1933
67
V posledních dvou dnech dostaly události v Berlíně, kde bydlí moje sestra, rychlý spád. Četl jsem to v Münchner Neueste Nachrichten. Tatínek se zná s ředitelem těchhle novin. Tatínek s maminkou o tom pořád mluví a už mi nezakazují poslouchat, co si povídají. „Hindenburg mu dal svolení, aby si vzal Göringa, víš, toho zlostného letce, do kabinetu jako ministra vnitra. O hodinu později už Göring zakazoval manifestace a vyžadoval kontrolu všech publikací v zemi. To je nepochopitelné! Jako bychom se vrátili do období války. Starý maršál souhlasil, aby se ty proklaté SA toho šílence Röhma, ty tlupy lumpů převlečených za vojáky, staly pomocníky policie. Banditi pověření dohledem nad udržováním pořádku, to je vrchol! Ale proč? Nemůžu tomu uvěřit! A víš, kolik jich je? Tři milióny! A padesát tisíc z nich je teď považováno za opravdové policisty. Přitom jsou to ti, co vloni zavraždili víc než sto lidí!!“ „Ale drahoušku, nemyslíš si, že za tohle násilí můžou lidi kolem Hitlera? To se určitě uklidní ne? Až se nabaží producírování po ulicích, bude třeba, aby spravovali zemi, jako všichni ostatní před nimi. Budou postaveni před stejné problémy. Ranami obušků se všechno nevyřeší! A pak bude zase všechno jako dřív. Nemyslíš, že jakmile Hitler vyhraje volby, umírní se?19 Bude se muset držet pravidel nastolených Společností národů. Ostatní země mu přece nedovolí, aby se beztrestně vysmíval zásadám, které byly přijaté po válce. To on dobře ví… Není přece možné, že by byl tak nezvladatelný, jak se říká!“ „Ale jistěže je to možné! Ti jeho kamarádíčkové jsou nebezpeční, a ke všemu nevzdělaní blázni. Ale Hitler je z nich všech nejhorší. Dal jsem si tu práci a přečetl jsem tu jeho bichli od a do z – a jak by řekl Sigmund Freud, jsou to výlevy hysterika. Je to paranoik a myslí si, že objevil magickou formuli, která mu umožní nastolit ve světě pořádek. Na všechno má nějaké šílené vysvětlení a má za to, že jeho úvahy vynikají neomylnou logikou. Podrobně je rozvádí, plní jimi celé stránky, touží čtenáře zavést do všech meandrů svého pokřiveného ducha, ale ujišťuji tě, že v nich není nic racionálního. Nahání to hrůzu. Je to opravdu dílo vyšinutého, megalomanského ducha. Je to tak šílené, že se kupodivu při četbě nemůžu ubránit smíchu.“ „Možná bychom měli opustit Německo, co myslíš?“ Když byl Hitler 30. ledna 1933 jmenován kancléřem, rozpustil prezident Paul von Hindenburg na jeho popud Říšský sněm a vypsal předčasné volby na 5. března. Pozn. překl. 19
68
MŮJ SOUSED HITLER
„Odjet odsud? To by byli nacisti moc rádi. Ale kam bychom jeli? Ke komu? A v zemi, do které bychom chtěli odjet, bychom potřebovali pracovní vízum. Přece se nemůžeme tajně usadit, kde se nám zachce! Je hospodářská krize, a tak všude cizince obviňují, že berou práci domácím, a pronásledují ilegály, aby zastavili vzestup extrémní pravice. My bychom byli běženci bez dokladů – jako všichni ti, kteří už uprchli z Itálie před Mussolinim nebo ze Španělska před občanskou válkou: tam republikáni bojují s fašisty. Občanská válka… to je nejhorší, co může být… Kdybychom odjeli, stálo by nás to celé jmění, o všechno bychom přišli, bez práce by se naše úspory rozplynuly za pár týdnů. Z čeho bychom žili? A co Bürschi? Kde by chodil do školy? Ve Francii? V Anglii? Vždyť neumí ani slovo francouzsky nebo anglicky… A představ si ho, jak čeká celé měsíce v nějakém táboře. Dovedeš si nás představit bez státní příslušnosti, jak někde za ostnatým drátem čekáme a čekáme, až nám dají papíry?“ „A co Amerika?“ „To je daleko! A navíc jejich úřady vízy zrovna nehýří. A je nemyslitelné jet tam jako na dovolenou, a pak tam zůstat definitivně. Provádějí drastické kontroly jak při nalodění, tak při příjezdu. Je to moc složité.“ „A co Palestina? Tam odjíždí hodně Židů a usazují se tam…“ „Ale to je poušť, drahoušku. Tam lidé žijí na písku jako beduíni. A co tomu řeknou Arabové, až se dozvědí, že se na jejich půdě usadili Němci, které v jejich vlasti nechtějí? Ostatně v Palestině se antisemité už taky aktivizují! Každopádně je tam v létě příliš horko a v zimě zase strašná zima. Já bych musel obdělávat půdu a ty by ses musela starat o hospodářství, chovat slepice. Musela bys dát sbohem svým toaletám, klavíru, koncertům. A nic nenasvědčuje tomu, že Židé jednoho dne získají nezávislost na britském protektorátu. A i kdyby ji získali, říkám si, jak dlouho by si ji asi udrželi. V poušti jsou lidé schopni porvat se se sousedem i o píď země, jen aby na ní mohli vztyčit svoji vlajku.“ „No, já nevím, musí přece existovat nějaké řešení…“ „Kdybychom byli sami dva, tak ano. Ale my jsme rodina. Už jsem probíral všechny možnosti: Švýcarsko, Československo, Holandsko… zkrátka všechny země. Ať jde ale o kteroukoliv, všechny jsou nad naše možnosti. A kdo nám zaručí, že se taky nepřikloní k fašismu? Státy ve světě mu propadají jeden po druhém: napřed Itálie, pak Japonsko, teď Španělsko… a fašisti jsou všude čím dál početnější, i ve Francii a ve Spojených státech…“
1933
69
„Ale tady je to nejhorší. Říká se, že nacisti mají v úmyslu zbudovat tábory, ve kterých chtějí internovat své odpůrce.“ „Nemluví ale o Židech, jen o komunistech. Ty tábory jsou určené pro politické odpůrce. Buď klidná. Musíme jen vydržet do příštích voleb. Lidé v nich zase získají zpět svoji moc. Všichni si přejí mír. Každý si přece rád čte noviny, rád cestuje, jezdí na výlety. Už teď se říká, že nacisti nebudou mít v příštích parlamentních volbách 5. března většinu. Čeká je volný pád!“ Hraji si ve svém pokoji. Teď je u Hitlera pořád zhasnuto. Od té doby co je kancléřem, stojí před jeho domem permanentně stráže. Hrál jsem si s dárky, které jsem dostal k Vánocům, a pak jsem si sám četl v posteli příběhy, které napsal Karel May, autor, který cestoval do Saudské Arábie, do Jemenu… Rád bych odjel někam daleko! Proč jen tatínek pořád opakuje, že bychom tam nebyli šťastni? Putoval bych pouští na velbloudím hřbetě s karavanou, v níž jde jeden velbloud za druhým, do oázy s palmovým hájem. Uviděl bych fatu morgánu a hrady z písku. Sním o tom, že se obléknu jako beduín, budu mít zakřivenou šavli a budu tryskem cválat na plnokrevníkovi. Kéž bych mohl spát pod širým nebem na duně jemného písku.
70
MŮJ SOUSED HITLER
*** Od té doby co je Hitler vůdcem Německa, chová se naše paní učitelka Fräulein Weiklová jinak, hodně nám o něm vypráví. Tento týden jsme si všichni založili nový sešit. Každý den dostaneme za úkol, abychom do něj něco nakreslili. Baví mě kresby vybarvovat. Mám penál, ve kterém jsou srovnané pastelky, obyčejná tužka a násadka na pero. Postavím si kalamář do malého otvoru na okraji svého stolku. Nejraději bych ihned začal! „Tenhle sešit je jako nový život, který začíná pro nás a pro Německo,“ prohlásila Fräulein Weiklová. *** Dnes je 1. Máj, svátek pracujících. Rosi se v tento den pokaždé setkává se svými soudruhy. I letos pochodovali ulicemi se svačinami v podpaždí a večer vesele tancovali. Orchestry radostně vyhrávaly a na náměstí jsou připravené na oslavu stoly a lavice, nad nimiž září lampióny. Letos poprvé se svátek pracujících neslaví. Hitler ho nahradil jinou oslavou – svátkem své strany. Fräulein Weiklová nám řekla, že od nynějška to bude „svátek skutečných pracujících,20 těch, kteří milují svoji zemi, a ne těch budižkničemů, kteří nechtějí nikdy nic dělat“. Navrhla nám, abychom nakreslili něco k tomuhle tématu. Vyndal jsem si z aktovky svůj nový sešit, pečlivě jsem ho na stolku rozevřel a rozhodl jsem se inspirovat učitelčinou kresbou na tabuli. Nejprve jsem pečlivě nakreslil velké kladivo – znak komunistů. Dovnitř kladiva jsem napsal 1. Máj. Potom jsem nakreslil velký hákový kříž, který kladivo zcela překryl. Obojí jsem pak vybarvil pastelkami. Je to můj nejlepší výkres. Jen se ho bojím ukázat Rosi, určitě by jí to bylo líto, protože to vypadá, jako by nacisti vyhráli válku proti spartakistům. *** Každý den píšeme a kreslíme. Fräulein Weiklová říká, že moje písmo je jedním z nejkrásnějších ve třídě. Píšeme švabachem, kudrnatými solidními písmeny. Fräulein Weiklová nás učí dějepis a zeměpis. Teď už lépe chápu válku. Nakreslil jsem nádherného orla s keltským křížem a napsal jsem k tomu „1914-1918“. Vypadalo to jako skutečný plakát. Nakreslil jsem taky mapu Německa a nezapomněl jsem při20
Za Hitlera se 1. Máj nazýval Svátkem národní práce. Pozn. překl.
1933
71
tom ani na ta území, které nám ukradly jiné země. Prohráli jsme válku, ve čtyřech proti sedmadvaceti to byl nerovný boj, nepřátelé se zachovali jako zbabělci! Mluvíme o tom každý den. Všichni jsme si do sešitů narýsovali tabulky, abychom spočítali počet členů našich rodin, kteří byli zraněni, nebo zemřeli v boji za vlast. Za každého raněného jsme měli udělat čárku, za mrtvého křížek. Tabulka měla tři sloupce – jeden pro otce, druhý pro strýce a třetí pro dědy. Já jsem udělal jednu čárku – za svého strýčka Bertholda. Přihlásil jsem se a u tabule jsem pak vyprávěl, jak strýc pochodoval dlouhé kilometry, bojoval v zákopech, nespal celé dny a noci, jak kolem něho vybuchovaly granáty, které zabíjely jeho druhy. Nakonec jsem řekl, že podle strýce jsme měli válku vyhrát, a Fräulein Weiklová s úsměvem, či spíše zadržujíc úsměv, vstala, hruď se jí dmula a měla zvlhlé oči. Třesoucím se hlasem mě pochválila. Vypadalo to, že je na mě hrdá, a já jsem byl také hrdý.
72
MŮJ SOUSED HITLER
Letos jsme nejeli na prázdniny, protože tatínek odcestoval: jel do Palestiny navštívit své sestry. Moji rodiče zvažují možnost usadit se v téhle zemi. Tatínek to tam jel obhlédnout a já se zatím připravuji na náš odjezd: večer ve svém pokoji studuji mapu Palestiny a čtu si v encyklopedii o jejích městech. Přes den mě Rosi vodí na městské koupaliště. Plavu teď tak dobře, že jsem se rozhodl trénovat na olympijské hry. Ještě nevím, na které ani který sport si vyberu, ale pořád se utužuji: ráno udělám padesát kliků, pak běhám kolem parku, v bazénu plavu kraulem. Brzy budu připraven, na stadionech budou skandovat moje jméno. Taky hodně čtu, zbožňuji příběhy Adalberta Stiftera. Píše romantické povídky, podobně jako Gottfried Keller. Moje nejoblíbenější jsou ty ze sbírky Barevné kameny,21 ve kterých Stifter popisuje život na venkově. Líbil se mi obzvláště Horský křišťál.22 V tomhle příběhu dvě děti zabloudí o Štědrém večeru ve vánici. Lidé z vesnice se je vydají hledat. Najdou je na poslední chvíli, už polomrtvé. Našel jsem teď zálibu v divokých představách různých dobrodružství. Představuji si třeba, jak prchám přes Německo úplně sám, jen ve společnosti malého psíka a s několika svršky v ranečku. Utíkám přes města a vesnice, nořím se do hlubokých lesů, šplhám přes hory, stavím si chatrče, vydlabávám si indiánskou kánoi a plavím se na ní nejprve po říčkách, potom po velkých řekách Evropy, až nakonec dopluji do Paříže, do Londýna… Tatínek se vrátil ze své cesty do Palestiny a já jsem ho málem nepoznal, jak byl opálený. Přijel obtěžkaný dárky od svých dvou sester – Hanny a Médi. Všechno nám vyprávěl. Hanny žije ve velké vile v Talpijot u Jeruzaléma. Rozvedla se se svým manželem Jacobem Reichem, ale rozumí si s ním teď tak dobře, že se stali přáteli a jeden bez druhého neudělá ani krok. Médi, tatínkova nejmladší sestra, žije v malé vesničce Rechovot na severovýchod od Tel-Avivu. Její manžel Hans Oppenheimer je lékař. Starají se hlavně o chudáky. Podle tatínka to jsou „mírní idealisté“, „socialističtí sionisté“. Sní o tom, že v Palestině vybudují dokonalý stát pro Židy. „Jako je Německo pro Němce?“ zeptal jsem se.
Adalbert Stifter: Bunte Steine (1853). Pozn. překl. Adalbert Stifter: Bergkristall (1845). Česky byla tato povídka vydána ve stejnojmenném výboru v nakladatelství Arbor vitae v roce 2005. Pozn. překl. 21 22
1933
73
Maminka mě vzala mlčky do náruče. Tatínek nám pak ukázal na mapě trasu, kudy cestoval: Itálii, Řím, Florencii, Neapol, plavbu do Palestiny, přístav Haifu, Jericho, Jeruzalém… Cesta se mu moc líbila. „Moje sestry jsou tam moc šťastné,“ řekl nám tatínek. Rozhodl se ale, že my za nimi nepojedeme. „Život je v Palestině příliš těžký a bojím se, že by tam Bürschi nedostal dobré vzdělání. A pak, nevím, z čeho bychom tam byli živi.“ Maminka se na něho konečně usmála a šla mu napustit vanu. Tatínek řekl, že není nic krásnějšího než se zase vrátit domů. Zapnul rádio, a maminka se okamžitě otřásla… „Neboj se, drahoušku,“ zašeptal tatínek, „nebudeme poslouchat zprávy.“ Poslouchali jsme hudbu, trubky vyhrávaly veselou melodii. „Ale to je jazz!“ usmála se maminka. A tatínek ji políbil na rty. Myslím, že se to stalo dalšího dne, každopádně to bylo večer. Právě jsem se totiž chystal večeřet, když jsme uslyšeli v rádiu tu strašnou zprávu. Během každoročního shromáždění nacistů v Mnichově – toho, které vloni nafilmovala Leni Riefenstahlová – Hitler oznámil, že od nynějška už Židé nebudou mít stejná práva jako ostatní. V duchu jsem se ptal, jestli to bude platit i pro mě.
