VŠE O Kanye West. FENOMÉN Kmeny 90. TECHNOLOGIE Ze života dronů CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 4, 2016 ROČNÍK IX ZDARMA

VŠE O Kanye West FENOMÉN Kmeny 90 TECHNOLOGIE Ze života dronů

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 4, 2016 | ROČNÍK IX | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

editorial /

Ahoj holky, čau kluci, vzdát se dobrovolně věcí, které vlastníme, není životní styl pro každého. Upřímně si myslím, že touha vlastnit je součástí lidské DNA a jednou z těch podivuhodných věcí, kterými se lišíme od zvířat. A že ji nejdřív musíme trochu nasytit, zažít dostatek, než dobrovolně začneme chtít méně. Pokud zatím nic nevlastníte, noví minimalisté vám asi můžou vlézt na záda, ale jednou, možná už za pár let... Zkusím to vysvětlit na konkrétním příkladu. Viktor je vrcholový manažer jednoho z největších českých podniků. Vydělává hodně, a tak si postupně pořídil dům s velkou zahradou, několik drahých aut, mnoho luxusních hodinek, kamer, foťáků, šperků, obleků a bot. Jak šly roky, najednou si uvědomil, že nejdražší komoditou, kterou má, je čas. Dosud ho trávil tak, že pracoval, aby měl peníze, za které si pak kupoval odměny. Prostě klasický protestantský přístup: Čím tvrdší práce, tím sladší odměna. No pain, no gain. A tak dále. Viktora napadlo, že takový koloběh vlastně není ideální, protože v něm vyměňuje skutečný život za hmotné věci, které mu sice přinášejí radost a pohodlí, ale kolik jich ještě potřebuje? Náhodou narazil na knihu Zázračný úklid od japonské autorky Marie Kondo. Píšeme o ní dále v čísle. Pak si přečetl o lidech z Klubu 90, kteří svůj celý majetek dobrovolně omezují na devadesát věcí (včetně příborů, spodního prádla, ponožek, knih, nářadí a tak dále). Líbila se mu velkorysost prázdného prostoru, který kolem takových lidí vzniká, a taky systematická jednoduchost. Viktor je systematik. Nejdřív přestal nakupovat dosud obvyklým způsobem: „Teď už si nekoupím další oblek jen proto, že se mi líbí nebo že je za výhodnou cenu. Zeptám se sám sebe, jestli ho skutečně potřebuju, jak dlouho mi vydrží a jestli mi jeho vlastnictví zlepší život. Obvykle dojdu k tomu, že ne, a vzpomenu si, jak jsem si pro radost koupil drahé auto a jak bych teď za ty peníze radši procestoval Jižní Ameriku. To by mě obohatilo určitě víc.“ Uvědomělé nakupování vede ke kritičtějšímu pohledu na to, co už člověk má. Je to nevyhnutelný proces. Viktor se začal zbavovat zbytečných věcí. „Zredukoval jsem je asi na polovinu. Mám deset kompletních outfitů, jedno auto, jeden komp, jeden telefon, jedny hodinky a tak dále. Ostatní jsem prodal nebo rozdal. Když si jdu koupit tričko, hledám takové, které bude vypadat dobře i za tři roky. To vyžaduje kvalitní materiál a střih. Na první pohled je drahé, ale kdybych si koupil laciné, spotřeboval bych jich za ty tři roky pět, možná víc. Taky už nemusím mít všechno nové. V Londýně mají second hand s klasickými tvídovými obleky. Jsou v perfektním stavu, jako nové, ale o polovinu levnější. Mám z nich radost. Začal jsem se soustředit na kvalitní prožívání času. Na zážitky, pěkné koncerty, večeře s přáteli, odpočinek s rodinou. Je to dobré na psychiku, kterou vám hromada věcí zatěžuje. Věčný boj s místem, kterého máte dřív či později málo, údržba, úklid. Já už takové starosti nemám. Místo toho vařím špagety ve vodě Evian. Mají lepší chuť a je to zdravější. To je luxus života.“

RedWay Celostátní studentský časopis měsíčník číslo 4, ročník 9 zdarma toto číslo vyšlo v prosinci 2016 titulní strana: Anna Krčková adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce [email protected] zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC [email protected] šéfredaktorka Martina Overstreet [email protected] grafický design a layout Anna Krčková editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Zdeněk Bělohlávek, Dominik Zezula, Honza Kistanov, Pavlína Kozáková, Jiří Bejček, Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, Iva Antošová, David Dolenský, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Honza Klofáč, Kryštof Kotík, Petr Svarovský marketing a inzerce Martin Neumahr [email protected] 608 572 626 Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Jaroslava Foglara 2 Praha 5 155 00 toto číslo vyšlo za podpory

Martina Overstreet, šéfredaktorka

tiskne Arteko Praha, s. r. o., Jahodová 99, Praha 10 registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

w w w.redway m ag.c z

RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů, vzdělávacími tématy a popkulturou.

redway číslo 4, 2016 | ročník IX

téma: Nový minimalismus 6–13

POP

Vysokoškolská pohádka: Tentokrát na výletě Sex, láska, starosti: Kolik porna je moc? Photostory Zezula: Hezky a čistě

11

14–19 VŠE O Švábi v restauraci pana Westa

2 0 –3 3 T É M A Z bordelářky minimalistkou Kontejner manager Nejsem bezdomovec, zachraňuju jídlo

14

Zero Waste: Už rok a půl jsem nevynesla smetí 3 4 –4 3 S M A R T B OX Neznalost zákona neomlouvá: Drogy. Co se smí a co ne Kreativní učebnice dánštiny

22

Diamantový trip Urban Survival: Tipy a triky z války v Bosně

4 4 –4 9 T E C H N O L O G I E Domácnost 22. století Ze života dronů Dark Train

50–55 FENOMÉN

44

Kmeny 90

5 6

KO M I K S

Kryštof Kotík, Leviathan Art

50

pop /

Blue Effect Má hra

Midi Lidi Bujon Vystihuje takový ten čerstvý rozechvělý pocit zamilovanosti. A vlastně i přetrvávající zamilovanosti. Prostě je to pěkný a pravdivý. O lásce.

Jste noví minimalisté, jak se to projevuje?

Nedávno zemřelý mistr Radim Hladík v roce 1971 vytvořil takovej hit, že ho museli nasamplovat One-T, Cool-T do jejich nejslavnějšího tracku The Magic Key. Kdo nevěří, ať na YT běží!

Anna Kucharčíková

Hazno

King Krule Baby Blue Tomuhle zrzkovi, když to psal, bylo asi osmnáct. A mně u toho vždycky puká srdce. Skvost. Anna Vytřísalová

Prago Union

Robert Pattinson, herec

Michael Bloomberg, bývalý starosta New

Jednou jsem šel v Londýně kolem domu, kde jsem měl první podnájem. Malinký byt, šlo se do něj přes kuchyň restaurace. Říkal jsem si, že je škoda, že už tak nikdy nemůžu žít, protože mám moc věcí. Rozdal jsem je, prodal. Naposledy jsem si koupil kytaru. Drahou. Ale to je jediná věc.

York City a jeden z nejbohatších lidí na světě Mám šest párů bot. Nové jsem si nekoupil deset let. Nejsem nový, ale starý minimalista. Nikdy jsem nehromadil krámy.

Zvýřátka Dokonale depresivní písnička. Přechod od vyrovnání se s rozchodem přes fázi, kdy člověk netuší, jak se zamilovat

Vincent Kartheiser, herec

pro další rychlý vztahy. Ondřej Petr

Začal jsem s tím před pár lety. Nejdřív jsem se zbavil aut, už nemám ani jedno. Vlastně ho nepotřebuju. Baví mě takhle žít.

Bright Eyes

Berlin Club Memes Brzy bude po Vánocích. Vaše kapsy budou prázdné, zato na krku a pod postelí budete mít plno nepotřebných krámů, kterými vás podarovali blízcí. Bylo to takhle loni, letos a bude to tak i příští rok. Svět je velmi smutné místo.

text: Petr Svarovský foto: archiv

Ne! Letos je to jinak! Konečně tu máme revoluční mobilní aplikace na iOS a Android. Obrátí běh času, naplní vaše kapsy opět penězi a zbaví vás haraburdí! Stahujte, ať jste připravení!

Jirka Poživil

Rigid Philosophical Memes Filozofie je vděčný zdroj memizace. Ale někomu to jde trochu ztuha, proto vznikly rigidní filozofické memy. Pouze pro ty, kteří si alespoň jednou denně vzpomenou na mistra Heideggera nebo Hegela.

Pošli nám i ty svůj hudební tip. Ukaž, jaký máš vkus. Pochlub se svou oblíbenou partou. Čekáme na [email protected].

Isombard – Later… with Jools Holland Sedmnáctiletý, trochu přehrocený Brit (ty flitry na patce, omg, haha). Podle BBC si ho máme zapamatovat, protože v roce 2017 bude hot. Písnička je popová, ale má velkej feeling, nic umělýho. Takhle do auta nebo do vlaku když sednete a jedete někam, kde to bude pěkný, je to akorát. Declan McKenna, nezapomeňte. Over

Role Když tě nikdo nevidí Role baví! Tahle pražská trojice před rokem prošla Startérem na Radiu Wave. Teď jim vyšla první deska. Sice jen digitálně, na druhou stranu se kluci rozhodli, že bude za dobrovolný příspěvek (a to se vyplatí). Zkoumáme jejich texty a tancujeme na přeefektovaný kytary. Taková kapela tady dlouho chyběla. A navíc má v klipu lišky. Jiří

Post-hudba Přístavy Jako by se dřívější beatnici přizpůsobili moderně. Existenciální pop. Hrozně nadčasová hudba tím, jak jednoduše, ale poctivě ji ti dva kluci vytvářejí. Je to jako poslouchat nějakou starou desku, ale s myšlenkami dnešní doby. Deprese chladných zimních rán a pesimismu, jenže skvělé! pavlína

Letgo je vlastně takový bazar. Vyfotíte si věc, které se chcete zbavit, pojmenujete ji a uvedete cenu. Vyberete kategorii (elektronika, sport, volný čas) a pak už jen čekáte. Brzy vám začnou chodit zprávy od zájemců z vašeho okolí. Domluvíte si schůzku, vyměníte svůj předmět za peníze a jste šťastní. Aplikace samozřejmě funguje i opačně. Můžete tam nakupovat.

Aplikace na věci, které nechcete číslo 4, 2016 | ročník i x

či Bazos, moc šance na úspěch ale mít nebudou. Tyhle aplikace jsou pořád ještě malé. Když se vám nepodaří prodej ani tam, můžete zkusit starou klasiku, aplikace eBay nebo Aukro, i když tam už dneska chodí jenom Tomáš Třeštík, ne?

Berlín a clubbing. Mezi těmito dvěma slovy existuje neoddiskutovatelné rovnítko. A pokud by vás zajímalo, která barva je ta nejvíc nejlepší na nošení do Berghainu, dozvíte se to tady. (Spoiler alert: černá to není.)

First Day Of My Life Neznám jinou píseň, která by tak upřímně a nepateticky zachytila takovej ten pocit, co hřeje, usmívá se, a prostě tam někde je, když jdete spát. Písnička o lásce, ve které se ani jednou neobjeví slova láska. Text je o tom, že se narodíme až ve chvíli, kdy potkáme Toho člověka. A já se narodil, když v Egyptě padal sníh, proto to pro mě tolik znamená.

Declan McKenna

Letgo je aplikace velmi populární v USA a ve Skandinávii, kde se teď nejvíc prodávají auta a sněžné skútry, v Čechách teprve začíná. Podobný Shpock umí vlastně to samé, jenom trochu hůř vypadá. Patrioti asi otestují STŘELTO

6

Anna Fialová


7

pop /

t ext a foto: Ivana Antošová

tý revitalizaci vůbec pídil. Nejvíc na mě udělal dojem bar. Ten pokoj ti vypadal jako takový ty oldschool hry na superhrách, kde máš vždycky scénu, třeba skladiště, a v něm je tuna harampádí, krab s náhrdelníkem na koštěti převázanym růžovou mašlí vedle rybářskýho nože zapíchnutýho v jablku posazeným v lodičce, která pluje v plechovým kyblíku s čajem. A ty máš najít třeba symbol zvěrokruhu, až na to, že v momentu, kdy takovou hru hraješ, ještě vůbec neumíš anglicky, a tak seš dost v pracným módu překládání každý prkotiny v Google translatoru. Někdo se chytá?

jméno: Ivana Antošová věk: 21 let škola: Technická univerzita v Liberci, Fakulta umění a architektury, obor Design Environmental ročník: třetí stav: Zapálenej Instagram: @i.cko

Samozřejmě se takovejhle projekt nedá šmudlat jen na papíře, tohle si žádá terénní průzkum. A tak jsme jeli do Třeboně. Deset lidí, čtyři hodiny, dva busy, dva vlaky. V posledním nám uvízla na záchodě spolužačka, ale skupina neutržila žádnou větší tržnou ránu, nejsilnější musí kupředu. Představa, že budeme přes noc ubytovaný na zámku, nás samozřejmě úplně rozjásala, spekulovalo se i o noci v klášteře, ale farář rozhodl, že jsme příliš riziková skupina. Nevidím, v čem je banda adolescentních umělců naskladněná svařákem riziková, ale děj se vůle boží. Nechali jsme se ale příšerně zmýlit, napálit a zradit. Schválně, uděláme malej test imaginace, jak si představuješ pokoj na zámku ty? Saténový deky s barokníma vzorama na king size posteli s nebesama? Tmavý naleštěný dřevo a lehce úchylný portréty v šerosvitu na stěnách? Chodby s loveckýma trofejema, po kterých přestáváš jíst maso dřív, než řeknu vegetarián? Tak v Třeboni tohle nejedou, třeboňskej zámek schovává v jednom ze svých křídel naprosto kuriózně autentickou komunistickou ubytovnu, zelený hrubě texturovaný sokly, zažloutlý dveře s plastovýma klikama, prokouřený záclony na oknech s motýlkama z barev na sklo. Všechno tam je. Jo, i hrnky s Pivrncem. Všechno.

Moje vysokoškolská pohádka

Vyhodili jsme na svůj špatně retro pokoj batohy a rovnou se vydali na prohlídku zámeckých prostor. Bylo mi hned jasný, proč se někdo po

Kdo si pamatuje tohle, tomu nemusím popisovat už nic. Nejlepší růžek toho baru pro mě představoval na stěnu přitlučenej obrázek mísy s ovocem, pod nějž někdo s důvtipem postavil skutečnou mísu s umělým ovocem. Asi pro umocnění efektu. Porcelánový sloník, Rubikova kostka a glittrem sypaná škraboška samozřejmě nemohly chybět. Chvíli jsme na sebe s ostatními civěli a pak jsme se jednohlasně vyjádřili. Tuhle místnost revitalizovat nebudeme. Konzervovat, konzervovat, konzervovat!

Ten pokoj ti vypadal jako takový ty oldschool hry na superhrách, kde máš vždycky scénu, třeba skladiště, a v něm je tuna harampádí, krab s náhrdelníkem na koštěti převázanym růžovou mašlí vedle rybářskýho nože zapíchnutýho v jablku posazeným v lodičce, která pluje v plechovým kyblíku s čajem. A ty máš najít třeba symbol zvěrokruhu. V Třeboni je taky kvůli všem těm rybníkům okolo ukrutná zima, proto nás průvodce tahal bez pauzy sem a tam až do absolutní tmy osmé hodiny večerní, kdy už jsme byli všichni na dně a zralí utopit se ve Světě. Někteří se viděli spíše v Rožmberku. Vědro svařáku a následující ráno ovšem všechno spravily, dali jsme si slunečné ránko na kolech. Třeboň je takový český mini Amsterdam, na kolech tam jezdí úplně každý. A je to boží, na kole jsem neseděla už deset let, naprosto návykově jsem se uvolnila, nadýchala čerstvého vzduchu a zas a znovu si potvrdila, že nemám absolutně žádnou fyzičku. Občas je fajn zůstat doma a cestovat jen po republice, než se hned hnát za hranice; tenhle rok si víc než kdy jindy užívám navštěvování dalších a dalších českých měst, ve kterých jsem ještě nebyla. A občas je fajn zůstat úplně doma v třeskutě kýčovitým vánočním svetru a jen tak civět na stromeček, kterej vám v obýváku stojí už od 25. listopadu, protože to přesně teď dělám já. Šťastný a veselý i tobě!

Tentokrát na výletě

Podstatná část minulýho měsíce se točila kolem Třeboně. Vedoucí našeho ateliéru je skvělej chlap, kterej má prsty ve spoustě koláčů, nebo jak se to za velkou vodou říká. Jedna z těch věcí je teď shodou okolností kultura Třeboně a projekt na revitalizaci třeboňskýho zámku. Aby byly prohlídky hezký a turisti šťastný. V jedný části toho zámku má vzniknout

číslo 4, 2016 | ročník i x

8

galerie současnýho umění a v tenhle moment se napojujeme my, studenti, a naše atomový výbuchy kreativity. Řešíme, proč by lidi měli v dnešní době ještě na zámky jezdit, co by tam měli najít, co by si měli odnýst, co o tom povědět svým kámošům.


9

křížovka /

Pop / Zezula Photostory /

autor: Zdeněk Bělohlávek

t ext: Zbyněk Blahutka foto: Martin Dvořák

První část tajenky obsahuje jméno skate značky, další části ukrývají název akce, kterou tahle firma pořádá ve velkých městech po světě, dokonce i v Praze; každý, kdo má skate, se může jeden den projet po hlavních třídách svého velkoměsta a chodci i automobilisti, fuck off!

Hezky a čistě Prostranství před Janáčkovým divadlem je poměrně známý brněnský skejtový spot, má prostě ten správný spirit a žádného kolemjdoucího skejtra nenechává klidným. Vybrali jsme si ho i my. Kluci se prvně rozjížděli na fletu a po chvíli přišel čas vyzvat starý dobrý jedenáctky. (To je schodiště před divadlem s jedenácti stupni.) Fotograf nastavil kompozici, mezitím proběhlo pár speedchecků a šlo se na věc. Po prvním pokusu jsme Denise jistili při dopadu, aby nešel do silnice, protože rychlost tam rozhodně nechyběla, a navíc to tahal dost do dálky. Na druhý pokus to tam poslal nejvíc čistě, cvak cvak, a zase ho chytat vlastníma rukama, aby nešel pod kola aut. Security muž k nám dorazil s křížkem po funuse, už jsme měli hotovo a balili jsme.


10


11

smartbox /

smysly /

t ext: Dr. Láskorádová FOTO: wikimedia commons

t ext: Karolína Vítková foto: archiv

FILM Don Jon režie: Joseph Gordon-Levitt 2013

Pamatujete si toho snílka z filmu 500 dní se Summer? Ten kluk vyrostl! Pořídil si permici do tělocvičny, objevil pomádu, ale co je hlavní, stoupnul si za kameru! Gordon-Levitt si ve svém režijním debutu Don Jon zahrál machra v nátělníku, pro něhož jsou v životě nejdůležitější holky, rodina, kára, přátelé či kostel. A pak je tu jeho mac, respektive internety skrývající zástupy rozličných druhů porna. Ano, Jonu Martellovi pravá pussy nevoní tolik jako ta počítačová. Což je smůla pro ukrutně sexy pipinu Johansson, kterou později nahradí milfka Julianne Moore. Jak to? No koukněte se sami. JGL totiž natočil něco velmi dobře známého, akorát úplně jinak.

Hudba Nauzea Orchestra 2015

Kolik porna je normální? Ahoj, doktorko. Někde jsem četl, že když se budu hodně dívat na porno, poškodí to moji psychiku a já pak nebudu schopen reálného sexu s holkou, protože mě už nevzruší. A taky, že to dokonce může vést k homosexualitě. Je mi čtrnáct, s žádnou holkou jsem ještě nespal a na porno se dívám několikrát týdně. Občas i na gay porno, které mi nevadí. Na sex myslím skoro pořád a nejvíc si představuju, jak to dělám se všemi. Je to normální, nebo si mám dělat starosti a přestat se na to dívat? Kluci ve třídě se na porno ale taky dívají, bavíme se o tom, posíláme si i odkazy na stránky a podobně. Obyčejný kluk Milý obyčejný kluku, moje odpověď bude tentokrát stručná. V tvém věku je normální a v pořádku mít neustále hlavu plnou sexu, ale porno je zábava jen pro dospělé. Než začneš žít reálným sexuálním životem, doporučuji při masturbaci víc zapojovat vlastní fantazii. Tak poznáš, co tě skutečně vzrušuje, a nebudeš jen pasivně konzumovat představy někoho jiného.

číslo 4, 2016 | ročník I X

12

Nauzea Orchestra vypadá jako nenápadná kapela, jejíž jméno znají jenom vyvolení. Ale vy víte, že chcete být vyvolení! Do těchhle týpků byste skutečně neřekli, že by snad mohli být z Česka, a ještě k tomu z Ústí, z toho ošklivého města na severozápadě. Pak uslyšíte vokály a napadne vás, že by snad mohlo jít o nějaké alternativní Rammstein. Orchestra, jak už sám název napovídá, fakt může způsobit nějakou tu nevolnost. Naléhavost a syrovost tónů vás přiláká blíž, kruté, pohlcující kytary omámí a pak už jen padáte do mdlob s nočními můrami o silných a slabých slovesech. Takové je to Dobro!

Mám špatnou pověst Dobrý den, u nás ve škole i ve městě, kde bydlím, o mně všichni říkají, že jsem děvka. Nikdo se mnou nechce kamarádit, kluci se mi posmívají, že by si o mě neopřeli ani kolo, aby něco nechytli. Vzniklo to tak, že na základce, asi v sedmé třídě, jsem sama trochu kecala a vymýšlela si, kolik mám kluků a že už nejsem panna. Byla jsem hloupá, protože se to rozkřiklo a teď mi to komplikuje život. Co mám dělat? To snad musím tři roky čekat, než mi bude osmnáct, a pak se odstěhovat někam, kde mě nikdo nezná? Nebo se mám všem přiznat, že jsem ještě panna a tenkrát jsem si jen vymýšlela, abych byla zajímavá? To se mi budou smát ještě víc. Pomoc, trápím se, ani nevíte jak! Kiki Milá Kiki, naprosto chápu tvoje trápení. Když jsem četla tvůj dotaz, vybavila se mi jedna moje kamarádka, které se kdysi přihodilo něco hodně podobného. Tehdy se mi po čase přiznala, a věř nebo ne, já jsem jí nejen odpustila, ale pochopila jsem její důvody a jsme kamarádky dodnes. Sama musíš zvážit, v čem je ti hůř, jestli v tom, jak je to teď, nebo jak by ti bylo, kdyby všichni znali pravdu. Myslím, že varianta coming outu (vyjít s pravdou ven), je sice riziková v tom, že jak říkáš, budou se ti možná smát. Ale nevěřím, že se budou smát všichni. Kdybych já byla jednou z nich, pomyslela bych si, jaká jsi frajerka, když jsi dokázala říct, jak to ve skutečnosti je. Prostě někdo se možná smát bude, ale někdo určitě ne, a možná budeš tím poměrem nakonec překvapená. Zkus lidem trochu věřit. Myslím, že horší, než je to teď, už to jistě nebude. Možná by ses pro začátek mohla svěřit někomu, komu věříš, a otestovat to. Držím Ti moc palce.

Kniha Adibas Zaza Burchuladze 2016

Existuje nová realita. Je to realita 2.0, je nebezpečná a jmenuje se Adibas. Válka mezi Ruskem a Gruzií je v plném proudu. Ruští vojáci obklíčili Tbilisi. Ale několik mladých hipsterů z Tbilisi to vůbec nezajímá. Vytvářejí si svou vlastní realitu složenou z nevázaného sexu, dostupných drog a muziky z iPodu. Válku znají jen z internetu, rádia a televize. Nevnímají každodenní realitu kolem sebe, žijí ve své paralelní realitě, aby se nezbláznili. Je v tom kupodivu dost humoru. Černého, jako gruzínský čaj.


Hrdinové, hrdí a noví Dřív byl hrdina týpek, co běhal kolem polonahej, na slunce vystrkoval svůj pekáč buchet i s přídavkem – dobrý den, šest je pro socky, pod osm nejdu; a hned po snídani dvakrát spasil svět. (Nebo běžel na Olymp pro sirky.) Sem tam nějaký božský geny po taťkovi nebo po mamce, jak se sčuchli s tím či oním smrtelníkem. Srdce bojovníka a duše čistá jako napudrovaná dětská prdelka. Občas sice nějakej incest, ale to většinou na škále od „nechtěně“ po „omylem“. Chitón (to je to bílý prostěradlo, kterým se obmotávali tak dlouho, dokud si nepřišli oblečený) vždycky čistej a aviváž emitující. No ale kdo se kvalifikuje jako hrdina dneska? Ke komu vzhlížíme, koho uctíváme?

Dobro

Sex, láska, starosti

Sloupek Ivy Antošové

V první řadě, svaly vyšly těžce z módy. Novodobej objekt adorace je spíš vyžlička, někdo prostorově nenáročnej, v kompaktní velikosti. Vlasy po stranách vyholený a nahoře strašně ou-em-dží-krejzy! bun plavající v loužičce gelu. Délka řas bez problému schopna zahanbit 78 % dívčí populace. A v lalůčku tunel, protože je to přece rošťák a nezbeda. Popularita hrdiny jako takovýho ovšem vůbec neklesá, naopak, od dob antiky se míra veřejných lovísků zvyšuje a zintenzivňuje. Někdo vylepuje plakáty, někdo máchá transparenty, někdo je hrdina Facebooku, jinej páchá sebevraždu z nešťastný lásky. (Co podpoří víc, viď.) Ne každej se však dokáže ke svýmu hrdinovi přihlásit před ostatníma, snad ze strachu z odsouzení, posměchu nebo vajíčka po hlavě. Stát za svým idolem si dneska žádá podobnej coming out, jako když někdo sbírá kolik let odvahu, aby už nemusel tajit svou sexuální orientaci. Dneska je na výběr tolik různých hrdinů, že se na jednom jedinym nemůžeme shodnout. Každej proti někomu něco má, nejhůř na tom jsou Bieber a Kalousek. Jen tak pro infošku, pro mě je největší hrdina máma. Je krásná, silná, pomůže mi, kdykoli potřebuju – a dokonce i když to nepotřebuju. Vyslechne mě, nakrmí mě, pohladí mě. Vydržela celou moji zlobrpubertu a ještě před ní mi vyměnila všechny plíny. Jo jo, hrdinové jsou důležitý. Doufám, že tě ten tvůj nezklame.

13

Švábi v restauraci pana Westa


14


15

vše o /

t ext: Pavlína Kozáková a M. Overstreet foto: archiv a Wikimedia Commons

Když bylo Kaynemu deset, vzala jeho matka místo učitelky v Nankingu na městské univerzitě, a tak se oba přestěhovali z Chicaga do Číny. Jako jediný cizinec ve třídě neměl šanci stačit svým vrstevníkům, matka ho tedy musela osobně doučovat. A dělala to bravurně: „Při testech jsem měl tak vysoký počet bodů, že jsem je musel dělat znovu, aby se ujistili, že jsem neopisoval,“ vzpomíná Kanye na návrat do chicagské školy. „Měl jsem samé jedničky a dvojky, nekecám, fakt.“

Pomoc světu Kanye Omari West známý též jako Yeezy. Třicet devět let, 161 nominací na všechny významné hudební ceny, proměněno 53 z nich, z toho jedenadvacet tref přímo do černého – ocenění Grammy. Dosud prodal přes 23 milionů kusů alb a stal se nejen jedním z nejúspěšnějších rapperů, ale i podnikatelů 21. století. Přes provar s fastfoodovým řetězcem Fatburger, který musel zavřít a ztratil všechny do něj vložené peníze, činí jeho majetek víc než 155 milionů dolarů a stále roste. Na kluka z rozpadlé middle class rodiny to není vůbec špatné. „Nechci, aby se na mě lidi dívali jako na boha. Chci, aby mě brali jako někoho podřadného. Řidiče taxíku, ale ani to není přesné. Chci, aby se na mě lidi dívali jako na služku. A já vám budu utírat prach, leštit okna, každý den běhat a mýt po vás záchod. A jediné, co po vás za to chci, je, abyste mi věřili. A když zařvu termiti, tak byste mi věřit měli, protože já je viděl a koneckonců, jde mi o vás.“ To by mohla být část projevu, s kterým Kanye půjde do příštích prezidentských voleb. Zatím to říká jen redaktorce hudebního časopisu, ale není to o nic horší (je to dokonce možná lepší) než výroky Donalda Trumpa, kterého na rozdíl od své ženy i volil a nedávno dokonce přijal jeho pozvání na návštěvu. Podle fotek to vypadá, že si padli do oka, Kanye byl vším, co Donald pronesl, velmi zaujat. „Nevyužívám svoje možnosti a postavení pro to, abych si víc vydělal a byl slavnější, ale pro to, abych pomohl světu.“ Tím myslí třeba charitativní koncert pro ty, co jim hurikán Katrina smetl střechu nad hlavou. Nebo vlastní nadaci, do které vložil půl milionu dolarů na vzdělávání menšin v USA. Je toho daleko víc, ale zajímá to někoho? Popové hvězdy se přece charitě věnují automaticky, takřka povinně, to nás ze židle nezvedne. Kanye se od nich liší tím, že mu to nestačí. Jeho cíle jsou absolutně nejvyšší, a pokud se v dohledné době budou konat volby do intergalaktické rady, očekávejte, že bude kandidovat. Co ještě dělá Hodně mluví o respektu a uznání, je vidět, že mu na nich záleží. V rozhovorech s novináři se často přirovnává k filmovým a literárním postavám, aby lépe vysvětlil svoje pocity nebo přiblížil situaci, v níž se zrovna nachází. Jsou to vynikající filmy jako třeba Klub rváčů, dobré filmy jako třeba Štěstí na dosah, nebo taky úplně blbé filmy jako Rollerball. Nebojí se podpořit své argumenty malou lží, například že má doktorát z umění, takže pokud někdo kritizuje jeho módní návrhářství, kterému se také věnuje (zatím v něm prodělal 53 milionů dolarů), je blázen. Doktorát je ovšem pouze čestný, Kanye z vysoké odešel po dvou letech, aby se mohl naplno věnovat hudbě. Občas nemá trpělivost s bulvárními fotografy, sráží je pěstí k zemi a páčí jim z ruky foťák. Soud to bez ohledu na souvislosti hodnotí jako fyzické napadení a krádež a Kanyeho takové přetahování stálo už 250 000 dolarů. Co je na tom bizarní – jako paparazzi se jednu dobu živil i jeho táta. Občas si protiřečí (ale kdo z nás ne). V roce 2012 spolupracoval na botách za 1600 dolarů, o tři roky později říká: „Chtěl bych odstranit koncept svetrů, které stojí 5000 dolarů! Co to má být? Víte, co by mohlo být za 5000 dolarů? Auta! A víte, kdo by na těch autech za 5000 dolarů mohl pracovat? Lidé, kteří teď pracují na autech za 100 000 dolarů. Chci, aby všichni lidi měli stejnou možnost vyhrát jako já, abychom všichni měli přístup k tomu samému.“ Mier a okuliare Gucci pre všetkých, amen.


16

Všichni jsou proti mně Kanye taky rád otáčí rozhovory tak, že nakonec je to on, kdo pokládá otázky, a zmatený reportér se potí v nezvyklé roli hledání odpovědí. Tohle je krátký úryvek z rozhovoru pro W Magazine. Kanye: Designoval jsem cool letní boty pro Zanotti a je to jejich nejprodávanější model. Udělal jsem boty s Nike a opět top prodeje. To samé s Adidas. Pak přijdu na schůzku, kde je Bernard Arnault a chlápci, kteří v podstatě řídí světový módní byznys. Ukazuju jim, co jsem udělal, kolik se toho prodalo, jak rychle, kolik mám followerů a tak dále. A oni se na to podívaj a řeknou ne. Prostě jenom ne. A já, Kanye West, jak tady teď sedím ve svých devětatřiceti letech, vám říkám – a pusťte si to znovu za deset let – ty lidi nic nechápou.

Chci, aby se na mě lidi dívali jako na služku. A já vám budu utírat prach, leštit okna, každý den běhat a mýt po vás záchod. A jediné, co po vás za to chci, je, abyste mi věřili. W: Možná je váš hudební úspěch tak velký, že zastiňuje vše ostatní. Možná ve vás vidí spíš popovou hvězdu než módního návrháře. Kanye: Definujte úspěch. Co je podle vás úspěch? W: Uhm, uhm… ééé Kanye: Nápověda. Peníze to nejsou. Tak co? W: Já rozumím, co se mi pokoušíte říct, ale… Kanye: Dobře, další otázka. W: Ale já rozumím a chci, abyste věděl, že jsem na vaší straně… Kanye: To pochybuju. Nikdo není na mé straně. Všichni jsou proti mně. Protože kdyby nebyli, měl bych teď pod sebou osmdesát lidí jako má, já nevím kdo… Balenciaga, a mohl bych dělat něco opravdu velkého. Ale nechtějí mě pochopit. Byl tam chlápek a do naprostého ticha se mě zeptal, jestli jsem už designoval něco, na čem by nebylo mé jméno. Chápete? Naznačil mi, že kdyby na těch věcech nebylo moje jméno, nikdo by si jich nevšiml. No ale takhle snad značky fungují, ne? Jaký je rozdíl mezi peněženkou s nápisem Louis Vuitton a peněženkou bez něj? W: … Kanye: Hej, Picasso, tvoje obrazy vypadají jak od čtyřletého děcka. Jaký je mezi nimi rozdíl? Rozdíl je v tom, že ty od čtyřletého děcka nejsou podepsané Picassem, jasné? Tak co je ta definice úspěchu? W: … Kanye: Umět inspirovat další lidi. To je moje definice úspěchu. Být jen obyčejným černým klukem, a přesto jako Picasso nebo Ježíš inspirovat lidi po celém světě. Černí panteři V roce 1966 vznikla ve Spojených státech politická strana, do níž nesměl vstoupit žádný běloch. Založil ji otrhaný Afroameričan (tenkrát prostě

Květen 2014, zámek Ploskovice. Kanye a Kim na svatební cestě, která vedla z Florencie přes Irsko až do České republiky. V barokním zámku u Litoměřic se právě ženil Kanyeho stylista, kterému novomanželé Westovi prokázali návštěvou velkou čest.

jen černoch), který právě opustil vězení, kde strávil podstatnou část svého mladého života. Jmenoval se Huey P. Newton. Strana, do které nesmí vstoupit běloch, je pěkně rasistická, ale musíme se taky otočit na místě a říct, že v roce 1966 to bylo teprve dva roky, co Afroameričané získali volební právo a mohli se prakticky zapojit do politiky. A ještě další dva roky bude trvat, než Nejvyšší soud rozhodne, že rasová segregace je nezákonná. Nápisy „for white only“ jsou zatím běžným koloritem amerických ulic. Huey, naštvaný mladý muž, tedy zakládá stranu „for blacks only“ a jedním z prvních členů, které získává, je levicový idealista Ray West. Podílí se na organizování snídaní pro chudé děti, rozdává oblečení a shání peníze na protidrogové programy, protože jestli černochy v šedesátých letech devastuje něco víc než segregace, je to heroin. Věří, že mění svět k lepšímu, ale brzy přichází něco, na co není připraven. Násilí. V té době u policie moc černochů neslouží (jestli vůbec nějací) a bílí policisté se k občanům jiné barvy pleti chovají dost hrubě. Panteři proto vysílají své kontrolní hlídky, které chodí v patách těm policejním,


a pokud vidí nespravedlnost, aktivně zasahují, například brání v zatýkání podezřelých. Protože Černí panteři chodí ozbrojeni a policie je též ozbrojena, brzy teče krev. Do roku 1970 zemřelo při přestřelkách 34 Panterů a Ray začíná pochybovat, jestli je tohle cesta k emancipaci jeho lidu. Když pak policie rozstřílí doslova na kusy sedmnáctiletého Pantera, který se vzdával se zdviženýma rukama, stranu definitivně opouští a už s ní nechce mít nic společného. Dál pracuje jako vůbec první černošský fotoreportér zaměstnaný v amerických novinách, chodí do kostela, poslouchá hodně gospelu a dělá zkoušky na oddávajícího úředníka. Brzy se seznámí s Dondou, studentkou angličtiny, kterou si ve vší počestnosti bere za ženu. V roce 1977 se jim narodí malý Kanye, ale když mu jsou tři, Ray od rodiny odchází. Následuje civilizovaný rozvod, žádné hádky ani naschvály, Ray nikdy nepřeruší kontakt se synem a rodinu finančně podporuje i poté, co se Donda stane univerzitní profesorkou a podruhé se vdá. Kanye o vztahu s otcem napsal několik textů, ze kterých je patrné, že se měli vždycky rádi, Kanye ho obdivoval a podědil po něm i sklony

17

vše o /

k politickému a občanskému aktivismu. „Co mi hrozně vadí: Když demonstrují bílí a chovají se přitom násilně, společnost řekne, že se tomu nelze divit, prostě požadují lepší životní podmínky. Když totéž dělají Afroameričané, je to primitivní vydírání.“ Život je boj „Bylo mi pět, šli jsme s mámou nakupovat. Zastavili jsme se před výlohou s kožichy a já říkám mami, líbí se ti nějaký? A ona se zasmála, že ano, tenhle, ale nikdy na něj nebudeme mít dost peněz. V duchu mě to urazilo. Moje máma? Nejúžasnější bytost na světě a my nebudeme mít dost peněz, aby si koupila kožich? To bych se na to podíval! Víte, začala to být taková moje starost. A když jsem jí pak kupoval už asi desátý v řadě, pořád jsem se smál, pořád jsem byl pyšný, že jsem to dokázal.“ Už chápete ta jeho přirovnání „jsem jako Picasso, jsem jako Leonardo, jsem jako Ježíš“? Je to vývoj. Když je vám pět, definicí životního úspěchu je kožich pro mámu. Když pak máte na deset tisíc kožichů, ztratí to význam a hledáte nový cíl. Vaše osobní definice úspěchu se změní. Chcete ovlivňovat, inspirovat, vést a jen hudba už k tomu nestačí, ta je přítomná tak nějak samo sebou. Kanye vnímá vztah se světem jako boj. Mluví o tom: „Můj boj přináší nezdary, ale já se snažím jim nepoddat.“ Nebo: „Málem jsem se zabil v autě. Bojoval jsem, nechtěl jsem umřít a silou vůle jsem dokázal zůstat naživu.“ A taky: „Viděli jste někdy rozhovor s Venus Williams, kde se jí reportér ptá, jaké má cíle? Ona odpoví, že jednoho dne vyhraje a dostane se na vrchol, a on se jí hrozně překvapeně ptá, jak si může tak věřit. A když se jí takhle ptá asi potřetí, přijde její otec a řekne mu, že to prostě ví a aby se ji nesnažil znejistit.“ Švábi v restauraci pana Westa Lidi, pro které je život boj, mají ve zvyku věci hrotit. Neříkáme, že je to špatně, chraň bůh, ale Kanye je všech hrotičů král. Podle něj je největší žijící umělkyní Beyoncé, a pokud nedostane Grammy, vběhne na pódium a všem od plic řekne, že je to diskriminace, rasismus, podvod a další důkaz o spiknutí bělochů proti jeho lidu. Možnost, že by byl někdo prostě lepší než Beyoncé, nepřipouští, a Barack Obama ho za to nazval blbcem. Tohle všechno plus výroky jako „nejvíc mě bolí, že se při koncertě nemůžu vidět jako svůj vlastní divák“ nebo „napsal jsem tuhle písničku, protože jsem bůh“ jsou švábi v pomyslné restauraci, ke které sám přirovnává svou kariéru: „Když lidem prezentuji to, co jsem vytvořil, mají pocit, že jim na zlatém podnose nesu šváby. A pak už jim nezáleží na tom, jestli je to jídlo a jestli je kvalitní, prostě vidí šváby a konec. A přesvědčit pak někoho, aby se k vám šel znovu podívat, dá hodně práce. Lidi se rozhodnou jít radši do bufetu. Jo, servírují tam něco nekvalitního, ale pořád je to něco, co je prý jídlo, a tak tam všichni půjdou raději, moje restaurace je pro ně jako smetiště.“ Myslíme si, že Kanye se rád lituje. Je extrémně pracovitý, což potvrdí každý, kdo se mu kdy dostal do drápů. Stačí mu dvě tři hodiny spánku denně a už je opět na nohou, od všech vyžaduje plný výkon. Letos v listopadu byl pro zhroucení z vyčerpání hospitalizován v nemocnici, což nemusí znamenat víc, než že je jen obyčejný smrtelník, i když „špičkový

atlet popu“, jak se představil manažerům Nike, když po nich chtěl sponzoring. „Jasně, lidi tahle moje přirovnání nechápou, hned za nimi vidí šváby, přitom já jim chci jenom upřímně ukázat, jak přemýšlím. Je to jiný styl, než na jaký jsou zvyklí, tak radši vytrhnou věty z kontextu a šíří je jako vtip, jako důkaz, že jsem hlupák. Nejsem hlupák.“

Hodně přátel už mi řeklo, ať si, obrazně řečeno, přestanu držet u hlavy ten nabitý revolver a prostě na chvíli vypnu Rapgame Kdyby byl Kanye hlupák, těžko by v začátcích kariéry dokázal zastínit slavné hvězdy, na jejichž albech spolupracoval. Těžko by natočil takovou desku, jakou je Yeezus. Po smrti jeho matky a ukončení dlouhodobého vztahu vydal album 808s Heartbreak, které bez výhrad přijali fanoušci i kritika. Místo toho, aby v tom pokračoval a šel vstříc jisté Grammy, zvolil pro následující album Yeezus úplně jinou taktiku. Výsledek byl tak mimořádný a nezařaditelný, že rozdělil i ty nejzarytější příznivce, které si ovšem získal teprve nedávno. Byl to risk a na tom je přece jasně vidět, že Kanye je v tvorbě poctivý. Nežene se za cenami, ale za kvalitou, jeho cílem je vyvíjet se. To je sympatické. „Yeezus byl jeden velký protest a neuvěřitelná dřina. Žádné víkendové posilování, po kterém si dáte McDonald, ale pravidelný trénink a po něm talíř plný zeleniny. Už to všechno začalo být moc snadné, tak jsem si to musel udělat těžší, dát do toho něco nového.“ Hlupáci taky obvykle nedojdou k sebereflexi. Kanye celkem ano: „Já prostě jdu, udávám směr. A když klopýtnu, klidně se omluvím. Mluvil jsem s Beckovou manželkou a trvám na tom, že vyhrát měla Beyoncé. Ale pravda je, že k Beckovi, který hraje na čtrnáct hudebních nástrojů a je vynikající skladatel, jsem se zachoval dost neuctivě. V tomhle zápase o spravedlnost dělám chyby, ale dělám jich pořád méně, než je jich v systému samotném.“ Ben Bronfman, hudební producent a Kanyeho kámoš, nám řekl, že ve skutečnosti je Kanye tichý, skromný a přemýšlivý kluk. To jen navenek buduje svou image živoucí sochy, kráčejícího uměleckého díla. „Když s ním mluvíte přes skype, hází jeden nápad za druhým, mluví o tom, co se mu líbí, je to nepřetržitý proud informací. Ale když vejde do studia, je zticha a spíš jenom poslouchá, co říkají ostatní.“ Kdo je tvůj největší nepřítel, Kanye? „Asi já sám. Hodně přátel už mi řeklo, ať si, obrazně řečeno, přestanu držet u hlavy ten nabitý revolver a prostě na chvíli vypnu. Ale já to jinak dělat neumím, nechci. Ano, moje hudba je pop, pro moji osobnost je ale taková krabička moc malá, nevejdu se do ní. Proto mám rád umělce, jako je Madonna, David Bowie nebo Prince. Náš přístup je podobný a já se ho rozhodně míním držet.“

Květen 2016, Met Gala. Výtěžek z této každoročně pořádané módní přehlídky jde na podporu Metropolitního muzea v New Yorku. Vyhlásí se téma, letos to bylo „Manus x Machina: Fashion in an Age of Technology“, a celebrity si pak navzájem předvádějí modely. „Je to něco jako cena Grammy za styl,“ zapsal si Kanye, který tam byl s Kim pozván poprvé. >>


18


19

téma /


20

NOVÝ MINI MALIS MUS w w w.redway m ag.c z

21

téma /

t ext: ivana antošová foto:

Chceš si splnit své sny? Chceš mít kontrolu nad svým životem? Děsí tě, jak pořád prokrastinuješ? Chceš zhubnout, nabrat, posílit, žít zdravě? Nevyznáš se ve svých citech? Nevycházíš s penězi, nedokážeš našetřit? Tým lidských morčat Redwaye provedl real-time sociální a psychologický terénní experiment a učinil světahybný objev. Našli jsme společnou, univerzální a ultimátní odpověď na všechny lidské trable. A není to 42. Prostě si jen ukliď svůj pokoj. Začněme příběhem Žila byla jedna maličká Japonka. Havraní vlásky, vykulená tmavá očka, tiché, vše pozorující dítě. Takové děti velmi rády listují knihami, naše Japonka ráda listovala ženskými časopisy, které její maminka odebírala. Obrázky půvabných rozzářených žen v perfektních domovech s naaranžovanými květinami. Stránky rad, jak vařit, jak hubnout, jak uklízet. Naše Japonka milovala zejména ty o uklízení. Milovala pořádek. Také chtěla mít domov jako z časopisu. Začala tedy věci kolem sebe měnit. Uklidila si pokoj, uklidila pokoj své sestry, uklidila celý dům, uklidila třídu ve škole. Uklízení se velmi rychle stalo její posedlostí, přerovnávala pokaždé na jiný způsob. Podle barev, podle velikosti, podle pokojů, podle zásuvek. Zatímco ostatní děti vyráběly vystřihovánky z papíru a razítka z brambor, hrdinka našeho příběhu dělala nové úložné díly z krabic na boty. Co nemohla tušit: že bude bez ustání uklízet ještě dlouhé a dlouhé roky. A dlouhou dobu bude nespokojená. Až jednoho dne přestane. Nadobro. Zakrátko nato napíše knihu, které se prodají miliony kopií ve více než třiceti zemích světa; knihu, která vyvolá revoluci v lidských domácnostech; knihu, která naši malou Japonečku usadí na žebříček sta nejvlivnějších lidí světa podle časopisu Time. Proč ale přestala uklízet, když to tak milovala? Odpověď je jednoduchá. Protože už nebylo co uklízet. Zázračný úklid od Marie Kondo Co tím jako myslíš, „nebylo co uklízet“? Ze židle mi přetýká vorvaň oblečení, stůl se pohřešuje už dva týdny, pro jistotu kempím na neustlaný posteli, pod kterou držej stráž špinavý fusky špatnou muškou zaháknutý o krabici s milostnýma dopisama ze školky.

Z bordelářky minimalistkou

Jak uklízení mění lidem život

Skepse je namístě To je v pořádku, já jsem měla taky pochybnosti. Když vám ale někdo s naprosto neoblomným sebevědomím tvrdí, že stačí uklidit jen jednou provždy, že dokážete sami udržet svůj pokoj, byt, dům uklizený, a to dokonce i když jste diagnostikovaný bordelář, a že ještě k tomu všemu začnete úklid milovat… Lidé hlásají, jak se jim rapidně změnil život, celý svět se natáčí směrem k minimalismu a vy ještě pořád stojíte v oku hurikánu, kterým je váš pokoj. Tak absurdní tvrzení stojí za zkoušku potvrdit. Ztratit nemáte co, hurikán tu pro vás bude vždycky. Z extrému do extrému Jsem chodící chaos, kolem mě se šíří chaos, kam si sednu, tam se do pěti minut začnou vršit nesourodé komínky papírů, talířů, skic a odličovacích tamponů. Paradoxně ovšem miluji pořádek, mám ráda prostor a mám ho ráda kolem sebe hodně. Proto i můj styl uklízení vždy sestával ze dvou

Ambice rtěnka Máte touhu, tak si ji splňte! Nejčervenější červená pro sexy pin-up girl look. Naše tekuté rtěnky jsou vyrobeny z hydratujícího a snadno vstřebatelného základu z jojobového oleje, takže se už nemusíte bát suchých rtů. Pokud jim chcete dodat jemnější tónování, smíchejte trošku rtěnky se svým oblíbeným balzámem. Pro bezchybný vzhled použijte jeden z našich peelingů na rty, abyste je před nanesením rtěnky zbavily odumřelých kožních buněk. Lush.cz


22

fází. Fáze 1 – hnijící mordor, jemuž vládnou čtyři jezdci apokalypsy, z nichž každý nese na rameni boombox, ze kterého se line zvuk kapely Lordi. Fáze 2 – sterilní čistota. Nikde žádné známky života, jen savo ve vzduchu. Není to tvoje vina Marie mě překvapila tím, že to není moje vina. Jestli můžu někoho obvinit z toho, že nemám dostatek disciplíny vracet věci na své místo, sem s ním! Ovšem ani tak to samozřejmě není. Marie hned na začátku své knihy naráží na zajímavou skutečnost: Nikdo nás neučí uklízet. Rodiče nás naučí chodit, mluvit, ve škole nás naučí číst, psát, kamarádi nás naučí vykrkat abecedu a chodit ve dvojicích na záchod. Ale kdo nás učí uklízet? Nikdo. A nikdo by nás to naučit ani nemohl, protože to zkrátka nikdo pořádně neumí. Předpokládá se, že to prostě jenom pochopíme. Ale uklízení má svou stejnou funkční formuli jako jazyk. Bez gramatiky jenom blijete na papír. Jednoduchý návod k uklízení Marie Kondo však tajnou formuli objevila. Metodou pokus-omyl zjistila, jak nejefektivněji uklidit. Vlastně jak uklidit jen jednou provždy a pak už jen čas od času setřít prach na poličkách. A tak jako většina nejzásadnějších a nejgeniálnějších myšlenek lidstva i tato je naprosto jednoduchá, primitivní. Vlastněte jenom věci, které milujete. Všechno ostatní jednoduše vyhoďte. Co znamená věci milovat Když se nějaké věci dotknete, dojde k určitému vnitřnímu dialogu. Dialogu mezi vaším nitrem a danou věcí. Vy ho většinou ani nepostřehnete. Ale v momentě, kdy například sáhnete po své nejoblíbenější knize, cítíte radost. Tam je to jasně zřetelné, jednoduché, silné. Jde právě o tuto radost, která by měla rozhodovat o tom, zda byste si měli věc nechat, nebo se jí zbavit. Je důležité se věcí dotýkat, a ne si je jen vybavovat v hlavě, dotek vám řekne hodně. A někdy vás i překvapí. Můžete zjistit, že tričko, které nosíte často, vám vlastně radost nepřináší. A fotoaparát po babičce, který nadlouho zapadl někam do krabice, naopak ano. Jak je to možné? Odpověď naleznete vy, až se do procesu vyhazování dostanete. Donutí vás se zamyslet, donutí vás reflektovat. Nakonec můžete zjistit, že tričko jste si koupili ve výprodeji, protože bylo trendy, ale nesedí úplně do vašeho stylu oblékání, nebo že jste si vždycky chtěli zkusit fotit na film. Jádro pudla? Pomalu se dostávám do jádra problému. K důvodu, proč Mariin způsob uklízení lidem tak razantně mění životy. Polička vyskládaných šamponů, kondicionérů a sprcháčů přece ještě žádnou revoluci nezpůsobila. A říká se přece, že kreativní nepořádek je docela fajn. Proč tedy vlastně uklízet? Psychologie uklízení Uklízení pod prachovkou a pod taktovkou Marie Kondo totiž vůbec není manuální činnost. Uklízení je činnost psychologická. První kapitola knihy se nevěnuje tomu, kde byste měli s uklízením začít a jakým inovativním způsobem třídit oblečení ve skříni. První kapitola vám zadá jednoduchý domácí úkol. Vezměte si tužku, papír a napište v několika větách, jak si představujete svůj ideální život po úklidu. Příklad: Chci mít po práci klid, dát si relaxační vanu při vonných svíčkách a meditovat dvacet minut

Sofistikovanost krémové oční stíny Decentně třpytivé hnědobéžové krémové oční stíny vyrobené z jemných, zklidňujících ingrediencí pro chvíle, kdy zabere jenom rafinovaný vzhled a přístup. Jsou dokonale všestranné a můžete je použít všude, kam chcete dodat trochu třpytivého bronzu. Barva drží a drží: stejně jako všechny naše oční stíny a tekuté oční linky jsou i tyto vyrobeny ze zvláčňující báze, která skvěle nese pigment. Lush.cz


23

téma /

v naprostém tichu. Měli byste být velmi konkrétní, žádné abstraktní představy. Otázka všech otázek A pak už se jen ptáte proč. Třikrát až čtyřikrát byste se měli zeptat, proč chcete, co chcete, proč děláte, co děláte. Chci po práci odpočívat. Proč? Protože chci věnovat čas jen sama sobě a nabít se. Proč? Protože dávám potřebám ostatních přednost před svými. Proč? Protože neumím lidi odmítat, těžko se mi říká ne. Odpovědi v sobě objeví každý jiné. Tuto část však nesmíte přeskočit, jinak nebudete vědět, co vlastně chcete změnit. Jaký je váš cíl, kvůli čemu vlastně uklízíte. Druhá fáze Druhou fází je vyhazování. Zbavování se všeho, co vás v životě jen zatěžuje. Dělá vám bordel nejen v pokoji, ale hlavně v hlavě. Vyhazování a uklízení samotné má svá jasně daná pravidla a všechna je naleznete v knize. Jak rozpoznat věci, na kterých nám skutečně záleží, v jakém pořadí vyhazovat, jak skládat, kam skládat, jak necpat všechny svoje krámy rodině. Silně nedoporučuji porušovat a překrucovat, akorát si podkopnete vlastní kotníky. Klíčem je vždy jiskra radosti, kterou vám věc může nebo nemusí předat.

téma /

t ext a foto: Petra Röslerová

Proč uklízet? Co je ale skutečně zajímavé, jsou výsledky. Co mi ta malá přemýšlivá Japonka listující časopisy dala? Já už jsem Zázračný úklid prověřila. Vyhodila jsem deset obřích odpadkových pytlů věcí ze svého jediného pokoje na koleji, kde v podstatě nemám nic a vyhazovat jsem zvyklá velmi často a celkem radikálně. (Standard je 30 až 60 pytlů.) V pokoji mám teď čisto. V hlavě mám čisto. Změny Uvědomila jsem si, co je můj osobní styl. Vím naprosto jasně, co se mi líbí a co ne. Vím, jaké lidi chci mít v životě, a jaké ne. Ráno nepřemýšlím hodinu, co na sebe. Nákupní horečka je na mě krátká, s vyklepáváním peněženky ve výprodejích je konec. Kupuju jen věci, které miluju. Zmírnily se mi migrény. Lépe se mi spí. Cítím ohromnou sílu a kontrolu nad vším svým majetkem, jelikož vím přesně, kolik čeho mám, kde co mám, dokonce v jakém rohu šuplíku najdu jaký druh izolepy, aniž bych se musela jít podívat. Nic nehledám. A ačkoli toho momentálně vlastním doopravdy málo, nic mi nechybí. Můj život vypadá jako pinterestový obrázek – protože jsem si ho takový utvořila. Jsem obklopená jen věcmi, které mi přinášejí radost, a tak se můžu každý den vzbudit, otevřít oči a usmát se díky tomu, co vidím. Chceš i ty zen? Začni s úklidem!

Kontejner manager Začíná to vždycky stejně: Zrychlený tep, bušení srdce, adrenalin vyšroubovaný na maximum. Nejdřív se ale pořádně rozhlídnout, jestli nejde kolem někdo známý. To bych na místě umřela, propadla bych se nebo určitě alespoň omdlela. Počkám, až přejde támhleten týpek. A ještě tamti dva. Šmarjá, milenci, nemůžou se pohnout, sakra? Dělám, že telefonuju, a nonšalantně jakoby v manažerském rozhodování přecházím tam a zpátky kolem kontejneru, u kterého se válejí nějaké kufry s věcma. KUFRY! Rozumíte?

The Plumps tuhý kondicionér Toužíte-li po vlasech, které se nevzdaly ambicí na objem, je čas začít je ošetřovat tímhle rozkošným oválkem s mořskou solí, jalovcem a medem. Vůně santalového dřeva je možná zemitá, ale vaše vlasy se díky mořské soli držet při zemi rozhodně nebudou. Promněte v dlaních, naneste trochu produktu na umyté mokré vlasy a opláchněte. Lush.cz

Dirty masážítko Přejděte na Temnou stranu Síly. Víme, že to chcete. Masážítko je plné kakaového prášku, uprostřed hořká veganská čokoláda. Budete vonět tak, že vás budou chtít sníst. Lush.cz


24


25

Vy asi ne, ale my lovci pokladů ano. Někdo v okolí se totiž stěhuje. A to znamená zbavit se spousty věcí, který se do jeho života už nevejdou. A vykročí odsud nalehko, vždyť tu nechal i kufry. Co je v nich, se ale dozvím, až přeperu děsivou saň, co hlídá tyhle poklady. Ta děsivá saň je moje ego. Udělat před kravaťáky prezentaci reklamní kampaně a bojovat za svoje nápady, ke kterým má každý milion připomínek a chce vás potopit, to je v pohodě. Ale kdyby mě někdo z nich viděl, jak v podpatcích tahám obraz z kontejneru? Nemůžu na to ani pomyslet, jinak se do konťáku nepodívám, uteču, a pak si budu celý dny nadávat, co tam asi bylo a proč jsem takovej srab a ubohej konformista.

Rentgenové snímky zlomenin, výronů a nádorů včetně jmen a rodných čísel pacientů. Kamarád z nich vyrobil tu nejdepresivnější lampičku, co jsem kdy viděla. Takže zatím chodím kolem, důležitě gestikuluju a do tichého telefonu říkám bláboly jako „Myslíš? Nech mě přemýšlet, to je důležité rozhodnutí“, kolem chodí apatičtí lidé, jejichž absolutní nezájem si ovšem uvědomuju vždycky jen mimo akci. Když stojím u konťáku, jsem si JISTÁ, že všichni podezíravě čumí jen na mě a nějak vědí, co mám za lubem. Už jsem přemýšlela o převleku za starou žebračku, abych měla na průzkumy klid, ale to už pomalu smrdí nějakou obsesí, ne? A taky by mi ten adrenalin vlastně i chyběl, už by to nebyla tak nadupaná hra. Konečně je vzduch čistej a já si dávám povel k zahájení operace. Teď už žádný trapný přešlapování, nastupuje rychlá akce, otvírání jednoho kufru, druhýho, třetího, rychlý rozhrnutí obsahu, spíš směrem do výšky než do stran, přece nejste prase, aby po vás zůstal větší bordel, než k jakýmu jste přišli. V prvním kufru je oblečení, samý oblíbený moderní značky, takže nuda. V druhým nějaký kancelářský věci, dopisy s byrokratickými razítky, vypadá to i na nějaký citlivý úřednický dokumenty, ten člověk musel být kretén nebo úplný ignorant, takový věci se nevyhazujou, ale ničej, aby je nikdo nemohl zneužít. Rychle přiklápím víko i druhýmu kufru a už mi na rameno skoro ťuká zklamání, ale Rozárko, já vím, máme tu ještě třetí oříšek, a tak hyper zvědavostí takřka rozkopávám (za což se pak trochu stydím) třetí kufr a v něm naštěstí nejsou svatební šaty, ale! Staré velkoformátové fotografie a několik obrazů! Vše v dřevěných vyřezávaných rámech, perfektně zachovalé, fotografie jsou tisknuté precizně, podle typické červenohnědé barvy asi sépiový tisk, pořádně to zjistím až doma na světle. Převážně foceno v ateliéru, s vyraženým jménem, nečitelným datem a asi podpisem, lidé jsou oblečeni v překrásných šatech a stále dokonalá kresba fotografie ukazuje každý detail. Na jedné z nich je portrét mladého vojáka, má lehce dokolorované líce a rty, možná pradědeček toho ignoranta, co ho zavřel do kufru a pohodil u kontejneru. Tak se nad tou krásou dojmu, že úplně zapomenu, jak vlastně spěchám. Trhnou se mnou až opilecké hlasy v dáli, cpu obrazy a fotky do tašky, prohlídnu to až doma, rychle se sbírám, nikdo ještě nejde, odvážně se tedy ještě otočím (na což jsem pak velmi pyšná) a bleskově znovu projedu třetí kufr. Zpod papírů a krámů najednou vypadne Památníček! „Můžeš kreslit,

můžeš psát, ale listy netrhat, Památník to nemá rád!“ Haha, kámo, a teď tě zachraňuju od konťáku, tak pojď, zavzpomínáme spolu na starý časy, říkám mu cestou pryč od místa činu. Hlavu už mám zase hrdě vztyčenou, no co, neviděli jste snad nikdy intelektuálku, co jde ze semináře historické fotografie s rodinným archivem v podpaží? Čas na dobrý lov No a takhle to je se mnou skoro každou neděli, to je na poklady u konťáků nejlepší čas, lidi totiž přes víkendy dělají velký úklidy. Dobrá sklizeň bude samozřejmě i po Vánocích, ale to jsou spíš modernější věci, zkrátka lidi dostanou novou aparaturu, a tak vyhoděj starý bedny. Znám kluka, co dělá úspěšnýho DJe a celou nahrávací aparaturu si našel po skládkách. Lidi prostě nevědí, co vyhazujou. Nová věc musí být lepší a výkonnější než ta ošuntělá, takže vyhodí starýho poctivce a nahradí ho třpytivějším šuntem. Ten není horší časem, ten je horší už od samého začátku. Ale možná je dobře, že to lidi neviděj, jinak by chudej talentovanej kluk neměl na co hrát a nevydal by svoje první úspěšný album. A já bych neměla bohatou sbírku starých fotografií a obrazů a taky mnoha kytek, který nikdy nedokážu nechat u popelnic, ale musím je s hrozným nadáváním na celej svět táhnout přes celý město, abych je vzkřísila a vrátila jim krásu (než se do nich vyčůrá můj Kocour a ony definitivně chcípnou).

Jak se to tak člověku stane? Haha, to byste neuhodli, netáhla mě žádná sběratelská vášeň, zvědavost ani prostá lidská hamižnost získat něco zadarmo. To se takhle se mnou rozcházela má životní láska, byla jsem úplně na dně, nešťastná, úplně v prr… v Praze. A chodila jsem ulicema a proklínala svět, jak může být tak lhostejný, krutý a jak vás muži za všechnu dobrotu nakonec sprostě odhodí (no dobře, hrozně jsem se litovala). Připadala jsem si jak lidský odpad, chápete, a jak jsem pohledem zakopávala o zem, zakopla jsem i o kontejner a podívala se do něj jak do zrcadla. A na hromadě odpadu (chápete, haha) se na mě smál pozlacenej Buddha. Hlavu měl odřenou, půlka mu jí chyběla, ale on se pořád vesele smál, jako by neležel ve smetí, ale na vrcholu světa. No tak jsem ho sebrala, my dvě vyhozené bytosti jsme pak jely domů a od té doby spolu bydlíme. A tím dnem jsem začala naši partu pomalu rozšiřovat. Tu o Ježíše, tu o čínskou kočku štěstí (Buddhovi natruc) a o další spousty originálů, co to měly za pár, já je ale hrobníkům vytáhla z lopaty. Kamarádka psycholožka to se mnou jednou opatrně řešila, měla takovou ustaranou tvář a začala o mé kontejnerové vášni mluvit hlubokým a divným hlasem. Pronášela slova jako trauma, ztráta sebevědomí a soudnosti, asociální chování. Vlastně mluvila o pokladech z kontejnerů stejně jako moje matka. Já totiž v rámci boje proti egu, které mě brzdí v rozletu, začala dávat ty nejlepší úlovky na Facebook. Abych se psychicky otužila. Ale ne, matky pro tohle nemají pochopení. Nevychovávaly vás a nedržely na vysoké škole, abyste jim pak s titulem inženýra dělali ostudu.

Koupíte si všechno, na co máte, a pokud přesto nejste šťastni, chcete jiné věci. Tyhle asi nebyly správné, ty další už určitě budou. O panence, která tence plakala Pokud si tento horor z knížky Povídání o pejskovi a kočičce nepamatujete, připomenu. Pejsek a kočička najdou na hřišti panenku, kterou tam zapomněla holčička, její maminka. Panenka je úplně v háji, bojí se a samozřejmě pláče. Pejsek s kočičkou se jí ujmou a dají jí nový domov. Když usne, plánují, co všechno taková malá panenka bude potřebovat. A zjistí, že kamarády, tedy nějaké další hračky. A protože oni doma žádné nemají, jdou je najít ven. Konťáky jsou zde opsány eufemismem „dětská hřiště“, aby to přece jen nebyl takový horor. A najdou spoustu rozbitých a starých, ale i docela nových hraček. Když se panenka ráno vzbudí, má kolem postýlky celou partu nových kámošů a je šťastná. Dojemný, ne? A to je moje odpověď. Mami, tak jsi mi prostě neměla tu pohádku číst. Vychovala jsi mě tak, že na tenhle konzumem přecpaný svět mám moc dobré srdce, a proto budu ze dna moří, teda kontejnerů, ehm, dál zachraňovat poklady. Vím, že se ti to pořád nezdá, ale vem to tak, že furt lepší, než kdybych někde fetovala. Nejcennější kus Uff, nerada to říkám, mám z toho trochu trauma, ale že jste to vy, tak vám

Dreamwash sprchový koktejl Lidé, sněte! Všechny sny vaší pokožky se splní… Tahle božská mycí roláda je dokonalým elixírem, nesmírně jemným a aktivně tišícím, což je ideální pro jemnou a citlivou pleť, která hned tak něco nesnese. Kalamínový prášek, zklidňující fair trade bio aloe vera gel a silice z heřmánku, růže, čajovníku a levandule zajistí, že se budete cítit přímo nadpozemsky krásně. Lush.cz


26

to prásknu. To takhle v noci táhnu z hospody, pohled mi opět zabloudí ke konťáku a setká se s prosebnýma očima samotnýho Ježíše Krista a Madony (ne, to není ta zpěvačka, to je Ježíškova maminka). Já jsem v podstatě ateista, ale že to křesťani s těma očima umějí, se jim upřít nedá. A tak jsem vzala Ježíše s Madonou do náruče a donesla je k sobě. Nalezené obrazy předělávám k obrazu svému. Kolážovat jiné obrazy bych se asi neodvážila, přišlo by mi, že je kazím, ovšem vzhledem k původnímu osudu, totiž spíš odsouzení, těch nalezených… Komu vděčí za záchranu? Mně. Beze mě by už nebyly, takže jejich přetvořením a případným zmrvením už jim stejně nic horšího udělat nemůžu! Nejdřív je nafotím v původním stavu, čest jejich památce. Pak vezmu staré časopisy, nůžky a kvalitní německé lepidlo určené jen na koláže a jdu na to. Neunikli ani Ježíš s Madonou, začínám dolepovat do toho pro nás ateisty kýčovitého obrazu, a pravda, podivuju se poněkud nad tou nezvykle profesionální kvalitou tisku… A taky ta zlatá barva na šatech Madony vypadá tak opravdově. A jak natiskli tu strukturu, co to je za technologii, to mi je záhadou. Ach jo, nemůžu to už dál zdržovat, když na návštěvu přišel kamarád kunsthistorik a viděl mé umělecké dílo, po desetiminutovém záchvatu ze sebe vysoukal, že jsem zničila originální malbu zhruba z konce 18. století. No, svou přidanou hodnotu nalepenou německým lepidlem jsem ani nezkoušela odtrhnout, vím, že to drží fest, na Němce je spoleh. Obraz tu visí pořád a nějak se o tom s Ježíšem dál nebavíme. A rozpitvávat to nemusíme ani teď, co vám mám říct, mohla jsem být bohatá a Ježíš viset u nějakého zámožného sběratele. Ale tady mu snad taky není špatně… Nejdivnější kus Rentgenové snímky zlomenin, výronů a nádorů včetně jmen a rodných čísel pacientů. Pár jsem jich věnovala kamarádovi sochařovi, vyrobil z nich nejdepresivnější lampičku, co jsem kdy viděla… Když ji rozsvítí a my v tiché hrůze obdivujeme prosvícenou kresbu zlomených kloubů a plicních nádorů, vždycky přemýšlíme, jak se tohle sakra může dostat na ulici? Říkala manželka panu doktorovi, ať si ten bordel ze stolu uklidí, nebo že to půjde z okna? Opil se pan doktor lékařským lihem a místo odpadků omylem vyhodil výsledky pacientů? Dostal ten lékař nad snímky depresi a chtěl se vším skoncovat? Nikdy se to nedozvíme, ale o to v téhle kontejnerové vášni jde. Máme jen indicii příběhu, malý střípek, a můžeme jen přemýšlet a hádat, jak to bylo. Proč doktor vyhodí rentgenové snímky? A proč někdo vyhodí originální malbu Ježíše Krista? Koupil si místo ní obraz z Ikey? S jakými pocity někdo vyhodí portréty svých předků? A památník plný osobních věnování, abychom nezapomněli? Krásné nové věci Já vám rozumím. Nové věci jsou krásné, neposkvrněné, čisté. Reklama, o které si myslíte, že na vás nepůsobí, ale přitom jste pod jejím vlivem až po nosní dírky, vašemu podvědomí šeptá, že když si je koupíte, budete šťastní. A vy chcete být šťastní, mně to nemusíte zapírat, já v reklamě dělám. Koupíte si všechno, na co máte, a pokud přesto nejste šťastni, chcete jiné věci. Tyhle asi nebyly ty správné, ty další už určitě budou. Tak honem běžte a nakupujte, ať vás ta touha neumučí zaživa. Ale že to nebudou věci hezčí a cennější, než mám já od konťáku, na to si s Kristem klidně vsadíme.

Full Of Grace obličejové sérum Hýčkejte pleť čerstvými žampiony portobello, zklidňujícím heřmánkem a zjemňujícím bio mandlovým olejem. Klouzejte tímto kouzelným oválkem plným amazonských másel po odlíčeném obličeji, zkuste použít pod pleťovou masku nebo krém, aby složky pronikly hluboko do pokožky. Odmění se vám hebkostí a živostí. Lush.cz


27


28


29

téma /

t ext: jiří bejček foto: archiv

„Kdyby se to nepovedlo a někdo na nás přišel, utíkej fakt rychle,“ instruuje mě Tadeáš a já přikyvuju. Sice trochu vyděšeně, ale přikyvuju. Když mi říká, že díky zásobám v jednom jediném bio kontejneru nakupoval ovoce a zeleninu za poslední čtvrtrok asi třikrát, a to jen v případech největší nouze, věřím mu. Kontejner stojí u jednoho z olomouckých supermarketů a Tadeáš k němu chodí pouze v noci. Scénář je vždy stejný, už se z toho stal prakticky rituál – vezme několik kamarádů, dostatek tašek, baterku a svoje staré vansky, které už dávno překřtil na dumpster boty.

Evropská unie není ten, kdo určuje, jak má vypadat banán nebo okurka. Předpisy vydávají vlastníci obchodních řetězců, tedy korporace.

Nejsem bezdomovec, zachraňuju jídlo Vybírat jídlo z kontejneru může někomu připadat nechutné, někomu možná legrační. Ve skutečnosti je to celkem smutná podívaná. Denně končí ve smetí obrovské množství nezávadných potravin. Freegani proti tomu už dávno bojují, zákon ale zatím není na jejich straně, brát si vyhozené jídlo bez souhlasu toho, kdo ho vyhodil, často znamená mít oplétačky s ochrankou nebo rovnou policií. S Tadeášem, studentem olomoucké univerzity a praktikujícím freeganem, jsme zažili pořádné noční dobrodružství.

Dumpster diving Dumpster diving (britskou angličtinou třeba garbage picking) je aktivita úzce spjatá s freeganstvím, které se staví proti enormnímu plýtvání potravinami. Freegani se snaží snížit jeho negativní dopad tím, že z potravinových kontejnerů vybírají a konzumují cokoli, co ještě k jídlu je. A že je tam toho vážně dost! Samotného mě překvapilo, jak významnou část vyhozených potravin tvoří ovoce a zelenina, řekněme, druhé jakosti. Jako první mě upoutalo obrovské množství zdravých jablek a mrkve. Ve chvíli, kdy obchod naskladní novou várku potravin, stará jde dost často bez rozmyslu pryč. Žádné přebírání, žádná záchrana těch kusů, které jsou pořád natolik oksy, aby si je zákazníci, třeba se slevou, koupili. Přišlo nové zboží, to je krásné a boží, staré jde do koše. Stalo se z toho nepsané pravidlo všech řetězců. Mému rozčarování se Tadeáš jen směje. „Každého, kdo se mnou byl na dumpsteru, ta míra plýtvání nemile překvapila,“ vysvětluje. Člověk o tom může přečíst desítky článků, ale až když se podívá přímo na místo činu, uvědomí si vážnost situace. Děsivě hovoří i některé statistiky. Podle údajů z dokumentu Taste the Waste se například jen v zemích Evropské unie ročně vyhodí 90 tun potravin, přičemž zhruba polovina tohoto objemu by stačila k jednorázovému nasycení všech hladovějících lidí na světě. Z popelnice před soud Zachraňování aspoň části vyhozeného jídla z kontejnerů řeší morální stránku problému. Kontejner je ovšem soukromý majetek a stejně tak jeho obsah. Ačkoli to může znít absurdně, z pohledu práva freegani jídlo nezachraňují, ale kradou. „Nic podobného mě zatím nepotkalo, ale ze sousedního města znám člověka, který se kvůli vybírání popelnice dostal až před soud,“ vypráví Tadeáš. Sám byl při noční akci vyrušen dvakrát. „Poprvé to byl řidič kamionu, který parkoval uvnitř areálu supermarketu. Byla to jedna z mála nocí, kdy jsem se odvážil jít na dumpster úplně sám. Kamioňák se najednou objevil u kontejneru a ptal se mě, co tam dělám. Když jsem odpověděl, že hledám jídlo, beze slova odešel. Asi moc nechápal,“ směje se. Druhá příhoda zní o poznání dobrodružněji. „S kamarády jsme zrovna prohledávali popelnice u supermarketu na druhé

30

Z pohledu práva freegani jídlo nezachraňují, ale kradou, protože vyhozené potraviny stále patří tomu, kdo je vyhodil. Lol. Paběrkuju, paběrkuješ, paběrkujeme Popelnice plné jídla jsou jen špičkou ledovce. Největší množství jedlého odpadu se vytváří hned při odběru od pěstitelů. Všechny supermarkety a hypermarkety přišly na to, že na odbyt jde jen estetické a dostatečně velké ovoce a zelenina. Zákazník nakupuje očima. Trh na to reaguje tak, že plody, které nemají požadovanou velikost a vzhled, se do obchodů vůbec nedostanou. Existují na to podrobné tabulky s rozepsanými rozměry a v každém obchodním řetězci podle nich kontroloři vybírají, co půjde takzvaně na krám, a co ne. Sociálními sítěmi často putují hoaxy o tom, že je to Evropská unie, kdo určuje, jak má vypadat okurka nebo banán. Omyl, není tomu tak, zato zde máme nadnárodní korporace, které k popisu ideálního jablka vydávají text o délce čtrnácti stran. Co společnost udělá s jablkem, které podmínky takového manuálu nesplňuje? Pokud není určeno k dalšímu zpracování, zůstane ležet pod stromem. Proto vznikla Iniciativa Zachraň jídlo, která takzvaným paběrkováním, což je v dnešní době už archaistický výraz pro sběr zbytků plodin, dosáhla za dva roky neuvěřitelných čísel. Loni její členové nasbírali zhruba osm tun zeleniny. Osm tun, které by jinak zůstaly a shnily na poli! Celá akce vyvrcholila na začátku podzimu happeningem s názvem Křivá polévka, v rámci kterého holky a kluci navařili asi dva tisíce porcí z převážně křivé zeleniny, kterou se supermarkety rozhodly neprodávat. Snad vás nepřekvapí, že křivá a malá mrkev chutná úplně stejně jako ta z obchodu.

The Rough With The Smooth tělový peeling Návykově hořkosladké. Dopřejte svému tělu trochu té drsnější lásky; zbavte ho odumřelé kůže s tímto šikulou. Exfoliační cukr a máslo murumuru jsou zde pro ďábelsky jemnou pokožku, přidali jsme i uhrančivou vůni, která vás provoní kombinací silice z černého pepře, pačuli a fair trade vanilkové absolue. Lush.cz

Layer Cake lahodné mýdlo Denní doporučená dávka ovoce pro vaše tělo. S čerstvými hrozny, pomeranči, borůvkami a malinami to bude v koupelně pořádně šťavnaté, takové mýdlo jste ještě neměli! Lush.cz


straně města. Z budovy najednou vyběhla nahlas a dost sprostě křičící paní, asi hlídačka. Okamžitě jsme se sbalili a utíkali pryč, dneska už jsou ty popelnice zamčené.“ Zatímco se Tadeáš krčí v popelnici a jeho vansky zlehka našlapují na ovoce a zeleninu, popisuje mi, jak důležité je neprovařit dobré místo. „Jakmile se dozví o nějakém konkrétním kontejneru víc lidí, zvýší se pravděpodobnost, že ho majitel brzo zamkne. Často stačí jen to, že po sobě nechají odpadky rozházené na zemi kolem popelnice. Je důležité po sobě vždycky pořádně uklidit,“ popisuje a do nákupní tašky přihazuje několik brambor. „Tohle je prostě super, protože si můžu pořádně vybrat. Když jsem si brambory minule koupil, hned mi shnily.“ Po pár minutách jsou všechny tašky dostatečně naplněny, takže je čas opustit stanoviště. Úlovkem večera je žlutý meloun, dýně a lilek. Podle Tadeášových slov byl ale tenhle diving z těch slabších. Nenarazili jsme na žádné exotické ovoce, jindy si na kolej nosí avokáda, manga nebo kaki. Cestou zpět se mi přiznává, že dumpster diving ho občas donutí upustit od veganství, které je jinak s freeganstvím úzce spjato. „Nedávno jsem v popelnici našel krabici rybích prstů. Byla vyhozená jen kvůli pomuchlanému obalu, jinak s ní nic nebylo. Často taky narážím na balení drahých sýrů třeba z Francie nebo Holandska. Nenechám to tam. Řekl jsem si, že co najdu na dumpsteru, sním nebo se o to podělím s kamarády.“


31

téma /

t ext: Kathryn Kellogg foto: lush

Ne proto, že bych nerada vynášela odpadky, ale proto, že žádné nemám. Jojo, čtete správně, žádné odpadky. Průměrný Američan vyhodí kolem dvou kilogramů odpadků denně. Průměrný Čech pak kolem osmi set gramů. Dochází nám místo. Na skládkách nejsou vhodné klimatické podmínky pro správný rozklad, což způsobuje uvolňování metanu a tun skleníkových plynů ročně. V oceánech bude do roku 2050 víc plastu než ryb. Ničíme planetu zbytečnými obaly. Přemýšleli jste někdy, kolikrát denně s nimi přicházíme do styku? Vymyká se to kontrole – a nejhorší je to s plasty. Biologicky se nerozkládají, podléhají fotodegradaci. To znamená, že nikdy nezmizí, jen se zmenšují a zmenšují. Každý kousek plastu, který byl kdy vyroben, ještě stále existuje. A to je hodně plastu. Zero waste Zero waste je označení pro nový životní styl, který s odpadem už prostě nepočítá. My, spotřebitelé a zákazníci, máme obrovskou moc. Svým chováním můžeme vyvolat velké společenské změny. Například už jen tím, jak budeme nakupovat. Vše, co si dnes koupíte, nějak ovlivní budoucnost. Když se hodně z nás rozhodne nekupovat výrobky v plastových obalech, výrobce se rychle přizpůsobí, protože na tom závisí jeho živobytí. Takové změně se pak přirozeně přizpůsobí všichni spotřebitelé, ať je zero waste zajímá, nebo o něm nikdy neslyšeli. Taková situace ovlivní budoucnost významně. Vyhledávám vše nahaté Pokud to jde, nakupuji věci bez obalů. Pokud jsou v obalech, hledám jinou variantu než plast a rozhoduji se podle toho, jestli pak obal budu moci znovu použít. Obvykle takový najdu, a když ne, žádná věda. Nejde o to, nekoupit si ode dneška už nikdy nic v plastovém obalu, fanaticky na tom lpět. Jde jen o pečlivější výběr a vlastní připravenost. Ta spočívá v jednoduchých věcech jako mít u sebe látkovou nákupní tašku a zavařovací sklenici se šroubovatelným víčkem, do které si objednám kávu s sebou nebo ji kdykoliv naplním pitnou vodou. Na trhu ji použiji na nákup oříškové směsi a strčím do ní klidně i broskev nebo pár meruněk. Pořád si dopřávám vše, co mám ráda. Čokoládu, kávu, zmrzlinu, domácí vaření z čerstvých surovin. Jen si to všechno kupuji pokud možno nahaté. Žít zero waste neznamená obětovat se, jen jinak nakupovat. Tady je pět mých tipů, jak se s obaly rozejít a zmenšovat produkci svého odpadu.

#ZeroWaste

Už rok a půl jsem nevynesla smetí

Noste si lahev na vodu Mám jednu nerezovou, ale často raději využívám skleněné zavařovačky se širokým hrdlem. Jsem z jihu Anglie, tam jich máme spousty, moje nejoblíbenější jsou ty ještě po prababičce. Jsou krásné a zatím se mi do každé vešlo jak mé oblíbené smoothie, tak nedojedená večeře z restaurace.

Let The Good Times Roll Čerstvá čisticí roláda Tohle čistítko jemně ošetří obličej i celé tělo. Pleť zanechá hebkou na dotek a voňavou po máslovém popcornu. Kukuřičná mouka a polenta se postarají o jemný peeling, zatímco skořice stimuluje a zanechává pocit svěžesti a oživení. Toto jemné, ale důkladné čistítko vaši pokožku zklidní, zjemní a dodá jí přirozený zdravý jas. Lush.cz


32

Nakupujte lokálně Farmářské trhy jsou skvělým místem pro nákup nahatého ovoce, zeleniny, pečiva, medu nebo koření. Když stánkaře požádám, aby mi nic nebalil, ale nasypal nebo hodil do zavařovačky či do látkového sáčku, vždycky mi rád vyhoví – ušetřený obal mu snižuje náklady a většinou mezi námi proběhne i jakási nevyřčená sympatie. Pohled, úsměv, je to milé. Hodně prodejců na trzích taky ochotně doplňuje do původních nádob, když jim je přinesu. A když to možné není, třeba u marmelády nebo medu, za čistou prázdnou sklenici s víčkem, kterou jim vrátím, dají aspoň slevu.

Každý kousek plastu, který byl kdy vyroben, ještě stále existuje Mějte u sebe bavlněný ubrousek nebo šátek Výborná věc. Když jste venku, můžete si do něj osušit umyté ruce, klidně do něj kýchnout a vysmrkat se nebo do něj zabalit muffiny a sušenky z pekařství – tedy ideálně ne v tomto pořadí. DIY Stojí to trochu času, ale zas to šetří peníze. Teď co potřebujete víc, to už je na vás. Zero waste vás tak trochu vede ke správné životosprávě. Nekupovat polotovary, ale čerstvé suroviny a z nich pak doma vařit. Hummus vyrobíte za pět minut. A mnohem lepší než ten z obchodu. Když k němu upečete domácí krekry, poznáte, co je nebe. Ale netýká se to jen jídla. Můžete si vyrobit i vlastní kosmetiku. Pleťové masky, balzámy na rty, tělový peeling, suchý šampon… Vypadá to jako věda, ale ve skutečnosti je to jednoduché a ještě zábavné. U složitějších věcí, jako je mýdlo nebo odličovák, vám kryje záda třeba značka Lush se svou řadou Zero waste, kde najdete vše. Nezapomínejte na tašky Tašky nejsou jen na nakupování v samoobsluze. Nakupujte do své vlastní i v obchodech s oblečením, nářadím nebo ve zverimexu. Vždycky mám jednu složenou látkovou tašku v kabelce. Člověk nikdy neví, na co cestou narazí. Pěkná knížka, vinyl, boty, to je jedno. Když jdu nakupovat potraviny, mám s sebou kromě velké nákupní tašky ještě několik menších látkových pytlíků na pečivo, ovoce a zeleninu. Šiju si je sama. A takovými malými změnami, úpravami, které nebolí, můžete postupně snižovat osobní produkci odpadu až na minimum. Kromě dobrého pocitu, ušetřených peněz a zdravějšího způsobu stravování je zde ještě jedna odměna – styl. Líbí se mi pít na ulici kávu ze sklenice, procházet se s čistě bílým bavlněným uzlíčkem, ze kterého vykukuje svěže zelený pórek, a sypat čerstvě namletou kávu do parádní plechové dózy, o které vím, že se mnou bude ještě hodně dlouho.

Montalbano šampon Středomořská směs pro oslnivý lesk. Když je život trochu kyselejší, nebojte se toho… Hoďte po něm citronem! Zelené olivy vlasy posilují, zatímco čisticí rozmarýnová absolue a čerstvá šťáva ze sicilských citronů rozzáří vaše vlasy od kořínků ke konečkům. Lush.cz


33

smartbox /

smartbox /

t ext: m. overstreet sloupek: václav pinkava foto: profimedia.cz

t ext: Laura Haiselová Foto: wikimedia common

Akta X všedního dne Jak se čte čárový kód?

Čárový kód je něco jako občanka výrobku. Má třináct čísel a nad nimi různě široké černobílé pruhy. Ty vlastně zobrazují čísla ve formě, kterou může přečíst stroj. První dvě čísla jsou poznávacím znamením země, kde bylo zboží vyrobeno. Dalších pět čísel prozradí samotného výrobce (firmu). Dalších pět čísel detailně označuje, jakou má výrobek barvu, velikost a podobně. Poslední číslice je kontrolní a slouží k odhalení chyb při čtení nebo zadávání kódu. Vypočítává se z předchozích dvanácti čísel, a pokud výpočet nesouhlasí, nelze zboží naskenovat u pokladny.

Neznalost zákona neomlouvá

Drogy Co se smí a co ne

Podle policie jsou nejrozšířenějšími nelegálními drogami marihuana, pervitin, hašiš, extáze, kokain, LSD, halucinogenní houby a heroin. Obecně jde ale o takové látky, u kterých vzniká nebezpečí chorobného návyku (závislosti) nebo psychických změn nebezpečných pro společnost nebo pro toho, kdo je opakovaně bez odborného dohledu užívá. Jejich celý dlouhý seznam najdete v nařízení vlády, stačí to zadat do Googlu, ale pochybuju, že by vás to bavilo číst. Co se s drogami smí dělat a co ne? Samotné užívání drog není trestné. Zákon ale zakazuje všechny ostatní činnosti, které s drogami souvisejí. Trochu jako u alkoholu, o kterém jsme se bavili minule, ale ještě mnohem přísněji. Nesmíte drogy vyrábět, dovážet, vyvážet, nabídnout, zprostředkovat, opatřit jinému, prodat a přechovávat (k tomu se ještě dostanu). Zákon zakazuje také opatřovat si zařízení pro výrobu drog. Když není trestné brát drogy, kolik jich můžu mít u sebe? Je to trochu komplikovanější. Pro vlastní spotřebu u sebe (tzn. v kapse nebo doma) nesmíte mít množství „větší než malé“. Pokud u vás policie najde jakékoliv drogy v množství větším než malém, hrozí vám soud, případně ochranné léčení, od patnácti let navíc i půl roku vězení nepodmíněně, od osmnácti až rok. Vaše drogy propadnou státu.


34

Navíc je trestné mít u sebe i malé množství drog, pokud je nemáte pouze pro vlastní potřebu, takže když napečete marihuanové koláčky z malého množství konopí a budete je rozdávat kamarádům, už se dopouštíte trestného činu. To ale neznamená, že mít u sebe malé množství drog pro vlastní potřebu je zcela povolené. Sice vám za to nehrozí soud, stejně se však dopouštíte přestupku. Pokud u vás policie najde malé množství drog, může vám uložit pokutu až 15 000 Kč a drogy vám zabavit. Zabavené drogy si policisté nenechávají, likviduje je speciální firma, takže je nelze použít ani na léčebné účely třeba v nemocnici. Co je to to „množství větší než malé“? Kouzelné zaklínadlo, které vás dělí od trestního postihu. Je to takové množství, které podle současných lékařských poznatků může při jednorázovém nebo opakovaném podání způsobit poškození zdraví. Je to množství, které vícenásobně převyšuje dávku běžného konzumenta. To může být individuální. Drogy budou mít jiné účinky na čtyřicetikilovou baletku a na stokilového boxera. Zhruba lze ale říct, že množství větší než malé je třeba u marihuany deset gramů, u hašiše pět gramů. Abychom to trochu zjednodušili: Nenoste u sebe žádné drogy. A pokud je u sebe mít chcete, tak čím méně jich bude, tím lépe. Kdo mě může kontrolovat, jestli mám u sebe drogy? Policie, ale pouze pokud má podezření, že nějaké drogy máte. Podezření vznikne třeba tak, že sedíte v autě a z otevřeného okna táhne tráva na dvacet metrů. Policie vás v takovém případě může prohledat. Prohledávat vaše osobní věci naopak nesmí učitel. Pokud vám pytlíček s trávou vypadne z kapsy a učitel vám ho zabaví, tak do vašich práv nezasahuje. Ve škole vám bude hrozit kázeňský postih, protože nosit do školy drogy nebo je zde užívat je proti řádu úplně každé školy.

Proč tolik bolí, když se řízneme o papír? Vysvětluje Dr. John Cook z Georgijské kliniky pro dermatologii a rakovinu kůže: Konečky prstů jsou citlivé, máme v nich hustou síť nervových zakončení. Když se řízneme nožem, tak tato nervová zakončení zcela zničíme. Když se řízneme o papír, není to tak hluboké, ale bolí to víc, protože nervová zakončení nepoškodíme, jen silně podráždíme. Podrážděná nervová zakončení vysílají do mozku silný signál a my cítíme nepříjemnou bolest.

Můžou mě ve škole testovat na drogy? I když se diskutuje o změnách, zatím je možné testovat žáky pouze se souhlasem rodičů. Testuje se nejčastěji vzorek slin nebo moči. Pokud škola zjistí, že jste při vyučování pod vlivem návykové látky, předá vás lékaři. Opět z toho bude kázeňský postih, který může vést až k vyloučení ze školy (pokud už máte dokončenou povinnou docházku), a vše se pochopitelně bude řešit s rodiči. Testování by se mělo provádět jen v případě podezření, ne plošně u všech studentů.

Od čeho jsou bílé skvrny na nehtech?

Pozor, otázka za milion dolarů, protože to zatím přesně nikdo neví. Určitě nevznikají z nedostatku vápníku, jak se tvrdilo dřív. Zjistilo se jen, že vznikají častěji na rukou než na nohou a že nejspíš nejsou příznakem ničeho. Prostě jen tak jsou…

Jak dlouhé může být brčko, aby se s ním ještě dala pít kola?

Profesor Keith Sheratt ze střední školy v Nottinghamu neodbývá svoje studenty obvyklým „neotravujte“, ale všechno s nimi pěkně vyzkouší. Patnáctiletí žáci dokázali sát nápoj do výšky dvou metrů. Sáním, ucpáním trubičky, nadechnutím a dalším sáním dosáhli čtyř metrů. Větší výšky nedosáhli proto, že už by museli pít ze štaflí. Ale profesor se domnívá, že ty čtyři metry se blíží maximu: „Překonávat sáním stoupající vnější tlak by už bylo na hranici sil a zároveň by se objevil problém s vnitřním tlakem v plicích. Ten totiž může v okamžiku, kdy jsou ústa otevřená a vzduch vdechnut do vakua v brčku, prudce poklesnout. Zkrátka se mi zdálo, že je rozumné s tím přestat.“

Jak si zapamatovat, jestli lijeme vodu do kyseliny, nebo naopak?

Kyselinu můžeš nalít do Vltavy, ale ne Vltavu do kyseliny. To dá rozum.


Prach Často slýcháme, že prach v domácnosti není nic jiného než člověčina, kožní odpad. Co je na tom pravdy, a co je nános neověřených domněnek? Každý den prý lidské tělo shodí až 500 milionů seschlých buněk z povrchu kůže, to jsou až statisíce za minutu, desetitisíce za vteřinu, přesto však jen tři setiny procenta naší kůže. Lidské tělo totiž sestává z cca 10 trilionů buněk, z toho 16 % (čili 1 600 000 000 000) jsou buňky kožní. Prach v domácnosti se skládá i z dalších složek. Obsahuje rostlinný pyl, spóry hub a plísní, zvířecí chlupy, textilní a papírová vlákna, minerální látky z půdy, písku, zdiva, ale i jiné sypké substance jako třeba obyčejnou mouku, dále hmyzí zbytky, ba i spoustu staré dobré obyčejné špíny. Otevřenými okny nám dovnitř proudí ledacos, drobný popílek z meteoritů shořelých v atmosféře a hnusný kouř z hnědého uhlí. Průměrně aktivní dospělý člověk za den prodýchá až 20 000 litrů vzduchu. To je pro zajímavost 20 kilogramů. Vdechujeme částice velké do 100 mikronů, tedy jedné desetiny milimetru, větší částice ve vzduchu dlouho nevisí. Ty úplně nejmenší částice (do pěti mikronů) se dostávají až do samých koncových komůrek plicního rozvětvení a ty supermrňavé pak dokonce rovnou do krevního oběhu, pokud ovšem nezůstanou viset ve vzduchu, abychom je zase vydechli, nebo pokud se nestanou oběťmi požíracích buněk imunitního systému, tzv. makrofágů. Jedním z obranných mechanismů dýchacího systému jsou maličké vlasce (řasinky) kmitající na povrchu buněk lemujících dýchací cesty. Dýchací cesty samotné jsou pokryty vrstvou čirého hlenu a řasinky jej postrkují. Tato malá svalová vlákna kmitají rychleji než tisíckrát za minutu a hlen na povrchu průdušnic posouvají nahoru tempem 0,5 až 1 centimetr za minutu. Větší vdechnuté částice a patogeny se nalepí na tuto vrstvu ochranného slizu a my je pak vykašláváme či polykáme. Zatímco bakterie jsou veliké zhruba od jednoho do deseti mikronů (asi jako zrnka jemné mouky), viry jsou o jeden až dva řády menší, od 0,01 do 0,1 mikronů. Někde mezi nimi jsou i částice tabákového kouře. Všeobecně vzato, na prach nejvíc zabírá tekutina. Většiny našich odumřelých tělesných buněk se zbavujeme ve vaně nebo přes prádlo a šatstvo v pračce. Na vodním principu fungují i některé čističe vzduchu. Okolní vzduch se vrchem přes vrtuli nahání dolů k hladině vodní nádržky, kde je jakési mlýnské kolo ponořené napůl ve vodě. Kolo se pomalu otáčí a na svůj mokrý povrch lapá prach, který se s ponořením utápí v nádržce. Žádné filtry se tu nemění, přístroj se jen vypláchne a nalije se do něj čistá voda. To by stačilo. Jděte se nadechnout na čerstvý vzduch.

35

smartbox/jazykové okénko /

t ext: Domingo, Post-hudba ilustrace: Bára Růžičková

ět ov ou o ně ja ko u sv ; ne že by šl o dá va t po zo r. po tk áš ko ně m u no sk je án í ač v D e st bn ě e, že ně kd ě jin ý e pr av dě po do la sl uš ná ša nc vy dá va jí úp ln í id eá ln í, ta kž Ex is tu je do ce že je jic h ko ně ín ky ta m m aj á, liv dm řík ko po a e co tin al o , nš oc dá z t oh ko ňs ko u ve lm af on , pr ot ož e ře ht á a vy jd e u #1 , ne bo po ku d ků ň za ob il ne bo di kt ; ok m j kr da ne av la ve id pr ra av to ip st ní pr M ěj př jím á, je st li je ov at vý sl ov no ta tn í, a ná s za a po ta bu li. m ůž em e ap lik zv uk y ne ž os le sj ed e kř íd á to , že bu ď ch en ry am yž zn kd “, ja ko rin sk i, „v ěl ž zn í ne o eř ýh kt jin m i ko ně , ěř en ý po bí ha li po ze uh ý pu sť z p řim kd ys i dá vn o p on k a to dr na ž ž vy tv oř í lo co po t, o vě dn ch ze a, je ke n tro ch u ro dř ev ěn ý pr kn pr ý lk ou ve KNAL D. ob ě e ko dv nc ja ko : ve m to ud ěl á ně co ě, m ěl y by se Dr uh á uk áz ka tre fíš sp rá vn př en é po nkem to de d po ku ti Po ás . ěj v č m vý šk y na n ch ým ná ra ze , a sp ol u s p lo le hk ou oz vě nu ? to v u lic íc h ng uj e í je ja sn ý – až Je to ta k? Fu lo nk u. Po uč en ba í ut kn as u pr em po pi su jo ně tím hl e zv uk V Dá ns ku př es ut eč . , m ke on al íš dí tě s b Ko da ně uv id

Existuje řada důvodů, proč se učit zrovna dánsky – v první řadě tam maj výborný kapely. Decorate, Lis Er Stille, Efterklang, Raveonettes nebo Oh No Ono sice všichni zpívaj anglicky, ale kdybyste na ně náhodou narazili osobně a chtěli si pokecat, budete mít plusový body. Pak je tady Legoland, Malá mořská víla, možnost číst Høega a koukat na starýho von Triera v originále, a samozřejmě ultimátní fakt, že bez znalosti dánštiny se pořádně nenaučíš grónsky. To jen tak na okraj.

ku “ ne bo akov in a kr u ja zy ku „r ým m or od ci sv do aj a řík dv , co ani dilých Dánů to m , jak se o ro a od a vů be c de eb ky vi tř az vé ip ný Če tl js em zk dě t, že Dáno Tube js ou vt dů le ži tý vě “, a na You kr ea ti vní ž ě na ti ti bn to rš do Je no . po „o pilá ln ě, a rozum ět ne ch ají úp pu su pní navz áj em ne bo ho vy eh o kr ou ti t nejs ou sc ho je po dl e vš j ud ěl ají „j “, ně em z ad ď kl bu tr on a u to ho – Zá ci “ o. at „g eh ýk ou vš žv ě čt ne eb a st i úp ln e zkus te tř by to bý t í k vý sl ov no tvarů, takž ej “, m ohlo přís tup m aj em ož nejc h os taeaeayl i n „f h jc ko ne ja ož co ně do v še ch m ku d vy le ze m itelný “. en á „s rozu st åe lig t“ ; po vy sl ov it „for ho de m zn am oc im m o at fr áz i hl e sl ov hy a tr én ov sp rávn ě. To vl aš sk ý oř ec a rm ál ní m no ka ič že ol i, ět i st m ít na p am lo us ka t m ez i ky i ta an A lid ní u. si ne pa d em , ja ký m se šl eh ač ko Šp at ne j ná pu su zp ůs ob co ž je ka še ku it “, ut ul de ko šp v flø y e ed áv kž ta éb lo tr „g rø de m ic ký m „æ “, ej ka čk a, st u, lý vá s an gl po m ůž e žv ho dí k to m „a “ ča st o sp žd op ád ně ič an y; ta dy ka er m se A o lo u do bu dl na ce ca ou s Zr aj vá t. hr že re , j ou jm em vě tš in po pr as ka ne bi li pa k do ě bo le st iv ě if a ne pů so ne bo ho dn sp rá vn ej gr n te i al ov én ab ys te na tr bo le j zu by.

Tenhle krok bude zřejmě ze všech nejdepre sivnější svým způ sobem . Třeba francouzsk tak y trochu na hl ý číslovky jsou avu, ale dánš tin vysmívá; tohle je a se takov ým dě tot iž úplně jinej tinskos tem jenom level – nedává to promíchaných do smysl. Je to něko hromady, a kdy ž lik sys témů už se vám podaří složitě a pracně určitý pravidla, zji vydes tilovat stíte, že je Dáno vé stejně nedodrž ujou. Tak třeba slovo čty řicet se může čís t bu ď jak (čt yři), nebo jako o „fyrre“, což je „fyrretyve“, přiče víc chlap ská ver ze „fire“ mž „ty ve“ je dvac logick y nemělo dá et. Ani čtyři, ani vat dohromady čty čtyři a dvacet by řicet, ale to jsme teprve na začátku co trpí boles tma hlavy, doporučuje , tak že těm, me pře skočit rov nou k pátýmu kro ku. Další věcí jsou pů lky – můžete říc t jeden a půl jab V dán štině je to lka stejně jako pů stejný, až na to, ldruhýho jablka. že ten druhej způ od 50 do 99, a t ak sob se používá na y se tam mění sys víc ješ tě v číslec tém z desítek na h předtím, a teď už dvacítk y a t ak y tomu nerozumí vů platí všechno bec nikdo. Slovo znamená doslova „treoghalv fjerds „tři a půl čtyřikrát ind sty ve“ dvacet“; tipne si někdo, kolik to je? 73. A č te se to pravděpodobně „treojaljeyseøayåå å“.

Te nh le bo d úz ce na va zu je na p rv ní vl as tn ě ne – D án ové um ěj í ří ct ví c ne ž dv ě s ně kt er ým so uh lá sk y sk am ar ád it po s ob ě, ta , po zv i ho v D án ové js ou kž e po ku d ne st ře že né ot ev ře ní a se ti po da ří ch ví li tř eb a př át el št í lid ře kn e ve t vý na z m rz lin é, je ve lk á ša m ja zy ce – u. Pr ot ož e nc e, že se a v tu hl e ch to pr os tě „i ze pt á, ja k ví li př ic há zí s“. V ko nf ro se zm rz lin a fr on tá ln í út nt ac i s př ek da lš ím a so ok , pr ot ož e rá sn ým sl ab uh lá sk am a pr o ně j je ik ot vo rn ým se pr av dě po co ž je ok am R ob kl op en do bn ě za ku ži k, kd y ho ým čt yř m a ck á a vy tv oř í m ůž eš po zo a pa k to zk ně co ja ko rn ě po zo ro ou še t na v „z sa ey æ øa va t, an al yz la st ní sl ov “, sa m oz ře jm ov at , ja k u ní zá so bě ta ě fu ng uj ou to ho kr ou tí k dl ou i k ho , do ku d rt y, la si ky ja ko pr d“, al e v se „s tr č pr st ne tr ef íš . Po ta ko vý m př sk rz kr k“ a do bn ě íp ad ě hr oz „h rd tr p sm í, že na v ás rt “ a „b lb šp z dr uh ý st ra rt ny př ilí tn e tř eb a „h un dr ed e pu nd hu np ud de lh un de ul d“.


36

skej ja zy k jd e o ge rm án po řá d pl at í, že ak kl ad ní m a vš zá i st se no ět m sl ov la do bř e ro zu em dá ns ký vý ce „r ød “ st do no dá št u lá m “ zv „h us (d ům), m u se Na vz do ry vš em su . Sl ov a ja ko a ja ko ta ko vý , pu e) at tv sn ad no vě u vír í ev ot rn ne pr oj se ve v m lu ve ný m – st ač í je no m (k on kr ét ně ze ě jd e ys l, ak or át se ad ne bo ně m či ny y íp sm jí př tin va m ič gl dý dá ) an až v k (p es zn al os tm a nk ač ka , al e ne bo „h un d“ br a) á to ln un A or úp . (k ky ní “ ul ne ro ne ý tit zh od ně (č er ve ný ), „k ča so va li če sk nš tin ě si ce ro do zv íte , ja k te si bl bě na m ět ps an ý dá a na k on ci se ke k te rý m u js ě u, rm ilm zt rá ce jí. Ro zu fa z f na č ře se it vá št rá lu ž eh ne od u a i ah ác vň ě. o m en ší ná m ní je na sn ad aj ou je no m pr ko . Ta kž e ře še v t om fil m u hr rv u m á sl un íč i v p říp ad ě, že ba u ko ja bo ířá tk a ne dě la j rů zn ý zv


37

smartbox /

t ext: Honza Vedral a Michal Nanoru pro časopis Živel, zivel.net redakční úprava: žádná, ponecháváme v původním znění foto: archiv

Diamanto vy trip Existuje objektivní pravda, Lámo? Ano. Ale zažijete ji jenom, když se subjekt, objekt a akce stanou jedním. A neuvidíte to zvenku. Můžete to jen zažít. Naše propastná pouť začala. Do všeho mě navezl nanoru. Jako vždycky. Nahoře bylo žluto my se řítili po dálnici a pořvávali na něj, aby měnil muziku. Vžum otevřené střešní okýnko, ten nejlepší soundtrack. Co víš vlastně o buddhismu? ptám se pak michala. Nic moc, proč? odpovídá. Víš, myslel jsem, že jedeme dělat rozhovor s lámou, snažil jsem se. Ale tenhle jezdí na motorce a pašoval drogy! Myslím, že tohle bude cesta za poznáním pro nás oba. Michal sedí za volantem a já mám trochu strach, i když jede mu to rovně. Je největší svoboda zbavení se odpovědnosti, Lámo? Ne svoboda je páchat dobro pro spoustu živých tvorů. Ole Nydahl vypadá jako Dolph Lundgren a taky páchá dobro tak jako Beowulf. Pouštíme michalovi nad hlavu první špunty z bublinek. Cože je dneska ten buddhismus? Petal? Ó ano! Dumáme nad materiály. A moje zánovní sluneční brýle mizí ve střešním okýnku. Slyšel jsem, jak křuply pod koly tiráku, co nás sledoval. Vjemy se objevují a rozprostírají v mysli, zažívají v mysli, vracejí se do ní. Jako vlny v oceánu. Jsou vlny oceán, nebo něco jiného? Ach, lámo, lámo pořád se musíme vracet k první lekci. Celou cestu. Bojíme se vás, lámo, i když pácháte jen dobro. Zvládl jste pod modrou oblohou skočit do Bajkalu s minus šestadvaceti stupni Celsia. Tak co je proti tomu jeden živelný rozhovor? Přesto je tu ten stud. Budeme vám vůbec rozumět? Myslím opravdu rozumět. A co když poznáte to lůzrovství, co z nás kape? Protože buddhismus a my, tyhle dvě složky rozhodně netvoří žádnou jednotu. Co si myslíte o pálení krav ve světě, Lámo? Je mi to opravdu líto. Strašně líto. Sešlo se najednou moc špatné, složité karmy. A s jakou karmou k vám míříme my? Poradíte nám? A poradí nám vůbec někdo stačí říct, kde je Dom kultúry Dúbravka, abychom nemuseli brázdit celou Blavu, točit se pět minut na vyprázdněných parkovištích doufat, že najdeme tu správnou krabici. Tahle budova? Moc pěkná jenom záchody jsou moc daleko. Ale jinak je tu dost místa, přednáškový sál je taky dobrý, nadmořská výška v pohodě. Děkujeme pěkně, Lámo. Ale pořád netušíme, zda nás vůbec přijmete. Ale vítají nás mažoretky to nemůže být špatné znamení. Zevlujeme protože nevíme, co dělat, koho oslovit. S kým jsme to vlastně domlouvali celou tuhle akci? Kde je tvoje kamarádka, michale? Říkal jste, že prostor je informace, Lámo. Co je pak kyberprostor? Nadinformace? Možná. Záleží na tom, co si z toho vezmete. Myslím, že v něm jsou všechny informace. Jen na ně přijít. Neexistuje rozdělení vnitřního a vnějšího vesmíru. Tak tiskovka prý už proběhla, nikdo na ni nepřišel. Ani láma. A to má na všechno přesný plán. Koukali jsme do něj: 10:00 Po probuzení snídaně s přáteli z centra, kteří nemusí do práce. Pak setkání s 6 až 8 aktivními studenty nebo velká snídaně s účastí čtyřiceti lidí. 12:00 Práce pokračuje. Na telefonu s manželkou Hannah nebo s lámy z Indie, odpovědi na stohy dopisů od studentů z celého světa. Jediná alternativa: práce na novém rukopisu nebo článku pro časopis. 14:00 Čas odjet. Zavazadla znovu sbalena. Loučení a přeplněné BMW je na cestě na další přednášku do dalšího města. Láma Ole sice rád řídí, ale tenhle čas tráví spíš psaním nebo čtením The Herald Tribune. Vždycky


38

nejsou voleny nejkratší cesty, delší jízdy poskytnou víc času pro delší, nepřerušovanou práci. 18:30 Ideálně příjezd do nového centra. Obrovská zavazadla putují do předem vyhrazených místností. Jsou jenom tři centra, kde mají Ole a Hannah vlastní pokoj, ve kterém mohou skladovat věci a připravovat kufry na další měsíce. 18:45 Večeře s přáteli z centra. Po ní, pokud možno, patnáctiminutová pauza. 19:45 Odchod do přednáškové síně. Přednáška trvá tak hodinu a půl. Po ní je přibližně hodina času na otázky a odpovědi. Pak je patnáctiminutová pauza, po ní (opět hodinu a půl) řízená meditace, které se může zúčastnit, kdo chce. A nakonec, pokud může být přednášková síň tak dlouho otevřena, každý, kdo chce, přijde a Láma Ole se ho dotkne stříbrnou relikvií plnou ostatků všech původních Karmapů. Je to dar od Karmapa Šestnáctého. Tahle část trvá asi hodinu, obvykle ještě déle. 01:00 Návrat do centra. Všichni, kdo pomáhali organizovat přednášku, jdou spolu na pivo. Přidá se samozřejmě i Láma Ole a jeho spolupracovníci. Povídají si o novinkách v buddhistickém světě, vyprávějí osobní příběhy, dají si něco malého k jídlu. Někdy se koná také setkání se všemi pomocníky z centra. Na něm se rozebírá struktura jejich práce s Lámou Olem a vyjasnění všech neshod. 02:30 Láma Ole se trochu stáhne, aby mohl nerušeně pracovat. Telefon je zticha, proud návštěv postupuje pomalu. Je čas na dopisy a přibližně 80 e-mailů denně, čas pro rukopis a články do časopisů (například Buddhism Today). A také dobrý čas na telefony přes oceán. 04:00 Konec dne je na obzoru. Sbírání sil na další den.

Nic. Všichni se jenom snažili zjistit, co vlastně chce jejich láma. A pak se tak chovali. Bylo to jak církevní stát návrat do středověku. Hrůza. Ale existovalo i pár lidí, kteří přebývali v horách a meditovali tam. S těmi jsme se kontaktovali, jejich energii dnes neseme. Ale ten zbytek? Nic moc. Před Domem kultúry Dúbravka začalo krápat. Byla jedna hodina. Tvořil se kolem nás kruh. Tedy spíš kolem lámy. Dva vysušení pisálci s třesoucíma se rukama. Pevně rozhodnuti položit všechny otázky. A únava. Co říkal? ozývalo se po každé větě. Ale my se soustředili. Ale rozuměli jsme si? Nebyli jsme nakonec úplně mimo lámův vesmír a nebyla snaha přiblížit se mu touhle mystickou cestou do Bratislavy úplně zbytečná?

Kdy jste si uvědomil, že experimentování s drogami je pro vás špatné?

Prý jste byl voják. Jak se armáda slučuje s vaší životní filosofií? Jo, byl jsem v dánské armádě od začátku šedesátého do půlky šedesátého druhého. Byl jsem u těžkých motorů 120 mm. Mou osobní zbraní byl kulomet. Taky jsem dělal s bouchačkou 6,72 mm. Nechtěl jsem se stát důstojníkem, protože by to trvalo moc dlouho. Byl jsem radši u motorů u těžkých motorů.

A zkoušel jste někdy nějakému marxistovi pomoct? Ne. Nemají nás rádi. Vůbec. Byli bychom jim schopni pomoct, ale oni mají uzavřenou mysl.

Neměl jste problém s používáním zbraně? Ne ale stejně mě armáda neměla moc ráda. Dělal jsem moc problémů. Nebyl jsem snadno zvládnutelný voják. Jaký druh problémů? Jakýkoliv. V noci jsem se plížil ven do postele jsem dal oblečení, aby si mysleli, že tam někdo leží a pak si prostě užíval až do rána. Zkrátka normální zdravý dánský voják dělal jsem všechno, co jsem neměl. A oni mě mohli šoupnout do basy maximálně na deset dní. Dýl mě tam držet nemohli. Věděl jsem dost věcí na důstojníky. Jak se z pohledu buddhisty díváte na instituci vězení? Čas ve vězení jsem trávil studiem filosofie díky tomu jsem šel z armády rovnou na univerzitu. Ale co z pohledu buddhismu? No, já nevím v té době byli Rusové hodně agresivní, takže mně přišlo fajn být vojákem. Když se zaměřím na vězení alespoň jsem mohl meditovat. Byla tam spousta lidí, kteří mi dali všechno, co jsem chtěl. A měl jsem hodně času. Bylo to příjemný. V té době jsem nebyl buddhista. Až později.

Dolph Lundgren hadr. Spojení se správnými lidmi na správných místech nakonec proběhlo správně. Ale bylo pozdě. A pro nás to znamenalo jediné zaposlouchat se do lámových slov. Dozvědět se něco (alespoň něco!) o buddhistech. Hádej, co dělají dva buddhisti, když se vypaří z přednášky? ptala se mě michalova kamarádka buddhistka. Vlastně to byla ona, kdo nás do celé téhle věci navezl. Prý buddhista pašerák, buddhista voják, buddhista motorkář tak proč na tom pódiu vypadá tak impozantně? Proč z něj máme najedou takový respekt? Jo, taky jsem si toho všiml. Nanoru tam nebyl. A abych to uvedl na správnou míru nanoru nebyl sám, kdo tam nebyl. Jenomže nanoru není buddhista. Nanoru šel žebrat drobné na kafe. A nešel sám. Přednáška pořád plynula, plynula. Pili jsme z jednoho kelímku to jedno automatové kafe. Drogy vám seberou štěstí z následujících osmi měsíců a nacpou ho do osmi hodin, tvrdil Láma. A my byli šťastni za jedno kafe.

Jak se stal z vojáka hipík? Já nebyl hipík. V té době jsem byl opravdový rocker a hodně jsem přemýšlel. Snad jenom pár let na univerzitě jsem kouřil konopí. Když jste nebyl hipík proč jste se rozhodl odjet do Nepálu? To bylo až v šedesátém osmém, možná devátém moji přátelé všude okolo umírali kvůli drogám. Proto jsme museli najít něco, co změní vědomí, ale přitom nezabije. A našli jsme meditaci.

Podle Diamantové cesty probíhá proces osvobození takhle: jeden nejdřív zjistí, že tělo, myšlenky a pocity jsou v konstantním stavu změny. Proto neexistuje žádný základ pro opravdovou existenci ega a vlastní osoby. Přestane se cítit jako terč, přestane si brát utrpení osobně. Když si pomyslí Je tu utrpení místo Já trpím, stane se nezranitelným a volným. Myslíme na to. A ne, že by nám bylo líp. Neztrácí se myšlenka buddhismu přenosem z původního jazyka do dánštiny a následně do angličtiny, lámo? Ani náhodou! Jen se to zlepšuje víc vyhovujeme původnímu učení. Tibet byl jako Evropa v roce 1450 normální středověk! Obrovské sociální rozdíly žádná pomoc lidem, žádné vzdělání, žádná demokracie, žádné parties.


Viděl jsem, jak ničí moje přátele. Ztratil jsem všechny. Umřeli v několika letech. A to, co zabíjí vaše přátele, nemůže být dobré. Na začátku přednášky jste se zmínil, že buddhismus je v něčem podobný marxismu. Jak jste to myslel? Je to tak, že my můžeme pomoct marxismu můžeme mu dát cíl. Není to tak jednoduché my věříme v karmu a oni ne. Mohli bychom marxismus civilizovat, kdyby se nechal. Principy marxismu nejsou tak špatné jenom ten systém nefunguje.

Existuje nějaký politický systém, který je pro buddhistu ideální? Ne takový systém nemůže existovat. Můžete mít dobré ideje, ale lidi je vždycky promísí se svými rozdílnými pocity. Existuje peklo, kdy je moc pořádku všechno je naplánováno do milimetru. A pak je tu druhé peklo malého pořádku, kdy silní zneužívají slabé. Jak se díváte na okupaci Tibetu děláte proti ní něco? Myslím na ni každý den. Existují tři věci, o kterých se zmíním všude, kam přijedu: 1. musíme si dávat pozor na přelidnění, 2. kontrolovat, jestli muslimové zacházejí dobře se svými ženami, 3. Tibet. Tvrdíte, že nemáte žádné ženské vlastnosti nechtěl jste být někdy ženou? Ne. Ani si nemyslím, že budu. Nemohl bych tak vykonávat svou práci. Nemám na to čas. Je tu něco, co jsem slíbil, že budu. Jsem tu, protože jsem se zasvětil nějaké práci. A je to mužská práce. Není buddhismus elitářství? Jasně ale to je v pořádku. Proč by nemohlo existovat něco pro elitu? Každý má něco, tak proč ne my? A když jdete po ulici, poznáte buddhistu? Mohu to cítit. Je tu ten potenciál. A taky mě většinou znají. Není nad stručnost. I nám láma přitiskne tu stříbrnou věc na čelo. Cítíme se nějak lepší plní energie. Žehnání? Sedáme do auta střílíme špunty. Radost až do rána zběsilá jízda s přestřelkami a bitkami. Chce se mi říct pekelná jízda ale my to přeci přežili! Takže jaké peklo? Rozhodně ne to, co je plné pořádku. Řveme Kurvaááá! až do rána. Vydrží to dokonce i na další den. A když sedím u okýnka, vidím, že se něco děje mezi mými spolujezdci. A dost dobře nevím, jestli je to správně, nebo špatně. A v tu chvíli to nevědí ani oni. I když podnět vyšel od Lámy. V tom mám od začátku jasno. Stačí se usadit, vydechnout a přemýšlet. Zbývá nám už jen osvícení zbavení se času: osvícení je druhý a závěrečný krok. Zde čisté světlo mysli krouží skrze všechny zkušenosti. Minulost, přítomnost, budoucnost, tady nebo tam všechny projevy věčné a bohaté mysli. V osvícení mysl přirozeně vyjadřuje nebojácnost, štěstí a slitování. A zůstává nenucená a spontánní, ať se děje cokoliv. A ono se opravdu děje cokoliv. Dovedete si představit, že založíte centrum na jiné planetě, Lámo? Možná, když se sníží ceny pohonných hmot. Overground against monoculture zivel.net Časopis Živel vychází od roku 1995 dodnes. Založili ho mladí tajemní kluci, co chodili jen spolu a s nikým jiným se moc nebavili. Přestože Živel je ke čtenáři tradičně nelítostný, místy vyloženě nepřátelský, stal se kultem. Všichni ho chtěli mít, všichni kluci do něj chtěli psát a všechny holky s nimi chtěly chodit. Experimentální obsah a hlavně grafická úprava vzbudily zájem i v zahraničí – mnoho prestižních ocenění od Brna po Peking. Živel je legenda a jediný český časopis s image rockové hvězdy. Byl inspirací pro založení mnoha dalších titulů včetně RedWaye. Snažíme se dál nést pochodeň. Děkujeme.

39

smartbox /

z droj: SHTF Survival Q&A přeložil: Jiří Schmied, disidenti.org redakce: M. Overstreet foto: Odd Anderson, profimedia.cz

SHTF Jsem z Bosny, a jak někteří z vás vědí, mezi roky 1992 a 1995 tu bylo peklo. Celý jeden rok jsem žil ve městě s padesáti až šedesáti tisíci obyvateli bez elektřiny, pohonných hmot, tekoucí vody, dodávek potravin, bez práva a vlády. Město bylo celý rok obklíčeno a ve skutečné SHTF situaci (SHTF = Shit Hit The Fan; zkratka, kterou survivalisté používají pro katastrofy). Neměli jsme organizovanou armádu a policejní síly, byly zde jen skupiny obránců; vlastně kdokoliv, kdo měl zbraň, bojoval za svůj dům a svou rodinu. Když to vše začalo, někteří z nás byli připraveni lépe, ale většina rodin měla jídlo jen na pár dní, někteří z nás měli pistoli, pár lidí vlastnilo AK-47. Asi po dvou měsících začaly dělat svou špinavou práci gangy, nemocnice vypadala jako řeznictví, policie se vypařila, osmdesát procent nemocničního personálu odešlo domů. Měl jsem štěstí, naše rodina byla velká (patnáct členů ve velkém domě, pět nebo šest pistolí, tři kalašnikovy), a díky tomu jsme přežili. Tedy většina z nás. Hlad, zima, smrt Pamatuji si, jak každých deset dní americké letectvo shazovalo z letadel potravinové balíčky (MRE) jako pomoc pro obklíčené město. Ale nestačilo to. Některé domy měly malé zahrádky se zeleninou, ale většina neměla. Po třech měsících se začaly šířit zvěsti o prvních úmrtích v důsledku hladu a taky kvůli nízkým teplotám. Použili jsme dveře a rámy oken z opuštěných domů na topení, spálil jsem i svůj vlastní nábytek. Mnoho lidí zemřelo kvůli nemocím, většina kvůli špatné vodě. Byli mezi nimi i dva členové mé rodiny. K pití jsme používali dešťovou vodu, párkrát jsem jedl holuby, jednou jsem snědl krysu. Peníze ztratily hodnotu, vyměňovali jsme věci na černém trhu. Pár příkladů: za jednu konzervu hovězího jste mohli mít ženu na několik hodin. Zní to hrozně, ale byla to realita. Svíčky, zapalovače, antibiotika, palivo, baterie, munice do pušek a samozřejmě jídlo, bojovali jsme o to jako zvířata. Válka skončila, opět díky Americe. Není důležité, která strana měla pravdu. Stalo se to před víc než dvaceti lety, ale věřte mi, pro mě je to pořád jako včera. Pamatuji si všechno a hodně jsem se naučil. Já a moje rodina jsme nyní připraveni, dobře ozbrojeni, zásobeni a vzděláni. Není důležité, co se stane – zemětřesení, válka, tsunami, teroristé. Důležité je, že něco bude.

Sarajevo, 1994

Urban Survival

Tipy a rady z války v Bosně Na diskuzním fóru Survivalist Boards vystupuje muž jménem Selco. Následující článek je sestaven z jeho odpovědí na otázky, jak to v jeho městě vypadalo během války v Bosně. Popisuje, jaké to bylo, žít celý rok bez elektřiny, paliva, tekoucí vody, dodávek potravin a tradičního obchodu. Peníze byly bezcenné, v ulicích vládly gangy, policie ani armáda se o to nestaraly. Pokud se o téma městského přežití zajímáte víc, doporučujeme autorovu stránku (Selco) na SHTF School.


40

Nezůstávejte nikdy sami Ve válce se mnoho věcí změní, většina lidí se promění v monstra. Pokud jste byli v domě sami, tak vás pravděpodobně dostali, okradli a zabili bez ohledu na vaši výzbroj. Síla je ve vašem počtu, držte se pohromadě s rodinou, připravte se spolu a moudře si vyberte přátele. Město se rozpadlo v malé komunity, v mé ulici, kde bylo asi patnáct až dvacet domů, jsme zorganizovali hlídky. Pět ozbrojených mužů na každou noc, aby nás ohlídali před gangy a nepřáteli. Nějakých osm kilometrů od nás byla ulice, kde sídlili organizovaní obchodníci. Ale bylo nebezpečné se tam dostat, šlo to jen v noci, protože přes den hrozilo nebezpečí odstřelovačů. Taky bylo pravděpodobné, že vás tam okradou, než že by s vámi obchodovali. Šel jsem tam jen dvakrát, když jsem opravdu něco potřeboval. Otázka: A co dřevo? Vypadalo to, že kolem města bylo mnoho lesů, proč jste museli topit dveřmi a nábytkem? Bosna má mnoho lesů, toho si všimnete na mapě, ale já žil ve městě blízko chorvatských hranic, víc na jihu, nechci zmiňovat název města, ale když se podíváte na mapu, je to tam samá skála. Ano, ve městě bylo pár stromů, hlavně ovocné stromy, většina plochy byla ale zastavěna domy. Věřte mi, pokud nemáte elektřinu na vaření a topení, stromy zmizí velmi rychle. A brzy shoří i všechno ostatní, co se dá spálit. Ve městě téměř nejezdila auta, většina cest byla zatarasena zříceninami a benzin byl něco jako zlato. Pokud jsem někam potřeboval jít, šel jsem skoro vždy v noci a nikdy ne sám, ale zas ne ve velké skupině, spíš ve dvou třech lidech.


Vždy jsme byli ozbrojeni a pohybovali se rychle ve stínech, skrze ruiny, málokdy na otevřených prostranstvích. Vlastně jsem se pořád skrýval. Na předměstích byla nepřátelská armáda a my, obklíčení uvnitř města, jsme ani nevěděli, kdo je náš nepřítel. Organizované gangy měly deset až patnáct, někdy ale i padesát členů. Okrádali a zabíjeli i docela slušní lidé, normální otcové, dědové, stejní lidé, jako jste vy. Nebylo mnoho vyloženě dobrých nebo zlých lidí, většina z nás byla „šedá“, byli jsme připraveni na cokoliv. Otázka: Byli jste připraveni? Jaké dovednosti jste potřebovali? Používali jsme, co jsme měli, a ne, nebyli jsme připraveni, ani jsme nevěděli, na co se připravovat. V některých aspektech jsme se vrátili do doby kamenné. Měl jsem třeba propan-butanovou lahev, přidělali jsme na ni s kamarádem koncovku, díky které jsem mohl plnit zapalovače. Ty se staly malým jměním, protože plyn byl velice cenný, všichni ho sháněli na topení a vaření. Někdo mi přinesl prázdný zapalovač a já jsem ho naplnil, obvykle jsem si za to řekl o jednu konzervu nebo svíčku nebo o cokoliv, co mi mohl nabídnout. Pokud bych byl zdravotní sestra, pak by moje znalosti byly předmětem obchodu. Jakýkoliv trénink a vzdělání jsou ve válce velmi cenné, pokud umíte opravovat věci, pak se to může stát vaší obživou. Můj soused věděl, jak vyrobit olej do lamp, a díky tomu neměl hlad. Nikdy mi neukázal, jak to dělá, ale myslím, že nějak používal strom za jeho domem a malou část nafty, nevím. Lidé vždycky potřebují někoho, kdo jim něco opraví. Nebyl to survivalový film, bylo to hrozné, dělali jsme, co jsme dělat museli, abychom přežili.

Za jednu konzervu hovězího jste mohli mít ženu na několik hodin Otázka: Jaká skupina tě podporovala? Moje skupina byla jen moje rodina, moje krev, moji příbuzní. V ulici a podél ní jsem měl několik blízkých přátel, ale nejblíž mi byla moje rodina. Nikdy jsem mezi nás nebral nikoho cizího. Velkou rodinu nebo skupinu nevidím jako krky k živení, ale jako skupinu ozbrojenou a silnou. Lidská přirozenost je přizpůsobit se. Držte to v jednoduchosti a používejte zdravý rozum, v prvním období zmizeli slabí lidé. Zbylí pak bojovali. Otázka: Pokud bys měl na přípravu tři měsíce, co bys udělal? Pořídil bych si zásoby na šest měsíců. Potraviny, hygienické potřeby, léky, hlavně antibiotika a tablety na úpravu vody. Nedostatek hygienických potřeb zabil mnoho lidí. Pak zdroje energie, jako jsou baterie a podobně. Taky nože, zapalovače, svíčky, silné pytle na odpadky, lepicí pásky a alkohol. Nějaký druh, který dlouho vydrží, kvalitní whisky nebo tak. Kromě bytu ve městě bych stejně vybavil i náš dům na vesnici. Válka tenkrát přišla rychle, nestačili jsme z města utéct, najednou bylo obklíčené. Přesto je dobré mít kam utéct, kdyby se naskytla možnost, a na venkově je to z hlediska přežití vždycky lepší než ve městě. Obstaral bych si čtyři druhy palných zbraní se dvěma tisíci náboji pro každou z nich. Snažil bych se toho co nejvíc naučit o zahradničení a pěstování zeleniny. Dneska mám sílu udělat cokoliv, abych udržel sebe a svou rodinu naživu, protože když se všechno podělá, tak si buďte jistí, že budete muset udělat pár špatných věcí, abyste zachránili své děti. Nechcete být hrdinou, chcete jen přežít, chránit svou rodinou. Musíte chránit jeden druhého, protože samotný jedinec nemá šanci, nakonec zemře, mnohokrát jsem to viděl. K těm zapalovačům: Je lepší mít tisíc zapalovačů než generátor elektřiny. Takový generátor přiláká hlukem celou armádu, tisíc zapalovačů nezabere tolik místa, jsou levné a vždy je můžete vyobchodovat za něco jiného.

41

smartbox /

ve filmech. Bylo to strašné, špinavé a smradlavé. Ano, měl jsem problémy kvůli vaření, ale bylo jich málo, a jak jsem již psal, ozbrojení lidé odhodlaní se bránit pomůžou většinu takových problémů vyřešit. Jedl jsem většinou nějaký druh lívance s místními bylinkami, nevyžadovalo to olej na vaření ani příliš mnoho dřeva. A pak samozřejmě vše, co jsem mohl vyobchodovat. Rýže byla dobrá. Myslím, že jsem měl štěstí, holuby jsem jedl jen párkrát. Vždycky jsem měl s čím trochu obchodovat a to mě společně se zbraněmi zachránilo. Otázka: Proč byla noc bezpečnější než den? A proč skupiny po dvou třech lidech? Co se stávalo větším skupinám? Během dne venku nebyl skoro nikdo kvůli odstřelovačům, obranná linie byla blízko, takže cokoliv jste venku dělali, museli jste to dělat v noci. Důležité byly novinky, mnoho lidí zemřelo jen proto, že se šli někam podívat, co se stalo. Žádné noviny, rádio, televize, internet, nic, jen drby. Jak už jsem vysvětloval, můžete zůstat doma a umřít kvůli hladu nebo zimě, kvůli infekci nebo malému poranění, nebo můžete jít ven, riskovat svůj život a snažit se najít či vyobchodovat něco užitečného. Venku se hodně střílelo, zpočátku jsem měl jednu pušku a jednu pistoli ještě z druhé světové války a asi sto nábojů. Později jsem vyobchodoval víc pušek a munice, pamatuji si, jak jsem za autobaterii dostal dvě pušky. Otázka: Jak moc jsi střílel a kolik jsi měl munice? Kolik munice? Hodně, co nejvíc. Většinou nebudete schopni rozeznat, kdo je nepřítel, kromě rodiny a blízkých přátel je každý potenciální nepřítel. Pokud si váš kamarád musí vybrat mezi smrtí svého dítěte a vaší smrtí, pak hádejte, jaká bude jeho volba.

Sarajevo, 12. dubna 1992. Vojáci zabili tři lidi. Jeden z nich kope do těla ženy, aby se přesvědčil, že smrt jen nepředstírá.

Reálný SHTF scénář vyžaduje kompletní změnu myšlení, je to těžké vysvětlit. Otázka: Jak jsi během obklíčení získával alkohol a další zásoby? Chtěl bych říct pár slov o mém městě před válkou: bylo to běžné bosenské město, normální život, slušní lidé, školy, divadla, parky, vysoké školy, letiště, nízká kriminalita. Byl jsem mladý muž. Nevím, jak ostatní lidé na tomto fóru, ale já nyní skladuji velké množství alkoholu. Na začátku války zničila tanková střela přední stěnu malého lihovaru blízko mého domu, tak jsme získali asi pět set litrů rakije, to je nejoblíbenější bosenský destilát. Dobrá věc pro obchodování, v těch zoufalých časech lidé pili hodně alkoholu a také jsme jej používali jako dezinfekci. Ohledně hygieny budete potřebovat hodně hrnků a tácků, papírových nebo plastových. Můj názor je, že hygiena je důležitější než jídlo, můžete snadno ulovit holuba, a pokud máte babičku, tak ta může znát některé jedlé rostliny, ale nemůžete si ulovit ruční dezinfekční zařízení. Tablety na úpravu vody, všechny druhy věcí na úklid, dezinfekční zařízení, hodně mýdla, bělidla, rukavic a masek. Pokud seženete doktora, tak nebude mít pravděpodobně léky nebo mu nebudete mít čím zaplatit. Naučte se, jak a kdy používat antibiotika, a hodně si jich obstarejte. Věřte mi, s dobrými znalostmi první pomoci a zásobou léků budete bohatí. Všechno své zlato jsem vyměnil za munici, ale nemělo to moc cenu. Co se týče domácích zvířat, tak jsem žádná neměl, ostatní ta svoje možná snědli. Když máte malou rodinu, spojte se s jinou, sestěhujte se do jednoho velkého domu a zůstaňte spolu. Dříve či později přijde dav. Nikdo nesmí vědět, že máte jídlo, munici, čisté oblečení, léky a tak dále. Když jdete


42

ven, vypadejte a chovejte se jako kdokoliv jiný. Pokud jsou ostatní otrhaní a špinaví, musíte tak vypadat také. Buďte připraveni, že na vás nakonec zaútočí. A když to přijde, musíte ukázat, že se nebojíte. To jsou mé zkušenosti, ale udělal jsem i mnoho chyb, nejsem žádný expert, například toho moc nevím o přežití v divočině.

Otázka: Kde a jak se obchodovalo? Drby. Někdo vám řekne, že jeden starý chlápek kousek od vás vlastní pár konzerv a shání například munici, tak tam půjdete. I do naší ulice přicházeli lidé kvůli obchodu. V ruinách sportovního centra bylo něco jako tržiště. Mohli jste tam v noci jít a poptávat se po něčem nebo něco nabízet, ale nikdo to nekontroloval, takže to bylo příliš nebezpečné. Moje rada: První, co si připravte, je zbraň a munice, pak teprve všechno ostatní. Záleží, kolik máte peněz a místa, ale pokud něco zapomenete, nevadí, vždycky to vyobchodujete. Beze zbraní a munice se však na místa, kde se obchoduje, ani nedostanete.

Otázka: Co se stalo s těmi, co zemřeli? Kde lidé sháněli palivové dříví? Kdokoliv v té době zemřel, nedostalo se mu řádného pohřbu. Používal jsem každý kus volné země kolem domu na pohřby, někdy dokonce i na zahradě. Městské parky se proměnily ve hřbitovy, po válce pak byla většina těl exhumována a řádně pohřbena. Nepamatuji si, že by někdo těla spaloval nebo něco podobného. A ještě jedna věc mě napadla, někteří lidé chodívali v noci několik kilometrů jen proto, aby si mohli zapálit kus dřeva a donést si ho domů a začít vařit nebo topit, zápalky a zapalovače byly opravdu drahé a většina lidí neměla dostatek dřeva, aby mohla pořád udržovat oheň. Pro většinu lidí byl život jen neustálé shánění něčeho. Ohně, dřeva, jídla, munice…

Otázka: Jak sis zabezpečil dům? Bylo to celkem primitivní. Cihlové zdi okolo domu, pytle s pískem v oknech a dveřích, do těch pytlů jsme dávali i velké kusy kovu, kameny, uvnitř domu jsme dali všechny věci do oken a nechali jen malý otvor pro pušku. Pět členů rodiny bylo vždy připraveno bojovat, jeden byl vždy skrytý na ulici před domem. Situace jak v době kamenné. Okna byla rozbitá, střecha poničená od bombardování. Každou noc jsem zablokoval bránu k nám do zahrady pomocí sutin a odpadu z ulice, pak jsem po žebříku přelezl zpátky domů. Jeden chlápek z naší ulice si dům zabarikádoval kompletně celý. Ven se dostával dírou ve zdi, za kterou byl pokoj sousedního domu, který byl zničený tak, že v něm už nikdo nebydlel. Udělal si prostě tajný východ. Tohle může vypadat divně, ale je to pravda. V sousedství jsme měli pár velmi krásných domů s vysokými zděnými ploty, psy, alarmy a mřížemi v oknech. Hádejte co se stalo – dav na tyto domy zaútočil jako první, některé domy se bránily, některé ne, všechny ale zmizely. Otázka: Jaká byla vaše situace ohledně hygieny? Kam jste chodili na záchod? Používali jsme lopatu a každičký kus země u domu, zní to špinavě a také to takové je, mytí v dešťové vodě, někdy v řece. Většinou jsme neměli toaletní papír, a i kdybych jej měl, tak bych jej za něco vyobchodoval. Byla to po celou dobu špatná situace. Otázka: Bylo těžké sehnat v obklíčeném městě zbraň? A co se dalo za zbraně a munici vyobchodovat? Nebylo to těžké pro ty, co měli něco hodnotného na výměnu. Nejhorší byly první dny SHTF, všude chaos a panika, být neozbrojený v takové situaci je špatné. Občas jsem vyměnil svou munici za jídlo a za pár týdnů zase jídlo za munici. Ale nikdy jsem neobchodoval doma a nikdy ne ve velkých množstvích. Jen velmi málo lidí vědělo, kolik mám čeho doma. Otázka: A co zdravotní péče pro lidi, kteří byli postřeleni nebo zraněni? Zranění, nejčastěji ta střelná, mají pravděpodobnost přežití, pokud se podaří sehnat doktora, asi tak třicet procent. Není to jako ve filmu, ti lidé většinou zemřeli, mnoho lidí zemřelo i na následky drobných poranění, do kterých se jim dostala infekce. Měl jsem antibiotika, asi tak na tři nebo čtyři kompletní léčby. Samozřejmě jen pro rodinu. Jednoduché věci jako průjem zabíjely lidi během pár dnů. Nejdřív malé děti. Objevilo se mnoho plísňových kožních chorob a otrav jídlem. Nemoci jsme léčili většinou jen místními bylinkami a pak jsme sháněli antibiotika. Byl jsem dobrý v ošetřování zranění z hlediska nouzové pomoci. Ale při SHTF se vás nikdo neptá na lékařský diplom. Učte se, pořiďte si antibiotika, protitetanové a adrenalinové injekce. Vždy mějte v zásobě základní zdravotnické potřeby. Já jsem připravený nebyl a musel jsem to dohánět. Otázka: Jakou hodnotu měly peníze? Dalo se za ně vůbec něco koupit? Ne. Někdy se daly použít cizí měny, dolary nebo německé marky (tehdy se v Německu ještě neplatilo eury), ale i při této vzácné příležitosti byly ceny neuvěřitelné. Jedna konzerva fazolí stála 30 až 40 dolarů (běžná cena je možná tak půl dolaru). Kdo měl spojení s okolním světem, mohl na černém trhu vydělat spoustu peněz. Obchodovalo se hlavně výměnou zboží, bosenská měna zkrachovala velmi rychle, během pár týdnů, možná měsíců.

Otázka: Byla cenná sůl? Ano, byla, ale ne tolik jako například káva a cigarety. Pár dní před SHTF politici v televizi uvedli, že všechno bude v pořádku. Od té doby už nikomu nevěřím. Otázka: Řekni nám víc o jídle, které jsi byl schopen připravit. Vařil jsi? A nebál ses, že lidé ucítí vůni, a tak se prozradí, že máš zásoby? Během léta jsem vařil na zahradě, která je oplocená zdí z cihel. Co se týče vůně jídla, pokusím se to ukázat na situaci: žádná elektřina, neteče voda, kanalizace měsíce nefunguje, mrtvá těla v poničených domech, špína a nepořádek. Věřte mi, je těžké ucítit něco dobrého. Nebylo to jako

Otázka: Jak se dá ubránit odstřelovačům? Především jsme přes den zůstávali doma, v noci moc odstřelovačů nebylo. Ale ani v noci jsme nikdy nechodili na otevřená prostranství, vždy zkratkami skrze ruiny, hlavně rychle a potichu.

Sarajevo, po válce. Bosenský učitel ve své bývalé třídě. Vzpomínky.


43

technologie /

t ext: Jakub Vrbický FOTO: Archiv

Google Nest

Po kvalitním spánku vás vzbudí světlo z chytré žárovky, kterou jste si večer nastavili pomocí chytrého telefonu. Čas rozsvícení, barvu a intenzitu světla. Ještě v pohodlí postele zjistíte, jaké počasí panuje přímo za okny vašeho vyhřátého pokoje. Venku je zrovna vlezlá zima, a ještě k tomu sněží. Měli byste se pořádně obléknout. Před snídaní stoupnete na váhu, abyste zjistili nejen svou hmotnost, ale také poměr vody a hladiny tuku v těle. Je to lepší než včera. Dobrá práce, už nejste daleko od vašeho fitness cíle za tento týden.

Apple TV

Z vaší televize pak udělá chytré centrum Apple TV. Běžnou televizi už nebudete chtít používat. Možná se vám to vše zdá jako zbytečný luxus, ale věřte mi, rychle si na něj zvykneme a za chvíli jej budeme považovat za samozřejmost.

Po ranním rituálu míříte do práce. Zhruba po hodině klasické agendy o sobě dá vědět váš telefon. Kamera u vás doma zachytila podezřelý pohyb. Pomocí smartphonu se podíváte, co se to tam děje. Jen kočka, která z nudy začala devastovat novou pohovku. Přes kameru ji důrazně okřiknete, aby se uklidnila, a můžete pokračovat v práci. Philips Hue

Domácnost 22. století Představte si, že je rok 2100. Nezatěžujte se otázkami, jako jsou politika nebo stav světových zásob ropy. To, o čem chci mluvit, jsou technologie, především ty, které bude používat každá běžná domácnost.

Hodinu před odjezdem domů si na mobilu nastavíte, na jakou teplotu chcete mít vyhřátý dům. Při pohledu na zimu, která panuje za okny, je tahle funkce k nezaplacení. Doma je čas na relaxaci, hlavně oči si potřebují odpočinout. Nastavíte žárovky na teplou barvu (na výběr máte nekonečno jemných odstínů) a nízkou intenzitu. K pěknému večeru patří film, třeba nějaká klasická komedie z devadesátých let dvacátého století, takové milé retro, které nestárne. Stačí to říct vaší televizi, a zbytek udělá za vás. Nyní už se můžete vrátit do reality, kde světlo rozsvěcíte běžným vypínačem a váha vám ukáže maximálně počet kilogramů. Chcete rok 2100? Všechny chytré vychytávky, které jsem výše popsal, už existují, a dokonce se i běžně prodávají. Chytrá žárovka ovládaná přes smartphone je Philips Hue. Osobní váha, která podrobně monitoruje vaše zdraví, je iHealth HS6 a nabízí komplexní tělesnou analýzu. Meteostanice, jež změří teplotu a stav počasí přímo před vaším domem, stejně jako hluk a množství CO 2 ve vzduchu, je Netatmo Urban Weather. Chytrý termostat, který můžete ovládat dálkově z telefonu, a ušetřit tak hodně peněz a energie, se jmenuje Google Nest.


44


Netatmo

45

technologie /

t ext: jiří bejček FOTO: Archiv

Brzy ráno. Mark Zuckerberg a jeho tým před startem Aquily.

Ze života dronů Pod označení dron se vejde dětská kvadrokoptéra na dálkové ovládání stejně jako třeba bezpilotní a přísně tajný letoun, který zabíjí teroristy. Základem je prostě jen absence pilota. Někdo tvrdí, že předchůdci dronů byli papíroví draci ve starověké Číně. Jisté je ale to, že historicky první bitvu díky nim vyhráli Rakušané v roce 1849.


46

Aquila, bůh internetu Končí srpen a střechy Vatikánu oslňují jedny z posledních letních paprsků. Mark Zuckerberg vchází pokorně do Svatopetrského paláce, aby se poprvé v životě setkal s hlavou katolické církve. Zakladatel Facebooku a podle většiny světových médií nejvlivnější člověk na světě musel před touto návštěvou čelit stejně skličující otázce jako mnozí před ním – jaký dar přinést papežovi? A přinesl mu dron. Vítejte ve 21. století. Byl to vlastně jen zmenšený model, ale i to se počítá. Obzvlášť, když jde o váš vlastní vynález. Zuckerberg totiž v létě odtajnil svůj nový projekt s názvem Aquila. Ne, nebojte se, není to další sociální síť, která z nás udělá ještě víc asociální zombies. Aquila je obří solární dron, a když myslíme obří, myslíme tím největší na světě. Má dokonce větší rozpětí křídel než dopravní Boeing 737. Jeho úkolem je vzlétnout zhruba 60 tisíc stop vysoko (něco přes 18 kilometrů), tedy do výšky, kde nejsou dopravní letadla, a hlavně žádné mraky. Ideální místo pro solární panely, kterými je poháněn. Jakmile ho tam čtyři karbonové vrtule dostanou, začnou se dít kouzla a Aquila pokryje okruh o průměru 60 mil internetovým připojením. Pro představu, kdyby se vznesl uprostřed dálnice D1 mezi Prahou a Brnem, pokryje obě naše největší města a ještě zvládne třeba Hradec Králové a České Budějovice. Na světě ale logicky existují i zapovězenější místa a tam právě Zuckerberg míří. On sám tvrdí, že kde je internet, tam je vzdělanost. Ale taky Facebook, takže těžko říct, o co mu jde víc. Aquila je bezpochyby definicí toho nejvíc cool a sexy dronu, co si zatím dovedeme představit. I přes své obří rozměry váží díky konstrukci z karbonových vláken zhruba stejně jako klavírní křídlo. A to polovinu váhy tvoří jen samotné baterie, které mají za úkol pohánět vrtule. Stačí jim k tomu 5 kW, což se rovná výkonu zhruba tří fénů na vlasy. Díky tak nízké spotřebě by měl být Aquila schopen vydržet nad mraky i několik měsíců. Komunikaci a odesílání dat obstará speciální laserový paprsek, jehož parametry Zuckerberg zatím nezveřejnil. Celá záležitost se teprve podrobně testuje, první devadesátiminutový let proběhl v létě v USA a prý je vše na dobré cestě. V nejbližší budoucnosti se tak bude, mimo té malé verze na papežově stole, vznášet Aquila třeba i nad Afrikou. Chyť mě, když to dokážeš Drony většinou neslouží moc mírumilovným účelům, jejich nejčastější využití vždy bylo a stále je ve vojenství. Takzvané UAV (unmanned aerial vehicles) patří k základní výbavě každé moderní armády. Dělí se na několik podskupin. Mimo těch útočných, které střílejí nebo shazují bomby, se na bojišti využívají i jako cíle a návnady. Mají za úkol znejistit nepřítele a strhnout na sebe jeho pozornost. Pokud vše vychází podle plánu, návnadové drony nepřežijí svůj let. Nepřítel má pak pocit, že vzdušnou hrozbu zlikvidoval, zatímco už je dávno obklíčen pozemními jednotkami. V době tajných služeb jsou naprosto zásadní i průzkumné a výzvědné letky, u kterých je zase kladen důraz na neviditelnost. Anglicky se označují „stealth“ a mimo speciálních nátěrů, které mají zabránit lidskému oku v jejich spatření, jsou chráněny i moderní protiradarovou technologií. Aby byl dron pro nepřítele neviditelný, musí se vypořádat právě s radarovým signálem. Existují tři možnosti, jak na něj. Může být například rušen rušičkou, to je ale nuda a v dnešní době se od tohoto způsobu upouští. Mnohem zajímavěji si s radarem pohrává povrch stealth dronů. Paprsek buď úplně pohltí, nebo ho odrazí pryč od vysílače. Obsluha radaru tak nemá sebemenší tušení, že nad ní právě proletělo futuristické letadélko.


A pokud se tak stalo nad přísně tajným areálem, cestou si samozřejmě nezapomnělo udělat pár pěkných HD fotek do sbírky. Podobným způsobem postupují například Jihokorejci v rámci zkoumání vojenských oblastí v KLDR nebo americké tajné služby při operacích na Blízkém východě. Nejčastěji jim k tomu pomáhá dron, který je tak utajovaný, že mimo počítačových 3D modelů neexistuje jeho oficiální fotka. Jmenuje se Lockheed Martin RQ-170 Sentinel a proslavil se hlavně jako zásadní pomocník při dosažení a zabití Usámy bin Ládina, zakladatele al-Káidy a hlavního organizátora teroristických útoků z 11. září 2001. O funkci a designu Sentinelu se začalo vášnivě debatovat zhruba před pěti lety, kdy ho (neznámo jak) ukořistil íránský režim. Podle zveřejněných fotek působil nepoškozeným dojmem, a tak se nepředpokládá, že byl sestřelen. Íránci Sentinel využili jako trofej a dalších pár měsíců s radostí publikovali fotky, na kterých ho zkoumá nadšený tým odborníků. Pentagon se od té doby obává, že v Íránu došlo i na pokusy o vytvoření vlastního stealth dronu.

Buď explodovaly moc vysoko nad městem, nebo se dokonce vracely směrem k rakouské armádě a působily v jejích řadách paniku. Benátčané tuto legrační podívanou ocenili náležitým potleskem a ironickými výkřiky „Bravo! Bravo!“. Balloon party v Benátkách Historicky první využití UAV ve válečnictví působí možná trochu směšně a absurdně. Asi si teď začnete ťukat na čelo, ale první vojenský dron vynalezli vojáci rakouského císařství v roce 1849. Ne, nezbláznili jsme se, fakt v roce 1849! Je potřeba si uvědomit, že dron nemusí vždy nutně vypadat jako aerodynamické letadlo ze sci-fi trháku nebo jako mrštný vrtulník na dálkové ovládání. Hlavním a základním předpokladem je vždy jen to, že nemá pilota. A toho Rakušané neměli. Když roku 1848 vypukly po celé Evropě nepokoje, ani Lombardsko-benátské království nebylo výjimkou. Severní Italové se vzepřeli habsburské nadvládě, kterou jim přidělil více než tři desetiletí předtím Vídeňský kongres, a vyhlásili samostatnost. V létě 1849 se ale rakouské jednotky rozhodly celou tuto oblast opět připojit ke své zemi. Ve jménu císařpána postupovaly severní Itálií a zastavily se až před Benátkami, které začaly dlouze obléhat. Přístavní město se bránilo tak urputně, že se císařská artilerie nedostala ani na dostřel. Mladý poručík Franz von Uchatius proto vynalezl nový a velmi nekonvenční způsob bombardování – pomocí vzdušných balonů, na které zavěsil výbušniny. Rakouská armáda je začala vypouštět od moře, aby měla jistotu, že je vítr donese až nad město. První pokusy končily nezdarem, buď explodovaly moc vysoko nad městem, nebo se dokonce vracely směrem k rakouské armádě a působily v jejích řadách paniku. Benátčané tuto legrační podívanou ocenili náležitým potleskem a ironickými výkřiky „Bravo! Bravo!“. Pár týdnu nato je ale nová, vymazlenější a mnohonásobně větší skupina rakouských dronů přinutila kapitulovat.

47

technologie /

t ext: Jiří bejček FOTO: Archiv

Příští zastávka: Závislost Obrovský a strašidelný vlak stojí ve stanici. V pozadí čnějí vysoké cihlové domy s komíny, za kterými se blýská. Máte za úkol vlak rozjet a držet ho stále v pohybu, k čemuž vám může pomoci jedině mechanická chobotnice Ann, která je k němu připoutaná řetězem. Rozhýbejte pár ozubených koleček, zaskřípejte páčkami. Brzdy povolují a vaše jízda pomalu začíná. Kolem to vypadá jako ve snu pravidelného konzumenta lysohlávek. Dark Train je nová počítačová 2D hra, pod kterou se podepsalo české studio. Stejně jako ve světě známější Amanita Design, rozhodl se sedmičlenný tým Paperash cílit na fanoušky artových adventure her. Zatímco třeba Botanicula od Amanity sází na roztomilost a hravost světa rostlin, Dark Train je čistě temná a strašidelná „klikačka“ jako stvořená pro studené zimní večery. Přesněji pro ty večery, které se protáhnou až do brzkých ranních hodin. Ještě chvilku! Na spaní budu mít přece dost času, až se s vlakem posunu o kus dál. Počkej, to už jsou fakt dvě ráno? Je to fakt papír To první, co všechny milovníky indie gamingu praští do očí, je grafické zpracování. Každá počítačová hra samozřejmě obsahuje efekty a triky. Hlavní část Dark Train je ale ručně vypracovaná, a to skutečně ručně. Samotný vlak, chobotnici, budovy a vůbec všechno, co ve hře potkáte a uvidíte, prošlo grafikům z Paperash poctivě pod rukama. Nakreslit, vystřihnout, nafotit a rozhýbat. Jako by někdo přesunul vaše kresbičky z dětství do počítačové hry a vdechl jim vlastní život. Při důkladnějším pohledu na obrazovku je vidět, že kulisy i hlavní objekty ve hře jsou

vyrobeny z běžných čtvrtek, které používáte ve výtvarce. Nejvýrazněji působí asi struktura zmuchlaných papírů. Tvůrci na svém webu zveřejnili i making of video, aby se ti, které taková práce zajímá, mohli podívat, kolik úkonů bylo potřeba k vyrobení jednoho pohyblivého prvku ve hře. Jiří Trnka by jim zatleskal. A kdyby se náhodou nepovedlo upoutat vaše oči natolik, aby si hru zamilovaly (čemuž upřímně moc nevěříme), o zbytek se postará zvuková stránka hry. Naprostou povinností jsou v tomto případě sluchátka, husí kůže je pak jistá. Skřípání, cvakání a ševelení je prokládáno děsivým skučením větru, který doprovází rozjetý vlak na jeho cestě. Ve hře neuslyšíte za celou dobu ani jedno slovo. Proč taky, když v ní nepotkáte žádnou živou postavu. A co že vás tedy čeká při několikahodinovém dobrodružství? Jako temný strojvedoucí s chobotnatou pomocnicí budete mít za úkol, velmi zjednodušeně, dojet z bodu A do bodu B. Vlak samozřejmě není úplně obyčejný. Ehm, jak by taky mohl, s létající chobotnicí na řetězu! Čtyři vagony, které k němu patří, reprezentují každý jiné místo – les, město, bazén a hřbitov. Během hry dochází na přeskládání a kombinaci těchto míst, což hru posunuje do nových rovin. Ann vás pochopitelně zavede i do temných zákoutí motoru, srdce celého vlaku. Ozubená kolečka, ozubená kolečka everywhere! Garantujeme, že se vám o nich za chvilku začne i zdát. Členkou studia Paperash a spoluautorkou hry je výtvarnice Kateřina Kynclová, autorka několika obálek našeho časopisu a mnoha ilustrací v něm. Gratulujeme, Káťo, krásná práce!

Dark Train Ideální zábava pro mrazivé zimní večery

Představte si, jak by to vypadalo, kdyby Jiřímu Trnkovi došly barvy a vyrobil by počítačovou hru jen s paletou plnou temných odstínů. Že píšeme nesmysly? Dark Train od českého studia Paperash ale přesně takhle působí. Není to úplně veselá hra, do depresí vás však určitě nepřivede. Jenom budete s každým dalším posunem ve hře závislejší a závislejší. Tak zhasněte světla, nasaďte sluchátka a rozjeďte se… vzhůru do temna!


48


49

fenomén /

t ext: Vladimir 518 FOTO: Matěj Homola, Filip Lab, Cakes, Vladimír Dušánek, V. Havelka, Roman Mrázek Vinopal, archiv K. (autora kapitoly Vontové)

Jsou knihy, které každým dnem nabývají na ceně, protože obsahují vzpomínky a fotky, které se jinak časem, roztroušené po šuplících a zapomenuté v krabicích někde na půdě, nevyhnutelně ztratí, zničí. Závěrečný díl Vladimírovy trilogie Kmeny je tady. Devadesátky byly na subkultury bohaté podobně jako šedesátky, které si ale v tehdejším Československu nikdo moc neužil; všichni museli budovat socialismus a věčné přátelství se Sovětským svazem.

Autoři kapitol Petr Hraboš Hrabalík (Underground) Josef Švejda (Brusle) Saša Neuman a Lukáš Kolíbal (Reggae) Jan Faltus (Squat) Jana Kománková (Dance) Jan Charvát (Military)

Životní styl městské nonkonformní mládeže se radikálně změnil až po sametové revoluci v roce 1989. S otevřením hranic a uvolněním tuhé socialistické morálky, která nestrpěla nic, dokonce ani číro na hlavě, všichni hladově absorbovali hudbu, nové životní styly, nové světonázory a často je přetavovali do originálních kulturních novotvarů, jak se snažili do českého kontextu, do té naší historické a společenské situace, naroubovat hip hop, graffiti nebo třeba squatting. Za vlády komunistů až za okraj společnosti zahnané kapely teď zažívaly nevídanou pozornost. Punkové, metalové a novovlnné skupiny prodávaly desky v desetitisícových nákladech a nově vznikající kluby nezvládaly nápor fanoušků při jejich koncertech. K těmto v základu již existujícím subkulturám se začalo přidávat velké množství těch nově vznikajících a právě ty vnesly do vznikající demokracie ještě další, zcela svěží vítr. Díky nevyjasněné majetkoprávní situaci se v centru velkých měst usazují squateři. Rock’n’roll devadesátých let je pro většinu lidí spojený především s komerčním filmem Šakalí léta, ovšem někde hluboko pod ním už v tu chvíli bobtná mnohem reálnější a magičtější rockabilly scéna. Do Prahy a následně do celých Čech se naplno dostávají fenomény jako graffiti, rap a breakdance. Vedle exploze rockových klubů se začíná rozvíjet i silná elektronická scéna, ve které je samozřejmě možné sledovat vše od travelerské free techno komunity přes undergroundové jungle a drum and bass kluby až po velké haly a festivaly zasvěcené house music. Vedle existující a dále se rozvíjející skate scény se etabluje ta bruslařská, podobně jako vedle punkové ta skinheadská. Ze sci-fi komunity se vyděluje proud hráčů deskových her a zavírá se na dlouhé roky do přítmí svých specializovaných heren. Objevují se skuteční Vontové, po pár solitérních pokusech se ustaluje reggae scéna a společně s tím se paralelně v jiné části společnosti z mnoha depešáků stávají ortodoxní fans skupiny Oceán, což mimo jiné má za následek i zvýšený zájem o judaismus včetně kurzů hebrejštiny. Na pražské Židovské obci se nestačí divit.


50


Štěpán Málek (Punk) K. (Vontové) Miroslav Václavek (Oceán) Vladimir 518 (Graffiti) Martin Žárovka Neal (Techno) JQr (Teplí) Ondřej Horák (Rockabilly) Arnošt Novák (Anarchismus) Karel Veselý (Rap) Honza Vedral (Skinheads) Petr Korál (Metal) Miloš Hroch (Skate) Tomáš Ivan Mládek (Hardcore) Martin Klíma (Dračí doupě) Tomáš Pospiszyl (Výtvarníci) Ivana IM Cyber Marcinová (Jungle DNB) Pavla Jonssonová (Alternativa) Vladimír Hulec (Sv. Divadlo) Tomáš Pšenička (16-bit)

51

fenomén /

1. máj 1996. Kapitola Punk

Vlad the Bulldog, Praha, Jižní Město, rok 1994. Kapitola Skinheads.

Pražští writeři Key a Romeo jedou ulovit další metro, New York City, rok 2000. Kapitola Graffiti.


52


53

fenomén /

Uctívači beden, sdružení soundsystemů OSN, rok 2000. Kapitola Techno.

Vasil Nikolos se svou dívkou Roxanou Drobilovou, konec 80. let. Kapitola Rockabilly.


54

Praha, první polovina 90. let. Kapitola Vontové.


55

VŠE O Kanye West. FENOMÉN Kmeny 90. TECHNOLOGIE Ze života dronů CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 4, 2016 ROČNÍK IX ZDARMA

Recommend Documents