VŮDCOVSKÝ MÝTUS ANEB PAN HITLER V SOUKROMÍ

2. VŮDCOVSKÝ MÝTUS ANEB PAN HITLER V SOUKROMÍ

97

továno, jestli se o něm Hitler, který toho dne v Mnichově byl, vůbec doslechl.142 Události následujících měsíců však svědčí pro to, že o sebevražedném pokusu věděl.

2. VŮDCOVSKÝ MÝTUS ANEB PAN HITLER V SOUKROMÍ Prvním náznakem, který lze k události vztáhnout, je skutečnost, že Eva Braunová 9. srpna 1935 opustila rodičovský dům a s mladší sestrou Gretl a maďarskou služebnou se přestěhovala do pronajatého třípokojového bytu na Widenmayerstraße 42. K Hitlerovu bytu na náměstí Prince Regenta to bylo jen pět minut; byl to jeho návrh a pronájem zaplatil prostřednictvím svého zmocněnce Hoffmanna.1 Tím, že Braunovou finančně podporoval, jí výrazně projevoval svoji náklonnost. Zjevně se snažil zabránit tomu, aby případ vzbudil pozornost, či dokonce aby došlo ke skandálu, který by byl po dokonané sebevraždě milenky nevyhnutelný. Dokonce připustil větší sblížení. Od nynějška se Eva Braunová směla objevovat i na veřejných shromážděních, od nichž byla dosud striktně držena co nejdál.

Na stranickém sjezdu v Norimberku roku 1935 Čtyři měsíce po druhém sebevražedném pokusu a čtyři týdny po tom, co se přestěhovala do vlastního, Hitlerem financovaného bytu, se Eva Braunová v září 1935 poprvé zúčastnila říšského stranického sjezdu NSDAP v Norimberku.2 Každoroční shromáždění doprovázely přehlídky, noční pochodňové průvody a okázalé manifestace. Všechno sloužilo výhradně propagandě a zcela se soustředilo na Hitlera, kterého sta tisíce přívrženců oslavovaly jako spasitele. Toho roku sjezd trval od 10. do 16. září a konal se pod heslem „Stranický sjezd svobody“, čímž bylo míněno – alespoň částečné – vyvázání z versailleské smlouvy a znovuzískání volného pole pro jednání o vojenských otázkách.3 Hitler navíc během stranického sjezdu svolal do Norimberku

98

ROZPORUPLNÝ SVĚT

říšský sněm, který 15. září schválil takzvané norimberské zákony, navržené narychlo předchozího dne. Na jejich základě byli obyvatelé židovského původu vyloučeni z „národního společenství“ a zbaveni občanských práv.4 Nelze doložit, co z toho Eva Braunová věděla a kdy vůbec do Norimberku dorazila, existují však indicie, že přijela společně se svým šéfem Heinrichem Hoffmannem, jeho rodinou – manželkou a synem – a dalšími pracovníky firmy „Heinrich Hoffmann. Nacionálněsocialistické obrazové vydavatelství“.5 Hoffmann, jenž tehdy pod touto značkou vedl velký podnik s milionovým obratem, byl na stranickém sjezdu ve funkci „říšského obrazového zpravodajce NSDAP“ od začátku. Lze tedy předpokládat, že i Eva Braunová byla přítomna už prvního dne, kdy Hitler projížděl městem v otevřeném voze a v sále norimberské radnice ho uvítal starosta.6 Ernst Hanfstaengl, jenž měl za úkol odpoledne 10. září pozdravit ve velkém sále Domu kulturního spolku (Kulturvereinshaus) zástupce mezinárodního tisku, vzpomínal, že Braunová byla „nenápadná“, ale na stranický sjezd přijela v „drahém kožichu“.7 Pravděpodobně sledovala i působivé propagandistické divadlo, které Albert Speer uspořádal na Zeppelinově poli (Zeppelinfeld), vzdáleném pět kilometrů jižně od centra města. Zde se 12. září v 10 hodin konala přehlídka Říšské pracovní služby (Reichsarbeitsdienst) s následným defilé „před vůdcem“. Den nato proběhl rozkaz politických vedoucích, posledního dne, tedy 16. září od 9 hodin dopoledne, se představily ozbrojené síly (Wehrmacht) a večer uzavřela velká večerka (Zapfenstreich).8 Roku 1935 byl ovšem Zeppelinfeld ještě holý. Teprve o dva roky později byly vybudovány známé kamenné monumenty, zdobené ohromným pozlaceným hákovým křížem. Roku 1935 zde byly divácké tribuny, řečniště a jen obrovská, reflektory nasvícená dřevěná orlice. Poprvé se tu vyzkoušel Speerův nápad „světelných domů“, vytvořených protiletadlovými reflektory. Při samotné slavnosti však ještě tento efekt použit nebyl.9 Pro Evu Braunovou znamenal stranický sjezd ve vztahu k Hitlerovi další obrat. Poprvé se směla spolu s ostatními ženami předních nacionálních socialistů jako Ilse Heßovou, Margaretou Himmlerovou a Gerdou Bormannovou zúčastnit oficiálního podniku NSDAP. Její účast však zřej-


99

mě vyvolala u mnoha přítomných dam nevoli, a především narazila na odmítavý postoj Hitlerovy energické nevlastní sestry Angely Raubalové, která mu v Berchtesgadenu vedla domácnost. Pozdější správce Berghofu Herbert Döhring po válce prohlásil, že „paní Raubalová a paní Goebbelsová a všechny ty dámy ministrů [...] byly úplně šokovány, když se to mladé, náladové a nespokojeně se tvářící děvče usadilo na čestné tribuně“.10 Dvaadvacetiletý Döhring, o něco mladší než Eva Braunová a člen „vůdcovy ochranky“ (Führerschutzkommando), která patřila k SS a kvůli Hitlerově osobní bezpečnosti se ubytovala v hotelu Deutscher Hof (Německý dvůr), si nelibosti žen na čestné tribuně sotva povšiml. Evu Braunovou v tu chvíli snad ještě ani neznal. Úsudek si tedy musel udělat z doslechu a z pozdějších berghofských zkušeností. Avšak také Julius Schaub, Hitlerův dlouholetý osobní pobočník a důvěrník, jenž podle výpovědi sekretářky Christy Schroederové „sledoval Hitlera jako stín“, prohlásil, že mezi Raubalovou a Braunovou vládlo „při stranickém sjezdu poměrně napětí“.11 Schroederová, od roku 1933 sekretářka „vůdcových osobních pobočníků“ v říšském kancléřství, si v zápiscích poznamenala, že Angela Raubalová nemohla Evu Braunovou od samého počátku vystát a před bratrem se o ní vyjádřila pohrdavě; prý se v Norimberku chovala „nápadně“. Raubalová pak na Hitlerovu žádost musela „Berghof opustit“ a „všechny ostatní dámy, které měly nemístné poznámky, nesměly pohostinství domu delší čas využívat“.12 Angela Raubalová skutečně 18. února 1936 po více než sedmi letech Obersalzberg opustila, zřejmě tam však jezdila na návštěvy i později. Rudolfu Heßovi každopádně v dopise z Drážďan 22. května 1936 sdělila, že bude svého manžela doprovázet na studijní cestě, která povede přes Mnichov a Berchtesgaden. K tomu ještě dodala: „Zvláště od té doby, co byl můj bratr tady v Drážďanech a po delším čase jsem s ním zase mluvila a on mi slíbil, že se u nás pak zastaví na kávu, jsem tak nesmírně šťastná, že se až bojím závisti bohů.“13 Hitler tedy očividně po několika měsících s nevlastní sestrou opět navázal kontakt. Zda byla jedinou příčinou jejího odchodu z Obersalzbergu Eva Braunová, už nelze s určitostí říci.14 Ze vzpomínek těch,

100

ROZPORUPLNÝ SVĚT

kdo patřili k Hitlerově osobní adjutantuře, však vychází najevo, jak dramaticky vnímali vzestup Evy Braunové Hitlerovi spolupracovníci a jemu podřízený štáb. Náhlý odchod Hitlerovy nevlastní sestry jim dokonce ukázal, že ten, kdo by se odvážil Evu Braunovou či její vztah k němu kritizovat, musí počítat s propuštěním. Tím se stala pozice mladé ženy ve struktuře užšího kruhu kolem Hitlera prakticky nedotknutelnou.

Neviditelná na vzestupu Během stranického sjezdu v Norimberku však vědělo jen několik zasvěcených, kdo opravdu je Eva Braunová. Protokolárně zůstala neviditelná. Nebydlela jako manželky a další čestní dámští hosté (Hitlerova architektka Gerdy Troostová, Marga Himmlerová a Gerda Bormannová) v hotelu Kaiserhof, kam se během sjezdu stejně jako do ostatních ubytovacích míst ve městě dalo vstoupit pouze s „ubytovacím lístkem“ od organizačního vedení. Velmi pravděpodobně se pohybovala – s přítelkyní Marion Schönmannovou, kterou vzala z Mnichova s sebou – jako zaměstnankyně Heinricha Hoffmanna v jeho okolí.15 Není tedy vyloučeno, že se – jako její šéf – nacházela uprostřed Hitlerova doprovodu v hotelu Deutscher Hof na Altstadtringu naproti Opeře; tam v prvním poschodí Hitler během pobytů v „nejněmečtějším ze všech měst“ tradičně bydlel. Ubytovat zde manželky stranických druhů osobně zakázal. Mohl vycházet z toho, že tu Eva Braunová v Hoffmannově doprovodu nebude nápadná.16 Podle snímku pořízeného v Norimberku 12. září na Hoffmannových padesátinách tehdy k jeho kruhu kromě Evy Braunové a Marion Schönmannové, vlastní rodiny a dalších spolupracovníků náleželi také fotograf Atto Retti-Marsani a Max Schmeling.17 Eva Braunová – zřejmě také díky Hoffmannovi – dostala na některé akce stranického sjezdu čestnou vstupenku. Obecně byly vstupenky na stranický sjezd, rozesílané „Hnědým domem“ v Mnichově jménem „vůdce“ a podepsané Rudolfem Heßem, velice žádané a daly se sehnat jen obtížně. Ilse Heßová například před nadcházejícím shromážděním rozhodně


101

odmítla prosbu jakési příbuzné, které napsala: „Bohužel je vstupenek tak málo, že tak jako tak zůstanou někteří staří spolubojovníci hnutí stranou. Tím spíš pro mne není za těchto okolností možné, abych dala přednost příbuzným, kteří k nim nepatří.“18 Kolem Evy Braunové se však s Hoffmannovou pomocí zatím zachovávala diskrétnost, a to i když se od této chvíle stala součástí Hitlerovy nejužší společnosti. Během jednoho roku dokázala – ať už sebevražedným pokusem či jinak – podmínky soužití s Hitlerem výrazně změnit ve svůj prospěch. Eva Braunová teď žila ve vlastním bytě, o několik měsíců později dokonce – společně s mladší sestrou Gretl – ve vlastním domě se zahradou v luxusní mnichovské vilové čtvrti Bogenhausen. Od roku 1936 navíc patřila ke stálému osazenstvu Berghofu a Hitlera přijímala v tomto refugiu na Obersalzbergu, který se nyní stal vedle Mnichova jejím dalším bydlištěm. Příležitostně Hitlera dokonce provázela při cestách do zahraničí. Jako „soukromá sekretářka“ byla skryta v jeho družině a nikoho zvenčí nenapadlo, že by tato mladá světlovlasá žena mohla být milenkou neženatého diktátora. „Stálou přítomnost“ Evy Braunové, jak se vryla do paměti Hanfstaenglovi, si uvědomoval jen ten, kdo byl sám s Hitlerem v užším osobním kontaktu.19

„Ztracený život?“ Status manželky zůstal Evě Braunové odepřen. Byl však proto její život „ztracený“, jak to formulovala britská autorka Angela Lambertová už v názvu knihy The Lost Life of Eva Braun?20 V čem se její existence lišila od života ostatních žen a přítelkyň předních nacionálněsocialistických politiků? Odpovídala ženské dobové roli a údělu žen její společenské vrstvy? Nebo se spojením s Hitlerem skutečně odevzdala „nedůstojné roli odalisky“? A je pravdivé tvrzení, že žila jako otrokyně a Mnichov směla opustit pouze s Hitlerovým nebo Bormannovým souhlasem?21 Tak to po válce tvrdil Ernst Hanfstaengl. Hitler ho silně fascinoval a vzdor tomu, že Hanfstaengl pocházel z velkoburžoazní rodiny a stu-

102

ROZPORUPLNÝ SVĚT

doval na slavné americké Harvardově univerzitě, podporoval NSDAP už od roku 1922. Po nezdařeném puči 9. listopadu 1923 uprchl Hitler nejprve do domu Hanfstaenglových v Uffingu u Staffelského jezera (Uffing am Staffelsee) v hornobavorském předhůří Alp asi sedmdesát kilometrů od Mnichova. A během následujícího roku, po který byl Hitler ve vězení v Landsbergu, patřil Hanfstaengl k těm věrným, kteří ho několikrát ve věznici navštívili.22 Hanfstaenglovy intimní znalosti Hitlerova soukromí se ovšem omezují na dvacátá léta a počátek let třicátých. V době stranického sjezdu roku 1935 to byl už rok, co se jeho osobní kontakt s Hitlerem zpřetrhal. Hanfstaengl upadl v nemilost a roku 1937 uprchl do Velké Británie. Odtud se jako „vlastenec a stranický soudruh“ snažil prostřednictvím šéfa říšského kancléřství Hanse Heinricha Lammerse a norimberského župního vedoucího Julia Streichera dosáhnout u Hitlera rehabilitace – ovšem marně.23 O řadu let později mu však skutečnost, že určitý čas s Hitlerem udržoval soukromý kontakt, naprosto nečekaně přinesla prospěch. Během druhé světové války byl osvobozen z internace v kanadském zajateckém táboře, kam byl z Velké Británie odsunut jako „nebezpečný cizinec“, a roku 1942 se stal spolupracovníkem americké tajné služby Office of Strategic Services (OSS). Pod jménem „Dr. Segdwick“ teď zásoboval Johna F. Cartera, poradce a zpravodajského analytika amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta, informacemi, jak by se dala politická moc nacistů v Německu zlomit.24 Hanfstaenglovo pozdější vyhodnocení Hitlerova vztahu k Evě Braunové tak odráželo na jedné straně kulturní normy třicátých let, kdy se – za podpory státních zákonů a církve – mimomanželská sexualita považovala za nepřirozenou a nemravnou. Na druhé straně charakteristika přítomnosti Braunové v užším kruhu kolem Hitlera, kterou Hanfstaengl popisuje jako zahanbující a rušivou, svědčí o mýtu „vůdce“, jenž nemůže být souzen podle lidských měřítek. Hanfstaengl – mimochodem sám notorický dobyvatel žen – nechtěl připustit, aby nevhodný milostný vztah Hitlerův mýtus později znehodnotil.25


103

Hitler a rodina Braunových Na pozadí v Německu panující restriktivní sexuální morálky a klášterně katolické výchovy Evy Braunové neudivuje, že rodiče Friedrich a Franziska Braunovi životní styl dcery zprvu neschvalovali. Kdy a za jakých okolností se o Evině vztahu k Hitlerovi dozvěděli, není známo. Je však asi málo pravděpodobné, že by se o vztahu dcery k říšskému kancléři dozvěděli teprve roku 1935, kdy se Eva Braunová odstěhovala z jejich bytu. Také se dá stěží věřit, že se s Hitlerem údajně setkali jen náhodou, nebo dokonce až roku 1937.26 Možná že jim myšlenka na takový vztah byla tak cizí, že dceřin životní styl, který jejich měšťáckým představám už dlouho neodpovídal, z počátku přičítali zaměstnání v Hoffmannově fotoateliéru: k tomu patřilo i náhlé zavedení telefonní linky, vysvětlovalo by to noční pobyt mimo domov a nepravidelné příchody a odchody vůbec. K prvnímu setkání rodičů Braunových s Hitlerem došlo pravděpodobně v Lambacher Hof, hostinci na severním břehu Chiemského jezera (Chiemsee), který se nachází asi na polovině cesty mezi Mnichovem a Obersalzbergem a existuje dodnes. Hitler před dokončením dálnice mezi Mnichovem a Salcburkem jezdil po staré silnici podél jezera a často se tam i se svým doprovodem zastavoval. Jedné neděle koncem srpna 1935, možná také až 1. září, při návratu z téměř religiózně chápaného „zasvěcení Blat Adolfa Hitlera“ (Adolf-Hitler-Koog )27 ve šlesvicko-holštýnském Dithmarschenu, byl nacistický vůdce rodičům své přítelkyně poprvé představen. Nerin E. Gun píše, že Braunovi tehdy podnikli nedělní výlet do Lambachu a zcela nečekaně se tak setkali s dcerou, která tam byla jako Hoffmannova spolupracovnice s doprovodem říšského kancléře. Došlo prý pouze ke krátké, avšak srdečné výměně pozdravů. O dceřině vztahu k Hitlerovi tehdy ještě nevěděli.28 Henriette von Schirach naopak ve svých zápiscích tvrdí, že Friedrich Braun toho dne jel asi dvě stě kilometrů z Mnichova do hostince v Lambachu záměrně, aby si s Hitlerem promluvil, protože v jeho vztahu k prostřední dceři viděl „pro svoje milované dítě šanci“. Hitler prý tento rozhovor označil za „nejnepříjemnější v životě“. To měl

104

ROZPORUPLNÝ SVĚT

být také důvod, proč pak Evu Braunovou zabezpečil koupí domu a od té doby jí měsíčně poskytoval apanáž.29 O tom, co Friedrich a Franziska Braunovi opravdu věděli a jakou roli sehrály sestry Ilse a Margareta, můžeme na základě sporých a roztroušených poválečných výpovědí rodiny jen spekulovat.30 Při pohledu z velkého časového odstupu – v tomto případě dvaceti let – musíme stále mít na paměti, že beztak subjektivní vnímání mohlo být během doby mnohokrát probráno, přefiltrováno, uhlazeno a upraveno. V případě rodiny Braunových, u níž se jedná o bezprostřední blízkost k Hitlerovi a tím, co věděla, i o spoluvinu na nacistických zločinech, se dá předpokládat stud nebo strach před trestním stíháním.31 Neměli by tedy Braunovi po tak dlouhém mlčení dobré důvody, aby před novinářem Gunem zapřeli, že o vztahu Evy Braunové k Hitlerovi věděli už od začátku, a aby tvrdili, že byli proti?32 Friedrich a Franziska Braunovi museli v této věci vypovídat před mnichovskou rozhodčí komorou už roku 1947. Tyto laické soudy veřejných žalobců byly zřízeny americkými vojenskými úřady roku 1946 na základě „Zákona o osvobození od nacionálního socialismu a militarismu“. V jejich kompetenci byla klasifikace zkoumaných osob a jejich dělení na hlavní viníky, zatížené, méně zatížené, přívržence a nezatížené. Jak bylo možno číst pod titulkem „Rodiče Hitlerovy ženy před soudem“ v listu Die Welt z 2. srpna 1947, zařadil v tomto případě veřejný žalobce „učitele odborné školy Fritze Wilhelma Otto Brauna a jeho manželku Franzisku Katharinu“ do skupiny politicky zatížených. Tak zákon označoval „aktivisty“, „militaristy“ a ty, kteří „těžili ze situace“. Hrozilo jim vězení, zabavení majetku a – zejména otci – zákaz výkonu povolání i ztráta nároku na penzi. Podle žaloby Fritz Braun o vztahu své dcery k Hitlerovi věděl a souhlasil s ním, dokonce na něj byl pyšný. Rovněž matku, ačkoli nikdy nebyla členkou NSDAP, veřejná žaloba označila jako „aktivistku“.33 Podle zdůvodnění žaloby z 9. července 1947 dokonce z vyšetřování vyplynulo, že „obžalovaná byla po celá léta hrdá na to, že dcera Eva smí být vůdcovou milenkou. Dotyčná se prý na Obersalzbergu cítila jako doma. Protože patřila k rodině, nepotřebovala být členkou strany“.34


105

Braunovi se octli v úzkých a hrozila jim ztráta existence – otce z učitelského místa propustili, a tak se protloukal jako pomocná síla v truhlárně. Před soudem se tedy evidentně snažili dceřin intimní vztah k Hitlerovi bagatelizovat. Prohlásili, že se Eva Braunová roku 1933 stala Hitlerovou „tajemnicí“. Od té doby s ní udržoval „nikdy nevyjasněný, patrně čistě platonický milostný vztah“.35 Při veřejném sezení mnichovské soudní komory z 1. prosince 1947 Fritz Braun vypověděl: Nevím, odkdy trval vztah mezi mou dcerou a Hitlerem. Roku 1937 jsem se to dozvěděl z jedněch československých novin. Předtím jsem si myslel, že je jeho sekretářkou.36

Prostřednictvím mnichovského advokáta Otto Gritschnedera se manželé Braunovi svěřili redakci Die Welt se snahou „dokázat, že s dceřiným vztahem k Hitlerovi nikdy nesouhlasili“. Dokonce prý napsali Hitlerovi dopis, v němž stálo, že takový „špinavý vztah“ nebudou déle trpět. Tento dopis byl ovšem zadržen a Hitlerovi se nikdy do ruky nedostal.37 Také před rozhodčí komorou Fritz Braun vypovídal, že napsal vůdci dopis: „Upozornil jsem ho na to, že nerad vidím, jak mou dceru jednoduše odvádí od rodiny, aniž by nás o tom informoval.“ Údajně byl „Hitlerovým jednáním pobouřen“.38 Je otázka, jestli vůbec existoval takový písemný dokument, který by Friedricha a Franzisku Braunovy zbavil podezření, že byli v nacistickém státě „aktivisty“ či byli v Hitlerově užším kruhu „zvýhodněni“. Jediný důkaz pochází od samotné rodiny. Podle Guna – pokud mu lze věřit – se jedná o kopii dopisu, který Friedrich Braun napsal říšskému kancléři 7. září 1935 (asi měsíc poté, co se dcera odstěhovala). Údajně prý požádal Heinricha Hoffmanna, aby ho doručil. Hoffmann tehdy obhlížel a fotografoval stavební práce na Královském náměstí (Königsplatz) v Mnichově, kde měl vzniknout podle plánů nedávno zesnulého Paula Ludwiga Troosta prostor pro konání přehlídek. V návrhu bylo přeložení 20 000 žulových desek, na ploše měl být instalován nacistický emblém.39 Hitler sám se několik dní před začátkem norimberského stranického sjezdu NSDAP zdržoval na

106

ROZPORUPLNÝ SVĚT

Obersalzbergu, kam se uchýlil jako obvykle už několik týdnů před zahájením, aby si připravil projevy. Na chystaném sjezdu jich měl pronést sedmnáct.40 Je tedy skutečně možné, že Friedrich Braun v Mnichově předal Hoffmannovi dopis, ve kterém Hitlera žádal, aby jeho dceru „přiměl k návratu k rodině“. Pokud dokument existoval, nemá smysl uvádět ho jako doklad odmítavosti vůči Hitlerovi, ale může se interpretovat pouze jako akt zoufalství. K adresátovi však nedospěl: buď proto, že nikdy neexistoval, nebo proto, že se Hoffmann a Eva Braunová postarali, aby se o něm Hitler nedověděl. Tezi, že Braunovi pociťovali dceřin vztah k Adolfu Hitlerovi jako „trpkou hanbu“, zpochybňuje i jejich chování v následujících letech.41 Když počátkem srpna 1935 Eva Braunová opustila rodičovský dům, roztržku s rodiči to nevyvolalo, naopak. Franziska Braunová byla v následujících deseti letech na Obersalzbergu vítaným hostem a dceru doprovázela na četných cestách zejména do Itálie, ale také roku 1938 do Vídně. O jejím osobním vztahu k Hitlerovi se však nedá říci nic určitého, k tomu scházejí dobová svědectví i poválečné výpovědi třetích osob. Ovšem Hitler ji jako jediného člena rodiny Braunových uvedl ve své poslední vůli, diktované 29. dubna 1945 (den před společnou sebevraždou s Evou Braunovou) v bunkru pod říšským kancléřstvím. Sekretáři a ustanovenému vykonavateli závěti Martinu Bormannovi nařídil, aby vše, „s čím jsou spojeny osobní vzpomínky nebo co je nutné k zachování skromného měšťanského života“ postoupil jeho sourozencům, „především však matce mé ženy“ a „věrným spolupracovníkům“. Franziska Braunová tak dostala přednost před přímým příbuzenstvem a postoupila na roveň loajálním životním průvodcům, kteří Hitlera „léta svou prací podporovali“. Toto povýšení matky Braunové je zvláště pozoruhodné, protože ani jedna ze sester, ani otec v závěti jmenováni nejsou.42 Dá se z toho usuzovat, že se vztah mezi otcem a dcerou pokazil, nebo dokonce že Friedrich Braun stál v opozici k nacionálněsocialistickému režimu? Pohnutky posledních Hitlerových pokynů zůstanou záhadou. Friedrich Braun byl přece od 1. května 1937 členem NSDAP. Před soudem v roce 1947 doznal, že „vůdci věřil až do kon-


107

Eva Braunová s doprovodem ve Florencii. Zleva doprava Franziska Braunová, Margareta Speerová, Anni Brandtová a Marion Schönmannová (nedatováno)

ce“. A jeho dcera, stálo v prohlášení z 1. prosince 1947, „by s Hitlerem nikdy nechodila, kdyby to byl špatný člověk“.43 Přesto asi vlastním důvodem ke vstupu Friedricha Brauna do NSDAP nebyl vztah dcery k Hitlerovi, o kterém se navíc ví, že příbuzenstvo držel od politických aktivit přísně stranou. Podle výpovědi Hitlerovy sestry Pauly Wolfové pozval roku 1929 všechny členy rodiny na říšský stranický sjezd NSDAP do Norimberku a tam jim nařídil, aby do strany nikdy nevstupovali.44 Dá se předpokládat, že podobnou směrnici obdržela i Eva Braunová a její nečlenství bylo Hitlerovým příkazem. Obrazu nacistického vůdce by odpovídalo, že od samého začátku bránil jakémukoli soukromému vměšování do svých politických záležitostí.

108

ROZPORUPLNÝ SVĚT

V případě nevlastní sestry Angely Raubalové, provdané Hammitzschové, se to zřejmě ne vždy podařilo. Jak vyplývá z jejího dopisu Ilse Heßové, snažila se zasahovat i poté, co musela odejít z Obersalzbergu. Pokud byla Raubalová přesvědčena, že se „v nějakém případě skutečně nejednalo správně“, dávala to vládním místům a stranickým orgánům na vědomí dokonce prostřednictvím „opakovaných žádostí“ – mimo jiné je adresovala říšskému ministru Wilhelmu Frickovi.45 V těchto souvislostech si lze těžko představit, že by se Hitler nějak zvlášť angažoval v případě přijetí otce své přítelkyně do NSDAP, nebo na ně dokonce naléhal. Spíše se zdá, že Friedrich Braun tak jako mnoho jiných učitelů ve „třetí říši“ nejprve prošel obdobím přizpůsobování nacionálněsocialistickému režimu, a později se z oportunismu k novému světovému názoru přihlásil. Přes osmdesát procent příslušníků této profese se stalo členy NSDAP teprve po 30. lednu 1933, a ve vedení strany měli pověst „konjunkturálních rytířů“.46 Aby se takovým vstupům zabránilo, bylo roku 1933 přijímání nových členů zastaveno a obnoveno bylo teprve 20. dubna 1937. Ovšem každý „stranický čekatel“ musel k přihlášce ještě vyplnit dvoustránkový dotazník, v němž měl povinnost detailně vypsat, co zatím pro „hnutí“ udělal. Jednotným datem přijetí nových členů byl nezávisle na datu podání přihlášky 1. květen 1937.47 Nacistické školské politice šlo od roku 1935 o to, udělat ze všech učitelů „nacionálněsocialistické vychovatele národa“. Prostor pro nestraníky se znatelně zúžil především v Bavorsku, kde koncem listopadu 1936 převzal vlivný župní vedoucí a ministr vnitra a vyhlášený fanatický antisemita Adolf Wagner i úřad státního ministra pro vyučování a kulturu. Právě tehdy Friedrich Braun podle vlastního prohlášení přihlášku odevzdal. Z toho lze soudit, že kromě soukromých důvodů v jeho vstupu do NSDAP sehrálo zásadní roli to, že dva roky prázdné ministerské křeslo obsadil právě Adolf Wagner.48 Avšak u pouhého formálního členství nezůstalo. 8. listopadu, tedy krátce po vypuknutí války, se Friedrich Braun při tradiční vzpomínkové slavnosti na Hitlerův nezdařený puč z 9. listopadu 1923 v mnichovském Měšťanském pivovaru dokonce zamíchal mezi „staré bojovníky“.49 Braun sice ke „staré gardě“ nepatřil, členem strany byl

3. MILENKA A HITLERŮV KROUŽEK

109

teprve dva roky a také není známo, že by byl v kruzích mnichovské NSDAP nějak zvlášť aktivní. Na tuto akci, jež byla vyhrazena pro „stranické fanatiky“ (Ian Kershaw), by se ani neměl dostat. Snad svému otci obstarala pozvánku Eva Braunová – možná dokonce prostřednictvím Heinricha Hoffmanna –, jen aby si mohl „vůdce“ poslechnout. Každopádně se připletl k pokusu o atentát, který byl toho večera na Hitlera spáchán. Zemřelo při něm osm lidí a šedesát tři osob bylo zraněno. Friedrich Braun byl raněn rovněž, útok však přežil. Hitler, jehož hodinová řeč byla podle Goebbelse „ostrým zúčtováním s Anglií“, opustil sál čtvrt hodiny před výbuchem.50 Epizoda ukazuje, že se o nepřeklenutelné propasti mezi otcem a dcerou či o tom, že by se Friedrich Braun od nacistického zřízení distancoval, nedá mluvit.

3. MILENKA A HITLERŮV KROUŽEK Vystoupení Evy Braunové z anonymity a její začlenění do užšího Hitlerova okolí bylo nutně spojeno s novými známostmi a kontakty, které na mladou, společensky nezkušenou Mnichovanku kladly značné nároky. Zpočátku se tedy na Obersalzbergu chovala ke všem hostům, patřícím k vůdcovým spolupracovníkům, velmi zdrženlivě. Pohybovala se většinou ve společnosti své sestry a přítelkyň, které na Berghof sama zvala nebo je brala z Mnichova s sebou. S Hitlerovým užším štábem přišla až na výjimky do styku výhradně na Obersalzbergu. I tak se její kontakty nejprve omezovaly na několik Hitlerem osobně vybraných lidí, kterým důvěřoval.

Albert a Margareta Speerovi Albert Speer byl v užším Hitlerově okruhu ústřední postavou. Jeho přítomnost (a přítomnost jeho manželky) na „Hitlerově dvoře“, jak to sám nazval, měla na druhé straně velký význam pro něj osobně

VŮDCOVSKÝ MÝTUS ANEB PAN HITLER V SOUKROMÍ

Recommend Documents