1
Ve volných chvílích občas zavřu oči a představuju si oslavu čtyřicátých třetích narozenin Josefa Goebbelse. Říkám si, že nejspíš i toho hektického podzimu 1940 si Hitler našel čas uchystat pro svého přítele překvapení – dlouho předstíral, že na narozeniny zapomněl, úmyslně přehlížel, jak je ministr propagandy stále rozmrzelejší, čekal až do večera 29. října, kdy byl kapitánům ponorek předán poslední rozkaz, a pak Goebbelse odvedl pod nějakou záminkou do koktejlového salonku říšského kancléřství. Sborový výkřik „Alles Gute zum Geburtstag!“, pak záplava konfet, Goebbelsův úlevný a snad i trochu dojatý smích, když objal Führera a oslava mohla začít. To všechno je pochopitelně jen domněnka. Jisté ale je, že někdy ten den Hitler Goebbelsovi věnoval dárek k narozeninám – nádherný patnáctisvazkový ilustrovaný soubor sebraných Goethových spisů, vydaný v roce 1881 ve Stuttgartu J. G. Gottafchenem, vázaný v červeném safiánu, s pozlaceným nápisem na hřbetu a mramorovanou ořízkou. Člověku je skoro až líto vojáků americké 101. výsadkové divize, kteří se necelých pět let nato probourali do uzavřeného solného dolu nedaleko Berchtesgadenu, vypáčili uskladněné bedny od šnapsu a nenašli v nich ani zlato, ani Svaté kopí osudu, které probodlo Ježíšův bok, dokonce ani jedinou láhev toho šnapsu 7
jako cenu útěchy, ale Goebblesovu soukromou knihovnu, která tam byla narychlo ukryta, když nacisti začali ve válce tahat za kratší konec. Nicméně někdo odpovědný si dal tu práci, knihy zachránil před spálením a nechal je převézt do Knihovny Kongresu ve Washingtonu. (Valnou většinu z Hitlerových šestnácti tisíc knih, jeho lebku a spodní prádlo Evy Braunové mezitím ukořistila Rudá armáda a dnes plesniví ve zrušeném barokním kostele v Uzkoje nedaleko Moskvy – podle mě to musí být asi nejstrašidelnější stavba na světě.) Nashromážděné knihy nikdo ani nevybalil, až v roce 1952 to dostal za úkol jeden student, který si letní brigádu spíš představoval někde na dětském táboře. V tu dobu už byl Gottafchenův Goethe i s Hitlerovým vroucným věnováním a Goebbelsovými poznámkami po okrajích stránek pryč a koloval kdesi na volném trhu. O nějakých padesát let později se dostal do rukou londýnského developera Horace Grublocka, který byl až do své násilné smrti v letošním roce mým víceméně nepravidelným zaměstnavatelem. V letech 2002 až 2007 mi Grublock dal za různé úsluhy tři svazky (od Prometheus po Iphigenie auf Tauris), přičemž mi sliboval, že jednou, pokud budu loajální, získám nakonec celý komplet. Bylo to ponižující, ale Grublock tvrdil, že to nikdy neprodá – a i kdyby prodal, obchodníci, kteří by si mohli dovolit Goebbelsova Goetheho od Gottafchena, by nějakému Kevinu Broomovi – tedy mně – nezvedli ani telefon – a i kdyby zvedli, stejně bych na to neměl – takže mi nic jiného nezbývalo. Proto jsem taky v ten zářijový čtvrtek, kdy mi Grublock v deset večer zavolal, tenkrát, kdy jsem o městě Roachmorton ještě neměl ponětí, skočil k telefonu s pusou od zubní pasty, jelikož mi bylo jasné, že to může být jedině on. „Rybino,“ řekl. „Ano, Horaci?“ „Vzpomínáš si na toho soukromého detektiva, co pro mě občas dělá? Zroszaka?“ „Myslím, že jo.“ 8
„Měl se mi každý večer telefonicky hlásit. Ale zničehonic přestal, dva dny se už neozval. Pokoušel jsem mu volat, ale nezvedá to. Zajeď se k němu podívat, jestli je v pořádku.“ „Do kanceláře?“ „Žádnou nemá. Pracuje doma, jako nějaká věštkyně z předměstí. Bydlí v Camdenu. Zabere ti to deset minut.“ Nadiktoval mi adresu. „Co pro vás dělá?“ „Víš sám, že ti to nemůžu říct, Rybino. I když jsi ke mně víceméně loajální, je mi jasné, že doopravdy držíš jenom s těmi svými kamarády z internetu. Ledaže bys znal nějakého Setha Roache?“ „Toho neznám.“ „Tím to je vyřízené. Můžeš vyrazit.“ Často se mě lidi ptají: Proč by někdo začal sbírat vzácné nacistické memorabilie, pokud by sám nebyl ve skrytu duše nacista? Nebo spíš ptali by se mě, kdyby o mé zálibě věděl ještě někdo další kromě Grublocka, mojí bývalé hospodyně Marie a (jak jim říká Grublock) „kamarádů z internetu.“ Nejsem žádný utajený nacista. Když pomyslím na to, co dělali, je mi z toho špatně. Zřejmě stejně jako vám. A pokud dokáže pouhé pomyšlení vyvolat falešný záchvěv provinilosti těch, kdo přežili, představte si, jaké je držet v ruce dýku příslušníka SS. Jiný podobný zážitek neznám – máte pocit, že děláte něco odpudivého, a přitom víte, že na tom nic špatného není, protože tím nikomu neubližujete. Je to zvláštní, povznášející, je to jako zjevení. Za normálních okolností do vlastního svědomí moc často nevidíte, protože na vás jukne jenom tu a tam, sekne vás zobákem, a vy děláte první poslední, abyste ho umlčeli. Ale když ho zavřete do klece tohohle paradoxu, kde se mele a poštěkává, ale nemůže na vás, máte možnost ho zkoumat, jak dlouho chcete. Většina lidí doopravdy neví, jak se stavět k holocaustu, protože mají obavu, že když se nad tím pořádně zamyslí, zjistí, že jim vlastně těch šesti milionů mrtvých není líto, ale já se ve svojí duši vyznám jako málokdo. Taky bych měl dodat, že ceny památek na nacisty můžou 9
stoupnout ročně o deset až dvacet procent. Zkuste to získat na burze. Já obchoduju na internetových aukčních síních a využívám blbosti a lenosti amatérů, kteří si neuvědomují, že by v kamenném obchodě dostali víc, anebo je jim to jedno. Jako všichni kapitalisti se k volnému trhu chovám jako k bohaté babičce – tvrdím, jak tu megeru miluju, říkám jí, jaká je čiperka, ale když to jde, využívám její letargie a stařecké demence k vlastnímu prospěchu. Když se mi pokusí svojí Neviditelnou rukou sahat na obchody, pěkně ji přes ni plesknu. Oficiálně se specializuju na Spojence z druhé světové, ale taky na Krymskou válku, první světovou a Vietnam, a občas si střihnu nějaký ten japonský samurajský meč. (Žádné nacistické věci bych nekupoval a neprodával čistě pro zisk.) Dřív jsem dělal účetního, ale nesnášel jsem, když mi klienti něco diktovali, a taky mi připadalo lepší, když bude zaměstnání nějak konvenovat mému povolání – tak aspoň obhájím ty hodiny strávené u počítače prohlížením katalogů, dražebních seznamů a různých oznámení. Na nájem si tím vydělám, ale nikdy nemám dost hotovosti na skutečně velké příhozy a kolikrát musím šetřit i několik měsíců, abych si mohl dovolit řekněme jedno cigaretové pouzdro Ilsy Kochové. Takže mezi sběrateli jsem příštipkář – zvlášť ve srovnání s mým nejlepším kamarádem Stuartem, který by možná dal flek i Grublockovi. Často se na něho naštvu a týden se s ním nebavím, když odmítne přihodit na nějakou hroznou vzácnost, která pak skončí třeba v Tokiu a už o ní nikdo nikdy neuslyší. Mohl by si dovolit v podstatě cokoli; je to jediný syn virtuoza hedgeových fondů a dědictví po otci rozšířil ještě tučným mimosoudním vyrovnáním po příšerné nehodě, ve které figuroval kancelářský kávovar a po které zůstal ochrnutý od pasu dolů. Kolikrát uvažuju, jestli bych vyměnil svoje nohy třeba za zlaté plnicí pero, kterým Adolf Hitler a Rudolf Hess napsali Mein Kampf, a skoro bych řekl, že jo. Stejně z domu málem nevycházím a Stuart je i přes svoji invaliditu pořád v dobré náladě (čímž jen posiluje moje podezření, že jeho placená pečovatelka si přivydělává tím, že mu honí ptáka). Na druhou stranu taky často přemýšlím, jestli bych se takového 10
pokladu vzdal za lék na moji trimetylaminurii, a upřímně, i když trimetylaminurii z duše nenávidím, myslím, že bych byl ochotný s ní nejen dál žít, ale ještě jí nějak nakazit i Stuarta, jen abych se k tomu peru dostal. Zmiňuju se o tom jenom proto, abyste pochopili, že nejsem jako Grublock. Ani náhodou. Jednou jsem byl u toho, když můj bývalý zaměstnavatel vysvětloval svoji rozsáhlou sbírku jednomu investorovi z Ruska. „Svým způsobem asi nacista jsem,“ řekl zamyšleně. „Obdivuji jejich ctižádost. Jejich odvahu. Jejich styl, v nietzscheovském smyslu. Měli svoji vizi a z té nehodlali slevit ani o píď, a z toho bychom si měli vzít příklad. A taky samozřejmě obdivuji jejich architekturu, i když ta, bohužel, zůstala z většiny jen v plánech.“ „A co Židy, ty asi nenávidíte?“ zeptal se Rus. „V žádném případě. Jak jsem řekl, hluboce respektuji určité prvky nacismu, ale jejich podivné a trapné fobie mezi ně nepatří. Jsou iracionální a já nejsem iracionální člověk. Sběratele s takovými sklony poznáte na první pohled. Vlastní knihy údajně vázané v lidské kůži a kostky mýdla údajně z lidského tuku. Hovadina. Rozeznat vyčiněnou lidskou kůži od prasečí je téměř nemožné a báchorky o mýdle jsou skutečně jenom báchorky. Ale oni tak nesmírně prahnou po tom, aby to byla pravda, že za ty nesmysly utrácejí. Pokud ovšem nejde o popírače – u nich takové ohavnosti nenajdete, spíš nějaké nové důkazy o tom, že Dachau byla ve skutečnosti pouze experimentální zelinářská farma nebo podobné cancy.“ Dopil gin s tonikem. „Ne, k Židům rozhodně nenávist necítím. Lituji oběti nacismu, pokud je možné litovat masy zahraničních proletářů, kteří zemřeli dávno předtím, než se člověk narodil. A uznávám, že Hitler byl s největší pravděpodobností blázen nebo ďábel nebo naprostá svině, pokud je mezi tím vůbec nějaký rozdíl a pokud má smysl takto popisovat mrtvého diktátora a ne třeba zemětřesení nebo hurikán. A snahu o obsazení Evropy pokládám za špatnou, pokud tedy mohou být politické cíle jednoho člověka víc či míň legitimní než cíle jiných.“ 11
Mimochodem, absurdní na tom je, že Grublockova sbírka, která zabírá horní patro jeho třípatrového střešního apartmá, překonává samotné nacisty. Nikdy v dějinách Třetí říše nebyla na jednom místě shromážděna ani polovina takových skvostů. Jako by nějací podnikatelé z Las Vegas osmdesátých let otevřeli kasino Hitler’s Palace. Středobodem expozice je skleněná vitrína s uniformou Luftwaffe po generálovi Waltherovi von Axthelm, s jeho rytířským křížem a zdobeným loveckým tesákem posázeným smaragdy, s čepelí, která původně patřila Napoleonovi. Vedle je vystavený Grublockův největší poklad, nádherná porcelánová sokolnická skřínka vyrobená pro Hermanna Göringa. Zbytek místnosti zabírají další uniformy, vyznamenání, zbraně, mučicí nástroje, dekorativní předměty a obrazy nasvícené tlumenými bodovými světly. Stěny zakrývají dlouhé rudé hedvábné praporce s černým hákovým křížem v bílém kruhu. Učiněná říše divů. Tudíž když mi Grublock odmítl byť jen naznačit, co pro něj Zroszak dělá, mohl jsem vzít jed na to, že ten detektiv je na stopě něčemu skutečně výjimečnému. Znovu jsem se převlékl z pyžama a šel dolů k autu. V Happy Fried Chicken, nad kterým bydlím, bylo plno jako vždycky, opilci se div neumačkali. Popularitu toho pajzlu jsem dlouho nechápal, dokud jsem nezjistil, že jeden z kuchařů prodává marjánku. Byla chladná noc. Jel jsem k činžáku kousek od průplavu a Londýn se změnil v tichounký hovor mezi pouličními lampami. Chtěl jsem si pustit rádio (rád jsem poslouchal pirátskou stanici Myth FM), ale na tom svém zoufalém krámu jsem chytil leda praskání a šumění. Prostor nad Londýnem musí být plný takového šumu, elektromagnetické vlny se vznášejí nad auty, mikrovlnkami a telefonními dráty jako další mrtvá usazenina, jako rez a prach a mour. Vsadil bych se, že se podle toho naučily orientovat i krysy, holubi a švábi. U dveří činžáku jsem zazvonil na Zroszaka, ale nikdo se neozval. Počkal jsem, dokud nešla ven nějaká holka v šedých šatech. Podržel jsem si dveře, které se za ní zavíraly. Když kolem mě procházela, nakrčila nos. Dveře 3B nahoře byly pootevřené. 12
Zámek byl rozlomený. Zaklepal jsem, ale zase zbytečně. Zavolal jsem: „Pane Zroszaku?“ a dveře jsem otevřel. V malém, střídmě zařízeném bytě jsem uviděl Zrozsaka. Klečel u stolu, jako by se modlil, hlavu měl opřenou o desku tváří dolů. Na hraně stolu se černala zaschlá krev, která stekla na koberec, kde vytvořila velkou tmavou skvrnu. Když jsem přišel blíž, uviděl jsem na jeho čele naběhlé, temně zelené žíly a ve vzduchu ucítil pach rozkladu podobný staré tupé čepeli, kterou kdosi pomalu brousí. Tohle všechno mi bylo tak důvěrně známé z televizních seriálů, jejichž uhlazení vyšetřovatelé ve vás skoro vzbuzují touhu být zavražděný, jen aby ta sexy ženská vzala do svých pěstěných rukou vaše plíce, a forenzní technici s místem činu zacházejí jako se stárnoucí herečkou, používají na ni pudry, pinzety a uctivě si cosi mumlají – jenže já žádný detektiv nebyl, nejradši bych prásknul do bot. Třesoucí se rukou jsem vytočil Grublockovo číslo. „Rybino?“ „Je mrtvej,“ oznámil jsem. „Do prdele. Co se mu stalo?“ „Asi zastřelenej. Pistolí.“ „Do prdele. To určitě ty hajzlové Japonci. Nějaké to jejich odporné konsorcium. Takovéhle sprosťárny dělají pořád. No nic, díky, Rybino. Jeď domů. Pošlu tam někoho, kdo ví, co a jak.“ Zavěsil jsem. Rozhlédl jsem se a došlo mi, že to tady někdo prohledával. Zásuvky Zroszakovy kartotéky byly pootevírané, ale prázdné, a na policích nebyla jediná knížka. Na stole, vedle hlavy zavražděného, ležel sešit, tužka, guma a příručka Jak kreslit psy a kočky. Pokud v tom bezútěšném bytě byly další Zroszakovy osobní věci, zmizely, jako mravní ponaučení z bajky zapomnětlivého vypravěče. Kdybych našel něco důležitého, Grublock by mi za to třeba koupil pod stromeček německý tank. Jenže i kdyby tady Zroszakův vrah nebo vrazi něco přehlédli, neuměl jsem si představit, že bych s mrtvolou za zády hledal nějaké stopy. Už při tom pomyšlení jsem se rozběhl do kuchyně pro kostku ledu, kterou moje 13
nebožka matka považovala za nejúčinnější prostředek na úzkost. Světlo v mrazáku nesvítilo a miska s ledem byla přimrzlá. Zabral jsem a miska se sprškou jinovatky povolila. Zároveň něco vypadlo na zem. Sehnul jsem se pro to. Byl to tenký balíček zalisovaný ve fólii; z podobného by si mohli dávat astronauti rajskou polévku. Rozřízl jsem obal svým švýcarským nožem. Uvnitř byl zažloutlý list papíru přeložený na čtvrtiny. Rozložil jsem ho na kuchyňském stole a přejel očima text napsaný na stroji. Podle adresy v hlavičce byl dopis odeslán z Führerbau na Arcisstrasse v Mnichově 4. října 1936 a byl určený jakémusi Philipovi Erskinovi z Clerkenwellu. Když jsem si všiml podpisu odesilatele, honem jsem zašmátral po kostce ledu. Vážený doktore Erskine, obdržel jsem již dary od papežů, magnátů a hlav států, ale žádný nebyl tak výjimečný a neočekávaný jako Vaše laskavá pozornost. Je připomínkou, že vítězství vědy jsou pro naši budoucnost právě tak důležitá jako vítězství vojenská. Věřím, že mě budete o postupu své práce informovat – je možné, že se pro Vás ve Třetí říši jednoho dne najde místo. Jak jste na tom s němčinou? Se srdečným pozdravem Adolf Hitler Říšský kancléř Další půlhodinu jsem prohledával Zroszakův byt centimetr po centimetru. Jeho mrtvola mi už nevadila. Ale nenašel jsem nic.
14
2 Srpen 1934
Říct, že Pock s Hříšníkem prohrával, je slabé slovo – byl stahován z kůže, čtvrcen, zadupáván do země. Pockovi připadalo, že v něm ten holobradý skřet čte jako v otevřené knize – vidí jeho vzpomínku na první polibek, zná jeho trik se stříháním uší do rytmu písničky, ví, že nesnáší kočky – že si všechno důkladně prohlédne, pečlivě zamíří a vyrazí mu to z hlavy jako viklavý zub. Za chvíli z Pocka zbude jenom hrouda masa. Ještě nikdy nezažil tak přesné, netrpělivé a krutě bolestivé údery. Přitom byl ten mladíček jak z alabastru – nikde ani kapka krve –, a přestože se jeho ptačí hrudníček ve světle reflektorů leskl potem, byla to jen tenká, účinná vrstvička, která chladila, ne ten kyselý slepičí vývar, který Pockovi stékal do očí, kapal mu z brady a hromadil se mu v trenýrkách, takže se mu zdálo, že má ptáka těžšího než pěsti. Premierland býval skladištěm řeznické firmy Fairclough’s, a jestli měl Pock pocit, že je jen kus masa, nemálo z tisícovky diváků na tom bylo stejně. Byli namačkaní na sebe jako kusy flákoty, a navíc to tu vypadalo jako v udírně – namodralý cigaretový dým byl tak hustý, že ocelové traverzy podpírající střechu nebyly skoro vidět. A kdyby ten maličký židácký démon nechtěl dopřát obecenstvu trochu podívané, nepřežil by Pock první kolo, to mu bylo zcela jasné. Jenomže Pock nebyl ještě ani jednou knokautován a nehodlal to připustit ani dnes, když se na něj dívá 15
jeho Myrna, co tak pěkně sténá svým zastřeným hlasem – už by mu nikdy nedala, kdyby ho viděla ležet bezmocně na zádech, odvařeného. Když zazněl gong a Pock se odpotácel do svého rohu, neposlouchal poštěkávání svého trenéra, nenapil se vody, dokonce ani pro štěstí nepoklepal levačkou na pravou botu jako vždycky, jen tiše klel a zíral přes ring na Hříšníka, který na něj bezvýrazně hleděl s jednou rukou přehozenou přes provazy, zatímco na něj jeho trenér Max Frink šplíchal ledovou vodu. Gong zazvonil znovu, Hříšník si dvakrát odplivl, poskočil si a vyrazil vpřed (jak to popsal jeden mladý reportér z časopisu Box), „jako by mu tucet obdivovatelů chtělo navléct věnec z kopřiv.“ Pock se po plachtě sotva vlekl, zatímco Hříšník se pořád ještě vznášel na špičkách. Obkroužili se, pak Pock předvedl několik unavených výpadů, o kterých věděl, že jim Hříšník uhne, na oplátku se mu dostalo tvrdého pravého háku do ledvin – v noci mu ukápne několik kapek krve a ráno se probudí se špinavými spodky jako nějaká holka –, naznačil úder, zblokoval ránu, opět naznačil a vykryl ránu a nakonec se předklonil a zasadil Hříšníkovi pořádnou pecku do koulí. (Jsem si skoro jistý, že takhle nějak se to muselo seběhnout.) I Frink, který už zažil stovku pouličních rvaček ve Spitalfields, při tom přimhouřil oči a zaťal zuby, ale Hříšník, který tu ránu schytal, jen hekl. Oči mu zahořely vztekem, ale ne kvůli tomu, že by ho to bolelo – Hříšník a bolest si už dávno dali sbohem. Frink pochopil, co Hříšníka nejspíš naštvalo: že by mohl být ošizen o knokaut. Diváci posměšně pokřikovali a užívali si nečekanou grotesku. Frink se podíval po rozhodčím (ten v těch časech stál pod ringem, v hloučku sázkařů, kteří mu radili, jak má rozhodovat) a doufal, že v Mottleově obličeji spatří nejistý výraz rozhodčího, který ví, že přehlédl něco důležitého, ale je natolik umíněný, že chybu nepřizná – můžete vrazit protivníkovi palec do oka a ve dvou ze třech případů vám to projde –, ale k jeho úžasu Mottle vykřikl: „Faul! Faul!“ „Ále hovno,“ houkl Hříšník. „Žádnej faul to nebyl. Boxujem dál.“ 16
