Ve službě císaře a krále C. a. k. úřednictvo na ministerstvu zahraničí 1 Jan Županič Podobně jako všechny složky státní správy podunajské monarchie prošla i její zahraniční služba během 19. století pronikavými změnami. Velmocenská a zahraniční politika přestala definitivně být záležitostí úzkého kruhu korunovaných hlav a postupně se stávala široce diskutovanou záležitostí ovlivňovanou sílícím veřejným míněním. Přestože rakouská zahraniční služba byla ve srovnání s jinými evropskými státy mimořádně tradiční a zaměřovala se převážně na otázky tzv. velké politiky, i zde docházelo k určitým změnám, které byly důsledkem radikální přeměny společnosti říše během tohoto období. Změny se netýkaly ani tak charakteru a směřování zahraniční politiky monarchie, jako spíše struktury jejich skutečných vykonavatelů – personálu ministerstva, diplomatů a konzulů. C. a k. ministerstvo císařského a královského domu a zahraničních věcí bývá někdy označováno jako „aristokratická pevnost“.2 Toto označení je v některých ohledech skutečně pravdivé. Ministerstvo opravdu mělo ve srovnání s jinými státními úřady vysoký podíl zaměstnanců se šlechtickým titulem, ale přesto i zde počet aristokratů a příslušníků staré šlechty neustále klesal. Stále větší procento naopak představovali takoví šlechtici, kteří se titulu domohli sami, nebo potomci nedávno nobilitovaných rodin. Je třeba totiž zdůraznit, že pojmy šlechtic a aristokrat totiž nejsou zaměnitelné, a že každý z nich označuje jinou sociální vrstvu. Oproti tradiční představě totiž 1) Tato studie vyšla díky podpoře grantu grantové agentury Univerzity Karlovy č. 342/2006/A-HN/FF. 2) GODSEY, Jr., W. D., Aristocratic Redoubt. The Austro-Hungarian Foreign Office on the Eve the First World War, West Lafayette 1999, s. 23.
1
šlechta v této době netvořila jednotnou skupinu, ale naopak byla přísně vnitřně hierarchizovaná. Rozdíly nevyplývaly jen z odlišných titulů, kterými jednotlivé rodiny disponovaly, ale týkaly se především roviny společenské a sociální a nebylo možné na ně aplikovat žádné psané předpisy. Můžeme je, byť nepříliš přesně, označit jako rodověekonomické, protože přihlíží jednak ke stáří rodu a dokonalému původu, který byl nepsaným po generace zachovávaným zákonem zajišťujícím čistotu modré krve, jednak k ekonomickému postavení jedince a vymezení jeho místa ve společnosti. Na nejvyšších stupních tohoto žebříčku stála aristokracie. Do jejích řad se mohly počítat jen osoby se čtyřiašedesáti, dvaatřiceti či v horším případě jen šestnácti ve šlechtickém stavu narozenými předky. Právě těmto jedincům byly po staletí vyhrazeny nejvyšší hodnosti u císařského dvora i dědičné zemské úřady. Díky svému starobylému původu a příbuzenským vazbám na přední evropskou aristokracii se dříve různorodá šlechtická obec z mnoha zemí monarchie přeměnila v kosmopolitní, národnostními spory většinou nedotčenou vrstvu oddanou habsburskému domu, která nacházela dobré uplatnění v zahraniční službě. Aristokratické rodiny v převážné většině disponovaly knížecími a hraběcími tituly, svobodných pánů (baronů) bylo mezi nimi méně. V každém případě šlo vždy o příslušníky starých dynastií, jejichž šlechtictví sahalo nejméně do počátku 18. století, častěji však až do středověku. Aristokracie tvořila téměř naprosto uzavřenou kastu a proniknout do jejích řad bylo nesmírně obtížné. Pootevřít pomyslné dveře mohly pouze rodiny alespoň s baronským titulem, které se ve šlechtickém stavu nacházely již v několikáté generaci a prostřednictvím sňatků byly úzce spřízněny s vyšší šlechtou. Právě aristokracie tvořila tzv. první společnost, privilegovanou a nepřístupnou skupinu ostře izolovanou od ostatního obyvatelstva monarchie včetně níže postavené šlechty. 2
V celém Rakousko-Uhersku náleželo k první společnosti přibližně 470 rodin, mezi nimi dvacet bývalých říšských panujících knížecích rodů a dvacet dva knížecích rodů s titulem říšským nebo z dědičných zemí.3 O příslušnosti k aristokracii nerozhodoval titul, postavení ani majetek. Velká většina členů první společnosti samozřejmě pocházela z vysoké šlechty a měla značný majetek, mezi aristokraty ale byli počítáni i jedinci, kteří museli hledat živobytí v armádě, církvi nebo státní správě. Hlavním a prakticky nejdůležitějším kritériem, jež členství v této elitní kastě podmiňovalo, byl bezchybný původ. Sňatek s členem měšťanské nebo novošlechtické rodiny ve většině případů znamenal vyobcování provinilce a jeho potomků z první společnosti. Tyto nepsané zásady nutily příslušníky aristokracie dodržovat zásadu rovnorodého sňatku, přestože – na rozdíl od Německa či Ruska – zákony podunajské monarchie institut morganatického manželství neznaly. Tím se sami vyčleňovali z okolní, méně urozené společnosti a dostávali se do izolace, která byla od poloviny 19. stále patrnější. I sama aristokracie se vnitřně členila. Pomyslnou linii v tomto případě představovalo rozdělení na „panující“ a „služebnou“. K první, naprosto exkluzivní skupině označované také jako vysoká šlechta (hoher Adel) patřilo v podunajské monarchii jen pár desítek rodin pocházejících z panujících nebo dříve panujících (mediatizovaných) knížecích rodů s knížecím či hraběcím titulem. Zbytek pak tvořili ostatní příslušníci aristokracie bez ohledu na to, zda pocházeli ze starobylé šlechty (Uradel) nebo
z rodin,
kterým
byl
titul
v předchozích
staletích
udělen
prostřednictvím listiny některým evropským panovníkem (Briefadel). 3) Podrobný soupis celkem 474 rakousko-uherských aristokratických rodin z období 1867–1918 přináší GODSEY, Jr., W. D., Quarterings and Kinship: The Social Composition of the Habsburg Aristocracy in the Dualist Era. The Journal of Modern History 71 (March 1999), s. 94–104. Podle jeho výčtu, který vychází z materiálů úřadu nejvyššího komořího, náležely tři rody (0,7 %) k panujícím dynastiím, 75 (11 %) patřilo mezi mediatizované rody nebo mezi knížata, 328 (66 %) nosilo hraběcí a 111 (22 %) baronský titul. K aristokracii měl patřit i jeden (0,3%) původně měšťanský rod – řeckoturecká bankéřská rodina Baltazziů, což je ale diskutabilní.
3
Původ aristokratických domů habsburské monarchie byl velmi rozličný a kromě německých, českých, uherských, rakouských a polských rodin bychom v jejich řadách našli i potomky irské, francouzské, italské, španělské, portugalské či skotské šlechty.4 Mezi základní identifikační prvky příslušníka první společnosti (aristokracie) patřila držba čestných úřadů komořích (Kämmerer) a pážat (Edelknaben), které byly určeny výlučně pro příslušníky těchto starobylých šlechtických rodin. K nabytí úřadu komořího bylo zapotřebí prokázat bezchybný šlechtický původ ze šestnácti předků, po osmi z otcovy a matčiny strany. Tato podmínka byla později zmírněna a po přeslici dostačovalo doložení čtyř ve šlechtickém stavu narozených předků. Dále musel žadatel disponovat rakouským či uherským občanstvím, dosáhnout alespoň 24 let věku, být morálně i politicky bezúhonný a v neposlední řadě doložit dostatečný majetek umožňující stavovsky přiměřený život. Hodnost se navíc neudílela zadarmo. Pokud císař poplatek ze zvláštní milosti neodpustil, byl žadatel povinen zaplatit 1050 zlatých respektive 2100 korun, což na počátku 70. let 19. století představovalo roční plat úředníka XI. hodnostní třídy. V případě, že byl žadatel o úřad již dříve pážetem, platil pouze polovinu, protože udělení tohoto titulu bylo také zpoplatněno.5 Komoří měli původně v dvorském hodnostním řádu pevné místo a účastnili se všech slavností, při kterých tvořili čestný průvod panovníka nebo přebírali jiné zvláštní funkce. V 19. století šlo již o pouhou čestnou funkci bez skutečných pravomocí – ovšem značně prestižní.
4) ŽUPANIČ, Jan, Nová šlechta Rakouského císařství, Praha 2006, s. 16 an. Seznam vysoké šlechty usazené v Rakousku tamtéž, s. 45–46. 5) MAYERHOFER, E., PACE, A. Graf, Handbuch für den politischen Verwaltungsdienst der im Reichsrate vertretenen Königreiche und Länder mit besonderer Berücksichtigung der diesen Ländern gemeinsamen Gesetze und Verordnungen, 5. Aufl., 5. Bd., Wien 1901, s. 140, PICKL VON WITKENBERG, W., TIPPMANN, F., Kämmerer-Almanach. Monographie über Kämmererswürde, Wien 1908, s. 189.
4
Určitým předstupněm úřadu komořích byla hodnost c. a k pážat. Šlo o mladé chlapce, jejichž úkolem původně bylo naučit se u dvora zacházet ze zbraněmi, společensky vystupovat a vůbec získat zkušenosti pro výkon úřadů ve dvorské a státní službě. V 19. a 20. století ale pážata plnila jen ceremoniální úkoly, které se omezovaly na účast v průvodech při církevních a dvorských slavnostech, nošení pochodní, vleček apod. Podmínky pro zisk hodnosti byly stejné, jako v případě komořích a jmenování pážetem v podstatě předcházelo udělení úřadu komořího, kterého bylo možné dosáhnout až ve 24 letech. Na rozdíl od komořích ale pážata neměla pevně stanovené místo v dvorském hodnostním řádu, protože se jednalo jen o čestný dvorský úřad bez skutečných kompetencí.6 Ženám z řad aristokracie se možnost zisku podobného úřadu v monarchii nenabízela. Jistým ekvivalentem v jejich případě byla držba habsburského rodinného dámského řádu Hvězdového kříže (Sternkreuzorden). Řád, založený roku 1668, byl podle původních představ své zakladatelky císařovny Eleonory Gonzaga (1630–1686) náboženským bratrstvem katolických šlechtičen, jež členství mělo zavazovat k církevním a charitativním povinnostem. Členkou se mohla stát každá šlechtična, která byla provdána nebo žila jen v dočasném celibátu (například dvorní dáma nebo dáma ústavu šlechtičen). Přijaty mohly být za jistých okolností ale i svobodné ženy. Předpokladem bylo dovršení věku 18 let a průkaz původu od osmi šlechtických předků z otcovy a čtyř z matčiny strany. Důležitou podmínkou byl i sňatek na úrovni, který vylučoval, aby se nositelka řádu vzdálila aristokratické společnosti. Její muž tak musel být komořím nebo alespoň osobou pro tento úřad svým původem
6) ŽOLGER, I. von, Der Hofstaat des Hauses Österreich, Wiener staatswissenschaftlichen Studien 14, Wien, Leipzig 1917, s. 135–136.
5
kvalifikovanou. V případě, že těmto požadavkům nevyhovoval, byla dáma z řádu vyloučena.7 Přísné podmínky příslušnosti k aristokracii vedly v 19. století ke stále větší izolaci této skupiny a zabraňovaly jejímu přirozenému doplňování, jež můžeme pozorovat v předcházejících staletích. Za této situace není překvapivé, že v době sílící byrokratizace společnosti nebyla schopna obsadit všechny důležité správní posty, které přecházely do rukou měšťanstva a z jejích řad se rekrutující nové šlechty. Zástupci nových elit samozřejmě pronikli i na Míčové náměstí a přes přetrvávající výsadní postavení staré šlechty a aristokracie v diplomacii zde jejich postavení stále sílilo. Konzulární služba a vídeňská centrála byly nejpozději od poloviny 19. století v jejich rukách a z řad těchto „méně urozených“ osob pocházeli i tři z dvanácti rakousko-uherských ministrů zahraničí. Prvním mužem, který narušil dosavadní aristokratický monopol na křeslo ministra zahraničí byl Heinrich Karl svobodný pán von Haymerle (1828–1881), jenž úřad vedl v letech 1879–1881. Pocházel ze štýrské rodiny, jenž se v polovině 16. století usadila v Čechách. Do šlechtického stavu byl povýšen teprve roku 1737 Václav František, agent české dvorské kanceláře, který o jedenáct let později získal i rytířský titul. Baronát byl udělen až samotnému ministrovi jako c. a k. mimořádnému a zplnomocněnému vyslanci tři roky před nástupem do úřadu.8 Velmi specifickou pozici měl v řadách šlechty monarchie Alois svobodný pán Lexa von Aehrenthal (1854–1912), jehož rodina stála na pomyslné hranici první společnosti, ale k samotné aristokracii nepatřila. Baron Lexa, častěji ovšem zvaný podle svého predikátu Aehrenthal, byl jedním z nejvýraznějších předválečných rakousko-uherských politiků, 7) WIESFLECKER, P., Nobilitierungen Kaiser Karl I. von Österreich. Studien zum österreichischen Adel am Ende der Donaumonarchie, Diss., Wien 1992, s. 101. 8) Šlechtický titul v dědičných zemích Haymerlové získali 12. 9. 1737, rytířský titul a český inkolát 6. 3. 1748. Baronát byl udělen Heinrichu Karlovi nejvyšším rozhodnutím z 4. 4. 1876 a listinou z 14. 6. 1876.
6
který jako ministr působil v letech 1906–1912. Pocházel z bohaté ale nikoli starobylé rodiny. Šlechtický titul získal teprve roku 1790 jeho praděd Jan Antonín (1733–1824), původem z mydlářské rodiny od Příbrami, který zbohatl jako obchodník s obilím. Ten se sice oženil ještě s nešlechtičnou, ale velký majetek, který nashromáždil, otevřel jeho dědicům dveře do šlechtických salonů a k výhodným sňatkům. Ministr Aehrenthal tak byl (po mužské linii) vnukem hraběnky Wilczekové, synem
hraběnky
Thun-Hohensteinové
a
manželem
hraběnky
Széchenyiové. Díky tomu byl již dávno před udělením hraběcího titulu roku 1909, který získal za zásluhy prokázané při anexi Bosny a Hercegoviny, uznávaným členem první společnosti monarchie.9 Přísné předpisy, které v monarchii panovaly, ale nedovolily jeho plné začlenění mezi aristokracii. Aehrenthal se tak nikdy nestal c. a k. komořím a jeho manželka Pauline rozená hraběnka Széchényiová de Sárvár (1871–1945) musela po sňatku vrátit řád Hvězdového kříže. Posledním nearistokratem na Ballhausplatzu byl István (Stephan) Burián de Rájecz (1851–1922). Pocházel z drobné uherské šlechty usazené nedaleko Bratislavy. Jeho rodina nebyla příliš zámožná a proto si původně jako své působiště zvolil konzulární službu, kterou až později zaměnil za diplomacii. Baronský titul získal jako vyslanec v Athénách teprve roku 1900. Jeho cesta k úřadu ministra zahraničí byla značně klikatá. Roku 1903 se totiž stal společným ministrem financí a tím i správcem Bosny a Hercegoviny. Právě v jeho éře Rakousko-Uhersko tuto bývalou tureckou provincii anektovalo. Berchtoldův nástup do úřadu ministra zahraničí roku 1912 byl příčinou Buriánova odvolání z ministerské funkce. Nebylo totiž možné, aby obě společná ministerstva vedená civilisty řídily osoby z jedné 9) Šlechtický titul dědičných zemí s predikátem „Aerenthal“ získal Jan Antonín 9. 6. 1790, říšský rytířský stav mu udělil 4. 7. 1792 falcko-bavorský kurfiřt Karel Teodor z pravomoci říšského vikáře a v Rakousku pak 15. 3. 1805 František I. Do stavu svobodných pánů byl povýšen 10. 3. 1828 jeho mladší syn Johann Baptist (1777–1845), hraběcí stav pak získal Alois 17. 8. (13. 10.) 1909.
7
části monarchie. Nešlo však o konec Buriánovy kariéry. Roku 1913 jej František Josef jmenoval do důležitého úřadu uherského ministra u královského dvora (Minister à latere), který zajišťoval úzké spojení mezi panovnickým dvorem ve Vídni a uherskými ministerstvy v Budapešti. Po rezignaci ministra zahraničí hraběte Berchtolda roku 1915 byl pověřen vedením tohoto úřadu a řídil jej až do nástupu Karla I. Ten do této funkce dosadil Ottokara hraběte Czernina, někdejšího protegé Františka Ferdinanda d’Este. Podruhé se do úřadu vrátil v dubnu 1918, když jeho předchůdce musel v důsledku tzv. Sixtovy aféry ministerské křeslo opustit. Krátce nato jej císař Karel povýšil do hraběcího stavu.10 V nelehké době se sice osvědčil, ale úctu svých aristokratických kolegů, kteří mu nemohli odpustit nízký původ, nikdy nezískal.11 Rakouská zahraniční služba – stejně jako celá společnost – prošla během tzv. dlouhého 19. století výraznými změnami. Základní informace o vývoji v této éře podává studie Nikolause von Preradoviche12, podle níž byl roku 1804 personál tohoto úřadu osobami měšťanského původu tvořen jen z 32 %. Během napoleonských válek se ale tento podíl výrazně navýšil, na plných 60 % roku 1816. O třináct let později, roku 1829, se podíl nešlechticů snížil na 31 %, z čehož 33 % působilo v centrále na Míčovém náměstí. Tento poměr zůstal po celé 19. století víceméně konstantní, zvyšoval se jen podíl měšťanů a novošlechticů na vídeňské ústředně. Celkový vývoj během let 1804–1918 ukazuje následující tabulka:13
10) 5. 3. 1900 získal uherský baronát a 9. 5. 1918 uherský hraběcí titul. GUDENUS, J. J., A magyarországy főnemesség XX. századi genealógiája, I. kötet, Budapest 1990, s. 230–231. 11) K rakousko-uherské zahraniční politice v Czerninově a Buriánově éře viz např. HORČIČKA, Václav, Rakousko-uherská politika vůči sovětskému Rusku v letech 1917–1918, Praha 2005. 12) PRERADOVICH, N. von, Die Führungsschichten in Österreich und Preussen (1804–1918) mit einem Ausblick bis zum Jahre 1945, Wiesbaden 1955, s. 8–25. 13) Tamtéž, s. 23–25.
8
Rok 1804 1816 1829 1847 1859 1878 1897 1908 1918
Podíl měšťanů a novošlechticů celkově 32 % 42 % 31 % 28 % 40 % 26 % 32 % 42 % 44 %
Podíl měšťanů a novošlechticů na vídeňské centrále 32 % 60 % 33 % 50 % 50 % 50 % 50 % 62 % 66 %
Preradovichova práce ale má několik úskalí. Její autor zvolil jako výchozí body důležité historické mezníky,14 proti čemuž není možné nic namítat. Základem jeho studie však nebyl archivní výzkum, ale zejména genealogické almanachy a Jahrbuch des K. u. K. auswärtigen Dienstes. Většina novošlechtických rodin však v žádném z almanachů uvedena není a navíc si autor vymezil poměrně široké kritérium pro příslušnost mezi novou šlechtu (Neuadel). Podle jeho vymezení do jejích řad patřily všechny osoby, které se již ve šlechtickém stavu narodily, ale nesplňovaly podmínku příslušnosti ke staré šlechtě (Altadel), tedy nebyly alespoň 150 let ve šlechtickém stavu.15 V monarchii bylo totiž stáří rodu pouze jedním z faktorů posunu rodiny do první společnosti. Další představovaly příbuzenské vazby, držba dvorských úřadů a habsburských rodinných řádů (Zlaté rouno, Hvězdový kříž). Některé osoby pak stály na neostré hranici mezi šlechtou a aristokracií, kterou nelze přesně definovat. V případě takových rodů je vhodnější užít pojmu stavovská šlechta. Šlo o rodiny, které byly nobilitovány již před rokem 1848 a získaly titul vyšší než prosté šlechtictví. Ten je opravňoval k nabytí inkolátu, čímž získávaly plná 14) Vznik Rakouského císařství 1804, ukončení napoleonských válek a Vídeňského kongresu 1815, období před Červencovou revolucí ve Francii, poslední rok Metternichovy éry (1847), období po Bachově pádu a před obnovením ústavnosti, doba Berlínského kongresu (1878), 1897 pád vlády Kasimira hraběte Badeniho, volební reforma Maxe Wladimira sv. pána Becka a Bosenská krize (1908), poslední rok existence Rakousko-Uherska (1918). Tamtéž, s. 5. 15) Tamtéž, s. 5.
9
politická práva a mohly se počítat mezi zemské stavy. Pokud tyto rody disponovaly i větším pozemkovým majetkem, docházelo k jejich sbližování se starou šlechtou a aristokracií mnohem rychleji než v pozdější době, kdy se již inkolát neudílel a kdy také výrazně vzrostl počet udělených šlechtických titulů. Protože diplomacie byla z mnoha důvodů výsadou aristokracie a v konzulární službě naopak dominovali měšťané a novošlechtici, je pro výzkum proměn rakousko-uherské zahraniční služby přínosnější sledovat nárůst podílu nearistokratů přímo v centrále na Míčovém náměstí. Samozřejmě nikoli na nižších úředních příčkách, ale na osobách ministrů a jejich nejbližších spolupracovníků, tedy osob, které spoluvytvářely podobu zahraniční služby. Ve druhé polovině 19. století byl stav (k výše uvedeným mezníkům rakouských dějin) následující:16 1859 Ministr: Karel hrabě Buol (aristokracie) Státní podsekretář: Josef svobodný pán Werner (stavovská šlechta) 1878 Ministr: Julius hrabě Andrássy (aristokracie) Sekční šéfové: Bela baron Orczy (aristokracie) Heinrich sv. pán Calice (nešlechtic, nobilitován: stav sv. pánů 1873, 1906 hrabě) Josef sv. pán Schwegel (nešlechtic, nobilitován: rytířský stav 1870, stav sv. pánů 1875) 1897 Ministr: Agenor hrabě Goluchowski (aristokracie) Sekční šéfové: Rudolf hrabě Welserheimb (aristokracie) 18) Při stanovení příslušnosti k aristokracii je vycházím ze studie Aristocratic Redoubt W. D. Godseye, který čerpá z materiálů kanceláře nejvyššího komoří (Oberstkämmeramt) uložené dnes v Haus-, Hof- und Staatsarchiv ve Vídni a ze seznamů c. (a) k. komořích a dam řádu Hvězdového kříže, jež byly pravidelně zveřejňovány v tzv. Hof- und Staatshandbuch. GODSEY, Jr., W. D., Aristocratic Redoubt, zde s. 94–104. Hof- und Staatshandbuch des Kaisertums Österreich für das Jahr…, Wien 1849–1866, Hof- und Staatshandbuch der Österreich-Ungarischen Monarchie für das Jahr…, Wien 1867–1918.
10
Nikolaus hrabě Szécsen (aristokracie) Julius sv. pán Zwiedinek von Südenhorst (nová šlechta – šlechtický stav 1854, nobilitován: rytířský stav 1875, stav sv. pánů 1880) Gabriel von Vavrik (?) Ludwig Docsi von Nemet-Keresstur (nešlechtic, nobilitován 1878, baronát 1900) 1908 Ministr: Alois sv. pán Lexa von Aerenthal (stavovská šlechta/aristokracie) Sekční šéfové: Guido sv. pán Call von Kulmbach (nová šlechta – stav sv. pánů 1816) Ladislaus Müller von Szentgyörgy (nešlechtic, nobilitován 1896, baronát 1910); 1918 Ministr: Ottokar hrabě Czernin (aristokracie) Sekční šéfové: Ladislaus baron Müller von Szentgyörgy (nešlechtic, nobilitován 1896, baronát 1910) Ludwig sv. pán von Flotow (stará šlechta) Otto von Weil (nová šlechta – rytířský stav 1864) Theodor Ippen (nešlechtic)
V 19. století totiž již držba šlechtického titulu nevypovídala o postavení jedince ve společnosti, jak tomu bylo v dřívější době. Početní nárůst šlechty, patrný zejména od nástupu Františka Josefa I., totiž nebyl spojen se zvýšením počtu aristokratických rodů, které své řady novým povýšencům otevíraly jen pomalu a velmi neochotně. Zatímco ještě na počátku 19. století nebylo začlenění opravdu bohatých nobilitantů do šlechtické nebo dokonce aristokratické společnosti větším problémem (a to dokonce ani v případech, že pocházeli z řad židovských konvertitů), po roce 1848 se situace radikálně změnila. Díky častému udílení tzv. privilegovaných řádů přinášejících nárok na šlechtictví se objevilo velké množství nových rytířů a baronů, jejichž sociální postavení dřívější prestiži
11
těchto titulů ani zdaleka neodpovídalo.17 Od druhé poloviny 19. století dokonce nebylo neobvyklé, že panovník své nejbližší spolupracovníky měšťanského původu povyšoval i do hraběcího stavu, což se v dřívější době stávalo jen velmi vzácně.18 Není bez zajímavosti, že tři z šesti takto vyznamenaných osob (Anton Prokesch von Osten, Josef von Hübner a Heinrich von Calice) působily právě na ministerstvu zahraničí. Šlo nepochybně o důsledek skutečnosti, že císař již nepovažoval odměnu prostřednictvím baronátu devalvovaného častým udílením za dostatečnou. Mnohem závažnějším faktem, než prostý početní nárůst osob s tituly a erby, byla skutečnost, že s konečnou platností přestala fungovat rovnováha mezi postavením jedince ve šlechtické hierarchii a jeho majetkem. V mnoha ohledech šlo o důsledek existence „řádového“ šlechtictví, které již od svého zavedení ve druhé polovině 18. století tuto stabilitu narušovalo, protože nebralo ohled na ekonomickou pozici jedince. Mezi barony se tak často dostávali nezámožní důstojníci a státní úředníci, zatímco mnozí velkopodnikatelé a finančníci, jejichž společenský vzestup se zastavil po zisku prostého šlechtictví, byli mnohem bohatší než staré baronské a hraběcí rody. Majetek totiž představoval pouze jednu, nikoli jedinou podmínku společenského vzestupu. Neméně důležité byly společenské styky a zejména příbuzenské vazby, které nebylo možné získat vlastním úsilím. Šlo o postupný proces, který trval řadu generací. Odkrytí podobných svazků je navíc poměrně obtížné, protože vazby mezi aristokratickými rody a jejich širším příbuzenstvem byly značně spletité. Není například vyloučeno, že podobné styky mohly hrát roli při vzestupu prvního sekčního šéfa ministerstva zahraničí Karla svobodného pána von Macchio. 17) K této otázce ŽUPANIČ, Nová šlechta, s. 119 an. 18) Byly to následující osoby: Anton Prokesch von Osten (1871/72), Josef Hübner (1888), Friedrich Beck-Rzikowski von Dobrschitz (1906), Heinrich Calice (1908), Richard Bienerth-Schmerling (1915/16), Viktor Dankl von Kraśnik (1918).
12
Poměrně nezámožný státní úředník se prostřednictvím rodiny své manželky dostal do užšího okruhu nejvyšší aristokracie, protože jeho žena byla vzdálenou příbuznou pozdějšího ministra zahraničí Leopolda hraběte Berchtolda. Přestože nebyl díky svému původu první společností přijímán jako rovnocenný partner – jeho rodina byla nobilitována teprve roku 1809 a baronát získal až roku 1861 jeho otec polní podmaršálek Florian von Macchio – patřil do okruhu osob, které se v tomto prostředí často pohybovaly. Příbuzenské svazky lze dešifrovat jen velmi těžko v případě nové šlechty, která byla ve šlechtických genealogických almanaších evidována jen sporadicky. Ještě komplikovanější je v tomto ohledu situace u nově nobilitovaných rodin a u měšťanů. Přestože i zde známe některé širší rodinné „klany“ a jiné podobné aliance lze předpokládat,19 nedostatek materiálů zde ohledu mnohem tíživější, než v předchozím případě. Pokud
úředníci
společných
rakousko-uherských
ministerstev
představovali do jisté míry elitu byrokratického aparátu dualistické říše, pak to dvojnásob platí o zaměstnancích ministerstva zahraničí. Počet jeho úředníků byl totiž omezen a zájemci o přijetí do jakékoli služební složky (diplomatické, konzulární i konceptní) museli složit poměrně přísnou přijímací zkoušku. Protože v případě diplomatů bylo přijetí vázáno i na nemalý vlastní příjem, není překvapující, že úředníci z méně zámožných novošlechtických a měšťanských rodin hledali uplatnění spíše v konzulární službě či přímo na ministerstvu. Sociální původ těchto osob byl velmi různorodý, obvykle ale platilo, že pocházeli alespoň ze středostavovských poměrů. Předpokladem alespoň základní kariéry ve státní službě byla maturita, naprostá většina vyšších úředníků ale měla vysokoškolské vzdělání, obvykle právního směru. Takové studium ale bylo značně 19) Baronská rodina Giskrů byla například spřízněna s rodinou finančníků Arnsteinů a jejím prostřednictvím dále s podnikatelskými rody Gomperzů a Herzů či s baronským rodem PereiraArnstein, jehož členové ve druhé polovině 19. století zastávali vlivná místa v diplomatické i konzulární službě.
13
finančně nákladné a vyžadovalo alespoň základní zajištění ze strany rodiny. Samozřejmě i zde najdeme selfmademany z velmi skromných poměrů, kterým se podařilo dosáhnout zářné kariéry, ve srovnání s jinými oblastmi státní služby jich ale bylo poměrně málo. Velmi komplikovanou otázkou je určení národnosti zaměstnanců ministerstva. Mnoho z nich totiž pocházelo z důstojnických či úřednických rodin a jejich otcové byli často překládáni. V takových rodinách nebylo výjimkou, když se každé z dětí narodilo nejen v jiné obci, ale dokonce v jiné korunní zemi monarchie. Situaci nezjednodušuje ani fakt, že v personálních spisech této doby byla národnost uváděna jen velmi zřídka. Ani příjmení (například Giskra, Kral) moc nenapoví. Řada osob totiž pocházela z jazykově smíšených oblastí, kde často Češi nosili německá příjmení a osoby s českými jmény se pokládali za Němce. Navíc i pojem národnost se navíc tehdy chápal odlišně. Poprvé byla zjišťována při rakousko-uherském sčítání lidu roku 1880 a určovala se podle obcovací řeči, tedy na základě toho, jakým jazykem člověk mluvil v rodině a svém okolí.20 Výsledkem tohoto postupu bylo ale značné nadhodnocení počtu příslušníků většinových národností a zejména v případě etnicky nesmírně promíšených oblastí střední Evropy (mezi které patřila i Vídeň) mohly být skutečné národnostní poměry stanoveny jen velmi přibližně. Ke zkreslení skutečného stavu přispělo mimo jiné i tvrzení, že menší národnosti (mezi nimi i Češi) žijící v převážně německém jazykovém prostředí nemohou používat jiné obcovací řeči, než německé. Nebylo proto neobvyklé, že se mnoho státních úředníků, kteří před rokem 1918 působili ve Vídni a jež sčítání označovalo za Němce (byť doma hovořili česky), po rozpadu monarchie a přesídlení do ČSR přihlásilo k československé národností. Podobně obtížné je jednoznačně stanovit důvody, které jedince vedly k rozhodnutí pro kariéru na ministerstvu zahraničí. Někteří, 20) Stejně tak i při dalších sčítáních v letech 1890, 1900 a 1910.
14
například důstojníci, sem byli přeloženi, většina se ale do úřadu dostala z vlastní iniciativy. Příprava pro práci v této oblasti státní služby byla navíc dlouhodobá a například u konzulů předpokládala studium na Orientální (později Konzulární) akademii. Svou roli nepochybně hrála prestiž zaměstnanců nejvýše postaveného c. a k. ministerstva a snad i touha cestovat a poznávat cizí kraje. V době, kdy většina populace po většinu života neopustila svůj širší region, byli tito lidé překládáni z místa na místo a mohli se seznámit s více zeměmi, než si průměrný člověk uměl představit.
Nesmíme
opominout
také
rodinou
tradici,
která
již
v předcházejících staletích vedla ke vzniku úřednických či vojenských dynastií. Podobný proces však lze na počátku 20. století vysledovat spíše u aristokratů v diplomatických službách, než u měšťanů a novošlechticů. I zde je ale možné několik případů nalézt. Ve druhé polovině 19. století hrála mezi konceptními úředníky ministerstva důležitou roli rodina rytířů a svobodných pánů Nadhernych. Na počátku její slávy stál Franz rytíř von Nadherny (1786–1848), dvorní rada, referent pro Moravu a Slezsko a ředitel kanceláře při Spojené dvorské kanceláři ve Vídni. Jeho mladší syn Julius svobodný pán von Nadherny (1821–1900) byl dvorním a ministerským radou na ministerstvu zahraničí a posledním z rodiny působícím v tomto úřadě byl Juliův syn Franz (1853– 1919), dvorní rada a archivář v Domácím, dvorním a státním archivu. Jinou dynastií, působící opět v konceptní službě ministerstva, byli rytíři Güntherové von Ollenburg. Otec, Alexander starší (*1859), dvorní a ministerský rada, dosáhl funkce konzulárního inspektora. V této dráze jej následoval starší syn Alexander mladší (*1882), účetní oficiál a po první světové válce generální konzul správní sekce rakouského ministerstva zahraničí. Mladší syn Otto (*1884) byl před první světovou válkou vicekonzulem. O tradici můžeme mluvit snad i u baronské rodiny Sonnleithnerů. Ve druhé polovině 19. století dosáhl v zahraniční službě 15
významného postavení Hippolit (1814–1897), mimořádný a zplnomocněný vyslanec. V jeho stopách šel syn Maximilian (*1884), který byl před první světovou válkou legačním tajemníkem II. kategorie. Jednou z hlavních otázek rozhodujících o zařazení zájemce o službu v tomto úřadu do konzulární či konceptní služby na jedné a diplomacie na druhé straně bylo finanční zajištění. Požadavek nezávislého příjmu ve výši alespoň 12 000 korun (6000 zlatých) ročně byl mimořádně omezující, protože takovým majetkem disponoval jen zlomek rakousko-uherské populace. Roku 1899 jen 7,29 % všeho obyvatelstva Předlitavska mělo tak vysoké příjmy, aby se na ně vztahovala daňová povinnost. V Zalitavsku byl tento podíl vzhledem k nižší životní úrovni ještě menší. To znamenalo, že více než 92 % všeho předlitavského obyvatelstva mělo na přelomu 19. a 20. století nižší roční příjem než 600 zlatých, resp. 1200 korun, které představovaly dolní hranici daňové povinnosti. Poplatníci byli podle zákona z roku 189621 rozděleni do 65 stupňů podle výše příjmu. Daň byla progresivní. V nejnižší 1. skupině, do které náleželi všichni s ročním platem v rozmezí 600–625 zlatých, činila 3,60 zlatých, v nejvyšší 65. skupině, kde se plat pohyboval mezi 46 000–48 000 zlatými, se platilo 1860 zlatých.22 Daněny byly i funkční příplatky úředníků. V tomto případě byly ale tímto způsobem „postiženy“ jen vyšší hodnostní třídy, protože nejnižší zdanitelná hranice pro funkční příplatky byla stanovena na 3200 zlatých ročně. Danilo se opět progresivně. V nejnižší třídě (příplatek 3200 –4000 zlatých) byla vyměřena na 0,4 %, v nejvyšší (více než 15 000 zlatých) na 6 %. Od výše platu se pochopitelně odvíjel sociální status státního zaměstnance. Velmi zajímavý obraz rozdělení společnosti podle příjmů 21) Gesetz Nr. 220 ex 25. 10. 1896, Reichsgesetzblatt für die im Reichsrathe vertretenen Königreiche und Länder. 22) Pokud měl někdo příjem mezi 48 000 a 100 000 zl., byla daň po každých 2000 zl. ročního příjmu navyšována o 100 zl. Při příjmech 100 000–105 000 zl. daň činila 4650 zl. a při příjmech nad 105 000 zl. ročně byla opět navyšována o 250 zl. za každých 5000 zl. ročního příjmu navíc.
16
přinesl před první světovou válkou list subalterních úředníků Der Staatsbeamte:23 Životní úroveň Skromný příjem
Výše ročních příjmů 600–1000 zl. / 1200–2000 K
Nižší střední třída
1000–2200 zl. / 2000–4400 K
Vyšší střední třída
2200–3600 zl. / 4400–7200 K
Hranice blahobytu
3600–4600 zl. / 7200–9200 K
Blahobyt
4600–6000 zl. / 9200–12 000 K
Vyšší blahobyt
od 6000 zl. / 12 000 K
Je třeba samozřejmě brát v úvahu, že tento přehled byl vytvořena „pohledem zdola“, tedy optikou níže postaveného státního úředníka. Uvedené sumy proto nemůžeme chápat jako dělící linii, ale spíše spodní hranici příjmu, který umožňoval státním zaměstnancům dodržovat životní úroveň spojenou s uvedenou společenskou vrstvou. Je ovšem nesporné, že hranice vyššího blahobytu, 12 000 korun ročního příjmu, představovala částku, kterou se v rakouské státní správě mohl pochlubit jen málokdo. Naprostá většina úředníků příslušné hodnostní třídy jí samozřejmě nikdy nedosáhla. Závaznou posloupnost v úřadech státní správy, podle které byli státní zaměstnanci také placeni, zavedl v letech 1807–1812 císař František I. Úředníci i vojáci byli rozděleni do tříd, kterých bylo zpočátku dvanáct, později jedenáct. Čím vyšší bylo číslo třídy, tím nižší bylo postavení jejího nositele. V jedenácté až deváté třídě se nacházeli subalterní úředníci, v armádě pak subalterní důstojníci do hodnosti hejtmana. Úředníci osmé až páté třídy (a vojáci do hodnosti generálmajora) představovali v rámci 23) Přetištěna v: MEGNER, K., Beamte. Wirtschafts- und sozialgeschichtliche Aspekte des k. k. Beamtentums, Wien 1985, s. 127.
17
svého stavu i celé společnosti střední vrstvu. Velmi úzká úřednická a armádní elita byla tvořena státními zaměstnanci zařazenými do čtvrté až první třídy a generalitou od polních podmaršálků výše. Základní změnu organizace rakouské byrokracie přinesla tzv. úřednická magna charta z 15. dubna 1873.24 Tehdy byla zrušena dvanáctá platová třída, obsazovaná ostatně jen zřídka, a její nositelé převedeni o třídu výše. Především však došlo k zásadní reorganizaci celého systému. Platové třídy se změnily na kvalifikační a další postup státního zaměstnance se odvíjel především od jeho vzdělání a dalších schopností. Další zdokonalení tohoto systému představovala služební pragmatika zavedená krátce před první světovou válkou roku 1914.25 Přestože se zmíněné zákony týkaly západní (rakouské) části monarchie, podle stejného klíče se postupovalo také u diplomatů, konzulů a konceptních úředníků ministerstva zahraničí. Jednotlivé kvalifikační třídy odstupňovaly i finanční ohodnocení státních úředníků. I. třída náležela pouze předlitavskému ministerskému předsedovi a c. a k. ministru zahraničí. V armádě pak tohoto stupně mohl dosáhnout polní maršál. Také druhá třída byla obsazována výjimečně a patřili do ní ministři a prezidenti nejvyššího soudního a nejvyššího účetního dvora. Ve vojsku zůstala až do roku 1915, kdy c. a k. armáda podle německého vzoru zavedla hodnost generálplukovníka, neobsazena. Ve vzácných případech mohla být druhá třída přiznána i zasloužilým a důležitým státním úředníkům. Na ministerstvu zahraničí šlo o prvního sekčního šéfa. Třetí třída náležela místodržícím, prezidentům vrchních zemských soudů a generálům zbraní.26 Čtvrtá třída pak byla určena pro zemské prezidenty, sekční šéfy předlitavských ministerstev, senátní 24) Gesetz Nr. 15 ex 15. 4. 1873, Reichsgesetzblatt für die im Reichsrathe vertretenen Königreiche und Länder. 25) Gesetz Nr. 15 ex 24. 1. 1914, Reichsgesetzblatt für die im Reichsrathe vertretenen Königreiche und Länder. 26) Šlo o polní zbrojmistry, generály jízdy a generály pěchoty.
18
prezidenty nejvyššího soudního dvora, policejního ředitele ve Vídni atd. Těchto osob bylo samozřejmě jen několik desítek, největší část úředníků se nacházela v jedenácté a desáté třídě. Šlo jednak o elévy, jednak o zaměstnance s nižším vzděláním, kteří podle předpisů již výše postoupit nemohli.27 Platy stanovené „magnou chartou“ z roku 1873 zůstaly ve stejné výši až do konce století. V důsledku hospodářské krize totiž kupní síla nominální mzdy postupně stoupala a to i navzdory téměř nulové valorizaci mezd.28 Teprve postupný ekonomický vzestup monarchie po roce 1890 vedl ke zvýšení průměrné mzdy a také tehdy se začalo ozývat volání po zvýšení platů státních úředníků. Základní překážku v tomto ohledu ale představoval nedostatek financí ve státním rozpočtu. Problém byl proto provizorně řešen příplatky, které úředníkům po odsloužených letech mírně navyšovaly příjem. Zákonem z 28. června 1895 získaly navíc tři nejnižší hodnostní třídy, které byly nárůstem životních nákladů postiženy nejvíce, tzv. subsistenční příplatek ve výši 60 (XI.), 80 (X.) a 100 zl. (IX. třída) ročně.29 Toto řešení bylo samozřejmě jen dočasné. Nárůst cen totiž vyžadoval komplexní zvýšení platů všech úředníků až do páté třídy včetně. U nejvyšších tříd se prozatím zvýšení mezd nepředpokládalo, uvažovalo se jen o navýšení funkčních příplatků, které by jim umožnily dostatečně reprezentovat svůj úřad. Otázkou bylo, z čeho valorizaci platů pokrýt. Vláda navrhovala zvýšit daň z cukru, piva, lihovin a případně také z přepravy, poslanci ale protestovali a požadovali snížení výdajů na armádu. Na to ale vláda nemohla přistoupit z několika důvodů. Jednak bylo obecně známo, že rakousko-uherská armáda trpí nedostatkem 27) VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, Jak se žilo za časů Františka Josefa I., Praha 1996, s. 195 an. 28) ROSENBERG, H., Grosse Depression und Bismarckzeit. Wirtschaftsablauf und Politik in Mitteleuropa, Frankfurt/Main, Berlin, Wien 1967, s. 42. 29) MEGNER, Beamte, s. 128.
19
finančních prostředků a další omezení jejího rozpočtu by mohlo mít vážné následky, jednak bylo velkou otázkou, zda by císař František Josef I. takový zákon vůbec podepsal. Po dlouhých jednáních byla nakonec dojednána kompromisní varianta. K navýšení platů sice mělo dojít, zároveň ale nebylo v zákoně přímo uvedeno, jaké zdroje k tomu budou použity. Konečné schválení zákona se ale značně protáhlo. Důvodem byla krize monarchie vyvolaná spory o prodloužení rakousko-uherského vyrovnání a také obstrukce v předlitavském parlamentu. Odklady samozřejmě vyvolaly v řadách státních úředníků značnou nespokojenost. Teprve 19. září 1898, po více než dvou letech, byl návrh schválen. Došlo k tomu devět dní po zavraždění císařovny Alžběty a byl to první zákon, který František Josef I. po této rodinné tragédii podepsal. Zatímco platy úředníků prvních čtyř hodnostních tříd zůstaly ve stejné výši jako roku 1873,30 u dalších tříd zákon předpokládal postupné navyšování mezd. Když tedy úředník povýšil do vyšší třídy, získal automaticky nejnižší plat, který byl pro tuto třídu vymezen. Po odsloužených letech, jejichž počet byl přesně stanoven, mohl postoupit na vyšší úroveň. U V. třídy byly tyto úrovně dvě, u ostatních pak tři:31 Hodnostní třída Roční příjem ve zl./K podle zákona z roku 1898 12 000 zl./24 000 K I. 10 000 zl./20 000 K II. 8 000 zl./16 000 K III. 7 000 zl./14 000 K IV. 6 000 zl./12 000 K V. 5 000 zl./10 000 K 4 000 zl./8 000 K VI. 3 600 zl./7 200 K 3 200 zl./6 400 K 30) K jejich zvýšení došlo až zákony z let 1907 a 1914. 31) Gesetz Nr. 172 ex 19. 9. 1898, Reichsgesetzblatt für die im Reichsrathe vertretenen Königreiche und Länder.
20
VII. VIII. IX. X. XI.
3 000 zl./6 000 K 2 700 zl./5 400 K 2 400 zl./4 800 K 2 200 zl./4 400 K 2 000 zl./4 000 K 1 800 zl./3 600 K 1 600 zl./3 200 K 1 500 zl./3 000 K 1 400 zl./2 800 K 1 300 zl./2 600 K 1 200 zl./2 400 K 1 100 zl./2 200 K 1 000 zl./2 000 K 900 zl./1 800 K 800 zl./1 600 K
Protože na navýšení mezd nebyly ve státním rozpočtu dostatečné prostředky, došlo následujícího roku k navýšení cukerní daně, jak se poslanci obávali.32 Poslanecká sněmovna ale nebyla ochotna tento zákon schválit, a proto došlo k jeho přijetí prostřednictvím „absolutistického“ paragrafu č. 14 prosincové ústavy. Zároveň po jeho aplikaci byla zvýšena i daň z piva a lihovin a rakousko-uherské celní tarify. Tento krok vlády Františka hraběte Thuna vedl k velké nespokojenosti rakouského obyvatelstva, kterou zaznamenaly i deníky sousedního Německého císařství.33 Stávající úřednický systém, byť reformovaný zákonem z roku 1898, měl celou řadu kritiků. Mezi nejaktivnější patřil Josef Redlich (1869– 1936), později známý vědec a politik. Redlich, který tehdy byl státním úředníkem, ostře napadal nepraktičnost celého jedenáctistupňového systému a neefektivní navýšení platů. Podle něj mělo být úřednictvo rozděleno do tří tříd na subalterní, střední a vyšší, přičemž hlavní roli mělo 32) Získané finance ale nesloužily jen k uvedenému účelu. Peníze byly rozděleny v podobě státních subvencí i mezi cukrovarníky, kteří byli těžce postiženi krizí tohoto odvětví průmyslu. Čeští cukrovarníci tak získali ze státních prostředků plné 4 miliony zlatých. 33) MEGNER, Beamte, s. 133.
21
hrát vzdělání. Každý úředník pak měl mít ve své skupině zajištěnu minimální kariéru a to přímo zákonem, jak tomu bylo například v Prusku. Rakouské hodnostní třídy kritizoval jako mandarinský systém, jenž i ty nejschopnější nutil nastupovat do nejnižší třídy odpovídající jeho kvalifikaci a pak jen pomalu a obtížně postupovat nahoru. Roku 1907 byly Redlichovy připomínky částečně vyslyšeny. Došlo k dalšímu navýšení mezd a většina hodnostních tříd byla rozdělena do více platových stupňů, jenž byly diferencovány podle odsloužených let. Pokud úředník dosáhl nejvyššího stupně a nebyl povýšen, náležel mu po stanovené době další příplatek. U subalterních úředníků docházelo ke zvýšení platového stupně po třech, u vyšších po pěti letech.34 Zároveň byly valorizovány mzdové příplatky, které kompenzovaly rostoucí životní náklady. Lhůta pro postup mezi platovými stupni v jednotlivých hodnostních třídách byla naposledy upravena roku 1914. Tzv. úřednická pragmatika z ledna téhož roku představovala vyvrcholení dosavadního vývoje. Kodifikovala práva a povinnosti státních úředníků v moderním právním státě, odvíjela postup státního zaměstnance od jeho vzdělání a dalších schopností a zaručovala téměř každému alespoň minimální úřednickou kariéru. Ani po všech platových valorizacích se ale zejména nižším úředníkům nežilo příliš lehce. Roku 1909 představovalo nezdaněné existenční minimum 1200 korun ročně a uživit rodinu nebylo pro státní zaměstnance nižších hodnostních tříd nijak snadné. Daň z příjmu byla sice velmi nízká (nejvyšší ve výši necelých 3,3 % platil ministerský předseda), stát ovšem získával nezbytné finance ze spotřební daně, která zatěžovala většinu obyvatelstva bez rozdílu. Od počátku 20. století, kdy monarchie 34) Není bez zajímavosti, že úředníkům starším 60 let nebo těm, kteří sloužili déle než 35 let a dosáhli nejvyššího stupně své hodnostní třídy, se již na platu nepřidávalo. Krok byl zřejmě motivován snahou přimět tyto osoby k podání žádosti o penzionování. Věk odchodu do důchodu státních úředníků totiž nebyl stanoven.
22
začala vynakládat stále větší prostředky na zbrojení, navíc nepřímé daně neustále rostly a vedly k citelnému zvyšování cen. Zdražování ještě vyostřila špatná celní politika, protože Uhry udržovaly v zájmu svých rolníků vysoká cla na dovážené potraviny a diktovaly ceny, především masa, cukru a kůže. Sociální situaci nižších vrstev dále vyostřoval růst nájmů patrný zejména ve Vídni a zemských hlavních městech.35 Úředník dbalý svého postupu si totiž nemohl dovolit bydlet nepřiměřeně svému stavu. Větší byt v lukrativnější městské části ale mohl bez problémů zaplatit až teprve úředník VIII. platové třídy. Pro maturanta však byla VIII. platová třída většinou až vyvrcholením kariéry (v armádě odpovídala hodnosti majora) a také absolvent vysoké školy často na toto zařazení čekal řadu let. Úředníci proto získávali od státu jisté příplatky, které zvyšovaly jejich životní úroveň.36 Jednak šlo o odměny (remunerace), především ale o tzv. aktivitní příplatek. Tímto pojmem se označoval příspěvek, který měl vyrovnat reálné příjmy z hlediska životních nákladů v různých částech monarchie. Nejvyšší byl samozřejmě ve Vídni, pak následovala hlavní města jednotlivých korunních zemí a další velká města s vysokými životními náklady a nejméně se samozřejmě připlácelo v malých venkovských obcích.37 Ve Vídni, kde sídlila i společná ministerstva monarchie, byly roční příjmy státních úředníků roku 1914 včetně příplatků následující:38 Hodnostní
Počáteční příjem Nejvyšší příjem Dosažitelný
třída
po
letech
35) HAMANNOVÁ, B., Hitlerova Vídeň. Diktátorova učednická léta, Praha 1999, s. 157–158. 36) Výše aktivitních příplatků v jednotlivých městech monarchie dle počtu obyvatel viz: Gesetz Nr. 34 ex 10. 2. 1907, Reichsgesetzblatt für die im Reichsrathe vertretenen Königreiche und Länder. 37) Gesetz Nr. 15 ex 15. 4. 1873, Reichsgesetzblatt für die im Reichsrathe vertretenen Königreiche und Länder. 38) MEGNER, Beamte, s. 135. Příjmy důstojníků byly přibližně o 10 % nižší. Viz DEÁK, I., Der k. (u.) k. Offizier 1848–1918, Wien, Köln, Weimar 1991, s. 145.
23
I.
52000 K
žádný nárůst
–
II.
40000 K
žádný nárůst
–
III.
20000–42000 K
22000–44000 K
5
IV.
20000–24000 K
22000–26000 K
5
V.
12200 K
16200 K
8
VI.
8240 K
10640 K
12
VII.
6410 K
8010 K
12
VIII.
4980 K
6180 K
12
IX.
4000 K
4800 K
12
X.
3100 K
3760 K
9
XI.
2320 K
2920 K
9
Úředníci tří nejnižších hodnostních tříd navíc po šestnácti a dvaceti letech získávali zvláštní roční příplatek za dlouholetou službu ve výši 200 K. Není bez zajímavosti, že se všechna zmíněná platová navýšení týkala především subalterních úředníků, příjmy státních civilních zaměstnanců I. a II. třídy se mezi lety 1873 a 1914 vůbec nevalorizovaly. Zatímco roku 1873 byl rozdíl mzdy úředníka I. a XI. třídy téměř devětadvacetinásobný, o 41 let později byl jen devatenáctinásobný. Stát totiž předpokládal (a jak se ukázalo mnohdy chybně), že úředníci na nejvyšších úrovních pochází ze zámožných vrstev a stanou se následníky starého úřednického stavu, pro který byla služba vlasti a panovníkovi čestnou povinností. Do jedenácti hodnostních tříd se samozřejmě dělili i zaměstnanci c. a k. ministerstva zahraničí a císařského domu. Jak již bylo řečeno, služba v tomto úřadě byla vysoce prestižní, což způsobovala i skutečnost, že „obyčejných“ státních úředníků byly tisíce, zatímco počet míst na ministerstvu zahraničí byl omezen (systemizován). Roku 1914 zde působilo celkem 850 úředníků, ze kterých bylo 231 zaměstnáno na 24
centrále, 155 náleželo mezi diplomaty a 464 patřilo ke konzulárnímu sboru. Přesné schéma vypadalo následovně:39 Hodnost. Centrála a archiv třída ministr (1) I. – II. III. IV.
první sekční šéf (1) sekční šéf (3)
V.
dvorní a ministerský rada (13) dvorní rada a ředitel Domácího, dvorního a státního archivu (1) sekční rada (14) šéf expedice politické sekce (1) šéf protokolu a archivu politické sekce (1) přednosta účetního oddělení (1) pokladník (1) sekční rada a zástupce ředitele Domácího, dvorního a státního archivu (2) sekční rada Domácího, dvorního a státního archivu (3) dvorní a ministerský sekretář (17) ředitel pomocného úřadu41 (6) vrchní účetní rada (4) pokladní kontrolor (1)
VI.
VII.
Diplomatická služba – mimořádný a zplnomocněný velvyslanec (10) – mimořádný a zplnomocněný vyslanec (21) legační rada I. kategorie (10)
legační rada II. kategorie (9) církevní poradce (1) zdravotní delegát40 (1)
legační tajemník I. kategorie (23) zdravotní delegát (2) ředitel kanceláře vyslanectví (6)
Konzulární služba – – – generální konzul I. třídy (3) konzulární inspektor (1) generální konzul I. třídy (15) generální konzul II. třídy (26) technický vrchní inspektor (1)
konzul (60) ředitel konzulární kanceláře (9)
39) Jahrbuch des K. u. K. auswärtigen Dienstes 1914. Nach dem Stande vom 16. April 1914, Wien 1914, s. 36–37. Čísla v závorkách označují počet příslušných úředníků. 40) V originále: Sanitätsdelegierter.
25
VIII.
IX.
X.
XI.
archivář Domácího, dvorního a státního archivu (5) dvorní a ministerský vicesekretář (10) adjunkt ředitelství pomocného úřadu (15) účetní rada (5) pokladní adjunkt (1) vicearchivář Domácího, dvorního a státního archivu (5) dvorní a ministerský koncipista (11) dvorní a ministerský vrchní oficiál (30) účetní revident (9) vrchní pokladní oficiál (1) dvorní a kabinetní kurýr I. třídy (2) správce tiskárny (1) archivní koncipista (2) dvorní a ministerský oficiál (25) účetní oficiál (4) dvorní a kabinetní kurýr II. třídy (2) zástupce správce tiskárny (1) domácí inspektor (1) kancelista (26) účetní asistent (5)
legační tajemník II. kategorie (20) tlumočník (2) rada kanceláře vyslanectví (12)
vicekonzul (80) rada konzulární kanceláře (38)
vyslanecký atašé a sekretář kanceláře vyslanectví (32)
konzulární atašé (30) sekretář konzulární kanceláře (92)
vyslanecký oficiál (6)
konzulární oficiál (109)
–
–
Při povyšování do vyšší třídy platila poměrně komplikovaná pravidla. Protože byl počet míst pevně stanoven, úředník obvykle získal nejprve pouze titul, pak titul a charakter a až nakonec mu bylo přiznáno 41) V originále: Hilfsamtdirektor.
26
skutečné zařazení s plným platem. Například dvornímu a ministerskému sekretáři (VII. hodnostní třída) Alexanderu rytíři Güntherovi von Ollenburg byl v březnu 1907 přiznán titul sekčního rady. Charakter sekčního rady získal v září téhož roku a konečného jmenování sekčním radou (VI. hodnostní třída) se dočkal v březnu 1908. V případě udělení titulu náležely úředníkovi příslušné výsady nového stavu (například dovolená normovaná pro tuto hodnostní třídu), po získání charakteru získával skutečné postavení vyplývající z funkce, ale teprve konečné jmenování znamenalo i posun v hodnostní třídě a navýšení platu. Příjmy zaměstnanců c. a k. ministerstva zahraničí stejně jako u dalších státních úředníků závisely na zařazení do příslušné platové třídy. V případě konceptních úředníků na centrále to bylo v pořádku, problém ale nastával u zaměstnanců v zahraničí. S finančními potížemi se potýkali zejména c. a k. diplomaté a to přesto, že podle pravidel pro přijetí do této složky státní služby museli disponovat kapitálem ve výši alespoň 300 000 korun, ze kterého jim ročně plynula renta 12 000 korun. Po složení diplomatických zkoušek a jmenování do hodnosti neplaceného vyslaneckého atašé totiž nebyla těmto jedincům vyplácena žádná mzda. Plat (včetně příplatků) diplomatu náležel teprve po povýšení do VIII. třídy a udělení hodnosti legačního tajemníka II. kategorie. Příplatky byly logicky nejvyšší u velvyslanců a vyslanců a (podobně jako u státní správy) byla jejich výše odstupňována podle místa mise. Nejvyšší se vyplácely v Petrohradě, Paříži a Londýně, kde před první světovou válkou dosahovaly 120 300 korun. Ani takto vysoká suma ale nestačila většinou všechny náklady pokrýt, protože diplomat ze svých peněz platil i personál, náklady na ubytování a reprezentaci. Tato „úsporná“ politika samozřejmě nebudila v zahraničí dobrý dojem a přesvědčovala ostatní velmoci o ekonomické slabosti monarchie. To byla ale pouze jedna strana mince. Druhou byla přežilá představa vládnoucí u vídeňského dvora o diplomatovi 27
coby nezištném zástupci svého vladaře, který služby svého zástupce jen čas od času odměňuje tituly, řády či jiným způsobem. Lépe byly v zahraniční službě honorováni jen konzulové. Na rozdíl od diplomatů totiž nebyla jejich činnost zaměřena na politiku, ale na ryze praktické záležitosti – tzv. konzulární agendu a obchodní, finanční a dopravní záležitostmi. Ve větším počtu se konzulové v zahraniční službě objevují teprve v 19. století a snad právě tato „novost“ jejich úřadu, stejně jako čistě byrokratické zaměření činnosti, byly příčinou faktu, že tento úřad nebyl aristokraty vyhledáván. V konzulární službě samozřejmě najdeme i příslušníky staré šlechty včetně hrabat. Zde se však jednalo o nezámožné příslušníky této společenské vrstvy, pro které zahraniční služba neznamenala otázku prestiže, ale především nezanedbatelný zdroj příjmů. Konzulové navíc také na rozdíl od diplomatů dostávali i drahotní příplatky, které výrazně vylepšovaly jejich ekonomickou situaci. Obecně je však nutno konstatovat, že příjmy státních zaměstnanců nebyly v podunajské
monarchii
nejvyšší,
zejména
ve
srovnání
s jinými
evropskými velmocemi – Německem, Francií či Velkou Británii. Rakousko-Uhersko se proto snažilo vylepšovat finanční problémy diplomatů jistými kvalifikačními bonusy. Podmínkou pro přijetí do služby bylo složení zkoušek z francouzského a anglického jazyka (u zalitavských občanů také z maďarštiny). V řadě regionů však znalost těchto řečí nepostačovala a proto byla ministerským oběžníkem v červnu 1911 vyhlášena zvláštní odměna pro ty, kteří se potřebné jazyky naučí a na ministerstvu svou znalost prokáží složením příslušné zkoušky.42 Odměna činila 2000 korun pro diplomaty a 1000 korun pro úředníky zastupitelského úřadu a byla vyplácena během působení v zemi, kde se příslušná řeč používala. Nařízení se v případě diplomatů týkalo 42) Zirkuläre über die Bewilligung von Sprachzulagen. In: Jahrbuch des K. u. K. auswärtigen Dienstes 1914, s. 520.
28
bulharštiny, ruštiny a srbštiny a potvrzovalo balkánskou orientaci předválečné rakousko-uherské zahraniční politiky. V případě úředníků zastupitelských úřadů byla vedle těchto tří jazyků odměňována i znalost angličtiny,43 portugalštiny a španělštiny. Konzulární úředníci takto zvýhodněni nebyli, náležely jim však výše zmíněné drahotní příplatky. Na rozdíl od diplomatů se ale museli smířit s jistým společenským omezením. Protože nemuseli disponovat vlastním kapitálem, byli všichni (podobně jako důstojníci) až do VIII. hodnostní třídy včetně povinni žádat o povolení k sňatku. Předpokladem schválení žádosti bylo prokázání nezávislého ročního příjmu, který měl zajistit rodině příslušný standart. Nezáleželo přitom na tom, zda tyto peníze vlastnil sám žadatel nebo jestli zda šlo o věno jeho nastávající. Požadovaná částka byla odstupňována podle úředního postavení. Konzulové tak museli disponovat rentou ve výši 2000, vicekonzulové 4000 a konzulární oficiálové 1200 korun. Ve výjimečných případech ale mohlo ministerstvo posuzovat žádosti individuálně.44 Všichni zaměstnanci ministerstva zahraničí bez rozdílu pak měli nárok na legitimaci opravňující je žádat slevu na jízdném na rakouských a uherských drahách a na slevu při transportu zavazadel. Úředníci do VIII. hodnostní třídy včetně směli takto cestovat ve vagonech první a druhé třídy, zaměstnanci IX., X. a XI. mohli volit mezi druhou a třetí třídou, zatímco služebnému personálu byla vyhrazena třetí třída.45 Čas od času se stávalo, že na služební cestu po monarchii či dokonce do zahraničí museli vyjet i konceptní úředníci či dokonce služebný personál. Zvýšené výlohy jim měly pokrýt diety, které se odstupňovaly podle postavení úředníka a
43) Úředníci na zastupitelstvích nepatřili mezi diplomaty. Nemuseli tedy skládat příslušné zkoušky a samozřejmě ani prokazovat znalost angličtiny. 44) Normen, betreffend die Ehebewilligung für effektive k. und k. Konsularbeamte. In: Jahrbuch des K. u. K. auswärtigen Dienstes 1914, s. 516–517. 45) Fahrpreisen und Franchtermäßigungen für die Beamten des k. und k. Ministeriums des Äußern. In: Jahrbuch des K. u. K. auswärtigen Dienstes 1914, s. 521–528.
29
samozřejmě se lišily podle toho, zda cesta probíhala v monarchii či v zahraničí. Jejich výše na jeden den roku 1914 činila:46 Hodnostní třída vnitrostátní cesty zahraniční cesty 40 K 48 K I. 35 K 42 K II. 30 K 36 K III. 25 K 30 K IV. 21 K 25 K V. 16 K 20 K VI. 13 K 16 K VII. 10 K 12 K VIII. 8K 10 K IX. 7K 9K X. 6K 7,50 K XI. Služebnému personálu náleželo stravné ve výši 4 korun v monarchii a 5 korun v zahraničí. Je zajímavé, že ministerská vyhláška nebrala v úvahu cenové rozdíly mezi jednotlivými zeměmi, které byly v některých případech velmi výrazné. Pouze při cestách do amerických států, jižní Afriky, Indie, východní Asie a Austrálie měli úředníci diety dvojnásobné. Možné finanční obtíže vysokých diplomatů, jež způsobovaly hlavně vysoké výdaje při nástupu do mise a vybavování nového úřadu a domácnosti, redukovaly zvláštní příplatky vyplácené při stěhování do nového působiště. Odlišovaly se podle teritoria a postavení diplomata: Postavení diplomata velvyslanec vyslanec ministr-rezident
Stěhování Evropě 27 000 K 14 000 K 13 000 K
v
Stěhování z nebo neevropských států 36 000 K 21 000 K 19 500 K
do
46) Verordnung des k. u. k. Ministeriums des k. u. k. Hauses und des Äußern, betreffend die Vergütung der Reise- und Übersiedlungskosten für Beamte und Diener des diplomatischen und Konsulardienstes. Jahrbuch des K. u. K. auswärtigen Dienstes 1914, s. 529–535.
30
Ministerstvo
samozřejmě
hradilo
těmto
diplomatům,
jejich
rodinným příslušníkům a služebnictvu také cestovné a transport zavazadel. Nárok na cestovné měli i úředníci nižších tříd (a jejich rodiny a služebnictvo), kteří jinak žádné zvláštní příplatky za stěhování nedostávali. Aby ale výdaje nebyly příliš vysoké, stanovilo ministerstvo maximální počet sloužících, který byl odstupňován podle rodinného stavu a hodnostních tříd: Stav svobodný nebo vdovec, bez dětí ženatý nebo vdovec, bez dětí či maximálně s dvěma dětmi ženatý nebo vdovec, bez dětí či více než s dvěma dětmi
II. až IV. V. až VII. třída třída 2 1
VIII. až XI. třída 0
3
2
1
4
3
2
Všem úředníkům pak náležel nárok na dovolenou, jejíž rozsah a pravidla byly stanoveny roku 1907.47 Dovolenou povoloval v případě sekčních šéfů, politických referentů a šéfů jednotlivých departementů ministr, ostatním pak první sekční šéf. V případě služebného personálu, který nepatřil mezi státní úředníky, náležela tato pravomoc ředitelstvím kanceláří. Délka dovolené byla stanovena teprve od IV. hodnostní třídy dolů. Výše postavení úředníci byli velmi nepočetní48 a jejich volno bylo řešeno individuálně. Velmi zajímavá byla délka dovolené – u úředníků pojatá velkoryse, u služebného personálu bez praxe naopak velmi krátká: Postavení zaměstnance
Délka
47) Urlaubsordnung für das k. und k. Ministerium des k. u. k. Hauses und des Äußern. Jahrbuch des K. u. K. auswärtigen Dienstes 1914, s. 536-538. 48) Roku 1914 jich bylo 12: ministr, jeho první sekční šéf a 10 mimořádných a zplnomocněných velvyslanců.
31
dovolené Úředník IV. a V. hodnostní třídy 2 měsíce Úředník VI. a VII. hodnostní třídy 1,5 měsíce Úředník VIII., IX. a X. hodnostní třídy a dvorní a 1 měsíc kabinetní kurýr Úředník XI. hodnostní třídy a praktikant 3 týdny Pomocní úředníci a tiskařský a litografický personál 3 týdny Dveřníci a služebný personál I. kategorie 3 týdny Telefonní manipulanti, služebný personál II. a III. 2 týdny kategorie a provizorní zaměstnanci sloužící déle než 10 let Ostatní provizorní zaměstnanci a dělnický personál 8 dní Aspiranti, kteří byli na ministerstvo nově přijati, neměli na dovolenou nárok. V případě, že si úředník z důvodu pracovního vytížení nečerpal během jednoho kalendářního roku žádné volno, prodlužovala se jeho řádná dovolená v následujícím roce o polovinu. V odůvodněných případech (rodinné důvody apod.) si zaměstnanec mohl požádat o dlouhodobou neplacenou dovolenou, která ale nesměla překročit jeden rok. Zajímavé bylo, že se za dovolenou počítalo i vojenské cvičení. V případě, že k povolání úředníka do armády došlo prostřednictvím zákona, mu zůstávala polovina dovolené, při dobrovolném nástupu přicházel o celé roční volno. Podobně jako jiní úředníci monarchie měli i výše postavení zaměstnanci ministerstva zahraničí právo i povinnost nosit při jistých, přesně stanovených příležitostech uniformu. Tu jejich představoval tmavě zelený frak s límcem a klopami z černého sametu, vesta z bílého kašmíru a zelené pantalóny se zlatými lampasy. Součást uniformy tvořil nezbytný zlacený kord bez portepé v černé pochvě a klobouk se zlatou stuhou a podle příležitosti s černými či bílými pery nebo bez nich. Ministerská uniforma se lišila od úřednické, která zase byla (podobně jako v armádě) odlišována podle postavení nositele. Ke II. hodnostní třídě náležely uniformy trojího druhu – velká galauniforma, střední uniforma a malá 32
uniforma – a kalhoty se zdvojenými lampasy, IV. – VII. třída pak měly jen velkou galauniformu a malou uniformu u IV. třídy se zdvojenými, u ostatních s jednoduchými lampasy. Úředníkům VIII. až IX. hodnostní třídy pak náležela uniforma nejjednodušší a pouze jednoho druhu. K X. a XI. třídě uniforma nepatřila a tito úředníci při slavnostních příležitostech či audiencích nosili klasický černý frak. Pokud v úřadě působili vojáci (což se ministerstva zahraničí samozřejmě týkalo) měli uniformu příslušející jejich hodnosti a zbrani. Ti z úředníků, kteří byli členy rytířských řádů, tajnými rady, komořími, stolníky a či patřili mezi stavy jednotlivých korunních zemí směli při vhodných příležitostech nosit oděv, jež jim z tohoto titulu náležel.49 Úředníci a zaměstnanci ministerstva zahraničí měli samozřejmě také nárok na penzi, byť v tehdejší době ještě nebyla stanovena fixní hranice odchodu
do
důchodu.
Základní
rámec
Penzijního
řádu
(Pensionsreglement) byl stanoven říšským ministerstvem financí v letech 1870 a 1871 a později několikrát novelizován.50 Existovaly dvě možnosti odchodu do důchodu – penzionování úřadem a odchod do výslužby. Jedinec mohl být penzionován, pokud 1) byla lékařským potvrzením prokázána jeho pracovní neschopnost. 2) působil déle než 40 let ve státní službě.51 3) jím zastávané místo zaniklo likvidací příslušného úřadu (oddělení) nebo reorganizací a nebylo možné jeho přeložení na místo jiné. O odchod do výslužby pak bylo možné požádat na základě 1) lékařského potvrzení pracovní neschopnost uznaného ministerstvem.
49) Uniformierungsvorschrift für die Beamten des k. und k. Ministeriums des Äußern, seiner Dependenzen und des diplomatischen Korps. In: Jahrbuch des K. u. K. auswärtigen Dienstes 1914, s. 482–483. 50) Předpis platil pro společná ministerstva zahraničí a financí, nejvyšší soudní dvůr a jim podřízené úřady. In: Jahrbuch des K. u. K. auswärtigen Dienstes 1914, s. 549–570. 51) Do této doby se započítávala i služba v armádě nebo v jakémkoli rakouském či uherském státním úřadě.
33
2) dovršení 40 let působení ve státní službě. Roku 1911 byla lhůta zkrácena na 35 let. 3) dosažení 70 let věku bez ohledu na délku působení v úřadě. Důchod, jak již bylo řečeno, byl odstupňován podle délky služby, přičemž nárok na něj vznikal po deseti letech. Pokud byla její délka nižší, vyplácel se jednorázově roční plat (do pěti let) nebo jeho dvojnásobek (do deseti let). Diplomaté s delší služební dobou pak měli nárok na doživotní penzi. Nejnižší možný důchod státního úředníka činil 800 korun. Podle nejvyššího rozhodnutí Františka Josefa I. z roku 1911 měl po deseti letech služby nárok na 40 % své dosavadní mzdy. Za každý další odsloužený rok tato suma narůstala o 2,4 % pobíraného platu, do kterého byly započítávány i aktivitní příplatky. I po penzionování jim náležela část těchto příplatků, které byly samozřejmě odstupňovány podle hodnostních tříd.52 Hodnostní třída Roční aktivitní příplatek po penzionování 1200 K IV. 800 K V. 640 K VI. 560 K VII. 480 K VIII. 400 K IX. 320 K X. 240 K XI. Na zabezpečení měly nárok i vdovy a to i v případě, že jejich manžel zemřel ještě před dovršením deseti let služby. Předpis stanovil i podmínky, za kterých vdově důchod nenáležel. Docházelo k tomu v případě, že 1) se ženy provdaly za státní úředníky až po jejich penzionování nebo suspendování.
52) Je zajímavé, že se nařízení o příplatcích k penzi netýkalo tří nejvyšších hodnostních tříd.
34
2) manželství bylo uzavřena bez souhlasu úřadu v případě, že byl takový souhlas vyžadován (například u konzulů). 3) bylo manželství rozloučeno a vdova neprokázala, že k rozvodu nedošlo její vinou. 4) byl manžel poslán do důchodu bez nároku na penzi. 5) manžel před smrtí neoprávněně nebo nepovoleně pobýval v cizině nebo získal jiné státní občanství. 6) manžel byl odsouzen za trestný čin nebo byl disciplinárním řízením odsouzen ke ztrátě penze. 7) bylo proti jejímu manželovi ještě před nabytím důchodu vedeno takové řízení, které by v důsledku vedlo ke ztrátě penze. 8) žena sama byla odsouzena za trestný čin. Nárok na vdovskou penzi pak zanikal pokud žena získala občanství jiného státu, znovu se provdala, získala jiné zajištění od státu, veřejného ústavu či pokud vstoupila do řádu, který se nezabýval péči o nemocné nebo vyučováním. Původně u vdov po úřednících VIII. až XI. hodnostní třídy představovala penze třetinu částky, která byla (nebo měla být) vyplácena jako důchod jejich manželovi, u výše postavených zaměstnanců pak byla stanovena fixně. Roku 1897 byl předpis novelizován a důchody vdov byly vypláceny v následující výši: Hodnostní třída manžela I. II. III. IV. V. VI. VII. VIII. IX.
Roční vdovský důchod 6000 K 6000 K 6000 K 4000 K 3000 K 2400 K 1800 K 1400 K 1200 K 35
X. XI.
1000 K 800 K
Nejednalo se zrovna o horentní sumy a zejména v případě nižších úředníků byla vdovská penze velmi nízká. Pokud rodina neměla jiné zajištění, ocitala se často na hranici existenčního minima. Tuto situaci jen částečně vylepšovaly přídavky na nezaopatřené děti vyplácené společně s vdovským důchodem. Představovaly pětinu vdovské penze a náležely rodině do dovršení 24. roku dítěte nebo do jeho osamostatnění.53 Ještě horší byla v podobných případech situace sirotků. Ti měli nárok jen na polovinu vdovského důchodu, ke kterému se přičítaly výše uvedené přídavky na děti. Nárok na sirotčí důchod ale nenáležel každému pozůstalému dítěti, vyplácel se celé rodině bez ohledu na to, kolik dětí v ní bylo. Součet sirotčího důchodu a přídavků na všechny děti navíc v jedné rodině nesměl překročit výši vdovského důchodu příslušejícího k dané hodnostní třídě. Přes všechny nedostatky si státní úředníci sociálního zabezpečení velmi cenili. Práce „pod penzí“ pro ně znamenala jistotu, která vyrovnávala mnohé jiné nedostatky. V mírové době se s úřednickými platy a dokonce i vdovskými důchody dalo slušně vyžít a úředníkům vyšších hodnostních tříd přinášely dokonce velmi solidní životní standart. Situace se radikálně změnila po vypuknutí první světové války.54 Inflace a obrovské problémy při zásobování obyvatelstva vedly k radikálnímu zvyšování cen. Vládní opatření proti zdražování potravin vedla nakonec k zavedení přídělového systému, který nejvážněji dopadl na obyvatele měst. Pro srovnání uvádím
53) Tím se u synů rozumělo získání místa spojeného s výplatou mzdy, vstup do semináře nebo kláštera či nástup do takového učení, kde náklady na výživu přebíral jeho řemeslnický mistr, umělec, obchodník apod. U dcer pak osamostatnění znamenalo vstup do manželství, kláštera, který se nezabýval péči o nemocné nebo vyučováním, nabytí místa spojeného s výplatou mzdy a výkon řemesla. 54) Srv. JAKUBEC, I., JINDRA, Z., Dějiny hospodářství českých zemí od počátků industrializace do konce habsburské monarchie, Praha 2006, s. 426 an.
36
ceny některých potravin v menším předlitavském městě před vypuknutím první světové války 1914 a uprostřed roku 1916:55 Druh potravin 1 kg pšeničné mouky 1 kg rýže 1 kg sušených švestek 1 kg ječné mouky 1 kg pražené kávy 1 kg sladové kávy 1 kg kokosového tuku 1 kg fíkovky (kávové náhražky) 1 kg sirupu 1 l petroleje 10 krabiček zápalek
1914 0,40 K 0,40 K 0,48 K 0,28 K 3,60 K 0,48 K 1,36 K 1,64 K 0,40 K 0,40 K 0,16 K
1916 1,40 K 1,60 K 1,12 K 0,58 K 7,70 K 1,44 K 5,52 K 1,36 K 1,20 K 0,80 K 0,34 K
Přes všechna opatření došlo počátkem roku 1918 v Předlitavsku k vážné zásobovací krizi, která vyvolala stávky a demonstrace proti hladu a drahotě. V řadě měst zásobování zcela zkolabovalo a po řadu týdnů nebyly k dispozici ani základní potraviny. Rozbujel se černý trh, na kterém ale byly ceny pro většinu populace naprosto nedostupné. Tyto poměry postihovaly nejen nejchudší část obyvatelstva, ale také státní úředníky. Většina těchto osob nedisponovala jiným majetkem, než mzdou vyplácenou od státu, jejíž reálná hodnota ale stále klesala. Postiženy byly i vyšší hodnostní třídy i když velká část těchto zaměstnanců vedle platu pobírala roční rentu z uložených peněz. Rostoucí inflace totiž většinou zlikvidovala i jejich úspory a na konci války i tito lidé, dosud patřící mezi elitu státní správy, pocítili nouzi a nedostatek potravin. Lépe na tom byli jen ti, kteří vedle peněžní hotovosti disponovali i venkovským statkem a hospodářstvím. Mezi novošlechtici a měšťany na ministerstvu zahraničí ale tito šťastlivci představovali jen nepatrný zlomek. Mnozí zaměstnanci 55) KLEIN, K., Ceny za „starých zlatých časů“, [online]. c Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích 2001–2009, poslední revize 2. 9. 2009 [cit. 5. 9. 2009]. Dostupné z:
.
37
ministerstva zahraničí tak svoji kariéru končili v poslední letech existence podunajské monarchie neslavně. Řada z nich totiž po roce 1918 již ve státní službě nenašla uplatnění a jejich penze (zejména v Rakousku postiženém hyperinflací) zcela ztratily původní hodnotu.
38
