všechno je jenom dvakrát

všechno je jenom dvakrát

michal přibáň

host

2

×

h st


michal přibáň

Brn

o 20 1

6

ch a pr

jez de

o posledních pří án R om

vn

c zde dje ho íc

á Václav N h. Zpív e ck

ář

Vychází s finanční podporou Ministerstva kultury ČR a statutárního města Brna

© Michal Přibáň, 2016 (elektronické vydání) © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016 ISBN 978-80-7491-822-3 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-824-7 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-825-4 (Formát MobiPocket)

Ajce a Vítkovi za hezký roky Markétě a Saše za hezký týdny Vaškovi za ty singly v jukeboxu

první kapitola

1

Je čtvrtek, dvacátého třetího června dva tisíce pět. Počkám, až autobus zastaví, do kapes nastrkám vše, co po mně zůstalo na sedadle, a vystoupím. Pak se rozhlédnu a nadechnu. Stromy, řeka. Auta, autobusy. Ten vzduch znám. Jsem tu správně.

2

Mnoha kouzlům toho vždy napjatě očekávaného dne jsem sice dávno odvykl, ovšem některá jsem si zase snadno a rychle vybavil. Třeba právě cestování autobusem. Tenkrát to jinak nešlo: naši auto neměli, a i když jsem si už skoro dospělý párkrát přisedl do Vojtova prvního trabanta, vzpomínky na šestihodinovou cestu autobusem ze Závětří do Lhotky se všemi zastávkami 11

první kapitola

a nádražími mám zřejmě navždy pod kůží. Proto jsem ani moc dlouho nepřemýšlel, jestli k povaze dnešní akce patří autobus opravdu nevyhnutelně. Patří. Leccos se však od mých dětských let změnilo. Cesta trvala jen pět hodin a deset minut (žijeme rychleji). Přestávka ve Svitavách po osmdesáti minutách jízdy byla zrušena. Přestávka v Hradci zůstala zachována, ale pánské záchody v nádražní hale si během času vyměnily místo s dámskými (žijeme dobu, kdy nic není na svém místě). Zrušen byl staletý dřevěný most přes Labe u Dvora Králové (‚Ten už se příští rok nutně musí propadnout,‘ říkával táta, kdykoli jsme ho na zpáteční cestě zdolali); zmizel beze stopy a byl nahrazen betonem bez poezie. Ale přežije-li sto let a přežije-li jako jediný, možná se sem to ztracené kouzlo vrátí, říkám si. Poslední kilometry před Lhotkou už všichni neklidně poposedáváme. Před každou zatáčkou se nejméně jeden z nás zeptá, jestli už je to ta poslední, a ačkoli všechny maminky vrtí hlavou, uvěříme jim až v příští zatáčce. Někteří vstáváme ze sedadel, nemůžeme dosedět, a rychle si balíme miniaturní batůžky. Na nádraží už totiž určitě čeká gazík, ten náš, v něm sedí Franta, a jakmile autobus zastaví, Franta vystoupí, jednoho po druhém nás přivítá a potom naloží všechny kufry, batohy a někdy také dědečky a babičky, kteří na chatu jezdí, protože ještě žijí. Jenže dnes už dědečci a babičky nežijí, ostatně i rodiče nám pomalu odcházejí, a ten gaz tu taky nestojí. Frantu odnesl čas, ovšemže by mě zajímalo kam, ale nikdy jsem se to nepokusil zjistit. Nestojí tu žádný gaz a žádný z mých spolucestujících se také žádného nedožaduje. Stojí tu taxík, ale ani o něj nemá nikdo zájem. Přijelo nás pár a všichni docela nalehko. Krosnu vezu jediný. Táta vytahuje z útrob autobusu jeden kufr za druhým, Franta neznatelně kroutí hlavou, ale naši to nevidí, loví další kufry, já klidně pojedu dvakrát, říká Franta, do gazu se kromě něj už nikdo živý nevejde, musíme ty tři nebo dva kilometry odšlapat pěšky, tři po nové panelové silnici pro snoby, anebo dva 12


po staré lesní cestě, strmé, ale kratší, strmé, ale krásné. Jsme smutní, protože nikdo z nás se gazem běžně nevozí, ale taky jsme veselí, protože víme, že nás po cestě rodiče nebudou zdržovat, a že tedy jako první vpadneme do pokojů, které jsou nám protentokrát přiděleny. První zjistíme, jestli přijeli nějací sympatičtí Pražáci, první zjistíme, co je dnes k obědu, první se nadechneme Karlovy boudy. „Jednou tady bude jezdit lanovka,“ uklidňuje mě maminka, protože si myslí, že se na ten výstup netěším. „Až v celou,“ říká neochotně lanovkář. Stojím na dolní stanici sám, pochopitelně, vždyť je teprve čtvrt pryč. Jsem trochu neklidný, protože nevím, jestli mě na Karlovce ubytují už dnes, když celá akce začíná až zítra. A taky bych se měl někde naobědvat. Na chatě se pro neubytované nevařilo, pokud si vzpomínám, ale zrovna mě snad přece z Karlovy boudy nikdo nevyhodí. Krosna na zádech není tak těžká, a protože ani tehdy zde žádná lanovka nejezdila, obejdu se i tentokrát. Procházím horským městečkem, obhlížím nové objekty a firemní štíty, z umakartové cukrárny je směnárna, ale mají zavřeno, a to zřejmě docela dlouho, protože okna už nějaký čas nikdo neumyl. Na obchodním domě Budoucnost je napsáno Hotel Diplomat, což mě trošku mrzí, ale zase je to mnohem lepší, než když zde toho léta, kdy jsem tu byl naposled, visela bizarní cedule Vietnamská provozovna. Na Dolské boudě, kam jsme kdysi proti maminčině vůli chodili s tátou a bráchou na párek a na džus, visí billboard s nahatou holkou, která nás zve na striptýz každou druhou neděli. Dívka je ovšem na můj vkus příliš hubená a striptýz drahý, navíc je dnes čtvrtek, a ne neděle, krosna už se mi taky nezdá tak lehká jako před chvílí, stojím na rozcestí a zavrhuji cestu pro snoby a mastňáky, volím cestu pro nedoč kavé děti. Připadá mi sice poněkud zarostlejší než kdysi, ale když si dám pozor na větve v očích, vejdu se i s krosnou. Je to ta vůně, poznávám ji, vůně jehličí, kterou cítím jen tady, kombinovaná s vůní borůvčí a s vůní popelnic za Tabulovými boudami, které tuhle strmou cestu půlí. Příští vůní bude Karlovka. 13

první kapitola

Jestliže jsme poslední zatáčku na silnici před autobusovým nádražím vítali hlučnými bouřemi nadšení, poslední zatáčku na téhle pěší cestě každoročně provází mlčení a napětí. Tuto poslední zatáčku si nespleteme, protože tento sloup elektrického vedení vypadá úplně jinak než všechny ostatní, a my dobře víme, že až zdoláme toto poslední převýšení, naskytne se nám ten pohled, o kterém se nám několik posledních nocí zdálo. Karlovka, z komínu kouř, před chatou maminky, tatínci, sem tam staří či noví přátelé. Taky je zde provizorně zaparkovaný gaz, z něhož Franta pár kufrů vynosil, ale pak to vzdal, bylo jich přece jen hodně a on musel jít pomáhat Haně s roznášením obědů. Před chatou vidím Karolínu, moje desetileté srdce plesá, ohlížím se po Vojtovi, se kterým jsem se v autobuse hloupě domluvil, že hned odpoledne půjdeme do lesa (vymluvím se na naše, když budu chtít, tak mi to zakážou), Karolína přijela asi už ráno, protože Pražáci to mají blíž, mává nám, my taky máváme, a právě v tu chvíli začínají prázdniny, na které budeme jednou vzpomínat. Jednou. Dnes. Právě teď. Než v polovině sedmdesátých postavili novou panelovou silnici pro snoby, musel gaz jezdit touto starou lesní cestou, která podle toho taky vypadala: strmá a kamenitá, ale široká a udržovaná. Dnes poskakuju z kamene na kámen přes dávno vyschlá koryta potoků, které se během let rozlily do neviditelné šíře, takže obzvláště bažinaté úseky cesty musím obcházet lesem, jindy naopak šlapu do seschlého borůvčí, kterému už je to jedno, jsem rychle unavený, a nakonec to nevydržím a vydávám se do ještě strmějšího kopce napříč lesem tam, kde bych mohl narazit na panelovou cestu. Občas o něco zakopnu, občas někam upadnu, ale přesto se nezadržitelně stávám snobem a mastňákem. Pak mezi stromy konečně zahlédnu panely a vyškrábu se na silnici. Rozhlédnu se a vidím, že přes cestu zpátky k městečku jenom pár metrů ode mě leží tři stromy, které žádný gaz ani taxík nemůže objet. To znamená, že jídlo a snobové 14


se vozí jinudy. To znamená, že tady někde v minulých letech postavili ještě třetí cestu. Nejspíš asfaltovou. A pak udělám posledních pár kroků, abych viděl ten z komínu kouř, před chatou maminky, tatínky, sem tam některé staré či nové přátele, případně ten provizorně zaparkovaný gaz z minulého století, který dnes už jezdí jinou cestou, před chatou chci vidět Karolínu, chci, aby se smála jako tehdy a aby těch dvacet, třicet let škrtla, a ten gaz, nebo nějaký jemu podobný, tam opravdu stojí, přesně tak zrezivělý, jak jsem si přál a představoval, ale žádné maminky a žádní tatínkové, žádní přátelé, žádná Karolína, chata je zavřená, zamčená, nepřístupná. Stromy přes cestu jsou vysvětleny, nikdo neměl zájem je odstranit. Žádná třetí cesta neexistuje. Karlovka stojí, zjevně prázdná, střecha je místy nejen rezavá, ale zřejmě i děravá, kolem dokola přemnožený vysoký plevel. Starý boční vstup do chaty, který se používal, když jsem byl malý, je zaházen nepřekonatelnou barikádou ze všeho, co se ani těm posledním nevešlo na valník, nový čelní vchod, který zprovoznili počátkem osmdesátých let, kdy už jsem byl mladý, je pobit třemi petlicemi a zajištěn třemi zámky, ale do přízemního okna hned vedle dveří stačí jen strčit, takže se do chaty přece jen dostanu. „Pojď si umýt ruce, Karolínko,“ volá z okna paní Procházková, „dneska je řízek, ten máš ráda,“ prozrazuje tajemství, které bych raději odhalil svým vlastním nosem. Karolína mi přestane mávat, vběhne do chaty, a mně nezbývá než za ní lézt oknem. Ale je to jen hra, řízek přece býval na přivítanou novým hostům k obědu každou neděli. Neděle byla dnem příjezdů, odjížděli jsme vždy v sobotu. Týdnu se říkalo turnus. Když jsem byl malý, jezdívali jsme na tři turnusy. Chata byla pokaždé plná až po střechu a ti, na které nevybyl ubytovací poukaz, čekávali do poslední chvíle doma u telefonu. A nevoněly tu jen nedělní řízky. Celá Karlova bouda byla plná vůní, které bych jinde hledal marně. Byly nenapodobitelné a nepadělatelné stejně jako vůně místního autobusového nádraží. Jako vůně Dolského potoka, jako vůně stromů kolem 15

první kapitola

jeho koryta. Jako vůně kuchyně Horského hotelu (‚Na čem to tady proboha smaží,‘ jako bych mámu slyšel). Jako vůně okamžiku, kdy vstupuji do lesa a na rozcestí volím starou cestu. Jako nezapomenutelná vůně popelnic u Tabulových bud, kterou příznivý vítr roznáší po okolí a ze které snadno přečteme vzkaz: milé děti, už za pár minut konečně dojdete tam, kam od rána tolik spěcháte. A pak vůně Karlovy boudy, toho dřeva, laku, té kuchyně, těch saponátů, vůně stále pootevřených dveří k pánským záchodům (‚Kde máš chlape tu oj, že neumíš zavírat?‘ smál se Franta do mých nevinných uší), vůně pokoje, když ho poprvé otevřeme, vůně vody, když otočíme kohoutkem (‚Jak může nebejt pitná, když tak krásně voní?‘ diví se brácha). Vůně vlasů dvanáctileté, čtrnáctileté a nakonec osm náctileté Karolíny. Prolezl jsem oknem a seskočil do haly. U jediného konferenčního stolku obklopeného čtyřmi bytelnými zelenými křesly se kdysi hrávaly karty a později Monopoly. Západoněmecký import, popřípadě vlastní výroba. Prodám Nerudovu za patnáct tisíc! Jedněmi dveřmi se vcházelo do Frantova bytu, do kterého jsem nikdy nevstoupil, jinými se scházelo do sklepa, kam jsem se sice jednou přes zákaz vypravil, ale první zkušenost stačila, aby mě podruhé nic takového už ani nenapadlo. Po levé ruce málo využívaný recepční stolek, na něm telefon. Nad telefonem deska s klíči od pokojů, dnes ovšemže prázdná. Po pravé ruce velké, těžké a částečně prosklené lítačky, jimiž jsme vcházeli do červené jídelny. V přímém směru další lítačky a za nimi druhá jídelna. Bílá. V bílé jsme snídali, obědvali a večeřeli. V červené se podávala káva, zmrzlina a rakvičky Hančiny výroby. A byla jediným místem na chatě, kde to kuřákům nikdo nezakazoval. Ano, na koncentrovanou kavárenskou vůni červené jídelny jsem málem zapomněl. Je to strašlivě dávno. Přede mnou dřevěné vrzavé schodiště, potažené, ale možná spíš porostlé levným zeleným kobercem. Jenomže dnes je vpravo, vlevo i přede mnou tma. Hledat vypínač asi nemá smysl, škrtnout sirkou nemůžu, protože žádnou nemám, oknem sice 16


proniká nepatrné světlo, ale je to málo, pořád nevidím, co bych vidět chtěl. „Proč tady stojíš tak potmě, já rozsvítím, ne?“ slyším nedospělý hlas nedospělé Karolíny. A zní přirozeně, neopakovatelně, autenticky. Tuhle větu Karolína někdy musela vyslovit — jinak bych si přece nemohl vybavit její hlas tak přesně, i s tou intonací, s tou neuvěřitelnou pražáckou intonací. Otočím se, pochopitelně za mnou nikdo nestojí, přesto řeknu ‚Rozsviť!‘ a ani se nestydím, že mluvím s někým, kdo tu není. Rozsvítilo se. Konferenční stůl stojí na svém místě a kolem něho tři špinavá bytelná křesla (čtvrté chybí, však jsem si jeho torza všiml na barikádě před starým vchodem). Nikdo tu ovšem nehraje Monopoly. Uvědomil jsem si, že poprvé v životě jsem v této chatě sám. A pocítil jsem mírný strach. Úzkost, říká paní doktorka, ale já mám radši strach, ten totiž nezní jako diagnóza. Nevadí mi, že na mě může odkudkoli kdykoli cokoli spadnout, možná dokonce celá chata, ostatně kdo ví, jak dlouho tady nikdo nebyl a proč odtud ti poslední odjeli. Ale vadí mi, že jsem tu sám. Jsem na Karlovce a nemám kde spát, jsem na Karlovce a nemám co jíst. Jsem na Karlovce možná podvacáté, ale poprvé se o mě nikdo nepostará. Nebyl to dobrý nápad přijet dřív než ostatní. Ale mohl bych být poslední, kdo se zde ještě stihne ubytovat. Už bez ubytovacího poukazu (‚Letos vás dám do sedmnáctky, nevadí vám to?‘ povídá mámě do telefonu paní Padevětová; až dosud jsme skoro vždycky bydlívali v osmičce, která měla balkon, ale na ten se stejně v posledních letech nesmělo, takže nevadí, vezmeme i sedmnáctku), taky zřejmě zadarmo (‚Museli jsme upravit ceny, už je to osmnáct korun na noc‘), ale bohužel i bez snídaně, bez oběda, bez večeře. Bez rodičů. Bez přátel. Bez jejich rodičů. Bez všech autorit mého dětství, bez kterých se ovšem na Karlovce neobejdu. Sejdu zpátky do Lhotky a ubytuju se v kterémkoli hotelu. Ještě jednou jsem se nadechl. Všechny vůně byly iluze, nic než zatuchlinu už na Karlovce nikdy nikdo neucítí. Ještě že 17

první kapitola

si je pamatuju. I vůni vlasů dvanáctileté, čtrnáctileté a nakonec osmnáctileté Karolíny, kterou zítra po mnoha letech zase uvidím. Stejně jako Vojtu, stejně jako Honzíka, jestli ho Yveta taky pozvala, stejně jako děti profesora Novotného, jejichž křestními jmény si nejsem úplně jist, stejně jako Aleše Buřivala, na kterého se ovšem těším ještě míň než kdysi. A stejně jako Yvetu, která to celé zorganizovala a možná doteď neví, že to zorganizovala blbě. Moje dávné kamarády zítra čeká překvapení: nejkrásnější místo na světě se proměnilo v neobyvatelnou tvrz, v níž se zastavil čas. Skoro jsem se usmál. Právě to jsme si přece na Karlovce přáli vždy po tři týdny každého léta. Zastavit čas. Ale tenkrát, ne až dnes! Vzal jsem krosnu na záda a vyrazil zpět k městu. Karlova bouda je minulost, všechny její vůně jsou pryč. Cestovat sem bylo hloupé a pošetilé. Snad jen kdyby Karolíně zítra zase zavoněly vlasy. Jenže vím já, jak voní vlasy čtyřicetiletým holkám? Blížil jsem se k tomu sloupu elektrického vedení, který vypadá úplně jinak než všechny ostatní a u něhož jsme se cestou k autobusu v den odjezdu vždycky ohlíželi zpět k chatě, abychom se naposledy rozloučili s Karlovkou (neboť za první zatáčkou už vidět nebyla), a najednou jsem těsně za sebou uslyšel mužský hlas. „Vy nebudete na oběd, pane Urbánek?“ Otočil jsem se. Za mnou stál muž více než důchodového věku. Oči měl bdělé, ale tvář vrásčitou až běda. Jestli není tři sta let stár, musel mít těžký život. Znovu jsem se otočil kolem vlastní osy, ale podezření se potvrdilo. Mluvil na mě. „Máte pravdu,“ dodal, „když je takhle hezky, byla by škoda sedět v chatě.“ Nestačil jsem odpovědět ani na první otázku, ani na následující pánovy rozpaky vyjevené v té banální větě, která následo vala. Normální by bylo vysvětlit mu, že se nejmenuju Urbánek, 18


že se tady v okolí žádné obědy nepodávají, a jestli hledá cestu do Lhotky, má na výběr jen dvě možnosti. Starou a novou. Neřekl jsem ovšem nic. „Jen nechoďte daleko, k večeru přijdou bouřky, říkali ve zprávách,“ dokončil sám tento rozpačitý dialog, do něhož jsem nepřispěl než tichými projevy údivu. Pak udělal čelem vzad a vykročil směrem k opuštěné Karlovce. Mráz mi přešel nejen po zádech, ale i po nohách, a v chodidlech na chvíli setrval. Vždyť já toho chlapa znám! Když jsem byl děcko, jezdíval na Karlovku se svým bratrem, vypadali jako dvojčata (aspoň se nám to tehdy zdálo), jedno starší a druhé o mnoho let mladší. Jeho jméno jsem dávno zapomněl, a jak je možné, že ještě žije a cestuje po horách, mi taky není jasné. Vždyť mu už opravdu musí být skoro sto let, i kdyby byl to mladší dvojče… A co tady vůbec dělá? Proč po mně chce, abych se navečer vracel do chalupy, ve které mi večeři určitě nenabídnou? A s kýmpak si mě ve své stařecké hlavě popletl? Raději jsem mu co nejrychleji řekl nashledanou a vydal jsem se zpátky do Lhotky, samozřejmě po panelové, která už dávno není nová, i když jsme jí tak vždycky říkali. Po cestě pro snoby a mastňáky. Netušil jsem, že právě v tu chvíli se začal odvíjet příběh, na jehož konci si nebudu jist svým stářím ani svým mládím, přítomností ani minulostí, a dokonce ani životem a smrtí svých blízkých. Teprve se blížila chvíle, kdy jsem měl pochopit, že ačkoli vždy a za všech okolností stojím oběma nohama pevně na zemi, nikdy spolehlivě nepoznám, jestli se planeta točí zrovna po směru, nebo proti směru hodinových ručiček.

3

Než jsem sešel dolů, měl jsem hlad i já. Hotel Lomnice na rozdíl od Karlovky opuštěný nebyl. Vůně jeho kuchyně — nerad to přiznávám — byla vůni Karlovky podobná. Nebo už mě tolik klame paměť? Jídelníček pestřejší, vždyť na Karlovce býval 19

první kapitola

výběr jen na snídani a výjimečně na večeři. Ale obyčejný smažený řízek neměli, a mně tedy nebylo dáno zachovat styl příjezdů do Lhotky. Zkusil jsem steak na hořčici, ale nebylo to ono. „Na dnešek bohužel ne, pane,“ pravila sympatická recepční. „Máme tady zájezd Holanďanů a budou tu ještě skoro týden.“ V Lomnici nepřespím. V Horském hotelu taky ne, tolik peněz za noc jim nenechám. Dáma v informačním centru mi kromě několika ještě dražších hotelů v centru doporučila tři horské boudy. Každá jiným směrem, každá nejméně pět kilometrů do kopce. „Ale na horní stanici té nové lanovky je ubytovna, kde vás určitě přespat nechají,“ vzpomněla si. „Tam mají skoro pořád volno.“ Napadlo mě, že bydlet přímo u lanovky by mohlo být pohodlné. Nebudu už nikam šlapat a na čtyřsedačce vjedu rovnou do postele. „A nemohla byste tam zavolat? Je to přece jenom daleko…“ Chtěl jsem si být jist. Ochotně zvedla sluchátko. V tu chvíli mi škublo v levé ruce a sáhl jsem po mobilu. Reflex. Jen reflex. Odjakživa přece volám domů, kdykoli dorazím do cíle jakékoli cesty. Aby se máma nebála. Před každou mou cestou si vyžádala slib, a jakmile jsem překonal pubertu i adolescenci, přestal jsem se bránit. Jen nebylo vždy snadné najít poštu s telefonem a peněz za meziměstský hovor jsem často litoval. Dnes ušetřím a nikdo se na mě nebude zlobit. „Těší se na vás!“ položila telefon. „Nikoho tam nemají, budete sám v celé chatě!“ Vyšel jsem ven a rozhlédl jsem se. Na malém parkovišti před informačním centrem se mačkají čtyři houpačky a dva kolotoče. U nich stárnoucí, vychrtlý a poněkud shrbený kolotočář, ale děti žádné. Bodejť, dnes jsou ještě všechny ve škole, prázdniny začínají až za týden. Kdybyste přijeli tehdy, pitomci! Vybavil jsem si to marné obhlížení stále stejných omalovánek v místním knihkupectví, to marné hledání čehokoli zajímavého 20


v hračkářském oddělení obchodního domu Budoucnost (kdo ví, jak dlouho ve Vietnamské provozovně doprodávali zásoby krepového papíru), to marné čekání, kdy už konečně vyschnou louže na drahách lhoteckého minigolfu. Nevyschly nikdy. Na co já to vlastně tak rád vzpomínám? Krušovická pivnice, píšou tam, kde já chtěl vidět Mléčný bufet Labe, vpředu vestoje, vzadu na sezení, ale stále obsazeno, tam i tam kakao ve velikých těžkých hrníčcích, stojíme u stolku pobryndaného jahodami se šlehačkou, kdo by nedostal chuť, ale jahody momentálně nemají, jen čokoládu se šlehačkou za dvě koruny dvacet. Táta sáhne do kapsy, protože na dovolené se nešetří, jak často říká, a já mám, co jsem chtěl, brácha je na tom ještě líp, ten dostane zmrzlinový pohár s vaječným likérem, který já prý zatím nesmím, skoro se k tomu stolku nemůžeme vejít, táta si dá koktejl, ale pak poprosí bráchu, aby mu dal líznout zmrzliny, máma říká, že je to nehygienické, a odchází k pultu pro novou umělohmotnou lžičku, táta volá, že chce červenou, máma vrátí do skleničky žlutou a sahá po té správné, ale když ji přinese, otec lžičku reklamuje, i když je červená, protože si všiml zbytku přischlého kakaa, špatně ji umyli, konstatuje, a máma už ani neprotestuje, když táta z poháru ochutná lžičkou, kterou před chvílí z pusy vytáhl brácha. Já jsem na svou čokoládu se šlehačkou sám, byla bych tlustá, říká máma, ale nakonec se i ona uvolní a ochutnává (ovšem žlutou lžičkou, kterou si přinesla a kterou nejen zkontrolovala, ale ještě navíc obtáhla ubrouskem, do jehož druhého konce před chvílí ze stolku setřela ty jahody se šlehačkou). Vzpomínka je ve špinavém ubrousku. Je to strašlivě dávno. Před milkbarem, jak tomuto zařízení s bráchou světácky říkáme, protože pan Knot mu tak taky říká, se dá pohodlně sejít do řeky. Neutopíme se ani my neplavci, v řece je víc balvanů než vody, skáčeme z jednoho na druhý, naši stojí na břehu, smějí se. Pak si máma vzpomene, že by měla koupit nějakou zeleninu, 21

první kapitola

táta se zeptá proč (‚Copak nám večer neuvaří?‘), ale máma mu neodpoví a odběhne pro rajčata, jenže namísto rajčat přinese papriky, protože byly hned u pokladny, a uvnitř to tak strašně páchlo (tak to naše máma říká), že se k výlovu rajčat z beden v hloubi krámu vůbec neodhodlala. Brácha zamíří ke kinu, aby se podíval, na co ho večer rodiče nepustí. Hrají Piti piti pa s Funèsem, což už naštěstí viděl v Závětří, zítra dávají Jak se kalila ocel, zeptám se, kdo je to Kalila a co to znamená, že se ocel, protože tomu nerozumím, ale naši se nesmějí, jak by mohli, kdyby chtěli, naopak říkají, ať jsem raději potichu. Mlčky tedy nahlédnu do prosklené vývěsní skříňky, abych zjistil, co hrají dnes večer, Kalila to není, ani Piti piti pa, je to jiná kultura, horror USA, píší bez bližšího upřesnění na polostrženém plakátku, ale ani to není pravda, protože plakát je tři roky starý a dole ve vitrínce leží vybledlá cedule s rukou psaným sdělením „Kino zrušeno, promítá se v zotavovně Oldřichov“. Město je poloprázdné, před kinem stojím sám, ale v dálce vidím, že kolotočář má první tržbu, a hned dvojnásobnou, jakési dvě malé holčičky vylezly na houpačku, a dokonce jim k tomu pustili hudbu, kterou zapomněli z pásku smazat už před třiceti lety, když jsem jááá / byl tenkráát kluk / to žily písně dýl / a sladší měly zvuk, jeden z Gottových nesmrtelných kýčů, chvíli mi to trvá, ale nakonec se zaposlouchám, i stromy rostly vejš / k těm bílejm kadeřím / a v sen jsem věřil v nějž / kdy sotva uvěřím, ten text se sem koneckonců docela hodí, i řeky byly čistý / tak jak jsem je znal / a zelenější listí / tráva a tak dál, v duchu se ke Gottovi dokonce přidám, a kde je dneska asfalt / tam byl tehdy jíl… Mimoděk se podívám mezi smrky na starou cestu ke Karlovce. Vidím z ní málo, zdá se mi, že kdysi svítila víc, aspoň v těch úsecích, kde ji vysypávali růžovým štěrkem. Kdybych dnes nevěděl, že tam cesta určitě vede, nezahlédl bych ani kamínek. Není asfaltová, to ne, Gott kecá. Je jen zapomenutá. Možná úplně zapomenutá. Ohlížím se kolem sebe, město se vylidnilo, je mi docela smutno, dívám se na hodinky, blíží se celá, přicházím 22


k lanovce, udivený lanovkář ode mě převezme šedesát korun („To jste nemusel čekat až do pěti, pane!“), pak pošle signál na horní stanici a sedačky se dají do pohybu.

4

Neděle 18. 8. 1968 Pozdě odpoledne jsme přijeli do Lhotky. Bylo to docela napína vé. Kvůli Pavlíkovi jsme nechtěli jet autobusem, protože by skoro sedm hodin včetně pauzy v Hradci nemusel vydržet. Ale zvracel stejně, naštěstí ne ve vlaku, ale až v Kunčicích nad Labem, kde jsme přestupovali. V Poříčí nám ujel autobus do L., museli jsme čekat další hodinu, a když jsme konečně dorazili na místo, zjis tili jsme, že z Karlovy boudy jezdí s koněm jen k dálkovým auto busům. Volali jsme na chatu z telefonní budky, ale pan Mánek nám řekl, že už chystají večeře a že máme jezdit včas. Plahočili jsme se dva kilometry do kopce pěšky, Pavlík musel sám, já měl v každé ruce jeden kufr, Petr si nesl svůj batůžek. Pavlík zvládl první kilometr, pak jsem ho musel vzít na záda. Myslel jsem, že to nepřežiju. Ale přežil jsem to. Karlova bouda stojí na malé mýtince uprostřed hustého lesa ve svahu vysokého kopce, jehož vrchol nedohlédneme. Když se postavím před chatu a zahledím se do údolí, jímž protéká Labe (v tom tichu je i slyšet!), uvidím kýčovitý, ale půvabný obrázek starých i novějších horských chalup na protější stráni, a když se podívám blíž, můžu na louce pod chatou pozorovat Mánkovu kobylu, jak se klidně a nevzrušeně pase. Je to rovněž kýčovitý, ale zato velmi uklidňující pohled, který jsme si ovšem dopřáli až v podvečer, kdy jsme se konečně vzpamatovali z okolností příjezdu. Když jsme se totiž úplně vysílení připlazili ke vchodu, zjisti li jsme, že je zamčeno. Zvonek jsem u dveří nenašel, na klepání nikdo nereagoval, oknem jsme viděli do honosně zařízené haly, ale dovnitř jsme se dostat nemohli. Manželka byla na pokraji hysterie a Pavlík se nebývale nahlas rozplakal. Ovšem aspoň si 23

první kapitola

nás někdo všiml: nějaká paní se vyklonila z okna a upozornila nás, že to, co na první pohled nesporně vypadá jako vchod do chaty, ve skutečnosti není vchod, ale jen sklad plných i prázd ných lahví, a dovnitř se chodí nenápadnými dveřmi z boční stra ny, kterých jsme si původně vůbec nevšimli. Vešli jsme do slabě osvětlené místnosti s několika policemi na boty a na konci úzké chodbičky jsme téměř potmě našmátrali kliku od dalších dveří, jimiž jsme se konečně dostali do chaty. Po nějaké chvíli jsme se u recepčního pultu dočkali vedou cího, a on se nás skoro lekl. Dvoukilometrový pochod se všemi zavazadly na nás musel být zřetelně vidět, navíc Pavlík ještě nepřestal plakat, přestože se ho i Petr snažil utišit. Pan Mánek se sice možná trochu zastyděl, že pro nás nepřijel do Lhotky, ale za omluvu jsme mu nestáli, a když jsme se už skoro po čtyřech vydali z recepce do pokoje číslo osmnáct, dokonce na nás ještě volal, ať se příště přezouváme. Jiřina to nevydržela a řekla mu, že nám papuče vypadly z kufrů, když jsme se plazili na chatu, jestli by nám pro ně nesjel. Někdy je docela vtipná. A on už neřekl nic. Pokoj je útulný, ale voda je cítit. A jenom u nás v pokoji, na záchodě ne. Ani na dámském. Klukům to nevadilo. Pavlík ani nešel na večeři, usnul v postýlce dřív, než jsme v kufru našli Pej ska a kočičku, takže jsme se museli u večeře vystřídat, ale paní Mánková to přijala s pochopením. Vůbec se zdá, že ona bude pří jemnější než Mánek. Jenže jsme po té cestě měli chuť na teplou večeři, a ona byla studená mísa. Říkal Milan Knot, že minulou neděli to bylo stejné, že je to tady taková tradice. Ale dali nám čaj a dovolili, abychom si další vzali s sebou na pokoj. Petr ne mohl usnout, protože v místnosti pod naším pokojem, které se říká klubovna, byla puštěná televize a zřejmě u ní seděl někdo nedoslýchavý. Jiřina to nevydržela, šla tam, aby televizi ztlumili, říkali prý, že to už by nic neslyšeli, tak jim řekla, že jestli ten hluk vzbudí Pavlíčka, tak že v tom jeho řevu neuslyší nic tak jako tak. Někdy je docela vtipná. A někdy tak i dosáhne svého. Říkal jsem Jiřině ještě doma, že Pavlík je na takovou dovo lenou malý, že můžeme jet do Nížkova na Jaroslavovu chatu, 24


ale ona prohlásila, že na dovolené vařit nebude. Takže si všich ni nejspíš užijem.

Pondělí 19. 8. 1968 Ráno jsme se probudili v klidu a bez budíku, ani kluci se nezlobi li, že už mají vstávat. Z okna se díváme do krásného jehličnaté ho lesa a není nic příjemnějšího než ležet a hledět na ty stromy. Málem jsem znovu usnul, ale přesně o půl osmé se mi nad hlavou ozval hlas vedoucího chaty, že prý je půl osmé a že se na nás per sonál Karlovy boudy těší v osm hodin v jídelně na snídani. Vůbec jsem si včera nevšiml, že tady takové zařízení mají — je to dost hlučné, ale pořád lepší, než kdyby tu místo reproduktorů měli mikrofony. Třeba tu i ty ještě nedávno byly, kdo ví. Na snídani nám dali na výběr kávu, kakao nebo čaj. Dali jsme si s Jiřinou kávu, ale příště už to neuděláme. Byla to asi nejhorší melta, jakou jsem kdy pil. Klukům kakao chutnalo, tak se k nim zítra přidám. Rohlíky, máslo, med, rohlíky na každého jenom dva, moc jsem se nenajedl, a klukům dali dokonce jen po jednom. Dopoledne jsme šli do města. Lhotka je vlastně jen náměstí s poštou, naproti ní vybíhá do strmého kopce ulička, ve které je skoro všechno: obchodní dům Budoucnost (ale je to jen přízemí a uvnitř spousta lidí), cukrárna, obchod se zeleninou, drogerie, maličké knihkupectví a víc už asi nic. A v druhé ulici je to ostat ní: Pramen, lékárna, doktor a holič. Nikde jsem neviděl trafiku, tak jsem se ptal nahoře na chatě Milana Knota, a ten mi říkal, že noviny vozí ráno pan Mánek, ale že se dají koupit v knihku pectví a ráno taky na poště. Snad budou mít i Reportéra a Lite rárky, řekl jsem, ale Milan se mi smál, že bez té politiky ani týden nevydržím. Asi má pravdu, měl bych si od ní chvilku odpočinout. Hlavně že se toho dožil táta. Reaktivovat už ho asi nebudou, na to je přece jen starý, ale satisfakci cítí, to vím. Odpoledne jsme spali, jen Petr šel ven. Hned si tady našel nějakého kamaráda a šli si hrát na klády za chatou. Spal jsem dlouho, i Pavlík docela vydržel, než ho žena oblékla a vzala před 25

první kapitola

chatu na písek. Pavlík si tam něco plácal, žena si vzala lehátko a za chvíli prý znovu málem usnula. Na večeři byla játra s rýží. Docela dobré.

Úterý 20. 8. 1968 Jak jsem včera napsal, chtěl jsem si dát na snídani s klukama ka kao, ale dnes nám ho ani nenabídli! Byla zase jen ta melta a čaj a pro děti malkao. Tak jsem si dal čaj, ale o citron jsem si musel říct zvlášť, bylo mi to nepříjemné. Ovšem snídani dnes roznášela slečna Mánková, dcera, velmi drobná a velmi hezká. Studuje prý v Praze, ale o prázdninách pomáhá rodičům na chatě. Vlastně na boudě, jak říká pan Mánek. Na rozdíl od něho je jeho dcera milá už na pohled, obsluhuje rychle, pamatuje si, co po ní člověk chtěl, a ještě je radost se na ni dívat. Když se přišla po snídani zeptat, jestli dnes zůstaneme na oběd, předklonila se přímo proti mně, aby lépe dosáhla na Pavlíkovo nedopité malkao. Bylo to pěkné. Jiřina na dnešek naplánovala dopolední výlet. Říkal jsem jí sice, že Pavlík by měl po té předvčerejší cestě odpočívat, ale ona říkala, že jsme tu jen na týden a že odpočívat můžeme v Závětří. Nakonec to bylo docela příjemné. Knotovi nás poslali na lanov ku na Pláně, dokonce nám ukázali místo, kudy se dá sejít z cesty a k lanovce pak přijdete lesem za pár minut, zatímco po znač ce by to bylo nejméně o kilometr delší. Jiřka se bála zmijí, takže pořád strašně dupala, aby je vyplašila. Neměl jsem odvahu jí říct, že mě Milan varoval před pracovníky národního parku, kterým říká krnapáci, a že doporučoval, abychom se chovali co nejti šeji, až sejdeme ze značky. Naštěstí se nic nestalo, nechytli nás a všechny zmije se strachy odplazily do Jizerských hor. Na dol ní stanici byla fronta, lanovka je pomalá, ale kluci se těšili, tak se to ve frontě dalo vydržet. Jiřina se bála o Petra, aby nespadl, ale on se držel tak pevně, až jsem měl strach, že se nahoře zapo mene pustit. Na Sněžku je to s dětmi bezpečnější, tam se jezdí na dvojsedačce, zatímco tady musí i malé děti samotné (Pavlík 26


ne, toho jsem měl na klíně), navíc kolem sebe nemají žádné ře tězy nebo zábradlíčko, ale zase jede lanovka po celou dobu tak nízko nad zemí, že by se snad nic nestalo ani tomu, kdo by z ní spadl. Jedině v místě, kde je stanoviště fotografa, vyjede lanovka trošku výš. Měli jsme štěstí, vyfotil nás, ale objednávkový lístek pro Petra jsem musel převzít já, protože Petr se bál k fotografovi natáhnout ruku, prý abychom mu nenadávali, že se dost pev ně nedržel. Na horní stanici jsem si poručil párek a Petrovi jsem dal ko runu, aby si mohl přehrát jednu desku v hrací skříni. Vybral si zase Oči měl netečný, přestože má tuhle desku doma a hraje si ji pořád dokola. Zpěvačka má sice zajímavou barvu, ale text je strašně hloupý, a navíc není napsán spisovnou češtinou. Pavlík byl z hrací skříně úplně u vytržení, a když se Jiřka nedívala, dal jsem mu ještě kousnout párku (samozřejmě bez hořčice), takže na dnešní výlet hned tak nezapomene. Pak jsme šli k Boudě Na pláni, kde byla další hrací skříň, Petr si znovu pustil Oči neteč ný, pak jsme šli lesní cestou, kterou nám poradil Milan, dokonce nám ji zakreslil do mapy, protože taky nebyla značená, a oprav du to stálo za to, vede po celou dobu hustým lesem podél tele fonního vedení, a pak najednou les končí a vy stojíte u jakéhosi altánu vysoko nad Karlovou boudou, v dálce za ní vidíte řeku, městečko a lesy na protějších kopcích. Obvykle mě takové po hledy nedojímají, ale tohle opravdu stálo za to. Oběd jsme stihli tak tak, podávají ho sice až do jedné, ale i když jsme přišli sotva pět minut po půl, už se na nás Mánek díval, jako že se neumíme chovat na rekreaci. Podivný člověk je to. Někdy má zase chvilky, kdy je docela příjemný, s dětmi dokonce zkouší i žertovat. Oprav du nevím, co si o něm myslet. Teď před večeří dokonce pro děti i veršoval! O čtvrt na sedm se ozvalo škrábání v tom místním rozhlase, který je v každém pokoji a bohužel nikde nejde vypnout (ptal jsem se na to Mila na i slečny Mánkové), a hlas pana Mánka oznamoval: Voláme děti naše! Na stole je krupičná kaše! Petr se hned hrnul z poko je, byl na něho úžasný pohled, obě kšandy mu visely, na noze 27

první kapitola

měl jednu ponožku… Pavlík utíkal za ním, na prahu zakopl, na táhl se a tak strašně křičel, že jsem Mánka i s jeho kaší má lem proklel. Po večeři se ovšem oba kluci jenom olizovali. My jsme měli karbanátek, ale ten se paní Mánkové tolik nepovedl. A slečna Mánková prý odpoledne odjela autobusem do Prahy, protože se má zítra s fakultou vypravit na chmelovou brigádu. To je škoda. Konec večeře byl docela dobrodružný, protože ještě než Mán kovi sklidili ze stolů, vypadla na chatě elektřina, a asi nejen na chatě, protože zhasla celá Lhotka. Mánkovi přinesli pár svíček a našli i tři kapesní svítilny, takže jsme nějak uložili všechny děti, co jich na chatě je, a teď sedíme v jídelně, na několika stolech je petrolejka, a je to vlastně docela romantické. Žádná televize, žádné rádio, sedí se a povídá, jen já tu téměř potmě píšu deník. Mánek volal Horskou službu, ti měli taky tmu, a že prý skoro celé hory berou proud z Polska, takže problém je nejspíš někde mimo naše území. Asi se půjdu přidat k ostatním. Jestli dobře slyším, hlavní slovo ve společnosti nemá přítel Knot, ale ten mla dý dirigent Weissmann, nadaný a vtipný kluk, přitom je mu jen něco málo přes dvacet, AMU myslím ještě neskončil, ale je s ním legrace a muziku cítí jako pámbu. Možná tady bude nakonec docela příjemně, je tu milá společnost, hezká příroda, a když si odmyslím ty Mánkovy grimasy, budu na tuhle dovolenou mož ná jednou i vzpomínat.

5

Lanovka jede pomalu, nikdo jiný se nahoru neveze a v proti směru nejspíš taky nikoho nepotkám. Je před sezónou. Pomalu míjím Tabulovky, příští sloup mě vynese nad Jedlovou skálu, u poslední zatáčky lanovka jako by zvolní, pak se vznese nad Karlovku, dlouho na ni z té výšky hledím a jsem rád, že jsem tu sám a že mě nikdo nevidí. Dojetí? Všichni kamarádi by se mi smáli. Sám sobě bych se vysmál. 28


Zaostřím, protože se mi na chvíli zazdálo, že někdo zapomněl zavřít dveře bočního starého vchodu. A já jsem to nebyl, ani jsem se jich nedotkl. Protřel jsem si oči, ale lanovka nepočkala, jede dál, vzdaluje se od mé halucinace, Karlovku už vidím jen z dálky a zezadu, a pak konečně překonám to trapné měkko v krku a ušklíbnu se nad tím, jak snadno se přání může stát otcem iluze. Karlovka je mrtvá. Žádné dveře už si tady nikdy ani nevrznou. Dívám se na špičky smrků a jedlí a přemýšlím, kam asi dosahovaly před třiceti lety. Pod některými z těchto větví jsme se jednou odpoledne zarputile schovávali před rodiči. Pod některými z těchto větví vznikl jeden z nejtradovanějších rodinných příběhů. „Drž hubu, vole! Chceš, aby nás našli?“ pravil Aleš Buřival, kterého jsme ten rok uznávali jako hlavu party. Sám si ostatně někdy říkal předseda a jindy šéf, zřejmě podle toho, jaký film dávali včera v televizi. Ačkoli tenkrát nepochybně šeptal, slyším ho docela jasně až sem nahoru na lanovku. Klečeli jsme mezi mladými stromky, které ještě netušily, že za dvacet či třicet let budou muset ustoupit téhle lanovce a sjezdovce. Možná jsem ani klečet nemusel, jak jsem byl malý, ale zato se mi chtělo brečet. Buřival to na mně poznal a včas mě varoval. Kdo ví, proč si právě tenhle detail pamatuju. A taky vidím ty vytahané tepláky a fialové pruhované tričko, které měl předseda na sobě. Ale proč jsme se schovávali a neozvali se rodičům ani ve chvíli, kdy už bylo jasné, že odhrnou tři čtyři větvičky toho pichlavého porostu a najdou nás, to opravdu nevím. I dech jsme zatajili, ale oni ty tři čtyři větvičky neodhrnuli. Vzdali to. A moje vzpomínky dodnes zůstávají pod těmi větvemi. Dodnes vidím stromy z podhledu i slunce zavěšené o kousek výš, než kde má správně viset. „Půjdeme dolů po cestě a zkusíme je najít, třeba přešli chatu a už jsou ve Lhotce,“ slyším hlas pana Knota. „A když je nenajdem, tak rovnou na horskou službu?“ ptal se táta. 29

první kapitola

„Mně to připadá divný,“ říkal pan Knot. „Přece nemohli za takovou chvilku…“ Dál jsem neslyšel, protože se otočili, odcházeli a pod nohama jim praskalo jehličí a borůvčí. Zase mi bylo do pláče, ale mnohem víc než před chvílí. Lanovka poskočila, obraz se na chvíli rozostřil. „Hele, já jdu,“ zašišlal Vojta a vstal. „Jdu za mámou.“ „Zůstaň tady a drž hubu,“ pravil Buřival a chytil ho pevně za ruku. „Víš, co to bude za průser, když nás najdou?“ Vojta se znovu posadil. Moje naděje pohasla, sám jsem neměl odvahu se Buřivalovi vzepřít. Ale Vojta najednou beze slova vyskočil a rychle se rozběhl mezi stromky. Ruce si dal před oči, aby je ochránil proti větvičkám, a ve chvilce zmizel. „To je v prdeli,“ řekl Buřival už docela nahlas. Vůbec mluvil dost sprostě. A dost nahlas. „Co budeme dělat?“ Nenapadlo mě nic jiného, než co před chvílí udělal Vojta. Ale raději jsem to neřekl. Chvíli jsme bezradně seděli a dívali se každý jinam. Za krátkou chvíli se větvičky konečně rozhrnuly a táta pravil: „A teď tě opravdu zmlátím.“ Preventivně jsem zařval, táta mě zvedl z jehličnatého křoví, bez ohledu na hustý porost všude kolem mě vzal jako balík pod levou paži a rozběhl se k chatě. Už cestou mi uštědřil první výprask, do té doby nejhorší v mém životě, křičel jsem, jak nejvíc jsem uměl, ale Buřivalovy pomoci jsem se nedovolal. Co mě čeká v chatě, jsem si raději ani nepředstavoval. „Tak vidíš, Josef,“ slyšel jsem a v letu i zahlédl pana Knota. „Měl jsem pravdu.“

V čem měl pan Knot pravdu, mi táta vysvětlil až zítra. V den, kdy jsme se ztratili (pod tímto označením vejde pátý srpen roku 1971 do rodinné mytologie), se mnou vůbec nemluvil, jenom mě seřezal. Druhý den mi prozradil, že když nás v tom jehličí nemohli najít, usoudili, že tam někde určitě jsme a jenom se dobře schováváme. Takže se s panem Knotem velmi nahlas domluvili, 30


že nás půjdou hledat do Lhotky, doufali, že to uslyšíme a přestaneme se schovávat. Pak kousek poodešli a za chvíli slyšeli Buřivala, jak říká, že je to v prdeli. Jenže pátého srpna vpodvečer byl táta vzteky bez sebe, řezal mě ještě na chodbě, zatímco kolem chodili různí hosté a chápavě podotýkali ‚Tak jste je nakonec našli‘ a on jim neuvěřitelně klidně odpovídal ‚No jo, schovávali se v kleči‘, ale ještě než se za námi zavřely dveře pokoje číslo osm, ozval se z chodby zděšený výkřik: „Ale kde je Vojtíšek?“ Otec mě pustil, vyběhl na chodbu a volal na paní Zapletalovou: „On tam s nimi nebyl!“ Pak se vrátil do pokoje a zopakoval otázku, kterou jsem už slyšel z chodby. Mezi slzami jsem vypověděl, jak to s Vojtou bylo, táta zaklepal na dveře pokoje manželů Knotových, vzali s sebou ještě několik dalších, které potkali cestou, a odešli hledat Vojtu, tentokrát opravdu ztraceného. Trvalo to docela dlouho, než ho našli snad kilometr od místa, odkud nám utekl. Rukama sice uchránil oči, ale současně nedokázal kontrolovat směr, nořil se stále hlouběji do pichlavého přítmí, pomalu se zešeřilo, až nakonec vyběhl na nějakou pěšinku, a protože stále nevěděl, kde je, sedl si na první balvan a čekal, až někdo půjde kolem. Ale nikdo nešel. Nakonec ho našel jeden z těch, kteří se k tátovi a panu Knotovi přidali. Podivný člověk. Ani starý, ani mladý, pleš, na nose neobvykle tvarované brýle, které byly podle mámy určitě ze Západu, na bradě plnovous, ale moc mu neslušel, rozhodně ne jako Matuškovi, říkala tehdy Yveta. Ze stálých hostů Karlovky ho nikdo neznal. Nikdo nevěděl, ve kterém divadle, nebo ve kterém orchestru hraje, a protože se na Karlovce střídali lidé ze všech divadel a ze všech orchestrů, zdálo se být téměř jisté, že nehraje nikde. Vojta mi to pak vyprávěl: chlap k němu přišel úplně klidnou chůzí, jako by šel najisto, Vojta se ho dokonce prý i trochu polekal, řekl mu Dobrý den, chlap odpověděl Pojď, Vojtíku, mají o tebe strach, vysvětlil mu, že jsou na pěšince za 31

první kapitola

modrým mlýnkem, kudy Vojta ještě nikdy nešel, přivedl ho na chatu k mamince a odešel hledat hledající, aby jim sdělil, že ztracený byl nalezen. Vojtova maminka šla pak před večeří synovu zachránci poděkovat. Mávl rukou a nechtěl o tom mluvit. „A kde jste ho vlastně našel?“ „Na cestě za modrým mlýnkem,“ řekl jí. „Za jakým mlýnkem?“ zeptala se. Usmál se a ukázal bradou: „Jen kousek nad chatou.“ Vrátila se ke stolu a usedajíc pronesla větu, kterou jsem nezapomněl: „Ještě abych byla tomu estébákovi vděčná.“ Když se tehdy pozdě večer naši už v dobré náladě vrátili do pokoje, zapomněli zkontrolovat, jestli dostatečně hluboce spím. Táta se mámy ptal, jestli si myslí, že je ten estébák na Karlovce opravdu nasazený. Máma říkala, že takoví lidé jsou pořád ve službě. „A proč si s sebou přivezl tu kočku?“ ptal se táta, máma na to řekla něco, čemu jsem nerozuměl, oba se rozesmáli skoro nahlas a já jsem mohl předstírat, že mě probudili. Když si mys leli, že už jsem zase usnul, zeptala se máma táty: „A proč sem vůbec jezdí, když to o něm všichni vědí?“ Táta řekl: „To je mi právě divný, že to o něm všichni vědí.“ A máma: „Třeba to tak chce.“ „Ale proč?“ „Abychom se ho báli. Abychom se báli i na dovolené.“ A už se nesmáli.

6

Středa 21. 8. 1968 Zábava potmě včera večer dlouho nevydržela, brzy jsme šli spát, ale sotva jsme stihli pořádně usnout, ozval se zase Mánkův roz hlas. Pavlík ze sna zavolal „Kašičku, kašičku“, ale to, co Mánek říkal, nebyla pozvánka na večeři. Ve spěchu jsme se s Jiřinou ob lékli, seběhli do jídelny, a spolu s námi skoro celá chata. Mánek zapnul rádio, proud najednou šel, ale v jídelně stejně svítily jenom svíčky. Vysílání se co chvíli ztrácelo, takže jediné, co jsme se do zvěděli, bylo, že sem Rusáci opravdu vtrhli. A že nejsou sami. Třásl jsem se jako ještě nikdy. Protože když nás obsadili Němci, bylo 32


mi devět a pořádně jsem tomu nerozuměl. Dnes je mi osmatřicet, jako tehdy bylo mamince. Tohle tedy tenkrát zažívali mí rodiče? Když se jídelna trošku uklidnila, když i Jiřina přestala plakat, přišli v pyžamkách Petr s Pavlíkem, že se nahoře sami bojí. Jiřina je vzala zpátky do pokoje a já jsem zůstal v jídelně. Nikomu ne bylo do řeči, někteří vzlykali a nadávali a debatovalo se vlast ně jen o tom, jestli je lepší zůstat ve Lhotce, nebo se co nejrych leji snažit dostat domů. Mně to ale může být jedno. Kdybychom měli auto, mohl bych se rozhodovat. Ale takhle? Kdoví jestli dnes nebo zítra nějaký autobus nebo vlak vůbec pojede. Snažil jsem se telefonovat rodičům, ale nemělo to smysl, aparát byl hluchý. Objednal jsem si becherovku, Mánek hned vyskočil a šel mi nalít. Uvědomil jsem si, že jako jediný ze všech snad za celou noc nepromluvil. Nebylo divu. Má ještě větší strach než my ostatní. Jindřiška odjela do Prahy, protože se mají zítra s fakultou vy pravit na chmel, paní Mánková stále dokola zkouší telefonovat, ale všechno je marné. Možná je dobře, že jsou kluci zatím tak malí. „Můžu si přisednout?“ Všichni okolo stolu ztichli. Mluví téměř perfektní češtinou, ale je to Němec, východní Němec, hraje prý v drážďanském orchestru. „Mně je to strašně líto.“ Nikdo nezareagoval, Mánek ani nezvedl oči. Němec znejistěl. Muselo mu být nevýslovně trapně. Milan se vzpamatoval jako první. „Posaď se k nám,“ řekl. Už se prý znají od loňska. Mánek mlčky vstal a odešel pro skleničku. Němec si přisedl. A zmlkl. Mlčeli všichni. Pak se z ticha tem ného schodiště ozval polohlas: „Toni!… Toni?“ Němec se tiše zvedl a odešel. Mánek oznámil, že zítra pojede do Prahy hledat Jindřišku, ale chata samozřejmě zůstává v provozu. Pak řekl, že si ještě půjde lehnout a že snídani bude paní Mánková podávat výji mečně až v devět. Podíval jsem se na hodiny na stěně nad krbem, bylo půl páté.

33

první kapitola

7

Od horní stanice nové lanovky vede kromě sjezdovky jen jedna široká cesta doprava snad směrem k Hornímu Poříčí a jedna doleva po rovině. Do ubytovny to po ní bylo necelých dvě stě metrů. V porovnání s Karlovkou byla tahle chata maličká, jen jedno poschodí, štít s nápisem Bouda Na horní zářil světlým dřevem, ale když jsem vzal za kliku, bylo zamčeno a nezdálo se, že bych tady měl potkat živou duši. Napadlo mě, že osud chce, abych dostál původnímu úmyslu a přespal na Karlovce, ale to mě nelákalo. Nebo jen málo. Cesta od ubytovny kamsi pokračovala, ale vůbec jsem netušil kam. Když jsem byl malý, byl tu jen les a žádné cesty. Sedl jsem si na lavičku pod čerstvě natřeným rozcestníkem, na který ovšem zatím nepřišroubovali směrovky se značkami, a díval jsem se na hory. Slunce pomalu ztrácelo sílu, už z něho ani nebolely oči. Hleděl jsem před sebe a snažil jsem se odhadnout záměr architektů, kteří naproti na Oldřichově obohatili krkonošské panorama trojicí naprosto různorodých, pravděpodobně panelákových sídlišť, a přemýšlel jsem o životě na horách mimo sezónu. Kdo ví, kam se ta bába na informacích vlastně dovolala. „Hledáte někoho?“ V jednom z oken v patře ubytovny stála dívka, která vypadala, že zde není hostem. Byla mladá, tak mladá, že už by nemělo smysl upoutávat ji třeba pouhou zdvořilostí. Chata byla taky mladá a nezabydlená. Mlčky jsem vešel a nechal si ukázat pokoj se čtyřmi lůžky, ale jen jedním povlečeným. „Záchody jsou na patře. Sprchy taky. Budete chtít večeřet?“ Chtěl jsem. „Jenže my máme hosty hlášené až od zítřka, takže není moc na výběr…“ „Vy máte opravdu úplně prázdno?“ konverzoval jsem. „Sezóna ještě nezačala. A léto bývá vždycky slabé.“ Za nás nebývalo. Jiné časy. „Jak dlouho se zdržíte?“ zeptala se. 34


Líbila se mi, ale byl jsem ve fázi, kdy se mi líbila každá. Bohu žel mi chyběla energie. „Nevím,“ řekl jsem. „Zítra mají přijet kamarádi, ale vybouchlo nám ubytování. A taky nevím, kolik jich přijede a jestli budou chtít zůstat.“ „Aha,“ řekla. „Zítra už nějakou partu čekáme, a taky přesně nevím, kolik jich bude. Ale místa je tu dost, kdybyste neměli kde spát,“ ukončila dialog. „Tak přijďte, až budete chtít, něco vám uvařím. A půjčte mi občanku, ať vás můžu zapsat.“ Zavřel jsem se v pokoji a zažíval pocit, který už dobře znám. V posledních letech jsem si často přál vypadnout ze všech prostředí, která by mi měla být vlastní: z fakulty, od přátel, od blízkých i od vzdálených, tedy od všech, kteří mi zasahují do života, ať už jsem je pozval, nebo ne. Být sám, ležet v tichu u otevřeného okna, za kterým nikdo nemluví, nepláče, nesměje se, nekřičí, nedoráží, neptá se, nelamentuje, neurguje… Občas se mi to povedlo zařídit. Ale končívalo to stejně jako dnes. Natáhl jsem se na lůžko a začalo se mi stýskat. Po blízkých, a někdy i po vzdálených. Dnes hlavně po vzdálených. Blízkých tolik nemám. V mém bytě už pár týdnů nikdo nepláče, nesměje se, nekřičí, neptá se ani nelamentuje. Veronika s Jakubem jsou pryč, a jestli všechno dopadne tak, jak si Veronika asi přeje, potkám se s ní nanejvýš u soudu. Jednou? Dvakrát? Jakuba už možná neuvidím nikdy. A k našim se nedozvoním. Taky už nikdy. Dlouho jsem se nemohl rozhodnout, jestli sem mám jezdit. Každá cesta stojí síly, vysadí vás z pracovního tempa a rytmu, rozbourá rutinu, se kterou se vám obvykle daří ignorovat vše, co přináší každý dnešek a co včera ještě nebylo. Na cestách je každý dnešek jiný, rutinní nástroje k jeho zvládnutí nestačí. Vyhrála zvědavost. Chci vidět Vojtu. A ještě víc Yvetu. A vůbec nejvíc Karolínu. Kdybych se mohl vrátit k jedné z prvních životních výhybek, vrátil bych se.

35

první kapitola

Před půl sedmou jsem se vypravil do jídelny. Paní či slečna domácí mi nabídla gulášovou polévku a kuřecí řízek, nebylo nad čím váhat. Rozhlédl jsem se. Oproti bílé jídelně na Karlovce byla tato místnost nesrovnatelně menší. Vešlo se sem pouhých šest sto lů, v zimě se tedy zřejmě večeří i v pokojích. Přes okna zatažené závěsy, v rohu pod nízkým stropem zavěšená televize. Můj zrak sjel pod protější okno. Ale neuvěřil jsem hned, musel jsem vstát a jít se přesvědčit. Na nízké mahagonové skříňce stála stařičká Tesla HC 10, originál z počátku sedmdesátých, žádná imitace. Zdvihl jsem víko a zkontroloval rychlosti (78 už ne, 16 ještě ano), jenže desky žádné a v přenosce chyběla jehla. Už jen dekorace. Vrátil jsem se ke stolu a na chvíli zavřel oči. Vzpomínka je v gramofonu.

8

Scházeli jsme se tenkrát k obědu, Vojta stál uprostřed haly a koukal na mě velikýma očima. „Už jsi to slyšel? Franta pořádá večírek!“ „Večírek?“ „Jo! A jen pro děti! Po večeři v bílé jídelně!“ V bílé jídelně? Nevěřil jsem mu. Bílá jídelna byla přece odjakživa místem výhradně seriózního stolování! Začínalo to každé ráno obvykle deset minut před osmou, kdy se chata rozezněla pozdravy dobré jitro (Pražáci), dobré ráno (Brňáci) či dobrý den (ostatní). Barva, poloha a výška hlasu byly různé, lišil se i způsob přednesu (od halasného s echem přes slabikované staccato až po sotva slyšitelné pianko), ale byla to půvabná vokální skladba s proměnlivým rytmem, nevyzpytatelnými pomlkami, se zřetelným crescendem v čase od 7.58 do 8.03 až po zásadní proměnu v instrumentálku lžic, talířů, hrnků, cukřenek a solniček. První část skladby, sestávající z dobrých jiter, rán a dní, zněla až do pokojů (v chatě bylo všechno slyšet) a fungovala 36


jako budík pro ty, kteří měli smůlu a nestihli se koncertu zúčastnit jako sboristé. Se zpožděním přibíhali do jídelny, když už lžičky dávno cinkaly o hrníčky, a svůj part přednesli jen jednou, a to jako hodně hlasité sólo pro celou jídelnu, s maximálně jedinou repeticí pro posluchače u nejbližšího stolu. Odpovědi přicházely v okamžicích oddělených desetinami vteřiny, jako když sbormistr nezvládne roli. V poledne se pouze nepatrně přeladilo. Polévku totiž roznášeli ve velkých plechových šálcích s malým uchem, jejichž doteky rozeznívaly hluboké talíře adekvátně hlubokými tóny, zvláště pokud se podávala polévka zasmažená. Měla-li službu Jindřiška Mánková, sázel se brácha s tátou, jestli se jí podaří veškerý obsah hrnku umístit do talíře, nebo jestli zasáhne i stůl. Otci se Jindřiška líbila, a tak ochotně věřil jejímu umění, ale tichou sázku s bráchou často prohrál. Kdykoli se Jindřiška s tácem plným plechových šálků blížila k našemu stolu, máma si vždy poněkud odsedla, aby její profesní indispozici nezaplatila flekem na šatech, a nás ostatní vybízela k témuž. Táta si statečně neodsedal, ale soustředěný pohled, jímž sledoval Jindřiščiny pohyby, naznačoval, že i on je ve střehu. Bylo mi sedm let, když jsem viděl Jindřišku naposledy. Je to strašlivě dávno. Jenže v tom roce, kdy Vojtovi málem vypadly oči z důlků, jak se těšil na večírek, už Karlovce šéfoval Franta, zatímco Mánkovi z mého života bez rozloučení zmizeli. A v ten den nový pan vedoucí skutečně prolomil tradici a po večeři otevřel bílou jídelnu jen pro děti. Vysvětlil nám, že dospělí do jídelny opravdu nemohou, že on i slečna Hanka zde budou jen pro nás a naši útratu zaznamenají na zvláštní účty do té výše, na které se dopředu dohodnou se všemi rodiči. Částku, kterou byl ochoten do mých limonád, džusů a harlekýnů investovat můj otec, jsem se nikdy nedozvěděl, ale podle všeho jsem ji nevyčerpal. Možná i proto, že akce byla mou vinou předčasně ukončena. Snesli jsme tenkrát do jídelny všechny hry z klubovny i z pokojů. Němka přinesla stuhu a švihadlo, Yveta Kloboučku hop, 37

první kapitola

Karolína pexeso, Vojta kvarteta, já čtverečkovaný sešit. Nejdřív musel každý z nás předvést nějaké číslo, které jsme si odpoledne zodpovědně nazkoušeli, ale pak přišel Franta a z obrovské krabice přímo uprostřed jídelny vybalil autodráhu s nádhernými barevnými závodničkami, z červené jídelny přivolal pana Knota, pana Procházku i našeho tátu a všichni se pustili do sestavování. Potom Franta přenechal stavbu ostatním a začal se věnovat své práci: objednali jsme si první rundu limonád, džusů a sirupů (zkusil jsem i kolu) a Hana rozdávala obrovské porce polárkového dortu. Než jsme je spolykali, dokončili otcové sestavování autodráhy a rozjeli závod. Franta trpělivě počkal, než první formule dorazí do cíle, ale potom vítěze i poražené z jídelny nemilosrdně vyprovodil. Dnes jen pro děti. Přesně si vzpomínám, jak moc mi tehdy bylo táty líto. Když mě začala nudit autodráha i pexeso, vzpomněl jsem si na gramorádio, které stejně jako loni a předloni stálo nedaleko od dveří do kuchyně a které stejně jako loni a předloni stálo naprosto nečinně. Otevřel jsem skříňku pod ním a vstoupil do ráje. Tolik Neckářových desek jsem nikdy neviděl ani v obchodě! Franta nosil pití, Yveta s Vojtou hráli lodě v mém čtverečkovaném sešitě, ostatní možná dámu, kvarteta nebo žolíky. Bylo mi to jedno. Němka uprostřed jídelny předváděla hvězdy, provazy a mosty a já klečel u skříňky s deskami. Franta přišel sklidit ze stolů a přijmout další objednávky; zeptal jsem se ho, souhlasil. Zmrzlina i koka-kola mi mohly být ukradené. Chrám svatého Víta / je gotiky chlouba / a já vás tu vítám / a půjdeme dál… Jó pak zapamatuj si můj telefon / Bydlím tu v celým domě sám… Čaroděj Dobroděj / smíchu plný sál / Čaroděj Dobroděj / Pojď proč by ses bál… „Pojď hrát s námi!“ zavolal na mě Vojta, zrovna když mi do ruky padla ta deska, kterou kdysi pořád dokola poslouchal brácha a kterou jsme tenkrát měli doma, jenže pak nám ji někdo nevrátil nebo se rozbila, nevěděl jsem. Sundal jsem z gramofonu 38


Dobroděje, položil na talíř svůj objev a vykoukl ze dveří, jestli brácha stále ještě sedí v červené jídelně, v níž se dnes výjimečně nekouří. Seděl tam a cosi četl, naši u vedlejšího stolu jako vždy debatovali s Knotovými, nechal jsem dveře pootevřené, aby brácha dobře slyšel, trošku jsem přidal zvuk a nastavil přenosku. „Proboha!“ Máma byla pohotová, zareagovala první. Za ní vběhl do jídelny pan Knot, za ním táta, pak další, někde vzadu skoro u dveří zůstal stát i brácha. „Pavle, proboha!“ zopakovala máma a bezradně na mě hleděla. Potom výmluvným pohledem udělila pokyn tátovi („Běž a vypni to!“). „Počkej, Josef!“ zadržel ho pan Knot. Táta se zastavil, máma se nadechla k dalšímu gestu, ale pak se rezignovaně posadila ke stolu, kde moji kamarádi ještě před chvilkou hráli lodě. Do jídelny rychle přicházeli ostatní hosté, dokonce i ti z prvního patra od televize. Nic jsem nechápal. Napadlo mě, že jsem to asi přehnal s hlasitostí, ale pak jsem se zatvrdil. Ať si to ztlumí sami. Jenže nikdo ten krok neudělal. „Doposlechnem si to, ne?“ Pan Knot vypadal úplně klidně. Jediný dospělý, kterého rozum neopouští za žádných okolností, řekl jsem si. V jídelně bylo naprosté ticho, všichni poslouchali ten alt, který zpíval bráchovu oblíbenou písničku. Oči měl netečný / a sám v davu stál / tiše stál / jako větrnej mlýn… Píseň dohrála, jehla narážela na kraj etikety, ale ani teď jsem se nepohnul. „Myslím, že dozpívala,“ řekl pan Knot a vrátil přenosku na její místo. Ještě chvíli bylo naprosté ticho, potom se téměř všichni přítomní otočili a pomalu a stále mlčky vycházeli z jídelny. Brácha stál u dveří a snad se i trochu usmíval, táta přišel pomalu ke mně, sundal desku z talíře, podržel mi ji před očima a pravil: „Podívej se, Pavlíku, když na nějaké desce tady v tomhle místě uvidíš napsáno Zpívá Marta Kubišová, tak ji radši nehrej, jo?“ 39

první kapitola

Do jídelny vešel Franta. Dodnes tu scénu vidím: v ruce tác, na který za chvíli naskládá prázdné skleničky od limonád, v očích rozpaky. Přichází k tátovi, chvíli si o něčem povídají, zaslechnu slovo estébák a táta řekne: „Ještě že ten u toho nebyl.“ A Franta: „Kdoví, kdo u toho byl, pane Klimeš. Z toho bude průser. Proč tady ty desky vůbec jsou, když je stejně nikdy nikdo neposlouchal? Proč jsem je doprdele pořádně neprohlíd!“ Klečel jsem mezi gramodeskami, chtělo se mi brečet, ale pak jsem sebral síly, vstal a vyběhl do červené jídelny, všichni dospělí stáli uprostřed v kruhu a polohlasně se o něčem dohadovali, zaznamenal jsem soucitný výraz paní Knotové, Hanka mě dokonce pohladila po vlasech a na rameno mi kápla její slza. Divný, napadlo mě. Nejdřív se rozčilují, pak brečí. Dej mi klíče, tati, řekl jsem a utekl do osmičky, vyčistil jsem si zuby a oblékl pyžamo, a když se naši pozdě večer vrátili do pokoje, nemusel jsem spánek předstírat.

9

Neděle 17. 8. 1969 Mánek nás tentokrát čekal i s koněm hned u autobusu. Přiví tal nás srdečně (když si vzpomenu, jak jsme loni táhli kufry až na boudu!), sám naše zavazadla odnosil na vůz, nabídl nám, že si můžeme sednout, ale že je to možná pohodlnější pěšky, my jsme mu poděkovali, zamávali, on se rozjel a my vyšli směrem ke Karlově boudě. Pavlík se málem rozplakal, že nám koníček ujel i s kufry, a pak nemohl pochopit, proč jsme se nechtěli svézt. Petr, zdálo se mi, jako by naopak šel právě tyto dva kilometry do kopce docela rád. Loni si tu našel pár kamarádů a teď se těšil, že se tu s nimi znovu setká (to by ale musela být velká náhoda, říkal jsem si, a bál jsem se jeho zklamání). Pavlík chtěl capkat sám, a nastal první konflikt. Dobře jsem věděl, že to na chatu není kousek a že nám moc dlouho po půl jedné oběd ohřívat nebudou. Chtěl jsem vzít Pavlíka na záda, ale on křičel, že už je velký, že půjde sám, a manželka, místo aby 40


mi pomohla, říkala Jen capkej, Pavlíčku, jen capkej. Petr už byl určitě dávno nahoře, když my jsme sotva míjeli Tabulovky (od loňska mimochodem krásně natřené!), manželka pořád Jen cap kej, Pavlík spustil na celé kolo, kdykoli jsem o něj jenom zavadil pohledem, a tak jsem se naštval, přidal jsem do kroku a vyletěl na Karlovku. Ale neměl jsem to dělat. V polovině posledního, ale nejprudšího kopce totiž Pavlíka přestal výstup bavit. Manželce nezbylo než si ho vysadit na záda a vytáhnout ho až na chatu. Já jsem se mezitím v pokoji číslo osm umyl a vydal jsem se jim naproti, zatímco Petr zapadl do jídelny ke stolu k Ivance Barto ňové, kterou si z loňska pamatoval nejvíc a na kterou dnes na razil hned v obouvárně — vůbec mě nenapadlo, že by se tady s ní mohl potkat přesně po roce znovu. Ale Milan říká, že kdo jednou přijede na Karlovku, nikdy už nechce jezdit jinam. S manželkou a Pavlíkem jsme se srazili hned v první zatáčce za chatou, žena mi velmi hlasitě vylíčila, jak Pavlíka nesla do toho strašného kopce, že to bylo horší než loni s těmi kufry (to asi ano, vždyť ty kufry jsem loni vynesl já!), a pak už se mnou nepromluvila. Ani se nešla do pokoje převléct, hned do jídelny, zastavila se u sto lu Knotových, kteří už byli samozřejmě po jídle, a vyprávěla jim, jak jsem ji nechal se synem v půli kopce a šel si po svých. „Teda Josef,“ říkal Milan a smál se. Nevím čemu. Jinak je ovšem Karlovka přátelštější než loni. Mánkovi jsou jako vyměnění (hlavně on), chovají se velmi pozorně, chvílemi až spiklenecky. Jejich Jindřišku jsem zahlédl hned, jak jsem vstoupil do chaty, a byl jsem rád, že je opravdu v pořádku, že ji loni v Praze nepotkalo žádné neštěstí. A taky pokoj, který máme letos, je mnohem lepší než loňská osmnáctka. Televize ze společenské místnosti sem skoro vůbec není slyšet, a navíc je osmička jediný pokoj s balkonem, což se hlavně klukům velmi zamlouvá. U večeře jsem byl docela překvapený, kolik tváří znám z loň ska. Je tady i dirigent Weissmann, strašně směšně ostříhaný, asi kvůli vojně (manželka říkala, že mu to i tak sluší), dokonce je zde i ten Němec, co se nám loni málem omlouval za tanky. Ptal jsem 41

první kapitola

se Milana, jestli už s ním mluvil o loňské invazi, a on mi říkal, že ano, ale že bych si měl nechat přímo od něho vyprávět, jak se loni vracel zpátky do Drážďan, prý se budu moc smát. No nevím. Spát jsem šel hned po večeři. Manželka řekla, že si půjde dolů ještě povídat s Knotovými a s Weissmannem a tou jeho snou benkou. Docela mě mrzelo, že u toho nebudu, ale chtěl jsem být kdekoli, kde nebude ona. Na moc skvělou dovolenou to tedy ani letos nevypadá. Snad aspoň tentokrát nepřijedou žádné tanky.

Pondělí 18. 8. 1969 Bubnování na střechu chaty mě vzbudilo už před pátou, sna žil jsem se moc nehýbat, abych nevzbudil ostatní, ale nakonec jsem musel jít na záchod a nechtě jsem probudil manželku. Nic neřekla, nejspíš si nebyla jistá, jestli se už náhodou neprobudi li i kluci. Ven by se nedalo jít ani na krok, byl to hustý liják, a navíc z tak nízkých mraků, že přes ně nebylo vidět ani na pár metrů, natož do míst, kde by třeba mohlo svítit slunko. Přesto jsem na chvilku otevřel balkon (pokoj s balkonem je na chatě opravdu jeden jediný), ale žena říkala, že na ni táhne a že aspoň na děti bych měl brát ohled. Řekla to ale příliš nahlas, takže se probudil Pavlík, něco zabreptal, tím vzbudil Petra a bylo po klidu. „Aby se neprobudili, když na ně necháš pršet.“ Od prvního dne vím, že jsem měl zůstat doma. Ještě jsme ani nesešli do jídelny na snídani a už jsem měl po náladě. „Chápu, že se mračíš, Josef,“ řekl mi Milan místo pozdra vu. Teprve se vracel ze záchodu, zatímco já jsem už s deseti minutovým předstihem mířil do jídelny. „Včera večer to byla děs ná sranda. Šnajdr, víš kterej, ten cellista, vyprávěl, jak byl loni na vojně v AUSu a jak na Pohořelci vystrkovali z oken proti tan kům fagoty. Chyběls, chlapče, chyběls! Takys mohl nějakou při dat! Dnes večer bys měl posedět s námi.“ U snídaně jsem se zkusil manželky zeptat, o čem si večer s ostatními povídali, ale odpověděla, že se jen tak mluvilo a do 42


hromady prý o ničem. Ale že Mánek zapálil v krbu a za chvíli se u toho jednoho konferenčního stolku tísnila skoro celá Karlovka. „Kromě tebe, samozřejmě.“ „Ten Němec taky?“ zeptal jsem se. „Ten taky, ale skoro nemluvil. Všichni vzpomínali na loňsko, a to mu asi nebylo moc příjemné. Ale seděl tam s námi.“ A poslouchal, řekl jsem si. Česky umí výborně, podle příjme ní musel mít nějaké české předky. Takže si to nahoře v pokoji všechno zapíše a pak to někde někomu převypráví. Hodně se toho od loňska změnilo. Zlá doba. „Vzpomínáš si, jak ses mně loni smál, když jsem sháněl dole v knihkupectví Re portéra a Literárky?“ ptal jsem se Milana po snídani, když se posadil do červené jídelny s cigaretou. Obvykle ráno kouří před chatou, ale do deště se mu pochopitelně nechtělo. „Nějak bude, Josef.“ „Říkala žena, že ten dederón včera seděl s vámi a ty historky o fagotech poslouchal.“ „No a?“ „Nebojíš se?“ „Ne. Čeho?“ „Třeba že vás udá!“ „Ale Josef, proč by nás udával? A za co? Ty to opravdu vidíš zbytečně černě. Reportéra zastavili, no dobře. Však ho zase ča sem uvolní. V nějaké řekněme mírnější podobě, ne? Ale udávat? Vždyť ani není komu!“ „Zatím,“ řekl jsem. „Ale Josef…“ „Ale Milane… Copak ty tomu Husákovi věříš?“ Pokrčil rameny. „Možná víc než Dubčekovi.“ „Cože?“ Málem jsem vykřikl. „Poslouchals ho někdy, když mlu vil na nějakém tom jejich zasedání?“ „To víš, že jo. Ale nevěř všemu, co slyšíš. Podívej, Dubček se z toho všeho posral. Tenhle je chytřejší. Nejdřív ale musí uklid nit Rusáky. Těm se přece nemůže líbit, že prvního tajemníka dělá chlap, kterej seděl za Gottwalda deset let v kriminále, ne? 43

první kapitola

Tak až je uklidní, tak se třeba ještě chvilku počká, a pak ti zas budou vydávat toho tvýho Reportéra. Neboj se, jako za Novot nýho už to být nemůže.“ Třeba má pravdu. Možná do všeho opravdu líp vidí, zatímco já jsem zbytečně skeptický. To mám po tátovi. Ten se loni skoro zhroutil. Protože ví líp než Milan, co Rusové dovedou. Byl v Rus ku po revoluci v osmnáctém roce. Po pětačtyřicátém mu ještě na krátkou chvíli vrátili hodnost i uniformu, ale pak už se to s ním jenom vezlo. Kdybych nešel studovat až do Závětří, kde nás nikdo neznal, byl bych na tom tenkrát asi hůř. Pak, když byli s mamin kou oba bez místa a já jsem si je musel vzít k sobě, zase se trošku spravil. Ještě že mě vzali do orchestru hned po vojně. Možná, že kdybych chvilku počkal, mohl jsem jít do filharmonie, měl bych víc volných večerů, víc bych jezdil na zájezdy, a hlavně bych byl mezi lepšími muzikanty. Dnes už se asi nedá nic dělat. Když Milan dokouřil, zeptal se, jestli si nechci jít zahrát pink ponk. Na louce kousek od Karlovky, už skoro u té Jedlové skály, je malá chatička a v ní prý mají stůl. Jenomže já jsem to nikdy nehrál, a navíc jsem ani nevěděl, jaké má žena plány. „To je špatný postup, Josef. To žena se musí ptát, jaké plány máš ty!“ „Nemáš děti, Milane. Nic o tom nevíš.“ „No jo, třeba je to tím. Tak se Jiřiny rovnou zeptej.“ Manželka právě scházela po schodech od pokojů. Na sobě měla jakousi snad sportovní čepici, tlustou bundu s kapucí, pláš těnku taky s kapucí, a na nohou kraťasy. A kluci vypadali stejně. Nebyl na ně moc pěkný pohled. „Kam jdete?“ zeptal jsem se jí. „Jdeme si zahrát. Prý tady někde mají stolní tenis, tak to chce me vyzkoušet.“ Milan se jenom tak usmál. „Tak to já si dám ještě jednu start ku. Nechceš taky jednu, Josef?“ „Copak ty kouříš?“ zeptala se mě Jiřina. „Copak ty to umíš hrát?“ zeptal jsem se Jiřiny. „A máte vůbec pálky? A míček?“ 44


„Ne, hrát to neumím. Ale pálky tam prý jsou a míček doufám taky. A kromě toho, co jsem měla klukům říct, když to chtěli zku sit, a tatínek se nám ztratil už cestou z jídelny?“ Nevzchopil jsem se k odpovědi a nevím, jak dlouho to trap né ticho trvalo. Ukončil to Milan. „Podívej, Jiřino, já to zkusím Péťu naučit a Pavlíka taky, jestli už dosáhne na stůl,“ usmál se. „Dosáhnu, strejdo!“ vykřikl Pavel. „Určitě dosáhnu!“ Milan se k němu otočil. „Strejdo? Říkal jsi strejdo? Já přece nejsem tvůj strejda,“ oznámil Pavlíkovi, ale naštěstí si hned všiml jeho zaraženého pohledu a rychle dodal: „Nebo jo. Takovej jako strejda. Malej strejda. Strejdánek.“ Pavlík spokojeně kývl. „Tak můžu taky, strejdánku?“ zeptal se. „Jasně,“ odpověděl Milan a usmál se. „A chce se ti?“ zeptala se manželka. „Samozřejmě! Ostatně právě jsme se s Josefem domlouvali, že si chvíli zatrénujeme, aby se do toho dostal a mohl to pak kluky učit sám. Tak já si skočím pro deštník a ty klidně zůstaň doma.“ Pak se obrátil ke mně: „Půjdeš s náma, Josef?“ Milan je mistr v řešení takových situací, to už jsem si všiml několikrát. Uhasil cigaretu, kterou si sotva stačil zapálit, a vydal se do svého pokoje. Šel jsem taky, i když jsem vůbec netušil, do čeho bych se mohl převléct. Mám s sebou jen jedny slušné kal hoty a jedny pumpky, které mi žena koupila, ale já jsem neměl v úmyslu si je tady oblékat. Žena šla do pokoje se mnou, zřej mě aby se zbavila té maškarády, kterou měla na sobě, a hlavně aby dohlédla, jestli já si tu svou skutečně obléknu. Kluci zůstali v hale, posadili se do jednoho z těch obrovských zelených kře sel (oba se pohodlně vešli na jedno) a Petr špitl: „Tak my tady počkáme.“ Šel jsem po schodech a zase jsem si přál být někde jinde.

45

první kapitola

10

Ráno na Boudě Na horní bylo chladné, ale svěží. Stanici lanovky jsem míjel přesně v deset, nikdo tam na čas odjezdu nečekal a dole asi taky ne, protože lanovka se nepohnula a lanovkář ani nevylezl z boudy, pokud v ní vůbec byl. Vydal jsem se po sjezdovce dolů s nadějí, že z ní v pravou chvíli odbočí nějaká cesta ke Karlovce. Mladičká servírka se jmenuje Renata, je teď asi taky sama, ale včera večer se neuvolnila natolik, aby se mi už před desátou nechtělo jít spát. Vyprávěla mi, že její otec tady kdysi kdesi správcoval, ale to prý ještě nebyla na světě. Narodila se v Praze a byla ještě hodně malá, když se rodiče rozvedli. Maminka umřela docela mladá, Renatě ještě nebylo patnáct, a tak musela jít k otci, který se už dávno předtím vrátil na hory. V devatenácti se provdala za spolužáka z poříčského gymnázia, po dvou letech se rozvedla a otec od jakéhosi pražského podniku pronajal tuhle chatu, která by jeho i dceru uživila a kde by třeba i něco vydělali. Jenže prozatím nevydělali nic a ona se marně snaží otce přesvědčit, aby dal majiteli výpověď a odešel do spokojeného důchodu. Samotného ho tu prý nechat nechce. Zato on ji zde nechal samotnou klidně na celý týden, a než na horách začne sezóna, odjel na dovolenou do Chorvatska. S takovou… paní, pravila Renata. Tak ve vašem věku. Dál už jsem ji neposlouchal. Rychle jsem ztrácel výšku a propadal se mezi lesy podél sjezdovky. Ta se dvakrát esovitě zatočila, což mi stačilo, abych ztratil představu, kde mám odbočit do lesa a kterým směrem mám hledat Karlovku. Po chvíli však přerušil dobře slyšitelné ticho jakýsi potok. Mohl by to být vítaný doprovod, kdybych si byl jist, že je to ten, do kterého jsme si kdysi namáčeli nohy a závodili, kdo to ve studené vodě déle vydrží. Závod jsem tehdy vyhrál, ale kdykoli si na to vzpomenu, začnu kýchat. Tak jako teď. Pokusil jsem se zorientovat podle okolních i protějších kopců a podle stále ještě tušeného směru lanovky, pak jsem vstoupil 46


do lesa a na vodu narazil po několika krocích. Potok měl docela široké koryto (ano, mohl by to být on), podél něhož vedla vyšlapaná pěšinka. Ta se sice záhy ztratila, ale okolní terén se příznivě proměnil: jinak všudypřítomné borůvčí nahradila tráva a dlouhé plástve mechu. Někde v podobném kousku lesa jsme měli bunkr. Muselo to být níž, mnohem blíž ke Karlovce, dalo se v něm dobře schovat a na mechu i dobře lehnout. Měla písmenkové tričko hustě popsané názvy různých světových měst, ve kterém mi zůstala v paměti. Začal jsem se na Karolínu těšit. Ještě víc než před chvílí. Sjezdovku, z níž jsem před chvílí odbočil, už mezi stromy ani nezahlédnu, ale kousek pode mnou je dobře patrný jiný průsek. Prudce se sesunu z kopce a po třiceti metrech mě zastaví široká pěšinka. V příští zatáčce na jednom z ne úplně zdravých stromů zahlédnu starý zešedlý ukazatel. Písmena nebyla vyryta příliš hluboce a ukazatel není jen šedivý, ale i shnilý. Zdobný nápis Karlova bouda ovšem rozeznat dokážu. Žádná turistická značka, jen seříznutá směrovka. To pámbu tolik chce, abych trefil? Po chvíli znovu zaslechnu potok, který mi za další zatáčkou zkříží cestu. Je příliš úzký na to, aby se někomu chtělo budovat lávku, ale příliš široký, než aby ho dokázal z místa přeskočit chlapec na prahu středního věku. Naštěstí to půjde po kamenech, říkám si, a ta věta, vyslovená ovšem zcela zřetelně hlasem mého otce, hlasem sytým, jaké bývají hlasy chlapců na prahu středního věku, a tedy kdovíkolik let stará, mě definitivně zorientovala. Ano, toto je ten potok, v jehož studené vodě jsem kdysi tak úspěšně testoval výdrž svých dětských nožiček, potok, kterému jsme říkávali U modrého mlýnku, protože některý z dospělých tenkrát z kusu dřeva vyřezal lopatky, upevnil je do modré plechovky od pomerančového džusu a primitivní mlýnek zavěsil do tenkých vidlic pod tekoucí proud. Dvanáctá odbila a bylo jisté, že k chatě přijdu přinejmenším o čtvrthodinu později, přestože jsem přijel o celý den dřív. Zrychlil jsem. Ještě jedna ostrá serpentina, špinavý načervenalý 47

první kapitola

štěrk a za pár minut uvidím mezi stromy Karlovu boudu. Shora a zezadu vypadá menší než zespodu a zepředu, to jsem si tenkrát neuvědomil. A je oprýskaná, některá okna směrem do svahu jsou zabedněná, z okna nezabedněné šestnáctky visí utržená okenice, ale už se musím dívat pod nohy, pěšinka konečně odbočuje z lesa na louku, jenže louka je bůhvíjak dlouho neposečená, pěšinka se nejprve ztrácí a pak zcela zaniká, ale to nevadí, tady už nezabloudím. Scházím k chatě, podívám se na hodinky, je čtvrt na jednu, dávno tady měli všichni být, ale není tu Yveta ani Karolína, ani Vojta, nikdo. Vzpomněl jsem si na otevřené dveře ve starém vchodu, které jsem včera zahlédl z lanovky, projdu kolem hromady harampádí, kterého od včerejška taky neubylo, beru za kliku, ale je zamčeno, takže se mi to opravdu jen zdálo. Vítr se na chvíli uklidnil, zdálo se mi, že slyším hlasy. Vydávám se směrem k pískovišti, ale neudělám ani pět kroků a už je vidím. Jsou čtyři a stojí u seschlé vrby jen pár metrů od chaty. Kdysi měla větve až na zem a dokázala nás skrýt před sluncem i před maminkami. Kdoví, proč jsme o to stáli. Říkali jsme jí palác. Dávno nevím proč, ale to nevadí, moje paměť dnes už přece vynechává i důležitější věci. Okolo kmene stále ještě visí zbytky uzounkého sedátka, které tam pro nás kdysi kdosi vyrobil a na kterém jsme nepohodlně a rádi sedávali. Dospělí měli smůlu, nevešli se. Dnes jsme taky dospělí, takže už je úplně jedno, že ani toto zařízení zubu času neodolalo. Yvetu poznám, černé vlasy a zelené zářivky místo očí. Je nezaměnitelná. Víc se sice těším na jinou, ale i tebe vidím rád, Yveto. I Vojtu poznám hned, ačkoli toho o sobě dávno víc nevíme než víme. Dělá prý asistenta, možná už dokonce docenta na univerzitě ve Vídni, domů jezdí jen za rodiči, ale neozývá se mi a já ho taky nevyhledávám. Tvář dalšího mladého muže ani tvář slečny či mladé paní po jeho boku nepoznávám, ale písmenkové tričko nemá, Karolína to tedy určitě není. Nevidí mě, protože přicházím z jiného směru, než odkud by mohli kohokoli očekávat, a já je neslyším, protože i mírný vítr agresivně 48


šumí. Pár kroků, už mě vidí, asi jsem je překvapil, nebo vypadám legračně, Vojta se nahlas usmívá, dva neznámí se zatváří společensky a Yveta věcně praví: „Kde jsi tak dlouho?“

11

Vzpomínky jsou ve větách. „Byl jsem na záchodě,“ odpověděl jsem tenkrát. „Hm… Máma tady taky ještě není,“ pravila a hned navázala. „Tobě se Vondráčková nelíbí?“ „Mám radši Neckáře,“ řekl jsem. „Nebo Sodomu. Ale víc Nec káře.“ „Neckáře? Ten je přece hrozně ošklivej!“ „Ošklivej? To se mi ani nezdá! A koho máš ráda ty?“ „Myslíš kromě Vondráčkové? Třeba Korna.“ „Korna?“ „Jasně! Pou — ze — ta Y—ve—ta mně krev v žilách klokotá,“ zazpívala Yveta. „Ale hlavně Vondráčkovou. Milááčku podívej nejsem k má—ání,“ a začala se smát. Už tehdy měla pronikavé zelené oči a vlnité černé vlasy. Jednou bude mít půvabnou sportovní postavu, ale to jsem tehdy ještě netušil a ani by mě to moc nezajímalo. Její tatínek, pan Kroupa, byl hodný pán se zbytky hustých šedivých vlasů důsledně dozadu česaných a Yveta byla, jak jsem tehdy kdesi zaslechl, jeho pozdní dítě. Maminka byla o hodně mladší, často vypadala bezradně a jindy lhostejně a nikdy mi nebyla sympatická. Nelíbila se mi její tvář, nelíbila se mi barva jejího hlasu, nelíbila se mi nijakost jejího chování, ale líbila se mi její dcera. I moji rodiče si od Yvetiny maminky zachovávali odstup, tatínka ovšem měli rádi a naše dětské vztahy pro ně byly závazné. Proto když maminka domlouvala s téměř půlročním předstihem ubytování na Karlovce a kvůli volbě vhodného termínu obtelefonovávala přátele, vytočila vždy i číslo rodiny Kroupovy. Bez Yvety by to nešlo. Yveta byla holka do nepohody, což jsem 49

první kapitola

sice v sedmi letech neuměl pojmenovat, ale uměl ocenit. A navíc byla o necelý rok starší a o tolik i moudřejší. Přišli jsme k můstku přes Dolský potok. Teprve odtud jsme dohlédli k dolní stanici lanovky na Pláně, takže teprve zde jsme mohli uzavírat sázky, jak dlouho tentokrát budeme stát ve frontě. Pan Knot říkal, že když nestihneme přijít k lanovce do čtvrt na deset, trvá to pak dlouho, než na nás dojde řada, že prý to má vyzkoušené. „Už je skoro tři čtvrtě,“ řekla Yveta a ukázala mi nové hodinky s bílým řemínkem. Nebylo divu, snídali jsme sice rychle, ale přesto jsme se z Karlovky k dolní stanici nedostali dříve než za hodinu. Nejdřív se čekalo na mě, pak na paní Kroupovou, protože se prý nějak nemohla vypravit, říkala Yveta, a pak si naše maminka vzpomněla, že si v pokoji zapomněla pláštěnku, a musela se pro ni vrátit. Fronta postupovala pomalu, trvalo celou čtvrthodinu, než jsme se dostali ke schodišti, ale jen jsem vystoupil na první schod, zhluboka jsem se nadechl a hned jsem tu vůni ucítil. Boudu označenou velikým nápisem Dolní nástupiště bych i dnes rozpoznal po čichu, kdyby ještě stála a kdybych se v ní mohl znovu nadechnout. Vůně dřeva, laku, kolomazi a všeho ostatního, co lanovkáři potřebují k údržbě toho úžasného zařízení, se smísila v jednu nezapomenutelnou. Naši se hádali kvůli zapomenuté pláštěnce, ale já jsem se nenechal vyrušit. Znovu jsem se nadechl a dlouho jsem ten nádech držel v sobě. „Na jaké pojedeš?“ zeptala se Yveta. „Na červené,“ vydechl jsem. „Já bych taky chtěla červenou. Ale jestli pojedeme za sebou, tak to nepůjde, protože ty barvy se střídají.“ „Ne, nikam se vracet nebudeme. I bez termosky se obejdem.“ Naši se pořád hádali a táta byl na mámu přísný skoro jako na mě. „Nejdřív jede červená, pak žlutá, pak zelená, pak zase červená. Ale já pojedu klidně i na žluté. Jen zelenou bych nerada, ta mi nesluší.“ 50


„Jsem ti to říkal už v chatě. K čemu čaj do termosky, když je nahoře jedna bouda za druhou!“ „Taky někdy jezdí ten modrej nosič na batohy.“ „V tom bych teda jet nechtěla.“ „Cos říkala?“ Motor lanovky hučel, fronta před námi se krátila. „Že v tom nosiči bych jet nechtěla,“ přidala na hlase. „Tak pojedeme, jak to vyjde.“ „Možná tam bude fotograf.“ „No jo, máš pravdu!“ vzpomněl jsem si. „Loni tam byl!“ „Cože?“ Lanovka hučela stále víc. „Že loni tam byl!“ „A fotil vás?“ „Fotil!“ A taky stále víc voněla. „Mami, necháme se vyfotit?“ „Můžeme, Yvetko!“ „A jsou ty fotky barevné?“ „Myslím, že ne!“ Paní Kroupová přistoupila k pokladně, zaplatila deset korun za celou svou rodinu a převzala jízdenky. „Pojď už ke mně, Yvetko!“ „Černobílé,“ zamračila se. „Tak to já pojedu klidně na zelené…“ uzavřela debatu a zařadila se za maminku. „Ne, syn má opravdu teprve čtrnáct,“ oznámil tatínek paní pokladní a poodstoupil od okénka, aby si mohla bráchu dobře prohlédnout. Protáhl jsem se kolem nich na nástupiště (o mém věku přece nikdo nepochyboval) a začal jsem odpočítávat sedačky. Jestli pojede brácha první, táta druhý, já třetí a máma čtvrtá, tak to vyjde. „Pavlíku, drž se! Drž se pevně!“ Vyšlo to. Červená sedačka mi podrazila kolena, pevně jsem se chytil a odjel. Ještě loni mě táta vezl na klíně, protože na tom máma trvala. 51

první kapitola

„Držíš se?“ „Držím!“ „Neotáčej se!“ „Prosím?“ otočil jsem se. „Neotáčej se!“ Pak už bylo ticho, jen vrnění lanovky, občas se mnou sedačka zatřásla, když se míjela se sloupem, držel jsem se pevně, ale špičky stromů pod lanovkou byly svůdně blízko špičkám mých pionýrek, třikrát jsem do některé zkusil kopnout, ale marně. Třeba se to povede příští rok, řekl jsem si, jejich špičky budou výš a moje níž. V protisměru mě míjely prázdné sedačky, červená, žlutá, zelená, pode mnou se zatáčela cesta úbočím Stohu, brzy se však ztratila v travnaté sjezdovce, podíval jsem se doleva, jestli nezahlédnu, kde vlastně za sjezdovkou mezi stromy pokračuje, ale viděl jsem jen modrozelený les. A bylo ticho, krásné ticho. „Není ti zima?“ „Prosím?“ „Jestli ti není zima!“ „Ne!“ „Nahoře si dáš teplý čaj!“ „Nedám!“ „Prosím?“ „Nedám!“ „Drž se!“ „Nevolej na mě, chci si to užít!“ „Co že chceš?“ „Užít!“ „Užít!“ vykřikla máma. „Vypiješ čaj a basta!“ Potom se objevila budka na kuří noze, na jejíž terásce loni stál fotograf, ale letos tam nestojí, přestože je tak krásné počasí a fotky by se určitě povedly. Maminka doma říkala, že bychom se mohli nechat na lanovce vyfotit každý rok a že z těch fotek bude jednou pěkná sbírka. Tak to máme smůlu, a já jsem se těšil. Sice jenom chvíli, ale moc. Stiskl jsem zuby. 52


Hukot lanovky opět zesílil a já jsem zvolna vjížděl do horní stanice. Díval jsem se na tátu, jak se z té lanovky vlastně sesedá, a táta seskočil, zůstal stát a volal, ať se nebojím a seskočím, až mi řekne, ale lanovkář nepočkal, až táta řekne, přistoupil ke mně a sundal mě ze sedačky, která se pak okamžitě otočila na velikém kole a odjela dolů. Trochu se mi ulevilo, že jsem nemusel seskakovat sám, protože bych taky mohl zakopnout a spadnout. Anebo kdybych se bál trochu víc, než jsem myslel, že se bojím, tak bych třeba taky nemusel seskočit vůbec, a odjel bych zase do dolní stanice, tam bych se taky bál a kdo ví, jak by mě nakonec sundávali! „A teď si dáš něco pro zahřátí.“ Máma už taky seskočila. „Pojď, mají tady hrací skříň!“ volala na mě Yveta ze dveří bufetu. „Na jakés jela? Já na červené!“ „Na mě vyšla žlutá. Ale ta fotka bude stejně černobílá, tak to nevadí!“ „Jaká fotka? Vždyť tam žádnej fotograf nebyl!“ „Byl,“ ozval se brácha. „Yvetku ještě vyfotil, víš? Ale pak zašel do budky, asi si musel vyměnit film.“ Věděl jsem, že se před Yvetou nesmím rozbrečet, ale dalo to práci. „A tebe taky vyfotil?“ „Ne, mě už taky ne,“ odpověděl Petr. Moc mě to neuklidnilo. „Nebul,“ vystihl mě brácha. „Jsme tady tři týdny, to ještě nej míň dvakrát na lanovce pojedem.“ „Nedávej mu čaj, vždyť je pětadvacet ve stínu!“ zaslechl jsem tátu. „Mám pro tebe překvapení,“ řekla mi Yveta. V každém oku jsem měl jednu malou slzu, ale přesto jsem zdvihl hlavu. „Jaké?“ „Uvidíš! Teda — uslyšíš!“ „Tak si dělej, co chceš, a kup mu třeba pivo!“ Yveta odkráčela k hrací skříni, které podle pana Knota v jiných částech světa říkají jukebox, ze sevřené dlaně uvolnila 53

první kapitola

korunu, hodila ji do škvíry a pak stiskla jedno tlačítko s písmenem a jedno s číslem. To bude asi nějaká Vondráčková, řekl jsem si. Ale vyskočil jsem za Yvetou a nahnul se nad sklo. Od pravé strany skříně se rozjela přenoska a z řady malých černých desek se jedna vysunula. Pak to cvaklo. Chrám svatého Víta / je gotiky chlouba / a já vás tu vítám / a půjdeme dál… Holka do nepohody se usmála. „Abys nebyl smutnej kvůli tomu fotografovi, víš?“

12

Vojta vstal, šel mi naproti a s jistými rozpaky jsme se objali. Přece jen to kdysi býval nejbližší kamarád. Oba neznámí se usmívali, ale ve vzduchu bylo cítit napětí. Mladík navázal v monologu, který jsem zřejmě přerušil svým příchodem. Ani po hlasu jsem ho nepoznal. Že by to byl ten pitomec předseda? Ale ten přece nebyl blond! Holka do nepohody už se neusmívala a mladík zvýšil hlas. „Nám se to ani trochu nehodilo, ale nechtěli jsme ti to zkazit. Kdybys nám řekla, že nebudem bydlet na Karlovce, tak bychom si to opravdu ušetřili. Těm ostatním, co tu nejsou, jsi to přiznala, viď?“ „Ne. Skoro všichni slíbili, že přijedou.“ „Tak buď ráda, že nepřijeli. Namísto Karlovky by viděli smradlavou zříceninu.“ Přeháněl. „A do hotelu by šlapali pět kilometrů pod lanovkou.“ „Do jakýho hotelu?“ zeptal jsem se. Tohle už asi probrali. „Na horní stanici té nové lanovky je prý nějaká bouda,“ odpověděla mi místo Yvety neznámá, zřejmě mladíkova slečna. Chlapec ovšem zase přeháněl. Lesními serpentinami nanejvýš tři kilometry. Aspoň se nebudu muset nikam stěhovat. 54


Yveta se dvakrát nadechla, jako by chtěla něco říct, ale byla v defenzivě a neodhodlala se svou situaci stvrdit jakýmikoli slovy. Vojta se jí pokusil pomoct. „Můžem sejít zpátky do Lhotky a nahoru vyjedem!“ „Asi to tak uděláme. Brácho?“ obrátila se velmi jemným hlasem neznámá na neznámého. „Stejně se někde musíme naobědvat, od rána jsem nejedla.“ Brácho? Takže sourozenci. Novotní? Tohle jsou mrňata od Novotných? „Ty jsi Radek?“ zeptal jsem se ho potichu. „Tys mě nepoznal?“ „Dlouho jsem tě neviděl, víš? Patnáct roků? Dvacet?“ omlouval jsem se. Podíval jsem se na Martinu a ona na mě. „Co to máš za džíny?“ zeptala se. „To se prej teď nosí,“ řekl jsem. „To víš, jdu s dobou!“ Koupil jsem je minulý týden v C&A a asi jsem to s tou modernou přehnal. Chvíli bylo ticho, všichni obhlíželi Karlovku a tvářili se zaraženě. Jako já včera. Ani Yvetě se mluvit nechtělo. Ale promluvila. „Kdybych vám řekla, že je Karlovka zavřená, nepřijeli byste.“ Radek chvíli mlčel, ale potom nabral dech. „Tím spíš jsi nám to měla říct.“ Znovu bylo dusné ticho. „Že bychom zašli na ten oběd?“ tiše promluvila Martina. Vzali krosny, já malý batůžek. „Kde máš věci?“ zeptal se mě Radek. „Tos přijel jenom na otočku?“ Vysvětlil jsem mu, že jsem tady už od včerejška a že v chatě na horní stanici mají pěknou servírku. „Tys věděl, že budeme bydlet tam? Tobě to Yveta řekla?“ Byl podezíravý. „Ne. Poslali mě tam z infocentra. Náhoda.“ Mimoděk jsme se všichni otočili k chatě. Byli jsme na místě, odkud ještě byla vidět, za zatáčkou už se ztratí z dohledu. Kdysi to byl reflex poslední soboty, když po obědě Franta nebo 55

první kapitola

později pan Misař naložili naše kufry do gazu a my jsme se pěšky vydali k autobusovému nádraží. Měli jsme před sebou šest hodin cesty domů a jedenáct měsíců čekání na příští prázdniny. Vojta s Yvetou a Martinou se vydali po staré cestě, my s Radkem po nové. Radek u povalených stromů zaparkoval auto a mně se nechtělo až dolů šlapat pěšky, protože mě z dopolední branné hry nad modrým mlýnkem bolely nohy. Málo vydržím. „Byli jste uvnitř?“ zeptal jsem se. „Ne. Na dveřích jsou petlice!“ „Já jsem tam včera vlezl oknem. Je to smutný.“ „Víš, já bych sem nejezdil,“ řekl po chvíli. „Bylo to hezký, ale je to dávno a já nejsem sentimentální. Akorát že ségra chtěla. Je to poprvé po dlouhý době, co někam vyjela. Máma jí nabídla, že obě děcka přes víkend pohlídá, a tak mě Martina ukecala. Ona totiž na rozdíl ode mě docela sentimentální je.“ „Takžes kecal, když jsi Yvetě říkal, že se to Martině nehodilo?“ „Jo, ale co jsme vyjeli, tak pořád nervuje, že to babička s dět ma určitě nezvládne, že se jim něco stane a že jsme měli zůstat doma. Poslouchám to od rána a ty si to taky užiješ.“ Pauza. Rozpačitá. „Čím se živíš?“ zeptal jsem se. „Mám firmu.“ „Jakou?“ „Počítače, sítě, software, nic zvláštního. Zatím to jde.“ „A Martina?“ „Učitelka. Ale už sedmý rok je doma. Manžel tráví většinu času na cestách,“ použil hlášku ze staršího filmu a divně se zasmál. „Dovedeš si to představit? Pořád jen kolem dětí, máma ještě chodí do práce…“ „A otec?“ Chvíli hledal slova. „Otec žije ve svým světě. Hraje na varhany anebo mává před sborem.“ Obojí prý profesor Novotný uměl výborně. Aspoň to naši vždycky říkali. „Jenže už jen v duchu. Odešel do penze, pak ještě chvilku učil externě, ale jak si přestal pamatovat žáky jménem, tak toho hned nechal.“ 56


„To je snad normální, že si učitel nepamatuje jména žáků, ne?“ „To jo. Jenže on míval jednoho nebo dva, víš?“ A zase se divně zasmál. Přelezli jsme padlé kmeny, oprášili se a nasedli do vínové felicie. Radek auto opatrně otočil a krokem jsme sjížděli ke Lhotce. „A ty?“ zeptal se. „Učím na fakultě. Na pajdáku.“ „Yveta říkala, že děláš v novinách.“ „Dělal jsem, ale dávno jsem toho nechal.“ „Copak, neneslo to?“ „Peněz bylo dost. Chtěl jsem pomalejší zaměstnání.“ Dávno vím, že v životě můžu mít buď čas, nebo peníze. V poslední době volím čas. Něco mě napadlo. „Nevíš, proč vůbec Yveta tenhle maturiťák v horách svolala?“ „Nevím. Ona ti to neřekla, když tě zvala?“ „Mě nezvala. Vyřizoval mi to Vojta.“ „Hele…“ řekl a na malou chvíli zaváhal. „Já myslím, že ona je trošku cvok. S tím jejím životopisem se ani nedivím. Teď jí prý navíc umřel otec…“ „Otec? Ten přece umřel strašně dávno, to jsme sem ještě jezdili. Někdy v sedmdesátejch.“ „No jo, ale teď umřel i ten druhej.“ „Kterej druhej?“ „Takovej… Taky sem jezdíval, akorát si nemůžu vzpomenout na jméno. Říkala to Martině do telefonu, že prej teď někdy umřel a že jeho poslední přání bylo, aby se sem místo něho přijela rozloučit. Takový kecy! Ale proč u toho musíme bejt my?“ Zase se mi před očima rozběhl film. Tentokrát časosběrný střihák. A napadla mě neuvěřitelná věc. „On ji adoptoval?!“ „Ne, dyť měla matku. A navíc už byla skoro dospělá. Ale matka chlastala, tak se o Yvetu staral on a jeho žena. Dokonce prej u nich nějakej čas bydlela. Musíš se zeptat Martiny, já jsem 57

první kapitola

u toho jejich telefonu nebyl. Ale na to jméno si za chvilku vzpomenu. Taky si ho určitě pamatuješ, když jsem byl úplně malej, jezdíval sem docela pravidelně. Takovej napůl disident, vodněkud ho vyhodili, myslím z divadla…“ „Knot?“ „Jo, Knot! Správně! Vidíš, žes ho znal!“ Polkl jsem. A docela ztěžka.

58


druhá kapitola

1

Na okamžik, kdy mi tu zprávu Vlado Hornád sdělil, si pamatuju přesně. „Ty prej děláš u novin, je to pravda?“ „Jo.“ Napil jsem se turka, Vlado taky. Byl to poslední turek v kavárně Kolbaba. Ten den, někdy zkraje podzimu 1991, byla otevřená naposled, po krátké rekonstrukci v ní potom začali stříhat metrový textil. Proto si rande s Hornádem pamatuju tak barevně. Navíc to bylo snad po roce naše první setkání. „Asi znáš toho Knota z rozhlasu, ne?“ Zasmál jsem se. Pana Knota znám už z časů, kdy ještě v rádiu nedělal. A nejen já, nejpozději od listopadu ho zná půlka Závětří. Občas v těch dnech řečnil na tribuně, a jedna parta pod tribunou z něho dokonce chtěla udělat primátora. Jenže strejdánek se prý na politiku necítil a raději nastoupil do rozhlasu jako obyčejný hudební redaktor. Ale já ho znám přece jen o pár pátků dřív.

59

druhá kapitola

„Stalo se s ním něco?“ zeptal jsem se. „Byl by to docela skandál, kdybych ti to pustil.“ Už na fakultě měl Vlado ve zvyku chovat se tajemně. Nebyl paranoidní, ale byl rád, když si mohl každé tajemství nechat sám pro sebe aspoň o chvilku déle, než bylo kamarádům příjemné. Jenže pan Knot byl víc než Vladovo tajemství. Byl jednou z postav mého dětského světa. Jednou z hezkých postav mého hezkého dětského světa. „Dělal pro ně. Skoro patnáct let.“ „Kdes na tom byl, prosím tě?“ zasmál jsem se. „Dal ses do války s disidentama? Knot je osmašedesátník, tak musel dělat pro estébáky, že?“ Díval se na mě tiše a pozorně. Byl jiný než před pár lety, nebo spíš před pár měsíci na fakultě. Jeho analytický mozek se ve službě nové vlasti určitě uplatní lépe než při výuce matematiky a zeměpisu. Už se ostatně uplatňuje: z Vladova pohledu zmizela nezávaznost. „Vím to od Jelínka.“ „A jak na to přišel on?“ „Dělá u nás.“ „Ten taky?“ Tak už i z Jelena je tajnej! To jsem zůstal z celýho ročníku jedinej mimo? „Podívej, Vlado…,“ řekl jsem. „Jelena znám mnohem dýl než ty a on fakt někdy rychleji jedná než myslí. Jestli jsem se v novinách něco naučil, tak ověřovat informace. Loni v zimě jsem nalít jakýmusi sňatkovýmu podvodníkovi, že nevinně bručel, tvrdil, že ho ve skutečnosti zavřeli kvůli samizdatům, a já blbec napsal, že by ho měli rehabilitovat. Pak jsem dostal asi deset dopisů od těch jeho ženskejch.“ Hornád mírně povolil lícní svaly, ale neusmál se. „Víckrát se mi to nestane,“ dopověděl jsem. „To spíš udělám opačnou chybu. Jelen měl vždycky fantazii, kdoví, co, kde a proč zkombinoval. Zrovna jemu bych na tvým místě tolik nedůvěřoval.“ „My nejsme amatéři, Pavle,“ pravil vlídně. „Je toho taková hle složka, víš? A Knot chce bejt v rádiu ředitelem. Budeme to 60


muset pustit. Znáš Drahovzala z Mladý fronty? Ten to má dostat. Ale ze starýho přátelství to můžu dát tobě.“ Kafe jsem měl dopité a trošku se mi třásla ruka. „Já nemůžu o Knotovi nic psát. Byli kdysi přátelé s mým otcem a já jsem ho měl taky rád.“ Vůbec jsem se na Vlada nepodíval. „Klidně mě vynech a dej to Ivanovi.“ „Dobře,“ ukázal peněženku servírce. „Jestli si to rozmyslíš, zavolej mi zítra do čtyř do úřadu.“ „Spíš si pozítří koupím Mladou frontu.“ Teď už se usmál. „Nejdřív za týden.“

Hornádovo upozornění na ukryté odstavce strejdánkova životopisu mě zasáhlo. Kdykoli jsem tenkrát četl v novinách vyjádření některého ze soudobých moudrých, že pravdivé poznání naší nedávné minulosti bude bolestivé, vždycky jsem důrazně kýval hlavou. Ovšem jak se právě ukazovalo, bolestivé může být i pouhé tušení. Nevybavoval jsem si, na koho ze společných známých by mohl pan Knot donášet. Na mého otce? Nikdy se nám dohromady nic nestalo. Nebo na své kolegy v těch několika zaměstnáních, která za necelých dvacet let vystřídal? Z divadla vyletěl, dělal nočního vrátného, chvíli byl snad i ve sběrně. Tam asi moc kolegů neměl. Potom ho vzali do univerzitní knihovny, ovšem ne do půjčovny, ani do studovny, jen do skladu. Mohli estébáky zajímat kolegové skladníci? To asi ano. Anebo v prvních dnech převratu stihli vyrobit pár mystifi kačních svazků, aby nám to vítězství neprošlo tak snadno? S Vladem jsem se rozloučil přátelsky, ale méně srdečně, než dosud bývalo zvykem. Nevěděl jsem, co mám dělat. V příštích dnech jsem si různými způsoby zdůvodňoval vlastní zvědavost a potom jsem zavolal Drahovzalovi do Fronty, jestli už dostal materiály ke konkursu na ředitele rozhlasu. Ovšem buď jsem to přehnal s konspirací, nebo opravdu ještě o ničem nevěděl. Vladovi jsem pak do úřadu telefonoval několikrát denně, než jsem ho zastihl. Smál se a slíbil, že se ozve. 61

druhá kapitola

Ozval se. Na schůzku před kavárnou Lucerna přišli s Jelínkem spolu a nebylo to jako dřív. „Máte to s sebou?“ „Zbláznil ses? Na ulici?“ odpověděl Jelen tónem, který už jsem znal z fakulty. Mluvil tak se slepičkami z nižších ročníků. Vůči mně ho použil poprvé. Oba se tvářili, jako by hráli v hollywoodském špionážním filmu. Řezali zatáčky, opatrně si hlídali záda, jestli nás snad někdo nesleduje, blinkr dávali v poslední chvíli, na oranžovou přibrzdili a zase se rychle rozjeli, až do cíle mlčeli a v očích měli soustředěné napětí. Ovšem celou cestu jsme šli pěšky. Zaparkovali před činžákem na ulici, která se ještě nedávno jmenovala Kim-Ir-Senova. Hornád nenápadně vytáhl klíč a všichni jsme nenápadně vešli do chodby. Pak jsme museli s Jelenem nenápadně jeden po druhém vyšlapat po schodech do třetího patra, kam Hornád chvíli před námi nenápadně vyjel výtahem. Ocitli jsme se ve dvoupokojovém, zařízeném, ale zřetelně neobývaném bytě. Podle cedulky na dveřích patřil panu Novákovi. Hornád s Jelenem zodpovědně nahlédli do všech místností, pak se posadili ke konferenčnímu stolku v obýváku a Jelen pravil: „Docela pěkný kábéčko.“ Byl zde zřejmě poprvé. Pak se podíval na mě a vysvětlil: „Konspirační byt.“ Sedl jsem si. Jelen vytáhl z igelitky tenkou složku, v níž měl snad deset kopií jakýchsi dokumentů, a podal mi ji přes stůl. „Moment,“ zasáhl Hornád. „Říkals, že seš s tím Knotem kamarád.“ „Já ne. Otec. A to už navíc asi taky není pravda. Dávno se nevídají.“ „Dobře. Já jen abychom všichni věděli, proč ti to vlastně dáváme…“ Komedie s konspiračním bytem mě pobavila i otrávila. Oba kdysi soudní a spolehliví spolužáci se mi najednou jevili jako kašpárci z brněnské televizní detektivky. Ale byl jsem zvědavý. 62


„Vůbec nevím, co mi dáváte. Takže ani nevím, k čemu mi to může bejt dobrý.“ Vlado se zamyslel. Chvíli bylo ticho, Jelen stáhl ruku s dokumenty. Pak řekl: „Jsou to vybrané kopie materiálů, které dokládají, že Knot spolupracoval se Státní. Dlouho a zřejmě v podstatě dobrovolně.“ „Dobře,“ přistoupil jsem na hru. „Co s nimi mám podle vás dělat?“ „Je zapotřebí zveřejnit tuto informaci dřív, než z něho udělají ředitele rádia.“ „Je zapotřebí zařídit, aby nebyl ředitelem rozhlasu, jestli tomu rozumím,“ řekl jsem. „Ano.“ „A proč přes noviny? Nejde to mezi čtyřma očima?“ „To už jsme zkoušeli,“ odpověděl Jelen. Hornád se zatvářil nespokojeně. „Myslel jsem, že budeš rád, když ti dám něco, co v jinejch novinách tutově mít nebudou.“ Zase bylo chvíli ticho. Jako ve filmu. „Půjč mi to,“ obrátil jsem se k Jelenovi. Bez řečí mi podal obálku.

Dokumenty, které měly zdiskreditovat pana Knota, byly úryvky zápisů z údajných schůzek, které s ním vedl jeho řídící orgán. Hornád s Jelenem mě ochotně poučili o terminologii a upozornili, čeho všeho si mám všímat. Především prý dat, která naznačují, že Knot na takové schůzky chodil po téměř celá sedmdesátá a osmdesátá léta. Řídící orgánové se dvakrát vystřídali. Ten poslední už neměl o Knotovy služby zájem a spolupráci ukončil v roce 1988. „Je tam někde moje jméno?“ Jelena jsem nezaskočil. „Tvoje ne, vole. Ale když jsem to teď podrobně prohlížel celý, narazil jsem tam na nějakýho Josefa Klimeše. To je tvůj otec, ne?“ 63

druhá kapitola

„Taky spolupracoval?“ řekl jsem jízlivě a trochu hystericky. Úplně jistý jsem si nebyl. „Ne,“ odpověděl Hornád. Asi chtěl, abych se ptal dál. Ale já se neptal. Listoval jsem kopiemi, které nedokládaly nic jiného, než že jakýsi estébák napsal na kus papíru, že se sešel s Knotem. Vyčíst z nich nějaký příběh nebylo možné, měl jsem před sebou jen jednotlivé listy nebo dvojlisty zřejmě nahodile vybrané z různých zápisů, nebo jak tomu říkají. Vladovi možná dávaly smysl, mně ne. „Tohle všechno si mohl ten estébák vymyslet,“ použil jsem argument, který jsem slyšel před pár dny v televizi a dost mě namíchl. Hornád začal něco odpovídat, ale — už nemusel. Oči se mi zastavily nad jedním jménem z Vladových dokumentů. To jméno se vynořilo z hlubin paměti, odkud bych si rád vyvolal všechny ty nádherné dětské zážitky, kdybych to uměl. Připomnělo mi krásnou dívenku, mohlo jí být jedenáct, dvanáct let, byla pro mě tedy nedostupně stará, ale já jsem vždycky u snídaně očima visel na jejích zelených pletených šatečkách a pozoroval, jak pije limonádu místo čaje nebo kakaa, neuměl jsem se s ní jakkoli domluvit, a ona nevypadala, že by o to stála, a pak prostě přestala na Karlovku jezdit a mně se propadla do vzpomínek tak zasutých, že jsem potřeboval tohle Hornádovo kábéčko, abych si ji z nich vyvolal. „Našels tam něco?“ ozval se Hornád. „Bohužel.“ Vlado se nadechl. „Podívej, jestli to nechceš, nevadí. Stačí, když o tom nikde nebudeš mluvit. Dáme to Drahovzalovi, prask ne to jinde, a ty si nebudeš kazit vztahy. A iluze.“ Znovu jsem četl jeden list po druhém, tentokrát ovšem velmi soustředěně. Hornád vstal, šel do kuchyně, ale nejspíš nikde nenašel kafe, a tak se tiše vrátil ke stolu. Posadil se vedle Jelena a oba mě trpělivě pozorovali. List, který mě zajímal nejvíc, byl možná ze všech dokumentů nejstarší, ale i jemu chybělo pokračování. Věta končila v polovině, ovšem ani tak nebylo pochyb, že se mě tento případ týká. 64


„Zatkli ho někde v kopcích, na chatu už se nevrátil,“ řekla mi máma, ale až po dlouhých letech, když si kdovíproč na tuhle rodinu vzpomněla. Na svůj věk nápadně vysoká hubená holčička v zelených pletených šatech tehdy naposledy posnídala limonádu, uplakanýma očima se rozloučila s mlčící jídelnou a zmizela mi ze života, už jsem ji nikdy neviděl, a možná bych si na ni ani nevzpomněl, kdyby se jednou po večeři máma nerozpovídala. Její křestní jméno si přesně nepamatovala, ani já jsem si jím nebyl úplně jist, ale teď a tady, v tom Hornádově směšném kábéčku, mi z paměti vyskočila i její přezdívka. Tyčka Borovička. A tohle máš na svědomí ty, strejdánku?

2

Středa 20. 8. 1969 Ráno bylo znovu zataženo, ale nepršelo. Manželka rozhodla, že někam půjdeme, ale Petr chtěl hrát s kamarády karty, Pavlík hned u snídaně dorážel na strejdánka, že chce jít na pink ponk, a já bych klidně někam šel, ale sám. Nesměle jsem to navrhl, če kal jsem scénu, ale Jiřině se tato představa kupodivu zamlouvala. Že prý mám jít, kam chci, a ona zůstane s chlapci na chatě, Petr si bude hrát karty, Pavlíka vezme Milan do pinkponkárny (však jsem u toho včera byl, nejméně třikrát se Pavlík trefil do míčku!) a ona si konečně bude v klidu číst. Na nic jsem nečekal, utíkal jsem dolů do kuchyně odříct oběd a požádat paní Mánkovou o ně jaký chleba na cestu. Pak jsem si oblékl pumpky a sbalil pláštěnku. „Na Sněžku?“ zeptala se mě ve dveřích Jiřina. „Vždyť to je sko ro třicet kilometrů. Myslíš, že to ujdeš?“ Vyrazil jsem. Sám. Něco takového jsem už roky nezažil! Poda řilo se mi najít zkratku k dolní stanici lanovky na Pláně, i když je mezi stromy podél cesty z Karlovky šikovně schovaná. Po chvilce jsem se přistihl, že dupu do země tak, jak si to kvůli zmijím pře je manželka, když jdeme s dětmi. Připadá mi to zbytečné, kdo ví, kdy tady naposledy viděli zmiji, a teď se sám a bez dozoru 65

druhá kapitola

chovám úplně automaticky jako loajální manžel a otec. Hned jsem toho nechal. Nevyrazil jsem z chaty právě časně, takže fronta na lanovku stála za to. Zařadil jsem se za výpravu jakýchsi skautíků. Poblíž dětského stáda se obvykle moc dobře necítím, ale tato skupina mi byla milá. Jejich vedoucí ve skautském kroji vypadal skoro jako můj táta, když pár let před válkou vedl junáky v Plzni (ale nebýt fotek, určitě bych si ho tak přesně nepamatoval). Dřevěná bouda dolní stanice byla od loňska nově natřená stejně jako Ta bulovky (že by pojízdné natěračství?) a vůně toho snad až příliš lesklého laku byla příjemná. Ale minuty utíkaly a trochu jsem se bál, jestli s takovou časovou ztrátou Sněžku zvládnu. Poprvé jsem jel na téhle lanovce skoro před dvaceti lety. Hned po prvním ročníku nás vyslali na kulturní brigádu a na mě při padla eróhácká rekreace na Klínovce. Každý večer jsme hráli rekreantům nějaký lehčí populár, ale zkoušeli jsme i náročnější věci. Tři večery v chatě, jednou ve Lhotce v zotavovně Pětiletka, dvakrát pro vojáky na Oldřichově. Jestli o to stáli, nemám tuše ní. Bylo mi to jedno už tehdy. Ale možná jsem byl spíš rád. Na ji ných školách se přece jezdilo na jiné brigády, určitě ne příjemněj ší. Tady jsme byli sami dva, žádná svazácká úderka, a nakonec zbylo pár dnů i na naši rekreaci. Tu klavíristku, Květa se jmeno vala, jsem nedávno po letech potkal. Učí někde ve Vyškově. Co jí taky zbývá, klavíristky nemívají dlouhý život. Je jich moc. Na sotva čtyřicet let vypadala hodně sešle, tělo prokouřené, rysy strhané, a jak říká táta, co má být vodorovně, to bylo svisle. Ale zase možná není tak neurotická jako Jiřina. Lanovka byla tehdy skoro úplně nová. Dnes je po rekonstruk ci o pár sloupů prodloužená, ale sedačky jsou myslím ještě pů vodní. Bylo zvláštní, když jsem na lanovce míjel starou horní stanici. Dřevěná bouda stojí na svém místě, vypadá nevyužitá, zanedbaná, zapomenutá. Bylo by hezké mít tady někde vlastní chatu, jako má švagr v Nížkově. Klínová bouda vypadala jinak než dřív, ale možná to bude jen tím světlým nátěrem (opravdu nějaká letošní epidemie!). Uvnitř 66


jsem si to po letech vybavoval obtížně. Všechno je tam mnohem modernější, mají mnohem větší výběr, dělají polévky, dokonce i ně jaká teplá jídla. Jenomže hned když jsem vešel, zůstal jsem stát leknutím. Ten starý chlap v montérkách, se kterým jsem se srazil před záchodem a který pak seděl ve výčepu u piva nehnutě, jako by ho vytesali z kamene, mi připomněl tehdejšího správce. Asi to byl skutečně on. Zlý a bezcitný pohled tupce, který se už tehdy v čase všeobecného veselí tvářil, jako by byl na světě za trest, se mi vryl do paměti víc, než bych čekal. Tehdy i dnes vypadal bez nadsázky jako vrahoun. Nepochybně nás tenkrát podezíral, že to s tím svazáckým nadšením nemyslíme dostatečně upřímně. A to nás prokoukl přesně, protože Květa ani já jsme se pro tohle budování určitě nenarodili. Kdoví, co všechno ten chlap může mít na svědomí. A jak je možné, že tady vydržel celých dvacet let? Pivo v kelímku jsem si vzal před chatu. Na hory byl odtud vždycky pěkný pohled a nic se od té doby k horšímu nezměnilo. V dálce Bouda Na pláni, mnohem blíž osada Klínových bud, a nad tím vším zelené hory a jen mírně zatažená obloha. V mládí mi hory nechyběly, na dovolenou se ostatně vůbec nejezdilo, to až když jsem poznal manželku, byli jsme párkrát u Jaroslava na chatě. Říkal jsem si vždycky, že cestovat nemám zapotřebí a k re kreaci využívám každý večer, kdy nemáme představení. Ano, nechtělo se mi odtud. Žena mi to nikdy neodpustí, ale už ji vidím, jak se učí holandsky. Neunesl bych odpovědnost za rodinu. Co kdyby mě někdy z orchestru vyhodili? Jak bych vů bec rozuměl dirigentovi? Hrál bych špatně, protože bych nechá pal, co po mně chce. Německy bych asi rozuměl, ale holandsky? Že prý Prokeš je tam už skoro deset let a že to taky zvládl. Ano, zvládl. Ale byl na to sám, neměl ženu ani děti, riziko nesl jen sám za sebe. Bylo od něho hezké, že si na mě po těch letech vzpomněl a že mu stálo za to tam pro mě něco vyjednávat. Ale Milan má pravdu, není to tu zatím tak strašné. Třeba se všechny ty re formy jenom trochu zpozdí, třeba je ten Husák chytřejší, než si myslím. Jenomže Jiřina tomu nevěří a chce pryč. Říkal jsem jí, že tady má rodiče, já tady mám rodiče, a jak se o ně budeme 67

druhá kapitola

starat, když budeme stovky kilometrů daleko? Že prý sem může me jezdit, nebo oni za námi. No, jestli mám pravdu já, a ne Mi lan, tak tohle tedy už moc dlouho možné nebude. Logika v tom jejím postoji není: odjet musíme, protože komunista už zase uta huje šrouby, a odjet můžeme, protože je vlastně tolik neutahuje. Manželka mi zase říká, že nelogický jsem já: prý tvrdím, že od jet nemusíme, protože komunista zase tolik ty šrouby neutahuje, a současně odjet nemůžeme, protože je utahuje natolik, že by chom se už nikdy nemohli vrátit. Dvakrát jsme se o to pohádali jako ještě nikdy předtím. Jí to přiznat nemůžu, ale je pravda, že se v tom sám úplně nevyznám. Ale jiné argumenty jsou přeci zřejmé. Například jak si tam budou děti asi tak hledat kamará dy, když se s nimi nebudou umět domluvit? Teď už je ale stejně pozdě. Bohužel, nebo naštěstí? Možná jsem to opravdu zkazil, možná jsem děti připravil o budoucnost, jak říká Jiřina. Zpátky už to vzít nemůžu. Nebo můžu? Když jsem přišel na Luční boudu, bylo už skoro půl třetí a hor šilo se počasí. Během posledního úseku cesty obloha v jednu chvíli téměř zčernala. Ne že bych se bál deště, ale rád ho nemám a bouřku už vůbec ne. Bylo mi jasné, že na Sněžku to nestihnu a na Špindlerovku tak akorát. A to ani nevím, v kolik hodin jede ze Špindlerovky poslední autobus. Večeře je na chatě už o půl sedmé, paní Mánková sice říkala, že nevadí, když přijdu troš ku později, ale to nezná Jiřinu. Tak jsem si u okénka v přízemí Luční boudy koupil slané tyčinky a klukům každému žvýkačku s kačerem Donaldem a vyrazil jsem. Cestou začalo pršet, zprvu mírně, ale později hustě. Měl jsem pláštěnku, ale nohy a hlavně boty byly po chvilce úplně mokré. Nebylo kde se schovat. Pol ští pohraničníci s lesklými samopaly stáli rovně a bez pohnutí, upřeně hleděli před sebe a před deštěm se neschovávali. Tedy alespoň ti, které jsem viděl. Zřejmě nižší šarže. Ovšem hned tři se mě z té nehnuté pozice zeptali, jestli jsem Čech. Němce totiž na tuhle pohraniční cestu nepouštějí. Takový zvláštní důsledek druhé světové války, socialismus nesocialismus. 68


Když se pod Malým Šišákem objevila Špindlerovka, stále ještě pršelo, ale už to byl jen drobný hustý deštík, žádný liják. Přišel jsem k chatě, autobus stál připraven na zastávce, ale s vypnu tým motorem, šofér seděl na schůdkách a kouřil. „Vezmete mě do Lhotky?“ zeptal jsem se. „Až v celou,“ odpověděl. „Tamhle máte jízdní řád!“ Na Karlovu boudu jsem přišel chvíli po půl sedmé. Kalhoty už byly celkem suché, ale o to víc bylo vidět, jak jsou zabláce né. Stoupání posledního kilometru mi tentokrát připadalo ještě prudší, než když jsem tudy loni nesl všechny naše kufry. V obou várně jsem si musel sundat nejen boty, ale i podkolenky se stá le ještě mokrými chodidly. Pláštěnku jsem vytřepal před chatou, ale když jsem šel po schodech do pokoje, stejně z ní trochu ka palo. A když jsem vzal za kliku, ukázalo se, že rodina už odešla na večeři. Celý mokrý s vlhkou pláštěnkou v ruce a v trepkách obutých naboso jsem musel pro klíč do jídelny mezi všechny slav nostně oděné hosty, špinavý, neupravený… Cítil jsem se velmi trapně. Manželka se podivila, že v kopcích pršelo, když na Kar lovce nespadla ani kapka, a dodala: „Hlavně pohni, víš, že nám nepřinesou večeři, dokud nebudeme u stolu všichni.“ Až potud to byl hezký den.

3

Zprávu o Knotově spolupráci se Státní bezpečností jsem psal dlouho. Jedňák, třináct řádků, celou neděli. S Hornádem jsem se domluvil na řešení, které by mě nemuselo tolik bolet. Z obvykle dobře informovaných zdrojů jsme se dozvěděli. Po dobu patnácti let byl evidován jako tajný spolupracovník — agent. A domluvená formulace: spis byl pravděpodobně zničen nebo zcizen. V pondělí jsem se odhodlal Vlada zradit a strejdánkovi dát aspoň jednu šanci. Jakmile se po ranní poradě vylidnila redakce, zavolal jsem Vavřichovi do Četky, jestli by tiskovku moravistů nenapsal i pro mě. Pak jsem otevřel seznam a vyhledal číslo do 69

druhá kapitola

rádia. Sekretářka mě s budoucím ředitelem po chvíli domlouvání spojila, ale k ničemu to nebylo. „Rád bych tě viděl, Pavlíku, ale nemůžu, mám tady hromadu práce. Stalo se něco doma?“ Snažil jsem se mu vysvětlit, že doma se nestalo nic, že je to mnohem vážnější, ale po chvilce jsem pochopil, že strejdánek na mě sice mluví, ale neposlouchá. „Mám pro vás mimořádně důležitou informaci, která se vás osobně týká.“ Jestli mu poslouchají telefon, Hornád mě zatratí. Ale to je předpokládám přece jenom pitomost. „Do telefonu nemůžeš?“ V poledne měl přijít do Muzejky na oběd. O půl jedné jsem si objednal jídlo, v jednu kafe, o půl druhé jsem odcházel. Kdysi to byl rodinný přítel. Scházel se s estébákama. Je šéfem kultury v rozhlase. Já vím, jenom kultury a jenom v Závětří. Jenže chce být ředitel. Můžou ho vydírat. Dva roky po revoluci přece nemůže dělat ředitele estébák! Tobě zase dělá šéfa bývalej komunista! O co on je lepší? O to, že o něm to všichni vědí. O Knotovi to neví nikdo. Na otce nedonášel, alespoň to z těch několika papírů od Vlada nevyplývá. Jenže Borowitschku práskl! Pomohl rozbít skupinu, nebo jak to na tom lejstru stálo. Viděl jsem to černé na bílém. To mu přece nemůže projít! Jak by k tomu pan Borowitschka přišel? Něco mě napadlo.

Šéf se netvářil. Nemohl se tvářit. Sám měl nejasnou minulost, nebo se to o něm aspoň říkalo. Dlouho dělal v rozhlase, po převratu odešel. Prý sám. Zkušenější kolegové o něm mluvili jako o fachmanovi. Někteří říkali, že určitě nikomu neublížil, naopak mnoha lidem pomohl. Jiní to viděli opačně. „Máš to ověřené?“ „Mám to přímo od zdroje, viděl jsem dokumenty.“ 70


„Vždyť píšeš, že spis byl zničen?“ „Pár listů se dochovalo.“ „Já nevím. Asi zavolám do Prahy a zeptám se.“ Stanovisko našich pražských šéfů k takzvanému honu na agenty bylo negativní. Ani tam nevolej, Slávku. Zavolal. Nebyli proti. Lokální agenty zřejmě hájit nehodlají. „Chtěl bych to podepsat redakční šifrou.“ „Proč?“ „Knot byl rodinný přítel.“ Šéf se usmál. Neopakovatelně jedovatě. „A tomu říkáš revoluce?“ Nebyl to úsměv, byl to výsměch. Pokusil jsem se vysvětlit mu okolnosti a souvislosti. Poslouchal mě s pobaveným pochopením. „Redakční šifru tam dát nemůžeme. Bylo by to na mně. Já musel z rádia odejít hned po převratu, vypadalo by to jako msta.“ „Říkali mi, žes odešel sám.“ „Protože jsem věděl, že musím. Ale tohle zrovna proti Knotovi? Slušnějšího chlapa v branži nenajdeš.“ Chvíli bylo ticho. „Ještě to zvážím,“ uzavřel debatu. „Běž, kam potřebuješ, zítra to rozhodnem.“

Vzpomínka je v pingpongové síťce. Stojím u zeleného stolu, pálku musím držet nad hlavou, aby byla alespoň malá naděje, že se mi podaří trefit míček. Na druhé straně stolu on, taky s pálkou, s přehledem pálí do sítě nebo mimo stůl každý míček, který se mi podařilo vrátit na jeho půlku. Hrajeme zkrácený set, jak strejdánek říká, a jinak to nejde, dospělí mistři už čekají na svoji hru (‚Čím horší muzikant, tím líp hraje ping-pong,‘ říkával táta). Vyhrávám zápas 11:9. „Neznámý talent ze země Čuru Čuru právě porazil mistra Krkonoš!“ volal poražený víc než nahlas a já byl šťastný, přestože jsem dobře věděl, jak to bylo a jak to je. 71

druhá kapitola

Telefonoval jsem mu druhý den ráno hned po příchodu do redakce. Nabídnu mu ještě jednu schůzku. Odstoupí dobrovolně, Hornádovi se vymluvím. Sekretářka mě nespojila. „Nechce s nikým hovořit, je to pro něho osobní tragédie.“ „Co?“ „Vy jste nečetl noviny?“ Tak jsem je otevřel. Domicil Praha, redakční šifra. A můj jedňák, třináct řádků. Slávek si umyl ruce. Stejně jako já.

4

Čtvrtek 21. 8. 1969 Mánkovi začali hned po večeři sklízet ze stolů, nenabízeli víno ani zmrzlinu, takže se všichni hosté brzy zvedli a přesunuli do červené jídelny. Ale i tady to s obsluhou vázlo. Víc lidí se sešlo v klubovně u televize. Museli jsme uložit Pavlíka, Petr s kama rády obsadili stůl v hale. K Ivance Bartoňové, která tady byla už loni, přibyli do party sourozenci Ondra a Honza Vláškovi, ale ze jména Honza je mnohem starší, myslím, že se s naším jedenác tiletým Petrem musí dost nudit. Když jsme se pak vraceli do červené jídelny, potkali jsme na schodišti pana Mánka. Zastavil se, zadržel mě a tajemně pošep tal: „Přijďte tak v jedenáct večer do jídelny. I s paní, jestli bude chtít. Mám tam výtečné pití a k tomu dnešnímu výročí se bude výborně hodit. A řekněte prosím Knotovým, nezastihl jsem je v pokoji.“ S vyřízením jsem neotálel. Knotovi si zvykli chodit hrát stol ní tenis vždy hned po večeři, protože přes den prý chatku se sto lem většinou obsadí děti. Vypravil jsem se za nimi hned, ostatně u Pavlíkova ukládání nejsem nezbytný. Do chatky na pink ponk je to necelých sto metrů, a přestože už zase kapalo, šel jsem po malu a dýchal ten nádherný vlhký vzduch. Když nás Milan před více než rokem lákal na tuhle dovolenou, sliboval hlavně vůni 72


hor. Měl pravdu. Voní tu déšť, voní tu suché i navlhlé seno, kte ré Mánkovi nestihnou schovat, voní tu potůčky, které kříží ces tu na Karlovku, voní tu lesy všude kolem, možná dokonce i ka meny na Jedlové skále voní. A voní i samotná Karlovka. Trochu dřevem, trochu lakem, trochu kuchyní, a ta výsledná směs je neopakovatelná. Knotovy jsem zastihl uprostřed hry. „Co ty tady, Pepíku? Jdeš si s námi zahrát?“ zeptala se Dana. „To už jsem marně zkoušel předevčírem,“ odpověděl jsem a předal Mánkův vzkaz. „My už to víme, říkal nám to Toni.“ „Kdo? Borowitschka? Copak toho taky pozvali?“ „Samozřejmě. Prý jsou zvaní všichni, kdo tady byli přesně před rokem.“ Milan přerušil hru. „Ty mu pořád nevěříš?“ „Ne.“ „Možná změníš názor. Je to výborný společník.“ Už od studií přemýšlím, jestli je Milan politicky tak naivní, nebo naopak protřelý. Na škole byl aktivním svazákem, ale v soukromí se tvářil, jako že je nad věcí. A vlastně nejen v sou kromí. Když byl někdo v ohrožení, a dokonce i když už vypukl nějaký průšvih, snažil se obě strany jakoby uchlácholit. Někdy uspěl, jindy ne, ale nikdy si nezadal. Když jsem četl Žert, zpo čátku jsem si říkal, že toho Zemánka psal Kundera podle Mi lana. Ostatně se znali z menzy. Ale když jsem četl dál, pochopil jsem, že bych tímto srovnáním Milanovi ublížil. V době, kdy byl můj táta předčasně penzionován a maminka dělala šatnářku v plzeňském divadle, vedli prý na stranické schůzi jednání o mém vyloučení pro nespolehlivý kádrový původ (o tom, že maminka po půlroce i o tuto práci přišla, se naštěstí nikdy nedozvěděli). Nikdo mě nikomu neudal, taky nebylo proč, byl jsem dostateč ně vystrašený, než abych si dovolil někde něco říct, ale zřejmě prostě potřebovali splnit plán postupu proti třídnímu nepříteli. „Soůůůdruzi!“ řval prý Jirchář. „Strana mu nedůůůvěřuje!“ Mi lan byl u toho za ČSM a veřejně se mě proti tomu hlupákovi za stal, že prý jsem nejlepší hráč v ročníku, že by mě měli naopak 73

druhá kapitola

podporovat, a dokonce za mě převzal svazáckou záruku. Nevěděl jsem sice, v čem taková záruka spočívá, ale přesto jsem šel Mi lanovi poděkovat. Říkal, že mu nemám děkovat, že mu to mám oplatit, až to bude potřebovat. Skoro jsem se té představě smál. Milan měl přece ideální kádrový profil! Do strany vstoupil ještě na škole. Chování nezměnil, nikdy při budování socialismu příliš nejuchal. Jednou, ale až po několika letech, jsem se ho odvážil zeptat, co si vlastně o tom všem myslí. „To je zvláštní,“ řekl mi. „Zrovna včera se mě na to ptal Kábele.“ Kádrovák. Nebezpečný člověk. „Cos mu řekl?“ „Totéž, co teď řeknu tobě. Věřím v socia lismus.“ „No jo, ale co si pod tím slovem představuješ?“ Věděl jsem, že provokuju. „Správně, Josef. Kábeleho naštěstí nenapad lo se mě na tohle zeptat.“ „Co bys mu odpověděl?“ Chvilku zavá hal. „Co asi? Měl bych mu říct, že je to skvělá myšlenka, které se chytili špatní lidé? Co kdyby náhodou pochopil, jak to myslím? Kdepak, Josef. Lhal bych. Stejně jako bys lhal na mém místě ty. V tomto ohledu,“ dodal jazykem kolegy Kroupy, „mezi námi rudá knížka rozdílu nečiní.“ Nikdy jsem si nemyslel, že můj nejlepší přítel bude komunis ta. Jenže všichni kamarádi z gymnázia zůstali v Hranicích a na studiích jsem kromě Milana nikomu nevěřil. V divadelním orchestru hrál pět nebo šest let, nikdy se nedo stal od posledního pultu, mysleli jsme si, že je tak špatný violista, ale pak se ukázalo, že má chronické bolesti zad a že lépe prostě hrát nemůže. Asi měl jít dávno dělat něco jiného, ale tehdy se to u nás tak vážně nebralo. Na divadelní orchestr to jakž takž sta čilo. Milan byl navíc vždycky místopředsedou stranické organi zace. Nikdy ne předsedou, i když se nad ním předsedové čas od času vystřídali. Žádnou kariéru nedělal a jednou mi řekl, že ho do partaje tlačila rodina, že maminka byla dokonce zakládající členkou strany v nějaké Horní Dolní u Prostějova, ale že on byl naopak průšvihář. Ale v socialismus věřil, prý jako všichni. Jako oni všichni. Ale to jsem mu neřekl. Někdy ve dvaa, nebo třiašedesátém z Milana udělali dru hého dramaturga, ovšem funkci museli zřídit přímo pro něho. 74


V orchestru jenom občas vypomáhal a pak s tím přestal nadob ro. Kolegové to komentovali s jízlivým humorem, ale osobně pro ti Milanovi nikdo nic neměl. A on se vždycky choval slušně. Pak šel starý Mádr do penze a Milan zůstal jediným dramaturgem, jako je to všude jinde. Když jsme se potřebovali zbavit dirigenta Lesáka, byl to Milan, kdo dokázal výborně zformulovat umělec ké i politické argumenty. Kábele, ten darebák, byl ovšem neob lomný a Lesák v divadle dosud straší a strašit nepochybně ještě dlouho bude. A vida, Kábele šel prý loni v srpnu proti tankům do slova s holýma rukama, komunista jeden zatracenej. Dočista se zbláznil, teď už je několik měsíců v černovickém špitále a do di vadla se pravděpodobně nevrátí. Mučedník. No, mně tedy chybět nebude. Ta jeho pitomá tlustá semetrika píše děkovné dopisy na sovětský konzulát, jak u nás soudruzi statečně zachránili socia lismus. To už vůbec nechápu, o co jí jde. Před jedenáctou kluci dávno spokojeně spali, ani si nevšimli, že odcházíme. Do jídelny jsme vstoupili první, ale hned za námi Borowitschkovi. Bylo to rozpačité, Borowitschka sice mluví česky perfektně, ale jeho paní nerozumí vůbec. Manželka na ni zkou šela nějaké fráze, ale pak se omluvila, že německy mluvila na posledy za války, takže večírek ještě ani nezačal, a už bylo zadě láno na pořádné trapno. Mánek přinesl pravý francouzský koňak, údajně vzácné pití, jenomže já se v tom nevyznám natolik, abych takový poklad do kázal upřímně ocenit. Milan vypadal potěšeně, tak jsem se tvářil podobně. Paní Mánková zapálila svíčky a v rohu jídelny nechala rozsvíceno několik červených žárovek. Světelný efekt byl úžasný. Na temně ozářeném stropu jídelny se najednou ještě mnohem pů vabněji vyjímaly nádherné samorosty, z nichž visely lampy, nyní zhasnuté. Zatažené modrošedé záclonky, tmavohnědý koberec, na stole tmavozelený ubrus. Doba temna. Na historku o Borowitschkově loňském návratu do Drážďan došlo záhy. Vyžádal si ji pan Mánek, který z ní předevčírem za chytil jen útržky, protože musel stále odbíhat k hostům v čer vené jídelně. Zvědav jsem na ni nebyl. Němce mám už třicet let 75

druhá kapitola

v paměti jako bezcitné násilníky. Určitě takoví nejsou všichni, ale pamatuju si zlomeného tátu ve dnech Mnichova, i když mi bylo teprve osm, pamatuju si na rychlé stěhování z Nového Jičí na, kam tátu z Plzně převeleli sotva tři měsíce před Mnichovem. Pamatuju si letecké poplachy, pamatuju si tvář pana profeso ra Přerosta z hranického gymnázia, kterého uvěznili a umučili. A němčiny jsem se bál víc než potom ruštiny. Agresivní a dishar monická řeč. Aspoň že Borowitschka mluví česky. Když prý druhý den po invazi přišli Borowitschkovi ke svému autu na ústředním parkovišti, našli je pomalované a poškrábané hákovými kříži. Německých aut tam bylo víc a všechna skončila podobně, některá byla převrácená na střechu. Už jenom tomu se dá těžko věřit, řekl jsem si. A i kdyby, turistům nikdo auta na střechu neobrací. Turistům ne. Jen okupantům. Ostatně exis tuje vůbec nějaká příručka, jak se chovat slušně k okupantům? Borowitschkovi se vrátili na chatu a přemýšleli, co dál. V noci jim paní Mánková pohlídala dceru a oni se s pomocí Knotových a pana Mánka pokusili auto umýt, což se jim alespoň částečně povedlo. Ještě v noci Borowitschka sundal poznávací značku a podařilo se mu strhnout i nálepku DDR ze zadního skla. Ve čtvrtek ráno mu v Budoucnosti věnovali několik papírových čes kých vlaječek a on jimi polepil ta místa karosérie, která jeho paní nedokázala umýt. Potom nasedli a jako zázrakem projeli přímo do Liberce a pak do Hřenska. Přes naši hranici se dostali snad no, pohraničník prý nad nimi jenom kroutil hlavou. Mysleli si, že mají vyhráno, ale na jejich vlastním území to teprve začalo. Hned za závorou vyšetřování, co v Československu dělali, co tam vidě li, co si přivážejí, proč mají na autě nalepené tři československé vlaječky a kde ztratili poznávací značku. Borowitschka se jim snažil vysvětlit, že se značkou a bez vlaječek by nebylo snadné projet z Krkonoš až na hraniční přechod. Soudruzi posloucha li, pak naložili manželku a dceru do služebního auta a odvezli je — naštěstí, říkal Borowitschka — přímo do Drážďan. Zato s Borowitschkou sepisovali protokol až do noci a teprve potom mu dovolili vrátit se k autu. Nějaký celník mu pomohl odstranit 76


vlaječky, pod nimiž ovšem objevil dva hákové kříže, o jejichž od stranění se v noci marně pokoušela paní Borowitschková. Znovu povolal soudruhy, znovu musel Borowitschka vysvětlovat a dik tovat dodatek k protokolu a nakonec nasedl do auta a odjel domů. Před pátou ráno byl konečně v Drážďanech, auto schoval do garáže, pobral zavazadla a odešel se domů vyspat. V poledne pro něho přijeli místní tajní, odvezli ho na policii, tam si nechali znovu všechno vysvětlit, položili mu několik nezávazných otá zek o kvalitě turistických služeb v Československu a nakonec si ho několikrát z různých úhlů vyfotili. Pár dnů se nic nedělo, ale potom mu jednou brzy ráno telefonovali jacísi známí, a když seběhl do trafiky a koupil si Neues Deutschland, zjistil, že ani v nejmenším nelhali. Hned na titulní stránce rozsáhlá reportáž o nebohém hudebníkovi z drážďanské filharmonie, který odjel s rodinou na dovolenou do českých hor a byl vystaven nemilosrd ným útokům tamního obyvatelstva jen proto, že přijel ze socia listického státu. Tedy ze skutečného socialistického státu. Ne chyběly obrázky auta zbaveného vlaječek, ale zato opatřeného říšskými symboly, na fotografii oproti skutečnosti záměrně zvý razněnými. V popisku pak redakce čtenářům vysvětlila, že těmito symboly pomalovali čeští kontrarevolucionáři Borowitschkovic auto bezprostředně poté, kdy počátkem minulého týdne přijeli do Čech na prázdniny. Vojenský zásah v zemi byl nezbytný už kvůli bezpečnosti našich občanů pobývajících v Československu. A samozřejmě i obrázek samotného Borowitschky, jemuž se po dle popisku podařilo s nasazením života svého i své rodiny pro jet severními Čechami a vrátit se domů v předvečer vstupu vojsk Varšavské smlouvy na československé území. Na fotografii měl strhané rysy, v očích strach a pod nimi kruhy. Bodejť by ne, po celonočním výslechu. Nesmál jsem se. Ani vztek jsem necítil. V Neues Deutschland jsem to na vlastní oči neviděl a Borowitschkovi jsem nevěřil. Vyzvali mě, abych i já popsal loňský návrat z dovolené. Ne bylo to zdaleka tak dobrodružné. Manželka tehdy hned ráno sbalila všechny věci, já jsem ve Lhotce zjistil, že jediné spojení 77

druhá kapitola

s vnějším světem zajišťují autobusy do Horního Poříčí a odtud vlak. Ale jestli něco pojede, kdy a kam, to mi nikdo nebyl scho pen říct. Vrátil jsem se na chatu, Mánek zapřáhl Sylvu a svezl nás i s kufry a s plačícími dětmi, kterým se odtud nechtělo, do Lhotky k autobusu. Přestupovali jsme dvakrát nebo třikrát, než jsme se dostali z Poříčí do Hradce, ale odtud se nám podařilo chytit přímý rychlík až domů. Rychlík to byl, ale jel pomalu, kaž dou chvíli musel zastavit, jednou, před Svitavami, skoro na ho dinu. Netušili jsme, co nás v Závětří čeká, průvodčí věděl jen to, že vlak nepojede na hlavní nádraží, ale zastaví v některé menší stanici na kraji města. Ovšem než jsme stihli v Maloměřicích vy stoupit, průvodčí přiběhl a sdělil nám, že nakonec v centru pře ce jenom zastavíme. Před hlavním nádražím jsme si najali taxi, kluci byli totiž úplně vyčerpaní a my jsme vůbec nevěděli, jestli jezdí tramvaje. Řidič se vyhnul několika sovětským vozům s ku lomety a kulometčíky a šťastně nás dopravil domů. Něco vyprávěl i Milan, něco dirigent Weissmann, jehož part nerka Marcela je nejen půvabná, ale i velmi inteligentní. Prý budoucí architektka. Weissmann mě překvapil informací, že od nové sezóny nastupuje do závětrovské filharmonie jako druhý dirigent. Myslel, že se tedy budeme často vídat, ale musel jsem mu bohužel přiznat, že nehraju ve filharmonii, nýbrž pouze v di vadelním orchestru. A opravdu mě to zamrzelo, protože vyměnit toho hluchého Lesáka za tak nadaného šéfa by bylo příjemné. Kdyby Weissmann časem získal ve filharmonii nějaké význam nější slovo, třeba by mi mohl pomoci, napadlo mě. Po jedné hodině už jsme byli všichni ospalí, ale musím říct, že posezení v této skupině, koneckonců i s manželi Borowitschko vými, bylo příjemné, i když se pořád někomu muselo tlumočit do češtiny, nebo do němčiny. Možná se takovým večerům napříště nebudu vyhýbat. Milan to asi cítil podobně, protože než jsme se rozešli do pokojů, navrhl nám, že bychom se tady na Karlově bou dě mohli vždy v srpnu scházet každoročně. Weissmann namítl, že jezdit každý rok na stejné místo se nemusí každému zamlou vat, ale že tedy alespoň po tu dobu, co budou sovětská vojska 78


v republice, se k této dohodě připojí. Mánek říkal, že on a jeho paní nás na Karlově boudě vždy rádi přivítají. Borowitschka Milanův nápad také uvítal, říkal, že příjemnější dovolenou by si u nich ve východním Německu zařídit neuměl. Na to mu Jiřina odpověděla, že se tady s ním každoročně ráda setká, ale spřáte lená vojska za zády by prý k tomu ani nepotřebovala. Ona si ta ková úplně zbytečná rýpnutí nikdy neodpustí. Toni to ale přijal pokorně a odpověděl jí, že on sám se marně těšil, že by Dubče kovy reformy mohly časem prorazit i v jeho zemi. Milan dal opět průchod svému optimismu a pravil, že invaze sice politické re formy výrazně zpomalila, ale rozhodně neudusila. Návrat k No votného režimu prý není možný. Mánek pravil, že on se spíš bojí, aby to v budoucnu nebylo jako za Gottwalda. Na to už neřekl nikdo nic.

5

„My jsme to věděli,“ řekl táta. „On nám to přiznal.“ „Kdy?“ „Nevím… To už nevím.“ Po delším čase se vrátily potíže. Špatně dýchal, špatně formuloval. „Když ho přijali do té knihovny,“ pravila máma. „To jsme totiž byli všichni dost překvapení, že mu to dovolili.“ „Proč? Vždyť tam dělal akorát skladníka!“ „Jenomže skladník v univerzitní knihovně nemívá noční služby. A je mezi knihama, copak to nechápeš?“ Táta promluvil vzrušeně, ale plynule bez mezidechu. „Prostě… Prostě si polepšil… a to tehdy… u takových lidí… nebylo obvyklé…“ Už mu dech došel. Napadlo mě, že by si naši měli vyvětrat. Vstal jsem a otevřel ventilačku. „A jak vám to řek?“ „Přišel za mnou… do divadla. To bylo… poprvé od té chvilky… kdy ho vyhnali. Počkal… až dozkoušíme… a doprovodil mě… domů.“ A zase s nádechy. 79

druhá kapitola

„Myslím, že se pleteš,“ podruhé se máma vložila do debaty, jemněji, než to dělávala dřív. „On tě tenkrát v tom divadle skutečně vyzvedl, ale nic ti neřekl. Tys pak přišel domů a povídals mi o tom. Že tě vyhledal, ale jako by ti nic nechtěl.“ Otec mlčel a přemýšlel. „Tak možná… Možná to tak bylo… Já už si to nepamatuju.“ Z vodovodu pomalu odkapávala voda. Měl bych jim to zkusit spravit. Nebo na to někoho sehnat. Stárnou naši, stárne celý byt. „Řekl to tehdy mně, jen o pár dnů později,“ pokračovala máma. „Potkali jsme se kousek od školy, zastavil mě, vychrlil to na mě přímo na ulici, otočil se a odešel. Stála jsem na rohu Obilňáku možná pět minut. Stála jsem a brečela, jak je to hrozné, že já si klidně učím, zatímco on dělá skladníka, a teď ho ještě takhle zlomili. A taky jsem se bála, že mě někdo viděl, jak s ním jdu po ulici, a že až přijdu druhý den do práce, řeknou mi soudružko, co víte o tom, že jistý soudruh Knot chodí po městě a varuje občany sám před sebou? Jak to, že jste nám to neohlásila?“ Vstala a šla zavřít ventilačku. „Nejspíš mu řekli, že když s nimi nebude spolupracovat, tak ho z té knihovny zase vyhodí. Asi jim něco podepsal, ale copak to slušného člověka k něčemu zavazuje? A on byl tak slušný, že nám to přišel říct! A abychom se nemuseli bát, tak se s námi chtěl přestat stýkat. Musel se zříct kamarádů, aby se nebáli, že je ohrožuje! Chápeš to? Když poslali Dubčeka do důchodu, hned o tom byla na Hlasu Ameriky reportáž. Když zavřeli Havla, tak protestovaly všechny vlády světa! Ale tohle, co se stalo Milanovi, to byly ty skutečné tragédie! To bys měl napsat do těch vašich novin, ale to by se těm vašim Pražákům určitě nehodilo. Kdo ví, kdo tam v Praze koho udával. Ale Milana nikdo neznal, noční vrátný a skladník z knihovny, ten se jako oběť hodil tehdy a hodí se i dnes.“ Máma se rozčílila a zhluboka dýchala pro změnu ona. Pak bylo chvíli ticho. „Jenom mě naštval… že s námi přestal jezdit… na tu Karlovku.“ „Neměl tolik dnů dovolené jako my,“ řekla máma. 80


„Vždyť tam s námi jezdili, jak jinak bych si je moh pamatovat?“ řekl jsem. „Ale potom přestali,“ odpověděl táta. „Třeba je tam už nepustili,“ napadlo mě. „Byla to přece chata pro hudebníky a divadelníky. A když ho z divadla vyhodili…“ „Klidně tam mohli jezdit dál,“ řekla máma. „Copak o tom na ústředí nevěděli?“ „Věděli. Ale Dana učila na lidušce a směla tam zůstat. Tak se to bralo, jako že pracuje v oboru.“ „Jeho vyhodili z divadla a ji nechali učit?“ „Asi to na liduškách nějak míň hlídali. Ona nikdy nebyla v par taji a zrovna v sedmdesátým dost tragicky potratila, tak ji nechali být. A na Karlovku po nějaký čas jezdili dál. Paní Pade větová, která přidělovala poukazy, o Milanových problémech určitě věděla, ale byla to slušná ženská.“ „Kdo ví, jak to tehdy všechno bylo,“ pronesl otec. Na jeden nádech. „Zjisti mi, kdo ten článek k vám do novin napsal, a já mu odpovím. Ale to si za rámeček nedá,“ pravila máma velmi rozhodným tónem. „Kdo ví, jak to tehdy bylo,“ zopakoval jsem po tátovi. Případ pana Borowitschky se mi znovu připomněl. „Měli bychom počkat, co ještě vyjde najevo.“ „Kdepak, Milan by nikdy nikoho neudal,“ uzavřela debatu.

6

„Z jeho svazku se sice nedochovalo všechno, ale rozhodně je tam toho víc, než jsi viděl,“ pravil Vlado. Opět nad turkem, jenže už ne ve zrušené Kolbabě, ale v kavárně Tivoli, kterou naopak před pár dny otevřeli. Před dvaceti lety jsem se tady pravidelně svlékal do půl těla. Tehdy tu byly ordinace dětských lékařů, ovšem restituenta tradice nedojala, doktory vyhnal a z ordinací udělal příjemnou kavárnu, prý velmi podobnou té, která zde byla před ordinacemi. Tradic je vždy několik. 81

druhá kapitola

Od minulého setkání s Hornádem uplynulo přibližně půl roku. Pan Knot už v rádiu nepracoval, s koncem jednadevadesátého mlčky odešel zpátky do důchodu. Vlado mi několik měsíců nezvedal telefon, když jsem se s ním chtěl sejít a prohlédnout si, co tedy z Knotova svazku vlastně zbylo. Pražská redakce nás k mému údivu vyzývala, abychom v případu pokračovali a přinesli další podrobnosti. I mě by docela zajímaly, ale spíš z osobních důvodů. Mlčení, s nímž se strejdánek stáhl do ústraní, aniž by se pokusil vyhledat mě nebo kohokoli z redakce, natož třeba přímo mého otce, mé podezření jenom podporovalo. Prostě práskal. Ale žádné další informace jsem v rukávu neměl a bez Hornáda nebo Jelena jsem se k nim nemohl dostat. Pražáci kvůli tomu několikrát telefonovali, zvláště v době, kdy konkurence v článcích Ivana Drahovzala přinášela jeden podobný objev za druhým. Nemusel jsem se ovšem snažit ani vymlouvat. Mému místnímu šéfovi se do dalšího pitvání Knotova příběhu příliš nechtělo. Říkal, že by rád uchránil mé svědomí před mým mládím, ale ve skutečnosti měl spíš strach, že čím víc se bude do estébáckých svazků nahlížet, tím víc se v nich najde. Když pak vyšly Cibulkovy seznamy a kdosi je přinesl do redakce, odešel se preventivně ožrat. Druhý den ráno přišel do práce, prolistoval je, spokojeně se v nich nenašel a šel se ožrat znovu. Nakonec se Hornád ozval sám a setkání jsme si domluvili hned na druhý den. „Já ti ale ten svazek dát nemůžu,“ řekl. „Vždyť si ho přece nechci odnést! Jen prolistovat!“ „Proč?“ „Třeba proto, abych si mohl být jistej, že jsem mu neublížil,“ zkusil jsem jednu z možností. „A proč tak najednou?“ „Najednou? Volám ti půl roku.“ „Jsem pořád v terénu… Podívej, do archivu tě pustit nemůžu. Teď už je to hlídaný. Ale strach mít nemusíš, určitěs mu ne ublížil. A jestli tě zajímá, co tam bylo o tvém otci, tak šlo o to, že estébáci chtěli mít v orchestru nějakýho kontakta.“ 82


„Cože? Kontakta?“ „Jo, kontakta.“ Příčinu mého údivu Vlado nepochopil. „Otec tvrdí, že nikdy u žádnýho výslechu nebyl.“ „Nejsi naivní? To se přece nedělalo jen tak, že někoho chytli pod krkem a on pak byl povolnej. Nejlíp slouží ten, kdo neví, že slouží. Šikovní agenti si takhle získávali informace sami pro sebe od zcela nezainteresovaných nešťastníků a pak je jenom předávali řídícím orgánům. Otec vůbec nemusel vědět, že se baví s agentem. Prostě měl kamaráda, se kterým občas zašel na pivo, řek mu, co je v divadle novýho, a Knot to potom estébákům prodal sám.“ „To myslíš vážně?“ „Já nevím, jestli to zrovna mezi nimi bylo právě takhle. Ale než jsem ti tehdy volal, potřeboval jsem vědět, jestli náhodou tvoje rodina v tom průseru nejede taky. A zjistil jsem, že tvůj otec nikde vedenej nebyl. Ani jako agent, ani jako důvěrník.“ „Co znamená důvěrník?“ „To byli třeba taky právě ti chudáci, kteří si povídali s přáteli a vůbec netušili, že mají za kamarády slušně výkonný áčka.“ „Áčka?“ „Agenty.“ „Takže kdyby ho Knot nahlásil jako svýho informátora, tak ho estébáci evidovali jako důvěrníka?“ „Mohli, ale nemuseli. Ačkoli nejspíš ano. Rádi měli o lidech přehled. A kdyby potřebovali v divadle udělat nějakou akci, už by věděli, že tam někoho mají.“ „Aniž by o tom táta věděl.“ „Přesně tak. Ale zase jiní důvěrníci byli ještě větší svině než agenti a spolupracovali zcela vědomě. Je to případ od pří padu.“ „Ale když tam táta není, tak to znamená, že ho Knot nikdy neprásk, nebo aspoň neprohlásil za svůj zdroj, ne?“ „Hele,“ Vlado se napil mezitím už úplně chladné kávy. „Knot nebyl zase tak výkonnej agent. Máme tam mnohem horší případy. Prostě plnil úkoly, protože mu slíbili, že se bude moct vrátit 83

druhá kapitola

k oboru, on si pořád podával nějaké žádosti o přijetí a nikdy ho nikam nepřijali. Nakonec se asi smířil s tím, že v té knihovně zůstane do smrti.“ „A proč myslíš, že mu nepomohli? Víc by si ho zavázali, ne?“ „Nevím. Třeba věděli, že by byl mezi přáteli náhle podezřelej. Nebo potřebovali mít svýho člověka právě v knihovně. A zrovna takovýho, kterej budí mezi kolegy důvěru. Kromě toho na vykopnutýho partajníka nedopadl tak špatně. Dělal sice v knihovně tu nejhorší práci, mezi lidi ani pořádně nesměl, nejspíš jen tahal knížky ze skladu a do skladu, ale pořád to byla knihovna. Taky moh zůstat noční vrátnej. Nebo skončit v těžkým průmyslu. Nebo ještě hůř. A Knot si tohle nejspíš uvědomoval.“ „Hm. Ale přesto bych ten svazek chtěl vidět.“ „Ti říkám, že to nejde.“ Nadechl jsem se jako táta před každou promluvou. Zatím mi jeden nádech stačil i na čtyři věty, ne jen na čtyři slova. „Vlado, ty vole! Potřebovals něco, já jsem to proved, i když to zrovna ode mě bylo vůči Knotovi dost hnusný. Teď potřebuju něco já. Neprásknu tě, do novin to nedám, ale chci si bejt jistej, že to bylo právě tak, jak říkáš.“ Znovu se chtěl napít, ale v šálku už měl jenom lógr na dně. „Nic jsem od tebe nepotřeboval. Bylo tisíc cest, kterejma jsme to mohli pustit.“ „Já vím, Drahovzal v poslední době píše jak sjednanej.“ Skoro se usmál. A já jsem se rozhodl, že přestanu lhát. „Jde mi ještě o něco. Na jednom tom papíru je záznam, jak Knot práskl chlapa jménem Borovička. Psáno Borowitschka nebo jak. Byl to Němec, měl krásnou dceru a na prázdniny jezdil na stejnou chatu jako naši a jako Knotovi. Pak se jednoho dne nevrátil z túry, zatkli ho prý dokonce přímo na Sněžce a já už o něm nikdy neslyšel. A teď, skoro po dvaceti letech, si jeho jméno přečtu v Knotově hlášení. Chtěl bych prostě vědět, o co šlo.“ Naklonil se přes stůl. „Já už tam nedělám,“ zašeptal. 84


„Cože?“ „Dělám jinde. U firmy jsem samozřejmě zůstal, ale jsem… Prostě bývám víc v terénu. Neptej se.“ „Ještě nějaké přání, pánové?“ Servírka projevila zdvořilý zájem. „Zaplatím,“ řekl jí Vlado. Spočítala účet, dostala čtyřicet korun a Vlado se zvedl. „A Jelen? Ten už je taky pryč?“ zeptal jsem se. „Jaks to říkal? Borowitschka?“ „Jo.“ „Já něco zkusím.“

7

Pátek 22. 8. 1969 Pavlík se „strejdánkem“ šli hned po snídani plácat do míčku. Ne vím, co na tom Milana baví, je ovšem obdivuhodné, že věnuje to lik času cizímu dítěti. Dokonce to nevypadá, že by se musel nějak zvlášť nutit. Pavlík se vrací vždy zcela rozjařený a dá nám velkou práci ho uklidnit, aby se dokázal aspoň soustředěně najíst. Petra naučila malá slečna Bartoňová hrát kanastu a on by od té chvíle nejraději nedělal nic jiného. Kdybychom chtěli, měli bychom tu na sebe s Jiřinou nebývale mnoho času. Škoda. Milan přivedl Pavlíka až po jedenácté, co tam celé dopoledne dělali, ví pámbu. Pavlík říkal, že hráli pimpom. Úroveň hry určitě odpovídala spíše Pavlíkově výslovnosti než pravidlům stolního tenisu, ale je hezké, že se umí takto zabavit. Napadlo mě, že by chom se s Jiřinou mohli přidat k aperitivčikům, jak říká Šnajdr těm několika hostům, kteří vždycky před polednem chodí do čer vené jídelny na cinzano. Denně bychom si to asi dovolit nemohli, ale jednou za týden a pouze na dovolené, proč ne. Milan právě objednával a byl naší přítomností natolik překva pen, že manželce i mně objednal skleničku na svůj účet. Přised li jsme si k Weissmannovi, který byl hluboce začten do Rudého práva. Mánek bohužel kromě Rudého práva kupuje pouze místní 85

druhá kapitola

deník Pochodeň, který jsem jednou zkusil otevřít, ale kulturní rubriku hodnou toho jména jsem tam vůbec nenašel. Milan chválil Pavlíkovy výkony v pink ponku, Jiřina se s ním pustila do řeči, Šnajdr kouřil, Weissmann mlčky četl noviny, jeho přítelkyně Marcela (od včerejška si tykáme, přemýšlel jsem, jestli bych neměl nabídnout tykání i Weissmannovi, ale dobře vím, že dirigenti si s muzikanty obvykle tykat nechtějí) četla nějakou detektivku. Usrkával jsem cinzana (bylo to dobré, možná bychom nemuseli tolik šetřit) a pozoroval jsem je. „Co píšou v největším a nejčtenějším?“ obrátil se Milan na Weissmanna. Chvíli mlčel. „Žádné dobré zprávy,“ odpověděl. „Poslouchal jsem ráno tranďák,“ poznamenal Šnajdr. Do jídel ny přišel Borowitschka a posadil se vedle Jiřiny. „Co se stalo?“ zeptal se Milan. „Nejsem si jist vašimi optimistickými prognózami, pane Kno te,“ zvedl Weissmann oči od novin. „Demonstraci v Praze tvrdě rozehnali, a jak se zdá, byli tam i mrtví.“ Milan mlčel. „Tady píšou: Pozdě večer se ve středu města objevily i překáž ky, z nichž kriminální živly střílely ze samopalů do bezbranných občanů. Zastřeleni byli dva mladí lidé a zraněno, i těžce, několik dalších lidí. Je zřejmé, že tento útok měl vyvolat paniku a zastra šit příslušníky VB, kteří v té době samopaly neměli.“ „To si umím představit,“ řekl jsem. „V té době samopaly neměli. A demonstranti, vyzbrojení americkými zpravodajskými služba mi, nejspíš střílejí po sobě navzájem.“ „Přesně to z toho vyplývá,“ poznamenal Weissmann. „A tady, dámy a pánové, píšou dokonce o nás. Poslouchejte: Na politické frontě probíhá velký zápas o totální likvidaci všech reakčních a pravicových sil. Zdravé síly ve straně a společnosti dovedou tento zápas k vítěznému konci. To si uvědomují i ti rozvraceči, kteří se v posledních dnech stáhli z politického kolbiště, kteří se svými spojenci a poradci zalezli do horských chat a úkrytů, aby nemuseli otevřeně přiznat barvu před zraky veřejnosti.“ 86


„Proboha, do horských chat a úkrytů! Koho tím myslí?“ „Nejspíš nikoho,“ ozval se Šnajdr. „Takhle se vytvářejí záminky. Zřejmě mají nějaký tip a potřebují udělat pořádnou prohlídku na nějaké horské chatě. Přepadnou jich tak pět šest, i když jim půjde jen o jednu konkrétní. Nejspíš už to dneska k ránu udělali. A tady si čtenář dopředu přečetl zdůvodnění.“ „Pánové, nežertujte,“ vložil se do debaty Mánek. „Prosím, ne žertujte. Tohle smrdí.“ „Já nežertuju, pane Mánek. Bohužel nežertuju.“ Chvíli bylo ticho. Pomalu přicházeli další hosté. Ve dvanáct Mánkovi obvykle otevírají bílou jídelnu. „Dva mrtví,“ řekla polohlasem Jiřina. „Slyšíš to? Dva mrtví! A nezastřelil je žádnej Rusák! Naši je zastřelili! Čeho myslíš, že se tady ještě dožijem?“ Věděl jsem, kam míří. A na koho míří. Milan ji ale přerušil. „Kdo ví, jak to bylo.“ „To nevím, Milane, jak to bylo. Ale vím, jak to bude. A ty bys to věděl taky, kdyby ses nebál si to přiznat.“ Přestávala se ovládat. „Proč už dávno nejsme pryč? Co tady ještě děláme? Tohle bude jenom horší. Žádné reformy, Milane. Bude se střílet, zatýkat, za vírat, odsuzovat na doživotí. Bude to horší, mnohem horší, než to bylo za Novotnýho. A my jako ty ovce pitomé tady budeme sedět a budeme na to čekat!“ Jejímu výstupu přihlíželo početné publikum. Ani pro ně to určitě nebyl aperitiv, po kterém by člověk dostal chuť k jídlu. A to nemluvím o nebezpečí, do něhož Jiřina uvrhla celou rodi nu. Copak známe všechny hosty? Copak víme, kdo a proč sem jezdí? Svíčková paní Mánkové mi ovšem chutnala a zdálo se, že i Ji řina se postupně uklidňuje. Pavlík s Petrem pochopili, že se něco děje, a během jídla skoro nepromluvili. Asi třikrát jsem se to po kusil prolomit, ale Jiřina vždy jen zavrtěla hlavou. Odpoledne jsme šli do Lhotky do cukrárny. Bartoňovi zítra odjíždějí, začínají balit a Ivanku k Petrově radosti poslali s námi. A bylo to dobře, děti k sobě vždy připoutají pozornost a člověk 87

druhá kapitola

se s nimi odreaguje. Bylo sice stále zataženo, a to jak na obloze, tak mezi mnou a Jiřinou, ale tam ani tam se zatím nerozpršelo. Chvíli před půl pátou jsme se vydali lesní cestou zpátky na chatu. Starší děti zmizely za druhou zatáčkou, že na nás počka jí na houpačce před chatou, Pavlík capkal s námi a v posledním prudkém úseku se nechal vynést na zádech. Jenže jakmile jsme se přiblížili vrcholu, rozhodl se, že dál už půjde sám, a když za ostřil na houpačku a zjistil, že na ní sedí Petr s Ivankou, roz běhl se za nimi. Poprvé během dnešního odpoledne jsme zůstali s Jiřinou sami. Několik kroků jsem šel těsně za ní, ale ona se po chvíli zastavila. „Při první příležitosti sbalím kluky a odjedem,“ řekla hlasem jedovatým a rozhodným. Jakoby vůbec ne hysterickým. „Kam?“ „Kamkoli.“ Najednou mi bylo všechno jedno. Celou dovolenou je protivná, chová se ke mně jako k cizímu, já se držím zpátky, abych ji ne dráždil, ale stejně mi to není nic platné. Nadechl jsem se. „Jasně. Oni totiž všude na světě čekají na učitelku z Horní Dolní.“ Kupodivu se neurazila. „O to se nestarej. Ty si klidně zůstaň, kde jsi. Ale nebudeš ničit budoucnost mým dětem!“ „Víš co? Ty si odjeď kam chceš, ale děti tady zůstanou! Naro dily se tady a tady něco dokážou. Tady, rozumíš?“ „Tady? Tady nedokážou nic. Jako tady nikdy nic nedokážeš ty ani já. Jediný úspěch, kterého tady můžeš dosáhnout, je pře žít. Přežívat a přežít. Pokud tě cestou do práce nezastřelí nějaký demonstrant se samopalem!“ Teď už byla hysterická. „Cestou do práce nikdo nikoho nezastřelil. Stačí nelézt na ty demonstrace! Už od toho hokeje přece víme, že to nemá žádný smysl! A kdo četl noviny nejen dneska, ale i včera a předevčírem, tak musel vědět, co přijde.“ „Aha. A co má podle tebe smysl?“ Nepříjemná otázka. „Nevím. Teď nevím. Všechno se musí ně jak urovnat. Nějak uklidnit, zpřehlednit. Musíme přesněji vědět, 88


kdo je kdo a co chce. Musíme zjistit, co se ještě dá zachránit. Pro stě musíme chvilku počkat.“ „Počkat. Prý počkat. A jak dlouho? Ještě jednou dvacet let? To ti bude šedesát a dočkáš se akorát tak penze.“ Poslední větu vyslovila tichým, klidným hlasem. Vykročili jsme k chatě. Asi měla pravdu. Asi ve všem.

89

druhá kapitola

třetí kapitola

1

„A pamatuješ si, jak jsme tenkrát v pingpongárně udělali díru do zdi?“ „To nebyla zeď, ale heraklit. Do zdi by Radek díru neudělal!“ „Já jsem za to nemohl, chtěl jsem smečovat!“ „Vždyť jsi ani netrefil míček!“ „Jak bych mohl trefit míček, když mi pálka zůstala ve zdi?“ „Hlavně žes měl mechovku. Čínskou!“ „A víš, co taky byla sranda? Jak jsme si jednou u mlýnku vyměnili trička!“ Kavárnu Pavilon, na jejíž zahrádce zapíjíme zákusky espresem a z hluboké paměti vytahujeme pozapomenuté historky, postavili v polovině osmdesátých let. Krátce si konkurovala s umakartovou cukrárnou, která nakonec zůstala rodinám s dět mi, zatímco do Pavilonu mířila usedlejší a německá klientela. Nakonec umakartová cukrárna padla; od té doby ostatně stihla padnout i směnárna, která ji po převratu nahradila.

91

třetí kapitola

Broskvový pohár, který jsem si dával v umakartové cukrárně, v Pavilonu nemají, čokoládu se šlehačkou, kterou pamatujeme z milkbaru Labe a po které touží Yveta, taky ne. Historka s vyměněnými tričky v mé paměti zůstala. S náskokem před rodiči jsme se tenkrát vraceli z kolektivní túry a s jejich dovolením jsme si návrat prodloužili o pár set metrů směrem k modrému mlýnku. Tam jsme se posadili na kameny a navzájem si povyměňovali vrchní část oděvu. Pak jsme sklonili hlavy nad vodu a počkali, až nás rodiče dojdou. Nevím, jestli měl mít tenhle žert nějakou pointu, ale překvapené pohledy rodičů, když jsme zvedli hlavy nad ramena, si vybavuju zřetelně. Vzpomínka je v tričku. Silná, a úplně zbytečná. Na to, co měly holky pod tričky, si naopak nevzpomínám vůbec, asi mě to tehdy ještě nezajímalo. Anebo tam neměly nic. „V kterým roce to bylo?“ zeptal se Vojta. Možná myslel na totéž. „Byl jsem tam?“ Yveta začala přemýšlet. „Mohlo mi být tak jedenáct. Ale kdo u toho byl, to už nevím.“ „Já jo,“ ozval se Radek. „Ale byly mi sotva čtyři. Nejvejš pět. Naši to pak často vyprávěli návštěvám, jinak bych o tom dávno nevěděl.“ „Taky jsem tam byl,“ přidal jsem se. „Měl jsem zelený pruhovaný tričko, který jsem dal Yvetě. Ale co jsem si oblík já, to ví pámbu.“ „Jo, ty ses mi rád staral o oděv. Vzpomínáš? Jednou jsi mi půjčil bundu, protože mi byla zima na lanovce.“ Vzpomínám. Yveta tehdy přijela na Karlovku bez rodičů, vzali ji s sebou Knotovi a měla pokoj sama pro sebe. Hned první neděli po obědě dospělí ulehli k odpočinku a my jsme se vydali na Medvědín, protože jsme se těšili na novou lanovku, kterou minulou zimu konečně uvedli do provozu. Jenže silně foukalo a Yveta šla nalehko. Měl jsem na sobě žlutou adidasku se třemi pruhy na rukávě, kterou mi táta dovezl ze zájezdu, a byl jsem gentleman. Ale jen týden. Příští neděli přijela Karolína a já jsem se k Yvetě zachoval hloupě. Nikdy jsem se k nikomu nechoval hůř. Jenže tenhle zločin už je určitě dávno promlčený. 92


Tenhle ano. Pak je tady ještě jeden, zatím pravděpodobně nepromlčený. Podíval jsem se jí do očí. Byly stejně zelené a pronikavé jako kdysi. Pronikavé, ale neproniknutelné. Myslím na to od oběda. Uspořádala setkání po letech, ale nepozvala mě. Nechtěla, nebo nesehnala číslo? Pozval mě Vojta. Žádala ho o to, nebo mu nedokázala zabránit? Jestli má Radek správné informace a Yveta se kdysi jako odrůstající dítě skutečně přestěhovala ke Knotovým, pak můžu jen doufat, že nic neví. Největší hrůzy sice otiskl Drahovzal, ale zprávu o tom, že její adoptivní otec bonzoval estébákům, jsem pustil do světa já. Možná to ví. Jestli si s Martinou do telefonu povídaly o tom, že jsem tehdy pracoval ve Svobodkách, mohla si to snadno spočítat. Trošku se mi stáhlo břicho. Ale možná to neví. Zatím na sobě nedává nic znát, ani když se jí podívám do očí. Pronikavých, ale neproniknutelných. „Určitě tam byl Honzík,“ připomněl Radek. Vrátil jsem se. „Jenže zrovna s ním si nikdo nechtěl to tričko vyměnit.“ „Ne že by nikdo nechtěl. Prostě to nešlo. Do tak malýho trička by se nikdo jinej nenasoukal,“ smála se Martina. „Nikdo by si s ním nic nevyměnil, ani kdyby byl o dvě hlavy větší,“ poznamenala Yveta. „Vždycky jsme se k němu chovali ohavně.“ „Nepřeháněj, prosím tě!“ vyštěkl Radek. Najednou byl naježený jako v poledne u Karlovky. „Ty si nevzpomínáš, jak jste mu utíkali, jak jste se mu schovávali, jak jste ho strašili?“ „To přece děti dělají.“ „Ale my jsme to dělali jen jemu.“ Možná se chtěli hádat oba. „Protože sem nikdo mladší nejezdil.“ „Ale jezdil.“ „Nejezdil.“ 93

třetí kapitola

Honzík Honzík. Vlastně Jan. Rodiče určitě věděli, že volbou křestního jména svému jedinému dítěti moc nepomůžou, ale otec, Jan Honzík starší, se kvůli svému otci, Janu Honzíkovi ještě staršímu, neodvážil porušit rodovou tradici. Chlapec byl nejistý, vystrašený, pomalý a napůl koktal. Rodiče se o něho báli ještě víc než naši o mě, takže i v letních vedrech chodil ve svetru a v bundě a kotrmelec nezvládl, dokud ho to Yveta nenaučila. Pak trošku vyrostl, housličky si na rozdíl ode mě vzal několikrát i na Karlovku, zodpovědně na ně cvičil a dotáhl to mnohem dál, než si jeho rodiče uměli představit. Jenže ne s houslemi. Nadanějšího dirigenta jsme od Weissmannových časů neměli. Aspoň to táta tvrdil. „Pozvalas ho?“ zeptal jsem se. Kývla. „Paní Honzíková mi na něj dala mobil. Ale přijet nemohl.“ „Nemohl, nebo nechtěl?“ „Nemohl. Touhle dobou míří do Anglie, povede tam nějakou letní školu. Začíná hned prvního července a on se prý musí připravit. Mám vás pozdravovat a že na Karlovku rád vzpomíná. Skoro jsem se styděla, když to říkal.“ „Blbost. Nikdy jsme mu nijak neublížili. Kdyby jo, asi by si to pamatoval.“ Radek bohužel nedokázal nechat téma odeznít. „Nevíte něco o Hance a o Frantovi?“ Martina obracela list. Bylo to nápadné, ale prošlo jí to i u bratra. „Nic moc,“ odpověděla Yveta. „Hanka se s ním tenkrát chtěla rozvést, ale…“ „Rozvést? Proč?“ ptala se Martina. „Franta měl něco s nějakou zpěvačkou. Prej přímo na chatě.“ Martina se usmála. Franta byl krasavec a sportovec. Měl svaly a uměl je předvést. A kromě toho byl sympaťák. Rádi ho měli všichni. Nejspíš i zpěvačky. „Jenže je nerozvedli. Hana sice okamžitě podala žádost, ale ještě před prvním stáním zjistila, že je těhotná. Takovým případům tenkrát rozvod nepovolovali a o potrat Hanka žádat nechtěla. Stejně už nejspíš bylo pozdě.“ 94


Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

všechno je jenom dvakrát

Recommend Documents