Cahiers du CEFRES N° 19, Úvahy nad 20. stoletím
Alban Bensa (Ed.)
________________________________________________________________ Marie-Angèle Hermitte, Christine Noiville Vědomé šíření geneticky modifikovaných organismů v životním prostředí
________________________________________________________________ Référence électronique / electronic reference : Marie-Angèle Hermitte, Christine Noiville , « Vědomé šíření geneticky modifikovaných organismů v životním prostředí », Cahiers du CEFRES. N° 19, Úvahy nad 20. stoletím (ed. Alban Bensa). Mis en ligne le / published on : mars 2010 / march 2010 URL : http://www.cefres.cz/pdf/c19/Hermitte_2000_geneticky_modifikovane_organismy.pdf Editeur / publisher : CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE ://www.cefres.cz Ce document a été généré par l’éditeur. © CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE
1
VĚDOMÉ ŠÍŘENÍ GENETICKY MODIFIKOVANÝCH ORGANISMŮ V ŽIVOTNÍM PROSTŘEDÍ PRVNÍ PŘÍPAD UŽITÍ ZÁSADY OPATRNOSTI1 Marie-Angèle HERMITTE * a Christine NOIVILLE
**
Evropská směrnice 90-220 2 a určitý počet zákonů 3 či právních úprav jednotlivých států o šíření geneticky modifikovaných organismů v životním prostředí byly prezentovány jako jedna z fází normálního procesu začleňování a kontroly biotechnologie 4: stejně jako jsou tyto techniky podporovány patenty a výzkumnými programy, tak se také sledují jejich rizika. Za tímto pokryteckým prohlášením se skrývá revoluce myšlení, která možná nebyla zcela jasně pochopena 5: odborný význam výrazu „genetické riziko“ 6, jeho málo pozoruhodný charakter, nedostatek zájmu velké části obyvatelstva o rizika biotechnologie a horečnaté přijímání určitých legislativních postupů, to vše bezpochyby zakrylo trhlinu, která ostatně nebyla dobře vysvětlena těmi, kteří ji způsobili. Nerozpakujeme se říci, že se přesto jedná o první případ užití pověstné zásady opatrnosti, ne však vůči určitému produktu – například léku - ani vůči zvláštnímu problému - jakým je skleníkový efekt nebo ozónová vrstva -, ale přímo, vůči celku výrobních postupů ještě před tím, než mohla být zjištěna sebemenší dysfunkce 7. Biotechnologie byla totiž představována, právem či neprávem, jako nový způsob výroby 8, který je založený na novém souhrnu technik, charakterizovaném zásahy na buněčné úrovni, ať se jedná o čistě genetickou povahu věci, nebo o klonování, sexování embryí atd. Tento soubor Tento článek představuje jednu z etap celkové studie objednané oddělením zdraví a životního prostředí na Ministerstvu životního prostředí * Ředitelka výzkumu v CNRS, GAPP ** Stipendistka (FREMER); během své habilitační práce pracuje pod vedením M.-A. Hermitte. Uvedená stanoviska nijak nezavazují instituci, která financuje doktorský výzkum. 2 Úřední list E.S. z 8. května 1990, č. L 117, s. 15 3 Ve Francii, zákon č. 92-654 z 13. července 1992, Úřední list z 16. července, s. 9523 4 Viz sdělení komise Evropského společenství v Radě, „Právní rámec Evropského společenství pro kontrolu biotechnologií“, poslední COM (86) 573, kde komise oznamuje svůj záměr prezentovat návrhy právních úprav Společenství pro biotechnologii, mezi nimi vše, co se týká volného šíření v přírodním prostředí. 5 Přesto srov. s expertizou L.-M. Houddebina pro D. Chevalliera, Zpráva o využití biotechnologie v zemědělství a potravinářském průmyslu OPCT, č. 1327 a 148, díl II, s. 438 6 Je zbytečné zde udávat předpokládaná rizika, která již byla dobře analyzována ve výše citované Chevallierově zprávě: mezi uvedenými motivy směrnice 90-220 jsou například rozlišovány 4 typy rizik - vznik patogenních vlastností ohrožujících člověka, zvířata a rostliny, narušení ekosystémů, přenos nových genetických vlastností na další druhy s nežádoucími efekty a nadměrná závislost na druzích, které postrádají genetickou variabilitu. 7 Zásada, která se objevila v závěrečné deklaraci konference ve Stockhlomu, je poprvé aplikována ve Vídeňské dohodě o ochraně ozónové vrstvy z r. 1986. V souvislosti se zprávou z Bruntlandu z r. 1986 se stává základním principem práva o životním prostředí. Do evropského práva vstupuje s čl. 130 Maastrichtské dohody a do mezinárodního práva s konferencí v Riu. 8 Dvě „zvláštní vydání“ – Sciences et Avenir, č. 68, La Recherche, č. 188, podávají přesnou zprávu o tomto globálním přístupu: ukazují, jak lidské choroby, které zůstávají k tomuto dni nezvládnuté, mohou být poraženy prostřednictvím „genetické zbraně“, která dodá rozluštění lidského genomu, jak se bakterie stávají novými otroky moderní doby, kterých je využíváno téměř jako „horníků“ k vydolování posledních nedostupných klonů, jak lidé, kteří dosáhnou sta let, budou živeni rostlinami a živočichy, jejichž výnos bude proporčně zvýšen (aniž by však byla současně s tím položena otázka přemnožení či věkové pyramidy), jak se konečně bude moci každý živý organismus stát obrovskou chemickou továrnou. 1
2
technik umožňuje zásadně „překonat mezidruhové bariéry“ vyhledáním genu v mikroorganismu, potřebného pro rostlinnou odrůdu, což je operace v rámci pohlavního rozmnožování rostlin nemožná. Tato možnost lovit v jakémkoli hájemství živé říše gen, jemuž je tak dána možnost vyjádřit se v další oblasti, vede k novému vnímání života, chápaného jako indiferentní celek, jako opravdová zásobárna genů, a tedy surovina ve stejném smyslu jako ropa nebo minerály 9. Při využití této nové suroviny, nebo alespoň její pozoruhodné expanze v porovnání s tradičními modely, je pak možné vytvoření nové kultury domestikace živočišných a rostlinných druhů, v níž se ke klasickým zemědělským úkolům přidají cíle průmyslové, např. produkce léků v kravském mléce nebo bílkoviny v řepce. Z toho automaticky vyplývá na jedné straně proměna výrobních postupů, neboť klasické průmyslové produkty mohou vyžadovat nejenom fázi tovární výroby, ale též fázi agronomickou, na druhé straně pak také změna výrobních vztahů, a zvláště postavení zemědělců ve společnosti, kteří se nevyhnutelně stávají „dělníky biotechnologie“, propůjčujícími půdu, práci a znalosti užitečné v mnohem šířeji pojatých výrobních procesech: takovou roli jistě převezme například výrobce mléka, získávaného od stád transgenních zvířat a umožňujícího vyrobu faktoru VIII, chybějícího hemofilikům 10. V poslední řadě tušíme, že všechny tyto změny povedou ke změnám sociálním, morálním a politickým, bez toho, že by v tomto ohledu kdokoli mohl říci něco přesvědčivého, poněvadž jsme odkázáni na pouhé předpovídání. Přesto je již dnes zřejmé, že vzniká nové vnímání živé bytosti, jejíž fenotyp nebude více produktem tajemné alchymie dědičnosti, ale výsledkem interakce mezi ještě málo poznaným, ale poznatelným individuálním genomem a jeho přírodním a sociálním prostředím, což nemůže nepůsobit na výběr v reprodukci člověka, ale také na správu individuálního a veřejného zdraví 11, výběr povolání atd. Každý nový způsob výroby vyvolá změny sociální a také, dle téže hypotézy, nová rizika. Měli jsme určitý čas na přijetí tohoto konstatování, prostého jako skutečný „přírodní zákon“, který ovládal průmyslový rozvoj již od XIII. století. Nijak jsme se ovšem nepokoušeli předpovědět zvrácené důsledky nové techniky 12. Teprve po činu se rekonstruoval vznik nehody či dysfunkce a pracovalo se na jejich nápravě a prevenci. Na stejném principu přitom funguje i dnešní společnost, vedená velkými mandaríny etiky, kteří nás ujišťují, že vývoj napraví škody vzniklé vývojem. Abychom se o tom přesvědčili, stačí si přečíst pozoruhodný závěr jedné knihy J. Bernarda, který je zastáncem tohoto schématu. 13 Scéna se odehrává v roce 2 500. Profesor bioetiky, který učí na Collège de France a žije na jednom řeckém ostrově, se odhmotňuje, aby se během vteřiny mohl dostavit na svou přednášku, a vzpomíná na to, jak se svět vrátil do svých kolejí po „velké katastrofě bioetiky“, jež se odehrála na počátku století. Proslulý lékař a etik se nám tedy na konci knihy, který jinak přehlíží všechny kritiky současného fungování biomedicíny, snaží naznačit, že katastrofa je přece jen na obzoru, čímž nás na ni chce skrytým způsobem připravit a zároveň nám sdělit, že se nic neděje, poněvadž řád bude opět nastolen. Byly již analyzovány určité proměny, které toto nové vnímání způsobilo. Srov. M.-A. Hermitte, „Spravování společného dědictví, příklad biologické rozličnosti.“, „Země. Společné dědictví.“, pod vedením Martine Barrère, prosinec, 1991. 10 V určitém smyslu není žádný rozdíl mezi tím, zda se kráva dojí pro potřeby průmyslu či zemědělství; antropologové ovšem ukázali, jak si chovatelé vypracovali svou vlastní strategii selekce mezi inseminačními centry a býky, kteří byli v regionu k dispozici. Tato svoboda již zřejmě nebude nadále u transgenních zvířat možná, protože si nebudeme moci dovolit „ztrátu “ genu v průběhu volného páření. 11 Celou touto problematikou se zabývá takzvaná „predikativní“ medicína. 12 Můžeme dokonce zjistit způsob, kterým XIX. stol. oslavovalo to, co dnes nazýváme znečisťění; dva příklady mne obzvlášť zůstaly v paměti: malby jídelny zámku rodiny Schneider, představující zlověstné krajiny čadících továren, pojednané umělcem s graciézní důstojností pastorálních výjevů předchozího století, a „veselost“ hluku kovadliny, rozbíjející samotu a trápení ženy „mistra kovářského“, Georges Ohnet, Mélos, collection Omnibus. 13 J. Bernard, „Bioetika“, Huchette, 1992 9
3
Právě proti tomuto přístupu, který se o hrozbu zajímá teprve po jejím propuknutí, se zákony o šíření pokoušejí působit. Podle toho, co je nám známo, skutečně nikdy nebyla zaznamenána žádná nehoda ani zvrácený účinek, které by byly vyvolány biotechnologiemi – bylo by třeba posuzovat odděleně samo lidské rozmnožování – ; a je navíc velmi obtížné něco takového vůbec předvídat. Ve vědecké obci je taková nejistota kvalifikována jako absence důkazu a tedy jako presumpce toho, že technika sama není nebezpečná. Tradiční vědecká logika vyžaduje, aby se počkalo až do chvíle, kdy se hrozba naplní, a teprve potom se uznalo, že toto riziko je prokázáno a že je legitimní s ním počítat. Ve svém přepisu do právního řádu pak tato logika znamená, že konrola se zaměřuje pouze na nebezpečné biologické produkty, ať už byly získány jakýmkoli způsobem, a nikoliv na vše, co je produktem genového inženýrství jako takového. Tento klasický přístup k riziku se velmi konkrétně projevuje v právu na volné podnikání a obchodování s produkty, dokud jejich nebezpečnost nebyla prokázána. Zásada opatrnosti oproti tomu představuje dokonalé převrácení tohoto pravidla : jen proto, že je daná technika nová a že každá nová technika představuje víceméně jisté riziko, přinejmenším vědecké nejistoty, dovolujeme si vyvodit takový závěr, že „opatrnost“ je na místě, dokud neškodnost (a nikoli riziko) nebyla prokázána. S tímto postojem bezprostředně souvisí zavedení systému předběžných povolení před jakýmkoliv šířením, i experimentálním a pokládaným za bezpečné, již v okamžiku, kdy byl organismus „modifikován“ s pomocí techniky relevantní genovému inženýrství 14. V Evropě jdeme ještě dál: státy přistoupily na reciproční kontrolu, kdy jeden z nich může požádat Brusel, představující poslední rozhodující instanci, o zákaz komerčního šíření na území dalšího členského státu. Nenacházíme se tedy v oblasti obecného práva svobodného podnikání a státní svrchovanosti, ale ve výjimečném stavu, běžně určeném pro druhy produktů, jejichž neblahé účinky již byly předem prokázány. Je to poprvé v historii práva, kdy se pokoušíme aplikovat tento režim na souhrn způsobů produkce před jakýmkoliv jejich neblahým účinkem 15. Na d ru hé straně obsahuje tak ov ý zákon určitý počet charakteristik toho, co je možno nazývat eko-produkcí, tj. takovou formou výroby, pro niž je typická vlastní vůle projektovat od samého počátku produkty, které nepoškozují ani zdraví, ani životní prostředí, přičemž je počítáno i s odpadem, který přitom vzniká 16. Proto tato revoluce zápasí s ostatními prvky právního systému, které vycházejí z dřívějšího přístupu k riziku a představují překážku pro úplnou realizaci jejích výsledků. Není tedy celková a je ohrožena erozí. Není celková, a to nejméně ze dvou důvodů. Ze všeho nejdříve se musíme pozastavit nad propastným rozdílem, oddělujícím diskurz o kontrolním rámci pro biotechnologie, který se týká všech výrobních technik bez rozdílu, a omezením směrnice na samotné geneticky modifikované organismy, jež představují pouze část onoho souhrnu. Klonování, pokud budeme mluvit pouze o něm, by si rovněž zasluhovalo předběžné posouzení způsobů jeho Přílohy 1A a 1B směrnice 90-220 uvádějí tři seznamy různých typů technik: první uvádí techniky, které způsobují genetickou modifikaci, druhý určuje, které techniky tuto modifikaci nezpůsobují (s výjimkou zvláštních okolností), třetí se pak týká technik modifikace, na něž se směrnice nevztahuje. Francouzský zákon odkazuje právě k takovému vytváření seznamů pomocí dekretu. Tento bod je třeba přísně sledovat, neboť právě zde se rozhoduje o platnosti přepisu, který bude takto proveden. 15 Právě zde se objevuje novinka a nikoliv tedy v kontrole pokusů, která již částečně existuje v biomedicínském výzkumu, což je opak tvrzení H. Curlena, ministra vědy a výzkumu, z 21. dubna 1992, s. 695. 16 Srov. například první článek zákona ze 13. července 1992; senát přidal bod o), který do zákona o šíření zahrnuje také skladování, likvidaci a eliminaci odpadků. Stranou zůstalo pouze převážení, což samozřejmě znamená novou trhlinu v myšlence ekologické produkce. 14
4
užití dříve, než bude uvedeno na trh, neboť může značně ovlivnit procesy genetické standardizace, které již dnes fungují při tradičním šlechtění. Na obecnější rovině pak zjišťujeme, že procesy podpory, ať se jedná o patentová práva 17 nebo o program subvencí a investic určených na urychlení běhu věcí, směřují k biotechonologiím bez rozdílu, tj. ke všech myslitelným technikám, zatímco jejich posouzení a kontrola jsou omezeny na aspekt, který nejvíce provokuje naši fantazii, totiž na genetické manipulace. Na politické úrovni se jedná o zcela iracionální restrikci. Můžeme si klást otázku, zda zásada opatrnosti neprotiřečí snaze urychlit vývoj technologie, tj. snaze vymanit se z přirozeného rytmu získávání znalostí, jež by umožnila jejich lepší osvojení jak na poli vědeckém, tak na poli společenském. K tomuto rozporu ostatně také směřuje kritika senátora P. Laffitta, zpravodaje v Senátu, který trvá na nezbytné a zásadní činnosti, která by zahrnovala jak aktivní pomoc, tak výběr kontrolních prostředků, jež by vyloučily veškeré zpomalení očekávaného vývoje 18. Proto také soudí, že směrnice, příliš opatrná, nepředstavuje „ani příliš vyvážený ani příliš uspokojivý kompromis“ mezi „vysokou úrovní ochrany životního prostředí“ a „rozmachem biotechnologií“. 19 Jako druhý důvod můžeme uvést, že opatrný postoj by měl vzít v úvahu, při udělování povolení pro uvedení na trh, sociální účinky organismu 20. Je správné vyrábět pomocí mikroorganismů příchuť vanilky a olupovat tak vyvážející země o zdroj těžko nahraditelných příjmů? Až dosud se Evropa úspěšně bránila zavedení laktačního hormonu na trh, aby ochránila chovatele před účinky koncentrace, které by toto zavedení s sebou přineslo. V tuto chvíli však pouze návrh norského zákona ukládá toto vyhodnocení sociálního efektu způsobeného zavedením organismu („důkazní břemeno“ společenské neškodnosti GMO náleží žadateli). Přesto již existuje návrh Evropské komise, k tomuto dni stále ještě neoficiální, který předpokládá, že by povolení vyplývající ze směrnice 90-220 mohla brát v potaz úctu k transgennímu živočichu, neboť plánované výzkumy musí v každém případě respektovat povinnosti spojené s použitím zvířat pro vědecké účely (směrnice 86/609 ze 24. listopadu 1986). Také odtud, stejně jako z norem AFNOR, by tedy mohly vzejít určité hranice, které by omezily naši obrazotvornost v jejích představách o genetických zásazích, alespoň co se živočichů týká 21. Tato idea však nevzbuzuje úplnou důvěru, přestože by byla velice užitečná a měla by být rozšířena do ostatních oblastí genetiky. Bylo by například vhodné začlenit do systému povolení pro uvedení na trh genetické testy, které lze využít v diagnostice lidských chorob, tj. prvek společenské účelnosti. Bez této opatrnosti (a možná i s ní) nám hrozí rozvoj
Tím pádem na sebe patentové právo bere určitou část vyhodnocování rizik, která však nutně nespadá do jeho kompetence, srov. M.-A. Hermitte „Živočich podléhající patentovému právu“, Natures, sciences, ecolátés, vol. 1, no 1, 1993, Dunod. 18 Zpráva pro Senát, č. 276, s. 20. 19 Tamtéž, s. 7. 20 Srov. vznik této myšlenky při rozhodnutí Rady z 26. března 1992, kdy byl ustanoven specifický program technologického výzkumu a rozvoje v oblasti biotechnologie v letech 1990-94, který pokládá za nezbytné doplnit program výzkumu o vyhodnocení jeho „ekonomického a sociálního dopadu, stejně jako eventuálních technologických rizik“ a o studie, jejichž pomocí bychom se mohli vyvarovat toho, aby se výsledky „odchylovaly od svého původního účelu nebo byly deformovány při své prezentaci“,z 24. dubna 1994, č. L 107/11. 21 Domestikovaná transgenní zvířata ostatně spadají pod evropskou dohodu o ochraně zvířat v chovech, Úřední list E.S. č. L 395/21. ze 31. prosince 1992. 17
5
nejrůznějších genetických depistáží, jako je například pátrání po genetických základech násilí a kriminality, na němž pracuje několik výzkumných skupin 22. Uvedený systém je však rovněž ohrožen erozí, protože mnozí vědci, ekonomové i politici zcela nepřipustili legitimitu tohoto postupu, který pranýřuje „nevinnou“ technologii a ohrožuje tak rychlost jejího rozvoje. Existují tedy silné tlaky, jejichž cílem je rozbití základů právních úprav, a je zajímavé konstatovat, že velkou část nástrojů tohoto rozrušování texty předpokládají nebo tolerují. Zde se tedy pokusíme pečlivě popsat jak originalitu uvedeného systému, tak zárodky zničení, v něm obsažené, a přinejmenším částečnou legitimitu tohoto sebezničení. I.
Genové manipulace, příležitost k nové společenské smlouvě23
Rozhodnutí kontrolovat genetické manipulace podle zásady opatrnosti výslovně vyplývá z vůle „neopakovat chyby spojené s jadernou hrozbou“, představující exemplární situaci, na níž odkazují obě nátlakové skupiny, podílející se na tvorbě textů - určitá část vědeckých a průmyslových odborníků na straně jedné a někteří militantní ekologové na straně druhé. Politika, která má rozsoudit tento spor, se sama připojila k této analýze, jak ukazuje Chevallierova zpráva: „Je třeba vyloučit, aby se u biotechnologií opakoval tentýž scénář, který se v současnosti odehrává v oblasti jaderné energie, tj. zablokování užitečné a nezbytné technologie prostřednictvím projevů iracionálního strachu, plodu neinformovanosti a autoritativního vnucování určité technologie s vyloučením demokratické debaty“. A) Vědci, průmyslníci a politici za smlouvu o boji proti iracionalitě Svolaní odborníci 24 na nebezpečí šíření příliš nevěří. Trvají na tom, že je pravděpodobně dokonce menší než u tradiční biotechnologie, poněvadž zvládnutí řídících postupů je mnohem větší. Na podporu tohoto tvrzení hrají důmyslnou hru s termíny kontinuity a přerušení. Pokud jde o kontinuitu, uvádějí jako důkaz stáří biotechnologií, odhadované na 10 000 let, neboť genové inženýrství se vyvíjí ve vztahu k tradičním technikám bez „kvalitativního přerušení“ 25. O tuto kontinuitu se například opírá kritika na adresu evropské směrnice, formulovaná Kolegiem pro prevenci technologických rizik. Směrnici je vyčítáno vytvoření souboru zvláštních pravidel, které způsobuje „neoprávněné oddělení pravidel, určených pro produkty tradiční biotechnologie, od těch, které se týkají genového inženýrství“. Je pravda, že výběr předběžných povolení pro veškeré výzkumy následně zavedené na trh, pokud jde o potenciální nebezpečí, pranýřuje určité charakteristické procesy za „genetické manipulace“, ale takový byl do jisté míry záměr těchto ustanovení. Díky tomu je evropská směrnice, stejně jako zákony jednotlivých zemí, nucená promyslet sám pojem genetické modifikace, aby mohly být mezi biotechnologiemi odděleny techniky podléhající systému povolení od těch, které jej nevyžadují. Samozřejmě, že ne každá genetická modifikace spadá Express ze 17. a 23. prosince 1992, s. 95; vědci pověřeni tímto programem oznámili svůj úmysl umístit děti do terapie před dosažením věku tří let. Objevení genů by mělo navíc umožnit stanovení prenatální diagnózy. 23 N. Atkinson a B. Sherman. „Intelectual property and environmental protection“, BIPR 5-1991, s. 165 24 Jenomže ti, kteří bývají svoláváni, nepatří většinou k těm, jejichž kulturní hledisko by se předem vyznačovalo nedůvěrou 25 Kolegium pro prevenci technologických rizik, názor na biotechnologie, 8. březen 1990, viz také A. Deshayes. Parlamentní úřad, díl II, výše citované dílo, s. 445 22
6
do sféry, v níž má být směrnice použita, jinak by se taková kontrola musela týkat veškerého tradičního šlechtění. Článek 2 francouzského zákona tedy stanoví, že „ustanovení tohoto zákona nepodléhají geneticky změněné organismy získané technikami, které z hlediska jejich přirozeného charakteru nejsou považovány za techniky, které způsobují genetickou změnu, nebo techniky, které jsou předmětem tradičního využití bez ověření toho, zda jsou škodlivé pro veřejné zdraví nebo životní prostředí“. Jestliže první část této věty poněkud postrádá smysl, její druhá část dobře charakterizuje podstatu těchto právních úprav: jelikož máme zkušenost s tradičními technikami genetických modifikací, lze je vztahovat k tomu typu právních úprav, který jim byl určen, protože však pociťujeme určitou vědeckou nejistotu ohledně těch nových, musí se tyto techniky stát předmětem jiných právních úprav, přizpůsobených takové nejistotě. K tomu je však třeba poznamenat, že rozdíl mezi „výzkumnými“ a ostatními technikami není zcela zřetelný. Kvůli těmto problémům se stanovením hranice bylo rozhodnuto, že k obecně formulovanému principu je nezbytné přiřadit nevyčerpávající seznam technik, podléhajících směrnici, a těch technik, které jí nepodléhají. Ať už se to má s legitimitou vybrané hranice jakkoliv, rozhodně nelze zpochybnit, že rozdíl je stanoven podle užité techniky a nikoliv podle typu získaného produktu. Nejméně pro tuto chvíli tedy zaujímáme přístup horizontální, zvaný „procesový“, spočívající v hodnocení všech produktů získaných těmito technikami, a nikoliv přístup vertikální, zvaný „vyhodnocení produktu“, podle nějž by podléhaly posouzení a povolení pouze ty geny nebo organismy, které jsou potenciálně nebezpečné, ať už je technika umožňující jejich získání nebo využití jakákoliv. Jistí vědci velmi těžce nesli toto uvalení klatby na technologii jako takovou, tím spíše, že podle jejich předpokladu tato technologie navazuje na tradiční biotechnologie. Tato prohlašovaná návaznost na tradiční postupy je nicméně opouštěna ve chvíli, kdy se jedná o popis očekávaného vývoje. V takovém případě se totiž nemluví o ničem jiném než o převratných změnách a radikálních proměnách. Toto napětí mezi kontinuitou, co do rizika, a převratem, co do rozvoje, je zřetelné v celém diskurzu odborníků na toto téma; zvláště zřetelné je v práci A. Deshaye, určené Úřadu parlamentu pro vědecké a technologické volby: „Zamyšlení obsažená v předchozích kapitolách nás přivádějí k závěru, že s obsahem genetiky jasně souvisí převrat v dosavadní technologii, přesto se však tento rozvoj začleňuje do kontinuity podstoupených rizik“ 26. Navzdory tomuto obecně sdílenému optimismu je však třeba říci, že politické rozhodnutí využít systému předběžných autorizací až do dnešní doby ve všech vyspělých zemích bez velkých obtíží převládlo, neboť ti nejangažovanější odborníci jsou přesvědčeni, že průhlednost a kontrola jsou cenou za vyloučení rizika růstu „iracionálního strachu“ z genetiky u obyvatelstva. Domnívají se, že nedůvěra obyvatelstva a nárůst protivědeckých nálad, který podle nich bují, mají svou příčinu v neschopnosti „komunikace“, která je navíc znásobená chybějící výchovou populace. Tato analýza je překážkou, protože popírá jakoukoli možnost uznat, že i kritické stanovisko může být oprávněné, což je v demokracii šokující. A tato myšlenka není bohužel pouze dílem vědců, ale byla také převzata například Michelem Rocardem při konzultaci pro Kolegium prevence technologických rizik 27. února 1989 o „problémech komunikace vědecké obce“. V tomto kontextu se pak souhlas vědců a průmyslníků se systémem autorizací jeví jako určitý blahosklonný ústupek vůči nevěřící a nedůvěřivé občanské společnosti. Jak velmi dobře vysvětluje Axel Kahn, od roku 1987 prezident Komise biomolekulárního inženýrství, která povoluje šíření ve Francii 27, právní 26 27
pozn. chybí Figaro, 13. duben 1990.
7
úprava je jediným prostředkem, jak vyloučit neuvážené reakce, které by mohly vést k „moratoriu pro výzkum a pokusnictví, tj. k moratoriu, které by mohlo zablokovat získávání znalostí a podněcovat neregulérní výzkum“. Diskurz, na němž stojí systém předběžných opatření, tak v sobě nakonec obsahuje paradox, přesto však není nesrozumitelný: aby zabránili růstu iracionálních vášní, podrobili se vědci myšlence systematické kontroly rizika, v nějž však mnoho nevěří28, což se může zdát ještě iracionálnější, ledaže by se přijalo tvrzení, podle nějž může být zlo pokořeno pouze za cenu částečného ústupku. Ohlášená společenská smlouva je tedy nejen prostředkem kontroly rizik, ale také prostředkem boje proti protivědeckým náladám 29. Z četných stran se ostatně ozvala lítost nad tím, že se zákon více neopírá o vědecké údaje, podle nichž nejsou techniky genetických změn samy o sobě o nic nebezpečnější než ostatní. Můžeme citovat senátora Laffitta, který lituje „zvláštního osudu, který byl přiřknut těmto technikám a který příliš nepomáhá v dotvrzení myšlenky, že tyto techniky nejsou o nic nebezpečnější než ostatní, a to navzdory její oprávněnosti“ 30. V souvislosti s tím pak senátor klade důraz na výchovnou funkci práva, která zde byla převrácena naruby. Dalším příkladem by pak mohl být John Madox, uznávaný ředitel časopisu Nature, který si myslí, že přehnaná tvrdost anglického práva může úzkost spíše vyvolat, než aby ji potlačila 31. B) EKOLOGOVÉ A PARTICIPAČNÍ DEMOKRACIE U ekologů je situace bezpochyby mnohem více spletitá: někteří z nich nesporně věří v různé p odob y rizik a, k teré s sebou šířen í nese, zatímco ostatn í, k teří se málo zajímají o p od statu problému, se především snaží o politickou proměnu, která je hlavním bojovým cílem většiny ekologických hnutí: za nejpodstatnější přitom považují účast občanských sdružení na rozhodování a na kontrole výroby. Rizika, která sdružení na ochranu přírody opakovaně připomínají, jsou dvojího řádu, ekologického a společenského; žádné z nich však dodnes není zpracováno s vědeckou přísností. Jedná se samozřejmě o riziko nepředvídaného úniku genu: tuto hrozbu sice nikdo nezpochybňuje, zčásti je však známá a zčásti nová, pokud zahrnuje přenos jednoho genu původem z cizí taxonomické jednotky do organismu příjemce. Zároveň se ale jedná o rizika, jejichž specifický ráz je spornější, jako je například genotypová uniformita nebo zvýšená odolnost vůči chemickým produktům. Je sice pravda, že nově objevené geny odolnosti doprovází velký mediální hluk, pokud byly získány genovým inženýrstvím, avšak tradiční šlechtění jich už dávno poskytlo obrovské množství. Až dosud francouzská sdružení skutečně mnohem více pracovala na otázce veřejné informovanosti než na obsahu rizik. Ze strategického hlediska to byl legitimní výběr, protože je vždy možné postupně vybudovat síť odborníků, zatímco rozsah osob, které mají právo na informace, je zákonem ustanoven jednou provždy. Z tohoto hlediska se pak úspěšnost ekologických aktivistů v jednotlivých zemích velmi lišila, přičemž kvalita zvoleného řešení zásadním způsobem mění obsah ohlášené společenské smlouvy.
H. Curien „Genové inženýrství nikdy nezpůsobilo nejmenší nehodu a podle mého osobního názoru ji nezpůsobí ani v předvídatelné budoucnosti“, 21. duben 1992, s. 695. 29 Srov. velmi charakteristickou větu profesora François Grose, citovaného D. Chevallierem: „Je třeba, aby společnost postupně pojala důvěru ke svým vědcům a také, aby se tito více vyjadřovali a upřímně vysvětlovali to, na čem právě pracují“, Úřední list, Débats, 26. červen 1992, s. 2901 30 pozn. chybí 31 pozn. chybí 28
8
Je třeba poznamenat, že situace se zásadně zhoršila již tehdy, když byla odhlasována směrnice; Komise tehdy nezavedla právo na informace, které se pak v Evropském parlamentu stalo předmětem doplňovacího návrhu. Právo na informace pak bylo zrušeno, opět zavedeno a s konečnou platností znovu zrušeno, čímž se změnilo na pouhou možnost, jejíž využití bylo ponecháno volnému uvážení členských států; článek 19 však přesto zahrnuje seznam, který byl převzat francouzským právem 32 a který zahrnuje určitý počet informací, jež v žádném případě nesmějí zůstat tajné. Velká Británie patrně míří ve veřejné informovanosti mnohem dál: pozměnila totiž část Zákona č. VI o ochraně životního prostředí, aby je sladila s komunitárními směrnicemi. Zákon stanoví, že veškeré žádosti o šíření budou zaneseny do veřejného seznamu a že veškerá povolení budou publikována v nejméně jedněch nebo více místních novinách. Průmyslníci se však snaží zúžit okruh informací, které jsou určeny ke zveřejnění. V Německu zákon o genovém inženýrství, ze dne 20. června 1990, stanoví, že veškeré žádosti o šíření podléhají veřejnému šetření, což zaručuje nejlepší možnou informovanost. Avšak tento zákon, který průmyslníci označují za příliš tvrdý, je v současné době zmírňován a není jisté, zda bude vůbec systém veřejné rozpravy nadále zachován, přičemž jedinou výjimkou by snad mohly být organismy posuzované jako nebezpečné. V Holandsku a v Dánsku jsou informace bedlivě rozšiřovány a k šíření GMO může dojít až po uplynutí lhůty, která je ponechána ekologickým sdružením na jejich reakci a kterou tato sdružení s naprostou pravidelností hojně využívají. Francie očividně nemá v úmyslu následovat tyto nebezpečné příklady, což by mělo postupně vést k vyrovnávání rozdílů zespoda. Navzdory postranním úmyslům i rozdílnosti názorů se tedy nakonec přece jen podařilo nalézt minimální konsensus. Biotechnologové přijali systém výroby, který je kontrolován již od své experimentální části33, stejně jako povinnost určitého zveřejňování informací, za což se jim má dostat přijetí nových technik ze stran obyvatelstva. Moratoria, úzkostlivost, ekoterorismus a obávaná roztržka mezi vědecko-průmyslovým světem a občanskou společností, by tak měly být zažehnány. Právo zde bylo povoláno k tomu, aby dostálo své tradiční zklidňující funkci a zamezilo společenským střetům. Stalo se tak na žádost vědecké a průmyslové obce, která jako první vytvořila skupiny, zamýšlející se nad tímto problémem, a to jak uvnitř jednotlivých států, tak i v OCDE 34 a v Evropském společenství. Ve stejné době zatím mnohé ekologické skupiny pohlíželi na biotechnologie s nadějemi, neboť je předpona „bio“ podněcovala spíše k příznivému než k odmítavému postoji, jak poznamenali Přátelé Země ve svém spisu o biotechnologiích z roku 1987. C) POLITICKÁ ROZHODNUTÍ A OTÁZKA STÁTNÍ SVRCHOVANOSTI. Z politického hlediska zaujaly jednotlivé státy jasně vyhraněné postoje. Brusel vytvořil první závazky. Dánsko, Německo a Holandsko hrály s kartami velké opatrnosti, Velká Británie s kartou průhlednosti a Francie trumfovala esem vědecké elity a osvíceného despoty. Další země si svou originální doktrínu nevytvořily.
Skutečný obsah informací, které budou mít Francouzi k dispozici, bude znám až po zveřejnění zaváděcích předpisů. 33 Ale nikoli kontrolu výzkumných témat, jak to řekl H. Curien za parlamentní debaty, 22. červen, s. 1915 34 Tato organizace hrála hlavní roli v uvědomění nutnosti vypracovat sladěné právní úpravy, aby se tak zabránilo neshodám při obchodování. 32
9
a) Směrnice z Bruselu se nechala inspirovat čistě environmentálními a nadnárodními hledisky, což by bývalo mělo vést, na základě povinnosti členským zemí doslovně začlenit evropské směrnice do svého práva, ke dvanácti ekologickým, "zeleným" legislativám. Ve skutečnosti však byly již existující rozdíly v legislativách jednotlivých států ještě více prohloubeny prací na těchto nových úpravách, což jistě přinese do budoucna další problémy s harmonizací práva. Důvodová zpráva nezačíná, narozdíl od mnoha podobných textů, oslavou očekávaného pokroku, který mají biotechnologie přinést, a omezuje se na střídmý výčet několika druhů užití geneticky modifikovaných organismů v životním prostředí. Komise dále uvádí, že „kombinace charakteristických vlastností, která by přirozeně nikdy nemusela vzniknout“, zvyšuje vědeckou nejistotu, pokud jde o chování těchto organismů, což nás zavazuje k opatrnému přístupu. Komise z toho dále vyvozuje, že jak pro rozvoj této nové technologie, tak pro ochranu obyvatel a životního prostředí je nutné vytvoření právního rámce, který by vyloučil vznik všech potenciálních rizik. Struktura rozhodování musí odpovídat specifičnosti technického problému, s nímž se zde setkáváme: jedná se o živé organismy, schopné autoreprodukce a také překračování hranic ze své vlastní iniciativy. Existuje zde tedy potenciální zasažení životního prostředí každého členského státu a možná nevratnost těchto účinků. Tvorbou komunitární právní úpravy mělo být rovněž dosaženo cíle, souvisejícího s vytvořením jednotného trhu, na němž by pak výrobci mohli volně obchodovat s těmi organismy, jejichž uvedení na trh již bylo schváleno. Kvůli nedostatku zkušeností se tato úprava se stále ještě nemůže týkat přesných dohod o „osvědčených výrobních postupech“. Jediný prostředek, jak v tomto oboru získat znalosti, spočívá ve stanovení postupu oficiálního oznámení a povolení případ od případu, který bude přitom závazný jak pro průmysl, tak pro vědecké instituce. Další cíle směrnice jsou mnohem jednodušší. Na jedné straně je třeba vnutit zemím Třetího světa, které se zřejmě o tento problém příliš nezajímají, alespoň minimální závazné postupy pro zacházení s biotechnologiemi; na straně druhé je zde snaha donutit země, které již ustanovily vlastní vyhodnocující struktury, aby nepřijímaly příliš rozdílné systémy a aby spolu komunikovaly a vzájemně se kontrolovaly. Právě to je obsaženo v nejoriginálnější části procedury, která se týká povolení pro uvedení na trh. Každou žádost o povolení pro uvedení na trh předá Komise Evropského společenství jedenácti členským státům, které mohou odmítnout šíření GMO, pod dohledem Komise, která rozhoduje v konfliktech mezi jednotlivými státy. Určitý stát tedy může nejen odmítnout proniknutí GMO na své území, ale také zcela zablokovat jeho uvedení na společný trh, což mu umožňuje přemrštěný systém společného evropského práva (třebaže se úředníci, kteří byli pověřeni tímto spisem, domnívají, že se jedná o stejný systém jako v případě běžných zavádění společných norem). Aby se jí podařilo prosadit tuto hlavní myšlenku, zůstala Komise v mnoha ostatních bodech značně neurčitá: neupřesnila například ani způsob, jímž má být text směrnice přizpůsobován dalšímu technickému pokroku, ani složení vyhodnocujících komisí, ani konkrétní postupy, jimiž má být uplatňováno právo na informace. b) Transkripce směrnice do francouzského práva není ani zdaleka ukončena, poněvadž stále ještě nejsou k dispozici zaváděcí předpisy, třebaže reálná rovnováha mezi pravomocemi různých ministerstev nebude známa dříve, než budou tyto texty zpracovány. Proto také nemůžeme říci, jaká bude přesná úloha Ministerstva životního prostředí při rozhodování, zda bude spočívat pouze v možnosti vznesení námitek či zda mu bude přisouzeno skutečné právo
10
veta. Několik významných rozhodnutí však již bylo přece jen učiněno v zákoně ze 13. července 1992. Chevallierova zpráva 35 jasně definuje cíle, k jejichž dosažení má zákon směřovat: „zavedení jednotného systému pro sledování a kontrolu šíření GMO – a to jak v rámci operací za vědeckými účely, tak i v průmyslovém procesu – , který by zajistil ochranu veřejného zdraví i životního prostředí, a zároveň by vytvořil příznivé podmínky pro rozvoj biotechnologií, zejména prostřednictvím dobré informovanosti a skutečné průhlednosti“. Ideologická základna je jasná: harmonický vývoj biotechnologií závisí nejen na využití tradičních nástrojů jako jsou veřejná podpora, ochrana inovací, průmyslové patenty a další, ale je také přímo podmíněn sledováním, kontrolou, informovaností a průhledností. S tímto přesvědčením se D. Chevallier horlivě zasazoval o široce pojaté převzetí směrnice do francouzského práva, přesto se mu však jeho záměr nepodařilo zcela naplnit. Celkové hledisko Senátu bylo téměř přesným opakem stanoviska zpravodaje Národního shromáždění, přestože u mnoha konkrétních bodů panovala mezi oběma komorami shoda. Ve svém posudku o směrnici, jejímž cílem je „uvést v soulad rozvoj biotechnologií s bdělou péčí o ochranu životního prostředí“, vyjádřil P. Laffitte mínění, podle nějž směrnice patrně „nenalézá ani vyvážený, ani uspokojivý kompromis mezi těmito zájmy“. Věnuje ostatně významnou část své zprávy zdůrazňování technologického a ekonomického rozvoje, který lze od biotechnologií očekávat 36, a nezbytnosti „rozhodné akce“, která by napomohla rozvoji trhu, „který nevstane sám od sebe ze země“, i když nic z toho není předmětem tohoto zákona. Tato část zprávy mu totiž slouží jako oprávnění jeho kritiky evropské právní úpravy, obsažené v druhé části. Jak se zdá, jeho postoj je přitom sdílen většinou členů senátorské komise, pověřené tímto spisem. Zdůrazňován byl především přínos biotechnologií pro rozvoj regionů (Albert Vecton), jejich význam pro zemědělství, náskok Francie (F. Lesein), bylo vyjádřeno znepokojení nad systémem umožňujícím únik do zahraničí (F. Lesein) a konečně byl vyzdvižen „náskok “ Francie v oblasti šíření (s. 43). Analýza rizik a nezbytnost souhlasu obyvatelstva s biotechnologiemi zůstávaly na druhé straně dosti stručné. Hlavní snaha Senátu spočívala v omezení účinků, jimiž by nová společenská smlouva mohla porušit zachovávání tajemství ohledně těchto záležitostí, a soustředila se proto jednak na snížení účasti ekologických sdružení ve vyhodnocujících komisích, jednak na omezení práva obyvatelstva na informace 37. Vyňala to to p rávo z článku 11 návrhu zákona, který se stal článkem 12 poté, co Národní shromáždění toto právo opět ustanovilo. Přestože však byl tento zákone nakonec přijat, což je jistě důležité, jeho zřízení je odkázáno na výnos Státní rady. Jak může být toto právo naplněno? Je vůbec možné porovnat hodnotu jednoho plakátu na radnici a jedné informace v místním deníku? Bezpochyby nebude snadné rozpoznat, v jakých případech můžeme prohlásit, že právu na informace bylo učiněno za dost. V každém případě má právo na informace menší dosah, než návrh nepřijatý Národním shromážděním, který spočíval v požadavku veřejného šetření pro každé zkušební povolení šíření (vypuštěný pozměňovací návrh č. 18, viz velmi charakteristická debata v senátu z 22. června 1992, s. 1914, během níž se požadované veřejné šetření pro každé omezené použití biotechnologií proměnilo, „po konzultaci s France Nature Environnement a s několika č. 2709 Zpráva č. 276, s. 18 atd. 37 Pouze komunistická strana se jasně postavila proti, srov. příspěvek D. Didard-Roydeta 21. dubna 1992, s. 899 a 702; srov. druhé čtení v senátu, Laffittova zpráva č. 426, s. 18 35 36
11
věhlasnými vědci“, v prostou informaci, a to nikoli o detailním obsahu výzkumu, ale o obecném záměru a přijatých opatřeních, která mají zamezit rizikům). Další právní ustanovení pak právo na informace ještě více omezují. Jedná se především o článek 21. 38 Podle něj rozhoduje sám žadatel o tom, které informace je třeba prohlásit za tajné, čehož může hojně využívat, neboť se jedná o všechny informace, „jejichž rozšiřování by mohlo poškodit jeho průmyslové a obchodní zájmy“. Národní shromáždění požadovalo, aby byla sama klasifikace informací, u nichž je utajení vyžádáno, podrobena kontrole vyhodnocovací komise (doplňovací návrh č. 19 a 20), ale tyto návrhy byly zamítnuty. Žadatel si přesto nemůže volit definici utajení podle své vlastní libovůle, poněvadž zákon, v souladu se směrnicí, stanoví seznam informací, které nemohou být nikdy prohlášeny za tajné. Ve skutečnosti se však jedná jen o nepatrný zlomek informací, pokud vynecháme místo šíření a několik bodů týkajících se popisu organismu. Mnohem významnějším bodem je přitom možná pravidlo, podle nějž žadatel sám vyhodnocuje účinky a rizika GMO pro člověka a životní prostředí. Také zde je zcela pánem jak nad vlastním vyhodnocením, tak nad informacemi, které budou o hodnocení rizika poskytnuty obyvatelstvu. Podle P. Laffitta je „legitimní zájem“ obyvatelstva a komise dostatečně uspokojen prostřednictvím tohoto jednostranného zveřejnění. Toto stanovisko rozhodně nesdílejí ekologická sdružení, kterým neběží o hodnocení podstupovaného rizika ze strany žadatele, ale která chtějí mít k dispozici dostatečný počet údajů, jež by jim dovolily zaujmout vlastní stanovisko. Jinými slovy, členové sdružení by rádi disponovali základními údaji, na jejichž základě by pak mohli vytvořit autonomní znalecký posudek, a nestačí jim tedy pouhé zprostředkování žadatelovi expertizy. Senát se také pokusil o odmítnutí jedné další povinnosti, které je však téměř nemožné se vyhnout, neboť tvoří centrální část procedury povolení pro uvedení na trh, zavedené evropskou směrnicí, totiž povinnosti státních úřadů vlád předávat informace Komisi Evropského společenství, která je pověřena postupovat tyto informace ostatním členským státům a naplnit tak právo těchto státu na informace a na eventuelní návrh veta. „Bez ohledu na směrnici“, říká P. Lafitte, „je těžko přijatelné, aby evropské úřady určovali povahu a rozsah informací, jež mohou státní úřady pokládat za tajné, a není rovněž možné, aby Parlament zmocnil vládu k předání utajovaných informací a podstupoval tak riziko vážného poškození zájmů francouzských státních příslušníků.“ Zpravodaj Senátu, který požadoval, aby stát „zajistil“ průmysl před veškerým „únikem“ a pokryl všechny výdaje, které v souvislosti s procedurou schvalování mohou nastat, nebyl vyslyšen. Jeho poznámky však pomohly odhalit nevyhnutelnou nerovnováhu v budování Evropského společenství: na jedné straně vede snaha o integraci k tomu, že je jednomu státu umožněno zabránit šíření na území jiného státu, na druhé straně jsou však úřady jednotlivých států podezírány z tak silného šovinismu, že by prý byly schopny předávat informace vlastnímu průmyslu (aniž by bylo zváženo, že by se francouzské úřady mohly dopouštět téhož nešvaru ve prospěch svých státních příslušníků!). Problém průmyslového tajemství byl rovněž jádrem veškerých příspěvků ministra vědy a výzkumu, jež se vyznačovaly svou strohostí; z jeho proslovu vyplývá především to, že je třeba chránit zájmy „našeho“ průmyslu a „našich“ vědců, neboť právě oni „vytvářejí 38
Débats, 21. duben 1992, s. 714 a Senát, zpráva 426, s. 18
12
zaměstnanost naší budoucnosti“, a že si je třeba vážit důvěry, kterou prokazují velké nadnárodní firmy svým usazením ve Francii, „která vždy projevovala svou rozumnost a snahu o vyváženost v oblasti nařízení na ochranu životního prostředí“. 39 Podání problematiky ve vystoupení S. Royal, ministryně životního prostředí, je opravdovým slovníkem přejatých myšlenek 40. Dozvídáme se, že „věda kráčí kupředu rychleji než člověk“, což je podivuhodné tvrzení, vyvolávající dojem, že věda není lidská; dále je prý třeba „začlenit tuto entitu do právního rámce“, aby práce mohly pokračovat, aby však byla současně „zajištěna vždy a všude kontrola, prostřednictvím naší inteligence, případných sklouznutí či nepředvídaných problémů“ 41. Naše inteligence (lidská) nám tedy musí pomoci bojovat proti chybným krokům vědecké entity (ne-lidské): to by mělo být, podle ministryně, „posláním legislativního kroku“. Následně jsou připomínána „nezbytná“ opatření pro vyloučení „nezvratných“ účinků. Je také třeba „předvídat rizika a zažehnat obavy“. Konečně se také jedná o „uspokojivý rámec“ pro rozvoj vědy „v dlouhodobé perspektivě“. Kolik to magických slůvek na tak málo řádků! Národní shromáždění přesto uspělo a ustanovilo právo sdružení na stížnost (čl. 32.), pokud mohou uplatnit jako argument přímé či nepřímé poškozování kolektivních zájmů, jež mají tato sdružení za úkol chránit, přičemž toto opatření pouze naplňuje principy obecného práva. II.
Konceptuální problémy a konstituční křehkost nové společenské smlouvy
Jestliže si v nejisté situaci zásada opatrnosti vynucuje režim jednotlivých povolení pro uvedení na trh, vyhodnocených případ od případu, úroveň našich znalostí by měla postupně narůstat, což by mělo umožnit snadné rozpoznání určitých typů situací a genetických konstruktů a jejich přímou klasifikaci do třídy neohrožujících; režim restrikcí by se tedy měl vyvíjet ve stále svobodnější systém, přičemž by platilo, že myšlenka opatrnosti nachází své završení ve zkušenosti. Logicky bychom měli po určité době dospět k dualistickému systému, jenž by na jedné straně zaručoval svobodu podnikání pro určité typy produktů, zatímco kasuistika by byla nadále uplatňována pro málo známé produkty nebo postupy a samozřejmě na produkty nebo postupy, které spadají do nebezpečných kategorií per se. Uvědomujeme si přitom, že většina koncepcí, které využívají rozličné právní úpravy, jsou v podstatě nástroje sloužící k přechodu ke svobodnějšímu režimu, což není samo o sobě nic šokujícího, pokud ovšem tyto koncepce nebudou využívány jako opravdové válečné stroje určené k minimalizaci zavedeného systému. Zajisté je těžké zjistit, v jakém rytmu a jakým způsobem je třeba tento systém rozvíjet. A) KONCEPCE OBEZNÁMENOSTI Princip obeznámenosti, pocházející z anglo-amerického prostředí, představuje legitimní koncepci, přestože otevírá dveře všem možnostem destrukce systému 42. Pokud kasuistika či empirická zkouška vazeb mezi každým jednotlivým GMO a ekosystémem, na který je GMO 39
21. duben 1992, s. 695 Ministryně ostatně přiznává, že o geneticky modifikovaných organismech přemýšlí na základě modelu želv Ninja svých dětí, 21. duben, s. 694. 41 Zasedání z 21. dubna 1992, Úř. list z 22. dubna 1992, s. 693 42 „Field testing genetically modified organisms: framework for decisions“, National Academy of Sciences, 1989, National Academy Press, Washington D.C. 40
13
schopen působit, spočívá v samotném základu principu opatrnosti43, pak si snadno představíme, že vyhodnocování každého jednotlivého organismu a každého typu genetického konstruktu zvlášť nepotrvá věčně, jako by se pokaždé jednalo o první vyhodnocení. Hlavní úkol vědecké činnosti bude spočívat v ustanovení kategorií organismů a technik s obecnou platností, z nichž jedny budou osvobozeny od vyhodnocení, druhé budou podrobeny mírnému hodnocení, atd. Postupně, jak se budeme důvěrněji seznamovat s konstruktem, jehož chování nevyvolalo nikdy žádné problémy, budeme si moci dovolit ustanovení síťového výčtu presumpcí známého chování. Ale myšlenka obeznámenosti může být využita různými způsoby. V Evropě se alespoň doposud vychází z presumpce nejistoty, kterou se pokoušíme snižovat; směřujeme přitom k důvěrné obeznámenosti, které má být dosaženo pomocí vysvětlení. Ve Spojených státech existuje naopak presumpce obeznámenosti a je na organizacích pověřených studiemi, aby prokázaly, že se jedná o zcela novou situaci. Koncept rozvoje, který Američané nazývají „stepwise development“ a který je spojen s pojmem dříve nabyté zkušenosti, odůvodňuje různé odchylky a přenechání vyhodnocení rozličným institucím, které jsou nakloněny k toleranci v mnohem větší míře, než by měly být instituce obecného práva. Zavedení principu důvěrné obeznámenosti tedy zahrnuje třídění organismů a ekosystémů, které je v protikladu vůči kasuistice povolení, vydávaných vždy pro konkrétní případ, přičemž každé nové experimentální nebo komerční šíření nutně vyžaduje nové povolení, i když se týká stejného organismu (čl. 11 a 15 francouzského zákona). Směrnice ovšem ustanovuje možnost zjednodušených postupů, při nichž bude přihlédnuto k získané zkušenosti (čl. 6-5 a 11-1-4) a tato možnost se ve Francii pravděpodobně objeví v prováděcích vyhláškách. Toto možné zmírnění je legitimní, v opačném případě bychom totiž byli nuceni připustit, že se naše zkušenost neobohacuje, což by odporovalo filosofii, jíž se řídí zásada opatrnosti. Přesto je zde stále velké riziko toho, že bude mechanismus výstavby „kategorií“ využit k tomu, aby byly připodobňovány situace, které nikdy nebudou přesně tytéž. V takovém případě by totiž bylo třeba dospět k rozlišení mezi tím, co lze roztřídit do kategorií, což by byly bezpochyby organismy a ekosystémy, a tím, co nelze, nebo jen s obtížemi, totiž budoucnost organismů v ekosystémech. Není-li však možno budoucnost organismů v ekosystémech roztřídit do kategorií, pak lze jen těžko připustit, že by se jednoho dne procedury mohly zjednodušit jenom proto, že jsme jeden organismus nebo ekosystém důvěrně poznali. Nejskrytější problém současnosti je pravděpodobně tento: pokud je možné – s riziky, která to s sebou nese – vynalézt systémy automaticky aplikovatelné na určité typy organismů a na určité kategorie genetických konstruktů, pokud je rovněž myslitelné racionalizovat typy ekosystémů, stane se mnohem těžší stanovit typy vazeb mezi organismy a ekosystémy, které by odpovídaly kritériu homogenity situací, na němž závisí oprávněnost tvrzení, že jsme seznámeni s tou či onou situací. Zdá se přitom, že je nereálné očekávat, že bychom jednoho dne mohli koncepčně zvládnout nikoliv pouze to, co se stane v cílovém ekosystému, ale i to, co se odehraje v řetězci necílových ekosystémů, které mají nějaký vztah k onomu prvnímu. Od určitého prahu se myšlenka důvěrné obeznámenosti ztrácí a můžeme se sami sebe ptát,
Ve své obhajobě důvodů pro zavedení směrnice Komise upřesňuje, že schvalovací procedura případ od případu má tu výhodu oproti obecně platným schvalováním, že „ponechhává určitou zodpovědnost na osobě, která provádí formální ohlášení. V tak málo známé oblasti jako je tato musí ostatně rozhodnutí (…) vyplynout z dialogu mezi ohlašovatelem a kompetentní autoritou.“ 43
14
jestli je seriózní vyhodnocení nadále možné. Existuje tu bezpochyby moment, kdy se nevyhnutelně vracíme do situace celkové nejistoty. Lze rovněž pochybovat o tom, zda je časové rozpětí genetického vývoje, který může být velmi pomalý, kompatibilní se samotnou myšlenkou vyhodnocování, které musí zůstat v limitech reálného času. Předběžné vyhodnocení si ve skutečnosti neklade za cíl nic jiného než vyznačení snadno odhadnutelných nebezpečí; můžeme se dokonce ptát, zda hlavní význam předběžných vyhodnocení nespočívá spíše než v naplnění funkce předvídání a prevence rizik, v povinnosti vědců, výrobců a odborníků, kteří jsou tak donuceni získat na vlastní náklady znalosti o dlouhodobém fungování organismů v ekosystémech a uchovávat paměť o tom, co do nich bylo vloženo. Právě tuto funkci bychom mohli nazvat tvorbou vědecké judikatury. Takové studie základního výzkumu jsou přitom nákladné a těžko nacházejí subvence; zákon tak vposledku zavazuje průmysl k financování základních poznatků, které umožní lépe chápat rizika těchto nových výtvorů. Pokud jde o neproveditelnost dlouhodobé předpovědi, všechny systémy zavádějí mechanismus sledování, který se opírá o myšlenku, podle níž jsou dceřinné organismy, vzešlé z GMO, svou podstatou rovněž GMO. Jedná se o něco podobného jako u ostražitosti ve farmakologii. Když si uvědomíme počet transgenních organismů, které budou postupně rozšířeny, jeví se tato povinnost z dlouhodobého hlediska jako těžko udržitelná. A přece přes veškerou obtížnost všech těchto povinností chybí v tomto kontrolním mechanismu určité centrum stálého dohledu, který by napodobovalo model epidemiologických ústavů a které by sloužilo, pokud by to situace vyžadovala, jako krizové centrum. Epidemie AIDS prokázala jak užitečnost těchto center, tak jejich početní nedostatek. Pojem epidemie, ať jde o klasický nebo genetický typ 44, je dnes ostatně příliš opomíjen, přestože se XXI. století může stát stoletím epidemií v důsledku konstantního růstu oběhu živého zboží a osob. B) PROCEDURA PO ETAPÁCH „Vzhledem k tomu, že zavádění GMO do životního prostředí musí probíhat podle zásady posloupnosti po etapách, je třeba toto postupné zavádění chápat tak, že má být limitace GMO snižována a jejich výroba rozšiřována postupně, po etapách, ale pouze a jedině tehdy, pokud vyhodnocení předchozích etap z hlediska ochrany lidského zdraví a životního prostředí naznačuje, že je možné přejít k další etapě.“ Tato metoda postupného snižování limitací pro GMO, která je zapsána v záhlaví směrnice, by měla mít platnost zlatého pravidla opatrného šíření. Přesto však v ní i její nejnadšenější zastánci začínají pociťovat určitá konkrétní vnitřní omezení. Stále více jsme totiž přesvědčeni o tom, že první etapy (pěstování v květním izolačním sáčku, pěstování na poli, kde druh je izolován) neznamenají ve skutečnosti žádné odstranění limitů, které ovšem jedna etapa prudce přeskočí ve smyslu neomezeného rozšíření. Jinými slovy, fakt postupu přes několik po sobě následujících etap by byl pouhou iluzí; od různých forem omezení se totiž automaticky přechází ke zrušení limitů. Pokud tomu tak vskutku je, pak by to znamenalo naprostou nepoužitelnost jednoho z důležitých nástrojů aplikace principu opatrnosti. C) VŮLE ROZČLENIT VYHODNOCOVÁNÍ DO SEKTORŮ Koncepce obeznámenosti, který slouží v první řadě k přechodu na zjednodušené evaluace, posléze též k návratu k obecnému právu, může těžko fungovat osamoceně. Musí nalézt 44
Bylo by třeba nového pojmu, ale jakého? 15
technické nástroje, které ospravedlní přechod z neznámého na známé. Prvním nástrojem je nástroj technických norem; druhým je více či méně celkové upuštění od praktikovaného přístupu, který podle myšlenky svých zakladatelů zahrnoval identická horizontální vyhodnocení, ať byl typ produktu získaného z genového inženýrství jakýkoliv. Tento přístup je pak nahrazen postupem zvaným „vyhodnocení produktu“, kdy se každý typ výrobku stává předmětem vyhodnocení ze strany úřadů, které jsou zvyklé na hotové výrobky v jejich tradičních podobách (léčiva, rostliny, potraviny). Tyto dva přístupy si sice neodporují, ale posun od jednoho směrem ke druhému poodhaluje změnu v nahlížení problému. 1. Od kasuistické evaluace k normalizaci Normalizace může probíhat pouze prostřednictvím tvorby kategorií; bude významným faktorem deregulace stávajícího systému. Rozdílné instance normalizace se tedy ihned vrhly na vytváření příruček o bezpečných technikách v oboru biotechnologií (ve Francii AFNOR, v Evropě Evropský výbor pro normalizace, od mandátu vydaného 23. dubna 1992 Ústředním výborem III, za účelem „posílení průmyslové konkurence“) 45. Jejich cílem je racionalizace technik a výrobků pro usnadnění výměn, vyvarování se konkurenčních disproporcí a morálních pochybení, která by mohla poškodit obraz biotechnologií (např. pokud se týká „důstojného života“ transgenních živočichů) a … pro nalezení dohody o normách považovaných za jisté, což by dovolilo uniknout tvrdosti systematického vyhodnocování. 46 Myšlenka normalizace není kritizovatelná sama o sobě: je zřejmě skvělá pro mikroorganismy, je již dnes nepřímo aplikována u rostlinných odrůd, avšak u živočichů by zasluhovala většího uvážení - přinejmenším u vyšších živočichů, kteří zůstávají jedinci. Víme však, že výbory pro normalizaci jsou převážně pod vlivem zainteresovaného průmyslu. Dva podvýbory CEN jsou například řízeny průmyslníky. Úzké vazby mezi výběrem kandidátů, kteří předsedají normalizacím, a obsahem zkušebních procedur vedou ke značně znepokojivému zjištění: původní myšlenka, podle níž by mělo být vyhodnocování vedené v zásadě nezávislými odborníky, se postupně drolí v souvislosti s tím, jak normy výroby, předem určené profesionálními vědci, vyvíjejí stále větší tlak na postupy vyhodnocování rizik. Existuje zde tedy určitě křížení zájmů, které nám dovoluje do značné míry pochybovat o budoucnosti tohoto systému. Normy jsou v evropském právu zajisté pouhou technickou základnou, z níž nemůže vzejít ani všeobecný požadavek bezpečnosti, ani nevyvratitelný předpoklad, podle nějž by měl být tento všeobecný požadavek naplněn. Volný oběh zboží je však zcela v souladu s normami a jednotlivý stát tak může jen s velkými obtížemi, třebaže to není principielně nemožné, zakázat dovoz na základě argumentu ohrožení lidského zdraví či životního prostředí. 2. Horizontální a vertikální poloha hodnocení Věci mohou býti řečeny jednoduše, i když jsou při detailním pozorování značně složité: řekli jsme již, že velká část vědecko-průmyslové obce v zásadě nepřijala pranýřující přístup evropské směrnice, která požaduje povolení k uvedení na trh pro každý geneticky modifikovaný organismus, což znamená, že je posuzována sama výrobní technika a nikoli konečný výsledek ve své objektivitě. Tento přístup, který se nazývá horizontální, poněvadž Srov. také CEN/TC 233, biotechnology, která se zabývá standardizace v oblasti biotechnologie, včetně pravidel bezpečnosti v profesionálním prostředí, Dok. 62-91 (Rev. 3) EN BC/CEN, 19-91 z 23. dubna 1992 46 Ohledně Spojených států srov. zvláště poslední „scope document“ od Office of Science and Technology policy, 27. únor 1992, Fed. Reg., vol. 57, č. 39. 45
16
nerozlišuje mezi rozličnými produkty, bude zřejmě brzy opuštěn ve prospěch přístupu vertikálního, podle nějž by byl každý typ výrobku hodnocen svými vlastními úřady v závislosti na svých vlastních charakteristikách: léky by byly posuzovány zdravotními úřady, potraviny úřady potravinářské hygieny, rostliny zemědělskými úřady atd.; tento vývoj by byl v protikladu vůči usnesení Evropského parlamentu, které 17. května 1991 potvrzuje 47, že směrnice č. 90-220 představuje „vhodný nástroj pro všechny geneticky modifikované organismy.“ Tato segmentace je vyjádřena heslem “one door, one key“: jelikož má každý výrobek svou vlastní oblast použití, jeho vyhodnocení musí spadat pod speciální legislativu a pod speciální úřady, které musí být šity na míru těchto nových biotechnologických výrobků. Takovýto přístup se začíná prosazovat také v samotných úřadech Společenství, což se zprvu může zdát překvapivé, neboť toto stanovisko popírá sám základ směrnice, která je radikálně horizontální. Tato změna by však nikoho překvapovat neměla: tato směrnice, navržená Ústředním výborem XI (ochrana konzumentů a životního prostředí), se nikdy netěšila oblibě Ú.V. III (průmysl), ani Ú.V. IV (zemědělství), a dokonce ani Ú.V. XII (vědy, technologie), který je pověřen nalezením vhodného rámce pro biotechnologie a který v sobě zahrnuje různé myšlenkové proudy: zatímco jeden směr věnuje zvýšenou pozornost politické nutnosti „průhlednosti“, druhý proud se zajímá především o rizika v podobě ekonomických potíží. Z této situace pak vyvstávají rozličné projekty vertikálních postupů, které se mají týkat biopesticidů, farmaceutických výrobků, „nových typů potravinářských produktů“ a dalších. Proto také francouzský zákon, v čl. 17, odkazuje na výnos Státní rady, podle nějž mají být stávající kontrolní postupy, jako například ty, které se vztahují na léky, přizpůsobovány tak, aby byly v souladu s kap. II zákona z 13 července (uvedení na trh). Zajisté přitom zůstáváme u předběžného vyhodnocování rizik, to je však svěřeno úsekovému úřadu, který podle logiky této hypotézy nemůže zahrnovat tolik biotechnologických „specialistů“. Můžeme se ptát, zda bude zavedení dílčích, sektorových technik a teorií takovým přínosem, jakým by mohla být „vědecká judikatura“, která by vyplynula z posudků prováděných komisemi obecně orientovaných i specializovaných biotechnologů, v nichž by zasedali odborníci z různých oblastí. Je rovněž otázkou, zda budou dílčí úsekové úřady, které mají používat postupů podobných směrnici 90-220, skutečně také tak přísné. Hlavní nejistota se však týká totožnosti procedur, kterých má být užíváno: týká se totožnost procedury pouze principu předběžného povolení a práva na informace, nebo v sobě zahrnuje také mechanismus umožňující jednomu státu odporovat šíření v druhém? To vše je sice pravděpodobné, nic z toho však není jasně formulováno. Státům se většinou tento nový přístup velmi zamlouvá. Velká Británie vždy pokládala směrnici za pouhý provizorní systém, který umožňuje obecnou úpravu problematiky biotechnologií, dokud nebudou odhlasovány jednotlivé dílčí směrnice. Během této doby již bylo započato s vypracováním typologie výrobků, které by v budoucnu měly být vynechány z oblasti, kterou tato směrnice pokrývá. Můžeme se ptát, kdo bude ve Francii onou oprávněnou „administrativní autoritou“, které zákon svěřil rozhodovací moc ve věci šíření. Komise genového a biomolekulárního inženýrství sice představují zkušební instance, nejsou však pověřeny rozhodováním. Tato či pravděpodobněji tyto instance rozhodující instance budou jmenovány v prováděcích Právní usnesení, které se vztahuje k programu nazvanému „Evropský rok pro bezpečnost, hygienu a zdraví na pracovišti“, Úřední listy E.S. ze 17. června 1991. 47
17
vyhláškách, případně spolu s dalšími poradními orgány. Tato situace přitom není typická pouze pro Francii. Avšak volba úřadů pověřených rozhodováním v jednotlivých zemích se značně liší, což v budoucnu možná přinese problémy. V Holandsku a v Dánsku je rozhodující instancí samotné ministerstvo životního prostředí. Ve Velké Británii se resort životního prostředí dělí o tuto moc s Health and Safety Executive, zatímco v Německu jsou konečná rozhodnutí ponechána na Federálním úřadu zdraví. Zdá se, že Francie má v úmyslu přenechat rozhodování různým pověřeným ministerstvům, jichž se problém GMO dotýká, přestože se ve skutečnosti jedná o „technická“ ministerstva, o nichž nelze říci, že by měla nejlepší předpoklady pro zaujetí kritického stanoviska a otevřeného postoje při zvažování sociálních dopadů šíření: ministerstvo zemědělství má rozhodovat pro otázky rostlin a živočichů, ministerstvo průmyslu o léčivech, ministerstvo životního prostředí pouze o prostředcích určených k odstraňování znečištění. Není náhodou, že právo veta, které Ségolène Royal přislíbila ve svém příspěvku v parlamentu, již zřejmě není na pořadu dne. V této chvíli můžeme této odchylce od systému spíše nedůvěřovat, než ji zcela radikálně odmítat. Můžeme-li skutečně přijmout samotný pojem pověřeného ministerstva, zdá se nám připravovaný výběr málo uspokojivý. Nemělo by být pověření udělováno spíše podle cílových kategorií (ministerstvo zdravotnictví pro vše, co je určeno lidem, ministerstvo životního prostředí pro všechno, co je šířeno v přírodě)? Stávající volba se naproti tomu řídila svěřenými produkty a nikoli cílovými kategoriemi, což vysvětluje převahu ministerstev zemědělství a průmyslu (a také výzkumu). Tato ekonomická logika již očividně nemá nic společného s logikou životního prostředí či s logikou spotřebitelskou, na níž se evropská směrnice zakládá. Francouzská volba si tak rovněž do budoucna ponese problémy spojené se sladěním práva s ostatními zeměmi, kde je úloha ministerstev životního prostředí mnohem významnější. D) POVAHA, SKLADBA A FUNKCE POSUDKOVÝCH KOMISÍ Směrnice č. 90-220 neukládala zakládání vyhodnocujících komisí, přesto je však zapotřebí určitého posudkového střediska, pokud se nerozhodneme pro dánské řešení, kde se ministerstvo životního prostředí vybavilo vlastním znaleckým centrem, o jehož nezávislosti, jak se zdá, nikdo nepochybuje. V ostatních státech Společenství, ještě před jakýmkoli zásahem z Bruselu, vznikaly posudkové komise samy od sebe, aby poskytly první vyhodnocení, a to už v dobách, kdy tyto posudky ještě nebyly povinné. Ve Francii je expertiza rozdělena do dvou rozdílných fází. První spadá pod pravomoc Komise genového inženýrství (CGG), která zasahuje před experimentálním šířením. CGG je pověřena v první řadě studiem kvality genetického konstruktu modifikovaného organismu. Má za úkol vyhodnotit vlastnosti organismu, který bude modifikován, vlastnosti organismu, z něhož je gen odebírán, způsob, jakým tento bude izolován, vektor vybraný pro jeho vložení do cílového organismu, techniku vložení, získaný výsledek atd. Komise biomolekulárního inženýrství zasahuje v druhé fázi, při uvádění na trh; projde všemi předchozími body, ale její vlastní úkol spočívá v posouzení chování modifikovaného organismu v ekosystémech, do nichž bude šířen. Jestliže tedy první fáze přímo odkazuje na molekulární biologii, druhá spadá pod nauky o životním prostředí a problém spočívá v tom, jak zabránit oddělení obou těchto fází. Z politického hlediska může být složení komise příležitostí ke dvěma značně odlišným konfliktům. První problém se týká více či méně silného zastoupení sdružení na ochranu přírody nebo zástupců z řad spotřebitelů. Ve Francii je jejich účast v komisi předmětem líté debaty. Původní text návrhu zákona byl dosti mlhavý. Předpokládalo se, že komise genového
18
inženýrství bude zahrnovat pouze vědce. Senát přidal jednoho člena OCPT a Národní shromáždění chtělo přidat zástupce parlamentu a sdružení na ochranu přírody, což bylo zamítnuto (pozměňovací návrh č. 2) 48: můžeme nyní posoudit způsob, jímž byl ministryní životního prostředí zamítnut návrh jednoho komunistického poslance, který chtěl do Komise genového inženýrství přidat jednoho zástupce sdružení na ochranu přírody; Ségolène Royal k tomu poznamenala, že toto zamítnutí nepředstavuje žádný problém, jelikož samotní vědci z komise mohou patřit mezi členy sdružení s ekologickým zaměřením (Débats, 22. červen 1992, s. 1918)! Tento návrh byl naopak přijat při sestavování Komise biomolekulárního inženýrství (doplňovací návrh č. 5). Pravdou zůstává, že ani pro sdružení, ani pro úřady není jednoduché vybrat vhodné zástupce. Sdružení mohou váhat mezi ne-vědci, kteří budou velmi rychle přetíženi odborností spisů, a kompetentními vědci, kteří jsou ale téměř všichni zapojeni do výzkumných struktur, jež jsou vždy v nějakém blízkém vztahu k těm výzkumům, o nichž má být rozhodováno. Navíc jsou tito vědci často svazováni soukromými zájmy prostřednictvím různých výzkumných kontraktů. Sdružení, která jsou v tuto chvíli zcela mimo hru, budou mít mnoho těžkostí s ustavením sítě odborníků. Samotné úřady však budou mít potíže se záváděním spolehlivých a kompetentních struktur, které bude záviset na volbě vyváženého poměru vědců podle rozdílných vědeckých oborů, jichž se to týká. Čím více zdůrazňujeme úlohu genetických inženýrů v komisi, tím větší riziko podstupujeme vzhledem k organismům, jejichž vlastní vývoj v ekosystému je podceňován. Při prvním sestavování komise nesporně chyběli biologové populací, ekologové a znalci plevelných druhů. Od té doby již bylo dosaženo poněkud větší rovnováhy. Ve Velké Británii čítá ACRE již dva roky celkem šest ekologů, mezi nimiž je jeden hydrobiolog, jeden biolog populací a od nedávna také jedna prestižní zástupkyně Green Alliance. V Holandsku se vědecká komise skládá z jednoho profesora vědy o životním prostředí, jednoho profesora fytopatologie, jednoho imunologa a jednoho ředitele ekologického výzkumného ústavu. Je nutné si všimnout toho, že zákon ze 13. července 1992 přináší určitou možnost, která není ve Francii častá. Článek 3-I, odstavec 4, dává každému členu komise možnost uplatnit svůj názor nezávisle na ostatních, pokud nesouhlasí s názorem většiny. Předpokládá se, že této možnosti budou využívat především zástupci občanské společnosti. Pokud se však nad tím zamyslíme, musíme se ptát, zda by nebylo užitečné včlenit mezi vědce shromážděné v Komisi „stálé obhájce ekosystémů“, kteří by představovali svého druhu „ďáblovy advokáty“ a byli by pověřeni výhradně zkoumáním dopadu GMO z hlediska ekosystému - mělo by tedy jít o právníky, kteří by v sobě nesli také některé schopnosti vědců! E) GEOPOLITICKÁ STRUKTURA ROZHODOVÁNÍ Genetické riziko bylo zprvu vnímáno jako na jedné straně potenciální, avšak zároveň svou vlastní povahou nezvratné, na druhé straně také jako potenciální, ale přitom svou povahou nadnárodní. Živé organismy se totiž rozmnožují a přestože si můžeme dobře představit vybití celého stáda transgenního hovězího dobytka až do posledního kusu, víme, že je nemožné doufat v odstranění jediné plevelné rostliny, která se stala rezistentní, jediného transgenního Odmítnutí účasti zástupců občanské společnosti ve vědeckých institucích je francouzskou konstantou: oni by nerozuměli, zbytečně by se mohli zneklidnit, vyzradit tajemství, atd. Obdobné vyloučení účasti zástupců nemocných a dárců krve nacházíme také v novém Výboru pro bezpečnost transfúzí, jenž byl ustanoven zákonem ze 4. ledna 1993. 48
19
rybího dravce nebo jediného mikroorganismu, který se stal patogenním; přinejlepším se můžeme pokusit o kontrolu jejich vývoje. Určitý počet zvrácených účinků lze navíc rozeznat až po uvedení na trh; moderní ekonomika přitom funguje tak, že mnohé z produktů, o které jde, budou masově uvedeny na trh na velmi rozlehlém území. Můžeme citovat příklady trhu s pivem, s kvasnicemi nebo se sýrem. Produkty sloužící ke kvašení jsou rozšiřovány v rámci mezinárodního obchodu, alespoň pokud jde o pivo a kvasnice, a jediný negativní účinek by se rovnal takřka automaticky negativnímu účinku světového formátu. Z toho vyplývá, že veškeré šíření prováděné na jakémkoli území se týká všech okolních krajů či států a v určitém smyslu dokonce všech států na světě. Není-li stav světové politiky dostatečně homogenní na to, aby mohla být zavedena jednotná světová směrnice pro šíření, přesto je třeba uznat legitimitu určitého práva třetí strany na zohlednění při zavádění šíření. Tato myšlenka se projevuje dvěma protikladnými způsoby. Jen v rychlosti zmíníme ekoterorismus. První zajímavé zjištění ukazuje, že určité skupiny necouvnou před akcemi, jejichž cílem je zničení transgenních rostlin. Jedna z takovýchto akcí se v Colmaru minula cílem a zničila vzácné genetické zdroje; Greenpeace v tom spatřovali, nikoli bezdůvodně, určitý důkaz nedostatečné průhlednosti a informovanosti, jimiž se experimentální systém vyznačuje, neboť nebylo zajištěno rozlišující označení kukuřice transgenní a kukuřice, která byla zdrojem genů. Tyto akce v mnohém připomínají ničení pozemků s bramborami nebohého Parmentiera, i když se současný ekoterorismus spíše než iracionálními obavami vyznačuje politickými akcemi, které svou racionalitu čerpají ze samotného řádu politiky. Opravdu pozoruhodný je však právě mezinárodní charakter těchto teroristických akcí, který někdy spatřujeme a který by mohl dále sílit; zničení zdrojů v Colmaru bylo zřejmě dílem švýcarských a německých skupin. Tento „přesun“ není bez opodstatnění, neboť se Francie se častokrát chlubila, že je zemí k šíření nejotevřenější, což může ohrožovat přísnost jejích sousedů a vyvolat tak hněv nátlakových skupin, které si tuto přísnost vymohly. Je třeba poznamenat, že skutečně mezinárodní ekoterorismus by mohl učinit bezpředmětnou onu věčnou hrozbu odlivu mozků a kapitálu v případě příliš přísné právní úpravy 49; ztratilo by totiž smysl schovávat se za pružnou právní úpravu, pokud by pak měly být pozemky zničeny skupinkami teroristů. Konečně, stejně tak jako volný oběh zboží, tak také ekoterorismus podněcuje k co nejvyššímu stupni sladění právních úprav, jejichž pomocí bychom se mohli vyvarovat jak koncentrace šíření na jednom otevřeném území, tak i vytváření podobného organizovaného terorismu. Delikátním problémem zůstává šíření ve třetím světě. Ať už se jedná o místní průmysl či o zahraniční firmy, je zde šíření provozováno bez předběžné opatrnosti50.
Tato neustálá hrozba ze strany průmyslníků a vědců, jejíž obsah se již několikrát vyplnil, byla ve Francii vystřídána jedním „názorem“, který byl uveřejněn v Le Monde a který má vyvíjet tlak na Parlament během poslaneckých rozprav: jedná se o článek „Neoprávněné podezření“ Axela Kahna, Le Monde z 27. května 1992, v němž „25 vědců kritizuje návrh zákona o geneticky modifikovaných organismech“, Le Monde z 16. června 1992, převzato P.Lafittem v Senátu, 22. června 1992, str. 1916. 50 Srov. C. Bunsimon, „Čínské genové inženýrství vyrábí tabák“, Libération, 15. prosinec 1992. Novinář poznamenává, že polní pokusy jsou provozovány bez jakékoli opatrnosti, přičemž jsou určité výzkumy financovány soukromými nadacemi jako je Fondation Rockefeller, což západním subjektům umožňuje oproštění od právních překážek svých vlastních politických systémů. 49
20
Mezinárodní instituce si byly tohoto problému vědomy, jak o tom svědčí konvence z Ria o biologické rozmanitosti, která stanoví, že státy třetího světa mají být podněcovány k vytváření ochranné legislativy. Přesto je iluzorní věřit, že legislativy těchto států disponují účinnými prostředky k tomuto kroku, zrovna tak jako samotné vlády států, jichž se to týká. Je více než pravděpodobné, že se třetí svět stane pokusným územím, jak tomu bylo a ještě částečně je při testování léků, přičemž je už dnes zřejmé, že se s tím dá těžko něco dělat, což nám však nebrání se o to pokusit. Evropský systém je přitom výmluvným příkladem této nadnárodní povahy problému; tento systém boří jak pravidla státní svrchovanosti, tak i normy evropského práva, v jehož kontextu se směrnice jeví jako originální vybočení vzhledem k obecnému právu volného oběhu zboží. Směrnice stanoví dvě pravidla, které jdou na úkor státní svrchovanosti: u pokusného šíření musí stát, který odpovídá za schválení, informovat úřady Společenství, jež posléze informují ostatní členské státy, čímž se tato povinnost podávat informace, která může vést k odhalení některých průmyslových tajemství, stává prvním zásahem do svrchovanosti. Jedině stát však zůstává odpovědným za povolení k šíření, neboť riziko mezinárodního rozšíření škody zůstává malé a povolení k pokusnému šíření platí pouze pro jediné území a nemá žádnou souvislost s pozdějšími autorizacemi pro uvedení do oběhu. Naopak pro zavádění na trh je konzultace s ostatními členskými státy nezbytná. Ty mohou zaujmout negativní stanovisko za podmínky, že bude vědecky podložené. I v tomto případě pak má být nalezena dohoda pod dohledem komise Evropského společenství, která zde představuje nejvyšší rozhodující instanci. Jednotlivým státům tak může být zabráněno v šíření GMO, což je logické, poněvadž každé povolení současně znamená volný oběh zboží. Přesto je toto opatření tvrdým zásahem do státní svrchovanosti, který je vnímán negativně vědci, průmyslníky i politiky, kteří v něm spatřují vměšování přísného ekologismu severských zemí do „francouzské rovnováhy“. 51 Ještě větší úžas ovšem budí postoj, který úřady Společenství zvolily vzhledem k volnému oběhu zboží52: zvolený princip spočívá na obecných normách přijatých všemi státy a také na svobodné možnosti těchto států organizovat na svou odpovědnost vyhodnocování a různé kontroly, umožňující prokázat, že je výroba v souladu s těmito normami nebo s normami vyšší úrovně, které si stát vyrábějící GMO mohl sám pro své potřeby ustanovit. Od této chvíle je už zboží v oběhu, aniž by podléhalo novým posudkům či novým kontrolám, které by chtěl eventuálně provádět stát dovozce. Posledně jmenovaný stát je tedy společným evropským právem nucen důvěřovat státu, který GMO vyrábí. Existuje samozřejmě určitá nejzazší možnost, jak se postavit dovozům, které by ohrožovaly veřejné zdraví či životní prostředí v zemi dovozce, avšak podmínky stanovené Soudním dvorem pro uznání legitimity takového odmítnutí dovozu jsou natolik přísné, že se tato hypotéza stala pouhou výjimkou. Vzhledem k tomuto systému představuje směrnice pozoruhodnou vyjímku: dovoluje totiž jednotlivým státům, aby pod kontrolou Komise odmítly uvedení určitého GMO na trh všech států Společenství, čímž se tato možnost radikálně odlišuje od tradičních možností, podle nichž směl jednotlivý stát odmítnout na svém území určitý výrobek, který již byl řádně uveden do oběhu v některém dalším státě. Kromě toho platí i nadále vyjímka udělovaná z důvodu ohrožení veřejného zdraví, její úloha ovšem není nijak zřejmá. Vskutku vzputný stát se totiž proti šíření zcela jistě postaví od samého počátku a komise to neuzná. V takovém případě ovšem není jasné, jak by takový stát mohl ještě ospravedlnit své tvrzení, podle nějž Toto vměšování dalo ostatně příležitost k zajímavé debatě o úplné ztrátě pravomocí francouzského parlamentu při přípravě francouzského stanoviska během jednání o směrnicích. 52 Alfonso Mattera, „Společný evropský trh“, Ed. Jupiter 51
21
šíření, jehož neškodnost pro celek Společenství byla předem uznána, představuje na jeho vlastním území nějaké zvláštní nebezpečí. Tento přemrštěný systém obecného práva, který je očividně v rozporu jak s klasickou koncepcí státní svrchovanosti, tak s evropským právem, lze ospravedlnit pouze jediným faktem, totiž schopností GMO překračovat hranice států ze své vlastní iniciativy, a nikoli pouze vývozem, a dále nezvratností podobného rozšíření. Zde tedy pozorujeme určitý specifický ráz, který se zakládá v samotné přirozenosti živých organismů, tj. ve schopnosti autoreprodukce, ale také v jejich schopnosti samostatného pohybu, narozdíl například od léčiv či potravinářských produktů, třebas i živých. 53 V rámci dobře známé problematiky globálního a lokálního ovšem geopolitická strukura rozhodování představuje ještě jedno omezení. Současná zkušenost, přestože je příliš krátká na to, abychom z ní mohli odvodit zcela jisté závěry, ukazuje existenci určitého napětí mezi rozhodujícími instancemi centralizované moci, podle nichž nesmí kontrola biotechnologií v žádném případě bránit jejich rozvoji, a instancemi místními, které jsou vůči GMO většinou rezervované. Toto napětí ostatně není všude stejné, některé místní úřady se totiž samozřejmě snaží přilákat investory. V Německu a v Holandsku, přestože jde o země s tradičně vysokou mírou decentralizace, byly upřednostněny státní rozhodující instituce, protože se mělo za to, že by lokální stupeň odmítal veškeré šíření. Nikdo se nepozastaví nad tím, že ve Francii se místnímu stupni nedůvěřuje od samého počátku. Jedinou místní autoritou, o níž se zákon ze 13. července zmiňuje, je prefekt, který navíc představuje zástupce centrální moci. V parlamentní rozpravě pak F. Autain projevuje spokojenost nad tím, že „se procedury budou odehrávat na státní úrovni, takže nebude nutné ani informovat, ani konzultovat místní volené zástupce a ostatní osoby“. Zároveň se však obává, aby toto vynechání místních úřadů nebylo špatně vnímáno. 54 ZÁVĚR Tento celkový přehled koncepcí, které byly použity pro řešení problematiky prvních forem šíření geneticky modifikovaných organismů, v nás zanechává umírněný dojem. Tento pokus je zajímavý do té míry, v jaké jsou sociální opatření zrovna tak novátorská jako samotné užité metody těchto technologií. Tentokrát nejsou zcela na místě tvrzení, podle nichž věda postupuje rychleji než právo, atd. A přece se na mnoha místech objevují četné roztržky, které ukazují, že modernizace sociálních opatření není míněna tak upřímně, jak bychom chtěli doufat. Kontrolní struktury jsou přitom ve skutečnosti hotové a je jen na ekologických sdruženích, aby ukázaly, zda jsou jich schopny opravdu kompetentně a bděle využívat, což není samo sebou. Pokud tomu tak nebude, mechanismus předběžných povolení brzy zkostnatí a zabředne do studií, které se stále opakují, aniž by zvyšovaly znalosti.
Obsah směrnice ovšem nerozlišuje mezi produkty, které se pohybují samy od sebe, a ostatními; přidržujeme-li se tohoto principu, pak nelze považovat za zcela legitimní to, že jsou ne-autonomní produkty podrobeny stejně striktnímu systému kontroly. V současné chvíli se situace přiklání bezpochyby k onomu zcela nově pojatému základu pro genové inženýrství, který je však méně přesvědčivý. 54 21. duben 1992, s. 698 53
22
