s geneticky modifikovanými (GM) plodinami

GMO TEREZA STÖCKELOVÁ

Místa střetů výzkumu a veřejnosti

Polní pokusy

s geneticky modifikovanými plodinami

Mgr. Tereza Stöckelová (*1977) vystudovala Fakultu sociálních věd UK v Praze. V Centru pro teoretická studia při AV ČR/UK se nyní podílí na výzkumném projektu „Praxe veřejné vykazatelnosti v současné Evropě”, v jehož rámci studuje možnosti účasti občanů a laiků v environmentálních sporech. Jako doktorandka na Fakultě sociálních věd UK pracuje na výzkumu vědy a politiky geneticky modifikovaných organizmů a potravin v České republice.

638

Na světě ročně probíhají stovky polních pokusů s geneticky modifikovanými (GM) plodinami. Vzhledem k charakteru těchto plodin jsou pro pokusy v legislativě Evropské unie stanovena zvláštní pravidla. Při jejich vytváření se totiž do genomu cílového organizmu přenášejí geny z jiných organizmů, někdy i napříč biologickými říšemi. Gen z bakterie do kukuřice. Gen z ryby do rajčete. Tyto organizmy se doposud zřejmě nikdy nekřížily, poprvé právě až v biotechnologické laboratoři.1 Evropská legislativa proto s odvoláním na princip předběžné opatrnosti předpokládá možnost zvláštních rizik a předepisuje důkladnější opatření. Dnešní český zákon o GMO ji v podstatě kopíruje. Naproti tomu schvalovací proces ve Spojených státech zachází s GM plodinami stejně jako se všemi ostatními. Polní pokusy v Evropě přesto neprobíhají hladce. V některých státech čelí značnému odporu veřejnosti, který v mnoha případech končí fyzickým zničením pokusného pole. Jak tomuto odporu rozumět? Jaký vztah mezi společností a výzkumem se tu objevuje? V následujícím textu diskutuji případy z Francie a Velké Británie, kde se spor v posledních několika letech neobyčejně rozvíjel. Ve Francii se zaměřím na dvě petice výzkumníků a univerzitních učitelů, které byly vyvolány jednak procesem na jaře 2003, v němž byl odsouzen představitel zemědělských odborů José Bové, jednak sérií útoků na polní pokusy v létě 2003. V Británii budou středem pozornosti spory o Farm Scale Evaluations, dosud nejsystematičtější polní pokusy s GM plodinami na světě. V obou případech se zajímám především o nároky různých stran sporů na kvalitu výzkumu a na jeho společenské opodstatnění. Globální spor o GMO

Nejprve připomenu kontext celého sporu. První komerčně pěstované GM plodiny se objevily ve Spojených státech v roce 1996. Tato sklizeň byla též exportována do Evropy, což vyvolalo první evropskou mobilizaci proti GMO. Vedlo ji především hnutí Greenpeace. V průběhu následujících let začaly kampaně proti GMO rozvíjet další environmentální, zemědělské a spotřebitelské organizace, a dokonce i sdružení vědců a výzkumníků. Tyto kampaně získaly značnou podporu veřejnosti a ovlivnily i evropskou politiku. V roce 1999 bylo přijato de facto moratorium na uvolňo-

Vesmír 83, listopad 2004 | http://www.vesmir.cz

vání nových GMO do životního prostředí. Jedinou evropskou zemí, která i nadále komerčně pěstovala (byť v omezeném množství) již dříve schválenou Bt-kukuřici, bylo Španělsko. Téměř ve všech státech ovšem pokračovaly polní pokusy s plodinami potenciálně začlenitelnými do evropského zemědělství (např. s kukuřicí, řepkou olejkou, cukrovou řepou). Hlavní kritické postoje a obavy jsou spojeny: l s možnými zdravotními a environmentálními riziky při uvolňování GMO do prostředí ve velkém měřítku; l s genetickým znečištěním zemědělského prostoru modifikovanými geny (např. přenosem pylu), které znemožní koexistenci jiných způsobů zemědělské produkce s pěstováním GM plodin a může vést k vzniku nových, obzvláště rezistentních druhů plevelů; l s růstem vlivu velkých korporací na zemědělství v globálním měřítku a s opakováním kolonizačního scénáře „zelené revoluce“ v zemích třetího světa v sedmdesátých letech; l s nedostatkem průhlednosti při vytváření a užívání expertního vědění a v rozhodovacích procesech. Pole není laboratoř

Ve Francii probíhají ročně desítky polních pokusů – a také desítky akcí zaměřených na jejich ničení. Organizují je skupiny místních občanů, podporuje je (a některé z nich uskutečňuje) odborové sdružení malých a středních zemědělců Confederation Paysanne. José Bové, vůdčí osobnost sdružení, byl na jaře minulého roku odsouzen na deset měsíců do vězení za to, že zničil dvě pokusná pole a poškodil při tom mimo jiné i experiment státního výzkumného ústavu CIRAD. Podívejme se blíže na jednu z reakcí, kterou tento rozsudek vyvolal. Několik výzkumníků z ústavu agronomického výzkumu v Monpellier napsalo prezidentu Chiracovi otevřený dopis, v němž požadují zaprvé prezidentskou milost pro Bového, zadruhé otevření široké společenské debaty o směřování, praxi a užití výzkumu ve Francii. Dopis, nazvaný „Otevřme výzkum směrem k společnosti“, měl formu petice, kterou do konce října podepsalo více než 800 výzkumníků a univerzitních učitelů.2 Hlavní body obecnější části, jež se zabývá politikou výzkumu, lze shrnout takto: n Ničení pokusných polí, za něž byl odpovědný José Bové, upozorňuje vědeckou komunitu na závažnost problému GMO (na neznámá rizika, společenské dopady a sou-

vislosti) a mělo by být považováno za uplatnění principu předběžné opatrnosti, protože důsledky spojené s polními pokusy mohou být nevratné (viz např. genetické znečištění okolního prostředí). n Technologie genetické modifikace je spojena s určitou politickou a ekonomickou vizí světa, zejména s určitou vizí globalizace, se zásadními důsledky pro krajinu, venkov a zemědělskou praxi. Kladení otázek v souvislosti s tímto vývojem je oprávněné a Bové je pro mnoho lidí ztělesněním takových otázek. n Případ GMO, dnes jeden z nejakutnějších a veřejně nejviditelnějších společensko-technických problémů, poukazuje na mnohem obecnější potřebu vstupu výzkumu financovaného z veřejných prostředků do dialogu s občanskou společností. Občanská společnost se musí stát angažovanou stranou v procesech rozhodování o cílech a užití výsledků výzkumu – a to zvláště v případech, kdy je výzkum spojen s nejistými dopady a riziky v oblasti životního prostředí a lidského zdraví. Otevřený dopis nevolá po ustavení závislosti dnes autonomního výzkumu na společnosti, protože na politických a ekonomických vizích světa výzkum nikdy nezávislý nebyl. Z podstatné části je financován průmyslovými penězi a ospravedlňován vizí určitého technologického pokroku. Výzva nepožaduje, aby teď byla nastolena nezávislost výzkumu. Iniciativa směřuje k reformě způsobu, jakým je dnes výzkum se společností propojen. Cíle a užití výzkumu nemají být nadále určovány v úzkém okruhu průmyslu a politických elit, debata o nich musí vstoupit do veřejného prostoru. Ničení polních pokusů je dnes jedním z mála způsobů jak tyto otázky dostatečně viditelně na veřejnosti nastolit. Podobnou argumentaci najdeme i ve zprávě z veřejné debaty o GMO, a speciálně o polních pokusech, z roku 2002.3 Debaty se zúčastnili odborníci, různorodé zainteresované strany (výzkumníci, lidé z průmyslu, zemědělci, aktivisté) a 120 občanů. Zpráva končí seznamem doporučení, která jsou založena na třech požadavcích: Požadavek předběžné opatrnosti souvisí s genetickým znečištěním okolního prostředí, zejména se stanovováním bezpečného odstupu od polí s konvenčními odrůdami nebo s povinnými monitorovacími programy během pokusu a po jeho skončení. Požadavek úspornosti vychází z toho, že by se žádný výzkum, který lze provést v uzavřené laboratoři, neměl přesouvat do otevřeného prostředí pokusného pole. Požadavek průhlednosti (který nás bude zajímat nejvíc) vychází z náhledu, že otázka polních pokusů má politický charakter. Pole totiž není jednoduché rozšíření laboratoře. Je to sociální prostor – a výzkum bývá často pociťován jako nelegitimní vniknutí do tohoto prostoru. Přírodní či zemědělský prostor je vlastně vždy prostor veřejný, a tedy sociální. Používání tohoto prostoru jako živé laboratoře pro soukromé účely4 představuje konfrontaci, která téměř nutně vyvolává protesty, nepokoje a neporozumění. Laboratoř je chráněné prostředí, jež nepřináší rizika pro obyvatelstvo ani důsledky pro jiné ekonomické aktivity. Vý-

raz „polní pokus“ naopak popisuje situaci na půl cesty mezi experimentem a sociálním prostorem a vzhledem ke znečištění, které způsobuje, se jednoznačně umísťuje do sociálního prostoru. Tento politický rozměr polních experimentů se musí promítnout do pravidel jejich schvalování. Například by měl být dán hlas starostovi v lokalitě, kde je pokusné pole umístěno, a vymezena starostova kompetence. Ve Francii dosud stojí starostové mimo formální proces rozhodování. Za hranicemi zastupitelské politiky by se měly veřejné debaty a další prostředky participativní demokracie stát oprávněnou a příhodnou cestou k dosažení sociální přijatelnosti a náležitos-

Kukuřice na kostarickém políčku. Ilustrační snímek © Jiří Bálek

) V přírodě je možný horizontální přenos genů napříč organizmy, třeba gen půdní bakterie se může zabudovat do organizmu rostliny. Dnes ovšem stojíme před otázkou, zda na tomto přenosu postavíme značnou část světového zemědělství a takto vytvořené organizmy uvolníme ve velkém množství do životného prostředí. Zajímavé je, že proces horizontálního přenosu se zviditelnil teprve v rámci kritiky uvolňování GMO do životního prostředí, a to v souvislosti s obavami z nekontrolovatelného šíření modifikovaných částí genomu. ) Ouvrons la recherche à la societé! http://ouvronslarecherche.free.fr ) Babusiaux C., Le Déaut J.Y., Sicard D., Testard J. 2002, March. Rapport à la suite du débat sur les OGM et les essais au champ. http://www.infogm.org/article.php3?id_article=280 [pouze resumé, plný přístup jen pro předplatitele] ) Pozn. aut.: Většinu pokusů provádějí biotechnologické firmy nebo veřejné laboratoře v kontaktu s těmito firmami.

http://www.vesmir.cz | Vesmír 83, listopad 2004

639

sám usměrňovat. Před veřejnost předstupuje teprve svými výsledky a to, co jim předcházelo, jako by se veřejnosti netýkalo. Navíc petice pojímá veřejnost jako individuální konzumenty, nikoli jako občany s určitými politickými vizemi týkajícími se směřování společnosti jako celku. I tato petice samozřejmě uznává, že se společností je třeba komunikovat, ovšem formou „vysvětlování“, nikoli formou debaty s reálnými důsledky pro rozhodování. V žádném případě nejsou autoři petice připraveni poslouchat „destruktivní“ hlasy ničitelů polí. Polní pokusy jako pokoutní komercializace

Obyvatelé Madagaskaru spotřebují ročně nejvíce rýže na hlavu.

) Défondons la recherche! http: //defendonslarecherche.free.fr ) Department for Environment, Food and Rural Affairs, 16. 10. 2003. Scientific Steering Committee for the GM crop farm-scale evaluations: Final Advice to Ministers. Farm-Scale Evaluation. http:// www.defra.gov.uk/environment/ gm/fse/index.htm ) Vycházím zejména z tiskových zpráv organizace na http: //www.foe.co.uk/campaigns/ real_food ) Outright ban, caution or green light? Guardian 17. 10. 2004. http://www.guardian.co.uk/ gmdebate/Story/ 0,2763,1064739,00.html

640

ti výzkumu, jež jsou pro výzkum určujícími charakteristikami kvality. Obnovit normální podmínky pro fungování výzkumu

Během léta 2003 bylo ve Francii zničeno 27 pokusných polí, tj. asi polovina započatých pokusů. Na sérii útoků reagovala petice „Obhajme výzkum“, kterou během léta podepsalo více než dva tisíce výzkumníků a univerzitních učitelů.5 Petice zahrnovala argumenty: l Polní pokusy jsou nutné pro zhodnocení mnoha let laboratorního výzkumu. l Pokud Francie nebude investovat do výzkumu GMO, ztratí svou vědeckou a ekonomickou konkurenceschopnost. l Pokusy jsou bezpečné a autorizované v rámci současných regulatorních podmínek. l Výzkum má za úkol zajistit svobodnou volbu pro spotřebitele, tedy i alternativu zemědělství založeného na GM plodinách. Petice hájí klasické pojetí, podle nějž výzkum stojí mimo společnost i politiku a řídí se zejména logikou vlastního vnitřního vývoje. Své postupy či orientace je schopen


Posuňme se k druhému příkladu – do Velké Británie. V roce 1999 oznámila britská vláda úmysl uspořádat Farm Scale Evaluations (FSE) – sérii důkladných polních pokusů se třemi GM plodinami, které byly po uvolnění evropského moratoria nejjasnějšími kandidáty na komercializaci. Ještě v roce 1999 začala pilotní fáze a v letech 2000–2003 probíhaly naostro pokusy se čtyřmi plodinami, konkrétně s kukuřicí, zimní a jarní řepkou olejkou a řepou. Otestovat měly hypotézu, že na úrovni farmy neexistuje významný rozdíl mezi biodiverzitou v případě pěstování GM plodiny odolné k herbicidu a srovnatelné konvenční plodiny.6 Sledoval se dopad na populace nejrůznějšího hmyzu a rostlin rozšířených v zemědělské krajině. Jejich prosperita má přímý vliv na ptačí populace, jejichž hojnost je v Británii obecně vnímána jako ukazatel kvality životního prostředí (viz Vesmír 82, 66, 2003/2). Labouristická vláda Tonyho Blaira byla v té době považována za jednoznačného zastánce biotechnologií v Evropě a odpůrci GMO pochopitelně chápali pokusy jako nástroj, jímž se Blair snaží podpořit své budoucí pozitivní rozhodnutí o komercializaci. Ještě před začátkem pokusů proti nim rozvinuli kampaň. Soustřeďme se na aktivity sdružení Friends of the Earth, jedné z největších mezinárodních organizací v oblasti ochrany životního prostředí, jejíž britská pobočka se ve sporu o GMO angažuje již delší dobu. Nebude nás v tomto případě zajímat fyzické ničení polí, které v Británii také probíhalo, ale spíše diskurzivní rozkládání a popírání oprávněnosti experimentů. Během tří let polních pokusů rozvíjeli Friends of the Earth nejrůznější aktivity.7 n Vydali analýzu FSE, nejprve na počátku pokusů, pak revidovanou verzi před jejich plánovaným ukončením. V ní diskutují několik kritických bodů experimentu, např. geografickou reprezentativnost pokusů, eventuální zkreslení vzniklé vyloučením některých živočichů ze sledování, nedostatek dat o výchozí situaci nebo neschopnost pokusů zachytit dlouhodobé důsledky. n Sledovali procedurální správnost postupu vlády a hned v roce 1999 žalovali vládu za nezákonné rozšíření pokusů i na jarní odrůdy řepky. Tento soud vyhráli a pole s jarní řepkou musela být v daném roce zničena.

n U britských výzkumných institucí objednali studii znečištění okolního prostředí pylem z GM plodin a publikovali zjištění, že se pyl pohybuje v podstatně větších vzdálenostech, než udávají oficiální expertizy a než se považuje za „bezpečnou vzdálenost“ pokusu od konvenčních polí. n Mobilizovali zemědělce, aby se pokusů nezúčastňovali, a připravili informační balíček o možnostech místní opozice vůči pokusům. Ve svých tiskových zprávách určených široké veřejnosti prezentují Friends of the Earth vládní experiment FSE jako vědecky nesolidní, spojený s jistými environmentálními riziky a de facto jako nástroj pokoutní komercializace GM plodin. V přímo dotčených lokalitách podporují Friends of the Earth mobilizaci místních občanů. S výsledky byli spokojeni všichni

Polní pokusy Farm Scale Evaluations, jejichž výsledky byly zveřejněny v říjnu 2003, dopadly překvapivě. Nulová hypotéza o neexistujícím významném rozdílu mezi dopady na zemědělskou biodiverzitu spojenými s režimem pěstování GM a konvečních plodin byla vyvrácena ve všech případech – v případě řepy a jarní řepky vyznělo srovnání ve prospěch konvenčně pěstovaných rostlin, u kukuřice se naopak ukázalo, že jsou k životnímu prostředí šetrnější GM plodiny.5 Jak na tyto výsledky reagovaly zainteresované strany? Den po zveřejnění výsledků se v listu Guardian objevil článek s podtitulem „All sides draw comfort from report“. Všichni zúčastnění, kromě vlády, jejíž prohlášení

se očekávalo až v horizontu několika týdnů, byli s výsledky spokojeni.8 l Friends of the Earth a další environmentální organizace výsledky přivítali jako důkaz toho, o čem již dávno přesvědčovali veřejnost: GM zemědělství má negativní důsledky a rizika pro životní prostředí. Případ kukuřice je diskreditován okolností, že herbicid atrazin, běžně používaný při pěstování konvenční kukuřice, a tedy i v průběhu pokusů, byl týden před vyhlášením výsledků s ohledem na svou škodlivost pro životní prostředí zakázán v EU a musí být stažen z trhu. Provedené srovnání GM a konvenční kukuřice tak nadále není relevantní. V přístupu těchto organizací k pokusům tedy nastal podstatný obrat. Dříve kritizované a z hlediska kvality i vypovídacích schopností zpochybňované pokusy se po zveřejnění výsledků staly jas-

Většina rýže na madagaskarském venkově se pěstuje stále ještě tradičním způsobem (na snímku sušení rýže). Přesto do pěstebních postupů pronikají moderní prvky. Chce-li si zemědělec ušetřit práci s vymlácením rýže, pohází rýži na asfaltovou silnici a vyčká, až mu ji projíždějící auta zbaví plev a pluch. Snímky na této dvoustraně © Jiří Bálek

CO MNE NAUČIL PŘÍBĚH NOEMOVY ARCHY 1. Nezmeškej loď. 2. Měj na paměti, že všichni jsme na jedné lodi. 3. Mysli na to, co přijde. Když Noe začal stavět archu, nepršelo. 4. Udržuj se v kondici. Může se stát, že i v šedesátce budeš postaven před opravdu obtížný úkol. 5. Nenech se odradit od práce, která musí být vykonána. 6. Základy pro svoji budoucnost stav co nejvýše. 7. Kvůli bezpečí cestuj v páru. 8. Rychlost není vždycky výhodou. Šneci byli na palubě archy spolu s gepardy. 9. Když jsi stresován, chviličku plav. 10. Pamatuj, že archu postavili amatéři, Titanic profesionálové. Z anonymního zdroje přeložil Ivan Boháček


641

na 2003 publikovali otevřený dopis premiéru Blairovi. Obviňují ho z nedostatku podpory biotechnologického výzkumu, který vede k demoralizaci vědců a neschopnosti britské vědy přispívat k mezinárodnímu vývoji. Dopis začíná vyjádřením, že FSE v podstatě netestovaly důsledky genetické modifikace rostlin, ale různé typy kontroly plevelů a měly jen máloco do činění s genetickou modifikací, jejími procesy a potenciálem.11 Takové prohlášení je ovšem v rozporu s hlavním cílem, který konání pokusů a s ním spojené finanční i sociální investice ospravedlňoval – tj. získání poznatků o pěstování vybraných GM plodin a jeho vlivu na zemědělskou biodiverzitu, tak aby tyto poznatky založily kvalifikované rozhodnutí britské vlády o komercializaci těchto GM plodin. Čtyři teze o postavení výzkumu v současné společnosti

Květ bavlníku chlupatého (Gossypium hirsutum). Snímek © Jan Michl

642

ným důkazem a použitelnou podporou stanoviska organizace.9 l Agriculture Biotechnology Council,10 reprezentující v podstatě všechny velké biotechnologické koncerny, se vyjádřila v tom smyslu, že pokusy nebyly žádným soudním procesem s GM plodinami a ukázaly jen to, že genetická modifikace je nástroj, který může být použit různým způsobem, přičemž různé režimy pěstování povedou k různým výsledkům. l Soil Association, asociace ekologických zemědělců pořádající kampaň proti GMO, prohlásila, že GM vede zemědělství směrem bezohledným k přírodě i konzumentům. Prezident National Farmers Union naopak řekl, že povolení ke komerčnímu pěstování těchto plodin musí být posuzováno případ od případu a je třeba studovat pěstební praktiky, které přinesou maximální užitek pro životní prostředí. l V článku jsou citováni dva vědci: Sue Mayer, kritická vědkyně angažovaná v kampani GeneWatch, se vyjádřila v tom smyslu, že by výsledky neměly znamenat povolení pro GM kukuřici, protože byly srovnávány dva neudržitelné pěstební systémy. Zkušenost s komerčním pěstováním ze Spojených států navíc ukazuje, že tyto pokusy nereprezentují to, co by se dělo ve skutečnosti. Mark Tester z katedry botaniky Cambridžské univerzity řekl, že každé zobecnění týkající se GMO je nepřiměřené zjednodušení a výsledky pokusů přinesly klasický důkaz o složitosti reálných problémů. Pozoruhodná je v této souvislosti také iniciativa skupiny 114 vědců, kteří na konci říj-


Případ GMO se během posledních několika let stal jedním z nejvyhrocenějších environmentálních, a dokonce obecně politických sporů v Evropě. Mohli bychom proto říci, že vývoj kolem polních pokusů a s ním spojené debaty o vztahu výzkumu a společnosti jsou extrémní výjimkou, která se vymyká běžné situaci nedramatizované aktivistickou a mediální kampaní. Moje perspektiva je ovšem opačná, do určité míry jistě spojená i s mými politickými sympatiemi ke kritické straně načrtnutých sporů. Navrhuji totiž, abychom se na spory o polní pokusy o GMO dívali jako na případy sice vyhrocené, ale v zásadě představující obecnější tendence měnícího se postavení vědy a výzkumu v současných západních společnostech.12 Je pravděpodobné, že do podobného společenského napětí se budou dostávat další výzkumy, které jsou spojeny s potenciálními závažnými důsledky pro životní prostředí a zdraví, s technologiemi podstatně měnícími naši sociální praxi a identitu nebo s vysokými finančními investicemi a průmyslovými zájmy. Takový typ výzkumu ovšem není zlomkem, ale podstatnou částí současného globálního úsilí. Například největší finanční částky 6. rámcového programu Evropské komise proudí do biotechnologií, nanotechnologií, jaderné fúze. K sporům o polní pokusy se tedy obracím jako k příkladu obecnější tendence a na základě francouzského a britského vývoje formuluji čtyři teze: Teze první. Vést jasnou hranici mezi základním a aplikovaným výzkumem je stále složitější. Základní vědění se často vytváří paralelně, na stejných místech a během stejných procesů a je financováno ze stejných zdrojů jako rozvíjení specifických technologických trajektorií. Tento vhled je ostatně vepsán do samotného pojmenování „biotechnologického“ výzkumu. Žádný z opozičních hlasů proti geneticky modifikovaným organizmům by neřekl, že je proti základnímu výzkumu. Vtip je ovšem v tom, že o základním výzkumu biotechnologií lze dnes stěží mluvit. Každá technologická trajektorie, jakkoli v počátcích, nese moment potenciálního zásahu do světa i společnosti a také určité stvr-

zující se nevratnosti. Opoziční aktivisté si dnes velmi jasně uvědomují, že snažit se technologie zastavit v konečných fázích jejich vývoje je nerealistický postup – obrat pak může nastat až v důsledku jejich zásadního, veřejně rozpoznaného selhání. Spor o GMO je zajímavý tím, že se vede v situaci poměrně rané fáze vývoje na evropském kontinentu (v období polních pokusů) a velmi pokročilé fáze komerčně usazené technologie v Severní Americe, do které již bylo investováno množství ekonomických i politických zdrojů a zájmů. Teze druhá. Stejně rozmazaná jako hranice mezi základním a aplikovaným výzkumem nutně začíná být hranice mezi vědeckým a sociálním. Část výzkumu, například polní pokusy, se děje v sociálním prostoru, který vědci musí sdílet s ostatními sociálními aktéry. Během výzkumu dochází ke změně stavu přírody a společnosti (zmiňme alespoň genetické znečištění či kolizi s ekonomickými zájmy organických zemědělců). Celý proces uvolňování GM plodin do životního prostředí považují někteří oponenti za globální experiment, protože teprve po jejich uvolnění v tomto měřítku můžeme zjistit, co se skutečně v globálním měřítku stane. „Máme pro tento zásadní experiment dobré důvody?“ ptají se kritici. První a druhá teze směřují k oprávněnému politickému požadavku, aby se o cílech a postupech výzkumu vedla obecnější veřejná debata. Výzkum ztrácí samozřejmou oprávněnost a podporu veřejnosti, se kterou mohl kromě speciálních případů v minulosti počítat. A v situaci, kdy rozhodování státní správy, výzkumných ústavů, ale i ekonomických aktérů zůstává veřejné debatě uzavřeno, je ničení polních pokusů jedním z mála způsobů jak tento nesouhlas efektivně a nepominutelně vyjádřit. Obhájci klasického vztahu vědy a společnosti jako dvou nesourodých říší rádi pracují s deficitním modelem laické veřejnosti, která není kompetentní o složitých otázkách výzkumu rozumně uvažovat. Vědci se podle tohoto modelu mají pokoušet veřejnost vzdělávat, vysvětlovat jí pokroky vědy, a tím obnovit respekt veřejnosti vůči vědě. Současné environmentální spory ovšem ukazují tři důležité polemické momenty. Zaprvé se o výzkumu vede nejen odborná, ale i politická diskuse, ve které jsou běžní občané kvalifikováni stejně jako odborníci. Zadruhé lidé s vyšší znalostí sporné problematiky (ti, kteří lépe obstáli v odborných kvízech při výzkumu veřejného mínění) nemají obvykle příznivější postoj, ale naopak kritičtější.13 Zatřetí opoziční, často doslova profesionalizované organizace jsou schopny podporovat, osvojit si a vytvářet relevantní kritickou expertizu, s níž mohou vstupovat do odborné diskuse. V některých případech jsou to přímo sdružení kritických vědců.14 Teze třetí. Věda dnes žije v prostředí, kde přibývá aktérů, kteří mají prostředky, zájem a veřejnou podporu k rozkládání a zpochybňování jejích cílů, postupů a výsledků. Jde zejména o profesionalizovaná občanská sdružení disponující finančními, organizač-

ními, sociálními a v neposlední řadě právními zdroji, které jim umožňují získávat informace, financovat kritickou expertizu, rozvíjet vlastní expertizu a ovlivňovat v tomto směru veřejné mínění. Mobilizace spojená s GMO je jen jedním z příkladů vedle nejrůznějších sporů spojených s dopravní, odpadovou nebo zdravotní politikou. Spory a nesouhlasy, které dříve buď ani nenastaly, nebo se uzavřely za zdmi laboratoří, se dnes odehrávají na stránkách deníků, na veřejných demonstracích, v rámci internetových kampaní nebo v soudních síních. Veřejný spor mezi odborníky je dnes stále častější. Tento proces má zajímavý důsledek pro soudržnost vědeckých oborů a komunit. Jeden z prvních vědců, kteří veřejně vyjádřili svou obavu ze záporných důsledků GMO, byl Arpad Pusztai, výzkumný pracovník Rowett Research Institute ve skotském Aberdeenu. Výsledky svých pokusů s laboratorními krysami krmenými GM bramborami zveřejnil v populárních médiích bez toho, že by dříve prošly standardním recenzním řízením. Za tento postup byl z ústavu vyloučen a jeho pokusy byly veřejně označeny za nekvalifikované. Místo toho, aby s hanbou zmizel z veřejného i odborného prostoru, však získal podporu řady vědeckých kolegů. Jezdí po světě, přednáší o rizicích GM potravin a vystupuje jako kritický expert environmentálních organizací. Pro odpůrce GMO se jeho případ stal jedním z těch, jež poukazují na sebereprodukující se systém odborného vědění, který nepřipustí (například skrze proceduru recenzních řízení) některé zásadně kritické a politicky nežádoucí pozice. Procedury, jež dříve požívaly nenapadnutelný status záruky objektivního posuzování a vědění, se zpochybňují a politizují. Ztrácejí sílu definitivně vyloučit a znemožnit toho, kdo před nimi neobstojí. Sevřený krunýř vědecké komunity se alespoň v některých politicky exponovaných oblastech rozvolňuje.

) Srovnej též tiskovou zprávu Friends of the Earth ze dne 19. 10. 2003, GM crops: Blair who do you represent, the British people, or Bush and the multi-nationals? http://www.foe.co.uk/resource/ press_releases/gm_crops_blair_ who_do_you.html ) Pozn. red.: Agriculture Biotechnology Council – fórum věnované diskusi o GM plodinách a osvětě o GMO ve Spojeném království (www.abcinformation. org). Členy tohoto fóra jsou firmy BASF Bayer CropScience, Dow AgroSciences, DuPont, Monsanto a Syngenta. ) Scientists’ letter to Blair on GM, Guardian 31. 10. 2003. http://www.guardian.co.uk/ gmdebate/Story/ 0,2763,1075121,00.html ) Velmi podobné tendence je ovšem možné najít třeba i v Jižní Americe. Srov. např. Willems, Elmar. 2004. Environmental Sociology and the Risk Debate. Insights from the Brazilian and British Biotechnology Controversy, GAP Working Paper Series 2004/02, Nijmegen. www.kun.nl/gap ) Srov. Europeans, Science and Technology: Survey findings, RDT info (magazine for European research), březen 2002. p.13 ) Např. The Institute of Science in Society. http://www.i-sis.org.uk

Kresba © Jan Tomaschoff


643

GMO Teze čtvrtá. V situaci veřejného a odborného konfliktu nemá dnes expertiza sílu jednoznačně spory rozhodnout a uzavřít. Žádný výsledek se nemůže vyhnout interpretaci a kontextualizaci. Ani v rámci odborné diskuse, natož při jeho překladu do veřejného prostoru, kdy má ovlivnit veřejné mínění, spotřebitelskou volbu nebo správní rozhodování. Jestliže dříve měla na interpretaci a kontextualizaci vědeckých výsledků a faktů monopol úzce paradigmaticky sevřená vědecká komunita, dnes se množí sociální aktéři, kteří tento monopol nabourávají. Tak vzniká paradoxní situace: odborné stanovisko funguje jako nejpevnější v případech předběžného konsenzu, kdy je ovšem spíše druhotnou podporou, zatímco selhává v případě konfliktu, kdy se do jeho schopnosti ukončit spor vkládají velké naděje. Výsled-

ky britských pokusů nemají šanci nastolit společenský smír ani nemohou jednoznačně oprávnit žádné z možných rozhodnutí britské vlády o komercializaci geneticky modifikovaných plodin. Tento popis může být pro mnohé čtenáře naprosto nepřijatelný, pomýlený, či dokonce iracionální (tím, že bere aktivisty, laiky a „pochybné“ experty stejně vážně jako ty „pravé“ experty, ne-li vážněji), pro jiné traumatizující. Cílem tohoto textu je výzva k přehodnocení vašich i mých zaběhaných představ o tom, co je věda a výzkum a jak si stojí ve společnosti. Otevírání výzkumu, které jsem na příkladu polních pokusů s GMO popsala, může pak být přijato (spíše než jako ohrožení) jako pozitivní hledání nového kontraktu mezi vědou a společností. A snad tak bude mít šanci probíhat méně destruktivně. Ö

Vědci a veřejnost Polní pokusy s geneticky modifikovanými rostlinami

OLDŘICH NAVRÁTIL

Se zájmem jsem si přečetl článek socioložky Terezy Stöckelové „Polní pokusy s geneticky modifikovanými plodinami jako místa střetů výzkumu a veřejnosti“. Jak autorka článku sama říká, chtěla tímto článkem především provokovat. Mne vyprovokovala k tomu, abych okrajově, jako poučený laik, diskutoval nejen o problémech polních pokusů a zemědělské rostlinné výroby vůbec, ale také o pozici našeho živočišného druhu na planetě Zemi. Aby doložila „nedostatečnou komunikaci orgánů s rozhodovacími pravomocemi s veřejností“, vybrala si Tereza Stöckelová jako příklad zakládání polních pokusů s geneticky modifikovanými rostlinami. Stejně tak ale mohla posloužit příkladem používání masokostních mouček pro krmení jatečného skotu, krevních konzerv při transfuzích nebo antibiotik proti nejrůznějším infekcím. Ani

V moderní kontraverzi se ujal slabomyslný zvyk tvrdit, že určité krédo lze zastávat v jedné době, ale je neudržitelné v jiné době. V určité dogma prý bylo možné věřit v dvanáctém století, ale není možné v dvacátém. Stejným právem bychom mohli říci, že určitou filozofii lze vyznávat v pondělí, ale že ji nelze vyznávat v úterý. A zrovna tak lze prohlásit o určitém pojetí vesmíru, že se hodí pro půl čtvrtou, ale ne pro půl pátou. Čemu člověk může věřit, závisí na jeho filozofii, nikoli na hodinách nebo století. Věří-li člověk v neměnný přírodní zákon, nemůže věřit v zázraky v žádné době. A věří-li, že za zákonem existuje vůle, je schopen věřit v zázraky kdykoli. Jako příklad uveďme zázračné uzdravování. Materialista dvanáctého století v ně nemohl věřit stejně jako materialista dvacátého století. Křesťanský vědec dvacátého století však v ně věřit může právě tak jako křesťan dvanáctého století. Záleží prostě na tom, jakou kdo má teorii o věcech. Zabýváme-li se tedy historickou odpovědí, nejde o to, zda byla dána v naší době, nýbrž zda opravdu odpověděla na naši otázku. Gilbert Keith Chesterton, Ortodoxie, Academia, Praha 2000, s. 64–65

644


v jednom z těchto případů nelze podezřívat orgány s rozhodovacími pravomocemi a jejich odborné poradce ze zlých úmyslů poškodit veřejnost (a tím i sebe) neposkytnutím informací o závažných zdravotních rizikách – ta se ve všech uvedených případech objevila až později. Jestliže se zpočátku o rizikách vůbec neuvažovalo, bylo to dáno úrovní poznání odborníků v té době a lze si jen obtížně představit, že by rizika, dnes již obecně známá, odhalila včas laická veřejnost. V tom je však situace geneticky modifikovaných organizmů poněkud odlišná. Veřejnost neví přesně (a mnohdy to nevědí ani lidé z oboru), jaká rizika mohou širokým používáním geneticky modifikovaných rostlin vzniknout, ale bouřlivě na ně upozorňuje a snaží se tomuto využití vědeckého poznání zabránit, byť už po hodině dvanácté. S veřejností – a do té patří i vědečtí pracovníci – lze plně souhlasit v tom, že rizika určitě existují, protože nic není pouze černé nebo bílé. Vždy by si měl každý z nás uvědomit, jak je daná věc potřebná pro udržení existence našeho druhu a jaký prospěch lidem přináší. Snad každý z nás jednou v životě dostal od lékaře antibiotika a byl rád, že byly jeho zdravotní problémy rychle zažehnány a nemusel umřít na některou z chorob, na něž se před objevem penicilinu často umíralo. RNDr. Oldřich Navrátil, CSc., (*1955) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze, specializoval se na genetiku mikroorganizmů. V Ústavu experimentální botaniky AV ČR se věnuje studiu metabolizmu cukrů v geneticky modifikovaných rostlinách a zároveň v ústavu působí jako odborný poradce pro práci s geneticky modifikovanými organizmy.

Postupem času se však nutně musel vynořit problém související s tím, že i bakterie chtějí žít a poměrně rychle a účinně vytvářejí bariéry, které je před jedovatým účinkem antibiotik chrání (viz Vesmír 78, 27, 1999/1, 78, 30, 1999/1, 78, 289, 1999/5). Odborná obec ví, že se v současnosti pohybujeme na hraně – proti obranným praktikám původců chorob už nebudeme mít co postavit a začneme houfně vymírat. Alternativou by bylo velice omezené používání antibiotik, které by u choroboplodných organizmů nevedlo k tak intenzivnímu hledání a nacházení obranných taktik. Byla by veřejnost ochotna na takovou alternativu přistoupit, kdyby to zároveň znamenalo okamžité ohrožení života každého z nás? Antibiotika se tedy používají dál, přestože v konečném důsledku mohou způsobit ohrožení zdraví nás všech. T. Stöckelová používá v článku pojmy „oni“ (arogantní a chybně rozhodující vědecká obec) a „my“ (určitým způsobem informovaná laická veřejnost, která se těmto nezodpovědným rozhodnutím brání). Tak to mohou někteří jedinci pociťovat a současné znalosti i ekonomické možnosti jim bohužel dávají do rukou zbraně, jimiž mohou dát svůj nesouhlas razantně najevo. Nejde jenom o ničení pole, které někomu patří a majitel ho chce využívat podle svého uvážení. Někteří jednotlivci, kteří pociťují, že jsou omezováni ve svých možnostech prosadit svůj pohled na věc a být vůbec slyšeni, se rozhodnou například nakoupit hnojivo a naložit ho na nákladní vůz, vyhodit do vzduchu velkou veřejnou budovu, nebo se začnou shánět po kyanidu. Společnost většinou s takovým způsobem prosazování požadavků nesouhlasí, ale musí se s jeho existencí vyrovnat. Ničení soukromého majetku v podobě pokusných polí s geneticky modifikovanými rostlinami skončilo také trestem pro organizátora a účastníka ak-

ce. Dostalo se mu ale očekávané publicity, byl tedy slyšen. Odpůrci polních pokusů s geneticky modifikovanými rostlinami upozorňují mimo jiné na to, že snížení biodiverzity na polích ohrožuje životní prostředí člověka. Je však třeba si uvědomit, že se tak děje na jakémkoliv poli a že rostlinná produkce je vždy velkým nepřirozeným zásahem do životního prostředí i do života rostliny. Výskyt jakýchkoliv rostlin v rozsáhlé monokultuře je naprosto nepřirozený a není vlastní žádné rostlině, neboť jí to přírodní podmínky neumožňují. Udržení

Tropické ovoce papája je ceněno pro vysoký obsah vitaminů A a C. Produkci tohoto ovoce na Havaji ohrozil potyvirus (PRSV-p), který se koncem 40. let objevil na ostrově Oahu a počátkem 50. let zde již pěstování papáji zlikvidoval (virus kromě charakteristických žlutých kruhových skvrn také snižuje fotosyntetickou kapacitu napadených rostlin). Pěstování papáji se přesunulo na ostrov Puna. Bylo však jasné, že se infekce (rozšiřují ji mšice) dostane i na ostrov Puna. Proto r. 1987 vědci navrhli vytvořit GM kultivar odolný vůči potyviru. R. 1991 se uskutečnil polní pokus menšího rozsahu na ostrově Oahu, a protože se r. 1992 infekce potyvirem objevila i na ostrově Puna, následoval r. 1995 polní pokus velkého rozsahu a po poměrně složitých legálních procedurách jsou od 1. května 1998 k dispozici geneticky modifikované kultivary Rainbow a SunUp. Snímek © Jan Michl Kresba © Jan Tomaschoff


645

GMO života rostlin na každém poli vyžaduje četné razantní zásahy člověka, především proti plevelným druhům, ale i proti plísním, bakteriím a virům. Kdyby se tak nedělo, neměli bychom co jíst. V tomto směru není rozhodující, jestli na poli roste rostlina geneticky modifikovaná nebo vyšlechtěná klasickým způsobem. Intenzivní činnost „proti biodiverzitě“ existuje už od dob, kdy v důsledku „přemnožení“ člověka na Zemi přestala pro zachování druhu stačit potrava opatřovaná sběrem nebo lovem. Lov je ostatně také velmi účinnou metodou snižování biodiverzity. Protože „přemnožení“ našeho živočišného druhu na Zemi existuje i nadále, potřebné potravinové zdroje (a proti ostatním živočichům a rostlinám i nadbytečné zdroje energií) musíme získávat na úkor jiných druhů. I když populace v České republice klesá a nemusíme se obávat hladomoru, celosvětově problém nedostatku potravin přetrvává a s nárůstem populace se stále zvětšuje. Kdyby byly vybrány správné druhy geneticky modifikovaných rostlin, vhodné pro oblasti postižené nedostatkem potravin, vzrostly by šance těchto lidí na přežití. Jestliže však jsou podmínky pro využití nové biologické technologie mnohem příhodnější v technologicky vyspělých státech, je logické, že se první pokusy provádějí s rostlinami rozšířenými v těchto končinách. Není vždy nutné podrobit každou takto upravenou rostlinu polním pokusům. Například rostliny produkující mnohem účinněji biologicky aktivní látky, jejichž produkce původními organizmy je velmi drahá a někdy (v případě virů) i nebezpečná, a přitom jsou (např. v lékařství nebo průmyslu) potřeba v malých množstvích, by se mohly pěstovat ve sklenících či jiných kultivačních zařízeních. Některé rostliny jsou ale potřeba ve větším množství, a protože se mohou na poli chovat jinak než ve skleníkových podmínkách, nezbývá než ověřit stabilitu očekávaných vlastností geneticky modifikovaných rostlin v polních

pokusech. Uplatňuje se také ekonomické hledisko, jak správně upozorňuje T. Stöckelová. Náklady na přípravu biologicky aktivních látek při použití rostlin jsou desetkrát až padesátkrát nižší než při použití bakterií a dalších mikroorganizmů. Výzkum zaměřený na genetické úpravy již dnes vede k produkci sloučenin a dosud neznámých materiálů. Příkladem může být neobyčejně pevné a pružné pavoučí vlákno, které se připravuje z geneticky modifikovaného tabáku či brambor, nebo dokonce z mléka geneticky modifikovaných koz. Pokud kromě produkce zvládneme i zpracování této nové suroviny, bude využití pavoučího vlákna znamenat velký přínos pro medicínu, výrobu optických vláken či stavebních materiálů. Vše z toho může být využito (pro přežití lidstva na Zemi, popř. i ve vesmíru), ale také zneužito. Totéž lze však říci o kuchyňském noži. S neopominutelným rizikem, které předem nelze vyloučit, přicházejí i nové netušené možnosti, jak si na Zemi pomoci. A je pravděpodobné, že některé potřeby lidstva skutečně bez využití nových vlastností získaných genovými úpravami některých organizmů v potřebně krátké době vyřešit nepůjdou. Mám na mysli likvidaci průmyslového znečištění půdy a vody nebezpečnými látkami nebo přípravu obnovitelných zdrojů energie. I zde jde o závod s časem (tak jak je tomu v případě výroby nových účinných léčiv). Pokud však společnost, která si je většinou těchto potřeb vědoma, připadne na nějaké lepší řešení (účinnější, rychlejší, popřípadě šetrnější k životnímu prostředí), bude to jenom ku prospěchu nás všech, což nelze tak úplně říci o negativním přístupu k vědecké obci a k některým novým postupům řešení problémů ohrožujících existenci našeho živočišného druhu. Náš druh přitom teprve musí svou úspěšnost (schopnost přežití) prokázat, neboť se na této planetě vyskytuje zatím velice krátce. Ö

Hra na slepou bábu Geneticky upravované versus šlechtitelsky upravované plodiny

FRANTIŠEK KRAHULEC

RNDr. František Krahulec, CSc., (*1952) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK. V Botanickém ústavu AV ČR se zabývá populační ekologií. Je členem vědecké rady ústavu.

646

Článek T. Stöckelové otvírá jeden z problémů, který v současnosti – někdy spíše skrytě, někdy zcela otevřeně – rozděluje naši (a nejen naši) vědeckou komunitu. Na jedné straně stojí renomovaní vědci, kteří používání geneticky modifikovaných rostlin propagují, na druhé straně jiní vědci, kteří před jejich použitím varují. Ostatní, laici i novináři pak bývají zmateni a oprávněně se ptají, jak to vlastně je, když se ani vědci nedokážou domluvit. Málokdo (i například z novinářů) se už obtě-


žuje zjistit, kdo jsou ti zastánci či oponenti, čím se zabývají, jaké jsou zkušenosti těch, na jejichž základě stavějí svou argumentaci. Tento problém bych chtěl ve svém příspěvku otevřít. Sám se počítám k odpůrcům bezhlavého a rychlého zavádění geneticky modifikovaných plodin do přírody. Vedou mne k tomu mé vlastní zkušenosti. Právě ve zkušenostech odpůrců a v nedostatku zkušeností, popřípadě opovrhování jimi u zastánců vidím jádro problému.

Mezi zastánci užití geneticky modifikovaných rostlin jsou především velmi zkušení molekulární biologové, kteří rozumějí mechanizmům na molekulární úrovni. Často jsou to lidé, kteří tyto geneticky modifikované plodiny dovedou připravit, a mají tedy přímý zájem na uvedení výsledků své práce do praxe. V žádném případě nezpochybňuji jejich znalosti, vytýkám jim však, že nejsou ochotni si přiznat neznalosti v oblastech, jež jsou odbornou doménou jiné skupiny, sdružující převážně lidi pracující s rostlinami v přírodě, ať už se zabývají křížením rostlin, jejich šířením či ekologickými vztahy. Já sám bych si, vědom si svých nevědomostí, nedovolil říkat, že v molekulární genetice, respektive v technologiích na ni navázaných, něco je či není možné. Divím se proto suverenitě kolegů, kteří v přírodě s rostlinami nepracovali, a přesto se odvažují velmi jasně říkat, že rizika neexistují, nebo tato rizika bagatelizují. Rostliny samy o sobě mají řadu odlišností, které podstatně omezují možnosti generalizace. Jednou z nich je velká variabilita reprodukčních systémů, jež jsou různě kombinovány; tato variabilita je i vnitrodruhová. Druhou takovou vlastností je daleko větší míra křížení mezi druhy, než se vůbec kdy myslelo (a bylo to dokázáno právě zavedením molekulárních metod). Třetí vlastností je vytváření množství lokálních populací, které se v řadě parametrů geneticky podmíněných liší od ostatních. Jako poslední z vlastností zmiňme schopnost šíření: jakmile se jednou rostlina dostane do přírody, začne se chovat nezávisle na našich přáních. Abych mluvil konkrétně: Většina plodin pěstovaných u nás má v naší flóře příbuzné druhy, se kterými je schopná se křížit, nebo si již v přírodě vytvořila své vlastní (polo)trvalé populace. A právě tyto potenciálně křižitelné rostliny jiných druhů či téhož druhu jsou možným rizikem pro únik genů a jejich další nekontrolované šíření. Přehled zmíněných rostlin jsem již zveřejnil1 a případné zájemce o něj odkazuji na tab. I. Z plodin u nás pěstovaných jsem nenalezl potenciálního příjemce pouze u kukuřice. Zastánce rozšiřování geneticky modifikovaných plodin bych chtěl poprosit, aby se pokusili sami sobě zodpovědět otázku, zda dovedou vyjmenovat dva druhy, s nimiž je schopna se křížit pšenice ve střední Evropě (a to mluvím o případu, který jsem zmiňoval na několika konferencích) a aby ze své schopnosti vyvodili, zda mají takové znalosti, které je opravňují k velmi rigidním tvrzením o nemožnosti úniku. Odpověď na tuto otázku je v rámečku na konci článku. Protože o odborných důvodech svého skepticizmu vůči zavádění plodin jsem již několikrát psal, nechci se opakovat a případné zájemce o poučení odkazuji na citovaný článek. Rád bych se zastavil ještě u jedné skupiny neméně významných argumentů, které kupodivu nepadají často. Mám na mysli ignorování zemědělské praxe. Ta nikdy nebude taková, jaká by měla být v ideálním případě. Vždy čas od času přijde situace, která v lepším případě znemožní sklizeň a ta zůstane na poli (krupo-

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

��

bití, dlouhotrvající deště), popřípadě je z pole odnesena. (Nemusí jít o povodně, jaké byly v letech 1997 a 2002, stačí velké lokální bouřky.) Kolik sklizně semen či plodů je ztraceno jenom na cestě z pole, o tom se může přesvědčit každý, kdo uvedené rostliny zná. Okraje silnic, železnic či břehy řek jsou plné plodin pocházejících ze ztracených semen. Mimochodem, tato skutečnost velmi zpochybňuje jeden z argumentů zastánců geneticky modifikovaných plodin, kteří říkají, že možnost křížení a šíření lze omezit třeba současným zavedením pylové sterility a cizího genu, například rezistence. Ostatně v každé učebnici populační biologie rostlin je uvedeno, že geny se šíří semeny či pylem… Jak lze v takovém případě zabránit znečištění krajiny a pozemků těch, kteří geneticky modifikované plodiny pěstovat nechtějí, se nikdo vysvětlit nepokouší. A nebrat v úvahu lidský faktor, například různou odpovědnost jednotlivých uživatelů, považuji za vrchol ignorantství. Stačí se podívat, jak jsou ještě i dnes sklado-

��

Tab. I. Rostliny potenciálně křižitelné s plodinami našeho zemědělství.

) Krahulec F.: Pěstování GM rostlin nemusí být bez rizik, Úroda 12, 14–15, 2002/12.


647

ností možných úniků. A ty jsou již z principu zcela jiné, jde-li o malý pokus na parcele s upraveným okolím, nebo o velkoplošné pěstování v krajině, kde se ta která plodina potkává s různými populacemi potenciálně křižitelných druhů za velmi rozličných ekologických podmínek. To je opět jeden z faktorů, který nebývá brán v úvahu. To, co se po řadu let nedaří (např. hybridizace), pak najednou jeden rok funguje (a co si budeme předstírat, jen málokdy jsme schopni bezpečně říci, proč tomu tak je). Na hodnocení rizik by měli být zainteresováni především ti odborníci, kteří nemají na zavedení plodiny žádný zájem (to by mělo být samozřejmostí, ale je tomu tak

Nahoře: Zralé tobolky bavlníku chlupatého (Gossypium hirsutum). Dole: Kvetoucí rýže. Snímky © Jan Michl

vána hnojiva a pesticidy, jak se krajinou prohánějí jejich obaly… Domnívám se, že celý proces zavádění geneticky modifikovaných plodin musí být posuzován technicistně, jako hodnocení rizik. Zejména jde o stanovování pravděpodob-

S KTERÝMI DRUHY VE STŘEDNÍ EVROPĚ SE DOKÁŽE KŘÍŽIT PŠENICE Pšenice je schopna křížit se s druhem pýru Elytrigia intermedia, který je rozšířen poměrně velmi hojně v teplejších oblastech Čech i Moravy. Tento druh se kříží velmi snadno s pýrem plazivým (Elytrigia repens). Dalším druhem, který se kříží s pšenicí, je Elytrigia obtusiflora; tento pýr pochází z jihovýchodní Evropy a v současné době se šíří v Německu podél silnic, železnic a na březích říčních kanálů (jeho rozšíření k nám je jen otázkou času). Na okraj bych chtěl upozornit na skutečnost, že zemědělská šlechtitelská literatura používá rodové jméno Thinopyron, v případě Elytrigia obtusiflora pak Thinopyron elongatum. O křížení pšenice s druhy rodu Thinopyron existuje velké množství prací, což si může ten, kdo má přístup na Web of Science, snadno ověřit. Přitom v žádném našem dostupném díle není rodové jméno Thinopyron zmíněno, běžného uživatele databází ani nenapadne, že je u nás přítomen. Bez dobré znalosti synonymiky není snadné takové případy dešifrovat.

vždy?) a kteří mají ty zkušenosti, jež je k tomu opravňují. Otevřeně však říkám, že takové hodnocení nemůže být splněno v krátkých správních řízeních. Musí být minimálně tak dlouhé, jak trvá povolování zemědělských odrůd do praxe. Právě závislost výsledků na klimatických podmínkách je jedním z důležitých faktorů, které musejí být posuzovány. Např. druhy, jež spolu obvykle nekvetou, mohou spolu kvést jednou za čas, např. při pozdním nástupu vegetace. To jsou ale již zcela technické problémy. Mé zkušenosti s křížením rostlin, jejich variabilitou i šířením mne vedou k opatrnosti. Jsem si stále vědom svých neznalostí. A proto se snažím být opatrný. Jak jsem již zmínil, jakmile jednou gen či druh unikne do přírody, přestává se chovat podle mých přání, i když jsou sebelépe motivována. Geneticky orientované zastánce zavádění geneticky modifikovaných plodin bych chtěl požádat, aby si sami před sebou vážně zhodnotili, zda je jejich znalosti např. toho, co všechno se děje v genomu po hybridizaci či polyploidizaci, skutečně opravňují k tomu, aby mohli zcela odpovědně říci, že se nic nemůže stát. Nevím. Mé pocity po přečtení řady článků z poslední doby, týkajících se uvedených témat, mne vedou spíše k opačnému názoru. Ö

648


GMO

Nookracia Biológovia hovoria do politiky

Stojí veda mimo hodnôt? Je neutrálna voči morálnym a právnym zákonom a vyjadrovať sa k nim nie je v jej kompetencii? Nesú bádatelia zodpovednosť nielen za výsledky svojho výskumu, ale aj za ich využitie? Je v demokracii starostlivosť o veci verejné len povinnosťou politikov, ktorým občania zverili vo voľbách vládu nad sebou, alebo aj vedcov v tých záležitostiach, ktoré sú schopní expertne posúdiť? Možno vývoj bádania a jeho aplikácie kontrolovať a usmerňovať? Ak áno, kto to má robiť? Samotní vedeckí pracovníci? Politici? Laická verejnosť? Alebo všetci dohromady? Staronové otázky. Doteraz bez jednoznačných odpovedí. Odpovede na ne sú však naliehavo potrebné. Ony určia povahu 21. storočia. Zdá sa, že v ňom sa rozhodne, či a ako ľudstvo skončí. A ak neskončí, akým smerom sa bude jeho evolúcia uberať. Zvláštne postavenie biológie

Veda mení život človeka. Zasahuje do jeho duchovného bytia: búra uspokojujúce istoty, ktoré interpretáciám sveta dávali mýty. Bez toho, aby bola schopná ponúknuť svetový názor, ktorý by vysvetľoval všetko a všetkému pridával zmysel. Mení aj materiálne bytie: prostredníctvom techniky poskytuje čoraz účinnejšie nástroje pretrvávania v boji o život, zmenšovania utrpenia a neobmedzeného zabávania. Ale aj nástroje ničenia. Biológia má z tohto hľadiska výsadné postavenie. Poznatky fyziky o kvarkoch a superstrunách či kozmológie o Big Bangu a tmavej energii sú iste impozantné. Ale svoju každodennosť žije každý z nás vo svojom životnom priestore, v Lebenswelte, vo svete osobných radostí a trápení, túžob a sklamaní. Ten nás zaujíma nadovšetko. A do neho bezprostredne a stále viac vidí biológia. Sotva sa ľudstvo, či aspoň jeho časť, ako-tak zmierilo so svojím evolučným pôvodom z nižších foriem života – nezabúdajme, že jedno z najväčších organizovaných náboženstiev, katolícka cirkev, prijalo Darwinov výklad evolúcie ústami pápeža až v roku 1996 – biológia na prahu 21. storočia prichádza s novou ranou jeho sebavedomiu. Svojimi génmi sa človek od iných organizmov v podstate nelíši; má ich len niekoľkonásobne viac ako kvasinka, ovocná muška a červík; a od šimpanzov je človek génovo takmer na nerozoznanie. Svojou biologickou podstatou, prírodnosťou, nie sme kvalitatívne iní ako ostatné organizmy. Sme iba jeden z miliónov

biologických druhov. Druh, čo bol evolúciou prirodzeným výberom optimálne uspôsobený – a majme na pamäti: doteraz je – iba na existenciu v ekologickej nike špecifickej pre tento druh: pre život v savane, v malých sociálnych skupinách sexuálne dimorfných živočíchov, ktoré sa živia mäsom zvierat, čo ulovili samce, a plodmi rastlín, čo nazbierali samice. Možno náhodou, možno nevyhnutne – zatiaľ to nevieme – vyvinula sa v podmienkach života v savane ľudská schopnosť artikulovanej reči. A tá otvorila cestu novému typu evolúcie, kultúrnej evolúcii. Kvalitatívne odlišnými od všetkých ostatných živočíchov nás urobili produkty kultúrnej evolúcie: mýty, umenie, ideológie, inštitúcie a materiálne artefakty. A veda. Ony utvorili z človeka živočícha odprírodneného, „denaturovaného“. Dynamika kultúrnej evolúcie, autonómna, nezávislá od našich zámerov a želaní, nás preniesla do novej ekologickej niky, do ktorej biologicky nepasujeme. Obklopila nás mašinami, veľmi účinnými na lov a zber, zábavu a masové zabíjanie. Neustále rastie ich výkonnosť, ale aj zložitosť. Väčšina z nás sa v princípoch ich fungovania nevyzná. Kultúrna evolúcia nás preniesla do prostredia komplikovaných sociálnych inštitúcií, tak isto málo zrozumiteľných, čo zabezpečujú individuálne prežívanie vo veľkých, nadbiologických sociálnych skupinách. Vytvorila konceptuálne prostredie čoraz sofistikovanejších vedeckých teórií. Aby sme sa v nich orientovali a aspoň čiastočne chápali ich výpoveď, pomáhali sme si metaforami prevzatými z nášho Lebensweltu. No dnes nám už takéto metafory na porozumenie prestávajú stačiť. Lenže práve toto konceptuálne prostredie vedy, čoraz menej pochopiteľnej a pre väčšinu – prečo si to nepriznať?! – čoraz menej zaujímavej, má paradoxné dôsledky. Dáva možnosť aj tým ľuďom, čo mu vôbec nerozumejú, ba vari hlavne im, do sveta, čo nás obklopuje, zasahovať a stále rýchlejšie ho meniť. Prostredníctvom techniky. Práve biológia cez biotechniky (biotechnologies) sa môže pyšne predvádzať: ponúka potraviny na báze geneticky modifikovaných organizmov (GMO), chystá sa odstraňovať choroby výmenou chybných génov, dokáže pestovať nové orgány z kmeňových buniek, je schopná nahradiť sexuálnu reprodukciu klonovaním, začína syntetizovať nebývalé jednoúčelové organizmy skladaním z génových modulov. V polo-

LADISLAV KOVÁČ

RNDr. Ladislav Kováč, DrSc., (*1932) je profesor biochémie na Prírodovedeckej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave. Venuje sa kognitívnej biológii. Je členom Slovenskej akademickej spoločnosti a zahraničným členom Učené společnosti ČR. Po novembri 1989 bol deväť mesiacov ministrom školstva SR. (e-mail: [email protected])


649


vici 20. storočia sa človek začal hrať s jadrom atómu – a bola z toho atómová bomba. Hra s jadrom bunky môže byť ešte nebezpečnejšia. Popri génových manipuláciách nastúpia čoskoro techniky ovplyvňovania mozgu, a teda riadenia správania, vhodne zacielenými chemikáliami. Korunu tomu všetkému ale nasadzujú výhľady zhotovovania nových životov, iných než je ten, ktorý jediný sme zatiaľ poznali a sme jeho súčasťou – prirodzený život (n-life). Na programe dňa je syntetický život (s-life), o ktorom bola zmienka. Virtuálnemu (v-life) životu sa už dnes darí na obrazovkách počítačov. No celkom blízko je doba zhotovenia a rozvíjania umelého života (a-life). Kontrola umelého života sa môže vymknúť z ľudských rúk. Niektorí vedci (optimisti? pesimisti?) sa domnievajú, že práve umelý život v priebehu tohto storočia nahradí človeka. Do kompetencie novej biológie patrí už nie iba n-, ale aj s-, v- a a-life. Aký div že tento stav, a tým viac jeho vyhliadky, vyvoláva v spoločnosti na jednej strane fascináciu, na druhej strach! Európska skupina pre biologické vedy

Keď sa v roku 1999 stal komisárom Európskej únie pre vedecký výskum belgický politik Philippe Busquin, uvedomoval si tento dramatický stav. Vymenoval expertnú skupinu zloženú z popredných európskych biológov (EGLS), aby mu radila v záležitostiach modernej biológie. [1] Jedinečnosť výzvy, akú pre európsku vedu predstavuje biológia, je zrejmá aj z toho, že expertná skupina pre biologické vedy bola jediná, čo si komisár vytvoril. Busquinovým zámerom bolo získať rady expertov ako čo najefektívnejšie rozvíjať európske biotechniku. Predstavitelia Európskej únie si v Lisabone v roku 2000 stanovili ambiciózny cieľ: urobiť európsku ekonomiku najkompetitívnejšou ekonomikou zemegule. Biotechniky spolu s informačnými technikami a nanotechnikami sú na dosiahnutie tohto cieľa rozhodujúce. Avšak v podpore

650


výskumu biotechnik i v ich aplikácii Európa zaostáva za Amerikou. Preto prvé odporúčania expertov i prvé konferencie organizované EGLS sa týkali biotechnik. EGLS usporiadala konferenciu o genetike a budúcnosti Európy, ďalšiu o terapeutickom využití kmeňových buniek, nasledujúcu o úlohe médií v informovaní verejnosti o biotechnikách. Poučná bola veľká konferencia, ktorá sa konala v januári 2003 s názvom Za udržateľné poľnohospodárstvo v rozvojových krajinách: opcie z biologických vied a biotechnik. Konferencia ukázala, že rozvoj a aplikácia biotechnik nie je iba technickou a ekonomickou záležitosťou, ale hlavne záležitosťou kultúrnou. Európska verejnosť, napriek argumentom biológov a naliehaniu politikov, stavia sa proti zavedeniu geneticky modifikovaných organizmov (GMO) do poľnohospodárstva, odmieta akceptovať predaj potravín z geneticky manipulovaných rastlín alebo živočíchov, má výhrady k používaniu klonovacích techník. [2] Pritom napríklad odborníci z Afriky na konferencii dokazovali, že problém hladu či podvýživy na tomto kontinente nie je riešiteľný bez GMO. Afričania sa však obávajú pestovať GMO, pretože časť poľnohospodárskej produkcie musia vyvážať do Európy výmenou za priemyselné výrobky. Európa, nepriateľská k GMO, by mohla ich export blokovať i zruinovať. Prednáška popredného čínskeho biológa zas ukázala, ako sa ekonomicky rýchlo rastúca Čína vrhá do výskumu i aplikácie najodvážnejších biotechnik. Ťažko sa vyhnúť dojmu, že ak niekto Ameriku v biotechnikách predbehne, bude to Čína s kapitalistickou ekonomikou a komunistickou centralizáciou politickej a duchovnej moci, a nie Európa. Čo potom s Európou? Jej šance sú, zdá sa, inde. Nie v technickej a ekonomickej prevahe. Sú v jej kultúrnom polymorfizme, v bohatstve ideí, ktoré dokáže vytvárať, sú v jej duchovných tradíciách, ktoré treba regenerovať a rozvíjať. Sú vo vede, ktorá nebude len zdrojom technických inovácií, sestrou a či priam slúžkou techniky, ale úsilím o pochopenie súčasného stavu sveta v celej jeho komplexnosti. Namiesto knowledge-based economy by sa Európa mala skôr usilovať o vytvorenie knowledge-based society – a to je niečo iné. Tento názor, s ktorým sa stotožnili viacerí členovia EGLS, začal postupne meniť povahu expertnej skupiny, jej zameranie i poslanie. Riešenia hlavných problémov súčasného sveta nie sú technického charakteru. Čo už to mohlo ukázať lepšie, než technicky perfektná vojna v Iraku, ktorej vznik i dôsledky zároveň ale ťažko nazvať inak než politickým a duchovným zlyhaním Západu? Pocit pohody a zmysluplného života nie je priamoúmerný počtu technických vymožeností, čo má spoločnosť k dispozícii, ale je spojený s pocitom bezpečia, sociálneho ukotvenia, slobodného konania a so stabilitou hodnôt. Z prieskumu „sociálneho pokroku“ v jednotlivých štátoch sveta vyplynulo, že najvyššiu kvalitu života dosahujú obyvatelia škandinávskych krajín. Krajín s najvzdelanejšou populáciou, so se-

kularizovanými spoločnosťami založenými na tolerancii a solidarite. Technicky najvyspelejšie USA sú v tomto rebríčku až na 27. mieste, na úrovni Poľska. Možnosti biológie prispieť ku kvalite života, ale aj k pochopeniu a riešeniu oných hlavných problémov, nie sú len, či najmä, v biotechnikách. Biológia nahromadila veľa poznatkov o ľudskej prirodzenosti, o spôsoboch, akými sa konštituujú a vyvíjajú spoločenstvá živočíchov, o sebectve a altruizme, o potenciáli k dobru a zlu, o dôležitosti emócií v ľudskom racionálnom konaní, o ľudskej potrebe mýtov a schopnosti transcendencie. Biológia by sa mohla stať centrálnou vedou v hľadaní odpovedí na otázky, ktoré si dosiaľ tradične – a možno neúspešne – kládli kultúrne vedy. Práve na tieto možnosti biológie sa zamerala konferencia, ktorú EGLS zorganizovala v marci 2004 v Janove. Moderná biológia a vyhliadky ľudstva

Na janovskej konferencii s rovnakým názvom [3] sa stretli biológovia s filozofmi, kultúrnymi vedcami a literátmi. Prednášali a diskutovali za okrúhlymi stolmi v prítomnosti žurnalistov pozvaných z celej Európy. Tematické okruhy prednášok a diskusií dobre vyjadrujú náplň i poslanie konferencie: Biologické vedy a viera v pokrok, Výzvy a obmedzenia redukcionizmu v biologických vedách, Biologické vedy a demokracia, Veda a krásna literatúra: kultúrny produkt biologických vied. Konferencia sa nezmohla na viac než na analýzu situácie a formulovanie otázok. Najzávažnejšími z nich sme uviedli tento príspevok. Samozrejme nedospela k odpovediam, na ktorých by sa všetci zjednotili. Zhodli sa na tom, že inštrumentálny redukcionizmus ako metódu skúmania nemožno stotožňovať s ontologickým redukcionizmom – zjednodušujúcim výkladom javov na jedinej, dnes v biológii najčastejšie molekulárnej úrovni. Ale ak napríklad biológ L. Wolpert prezentoval tradičné tvrdenie o hodnotovej neutralite vedy – podľa neho nie veda, ale iba technika je zviazaná s dobrom a zlom – viacerí účastní-

ci mu oponovali. Podľa nich sa biológia a biológovia dnes nemôžu vyhýbať zodpovednosti. Proti tradičnému odvolávaniu sa na občanov, ľud, demos, ktorého väčšinovým názorom sa majú politici v demokracii vždy riadiť, viacerí poukazovali na to, že táto zásada pochádzajúca z antickej gréckej demokracie dnes už platiť nemusí. Problémy súčasného sveta sú často také zložité, že im laici nemôžu rozumieť, a preto by o nich ani nemali hlasovať. No ani štandardná zastupiteľská demokracia už asi nepostačuje. Hovorilo sa o návrhu jedného z členov talianskej vlády, že by klasický parlament mal byť doplnený o „hornú komoru“, v ktorej by nezasadali politici, ale nezávislí vzdelanci. Lenže ako má postupovať politik, na ktorom leží váha rozhodnutia, ak ani naslovovzatí odborníci sa vo svojich expertných posudkoch nezhodnú? Na koho sa má ešte obrátiť, ak radoví občania nemajú dosť znalostí, avšak na zásadné otázky, ako je napríklad zavedenie GMO, klonovanie, manipulácie s ľudskými embryami, mu dávajú aj kvalifikovaní biológovia rozdielne, dokonca protikladné, odporúčania? Hádam sa treba poučiť z toho, čo o povahe diania odhalila biológia. Biologická evolúcia

��

��

��

��

��

��

��

��

��


��

��

��

��

��


651

Na ďatšie čítanie [1] European Group on Life Sciences, http://europe.eu.int/ comm/research/ life-sciences/egls/ index_en.html [2] Bucchi M., Neresini F. : Why are people hostile to biotechnologies?, Science 304, 1749, 2004; česky viz s. 615 [3] Modern biology and visions of humanity, http: //europe.eu.int/ comm/research/ conferences/2004/ biology/index_ en.html

využíva jedinú metódu, aby dospela k „správnym“ riešeniam: metódu skúšania a vyberania, techniku pokusov a omylov. Aj veda postupuje najmä tým, že skúša a vyberá. Možno by bolo treba túto metódu cieľavedome zaviesť aj do politiky. Hovorilo sa o tom, ako Dánsko robí pokusy s testovaním rôznych variantov hľadania zhody medzi názormi vedcov a verejnosti, na základe ktorej by potom politici mohli rozhodnúť o miere využitia biotechnik, ale aj o aplikácii iných vedeckých poznatkov. Dosiahnutá úroveň vedeckého poznania by sa mala podstatným spôsobom podieľať na politických rozhodnutiach. Kedysi Platón vypracoval predstavu ideálnej vlády: mala to byť vláda skupinky filozofov, mudrcov – sofokracia. Vieme, ako v dejinách pokusy o takúto vládu končili – diktatúrami mocichtivých jednotlivcov. Čo je asi potrebné, nie je sofokracia (vláda mudrcov), ale nookracia (vláda znalostí): nie vláda zasvätenej hŕstky Dostojevského „Veľkých Inkvizítorov“, ale kolektívna vláda nadosobného poznania, ktoré ľudstvo ako celok dosiahlo. Nookracia by mohla byť formou demokracie 21. storočia: politické zriadenie spočívajúce na systematickom sociálnom experimentovaní, ktorého pokusy by navrhovali a výsledky vyhodnocovali vedci rovnako, ako to robia vo svojich laboratóriách. Na základe takýchto predbežných skúšaní a po vyhodnotení výsledkov by potom občanmi zvolení a kontrolovaní politici prijímali definitívne rozhodnutia. Európska únia s pluralitou svojich inštitucionálnych štruktúr, predstavovaných jednotlivými štátmi a regiónmi, by sa mohla stať jedným veľkým sociálnym laboratóriom. Pionierom nookracie. A čo my, Slováci a Česi?

Prvý máj 2004, keď sa Slovenská a Česká republika stali členskými štátmi Európskej únie, sa popri 28. októbri 1918 stal najvýznamnejším dátumom našej modernej histórie. Česi a Slováci dostali príležitosť participovať na utváraní spoločnej európskej politiky a kultúry. Kto situáciu vidí takto, dožil sa

��

horkého sklamania hneď o mesiac po tomto dátume, keď sme volili poslancov do Európskeho parlamentu. O čom nás, slovenských občanov, kandidáti na europoslancov vo volebnej kampani presviedčali? Iba o tom, ako budú v európskom parlamente presadzovať záujmy Slovenska. Ako budú zápasiť s poslancami iných krajín o to, aby sa Slovensku dostalo čo najviac výhod, bojovať o čo najviac peňazí z eurofondov, brániť všetkým pokusom o obmedzenie štátnej suverenity Slovenskej republiky. Ani po voľbách sme od slovenských europoslancov nepočuli – aspoň autor tohto článku nič také nezaznamenal – ako sú si vedomí, že ich poslaním je nie handrkovať sa o slovenský kus z európskeho koláča, ale účasť na tvorbe spoločnej Európy. V Česku to sotva bolo inak. Kým profesionálni politici na toto poslanie nedozrejú, možno by mala európske myšlienky avantgardne presadzovať česká a slovenská vedecká inteligencia. Louis Pasteur raz povedal: „Veda nemá vlasť, lebo vedomosti sú spoločným dedičstvom celého ľudstva; pretože veda je pochodeň, ktorá svieti celému svetu. Ale zároveň má byť veda najvyšším zosobnením vlasti, pretože vedec je zo všetkých prvý, ktorý je povinný prácou myšlienok a intelektu kráčať na čele národa.“ V identifikačnom súkruží, v ktorom sa slovenský vedecký pracovník identifikuje najprv so slovenskou, potom s československou, európskou, a napokon s celosvetovou vedou (a vlasťou), by azda na prechodnú dobu mala európska identifikácia zaujať dominantné postavenie. Treba sa nám pripojiť k tým, ktorým ide o budovanie európskej vedy ako esenciálnej dimenzie európskej kultúry. Nie z európskeho šovinizmu, ani z pocitu európskej nadradenosti či výlučnosti. Preto, aby Európa svojím špecifickým kultúrnym vkladom prispievala k vybudovaniu spoločnej, globálnej civilizácie. Znovu si pripomeňme: Je to výzva pre Európu v storočí, v ktorom sa o osude, bytí či nebytí tejto jedinej, všeľudskej civilizácie, ale s ňou aj o osude nášho biologického druhu, definitívne rozhodne. Ö

��

��

��

��

��

652


s geneticky modifikovanými (GM) plodinami

Recommend Documents