HLAVNÍ SOUTĚŽ Salma, Kim Longinotto, Velká Británie, 2013, 90 min. Když bylo Salmě třináct let, rodiče ji zavřeli do sklepa a zakázali jí studovat a chodit ven. Toto domácí vězení trvalo devět let, dokud pod nátlakem nesouhlasila s dohodnutou svatbou. Pak se pouze přesunula do další izolace – pod drobnohled manžela a jeho rodiny. Muslimská dívka z jihu Indie našla ve svém „vězení“ jedinou útěchu v psaní básní. V nich popisuje nejen své touhy a přání, ale především otevřeně a do nejintimnějších podrobností líčí krutý život dívek spoutaných extrémně přísnými islámskými nařízeními a zvyky ve své vesnici. Salma tajně pokračovala v psaní i poté, co jí manžel vyhrožoval smrtí. Sešit s básněmi se jí podařilo dostat k nadšenému vydavateli a stala se z ní nejznámější tamilská básnířka. Sláva, kterou získala, jí pomohla částečně se osvobodit a začít bojovat za větší práva obyvatel vesnice. Britská filmařka Kim Longinotto se ve svých filmech často věnuje příběhům odvážných žen, které čelí diskriminaci a nespravedlnosti, například ve snímku Růžová sárí, jenž byl uveden před dvěma lety na festivalu Jeden svět. Vojta Lavička: Nahoru a dolů, Helena Třeštíková, Česká republika, 2013, 88 min. Nejnovější časosběrný dokument režisérky Heleny Třeštíkové představuje uplynulých šestnáct let v životě romského hudebníka, novináře a aktivisty Vojty Lavičky. Za tu dobu prošel mnoha vzestupy i pády v pracovním i osobním životě. Nejvíc zazářil v letech, kdy působil se skupinou Gipsy.cz, šťastnější byl ale v mnohem méně úspěšných hudebních uskupeních a možná vůbec nejraději hraje se svým synem. Jako červená nit se celým snímkem táhnou úvahy Vojty Lavičky o romské identitě. Jak skloubit hrdost na svůj romský původ s nesouhlasem s tím, jak někteří Romové žijí? Proč odcházet do zahraničí jako mnozí další, když se tady cítím doma? A jak mohu zatracovat ty, kteří odešli, když vidím, jak pohrdavě se na nás většina Čechů dívá? Po propuštění, Daniel Abma, 2012, Německo, 88 min. Sedmnáctiletý Jano prodával na ulici drogy, dvaadvacetiletý Imo je násilník a o tři roky starší Marcel před několika lety spolu s dalšími dvěma neonacisty zabil šestnáctiletého chlapce. Mladý německý režisér Daniel Abma je s kamerou sleduje tři roky od chvíle, kdy byli propuštěni z vězení ve Wriezenu. Všichni tři si slibovali, že se za zdi s ostnatým drátem jako trestanci už nikdy nevrátí, najdou si práci, bydlení, přítelkyni a začnou znovu. Návrat do společnosti není vůbec jednoduchý, každý ze tří mladíků ale dostane od někoho blízkého šanci na nový začátek. Pro někoho je to společný život s milovanou dívkou a později i dítětem, pro jiného otcovský přítel, který pomůže s bydlením, prací i záchvaty vzteku. Dokážou se chopit příležitosti? Tři příběhy, které se ve filmu prolínají, mají mnoho společného, každý z nich se však vyvíjí jiným směrem. Ukazují, jak obtížná je resocializace mladých delikventů a jak důležitou roli při ní hrají jejich blízcí. MÁTE PRÁVO VĚDĚT Ve vězení se burky nenosí, Nima Sarvestani, Maryam Ebrahimi, Švédsko, 2012, 77 min. Jak svobodné jsou afghánské ženy? Pohled do ženské věznice poskytuje neobvykle otevřené svědectví o ženách v tradiční společnosti, které odmítly poslechnout muže a respektovat zákony stanovené tradicí. Nevěru, odmítání nucených manželství, ale i útěk z domova před násilím potom řeší státní soudy udělením dlouholetých trestů. Film rozplétá složité příběhy tří žen. Sára utekla před
svatbou se svým milencem, se kterým ve věznici komunikuje. Sima odešla s nevlastním synem od násilnického manžela a bojí se o chlapcův život. Nadžíba opustila svého manžela těhotná, ve věznici porodila a později byla nucena své dítě prodat. Před diskrétní kamerou se rozvíjejí rodinné konflikty, které byly příčinou jejich uvěznění. Řešit se je snaží ve věznici samy ženy, jejich blízcí, ale i zdejší zaměstnanci. V izolaci vězení ženy paradoxně nacházejí určitou míru bezpečí, svobody a lidskosti. Po zemi, po moři, Harkjoon Lee, Dongkyun Ko, Hein S. Seok, Jižní Korea, 2011, 52 min. Severokorejský uprchlík Songgook pomalu začíná žít nový život v Jižní Koreji. Jeho manželka, se kterou čeká dítě, má ale stále členy rodiny v KLDR. Songgook se rozhodne zorganizovat jejich složitý útěk. Sám jede z Jižní Koreje do Číny a podnikne nebezpečnou noční cestu k hraniční řece Tumen, kde se s rodinou své ženy setká. Pak se společně vydají na vypůjčené rybářské lodi na cestu do bezpečí mezinárodních vod mezi Čínou a Jižní Koreou, kde se mají potkat s jihokorejským pastorem a předat si uprchlíky. Plán jim však zkomplikuje počasí a jihokorejská pobřežní hlídka. Ta odmítá pomoct unavenému Songgookovi, který strávil už skoro padesát hodin na lodi plné vody. Dramatický příběh těžko představitelné odvahy a skromnosti, který dokumentuje tento složitý způsob útěku ze Severu, vynesl filmu nominaci na Cenu Emmy. Kromě líčení riskantního útěku přináší také svědectví o absurdních podmínkách života uprchlíků v nové zemi a o byznysu, který se v souvislosti s uprchlictvím rozvinul. BOJÍTE SE SNÁŠET? Statečná srdce, Kari Anne Moe, Norsko, Švédsko, 2012, 118 min. Původním záměrem režisérky Kari Anne Moe bylo popsat podstatu politické scény v Norsku, která bývá označována za nejkultivovanější demokracii světa. Během jednoho roku sledovala osudy čtyř mladých aktivních studujících, zástupců odlišných politických stran, kteří se rozhodli kandidovat ve studentských volbách. Do příběhů Johanny, Haakona, Sany a Henrika a jejich osobních dilemat, pochybností a přesvědčení však uprostřed léta 2011 vstoupí samozvaný „zachránce evropských tradic“ Anders Breivik, který povraždí na ostrově Utøya desítky mladých členů Norské strany Práce. Hrůzný čin, motivovaný léta živenou frustrací z vývoje norské společnosti směrem k multikulturalismu a podpořený nesnášenlivostí vůči muslimům, otřásl celou norskou společností. Jednou z těch, kdo jen těsně unikne řádění vraha, je i Johanna. Vyrovnat se s otřesným zážitkem je pro ni, stejně jako pro celé Norsko, nesmírně obtížné. Stejně jako u většiny spoluobčanů a politiků však i u ní převáží názor, že překonat extremismus a nesnášenlivost je možné pouze otevřeností a důsledným lpěním na tradičních hodnotách demokracie. Všichni spolu, Hella Wenders, Německo 2011, 87 min. „Velkou debatu asi nepotřebujeme. Daniela dostane důtku a tím to končí. Souhlasí všichni? Tak to uzavřeme.“ Nudně znějící schůze je ve skutečnosti fascinující setkání osmiletých dětí, které každý týden samy vedou porady, aby probíraly situaci ve třídě a samy nacházely dohodu při řešení problémů. Děje se tak na základní škole v Berg Fidelu, čtvrti německého Münsteru, kde se spolu čtyři roky vzdělávají děti bez rozdílu věku, rasy nebo handicapu. Výjimečně nadaný David, který chce být astronomem, se tu učí společně s bratrem Jakobem, který má Downův syndrom. Lukas, jenž si plánuje kariéru automobilového závodníka, má problémy se sluchem a motorikou a budoucí topmodelka Anita trpí poruchou učení. Portrét několika dětí, které v této škole získávají znalosti i
sociální dovednosti, ukazuje, co to znamená moderní vzdělávání a co se stane, když i znevýhodněné dítě dostane šanci. O slušnosti, Radovan Síbrt, Česká republika, 2012, 52 min. Nedodržování řádu a pravidel většinové společnosti se v dokumentu O slušnosti jeví jako jeden z hlavních důvodů strachu a nevraživosti, které panují mezi obyvateli janovského sídliště. Kamera vstupuje do útulných panelákových bytů, kde se od rozhořčených starousedlíků dovídáme o komplikovaném sousedském soužití. Přívlastky jako slušný, normální nebo přizpůsobivý zaznívají z úst rezidentů coby mravní zaklínadla pro ideál českého občana. Cejchování všech, kteří „nejsou jako my“, pak přítomné vede k radikálním názorům na vrozenou neschopnost řady Janovských přizpůsobit se životu v tzv. slušné společnosti. „Když nemůžeme žít jako slušný lidi, tak ta válka prostě bude. A hotovo,“ zaznívá v restauračním podniku, kde se někteří „přizpůsobiví“ scházejí s příslušníky Dělnické strany. Nestranný pohled režiséra Radovana Síbrta, zaměřený na detailní popis každodenních konfrontací místní majority, předkládá mrazivou sondu do úvah lidí, kteří přitom nepatří k žádnému extremistickému hnutí. Přinejmenším oficiálně. Pod lampou je tma, Kristýna Bartošová, Česká republika, 2012, 28 min. Josefov je město, jakých v České republice najdeme hodně. Tak jako jinde, i tady panuje napjatá atmosféra mezi místními Romy a majoritou. K řešení nepříjemné situace se snaží přispět mladý Rom Zdeněk, který se rozhodne zřídit pro děti z místní chudinské čtvrti taneční kroužek. Jeho snahou je přivést mládež, která se jinak bezcílně toulá ulicemi, k něčemu smysluplnému. Zájem o kroužek je veliký, i rodiče ho podporují, a tak už zbývá už jen jediné: nalézt vhodný prostor. A právě tady narazí, když rada města jeho žádost jednomyslně zamítne. Starosta chce totiž ve městě zavést „pořádek“ a nabízí jednoduché schéma: až se srovnají oni („nepřizpůsobiví“), teprve potom s nimi budeme jednat my. Do města proto nasazuje občanské hlídky v rámci represe, která však jen zvětšuje už tak hluboké propasti mezi lidmi. Film Kristýny Bartošové ukazuje, kam až může vést přehnané lpění na řádu. Ke snížení kriminality v Josefově tyto snahy nijak nepomohly. Na divokém severu, David Vondráček, Česká republika, 52 min. Film Na divokém severu režiséra Davida Vondráčka mapuje události v severních Čechách během horkého jara a léta 2011. Sociální sonda o problematickém soužití tamních většinových obyvatel s romskou menšinou popisuje historické události související s vyhnáním německého obyvatelstva ze Sudet po druhé světové válce a následným znovuosidlováním pohraničí. Tyto děje přímo či nepřímo předcházely neutěšenému stavu věcí, který na severu Čech panuje v současnosti. Kraj patřil na počátku dvacátého století k průmyslově nejvyspělejším koutům Evropy, o sto let později je bolavým místem na mapě České republiky – zejména kvůli nedostatku pracovních příležitostí, rostoucí a většinou neřešené kriminalitě a projevům rasové nesnášenlivosti. Mnoho z těch, kteří zde žijí, by rádo odešlo, nicméně jsou chyceni v pasti novodobého sociálního inženýrství a ekonomické závislosti na majetku.
VEDLEJŠÍ ÚČINKY Normální život, Mikala Krogh, Dánsko, 2013, 75 min. Cecilie a Katrine jsou jednovaječná dvojčata, což není na první pohled vůbec poznat. Katrine je čilá dvanáctiletá dívka s dlouhými blond vlasy, obklopená vždy přáteli ze školy a z fotbalového týmu, zatímco Cecilie je o hlavu menší, bledá a hubená. Holčičky vypadají jako dvojčata na rodinných videích jen do svých dvou let, kdy se u Cecilie projevila leukémie a začal její dlouhý boj o život. Měsíce strávené v nemocnicích střídají okamžiky štěstí a naděje. Režisérka Mikala Krogh ukazuje, jak se běžná dánská rodina pokouší žít normální život v nejistotě, kterou přináší smrtelná choroba dítěte, a jak Cecilie hledá stabilitu a jistotu v každodenních domácích povinnostech, koníčcích a školních úkolech. Rodina se ocitá v nelehké situaci a musí čelit extrémním okolnostem. Nejdůležitějším jsou přitom pro všechny aktéry láska a rodinné zázemí.
MOC MÉDIÍ Zakázané hlasy, Barbara Miller, Švýcarsko, 2012, 52 min. Režisérka Barbara Miller představuje ve svém filmu tři odvážné ženy. Kdyby se nenarodily v Íránu, na Kubě a v Číně, vedly by tyto ženy možná poklidný život. Z nejrůznějších důvodů se však rozhodly nemlčet a postavily se diktatuře. Yoani Sánchez, první kubánská bloggerka, kritizuje kubánský režim, protože chce mít co říct, až se jí syn zeptá, co udělala proti režimu. Za svou odvahu čelí pronásledování a hrozbám smrti. Čínskou lidskoprávní aktivistku Zeng drží režim čtyři roky v domácím vězení – bez manžela, s dvouletým dítětem. Bloggerka Fernaz Seifi musela opustit rodný Írán a na internetu píše pod pseudonymem. Hlasy statečných žen, které přinášejí prostřednictvím sociálních sítí svědectví o životě v diktatuře, se režimy snaží cenzurovat a umlčet, protože úspěšně nahlodávají jejich informační monopol. Díky jejich příspěvkům na Facebooku, Twitteru, You Tube či na vlastním blogu se jim daří dostávat diktátory a diktátorské režimy pod nebývalý politický tlak. Proto časopis Time zařadil tyto revolucionářky 21. století, které symbolizují novou, internetem propojenou generaci, mezi nejvlivnější hlasy dnešního světa. Od Fica do Fica, Zuzana Piussi, Slovensko, 2012, 80 min. Dokument Zuzany Piussi zachycuje období od konce Ficovy vlády v roce 2010 po jeho absolutní vítězství ve volbách v roce 2012. Mezitím režisérka sledovala volební mítinky stran celé slovenské politické scény a především vývoj kauzy Gorila. Politický skandál začal únikem tajného dokumentu Slovenské informační služby v prosinci 2011. Dokument popisuje podrobnosti údajných korupčních rozhovorů mezi skupinou Penta a politickými špičkami v letech 2005 a 2006. Zveřejnění dokumentu vyvolalo obrovskou negativní reakci veřejnosti a tisícové demonstrace. Film odhaluje vliv médií v souvislosti se zveřejněním spisu a následně malou snahu novinářů informovat o vyšetřování a občanských protestech. Zároveň dokumentuje rodící se občanskou iniciativu a úskalí, která provázejí její existenci, včetně neschopnosti zaujmout jasné stanovisko a vyslovit konkrétní požadavky vůči vládě. Přináší svědectví o tom, jak v době, kdy ve světě vrcholilo arabské jaro nebo hnutí Occupy, je pro slovenskou společnost těžké být tvůrcem a hybatelem změny, kterou sama žádá.
CESTY KE SVOBODĚ Polibek od Putina, Lise Birk Pedersen, Dánsko, 2012, 58 min. Masové hnutí a demonstrace v Rusku nejsou výlučně věcí opozice. Také Putinovi příznivci se organizují do patriotického hnutí, které má své vůdce, mládežnické tábory, kongresy a demonstrace. Zvláště v době a místě očekávaných protestů opozice. Snímek je sondou do povahy masového provládního hnutí „Naši“. Na příkladu mladé a ambiciózní Máši Drokovové, asistentky komisaře Našich, film sleduje moderní a pozitivní tvář hnutí. Pozorování demonstrací a schůzí Našich, jakož i svědectví opozičního vůdce Ilji Jašina a známého bloggera Olega Kašina však ukazují i druhou tvář hnutí: násilnou, nacionalistickou a štvavou. Nově zvolený komisař tuto tendenci na kongresu Našich vyjadřuje explicitně. Patriotka Máša se pomalu od agresivních metod Našich distancuje a nachází společnou řeč s Kašinem. Hnutí ale stále brání i přes nátlak, který je na ni pro její nové styky vyvíjen. Když je Kašin krutě zbit, Máša si musí vybrat.
Úžasný Ázerbájdžán!, Liz Mermin, Velká Británie 2012, 55 min. Ázerbájdžán je jako dravý orel, který přirozeně spojuje kultury Západu a Východu. Tak se snaží před mezinárodní veřejností prezentovat stát i místní představitelé. V zemi bohaté na ropu vyrůstají mrakodrapy, Ázerbájdžán se dostal do Bezpečnostní rady OSN, prezident Alijev si potřásá rukou s nejvýznamnějšími státníky světa. Když ázerbájdžánský pěvecký duet vyhrál apolitickou hudební soutěž Eurovision, vyhlásil prezident vítězství národním úspěchem. Film Amazing Azerbajian je příběhem země dvou tváří. Pod nablýskanou fasádou se podle mezinárodních pozorovatelů skrývá represivní a zkorumpovaný režim, který tvrdě potlačuje svobodu slova. S odpůrci nemá stát slitování. Nepohodlné novináře zatýká na základě smyšlených obvinění, nebo je rovnou nechává likvidovat a jakékoliv projevy nesouhlasu potlačuje násilím. Pevnost, Lukáš Kokeš, Klára Tasovská, Česká republika, 2012, 72 min. Dvacet let od rozpadu SSSR v Evropě stále existuje stát, kde shlíží ze sloupů na náměstích bronzový Lenin, nostalgicky se vzpomíná na staré dobré sovětské časy a fotografovat na železničních zastávkách je přísně zakázáno. Vítejte v temném skanzenu komunismu, vítejte v neuznané Podněsterské moldavské republice. Poeticky laděný dokument mladých českých autorů Kláry Tasovské a Lukáše Kokeše popisuje na příbězích několika postav každodenní život v pitoreskních kulisách podněsterského (ne)státu. Jeho obyvatele dennodenně masíruje státní propaganda a k cestě do zahraničí potřebují tři a více pasů. V čele neuznané republiky stál uplynulých dvacet let prezident Igor Smirnov, tragikomická postava jako vystřižená z osmdesátých let minulého století. Z území na pravém břehu Dněstru vybudoval satelit Moskvy, přes který proudí do Evropy zbraně, drogy a lidské orgány. Vše přitom kontroluje všudypřítomná tajná policie a řídí mafiánské struktury mocných. Přinese nová volba prezidenta šanci na změnu? Film byl s úspěchem uveden na zahraničních festivalech, například na dánském CPH:DOX. Duhový šampionát, Nicolaas Veul, Tim van Besten, Nizozemí, 2012, 48 min. Dva mladí nizozemští novináři se s kamerou vydávají do Kyjeva na první ukrajinskou gay pride. Od organizátorů průvodu se dozvídají o homofobii panující v zemi. Naprostá většina Ukrajinců považuje
homosexualitu za nemoc a gayové a lesby musí svůj soukromý život skrývat. Odpor k lesbám a gayům potvrzuje před šokovanými novináři i představitel církve. V poslední době také sílí důraz na tzv. tradiční hodnoty a názory, že homosexualita je západní propaganda, která by se měla zakázat. K tomuto účelu se dokonce připravuje restriktivní zákon. Právě proto pořádají ukrajinští aktivisté gay pride těsně před Mistrovstvím Evropy ve fotbale, které se v Ukrajině ten rok odehrává. Chtějí se postavit za svá práva a zároveň se chránit před očekávanými útoky neonacistů a jiných skupin pomocí velké pozornosti médií, která je díky fotbalu na Ukrajinu obrácena. Věří, že pouze veřejný průvod může zmírnit společenský odpor. Lehký a veselý tón filmu se s přibližujícím datem průvodu stává vážnějším. Mezi pořadateli roste nervozita a obavy z násilných reakcí. Do poslední chvíle není jasné, zda se gay pride vůbec uskuteční... Tygří holky, Juliet Lamont, Austrálie, 2012, 75 min. Wai Hnin nemá hudební sluch, Htike neumí tancovat. O Kimmy si všichni myslí, že je ošklivá. Cha Cha se nemůže vymanit z područí svého despotického otce, Ah Moon musí mít vše pod kontrolou. Nejde právě o ideální sestavu pro dívčí hudební skupinu, ale když Tygří holky vyběhnou na pódium, publikum je ve varu. Příběh barmských děvčat, která si chtějí splnit svůj hudební sen díky – i navzdory – ambicím svých manažerů, se odehrává na pozadí změn, jimiž během posledních dvou let procházela celá země. Autoritativní režim propustil z dlouholetého domácího vězení tamější disidentku Su Tij a vojenská junta naplánovala jako symbol jistého uvolnění represí všelidové volby. Zatímco se Su Tij opět politicky probouzí, společenského uvolnění využívají i Tygří holky a začínají připravovat své první album. A když opoziční politička se svou stranou získává v doplňovacích volbách většinu křesel, děvčata se podílejí na tvorbě písně Come Back Home, která vybízí exulanty, aby se vrátili zpět. TAKZVANÁ CIVILIZACE Na sever od slunce, Inge Wegge, Jørn Nyseth Ranum, Norsko, 2010, 46 min. Inge a Jørn nejsou běžní surfaři. Spojení s vodou a přírodou se rozhodli prožít si až na dřeň. Na devět měsíců se usadili na opuštěné pláži ostrova u břehů Norska daleko za polárním kruhem, kde našli nejen perfektní vlny, ale také spousty naplavených odpadků. Na pláži chtějí zůstat, dokud neposbírají alespoň tunu toho, co sem dennodenně přináší moře ze vzdálených míst. Svůj životní styl odpovědných surfařů dotahují k dokonalosti i tím, že se živí levným prošlým jídlem a jejich dodávka jezdí na přepálený olej. Fantastické záběry přírody, dobrodružného surfování za polární noci i „běžného“ pobývání na pláži spojuje čirá radost ze života mimo civilizaci. Hrdinové filmu si však zároveň musí zajistit základní podmínky k přežití. Ztracené řeky, Caroline Bâcle, Kanada, 2012, 72 min. Většina metropolí byla založena v dosahu vody, v oblastech protkaných potoky a řekami. Kam se ale všechny ztratily? Vsákly se do země? Vlily se do větší řeky? Záhadě se snaží přijít na kloub skupinky odvážných průzkumníků kanálů, kteří vybaveni čelovkami a rybářskými botami pronikají do podzemí, kde sledují odvěké trasy vody. Režisérka Caroline Bâcleová ukazuje nejen je a jejich nelegální výpravy, ale i krajinné architekty, urbánní ekology a aktivisty, kteří se snaží vrátit pohřbené toky tam, kde odjakživa byly – na povrch. Film se noří do podzemí Londýna, Montrealu, Toronta, Soulu a italského městečka Brescia. To, co bylo vzhledem k šířícím se epidemiím, průmyslové revoluci a rostoucí populaci sídel nevyhnutelné před sto lety, tedy svést vodu z ulic do kanálů, dnes působí ve většině
měst spíše problémy. Podzemní stoky jsou přetížené, znečištěné a rozvoji spíš brání, než aby ho usnadňovaly. Dokument nutí k zamyšlení o našem bezprostředním okolí, o krajině, kterou jsme jako lidé přetvořili, a nabízí otázky, kde končí příroda a začíná město a zda taková hranice vůbec musí existovat. PANORAMA Velvyslanec, Mads Brügger, Dánsko, 2011, 94 min. Dánský novinář a filmař Mads Brügger odkrývá ve stylu špionážních filmů pozadí nelegálního obchodu s diamanty a diplomatickými pasy v Africe. Pod fiktivní identitou zámožného obchodníka oslovuje skupiny, které jsou ochotny za úplatu zajistit diplomatické krytí některého z nestabilních afrických států. S jejich přispěním se dostává jako liberijský diplomat do Středoafrické republiky, jedné z nejchudších zemí světa, avšak bohaté na diamanty. Pod zástěrkou snahy o vybudování továrny na zápalky zjišťuje, jakým způsobem by mohl drahocenný nerost získat, vyvézt ze země a zpeněžit. Kolotoč schůzek s vládními představiteli, kolegy diplomaty a jednání s obchodníky zaznamenávaný skrytou kamerou ústí v dohodu s majitelem diamantových dolů. Další film Madsa Brüggera, výjimečný dokumentární metodou, při níž se autor sám dosazuje do role jednoho z aktérů. Zároveň však narůstá jeho paranoia a obavy, protože se stal součástí hry, ve které je lidský život jen snadno odečitatelnou položkou. PROČ CHUDOBA? Dejte nám peníze, Bosse Lindquist, Švédsko, 2012, 58 min. Etiopii v polovině 80. let postihl extrémní hladomor. Záběry vyhladovělých lidí ve smrtelné agónii obletěly svět a podnítily slavné hudebníky Boba Geldofa a Bona Voxe k uspořádání obřího charitativního koncertu Liv Aid. Režisér Bosse Lindquist se vydal po stopách angažovaných světových celebrit, které se rozhodly v boji proti chudobě něco dělat. I díky jejich proslulosti získalo do té doby okrajové téma globální rozměr. Film mapuje jejich aktivity v oblasti humanitární a rozvojové pomoci a odkrývá pozadí úspěšných celosvětových kampaní jako Drop the Debt a Make Poverty History. Dokument se však nevyhýbá ani odvrácené straně úspěchu, který zčásti stojí na vytváření stereotypního obrazu rozvojového světa jako zemí plných dětí s propadlými tvářemi a nafouklými bříšky, a zároveň se neobejde bez nutnosti jednat i s autoritativními režimy. Snímek hledá odpověď na věčnou otázku: Jak vlastně správně pomáhat? Je součástí mezinárodního projektu Proč chudoba?, který má za cíl vyvolat debatu o různých podobách chudoby ve světě. Vzdělání po čínsku, Weijun Chen, Čína, Jižní Afrika, 2012, 58 min. Vzdělání bývá nejlepším způsobem, jak uniknout chudobě, ne však v miliardové Číně. Na prestižní státní univerzity se dostanou jen ti nejlepší studenti, ostatní mohou jít na drahé soukromé a ne vždy kvalitní školy, jejichž absolventi mají na trhu práce nejistou perspektivu. Rodiče Wang Pan jsou velmi chudí. Jako jedináček jen ona může své rodiče zabezpečit ve stáří. Proto se rodina zadluží, aby Wang mohla jít studovat na soukromou školu. Wan Chao jednu takovou školu právě dostudoval a odešel do velkého města hledat práci. Jeho počáteční entusiasmus brzy vystřídají obavy, z čeho bude žít. Je jedním ze dvou milionů čerstvých absolventů, kteří každoročně v Číně nemohou najít zaměstnání. Mozaiku dokresluje Wang Zehziang, učitel, který v době školních prázdnin povinně objíždí venkovské oblasti a láká studenty ke studiu na škole, kde učí. Téměř nic z toho, co mladým lidem a jejich
rodičům vypráví, není pravda. Pokud však Wang nechce přijít o práci, nemá na výběr. Film dokládá, že vzdělání se v Číně stalo výhodným byznysem a je součástí mezinárodního projektu Proč chudoba?, který má za cíl vyvolat debatu o různých podobách chudoby ve světě. Solární mámy, Jehane Noujaim, Mona Eldaief, USA, Dánsko, Velká Británie, 2012, 75 min. Rafea je matka čtyř dětí, která žije s manželem ve zchátralém stanu v zapadlé jordánské vesnici. Oblíbenou manželovou činností je polehávání na koberci, a Rafea je tak nucena se starat o chod skomírající domácnosti, i když vždycky chtěla od života víc. Když se naskytne možnost, že by se společně s dalšími ženami z jiných částí světa mohla vydat na několik měsíců do Indie, kde by ji naučili sestavovat a instalovat solární panely, je nadšená. Ale jen do chvíle, než se zeptá na svolení manžela – muž jí studijní pobyt nechce povolit. Snímek sleduje Rafeu a další ženy na inspirující, ale obtížné cestě k jinému využití svých schopností než k vaření, praní a péči o děti. Potýkají se přitom s předsudky, tradicemi patriarchální společnosti, nepochopením okolí a záští, ale také s vnímáním vlastních rolí, včetně úlohy matky, která kvůli svému osobnímu rozvoji musí na čas opustit potomky. Film je součástí mezinárodního projektu Proč chudoba?, který má za cíl vyvolat debatu o různých podobách chudoby ve světě. Chudoba cti netratí, Daniela Gébová, Česká republika, 2012, 53 min. Představte si, že po zaplacení nájmu vám na ostatní životní potřeby zbude 125 korun na den. A že z toho musíte kromě sebe zabezpečit i čtyři malé děti. Režisérka Daniela Gébová nás ve snímku seznamuje se třemi matkami samoživitelkami, které jsou lapeny v pasti chudoby. Jana trpí nevyléčitelnou nemocí, která ji už připravila o obě nohy a postupuje stále dál. Stará se o dvanáctiletého Vojtu a ten zase pečuje o ni. Anna je Romka a žije se čtyřmi ze svých deseti dětí v azylovém domě. Martina sama vychovává čtyři děti, z nichž nejmladšímu jsou teprve dva roky. Všechny tři ženy mají hluboko do kapsy, přesto ani jedna z nich neztrácí optimismus. Všechny jsou také odhodlány postarat se o své děti co nejlépe a materiální nedostatek se snaží vynahradit láskou. Film je součástí mezinárodního projektu Proč chudoba?, který má za cíl vyvolat debatu o různých podobách chudoby ve světě. Fenomén /Duševní komfort Jurije Petroviče/, Zdeněk N. Bričkovský, Česká republika, 2013, 54 min. Režisérovi Zdeňku N. Bričkovskému už před lety učarovala sibiřská tajga a lidé, kteří zde žijí. Snad každé léto se sem vrací a přináší nové příběhy a pohledy na drsnou krásu severské krajiny. Hlavním hrdinou nejnovějšího snímku je sedmdesátiletý Jurij Petrovič, který žije na samotě, živí se převážně tím, co si sám vypěstuje, a je si sám sobě „carem“. V mládí si sice penzi představoval jinak než nekončící dřinu na poli od rána do večera, nezávislost, kterou si tím zajišťuje, je však pro něj k nezaplacení. Dravý, hlučný a penězi omámený svět ve městech ho neláká, opustil ho a sám uprostřed tajgy nachází vnitřní rovnováhu. Ačkoli je nevěřící, svým způsobem života se blíží starověrcům, které režisér s kamerou také navštívil. Pro ty je důležité žít a vychovávat děti v souladu s vírou, stranou od „ďáblových nástrojů“, jako jsou televize či rádio. Poetický snímek se zamýšlí nad vnitřní svobodou a životem v souladu s přírodou. Hra o kámen, Jan Gebert, Česká republika, 2012, 56 min. V Novém Boru postavili pomník osmi sudetským Němcům zavražděným těsně po druhé světové válce. Podle současného starosty měl být pomník gestem smíření mezi dvěma národy. Politická
opozice a část veřejnosti to však s pomníkem vidí radikálně jinak: stavět poctu nacistům je zneuctěním vlasti. A rozehrává se „hra o kámen“. Film Jana Geberta víc než historická fakta a objektivní informace dokumentuje právě tuto hru: způsob, jakým se symbolem pomníku nakládají obě ostře znesvářené strany, jak se vede v Česku politická debata a jak se symboly stávají předmětem politického boje a volební kampaně nebo divadelní inscenace. „Tanec morálního pohoršení místních vlastenců“, jak píší autoři filmu, přijíždí podpořit někdejší kandidáti na prezidenta Miloš Zeman a Jana Bobošíková. Na příběhu starosty Nového Boru a místního lídra Strany práv občanů Zemanovci sledujeme spor, který balancuje na hranici vlastenectví a nacionalismu, řeší péči o věci veřejné a politický cynismus i absurditu lokální politiky a jejích hybatelů. Nový život rodinného alba, Adam Oľha, Česká republika, 2012, 80 min. Otec mladého dokumentaristy Adama Oľhy se před časem rozhodl opustit svou ženu a šest dětí a začít nový život. Adam, nejstarší ze sourozenců a jediný zbývající muž v domácnosti, ve své osobní filmové zpovědi zkoumá otcovy staré fotky a filmové záznamy rodiny, srovnává je se současností a pokouší se zjistit, co otce vedlo ke změně. Mapuje vztah svých rodičů, divadelního režiséra a úspěšné slovenské herečky, od jeho počátku, odhaluje problémy v jejich komunikaci, pozoruje, jak se problémy rodičů odrazily v životě jeho sester, a o vztazích mezi muži a ženami přemýšlí i v obecné rovině. Autor ve své osobité sondě do vlastní rodiny kombinuje staré „osmičkové“ záběry s intimními pohledy kamery na současný stav věcí a hovoří se svými blízkými. Pracuje přitom výrazně se střihem, s hudbou a nechává zaznít i svéráznou slam poetry své nejmladší sestry. Výsledný bohatý materiál představuje novou realitu k rozjímání nad hodnotami rodinného života. Svobodu pro Smetanu, Vít Klusák, Filip Remunda, Česká republika, 2012, 53 min. Film Víta Klusáka a Filipa Remundy zaznamenává mediálně známou kauzu olomouckého řidiče autobusu Romana Smetany, který byl za kreslení tykadel na volební plakáty odsouzen k nepodmíněnému trestu, do jehož výkonu zprvu nenastoupil. Recesistický čin civilního aktivisty frustrovaného tuzemskou politickou situací shledávají různí aktéři dokumentu povětšinou jako legitimní vyjádření názoru a svéráznou formu protestu. Řada z nich vidí Smetanův případ spíš jako absurdní frašku, která v očích veřejnosti znemožňuje zejména současnou domácí vládu a justici. Legitimitu jeho protestu v dokumentu nezpochybní dokonce ani nikdo z politiků, kteří se zaštiťují obvyklými frázemi. Autoři filmu příběh „tykadlového řidiče“ nejen zaznamenávají, ale také do něj angažovaně vstupují. Jejich pozorování ukazuje, že fungování českého právního systému a mechanismů spravedlnosti nejsou bezchybné. Film vznikl v rámci cyklu Český žurnál, časosběrné série pěti hodinových autorských dokumentů, portrétujících zásadní události a jejich aktéry v roce 2012 v České republice. Šmejdi, Silvie Dymáková, Česká republika, 2012, 75 min. Syrový dokument Silvie Dymákové ukazuje manipulaci, ponižování a nátlak, které se skrývají za zavřenými dveřmi „předváděcích zájezdů pro seniory“. Smutní hrdinové filmu skládají na stůl nefunkční hrnce, vysavače, které nikdy nepoužili, deky z „ovčí vlny“ a biolampy, za které během svých výletů zaplatili v součtu desítky až stovky tisíc korun. A to v lepším případě. Řada z nich totiž výměnou za vrácení občanek zabavených prodejci podepsala úvěrové smlouvy. I přes otřesné zkušenosti senioři a seniorky na zájezdy vyrážejí opakovaně, aby se vymanili ze své osamělosti nebo proto, že neumějí říct nabídkám ne. Autorce dokumentu se podařilo proniknout se skrytou kamerou na
předváděcí akce a rozebrat nátlakové metody prodejců s psycholožkou a advokátem. Film po svém dokončení v létě 2012 vzbudil zasloužený rozruch, protože nezkušenosti, důvěřivosti a určité závislosti seniorů zneužívají v Česku desítky firem. Věra 68, Olga Sommerová, Česká republika, 2012, 90 min. Portrét bývalé sportovní šampionky, která se v období pražského jara neváhala zapojit do obrodného hnutí a později za to zaplatila krutou daň, natočila režisérka Olga Sommerová. Československá gymnastka Věra Čáslavská posbírala na nejvyšších soutěžích neuvěřitelných sto čtyřicet medailí. V roce 1968 byla vyhlášena nejlepší sportovkyní světa a popularitu získala doma i v zahraničí. Kvůli svému podpisu pod kritickým manifestem Dva tisíce slov však dopadla z kariérních výšin tvrdě na zem a komunistickým režimem byla dlouhá léta perzekuována. Po roce 1989 pracovala jako poradkyně Václava Havla, ovšem pak ji stihla rodinná tragédie a ona se znovu stáhla do ústraní. Čerstvá sedmdesátnice nedávno ohlásila návrat do veřejného života a dokument Sommerové, ve kterém hýří elánem, to potvrzuje. Autorka filmu rozmlouvala s Čáslavskou na mnoha místech po celém světě i v soukromí jejího domova. Společně nechaly ožít dávné vzpomínky dokreslující jeden neobyčejný život na pozadí pohnutých dobových událostí. Vznikla tak upřímná zpověď výjimečné ženy, která prokázala i v těžkých chvílích mimořádnou odvahu.
