XII I 15 15
II Σ 15 180
8 3 0 2 5 3
2 1 0 1 2 0
4 2 0 3 5 2
50 30 2 31 75 23
4
6
3
74
7
2
4
91
4
2
2
52
1
0
0
4
2
3
2
18
Tab. 8: Nálezy endoparazitů u zajíce polního v období březen 2004 až únor 2005
Měsíc III IV V VI VII VIII IX X XI XII počet vyšetřených 10 10 12 10 13 10 12 13 10 10 vzorků počet vzorků s pozitivním nálezem Eimeria leporis 6 7 3 6 5 2 4 8 5 4 Eimeria robertsoni 3 1 4 3 0 3 2 4 1 1 Eimeria spp. 4 5 8 6 9 2 5 7 3 4 Trichuris sylvilagi 6 3 4 2 0 2 1 3 5 2 Graphidium 8 10 7 5 3 6 3 8 6 3 strigosum Trichostrongylus 0 1 3 1 0 2 0 2 1 0 retortaeformis Protostrongylus 0 0 1 0 0 1 0 0 0 0 commutatus Bez nálezu 0 0 0 0 1 0 1 0 0 0
I 10
II Σ 10 130
4 0 2 2 5
3 2 3 4 7
57 24 58 34 71
0
1
11
0
0
2
0
0
2
Tab. 9: Nálezy endoparazitů u zajíce polního v období březen 2005 až únor 2006
Měsíc III IV V VI VII VIII IX X XI XII počet vyšetřených 12 13 12 14 14 10 11 12 10 10 vzorků počet vzorků s pozitivním nálezem Eimeria leporis 3 5 6 8 3 5 6 10 6 5 Eimeria robertsoni 2 3 3 2 4 2 5 7 3 2 Eimeria spp. 6 5 10 3 13 8 6 10 4 5 Trichuris sylvilagi 7 5 10 6 9 6 6 4 5 2 Graphidium 8 10 7 5 3 6 3 8 6 3 strigosum Trichostrongylus 1 1 2 0 1 0 0 2 1 0 retortaeformis Protostrongylus 0 2 2 1 0 0 0 1 1 0 commutatus Bez nálezu 0 0 0 1 0 0 0 1 0 2
I 10
II Σ 10 138
7 3 3 3 5
4 2 4 7 7
70 38 77 70 71
0
0
8
0
0
7
0
1
5
Tab. 10: Prevalence endoparazitů prasete divokého v období březen 2004 až únor 2005
Měsíc
III IV V VI VII VIII IX X XI Prevalence (%) – zaokrouhleno na celá procenta Eimeria debliecki 33 13 30 42 40 18 33 15 27 Eimeria perminuta 20 27 0 25 20 0 20 0 13 Eimeria scabra 13 0 30 8 0 27 27 23 20 Isospora suis 53 33 60 42 30 36 53 39 33 Trichuris suis 67 100 80 100 40 55 80 46 53 Globocephalus spp 27 47 40 42 30 36 67 23 33 Oesophagostomum 20 33 20 0 0 0 20 31 13 dentatum Metastrongylus 13 0 10 0 0 9 7 15 0 spp. Ascarops 27 53 50 58 30 36 33 46 20 strongylina Bez nálezu 13 0 10 0 40 18 7 23 13
XII
I
Σ
II
20 27 0 27 67 20 0
20 13 0 20 40 40 13
14 0 14 36 86 36 0
25 14 13 38 68 37 13
7
0
0
5
27
20
14
34
7
13
0
11
Tab. 11: Prevalence endoparazitů prasete divokého v období březen 2005 až únor 2006
Měsíc Eimeria debliecki Eimeria perminuta Eimeria scabra Isospora suis Trichuris suis Globocephalus spp Oesophagostomum dentatum Metastrongylus spp. Ascarops strongylina Bez nálezu
III 40 13 27 53 67 53 0
IV V VI VII VIII IX X XI prevalence (%) – zaokrouhleno na celá procenta 20 15 40 25 40 23 14 20 0 8 13 33 20 0 21 0 13 0 0 8 13 0 0 0 80 77 47 42 67 46 57 0 67 62 87 50 93 54 86 30 93 23 67 83 80 77 43 20 13 0 33 25 27 0 7 0
XII
I
Σ
II
46 18 0 55 46 55 0
25 0 0 33 33 67 0
20 40 30 50 60 50 0
28 14 8 52 63 61 10
7
0
0
13
8
0
0
0
0
0
0
0
3
13
33
31
53
42
33
46
14
10
36
25
20
30
0
0
8
0
17
0
23
7
60
9
25
10
12
Tab. 13: Prevalence endoparazitů srnce obecného v období březen 2004 až únor 2005
Měsíc Eimeria capreoli Eimeria ponderosa Eimeria panda Eimeria superba Trichuris spp. Oesophagostomum spp. Haemonchus contortus Ostertagia ostertagi Trichostrongylus spp. Varestrongylus capreoli Bez nálezu
III 53 13 7 20 40 20
IV V VI VII VIII IX X XI prevalence (%) – zaokrouhleno na celá procenta 67 33 40 20 13 33 27 53 27 40 27 13 20 33 47 27 0 0 20 0 0 13 7 0 40 13 33 13 0 27 40 20 53 27 80 67 33 40 87 53 33 13 13 0 0 20 33 40
XII
I
Σ
II
20 20 0 13 33 13
20 13 0 27 47 20
33 33 0 20 20 13
34 26 4 22 48 18
47
67
27
53
33
27
40
80
67
20
53
33
44
40
53
67
27
0
33
100 40
53
20
27
33
41
67
53
80
33
67
53
80
67
40
20
67
40
56
7
0
0
20
0
0
0
7
0
0
7
0
3
7
0
7
0
13
7
13
0
0
27
0
7
7
Tab. 14: Prevalence endoparazitů srnce obecného v období březen 2005 až únor 2006
Měsíc Eimeria capreoli Eimeria ponderosa Eimeria panda Eimeria superba Trichuris spp. Oesophagostomum spp. Haemonchus contortus Ostertagia ostertagi Trichostrongylus spp. Varestrongylus capreoli Bez nálezu
III 33 13 0 13 53 13
IV V VI VII VIII IX X XI prevalence (%) – zaokrouhleno na celá procenta 27 53 20 33 0 40 20 13 13 40 7 27 0 20 33 7 0 7 0 0 0 7 0 0 27 20 7 13 20 13 27 27 27 80 33 27 40 73 60 27 0 27 33 20 0 13 7 7
XII
I
Σ
II
53 20 0 13 33 20
13 7 0 7 13 0
27 13 0 20 33 13
28 17 1 17 42 13
33
53
40
67
27
33
20
80
53
27
40
20
41
27
80
67
53
60
33
47
87
67
47
13
27
51
33
27
60
20
47
0
53
33
20
27
13
13
29
0
7
0
0
0
0
13
0
0
7
0
0
2
13
0
0
7
7
27
0
7
13
13
20
13
10
Tab. 16: Prevalence endoparazitů zajíce polního v období březen 2004 až únor 2005
Měsíc Eimeria leporis Eimeria robertsoni Eimeria spp. Trichuris sylvilagi Graphidium strigosum Trichostrongylus retortaeformis Protostrongylus commutatus Bez nálezu
III 60 30 40 60 80
IV V VI VII VIII IX X XI prevalence (%) – zaokrouhleno na celá procenta 70 25 60 39 20 33 62 50 10 33 30 0 30 17 31 10 50 67 60 69 20 42 54 30 30 33 20 0 20 8 23 50 100 58 50 23 60 25 62 60
XII
I
Σ
II
40 10 40 20 30
40 0 20 20 50
30 20 30 40 70
44 19 45 26 55
0
10
25
10
0
20
0
15
10
0
0
10
9
0
0
8
0
0
10
0
0
0
0
0
0
2
0
0
0
0
8
0
8
0
0
0
0
0
2
Tab. 17: Prevalence endoparazitů zajíce polního v období březen 2005 až únor 2006
Měsíc Eimeria leporis Eimeria robertsoni Eimeria spp. Trichuris sylvilagi Graphidium strigosum Trichostrongylus retortaeformis Protostrongylus commutatus Bez nálezu
III 25 17 50 58 67
IV V VI VII VIII IX X XI prevalence (%) – zaokrouhleno na celá procenta 39 50 57 21 50 55 83 60 23 25 14 29 20 46 58 30 39 83 21 93 80 55 83 40 39 83 43 64 60 55 33 50 77 58 36 21 60 27 67 60
XII
I
Σ
II
50 20 50 20 30
70 30 30 30 50
40 20 40 70 70
51 28 56 51 52
8
8
17
0
7
0
0
17
10
0
0
0
6
0
15
17
7
0
0
0
8
10
0
0
0
5
0
0
0
7
0
0
0
8
0
20
0
10
4
Graf 1: Sezónní dynamika výskytu endoparazitů prasete divokého v období březen 2004 až únor 2005 100 90
prevalence (%)
80 70
Eimeria debliecki
60
Eimeria perminuta Eimeria scabra Isospora suis
50
Trichuris suis Globocephalus spp
40
Oesophagostomum dentatum Metastrongylus spp.
30
Ascarops strongylina
20 10 0 III
IV
V
VI
VII
VIII
IX
měsíc
X
XI
XII
I
II
Graf 2: Sezónní dynamika výskytu endoparazitů prasete divokého v období březen 2005 až únor 2006 100 90 80
Eimeria debliecki
70
prevalence (%)
Eimeria perminuta 60
Eimeria scabra Isospora suis
50
Trichuris suis Globocephalus spp
40
Oesophagostomum dentatum Metastrongylus spp.
30
Ascarops strongylina
20 10 0 III
IV
V
VI
VII
VIII
IX
X
měsíc
92
XI
XII
I
II
Graf 3: Sezónní dynamika výskytu endoparazitů srnce obecného v období březen 2004 až únor 2005 100
90
80
prevalence (%)
70
Eimeria capreoli Eimeria ponderosa
60
Eimeria panda Eimeria superba Trichuris spp. Oesophagostomum spp.
50
Haemonchus contortus 40
Ostertagia ostertagi Trichostrongylus spp. Varestrongylus capreoli
30
20
10
0 III
IV
V
VI
VII
VIII
93 IX měsíc
X
XI
XII
I
II
Graf 4: Sezónní dynamika výskytu endoparazitů srnce obecného v období březen 2005 až únor 2006 100 90 80
Eimeria capreoli
70
prevalence (%)
Eimeria ponderosa Eimeria panda Eimeria superba
60
Trichuris spp.
50
Oesophagostomum spp. Haemonchus contortus
40
Ostertagia ostertagi Trichostrongylus spp.
30
Varestrongylus capreoli
20 10 0 III
IV
V
VI
VII
VIII
IX
měsíc
94
X
XI
XII
I
II
Graf 5: Sezónní dynamika výskytu endoparazitů zajíce polního v období březen 2004 až únor 2005 100 90 80 70
prevalence (%)
Eimeria leporis 60
Eimeria robertsoni Eimeria spp.
50
Trichuris sylvilagi Graphidium strigosum Trichostrongylus retortaeformis Protostrongylus commutatus
40 30 20 10 0 III
IV
V
VI
VII
VIII
IX
X
měsíc
95
XI
XII
I
II
Graf 6: Sezónní dynamika výskytu endoparazitů zajíce polního v období březen 2005 až únor 2006 100 90 80 70
prevalence (%)
Eimeria leporis 60
Eimeria robertsoni Eimeria spp.
50
Trichuris sylvilagi Graphidium strigosum
40
Trichostrongylus retortaeformis Protostrongylus commutatus
30 20 10 0 III
IV
V
VI
VII
VIII
IX
X
měsíc
96
XI
XII
I
II
