MEIN KAMPF
Adolf Hitler 20. duben 1889 - 29. duben 1945
PŘ EDMLUVA VĚ NOVÁNÍ Ú č tová ní 1. kapitola : V RODNÉ M DOMĚ 2. kapitola : LÉ TA UČ ENÍ A STRÁDÁNÍ VE VÍDNI 3. kapitola : VŠEOBECNÉ POLITICKÉ Ú VAHY Z MÉ VÍDEŇ SKÉ DOBY 4. kapitola : MNICHOV 5. kapitola : SVĚ TOVÁ VÁLKA 6. kapitola : VÁLEČ NÁ PROPAGANDA 7. kapitola : REVOLUCE 8. kapitola : POČ ÁTEK MÉ POLITICKÉ Č INNOSTI 9. kapitola : NĚ MECKÁ STRANA PRACUJÍCÍCH 10. kapitola : PŘ ÍČ INY ZHROUCENÍ 11. kapitola : NÁROD A RASA 12. kapitola : POČ ÁTKY VÝ VOJE NACIONÁLNĚ SOCIALISTICKÉ NĚ MECKÉ STRANY PRACUJÍCÍCH
Nacioná lně Socialistické hnutí
1. kapitola : SVĚ TOVÝ NÁZOR A STRANA 2. kapitola : STÁT 3. kapitola : STÁTNÍ PŘ ÍSLUŠNOST A STÁTNÍ OBČ AN 4. kapitola : OSOBNOST A NÁRODNÍ MYŠLENKA 5. kapitola : SVĚ TOVÝ NÁZOR A ORGANIZACE 6. kapitola : BOJ V PRVNÍCH DOBÁCH - VÝ ZNAM PROSLOVU 7. kapitola : ZÁPAS S RUDOU FRONTOU 8. kapitola : SILNÝ JE NEJMOCNĚ JŠÍ SÁM 9. kapitola : ZÁKLADNÍ MYŠLENKY O SMYSLU A ORGANIZACI SA 10. kapitola : FEDERALISMUS JAKO MASKA 11. kapitola : PROPAGANDA A ORGANIZACE 12. kapitola : OTÁZKA ODBORŮ 13. kapitola : NĚ MECKÁ POLITIKA SMLUV PO VÁLCE 14. kapitola : ORIENTACE NEBO VÝ CHODNÍ POLITIKA 15. kapitola : NUTNÁ OBRANA JAKO PRÁVO
ZÁVĚ R
PŘ EDMLUVA
Dnem 1. dubna 1924 jsem mě l na zá kladě rozsudku mnichovského Lidového soudu nastoupit do vě zenív Landsberku na Lechu. Tím se mi poprvé naskytla po letech nepř etržité prá ce možnost př istoupit k dílu, které mnozípožadovali a které jsem sá m považoval za úč elné pro hnutí. Rozhodl jsem se vysvě tlit ve dvou dílech nejen cíle našeho hnutí, ale také popsat jeho vývoj. To bude pouč nejšínežná č tr jakéhokoliv doktriná ř ského projendná ní. Mě l jsem př itom také př íležitost vylíč it svů j vlastnírů st, pokud je to nutné k pochopeníjak prvního tak i druhého svazku, a pokud to posloužík rozptýlení špatných legend, které vytvá ř ížidovský tisk o mé osobě . Obracím se př itom s tímto dílem ne na cizí, nýbržna ty př íslušníky hnutí, kteř í mu ná ležísrdcem a jejichžrozum usiluje o upř ímné pouč ení. Vím, že č lově k se dá získat spíš mluveným slovem nežslovem psaným, že každé veliké hnutína tomto svě tě vdě č íza svů j rů st spíše velkým ř eč níků m nežpísař ů m. Nicméně k soustavnému a jednotnému zastá vaníně jakého uč eníje tř eba, aby jeho zá sady byly napsá ny navždy. K tomu majísloužit tyto dva svazky jako stavebníkameny, které př ipojuji ke společ nému dílu.
Landsberg am Lech pevnostní vě znice autor
VĚ NOVÁNÍ
Dne 9. listopadu 1923 ve 12 hodin 30 minut odpoledne padli př ed Feldherrnhalle a na dvoř e bývalého ministerstva vá lky v Mnichově v pevné víř e ve zmrtvýchvstá ní svého ná roda tito muži: ALFARATH,Felix, obchodník, nar. ř . č ervence 1901 BAURIELD, Andreas, klobouč ník, nar. č . kvě tna +á ýí CASELLA, Theodor, bankovníúř edník, nar. 8. srpna 1900 EHRLICH, Wilhelm, bankovníúř edník, nar. 19. srpna1894 FAUST, Martin, bankovníúř edník, nar. 27. ledna 1901 HECHENBERGER, Ant., zá meč ník, nar. 28. zá ř í1902 KÖRNER, Oskar, obchodník, nar. 4. ledna 1875 KUHN, Karl, vrchníč íšník, nar. 26. č ervence 1897 LAFORTE, Karl, stud. ing., nar. 28. ř íjna 1904 NEUBAUER, Kurt, sluha, nar. 27. bř ezna 1899 PAPE, Claus von, obchodník, nar. 16. srpna 1904 PFORDTEN, Theodor von der, rada Nejvyššího zemského soudu, nar. 14. kvě tna 1873 RICKMERS, Jon., rytmistr v.v., nar. 7. kvě tna 1881 SCGEUBER-RICHTER, Max Erwin von, Dr. ing., nar. 9. ledna 1883 SRANSKZ, Lorenz, rytířvon, inženýr, nar. 14. bř ezna 1899 WOLF, Wilhelm, obchodník, nar. 19. ř íjna 1898 Takzvané ná rodníúř ady odepř ely mrtvým hrdinů m společ ný hrob. Vě nuji jim tedy ve společ nou upomínku prvnísvazek tohoto díla, které dosvě dč ili svou krví. Aťvždy svítína cestu stoupenců m našeho hnutí. LANDSBERG a.L., pevnostnívě znice, 16. ř íjna 1924 ADOLF HITLER
1. kapitola V RODNÉ M DOMĚ
To, že mi osud urč il jako rodiště Braunau an Inn, považuji dnes za př edurč ení šťastné. Toto mě steč ko ležípř ece na hranici oně ch dvou ně meckých stá tů , jejichž opě tné spojeni se alespoňná m mladým jevíjako životníúkol, který musíme uskuteč ňovat všemi prostř edky! Ně mecké Rakousko se musíopě t stá t velkou ně meckou vlastía to ne z dů vodu ně jakých hospodá ř ských úvah. Ne, ne: I kdyby bylo toto sjednoceni po hospodá ř ské strá nce lhostejné, dokonce i kdyby bylo škodlivé, muselo by se př esto uskuteč nit. Stejná krev patř ído společ né ř íše. Ně mecký ná rod nebude mít žá dné morá lníprá vo na koloniá lně -politickou č innost, dokud nebude moci své vlastní syny spojit ve společ ném stá tě . Teprve tehdy, ažse hranice Ř íše uzavř ou i za posledním Ně mcem, anižby bylo možné zajistit jeho výživu, vznikne z nouze vlastního ná roda morá lníprá vo na získá nícizípů dy. Pluh pak bude meč em a ze slz vá lky vyroste pro potomky chléb vezdejší. Tak se mi jevítoto pohranič nímě steč ko jako symbol velkého úkolu. I z jiného hlediska se tyč ído dnešnídoby a varuje. Více nežpř ed sto lety mě lo toto nená padné hnízdo tu př ednost, ze bylo dě jiště m tragického neště stícelého ně meckého ná roda a tím je zvě č ně no alespoň v aná lech ně meckých dě jin. V době nejhlubšího poníženínašívlasti tam padl za své milované Ně mecko Norimberč an Johannes Palm, mě šťanskýknihkupec, zatvrzelý "nacionalista" a nepř ítel Francouzů . Tvrdošíjně odmítal udat své spoluviníky, lépe ř eč eno hlavníviníky. Tedy jako Leo Schlageter. Byl ovšem také, prá vě jako tento, denunciová n Francii jedním zá stupcem vlá dy. Augsburský policejníř editel si získal tuto smutnou slá vu a dal tak vzor novoně meckým úř adů m v ř íši pana Severinga. V tomto mě steč ku na Innu, pozlaceném paprsky muč ednictvím, bavorském co do krve, rakouském co do stá tu, bydleli koncem osmdesá tých let minulého století moji rodič e; otec svě domitý stá tníúř edník, matka cele zabraná do domá cnosti a př edevším oddaná ná m dě tem a vě č ně o ná s s lá skou peč ující. Jen má lo utkvě lo v mých vzpomínká ch z této doby, poně vadžužpo ně kolika letech musel otec toto hranič nímě steč ko, které si zamiloval, zase opustit a dá t se dolů po Innu, aby nastoupil v Pasově do nového místa; tedy v Ně mecku samém. Avšak osudem rakouského celního úř edníka bylo tehdy "putová ní". Jižza krá tkou dobu př išel otec do Lince a tam nakonec odešel také do penze. Samozř ejmě , že to pro starého pá na nemě lo znamenat "klid". Jako syn chudého malého domkař e nemě l užtenkrá t doma stá ní. Nebylo mu ještě ani tř iná ct let, když si tehdy malý hoch sbalil svů j raneč ek a utekl z domova do Waldviertlu. Př estože ho zkušenívesnič ané odrazovali, putoval do Vídně , aby se tam vyuč il ř emeslu. To bylo v padesá tých letech minulého století. Hošík‚rozhodnutývydat se na cestu do nejistoty s tř emi zlatkami v kapse. Kdyžale hochovi bylo sedmná ct, složil tovaryšskou zkoušku, ale nespokojil se s tím. Spíše naopak. Dlouhé obdobítehdejší nouze, vě č né bídy a strastív ně m upevnilo rozhodnutístá t se ně č ím "lepším". Zdá lli se být chudému chlapci na vsi kdysi pan fará řpojmem veškeré dosažitelné lidské
výše, tak nynítvá ř ív tvá řmocně se rozvíjejícímu velkomě stu to byla hodnost stá tního úř edníka. S veškerou houževnatostíhocha "zestá rlého" bídou a žalem se už témě řv dě tstvízakousl jako sedmná ctiletýdo svého nového rozhodnutía stal se úř edníkem. Po témě řtř iadvaceti letech, myslím, dosá hl svého cíle. Nyní-jak se zdá lo - byl splně n také př edpoklad pro př ísahu, kterou si kdysi chudý hoch kdysi složil, totiž: nevrá tit se do milé rodné vesnice dř íve, nežse ně kým stane. Ted' bylo cíle dosaženo; avšak ve vesnici si užnikdo na ně kdejšího malého chlapce nepamatoval a jemu samému byla vesnice cizí. Kdyžšel nakonec jako šestapadesá tiletýdo výslužby, nebyl by př esto snesl ani jedinýden jako "zahá leč ". Koupil poblížhornorakouského mě sta Lambach statek, hospodař il na ně m a tak se v kolobě hu svého dlouhého, pracívyplně ného života vrá til k pů vodu svých otců . V této době jsem si vytvá ř el své prvníideá ly, vlast‚dová dě nív př írodě , dlouhá cesta do školy, styk s velmi robustními chlapci, kterýnaplňoval zvlá ště matku hoř kými starostmi - to vše ze mne udě lalo všechno jiné nežpecivá la. Ač koliv jsem tehdy témě řnepř emýšlel o svém budoucím povolá ní, lze ř íci, že mé sympatie v žá dném př ípadě nepatř ily životnídrá ze mého otce. Myslím, že jsem užtehdy cvič il svů j ř eč nický talent ve Více Č i méně dů ležitých rozhovorech se svými kamará dy. Stal jsem se malým ná č elníkem, který se tehdy snadno a dobř e uč il, jinak ale byl pomě rně obtížně zvladatelný. Poně vadžjsem se ve volném Č ase uč il zpě vu v mužském klá šteř e v Lambachu, opá jel jsem se velmi Č asto slavnostníná dherou mimoř á dně skvě lých církevních slavností. Co bylo př irozeně jšínežto, že se mi nynízdá l, podobně jako kdysi mému otci malý vesnickýpan fará ř , být vrcholným ideá lem pan opat. Ale aspoň obč as se to stá valo. Kdyžale pan otec z pochopitelných dů vodu neocenil ř eč nický talent há davého hocha tak, aby z toho snad vyplynuly př íznivé dů sledky pro jeho ratolest, nemohl také př irozeně mít pochopenípro podobné mladické myšlenky. Starostlivě asi pozoroval tento rozpor př írody. Skuteč ně se pak velmi brzy ztrá cela také doč asná touha po tomto povolá ní, aby uvolnila místo nadě jím více odpovídajícím mému temperamentu. Př i prohrabá vá níotcovy knihovny jsem našel rů zné knihy vojenského obsahu, mezi nimi i lidové vydá níNě mecko-Francouzské vá lky 1870-1871. Byly to dva svazky ilustrovaného Č asopisu z tě chto let, které se nynístaly mojíČ etbou. Netrvalo dlouho a velkýhrdinskýboj se pro mne stal nejvě tším vnitř ním zá žitkem. Od nyně jška jsem horoval stá le více pro všechno, co ně jak souviselo s vá lkou nebo s vojenstvím. Ale také v jiném ohledu to mě lo pro mne být významné. Poprvé se mi, i kdyžne zcela jasně , vnucovala otá zka, zda a jaký je rozdíl mezi bojujícími Ně mci a tě mi druhými? Proč pak také Rakousko nebojovalo v této vá lce, proč ne otec a všichni ti ostatní? Cožpak nejsme totéž, co všichni ostatníNě mci? Nepatř íme snad všichni k sobě ? Tento problém zač al poprvé vrtat v mém malém mozku. S vnitř nízá vistíjsem musel poslouchat odpově di na opatrné otá zky, že ne každý Ně mec má to ště stí patř it k Bismarkově ř íši. To jsem nemohl pochopit. Mě l jsem studovat. Z celé mé podstaty a ještě více z mého temperamentu usuzoval otec, že humanistické gymná zium by bylo v protikladu k mým vlohá m. Podle ně ho by lépe vyhovovala reá lka. V tomto ná zoru byl utvrzová n zvlá ště
zř ejmým nadá ním ke kreslení- př edmě tu podle jeho př esvě dč enína rakouských gymná ziích zanedbá vaným. Snad to byla ale také jeho vlastnítě žká celoživotní prá ce, která také spoluurč ila, že humanistické studium bylo v jeho oč ích nepraktické a tudížméně cenné. Zá sadě ale bylo projevem jeho vů le, že tak jako on, bude, ba musíbýt i jeho syn stá tním úř edníkem. Jeho trpké mlá dízpů sobilo, že se zcela př irozeně jevilo to, č eho dosá hl, o to vě tším, nakolik to bylo př ece výluč ně výsledkem jeho železné vů le a vlastníč inorodosti. Byla to pýcha č lově ka, ježse vlastni silou vypracoval, která ho př imě la k vů li dostat i svého syna do stejného a snad i vyššího postavenív životě a to o to více, že př ece se svojípílídoká zal svému dítě ti tolik ulehč it tuto cestu. Myšlenka odmítnutítoho, co bylo kdysi celým jeho životem, se mu jevila nepochopitelnou. A tak bylo rozhodnutíotce jednoduché, urč ité a jasné a z jeho pohledu samozř ejmé. Nakonec by se zdá lo jeho panovač né povaze, která se utvá ř ela v trpkém existenč ním boji, zcela nesnesitelné ponechat koneč né rozhodnutíchlapci samotnému, v jeho oč ích nezkušenému a tím ještě nezodpově dnému. Také by se to nehodilo k jeho chá pá nípovinnosti, byla by to špatná a zavrženíhodná slabost ná ležité otcovské autority pro dalšíživot dítě te. Ale př ece tomu mě lo být jinak. Poprvé v mém životě jsem byl jako sotva jedená ctiletý zahná n do opozice. Jak tvrdý a rozhodný chtě l otec být v prosazová ní svých plá nů a úmyslů tak zarytě a vzpurně odmítal jeho syn myšlenku, která mu vů bec nebo jen má lo vyhovovala. Nechtě l jsem byt úř edníkem. Ani domluvy, ani "vá žné" ná mitky nemohly na tomto odporu ně co změ nit. Nechtě l jsem být úř edníkem, ne a ještě jednou ne. Všechny pokusy vzbudit líč ením z vlastního otcova života lá sku nebo chuťk tomuto povolá níse obrá tily v opak. Bylo mi zle a zíval jsem jižpř i myšlence, že budu muset jednou sedě t v kancelá ř i jako nesvobodný muž! Nebýt pá nem svého Č asu, nýbržmuset stě snat obsah celého svého života do vyplňovaných formulá ř ů . Jak‚myšlenky to mohlo vyvol vat u hocha, kterýbyl opravdu všechno jiný než"hodný" v bě žném smyslu slova! Straţně snadné uč eníve škole mi poskytovalo tolik volného Č asu, že mě vidě lo č astě ji slunce nežpokoj. Jestliže mi politič típrotivníci prozkoumá vajís laskavou pozornosti mů j život aždo doby mého tehdejšího mlá dí, aby mohli s úlevou konstatovat, jak‚nesnesitelné kousky vyvá dě l tento "Hitler" užv mlá dí, tak dě kuji nebesů m, že mi ještě i teď' ně co poskytujíze vzpomínek této šťastné doby. Louka a les byly tehdy bojiště m, na kterém se ř ešily vždy př ítomné "rozpory'. Na tom nemohla nynínic změ nit ani reá lka. Ovšem nynímusel byt vybojová n jiný protiklad. Pokud otců v Ú mysl udě lat ze mne stá tního úř edníka stá l pouze proti mému zá sadnímu odporu k úř ednickému povolá ní, byl konflikt únosný. Mohl jsem se se svými vnitř ními ná zory držet trochu zpá tky, nemusel jsem př ece hned odmlouvat. Abych se vnitř ně uklidnil, stač ilo mi vlastnípevné odhodlá nínestá t se pozdě ji úř edníkem. Toto odhodlá níbylo ale nezmě nitelné. Tě žšíbyla otá zka, kdy proti plá nu otce nastoupímů j vlastníplá n. Stalo se to užve dvaná cti letech. Jak se to stalo, dnes užsá m nevím, ale jednoho dne mi bylo jasné, že bych se chtě l stá t malíř em, akademickým malíř em. Mů j talent na malová níbyl nesporný, byl př ece dů vodem toho, že mne otec dal na reá lku, ovšem nikdy by byl nepomyslel na to,
dá t mne v tomto povol ni vyškolit. Naopak. Kdyžjsem poprvé dostal otá zku - užpo odmítnuti otcovy oblíbené myšlenky - Č ím se tedy sá m vlastně chci stá t - a vyrukoval dosti bezprostř edně se svým pevným rozhodnutím, otec nejprve oně mě l. "Malíř ? Akademickýmalíř ?" Pochyboval o mém rozumu, myslel snad také, že špatně slyšel nebo špatně rozumě l. Ovšem kdyžsi to vyjasnil a vycítil vá žnost mého úmyslu, vzepř el se tomu s plnou rozhodnostísvé bytosti. Jeho rozhodnutítu bylo velmi jednoduché, př ič emžně jak‚zvažová ni mých snad opravdu existujících schopnostínepř ichá zelo v úvahu. "Akademický malíř , ne, dokud žiji, nikdy." Poně vadžale jeho syn nejspíš zdě dil ně které jiné jeho vlastnosti, zdě dil asi i tvrdohlavost. Jenom př irozeně v opač ném smyslu. Obě strany trvaly na svém. Otec neopustil své "Nikdy' a já jsem posílil své "Př esto." Toto vše mě lo má lo potě šitelné ná sledky. Starýpá n zahoř kl a já ač jsem ho velmi miloval - také. Otec mi zaká zal jakoukoli nadě ji, že bych se uč il malíř em. já jsem šel o krok dá l a prohlá sil jsem, že se tedy užvů bec nechci uČ it. Poně vadž jsem ale s podobnými prohlá šeními př ece jen neuspě l, starýpá n se chystal prosazovat bezohledně svoji autoritu. Např íště jsem mlč el, ale svoji hrozbu jsem uskuteč nil. Myslel jsem, že ažotec uvidínedostateč ný pokrok v reá lce, bude mě muset chtě nechtě pustit k mému vysně n‚mu ště stí. Nevím, zda by tento výpoč et souhlasil. Jistý byl jen mů j neúspě ch ve škole. Co mě bavilo, to jsem se uč il, př edevším všechno, co bych podle svého ná zoru pozdě ji jako malířmohl potř ebovat. Co se mi z tohoto hlediska zdá lo bezvýznamné, nebo mě jinak nepř itahovalo, to jsem dokonale sabotoval. Má vysvě dč eníz této doby př edstavovala vždy extrémy - podle př edmě tu a jeho oceně ní. Vedle "chvalitebný" a "výborný" také "dostateč ný" a "nedostateč ný". Daleko nejlepšíbyly mé výkony v země pise a ještě lepšíve svě tových dě jiná ch. Dva oblíbené př edmě ty, v nichžjsem ve tř ídě vedl. Kdyžse nynízkoumavě dívá m po tolika letech na výsledek té doby, považuji dvě skuteč nosti za zvlá ště významné: Za prvé: stal jsem se Nacionalistou. Za druhé: nauč il jsem se chá pat dě jiny podle jejich smyslu. Staré Rakousko bylo "ná rodnostním stá tem". Př íslušník Ně mecké Ř íše nemohl celkem vzato - alespoň tehdy - vů bec pochopit význam této skuteč nosti pro každodenníživot jednotlivce v takovém stá tě . Po ná dherném vítě zném taženi hrdinných armá d v Ně mecko-Francouzské vá lce se lidé pozvolna stá le více odcizovali ně mectví, v zahranič íČ á steč ně nebyli schopni ho ocenit a č á steč ně také užasi ho ocenit nemohli. Zchá tralá monarchie se zamě ř ovala zvlá ště ve vztahu k rakouským Ně mců m na v já dru zdravýná rod. Lidé nechá pali, že nemít Ně mci v Rakousku skuteč ně nejlepšíkrev, nikdy by nebyli mohli mít sílu, vtisknout svou peč eť52 miliónovému stá tu natolik, že prá vě v Ně mecku vzniklo mylné míně ní, že Rakousko je stá t ně mecký. Nesmysl s nejtě žšími dů sledky, ale př ece jen skvě lé vysvě dč enípro deset milionů Ně mců ve VýchodníMarce. O vě č ném a neúprosném boji o ně mecký jazyk, o ně meckou školu a o ně meckou podstatu mě lo potuchu jen zcela má lo Ně mců z Ř íše. Teprve dnes, kdy tato smutná bída je vnucová na milionů m našeho ná roda v ř íši, která pod cizím panstvím snío společ né vlasti a toužípo ní, pokoušejíse udržet svaté prá vo na mateř ský jazyk, teprve dnes je chá pá no v širším smyslu, co znamená nutnost
bojovat za svoji ná rodnípodstatu. Nynísnad doká že ně kdo změ ř it velikost Ně mectvíze staré VýchodníMarky, která , odká zá na sama na sebe, po staletí brá nila ř íši nejprve na východě , aby koneč ně udržela ně meckou jazykovou hranici v rozdrobené malé vá lce v době , kdy se Ř íše snad zajímala o kolonie, ale ne o vlastnímaso a krev př ed svými dveř mi. Jako vždy a všude v každém boji byly také v jazykovém boji týžvrstvy: bojovníci, vlažnía zrá dci. Užve škole zač alo toto prosívá ní. Neboť, a to je to nejpozoruhodně jšív jazykovém boji snad vů bec, že jeho vlny snad nejtíže omývajíprá vě školu jako místo výchovy př íštígenerace. Tento boj je veden o dítě a k dítě ti smě ř uje první výzva tohoto boje: "Ně meckýhochu, nezapomeň, že jsi Ně mec, dívko pamatuj, že se má š stá t Ně meckou matkou"! Kdo zná duši mlá deže, ten doká že pochopit, že prá vě ona poslouchá takovýto bojovýpokř ik nejradostně ji. V rozlič ných formá ch pak vede tento boj svým způ sobem a svými zbraně mi. Odmítá zpívat neně mecké písně , horuje o to více pro ně meckou hrdinnou velikost, č ím více se pokoušejíji této velikosti odcizit; sbírá haléř e odtržené od úst pro bojovýpoklad velkých. Neuvě ř itelně dobř e slyší neně meckého uč itele a je zá roveň neústupná ; nosízaká zané znaky vlastníná rodní podstaty a je šťastná , kdyžje za to potrestá na nebo dokonce bita. Je tedy v malém vě rným odrazem velkých, jen je č asto lepšího a upř ímně jšího smýšlení. Také já jsem mě l kdysi možnost užv pomě rně ranném mlá díúč astnit se ná rodnostního boje starého Rakouska. Sbíralo se na JižníMarku a školský spolek, smyšleníse zdů razňovalo chrpami a č erno-č erveno-žlutými barvami, zdravilo se "Heil" a místo císař ské hymny se zpívalo radě ji "Deutschland iber alles", př es varová nía tresty. Hoch byl př itom politicky školen v době , kdy př íslušník tak zvaného ná rodnostního stá tu vě tšinou vě dě l užjen má lo o své ná rodnosti a znal jen ř eč . Že jsem užtehdy nepatř il k vlažným, se rozumísamo sebou. V krá tké době jsem se stal fanatickým "ně meckým nacioná lem" př ič emžtoto ovšem není identické s naším dnešním stranickým pojmem. Tento vývoj postupoval u mne velmi rychle, takže jsem dospě l užv patná cti k chá pá ni rozdílu mezi dynastickým "patriotismem" a lidovým "nacionalismem" a znal jsem tehdy užjen to druhé. Pro toho, kdo se nikdy nenamá hal se studiem vnitř ních vztahů habsburské monarchie, nemusíužbýt takovýpostup zcela jasný. Jen vyuč ová nísvě tových dě jin ve škole v tomto stá tě muselo položit zá klad tohoto vývoje, neboťspecifické rakouské dě jiny existujípř ece jenom v nepatrné míř e. Osud tohoto stá tu je tak spojen se životem a rů stem celého Ně mectví, že odluč ová nídě jin ně meckých od dě jin rakouských se zdá zcela nemyslitelné. Ano, kdyžse Ně mecko nakonec zač alo dě lit na dvě mocenské sféry, stalo se prá vě toto rozdě leníně meckými dě jinami. Zdá se, že císař ské insignie ně kdejšíř íšské ná dhery, uchová vané ve Vídni, pů sobínadá le jako podivuhodné kouzlo, jako zá ruka vě č ného společ enství. Živelnývýkř ik ně meckorakouského lidu ve dnech zhrouceníhabsburského stá tu po sjednocenís ně meckou mateř skou zemi byl jen výsledkem touhy po tomto ná vratu do nikdy nezapomenutého otcova domu, která dř ímala hluboko v srdcích veškerého lidu. Toto by nebylo nikdy vysvě tlitelné, kdyby dě jinná výchova každého jednotlivého rakouského Ně mce nebyla bývala př íč inou takové všeobecné
touhy. V níje pramen, který nikdy nevysychá ; který zvlá ště v č asech zapomně ní bude šeptat stá le znovu tichou vzpomínku na minulost a tím i př ipomínku nové budoucnosti a to nehledě na momentá lníblahobyt. Vyuč ová nísvě tových dě jin na takzvaných stř edních školá ch spoč ívá ovšem také dnes ještě ve zlé vů li. Má lo uč itelů chá pe, že cíl prá vě vyuč ová nídě jepisu nemů že nikdy spoč ívat v memorová nía polyká nídě jinných dat a udá lostí, že nezá ležína tom, zda hoch př esně ví, kdy se ta č i ona bitva odehrá la, kdy se ně jakývojevů dce narodil, nebo dokonce kdy ně jakému vě tšinou velmi bezvýznamnému monarchovi dali na hlavu korunu jeho př edků . Ne, dobrýBože, na tom pramá lo zá leží. Uč it se dě jepisu znamená hledat a nalézat ty síly, které jsou př íč inou oně ch pů sobení, které má me potom př ed oč ima jako dě jinné udá losti. Umě ni Č íst a také uč it se znamená i v tomto př ípadě zapamatovat si podstatné a zapomenout nepodstatné. Bylo snad urč ujícípro celý mů j dalšíživot, že mi kdysi ště stídopř á lo takového uč itele dě jepisu, kterýjako jeden z má la doká zal uplatnit toto hledisko jako rozhodujícípř i vyuč ová níi zkoušká ch. V mém tehdejším profesorovi dr. Leopoldu Petschovi na reá lce v Linci byl tento požadavek ztě lesně n skuteč ně ideá lním způ sobem. Starýpá n dobromyslného, ale také sebejistého vystupová ní, ná s doká zal nejen upoutat oslňujícívýř eč ností, ale i opravdu strhnout. Ještě dnes si vzpomíná m v tichem pohnutína šedovlasého muže, kterýná m ně kdy v ohni svého líč enídá val zapomenout na př ítomnost a př ič aroval ná m minulé doby. Suchou dě jinnou vzpomínku z mlžného z voje tisíciletípř etvá ř el v živou skuteč nost. Sedě li jsme pak Č asto planouce nadšením, ně kdy dokonce dojati k slzá m. Ště stíbylo o to vě tší, kdyžtento uč itel doká zal z př ítomnosti osvě tlit minulé‚ dě je, z minulosti ale zase vyvodit dů sledky pro př ítomnost. Více nežkdo jiný mě l také pochopenípro všechny každodenníproblémy, které ná mi tehdy hýbaly. Ná š malý nacioná lnífanatismus se stal prostř edkem našívýchovy. Nejednou apeloval na ná š pocit ná rodníhrdosti a užjen tím si zjednal u ná s výrostků poř á dek. A toho nebylo možno ¨ dosá hnout jinými prostř edky. Tento uč itel udě lal z dě jepisu mů j oblíbenýpř edmě t. Ovšemže jsem se stal užtehdy mladým revolucioná ř em, č ehož on snad dosá hnout nechtě l. Kdopak by také mohl pod vedením takového uč itele studovat ně mecké dě jiny a nestá t se nepř ítelem stá tu, jehožpanovnickýdů m tak neblahým způ sobem ovlivňoval osudy ná roda? Kdo nakonec mohl ještě zachová vat vě rnost císař i a dynastii, která v minulosti i př ítomnosti neustale zrazovala vě c ně meckého ná roda kvů li svému prospě chu? Nevě dě li jsme snad užjako chlapci, že tento rakouskýstá t nechoval lá sku k ná m Ně mců m a chovat ani nemohl? Dě jinné pozná nío č innosti Habsburského domu bylo ještě podepř eno každodenními zkušenostmi. Na severu a na jihu rozežíral cizíná rodnostníjed tě lo našeho ná roda a Vídeň sama se stá vala stá le více neně meckým mě stem. "Arcidů m" se č echizoval, kde to jen bylo možné a byla to pě st bohyně vě č ného prá va a neúprosné odplaty, která nechala arcivévodu Františka Ferdinanda, nejvě tšího nepř ítele rakouského ně mectví, padnout kulkou, kterou on sá m ulil. On byl př ece hlavním patronem slavizace Rakouska, potvrzené shora dolů ! Obrovské byly zá tě že, které dopadaly na ně mecký lid, neslýchané byly jeho obě ti na daních a krvi a př esto musel každý, kdo nebyl úplně slepý, poznat, že to
všechno by bylo zbyteč né. Obzvlá ště bolestivá byla př itom pro ná s skuteč nost, že celý tento systém byl morá lně kryt svazkem s Ně meckem, Č ímžbylo pomalé vyhubeníně mectvído jisté míry sankcionová no Ně meckem samým. Habsburské pokrytectví, které doká zalo navenek vzbudit zdá ní, jako by Rakousko bylo stá le ještě ně meckým stá tem, prohlubovalo nená vist vů č i tomuto domu ažk rozhoř č enía zá roveňopovrženi. Jenom "povolaní" v ř íši samé nic z toho nevidě li. Jako raně ní slepotou krá č eli po boku mrtvoly a domnívali se, že v př íznacích tleníobjevili dokonce ještě př íznaky "nového" života. V neblahém spojenímladé Ř íše s rakouským rá doby stá tem spoč íval zá rodek pozdě jšísvě tové vá lky a také zhroucení. Budu se muset v prů bě hu této knihy zabývat tímto problémem ještě dů kladně ji. Zde postač íkonstatová ní, že jsem v podstatě užv nejraně jším mlá dí došel k ná zoru, kterýmne užnikdy neopustil, nýbržse ještě prohloubil. Že totiž zabezpeč eníně mectvípř edpoklá dalo znič eníRakouska a že nadá le ná rodnícit není nič en identicky s dynastickým patriotismem. Že př edevším habsburský arcidů m byl urč en k neště stíně meckého ná roda. Užtehdy jsem vyvodil dů sledky z tohoto poznatku: vř elou lá sku k mé Ně mecko-rakouské vlasti, hlubokou nená vist vů č i rakouskému stá tu. Způ sob historického myšlení, kterému mě nauč ili ve škole, užmě v dalších letech neopustil. Svě tové dě jiny se mi stá le více stá valy nevyč erpatelným pramenem pro pochopeníhistorického koná nív př ítomnosti, tedy pro politiku. Př itom ji nechci "pouč ovat", nýbržona musíuč it mne. Jestli jsem se stal tak brzy "revolucioná ř em" politickým, mě l jsem se jim stejně brzy stá t i v oblasti umě ni. Hornorakouské zemské hlavnímě sto nemě lo tehdy špatné divadlo. Hrá valo se celkem všechno. Ve dvaná cti letech jsem vidě l poprvé "Viléma Tella", o ně kolik mě síců pozdě ji prvníoperu v mém životě , "Lohengrina". Rá zem mě upoutala. Mladistvé nadšenípro bayreuthského mistra neznalo hranic. Stá le znovu mne to př itahovalo k jeho dílů m a dnes považuji za zvlá štníště stí, že mi skromnost provinč níinscenace dala možnost pozdě jšígradace. To vše upevnilo zvlá ště po př ekoná níklackovských let (cožu mne probíhalo velmi bolestně ) mů j nejniterně jšíodpor k povolá ní, které pro mne zvolil otec. Stá le více jsem nabýval př esvě dč eni, že bych jako úř edník nikdy nebyl šťastný. Od té doby, co užuzná vali moje malíř ské nadá níi v reá lce, bylo mé rozhodnutítím pevně jší. Na tom užnemohly nic změ nit prosby ani hrozby. Chtě l jsem se stá t malíř em a za žá dnou cenu ne úř edníkem. Zvlá štníbylo jen to, že s př ibývajícími lety se dostavil rostoucízá jem o architekturu. Považoval jsem to tehdy za samozř ejmé doplně nímých malíř ských schopnosti a mě l jsem nejen vnitř níradost z tohoto rozšíř enímého umě leckého rá mce. Že by tomu mohlo být ně kdy jinak, jsem netušil. Otá zka mého budoucího povolá nímě la být nynípř ece jen rychleji rozhodnuta nežjsem př edtím oč eká val. Ve tř iná cti letech jsem ztratil ná hle otce. Mrtvíce postihla jinak ještě statného pá na a ukonč ila naprosto bezbolestným způ sobem jeho zemskou pouťa ná s všechny uvrhla do nejhlubšíbolesti. To, po Č em nejvíce toužil - pomoci svému dítě ti vybudovat existenci, aby mu ulehč il svoji vlastníhoř kou cestu k povolá ní- se mu tehdy asi nepovedlo. Jen on sá m, i kdyžzcela nevě domě , dal z klad jeho budoucnosti, kterou jsme ani jeden nechá pali. Nejprve se př i pohledu zvenku nic
nezmě nilo. Matka se cítila zavá zá na ř ídit mojívýchovu dá le, jak si otec př á l, tj. nechat mě vystudovat pro úř ednickou drá hu. Já sá m jsem byl víc nežkdykoli př edtím rozhodnut nestá t se úř edníkem za žá dnou cenu. Jak se vzdalovala stř ední škola co do lá tky a vzdě lá nímému ideá lu, stá val jsem se vnitř ně lhostejně jším. Tu mi ná hle př išla na pomoc nemoc a za ně kolik mě síc… rozhodla o mojíbudoucnosti a o sporné otá zce otcovského domu. Moje tě žká plicníchoroba př imě la lékař e poradit mé matce co nejdů razně ji, aby mne za žá dných okolnostínedá vala do kancelá ř e. Rovně žná vště va reá lky musela být na rok př erušena. Po č em jsem v tichosti tak dlouho toužil, za ca jsem vždy bojoval, stalo se - teď po této udá losti nará z - témě řsamo sebou skuteč ností. Pod dojmem mé nemoci matka koneč ně svolila, že mne vezme pozdě ji z reá lky a nechá mě navště vovat akademii. Byly to nejšťastně jšídny mého života, které mi př ipadaly skoro jako sen a pouhým snem mě lo také všechno zů stat. O dva roky pozdě ji ná hlá smrt matky všechny ty krá sné plá ny zhatila. Byl to zá vě r dlouhé, bolestivé nemoci, kdy od poč á tku nebyla velká nadě je na vyléč ení. Př esto mě ta rá na strašlivě postihla. Otce jsem ctil, matku jsem však miloval. Nouze a tvrdá skuteč nost mě nynínutily k rychlému rozhodnutí. Skromné prostř edky po otci byly z velké č á sti vyč erpá ny tě žkou nemocímatky; sirotč í penze, která mi př íslušela, nestač ila ani na živobytí, takže jsem byl nynínucen sá m si ně jakým způ sobem vydě lá vat na chléb. S kufrem prá dla a šatů v ruce, s neotř esitelnou vů lív srdci jsem jel do Vídně . Doufal jsem, že si na osudu vymohu to, co se podař ilo otci př ed padesá ti lety. Také já jsem se chtě l "ně kým" stá t, ovšem v žá dném př ípadě úř edníkem.
2. kapitola LÉ TA UČ ENÍ A STRÁDÁNÍ VE VÍDNI
Kdyžmatka zemř ela, uč inil užosud v jednom ohledu své rozhodnutí. V posledních mě sících matč iny nemoci jsem jel do Vídně složit zkoušky na akademii. Vydal jsem se na cestu vyzbrojen tlustým balíkem kreseb a s př esvě dč ením, že zkoušku složím hravě . Na reá lce jsem byl daleko nejlepšíkreslířve tř ídě ; od té doby se mé schopnosti ještě zcela mimoř á dně vyvíjely, takže moje vlastní spokojenost mě Č inila hrdým a šťastným a dá vala mi nadě ji na to nejlepší. Jediný mrá č ek se ně kdy objevil: mů j kreslíř ský talent př edč il talent malíř ský, zvlá ště ve všech oblastech architektury. Stejnou mě rou vzrů stal mů j zá jem o stavebníumě ní. To ještě urychlila moje prvnídvoutýdenníná vště va Vídně v necelých šestná cti letech. Odjel jsem tam, abych studoval obrazá rnu Dvorního muzea, ale mě l jsem oč i témě řjen pro muzeum samotné. Bě hal jsem celé dny aždo pozdnínoci od jedné‚pamě tihodnosti ke druhé, byly to vždy pouze stavby, které mne upoutaly v prvníř adě . Celé hodiny jsem tak mohl stá t př ed operou, hodiny jsem obdivoval Parlament; celá Ringstrasse na mne pů sobila jako kouzlo z Tisíce a jedné noci. Nyníjsem tedy byl v tomto krá sném mě stě podruhé a č ekal jsem, hoř íc netrpě livostí, ale i hrdou nadě jína výsledek př ijímacízkoušky. Byl jsem tak př esvě dč en o úspě chu, že mě odmítnutízasá hlo jako ná hlýblesk z Č istého nebe. A př ece tomu tak bylo. Kdyžjsem byl př edstaven rektorovi a př ednesl mu prosbu o vysvě tlenídů vodu, které vedly k nepř ijetína Všeobecnou malíř skou školu na Akademii, ujistil mě ten pá n, že z mých př inesených kreseb jednoznač ně vyplývá , že se nehodím na malíř ství, nýbržzř ejmě na architekturu, jak ukazujímoje schopnosti; malíř ská škola pro mne př ipadá v úvahu, nýbržškola architektury na Akademii. To, že jsem dosud nenavště voval ani stavitelskou školu, ani jiné vyuč ová níarchitektury nelze vů bec pochopit. Zdrcen jsem opustil ná dhernou Hansenovu stavbu na Schillerově ná mě stía poprvé jsem ve svém mladém životě byl znepř á telen se sebou samým. To, co jsem uslyšel o svých schopnostech, bylo jako oslnivý blesk. Najednou, jako by to odhalilo rozpor, kterým jsem uždá vno trpě l, anižbych mohl ř íci proč a nač . Za ně kolik dnů jsem vě dě l uži sá m, že budu stavitelem. Cesta byla ovšem neslýchaně tě žká , protože to, co jsem na reá lce ze vzdoru zameškal, se mi trpce vymstilo. Ná vště va školy architektury na Akademii byla zá vislá na ná vště vě stavebníškoly na technice a vstup do této byl podmíně n složenou maturitou na stř edníškole. To vše mi úplně chybě lo. Podle lidské úvahy nebylo užsplně nímého umě leckého snu možné. Kdyžjsem jel po smrti matky do Vídně ‚potř etía tentokrá t na mnoho let - vrá til se mi mezitím klid a rozhodnost. Dř ívě jšívzdor se zase vrá til a zamě ř il se s koneč nou platnostína mů j cíl. Chtě l jsem být stavitelem a př eká žky tu nejsou proto, aby se př ed nimi kapitulovalo, ale aby se př ekoná valy. A př ekoná vat tyto př eká žky jsem chtě l s obrazem otce př ed oč ima. Toho otce, který se kdysi vypracoval z chudého vesnického chlapce a ševcovského uč edníka na stá tního úř edníka. Tak byla pů da pod mýma nohama př ece jen užlepší, možnost
boje o tolik lehč í, a co se mi tehdy jevilo jako tvrdýosud, chvá lím dnes coby moudrost Prozř etelnosti. Tím, že mě vzala do ná ruč íbohyně nouze a č asto mi hrozila rozmač ká ním, rostla vů le k odporu a nakonec zvítě zila vů le. Tehdejšídobě dě kuji za to, že jsem se stal tvrdým a mohu byt tvrdým. A ještě více ji chvá lím za to, že mne vytrhla z jalovosti pohodlímého života, že vytá hla matč ina mazlíč ka z mě kkých peř in a za matič ku mi urč ila paníStarost, že jej vzpouzejícího se hodila do svě ta bídy a chudoby a dala mu tak poznat ty, za které bude pozdě ji bojovat. V této době se mi otevř ely oč i na dvě nebezpeč í, která jsem př edtím podle jména sotva znal, v žá dném př ípadě ne v jejich nejstrašně jším významu pro existenci ně meckého lidu: marxismus a židovství. Vídeň- mě sto, které je pro mnoho lidi pojmem pro veselost, slavnostníprostor spokojeních lidi - je pro mne bohužel jen živou vzpomínkou na nejsmutně jšídobu mého života. Ještě i dnes mů že toto mě sto ve mně vzbudit jen smutné vzpomínky. Pě t let bídy a strasti je pro mne skryto ve jméně tohoto mě sta. Pě t let, kdy jsem si nejprve vydě lá val na chléb jako pomocný dě lník, pak jako drobný malíř ; na svů j opravdu skromný chléb, kterého nikdy nebylo dost k utišeníobvyklého hladu. Byl tehdy mým vě rným strá žcem, který mě jako jediný témě řnikdy neopouště l, který se mnou poctivě o všechno dě lil. Každá kniha, kterou jsem získal, podně covala jeho úč ast. Př i ná vště vě Opery mi dě lal společ nost celé dny, byl to neustá ly boj s mým nemilosrdným př ítelem. A př ece jsem se v té době nauč il tolik jako nikdy př edtím. Mimo mého stavitelského umě ni a obč asnou ná vště vu Opery odtrženou od úst, mě l jsem pouze jediné př á tele - knihy. Č etl jsem tehdy nekoneč ně mnoho. A to dů kladně . Č as, kterými zbyl po prá ci, byl vě nová n beze zbytku mému studiu. Za pá r let jsem si tak vytvoř il z klady vě dě ní, ze kterých Č erpá m ještě dnes. Ale ještě mnoho jiného. V této době se utvá ř el mů j obraz svě ta a svě tový ná zor, který se stal žulovým fundamentem mého dnešního jedná ní. Jen má lo jsem se potř eboval douč it k tomu, co jsem si kdysi vytvoř il, mě nit jsem nemusel nic. Naopak. Dnes pevně vě ř ím tomu, že se obecně veškeré tvů rč ímyšlenky objevujízá sadně užv mlá dí. Pokud takové č lově k má . Rozlišuji mezi moudrostístá ř í, která spoč ívá jen ve vě tšídů kladnosti a opatrnosti, cožje výsledkem zkušenosti dlouhého života, a genialitou mlá dí, které v nevyč erpatelné plodnosti sype myšlenky a ná pady a nemů že je hned ani zpracovat, protože jich je takové množství. Dodá vá stavebnímateriá l a plá ny do budoucna, z nichžsi moudř ejšístá ř íbere kameny, otesá vá je a prová dístavbu, pokud takzvaná moudrost stá ř íneudusila genialitu mlá dí. Život, který jsem vedl aždosud v otcovském domě , se jen má lo lišil, nebo vů bec nelišil od života všech ostatních. Mohl jsem bezstarostně oč eká vat novy den a žá dný sociá lníproblém pro mne neexistoval. Prostř edímého mlá díse sklá dalo z malomě stských kruhů , tedy ze svě ta, který má jen má lo styků se skuteč ným dě lníkem rukou. Neboť- aťse to zdá na prvnípohled sebepodivně jší- propast mezi tě mito hospodá ř sky nijak skvě le postavenými vrstvami a dě lníkem pě sti je č asto hlubší, nežse zdá . Dů vod tohoto, ř ekně me témě řnepř á telství, vě zív obavá ch jedné společ enské skupiny, která se teprve nedá vno povznesla nad úroveň dě lníků rukou,
že klesne opě t do starého, má lo vá ženého stavu, nebo alespoň že k ně mu bude ještě poč ítá na. K tomu př istupuje ještě odporná vzpomínka na kulturníbídu této nižší tř ídy, č astá vzá jemná hrubost, př ič emžvlastni i sebenižšípostaveníve společ enském životě by jakýkoliv styk s touto př ekonanou kulturnía životni úrovní nesnesitelně zatížil. Tak se stá vá , že č lově k č asto výše postavený př istupuje ke svému bližnímu neméně zaujatě nežby tak uč inil povýšenec. Neboťpovýšencem je zkrá tka každý, kdo se vlastníč inorodostíprobojuje ze svého dosavadního životního postavenído postavenívyššího. Nakonec ale č asto v tomto velmi tvrdém boji odumř e soucit. Bolestný zá pas o vlastníexistenci zabíjícit pro bídu tě ch, kteř ízů stá vajípozadu. V tomto ohledu mě l se mnou osud soucit. Tím, že mne př inutil vrá tit se do tohoto svě ta chudoby a nejistoty, který mě bě hem svého života opustil, sňal mi s oč í klapky omezené malomě stské výchovy. Teprve nyníjsem poznal lidi, nauč il jsem se rozlišovat pouhé zdá ni nebo brutá lnízevně jšek od vnitř ního já dra. Vídeňpatř ila užna př elomu stoletík sociá lně nevýhodným mě stů m. Skvě lé bohatstvía odpudivá bída se stř ídaly v drsných promě ná ch. V centru a ve vnitř ních okresech pulzoval život dvaapadesá timilionové ř íše se vším pová žlivým kouzlem mnohoná rodního stá tu. Oslňujícíná dhera dvora pů sobila jako magnet na bohatství celého stá tu. K tomu ještě př istupovala silná centralizace habsburské monarchie jako takové. Ta skýtala jedinou možnost jak udržet tuto ná rodnostníkaši v pevné formě . Dů sledkem toho byla mimoř á dná koncentrace vysokých a nejvyšších úř adů v hlavním a rezidenč ním mě stě . Ale Vídeň byla nejen politickou a duchovni centrá lou staré podunajské monarchie, nýbrži centrá lou hospodá ř skou. Proti armá dě vysokých dů stojníků , stá tních Ú ř edníků , umě lců a uč enců stá lo ještě vě tšíarmá da dě lníků , proti bohatství aristokracie krvavá chudoba. Př ed palá ci na Ringstrasse se potulovaly tisíce nezamě stnaných a pod touto VIA TRIUMPHALIS starého Rakouska bydleli v př ítmía v bahně kaná lů bezdomovci. V má lokterém ně meckém mě stě se dala lépe studovat sociá lníotá zka nežve Vídni. Ale nesmíme se klamat. Toto "studová ni" nesmi probíhat shora dolů . Kdo se sá m nenalézá v kleštích této škrtícízmije, nikdy nepozná jejíjedovaté zuby. V opač ném př ípadě se z toho vyvine jen jalovýžvá st nebo prolhaná sentimentalita. Obojíškodí. Jedno proto, že nikdy nedoká že proniknout k já dru problému, druhé si problému nepovšimne. Nevím co je zhoubně jší. Nevšímat si sociá lníbídy, jak to č inívě tšina lidi obdař ených ště stím a také ti, kteř íse pozvedli vlastnízá sluhou, anebo nafoukaná a ně kdy zase dotě rná netaktnost, ale vždy milostivá blahosklonnost jistých lidív nažehlených sukních a kalhotá ch. Tito lidé hř eší každopá dně více, nežjsou ve svém rozumu bez instinktů schopni pochopit. Výsledek jejich "sociá lního smýšleni" je pak k jejich údivu nulový. Č astě ji ale je výsledkem dokonce rozhoř č ené odmítá ní, cožje pociťová no jako dů kaz nevdě č nosti lidu. Že s tím ale nemá sociá lníč innost vů bec co dě lat, př edevším že nemá ná rok na diky, protože neudě luje př ece žá dné milosti, nýbržmá zjedná vat prá va - to v tě chto hlavá ch svitne jen s nelibostí. Byl jsem ušetř en takového pozná nísociá lnípomoci. To, že mne bída vrhla do zač arovaného kruhu svého utrpení, neznamenalo, jak se zdá , pozvá nku k "uč ení", ale spíše znamenítoho, že
jsem mě l být zkoušen. Nebyla to jejízá sluha, že pokusnýkrá lík př ece jen př está l operaci ve zdraví. Pokouším - li se nynípopsat ř adu svých tehdejších pocitů , nemů že tento popis být ani jen př ibližně úplný. Chci vylíč it jen ty nejpodstatně jšía pro mne nejotř esně jšídojmy s tě mi ně kolika ponauč eními, která jsem z nich užv té době vyvodil. Nebylo pro mne tehdy vě tšinou př íliš tě žké sehnat prá ci jako takovou, ale protože jsem nebyl vyuč en ř emeslu, musel jsem se pokusit vydě lat si na živobytí jako takzvanýpomocný dě lník č i př íležitostný dě lník. Postavil jsem se př itom na stranu všech tě ch, kteř ístírajíprach Evropy ze svých nohou s neúprosným př edsevzetím, že si v Novém svě tě založínovou existenci a vydobudou si novou vlast. Odpoutá ni od všech dosavadních ochromujících př edstav o povolá nía stavu, od okolía tradice, sahajíteď po jakémkoli výdě lku, který se jim naskytne, pustíse do jakékoliv prá ce a tím se stá le více probojová vají k pojetí, že poctivá prá ce šlechtíč lově ka, aţje jaká koliv. Tak jsem byl také já rozhodnut skoč it rovnýma nohama do tohoto pro mne nového svě ta a probíjet se. Brzy jsem poznal, že ně jaká prá ce vždycky je, ale že je možné ji stejně rychle ztratit. Nejistota ná deníka se mi zakrá tko jevila jako jedna z nejhorších stinných strá nek nového života. Vyuč ený dě lník sice neskonč ítak č asto na dlažbě jako nevyuč ený, avšak nenítaké zcela uchrá ně n od tohoto osudu. Namísto ztrá ty výdě lku z nedostatku prá ce u ně ho nastupuje výluka nebo jeho vlastnístá vka. Zde se vymstínejistota výdě lku nejhorším způ sobem na celém hospodá ř ství. Selskýhoch, kterýputuje do velkomě sta př itahová n zdá nlivě nebo skuteč ně lehč íprací, kratšípracovnídobou, nejvíce ale oslňujícím svě tlem, které velkomě sto bude vyzař ovat, je ještě zvyklý na urč itou jistotu výdě lku. Staré místo vě tšinou opouštíjen tehdy, má -li alespoň vyhlídku na ně jaké nové. Nedostatek země dě lských dě lníků je velký a pravdě podobnost delšího nedostatku prá ce je sama o sobě nepatrná . Je chybou myslet si, že mladý hoch, kterýse odebírá do velkomě sta, je užpř edem horšího raženínežten, který se živi na rodné hroudě . Ne, naopak. K tě mto vystě hovalců m patř íale nejen vystě hovalci do Ameriky, ale i mladý č eledín, který se rozhodne opustit rodnou ves a vystě hovat se do cizího velkomě sta. Také on je př ipraven vzít na sebe nejistýosud. Vě tšinou př ichá zído mě sta s trochou peně z, takže nemusíhned prvnídny klesat na mysli, nenajde-li ihned zamě stná ní. Horšíje ovšem, ztratí-li zamě stná nív krá tké době . Nalezeni nového zamě stná níje obzvlá ště v zimě č asto tě žké, ne-li nemožné. Prvnítýdny to ještě jde. Dostá vá z pokladny svých odborů podporu v nezamě stnanosti a protlouká se jak to jen jde. Avšak kdyžje spotř ebová n posledníhaléřa odborá ř ská pokladna zastavívýplatu podpory, protože nezamě stnanost trvá př íliš dlouho, př ichá zívelká nouze. Potlouká se teď hladový, zastavía prodá č asto svů j poslednímajetek, jeho obleč eníje č ím dá l horšía svým zevně jškem klesá do prostř edí, které ho kromě tě lesného neště stíještě navíc duševně otrá ví. Ztratí-li k tomu ještě stř echu nad hlavou a je-li to v zimě - jak tomu č asto bývá - je bída užpř íliš velká . Koneč ně najde zase ně jakou prá ci. Ale hra se opakuje. Podruhé ho to zas hne podobně , potř etísnad ještě hů ř e a tak se postupně nauč ísná šet nejistotu stá le lhostejně ji. Nakonec se opaková nístane zvykem. A tak se ná zor na život jinak silného č lově ka
uvolňuje a on se stá vá ná strojem tě ch, kteř ího využívajíke svému nekalému prospě chu. Byl tak č asto nezamě stnanýbez vlastníviny, užnejedná o vybojová ní hospodá ř ských prá v, nýbržo znič enístá tních, společ enských nebo všeobecných lidských hodnot. Nebude se mu chtít užani stá vkovat a stá vky mu budou lhostejné. Tento proces jsem vidě l vlastníma oč ima v tisíci př ípadech. Č ím déle jsem tu hru pozoroval, tím více rostl mů j odpor k milionovému mě stu, které nejprve žá dostivé lidi zlá kalo, aby je pak znič ilo. Kdyžpř išli, patř ili ještě ke svému ná rodu, kdyžzů stali, byli pro ná rod ztraceni. Také mne pohazoval život ve svě tovém mě stě sem a tam a já jsem mohl vyzkoušet na vlastníků ži úč inky tohoto osudu a duševně je zpracovat. A vidě l jsem ještě jedno: rychlé stř ídá níprá ce a nezamě stnanosti a naopak a tím podmíně né vě č né kolísá nímezi př íjmem a výdaji na živobytí. Toto trvale nič íu mnoha lidi cit pro spoř ivost a rovně žpochopenípro rozumné rozvrženíživota. Tak si zdá nlivě pomalu zvyká žít blahobytně v dobrých č asech a ve zlých č asech hladově t. Ano, hlad nič íkaždý úmysl rozvrhnout si rozumně lepšívýdě lek na pozdě jšídobu. staví. totižpř ed ztrá peného č lově ka neustá lou fatu morganu s obrá zky sytého a blahobytného života a umívystupňovat tento sen ažk takové touze, že chorobná žá dostivost ukonč íjakékoli sebeovlá dá ní, jakmile to výdě lek a mzda dovolí. Z toho vyplývá , že ten, kdo sotva získal prá ci, okamžitě bez rozumu zapomene na jakékoli rozdě lová ni a místo toho plnými doušky užívá života. To samo o sobe vede ke zrušenítýdenního rozpoč tu, poně vadžzde chybírozumné rozdě lení; stač íto na zač á tku ještě na pě t dnímísto na sedm, pozdě ji užjenom na tř i a nakonec sotva na jeden den a na konci je vše prohýř eno v prvnínoci. Doma je č asto žena s dě tmi. Ně kdy se i ony nakazítímto životem, zejména když mužje k nim hodný a svým způ sobem je miluje. Pak se týdennímzda promrhá společ ně za dva tř i dny; jíse a pije dokud peníze stač ía poslednídny se rovně ž společ ně hladoví. Pak se žena plížík sousedů m a do okolí, ně co si vypů jč í, nadě lá malé dluhy u hokyná ř e a pokoušíse vydržet posledníšpatné dny v týdnu. V poledne sedívšichni společ ně u hubených misek, ně kdy také u misek prá zdných a č ekajína př íštívýplatu, mluvío nía dě lajísi plá ny a zatímco hladově jí, snío př íštím ště stí. Tak se seznamujíuži ty nejmenšídě ti s tě mito strastmi. Špatně to konč ítehdy, jde-li mužod poč á tku svou vlastnícestou a žena proti tomu vystoupíprá vě kvů li dě tem. Pak jsou há dky tím vě tší, č ím více se mužženě odcizuje a č ím více sahá po alkoholu. Ted' je každou sobotu opilý a žena se z pudu sebezá chovy a v zá jmu svých dě típere s mužem o tě ch pá r grošů , kvů li kterým ho navíc musíuhá ně t vě tšinou na cestě mezítová rnou a krč mou. Vrá tí-li se mužsá m v nedě li nebo v pondě lív noci domů opilý a brutá lní, v kapse ani haléř , pak se č asto odehrá vají scény, že Bů h chraň. Zažil jsem to ve stovká ch př ípadů a z poč á tku jsem byl zhnusen a rozhoř č en, ale pozdě ji jsem pochopil tragiku tohoto utrpenía nauč il jsem se rozumě t hlubším př íč iná m. Nešťastné obě ti špatných pomě rů . Skoro ještě smutně jšíbyly tehdy bytové pomě ry. Bídné byty vídeňských pomocných dě lníků byly otř esné. Dě sím se ještě dnes, kdyžsi vzpomenu na ubohé obytné sluje, na noclehá rny a společ né byty, na tyto temné obrazy neř á du, odporné špíny a ještě horších vě ci.
Co se muselo a musíjednou stá t, ažse z tě chto bídných slujívyhrne proud osvobozených otroků a př ežene se př es tento nesmyslný svě t a př es lidstvo samo! Neboťtento jiný svě t je nesmyslný. Bezmyšlenkovitě pohá nívě ci, anižby ve svém nedostatku instinktu i jen tušil, že dř íve č i pozdě ji musíosud př istoupit k odplatě , jestliže si lidé osud vč as neusmíř í. Jak jsem dnes vdě č en prozř etelnosti, že mě př ivedla do této školy. V níjsem už nemohl sabotovat to, co se mi nelíbilo. Vychovala mne rychle a dů kladně . Jestliže jsem si nechtě l zoufat z lidíz mého tehdejšího okolí, musel jsem se nauč it rozlišovat mezi jejich vně jšípodstatou a životem a dů vody jejich vývoje. Jen tak to bylo snesitelné a č lově k nemusel klesat na mysli. Pak užnevyrů stali ze všeho toho neště stía bídy, z neř á du a vně jšízpustlosti lidé, nýbržsmutné výsledky smutných z konců ; tíha vlastního nelehkého životního boje mne př itom chrá nila, abych v žalostné sentimentalitě nekapituloval př ed zchá tralými koneč nými produkty tohoto vývojového procesu. Ne, tak to chá pá no být nemá . Užtehdy jsem vidě l, že zde mů že vést jen dvojícesta ke zlepšenítě chto pomě rů : Nejhlubšípocit sociá lni odpově dnosti pro vybudová ni lepších zá kladů našeho budoucího vývoje a souč asně brutá lni rozhodnost k vymýceni nepolepšitelných plodů tohoto zloř á du. Tak jako př íroda soustř eďuje svoji nejvě tšípozornost nikoliv na udržová ni stá vajícího, nýbržna pě stová nínového potomstva jako nositele druhu, tak i v lidském životě mů že se jednat méně o umě lé zušlechťová nítoho, co je špatné - což je př i založenílidíz devadesá ti devíti procent nemožné - nýbržo zajiště ní zdravě jších cest budoucího vývoje od prvopoč á tku. Užbě hem mého existenč ního boje ve Vídni mi bylo zř ejmé, že sociá lníč innost nikdy nemá spatř ovat svou úlohu ve smě šném a bezúč elném sně ni o blahobytu, nýbržv odstraně ni tě ch zá sadních nedostatků v organizaci našeho hospodá ř ského a kulturního života, které nutně vedou ke zpustlosti jednotlivců nebo je alespoň mohou svá dě t na scestí. Obtížnost postupu proti stá tu nepř á telskému zloč inectvípomocíkrajních a nejbrutá lně jších prostř edků spoč ívá v nemalé míř e prá vě v nejistotě posouzení motivů nebo př íč in tě chto souč asných jevů . Tato nejistota prameníz pocitu vlastníviny stá tu na takových tragédiích zpustlosti a ochromuje každé vá žné a pevné odhodlá ni a protože kolísá , ochromuje uskuteč ňová níi tě ch nejnutně jších opatř enísebezá chovy, která jsou pak slabá nebo polovič atá . Teprve ažpř ijde jednou doba nezatížená stínem pocitu vlastníviny, dostane se jíklidu a zá roveň vnitř nísíly k brutá lnímu a bezohlednému vyř ezá ni divokých výhonků a k odstraně níplevele. Poně vadžrakouskýstá t témě řneznal sociá lnísoudnictvía zá konodá rství, bila do oč íjeho slabost také př i potírá nídokonce i tě ch velmi špatných nešvarů . Nevím, co mě v té době nejvíce dě silo: hospodá ř ská bída mých tehdejších druhů , mravnía morá lníotrlost nebo nízká úroveň jejich duševníkultury. Jak č asto neupadá ná š stř ednístav do morá lního rozhoř č ení, slyší-li z úst ně jakého bě dného tulá ka výrok, že je mu jedno, zda je Ně mec č i ne, že se cítívšude stejně , jen kdyžmá potř ebné živobytí. Jinak si ale na tento nedostatek ná rodní
hrdosti velmi stě žujía vyjadř ujísilnou nechuťk podobnému smýšlení. Kolik lidísi však kdy položilo otá zku, co je vlastně př íč inou jejich lepšího smyšlení? Kolikpak lidíchá pe obrovskýpoč et jednotlivých vzpomínek na velikost vlasti a ná roda ve všech oblastech kulturního a umě leckého života, které jim zprostř edkují jako hromadnýprožitek pojem oprá vně nou hrdost nad tím, že smě jí být př íslušníky tak Bohem nadaného ná roda? Kolik jich chá pe jak moc je tato vlastenecká hrdost zá vislá prá vě na znalostech o velikosti ná roda ve všech tě chto oblastech. Př emýšlejívů bec naše mě šťanské kruhy o tom, v jak smě šně malém rozsahu je tento př edpoklad k vlastenecké hrdosti zprostř edková vá n lidu? Nevymlouvejme se na to, že "v jiných zemích to také neníjiné", a dě lník se tam "př ece" hlá síke svému ná rodu. I kdyby tomu tak bylo, nemohlo by to posloužit jako omluva vlastního opomenuti. Ale nenítomu tak. Neboťto, co označ ujeme jako "šovinistickou" výchovu např . francouzského ná roda, nenípř ece nic jiného nežpř ílišné vyzdvihová nívelikosti Francie ve všech oblastech kultury nebo civilizace, jak pravíFrancouz. MladýFrancouz nenítotižvychová vá n k objektivitě , nýbržk nejsubjektivně jšímu ná zoru, který si lze př edstavit, co do politické nebo kulturnívelikosti jeho vlasti. Tato výchova se bude muset př itom vždy omezovat na všeobecná , velká témata, která - bude-li to nutné - se budou muset neustá le opakovat a vště povat do pamě ti a smýšleníná roda. Ted' ale se u ná s dopouštíme hř íchu negativního opomíjeni, navíc skuteč ného nič eníi toho má la, co jedinec naště stímá , tj. navště vovat školu. Krysy politické otravy našeho ná roda vyžírajíještě i to má lo ze srdcía vzpomínek širokých mas, pokud užbída a neště stínevykonaly své. Př edstavme si ná sledujícívě c: Ve sklepním bytě , sestá vajícím ze dvou místností, bydlísedmič lenná dě lnická rodina. Mezi pě ti dě tmi je také chlapec ř ekně me tř íletý. Je to vě k, ve kterém si dítě zač íná uvě domovat prvnídojmy. U nadaných lidínalézá me stopy vzpomínek z této doby ještě ve vysokém vě ku. Užjen tě snýa př eplně nýprostor nevede k př íznivým vztahů m. Há dky vznikajíč asto užjen z tohoto dů vodu. Neboťlid‚tu nežiji spolu, nýbržnamač ká ni na sobě . Každý i ten nejmenšíkonflikt, který se v prostorném bytě srovná sá m o sobě možnosti vzá jemného odstupu, vede zde k neustá lým odporným há dká m. U dě tíje to ještě snesitelné, há dajíse př ece v takových situacích neustá le a rychle a dů kladně to zase mezi sebou zapomenou. Probíhá -li ovšem tento boj mezi rodič i a to témě řkaždý den a nevybíravou formou, pak se musí, i kdyžpomalu, dostavit posléze výsledky takové ná zorné výuky dě ti. Jaké ty výsledky jsou, si doká že př edstavit jen ten, kdo toto prostř edízná . Vzá jemné spory jsou doprová zeny surovými výtržnostmi otce a vedou v opilosti k týrá nímatky. v šesti letech tušímalý politová níhodnýhoch vě ci, ze kterých má dospě lý hrů zu. Morá lně př iotrá ven, tě lesně podvyživen, ubohou hlavič ku zavšivenou - tak chodí malý stá tníobč an do ná rodníškoly. To, že se s bídou dostane ke č tenía psaní, je také pomě rně všechno. O tom, že by se uč il doma, nemů že byt ř eč i. Naopak. Matka a otec mluví- a to př ed dě tmi - o uč iteli a škole způ sobem, který nelze
reprodukovat. Zato jsou spíše ochotni př ehnout svého potomka př es koleno a př ivést ho k rozumu. Co všechno malý chlapec jinak ještě doma slyší, nevede k posíleníúcty k lidem. Na lidstvu nezů stane nic dobrého, všechny instituce jsou napadá ny, poč ínaje uč itelem a konč e hlavou stá tu. Lhostejno, zda jde o ná boženství č i konfesi (vyzná ní), o morá lku, o stá t nebo o společ nost, všem se sprostě nadá vá a na vše se há zíblá to nejoplzlejším způ sobem. Kdyžteď mladý hoch ve č trná cti opouštíškolu, je tě žké rozhodnout, co je na ně m horší: neuvě ř itelná hloupost, nedostatek skuteč ných znalostía dovedností, nebo sžíravá drzost jeho vystupová ni spojená s nemorá lnostíužv tomto vě ku, ažč lově ku vstá vajívlasy hrů zou. Jaké postaveníale mů že tento č lově k zaujmout v životě , do kterého se chystá vstoupit? Nic mu užnenísvaté, nic velkého nepoznal a naopak tušía zná nížiny života. Z tř íletého dítě te se stal patná ctiletýopovrhovač jakoukoli autoritou. Nic kromě špíny a neř á du mladý č lově k ještě nepoznal. Nic, co by mu mohlo dá t podně t k vyššímu nadšení. Ale teď teprve vstupuje do vysoké školy tohoto bytí. Teď zač íná žit stejný život, který př ijímal od otce ve svém dě tstvíLajdá se, chodídomů bů hvíkdy, dokonce tluč e tu zhroucenou bytost, která byla kdysi jeho matkou, rouhá se proti Bohu a svě tu, ažje koneč ně z jakéhokoli dů vodu odsouzen a umístě n do vě zeni pro mladistvé. Tam dostane koneč nou vybroušenost. Ná š milý mě šťanský svě t je ale zcela udiven nedostateč ností"ná rodního nadšení" tohoto mladého "stá tního obč ana". Tento svě t vidí, jak se do lidu denně lijívě dra jedu v divadle, v kině , v brakové literatuř e a v bulvá rním tisku a divíse pak malému "mravnímu obsahu", "ná rodnílhostejnosti" lidových mas. Jako by filmový kýč , bulvá rnítisk a podobné mohly dá t zá klady pozná nívelikosti vlasti. Nehledě užvů bec na př edchozívýchovu. Co jsem dř íve nikdy netušil, nauč il jsem se tehdy rychle a dů kladně chá pat: Otá zka "nacionalizace" ná roda je v prvé ř adě otá zkou vytvoř eni zdravých sociá lních pomě rů jako zakladu nových výchovných možnosti jedince. Neboťjen ten, kdo pozná výchovou a ve škole kulturní, hospodá ř skou, ale př edevším politickou velikost své vlasti, je schopen získat a také získá onu vnitř níhrdost, že smi být př íslušníkem takového ná roda. A bojovat mohu jen za to, co ctím, a ctít mohu jen to, co alespoň zná m. Jakmile se ve mně probudil zá jem o sociá lníotá zku, zač al jsem ji velmi dů kladně studovat. Byl to nový, dosud nepoznaný svě t, který se mi tak otevíral. V letech 1909 a 1910 se změ nila také moje vlastnísituace natolik, ze jsem už nemusel vydě lá vat na chléb jako pomocný dě lník. Pracoval jsem užtehdy samostatně jako drobný kreslířa akvarelista. Bylo to velmi hoř ké co se týč e výdě lku - sotva to stač ilo k životu, zato to bylo dobré pro moje zvolené povolá ní. Také užjsem nebyl več er po př íchodu z prá ce k smrti unaven, neschopný podívat se do knihy a neusnout. Moje nyně jšíprá ce probíhala paralelně s mým budoucím povolá ním. Byl jsem svým pá nem, mohl si svů j č as podstatně lépe rozdě lit, nežto bylo možné v minulosti. Maloval jsem, abych si vydě lal na živobytía uč il jsem se pro radost. Tak mi bylo také umožně no, abych získal ke svému ná zornému vyuč ová nínutné teoretické doplně ní. Studoval jsem pomě rně všechno, co jsem mohl nalézt v
knihá ch k celé této tématice a zahloubal jsem se také do vlastních myšlenek. Myslím, že mne mé okolípovažovalo tehdy za podivína. Že jsem byl př itom oddá n své lá sce ke stavebnímu umě ní, bylo př irozené. Architektura byla pro mne vedle hudby krá lovnou umě ni, zabývat se jíza tě chto okolnostínebylo pro mne "prací", ale nejvě tším ště stím. Mohl jsem č íst nebo kreslit dlouho do noci, unaven jsem nebyl nikdy. Tak se posílila moje víra, že se mi mů j krá sný sen ně kdy stane skuteč ností, i kdyžpo mnoha letech. Byl jsem pevně př esvě dč en, že se stanu jednou renomovaným stavitelem. Že jsem mě l mimochodem maximá lníz jem o vše, co souviselo s politikou, se mi nezdá lo př íliš významné. Naopak! V mých oč ích to byla nejsamozř ejmě jší povinnost každého myslícího č lově ka vů bec. Kdo pro to nemě l pochopení, ztratil prá vo cokoli kritizovat a na cokoli si stě žovat. Také o politice jsem hodně č etl a uč il se. Samozř ejmě že "č tením" myslím ně co jiného nežvelkýprů mě r našítzv. "inteligence". Zná m lidi, kteř ínekoneč ně mnoho "č tou, a to knihu za knihou, písmeno za písmenem, a př esto je nemohu nazvat "seč tě lými". Majíovšem velké množství"vě dě ní', ale jejich mozek nenísto prová dě t tř ídě nía registraturu tohoto vstř ebaného materiá lu. Chybíjim umě ní oddě lit v knize cenné od bezcenného. To prvé si pak uložit v hlavě navždy, to druhé pokud možno vů bec nevidě t, ale každopá dně to nevlá č et s sebou. Č tenínení př ece samoúč elné, nýbržje to prostř edek prá vě k tomuto. Má v prvé ř adě pomá hat naplnit rá mec, který je dá n každému jeho nadá ním a schopnostmi, má tedy dodat ná stroje a materiá ly, které č lově k potř ebuje ke svému životnímu povolá ní, a je zcela lhostejno, zda toto sloužíjen primitivnímu výdě lku, nebo př edstavuje uspokojenívyššího urč ení, v druhé ř adě ale má zprostř edkovat všeobecnýobraz svě ta. V obou př ípadech je však nutné, aby bylo poř adíknih př edá vá no pamě ti k uchová ní. Kniha dostá vá ve všeobecném obrazu svě ta své místo jako kamínek mozaiky a tím pomá há utvá ř et tento obraz v č tená ř ově hlavě . Jinak vzniká divoký zmatek nauč ených vě cí, které jsou bezcenné a které na druhé straně posilují ješitnost jejich nešťastného majitele. Neboťten se skuteč ně vá žně domnívá , že vzdě laný rozumíživotu a má znalosti, zatím se ale s každým novým př írů stkem "vzdě lá ní" tohoto druhu vpravdě svě tu stá le více odcizuje, ažskonč íbuď v sanatoriu, nebo jako "politik" v parlamentu. Nikdy se takové hlavě nepodař ívybrat ze změ ti svých "vě domostí" to, co je prá vě v dané chvíli potř eba, protože jeho duševníbalast neníuspoř á dá n do linií života, ale do poř adíknih, jak je č etl a jak má jejich obsah v hlavě . Kdyby ho osud ve svých požadavcích v každodenním životě upamatová val vždy na sprá vné použití kdysi př eč teného, musel by také uvést ná zev knihy a č íslo strá nky, protože by chudá k ani za celou vě č nost nenašel to sprá vné. Protože to ale osud nedě lá , dostá vajíse tito vševě di v každé kritické hodině do nejhrozně jších rozpaků , hledají kř eč ovitě analogické př ípady a seženou př irozeně s naprostou jistotou špatné recepty. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by možné pochopit politické výkony našich uč ených vlá dních herojů na nejvyšších místech jinak, nežže bychom u nich př edpoklá dali místo patologického založenídarebá ckou podlost. Ale kdo ovlá dá umě nísprá vného č tení, toho cit př i studiu každé knihy, každého
č asopisu nebo brožury okamžitě upozornína to, co by si podle svého míně nímě l trvale zapamatovat, protože je to buď úč elné anebo to stoji za zapamatová ní. A také to, co tímto způ sobem získá me, tj. smysluplné zař azeni do stá vajícího obrazu, aby bylo možné mít př edstavu o té č i oné vě ci, obraz buď opravínebo doplní, tedy zvýšísprá vnost nebo zř etelnost téhož. Jestliže život položínajednou ně jakou otá zku k př ezkoušeníč i zodpově zení, tak u tohoto druhu č tená ř ů pamě ťokamžitě s hne po mě ř ítku užexistujícího ná zorného obrazu a vybere z ně j jednotlivé př íspě vky týkajícíse této otá zky, nashromá ždě né za desetiletí, př edložíji rozumu k př ezkoušenía k novému zaujetístanoviska, dokud otá zka nenívysvě tlena a zodpově zena. Jen tak má č etba smysl a úč el. Např íklad ř eč ník, kterýnepř edklá dá svému rozumu nutné podklady tímto způ sobem, nebude nikdy sto zastá vat ř á dně svů j ná zor proti odporu, i kdyby tisíckrá t hlá sal pravdu nebo skuteč nosti. V každé diskusi ho pamě ťnechá bezohledně na holič ká ch. Nenajde ani zdů vodně nípro posílenísvých ná zorů ani dů vody k vyvrá ceníná zorů protivníka. Pokud se př itom jedná v prvníř adě pouze o osobníblamá žř eč níka, ještě to jde, špatné je to ale, kdyžosud povolá takové vševě dy a nic neumě jícílidi k ř ízenístá tu. Snažil jsem se od raného mlá dísprá vně č íst. V tom mě šťastným způ sobem podporovaly pamě ťa rozum. Z toho hlediska byla pro mne plodná a cenná zvlá ště vídeňská doba. Zkušenosti z denního života byly podně tem k stá le novému studiu nejrů zně jších problémů . To, že jsem byl nakonec schopen zdů vodňovat skuteč nost teoreticky a konfrontovat teorii se skuteč ností, mě uchrá nilo od toho, že jsem se neudusil teorii ani nesklouznul do plytkosti př i zkoumá nískuteč nosti. Urč ujícími a podně tnými pro dů kladné teoretické studium byly v této době nejdů ležitě jšídvě otá zky. Kromě otá zky sociá lnítu byla otá zka zkušenostíz každodenního života. O sociá lnídemokracii jsem vě dě l ve svém mlá dípramá lo a hodně nesprá vného. Vnitř ně mě tě šilo, že bojovala za všeobecné a tajné volebníprá vo. Mů j rozum mi př ece ř íkal užtehdy, že to povede nutně k oslabenímnou tolik nená vidě né habsburské vlá dy. Byl jsem př esvě dč en, že dunajský stá t je neudržitelný, ledaže by se obě tovalo ně mectví. Ale i sama cena pomalé slavizace ně meckého živlu by ještě negarantovala skuteč ně životaschopnou ř íši, poně vadžstá totvorná síla Slovanstva byla hodnocena jako velmi pochybná . Vítal jsem každývývoj, který by vedl ke zhroucenítohoto nemožného stá tu, kterýodsuzoval k smrti ně mectvív podobě 10 milionů Ně mců . Č ím více zmateníjazyků rozežíralo a trhalo na kusy i parlament, tím více se blížila hodina osvobozenímilého ně mecko-rakouského ná roda. Jen tak mohlo nastat opě t př ipojeníke staré mateř ské zemi. Tato č innost sociá lní demokracie mi nebyla nesympatická . To, že usilovala - stejně jako moje tehdejší nevinná a ještě dost hloupá mysl - o zlepšen životních podmínek dě lníků , mluvilo spíše pro ni nežproti ni. Co mne nejvíce odrazovalo, byl jejínepř á telskýpostoj k boji o zachová níně mectví, to ubohé uchá zeníse o př ízeň slovanských "soudruhů ", kteř ítyto ná mluvy př ijímali, pokud byly spojeny s praktickými ústupky. Jinak se drželi nafoukaně zpá tky, dá vajíce takto dotě rným žebrá ků m zaslouženou odmě nu. A tak mi bylo v sedmná cti letech slovo "marxismus" ještě má lo zná mé, zatímco pojmy "sociá lnídemokracie" a "socialismus" se mi jevily jako identické. Bylo
potř eba také zde nejdř íve rá ny osudu aby se mi otevř ely oč i vzhledem k tomuto nehorá znému podvodu ná rodů . Sezná mil-li jsem se aždosud se sociá lně demokratickou stranou jako divá k př i ně kterých masových demonstracích - anižbych byl i jen má lo zasvě cen do mentality jejich př ívrženců č i dokonce do podstaty jejich uč ení- souč asně jsem byl v kontaktu s produkty jejich výchovy a "svě tového ná zoru". A to, co by se udá lo snad ažpo desetiletích, jsem pochopil bě hem ně kolika mě síců : smysl morové ná kazy krá č ejícípod maskou sociá lnípoč estnosti a lá sky k bližnímu, od které je tř eba rychle svě t osvobodit, protože jinak by snadno mohl být zbaven lidstva. Moje prvnísetká níse sociá lnídemokraciíse uskuteč nilo na stavbě . Užna zač á tku to nebylo moc potě šující. Moje obleč eníbylo ještě jakžtakžv poř á dku, moje ř eč vybraná a mé chová nízdrženlivé. Mě l jsem se svým údě lem ještě tolik prá ce, že jsem se o své okolímohl starat jen má lo. Hledal jsem jen prá ci, abych neumř el hlady a mohl se alespoňpomalu vzdě lá vat. Snad bych se o své okolí nestaral vů bec, kdyby se nepř ihodila užtř etího nebo č tvrtého dne udá lost, která mne okamžitě př inutila zaujmout stanovisko. Byl jsem vyzvá n, abych vstoupil do odborové organizace. Moje znalosti odborů se tehdy ještě rovnaly nule. Ani úč elnost, ani bezúč elnost jejich existence bych nemohl tehdy doká zat. Poně vadžmi vysvě tlovali že vstoupit musím, odmítl jsem. Zdů vodnil jsem to tím, že vě ci nerozumím a že se nedá m vů bec k nič emu nutit. Snad to prvníbylo př íč inou, že mě hned nepropustili. Snad doufali, že mne za pá r dníobrá tía zkrotí. Každopá dně se poř á dně mýlili. Za č trná ct dnů užjsem se stá t č lenem nemohl, i kdybych byl chtě l. v tě chto č trná cti dnech jsem poznal své okolíblíže, takže mě žá dná moc svě ta nemohla př imě t ke vstupu do organizace, jejížnositelé se mi mezitím objevili v nepř íznivém svě tle. Prvnídny jsem se zlobil. V poledne šla jedna č á st do nejbližšírestaurace, zatímco druhá zů stala na staveništi a pojídala svů j vě tšinou velmi chudýobě d. Vě tšinou to byli ženatímuži, jimžženy př inesly v ubohém ná dobípolednípolévku. Koncem týdne jich bylo stá le víc. Proč , to jsem pochopil pozdě ji. Tak se politizovalo. Ně kde stranou jsem vypil svou lá hev mléka a sně dl kousek chleba, studoval jsem opatrně své nové okolí, nebo jsem př emýšlel o svém bě dném osudu. Př esto jsem slyšel víc neždost, také se mi zdá lo, že se ke mně úmyslně př iblížili, aby mě podnítili k vyjá dř enístanoviska. To, co jsem uslyšel, bylo každopá dně toho druhu, že jsem se krajně rozč ílil. Všechno se tu odmítalo: ná rod, jako vyná lez "kapitalistických" tř íd - jak č asto jsem tam musel vyslechnout to slovo "vlast jako ná stroj buržoazie k vykoř isťová nídě lnictva", autorita zá kona jako prostř edek k utlač ová níproletariá tu, škola jako instituce k výchově otrockého materiá lu, ale také otroká ř ů , č i konfese jako prostř edek k ohlupová nílidu urč eného k vykoř isťová ní, morá lka jako znameníhloupé berá nč ítrpě livosti atd. Nebylo tu ale vů bec nic, co by nezatá hli do př íšerně hlubokého blá ta. Nejprve jsem zkoušel mlč et. Pak užto nešlo. Zaujal jsem stanovisko a zač al jsem odporovat. Tady jsem ovšem poznal, že to bylo beznadě jné, pokud nemá m alespoňurč ité znalosti bodů , o které jsme se př eli. Tak jsem zač al pá trat v pramenech, ze kterých oni č erpali svou domně lou moudrost: Na ř adě byly kniha za
knihou, brožura za brožurou. Na stavbě teď bylo č asto živo. Př el jsem se s nimi a den ode dne jsem byl lépe informová n o jejich vě domostech nežmojíprotivníci sami. Ažjednoho dne byl použít prostř edek, který ovšem nejsná ze vítě zínad rozumem: teror a ná silí. Ně kolik protivníků mne nutilo, abych ihned opustil stavbu, nebo že mě shodíz lešení. Poně vadžjsem byl sá m a odpor byl beznadě jný, dal jsem př ednost prvníradě . Šel jsem naplně n odporem a zá roveň tak uchvá cen, že jsem nemohl nechat vě c jen tak. Ne, po vzedmutíprvního rozhoř č eni zvítě zila opě t tvrdohlavost. Byl jsem pevně rozhodnut jit př ece jen znovu na stavbu. V tomto rozhodnutímě posilovala nouze, která mne po ně kolika týdnech, kdyžjsem utratil svoji ušetř enou nepatrnou mzdu, pojala opě t do své nemilosrdné ná ruč e. Musel jsem chtě nechtě . A hra zač ala zase od zač á tku, aby skonč ila podobně jako př edtím. Tehdy jsem zá pasil ve svém nitru: Jsou ti lidé ještě hodni být př íslušníky velkého ná roda? Palč ivá otá zka: Bude-li zodpově zena kladně , nestojíboj o ná rod za ná mahu a obě ti, které majípř inést ti nejlepšípro takové vyvrhely. Jestliže odpově ď' zní"ne", pak užje v našem ná rodě lidí. S neklidnou sklíč enosti jsem vidě l ve dnech hloubá nía př emyšleníjak narů stá masa tě ch, kteř íužnepatř íke svému ná rodu, ažse z nich stá vá hrozivá armá da. Se zvlá štními pocity jsem jednoho dne zíral na nekoneč né zá stupy vídeňských dě lníků na masové demonstraci. Stá l jsem tam skoro dvě hodiny a se zadrženým dechem jsem pozoroval obrovského lidského draka, který se pomalu valil kolem. S úzkostlivou stísně nostíjsem koneč ně opustil ná mě stía šel domů . Cestou jsem spatř il v trafice "Dě lnické noviny", ústř edníorgá n staré rakouské sociá lní demokracie. V jedné laciné lidové kavá rně , kam jsem č asto chodil č íst noviny, ležely také, já jsem se dosud nemohl př imě t dívat se do tě ch ubohých novin déle neždvě minuty. Jejich tón na mne pů sobil jako duševníjed. Pod deprimujícím dojmem demonstrace mne vnitř níhlas pohá ně l, abych si tyto noviny jednou koupil a dů kladně je proč etl. Več er jsem si je obstaral, př ič emžjsem př emá hal prudký vnitř níhně v nad tím koncentrovaným roztokem lži. Nyníjsem každodenníč etbou tohoto sociá lně demokratického tisku studoval vnitř nípodstatu tě chto myšlenkových pochodů lépe nežz celé teoretické literatury. Jaký to rozdíl mezi teoretickou literaturou s jejími typickými frá zemi o svobodě , krá se a dů stojnosti, mezi zavá dě jícími, zdá nlivě nejhlubšími pravdami vyjadř ujícími se hrou slov a odpornou humá nnímorá lkou - to vše napsá no s železným č elem prorocké jistoty - a mezi brutá lním, žá dné podlosti se neštítícím denním tiskem, pracujícím s pomluvami a dosahujícím opravdu nebezpeč né prolhanosti, tiskem, který hlá sá spá su‚uč eni nového lidství! Jedno je urč eno hloupým hejlů m ze stř edních a př irozeně také z vyšších vrstev inteligence, to druhé je urč eno masá m. Pro mne znamenalo zahloubá níse do literatury a tisku tohoto uč eni znovunalezenímého ná roda. Co pro mne bylo nejprve nepř ekonatelnou propastí, nynímě lo být podně tem vř elé lá sky jako nikdy dř íve. Jen blá zen doká že zatracovat obě ť, zná -li obrovskou prá ci, ježbyla vynaložena na otrá venítéto obě ti. Č ím více jsem se v dalších letech osamostatňoval, tím více se mi s rostoucívzdá lenostídař ilo nachá zet vnitř nípř íč iny sociá lně demokratických úspě chů . Téžjsem chá pal význam brutá lního požadavku: jen rudé noviny,
navště vovat jen rudá shromá ždě ní, č íst rudé knížky atd. S plastickou jasnostíjsem mě l př ed oč ima vynucený výsledek tohoto nesná šenlivého uč ení. Psychika širokých mas nenípř ístupná polovič atosti a slabosti. Podobně jako žena, jejížduševnípocity jsou méně urč ová ny dů vody abstraktního rozumu nežnedefinovatelnou cituplnou touhu po dalšísíle a která se proto radě ji sklonípř ed silným, nežaby ovlá dala slabocha. Davy milujítaké více vlá dce nežprosebníka a vnitř ně je uspokojuje uč ení, které vedle sebe netrpížá dné jiné nežto, které schvá líliberá lnísvoboda, nevívě tšinou, co si s nímá poč ít a cítí se dokonce trochu opuště ny‚. Nestydatost duševního terorismu si uvě domuje jen má lo, podobně jako pobuř ujícízneužívá nílidské svobody a vů bec netušívnitř ní nesmyslnost celého uč ení. Vidi jen bezohlednou sílu a brutalitu cílevě domých výroků a př ed tou se nakonec vždy skloní. Bude-li sociá lnídemokracie konfrontová na s uč ením pravdivě jším, ale stejně brutá lně realizovaným, toto uč eni, i kdyžpo tě žkém boji, zvítě zí. Pochopil jsem hanebnýduševníteror, kterým pů sobítoto hnutízejména na mě šťanstvo, které morá lně ani fyzicky nezvlá dá takové útoky. Pů sobítak, že na znameníspustíbubnovou palbu Ižía pomluv proti nepř íteli, kterýse jeví nejnebezpeč ně jší, a to tak dlouho, dokud napadeny neztratínervy. A jen aby už zase byl klid, je nežvidě nýobě tová n. Avšak klid ti blá hovci stejně mít nebudou. Hra zač íná znovu a opakuje se tak č asto, dokud se strach z divokého psa nezmě nív sugestivníochromeni. Poně vadžsociá lnídemokracie zná z vlastnízkušenosti cenu víry, útoč íproti tě m, v jejichžbytosti vě tř íně co z této zvlá štnílá tky. A naopak chvá líkaždého slabocha z druhé strany, tu opatrně , tu hlasitě ji podle poznaných nebo domně lých duševních kvalit. Méně se bojíbezmocného, slabého génia, nežsilné povahy, byťskromného ducha. Nejnaléhavě ji doporuč ujíslabochy na duchu zá roveň se slabochy fyzickými. Umívzbudit zdá ní, jako by se jen tímto způ sobem udržel klid a zatím chytř ea opatrně , ale př esto pevně získá vá jednu pozici za druhou, tu tichým vydírá ním, tu skuteč nou krá dežív okamžicích, kdy je obecná pozornost upoutá na jinde a veř ejnost buď nechce být rušena, anebo považuje zá ležitost za tak nepatrnou, že kvů li nínechce vzbudit pozornost a podrá ždit zlého protivníka. Je to taktika, které kalkuluje se všemi lidskými slabostmi, která musískoro matematicky vést k úspě chu, pokud se ale i protivník nenauč íbojovat proti jedu zase jedem. Slabším povahá m je tř eba ř íci, že se tu jedná o bytía nebytí. Neméně pochopitelný byl pro mne význam fyzického teroru proti jednotlivci, proti mase. I zde je př esná kalkulace psychologického úč inku. Teror na pracovišti, v tová rně , ve schů zovním loká le a př i masové demonstraci je prová zen úspě chem stá le č astě ji, pokud proti ně mu nevystoupístejně velký teror. Pak ovšem strana zač ne nař íkat, strašně kř ič et a volá o pomoc př esto, že odjakživa pohrdá stá tníautoritou, bude se ji s kř ikem dovolá vat, aby vě tšinou dosá hla za všeobecného zmatku skuteč ného cíle - totižnajít vyššího úř edníka troubu, který v hloupé nadě ji, že si naklonípro pozdě jšídobu obá vaného protivníka, jípomů že zdolat odpů rce tohoto svě tového moru.
Jakýdojem zanechá takový úspě ch v myšleníširokých mas, př ívrženců i protivníků , posoudíjen ten, kdo zná duši lidu ne z knih, nýbržze života. Neboť zatímco dosažené vítě zstvíbude v ř adá ch stoupenců chá pá no jako triumf prá va ve vlastnívě ci, poraženýprotivník si vě tšinou zoufá i nad zdarem dalšího odporu vů bec. Č ím více jsem pozná val metody fyzického teroru, tím více jsem odprošoval ty statisíce, které mu podlehly. Dě kuji co nejvroucně ji svému tehdy strastiplnému období, že mi vrá tilo mů j ná rod, že jsem se nauč il rozlišovat obě ti od svů dců . Neboťjinak nežobě ťmi výsledky tohoto svá dě nílidínazvat nelze. Kdyžjsem se snažil vykreslit v ně kolika obrazech ze života "nejnižší" vrstvy, nebylo by to úplné bez zjiště ní, že i v tě chto hloubká ch jsem našel také svě tla: mimoř á dnou obě tavost, nejvě rně jšíkamará dství, obzvlá štnínená roč nost a zdrženlivou skromnost, zvlá ště pokud šlo o tehdy starší dě lnictvo. Př estože se tyto ctnosti ztrá cely u mladé generace stá le víc a zejména vlivem velkomě sta, byli i zde mnozí, kteř ímě li naprosto zdravou krev a zvítě zili nad sprostými nič emnostmi života. Kdyžpak tito lidé, č asto dobrosrdeč nía spoř á daní, vstoupili ve své politické č innosti do ř ad smrtelných nepř á tel našeho ná roda a pomohli jim sevř ít ř ady, bylo to jen proto, že nepochopili a ani nemohli pochopit podlost nového uč eni, že se nikdo nesnažil postarat se o ně a že sociá lní pomě ry byly v posledku silně jšínežvšechna vů le, která snad i smě ř ovala k opaku. Nouze, které jednoho dne tak č i onak propadli, je zahnala nakonec do tá bora sociá lnídemokracie. Poně vadžse mě šťanstvo nesč etně krá t nejnešikovně ji a nejnemorá lně jším způ sobem postavilo dokonce i proti všeobecně lidským a oprá vně ným požadavků m, aniždosá hlo z tohoto postoje jakéhokoliv užitku, ba anižužitku vů bec oč eká vat mohlo, byl i ten nejslušně jšídě lník z odborové organizace vehná n do politické č innosti. Odpor dě lníků , kteř íjistě byli zpoč á tku nepř á teli sociá lně demokratické strany, byl zlomen č asto nejnesmyslně jším způ sobem, kdyžmě šťanské strany nepř istoupily na žá dný jejich sociá lnípožadavek. Prostě tupé odmítá nívšech pokusů o zlepšenípracovních pomě rů , ochranných zař ízeníu strojů , zá kaz dě tské prá ce a ochrana žen alespoň v tě ch mě sících, kdy nosily pod srdcem př íštího soukmenovce - to vše dopomohlo sociá lnídemokracii, která se s povdě kem chytá každého žalostného př ípadu, jak vehnat masy do svých sítí. Nikdy nemů že naše politické mě šťanstvo své hř íchy odč init. Svým odporem proti každému pokusu o odstraně nísociá lních nešvarů rozsévalo nená vist a zdá nlivě ospravedlňovalo tvrzeni úhlavního nepř ítele ná roda, že jenom sociá lně demokratická strana zastupuje zá jmy lidu. Mě šťanstvo tak vytvoř ilo v prvníř adě morá lnízdů vodně nífaktické existence odborů , tedy organizace, která odjakživa byla nejvě tším ná honč ím politické strany. V mých vídeňských uč ňovských letech jsem byl nucen zaujmout chtě nechtě stanovisko k otá zce odborů . Poně vadžjsem odbory považoval za neoddě litelnou souč á st sociá lně demokratické strany, bylo moje rozhodnutírychlé - a nesprá vné. Samozř ejmě jsem je docela zamítl. Také v této tak nesmírně dů ležité otá zce mne nauč il sá m osud. Výsledkem byla zá sadnírevize mého prvního úsudku. Ve dvaceti
jsem se nauč il rozlišovat mezi odbory jako prostř edkem k obraně všeobecných sociá lních prá v pracujících k vybojová nílepších životních podmínek a mezi odbory jako ná stroje strany v politickém tř ídním boji. To, že sociá lnídemokracie chá pala enormnívýznam odborů , ji zajistilo ná stroj a úspě ch. Mě šťanstvo to nechá palo a to ho stá lo politické postavení. Domnívalo se, že svým "odmítá ním" udě lá konec logickému vývoji. Aby tento vývoj nakonec ve skuteč nosti vehnalo na nelogické cesty. Neboťto, že odborové hnutíje vlastně nepř á telské vlasti, je nesmysl a navíc nepravda. Sprá vný je spíše opak. Je-li odborá ř ská č innost zamě ř ena na zlepšenípostavenítoho stavu, kterýpatř ik zá kladním pilíř ů m ná roda, nepů sobínepř á telsky vů č i vlasti a stá tu, nýbržpů sobí "ná rodně " v nejlepším smyslu tohoto slova. Pomá há vytvá ř et sociá lnípř edpoklady, bez nichžnenímyslitelná všeobecná ná rodnívýchova. Získá vá tak nejvě tší zá sluhu, neboťodstraňuje sociá lníná dory a tím se dostá vá na kobylku i duševním a tě lesným pů vodců m nemoci a př ispívá tak ke všeobecnému zdravíná roda. Otá zka jejich nutnosti je tedy vskutku zbyteč ná . Pokud jsou mezi zamě stnavateli lidé s nízkým sociá lním cítě ním nebo dokonce lidé bez citu pro prá vo a spravedlnost, je nejen prá vem, ale i povinnostíjejich zamě stnanců , kteř íjsou př ece souč á stínašeho ná roda, chrá nit obecné zá jmy proti hrabivosti nebo nerozumu jednotlivce, neboťná rodním zá jmem je zachová ni vě rnosti a víry v jeden ná rodníorganismus stejně jako zachová ni zdravílidu. Oboji je tě žce ohroženo nezodpově dnými podnikateli, kteř íse necítíbýt č leny ná rodního společ enství. Z jejich špatné č innosti a hrabivosti vyrů stajívelké škody do budoucna. Odstranit př íč iny takového vývoje znamená získat si zá sluhu o ná rod a nikoliv naopak. Neř íkejme př itom, že je na každém jednotlivci, aby vyvodil dů sledky z faktického č i domně lého bezprá ví, jemu uč ině ného. Nikoliv! To je klam a je tř eba v tom vidě t pokus o odvedenípozornosti. Bud'to je odstraně níšpatných asociá lních postupů v ná rodním zá jmu, nebo nikoliv. Jestliže ano, musíme s nimi bojovat takovými zbraně mi, které majínadě ji na úspě ch. Jednotlivý dě lník neníale nikdy schopen prosadit se proti moci velkého podnikatele, neboťse tu nemů že jednat o otá zku vítě zstvívyššího prá va - jelikožuzná ním tohoto prá va by se spor pro nedostatek jakékoli př íč iny nekonal -jedná se o otá zku vítě zstvívě tšímoci. v jiném př ípadě by prá vnícítě ni samo ukonč ilo č estným způ sobem spor, nebo lépe ř eč eno, nikdy by nemohlo ke sporu dojít. Ne, jestliže asociá lnínebo nedů stojné jedná nís lidmi vyzývá k odporu, potom mů že být tento boj, pokud nejsou za úč elem odstraně ni tě chto sporů vytvoř eny zá konné soudníinstituce, rozhodnut pouze vě tšímocí. Potom je ale samozř ejmé, že proti jednotlivému subjektu, jímžje koncentrovaná síla podniku, musívystoupit jako jednotlivý subjekt souhrnný poč et zamě stnanců , jinak by jižod poč á tku nemě li žá dnou šanci. Tak mů že odborová organizace př ispě t k posílenísociá lnímyšlenky v každodennípraxi a tím i k odstraně ni př íč in, které stá le dá vajípodně t k nespokojenosti a stížnostem. Že tomu tak není, je př ipisová no z velké č á sti na úč et tě ch, kteř íkladli př eká žky každé zá konné regulaci sociá lních nedostatků nebo ji svým politickým vlivem
zamezili. Tou mě rou, jak politické mě šťanstvo nechá palo, nebo spíš nechtě lo chá pat význam odborové organizace a stavě lo se na odpor proti ní, ujala se jísociá lní demokracie. Vytvoř ila tím př edvídavě pevný, podklad, který se osvě dč il už ně kolikrá t v kritických hodiná ch jako jejíposledníopora. Sociá lnídemokracie nikdy nepomýšlela na zachová ni pů vodníúlohy profesního hnutí. Ne, na to ovšem nikdy nemyslela. Za ně kolik desítek let se pod zkušenou rukou stal z pomocného prostř edku obrany sociá lních lidských prá v ná stroj k rozbiti ná rodního hospodá ř ství. Zá jmy dě lníků jim v tom ani v nejmenším nebrá nily. Neboťi politicky poskytuje použití hospodá ř ských ná tlakových prostř edků možnost kdykoli vydírat, pokud existuje nesvě domitost na straně jedné a hloupá berá nč ítrpě livost na straně druhé. To je ně co, co v tomto př ípadě platína obou straná ch. Užna př elomu stoletípř estalo odborové hnutídá vno sloužit svému pů vodnímu úkolu. Rok od roku se tato organizace dostá vala stale více do zač arovaného kruhu politiky sociá lnídemokracie, aby nakonec byla použita jako beranidlo tř ídního boje. Celému s ná mahou vybudovanému hospodá ř skému tě lesu mě la př ivodit pá d tím, že mu podkope zá kladové zdi a poté by stejnýosud oč eká val i stá t. Zastupová nívšech dů ležitých potř eb dě lnictva postupně př está valo hrá t roli, až nakonec politickýdů vtip usoudil, že je nežá doucíodstraňovat sociá lnía kulturní bídu širokých mas, protože pak vznik nebezpeč í, že po uspokojenísvých př á níuž nebudou moci být používá ny jakožto bojové oddíly, které bez odporu plnícizívů li. Vů dci tř ídního boje nakonec prostě jakékoliv blahodá rné sociá lnízlepšeníco nejrozhodně ji odmítali a nejen to: postavili se rozhodně proti ně mu. O zdů vodně ní tohoto zdá nlivě nepochopitelného chová níse nemuseli nikdy obá vat. Tím, že se požadavky neustá le stupňovaly, byla možnost jejich splně nímizivá a masá m se mohlo vždy namluvit, že se jedná o ďá belskýpokus oslabit údernou sílu dě lnictva, č i ochromit ji jakýmsi smě šným plně ním jeho nejsvě tě jších prá v. Nedivme se úspě chu, vždyťmasa mě la jen nepatrnou schopnost myslet. V mě šťanském tá boř e panovalo rozhoř č enínad tak zř ejmou prolhaností sociá lně demokratické‚taktiky, ale nevyvodily se z toho ani nejmenšízá vě ry pro ně jakou smě rnici postupu vlastního jedná ní. Prá vě obava sociá lnídemokracie z jakéhokoliv skuteč ného pozvednutídě lnictva z hloubi jeho dosavadníkulturnía sociá lníbídy by musela vést k co nejvě tšímu úsilív tomto smě ru, aby se postupně vyrazil ná stroj z rukou vů dců tř ídního boje. To se však nestalo. Místo toho, aby sami zaútoč ili na protivníkovo postaveni, nechali se tlač it a strkat sem a tam až nakonec sá hli ke zcela nedostateč né výpomoci, která zů stala neúč inná , protože př išla pozdě , a jelikožbyla bezvýznamná , dala se i lehko odmítnout. Tak zů stalo vpravdě vše př i starém, jen nespokojenost byla vě tšínežpř edtím. Jako hrozivý mrak visely užtehdy "svobodné odbory" nad politickým horizontem a nad životem jednotlivců . Byly jedním z nejstrašně jších ná strojů teroru proti bezpeč nosti a nezá vislosti ná rodního hospodá ř ství, proti stabilitě stá tu a osobnísvobodě . Byly to odbory, které udě laly z pojmu demokracie odpornou a smě šnou frá zi, nesmrtelně zhanobily svobodu a bratrstvívě tou "nechceš-li být soudruhem, tak ti
lebku rozbijem". Tak jsem tehdy poznal tyto "př á tele" lidstva. Bě hem let se mů j ná zor na ně rozšíř il a prohloubil, mě nit jsem ho nemusel. Č ím více jsem nahlížel do vně jšípodoby sociá lnídemokracie, tím vě tšíbyla má touha postihnout vnitř níjá dro tohoto uč ení. Oficiá lnístranická literatura mi v tom mohla jen má lo pomoci. Co se tyk hospodá ř ských otá zek, je nesprá vná ve svých tvrzeních a dů kazech, pokud pojedná vá o politických cílech, je prolhaná . K tomu všemu jsem se cítil vnitř ně zhnusen, zvlá ště nově jším rabulistickým způ sobem vyjadř ová nía způ sobem výkladu. S obrovským množstvím slov nejasného obsahu nebo nesrozumitelného významu jsou sestavová ny vě ty rá doby duchaplné leč nesmyslné. Jen dekadence naši velkomě stské bohémy se mů že cítit jako doma v tomto bludišti rozumu a vybírat z hnoje tohoto literá rního dadaismu "vnitř níprožitek", podporová na př itom př ísloveč nou skromnostíč á sti našeho lidu, kterýv tom, co je mu nejméně srozumitelné, vě tř ío to hlubšímoudrost. Avšak kdyžjsem zvažoval teoretické nepravdy a nesmysly tohoto uč eni se skuteč nosti tohoto jevu, dostá val jsem postupně jasnýobraz jeho vnitř ních zá mě rů . V takových hodiná ch se mne zmocňovaly smutné př edtuchy a zlýstrach. vidě l jsem př ed sebou uč enísestá vajícíz egoismu a nená visti, která mů že podle matematických zá konů vést k vítě zství, avšak zá roveň s tím musínutně př ivodit konec lidstva. Mezitím jsem se nauč il chá pat souvislost mezi tímto uč ením zká zy a podstatou ná roda, která mě byla do té doby taktéžnezná má . Pouze znalost židovstva samého poskytuje klíč k pochopenívnitř ních a tím skuteč ných zá mě rů sociá lnídemokracie. Kdo zná tento ná rod, tomu spadne z oč i zá voj mylných př edstav o cíli a smyslu této strany a z oparu a hry sociá lních lžíse mu zvedá rozšklebená tvá řmarxismu. Je pro mne dnes tě žké, ne-li nemožné ř íci, kdy mi slovo "Žid" dalo popud ke zvlá štnímu zamyšlení. Z otcovského domu si vů bec nepamatuji, že bych kdy za otcova života toto slovo slyšel. Domnívá m se, že by starýpan spatř oval užve zvlá štním zdů razňová ni tohoto označ eníně jakou kulturnízaostalost. Dospě l za svého života k více méně k svě toobč anským ná zorů m, které se i př i nejpř ísně jším ná rodním smýšlenínejen udržely, ale ovlivnily i mě . Také ve škole jsem nenalezl žá dnýpodně t ke změ ně př evzatého obrazu. Na reá lce jsem poznal jednoho židovského chlapce, se kterým jsme jednali opatrně , ale jen proto, že jsme mu pouč eni rů znými zkušenostmi - nijak zvlá šťnedů vě ř ovali, nic mne však př itom nenapadlo a stejně tak i ostatní. Teprve ve č trná cti č i v patná cti letech jsem č astě ji narazil na slovo Žid, č á steč ně v souvislosti s politickými rozhovory. Pociťoval jsem vů č i tomuto slovu lehkou nechuťa nemohl jsem se ubrá nit nepř íjemnému pocitu, kterýse mne zmocňoval, kdyžšlo o ná boženské hašteř ení. Tu otá zku jsem tenkrá t nijak jinak nevnímal. V Linci bylo jen velmi má lo Židů . Bě hem staletíse jejich zevně jšek poevropštil a zlidštil, ano dokonce jsem je považoval za Ně mce. Nesmyslnost této domně nky mi nebyla jasná , protože jediný rozlišovacíznak jsem spatř oval v cizím ná boženství. Jak jsem se domníval, byli prá vě za to proná sledová ni a proto mů j nesouhlas s negativními výroky o nich př erostl témě řv odpor. O tom, že existují programovíprotivníci Židů , jsem nemě l vů bec potuchy. Pak jsem př išel do Vídně .
Zaujatý množstvím dojmů z architektury, deptá n tíhou svého osudu, nemě l jsem zpoč á tku oč i pro vnitř nírozvrstveni lidu v obrovském mě stě . Př estože mě la Vídeň v tě chto letech dva miliony obyvatel, z toho témě řdvě stě tisíc Židů , nevidě l jsem je. Moje oč i a mé smysly byly v prvních týdnech př íliš zamě stná ny vnímá ním hodnot a myšlenek. Teprve ažse pozvolna vracel klid a vzrušenýobraz se zač al jasnit, rozhlížel jsem se ve svém novém svě tě dů kladně ji a narazil jsem i na židovskou otá zku. Nechci tvrdit, že způ sob, jakým jsem se s nimi sezná mil, byl obzvlá ště př íjemný. Ještě jsem vidě l v Židech jen vyzná nía odmítal jsem z dů vodu lidské tolerance ná boženské tř enice i v tomto př ípadě . Tón, kterýpř iná šel antisemitský list "Wiener Presse", jsem považoval za nedů stojnýkulturnítradice velkého ná roda. Tísnila mne vzpomínka na jisté udá losti ve stř edově ku a byl bych nerad, aby se opakovaly. Poně vadžzmíně né noviny nebyly nijak vynikající- odkud to př išlo, sá m jsem tehdy nevě dě l - ale vidě l jsem v nich spíše produkty zlé zá visti než výsledky ně jakého zá hadného, i kdyžnesprá vného ná zoru. Toto mé míně ni potvrdila neskonale dů stojně jšíforma, jakou na tyto útoky odpovídal opravdu velký tisk, nebo se o nich vů bec nezmiňoval a dě lal, jako by vů bec nebyly - cožse mi jevilo obzvlá šťzá služným. Č etl jsem horlivě takzvaný svě tový tisk ("Neue Freie Presse", "Wiener Tagblatt" atd.) a byl jsem udiven rozsahem toho, co nabízel č tená ř i i objektivnostíjednotlivých č lá nků . Oceňoval jsem vybraný tón, jen ně kdy jsem byl vnitř ně nespokojen nebo nepř íjemně dotč en př epjatým stylem. Ale to vše možná spoč ívalo ve vzletnosti celého svě tového mě sta. Poně vadžjsem tehdy Vídeň za takové mě sto považoval, dovolil jsem si dané vysvě tleni považovat za omluvu. Co mne ale opakovaně odrazovalo, byla nedů stojná forma, kterou tento tisk pochleboval dvoru. Nebylo snad udá losti v Hofburgu, která by nebyla č tená ř i sdě lová na v tónech uneseného nadšení, zvlá ště jednalo-li se o "nejmoudř ejšího monarchu" všech dob, která byla jako toká nítetř eva. Pro mne to bylo jasné. Liberá lnídemokracie se tím v mých oč ích pošpinila. Uchá zet se o př ízeň tohoto dvora a ještě v tak nevhodných formá ch znamenalo vydá vat všanc dů stojnost ná roda. To byl prvnístín, který zkalil mů j duševnívztah k "velkému'" vídeňskému tisku. Jako vždy sledoval jsem také ve Vídni všechny velké udá losti v Ně mecku s velkým zá palem, lhostejno, zda šlo o politické nebo kulturníotá zky. V hrdém obdivu jsem porovná val vzestup ř íše s chř adnoucím rakouským stá tem. Jestliže však zahranič ně politické dě nívzbuzovalo obecnou hrdost, tak vnitropolitický život nebyl ažtak potě šujícía př iná šel č asto chmurné obavy. Neschvaloval jsem boj, který se tehdy vedl proti Vilémovi II. Vidě l jsem v ně m nejen ně meckého císař e, nýbžv prvé ř adě tvů rce ně meckého loďstva. Zá kaz projevu, kterýuložil císař ovi ř íšský sně m mne mimoř á dně rozč ílil, protože podle mne pochá zel z míst, která k tomu v mých oč ích skuteč ně nemě la žá dnou př íč inu. Tito houseř i toho nakejhali př ece za jediné zasedacíobdobítolik, že se to nepodař ilo ani za staletícelé dynastii císař ů , poč ítaje v to i nejslabšíobdobí. Byl jsem rozhoř č en, že ve stá tě , kde si ná rokoval slovo a kritizoval každý poloblá zen, ano a byli tacídokonce i v ř íšském sně mu jako zá konodá rci, mohl
nositel císař ské koruny dostá vat "nař ízeni" od nejslabšíinstituce a žvanírny všech dob. Byl jsem ale ještě více pobouř en, že noviny "Wiener Presse", které se co nejponíženě ji klaně ly i poslednídvorníkobyle a ná hodné jejízavrtě níocasem je vyvá dě lo z míry, nyníse starostlivou tvá ř í, ale jak se mi zdá lo, se špatně skrývanou zlomyslností, vyjadř ovaly pochybnosti vů č i ně meckému císař i. Nešlo o vmě šová ní se do pomě rů Ně mecké ř íše, Bů h chraň, ale tím, že se tak "př á telským" způ sobem vklá dal prst do tě chto ran, plnily př ece povinnost, kterou uklá dá duch vzá jemného svazku - jak se dá opač ně také vyhově t noviná ř ské pravdě , atd. A tento prst vrtal v rá ně po libosti. V takových př ípadech mi stoupala krev do hlavy. To bylo podně tem k tomu, abych se pozvolna zač al dívat na velký tisk pozorně ji. Musel jsem uznat, že jediný z antisemitských novin "Deutsches volksblatt" se v podobných zá ležitostech choval rozumně ji. Co mi ještě šlo na nervy, byl odporný kult Francie, který užtehdy tento velký tisk pě stoval. Č lově k se musel př ímo stydě t, že je Ně mec, kdyžč etl tyto odporně sladké chvalozpě vy na "velkýkulturníná rod". Toto ubohé pochlebová ní Francouzů m mne č asto př inutilo odložit tyto "svě tové noviny'. Vů bec jsem č asto sahal po listu "Volksblatt", kterýbyl ovšem mnohem menší, nicméně mi př ipadal v tě chto vě cech trochu č istší. S ostrým antisemitským tónem jsem souhlasil, avšak č etl jsem také tu a tam zdů vodně ní, které mne př inutilo př emýšlet. Na každýpá d jsem pozná val př i takových př íležitostech pomalu muže a hnutí, které tehdy urč ovalo osud Vídně : Dr. Karl Lueger a kř esťanskosociá lnístrana. Kdyžjsem př išel do Vídně , byl jsem jejich nepř ítelem. Ten muža to hnutíbyli v mých oč ích "reakč ní". Obvyklý cit pro spravedlnost musel ale tento úsudek změ nit tou mě rou, jak jsem dostá val př íležitost poznat muže a dílo, a pomalu př erů stalo spravedlivé oceně nív obrovskýobdiv. Dnes vidím v tomto muži ještě více než dř íve v nejvě tším ně meckém starostovi Vídně všech dob. Kolik mých pů vodních ná zorů se změ nilo? Antisemitismus, to byla to asi moje nejtě žšípromě na vů bec. Př edstavovala vě tšinu vnitř ních duševních bojů a teprve po ně kolikamě síč ním zá pase mezi rozumem a citem, zač alo př evažovat vítě zství rozumu. O dva roky pozdě ji rozum ná sledoval cit a stal se od té‚doby jeho nejvě rně jším strá žcem a varovatelem. V době tohoto trpkého z pasu mezi duševnívýchovou a chladným rozumem mi poskytoval neocenitelné služby v ná zorném‚vyuč ová nívídeňské ulice. Př išla doba, kdy jsem užnebloudil slepě po obrovském mě stě jako v prvních dnech, nýbrž prohlížel jsem si otevř enýma oč ima všechno - kromě staveb i lidi. Kdyžjsem se jednou tak potoulal po vnitř ním mě stě , narazil jsem ná hle na zjev v dlouhém kaftanu s č ernými loknami. Moje prvnímyšlenka byla: Je to také Žid? Tak ovšem v Linci Židé nevypadali. Pokradmu a opatrně jsem muže pozoroval, ale č ím déle jsem zíral do toho cizího oblič eje a zkoumal pá travě jeho tahy, změ nila se v mém mozku prvníotá zka v jinou: Je to také Ně mec? Jako vždy v takových př ípadech jsem se pokoušel odstranit pochybnosti pomocí knih. Koupil jsem si tehdy za pá r haléř ů prvníbrožury ve svém životě . Bohužel vychá zely všechny ze stanoviska, že č tená řdo jisté míry židovskou otá zku zná a
dokonce ji chá pe, avšak jejich tón byl vě tšinou takový, že pochybnosti př ichá zely č á steč ně ze zploště lých a krajně nevě deckých tvrzenítam uvá dě ných. Vrá til jsem se zase o týdny, ba dokonce mě síce zpě t. Vě c se mi zdá la tak nehorá zné obvině ní, tak nesmírně , že mě trá pila obava, abych se nedopustil bezprá vía zase jsem byl sklíč ený a nejistý. Př irozeně jsem užnemohl dost dobř e pochybovat o tom, že se zde nejedná o Ně mce zvlá štního vyzná ní, nýbržo ná rod jako takový, od té‚doby, co sem se zač al zabývat touto otá zkou a zamě ř il svoji pozornost na Židy, jevila se mi Vídeňv jiném svě tle neždř íve. Aťjsem šel kamkoli, vidě l jsem jen Židy a č ím více jsem jich vidě l, tím více se v mých oč ích odlišovali od jiných lidí. Zvlá ště vnitř nímě sto a okresy na severu od Dunajského kaná lu se hemžily lidem, který se lišil už zevně jškem. Ale i kdybych ještě pochyboval, pochyby zmizely s koneč nou platnosti, a to v dů sledku postoje č á sti Židů samých. Jejich velké hnutí, které ve Vídni nemě lo má lo stoupenců , vystupovalo co nejostř eji za stvrzeníná rodního charakteru Židů : za sionismus. Zdá lo se sice, jakoby jen č á st Židů schvalovala toto stanovisko a velká vě tšina takové stanovisko odsuzovala a dokonce vnitř ně odmítala, ale př i bližším pohledu se toto zdá nírozletě lo jako nepř íjemné výpary na č istě úč elové výmluvy, neř kuli lhaní. Vždyťtakzvané židovské liberá lnísmyšleníneodmítalo př ece sionisty jako Židy, ale asi jako Židy s nepraktickým, dokonce snad nebezpeč ným veř ejným vyzná vá ním svého židovství. Na jejich vnitř nísoudružnosti se tím ale nic nemě nilo. Tento zdá nlivýboj mezi sionisty a liberá lními Židy mi byl vbrzku protivný, byl př ece veskrze nepravdivý, tedy prolhaný a tudížse má lo hodil k hlá sané mravnívýši a č istotě tohoto ná roda. Vů bec ona morá lnía č istota tohoto ná roda byla vě da sama pro sebe. Že se nejednalo o žá dné milovníky vody, to bylo vidě t užna jejich zevně jšku, i kdyžč lově k př imhouř il obě oč i. Pozdě ji mi bylo ně kdy zle ze z pachu tě chto kaftanů . K tomu ještě musíme př ič íst jejich špinavé obleč enía má lo rekovný zjev. To vše nemohlo pů sobit př itažlivě , č lově k musel být zhnusen, kdyžkromě tě lesné neč istoty objevil najednou morá lníšpínu tohoto vyvoleného ná roda. Pomalu jsem zakrá tko o nič em jiném tolik nepř emyslel, jako o druhu č innosti Židů v urč itých oblastech. Nebylo neř á dstva v jakékoliv formě , žá dná nestydatost, př edevším v kulturním životě , na nichžby se byl nepodílel alespoň jeden Žid. I kdyžse ř ízlo do takového ná doru opatrně , našel se Židá č ek jako č erv v hnijícím tě le, č asto zcela oslně n ná hlým svě tlem. Bylo to tě žké obvině ni, kterého se dostalo v mých oč ích Židů m, kdyžjsem poznal jejich č innost v tisku, umě ní, literatuř e a divadle. Tomu užnemohlo pomoci žá dné jímavé ujišťová ní. Stač ilo prostudovat plaká ty, které nesly jména duševních tvů rců tě chto hrozných filmových a divadelních slá tanin, které tu byly vychvalová ny, aby se č lově k se na delšídobu zatvrdil. To byl mor, duchovnímor, horšínežkdysi č erná smrt, kterou tu byl infiková n ná rod. A jaké množstvítohoto jedu se vyrá bě lo a šíř ilo! Př irozeně , č ím je duševnía kulturníúroveň takového výrobce umě nínižší, tím neomezeně jšíje jeho plodnost, ažtakovýchlapík zač ne vrhat svoje neř á dstvo jako katapult ostatním lidem do oblič eje. Př itom ještě v neomezeném poč tu, pomysleme jen, že př íroda na jednoho Goetha vsadído
kožichu lidstva deset tisíc takových mazalů , kteř ípak jako bacilonosič i nejhoršího druhu otravujílidstvo. Bylo to hrozné, ale nedalo se př ehlédnout, že prá vě Žid byl vybrá n př írodou na tuto úlohu v př ehojném množství. Musíse hledat jeho vyvolenost prá vě v tom? Zač al jsem tehdy zkoumat peč livě jména všech výrobců tě chto neč istých produktů ve veř ejném kulturním životě . Výsledkem byl mů j stá le horšípostoj k Židů m. Mohl jsem se tomuto pocitu tisíckrá t vzpírat, zá vě ry musel udě lat rozum. Nelze popř ít fakt, že devě t desetin veškeré literá rníšpíny, umě leckého kýč e a divadelních hloupostíšlo na vrub ná roda, který č ítá sotva setinu všech obyvatel v zemi, bylo to prostě tak. Také sem zač al zkoumat svů j milý "svě tový tisk" z tohoto hlediska. Č ím hlubší byla sonda, tím víc se zmenšoval mů j ně kdejšíobdiv. Styl byl stá le nesnesitelně jší, musel jsem odmítnout plytký a mě lkýobsah, objektivita výkladu se mi zdá la víc lživá nežpoctivá a pravdivá - ale autoř i byli Židé. Tisíce vě cí, které jsem dř íve sotva vidě l, se mi nynízdá ly pozoruhodné, jiné zase, které mi kdysi daly podně t k př emýšlení, jsem se nauč il chá pat a porozumě t jim. Liberá lnísmýšlenítohoto tisku jsem téžvidě l v jiném svě tle, vybraný tón odpově dína útoky a jejich umlč ová ni se mi teď jevily jako chytrýa zá roveňpodlý trik, zaníceně psané kritiky byly urč eny vždy židovskému autorovi a odmítnutíbylo urč eno vždy jen Ně mci. Tichá popichová ni proti Vilému II. se vyznač ovala metodickou vytrvalostí, stejně jako doporuč ová ni francouzské kultury a civilizace. Kýč ovitýobsah novely se stal v mých oč ích neslušnosti a z ř eč i jsem slyšel tóny cizího ná roda, smyslem toho všeho ale bylo Ně mectvu škodit, a to tak jasně , že to mohlo byt pouze zá mě rné. Kdo ale mě l na tom zá jem? Byla to ná hoda? Pomalu jsem pozbýval jistoty. Vývoj byl urychlen ná hledem do ř ady jiných vě cí. Bylo to obecné pojetímravů a morá lky velké č á sti židovstva, veř ejně projevované a oká zalé. Tady opě t poskytla ulice ná zorné vyuč ová ní, ně kdy velmi zlé. Pomě r Židů k prostituci a k obchodu s dě vč aty se dal studovat ve Vídni tak, jako snad v žá dném zá padoevropském mě stě , snad s výjimkou francouzských př ístavních mě st. Kdyžtak č lově k chodil več er tř ídami a ulicemi v Leopoldstadtu, byl nechtíc svě dkem výjevů , které zů stá valy z velké č á sti ně meckému lidu skryty. Ažvá lka poskytla př íležitost bojovníků m na východnífrontě vidě t ně co podobného, lépe ř eč eno př inutila je dívat se. Kdyžjsem poprvé poznal Žida, chladného a nestydatého, jako dirigenta tohoto hř íšného podniká nívyvrhelů velkomě sta, př ebě hl mi mrá z po zá dech. Ale pak jsem vzplanul. Ted' užjsem se nevyhýbal probírá nížidovské otá zky, ne, teď užjsem si to př á l. Jak jsem se ale nauč il hledat ve všech oborech kulturního a umě leckého života Žida, narazil jsem ná hle na jedno místo, kde bych ho nikdy neč ekal. Tím, že jsem poznal Žida jako vů dce sociá lnídemokracie, zač aly mi padat klapky z oč í. Skonč il tím mů j dlouhývnitř níboj. Užv každodenním styku s mými druhy v prá ci mi byla ná padná podivuhodná schopnost mě nit se, se kterou zaujímali v č asovém rozpě tíně kolika dnů rů zná stanoviska, ba ně kdy dokonce v prů bě hu pouhých ně kolika hodin. Nemohl jsem
pochopit, jak lidé, kteř ímě li stá le ještě rozumné ná zory, kdyžbyli mezi sebou, a okamžitě je ztratili pod vlivem masy. Bylo to č asto k zoufá ní. Kdyžjsem po ně kolikahodinových rozmluvá ch byl př esvě dč en, že jsem užtentokrá t koneč ně prolomil ledy, vysvě tlil jim ně jaký ten jejich nesmysl a tě šil se ze srdce z úspě chu, musel jsem druhýden zač ít od zač á tku: všechno bylo marné. Jako vě č né kyvadlo se vracely jejich nesmyslné ná zory zpě t. Př itom jsem všechno ještě nepochopil: nebyli spokojeni s osudem, který je tak č asto tvrdě tloukl, proklínali ho, nená vidě li podnikatele, ti se jim zdá li být nelítostnými strů jci jejich osudu, nadá vali úř adů m, které se v jejich oč ích nedovedly vcítit do jejich situace, demonstrovali proti cená m potravin a pro své požadavky šli do ulic, to vše se dalo ještě rozumem pochopit. Co ale zů stá valo nepochopitelné, byla bezmezná nená vist k vlastnímu ná rodu, ostouzeníjeho velikosti, špině níjeho dě jin a há zeníbahna na jeho velké muže. Tento boj proti vlastnímu druhu, vlastnímu hnízdu a domovu byl nesmyslný i nepochopitelný. Bylo to nepř irozené. Č lově k se z toho mohl př echodně uzdravit, avšak jen na dny, nanejvýš na týdny. Potkal-li č lově k pozdě ji ně koho, kdo se domně le obrá til, byl zase stejný jako př edtím. Nepř irozenost ho mě la opě t ve své moci. Postupně sem pozná val, že sociá lně demokratický tisk byl př evá žně ř ízen Židy, nepř ipisoval jsem tomu však žá dný zvlá štnívýznam, bylo tomu tak i v jiných noviná ch. Ná padné bylo jen to, že ani jedinýlist, ve kterém byli Židé, nebyl skuteč ně list ná rodní, a to ná rodníve smyslu mé výchovy a mého ná zoru. Př emohl jsem se a pokusil se č íst tento druh marxistických tiskovin a mů j odpor trvale vzrů stal. Pokusil jsem se poznat blíže výrobce tě chto darebá ckých slá tanin. Byli to, poč ínaje vydavatelem, sami Židé. Vzal jsem si dosažitelné sociá lně demokratické brožury a vyhledal jména jejich autorů : Židé. Poznamenal jsem si jména témě ř všech vů dců , daleko nejvě tšípodíl mě li opě t př íslušníci "vyvoleného ná roda", aťuž se př itom jednalo o zá stupce ř íšské‚rady, nebo o tajemníky odborů , př edsedy organizacínebo poulič níagitá tory. Vyplýval z toho vždy stejný obraz. Jména jako Austerlitz, David, Adler, Ellenbogen atd. mi zů stanou v pamě ti navždy. Jedno mi bylo nyníjasné: strana, s jejíždrobnými př edstaviteli jsem užmě síce tvrdě bojoval, byla, co se vedenítýká , témě řvýluč ně v rukou cizího ná roda, to, že Žid není Ně mec, jsem užteď vě dě l s koneč nou platnosti, šťasten a spokojen. Teprve teď jsem zcela poznal svů dce našeho ná roda. Užrok mého vídeňského pobytu stač il k tomu, abych nabyl př esvě dč eni, že žá dnýdě lník nenítak umíně ný, aby nepodlehl hlubším znalostem a vysvě tlení. Stá val jsem se pomalu znalcem jejich vlastního uč eni a používal jsem ho jako zbraň v boji za mé vnitř nípř esvě dč eni. Ú spě ch byl teď skoro vždy na mé straně . Velké masy bylo možné zachrá nit, i kdyžza cenu nejvě tších obě ti co do č asu a trpě livosti. Nikdy se ale nedal žá dny Žid zbavit svého ná zoru. Byl jsem tehdy ještě dost dě tinský a vysvě tloval jsem jim šílenost jejich uč ení, mohl jsem se v jejich kroužku umluvit, domníval jsem se, že se mi musípodař it př esvě dč it je o zhoubnosti jejich marxistického šílenství, ale dosá hl jsem jen opaku. Zdá lo se, že rostoucípochopení nič ivého vlivu sociá lně demokratických teoriía jejich realizace sloužíjenom k posíleni jejich odhodlá ní. Č ím více jsem se s nimi př el, tím více jsem pozná val
jejich dialektiku. Nejprve poč ítali s hloupostísvého protivníka a pak - kdyžnebylo východiska - prostě dě lali hloupé ze sebe. Kdyžjim to nepomohlo, tak sprá vně neporozumě li nebo př eskoč ili ihned na jinou oblast, ř íkali pouhé samozř ejmosti nebo je př ijali a zase ihned př evedli na podstatně odlišnou lá tku, př i př istiženíse odpově di vyhnuli a nic př esného nevě dě li. Aťč lově k zaútoč il na takového apoštola kdekoli, v ruce zů stal medúzovitý sliz. Ten tekl mezi prsty, aby se v př íštím okamžiku zase spojil dohromady. Jestliže ho č lově k porazil znič ujícím způ sobem a on pozorová n okolím nemohl jinak nežsouhlasit a zdá lo se, že se č lově k dostal alespoňo krok dá l, byl nazítř íúdiv veliký. Žid ze vč erejška nevě dě l užani to nejmenší, vypravoval svů j starý zloř á d, dě lal jako by se nic nestalo, nemohl si vzpomenout vů bec na nic kromě toho, že sprá vnost svého tvrzenívč era doká zal. Ně kdy jsem trnul. Co víc obdivovat - jejich hbitý jazyk nebo umě nílhá t. Zač ínal jsem je pomalu nená vidě t. Dobré na tom bylo, že stejnou mě rou jak mi padli do oka nositelé nebo alespoňšiř itelé sociá lnídemokracie, rostla moje lá ska k mému ná rodu. Kdo by také mohl př i ďá belské obratnosti tě chto svů dců proklínat ubohou obě ť. Jak tě žké bylo pro mne zvlá dnout dialektickou obratnost této rasy! Jak marný byl úspě ch u lidí, kteř íobrá típravdu v ústech, popř ou hladce prá vě vyslovené slovo, aby se ho užv př íštím okamžiku zmocnili sami. Ne. Č ím více jsem pozná val Židy, tím více jsem musel odpouště t dě lníkovi. Nejvě tšívinu v mých oč ích nemě l dě lník, nýbržvšichni ti, kteř íse nesnažili ustrnout se nad ním, s železnou spravedlnostídá t synovi ná roda co mu ná ležía svů dce a kazatele zhouby př itlač it ke zdi. Zkušenosti všedního života mně daly podně t k pá trá nípo pramenech marxistického uč ení. Jeho pů sobeními bylo dopodrobna jasné,ě pohledu se denně jevil jeho úspě ch, ná sledky jsem si př i troše fantazie umě l př edstavit. Zbývala ještě otá zka zda zakladatelé př edpoklá dali výsledek svého výtvoru v jeho zá vě reč né podobě , nebo zda se stali sami obě tíomylu. Podle mého soudu bylo možné obojí. V prvním př ípadě bylo povinnostíkaždého myslícího č lově ka pronikat do fronty neblahého hnutía tak snad př ece zabrá nit nejhoršímu. Jinak ale museli být ně kdejší pů vodci této nemoci ná rodů skuteč níďá blové, neboťjen v hlavě obludy, ne č lově ka, mohl vzniknout plá n této organizace, jejížč innost musela vést ve svém zá vě ru ke zhroucenílidské kultury a ke zpustošenísvě ta. Poslednízá chranou v tomto př ípadě zů stá val boj, boj všemi prostř edky, které si lidský duch, rozum a vů le mohou př edstavit, bez ohledu na to, komu pak osud př ihodína misku vah své požehná ní. Zač al jsem se dů vě rně ji seznamovat se zakladateli tohoto uč enía studovat zá klady hnutí. Že jsem se dostal k cíli dř íve, nežjsem doufal, za to vdě č ím své znalosti židovské otá zky, i kdyžtehdy ještě nepř íliš dů kladné. To mi umožnilo praktické porovná nískuteč nosti s teoretickými žvá sty apoštolů , tj. zakladatelů sociá lnídemokracie, nauč il jsem se rozumě t ř eč i židovského ná roda: ten mluví, aby skryl nebo alespoň zastř el myšlenky, jeho cíle nenajdeme v ř á dcích knih, ty dř ímají pě kně ukryty mezi nimi. Byla to doba nejvě tšípř emě ny, kterou jsem musel ve svém nitru prodě lat. Ze slabého svě toobč ana jsem se stal fanatickým antisemitou. Ještě jednou, a to naposledy, mne př epadly pochybovač né a sklič ujícímyšlenky.
Kdyžjsem zkoumal dlouhá obdobídě jin lidstva a pů sobenížidovského ná roda v nich, vyvstala najednou úzkostná otá zka, zda si snad nevyzpytatelný osud z dů vodu ná m nezná mým př ece jen nepř eje koneč né vítě zstvítohoto malého ná roda? Mě l snad být tomuto ná rodu př iř knut svě t jako odmě na? Má me objektivníprá vo pro boj za naši sebezá chovu, anebo je i toto v ná s pouze subjektivně zdů vodně no? Zatímco jsem se zahloubal do marxistického uč enía pů sobeni židovského ná roda podrobil klidnému a jasnému zkoumá ní, osud sá m mi dal odpově ď. Židovské marxistické uč eníodmítá aristokratickýprincip př írody a klade namísto vě č ného privilegia síly a moci masu a jejímrtvou vá hu. Popírá tedy v č lově ku význam ná roda i rasy a tím odebírá lidstvu př edpoklad existence a kultury. Toto by jako zá klad univerza vedlo myšlenkově k zá niku každého pro lidi pochopitelného ř á du. A tak jako v tomto nejvě tším poznatelném organizmu mohl být výsledkem realizace takového zá kona pouze chaos, tak pro Zemi a obyvatele této hvě zdy by to znamenalo jejich zá nik. Zvítě zí-li Žid se svým marxistickým vyzná ním víry nad ná rody svě ta, jeho korunou bude pohř ebnívě nec lidstva a tato planeta poputuje vesmírem zase bez lidí, jako kdysi př ed miliony let. Vě č ná př íroda msti neúprosně př ekroč enísvých př iká zá ní. Vě ř ím dnes, že jedná m v duchu všemohoucího Stvoř itele: Tím, že se brá ním Židovi, bojuji za dílo Pá na.
3. kapitola VŠ EOBECNÉ POLITICKÉ Ú VAHY Z MÉ VÍDEŇ SKÉ DOBY
Dnes jsem př esvě dč en, že - s výjimkou zcela mimoř á dného nadá ní- mužnemá být veř ejně č innýv politice př ed svým tř icá tým rokem. To proto, že aždo této doby si vytvá ř íobecnou platformu, ze které zkoumá rů zné politické problémy a stanoví svů j vlastnípostoj k nim. Teprve po získá nízá kladního svě tového ná zoru a tím i stá losti vlastního pojetíjednotlivých otá zek má nebo smíse mužvnitř ně politicky vyzrá lý podílet na politickém vedeni obce. Není-li tomu tak, vydá vá se v nebezpeč í, že své dosavadnístanovisko bude muset jednoho dne v zá sadních otá zká ch změ nit, anebo proti svému vě domi a svě domísetrvat na stanovisku, které rozum a př esvě dč enídá vno odmítají. v prvním př ípadě je to trapné pro ně ho osobně , poně vadžteď sá m kolísá a prá vem užnemů že oč eká vat, že mu jeho stoupenci budou stejně pevně vě ř it jako př edtím, pro ty, které ř ídí, vede takový pá d jejich vů dce k bezradnosti a nezř ídka k pocitu urč itého zahanbeníi vů č i tě m, proti kterým bojuje. v druhém př ípadě nastá vá to, co dnes tak č asto vidíme: tou mě rou, jak vů dce sá m užnevě ř ítomu, co ř íká , je jeho argumentace prá zdná a plytká , ale zato vulgá rně jšíve volbě prostř edků : Zatímco on sá m užnepomýšlína vá žnou obranu svého politického př esvě dč eni (č lově k př ece neumírá za ně co, č emu sá m nevě ř í), požadavky na jeho stoupence rostou a jsou stá le nestydatě jší, ažon nakonec obě tuje poslednízbytek svého vů dcovstvía skonč í u politiků , to znamená u dolního druhu lidí, jejichžjediným smýšlením je bezcharakternost spolu s drzou dotě rnostía s č asto neslušně vyvinutým umě ním lhá t. Dostane-li se naneště stípro slušné lidi takový chlapík do parlamentu, musíme užod poč á tku vě dě t, že podstata politiky spoč ívá pro ně j pouze v heroickém boji o trvalé vlastnictvítéto lá hve s mlékem pro jeho život a rodinu. Č ím více potom jeho žena a dě ti na této lahvi lpí, tím urputně ji bude bojovat o svů j mandá t. Každý jiný č lově k s politickými instinkty se užproto stá vá jeho osobním nepř ítelem, v každém novém hnutívě tř ímožnýpoč á tek svého konce a v každém vě tším muži další nebezpeč í. O tomto druhu parlamentních ště nic promluvím ještě dů kladně ji. I tř icetiletý mužse bude muset v životě ještě hodně uč it, ale bude to pouze doplně nía výplň rá mce, který mu stanový jeho zá sadnísvě toná zor. Jeho uč eníužnebude žá dným př eškolová ním, nýbrždoškolením a jeho stoupenci nebudou muset propadat stísně nému pocitu, že jím byli dosud špatně vedeni, nýbržnaopak: patrnýrů st vů dce jim poskytne uspokojení, poně vadžjeho uč eni znamená jen prohlubová ní jejich vlastního ná zoru. To ale je v jejich oč ích dů kazem sprá vnosti ná zoru dosavadního. Vů dce, který poznal nesprá vnost platformy svých obecných politických ná zorů a musíji tedy opustit, jedná rozumně pouze tehdy, je-li ochoten vyvodit z pozná nídosavadních chybných ná zorů poslednídů sledek. Musív tomto př ípadě odstoupit od výkonu dalšípolitické č innosti. Protože se užjednou zmýlil v zá kladních poznatcích, mů že se to stá t i podruhé. V žá dném př ípadě užnemá prá vo
požívat dů vě ry spoluobč anů nebo ji dokonce vyžadovat. Jak má lo se ovšem dnes taková slušnost vyskytuje, o tom svě dč ícelková zvrhlost lů zy, která se v této době cítíbýt povolá na "dě lat" do politiky. Sotva kdo z nich je k tomu povolá n. Kdysi jsem se vyhýbal veř ejným vystoupením, i kdyžmyslím, že jsem se zabýval politikou víc nežmnozíjiní. Jen v nejužším kruhu jsem mluvíval o tom, co hýbalo mým nitrem nebo co mne př itahovalo. Tyto promluvy v úzkém kruhu mě ly v sobě mnoho dobrého: nauč il jsem se sice méně "mluvit", ale zato pozná vat lidi v jejich č asto neskuteč ně primitivních ná zorech a ná mitká ch. Př itom jsem neztrá cel č as a možnost školit se a dá l se vzdě lá vat. Př íležitost k tomu nebyla nikde v Ně mecku tak př íznivá , jako ve Vídni. Všeobecné politické myšleni bylo ve staré podunajské monarchii zprvu vě tšía rozsá hlejšínežve starém Ně mecku téže doby, s výjimkou č á sti Pruska, Hamburku a pobř ežíSeverního moř e. Pod označ ením "Rakousko' chá pu v tomto př ípadě ono územíhabsburské ř íše, které diky Ně meckému osídlenínejenže dalo historický podně t k vytvoř enítohoto stá tu, ale výhradně toto obyvatelstvo mě lo potř ebnou sílu, která tomuto politicky a kulturně tak umě lému útvaru dá vala po mnoho staletí vnitř níkulturníživot. Postupem doby zá visel stá t a jeho budoucnost stá le více na udrženítohoto zá rodku budoucíř íše. Jestliže dě dič né země tvoř ily srdce habsburské ř íše, které hnalo č erstvou krev do krevního obě hu stá tního a kulturního života, pak Vídeňbyla mozkem a vů lí zá roveň. Užve vně jšíoká zalosti Vídně spoč ívala síla vlá dnoucíkrá lovny, která sjednocovala tento ná rodnostníkonglomerá t, aby ná dherou a vlastníkrá sou dala zapomenout na zlé př íznaky stá ř ícelého stá tu. Ažř íšízmítaly krvavé boje jednotlivých ná rodností, cizina a zvlá ště Ně mecko vidě lo pouze př ívě tivýobraz tohoto mě sta. Klam byl o to vě tší, že Vídeňprožívala v té době jižsvů j poslednía nejvě tšíviditelný rozmach. Pod vedením vskutku geniá lního starosty ožila úctyhodná rezidence císař e staré ř íše ještě jednou zá zrač ným mladým životem. PoslednívelkýNě mec, kterého zrodil ná rod kolonistů východníMarky, nepatř il oficiá lně do ř ad takzvaných "stá tníků , avšak tím, že tento Dr. Luear jako starosta "ř íšského hlavního a rezidenč ního mě sta Vídně " podá val jeden nevídaný výkon za druhým a lze ř íct ve všech oblastech komuná lního hospodá ř stvía kulturnípolitiky, posílil srdce celé ř íše a oklikou se vlastně stal vě tším stá tníkem nežvšichni tehdejší takzvaní"diplomaté" dohromady. Jestliže se mnohoná rodnostnízemě jménem "Rakousko" př ece jen zhroutilo, nemluvíto proti politickým schopnostem Ně mectvíve staré východníMarce, nýbrž byl to nutnývýsledek nemožnosti udržet natrvalo pomoci deseti milionů lidí padesá timiliónový stá t rů zných ná rodností, k č emužnebyly dá ny vč as naprosto př esné podmínky. RakouskýNě mec myslel víc nežušlechtile. Byl vždy zvyklý žít v rá mci velké ř íše a neztratil nikdy cit pro úkoly s tím spojen‚. Byl jediný v tomto stá tě , kdožvidě l za hranicemi té které korunnízemě ještě hranice ř íše, kdyžho osud oddě lil od společ né Ně mecké vlasti, stá le se ještě pokoušel zvlá dnout obrovsky úkol: udržet pro ně mectvíto, co si jeho př edkové kdysi v nekoneč ných bojích vybojovali na východě . Př itom je tř eba uvá žit, že se tak mohlo stá t pouze rozdě lenou silou: srdce a vzpomínky tě ch nejlepších nikdy nepř estaly cítit se svou
společ nou mateř skou zemi, jejížzbytek teď zů stal domovem. Užvšeobecnýobzor rakouských Ně mců byl pomě rně široký. Jejich hospodá ř ské vztahy zahrnovaly č asto témě řcelou mnohotvá rnou ř íši. Témě řvšechny velké podniky byly v jejich rukou, ř ídícípersoná l, technici a úř edníci se vě tšinou rekrutovali prá vě zde. Byli také nositeli zahranič ního obchodu, pokud židovstvo nevztá hlo ruku na tuto pravlastnídoménu. Politicky drželi stá t ještě pohromadě . Služba v armá dě vedla do dá li za tě sné hranice domova. Rakousko-ně meckýrekrut narukoval patrně k Ně meckému regimentu, ale regiment mohl být ležením v Hercegovině zrovna tak jako ve Vídni nebo v Halič i. Dů stojnickýsbor byl stá le ještě ně mecký, vyššíúř ednictvo př evá žně také. Ně mecké byly i umě ni a vě da. Nehledě na kýč nejnově jších umě leckých smě rů , jehožprodukci by bez problémů zvlá dl i ná rod negrů . Pouze Ně mec byl vlastníkem a šiř itelem skuteč ného umě leckého smýšleni. v hudbě , architektuř e, sochař stvía malíř stvíbyla Vídeň nevyč erpatelnou studnicí, která , anižkdy vyschla, zá sobovala celou monarchii. Ně mci byli také nositeli veškeré zahranič nípolitiky, odhlédneme-li od ně kolika Maďarů . Př esto byl marnýkaždýpokus udržet tuto ř íši, poně vadžchybě l zá sadní př edpoklad pro to, aby mohl rakouský mnohoná rodnostnístá t existoval, jediná možnost, jak př ekonat odstř edivé síly jednotlivých ná rodnostíje uř ídit stá t centrá lně a tak ho také vnitř ně organizovat, neboťjinak nenístá t myslitelný. V rů zných svě tlých okamžicích př išlo pochopeníz "nejvyšších míst" pouze proto, aby bylo vě tšinou v krá tké době zase zapomenuto nebo jako tě žko proveditelné odsunuto stranou. Jaká koliv myšlenka více federativního uspoř á dá ní ř íše se musela nutně minout úč inkem, protože chybě l zá rodek silné stá tní zastř ešujícímoci. K tomu př istupovaly ještě dalšípodstatné‚vnitř nípř edpoklady rakouského stá tu a to vztahy k Ně mecké ř íši v Bismarkově pojetí. V Ně mecku se jednalo pouze o př ekoná nípolitických tradic, protože společ nýkulturnízá klad tu byl vždy. ř íše zahrnovala př edevším př íslušníky jednoho ná roda, pomineme-li pramalých cizích stř ípků . V Rakousku tomu bylo naopak. Tady neexistovala politická vzpomínka na vlastni velikost jednotlivých zemí- s výjimkou Maďarska - buď to vů bec, nebo byla houbou č asu smazá na nebo př inejmenším rozmazá na a nezř etelná . Zato se vyvinuly v tomto stoletínacionalismu v rů zných zemích ná rodnostnísíly, jejichž př ekoná níbylo o to tě žší, že se na okrajích monarchie zač aly tvoř it ná rodnístá ty, spř ízně né s jednotlivými rakouskými ná rodnostními stř ípky rasově a mě ly tedy vě tšípř itažlivost, nežtomu bylo možné naopak pro rakouské Ně mce. Sama Vídeň užnemohla natrvalo v tomto boji obstá t. S rozvojem Budapešti jako velkomě sta dostala Vídeň soupeř ku, jejímžcílem užnebyla celá společ ná monarchie, ale posíleníjedné jejíč á sti. V krá tké době mě la ná sledovat Praha, potom Lvov, Ljubljana atd. Se vzestupem tě chto kdysi provinč ních mě st na velkomě sta jednotlivých zemíse vytvá ř ela také stř ediska jejich kulturního života. Tím se dostalo ná rodně politickým instinktů m duchovni zá kladny a duchovního prohloubení. Jednou musel př ijít okamžik, kdy tyto hnacísíly se staly silně jšínež síla společ ných zá jmů a Rakousko bylo ztraceno. Prů bě h tohoto vývoje je možné sledovat od smrti Josefa II. Tempo tohoto vývoje bylo zá vislé na ř adě faktorů , které spoč ívaly zč á sti v monarchii samé, zč á sti byly výsledkem zahranič ně politického
postaveníř íše. Jestliže vů bec byla vů le zač ít boj za udrženítohoto stá tu a zvítě zit v ně m, potom mohla vést k cíli pouze bezohledná a vytrvalá centralizace. Bylo tř eba zá sadně stanovit jednotnýúř ednístá tníjazyk, který zdů razňuje č istě formá lnísouná ležitost a která př edstavuje technický pomocnýprostř edek, bez ně jžnemů že jednotný stá t existovat. Rovně žtak škola a vyuč ová nímohly jen tímto způ sobem vypě stovat jednotné stá tnísmýšleni. Toho se nedalo dosá hnout jednou za deset nebo dvacet let, nýbržse muselo poč ítat ve staletích, tak jako ve všech kolonizá torských otá zká ch, kde je dů ležitě jšívytrvalost nežsíla okamžiku. Rozumíse samo sebou, že jak stá tnísprá va tak i politické vedeníby musely být vykoná vá ny př ísně jednotně . Bylo pro mne nesmírně pouč né zjistit, proč se tak nestalo, nebo lépe ř eč eno, proč to nebylo uč ině no. Jen ten, kdo zavinil toto opomenutí, mě l vinu na zhroucení Rakouska. Staré Rakousko bylo více nežjiný stá t vá zá no na rozsah svého ř ízení. Neboť tady chybě l fundament ná rodního stá tu, který má v síle ná roda stá le ještě moc, jež ho udržíi kdyžselže vedení. Jednotný ná rodnístá t mů že ně kdy díky př irozenému konservatismu svého obyvatelstva a s níspojená odolnosti sná šet kupodivu velmi dlouhá obdobínejhoršísprá vy a vedenístá tu, anižby se tím ně jak vnitř ně zhroutil. Je to jako by v takovém tě le užnebyl duch, jako by byl mrtev, odumř el, ažse najednou domně le mrtvá opě t zvedne a dá ostatnímu lidstvu znamenísvé neznič itelné životnísíly. Jinak je tomu ale v ř íši, která sestá vá z rů zných ná rodů a nedržíji pohromadě společ ná krev, nýbržspoleč ná pě st. Tady každá slabost vedenínekonč ízimním spá nkem stá tu, ale probuzením všech individuá lních instinktů , ježjsou v krvi a nemohly se v př edchozídobě rozvíjet. Jen staletíspoleč né výchovy, společ né tradice, společ né zá jmy atd. mohou zmírnit toto nebezpeč í. Proto jsou takové stá tní útvary - č ím mladšíjsou - více zá visle na moci vedenía č asto, jako dílo význač ných ná silníků a hrdinů ducha, se jižpo smrti svého velkého zakladatele rozpadají. Ale ani po staletích trvá ni nenítoto nebezpeč ípř ekoná no, jen dř ímá , aby se najednou probudilo, jakmile slabost společ ného vedení, síla výchovy a vznešenost tradice užnemohou př emoci rozmach touhy rů zných kmenů po vlastním životě . Je tragickým osudem Habsburského Domu, že toto nepochopil. Jen jednomu z nich uká zal osud pochodnína budoucnost jeho země , potom však tato pochodeň uhasla navždy. Josef II., ř ímský císařná roda ně meckého, si uvě domoval s velkými obavami, že jeho dů m, vytlač ený na samý okraj ř íše, by jednoho dne zmizel ve víru Babylonu ná rodů , kdyby neodč inil v posledníhodině to, co otcové zameškali. S nadlidskou silou se vzepř el tento "př ítel lidí" proti nedbalosti př edků a pokusil se za deset let dohnat to, co bylo zamešká no za staletípř edtím. Kdyby mu bylo dopř á no alespoň č tyř icet let pro jeho dílo a kdy alespoň dvě generace po ně m v tomto díle pokrač ovaly stejným způ sobem, pravdě podobně by se zá zrak podař il. Avšak když po deseti letech vlá dy zemř el, umoř en na tě le i na duchu, šlo s ním do hrobu i jeho dílo, aby užnikdy neprocitlo a zesnulo navždy v kapucínské hrobce. Jeho
ná sledníci na tento úkol nestač ili ani duchem, ani odhodlá ním. Kdyžpotom v Evropě vzplanuly prvnírevoluč nípř íznaky nové doby, zač aly se postupně př ená šet i na Rakousko. A kdyžnakonec vypukl požá r, byl rozdmýchá vá na nikoliv sociá lními, společ enskými nebo obecně politickými př íč inami, ale spíš ná rodnostními hnacími silami. Revoluce roku 1848 mohla být užvšude tř ídním bojem, avšak v Rakousku to byl poč á tek boje rasového. Ně mci tehdy zapomně li na svů j pů vod nebo ho neuzná vali, dali se do služeb revoluč ního vzbouř enía tím zpeč etili svů j osud. Pomá hali probouzet ducha zá padnídemokracie, který je v krá tké době př ipravil o zá klady jejich existence. Vytvoř ením parlamentního zastupitelského orgá nu bez př edchozího stanovenía upevně ni společ ného stá tního jazyka byl položen zá kladní ká men konce př evahy ně mectvív monarchii. Od tohoto okamžiku byl ztracen i stá t. Vše, co nyníná sledovalo, bylo jen historickým procesem rozpadu jedné ř íše. Sledovat tento rozklad bylo otř esné i pouč né zá roveň. V mnoha tisících forem probíhal výkon rozsudku dě jin. Velká č á st lidíbyla slepá k procesu rozpadu a to jen potvrdilo vů li Bohů ke znič eníRakouska. Nechci se tu ztrá cet v podrobnostech, neníto úkolem této knihy. Chci jen dů kladně sledovat ony procesy, které obsahujístá le stejné př íč iny zká zy ná rodů a stá tů a majívýznam také pro naši dobu a které nakonec napomohly k zajiště ní zá kladů mého politického myšleni. Mezi institucemi, na kterých bylo rozežírá nírakouské monarchie nejzř etelně jší, a to i pro mě šťá ky, kteř íjinak nejsou nadá ni zvlá šťostrým zrakem, byla na prvním místě ta, která mě la být nejsilně jší- parlament, v Rakousku zvanýŘ íšská rada. Vzor této korporace má svů j pů vod v Anglii, v zemi klasické "demokracie". Odtud bylo př evzato celé toto obšťastňujícízař ízenía př esazeno pokud možno beze změ ny do Vídně . V poslanecké a panské sně movně slavil anglický dvoukomorový systém své vzkř íšení. Kdyžkdysi Berry nechal vyrů stat anglický parlamentnípalá c z vln Temže, sá hl do dě jin britské svě tové ř íše a vytá hl odtud šperk pro 1200 výklenků , konsol a sloupů své ná dherné stavby. V sochař ském a malíř ském umě níse stal dů m lordů a dů m lidu chrá mem slá vy ná roda. PrvnípotížVídně zač íná užtady. NeboťkdyžDr. Hansen dokonč il posledníštít na mramorovém domě nové sně movny ná rodů , pro okrasu mu nezbylo jižnic jiného nežpokusit se o výpů jč ku z antiky. Ř ímštía ř eč tífilozofové krá šlíteď tuto divadelníbudovu "zá padnídemokracie" a v symbolické ironii se př es dva domy rozjíždě jído č tyřsvě tových stran kvadrigy a skýtajítak nejlepšíobraz ně kdejšího ruchu uvnitři venku. Neboť"ná rodnosti" by považovaly za urá žku a provokaci, kdyby v tomto díle byly velebeny rakouské dě jiny, podobně jako v ř íši samotné se osmě lili ažpo duně níbitev svě tové vá lky umístit na Wallotově stavbě Ř íšského sně mu v Berlíně ná pis s vě nová ním ně meckému ná rodu. Kdyžjsem v necelých dvaceti letech vešel poprvé do ná dherné stavby na Franzensringu, abych byl jako divá k a posluchač př ítomen schů zi poslanecké sně movny, byl jsem zachvá cen pocity velké nevole. Parlament jsem nená vidě l odjakživa, ale vů bec ne jako instituci jako takovou.
Naopak, jako svobodomyslný č lově k jsem si nedovedl jiný způ sob vlá dy př edstavit, neboťmyšlenka na ně jakou diktaturu by mi př i mém vztahu k habsburskému domu př ipadala jako zloč in proti svobodě a rozumu. Nemá lo k tomu př ispě la má ná ruživá č etba novin, která mi, anižbych to sá m tušil, naoč kovala obdiv k anglickému parlamentu, kterého jsem se nemohl jen tak zbavit. Dů stojnost, se kterou se tam i v dolnísně movně vě nujísvým úkolů m (jak ná m to krá sně líč il ná š tisk), mi silně imponovala. Mohla snad existovat ně jak vznešeně jšíforma vlá dy jednoho ná rodního společ enství? Prá vě proto jsem byl nepř ítelem rakouského parlamentu. Považoval jsem formu celého jeho vystupová níza nedů stojnou velkého vzoru. Teď k tomu př ibylo ná sledující: Osud ně mectvív rakouském stá tě z visel na jeho postavenív Ř íšské radě . Aždo zavedenívšeobecného a tajného hlasovacího prá va existovala v parlamentu ještě ně mecká majorita, i kdyžbezvýznamná . Užtento stav byl na pová ženou, protože vzhledem k ná rodně nespolehlivému postoji sociá lnídemokracie vystupovala tato v kritických otá zká ch týkajících se ně mectvívždy proti ně meckým ná rodním zá jmů m, aby si neodradila stoupence z jednotlivých ná rodů . Užtehdy nemohla být sociá lnídemokracie považová na za ně meckou stranu. Se zavedením všeobecného volebního prá va př estala existovat i jistá č íselná ně mecká př evaha. Odně mč ová ní stá tu užnestá lo nic v cestě . Ná rodnípud sebezá chovy mi užtenkrá t brá nil, aby z tohoto dů vodu zvlá šť miloval zastoupení, v ně mžně mectvínebylo zastupová no, nýbržzrazová no. Ale to byly nedostatky, jako mnohé jiné, ježnelze př ipisovat vě ci samé, nýbrž rakouskému stá tu. Uždř íve jsem se domníval, že ani př ípadné obnoveníně mecké vě tšiny v zastupitelských orgá nech stá tu nebude mít zá sadnívýznam, pokud starý stá t bude existovat. S takovým postojem jsem poprvé vstoupil do prostor posvá tných i sporných. Ovšem pro mne byly posvá tné jen díky vznešené ná dherné stavbě . Zá zrač né helénské domy na ně mecké pů dě . Ale vzá pě tíjsem byl pobouř en, kdyžjsem vidě l to ubohé divadlo, ježse konalo př ed mýma oč ima! Bylo př ítomno ně kolik stovek tě chto zá stupců lidu, mě li prá vě zaujmout stanovisko k jakési dů ležité hospodá ř ské otá zce. Stač il mi jeden den a mě l jsem podně t k př emýšlení na týdny. Obsah př edneseného byl na skuteč ně sklič ující"výši", pokud vů bec tomu žvaně níbylo rozumě t, neboťně kteř ípá nové nemluvili ně mecky, nýbržsvými slovanskými mateř skými jazyky č i jejich dialekty. Mě l jsem př íležitost to, co jsem dosud znal jen z č etby novin, slyšet na vlastníuši. Vzrušený dav kř ič ícíjeden př es druhého ve všech tóniná ch, zdivoč elá masa, a nad tím vším nevinný starý strýc, snažícíse v potu tvá ř e se zvonkem v ruce vykř ikovat vá žné prosby i hrozby, aby zjednal domu opě t dů stojnost. Musel jsem se smá t. O ně kolik týdnů pozdě ji jsem tam byl opě t. Obraz se změ nil, nebyl k pozná ní. Sá l byl úplně prá zdný. Dole se spalo.. Ně kolik poslanců bylo na svých místech, zívali jeden na druhého, jeden mluvil. Př ítomen byl místopř edseda sně movny a hledě l evidentně znudě n do sá lu. Rok klidného pozorová ni stač il k tomu, abych svů j pů vodníná zor na podstatu této instituce beze zbytku změ nil a v tomto se utvrdil. Vnitř ně užjsem nezaujímal
postoj ke znetvoř ené formě parlamentarismu, kterou tato myšlenka v Rakousku mě la, ne, teď užsem nemohl parlament jako takový uzná vat. Aždosud jsem vidě l neště stírakouského parlamentu v absenci ně mecké majority, nyníjsem ale vidě l neblahý osud v podstatě této instituce vů bec. Napadla mne tehdy celá ř ada otá zek. Zač al jsem se dů kladně seznamovat s demokratickým principem stanovenívě tšiny jako zá kladu celé této instituce. Nemenšípozornost jsem ale vě noval i duchovním a morá lním kvalitá m oně ch pá nů , ježbyli vyvoleni svými ná rody, aby sloužili tomuto úč elu. Poznal jsem tak souč asně instituci i jejínositele. Bě hem ně kolika let jsem si pak z poznatků a ná zorů vytvoř il plastickýobraz "nejdů stojně jšího" jevu nové doby: parlamentá ř e. Vštípil jsem si ho ve formě , která užnikdy poté nedoznala podstatné změ ny. Také tentokrá t mě praktická výuka zkušenosti uchrá nila od toho, že jsem se neutopil v teorii, ježse mnohým jevína prvnípohled tolik svů dná , avšak př esto patř i k úpadkovým jevů m lidstva. Demokracie dnešního zá padu je př edchů dcem marxismu, který by bez níbyl nemyslitelný. Dá vá živnou pů du tomuto svě tovému moru, v jehožprostř edíse ná kaza šíř í. Ve své vně jšíformě , v parlamentarismu, vytvoř ila smě šnývýplod z blá ta a ohně , ale oheň, jak se bohužel zdá , užasi vyhoř el. Musím být osudu víc nežvdě č ný, že mi i tuto otá zku př edložil k ř ešeníještě ve Vídni, neboťje možné, že by mi byla odpově ď v tehdejším Ně mecku př íliš usnadně na. Kdybych byl poznal smě šnost této instituce zvané "parlament" nejdř íve v Berlíně , propadl bych možná opaku a zdá nlivě bez dů vodu se postavil na stranu tě ch, kteř íspatř ovali blaho ř íše ve výhradné podpoř e síly myšlenky císař stvía př esto stá li, cizía slepí, proti lidu a době . V Rakousku toto možné nebylo. Tady se nedalo tak lehce upadat z jedné chyby do druhé. Jestliže byl parlament neschopný, platilo to pro Habsburky ještě mnohem víc - v žá dném př ípadě méně . Pouhým odmítá ním "parlamentarismu" to zde nekonč ilo, neboťpak zů stá vala otevř en otá zka: co teď ? Odmítnutía odstraně ní Ř íšské rady by znamenalo, že celá vlá dni moc by zů stala habsburskému domu - pro mě zcela nesnesitelná myšlenka. Obtížnost tohoto zvlá štního př ípadu mne př ivedla k dů kladně jším úvahá m o tomto problému, cožby se jinak asi v tak mladém vě ku nestalo. Na prvním místě a nejvíc jsem př emýšlel o zř ejmé absenci jakékoli zodpově dnosti jednotlivých osob. Parlament uč iníně jaké rozhodnutí, jehož dů sledky mohou být sebezhoubně jšía nikdo za to nenese odpově dnost, nikdo nemů že být nikdy hná n k zodpově dnosti. Nebo je snad zodpově dnostíto, že po ně jakém krachu odstoupívlá da, která to zavinila, nebo se změ níkoalice č i dokonce se rozpustíparlament? Cožpak mů že vů bec byt kolísajícívě tšina lidívolá na k zodpově dnosti? Cožpak nenímyšlenka každé odpově dnosti vá zá na na osobu? Mů že se v praxi stá t, že vedoucíosoba ve vlá dě je volá na k zodpově dnosti za č iny, jejichžpů vod a provedeníje př ipisová no výluč ně na konto vů le a ná klonnosti vě tšiny lidí? Anebo: nemá být úkolem vedoucího stá tníka plodit tvů rč ímyšlenky, namísto aby tento úkol spoč íval v umě ni vysvě tlovat genialitu svých ná vrhů stá du beranů s dutými hlavami a pak si vyžebrá vat jejich souhlas?
Je kritériem stá tníka, zda ovlá dá umě ni př emlouvá nítak dobř e, jako umě ní stá tnické moudrosti v př ijímá ni velkých smě rnic a rozhodnutí? Je neschopnost vů dce doká zá na tím, že se mu nepodař ilo získat pro urč itou ideu vě tšinu ná hodně více č i méně č istými způ soby dohromady sehnaného houfu? Pochopil vů bec tento houf ně jakou myšlenku dř íve, nežúspě ch proká zal jejívelikost? Nenísnad každý geniá lníč in na tomto svě tě viditelným protestem génia proti neteč nosti masy? Co má ale udě lat stá tník, kterému se nepodař ívlichotit se houfu natolik, aby získal jeho př ízeňpro své plá ny? Má si je koupit? Anebo se má vzhledem k hlouposti svých spoluobč anů vzdá t realizace životně dů ležitých úkolů a stá hnout se do ústraní, nebo má zů stat? Nedostá vá se v takovém př ípadě skuteč nýcharakter do neř ešitelného konfliktu mezi pozná ním a slušností, nebo lépe ř eč eno poctivým myšlením? Kde tu vede hranice oddě lujícíobecnou povinnost od zá vazku osobní cti? Nemusísi každý opravdový vů dce zaká zat, aby byl takovým způ sobem degradová n na politického kšeftař e? A naopak: nemusíse teď každýkšeftařcítit povolá n "dě lat" do politiky, poně vadžkoneč nou zodpově dnost neponese on, nýbrž ně jakýneuchopitelný houf? Nemusívést ná š vě tšinovýprincip k demolici vů dcovské myšlenky vů bec? Domnívajíse lidé, že pokrok tohoto svě ta pochá zíz mozků vě tšin a ne z hlav jednotlivců ? Nebo snad mů žeme v budoucnosti tento př edpoklad lidské kultury postrá dat? Nejevíse snad dnes nezbytně jšínežkdykoliv dř íve? Parlamentníprincip vě tšinového rozhodová níodmítá autoritativníosobnost a stavína jejímísto poč et daného houfu a hř ešítím proti zá kladním aristokratickým myšlenká m př írody, př ič emžovšem jejíná zor na šlechtu nemusíbýt v žá dném př ípadě ztě lesně n v dnešnídekadenci našich souč asných horních deseti tisíc. Jaké zpustošenítato instituce moderního parlamentarismu místo vlá dnutí způ sobuje si ovšem č tená řžidovských novin nedovede př edstavit, pokud se nenauč il samostatně myslet a analyzovat. Tento tisk je v prvé ř adě př íležitostípro neuvě ř itelné zaplavová nícelého politického života podř adnými jevy našich dnů . Zatímco opravdový vů dce se bude stahovat z politické č innost, která vě tšinou nemů že spoč ívat ve výkonné tvů rč íprá ci, ale spíše v licitaci a handrková nío př ízeň vě tšiny, bude prá vě tato č innost vyhovovat malému duchu a př itahovat ho. Č ím nepatrně jšího ducha a schopnostítakovýobchodník s ků žemi dnes je, č ím jasně ji mu vlastníná zor ozř ejmuje ubohost jeho vlastního zjevu, tím více bude chvá lit systém, kterýod ně j nevyžaduje sílu a genialitu obra, nýbržspíše bere za vdě k mazanosti vesnického rychtá ř e a dokonce vidíradě ji tento druh moudrosti nežtu, jížmě l Perikles. Př itom se nemusítakovýhlupá k nikdy trá pit odpově dnostíza své pů sobení. Je této starosti zbaven, neboťdobř e ví, že ažje výsledek jeho "stá tnického" žvaně ní jakýkoliv, jeho konec je uždá vno zapsá n ve hvě zdá ch: jednoho dne bude muset uvolnit místo jinému, prá vě takovému duchu jako je on sá m. Neboťznamením takového úpadku je mimo jiné to, že poč et velkých stá tníků narů stá prá vě tou mě rou, jakou klesá mě ř ítko jednotlivce. S rostoucízá vislostína parlamentních vě tšiná ch se bude muset ale zmenšovat, poně vadžvelcíduchové budou odmítat být blízcílidíneschopných a žvanilů , a naopak, reprezentanti hlouposti, tj: hlouposti, nená vidínic víc nežhlavu, která nad nimi vyniká .
Je vždy př íjemnýpocit vě dě t, že v č ele mě stského zastupitelstva v Kocourkově je vů dce, jehožmoudrost odpovídá úrovni př ítomných: každý je rá d, že se mů že č as od č asu blýsknout svým duchem, ale př edevším, mů že-li být mistrem Petr, proč tedy ne taky jednou Pavel? Nejniterně ji však odpovídá tento vyná lez demokracie jedné naši vlastnosti, jež př erostla v poslednídobě v ostudu, totižzbabě losti velké č á sti našeho takzvaného "vů dcovství". Jaké ště stí, kdyžse mohou př i všech skuteč ných a alespoň trochu významných rozhodnutích schovat pod šosy takzvané majority! Podívejme se na jednoho takového politického rošťá ka, jak ustaraně si vyžebrá vá souhlas vě tšiny ke každému koná ní, aby si tak zajistil potř ebné druhy ve zbrani a mohl ze sebe shodit bř emeno odpově dnosti. To je také hlavnídů vod, proč je takovýdruh politické č innosti muži v já dru slušnému a odvá žnému odporný a proč ho nená vidí, zatímco všechny bídné charaktery př itahuje. Kdo nechce osobně př evzít zodpově dnost a hled úkryt, je zbabě lý lump. Bude-li se jednou vedení ná roda sklá dat z takových ubožá ků , velice brzy se to zle vymsti. Nikdo nebude mít odvahu rozhodně jednat, každý radě ji př ijme nejpotupně jšízneuctě ni, nežaby se vzchopil k ně jakému rozhodnutí, užtu př ece nenínikdo takový, kdo by byl ochoten, dá t svou osobu a svou hlavu do služeb realizace bezohledného rozhodová ní. Neboťjedno nesmíbýt zapomenuto: majorita nemů že ani zde nahradit skuteč ného muže. Je vždy pouhou zá stupkyni hlouposti a zbabě losti. Jako sto prá zdných hlav nenahradíjednoho moudrého, tak ze sta zbabě lců nevyjde hrdinské rozhodnutí. Avšak č ím menši je zodpově dnost jednotlivých vů dců , tím vě tšíje poč et tě ch, kteř íse budou i př es svou ubohou úroveň rovně žcítit být povolá ní, dá t ná rodu k dispozici své nesmrtelné síly. Ano, užvů bec nebudou mu.set č ekat, ažpř ijdou koneč ně i oni na ř adu, stojív nekoneč né frontě a s bolestnou lítostípoč ítajíty, kteř í stojípř ed nimi a témě řvypoč ítá vajíhodinu, kdy se podle lidského uvá ženi dostanou na tah. Toužítedy po každé změ ně v úř adu, o ně mžsnía jsou vdě č níza každý skandá l, který tu ř adu př ed nimi proklestí. Jestliže však ně kdo nechce z obsazeného místa odstoupit, pociťujíto témě řjako porušenísvaté smlouvy společ né solidarity. Pak zač nou být zlomyslnía nedajípokoj aždo té doby, kdy je ten nenasyta koneč ně svržen a dá své teplé místo k dispozici. Zato se hned tak brzy na žá dné místo nedostane. Neboťje-li jedna z tě chto stvů r př inucena vzdá t se svého místa, bude se ihned pokoušet vsunout se znovu ně kam do ř ady č ekajících, pokud ji nezadržípokř ik a nadá vky ostatních. Výsledek toho všeho jsou dě sivě rychlé změ ny na nejdů ležitě jších místech a úř adech takového stá tu, tedy skuteč nost, která v každém př ípadě pů sobínepř íznivě , ně kdy ažkatastrofá lně . Neboťtomuto mravu padne za obě ťnejen hlupá k a č lově k neschopný, ale č asto i opravdový, skuteč ný vů dce, jestliže osud vů bec ještě doká že takového č lově ka na toto místo dosadit. Jakmile to jednou vejde ve zná most, zešikuje se ihned sevř ena obranná fronta, zejména kdyžtaková hlava, anižby pochá zela z vlastních ř ad, si př esto troufá proniknout do vznešené společ nosti. Tito lidé tu chtě jíbýt jen sami mezi sebou a jako společ ného nepř ítele nená vidíkaždého, kdo by mohl být jednič kou mezi nulami. A v tom ohledu je instinkt tím ostř ejší, č ím více mů že chybovat kdekoliv
jinde. Dů sledkem bude stá le se rozšiř ujícíduchovnízbídač ová nívedoucích vrstev. Co z toho plyne pro ná rod a pro stá t, mů že každý zvá žit sá m pokud ovšem sá m nená ležík téže skupině "vů dců ". Staré Rakousko vlastnilo parlamentnívlá du v č isté podobě . Př edsedové vlá d byli sice jmenová ni císař em a krá lem, avšak toto jmenová ni nebylo nič ím jiným nežvýkonem parlamentnívů le. V licitaci a handrková nío jednotlivá ministerská místa bylo však Rakousko typickou zá padní demokracií. Výsledky odpovídaly do praxe př evedeným zá sadá m. Zejména výmě ny jednotlivých osobnostíprobíhaly ve stá le kratších intervalech, ažse staly skuteč nou honbou. Stejnou mě rou klesala velikost "stá tníků , ažkoneč ně zů stal onen malý typ parlamentního kšeftař e, jehožstá tnická hodnota byla stá le více mě ř ena a uzná vá na podle toho, jak se mu dař ilo slepovat dané koalice, tj. prová dě t ty nejpokleslejšípolitické obchody, které výhradně doká žou zdů vodnit vhodnost tě chto zá stupců lidu pro politickou prá ci. V této oblasti zprostř edková vala vídeňská škola ty nejlepšídojmy. Neméně mě př itahovalo porovná vá níschopnostía znalostítě chto zá stupců lidu s úkoly, které na ně č ekaly. Ovšem bylo tř eba se chtě nechtě blíže zabývat duševním horizontem tě chto ná rodních vyvolenců , př ič emžnebylo možné vyhnout se procesů m vedoucím k odhalenítě chto skvostných jevů v našem veř ejném životě a nevě novat jim nutnou pozornost. Také způ sob, jakým byly skuteč né schopnosti tě chto pá nů dá vá ny do služeb vlasti a byly používá ny, tedy technickýproces jejich č innosti, stá l za dů kladné studium a prozkoumá ní. Celkovýobraz parlamentního života se jevil o to žalostně jší, č ím vě tšíbylo odhodlá níproniknout do vnitř ních vztahů a studovat osoby a vě cné zá klady bezohlednosti s ostrou objektivitou. Ano, to je velmi vhodné vzhledem k instituci, jejížnositelé poukazujív každé druhé vě tě na "objektivitu" jako jediný sprá vný zá klad veškerých úvah a stanovisek. Podívejme se na tyto pá ny a zá kony jejich hoř kého bytía budeme se divit výsledku. Neexistuje žá dný jinýprincip, který- objektivně vzato - je tak nesprá vný, jako princip parlamentní. Mů žeme př itom dospě t ažk tomu, jak se pá ni zá stupci lidu ke svému úř adu a dů stojenstvídostá vají, nehledě na způ sob jejich volby. Že se tu jedná skuteč ně jenom o nepatrný zlomek naplně níobecného př á níč i dokonce požadavku, svitne ihned každému, komu je jasné, že politické znalosti široké masy nejsou naprosto vyvinuté natolik, aby samy o sobě dospě ly k urč itým obecným politickým ná zorů m a vyhledaly osoby, ježtu př ipadajív úvahu. Aťužvýrazem "veř ejné míně ní" označ ujeme cokoliv, spoč ívá jeho význam jen v nepatrné míř e ve vlastních zkušenostech nebo dokonce v poznatcích jednotlivce, nýbržnaopak v př edstavě , ježvzniká jako dů sledek nesmírně dů razné a vytrval‚ tzv. "osvě ty". Podobně jako je víra výsledkem výchovy, neboťv lidském nitru potř eba č i vyzná ní(konfese) jen dř ímá , tak i politickýná zor masy je koneč ným výsledkem ně kdy ažzcela neuvě ř itelně houževnatého a dů kladného zpracová ní duše a rozumu. Zdaleka nejvě tšípodíl na politické "výchově ", kterou označ ujeme velmi př ípadným slovem "propaganda" př ipadá na konto tisku. Ten obstará vá v prvníř adě tuto "osvě tovou prá ci" a př edstavuje tak svého druhu školu pro dospě l‚. Toto
vyuč ová níale nenív rukou stá tu, nýbržzč á sti v drá pech nanejvýš méně cenných sil. Ve Vídni jsem mě l jako mladý č lově k nejlepšípř íležitost dobř e poznat majitele a duchovníproducenty tohoto stroje na výchovu mas. Zpoč á tku jsem se musel divit, v jak krá tkém č ase bylo této velmoci umožně no vyrá bě t urč ité míně ní, i kdyžse př itom jednalo o naprostou falzifikaci nepochybně existujících všeobecných vnitř ních př á nía ná zorů . Za ně kolik dnů se ze smě šné vě ci udě lala významná stá tní akce, a naopak, v téže době propadly do zapomně níživotně dů ležité problémy, lépe ř eč eno byly z pamě ti a vzpomínek masy vykradeny. Bě hem ně kolika týdnů se podař ilo vyč arovat z nič eho ně jak jména, spojit s tě mito jmény neuvě ř itelné nadě je široké veř ejnosti a dokonce jim zajistit takovou popularitu, jaké se skuteč ně významným mužů m nedostalo za celýživot, jména, která př ed mě sícem nikdo neznal ani z doslechu, zatímco v téže době staré, osvě dč ené osobnosti stá tního nebo veř ejného života i př i nejlepším zdravípro svě t zemř ely nebo byly zahrnuty tolika bídnými potupami, že jejich jménů m hrozilo stá t se symboly ně jaké zcela urč ité podlosti č i darebá ctví. Tento hanebný židovský způ sob, jak vylít ze stovek míst najednou č estnému č lově ku na č istý odě v kbelíky nejnižších špinavých pomluv a zneuctě ní, je tř eba prostudovat a osvě tlit, aby byla sprá vně oceně na nebezpeč nost tě chto noviná ř ských lumpů . Nenínic, co by takovému duševnímu loupežnému rytíř i nebylo vhod, aby se dostal ke svým povedeným cílů m. Bude č muchat do nejsoukromě jších rodinných zá ležitosti a nedá pokoj dř íve, dokud jeho instinkt vyhledá vá nílanýžů nevyhrabe ně jakýneblahý př ípad, ježje pak urč en k tomu, aby uč inil konec nešťastné obě ti. A nenajde-li se př es dů kladné oč muchá vá níani ve veř ejném a ani v soukromém životě vů bec nic, sá hne takový chlapík prostě k pomluvá m, v pevné víř e, že vždycky ně co na obě ti ulpía že stoná sobným opaková ním nactiutrhač ných ř eč í, o které se postarajíjeho kamará di ve zbrani, je obě ťve vě tšině př ípadů znemožně na, př itom tito lumpové nepodniknou nic z vě rohodných a pro jiné pochopitelných dů vodu. Bů h chraň! Takový strašá k zaútoč ína své okolívelmi darebá ckým způ sobem a zahalíse do mraku poč estných a úlisných frá zi, žvanío "noviná ř ské povinnosti" a o jiných lživých vě cech. Dokonce se odvažuje nudně žvanit na zasedá ních a kongresech, tedy na akcích, kde se tato pohroma vyskytuje ve vě tším poč tu, o zcela zvlá štní, totižžurnalistické "cti", o nížse tam nashromá ždě ná paká ž navzá jem ujišťuje. Tato lů za však fabrikuje z více neždvou tř etin takzvané "veř ejné míně ní', z jehožpě ny pak vystupuje parlamentníAfrodité. Pro sprá vné vyléč enítě chto praktik a jejich prolhané nepravdivosti by bylo tř eba napsat celé knihy. Nejlépe a nejsná ze vysvě tlíme tento nesmyslný a nebezpeč ný lidský zmatek, jestliže porovná me demokratický parlamentarismus se skuteč nou germá nskou demokracií. Pozoruhodnost prvního spoč ívá v tom, že je zvoleno ř ekně me pě t set mužů , v poslednídobě i žen, kterým ve všem př íslušíposledníslovo. Jsou tak prakticky vlá dou, neboťi kdyžvolívlá dníkabinet, ježnavenek ř ídísprá vu stá tních zá ležitosti, je toto pouhé zdá ní. Ve skuteč nosti nemů že tato takzvaná vlá da podniknout žá dný krok, anižby si zajistila svolenívšemocného shromá ždě ní. Z tohoto dů vodu ji také nelze č init za nic odpově dnou, neboťkoneč né rozhodnutí neč inívlá da, nýbržparlamentnívě tšina. Vlá da je každopá dně pouhou
vykonavatelkou vů le vě tšiny. Jejípolitické schopnosti lze vlastně posuzovat pouze podle toho, jak doká že př etá hnout vě tšinu na svou stranu nebo jak se doká že př izpů sobit vů li této vě tšiny. Tím ale klesá z úrovně opravdové vlá dy na úroveň žebrač ky vzhledem k majoritě . Ano, jejínejnaléhavě jšíúkol teď spoč ívá pouze v tom, aby si př ípad od př ípadu buďto zajišťovala př ízeňdané vě tšiny, anebo vytvá ř ela vě tšinu novou, vlá dě více nakloně nou. Sprá vnost zá mě rů vlá dy sama o sobě nehraje roli. Tím je prakticky vylouč ena jaká koliv zodpově dnost. K jakým dů sledků m to vede, vyplývá ze zcela prosté úvahy: výsledkem vnitř nískladby oně ch pě ti set zvolených zá stupců lidu podle jejich povolá nínebo dokonce schopnostíje rozhá raný a navíc vě tšinou ubohýobraz. Nelze př ece uvě ř it tomu, že tito vyvolenci ná roda jsou také vyvolenci ducha nebo alespoňrozumu! Doufá m, že se nikdo nedomnívá , že z volebních lístků volič ů , kteř íjsou všechno jiné nežplní ducha, vyrostou hned po stovká ch ně jacístá tníci. Vů bec je tř eba ostř e vystoupit proti nesmyslu, že ve všeobecných volbá ch se zrodígéniové. Za prvé, v jednom ná rodě se najde jen jednou za velmi dlouhé obdobíjeden jediný skuteč ný stá tník a nikoliv hned sto a více souč asně , za druhé, odpor mas je proti každému géniovi př ímo instinktivní. Spíš projde velbloud uchem jehly, než-li se prostř ednictvím voleb "objeví" skuteč ně velký muž. To, co skuteč ně př esahuje normá lnímíru širokého prů mě ru, se ve svě tových dě jiná ch obvykle ohlá sísamo. Tady však hlasuje pě t set lidi více nežskromného formá tu o nejdů ležitě jších zá ležitostech ná roda, dosazujívlá dy, které si pak musíobstará vat schvá lenítohoto shromá ždě ní v každém jednotlivém př ípadě a v každé zvlá štníotá zce. Politiku tedy dě lá ve skuteč nosti oně ch pě t set. A podle toho ta politika také vě tšinou vypadá . Avšak i kdyžponechá me stranou genialitu tě chto zá stupců a pomyslíme na to, jak rů zné problémy ve zcela protichů dných oblastech č ekajína vyř ešenía rozhodnutí, pochopíme, jak neschopná musíbýt vlá dníinstituce, která i poslední rozhodovacíprá vo př ená šína masové shromá ždě nílidi, z nichžmá vždy jen nepatrný zlomek znalosti a zkušenosti v projedná vané zá ležitosti. Nejdů ležitě jší hospodá ř ská opatř eníse př edklá dajífóru, jehožč lenové majíasi jen z jedné desetiny ekonomické vzdě lá ní. To však neznamená nic jiného, nežvložit koneč né rozhodnutído rukou lidí, kterým k tomu chybíjakékoliv př edpoklady. Tak je tomu i ve všech ostatních otá zká ch. Vždy rozhoduje vě tšina lidí neznalých vě ci a neschopných. Skladba této instituce zů stá vá nemě nná , zatímco projedná vané problémy se týkajívšech oblastíveř ejného života, cožby př edpoklá dalo stá lou změ nu poslanců , kteř ítyto problémy posuzujía rozhoduji o nich. Je př ece nemožné, aby stejnílidé rozhodovali o zá ležitostech dopravy a stejně tak tř eba o otá zká ch vysoké zahranič nípolitiky. Museli by to být univerzá lní géniové, jacíse objevísotva jednou za století. Bohužel se ale vě tšinou nejedná o "hlavy", nýbržo omezené, domýšlivé a nafoukané diletanty, o duševnípolosvě t nejhoršího druhu. Odtud také prameni ona nepochopitelná lehkomyslnost, se kterou tito pá nové mluvía rozhoduji o vě cech, ježby i velkým duchů m daly dů vod k starostlivým úvahá m. Nejzá važně jšíopatř enípro budoucnost stá tu, ba i ná roda, se tu prová dě jítak, jakoby na stole ležela rozehraná partie karet a nikoliv osud rasy. Bylo by však jistě nespravedlivé domnívat se, že každýposlanec ně jakého parlamentu by byl zatížen tak nepatrným pocitem odpově dnosti. Ne, vů bec ne. Ale
tím, že tento systém nutíjednotlivce zaujímat stanoviska k otá zká m, kterým nerozumí, kazímu postupně charakter. Nikdo nenajde odvahu prohlá sit: "Pá nové, myslím, že této otá zce nerozumíme. Alespoňjá osobně vů bec ne." Ostatně nic by se nezmě nilo, protože upř ímnost by stejně nenašla pochopenía ostatníby si asi tím č estným oslem nenechali zkazit všeobecnou hru, ale kdo zná lidi, pochopí, že v takto osvícené společ nosti nikdo nechce být ten nejhloupě jšía v urč itých kruzích se č estnost rovná hlouposti. Tak bude i tento zpoč á tku č estný zastupitel př inucen dá t se na drá hu všeobecné prolhanosti a podvodů . Prá vě př esvě dč eni, že č estnost jednotlivce by na vě ci vů bec nic nezmě nila, umrtvíkaždé č estné pohnutky, které by se snad mohly u ně koho projevit. Nakonec si ještě namlouvá , že on osobně zdaleka ještě neníten nejhoršía že svou spoluúč astísnad zabrá níně č emu horšímu. Samozř ejmě lze namítnout, že jednotlivíposlanci v té č i oné vě ci sice nemají zvlá štníznalosti, ale jejich stanoviska jsou formulová na frakcí, ježř ídípolitiku svých poslanců a poradíjim, že majísvé zvlá štnívýbory, které jsou odborníky pouč ová ny víc neždost. Na prvnípohled to souhlasí. Ale vnucuje se otá zka: proč volíme pě t set lidí, jestliže pouze ně kolik z nich má potř ebnou moudrost k zaujetí stanoviska v dů ležitých Zá ležitostech? Ano, v tom je já dro pudla. Cílem našeho dnešního parlamentarismu nenívytvoř it shromá ždě ni moudrých, ale spíš sestavit hejno duševně zá vislých nul, jejichžovlá dá nípodle urč itých smě rnic je o to lehč í, č ím vě tšíje omezenost jednotlivců . Jenom tak lze dě lat v dnešnídobě stranickou politiku v tom špatném smyslu. Jen tak je možné, že utajený pů vodce se držívždy v pozadí, anižby mohl být volá n k odpově dnosti. Neboť každé, i pro ná rod škodlivé rozhodnutínebude př ipsá no na vrub jednoho z tě chto lumpů , nýbržsvaleno na bedra celé frakce. Tím odpadá jaká koliv praktická odpově dnost, neboťta mů že spoč ívat pouze v zá vazku jednotlivce a nikoliv na parlamentnížvanírně . Toto zař ízenímů že být milé a ceně né jenom nejprolhaně jšími a denního svě tla se štítícími jezevci, zatímco každý č estný, př ímý a k osobníodpově dnosti př ipravený č lově k ho musínená vidě t. Tento druh demokracie se stal také ná strojem rasy, která se pro své internícíle musíbá t slunce dnes i v budoucnu. Jenom Žid mů že vychvalovat zař ízení, ježje špinavé a falešné jako on sá m. Proti tomu stojískuteč ná germá nská demokracie svobodné volby vů dce s jeho zá vazkem plně př evzít veškerou odpově dnost za své koná ní. V této demokracii neexistuje žá dné hlasová ni majority o jednotlivých otá zká ch, nýbržrozhodová ní jediného č lově ka, který pak svým majetkem a životem stojíza svým rozhodnutím. Bude-li vznesena ná mitka, že za tě chto př edpokladů se jen ztě žínajde ně kdo, kdo bude ochoten vě novat se tak riskantnímu úkolu, je tř eba odpově dě t: Bohu díky, v tom je př ece smysl germá nské demokracie, aby se ten prvnínedů stojný snaživec a morá lnízbabě lec nedostal oklikou k vlá dě nad svými soukmenovci, ale aby užjen samotná velikost př evzaté odpově dnosti odradila neschopné a slabochy. Kdyby se ale př ece jenom ně jaký takový chlá pek pokusil sem vloudit, lze jej lehce objevit a nevybíravě okř iknout: Pryč , zbabě lý lumpe! Ustup, umažeš schody, neboťhlavní schodiště do panteonu dě jin nenípro pokrytce, nýbržpro hrdiny! K tomuto ná zoru jsem se dopracoval po dvouletém navště vová níVídeňského parlamentu. Potom už
jsem tam nechodil. Vlá da parlamentu mě la hlavnízá sluhu na oslabová níhabsburského stá tu v posledních letech. Č ím více byla jeho zá sluhou potlač ová na nadvlá da ně mectví, tím více se prosazoval systém vzá jemného protivenstvíná rodů . V Ř íšské radě to probíhalo vždy na úkor Ně mců a tím ovšem i v neprospě ch Ř íše, neboťna př elomu stoletímuselo být jasné i tomu nejprostšímu č lově ku, že př itažlivost monarchie už nedoká že zvlá dat odstř edivé síly jednotlivých zemí. Naopak. Č ím nedostateč ně jší byly prostř edky, které mohl stá t vynaklá dat na své udržení, tím více rostlo pohrdá ní tímto stá tem. Nejenom Maďarsko, ale i jednotlivé slovanské provincie se jižtak má lo identifikovaly se společ nou monarchii, že jejíslabost užnebyla pociťová na jako vlastníhanba. Spíše tu byla jaká si radost z př íznaků zač ínajícího stá ř í, doufalo se víc v jejísmrt nežv jejíuzdravení. Parlament ještě zabraňoval úplnému zhrouceni, avšak za cenu nedů stojných ústupků a splně níjakéhokoliv vydě rač ství, ježpak musel zaplatit Ně mec, v ř íši pak byla co nejšikovně ji dohrá vá na partie jednotlivých ná rodů proti sobě . Nicméně všeobecná vývojová linie smě ř ovala proti Ně mců m zvlá ště však od doby, kdy se stal ná sledníkem trů nu arcivévoda František Ferdinand. Díky ná slednictvízískal jistý vliv a č echizace, probíhajícíod shora dolů , dostala plá n a ř á d. Tento př íští panovník se pokoušel všemi prostř edky napomá hat odně mč ení, nebo je sá m podporoval č i alespoňkryl. Zvlá ště ně mecká mě sta byla oklikou př es stá tní úř ednictvo pomalu ale jistě zahrnuta do ohrožených, jazykově smíšených zón. I v Dolním Rakousku postupoval tento proces stá le rychleji a Vídeňužbyla pro mnoho Č echů jejich hlavním mě stem. Vů dč ímyšlenka tohoto nového Habsburka, jehožrodina mluvila č esky (choť arcivévody, bývalá č eská hrabě nka, pochá zela z kruhů , kde byl protině mecký postoj tradicí), bylo zř ídit ve stř edníEvropě pozvolna slovanskýstá t, který mě l být, za úč elem ochrany proti ortodoxnímu Rusku, postaven na př ísně katolických zá kladech. Tím se ná boženstvízase jednou dostalo do služeb č istě politické myšlenky, jak tomu bylo u Habsburků dost č asto, myšlenky nešťastné, alespoň z ně meckého pohledu. Výsledek byl v mnoha ohledech víc nežsmutný. Ani Habsburský dů m, ani katolická církev nedostaly oč ek vanou odmě nu. Habsburk př išel o trů n, tím o velkýstá t. Neboťtím, že koruna ve svých politických zá mě rech postavila do svých služeb také ná boženské momenty, vyvolala ducha, jehožsama zpoč á tku nepovažovala za možného. Jako odpově ď na pokusy vymýtit ve staré monarchii všemi prostř edky ně mectví, vyrostlo v Rakousku staroně mecké hnutí. V osmdesá tých letech dosá hl také v monarchii svého vrcholu manchersterský liberalismus v židovském pojetí. Reakce naproti tomu př išla, jak bylo v Rakousku zvykem, v prvníř adě nikoliv ze sociá lních, nýbržz nacioná lních pozic. Pud sebezá chovy př inutil ně mectvo k obraně v nejostř ejšíformě . Ažv druhé ř adě zač ínaly mít vliv také hospodá ř ské aspekty. Ze všeobecného politického zmatku se vylouply dva stranickopolitické útvary, jeden byl zamě ř en více nacioná lně , druhý více sociá lně , oba však velmi zajímavé a pouč né pro budoucnost. Po sklič ujícím konci vá lky 1866 se zabýval Habsburskýdů m myšlenkou odvety na bojišti. Jen osud císař e Maxe Mexického, jehožpá d př ivodili Francouzi př ič emž jeho nešťastná expedice se př ipisovala př edevším Napoleonu III., vyvolala velké
pobouř eni a zabrá nila užšímu sblíženís Francii. Nicméně Habsburk tehdy č íhal. Kdyby se vá lka 1870/71 nestala tak ojedině lým vítě zným tažením, byl by se Vídeňský dvů r asi odvá žil krvavé odvety za Sadovou. Ale kdyždošly prvnízvě sti z bojiště , zá zrač né, neuvě ř itelné a př ece pravdivé, tu poznal "nejmoudř ejší" ze všech monarchů nevhodnou dobu a tvá ř il se neupř ímně dobrotivě . Neboťhrdinský boj tě chto dvou let př inesl ještě dalšía vě tšízá zrak. U Habsburků nebylo změ ně né stanovisko upř ímné, bylo vynuceno vně jšími okolnostmi. Zato ně mecký Žid ve staré východníMarce byl hluboce uchvá cen vítě zstvím a vidě l př ed sebou oživlý sen svých otců , stá vajícíse ná dhernou skuteč ností. Neboťnemylme se: skuteč ně ně mecky smýšlejícíRakušan poznal od této chvíle, že Hradec Krá lové byl tragickým, ale zá roveňnutným př edpokladem pro znovu vybudová níŘ íše, která užnemě la být a také nebyla zatížena hnilobným marasmem starého svazku. Na vlastním tě le pociťoval, že Habsburskýdů m ukonč il své dě jinné poslá ni a že nová ř íše si zvolíza císař e jen toho, kdo v hrdinném zá palu mů že "Koruně Rýna" nabídnout svou hlavu. Je tř eba dě kovat osudu a chvá lit jej za to, že ji dal v léno potomku domu, kterýužjednou dá vno daroval v osobě Bedř icha Velikého ná rodu svě tlý symbol slá vy. Kdyžale po velké vá lce Habsburskýdů m rá zně př istoupil v monarchii k př ímému, ale neúprosnému mýcenínebezpeč ného, jednoznač ně smýšlejícího Ně mectva - neboťtoto by byl nutně výsledek slavizač nípolitiky - vzplanul odpor k zá niku odsouzeného ná roda způ sobem, jakýnově jšídě jiny nepoznaly. Poprvé se stali rebely muži nacioná lně a patrioticky smýšlející. Rebely nikoliv proti ná rodu ani proti stá tu, ale proti způ sobu vlá dnutí, ježpodle jejich př esvě dč enímuselo vést k zá niku jejich ná roda. Poprvé v nově jších ně meckých dě jiná ch se oddě lil zemský dynastický patriotismus od nacioná lnílá sky k vlasti a ná rodu. Bylo zá sluhou všeně meckého hnutíně meckého Rakouska. V devadesá tých letech, že jasně a jednoznač ně konstatovalo, že stá tníautorita má prá vo vyžadovat úctu a ochranu jen tehdy, jestliže je v souladu se zá jmy ná roda, nebo je alespoňnepoškozuje. Stá tníautorita nemů že být samoúč elná , neboťv takovém př ípadě by každá tyranie na tomto svě tě byla nenapadnutelná a posvá tná . Vede-li vlá dnímoc pomocnými prostř edky ná rod k zá niku, potom je vzpoura nejen prá vem, ale i povinnostíkaždého př íslušníka takového ná roda. Otá zka, kdy takový př ípad nastá vá a kdy nikoliv, nebude rozhodnuta teoretickými pojedná ními, nýbržsilou a úspě chem. Každá vlá dnímoc si ná rokuje povinnost udržovat stá tníautoritu, aťje sebehorší a i kdyby tisíckrá t zradila zá jmy ná roda. Proto ná rodnípud sebezá chovy mů že používat v boji za nabytísvobody č i nezá vislosti stejná zbraně , jakými se ji pokouší protivník zadržet. Boj "legá lními" prostř edky je veden jen tak dlouho, dokud i hroutícíse moc takové používá , ale nenítř eba bá t se použit i jiné prostř edky, používá -li je i protivníci. Obecně se nemá nikdy zapomínat, že udrženi stá tu nebo dokonce vlá dy nenínejvyšším cílem lidského bytí, cílem je uchová nídruhu. Je-li ale druh v nebezpeč í, je-li utisková n, nebo hrozí-li mu dokonce odstraně ni, potom otá zka legality hraje jen podř adnou roli. Mů že se pak stá t, že i kdyžvlá dnoucímoc tisíckrá t používá ve svém koná nítakzvané "legá lníprostř edky", př esto je pud
sebezá chovy utiskovaných vždy vyšším ospravedlně ním jejich boje všemi dostupnými zbraně mi. Lidské prá vo rušístá tníprá vo. Je-li ale ná rod ve svém boji o lidská prá va poražen, znamená to, že byl na vá há ch osudu shledá n př íliš lehkým pro ště stíudržet se dá le na tomto pozemském svě tě . Neboťkdo neníochoten nebo schopen bojovat za své bytí, tomu urč ila vě č ně spravedlivá prozř etelnost jeho konec. Svě t tu nenípro zbabě lé ná rody. Jak snadné je pro tyranii navléci si plá štík takzvané "legality", uká zalo se nejjasně ji a nejzř etelně ji na př íkladu Rakouska. Legá lnístá tnímoc se opírala tehdy o Ně mců m nepř á telskou pů du parlamentu - a o rovně žNě mců m nepř á telský panovnický dů m. V tě chto dvou faktorech byla ztě lesně na veškerá stá tníautorita. Bylo nesmyslné chtít z tě chto míst změ nit osud rakousko-ně meckého ná roda. Podle našich ctitelů jediné možné "legá lní" cesty by to znamenalo zř eknutíse boje, neboťtento by nebyl proveditelný legá lními prostř edky. Znamenalo by to ale také konec Ně mců v monarchii - a to ve velmi krá tké době . Skuteč ně jen díky zhrouceni stá tu bylo ně mectvíuchrá ně no tohoto osudu. Avšak obrýlený teoretik by radě ji zemř el pro svoji doktrínu, nežpro svů j ná rod. K hrů ze všech teoretických doktriná ř ů a jiných stá tních fetišistů tehdejší č lenové všeně meckého hnutív Rakousku tímto nesmyslem dů kladné zametli, což zů stá vá jejich zá sluhou. Zatímco se Habsburkové všemi prostř edky pokoušeli dostat se ně mectvu na kobylku, zaútoč ila tato strana dokonce na "vznešený" panovnickýdů m a to bezohledně . Prvníze všech provedla sondu v tomto shnilém stá tě a otevř ela oč i statisíců m. Jejízá sluhou byl ná dhernýpojem "lá ska k vlasti" osvobozen z objetítéto smutné dynastie. V prvnídobě svého ná stupu mě la mimoř á dně mnoho př íznivců , jejich poč et hrozil př erů st ve skuteč nou lavinu. Ale úspě ch nevydržel. V době mého př íchodu do Vídně bylo toto hnuti užpř ekoná no kř esťansko-sociá lnístranou a stalo se dokonce témě řzcela bezvýznamným. Celý tento proces zrodu a zá niku všeně meckého hnuti na jedné straně a neslýchaného vzestupu kř esťansko sociá lnístrany na straně druhé mě l pro mě mimoř á dný význam jako klasickýobjekt studia. Kdyžjsem př išel do Vídně , byly mé sympatie zcela na straně všeně meckého sně mu. Velmi mi imponovalo, že mě l ně kdo odvahu zvolat v parlamentu "slá va Hohenzellernovi" a rovně žmě tě šilo, že stá le ještě ně kdo považoval Rakousko za př echodně oddě lenou souč á st ně mecké ř íše a nenechal projít ani okamžik, kdy by toto také veř ejně neprohlá sil. Vzbuzovalo ve mě radostnou nadě ji, že byli lidé, kteř í ve všech otá zká ch ně mectvíbezohledně př izná vali barvu a nikdy se nesnižovali ke kompromisů m. Byla to podle mého ná zoru jediná ještě schů dná cesta k zá chraně ná roda. Nechá pal jsem, že hnutípo tak ná dherném vzestupu tolik kleslo. Ještě méně jsem chá pal, že se kř esťanskosociá lnístrana ve stejné době stala tak obrovskou silou. Byla prá vě na vrcholu své slá vy. Kdyžjsem se chystal porovnat obě tato hnutí, dal mi i v tomto př ípadě osud, urychlen mojíneútě šnou situací, tu nejlepšívýuku pro pochopenípř íč in této há danky. Zač nu u dvou mužů , kteř íbyli vů dci a zakladateli oně ch dvou stran: Georg von Schtinerer a Dr. Karl Lueger. Č istě lidsky vzato oba př evyšujírá mec a úroveň takzvaných parlamentních zjevů . V bahně všeobecné politické korupce zů stal jejich
život č istý a neporušený. Mé sympatie byly nejdř íve na straně všeně meckého Schtinerera, a1e pozvolna se obracely rovně žke kř esťanskosociá lnímu vů dci. Kdyžjsem porovná val jejich schopnosti, by1 tehdy Schtinerer, jak se mi zdá lo, lepšía dů kladně jšímyslitel v zá sadních problémech. Rozpoznal nezbytný konec rakouského stá tu sprá vně ji a jasně ji nežkdokoliv jiný. Kdyby jeho v úvahy poslouchali lépe zejména v ř íši, kdyžvaroval př ed habsburskou monarchií, nebylo by došlo k neště stísvě tové vá lky Ně mecka proti celé Evropě . Schtinerer rozpozná val vnitř nípodstatu problémů , o to víc se však mýlil v lidech. Zde byla silná strá nka Dr. Luegera. Byl mimoř á dným znalcem lidi a vystř íhal se toho, aby je vidě l lepšínežjsou. Poč ítal tedy více s realitou života, zatímco Schtinerer pro ni mě l jen malé pochopení. Všechno, co si myslel, bylo teoreticky vzato sprá vné, ale protože mu chybě la síla a pochopeni toho, že teoretické poznatky je tř eba zprostř edkovat masá m a to formou odpovídajícíjejich chá pá ni, které je a zů stane omezené, zů stá valo všechno pozná ni jen prorockou moudrostí, anižse stalo praktickou skuteč ností. Tato absence faktické znalosti lidívedla pozdě ji k chybnému hodnocenísil celého hnutíi prastarých institucí. Schtinerer nakonec ovšem poznal, že se jedná o svě toná zorové otá zky, ale nepochopil, že vhodnými nositeli tě chto témě ř ná boženských ná zorů mohou být př edevším vždy jen široké masy lidu. Vidě l bohužel jen ve velmi malém rozsahu mimoř á dnou omezenost bojové vů le takzvaných "mě šťanských kruhů ", cožbylo dá no užjejich hospodá ř ským postavením a z toho vyplývajícíobavou, že majíco ztratit a proto se držízpá tky. Ale svě toná zor bude mít př ece vyhlídku na vítě zstvíjen tehdy, jestliže je tu široká masa jako nositelka nového uč enía je ochotna postoupit nutnýboj. Ve všech tě chto vě cech byl Dr. Lueger opakem Schtinerera. Dů kladná znalost lidi mu pomá hala sprá vně oceňovat možné síly a tím zů stal uchrá ně n př ed př ílišným podhodnocením stá vajících institucí, dokonce snad prá vě proto se nauč il používat tyto instituce jako pomocné prostř edky pro dosaženi svých cílů . Také velmi dobř e chá pal, že politická bojová síla dnešních vyšších mě šťanských vrstev je malá a nedostač ujícík tomu, aby vybojovala vítě zstvínovému velkému hnutí. Proto ve své politické č innosti kladl dů raz na získá nívrstev, jejichžexistence byla ohrožena, cožznamenalo spíš povzbuzeni bojové vů le nežjejíochromení. Byl rovně žochoten použít všechny stá vajícímocenské prostř edky a naklonit si mocné instituce tak, aby z tě chto starých zdrojů síly získá val užitek pro vlastníhnutí. Zamě ř il svou novou stranu př edevším na stř ednístav, ohroženy zá nikem, č ímžsi získal stoupence velmi obě tavé i opravdu bojovné. Jeho nesmírně moudrývztah ke katolické církvi mu získal mladšíduchovni v takovém rozsahu, že stará kleriká lnístrana byla nucena vyklízet pole, anebo, chytř eji, př ipojit se ke straně nové a získá vat tam pozvolna pozici za pozicí. Kdybychom ale jen toto považovali za charakteristiku podstaty tohoto vá ženého muže, velmi bychom mu kř ivdili. Neboťnebyl jen obratný taktik, ale mě l vlastnosti skuteč ně velkého a geniá lního reformá tora. Byl však omezen př esnou znalostí stá vajících možnosti jakoži vlastních schopností. Tento skuteč ně významný mužsi vytyč il velmi praktický cíl. Chtě l dobýt Vídeň. Vídeň byla srdcem monarchie, z
tohoto mě sta proudil ještě život do nemocného a starého tě la vetché ř íše. Č ím zdravě jšíbude srdce, tím více ožije celé tě lo. Zá sadě sprá vná myšlenka, která však mohla být použita jen po urč itou omezenou dobu. A v tom byla slabost tohoto muže. Co vykonal jako starosta mě sta Vídně , je v nejlepším slova smyslu nesmrtelné, monarchii tím však zachrá nit nemohl - bylo př íliš pozdě . To vidě l jeho odpů rce Schtinerer jasně ji. Nač prakticky Dr. Lueger sá hl, bá ječ ně se zdař ilo, co si od toho sliboval, to se nedostavilo. Co chtě l Schtinerer, to se mu nepodař ilo, č eho se obá val, to se bohužel strašným způ sobem dostavilo. Tak ani jeden z obou mužů nedosá hl svého cíle: Lueger užnemohl zachrá nit Rakousko a Schtinerer užnemohl zachrá nit ně mecky ná rod př ed pá dem. Je neskonale pouč né pro dnešnídobu studovat př íč iny selhá níobou stran. Je to úč elné zejména pro mé př á tele, poně vadž v mnoha bodech jsou dnešnípomě ry podobné tě m tehdejším a je možné vyhnout se chybá m, které kdysi vedly ke konci hnutíjednoho a k neplodnosti druhého. Zhrouceni všeně meckého hnutív Rakousku mě lo podle mne tř i př íč iny: Za prvé nejasná př edstava o významu sociá lního problému pro novou, svou podstatou revoluč nístranu. Protože Schtinerer a jeho př ívrženci se obraceli v prvé ř adě na mě šťanské vrstvy, mohl být výsledek jen slabý a mírný. Ně mecké mě šťanstvo je zvlá ště ve svých vyšších kruzích, anižto jednotlivci tuší, pacifistické, jedná -li se o vnitř nízá ležitosti ná roda nebo stá tu. V dobrých č asech, to znamená v tomto př ípadě je-li dobrá vlá da, je toto smýšlenízá kladem dobré hodnoty tě chto vrstev pro stá t, v č asech špatné vlá dy však pů sobípř ímo zhoubně . Užjenom proto, aby bylo možné vést skuteč ně vá žnýboj, muselo se všeně mecké hnutívě novat př edevším získá vá nímas. Protože to neč inilo, ztratilo onen rozmach, který taková vlna potř ebuje, nemá -li brzy opadnout. Pokud ale nová strana nemá tuto zá sadu na zř eteli od poč á tku a nerealizuje ji, ztrá cípozdě ji možnost zameškané dohonit. Př ijme-li strana velký poč et umírně ných mě šťanských živlů , bude se vnitř nípostoj hnutíř ídit podle nich a ztratídalšívyhlídky na získá nívě tších sil ze širokých lidových vrstev. Tím se ale takové hnutínedostane dá l nežk rýpanía kritice pomě rů . Užnikdy nenalezne onu témě řná boženskou víru spojenou se stejnou obě tavostí, na jejich místo se dostane snaha o "pozitivníspoluprá ci", to znamená v tomto př ípadě uzná nístá vajícísituace a pozvolné zmírně nítvrdosti boje a koneč ně př istá níu shnilého míru. Tak tomu bylo i se všeně meckým hnutím, protože od poč á tku nepř ič ítalo hlavní význam získá vá nístoupenců ze širokých mas. Stalo se "mě šťanským, vybraným, umírně ně radiká lním". Z této chyby vyrostla druhá př íč ina jeho rychlého zá niku. V době ná stupu všeně meckého hnutíbyla situace ně mectvív Rakousku jižzcela zoufalá . Rok od roku se stá val parlament stá le více institucípomalé zká zy ně meckého ná roda. Každý pokus o zá chranu v hodině dvaná cté mohl mít alespoň malou nadě ji na úspě ch pouze za př edpokladu, že tato instituce bude odstraně na. Pro hnuti tím vyvstala principiá lníotá zka: vstoupit do parlamentu a - dá -li se to tak vyjá dř it - "vytunelovat jej zevnitř ", anebo vést boj zvenč íútokem na toto zař ízení? Vést boj proti takové moci zvenč íznamená vyzbrojit se neotř esitelnou odvahou a př ipravit se na nekoneč né obě ti. Chytit býka za rohy a dostat mnoho tě žkých ran, ně kdy padnout k zemi a zase se zvednout se zlá manými údy, ažteprve po nejtě žším zá pase se vítě zstvípř iklonína stranu smě lého útoč níka. Jen velikost obě tízíská pro
vě c nové bojovníky, ažnakonec vytrvalost bude odmě ně na vítě zstvím. K tomu je ale potř eba dě tíná roda ze širokých mas. Pouze oni jsou odhodlanía dostateč ně houževnatí, aby tento boj dobojovali aždo krvav‚ho konce. Tuto širokou masu však všeně mecké hnutínemě lo a tak mu nezbylo nic jiného, nežvstoupit do parlamentu. Nebylo by sprá vné myslet si, že toto rozhodnutíbylo výsledkem dlouhých vnitř ních pochybnosti č i úvah, ne, nemyslelo se na nic jiného. Ú č ast na tomto nesmyslu byla jen odrazem všeobecných, nejasných př edstav o významu a vlivu úč asti v instituci, která užv principu byla považová na za nesprá vnou. Nejspíš si slibovali ulehč eníosvě ty širokých lidových vrstev, dostanou-li př íležitost mluvit na "fóru celého ná roda". Také se zdá lo, že útok na koř eny zla bude úspě šně jší, než útok zvenč í. Domnívali se také, že bezpeč nost jednotlivých př edních bojovníků bude pod ochranou imunity vě tší, takže síla útoku by se tím mohla zvýšit. Ve skuteč nosti se vě ci ovšem mě ly jinak. Fórum, o kterém mluvili všeně meč tí poslanci, se nezvě tšilo, ale spíše zmenšilo, neboťkaždý mluvíjen pro ten okruh lidí, který ho chce poslouchat, nebo ke kterým se dostane reprodukce ř eč eného prostř ednictvím tisku. Nejvě tšíbezprostř ednífórum posluchač ů však není posluchá rna parlamentu, nýbržvelké, veř ejné shromá ždě nílidu. Neboťtam se nalézajítisíce lidí, kteř ípř išli, aby si poslechli, co jim chce ř eč ník ř íct, naproti tomu v zasedacím sá le poslanecké sně movny je jich jen pá r set a to vě tšinou jen proto, aby obdrželi diety a v žá dném př ípadě proto, aby do sebe nechali nalévat moudrosti ostatních pá nů "zá stupců lidu". Př edevším je to ale poř á d stejné publikum, které se užnič emu nepř iuč í, poně vadžkromě rozumu k tomu zde chybíi sebemenšívů le. Žá dný z tě chto zá stupců lidu nikdy sá m ze sebe nevzdá č est lepšípravdě a nedá se do jejích služeb. Ne, neuč iníto ani jedinýz nich, ledaže by mě l dů vodnou nadě ji, že si tím zachrá nísvů j poslanecký mandá t na dalšíobdobí. Teprve tehdy, kdyžužje jasné, že jeho dosavadnístrana dopadne v př íštích volbá ch špatně , vydá se tento výkvě t stateč nosti na cestu a bude se rozhlížet, zda a kde by se dostal k ně jaké straně nebo smě ru, kterýdopadne ve volbá ch lépe, ovšem tuto změ nu pozice doprová zíobvykle prů tržímorá lních zdů vodně ní. Zdá -li se, že ně jaká stá vající strana natolik ztrá cípř ízeň lidu a hrozíjítak velkýpropad, že pravdě podobně utrží ve volbá ch znič ujícíporá žku, dá vajíse na velkýpochod: parlamentníkrysy opouště jístranickou loď. Nemá to co dě lat s lepším vě dě ním nebo úmyslem, pouze s jistým vě šteckým nadá ním, ježparlamentníště nici v pravý č as varuje a pouštíji opakovaně do jiné teplé stranické postele. Mluvit př ed takovým "fórem" znamená jen há zet perly oně m zná mým zvíř atů m. To se ale opravdu nevyplatí! Neboť úspě ch nemů že být jiný nežnulový. A tak to také bylo. Všeně meč típoslanci se mohli umluvit: úč inek nebyl naprosto žá dný. Tisk o nich buď zcela mlč el, anebo roztrhal jejich projevy tak, že zmizela jaká koliv souvislost, ba př ekrucoval dokonce smysl, ježse pak vytrá cel a veř ejné míně nídostá valo tak velmi špatný obraz o smyslu nového hnutí. Nemě lo význam to, co jednotlivípá nové ř íkali, význam mě lo to, co se o nich dalo č íst v tisku, cožbyl pouhý výtah z jejich projevů , ježzkreslen tiskem mohl pů sobit jen nesmyslně . Mohl - a mě l. Př ič emžjediné fórum, př ed kterým mluvili pravdu, sestá valo z pě ti set č lenů parlamentu. To mluvísamo za sebe. Nejhoršíale bylo
ná sledující: všeně mecké hnuti mohlo poč ítat s úspě chem jen tehdy, kdyby od prvního dne pochopilo, že se tu nesmíjednat o novou politickou stranu, nýbržo svě tovýná zor. Neboťpouze svě toná zor mohl najít sílu k vybojová nítohoto obrovského zá pasu. Toho jsou jako vů dci schopni jen ty nejlepšía nejodvá žně jší hlavy. Není-li boj za svě tový ná zor veden obě tavými hrdiny, nenajdou se zakrá tko ani k smrti odhodlaníbojovníci. Kdo bojuje pouze za svou vlastníexistenci, nezajímá se př íliš o společ nost. Aby si hnuti tento př edpoklad udrželo, musíkaždývě dě t, že hnutímů že nabídnout č est a slá vu z pohledu potomků , ale př ítomnosti nemá co nabídnout. Č ím více postů a míst má hnuti na rozdá vá ní, tím vě tšíje př iliv podř adných lidi, až nakonec tito politič típř íležitostnídě lníci zaplavístranu tak, že ně kteř ípoctiví bojovníci užstaré hnutívů bec nepozná vajía naopak ti novíodmítajíně kdejší bojovníky jako obtížné "nepovolané". Tím je ovšem "mise'" takového hnutí vyř ízena. Kdyžse všeně mecké hnutíupsalo parlamentu, dostalo "parlamentá ř e" namísto dř ívě jších vů dců a bojovníků . Tím kleslo na úroveň bě žné politické strany a ztratilo sílu č elit muč ednickým vzdorem neblahému osudu. Místo boje se nauč ilo "mluvit a vyjedná vat". Novýparlamentá řto zač al jižzakrá tko pociťovat jako pohodlně jší, ne tak riskantní, povinnost vybojová vat nový svě tový ná zor "duchovními" zbraně mi parlamentnívýř eč nosti, oproti tomu, aby se v př ípadě potř eby vrhl do boje s nasazením vlastního života - do boje, jehožvýsledek byl nejistý a v každém př ípadě nevýnosný. Kdyžužse tak sedě lo v parlamentu, zač ali př ívrženci venku doufat a č ekat na zá zraky, které nepř ichá zely a ani př ichá zet nemohly. Brzy zač ali být netrpě liví, protože to, co slyšeli od svých poslanců , neodpovídalo v žá dném př ípadě oč eká vá ní volič ů . To se dalo lehko vysvě tlit, neboťnepř á telský tisk nedá val lidu pravdivý obraz pů sobenívšeně meckých zastupitelů . Č ím více novízá stupci lidu př ichá zeli na chuťmírně jšímu způ sobu "revoluč ního" boje v parlamentu a zemských sně mech, tím méně byli ochotni vrá tit se do nebezpeč né osvě tové prá ce v širokých vrstvá ch ná roda. Masové shromá ždě ní, jediná cesta k opravdu úč innému, bezprostř ednímu ovlivňová nía tedy jedině možnému získá vá nívelkého poč tu lidí, bylo stá le víc odsunová no do pozadí. Tak jako byla tribuna parlamentu zamě ňová na za pivnístů l zasedacího sá lu, aby se ř eč i z tohoto fóra lily nikoliv do lidu, ale do hlav jeho takzvaných "vyvolených" zá stupců , tak př está valo i všeně mecké hnutíbýt hnutím lidovým a brzy pokleslo na úroveň klubu akademických výkladů , které témě řnikdo nebral vá žně . Špatný dojem, který zprostř edková val tisk, nebyl užodpovídajícím způ sobem korigová n osobníschů zovníč innostíjednotlivých pá nů , ažposléze slovo "všeně mecký" zně lo v uších širokých mas nepě kně . Avšak - a to aťsi nechajíř íct všichni ti dnešnírytíř štípisá lkové a hejskové - nejvě tšípř evraty na svě tě nebyly nikdy ř ízeny husím brkem. Ne, peru zů stalo stá le vyhrazeno tyto dě je teoreticky zdů vodňovat. Ale síla, která uvá dě la do pohybu historické laviny ná boženského a politického dě ní, to byla odpradá vna kouzelná moc mluveného slova. Široké masy ná roda podlehnou př edevším síle ř eč i. Všechna velká hnutíjsou hnutílidová , jsou to
vulkanické erupce lidských vá šnía duchovního vnímá ní, podnícené buďto krutou bohynínouze nebo zapá leny pochodníslov vržených masá m lidu, slov, ježnejsou limoná dovými výlevy estetizujících literá tů a Ivů salonů . Osudy ná rodů doká že změ nit jen bouř e horké vá šně , ale vzbudit takovou vá šeňumíjen ten, kdo ji sá m nosív srdci. Vá šeň sama daruje svému vyvolenci slova podobná úderů m kladiva, která otvírajíbrá ny srdce lidu. Koho ale vá šeňopustía jeho ústa zů stá vajíně má , toho nebe nevyvolilo zvě stovatelem své vů le. Ažse tedy držíkaždý písařsvého kalamá ř e, aby byl č inný "teoreticky", stač í-li mu na to rozum a schopnosti: vů dcem se však nenarodil a nebyl vyvolen. Hnutí, které má velké cíle, se musíúzkostlivě snažit, aby neztratilo souvislost se širokými lidovými masami. Každou otá zku musízvažovat prá vě z tohoto hlediska a v tomto smě ru č init rozhodnutí. Musíse vyhýbat všemu, co by mohlo snížit č i oslabit jeho pů sobeni na masy, nikoliv snad z "demagogických" dů vodu, nýbržz prostého pozná ní, že bez obrovské síly ná rodních mas nenížá dná velká idea uskuteč nitelná , byťby byla sebe posvá tně jšía vznešená . Pouze tvrdá skuteč nost musíurč ovat cestu k cíli, aťse ná m to libínebo ne. Vyhýbat se nepř íjemným cestá m znamená na tomto svě tě minout se cíle. Kdyžvšeně mecké hnutí, díky svému postoji k parlamentu, př eložilo tě žiště své č innosti z ná roda do poslanecké sně movny, ztratilo budoucnost a získalo laciný okamžitý úspě ch. Zvolilo lehč íboj a tím užnebylo hodno koneč ného vítě zství. Promyslel jsem tyto otá zky velice dů kladně jižve Vídni a poznal, že jsou hlavní př íč inou zhroucenítohoto hnuti, které bylo podle mého ná zoru povolá no k tomu, aby se ujalo vedeníně mectva, prá vě v tom, že neuznalo tyto skuteč nosti. Hlavní dvě chyby, na kterých všeně mecké hnutíztroskotalo, byly navzá jem př íbuzné. Nedostateč ná znalost vnitř ních hnacích sil velkých př evratů vedla k podceně ní významu širokých mas lidu, z toho vyplynul nepatrný zá jem o sociá lníotá zky i nesprá vné nedostateč né získá vá nídušíz nižších vrstev ná roda. A také nesprá vný postoj k parlamentu, kterývšechny tyto chyby podporoval. Kdyby poznali nesmírnou sílu, která je vlastni mase jako nositelce revoluč ního odporu ve všech dobá ch, pracovali by v sociá lnía propagandistické sféř e jinak. Pak by také tě žiště hnutínebylo v parlamentu, nýbržv dílně a na ulici. Tvrdýboj, kterývšeně mecké hnutívedlo proti katolické církvi, je vysvě tlitelný pouze nedostateč ným pochopením duchovnípodstaty lidu: Prudkýútok nové strany proti ně mu mě l ná sledujícípř íč iny: Jakmile se habsburský dů m s koneč nou platnosti rozhodl př etvoř it Rakousko na slovanský stá t, sahalo se k jakýmkoliv prostř edků m, ježse zdá ly být v tomto smě ru vhodné. Také ná boženské instituce zapř á hal bez skrupulítento nesvě domitýpanovnický dů m do služeb nové "stá tní ideje". Používá níč eských farnostía jejich duchovních sprá vců bylo jen jedním z mnoha prostř edků na cestě ke všeobecné slavizaci Rakouska. Odehrá valo se to asi takto: I) do ještě ně meckých obcíbyli dosazová ni č ešti fará ř i, kteř ípomalu ale jistě nadř azovali zá jmy č eského ná roda nad zá jmy církvía stá vali se zá rodkem procesu odně mč ová ní! Ně mecké duchovenstvo zklamalo v tomto smě ru témě řúplně . Nejen že bylo z hlediska ně mectvív tomto boji naprosto nepoužitelné, ale nedoká zalo se ani brá nit útoku tě ch druhých. A tak bylo ně mectvíoklikou, tj. zneužívá ním na
jedné straně a nedostateč nou obranou na straně druhé, pomalu ale nepř etržitě zatlač ová no do pozadí. Jestliže se toto konalo v malém, ve velkém nebyly pomě ry o mnoho lepší. Protině meckým pokusů m Habsburků se vysokýklérus patř ič ně nebrá nil a prosazová níně meckých zá jmů ustoupilo do pozadí. Obecný dojem nemohl být jinýnežten, že jde o hrubé porušová níně meckých prá v katolickým duchovenstvem. Způ sobilo to zdá ní, že církev necítís ně meckým ná rodem, že se nespravedlivě stavína stranu nepř ítele. Podle Schtinererova ná zoru byl koř en zla v tom, že vedeníkatolické církve se nenachá zív Ně mecku a z toho že vyplývá nepř ízeň církve k zá jmů m našeho ná roda. Takzvané kulturníproblémy ustoupily tehdy, jako témě řvšechno v tehdejším Rakousku, témě řzcela do pozadí. Rozhodujícípro postoj všeně meckého hnutíke katolické církvi nebyl ani tak jejívztah k vě dě apod., jako spíše jejínedostateč né zastupová níně meckých prá v a naopak stá lá podpora zvlá ště slovanské arogance žá dostivosti. Georg Schtinerer nebyl polovič atý. Boj proti církvi zahá jil s př esvě dč ením, že jenom tímto lze ně mecký ná rod zachrá nit. Hnutí "Pryč od Ř íma" bylo mohutným ale i nejtě žším útokem, který mě l zboř it nepř á telskou pevnost. Domníval se, že bude-li tento boj úspě šný, bude př ekoná n neblahý rozkol církve v Ně mecku, př ič emžvnitř nísíla Ř íše a ně meckého ná roda by takovým vítě zstvím mohly velmi získat. Avšak ani př edpoklad a ani výsledek tohoto boje nebyly sprá vné. Bezpochyby byla ná rodnísíla odporu ně meckého duchovenstva ve všech otá zká ch ně mectvímenšínežsila jejich neně meckých, zejména č eských bratř ív úř adě . A pouze ignorant mohl nevidě t, že ně mecké duchovenstvo sotva napadlo brá nit ně mecké zá jmy. Rovně žtak musel každý nezaslepený č lově k uznat, že to vyplývá v prvé ř adě z jisté okolnosti, kterou my Ně mci všichni tě žce trpíme: je to naše objektivita v postoji k našíná rodnosti stejně tak jako k č emukoliv jinému. Č eskýduchovníse stavě l subjektivně ke svému ná rodu a objektivně k církvi, zatímco ně mecký fará řbyl subjektivně oddá n církvi a zů stá val objektivnívů č i svému ná rodu. Jedná se o jev, který naneště stímů žeme sledovat v tisících jiných př íkladů . V žá dném př ípadě to nenípouze zvlá štní dě dictvíkatolicismu, nýbržskuteč nost, která u ná s v krá tké době nahlodá vá každou, zvlá ště stá tnínebo ideovou instituci. Porovnejme např íklad postoj, který zaujímá naše úř ednictvo k pokusů m o ná rodníobrodu, s postojem úř ednictva jiného ná roda v téže otá zce. Nebo myslíme si snad, že dů stojnickýsbor všude na svě tě by stejným způ sobem zastrč il zá jmy svého ná roda za frá zi "stá tníautorita", jak se to dě je u ná s užpě t let zcela samozř ejmě a platíto dokonce za zvlá šťzá služné? Nezaujímajísnad např íklad v židovské otá zce obě skupiny stanovisko, které neodpovídá zá jmů m ná roda ani skuteč ným potř ebá m ná boženství? Porovnejme postoj rabína ke všem otá zká m jen trochu významným pro židovstvo jako rasu se stanoviskem daleko nejvě tšíč á sti našeho duchovenstva. S tímto jevem se setká me vždy, jedná -li se o abstraktníideje. "Stá tníautorita", "demokracie", "pacifismus", "meziná rodnísolidarita" apod. jsou pojmy, které se u ná s témě řvždy stanou tak frigidními, č istě doktriná ř skými př edstavami, že každé posuzová ni všeobecných ná rodních životních potř eb se dě je pouze z jejich hlediska.
Tento neblahý způ sob pohledu na všechny zá ležitosti pod úhlem užjednou vytvoř eného ná zoru umrtvuje každou schopnost vmyslet se subjektivně do vě ci, jež objektivně odporuje vlastnídoktríně , vede nakonec k úplné zá mě ně prostř edku a úč elu. Obracíse proti všem pokusů m o ná rodnípovzneseni, pokud by toto bylo možnou pouze po odstraně níšpatné, zhoubné vlá dy, protože to by prýbylo porušením "stá tníautority". Podle tohoto ná zoru nenístá tníautorita prostř edkem k ně jakému úč elu, v oč ích fanatika objektivity je úč elem sama o sobě , který vyplní celý jeho život. Rozhoř č eně by se postavil proti pokusu o diktaturu, i kdyby jejím nositelem mě l být např íklad ně jaký Bedř ich Veliký a momentá lnístá tníumě lci parlamentnívě tšiny byli jen neschopnými trpaslíky nebo dokonce podř adnými subjekty, poně vadžzá kon demokracie je pro doktriná ř e posvá tně jšínežblaho ná roda. Bude tedy há jit nejhoršítyranii, ježruinuje ná rod, poně vadž"stá tní autorita" je v této tyranii momentá lně ztě lesně ná , jindy zase odmítne i požehnanou vlá du, pokud neodpovídá pravidlů m "demokracie". Stejně tak bude ná š ně mecký pacifista mlč et ke každému i sebekrvavě jšímu zná silňová níná roda, ježmů že vychá zet i z ně jaké volenské moci, a kdyby se dal tento osud změ nit pouze odporem, tedy ná silím, bylo by to proti duchu jeho mírového společ enství. Meziná rodníně mecký socialista mů že byt od ostatního svě ta solidá rně vypleně n a bude to kvitovat s bratrskou a nepomyslína odplatu ani na protest, prá vě proto, že je - Ně mec. Toto mů že znít smutně , ale změ nit ně jakou vě c znamená ji např ed poznat. Stejně tak je tomu se slabošským zastupová ním ně meckých zá jmů č á stíkléru. Neníto ze zloby nebo ze zlé vů le, neníto na povel shora". V takové ná rodnívlažnosti spatř ujeme jednak výsledek nedostateč né výchovy k ně mectvíod mlá dí, jednak naprosté podrobeni se myšlence, která se stala idolem. Tak bude pacifista, vě nujícíse subjektivně a bez výhrad své ideji, hledat př i každém i tom nejnespravedlivě jším, tě žkém ohroženísvého ná roda nejprve objektivníprá va (pokud je to Ně mec) a nikdy se postavíz pudu sebezá chovy do ř ad svého stá da a nebude bojovat. Nakolik to platípro jednotlivé skupiny, ná m uká že snad toto: Protestantismus zastupuje zá jmy Ně mectva lépe, má to zakotveno užve svém zrodu a v pozdě jší tradici, selhá vá však v okamžiku, kdy by se mě la obrana ná rodních zá jmů týkat oblasti, která chybínebo je z ně jakých dů vodu odmítá na v obecné linii jeho tradic a př edstav o svě tě . Protestantismus nastoupík podpoř e ně mectví, pokud se jedná o zá ležitosti vnitř níč istoty nebo ná rodního prohlubová ni, o obranu ně mecké podstaty, ně mecké ř eč i a také ně mecké svobody, protože to vše je zdů vodně no v ně m samém. Okamžitě se ale postavívelmi tvrdě proti všem pokusů m zachrá nit ná rod ze sevř ení jeho smrtelného nepř ítele, protože jeho postoj k židovstvu je stanoven více méně dogmaticky. Př itom se zde jedná o otá zku, bez jejížvyř ešeníjsou a zů stanou všechny ostatnípokusy o ně meckou obrodu nebo povznesenízcela nesmyslné a nemožné. Mě l jsem ve své vídeňské době dost č asu a př íležitostík nepř edpojatému zkoumá ni této otá zky a mohl jsem si v denním styku tisícero způ soby ově ř it sprá vnost tohoto ná zoru. V tamním ohnisku nejrů zně jších ná rodnostíse jevilo velmi jasně , že pouze
ně meckýpacifista se pokoušívidě t zá jmy vlastního ná roda vždy jenom objektivně , avšak nikdy tak Žid pokud jde o zá jmy židovského ná roda, že pouze ně mecký socialista je "internacioná lní" v tom smyslu, který mu zakazuje vyžebrá vat svému ná rodu spravedlnost u jeho internacioná lních soudruhů jinak nežkňourá ním a fňuká ním, avšak nikdy tak Č ech nebo Polá k apod. Zkrá tka, poznal jsem užtehdy, že neště stíspoč ívá jen zč á sti v tě chto uč eních, č á steč ně však také v naší nedostateč né výchově k ná rodnímu cítě nía tím podmíně né menšíoddanosti k ná rodu. Tím odpadá prvníč istě teoretické zdů vodně ni boje všeně meckého hnutí proti katolicismu. Vychová vejme ně meckýná rod užod mlá dík rozhodnému uzná prá v vlastního ná roda a neotravujme uždě tská srdce kletbou objektivity a to i ve vě cech svého vlastního "já " a zakrá tko se uká že (za př edpokladu radiká lníná rodnívlá dy) že stejně jako v Irsku, Polsku nebo ve Francii bude také v Ně mecku katolík vždycky Ně mcem. Nejvě tšídů kaz toho ná m poskytla ona doba, kdy ná š ná rod vystoupil naposledy k obraně své existence př ed soudnou stolicídě jin. Pokud tehdy nechybě lo vedení shora, splnil ná š ná rod své povinnosti úchvatným způ sobem. Protestantskýpastor i katolický fará ř- oba společ ně nesmírně př ispě li k udrženínašísíly odporu nejen na frontě , ale ještě více doma. V tě chto letech a př edevším v prvním vzplanutíto byla skuteč ně v obou tá borech jen jediná svatá Ně mecká ř íše, za jejížexistenci a budoucnost se modlil každýke svému nebi. Jednu otá zku si mě lo všeně mecké hnutítenkrá t položit: Je udrženírakouského ně mectvípř i katolické víř e možné nebo ne? Jestliže ano, pak by se politická strana nemě la starat o ná boženské vě ci, jestliže ne, mě la nastoupit ná boženská reformace, nikoliv politická strana. Kdo se domnívá , že lze dospě t k ná boženské reformaci oklikou př es politickou stranu, nemá poně tío vytvá ř eníná boženských př edstav, nemluvě o uč enívíry a pů sobeni církví. Zde skuteč ně nelze sloužit dvě ma pá nů m! Př ič emžzaloženínebo znič eníně jakého č i konfese považuji za podstatně vě tšíč in nežzaloženi nebo znič enístá tu, neř ku-li politické strany. Neř íkejme, že ř eč ené útoky byly jen obranou proti útoků m druhé strany! Jistě že byli ve všech dobá ch lidé bez svě domí, kteř íse nerozpakovali používat ná boženství č i vyzná níjako ná stroj svých politických obchodů , ale stejně tak svalovat na ná boženstvízodpově dnost za ně jaké lumpy, kteř íji stejným způ sobem zneužívají jako cokoliv jiného pro potř eby svých nízkých pudů . Nic se nehodíparlamentnímu darmošlapovi a povaleč i lépe, nežje-li mu dá na př íležitost dosá hnout alespoňdodateč ně ospravedlně níjeho politické šmeliny. Neboťjakmile je ná boženstvívolá no k zodpově dnosti za osobni špatnost tohoto prolhance a je proto napadá na, vyhlašuje hlasitě do všech svě tových stran své svě dectvío tom, jak spravedlivý byl jeho dosavadnípostup a jak pouze jemu a jeho výř eč nosti je tř eba vdě č it za zá chranu ná boženstvía církve. Hloupé a zapomě tlivé okolínepozná vě tšinou pro velký kř ik pravého pů vodce celého boje nebo si na ně ho jižnepamatuje a lump dosá hl svého cíle. Že to nemá s ná boženstvím vů bec nic společ ného, to vítento lstivý lišá k velmi dobř e. Bude se tedy o to víc v tichosti smá t do dlaní, zatímco jeho č estný, ale nešikovnýprotivník prohrá vá , aby si
jednoho dne zoufal nad lidskou proradnosti a odešel do ústraní. Č init ná boženstvínebo církev zodpově dnými za pochybeníjednotlivce je nespravedlivé i z jiného hlediska. Porovnejme velikost viditelné organizace církve s prů mě rným chybová ním lidé obecně a budeme muset př iznat, že pomě r mezi dobrem a zlem je tady lepšínežjinde. Jistě , najdou se i mezi kně žími tací, jimžje jejich posvá tný úř ad jen prostř edkem k uspokojová nípolitické ctižá dosti, ba kteř ív politickém boji č asto více nežpolitová níhodným způ sobem zapomínají, že by mě li být strá žci vyššípravdy a nikoliv zastá nci lžía pomluv. Ovšem na jednoho nedů stojného př ipadajítisíce č estných, svému povolá nívě rně oddaných duchovních pastýř ů , kteř ív naši prolhané a zpustlé době vyč nívajíjako malé ostrů vky ze všeobecného bahna. Stejně jako nesmíme odsuzovat církev jako takovou, proviní-li se ně jaký zpustlý objekt v sutaně proti mravnosti, nemohu rovně žodsoudit církev za to, že jeden z mnoha jejích služebníků pošpinía zradísvů j ná rod, cožje jinde témě řbě žné. Nezapomínejte zvlá ště dnes, že na jednoho takového př ipadajítisíce, kteř ís krvá cejícím srdcem prožívajíneště stísvého ná roda a stejně tak jako ti nejlepšíz našinců toužípo hodině , kdy se zase jednou nebe usmě je i na ná s. Kdo ale odpoví, že se tu nejedná o malé problémy všedního dne, ale o otá zky zá sadnípravdivosti nebo dogmatického obsahu, tomu mohu odpově dě t otá zkou: domnívá š se, že jsi vybrá n osudem, abys zvě stoval pravdu? Pak to č iň, ale mě j také odvahu č init tak nikoliv klikou př es politickou stranu - neboťi toto je šmelina - ale postav na místo špatnosti dneška své lepšípř íští. Chybí-li ti odvaha nebo není-li ti lepšípř íštíjasné, pak jdi od toho, v žá dném př ípadě se ale nepokoušej potichu a oklikou př es politickou stranu dě lat to, co si netroufá š dě lat s otevř eným hledím! Politické strany nemajís ná boženskými problémy nic společ ného, pokud jako odrodilci nepodkopá vajímravy a morá lku vlastnírasy, stejně tak nemá ná boženství nic společ ného s politickými nepř ístojnostmi stran. Pokud ovšem církevní hodnostá ř i používajíná boženské instituce nebo i uč eník tomu, aby poškozovali ná rod, nesmíme je na této cestě ná sledovat a musíme bojovat proti tomu všemi prostř edky. Politickému vů dci majíbýt ná boženské nauky a instituce jeho ná roda vždy nedotknutelné, neboťjinak nesmi být politikem, nýbržreformá torem, má -li k tomu vybaveni! Jinýpostoj by př edevším v Ně mecku vedl ke katastrofě . Př i studiu všeně meckého hnutía jeho boje proti ně mu jsem tehdy a v dalších letech dospě l k ná sledujícímu př esvě dč eni: Nedostateč né pochopenívýznamu sociá lních problémů př ipravilo toto hnutío skuteč ně bojové masy lidu, vstup do parlamentu mu vzal jeho velkýrozlet a zatížil hnutívšemi slabostmi této instituce, boj proti katolické církvi ho znemožnil v poč etných nižších a stř edních kruzích a odcizil ho mnoha nejlepším lidem, které ná rod má . Praktickývýsledek kulturního boje v Rakousku se rovná témě řnule. Podař ilo se sice urvat církvi na 100 000 č lenů , avšak tato tím neutrpě la žá dnou zvlá štníškodu. Nemusela v tomto př ípadě opravdu uronit ani slzu, pro své ztracené "oveč ky', neboťztratila to, co jíuždá vno př edtím vnitř ně plně nená leželo. Rozdíl mezi reformacíkdysi a nyníspoč íval v tom, že kdysi se od církve odvrá tilo mnoho tě ch nejlepších lidíz vnitř ního ná boženského př esvě dč ení, zatímco teď odešli jen vlažní a to kvů li "úvahá m" politického charakteru. A prá vě z politického hlediska byl
výsledek smě šný i smutný zá roveň. Zaniklo jedno nadě jné spá sonosné politické hnutíně meckého ná roda, protože nebylo vedeno s bezohlednou stř ízlivostía ztrá celo se v oblastech, které musely vést jedině k roztř íště ní. Neboťjedno je jisté: všeně mecké hnutíby se snad této chyby nikdy nedopustilo, kdyby mě lo více pochopeni pro psychiku širokých mas. Kdyby bylo jeho vů dců m zná mo, že k vybojová níúspě chů nelze uká zat mase, užz č istě duševních pohnutek, dva č i více protivníků , protože to pak vede k roztř íště ní bojové síly, bylo by se všeně mecké hnutíužz tohoto dů vodu muselo zamě ř it pouze na jediného protivníka. Nenínic nebezpeč ně jšího pro politickou stranu nežnechat se vést vě troplachy, kteř íchtě jívše a ne dosá hnout nič eho. I kdyby bylo možné jednotlivým církvím vytknout sebevíc, politická strana nesmíani na okamžik ztratit ze zř etele, že podle všech dosavadních zkušenosti z dě jin se nikdy nepodař ilo žá dné politické straně v podobné situaci prosadit ná boženskou reformaci. Dě jiny nestudujeme proto, abychom posléze, kdyžby mě lo dojít k praktickému použitítě chto poznatků , se na tyto zapomínalo č i abychom se domnívali, že vě ci se teď užmajíjinak a že vě č né pravdy užnejsou použitelné: naopak, z dě jin se uč íme prá vě pro př ítomnost. Kdo tohle nedoká že, až si nenamlouvá , že je politickývů dce, je ve skuteč nosti plytký, i kdyžvě tšinou velmi domýšlivý trouba a vešker jeho dobrá vů le neomlouvá jeho praktickou neschopnost. Umě nívšech opravdu velkých vů dců všech dob spoč ívalo v prvé ř adě v tom, že netř íštili pozornost lidu, ale soustř edili ji vždy na jediného protivníka. Č ím jednotně jšíje nasazenívů le k boji jednoho ná roda, tím vě tšíje př itažlivost hnutía tím pá dně jšíje síla stř etů . Je souč á stígeniality velkého vů dce, že umí př edstavit rů znorodé protivníky jako jednu kategorii, neboťrozlišová nírů zných nepř á tel vede u slabších a nejistých povah k pochybnostem o vlastním oprá vně ní. Jakmile se kolísajícímasa octne v boji proti mnoha protivníků m, dostavíse objektivita a nastoluje se otá zka, zda snad všichni ostatnínemajípravdu a jestli vů bec vlastníná rod nebo vlastni hnutíjsou v prá vu. S Tím se dostavuje první ochromenívlastních sil. Je tedy vždy tř eba shrnout množstvívnitř ně rozdílných protivníků tak, aby podle ná zoru masy stoupenců byl veden boj pouze proti jedinému nepř íteli. To posiluje víru ve vlastníprá vo a posiluje rozhoř č eníproti útoč níků m na toto prá vo. Že toto ně kdejšívšeně mecké hnutínepochopilo, stá lo ho úspě ch. Cíl byl stanoven sprá vně , vů le byla č istá , ale zvolená cesta nebyla sprá vná . Hnuti se podobalo horolezci, ježmá na zř eteli vrchol, který chce slézt, také na cestu se dá vá s velkou rozhodnosti a silou, ale nevě nuje pozornost cestě , jeho zrak se upírá k cíli, př ič emžmu uniká povaha výstupu a na tom nakonec ztroskotá . Opač nýpomě r byl, jak se zdá , u velké konkurentky všeně meckého hnutí, u kř esťanskosociá lnístrany. Cesta, kterou se dala, byla zvolena moudř e a sprá vně , ale chybě la jasná znalost cíle. Témě řve všech momentech, v nichžvšeně mecké hnuti chybovalo, byl postoj kř esťanskosociá lnístrany sprá vný a plá novitý. Mě la potř ebné pochopenípro význam masy a od prvního dne si zajistila alespoň jejíč á st, a to veř ejným zdů razňová ním svého sociá lního zamě ř eni. Podstatné orientovala z nižšího a stř edního stavu a ř emeslníků a tím získala vě rné, vytrvalé i obě tavé stoupence. Vyhýbala se jakémukoliv boji proti ná boženským institucím a zajistila
si tak podporu mohutné církevníorganizace. Tím pá dem mě la pouze jednoho skuteč ného protivníka. Byla si vě doma významu velkorysé propagandy a mě la vynikajícívliv na duševníinstinkty širokých mas svých stoupenců . Ale to, že nedosá hla svého vysně ného cíle, tj. zá chrany Rakouska, bylo způ sobeno dvě ma chybami, jichžse dopustila na své cestě , a také dů sledek nejasnosti cíle. Antisemitismus tohoto nového hnutíbyl postaven na ná boženském, místo na rasovém zá kladě . Dů vod, proč k této chybě došlo, byl stejný jako ten, z ně jž vychá zel druhý omyl. Chtě la-li kř esťanskosociá lnístrana zachrá nit Rakousko, pak podle ná zoru svých zakladatelů nesmě la zastá vat rasový princip, protože jinak by prý muselo v krá tké době dojít ke všeobecnému rozpadu stá tu. Vů dcové této strany se domnívali, že zejména situace ve Vídni vyžadovala odstraně nívšech rozdě lujících faktorů a namísto toho zdů razňová nívšech jednotících hledisek. Vídeňbyla v této době jižvelmi prostoupena cizím, zejména č eským živlem, že jenom nejvyššítolerance ve všech rasových problémech mohla zabrá nit tomu, aby se strana nestala protině meckou. Mě lo-li být zachrá ně no Rakousko, nebylo možné vzdá t se Vídně . Byl uč ině n pokus získá vat hlavně malé č eské živnostníky ve Vídni bojem proti manchesterskému liberalismu. Strana se př itom domnívala, že našla př es všechny ná rodnostnírozdíly společ né heslo v boji proti židovstvu na religiózním zá kladě . Že boj na takovém zá kladě nedě lal Židů m velké starosti, bylo jasné. S tak povrchním zdů vodně ním nebylo nikdy možné dospě t k vá žnému vě deckému rozboru celého problému. Odradilo to mnoho lidi, jimžmusel být antisemitismus tohoto druhu nesrozumitelný. Sílícímyšlenka se tím vá zala témě ř výluč ně na duchovně vymezené kruhy, pokud se strana nechtě la odpoutat od č istě citového vztahu dá le ke skuteč nému pozná ní. Inteligence se chovala zá sadě odmítavě . Vě c dostá vala stá le více takový tón, jako by se v celé zá ležitosti jednalo jen o pokus nového obrá ceníŽidů č i dokonce o projev jakési konkurenč nízá visti. Tím ale ztratil boj charakter niterného a vyššího zasvě cenía jevil se mnohým, nikoliv tě m nejhorším, jako nemorá lnía zavrženíhodný. Chybě lo př esvě dč eni, že se tu jedná o životníotá zku celého lidstva, na jejímžvyř ešení-zá visíosud všech nežidovských ná rodů .. V této polovič atosti kř esťanskosociá lnístrany se ztrá cela hodnota antisemitského postoje. Byl to zdá nlivý antisemitismus, kterýbyl témě řhoršínežvů bec žá dný, neboť lidé byli ukolébá vá ni v jistotě , že majíprotivníka v hrsti, zatímco ve skuteč nosti byli tahá ni za nos. Žid si ale zá hy zvykl na tento antisemitismus tak, že kdyby tento nebyl, chybě l by mu více, nežho nyníobtě žoval. Mnohoná rodnístá t vyžadoval vě tšíobě ťnežzastupová níně mectví. Č lově k nesmě l být nacionalista, jestliže nechtě l ve Vídni ztratit pů du pod nohama. Doufalo se, že opatrným obchá zením této otá zky Ize ještě habsburský stá t zachrá nit, ale prá vě tímto byl vehná n do zká zy. Hnutítím ztrá celo obrovský zdroj sil, který doká že natrvalo doplňovat pouze politická strana s vnitř níhnacísilou. Kř esťanskosociá lnístrana se však prá vě tím stala stranou jako každá jiná . Sledoval jsem obě hnuti co nejpozorně ji, jednu z hloubi srdce, druhou naplně n obdivem pro vzá cného muže, který se mi tehdy jevil jako hoř ký symbol celého
rakouského ně mectví. Kdyžobrovský pohř ebníprů vod mrtvého mrtvého starostu od radnice k Ringstrasse, byl jsem i já mezi mnoha sty tisíci divá ky této truchlohry. Byl jsem dojat, ale cit mi př itom ř íkal, že dílo tohoto muže bylo marné, neboťtento stá t byl př iveden k nevyhnutelnému zá niku. Kdyby dr. Lueger žil v Ně mecku, byl by zař azen mezi velké hlavy našeho ná roda, ale pů sobil v tomto nemožném stá tě , což bylo neště stím pro jeho dílo i pro ně j samotného. Kdyžzemř el, vyšlehá valy jižna Balká ně plamínky mě síc co mě síc žá dostivě ji, takže ho milosrdnýosud ušetř il, že nemusel spatř it to, č emu chtě l zabrá nit. Já jsem se ale pokusit najít př íč iny toho, proč prvníhnutíselhalo a druhé se setkalo s nezdarem a dospě l jsem k př esvě dč ení, odhlédneme-li od nemožnosti dosá hnout ve starém Rakousku ještě ně jakého upevně nístá tu, že chyby na obou straná ch byly tyto: všeně mecké hnutímě lo jistě pravdu pokud jde o principiá lní ná zor na cíl ně mecké obnovy, nemě lo však ště stípř i volbě cesty k tomuto cíli. Bylo nacionalistické, avšak bohužel nikoliv natolik sociá lní, aby získalo masy. Jeho antisemitismus ale spoč íval na sprá vném pozná nívýznamu rasového problému, a to nikoliv na zá kladě ná boženských př edstav. Jeho boj proti urč itému vyzná níbyl naproti tomu fakticky i takticky nesprá vný. Kř esťanskosociá lníhnutímě lo nejasnou př edstavu o cíli ně meckého obrození, zato mě lo rozum a ště stípř i hledá nícest jako strana. Chá palo význam sociá lní otá zky, mýlilo se v boji proti Židů m a nemě lo potuchy o síle ná rodnímyšlenky! Kdyby kř esťanskosociá lnístrana mě la kromě svého moudrého pozná níširokých mas ještě sprá vnou př edstavu o významu masového problému, jak tomu bylo u všeně meckého hnutía kdyby bylo nacionalistické - nebo kdyby všeně mecké hnutí ke svému sprá vnému pozná nížidovské otá zky a významu ná rodnímyšlenky př idalo ještě praktickou moudrost kř esťanskodemokratické strany, zvlá ště její postoj k socialismu, výsledkem by bylo takové hnutí, ježby podle mého ná zoru bylo schopné úspě šně zasá hnout do ně meckého osudu. Př íč ina toho, že se tak nestalo, spoč ívala př evá žně v podstatě rakouského stá tu. Jelikožmému př esvě dč eníneodpovídala žá dná dalšípolitická strana, nemohl jsem v ná sledujícídobě vstoupit do ně které ze stá vajících organizacía bojovat v ní. Považoval jsem jižtehdy všechna politická hnutíza pochybná a neschopná uskuteč nit obrodu ně meckého ná roda ve vě tším a nejenom vně jším rozsahu. Mů j vnitř níodpor k habsburskému stá tu v té době neustá le narů stal. Č ím více jsem se zabýval také otá zkami zahranič nípolitiky, tím více jsem byl př esvě dč en, že tento stá tní. útvar je jen neště stím pro ně mectví. Stá le jasně ji jsem př itom vidě l, že osud ně meckého ná roda nelze rozhodnout zde, nýbržv ř íši. To platilo nejen pro obecné politické otá zky, ale stejně pro všechny jevy celého kulturního života vů bec. Rakouský stá t projevoval také v oblasti č istě kulturních nebo umě leckých vě cí všechny př íznaky únavy, př inejmenším však bezvýznamnosti pro ně meckýná rod. Nejvíce to platilo pro oblast architektury. Nově jšístavebníumě nínemohlo slavit ve Vídni velké úspě chy, neboťod výstavby Ringstrasse dostá valo užjen bezvýznamné úkoly ve srovná nís rostoucími plá ny v Ně mecku. Zač ínal jsem žít stá le více dvojím životem. Rozum a skuteč nost mi př ikazovaly
prodě lat v Rakousku hoř kou a požehnanou školu, ale mé srdce bylo jinde. Zmocnila se mne tehdy sklič ujícínespokojenost. Č ím víc jsem pozná val vnitř ní jalovost tohoto stá tu a nemožnost jeho zá chrany, tím víc jsem nabýval jistoty, že tento stá t užmů že př inést ně meckému ná rodu jenom neště stí. Nabyl jsem př esvě dč ení, že tento stá t musínutně stísňovat a omezovat každého skuteč ně velkého Ně mce a naopak že podporuje každý neně mecký jev. Protivný mi byl ten rasovýkonglomerá t v hlavním mě stě , protivná celá ta smě sice ná rodů : Č eši, Polá ci, Maďař i, Rusíni, Srbové, Chorvati atd. a mezi tím vším jako vě č ná bakterie lidstva Židé a zase Židé. Obrovské mě sto mi př ipadalo jako ztě lesně níkrvesmilstva. Ně mč ina mého mlá díbyl dialekt, kterým se mluvíi v Dolním Bavorsku, nedoká zal jsem ho zapomenout a nenauč il jsem se vídeňský žargon. Č ím déle jsem žil v tomto mě stě , tím více ve mně stoupala nená vist k té cizísmě sici ná rodů , která rozežírala toto staré ně mecké mě sto. Myšlenka, že by se tento stá t mohl udržet ještě delšídobu, mi př ipadala př ímo smě šná . Rakousko bylo tehdy jako stará mozaika a tmel držícípohromadě jednotlivé její kaménky byl starý a drolivý, dokud se takové mozaiky nikdo nedotýká , mů že př edstírat svou intaktníexistenci, jakmile se však do nístrč í, rozbije se na tisíc stř ípků . Otá zka byla, kdy to ně kdo udě lá . Protože moje srdce nikdy netlouklo pro Rakousko, ale vždy jen pro Ně meckou ř íši, byla pro mne hodina rozpadu rakouského stá tu poč á tkem spaseníně meckého ná roda. Ze všech tě chto dů vodu vznikala ve mně stá le silně jšítouha odejít koneč ně tam, kam mne od ranného mlá dípř itahovala tajná př á nía tajná lá ska. Doufal jsem, že si v budoucnu udě lá m jméno jako stavitel a takto, v malém č i velkém rá mci - jak mi osud př iř kne - zasvě tím své poctivé služby svému ná rodu. Chtě l jsem se také podílet na ště stíbýt a pů sobit na místě , kde se jednou musísplnit mé nejvroucně jšípř á ní: př ipojenímého milovaného domova ke společ né vlasti, k Ně mecké ř íši. Leckdo nebude dnes moci pochopit velikost takové touhy, nicméně obracím se na ty, jímžosud toto ště stídosud odpírá nebo komu ho krutě odebral, obracím se na ty, kteř ízbaveni mateř ské země musíosamě le bojovat za svatý statek ř eč i, kteř í jsou za svou vě rnost k vlasti proná sledová ni a trýzně ni a v bolestném pohnuti touží po hodině , kdy se zase vrá tívě rné mateř ské srdce, obracím se na tyto všechny a vím: vy mne pochopíte! Jen ten, kdo na vlastníků ži pocítil, co znamená být Ně mcem a nesmě t ná ležet milované otč ině , mů že pochopit hloubku touhy, které plane ve všech dobá ch v srdcích dě tíodlouč ených od mateř ské země . Muč íty, kteř íjípropadnou a bude jim odpírat ště stía spokojenost tak dlouho, dokud se neotevř ou brá ny otcovského domu a ve společ né ř íši nenajde společ ná krev pokoj a klid. Vídeňbyla a zů stala pro mne nejvě tšía také nejdů kladně jšíškolou mého života. Př išel jsem kdysi do tohoto mě sta témě řjako chlapec a opouště l jsem je jako klidný a vyrovnaný č lově k. Dostal jsem zde zá klady svého svě tového ná zoru a politického způ sobu nazírá nívě cí, obojíjsem pozdě ji musel doplňovat pouze v detailech, avšak. ani jedno ani druhé mne nikdy neopustilo. Cenu tehdejších uč ňovských let sá m plně oceňuji teprve dnes. O tomto obdobíjsem pojednal poně kud podrobně ji proto, že mi poskytlo ná zornou výuku prá vě v oně ch otá zká ch, které patř ík
zá kladů m strany, která vznikla ze skromných zač á tků a ani ne za pě t let se chystá stá t se velkým masovým hnutírn. Nevím, jaký by dnes byl mů j postoj k Židů m, k sociá lnídemokracii č i lépe k celému marxismu, k sociá lníotá zce apod., kdyby se zá klad mých osobních ná zorů nevytvoř il tak zá hy pod tlakem osudu a také vlastním studiem. Neboťi kdyžneště stívlasti př inutítisíce lidi k př emýšlenío vnitř ních př íč iná ch tohoto zhroucení, nevede to nikdy k takové dů kladnosti a hlubšímu pochopení, které se zjevítomu, ježse stal teprve po dlouholetém boji pá nem svého osudu.
4. kapitola MNICHOV
Na jař e 1912 jsem př išel definitivně do Mnichova. Toto mě sto jsem znal tak dobř e, jako kdybych v jeho zdech pobýval užléta. Mě lo to opodstatně nív mém studiu, ježmě na každém kroku upozorňovalo na tuto metropoli ně meckého umě ní. Kdo nezná Mnichov, nezná Ně mecko a př edevším nezná ně mecké umě ní. Každopá dně byla tato př edvá leč ná doba nejšťastně jším a daleko nejspokojeně jším obdobím v mém životě . Mů j výdě lek byl stá le ještě velmi hubený, nežil jsem proto, abych maloval, ale maloval jsem proto, abych si tím zajistil možnost žít, č ili abych si mohl dovolit dalšístudium. Byl jsem př esvě dč en, že jednou př ece jen dosá hnu svého cíle, který jsem si vytýč il. To mi pomá halo sná šet celkem lehce všechny ostatnímalé starosti všedního dne. K tomu ovšem př istupovala moje vnitř nílá ska, která se mne zmocnila témě řod prvních okamžiků pobytu v tomto mě stě , lá ska vě tšínežke kterémukoliv jinému mě zná mému místu: ně mecké mě sto! Jaký rozdíl oproti Vídni. Dě lalo se mi špatně , kdyžjsem jen pomyslel na ten rasový Babylon. K tomu ještě dialekt mně mnohem bližší, který mi př ipomínal zejména ve styku s Dolnobavorá ky dobu mého mlá dí. Bylo tu tisíce vě cíježmi byly vnitř ně milé a drahé. Nejvíce mě ale př itahovalo ná dherné spojeníprapů vodnísíly a jemného umě leckého pocitu, tato originá lní linie od Dvorního pivovaru k ná mě stíOdeon, od ř íjnových slavnostípiva ke Staré pinakotéce atd. Že dodnes lpím na tomto mě stě víc nežna kterémkoliv jiném místě na tomto svě tě je dá no tím, že je a zů stane nerozluč ně spjato s vývojem mého vlastního života, že se mi tehdy dostalo ště stískuteč né vnitř níspokojenosti, př ipisuji kouzlu Wittelsbašské rezidence, která pů sobínejen na každého, kdo je nadá n poč tá ř ským rozumem, ale i na lidi citlivé mysli. Kromě zamě stná nímne př itahovalo i zde studium aktuá lních politických udá lostí, zejména z oblasti zahranič nípolitiky. Dospě l jsem k tomu oklikou př es ně meckou politiku spojeneckých svazků , kterou jsem jižve svém rakouském obdobípovažoval za naprosto nesprá vnou. Každopá dně ve Vídni mi byl ještě celý rozsah tohoto sebeklamu Ně mecka nejasný. Byl jsem tehdy nakloně n vě ř it, nebo jsem si to jen namlouval, že se v Berlíně snad jižví, jak slabý a má lo spolehlivý spojenec Rakousko ve skuteč nosti je, ale že z více méně tajemných dů vodu se o tom nemluví, to aby se posílila politika spojeneckých svazků , kterou kdysi založil sá m Bismarck a jejížná hlé př erušeníby mohlo být nežá doucíužproto, aby se nepolekala č íhajícícizina č i neznepokojili vlastnímě šťá ci. Ovšem společ enský styk, př edevším s lidem, mne k mé hrů ze brzy př esvě dč il o tom, že moje domně nka byla nesprá vná . K svému úžasu jsem zjišťoval, že o podstatě habsburské monarchie nemě ly zdá níani jinak dobř e informované kruhy. Prá vě lid žil v iluzi, že toto spojenectvíIze považovat za serióznísílu, která se v hodině nouze rozhodně osvě dč í. Lidové masy považovaly monarchii vždy za "ně mecký" stá t a doufaly, že se na ni lze spolehnout. Lidé mysleli, že sílu lze pomě ř ovat milióny obyvatel asi jako v Ně mecku a úplně zapomínali, že Rakousko
za prvé uždá vno př estalo být ně meckým stá tem a za druhé, že vnitř nípomě ry v této ř íši spě ly hodinu od hodiny k jejímu rozpadu. Znal jsem tenkrá t tento stá tníútvar lépe, nežona takzvaná oficiá lní "diplomacie", která slepě jako vždy spě chala vstř íc neblahému osudu, ná lada lidu byla vždycky podmíně na jen tím, co se shora nalévalo do veř ejného míně ní. Shora ale byl vzhledem ke "spojenci" praktiková n kult zlatého telete. Odpově dnídoufali, že lze př ívě tivostínahradit to, co druhé straně chybína upř ímnosti. Př ič emžslova byla brá na za bernou minci. Ve Vídni jsem se vždy rozč ílil, kdyžjsem č as od č asu zpozoroval rozdíl mezi ř eč mi oficiá lních stá tníků a obsahem novin "Wiener Presse". Př itom byla Vídeň př ece jen ně meckým mě stem, alespoň zdá nlivě . Jak jinak se ale vě ci mě ly mimo Vídeň a mimo ně mecké č á sti Rakouska, ve slovanských provinciích ř íše. Stač ilo si př eč íst pražské noviny a bylo vidě t, jak tam jsou posuzová ny vznešené kejkle Trojspolku. Tam užnemě li pro "mistrovské dílo stá tnictví" žá dné pochopení, zato však výsmě ch a ironii. V nejhlubším míru, kdy si oba císař i vymě ňovali př á telské polibky na č elo, se nikterak neskrývalo, že tento svazek se rozpadne v okamžiku, kdy bude uč ině n pokus př evést tento skvoucíideá l Niebelungů do praktické skuteč nosti. Jaké bylo rozč ílenío ně kolik let pozdě ji, kdyžpř išla hodina pravdy, ve které se mě ly svazky osvě dč it. Itá lie z Trojspolku odskoč ila a pustila oba své partnery k vodě , aby se nakonec ještě stala jejich nepř ítelem. Že se vů bec kdy ně kdo odhodlal i jen na minutu vě ř it tomu zá zraku, že by Itá lie bojovala na straně Rakouska - opak musel být jasný každému, kdo nebyl raně n diplomatickou slepotou. A v Rakousku se mě ly vě ci prá vě tak, ani o vlas jinak. Nositeli myšlenky Trojspolku byli v Rakousku pouze Habsburkové a Ně mci. Habsburkové z vypoč ítavosti a z donucení, Ně mci v dobré víř e - a z politické hlouposti. V dobré víř e proto, že se domnívali, že Trojspolkem proká žíNě mecké ř íši velkou službu, posílíji a pomohou zabezpeč it, z politické hlouposti proto, že nesouhlasil ani ten první, dobř e míně ny ná zor, naopak - pomohli tím př ipoutat Ně meckou ř íši k mrtvole stá tu, která musela strhnout obě strany do propasti, př edevším ale proto, že tímto svazkem stá le více propadali odně mč ení. Habsburkové se domnívali, že svazkem s Ně meckou ř íši budou zajiště ni př ed vmě šová ním z jejístrany, cožbohužel také byli a mohli tím svoji vnitř nípolitiku pozvolného potlač ová níně mectvírealizovat podstatně sná ze a bez rizika. Nejenže se př i své zná mé "objektivitě " nemuseli obá vat ná mitek ze strany Ně mecké ř íšské vlá dy, ale mohli rakouským Ně mců m s odkazem na toto spojenectvíkdykoliv zavř ít prostoř eká ústa, kdyžse ozývala proti př íliš podlému způ sobu slavizace. Co potom mohl Ně mec v Rakousku dě lat, kdyžně mectvív ř íši samé habsburskou vlá du uzná valo a dů vě ř ovalo jí? Mě l se postavit na odpor a být pak ocejchová n ně meckou veř ejnostíjako zrá dce? Prá vě on, který po staletípř iná šel neslýchané obě ti pro svů j ná rod! Jakou by ale mě l tento svazek cenu, kdyby bylo ně mectvív habsburské monarchii vyhlazeno? Nebyla snad hodnota Trojspolku pro Ně mecko př ímo zá vislá na výsadním postaveníNě mců v Rakousku? Nebo vě ř il snad ně kdo opravdu tomu, že Ně mecko bude moci žít ve spolku také se slovanskou habsburskou ř íší?
Postoj oficiá lníně mecké diplomacie a také celého veř ejného míně ník vnitrorakouskému ná rodnostnímu problému byl užnejen hloupý, byl šílený! Vybudoval se spojenecký svazek, postavila se na ně m jistota sedmdesá timiliónového ná roda - a př ihlíželo se k tomu, jak se jediná zá kladna tohoto svazku u partnera rok od roku plá novitě a nezadržitelně nič í. Jednoho dne pak musela zbýt pouhá "smlouva" s vídeňskou diplomacii, avšak smluvnípomoc ř íše zmizela. U Itá lie tomu tak bylo od samého poč á tku. Kdyby v ř íši trochu lépe studovali dě jiny a psychologii ná rodů , nevě ř ili by ani hodinu, že jednou bude stá t společ ně v jedné bojové linii Quirinal a Vídeňský Hofburg. Itá lie by se promě nila v sopku, kdyby se ně jaká jejívlá da odvá žila fanaticky nená vidě nému habsburskému stá tu postavit na bojiště jediného italského vojá ka - leda jako nepř ítele. Vidě l jsem nezř ídka ve Vídni vá šnivé opovrženíi bezbř ehou nená vist, se kterou "lnuli" Italové k rakouskému stá tu. Habsburský dů m se po staletíprohř ešoval proti italské svobodě a nezá vislosti a bylo to př iliš zá važné, nežaby se to dalo zapomenout, i kdyby byla dobrá vů le. Ale taková vů le nebyla ani u lidu, ani u italské vlá dy. Pro Itá lii existovaly tedy jen dvě možnosti soužitís Rakouskem: buďto spolek nebo vá lka. Tím, že se zvolila prvnímožnost, mohla se př ipravovat druhá . Zejména od doby, kdy se vztah Rakouska k Rusku stá le více blížil k vá leč nému konfliktu, byla ně mecká spojenecká politika stejně nesmyslná jako nebezpeč ná . Byl to klasickýpř ípad, na ně mžse dala demonstrovat absence jakéhokoliv velkého a sprá vného smě ru myšlení. Proč byl Trojspolek vů bec ustaven? Př ece jenom proto, aby byla budoucnost ř íše zajiště na lépe, nežkdyby byla odká zá na jen sama na sebe. Avšak tato budoucnost Ř íše byla pouze otá zkou udrženíexistence ně meckého ná roda. Otá zka tedy mohla znít pouze: jak je tř eba uspoř á dat život ně meckého ná roda v blízké budoucnosti a jak zajistit tomuto vývoji potř ebné zá klady a nutnou bezpeč nost v rá mci všeobecných evropských mocenských pomě rů ? Př i nezaujatém pohledu na zahranič ně politickou č innost ně meckého stá tnictví se muselo dospě t k ná sledujícímu př esvě dč eni: Ně mecko má roč nípř írů stek obyvatel 900 000 duši. Problém uživit tuto armá du nových stá tních obč anů je rok od roku vě tšía musíjednou skonč it katastrofou, nebudou-li nalezeny prostř edky a cesty k tomu, jak vč as př edejít nebezpeč ízbídač eníhladem. Existovaly č tyř i východiska, jak se vyhnout takovému př íšernému budoucímu vývoji: 1. Bylo možné po vzoru Francouzů omezit rů st porodnosti a č elit tak př elidně ní. Př íroda př ece také př istupuje v dobá ch velké nouze nebo špatných klimatických podmínek a neúrody k omezenírozmnožová níobyvatelstva v urč itých zemích nebo urč itých ras, a to metodou jak moudrou tak i bezohlednou. Neomezuje schopnost plozeníjako takovou, nýbržzachová nízplozeného tím, že ho vystavuje tě žkým zkoušká m a strá dá ním a tudížvše, co je méně silné, méně zdravé je nuceno vrá tit se do klína vě č ně nepoznaného. To, co př íroda nechá , př etrvá . Př etrvá vat nesná ze bytí je tisíckrá t vyzkoušeno, tvrdé a schopné mů že dá le plodit, nač ežopě t nastá vá výbě r od poč á tku tím, že zachá zís jednotlivcem brutá lně a okamžitě ho povolá vá k sobě
zpě t, pokud tento nestač ína bouř e života, udržuje mocně rasu a druh a dokonce stupňuje jejich sílu ažk nejvyšším výkonů m. Tak je sníženi poč tu posílením osoby, tedy nakonec posílením druhu. Jinak tomu je, pokud č lově k sá m se chystá omezovat poč et lidi. Neníto př irozené, ale "humá nní". Neomezuje zachová ní jednotlivce, nýbržrozmnožová níjako takové. Toto se mu zdá , poně vadžvidí neustá le jenom sá m sebe a nikoliv rasu, lidště jšía omluvitelně jší, než-li opač ná cesta. Ale bohužel i ná sledky jsou opač né: Zatímco př íroda neomezuje plozenía nejtě žšízkoušce podrobuje zachová ní, vybírá z nadbytku jednotlivců ty nejlepší jako hodné života a jenom tyto udržuje a dě lá z nich nositele druhu, omezuje-li č lově k plození, kř eč ovitě se stará o to, aby každá narozená bytost byla za každou cenu zachová na. Tato korektura božské vů le se mu jevíjako moudrá a humá nnía má radost, že nad př írodou zase jednou vyzrá l a že dokonce doká zal její nedokonalost. Že ve skuteč nosti je poč et sice omezen, ale že hodnota jednotlivců je snížena, to ovšem slyšínerad. Pokud je plozeni jako takové omezová no a poč et porodů klesá , nastoupínamísto př irozeného boje o bytí, kterýnechá naživu jen ty nejsilně jšía nejzdravě jší, chorobná touha "zachrá nit" za každou cenu i ty nejslabší a nejvíce nemocné, č ímžzasévá zá rodek potomstva, které bude stá le ubožejší, č ím déle potrvá tento výsmě ch př írodě a jejívů li. Konec bude takový, že tomuto ná rodu jednoho dne bude odebrá na jeho existence na tomto svě tě , č lově k snad mů že po jistou dobu vzdorovat vě č ným zá konů m udržová nírodu, ale pomsta se dostaví dř íve nebo pozdě ji. Silně jšípokolenívyžene slabé, poně vadžvů le k životu ve své posledníformě roztrhá všechna smě šná pouta takzvané humanity jednotlivců , aby na jejímísto nastoupila humanita př írody, která nič íslabost, aby udě lala místo síle. Kdo tedy chce ně meckému ná rodu zajistit bytícestou omezová níjeho rozmnožová ní, uloupímu tím budoucnost. 2. Druhá cesta i dnes je velmi č asto navrhová na a vychvalová na: vnitř ní kolonizace. Je to ná vrh, který je mnoha jednotlivci dobř e míně n, ale vě tšinou lidi špatně chá pá n a natropil tak velké škody, jaké si jen lze př edstavit. Bezpochyby mů že být výnosnost pů dy aždo urč ité meze zvyšová na, avšak pouze do urč ité meze a nikoliv do nekoneč na. Po urč itou dobu lze tedy zvyšová ním výnosnosti našípů dy vyrovná vat př írů stky ně meckého ná roda, anižby hrozilo nebezpeč íhladu. Avšak na druhé straně stojískuteč nost, že požadavky na život se zvyšujírychleji, nežpoč et obyvatel. Požadavky lidíco do stravy a ošaceníse obecně zvyšujírok od roku a už teď např íklad nejsou v žá dném pomě ru k potř ebá m našich př edků př ed 100 lety. Je tedy mylné domnívat se, že každé zvýšeníprodukce doká že kompenzovat rostoucí poč et obyvatel: Nikoliv, tak je tomu pouze do urč itého stupně , př ič emž př inejmenším č á st nadprodukce se spotř ebuje k uspokojeníoně ch zvyšujících se potř eb lidí. I př i nejvě tším omezenína straně jedné a horlivé píli na straně druhé dosá hne se jednou hranice, kterou stanovípř íroda sama. I př i nejvě tšípíli se už nepodař íz nívíc vyzískat a pak se dostaví, po ně jakou dobu oddalovaný, neblahý osud. Hlad se bude dostavovat nejprve jenom obč as, kdyžpř ijde neúroda apod. Bude však k tomu dochá zet stá le č astě ji ažnakonec to nebude pouze zř ídka, i když se snad v nemnohých nejbohatších letech naplnísýpky. Ale to užse blíži doba, kdy nouzi užnelze př ekonat a hlad se stane vě č ným společ níkem dotyč ného ná roda. Nynímusíopě t pomoci př íroda a vybrat ty, kteř íjsou vyvoleni k životu. Nebo si
pomů že č lově k sá m, to znamená , že př íkoř ík umě lému omezová nípoč tu obyvatel se všemi jižuvedenými tě žkými ná sledky pro rasu a druh. Možná , že ně kdo namítne, že tato budoucnost č eká tak jako tak celé lidstvo a že tedy ani jednotlivýná rod nemů že ujit tomuto neblahému osudu. To je na první pohled celkem sprá vné, avšak je tř eba uvá žit ná sledující: Jistě že bude v urč itém č asovém okamžiku celé lidstvo př inuceno k tomu, že v dů sledku nemožnosti nadá le vyrovná vat zvyšová ním produkce pů dy stoupajícípoč et lidíbude nutné zastavit rozmnožová ni lidského rodu a buďto nechat př írodu rozhodnout, anebo př ikroč it k svépomoci, potom ovšem sprá vně jším způ sobem neždnes dospě t k vyrovná ní. Toto tedy postihne všechny ná rody, zatímco nyníjsou postiženy bídou pouze ty rasy, které nemajídosti sil k tomu, aby si zajistily na tomto svě tě potř ebnou pů du. Neboťsituace je taková , že dnes existujína svě tě obrovské plochy nevyužité pů dy a tato č eká na hospodá ř e. Rovně žale je sprá vné, aby tato pů da nepatř ila jistému ná rodu nebo rase, nýbržaby se uchová vala jako rezervníplocha pro budoucnost, neboťje to země a pů da pro ten ná rod, kterýmá sílu si ji vzít a má píli ji obdě lá vat. Př íroda nezná žá dné politické hranice. Sama je vytyč uje živým tvorů m na této země kouli a př ihlížíhř e sil. Nejsilně jšía nejodvá žně jší, jejínejmilejšídítě , dostane prá vo vlá dce nad bytím. Pokud se ně jakýná rod omezína vnitř níkolonizaci, protože ostatnírasy se pevně držína stá le vě tších plochá ch pů dy této planety, bude nucen sá hnout k sebeomezová níjižv době , kdy se ostatníná rody ještě dá le rozmnožují. Jednou nastane tento př ípad, a to tím dř íve, č ím menšíživotníprostor má onen ná rod k dispozici. Bohužel se jedná př íliš č asto o nejlepšíná rody, nebo sprá vně ji o jediné skuteč né kulturnírasy, nositele všeho lidského pokroku, ježse ve svém pacifistickém zaslepenírozhodly vzdá t se získá vá nínové pů dy a spokojit se s "vnitř ní" kolonizací, zatímco méně cenné ná rody si dovedou zajistit obrovské životni plochy. Vedlo by to k ná sledujícímu výsledku: Kulturně lepší, ale méně bezohledné rasy by musely v dů sledku své omezené pů dníplochy nemezovat své rozmnožová ni užv době , kdy kulturně nižší, ale př ízemně brutá lně jšíná rody by byly schopny, vzhledem k jejich vě tšímu životnímu prostoru, se nadá le rozmnožovat. Jinými slovy: tento svě t se jednou stane majetkem méně cenného, avšak č inorodě jšího lidstva. V dosud ještě vzdá lené budoucnosti budou existovat pouze dvě možnosti: buď bude svě t ř ízen podle př edstav našímodernídemokracie, č ímžpadne tě žiště rozhodová níve prospě ch poč etně silně jších ras, nebo bude svě t ovlá dá n podle př irozeného ř á du sil a zvítě zíná rody s brutá lnívů lí, tedy nikoliv ná rod sá m sebe omezující. Že tento svě t bude jednou vystaven nejtě žším bojů m o bytílidstva, o tom nelze pochybovat. Nakonec zvítě zíná ruživost sebezá chovy. Pod nítakzvaná humanita co by smě s hlouposti, zbabě losti a domýšlivého mudrlantstvítaje jako sníh v bř eznovém slunci. Ve vě č ném boji lidstvo vyrostlo - vě č ným mírem zaniká . Pro ná s Ně mce je heslo "vnitř níkolonizace" neblahé užproto, že v ná s okamžitě posiluje domně nku, že jsme našli prostř edek, který ná m dovolípodle pacifistického ná zoru "vypracovat" si v mírném, ospalém životě své bytí. Bude-li toto uč eni u ná s brá no vá žně , znamená to konec jakékoliv snahy uhá jit si na tomto svě tě místo, které ná m ná leží. A kdyby prů mě rný Ně mec nabyl př esvě dč ení, že i touto cestou je
možné zajistit si život a budoucnost, byl by jakýkoliv pokus o aktivnía tím jedině plodné prosazová níně meckých životních potř eb vyř ízen. Každá opravdu užiteč ná zahranič nípolitika by byla pohř bena a s níi veškerá budoucnost ně meckého ná roda. Ve svě tle pozná nítě chto dů sledků neníná hodné, že je to v prvé ř adě vždy Žid, ježse pokoušía doká že nasazovat do našeho ná roda smrtelně nebezpeč né myšlenkové pochody. Zná své Pappenheimské př íliš dobř e, nežaby nevě dě l, že vdě č ně naletíkaždému španě lskému šejdíř i, který tvrdí, že byl vynalezen prostř edek jak vyvést př írodě podař enýkousek a odmítnout tvrdý a neúprosnýboj o existenci jako zbyteč ný, stá t se pá nem planety brzy a bez boje, jen pracía ně kdy i pouhým nicnedě lá ním, podle toho, "jak se to hodí". Je tř eba velmi ostř e zdů raznit, že každá ně mecká vnitř níkolonizace musív prvé ř adě sloužit pouze k odstraně ni sociá lních zloř á dů a př edevším zabrá nit všeobecné spekulaci s pů dou, avšak nikdy nemů že stač it, aby zajistila budoucnost ná roda bez nové pů dy. Budeme-li jednat jinak, dospě jeme zá hy nejenom k vyč erpá ni naší pů dy, ale i našich sil. A koneč ně je tř eba konstatovat ještě toto: Omezeníse na urč itou malou pů dníplochu v dů sledku vnitř níkolonizace, jakoži ná sledky omezenírozmnožová ni vedou k mimoř á dně nepř íznivé vojensko-politické situaci daného ná roda. Velikost sídla ná roda je podstatným faktorem k stanoveníjeho vně jší bezpeč nosti. Č ím vě tšíje prostor, ježmá ná rod k dispozici, tím vě tšíje jeho př irozená ochrana, neboťvojenská rozhodnutíproti ná rodu, tísnícímu se na malé ploše, lze realizovat sná ze, rychleji a tím i úč inně ji, nežnaopak proti teritoriá lně velkým stá tů m. V rozsá hlosti stá tního územíspoč ívá jistá ochrana proti neuvá ženým útoků m zvenč í, neboťúspě ch takového útoku mů že být dosažen teprve po dlouhých a tě žkých bojích, riziko svévolného př epadenívelkých stá tů se bude tedy jevit jako vysoké, pokud k ně mu nebudou zcela mimoř á dné dů vody. Proto jižve velikosti stá tu spoč ívá dů vod snadně jšího zachová nísvobody a nezá vislosti ná roda, zatímco naopak malý stá t př ímo vyzývá k zabrá ní. Prvnídvě možnosti vyrovná nímezi rostoucím poč tem obyvatelstva a nemě nící se rozlohou pů dy byly v takzvaných nacioná lních kruzích ř íše odmítnuty. Dů vody tohoto postoje byly ovšem jiné nežshora uvedené. Vztah k omezová níporodnosti byl odmítavýpř edevším na zá kladě urč itého morá lního cítě ní, vnitř níkolonizace byla rozhoř č eně odmítnuta proto, že byla pociťová na jako útok proti majetku velkostatků a poč á tek všeobecného boje proti soukromému vlastnictvívů bec. Vzhledem k formulaci, jako byla druhá spá sná myšlenka prezentová na, mohl být takový ná zor dokonce oprá vně ný. Zbývajíužjen dvě cesty k zajiště níprá ce a chleba pro rostoucípoč et lidí. 1. Buď získat novou pů du a př esunout na ni každoroč ně př ebyteč né milióny lidí a udržet tak ná rod na zá kladě uživeni sama sebe, anebo 2. Př ejít na prů myslovou výrobu a obchod pro cizípotř eby a z tě chto výnosů hradit životníná klady. Tedy: Buďto politika pů dy, anebo koloniá lnía obchodnípolitika. Obě cesty byly zkoumá ny z rů zných pohledů , doporuč ová ny a zavrhová ny, ažse s koneč nou platnostíšlo tou poslední.
Zdravě jšíz obou byla ovšem cesta první. Získá vá nínové pů dy pro osídlenípř ebyteč ného poč tu obyvatel má velmi mnoho př edností, zvlá ště vzhlížíme-li k budoucnosti a nikoliv k př ítomnosti. Užjenom možnost udrženízdravého rolnictva jako zá kladu ná roda je nesmírně cenné. Pevnýkmen malých a stř edních rolníků byl ve všech dobá ch nejlepší ochranou proti sociá lním chorobá m, které dnes má me. Je to také jediné ř ešení, která zajistíve vnitř ním hospodá ř ském obě hu chléb ná rodu. Prů mysl a obchod ustoupíze svého nezdravého vedoucího postaveni a zač leníse do všeobecného rá mce ná rodního spotř ebního a vyrovná vacího hospodá ř ství. Ani jedno ani druhé jižnepř edstavujízá klad obživy ná roda, ale jen jejípomocnýprostř edek. Tím, že se vyrovná vlastníprodukce se spotř ebou ve všech oborech, vznikne co se týč e výživy ná roda vě tšíč i menšínezá vislost na zahranič í, cožpomá há zajistit svobodu a nezá vislost ná roda zejména v tě žkých dobá ch. Ovšem takovou politiku nenímožné uskuteč ňovat ně kde v Kamerunu, ale tř eba Evropě . Je tř eba zaujmout chladné a stř ízlivé stanovisko v tom smyslu, že urč itě nemů že být vů línebes, dá t jednomu ná rodu na tomto svě tě padesá tkrá t více pů dy nežná rodu druhému. V takovém př ípadě se nelze dá t odradit politickými hranicemi. Jestliže tato Země skýtá skuteč ně životníprostor pro všechny, pak aťse ná m tedy dostane pů dy, kterou potř ebujeme k životu. Nikdo to ovšem nebude dě lat rá d. Potom ale nastoupíprá vo sebezá chovy, co bude odepř eno po dobrém, musíme si vzít po zlém. Kdyby se naši př edkové kdysi rozhodovali podle stejných pacifistických nesmyslů jako dnes, vlastnili bychom pouze tř etinu našínyně jší pů dy, potom by ale jakýsi ně meckýná rod mě l sotva ještě ně jaké starosti v Evropě . Ne - př irazené rozhodnosti k boji za vlastníbytívdě č íme za obě východníMarky a za vnitř nísílu našeho stá tního a ná rodního území, ježse zachovala dodnes. Ještě z jiného dů vodu by bylo toto ř ešenísprá vné: Dnešníevropské stá ty se podobajípyramidě postavené na špici. Jejich evropské územíje smě šně malé oproti ostatnízá tě ži v koloniích, v zahranič ním obchodě atd. Lze ř íct: špič ka v Evropě , zá kladna po celém svě tě , na rozdíl od americké Unie, která má zá kladnu na vlastním kontinentu a špič kou se dotýká ostatního svě ta. Odtud prameníneslýchaná vnitř nísíla tohoto stá tu a slabost vě tšiny koloniá lních mocností. Ani Anglie nenídů kazem proti tomuto tvrzení, neboťse př íliš č asto zapomíná tvá ř ív tvá řbritskému impériu na anglosaskýsvě t jako takový. PostaveníAnglie nenísrovnatelné s žá dným jiným stá tem v Evropě , a to díky jazykovému a kulturnímu společ enstvís americkou Unii. Pro Ně mecko byla jediná možnost jak prová dě t zdravou politiku pů dy, a sice získat nové územív Evropě . Kolonie nemohou sloužit tomuto úč elu, pokud nejsou v co nejvě tšímíř e vhodné k osídleníEvropany. Avšak v 19. stoletíužnebylo možné, získá vat koloniá lníoblasti mírovou cestou. Koloniá lnípolitika by byla realizovatelná pouze cestou tě žkého boje, kterýby ale byl vhodně jšínikoliv pro získá nímimoevropských území, ale spíš pro územína domovském kontinentu. Takové rozhodnutívyžaduje ovšem naprostou oddanost. Nelze př istupovat vá havě nebo s polovinou prostř edků k úkolu, jehožprovedeníje možné pouze s vynaložením veškeré energie. Žel‚politické vedeníŘ íše by muselo vzdá vat hold tomuto mimoř á dnému úč elu, nikdy by nesmě l být uč ině n žá dnýkrok vedený
jinými pohnutkami, nežpozná ním tohoto úkolu a jeho podmínek. Musíbýt sjedná no jasno v tom, že tento cíl bude dosažitelný pouze bojem a klidně a odhodlaně dá t prů chod zbraním. Je tř eba př ezkoumat veškeré svazky a zhodnotit jejich použitelnost z tohoto hlediska. Ná rokovala-li se kdy v Evropě pů da, mohlo se tak stá t jedině na úkor Ruska, potom se musínové ř íše dá t na pochod cestou ně kdejších ř á dových rytíř ů, aby ně meckým meč em vybojovala ně meckému pluhu hroudu a dala ná rodu chléb vezdejší. Pro takovou politiku je v Evropě pouze jediný spojenec: Anglie. Pouze s Anglií je možné s krytými zá dy zahá jit nové tažení. Naše prá vo k tomu by nebylo menší, nežprá vo našich př edků . Žá dný z našich pacifistů neodmítá jíst chléb z východu, ač koli prvnípluh tak kdysi znamenal "meč "! Pro vů li Anglie k vítě zstvíby nesmě la být žá dná naše obě ťpř íliš vysoká . Bylo by tř eba vzdá t se koloniía př evahy na moř i, ale ušetř it britský prů mysl konkurence. Pouze bezpodmíneč ně jasnýpostoj by mohl vést k danému cíli: vzdá t se kolonií a svě tového obchodu, vzdá t se významného ně meckého vá leč ného loďstva, koncentrace veškerých mocenských prostř edků stá tu na pozemnívojsko. Výsledkem by bylo momentá lníomezení, avšak veliká a mocná budoucnost. Byla doba, kdy by se bývalo dalo s Angliív tomto smyslu mluvit. Protože velmi dobř e chá pala, že Ně mecko musív dů sledku ná rů stu obyvatelstva hledat ně jaké východisko a buď že ho najde spolu s Angliív Evropě , nebo bez Anglie ve svě tě . Toto tušenílze př ipsat skuteč nosti, že na př elomu stoletíse Londýn sá m pokusil o sblíženi s Ně meckem. Tehdy se poprvé uká zalo to, co jsme pozdě ji s hrů zou moli sledovat. Byli jsme nepř íjemně dotč eni př i myšlence, že bychom mě li za Anglii tahat kaštany z ohně , jako by vů bec ně jaký svazek mohl existovat na jiném zá kladě nežna vzá jemném obchodě . S Angliíse ale dal udě lat takovýobchod velmi dobř e. Britská diplomacie byla vždy inteligentnínatolik, aby vě dě la, že žá dnou službu nelze oč eká vat bez protislužby. Př edstavme si ale, že by chytrá ně mecká zahranič nípolitika v roce 1904 př evzala úlohu Japonska. Sotva si Ize př edstavit, jaké ná sledky by to pro Ně mecko mě lo. Nikdy by nedošlo ke "svě tové vá lce"! Krev z roku 1914 by ušetř ila desetiná sobek krve z let 1914-1918. Ale jaké postaveníby dnes Ně mecko ve svě tě zaujímalo! Ovšem, spojenectvís Rakouskem by byl nesmysl. Neboťtato stá tní mumie se spojila s Ně meckem nikoliv proto, aby vybojovala vá lku, ale aby udržela vě č ný mír, jehožby chytř e mohlo být využito k pomalému, ale jistému vymýcení ně mectvív monarchii. Tento svazek byl ale nemožný také proto, že se nedalo oč eká vat žá dné ofenzivnízastá vá níně meckých ná rodních zá jmů , poně vadžnemě l sílu a ani odhodlá nískoncovat s procesem odně mč ová nína své bezprostř ední hranici. KdyžNě mecko nemě lo tolik ná rodního smýšlenía také bezohlednosti, že nevyrvalo nemožnému habsburskému stá tu možnost disponovat osudy deseti milionů soukmenovců , nedalo se opravdu oč eká vat, že by nabídlo ruku tak perspektivním a smě lým plá nů m. Postoj staré ř íše k rakouské otá zce byl prubíř ským kamenem jejího postoje v osudovém boji celého ná roda. Každopá dně se nesmě lo př ihlížet k tomu, jak bylo ně mectvírok od roku více potlač ová no, vždyťhodnota rakouského spojenectvíbyla urč ová na výhradně
zachová ním ně meckého živlu. Avšak touto cestou se nešlo. Nič eho se nebá li tak, jako boje, k ně mužbyli posléze stejně př inuceni, a to v té nejnepř íznivě jšídobě . Chtě li uniknout osudu, ale ten je dostihl. Snili o udržení svě tového míru a skonč ili u svě tové vá lky. To byl nejvýznamně jšídů vod, proč se nevě novala žá dná pozornost této tř etí cestě k uspoř á dá níně mecké budoucnosti. Vě dě lo se, že získá nínové pů dy je možné pouze na východě , vidě li nevyhnutelnýboj a př ece jen chtě li mír za každou cenu, heslem ně mecké zahranič nípolitiky uždá vno nebylo zachová níně meckého ná roda všemi způ soby, jako spíš zachová nísvě tového míru všemi prostř edky. Jak se to podař ilo, je zná mo. Ještě se k tomu vrá tím. Zbývá tedy ještě č tvrtá možnost: prů mysl a svě tový obchod, ná moř nímoc a kolonie. Tento vývoj by byl zprvu snadně jšía rychlejší. Osídlová ni pů dy je zdlouhavý proces, který trvá č asto celá staletí, prá vě v ně m je tř eba hledat vnitř nísílu, neboť se nejedná o ná hlé vzplanutí, nýbržo pozvolný, dů kladný a trvalý rů st, na rozdíl od prů myslového vývoje, ježse mů že v prů bě hu ně kolika let nafouknout jako bublina, anižby se podobal ně jaké zdá rné síle. Ná moř níflotilu lze jistě vybudovat rychleji, nežv tvrdém boji zř izovat selské statky a osídlit je farmá ř i, avšak flotilu lze také rychleji znič it. Jestliže Ně mecko nastoupilo tuto cestu, muselo př ece poznat, že i tento vývoj jednoho dne vyústív boj. Jen dě ti se mohou domnívat, že př á telským, mravným chová ním a trvalým zdů razňová ním mírových úmyslů , se dostanou ke svým baná nů m "v mírovém soutě ženíná rodů ", jak se tak krá sně a barevně žvanilo, tedy anižby se muselo sá hnout po zbrani. Ne: vydá me-li se touto cestou, musíse jednoho dne stá t Anglie našim nepř ítelem. Odpovídalo by naši vlastnínaivníbezelstnosti nesmyslně se rozhoř č ovat nad tim, že Anglie si jednoho dne dovolívystoupit proti našemu mírovému ř á dě níse surovostíná silnického egoisty. My bychom to však nikdy neuč inili. Jestliže se evropská politika pů dy dala uskuteč ňovat jedině proti Rusku ve spolku s Anglií, tak naopak koloniá lnípolitika a svě tová obchodnípolitika je myslitelná pouze s Ruskem proti Anglii. Potom ale mě ly být bezohledně vyvozeny dů sledky také zde - a mě lo se urychleně pustit k vodě př edevším Rakousko. Svazek s Rakouskem byl užna př elomu stoletíč irým šílenstvím, aťto pozorujeme ze kteréhokoliv úhlu pohledu. Na spojenectvís Ruskem proti Anglii se ani nepomyslelo, rovně žtak na spojenectvís Angliíproti Rusku, neboťv obou př ípadech by to skonč ilo vá lkou. Aby se jízabrá nilo, bylo nejprve uč ině no rozhodnutíve prospě ch obchodnía prů myslové politiky. V "hospodá ř sko-mírovém" dobývá nísvě ta teď mě li ná vod, který mě l jednou provždy zlomit vaz politice použitíná silí. Nebyli si svou vě cí zase tak jisti, zejména pokud př ichá zely č as od č asu z Anglie nepochopitelné hrozby, proto padlo rozhodnutío stavbě ná moř níflotily, avšak nikoliv za úč elem útoku a znič eníAnglie, nýbržk "obraně " jižzmíně ného "svě tového míru' a "mírového" dobývá nísvě ta. Proto byla flotila pojata trochu skromně ji nejen co do poč tu, ale i co do toná že a výzbroje jednotlivých lodí, aby i tady nakonec probleskl
"mírový" úmysl. Povídá nío "hospodá ř sko-mírovém" dobývá nísvě ta bylo asi nejvě tším nesmyslem, kterýbyl kdy povýšen na vů dč íprincip stá tnípolitiky. Tento úmysl byl ještě umocně n tím, že se neostýchali dovolá vat se Anglie jako korunního svě dka možnosti realizace takového koná ní. Zloč in, jehožse př itom dopustila naše profesorská historická vě da se svým pojetím dě jin nelze odč init a je pá dným dů kazem toho jak mnoho lidíse "uč íhistorii", anižby ji rozumě li č i dokonce pochopili. Prá vě na př íkladu Anglie by museli poznat pá dné popř enítéto teorie, žá dnýná rod nepř ipravoval s vě tšíbrutalitou a pozdě ji tak bezohledně s meč em v ruce nehá jil své hospodá ř ské výboje jako Anglie. Nenísnad př íznakem britského stá tnického umě nívyzískat z politické síly hospodá ř sky a každé hospodá ř ské posílenípř emě nit zase ihned v politickou moc? Jaký to omyl, domnívat se, že by Anglie snad byla př íliš zbabě lá k tomu, aby nasadila vlastníkrev pro svou hospodá ř skou politiku! To, že anglický ná rod nemě l žá dné "ná rodní" vojsko, nedokazuje v žá dném př ípadě opak, neboťnezá ležína momentá lníformě branné moci, nýbržna vů li a rozhodnosti tuto moc použít. Anglie mě la vždy výzbroj, kterou potř ebovala. Bojovala vždy zbraně mi, které vyžadoval úspě ch. Využívala žoldá ky, pokud žoldá ci stač ili, sá hla ale také pro hodnotnou krev ná roda, jestliže taková obě ťmě la nadě ji na vítě zství, vždy zde však byla odhodlanost k boji, ježbyl veden urputně a bezohledně . Ale v Ně mecku se pozvolna ve škole, v tisku, v humoristických č asopisech, pě stovala taková př edstava Anglič ana a skoro ještě víc jeho ř íše, ježmusela vést k nejhoršímu sebeklamu, a protože tímto nesmyslem bylo nakaženo témě řvše, ná sledovalo podceňová ní, které se pak velmi zle vymstilo. Toto falšová níbylo tak hluboké, že lidé byli př esvě dč eni o tom, že v osobě Anglič ana majípř ed sebou prohnaného a osobně naprosto zbabě lého obchodníka. Naším uč itelů m profesorské vě dy nedošlo, že tak velká ř íše, jakou majíAnglič ané, se nedá vytvoř it "podloudně č i podvodně ". Vzpomíná m si docela př esně na udivené tvá ř e kamará dů , kdyžjsme ve Flandrech nastoupili proti "Tomíků m". Užv prvních dnech bitvy svitlo v každém mozku, že tito Skotové neodpovídajíprá vě tě m, které ná m malovali v humoristických listech a zpravodajských depeších. Tehdy jsem zač al uvažovat o úč elných formá ch propagandy. Neboťtato falzifikace mě la pro svého šiř itele také ně co dobrého: na tomto, i kdyžnesprá vném př íkladě , se dala demonstrovat sprá vnost hospodá ř ského dobývá nísvě ta. Co se podař ilo Anglič anovi, muselo by se podař it i ná m, př ič emžza zvlá štníplus byla považová na naše př ece jen vě tší č estnost a absence oné specificky anglické proradnosti. Bylo možné doufat, že se tím sná ze získá ná klonnost př edevším menších ná rodů a dů vě ra tě ch velkých. Že naše č estnost byla pro jiné hrů zou, ná s nenapadlo užjen proto, že jsme všemu vá žně vě ř ili, zatímco okolnísvě t považoval naše jedná níza výraz mazané prolhanosti, ažkoneč ně , k nejvě tšímu údivu, dala revoluce hloubě ji nahlédnou do neomezené hlouposti našeho upř ímného smýšlení. Z nesmyslnosti "hospodá ř sky-mírového" dobývá nísvě ta vyplývala jasná a pochopitelná nesmyslnost Trojspolku. Se kterým stá tem jsme se vů bec mohli spojit? S Rakouskem se samozř ejmě nedalo zač ít s vá leč ným dobývá ním ani v Evropě . Prá vě v tom spoč ívala od zač á tku slabost tohoto spolku. Takový Bismarck
si mohl tuto výpomoc v nouzi dovolit, avšak nikoliv jeho bř ídilskýná stupce a nejméně v době , kdy zá kladnípř edpoklady Bismarckova spolku uždá vno neexistovaly. NeboťBismarck se mohl ještě domnívat, že Rakousko je ně mecký stá t. Se zavedením všeobecného volebního prá va však tato země klesla na úroveň neně meckého, parlamentem ř ízeného zmatku. Svazek s Rakouskem byl zhoubný i z hlediska rasové politiky. Byl trpě n vznik nové slovanské velmoci na hranicích ř íše, ježby dř íve nebo pozdě ji musela zaujmout vů č i Ně mecku jinýpostoj, nežnapř íklad vů č i Rusku. Př itom svazek se stá val rok od roku slabšía sice v témže pomě ru, v jakém jednotlivínositelé této myšlenky ztrá celi v monarchii vliv a význam a byli vytlač ová ni z rozhodujících míst. Užna př elomu stoletíse dostal spolek Ně mecka s Rakouskem do stejného stá dia, jako spolek Rakouska s Itá lií. Také zde byly jenom dvě možnosti: buďto spolek s habsburskou monarchií, anebo protest proti utlač ová níně mectví. Zač ne-li se ale jednou s ně č ím takovým, konč ívá to vě tšinou bojem. Hodnota Trojspolku byla i psychologicky více nežskromná , neboťpevnost svazku se snižuje tou mě rou, č ím více se tento omezuje na zachová nístá vajícího stavu. A naopak: svazek se stá vá pevně jší, č ím více smluvnístrany doufají, že jeho pomocídosá hnou urč itých hmatatelných expanzivních cílů . Také zde, stejně jako všude, síla spoč ívá v útoku, nikoliv v obraně . To poznaly rů zné strany jižtehdy, bohužel nikoliv ony takzvané "povolané". Např íklad plukovník Ludendorf, dů stojník tehdejšího velkého generá lního štá bu, pouká zal ve svém memorandu z roku 1912 na tyto slabiny. Samozř ejmě ze strany "stá tníků " nebyl této vě ci př iklá dá n žá dnývýznam, jasný rozum se úč elně projevuje zpravidla jen u normá lních smrtelníků , zá sadně se ale ztrá cítehdy, jde-li o "diplomaty". Pro Ně mecko bylo ště stím, že vá lka v roce 1914 vypukla oklikou př es Rakousko a Habsburkové se jímuseli zúč astnit, kdyby tomu bylo naopak, zů stalo by Ně mecko osamě lé. Neboťhabsburský stá t by se nikdy nepodílel na boji, kterýby vznikl př ič ině ním Ně mecka. To, co bylo pozdě ji tak striktně odsuzová no v př ípadě Itá lie, by se ještě dř íve dostavilo v př ípadě Rakouska: toto by zů stalo "neutrá lní" ve snaze zachrá nit stá t př ed revolucí, ježby vypukla hned na poč á tku. Neboťrakouské slovanstvo by spíše rozbilo monarchii jižv roce 1914, nežaby př ipustilo ně jakou pomoc Ně mecku. Jen nemnozídoká zali tenkrá t pochopit, jak velká nebezpeč ía obtíže př iná šelo Ně mecku spojenectvís podunajskou monarchii. Za prvé, Rakousko mě lo př íliš mnoho nepř á tel, kteř ídoufali že získajíně jaké to dě dictvípo tomto prohnilém stá tě , nežaby zde nevznikla č asem urč itá nená vist vů č i Ně mecku, kdyžsi nyníuvě domovali př íč iny jeho stař ecké slabosti a perspektivu rozpadu monarchie. Zavlá dlo př esvě dč ení, že Vídně je možné zmocnit se pouze oklikou př es Berlín. Za druhé, Ně mecko tím ztrá celo nejlepšía nejperspektivně jšímožnosti spojenectví. Namísto toho nastoupilo sílícínapě tís Ruskem a dokonce s Itá lií. Př itom všeobecná ná lada v Ř ímě byla pro Ně mecko př íznivá stejně tak, jako byla nepř íznivá pro Rakousko. Toto nepř á telstvídř ímalo a č asto i jasně vzplá lo v srdci i toho nejposledně jšího Itala. Poně vadžse nynívšichni vrhli na prů myslovou a obchodnípolitiku, nebyl užsebemenšídů vod k boji proti Rusku. Jenom nepř á telé
obou ná rodů na ně m mohli mít zá jem. Skuteč ně to byli př edevším Židé a marxisté, kteř ívšemi prostř edky podně covali vá lku mezi obě ma stá ty. A koneč ně za tř etí, toto spojenectvískrývalo v sobě velké nebezpeč ípro Ně mecko v tom smyslu, že velmoci skuteč ně nepř á telské Bismarckovu Ně mecku se mohlo podař it kdykoliv snadno zmobilizovat ř adu stá tů proti Ně mecku tím, že každému svítala nadě je na obohaceni se na úkor Rakouska. Proti podunajské monarchii bylo možné podnítit celý evropskývýchod, zejména pak Rusko a Itá lii. Nikdy by se neuskuteč nila svě tová koalice iniciovaná krá lem Eduardem, kdyby Rakousko jako spojenec Ně mecka nepř edstavovalo tak slibné dě dictví. Jen tak bylo možné postavit do jedné útoč né fronty stá ty s tak heterogenními zá jmy a cíli. Neboťkaždý z nich mohl doufat, že společ ný postup proti Ně mecku mu př inese obohacenína úkor Rakouska. Toto nebezpeč íse zvýšilo pak ještě tím, že k tomuto nešťastnému svazku př ibylo jako tichýspoleč ník ještě Turecko. Meziná rodnísvě tové židovské finance potř ebovaly toto lá kadlo, aby mohly realizovat svů j plá n znič eníNě mecka, které se dosud nepodrobilo všeobecné nadstá tnífinanč nía hospodá ř ské kontrole. Jen tak mohla být uková na koalice, silná a smě lá vzhledem k poč tu pochodujících milionových armá d, odhodlaná dostat se oklamanému Sigfriedovi koneč ně na tě lo. Spolek s habsburskou monarchií, který mne užv Rakousku naplňoval nevolí, byl př íč inou dlouhých vnitř ních zkoušek, ježmne v ná sledujícídobě ještě posílily v dř íve utvoř eném ná zoru. Jižtehdy jsem se v kruzích, se kterými jsem se stýkal, netajil př esvě dč ením, že tato neblahá smlouva povede zá roveň se stá tem urč eným k zá niku i Ně mecko ke katastrofá lnímu zhroucení, jestliže se toto vč as nedoká že od Rakouska odpoutat. Ani na okamžik jsem nezakolísal v tomto svém ská lopevném př esvě dč ení, ani kdyžbouř e svě tové vá lky vyř adila jakékoliv rozumné úvahy a opojné nadšenízachvá tilo i taková místa, kde mě lo vlá dnout pouze chladné pozorová nískuteč nosti. Kdyžjsem byl na frontě , zastá val jsem všude, kde př išla ř eč na tyto problémy, svů j ná zor, že spolek by mě l být ukonč en, a to pro ně mecký ná rod č ím dř íve tím lépe, že ponechá níhabsburské monarchie jejímu osudu by nebylo žá dnou obě tí, kdyby tím Ně mecko mohlo dosá hnout znevýhodně nísvých protivníků , neboťmilióny mužů si nenasadily ocelovou helmu kvů li udržení zpustlé dynastie, nýbržkvů li zá chraně ně meckého ná roda. Př ed vá lkou se ně kolikrá t zdá lo, že se alespoňv jednom tá boř e vyskytuje jistá pochybnost o sprá vnosti praktikované spojenecké politiky. Ně mecké konzervativní kruhy obč as varovaly př ed př ílišnou dů vě ř ivosti, ale bylo to há zeníhrachu na stě nu. Politici byli př esvě dč eni, že jsou na sprá vné cestě k "dobytí" svě ta, př ič emžúspě ch že bude obrovský a ztrá ty nulové. Naším "nepovolaným" zase jednou nezbylo nic jiného, nežmlč ky př ihlížet, proč a jak "povolaní' pochodujído zá huby a milý lid tá hnou za sebou. Neschopnost srozumitelně vysvě tlit hlubšípř íč inu nesmyslu "hospodá ř ského dobývá nísvě ta" jako politické cesty za cílem zachová ní"svě tového míru" spoč ívala ve všeobecném onemocně ni našeho politického myšlení. Neboťs vítě zným tažením ně mecké techniky a prů myslu, s rostoucími úspě chy ně meckého obchodu se stá le víc ztrá cel poznatek, že to vše je možné pouze za př edpokladu
silného stá tu. V mnoha kruzích se zašlo tak daleko, že vlá dlo př esvě dč enío tom, že prá vě stá t vdě č íza svou existenci obě ma uvedeným jevů m, že on sá m je v prvé ř adě institucíhospodá ř skou a má být ř ízen v souladu s hospodá ř skými zá jmy, že jeho bytízá visína hospodá ř ství, takový stav byl vychvalová n a považová n za nejzdravě jšía nejpř irozeně jší. Stá t ale nemá s urč itým hospodá ř ským pojetím nebo hospodá ř ským rozvojem co dě lat. Ú č elem stá tu je organizace fyzicky a duševně stejnorodých živých bytostí, která má umožňovat lepšíudrženíjejich druhu a dosaženícíle jejich bytí, př edznamenaného Prozř etelností. To a nic jiného je úč elem stá tu. Hospodá ř stvíje př itom pouze jedním z mnoha pomocných prostř edků nezbytných k dosaženítohoto cíle. Nikdy však nenípř íč inou nebo úč elem stá tu, pokud tento nespoč ívá od poč á tku na nesprá vném, nepř irozeném zá kladně . Jen tak si lze vysvě tlit skuteč nost, že stá t jako takový nepotř ebuje nutně př edpoklad teritoriá lního ohranič ení. Toto bude nutné jen u ná rodů , které chtě jísami ze sebe svému druhu zajistit výživu, tedy vlastnípracívybojovat boj s jsoucnem. Ná rody, které se chtě jívloudit jako trubci mezi ostatnílidstvo, mohou vytvoř it stá t bez vlastního, urč itým způ sobem vymezeného prostoru. To se týká v prvé ř adě ná roda,jehožparazitová ním dnes trpícelé poctivé lidstvo: židovstva. Židovský stá t nikdy nebyl prostorově ohranič en, byl univerzá lně neomezen co do prostoru, avšak vymezen co do rasy. Proto také tvoř il tento ná rod vždy stá t ve stá tech. Patř ík nejgeniá lně jším triků m všech dob, nechat tento stá t plout jako "ná boženství" a zajistit mu toleranci, kterou Árijec je vždy ochoten př iznat ná boženskému vyzná ní. Neboťmojžíšské ná boženstvíneníve skuteč nosti nič ím jiným, nežuč ením o udrženía zachová ni židovské rasy. Obsahuje témě řvšechny sociologické, politické a hospodá ř ské vě dníoblasti, které mohou př ipadat v úvahu. Pud zachová nídruhu je prvnípř íč inou vytvoř enílidských společ enství. Tím však je stá t ná rodním organismem a nikoliv hospodá ř skou organizací. To je rozdíl tak velký, že zů stá vá nesrozumitelný oně m dnešním takzvaným "stá tníků m". Ti se domnívají, že pomocíhospodá ř stvímohou vybudovat stá t, zatímco stá t je ve skuteč nosti vždy výsledkem souč innosti tě ch vlastností, které spoč ívajív linii udržová nídruhu a rasy. Tyto jsou vždy hrdinskými ctnostmi a nikoliv kramá ř ským egoismem, neboťzachová níexistence druhu př edpoklá dá ochotu jednotlivce k obě ti. V tom spoč ívá smysl slov bá sníka: "A nenasadíte-li život nyní, nikdy jej nezíská te". Obě tová ni osobního bytíje nutné, aby bylo zajiště no zachová nídruhu. Pro vytvoř enía udrženístá tu je nejpodstatně jším př edpokladem pocit souná ležitosti na zá kladě jedné podstaty a stejného druhu, jakoži př ipravenost zasadit se o to všemi prostř edky. U ná rodů na vlastnípů dě to vede k vytvá ř eníhrdinských ctností, u př íživníků k prolhanému pokrytectvía zrá dné krutosti, pokud užtyto vlastnosti nejsou prokazatelně př edpokladem jejich, svou formou rů znorodých, stá tních existencí. Vždy ale bude vytvá ř enístá tu probíhal alespoň zpoč á tku s nasazením tě chto vlastností, př ič emžv zá pase o sebezachová nípodlehnou podmaně nía dř íve nebo pozdě ji vymř ou ty ná rody, které v boji proká žíméně hrdinských ctností, anebo se nevyrovnajís prolhanou lstínepř á telského př íživníka. Avšak i v tomto př ípadě lze podlehnutítémě řvždy př ipsat ani ne tak nedostatku chytrosti jako spíše nedostatku rozhodnosti a odvahy, který se skrývá pod plá štíkem humá nního
smýšlení. Jak má lo ale souvisístá totvorné a stá t udržujícívlastnosti s hospodá ř stvím, ukazuje nejjasně ji skuteč nost, že vnitř nísíla stá tu se shoduje s takzvaným hospodá ř ským rozkvě tem pouze velmi zř ídka, naopak zdá se, že ve velké ř adě př ípadů signalizuje blížícíse úpadek stá tu. Kdyby se mě lo utvá ř enílidského společ enstvípř ipisovat v prvé ř adě hospodá ř ským silá m č i podně tů m, potom by musel vrchol hospodá ř ského rozvoje znamenat souč asně obrovskýrozvoj stá tu a nikoliv naopak. Víra ve stá totvornou a stá t udržujícísílu hospodá ř stvípů sobíobzvlá ště nesrozumitelně , platí-li v jedné zemi to, co ve všech ostatních vykazuje jasně a dů razně historický opak. Prá vě př iklad Pruska ukazuje ná dherně ostř e, že nikoliv materiá lnívlastnosti, nýbržideá lníctnosti podmiňujíschopnost k vytvoř enístá tu. Teprve pod jejich ochranou mů že vzkvétat hospodá ř stvítak dlouho, ažse se zá nikem stá totvorných schopnostízhroutítaké hospodá ř skýproces, který mů žeme prá vě dnes sledovat v tak hrozně smutné podobě . Hmotným zá jmů m lidínejvíce prospívá , kdyžzů stá vajíve stínu hrdinských ctností, jakmile se ale pokusívstoupit do prvého kruhu bytí, znič ísi př edpoklad své vlastníexistence. Vždy, kdyžv Ně mecku nastal politický rozmach, zač alo se pozvedat i hospodá ř ství, avšak vždy, kdyžse hospodá ř stvístalo jedinou ná plníživota našeho ná roda a tím udusilo ideá lníctnosti, stá t se zhroutil a strhl s sebou v krá tké době i hospodá ř ství. Položíme-li si otá zku, které síly jsou skuteč ně stá totvorné a stá t udržující, mů žeme je shrnout ná sledovně : schopnost a vů le jednotlivce k obě tová nísebe sama pro celek. Že tyto ctnosti nemajís hospodá ř stvím vů bec nic společ ného, vyplývá z prostého poznatku, že č lově k se pro hospodá ř stvínikdy neobě tuje, jinými slovy: neumírá pro obchody, nýbržpro ideá ly. Nic nedoká zalo psychologickou př evahu Anglič ana př i pozná vá níduše ná roda lépe nežmotivace, kterou doká zal dá t svému boji. Zatímco my jsme bojovali za chléb, Anglie bojovala za "svobodu" a ani ne tak za vlastni, jako za svobodu malých ná rodů . Smá li jme se této drzosti, anebo jsme se zlobili a tím dokazovali, jak bezmyšlenkovitě hloupé bylo takzvané stá tnické umě ní Ně mecka užpř ed vá lkou. Nemě li ani potuchy o podstatě síly, která doká zala vést muže ze svobodné vů le a rozhodnutína smrt. Pokud se ně meckýná rod v roce 1914 ještě domníval, že bojuje za ideá ly, odolá val nepř íteli, jakmile bojoval užjenom za chléb, radě ji hru vzdal. Ale naši duchaplní"stá tníci" se divili této změ ně smýšlení. Nikdy jim nebylo jasné, že od okamžiku, kdy č lově k bojuje za ně jakýhospodá ř ský zá jem, vyhýbá se smrti, neboťta by ho navždy př ipravila o požitek odmě ny za tento boj. Starost o zá chranu vlastního dítě te udě lá i z neduživé matky hrdinku, pouze boj o zachová ní druhu a stá da, ježjej ochraňuje a také o zachová nístá tu hnalo ve všech dobá ch muže proti oště pů m nepř á tel. Ná sledujícívě tu lze postavit jako vě č nou pravdu: Žá dný stá t nikdy nebyl založen prostř ednictvím mírového hospodá ř ství, nýbržvždy jenom instinktem sebezachová nídruhu, ažužse tyto nachá zely v oblasti hrdinské ctnosti nebo lstivé prolhanosti: z prvé oblasti vychá zejíÁrijské stá ty prá ce a kultury, ze druhé židovské př íživnické kolonie. Pokud však u ně jakého ná roda nebo v ně jakém stá tě
zač ne hospodá ř stvípř esahovat tyto pudy, stane se lá kavou př íč inou poroby a útisku. Víra př edvá leč né doby, že je možné pomocíobchodnía koloniá lnípolitiky otevř ít mírovou cestou ně meckému ná rodu svě t a dokonce ho dobýt, byla klasickým př íznakem ztrá ty faktických stá totvorných a stá t udržujících ctnostía z toho vyplývajícívů le a odhodlanosti, odpově dípř írodních zá konů byla svě tová vá lka a jejídů sledky. Pro toho, kdo nezkoumá vě ci hloubě ji, by mohl tento postoj ně meckého ná roda, ježbyl takř ka všeobecný, být há dankou: Nebylo snad Ně mecko skvě lým př íkladem ř íše, která vzešla z č istě mocensko-politických zá kladů ? Prusko, zá rodek ř íše, vzniklo na zá kladě skvě lého hrdinstvía nikoliv z finanč ních operacía obchodů a ř íše sama byla ná dhernou odmě nou mocensko-politického vedenía vojenské odvahy. Jak mohl prá vě ně mecký lid dospě t k takovému onemocně nípolitického instinktu? Neboťnešlo o ná hodný ojedině lýjev, nýbržo momenty úpadku, které brzy a v údě sné poč tu zaplá polaly jako bludič ky a obsypaly tě lo ná roda, anebo se do ně j jako jedovaté bolá ky na mnoha místech zažíraly. Zdá lo se, jakoby neustá lý proud jedu byl hná n jakousi tajemnou mocído všech žil tohoto kdysi hrdinského tě la za úč elem stá le vě tšího ochromenízdravého rozumu, tj. prostého pudu sebezá chovy. Nechá val jsem si tyto otá zky nesč etně krá t projít hlavou, cožbylo podmíně no mým ná zorem na smluvnía hospodá ř skou politiku Ně mecké ř íše v letech 19121914, a jako ř ešenítéto há danky se stá le více jevila ona moc, jižjsem poznal už dř íve ve Vídníze zcela jiného pohledu: marxistické uč enía jeho svě tový ná zor, jakoži jeho organizá torské pů sobení. Podruhé ve svém životě jsem se zavrtal do tohoto uč enízká zy tentokrá t ovšem nikoliv pod dojmem a vlivem svého každodenního okolí, nýbržz hlediska sledová níobecných procesů v politickém životě . Zahloubal jsem se do teoretické literatury tohoto nového svě ta a kdyžjsem se pokusil vyjasnit si jeho možné pů sobení, porovná val jsem je se skuteč nými jevy a udá lostmi v politickém, kulturním a hospodá ř ském životě . Poprvé jsem obrá til svou pozornost také k pokusů m o zvlá dnutítohoto svě tového moru. Studoval jsem Bismarckovy výjimeč né zá kony z hlediska jejich zá mě ru, boje a úspě chu. Pomalu jsem zde dostá val př ímo žulový zá klad pro své př esvě dč ení, takže jsem poté užnikdy nemusel mě nit svů j ná zor na tuto otá zku. Stejně tak jsem podrobil dalšímu dů kladnému zkoumá nívztah marxismu a židovstva. Jestliže mi dř íve ve Vídnípř ipadalo př edevším Ně mecko jako neotř esitelný kolos, vtíraly se nyníjisté obavy. Diskutoval jsem v tichosti a v malých kroužcích svých zná mých o ně mecké zahranič nípolitice jakoži o onom, jak se mi zdá lo, neuvě ř itelně lehkomyslném způ sobu, jímžse projedná val tehdy marxismus, nejdů ležitě jšíproblém Ně mecka. Skuteč ně jsem nemohl pochopit, jak slepě se tehdy potá celi vstř íc nebezpeč í, jehožpů sobení, podle zá mě rů marxismu samého, by muselo být strašlivé. Užtehdy jsem varoval své okoli, stejně jako dnes varuji ve velkém rozsahu, př ed uklidňujícím výrokem všech zbabě lých ubožá ků : "Ná m se př ece nemů že nic stá t"! Podobná morová ná kaza ve smýšleníužkdysi znič ila obrovskou ř íši. Nepodléhalo snad Ně mecko stejným zá konů m jako všechna jiná lidská společ enství?
V letech 1913 a 1914 jsem poprvé v rů zných kruzích, které dnes č á steč ně vě rně stojív nacioná lně socialistickém hnutí, vyslovil př esvě dč ení, že otá zka budoucnosti ně meckého ná roda je otá zkou znič enímarxismu. V neblahé spojenecké politice Ně mecka jsem vidě l jeden z dů sledků rozkladné prá ce tohoto uč ení, neboťbylo hrozné, že tento jed zcela neviditelně nič il veškeré zá klady zdravého pojetí hospodá ř stvía stá tu, anižby postiženíč asto jen tušili, jak jejich jedná nía vů le jsou výsledkem tohoto jinak nejostř eji odsuzovaného svě tového ná zoru. Vnitř níúpadek ně meckého ná roda tehdy uždá vno zač al, anižby lidé, jak tomu v životě č asto bývá , mě li jasno o nič iteli svého bytí. Ně kdy se proti nemoci ně co dě lalo, avšak zamě ňovaly se př íznaky s př íč inami a pů vodcem. Poně vadžpů vodce nebyl zná m, nebo jej nechtě li poznat, mě l boj proti marxismu hodnotu fušérského mastič ká ř ství.
5. kapitola SVĚ TOVÁ VÁLKA
Jako mladého vě troplacha mne v mých rozpustilých letech nejvíc rmoutilo to, že jsem se narodil prá vě v takové době , která bude stavě t chrá my slá vy zř ejmě jenom kramá ř ů m a stá tním úř edníků m. Vlny dě jinných udá lostí, jak se mi zdá lo, se již utišily, takže budoucnost bude patrně ná ležet jenom "mírovému soutě ženíná rodů ", to znamená poklidnému vzá jemnému podvá dě ni se s vylouč ením ná silných metod obrany. Jednotlivé stá ty zač aly vyrovná vat úroveň jednotlivých podniků , které si navzá jem hrabaly pů du pod nohama, př etahovaly si navzá jem zá kazníky a zaká zky, pokoušely se získat výhody na úkor druhého, to vše za velkého a nevinného kř iku. Tento vývoj se nezastavil, nýbrž, jak se zdá lo, mě l jednou (podle všeobecného doporuč ení) změ nit svě t na jedinývelkýobchodnídů m, v jehožvstupních halá ch by byly vystaveny busty prohnaných šmeliná ř ů a bezvýznamných sprá vních úř edníků , aby se jim dostalo nesmrtelnosti. Obchodníky by dodali Anglič ané, sprá vníúř edníky Ně mci, zatímco Židé by se museli obě tovat jako majitelé, poně vadžpodle vlastního dozná níještě nikdy nic nevydě lali, jenom vě č ně "platili" a kromě toho ovlá dajívě tšinu jazyků . Proč jsem se nemohl narodit o sto let dř íve? Ně kdy v době osvobozovacích vá lek, kdy mužještě skuteč ně za ně co stá l i bez "obchodu". Mrzutě jsem př emýšlel o své, jak mi př ipadalo pozdě nastoupené pozemské pouti a dobu "klidu a poř á dku", jak se rýsovala př ede mnou, jsem považoval za nezaslouženou podlost osudu. Nebyl jsem totižužjako chlapec žá dný "pacifista" a všechny výchovné pokusy v tomto smě ru nevedly k nič emu. Búrská vá lka mi př ipadala jako blýská nína lepšíč asy. Č íhal jsem každý den na noviny, hltal jsem depeše a zprá vy a byl jsem šťasten, že alespoňz dá lky mohu být svě dkem hrdinského boje. Rusko-japonská vá lka mne zastihla užpodstatně zralejšího a pozorně jšího. Už tenkrá t jsem se z nacioná lních dů vodu postavil okamžitě na stranu Japonců a stranil jim př i výmě ná ch ná zorů . V porá žce Rusů jsem spatř oval porá žku rakouského slovanstva. Od té doby uplynulo mnoho let a to, co jsem jako chlapec považoval za pomalé chř adnutí, pociťoval jsem nyníjako klid př ed bouř í. Užza mého vídeňského pobytu leželo nad Balká nem šedivé dusno, ježbývá př edzvě stíorká nu, obč as zablýsklo jasné svě télko, ale zase se rychle ztratilo v nepř irozené temnotě . Pak ale př išla Balká nská vá lka a s níse př ehnal prvníporyv vě tru př es znervózně lou Evropu. Nastalý č as ležel na lidech jako tě žkýbalvan a pá lil jako tropickýžá r, př ič emž vě č ná starost a pocit blížícíse katastrofy se staly nakonec touhou: ažuždá nebe koneč ně volný prů bě h osudu, ježstejně nelze odvrá tit. A tu udeř il na zem první mohutnýblesk: rozpoutala se bouř e a do hř mě nínebes se mísilo duně nídě l svě tové vá lky. Kdyždošla do Mnichova zprá va o zavraždě níarcivévody Františka Ferdinanda (sedě l jsem prá vě doma a poslouchal nepř esné vyprá vě ni prů bě hu tohoto č inu), mě l
jsem nejdř íve starost, jestli kulky nepochá zely z pistole ně meckých studentů , kteř í v rozhoř č enínad stá lým poslovanšťová ním stá tu ná sledníkem trů nu chtě li osvobodit ně meckýná rod od tohoto vnitř ního nepř ítele. Co by v tomto př ípadě ná sledovalo, mů žeme si dobř e př edstavit: nová vlna proná sledová ní, ježby teď bylo př ed celým svě tem "ospravedlně no" a "zdů vodně no". Kdyžjsem se však hned poté slyšel jména domně lých pachatelů a č etl, že jsou to Srbové, zač ala se mě zmocňovat tichá hrů za z této pomsty nevyzpytatelného osudu. Nejvě tšípř ítel Slovanů padl zasažen kulkou slovanského fanatika. Kdo v posledních letech prů bě žně sledoval vztah Rakouska k Srbsku, nemohl ani na okamžik pochybovat o tom, že se zde dala do pohybu lavina, kterou užnikdo nemů že zastavit. Neprá vem dnes zahrnujeme výč itkami vídeňskou vlá du za formu a obsah jejího ultimá ta. Žá dná jiná mocnost na svě tě by na jejím místě a ve stejné situaci nemohla jednat jinak. Rakousko mě lo na své jihovýchodníhranici neúprosného smrtelného nepř ítele, kterýve stá le kratších intervalech monarchii znepokojoval, nepolevoval, ažby se nakonec doč kal výhodného okamžiku ke znič enítéto ř íše. Byl dů vod k obavá m, že tato skuteč nost se dostavínejpozdě ji se smrtístarého císař e, potom by užmonarchie asi nebyla schopná postavit se na vá žnýodpor. Celýstá t se v posledních letech držel jen díky osobě Františka Josefa, takže smrt tohoto prastarého ztě lesně níř íše by pociťovaly široké masy jako př edzvě st smrti ř íše samé. Patř ilo k nejmazaně jším kousků m př edevším slovanské politiky budit zdá ni, že rakouský stá t vdě č íza svou existenci pouze bá ječ nému a zcela ojedině lému stá tnickému umě nítohoto monarchy, byla to lichotka, která pů sobila zejména v Hofburgu velmi dobř e, ač koliv ani v nejmenším neodpovídala skuteč ným zá sluhá m tohoto císař e. Osten, skrytý v této chvá le, nechtě l nikdo vidě t. Nevidě li, nebo snad užani nechtě li vidě t, že č ím více stojímonarchie na velkém panovnickém umě ní, tohoto jak se ř íkalo "nejmoudř ejšího monarchy všech dob", tím horšíbude situace, ažjednoho dne zaklepe osud na dveř e, aby si vybral svů j tribut. Bylo Rakousko bez starého císař e vů bec myslitelné? Neopakovala by se tragédie, ježkdysi postihla MariíTerezii? Skuteč ně se kř ivdívídeňským vlá dním kruhů m, kdyžse jim vyč ítá , že nabá dali k vá lce, které se snad př ece jen dalo zabrá nit? Vá lce se zabrá nit nedalo, nanejvýš mohla být o rok nebo o dva oddá lena. Neboťv tom prá vě spoč ívala kletba ně mecké a rozhodně i rakouské diplomacie, že se vždy snažily oddá lit nevyhnutelné zúč tová ní, ažnakonec bylo nezbytné udeř it v nejméně výhodnou hodinu. Mů žeme si být jisti, že opě tovný pokus o zachrá ně ní míru by př ivodil vá lku v době ještě méně vhodné. Kdo tuto vá lku nechtě l, mě l mít odvahu nést také dů sledky. Dů sledkem ale v tomto př ípadě muselo být obě tová níRakouska. Vá lka by př išla stejně , avšak nikoliv jako boj všech proti ná m, nýbržv podobě trhá níhabsburské monarchie. Př itom bylo nutné se rozhodnout: zúč astnit se nebo pouze př ihlížet a s prá zdnýma rukama dá t prů bě h osudu. Prá vě ti, kteř ídnes nejvíce zloř eč ízač á tku vá lky a soudí nejmoudř eji, osudově a neblaze pomá hali tomu, abychom se do vá lky dostali. Sociá lnídemokracie praktikovala po desetiletídarebá cké vá leč né štvaníproti Rusku, zatímco politickýstř ed nejvíce udě lal z ná boženských hledisek rakouský stá t ústř edním bodem ně mecké politiky. Teď jsme museli nést dů sledky této politiky. Co př išlo, př ijít muselo a nebylo vyhnutíza žá dných okolností. Vinou
ně mecké vlá dy bylo to, že kvů li udrženímíru propá sla vhodný č as k útoku, zapletla se do spojenectvíza udrženi svě tového míru a tak se nakonec stala obě ti svě tové koalice, která proti snaze udržet svě tový mír postavila rozhodnost vést svě tovou vá lku. Kdyby Rakousko tehdy dalo ultimá tu jinou, mírně jšíformu, nic užby to na situaci nezmě nilo, nanejvýš jediné, a sice to, že by bylo smeteno vzpourou lidu. Protože v oč ích mas byl tón ultimá ta př íliš ohleduplný, má lo brutá lnía vů bec nezašel př íliš daleko. Kdo se to snažídnes zapř ít, je buď zapomně tlivec nebo vě domy Ihá ř . Boj v roce 1914 nebyl masá m vnucen, bože nikoliv, nýbržsá m lid si ho žá dal. Jen tak lze pochopit, že se k tomuto nejtě žšímu zá pasu dobrovolně př ihlá silo pod korouhev více neždva milióny ně meckých mužů a mladíků , ochotni brá nit ji do posledníkapky krve. Mě se zdá ly tehdejšíhodiny jako vysvobozeni z mrzutých pocitů mého mlá dí. Nestydím se ani dnes za to, že jsem byl př emožen bouř livým nadšením, klesl na kolena a dě koval z hloubi srdce nebi, že mi dopř á lo to ště stížít v této době . Propukl dosud nejmohutně jšíboj za svobodu, jaký svě t ještě nevidě l, neboťjakmile se dal osud do pohybu, zmocnilo se nejširších mas př esvě dč ení, že se nynínejedná o osud Srbska nebo Rakouska, nýbržo bytía nebytíně meckého ná roda. Naposledy na dlouhou dobu vidě l ná rod svoji budoucnost jasnozř ivě . Hned na zač á tku obrovského zá pasu pronikl do opojenía mocného nadšenínutnývá žný tón, neboť ono pozná níudě lalo z ná rodního vzepjetívíce nežpouhé vzplanutí. Vá žnost byla také velmi namístě , neboťnikdo tehdy nemě l ani nejmenšípř edstavu o tom, jak dlouhýbude započ atýboj. Snilo se o tom, že v zimě budou všichni zase doma a pokrač ovat opě t v mírové prá ci. Co si č lově k př eje, v to doufá a vě ř í. Drtivou vě tšinu ná roda uždá vno omrzel ten stav vě č né nejistoty, bylo tedy jen pochopitelné, že nikdo užnevě ř il v mírové urovná nírakousko-srbského konfliktu, nýbržvšichni doufali v koneč né vypoř á dá ní. K tě mto miliónů m jsem patř il i já . Jakmile vešla v Mnichově ve zná most zprá va o atentá tu, mihly se mi v hlavě dvě myšlenky: zaprvé, že vá lka teď bude koneč ně nevyhnutelná , a dá le, že habsburský stá t je nynínucen spojenectvídodržovat, neboťnejvíce jsem se obá val toho, že Ně mecko by se mohlo prá vě díky tomuto spojenectvídostat do konfliktu, k ně mužby ale Rakousko nedalo př ímý podně t, př ič emžrakouský stá t by z vnitropolitických dů vodu nemě l sílu rozhodnout se a stá t za svým spojencem. Neboťslovanská vě tšina v monarchii by okamžitě zač ala takový úmysl sabotovat a radě ji by rozbila celýstá t na kousky, nežaby poskytla spojenci žá danou pomoc. Nynívšak bylo toto nebezpeč ízažehná no. Starý stá t musel bojovat, aťchtě l č i nechtě l. Mů j vlastnípostoj ke konfliktu byl prostý a jasný, podle mne nebojovalo Rakousko kvů li ně jakému srbskému zadostiuč ině ní, nýbržNě mecko za svou podstatu, za ně meckýná rod a jeho bytíč i nebytí, za svobodu a budoucnost. Bismarckovo dílo se teď muselo bít, co vybojovali kdysi otcové svou hrdinskou krvív bitvá ch od Weisenburku ažpo Sendan a Pař íž, muselo si nynímladé Ně mecko znovu zasloužit. Zvítě zí-li v tomto boji, vstoupíná š ná rod znovu do
společ nosti velkých ná rodů a teprve potom se bude Ně mecká ř íše moci osvě dč it jako mocnýútulek míru a kvů li míru užnebude muset ubírat svým dě tem chléb. Mě l jsem jako hoch a mladý mužpř á ní, abych mohl alespoň jednou dosvě dč it svými č iny, že ná rodnínadšenínenípro mne prá zdným slovem. Tak jako miliónů m ostatních př etékalo mé srdce hrdým ště stím, že se mohu koneč ně zbavit pocitu ochromení. Zpíval sem tak č asto "Ně mecko nade všechno" a volal z plna hrdla "Heil!", že mi př ipadalo témě řjako dodateč ně udě lená milost, moci nynívstoupit př ed božísoud vě č ného soudce jako svě dek a osvě dč it pravdivost tohoto smýšlení. Byl jsem pevně odhodlá n, že v př ípadě vá lky - která se mi zdá la nevyhnutelné - tak č i onak opustím ihned své knihy. Stejně tak jsem vě dě l, že moje místo bude tam, kam mne pošle mů j vnitř níhlas. Př edevším z politických dů vodu jsem opustil Rakousko, cožbylo ale př irozeně jšínežto, že nyní, kdyžzač ínal boj, jsem musel jednat v souladu se svým smýšlením. Nechtě l jsem bojovat za Rakousko, ale byl jsem př ipraven kdykoliv zemř ít pro svů j ná rod a pro ř íši, ježjej ztě lesňovala. Dne 3. srpna jsem podal žá dost Jeho Velič enstvu Ludvíkovi III. s prosbou, abych smě l vstoupit do ně jakého bavorského regimentu. Jaká byla má radost, když jsem užpř íštího dne obdržel vyř ízenísvé žá dosti s výzvou, abych se hlá sil u jednoho regimentu. Já sal jsem a moje vdě č nost neznala mezí. O ně kolik dnípozdě ji jsem užnosil kabá t, který jsem svlékl ažtémě řpo šesti letech. Také jako pro každého Ně mce, zač ala i pro mne nezapomenutelná a nejvě tší doba mého pozemského života. Ve srovná nís udá lostmi tohoto obrovského zá pasu bylo všechno ostatnínicotné. S hrdou lítostímyslím prá vě v tě chto dnech desá tého výroč ívelkých udá lostína ony týdny, kdy zač ínal hrdinský boj našeho lidu, kterého jsem se díky milosrdnému osudu smě l zúč astnit. Jako by to bylo vč era. Jediná starost mne trá pila v té době , stejně jako mnoho jiných, zda nepř ijedeme na frontu pozdě . To jediné mi nedá valo klidu. Každé vítě zné já sá nínad hrdinským č inem tajilo v sobě kapku hoř kosti, zdá lo se mi totiž, že s každým novým vítě zstvím je nebezpeč íopoždě ného př íchodu vě tší. Koneč ně př išel den, kdy jsme opustili Mnichov, abychom nastoupili k plně nínašípovinnosti. Poprvé jsem cestou na zá pad spatř il Rýn, kdyžjsme jeli podle jeho tichých vln zá padním smě rem, abychom brá nili ř eku všech ř ek př ed chamtivostíodvě kého nepř ítele. Kdyžna ná s pod ně žným zá vojem rannímlhy dopadaly mírné paprsky prvního slunce a my zahlédli pomník v Niederwaldu, zazně la z celého nekoneč ně dlouhého transportu stará píseň "Wacht am Rhein" do ranního nebe a mně se má lem rozskoč ilo srdce. Potom př ichá zívlhká a chladná noc ve Flandrech, mlč ky pochodujeme a když se zač íná z mlhy vylupovat den, zasyč íná m ná hle nad hlavami železný pozdrav a s ostrým prá ská ním vrhá proti ná m mezi naše ř ady malé kulky, bič ujícímokrou zem, ale dř ív nežse malé oblá č ky rozplynuly, zaduníz dvou set hrdel vstř íc poslu smrti pevné "hurá ". Pak to ale zač ne prá skat a duně t, zpívat a výt a každého to teď tá hne s horeč nýma oč ima kupř edu, stá le rychleji, př es ř epné pole a kř oviny, ažkoneč ně dojde k boji mužproti muži. Zdá lky k ná m doléhajízvuky písně a jsou stá le blíže, př eskakujíod kompanie ke kompanii a v tom, kdyžsmrt prá vě pilně zamíř ila do naších ř ad, dostala se píseň i k ná m a my ji dá vali dá l: "Deutschland , Deutschland iber alles, tiber alles in der Welt!" Po č tyř ech dnech jsme se vraceli. Krok byl teď
jiný. I sedmná ctiletíchlapci se podobali mužů m. Dobrovolníci regimentu se snad ještě ani nenauč ili poř á dně bojovat, ale umírat umě li jako stař ívojá ci. To byl zač á tek. A tak to šlo rok za rokem. Namísto bitevníromantiky však nastoupila hrů za. Nadšenízvolna vychladlo a já sot byl dušen strachem ze smrti. Př išel č as, kdy každý musel vybojovat svů j boj mezi pudem sebezá chovy a vě domím povinnosti. Ani já jsem nezů stal ušetř en tohoto boje. Vždycky, kdyžsmrt byla na lovu, pokoušelo se ně co neurč itého ve mně revoltovat, snažilo se to př edstavit se slabému tě lu jako rozum, ale byla to jen zbabě lost, která se v př estrojeni pokoušela zmocnit se jednotlivce. Nastá valo velké tahá nía varová nía č asto rozhodl jen poslednízbytek svě domí. Č ím byl ale tento hlas zř etelně jší, č ím hlasitě ji a dotíravě ji lá kal, tím tvrdšíbyl mů j odpor ažkoneč ně po dlouhém vnitř ním zá pase zvítě zil smysl pro povinnost. Užv zimě 1915/1916 byl u mne tento boj rozhodnut. Vů le se stala koneč ně absolutním pá nem. Jestliže jsem v prvních dnech mohl útoč it s já sotem a smíchem, teď jsem byl klidný a rozhodný. Bylo to natrvalo. Teprve teď mohl osud př ikroč it k posledním zkoušká m, anižmi povolily nervy nebo selhal rozum. Z mladého vá leč ného dobrovolníka se stal starý vojá k. Tato změ na probě hla v celé armá dě . Z nekoneč ných bojů vyšla zestá rlá a tvrdá a to, co neodolalo bouř i, bylo zlomeno. Teprve teď mohla být tato armá da hodnocena. Po dvou tř ech letech, bě hem nichžjsme byli vrhá ni z jedné bitvy do druhé, bojujíce stá le proti č íselné př esile i př evaze zbraní, trpíce hladem, teď př išel č as zkoušet kvalitu této armá dy. Uplyne tisíc let a nikdo nebude moci mluvit o hrdinství, anižby nevzpomenul ně meckou armá du ze svě tové vá lky. Ze zá voje minulosti se vynoř íželezná fronta šedivých ocelových helem, nekolísajícía neustupující, pomník nesmrtelnosti. A pokud budou žít Ně mci, uvě domísi, že toto byli kdysi synové jejich ná roda. Byl jsem tehdy vojá k a nechtě l jsem politizovat. Nebyl zde na to ani č as. Avšak ještě dnes jsem př esvě dč en, že poslednívozka proká zal vlasti cenně jšíslužby neži ten první, ř ekně me "poslanec". Nikdy jsem nená vidě l tyto žvanily víc, nežv této době , kdy každý poř á dný chlap, pokud mě l co ř íct, kř ič el to nepř íteli do tvá ř e, nebo zanechal svou vyř ídilku doma a konal ně kde mlč ky svoji povinnost. Ano, nená vidě l jsem tenkrá t všechny ty "politiký" a kdyby bylo po mém, byl by ihned vytvoř en parlamentnílopatovýbatalion, tam by mohli žvanit do sytosti a nezlobili by č i dokonce nepoškozovali slušné lidi. Nechtě l jsem tehdy vě dě t o politice, avšak nemohl jsem jinak, nežzaujmout stanovisko k urč itým jevů m, které se týkaly celého ná roda a zvlá ště ná s vojá ků . Dvě vě ci to byly, které mě v nitru rozč ilovaly a které jsem považoval za škodlivé. Užpo prvních zprá vá ch o vítě zstvízač al jistý tisk pomalu a snad pro ně koho zpoč á tku neznatelně kapat pelyně k do všeobecného nadšení. Dě lo se tak pod maskou shovívavosti a dobrého míně nía dokonce s urč itou starostlivostí. Byly pochybnosti tykajícíse př ílišné velkoleposti oslav vítě zství. Byly tu obavy, že to v této formě nenídů stojné tak velkého ná roda a tudížnevhodné. Neboťstateč nost a hrdinstvíně meckého vojá ka je př ece ně co docela samozř ejmého, takže se nemá č lově k nechat strhá vat k takovým projevů m nadšení- užkvů li cizině , které prý je sympatič tě jšívíce tichá a dů stojná forma radosti nežnevá zaný já sot a podobné hlasité projevy. A koneč ně my Ně mci jsme nemě li zapomínat na to, že vá lka
nebyla našim zá mě rem, a proto se nemusíme stydě t př iznat otevř eně a mužně , že jsme kdykoli př ipraveni př ispě t svým dílem ke smíř eni lidstva. Proto by prý nebylo moudré znevá žit č istotu č inů našíarmá dy př íliš velkým kř ikem jelikožostatnísvě t by nemě l pro toto pochopení. Nic nenívíce obdivová no nežskromnost, s níž skuteč ny hrdina své č iny tiše a skromně - zapomene, neboťk tomuto to všechno smě ř ovalo. Místo toho, aby takového chlapa chytili za jeho dlouhé uši a obě sili na vysokém ků lu, aby pisá lek neurá žel estetické cítě níoslavujícího ná roda, zač ali skuteč ně vystupovat proti nevhodnému druhu vítě zného já sá ní. Nemě li ani tušeni, že jednou potlač ené nadšenínelze znovu po libosti vzbuzovat. Je to opojenía musí být v tomto stavu udržová no. Jak ale obstá t bez síly nadšeni v boji, ježpodle lidského soudu klade na duševnívlastnosti ná roda nesmírné ná roky? Znal jsem psychiku širokých mas ažpř íliš dobř e, abych nevě dě l, že touto "estetickou vznešeností" nelze šíř it oheňnutný k tomu, aby železo zů stalo žhavé. Podle mne to byli blá zni, kdyžnedě lali nic pro to, aby stupňovali nadšenílidu a bylo nepochopitelné, že je dokonce ještě tlumili. Dalšíco mně rozč ilovalo, byl způ sob, ježbyl považová n za vhodnýk vypoř á dá níse s marxismem. V mých oč ích to pouze dokazovalo, že o tomto moru nemě li nejmenšíponě tí. Zdá lo se, že vá žně vě ř ítomu, že marxismus př imě li ke zdrženlivosti ujišťová ním, že v této době nehrajípolitické strany žá dnou roli. Nechá pali, že se nejedná o žá dnou stranu nýbržo uč ení, ježve svých dů sledcích musívést ke znič eníveškerého lidstva, poně vadžtoto se na univerzitá ch, kde bylo plno Židů , neuč ilo. Př íliš mnoho našich vyšších úř edníků , vychovaných v hloupé domýšlivosti, neuzná valo za nutné vzít do ruky knihu a uč it se ně co, co prá vě nepatř ilo do uč ebnílá tky jejich vysoké školy. Obrovské př emě ny míjejí tyto "hlavy"' beze stopy, proč ežtaké stá tníinstituce pokulhá vajíza soukromými. Všeobecně pro ně platílidové př ísloví: "Co sedlá k nezná , to nežere". Neč etné výjimky potvrzujíi zde pravidlo. Byl to nesmysl, kterýnemá obdoby, identifikovat v srpnových dnech roku 1914 ně meckého dě lníka s marxismem. Ně meckýdě lník se tehdy vymanil z objetítéto jedovaté ná kazy, neboťjinak by nikdy nemohl k boji vů bec nastoupit. Hloupost ale byla velká dost na to, aby panovalo domně ní, že marxismus se nynístal "ná rodní". Tento zá blesk ducha svě dč ío tom, že v oně ch dlouhých letech nikdo z oně ch úř edníků "ř ídících stá t" nepovažoval za úč elné studovat podstatu tohoto uč ení, neboťjinak by jim sotva unikl takovýnesmysl. Marxismus, jehožkoneč ným cílem je a zů stá vá znič enívšech nežidovských ná rodních stá tů , vidě l ke své hrů ze, že v č ervencových dnech roku 1914 ně mecké dě lnictvo, ježse domníval mít ve svých sítích, procitlo a z hodiny na hodinu se postavilo do služeb své vlasti. V ně kolika dnech se rozptýlila pá ra tohoto hanebného podvá dě nílidu a židovská vů dcovská chá tra tu stá la ná hle osamocena, jakoby nezbyla ani stopa po tomto nesmyslu, nalévaného šedesá t let masá m do hlav. Byl to zlýokamžik pro ty, kteř ípodvá dě li dě lnictvo ně meckého ná roda. Jakmile však vů dcové rozpoznali hrozícínebezpeč í, zamaskovali se lžía drze př edstírali i oni ná rodnínadšení. Teď by byl vhodnýokamžik k zá sahu proti tomuto podvodnému společ enství židovských travič ů ně meckého ná roda. Teď se s nimi mě l udě lat krá tkýproces, bez
ohledu na př ípadnýpokř ik a ná ř ky. V srpnu roku 1914 vymizely nará z z hlav ně meckého dě lnictva zmatené pouč ky o meziná rodnísolidaritě a místo toho zač aly o ně kolik týdnů pozdě ji americké šrapnely př iná šet požehná níbratrstvína helmy pochodových kolon. Nyní, kdyžně mecký dě lník našel cestu zpě t ke svému ná rodu, bylo povinnostístarostlivé vlá dy nemilosrdně vyhladit jeho štvá č e proti vlastnímu ná rodu. Kdyžna frontě umírali ti nejlepší, mohl se doma alespoňvyhubit hmyz. Namísto toho podalo Jeho Velič enstvo císařsá m ruku tě mto zloč inců m a dal tak lstivým úkladným vrahů m ná roda pardon a možnost vnitř ního klidu. Teď mohl had opě t pů sobit, opatrně ji nežpř edtím, ale tím nebezpeč ně ji. Zatímco č estnílidé snili o hradním míru, organizovali tito kř ivopř ísežnízloč inci revoluci. Skuteč nost, že se tenkrá t rozhodli k tak př íšerné polovič atosti, mne vnitř ně velice znepokojovalo, avšak že to bude mít tak hroznýkonec, to jsem ani já nepovažoval za možné. Co bylo tř eba uč init? Posadit vů dce celého hnutíihned za mř íže, udě lat jim proces, aby je mě l ná rod z krku. Bylo tř eba bezohledně nasadit vojenské mocenské prostř edky k vyhubenítéto morové ná kazy. Strany mě ly být zrušeny, Ř íšský sně m bylo tř eba př ivést k rozumu př ípadně i bajonety, nejlépe však ihned rozpustit. Jako dnešnírepublika rušípolitické strany, mě ly být zrušeny užtehdy, neboťdů vodu pro to bylo víc neždnes. Ve hř e př ece bylo bytíč i nebytíná roda! Samozř ejmě , že vyvstá vá otá zka: je vů bec možné duchovníideje vymýtit meč em? Lze bojovat hrubým ná silím proti "svě tovým ná zorů m"? Tuto otá zku jsem si č astě ji kladl užtehdy. Př i promýšleníanalogických př íkladů , ježlze nalézt v historii zejména na religiózním podkladě , vyplyne ná sledujícízá kladnípoznatek: Př edstavy a ideje, ale i hnutís urč itými duchovními zá klady, aťužjsou tyto nesprá vné č i nikoliv, lze od urč itého okamžiku jejich existence zlomit technickými mocenskými prostř edky pouze tehdy, jsou-li tyto fyzické zbraně samy nositeli nové plamenné myšlenky, ideje nebo svě tového ná zoru. Užitíná silíbez př edpokladu hnacísíly ně jaké zá kladníduchovnípř edstavy nemů že vést ke znič eníideje a jejího šíř ení, leda formou naprostého vyhubeníi toho posledního jejího nositele a znič eníposlední tradice. To však znamená vě tšinou vyř azenítakového stá tního tě lesa z oblasti mocensko-politického významu, a to č asto na velmi dlouhou dobu, ně kdy i navždy. Neboťtaková krvavá obě ťpostihne, jak víme ze zkušenosti, lepšíč á st ná roda, protože každé proná sledová níbez duchovního př edpokladu se jevíjako morá lně neoprá vně né a prá vě hodnotnou č á st ná roda vybič uje k protestu, ježse projeví př evzetím duchovního obsahu hnutínespravedlivě proná sledovaného. Dochá zík tomu namnoze prostě z opozice proti pokusu o znič eníně jaké ideje brutá lnísilou. V tomto př ípadě vzrů stá poč et vnitř ních sympatizantů tou mě rou, jak se stupňuje proná sledová ní. Proto je absolutnívymýcenínového uč enímožné jen cestou natolik rozsá hlé a stá le se stupňujícílikvidace, že nakonec dotyč ný ná rod nebo i stá t př ijde vů bec o všechnu skuteč ně cennou krev. Vždycky však bude celý tento postup od poč á tku marný, jestliže uč ení, které má být vymýceno, jižpř ekroč ilo urč itý malý kruh stoupenců . I zde, jako př i každém rů stu, existuje v dě tském obdobínejlepšímožnost vymýceníurč itého uč ení, zatímco s postupujícím vě kem roste i síla odporu a teprve s př ichá zejícíslabostístá ř íustupuje i kdyžjinou formou a z jiných dů vodu. Ve
skuteč nosti však vedou témě řvšechny pokusy o vymýceni ně jakého uč enía jeho organizač ního pů sobenípoužitím síly bez duchovnízá kladny k neúspě chů m, nezř ídka je výsledkem dokonce pravýopak tohoto úsilí, a to z ná sledujícího dů vodu: Nejdů ležitě jším př edpokladem pro způ sob boje zbraně mi otevř eného ná silí je vytrvalost. To znamená , že možnost úspě chu spoč ívá pouze v trvale stejnomě rném používá nímetod k potlač eníurč itého uč eníapod. Pokud ale dojde ke kolísá nímezi ná silím a shovívavostí, proná sledované uč eníse bude nejen neustá le regenerovat, ale bude schopné získá vat pro sebe z proná sledová nínové hodnoty tím, že po opadnutívlny útlaku mu rozhoř č enínad utrpením př ivede nové stoupence, př ič emžti jižexistujícíbudou na ně m trvat s ještě vě tším vzdorem a nená vistínežpř edtím a dokonce i odpadlíci se budou k ně mu pokoušet po zmizení útlaku vracet. Pouze v nepř etržitě stejnomě rném používá níná silíspoč ívá hlavní př edpoklad úspě chu. Taková vytrvalost je však vždy výsledek urč itého duševního př esvě dč ení. Každé ná silí, ježneprameníz pevného duševního zá kladu, je kolísavé a nejisté. Chybímu stabilita, ježmů že vyvě rat pouze ze svě tového ná zoru. Je výsledkem energie a brutá lnírozhodnosti každého jednotlivce, podléhá však změ ná m osobnosti, jejípodstaty a síly. K tomu př istupuje ještě dalšívě c: Každý svě tovýná zor, aťužná boženský č i politický- zde je hranice č asto tě žko stanovitelná - bojuje znič eníideového svě ta protivníka, ale př edevším za pozitivní prosazenívlastních idejí. Tím je tento boj více útoč ný nežobranný. Ve výhodě je jižpř i stanovenícíle, neboťtento cíl př edstavuje vítě zstvívlastníideje, zatímco naopak je velice tě žké urč it, kdy je možné cíl znič enínepř á telského uč ení považovat za dosažený a zajiště ný. Užz tohoto dů vodu bude útok svě tového ná zoru plá novitě jšíi mohutně jší, že obrana př ed nim, jako všude tak i zde ná leží prvotnírozhodnutíútoku a nikoliv obraně . Boj proti duchovnísíle ná silnými prostř edky je však obranou jen tak dlouho, dokud nevystoupímeč sá m jako nositel, hlasatel a šiř itel nového duchovního uč ení. Mů žeme tedy shrnout: Každýpokus o vymýceníně jakého svě tového ná zoru mocenskými prostř edky je nakonec neúspě šný, pokud tento boj nemá podobu zá pasu o prosazeníně jakého nového duchovního uč ení. Pouze v př ípadě zá pasu dvou svě tových ná zorů mů že brutá lní ná silí, používané soustavně a bezohledně , napomoci k vítě zstvíté straně , kterou podporuje. Na tomto však boj proti marxismu dosud vždy zkrachoval. To bylo také dů vodem toho, proč i Bismarckovo protisocialistické zá konodá rstvíneuspě lo a ani uspě t nemohlo. Neboťzde chybě la platforma nového svě tového ná zoru, za jehož prosazeníby byl zá pas veden. Nebo že by žvá sty o takzvané "stá tníautoritě " nebo o "klidu a poř á dku" mohly být zá kladem pro duchovnípodně t k boji na život a smrt, s tím by se mohla spokojit snad jenom př ísloveč ná moudrost vyšších ministerských úř edníků . Jelikožneexistovala skuteč ná duchovnínositelka tohoto zá pasu, musel Bismarck prosazová nísvých protisocialistických zá konů svě ř it instituci, která sama byla výplodem marxistického způ sobu myšlení. Tím, že "železnýkancléř '" svě ř il svů j boj proti marxismu blahovů li obč anské demokracie, udě lal kozla zahradníkem. To všechno ale bylo nutnýdů sledek absence zá sadního, marxismu protichů dného nového svě tového ná zoru, jenžby se prosazoval s bouř livou dobyvatelskou vů lí. Takže výsledkem Bismarckova úsilíbylo jen tě žké zklamá ní.
Byly pomě ry bě hem svě tové vá lky nebo na jejím poč á tku jiné? Bohužel nikoliv. Č ím více jsem se zabýval myšlenkou změ ny postoje vlá d k sociá lnídemokracii jako ztě lesně nímarxismu, tím více jsem postrá dal ně jakou použitelnou ná hradu tohoto uč ení. Co by bylo možné masá m nabídnout, kdyby byla sociá lnídemokracie znič ena? Neexistovalo žá dné hnutí, od ně jžby se dalo oč eká vat, že se mu podař í absorbovat masy dě lníků , kteř íztratili své vů dce. Je nesmyslné a víc nežhloupé domnívat se, že internacioná lnífanatik, ježztratil svou tř ídnístranu, okamžitě vstoupído ně jaké obč anské strany, tedy do nové tř ídníorganizace. Neboťi kdyžje to nejrů zně jším organizacím nepř íjemné, nelze popř ít skuteč nost, že obč anským politiků m se jevítř ídnírozdě lenívě tšinou docela samozř ejmé, pokud toto nezač ne pů sobit politicky v jejich neprospě ch. Zapírá nítéto skuteč nosti je dů kazem nejen drzosti, ale i hlouposti tě chto lhá ř ů. Je tř eba se vyvarovat toho považovat široké masy za hloupě jšínežjsou. V politických zá ležitostech rozhoduje nezř ídka lépe cit nežrozum. Avšak ná zor, že dostateč ným dů kazem pro nesprá vnost politického citu masy je jejíhloupý internacioná lnípostoj, lze vyvrá tit poukazem na skuteč nost, že pacifistická demokracie je neméně šílená , ač koliv jejínositelé témě řvýhradně pochá zejíz ř ad mě šťanstva. Pokud milióny obč anů každé rá no ná božně vzývajísvů j židovský demokratický tisk, nepř íslušítě mto pá nů m vtipkovat o hlouposti sociá lně demokratického "soudruha", který polyká totéžsvinstvo, pouze v jiném balení. V obou př ípadech je jeho producentem jeden a tentýžŽid. Je tř eba se také vyvarovat zapírá nívě cí, které existují. Nelze popř ít skuteč nost, že se v otá zce tř íd nejedná pouze o ideové problémy, jak se ná m mnozísnažínamluvit zejména př ed volbami. Stavovské cítě nívelké č á sti našeho lidu a stejně tak malá vá žnost manuá lníprá ce jsou skuteč nosti, ježnejsou výplody fantazie ně jakého ná mě síč níka. Dokladem nepatrné schopnosti myšlenínašítakzvané inteligence je skuteč nost, že prá vě v tě chto kruzích se nechá pe, že je tř eba brá nit se rozrů stá ní marxistického moru, př ič emžinteligence nenív tomto smě ru schopna získá vat zpě t ztracené pozice. Obč anské strany, ježse samy tak označ ují, nebudou nikdy schopny integrovat do svého tá bora "proletá ř ské" masy, neboťse jedná o dva protichů dné svě ty, jež jsou č á steč ně př irozeně a č á steč ně umě le oddě leny, a jejichžvzá jemnývztah mů že být jedině boj. V ně m zvítě zíten mladší- a to by byl marxismus. Ve skuteč nosti byl boj proti sociá lnídemokracii v roce 1914 myslitelný, avšak je problematické, jak dlouho by trval tento stav př i absenci jakékoli praktické ná hrady za marxismus. Tady byla velká mezera. Zastá val jsem tento ná zor uždř íve př ed vá lkou a proto jsem se nemohl rozhodnout vstoupit do ně které existující politické strany. Udá lostmi svě tové vá lky jsem byl v tomto ná zoru ještě posílen, př ič emžrozhodujícíbyla prá vě ona evidentnínemožnost zahá jit bezohledný boj proti sociá lnídemokracii, neboťneexistovalo hnutí, ježby bylo více než "parlamentní" stranou. V užším kruhu svých kamará dů jsem o tom č asto hovoř il. Avšak tehdy mě poprvé napadlo, že se budu pozdě ji politicky angažovat. To bylo podně tem k tomu, že jsem v užším kruhu svých př á tel ř ikal, že po vá lce chci vedle svého povolá nípů sobit jako politický ř eč ník. Myslel jsem to vá žně .
6. kapitola VÁLEČ NÁ PROPAGANDA
Př i svém pozorném sledová níveškerého politického dě níjsem se vždy mimoř á dně zajímal o propagandistickou č innost. Spatř oval jsem v níná stroj, jenž prá vě socialisticko-marxistické organizace ovlá daly s mistrnou šikovnostía umě li ji používat. Poznal jsem užzá hy, že sprá vné používá nípropagandy je skuteč né umě ní, ježbylo obč anským straná m cizí. Jenom kř esťanskosociá lníhnutí, hlavně za č asů Luegera, se nauč ilo s tímto ná strojem virtuózně zachá zet a vdě č ilo mu za velmi mnoho úspě chů . Teprve bě hem vá lky bylo možné pozorovat, k jak př íšerným výsledků m mohla vést sprá vně používaná propaganda. Bohužel to bylo možné studovat jenom na druhé straně , neboťč innost našístrany byla v tomto smě ru více nežskromná . Ú plné selhá níveškeré agitace na ně mecké straně , které muselo bít do oč í př edevším každému vojá kovi, bylo pro mě podně tem k tomu, abych se ještě intenzivně ji otá zkou propagandy zabýval. Č asu k př emýšleníbylo př itom víc než dost, praktické vyuč ová níná m ale poskytoval nepř ítel, a to bohužel ažpř íliš dobř e. Neboťco se u ná s zameškalo, to dohnal protivník s neslýchanou obratnostía vskutku geniá lnívypoč ítavostí. Na této nepř á telské vá leč né propagandě jsem se velmi mnoho nauč il. Avšak v hlavá ch tě ch, ježse mě li pouč it př edevším, nezanechala tato doba žá dné stopy, č á steč ně se domnívali, že jsou př íliš chytř í, než aby se uč ili od jiných, č á steč ně jim k tomu chybě la vů le. Byla u ná s vů bec ně jak propaganda? Na tuto otá zku mohu odpově dě t pouze tak, že bohužel nebyla. Vše, co se v tomto smě ru dě lo, bylo nedostateč né a špatné od samotného poč á tku tak, že to př inejmenším bylo k nič emu, pokud to př ímo nepř iná šelo škodu. Ve formě nedostateč né, v podstatě psychologicky špatné: to je výsledek pozorné analýzy ně mecké vá leč né propagandy. Jižv zá kladníotá zce nebylo zcela jasno: je propaganda prostř edek nebo úč el? Je to prostř edek a proto musíbýt posuzová na z hlediska úč elu. Jejíforma musíbýt úč elně př izpů sobena cíli, který podporuje a jemužslouží. Je jasné, že z hlediska všeobecné potř eby mů že být význam rů zný. Cíl, za který se ve vá lce bojovalo, byl nejvznešeně jšía nejvyšší, jaký si č lově k mů že př edstavit: byla to svoboda a nezá vislost našeho ná roda, zajiště níjeho výživy pro budoucnost - a č est ná roda, ně co, co navzdory všem dnešním opač ným ná zorů m př ece jen existuje č i mě lo by existovat, neboťná rody beze cti ztratídř íve nebo pozdě ji svobodu i nezá vislost, cožodpovídá vyšší spravedlnosti, protože generace bezectných lumpů si nezasluhujížá dnou svobodu. Kdo ale chce být zbabě lým otrokem, nesmía ani nemů že mít žá dnou č est, protože tato by zakrá tko propadla všeobecnému opovržení. Ně meckýná rod vedl zá pas o lidské bytía úč elem vá leč né propagandy bylo podporovat tento boj, jejím cílem muselo být napomoci k vítě zství. Bojují-li ná rody o svou existenci na této planetě , jedná se o osudovou otá zku bytíč i nebytí, v tomto př ípadě jsou veškeré humanitníč i estetické úvahy nicotné. Neboťtyto př edstavy se nevzná šejív éteru, nýbržvychá zejíz lidské fantazie a jsou
vá zá ny na č lově ka. Jeho odchodem z tohoto svě ta se rozplývajíi tyto pojmy v nicotu, neboťpř íroda je nezná . Avšak i mezi lidmi jsou vlastnípouze ně kolika má lo ná rodů m č i lépe rasá m a to v té míř e, jak tyto pojmy vychá zejíz jejich citu. Humanita a estetika by zašly i ve svě tě obývaném lidmi, pokud by tento svě t ztratil ty rasy, ježjsou tvů rci a nositeli tě chto pojmů . Tím majítyto pojmy v boji ná roda o bytína tomto svě tě jen podř adný význam, pro formy tohoto boje nejsou urč ující, jakmile by mohly ochromovat sebezá chovnou sílu bojujícího ná roda. K otá zce humanity se vyjá dř il jižMoltke v tom smyslu, že humanita ve vá lce spoč ívá v krá tkosti dě je, takže jínejvíce odpovídá nejostř ejšízpů sob boje. Pokusí-li se ně kdo vstoupit do tě chto vě císe žvá sty o estetice, mů že se mu dostat pouze jediné odpově di: osudové otá zky významu boje ná roda o existenci rušíveškeré zá vazky vů č i krá se. Nejméně krá sné, co mů že v lidském životě existovat, je a vždycky bude jař mo otroctví. Pociťuje snad švá bská dekadence dnešníúdě l ně meckého ná roda jako "estetický"? S Židy se o tomto problému opravdu nemusíme bavit. Celé jejich bytíje zhmotně lý protest proti estetice obrazu Pá ně . Vylouč íme-li tato hlediska humanity a krá sy jako mě ř ítka v boji, potom nemohou být použita ani jako mě ř ítka pro propagandu. Propaganda byla ve vá lce prostř edkem k jistému úč elu, cožbyl boj o bytíně meckého ná roda, proto mohla být propaganda posuzová na pouze na zá kladě zá sad platných pro tento úč el. Nejhrozně jšízbraně byly humá nní, pokud sloužily rychlému vítě zstvía krá sné byly pouze takové metody, které pomá haly zajistit ná rodu dů stojnost svobody. To byl jediný možnýpostoj k otá zce vá leč né propagandy v situaci boje na život a na smrt. Kdyby toto bylo jasné na takzvaných rozhodujících místech, nikdy by nebyla možná taková nejistota ohledně formy a použitítéto zbraně , neboťpropaganda je zbraň, a to vpravdě strašlivá v rukou znalce. Druhá otá zka, která mě la př ímo rozhodujícívýznam, byla tato: Na koho se má propaganda obracet? Na vě deckou inteligenci anebo na méně vzdě lanou masu? Propaganda se má vždy obracet na masu! Pro inteligenci, nebo pro to, co si dnes tak ř íká , neníurč ena propaganda, nýbržvě decké pouč ení. Propaganda je svým obsahem vě dou tak má lo, jako je plaká t umě ním. Umě níplaká tu spoč ívá ve schopnosti jeho tvů rce, formou a barvou upoutat dav. Plaká t zvoucína umě leckou výstavu má upozornit na umě nína této výstavě , č ím více se mu to podař í, tím vě tší je umě níplaká tu jako takového. Plaká t má rovně žzprostř edkovat př edstavu o významu výstavy, jeho úkolem však nenínahradit vystavované umě ní. Proto kdo se chce zabývat umě ním jako takovým, musíprostudovat víc nežjen plaká t, nestač í ani pouhá "prochá zka výstavou". Od takového č lově ka se oč eká vá , že se dů kladným pozorová ním zahloubá do jednotlivých dě l a poté si o tě chto zvolna vytvoř ísprá vný úsudek. Podobě je tomu i s propagandou. Ú kol propagandy nespoč ívá ve vě deckém vzdě lá níjednotlivce, nýbržv upozorně nímasy na urč ité skuteč nosti, procesy, nutnosti apod., jejichžvýznam má dostat do jejího pově domí. Umě nínyníspoč ívá výhradně v tom, dosá hnout toho tak vhodným způ sobem, aby vzniklo všeobecné př esvě dč enío realitě jisté skuteč nosti, nutnosti urč itého procesu, sprá vnosti urč ité nutnosti atd. Jelikožvšak propaganda jako taková nenía nemů že být sama o sobě nutností, protože jejím úkolem je stejně jak v př ípadě plaká tu upoutat masu a nikoliv pouč ovat vě decky vzdě lané a o vzdě lá níusilující
jednotlivce, musíse jejípů sobeníobracet vždy spíš na cit a méně na takzvaný rozum. Každá propaganda musíbýt lidová a jejíduchovníúroveň se musí př izpů sobit úrovni chá pá nítě ch nejomezeně jších mezi tě mi, na ně žse obrací. Její č istě duchovníúroveňmusíbýt tím nižší, č ím poč etně jšíje masa lidí, jimžje urč ena. Jedná -li se však o to, aby do okruhu jejípů sobnosti byl vtažen celýná rod, jak je tomu v př ípadě vá leč né propagandy, je na místě velká pozornost př i vyhýbá ní se př íliš vysokým duchovním ná roků m. Č ím skromně jšíje jejívě decký balast a č ím více se orientuje na cítě nímasy, tím výrazně jšíje její úspě ch. Tento je nejlepším dů kazem sprá vnosti č i nesprá vnosti propagandy, nikoliv uspokojeníně kolika uč enců č i estetických uč edníků . Umě nípropagandy spoč ívá prá vě v tom, že chá pe citový svě t př edstav velké masy a nachá zípsychologicky sprá vnou formou cestu k získá nípozornosti a poté srdcítéto masy. Že to naši vševě di nechá pou, je dů kazem jejich lenosti v myšlenínebo domýšlivosti. Pochopíme-li nutnost orientace propagandy na nejširšímasy, vyplývá z toho pro ná s ná sledujícíponauč ení: Je nesprá vné chtít dá t propagandě mnohostrannost ně jakého vě deckého školení. Vnímavost velké masy je velmi omezená , schopnost porozumě nímalá , zapomně tlivost však velká . Vzhledem k tě mto skuteč nostem se musíúč inná propaganda omezit vždy pouze na velmi má lo bodů a tyto heslovitě opakovat tak dlouho, ažurč itě i ten poslednímezi adresá ty si doká že př edstavit oč jde. Jakmile tato zá sada nenírespektová na a propaganda chce být mnohostranná , roztř íštíse úč inek, poně vadžmnožstvínabízené lá tky nenípro masu stravitelné ani zapamatovatelné. Tím se výsledek oslabuje a v posledku i ruší. Č ím vyššímá být linie zná zorně ní, tím psychologicky sprá vně jšímusíbýt stanovenítaktiky. Bylo např íklad zá sadně nesprá vné zesmě šňovat protivníka, jak o to usilovala př edevším propaganda rakouských a ně meckých humoristických listů . Zá sadně nesprá vná proto, poně vadžreá lné setká nís protivníkem muselo ihned vzbudit zcela jiné př esvě dč ení, cožse pak nejstrašně jším způ sobem vymstilo, neboťteď se cítil ně mecký stá t pod bezprostř edním dojmem protivníkova odporu oklamá n tvů rci své dosavadníosvě ty a namísto posíleníbojového ducha nebo jeho upevně níse dostavil pravýopak. Č lově k klesal na mysli. Naproti tomu vá leč ná propaganda Anglič anů a Američ anů byla psychologicky sprá vná . Jižtím, že ná rodu př edstavovala Ně mce jako Barbary a Huny, př ipravovala jednotlivé vojá ky na hrů zy vá lky a pomá hala mu vyvarovat se zklamá ní. Potom i ta nejstrašně jšízbraň, ježbyla proti ně mu použita, se jevila jako potvrzenípř edchozíosvě ty a posilovala také víru ve sprá vnost tvrzeníjeho vlá dy a na druhé straně stupňovala hně v a nená vist proti zloř eč enému nepř íteli. Neboť šerednýúč inek zbraně , který poznal ze strany protivníka, se mu jevil jako dů kaz již zná mé "hunské" brutality barbarského nepř ítele, anižby ho to alespoňna okamžik př imě lo k př emyšlení, že jeho zbraně snad, ba dokonce pravdě podobně , mohou pů sobit neméně př íšerně . Anglický vojá k se nemohl cítit tak, že by byl z domova nesprá vně informová n, cožse bohužel stá valo vojá kovi ně meckému, ažtento nakonec odmítal všechno, co ze strany propagandy př ichá zelo jako "podvod" a "kř eč ". To vše bylo dů sledkem toho, že k propagandě byl odvelen prvníosel, který se namanul (nebo to byli i "jinak" chytř ílidé), namísto aby nahoř e
pochopili, že pro tuto prá ci jsou vhodníjen ti nejgeniá lně jšíznalci lidských duší. Ně mecká vá leč ná propaganda nabízela nepř ekonatelnýná zornýpř íklad témě ř opatrně pů sobící"osvě ty", cožbylo dů sledkem naprosté absence psychologicky sprá vného uvažová ní. Zato u protivníka se ale mohl velmi pouč it každý, kdo s otevř enýma oč ima a neotupě lým vnímá ním zpracová val č tyř i a pů l roku trvající př íval nepř á telské propagandy. Nejhoršíto však bylo s pochopením nejdů ležitě jšího př edpokladu každé propagandistické č innosti: totižzá sadě subjektivníjednostranné stanovisko této č innosti ke každé otá zce, kterou zpracová vala. V této oblasti se hned na zač á tku vá lky hř ešilo shora dolů tak, že č lově k mě l prá vo pochybovat o tom, zda tolik nesmyslů lze př ipisovat pouze hlouposti. Co byste ř ekli např íklad reklamnímu plaká tu, který má propagovat nové mýdlo, př itom však chvá lítaké mýdlo staré. Č lově k by nad tím jen potř á sl hlavou. Stejně tak to ale bylo i s politickou reklamou. Ú kolem propagandy není např íklad zvažovat rů zná prá va, ale výhradný dů raz na prá vo jedno, ježpropaganda zastupuje. Neníjejím úkolem zjišťovat objektivnípravdu, pokud je výhodné pro druhou stranu a př edklá dat jímase v doktriná ř ské upř ímnosti, nýbržnepř etržitě sloužit pravdě vlastní. Bylo od zá kladu špatné vinu na vzniku vá lky vysvě tlovat z takového hlediska, že za rozpoutá nítéto katastrofy nelze č init odpově dným jenom Ně mecko, nýbrž sprá vné by bylo tuto vinu beze zbytku svalovat na protivníka, dokonce i kdyby to neodpovídalo skuteč nosti, ač koliv tomu tak opravdu bylo. Jakýbyl dů sledek této polovič atosti? Široká masa ná roda nesestá vá z diplomatů nebo z uč itelů stá tního prá va, ba ani ne výhradně z rozumných lidíschopných úsudku, nýbržstejně tak z kolísajících, pochybujících a nejistých nebožá ků . Jakmile jednou vlastnípropaganda př izná jen zá blesk pravdy na druhé straně , ihned je dá n dů vod k pochybnostem o vlastnípravdě . Masa neníschopna rozlišovat, kde konč ícizíbezprá vía zač íná bezprá vívlastní. V takovém př ípadě znejistía stá vá se nedů vě ř ivou, obzvlá ště tehdy, nedopustí-li se protivník stejného nesmyslu a veškerou vinu podsouvá nepř íteli. Co je potom př irozeně jšího nežto, že vlastní ná rod zač ne vě ř it víc nepř á telské propagandě nežvlastní? Žá dný jinýná rod není tolik posedlý objektivitou jako Ně mci! NeboťkaždýNě mec se bude snažit o to, a.by se nedopustil na protivníkovi bezprá ví, nehledě na nebezpeč ítě žké újmy a dokonce i znič enívlastního ná roda a stá tu. Že to tak na rozhodujících místech př irozeně nebylo myšleno, to si masa vů bec neuvě domí. Ná rod má ve své př evá žné vě tšině natolik feminizač nícharakter, že jeho myšlenía koná níje urč ová no více citovým vnímá ním nežstř ízlivou úvahou. Toto vnímá níale neníkomplikované, nýbržvelmi jednoduché a uzavř ené. Nenítu př ílišné diferenciace, nýbržrozlišová ní pozitivnínebo negativní, lá ska nebo nená vist, prá vo nebo bezprá ví, pravda nebo lež, ale nikdy napů l tak a napů l onak nebo č á steč ně atd. Skvě lou znalostí primitivního způ sobu vnímá níširoké masy se vyznač ovala anglická propaganda, která se tomuto doká zala př izpů sobit a způ sobem stejně bezohledným jako geniá lním zajišťovala př edpoklady pro morá lnípevnost vojska na frontě , dokonce i v př ípadech nejvě tších neúspě chů , př ič emždoká zala také prezentovat nepř ítele jako jediného viníka na vypuknutívá lky: byla to lež, které se vě ř ilo proto, že byla
př edklá dá na s bezpodmíneč nou, drzou, jednostrannou tvrdošíjnostícitově chladnému, vždy extrémně rozpoloženému, velkému ná rodu. Jak velmi byl tento druh propagandy úč inný, to uká zala nejlépe skuteč nost, že ještě po č tyř ech letech doká zala držet v šachu protivníka, př ič emžzač ínala dokonce nahlodá vat ná š vlastníná rod. Našípropagandě takovýúspě ch nebyl dá n a nelze se tomu skuteč ně divit. Užve své vnitř nídvojznač nosti nesla zá rodek neúč innosti. Z hlediska jejího obsahu bylo má lo pravdě podobné, že by vzbudila v masá ch žá doucí dojem. Doufat, že by se tímto pacifistickým odvarem mohlo podař it nadchnout lidí ažk smrti, to snad doká zali jen naši duchaplní"stá tníci". Ubohýprodukt naší propagandy byl neúč elný a dokonce i škodlivý. Ale veškerá genialita oká zalé propagandy nepovede k úspě chu, není-li brá n neustá le ostrý zř etel na jednu fundamentá lnízá sadu. Propaganda se musíomezit na nejnutně jšíobsah a tento neustá le opakovat. Vytrvalost je v tomto př ípadě , stejně jako u mnoha jiných vě cí na svě tě , prvním a nejdů ležitě jším př edpokladem úspě chu. Prá vě v oblasti propagandy se nesmíme nechat svést estéty nebo otupě lými lidmi: prvními proto, že obsah propagandy v jejíformě a výrazu by zakrá tko byl př itažlivýspíš pro č ajové dýchá nky nežpro široké masy, př ed tě mi druhými je tř eba se mít úzkostlivě na pozoru proto, že nedostatek jejich vlastních nových pocitů je vede k hledá ní stá le nových podně tů . Tyto lidíbrzy všechno omrzí, př ejísi změ nu a nedoká žíse nikdy vcítit do potř eb dosud neznudě ného svě ta, č i tento dokonce pochopit. Patř í vždy k prvním kritiků m propagandy č i lépe jejího obsahu, kterýse jim zdá př íliš zastaralý, př íliš otř epaný, jindy zase př ežitýatd. Chtě jístá le ně co nového, hledají změ nu a tím se stá vajísmrtelnými nepř á teli každého úč inného politického ovlivňová nímasy. Neboťjakmile se organizace a obsah propagandy zač nou ř ídit podle jejich př edstav, ztrá cípropaganda jakoukoliv semknutost a rozpadá se. Propaganda tu však neníproto, aby obstará vala panstvu prů bě žně zajímavou změ nu, nýbržaby př esvě dč ovala, a to masy. Ty však potř ebujípř i své tě žkopá dnosti vždy urč itý č as, nežjsou schopny vzít ně jakou na vě domía pouze tisícerým opaková ním jednoduchých pojmů si ji zapamatuji. Žá dná změ na se nikdy nesmítýkat obsahu toho, co se propaguje, nýbržmusí vyjadř ovat vždy totéž. Heslo musíbýt osvě tlová no ze všech stran, avšak na konci toho všeho musíbýt zase totéžheslo. Pouze tak mů že a bude propaganda pů sobit jednotně a celistvě . Hlavnílinie, která se nikdy nesmíopustit, nechá vá nazrá vat koneč nýúspě ch a to prostř ednictvím jejího stá le stejného a dů sledného zdů razňová ní. Potom ale s údivem zjistíme, k jak neskuteč ným a sotva pochopitelným výsledků m taková vytrvalost vede. Ú spě ch každé reklamy, ažv obchodu č i v politice, je podmíně n dobou trvá ní, pravidelnostínasazenía neroztř íště ností. Vá leč ná propaganda nepř ítele ná m mů že být vzorem: byla omezena na ně kolik má lo hledisek, výhradně orientovaná na masy a praktikovaná s neúnavnou vytrvalostí. Bě hem celé vá lky byla používá na stejná zá kladnímyšlenka jakoži prová dě cíformy, ježse jednou osvě dč ily jako sprá vné, anižby kdy došlo k nepatrné změ ně . Zpoč á tku se drzostísvých tvrzeni zdá la blá znivá , pozdě ji se stá vala nepř íjemnou a nakonec se jívě ř ilo. Po č tyř ech a pů l letech vypukla v Ně mecku revoluce, z jejíchžklíč ových hesel vychá zela nepř á telská vá leč ná
propaganda. V Anglii však pochopili ještě ně co. Že možný úspě ch této duchovní zbraně spoč ívá v jejím masivním nasazeni. Ú spě ch však pokryje veškeré ná klady. Propaganda u nich platila za zbraň prvního ř á du, zatímco u ná s to byl chléb nezamě stnaných politiků a hrdinů z protekč ních míst. Jejíúspě ch byl nakonec roven nule.
7. kapitola REVOLUCE
V roce 1915 se u ná s usadila nepř á telská propaganda, od roku 1916 byla stá le intenzivně jší, aby se koneč ně zač á tkem roku 1918 rozlila do př ímé potopy. Od té doby se také krok za krokem daly rozpoznat ná sledky tohoto duchovního napadení. Armá da se pozvolna nauč ila uvažovat tak, jak si to př á l nepř ítel. Ně mecké protiopatř enívšak naprosto selhala. Armá da mě la v tehdejším duchovním, vů lí umírně ném vů dci zř ejmě úmysl a rozhodnost, pokrač ovat na tomto poli v boji, avšak chybě l jík tomu ná stroj, který je k tomuto zapotř ebí. Také psychologicky bylo chybou nechat prová dě t prů zkum samotným vojskem. Pokud mě l být tento prů zkum úspě šný, musel vychá zet z vlasti. Jenom pak se mohlo poč ítat s úspě chem u mužů , kteř íjižskoro tř i a pů l roku v bahně a strá dá nívykoná vali pro vlast nesmrtelné hrdinské č iny. Avšak co př išlo z vlasti? Bylo toto selhá níhloupostí nebo zloč inem? V létě 1918, po vstupu z jižního Marneuferu se př edevším ně mecký tisk zachoval tak neomaleně , ažzloč inecky hloupě , že mě s denně narů stajícím vztekem napadla otá zka, zda zde skuteč ně jižnenínikoho, kdo by uč inil konec tomuto duchovnímu haně níhrdinstvínašíarmá dy? Co se dě lo ve Francii, kdyžjsme v roce 1914 s neslýchaným vítě zným ná porem vjeli do této země ? Co dě lala Itá lie ve dnech zhroucenífronty u Isonza? Co dě lala Francie opě t na jař e 1918, kdy se zdá lo, že úder ně meckých divizíprolomípozice, a kdyžprodloužená ruka tě žkých dalekonosných bateriízač ala klepat na Pař íž? Jak tam bylo zpá tky spě chajícím regimentů m neustá le vmetá vá no do tvá ř e zapá lení ná rodnívá šně ! Jak tam pracovala propaganda a geniá lnípů sobenína vojsko, za úč elem vtlouci opě t víru v koneč né vítě zstvído srdcíprolomených front! A co se mezitím dě lo u ná s? Nic a nebo ještě ně co horšího nežnic. Tehdy se u mne probouzel vztek a rozhoř č ení, kdyžse mi do ruky dostaly nejč erstvě jšínoviny a já musel č íst tyto psychické hromadné vraždy, které v nich stá ly. Nejednou mě trýznila myšlenka, že kdyby mě prozř etelnost postavila na místo tě chto zloč ineckých smě roznalců a smě rochtíč ů našípropagandy, byl by se osud bojů odvíjel jinak. V tě chto mě sících jsem poprvé pocítil celou zá keř nost osudu, který mě držel na frontě a na místě , kde mě mohl srazit ná hodnývýstř el kdejakého č ernocha, zatímco bych mohl na úplně jiném místě vlasti proká zat úplně jiné služby. Že by se mi toto mohlo podař it, to jsem si troufal vě ř it jižtehdy. Avšak byl jsem jeden z bezejmenných, jeden z osmi miliónů ! A tak bylo lepšímlč et a plnit své povinnosti tak, jak jen to na tomto místě bylo nejlépe možné. V létě 1915 se ná m do ruky dostaly prvnínepř á telské letá ky. Jejich obsah byl svou formou neustá le stejný, ač s ně kterými změ nami: že nouze v Ně mecku je stá le vě tší, trvá nívá lky že je nekoneč né zatímco vyhlídky na vítě zstvíjsou stá le mizivě jší, že " ná rod ve vlasti proto toužítaké po míru a pouze militarismus vč etně císař e ho neumožňují, celý svě t - cožje všeobecně zná mo proto nevede vá lku proti ně meckému ná rodu, nýbržpouze výhradně proti jedinému viníku, a to císař i, že boj proto neskonč ídř íve, nežbude odstraně n tento nepř ítel mírumilovného lidstva,
svobodné a demokratické ná rody př ijmou po ukonč enívá lky ně mecký ná rod do svazku vě č ného svě tového míru, kterýbude zajiště n hodinou znič enípruského militarizmu". Pro lepšíilustraci tě chto argumentů byly č asto otisková ny "dopisy z vlasti", které svým obsahem mě ly tato tvrzenípotvrzovat. Všeobecně se každý tě mto pokusů m vysmíval. Letá ky byly č teny, poté byly poslá ny zpě t k vyššímu štá bu a vě tšinou pak také zapomenuty, aždokud vítr se shora nedopravil do zá kopů opě t dalšízá silku, byla to totižvě tšinou letadla, která sloužila k dopravě letá ků . Jedno však bylo u tohoto druhu propagandy ná padné, že se totižna úseku fronty, kde byli př evá žně vojá ci z Bavorska vždy s neobyč ejnou dů slednostíbrojilo př edevším proti pruské frontě s ujiště ním, že nejenže Prusové jsou ti jedinía skuteč nívinici a zodpově dníza celou vá lku, nýbržže zejména proti Bavorsku by ani v nejmenším nemuselo býti žá dného nepř á telství, samozř ejmě mu ale nelze pomoci, pokud pů sobíve službá ch pruského militarismu, za kterývytahuje z ohně horké kaštany. Způ sob ovlivňová nízač al skuteč ně jižv roce 1915 dosahovat urč itých úč inků . Negativnísmýšleníproti celému Prusku ve vojsku oč ividně stoupalo - bez toho, že by se shora proti tomuto bylo jakkoli, byťjen jedenkrá t, zakroč eno. To nebyla již jen pouhá hř íšná zanedbá ní, které se dř íve č i pozdě ji muselo neblaze vymstít, a sice ne Prusů m, nýbržcelému ně meckému ná rodu, k ně mužpř ece v neposledníř adě patř íi Bavorsko. V tomto smě ru zač ala nepř á telská propaganda sklízet jižod roku 1916 bezpodmíneč né úspě chy. Stejně tak pů sobily utrpenídopisy př ímo z vlasti. Nyníjižvů bec nebylo nutné, aby protivník na frontě tuto propagandu zvě tšoval pomocíletá ků a podobného materiá lu. Také proti tomu se ze strany vlá dy, kromě ně kolika př ihlouplých filozofických "napomenutí", nepodniklo zhola nic. Fronta byla stá le zaplavová na tímto jedem, kterýdoma vytvá ř ely bezmyšlenkovité ženy, anižby tušily, že to byl př esně ten prostř edek, který u protivníka aždo krajnosti podporoval nadě ji ve vítě zství, a který tím na vá leč né frontě prodlužoval a zostř oval utrpeníjejich rodinných př íslušníků . Tyto nerozvá žné dopisy ně meckých žen stá ly v budoucnu životy statisíce mužů . A tak se v roce 1916 uká zal rozdílný znepokojivý fenomén. Fronta nadá vala a bobtnala, byla ve spoustě vě cínespokojená a č asto se i prá vem bouř ila. Zatímco fronta hladově la a trpě la a př íbuznísedě li doma v bídě , byl na jiných místech nadbytek a hýř ilo se. Ano, ba dokonce na vá leč né frontě v tomto smě ru nebylo vše v poř á dku. Tak to lehce skř ípalo jižtehdy - avšak byla to stá le ještě "interní" zá ležitost. Ten samýmuž, který lá teř il a vrč el, konal pá r minut poté mlč ky svou povinnost, jako by to bylo zcela samozř ejmé. Ta samá rota, která byla dř íve nespokojena, se upnula na úsek př íkopu, který mě la brá nit, jako by osud Ně mecka mě l spoč ívat na tě chto pá r stech metrech blá tě ných brlohů . Byla to ještě fronta staré, znamenité hrdinné armá dy! Rozdíl mezi nía vlastíjsem mě l poznat v kř iklavých př echodech. Koncem roku 1916 odtá hla má divize do letníbitvy. Byla to pro ná s prvníz ná sledujících strašných materiá lních bitev a udě lala na ná s, i kdyžje to tě žko popsatelné, dojem, že je to spíš peklo nežvá lka. V týdny trvajících smrštích bubnové palby se ně mecká fronta udržela, č as od č asu trochu potlač ena, poté opě t o ně co postoupila, nikdy však nepovolila. 7. ř íjna 1916 jsem byl raně n.
Šťastně jsem se dostal do zá zemía mě l jsem být odtransportová n do Ně mecka. Ubě hly jiždva roky, co jsem nevidě l vlast - za tě chto okolnostíto byla celá vě č nost. Užjsem si ani nedovedl př edstavit jak vypadajíNě mci, kteř ínejsou obleč enído uniformy. Kdyžjsem v Hermies ležel ve sbě rném lazaretu pro raně né, byl jsem skoro ohromen, kdyžvedle mne ležícího vojá ka oslovil hlas ně mecké ženy, která zde pracovala jako zdravotnísestra. Po dvou letech poprvé takovýto hlas! Č ím blíže se však vlak, kterýná s vezl do vlasti, blížil k hranici, tím neklidně jšíbyl č lově k ve svém nitru. Kolem se míhala všechna ta místa, kolem kterých jsme př ed dvě ma lety coby mladívojá ci jeli na frontu: Brusel, ltwen, Ltich, a koneč ně jsme poznali prvníně meckýdů m podle jeho vysokého štítu a jeho př ekrá sného obchů dku. Domovina! V ř íjnu 1914 jsme hoř eli bouř livým zanícením, kdyžjsme př ekrač ovali hranice, nynívlá dlo ticho a dojetí. Každýbyl šťastný, že ho osud nechal ještě jednou spatř it to, co tak tě žce chrá nil svým životem, a každý se témě řstydě l podívat se druhému do oč í. Témě řna výroč níden mého odchodu jsem se dostal do lazaretu v Beelitzu u Berlína. Jaký zvrat! Z blá ta letních bojů do bílé postele této zá zrač né stavby! Č lově k se zpoč á tku pomalu bá l se poř á dně natá hnout. Teprve pomalu jsem si zvykal na tento nový svě t. Bohužel byl však tento svě t nový i v jiném ohledu. Frontovýduch vojska se zde nezdá l být hostem. Poprvé jsem zde zaslechl ně co, co nebylo na frontě doposud zná mo: chlouba vlastnízbabě losti! Neboťto co č lově k slýchá val venku, všechny ty nadá vky a kletby, nebylo nikdy žá dnou výzvou k porušová nípovinností, nebo dokonce oslavová ním strašpytlů . Ne! Zbabě lec platil stá le za zbabě lce, a nic více, a opovržení, které jej postihlo, bylo vždy všeobecné, stejně jako obdiv skuteč ného hrdiny. Ale zde, v lazaretu, to dílem bylo zcela obrá ceně : bezcharakterníštvá č i mě li nejvíc ř eč ía všemi prostř edky se snažili ubohou výmluvnostípř edstavovat pojetípoctivého vojá ka coby smě šné a naopak jako př íklad vyzdvihovat bezcharakternost zbabě lců . Jedna dvojice bídných pucfleků udá vala tón př edevším. Jeden z nich se vychloubal, jak si sá m roztrhl ruku o ostnatý drá t, jen aby se dostal do lazaretu, zdá lo se, že i př es toto smě šné zraně níje zde jižcelou vě č nost. Jak jen se pomocítohoto podvodu mohl dostat do transportu do Ně mecka. Tento zlomyslný frajer to však jižpř ehá ně l, drzým hlasem vyzdvihovat svou zbabě lost jako projev nejvyššíodvahy srovnatelné s hrdinskou smrtískuteč ného vojá ka. Mnozímlč ky naslouchali, jini odchá zeli, ně kteř ívšak i př isvě dč ovali. Mě se zvedal žaludek, avšak štvá č byl v zař ízenímlč ky trpě n. Co se dalo dě lat? Kdo to byl a č ím byl, muselo vedenídobř e vě dě t a také to i vě dě lo. Př esto se však nic nestalo. Kdyžjsem opě t mohl normá lně chodit, dostal jsem povoleníjet do Berlína. Všude byla oč ividně obrovská bída. Miliónové mě sto hladově lo. Nespokojenost byla veliká . V rů zných objektech navště vovaných vojskem byla ná lada stejná jako v lazaretu. Dě lalo to zcela dojem, jakoby podobnípucfleci navště vovali zá mě rně podobná místa, za úč elem šíř enísvých ná zorů . Mnohem, mnohem horšívšak byly okolnosti v samotném Mnichově ! Kdyžjsem byl po doléč enípropuště n z lazaretu a př eveden do zá ložního bataliónu, zdá lo se mi, že to mě sto nepozná vá m. Zloba, rozmrzelost a spílá ní, ažužse č lově k obrá til kamkoliv! U samotného záložního bataliónu byla ná lada pod psa. Zde
spolupů sobilo neomalené jedná ni s frontovými vojá ky, strana starých instrukč ních dů stojníků , kteř íještě nebyli ani minutu v poli, a jižz tohoto dů vodu nemohli navá zat sprá vnývztah ke starým vojá ků m. Ti v sobě mě li urč ité osobitosti, které byly vysvě tlitelné službou na frontě , avšak velitelů m záložního bataliónu zů stá valy zcela nesrozumitelnými, zatímco dů stojník, který se navrá til z fronty, tě mto alespoň rozumě l. Ten byl také mezi mužstvem ve vě tšívá žnosti, nežjejich doč asnývelitel. Ovšem ná lada byla, na tomto zcela nezá visle, velice mizerná , tisk platil coby př íznak "vyššímoudrosti", vě č né vyč ká vá nívšak bylo znamením vnitř níochablosti a omezenosti. Ú ř adovny byly obsazeny Židy. Skoro každý zapisovatel byl Žid, a každýŽid byl zapisovatelem. Byl jsem př ekvapen množstvím tě chto bojovníků vyvoleného ná roda a nemohl jsem jinak, nežje srovnat s jejich skromnými zá stupci na frontě . Ještě horšíto bylo v hospodá ř ství. Zde se stal židovskýná rod opravdu "nepostradatelným". Tento pavouk zač al pomalu ná rodu vysá vat krev ze žil. Oklikou, prostř ednictvím vá leč ných společ nostíbylo skoncová no s ná rodním svobodným hospodá ř stvím. Byla zdů razňová na nutnost neomezené centralizace. Tak se skuteč ně jižv roce 1916/17 nachá zela skoro celá produkce pod kontrolou finanč ního židovstva. Proti komu se však obracela nená vist lidu? V té době jsem se zdě šením spatř il př ibližová níokolnosti, které nebyly ve sprá vný č as odvrá ceny, a které zá konitě musely vést ke zhrouceni. Zatímco Žid okrá dal celý ná rod a tlač il ho do svého područ í, brojilo se proti Prusku. Stejně jako na frontě nebylo ani doma zasá hnuto shora proti jedovaté propagandě . Zdá lo se, jako by nikdo netušil, že zhrouceníPruska nepř inese Bavorsku ještě dlouho žá dny rozmach, ba naopak, že každýpá d do propasti jednoho sebou př inese nezadržitelnýúpadek druhého. Toto poč íná ními způ sobilo nekoneč ný žal. Spatř oval jsem v ně m pouze geniá lní trik Židů , který mě l pouze od nich odpoutá vat všeobecnou pozornost a strhá vat ji na jiné. Zatímco se Bavoř i a Prusové há dali, sbírali obě ma pod nosem jejich existenci, zatímco v Bavorsku nadá vali na Prusko, zorganizovali Židé revoluci a rozbili zá roveň Prusko i Bavorsko. Nemohl jsem tyto prokleté há davce v ně meckém kmenu ani cítit, a byl jsem rá d, že jsem se dostal zpě t na frontu, na kterou jsem se okamžitě po mém př íchodu do Mnichova opě t př ihlá sil. Zač á tkem bř ezna 1917 jsem se tak opě t ocitl u svého regimentu. Koncem roku 1917 se zdá l být př ekoná n nejhlubšíbod sklíč enosti ve vojsku. Celá armá da nač erpala po zhrouceníruské fronty novou nadě ji a č erstvou odvahu. Př esvě dč ení, že boj nynípř esto skonč íně meckým vítě zstvím, sílilo ve vojsku stá le více. Byl opě t slyšet zpě v a nař íkavých vran bylo stá le méně . Opě t se objevila víra v budoucnost vlasti. Zvlá ště zhrouceníitalské fronty na podzim 1917 př ineslo kouzelnýúč inek, v tomto vítě zstvíbylo možno spatř it dů kaz možnosti prů lomu fronty mimo ruské vá leč né dě jiště . Velkolepá víra opě t naplnila srdce miliónů a s vydechnuvšínadě ji vstoupila s oč eká vá ním do zač á tku roku 1918. Protivník byl oč ividně deprimová n. Tuto zimu byl na frontě vě tšíklid. Nastalo ticho př ed bouř í. Avšak zatímco se na frontě př ipravovaly posledníkroky ke koneč nému
ukonč enívě č ného boje, na zá padnífrontu se př esouvaly nekoneč né transporty lidía materiá lu, a vojsko bylo cvič eno k obrovskému útoku, propukla v Ně mecku nejvě tšílumpá rna celé vá lky. Ně mecko nemě lo zvítě zit: v posledníhodině , kdy se vítě zstvíjižvyšívalo na ně mecké vlajky, sá hlo se k prostř edku, který se zdá l být vhodným, jedním úderem zardousit v zá rodku ně mecký útok na zač á tku roku, a znemožnit tak vítě zství: Byla zorganizová na munič nístá vka. Kdyby se zdař ila, musela by se ně mecká fronta zhroutit a př á ní, aby se vítě zstvítentokrá t nepř išilo na ně meckou vlajku, by se muselo naplnit. Fronta musela být př i takovém nedostatku munice prolomena v ně kolika týdnech, ofenzíva tím byla př ekažena, dohoda zachrá ně na, avšak meziná rodníkapitá l se stal pá nem Ně mecka a bylo dosaženo vnitř ních cílů marxistických podvodníků lidu. Rozbitíná rodního hospodá ř stvíza úč elem vybudová ni nadvlá dy meziná rodního kapitá lu - cíle, kterého bylo díky hlouposti a dů vě ř ivosti na jedné straně a bezedné zbabě losti na straně druhé také dosaženo. Avšak munič nístá vka nemě la ve vztahu na vyhladově nífronty oč eká vanýúč inek: stá vka se zhroutila dř íve, nežmohl nedostatek munice odsoudit, tak jak bylo doplňová no, vojsko k zá niku. Ale o to strašně jší, hrů zně jší, horšíbyly morá lníškody, které tím byly napá chá ny! Za prvé: Za co armá da bojovala, kdyžsi vlast vlastně vítě zstvívů bec nepř á la? Pro koho byly ty ohromné obě ti a strá dá ní? Vojá k mě l bojovat za vítě zství, proti kterému vlast stá vkuje! Za druh‚však: Jaký dojem se dě lal na nepř ítele? V zimě 1917/18 vyvstaly poprvé temné mraky na nebi spojeneckého svě ta. Témě řč tyř i roky se brojilo proti ně meckým hrdinů m a nepodař ilo se je srazit na kolena, př itom to ale byla pouze pavéza, kterou mě li pouze volně k dispozici, zatímco meč em se museli ohá ně t k úderů m napů l smě rem na východ, a napů l na jih. Nyníbyl koneč ně obr v zá dech volný. Nežse mu podař ilo s koneč nou platnostíznič it jednoho z nepř á tel, vytekly potoky krve. Nynímě l k pavéze na zá padě př ibýt také meč , a jelikožse nepř íteli nepoště stilo prolomit obranu, mě l nyníjeho samotného zasá hnout znič ujícíúder. Bá li se ho a strachovali se o vítě zství. V Londýně a Pař íži probíhalo jedno roková níza druhým. I sama nepř á telská propaganda to mě la tě žké, užto nebylo tak snadné dokazovat beznadě jnost ně meckého vítě zství. To samé platilo na frontá ch, na kterých vlá dlo ospalé mlč ení, i pro spojenecká vojska. Pá ny ná hle př ešla drzost. Také kolem nich se poč ala pomalu rozpínat př íšerná zá ř e. Jejich vnitř nípostoj vů č i ně meckému vojá ku se nynízmě nil. Doposud pro ně platil jako hlupá k urč enýk porá žce, nynívšak př ed nimi stá l př emožitel jejich ruských spojenců . Omezení ně mecké východníofenzívy vyšlé z nouze se nynízdá lo být geniá lnítaktikou. Tř i roky byli tito Ně mci popuzová ni proti Rusku, zpoč á tku zdá nlivě bez toho nejmenšího úspě chu. Skoro se vysmívali tě mto bezúč elným poč á tků m, kdyžruský kolos musel svou př evahou lidského potenciá lu zů stat vítě zem. Ně mecko mě lo vykrvá cet. A zdá lo se, že skuteč nost tyto nadě je naplní. Od zá ř í1914, kdy se poprvé po bitvě u Tannenbergu zač aly po silnicích a železnicích valit do Ně mecka nekoneč né hordy ruských zajatců , tento proud prakticky neutichal. Vždy za každou poraženou a rozdrcenou armá du povstala další nová . Nevyč erpatelně dá vala obrovská ř íše carovi nové a nové vojá ky a vá lce nové a nové obě ti. Jak dlouho mohlo Ně mecko v tě chto zá vodech držet krok? Nepř ijde
jednoho dne okamžik, kdy po posledním ně meckém vítě zstvínastoupídalšíruské armá dy k nejposledně jšíbitvě ? A co potom? Podle množstvílidíby se vítě zství snad dalo př isoudit Rusku, ale ono muselo př ijít. Nyníbyly všechny tyto nadě je ztraceny: spojenec, který na oltá ř i společ ných zá jmů obě toval nejvíce krve, byl na konci svých sil a ležel v prachu př ed neúprosným útoč níkem. Strach a hrů za se vkradly do srdcídoposud slepě dů vě ř ivých vojá ků . Obá vali se nadchá zejícího roku. Neboťnepodař ilo-li se zvítě zit na Ně meckem dokud se jenom z č á sti doká zali zastavit na zá padnífrontě , jak se mohlo ještě nynípoč ítat s vítě zstvím, kdyžse celková síla hrozného hrdinského stá tu zdá la seskupovat k útoku na zá padě ? Stíny jihozá padních tyrolských hor dá valy prů chod sklič ujícífantazii, ažk Flandrá m se mihotaly zamrač ené oblič eje poraženého vojska Caderny, a víra ve vítě zstvíustupovala obavě z nadchá zejícíporá žky. A tu - kdyžužbylo za studených nocíslyšet burá cenínastupujících útoč ných armá d ně meckého vojska a v úzkostlivých obavá ch se oč eká val nastá vajícísoud, tu se z Ně mecka zableskla pronikavě rudá zá ř e, která ozá ř ila i nejposledně jší graná tovýkrá ter nepř á telské fronty: v okamžiku, kdy ně mecké divize dostá valy posledníinstrukce př ed mohutným útokem, rozpoutala se v Ně mecku generá lní stá vka. Zpoč á tku svě t oně mě l. Potom se však nepř á telská propaganda vrhla spá sně se nadechnuvšína tuto zá chranu v hodině dvaná cté. V momentě byl nalezen prostř edek, který ve spojeneckém vojá kovi opě t zvedl klesajícínadě ji, opě t nastolil možnost vítě zství, a př emě nil úzkostlivé obavy nastá vajících udá lostív rozhodnou víru. Nyníse mohlo regimentů m oč eká vajících ně mecký útok vnutit př esvě dč enío nejvě tšíbitvě všech dob, kdy o konci této vá lky nebylo rozhodnuto odvahou ně meckého útoku, nýbržvýdržíjejich obrany. Ně mci nynímohli dobývat tolik vítě zství, kolik jich jen chtě li, v jejich vlasti stá la u ná stupu revoluce a ne vítě zná armá da. Anglické, francouzské a americké noviny zač aly tuto víru vště povat do srdcí svých č tená ř ů , zatímco na frontě strhá vala nekoneč ně šikovná propaganda oddíly. "Ně mecko př ed revolucí! Vítě zstvíspojenců je neodvratitelné! To byl nejlepšílék, jak pomoci kolísajícím Frantíků m a Tomíků m na nohy. Nynímohli ještě jednou spustit pušky a kulomety a na místo v panickém strachu nastoupil odboj plný nadě je." Toto byl výsledek munič nístá vky. Posiloval víru ve vítě zstvínepř á telských ná rodů a odstraňoval ochromujícízoufalstvíspojenecké fronty. Ná sledkem toho zaplatilo tisíce ně meckých vojá ků životem. Pů vodci této nejpodlejšízloč inné stá vky ale byli kandidá ti na nejvyššístá tnípozice revoluč ního Ně mecka. Na ně mecké straně sice zprvu mohla být zř etelná reakce tohoto č inu zdá nlivě př ekoná na, na straně protivníka však tyto ná sledky nezů staly bez odezvy. Povstá ní znič ilo beznadě jnost armá dy, která jižztratila všechny nadě je, a namísto toho se objevilo roztrpč eníz boje o vítě zství. Neboťkdyžužse podař ilo, byťjen ně kolik má lo mě síců , udržet zá padnífrontu př ed ně meckými útoky, muselo nynídle lidského uvá ženi př ijít vítě zství. Parlamentnídohody však rozpoznaly budoucí možnosti a schvá lily neslýchané prostř edky pro zvě tšeni propagandy za úč elem
rozkladu Ně mecka. Mě l jsem ště stí, že jsem se mohl úč astnit prvních a také tě ch posledních dnů ofenzívy. Cítím to jako nejhrozně jšídojmy svého života, nejhrozně jšíproto, neboťnynínaposledy, stejně jako v roce 1914, ztratil boj charakter obrany a př evzal útoč nou iniciativu. Celými zá kopy a kryty ně meckého vojska probě hlo ulehč ujícíoddechnutí, kdyžkoneč ně po více nežtř ech letech vyč ká vá nív nepř á telském pekle př išel den odplaty. Ještě jednou zajá sali vítě zné batalióny a poslednívě nce nesmrtelných vavř ínů byly zavě šeny na vlajky ohlašujícívítě zství. Ještě jednou zazně ly písně vlasti, které se vzná šely k nebi od nekoneč ných ř ad pochodujících oddílů a naposledy se př ízeňvojska usmá la na své nevdě č né dě ti. Uprostř ed léta roku 1918 se na frontě rozprostíralo temné dusno. Vlast se há dala. O co? V jednotlivých oddílech polního vojska se toho napovídalo spousta. Vá lka se nynístala beznadě jnou, a pouze hlupá k mohl vě ř it ve vítě zství. Ná rod již nemě l žá dný zá jem dá le "vydržet". Zajímal ho více kapitá l a monarchie - co př ichá zelo z vlasti, bylo projedná vá no i na frontě . Na frontě byla zprvu pouze mírná odezva. Co ná m bylo do všeobecného volebního prá va? Bojovali jsme snad za to č tyř i roky? Byl to hanebný žert podlých zloč inců , tímto způ sobem uloupit mrtvým hrdinů m z jejich hrobů cíl vá lky. Ve Flandrech nešly mladé regimenty vstř íc smrti s výkř ikem "aťžije všeobecné a tajné volebníprá vo", nýbržse zvolá ním "Ně mecko nadevšecko na svě tě ." Malý, avšak ne bezvýznamný rozdíl. Ti, kteř ívolali po volebnímu prá vu tam, kde by ho nyníchtě li vybojovat, také vě tšinou nikdy nebyli. Fronta neznala tuto celou politickou partajníholotu. Tam, kde se tehdy nachá zeli poctivíNě mci, byli pá ni parlamentá ř i vidě t pouze velmi zř ídka, a pouze pokud zrovna vlastnili údy. Tak byla fronta, ve svých starých stavech, pro tento nový vá leč ný cíl pá nů Eberta, Scheidemanna, Bartha, Liebknechta, atd. Jen velmi má lo vnímavá . Nikdo nerozumě l tomu, jak mohli najednou tito ulejvá ci vlastnit prá vo vymě ř ovat si pomocívojska vlá du ve stá tě . Mů j osobníná zor byl od zač á tku zcela jasný: Do krajnosti jsem nená vidě l celou tu sebranku tě chto bídných, ná rod podvá dě jících partajních holomků . Jiždlouho mi bylo jasné, že se této chá sce nejedná o blaho ná roda, nýbržo plně nívlastních prá zdných kapes. A to, že nyníbyli př ipraveni pro to obě tovat celýná rod, a kdyžto bude nutné, nechat znič it tř eba i celé Ně mecko, z nich v mých oč ích udě lalo osoby zralé pro oprá tku. Brá t ohled na jejich př á ní, znamenalo obě tovat zá jmy pracujícího lidu ve prospě ch poč tu kapesních zlodě jů , avšak splnit je se dalo pouze tehdy, byl-li č lově k př ipraven vydat napospas celé Ně mecko. Takto však uvažovala stá le ještě vě tšina bojujícího vojska. Pouze z vlasti př ichá zejícíposily byly stá le horšía horší, takže jejich př íchod nebyl žá dnou posilou, nýbržznamenal oslabeníbojové síly. Př edevším mladé posily byly z vě tší č á sti bezcenné. Č asto bylo jen tě žko uvě ř itelné, že toto jsou synové stejného ná roda, kterývyslal své mladé do boje. V srpnu a zá ř ínabýval rozkladný fenomén stá le rychleji vě tších rozmě rů , př esto se nepř á telské útoky ani v nejmenším nedaly srovnat s údě snostínaších obranných bojů . Letníboje o Flandry proti tomu zů stá valy jižjen hrů znou vzpomínkou. Koncem zá ř íse má divize dostala potř etína místo, které jsme dobyli jako mladý
vá leč nýregiment dobrovolníků . Jak vzpomínka! V ř íjnu 1914 jsme tam dostali kř est ohně m. S lá skou k vlasti v srdcích a s písnína rtech šel ná š mladýregiment do bitvy jako k tanci. Nejdražšílá hev se zde radostně obě tovala ve víř e, že vlasti brá níme jejínezá vislost a svobodu. V č ervenci 1917 jsme podruhé vstoupili na tuto pro ná s posvě cenou pů du. Vždy v nídř ímali ti nejlepšíkamará di, skoro ještě dě ti, kteř íkdysi se zá ř ivýma oč ima vbě hli do osidel smrti pro svou jedinou drahou vlast! My stař í, kteř íjednou s regimentem vytá hli, jsme tu stá li v uctivém dojetína tomto mlč enlivém místě "oddanosti a poslušnosti ažza hrob". Toto místo, které ná š regiment př ed tř emi roky dobyl, mě l nyníbrá nit v tě žké obranné bitvě . Ve tř ítýdenníbubnové palbě se Anglič ané př ipravovali na velkou flanderskou ofenzívu. Tu se zdá lo, že duchové zemř elých ožívají, regiment se zatínal ve špinavém bahně a zakousá val se do jednotlivých dě r a krá terů a nepovoloval a nevrá voral a stá val se, jako jižjednou na tomto místě , stá le menším a tenč ím, až 31.č ervence 1917 koneč ně př išel oč eká vanýútok Anglič anů . Bě hem prvních srpnových dnů jsme byli vystř ídá ni. Z regimentu zbylo pá r rot: ty se potá cely obalené blá tem zpě t, spíš podobni strašidlů m, nežlidem. Avšak kromě ně kolika stovek metrů dě r po graná tech si Anglič ané př išli pouze pro smrt. Nyní, na podzim roku 1918 jsme stá li potř etína vá leč ném pů dě z roku 1914. Naše bývalé mě steč ko odpoč inku Comines se nynístalo bojovým polem. Samozř ejmě , i kdyžbylo vá leč né územíkolem stejná ‚lidé se změ nili: nyníse i ve vojsku politikař ilo. Jed z vlasti zač al, tak jako jinde, pů sobit i zde. Nejč erstvě jší posily však zklamaly na celé č á ř e - př išly z domova. V noci z 13. Na 14. ř íjna zač al na jižnífrontě u Ypernu anglickýplynovýútok. Byl př i ně m použit žlutý kř íž, jehožúč inek, co se zkoušek na vlastním tě le týč e, ná m byl doposud nezná mý. Mě l jsem to sá m poznat ještě o této noci. Na vyvýšenině jižně od Wervicku jsme se jižveč er 13. ř íjna dostali do bubnové palby plynových graná tů , cožse vě tšíč i menšímě rou pak opakovalo po celou noc. Již kolem pů lnoci č á st z ná s odpadla, mezi nimi i ně kolik kamará dů navždy. Nad rá nem zachvá tila bolest i mne, po č tvrt hodině to bylo horší, a v sedm rá no jsem se klopýtavě s pá lením v oč ích stá hl zpě t, př ič emžjsem s sebou vzal i své poslední hlá šeníz vá lky. Jižpo ně kolika hodiná ch se z oč ístaly žhoucíuhlíky, kolem mne se setmě lo. Tak jsem se dostal do lazaretu Pasewalk v Pomoř ansku, a tam jsem musel zažít - revoluci! Ně co neurč itého, avšak otravného leželo jiždlouho ve vzduchu. Povídalo se, že se to bě hem pá r týdnů "spustí" - nedoká zal jsem si však př edstavit, co se tím pojmem má rozumě t. V prvníř adě jsem př emýšlel o ně jak‚stá vce, podobné té z kraje roku. Nepř íznivé zprá vy trvale př ichá zely od ná moř nictva, kde to údajně vř elo. Avšak i toto mi př ipadalo spíše jako výplod fantazie jednotlivých pucfleků , nežzá ležitost širších mas. V samotném lazaretu hovoř il skoro každýo snad již brzkém, blížícím se konci vá lky, avšak s "okamžitým koncem" nepoč ítal nikdo. Noviny jsem č íst nemohl. V listopadu se zvýšilo všeobecné napě tí. A pak sem jednoho dne ná hle a nenadá le vpadlo neště stí. Ná moř níci př ijeli na ná kladních vozech a snažili se vyvolat revoluci, pá r židovských mladíč ků bylo "vů dci" tohoto boje za "svobodu, krá su a úctu" našílidské existence. Nikdo z nich nebyl na frontě . Oklikou př es takzvaný"kapavkový lazaret" byli tito tř i orientá lci vrá ceni vlasti.
Nynív nírozvíjeli rudý hadr. Mě se v té době vedlo užponě kud lépe. Vrtajícíbolest v oč ních dů lcích povolila, dař ilo se mi opě t v hrubých obrysech pomalu rozlišovat své okolí. Vynoř ila se mi nadě je, že opě t budu vidě t alespoňdo té míry, že budu moci v budoucnu vykoná vat ně jaké zamě stná ní. Samozř ejmě , že bych ještě ně kdy mohl opě t malovat, v to užjsem nedoufal. Tak jsem se prá vě nachá zel na cestě zlepšení, kdyžse stalo to nejhrů zně jší. Má prvnínadě je byla, že by se u této velezrady mohlo jednat o více č i méně místnízá ležitost. Pokoušel jsem se v tomto smě ru i utvrzovat ně kolik kamará dů . Zvlá ště míbavorštísoudruzi v lazaretu tomuto byli př ístupní. Ná lada zde byla všelijaká , ovšem urč itě ne "revoluč ní". Nedovedl jsem si př edstavit, že by se toto šílenstvídostalo i do Mnichova. Vě rnost ctihodnému rodu Wittelsbachů mi př ece jenom př ipadala pevně jší, nežvů le ně kolika Židů . Proto jsem nemohl nic jiného, nežvě ř it, že se jedná pouze o vzpouru ná moř níků , která bude v ně kolika dnech poražena. Ubě hlo ně kolik dnía př ichá zely stá le hrozivě jšízprá vy. To, co jsem považoval za místnízá ležitost, mě la být všeobecná revoluce. K tomu př ichá zely potupně zprá vy z fronty. Uvažovalo se o kapitulaci. Ano, bylo ně co takového vů bec možné? 10. Listopadu př išel do lazaretu kně z, aby uč inil krá tkýprojev, nyníjsme se dozvě dě li vše. Byl jsem aždo krajnosti vzrušen a zúč astnil jsem se tohoto krá tkého projevu. Starý, vá ženýpá n vypadal, že je velmi roztř esen, kdyžná m sdě loval, že rod Hohenzollernů nesmívíce nosit ně meckou císař skou korunu, že z vlasti se stala, republika, že se musíme modlit k všemohoucímu, aby neodepř el požehná ní tomuto zvratu, a aby ná š lid v budoucích č asech neopustil. Nemohl udě lat zř ejmě nic jiného, musel pá r slovy vzpomenout krá lovského rodu, chtě l ocenit jejich zá sluhy v Pomoř ansku, v Prusku, ne, v celé ně mecké vlasti, a - tu poč al potichu vzlykat - v malém sá le se snesla nejhlubšísklíč enost asi do všech srdcí, a myslím, že žá dné oko se neubrá nilo slzá m. Kdyžse starýpá n pokusil hovoř it dá le a poč al ná m sdě lovat, že jsme nynímuseli ukonč it tu dlouhou vá lku, a že naše vlast nyní, kdyžje vá lka prohraná a my se nyníodevzdá vá me na milost vítě zů m, bude vystavena obrovskému útlaku, že př ímě ř íby mě lo být př ijímá no s dů vě rou ve velkorysost našich dosavadních nepř á tel - tu jsem to jižnevydržel. Př ipadlo mi nemožné, abych tu zů stal ještě déle. Zatímco se mi kolem oč i udě lalo opě t č erně , dotá pal a dovrá voral jsem zpě t do ložnice, vrhl jsem se na své lů žko, a zahrabal jsem svou hoř ícíhlavu do polštá ř e a dek. Ode dne, kdy jsem stá l nad matč iným hrobem jsem neplakal. I kdyžse mne v mlá díosud nemilosrdně tvrdě dotýkal, mů j vzdor rostl. I kdyžsmrt bě hem té dlouhé vá lky odvedla z naších ř ad tolik milých kamará dů a př á tel, př ipadalo by mi to skoro jako hř ích nař íkat si, vždyťzemř eli za Ně mecko! A kdyžkoneč ně , ještě v posledních dnech na tom hrozném kolbišti, i mne samotného zasá hla plynová sprška a zač ala se zahryzá vat do mých oč í, a já jsem ze zdě šení, že jsem navždy oslepl, má lem zač al klesat na mysli, tu se na mne oboř il hlas mého svě domí: bídný ubožá ku, chtě l by snad i nař íkat, zatímco tisíců m se vede stokrá t hů ř e ně žtobě ? A tak jsem otupě le a mlč ky sná šel svů j osud. Ale nyníjsem to jižnevydržel. Nyní jsem poprvé vidě l, jak je veškeré osobníutrpenínič ím, oproti neště stívlasti. Všechno tedy bylo zbyteč né. Zbyteč né obě ti a strá dá ní, zbyteč ný hlad a žízeň,
trvajícímnohdy ně kolik dlouhých mě síců , marné všechny ty hodiny, obestř ené strachem ze smrti, bě hem kterých jsme př esto konali svou povinnost, zbyteč ná smrt dvou miliónů , kteř ípadli. Nemě ly by se otevř ít všechny hroby tě ch statisíců , kteř í vytá hli do pole ve víř e ve vlast, aby se jižnikdy nevrá tili? Nemě ly by se otevř ít a vyslat do vlasti všichni ti ně mí, bahnem a krvíobaleníhrdinové, jako duchové odplaty, kteř íodvedli nejvě tšíobě ti, kterou mů že mužna tomto svě tě př inést svému ná rodu, který je tak potupně zradil? Za to padli vojá ci v srpnu a zá ř í1914, vytá hli za to dobrovolnické regimenty na podzim stejného roku za svými kamará dy? Padli za to tito sedmná ctiletí chlapci na flanderské pů dě ? Byl toto smysl obě tí, které ně mecké matky př inesly vlasti, kdyžs bě doucím srdcem tehdy vyprová zely své milé hochy, aby je užnikdy nespatř ily? Stalo se toto vše jen proto, aby se nyní tlupa bídných zloč inců pokoušela vztá hnout svou ruku na vlast? Vydržel snad proto ně meckývojá k všechna ta letníparna a sně hové bouř e, hladově jící, žíznícía mrznoucí, unaven nocemi bez spá nku a nekoneč nými pochody? Proto ležel v pekle bubnové palby a v horeč ce plynových útoků , anižby povolil, pamě tlivý pouze své jediné povinnosti, ochrá nit svou vlast př ed vpá dem nepř ítele? Vskutku, i tito hrdinové si zasloužili ná hrobek: "Poutníku, který dojdeš do Ně mecka, sdě l vlasti, že my tu ležíme, vě rni vlasti a poslušni povinnosti". A vlast ? Avšak - byla to pouze jediná obě ť, kterou bylo potř eba zvá žit? Bylo toho minulé Ně mecko vů bec hodno? Nebyl to také zá vazek vů č i vlastníhistorii? Byli jsme vů bec hodni, vztahovat na sebe slá vu vlastníhistorie? Jak však byl tento č in př edložen k ospravedlně níbudoucnosti? Bídnía zchá tralízloč inci! Č ím více jsem se v tuto hodinu snažil srovnat s touto př íšernou udá lostí, tím víc mne na č ele sžíral stud a hanba z revolty. Č ím byla bolest v oč ích proti tomuto hoř i? To, co ná sledovalo, byly strašné dny a ještě př íšerně jšínoci, - vě dě l jsem, že je vše ztraceno. Doufat v milost nepř ítele mohl leda tak šílenec nebo - lhá řa zloč inec. Bě hem tě chto nocíve mně vzrů stala nená vist, nená vist proti pů vodců m tohoto č inu. V ná sledujících dnech jsem si také uvě domil svů j údě l. Nyníjsem se musel vysmívat myšlenká m o mé bídné budoucnosti, které mi ještě př ed nedá vnem př iná šely tolik trpkých starosti. Nebylo to smě šné, chtít v tuto hodinu stavě t domy na takových zá kladech? Koneč ně mi také bylo jasné, že př išlo to, č eho jsem se tak č asto obá val, a co jsem si nikdy nechtě l př ipustit. CísařWilhelm II. jako prvníně mecký císařnastavil nepř á telským vů dců m ruku k usmíř eni, anižby tušil, že lotř i nemajížá dnou č est. Se Židem nelze uzavírat smlouvy, u ně j platípouze tvrdé buď a nebo. Rozhodl jsem se - stanu se politikem.
8. kapitola POČ ÁTEK MÉ POLITICKÉ Č INNOSTI
Ještě koncem listopadu roku 1918 jsem se vrá til zpě t do Mnichova. Jel jsem opě t k zá ložnímu bataliónu mého regimentu, který se nachá zel v rukou "vojenské rady". Celý jeho režim byl tak otravný, že jsem se okamžitě rozhodl, pokud možno co nejdř íve opě t odejit. S jedním vě rným kamará dem z pole, Schmiedtem Ernstem jsem dorazil do Traunsteinu a zů stal jsem tam aždo zrušeni tá bora. V bř eznu 1919 jsme se opě t vrá tili do Mnichova. Situace byla k neudrženía nutila nutně k dalšímu pokrač ová nírevoluce. Smrt Eisnera jenom urychlila její prů bě h a vedla koneč ně k diktatuř e rad, lépe ř eč eno k doč asné nadvlá dě Židů , tak jak byl pů vodnízá mě r pů vodců celé revoluce. V té době se mi hlavou honily nekoneč né plá ny. Dlouhé dny jsem př emýšlel, co by se nyníkoneč ně dalo udě lat, avšak koncem každé úvahy bylo stř ízlivé zjiště ní, že sá m jako bezejmennýnemá m nejmenšípř edpoklady k jakémukoliv úč elnému jedná ní. O dů vodech, proč jsem se i tehdy nerozhodl vstoupit do žá dné ze stá vajících stran, se zmíním ještě pozdě ji. V prů bě hu nové revoluce jsem poprvé vystoupil tak, že se to setkalo s nelibostí centrá lnírady. Dne 27. dubna 1919 jsem mě l být v ranních hodiná ch zatč en. Tř i chlá pci však vzhledem k namíř eným karabiná m nemě li dost odvahy, a tak odtá hli tam, odkud př išli. Ně kolik dnů po osvobozeníMnichova jsem byl př edvolá n př ed vyšetř ujícíkomisi ohledně revoluč ních udá losti u 2. Pě šího regimentu. To byla více méně má prvníč istě politická aktivníč innost. Jižně kolik týdnů nato jsem obdržel rozkaz zúč astnit se jednoho kurzu, kterýbyl poř á dá n pro př íslušníky branné moci. Bě hem ně ho mě li vojá ci obdržet urč ité zá klady obč ansko-prá vního myšlení. Pro mne ležela hodnota celého kurzu v tom, že jsem zde dostal možnost poznat ně kolik stejně smýšlejících kamará dů , se kterými jsem mohl dů kladně prodiskutovat souč asnou stá vajícísituaci. Byli jsme všichni více č i méně př esvě dč eni, že Ně mecko nemů že z nastá vajícíkrize zachrá nit žá dná ze stá vajících stran, aťjižto jsou listopadovívzbouř enci, Centrum, nebo Sociá lnídemokracie. A že ani takzvané obč ansko-ná rodnísdruženi př i sebevě tšívů li nikdy nemů že pochopit, to, co se skuteč ně odehrá vá . Zde chybě la celá ř ada př edpokladů , bez kterých se podobná prá ce nemů že nikdy podař it. Ná sledná doba také naše tehdejšíná zory potvrdila. Tak se v tomto malém kruhu navrhlo založenízcela nové strany. Zá kladní myšlenky, které ná m tehdy vytanuly na mysli byly stejné‚jako ty, které byly pozdě ji zrealizová ny v "ně mecké straně pracujících". Ná zev nově zaklá daného hnutímusel od poč á tku vychá zet z př edpokladu př ístupu k širokým pracujícím vrstvá m, neboťbez této vlastnosti ná m př ipadala prá ce bezúč elná a zbyteč ná . Tak jsme př išli na ná zev "Sociá lně -revoluč nístrana" , to proto, jelikožsociá lníná zory nového sdruženíbylo vskutku revoluč ní. Hlubšísmysl však ležel v ná sledujícím: Aťjižjsem se dř íve zabýval hospodá ř skými problémy v jakékoliv míř e, zů stalo to vždy v mezích, které vychá zely z pojetísociá lních otá zek. Teprve pozdě ji se rozšíř ily tyto rá mce na podkladě revize ně mecké svazové politiky. Byla velkým
dílem výsledkem špatného ekonomického odhadu a nejasnostío možnostech obživy ně meckého ná roda v nadchá zejících č asech. Všechny tyto myšlenky však doposud spoč ívaly v míně ní, že kapitá l je v každém př ípadě výslednýprodukt prá ce a s tím je sá m sobě podkladem korektury všech tě ch faktorů , které lidskou č innost buďto podporuji, nebo ji naopak pozastavují. V tom potom také spoč ívá ná rodní význam kapitá lu, že sá m zcela zá visína velikosti, svobodě a síle stá tu, a tedy ná roda, že tato prová zanost jižsama o sobě musívést k podpoř e tohoto kapitá lu ze strany stá tu a ná roda, z jednoduchého dů vodu sebezá chovy resp. dalšího rozmnožová ní. Toto odká zá níkapitá lu na nezá vislý svobodný stá t podporuje jednoznač ně tuto svobodu, moc, sílu atd. ná roda. Tím byla také pomě rně jasně jšía srozumitelně jšíúloha stá tu vů č i kapitá lu: má se starat pouze o to, aby zů stal sluhou stá tu, a nemě l by si namlouvat, že je pá nem ná roda. Toto stanovisko se pak dá ohranič it dvě mi mezními liniemi: udržová ni životaschopné ná rodnía nezá vislé ekonomiky na straně jedné, a zajišťová nísociá lních prá v pracujících na straně druhé. Rozdíl tohoto č istého kapitá lu, coby koneč ného produktu tvů rč íprá ce, oproti kapitá lu, jehožexistence a bytíje založeno výhradně na spekulacích, jsem dř íve nebyl s to zcela rozeznat, tak, jak bych si to býval př á l. Chybě l mi zde prvotní impuls, který se ke mně tehdy nedostal. Tomu se dostalo patř ič ného zadostiuč ině ní prá vě na jižzmíně ném kurzu bě hem př edná šky pana Gottfrieda Federse. Poprvé v mém životě jsem byl konfrontová n s meziná rodním burzovním a pů jč kovým kapitá lem. Poté, co jsem vyslechl prvníFedersovu př edná šku, mě okamžitě probleskla hlavou myšlenka že jsem nalezl životnípř edpoklad k založení nové strany. Federsova zá sluha v mých oč ích spoč ívala v tom, že s diskrétníbrutalitou definoval jak spekulativní, tak i ná rodně hospodá ř ský charakter burzovního a pů jč kového kapitá lu, a odkryl jeho prastarý př edpoklad úroků . Jeho výklady byly ve všech zá kladních otá zká ch do té míry sprá vné, že se jeho kritikové hned od zač á tku zmohli na kritiku teoretické sprá vnosti myšlenek, nežže by mohli pochybovat o praktických možnostech jejich realizace. Avšak to, co bylo v oč ích ostatních slabinou Federsových výkladů , tvoř ilo v mých jejich sílu. Ú kolem programá tora nenístanovovat rozdílné stupně pracnosti urč ité vě ci, nýbržobjasnit tuto vě c jako takovou, to znamená : má se starat spíše o cestu, nežo samotný cíl. Zde však rozhoduje principiá lnísprá vnost dané myšlenky a ne obtížnost jejího provedení. Jakmile se však programá tor pokusív místě absolutní pravdy mít na zř eteli takzvanou úč elnost a skuteč nost, př está vá být polá rkou hledajícího lidstva, aby se stal receptem všedního dne. Programá tor urč itého hnutí vytyč il jeho cíl, a politik musíusilovat o jeho naplně ní. Jeden je podle toho ve svém myšleníurč en vě č nou pravdou, druhýve svém jedná nívíce nyně jší praktickou skuteč nosti. Velikost jednoho ležív absolutně abstraktnísprá vnosti jeho myšlenek, druhého pak ve sprá vném př ístupu k daným skuteč nostem a jejich užiteč ným využitím, př ič emžjako vodícíhvě zda by mu mě l sloužit programá torů v cíl. zatímco se za prubíř skýká men významnosti daného politika dá brá t úspě šnost jeho plá nů a č inů , to znamená stá vá níse skuteč ností, uskuteč ně níposledního zá mě ru programá tora je nerealizovatelné, neboťuchopit pravdivost lidských myšlenek, vytyč it jasné cíle, a samotné vyplně nítohoto musíztroskotat na
všeobecné lidské neúplnosti a nedostateč nosti. Č ím abstraktně ji sprá vně jšía tím i mohutně jšíbude myšlenka, o to nemožně jšízů stane jejíúplné uskuteč ně ní, pokud bude odvislá od lidí. Proto také nemů že být význam programá tora mě ř en skrze naplně níjeho cílů , nýbržprá vě jeho sprá vnostía vlivem, kterými zapů sobil na vývoj lidstva. Kdyby tomu bylo jinak, nemohli by se zakladatelé rů zných ná boženstvípoč ítat k nejvě tším lidem na této zemi, př estože uskuteč ně níjejich etických zá mě rů se nikdy ani zdaleka nepř iblížísvému naplně ni. Samotná víra v lá sku je ve svých úč incích pouze slabým odleskem zá mě ru jejich vznešených zakladatelů , vždyťjejívýznam ležíve smě ru, který se snažíudá vat vývoj všeobecné lidské kultury, morá lky a mravnosti. Nesmírně velké rozdíly úkolů programá tora a politika je také př íč innou, proč se také tito dva nedajísjednotit do jedné osoby. Platíto př edevším u takzvaných "úspě šných" politiků malého formá tu, jejichžč innost je skuteč ně pouze "umě ním možností", jak Bismarck alespoň jednou trochu povolaně označ il politiku. Č ím více se takový "politik" stranívelkých myšlenek, tím snadně jších, č astě jších a viditelně rychlejších úspě chů dosá hne. Dílo takových politiků je více č i méně pro potomstvo bezvýznamné, neboťjejich úspě chy v př ítomnosti spoč ívajína vyhýbá níse všem skuteč ným velkým a rozhodujícím problémů m a myšlenká m, které by jako takové mohly být dů ležité pro pozdě jšígenerace. Uskuteč ně nípodobných cílů , které by mohly mít hodnotu a význam i v té nejvzdá leně jšíbudoucnosti, se zastá nci tě chto myšlenek vě tšinou nevyplá cía nalézá pouze zř ídka porozumě ni u nejširších mas, které spíš oceníslevy mléka a piva, neždlouhodobé plá ny pro budoucnost, jejichžuskuteč ně níse mů že dostavit teprve pozdě ji, a jejichžvyužiti se doč ká teprve jejich potomstvo. A tak se z urč ité dá vky ješitnosti, která je vždy blízká př íbuzná hlouposti, bude velká č á st politiků stranit všech opravdu významných, tě žkých konceptů budoucnosti, jen aby ani na okamžik neztratili momentá lnísympatie širokých vrstev obyvatelstva. Ú spě ch a význam takového politika pak spoč ívá výhradně v př ítomnosti a neníexistenč nípro jeho potomstvo. Tyto malé mozky to také moc neruší, stač íjim to. Jiné pomě ry vlá dnou u programá torů . Jejich význam spoč ívá skoro výhradně v budoucnosti, neboťje pomě rně č asto tím, co se označ uje slovem "nepraktický". Neboťjestliže za umě nípolitika platískuteč ně umě nímožností, pak patř í programá tor k tě m, o kterých platí, že je bohové majírá di pouze v př ípadě , když požadujía chtě jínemožné. Vě tšinou se vzdá vajíuzná nípř ítomnosti, avšak jsou-li jeho myšlenky nesmrtelné, sklízíza to slá vu od svého potomstva. Bě hem dlouhých č asových úseků se mů že stá t, že se politik snoubís programá torem. Č ím vnitř nítoto snoubeníje, tím vě tšíjsou pak př eká žky, které se pak stavíproti pů sobenípolitika. Nepracuje jižpro požadavky, které vyvstá vají kdejakému šosá kovi, nýbržpro cíle, které jsou srozumitelné pouze ně kolika má lo vyvoleným. Proto je pak jeho život rozervá n lá skou a nená visti. Protest př ítomnosti, kterou č lově k nechá pe, zá pasís uzná ním potomstva, pro které př ece pracuje. Neboťč ím vě tšíje prá ce jedince pro budoucnost, o to méně vnímá př ítomnost, a o to tě žšíje jeho boj, a o to ř idšíje jeho úspě ch. Vzkvétá -li však př esto ně komu po staletí, naskýtá se možnost, že bude na sklonku svého života ozá ř en tichým z
bleskem př ichá zejícíslá vy. Samozř ejmě že tito veliká ni jsou maratónskými bě žci dě jin, vavř ínový vě nec souč asnosti spíš spoč ívá na spá ncích smrtelných hrdinů . K nim se však musíř adit všichni velcíbojovníci tohoto svě ta, ti, kteř í nerozumě li př ítomnosti, př esto však byli př ipraveni bojovat za své myšlenky a ideá ly. Jsou to ti, kteř ínejvíce př irů stajík srdci ná roda, skoro to vypadá , jako by každý cítil povinnost napravit na minulosti, č ím se souč asnost prohř ešila proti veliká nů m. Jejich život a č iny jsou hodnoceny oslavným a vdě č ným uzná ním a povzná šípř edevším bě hem pochmurných dnů zlomená srdce a zoufal‚duše. K tomu ovšem nepatř ípouze skuteč ně velcístá tníci, nýbržtaké všichni ostatnívelcí reformá toř i. Vedle Fridricha Velikého zde stojíMartin Luther, stejně jako Richard Wagner. Kdyžjsem poprvé slyšel Federsovu př edná šku o "rozdrceníúrokového otroctví", okamžitě jsem vě dě l, že se jedná o teoretickou pravdu, která se musístá t nejstá lejším smyslem budoucnosti ně meckého ná roda. Bř itké oddě leni burzovního kapitá lu od ná rodního hospodá ř stvínabízelo možnost postavit se zmeziná rodňová ni ně meckého hospodá ř ství, bez toho, že by se zá roveňbojem proti kapitá lu ohrožoval samotný zá klad nezá vislého lidového sebezachová ni. Mě l jsem jižrozvoj Ně mecka naprosto jasně př ed oč ima, nežabych nevě dě l, že nejtě žšíboj bude potř eba svést ne s nepř á telskými ná rody, nýbržs meziná rodním kapitá lem. Ve Federsově př edná šce jsem cítil ohromné heslo pro tyto nadchá zejícíboje. A také zde pozdě jšíudá losti uká zaly, jak sprá vné bylo naše tehdejšívnímá ní. Dnes jižnejsme vysmívá ni chytrá ky naši mě stské politiky, dnes vidíi tito, pokud nejsou vě domými lhá ř i, že meziná rodníkapitá l byl nejenom nejvě tším vá leč ným štvá č em, nýbržže ani nyní, po skonč eníbojů , neopomíná dě lat z míru peklo. Boj proti meziná rodnímu bankovnímu a pů jč ovnímu kapitá lu se stal nejdů ležitě jším programovým bojem bodem boje ně meckého ná roda za nezá vislost a svobodu. Co se však ná mitek takzvaných praktiků týč e, lze jim odpově dě t ná sledovně : všechny obavy o hrů zných hospodá ř ských dů sledcích odtrženíz úrokového otroctví jsou zbyteč né, neboťza prvé šly dosavadníhospodá ř ské pouč ky ně meckému ná rodu jen stě žík duhu, vyjá dř eník otá zce ná rodního sebeurč eni ná s velmi upomínajína odborné posudky podobných znalců z dř ívě jších dob, např . bavorské zdravotníkolegium př i př íležitosti otá zky zavedeníželeznice. Všechny dř ívě jší obavy tě chto urozených sborů se nikdy nenaplnily: cestujícím ve vlacích nových "parních oř ů " se nedě lalo zle, divá ci také neonemocně li, a od dř evě ných ohrad, které mě ly nové zař ízenískrýt, se také upustilo, - pouze dř evě né ohrady v hlavá ch všech takzvaných "expertů " zů staly zachová ny i pro dalšígenerace. Za druhé by si však č lově k mě l dá t pozor na ná sledující: Každá , i ta nejlepšímyšlenka se mů že stá t nebezpeč nou, kdyžsi domýšlí, že je samoúč elná , i kdyžve skuteč nosti př edstavuje pouze prostř edek, - pro mne však a pro všechny opravdové nacioná lní socialisty platípouze jediná doktrína: ná rod a vlast. To, za co musíme bojovat, je zajiště ni existence a rozmnoženi naši rasy a našeho ná roda, za výživu jeho dě ti a udrženi č istoty krve, svobodu a nezá vislost naši vlasti, ke kterému ná š ná rod dozrá l, k naplně ni poslá ni, které mu bylo př idě leno od stvoř itele univerza.
Každý ná pad a každá myšlenka, každé uč enía všechno vě dě nímusísloužit tomuto úč elu. Z tohoto výchozího bodu je také nutno vše prově ř it a dle jeho úč elnosti pak také př ijmout, nebo odmítnout. Tak nemů že žá dná teorie ustrnout ve smrtelnou doktrínu, neboťvše musísloužit pouze životu. A tak se poznatky Gottfrieda Federse staly podně tem, zabývat se dopodrobna oborem, který mi do té doby byl zcela cizí. Zač al jsem se znovu uč it, a nyníjsem teprve zcela pochopil obsah úmyslů životního díla Žida Karla Marxe. Teprve nyní jsem zcela porozumě l jeho "Kapitá lu", stejně jako boji sociá lnídemokracie proti ná rodnímu hospodá ř ství, který mě l pouze př ipravit pů du pro nadvlá du skuteč ného meziná rodního finanč ního a pů jč kového kapitá lu. Ovšem ještě z jedné jiné strá nky pro mne tyto kurzy byly obrovským př ínosem. Jednoho dne jsem se př ihlá sil k diskusi. Jeden úč astník vě ř il tomu, že by se mohl stá t mluvč ím Židů , a v dlouhých výkladech je zač al obhajovat. To mne vyprovokovalo k odpově di. Př evá žná vě tšina př ítomných úč astníků kurzu se postavila na mou stranu. Výsledkem toho však bylo, že jsem o ně kolik dnípozdě ji byl vybrá n k tomu, abych nastoupil ke svému ně kdejšímu regimentu, jako takzvaný "vzdě lá vacídů stojník". Disciplína vojska byla v té době ještě pomě rně slabá . Mužstvo stá le ještě trpě lo ná sledky údobívojenských rad. Jenom pomalu a opatrně se dalo př ejít k tomu, zavést opě t namísto "dobrovolné" poslušnosti, jak se označ oval chlév pod vedením Kurta Eisnera, vojenskou disciplínu a subordinaci. Stejně tak se mužstvo muselo nauč it samostatně př emýšlet a myslet skrze ná rodnía vlastenecké cítě ní. V tě chto dvou smě rech nyníleželo pole pů sobnosti mé nové funkce. Zač al jsem s obrovskou chutía lá skou. Vždyťse mi nynínará z nabízela možnost hovoř it př ed vě tším poč tem posluchač ů , a to, co jsem dř íve pouhým smyslem tušil, anižbych to byl vě dě l, nyníná hle vytanulo na povrch: dovedl jsem "hovoř it". Také hlas se mi do té míry zlepšil, že mi bylo zcela rozumě t alespoňv malých místnostech mužstva. Ze žá dného jiného úkolu jsem nemohl být šťastně jší, nežz tohoto, neboťnyníjsem mohl ještě př ed propuště ním vykonat užiteč nou službu v instituci, která mi nesmírně ležela na srdci: ve vojsku. Mohl jsem hovoř it dokonce o úspě chu: ně kolik stovek, ba ně kolik tisíc kamará dů jsem v prů bě hu mých př edná šek vrá til zpě t ná rodu a vlasti. "Nacionalizoval" jsem vojsko, a mohl jsem i touto cestou př ispě t k posílenívšeobecné disciplíny. A opě t jsem př itom poznal spoustu stejně smýšlejících kamará dů , kteř íse pozdě ji stali zá kladním kmenem nového hnutí.
9. kapitola NĚ MECKÁ STRANA PRACUJÍCÍCH
Jednoho dne jsem z nadř ízených míst dostal rozkaz, abych zkontroloval, jaké okolnosti se skrývajíza údajně politickým sdružením, které mě lo v nejbližších dnech pod jménem "ně mecká strana pracujících" poř á dat shromá ždě ní, na kterém mě l hovoř it také Gottfried Feders, musel jsem se ho zúč astnit, prohlédnout si sdruženía vyhotovit zprá vu. Zvě davost, kterou vojsko tehdy vě novalo politickým straná m, byla více nežpochopitelná . Revoluce dala vojá ků m prá vo úč astnit se politického života, kterého nyníhojně využívali i ti nejvě tšínezkušenci. Teprve v okamžiku, kdy Centrum a Sociá lnídemokraté‚k vlastníškodě , museli rozpoznat, že se sympatie vojá ků zač aly klonit od revoluč ních stran k ná rodnímu hnutía k novému povstá ní, bylo rozhodnuto, že vojsku bude volebníprá vo opě t odebrá no a že jaká koliv politická č innost bude zaká zá na. Že Centrum a marxisté sá hnou k tomuto opatř eníbylo jasné, neboťpokud by toto okleště ní"obč anských prá v", jak se po revolucínazývala politická rovnoprá vnost vojá ků , nedošlo by o ně kolik let pozdě ji k žá dnému listopadovému stá tu, ale tím by také nedošlo k dalšímu ná rodnímu zneuctě nía hanbě , které ná rodu způ sobili jeho vydř iduši a př isluhovač i dohodá ř ů z vlastního stř edu. Ovšem to, že také takzvané "ná rodní" strany budou nadšeně souhlasit s korekturou dosavadních ná zorů listopadových zloč inců , a tím také pomů žou zneškodnit ná stroj ná rodního povstá ní, opě t ukazuje, kam vedou tyto doktriná ř ské př edstavy tě chto nejbezelstně jších z bezelstných. Toto skuteč ně stá ř ím duševně nemocné mě šťanstvo si s naprostou vá žnostímyslelo, že se armá da stane tím, č ím byla, totižzá štitou ně mecké obranyschopnosti, zatímco Centrum a marxisté by jíchtě li vytrhnout ten nebezpeč nýná rodníjedovatý zub, bez ně hožby však armá da navždy zů stala policií, př ič emžby nemě la žá dnou jednotku, která by byla schopna bojovat proti nepř íteli, cožse v ná sledujícídobě mě lo také dostateč ně proká zat. Nebo si snad naši "ná rodnípolitici" mysleli, že by rozvoj armá dy mohl být jiný, nežná rodní? To by tě mto pá nů m bylo zatraceně podobné, a vychá zíto z toho, když je mužza vá lky místo vojá kem pouhým tlachalem, č ili parlamentá ř em, a nemá ani poně tí, co se odehrá vá v hrudi mužů , kdyžje minulost upomene na to, jak byli kdysi prvními vojá ky tohoto svě ta. Tak jsem se rozhodl zúč astnit se jižzmíně ného shromá ždě nído té doby mě zcela nezná mé strany. Kdyžjsem př išel več er do tě sné místnosti bývalého Sterneckerova pivovaru v Mnichově , která se pro ná s pozdě ji stala historickou, potkal jsem tam asi 20 až25 úč astníků př edevším ze spodních vrstev obyvatelstva. Federsova př edná ška mi byla zná ma jižze zmíně ného kurzu, takže jsem se mohl více vě novat pozorová nísamotného spolku. Neudě lali na mne ani dobrý, ani špatný dojem. Nový spolek, tak jako mnoho jiných. Prá vě tehdy byla doba, kdy se každý, kdo nebyl spokojen s dosavadním vývojem, a nemě l dů vě ru v žá dnou stá vající stranu, cítil být povolá n k založenínové strany. A tak se všude z pů dy vynoř ovaly takové spolky, aby zase po ně jakém č ase bezhlesně zmizely. Jejich zakladatelé
nemě li ani nejmenšítušení, co to znamená založit z podobného spolku politickou stranu, nebo dokonce ně jaké hnutí. A tak se vě tšinou podobné spolky udá vily vlastnísmě šnou šosá ckou ulpě lostí. Nejinak jsem po dvou hodiná ch poslechu posoudil i tuto "ně meckou stranu pracujících". KdyžFeders koneč ně skonč il, byl jsem rá d. Vidě l jsem dost a chtě l jsem odejit, kdyžmne př eci jenom ještě pozdržela prá vě ozná mená volná diskuse. I zde se zdá lo, že všechno probě hne bez vě tšího zá jmu, kdyžtu se ke slovu dostal ně jaký "profesor", který zprvu pochyboval o sprá vnosti Federsových podkladů , avšak, po jedné velmi zdař ilé Federsově odpově di se ná hle ocitl na "pů dě skuteč ností". Poté mladé straně co nejnaléhavě ji doporuč il zař adit do svého programu obzvlá ště dů ležitýbod, a sice odtrženi Bavorska od Pruska. Tento mužs drzým č elem tvrdil, že v tomto př ípadě by se ně mecké Rakousko okamžitě př ipojilo k Bavorsku, že by pak mír byl mnohem vě tší, a podobné nesmysly. To jsem jižnemohl vydržet, a musel jsem se př ihlá sit o slovo, abych tomu vzdě lanému muži sdě lil své míně ni o tomto bodě . A mě l jsem úspě ch. Ještě nežjsem skonč il svů j př ednes, pan př edř eč ník se ze sá lu vytratil jako zmoklý pes. Kdyžjsem hovoř il, všichni mi naslouchali s př ekvapenými oblič eji, a teprve kdyžjsem se př ipravoval popř á t shromá ždě nídobrou noc a chystal jsem se odejit, př ikroč il ke mně muž, př edstavil se (jeho jménu jsem tehdy vů bec nerozumě l) a vtiskl mi do ruky malý sešitek, oč ividně jakousi politickou brožurku, s naléhavou prosbou, abych si ji př eč etl. To mi bylo velice př íjemné, neboťnyníjsem mohl doufat, že pozná m tento nudný spolek jednodušším způ sobem, nežabych musel ještě jednou navštívit stejně zajímavé shromá ždě ní. Koneckonců na mne tento zjevnýdě lník udě lal celkem dobrýdojem. S tím jsem tedy odešel. Tehdy jsem bydlel ještě v kasá rná ch 2. Pě šího pluku, v malé komů rce, která ještě velmi zř etelně nesla stopy revoluce. Př es den jsem byl pryč , vě tšinou u 42. Stř eleckého pluku, nebo na př edná šká ch u ně kterých jiných vojenských oddílů . Pouze v noci jsem spal ve své malé komů rce. Jelikožjsem se denně budil jižpř ed pá tou hodinou, zvykl jsem si na hry myšek, které dová dě ly v mé místnů stce. Vždy jsem jim na podlahu položil kousek chleba, nebo chlebové ků rky a pak jsem sledoval, jak se ty žertovné myšky prohá níkvů li tě mto pá r dobrotá m. Zažil jsem v životě jiždost bídy, takže jsem si dobř e doká zal př edstavit hlad, a s tím i radost tě chto malých tvorů . Také rá no po tomto shromá ždě níjsem kolem 5 hodiny ležel v posteli a sledoval dová dě nía šká dlení. A jelikožužjsem nemohl zaspat, vzpomně l jsem si ná hle na př edchá zejícíveč er, a tu mne napadl onen sešitek, který mi dal jeden z tě ch dě lníků . Tak jsem zač al č íst. Byla to malá brožura, ve které jejíautor, a byl to onen dě lník, popisoval, jak se dostal z chaosu marxistických a odborá ř ských frá zízpě t k ná rodnímu myšlení, od toho byl také odvozen jejítitul "Mé politické procitnutí". Se zá jmem jsem si dílko př eč etl. Odrá žely se v ně m udá losti, které jsem na vlastníků ži prožil př ed dvaná cti lety. Neskuteč ně živě jsem př ed sebou opě t spatř il svů j vlastnívývoj. V prů bě hu dne jsem o celé vě ci ještě ně kolikrá t př emýšlel a chtě l jsem ji koneč ně opě t odložit, kdyžtu jsem ke svému údivu ani ne po týdnu obdržel pohlednici, na které stá lo, že jsem byl př ijat do ně mecké strany pracujících, že se k tomu má m vyjá dř it, a př ijít proto př íštístř edu na zasedá nívýboru této strany. Byl jsem tímto způ sobem nabytíč lenstvívíce nežpř ekvapen a nevě dě l jsem,
jestli se má m zlobit, nebo se tomu smá t. Vždyťjsem vů bec neuvažoval o vstupu do ně jaké stá vajícístrany, vždyťjsem chtě l založit svoji vlastní. Tento požadavek pro mne opravdu nepř ichá zel v úvahu. Užjsem chtě l pá nů m svou odpově ď poslat písemně , kdyžtu ve mně zvítě zila zvě davost, a já se rozhodl, že se ve stanovený den objevím osobně , abych jim sdě lil své dů vody. Př išla stř eda. Hostinec, ve kterém se schů ze mě la konat se jmenoval "Staré rů žové lá zně " v Panské ulici. Byl to velmi nuznýhostinec, kam ně kdo zabloudil jednou za uherskýrok. Žá dny zá zrak v roce 1919. Tento hostinec jsem však doposud neznal. Prošel jsem špatně osvě tleným loká lem, ve kterém nikdo nebyl, hledajíce vchod do vedlejšímístnosti, kde jsem se ocitl př ed "zasedá ním". V pološeru zpola zdemolované plynové lampy sedě li u stolu č tyř i mladílidé, mezi nimi i autor malé brožurky, který mne okamžitě co nejvř eleji př ivítal jako nového č lena ně mecké strany pracujících. Byl jsem poně kud zmaten. Bylo mi totižsdě leno, že vlastní"ř íšskýpř edseda" teprve př ijde, proto jsem se svým prohlá šením ještě poč kal. koneč né se objevil. Byl to vedoucíshromá ždě nív Sterneckerově pivnici bě hem Federsova projevu. Mezitím ve mně opě t zvítě zila zvě davost a proto jsem vyč ká val, co se bude dít. Nyníjsem alespoňpoznal jména jednotlivých pá nů . Př edseda této "ř íšské organizace" se jmenoval pan Harrer, mnichovské pak Anton Drexler. Byl př eč ten protokol z minulé schů ze, a zapisovateli byla vyslovena dů vě ra. Poté na ř adu př išla pokladnízprá va, ve vlastnictvíspolku se nachá zelo 7 marek a 50 feniků , za cožpokladník obdržel taktéžvšeobecnou dů vě ru. To bylo opě t zaprotokolová no. Poté byly 1. místopř edsedou př eč teny odpově di na jeden dopis z Kielu, jeden z Disseldorfu a jeden z Berlína, všichni s nimi souhlasili. Nyníbyla č tena došlá pošta: jeden dopis z Berlína, jeden z Disseldorfu a jeden z Kielu, jejichž př íchod byl př ijat s velkým nadšením. Tato narů stajícíkorespondence byla prohlá šena za nejlepšía zř etelné znamenído okolízasahující"Ně mecké strany pracujících", a poté - poté nastala dlouhá porada o nových odpově dích, které je nutno podat. Hrozné, př íšerné. To tedy byl ten nejmrzutě jšíspolek všech spolků . A do tohoto klubu jsem tedy mě l vstoupit? Potom se projedná valy nové př ihlá šky, to znamená , bylo projedná vá no mé ulovení. Zač al jsem se tedy vyptá vat, avšak kromě ně kolika hlavních zá sad nebylo k dispozici vů bec nic. Žá dný program, žá dné letá ky, vů bec nic př edtiště ného, žá dné č lenské legitimace, ba dokonce ani razítko, pouze oč ividně dobrá víra a dobrá vů le. Smích mne opě t př ešel, neboťco jiného to bylo, nežtypické znamenínaprosté bezradnosti a celkové malomyslnosti př esahujícívšechny dosavadnístrany, jejich programy, jejich úmysly, a jejich č innost. To, co zde tě chto pá r mladých lidíspoleč ně dě lalo, nebylo př ece nic jiného, nežvýlevy jejich vnitř ních hlasů . Ty se jim asi více pocitově , než vě domě ,snažily dá t na vě domí, že se jim celé dosavadnístranictvíužnezdá byt vhodné ani ke vzbouř eníně meckého ná roda, ani k vyléč eníjejich vnitř ních ran. V rychlosti jsem si př eč etl zá kladnímyšlenky, které zde ve strojopise ležely, a také z nich jsem vyč etl spíše hledá ní, nežskuteč né vě dě ní. Bylo tam mnoho nejasností, mnoho toho tam chybě lo, avšak nebylo zde nic, co by mohlo platit za znamení jasného pozná ní. To, co tito lidé cítili, jsem znal sá m: byla to touha po novém hnutí, které by bylo ně č ím víc, nežstrany v dosavadním smyslu slova. Kdyžjsem
se toho več era vrá til zpě t do kasá ren, byl jsem s posudkem o tomto sdruženíjiž hotov. Stá l jsem nynípř ed nejtě žšíotá zkou mého života: má m se k nim př idat, nebo má m odmítnout? Rozum doporuč oval pouze odmítnutí, pocit mne však nedopř á l klidu. Č ím více jsem se snažil vybavovat si nesmyslnost tohoto klubu, tím více se k ně mu mů j cit př iklá ně l. V př íštích dnech jsem byl neklidný. Zač al jsem intenzívně př emýšlet. Politicky se angažovat, o tom, jsem byl rozhodnut jiždlouho. Že př edpokladem proto bylo ně jaké nové hnutí, to mi bylo také jasné. Avšak doposud mi k tomu chybě l potř ebnýpodně t. Nepatř ím k tě m lidem, kteř ídnes ně co zač nou, aby s tím jižzítra skonč ili, a pokud možno př ešli k ně jaké dalšívě ci. A prá vě toto př esvě dč eníbylo hlavním dů vodem, proč jsem se doposud nemohl rozhodnout k založeni podobného hnutí, které by buďto muselo být vším, nebo by př estalo mít jakýkoliv smysl. Vě dě l jsem, že by to pro mne bylo koneč né rozhodnutí, př i kterém neníná vratu. Pro mne to nebyla žá dná doč asná hra, nýbržpokrevnípř íslib. Jižtehdy jsem vlastnil jakýsi instinktivníodpor k lidem, kteř ízač ínali vše, anižby cokoliv provedli. Nená vidě l jsem tyto otravné výpary ve všech prů jezdech. Považoval jsem č innost tě chto lidí za horši, nežkdyby nedě lali vů bec nic. Zdá lo se, že mi dá vá znamenísamotný osud. Nikdy bych nevstoupil do ně které velké stá vajícístrany, dů vody k tomu ještě vysvě tlím. Zdá lo se mi, že toto malé smě šné stvoř enís jeho pá r č leny má jednu př ednost, a sice že ještě neustrnulo v ně jakou organizaci, a že skýtá každému jedinci možnost skuteč né osobni č innosti. Zde se př ece dalo tvoř it, č ím menši sdruženíbylo, tím snadně ji se mu dal př ivést sprá vný tvar. Zde se ještě dal urč it obsah, cíl a cesta, cožu velkých stran jižod zač á tku vů bec nepř ichá zelo v úvahu. Č ím déle jsem se snažil př emýšlet, tím více ve mně rostlo př esvě dč ení, že prá vě z takového malého hnuti by se dalo př ipravit povstá níná roda, a ne z politických parlamentních stran, které jsou ažmoc spoutá ny starými př edstavami, nebo se dokonce podílejína zisku z nového režimu. Neboťto, co zde muselo být zvě stová no, byl novýsvě toná zor, a ne nové volebníheslo. Ovšem bylo to neskuteč ně tě žké rozhodnutí, chtít př emě nit tento úmysl ve skuteč nost. Jaké př edpoklady jsem osobně př inesl k této úloze? Že jsem byl bez prostř edků a chudý, mi př ipadalo ještě jako to nejúnosně jší, ovšem horšíbylo, že jsem stá le patř il k tě m bezejmenným, jeden z miliónů , který dá vá prů bě h ná hodě , nebo volá v př ítomnosti, anižby to však kdokoliv z nejbližšího okolízaregistroval. K tomu př ichá zela ještě dalšípotíž, která musela vyplynout z mého nedostateč ného školského vzdě lá ní. Takzvaná "inteligence" hledís opravdu nekoneč nou blahosklonnostíz patra na každého, kdo neprošel obligá tními školami a nenechal si do hlavy napumpovat potř ebné vě domosti. Otá zka nikdy nezní: co č lově k doká že, nýbržco se nauč il? Pro tyto vzdě lance je sebevě tšídutá hlava dů ležitě jší, - jen kdyžvlastnípotř ebné vysvě dč eni -, nežten nejč istšíhoch, kterému tato drahocenná pouzdra schá zejí. Dovedl jsem si tedy snadno př edstavit, jak mi tento "vzdě laný" svě t bude oponovat. A mýlil jsem se pouze do té míry, že jsem tehdy tyto lidípovažoval za mnohem chytř ejší, nežbohužel ve skuteč ném reá lu z velké č á sti opravdu byli. A jak užto
bývá , zá ř ily samozř ejmě výjimky stá le jasně ji. Já jsem se ale př itom nauč il rozezná vat vě č né studenty od skuteč ných znalců . Po dvoudenním strastiplném př emítá nía př emýšleníjsem koneč ně došel k př esvě dč ení, že tento krok musím uč init. Bylo to nejrozhodně jšíodhodlá nív mém životě . Ná vrat zpě t nemohl a nesmě l být možný. A tak jsem se př ihlá sil za č lena ně mecké strany pracujících a obdržel jsem provizorníč lenský prů kaz s č íslem sedm.
10. kapitola PŘ ÍČ INY ZHROUCENÍ
Hloubka pá du ně jak‚osobnosti je vždy zá vislá na vzdá lenosti jejího momentá lního stavu od stavu pů vodního. To samé platío ná rodech a stá tech. Tím se tedy pů vodnímu stavu, nebo spíše výšce dostá vá rozhodujícího významu. Pouze to, co se zvedne nad všeobecně uzná vanou hranici, mů že zř ejmě spadnout nebo se zř ítit do propasti. Proto je pro každého př emýšlejícího a cítícího č lově ka rozvrat ř íše tak tě žký a hrozný, neboťpá d př išel z takové výšky, která je dnes, díky bídě nyně jšího poníženíjen tě žko př edstavitelná . Jižsamo založeni ř íše se zdá byt pozlaceno kouzlem udá lostípovzná šejících celý ná rod. Po vítě zném tažení, které nikdy nemě lo obdoby, vzešla koneč ně velká ř íše, která byla odmě nou za nesmrtelné hrdinstvíjejich synů a vnuků . Zda vě domě , č i nevě domě , to je jedno, ale všichni Ně mci mě li ten pocit, že za tuto ř íši, za jejíž existenci nemohou být vdě č nípodvodníků m z parlamentních frakcí, prá vě už jenom tím vznešeným způ sobem jejího založeni, kterýnadevše př evyšoval všechny ostatnístá ty. Neboť` ne ve ště betá ni parlamentníř eč nické bitvy, nýbržv zá blescích a hř mě nípař ížské obchvatné bitvy se dokonal onen slavnostníakt projevu vů le všech Ně mců , knížat a lidu, kteř íse rozhodli v budoucnu vytvoř it společ nou ř íši a opě t pozvednout císař skou korunu na symbol. A nestalo se to pomocíúkladných vražd, zakladateli bismarckského stá tu nebyli dezertéř i a zbabě lci, nýbržfrontové pluky. Tento vlastnívznik a kř est ohně m ř íšíobehnaly leskem historické slá vy, které se, a to pouze zř ídka, dostalo pouze tě m nejstarším stá tů m. A jakýrozmach nynínastal. Svoboda smě rem ven dala denníchléb všem uvnitř . Ná rod zbohatl rozšíř ením svých ř ad a na pozemských statcích. Slá va stá tu a s ním i celého ná roda byla stř ežena a zaštítě na jedním panovníkem, který co nejzř etelně ji doká zal pouká zat na rozdíl mezi bývalým ně meckým svazem. Tak hluboký je pá d, který postihl Ně meckou ř íši a ně meckýná rod, ažse zdá , že vše ztratilo vě domía smysl a je obestř eno podvodem. Č lově k užsi ani nedoká že vzpomenout na dř ívě jšíúroveň, tak neskuteč ně zá zrač ně dnes, vzhledem k souč asné bídě , pů sobídř ívě jšívelikost a vznešenost. Pak je také ale vysvě tlitelné, že je č lově k zaslepen velkolepostía př itom si zapomíná všímat př edzvě stíhrů zného rozvratu, které př eci musíbýt ně kde ukryty. Samozř ejmě toto platípouze pro ty, pro které je Ně mecko více, nežpouze prostorem kde se zrovna zdržujía kde vydě lá vajía utrá cejísvé peníze. Neboťpouze tito mohou dnešnístav cítit jako rozvrat, zatímco pro ty ostatníje tento stav prá vě dlouho vytouženým naplně ním jejich dosavadních neukojených př á ní. Avšak př íznaky byly tehdy zcela zř etelné, ač koliv pouze ně kolik jedinců se pokusilo vzít si z nich patř ič né pouč ení. Dnes je to však nutně jší, nežkdy jindy. Tak jako se k léč enínemoci dá př istoupit pouze tehdy, kdyžje zná ma jejípř íč ina, platístejná ‚pravidlo i př i léč enípolitických vad. Samozř ejmě že vně jšípř íč ina
nemoci, která bije do oč i, se dá rozpoznat mnohem snadně ji, nežjejípř íč ina vnitř ní . A to je také dů vod, proč se vě tšina lidínedoká že vyrovnat prá vě s poznatkem vně jších úč inků , a zamě ňujíje dokonce s př íč inou, č i se dokonce pokoušíradě ji existenci podobné choroby popírat. A tak vidívě tšina z ná s rozklad Ně mecka v prvníř adě ve všeobecné hospodá ř ské krizi a z nívyplývajících dů sledcích. Tyto se týkajíkaždého jedince, cožby mohlo být pá dným dů vodem, aby každý jedinec porozumě l této katastrofě . Mnohem méně se však širokých mas dotýká rozvrat v politickém, kulturním a eticko-morá lním ohledu. U mnohých zde zcela selhá vá cit a dokonce i rozum. Že je tomu tak u širokých vrstev obyvatelstva, to je ještě pochopitelné. Ale že je i v kruzích inteligence rozvrat Ně mecka vnímá n v prvníř adě jako "hospodá ř ská katastrofa, a tím se uzdraveníoč eká vá ze strany hospodá ř ství, je jednou z př íč in, proč doposud nemohlo dojít k uzdravení. Teprve tehdy, ažse pochopí, že hospodá ř stvízde př ípad teprve druhé, ne-li tř etímísto, a že politické, i morá lně etické a pokrevnífaktory jsou na místě prvním, teprve potom se dojde k pozná ní př íč in dnešního neště stí, č ímž také budou nalezeny prostř edky a cesty k vyléč ení. Otá zka po př íč iná ch rozvratu Ně mecka tak nabývá rozhodujícího významu, obzvlá ště pak pro politické hnuti, jehožcílem je prá vě př ekoná nítéto porá žky. Ale i př i tomto pá trá nív minulosti si č lově k musídá t velikýpozor, aby nezamě ňoval do oč íbijícíúč inky s jejich méně zř etelnými př íč inami. Nejlehč ím a proto také nejrozšíř eně jším zdů vodně ním dnešního neště stíje to, že se jedná o ná sledky prohrané vá lky, proč ežtato je př íč inou nyně jšípohromy. Mů že být dost tě ch, kteř ítomuto nesmyslu opravdu vě ř í, ale je více tě ch, z jejichžúst se toto lživé zdů vodně nía vě domé nepravdy šiř í. To posledníplatípro všechny, kteř í se dnes nachá zejíu vlá dních koryt. Neboťnebyli to prá vě tito apoštolové revoluce, kteř ítehdy ná rodu neustá le naléhavě tvrdili, že široké vrstvy zů stá vajístá le stejné? A neujišťovali, že pouze "velkokapitalista" mů že mít zá jem na vítě zném ukonč ení toho hrů zného zá poleníná rodů , ale nikdy ne ně mecký ná rod, nebo dokonce ně meckýdě lník? Ano, a nevyklá dali naopak tito apoštolové svě tavého usmíř eni, že díky ně mecké porá žce bude znič en pouze "militarismus", a že ně meckýná rod naopak bude slavit své velkolepé znovuzrození? Nebyla snad v tě chto kruzích velebena laskavost dohodá ř ů , zatímco se veškerá vina za krvavé kolbiště shodila na Ně mecko? Dalo by se to však uč init bez vysvě tlení, že také vojenská porá žka nebude mít na ná rod žá dnývliv? Nebyla snad celá revoluce zará mová na do frá ze, že díky nínedošlo k vítě zstvíně mecké vlajky, díky č emužně mecký ná rod teprve nynívyjde vstř íc své vnitř nía vně jšísvobodě ? Nebylo to tak snad, vy odpornía zatraceníuč ni? K tomu užpatř ínotná dá vka židovské drzosti, př isuzovat nynívinu za rozvrat vojenské porá žce, zatímco centrá lníorgá n všech zemských zrá dců , Berlínský "Vpř ed", př ece psal, že ně meckýná rod tentokrá t nesmídomů vítě zně př inést svou vlajku! A nyníby to mě l být dů vod našeho rozvratu? Bylo by samozř ejmě bezvýznamné, chtít se dohadovat s tě mito zapomně tlivými lhá ř i, a proto bych s nimi také neztratil ani slovo, kdyby ovšem tento nesmysl zcela bezmyšlenkovitě nepapouško valo tolik lidí, anižby k tomu byli podně cová ni prá vě zlomyslnostínebo vě domou nepravdomluvnosti. Dá le by tyto výklady mě ly našim agitač ním bojovníků m nabídnout pomocné prostř edky, které jsou bez toho velmi
nutné prá vě v době , kdy se vyslovené slovo dotyč nému č asto př ekroutíjižv jeho ústech. Proto je k ná zoru, že prohraná vá lka je vinna na rozvratu Ně mecka, nutno poznamenat ná sledující: Zajisté, že prohraná vá lka mě la pro budoucnost našívlasti obrovskývýznam. Avšak samotná jejíprohra nenípř íč inou, nýbržzase jenom dů sledkem jiných př íč in. A že nešťastnýkonec tohoto boje na život a na smrt musí zá konitě vést ke zhoubným ná sledků m, bylo každému prozíravému a nezlomyslnému č lově ku naprosto jasné. Bohužel však existovali také lidé, u kterých zř ejmě tento ná zor ve sprá vný č as chybě l, nebo kteř íproti své nejlepšívů li tuto pravdu nejprve odmítali a posléze popírali. Z valné č asti to byli ti, kteř ípo splně nísvých tajných př á níná hle pozdě pochopili katastrofu, která byla způ sobena jejich zá sluhou. Oni sami jsou však viníci rozvratu a ne prohrané vá lka, jak nyní rá di s oblibou tvrdí. Neboťjejíprohra byla pouhým dů sledkem jejich č inů a ne jak se nynísnažítvrdit, výsledkem špatného velení. Ani nepř ítel se nesklá dal ze zbabě lců , i on umě l umírat, jeho poč et byl od prvního dne vě tší, nežpoč et ně meckých vojá ků , a jeho technické vybavenímě lo k dispozici arzená ly celého svě ta. Př esto se ze svě ta nedá smazat skuteč nost, že ně meckých vítě zství, která byla po celé č tyř i roky vybojová na proti celému svě tu, bylo, př es všechno hrdinstvía př es veškerou organizaci, dosaženo jen díky uvá žlivě jšímu velení. Organizace a veleníně mecké armá dy bylo to nejmocně jší, co tato země koule kdy spatř ila. Její nedostatky spoč ívaly pouze v hranicích všeobecných lidských možností: To, že se tato armá da zhroutila nebyla př íč ina našeho dnešního neště stí, nýbržpouze dů sledkem dalších zloč inů , dů sledkem, který však bohužel sá m vedl k zač á tku dalšího a tentokrá t zř etelně jšího rozvratu. Že je tomu tak, vyplývá z ná sledujícího: Musívojenská porá žka vést beze zbytku k takovému strženíná roda a stá tu? Odkdy je ně co podobného výsledkem nezdař ené vá lky? Mohou vů bec ná rody po prohraných vá lká ch zaniknout? Odpově ď na to mů že být velmi krá tká : pouze tehdy, pokud ná rody po vojenské porá žce obdržíúč et za jejich vnitř nírozklad, zbabě lost, bezcharakternost a nedů stojnost. Pokud tomu tak není, pak se vojenská porá žka stá vá spíše popudem k nadchá zejícímu obrovskému rozmachu, než ná hrobkem bytídaného ná roda. Historie ná m nabízíbezpoč et př íkladů k doložení tohoto tvrzeni. Bohužel vojenská porá žka ně meckého ná roda nenípouze nezaslouženou katastrofou, nýbržzasloužený trest vě č né odplaty. Tuto porá žku jsme si více nežzasloužili. Je pouze nejvě tším vně jším úkazem úpadku, mezi celou ř adou úpadků vnitř ních, které snad zů stá vajískryty př ed zraky vě tšiny lidi, nebo které č lově k, dle Vogela a Strausse, vidě t nechce. Vždyťse podívejme na doprovodné úkazy, za kterých ně meckýná rod tuto porá žku př ijal. Nevyjadř ovala se snad v mnoha kruzích nejnestoudně jším způ sobem prá vě radost nad neště stím, které potkalo vlast? Kdo však mů že dě lat ně co takového, pakliže si skuteč ně tento trest nezasloužil? A nezašlo se snad ještě dá l a nechlubilo se snad tím, že koneč ně donutilo frontu k ústupu? A to neč inil nepř ítel, ne, ne, tyto hř íchy spoč ívajína ně meckých bedrech! Postihlo je snad neště stíneprá vem? Ve způ sobu, jakým ně mecký ná rod př ijal svou porá žku lze nejzř etelně ji rozpoznat, že pravou př íč inu našeho rozvratu musíme hledat ně kde úplně jinde, než v č istě vojenské ztrá tě ně kolika pozic, nebo neúspě chu ně kolika ofenzív. Nebo‚ pokud by fronta selhala jako taková a dostalo-li by se př es ni do vlasti osudové
neště stí, pak by ně meckýná rod př ijal porá žku zcela jinak. Sná šel by ná sledné neště stíse zatnutými zuby, nebo by ho oplaká val s uchvacujícíbolestí. Poté by zlost a hně v naplnil srdce proti nepř íteli, který se zá ludnou ná hodou, nebo také vů lí osudu stal vítě zem. Potom by celý ná rod, podobně jako ř ímský sená t, vzdal s vů dcem otč iny hold poraženým divizím za jejich dosavadníobě ti s prosbou aby se nehně valy na ř íši. Samotná kapitulace by byla podepsá na pouze s rozumem, zatímco srdce by jižbila pro nadchá zejícípovstá ní. Tak by byla př ijata porá žka, za kterou by mohl samotnýosud. Poté by se nikdo nesmá l a netancoval, nevychvaloval by zbabě lost, a neoslavoval by porá žku, nikdy by nehanil bojující vojsko a nevlá č el by jejich vlajky blá tem, a př edevším by nikdy nedošlo k nejstrašně jšímu úkazu, kdy jeden anglický dů stojník, plukovník Repington opovržlivě prohlá sil: "Mezi Ně mci je každýtř etímužzrá dce". Ne, tento mor by se nikdy nerozlil do takového smrtelného proudu, ve kterém bě hem posledních pě ti let utonul poslednízbytek úcty ze strany ostatního svě ta. V tom lze nejlépe spatř it ono lživé tvrzení, že prohraná vá lka byla př íč inou ně meckého zhroucení. Ne, toto vojenské zhrouceníbylo samo pouhým dů sledkem celé ř ady chorobných projevů a jejich osnovatelů , kteř íjižv č asech míru napadali Ně meckýná rod. To byl ten první, všem zř etelně viditelnýkatastrofá lnídů sledek mravního a morá lního jedu, úbytku pudu sebezá chovy a domně nek tě ch, kteř íjižpř ed spoustou let zač ali podhrabá vat zá klady ná roda a ř íše. K tomu však patř ila bezedná prohnanost židovstva a jejich marxistických bojových organizaci, kteř ísvalili vinu za tento rozvrat prá vě na muže, kterýse jako jediný s nadlidskými silami a energiípokoušel zabrá nit katastrofě , kterou sá m moc dobř e př edvídal, a uchrá nit tak ná rod př ed dobou toho nejhlubšího poníženía potupy. Tím, že byl Ludendorf označ en za viníka prohry svě tové vá lky, byla jedinému nebezpeč nému žalobci, který by mohl vystoupit proti všem zrá dců m ná roda, z ruky vyrvá na zbraň morá lního prá va. Vychá zelo se př itom ze zcela sprá vného př edpokladu, že ve velké lži je ukryt urč itý faktor vě rohodnosti, a že široké masy daného ná roda se v nejhlubším já dru svého srdce zkazísnadně ji, než že by se vě domě a úmyslně staly nedobrými, proč ežve své primitivníprostotě citů padnou velké lži za obě ťsnadně ji, nežmalé, neboťsamy zř ejmě obč as k malým lžím sahají. Podobná nepravda jim vů bec nepř ijde na mysl, a ani př íště neuvě ř ív možnost tak nehorá zné drzosti hanebného př ekrucová ní. Ano, i př i samotném vysvě tlová níještě dlouho pochybujía vá hají, ale nakonec minimá lně ně jakou př íč inu př ece jenom př ijmou jako pravdu. A tím i z nejdrzejšílži vždy ně co zbude a uvízne, skuteč nost, kterou všichni velcílhá ř i a spolky lhá ř ů tohoto svě ta moc dobř e znajía proto i hanebně používají. Nejvě tšími znalci tě chto možnostípoužitílžía pomluv byli vždy Židé. Vždyťi jejich celá existence je vybudová na na jedné obrovské lži, totižže se u nich jedná o ná boženské bratrstvo, zatímco se to toč íkolem jedné rasy. Jako taková ukř ižovala jednoho z nejvě tších duchů lidstva s navždy platnou vě tou fundamentá lnípravdy: nazval je "nejvě tšími mistry lží". Kdo toto neníschopen rozpoznat, nebo to rozpoznat nechce, nebude užnikdy na tomto svě tě schopen pomoci pravdě k vítě zství. Ně meckýná rod mů že skoro hovoř it o velkém ště stí, že doba jeho vleklé ná kazy
se nará z zvrhla do tak hrozné katastrofy, neboťv jiném př ípadě by ná rod zahynul snad pomaleji, ale o to jistě ji. Choroba by se stala chronickou, zatímco v této akutní formě rozvratu se stala zř etelnou a ná zornou i pro zraky široké masy. Č lově k se nestal ná hodou sná z pá nem moru, nežtuberkulózy. Jedna př ichá zív hrozných, č lově ka mobilizujících smrtelných vlná ch, druhá se pomalu plíží. Prvnívede ke strašlivé bá zni, druhá k pozvolné lhostejnosti. Dů sledkem však je, že k jedné č lově k př istupuje s celkovou bezohledností, zatímco tuberkulózu se pokouší potlač it tlumícími prostř edky. A tak se stal pá nem moru, zatímco tuberkulóza ovlá dá jeho samotného. Stejně je to i s nemocemi ná rodů . Pokud se neprojevíkatastrofá lně , zač ne si na ně č lově k zvykat a posléze na ně umírá , i kdyžažpo č ase, ovšem o to zaruč eně ji. Potom užje to pouhé ště stí, ač patř ič ně hoř ké, kdyžse osud rozhodne zasá hnout do tohoto pomalého hnilobného procesu a ná hlým úderem upozornínapadeného na konec této nemoci. Neboťpoté př ichá zípodobná katastrofa č astě ji, nežjen jednou. Mů že se pak lehce stá t př íč inou léč by, která však mů že být nasazena pouze s nejvě tšíodhodlaností. Avšak i v tomto př ípadě je opě t př edpokladem rozpozná nívnitř ních dů vodu, které daly podně t př ichá zejícím onemocně ním. Také zde zů stá vá nejdů ležitě jším úkolem rozlišenípů vodce od jím způ sobených stavů . To bude o to tě žší, o co déle se ná valy nemoci u ná roda nachá zejía o co více se mu jižstaly př irozenou souná ležitostí. Mů že se lehce stá t, že se po urč ité době naprosto škodlivé jedy mohou považovat za souč á st ná roda, nebo být trpě ny coby nutné zlo, takže se pak vů bec nemusípovažovat za nutné hledat cizího pů vodce tě chto onemocně ní. V dá vném míru př edvá leč ných let se tedy zř ejmě vyskytly urč ité vady, které byly jako takové také identifiková ny, ač koliv se o ně nikdo, tedy ažna pá r výjimek, v podstatě vů bec nestaral. Tyto výjimky byly také zde v prvníř adě projevy hospodá ř ského života, které tě mto jedinců m př išly na vě domísilně ji, nežškody v celé ř adě jiných oblastí. Byla spousta dekadentních údobí, která mě la být podně tem k opravdovému zamyšlení. Z hospodá ř ského pohledu by se mě lo poznamenat ná sledující: Díky rychlému rozmnožová ni ně meckého ná roda př ed vá lkou se objevovala otá zka zajišťová ní denního chleba stá le vyhraně ně jším způ sobem v popř edívšech politických a hospodá ř ských myslitelů a obchodníků . Bohužel se nikdo nemohl rozhodnout př istoupit k jedinému možnému ř ešení, nýbržvě ř ilo se, že cíl se dá dosá hnout i levně jšícestou. Zř eknutíse získá vá nínových územía jeho nahrazeníč lenstvím svě tové hospodá ř ské poroby muselo na konci zá konitě vést jak k neomezené, tak i škodlivé industrializaci. Prvním ná sledkem nejvě tšího významu bylo tímto vyvolané oslabenírolnického stavu. Stejnou mě rou, jakou byl oslabová n, narů stala stá le masa mě stského proletariá tu, ažbyla nakonec rovnová ha zcela ztracena. Nynívšak také vyšel najevo strohýrozdíl mezi chudými a bohatými. Blahobyt a chudoba žily tak blízko vedle sebe, že ná sledky toho mohly a musely být velmi smutné. Bída a č á st nezamě stnanost si zač aly pohrá vat s č lově kem a zanechá valy
za sebou pouze nespokojenost a roztrpč ení. Ná sledkem toho se zdá l být politický tř ídnírozkol. Bě hem hospodá ř ského rozkvě tu byla bída č ím dá l tím vě tšía neustá le se prohlubovala, ažto př išlo tak daleko, že se př esvě dč ení"takto užto dá le př ece nemů že jít", stalo všeobecným, anižby si lidé o tom, co by mě lo př ijít, dě lali, nebo dokonce mohli udě lat ně jakou př edstavu. Byly to typické signá ly nejhlubší nespokojenosti, která se tímto způ sobem pokoušela projevit. Horšínežto však byly jiné fenomény ná sledků , které sebou př ineslo prohospodař eníná roda. Prá vě v tom rozmě ru, kdy se hospodá ř stvístá vá pá nem stá tu, stá vajíse peníze bohem, kterému je vše podř ízeno a př ed kterým se každýklaní. Stá le č astě ji byli nebeštíbohové coby zastaralía př ežilíodklá dá ni do kouta, a místo toho bylo kadidlo př iná šeno modle mamonu. Dostavila se opravdu hrozná zvrhlost, hrozná př edevším proto, že se dostavila v č ase, kdy ná rod mě l, více nežkdy jindy, zapotř ebítoho nejvě tšího hrdinského smýšlenív této hrozícíkritické hodině . Ně mecko se muselo vzchopit, a jednoho dne se s meč em v ruce postavit za pokus zajistit si svů j denníchléb. Nadvlá da peně z však bohužel byla stvrzová na i z míst, která se tomu př edevším mě la postavit na odpor. Jeho císař ská výsost jednala nešťastně , kdyžvtá hla př edevším šlechtu do bankovních kruhů nového finanč ního kapitá lu. Samozř ejmé by se mu mě lo př ipoč ítat k dobru, že bohužel ani Bismarck v tomto smě ru nerozeznal nebezpeč í. Tím zač ali hodnotu peně z zastupovat pomyslnímoralisté, neboťbylo jasné, že takovým způ sobem musíbýt šlechtický meč velmi brzy nahrazen meč em finanč ním. Peně žníoperace jsou snadně jšínežbitvy. Proto to také pro skuteč ného hrdinu nebo stá tníka jižnebylo lá kavé, být dá vá n do souvislostís prospě chá ř ským bankovním Židem. Skuteč ně zasloužilý mužnemohl mít zá jem o udě lenílevných ř á dů , nýbržtyto s podě ková ním odmítl. Avšak i z č istě pokrevního hlediska byl tento vývoj velice smutný. Šlechta č ím dá l tím více ztrá cela rasové př edpoklady pro svou existenci. Obrovský hospodá ř skýúpadek byl pomalým ukrajová ním osobního vlastnického prá va a pozvolným př echodem celého hospodá ř stvído vlastnictví akciových společ ností. Tím prá ce díky nesvě domitým podvodníků m poklesla na úroveň spekulač ního objektu. Odcizová nívlastnictvívzhledem k pracujícím bylo vystupňová no do té nejvyššímíry. Burza zač ala triumfovat a poč ala se, pomalu ale jistě , chystat př evzít pod svou kontrolu a ochranu život celého ná roda. Zmeziná rodňová níně meckého hospodá ř stvíbylo jižpř ed vá lkou praktiková no oklikami př es akcie. Samozř ejmě , že se č á st ně meckého prů myslu snažila s rozhodnostíchrá nit př ed tímto osudem. Avšak posléze také padla za obě ťútoku žá dostivému finanč nímu kapitá lu, který tento boj vybojoval př edevším s pomocí svých nejvě rně jších soudruhů z marxistického hnutí. Neustá lýboj proti ně meckému tě žkému prů myslu byl zř etelnýzač á tek zmeziná rodňová níně meckého hospodá ř ství, prová dě ného marxisty, které však mohlo být dovedeno do úplného konce teprve vítě zstvím marxistické revoluce. Zatímco píši tyto ř á dky, povedl se generá lníútok na ř íšskou železnici, která nyní bude př evedena do rukou meziná rodního finanč ního kapitá lu. Meziná rodnísociá lní demokracie tak dosá hla svého dalšího nejvyššího cíle. Jak dalece se toto prohospodař eníně meckého ná roda podař ilo, lze nejzř etelně ji spatř it v tom, že koneč ně po skonč eni vá lky jeden z vedoucích osob ně meckého
prů myslu a př edevším obchodu vyjá dř il míně ní, že hospodá ř stvíby jako takové bylo s to vystavě t znovu Ně mecko. Tento nesmysl byl vyprá vě n prá vě v momentě , kdy Francie založila výuku na svých školá ch v prvníř adě opě t na humanistických zá kladech, aby tak př edešla tomuto omylu, jako kdyby ná rod a stá t za svou existenci nevdě č il hospodá ř ství, nýbržvě č ným pomyslným hodnotá m. Výrok, který tehdy Stinnes do svě ta vypustil, způ sobil neuvě ř itelný zmatek. Okamžitě se ho chytli, aby ho s podivuhodnou rychlostíuč inili vů dč ím motivem všech tě ch mastič ká ř ů a pokoutných lékař ů , které osud od revoluce pasoval na ně mecké "stá tníky". Jedním z nejzhoubně jších úkazů rozvratu v př edvá leč ném Ně mecku byla všudypř ítomná , kolem sebe kousajícípolovič atost ve všem a v každém. Tato polovič atost je vždy dů sledkem ně jaké nejistoty z ně jaké vě ci, stejně jako i zbabě losti vychá zejícíz toho, č i onoho dů vodu. Tato choroba je pak ještě podporová na výchovou. Ně mecká výchova byla př ed vá lkou stižena mimoř á dně mnoho nedostatky. Byla velmi omezena jednostranným způ sobem kultivace pouhých vě domostína úkor znalostí. Ještě menšívá ha se kladla na výchovu charakteru jedince, - pakliže je toto vů bec možné -, ještě méně na požadavky zodpově dnosti a vů bec žá dná na výchovu vů le a rozhodnosti. Jejími výsledky skuteč ně nebyli silníjedinci, ale spíše poddajní "mnohoznalci", za které jsme my Ně mci př ed vá lkou všeobecně platili, a tomu odpovídajíce jsme byli i hodnoceni. Každýmě l Ně mce rá d, neboťbyl všude dobř e použitelný, ale nikdo si ho valně nevá žil, prá vě z dů vodu jeho slabé vů le. Nebylo to pro nic za nic, že prá vě on ztratil skoro nejlehč eji ze všech ná rodů svou ná rodnost a svou vlast. Pě kné př ísloví"S poddajnostínejdá l dojdeš" hovoř íza všechno. Prá vě nejosudově ji se tato poddajnost zobrazila ve formě , dle které bylo dovoleno př istupovat k mocná ř i. Forma vyžadovala: nikdy neodmlouvat, nýbržschvalovat vše, co Jeho výsost rá č íuznat za dobré. Prá vě na tomto místě bylo co nejvíce zapotř ebísvobodné mužské dů stojnosti, jinak musela jednoho dne celá monarchistická instituce, díky takovému patolízalstvízaniknout, neboťto bylo patolízalství, a nic jiného! A pouze bídnípatolízalové a podlézač i, zkrá tka cel dekadence, která se odjakživa cítila dobř e v blízkosti nejvyšších trů nů , coby spravedlivé a ř á dné duchovenstvo, byla zodpově dná za to, že tento druh komunikace s nositeli koruny byl jediným platným! Tito nejpoddaně jšíkreatury odjakživa dokazovali, př i vším respektu jejich pá nů a chlebodá rců , svou mrzutost vů č i ostatnímu č lově č enstvu, a nejvíce pak, kdyžse s drzým výrazem rá č ili ostatním hř íšníků m př edstavit, jako jedinísprá vnímonarchisté. Jaká drzost vypouště t takové šlechtické, č i spíš nešlechtické škrkavky! Neboťve skuteč nosti byli prá vě tito lidé hrobkou monarchie a obzvlá ště monarchistických myšlenek. Jinak to snad ani nenímyslitelné. Vždyťmuž, který je př ipraven postavit se za urč itou vě c nemů že být žá dnýpokrytec a bezcharakternípatolízal. Kdyžjde skuteč ně , ve všívá žnosti o zachová ni a podporu ně jak‚instituce, zů stal by jívě rný do nejhlubšího koutu svého srdce, a nezač al by se vykrucovat př i prvních úkazech jejího poškození. Nikdy by nepokř ikoval na veř ejnosti, jak to ostatně prolhaným způ sobem dě lali demokratič tí"př á telé" monarchie, nýbržby se pokusil jeho výsost, nositele koruny, vá žně varovat a radit mu. Nemohl a nesmě l by se př itom snížit ke stanovisku, že Jeho výsosti př esto zů stane volné pole k rozhodová nía jedná ní,
které by zcela zř etelně muselo vést a také by vedlo k pohromě , nýbržv tomto př ípadě by musel monarchii chrá nit př ed samotným monarchou, a to za každou cenu. Kdyby vá ha tohoto zř ízeni ležela pouze v rukou dotyč ného panovníka, byla by to ta nejhoršíinstituce, kterou si č lově k vů bec mů že př edstavit. Neboť monarchové jsou pouze zř ídka výbě ry moudrosti a rozumu, nebo jen charakteru, jak se to rá do traduje. Tomu vě ř ípouze profesioná lnípatolízalové a pokrytci, avšak rovnílidé, a ti jsou př ece to nejcenně jší, co stá t má , se mohou há jením takového nesmyslu pouze cítit odstrková ni. Pro ně je prostě historie historií, a pravda pravdou, i kdyžse př itom jedná o monarchu. Ne, ště stívlastnit velkého monarchu coby velkého č lově ka, se dostá vá ná rodů m jen velice zř ídka, takže musíbýt spokojeni užs tím, kdyžzlomyslnost osudu minimá lně netrvá na nejhloupě jším omylu. Potud nemů že hodnota a význam monarchistických myšlenek spoč ívat na pouze samotném monarchovi, leda že by se nebesa rozhodla usadit korunu na hlavu geniá lnímu hrdinovi, jako byl Friedrich Veliký, nebo moudrému charakteru Wilhelma I. To se však stá vá jednou za sto let, a ne č astě ji. Jinak př estupuje myšlenka př ed osobnost, př ič emžsmysl zř ízeníby mě l být v samotné instituci. Tím však monarcha spadá vá sá m do kruhu služebníků . I on se nynístá vá koleč kem v tomto př ístroji a je mu také jako takový zavá zá n. Nyníse i on musípodrobit vyššímu cíli, a každý, kdo mlč ky př ipouští, aby se nositel koruny podílel na tě chto zloč inech, místo aby mu v tom zabrá nil, př está vá být monarchistou. Pokud by smysl neležel v myšlence, nýbržza každou cenu v "posvě cené" osobě , nemohlo by nikdy dojít k odstaveni oč ividně duševně chorého knížete. Je nutné se toho dnes jižvzdá t. Neboťv poslednídobě se opě t z úkrytů stá le č astě ji objevujízjevy, jejichžžalostné vystupová nípř eci nemá nic společ ného s rozvratem monarchie. Tito lidé nyníhovoř ís urč itou naivnídrzostístá le více o "jejich krá li", kterého př ece př ed pá r lety, v kritické době nechali ve štychu, a každého, kdo odmítá př istoupit na jejich prolhané tirá dy, označ ujíza špatného Ně mce. A ve skuteč nosti jsou to zase jenom ti zbabě lci, kteř ív roce 1918 utíkali a dezertovali př ed každou rudou pá skou, a svého krá le nechali krá lem, halapartnu vymě nili co nejrychleji za výchá zkovou hů l, nasadili si neutrá lníkravaty, a poté beze stopy zmizeli, aby se z nich stali poč estníobč ané! Tito krá lovštíbojovníci tehdy zmizeli jedním rá zem. A teprve poté, co se zá sluhou jiných uklidnila revoluč níbouř e alespoňdo té míry, že se opě t dalo zvolat "Slá va krá li, slá va", zač ali tito služebníci a poradci koruny opě t opatrně vylézat. A nyníjsou tedy všichni opě t zde, a pá travým zrakem se opě t toužebně ohlížejípo egyptském hrnci plném masa, mohou se jen ztě žíudržet př ed vě rnostíkrá lovskému dvoru a touhou po č inech, nežse zase jednoho krá sného dne objevíně jak rudá pá ska, a ten př ízrak staré monarchie se opě t nanovo ztratí, tak jako myš, kdyžse objevíkoč ka! Kdyby si za to nemohli sami monarchové, mohl by je č lově k pouze co nejsrdeč ně ji politovat, tak jako jejich dnešníobhá jci. Na každý pá d si však mohou být jisti, že s podobnými rytíř i se př ichá zío trů ny, avšak nedobývá se korun. Tato devótnost však byla chybou našícelkové výchovy, která se nynína tomto místě vymstila př ímo údě sným způ sobem. Neboťdíky jíse u všech dvorů mohly držet tyto žalostné př ízraky, které pozvolna podhrabá valy zá klady samotné
monarchie. Kdyžse pak budova koneč ně zač ala nachylovat, zmizely ná hle, jako by je odvá l vítr. Samozř ejmě , zbabě lci a patolízalové se př ece nenechajíkvů li svému pá novi zabít. To, že to monarchové nevě dě li, a ze z sady ani nechtě li vě dě t, se stalo odedá vna jejich zá hubou. Ná sledným projevem špatné výchovy je obava ze zodpově dnosti a z toho plynoucíslabost v ř ešeni samotných životně dů ležitých problémů . Výchozíbod této ná kazy spoč ívá velkým dílem v parlamentníinstituci, ve které se nezodpově dnost pě stuje př ímo coby č istá kultura. Bohužel však toto onemocně nípř echá zíi do zbytku celospoleč enského života, a nejvíce pak do stá tního. Všude se zač alo vyhýbat zodpově dnosti a z tohoto dů vodu se nejradě ji sahalo k polovič atým a nedostač ujícím opatř ením. Vždyťpř i jejím použitíse míra osobnízodpově dnosti otiskla vždy na ten nejmenšíobsah. Je potř eba pouze srovnat postoj jednotlivých vlá d vů č i celé ř adě skuteč ně škodlivých úkazů našeho veř ejného života, z č ehožlze snadno rozpoznat strašlivý dosah této všeobecné polovič atosti a obavy ze zodpově dnosti. Vydvihnu pouze ně kolik př ípadů z celé spousty stá vajících př íkladů : v noviná ř ských kruzích se tisk rá d č asto označ uje za "velmoc" ve stá tě . A jejívýznam je skuteč ně obrovský. To se vů bec nesmípodceňovat, vždyťovlivňuje pokrač ová nívýchovy v ná sledujícím stá ř í. Jejíč tená ř i se dajírozdě lit do tř ískupin: Za prvé do té, která vě ř ívšemu co si př eč te. Za druhé do té, která nevě ř ínič emu. A za tř etído hlav, které př eč tené kriticky prově ř ía poté posoudí. Prvnískupina je co do poč tu zdaleka nejvě tší. Sklá dá se ze širokých vrstev obyvatelstva a př edstavuje z tohoto hlediska duševně nejjednoduššíč á st ná roda. Nedá se však rozdě lit podle povolá ní, nýbržnanejvýš podle všeobecných inteligenč ních koeficientů . K nípatř ívšichni, kteř ínemají samostatné myšleníani vrozené, ani nauč ené, a kteř ídílem z neschopnosti, a dílem z neznalosti vě ř ívšemu, co se jim, vytiště no č erné na bílém př edloží. K nim patř íi ona skupina lenochů , kteř ísnad umě jísami př emýšlet, ale ze samé lenosti radši vdě č ně sá hnou po všem, co užvymyslel ně kdo jiný, s tím skromným př edpokladem, že tento se snažil tou sprá vnou mě rou. U všech tě chto lidítedy, kteř ípř edstavujíširoké masy obyvatelstva, bude tedy vliv tisku nesmírně obrovský. Nejsou schopni a nebo nehodlajísami prově ř it to co jim je př edklá dá no, takže jejich celkový př istup k denním problémů m je odká zá n skoro výhradně na vně jškové ovlivňová níostatními. To mů že být výhodou tehdy, kdyžjejich pouč ová níprová dípoctivá a pravdu milujícístrana, stá vá se však pohromou, pokud se toho chopílhá ř i a lumpové. Druhá skupina je co do poč tu výrazně menši. Sklá dá se z č á sti z č lenů , kteř ízprvu patř ík prvnískupině , ale po dlouhých trpkých zklamá ních se nynídostali do opač né pozice, a nevě ř ínič emu, co jim v tiště né podobě dostane ke zraků m. Nená vidívšechny noviny, a buďto je vů bec neč tou, a nebo se bez výjimky vztekajínad obsahem, neboťdle jejich ná zoru se sklá dá stejně jenom ze lžía nepravd. Tito lidé se jen tě žko zpracová vají, neboťse i k pravdivým informacím stavístá le velmi nedů vě ř ivě . Tím jsou ztraceni pro jakoukoliv pozitivní č innost. Tř etískupina je zdaleka nejmenší. Sklá dá se z opravdu duchovně vyspě lých mozků , kteř írozvinuli své př írodnínadá nía svou výchovu a nauč ili se samostatně myslet, kteř íse snažívytvoř it si o všem, co je jim př edloženo, svů j vlastníná zor, a
kteř ívše, co př eč etli, ještě jednou co nejdů kladně ji prově ř ujía sleduji dalšívývoj udá lostí. Nikdy by neč etli noviny, anižby u toho nepř emýšleli, proto to vydavatel u této skupiny nemá vů bec lehké. Noviná ř i tento druh lidímilují, i kdyžs urč itou rezervovaností. Pro př íslušníky tř etískupiny nenínesmysl, který se objevil v tě ch, č i oně ch noviná ch, takovým nebezpeč ím, ba je pro ně bezvýznamné Stejně si v prů bě hu svého života zvykli na to, že v každém noviná ř i se ze zá sady skrývá šibal, který pravdu tvrdípouze ně kdy. Bohužel význam tě chto znamenitých lidíspoč ívá pouze v jejich inteligenci, nikoliv v jejich množství- jaké neště stíprá vě v době , kdy moudrost nenínič ím a majorita vším! Dnes, kdy rozhoduje hlasovacílístek masy, ležírozhodujícívýznam prá vě ve velkých skupiná ch, a tato je na prvním místě : stá do naivních a lehková žných. V zá jmu stá tu a ná roda by v prvníř adě mě lo být, aby se tito lidé nedostali do rukou špatných, nevzdě laných, nebo dokonce zlomyslných vychovatelů . Stá t má proto povinnost dohlížet na jejich výchovu, aby se tak zabrá nilo každému zloř á du. Mě l by se př itom zamě ř it př edevším na tisk, neboťjeho vliv na tyto lidíje zdaleka nejvě tšía nejpronikavě jší, neboťnepů sobípouze doč asně , nýbržprů bě žně . V jednotnosti a vě č ném opaková ni této výuky spoč ívá jejíneslýchaný význam. Pokud tedy ně kde, tak př edevším zde stá t nesmízapomínat, že úč elu sloužívšechny prostř edky. Nesmíse nechat zmá st a obelhat flá kač i takzvané "svobody tisku" a zanedbá vat svoji povinnost a upírat ná rodu jeho stravu, kterou potř ebuje a která mu dě lá dobř e. Musísi se všíbezohlednou rozhodnostízajistit tento prostř edek výchovy lidu a postavit ho do služeb ná roda a stá tu. Jakou stravu však ně meckýpř edvá leč nýtisk lidem př edklá dal? Nebyl to snad nejprudšíjed, který si č lově k vů bec mů že př edstavit? Nebyl snad srdcím našeho ná roda naoč ková vá n nejhrozně jšípacifismus prá vě v č ase, kdy se celý ostatnísvě t jižšikoval k pomalému, ale jistému zaškrceníNě mecka? Nenaléval snad tento tisk jižv dobá ch míru do mozků ná roda pochybnosti o ná roku na vlastnístá t, aby tak touto volbou prostř edků omezil př edevším jeho obranyschopnost? Nebyl to snad ně mecký tisk, který našemu lidu tak lahodně př edklá dal nesmysl "zá padní demokracie", ažtento nakonec, polapen všemi tě mi tirá dy, uvě ř il, že svou budoucnost mů že vložit do rukou jakéhosi lidového svazu? Nepomá hal snad vychová vat ná š lid k bídné nemravnosti? Nebyla jimi snad zesmě šňová na morá lka a mravnost, coby zpá teč nictvía šosá ctví, ažse i ná š ná rod stal "moderním"? Nepodkopá val snad trvalými útoky samotné zá klady stá tníautority tak dlouho, že pak stač il jediný ná raz, kterým se zbortila celá budova? Nebojovala snad kdysi všemi prostř edky proti každé vů li dá t stá tu, co stá tu jest, neshazovala snad neustá lou kritikou vojko, nesabotovala všeobecnou brannou povinnost, nenabá dala k odmítá nídů vě ry v armá du, atd., dokud se nedostavil úspě ch? Č innost takzvaného liberá lního tisku byla hrobnickou pracína ně meckém ná rodu a Ně mecké ř íši. O marxistických lživých letá cích by se vů bec mě lo pomlč et. Pro ně je ležstejná ‚ životně dů ležitá , jako myši pro koč ku. Vždyťjejich úkolem je pouze zlomit v ná rodu jeho lidovou a ná rodnípá teř , aby ho tak př ipravili na otroctví meziná rodního kapitá lu a jeho pá nů - Židů . Co však stá t podniknul proti masovému trá venícelého ná roda? Nic, ale zhola nic! Pá r smě šných nař ízení, pá r pokut za
př íliš vzně tlivé nič emnosti, a to bylo vše. Zato se doufalo, že díky lichotká m, díky uzná ní"hodnoty" tisku, jeho významu, jeho "výchovného poslá ní" a podobných nesmyslů , se tento mor zmírní. Židé to však př ijali s výsmě chem. Dů vod tohoto potupného jedná nístá tu neležel ani tak v nerozpozná nínebezpeč í, jako spíš v do nebe volajícízbabě losti a z toho plynoucípolovič atosti všech rozhodnutía opatř ení. Nikdo nemě l tu odvahu sá hnout k pronikavým radiká lním prostř edků m, nýbržse zde, jako i všude jinde, fušovalo s polovič atými recepty, a místo toho, aby se př ímou ranou zasá hlo př ímo srdce, drá ždily se nanejvýše zmije. A to všechno s tím výsledkem, že nejenom vše zů stalo př i starém, ale naopak, že moc institucí, které bylo potř eba znič it, rok od roku vzrů stala. Obranný boj tehdejšíně mecké vlá dy proti tisku př evá žně židovského pů vodu, který pomalu hubil ná rod, nemě l naprosto žá dný smě r, byl bez rozhodnosti, a př edevším bez jakéhokoliv zř etelného cíle. Intelekt tajné rady zde naprosto zklamal, a to jak v odhadu významu tohoto boje, tak i ve výbě ru prostř edků a stanoveníjasného plá nu. Pobíhalo se bezplá novitě sem a tam, obč as se, kdyžmoc kousala, zavř ela na pá r týdnů nebo i mě síců ně jaká ta noviná ř ská zmije, avšak samotné hadíhnízdo bylo ponechá no na pokoji. Samozř ejmě , dílem to byl dů sledek nekoneč ně lstivé taktiky židovstva na straně jedné, a na druhé skuteč ně hloupost, nebo bezstarostnosti tajné rady. Na to byl Žid moc vychytralý, nežaby si zá roveňnechal napadnout celkový tisk. Ne, č á st tisku tu byla k tomu, aby mohla krýt jeho zbytek. Zatímco marxistický tisk vytá hl tím nejsprostším způ sobem do boje proti všemu, co je lidem svaté, napadajíce tím nejhanebně jším způ sobem stá t a vlá du, popouzejíce proti sobě velké skupiny obyvatelstva, pů sobily obč ansko-demokratické židovské noviny zdá ním slavné objektivity, vystř íhavšíse trapně všech silných slov, neboťpř esně vě dě ly, že všechny duté hlavy doká žou vě ci hodnotit pouze povrchně , nemajíce schopnost vniknout do jejich podstaty, takže mě ř íhodnotu vě ci prá vě jen z vně jšístrá nky, místo jejího obsahu. Lidská slabost, která zasluhuje povšimnutí. Pro tyto lidíjsou noviny jako "Frankfurter Zeitung" samozř ejmě vzorem veškeré slušnosti. Nikdy nepoužívajíhrubé výrazy, odmítajíjakoukoliv tě lesnou brutalitu, a neustá le apeluji na boj s "duchovními" zbraně mi, který ležípodivuhodným způ sobem na srdci prá vě bezduchým lidem. To je jeden z výsledků našípolovič até výchovy, která č lově ka odpoutá vá od př írodního instinktu, pumpuje do nich urč ité vě domosti, bez toho, že by je mohla dovést ke koneč nému pozná ní, že pevná a dobrá vů le sami o sobě nejsou nic platné, nýbržže zde musíbýt vlastní, a sice vrozený rozum. Koneč né pozná níje však vždy porozumě nípudové podstatě , to znamená , že č lově k nikdy nesmíupadnout v šílenstvía vě ř it, že je povolá n býti pá nem a znalcem př írody, jak by mu to domýšlivost polovič até výchovy mohla zprostř edková vat, nýbržmusíporozumě t fundamentá lnínezbytnosti ř ízenípř írody, a pochopit, jak je i jeho existence zde podř ízena tě mto zá konů m vě č ného boje a zá pasu smě rem výše. Prá vě pro naši duchovnípolovinu svě ta Židé vydá vajítakzvané noviny inteligence. Pro ně jsou tiště ny "Frankfurter Zeitung" a "Berliner Zeitung", pro ně je naladě n tón, a na ně takto pů sobí. Zatímco se velmi peč livě vyhýbajívšem oč ividně vně jším hrubým formá m, zasévajínicméně z jiných ná dob jed do srdcí
svých č tená ř ů . Za lahodného zvuku libých tónů a slovních obratů se jim snaží nabalamutit, že hybnou silou jejich poč íná níjsou skuteč ně jenom č isté vě domosti, nebo dokonce morá lka, zatímco ve skuteč nosti to je pouze jak geniá lní, tak i prohnané umě nívyrazit tímto způ sobem protivníkovi zbraňproti tisku z jeho ruky. Protože zatímco jedni plá č ou nad nesná zemi, vě ř ívšichni hlupá ci o to sná z, že se u druhých jedná pouze o lehké výstř elky, které však nikdy nesmívést k porušová ní svobody tisku, jak se nazývá to darebá ctvítohoto beztrestného obelhá vá nía otravová ni lidu. A tak se č lově k ostýchá vystoupit proti tomuto banditismu, neboť se obá vá , že proti sobě bude mít okamžitě cel ý "poč estný" tisk. Obava, kterou je také nutno zdů vodnit. Neboťjakmile se č lově k pokusívystoupit proti jedně m z tě chto ostudných novin, napadnou všechny ostatníjeho stranu, ani za živý svě t ne snad proto, že by obhajovali svů j způ sob boje, nedej bože, jedná se pouze o princip svobody tisku a svobodu veř ejného míně ni. Pouze to má být obhajová no, nic jiného. Př ed tímto zvukem slá bnou i ti nejsilně jšímužové, vždyťvychá zíz úst samých" slušných" listů . A tak mů že jed vnikat a pů sobit v celém krevním obě hu našeho ná roda, bez toho, že by stá t mě l dostatek síly, aby se stal vlá dcem nad touto nemocí. Ve smě šných polovič atých prostř edcích, které proti tomu nasadil, se jižzrcadlil hrozící rozklad ř íše. Neboťinstituce, která se rozhodla př estat se brá nit všemi dostupnými zbraně mi, jižprakticky neexistuje. Každá polovič atost je zř etelné znamení vnitř ního rozkladu, po ně mždř íve č i pozdě ji musía bude ná sledovat i vně jší rozvrat. Vě ř ím, že souč asná , sprá vně vedená generace mů že toto nebezpeč íopanovat mnohem snadně ji. Zažila spoustu vě ci, které velmi posílily nervy všem, kteř íje doposud neztratili. Zajisté bude i v budoucnu Žid ve svých noviná ch zvedat žalostnýhlas, kdyžse jednoho dne dotkne ruka spravedlnosti jeho milovaného hnízda, a uč inípř ítržtomu tiskovému zloř á du, a postavítento výchovnýprostř edek do služeb stá tu, a nenechá ho více v državě nepř á tel ná roda. Tř iceti centimetrový graná t syč ípoř á d ještě mnohem více nežtisíc židovských noviná ř ských zmijí, a proto - jen je nechejte syč et! Dalšípř íklad polovič atosti a slabosti v životně dů ležitých otá zká ch ná roda u vedenípř edvá leč ného Ně mecka je ná sledující: paralelně k politické, mravnía morá lníná kaze ná roda existuje jižspoustu let o neméně hrů zná zdravotníná kaza lidského tě la. Syfilis zač al ř á dit př edevším v naších velkomě stech č ím dá l tím více, zatímco tuberkulóza sklízísvou smrtelnou úrodu skoro v celé zemi. Př esto, že v obou př ípadech byly ná sledky pro ná rod př ímo př íšerné, nepodnikla se proti nim žá dná rozhodujícíopatř ení. Př edevším u syfilidy se dá chová nístá tních a lidových orgá nů označ it za kapitulaci. Př i vá žně míně ném potírá níby se muselo zasá hnout zcela jinak, nežse ve skuteč nosti stalo. Vymyšleníléč ivých prostř edků sporného typu, stejně jako jejich obchodnívyužitítéto epidemii moc neuškodilo, i zde př ichá zel do úvahy pouze boj proti jejich př íč ině a ne potírá níjejího dů sledku. Př íč ina ale ležív prvníř adě v našíprostitucílá sky. I kdyby jejím výsledkem nebyla tato př írodníná kaza, byla by př esto jednou z nejvě tších vad našeho ná roda. Neboť stač íjižmorá lnípustošení, které sebou nese, aby ná rod pomalu ale jistě zhynul. Toto požidovšťová ni našeho duševního života a mamonizace pá rového pudu dř íve
č i pozdě ji zahubínaše celkové potomstvo. Namísto silných dě tís př írodním vnímá ním se budou rodit pouze ubohá zjevenífinanč níúč elnosti. Neboťto se stá vá č ím dá l tím více zá kladem a př edpokladem našich manželství. Avšak lá ska dová dí ně kde jinde. Po urč itýč as se samozř ejmě i zde č lově k mů že vysmívat př írodě , avšak pomsta ho nemine, dostavíse pouze pozdě ji, nebo lépe lidé ji rozpoznají př íliš pozdě . Jak zhoubné jsou však pro manželstvíná sledky dlouhotrvajícího pohrdá nípř írodními př edpoklady, se dá rozpoznat u naši šlechty. Zde lze spatř it výsledky rozmnožová ní, které spoč ívá z jedné strany na č istě společ enské nutnosti, a z druhé pak na finanč ních dů vodech To prvnívede k oslabeníjako takovému, to druhé pak k otravě krve, neboťkaždá Židovka z obchodního domu se zdá být vhodnou k doplně nípotomstva JejíJasnosti, které pak také podle toho vypadá . V obou př ípadech je pak ná sledkem naprostá degenerace. Naše mě šťanstvo se dnes snažíjít stejnou cestou a skonč ítak i stejným způ sobem. S naprostou lhostejnostíse chodíkolem stá vajících skuteč nosti, jako by se podobným poč íná ním daly tyto vě ci zneškodnit. Ne, skuteč nost, že naše velkomě stské obyvatelstvo ve svém milostném životě tíhne stá le více k prostituci a že se tím č ím dá l tím více propadá do zač arovaného kruhu syfilitické ná kazy, nemů že být jednoduše zamlč ová na, neboťona je zde. Výsledky této masové ná kazy lze na jedné straně spatř it v ústavech pro choromyslné, a na druhé však bohužel na naších - dě tech. Obzvlá ště ony jsou smutným bídným výsledkem nezadržitelně se šíř ícího zneč iště nínašeho sexuá lního života. V nemocných dě tech se odrá žíneř esti jejich rodič ů . Existuje ně kolik cest jak se vyrovnat s touto nepř íjemnou a hroznou skuteč ností. Jedni nic nevidí, nebo lépe ř eč eno nechtě jínic vidě t. Toto je samozř ejmě zdaleka nejjednoduššía nejlacině jšípostoj. Dalšíse halído posvě cených plá šťů stejně smě šné a navíc ještě prolhané stydlivosti, mluvío tomto celém problému pouze jako o velkém hř íchu a vyjá dř ípř edevším př ed každým lapeným hř íšníkem své nejhlubšírozhoř č ení, aby pak posléze mohli př ed touto bezbožnou ná kazou s pobožným odporem zavř ít oč i a prosit drahého pá na Boha, aby nejlépe ažpo jejich smrti seslal na tuto Sodomu a Gomoru síru a mor. Tř etískupina vidízcela zř etelně hrů zné ná sledky, které s sebou jednou tato př íšerná ná kaza musípř inést a také př inese, pokyvujívšak jen rameny s tím, že proti tomu stejně nemů žou nic dě lat, a že je nutno nechat vě ci bě žet tak, jak bě ží. Toto všechno je samozř ejmě pohodlné a jednoduché, avšak nesmíse zapomínat na to, že podobné pohodlnosti padne za obě ťcelý ná rod. Výmluva, že jiným ná rodů m se nevede lépe, samozř ejmě na skuteč nosti vlastního zá niku stejně nic nezmě ní, ledaže by pocit, že ostatníjsou tímto neště stím potrefeni také, s sebou pro mnohé př ineslo zmírně níjejich vlastních bolestí. Otá zkou by potom však bylo, který ná rod by se stal prvním a jediným pá nem nad touto ná kazou, a které ná rody by vyhynuly. Z toho však vyplývajídů sledky. Také toto je prubíř skýká men hodnoty rasy. Rasa, která neobstojíve zkoušce, také skoná a hř íšníci nebo houževnatci a odolně jšíjedinci budou muset vyklidit prostor. A jelikožse tato otá zka týká př edevším potomstva, patř ík tě m, kteř ís tak hrozným zá konem tvrdí, že hř íchy otců se budou mstít ještě v desá tém pokolení. Pravda, která platípouze u pokrevního zloč inu a u rasy. Hř ích proti krvi a rase je dě dič ný hř ích tohoto svě ta a
konec lidské společ nosti. Vpravdě žalostně se př edvá leč né Ně mecko stavě lo prá vě k této otá zce. Co se dě lo k zabrá ně níná kazy našímlá deže ve velkomě stech? Co se dě lalo proti dorá žení ná kazy a mamonizace našeho milostného života? A co k potírá níz toho vyplývající syfilizace lidstva? Odpově ď nejlépe vyplývá nejsná ze z urč eni toho, co se muselo stá t. Tato otá zka se nesmi brá t na lehkou vá hu, nýbržje nutno pochopit, že na jejím ř ešeni zá ležíště stíč i neště stídalších generací, že by mohla být rozhodujícípro celou budoucnost našeho ná roda. Toto pozná nízavazuje k bezohledným opatř ením a zá sahů m. Na špič ku všech úvah musínastoupit př esvě dč ení, aby se v prvníř adě veškerá pozornost celého ná roda zkoncentrovala na toto strašné nebezpeč í, aby si každý jedinec mohl vnitř ně uvě domit dů ležitost tohoto boje. Č lově k mů že skuteč ně pronikavé a č asto i tě žce snesitelné povinnosti a bř ímě př ivést k uskuteč ně nípouze tehdy, kdyžje každému kromě nutnosti zprostř edková n také poznatek nezbytnosti. K tomu však patř ítaké obrovská osvě ta s vylouč ením všech jinak zavá dě jících otá zek dennípotř eby. Ve všech př ípadech, ve kterých se jedná o naplně ni zdá nlivě nemožných požadavků nebo úkolů , se pozornost ná roda musísoustř edit pouze na tuto otá zku, a to tak, jako by od jejího výsledku skuteč ně odviselo jeho bytíč i nebytí. Pouze tak se u ná roda dosá hne skuteč ně obrovských výkonů . Tato zá kladnímyšlenka platíi pro jednotlivé jedince, pokud tito chtě jí dosá hnout velkých cílů . I on bude sto doká zat to v postupných úsecích, i on pak spojísvé veškeré úsilív naplně níurč itého úkolu, a kdyžs ním bude hotov, mů že mu být vytyč en úsek nový. Kdo však nepř ikroč ík rozdě leni dobývané cesty na jednotlivé etapy, které pak budou plá novitě zdolá vá ny za pomoci ostrého shrnutí všech dostupných sil, ten se nikdy nedostane ke koneč nému cíli, nýbržzů stane viset ně kde na cestě , nebo dokonce vedle ní. Toto propracová níse k cíli je veliké umě ni, a vyžaduje vždy nasazeni i té posledníenergie, aby se tato cesta dala krok za krokem zdolat. Prvotním př edpokladem, který je nutnýpro útok na tomto obtížném úseku lidské cesty je, aby se vedenípovedlo př edstavit širokým masá m ná roda prá vě nynízdolá vaný, č i lépe ř eč eno dobývanýdílč íúkol, jako jediný hodný lidské pozornosti, na jehoždosaženízá visívše. Obrovská masa ná roda stejně neníschopna dohlédnout na úplný konec cesty, anižby se vyč erpala a nezač ala pochybovat o jejím smyslu. V urč itém rozsahu bude sledovat cíl, ovšem cestu mů že vidě t pouze po malých úsecích, podobně jako poutník, který snad také zná cíl své cesty, a kterýnekoneč nou silnici také př ekoná sná ze, kdyžsi ji rozdě lí do urč itých úseků , a vypravíse na každou s takovou vervou, jako by to byl samotný cíl celé daleké cesty. Pouze tak se dostane vpř ed, anižby klesal na mysli. Tak se mě la otá zka potírá nísyfilidy vyložit pomocívšech propagandistických prostř edků jako ná rodníúkol, a ne jenom jako ně jakýúkol. Všemi prostř edky se za tímto úč elem mě ly do lidív plném rozsahu vtlouci všechny škody tohoto hrozného neště stí, ažby celýná rod došel k př esvě dč ení, že od ř ešenítéto otá zky odvisívše, jeho budoucnost nebo zá nik. Teprve po takové, byťléta trvajícípř ípravě , bude pozornost a s tím i rozhodnost celého ná roda probuzena do té míry, že bude možné sá hnout i po velmi tě žkých a obě tavých opatř eních, bez nebezpeč íútě ku,
neporozumě nínebo opuště níze strany masy. Neboťk tomu, aby tento mor byl sražen na kolena, bude zapotř ebínesmírných obě tía stejně tak i obrovské prá ce. Boj proti syfilidě vyžaduje boj proti prostituci, proti př edsudků m, starým zvyklostem, proti dosavadním př edstavá m, všeobecným ná zorů m, a v neposlední ř adě i proti prolhané stydlivosti v urč itých kruzích. Prvním př edpokladem k morá lnímu prá vu bojovat proti tě mto vě cem, je umožně níbrzkého provdá níná sledně př ichá zejícígenerace. V pozdním sňatku spoč ívá jižsama o sobě nutnost zachová níjistého zař ízení, které je, a zde se č lově k mů že kroutit jak chce, ostudou lidstva, a zů stá vá zař ízením, které č lově ku, který se ve své skromnosti rá d považuje za vě rný obraz boží, zatraceně nepř ísluší. Prostituce je pohana lidstva, která se nedá znič it morá lními př edná škami, pobožnou žá dostí, atd., nýbržjejíomezenía ná sledné koneč né odstraně ní př edpoklá dá celou ř adu př edpokladů . Prvním z nich je však vytvoř enímožnosti brzkého sňatku., kterýodpovídá lidské př irozenosti, a to př edevším u mužů , neboť žena je zde stejně pouze pasivníč á stí. Jak pomatení, ažnesrozumitelnídnes lidé jsou, lze vyč íst z toho, že lze pomě rně č asto slyšet matky z takzvané "lepší" společ nosti, jak rá dy by pro své dítě nalezly muže, který je "otrkaný", atd. Že je to tak vě tšinou lepší, a ne obrá ceně , a aťsi chudá k dě vč e šťastně najde takového podobného otrkaného Honzíč ka, a dě ti budou zř etelným výsledkem tohoto rozumného manželství. Kdyžse zvá ží, že ještě samo od sebe nastane pokud možno velké omezeníplodnosti, a že př írodě bude zamezeno v př írodníselekci, a že bude samozř ejmě zachová na každá taková odporná bytost, potom opravdu zů stá vá otá zkou, proč ještě taková instituce existuje, a jaký má vů bec smysl. Neníto pak to prostituce sama o sobě ? Hraje zde povinnost vů č i potomstvu vů bec ně jakou roli? A nebo nikdo netuší, jakou kletbu č lově k uvaluje na své dě ti a vnouč ata, díky takovému lehková žnému a zloč innému způ sobu há jeníposledního př írodního zá kona, ale i posledního zá vazku vů č i př írodě ? Takto zdegenerovaly kulturníná rody a pozvolna zanikly. Také manželství nemů že být samoúč elné, nýbržmusísloužit k rozmnožová ni a udržová ni druhu a rasy. Pouze to je jejím smyslem a úkolem. Za tě chto př edpokladů mů že byt její sprá vnost mě ř ena pouze skrze způ sob, kterým splňuje svů j úkol. Jižproto je č asný sňatek sprá vný, dodá vá totižmladé rodině onu sílu, ze která mů že vzejít pouze zdravé a odolné potomstvo. Samozř ejmě , že k jejíexistenci je zapotř ebícelé ř ady sociá lních př edpokladů , bez kterých je brzký sňatek nemyslitelný. Z toho dů vodu nemů že být ř ešenítakové zá važné otá zky rozuzleno bez naléhavých sociá lních opatř ení. Jak velký to má význam, by mě lo být nejzř etelně ji patrné na době , kdy takzvaná "sociá lní" republika svou neschopnostíř ešit bytovou otá zku jednoduše zabrá nila spoustě sňatků m, a tímto způ sobem podpoř ila prostituci. Nesmysl našeho způ sobu rozdě lová níplatů , které nebere žá dnýohled na otá zku rodiny a jejívýživu, je také dů vodem, proč se spousta sňatků vů bec neuskuteč ní. Ke skuteč né likvidaci prostituce se mů že př ikroč it teprve kdyžbude zá sadní změ nou sociá lních pomě rů umožně n dř ívě jšísňatek, nežje nynívšeobecně bě žné. Toto je nejprvotně jšípř edpoklad k ř ešenítéto otá zky. Na druhé straně je nutno z výchovy a ze vzdě lá níodstranit celou ř adu chyb, kterých si dnes nikdo ani
nepovšiml. Př edevším musíbýt do dosavadnívýchovy vnesena vyvá ženost mezi duchovnívýukou a tě lesným posilová ním a otužová ním. To, co se dnes nazývá "gymná zium", je výsmě chem ř eckému vzoru. U našívýchovy se zcela zapomně lo na to, že zdravý duch má sídlit ve zdravém tě le. Byly doby v př edvá leč ném Ně mecku, kdy se o tuto pravdu vů bec nikdo nestaral. Č lově k jednoduše hř ešil na svém tě le a domníval se, že v jednostranné duševní výchově vlastníjistou. Zá ruku velikého ná roda. Omyl, který se zač al mstít dř íve, nežse kdo mohl nadít. Nebyla to ná hoda, že bolševická vlna našla pevnou pů du pod nohama prá vě tam, kde se shromažďovalo hladem a trvalou podvýživou vysílené obyvatelstvo - v Sasku, Porýníapod. Na všech tě chto územích se ani takzvaná "inteligence" nevzmohla na žá dnývá žnýodpor proti židovské ná kaze, a to z jednoho prostého dů vodu: Inteligence byla sama natolik tě lesně vyč erpaná , i kdyžnejen z dů vodu nouze, také spíš z dů vodu špatné výchovy. Výhradně duševní př ístup našívýuky horních vrstev č inítyto neschopné prá vě v č asech, ve kterých o udrženíse, neř kuli pak o prosazeníse nerozhoduje duch, nýbržpě st. V tě lesných troská ch č asto dř ímá podstata osobnízbabě losti. Př espř ílišné zdů razňová ni č istě duchovnívýuky a zanedbá vá nítě lesného výcviku podně cuje v ranném mlá dí poč á tek sexuá lních př edstav. Mlá denec, který je sportem a turnaji veden k železné otužilosti, podléhá potř ebě smyslového uká jeníméně , nežpecivá l, který je krmen výhradně duchovnístravou. Rozumná výchova by na toto mě la brá t ohled. Kromě toho nesmi ztratit nic z oč í, neboťoč eká vá nízdravého mladého muže př ed ženou bude jiné, nežpro př edč asně zkaženého slabocha. Proto musíbýt celá výchova př izpů sobena tomu, aby se volný č as naši mlá deže plně využil prospě šnému zocelová nítě la. Mlá dežnemá prá vo v tě chto letech zahá lč ivě okouně t po okolí, vná šet do naších ulic a kin nebezpeč ía nejistotu, nýbržmě la by po skonč enísvých denních povinnostíupevňovat a zocelovat svou tě lesnou schrá nku, aby v budoucnu nemusela život shledat př íliš poddajným. Toto př ipravit, provést, ř ídit a vést je skuteč ným poslá ním výchovy mlá deže a ne jen pouhé napumpová nítakzvaných vě domosti. Je nutno také zrealizovat př edstavu, že zpracová vá nísvého tě la je vě cí každého jedince. Ve vě cech potomstva a s ním spojenými prohř ešky proti rase neexistuje žá dná svoboda. Zá roveň s výchovou tě la musíbýt nastolen boj proti trá veníducha. Všimně me si dnešních jídelních lístků kin, variet‚a divadel. Č lově k mů že jen tě žko popírat, že to neníta nejlepšístrava pro naši mlá dež. Ve výkladech a na vylepovacích sloupech se pracuje všemi možnými prostř edky, jen aby se př ilá kala pozornost širokých vrstev obyvatelstva. Že to naši mlá deži způ sobuje nenapravitelné škody, musíbýt každému, který mezitím neztratil schopnost vžít se do jejich duše, naprosto jasné. Tato smyslově stísně ná atmosféra vede k př edstavá m a ke vzrušenív době , kdy chlapec pro tyto vě ci ještě nemů že mít naprosto žá dné porozumě ni. Výsledek tohoto způ sobu výchovy se dnes dá na našímlá deži studovat s ne zrovna potě šujícím způ sobem. Je př edč asně vyspě lá a tím zá roveň i př edč asně zestá rlá . Ze soudních síníse obč as na veř ejnost dostá vajíodstrašujícípř ípady, které umožňuji hrů zné pohledy do duševního života naších č trná cti a patná ctiletých. Kdo by se tomu podivoval, že si syfilis vybírá své obě ti i v této vě kové kategorií? A není smutné vidě t, kdyžse vě tšina takových tě lesně slabých, duševně zkažených
mladých lidídostane do manželského svazku s velkomě stskou kurvou? Ne, kdo chce vidě t zá nik prostituce, musív prvníř adě pomoci odstranit její duševnípř edpoklady. Musívymýtit neř á d našímravníná kazy velkomě stské kultury, a sice zcela bezohledně a bez zavá há nípř ed kř ikem a ná ř kem, který tím samozř ejmě bude způ soben. Pokud nevytá hneme naši mlá dežz bahna jejího dnešního okolí, utopíse v ně m. Kdo tyto vě ci nechce vidě t, podporuje je, a stá vá se spoluviníkem na pomalém prostituová nínašíbudoucnosti, která zá visípouze na našípř íštígeneraci. Toto oč išťová nínašíkultury by se mě lo vztahovat na skoro všechny oblasti. Divadlo, umě ni, literatura, kino, tisk, plaká ty a výlohy je nutno oč istit od projevů uhnívajícího svě ta, a postavit je do morá lních služeb stá tu a kultury. Veř ejný život musíbýt osvobozen od smradlavého parfému moderní erotiky, stejně jako od každé nemužsky ostýchavé neupř ímnosti. U všech tě chto vě címusíbýt vytýč en smě r a cíl, s př ihlédnutím na zachová nízdravínašeho ná roda ohledně tě la i duše. Prá vo osobni svobody zde ustupuje př ed povinnostízachová ní našírasy. Teprve po provedenívšech tě chto opatř enímů že být zahá jen zdravotníboj proti samotné ná kaze s urč itými vyhlídkami na úspě ch. Avšak i v tomto př ípadě nesmí býti použito polovič atých opatř ení, nýbrži zde se bude muset př istoupit k nejtvrdším a nejpronikavě jším rozhodnutím. Je polovič atostíochraňovat nevyléč itelně nemocné lidi, kteř ímohou neustá le ná kazu př ená šet na zbytek zdravého obyvatelstva. Odpovídalo by to humanitě , kdy, abychom neublížili jednomu, nechá me radě ji zemř ít sto dalších. Požadavek, aby bylo defektním lidem zabrá ně no v plozenídalších defektních potomků , je požadavkem nejzdravě jšího rozumu a znamená ve svém soustavném prová dě nínejhumá nně jšípoč in lidstva. Ušetř ítrá penímiliónů m nešťastných, a ve svých dů sledcích povede ke stoupajícímu ozdravová nívů bec. Rozhodnost zakroč it v tomto smě ru také postaví do cesty př eká žku dalšímu šíř enípohlavních nemoci. Neboťzde se bude muset, bude-li to zapotř ebí, př ikroč it k nemilosrdnému oddě lenínevyléč itelně nemocných. Pro nešťastně postižené je to sice barbarské opatř ení, avšak pro stá vajícía budoucí svě t je to požehná ním. Doč asná bolest jednoho stoletímů že a také vykoupí tisícileté utrpení. Boj proti syfilidě a jejíprů vodkyni prostitucíje jedním z nejukrutně jších úkolů lidstva. Nejukrutně jších proto, že se př itom nejedná o vyř ešeníjednoho úkolu, nýbržo odstraně nícelé ř ady škod, které dá vajípodně t k ná sledným fenoménů m této ná kazy. Neboťonemocně ni tě lesné schrá nky je zde pouze dů sledkem onemocně nímorá lních, sociá lních a rasových instinktů . Pokud se tento boj z dů vodu pohodlnosti, č i snad zbabě losti nevybojuje, mů že si č lově k po 500 letech prohlédnout dotyč né ná rody. Vě rných podob bohů naleznete, anižbyste se chtě li rouhat, jen velmi má lo. Jak se však č lově k ve starém Ně mecku pokoušel vypoř á dat s touto ná kazou? Po prozkoumá níz toho vyplyne skuteč ně zarmucujícíodpově ď . Ve vlá dních kruzích byly zcela jistě př íšerné škody této nemoci zná my, avšak její dů sledky zř ejmě nebyly zcela sprá vně domyšleny. V samotném boji proti ni vlá da selhala a př istoupila namísto k radiká lním reformá m radě ji ke smě šným opatř ením. Okolo nemoci se doktorovalo kolem dokola, a př íč ina se nechá vala př íč inou. Jednotlivé prostitutky byly podrobeny zdravotníkontrole, byly prohlédnuty, jak jen
to v té době bylo možné a v př ípadě zjiště ného onemocně níbyly strč eny do ně jakého lazaretu, ze kterého byly, po zevně provedeném vyléč enívypuště ny na dalšílidi. Byl samozř ejmě zaveden "ochranný paragraf", podle kterého hrozila nakažené, nebo ne zcela vyléč ené osobě pokuta za pohlavnístyk. Takové opatř eníje samozř ejmě sprá vné, avšak v praxi opě t skoro naprosto selhalo. Prvně to bude žena, která je tímto neště stím postižena, a to jižz dů vodu naší, nebo lépe její výchovy. Každá zř ejmě ve vě tšině př ípadech odmítne svě dč it proti zvrhlému zlodě ji jejího zdraví, cožse vě tšinou dě je za trapných prů vodních okolností, a nebude se chtít nechat vlá č et po soudních budová ch. Prá vě jíto nenínic platné, ona bude ve vě tšině př ípadech ta nejvíce potrefená , vždyťji stíhá opovrženíjejího bezcitného okolípř ece daleko více, nežby tomu v tomto př ípadě bylo u muže. A koneč ně si př edstavte tu situaci, kdy by nositelem této nemoci byl jejíchoť. Zažalovala by ho? Nebo co by pak mě la dě lat? U muže k tomu př ichá zíještě ta skuteč nost, že velice č asto této ná kaze vbě hne do cesty pod vlivem nemalého požitíalkoholických ná pojů , neboťv tomto stavu nenís to, zcela sprá vně odhadnout kvalitu své "vyvolené", cožje u nemocných prostitutek velmi dobř e zná mo, a neustá le je to podně cuje lovit muže prá vě v tomto ideá lním stavu. Výsledkem pak je, že si posléze tento nemile př ekvapený i př es nejusilovně jšívzpomíná nínemů že vybavit svou milosrdnou obšťastňující prů vodkyni, cožnikdo v takovém mě stě jako Berlín č i Mnichov nemů že považovat za žá dnýdiv. K tomu ještě př ichá zífakt, že se vě tšinou jedná o ná vště vníky z venkova, kteř íbeztak zcela bezradně propadnou kouzlu velkomě sta. Koneč ně však, kdo mů že vě dě t zda je zdravý č i nemocný? Neexistuje snad dostatek př ípadů , kdy zdá nlivě vyléč ený opě t onemocnía způ sobístrašnou pohromu, anižby to zprvu býval tušil? A tak je praktickýúč inek této ochrany zá konným postihem zavině né ná kazy ve skuteč nosti roven nule. To samé platíi o prohlídká ch prostitutek, a koneč ně i léč eníje i dnes stá le ještě nejisté a pochybné. Jisté je pouze jedno, že ná kaza se př es všechna opatř eníšíř ístá le dá le. Tím je co nejpř esvě dč ivě ji potvrzena jejich neúč innost. Neboťvše, co bylo kromě toho ještě uč ině no, bylo stejně tak nedostač ující, jako i smě šné. Duševníprostitucíná roda se nezabrá nilo, nedě lalo se ani nic proti jejímu zamezení. Kdo tíhne k tomu brá t tyto vě ci na lehkou vá hu, ten by si mě l prostudovat statistické podklady o šíř enítéto zá keř né ná kazy, srovnat jejíná rů st bě hem posledních sto let a domyslet si jejídalšírozkvě t. A č lově k by musel mít intelekt osla, aby mu z toho po zá dech nepř ebě hlo nepř íjemné zamrazeni! Slabost a polovič atost, s jakou se ve starém Ně mecku př istupovalo k tomuto strašnému úkazu, lze hodnotit jako zř etelné znamenírozkladu jednoho ná roda. Pokud se nedostavísíly k boji za své vlastnízdraví, zaniká prá vo na život v tomto svě tě vě č ného boje. Ná ležípouze silnému "celku", a ne slabé "polovič atosti". Jedním z nejzř etelně jších znamenírozkladu staré ř íše bylo pomalé klesá ní všeobecné kulturníúrovně , př ič emžkulturou nemá m na mysli to, co se dnes označ uje slovem civilizace. Ta se naopak zdá být velkým nepř ítelem skuteč né duchovnía životníúrovně . Jižod př elomu stoletíse do našeho umě nízač al vkrá dat prvek, který byl do té
doby zcela nezná mý a cizí. Zajisté existovaly i v dř ívě jších dobá ch poklesky vkusu, ovšem zde se spíše jednalo o umě lecká vykolejení, kterým ná sledné generace př isoudily alespoň jakous takous hodnotu, nežo úpadkové ažchoromyslné výtvory, které s umě ním nemajíjižnic společ ného. V nich se zač al kulturně zrcadlit, samozř ejmě teprve pozdě ji lépe zř etelnýpolitický rozklad. Bolševické umě níje jediná možná kulturníforma života a duševního výrazu bolševizmu jako takového. Komu to př ijde podivné, ten aťse podívá na umě níšťastně zbolševizovaných stá tů , a s hrů zou se sezná mís chorobnými výstř elky zubožených chudá ků , které zná me od př elomu stoletípod pojmy kubismus a dadaismus, které jsou tam obdivová ny jako oficiá lnístá tně uznané umě ní. Také bě hem krá tkého trvá ní bavorské Republiky rad se objevil tento fenomén. Jižzde se dalo spatř it, jak všechny oficiá lníplaká ty, propagač níkresby v noviná ch, atd. v sobě nesly zná mku nejenom politického, nýbrži kulturního rozkladu. Tak jak byl ještě př ed šedesá ti lety jen tě žko myslitelnýpolitický rozvrat dnešní velikosti, o kulturním poli vů bec nemluvě , tak se jižod roku 1900 zač al odrá žet ve futuristických a kubistických výtvorech. Př ed šedesá ti lety by výstava takzvaných dadaistických "zá žitků " byla naprosto nemyslitelná a jejípoř adatel‚by skonč ili v ústavu pro choromyslné, zatímco dnes dokonce př edsedajíumě leckým svazů m. Tehdy se tento mor nemohl vyskytnout, nebot" by to nedopustilo jak veř ejné míně ní, tak ani stá t. Protože úkolem stá tnísprá vy je nedopustit, aby ná rod byl vydá vá n do spá rů duševního šílenství. U ně č eho takového by však jednoho dne musel podobnývývoj zá konitě skonč it. Totižtoho dne, kdy by tento druh umě ní zač al odpovídat obecnému vnímá ní, by došlo k zá važná př emě ně lidstva. Započ al by zpě tnývývoj lidského mozku, jehožkonec by se snad ani nechtě l domyslet Jakmile si č lově k z tohoto hlediska uvě domívývoj našeho kulturního života za posledních 25 let, s hrů zou zjistí, jak moc jsme do tohoto zpě tného vývoje zapleteni. Všude kolem sebe nará žíme na semena, které způ sobuji vznik bujné vegetace, která našíkulturu dř ív nebo pozdě ji zcela zardousí. Také v nich se dá spatř it znamenírozkladu pomalu uhnívajícího svě ta. Bě da ná rodů m, které již nejsou schopny být pá nem této choroby! Tato onemocně ni lze v Ně mecku vidě t v podstatě ve všech oblastech umě nía kultury vů bec. Zdá se, jako by všude jižbyl př ekroč en nejvyššíbod a vše spě lo ke koneč nému zá niku. Divadlo pokleslo oč ividně nejníže a kdyby se proti prostitucí umě nínepostavila alespoňdvornídivadla, jistě by tehdy byla, coby kulturnífaktor, beze zbytku vyř azena. Pakliže by se odhlédlo od tě chto a pá r dalších výjimek, nabyla by estrá dnívystoupeni na jevištích asi takové míry, že by pro ná rod ztratilo smysl vů bec je navště vovat. Bylo smutným znamením vnitř ního rozkladu, že nebylo možno mlá deždo tě chto takzvaných "umě leckých dílen" posílat, cožse zcela nestydatě dá valo na vě domívšeobecným panoptickým varová ním: "Mlá deži nepř ístupno!" Na tě chto místech by se mě la zavést taková preventivníopatř ení, aby v první ř adě sloužila k výchově mlá deže, a ne k obveselová nístarých, znudě ných vrstev obyvatelstva. Co by asi ř ekli všichni velcídramatikové všech dob na taková opatř ení, a hlavně co by ř ekli okolnostem, které k tě mto opatř ením vedly? Jak by se
asi rozhoř č il Schiller, jak by se rozhoř č eně odvrá til Goethe! Ale samozř ejmě , č ím jsou Schiller, Goethe nebo Shakespeare proti dnešním hrdinů m moderníně mecké poezie, staré onošené a př ežité - př ekonané zjevení. Neboťnejcharakteristič tě jšína této době je to, že neprodukuje pouze ještě víc špíny, ale že zá roveňposkvrňuje všechny skuteč né veliká ny minulosti. To jsou ostatně úkazy, které lze vidě t vždy v takových dobá ch. Č ím podlejšía hanebně jší jsou projevy doby a jejich souč asníků , tím víc jsou nená vidě ni svě dkové ně kdejší slá vy a velikosti. V tě chto dobá ch by tito lidé nejradě ji podobné vzpomínky na minulost lidstva zprovodili ze svě ta,aby zamezením možnosti srovná nímohli vlastníkýč zamě ňovat za umě ní. A proto č ím ubožejšía bídně jšíje každá nová instituce, o to víc usiluje o vymazá nístop minulých č asů . Toto v žá dném př ípadě neplatípouze pro nové úkazy na poli všeobecné kultury, nýbrži pro ty na poli politickém. Nová revoluč níhnutíbudou staré formy nená vidě t o to více, č ím podř adně jšíjsou sama. I zde lze spatř it, jak se touha nechat zazá ř it vlastníkýč jako ně co pozoruhodného, mů že změ nit v nená vist proti hodnotně jšímu dobru minulých č asů . Dokud bude např íklad žít historická vzpomínka na Friedricha Velikého, mů že Friedrich Ebert pouze vyvolá vat podmíně ny úžas. Hrdina od Sanssousi je v porovná ni k bývalému výč epnímu z Brém asi jako slunce k mě síci. Teprve kdyžslunce zapadne, zač ne mě síc svítit. Proto je také nená vist všech novolunílidstva vů č i stá licím pochopitelná . Bě hem politického života se tyto nuly, kdyžužjim osud doč asně vhodído klína moc, snaží nejenom s neúnavnou horlivostíposkvrňovat a špinit minulost, nýbržse i vyhýbat vně jšími prostř edky všeobecné kritice. Jako př íklad zde mů že platit vydá nízá kona na ochranu republiky nové Ně mecké ř íše. Jakmile se ně jaká nová myšlenka, uč ení, nový svě tový ná zor a nebo politické, č i hospodá ř ské hnuti snažípopírat minulost, pomlouvat ji a znevažovat ji, je nutné se jižpř ed tímto popudem mít dobř e na pozoru. Vě tšinou je dů vodem k takové nená visti jejich vlastníméně cennost, nebo ně jakývlastníšpatnýúmysl. Skuteč ně požehnaná obroda lidstva bude vždy a stá le zač ínat stavě t tam, kde konč íposlední dobrý zá klad. Nebude se stydě t př ed použitím starých dobrých stá vajících pravd. Vždyťcelá lidská kultura a č lově k sá m jsou pouze výsledkem jednoho dlouhého vývoje, ke kterému každá generace př iložila a zasadila svů j stavebníká men. Smysl a úč el revolucípak nenístrhnout nará z celou budovu, nýbržodstranit špatně zasazený a nehodícíse ká men a na uvolně né místo zasadit nový a vhodně jší. Pouze tehdy se pak dá a smíhovoř it o pokroku lidstva. V jiném př ípadě svě t nikdy nevyjde z chaosu. Jinak by každé generaci ná leželo prá vo odmítnutí minulosti a tím i př edpoklad smě t vlastnípracíznič it veškeré hodnoty minulosti. Na stavu našícelé př edvá leč né kultury nebyla nejsmutně jšípouze naprostá impotence umě lecké a všeobecné kulturnítvů rč ísíly, nýbrži nená vist, se kterou byla znevažová na vzpomínka na velkou minulost. Skoro ve všech umě leckých oblastech, př edevším pak v divadle a literatuř e se poč á tkem stoletízač aly, na úkor haně ných a znevažovaných klasiků , prosazovat nové méně významně jšísmě ry. Jako by tato doba zahanbujícíméně cennosti mohla vů bec ně co př ekonat. Avšak z této snahy upř ít souč asnosti minulost vychá zely jasně a zř etelně na povrch špatné úmysly tě chto apoštolů budoucnosti. Jižz toho se mě lo rozpoznat, že se zde
nejedná o nové, byťšpatné kulturnípojetí, nýbržže se jedná o proces nič ení zá kladů samotné kultury, za úč elem pokud možno co nejvě tšího poblá zně ní zdravého umě leckého vnímá nía duchovnípř ípravy politického bolševizmu. Neboť pokud je periklejské obdobízosobně no Parthenónem, pak je bolševická př ítomnost zobrazena kubistickým úšklebkem. V této souvislosti je nutno pouká zat na opě t zř etelnou zbabě lost č á sti našeho ná roda, který mě l být na zá kladě své výchovy a své pozice povinen vytvoř it frontu proti této kulturnípotupě . Ze samého strachu př ed kř ikem bolševických kulturních apoštolů , kteř íprudce napadli každého, kdo v nich nechtě l rozpoznat korunu tvorby, a nazvali ho zpá teč nickým šosá kem, se zř ekli jakéhokoliv vá žného odporu, a podrobili se, jak to tak vypadá , nevyhnutelnému. Č lově k zač al mít doslovně strach př ed tě mito pološílenci a podvodníky nevá žícími si minulosti. Jako kdyby bylo ostudou neporozumě t produktů m duševních degenerá tů č i prohnaných podvodníků . Tito apoštolové umě nímě li samozř ejmě velmi jednoduchýprostř edek, kterým se snažili stvrdit svů j nesmysl jako bů hvíjak úžasnou vě c. Př edstavovali každou nesrozumitelnou a zř etelně pomatenou vě c jako takzvanývnitř níprožitek př ekvapené souč asnosti. Takto laciným způ sobem jiždopř edu znemožnili vě tšině lidíjakýkoliv odpor. Neboťo tom, že by i toto mohl být vnitř níprožitek se nedalo pochybovat. Pochybovat se však dalo o tom, zda je př ípustné př edklá dat zdravé veř ejnosti takovéto halucinace duševně chorých nebo zloč inců . Díla Moritze von Schwind nebo Bocklizia byla také vnitř ním prožitkem, avšak od umě lců s nadá ním od Boha, a ne od ně jakých šašků . Zde se dala skuteč ně vysledovat bidná zbabě lost naši takzvané inteligence, které se vykrucovala z jakéhokoliv skuteč nému odporu proti tomuto zamoř ová ní zdravého instinktu našeho ná roda a radě ji to nechala na ně m, aby se s tímto drzým nesmyslem vyrovnal jak jen chce. Aby neplatil za amatérského pošetilce, smíř il se č lově k s každým výsmě chem umě ní, aby koneč ně znejistě l př i srovná vá nídobrého se špatným. Všechno to byla znamenízhoršujících se pomě rů . Jako pová žlivé znameníje nutno zdů raznit i ná sledující: v devatená ctém stoletízač ala naše mě sta stá le více ztrá cet charakter kulturních center, a poč ala klesat k pouhým lidským sídlištím. Malá svá zanost se svým rodiště m, která je typická pro dnešnímě stský proletariá t, je ná sledkem toho, že se zde skuteč ně jedná pouze o doč asné místo pobytu a o nic jiného. Dílem to souvisís č astou změ nou bydliště zapř íč ině nou sociá lními podmínkami, které č lově ku neumožňujívytvoř it si skuteč nou vazbu ke svému mě stu. Na druhé straně je nutno hledat př íč inu ve všeobecně kulturní bezvýznamnosti a chudobě našich souč asných mě st. Avšak v č asech osvobozeneckých vá lek byla ně mecká mě sta menšínejenom co do poč tu, nýbrži svou velikostí. Tě ch pá r skuteč ných velkomě st bylo vě tšinou rezidencemi a jako taková mě la sama o sobě jižurč itou kulturníhodnotu a vě tšinou také urč itýumě lecký vzhled. Tě ch pá r mě st s více nežpadesá ti tisíci obyvateli byla oproti dnešním mě stů m se stejným poč tem obyvatel ohledně hospodá ř ských a kulturních pokladů mnohem bohatších. KdyžMnichov dosá hl šedesá ti tisíc obyvatel, byl jižadeptem na to, stá t se jednou z prvních kulturních dílen. Dnes tohoto poč tu dosá hla, pokud ho tedy jiždá vno nepř ekroč ila, skoro každá dě lnická
osada, ovšem vě tšinou bez jakéhokoliv vlastního skuteč ného významu. Pouhé nahromadě níobytných a ná jemních kasá ren, nic více. Jak mů že př i takové bezvýznamnosti vzniknout jaká koliv bližšívazba na podobné místo, je mi zá hadou. Tě žko bude mít ně kdo bližšívazbu na místo, které nemů že nabídnout nic víc, než jakékoliv jiné, kterému chybízná mka jakékoliv individuality, a ve kterém se č lově k trapně vyhýbá všemu, co by jen zdaleka mohlo př edstavovat umě ní. Ale jako by to nestač ilo, zač íná i ve velkomě stech se stoupajícítendencí př ibývat poč et obyvatelstva, které je stá le chudšívšech skuteč ných umě leckých hodnot. Velkomě sta vypadajíč ím dá l tím opotř ebovaně ji a vyzař ujíúplně stejný obraz, byťve vě tším rozsahu, jako ony malé chudé tová rníosady. To, co nová doba př inesla kulturnímu obrazu našich velkomě st, je naprosto nevyhovující. Všechna naše mě sta žijíze slá vy a pokladů minulosti. Odmysleme si např íklad ze souč asného Mnichova vše, co bylo postaveno za vlá dy Ludwiga I., a s hrů zou zjistíme, jak chudýbyl od té doby př írů stek významných umě leckých dě l. A to samé platípro Berlín a vě tšinu dalších mě st. Ještě podstatně jšívšak je ná sledující. Naše dnešnívelkomě sta nemajížá dné pomníky ovlá dajícícelkovýmě stskýobraz, které by mohly promlouvat jako skuteč né symboly celé doby. To však bylo bě žné ve starově kých mě stech, kdy skoro v každém byl postaven zvlá štnímonument jejich hrdosti. Charakteristika antických mě st nespoč ívala v soukromých budová ch, nýbržve veř ejných pomnících, které nebyly urč eny pro okamžik, nýbržpro vě č nou slá vu. Neboťv nich se neodrá želo bohatstvíjedince, ale velikost a význam veř ejnosti. Tak vznikaly pomníky, které velmi dobř e plnily úč el zprostř edková vat jednotlivým obyvatelů m daným způ sobem spojeni s jejich mě stem, cožná m dnes mnohdy př ijde skoro nesrozumitelné. Neboťto, co vidě l, nebyly ani tak chudé domy soukromých majitelů , jako spíš velkolepé stavby celé společ nosti. Oproti nim se pak obytnýdů m stá val skuteč ně pouze nepodstatnou podružností. Ažkdyžse porovnajípomě ry rozmě rů antických stá tních staveb s tehdejšími obytnými budovami, pak teprve č lově k porozumítomu, proč kladli na prvnímísto zdů razně níprincipů veř ejných staveb. Tě ch pá r strmých kolosů , které dnes obdivujeme ve zř íceniná ch a vykopá vká ch starého antického svě ta, nejsou bývalé obchodníbudovy, nýbržsvatyně a stá tnístavby. Tedy díla, jejichžmajiteli byla široká veř ejnost. Dokonce v samotném lesku Ř íma pozdnídoby nebyly na prvních místech vily a palá ce jednotlivých obč anů , nýbržsvatyně a vř ídla, stadiony, cirky, akvadukty, baziliky, atd., které patř ily stá tu a tedy všemu lidu. Dokonce ještě germá nský stř edově k zachová val tuto vedoucízá sadu, i kdyžza zcela jiného umě leckého pohledu. To co ve starově ku bylo vyjá dř eno v Akropoli nebo Pantheonu, zahltilo se nynído formy gotických katedrá l. Jak ohromně pů sobily tyto monumentá lnístavby oproti malému hemženíživnostenských, dř evě ných, nebo cihlových staveb stř edově kého mě sta. Byly a stá le ještě jsou. Symboly, které urč uji charakter a obraz daného místa, i kdyždnes vedle nich vyrů stajístá le vyšší ná jemné kasá rny. Munster, Rathuser a Schrannenhallen tvoř íjako ochranné vě že viditelné symboly pojetí, jehožzá klady odpovídajízase jen antice. Jak smě šný je však dnešnívztah mezi stá tními a privá tními stavbami. Pokud by osud Ř íma mě l postihnout Berlín, mohli by naši potomci coby obdivuhodná díla našídoby, charakterizujícínašíkulturu, obdivovat leda pá r židovských ná kupních
domů a hotelů ně kolika společ ností. Jen aťč lově k porovná hrů znýrozpor, který vlá dne mezi ř íšskými stavbami, finanč ními hospodá ř skými stavbami, a to dokonce v takovém mě stě jako je Berlín. Také vynaklá dané sumy pro stá tnístavby jsou vě tšinou skuteč ně smě šné a nepostač ující. Nestavíse stavby do budoucnosti, nýbržvíce pro momentá lní potř ebu. Ně jaká vyššímyšlenka tu bohužel nenízastoupena. Berlínský zá mek v době jeho zbudová níbyl ve vztahu k př ítomnosti dílem poně kud jiného významu, nežnapř íklad nová knihovna. Zatímco jediný vá leč ný kř ižník př edstavuje hodnotu více nežšedesá ti miliónů , byla na prvnímonumentá lnístavbu Ř íšského sně mu, který mě l být postaven na vě ky, schvá lena ani ne polovina. A kdyžpř išla k rozhodnutíotá zka vnitř ního vybavení, hlasoval vysokýdů m proti použitíkamene a poruč il obložit stě ny sá drou. Tentokrá t se parlamentá ř i kupodivu zachovali sprá vně . Sá drové hlavy také nepatř ímezi kamenné zdi. Tak chybínašim souč asným mě stů m př eč nívajícísymbol ná rodnípospolitosti, a proto se č lově k nemů že divit, že ve svých mě stech žá dný symbol vidě t nemohou. Musídojít ke zpustošení, které se svou neteč nostídnešních obyvatel velkomě sta prakticky projevína osudu jejich mě sta. I toto je znamením našíupadajícíkultury a našeho všeobecného rozvratu. Doba se dá víve své neúč elnosti, nebo lépe ř eč eno ve službě peně z. Potom se ale č lově k také nesmídivit, kdyžpod vlá dou takového božstva nezbývá místo pro žá dné bohatýrství. Dnešnísouč asnost pouze sklízíto, co zasila naše minulost. Všechny tyto znaky rozkladu jsou v posledníř adě pouze dů sledky nedostatku urč itého, jednotně uznaného svě toná zoru, stejně jako z toho vyplývajícívšeobecné nejistoty v hodnoceni a postoji k jednotlivým zá sadním otá zká m doby. Př itom je vše, poč ínaje výchovou, polovič até a vá havé, dě síse zodpově dnosti a konč íve zbabě lém trpě níuznaných chyb. Humanitnípomatenost se stá vá módou a zatímco č lově k podléhá výstř elků m a šetř i jedince, je obě tová na budoucnost miliónů . Jak dalece ná s zasahuje všeobecná rozervanost ukazuje pozorová ni př edvá leč ných religiózních pomě rů . I zde je jižu velké č á sti ná roda dá vno ztracena valná č á st jednotného a úč inného svě toná zorového př esvě dč enía víry. Př itom př íslušníci církve, kteř íz níoficiá lně vystoupili, hraji menšíroli, nežti naprosto lhostejní. Obě hlavni ná boženské vyzná nív Asii a Africe zachová vajímise, aby př ivedli nové př ívržence jejich viry. Je to č innost, která vykazuje př edevším u mohamedá nské víry, oproti jejich výpadů m, pouze velice skromné úspě chy. Evropa však ztrá címilióny a dalšímilióny svých vnitř ních př ívrženců , kteř íjsou církevnímu životu buďto naprosto cizí, nebo si jdou svou vlastnícestou. Ná sledky toho nejsou př edevším v mravním ohledu nikterak př íznivé. Pozoruhodný je zde i stá le prudšíboj proti dogmatickým zá kladů m jednotlivých církví, bez kterých by ale praktická existence lidstva bez ná boženské víry na tomto svě tě nebyla myslitelná . Široká masa obyvatelstva se nesklá dá z filozofů . Avšak prá vě pro masu je víra č asto vů bec jediným podkladem pro morá lnísvě toná zor. Rů zné ná hražkové prostř edky se neproká zaly jako moc úspě šné, takže by jimi asi jen tě žko šlo nahradit nyně jšíná boženské vyzná ní. Pokud však má ná boženská víra a uč enískuteč ně oslovovat široké vrstvy, pak je naprostá autorita obsahu této víry zá kladem každé úč innosti. To, č ím je pro všeobecný život př íslušný životnístyl,
bez kterého by zajisté rozumně a chytř e žilo statisíce vysoce postavených lidí, ale milióny dalších však ne, tím jsou pro stá t prá vě jeho zá kladníprincipy a pro př íslušnou víru jejídogmata. Teprve pomocítoho je kolísavá a nekoneč ně vyklá daná , č istě duchovnímyšlenka jasně vytyč ena a je jídá na urč it forma, bez které by jínikdo nevě ř il. V jiném př ípadě by myšlenka nepř erostla př es metafyzickou př edstavu, nebo krá tce ř eč eno př es filosofické míně ní. Ú tok proti dogmatů m se velmi podobá boji proti všeobecně zá konným podkladů m stá tu. A tak jako stá t zahyne v naprosté stá tníanarchii, tak i církev skoná pod ná tlakem ná boženského nihilizmu. Pro politika však nesmíbýt odhad ceny toho daného ná boženstvíurč ová n ani tak skrze jeho nedostatky, jako spíš skrze kvalitu jejízjevně kvalitně jšíná hražky. Pokud však tato bude chybě t, mů že stá vajícínič it pouze šílenec, nebo zloč inec. Samozř ejmě , že nemalou vinu na tě chto ne zrovna potě šujících okolnostech nesou ti, kteř ípř íliš zatížili ná boženské př edstavy č istě pozemskými zá ležitostmi a kteř íažpř íliš č asto vyvolá vajíkonflikt s takzvanou exaktnívě dou. Vítě zstvína tomto poli však způ sobíná boženstvív oč ích všech tě ch, kteř íse nedoká zali př enést př es č istě vně jšívě domosti, obrovské škody. Nejhoršíjsou však zpustošení, která jsou zavině na zneužitím ná boženského př esvě dč eni k politickým úč elů m. Má lo by se skuteč ně co nejostř eji vystupovat proti oně m nuzným šmeliná ř ů m, kteř ípovažujíná boženstvíza prostř edek jejich politických, lépe ř eč eno obchodních služeb. Tito drzíprolhanci vyř vá vajílíbezným hlá skem do svě ta své ná boženské vyzná ní, aby je dobř e slyšeli ostatníhř íšníci. Avšak ne že by snad za víru v př ípadě nutnosti obě tovali svů j život, ale naopak, aby mohli lépe žít. Kvů li jediné politické machinaci př íslušné hodnoty by zaprodali celou jejich víru. Za deset parlamentních mandá tů by se spojili s marxistickými nepř á teli jakéhokoliv vyzná ní, a za jedno ministerské kř eslo by vstoupili do sňatku s ďá blem, pokud jim tento ještě nezaplašil zbytek jejich dobrých mravů . Pokud mě l ná boženský život v př edvá leč ném Ně mecku pro mnohé nepř íjemnou př íchuť, dala se př ipsat prá vě tomuto zneužívá ní, které bylo provozová no jednou takzvanou "kř esťanskou" stranou, stejně jako drzostí, se kterou se pokoušeli spojovat katolickou víru s politickou aktivitou. Podsouvá níbylo dopuště ním, které snad ně kolika budižknič emů m př ineslo parlamentnímandá ty, avšak církvi př ineslo pouze újmu. Výsledky však nese celý ná rod. Neboťdů sledky způ sobené ochabnutím ná boženského života dopadajíprá vě v č ase, kdy zač alo povolovat a vrá vorat beztoho i vše ostatní, a kdy hrozízhroucení dochovaných zá kladů mravů a morá lky. Také to byly rá ny a trhliny na našem ná rodním tě le, které nebyly nebezpeč né, pokud nenastalo ně jaké dalšízvlá štnízatíženi. Avšak stá valy se neště stím, když tíhou velkých udá lostínabyla otá zka vnitř nístability ná roda podstatného významu. Stejně tak na politickém poli nemohly pozornému oku uniknout vady, které v př ípadě , že v brzké době nedojde k výraznému zlepšení, č i změ ně , musívést a také povedou k ná slednému rozkladu ř íše. Bezcitnost ně mecké zahranič nía vnitř ní politiky byla zř etelná každému, kdo úmyslně nechtě l být slepým. Kompromisní hospodá ř stvíse zdá lo být nejvíce podobno bismarckskému pojetí, aby "politika byla umě ním možností". Avšak mezi Bismarkem a pozdě jším ně meckým
kancléř em byl malý rozdíl. Ten toho prvního opravňoval vyjá dř it se takto o charakteru politiky, zatímco stejná vyjá dř eníz úst jeho ná sledovníka muselo vyznít ve zcela jiném významu. NeboťBismark touto vě tou chtě l pouze naznač it, že k dosaženíurč itého politického cíle je nutno nasadit všechny možnosti, resp. že je nutno jednat dle všech možností. Ná sledovníci však v tomto vyjá dř enívidě li slavnostnízproště ni se všech potř eb mít vů bec ně jaké politické úmysly, č i dokonce ně jaké cíle. A toto vedeníř íše oné doby také žá dné politické cíle nemě lo. Vždyťk tomu chybě ly nutné př edpoklady urč itého svě toná zoru, stejně jako ujasně ní vnitř ních vývojových zá konů politického života vů bec. Nebylo má lo tě ch, kteř íhledě li pochmurně tímto smě rem a ostř e kritizovali bezplá novitost a bezmyšlenkovitost ř íšské politiky, kteř ítedy dobř e rozeznali vnitř níslabost a dutost. Avšak byli to pouze outsideř i politického života. Oficiá lní vlá dnímísta ignorovala poznatky jistého Houstona Stewarda Chamberlaina stejným způ sobem, jakým se to dě je i dnes. Tito lidé jsou př íliš hloupí, nežaby mohli samostatně př emýšlet, a př íliš namyšlení, nežaby se potř ebné nauč ili od jiných. Vě č ná pravda, která jižOrenstierna př imě la zvolat: "Svě t je ř ízen pouze malým zlomkem moudrosti". Moudrosti, ze které každý ministerský rada ztě lesňuje pouze jediný atom. Od té doby, co se Ně mecko stalo republikou, to však jižneplatí. Vždyťproto je také zá konem na ochranu republiky zaká zá no ně č emu takovému vě ř it, nebo ně co takového dokonce vyslovovat. Orenstiern mě l také ště stí, že žil již tehdy, a ne dnes v této povedené republice. Jako nejslabším momentem byla jižpř ed vá lkou rozpozná na instituce, která mě la ztě lesňovat sílu ř íše: Parlament, Ř íšskýsně m. Zbabě lost a nezodpově dnost se zde družili naprosto dokonalým způ sobem. Jednou z bezmyšlenkovostí, kterou je dnes slyšet pomě rně č asto, je, že parlamentarismus v Ně mecku zklamal "jižod dob revoluce". Je zde vytvá ř eno zdá ní, jako by tomu snad př ed revolucíbylo jinak. Ve skuteč nosti nemů že tato instituce pů sobit jinak, nežzhoubně . A to dě lala jižv době , kdy vě tšina s klapkami na oč ích ještě nic nevidě la, nebo nechtě la vidě t. Neboťže bylo Ně mecko rozvrá ceno, za to mů žeme nemalým dílem podě kovat prá vě této instituci. Avšak za to, že tato katastrofa nenastala jiždř íve, nemů že platit za zá sluhu Ř íšského sně mu. Za to je nutno podě kovat odporu, který se v dobá ch míru vzepř el proti č innosti tě chto hrobníků ně meckého ná roda a Ně mecké ř íše. Z bezpoč tu zhoubných škod, které tato instituce př ímo č i nepř ímo napá chala, bych chtě l vyzdvihnout pouze jednu pohromu, která nejvíce odpovídá vnitř ní podstatě této nejnezodpově dně jšíinstituci všech dob. A sice př íšerná polovič atost a slabost politického vedeníř íše smě rem ven i dovnitř . Vše, co ně jakým způ sobem podléhalo vlivu tohoto parlamentu bylo polovič até, aťse na to č lově k dívá jak chce. Polovič atá a slabá byla spojenecká politika ř íše smě rem ven. Místo aby byl zachová n mír, smě ř ovalo se bez zá bran k vá lce. Polovič atá byla polská politika. Podně covalo se, namísto aby se vá žně zakroč ilo. Výsledkem nebylo ani vítě zství ně mectví, ani usmíř eni s Polskem, zato ale nepř á telstvís Ruskem. Polovič até bylo ř ešeníalsasko-lotrinské otá zky. Místo aby se tvrdou pě stí jednou provždy rozdrtila hlava francouzské hydry a Sasku byla př izná na stejná prá va, neudě lalo se ani jedno z toho. Ani to nebylo možné, vždyťv ř adá ch nejvlivně jších stran př ece sedě li nejvě tšívlastizrá dci - v Centru např . pan Wetterle.
Všechno to by se ještě dalo unést, kdyby za obě t polovič atosti nepadla i moc, od jejížexistence nakonec zá visítrvá ni ř íše: vojsko. Za to, co zde napá chal takzvaný Ř íšský sně m, by stač ilo k tomu, aby byl jednou provždy proklet celým ně meckým ná rodem. Z nejbídně jších dů vodů tito parlamentá ř štípartajnímizerové vyrvali a ukradli celému našemu ná rodu z rukou zbraň sebezachová nía jediné ochrany vlastnísvobody a nezá vislosti. Kdyby se dnes otevř ely hroby flanderské plošiny, zvedli by se z nich krvavížalobci. Statisíce nejlepších mladých Ně mců , kteř íbyli nesvě domitostítě chto parlamentních zloč inců špatně a polovič atě vycvič eni poslá ni na smrt. Milióny mrzá ků a mrtvých ztratila otč ina jenom proto, aby byli ně kolika stovká m lidových podvodníků umožně ny politické machinace a vydě rač ství. Zatímco židovstvo pomoci svého marxistického a demokratického tisku šíř ilo do celého svě ta lži o ně meckém militarismu a př itě žovalo tak Ně mecku všemi dostupnými prostř edky, odmítali marxistické a demokratické strany jakýkoliv rozsá hlý výcvik ně mecké lidové síly. Př itom musel být tento hrozný zloč in, který tím byl pá chá n, okamžitě každému jasný. Neboťv př ípadě ná sledujícívá lky by celý ná rod musel do zbraně , č ímžby nič emnostítě chto č istých reprezentantů vlastního takzvaného "lidového zastoupení" bylo př ed nepř ítele pohná no ně kolik miliónů špatně a polovič atě vycvič ených Ně mců . Avšak i kdyžč lově k nepř ihlédne na ná sledky, které z této brutá lnía surové nesvě domitosti tě chto parlamentních pasá ků vyplývají, nedostatek vycvič ených vojá ků na zač á tku vá lky mů že velmi rychle vést k obrovským ztrá tá m, cožse také bě hem velké vá lky takto př íšerným způ sobem potvrdilo. Ztrá ta boje za svobodu a nezá vislost ně meckého ná roda je výsledkem polovič atosti a slabosti, která je pě stová na ve výchově lidové síly jižv době míru za úč elem obrany vlastnídomoviny. Pokud bylo na souši vycvič eno pouze malé množstvírekrutů , pak u ná moř nictva se tento polovič atýná stroj pokoušel více č i méně znič it tuto zbraňná rodního sebezachová ní. Duchem polovič atosti však bylo bohužel nakaženo i veleni loďstva. Tendence stavě t v lodě nicích stá le menšílodě , zatímco ve stejnou dobu byly na vodu spouště ny daleko vě tšílodě Anglické, nebylo zrovna dalekozraké a jižvů bec ne geniá lní. Prá vě flotila, která jižna poč á tku nemů že být č istě poč etně postavena na stejnou úroveň svého pravdě podobného nepř ítele, musítento poč etnínedostatek př evá žit př evyšujícíbojovou silou jednotlivých lodí. Prá vě př evažujícíbojová síla je rozhodující, a ne ona pově stná př evaha "kvality". Skuteč ně modernítechnika je v jednotlivých kulturních stá tech tak vyspě lá , že by bylo nemožné, aby byla lodím jedné mocnosti dá na podstatně vě tšíbojová síla, nežlodím stejné toná že stá tu jiného. A ještě méně myslitelné je dosá hnout menšíflotilou př evahy nad vě tší. A skuteč ně , malývýtlak ně meckých lodi se mohl prosadit pouze na úč et rychlosti a pancéř ová ní, frá ze, která mě la tuto skuteč nost ospravedlnit, uká zala ostatně velmi zhoubný nedostatek logiky rozhodujících míst, která o tom v době míru rozhodovala. Tvrdilo se totiž, že ně mecká palebná síla je zř etelně menšínež anglická . Že se ně mecké 28 centimetrové dě lo naprosto nemů že rovnat britskému 30,5 cm! Ale prá vě proto bylo povinnostípř ekonat toto 30,5 cm dě lo. Př ič emž cílem nemě lo být dosaženístejného, nýbržvyrobenípř evažujícípalebné síly. Jinak by také byla objedná vka 42 centimetrového Mursera u armá dy naprosto zbyteč ná , neboťně mecký21 cm Murser př evyšoval každé tehdejšífrancouzské dě lo. A na
pevnosti by také zř ejmě stač il 30,5 cm Murser. Velenípozemního vojska př emýšlelo sprá vně , avšak u ná moř nictva tomu tak nebylo. Zř eknutíse palebné př evahy, stejně jako př evažujírychlosti bylo zdů vodně no takzvanými rizikovými faktory, které však byly jižod poč á tku chybné. Veleníná moř nictva se zř eklo útoku jižformou výstavby loďstva, a jižod zač á tku se vě novalo pouze otá zce defenzívy. Tím se však zř eklo posledního úspě chu, který ležía vždy bude ležet pouze v útoku. Pomalejšía hů ř e opancéř ovanou loď pošle rychlejšía silně jšíprotivník ke dnu vě tšinou jižz dostateč ně velké a výhodné vzdá lenosti. To musela trpce poznat celá ř ada naších kř ižníků . Jak nesprá vné byly mírové ná zory veleníná moř nictva, uká zala vá lka, která nutila k př ídavnému pancéř ová ni u starých lodi a zesílenému u nových, pokud se to vů bec stihlo. Kdyby ně mecké lodě stejné toná že v ná moř ní bitvě u Skagerraku mě ly stejné pancéř ová nía byly stejně rychlé jako lodě britské, pak by ve smšti př esně jších a úč inně jších ně meckých 30cm graná tů klesla do mokrého hrobu anglická flotila. Japonsko kdysi provozovalo zcela jinou ná moř nípolitiku. Tam byla vždy veškerá hodnota kladena na to, aby každá nově budovaná loď získala hned od poč á tku naprostou bojovou př evahu nad pravdě podobným protivníkem. Tomu pak také odpovídala možnost ofenzivního nasazenícelé flotily. Zatímco velení pozemního vojska se distancovalo od principiá lně chybných myšlenkových pochodů , podléhalo veleníná moř nictva, které bylo bohužel také lépe parlamentá ř sky zastoupeno, zcela duchu parlamentu. Bylo organizová no z polovič atých zorných úhlů , a podle toho bylo také pozdě ji nasazeno. To, co si tehdy ná moř nictvo získalo jako nesmrtelnou slá vu, se dá př ipsat na konto výborné ně mecké vojenské prá ci, jakoži schopnosti a nedostižnému hrdinstvíjednotlivých dů stojníků a mužstva. Kdyby se jim tehdejšívrchníveleníná moř nictva rovnalo alespoň jejich genialitou, nemuselo dojit k tolika zbyteč ným obě tem. A tak se uvá žlivá parlamentá ř ská obratnost dř ívě jšího mírového velení ná moř nictva stala jeho pohromou. Bohužel také v jeho budová níhrá li př evažující roli namísto č istě militaristických, více parlamentaristická stanoviska. Polovič atost a slabost, stejně jako nedostatek logiky v myšlení, které jsou př íznač né parlamentním institucím, se projevily i u veleni flotily. Pozemnívojsko se, jak užbylo ř eč eno, od tě chto chybných myšlenkových pochodů distancovalo. Př edevším tehdejšíplukovník generá lního štá bu Ludendorf vedl zoufalý boj proti zloč inecké polovič atosti a slabosti, se kterou tehdejšíř íšský sně m př edstupoval př ed ná rod ohledně životních otá zek. Avšak vinu za to, že boj, který tento dů stojník tehdy vedl, byl př esto zbyteč ný, nese na jedné straně parlament, a na straně druhé snad ještě horšítehdejšíř íšskýkancléřBethmann Hollweg. To však tě mto pů vodců m ně meckého rozvratu nebrá nív tom ještě dnes podsouvat vinu tomu, který se jako jediný obrá til proti zanedbá níná rodních zá jmů . O jeden podvod méně č i více, na tom jižtě mto vrozeným podvodníků m př ece vů bec nesejde. Kdyžse vyč íslívšechny ty obě ti, které byly způ sobeny trestnou lehková žnosti tě chto nezodpově dných zá stupců ná roda, kdyžsi č lově k př edstavívšechny ty bezúč elně obě tované a mrzá ky, stejně jako bezbř ehou pohanu a potupu a nesmírnou bídu, která ná s nynípostihla, a ví, že to vše bylo jenom kvů li tomu, aby si pá r
bezcharakterních snaživců proklestilo cestu k ministerským kř eslů m, potom porozumítomu, že tyto kreatury mohou být označ eny pouze slovy jako padouch, zlosyn, darebá k a zloč inec. Jinak by byl smysl a úč el tě chto slov v jazyce zcela nepochopitelný. Neboťproti tě mto zrá dců m ná roda je každý pasá k č estným mužem. Všechny skuteč né stíny starého Ně mecka však podivuhodně padnou do oč í pouze tehdy, kdyžtím musela utrpě t škody vnitř nístabilita ná roda. Ano, v takovém př ípadě jsou nepř íjemné pravdy vyř vá vá ny prá vě smě rem k širokým masá m, zatímco jindy se radě ji spousta vě cístydlivě zamlč ínebo dokonce zapř e. To byl prá vě př ípad, kdy se veř ejnou diskusío ně jaké sporné otá zce dalo dojit ř ešeni, č i ná pravy. A př itom př íslušná vlá dnímísta v podstatě nemě la tušenío hodnotě a existenci propagandy. Že se chytrým a dlouhodobým nasazením propagandy dá ná rodu nabalamutit, že nebe je č isté peklo, a naopak, že bídný život je životem v rá ji, vě dě l pouze Žid. A ten podle toho také jednal. Pouze Ně mci, lépe ř eč eno jejich vlá da, o tom nemě la ani poně tí. Nejhů ř e se to mě lo vyplatit prá vě bě hem vá lky. Proti všem zde zmíně ným nespoč etně širokosá hlým kazů m ně meckého př edvá leč ného života stá lo opě t mnoho př edností. Po spravedlivé kontrole se dokonce musírozpoznat, že vě tšina našich neduhů se do znač né č á sti vyskytovala i jiných ná rodů a stá tů . V ně kterých byla dokonce krize daleko vě tšínežu ná s, př ič emžmnozínevlastnili naše skuteč né př ednosti. Na špič ku tě chto př ednostíse mů že mimo jiné postavit ta skuteč nost, že ně meckýná rod se v podstatě jako jediný ze všech evropských ná rodů snažil zachovat si ná rodnícharakter svého hospodá ř ství, a př es všechny zlé př edzvě sti podléhal nejméně meziná rodnífinanč ní kontrole. Byla to však nebezpeč ná př ednost, která pozdě ji vedla ke svě tové vá lce. Pakliže bychom se z toho a dalšího jiného mě li pouč it, musely by být z bezpoč tu zdravých zdrojů ná roda vybrá ny tř i instituce, které svým způ sobem zů staly nedotč ené. Jako prvníforma je to forma stá tu jako takového a jejívýrazovost, jak se usídlila v Ně mecku nových č asů . Č lově k se zde opravdu mů že uč it od jednotlivých panovníků . kteř ítaké jako ostatnípodléhali všem lidským slabostem, které se od nepamě ti snažípostihnout celou tuto zemi a jejídě ti. Pokud by č lově k nebyl shovívavý, musel by si nad př ítomnostízoufat. Jsou reprezentanti souč asné vlá dy, prá vě co se osobnostítýč e, skuteč ně duševně a morá lně ti nejpovolaně jší, které si č lově k mů že po sá hodlouhém př emýšleni vů bec př edstavit? Ten, kdo mě ř íhodnotu ně mecké revoluce hodnotou a velikostíosobností, které revoluce ně meckému ná rodu vě novala jižv listopadu 1918, bude muset zahalit své č elo studem př ed ortelem svého potomstva, kterému jižnebude možno svá zat ústa ochrannými zá kony a podobnými nesmysly a které proto ř ekne to, co pozná vá me my všichni jiždnes. Totižže mozek a mravníč istota našich nových ně meckých vů dců stojív protikladu k jejich hubá m a neř estem. Zajisté byla monarchie mnohým, a př edevším širokým vrstvá m odcizena. To byl dů sledek skuteč nosti, že panovnici nebyli vždy obklopeni, ř ekně me nejjasně jšími a obzvlá ště ne prá vě upř ímnými hlavami. Bohužel, vě tšinou mě li v oblibě spíše pochlebníky, nežpř ímé charaktery a tě mi také byli informová ni. Velmi zlá chyba prá vě v době , kdy svě t prochá zel obrovskými př emě nami ve spoustě starých
ná zorů . A tak na př elomu stoletímohl být jen ztě žíně jakýobyč ejný muža č lově k nadšen tím, kdyžse na frontě objevila kolem jedoucíprincezna v uniformě . O úč inku podobné pará dy v oč ích lidu si č lově k tehdy zř ejmě neumě l udě lat žá dnou sprá vnou př edstavu, jinak by nikdy k podobnému nešťastnému výstupu nikdy nedošlo. Také humanitníbezmyšlenkovitost tě chto kruhů pů sobila spíše odpudivě , nežpř itažlivě . Kdyžse např íklad princezna X urá č ila zúč astnit se ochutná nílidové kuchyně se zná mým výsledkem, mohlo to snad dř íve vypadat naprosto nevinně , tehdy však byl výsledek naprosto opač ný. Př itom se dá bez dalšího př edpoklá dat, že vrchnost skuteč ně nemě la ani potuchy o tom, že jídlo př edložené ve dni ochutná vá níbylo trochu jiného rá zu, nežbylo bě žně obvyklé. Avšak to samo o sobě stač ilo, neboť ostatnílidé to vě dě li. A tak se z možného dobrého úmyslu stala fraška, kdyžužne pobouř ení. Líč eni o panovníkově stá le více př ísloveč né stř ídmosti, o jeho brzkém vstá vá ní, stejně jako o jeho ná roč ném plahoč eni se do pozdních noč ních hodin, k č emužse př idá valo ještě trvalé nebezpeč íjeho hrozícípodvýživy, vyvolá valo již opravdu pová žlivé výroky. Nemuselo se př eci vů bec vě dě t, co a kolik toho panovník spoř á dá , i tak mu byla "ve všíslušnosti" př á na dobrá chuť. Nikdo mu ani nechtě l upírat nutný spá nek. Každýbyl jen rá d, kdyžsvou lidskostía charakterem udržoval slá vu svého rodu a ná roda, a kdyžjako panovník plnil své povinnosti. Vyprá vě nípohá dek nič emu nepomá halo, ale o to víc škodilo. Toto a mnoho podobného byly př ece jenom pouze malič kosti. Hů ř e pů sobilo na celý ná rod stá le více př esvě dč ení, že je tak nebo tak ř ízen ze shora a že ten jediný se jižnemusívů bec o nic starat. Dokud byla stará vlá da skuteč ně dobrá , nebo alespoň chtě la to nejlepší, vě c se dař ila. Ale bě da, ažjednou na místo staré dobrosrdeč né vlá dy dosedne nová , jižméně ř á dně jší. Pak by byla nerozhodná poddajnost a dě tská víra tou nejvě tšípohromou, kterou si jde vů bec domyslet. Takovým a podobným slabostem však v opozici stá ly nezpochybnitelné hodnoty. Jednak stabilita celé vlá dy, podmíně ná monarchistickou formou stá tu, stejně jako vyrvá ni posledních stá tních míst ze zmatku machinacíambiciózních politiků . Dá le dů stojnost institucíjako takových, a z toho vyplývajícíautorita tě chto úř adů . Stejně tak nadř azeníúř ednictva a př edevším armá dy nad úroveň stranicko-politických zá jmů . K tomu př ichá zela ještě př ednost osobního ztě lesně ní hlavy stá tu. Ta byla př edstavová na panovníkem, kterýbyl př íkladem zodpově dnosti, kterou musel monarcha ztě lesňovat daleko vě tšímě rou, než ná hodná tlupa parlamentá ř ské majority. Proto byla př ísloveč ná č istota ně mecké administrace př ipisová na v prvníř adě prá vě jemu. A koneč ně kulturníhodnota monarchie mě la pro ně meckýná rod obrovskou cenu, a doká zala velmi dobř e vyvá žit jejídalšímenšínedostatky. Ně mecká residence byla vždy pokladem umě leckého smýšlení, které je v našem materiá lním svě tě stejně na vymř eni. To, co ně mecká knížata uč inila pro umě nía vě du př edevším v devatená ctém století, bylo př íznač né. Dnešnídoba se s tím naprosto nedá srovnat. Jako nejvě tšífaktor této doby zač ínajícího a pomalu se rozpínajícího rozkladu našeho ná rodního tě lesa musíme však vyzdvihnout armá du. Byla nejvě tšíškolou ně meckého ná roda, a prá vě proto se veškerá nená vist všech nepř á tel obracela prá vě proti této zá štitě ná rodního sebezachová nía svobody. Této
jedineč né organizaci nemů že být postaven žá dnývě tšípomník, nežje vyř knutí pravdy, že ji všichni méně cennípomlouvají, nená vidí, bojujíproti ni, ale zá roveň se ji bojí. V tom, že se vztek meziná rodních vykoř isťovatelů z Versailles v první ř adě obrá til prá vě proti ně mecké armá dě , se dá rozpoznat, že je to skuteč ně pravá zá štita svobody našeho ná roda proti burzovnímoci. Bez této výstražné síly by smysl Versailles byl na našem ná rodě jiždá vno vykoná n. To, č emu ná š ná rod vdě č í armá dě , se dá vyjá dř it krá tce jedním slovem, totiž: všemu. Armá da vychová vala k bezpodmíneč né zodpově dnosti prá vě v č ase, kdy tato vlastnost byla jižvelice vzá cná , a jejíutlač ová níbylo č ím dá l více na denním poř á dku, cožvychá zelo př edevším ze zá kladního vzoru nezodpově dnosti - parlamentu. Vychová vala k osobníodvaze prá vě v době , kdy zbabě lost hrozila stá t se zuř ivou ná kazou, a kdy vů le k obě ti za všeobecné blaho byla považová na pomalu za hloupost, a kdy za chytrého byl naopak považová n ten, kdo nejvíce chrá nil a podporoval pouze své vlastní"já ". Byla to škola, která ještě jednotlivé Ně mce uč ila, že blaho ná roda nelze hledat v prolhané frá zi o meziná rodním sbratř ením mezi negry, Ně mci, Č íňany, Francouzy, Anglič any atd., nýbržv síle a jednotnosti ná roda. Armá da vychová vala k rozhodnosti, zatímco v bě žném životě jižzač ala lidské jedná níovlivňovat nerozhodnost a pochybnosti. V době , kdy všude udá vali tón př emoudř elí, jižně co znamenalo vyzdvihovat zá sadu, že ně jaký rozkaz je lepšínežžá dný. V této jedineč né zá sadě totižspoč ívalo stá le ještě nezkažené robustnízdraví, jenžby se, nebýt vojska a jeho výchovy, která tuto zá sadu neustá le obnovovala, jiždá vno vytratila z našeho bě žného života. Vždyťse jen podívejme na údě snou nerozhodnost našeho souč asného ř íšského vedení, které se nemů že vzchopit naprosto k nič emu, ledaže by se jednalo o vynucené podepsá ni ně jakého dalšího diktá tu. V tomto př ípadě by samozř ejmě odložilo veškerou zodpově dnost a s hbitostísně movního stenografa by podepsalo vše, co je ji př edloženo. Neboťkdyžje ně komu ně co diktová no, je rozhodnutívždy lehké. Armá da vychová vala k idealizmu a oddanosti k vlasti a jejívelikosti, zatímco v bě žném životě kolem sebe šlehala chamtivost a materializmus. Vychová vala vlastníná rod proti dě leni do tř íd, a jako jedinou chybu by se jísnad dalo vyč íst zř ízeníjednoroč ních dobrovolníků . Chybou proto, že tím byl porušen princip nezbytné rovnosti, a jedinec s vyšším vzdě lá ním byl opě t stavě n nad rá mec všeobecné rovnosti prostř edí, zatímco prá vě opak by byl ku prospě chu. Z beztak již tak veliké odcizenosti životu našich horních vrstev a př i stá le narů stajícímu odcizová nívů č i vlastnímu lidu, mohla armá da pů sobit obzvlá ště blahodá rně , kdyby alespoňve vlastních ř adá ch zamezila jakémukoliv oddě lová nítakzvané inteligence. Že se tak nestalo byla veliká chyba. Avšak jaká instituce na tomto svě tě je bezchybné? U této však př evažovalo dobro do té míry, že tě ch ně kolik má lo nedostatků leželo beztoho pod prů mě rem lidské nedostateč nosti. Jako nejvě tšízá sluha armá dy staré Ř íše se musípoč ítat to, že v době všeobecné majorizace hlav povýšila hlavu nad majorizaci. Armá da zde oproti židovskodemokratickým myšlenká m slepého uctívá nívyzdvihovala poč et vyznavač ů osobitosti. A tak vychovala také to, co nová doba potř ebovala nejvíce - muže. V bahně všeobecné, kolem sebe se chá pajícízženštilosti a zchoulostivě losti vystupuje z armá dních ř ad každoroč ně 350 000 mladých mužů př ekypujících silou, kteř ípo
dvouletém výcviku ztratili mě kkost mlá día získali zocelená tě la. Mladý č lově k, který se bě hem této doby uč il poslouchat, se teprve poté muže nauč it rozkazovat. Jižpodle kroku pozná te sloužícího vojá ka. To byla vysoká škola ně meckého ná roda. Ne nadarmo se na nízkoncentrovala vzteklá nená vist tě ch, kteř ísi ze zá visti a chamtivosti př á li bezmocnost Ř íše a bezbrannost jejího obyvatelstva. A cizísvě t rozeznal to, co spousta Ně mců v zaslepení, č i ze špatné vů le nechtě la vidě t. Totižže ně mecká armá da byla mocnou zbraníve službá ch svobody ně meckého ná roda a obživy jeho dě tí. K stá tní formě a armá dě patř il jako tř etíve svazku nedostižný úř edník staré Ř íše. Ně mecko bylo nejorganizovaně jšía nejspravovaně jšízemě na svě tě . Ně meckému úř edníku se č asto lehce př isuzuje byrokratické zpá teč nictví, avšak v jiných zemích tomu nebylo jinak, kdyžne ještě hů ř e. Co však ostatnístá ty nevlastnily, byla velkolepá solidarita tohoto apará tu, stejně jako nepodplatitelně č estné smýšleni jeho nositelů . Radši trochu zpá teč nický, avšak spravedlivý a vě rný, nežosvícený a nová torský, zato však s méně cenným charakterem a jak se dnes č asto ukazuje, nevzdě laný a neschopný. Neboťna to, jak se dnes v oblibě traduje, že ně mecká sprá va př edvá leč né doby byla sice byrokraticky peč livá , avšak obchodnicky špatná , se dá odvě tit ná sledovně : jaká země svě ta mě la lépe vedený a obchodně organizovaný podnik, nežNě mecko se svou železnicí? Teprve revolucíbylo vyhrazeno prá vo nič it tento vzorový apará t tak dlouho, ažse koneč ně zdá l být př ipraven k vyjmutíz rukou ná roda, a ve smyslu zakladatelů této republiky socializová n, cožznamená , že mě l sloužit meziná rodnímu burzovnímu kapitá lu, který byl zadavatelem ně mecké revoluce. č ím se však ně meckýúř edník a sprá vníapará t obzvlá ště vyznamenal, byla jeho nezá vislost na jednotlivých vlá dá ch, jejichžpolitické smýšlení nedoká zalo ovlivnit postaveníně meckého úř edníka. Avšak od č asů revoluce se toto do zá kladu změ nilo. Namísto znalosti a schopnostínastoupilo stranické nař ízení, a samostatný, nezá vislý charakter se stal spíše zá vadou, nežpodporou. Na stá tníformě , armá dě a úř ednících spoč ívala celková kouzelná síla a moc staré Ř íše. To byly v prvníř adě př íč iny vlastností, která dnešnímu stá tu zcela schá zí. Totižstá tníautorita! Neboťta nespoč ívá na tlachá nív parlamentu nebo v zemském sně mu, ani v zá konech na jejich ochranu nebo v rozsudcích k zastrašenídrzých lhá ř ů . Spoč ívá totižve všeobecné dů vě ř e, která by mě la být projevena vlá dě a sprá vě př íslušného stá tu. Tato dů vě ra je však opě t pouze výsledkem neotř esitelného vnitř ního př esvě dč enío nesobeckosti a poctivosti vlá dy a sprá vy dané země , vč etně souladu smyslu zá konů s pocitem všeobecného morá lního ná zoru. Neboťvlá dnísystémy se dlouhodobě nedajídržet tlakem ná silí, nýbržpomocívíry v jejich laskavost a v upř ímnost v zastupová ni zá jmů ná roda. Aťjižbyla v př edvá leč né době hrozba urč itého poškozenívnitř nísily ná roda obrovská , nesmíse zapomínat, že ostatnístá ty byly touto chorobou postiženy a trpě ly vě tšinou ještě daleko hů ř e nežNě mecko, a př esto v kritické hodině neselhaly a nezanikly. Kdyžale č lově k uvá ží, že ně meckým př edvá leč ným slabostem oponovaly stejně velké klady, pak se musíposlední př íč ina rozvratu hledat ně kde docela jinde. A to je taky ten př ípad. Nejhlubšía koneč ný dů vod zá niku staré ř íše totižspoč íval v nerozpozná nírasových problémů a jejich významu pro dě jinný vývoj ná rodů . Neboťveškeré udá losti ná rodního života
nejsou výrazem ná hody, nýbržjsou př írodními procesy nutnosti sebezá chovy a rozmnožová nídruhu a rasy, i kdyžsi lidé nejsou vě domi vnitř ních dů vodů svého jedná ní.
11. kapitola NÁROD A RASA
Existujípravdy, které jednoduše ležína ulici, a snad prá vě proto je bě žný svě t nevidí, nebo je nedoká že rozeznat. Prochá zínevšímavě kolem tě chto otř epaných pravd jako by byl slepý, a je do nejvyššímíry př ekvapen, kdyžná hle ně kdo odhalí to, co mě li všichni jiždá vno vě dě t. Kolem dokola ležístatisíce Kolumbových vajec, pouze Kolumbů jižtolik není. A tak lidstvo bez výjimky putuje zahradou př írody, namlouvá si, že užskoro všechno zná , a př itom, ažna ně kolik má lo výjimek, jako slepé míjíjeden z nejvíce vyč nívajících principů jeho pů sobení. Totiž vnitř nírozdílnost povah veškerých živých tvorů na této planetě . Jižpovrchní pozorová níukazuje témě řneúprosnýpř írodnízá kon všeho toho nesmírného množstvívýrazových forem životni vů le př írody a jejína sebe navazujícízpů soby rozmnožová ni a výživy. Každé zvíř e se pá ř ípouze s jedincem vlastního druhu. Sýkorka se pá ř íse sýkorkou, pě nkava s pě nkavou, č á p s č á pem, polnímyš s polní myší, domá címyš s myšídomá cí, vlk s vlkem, atd. Mě nit to umožňujípouze mimoř á dné okolnosti. V prvníř adě donucenív zajeti, stejně jako jiné nenormá lnírozmnožová nív rá mci jednoho druhu. V tom momentě se však př íroda zač ne brá nit všemi prostř edky. Jejízř etelný protest se pak sklá dá z odepírá ni dalších rozmnožovacích schopnostítakzvaných bastardů , nebo omezuje plodnost pozdě jšího potomstva. Ve vě tšině př ípadů však odebírá odolnost proti rů zným chorobá m a cizím ná kazá m. To je př ece naprosto př irozené. Každé kř ížení dvou rozdílně postavených bytostíprodukuje prostř edek mezi rozdílnou úrovní jeho rodič ů . To znamená : potomek bude stá t výše nežjeho rasově nižšípolovina rodič ovského pá ru, avšak nebude tak vysoko jako jeho vyššípolovina. Ná sledně podlehne v boji proti této vyššípolovině . Takové pá ř enívšak naprosto neodpovídá vů li př írody ohledně vyššíkultivace života vů bec. Př edpoklady k tomu nespoč ívajív kř íženívyššího s nižším, nýbržv naprostém vítě zstvítoho prvního. Silně jšíje urč en k panová nía nemě l by splývat se slabším, aby nemusel obě tovat svou vlastnívelikost. A pouze vrozený slaboch toto mů že vnímat jako hrů znost, proto je taky jenom slabým a omezeným č lově kem. Neboť pakliže by tento zá kon nevlá dl, nebyl by myslitelný žá dný vyššívývoj všech organických živoč ichů . Ná sledkem tohoto v př írodě všeobecně platného instinktu rasové č istoty je nejenom jasné vymezeníjednotlivých ras navenek, nýbrži vyrovnanost jejich vlastního existenč ního druhu. Liška je poř á d jenom liška, husa je husou, tygr tygrem atd., a rozdíl mezi jednotlivými exemplá ř i mů že být nanejvýš v rů zné míř e jejich síly, chytrosti, výdrže, hbitosti, atd. Nikdy však nenajdete lišku, která by snad svým vnitř ním smýšlením mohla dostat ně jaké humá nnízá chvaty oproti huse, stejně jako neexistuje koč ka, která by mě la ně jakýpř á telskývztah k myši. A proto i zde vzniká boj mezi sebou ani ne tak z dů vodu vnitř ního odporu, jako spíše z hladu a lá sky. V obou př ípadech př íroda př ihlížíve všítichosti, ba dokonce se zalíbením. Boj o denníchléb nechá vá zhynout všemu slabému, nemocnému a
nerozhodnému, zatímco boj č lově ka o samič ku poskytuje prá vo k oplodně ní, nebo aspoň jeho možnost pouze tě m nejzdravě jším. Boj je však vždy prostř edkem k podpoř e zdravía odolnosti druhu, a tím je i př íč inou jeho dalšího vyššího vývoje. Pokud by tento postup neplatil, př estal by jakýkoliv dalšívyššívývoj, a dostavil by se opak. Neboťpoč et méně cenných oproti tě m nejlepším neustá le př evažuje. Př i stejných podmínká ch udržová níživota a možnosti rozmnožová níby se ta horšíč á st množila tak rychle, že by lepšíč á st byla ná sledně nucena ustoupit do pozadí. Je tedy nutno provést korekturu ve prospě ch tě ch lepších. To však zař izuje sama př íroda tím, že slabšíč á sti vytvá ř ítak špatné životní podmínky, že jižtím je omezová n jejich poč et. Zbytku však nedovoluje chaotické rozmnožová ní, nýbržzde nastupuje nové bezohledné tř ídě nídle síly a zdraví. A tak, jak si nepř eje pá ř eníse slabých jedinců se silně jšími, o to více je proti splývá ní vyšších ras s nižšími, protože dobř e cítí, že by zde jedním šmahem mohla být znič ena jejícelá , snad statisíce let trvajícíprá ce vyššíkultivace. Historické zkušenosti ná m zde nabízínespoč et rů zných př íkladů . S údě snou zř etelnostíná m ukazuji, co vzešlo z míšeníkrve Árijců s nižšími ná rody, totižzá nik nositele kultury. SeverníAmerika, jejížobyvatelstvo se z valné č á sti sklá dá z germá nských prvků , které se jen nepatrně smísily s pů vodním nižším barevným obyvatelstvem, vykazuje zcela jinou kulturu a společ enství, nežstř ednía jižníAmerika, kde se př edevším romá nštívystě hovalci velkou mě rou smísili s pů vodním obyvatelstvem. Na tomto jediném př íkladu se dá jasně a zř etelně rozpoznat pů sobenírasového smě šová ní. Rasově č istý a nesmíšenýGermá n, který zů stal na americkém kontinentě , se postupně stal jeho pá nem. A tímto pá nem zů stane do té doby, dokud i on nepadne za obě ťkrevnípohany. Výsledkem každého zkř íženírasy je tedy, krá tce ř eč eno, ná sledující: a) Ú padek úrovně vyššírasy. Tě lesný a duševníúbytek, a tím zač á tek pozvolného, ale jistého chř adnutí. Nastolovat podobný vývoj však neznamená nic jiného, nežzhř ešeníproti vů li vě č ného stvoř itele. A jako hř ích bude tento č in také odmě ně n. A zatímco se č lově k pokoušívzpírat tvrdé logice př írody, upadá do boje se zá kladními principy, kterým vdě č íza existenci svého č lově č enství. A tak musíjeho jedná níproti př írodě zá konitě vést k jeho zá niku. Z toho samozř ejmě vychá získuteč ně židovsky drzá a stejně tak hloupá ná mitka moderních pacifistů , totiž"že č lově k zdolá vá př írodu"! Milióny bezmyšlenkovitě tlachajítento židovskýnesmysl a ještě si př itom namlouvají, že sami urč itým způ sobem př edstavujítyto př emá hač e př írody. Př itom nemajík dispozici žá dnou jinou zbraň, nežmyšlenku, která je tak mizerná , že si pod nískuteč ně nikdo nedoká že vů bec nic př edstavit. Nehledě na to, že č lově k ještě nikdy v nič em př írodu nepř ekonal, ale že se nanejvýše pokusil zachytit nebo vyzdvihnout ten č i onen cípeč ek jejího ohromného, bezbř ehého roucha vě č ných zá had a tajemství. Že ve skuteč nosti nevynalézá pravdu, nýbržže všechno pouze objevuje, že př írodu neovlá dá , nýbržže se na zá kladě poznatků jednotlivých př írodních zá konů nanejvýš stá vá pá nem nad jinými živoč ichy, kterým toto pozná ní prá vě schá zí. Nehledě k tomu tedy, nemů že žá dná myšlenka př ekonat př edpoklady pro bytía existenci lidstva, neboťtato myšlenka sama vychá zípouze od lidí. Bez
lidínenímyšlenky na tomto svě tě . tím je myšlenka jako taková vždy podmíně na existencílidstva a tím také zá konů , které vytvá ř ípř edpoklady této jeho existence. A nejenom to! Urč ité myšlenky jsou dokonce svá zá ny s urč itými lidmi. To platí všeobecně prá vě pro ty myšlenky, jejichžobsah nemá pů vod v žá dné exaktní vě decké pravdě , nýbržve svě tě pocitů , nebo jak se dnes tak pě kně a jasně rá do ř íká , "vnitř ního prožitku". Všechny tyto myšlenky, které nemajínic společ ného s chladnou logikou, jelikožjsou č istým vyjá dř ením pocitů , etických př edstav, atd., jsou vá zá ny na existenci lidstva, které za svou duchovnípř edstavivost a tvů rč ísílu vdě č íjeho vlastníexistenci. A prá vě tehdy je př ece zachová níté dané rasy a lidípř edpokladem k existenci tě chto myšlenek. Např íklad ten, kdo by si opravdu z celého srdce př á l vítě zství pacifistických myšlenek na tomto svě tě , musel by se všemi prostř edky zasadit za ovlá dnutícelého svě ta Ně mci. Kdyby tomu bylo obrá cené, musel by s posledním Ně mcem vymř ít i poslednípacifista, neboťna celém svě tě tomuto př írodnímu a nepochopitelnému nesmyslu nemohlo naletě t tolik lidí, jako tomu bohužel bylo v našem ná rodě . Č lově k by se tedy mě l s pevnou vů lírozhodnout, zda vést č i nevést vá lky za úč elem dosaženípacifismu. To, a nic jiného mě l také na mysli americký svě tový spasitel Wilson, aspoň tak si to namlouvali naši fantastové, cožtaké splnilo svů j úč el. Pacifisticko-humá nnímyšlenky snad mohou být skuteč ně dobré tehdy, pokud si nadř azený č lově k nejdř íve v urč itém rozsahu podmanía podrobísvě t, kterýho pak prohlá síza jediného pá na této země koule. Této myšlence by pak chybě la možnost škodlivého pů sobeni prá vě do té míry, že se jejípraktické použitístá vá zcela nemožným. Tedy nejdř íve boj a pak teprve snad pacifismus. V jiném př ípadě by lidstvo př ekroč ilo nejvyššíbod jejího vývoje, a dů sledkem by pak nebyla nadvlá da ně jaké etické myšlenky, nýbržbarbarstvís ná sledným chaosem. Samozř ejmě se tomu jeden, nebo druhý mů že vysmívat, vždyťtato planeta jižkroužila vesmírem ně kolik milionů let bez lidí, a jednoho krá sného dne se to také mů že zopakovat, pakliže si č lově k neuvě domí, že za svou vyššíexistenci nevdě č íně kolika potrhlým ideologů m, nýbržpoznatků m neúprosných př írodních zá konů a jejich bezohlednému uplatňová ní. Vše, co na této zemi obdivujeme, vě du a kulturu, techniku a vyná lezy, je pouze tvů rč ím produktem ně kolika má lo ná rodů , a možná pů vodně jediné rasy. Na nich také zá ležístá lost tě chto celistvých kultur. Pokud zahynou, klesne s nimi do hrobu i veškerá krá sa tohoto svě ta. Nakolik např íklad lidi mů že ovlivňovat pů da, bude rů zné podle, do úvahy př ichá zející, rasy. Malá úrodnost urč itého životního prostoru mů že jednu rasu vybič ovat k nepř edstavitelným výkonů m, zatímco u jiné bude pouze př íč inou neskonalé bídy a koneč né podvýživy se všemi jejími dů sledky. Pro povahu pů sobenívně jších vlivů je vždy rozhodujícívnitř nípodně t daného ná roda. To, co u jednoho vede k vyhladově ní, vychová vá jiné k tvrdé prá ci. Všechny velké kultury minulosti zanikly jenom proto, že pů vodnítvů rč írasa odumř ela na otravu krve. Poslednípř íč inou takového zá niku bylo vždy zapomně ní, že všechny kultury odvisíod č lově ka a ne naopak. Aby tedy byla zachová na urč itá kultura, musíbýt zachová n č lově k, který ji vytvoř il. Toto udrženíje však spojeno s neúprosným zá konem nezbytnosti a prá va vítě zstvílepšího a silně jšího. Kdo chce
žít, aťbojuje, a kdo nechce bojovat v tomto svě tě vě č ného zá pasu, ten si život nezasluhuje. I kdyby to bylo sebetvrdší, je to prostě tak! Zajisté je to však mnohem tvrdšíosud pro toho, který si myslel že zvítě zil nad př írodou a v zá sadě se jí vysmívá . Nouze, neště stía nemoci jsou pak jejíodpově dí. Č lově k, který tyto rasové zá kony neuzná vá a pohrdá jimi, př ichá zío ště stí, které se mu zdá být urč eno. Brá nívítě znému taženínejlepšírasy a tím také i př edpokladů m k jakémukoliv lidskému vývoji. Tím se v dů sledku, zatížen lidskou choulostivostí, odebírá do oblasti zvíř at. Je zbyteč né zač ínat se př ít o to, která rasa č i rasy byly skuteč ně pů vodními nositeli lidské kultury a tím i skuteč nými zakladateli toho, co dnes nazývá me slovem č lově č enstvo. Jednoduššíje postavit tuto otá zku smě rem k souč asnosti, zde vychá zízcela snadná a jasná odpově ď. Veškeré výsledky lidské kultury, aťjižz oblasti umě ní, vě dy nebo techniky, které dnes mů žeme spatř it, jsou témě řvýhradně všechny výsledkem tvů rč ích sil Árijce. Prá vě tato skuteč nost však nepř ipouštíneopodstatně ný zpě tný zá vě r, že by on sá m byl zakladatelem vyššího lidstva, a tedy že jeho pravzor zná zorňuje to, co nazývá me č lově kem. Stal se Prométheem lidstva, z jehožzá ř ivé hvě zdy vyskoč ila na vě č né č asy božská jiskra genia, která stá le znova zapalovala onen oheň, který svými poznatky prosvě tloval tmu mlč enlivého tajemství, a č lově ku osvě tloval cestu k ovlá dnutíostatních živoč ichů této planety. Byl však uhašen, a hluboká temnota se snad jižza ně kolik tisíciletí opě t usadína zemi, lidská kultura zanikne a svě t zpustne. Pokud by se lidstvo rozdě lilo do tř ech skupin, a sice na zakladatele kultury, její nositele a jejínič itele, př ipadal by pro prvnískupinu v úvahu zř ejmě pouze Árijec. Od ně ho pochá zejívšechny zá klady a nosné zdi všech lidských výtvorů , a pouze venkovnítvary a barva byly urč ová ny charakteristickými rysy jednotlivých ná rodů . On dodá vá i všechny obrovské stavebníkameny a plá ny veškerého lidského vývoje, a pouze provedeníodpovídá charakteru př íslušných ras. Za ně kolik má lo desítek let bude např íklad celá východníAsie mít zase svou kulturu, jejížzá kladem bude také helénistickýduch a germá nská technika, stejně jako tomu bylo u ná s. Pouze vně jšíforma, alespoň zč á sti, bude nést rysy asijského rá zu. Nenítomu tak, jak se mnozídomnívají, že by Japonsko ke své kultuř e př ibralo evropskou techniku, nýbrževropská vě da a technika bude vroubená japonským rá zem. Zá kladem skuteč ného života jižneníona zvlá štníjaponská kultura, ač koliv urč uje barvu života, jelikožz vně jšku je svým vnitř ním rozdílem zvlá ště pro Evropana mnohem ná padně jší, nýbržohromná vě decko-technická č innost Evropy a Ameriky, a tedy Árijských ná rodů . Touto výkonnostítedy mů že i východ ná sledovat všeobecný lidskýpokrok. To poskytuje zá kladnu boji za denníchléb, vyrá bík tomu potř ebné zbraně a ná ř adí, a pouze vně jšíúprava je př izpů sobena japonskému charakteru. Pokud by ode dneška př estalo dalšíÁrijské pů sobenína Japonsko, ř ekně me Evropa a Amerika by zanikly, mohl by technický a vě deckýrozmach Japonska ještě po ně jakou dobu trvat. Avšak jižpo ně kolika letech by vyschla studnice, ze které Japonsko č erpá svou osobitost, dnešníkultura by ustrnula a opě t by upadla do spá nku, ze kterého byla př ed sedmi desetiletími probuzena Árijskou kulturnívlnou. Dnešníjaponský rozvoj dě kuje za svou existenci Árijskému pů vodu. Stejně tak tomu bylo i kdysi dá vno, kdy tento cizíduch a cizívliv byl buditelem japonské kultury. Nejlepšídů kaz pro to ná m podá vá skuteč nost jejího
pozdě jšího kostnatě nía naprostého ustrnuti. U př íslušného ná roda mohou tyto fenomény nastat pouze v př ípadě ztrá ty pů vodního tvů rč ího rasového sémě , a nebo, kdyžpozdě ji užchybě lo vně jšípů sobení, které dodá valo podně ty a materiá l k prvotnímu vývoji na tomto kulturním poli. Pokud je tedy jasné, že urč itý ná rod obdržel svou kulturu v podstatné míř e od cizírasy, a tento ji př ijal a dá le rozviji, a posléze ji, po odpadnutívně jších vlivů , dá le utužuje, dá se o takové rase hovoř it jako o "nositelce kultury", avšak nikdy jako o "tvů rci kultury". Prů zkum jednotlivých ná rodů z tohoto hlediska dá vá tu skuteč nost, že se v podstatě vesmě s nejedná o pů vodnízakladatele kultury, nýbržpouze o nositele kultury. Vychá zínajevo v podstatě vždy stejnýobraz vývoje: Árijské kmeny, které mě ly vě tšinou jen malý poč et př íslušníků , si podmanily cizíná rody, a poč ali s rozvíjením nových územních celků , které mě ly zvlá štníživotnípodmínky (úrodnost, klimatické podmínky, atd.). Výhoda byla i v množstvík dispozici stojících pomocných sil, sklá dajících se z lidípodř adného druhu, a jejich dř ímajících duchovních a organizač ních schopností. Bě hem ně kolika tisíciletí, ba dokonce staletívybudovali kultury, které pů vodně zcela nesly jejich vnitř ní charakterové rysy, které byly př izpů sobeny výše zmíně ným zvlá štním vlastnostem pů dy a podmaně ného obyvatelstva. Posléze se však porobitelé provinili proti pů vodně dodržovanému principu č isté krve, a poč ali se mísit s pů vodním podmaně ným obyvatelstvem. A tím uč inili konec své vlastníexistenci. Neboťpo hř íchu ná sledovalo vždy vyhná níz rá je. Po tisíci a více letech se pak č asto uká že ve svě tlé ků ži poslednízř etelná stopa dá vného pá na ná rodů , který zanechal svou krev v podmaně né rase a v ustrnuté kultuř e, kterou pů vodně založil. Neboťtak jak se v krvi podmaně ných ztratil pů vodnískuteč nýa duchovnípodmanitel, tak se ztratilo i palivo pro pochodeň lidského kulturního vývoje! A tak jako si, díky krvi ně kdejších pá nů , udržela barva jako vzpomínku na ně slabý lesk, tak je i noc kulturního života lehce prosvě tlová na pozů stalými výtvory ně kdejších nositelů svě tla. Svítískrze všude se navrá tivšíbarbarstvía u nemyslicího pozorovatele okamžiku vzbuzujívelmi č asto dojem, že př ed sebou vidí obraz nyně jšího ná roda, zatímco je to pouze zrcadlo dá vné minulosti, do kterého hledí. Mů že se př ihodit, že podobný ná rod se podruhé, nebo i víckrá t, v prů bě hu svých dě jin setká s rasou své pů vodníkultury, anižby u ně ho ještě existovala vzpomínka na př edešlá setká ní. Zbytek pů vodnípanské krve se pak nevě domky obrá tík tomuto novému úkazu, a to, č eho bylo dř íve možno dosá hnout pouze pod tlakem, se nynímů že podař it vlastnívů lí. Nastoupínová kulturnívlna, která se udržítak dlouho, dokud se jejínositelé neutopív krvi cizích ná rodů . To bude úkolem budoucích kulturních a svě tových dě jin bá dat v tomto smyslu a ne se utá pě t v reprodukci vně jších skuteč ností, jak se to bohužel, dě je u dnešních historických vě d. Jižz této vývojové skici ná roda, který je nositelem kultury, vyplývá obraz bytí, pů sobenía zá niku skuteč ného zakladatele kultury na tomto svě tě , totižÁrijce. Tak jako v bě žném životě potř ebuje takzvanýgenius zvlá štnípohnutku, ba č asto formá lnípodně t, aby zač al ozař ovat okolí, potř ebuje i ná rodníživot svou geniá lní rasu. V jednotvá rnosti bě žného života mohou i významnílidé pů sobit zdá ním bezvýznamnosti a jen ztě žípř ekroč it prů mě r svého nejbližšího okolí. Dokud se nedostavísituace, která mů že na druhá pů sobit naprosto zhoubně a malomyslně ,
avšak v tomto neviditelném prů mě rném dítku probudíjeho geniá lnínadá ní, které neustá le vzrů stá , velmi č asto k údivu celého okolí, které doposud vidě lo pouze jeho malost obč anského života. Proto se také prorok má lokdy doč ká uzná níve vlastní zemi. Toto se nedá vypozorovat nikde jinde, nežve vá lce. Ze zdá nlivě prostého hocha se bě hem hodiny tísně , kdy ostatnízmalomyslní, jedním rá zem stá vá hrdina s odvá žnou rozhodnostía chladnou myslík rozhodová ní. Pokud by tato hodina zkoušky nepř išla, tě žko by ně kdo mohl tušit, že se v tomto holobrá dkovi skrývá mladý hrdina. Skoro vždy je zapotř ebíně jakého podně tu, aby se probudil genius. Rá na osudu, která jednoho uvrhne k zemi, mů že druhého zapá lit, a zatímco v ně m praská skoř á pka prů mě rného života, zraků m udivené veř ejnosti se otevírá jeho doposud skryté já dro. A ta se ježía nechce uvě ř it tomu, že bytost, která se zdá la být stejná jako všichni ostatní, je najednou ně kým zcela jiným. Proces, kterýse zř ejmě opakuje u každého významně jšího syna lidstva. Bylo by př ece hloupé se domnívat, že tak jako se např íklad vyná lezce stá vá slavným dnem svého objevu, že by se do ně ho v onu hodinu dostala i jeho genialita. Jiskra geniality je v mozku př ítomna již v hodině narozenítakového tvoř ivě nadaného č lově ka. Skuteč ná genialita je vždy vrozená a nemů že být nikdy vště pena, č i dokonce nauč ena. A to platí, jak jižbylo zdů razně no, nejenom pro č lově ka jako jedince, nýbrži pro celou rasu. Tvoř ivě č inné ná rody jsou také jižve své podstatě tvoř ivě nadané, i kdyžto povrchnímu pozorovateli nemusíbýt ihned patrné. I zde je vně jšíuzná nímožné pouze na zá kladě vykonaných č inů , neboťzbytek svě ta neníschopen rozpoznat genialitu jako takovou, nýbržvidi pouze jejíviditelné projevy ve formě vyná lezů , objevů , staveb, obrazů , atd. Ale i zde to trvá pomě rně dlouhou dobu, nežse propracuje k tomuto pozná ní. Tak jako je v životě jednotlivých významných lidíjejich geniá lnínebo výjimeč né nadá níprobouzeno teprve zvlá štními podně ty, mů že být i v životě ná rodů skuteč né využitíjejich stá vajících tvů rč ích sil a schopnostíuskuteč ně no pouze tehdy, kdyžse pro to naskytnou patř ič né př edpoklady. Nejzř etelně ji je to vidě t na té rase, která byla a je nositelem lidského kulturního vývoje, totižna Árijcích. Jakmile jíosud př inese mimoř á dné okolnosti, zač nou se stá vající schopnosti rozvíjet ve stá le rychlejším sledu a dostá vajístá le zř etelně jšítvar. Kultury, které jsou př i té př íležitosti zaklá dá ny, jsou ve vě tšině př ípadů smě rodatně urč ová ny stá vajícípů dou, klimatem a podrobeným obyvatelstvem. Ti posledníjsou ostatně nejvíce urč ující. Č ím primitivně jšíjsou technické př edpoklady kulturního uplatně ní, o to nutně jšíje existence lidské pomocná síly, která pak, sprá vně zorganizová na a použita, nahradísílu strojů . Bez možnosti použitísíly tě chto podř adných lidí, by se Árijcovi nikdy nepodař ilo uč init prvníkroky ke své pozdě jší kultuř e. Stejně jako by bez pomoci zvíř at, které doká zal zkrotit, nepř išel k technice, která nynípomalu umožňuje tato zvíř ata nahrazovat. I př ísloví: "mouř enín svů j dluh splatil, mouř enín mů že jít", má bohužel svů j př íliš hlubokývýznam. Celá tisíciletí musel ků ň sloužit a pomá hat č lově ku poklá dat zá klady jeho rozvoje, který nynídíky ná kladním autů m č iníz koně zbyteč ný ná stroj. Za pá r let bude jeho č innost zcela ukonč ena, př itom bez jeho spolupř ič ině níby se č lově k asi tě žko dostal ažtam, kde je dnes. A tak byla př ítomnost méně cenných lidíjedním z
hlavních př edpokladů pro vytvá ř enívyššíkultury. Tito nahrazovali nedostatek technických prostř edků , bez kterých by však vyššívývoj nebyl vů bec myslitelný. Prvním kulturá m lidstva krá č elo bok po boku zajisté ve vě tšímíř e nasazení podř adných lidi, nežochoč ených zvíř at. Teprve po zotroč enípodř adných ras stihl stejnýosud zvíř ata, a ne obrá ceně , jak se spousta lidídomnívá . Neboťnejdř íve byl do pluhu zapř ažen porobenec, teprve potom ků ň. Pouze pacifistič tíhlupá ci to mohou vidě t jako znamenílidské zvrhlosti, anižby jim bylo jasné, že tento vývoj musel probě hnout, abychom se dnes koneč né ocitli na místě , ze kterého mů žou tito apoštolé vyř vá vat do svě ta své žvá sty. Vývoj lidstva by se dal př irovnat výstupu po nekoneč ném žebř íku, č lově k se zkrá tka nedostane výše, anižby vystoupil př es nižšípř íč ky. Proto musel jít Árijec cestou, kterou mu ukazovala daná realita, a ne tou, o které snídnešnímodernípacifista. Cesta reality je však tvrdá a tě žká , avšak vede nakonec tam, kam by se chtě l druhý prosnít, ze které se však svým sně ním pouze ve skuteč nosti vzdaluje, nežaby se př ibližoval. Nenítedy ná hodou, že prvníkultury povstaly tam, kde se Árijec setkal s podř adnými ná rody, které si podmanil a podvolil své vů li. Staly se pak prvním technickým ná strojem ve službá ch budoucích kultur. Tím byla cesta, kterou se Árijec musel vydat jasně vytyč ena. Jako porobitel si podmanil podř adné ná rody ař ídil pak svými povely jejich praktickou č innost pro své cíle. Tím, že je př ivedl k užiteč né, i kdyžmnohdy tvrdé prá ci, šetř il nejenom jejich životy, nýbržjim dokonce př ipravil údě l, který byl mnohem lepší, nežjejich bývalá takzvaná "svoboda". Pokud si bezohledně udržoval svou mocenskou pozici, nezů stá val jen pouze pá nem, nýbrži uchovatelem a množitelem kultury. Neboťtato spoč ívala pouze na jeho schopnostech. Tím, jak se podrobenízač ali pozvolna pozdvihovat, a zř ejmě i ř eč íse č ím dá l více podobali svému porobiteli, zač ala padat zeď mezi pá nem a sluhou. Árijec se zř ekl č istoty krve a ztratil tak ná rok na život v rá ji, který si sá m vytvoř il. Klesal stá le níže do míchá níras, ztrá cel pozvolna stá le víc své kulturníschopnosti, ažse koneč ně př iblížil nejenom duševně , nýbrži svými tě lesnými schopnostmi porobeným a zač al se pů vodnímu obyvatelstvu podobat více nežjeho př edchů dci. Po ně jakou dobu ještě tě žil ze stá vajících kulturních styků , ale postupně zcela ustrnul, ažkoneč ně upadl do zapomně ní. A tak zanikaly kultury a ř íše, aby uvolnily místo novým útvarů m. Smě šová ní krve a s tím spojený pokles rasové úrovně je jedinou př íč inou vymírá nístarých kultur. Neboťlidé nezanikajíz dů vodů vá lek, nýbržztrá tou odolnosti, způ sobenou neč istotou krve. To, co na tomto svě tě nenídobrou rasou, je pouze plevelem. Veškeré dě jinné udá losti jsou pouze výrazem rasového pudu sebezá chovy v dobrém č i špatném slova smyslu. Otá zka vnitř nípř íč iny nadř azeného významu Árijstvínemů že být zodpově zena ani tak vě tši schopnostípudové sebezá chovy, nežspíše zvlá štním způ sobem projevu tohoto pudu. Vů le k životu je, subjektivně vidě no, všude a vždy stejná , rozdíl je pouze v její vně jšíformě projevu. U pů vodních živoč ichů nepř ekrač uje pud sebezá chovy starost o své vlastníjá . Egoismus, jak tuto nemoc nazývá me, zde zachá zítak daleko, že do sebe pojímá i č as, takže se chce opě t tě šit z okamžiku, anižby ho zajímala budoucnost. Zvíř e v tomto stavu žije samo pro sebe, potravu si hledá pouze když
chce utišit hlad, a bojuje pouze kdyžmu jde o vlastníživot. Dokud se však pud sebezá chovy projevuje tímto způ sobem, schá zíjakýkoliv zá klad pro vytvoř ení ně jakého společ enství, byťby to byla primitivníforma rodiny. Jižspoleč enství mezi mužem a ženou vyžaduje, kromě č istého pá ř ení, jisté rozšíř enípudu sebezá chovy, tím, že svou starost a boj za vlastníjá museli obrá tit i na svů j protě jšek. Mužshá ně l obč as stravu i pro ženu, oba pak pro své potomstvo. Na ochranu jednoho vě tšinou vystoupil i druhý, takže zde jižbyly první, i když nekoneč ně primitivníformy smyslu obě tovat se. Jakmile se tento smysl př enesl př es úzký rá mec rodiny, zač aly se vytvá ř et př edpoklady vytvoř enívě tších svazků a posléze koneč ně i stá tu. U podř adně jších lidína tomto svě tě je tato vlastnost př ítomna pouze v tak malém rozsahu, že č asto nepř ekroč írá mec rodiny. Č ím vě tšíje pak ochota jedince odložit své osobnízá jmy, tím vě tšíje schopnost vytvoř enírozsá hlejšího společ enského svazku. Tato vů le k obě tová nívlastníprá ce a, pokud by to bylo nutné, i vlastního života pro jiné je nejvíce rozvinuta prá vě u Árijců . Árijec není nejvě tšídíky svým duchovním vlastnostem, nýbrždiky obrovské ochotě a př ipravenosti postavit všechny své schopnosti do služeb společ nosti. Pud sebezá chovy u ně ho dosá hl té nejč istšíformy. A to tím, že dobrovolně podř adil své Já svému společ enstvía byl př ipraven ho v př ípadě nutnosti za tuto společ nost i obě tovat. Př íč ina kulturně vzdě lá vacích a tvů rč ích schopnostíÁrijců neležív intelektuá lních pově stech. Pokud by mě l pouze tyto, musel by pů sobit pouze nič ivou silou, v žá dném př ípadě však organizač ně . Vnitř nípodstata každé organizace totižspoč ívá v tom, že se jedinec zř ekne svého osobního myšleni a stejně tak i svých osobních zá jmů , a obé obě tuje v zá jmu vě tšiny lidstva. Teprve oklikou př es tuto veř ejnost pak dostane zpě t svů j zasloužený díl. Nepracuje nyní např . pouze pro sebe, nýbržzapojuje se svými schopnosti do rá mce celku, a to nejen ku svému prospě chu, nýbržku prospě chu všech. Skvě lývýklad tohoto ná zoru poskytuje slovo "prá ce", pod kterým se nesmírozumě t pouhá č innost k zajiště ní života, nýbržpouze tvů rč íč innost, která neodporuje zá jmů m veř ejnosti. V jiném př ípadě je lidské koná ní, které sloužípudu sebezachová níbez ohledu na blaho okolí, musíoznač it jako krá dež, lichvá ř ství, vloupá ní, atd. Ná zor, že je nutno vlastnízá jmy obě tovat zá jmů m zachová ni společ nosti, je prvním př edpokladem pro každou skuteč nou lidskou kulturu. Teprve z nípak mohou vzniknout všechna ta obrovská díla č lově č enstva, která nepř iná šísvým zakladatelů m žá dnou odmě nu, ale která jsou požehná na jejich potomstvem. Ano, teprve z nich pak mů že č lově k pochopit, jak mů že tolik lidíprožit celý mrzutý život v poctivosti, která jim př iná šípouze bídu a uskrovňová ní, avšak celku zajišťuje zá kladnu pro jeho existenci. Každý dě lník, každý sedlá k, každývyná lezce, úř edník, atd., kterýpracuje, aniž by kdy sá m dosá hl ště stía blahobytu, je nositelem této vyššímyšlenky, i kdyžmu hlubšísmysl jeho jedná ni zů stane navě ky utajen. To, co platípro prá ci coby zá klad lidské obživy a všeho lidského pokroku, platí ještě vě tši mě rou pro ochranu lidstva a jejíkultury. V obě tová nívlastního života za existenci společ nosti spoč ívá korunovace veškerého smyslu obě tová níse. Pouze
tak lze zabrá nit tomu, aby č lově k nebo př íroda opě t svrhli a znič ili to, co jednou lidské ruce zbudovaly. Prá vě ně mecká ř eč obsahuje slovo, které ná dherným způ sobem označ uje jedná ni v tomto smyslu: naplně nípovinnosti. To znamená ne naplnit sebe, nýbržsloužit společ nosti. Zá kladnímyšlenku, ze které vzešlo podobné jedná ni nazývá me, - na rozdíl od egoismu, ziskuchtivosti, idealizmem. Pod tímto slovem rozumíme pouze schopnost sebeobě tová nísvého Já společ nosti, svým spoluobč anů m. Je však nutné neustá le rozpozná vat, že idealizmus nepř edstavuje ně jaké zbyteč né pocitové vyjá dř ení, nýbržže ve skuteč nosti je a bude skuteč ným př edpokladem k tomu, co označ ujeme lidskou kulturou. Ba že to byl on, kdo kdysi stvoř il pojem "č lově k". Této vnitř nímyšlence vdě č íÁrijec za své postavenína tomto svě tě , a za nívdě č í svě t lidem. Neboťona sama zformovala z č istého ducha tvů rč ísílu, která pak jedineč ným sňatkem drsné pě sti s geniá lním intelektem stvoř ila všechny ty pomníky lidské kultury. Bez jeho smýšleníby byly všechny i ty nejoslnivě jší schopnosti ducha pouze duchem jako takovým, vně jším leskem bez vnitř ní hodnoty, avšak nikdy tvů rč ísilou. Jelikožvšak skuteč ný idealizmus nenínič ím jiným, nežpodrobením zá jmů a života jedince společ nosti, a to je opě t dalším př edpokladem pro vytvá ř eníorganizač ních forem všeho druhu, odpovídá vnitř ní podstatou koneč nému př á nípř írody. Vede lidstvo k dobrovolnému uzná nívýsady moci a síly, a dopř á vá jim stá t se tak souč á stíonoho poř á dku, kterýformuje a tvoř í celé univerzum. Nejč istšíidealizmus se nevě domě kryje s nejhlubšími poznatky. Nakolik je to výstižné a kolik toho má skuteč ný idealizmus společ ného s hravou živou obraznostílze okamžité rozpoznat, kdyžnechá te např . rozhodovat nezkažené zdravé dítě . Ten samý mlá denec, který bez porozumě nía naprosto odmítavě stojí proti tirá dá m "ideá lního" pacifisty, je ochoten položit svů j mladý život za ideá ly svého ná roda. Instinkt poznatků zde nevě domky poslouchá do nejhlubšínutnosti zachová nídruhu, pokud je to nutné i na úč et jedinců , a protestuje proti fantasmagorii pacifistických tlachalů , kteř íjsou ve skuteč nosti, byťdobř e zamaskovanými, př esto však ryzími egoisty proviňujícími se proti zá konů m vývoje. Neboťto je podmíně no př ipravenostík obě tem jedinců ve prospě ch společ nosti a ne chorobnými př edstavami zbabě lých všeznalců a kritiků př írody. Prá vě v době , kdy hrozívymizeníideá lního smýšlení, mů žeme okamžitě rozeznat pokles oné síly, která tvoř íspoleč nost a vytvá ř ípř edpoklady pro její kulturu. Jakmile se egoizmus stane modlou ná roda, zač nou povolovat vazby poř á dku, a lidé v honbě za vlastním ště stím padajíz nebe rovnou do pekla. I samo potomstvo zapomíná na muže, kteř ísloužili pouze vlastnímu užitku, a oslavuje hrdiny, kteř íse vzdali svého vlastního ště stí. Nejvě tšíprotiklad k Árijci tvoř íŽid. Snad u žá dného jiného ná roda na svě tě není pud sebezá chovy vyvinut silně ji, nežu tohoto takzvaného vyvoleného ná roda. Za nejvě tšídů kaz tohoto tvrzenímů že platit jižskuteč nost vlastníexistence této rasy. Jaký ná rod byl za posledních dva tisíce let vystaven tak nepatným změ ná m vnitř ních schopnosti, charakteru, atd., nežprá vě židovský? Jakýná rod byl vystaven tak obrovským pogromů m, - a př esto vyšel ze všech nejhorších katastrof lidstva opě t jako tentýž? Jaká nekoneč ně houževnatá vů le k životu, k zachová nídruhu
hovoř íz tě chto skuteč ností! Intelektuá lnívlastnosti Židů se vyvinuly v prů bě hu ně kolika tisíciletí. Dnes platíza "rozumného" a v urč itém smyslu jím byl vždy. Avšak jeho intelekt nenívýsledkem jeho vlastního vývoje, nýbržodkoukané výuky od ostatních. Ani lidský duch se bez schodů nevyšplhá výše. Ke každému kroku smě rem výše potř ebuje zá klad minulosti, a sice v onom dalekosá hlém smyslu, ve kterém se zjevuje pouze ve všeobecné kultuř e. Veškeré myšleníspoč ívá pouze nepatrným dílem ve vlastních poznatcích, a dílem vě tším pak ve zkušenostech př edešlých vě ků . Všeobecná kulturníúroveňnapá jíkaždého jedince, anižby o tom vě tšinou vě dě l, takovým množstvím poznatků , aby mohl takto vyzbrojen uč init sná ze dalšívlastníkroky. Dnešníchlapec např . vyrů stá obklopen nespoč tem technických výdobytků konce posledního století, že užsi ani neuvě domuje, že to, co je pro ně ho samozř ejmostí, bylo ještě př ed sto lety zá hadou pro nejvě tšímozky té doby. Ač koliv to má pro sledová nía pochopenínašeho pokroku v př íslušném oboru nejrozhodně jšívýznam. Pokud by ně jakývelkýuč enec z dvacá tých let minulého stoletídnes ná hle povstal z hrobu, orientoval by se v souč asném svě tě podstatně hů ř e, nežje tomu dnes u každého patná ctiletého chlapce. Chybě la by mu totižona nekoneč ná prů prava, kterou dnešnísouč asník bě hem svého rů stu nevě domě vstř ebá vá , na zá kladě úkazů př íslušné všeobecné kultury. A jelikožŽid nevlastnil nikdy svou vlastníkulturu, z dů vodů , které se ihned uká ži, byly podklady pro jeho duchovníprá ci vždy př ebírá ny od jiných. Jeho intelekt se vyvíjel vždy na podkladě okolního kulturního svě ta. Nikdy nenastal obrá cenýproces. Př estože pud sebezá chovy židovského ná roda nebyl menši, ba naopak byl podstatně vě tší, nežu ostatních ná rodů , a př estože jeho duchovníschopnosti mohou vytvá ř et dojem, že jeho intelektuá lnínadá níby mohlo být rovné ostatním rasá m, stejné mu naprosto chybínejdů ležitě jšípř edpoklad kulturního ná roda, totižidealistické smýšlení. Vů le k obě tová níse u židovského ná roda nepř ekrač uje holýpud sebezá chovy jedince. Zdá nlivě velkýpocit souná ležitosti je zdů vodně n velmi primitivním vrozeným pudem stá da, jako se to projevuje u spousty ostatních živoč ichů tohoto svě ta. Pozoruhodná je na tom ta skuteč nost, že stá dovýpud vede k vzá jemné podpoř e vždy pouze do té doby, dokud je k tomu nenutívšeobecné ohrožení. Stejně tak se i smeč ka vlků po společ né loupežné výpravě a zahná níhladu opě t rozdě lína jednotlivá zvíř ata. To samé platípro koně , kteř í, pokud jsou napadeni, stmelujíse do obranného šiku, a po př está lém nebezpeč íse opě t rozejdou. Podobně se chovajíi Židé. Smysl pro obě tová ni se je pouze zdá nlivý. Existuje pouze tak dlouho, jak je to nezbytně nutné pro existenci každého jedince. Jakmile je však společ ný nepř ítel poražen, hrozivé nebezpeč íodraženo, koř ist schová na, mizízdá nlivá harmonie mezi Židy, aby opě t bylo uvolně no místo př íč ině existujícím vlohá m. Židé jsou za jedno pouze pokud je k tomu nutíspoleč né nebezpeč í, nebo je k tomu vede vidina společ né koř isti. Zmizí-li však oba dů vody, nastupujído jejich prá va vlastnosti nejhrubšího egoizmu, a z vě č ného ná roda se obratem ruky stá vá krvavě se potírajícíhorda krys. Pokud by Židé byli na tomto svě tě sami, utopili by se ve špíně a svinstvu. Stejné tak se pokoušív nená vistínaplně ných bojích navzá jem se ošidit a vyhubit. Ovšem jejich zbabě lostívyjá dř ený nedostatek jakéhokoliv smyslu pro sebeobě tová ni mě níjejich boje stejně v pouhopouhé
divadlo. Je tedy ze zá sady chybou vyvozovat ze skuteč nosti, kdy se Židé sjednocují za úč elem boje, nebo lépe ř eč eno vyvražďová nísvých blízkých, že by mě li urč itý ideá lnísmyl pro sebeobě tová ní. Také zde nevede Židy nic jiného, nežholý egoizmus. Proto je také židovský stá t, kterýby mě l být živoucím organizmem pro zachová nía výživu své vlastnírasy, teritoriá lně naprosto neohranič en, neboťurč ité prostorové ohranič enístá tního útvaru př edpoklá dá vždy urč ité idealistické smýšlení stá tnírasy, a obzvlá ště pak sprá vné pochopenípojmu prá ce. A pokud tento př ístup schá zí, selhá vá jakýkoliv pokus o vytvoř ení, a dokonce i o zachová níjakéhokoliv prostorově ohranič eného stá tu. Tím však odpadá i zá kladna, bez které nemů že vzniknout žá dná kultura. Proto je také židovský ná rod př i všech svých zdá nlivě intelektuá lních vlastnostech stá le bez jakékoliv skuteč né kultury, a obzvlá ště pak bez své vlastní. Neboťzdá nlivá kultura, kterou dnes Židé vlastní, nenívě tšinou nic jiného, nežzkažené statky ostatních ná rodů . Př i hodnocenížidovstva ohledně jeho postoji k otá zce lidské kultury je nutno mít, jako hlavníznak neustá le na zř eteli, že židovská kultura jako taková nikdy neexistovala a proto také neexistuje ani dnes. Př edevším pak obě krá lovny umě ní, architektura a hudba, židovstvu nemohou vdě č it za nic pů vodního. Vše, co na poli umě nívykonali, byly buďto zkomoleniny nebo duchovníkrá deže. Tím však Židů m chybíony vlastnosti, kterými se vyznač ujítvoř ivě a tím i kulturně nadané ná rody. Do jaké míry Židé pouze napodobují, nebo spíše kazícizíkultury, lze vypozorovat z toho, že ho lze spatř it vě tšinou v oblasti umě ní, které samo o sobě nepř edstavuje žá dné své myšlenky, totižv herectví. Avšak i zde je ve skuteč nosti pouze komediantem, nebo lépe opič á kem. Neboťi zde mu chybínejposledně jší krok ke skuteč né velikosti. A také zde nenížá dným geniá lním tvů rcem, nýbržje pouhým napodobitelem, př ič emžvšechny př itom použité žertíky a triky stejně neošá lívnitř níprá zdnotu jeho výrazové formy. Zde vypomá há lá skyplným způ sobem pouze židovský tisk. Napíše o každém, i naprosto prů mě rném bř ídilovi, hlavně kdyžje to Žid, tak oslavnýblá bol, že se celý okolnísvě t domnívá , že má koneč ně př ed sebou toho pravého umě lce, zatímco ve skuteč nosti se jedná o ubohého komedianta. Ne, Žid nevlastnížá dnou kulturně tvoř ivou sílu, neboťnevlastnía nikdy ani nevlastnil idealizmus, bez kterého neexistuje žá dný skuteč ný vyššívývoj lidstva. Proto také jeho intelekt nikdy nebude pů sobit konstruktivně , nýbržpouze destruktivně , a ve velmi výjimeč ných př ípadech možná nanejvýše šroubovaně , a to stejně jen podle prototypu síly, která chce neustá le to špatné, a stá le vytvá ř íto dobré. Rozvoj lidstva neprobíhá díky jemu, nýbržjemu na vzdor. JelikožŽidé nikdy nemě li svů j vlastnístá t s vlastním teritoriá lním vymezením a tím ani vlastníkulturu, vznikla př edstava, že se jedná o ná rod, který by se mohl poč ítat k ř á du Nomá dů . To je však jak velký, tak i nebezpeč ný omyl. Nomá d sice asi vlastníurč itýneohranič ený životníprostor, pouze ho neobdě lá vá jako usazený sedlá k, nýbržžije z výtě žku ze svého stá da, se kterým tá hne skrze své území. Jako vně jšídů vod zde musíme spatř ovat pouze malou úrodnost jeho země , která prostě neumožňuje ně jaké osídlení. Hlubšípř íč ina však ležív rozporu mezi technickou kulturou dané doby nebo daného ná roda, a mezi př irozenou chudobou urč itého životního prostoru.
Existujíúzemnícelky, ve kterých se i Árijec ve svých uzavř ených sídlištích mohl stá t pá nem veliké pů dy a uspokojit jísvé životni požadavky, a to vše pouze díky své po staletívyvíjené technice. Pakliže by tuto techniku nevlastnil, musel by se tímto územním celků m buďto vyhnout, nebo by po nich musel vě č ně putovat, stejně jako Nomá di, cožby pro ně ho, díky jeho tisícileté výchově a zvyklostem k usedlosti, bylo naprosto neúnosné. Je nutno také vzít do úvahy, že v době objeveníamerického kontinentu si nespoč et Árijců dobýval živobytíjako lovci, trapeř i, atd., a stá le č asto ve velkých skupiná ch se ženami a dě tmi, stá le se př emísťujíce, takže jejich existence byla zcela stejná jako u Nomá dů . Jakmile však jejich stoupajícípoč et a lepšíprostř edky dovolovaly vymýtit divoč inu a ubrá nit se pů vodnímu obyvatelstvu, zač alo v zemi vyrů stat stá le více sídlišť. I Árijec byl zř ejmě nejdř íve Nomá dem, nežse v prů bě hu doby usadil, a už jenom proto nebyl nikdy Žid! Ne, Žid nenížá dnýNomá d. Neboťi Nomá d mě l urč itý postoj k pojmu "prá ce", která mohla sloužit jako podklad pro jeho další ná slednývývoj, jakmile pro to byly splně ny nutné duševnípř edpoklady. Zá kladní idealistickýná zor u ně ho existuje, byťjen v nekoneč ném rozř edě ní. Proto také svou celou podstatou pů sobíÁrijským ná rodů m tak cize, př esto však ne nesympaticky. U Žida naproti tomu tento př ístup vů bec neexistuje. Proto také nikdy nebyl Nomá dem, nýbržbyl vždy pouze parazitem na tě le ostatních ná rodů . Že př itom obč as opustil svů j stá vajícíživotníprostor nebylo tím, že by to snad byl jeho úmysl, nýbržbylo to dů sledkem vyhoště ní, kterého se mu č as od č asu od zneužitého hostitelského ná roda dostalo. Jeho rozlézá níse dá le je př ece typická vlastnost všech parazitů . Vyhledá vá stá le novou živnou pů du pro svou rasu. S nomá dstvím to nemá nic společ ného užproto, že Žid vů bec nemyslína to, že by opě t opustil jím obsazený prostor, nýbržzů stá vá zarytě tam, kde je, a i pomocí ná silíse dá jen tě žce vyhnat. Jeho rozpíná níse do stá le nových cizích zemíprobíhá teprve v tom okamžiku, kdy jsou splně ny potř ebné př edpoklady pro jeho tamníexistenci, anižby tím, tak jako Nomá d, změ nil své dosavadníbydliště . Je a zů stane typickým parazitem, cizopasníkem, šíř íse stejně jako škodlivý bacil, jakmile k tomu nalezne př íznivou živnou pů du. Pů sobeníjeho existence se také podobá cizopasníků m. Kde se vyskytne, tam dř ív nebo pozdě ji vymř e hostitelskýná rod. A tak Židé žili vždy ve stá tech jiných ná rodů , a vytvá ř eli tam svů j vlastnístá t, který se snažili maskovat pod označ ením "Ná boženský spolek" tak dlouho, dokud vně jšíokolnosti zcela neodhalily jeho skuteč ný charakter. Pakliže si však dostateč ně vě ř ili, že mohou odhalit svů j ochrannýplá šť, nechali spadnout roušku a ná hle byli tím, co mnozíjiní př edtím nechtě li vidě t, ani tomu vě ř it. TotižŽidy. Životem Židů , coby parazitů na tě le cizích ná rodů a stá tů je zdů vodně na vlastnost, která kdysi podnítila Schopenhauera k výroku, "že Žid je obrovský mistr lži". Existence nutíŽida ke lži, a sice k ustavič né lži, stejně jako seveř ana nutíse teple obléci. Život v rá mci jiného ná roda mů že mít delšího trvá nípouze v tom př ípadě , kdyžse mu podař ívzbudit míně ní, že se nejedná o ná rod, nýbržjen o zvlá štníná boženskou obec. To je však prvníobrovská lež. Aby mohl vést život podobný parazitů m a na cizím tě le, musí sá hnout k popř enísvé vnitř nípovahy.
Č ím je židovský jedinec inteligentně jší, tím se mu tento klam povede lépe. Ano, mů že to dojít tak daleko, že velká č á st hostitelského ná roda uvě ř ítomu, že Žid je ve skuteč nosti Francouz nebo Anglič an, Ně mec č i snad Ital, i kdyžse zvlá štním vyzná ním. Př edevším stá tnímísta, která se zdajíbýt oduševně ny historickým zlomkem vě domostí, padajíza obě ťtomuto hanebnému podvodu. V tě chto kruzích obč as platísamostatné myšleníza skuteč ný hř ích proti svá tosti. Takže se jeden nesmídivit, kdyžnapř . bavorské stá tníministerstvo nemá ani dnes naprosto žá dné poně tí, že Židé jsou př íslušníci ná roda, a ne ná boženského vyzná ni, ač koliv by to i té nejjednoduššímysli mohl ozř ejmit jedinýpohled do židovského nového svě ta. Pravda, "židovské echo" nenížá dnýúř ednítisk, a proto tedy ani nenípro takový intelekt podobného vlá dního potentá ta rozhodující. Židovstvo bylo vždy ná rodem s urč itými rasovými vlastnostmi a nikdy žá dné ná boženství. Jeho existence ho nutila hledat vč as prostř edky, které by na jeho př íslušníky neupoutá valy onu neustá lou nepř íjemnou pozornost. Avšak jakýprostř edek by mohl být úč elně jšía zá roveň nevinně jší, nežpodsouvá nívypů jč eného pojmu ná boženská obec? Neboťi zde je vše vypů jč eno, nebo lépe ukradeno. Z pů vodnívlastníexistence nemů že Žid vlastnit své vlastni ná boženstvíjižz toho dů vodu, že mu chybíidealizmus v jakékoliv podobě , č ímžje mu jaká koliv víra v onen svě t naprosto cizí. Č lově k si ani podle Árijského pojetínedoká že př edstavit víru, které by v jakékoliv formě chybě lo př esvě dč eníposmrtného života. Talmud také ve skuteč nosti neníkniha, která by př ipravovala na posmrtný život, nýbržse zabývá pouze praktickým a snesitelným životem vezdejším. Židovské ná boženské uč enívede v prvníř adě k č istotě židovské krve a k pokynů m o komunikaci mezi Židy jako takovými, a př edevším pak ke komunikaci s ostatním, tedy s nežidovským svě tem. Ale ani zde se v žá dném př ípadě nejedná o etické problémy, nýbržpouze a výhradně o problémy ekonomické. O morá lní hodnotě židovského ná boženského uč enídnes existuje a vždy existovalo pomě rně velké množstvípodrobných studií(nežidovských; slá taniny židovského pů vodu jsou samozř ejmě neobjektivní), které Árijským pojetím př edstavujípř íšernost tohoto druhu ná boženství. Nejlepšícharakteristiku produktu této ná boženské výchovy však př edstavuje Žid sá m jako takový. Jeho život je spoutá n pouze s tímto svě tem, a jeho duch je skuteč nému kř esťanstvívnitř ně tak cizí, jak byl cizíjižpř ed dvě ma tisíci lety samotnému velikému zakladateli nového uč ení. Samozř ejmě že se př ed židovským ná rodem netajíco si o nich myslí. Dokonce, kdyžto bylo zapotř ebí, sá hl i k bič i, aby ze svatyně Pá ně vyhnal tyto odpů rce jakéhokoliv č lově č enství, kteř íi tehdy ve své víř e vidě li pouze prostř edek jejich obchodní existence. Proto byl také Kristus samozř ejmě ukř ižová n. Dnešnístranické kř esťanstvíse oproti tomu snižuje k tomu, prosit a škemrat bě hem voleb o židovské hlasy, a pozdě ji i k politickým machinacím s ateistickými židovskými stranami, a sice proti celému vlastnímu ná rodu. Na této zá kladnía nejvě tšílži, totižže židovstvínení rasa, nýbržpouze ná boženství, se pak nutně zaklá dajía vršíná sledné dalšílži. K nim patř ítaké ležohledně židovské ř eč i. Nenípro ně prostř edkem pro vyjá dř ení ně jaké myšlenky, nýbržpro jejíutajení. Zatímco mluvífrancouzsky př emýšlí židovsky, a zatímco soustružíně mecké verše, vyžívá se pouze v bytísvého ná roda.
Dokud se Žid nestal pá nem ostatních ná rodů , musel lépe č i hů ř e hovoř it jejich ř eč í. Jakmile se tyto však staly jeho sluhou, byl nucen se uč it universá lnímu jazyku (jako např . esperantu!), aby je tímto prostř edkem židovstvo mohlo sná ze ovlá dat! Jak dalece je existence tohoto ná roda založena na nepř etržité lži je možno nedostižným způ sobe¦m spatř it na protokolech sionistických mudrců , které jsou Židy tak nená vidě ny. Maji být zfalšované, jak do svě ta bez př está nínař íkavé vykř ikuje "Frankfurter Zeitung", cožje samozř ejmě nejlepším dů kazem o jejich pravosti. Je zde vě domě objasně no to, co spousta Židů č inínaprosto nevě domě . A o to prá vě jde. Je naprosto jedno, z kterého židovského mozku toto odhalenívyšlo. Smě rodatné však je, že s hrů zou budícím sebevě domím odkrývajískuteč ný charakter a č innost židovského ná roda a vytyč ujísvými vnitř ními souvislostmi i jejich koneč né cíle. Nejvě tšíjejich kritiku však tvoř ísama jejich skuteč nost. Kdo si prostuduje historickývývoj posledních sta let ze zorného úhlu této knihy, tomu bude okamžitě jasné, proč dnešnížidovský tisk tak ř ve. Neboťpakliže se tato kniha jednou stane společ ným majetkem celého ná roda, musíužbýt židovské nebezpeč í jiždá vno zažehná no. Abychom mohli poznat Židy, je nutno prostudovat jejich cestu, kterou vykonali v rá mci cizích ná rodů v prů bě hu ně kolika staletí. Abychom došli k potř ebným výsledků m, zcela postač ísledovat jeden jedinýpř iklad. Jelikožjeho vývoj byl vždy a v každé době stejný, stejně jako byly stejné ná rody, které požíral, doporuč uje se u podobné úvahy rozdě lit jeho vývoj na jednotlivé úseky, které pro jednoduchost označ ím písmeny abecedy. PrvníŽidé se do Germá nie dostali v prů bě hu ř ímské invaze, a sice jako vždy coby obchodníci. V bouř ích stě hová níná rodů se jakoby zdá nlivě opě t ztratili. A tak se za zač á tek nového a trvalého požidovšťová nístř ední a severníEvropy dá urč it doba vzniku prvních germá nských stá tů . To byl poč á tek setká vá níse Židů s Árijskými ná rody, kterýbyl vždy stejný, nebo aspoň podobný. Se vznikem prvních stá lých sídlišť"tu" byl ná hle i Žid. Př ichá zel jako obchodník, a z poč á tku ani nekladl zvlá štnídů raz na zastírá nísvé rasy. Je stá le ještě Židem, velkým dílem i proto, že jeho vně jšírasová odlišnost od hostitelského ná rody byla př íliš velká , jeho znalosti ř eč i př íliš malé, a rozhodnost hostitelského ná roda ještě př íliš velká , nežaby si dovolil vydá vat se za ně koho jiného, nežprá vě za cizího obchodníka. Díky jeho ohebnosti a nezkušenosti hostitelského ná roda nenípro Žida uchová nísi svého charakteru žá dnou nevýhodou, nýbržnaopak výhodou. Vů č i cizinců m se vystupuje př á telsky. b) Pozvolna zač íná být č inný v hospodá ř ství, avšak ne jako producent, nýbrž výhradně jako spojujícíč lá nek. I př es svou tisíciletou obchodnízruč nost je stá le ještě neohrabaný, avšak mnohem př evyšuje bezmocně č estné Árijce, takže zanedlouho hrozíto, že se obchod stane jeho monopolem. Zač íná s pů jč ová ním peně z, a sice jako vždy s lichvou. A skuteč ně také tento úrok zavá dí. Zprvu není ještě rozezná no nebezpeč ítéto nové instituce, ba je dokonce kvů li momentá lním výhodá m s radostípř ijata. c) Žid se definitivně nastá lo usazuje, to znamená , obsazuje ve mě stech a sídlištích zvlá štníč tvrti a vytvá ř ítak stá t ve stá tě . Pojímá obchod a finance jako své
privilegium, a nemilosrdně toho využívá . d) Finanč nictvía obchod se beze zbytku staly jeho monopolem. Lichva zač íná koneč ně vzbuzovat odpor, jeho ostatnínarů stajícídrzost nevoli a jeho bohatství zá vist. Džbá n př etéká v momentě , kdy do okruhu svých obchodních aktivit vč leňuje pozemek a pů du, které ponižuje na prodejné, nebo lépe ř eč eno obchodní zboží. Jelikožsá m nikdy pozemky nezastavuje, nýbržje považuje pouze za vykoř isťovatelské prostř edky, které za tě ch nejhorších podmínek pronajímá sedlá ků m, př erů stá veř ejná nevole pozvolna v otevř enou nená vist. Jeho krvežíznivá tyranie nabývá takových rozmě rů , že proti ně mu dochá zík ná silnostem. Zač íná se stá le blíže nahlížet na ony cizince, př ič emžse zjišťujíjeho stá le nové, odpudivě jší charakterové rysy, ažje propast ná hle odkryta. V č ase nejtrpč ínouze koneč ně vypukne proti ně mu vztek, a plenicía nič ícídav sá hne ke svépomoci, aby se ubrá nil božímu dopuště ní. V prů bě hu ně kolika staletího dostateč ně prohlédli a jeho samotnou existenci jižvnímajíjako stejnou pohromu, kterou je mor. e) Nynívšak Žid zač ne projevovat své skuteč né vlastnosti. Odporným pochlebová ním se snažídostat do vlá dy, nechá vá pů sobit své peníze, a tímto způ sobem si zajišťuje stá le nová privilegia, která mu umožňujídalšívykoř isťová ní svých obě tí. I kdyžobč as zahoř íhně v lidu proti tě mto vě č ným pijavicím, př esto jim to v nejmenším nezabrá nív tom, aby se za ně kolik let opě t vynoř ily na sotva opuště ných místech, a zač aly svou č innost opě t od zač á tku. Žá dné proná sledová ní ho neodradíod jeho způ sobu vykoř isťová ni lidí, ani žá dné zahná ni, pokaždé je v brzké době opě t zpá tky. Aby se zabrá nilo alespoň tomu nejhoršímu, je z jeho lichvá ř ských rukou vyvlastňová na pů da tím, že je mu jednoduše zá konem zaká zá no tuto vlastnit. f) Ve stejné míř e, v jaké stoupá moc knížat, se snažídostat se k nim č ím dá l tím blíže. Vyžebrá vá si propouště cídopisy a privilegia, které také od stá le se ve finanč ních nouzích nachá zejících pá nů za př íslušnýhonorá řdostá vá . Obnos, který ho to stojí, se mu díky pů jč ová ni peně z, úroků a úroků z úroků za ně kolik let vrá tí. Skuteč ná pijavice, která se př isá vá na tě lo postiženého ná roda a neník odtržení, dokud knížata opě t nepotř ebujípeníze a sami mu osobně neodsajíč á st vysá té krve. Tato hra se opakuje stá le dokola, př ič emžúloha takzvaných ně meckých knížat je zde stejně ubohá jako Židů samotných. Tito pá nové byli pro své milé ná rody skuteč ným trestem božím, př ič emž paralela se dá nalézt s rů znými souč asnými ministry. Ně meckým knížatů m vdě č íme za to, že se ně meckýná rod nedoká zal definitivně se odpoutat od onoho židovského nebezpeč í. Bohužel se na tom nezmě nilo nic ani pozdě ji. Takže jim byla od Židů př edá na tisíckrá t zasloužená odmě na za hř íchy, kterých se dopustili na svém ná rodu. .Spojili se s ďá blem a také u ně ho skonč ili. g) A tak se knížata zapletla do osidel svého zá niku. Pomalu ale jistě se uvolňoval jejich vztah ke svému lidu aždo té míry, kdy př estali sloužit jejich zá jmů m, a namísto toho se stali uživateli svých poddaných. Žid o jejich konci dobř e vě dě l, a
hledal možnost, jak by to urychlil. Sá m urychloval jejich finanč nínouzi, a sice tím, že je stá le více odcizoval jejich skuteč ným úkolů m, pochleboval jim nejodporně jšími lichotkami, dě lal z nich své dlužníky, č ímžse pro ně stá val stá le nepostradatelně jším. Jeho obratnost ve všech finanč ních oblastech doká že vymá č knout z oloupených poddaných stá le nové prostř edky. Tak mě l každý dvů r svého dvorního Žida, jak se ř íkalo tě mto strašá ků m, kteř ímilý ná rod týrali aždo naprostého zoufalství, a knížatů m př ipravovali vě č né radová nky. Koho by to také udivovalo, že taková okrasa lidské rasy je také koneč ně ozdobena zvně jšku, a že vystoupila do šlechtického stavu, pomá haje tím nejenom k dalšímu zesmě šňová ní této instituce, ale i k jejímu otrá vení. Nyníteprve zač al př etvá ř et své postaveníve prospě ch svého pokroku. Koneč ně mu stač ilo pouze nechat se pokř tít, aby sá m dosá hl vlastnictvírů zných možnostía prá v pů vodních rodá ků . Č asto prová dě l tento obchod i k radosti církve svaté, které získala nového syna a k radosti Izraele z podař eného podvodu. h) V židovstvu zač alo dochá zet k př emě ně : Doposud byli Židy, to znamená , nepř iklá dala se žá dná hodnota tomu, chtít vypadat ně jak jinak, cožpř i stá vajících rozdílech v rasových charakteristiká ch na obou straná ch nebylo možné Ještě v době Friedricha Velikého nikoho ani nenapadlo vidě t v Židech ně co jiného nežcizí ná rod. Ještě Goethe byl zdě šen př edstavou, že by v budoucnosti nemě l být, tak jako dř íve, zá konem zaká zá n sňatek mezi kř esťanem a Židem. Však byl Goethe v tomto skuteč ným Bohem, a ne ně jakým zpá teč níkem, nebo ně jaký nevolník? To, co z ně ho hovoř ilo, nebylo nic jiného, nežhlas krve a rozumu. A tak spatř il, i př es veškeré potupné jedná nídvora, že ná rod instinktivně cítív Židech cizítě leso ve vlastním tě le, a podle toho se také zachoval. Nyníse však vě ci mě ly změ nit. V prů bě hu více nežtisíce let se nauč il jazyku hostitelského ná roda do té míry, že si dovolil do budoucna potlač ovat své židovstvído pozadí, a naopak do popř edí vyzdvihovat své ně mectví. Neboťaťto znía vypadá jakkoliv smě šně a pošetile, nachá zítolik drzosti, že se poč íná př emě ňovat v Germá na, a tedy v tomto př ípadě v Ně mce. Tím zač íná ta nejhanebně jšípromě na, kterou si č lově k vů bec mů že př edstavit. A jelikožz ně mectvínevlastni nic jiného, nežumě nílá mat na kole jeho ř eč , a to ještě tím nepř íšerně jším způ sobem, ve skuteč nosti se s ním však nikdy nesmísil, spoč ívá tedy celé jeho ně mectvína ř eč i jako takové. Rasa však nespoč ívá v ř eč i, nýbržvýhradně v č istotě krve, cožvíze všech nejlépe prá vě Žid, který do udrženísvého jazyka nevklá dá ani zdaleka takovou cenu, jako prá vě do udrženíč istoty krve. Č lově k mů že bez dalšího změ nit ř eč , to znamená , mů že se nauč it jinému jazyku. Nicméně bude tímto novým jazykem vyjadř ovat pouze své staré myšlenky, jeho vnitř nícharakter se nezmě ní. To je nejzř etelně jšíprá vě na židovi, kterýhovoř ítisíci jazyky, ale př esto zů stá vá poř ád jenom Židem. Jeho charakterové vlastnosti mu zů stá vají, aťjižpř ed dvě ma tisíci lety v Oslu hovoř il jako obchodník s obilím latinsky, nebo dnes brebentíjako šmeliná řs moukou ně mecky. Je to stá le ten samý Žid. Že dnes tuto samozř ejmost nechá pe ani ministerskýrada, ani vyššípolicejníúř edník je samozř ejmě také jasné. Dů vod, proč se Žid ná hle rozhodl stá t se Ně mcem je jasný. Cítí, jak se moc knížat zač íná pová žlivě kývat, a proto se zavč as snažínalézt pevnou pů du pod nohama.
Dá le jeho finanč níovlá dnutícelého hospodá ř stvíjiždosá hlo takových rozmě rů , že by bez vlastnictvívšech obč anských prá v jižnebylo možno dá le podpírat a př edevším pak zvě tšovat tuto obrovskou budovu svého vlivu. Obojísi však př eje. Neboťč ím výše se drá pe, tím zř etelně ji vystupuje ze zá voje minulosti jeho starý, mu př islíbený cíl. A s horeč natou lač nostíse mu opě t v bezprostř edníblízkosti zjevuje jeho pradá vný sen o ovlá dnutícelého svě ta. A tak je jeho jediné úsilí namíř eno na to, získat do vlastnictvívšechna obč anská prá va. To je také dů vodem vymaně níse z gheta. i) A tak se z dvorního Žida pomalu stá vá lidový Žid. To samozř ejmě znamená , že Žid zů stá vá nadá le v okolívysoce postavených pá nů , pouze se snažíprotlač it se ještě hloubě ji do tě chto kruhů . Na druhé straně se ve stejnou dobu drahému lidu podbízíjiná č á st jeho rasy. Kdyžsi č lově k vzpomene, jak hrozně se bě hem tě ch staletína tomto ná rodu provinil, jak ho stá le znovu nemilosrdně ždímal a vysá val, kdyžse ještě uvá ží, jak ho proto ná rod zač al pozvolně nená vidě t a nakonec v ně m spatř oval pouze trest božídopadnuvšína hlavu jiných ná rodů , mů že pochopit, jak tě žká tato př emě na pro Žida musela být. Ano, je to namá havá prá ce uká zat se obě tem staženým z ků že jako nejvě tšílidumil. Neboťnejprve jde o to, napravit v oč ích ná roda všechny ty spá chané kř ivdy. Svou př emě nu zač íná coby dobrodinec lidstva. A jelikožjeho nová laskavost má nyníreá lný podklad, nemů že se ani dost dobř e držet starého biblického př ísloví, že by levá ruka nemě la vě dě t, co dě lá pravá , nýbržmusíse po dobrém nebo po zlém smíř it s tím, že bude muset ozná mit pokud možno co nejvě tšímu poč tu lidí, jak dalece trpís masou, a jaké osobníobě ti je zde př ipraven př inést. S touto nově nabytou skromnostízač ne své zá sluhy vytrubovat tak dlouho do okolního svě ta, ažmu tento zač ne skuteč ně vě ř it. Kdo mu nevě ř í, pá chá mu hoř ké př íkoř í. Zanedlouho zač ne natá č et vě ci tak, jako by se př íkoř ídostá valo vždy pouze jemu a ne obrá ceně . Obzvlá ště velcíhlupá ci tomu vě ř ía nemohou pak nic jiného, nežty nešťastné chudá ky litovat. Nakonec je nutno poznamenat, že Žid př i všísvé obě tavosti osobně samozř ejmě nikdy nezchudnul. Nauč il se rozdě lovat. Ano, ně kdy je dobré jeho dobrodinískuteč ně př irovnat k hnojivu, které nenírozprašová no na pole z lá sky, nýbržpouze s oč eká vá ním pozdě jšího užitku. Na každýpá d vív pomě rně krá tké době každý, že se ze Žida stal dobrodinec a lidumil. Jaká žto podivuhodná promě na! To, co u jiného platívíce č i méně za samozř ejmost, probudí zde jižprá vě proto obrovskýúdiv, ba u mnohých př ímo zř etelné nadšení, jelikožto prá vě u ně ho nenísamozř ejmostí. A tak se stá vá , že po každém podobném č inu je veleben a oslavová n daleko více, nežzbytek lidstva. Avšak co více. Ze Žida se ná hle stá vá liberá l, který zač íná bá snit o nutném pokroku lidstva. Pomalu se z ně j stá vá mluvč ínové doby. Samozř ejmě že stá le dů kladně ji nič í př edpoklady skuteč ného, ná rodu užiteč ného hospodá ř ství. Oklikou př es akcie se stá le více dostá vá do kolobě hu meziná rodníprodukce, dě lá z níúplatný, nebo lépe ř eč eno obchodovatelný objekt, a krade tak provozů m př edpoklady pro soukromé vlastnictví. A tím také vznikajímezi zamě stnanci a zamě stnavatelem ona vnitř ní odcizení, jenžpak vedou k politickému rozdě lová nído tř íd. Avšak nejvíce narů stá neuvě ř itelnou rychlostívliv židovstva na hospodá ř ské zá jmy pomocíburzy. Stá vá
se majitelem a zá roveň i kontrolorem meziná rodnípracovnísíly. K posílenísvých politicko-mocenských pozic se pokoušístrhnout rasové a stá tnízá vory, které ho omezujína každém kroku. Za tímto úč elem bojuje se vši svou houževnatostíjemu vlastníza ná boženskou toleranci. Nalézá ve svobodném zedná ř ství, které mu naprosto propadlo, výteč ný ná stroj k obhajová nía př edevším prosazová nísvých cílů . Vlá dnoucíkruhy a vyšší vrstvy politického a mě šťanského života se zedná ř skými nitkami se dostá vajído jeho osidel, anižby to vů bec tušily. Pouze lid jako takový, nebo lépe ř eč eno stav, který v probouzeni chá pe, že je nutno si sá m vybojovat svá prá va a svobodu, proto nemů že být v hlubších a širších vrstvá ch dostateč ně podchycen. To je však dů ležitě jší, nežvšechno ostatní. NeboťŽid dobř e cítí, že šance jeho vzestupu k vlá dnoucíroli je dá na pouze tehdy, kdyžse př ed nim nachá zíně jakýprů kopník. Rukavič ká ř e a tkalce př íze však č lově k nemů že zachytit jemnou sítísvobodného zedná ř ství, nýbržzde musíbyt nasazeny jižvě tší, a tím pá dem i pronikavě jší prostř edky. A tak ke svobodnému zedná ř stvípř ichá zídruhá zbraňv rukou židovstva, totižtisk. Jejím vlastnictvím se prosazuje všíhouževnatosti a prohnaností. Pomocítisku zač íná pomalu uchvacovat a splétat do osidel celý veř ejný život, neboťje schopen vyvíjet a ovlá dat onu moc, kterou dnes každý zná daleko lépe nežpř ed pá r desetiletími pod pojmem "veř ejné míně ní". Př itom se staví ke všemu s nesmírným hladem po vě dě ní, vychvaluje jakýkoliv rozvoj, př edevším pak ten, který vede k zá hubě jiných ná rodů . Neboťkaždé vě dě nía vývoj hodnotí vždy dle možnostípožadavků svého ná roda. A kde toto chybě lo, tam se stá val nejzarytě jším nepř ítelem jakéhokoliv svě tla, odpů rcem jakékoliv skuteč né kultury. Tak používá vě dě ní, které posbíral na školá ch jiných ná rodů , aby ho postavil do služeb své vlastni rasy. Svou ná rodnost však skrývá více, nežkdy jindy. Zatímco se zdá , že př etéká osvícenstvím, pokrokem, svobodou, lidskostí, atd., prová dísá m co nejpř ísně jšíuzavírá nísvé vlastnírasy vů č i okolí. Obč as svým žená m dohazuje vlivné kř esťany, př ič emžsá m udržuje svů j mužskýkmen výhradně č istý. Zneč išťuje krev ostatních, zatímco svou si př ísně chrá ní. Žid si skoro nikdy nebere kř esťanku, nýbržkř esťan si bere Židovku. Kř íženci se však vždy podobají židovské straně . Př edevším č á st vyššíšlechty tímto naprosto upadá . Žid si je toho velice dobř e vě dom, a proto tímto způ sobem prová díplá novité odzbrojová ní duchovníšlechtické vrstvy svého protivníka. Pro zamasková ni svého koná nía k ukonejšenísvých obě tíhovoř ístá le více o rovnosti mezi všemi lidmi, bez rozdílu rasy a ná rodnosti. A hlupá ci mu zač ínajívě ř it. jelikožvšak jeho podstata má v sobě stá le ještě dosti silný zá pach ně č eho cizího, nechtě jíse př edevším široké masy obyvatelstva nechat chytit do jeho osidel. A proto o sobě pomoci svého tisku nechá vá vytvá ř et obrá zek, kterýodpovídá skuteč nosti asi natolik, nakolik obrá ceně sloužísvému sledovanému cíli. V humoristických magazínech se snažízobrazovat Židy jako neškodnýná rů dek, vlastnící, jako ostatně i jiné ná rody, své zvlá štníspecifické vlastnosti, kterývšak, i kdyžjeho vystupová nípů sobíopravdu trochu cize, v sobě nese znaky pokud možno komické, př esto však vždy poctivé a dobrotivé duše. Snažíse co nejvíce pů sobit spíše bezvýznamně , nežnebezpeč ně . Jeho koneč ným cílem v tomto stá diu je však vítě zstvídemokracie, nebo jak to lépe chá pe, vlá da parlamentarismu.. Ta
odpovídá nejvíce jeho potř ebá m. Vyluč uje jakoukoliv ostražitost, a na jejímísto dosazuje majoritu hlouposti, neschopnosti a neposledně i zbabě losti. Výsledkem je pak pá d monarchie, který se dř íve č i pozdě ji musel dostavit. j) Obrovský hospodá ř skývývoj vedl ke změ ně sociá lního rozvrstvení obyvatelstva. Tím, že drobné ř emeslnictvo pomalu vymírá , ztrá cídě lník č ím dá l tím více možnost získá nísamostatné existence, č ímžse z ně ho stá vá proletá ř . Vzniká prů myslový tová rnídě lník, jehožnejpodstatně jším rysem je to, že by se mu do budoucna mohla jen ztě žívyskytnout možnost osamostatně níse. Je ve skuteč ném slova smyslu nemajetný a jeho dny se jižnedajínazvat životem, nýbrž pouze ryzím utrpením. Jižv minulosti se vyskytla podobná situace, která si velitelsky vynutila urč ité ř ešení. K sedlá ků m a ř emeslníků m př ibyl pomalu nový stav úř edníků a zř ízenců , př edevším stá tních. Také oni byli nemajetnív pravém slova smyslu. Stá t nakonec našel cestič ku z tohoto nezdravého stavu. Př evzal na sebe zaopatř enívšech stá tních zamě stnanců , a zavedl penzi a dů chodové zaopatř ení. Tento př iklad pomalu ná sledovalo stá le více privá tních podniků , takže dnes, jakmile takovýpodnik dosá hl a př ekroč il urč ité velikosti, je skoro každému duchovně zamě stnanému č lově ku zaruč en jeho pozdě jšídů chod. A teprve zajiště nístá tních dů chodů ve stá ř í doká zalo vychová vat tyto k oné bezmezné oddanosti, která byla v př edvá leč né době tou nejvýrazně jšívlastnostíně meckého úř ednictva. A tak byl cely stav, který zů stal bez majetku, chytrým způ sobem vytržen ze sociá lníbídy, a zař azen do ná rodního celku. Nyníse tedy tento problém objevil stá tu a společ nosti nanovo, ovšem tentokrá te v daleko vě tším rozsahu. Stá le nové, do milionů jdoucímasy obyvatelstva se př esídlovaly z venkova do velkomě st, aby si zde jako tová rní dě lníci v nové zaklá daných prů myslových odvě tvích vydě laly na svů j denníchléb. Pracovnía životnípodmínky tohoto nového stavu byly více nežsmutné. Mechanické př ebírá ni dř ívě jších pracovních metod starých ř emeslníků a rolníků zde naprosto nepř ichá zelo do úvahy. Č innost jednoho, č i druhého se v žá dném smě ru nedala srovnat s ná mahou, kterou vykazoval prů myslový tová rnídě lník. U starých ř emeslníků nehrá l č as ani tak dů ležitou roli, jako tomu bylo u nových pracovních metod. Formá lnípř ebírá nístarých pracovních dob v prů myslových velkotová rná ch pů sobilo př ímo osudově . Neboťskuteč nýpracovnívýkon z dř ívě jška chybě l, a to z dů vodů nedostatku dnešních intenzivních pracovních metod. Jestliže se dř íve dal snést č trná cti č i patná cti hodinový pracovníden, byl v době , kdy se musela do posledního využít každá jedna minuta, naprosto neúnosný. Výsledek tohoto nesmyslného př ebírá nístarých pracovních dob na nové prů myslové č innosti byl ve skuteč nosti nešťastný př edevším ve dvou smě rech. Bylo nič eno jednak zdravípracujících, a za druhé jejich víra ve vyššíspravedlnost. K tomu dá le př ichá zely smě šné výplaty na straně jedné, a tomu odpovídající stá le se zvě tšujícíblahobyt zamě stnavatele na straně druhé. Na venkově zatím žá dné sociá lníproblémy nebyly, neboťpodomek a pá n vykoná vali stejnou prá ci, a př edevším jedli z jedné mísy. Avšak i to se změ nilo. Rozdě lenína zamě stnance a zamě stnavatele se nynízač alo uskuteč ňovat ve všech oblastech života. Jak daleko bylo v té době vnitř nípožidovště nínašeho ná roda, se dá vysledovat z malého
respektová ní, pokud to jižnebylo nerespektová nímanuá lníprá ce. S Ně mci to nemá nic společ ného. Na zač á tku bylo poromá nště nínašeho života, které bylo ve skuteč nosti požidovště ním, které př emě nilo dř ívě jšíúctu k ř emeslné prá ci v naprosté pohrdá níjakoukoliv tě lesnou prací. A tak skuteč ně vzniká nový, byťne zrovna vá ženýstav, př ič emžse jednoho dne zá konitě musíobjevit otá zka, zda ná rod bude mít dostatek síly na to, aby sá m od sebe opě t zař adil tento nový stav do všeobecné společ nosti, a nebo jestli se bude dá le zvě tšovat tř ídnípropast odpovídajíc¦o stavu. Jedno je však jisté. Novýstav ve svých ř adá ch nevlastnil žá dné špatné prvky, nýbržnaopak na každýpá d mě l prvky č inorodosti. Př ejemně lost takzvané kultury zde ještě nezapustila své nič ivé a rozkladné koř ínky. Nový stav ještě nebyl ve svých širokých masá ch nakažen jedem pacifistických slabostí, nýbržbyl robustní, a kdyžbylo potř eba i brutá lní. Zatímco mě šťanstvo se touto zá važnou otá zku vů bec netrá pilo, a nechalo vě ci lhostejně osudu, chopil se Žid nepř ehlédnutelné možnosti, která se zde do budoucna nabízela. A zatímco se na jedné straně chopil kapitalistických metod k vykoř isťová nílidstva do posledního dechu, na straně druhé se sá m spojil s obě ťmi jeho nadvlá dy, a zanedlouho se stá vá jejich vů dcem v boji proti sobě samému. To znamená pouze obrazně "proti sobě samému". Neboťvelmistr lži dobř e ví, jak se ostatním uká zat v tom nejč istším svě tle a vinu svalit jako vždy na jiné. A jelikožmá tolik drzosti sá m vésti davy, nikoho př i tom samozř ejmě ani nenapadne, že se zde jedná o nejvě tšípodfuk všech dob. A př ece tomu tak bylo. Jen co se vyvinul z všeobecného hospodá ř ského prostř edínový stav, vidív ně m lid jasně a zř etelně nového prů kopníka svého vlastního dalšíúspě chu. Nejprve použije mě šťanstvo jako beranidlo proti feudá lnímu svě tu, a posléze použije dě lníky proti mě šťanstvu. Jelikožsi však kdysi ve stínu mě šťanstva musel vyloudit svá obč anská prá va, doufá nyní, že se pomocí boje dě lnictva za vlastni existenci nalezne cestič ku k jejich ovlá dnutí. Od nyně jška je úkolem pracujících pouze boj za blaho židovského ná roda. Nevě domky je postaven do služeb moci, proti které zdá nlivě bojuje. Má naoko za úkol krá č et proti kapitá lu, př ič emžho mů že tímto způ sobem nechat nejjednodušeji bojovat prá vě za ně j. Brojíse př i tom neustá le proti meziná rodnímu kapitá lu, a ve skuteč nosti se míníná rodníhospodá ř ství. To má být znič eno ve prospě ch vítě zstvína hř bitovním poli meziná rodního burzovnictví. Postup Židů je př itom ná sledující: Pově síse na dě lníka, př ič emžv př etvá ř ce lituje jeho osud, je rozhoř č en jeho životním údě lem a chudobou, aby touto cestou získal jeho dů vě ryhodnost. Snažíse prostudovat všechny ty skuteč né, nebo vymyšlené podrobnosti jeho tvrdého života, aby probudil touhu po změ ně takovéto existence. Svou bezmeznou vypoč ítavostípř etvá ř ípotř ebu sociá lníspravedlnosti, která je hluboce zakoř eně na ve všech Árijských lidech, na nená vist proti všem, kteř ímě li jen trochu více osudového ště stí. Př ič emžtomuto boji za odstraně ni sociá lních rozdílů dá vá zcela urč itý svě toná zorový rá z. Zaklá dá marxistické uč ení. A zatímco ho nerozdě litelně svazuje nespoč tem sociá lně spravedlivých požadavků , dožaduje se jak jeho šíř ení, tak i obrá ceně odmítá níř á dných obč anů . Chce ná sledovat požadavky, které jsou v takové formě jižod zač á tku nesprá vné, a naprosto nesplnitelné. Neboťpod tímto
kabá tem sociá lních myšlenek se skrývajívskutku ďá belské úmysly, které jsou dokonce hlá sá ny s drzou zř etelnostía naprostou otevř eností. Toto uč enípř edstavuje nerozluč itelnou smě s rozumu a lidské pošetilosti, avšak vždy tak, že skuteč nosti se mů že stá t pouze šílenství, avšak nikdy rozum. Kategorickým odmítá ním osobnosti, a tím i ná roda a jeho rasového obsahu nič í elementá rnízá klady veškeré lidské kultury, která je zá vislá prá vě na tě chto faktorech. To je skuteč né, pravé vnitř níjá dro marxistického svě toná zoru, pokud vů bec lze tento výplod ně jakého zloč ineckého mozku vů bec označ ovat svě toná zorem. Roztř íště ním osobnosti a rasy padá hlavnízá brana pro vlá du méně cenných - tím je však Žid. Smysl tohoto uč eníspoč ívá prá vě v hospodá ř ském a politickém šílenství. Neboťprá vě jím jsou odchytá vá ni všichni upř ímní inteligenti, kteř íse pak dajído jeho služeb, zatímco ti méně duševně schopnía finanč ně méně vzdě laně jšíse k nim ř ítís vlajícími prapory v rukou. Inteligenci pro toto hnutí, neboťi toto hnutípotř ebuje pro svou existenci vlastní inteligenci, však Židé obě tujíz vlastních ř ad. A tak vzniká dě lnické hnutípod vedením Židů , které se zdá nlivě snažío zlepšeníživotníúrovně pracujících, avšak ve skuteč nosti jim jde pouze o jejich zotroč enía ná sledné vyhubenívšech nežidovských ná rodů . K tě mto dvou zbraním rozvratu nynípř ichá zíještě tř etí, z daleka nejhoršíorganizace hrubého ná silí. Marxismus má vyvrcholit bouř livým útokem, zbraně mu majísvou vysilujícípracípř ipravit cestu prvnídvě . V našem vyšším a nejvyšším stá tním úř ednictvu Židé našli vždy (ažna ně kolik má lo výjimek) poddajného podporovatele své nič ivé č innosti. Podlézavé patolízalství smě rem nahoru, a arogantnídomýšlivost smě rem dolů označ ovalo tento stav stejně tak, jako velmi č astá do nebe volajícízabedně nost, která byla jen č as od č asu př edstižena stejně tak př ekvapujícídomýšlivostí. To jsou však vlastnosti, které Žid u našich úř adů potř ebuje a které má rá d. Politickýboj, kterého se chá pe, probíhá zhruba takto: Př imě ř eně koneč ným cílů m židovského boje, které nespoč ívajípouze v hospodá ř ském ovlá dnutísvě ta, nýbržtaké v jeho politické podmaně ní, rozdě lil Žid organizacísvého marxistického svě toná zoru na dvě č á sti, které se od sebe zdá nlivě liší, ve skuteč nosti však tvoř í jeden celek. Totižpolitické a odborá ř ské hnutí. Odborá ř ské hnutíprová díná bor. Nabízídě lníků m v jejich tě žkém existenč ním boji, který musívést díky hamižnosti a krá tkozrakosti mnohých podnikatelů , pomoc a ochranu, a tím i možnost získá ní lepších životních podmínek. Pokud dě lník nechce, prá vě v době , kdy se o ně ho organizovaná pospolitost, totižstá t , naprosto vů bec nestará , svě ř it zastupová ní svých prá v do rukou slepé zvů li ně kolika nezodpově dných, musísvou obhajobu vzít do rukou sá m. Pokud takzvaná ná rodníburžoazie, zaslepená finanč ními zá jmy, bude stavě t ty nejtě žšípř eká žky do cesty všem tě m pokusů m o zkrá cenínelidsky dlouhé pracovnídoby, o ukonč enídě tské prá ce, zabezpeč enía ochraně žen, zlepšenízdravotních pomě rů v tová rná ch a dě lnických domovech, a pokud nebude pouze klá st odpor, ale bude je i skuteč ně sabotovat, ujme se všech takto utlač ovaných vychytralý Žid. Postupně se stane vů dcem odborá ř ského hnutí. Nejde mu však ani tak o skuteč né odstraně nískuteč ných sociá lních nedostatků v pravém slova smyslu, nýbržpouze o vypě stová níslepě mu oddaných hospodá ř ských bojových oddílů pro
znič eníná rodníhospodá ř ské nezá vislosti. A zatímco se vedenízdravé sociá lní politiky bude trvale pohybovat mezi smě rnicemi pro udrženíná rodního zdravína straně jedné a mezi zajišťová ním nezá vislého ná rodního hospodá ř ství, Židovi v jeho boji tyto dva aspekty nejenom že odpadají, nýbržjejich odstraně níse stá vá dalším z jeho životních cílů . Nejenom že si nepř eje zachová nínezá vislého ná rodní hospodá ř ství, on si př eje jeho znič ení. Proto ho nemohou odradit žá dné výč itky svě domíod toho, aby jako vů dce odborá ř ského hnutípř edklá dal požadavky, které nejenom že stř ílído prá zdna, nýbržjejichžsplně níje buďto prakticky zhola nemožné, nebo by znamenalo zruinová níná rodního hospodá ř ství. Nechce však ani př ed sebou mít zdravé, rodové pokolení, nýbržpouze zprá chnivě lé, podmaně né stá do. Toto př á nímu opě t umožňuje př edklá dat požadavky nesmyslného rá zu, jejichž splně níje dle jeho vlastnívů le naprosto nemožné. Tato př á níby také v žá dném př ípadě nevedla k jakékoliv změ ně vě cí, nýbržpouze k prostopá šnému vybič ová ní masy. O to mu však jde a ne o skuteč né zlepšeni sociá lních podmínek. tím je vedenížidovstva v odborá ř ských zá ležitostech nesporně obrovskou osvě tovou č inností, která ovlivňuje široké masy, pouč uje je o zlepšeníjejich nekoneč né bídy. Neboťdokud zů stane ná zor širokých mas tak omezený jako je tomu nyní, a dokud stá t bude k vě cem tak lhostejný jako dnes, pů jde masa nejprve za tím, kdo jim v hospodá ř ských zá ležitostech bude nejdř íve nabízet ty nejnestoudně jšísliby. V tom je ovšem Žid velmistrem. vždyťjeho kompletníč innost neníomezena žá dnými morá lními pochybnostmi! A tak na tomto poli musínutně vyř adit v krá tké době ze hry každého konkurenta. Př imě ř eně své vnitř níloupeživé brutalitě př emě ní odborá ř skou organizaci ná hle v brutá lní, ná silnickou organizaci. Odolá -li ně jaký rozum jejich židovskému vá bení, př emů že jeho vzdor a rozhodnutíhrubé ná silí. Ú spě chy podobné č innosti jsou obrovské. Pomocíodborů , které se mohly stá t požehná ním ná roda, Žid skuteč né rozdrtil zá klady ná rodního hospodá ř ství. Paralelně k tornu krá č ípolitická organizace. Je v souhř e s odborá ř ským hnutím, které př ipravuje široké masy pro politickou organizaci, do které ji posléze ná silím a donucením vbič uje. Odborá ř ské hnuti zů stá vá dá le trvalým finanč ním pramenem, ze kterého politická organizace napá jí svů j obrovský apará t. Ten je kontrolním orgá nem politické č innosti jednotlivce, a př i všech velkých demonstracípolitického rá zu zajišťuje ná honč íslužbu. Nakonec jižvů bec nezastupuje hospodá ř ské zá jmy, nýbrždá vá politické myšlence k dispozici hlavníná tlakovýprostř edek, totižzastavová níprá ce, masovou a generá lní stá vku. Vytvoř ením periodika, které je svým obsahem př izpů sobeno úrovni nejméně vzdě laných lidí, obdrželo politické a odborá ř ské hnutíkoneč ně vyprá skané zař ízení, pomocíkterého jsou př ipravová ny ty nejnižšívrstvy ná roda k tě m nejtroufalejším č inů m. Jeho úkolem nenívyvést lidstvo z marastu nejnižšího smýšlenía dostat ho na vyššípř íč ku, nýbržvyjít vstř íc jejich nejnižším pudů m. Je to jak spekulativní, tak i výnosnýobchod s davem, který je jak líny př emýšlet, tak i ně kdy domýšlivý. Je to př edevším tisk, který svým pomalu fanatickým, pomlouvač ským bojem strhá vá vše, co by mohlo př ipomínat podporu ná rodní nezá vislosti, kulturnívýši a hospodá ř skou samostatnost ná roda. Bubnuji př edevším na všechny charaktery, které se nechtě jísklonit př ed jejich
židovské panovač né domýšlivosti, nebo jejichžgeniá lníschopnosti považujíŽidé za nebezpeč íjako takové. Č lově k nemusízrovna proti Židů m bojovat, aby jimi mohl být nená vidě n. Stač ípouze podezř ení, že by buď mohl ostatnípř ivést na myšlenku vzpoury proti nim, a nebo je na zá kladě své př evyšujícígeniality množitelem síly a velikosti Židů m nepř á telského ná roda. Jeho neomylný instinkt v tě chto vě cech cítív každém pů vodníduši, a jeho nená vist je zajiště na pro každého, kdo neníduchem jeho vlastního ducha. A jelikožŽid nenínapadeným, nýbrž napadajícím, platíza jeho nepř ítele nejenom ten, kterýnapadá , nýbrži ten který se mu postavína odpor. Ale prostř edek, kterým se snažízlomit takto troufalé, avšak trvalé duše, se nenazývá č estným bojem, nýbržlžía pomluvou. Zde se nezalekne př ed nič ím a je ve své sprostotě tak bezmezný, že se nelze divit, kdyžv našem ná rodě dostá vá personifikace ďá bla, coby symbolu všeho zlého, živé podoby v osobě Žida. Neznalost širokých mas o vnitř nípodstatě židovstvía pudová omezenost našich horních vrstev nechá vajíč asto ná š lid na pospas tomuto Židovskému polnímu taženi. Zatímco hornívrstvy se z vrozené zbabě losti odvracejíod č lově ka, který je Židem tímto způ sobem napaden lžía pomluvou, široké vrstvy ve své hlouposti č i prostotě vě ř ívšemu. Stá tníúř ady se buďto zahalujído mlč ení, a nebo, cožje č astě jší, aby ukonč ily polnítaženížidovského tisku, proná sledujíonoho neprá vem napadeného. To totižpř ijde podobným úř ednickým oslů m jako výborné ř ešení zachová nístá tníautority a zajiště níklidu a poř á dku. A na lidská č ela a duše ř á dných obč anů pozvolna usedá mů ra strachu př ed marxistickým ná strojem židovstva. Č lově k se zač ne tř á st př ed zrů dným nepř ítelem, č ímžse stá vá definitivně jeho obě tí. k) Mocenská pozice Židů ve stá tě se zdá byt jižtak upevně na, že se nejenom znovu mů že označ ovat jako Žid, ale mů že i bezohledně př iznat všechny své politické a ná rodnímyšlenkové pochody. Č á st jeho rasy se zcela otevř eně označ uje za cizí ná rod, př ič emžopě t lžou. Neboťzatímco se sionismus okolnímu svě tu snaží nabalamutit, že ná rodnísebeurč eníŽidů se snažío vytvoř eni palestinského stá tu, vytvá ř ízde Židé zastíracímanévr vů č i hloupé veř ejnosti. Nepř ejísi totižvů bec vybudovat v Palestině židovský stá t, kterýby snad mě li osídlit a žit v ně m. Chtě jí pouze pod vlastním výsostným prá vem vybudovat organizaci meziná rodního zloč inu, ke které by nemě ly př ístup žá dné jiné stá ty. Ú toč iště recidivistů a vysokou školu budoucích zloč inců . Ovšem to je nejenom znameníjejich stoupajícínadě je, nýbrži pocitu jejich jistoty. I kdyžje to drzé a otevř ené zá roveň, jeden stá le obelhá vá Ně mce, Francouze nebo Anglič any, př ič emždruhý se prohlašuje za židovskou rasu. Jak blízko majívidinu svého blížícího se vítě zství, lze vypozorovat, z hrů zného způ sobu jejich komunikace s př íslušníky jiných ná rodů . Č ernovlasý židovský mladík č íhá , s fanatickou výrazem v oblič eji, celé dlouhé hodiny na nic netušícídě vč e, které chce pošpinit svou krvía uloupit jítak jejímu ná rodu. Všemi prostř edky se snažíznič it rasové podklady podmaně ného ná roda. Tak jak sá m plá novitě kazíženy a dívky, nezastavuje se ani př ed tím, otevř ít krevní zá vory v širším rozsahu i pro ostatní. Byli a jsou to Židé, kteř ík Rýnu př ivá žejí
negry, poř á d se stejnými postranními myšlenkami a jasným cílem. Pomocí vynuceného kř íženíznič it jimi nená vidě nou bílou rasu, svrhnout ji z jejíkulturnía politické výše a stá t se jejich samotným pá nem. Neboťrasově č istýná rod, který si je vě dom své č istoty krve, nemů že být Židy nikdy podmaně n. Židé mohou na tomto svě tě navě ky panovat pouze kř íženců m. Proto se plá novitě pokoušísnížit rasovou úroveňneustá lým trá vením jednotlivců . Na politickém poli pomalu př emě ňuje demokratické myšlenky v diktaturu proletariá tu. V organizovaném marxistickém davu nalezl zbraň, která mu umožňuje obejít demokracii a diktá torsky ovlá dat železnou pě stípodmaně né ná rody. Plá novitě rozpracová vá revoluč ním hnutí, a sice dvě ma smě ry. Hospodá ř ským a politickým. Ná rody, které se postavína pevný a odhodlanýodpor opř ede díky svým meziná rodním vlivů m, sítínená visti, strhá vá je do vá lek a koneč ně , pokud je to nutné, podně cuje na jejich územírevoluce. Hospodá ř sky otř á sá stá ty tak dlouho, dokud nejsou sociá lnízař ízení, která se stala nerentabilními, odstá tně na a postavena pod jeho finanč níkontrolu. Politicky upírá stá tu prostř edky k jeho sebezá chovy, nič ípodklady každého ná rodního sebeurč enía sebeobrany, nič ídů vě ru ve vlá du, hanídě jiny a minulost a strhá vá vše skuteč ně veliké do bahna. Kulturně zamoř uje umě ní, literaturu, divadlo, otupuje př írodní vnímavost, př evracívšechny pojmy o krá se a vznešenosti, šlechetnosti a dobra a strhá vá lidstvo do zakletísvé vlastnínízké povahy. Je zesmě šňová no ná boženství, mravy a morá lka jsou tak dlouho př edstavová ny jako př ežité, ažnakonec padnou posledníopě rné body daného ná roda v boji za vlastníexistenci na tomto svě tě . l) Nynízač íná nejvě tší, poslednírevoluce. Zatímco si Žid vydobyl politickou moc, odhazuje i posledníroucha, která ho ještě kryla. Z demokratického lidového Žida se stá vá krvavýŽid a tyran ná rodů . Za ně kolik let se pokusívymýtit meziná rodni inteligenci a znič it moc ná rodů a tím, že si př ivlastníjejich př irozené duchovní vů dcovství, je př ipravína jejich otroctvía vě č nou porobu. Nejhrů zně jšípř iklad tohoto druhu ná m skýtá Rusko, kde nechal se skuteč ně fanatickou divokostía z vě tšíč á sti za nesnesitelných muk, zabít č i vyhladově t kolem tř iceti milionů lidí, jen aby zajistil tlupě židovských literá tů a lidových zloč inců nadvlá du nad celým tímto obrovským ná rodem. Koncem však nenípouze konec svobody Židem podmaně ných ná rodů , nýbrži konec samotného parazita ná rodů . Neboťpo smrti obě ti umírá dř íve č i pozdě ji i vampír. Kdyžsi př ed oč ima nechá me probě hnout všechny ty př íč iny ně meckého rozvratu, zů stane ná m jako poslednía nejpodstatně jšípř íč inou nerozpozná ní rasového problému, a př edevším židovského nebezpeč í. Porá žky na bitevním poli v srpnu 1918 by se ještě hravě daly unést. Nemě ly nic společ ného s vítě zstvím našeho ná roda. Neporazily ná s tyto prohry, nýbržbyli jsme poraženi mocí, která tuto porá žku př ipravila tím, že po ně kolik desetiletíplá novitě okrá dala ná š ná rod o politické a morá lníinstinkty a síly, které prá vě uschopňuji, a tím také opravňuji ná rody k jejich existenci. Tím, že stará Ř íše nevšímavě míjela všechny otá zky zachová nírasových zá kladů našeho ná roda, opovrhovala i samotným prá vem na život na této zemi. Ná rody, které se kř ížís jinými, nebo se nechajíkř ížit, hř ešíproti vů li vě č né prozř etelnosti. A jejich zá nik skrze opanová ní
silně jším potom nenížá dným bezprá vím, které je jim pá chá no, nýbržpouze znovunastolením prá va. Pokud ná rod nechce dbá t vlastnostísvé podstaty daných mu od př írody a kolujících v jeho krvi, nemá žá dné prá vo stě žovat si nad ztrá tou svého pozemského bytí. Všechno na zemi je nutno vylepšovat. Každá porá žka se mů že stá t otcem pozdě jšího vítě zství. Každá prohraná vá lka př íč inou pro pozdě jšípovýšení, každá nouze zúrodně ním lidské energie, a z každého porobeni mohou vyvstat síly k novému duchovnímu znovuzrozeni, pokud krev zů stane č istá . Ztracená č istota krve znič ínavždy vnitř níště stí, srazíč lově ka do hlubin, a jejíná sledky se na tě lesné a duchovníúrovni jižnikdy nedajínapravit. Kdyžč lově k všechny tyto jednotlivé otá zky postavía srovná s ostatními problémy života, pak teprve zjistí, jak smě šně malé oproti nim jsou. Všechny tyto problémy jsou č asově ohranič ené, avšak otá zka udrženi č i neudrženi č istoty krve bude trvat, dokud bude existovat lidstvo. Všechny významné př edvá leč né projevy rozvratu majíve svém nejhlubším zá kladě rasovou př íč inu. Aťjižse jedná o otá zky všeobecného prá va nebo nešvary hospodá ř ského života, o projevy kulturního úpadku nebo o zvrhlé politické projevy, o otá zky zanedbané školnívýchovy a nebo špatné ovlivňová ni dospě lých tiskem, atd., vždy se v nejhlubším kontextu jedná o nerespektová nírasových zá jmů jednotlivých ná rodů , a nebo o nerozezná nícizího, rasového nebezpeč í. Proto také nemě ly význam žá dné reformač nípokusy, všechny pomocné sociá lníprostř edky a politické snahy, veškerýhospodá ř skývzrů st a každý zdá nlivý př írů stek duchovních znalostí. Ná rod a jeho organizmus, zajišťujícía uzpů sobivšímu život na této zemi, totižstá t, nebyly vnitř ně zdravě jší, nýbržnaopak churavě ly za př ihlíženíč ím dá l více. Zdá nlivá doba rozkvě tu staré Ř íše nemohla skrýt všechny vnitř níslabosti, a každýpokus o skuteč né posíleníŘ íše ztroskotal na ř ešeníbezvýznamných otá zek. Bylo by chybou domnívat se, že všichni př ívrženci rů zných politických smě rů , kterými byl ně meckýná rod posedlý, a ba dokonce jejich vů dci, byli z vě tšíč á sti špatnía zlomyslnílidé. Jejich č innost byla odsouzena k neúrodnosti jen proto, že v př íznivě jším př ípadě maximá lně rozeznali fenomény našeho všeobecného onemocně nía proti tě m se snažili bojovat, př ič emžzcela slepě míjeli skuteč né pů vodce. Ten, kdo si plá novitě projde smě r politického vývoje staré Ř íše, musíjiž bě žnou kontrolou dojít k zá vě ru, že jižv dobá ch sjednocení, to znamená v době nejvě tšího rozkvě tu ně meckého ná roda, byl vnitř nírozklad jižv plném proudu. A př es veškeré politické úspě chy a př es stoupajícíhospodá ř ské bohatstvíse všeobecná situace rok od roku zhoršovala. Také u samotných voleb do ř íšského sně mu poukazoval ná rů st marxistických hlasů na stá le blíže se blížícívnitř ní, a tím i vně jšírozklad. Všechny úspě chy takzvaných obč anských stran byly bez významu, a to nejenom proto, že nedoká zaly ani vítě zstvím v takzvaných obč anských volbá ch zabrá nit poč etnému ná rů stu marxistické vlny, nýbržproto, že sami v sobě jižnesly fermenty rozkladu. Anižby to tušila, byla obč anská společ nost sama jižvnitř ně nakažena mrtvolným jedem marxistických př edstav. Jejíodboj pak pramenil více z konkurenč nízá visti jednotlivých ctižá dostivých vů dců , nežaby principiá lně
odmítal k boji odhodlaného protivníka. Jeden jediný č íhal bě hem tě ch dlouhých let s neochvě jnou rovnomě rností, a to byl Žid. Jeho Davidova hvě zda stoupala stá le výše stejnou mě rou, jakou mizela naše vů le k sebezachová ni vlastního ná roda. Proto také v srpnu 1914 nenapadl k útoku odhodlaný lid velrybá ř ský stá t, nýbrž naplnilo se pouze poslednívzplanutípudu ná rodnísebezá chovy proti postupujícímu pacifisticko-marxistickému ochrnutínašeho ná rodního tě lesa. A jelikožani v tě chto osudových dnech nebyl rozpozná n skuteč nývnitř nínepř ítel, byl veškerývně jšíodboj zbyteč ný. A prozř etelnost v tomto př ípadě neodmě nila vítě zný meč , nýbržnaplnila zá kon vě č né odplaty. Z tě chto vnitř ních poznatků by se pro ná s mě ly zformovat hlav nízá sady, stejně jako i snaha po novém hnutí, které by př ehodnotilo naše př esvě dč enío úpadku ně meckého ná roda, a které by položilo žulové zá klady, na kterých by jednou mohl povstat stá t, kterýby nezastupoval ná rodu nepř á telské, hospodá ř ské zá jmy, nýbrž by př edstavoval jednotnýná rodníorganismus, totiž: Germá nský stá t ně mecké ná rodnosti.
12. kapitola POČ ÁTKY VÝ VOJE NACIONÁLNĚ SOCIALISTICKÉ NĚ MECKÉ STRANY PRACUJÍCÍCH
Jestliže na konci tohoto dílu popisuji prvnívývojové stadium našeho hnutía krá tce se zmiňuji o celé ř adě s tím spojených otá zek, nedě lá m to proto, abych zde pojedná val o duchovních cílech tohoto hnutí. Cíle a úkoly tohoto nového hnutíjsou tak obrovské, že se dajípopsat pouze ve vlastním zvlá štním dílu. A tak ve druhém díle této knihy podrobně popíši programové podklady hnutía pokusím se utvoř it obraz toho, co si př edstavujeme pod pojmem "stá t". Pod slovem "si" míním všechny ty statisíce, kteř ítoužípo tom samém, anižby nalezli jednotlivá slova pro to, co se jim odehrá vá v nitru. Neboťna všech velkých reformá ch je pozoruhodné to, že majívě tšinou nejprve jednoho jediného zastá nce, avšak jejich nositeli jsou miliony. Jejich cílem je vě tšinou ně kolik staletístaré, vnitř nítoužebné plá ní statisíců . Ažse jednoho dne objevíapoštol této všeobecné vů le a jako vlajkonoš starých tužeb jim dopomů že k př erodu v novou myšlenku. A nespokojenost, se kterou dnes lidé musížít, pouze dokazuje, že v milionech srdcíje skryto př á nípo zá sadnízmě ně dnešních pomě rů . Toto př á níse projevuje v tisíci úkazech. U jednoho malomyslnostía beznadě jí, u druhého nevolí, zlobou a rozhoř č ením, u toho lhostejnostía u onoho pak opě t nadmírou zuř ivosti. Za svě dky této vnitř nínespokojenosti by mě la platit také jak spousta nevolič ů , tak i spousta extrémistických fanatiků př iklá ně jících se k levič á ctví. A prá vě na ty by se nové mladé hnutímě lo obrá tit v prvníř adě . Nemě lo by tvoř it organizaci spokojených manželů , nýbržby mě lo stmelovat všechny ty trýzně né žalem a nespokojené, nešťastné a nepokojné. A hlavně by nemě lo mít povrchnírá z, nýbržby mě lo hluboce zakoř enit v širokých vrstvá ch celého ná roda. Č istě politicky vzato se v roce 1918 naskytl ná sledujícíobraz. Ná rod je rozpolcenýdo dvou č á stí. Jednu, mnohem menší, tvoř ívrstvy ná rodníinteligence s vylouč ením jakékoliv tě lesné č innosti. Z vně jšku je sice ná rodní, avšak pod tímto slovem si nedoká že př edstavit nic jiného, nežvelmi fá dnía slabé zastupová ní takzvaných stá tních zá jmů , které př edstavujízase jenom zá jmy dynastické. Pokouší se své myšlenky a cíle prosadit pomocíduchovních zbraní, které jsou však, oproti brutalitě protivníka, zase jen velmi kusé a povrchní, a selhá vajítak jižsamy o sobě . Jedinou hroznou ranou je tato, ještě př ed nedá vném vlá dnoucítř ída sražena k zemi, a ve své tř esoucíse zbabě losti je nucena sná šet všechna př íkoř íze strany bezohledného vítě ze. Naproti nístojíjako druhá tř ída široká masa manuá lně pracujícího obyvatelstva. Tato je více č i méně sdružena v radiká lních marxistických hnutích, rozhodnuta zlomit pomocíná silíjakýkoliv duchovníodpor. Nechce být ná rodní, př ič emžna jedné straně vě domě odmítá jakékoliv požadavky ná rodních zá jmů , a na straně druhé napomá há veškerému cizímu útlaku. Co do množstvíje nejsilně jší, zahrnuje však v sobě př edevším ty č leny ná roda, bez kterých je jaká koliv ná rodníobroda zhola nemyslitelná a nemožná .
V roce 1918 muselo být jedno jižnaprosto jasné. Jakéhokoliv nového rozmachu ně meckého ná roda lze dosá hnout pouze pomocíznovunabytívně jšímoci. Př edpokladem k tomu však nejsou zbraně jak neustá le žvanínaši obč anštístá tnici nýbržsíla vů le. Zbraníkdysi vlastnil ně mecký ná rod víc neždost. Nedoká zaly však uhá jit svobodu, neboťchybě la energie pudu a vů le ná rodnísebezá chovy. I ta nejlepšízbraň je pouhou mrtvou, bezcennou hmotou, pakliže chybíduch, který je rozhodnutý ji ochotně a rozhodně vést. Ně mecko se stalo bezbranným ne proto, že by se snad nedostá valo zbraní, nýbržprotože chybě la vů le há jit zbraně za ná rodní obnovu. Pokud se dnes př edevším levicově orientovanípolitici snažítvrdit, že nutnou př íč inou jejich nerozhodné, poddajné, ve skuteč nosti však zrá dcovské politiky byl nedostatek zbraní, je nutno oponovat pouze jedním. Ne, pravýopak je pravdou. Pomocívašíprotiná rodní, zloč inecké politiky zastupová ni ná rodních zá jmů jste kdysi vydali všechny zbraně . Nyníse snažíte vydá vat nedostatek zbraníza opodstatně nou př íč inu vašínuzné ubohosti. To je však, stejně jako všechny vaše č iny, leža povrh. A tato výč itka platíi pro pravicové politiky. Neboťdíky své bídné zbabě losti umožnili židovské sebrance, která se v roce 1918 dostala k moci, uloupit ná rodu veškeré zbraně . A proto také tito nemajížá dnýdů vod a prá vo tvrdit, že dnešní nedostatek zbraníbyl vynucen jejich opatrností(rozumě j zbabě lostí), a ne jejich bezbrannostía dů sledkem jejich zbabě losti. A proto otá zkou znovunabytíně mecké moci nenísnad "jak vyrobíme potř ebné zbraně ?", nýbrž"kde vezmeme ducha, kterýuschopníná rod k tomu, aby mohl držet v ruce zbraň?" Neboťpokud ná rod takovýduch ovlá dne, vů le jižsi najde tisíce cestič ek, ze kterých každá konč íu jedné zbraně ! Dá te-li však zbabě lci deset pistolí, ze kterých př i útoku nebude schopen vystř elit jednu jedinou rá nu, jsou pro ně ho tyto stejně bezcenné, jako pro odvá žného muže sukovitá hů l. Otá zka znovunabytípolitické moci našeho ná roda je v prvnílinii otá zkou ozdravenínašeho ná rodního pudu sebezá chovy jižproto, že každá př ipravovaná zahranič nípolitika č i jakékoliv zhodnocenístá tu jako takového se ze zkušenosti neř ídíani tak dle množstvízbraní, jako spíše podle rozpoznaných č i domně lých morá lních schopnostíodporu daného ná roda. Schopnost spojenectvídaného ná roda neníurč ová na ani tak množstvím zbraní, jako spíše zjevnou existenci planoucívů li ná rodního sebezá chovy a heroickou odvahou. Neboťsvaz neníuzavírá n pomoc zbraní, nýbržlidmi. A tak bude anglickýná rod platit za nejhodnotně jšího spojence na svě tě tak dlouho, dokud u jeho vedenía v jeho duchu širokých mas bude tolik odhodlané brutality a houževnatosti, která bude schopna dovést započ atýboj všemi dostupnými prostř edky, bez ohledu na č as a obě ti, ke zdá rnému, vítě znému konci, př ič emžmomentá lně stá vajícívojenské zbrojenínemusíbyt v žá dném pomě ru k ostatním stá tů m. Pochopí-li č lově k, že znovu vzchopeníse ně meckého ná roda je podmíně no otá zkou znovuzíská nínašeho politického pudu sebezá chovy, musímu být jasné i to, že se tu nevystač ís pouhým získá ním vů le po ná rodním prvku, nýbržže musí být vě domě zná rodně na celá doposud antiná rodnímasa. Nové hnutí, které si za svů j cíl vytyč ilo opě tovné vybudová níně meckého stá tu s
vlastni suverenitou, musísvů j boj bezezbytku zamě ř it na získá níširokých mas obyvatelstva. Č ím žalostně jšíje, všeobecně vzato, naše takzvané "ná rodní mě šťanstvo", a č ím nedostateč ně ji vypadá jeho ná rodnísmyšlení, o to méně se dá oč eká vat jeho skuteč ný odpor proti energické ná rodnívnitř nía zahranič nípolitice. A tak jako jižjednou zů stalo ně mecké mě šťanstvo, ze zná mých zabedně ně krá tkozrakých dů vodů , v pasivnírezistenci vů č i Bismarkovi v hodině nastá vajícího osvobození, tak se i nynípř i jeho uznané př ísloveč né zbabě losti č lově k nemusí obá vat jeho jakéhokoliv aktivního odporu. Jinak se však chovajínaši meziná rodně orientovanísoudruzi ze širokých mas. Ti jsou nejenom díky své primitivnípř irozenosti naladě ni více na myšlenku ná silí, nýbržjejich židovské vedeníje i brutá lně jšía bezohledně jší. Ti jsou schopni zastavit jakékoliv ně mecké povstá ní, stejně jako kdysi zlomili pá teřně mecké armá dě . Nejenom že v tomto parlamentně ř ízeném stá tě zabrá ni svou majoritní vě tšinou jakékoliv ná rodně orientované zahranič nípolitice, ale vylouč íi jakékoliv vyššíoceně níně mecké síly a tím i jakoukoliv možnost jednoty. Neboťnejenom my jsme si vě domi slabiny, která ležív našich 15 milionech marxistů , demokratů , pacifistů a centralistů , nýbržještě více jsou si toho vě domi v cizině , kdyžmě ř í význam možného spojenectvís ná mi vahou tohoto zatíženi. Nikdo se nespojíse stá tem, jehožaktivníč á st ná roda se pasivně stavíproti každé rozhodné zahranič ní politice. K tomu př ichá zíještě ta skuteč nost, že vedeni tě chto stran ná rodnízrady se jižz prostého pudu sebezá chovy musípostavit a také se postavínepř á telsky proti jakémukoliv ně meckému povstá ní. Je to prostě historicky nemyslitelné, aby ně meckýná rod mohl zaujmout ještě jednou svou dř ívě jšípozici, anižby zúč toval s tě mi, kteř íbyli př íč inou a dali podně t k tomuto neslýchanému rozvratu, který postihl ná š stá t. Neboťpř ed soudnístolicínebude potomstvem listopad 1918 hodnocen nijak jinak, nežjako vlastizrada. A tak je každé vně jšíznovunabytíně mecké samostatnosti v prvníř adě svá zá no se znovunabytím vnitř níodhodlá ním celistvosti našeho ná roda. A také jižjen č istě technicky vzato je myšlenka ně meckého osvobozenínavenek do té doby nesmyslná , dokud do služeb tě chto osvobozeneckých myšlenek nebude ochotna vstoupit široká masa obyvatelstva. Č istě vojensky vzato, musíbýt každému samostatně myslícímu dů stojníkovi jasné, že se studentskými prapory navenek nedá vést žá dnýboj, nýbržže kromě rozumu ná roda je zapotř ebítaké pě sti. Dá le je nutno mít na zř eteli to, že obhajoba ná rodních zá jmů , která se opírá pouze o kruhy takzvané inteligence, prová dískuteč né drancová nínenahraditelných statků . Mladá ně mecká inteligence, která nalezla na podzim roku 1914 v rá mci dobrovolnických vá leč ných pluků smrt na flanderské pů dě , pozdě ji ukrutně schá zela. Byla nejcenně jším statkem, který ná rod vlastnil, a jejíztrá ta jižv prů bě hu vá lky nebyla nikdy nahrazena. A nejenom boj je jako takovýnemožný, pakliže útoč ícíprapory ve svých ř adá ch postrá dajímasy pracujících, nýbržtaké př íprava technického rá zu je neproveditelná bez oné vnitř nírozhodné jednoty našeho ná rodního tě la. Prá vě ná š ná rod, který musížít bezbranný pod dohledem versailleské mírové smlouvy, by mě l zač ít uskuteč ňovat jakékoliv technické př ípravy k vybojová nísvobody a lidské nezá vislosti teprve tehdy, ažbude zá stup
vnitř ních špiclů zdecimová n pouze na ty, kterým jejich vrozená bezcharakternost umožňuje zradit za oně ch pově stných tř icet stř íbrných vše a všechny. S tě mi se však jižvyrovná me. Nepř ekonatelně oproti tomu vypadajímiliony tě ch, kteř íz politických dů vodů vystupujíproti ná rodnímu vzbouř ení. Nepř ekonatelně do té doby, dokud nebude znič ena a z jejich srdcía mozků odstraně na př íč ina jejich protivenství, meziná rodnímarxistický svě toná zor. Je tedy jedno z kterého úhlu pohledu č lově k posoudímožnosti znovu vybojová nínašístá tnía ná rodnínezá vislosti, jestli z pohledu zahranič ně politických př íprav, nebo technického vyzbrojení, č i boje samotného, vždy ná m jako hlavnípř edpoklad pro vše zů stane získá níširokých mas našeho ná roda pro myšlenku našíná rodnínezá vislosti. Bez znovunabytívně jšísvobody je však jaká koliv vnitř níreforma jako taková , ve výhodně jším př ípadě , pouze povýšením naši výnosové schopnosti na kolonii. Př ebytky každého takzvaného hospodá ř ského rů stu př ijdou totižk dobru pouze našim meziná rodním kontrolním dozorců m, a každé sociá lnízlepšenípouze v lepším př ípadě zvýšípracovnívýkonnost pro tyto pá ny. Kulturnírozvoj vů bec nebude ně meckému ná rodu př isouzen, je totižpř íliš svá zá n s politickou nezá vislostí a úctou daného ná roda. Jestliže je tedy výhodné ř ešeníně mecké budoucnosti svá zá no s ná rodním získá ním širokých mas našeho lidu, potom musíbýt tento cíl nejvyšším a nejvě tším úkolem hnutí, jehožč innost se nechce vyč erpat v ukojeníokamžiku, nýbržhodlá svou veškerou č innost a stá lost ově ř it v budoucnosti na př edvídaných dů sledcích. A tak jsme si byli jižv roce 1919 vě domi toho, že nové hnutímusí, jako svů j nejvě tšícíl, nejdř íve provést zná rodně níširokých mas. Z toho pak vyplývá ve skuteč nosti celá ř ada dalších požadavků : 1. Za úč elem získá nímasy pro ná rodnívzbouř eni, se nesmíhledě t na jakoukoliv sociá lníobě ť. Aťjiždnes našim zamě stnanců m budou uč ině ny jakékoliv hospodá ř ské ústupky, tak tyto nebudou v žá dném vztahu se zisky celého ná roda, pakliže pomů žou vrá tit opě t široké vrstvy svému ná rodu. Pouze krá tkozraká zabedně nost, která je však dnes velmi č astým jevem v našich podnikatelských kruzích, nemů že rozeznat, že pokud nebude opě t nastolena vnitř nílidová solidarita našeho ná roda, nemů že dojit k žá dnému dlouhodobému hospodá ř skému vzrů stu, a proto ani k jejich žá dnému hospodá ř skému využití. Pokud by ně mecké odbory bě hem vá lky bezohledně brá nily zá jmy pracujících, pokud by samy bě hem vá lky tisíckrá t pomocístá vky nevynutily na tehdejším podnikatelstvu hladově jícímu po dividendá ch schvá lenípožadavků jimi zastupovaných pracujících, pakliže by se v zá jmu ná rodníobrany stejně fanaticky př ihlá sily ke svému Ně mectví, a pokud by stejnou bezohlednostídaly vlasti, co vlasti jest, nikdy bychom vá lku neprohrá li. Jak smě šné by pak byly všechny, i ty nejvě tšíhospodá ř ské ústupky, oproti obrovskému významu vyhrané vá lky. A tak musíbýt novému hnutí, které hodlá vrá tit ně meckého dě lníka ně meckému ná rodu jasné, že pokud jimi neníohroženo udrženía samostatnost ná rodního hospodá ř ství, nemohou hrá t v této otá zce hospodá ř ské obě ti naprosto žá dnou roli.
2. Ná rodnívýchova širokých vrstev mů že probíhat pouze oklikou př es sociá lní rů st. Pouze jím mů že být dosaženo oně ch všeobecně -hospodá ř ských př edpokladů , které umožňuji každému jednotlivci podílet se na kulturních statcích celého ná roda. 3. Zná rodně níširokých mas nemů že být nikdy uskuteč ně no polovič atostía prostým zdů razňová ním takzvaného objektivního stanoviska, nýbržpouze bezohledným a fanatických zamě ř ením se na vytč ené cíle. To teď znamená , že se ná rod nedá "zná rodnit" ve smyslu našeho dnešního mě šťanstva, tedy pomocítolika a tolika omezení, nýbržná rodně se všívehemencí, která tkvív extrému. Jed se dá zlomit zase jenom protijedem, a pouze planost našímě šťanské mysli mů že stř edovou linii označ ovat za cestu vedoucído nebe. Široké vrstvy obyvatelstva se nesklá dajíani z profesorů , ani z diplomatů . Skromné abstraktnívě domosti, které vlastní, odkazuje jejívjemy spíše do svě ta pocitů . Tam spoč ívá buď to jejípositivnínebo negativnístanovisko. Je vnímavá pouze vů č i nasazeníenergie do jednoho ze dvou smě rů , nikdy však do polovič atosti pohybujícíse ně kde mezi nimi. Jejíemocioná lnípostoj však zá roveň podmiňuje jejíneobyč ejnou stabilitu. Vírou se dá otř á st hů ř e nežvě domím, lá ska podléhá menším změ ná m nežúcta, nená vist je trvalejšínežaverse, a hybná síla nejvě tších zvratů na této zemi nikdy nespoč ívala ve vě deckých znalostech širokých vrstev, jako spíš v zaníceném fanatizmu a obč as i v hysterii, která hnala vě ci kupř edu. Kdo chce získat široké vrstvy, musívlastnit klíč , kterýotvírá brá nu do jejich srdcí. A tim neníobjektivita, tedy slabost, nýbržvů le a síla. 4. Získat ducha ná roda se mů že podař it pouze tehdy, je-li kromě vedení pozitivního boje za vlastnícíle znič en protivník tě chto cílů . Lid vždy spatř oval v bezohledném útoku proti soupeř i dů kaz svého vlastního prá va, a zř eknutíse znič enínepř ítele pociťuje jako nejistotu ve vztahu k vlastnímu prá vu, kdyžne jako znamenívlastního bezprá ví. Široká masa ná roda je pouze díl př írody, a jejímu vnímá níje cizívzá jemné podá vá nísi ruky mezi lidmi, kteř ítvrdí, že chtě jídosá hnout opač ných protikladů . To, co si př eje, je vítě zstvísilně jšího a znič eníslabšího, nebo jeho bezpodmíneč né podrobení. Zná rodně nínašímasy se povede teprve tehdy, pokud bě hem celého positivního boje za získá níducha ná roda bude vyhlazen jejímeziná rodni travič . 5. Všechny velké otá zky doby jsou jen otá zkami okamžiku a př edstavujípouze ná sledné fenomény urč itých př íč in. Př íč innývýznam má však pouze jediná , a sice otá zka rasového zachová nídaného ná roda. Pouze v krvi spoč ívá zdů vodně nísíly č i slabosti č lově ka. Ná rody, které nerozpoznajíč i nedbajívýznamu jejich rasového zá kladu, jsou rovni lidem, kteř íse snažímopslíka nauč it vlastnostem divokého psa, anižby pochopili, že jak rychlost divokého psa, tak i uč enlivost pudla nejsou nauč itelné, nýbržv rase spoč ívajícívlastnosti. Ná rody, které se zř eknou své rasové č istoty, se tím zř íkajíi jednoty svého ducha ve všech svých projevech. Jejich duševnírozervanost je př irozeným dů sledkem rozervanosti jejich krve, a promě na
jejich duchovních a tvů rč ích sil je pak pouze pů sobenípromě ny jejich rasových zá kladů . Kdo chce ně meckýná rod osvobodit od jeho dnešních, pů vodně mu však cizích projevů a zlozvyků , bude ho muset nejprve osvobodit od cizího pů vodce tě chto projevů a zlozvyků . Bez jasného rozezná nírasových problémů a tím i židovské otá zky, nikdy nenastane opě tovný rozmach ně meckého ná roda. Rasová otá zka je klíč em nejenom ke svě tové historii, nýbrži ke všeobecné lidské kultuř e jako takové. 6. Zař azeníširokých mas našeho ná roda, které se dnes nachá zejív meziná rodním tá boř e, do ná rodnípospolitosti neznamená zř eknutíse zastupová níoprá vně ných zá jmů našich stavů . Rozchá zejícíse stavové a profesnízá jmy nejsou stejného významu jako tř ídnírozdíly, nýbržjsou jen samozř ejmými ná sledky našeho hospodá ř ského života. Profesnítř ídě nído skupin v žá dném př ípadě nestojíproti skuteč né ná rodnípospolitosti, neboťtato spoč ívá v ná rodnostníjednotě všemi otá zkami, které se této ná rodnostníjednoty jako takové týkají. Zač leně níurč ité tř ídy do ná rodnípospolitosti, nebo pouze do stá tu, neprobíhá skrze sestoupenívyššítř ídy, nýbržnaopak vyzdvižením spodnína vyššíúroveň. Strů jcem tohoto procesu opě t nemů že být nikdy vyššítř ída, nýbržpouze nižší, která bojuje za své zrovnoprá vně ní. Dnešnímě šťanstvo nebylo zač leně no do stá tu pomocíšlechty, nýbržpouze vlastnísilou pod svým vlastním vedením. Ně meckýdě lník nebude vyzdvižen do rá mce ná rodnípospolitosti oklikami chorobných sbratř ovacích scén, nýbržvě domým povzná šením jeho sociá lnía kulturnípozice, ažbudou moci být př eklenuty i ty nejvě tšírozdíly. Hnuti, které si tento proces stanovíjako svů j cíl, musísvé př ívržence hledat v prvníř adě př edevším v dě lnickém tá boř e. Po inteligenci smísá hnout pouze v do té míry, pokud tato bezezbytku pochopila tento žá doucícíl. Tento proces př emě ny a sbližová nínebude ukonč en bě hem př íštích deseti, č i dvaceti let, nýbržzahrnuje v sobě podle zkušenosti mnoho generací. Nejvě tšípř eká žka př i př ibližová nídnešního dě lnictva ná rodnípospolitosti neleží ve stavovském zastupová nívlastních zá jmů , nýbržv jeho meziná rodním vedenía postojích, které jsou nepř á telské vů č i č emukoliv ná rodnímu a stá tnímu. Stejné odbory, které jsou ažfanaticky vedeny v politických a ná rodních zá jmech, uč iníz milionů pracujících nejhodnotně jšíč lá nky svého ná rodnostního rá zu bez ohledu na jednotlivé rozpory v č istě hospodá ř ských zá jmech. Hnutí, které chce ně meckého dě lníka nejč estně jším způ sobem navrá tit svému ná rodu, a vyrvat ho z meziná rodního bludu, musína všech frontá ch co nejtvrdě ji zakroč it proti ná zoru, panujícímu př edevším v podnikatelských kruzích, který ná rodnípospolitostírozumíbezmocné hospodá ř ské vydá nípracovníka zamě stnavateli, a který vidív každém pokusu zachová níoprá vně né samostatné hospodá ř ské existence zamě stnanců útok proti ná rodnípospolitosti. Zastupová ní tohoto ná zoru př edstavuje zastupová nívě domé lži. Ná rodnípospolitost př ece neklade zá vazky pouze jedné straně , nýbrži té druhé. Stejně jako dě lník hř ešíproti duchu skuteč né ná rodnípospolitosti, kdyžbez
ohledu na veř ejné blaho a stav ná rodního hospodá ř stvíklade, opírajíce se o svou moc, vydě rač ské podmínky, tak i podnikatelé poškozujítuto ná rodnípospolitost, kdyžnelidským a vykoř isťovatelským způ sobem vedením svého podniku zneužívajíná rodnípracovnísílu a z jejího potu pro sebe ždímajímiliony. Takový podnikatel pak nemá prá vo hovoř it o ná rodnípospolitosti, nýbržje to sprostý egoistický nič ema, kterývná šením sociá lnínespokojenosti vyprovoková vá pozdě jší svá ry, které pak tak nebo tak musívést k poškozeníná roda. Zdrojem, ze kterého musímladé hnutínač erpat své př ívržence, bude tedy v prvníř adě široká masa našich pracujících. Tato musíbýt vyrvá na ze spá rů meziná rodního bludu, osvobozena ze své sociá lnínouze, zbavena kulturníbídy a posléze jako zformovaný, hodnotný, ná rodně cítícía ná rodně snaživý faktor př evedena do ná rodnípospolitosti. Pokud se v kruzích ná rodníinteligence najdou lidé se srdcem zapá leným pro ná rod a jeho budoucnost, naplně ni nejhlubšími poznatky významu tohoto boje za ducha této masy, jsou v ř adá ch tohoto hnutí, coby hodnotná duchovnípá teř , vř ele vítá ni. Cílem tohoto hnutívšak nikdy nesmíbýt získá níobč anského volebního stá da. V takovém př ípadě by si natolik př itížilo masou, která by celou svou existenci ochromila propagacívů č i širokým vrstvá m. Neboťnehledě na teoretickou krá su myšlenky společ ného vedeníširokých mas ze zdola a shora v rá mci jednoho hnutí, je tu ta skuteč nost, že psychologickým ovlivňová ním obč anských mas na všeobecných veř ejných mítincích se sice dá nastolit ná lada, č i dokonce rozšiř ovat ná zory, avšak nedajíse odstranit charakterové vlastnosti, č i lépe ř eč eno zlozvyky, jejichžvznik a existence zahrnuje ně kolik staletí. Rozdíl ve vztahu oboustranné kulturníúrovně a oboustranného postoje k otá zká m hospodá ř ských zá jmů je momentá lně stá le ještě př íliš veliký, takže by se okamžitě , jakmile pomine opojení z mítinku, projevil jako př itě žujícíefekt. Koneckonců cílem neníprovést př evrstveníná rodního tá bora, nýbržzíská níantiná rodního. A toto stanovisko je koneč ně urč ujícípro taktický postoj celého hnutí. 7. Toto jednostranné, a tím i jasné stanovisko se musíprojevit i v propagandě hnutí, a na druhé straně musíbýt propagandou také vyžadová no. Pokud má být propaganda hnutíúč inná , musíbýt namíř ena vždy pouze jedním smě rem. V jiném př ípadě ji, díky rozdílnosti duchovních př edstav obou v potaz př ichá zejících tá borů , buďto jedna strana nebude rozumě t, nebo ji strana druhá odmítne jako samozř ejmou a proto nezajímavou. Také výrazové prostř edky a jejídů raz nemohou v podrobnostech na obě tak extrémnívrstvy pů sobit stejně . Zř ekne-li se propaganda svérá zných vyjadř ovacích prostř edků , nikdy nenalezne cestu k chá pá ni širokých mas. Použije-li naproti tomu ve slově a gestech drsnost pocitů mas a jejího výraziva, bude odmítnuta takzvanou inteligencí, coby primitivnía sprostá . Mezi stem takzvaných ř eč níků existuje sotva deset takových, kteř íby byli schopni stejně pů sobivě hovoř it jeden den př ed publikem sklá dajícím se z metař ů , zá meč níků , kaná lníků , atd., a druhýden na to mít př edná šku, v př ípadě nezbytnosti se stejným myšlenkovým obsahem, př ed auditoriem vysokoškolských profesorů a studentů . Avšak mezi tisíci ř eč níky existuje možná pouze jeden, kterýby doká zal hovoř it př ed zá meč níky a
vysokoškolskými profesory zá roveň takovou formou, která by svojívnímavostí byla nejenom př ístupná obě ma poloviná m, nýbržaby na obě zá roveň pů sobila, nebo aby dokonce obě skupiny strhla k bouř livému potlesku. Č lově k však musímít neustá le na pamě ti, že i ta nejkrá sně jšímyšlenka ně jaké vznešené teorie se ve vě tšině př ípadech dá šíř it pouze pomocímalých a drobných duchů . Neboťnezá leží na tom, co mě l geniá lnípů vodce urč ité myšlenky na mysli, nýbržco, jakou formou, a s jakým úspě chem ji zvě stovatelé této myšlenky zprostř edková vajíširokým vrstvá m. Agitač nísíla Sociá lnídemokracie a vů bec celého marxistického hnutíspoč ívá z vě tšíč á sti v jednotě , a tím i v jednostrannosti publika, na které se tito obracejí. Č ím byly jejich myšlenkové pochody zdá nlivě omezeně jšía zabedně ně jší, tím snadně ji byly př ijímá ny a zpracová vá ny masou, jejichžduchovníúroveň odpovídala př edná šejícím. Z toho tedy pro nové hnutívyplynul jasný a jednoduchý smě r. Obsah a formu propagandy je nutno př izpů sobit širokým vrstvá m, a jejich sprá vnost je nutno mě ř it pouze úč inným výsledkem. Na lidovém shromá ždě níširokých vrstev by nemě l hovoř it ř eč ník, který př ítomným stojíduchovně nejblíže, nýbržten, který si získá srdce široké masy. Zá stupce inteligence, který je na takovém shromá ždě nípř ítomen, a kterýpř es zř etelný vliv ř eč níka na spodnívrstvy kritizuje jeho projev ohledně duchovní úrovně , dokazuje naprostou neschopnost svého myšlenía tím i bezcennost své osobnosti pro nové hnuti. Pro ně ho př ichá zído úvahy pouze ti intelektuá lové, kteř í pochopili úkol a cíl nového hnutído té míry, že se nauč ili hodnotit č innost propagandy výhradně dle jejího úspě chu, a ne dle dojmu, kterýna ně ho samotného pů sobí. Neboťpropaganda nemá sloužit k zá bavě ná rodně smýšlejícím lidem, nýbržk získá vá níodpů rců našíná rodnípospolitosti, pokud jsou našíkrve. Pro způ sob a provedenívlastníagitace by nynípro mladé hnutímě ly být všeobecně urč ujícía rozhodujícímyšlenky, které jsem krá tce shrnul jižve vá leč né propagandě . Že byla sprá vná doká zal jejíúspě ch. 8. Cíle politického reformního hnutínebude nikdy dosaženo agitaci, nebo ovlivňová ním stá vajícímoci, nýbržpouze zř ízením politické síly. Každá svě toborná myšlenka má nejenom prá vo, nýbržpovinnost zajistit si takové prostř edky, které umožníjejízrealizová ní. Ú spě ch je jediným pozemským soudcem o prá vu č i neprá vu podobných zá mě rů . Př ič emžpod pojmem prá vo se nesmí rozumě t uchopeni moci jako v roce 1918, nýbržjeho požehnaný dů sledek pro ná rodnípospolitost. Uchopenístá tnímoci revolucioná ř i se také nedá označ it za zdař ilou stá tníř íši, jak dnes v Ně mecku mínínaši nemyslící stá tníná vladní. Bylo by to možné pouze tehdy, kdyžz takového to revoluč ního č inu, který znič il zá mě ry a cíle ná roda, vzejde více blaha, nežza bývalého režimu. To se však o ně mecké revoluci, jak se označ uje č in tlupy banditů z podzimu 1918, nedá dost dobř e tvrdit. Pokud tedy zř ízenípolitické moci tvoř ípř edpoklad pro provedeníreformních zá mě rů , musíse hnutís reformními úmysly od prvního dne své existence zamě ř it
na hnutíširokých mas, a ne na literá rníč ajový klub, nebo šosá ckou kuželká ř skou společ nost. 9. Mladé hnutíje svou podstatou a svojívnitř níorganizacíantiparlamentá rní, to znamená , odmítá svou vnitř nístavbou princip majoritního ustanovová ní, ve kterém je jeho vů dce degradová n pouze na vykonavatele vů le a míně ni jiných. Hnuti há ji do nejmenšího princip absolutníautority vů dce, zá roveň s nejvyššízodpově dností. Praktické dů sledky tohoto principu v hnutíjsou ná sledující: Prvnípř edseda místnískupiny je stanoven nejbližším vyšším vů dcem, a je zodpově dnývedoucímístnískupiny. Veškeré výbory podléhajíjemu, a ne naopak on ně jakému výboru. Hlasovacívýbory neexistuji, existuji pouze pracovnívýbory. Prá ci rozdě luje zodpově dnývedoucí, prvnípř edsedající. Stejný princip platípro ná sledujícívyššíorganizaci, obvod, okruh, č i župu. Opě t je ze shora urč en vů dce a zá roveň je mu dá na neomezená plná moc a autorita. Pouze vů dce celého hnutíje ze spolkově uzá koně ných dů vodů volen na valné hromadě hlavních č lenů . Je však výhradním vů dcem celého hnutí. Podléhajímu veškeré výbory a ne on jim. On urč uje, a tím také na svých bedrech nese veškerou zodpově dnost. Je k dispozici všem př íslušníků m hnuti, kteř ího mohou př ed porotou nové volby pohnat k zodpově dnosti, odebrat mu jeho úř ad, pokud by se provinil proti principů m hnutía nebo by tě mto principů m špatně sloužil. Na jeho místo by pak nastoupil schopně jší, nový muž, avšak se stejnou autoritou a stejnou zodpově dností. Nejvyšším úkolem hnutíje nejenom prosazovat tento princip jako urč ujícíuvnitř vlastních ř ad, nýbržprosadit ho i pro celý stá t. Kdo chce být vů dcem, nese př i nejvyššíneomezené autoritě také poslednía nejtě žšízodpově dnost. Kdo toho neníschopen, nebo kdo je př íliš zbabě lýnést za své č iny př íslušnou zodpově dnost, neníhoden být vů dcem. Pokrok a kultura lidstva nejsou produktem majority, nýbržspoč ívajívýhradně v genialitě a tvů rč ísíle osobnosti. Toto vypě stovat a zač lenit do prá va je nejvě tším př edpokladem k znovuzíská ní velikosti a síly našíná rodnípospolitosti. Tím je však antiparlamentá rníhnutí, a jeho spoluúč ast na parlamentním zř ízení mů že mít pouze smysl č innosti za jeho znič ení, k odstraně níinstituce, ve které jsme uzř eli jeden z nejvě tších úkazů rozvratu lidstva. 10. Hnuti s rozhodnostíodmítá jakékoliv postoje k otá zká m, které ležíbuďto mimo rá mec jeho politické prá ce, nebo jsou bez př edmě tné, nemajíce jakéhokoliv zá sadního významu. Jeho úkolem neníná boženská reforma, nýbržpolitická reorganizace našeho ná roda. Spatř uje v obou ná boženských vyzná ních stejně hodnotné opě ry existence našeho ná roda, a proto bojuje proti všem straná m, které chtě jítuto mravníná boženskou a morá lníkostru našeho ná roda promě nit v ná stroj svých stranických zá jmů . Hnutíkoneč ně nespatř uje svou koneč nou úlohu v obnoveníurč ité stá tníformy a v boji proti jiné, nýbržv položenítakových principiá lních zá kladů , bez kterých by dlouhodobě nemohla existovat ani republika, ani monarchie. Jejíposlá nínespoč ívá
v založeni nové monarchie, č i v upevně nírepubliky, nýbržve vytvoř ení germá nského stá tu. Otá zka vně jšího zř ízenítohoto stá tu, tedy jeho korunovace, nemá nejzá sadně jšího významu, nýbržje podmíně na pouze otá zkou praktické úč elnosti. Pro ná rod, kterýpochopil nejvě tšíproblémy a úkoly své existence, již nepovedou otá zky vně jších formalit k vnitř ním rozporů m. 11. Otá zka vnitř níorganizace hnutímá úč elový a ne principiá lnívýznam. Nejlepšíorganizace neníta, která mezi vedenía jednotlivé př íslušníky hnutí vklá dá veliký, nýbržprá vě ten nejmenšízprostř edkovacíapará t. Neboťúkolem organizace je zprostř edková níurč ité myšlenky, která se vždy nachá zínejprve v hlavě jedince, širokým vrstvá m obyvatelstva, stejně jako dozor nad jejípř emě nou ve skuteč nost. Organizace je tím ve všem a pro každého pouze nutné zlo. V lepším př ípadě je úč elovým prostř edkem, v horším př ípadě je samoúč elná . Jelikožsvě t vyzdvihuje více nežideá ly mechanické př írodnísíly, utvá ř ejíse snadně ji formy organizací, nežmyšlenky jako takové. Prů bě h po realizaci usilujícímyšlenky, př edevším pak reformního charakteru, je v hrubých rysech ná sledující: V mozku č lově ka povstane ně jaká geniá lnímyšlenka. Ten se cítíbýt povolá n k tomu, sdě lit ji celému lidstvu. Hlá sá tedy svů j ná zor, a postupně získá urč itýokruh svých př ívrženců . Tento proces př ímého a osobního sdě lová ni myšlenek př íslušného č lově ka ostatnímu svě tu je nejideá lně jšía nejpř irozeně jší. Př i stoupajícím ná rů stu př ívrženců nového uč eni postupně vzniká pro šiř itele myšlenky problém dá le pů sobit př ímo osobně na bezpoč et př ívrženců , Ř ídit je a vésti. A prá vě v té míř e, kdy je z dů vodu ná rů stu společ enstvívylouč eno nejkratšíspojení, nastá vá nutnost vytvoř enípropojovacího č lá nku. Ideá lnístav je tím ukonč en, a na jeho místo nastupuje nutné zlo organizace. Vytvá ř ejíse malé podskupiny, které v politické organizaci př edstavujínapř . místnískupiny, zá rodeč né buňky budoucí organizace. Aby se jednotka neoddá lila společ né víř e, smístrukturová níprobě hnout teprve tehdy, pakliže je naprosto bezpodmíneč ně př ijata autorita duchovního zakladatele a jim založené školy. Geopolitický význam centrá lního stř ediska hnutípř itom nesmí být př eceňová n. Pouze existence podobného místa, opř edeného zá vojem magického kouzla Mekky č i Ř íma, mů že hnutítrvale dá vat onu sílu, která spoč ívá ve vnitř ní jednotě a v uzná níreprezentač níšpič ky této jednoty. A proto se př i vytvá ř eníprvních organizač ních buně k nikdy nesmíopomenout jak zdů razňová ní, tak hlavně vyzdvihová nívýznamu výchozího místa pů vodní myšlenky. Stupňová níideového, morá lního a skuteč ného významu výchozího a vedoucího místa hnutímusíprobíhat prá vě v té míř e, kdy nadmě rné množství zá kladních organizač ních buně k hnutívyžaduje dalšíintegraci do nových organizač ních struktur. Stoupajícímnožstvíjednotlivých př ívrženců a nemožnost dalšího př ímého formová níspodních č lá nků , nutíkoneč ně formovat toto nespoč etné navýšení spodních organizač ních č lá nků do vyšších organizač ních celků m, které by se snad
politicky daly označ it jako župní, č i okresnísvazy. A jak bylo doposud ještě docela snadné udržet si autoritu pů vodnícentrá ly vů č i podléhajícím místním skupiná m, o to tě žšínyníbude ubrá nit tento postoj vů č i neustá le se tvoř ícím vyšším organizač ním formá m. To je však př edpoklad pro jednotnou existenci daného hnuti, a tím i pro uskuteč ně níjeho myšlenky. A kdyžbudou koneč ně uzavř eny i tyto vě tšímezič lá nky nových organizač ních forem, stupňuje se opě t potížv tom, uchovat vů č i nim vedoucícharakter pů vodního zaklá dajícího místa, jeho školy, atd. A proto smi být mechanické formy organizace vybudová ny pouze do té míry, kdy je bezpodmíneč ně zajiště na ideová autorita dané organizač nícentrá ly. U politických útvarů mů že být tato garance zajiště na pouze praktickou mocí. Z toho vyplývajíná sledujícísmě rnice pro vnitř nístrukturu hnutí: a) Koncentrace celkové spoluprá ce nejprve na jedno jediné místo: Mnichov. Vytvoř enískupiny z naprosto spolehlivých př ívrženců , a vytvoř eníškoly pro pozdě jšízpracová nívlastních idejí. Získá nípotř ebné autority na onom daném místě , pro pozdě jšímožné zř etelné úspě chy. Pro uvedeníhnutía jejich vů dců ve všeobecnou zná most, je nutno nejenom otř á sti vírou v neporazitelnost marxistického uč enív daném místě , nýbrži doká zat možnost protichů dného hnutí. b) Vytvá ř enímístních skupin teprve tehdy, je-Ii bezpodmíneč ně uznaná autorita centrá lního vedenív Mnichově . c) Vytvá ř eníokresních, župních, č i zemských svazů také nesmíprobíhat pouze dle potř eby jako takové, nýbržteprve po dosaženíjistoty o bezpodmíneč ném uzná nícentrá lního vedení. Jinak je vytvá ř enínových organizač ních forem zá vislé na existenci jedinců , kteř í př ichá zejído úvahy coby vů dci př íslušných svazů . Př itom existuji dvě cesty: a) Hnutídisponuje potř ebnými finanč ními prostř edky k vyškolenízpů sobilých jedinců pro pozdě jšívů dcovství. Postupně př itom nasazuje získaný materiá l dle hledisek taktické a jiné úč elnosti. Tato cesta je nejjednoduššía nejrychlejší. Vyžaduje však veliké finanč ní prostř edky, neboťtento vů dč ímateriá l mů že pro hnutípracovat pouze pokud je placen. b) Hnuti neníschopno, z dů vodů nedostatku finanč ních prostř edků , nasadit placenou vů dč ísílu, a je zprvu odká zá no na neplacené funkcioná ř e. Tato cesta je však pomalejšía ná roč ně jší. Vedeníhnutímusídle okolnostínechat ležet ladem obrovská územído té doby, dokud se v ř adá ch př ívrženců neobjevíautorita, která je schopná a ochotná vstoupit do služeb vedení, a zorganizovat a vést hnutív př íslušné oblasti. Mů že se stá t, že se v obrovské oblasti nenajde nikdo takto schopný, zatímco na jiném místě se objevídva, nebo dokonce tř i takoví, př ibližně stejně schopní. Tě žkosti, které souvisís takovým rozvojem, jsou složité a mohou být př ekoná ny teprve po ně kolika letech. Př edpokladem pro vytvoř enínové organizač níformy je stá le a nadá le i bude jedinec schopný jejího vedení. Stejně jako je v celé své organizač níformě bezcenná
armá da bez dů stojníků , je i politická organizace nič ím bez odpovídajících vů dců . Zanedbá nívytvoř enímístnískupiny je pro hnuti lepší, nežselhá níjejí organizace, kdyžchybívedoucía kupř edu hnacíosobnost vů dce. K vů dcovstvíjako takovému nepatř ípouze vů le, nýbrži způ sobilost, př ič emž prů bojnosti a síle vů le musíbýt př idě len vě tšívýznam, nežgenialitě jako takové, avšak nejdrahocenně jšíje pak spojeni schopnosti, rozhodnosti a vytrvalosti. 12. Budoucnost daného hnutíje podmíně na fanatizmem, ba dokonce nesná šenlivostí, se kterou ho jeho př ívrženci jako jediné sprá vné zastupuji a prosazujíproti útvarů m podobného druhu. Je velikou chybou vě ř it, že síla hnuti př ibývá díky sjednocová níse s podobně vytvoř enými útvary. Každé zvě tšenítouto cestou znamená zprvu samozř ejmě ná rů st vně jšího objemu a tím v oč ích povrchního pozorovatele i moci. Ve skuteč nosti však pouze př ebírá zrna, která pozdě ji vyklíč ípouze do úč inku vnitř ního oslabeni. Neboťaťužse o podobných dvou hnutíř íká co chce, ve skuteč nosti nikdy stejná nebudou. V opač ném př ípadě by to pak nemohla být hnuti dvě , nýbržpouze jenom jedno jediné. A je naprosto jedno, v č em tyto rozdíly spoč ívají, a i kdyby byly zdů vodně ny pouze rů znou schopností, č i neschopnostíjejich vedení, prostě existují. Př írodnímu zá konu veškerého vývoje neodpovídá propojenídvou nestejných útvarů , nýbržvítě zstvísilně jšího, a pomocítímto zapř íč ině ného boje pak i vyšlechtě ni vyššísíly a moci vítě ze. Spojením dvou podobných politických stranických útvarů lze získat momentá lní výhody, do budoucna je však úspě ch získaný touto cestou, pouze př íč inou pozdě ji se vyskytnuvších vnitř ních problémů . Velikost hnutíje zajišťová na výhradně pomocísvobodného vývoje vnitř ních sil a jejich trvalým ná rů stem, ažke koneč nému vítě zstvínad všemi konkurenty. Ano, lze ř íci, že jeho síla, a tím i jeho životaschopnost, je chá pá na jako ná rů st pouze do té doby, dokud jako př edpoklad jejího bytíuzná vá zá kladníprincip boje, a že hnuti dosá hlo vrcholu svých sil v momentě , kdy se schyluje k jeho naprostému vítě zství. Snažit se o dosaženícíle se hnutívyplatípouze v tom př ípadě , kdy to nevede pouze k momentá lnímu úspě chu, nýbržkdyžse dosá hne dlouhodobého rů stu, a to pouze zcela netolerantním, vytrvalým bojem. Hnutí, jehožná rů st je založen na takzvané integraci podobných útvarů , a jeho síla je tedy založena na kompromisech, je rovno skleníkovým rostliná m. Rostou do výše, avšak chybíjim ona síla, po staletíodolá vat a vzdorovat tě m nejsilně jším bouř ím. Velikost každé mohutné organizace, ztě lesňujícína tomto svě tě ně jakou myšlenku, spoč ívá v ná boženském fanatizmu, kterým se netolerantně prosazuje proti všemu ostatnímu, fanaticky př esvě dč en o svém prá vu. Kdyžje ně jaká myšlenka sama o sobě sprá vná , a dle toho je vyzbrojena a př ipravena k zahá jení boje na tomto svě tě , je neporazitelná , a každé proná sledová nípouze povede k jejímu vnitř nímu posílení. Velikost kř esťanstvínespoč ívala v pokusech srovná vat se s podobně
uzpů sobenými filosofickými ná zory antiky, nýbržv neúprosném, fanatickém zvě stová ni a zastupová nívlastnívíry. Zdá nlivýná skok, kterýhnutízíská svým zač leňová ním, bude lehce dohná n trvalým př ílivem sil nezá visle stá lé, samo se obhajujícívíry a jejíorganizace. 13. Hnutímusísvé č leny vychová vat zá sadně tak, aby snad nespatř ovali v boji ně co nepatř ič ného, nýbržaby o ně j sami usilovali. Nesmíse obá vat nepř á telství protivníka, nýbržmusího vnímat jako př edpoklad vlastního prá va své existence. Nesmíse zaleknout nená visti nepř á tel a jejich projevů proti našíná rodní pospolitosti a našemu svě toná zoru, nýbržpo nich toužit. K projevů m této nená visti však patř ítaké leža pomluva. Ten, kdo nenív židovském tisku potírá n, to znamená pomlouvá n a osoč ová n, neníř á dným Ně mcem a žá dný skuteč nýNacioná lníSocialista. Sprá vnýúhlomě r pro mě ř eníhodnoty svého smýšlení, sprá vnosti svého př esvě dč enía síly jeho vů le je nená vist, která je mu stran úhlavního nepř ítele našeho ná roda projevová na. Př íslušníci hnutía v širokém smyslu slova i všichni př íslušníci našeho ná roda musíbýt neustá le upomíná ni v tom, že Žid ve svých noviná ch neustá le lže, a že sama malá jednorá zová pravda sloužíke krytíně jakého vě tšího podvodu, č ímžje zase jenom chtě nou lží. Žid je velmistr ve lhaní, a leža podvod jsou jeho bojové zbraně . Každé židovské shromá ždě nía každá židovská ležje jizvou na tě le našich bojovníků . Ten koho nejvíce tupí, je ná m nejbližší, a koho nejvíce nená vidí, je ná š nejvě tší př ítel. Kdo si rá no koupížidovské noviny, anižby se v nich nespatř il potupen a pohaně n, nezužitkoval prospě šně minulýden. Neboťkdyby tomu tak bylo, byl by Židem proná sledová n, špině n, osoč ová n, pomlouvá n. Pouze ten kdo se úč inně postavítomuto úhlavnímu nepř íteli našíná rodnípospolitosti a každé Árijské pospolitosti a kultury, smíoč eká vat pomluvy této rasy a zá roveň i boje tohoto ná roda. Kdyžtyto principy př ejdou našim př ívrženců m do krve a kostí, stane se naše hnutíneporazitelným a neotř esitelným. 14. Hnutímusívšemi prostř edky vyžadovat úctu př ed každým z jejich č lenů . Nikdy nesmízapomenout, že v hodnotě jedince spoč ívá hodnota celé společ nosti, že každá myšlenka a každývýkon je výsledkem tvů rč íč innosti jedince, a že každý obdiv př ed velikostínepř edstavuje pouze dá vku díků tě mto jedinců m, nýbržže kolem nich ovazuje spojujícístuhu. Jedinec jako takový je nenahraditelný. Zvlá ště pak tehdy, kdyžztě lesňuje kulturně tvů rč íelement. Tak, jako nemů že být nahrazen slavný mistr tím, že se ně kdo snažídokonč it jeho napů l hotový obraz, stejně tak nenahraditelníjsou i velcí bá sníci a myslitelé, velcístá tníci a vojevů dci. Neboťjejich č innost spoč ívá vždy ve zruč nosti. Tato zruč nost nenímechanicky nauč ená , nýbržje díky božípř ízni vrozená . Všechny velké revoluce a výdobytky této planety, nejvě tšíkulturnívýtvory,
nesmrtelné č iny v oblasti stá tnické zruč nosti, atd., jsou navždy neoddě litelné spojeny s urč itým jménem, kterým jsou i reprezentová ny. Zř eknutíse oslav daného velkého ducha, znamená ztrá tu vnitř nísíly, která z tohoto jména proudído srdcí všech mužů a žen. To vínejlépe Žid. Prá vě on, jehožveliká ni jsou velcípouze v nič enílidstva a jeho kultury, dbá na jejich modlá ř ské obdivová ní. Pokoušíse znevažovat uctívá ní ná rodních veliká nů a označ uje ho za "kult osobnosti". Pokud je ná rod zbabě lý, a podlehne této židovské troufalosti a drzosti, zř íká se oné obrovské síly, která v tom spoč ívá . Neboťta nespoč ívá v úctě k širokým masá m, nýbržv obdivu géniů a v jejich povzná šenía vyvyšová ní. Kdyžjsou lidská srdce zlomená a lidské duše zoufají, tu se z př ítmídá vné minulosti objevíti velcípř emožitelé bídy a nouze, pohany a potupy, duchovní nesvobody a tě lesného ná silí, a podajítě m malomyslným smrtelníků m svou nesmrtelnou paži! A bě da ná rodu, kterýby se stydě l ji uchopit! V poč á tcích existence našeho hnutíjsme netrpě li nič ím více, než bezvýznamností, neznalostínašeho ná zvu a s tím spojenou otá zkou kladného úspě chu. Nejtě žšív tě chto poč á tcích, kdy se dohromady sešlo č asto pouhých šest, sedm č i osm osob naslouchajících slovů m ř eč níka, bylo, probudit a udržet v tomto malém kruhu víru v obrovskou budoucnost tohoto hnutí. Je nutno si uvě domit, že se schá zelo šest, nebo sedm mužů , sami bezejmennía chudíďá blové s úmyslem vytvoř it hnuti, kterému by se jednou mě lo podař it to, co se nepodař ilo ani tě m nejvě tším masovým straná m, totižznovuobnoveníNě mecké Ř íše neslýchané mohutnosti a velkoleposti. Kdyby ná s jen byl tehdy ně kdo napadl, nebo ná s ně jak zesmě šnil, byli bychom šťastnív obou př ípadech. Neboť ponižujícím bylo tehdy prá vě naprosté př ehlížení, se kterým jsme tehdy byli konfrontová ni, a kterým jsem tehdy osobně nejvíc trpě l. Kdyžjsem vstoupil do okruhu tě chto ně kolika mužů , nemohla být žá dná ř eč jak o straně , tak o hnutí. Své pocity z prvního setká ni s tímto drobným útvarem jsem již popsal. V ná sledujících týdnech jsem mě l tehdy č as a možnost ř á dně si prostudovat ono zprvu ne skuteč né zjevenítakzvané strany. Obraz byl, Bů h je mi svě dkem, tíživě sklič ující. K dispozici nebylo nic, ale zhola nic. Jméno strany, jejížvýbor reprezentoval v podstatě celou č lenskou zá kladnu, a která byla tak, nebo tak tím, proti č emu se snažila bojovat, totižparlament v malém. Také zde se hlasovalo, a kdyžužna sebe ve velkých parlamentech ř vali ně kolik mě síců kvů li velkým problémů m, zde v tomto malém kroužku se vedl nekoneč ný dialog kvů li každé odpově di na šťastně došlýdopis! Veř ejnost o tomto všem samozř ejmě nemě la ani tušení. Nikdo v Mnichově , kromě jejich vlastních př íslušníků a jejich ně kolika př íbuzných, tuto stranu neznal ani podle jména. Každou stř edu se v mnichovské kavá rně konala takzvaná schů ze výboru, a jednou týdně ř eč nickýveč er. A jelikožbyla kompletníč lenská zá kladna zastoupena ve výboru hnutí, byly samozř ejmě př ítomny stá le stejné osoby. Nyníšlo tedy o to, rozptýlit koneč ně tento malý kroužek, získat nové př ívržence, a hlavně zviditelnit jméno hnutí, a to za každou cenu.
Použili jsme k tomu ná sledujícítechniku: Každý mě síc, pozdě ji každých č trná ct dníjsme se snažili uspoř á dat shromá ždě ní. Pozvá nky byly psá ny na lístky psacím strojem, nebo jednoduše ruč ně , a byly zprvu ná mi rozesílá ny, resp. rozná šeny. Každý se obrá til na okruh svých zná mých, a snažil se toho č i onoho pohnout k ná vště vě našeho shromá ždě ní. Ú spě ch byl žalostný. Vzpomíná m si ještě , jak jsem osobně v tě chto ranných dobá ch roznesl na osmdesá t tě chto pozvá nek, a jak jsme pak ná slednýveč er č ekali na lidové masy, které se mě ly dostavit. S hodinovým zpoždě ním musel koneč ně "př edsedající" otevř ít shromá ždě ní'. Bylo ná s opě t sedm, oně ch starých sedm. Př ešli jsme k tomu, nechá vat si pozvá nky psá t v jednom mnichovském papírnictvína stroji a množit je. Ú spě ch se dostavil na dalším shromá ždě nív ně kolika nových posluchač ích. A tak poč et pomalu stoupal z jedená cti na tř iná ct, koneč ně na sedmná ct, tř iadvacet, ažna č tyř iatř icet posluchač ů . Pomocídrobných peně žních sbírek v našem kruhu chudých ďá blů byly nakonec shromá ždě ny prostř edky k tomu, aby koneč ně mohlo být, v tehdy ještě nezá vislém listě "Mnichovskýpozorovatel", uveř ejně no naše shromá ždě nív Mnichově . Ú spě ch však byl tentokrá t neslýchaný. Uspoř á dali jsme toto shromá ždě nív mnichovské Dvornípivnici (nezamě ňovat se slavnostním sá lem Dvorního pivovaru), v malém sá lku, kterýpojal ně co kolem sto tř iceti osob. Mě samotnému př ipadal tento prostor jako obrovská hala, a každý z ná s se strachoval, zda se ná m podař íonoho več era zaplnit tuto obrovskou budovu posluchač i. V sedm hodin bylo př ítomno sto jedená ct osob, a shromá ždě níbylo započ ato. Jeden mnichovskýprofesor př edná šel hlavníreferá t, a já mě l vystoupit jako druhý poprvé na veř ejném projevu. Tehdejšímu prvnímu př edsedajícímu panu Harreravi to př ipadalo jako velmi odvá žný kousek. Tento pá n, který si byl jinak velmi jistý svou výř eč nosti, mě l ná hle dojem, že snad doká ži všechno možné, pouze hovoř it ne. Toto míně nísi nenechal vyvrá tit ani v ná sledné době . Vě ci však probě hly zcela jinak. Mě bylo k mému prvnímu projevu na veř ejnosti urč eno dvacet minut ř eč nické doby. Hovoř il jsem tř icet minut, a to co jsem dř íve, anižbych to jakkoliv vě dě l, jednoduše vnitř ně cítil, se nynípotvrdilo skuteč nosti: doká zal jsem hovoř it! Po tř iceti minutá ch byli lidé v tomto malém sá le doslova zelektrizovaní, a nadšeníse projevilo nejprve v tom, že má výzva k veř ejné sbírce ná m vynesla tř i sta marek. Tím z ná s spadla jedna obrovská zá tě ž. Neboťná š finanč nínedostatek byl v té době tak kritický, že jsme nemě li naprosto žá dnou šanci nechat vytisknout hlavnízá sady hnutí, č i vydat ně jaké letá ky. Nyníbyl položen zá kladníká men malému fondu, ze kterého mohly být pokryty alespoň ty nejpotř ebně jšía nejdů ležitě jšívě ci. Avšak i z jiného ohledu mě l tento úspě ch našeho prvního vě tšího shromá ždě ni obrovskývýznam. Zač al jsem tehdy výboru př ivá dě t č erstvé mladé síly. Bě hem dlouholeté vojenské služby jsem poznal spoustu vě rných kamará dů , kteř ínynína zá kladě mé domluvy poč ali vstupovat do nového hnutí. Byli to samíč inorodímladílidé, zvyklí
na disciplínu, vyrostlína zá sadá ch vojenské služby, totižže nemožné neexistuje, a kdyžse chce, jde všechno. Jak nutnývšak byl př íliv této mladé krve, se dalo rozpoznat jižpo ně kolika týdnech spoluprá ce. Tehdejšíprvnípř edseda strany, pan Harrer, byl vlastně noviná řa jako takový byl velice vzdě laný. Avšak jako vů dce strany byl jedno obrovské bř emeno, nebyl schopným ř eč níkem pro masy. A jak byla jeho prá ce úzkostlivě peč livá a svě domitá , tak ji chybě l vě tšíelá n, způ sobený snad prá vě chybě jícím ř eč nickým nadá ním. Pan Drexler, tehdejšípř edseda mnichovské organizace byl prostýdě lník, jako ř eč ník taktéžbezvýznamný, navíc nebyl vojá kem. Nikdy neabsolvoval zá kladnívojenskou službu, bě hem vá lky také nebyl vojá kem, takže jeho jižtak slabému a nejistému charakteru chybě la ona jedineč ná škola, která doká že z nejisté a slabé povahy uč init pravého muže. A tak oba pá nové nebyli ková ni zrovna k tomu, nejenom nésti v srdci onu fanatickou víru ve vítě zstvíhnutí, nýbržtaké neotř esitelnou energii vů le, a kdyžto bude potř eba zlikvidovat s brutá lní bezohlednostíjakýkoliv odpor, který by se chtě l postavit do cesty nově vzrů stající myšlence. Toho jsou schopny pouze osobnosti, ve kterých dř ímá duch oné vojenské ctnosti, která se dá nejlépe označ it takto: hbitý jako chrt, houževnatý jako ků že a tvrdý jako Kruppova ocel. Tehdy jsem byl sá m ještě vojá kem. Mé vně jšíi vnitř nívzezř eníbylo vytř íbeno skoro šesti lety u armá dy, a tak jsem tímto kroužkem musel být př ijímá n velice rozpač itě a cize. Také já jsem se odnauč il rč ení"to nejde", nebo "to nepů jde", "toho by se č lově k nemě l odvažovat, je to moc nebezpeč né", atd. Nebořnebezpeč né to samozř ejmě bylo. V roce 1920 bylo na spoustě míst v Ně mecku prostě nemožné uspoř á dat ná rodníshromá ždě ni, které by si trouflo obrá tit se na široké masy a otevř eně je zvá t k úč asti na nich. Jejich úč astníci byli vě tšinou krvavě rozehná ni a proná sledová ni. K tě mto mistrovským kousků m však nebylo zapotř ebímnoho ná mahy, neboři ty nejvě tšítakzvané obč anské masové mítinky se rozutekly př ed pá r tucty komunistů jako zajíci př ed honícím psem. Avšak č ím méně si rudívšímali tě chto obč anských klubů , o jejichžvnitř ní bezelstnosti a tím i neškodnosti vě dě li více nežsami jejich č lenové, tím rozhodně ji však byli př ipraveni zasá hnout všemi prostř edky vů č i hnutí, které pro ně př edstavovalo hrozbu. A nejúč inně jším prostř edkem zde byl jako vždy teror a ná silí. Nejvíce však museli tito marxistič típodvodníci nená vidě t ono hnutí, jehožcílem bylo získá níté masy, která doposavad stá la ve službá ch meziná rodních, marxistických, židovsko-burzovních stran. Jižná zev Ně mecká Strana Pracujících pů sobil drá ždivě . Tak se dalo lehce př edpoklá dat, že př i prvnívhodné př íležitosti musídojít ke stř etu s tehdy ještě vítě zným kalichem, z ně hožpijímarxistič tí popohá ně č i. V úzkém kruhu tehdejšího hnutípanovala samozř ejmě urč itá obava z podobného stř etnuti. Byly snahy vystupovat co nejméně na veř ejnosti, z obavy př ed výpraskem. V duchu panovaly obavy, že by prvnívě tši shromá ždě nímohlo být rozprá šeno, č ímžby bylo navždy vyř ízeno i celé hnutí. Se svým ná zorem, že bychom se tomuto boji nemě li vyhýbat, nýbržže bychom mu mě li č elit, a př istoupit
k takové výzbroji, která by ná s př ed tímto ná silím ochrá nila, jsem mě l v hnutí velice tě žkou pozici. Teror se nedá zlomit duchem, nýbržzase jenom terorem. Ú spě ch prvního shromá ždě níve mně tento ná zor jenom posílil. Byla tu chuťa odvaha uspoř á dat druhé, jižpodstatně vě tši shromá ždě ní. Kolem ř íjna 1919 se v Ebertově pivnici konalo druhé vě tšíshromá ždě ní. Téma: Brest-Litevsko a Versailles. Vystoupili č tyř iř eč níci. Já sá m jsem hovoř il ně co kolem hodiny, a úspě ch byl vě tší, nežpř i prvním shromá ždě ni. Poč et posluchač ů př esá hl poč et sto tř icet. Jedinýpokus o narušenítohoto shromá ždě níbyl zlikvidová n jižv zá rodku mými kamará dy. Strů jci této výtržnosti byli s boulemi na hlavě sraženi ze schodů . Za č trná ct dnínato se ve stejném sá le konalo dalšíshromá ždě ní. Poč et př ítomných tentokrá t př esá hl sto sedmdesá ti osob, č ímžbyl i sá l velmi dobř e obsazen. Opě t jsem hovoř il, a úspě ch byl opě t vě tší, nežpř i minulém shromá ždě ni. Naléhal jsem na vě tšísá l. Koneč ně jsme takovýnalezli na opač ném konci mě sta v "Ně mecké ř íši" na Dachauerské tř ídě . Prvníshromá ždě nív nových prostorech nenavštívilo tolik posluchač ů , jako ty př edchozí, slabých sto č tyř icet lidí. Ve výboru zač aly opě t klesat nadě je, a vě č nípochybovač i zač ali vě ř it, že př íč inou špatné ná vště vnosti je př íliš č asté opaková ni našich shromá ždě ni. Došlo k prudkým rozporů m, ve kterých jsem zastupoval stanovisko, že sedmi set tisícové velkomě sto je sto strá vit jedno shromá ždě nínejenom každých č trná ct dní, ale i každý týden, a že nepř íznivým obratem se č lově k nesmínechat zmá st, že vytýč ená trasa je sprá vná , a že dř íve, č i pozdě ji se neustá lou vytrvalostímusídostavit patř ič ný úspě ch. Celá ta doba na př elomu let 1919/20 byla jedním velkým bojem za posílení dů vě ry ve vítě zícísílu mladého hnutí, a za postupně rostoucífanatizmus, který pak jako víra př ená šíkopce. Př íštíshromá ždě nív tom samém místě mi opě t dalo za pravdu. Poč et ná vště vníků př esá hl dvou stovek, cožbyl jak skvě lý vně jší, tak i finanč níúspě ch. Popohá ně l jsem k uspoř á dá nídalšího shromá ždě ní. Konalo se za dalších č trná ct dnía posluchač stvo př esá hlo poč tu dvě sté sedmdesá ti osob. Za dalších č trná ct dníjsme svolali jižpo sedmé př íslušníky mladého hnutía jejich př íznivce, a ty samé prostory jen stě žípojali tísnícíse dav lidí, který tentokrá t č ítal více nežč tyř i sta posluchač ů . V této době probě hlo vnitř nízformová ni mladého hnutí. Př itom dochá zelo v malém kruhu obč as k menším č i vě tším urputným roztržká m. Z rů zných stran dochá zelo, stejně jako dnes, a jako tomu bylo jižtehdy, ke kritice označ ová ní mladého hnutíza stranu. Spatř oval jsem v tomto pojetístá le dů kaz neschopnosti a duchovnínevyzrá losti tě ch, kterých se to týkalo. Byli to a jsou to neustá le ti lidé, kteř ínedoká žírozlišit vně jšíod vnitř ního, a kteř íse pokoušejíspatř ovat hodnotu hnutív jeho pokud možno nabubř ele zně jícím ná zvu, cožnejvíce obná šíslovní zá soba našich praotců . Tehdy bylo velice tě žké vysvě tlit lidem, že každé hnutí, které doposud nedosá hlo vítě zstvísvé myšlenky, a tedy i svého cíle, je stranou, i kdyby si dalo tisíckrá t jinýná zev. Kdyžchce ně kdo prakticky provést uskuteč ně nísvé odvá žné myšlenky, jejíž
realizace je v zá jmu svých spoluobč anů , pokusíse nejprve nalézt př ívržence, kteř í jsou ochotni tyto zá jmy zastupovat. A i kdyby mě l tento úmysl spoč ívat pouze v tom, znič it v té době stá vajícístranictví, a ukonč it roztř íště nost, jsou zá stupci tohoto ná zoru a zvě stovatelé tě chto úmyslů sami stranou, a to minimá lně dokud nebude dosaženo jejich cíle. Je to pouze slovníhnidopišství, kdyžsi ně jaký šosá cký lidový teoretik, jehožpraktické zkušenosti jsou v naprostém protikladu k jeho vě domostem, namlouvá , že změ nou označ enízmě nístranický charakter, který vlastníkaždé mladé hnutí. Prá vě naopak. Pokud je ně co nelidového, potom je to prá vě ono pohazová nísi se starogermá nskýrni výrazy, které jednak nezapadajído naši doby, a za druhé neznač ínic urč itého. Ba naopak mohou lehce vést ke spatř ová nívýznamu hnutív jeho vně jším jazykovém výrazu. To je skuteč né neř á d, který lze dnes spatř it velice č asto. Jižtehdy a ná sledně i v pozdě jších dobá ch jsem neustá le musel varovat př ed tě mi lidově -ně meckými potulnými hnidopichy, jejichžpozitivníč innost byla rovna nule, ovšem jejichžnamyšlenost neznala mezí. Mladé hnutíse muselo a stá le musí chrá nit př ed př ílivem lidí, jejichžjediné poruč eníspoč ívá v prohlá šení, že jižtř icet, nebo dokonce č tyř icet let bojovali za stejnou myšlenku. Kdo však po č tyř icet let zastupuje takzvanou jednu myšlenku, anižby dosá hl jakéhokoliv úspě chu, a aniž by zabrá nil vítě zstvíprotivníka, př inesl pouze jen ten nezvratitelnýdů kaz vlastní č tyř icetileté neschopnosti. Nejvě tšínebezpeč ívšak spoč ívá v tom, že tyto živly by se nechtě ly zapojit do hnutíjako jeho jednotlivé č lá nky, nýbržblouznío vů dč ích místech, ke kterým se cítí, na zá kladě své dlouholeté č innosti, být jaksi povolá ni. Bě da, kdyžse takovílidé dostanou do mladého hnutí! Stejně jako se obchodník, který bě hem č tyř iceti let dů sledně znič il velký podnik, nehodík zaklá dá nínového, tak se i takový lidovýMetuzalém, který bě hem této doby pokazil a zkornatě l ně jakou velkou myšlenku, nehodík vedenínového, mladého hnutí! Takovílidé př ichá zejído nového hnutípouze z č á sti s úmyslem sloužit mu a být užiteč nímyšlence nové víry, Vě tšinou se pod jeho ochranou a pomocíjeho možnostísnažípomocísvých myšlenek ještě jednou uč init lidstvo nešťastným. Jaké myšlenky to však jsou, to se dá jen tě žko zopakovat. Charakteristické pro tyto povahy je, že bá snío starogermá nském bohatýrství, o šedém zá voji dá vných dob, o kamenných sekyrá ch, meč ích a štítech, jsou však obrovštízbabě lci, jaké si č lově k jen mů že př edstavit. Neboťstejnílidé, kteř íve vzduchu šermujís vě rnými plechovými kopiemi starogermá nských meč ů , a na vousaté hlavě nosípreparovanou medvě díků ži s rohy, a prosazujíboj s duchovními zbraně mi, se jako hejno hus ve spě chu rozuteč ou př ed každým gumovým komunistickým obuškem. Potomstvo nebude mít mnoho dů vodů oslavovat jejich hrdinskou existenci v ně jakém novém eposu. Poznal jsem bohužel tyto lidi ažmoc dobř e, takže mi nikdo nemů že mít za zlé, kdyžjsem k jejich odpornému herectvícítil pouze nejhlubšíodpor. Na široké masy však pů sobili smě šně , a Židé mě li veškeré prá vo, ochraňovat tyto lidové komedianty, a označ ovat je dokonce za skuteč né zá stupce budoucího ně meckého stá tu, Př itom jsou tito lidé ještě vě tšinou neskonale namyšlenía př es všechny
dů kazy jejich naprosté neschopnosti si stá le myslí, že vívšechno nejlépe, a stá vají se skuteč nou pohromou pro všechny pravé a př ímé bojovníky, jejichžhrdinství úctyhodně vyzař uje nejenom z minulosti, nýbržkteř íse pokoušejísvým jedná ním dá t stejný obrá zek i svému potomstvu, U tě chto lidíse ani nedá dost dobř e rozlišit, kdo jedná ze své vnitř níhlouposti a neschopnosti, a kdo tím sleduje ně jaké urč ité cíle. Zvlá ště u takzvaných ná boženských reformá torů na starogermá nském podkladu jsem mě l vždy dojem, jako by byli vyslá ni oně mi mocnostmi, které si nepř ejíopě tovný rozmach našeho ná roda. Vždyťjejich č innost odvá díná š lid od společ ného boje proti společ nému nepř íteli Židovi. Své síly místo toho vybíjejív nesmyslných a nešťastných ná boženských roztržká ch. A prá vě z tohoto dů vodu je nutné zř ízenísilné centrá lní moci ve smyslu bezpodmíneč né autority vedeni v daném hnutí. Pouze pomocíní lze tomuto zhoubnému elementu zatrhnout jeho ř emeslo. A prá vě z tohoto dů vodu lze nejvě tšínepř á tele jednotného, rá zně vedeného a ř ízeného hnutínalézt v okruhu tě chto lidových ahasverů . Nená vidítotižv hnutíonu moc, která č elítomuto neř á du. Ne nadarmo si mladé hnutíjedenkrá t vytyč ilo urč itýprogram a nepoužilo př itom slovo "lidový". Pojem lidový je díky své abstraktnívýkladové neomezenosti nepoužitelný jako možný podklad př íslušného hnutí, a nenabízížá dné mě ř ítko pro př íslušnost k ně mu. Tím nedefinovatelně jšítento pojem prakticky je, tím neomezeně jšímožnosti výkladu skýtá , a o to více stoupá i šance odvolá vat se na ně ho. Vloženítakto nejasného a mnohostranně výkladového pojmu do politického života, vede k rozpadu oné tuhé bojové pospolitosti, neboťtato nemů že existovat v momentě , kdy bude urč enísvé víry a vů le př enechá no každému jedinci. Je také hanebné, kolik lidíse dnes ohá níslovem "lidový", a všichni majísvů j vlastnívýklad tohoto pojmu. Jeden vá ženýbavorský profesor, zná mý bojovník s duchovními zbraně mi a úč astník duchovních taženína Berlín, srovná vá pojem lidovýve vztahu k monarchii. Tato uč ená hlava však samozř ejmě poně kud zapomně la popsat blíže totožnost našíně mecké monarchie minulé doby s dnešním pojetím slova lidový. A také se obá vá m, že by se to onomu pá novi také tě žko kdy podař ilo. Neboťně co nelidově jšího, nežbyla vě tšina ně meckých monarchistických stá tních útvarů , si č lově k snad užani nedoká že př edstavit. Kdyby tomu tak nebylo, nikdy by nezanikly, a naopak jejich zá nik je pouze dů kazem nesprá vnosti jejich lidové ideologie. A tak každý tento pojem vyklá dá tak, jak mu sá m nejlépe rozumí. Taková rozmanitost míně nívšak nemů že v žá dném př ípadě sloužit jako podklad k politickému bojovému hnutí. A to vů bec nehledě na jejich nepraktič nost a obzvlá ště neznalost lidového ducha tě chto lidových Janků dvacá tého století. Je dostateč ně ilustrová na smě šností, s jakou k nípř istupujílevič á ci. Č lově k je nechá vá žvanit, a vysmívá se jim. Ten, komu se na tomto svě tě nepodař íbýt nená vidě n svými protivníky, mi coby př ítel nepř ipadá dost dobrý. A tak také př á telstvítakovýchto lidíbylo pro naše mladé hnutínejenom bezcenné, nýbrž, a to př edevším, i škodlivě . A to byl také dů vod, proč jsme zprvu zvolili ná zev "strana", doufali jsme totižže jižtím od sebe zaplašíme celé hejno tě chto lidových ná mě síč níků , a proč jsme se označ ili jako Nacioná lně Socialistická Ně mecká Strana Pracujících.
Prvním výrazem jsme si od tě la drželi všechny ty starově ké blouznivce, mluvky a citá tory takzvané lidové myšlenky. Druhývýraz ná s osvobodil od celého zá stupu rytíř ů s duchovním meč em, od všech tě ch hoř ekujících hub, které tř ímajíduchovní zbraň jako ochranný štít př ed svou vlastnízbabě lostí. Samosebou se rozumí, že jsme v ná sledné době byli nejvíce napadá ni prá vě oně mi posledně zmíně nými, samozř ejmě ne skuteč ně , nýbržpouze perem, neboť od tě chto lidových oslů se nedá oč eká vat ani nic jiného. Pro ně je samozř ejmě naše zá sada "kdo ná s napadne ná silím, ten se s ná silím i potá že" ně č ím strašným. Vyč ítajíná m nejenom hrubé uctívá ni gumových obušků , nýbrži zá vadného ducha jako takového. To, že na shromá ždě nílidu muže být umlč en Demosténes, a to pouze za pomocípouhých padesá ti idiotů , kteř íse spoléhajína svou výř eč nost a př edevším pě sti, tyto šarIatá ny vů bec nezajímá . Vrozená zbabě lost jim nikdy neumožnídostat se do takového nebezpeč í. Neboťoni nepracují"hluč ně " a "dotě rně ", nýbržpě kné "v klidu'. Musím i dnes neustá le naše mladé hnutívarovat př ed podobnými "tichými pracovníky". Neboťtito jsou nejenom zbabě lci, ale také budižknič emové a povaleč i. Č lově k, který je znalý vě ci, je si vě dom daného nebezpeč í, zř etelně př ed sebou vidímožnosti ná pravy, má povinnost vystupovat proti zlu a snažit se o jeho potírá ni ne ve všítichosti, nýbržna otevř ené veř ejnosti. Nedě lá -li to, pak je bídný slaboch nedbalý své povinnosti, který selhal buďto ze zbabě losti, nebo z lenosti a neschopnosti. Vě tšina tě chto "tichých pracovníků " se však tvá ř í, jako kdyby bů hví co vě dě li. Nejsou nič eho schopni, ale snažíse svými triky oklamat celý svě t. Jsou líní, avšak svou "tichou" pracíse snažívzbudit dojem jak enormní, tak i snaživé č innosti. Zkrá tka a dobř e, jsou to švindlíř i, politič tímanipulanti, kteř ínená vidí poctivou prá ci ostatních. Jakmile se taková lidová noč nímů ra cítíbýt povolá na do takového "zá tiší", mů žete vsadit tisíc ku jedné, že v nínaprosto nic neprodukuje, pouze krade ovoce poctivé prá ce ostatních. K tomu př ichá zíarogance a domýšlivá drzost této prakticky zahá lč ivé chá try štítícíse svě tla, se kterou se vrhajína prá ci jiných, snažíse ji povýšeně kritizovat, č ímžve skuteč nosti jenom pomá hajínašemu úhlavnímu nepř íteli našíná rodní pospolitosti. I ten posledníagitá tor, který vlastníodvahu chlapsky a otevř eně zastupovat své ná zory a př edná šet je stojíce na hospodském stole tvá ř ív tvá řsvým protivníků m, koná více nežtisíc tě chto ztracených, zá ludných ustrašenců . Zcela jistě obč as obrá tí a získá toho, č i onoho pro své hnutí. Jeho výkon bude zhodnocen, a úč inek jeho jedná níbude shledá n úspě šným. Pouze ti zbabě lípodvodníci, kteř ísi v "tichosti" chvá lísvou prá ci a zahalujíse tak do ochranného plá ště opovrženíhodné anonymity, se nehodínaprosto k nič emu a př i opě tovném povstá nínašeho ná roda smíplatit v pravém slova smyslu za trubce. Poč á tkem roku 1920 jsem popohá ně l k uspoř á dá níprvníobrovské masové manifestace. V tomto ohledu došlo k ná zorovým rozporů m. Ně kteř ístranič tívů dci mě li vě c za př íliš svů dnou, a tím i ve svém úč inku neblahou. Rudýtisk se ná mi zač al zaobírat, a my jsme byli šťastní, že mů žeme dosá hnout jejich nená visti. Zač ali jsme vystupovat, coby diskusníř eč níci, na jiných shromá ždě ních. Samozř ejmě že byl každý z ná s okamžitě umlč en, avšak úspě ch se dostavoval.
Zač ala se s ná mi seznamovat širšíveř ejnost. A č ím jsme byli zná mě jší, tím proti ná m vzrů stal vě tšíodpor a vztek. A tak jsme smě li doufat, že ná s, př i našem prvním velikém masovém shromá ždě nínemine ná vště va vě tšího rozmě ru našich př á tel z rudého tá bora. I mě bylo jasné, že pravdě podobnost ně jaké eskalace je víc nežvelká . Avšak boj musel být vybojová n, a kdyžne dnes, tak za ně kolik mě síců . Zá leželo zcela na ná s, zda jižod prvního dne zvě č níme naše hnutíslepým, bezohledným postojem. Znal jsem ažmoc dobř e mentalitu př íslušníků rudé strany, nežabych nevě dě l, že extrémnía odhodlanýodpor na ně udě lá obrovskýdojem, ale že př itom mů žeme získat i nové př ívržence. A k tomuto odporu je nutno se rozhodně postavit. Tehdejšíprvnípř edseda strany, pan Harrer, mým úmyslů m ve vztahu ke zvolené době nevě ř il, a v dů sledku toho jako č estný, př ímý mužodstoupil ze svého vů dč ího místa. Na jeho místo se posunul pan Drexler. Já sá m jsem si v hnutívyhradil organizaci propagandy, a tu jsem také bezohledně prová dě l. A tak byl jako termín uskuteč ně ni prvního velikého lidového shromá ždě ni tehdy ještě nezná mého hnutístanoven na 24. leden 1920. Př ípravy jsem vedl sá m osobně . Byly velmi krá tké. Celý apará t byl uspoř á dá n tak, aby mohl prová dě t bleskurychlá rozhodnutí. K souč asným otá zká m mě la být zaujata pozice bě hem 24 hodin formou masového shromá ždě ní. Jeho ozná mení mě la probě hnout pomocíplaká tů a letá ků , jeho smě r mě l být urč en z hlediska toho, co jsem v hrubých obrysech jižpř edložil coby pojedná nío propagandě . Pů sobení na široké masy, koncentrace na malý poč et bodů , stá lé opaková nítoho samého, sebejisté a sebevě domé zně nítextů ve formě apoštolského tvrzení, nejvě tší vytrvalost v šíř enía trpě livost v oč eká vá ni úč inku. Za zá kladníbarvu byla zvolena rudá . Je vybič ujícía musela nejvíce naše protivníky popuzovat a drá ždit, č ímžse tak nebo tak dostaneme do jejich podvě domía pamě ti, V ná sledujícídobě se i v Bavorsku uká zalo vnitř nísbratř enímarxistů a Centra, coby politické strany. Nejzř etelně ji to bylo patrné starostí, se kterou se vlá dnoucí Bavorská lidová strana pokoušela zeslabit a posléze i zamezit úč inku našich plaká tů na rudou dě lnickou masu. Kdyžpolicie nenašla žá dný jinýprostř edek jak by proti tomu zakroč ila, musela být nakonec zavedeny "dopravníohledy", aby tak bylo zadostiuč ině no rudým spolkovým soudruhů m, a za vydatného př ispě ni takzvané celoně mecko-ná rodnílidové strany byly tyto plaká ty, které slibovaly vrá tit statisíce meziná rodních popuzených a svedených dě lníků zpě t ně mecké ná rodní pospolitosti, nakonec zcela zaká zá ny. Tyto plaká ty (př idané prvnímu a druhému vydá nítéto knihy jako př íloha) mohou nejlépe doložit mocný zá pas, který v té době mladé hnutívybojovalo. Budou však také archivová ny potomstvem jako svě dectví vů le a upř ímnosti našeho smýšlenía zvů le takzvaných ná rodních úř adů v potlač ová níjím nepř íjemného zná rodňová nía tím i znovuzíská vá níširokých vrstev našíná rodnípospolitosti. Napomohou také znič it míně ní, že v Bavorsku byla ná rodnívlá da, a pro potomstvo budou také dokumentovat, že ná rodníBavorsko v letech 1919,1920,1921,1922 a 1923 nebylo výsledkem jeho ná rodnívlá dy, nýbržpouze vynuceného ohledu, který tato vlá da musela brá t na
pozvolně ná rodně cítícíobyvatelstvo. Vlá dy samy dě laly vše proto, aby tomuto ozdravnému procesu zabrá nily a zneškodnily ho. Pouze dva muže je z toho nutno vyjmout: Tehdejšího policejního prezidenta Ernsta Pohnera a jeho vě rného poradce vrchního úř edníka Fricka. To byli jedinídva vyššístá tníúř edníci, kteř ítehdy mě li odvahu být nejprve Ně mcem, a pak teprve úř edníkem. Na takto zodpově dném místě byl Ernst Pohner jediný, který netokal po př ízni mas, nýbržse cítil být zodpově dnývů č i ná rodnípospolitosti, a za znovuvzkř íšeníjeho nadevše milujícího ně meckého ná roda byl ochoten vložit do hry, a pokud to bude nutné, i obě tovat svou osobni existenci. Proto byl také neustá le nepř íjemným trnem v oku všem tě m úplatným, úř ednickým kreaturá m, pro ně žnebyly rozhodujícízá jmy vlastního ná roda a znovunastoleníjeho svobody, nýbržpouze rozkazy jejich chlebodá rců , bez ohledu na blaho jim svě ř eného ná rodního celku. Patř il př edevším k tě m charakterů m, který se, oproti ostatním strá žců m naši takzvané stá tníautority, nezalekl nepř á telského postoje všech lidových a ná rodních zrá dců , nýbržpo ně m, coby ř á dný muž, samozř ejmě toužil. Nená vist Židů a marxistů , jejich celý boj plný lžía pomluv byl pro ně ho jediným ště stím uprostř ed bídy našeho lidu. Mužžulové poctivosti, antické prostoty a ně mecké př ímosti, u ně hožrč ení "radši mrtvý, nežotrokem'" nebylo žá dnou frá zí, nýbržtvoř ilo souhrn jeho celého vlastního bytí. On a jeho spolupracovník dr. Frick jsou v mých oč ích jediní, kteř ímezi stá tníky majíprá vo být označ ová ni jako spolutvů rci ná rodního Bavorska. Nežbylo př ikroč eno ke koná nínašeho prvního velkého masového shromá ždě ní, musel být nejprve nejenom shromá ždě n potř ebnýpropagandistickýmateriá l, nýbrž musely být vytiště ny i zá kladnísmě rnice programu shromá ždě ní. Hlavnísmě rnice, které se ná m o sestaveníprogramu míhaly př ed oč ima, podrobně rozvedu v druhém díle této knihy. Zde bych chtě l pouze konstatovat, že bylo dosaženo nejenom toho, že mladému hnuti byla dá na forma a obsah, nýbrži zpř ístupnit jeho cíle širokým masá m. Z takzvaných intelektuá lských kruhů zazně ly pokusy o zesmě šně nía kritiku. Sprá vnost našich tehdejších ná zorů však poskytl úč inek tohoto programu. V tě chto letech jsem byl svě dkem vzniku ně kolika tuctů nových hnutí, která opě t beze stopy zmizela a rozplynula se. Jedno jediné zů stalo: Nacioná lně Socialistická Ně mecká Strana Pracujících. A dnes jsem více nežkdy jindy př esvě dč en, že proti nímohou bojovat, mohou se snažit jíochromit, malístranič tí ministř i ná m mohou zakazovat projevy a slova, avšak vítě zstvínašich myšlenek nikdy nezabrá ní. I kdyby jeho jméno pro celou souč asnou vlá dnígarnituru a jejízá stupce nevyvolalo ani nejmenšívzpomínku, př esto zů stanou zá kladníprincipy nacioná lně - socialistického programu zá klady budoucího ně meckého stá tu. Č tyř mě síč níkoná ni shromá ždě nípř ed lednem 1920 ná m pomalu našetř ila ony malé prostř edky, které jsme nynípoužili k vytiště nínašich prvních potř ebných letá ků , plaká tů a programů .
Pokud chci na zá vě r tohoto dílu vylíč it prvnívelké masové shromá ždě ni našeho hnuti, dě je se to proto, že jím strana rozlomila úzkýrá mec malého sdruženi, a na místo toho poprvé obrovským faktorem našídoby zapů sobila na veř ejné míně ní. Já osobně jsem tehdy mě l pouze jedinou starost. Zaplníse sá l, nebo budeme hovoř it do zívajícíprá zdnoty? Byl jsem uvnitřskalně př esvě dč en o tom, že pokud lidé př ijdou, bude to den obrovského úspě chu mladého hnutí. A tak jsem v obavá ch vyč ká val tehdejšího več era. V 7:30 se mě lo konat zahá jení. V 7:15 jsem vstoupil do slavnostního sá lu Dvorního pivovaru na Platzlu v Mnichově , a srdce mi má lem puklo radostí. Obrovskýprostor byl př eplně n lidmi. Hlava na hlavě , skoro dvoutisícová masa lidí. A př edevším pak př išli ti, na které jsme se chtě li obrá tit. Skoro polovina sá lu se zdá la být obsazena komunisty a nezá vislými. Naše prvnívelké shromá ždě nímě lo mít, díky jim, rychlý konec. Avšak bylo tomu jinak. Poté co skonč il prvníř eč ník, chopil jsem se slova já . Po pá r minutá ch zač aly padat pozná mky, a v sá le došlo k prudkým srá žká m. Ně kolik vě rných vá leč ných kamará dů a dalších př íznivců se potýkalo s narušiteli klidu, a postupně se jim podař ilo opě t č á steč ně obnovit klid. Mohl jsem hovoř it dá le. Po pů l hodině zač al potlesk př ehluč ovat výkř iky a hulá ká ní. V tom momentě jsem př ešel k našemu programu, a zač al jsem ho poprvé vysvě tlovat. Každou č tvrthodinu byli pozná mky stá le více potlač ová ny pochvalnými výkř iky. A kdyžjsem shromá ždě né mase koneč ně bod po bodu př eč etl všech pě tadvacet tezía požá dal jsem ji, aby nad nimi sama vyř kla ortel, poč al dav postupně př echá zet v já sot. Jednohlasně , a opě t znovu jednohlasně , a kdyži posledníteze našla svou cestu k srdcím tohoto davu, byl př ede mnou sá l plný lidí, sjednocených společ ným př esvě dč ením, novou vírou, novou vů lí. A kdyžjsem skoro po č tyř ech hodiná ch rozpustil toto shromá ždě nía vidě l jsem jak se masa, hlava na hlavě , jako pomalý proud sune, valía tlač ík východu, vě dě l jsem, že do ně meckého lidu vnikly zá kladnísmě rnice nového hnutí, které užse nikdy nedajízapomenout. Byl zapá len oheň, z jehožžá ru jednou musívyjít meč , který musíopě t vybojovat svobodu germá nskému Siegfriedovi a bytíně meckému ná rodu. A vedle př íštího znovuvzkř íšeníjsem cítil krá č et bohyni neúprosné pomsty za kř ivopř ísežnost 9. listopadu 1918. Sá l se pomalu vyprazdňoval. Hnutíse zač alo př irozeně vyvíjet.
Nacioná lně Socialistické hnutí 1. kapitola SVĚ TOVÝ NÁZOR A STRANA
Dne 24. února 1920 se konalo prvnímasové shromá ždě nínašeho mladého hnutí. Ve slavnostníhale dvorního pivovaru v Mnichově , kde se sešlo témě řdva tisíce lidí, bylo př edloženo pě tadvacet tezíprogramu nové strany. Každý z bodů byl př ijat bouř livým potleskem. Tím vznikly prvnísmě rnice a zá sady pro boj, který má za úkol zamést s tou spoustou zastaralých př edstav a ná zorů a zabrá nit uskuteč ňová nínejasných, ba dokonce škodlivých cílů . Do tohoto shnilého a zbabě lého mě šťá ckého svě ta, stejně jako do vítě zného taženímarxistické vlny dobývá nísvě ta musívstoupit nová podoba moci, aby v posledním okamžiku zastavila ká ru neblahého osudu. Bylo samozř ejmé, že nové hnutímohlo doufat ve svoji významnost a v to, že se mu dostane potř ebných sil pro tento obrovský boj pouze tehdy, pokud se mu jižod prvních dnů podař ívzbudit v srdcích svých př íznivců svaté př esvě dč ení, že hnutísi nedá vá za cíl pouhé vypuště nínového volebního hesla do politického života, nýbrž prosazenínového svě tového ná zoru principiá lního významu. Je tř eba se zamyslet nad tím, z jakých ubohých hledisek jsou sfliková ny takzvané "stranické programy", které bývajíč as od č asu oprašová ny a př edě lá vá ny. Musíme detailně prozkoumat pohnutky tě chto mě šťanských "programových komisi", abychom pochopili tyto choromyslné výplody. Neboťje to vždy ta stejná starost, která vede k vytvoř enínového programu, nebo k upravenítoho stá vajícího: obava o př íštívolebnívýsledek. Jakmile vznikne v hlavá ch tě chto parlamentních stá tních umě lců pově domítoho, že milý ná rod má zase jednou chuťrevoltovat a vyskoč it ze spř eženístaré partajnické ká zy, snažíse ká ru vyspravit. Na ř adu př ijdou hvě zdá ř i a stranič tíastrologové, takzvaní"zkušení' a "vá žení', vě tšinou stař í poslanci, kteř íse urá č ívzpomenout si na analogické situace ze své "bohaté politické zkušenosti", kdy mase užjednou př etekla míra trpě livosti, protože cítí nebezpeč ně blízko to, co užtu jednou bylo. Politici tedy sahajípo osvě dč eném receptu, založí"komisi", chodía naslouchajílidu, č muchajív tisku, a tak pomalu vyč enichají, co by milý ná rod mě l nejradě ji, co nená vidía v co doufá . Každá profesnískupina, každá zamě stnanecká tř ída je co nejpodrobně ji studová na a jsou zkoumá na jejínejtajně jšípř á ní. I "zlá a špatná hesla" nebezpeč né opozice bývají př ehodnocová na a objevujíse k velikému úžasu jejich pů vodních autorů a šiř itelů jako by nic v duchovnívýzbroji starých stran. Komise se dohromady, "revidují' starýprogram a vytvá ř ejínový (panstvo př itom mě nísvé př esvě dč eníjako vojá k v poli v košili ve chvíli, kdy stará je zavšivená !), v ně mžsi každýpř ijde na své. Sedlá kovi se dostane ochrany pro jeho statek, prů myslníkovi ochrany jeho zboží, konzument bude chrá ně n př i ná kupu, uč itelů m budou zvýšeny platy, úř edníků m se vylepšípenze, vdovy a sirotci mají
být dostateč nou mě rou zabezpeč ová ni stá tem, doprava bude podporová na, tarify majíbýt sníženy a dokonce daně majíbýt - kdyžne úplně , tak témě ř- zrušeny. Obč as se stane, že se na ně koho zapomně lo, nebo že ně který z požadavků lidu byl př eslechnut. V tom př ípadě se na posledníchvíli flikujíprá zdná místa tak dlouho, ažlze s klidným svě domím doufat, že se dav normá lních šosá ků i s jejich ženskými zklidnía nejvyššímě rou uspokojí. A nyníse tedy mů že, s vírou v Boha a v neotř esitelnou hloupost obč anů s volebním prá vem, zač ít boj, jak se ř íká , o "nové uspoř á dá ní" Ř íše. Kdyžskonč i volby a poslanci majíza sebou poslednílidové shromá ždě nía úspě šně unikli na dalších pě t let drezů ř e plebsu, mohou se zcela vě novat plně ni vyšších a př íjemně jších úkolů , programová komise se zase rozpustía boj o nové utvá ř enívě cíveř ejných dostá vá opě t podobu zá pasu o denníchléb: U poslanců se tomu však ř íká diety. Každé rá no se zá stupce lidu vydá vá do budovy parlamentu, kdyžne př ímo do zasedacísíně , tak alespoňdo př edsá lí, kde ležíprezentač nílistiny. Ve jménu služby lidu tam zanese své jméno a př ijímá svů j vysoce zaslouženýplat jako malé odškodně níza toto nepř etržité a namá havé úsilí. Po č tyř ech letech, nebo i v jiných kritických týdnech, kdy hrozínebo se blíží rozpuště níparlamentních korporací, posedne pá ny v parlamentu nezkrotná č inorodost. Tak jako ponrava neumínic jiného, nežse změ nit v chrousta, tak opouště jítyto parlamentníhousenky velkou společ nou kuklu a obdař eni kř ídly vylétajíven za milým lidem. Znovu hovoř íke svým volič ů m, vyprá vě jío své vlastníenormníprá ci a zlovolné zatvrzelosti tě ch ostatních, avšak nesouhlasně se tvá ř ícímasa po nich místo vdě ku a chvá ly vrhá syrové, ažnená vistné výrazy. Když nevdě k lidu dosá hne urč itého stupně , mů že pomoci jedinýprostř edek: Pově st strany se musíznovu nažehlit, program je zralý na vylepšení, komise znovu ožije a celý podvod zač íná od zač á tku. Samozř ejmě , že úspě šně , č emužse př i zatvrzelé hlouposti lidstva nelze divit. Hlasujícídobytek, "mě šťansky" stejně jako "proletá ř ský", ovlivně n tiskem a oslepen lá kavým programem, se znovu vrací do společ né stá je a volísi své staré podvodníky. Tak se mužz lidu, kandidá t pracujících stavů , opě t mě nív parlamentní housenku a vyžere se ve stá tnickém životě do tloušťky a sá delnatosti, aby se po č tyř ech letech opě t promě nil ve tř pytivého motýlka. Tě žko existuje ně co více deprimujícího, nežsledovat z pohledu stř ízlivé skuteč nosti takovýprů bě h vě cí, muset př ihlížet tomuto neustá le se opakujícímu podvodu. Z takového duchovního humusu je samozř ejmě nemožné č erpat sílu, nutnou k vítě znému boji s organizovanou silou marxismu. Dosud se tím naše panstvo vá žně nezabývalo. Př es veškerou svou omezenost a duševníméně cennost si tito parlamentníšamani bílé rasy mohou jen stě ží namlouvat, že lze prostř edky zá padnídemokracie spojovat proti uč eni, pro které je demokracie se vším, co k nípatř í, v nejlepším př ípadě jen prostř edkem k ochromeni protivníka a k vytvoř eníprostoru pro vlastníkoná ní. I kdyžse č á st souč asného marxismu snažívelice šikovným způ sobem př edstírat nerozluč nou vazbu se zá sadami demokracie, nezapomínejme laskavě , že v kritické chvíli se tito pá nové nezajímajío vě tšinová rozhodnutípodle zá padního pojetídemokracie! Bylo
tomu tak v oně ch dnech, kdy mě šťanštíposlanci vidě li bezpeč nost Ř íše garantová nu ve vysokém poč tu zabedně nců , zatímco marxismus strhl moc na svou stranu, pomocíhoufu ulič níků , dezertérů , stranických funkcioná ř ů a židovských literá tů , č ímžbyl demokracii uště dř en políč ek, ažto mlasklo. Je zapotř ebí dů vě ř ivosti parlamentního kouzelníka mě šťanské demokracie, aby bylo možné domnívat se, že nyníč i v budoucnosti by mohla byt brutá lnírozhodnost nositelů svě tového moru zažehná na ně jakou zaklínacíformulízá padního parlamentního systému. Marxismus bude tak dlouho pochodovat po boku demokracie, dokud se mu nepodař ínepř ímými cestami získat pro své zloč inné cíle dokonce i podporu od nacioná lníduchovníč á sti svě ta, která je podle ně j urč ena k vyhlazení. Pokud by však došel k př esvě dč ení, že by se z č arodě jnického kotle našíparlamentní demokracie dala svař it majorita, která - na zá kladě své zá konodá rně dané oprá vně né vě tšiny - by si marxismus se všívá žností"podala", byla by marxistická parlamentníkomedie hned u konce. Praporeč níci rudé internacioná ly by okamžitě , namísto apelu na svě domídemokracie, vystoupili s plamennými projevy k proletá ř ským masá m a jejich boj by se v tu rá nu př enesl ze zatuchlého vzduchu zasedacích sá lů našich parlamentů do fabrik a na ulici. Demokracie by byla okamžitě znič ena. To, co se nepodař ilo šikovným apoštolů m lidu v parlamentech, zvlá dly by bleskově poštvané proletá ř ské masy s pá č idly a ková ř skými kladivy, př esně jako na podzim 1918: rá zně by př esvě dč ily mě šťanský svě t, jak blá hové je namlouvat si, že je možné postavit se na odpor židovskému dobývá nísvě ta prostř edky zá padnídemokracie. Jak jižbylo ř eč eno, je potř eba dů vě ř ivé mysli k tomu, hrá t s takovým protihrá č em podle pravidel, která mu sloužípouze k blafová ni nebo k jeho vlastnímu prospě chu, a která hodípř es palubu, jakmile se mu př estanou hodit. U všech stran takzvaného obč anského zamě ř eníse př i politickém zá pase jedná ve skuteč nosti o pouhou rvač ku o parlamentníkř esla, př ič emžpostoje a zá sady se há zejípř es palubu jako zbyteč ný balast. Tomu jsou př izpů sobeny i jejich programy a pomě ř ová níjejich sily. Chybíjim ona velká magnetická př itažlivost, kterou široká masa ná sleduje pod naléhavým dojmem velkých a vynikajících myšlenek, př esvě dč ujícísíla bezpodmíneč né víry, snoubícíse s fanatickým odhodlá ním k boji. Avšak v době , kdy jedna strana, vyzbrojená všemi zbraně mi tisíckrá t zloč inného svě tového ná zoru nastupuje k útoku proti existujícímu ř á du, mů že se druhá strana postavit na odpor pouze tak, že si osvojíformy nové, v našem př ípadě politické víry, a hesla slabošské a zbabě lé obrany zamě níza bojovývýkř ik odvá žného a brutá lního útoku. Jestliže je však dnes našemu hnuti, zejména ze strany takzvaných ná rodně obč anských ministrů - např íklad z bavorského stř edu - duchaplně vyč ítá no to, že usiluje o jakýsi "př evrat", mů žeme dá t každému takovému politizujícímu trpaslíkovi pouze jedinou odpově ď: ano, pokoušíme se napravit to, co jste vy ve vašízloč inné hlouposti promeškali. Vy, s vašimi zá sadami parlamentního obchodu s hově zím, jste napomohli zavléct ná rod do propasti, ale my stavíme, útokem a prostř ednictvím nastolenínového svě toná zoru stejně jako fanatickou, neústupnou obranou jeho zá sad, našemu ná rodu schody, po kterých jednou vystoupíopě t vzhů ru do chrá mu svobody.
V době zaklá dá níhnutímusela být naše pozornost neustá le upř ena k tomu, aby se z uskupeníbojovníků za nové a vyššípř esvě dč enínestal pouhýspolek na podporu parlamentá rních zá jmů . Prvním preventivním opatř ením bylo vytvoř ení programu, ježcílevě domě usiloval o takovývývoj, který jižsvou vnitř nívelikostí odstrašoval slabošské duchy dnešních stranických politiků . Jak sprá vné bylo naše pojetínutnosti programových cílů nejostř ejšího ražení, to vyplynulo jasně z oně ch osudových chyb, které nakonec vedly ke zhrouceníNě mecka. Na zá kladě tohoto pozná ni jsem musel formovat nové pojetístá tu, které se stalo podstatnou souč á stínového svě tového ná zoru. Jižv prvním svazku této knihy jsem se zabýval slovem "ná rodní", a musel jsem konstatovat, že toto označ eníse zdá být pojmově př íliš má lo vymezené na to, než aby dovolilo vytvoř eni uzavř eného bojového společ enství. Všechno možné, co se ve své ná zorové podstatě nebetyč ně rozchá zí, se dnes motá pod heslem "ná rodní". Dř íve nežpř ejdu k úkolů m a cílů m Nacioná lně Socialistické Ně mecké Strany Pracujících, chtě l bych podat vysvě tlenípojmu "ná rodní" a jeho vztahu k stranickému hnutí. Pojem "ná rodní" se jevítak má lo jasně vymezený, mnohoznač ně vykladatelný a neomezený v praktickém použitíjako např íklad slovo "religiózní". Také pod tímto pojmem si lze velmi tě žko př edstavit ně co zcela precizního, a to ani ve smyslu myšlenkového uchopení, ani v praktickém pů sobení. Př edstavitelným se stá vá označ ení"religiózní" v okamžiku, kdy se spojuje s konkrétně nastíně nou formou svého pů sobení. Je to velmi krá sné, vě tšinou však levné prohlá šení, kdyžně kdo označ íjiného č lově ka za "hluboce religiózního". Snad se najdou i tací, kteř íse budou tímto zcela všeobecným označ ením cítit uspokojeni a jimžtoto označ ení zprostř edkuje dokonce i více nebo méně jasný obraz stavu duše. Jelikožvšak velká masa nesestá vá z filosofů ani ze svě tců , bude taková zcela všeobecná religiózní idea znamenat pro jednotlivce vě tšinou jen potvrzeníjeho individuá lního myšlenía koná ní, anižby však vedla k té pů sobnosti, kterou vyžaduje vnitř níreligióznítouha, z nížse z č istě metafyzického neohranič eného svě ta myšlenek formuje jasně vymezená víra. To jistě neníúč elem samo o sobě , nýbržjen prostř edkem k dosaženícíle, je to ale nezbytnýprostř edek k tomu, aby mohlo být cíle dosaženo. Tento úč el však nenípouze ideá lní, nýbržv podstatě vzato zcela eminentně praktický. Je vů bec tř eba si uvě domit, že nejvyššíideá ly vždy odpovídajínejhlubší životnínutnosti, stejně jako šlechetnost povzná šejícíkrá su v posledku spoč ívá jenom v logické úč elnosti. Tím, že víra pomá há pozvednout č lově ka nad úroveň zvíř ete, př ispívá v pravdě k upevně nía zajiště níjeho existence. Vezmeme-li dnešnímu lidstvu jeho religiózně -vě rouč né, v praktickém významu pak morá lní zá sady, ježmu byly vštípeny výchovou, a odstraníme-li tuto religióznívýchovu, anižbychom ji nahradili ně č ím stejně hodnotným, výsledkem bude tě žkýotř es zá kladů lidského bytí. Mů žeme tedy konstatovat, že č lově k žije nejenom proto, aby sloužil vyšším ideá lů m, ale že tyto vyššíideá ly jsou souč asně př edpokladem pro jeho existenci jako č lově ka. Kruh se tak uzavírá . Samozř ejmě spoč ívajíjižve všeobecném pojmu "religiózní" jednotlivé zá sadní myšlenky č i př esvě dč ení, např íklad o neznič itelnosti duše, vě č nosti jejího bytí,
existenci vyššíbytosti atd. Prá vě tyto myšlenky, aťjsou pro jednotlivce jakkoliv př esvě dč ivé, podléhajíjeho kritickému zkoumá nía tím kolísá ním mezi souhlasem nebo odmítá ním tak dlouho, dokud se tato citová tušeníč i pozná nínestanou zá konitou silou nezvratné víry. Tato je hlavním bojovým faktorem, který zá kladnímu religióznímu ná zoru umožňuje prů lom a razímu cestu. Bez jasně vymezené víry by religiozita ve své nejasné mnohotvá rnosti byla nejenom bezcenná pro lidský život, ale př ispě la by pravdě podobně k všeobecnému rozvratu. Podobně jako s pojmem "religiózní" je tomu s pojmem "ná rodní". Také v tomto pojmu jsou obsaženy ně které zá sadnípoznatky. Př estože majímimoř á dný význam, jsou formá lně natolik má lo urč eny, že se pozvedajínad hodnotu víceméně uzná vaného obecného ná zoru teprve tehdy, když jsou zasazeny do rá mce politické strany. Nebořrealizace svě toná zorových ideá lů a z nich odvozených požadavků se dě je stejně tak má lo prostř ednictvím č istého pocitu nebo vnitř ního chtě nílidí, jako např íklad získá nísvobody všeobecnou touhou po ní. Nikoliv, teprve kdyžideá lnítouha po nezá vislosti dostane formou vojenských mocenských prostř edků bojovou organizaci, lze toužebné př á ni ná roda promě nit v ná dhernou skuteč nost. Každý svě tový ná zor, aťužje tisíckrá t sprá vný a pro lidstvo nanejvýš užiteč ný, zů stane bezvýznamnýpro uspoř á dá ni života ná rodů tak dlouho, dokud se jeho zá sady nestanou korouhvíbojového hnuti, které musízů stat tak dlouho stranou, dokud pů sobeni tě chto zá sad nebylo završeno vítě zstvím svě toná zorových ideji a stranická dogmata netvoř ízá kladnízá kony stá tu ná rodního společ enství. Jestliže však má všeobecná duchovnípř edstava sloužit jako zá klad budoucího vývoje, potom je zde prvním př edpokladem vytvoř enívšeobecné jasnosti o podstatě , druhu a rozsahu této př edstavy, protože pouze na takovém zá kladě lze vytvoř it hnutí, které je schopno ve vnitř níhomogenitě svého př esvě dč enívyvinout nutnou sílu k boji. Ze všeobecných př edstav musívzniknout politickýprogram, ze všeobecného svě toná zoru politická víra. Tato víra, jejížcíl má být prakticky dosažitelný, nebude sloužit pouze ideji jako takové, nýbržbude muset brá t ohled i na prostř edky boje, ježjsou k dispozici a musíbýt použity pro dosaženívítě zství této ideje. Abstraktně sprá vná duchovnípř edstava, kterou hlá sá program, se musí snoubit s praktickým pozná ním politika. Tak se musívě č ný ideá l jakožto vů dč í hvě zda lidstva bohužel spokojit s tím, že bude brá t v úvahu slabosti tohoto lidstva, aby apriorně neztroskotal na lidské nedokonalosti. Znalec psychiky ná roda se musí spojit s filozofem, aby z ř íše vě č ných pravd a ideá lů př inesl to, co je v lidských možnostech a tomu dal formu. Př enesenívšeobecné, ideá lnía nejpravdivě jšísvě toná zorové př edstavy do urč itým způ sobem vymezeného, pevně organizovaného, duchovně a vů lí jednotného politického a bojového společ enstvíje nejvýznamně jšípoč in, neboť jenom na jeho šťastném ř ešenízá ležímožnost vítě zstvíideje. Zde musívystoupit z moř e milionů lidí, kteř ív jednotlivostech více nebo méně jasně urč ité pravdy tušía č á steč ně snad i chá pou, jedinec, aby s nepochybnou silou formoval z kolísavého svě ta př edstav širokých mas zaruč ené zá sady, a tak dlouho vedl zá pas za jejich obecnou sprá vnost, ažse z vlnobitísvobodného svě ta myšlenek vynoř íská la jednotného společ enstvívíry a vů le.
Všeobecné prá vo k takovém koná níje založeno na nutnosti, osobníprá vo na úspě chu. Pokusíme-li se ze slova "ná rodní" vyloupnout jeho smysluplné nejvnitř ně jší já dro, dojdeme k ná sledujícímu zjiště ní: Ná š nyně jšínejbě žně jšípolitickýná zor spoč ívá obecné na př edstavě , že stá tu je sice tř eba př iznat tvů rč í, kulturu vytvá ř ejícísílu, že však nemá nic společ ného s rasovými př edpoklady, nýbržže je spíš produktem hospodá ř ských nutností, v nejlepším př ípadě výsledkem politické vů le k moci. Takové zá kladnípojetívede ve svých logických dů sledcích nejenom k podceně nípů vodnírasové prasíly, nýbrži k nedostateč nému oceně níosobnosti. Neboťodmítnutírozlič nostíjednotlivých ras vzhledem k jejich všeobecným kulturotvorným silá m musínutně př enést tento veliký omyl i na hodnoceníjednotlivce. Domně nka o rovnosti ras se stane zá kladem pro stejné posuzová níná rodů a dá le pro lidské jednotlivce. Proto také meziná rodnímarxismus nenínic jiného, nežŽidem Karlem Marxem zprostř edkované př eneseníjistého, jiždéle existujícího svě toná zorového postoje a pojetído formy urč itého politického vyzná nívíry. Bez podkladu takového všeobecně jižexistujícího otrá veníby nikdy nebyl možný udivujícípolitický úspě ch tohoto uč ení. Karel Marx byl skuteč ně pouze ten jedinec mezi miliony lidi, který v bahně zvolna skomírajícího svě ta s rybá ř ským pohledem proroka rozpoznal podstatné jedovaté lá tky, uchopil je, aby je jako č erný má g vložil do koncentrovaného roztoku sloužícímu k rychlejšímu znič ení nezá vislého bytísvobodných ná rodů na této zemi. To všechno samozř ejmě ve službá ch své rase. Marxistické uč eníje zkrá cenýduchovníextrakt dnes obecně platného svě toná zoru. Jižz tohoto dů vodu je jakýkoliv boj našeho takzvaného obč anského svě ta proti tomuto uč enínemožný, ba smě šný, neboťi tento obč ansky svě t je v podstatě prolezlývšemi tě mito jedovatými lá tkami a klaníse svě tovému ná zoru, kterýse od marxistického obecně odlišuje pouze mírou a osobami. Obč anský svě t je marxistický, vě ř ívšak na možnost vlá dy urč ité skupiny lidí(buržoazie), zatímco marxismus plá novitě usiluje o př evedenícelého svě ta do židovských rukou. Naproti tomu ná rodnísvě toná zor uzná vá význam lidstva v jeho rasových prazá kladech. Ve stá tu vidíprincipiá lně jenom prostř edek k dosaženícíle, a za svů j cíl považuje zachová nírasového bytílidstva. Tím nevě ř ív žá dném př ípadě na ně jakou rovnost ras, nýbržrozpozná vá v jejich rozdílnosti vyššínebo nižšíhodnotu a tímto pozná ním se cítíbýt zavá zá n vyššívů li, ježovlá dá toto universum, požadovat vítě zstvílepších a silně jších a žá dat zá nik horších a slabších. Tím vzdá vá principiá lně hold aristokratické zá kladnímyšlence př írody a vě ř ína platnost tohoto př írodního zá kona pro všechny jednotlivé živé bytosti. Tento svě toná zor rozpozná vá nejen rů zné hodnoty jednotlivých ras, ale i rů zné hodnoty jednotlivých lidí. Z masy si pro sebe vybírá význam osobnosti, č ímžpů sobívzhledem k dezorganizovanému marxismu organizá torsky. Vě ř ív nutnost idealizace lidstva, neboťpouze v níspatř uje př edpoklad pro bytítohoto lidstva. Avšak nemů že př iznat prá vo na existenci etické ideji, pokud tato idea př edstavuje nebezpeč ípro rasový život nositele vyššíetiky, neboťv zbastardě lém a znegrovatě lém svě tě by byla také
všechna lidská krá sna a vznešenosti, jakoži veškeré př edstavy idealizované budoucnosti našeho lidstva, navždy ztraceny. Lidská kultura a civilizace jsou v této č á sti svě ta nerozluč ně vá zá ny na existenci Árijce. Jeho vymř enínebo zá nik spustína tuto planetu č erný zá voj bezkulturní doby. Podkopá vá nístavu lidské kultury prostř ednictvím znič eníjejich nositelů se však jevíz hlediska ná rodního svě toná zoru jako nejproklatě jšízloč in. Odvá ží-li se kdo vložit ruku na nejvyššípodobenstvíPá na, dopouštíse zloč inu na dobrotivém stvoř iteli tohoto zá zraku a napomá há vyhná níz rá je. Tím odpovídá ná rodnísvě tovýná zor nejvnitř ně jšívů li př írody, neboťona vytvá ř ítuto svobodnou hru sil, která musívést k trvalému vzá jemnému vyššímu pě stě ní, ažnakonec bude tomu nejlepšímu lidstvu dá na prostř ednictvím získaného vlastnictvítéto země volná cesta k tomu, aby se zaobíralo vě cmi, ježležízč á sti nad ním, zč á sti mimo ně j. Všichni tušíme, že ve vzdá lené budoucnosti mohou pro lidstvo vyvstat problémy, k jejichžzvlá dnutíbude povolá na nejvyššírasa jakožto velkopanský lid, užívajícío prostř edky a možnosti celé země koule. Je samozř ejmé, že takto všeobecné konstatová nísmyslu obsahu ná rodního svě tového ná zoru mů že vést k tisícerému výkladu. Ve skuteč nosti sotva najdeme ně jaké nově jšípolitické seskupení, které by se ně jakým způ sobem tohoto svě toná zoru nedovolá valo. Avšak jižsamou svou existencídokazuje tento svě toná zor rozdílnost svého pojetívů č i všem ostatním. Tak vystupuje proti marxistickému svě toná zoru, vedeného jednotnou hlavníorganizací, smě sicí nejrů zně jších koncepcí, která je jižideově má lo pů sobivá vů č i semknuté nepř á telské frontě . Vítě zstvívšak nebudou vybojová na takto slabošskými masami! Teprve vystoupí-li proti internacioná lnímu svě toná zoru, ř ízenému politicky organizovaným marxismem, stejně organizovaný a ř ízený svě toná zor ná rodní, př ikloníse př i stejné bojové energii vítě zstvína stranu vě č né pravdy. Organizač nípodchycenísvě tového ná zoru se mů že uskuteč nit vždy pouze na zá kladě jeho urč itého formulová nía tím, č ím jsou dogmata pro víru, tím jsou pro vznikajícípolitickou stranu stranické zá sady. Pro ná rodnísvě tový ná zor musíbýt vytvoř en ná stroj, který mu zaruč ímožnosti bojového zastupová ní, podobně jako marxistická stranická organizace uvolňuje cestu internacionalismu. Že stranické zá zemíná rodního pojmu je př edpokladem k vítě zstvíná rodního svě toná zoru, dokazuje nejlépe skuteč nost, kterou př izná vají- př inejmenším nepř ímo - dokonce i nepř á telé takového propojeníse stranou. Prá vě ti, kteř í neúnavně zdů razňují, že na ná rodnísvě tovýná zor nemá patent žá dný jednotlivec, nýbržže jiskř ínebo "žije" v srdcích bů hvíkolika milionů lidi, dokazujítím, že skuteč nost všeobecné existence takových př edstav ani v nejmenším nebrá ní vítě zstvínepř á telského svě tového ná zoru, který je však klasicky zastupová n politickou stranou. Kdyby tomu bylo jinak, musel by ně meckýná rod uždnes slavit gigantické vítě zstvía nestá l by na pokraji propasti. Internacioná lnímu svě toná zoru dopomohla k úspě chu skuteč nost, že je zastupová n útoč ně organizovanou politickou stranou, dů vodem neúspě chu opač ného svě toná zoru bylo jeho dosavadní
nedostateč ně jednotně formované zastupová ní. Nikoliv v neomezené volnosti výkladu všeobecného ná zoru, nýbržpouze ve vymezené a tím shrnuté formě politické organizace mů že svě tovýná zor bojovat a vítě zit. Proto jsem vidě l svů j úkol zejména v tom, z rozsá hlé a nezformované lá tky všeobecného svě tového ná zoru vyloupnout hlavníideje a zformulovat je do víceméně dogmatických forem, které se ve svém jasném vymezeníhodík tomu, aby jednotně spojovaly lidi, kteř íse k tomu zavá ží. Jinými slovy: Nacioná lně Socialistická Ně mecká Strana Pracujících př ejímá ze zá kladních myšlenek všeobecného ná rodního svě tového ná zoru podstatné vě ci, a berouc v úvahu praktickou skuteč nost, dobu a existujícílidský materiá l a jeho slabosti, vytvá ř íz nich politické vyzná nívíry, které v takto umožně ném pevném organizač ním podchycenívelké lidské masy vytvá ř ípř edpoklady pro vítě zné prosazenítohoto svě tového ná zoru.
2. kapitola STÁT
Jižv letech 1920/21 bylo našemu mladému hnutíopakovaně vyč ítá no z kruhů dnešního př ežitého mě šťá ckého svě ta, že ná š postoj k dnešnímu stá tu je odmítavý, z č ehožodvozovalo stranickopolitické loupežné rytíř stvo všech odstínů oprá vně ník tomu, aby všemi prostř edky zahá jilo boj proti nepohodlízvě stovatelce nového svě tového ná zoru. Př itom se ovšem zá mě rně zapomínalo na to, že dnešnímě šťá cký svě t si pod pojmem stá t nedovede př edstavit nic jednotného, že zde dokonce neexistuje a ani nemů že existovat žá dná jednotná definice. Nejvyšším úkolem vysvě tlovač ů , sedících na našich vysokých školá ch č asto v podobě profesorů stá tního prá va, je nachá zet vysvě tleni a zdů vodně ni pro více méně šťastnou existenci svých chlebodá rců . Č ím nemožně ji je stá t uspoř á dá n, tím neproniknutelně jší, vyumě lkovaně jšía nesrozumitelně jšíjsou definice týkajícíse smyslu jeho bytí. Co by mě l např . Dř íve psá t ně jaký ck. Univerzitníprofesor o smyslu a úč elu stá tu v zemi, jejížstá tníbytíztě lesňovalo nejvě tšízrů dnost 20. Století? Tě žkýúkol, pomyslíme-li, že pro dnešního uč itele stá tního prá va existuje menšízá vaznost pravdě , o to víc však vazba na urč itýúč el. Tento úč el zní: zachová níza každou cenu onoho monstra lidského mechanismu, ježse dnes nazývá stá t. Nenípotom divu, kdyžpř i výkladu tohoto problému se reá lné problémy pokud možno opomíjejía operuje se smě sicí"etických", "mravních", "morá lních" a jiných ideá lních hodnot, úkolů a cílů . Zcela všeobecně lze rozlišovat trojípojetí: Skupinu tě ch, kteř ívidíve stá tě prostě více č i méně dobrovolné sdruženílidí pod jednou vlá dnímocí. Tato skupina je nejpoč etně jší. V jejích ř adá ch se nachá zejí zejména zbožňovatelé dnešního principu legitimity, v jejichžoč ích nehraje vů le lidí př i celé této zá ležitosti žá dnou roli. Jižv pouhé skuteč nosti existence stá tu je podle nich zdů vodně na jeho posvá tná nedotknutelnost. Aby bylo možné zachrá nit tento nesmysl lidských mozků , je tř eba př ímo psíoddanosti vů č i takzvané stá tníautoritě . V hlavá ch tě chto lidíse obratem ruky prostř edek stá vá cílem. Stá t tu neník tomu, aby sloužil lidem, nýbržlidé jsou zde proto, aby vzývali stá tníautoritu, která zahrnuje i toho nejposledně jšího stá tně úř ednického ducha. Aby se stav tohoto tichého, zaníceného zbožňová níneobrá til ve stav neklidu, je tu stá tníautorita vlastně jenom proto, aby zajišťovala klid a poř á dek. Také ona teď neníani úč elem, ani prostř edkem. Stá tníautorita se má starat o klid a poř á dek a tento klid a poř á dek má naopak umožňovat existenci stá tníautority. Mezi tě mito dvě ma póly má oscilovat veškerý život. V Bavorsku zastá vajítoto pojetípř edevším stá tníumě lci z bavorského Centra, které se nazývá "Bavorská lidová strana"; v Rakousku to byli č ernožlutílegitimisté, v Ně mecké Ř íši jsou to bohužel č asto takzvané konzervativní kruhy, jejichžpř edstavy o stá tě se pohybujív tomto smě ru. Druhá skupina lidi je poč etně trochu slabší, neboťv tu jsou zahrnuti ti, kteř í existenci stá tu spojujíalespoň s ně kolika podmínkami. Nevyžaduji pouze jednotnou sprá vu, ale pokud možno stejný jazyk - i kdyžpouze na zá kladě
všeobecných hledisek stá tnísprá vy. Stá tníautorita nenípro ně jediným a výluč ným úč elem stá tu, ale př idá vá se požadavek blaha poddaných. Do pojetístá tu tě chto kruhů se vkrá dajíi myšlenky o "svobodě ", obvykle však špatně pochopené. Forma vlá dnutíse tu jižnejevínedotknutelná na zá kladě pouhé skuteč nosti jejíexistence, nýbržje podmiňová na jejíúč elností. Posvá tnost stá ř ínechrá nípř ed kritikou souč asnosti. Ostatně jedná se o pojetí, které oč eká vá od stá tu př edevším to nejvýhodně jšíuspoř á dá níhospodá ř ského života jednotlivce a které hodnotístá t na zá kladě praktických hledisek a podle obecných kritériíhospodá ř ské rentability. Hlavnízastá nce tě chto ná zorů nachá zím v kruzích našeho normá lního ně meckého mě šťanstva, zejména mezi liberá lními demokraty. Tř etískupina je poč etně nejslabší. Ve stá tu spatř uje jižprostř edek k dosažení vě tšinou velmi nejasně př edstavovaných mocensko politických tendencíjazykově vymezeného a jednotného stá tního ná roda. Vů le k jednotnému stá tnímu jazyku se př itom neprojevuje pouze v nadě ji, že se tím vytvoř ípro stá t nosnýfundament pro vně jšíná rů st moci, nýbržmnohem více v ná zoru - ostatně špatném od zá kladu - že tím bude možné provést v urč itém smě ru nacionalizaci. V posledních sto letech bylo sklič ujícípozorovat, jak se v tě chto kruzích, mnohdy i v dobré víř e, zahrá valo s pojmem "germanizace". Sá m si ještě vzpomíná m na to, jak za mého mlá díprá vě tento pojem svá dě l ke zcela chybným př edstavá m. Dokonce i ve staroně meckých kruzích bylo možné setkat se s ná zorem, že se rakouskému ně mectvímohla za podpory vlá dy jistě podař it germanizace rakouského slovanstva, př ič emžsi nikdo ani v nejmenším neuvě domoval, že germanizaci lze aplikovat pouze na pů dě a nikoliv na lidech. Neboťto, co se pod tímto slovem obecně rozumě lo, nebylo nic jiného, nežvnucené vně jšípř ijetíně meckého jazyka. Je ažnepochopitelnýomyl domnívat se, že ř ekně me z negra nebo z Č íňana se stane Germá n tím, že se nauč il ně mecky a je ochoten tímto jazykem nadá le mluvit a dá t svů j hlas ně jaké ně mecké politické straně . Že každá taková germanizace znamená ve skuteč nosti pravýopak, to si ná š mě šťanskýnacioná lnísvě t nikdy neuvě domil. Neboťkdyby byly př íkazem jednotného jazyka př eklenuty a v posledku setř eny do oč íbijícírozdíly mezi jednotlivými ná rody, znamenalo by to zač á tek bastardizace a tím v našem př ípadě nikoliv germanizace, nýbržznič enígermá nského živlu. V dě jiná ch se č asto stalo, že se vně jším mocenským prostř edků m dobyvatelského ná roda sice podař ilo vnutit podmaně ným svů j jazyk, avšak po tisíci letech mluvil tímto jazykem jiný ná rod a vítě zové se tím stali vlastně poraženými. Jelikožná rodnípospolitost, lépe ř eč eno rasa, nespoč ívá v jazyku, nýbržv krvi, dalo by se mluvit o germanizaci teprve tehdy, kdyby se podař ilo tímto procesem př emě nit krev poražených. To je ovšem nemožné. Ledaže by se tak stalo prostř ednictvím smíšeníkrve, cožby však znamenalo pokles úrovně vyššírasy. Koneč ným výsledkem takového procesu by bylo znič eníprá vě tě ch vlastností, ježdobyvatelskému ná rodu dopomohly k vítě zství. V dů sledku pá ř enís nižšírasou by vymizely zejména kulturnísíly, a to i kdyby vzniklý smě snýprodukt tisíckrá t hovoř il jazykem dř íve vyššírasy. Bude dochá zet ještě ně jakou dobu k zá pasu mezi rů znými druhy myšlenía mů že se stá t, že stá le hloubě ji klesajícíná rod vytvoř íz posledních sil př ekvapujícíkulturní hodnoty. Avšak jsou to jen jednotlivé prvky, př iná ležejícívyššírase, nebo také bastardi, u nichžv prvním kř íženíještě př evlá dá lepšíkrev a doká že se prosadit;
nikdy však koneč nýprodukt míšení. Zde se bude vždy projevovat kulturně zpě tná tendence. Z dnešního pohledu je tř eba považovat za ště stíto, že se nepodař ila v Rakousku germanizace ve smyslu snah Josefa II. Jejíúspě ch by sice možná znamenal zachová nírakouského stá tu, avšak jazykové společ enstvíby př ivodilo pokles rasové úrovně ně meckého ná roda. Bě hem stoletíby jistě vykrystalizoval ně jaký stá dnípud, avšak stá do samo by se stalo méně cenné. Zrodil by se snad stá tníná rod, kulturníná rod by však byl ztracen. Pro ně mecký ná rod bylo lepší, že se tento proces míšenínekonal, i kdyžto nebyl dů sledek vznešeného pozná ní, nýbrž krá tkodobé omezenosti Habsburků . Kdyby tomu bylo jinak, sotva by mohl být ně meckýná rod dnes považová n za kulturnífaktor. Avšak nikoliv pouze v Rakousku, nýbrži v Ně mecku byly a jsou tyto takzvané nacioná lníkruhy nakaženy podobnými nesprá vnými myšlenkovými pochody. Z mnoha stran podporovaná politika vů č i Polá ků m ve smyslu germanizace Východu spoč ívala bohužel témě řvždy na stejně nesprá vných zá vě rech. Také zde se vě ř ilo na možnost germanizace polského živlu prostř ednictvím č istě jazykového poně mč ení, a také zde by se dospě lo k nešťastnému výsledku: ná rod cizírasy by vyjadř oval v ně meckém jazyku své cizímyšlenky a vlastníméně cennostíby tak kompromitoval velikost a dů stojnost našeho ná roda. Jak strašlivá je jiždnes škoda pů sobená našemu ně mectvítím, že ně mecky žvanícížidovstvo př i vstupu na americkou pů du je v dů sledku neznalosti mnoha Američ anů př ipisová no na naše ně mecké konto. Kde však snad nikoho nenapadne spatř ovat v té č istě vně jšískuteč nosti, že zavšivené stě hová níná rodů z východu, ježvě tšinou mluvíně mecky, dů kaz jejich ně meckého pů vodu a ná rodní př íslušnosti. Co bylo v dě jiná ch užiteč ně germanizová no s opravdovým užitkem, to byla pů da, kterou naši př edkové získali meč em a osadili ně meckými sedlá ky. Pokud př itom smísili ná š ná rodníorganismus s cizíkrví, spolupů sobili na rozvratu naši vnitř níná rodnípodstaty, který se projevuje v onom - bohužel č asto dokonce vychvalovaném - př epjatém ně meckém individualismu. Také v pojetítéto tř etískupiny je stá t do jisté míry samoúč elný, zachová nístá tu je považová no za nejvyššíúkol lidského bytí. Souhrnně lze konstatovat: Všechny tyto ná zory nemajísvé nejhlubšíkoř eny v pozná ní, že kulturnía tvů rč ísíly spoč ívajív podstatě na rasových elementech a že stá t tudížmusípovažovat za svů j nejvyššíúkol zachová nía rozvoj rasy, této zá kladnípodmínky veškerého kulturního vývoje lidstva. Krajnízá vě r z chybných pojetía ná zorů ohledně podstaty a úč elu stá tu mohl být vyvozen prostř ednictvím Žida Karla Marxe: Tím, že mě šťá cký svě t uvolnil pojem stá tu z rasové souvislosti, anižmohl dospě t k ně jaké jiné stejné uzná vané formulaci, př ipravil cestu pro uč ení, které zavrhuje stá t jako takový. Proto jižv této oblasti musel zá pas mě šťá ckého svě ta s marxistickou internacioná lou jasně selhat, neboťobě toval samotné zá klady, které by byly bezpodmíneč ně nutné pro jeho vlastníideový svě t. Prohnanýprotivník rozpoznal slabosti mě šťanské koncepce a nyníútoč íproti níjejími vlastními zbraně mi, které mu byly nechtě ně dodá ny. Je tedy prvnípovinnostínového hnutí, jenžspoč ívá na ná rodním svě tovém ná zoru, postarat se o to, aby podstata a úč el podstaty stá tu
dostaly jednotnou a jasnou formu. Zá sadnípoznatek je tento: Stá t nepř edstavuje úč el, nýbržprostř edek. Je př edpokladem k vytvá ř enívyššílidské kultury, nenívšak jejípř íč inou. Tato spoč ívá výhradně v existenci kulturotvorné rasy. Na svě tě mohou existovat stovky př íkladných stá tů , v př ípadě vymř eníÁrijského nositele kultury však nebude existovat žá dné kultura, ježby odpovídala duchovnívelikosti nejvyšších ná rodů dneška. Lze jít ještě dá le a konstatovat, že skuteč nost lidského vytvá ř enístá tu v žá dném př ípadě nevyluč uje možnost znič enílidského rodu, pokud by zanikly nadř azené duchovníschopnosti v dů sledku absence jejich rasového nositele. Kdyby se např íklad změ nil zemskýpovrch ná sledkem ně jakého tektonického pů sobenítak, že by se z vln oceá nu vynoř ily nové Himalá je, byla by v jediné hrozné katastrofě lidská kultura znič ena. Neexistoval by žá dný stá t, všechna pravidla ř á du by zmizela, byly by znič eny dokumenty tisíciletého vývoje, všude by bylo mrtvo a pusto. Kdyby se však v tomto chaosu hrů zy zachrá nilo jen ně kolik lidí kulturotvorné rasy, potom i kdyby to mě lo trvat tisíc let, by se uklidně né Zemi opě t dostalo svě dectvílidských tvů rč ích sil. Jenom v př ípadě znič eníposledníkulturotvorné rasy a jejich jednotlivých nositelů by Země definitivně zpustla. Naopak vidíme dokonce na př íkladech př ítomnosti, že vytvoř ené stá ty v jejich kmenově poč á teč ním stá diu př i nedostateč né genialitě jejich rasových nositelů nejsou chrá ně ny př ed zá nikem. Stejně jako velké zvíř ecídruhy pravě ku musely ustoupit jiným a zanikly beze zbytku, stejně tak musíustoupit i č lově k, chybí-li mu urč itá síla, ježmu umožňuje nalézt zbraně nutné pro jeho sebezachová ní. Stá t sá m o sobě nevytvá ř íurč itou kulturníúroveň, stá t mů že pouze zachovat rasu, která tuto úroveňpodmiňuje. V jiném př ípadě mů že stá t jako takový př etrvá vat po staletí, zatímco v dů sledku smíšeníras, jemužnezabrá nil, utrpě ly kulturníschopnosti a jimi podmíně ný obecný životníobraz ná roda hluboké změ ny. Např íklad ná š dnešnístá t mů že jako formá lnímechanismus jistě př edstírat urč itou dobu své bytí, avšak rasové otrá venínašeho ná roda zapř íč iňuje kulturnípokles, jež se strašlivě projevuje užteď. Př edpokladem pro existenci vyššího lidstva nenístá t, nýbržtakovýná rod, který je k tomu způ sobilý. Tato způ sobilost bude v podstatě vždy existovat a musíbýt prostř ednictvím urč itých vně jších podmínek probouzena k praktickému pů sobení. Kulturně a tvoř ivě nadané ná rody, nebo lépe rasy, nesou tato pozitiva latentně v sobě , i když momentá lně nepř íznivé vně jšíokolnosti nepř ipouště jíjejich realizaci. Je proto velmi nepatř ič né prezentovat Germá ny př edkř esťanské doby jako "nekulturní" barbary. Tě mi nikdy nebyli. Drsnost jejich severské domoviny jim vnutila pomě ry, které zbrzdily rozmach jejich tvů rč ích sil. Kdyby př išli, nezá visle na jakékoliv antice, do úrodně jších jižních podmínek a obdrželi by v podobě materiá lu nižších ná rodů prvnítechnické pomocné prostř edky, rozkvetla by v nich dř ímající kulturotvorná schopnost stejně tak, jak tomu bylo např íklad u Helénů . Avšak tato kulturotvorná prasíla nepramenípouze z jejich severského klimatu. Laponec, př esídlenýna jih, by pů sobil stejně má lo kulturotvorně , jako tř eba Eskymá k. Ne, tato ná dherná tvů rč íschopnost je propů jč ena jenom Árijci, aťužji nosív sobě ještě
dř ímající, nebo ji vě nuje probouzejícímu se životu, podle toho, jako to př íznivé podmínky dovolí, anebo nepř íznivá př íroda zabrá ní. Z toho vyplývá ná sledující poznatek: Stá t je prostř edkem k úč elu. Jeho úč el spoč ívá v zachová ni a podporová ní fyzicky a duchovně stejnorodých živých bytosti. Toto zachová ni zahrnuje př edevším rasový stav a umožňuje tím svobodný rozvoj všech v této rase dř ímajících sil. Z nich bude vždy jedna č á st sloužit zachová ni fyzického života a druhá podpoř e dalšího duchovního rozvoje. Ve skuteč nosti však vytvá ř ívždy jedno př edpoklad pro druhé. Stá ty, které nesloužítomuto úč elu, jsou špatné a zmetkovité. Skuteč nost, že existují, na tom mě nístejně tak má lo, jako úspě ch flibustirského pirá tského společ enstvíneopravňuje loupež. My nacioná lnísocialisté se nesmíme jako zastá nci nového svě tového ná zoru nikdy postavit na zná mou "pů du skuteč ností", tím méně nesprá vných. V tom př ípadě bychom nebyli bojovníci za novou ideu, nýbržpokrač ovatelé v dnešnílži. Musíme co nejostř eji rozlišovat mezi stá tem jako ná dobou a rasou jako obsahem. Tato ná doba má smysl pouze tehdy, kdyžzachová vá a chrá níobsah; v jiném př ípadě je bezcenná . Tím je nejvyšším úč elem ná rodního stá tu péč e o zachová ní svých nejpů vodně jších rasových elementů , ježdarujíc kulturu vytvá ř ejíkrá su a dů stojnost vyššího lidství. My jako Árijci se chceme prezentovat pouze pod stá tem, který je živým organismem ná rodnípospolitosti a který zachová ni této ná rodní pospolitosti nejenom zajišťuje, nýbržji dalšíkultivaci jejich duchovních a ideových schopnosti vede k nejvyššísvobodě . Avšak to, co se ná m dnes snažíjako stá t vnutit, je vě tšinou pouze zplozenec nejhlubšílidské zbloudilosti, jehožná sledkem je neskonalé utrpení. My nacioná lnísocialisté víme, že s tímto ná zorem jsme v dnešním svě tě revolucioná ř i a jsme tak i ocejchová ni. Avšak naše myšlenía koná nínesmíbýt v žá dném př ípadě urč ová no př íznínebo odmítá ním dnešnídoby, nýbržzá vaznou povinnostívů č i pravdě , kterou jsme poznali. Potom mů žeme být př esvě dč eni, že vyššírozum budoucnosti ná š dnešnípostup nejenže pochopí, nýbrži potvrdíjako sprá vný a ušlechtilý. Z toho také vyplývá pro ná s, ná cioná lnísocialisty, mě ř ítko pro hodnocenístá tu. Tato hodnota bude relativníz hlediska jednotlivých ná rodních společ enství, avšak absolutníz hlediska lidstva jako takového. Jinými slovy to znamená : Kvalita stá tu nemů že být hodnocena podle kulturnívelikosti nebo mocenského významu tohoto stá tu v rá mci ostatního svě ta, nýbržvýhradně podle stupně kvality tohoto zař ízenípro dotyč nou ná rodnípospolitost. Stá t mů že být označ en jako př íkladný tehdy, kdyžnejen odpovídá životním podmínká m ná rodnípospolitosti, jížzastupuje, nýbržkdyžsvou existencítuto pospolitost prakticky udržuje př i životě nezá visle na tom, jakýobecně kulturní význam tomuto stá tnímu útvaru př ipadá v celosvě tovém rá mci. Neboťúkol stá tu nespoč ívá ve vytvá ř eníschopností, nýbržpouze ve vytvá ř enípodmínek pro rozvoj existujících sil. Je tedy možné označ it za špatný takový stá t, kterýpř i veškeré kulturnívelikosti - nositele této kultury v jeho rasovém složenívede k zá niku. Neboťtím prakticky nič ípř edpoklady pro dalšítrvá ni této kultury, kterou
nevytvoř il, která je však plodem živoucího souhrnu kulturotvorné ná rodní pospolitosti, zajišťované stá tem. Neboťstá t nepř edstavuje obsah, nýbržformu. Kulturnívelikost ná roda není mě ř ítkem kvality stá tu, ve kterém ná rod žije. Je pochopitelné, že obraz vysoce nadaného ná roda je hodnotně jší, nežobraz č ernošského kmene; př esto mů že být, z hlediska plně níúč elu, stá tníorganismus prvého horšínežv př ípadě č ernochů . I ten nejlepšístá t a nejlepšístá tníforma nejsou s to uvolnit z ná roda schopnosti, které tam prostě nejsou; špatný stá t je naproti tomu schopen prostř ednictvím povoleného nebo podporovaného nič enírasových nositelů kultury pů vodně existující schopnosti nechat odumř ít. Ú sudek o kvalitě stá tu musíbýt urč ová n př edevším relativníprospě šností, kterou má pro urč itou ná rodnípospolitost, nikoliv však významem, ježstá tu př ipadá ve svě tě . Pokud se hovoř ío vyšším poslá nístá tu, nesmíse zapomínat, že vyššíposlá níspoč ívá př edevším v ná rodnípospolitosti, které stá t musíumožňovat svobodnýrozvoj, a to organizač nísilou své existence. Pokud si tedy klademe otá zku, jak má vypadat stá t, jaký my Ně mci potř ebujeme, musíme si nejprve ujasnit, co má tento stá t pro lidi vytvá ř et a jakému úč elu má sloužit. Naše ně mecká ná rodnípospolitost jižnespoč ívá bohužel na jednotném rasovém zá kladě . Ani proces splynutírů zných prapů vodních souč á stínepokroč il dosud tak daleko, aby bylo možné mluvit nově vzniklé rase. Naopak: otrá veníkrve, které postihlo ná š ná rodníorganismus - zejména od tř icetileté vá lky - vedlo nejenom k rozloženi našíkrve, nýbrži k rozloženínašíduše. Otevř ené hranice našívlasti, stýká níse s cizími, negermá nskými organismy v tě chto př íhranič ních oblastech, ale př edevším silnýpř íliv cizíkrve do vnitra Ř íše, neponechá valy ve svém neustá lém pokrač ová nížá dný č as pro absolutnísplynutí. Nevznikla ř á dná nová rasa, nýbržrasové č á sti existujívedle sebe a výsledek je ten, že zejména v kritických okamžicích, kdy se stá do shlukuje dohromady, rozbíhá se ně meckýná rod do všech svě tových stran. Zá kladnírasové elementy jsou rů zně rozloženy nejenom podle oblastí, nýbrži v jednotlivostech v rá mci jedné oblasti. Kromě nordické rasy je tu rasa ostická , vedle nídiná rská , vedle obou vestická a mezi tím vším smě sice. Na jedné straně je to velká nevýhoda: ně meckému ná rodu schá zíonen jistý stá dníinstinkt, ježje založen jednotnou krvía který zejména v momentech ohroženíchrá níná rody př ed zá nikem tím, že u tě chto ná rodů ihned odstraňuje malé vnitř nírozdíly a tyto pak vystoupív semknutosti jednotného stá da proti společ nému nepř íteli. V koexistenci našich zá kladních rasových prvků rozlič ného druhu, ježzů staly nesmíšeny, se zaklá dá to, č emu ř íká me př emrště ný individualismus. V dobá ch míru mů že č asto dobř e posloužit, celkem vzato ná s však př ipravil o vlá du nad svě tem. Kdyby mě l ně meckýná rod ve svém dě jinném vývoji onoho ducha stá dníjednoty, který, prospě l jiným ná rodů m, byla by dnes ně mecká Ř íše vlá dkynícelé země koule. Svě tové dě jiny by se ubíraly jiným smě rem a nikdo nemů že rozhodně tvrdit, že by se touto cestou nedosá hlo toho, co si doufajídnes č etnízaslepenípacifisté vyprosit ná ř kem a kvílením: mír zaruč ený nikoliv palmovou ratolesti slzících pacifistických plač ek, nýbržzajiště ný meč em ná roda pá nů , který dobyl svě t, aby jej zasvě til do služeb vyššíkultury.
Skuteč nost neexistence pokrevně jednotné ná rodnípospolitosti ná m př inesla nevýslovné utrpení. Mnoha malým ně meckým vladař ů m darovala jejich rezidence, ně meckému ná rodu však odňala prá vo panského ná roda. Také dnes ještě trpíná š ná rod touto vnitř nírozervanosti; avšak to, co ná m v minulosti a př ítomnosti př iná šelo neště stí, mů že být pro ná s v budoucnu požehná ním. Neboťjakkoliv škodlivé bylo na jedné straně to, že nedošlo beze zbytku ke smíšenívšech našich pů vodních rasových složek a tím bylo znemožně no vytvoř eníjednotného ná rodního organismu, bylo na druhé straně ště stí, neboťtím zů stala alespoň č á st našínejlepšíkrve zachová na a nepodlehla rasovému poklesu. Jistě by za př edpokladu bezezbytkového smíšeni našich prapů vodních rasových elementů vznikl uzavř ený ná rodníorganismus, který by obsahoval, jak dokazuje každé kř íženíras, nižšíkulturotvornou schopnost, nežjakou mě ly nejvyšší prapů vodníč á sti. Že nedošlo k bezezbytkovému smíšeníje také požehná ním: dodnes má me ve svém ná rodním organismu mnoho nordicko-germá nských lidí, které mů žeme považovat za nejcenně jšípoklad pro naši budoucnost. V temných dobá ch neznalosti veškerých rasových zá konů , kdy se projevovalo hodnocení č lově ka jako každého jiného, chybě la. Jasná př edstava o rů zných hodnotá ch jednotlivých prapů vodních elementů . Dnes víme, že bezezbytkové promíchá ni č á stí našeho ná rodního organismu by ná m v dů sledku takto vzniklé jednotnosti snad i propů jč ila vně jšímoc, nejvyššícíl lidstva by však byl nedosažitelný, poně vadž jediný nositel, jehožosud vyvolil k tomuto cíli, by byl zanikl v rasové kaši jednotného ná roda. Kdo hovoř ío poslá níně meckého ná roda na tomto svě tě , musívě dě t, že mů že spoč ívat pouze ve vytvoř eni takového stá tu, který vidísvů j nejvyššíúkol v zachová nía podporová níneporušených nejušlechtilejších č á sti našíná rodní pospolitosti a tím i celého lidstva. Tím poprvé dostá vá stá t velký vnitř nícíl. V porovná níse smě šnými slovy o zajiště níklidu a poř á dku za úč elem poklidného vzá jemného okrá dá níse jevíúkol zachová nía podporová nínejvyššího lidství, darovaného dobrotivosti všemohoucího, jako skuteč né poslá ní. Z mrtvého mechanismu, který si samoúč elně ná rokuje své bytí, musíbýt zformová n živý organismus s výhradním úč elem: sloužit vyššíideji. Ně mecká Ř íše má jako stá t pojmout všechny Ně mce a splnit tak nejen úkol, aby nejcenně jšírasové prvky ná rody byly shromá ždě ny a zachová ny, nýbržaby také pomalu a jistě byly tyto prvky př ivedeny k rozhodujícímu a vlá dnoucímu postavení. Tím nastupuje na místo dosavadního, v podstatě strnulého stavu, perioda boje. Avšak jako vždy a ve všem na tomto svě tě bude i tady platit, že "kdo stojí, ten rezaví" a také, že boj spoč ívá v útoku.Př itom č ím vyššíje cíl boje, který se př ed ná mi vzná ší, a č ím nižšíje okamžité pochopeníširoké masy, tím vě tšíjsou, jak ná s uč ídě jiny, úspě chy a jejich význam, je-li cíl sprá vně definová n a boj veden s neochvě jnou vytrvalosti. Pro mnohé naše dnešníúř ednické vů dce stá tu mů že být více uspokojivé pů sobit ve smyslu zachová nísouč asného stavu, nežbojovat za lepši budoucístav. Budou chá pat mnohem lépe stá t jako mechanismus, který je zde prostě proto, aby sá m
sebe udržoval př i životě , stejně jako jejich život "patř ístá tu" - jak to s oblibou tvrdí. Jako kdyby ně co, co vyšlo z ná rodnípospolitosti, mohlo logicky sloužit ně č emu jinému, nežná rodnípospolitosti, nebo jako by č lově k mohl pů sobit pro ně co jiného, nežopě t pro lidstvo. Jak jižbylo ř eč eno, je mnohem snazšípovažovat stá tní autoritu za pouhý formá lnímechanismus jedné organizace, nežza suverénní ztě lesně ni pudu sebezá chovy ná rodnípospolitosti na tomto svě tě . Neboťv tomto př ípadě je pro tyto chudé duchem stá t jako stá tníautorita úč elem sá m o sobě , avšak jinak vidě no je to mocná zbraňve službá ch vě č ného boje o bytí, zbraň, př ed nížse musíkaždý sklonit, poně vadžneníformá lně mechanistická , nýbržje výrazem společ né vů le k zachová níživota. Proto také najdeme v boji za naše nové pojetí, ježzcela odpovídá prapů vodnímu smyslu vě cí, jen má lo spolubojovníků z takové společ nosti, která je zastaralá nikoliv pouze fyzicky, a1e bohužel ažpř íliš č asto i duševně . Jenom výjimky - starci mladísrdcem a s jasnou myslík ná m př ijdou z oně ch vrstev, nikdy však ti, kteř í vidi v zachová nídaného stavu smysl svého života. Proti ná m stojínekoneč né množstvítě ch, ježjsou méně zlomyslně špatní, avšak jsou línímyslet a tudížlhostejnía ze všeho nejvíc ti, kteř ímajína zachová ni souč asného stavu zá jem. Avšak prá vě v této zdá nlivé beznadě jnosti našeho obrovského zá pasu spoč ívá velikost našeho úkolu a zdů vodně ná možnost úspě chu. Výzva k boji, který malé duchy buďto zastrašíanebo je nechá klesnout na mysli, bude signá lem k shromá ždě nískuteč ných bojovníků . Každému musíbýt jasné: Kdyžse v rá mci ná roda soustř edíurč itá suma nejvyššíenergie a č inorodosti na jeden cíl a je definitivně odňata setrvač nosti širokých mas, stá vá se tě chto ně kolik procent pá nem celkového poč tu. Svě tové dě jiny jsou vytvá ř eny menšinami, jestliže je v menšině poč tem ztě lesně na vě tšina vů le a rozhodnosti. Co dnes mnohým př ipadá jako znesnadňujícífaktor, je ve skuteč ností př edpokladem našeho vítě zství. Neboťprá vě ve velikosti a nesnadnosti našeho úkolu spoč ívá pravdě podobnost, že se k boji dostavíjenom ti nejlepšíbojovníci. V tomto výbě ru nejlepších spoč ívá zá ruka úspě chu. Všeobecně prová dísama př íroda v otá zce rasové č istoty pozemských bytostí urč itá korigujícírozhodnutí. Bastardy př íliš nemiluje. Zejména prvníprodukty tě chto kř ížení, např íklad v tř etím, č tvrtém, pá tém stupni, musítrpě t. Nejen že je jim odejmut význam pů vodnínejvyššíč á sti kř ížení, ale v dů sledku nedostateč né č istoty krve jim schá zívů le a rozhodnost k životu vů bec. Ve všech kritických momentech, kdy rasově jednotná bytost č inísprá vná , jednotná rozhodnutí, je rasově rozvrá cený jedinec nejistýnebo č inípolovič atá opatř ení. Celkově to znamená nejenom urč itou méně cennost rasově rozvrá cených vů č i rasově jednotným, ale v praxi také možnost rychlejšího zá niku. V nesč etných př ípadech, kdy rasa odolá vá , se bastard hroutí. V tom je vidě t korektura př írody. Tato však jde č asto ještě dá l. Omezuje možnost dalšího rozmnožová nítím, že znemožňuje plodnost v pokroč ilém stupni kř ížení, č ímžtito jedinci vymírají. Např íklad dojede-li v urč ité rase ke spojeni jednotlivého subjektu se subjektem rasově nižším, výsledkem by byl př edevším pokles úrovně sá m o sobě ; dá le potom oslabenípotomstva vzhledem k rasově nesmíšenému okolí. Př i úplném znemožně ní dodá níkrve vyššírasy by v př ípadě trvalého vzá jemného kř íženíby tito bastardi
buďto vymř eli v dů sledku své př írodou moudř e snížené odolnosti, anebo by v prů bě hu mnoha tisíciletívytvoř ili nové smíšení, u kterého by prapů vodníelementy, ná sledkem tisíceroná sobného kř íženíbeze zbytku smíšeny, jižnebyly rozpoznatelné. Vytvoř ila by se tím nová ná rodnípospolitost s urč itou stá dní odolností, ježby však mě la podstatně nižšíduchovně kulturnívýznam vzhledem k vyššírase, která pů sobila př i prvním kř ížení. Avšak i v tomto druhém př ípadě by ve vzá jemném boji o bytítento smíšenýprodukt podlehl výše postavenému rasově č istému protivníkovi. Veškerá stá dní, v prů bě hu tisíce let vytvoř ená vnitř ní semknutost tohoto nového ná rodního organismu by v dů sledku všeobecného poklesu rasové úrovně a tím podmíně ného sníženíduchovni elasticity a tvů rč ích schopnostínedostač ovala k vítě znému boji se stejně semknutou, avšak duševně a kulturně nadř azenou rasou. Lze tedy konstatovat: Každé rasové kř íženívede dř íve nebo pozdě ji k zá niku produktu smíšení, pokud zde existuje výše postavená č á st tohoto kř íženíve své č isté rasové jednotnosti. V tom spoč ívá jistý, i kdyžpomalýpř irozený regenerač níproces, který pozvolna odstraňuje otravu rasy, pokud ještě existuje zá kladníkmen rasově č istých elementů a nedochá zík žá dné dalšíbastardaci. Takový proces mů že sá m od sebe zač ít u tvorů se silným rasovým instinktem, kteř ív dů sledku zvlá štních okolností nebo pod ně jakým zvlá štním tlakem vyboč ili z mezínormá lního rasově č istého množení.. Nebezpeč ípro produkt smíšenízmizíteprve v okamžiku bastardace posledních, výše postavených rasově č istých lidi. Jakmile tato tísňová situace skonč í, bude ta č á st, která zů stala rasově č istá , ihned usilovat o pá ř eni mezi sobě rovnými a dalšímíšeníbude zastaveno. Výsledky bastardace ustoupísamoč inně do pozadí, ledaže se jejich poč et jižnatolik rozmnožil, že by vá žný odpor tě ch, kteř ízů stali rasově č istí, nepř ichá zel v úvahu. Avšak č lově k, který ztratil instinkt a nerozpozná vá povinnost, kterou mu př íroda uložila, nemů že obecně doufat na tuto korekturu ze strany př írody tak dlouho, pokud nenahradísvů j ztracený instinkt jasným pozná ním; na tomto potom zá leží žá doucísatisfakč níč innost. Existuje však velké nebezpeč í, že č lově k jednou zaslepenýbude stá le více porušovat rasové meze, ažposléze ztratíposlednízbytek své lepšíč á sti. Potom vskutku nezů stane nic jiného nežjedna rozbř edlá lidská kaše, jížpovažujídnešnífamóznímentoř i za ideá l, která by však z tohoto svě ta všechny ideá ly vbrzku vypudila. Samozř ejmě : mohlo by tak být vytvoř eno velké stá do, stá dnízvíř e mů že být namíchá no, ale č lově k jako nositel kultury nebo lépe jako zakladatel a tvů rce kultury nevznikne z takového smíšenínikdy. Poslá nílidstva by mohlo být považová no za ukonč ené. Kdo si nepř eje, aby se svě t ubíral k tomuto stavu, musísi osvojit ná zor, že je úkolem př edevším germá nských stá tů postarat se o to, aby zá sadně nedochá zelo k dalšíbastardaci. Generace dnešních slabochů spustísamozř ejmě proti tomuto zá mě ru ihned pokř ik, bude nař íkat a stě žovat si na zasahová nído nejsvě tě jších lidských prá v. Ne, existuje pouze jedno ně jsvě tě jšílidské prá vo a toto prá vo je souč asně nejsvě tě jším zá vazkem: peč ovat o to, aby krev zů stala zachová na č istá a
prostř ednictvím zachová nínejlepšího lidstvíumožnila vznešený vývoj tě chto bytosti. Ná rodnístá t pozvedne př edevším rodinu z úrovně trvalého rasového znetvoř ení a dá ji posvě cenítakové instituce, která je povolá na k tomu, aby plodila tvory podobné Bohu a nikoliv znetvoř eniny mezi č lově kem a opicí. Protest z takzvaných humá nních dů vodů je nevhodný zejména v dnešnídobě , která na jedné straně dá vá možnost rozmnožová níkaždému degenerovanému jedinci, cožtě mto produktů m samotným i jejich souč asníků m př iná šínevýslovné utrpení, zatímco na druhé straně v každé drogerii a dokonce i poulič ními prodejci jsou nabízeny zdravým rodič ů m prostř edky proti poč etí. V tomto dnešním stá tě klidu a poř á dku, jak ř íkajíjeho zastá nci z kruhů stateč ného mě šťá cko-nacioná lního svě ta, je zabrá ně níschopnosti poč etíu syfilitiků , nemocných tuberkulózou, dě dič ně zatížených mrzá ků a kreténů zloč inem, zatímco praktické zabraňová nípoč etíu milionů tě ch nejlepších není považová no za špatné a neodporuje dobrým mravů m této pokrytecké společ nosti. Odpovídá to krá tkozraké myšlenkové lenosti. Neboťjinak by bylo nutné se zamyslet alespoňnad tím, jak zajistit př edpoklady pro výživu a zachová nítě ch, kteř íjako zdravínositelé našíná rodnípospolitosti budou sloužit stejnému úkolu zachová níbudoucího pokolení. Jak nekoneč ně neideá lnía nevznešený je celý tento systém! Nestará se o to, aby vypě stoval pro budoucnost to nejlepší, nýbržnechá vá vě cem naprosto volný prů bě h. Také naše církve se prohř ešuji proti podobě Pá na, jehožvýznam zdů razňuji nejvíce ony samy, cožvšak odpovídá dnešnímu obecnému trendu, že se sice hovoř ío duchu, avšak jeho nositele, č lově ka, nechá vá tento systém zdegenerovat k proletá ř ství. Potom se s udiveným oblič ejem žasne nad tím, že kř esťanská víra v našízemi upadá , divíse "neznabožství" tě chto tě lesně znetvoř ených a tím i duševně postižených ubožá ků . Zatímco naše evropské ná rody upadajído stavu tě lesného a morá lního malomocenství, putuje zbožný misioná řdo centrá lníAfriky a ká že negrů m, ažtam naše "vyššíkultura" nadě lá ze zdravých, i kdyžprimitivních a níže postavených kmenů také kmen bastardů . Lépe by odpovídalo smyslu toho nejvznešeně jšího na tomto svě tě , kdyby obě naše kř esťanské církve namísto obtě žová nínegrů misioná ř stvím, ježsi tito ani nepř ejí, ani mu nerozumě jí, pouč ili po dobrém, ale se všívá žnostínaše evropské lidstvo v tom smyslu, že je bohulibým skutkem ujmout se zdravého, chudého sirotka a být mu otcem a matkou, nežaby př ivedli na svě t nemocné dítě , které př iná šísobě i svému okolíjenom zá rmutek a utrpení. To, co v této oblasti je dnes ze všech stran zanedbá vá no, bude muset ná rodní stá t napravit. Do centra obecného dě nípostavírasu. Bude se starat o jejíč istotu. Ditě prohlá síza nejdrahocenně jšístatek ná roda. Musíse postarat o to, aby plodil dě ti pouze ten, kdo je zdravý; je pouze jedna hanba - př es vlastni nemoci a nedostatky př ivá dě t dě ti na svě t, a nejvyššíč est - zř eknout se toho. Naopak však nesmíupírat stá tu zdravé dě ti. Stá t musívystupovat jako garant tisícileté budoucnosti, nesklá níse př ed př á ním a egoismem jednotlivce. Do služeb uvedených poznatků musídá t nejmoderně jší
lékař ské prostř edky. Všechno, co je ně jak viditelně nemocné a dě dič ně zatížené a tím dá le zatě žující, musístá t prohlá sit za neschopné plozenía toto také prakticky prosadit. Naopak se musípostarat o to, aby plodnost zdravé ženy nebyla nijak omezová na špatným finanč ním hospodař ením stá tních úř adů , aby se pro rodič e, pro které jsou dě ti požehná ním, rodič ovstvínestá valo prokletím. Stá t musískoncovat s prohnilou, ba zloč ineckou lhostejností, s niždnes pojedná vá sociá lnípř edpoklady rodin s více dě tmi a namísto toho se musístá t nejvyššízá štitou tohoto nejdrahocenně jšího požehná ni ná roda. Kdo nenítě lesně a duševně zdrá v a rodič ovstvíhoden, nesmi své tě lo zvě č nit v tě le dítě te. Ná rodnístá t musív tomto smě ru vyvinout nesmírnou vzdě lá vacíprá ci. Ta se však bude jevit jako velikýpoč in, jako se dnes jevívítě zné vá lky naši mě šťanské epochy. Stá t musívýchovou pouč it jednotlivce v tom smyslu, že být nemocný a slabýneníhanbou, nýbržpolitová níhodným neště stím, že je však zloč inem a tedy souč asně i hanbou toto neště stívlastním egoismem zbavit cti tím, že je př enese na nevinnou bytost; že však naproti tomu svě dč ío nejvyšší šlechetnosti a obdivuhodné lidskosti, kdyžnevinný nemocný se zř ekne ná roku na vlastni dítě a svou lá sku a ně hu vě nuje nezná mé, chudé mladé ratolesti svého ná roda, která svým zdravím dá vá nadě ji, že se stane silným č lá nkem silného společ enství. Stá t musív rá mci této výchovné prá ce poskytovat také duchovní doplně nísvé praktické č innosti. Musív tomto smě ru jednat bez ohledu na porozumě níč i neporozumě ní, na vzdě lá níč i nevzdě lá ní.Pouhých šest set let trvající zabrá ně nímožnosti poč etítě lesně degenerovaných a duševně chorých by lidstvo osvobodilo od nesmírného neště stí, ale př ispě lo by také k jeho ozdravenítak, že to dnes sotva mů žeme pochopit. Bude-li uskuteč ně na vě domá , plá novitá podpora plodnosti nejzdravě jších nositelů ná rodnípospolitosti, výsledkem bude rasa, která př inejmenším - odstranízá rodky našeho nyně jšího tě lesného a duchovního úpadku. Neboťjakmile se ná rod a stá t vydajítouto cestou, bude se pozornost automaticky soustř eďovat na podporu rasově nejhodnotně jšího já dra ná roda a jeho plodnosti, aby posléze celé ná rodníspoleč enstvímě lo podíl na tomto požehná ní. Tato cesta spoč ívá v tom, že stá t neponechá osídlenínově získaných územíná hodě , ale podř ídíje zvlá štním normá m. Za tímto úč elem zř ízené rasové komise budou vystavovat jednotlivců m osídlovacíatesty, které budou vá zá ny na jejich př edem stanovenou rasovou č istotu. Tak budou moci být pozvolna zaklá dá ny okrajové kolonie, jejichžobyvatelé budou výhradně nositeli nejvyššírasové č istoty a nejvyšších rasových schopností. Ti př edstavujídrahocenný celoná rodnípoklad, jehožrů st musíkaždého jednotlivého soukmenovce naplňovat radostnou jistotou, neboťv nich spoč ívá klíč k poslednímu velkému budoucímu vývoji vlastního ná roda a celého lidstva. Ná rodnímu svě tovému ná zoru se musípodař it nastolit vznešený vě k, kdy se lidé nestarajíprvoř adě o zušlechťová ni psů , konía koč ek, nýbržpř edevším o povznesenílidstva samého, vě k, kdy se jeden na zá kladě pozná ni ně č eho mlč ky zř íká , a druhý se radostně obě tuje a dá vá . Že to možné je, nelze popř ít ve svě tě , na kterém se statisíce a statisíce lidí dobrovolně zavazujík celibá tu a nejsou př itom vá zá ni nič ím jiným nežcírkevním
př iká zá ním. Nemě lo by být možné stejné zř eknutíse toho samého, kdyžna místo př iká zá ni vstoupínapomenutí, že je tř eba skoncovat s dě dič ným hř íchem pokrač ujícího zneč išťová nírasy a všemohoucímu stvoř iteli dá t takovou bytost, jakou sá m stvoř il? Samozř ejmě , že ubohá armá da našich dnešních šosá ků tomu nikdy neporozumí. Budou se tomu smá t nebo krč it nad tím vším rameny a př itom sténat jejich vě č nou výmluvu: "To by bylo samo o sobě docela pě kné, ale neníto př ece možné realizovat!" S vá mi se to opravdu nedá realizovat, vá š svě t se k tomu nehodí! Vy má te jenom jedinou starost - vá š osobníživot a má te jediného Boha - vaše peníze! Avšak my se neobracíme na vá s, obracíme se na velkou armá du tě ch, kteř íjsou př íliš chudí, než aby pro ně znamenal jejich osobníživot nejvě tšíště stína svě tě , na ty, kteř ínestojív př ízni u vlá dců nad jejich bytím, kteř ívšak vě ř ína jiná božstva. Př edevším se obracíme na mocnou armá du našíně mecké mlá deže. Vyrů stá do nové doby a to, co lenost a lhostejnost jejich otců zavinila, je př inutík boji. Ně mecká mlá dežbude v budoucnu buďto stavitelem nového ná rodního stá tu, nebo jako poslednísvě dek zažije úplné zhroucenía konec mě šťá ckého svě ta. Neboťjestliže jedna generace trpípod chybami, které si uvě domuje a dokonce i př izná vá , aby se poté př esto, jak se to dnes dě je v našem mě šťá ckém svě tě , spokojila s levným prohlá šením, že se proti tomu nedá nic dě lat - taková společ nost je odsouzena k zá niku. Charakteristické na našem mě šťá ckém svě tě je prá vě to, že se užani vů bec nesnažínedostatky a neduhy ně jak zapírat. Musípř izná vat, že mnohé je prohnilé a špatné, ale nemá sílu k rozhodnutípostavit se proti špatnostem, energicky semknout síly šedesá ti č i sedmdesá timiliónového ná roda a zažehnat nebezpeč í. Naopak: pokud se tak stane jinde, dě lajíse o tom hloupé pozná mky a pokoušíse alespoňna dá lku doká zat teoretickou nemožnost dotyč ného postupu a úspě ch prohlá sit za nemožný. Např íklad kdyžcelý jeden kontinent vyhlá síkoneč ně boj jedu alkoholu a snažíse ná rod osvobodit ze zajetítéto strašlivé neř esti, nemá pro to ná š evropský mě šťá cký svě t pražá dné pochopeni, jenom nic neř íkajícípozná mky, potř á sá níhlavou, a shledá vá to smě šné, cožje zejména pikantníu našísmě šné společ nosti. Kdyžse však nedá nic dě lat a ně kde na svě tě se vyhlá síboj vznešenému a nedotknutelnému nepoř á dku, a to dokonce s úspě chem, potom musí být alespoň tento úspě ch zpochybně n a relativizová n, př ič emžse vytá hnou hlediska mě šťá cké morá lky do boje proti úsilí, které chce skoncovat s ně č ím velmi nemorá lním. Ne, o tom bychom si nemě li dě lat iluze: naše souč asné mě šťanstvo se stalo pro každývznešený úkol bezcenným, prostě proto, že neníkvalitnía je př íliš špatné. A ono je př íliš špatné: méně z chtě né špatnosti, avšak o to více z neuvě ř itelné neteč nosti a všeho, co z nípramení. Proto nejsou také ony politické kluby, které se prezentujípod souhrnným ná zvem "obč anské strany", jiždlouho nič ím jiným než zá jmovým společ enstvím urč itých profesních skupin a stavovských tř íd a jejich vznešeným úkolem je nejlepšímožné egoistické zastupová nízá jmů . Že takový politizující"buržoazní" cech se hodíke všemu lépe nežk boji, je samozř ejmé. Zejména však, kdyžprotistrana nesestá vá z opatrnických ustrašenců , nýbržz
proletá ř ských mas, které jsou do krajnosti zpracová ny propagandou a odhodlá ny jít aždo konce. Jestliže považujeme za prvotníúkol stá tu službu pro blaho ná rodnípospolitosti ve smyslu zachová ní, peč ová nía rozvoje nejlepších rasových elementů , je př irozené, že se tato péč e nemů že omezit jenom na narozenínového mladého rasového soukmenovce, nýbržže musíz mladé ratolesti vychovat hodnotného č lena pro pozdě jšídalšímnožení. A stejně jako všeobecně spoč ívá př edpoklad duchovnívýkonnosti v rasové kvalitě daného lidského materiá lu, tak musíbýt v jednotlivostech př i výchově dá vá n dů raz př edevším na tě lesné zdraví, neboťcelkově vzato zdravý, silnýduch se nachá zípouze ve zdravém a silném tě le. Skuteč nost, že géniové jsou ně kdy tě lesně méně vyvinutía ně kdy dokonce i nemocní, tomu neodporuje. Neboťzde se jedná o výjimky, které - jako všude jinde - potvrzujípravidlo. Jestliže však ná rod ve své mase bude sestá vá z tě lesných regenerá tů , sotva se z takového bahna pozvedne skuteč ně velký duch. Jeho pů sobenív takovém prostř edí nebude zcela jistě úspě šné. Pokleslá masa by mu buďto vů bec nerozumě la, nebo by byla jejívů le natolik oslá blá , že by nemohla a ani nechtě la sledovat výškový let takového orla. Ná rodnístá t se na zá kladě tohoto pozná ni svou celkovou teorii výchovy neorientuje v prvé ř adě na mechanicky osvojené vě domosti, nýbržna vypě stě ni tě lesného zdraví. Teprve v druhé ř adě dojde na vzdě lá vá níduchovních schopnosti. Zde však v prvé ř adě jde o vývoj charakteru, zejména podpora schopnosti rozhodová ni a pevné vů le ve spojeni s výchovou k odpově dnosti, a teprve naposledy vě decké vzdě lá vá ní. Ná rodnístá t př itom musívychá zet z př edpokladu, že vě decky i méně vzdě laný, ale tě lesně zdravý č lově k s dobrým, pevným charakterem, pevnou vů lía rozhodností, je pro ná rodníspoleč enstvíhodnotně jšínežduchaplný slaboch. Ná rod uč enců , je-li tě lesně zchá tralý a slabošsky nerozhodný, nedobude nebes a neobhá jí ani své bytína této zemi. V tě žkém osudovém boji podléhá nikoliv ten, kdo toho méně ví, nýbržten, kdo ze svého vě dě nívyvodínejslabšídů sledky a nejhů ř e je př evede v č iny. Také zde musíexistovat urč itá harmonie. Zkažené tě lo se nestane zá ř ícím duchem ani v nejmenším více estetickým. Žá dný velmi vyvinutýduch by nemě l opodstatně ní, kdyby jeho nositel byl tě lesně zanedbaný, zmrzač ený, charakterově špatnýsubjekt. Co dě lá ř ecký ideá l nesmrtelným, to je jeho zá zrač né spojenínejná dherně jšítě lesné krá sy se zá ř ným duchem a vznešenou duší. Platí-li Moltkeho výrok, že "ště stímá trvale jenom schopný", platíjistě také pro vztah mezi tě lem a duchem: také duch bude, pokud je zdravý, zpravidla natrvalo bydlet pouze ve zdravém tě le. Tě lesné otužová nínenítudížv ná rodním stá tě vě cíjednotlivce, ani zá ležitostí, které se týká v prvé ř adě rodič ů a teprve v druhé nebo tř etíř adě zajímá veř ejnost, nýbržpodporou sebezachová níná rodnípospolitosti, zastupované stá tem. Stá t, co se týká č istě vě deckého vzdě lá vá ní, zasahuje jiždnes do prá va na sebeurč eni jednotlivce a vů č i ně mu zastupuje prá vo společ enstvítím, že bez ohledu na souhlas č i nesouhlas rodič ů podrobídítě povinné školnídochá zce. Budoucíná rodnístá t
musíještě více prosadit svou autoritu vzhledem k neznalosti nebo nepochopení jednotlivce v otá zce zachová níná rodního společ enství. Svoji vzdě lá vacíprá ci musí zamě ř it tak, aby mladá tě la jižv ranném dě tstvíbyla úč elu dpovídajícím způ sobem vzdě lá vá na a nutně zocelena pro pozdě jšíživot. Musíse postarat př edevším o to, aby nevyrů staly generace pecivá lů . Tato peč ovatelské a vzdě lá vacíprá ce musízač ít užu mladých matek. Stejně jako bylo možné v prů bě hu desetileté peč livé prá ce dosá hnout neinfekč níč istoty př i porodu a horeč ku omladnic omezit na ně kolik má lo př ípadů , stejně tak musíbýt a bude možné prostř ednictvím dů kladného vzdě lá nízdravotních sester a matek samotných jižv prvních letech dítě te zaruč it takovou péč i, která bude perfektním zá kladem a východiskem pro dalšívývoj. Škola jako taková musív ná rodním stá tě vě novat neskonale víc č asu tě lesnému utužová ní. Nejde o to, zatě žovat mladé mozky balastem, z ně jžsi zpravidla zapamatujípouze nepatrný zlomek, př ič emžv pamě ti uvíznou vě tšinou namísto podstatného vedlejšívě ci, neboťmladý lidskýmozek neníschopen sprá vně roztř ídit množstvípodá vané lá tky. Jestliže dnes, dokonce i na stř edních školá ch, se tě locviku vě nujínecelé dvě hodiny a nepovinná úč ast je zcela na libovů li jednotlivce, je to ve srovná nís č istě duchovním vzdě lá vá ním velkýnepomě r. Nesmíubě hnout jedinýden, kdy by mladý č lově k nemě l alespoň dopoledne a več er, pokaždé jednu hodinu, tě lesnou výchovu a to ve všech druzích sportu a tě lesného cvič ení. Př itom nesmíbýt zapomenut zejména jeden sport, kterýv oč ích prá vě mnoha "ná rodovců " platíza surový a nedů stojný: box. Je neuvě ř itelné, jak špatné míně níje o tomto sportu rozšíř eno ve "vzdě laných" kruzích. Že se mladý č lově k uč íšermovat je považová no za samozř ejmé a poč estné, avšak box má být surový. Proč ? Žá dnýjiný sport nepodporuje v takové míř e útoč ného ducha jako box, kterývyžaduje bleskové rozhodová ni a reakce, a vychová vá tě lo k ocelové pružnosti. Nenío nic surově jší, kdyždva mladílidé své rozdílné ná zory vyř ešíšermem pě stí, nežkdyžtak č iní kusem vybroušeného železa. Nenítaké nevznešené, kdyžse napadený ubrá ní útoč níkovi pě stmi, místo aby utekl a volal strá žníka. Př edevším však se má mladý a zdravý chlapec také nauč it př ijímat a sná šet rá ny. V oč ích našich duchovních bojovníků se to bude jevit samozř ejmě jako surové. Avšak neníúkolem ná rodního stá tu vypě stovat kolonie mírumilovných estétů a tě lesných degenerá tů . Lidský ideá l nespoč ívá v poč estném malomě šťá ctvínebo v cudnosti starých panen, nýbržv vzdorovitém ztě lesně ni mužské síly a v žená ch, které př ivá dě jína svě t muže. Sport tedy neníjen od toho, aby jednotlivce vychová val k síle, obratnosti a odvaze, ale aby ho i zoceloval a uč il sná šet nepohodu. Kdyby nebyla celá naše duchovnívyššívrstva vychová na výhradně v urozených slušných uč eních a namísto toho se prů bě žně uč ila boxovat, nebyla by ně mecká revoluce pasá ků , dezertérů a podobného neř á dstva nikdy možná ; Neboťto, co jim umožnilo úspě ch, nebyla chladná a odvá žná č inorodost revolucioná ř ů , nýbrž zbabě lá , ubohá nerozhodnost tě ch, kteř ívedli stá t a byli za ně j zodpově dní. Celé naše duchovni vedeníbylo vzdě lá no víc "duchovně " a tím muselo být bezmocné v okamžiku, kdy se na opač né straně namísto duchovních zbranídostalo ke slovu pá č idlo. To všechno bylo možné jen proto, že zejména naše vyššíškolnívzdě lá ní
zá sadně nevychová vá muže, ale úř edníky, inženýry, techniky, chemiky, juristy, literá ty a aby tato duchovnost nevymř ela, profesory. Urč itě se vzdě lá ním nestane ze zá sadně zbabě lého č lově ka odvá žlivec, ale stejně tak jistě nebude odvá žný č lově k ochromen v rozvoji svých vlastností, je-li v dů sledku nedostatku vzdě lá nív tě lesné sile a obratnosti vzhledem k jinému apriori slabší. Nakolik podporuje vě domítě lesných schopnostívlastnípocit odvahy a probouzíútoč ného ducha lze nejlépe ově ř it na armá dě . Také tam neexistovali pouze hrdinové, nýbrži širokýprů mě r. Ale dobrývýcvik ně meckého vojá ka jižv mírových dobá ch naoč koval tomuto obrovskému organismu sugestivnívíru ve vlastnípř evahu v takovém rozsahu, jakýnaši nepř á tele nepovažovali za možný. Neboťto, co v letních a podzimních mě sících roku 1914 postupujícíně mecká armá da př edvedla na nesmrtelném útoč ném duchu a útoč né odvaze, bylo výsledkem neúnavného výcviku, který v př edlouhých mírových letech z č asto fyzicky slabších jedinců vydoloval neuvě ř itelné výkony a vychoval v nich sebedů vě ru, ježnezanikla ani v hrů zá ch nejvě tších bitev. Prá vě ná š ně meckýná rod, který je dnes zhroucený a ležívystaven kopanců m okolního svě ta, potř ebuje onu sugestivnísílu, spoč ívajícív sebedů vě ř e. Tato sebedů vě ra však musíbýt pě stová na u mladého soukmenovce jižod dě tství. K tomu musíbýt zamě ř ena jeho celková výchova a vzdě lá vá ní, aby mu dala př esvě dč eni, že je rozhodně nadř azen jiným. Ve své tě lesné síle a obratnosti musí znovu získat viru v nepř emožitelnost celé své ná rodnípospolitosti. Neboťto, co vedlo kdysi ně meckou armá du k vítě zství, byla suma dů vě ry, kterou mě l každý jednotlivec k sobě samému a všichni dohromady ke svému vedení. Co ně mecký ná rod opě t pozvedne, to je př esvě dč enío možnosti znovuzíská ni svobody. Toto př esvě dč enívšak mů že být pouze výsledkem stejného cítě nímilionů lidí. Ani zde bychom nemě li být na omylu: zhroucenínašeho ná roda bylo př íšerné a stejně nesmírné bude muset být úsilík tomu, aby jednoho dne tento stav skonč il. Trpce se mýlíten, kdo vě ř í, že ná š ná rod nač erpá z našeho nyně jšího mě šťá ckého výchovného pů sobeníke klidu a poř á dku sílu k tomu, aby jednoho dne prolomil dnešnísvě tovýř á d, který znamená ná š zá nik, a hodído oblič eje našich nepř á tel své otrocké ř etě zy. Pouze nadmírou silné ná rodnívů le, žíznípo svobodě a nejvyšší ná ruživostíbude opě t vyrovná no to, co ná m kdy chybě lo. Také odě v našímlá deže má být př izpů soben tomuto úč elu. Je to k plá č i vidě t, jak také naše mlá dežpodléhá blá znivé módě , která obracísmysl výroku "šaty dě lají č lově ka" do zhoubného opaku. Prá vě u mlá deže musíodě v také sloužit výchově . Mladý chlapec, který v létě bě há v dlouhých kalhotá ch, zahalený ažke krku, ztrá cíjižsvým odě vem podně tný prostř edek k tě lesnému utužová ní. Neboťi ctižá dost a ř ekně me klidně ješitnost musíbýt zahrnuty do výchovného procesu. Nikoliv ješitnost na krá sný odě v, který si každýnemů že koupit, nýbržješitnost na krá sné, dobř e zformované tě lo, př ič emž každý mů že napomá hat př i jeho vytvá ř ení. Také pro pozdě jšídobu je to úč elné. Dívka má poznat svého rytíř e. Kdyby dnes tě lesná krá sa nebyla zcela zatlač ena do pozadínašimi nedbalými módními bytostmi, nebylo by možné svá dě nístatisíců dívek kř ivonohými, odpornými židovskými mladíky. Také to je v zá jmu, ná roda, že se vzá jemné najdou
nejkrá sně jšítě la a pomohou ná rodnípospolitosti propů jč it novou krá su. Dnes by to bylo ostatně velmi nutné, Neboťchybívojenská výchova a tím jediné zař ízení, které v mírové době alespoňč á steč ně dohá níto, co bylo jinou výchovou zanedbá no. Ale i tam nespoč íval úspě ch pouze ve výcviku jednotlivce, nýbržve vlivu, jímžpů sobil na pomě r obou pohlaví. Mladá dívka dá vala př ednost vojá kovi př ed nevojá kem. Ná rodnístá t nebude prová dě t dozor nad tě lesným utužová ním pouze bě hem oficiá lních školních let, i potom se musío tyto vě ci starat tak dlouho, dokud se mladý č lově k nachá zív tě lesném vývoji, aby tento vývoj využil ke svému požehná ní. Je nesmysl domnívat se, že po skonč eníškolnídochá zky konč íprá vo stá tu dohlížet na své mladé obč any a zač íná nanovo teprve v době jejich vojenské služby. Toto prá vo je povinnost, která existuje nepř etržitě . Dnešnístá t, kterýnemá zá jem na zdravých lidech, tuto povinnost zloč inným způ sobem zanedbal. Nechá vá dnešnímlá dežzpustnout na ulicích a v bordelech, místo aby ji vzal na uzdu a tě lesně ji dá le vychová val, ažjednoho dne vyroste zdravý muža zdravá žena. Jakou formou povede stá t tuto výchovu, mů že být dnes lhostejné, podstatné je to, že to dě lá a hledá cesty, ježtomu prospívajf. Ná rodnístá t bude muset považovat za stá tníúkol jak duchovní, tak i tě lesnou výchovu a tuto prová dě t ve stá tních zař ízeních. Př itom mů že být tato výchova celkově orientová na jako př íprava na pozdě jšívojenskou službu. Armá da nebude muset mladého muže vzdě lá vat jako dosud v zá kladních pojmech poř adové ho výcviku, nebude dostá vat naprosté nová č ky v dnešním smyslu, ale tě lesně bezvadně př ipravené mladé muže, které promě níve vojá ky. V ná rodním stá tě nebude armá da uč it jednotlivce chodit a stá t, nýbržbude př edstavovat poslednía nejvyššíškolu vlastenecké výchovy. Mladý rekrut obdržív armá dě nutný výcvik ve zbrani, cožmusíbýt př izná no jižstaré armá dě jako nejvyššízá sluha: v této škole se má mladík změ nit v muže. A v této škole se nemá nauč it jenom poslouchat, ale získat také př edpoklady k pozdě jšímu velení. Má se nauč it mlč et nejen tehdy, kdyžje prá vem ká rá n, ale je-li to tř eba, strpě t mlč ky i kř ivdu. Upevně n vírou ve svou vlastnísílu, inspirová n silou společ ně pociťovaného kolektivního ducha armá dy, má získat př esvě dč enío nepř ekonatelnosti svého ná rodního společ enství. Po ukonč enívojenské služby mu budou vystaveny dva dokumenty: diplom stá tního obč ana jako prá vnílistina, která mu nynípovoluje být veř ejně č inným, a zdravotníatest jako potvrzenío tě lesném zdravípro manželství. Analogicky k výchově chlapců povede ná rodnístá t ze stejných hledisek výchovu dívek. Také zde je tř eba klá st hlavnídů raz př edevším na tě lesnou výchovu a teprve poté na podporová níduševních a posléze duchovních hodnot. Cílem výchovy žen je př ipravenost na budoucímateř ství. Teprve v druhé ř adě musíná rodnístá t v každém smě ru podporovat utvá ř ení charakteru. Jistě že jsou podstatné charakterové vlastnosti vrozené každému jednotlivci: egoisticky založený č lově k je a zů stane egoistou, stejně jako idealista vždycky bude v podstatě své bytosti idealistou. Avšak mezi tě mito zjevně vyhraně nými charaktery se nachá zejímiliony méně vyhraně ných a kolísajících.
Rozený zloč inec je a zů stane zloč incem, ale mnozíz tě ch, u nichžexistujípouze ně jaké zloč inecké sklony, se mohou sprá vnou výchovou stá t hodnotnými č leny ná rodního společ enství, zatímco naopak špatnou výchovou se z rozkolísaných charakterů mohou stá t skuteč ně špatné elementy. Jak č asto se za vá lky bě dovalo nad tím, že ná š ná rod umítak má lo mlč et! Jak tě žké proto bylo utajit př ed nepř ítelem i dů ležitá tajemství! Vyvstá vala tedy otá zka: co udě lala př ed vá lkou ně mecká výchova proto, aby pě stovala v jednotlivci mlč enlivost? Nebyl snad bohužel jižve škole preferová n malý žalobníč ek př ed ostatními mlč enlivými spolužá ky? Nebylo a nenísnad považová no udavač stvíza pozitivní"otevř enost", a mlč enlivost za negativnízarytost? Pokoušel se vů bec ně kdo prezentovat mlč enlivost jako hodnotnou mužskou ctnost? Nikoliv. Neboťz pohledu našídnešníškolnívýchovy jsou to malichernosti. Avšak tyto malič kosti stojístá t nesč etné miliony na soudních výdajích, neboť90 procent všech procesů za urá žky na cti a podobně vznikajípouze z nedostatku mlč enlivosti. Nezodpově dně pronesené výroky jsou stejně tak lehkomyslně dá l šíř eny, naše ná rodníhospodá ř ství je poškozová no lehkomyslným vyzrazová ním dů ležitých výrobních postupů a dokonce všechny tiché př ípravy ohledně obrany země budou iluzorní, neboťlid se nenauč il mlč et a všechno se povídá dá l. Avšak za vá lky mů že tato užvaně nost vést ažk ztrá tě bitev a př ispě t tak k jejímu nešťastnému konci. Také zde musíplatit "co se v mlá dínenauč íš, to ve stá ř íneumíš". Patř i k tomu i to, že např íklad uč itel nemá získá vat informace o hloupých klukoviná ch podporová ním donašeč ství. Mlá dež př edstavuje stá t sá m o sobě , stojívů č i dospě lým v jakési uzavř ené solidaritě , cožje samozř ejmé. Vazba desetiletého chlapce na stejně starého je př irozená a vě tší, nežk dospě lým. Chlapec, který žaluje na svého kamará da, se dopouštízrady a zaujímá tím postoj, který zhruba ř eč eno a zvelič eno - odpovídá velezradě . Takového chlapce nelze považovat za "hodné a slušné" dítě , nýbržza chlapce s méně hodnotnými charakterovými vlastnostmi. Pro uč itele to mů že být pohodlné, posloužit si za úč elem zvýšenísvé autority takovými nectnostmi, avšak do mladého srdce bude Tím zasazen zá rodek urč itého postoje, který se mů že pozdě ji projevit velmi negativně . Víc nežjednou vyrostl z malého žalobníč ka velkýpadouch. To má být př íklad pro mnohé jiné. Dnes je vě domé vyvíjenídobrých, šlechetných charakterových vlastnosti ve škole nulové. V budoucnu se tomu bude muset př iklá dat mnohem vě tšívá ha. Vě rnost, obě tavost a mlč enlivost jsou ctnosti, které velkýná rod nutně potř ebuje a jejichžosvojenía podporová níškolou je dů ležitě jší, nežmnohé z toho, co v souč asné době plnínaše školníosnovy. Také odvyká ni si plač tivých stížností, bolestínstvíapod. patř ído této oblasti. Jestliže výchova zapomíná na to, aby jižna dě ti pů sobila v tom smyslu, že se také utrpenía nepohoda musímlč ky sná šet, nelze se pak divit tomu, že pozdě ji v kritických okamžicích, je-li např íklad mužna frontě , sloužíveškerý jeho poštovnístyk s domovem jenom vzá jemnému nař íká nía stě žová ní. Kdyby našímlá deži bylo ve školá ch zprostř edková no o trochu méně vě domostía více sebeovlá dá ni, v letech 1915/1918 by se to velmi vyplatilo. Ná rodnístá t musítedy ve své pedagogické prá ci klá st velkýdů raz nejen na tě lesnou výchovu, ale i na výchovu charakteru. Č etné morá lníneduhy, které v sobě nosíná š dnešníná rodníorganismus, by mohly být sprá vně nasmě rovanou
výchovou kdyžne zcela odstraně ny, tak rozhodně velmi zmírně ny. Velmi dů ležité je pě stová ni pevné vů le a rozhodnosti, jakoži výchova k př ejímá níodpově dnosti. Jestliže na vojně platila zá sada, že jakýkoliv rozkaz je lepšínežžá dnýrozkaz, musíto pro mlá dežznamenat př edevším: jaká koliv odpově ď je lepšínežžá dná odpově ď. Ze strachu, že ř eknu ně co špatně , nedá t vů bec žá dnou odpově ď, musíbýt ostudně jšínežnesprá vná odpově ď. Na tomto prostém zá kladě je tř eba vychová vat mlá dežk tomu, aby získala odvahu k č inu. Č asto si všichni stě žovali, že v listopadu a prosinci 1918 selhala naprosto všechna místa, že poč ínaje císař em a konč e posledním velitelem divize nenašel nikdo sílu k samostatnému rozhodnutí. Tato strašlivá skuteč nost je varová ním naší výchově , neboťv této hrozné katastrofě se obrovském mě ř ítku projevilo to, co tu v malém mě ř ítku bylo odjakživa. Je to nedostatek vů le a nikoliv nedostatek zbraní, ježná s dnes č iníneschopnými jakéhokoliv vá žného odporu. Je jím prostoupen cely ná š ná rod, zabraňuje jakémukoliv rozhodnuti, se kterým je spojeno ně jaké riziko, jako by velikost č inu nespoč ívala prá vě v odvaze. Anižby to tušil, nalezl jeden ně meckýgenerá l pro tento ubohýnedostatek vů le klasickou formuli: "Jedná m pouze tehdy, mohu-li poč ítat s jedenapadesá ti procenty pravdě podobnosti, že budu mít úspě ch". V tě chto "jedenapadesá ti procentech" spoč ívá tragika ně meckého zhroucení. Kdo vyžaduje od osudu nejprve zá ruku úspě chu, zř íká se tím významu hrdinského č inu. Neboťtento č in spoč ívá v tom, že se v př esvě dč enío smrtelném nebezpeč íjistého stavu podnikne krok, který mů že snad vést k úspě chu. Nemocný rakovinou, který si je jistý smrtí, si nevypoč ítá vá žá dných jedenapadesá t procent, aby se podrobil operaci. Ač koli tato operace slibuje tř eba jenom pů lprocentní pravdě podobnost vyléč ení, odvá žný mužse ji podrobí, jinak užnemá co nař íkat o svů j život. Epidemie dnešnízbabě lé nerozhodnosti a absence vů le je však celkově vzato př edevším výsledkem naši od zá kladu chybné výchovy mlá deže, jejížkatastrofá lní pů sobeníse projevilo v pozdě jším životě , a která nakonec vrcholív nedostatku obč anské odvahy vedoucích stá tníků . Do stejné oblasti spadá také dnešnívýrazná zbabě lost př ed odpově dností. Také zde spoč ívá chyba jižve výchově , která pronikla do celého veř ejného života a nesmrtelně vrcholív parlamentnívlá dní instituci. Neboťjižve škole se klade bohužel vě tši dů raz na "lítostné" př izná nía na "zkroušené" př islíbeníná pravy malého hř íšníka, nežna odvá žné, otevř ené dozná ní. Toto se dokonce jevímnohým dnešním ná rodním vzdě lavatelů m jako viditelný př íznak nepolepšitelnosti a mladému chlapci je neuvě ř itelně zvě stová no, že skonč í na šibenici, a to za vlastnosti, ježby mě ly neocenitelnou hodnotu, kdyby se staly společ ným majetkem celého ná roda. Ná rodnístá t musív budoucnu vě novat nejvyššípozornost výchově vů le a rozhodnosti, a stejně tak vlévat do mladých srdci odvahu k př ijímá níodpově dnosti. Pouze ten, kdo rozpozná tyto nutnosti v celém jejich významu, dosá hne nakonec po stoletívzdě lá vacíprá ce jako výsledek silnýná rodníorganismus, který jižnebude podléhat takovým slabostem, které dnes př ispívajítak osudovým způ sobem k našemu pá du. Vě decké školnívzdě lá vá ní, které je dnes alfou a omegou veškeré stá tní
výchovné prá ce, bude moci být ná rodním stá tem př evzato pouze s nepatrnými změ nami. Tyto změ ny spoč ívajíve tř ech oblastech. Zaprvé nemá být mladý mozek zatě žová n vě domostmi, které z pě tadevadesá ti procent nebude potř ebovat a tím pá dem je i zapomene. Př edevším uč ebníosnovy ná rodních a stř edních škol př edstavujícosi obojakého a neurč itého. V mnoha př ípadech lá tka toho, co se je tř eba nauč it, nabobtnala natolik, že v hlavě jednotlivce zů stane pouze zlomek této lá tky a opě t pouze zlomek z tohoto množství najde uplatně ní, zatímco na druhé straně to vše nedostač uje potř ebá m č lově ka, pracujícího v urč itém oboru, v ně mžsi vydě lá vá na svů j chléb. Vezmě me si např íklad stá tního úř edníka, absolventa gymná zia nebo reá lného gymná zia, v pě tatř icá tém nebo č tyř icá tém roce jeho života a vyzkoušejme si ho z jeho kdysi pracně nabytých školních vě domostí. Jak má lo toho zbylo! Dostaneme samozř ejmě odpově ď: "Ano, to množstvítenkrá t nauč ené lá tky nemě lo význam pouze v trvalém získá nímnohostranných vě domostí,nýbržv kultivová níschopnostíduchovní vnímavosti, myšlenía zejména schopnosti mozku si pamatovat." To je č á steč ně sprá vné. Př esto zde existuje nebezpeč í, že mladý mozek bude zaplaven př ílivem dojmů , které pouze zř ídka doká že zvlá dnout a jejich jednotlivé elementy prosít č i zhodnotit podle vě tšínebo menšídů ležitosti, př ič emžvě tšinou nikoliv to nepodstatné, nýbržto podstatné č lově k zapomene. Tím se ztrá cíhlavníúč el takového uč ení, Neboťten nemů že spoč ívat v tom, aby nadmě rná koncentrace lá tky dě lala mozek schopným uč ení, nýbržv tom, dá t č lově ku pro pozdě jšíživot takový poklad vě domostí, které jednotlivec potř ebuje a ježjeho prostř ednictvím budou k dobru celé společ nosti. To však bude iluzorní, jestliže jednotlivec v dů sledku nadmíry vnucené lá tky tuto pozdě ji buďto vů bec nezná nebo nezná její podstatné vě ci. Např íklad nenípochopitelné, proč by se musely miliony lidíuč it ně kolik let dva č i tř i cizíjazyky, které mohou pozdě ji použít pouze zlomkovitě a proto je také vě tšinou úplně zapomenou, Neboťze sto tisíc žá ků , kteř íse uč í např íklad francouzsky, najdou sotva dva tisíce z nich pozdě ji uplatně nípro tyto znalosti, zatímco devadesá t osm tisíc se v celém svém pozdě jším životě nedostane do situace, v nížby mohli prakticky použit to, co se kdysi nauč ili. Vě novali ve svém mlá dítisíce hodin jedné vě ci, která pro ně pozdě ji nemá žá dnou hodnotu a význam. Ná mitka, že tato lá tka patř íke všeobecnému vzdě lá ní, je nesprá vná , když uvá žíme, že lidé nedisponujícelý život tím, co se kdysi nauč ili. Ve skuteč ností musíkvů li dvě ma tisíců m lidí, pro které jsou znalosti tohoto jazyka užiteč né, zbyteč ně trpě t devadesá t osm tisíc dalších a obě tovat tomu drahocenný č as. Př itom se v tomto př ípadě jedná o jazyk, o ně mžse nedá ř íct, že sloužíke kultivová nílogického myšlení, cožse týká tř eba latiny. Bylo by tudížúč elně jší zprostř edkovat mladému studentovi takovýjazyk jenom v jeho obecných obrysech, nebo lépe ř eč eno v jeho vnitř ním pů dorysu, tedy dá t mu znalosti hlavní charakteristiky tohoto jazyka a snad ho uvést o zá kladů jeho gramatiky, výslovnosti, vě tné tvorby atd. Pomocívhodných př íkladů . To by stač ilo pro obecnou potř ebu a bylo by to hodnotně jší, př ehledně jšía sná ze zapamatovatelné, neždnešníintenzivnídř ina se studiem celého jazyka, který se ve skuteč nosti zcela nezvlá dne a pozdě ji zapomene. Tím by se také př edešlo nebezpeč í, že z nepř ehledného množstvílá tky uvíznou v pamě ti pouze nesouvislé jednotlivosti,
neboťmladý č lově k by se uč il pouze to, co je vhodné k zapamatová ní, č ímžby ostatně byla lá tka jižproseta z hlediska hodnotného a zbyteč ností. Takto zprostř edkované obecné zá klady by byly pro pozdě jšíživot vě tšiny studentů dostač ující, zatímco jiní, kteř ítento jazyk skuteč ně potř ebují, by mě li možnost na tě chto zá kladech dá le stavě t a mohli by se vě novat dů kladně jšímu studiu tohoto jazyka. V uč ebních osnová ch by se získal nutný č as pro tě lesné utužová ní, jakoži pro intenzivně jšípodporu shora uvedených oblastí. Zejména však musíbýt provedena změ na dosavadnívyuč ovacímetody př edmě tu historie. Sotva který ná rod by se mohl více pouč it ze svých dě jin než ná rod ně mecký; avšak sotva existuje ná rod, který toto pouč enívyvozuje hů ř e než ná rod ná š. Př edstavuje-li politika budoucídě jiny, potom je naše výchova k historii urč ena způ sobem našípolitické č innosti. Také zde nejde o to nař íkat nad ubohými výsledky našich politických výkonů , není-li zde odhodlá nípostarat se o lepší výchovu k politice. Výsledek našídnešnívýuky dě jepisu je v devadesá ti devíti př ípadech ze sta ubohý. Zů stá vajídata, data narozenía jména, zatímco jasná linie schá zí. Všechno podstatné, o cožse vlastně jedná , se vů bec nevyuč uje a zů stá vá př enechá no více nebo méně geniá lnímu nadá níjednotlivce vyhledá vat vnitř ní souvislosti ze zá plavy dat a z posloupnosti dě jů . Proti tomuto trpkému zjiště níse mů žeme vzpírat jak chceme - př eč tě me si jenom pozorně ř eč i našich pá nů poslanců jedné legislativníperiody např íklad k zahranič ně politickým otá zká m. Uvě domme si, že se zde jedná , alespoňse to tvrdí, o elitu ně meckého ná roda a že každopá dně velká č á st tě chto lidíabsolvovala naše stř edníškoly, ně kteř ídokonce školy vysoké, a z toho mů žeme lehce rozpoznat, jak celkově nedostateč né je dě jepisné vzdě lá ni tě chto lidí. Kdyby vů bec dě jiny nestudovali, nýbržkdyby mě li pouze zdravý instinkt, bylo by to podstatně lepšía pro ná rod mnohem užiteč ně jší. Prá vě ve výuce dě jin musídojit ke krá cenílá tky. Hlavníhodnota spoč ívá v pozná nívelkých vývojových linií. Č ím více bude výuka takto omezena, tím vě tšíje nadě je, že jednotlivec bude mít z takové výuky pozdě ji prospě ch, kterýv koneč ném souč tu bude ku prospě chu celé společ nosti - neboťdě jiny se neuč íme proto, abychom se dozvě dě li, co bylo. Dě jiny se uč íme proto, abychom v nich získali uč itelku pro budoucnost a pro zachová nívlastníná rodnípospolitosti. Toto je úč el a vyuč ová nídě jepisu je pouze prostř edek k tomuto úč elu. Dnes se však i tady stal prostř edek úč elem a úč el jako takový se zcela vytratil. Aťnikdo neř íká , že zevrubné studium dě jin vyžaduje zabývat se všemi tě mito daty, Neboťpouze z nich lze stanovit velké vývojové linie. Toto stanoveníje úkolem odborné vě dy. Normá lníprů mě rný č lově k ale neníprofesorem historie. Pro ně j jsou zde dě jiny př edevším proto, aby mu zprostř edkovaly urč itou míru historického pohledu, který je nutnýpro samostatné stanovisko v politických zá ležitostech ná rodnípospolitosti. Kdo chce být profesorem historie, aťse pozdě ji tomuto studiu zevrubně vě nuje. Samozř ejmě , že se potom bude zabývat všemi, i tě mi nejmenšími detaily. K tomu však nemů že dostač ovat ani naše dnešnívýuka dě jepisu, Neboťtato je pro normá lního prů mě rného č lově ka př íliš rozsá hlá , pro odborného vě dce však ještě př íliš vymezená . Je tedy úkolem ná rodního stá tu postarat se o to, aby byly koneč ně napsá ny svě tové dě jiny, v nichžbude rasová otá zka pozvednuta do dominujícího postaveni.
Shrnujeme: Ná rodnístá t zjednodušívšeobecné vě decké vyuč ová nído zkrá cené formy, která zahrne vše podstatné. Navíc bude nabídnuta možnost zevrubného odborného vě deckého studia. Je dostač ující, kdyžse jednotlivci dostane všeobecného vě dě nív hrubých obrysech jako zá kladu a pouze v oblasti, která bude v pozdě jším životě jeho oblastí, dostane zevrubné odborné a speciá lnívzdě lá ní. Všeobecné vzdě lá nímusíbýt př itom ve všech př edmě tech povinné, zvlá štní vzdě lá níbude př enechá no výbě ru jednotlivců . Takto dosažené krá ceníuč ebních osnov a poč tu hodin bude použito ve prospě ch tě lesné výchovy, pě stová nícharakteru, vů le a rozhodnosti. Jak nepodstatné je dnešnívyuč ová nízejména na stř edních školá ch pro praxi v pozdě jším životě , prokazuje nejlépe skuteč nost, že do stejného postavenídnes mohou př ichá zet lidé ze tř íškol rů zného druhu. Rozhodujícíje skuteč ně pouze všeobecné vzdě lá ni a nikoliv do mozků nalévané speciá lnípoznatky. Avšak pro obory, kde jsou speciá lníznalosti nutné, samozř ejmě nelze tyto znalosti v rá mci uč ebních osnov našich dnešních stř edních škol získat. S takovými polovič atostmi musíbudoucíná rodnístá t skoncovat. Druhá změ na ze strany ná rodního stá tu ve vě deckých uč ebních osnová ch musí být ná sledující: Je v povaze našeho dnešního zmaterializovaného svě ta, že se naše vě decké vzdě lá vá nístá le více orientuje na reá lné obory, tedy na matematiku, fyziku, chemii apod. Ač koli je to v dnešnídobě , které vlá dnou technika a chemie a př edstavují př inejmenším jejívně jšíviditelné znaky, nutné, je to tím nebezpeč ně jší, že všeobecné vzdě lá níná roda se ubírá takř ka výhradně tímto smě rem. To však musí být vždy ideá lní. Musívíce odpovídat humanitním oborů m, neboťpouze tyto poskytujízá klad pro pozdě jšídalšíodborné vzdě lá vá ni. V opač ném př ípadě by to znamenalo zř eknutíse tě ch sil, které jsou pro zachová níná roda poř á d ještě dů ležitě jší, nežmohou být všechny technické a jiné znalosti. Zejména nenímožné nevě novat se př i výuce dě jin studiu antiky. Ř ímské dě jiny, v hrubých obrysech sprá vně podané, jsou a budou tou nejlepšíuč itelkou nejenom pro dne šek, ale jistě i pro všechny č asy budoucí. Také helénskýkulturníideá l ná m musízů stat zachová n. Rozdílnost jednotlivých ná rodů nesmírozrušit obraz vyššího rasového společ enství. Zá pas, kterýdnes probíhá , je zá pasem o velké cíle: urč itá kultura bojuje o své bytí, které spojuje tisíciletou antiku s germá nstvím. Mě l by zů stat zachová n rozdíl mezi všeobecným vzdě lá ním a zvlá štními odbornými vě domostmi. Protože to druhé dnes stá le více klesá do služeb mamonu, musívšeobecné vzdě lá nízů stat zachová no jako protiklad k prvnímu. Také zde je nutné neustá le zdů razňovat zá sadu, že prů mysl a technika, obchod a ř emeslo vzkvétajívždy tehdy, pokud idealisticky založené ná rodníspoleč enstvík tomu nabízípř edpoklady. Tyto však nespoč ívajív materiá lním egoismu, nýbržv ochotě k obě tem. Dnešnívzdě lá vá ni mlá deže si stanovilo celkově za prvoř adý cíl, zprostř edkovat mladým lidem takové znalosti, které potř ebujík pozdě jšívlastníkariéř e. Ř íká se: "Mladý č lově k se musístá t platným č lenem společ nosti". Rozumíse tím jeho schopnost vydě lá vat si ř á dným způ sobem na chléb svů j vezdejší. Povrchní stá toobč anské vzdě lá vá níza tím pokulhá vá a stojína hlině ných nohá ch. Jelikož
dnešnístá t sá m o sobě př edstavuje jenom urč itou formu, je velmi nesnadné vychová vat lidi vzhledem k této formě a zavá zat je v tomto smyslu. Forma se mů že lehce rozbít. A jasnýobsah dnešnípojem "stá t" nemá . Nezbývá tudížnic jiného, nežbě žná "vlastenecká " výchova. Ve starém Ně mecku spoč ívalo jejíhlavnítě žiště v obvykle méně inteligentním a zpravidla velmi nudném zbožňová nímalých a ještě menších potentá tů , jejichžmnožstvínutilo k nedostateč nému oceně nía hodnocení skuteč ných veliká nů našeho ná roda. Výsledkem byla velmi nedostateč ná znalost ně meckých dě jin u široké masy ná roda. Také zde chybě la velká linie. Že se tímto způ sobem nedosá hlo žá dného skuteč ného ná rodního nadšeníje samozř ejmé. Našemu vyuč ová nídě jepisu chybě la schopnost vyzvednout z našich dě jin ně kolik má lo jmen, ježby se stala obecným majetkem celého ně meckého ná roda a prostř ednictvím stejných znalostía stejného nadšeníobepnout zá vazný pá s kolem celého společ enství. Nikdo nepochopil, že je tř eba skuteč ně významné muže našeho ná roda prezentovat souč asnosti jako vynikajícíhrdiny, na ně žby byla soustř edě na všeobecná pozornost a tím vyvolá na jednotná ná lada. Nikdo nebyl schopen vyzvednout z rů znorodé uč ebnílá tky slavné ná rodníhrdiny, pozvednout je nad úroveňvě cného popisu a na tě chto zá ř ných př íkladech roznítit ná rodníhrdost. To by se jevilo tehdejšídobě jako zlý a špatný šovinismus, který by byl v této formě má lo oblíben. Biedermeierovské dynastické vlastenectvíse jevilo př íjemně jší a snesitelně jšínežtryskajícívá šeň nejvyššínacioná lníhrdosti. Tato byla vždy př ipravena sloužit a mohla se jednou stá t pá nem. Monarchistickýpatriotismus skonč il ve spolcích veterá nů , nacioná lnívá šeň byla tě žko definovatelná . Je jako ušlechtilý ků ň, kterýnesnese každého ve svém sedle. Nenídivu, že se takového "nebezpeč í" radě ji snažili vyvarovat. Že by jednoho dne mohla př ijít vá lka, která v bubnové palbě a oblacích bojového plynu podrobídů kladné zkoušce vnitř ní soudržnost vlasteneckého cítě ní, to tenkrá t nikdo nepovažoval za možné. Kdyžale př išla, vymstil se nedostatek nejvyššínacioná lníná ruživosti nejstrašně jším způ sobem. Zemř ít za svoje c. a k. pá ny mě li lidé má lo chuti, avšak "ná rod" byl pro vě tšinu z nich nezná mý pojem. Od té doby, kdy v Ně mecku slavila úspě ch revoluce a monarchistický patriotismus sá m od sebe vyhasnul, spoč ívá úč el výuky dě jepisu skuteč ně pouze v osvojová nísi vě domostí. Nacioná lnínadšenínemů že tento stá t potř ebovat, avšak to, co by rá d chtě l, toho nemů že nikdy dosá hnout. Neboťstejně tak, jak má lo mohl dynastický patriotismus dá t schopnost k odporu v době , kdy vlá dne ná rodníprincip, ještě méně toho bylo schopno republiká nské nadšení. Neboťnebylo možné pochybovat o tom, že pod heslem "Za republiku" by ně meckýná rod nezů stal č tyř ia pů l roku na bojištích, př ič emžnejméně by tam zů stali ti, kteř ítento podivuhodný útvar vytvoř ili. Ve skuteč nosti vdě č ítato republika za svů j podivný stav pouze tomu, že do všech stran posílá ujišťová nío své ochotě k dobrovolnému př ijeti všech tributních plateb a k podpisu jakéhokoli zř eknuti se území. Okolnímu svě tu je sympatická ; jako bývá každý slaboch považová n tě mi, kdo jej potř ebují, za sympatič tě jšího než pevný a nesmlouvavýmuž. Samozř ejmě spoč ívá v této sympatii nepř á tel pro prá vě tuto urč itou stá tníformu i jejíznič ujícíkritika. Majírá di ně meckou republiku a nechá vajíji žít, protože lepšího spojence pro zotroč enínašeho ná roda by nemohli
najít. Pouze této skuteč nosti vdě č ítento ná dherný útvar za svoji dnešníexistenci. Proto se obejde bez jakékoliv skuteč ně ná rodnívýchovy a spokojíse s provolá vá ním "slá vy" ř íšských praporeč níků , kteř íby ostatně , kdyby museli tento praporec há jit svou krví, utekli jako zajíci. Ná rodnístá t bude muset za své bytíbojovat. Nebude založen žá dnými Dawesovými podpisy, ani jimi neobhá jísvou existenci. Bude však potř ebovat ke své existenci a prudkému rů stu prá vě to, č eho se dnešnístá t zř íká . Č ím nesrovnatelně jšía hodnotně jšíbude jeho forma a obsah, tím vě tšíbude také zá vist a odpor jeho nepř á tel. Nejlepšístř ela nebude v jeho zbraních, nýbržv jeho obč anech, nebudou jej chrá nit pevnostnívaly, ale živé zdi z mužů a žen, proniknutých nejvyššílá skou k vlasti a fanatickým ná rodním nadšením. Za tř etíbude tř eba př i vě decké výchově vzít v úvahu ná sledující: Také ve vě dě spatř uje ná rodnístá t pomocný prostř edek k podpoř e ná rodní hrdosti. Nejen svě tové dě jiny, ale celé kulturnídě jiny musejíbýt vyuč ová ny z tohoto hlediska. Vyná lezce se nesmi jevit jenom jako vyná lezce, nýbržmusíse jevit ještě vě tším jako soukmenovec. Obdiv ke každému velkému č inu musíbýt př etvoř en v hrdost na jeho šťastného vykonavatele jako na př íslušníka vlastního ná roda. Z nesmírného množstvívšech velkých jmen ně meckých dě jin musívšak být vybrá na ta nejvě tšía mlá deži prezentová na takovým způ sobem, že se stanou pilíř i neochvě jného ná rodního citu. Lá tku je tř eba sestavit plá novitě podle tě chto hledisek a plá novitě zorganizovat výchovu tak, aby mladý mužneopouště l školu jako polovič nípacifista, demokrat č i podobně , nýbržjako sprá vný Ně mec. Aby byl tento ná rodnícit od poč á tku opravdový, nesestá val pouze z prá zdného zdá ní, musíbýt jižv mlá dído vnímavých hlav vštípena železná zá sada: Kdo miluje svů j ná rod, doká že toto pouze obě tmi, které je ochoten pro svů j ná rod př inést. Neexistuje ná rodnícit, který je orientová n pouze na prospě ch. Stejně tak neexistuje nacionalismus, který zahrnuje pouze tř ídy. Výkř iky "hurá " nesvě dč i o nič em a nedá vajínikomu prá vo nazývat se nacioná lní, pokud za tímto nestojívelká milující starost o zachová ni všeobecné, zdravé ná rodnípospolitosti. Dů vod k hrdosti na svů j ná rod existuje teprve tehdy, kdyžse č lově k nemusístydě t za žá dný stav. Avšak obraz ná roda, jehožpolovina je chudá a ztrá pená nebo dokonce zanedbaná , je tak špatný, že nad ním nikdo nemů že pociťovat hrdost. Teprve kdyžje ná rodní pospolitost ve všech svých č lá ncích zdravá na tě le i na duchu, potom se mů že radost ze souná ležitosti k tomuto ná rodu u každého prá vem vystupňovat k tomu vysokému citu, kterýnazývá me ná rodníhrdost. Tento nejvyššícit však bude pociťovat pouze ten, kdo zná velikost své ná rodnípospolitosti. Vnitř níspojeni nacionalismu s citem pro sociá lníspravedlnost je tř eba naroubovat jiždo mladých srdci. Potom vznikne jednou ná rod stá tních obč anů , vzá jemně spojený a ukovaný společ nou lá skou a společ nou hrdostí, neotř esitelný a neporazitelný na vě ky. Strach našídoby př ed šovinismem je znakem jejíimpotence. Nejen že ji chybí jaká koliv př ekypujícísíla, ale tato ji př ipadá dokonce i nepř íjemná , tato doba není osudem vyvolena pro velké č iny. Neboťnejvě tšízmě ny na tomto svě tě by nebyly myslitelné, kdyby jejich hnacísilou namísto fanatické a dokonce i hysterické
ná ruživosti byly jenom mě šťá cké ctnosti klidu a poř á dku. Je jisté, že tento svě t spě je vstř íc př evratné změ ně . A tady mů že být pouze jediná otá zka: jestli bude tato změ na ke prospě chu Árijského lidstva nebo k užitku vě č ného Žida. Ná rodnístá t se bude muset postarat o to, aby vhodnou výchovou mlá deže vzniklo pokolenípro poslednía nejvě tšírozhodová ni na této země kouli. Ná rod, který se jako prvnívydá touto cestou, zvítě zí. Veškerá vzdě lá vacía výchovná prá ce ná rodního stá tu musíbýt korunová na tím, že rasový cit a rasové cítě níinstinktivně a racioná lně vštípído srdci a mozků mlá deže. Žá dný chlapec a žá dná dívka by nemě li odchá zet ze školy, anižby si osvojili zá sadnípoznatek o nutnosti a podstatě č isté krve. Tím vznikne př edpoklad pro zachová nírasové zá kladny našíná rodnípospolitosti a tím zajiště níhlavní podmínky pro pozdě jšídalšíkulturnírozvoj. Neboťveškerá tě lesná výchova a duchovnívzdě lá vá níby byly nakonec zbyteč né, kdyby nebyly ve prospě ch bytosti, která je zá sadně př ipravena a rozhodnuta zachovat sebe a svů j zvlá štnídruh. V jiném př ípadě by se dostavilo to, č ehožmy Ně mci jižteď musíme litovat, aniž bychom snad dosud pochopili celý rozsah tohoto tragického neště stí: že zů staneme i v budoucnu jenom zakladateli kultury, nikoli jen ve smyslu omezeného pojetí našeho dnešního mě šťá ckého pohledu, kterývidív jednotlivém ztraceném soukmenovci pouze ztraceného obč ana, nýbržve smyslu bolestného pozná ní, že potom, navzdory veškerému našemu vě dě ni a dovednostem, bude naše krev př ece jen urč ena k zá niku. Tím, že se neustá le pá ř íme s jinými rasami, pozvedá me tyto z jejich dosavadníkulturníúrovně na vyššístupeň, avšak z naši vlastni výše neustá le klesá me dolů . Ostatně i výchova z rasového hlediska musíobdržet své poslednízavršeníve vojenské službě . Neboťdoba vojenské služby má být zá vě rem normá lnívýchovy prů mě rného Ně mce. Jakkoli velkývýznam bude mít v ná rodním stá tě způ sob tě lesné a duchovní výchovy, stejně dů ležitý bude i výbě r lidísá m o sobě . Dnes si to dě lajílehké. Všeobecně jsou to dě ti výše postavených, v souč asné době dobř e situovaných rodič ů , které jsou shledá vá ny hodnými vyššího vzdě lá ni. Otá zka nadá nípř itom hraje podř adnou roli. Talent jako takový lze hodnotit vždy pouze relativně . Selský synek mů že být daleko víc talentovanýneždítě rodič ů po mnoho generacívyššího postavení, i kdyžse co do vě dě nínevyrovná dítě ti z tě chto obč anských kruhů . Rozsah vě dě nívšak nijak nesouvisís vě tším č i menším talentem, nýbržje výsledkem podstatně vě tšího množstvídojmů , které dítě v dů sledku své mnohostranně jšívýchovy a bohatšího okolíneustá le vstř ebá vá . Kdyby selský synek vyrů stal od ranného dě tstvíve stejném prostř edí, byly by jeho duševní schopnosti zcela jiné. Existuje snad pouze jediná oblast, kde skuteč ně rozhoduje méně pů vod a mnohem více vrozené schopnosti: oblast umě ní. Zde, kde se nelze prostě jenom "uč it", nýbržmusíbýt všechno jižvrozeno a pozdě jšívíce nebo méně pozitivnívývoj zá visína vhodné podpoř e existujícího talentu, nezá ležína peně zích a majetku rodič ů . To je nejlepším dů kazem toho, že genialita nenívá zá na na vyšší vrstvy nebo na bohatství. Nejvě tšíumě lci pochá zejínezř ídka z nejchudších
pomě rů , a mnohý malý vesnický chlapec se č asto stal pozdě ji oslavovaným mistrem. Nehovoř íto prá vě ve prospě ch myšlenkové hloubky doby, že tento poznatek nepř ená šído oblasti celého duchovního života. Př evlá dá ná zor, že to, co nelze upř ít oblasti umě ní, neplatípro takzvané reá lné vě dy. Bezpochyby lze nauč it č lově ka jistým mechanickým dovednostem, stejně jako je možné prostř ednictvím duchovní drezúry nauč it uč enlivého pudla neuvě ř itelným kousků m. Př i zvíř ecídrezů ř e nelze však dosá hnout porozumě nízvíř ete pro tato cvič enía podobně je tomu u lidí. Je možné bez ohledu na jiný talent nauč it č lově ka jistým vě deckým kousků m, ale jejich provozová níje potom stejně neživotné a vnitř ně bezduché jako u zvíř ete. Je dokonce možné pomocí urč itého duchovního drilu natlouct prů mě rnému č lově ku do hlavy nadprů mě rné vě domosti; tyto však zů stá vajíneživým a v posledku neplodným vě dě ním. Výsledkem je potom č lově k, který sice mů že být chodícílexikon, ale př esto ve zvlá štních situacích a rozhodujících okamžicích života žalostně zklame. Musíbýt př ipravová n na každý, i ten nejskromně jšípožadavek, a naopak sá m o sobě není schopen sebemenšího př íspě vku k dalšímu vzdě lá vá nílidstva. Takto mechanicky drezúrou získané vě dě ni stač ínanejvýš k př evzetístá tních úř adů v dnešnídobě : Je samozř ejmé, že v celkovém poč tu lidi jednoho ná roda se najdou talentovaní lidé pro všechny možné oblasti veř ejného života. Je rovně žsamozř ejmé, že hodnota vě dě níbude tím vě tší, č ím více bude mrtvé vě dě ni oživová no odpovídajícím talentem jednotlivce. Tvů rč ívýkony mohou vznikat jen tehdy, kdyžse schopnosti snoubís vě dě ním. Př íklad ná m uká že, jak velice dnešnílidstvo v tomto smě ru hř eší. Č as od č asu se v ilustrovaných č asopisech př edvá dídnešním malomě šťá ků m, že tam č i onde se stal poprvé ně jakýnegr advoká tem, uč itelem č i dokonce pastorem nebo hrdinským tenorem a podobně . Zatímco př ihlouplé mě šťá ctvo bere na vě domítakovou zá zrač nou drezúru s úžasem a respektem k tomuto bá ječ nému výsledku dnešního pedagogického umě ní, dovede z toho Žid velmi mazaně vykonstruovat novýdů kaz pro sprá vnost své teorie o rovnosti všech lidi. Pokleslému mě šťá ckému svě tu př itom nedojde, že se zde vpravdě jedná o prohř ešeníproti zdravému rozumu, že je zloč ineckým poč inem narozenou poloopici drezírovat tak dlouho, ažně kdo uvě ř í, že se z nístal advoká t, zatímco miliony př íslušníků nejvyššíkulturnírasy zů stá vají v naprosto nedů stojném postaveni; že se jedná o prohř ešeníproti vů li tvů rce lidstva, chá trají-li statisíce a statisíce jeho nejnadaně jších bytostív proletá ř ském bahně , zatímco jsou Zulové a Hotentoti drezírová ni k duchovním profesím. Neboť se jedná o drezúru, stejně jako v př ípadě pudla a nikoliv o vě decké "vzdě lá ní". Kdyby byla použita stejná péč e a úsilína inteligentnírase, byl by každý jednotlivec tisíckrá t spíš schopen stejného výkonu. Jak nesnesitelnýby byl tento stav, kdyby se ně kdy mě lo jednat o více nežo výjimky, stejně tak je dnes nesnesitelné to, kdyžse talent a nadá nínerozhodnou pro vyššívzdě lá ní. Ano, je nesnesitelná myšlenka, že každoroč ně jsou statisíce zcela netalentovaných lidíshledá vá ni hodnými vyššího vzdě lá ní, zatímco jiné statisíce vysoce nadaných zů stá vajíbez tohoto vzdě lá ní. Nelze vyč íslit ztrá ty, které tím ná rod utrpí. Jestliže v posledních staletích, zejména v severníAmerice, mimoř á dně
vzrostl poč et nových vyná lezů , je tomu tak v neposledníř adě proto, že tam dostalo možnost vzdě lá nípodstatně více talentů z nižších vrstev nežv Evropě . K vynalézá nítotižnestač ímechanicky osvojené vě dě ní, nýbržje tř eba vě dě ní oduševně lé talentem. Na to se však dnes u ná s neklade žá dný dů raz, stač ímít ve škole dobré zná mky. Také zde bude muset ná rodnístá t výchovně zasá hnout. Neníjeho úkolem zajišťovat existujícíspoleč enské tř ídě rozhodujícívliv, nýbržz množstvívšech soukmenovců vybrat nejschopně jšímozky a uvést je do úř adu a dů stojnosti. Nemá pouze zá vazek poskytnout prů mě rnému dítě ti v ná rodníškole urč ité vzdě lá ní, ale i povinnost př ivést talent na takovou drá hu, na jakou patř í. Za svů j nejvyššíúkol musípovažovat to, aby byly dveř e všech stá tních vyšších školských institucí otevř eny každému nadanému č lově ku, nezá visle na tom, z jakých kruhů pochá zí. Tento úkol musísplnit, Neboťjenom tak mů že být vrstva reprezentantů mrtvého vě dě nínahrazena geniá lními vů dci ná roda. Ještě z jiného dů vodu musístá t vykoná vat péč i v tomto smě ru: Naše duchovnívrstvy jsou zejména v Ně mecku uzavř eny samy do sebe a natolik zkostnatě lé, že jim schá zíjakékoliv živé spojenís okolním svě tem. To se mstíve dvou smě rech: za prvé jim chybíporozumě nía cítě nípro široké masy. Jsou již př íliš dlouho vytrženy z této souvislosti, nežaby ještě mohly mít nutné psychologické porozumě nípro ná rod. Odcizily se ná rodu. Za druhé chybítě mto vyšším vrstvá m také nutná síla vů le. Neboťtato je v kastovních kruzích inteligence vždycky slabší, nežv mase primitivního lidu. Na vě deckém vzdě lá nívšak ná m Ně mců m, bů hvíproč , nikdy nechybě lo, o to víc však chybě lo na pevné vů li a rozhodnosti. Č ím "duchaplně jší" byli např íklad naši stá tníci, tím slabšíbyly vě tšinou jejich skuteč né výkony. Politická př íprava, jakoži technická výzbroj pro svě tovou vá lku byly nedostateč né nikoliv proto, že by našemu ná rodu vlá dly méně vzdě lané mozky, nýbržproto, že vlá dnoucíbyli ažpř emíru vzdě lanílidé, proniknuti vě dě ním a duchem, ale prosti jakéhokoliv zdravého instinktu a jakékoli energie a smě losti. Bylo osudovou chybou, že ná š ná rod musel svů j boj o bytívybojovat pod kancléř stvím filozofujícího slabocha. Kdybychom mě li místo Bethmanna-Hollwega za vů dce robustního muže z lidu, netekla by krev prostého vojá ka nadarmo. Stejně tak byl př ehnaně krasoduchý chov našeho vů dcovského materiá lu nejlepším spojencem darebá ků listopadové revoluce. Př ič emžtato duchovnost si mrzkým způ sobem podržela jísvě ř ené ná rodníjmě ní, místo aby je plně a zcela nasadila, a tím sama vytvoř ila př edpoklad pro úspě ch jiných. Zde mů že katolická církev posloužit jako pouč ný př íklad. V celibá tu jejích kně zů je založena nutnost vybírat kně žský dorost nikoliv z vlastních ř ad, ale z vždy znova a znova ze širokých ná rodních mas. Avšak prá vě tento význam celibá tu vě tšina lidíneuzná vá . Př itom toto je př íč inou neuvě ř itelné svě žísíly, která spoč ívá v této prastaré instituci. Neboťtím, že se tato obrovská armá da duchovních hodnostá ř ů nepř etržitě doplňuje z nejnižších ná rodních vrstev, zachová vá si církev nejen instinktivníspojenís citovým svě tem ná roda, nýbržzajišťuje si i sumu energie a č inorodosti, ježv této formě bude vě č ně existovat pouze v široké ná rodnímase. Z tohoto pochá zíúžasná
mladost tohoto obrovského organismu, duchovnípružnost a ocelová vů le. Bude úkolem ná rodního stá tu zabezpeč it vzdě lá vacím systémem to, aby dochá zelo k trvalé obnově existujících duchovních vrstev př ivá dě ním nové krve. Stá t má povinnost s nejvyššípeč livostía př esnostívybírat z celkového poč tu soukmenovců evidentně od př írody nadaný lidský materiá l a použit jej pro službu veř ejnosti. Stá t a stá tníci nejsou tady k tomu, aby zajišťovali pouze urč ité tř ídě zaopatř enía živobytí, nýbržaby plnili své úkoly. To však bude možné jenom tehdy, kdyžpro tato místa budou vzdě lá vá ny schopné osobnosti s pevnou vů lí. Platí to nejen pro všechna úř ednická místa ve stá tnísprá vě , nýbržpro duchovnívedení ná roda ve všech oblastech. Také v tom spoč ívá faktor velikosti jednoho ná roda, že se mu podař ívychovat nejschopně jšímozky pro př íslušné oblasti a dá t je do služeb ná rodního společ enství. Kdyžsi dva ná rody, ježmajív podstatě stejné vlohy, vzá jemně konkuruji, zvítě zíten z nich, v jehožcelém duchovním vedeníjsou zastoupeny nejlepšímozky a podlehne ten, jehožvedenípř edstavuje jenom velké společ né krmítko pro urč ité stavy nebo tř ídy, bez ohledu na vrozené schopnosti jednotlivých př íslušníků . Samozř ejmě , v našem dnešním svě tě se to zdá skoro nemožné. Ihned se bude namítat, že tomu č i onomu syná č kovi, který je vyšším stá tním úř edníkem, nelze př edklá dat, ř ekně me, ř emeslnou manuá lníprá ci, protože ně kdo jiný, jehožrodič e byli ř emeslníci, má př ece pro tuto prá ci lepšívlohy. Př i dnešním ceně níř emeslné prá ce je to možná logické. Proto bude muset ná rodnístá t dospě t k principiá lně jinému postojívů č i pojmu prá ce: 1. stoletou výchovou, budeli to nutné, bude muset skoncovat s nešvarem podceňová nífyzické prá ce. Bude zá sadně hodnotit jednotlivého č lově ka nikoli podle druhu jeho prá ce, nýbrž výhradně podle formy a kvality jeho výkonu. Zníto asi docela př íšerně v dnešnídobě , kdy bezduchýnoviná ř sky pisá lek, protože pracuje s perem, je považová n za ně co víc nežnejinteligentně jšíjemný mechanik. Toto špatné hodnocenívšak nespoč ívá , jak jižbylo ř eč eno, v povaze vě cí, nýbržbylo umě le naroubová no a dř íve zde nebylo. Nyně jšínepř irozený stav je dů sledkem všeobecných př íznaků nemoci našízmaterializované doby. Zá sadně je hodnota každé prá ce dvojí: č istě materialistická a ideá lní. Materiá lní hodnota spoč ívá ve významu, a to v materiá lním významu té které prá ce pro život společ nosti. Č ím více soukmenovců má užitek z ně jakého realizovaného výkonu, a to jak př ímý, tak i nepř ímý, tím vyššíje jeho materiá lníhodnota. Toto hodnocení nachá zípraktickývýraz v materiá lnímzdě , kterou jednotlivec za svoji prá ci dostá vá . Proti této č istě materiá lníhodnotě stojíhodnota ideá lní. Nespoč ívá na významu vykonané prá ce podle materiá lních mě ř ítek, nýbržv jejínutnosti jako takové. Jistě mů že být materiá lníužitek ně jakého vyná lezu vyšší, neždenní manuá lníprá ce, př estože je společ nost na této prá ci zá vislá stejně jako na jiné. Rovnost všech je tř eba konstatovat v okamžiku, kdy se každý jednotlivec snažíve své prá ci, aťužje jaká koliv, vydat ze sebe to nejlepší. Na tomto principu musí spoč ívat hodnoceníč lově ka, nikoliv na jeho výdě lku. Jelikožkaždý rozumný stá t se musístarat o to, aby jednotlivci byla př idě lena taková prá ce, která odpovídá jeho schopnostem, nebo jinak ř eč eno, vzdě lá vat schopné mozky pro prá ci, která jim odpovídá , př ič emžschopnost neníprimá rně nauč ená , nýbržmusíbýt vrozená a tím je darem př írody a nikoliv zá sluhou č lově ka,
nemů že se obecné mě šťá cké hodnoceníorientovat podle prá ce, která byla jistým způ sobem jednotlivci př idě lená . Neboťtato prá ce př ipadá na konto,jeho narozenía na vzdě lá nítakto podmíně né, které dostal od společ nosti. Hodnoceníč lově ka musí být založeno na způ sobu, jakým splňuje úkol, který mu společ nost uložila. Neboť č innost, kterou jednotlivec vykoná vá , nenísmyslem jeho bytí, nýbržpouze prostř edkem k tomuto. Jako č lově k se má dá le vzdě lá vat a zušlechťovat, cožvšak mů že pouze v rá mci svého kulturního společ enství, ježmusívždy spoč ívat na zá kladech stá tu. K zachová ni tě chto zá kladů musípř ispívat svým dílem. Formu tohoto př íspě vku urč uje př íroda, na jednotlivci spoč ívá pauze to, aby svou pílía př ič inlivosti vrá til ná rodnímu společ enstvíto, co mu dalo. Kdo tak č iní, zasluhuje nejvyššíoceně nía úctu. Materiá lnímzda budižpř izná na tomu, jehožvýkon př iná ší společ nosti odpovídajícíužitek; ideá lníodmě na však musíspoč ívat v hodnocení, které mů že ná rokovat každý, kdo dal své síly, které mu dala př íroda a vzdě lala společ nost, do služeb svého ná rodního společ enství. Potom to užnenížá dná ostuda, být ř á dným ř emeslníkem, avšak je ostuda být neschopným stá tním úř edníkem a okrá dat Boha a ná rod o denníchléb. Potom bude považová no za samozř ejmé, že č lově k nedostane př idě leny takové úkoly, na které nestač í. Dnešnídoba se nič ísama: zavá dívšeobecné volebníprá vo, žvanío stejných prá vech, ale nenachá zípro ně žá dné zdů vodně ní. V materiá lnímzdě vidívýraz hodnoty č lově ka a nič ísi tím zá kladnu pro nejvznešeně jšírovnost, jaká vů bec mů že být. Nebo¦rovnost nespoč ívá a nikdy nemů že spoč ívat na výkonech jednotlivců jako takových, ale je možná ve formě , jakou každý jednotlivec plné své povinnosti. Pouze tím je př i oceně níhodnoty č lově ka eliminová n rozmar př írody a každý se stá vá strů jcem svého významu. V dnešnídobě , kdy se celé skupiny lidívzá jemně oceňuji podle platových tř íd, nemá nikdo pro shora ř eč ené pochopení. To však pro ná s nesmíbýt dů vodem k tomu, abychom se tě chto myšlenek zř ekli. Naopak: Kdo chce tuto dobu, která je vnitř ně nemocná a zkažená , vyléč it, musínejprve sebrat odvahu k objasně ni př íč in této nemoci. O to se však postará ná cioná lně socialistické hnutí: nezá visle na veškerém šosá ctvísbírat a organizovat takové sily z naši ná rodnípospolitosti, které jsou schopny být prů kopníky nového svě tového ná zoru. Budou vzná šeny ná mitky, že je obecně velmi tě žké oddě lit ideá lníoceňová níod materiá lního a dokonce že klesajícíceně nífyzické prá ce by mohlo být vyvolá no prá vě jejím nižším odmě ňová ním. A že toto nižšíodmě ňová níje prýpř íč inou omezeníúč asti jednotlivce na kulturním bohatstvísvého ná roda. To je na újmu ideá lníkultury č lově ka, neboťnemusímít nic společ ného s jeho č innostíjako takovou. Vyhýbá níse tě lesné prá ci je zdů vodňová no tím, že v dů sledku jejího nižšího odmě ňová ni nutně klesá kulturníúroveň manuá lně pracujícího, a tím že je dá no oprá vně nívšeobecně nižšího hodnocení. V tom je mnoho pravdy. Avšak prá vě proto bude nutné se v budoucnosti vyvarovat př íliš velké diferenciace mzdových pomě rů . Neř íkejme, že to bude na úkor výkonů . To by byl nejsmutně jší znak úpadku doby, kdyby podně t k vyššímu duševnímu výkonu spoč íval pouze ve vyššímzdě . Kdyby bylo toto hledisko aždosud na tomto svě tě jediné rozhodující, nikdy by lidstvo nezískalo své velké vě decké a kulturníbohatství. Neboťnejvě tší
vyná lezy a objevy, nejpř evratně jšívě decké prá ce, ná dherné pamá tky lidské kultury se nezrodily z touhy po peně zích tohoto svě ta. Naopak, jejich zrozeníznamenalo nezř ídka zř eknutíse pozemského ště stía bohatství. Mů že být, že se dnes staly peníze výluč ným pá nem svě ta, avšak v budoucnu se č lově k bude opě t sklá ně t př ed vyšším božstvem. Mnohé mů že dnes vdě č it za své bytípouze touze po peně zích a majetku, ale mezi tím vším je urč itě jen má lo toho, co by svou neexistencíochudilo lidstvo. Také to je úkolem našeho hnutí: zvě stovat jiždnes př íchod doby, kdy jednotlivec dostane to, co potř ebuje k životu, př ič emžneopouštíme zá sadu, že č lově k nežije pouze pro materiá lnípožitky. To najde jednou výraz v moudř e omezeném odstupňová nívýdě lků , jež každopá dně umožníi tomu poslednímu č estně pracujícímu č estné, ř á dné bytí jako soukmenovci a č lově ku. Neř íkejme, že toto je ideá lnístav, jenžby tento svě t prakticky nesnesl nebo že je ve skuteč nosti nedosažitelný. Nejsme tak prostodušíabychom vě ř ili, že se mů že ně kdy podař it př ivodit bezchybnou éru. To však nezbavuje povinnosti bojovat proti poznaným chybá m, př ekoná vat slabosti a usilovat o ideá l. Drsná skuteč nost bude př iná šet mnohá omezení. Ale prá vě proto se musíč lově k pokoušet sloužit poslednímu cíli a neúspě chy jej nesmíodradit od jeho zá mě ru, stejně jako se nemů že zř íct spravedlnosti, protože také zde vznikajíomyly, neboťse nemů žeme zř íct lékař ství proto, že stá le existujínemoci. Chraňme se toho, abychom podceňovali sílu ideá lu. Kdo je dnes v tomto smě ru malomyslný, tomu bych chtě l, jestliže byl vojá kem, př ipomenou dobu, jejíž hrdinstvípř edstavovalo úchvatné př izná níse k síle ideových motivů . Neboťto, zač lidé tenkrá t umírali, nebyla starost o denníchléb, nýbržlá ska k vlasti, víra v její velikost, obecný cit pro č est ná roda. A teprve tehdy, kdyžse ně mecký ná rod vzdá lil tě mto ideá lů m, ná sledoval reá lné sliby revoluce a zbraň zamě nil za batoh, dostal se, namísto do pozemského rá je, do oč istce všeobecného pohrdá nía nemenší všeobecné nouze. Prá vě proto je dů ležité proti mistrů m poč tá ř ů m souč asné reá lné republiky postavit víru v ideá lníŘ íši.
3. kapitola STÁTNÍ PŘ ÍSLUŠ NOST A STÁTNÍ OBČ AN
Obecně zná tento útvar, který je dnes chybně označ ová n jako stá t, pouze dva druhy lidí: Obč any stá tu a cizince. Obč ané stá tu jsou všichni ti, kteř íbuď svým narozením nebo pozdě jším nabytím obč anského prá va požívajíprá v obč ana stá tu. Cizinci jsou všichni ti, kteř ítě ch samých prá v požívajív ně jakém jiném stá tě . Mezi tě mito dvě ma druhy lidi, jako bytosti z jiného svě ta, existujíještě lidé bez stá tní př íslušnosti. Jsou to lidé, kteř ímajítu č est nebýt př íslušníkem žá dného dnešního stá tu, tedy nikde nepožívajíprá va stá tního obč anství. Stá tníobč anstvíse dnes, jak jižbylo zmíně no, získá př edevším narozením uvnitřhranic ně kterého stá tu. Rasa nebo ná rodnost zde nehrajížá dnou roli. Č ernoch, který žil dř íve na územípod ně meckou ochranou a má nynív Ně mecku bydliště , př ivede na svě t narozením svého dítě te "ně meckého obč ana". Stejně tak se muže bez problému stá t dítě každého Žida, Polá ka, Afrič ana nebo Asiata ně meckým obč anem. Kromě získá níobč anstvínarozením existuje ještě možnost získat je po urč itém č ase. K tomu je nutné splnit ně které př edpoklady, např íklad, že kandidá t není pokud možno žá dný lupič nebo pasá k, že je politicky bezproblémový, to znamená neškodný hlupá k, který svou novou vlast nebude zatě žovat. Míně no je tím v tomto reá lném č ase př irozeně pouze finanč nízatížení. Ano, existuje dokonce doporuč ení podporovat a urychlovat proces získá vá ni obč anství. Př ibudou tím údajně noví, poctivíplá tci daní. Rasové úvahy př i tom nehrajívů bec žá dnou roli. Jako kdyby šlo o obyč ejné př ijetínapř íklad do automobilového klubu. Č lově k poskytne své údaje, ty se zkontrolujía ově ř ía jednoho dne mu bude dá no na vě domí, že se stal obč anem stá tu, př ič emžse to vše ještě zabalído legrač níformy. Onomu Zulukafrovi, který př ipadá v úvahu, se totižozná mí: "Tímto jste se stal Ně mcem". Tento kouzelnickýkousek dokoná prezident stá tu. Co nedoká zalo stvoř it žá dné nebe, doká že takovýúř edník Theophrastus Paracelsus otoč ením ruky. Jednoduchý cá r papíru a z mongolského Vaška se rá zem stane pravý "Ně mec". Ale nejen to, že se nikdo nezajímá o rasu takového nového obč ana, dokonce nikoho nezajímá ani jeho zdravotnístav. Tak mů že být takový chlap, rozežraný syfilidou podle libosti, pro dnešnístá t jako obč an vítá n, pokud, jak jižbylo ř eč eno, nepř edstavuje žá dné finanč nízatíženía politickou hrozbu. Takto nasá vá tento útvar, zvaný stá t, do sebe jed, se kterým si nebude vě dě t rady. Obč an stá tu se ještě odlišuje od cizince tím, že má otevř enou cestu ke všem veř ejným úř adů m, že bude eventuelně povolá n na vojnu a že se mů že, aťjiž pasivně nebo aktivně , podílet na volbá ch. To je vlastně vše. Totižochranu osobních prá v a osobnísvobody požívá cizinec také, č asto ještě vě tší. Každopá dně je to př íznač né pro naši dnešníně meckou republiku. Já vím, že se toto nerado poslouchá , tě žko najdete ně co bezobsažně jšího a na mozek více lezoucího, nežnaše dnešnízá kony, týkajícíse stá tního obč anství. V souč asnosti je jeden stá t, ve kterém jsou př inejmenším slabé ná znaky lepšího pojetí
tohoto zá kona viditelné. Př irozeně to nenínaše př íkladná Ně mecká republika, ale Americká unie, kde se alespoň č á steč ně snažípř ijít v této otá zce k rozumu. Tím, že Americká unie elementy ve špatném zdravotním stavu z př istě hovalectvízá sadně vyluč uje a urč itým rasá m neumožňuje získat obč anství, blížíse vhodnému pojetíná rodního stá tu. Ná rodnístá t rozdě luje své obč any do tř i skupin: Na obč any stá tu, př íslušníky stá tu a cizince. Narozením se zá sadně získá pouze stá tnípř íslušenství. Toto stá tnípř íslušenstvíjako takové neopravňuje k vedeníveř ejných úř adů , ani k politické č innosti ve smyslu uplatně nívolebního prá va, aťjižpasivního č i aktivního. Zá sadně se u každého stá tního př íslušníka zjišťuje rasa a ná rodnost. Tento př íslušník stá tu má kdykoliv možnost se své stá tní př íslušnosti vzdá t a stá t se obč anem té země , která odpovídá jeho ná rodnosti. Cizinec se odlišuje od stá tního př íslušníka pouze tím, že je stá tním př íslušníkem jiného stá tu. Mladý stá tnípř íslušník ně mecké ná rodnosti se zúč astňuje povinné školní dochá zky. Tím je vychová vá n k rasovému a ná rodnostnímu uvě domě nía soudržnosti. Po dalších stá tem podporovaných opatř eních koneč ně nastoupína vojnu. Výcvik u armá dy je široce pojatý a každému se dostane uplatně nípodle jeho tě lesných a duševních schopností. Po ukonč enívojenské povinnosti je tomuto chrabrému, zdravému mladému muži slavnostně propů jč eno prá vo stá tního obč ana. Je to nejcenně jšídokument pro jeho celý dalšípozemský život. Získá tím veškerá prá va obč ana stá tu a požívá všechny z toho plynoucívýhody. Stá t musípř ísně rozlišovat mezi tě mi, kteř íjsou jako př íslušníci ná roda nosič i jeho bytía velikosti, a tě mi elementy, které majíuvnitřstá tu pouze pobyt. Propů jč eníosvě dč eni o stá tním obč anstvíje spojeno s posvá tnou př ísahou na ná rodníspoleč enstvía stá t a musíbýt dě lícíč á rou. Musíbýt vě tšíč est být jako poulič nímetařobč anem Ř íše, nežkrá lem v ně jakém jiném stá tě . Oproti cizinci má obč an stá tu př ednostníprá va, neboťon je pá nem Ř íše. Tato vyššídů stojnost ovšem i zavazuje. Neč estný a podlý zloč inec, zrá dce vlasti atd. mů že být této cti kdykoliv zbaven. Tím se stane opě t pouze stá tním př íslušníkem. Ně mecké dě vč e je stá tnípř íslušnicía teprve sňatkem se stá vá obč ankou. Neboťi ženským stá tním př íslušníků m, ježse nachá zejív produktivním vě ku, mohou být propů jč ena obč anská prá va.
4. kapitola OSOBNOST A NÁRODNÍ MYŠ LENKA
Pokud ná rodnínacioná lně socialistický stá t vidísvoji hlavníúlohu ve vytvoř ení a zachová ni nositele stá tu, potom nestač ípouze podporovat rasové elementy jako takové, vychová vat a koneč ně je vzdě lá vat k praktickému životu, ale je nutné, aby za tímto úč elem vytvoř il svou vlastníorganizaci. Bylo by šílenstvím chtít hodnotu č lově ka podle jeho rasové př íslušnosti pouze odhadovat a marxistickému postojí"všichni lidé jsou si rovni" je tř eba vyhlá sit vá lku, není-li snad č lově k ještě rozhodnut, vyvodit z toho poslednídů sledky. Poslednídů sledek uzná nívýznamu krve, tedy zá kladu k rozlišová níras, je př enesenítohoto postoje na konkrétníjednotlivou osobu. Tak jako musím rozlišovat a rů zně hodnotit ná rody podle jejich rasové př íslušnosti, stejně tak musím rozlišovat i lidi uvnitřjednoho ná rodního společ enství. Konstatová ní, že vlk s vlkem si nenírovný, se pak př ená šína jednotlivce uvnitřná rodního společ enstvív tom smyslu, že hlava se nemů že rovnat hlavě . Na prvnípohled jsou souč á sti krve totožné, v detailu se však v tisících jednotlivostech odlišují. Prvnídů sledek tohoto pozná níje souč asně ten, chtě l bych ř íci, hrubší, totiž pokus rasově obzvlá ště hodnotné elementy rozpoznané uvnitřspoleč nosti úč inně podporovat a starat se o jejich rozmnožová ní. Hrubšíje tento úkol proto, že se jeho ř ešeníjevípř íliš mechanické. Je obtížné rozpoznat z velkého celku ty skuteč ně duševně a ideově nejhodnotně jšímozky a dá t jim vliv, který nepř ijde k dobru pouze tě mto silně jším, ale př edevším k užitku ná roda. Toto hledá níschopných a zdatných nesmíbýt prová dě no mechanicky, ale je to prá ce, která vyžaduje každodenníživotníboj. Svě tový ná zor, ježodmítá demokratickýmasovýná zor a podle ně jžtomu nejlepšímu vlku, tedy nejvyššímu č lově ku, patř i tato zem, se musílogicky také projevit uvnitřtohoto ná roda aristokratickým principem, který nejlepším mozků m zajisti nejvyššívliv a vedoucíúlohu v př íslušném ná rodě . Nestavítedy na myšlence majority, ale osobnosti. Kdo dnes vě ř ítomu, že se ná rodní, nacioná lně socialisticky stá t mů že pouze č istě mechanicky, zlepšením konstrukce hospodá ř ského života, odlišovat od jiných stá tů , tedy lepšívyvá ženostíbohatstvía chudoby, vě tším prá vem na rozhodová ní širokých vrstev v otá zká ch hospodá ř ského vývoje, nebo spravedlivě jšíodmě nou, odstraně ním př íliš velkých rozdílů ve mzdá ch, ten nemá nejmenšítušeni o tom, co si př edstavujeme pod pojmem svě tovýná zor. Neboťtohle vše nedá vá nejmenší jistou trvalého stavu, a ještě méně ná rok na velikost. Ná rod, kterýby zů stal svá zá n pouze tě mito skuteč ně vně jšími reformami, by nikdy nemohl obdržet zá ruku vítě zstvíve všeobecném zá pase ná rodů . Hnutí, které vidíobsah své mise pouze v takovém obecně vyrovná vacím a jistě spravedlivém vývoji, nebude ve skuteč nosti velkolepé ani opravdové, protože nepř inese hlubokou reformu souč asného stavu, Neboťcelé jeho koná nískonč ína povrchnostech, anižby ná rodu dalo vnitř nísílu k př ekoná ni slabostí, pod nimiž
dnes strá dá me. K lepšímu pochopeníby mě lo smysl se ještě jednou podívat na skuteč né prameny lidského kulturního vývoje. Prvníkrok, který viditelně odlišil č lově ka od zvíř ete, byl krok k vynalézavosti. Vynalézavost sama spoč ívá pů vodně v nalézá ni fint a lstí, jejichžuplatně níulehč ilo boj o život s jinými bytostmi a ně kdy vů bec umožnilo jeho pozitivníprů bě h. Tato nejprimitivně jšívynalézavost ještě neumožňovala jasně vystoupit do popř edí osobnosti, protože dnešnímu pozorovateli se pochopitelně jevíjako masový úkaz. Jistá rychlá a chytrá koná ni, která mů že č lově k pozorovat např íklad na zvíř eti, mu zů stá vajív oku zprvu sumá rně jako skuteč nost, neníschopen rozpoznat jejich pů vod a pomá há si tím, že tyto jevy označ uje jako "instinktivní". Toto posledníslovo nevypovídá v našem př ípadě o nič em. Protože ten, kdo vě ř í ve vyššívývoj živých bytostí, musípř ipustit, že každá zná mka boje o př ežiti musí ně kdy zač ít, že z tohoto jevu vzniká subjekt, že se tento jev stá le č astě ji opakoval a rozšiř oval, ažpř ešel koneč ně témě řdo podvě domívšech př íslušníků urč itého druhu, aby se pak objevil jako instinkt. Toto lze lépe pochopit a porozumě t tomu na př 1'kladu č lově ka. Jeho první chytré poč iny v boji s jinými zvíř aty - to byly podle svého pů vodu poč iny jednotlivých zvlá ště schopných subjektů . Osobnost zde hrá la nejdů ležitě jšíroli v rozhodová nía koná ní, ježbyly poté jako samozř ejmé př evzaty celým lidstvem. Stejně tak jako jaká koliv samozř ejmost ve vojenském koná ní, která se stala pozdě ji zá kladem strategie, musela vzniknout v urč ité hlavě a pak se v prů bě hu mnoha, možná tisíců let, stala obecnou samozř ejmostí. Tato prvnívynalézavost je pak č lově kem doplně na o další: Uč íse používat jiné př edmě ty a také živé tvory ke svému boji o př ežití. Tak zač íná vlastnívynalézavost lidstva, kterou mů žeme dnes vidě t všude. Tato materiá lnívynalézavost, vychá zející z používá níkamene jako zbraně , vedoucík ochoč eni zvíř at, schopnosti rozdě lat oheň atd. Ažpo dnešníúžasné objevy, umožňuje o to jasně ji rozpozná vat za takovým jedná ním osobnost jako nositelku tohoto koná ní, a to tím více, č ím blíže jsou tyto vyná lezy dnešnídobě a č ím vě tši význam pro ná s mají. Jedno je ná m jasné: co vidíme kolem ná s na materiá lních vyná lezech, to je výsledkem tvů rč ísíly a schopnosti individuá lníosoby. Všechny tyto vyná lezy umožňovaly č lově ku neustá le více a více se pozvedat nad úroveňzvíř ete, ažse od ně j definitivně odlišil. V podstatě sloužíneustá le probíhajícímu polidšťová níč lově ka. Jednoduchá lest, která kdysi lovci v pralese ulehč ila boj o př ežití, pomá há dnes č lově ku ve formě nejdokonalejších vě deckých poznatků ulehč it jeho boj o život a vyrá bě t zbraně pro budoucíboje. Veškeré lidské myšlenía vynalézavost jsou motivová ny ve svých dů sledcích př edevším bojem o př ežitína této planetě i v tom př ípadě , když takzvaný reá lný užitek ně kterých souč asných vyná lezů a objevů neníokamžitě viditelný. Tento vývoj povzná šíč lově ka nad ostatníživoč ichy, posiluje ho a upevňuje jeho postavenítak, že mu umožňuje mu stá t se dominujícíbytostína této zemi. Všechny vyná lezy jsou tedy výsledkem tvů rč íprá ce ně jaké osobnosti. Všechny tyto osoby jsou, aťchtě jíč i nikoliv, více nebo méně velkými dobrodinci celého lidstva. Jejich č innost dá vá ostatním miliónů m, miliardá m lidíprostř edky k jejich
boji o př ežiti. Za pů vodci dnešnímateriá lníkultury stojívždy konkrétnílidé jako vyná lezci, kteř íse vzá jemně doplňujía inspirují. Veškeré výrobníprocesy jsou ve svém pů vodu srovnatelné s vyná lezy a tím také odvislé od osoby. I č istě teoretická duševníprá ce, tě žko mě ř itelná , je př edpokladem dalších materiá lních vyná lezů a je opě t produktem jednotlivce. Masa lidínevynalézá , majorita neorganizuje a nepř emýšlí, vždy je to pouze jednotlivý č lově k. Lidské společ enstvíse jevíjako dobř e organizované teprve tehdy, kdyžtě mto tvoř ivým silá m v nejvě tšímožné míř e ulehč i jejich prá ci a užiteč ně ji využije pro celek. Nejhodnotně jšína vyná lezu, aťjižve smyslu materiá lním nebo duchovním, je př edevším vyná lezce jako osoba. Nejvyššíúkol př i organizaci ná rodní společ nosti je tuto osobu užiteč ně využit. Ano, organizace jako taková má být pouze ztě lesně ním této zá sady. Tím se odpoutá z prokletímechanismu a stane se ně č ím životaschopným. Musíbýt sama o sobě ztě lesně ním úsilío postaveni tě chto mozků nad masu a tu jim podř ídit. Organizace tedy nejenže nesmízabraňovat vyč nívá nímozků z masy, ale naopak je musíve vlastním zá jmu podporovat a ulehč ovat jim život. Musípř itom vychá zet ze zá sady, že pro lidstvo nikdy neleželo požehná nív mase, ale spoč ívalo v tvoř ivých mozcích, které je proto tř eba považovat za dobrodince lidského rodu. Je v obecném zá jmu zajistit jim rozhodujícívliv a postavení. Jistě by neposloužilo tomuto zá jmu vlá dnutíneschopných a nezdatných a užvů bec ne vlá da masy, ale pouze vlá dnutítě ch, kteř íjsou k tomu od př írody obzvlá šťnadanía schopní. O výbě r tě chto mozků se postará , jak jižbylo ř eč eno, př edevším tvrdý boj o př ežitísá m o sobě . Mnohé zaniká a tím se ukazuje jako neschopné života, a má lokteř íse jevíjako vyvolení. Tento proces výbě ru v oblastech myšlenía umě leckého tvoř eni, dokonce i v hospodá ř ství, probíhá také dnes, př estože je vystaven nelehkým zatě žká vajícím zkoušká m. Sprá va stá tu a moc, ztě lesně ná organizovanou brannou silou ná roda, jsou ovlá dá ny rovně žs touto myšlenkou. Všude dominuje idea osobnosti, jejíautority vů č i podř ízeným a zodpově dnosti podř ízených vů č i nadř ízeným. Pouze politický život se dnes od tohoto př irozeného principu beze zbytku odvrá til. Zatímco je celá lidská kultura pouze výsledkem tvoř ivé č innosti individuá lníosoby, praktikuje se v celém, př edevším ale ve vyšším vedeníná rodnípospolitosti princip hodnoty majority, kterýpak smě rem dolů nutně otravuje veškerý život, to znamená , že jej ve skuteč nosti nič í. Také destruktivní č innost židovstva v jiných ná rodních korporacích se dá př ipsat jeho vě č nému pokusu podrývat význam osobnosti u jeho hostitelských ná rodů a nahradit ji davem. Tím se ale nahrazuje Árijský organizá torský princip destruktivním principem židovstva, ježje "fermentem dekompozice" ná rodů a ras a v širším smyslu nič itelem lidské kultury. Marxismus př edstavuje pokus Žida vyř adit ze všech oblastílidského života rozhodujícívýznam osobnosti a nahradit ji davem. Tomu odpovídá v oblasti politiky parlamentníforma vlá dnutí, u nížvidíme od shora dolů tak neblahé pů sobení. V oblasti hospodá ř stvíje to systém odborového hnutí, který neslouží skuteč ným zá jmů m pracujících. ale výhradně nič ivým úmyslů m meziná rodního židovstva. V takové míř e, v jaké hospodá ř stvípotlač uje princip osobnosti a
nahrazuje jej principem masy, tak musíztrá cet na výkonnosti a propadá se. Všechny ty podnikové rady, které se místo toho, aby zastupovaly zá jmy pracujících, pokoušejízískat vliv na výrobu, sloužístejnému rozvratnému úč elu. Poškozujítak celkovou výkonnost a ve skuteč nosti pak jednotlivce. Uspokojení potř eb př íslušníka ná rodnípospolitosti nelze uskuteč nit prá zdnými teoretickými frá zemi, ale konkrétními př edmě ty každodenního života a z toho vyplývajícím př esvě dč ením, že tato ná rodnípospolitost svým celým výkonem pracuje v zá jmu každého jednotlivce. Nehraje žá dnou roli, jestli je marxismus schopný na zá kladě své teorie mas př evzít a dá le vést dnešníhospodá ř ství. Kritika sprá vnosti nebo chybnosti tohoto principu se nerozhoduje dů kazy o schopnosti spravovat existujícído budoucnosti, ale výhradně dů kazem, byt sá m schopen takovou kulturu vytvoř it. Marxismus by mohl tisíckrá t př evzít dnešníhospodá ř stvía nechat jej pod svým vedením pracovat dá l. Př esto by dokonce ani př ípadnýúspě ch takového poč inu nebyl žá dným dů kazem toho, že by byl př i uplatně nísvého principu sá m schopen vytvoř it to, co př ebírá . A k tomu dal marxismus praktický dů kaz. Nejenže nikde nevytvoř il žá dnou kulturu nebo hospodá ř ství, ve skuteč nosti nebyl schopen ani existujícípodle svých principů dá le spravovat. Naopak musel opě t sá hnout k principu osobnosti a stejně tak se mu nevyhnul ani ve své organizaci. To, co zá sadně odlišuje ná rodnísvě tový ná zor od marxistického, neníjen zdů razňová níhodnoty rasy, ale tím také uzná nívýznamu osobnosti, cožjsou jeho dva zá kladnístavebníkameny. Pokud by ná cioná lně socialistické hnutínepochopilo význam tohoto zá sadního pozná nía podílelo by se na lá tá nídnešního stá tu nebo by dokonce př ijalo za své pojetívů dč íúlohy masy, potom by ve skuteč nosti př edstavovalo pouze jakousi konkurenč nístranu k marxismu. Ztratilo by tak prá vo nazývat se svě toná zorem. Pokud by sociá lníprogram tohoto hnutístá l pouze na potlač eníosobnosti a postavenímasy na jejímísto, proká zal by ná cioná lnísocialismus nahlodanost jedem marxismu, jak je tomu jižu stran obč anského partajního spektra. Ná rodnístá t se má starat o blaho svých obč anů takovým způ sobem, že ve všem a v každém smě ru uzná význam hodnoty osoby a tím ve všech oblastech zavede nejvyššímě ř ítko výkonnosti, které zajistíkaždému jednotlivci maximá lnípodíl. Je povinnostíná rodního stá tu osvobodit veškeré, př edevším však nejvyššípolitické vedeníod parlamentního principu majority, tedy rozhodová nímasy, a namísto toho zajistit jednoznač ně prá vo osoby. Z toho vyplývá ná sledujícípozná ní: Nejlepšípojetístá tu a stá tníformy je takové, které s př irozenou jistotou vynese nejlepšímozky ná rodnípospolitosti k vedoucímu významu a k vedoucímu vlivu. Tak jako se v hospodá ř ském životě nedajíschopnílidé urč it shora, ale musejí projit nekoneč nou školou života od nejmenšího obchodu ažk nejvě tšímu podniku a jejich úspě ch ležípouze na nich, tak nemohou být př irozeně ani politické mozky ná hle "odhaleny". Výjimeč nígéniové nepř ipustížá dné ohledy na normá lnílidstvo. Stá t musímít ve své organizaci, od nejmenšíobce ažpo nejvyššívedeníř íše, zakotven princip osobnosti. Neexistuji žá dná rozhodová ni majority, ale pouze
zodpově dné osoby a slovo "rada" se musívrá tit ke svému pů vodnímu významu. Každý mužmá k dispozici poradce, ale rozhodnutíuč iníjeden muž. Zá sada, která svého č asu udě lala pruskou armá du nejlepším ná strojem ně meckého ná roda, má př eneseně platit př i budová nícelého našeho pojetístá tu. Autorita každého vů dce vů č i podř ízeným a zodpově dnost vů č i nadř ízeným. Ani potom nebudeme moci postrá dat ony korporace, které dnes nazývá me parlamentem. Jeho rady ale budou skuteč ně radit, př ič emžzodpově dnost musínést pouze jedna osoba a tím musímít také autoritu a prá vo dá vat př íkazy. Parlamenty jsou jako takové potř ebné, protože v nich majíurč ité mozky možnost vyniknout, a tě m pak mů žeme svě ř it nejzodpově dně jšíúkoly. Z toho vyplývá ná sledující: Ná rodnístá t nemá , poč ínaje obcía konč e vedením ř íše, žá dný zastupitelský sbor, kterýby rozhodoval na zá kladě ně jaké majority, ale pouze sbor poradní, který stojík dispozici každému zvolenému vů dci, od ně jždostá vá úkoly a podle potř eby od ně j př evezme v urč itých oblastech nutnou zodpově dnost, stejně tak jako ji ve vě tším mě ř ítku má vedoucínebo př edseda urč ité korporace. Ná rodnístá t zá sadně nestrpí, aby o významných otá zká ch, např íklad v oblasti hospodá ř ství, rozhodovali lidé, kteř íjim na zá kladě své výchovy a dosavadní č innosti nemohou rozumě t. Proto č lenísvé zastupitelské sbory na politické a stavovské komory. Aby se zajistila jejich užiteč ná spoluprá ce, stojínad nimi vždy jako výbor zvlá štnísená t. V žá dné komoř e a v žá dném sená tě se nikdy nehlasuje. Jsou to pracovnízař ízení, žá dné hlasovacístroje. Jednotlivý č len má poradníhlas, ale nikdy hlas usná šející. Ten má výhradně zodpově dnýpř edseda. Tato zá sada naprostého spojeníabsolutnízodpově dnosti s absolutníautoritou vyšlechtítakové vů dce, že to v době dnešního nezodpově dného parlamentarismu nenívů bec myslitelné. Tím se dostane stá tnípojetíná roda do souzně ni s onou zá konitosti, které mů žeme dě kovat jižna pů dě kultury a hospodá ř ství. Co se týč e proveditelnosti tě chto poznatků : Nelze zapomenout na to, že parlamentá rníprincip demokratické majority nepanuje od vě ků , ale naopak se dá vystopovat pouze v krá tkých periodá ch dě jin, vždy spojených s úpadkem ná rodů a stá tů . Každopá dně bychom nemě li být př esvě dč eni o tom, že lze provést takovou změ nu pouze teoretickými opatř eními, protože se tato změ na nesmízastavit pouze u pojetístá tu, ale musíproniknout do veškerého zá konodá rství, ano, musí proniknout do obyč ejného lidského života. Takový př evrat mů že být proveden pouze hnutím, které je jižpostaveno v duchu tě chto myšlenek a tím v sobě jižnese budoucístá t. Proto by se mě lo jiždnes ná cioná lně socialistické hnutíbeze zbytku vžít do tě chto myšlenek a uvnitřsvých organizacíje praktikovat, uká zat dnešnímu stá tu nejenom tento smě r, ale i schopnost, být mu jako dokonalé tě leso k dispozici.
5. kapitola SVĚ TOVÝ NÁZOR A ORGANIZACE
Ná rodnístá t, jehožcelkový obraz jsem se pokusil nastínit, nebude uskuteč ně n pouhým pozná ním toho, co potř ebuje. Nestač ívě dě t, jak má ná rodnístá t vypadat. Daleko dů ležitě jšíje proces jeho vzniku. Nelze oč eká vat, že dnešnístrany, které jsou v prvníř adě poživatelé souč asného stá tu, samy od sebe provedou změ nu tohoto stavu. Je to ještě o to méně možné, kdyžjsou jeho skuteč nými vedoucí elementy vždy a opě t Židé. Vývoj, který dnes prodě lá vá me, by jednoho dne mohl skonč it u starožidovského proroctví- Žid by skuteč ně požral ná rody země a stal se jejím pá nem. Neboťon sleduje, na rozdíl od miliónů ně meckých buržoustů a proletá ř ů , zmítajících se v neteč nosti a hlouposti, neochvě jně svů j cíl. Jím vedená strana bude sloužit pouze jeho zá jmů m. Se zá jmy Árijských ná rodů to nemů že mít nic společ ného. Pokud se tedy pokusíme př enést ideá lníobraz ná rodního stá tu do reá lné skuteč nosti, musíme nezá visle na dosavadních mocných veř ejného života hledat novou sílu, která je schopná vzít na sebe boj za takový ideá l. Neboťjedná se o boj, pokud prvním úkolem nenívytvoř enínového pojetíná rodního stá tu, ale př edevším odstraně níexistujícího židovského pojetí. Jako č asto v dě jiná ch neležíhlavnípotíž ve formá ch nového stavu, ale ve vytvá ř enímísta pro ně . Př edsudky a zá jmy se spolč ujía pokoušejíse vítě zstvíjim nepř íjemné nebo ohrožujícíideje všemi prostř edky znemožnit. Proto je bohužel bojovník za takovýnovýideá l nucen v prvnílinii vybojovat př edevším negativníč á st tohoto boje, a to tu, která povede k odstraně nísouč asného stavu. Nové uč enívelkého a principiá lního významu bude, jakkoli to bude ně komu nepř íjemné, nasadit se všíostrostíjako prvnízbraň sondu kritiky. Svě dč ío mě lkém pohledu na dě jinné vývoje, kdyždnes tak zvaní"ná rodní" neustá le ujišťují, že neprová dě jínegativníkritiku, ale pouze konstruktivníprá ci. To je dě tinsky nesmyslné blekotá nía dů kaz toho, jak nechá pou dokonce ani dě jiny své doby. Marxismus mě l také cíl a zná také konstruktivníprá ci (i kdyžse př itom jedná pouze o zř ízenídespocie svě tového finanč ního židovstva) a sedmdesá t let prová dě l kritiku a to kritiku znič ující, rozkladnou a neustá le se opakující, ažtento starý stá t tato vě č ně leptajícíkyselina vyč erpala a př ivedla k pá du. Teprve potom př išlo na ř adu takzvané "budová ní". A bylo to samozř ejmé, sprá vné a logické. Souč asný stav nebude odstraně n pouhým zdů razňová ním a obhajová ním budoucího. Nelze se domnívat, že se stoupenci dnes panujícího stavu bezezbytku obrá tíkonstatová ním nutnosti změ ny a že by mohli být pro tento nový stav získá ni. Naopak by mohlo lehce dojít k tomu, že by vedle sebe zů staly existovat oba stavy. Tím by se takzvaný svě tový ná zor stal stranou, z jejíhožrá mce by nebylo úniku. Svě tový ná zor je netrpě livý a nemů že se spokojit s rolíjedné strany vedle druhé, ale vyžaduje velitelsky svoji vlastní, výluč nou a uzná vanou stranu a stejně tak př izpů sobeníveškerého veř ejného života podle jejích př edstav. Tato strana nemů že
strpě t dalšíexistenci př edstavitelů starých poř á dků . To samé platípro ná boženství. Také kř esťanstvíse nemohlo spokojit stavbou vlastního oltá ř e, ale muselo nutně př ikroč it k nič enípohanských oltá ř ů . Pouze z této fanatické netrpě livosti se mohla vytvoř it nová víra a tato netrpě livost je pro jejívznik dokonce podmínkou. Dalo by se namítnout, že se př i tě chto jevech ve svě tových dě jiná ch vě tšinou jedná o specifický židovský způ sob myšlení, že tento druh netrpě livosti a fanatismu je př ímo vlastnížidovské povaze. To mů že být tisíckrá t pravda a lze této skuteč nosti hluboce litovat, nic to ale to ale nemě nína skuteč nosti, že tyto pomě ry, které byly do té doby lidstvu cizí, jsou dnes zde. Mužové, kteř íná š ně meckýná rod z tohoto dnešního stavu chtě jíspasit, si nemajílá mat hlavu nad tím, jak by bylo pě kné, kdyby to č i ono nebylo, ale jak tuto danost odstranit. Tento netrpě livostínaplně ný svě tovýná zor se dá rozbít pouze č istou a pravdivou ideou, která bude hná na kupř edu stejným duchem a stejně silnou vů lí. Jednotlivec by dnes s bolestíkonstatoval, že s př íchodem kř esťanstvípř išel do dř íve mnohem svobodně jšího antického svě ta prvníduchovníteror. Nebude ale moci zpochybnit skuteč nost, že je svě t od té doby tímto ná silím opanová n a že se dá ná silízlomit pouze ná silím a teror pouze terorem. Teprve potom mohou být vybudová ny nové pomě ry. Politické strany majísklony ke kompromisů m, svě tové ná zory nikdy. Politické strany poč ítajís protihrá č i, svě tové ná zory proklamujísvoji neomylnost. Také politické strany majípů vodně témě řvždy úmysl dospě t k neomezenému despotickému panová ni a tendence ke svě tovému ná zoru v nich témě řvždy je. Avšak úzkoprsost jejich programů jim bere heroismus, který svě toná zor vyžaduje. Smíř livost jejich chtě níjim př iná šímalé a slabé duchy, se kterými nenímožné vést kř ížové výpravy. Tak zů stanou jižzpoč á tku trč et ve své malosti. Tím se ale vzdá vajísvého boje za svě tový ná zor a pokoušejíse takzvanou "pozitivní spoluprací" spě šně si vybojovat své místeč ko u koryta existujících zař ízenía pokud možno co nejdéle u ně j zů stat. To je jejich celé snaženi. A pokud by mě li být od tohoto žlabu odhá ně ni konkurentem, tak se jejich úsilízamě ř ípouze na to, aťjiž ná silím nebo lstí, dostat se do č ela také hladových, aby se koneč ně , bez ohledu na své nejsvatě jšípř esvě dč ení, ke svému oblíbenému zdroji opě t dostali. Šakalové politiky! Protože svě tový ná zor neníochoten se s ně jakým jiným dě lit, nemů že být ochoten spolupracovat na stá vajícím stavu, kterýodsuzuje. Musícítit povinnost proti tomuto stavu a všem protivníkovým idejím všemi prostř edky bojovat a tím př ipravovat jejich pá d. Jak tento rozkladnýboj, který bude všemi ve svém nebezpeč íokamžitě rozpozná n a vyvolá jejich společ nou obranu, tak také boj pozitivní, který povede k prosazeni vlastních nových myšlenek, vyžaduje odhodlané bojovníky. Svě toná zor př ivede své myšlenky k vítě zstvípouze tehdy, kdyžty nejodvá žně jšía nejodhodlaně jšíelementy své doby a svého ná roda spoji do svých ř ad a zač leníje do pevných forem úderné organizace. Ta musís ohledem na tyto elementy vytá hnout ze svého všeobecného obrazu svě ta urč ité myšlenky, zabalit je do preciznía srozumitelné formy a tím novému společ enstvíposloužík vyzná ní společ né víry. Pokud je program ně jaké pouze politické strany receptem na to, jak
dopadnout co nejlépe ve volbá ch, spoč ívá svě toná zorovýprogram ve formulová ní vyhlá šenívá lky proti existujícímu poř á dku, proti souč asnému stavu, zkrá tka vů bec proti souč asnému pojetísvě ta. Př itom nenídů ležité, aby každý bojovník, který za tento svě toná zor bojuje, mě l úplný ideovýpř ehled a znalosti myšlenkových pochodů svých vů dců . Dů ležitě jší je, aby mu byly objasně ny pouze ně které, nejdů ležitě jšípohledy na vě c tak, že se pro tyto myšlenky a nutnost vítě zstvísvého hnutízapá lí. Neboťprostývojá k také nenízasvě cen do myšlenkových pochodů vyššístrategie. Musíbýt př edevším vychová n k vysoké disciplíně , k fanatickému př esvě dč enío sprá vnosti a síle své vě ci. Tak jako by nemě la hodnotu armá da, jejížvojá ci by se prů bě žně stá vali generá ly, aťjižjenom na zá kladě svého vzdě lá níč i př esvě dč eni, stejně tak malou cenu by mě lo politické hnutíjako zá stupce svě toná zoru, kdyby chtě lo být pouze shromá ždě ním lidi "bohatých duchem". Ne, toto hnutípotř ebuje také primitivního vojá ka, protože bez ně j by nebylo možné dosá hnout vnitř nídisciplíny. Patř ík podstatě organizace, že mů že obstá t jedině tehdy, kdyžnejvyššímu duchovnímu vedenísloužíširoká , spíše pocitově naladě ná masa. Jednotka č ítající dvě stovky duševně stejně schopných č lenů by se dala trvale méně disciplinovat, nežstejná o sto devadesá ti méně duševně schopných a deseti vzdě laně jších. Tuto skuteč nost kdysi doká zala sociá lnídemokracie ř á dně využít. Ona podchytila př íslušníky širokých vrstev naši společ nosti, propuště né po vá lce z vojenské služby, kde jižbyli vychová ni k disciplině , a zař adila je do svých, na stejně př ísné disciplině založených stranických struktur. Také jejíorganizace př edstavovala armá du dů stojníků a vojá ků . Z vojny propuště nýně meckýdě lník se stal vojá kem, židovský intelektuá l dů stojníkem. Ně mecké odborá ř ské úř edníky mů žeme takto vidě no považovat za poddů stojnický sbor. Skuteč nost, nad kterou naše stř ednívrstvy kroutily hlavou, totižže k marxismu př íslušípouze takzvané nevzdě lané masy, byla ve skuteč nosti př edpokladem jeho úspě chu. Zatímco obč anské strany ve své jednostrannosti př edstavuji neschopnou, nedisciplinovanou bandu, marxismus doká zal vytvoř it se svým méně oduševně lým lidským potenciá lem armá du stranických vojá ků , kteř ínyníposlouchajísvého židovského dirigenta stejně slepě , jako kdysi svého ně meckého dů stojníka. Ně mecké mě šťanstvo, které se o psychologické problémy vznešeně nikdy nestaralo, neshledalo ani zde nutnost př emýšlet, aby pochopilo hluboký smysl a skryté nebezpeč ítéto skuteč nosti. Je naopak př esvě dč eno, že politické hnutí, sestavené pouze z kruhů inteligence, je jižz tohoto dů vodu hodnotně jšía má vě tšíná rok a pravdě podobnost dostat se ke vlá dě , nežnevzdě lanýdav. Nikdy nepochopili, že síla politické strany neležív co nejvě tším a samostatném duchovnu jednotlivých č lenů , ale mnohem více v disciplinované poslušnosti, se kterou jejíč lenové duchovnívedeníná sledují. Rozhodujícíje pouze vedeníjako takové. Kdyžspolu bojujídvě vojenské jednotky, nevyhraje ta, u které dostane každýjednotlivec nejvyššístrategické vzdě lá ní, ale ta, která má nejlepšívedenía souč asně to nejdisciplinovaně jší, nejslepě ji poslušné a nejlépe vydrilované mužstvo. To je zá sadnípohled na vě c, který musíme př i zkoumá ni možnosti, jak promě nit svě tovýná zor ve skutek, mít neustá le př ed oč ima. Pokud chceme př ivést svě toná zor k vítě zstvíjeho promě nou na bojové hnuti, tak musílogicky brá t
program tohoto hnutíohledy na lidskýpotenciá l, který má k dispozici. Tak jako musíbýt vů dč íideje a koneč né cíle nezvratitelné, stejně geniá lně a psychologicky sprá vný musíbýt program na získá vá nínových č lenů orientová n na duši tě ch, bez jejichžpomoci by i ta nejkrá sně jšíidea zů stala na vě ky pouze ideou. Pokud chce ná rodníidea dojít z nejasného chtě nídneška k jasnému úspě chu, potom musíze svého širokého spektra myšlenek vytá hnout urč itá vů dč íhesla, která jsou svým bsahem a podstatou vhodná k tomu zavá zat si širokou masu lidí, a to takovou, která této ideji zaruč ísvě toná zorový boj. A tou je ně mecké dě lnictvo. Proto byl program tohoto nového hnutíshrnut pouze do pě tadvaceti hesel. Jsou urč ená př edevším k tomu, dá t bě žnému obč anovi hrubou př edstavu o cíech tohoto hnuti. A jsou do jisté míry politickým vyzná ním víry, které jednak pro hnutí získá vá dalšía na druhé straně je vhodné k tomu, takto získané spojit a stmelit společ ně uzná vaným zá vazkem. Př itom ná s nesmínikdy opustit ná sledujícíná hled: Protože je tento takzvaný program hnutíve svých koneč ných cílech bezpodmíneč ně sprá vný, ale musel vzít př i svém formulová níohled na psychologické momenty, mů že se č asem objevit př esvě dč eni, že lze urč itá hesla jinak formulovat. Každý takovýpokus by se vě tšinou neblaze projevil. To, co má být neotř esitelně pevné, by se vystavilo diskusi, která by nic lepšího nepř inesla a vedla pouze k nekoneč ným debatá m a zmatků m. V takovémto př ípadě je vždy tř eba zvá žit, co je lepší: nová , šťastně jší formulace, která vyvolá rozepř e uvnitřhnutí, nebo momentá lně ne nejlepšíforma, která ovšem v sobě př edstavuje uzavř ený, neotř esitelný, vnitř ně zcela jednotný organismus. Každá zkouška uká že, že je tř eba preferovat druhou možnost. Neboť př i změ ná ch se vždy jedná o vně jšíformulace a proto se také korektury budou vždy jevit jako možné nebo žá doucí. V posledku však existuje vzhledem k povrchnosti lidívelké nebezpeč í, že v této č istě vně jšíformulaci programu budou spatř ovat podstatnýúkol hnutí. Tím však ustupuje vů le a síla k zá pasu za ideu do pozadía aktivita, ježse má nasmě rovat navenek, se bude rozptylovat ve vnitř ních programových bojích. V př ípadě celkově skuteč ně sprá vného uč eníje méně škodlivé ponechat takové zně ní, ježby dokonce neodpovídalo zcela skuteč nosti, nežprostř ednictvím jeho vylepšová nívystavit dosavadnípevnou zá sadu hnutívšeobecné diskusi s jejími negativními ná sledky. Nemožné je to př edevším tak dlouho, dokud hnutíještě zá pasío své vítě zství. Neboťjak by bylo možné naplnit lidi slepou vírou ve sprá vnost ně jakého uč ení, kdyžjsou o ně m rozsévá ny pochybnosti a nejistota neustá lými změ nami na jeho vně jšífasá dě ? Podstatné nelze nikdy hledat ve vně jšípodobě , nýbržvždy jen ve vnitř ním smyslu. A tento je nemě nný; v jeho zá jmu si lze v posledku jenom př á t, aby hnutí bylo vzdá leno všem tř íštícím a nejistotu produkujícím postupů m a uchovalo si sílu nutnou ke svému prosazení. Také zde se lze pouč it od katolické církve, i kdyžsystém jejího uč eníse v mnoha bodech - a č á steč ně zcela zbyteč ně - dostá vá do kolize s vě dou a výzkumem, neníochotno obě tovat ani jedinou slabiku ze svých zá sad. Toto uč ení velmi sprá vně rozpoznalo, že jeho odolnost nespoč ívá ve vě tšíč i menší př izpů sobivosti k vě deckým výsledků m, které jsou ve skuteč nosti vždy rozkolísané,
nýbržv silném setrvá vá nína jednou stanovených dogmatech, ježcelku propů jč ují charakter víry. Lze prorokovat, že prá vě tou mě rou, jakou se jevy mě ní, zů stane samo toto uč enípevným bodem a získá tím více ná sledovníků . Kdo si skuteč ně a vá žně př eje vítě zstvíná rodního svě tového ná zoru, ten musí nejen poznat, že k vybojová nítakového úspě chu je za prvé vhodné pouze bojeschopné hnutí, že za druhé takové hnutísamo bude odolné pouze za př edpokladu neotř esitelné jistoty a pevnosti svého programu. Nesmídopustit ústupky duchu doby v programových formulacích, nýbržmusíjednou nalezenou vhodnou formu zachovat pokud možno navždy, každopá dně však aždo svého vítě zství. Př edtím by každý pokus o spory ohledně úč elnosti toho č i onoho programového bodu roztř íštil semknutost a bojeschopnost hnutítou mě rou, jakou se jeho př íznivci na takové vnitř nídiskusi podílejí. Tím neníř eč eno, že dnes realizované "vylepšeni" nebude jižzítra podrobeno kritické revizi, aby se pozítř ínašla opě t ně jaká lepšíná hrada. Kdo zde jednou odstranízá vory, dá vá volný prů chod tomu, č ehožzač á tek zná , př ič emžkonec se ztrá cív bezbř ehosti. Tento dů ležitýpoznatek je tř eba v mladém ná cioná lně socialistickém hnutí ná ležitě zhodnotit. Ná cioná lně Socialistická Ně mecká Strana Pracujících dostala svým programem dvaceti pě ti tezízá klad, který musízů stat neotř esitelný. Ú kol dnešních a př íštích č lenů našeho hnutínesmíspoč ívat v kritickém př epracová vá ni tě chto vů dč ích tezí, nýbržv jejich dů sledném dodržová ni. Neboťpotom by mohla př íštígenerace stejným prá vem plýtvat svými silami pro takovou č istě formá lní prá ci v rá mci strany, namísto toho, aby př ivá dě la hnutínové př íznivce a tím i nové síly. Pro velký poč et př íznivců bude podstata našeho hnutíspoč ívat méně v písmenech našich vů dč ích tezínežve smyslu, jenžjsme jim schopni př edklá dat. Tě mto poznatků m vdě č ímladé hnutíza své jméno, podle nich byl pozdě ji vypracová n jeho program a v nich je nadá le zdů vodně no jeho šíř ení. Aby se dopomohlo ná rodním ideá m k vítě zství, musela být založena masová strana, která nesestá vá pouze z intelektuá lních vů dců , nýbrži z manuá lně pracujících! Bez této úderné organizace by byl dnes, stejné jako v minulosti i v budoucnosti odsouzen k nezdaru každý pokus o uskuteč ně níná rodních myšlenek. Tím však má hnutínejen prá vo, nýbrži povinnost cítit se jako př edníbojovník za tyto ideje a jejich reprezentant. Č ím více jsou zá kladnímyšlenky nacioná lně socialistického hnutílidové, tím více jsou tyto lidové myšlenky nacioná lně socialistické. Má -li nacioná lísocialismus zvítě zit, musíse bezpodmíneč ně s tímto konstatová ním identifikovat. Také on nemá pouze prá vo, nýbrži povinnost co nejostř eji zdů razňovat onu skuteč nost, že každý pokus zastupovat ná rodníideje mimo rá mec Nacioná lně Socialistické Ně mecké Strany Pracujících znamená obvykle podvod. Pokud ně kdo dnes našemu hnutívyč ítá , že dě lá jakoby mě lo "patent na ná rodní ideu", musíse mu dostat pouze jediné odpově di: Nejenom patent, nýbržje př ímo zrozeno pro jejípraktiková ní. Neboťto, co pod tímto pojmem dosud existovalo, nebylo vhodné k tomu, aby ovlivňovalo byťi nepatrně osud našeho ná roda, Neboť všem tě mto idejím chybě la jasná a jednotná informace. Jednalo se vě tšinou pouze o jednotlivé poznatky bez souvislosti, ježsi nezř ídka protiř eč ily, v žá dném př ipadě však nemě ly vnitř nívzá jemné vazby. A dokonce i kdyby tyto vazby existovaly,
nedostač ovaly by ve své slabosti k tomu, aby na nich bylo možné postavit a vybudovat hnutí. To doká zalo pouze nacioná lně socialistické hnutí. Jestliže si dnes všechny možné spolky, skupiny a skupinky, a chcete-li i "velké strany" ná rokujípro sebe slovo "ná rodní", je to pauze dů sledek pů sobení nacioná lně socialistického hnutí. Bez jeho prá ce by všechny tyto organizace nikdy nenapadlo slovo "ná rodní" vů bec vyslovit, nic by si pod tímto slovem nedoká zaly př edstavit a zejména by se jejich vů dč íhlavy nedostaly do žá dného vztahu k tomuto pojmu. Teprve prá ce NSDAP dala tomuto pojmu obsahově zá važný význam, kterýnyníberou do úst nejrů zně jšílidé, př edevším svou vlastníúspě šnou propagač níč innostíuká zala sílu ná rodnímyšlenky a doká zala, že jižjejívlastni touha po vítě zstvínutíty ostatníalespoňv tvrzeních chtít ně co podobného. Stejně tak, jako stavě ly dosud všechno do služeb svých př ízemních volebních spekulací, je pro tyto strany pojem ná rodnípouze vně jším a prá zdným heslem, jimž se pokoušejívyrovnat u svých vlastních č lenů př itažlivou sílu nacioná lně socialistického hnutí. Neboťjedině starost o jejich vlastníexistenci, jakoži strach př ed rozmachem našeho hnutí, neseného svě tovým ná zorem, jehožuniverzá lní význam tušístejně , jako si uvě domujívlastnínebezpeč nou výluč nost, jim vklá dá do úst slova, která př ed osmi lety neznaly, př ed sedmi lety se jim vysmívaly, př ed šesti lety označ ovaly za nesmysl, př ed pě ti lety proti nim bojovaly, př ed č tyř mi lety nená vidě ly, př ed tř emi lety proná sledovaly, aby je koneč ně př ed dvě ma lety sami anektovali a společ ně se svým ostatním jazykovým vybavením používaly jako bojovýpokř ik. A dokonce dnes je tř eba neustá le poukazovat na to, že tě mto straná m schá zíjakékoliv poně tío tom, co ně meckýná rod bolí. Ná zorným dů kazem toho je povrchnost, s nížsi berou slovo "ná rodní" do huby. Neméně nebezpeč níjsou př itom všichni ti, co se povalujíjako zdá nliví ná rodovci, kujífantastické plá ny, které se obvykle nezaklá dajína nič em jiném než na fixníideji, ježmů že být sama o sobě sprá vná , avšak je ve své izolaci pro vytvoř eníjednotného bojového společ enstvíbezvýznamná a v žá dném př ípadě není vhodná k tomu takové společ enstvívytvoř it. Tito lidé, kteř íč á steč ně na zá kladě vlastního př emýšlenía č á steč ně na zá kladě č etby dá vajídohromady ně jaký program, jsou č asto nebezpeč ně jší, nežotevř enínepř á telé ná rodníduše. V lepším př ípadě jsou to neplodníteoretici, obvykle však katastrofá lnítlachalové, kteř í nezř ídka vě ř ítomu, že vlnícím se plnovousem a pragermá nským pózová ním zamaskujíduševnía myšlenkovou prá zdnotu svého koná nía poč íná ní. V protikladu ke všem tě mto neschopným pokusů m je naopak dobré vyvolat si v pamě ti dobu, kdy mladé nacioná lně socialistické hnutízahá jilo svů j boj.
6. kapitola BOJ V PRVNÍCH DOBÁCH - VÝ ZNAM PROSLOVU
Prvnívelké shromá ždě nídne 24. února 1920 ve slavnostním sá le Dvorního pivovaru v ná s ještě nedozně lo a jižjsme zač ínali s př ípravou dalšího. Zatímco dosud platilo, že v takovém mě stě jako je Mnichov je na pová ženou poř á dat i jen malá shromá ždě níkaždý mě síc nebo i každých č trná ct dní, mě lo se naše masové shromá ždě níkonat jednou za osm dní, tedy prakticky týdně . Nemusím zastírat, že ná s tenkrá t trá pila starost, zda ně kdo př ijde a zda ná s budou poslouchat. I když jsem jižtenkrá t byl neotř esitelně př esvě dč en o tom, že pokud užlidé př ijdou, tak zů stanou a budou projevu naslouchat. V této době mě l mnichovskýsá l v "Hofbrauhausu" pro ná s nacioná lnísocialisty témě řposvá tný význam. Každý týden jedno shromá ždě ní, témě řvždy ve stejném sá le. Sá l byl pokaždé více naplně n a lidé ná m zbožně naslouchali! Započ ali jsme s diskusío "vině na vá lce", o cožse lidé tenkrá t zajímali, a pokrač ovali obsahem mírových smluv. Mluvili jsme o všem, co mě lo z agitač ního hlediska nebo ideového hlediska smysl. Obzvlá ště velkou pozornost jsme vě novali mírovým smlouvá m. Všechno to, co mladé hnutítenkrá t masá m prorokovalo, témě řvšechno se dosud splnilo. Dnes je možné o tě chto vě cech mluvit č i psá t. Tehdy však znamenalo veř ejné masové shromá ždě nína téma "mírová smlouva z Versailles, na kterém byli nikoliv šosá ci, nýbržpopuzenýproletariá t, útok proti republice a cejch reakcioná ř ského č i monarchistického postoje. Jižpo prvních ná znacích kritiky Versailles mohl č lově k slyšet stá lé stereotypnívolá ní: "a Brestlitevsko?" "Brestlitevsko"! Tak huč ela masa neustá le, ažto bylo nesnesitelné nebo dokud př edná šejícísvů j pokus př esvě dč it je nevzdal. Č lově k mohl jít hlavou proti masá m se zoufalstvím nad takovým lidem! Nikdo nechtě l slyšet ani rozumě t tomu, že Versailles je trapnou ostudou a že tento diktá t znamená neslýchané vykoř isťová ní našeho lidu. Znič ujícíč innost marxistů a nepř á telská propaganda zbavovaly lidi rozumu. A tenkrá t si č lově k nemohl ani stě žovat, Neboťvina na našístraně prý byla nezmě rná ! A co udě lali naši mě šťá ci, aby tento strašný rozkladnýproces zastavili, aby na rozdíl od tohoto svým jasným a od zá kladu poč ínajícím vysvě tlová ním př ivedli masy k pravdě ? Nic, vů bec nic! Nevidě l jsem je tenkrá t nikde, tyto dnešnívelké ná rodníapoštoly. Možná mluvili sami mezi sebou, na č ajových dýchá ncích stejně smýšlejících, ale tam, kde mě li být, mezi lidem, tam si netroufli, pokud se nenašla př íležitost výt s nimi. Mně samotnému bylo užtehdy jasné, že tento malý zá klad, kterýhnutí vytvoř ilo, otá zka viny na vá lce, musíbýt vysvě tlena a to ve smyslu historické pravdy. To, že naše hnutízprostř edkovalo širokým masá m znalost mírové smlouvy, bylo př edpokladem našeho budoucího úspě chu. Tenkrá t, kdyžvšichni vidě li v souč asném míru úspě ch demokracie, bylo tř eba zapsat se navždy do mysli lidíjako nepř ítel této smlouvy, a to pro budoucnost, kdy se tvrdá realita této nestydatě podvodné dohody odhalíbez př íkras v celé své nahé nená visti, pak ná m př inesou vzpomínky na ná š tehdejšípostoj dů vě ru.
Jižtehdy jsem se zasazoval o to, aby v principiá lních otá zká ch, ve kterých má veškeré veř ejné míně níchybnýná zor, je tř eba proti tomu vystoupit bez ohledu na popularitu, nená vist nebo boj. NSDAP neníhlá snou troubou veř ejného míně ní, musího ovlá dnout. Nesmíbýt služkou mas, ale jejich pá nem! Pro mladé a ještě slabé hnutíexistuje př irozeně velké pokušení, zejména v okamžicích, kdy se daleko silně jšímu protivníkovi podař ilo nahnat lid svým svá dě ním k nesmyslnému rozhodnutínebo k nesprá vnému postoji, kř ič et s nimi, zejména tehdy, kdy existuje ně kolik dů vodů - i kdyby to byly dů vody zdá nlivé - z pohledu mladého hnutí, ježby mohly pro to mluvit. Lidská zbabě lost bude př itom cílevě domě tak dlouho hledat takové dů vody, ažje témě řvždy najde, dů vody, které poskytnou zdá níoprá vně nosti, spolupodílet se "z vlastního pohledu" na takovémto zloč inu. Ně kolikrá t jsem takové př ípady zažil, kdy bylo nutné vynaložit nejvyššíenergii k tomu, aby smě r pohybu našílodi nenamíř il do umě le rozbouř eného všeobecného proudu, č i nechal se jím nést. Naposledy, kdyžse našemu méně cennému tisku, jemužje existence ně meckého ná roda Hekubou, podař ilo dá t význam jihotyrolské otá zce, která bude pro ně meckýná rod osudová . Bez př emýšlení, komu to slouží, se tzv. "ná rodní" muži, strany a spolky ve své zbabě losti př ed Židy vyprovokovaným veř ejným míně ním př ipojili ke všeobecném povyku a nesmyslně pomohli podpoř it boj proti systému, který prá vě my Ně mci musíme v této dnešnísituaci pociťovat jako jediný zá blesk svě tla na tomto zbídač elém svě tě . Zatímco ná m Svě tový Žid pomalu, ale jistě svírá hrdlo, naši takzvanípatrioti jen kř ič íproti lidem a systému, kteř íse opová žili, alespoňna jediném místě na zemi vymanit se z židovskozedná ř ského obklíč enía proti internacioná lníotravě postavili nacionalistický odpor. Bylo pro slabé charaktery př íliš lá kavé nastavit plachtu po vě tru a kapitulovat př ed povykem veř ejného míně ní. Jednalo se o kapitulaci! I kdyžse k tomu lidé ve své prolhanosti a špatnosti nechtě jípř iznat, a to snad ani sami sobě , zů stá vá pravdou, že jen zbabě lost a strach př ed Židy zneklidně ným veř ejným míně ním bylo to, co je př imě lo spolupracovat. Všechna ostatnízdů vodně níjsou jen ubohé výmluvy hř íšníka, který si je vě dom své viny. Bylo nutné strhnout hnutíželeznou pě stía zachrá nit je př ed zká zou v tomto špatnému smě ru. Pokusit se o takovou změ nu v okamžiku, kdyžje veř ejné míně ní všemi vedoucími silami orientová no jedním smě rem a plameny hoř í, nenív tento moment př íliš populá rní, pro odvá žného je to ně kdy dokonce i smrtelně nebezpeč né. V historii se však našlo nemá lo mužů , kteř ív tě chto okamžicích jednali pevně , za cožjim svě t pozdě ji dě koval na kolenou. S Tím ale musíhnutípoč ítat, a nikoliv jen s okamžitým potleskem souč asnosti. Mů že se stá t, že se v takovýchto okamžicích dostane č lově k strach, nesmívšak zapomenout na to, že po každé takové hodině se dostavívykoupenía že hnutí, které chce obnovit svě t, nesloužíokamžiku, nýbržbudoucnosti. Lze př itom konstatovat, že ty nejvě tšía trvalé úspě chy v dě jiná ch byly ve své vě tšině takové, které se ve svých poč á tcích jen má lokdy setkaly s porozumě ním, protože byly v př íkrém rozporu s veř ejným míně ním. To jsme poznali jižpř i našem prvním veř ejném vystoupení. Po pravdě ř eč eno, nikdy jsme se "neprosili o př ízeň mas", ale vystoupili jsme proti hlouposti lidu. V
oně ch letech to bylo témě řvždy tak, že jsem vystupoval př ed shromá ždě ním lidí, kteř ívě ř ili opaku toho, co jsem chtě l ř íci a chtě li opak toho, č emu jsem vě ř il já . Bylo úkolem dvou hodin změ nit dosavadnípř esvě dč enídvou ažtř ítisíc lidí. Rá nu za ranou rozbít zá klad jejich dosavadního ná zoru a ná sledně je vést smě rem našeho př esvě dč enía našeho svě tového ná zoru. Tehdy jsem se rychle nauč il dů ležitou vě c a to, nepř á telů m ihned vzít zbraně jejich ná mitek. Brzy bylo patrné, že naši protivnici, zejména jejich ř eč níci, vystupujíse zcela urč itým "repertoá rem", v ně mžbyly neustá le př edná šeny tytéž výhrady proti našim tvrzením, ažstejnorodost tohoto postupu vzbuzovala dojem cílevě domého a jednotného školení. A tak to také bylo. Zde jsme mohli poznat neuvě ř itelně disciplinovanou propagandu našich nepř á tel, a ještě dnes jsem hrdý na to, že jsem nalezl prostř edek udě lat tuto propagandu nejen neúč innou, ale porazit ji jejívlastnízbraní. Po dvou letech jsem v tom byl mistrem. Bylo dů ležité si již př edem každé ř eč i uvě domit formu a jejíobsah. Př ipravit se na oč eká vané ná mitky v diskusi, a ty užve vlastníř eč i beze zbytku vyvrá tit. Bylo úč elné uvést sá m všemožné ná mitky a doká zat jejich neudržitelnost. Posluchač e jsme pak snadno získali, ač koliv mě l již nauč ené výhrady, ale byl-li č istého srdce, snadno zapomně l nauč ené myšlenky. Jiždř íve nauč ené vě ci sá m odložil a jeho pozornost se zamě ř ovala stá le více na naši př edná šku. To bylo př íč inou toho, proč jsem užpo své prvnípř edná šce o "mírové smlouvě z Versailles", který jsem proslovil jako tzv. "vzdě lavatel" př ed naším oddílem, tuto pozmě nil tak, že jsem hovoř il o "mírových smlouvá ch z Brestu Litevského a Versailles". Jižpo velmi krá tké době , ano jižv prů bě hu diskuse o mé první př edná šce jsem zjistil, že lidé nevě díve skuteč nosti vů bec nic o mírové smlouvě z Brestu Litevska, ale že se šikovné stranické propagandě podař ilo př edstavit prá vě tuto smlouvu jako akt ostudného zná silně nísvě ta. Vytrvalosti, s jakou byla tato lež stá le a stá le př edklá dá na masá m je možno př ipsat, že milióny Ně mců vidě li v mírové smlouvě z Versailles spravedlivou odplatu za ná š Brestlitevský zloč in. Tím byl každýskuteč nýboj proti Versailles považová n za neoprá vně ný. Bylo to také př íč inou toho, proč se v Ně mecku rozšíř ilo a zevšeobecně lo nestydaté a př íšerné slovo "odškodně ní". Toto prolhané pokrytectvíse jevilo miliónů m našich zpracovaných soukmenovců skuteč ně jako projev vyššíspravedlnosti. Strašné, ale bylo to tak. Nejlepším dů kazem tohoto byl úspě ch mnou vedené propagandy proti mírové smlouvě z Versailles, Neboťjsem jižpř edem vysvě tlil mírovou smlouvu z Brestu Litevska. Porovnal jsem tyto dvě mírové smlouvy bod po bodu a uká zala se skuteč ná humanita témě řbez hranic jedné smlouvy a nelidská ukrutnost smlouvy druhé. Výsledek byl zcela jasný. Tenkrá t jsem na toto téma mluvil př ed shromá ždě ním dvou tisíc lidí, z nichžse na mě zpoč á tku dívalo šestná ct set nepř á telských oč í. O tř i hodiny pozdě ji jsem mě l př ed sebou nadšenou masu plnou svatého rozhoř č enía bezmezného hně vu. Vykoř enil jsem opě t ze srdcía mozků tisíců lidíobrovskou leža nahradil ji pravdou. Obě př edná šky, "Pravé př íč iny svě tové vá lky" a "Mírové smlouvy z Brestu Litevska a Versailles" jsem tenkrá t považoval za nejdů ležitě jší, takže jsem je v nových verzích opakoval a to tak dlouho, ažjsem alespoň v tomto bodě lidem zprostř edkoval jasné a jednotné stanovisko. Z tě chto lidíč erpalo hnutísvé první
č leny. Tato shromá ždě nípř inesla i pro mě ně co dobrého: stal jsem se ř eč níkem masových shromá ždě ni, vzrušený způ sob vyjadř ová níse mi stal bě žným stejně jako gesta, nutná do místnostís tisíci lidmi. Nikde jsem do té doby neslyšel, mimo malých skupin, žá dné vysvě tlová ní tě chto otá zek politickými stranami. Dnes majíplnou pusu toho, že to byly prá vě ony, kdo zapř íč inil změ nu veř ejného míně ní. Kdyžně který takzvaný nacioná lní politik př edná šel na toto téma, tak jen mezi jižpř esvě dč enými lidmi, kteř íto brali př inejlepším jen jako posílenísvého př esvě dč ení. Ale o to ná m tenkrá t nešlo. Šlo o to, získat př esvě dč ová ním a propagandou ty lidi, kteř ísvou výchovou a př esvě dč ením stá li na opač ném bř ehu. Abychom podpoř ili naši osvě tu, vydali jsme i letá k. Jižv armá dě jsem sepsal letá k, srovná vajícímírové smlouvy z Brestu Litevského a z Versailles, který byl rozšíř en v pomě rně velkém ná kladu. Pozdě ji jsem pro stranu vypracoval jeho novou verzi a také zde bylo jeho pů sobenídocela pozitivní. Prvníshromá ždě níse vyznač ovala tím, že stoly byly pokryty nejrů zně jšími tiskovinami. Ale hlavnídů raz byl kladen na mluvené slovo. Skuteč ně jen to je s to př ivodit skuteč ně velké změ ny a to z obecných psychologických dů vodů . Jižv prvním svazku jsem uvedl, že všechny velké, ná silné a svě toborné udá losti nepř ivodily písemnosti, nýbržmluvené slovo. V č á sti tisku se poté na toto téma rozpoutala delšídiskuse, ve které zejména naše vychytralé mě šťanské hlavy samozř ejmě zaujaly př esně opač né stanovisko. Jižsá m dů vod, proč se tak stalo, rozptyluje veškeré pochybnosti. Neboťobč anská inteligence protestovala proti tomuto stanovisku jen proto, že jísamotné chybísíla a schopnosti pro ovlivňová ní mas mluveným slovem. Stá le více kladou dů raz na psané slovo a nikoliv na př esvě dč ovacíschopnost ř eč i. Taková praxe vede v prů bě hu č asu nutně k tomu, co naši buržoazii dnes charakterizuje, totižke ztrá tě psychologického instinktu pro pů sobenína masy a jejich ovlivňová ní. Ř eč níkovi mluvícímu př ed shromá ždě ním se dostá vá neustá le korektur jeho projevu tím, že mů že vyč íst z tvá ř ísvých posluchač ů , do jaké míry sledujíjeho výklad s porozumě ním a jestli dojem a pů sobeníjeho slov vedou k žá doucímu cíli. Naproti tomu pisatel nezná vů bec své č tená ř e. Proto neníjižod zač á tku zamě ř en na konkrétní, př ed nim se nachá zejícískupinu, ale je ve svém vyjadř ová nívelmi obecný. Tím ztrá cíurč itý stupeňpsychologické jemnosti a př izpů sobivosti. Obecně vzato mů že vynikajícíř eč ník psá t mnohem lépe, nežvynikajícíspisovatel mluvit, pakliže se ten druhýv tomto umě nínecvič il. K tomu je nutno př ipoč ítat, že vě tšina lidíje od př írody líná , držíse starých ná vyků a sama od sebe jen velmi nerada ně co č te, kdyžto neodpovídá jejich osobnímu př esvě dč enía nenaplňuje to jejich oč eká vá ní. Proto je písemnost urč itého smě ru vě tšinou č tena lidmi stejného ná hledu. Nanejvýše letá č ek nebo plaká t mů že svou krá tkostízaujmout i lidi jinak smýšlejícía vzbudit nakrá tko jejich pozornost. Obraz má vě tšípř edpoklady, a to ve všech svých formá ch vč etně filmu. Zde se samozř ejmě č lově k nemusítak namá hat, stač íse jen dívat a č íst nanejvýše krá tká slova. Proto jsou mnozípř ístupně jší obrazovým sdě lením nežč tenítextu. Obraz př iná šílidem obsah v mnohem kratším č ase. Z psaného textu je možno pochopit obsah obvykle teprve po delším č tení.
Podstatné však je, že v př ípadě písemnosti se nikdy neví, komu př ijde do rukou, a proto musízachovat urč itou rovnová hu. Ú č inek je všeobecně o to vě tší, č ím více odpovídá styl úrovni cílové skupiny č tená ř ů . Kniha urč ená širokým masá m se musí od poč á tku pokusit př iblížit svou úrovníč tená ř ů m a má jinou úroveň nežkniha uč ená vyšším intelektuá lním vrstvá m. Jen takto př izpů sobený psaný text se blížímluvenému slovu. Ř eč ník mů že hovoř it, promlouvá -li na stejné téma, o kterém pojedná vá kniha, a má -li k tomu nadá ní, nepojedná na rozdíl od knihy nikdy o stejném obsahu stejnými slovy. Bude udržovat s posluchač i neustá lýkontakt, tak, že ho plynně napadajítaková slova, která potř ebuje, aby svým posluchač ů m mluvil ze srdce. Kdyby se mýlil, má živoucíkorekturu př ed sebou. Jak bylo jižvýše ř eč eno, zá ležína jeho zkušenostech, zda vyč te na posluchač ích, zda rozumě jítomu, co ř íká , jestli jdou do hloubky a kam až, a jestli je mů že př esvě dč it o sprá vnosti svých tezí. Vidí-li, - za prvé - že mu nerozumí, bude jim to vyklá dat tak jednoduše a jasně , aži ten posledníporozumí. Cítí-li, - za druhé -, že ho nejsou schopni ná sledovat, bude pozorně a pomalu rozvíjet své myšlenky, ažto pochopíi duševně nejslabšíz nich. A za tř etí- jakmile pozná , že se nezdajíbýt př esvě dč eni o sprá vnosti př edná šeného, tak musíneustá le a č asto opakovat nové př íklady, sá m př iná šet jejich nevyslovené ná mitky, a tak dlouho jim oponovat a rozbíjet je, dokud i ta poslednínesouhlasná skupina př ed jeho př esvě dč ivostínekapituluje. Př itom se nezř ídka jedná o př ekoná nípř edpojatostí, které nejsou rozumově zdů vodně né, ale vě tšinou nevě domé a zaklá dajícíse jen na pocitech. Př ekonat tyto zá vory instinktivního odmítá ní, citové nená visti a př edpojatosti je tisíckrá t tě žší, nežkorektura chybného nebo popleteného vě deckého ná zoru. Mylné pojmy a špatné znalosti je možno odstranit pouč ením, citový odpor nikoliv. Na tyto tajuplné síly pů sobíjen apel, ovlivnit je mů že jen ř eč ník a nikoli spisovatel. Př esvě dč ujícím dů kazem je skuteč nost, že obč as velice dobř e udě lanýobč anský tisk, kterým je zaplavová n ná š ná rod v neslýchaných miliónových ná kladech, nemohl zabrá nit širokým masá m, aby se nestaly zdatným nepř ítelem obč anského svě ta. Tato hora č asopisů a knih, které produkujíintelektuá lové každý rok, pronikajímezi milióny spodních tř íd stejně tak má lo, jako voda do mastné ků že. To mů že znamenat pouze dvojí: buďto nesprá vnýobsah tohoto psanínašeho obč anského svě ta, anebo to, že pouhým psaním nenímožno se dostat k srdci širokých mas. Obzvlá ště pak, kdyžcelé toto psaníje tak má lo psychologicky propracová no, jako v př ípadě obč anské sféry. Nenípravdou, (jak se o to velké ně mecké noviny v Berlíně pokoušejí), že marxismus prá vě svým písemnictvím, obzvlá ště pak vlivem zá kladního díla Karla Marxe, dokazuje opač nýná zor. Má lokdy byl uč ině n pokus povrchně ji podpoř it ně jakou mylnou tezi. Co dalo marxismu tak př ekvapivou moc nad širokými masami, nenív žá dném př ípadě formá lnízá kladnípísemné dílo židovského myšlení, ale spíše ohromná ř eč nická propagandistická vlna, která si v prů bě hu č asu podmanila široké masy. Ze mnoha statisíců ně meckých dě lníků nezná toto dílo ani stovka. Byl tisíckrá t více studová n intelektuá ly a zvlá ště Židy, nežskuteč nými př ívrženci tohoto hnutíz velkých spodních tř íd. Toto dílo také nebylo vů bec psá no pro široké masy, nýbržvýhradně pro intelektuá lnívedenížidovské mašinérie
dobývajícísvě t. Prosazeno bylo tiskem. To je prá vě to, co marxistický tisk od tisku obč anského odlišuje. Marxistický tisk je psá n agitá tory, obč anský tisk by psaním rá d agitoval. Sociá lně -demokratickýobskurníredaktor, který témě řstá le pendluje mezi schů zovním loká lem a redakcí, zná své Pappenheimské jako nikdo jiný. Oproti tomu obč anskýpisá lek, který př edstoupíze své pracovny př ed široké masy, je nemocný jižz jejich výparů a je vů č i nim se svým psaným slovem bezmocný. Co získalo pro marxismus milióny dě lníků , neníani tak způ sob psaní marxistických církevních otců , ale neúnavná , skuteč ně ná silná propagandistická prá ce desetitisíců neúnavných agitá torů , poč ínaje velkým apoštolem štvaníaždolů k malým odborá ř ským úř edníků m, dů vě rníků m a diskutérů m; jsou to statisíce schů zí, př i nichž, v zakouř ených hospodá ch, bušítito lidovíř eč níci do mas a získá vajítím výborné pozná nítohoto lidského materiá lu, cožjim umožňuje zvolit tu sprá vnou zbraňk útoku na tvrze veř ejného míně ní. A dá le to byly gigantické masové demonstrace, ony statisícové prů vody, které malým ubožá ků m zprostř edkovaly hrdé př esvě dč eni, že jako malý č erv je př ece jenom č lá nkem velikého draka, pod jehožžhnoucím dechem shoř ínená vidě ný mě šťá cky svě t a diktatura proletariá tu bude slavit koneč né vítě zství. Touto propagandou byli lidé př ipravová ni ke č tenísociá lně -demokratického tisku, tj. takového tisku, kterýnenípsá n, ale př edná šen. Zatímco se v mě šťanském tá boř e profesoř i, spisovatelé, teoretici a pisá lci všech smě rů pokoušeli obč as mluvit, zkoušeli marxistič tíř eč níci obč as i psá t. A prá vě Žid, kterýzde zejména př ipadá v úvahu, je obecně v dů sledku své ztracené dialektické zbě hlosti a schopnosti i jako spisovatel víc agitujícím ř eč níkem nežpíšícím tvů rcem. To je př íč inou toho, že obč anský tisk (nehledě k tomu, že sá m je z vě tšíč á sti zaplaven Židy a nemá tudížzá jem na skuteč ném pouč eníširokých mas) nemá sebemenšívliv na tvorbu lidového ná zoru. Jak je obtížné odvrá tit citové př edsudky, ná lady, dojmy apod. a nahradit je jinými, na kolika sotva změ ř itelných vlivech a podmínká ch zá visíúspě ch, to mů že citlivý ř eč ník zjistit i na tom, že dokonce dennídoba, kdy se př edná ška koná , mů že mít rozhodujícívliv na jejíúč inek. Stejná př edná ška, stejný ř eč ník, stejné téma pů sobízcela jinak v deset hodin dopoledne, ve tř i hodiny odpoledne nebo ně kdy naveč er. Já sá m jsem ještě jako zač á teč ník stanovil zač á tek svých vystoupenína dopoledne a vzpomíná m si zejména na jedno shromá ždě ní, ježjsme uspoř á dali na protest proti "útlaku ně meckých území" v mnichovské restauraci Kindel-Keller. Byl to tehdy nejvě tšísá l v Mnichově a riziko tohoto poč inu bylo velké. Abych př íznivců m našeho hnutía všem ostatním zá jemců m ná vště vu ná ležitě ulehč il, stanovil jsem zač á tek shromá ždě nína deset hodin v nedě li dopoledne. Výsledek byl sklič ující, avšak souč asně mimoř á dně pouč ný: sá l byl plný, dojem velkolepý, ale ná lada ledová , nikdo neokř á l a já jako ř eč ník jsem cítil hluboké zklamá ní, žá dná jiskra, nebyl jsem schopen navá zat sebemenšíkontakt se svými posluchač i. Nedomnívá m se, že jsem mluvil hů řnežjindy; ale úč inek se zdá l být nulový. Velmi nespokojen, avšak o zkušenost bohatší, jsem opouště l shromá ždě ní. Pokusy, které jsem ještě pozdě ji v tomto smě ru uč inil, vedly ke stejnému výsledku. Neníse č emu divit. Č lově k jde do divadla a shlédne př edstaveníve tř i odpoledne a totéžve stejném obsazeníveč er v osm hodin a bude žasnout nad
rů znostípů sobenía dojmu. Č lově k s vyvinutým citem a schopnostíobjasnit si sá m rů znost tohoto dojmu, zjistíbez problému, že dojem z odpoledního př edstavení nenítak intenzivníjako př edstaveníveč erního. U divadla snad lze ř íct, že si herec odpoledne nedá vá na svém vystoupenítolik zá ležet jako naveč er. Ale např íklad film je naprosto tentýžodpoledne jako v devě t hodin več er. Č as sá m zde vzbuzuje urč ité pů sobení, stejně jako na mne pů sobísá l. Jsou prostory, které nechá vají č lově ka chladným, z tě žko postihnutelných dů vodů neníjasné, proč vyvolá vajítak intenzivníodpor proti vzniku jakékoliv ná lady. Také tradič nívzpomínky a př edstavy, ježexistujív lidské mysli, mohou rozhodujícím způ sobem podmiňovat dojem. Inscenace Parcifala v Bayreuthu bude pů sobit vždy jinak nežna kterémkoliv jiném místě na svě tě . Tajuplné kouzlo domu na ná vrši starého markrabského mě sta nelze nič ím vně jším nahradit ani se tomu vyrovnat. Ve všech tě chto př ípadech se jedná o omezenísvobody lidské vů le. Nejvíce to platípř irozeně pro schů ze, kam př ijdou lidé opač ného smýšlenía nynímajíbýt získá ni pro nové, jiné ideje. Dopoledne a ještě i př es den se zdá byt síla vů le č lově ka odolná vů č i pokusu vnutit mu jinou vů li a jiný ná zor. Naproti tomu več er podléhajílidé sná ze síle silně jšího úsilí. Neboťkaždé takové shromá ždě ní př edstavuje zá pas dvou protikladných sil. Vynikajícímu ř eč nickému umě nísilné apoštolské povahy se sná ze podař ízískat lidi pro novýná zor, ty lidi, u nichždošlo př irozeným způ sobem k oslabeníjejich síly k odporu, spíše nežty, kteř íjsou př i plné duševnísíle. Stejnému úč elu sloužíumě lé tajuplné př ítmíkatolických kostelů , hoř ícísvíce, kadidlo apod. V tomto zá pase ř eč níka s protivníkem, který má být př esvě dč en, se ř eč ník poznená hlu dopracuje k citlivosti pro psychologické př edpoklady propagandy, jaká pisatelů m témě řzcela chybí. Psané slovo tak sloužíspíše k zachová ní, upevně nía prohloubeníjižosvojeného ná zoru č i smýšlení. Všechny opravdu veliké historické př emě ny nebyly vyvolá ny psaným slovem, byly jím nanejvýš doprová zeny. Nevě ř me tomu, že by se francouzská revoluce uskuteč nila prostř ednictvím filozofických traktá tů , kdyby nenašla armá du srdcí, vedenou demagogy velkého stylu, kteř ívybič ovali vá šně celkově trpícího lidu, ažnakonec došlo k erupci vulká nu, který se stal postrachem celé Evropy. Stejné tak je tomu v př ípadě nejvě tšího revoluč ního př evratu nové doby: bolševická revoluce v Rusku nebyla vyvolá na Leninovým psaním, nýbržnená vistnou ř eč nickou č innostínesč etných malých a velkých apoštolů štvaní. Ná rod analfabetů se nenadchl pro komunistickou revoluci ná sledkem teoretické č etby jakéhosi Karla Marxe, nýbržná sledkem pů sobenítisíců agitá torů ve službě jedné ideje, ježbyla lidu neustá le př edř íká vá na. Tak tomu vždy bylo a tak to také navždy zů stane. Odpovídá to umíně né odtažitosti od svě ta našíně mecké inteligence, která vě ř í tomu, že spisovatel stojívždy duchovně výše nežř eč ník. Tento ná zor je opravdu skvě le doložen kritikou v jižzmíně ných nacioná lních noviná ch v konstatová ní, že lidé jsou č asto zklamá ni, kdyžse projev uzná vaného ř eč níka objevípojednou v tisku. Mně to př ipomíná jinou kritiku, která se mi dostala do rukou za vá lky; vzala si peč livě na mušku projev Lloyda Georgeho, ježbyl tenkrá t ministrem pro výzbroj, a došla k duchaplnému zjiště ní, že se v př ípadě tohoto projevu jedná o
duchovně a vě decky méně cenný a i jinak baná lníprodukt. Dostaly se mi do rukou v malé brožuř e ně které z tě chto projevů a musel jsem se rozesmá t nad tím, jak pro tato psychologicky mistrovská díla duchovního ovlivňová nímasy nemá normá lní ně mecký inkoustový rytířžá dné porozumě ní. Onen č lově k posuzoval tyto projevy výhradně podle dojmu, který zanechaly na jeho blazeovanosti, zatímco velký anglický demagog se koncentroval pouze na to, aby co nejúč inně ji zapů sobil na masu svých posluchač ů a v jistém smyslu na veškeré nižšíanglické vrstvy. Z tohoto pohledu byly projevy tohoto Anglič ana témě řperfektní, jelikožsvě dč ily o úžasné znalosti duše širokých lidových mas. Také jejich úč innost byla vpravdě prů razná . Srovnejme s tím bezmocně koktá nítakového Bethmanna-Hollwega. Zdá nlivě byly tyto projevy samozř ejmé duchaplné, ve skuteč nosti však ukazovaly jenom neschopnost tohoto muže promluvit ke svému ná rodu, kterýneznal. Př esto doká že prů mě rný vrabč ímozek ně mecké písař ské duše, vě decky samozř ejmě vysoce vzdě lané, duchovnost anglického ministra hodnotit podle dojmu, jaký na ně j udě lal projev orientovanýna pů sobenína masy, a tento srovná vat s projevem ně meckého stá tníka, jehožduchaplné žvaně níu ně j samozř ejmě našlo zalíbení. Že Lloyd George, co se geniality týč e, tisíckrá t př edč il Bethmarma-Hollwega, doká zal tím, že ve svých projevech nachá zel takovou formu a výrazy, která mu otvírala srdce jeho ná roda a tento ná rod potom beze zbytku sloužil jeho vů li. Prá vě v primitivnosti jeho projevů , v pů vodnosti výrazových forem a užívá nílehce srozumitelných, jednoduchých př íkladů spoč ívá dů kaz vynikajících politických schopnostítohoto Anglič ana. Neboťprojev stá tní7ca k ná rodu nemě ř íme podle dojmu, jaký zanechal u univerzitního profesora, nýbržpodle jeho pů sobnosti na ná rod. To platítaké jako mě ř ítko pro genialitu ř eč níka. Ú žasnývývoj našeho hnutí, které bylo teprve př ed ně kolika lety založeno z nič eho a dnes je jižtak daleko, že je všemi vnitř ními i vně jšími nepř á teli našeho ná roda nejostř eji proná sledová no, by podmíně n neustá lým používá ním a zohledňová ním shora uvedených poznatků . Aťje literatura tohoto hnutídů ležitá jakkoliv, bude mít v našínyně jšísituaci vě tšívýznam pro jednotnou výchovu vyšších a nižších vedoucích ká drů nežpro získá vá nínepř á telsky smýšlejících mas. Jenom velmi zř ídka se př esvě dč ený sociá lnídemokrat nebo fanatickýkomunista odhodlá k tomu, aby si poř ídil nacioná lně socialistickou brožuru nebo dokonce knihu, aby si ji př eč etl a získal tak př ehled o našem svě tovém ná zoru nebo aby studoval naši kritiku ná zoru jeho. Dokonce i noviny jsou č teny jenom zř ídka, pokud nemajíod poč á tku punc stranického tisku. Ostatně by to bylo má lo platné, neboťcelkovýobraz jednotlivého vydá nínovin je natolik pokř ivený a ve svém pů sobeníroztř íště ný, že od jednoho sezná meníse s tě mito novinami nelze oč eká vat žá dnývliv na č tená ř e. Nelze však a nesmíme nikoho, pro koho jižně kolik feniků hraje roli, nutit k tomu, aby si z touhy po objektivním objasně nívě cípř edplatil ná m nepř á telské noviny. Z deseti tisíců to také sotva kdo udě lá . Teprve kdyžhnutízvítě zí, bude pravidelně č íst stranický orgá n jako prů bě žné zpravodajstvísvého hnutí. Jinak je tomu s jižzmiňovaným letá kem! Ten si vezme leckdo do ruky, zejména dostane-li jej zdarma, a to tím spíše, kdyžjižv nadpisu bude obsaženo a plasticky
zpracová no téma, o ně mžse momentá lně všude hovoř í. Po více méně zevrubném prohlédnutítakového letá ku bude č lově k upozorně n na novýpohled a ná zor na vě c a dokonce i na nové hnutí. Tím však bude i v optimá lním př ípadě dá n pouze malý podně t, nikdy ale dokonaná skuteč nost. Neboťi letá k mů že pouze ně co podnítit nebo na ně co pouká zat, př ič emžúč inek se dostavípouze ve spojenís ná sledným pouč ením č tená ř e. Tímto pouč ením je a vždycky bude pouze masové shromá ždě ní. Masové shromá ždě ni je však dů ležité také proto, že na ně m jednotlivec, který se nejprve jako budoucípř íznivec mladého hnutícítíosamocen a lehce propadá obavá m, že je sá m, dostane poprvé obraz vě tšího společ enství, cožpů sobína vě tšinu lidíjako posila a povzbuzení. Takový č lově k by v rá mci roty nebo praporu, obklopen svými kamará dy, nastupoval s lehč ím srdcem do útoku, nežkdyby byl sá m a odká zá n jenom na sebe. Ve smeč ce se cítívždycky bezpeč ně ji, i kdyby ve skuteč nosti bylo proti tomu tisíc dů vodů . Společ enstvívelkého shromá ždě níneposiluje pouze jednotlivce, ale spojuje a napomá há k vytvá ř eníkolektivního ducha. Č lově k, který je coby prvnínositel nového uč eníve svém podniku nebo v dílně vystaven tě žkému ná tlaku, potř ebuje nutně ono posílení, ježspoč ívá v př esvě dč ení, že je č lá nkem a bojovníkem velkého a rozsá hlého sdružení. Dojem tohoto sdruženípocítíhned poprvé na masovém shromá ždě ní. Kdyžze svého malého pracoviště nebo z velkého provozu, kde se cítí být nepatrným, navštívípoprvé masové shromá ždě nía má kolem sebe tisíce lidí stejného smýšlení, kdyžjako hledajícíje vtažen do mocného pů sobenísugestivního opojenía nadšenítř íažč tyřtisíc jiných lidí, kdyžmu viditelnýúspě ch a souhlas tisíců potvrzujísprá vnost nového uč enía poprvé v ně m vzbudípochybnost o pravdivosti jeho dosavadního př esvě dč ení- potom podlehne kouzelnému vlivu toho, co označ ujeme slovem masová sugesce. Chtě ní, touha, ale i síla tisíců se akumulujív každém jednotlivci. Č lově k, který s pochybnostmi a nerozhodný př išel na takové shromá ždě ní, je opouštívnitř ně upevně n: stal se č lá nkem společ enství. Na toto nesmínacioná lně socialistické hnutínikdy zapomenout a zejména se nesmí nechat nikdy ovlivnit tě mi mě šťá ckými hlupá ky, kteř ívšechno vě dílépe, př esto však prohrá li velký stá t, vč etně své existence a vlá dy své tř ídy. Jsou strašně chytř í, všechno umía všechno ví- jen jedno nepochopili: jak zabrá nit tomu, aby ně mecký ná rod padl do ná ruč e marxismu. V tom žalostně a uboze selhali, takže nyně jší domýšlivost je pouhá ješitnost, jako hrdost vedle hlouposti. Kdyžtito lidé nepř izná vajímluvenému slovu žá dnou hodnotu, č inítak pouze proto, že se díkybohu jižsami př esvě dč ili o neúč innosti svého vlastního planého povídá ní.
7. kapitola ZÁPAS S RUDOU FRONTOU
V letech 1919/20 a také v roce 1921 jsem osobně navštívil takzvaná obč anská shromá ždě ní. Pů sobila na mě stejným dojmem jako povinná lžič ka rybího tuku v dě tství. Č lově k by jej mě l užívat, prý je velmi prospě šný, ale je odporný! Kdyby byl ně meckýná rod svá zá n a ná silím vtažen na takovéto "obč anské manifestace" a do konce každé akce by byly zamč eny dveř e a nikdo nepuště n ven, mohlo by to snad za ně kolik stoletívést k úspě chu. Otevř eně k tomu musím dodat, že by mě poté pravdě podobně život jižnebavil a také užbych radě ji nechtě l být Ně mcem. Protože to, díkybohu, nelze, nemě l by se č lově k divit, že se zdravýa nezkažený lid vyhýbá "obč anským masovým shromá ždě ním" jako č ert svě cené vodě . Poznal jsem je, proroky obč anského svě tového ná zoru a skuteč ně se nedivím, nýbržrozumím, proč nepř iklá dajímluvenému slovu žá dný význam. Tenkrá t jsem navštívil shromá ždě ni Demokratů , Ně meckých nacionalistů , Ně meckých lidovců a také Bavorských lidovců (bavorské Centrum). Č eho si č lově k př itom ihned všiml, byla homogenníjednolitost posluchač ů . Byli to témě řvýluč ně č lenové strany, kteř í se tě chto veř ejných manifestacízúč astnili. To celé, bez jakékoliv discipliny, př ipomínalo spíše nudnýkaretníklub, nežshromá ždě nílidu, který prá vě prodě lá vá svou velkou revoluci. Aby byla udržena tato př á telská atmosféra, č inili se př edná šejícíco mohli. Mluvili, nebo lépe ř eč eno vě tšinou př edč ítali své projevy ve stylu duchaplných novinových č lá nků nebo vě deckých pojedná ní, vynechá vali všechna silná slova a obč as vyř kli ně jaký ten slaboduchýprofesorský žert, př i ně mžse ctihodný př edsednický stů l povinně zasmá l, nikoliv hlasitým a nakažlivým smíchem, ale vznešeně tlumeně a zdrženlivě . A př edevším ten př edsednický stů l! Jedenkrá t jsem se zúč astnil shromá ždě níve Wagnerově sá le v Mnichově . Bylo to shromá ždě níu př íležitosti výroč íBitvy ná rodů u Lipska. Proslov mě l jeden ctě ný starýpan profesor ně jaké univerzity. Na pódiu sedě lo př edstavenstvo. Vlevo jeden s cvikrem, vpravo jeden s cvikrem a uprostř ed jeden bez cvikru. Všichni tř i dů stojní, ažmě l č lově k dojem soudního dvora, který má v úmyslu dá t ně koho popravit, nebo svá teč ního kř tu novorozence, každopá dně ně č eho církevně posvá tného. Takzvanýprojev, kterýby se pravdě podobně dobř e vyjímal v tiskové podobě , byl ve svém úč inku jednoduše hrozný. Jižpo tř i č tvrtě hodině se nachá zelo celé shromá ždě níve stavu transu, který byl př erušová n odchody jednotlivých pá nů a panič ek, pohybem servírek a zívá ním stá le vě tšího poč tu posluchač ů . Tř i dě lníci, kteř ípř išli na shromá ždě níbuď ze zvě davosti nebo z pově ř ení, za kterými jsem stá l, se na sebe obč as podívali s pohrdavým úšklebkem. Poté, poštuchujíce se vzá jemně lokty, se v tichosti ze sá lu vytratili. Bylo na nich vidě t, že v žá dném př ípadě nechtě li rušit. V př ípadě tohoto shromá ždě ni to v žá dném př ípadě nebylo nutné. Koneč ně se zdá lo, že se schů ze blížíke konci. Profesor, jehožhlas stá le a stá le zeslaboval, ukonč il svou př edná šku. Zdvihl se hlavnípř edsedajícíshromá ždě ní, který sedě l uprostř ed mezi pá ny s
cvikry. Já savě oslovil př ítomné "ně mecké sestry a bratry" v tom smyslu, jak velký pocit díků za tuto jedineč nou, ná dhernou, do hloubky jdoucí, zá kladů se dotýkajícía pocity oplývající př edná šku by chtě l vyjá dř it panu profesoru X. Neboťtato byla ve vlastním smyslu slova "vnitř ním zá žitkem", možno ř íci až"č inem". Bylo by znesvě cením této posvá tné chvíle, kdyby nyníně kdo chtě l pokrač ovat diskusí. A proto ve smyslu př á nívšech př ítomných se od diskuse upouštía místo toho se všichni vyzývají, aby povstali a jednohlasně zvolali "Jsme jednotným bratrským ná rodem" atd. Koneč ně ná s vyzval ke zpě vu ně mecké ná rodníhymny. A zač ali. Př ipadalo mi, že jižpř i zpě vu druhé sloky ubývalo hlasů . Refrén byl ale opě t zpívá n naplno. U tř etísloky se zesílilo mé podezř eni, že možná ne všichni znajíjaksepatř ítext. Př i této písni je však podstatné to, zní-li vroucně ze srdce ně mecko-ná rodníduše vzhů ru k nebi. Poté shromá ždě nískonč ilo. Každý pospíchal, aby byl co nejdř íve venku. Ně kteř íšli na pivo, jinína ká vu a dalšína č erstvývzduch. Ano, ven na č erstvý vzduch, jen ven! To byl i mů j jediný pocit. A toto shromá ždě nímá sloužit apotheose hrdinného zá pasu statisíců Prusů a Ně mců ? Hanba a ještě jednou hanba! Tak ně jak se to vlá dě líbí. Je to samozř ejmě "pokojné" shromá ždě ní. Tady nemusímít ministr pro klid a poř á dek strach, že vlny nadšenípř ekroč íúř ední mě ř ítko obč anské spoř á danosti a davy lidí, omá mené nadšením, nejdou ze sá lu do kavá ren a nespě chajído hostinců , nýbržve č tyř stupu jednotným krokem s písnína rtech mašírujíulicemi mě sta a tím př idě lá vajípoř á dkové policii nepř íjemnosti. Ne, s takovými stá tními obč any mů že být zcela spokojen. Oproti tomu nebyla nacioná lně socialistická shromá ždě nížá dná "pokojná " shromá ždě ní. Zde se setká valy vlny dvou svě toná zorů , a ty nekonč ily zpě vem ně jaké patriotické písně , nýbržfanatickým výbuchem lidové ná rodnívá šně . Užod zač á tku bylo dů ležité, aby bylá na našich shromá ždě ních zajiště na slepá disciplina a autorita organizač ního vedení. Neboťto, co jsme ř íkali, nebylo povídá níobč anských "referentů ", nýbržř eč svým obsahem a formou urč ené k v provoková ni stř etů . A nepř á telé byli na našich shromá ždě ních! Č asto př ichá zeli ve velkých skupiná ch, s provokatéry mezi sebou. Na každém z tě chto oblič ejů se znač ilo př esvě dč ení: Dnes s vá mi skoncujeme! Ano, jak č asto k ná m tenkrá t takovéto kolony př ichá zely, naši př á telé rudé barvy! Mě li př edem uloženýúkol ná s rozehnat a tím s ná mi skoncovat. Jak č asto se to vše nachá zelo na vá žká ch a jen bezohledná energie našich vedoucích shromá ždě nía našípoř á dkové služby mohla odvrá tit zá mě ry protivníka. Mě li všechny dů vody k podrá ždě ni. Na naše shromá ždě níje př itahovala jižrudá barva našich plaká tů . Bě žníobč ané nerozumě li tomu, proč používá me rudou barvu bolševiků a vidě li za tím ně co jiného. Ně meckonacioná lníduchové si stá le našeptá vali podezř ení, že my jsme prýv podstatě jen urč itým druhem marxismu, dokonce snad zakukleni marxisté nebo možná snad socialisté. Tyto hlavy nepochopily rozdíl mezi socialismem a marxismem dodnes. Obzvlá šťpoté, co objevili, že se na našich shromá ždě ních neoslovujeme "dá my a pá nové", nýbržjen "soukmenovč e a soukmenovkyně ", a mezi sebou jsme si ř íkali stranický soudruhu. Tím byl našimi protivníky dokazová n ná š marxistickýduch. Jak č asto jsme se
otř á sali smíchy př ed naivitou obč anského strachu, tvá ř ív tvá řjejich bezradnosti o našem pů vodu, zá mě ru a cíli! Rudou barvu našich plaká tů jsme si zvolili po př esném a dů kladném uvá žení, abychom provokovali levič á ky, aby se rozhoř č ili a navště vovali naše shromá ždě ní, aby je narušovali. Tímto způ sobem jsme mohli oslovit dalšílidi. Bylo skvě lé pozorovat jejich bezradnost, bezmocnost a mě nícíse taktiku. Ponejprv vyzývali své př íslušníky, aby si ná s nevšímali a vyhýbali se našim shromá ždě ním. To bylo také všeobecně dodržová no. V prů bě hu č asu ná s př esto ně kteř ízač ali navště vovat a bylo jich stá le víc a víc. Vliv našeho uč eníse stá val viditelně jší. Vedenínašich protivníků se pozvolna stá valo nervózní, aždošlo k ná zoru, že nenímožné vě č ně jen př ihlížet tomuto vývoji, ale že je nutno jej ukonč it terorem. "Tř ídně uvě domě lýproletariá t" byl vyzývá n k ná vště vě našich shromá ždě ni, aby se "monarchistič tíreakcioná ř štíštvá č i a jejich vedenísetkali s pě stmi proletariá tu. Stalo se, že naše shromá ždě níbylo jižtř i č tvrtě hodiny př ed zač á tkem zaplně no dě lníky. Byli podobni sudu stř elného prachu, na kterém jižležíhoř ícídoutná k a každým okamžikem vyletído pově tř í. Ale stalo se jinak. Tito lidé př išli jako naši nepř á telé a odchá zeli, kdyžužne jako naši stoupenci, tak v př emýšlenío sprá vnosti jejich vlastního př esvě dč ení. Pozvolna se stá valo, že se po mé tř íhodinové př edná šce stoupenci a nepř á telé splynuli v jednu nadšenou masu. Tam byl každý signá l k rozbitía rozehná níschů ze marný. A tady z ná s zač ali mít levicovívů dcové vá žný strach a taktika se otoč ila. Bylo př ijato stanovisko, že jedině sprá vné je zaká zat dě lníků m zá sadně vstup na naše shromá ždě ní. Potom jižnechodili, ale ně kteř ípř ece. A za krá tký č as zač ala hra opě t od zač á tku. Zá kaz nebyl dodržová n a soudruzi př ichá zeli stá le ve vě tším poč tu. Opě t nakonec zvítě zili př ívrženci radiká lnítaktiky. Mě li ná s rozbit. Kdyžse po dvou, tř ech č asto také osmi nebo desíti shromá ždě níuká zalo, že tzv. rozbitíse lehč eji ř ekne nežvykoná , a že výsledkem každého dalšího shromá ždě ní je úbytek rudých bojovných skupin, bylo vydá no nové heslo: "Proletá ř i, soudruzi a soudružky! Vyhýbejte se shromá ždě ním nacioná lně socialistických štvá č ů !" Rovně žtak stá le se mě nicítaktiku bylo vidě t v rudém tisku. Nejprve se o ná s vů bec nepsalo a kdyžse tisk př esvě dč il o nesmyslnosti tohoto poč íná ni, př ikroč il opě t k pravému opaku. Každýden byla o ná s "zmínka", aby vysvě tlila pracujícím, jacíjsme smě šní. Po urč itém č ase museli tito pá nové pocítit, že ná m to nevadí, ale prá vě naopak. Př irozeně se kladla otá zka, proč je ná m vě nová no v tisku tolik slov, kdyžjsme prý jen k smíchu. Lidé zač ínali být zvě daví. Poté otoč ili a bylo s ná mi po urč itý č as jedná no jako s úhlavními nepř á teli lidstva. Byl to č lá nek za č lá nkem, ve kterých bylo poukazová no na naše zloč iny a neustá le dokazová ny nové a nové, skandá lnípř íhody si od A do Z noviná ř i vycucá vali z prstů . O neúč innosti tě chto útoků se zakrá tko př esvě dč ili, v podstatě to všechno jen napomá halo tomu, že se na ná s soustř edila všeobecná pozornost. Tenkrá t jsem zastá val ná zor: Je úplně jedno, že se ná m posmívajínebo že ná m nadá vají, že ná s prezentujíjako šašky nebo jako zloč ince. Dů ležité je, že o ná s ví, že se o ná s stá le píše a že se v oč ích dě lníků jevíme jako síla, se kterou je toho č asu rozepř e. Co jsme ve skuteč nosti a co skuteč ně chceme, to jednoho dne té židovské
tiskové smeč ce uká žeme. Dů vodem, proč tenkrá t vě tšinou nedochá zelo k rozbitínašich shromá ždě níbyla však také neuvě ř itelná zbabě lost vedenínašich protivníků . Ve všech kritických př ípadech posílali např ed malé hlupá ky, sami však oč eká vali výsledky jejich akce mimo naše schů zovnísá ly. Témě řvždy jsme byli o úmyslu nepř á tel velice dobř e informová ni. Nejen proto, že jsme z dobrých dů vodů ponechali mnohé naše stranické soudruhy v rudých formacích, ale také proto, že rudízá kulisnípů vodci byli velice upovídaní, cožse v našem ně meckém ná rodě ostatně vyskytuje velmi č asto. Nemohli udržet v tajnosti nic co uvař ili, zač ali kdá kat dř íve, nežsnesli vejce. Tak jsme se vždy dostateč ně př ipravili, anižby samo rudé komando tušilo, jak blízko bylo vyhazovu. Č as ná s donutil vzít ochranu našich shromá ždě ni do svých rukou. S úř ední ochranou se poč ítat nedalo, ba naopak, ta nahrá vala rušitelů m. Neboťjediným skuteč ným úspě chem úř edního zá sahu uskuteč ně ného policiíbylo zrušení shromá ždě ní. A to byl vlastně jediný cíl rušitelů . Policejnípraxe vytvá ř ela svou nevhodnou č innostítolik nezá konností, kolik si jen č lově k mů že př edstavit. Kdyžje totižně kterému úř adu zná mo, že ně kdo ohrožuje shromá ždě ní, nenízavř en ohrožující, ale je zaká zá no shromá ždě ní. Na takovou moudrost byl policejníduch ná ležitě hrdý. Nazýval to "preventivníopatř eník zabrá ně ni nezá konnosti". Odhodlanýbandita má tedy v každé době možnost, aby zabrá nil ř á dnému obč anovi v jeho politické č innosti. Pod heslem "klid a poř á dek" se stá tníautorita sklá nípř ed banditou a vyzývá obč ana, aby jej laskavě neprovokoval. Např íklad chtě jí-li nacioná lnísocialisté uspoř á dat na urč itém místě své shromá ždě nía odbory ř eknou, že by to vedlo k nepř á telskému odporu jejich č lenů , neposadípolicie tyto vydě rač e za mř íže, ale zaká že naše shromá ždě ni. Ano, tyto orgá ny zá kona mají dokonce tu neuvě ř itelnou nestydatost, že ná m nesč etně krá t ozná mily takové rozhodnutípísemně . Abychom se uchrá nili př ed takovými eventualitami, museli jsme se starat o to, aby byl každýpokus o narušenízmař en jižv zá rodku. Je ale tř eba vzít v úvahu i ná sledující: Každé shromá ždě ni, které je ochraňová no pouze policií, diskredituje poř adatele v oč ích širokých mas. Shromá ždě ní, jehož poř á dá ni je zabezpeč eno policejně , nepů sobípř itažlivě , tudížsnižuje př edpoklady ke získá nínižších vrstev obyvatelstva, které je evidentně vždy použitelnou silou. Tak jako odvá žný mužzíská srdce ženy sná ze nežzbabě lec, tak získá srdce lidu hrdinné hnutídř íve nežzbabě lci, kteř íjsou drženi př i životě jen policejníochranou. Prá vě z tohoto posledního dů vodu se musímladá strana postarat o uhá jenísvé existence, o svou ochranu a obranu př ed nepř á teli. Ochrana schů ze se zaklá dá : 1. Na energickém a psychologicky sprá vném vedeni shromá ždě ní. 2. Na organizované poř á dkové službě . Kdyžjsme my, nacioná lnísocialisté poř á dali tenkrá t shromá ždě ní, byli jsme sami jeho pá ny a ne ně kdo jiný. Na toto panské prá vo jsme kladli v každé minutě velkýdů raz. Naši nepř á telé vě dě li velice př esně , že kdo provokoval, ten letě l. A to ná s byl jen tucet uprostř ed poloviny tisíce. Na tehdejších shromá ždě ních, př edevším mimo Mnichov, ná s bylo pě t, deset, šestná ct nacioná lních socialistů mezi pě ti, šesti, sedmi nebo osmi sty
protivníky. Netrpě li jsme žá dné provokace. Ná vště vníci našich shromá ždě nívě dě li velice dobř e, že se radě ji nechá me umlá tit, nežabychom kapitulovali. Bylo to č astě ji nežjednou, že se hrstka našich soudruhů hrdinně prosadila proti ř voucía mlá tící rudé př esile. Jistě by v takových př ípadech oně ch patná ct nebo dvacet našich mužů nakonec podlehlo. Avšak ti druzívě dě li, že př edtím by nejméně dvojná sobek nebo i více z nich mě lo rozbité lebky a to neradi riskovali. Uč ili jsme se studiem technik marxistických a obč anských shromá ždě nía ně co jsme se nauč ili. Marxisté mě li odjakživa slepou disciplínu, takže myšlenka na rozbitíjejich shromá ždě níz obč anské strany nepř ipadala v úvahu. O to více se zabývali rudítakovými zá mě ry. Př ivedli je témě řk dokonalosti a šli ažtak daleko, že ve velkých oblastech Ř íše bylo nemarxistické shromá ždě níoznač ová no jako provokace proletariá tu. Obzvlá šť poté, co jejich vů dcové zavě tř ili, že se př i shromá ždě ních mů že jednat také o jejich seznam hř íchů , č ímžby došlo k odhaleníjejích lživých a podvodných praktik. Kdyžbylo ně jaké takové shromá ždě níohlá šeno, zdvihl se zbě silýpokř ik rudého tisku. Př itom se tito principiá lnípohrdač i zá kony ihned zač ali obracet na úř ady s nutnou i výhružnou prosbou: okamžitě zabrá nit "provoková níproletariá tu". Podle velikosti úř edního plešatce si volili taktiku a docilovali úspě chy. Kdyžse však na takovémto místě mimoř á dně nachá zel skuteč ný ně meckýúř edník a nikoliv jen úř ednická kreatura a ten zamítl tuto nestydatou drzost, ná sledoval zná mý požadavek, takovou "provokaci proletariá tu" netrpě t, masově se př íslušné schů ze zúč astnit a "pě stídě lnické tř ídy př ekazit mě šťá ckým kreaturá m jejich hanebné dílo". Je tř eba alespoň jednou vidě t obč anské shromá ždě nía zažít jeho plač tivé, ustrašené př edsednictvo! Č asto bývajítaková shromá ždě níodvolá na jižpo pouhých výhružká ch. Byl zde stá le velký strach, takže místo toho, aby shromá ždě nízač ínalo v osm hodin, zač ínalo vě tšinou v tř i č tvrtě na devě t nebo ažv devě t. Př edsedajícísi dal zá ležet a nejméně dvaceti devíti poklonami vysvě tloval př ítomným "pá nů m z opozice", jak on a všichni př ítomníjsou vnitř ně potě šeni (jasná lež!) ná vště vou pá nů , kteř ína jejich straně nestojí, protože jedině na společ ných diskusních več erech (které tímto dopř edu slavnostně př islíbil) se mohou ná zory sobě př iblížit a dospě t ke vzá jemnému porozumě ní. Př itom ještě jedním dechem dodá val, že nenív žá dném př ípadě úmyslem tohoto shromá ždě nívyvracet lidem jejich dosavadní ná zory. To v žá dném př ípadě , každý by se mě l chovat podle svých vlastních ná zorů a nechat druhému také tuto možnost, a proto prosínechat př edná šejícího dokonč it jeho projev, který stejně nebude trvat dlouho, a nenabízet svě tu také na tomto shromá ždě nízahanbujícípř edstavenívnitř níně mecké bratrské nelá sky... Brrrr! Ale bratrský lid na levici nemě l pro to vě tšinou žá dné pochopenía př edná šející, ještě nežzač al, musel pod tlakem divokých urá žek skonč it, a č lově k mě l nezř ídka dojem, že snad ještě dě kuje osudu za rychlé skonč enísvého martýria. Teatrá lně opouště li mě šťanštítoreadoř i schů zíarénu, pokud neletě li ze schodů s boulemi na hlavá ch, cožse také č asto stá valo. Koneč ně tu bylo pro marxisty ně co nového, naše prvníshromá ždě nía obzvlá šť jejich organizace. Př ichá zeli dovnitřs př esvě dč ením, že u ná s budou samozř ejmě př edvá dě t tytéžhrá tky, na které byli zvyklí. "Dnes je s tím konec!" Mnohý z nich
proná šel velkohubě tuto vě tu př i vstupu do našeho sá lu, ale nežse stač il podruhé ozvat, užbyl venku. U ná s bylo úplně jiné vedeníschů zí. Nikdy jsme neprosili, aby ně kdo milostivě nechal dokonč it př edná šejícího, nikomu jsme př edem neslibovali nekoneč nou diskusi, nýbržjsme dali jasně najevo, že pá ny shromá ždě níjsme my a z tohoto dů vodu zde má me domá cíprá vo a každého, kdo se snažil výkř iky rušit, jsme okamžitě a bez milosti vyhodili. Pokud zbude č as a bude-li se ná m to hodit, bude diskuse, kdyžne, tak ne, a nynímá slovo ná š referent pan XY. Byli z toho př ekvapeni. Mě li jsme př ísně organizovanou poř á dkovou ochranu sá lu. U obč anských partajíse sklá dala tato ochrana nebo lépe poř á dková služba z mužů , kteř ívě ř ili na respekt a autoritu vzhledem ke svému stá ř í. Protože se ale marxisticky poštvaná masa ani v nejmenším nestarala o autoritu, stá ř ía respekt, byla existence této obč anské ochrany sá lu prakticky bezvýznamná . Já jsem hned na zač á tku ř ady našich velkých shromá ždě nízavedl organizaci ochrany sá lu jako poř á dkovou službu, která zahrnovala zá sadně silné a zdatné mladíky. Zč á sti to byli kamará di, které jsem znal z vojenské služby, dalšíbyli nově získanístranič tísoudruzi, ježbyli školeni a vychová vá ni v tom smyslu, že teror lze př emoci pouze terorem, že na této zemi majíúspě ch pouze lidé odvá žnía rozhodní, že bojujeme za obrovskou ideu, která je tak veliká a vznešená , že si zasloužíbýt zaštiťová na a chrá ně na do posledníkapky krve. Byli proniknuti uč ením, že kdyžmlč írozum a ná silímá posledníslovo, nejlepšíobranou je útok, že ná š poř á dkovýoddíl musímít takovou pově st, že není debatním klubem, nýbržke všemu odhodlaným bojovým společ enstvím. Jak by se této mlá deži taková hesla nelíbila! Tato vá leč ná generace je zklamaná a pobouř ená , naplně ná hnusem a ošklivosti nad mě šťá ckou zbabě lou impotencí. Tak bylo každému hned jasné, že revoluce byla možná skuteč ně jen díky katastrofá lnímu obč anskému vedenínašeho ná roda. Tenkrá t by zde byly pě sti, ochotné chrá nit ně meckýná rod, ale chybě ly mozky, které by rozhodly o jejich nasazení. Oč i mladých se rozsvítily, kdyžjsem jim vysvě tloval nutnost jejich mise a ujišťoval je, že všechna moudrost na této zemi nebude mít úspě ch, nevstoupí-li do jejich služeb síla, která ji zaštítí a ochrá ní, že mírná a laskavá bohyně míru mů že pů sobit pouze po boku boha vá lky a že každý velký č in tohoto míru vyžaduje ochranu a pomoc síly. Jak si nyníuvě domovali mnohem živě jším způ sobem myšlenku povinné vojenské služby! Nikoliv v zkostnatě lém smyslu starých úř ednických duší, stojících ve službá ch mrtvé autority mrtvého stá tu, nýbržv živém pozná nípovinnosti jednotlivce položit život za bytísvého ná roda, vždy a kdekoliv. A jak nastupovala tato mlá dež? Jako hejno sršňů vlétli na rušitele našich shromá ždě ní, bez ohledu na jejich př esilu, aťbyla sebevě tší, bez ohledu na rá ny a krvavé obě ti, zcela naplně na velkou myšlenkou vytvoř it volnou cestu svaté misi našeho hnutí. Jižv létě 1920 dostá vala organizace poř á dkových oddílů pevnou formu, poč á tkem roku 1921 se tyto zač aly č lenit do setnin a ty zase do skupin. Bylo to nezbytně nutné, Neboťmezitím se naše př edná šková č innost neustá le rozrů stala. Schá zeli jsme se i nadá le č asto v sá le mnichovského Dvorního pivovaru, ještě č astě ji však ve vě tších sá lech tohoto mě sta. Slavnostnísá l Obč anského pivovaru a mnichovskýKindl-Keller zažily na podzim a v zimě 1920/21 stá le mohutně jší masová shromá ždě nía obraz byl stejný: Shromá ždě ni NSDAP musela být jižtehdy
vě tšinou př ed zahá jením policejně uzavř ena kvů li př eplně ní. Organizace našich poř á dkových oddílů nastolila jednu velmi dů ležitou otá zku, kterou bylo tř eba ř ešit. Hnutínemě lo dosud žá dný stranický znak a žá dnou vlajku. Neexistence tě chto symbolů nepř edstavovala pouze okamžitou nevýhodu, byla nepř ijatelná i pro budoucnost. Nevýhody spoč ívaly př edevším v tom, že stranickým soudruhů m chybě lo jakékoli vně jšíoznač enísouná ležitosti, zatímco pro budoucnost bylo neakceptovatelné, obejít se bez znaku, kterýby mě l charakter symbolu hnutía jako takový by byl protikladem Internacioná ly. Psychologický význam takového symbolu jsem mě l možnost poznat nejednou jižza svého mlá día také citově pochopit. Po vá lce jsem zažil v Berlíně masové shromá ždě nímarxismu př ed Krá lovským zá mkem a parkem. Moř e rudých vlajek, rudé pá sky a rudé kvě ty propů jč ily tomuto shromá ždě ní, jehožse zúč astnilo odhadem sto dvacet tisíc lidí, vně jškově velmi mocnýdojem. Sá m jsem mohl cítit a porozumě t tomu, jak lehce mů že prostý č lově k z lidu propadnout sugestivnímu kouzlu tak grandiózně pů sobivé podívané. Mě šťanský tá bor, který z pohledu politických stran neprezentuje nebo nezastá vá vů bec žá dný svě tový ná zor, nemě l také žá dné vlastnívlajky. Sestá val z "vlastenců " a ti bě hali v ř íšských barvá ch. Kdyby tyto barvy byly symbolem urč itého svě tového ná zoru, dalo by se pochopit, že majitelé stá tu spatř ujív jeho vlajce a jejích barvá ch také symboliku svého svě tového ná zoru. Tak tomu však nebylo. Ř íše vznikla bez př ič ině níně meckého mě šťanstva a jejívlajka se zrodila z klínu vá lky. Tím však byla ve skuteč nosti pouhou stá tnívlajkou a neobsahovala žá dnývýznam ve smyslu zvlá štní svě toná zorové mise. Pouze na jednom místě ně mecky mluvícíoblasti existovalo ně co jako obč anská stranická vlajka, a to v ně meckém Rakousku. Č á st tamního nacioná lního mě šťanstva si zvolila za stranickou vlajku barvy osmač tyř icá tého roku - č ernou, rudou a zlatou - č ímžvznikl symbol, kterýbyl sice svě toná zorově bez významu, avšak z hlediska stá tnípolitiky mě l revoluč nícharakter. Nejvě tšími nepř á teli této č erno-rudo-zlaté vlajky byli - a to by se dnes nemě lo zapomínat - sociá lní demokraté a kř esťanšti sociá lové, př ípadně kleriká lové. Neboťprá vě oni tenkrá t tyto barvy nadá vkami zneč istili a pošpinili, stejně jako pozdě ji roku 1918 vlá č eli špínou vlajku č erno-bílo-rudou. Ostatně byly barvy č erná -rudá -zlatá ně meckých stran starého Rakouska barvami roku 1848, tedy doby, která mohla být fantastická a kterou reprezentovaly jednotlivé č estné ně mecké duše, i kdyžneviditelně stá l v pozadíŽid jako strů jce všeho. Teprve však vlastizradou a nestydatým zač achrová ním ně meckého ná roda a majetku se stala tato vlajka pro marxismus a Centrum sympatickou, takže ji dnes uctívajíjako nejvyššísvá tost a zaklá dají korouhve na ochranu této, jimi zneuctě né vlajky. Aždo roku 1920 nestá la proti marxismu ve skuteč nosti žá dná vlajka, která by svě toná zorově ztě lesňovala polá rníprotiklad vů č i tomuto. Neboťkdyžse ně mecké mě šťanstvo po roce 1918 neodhodlalo k tomu, aby jako svů j symbol př evzalo onu nyníná hle znovuobjevenou č erno-rudo-zlatou Ř íšskou vlajku, nemě lo by stejně žá dnýprogram pro budoucnost, ježby odpovídal novému vývoji, ledaže by se rozhodlo pro myšlenku rekonstrukce bývalé Ř íše. A této myšlence vdě č íč erno-bílo-rudá vlajka staré Ř íše za své znovuzrození
jako vlajka našich takzvaných ná rodně mě šťanských stran. Je jasné, že symbol pomě rů , které byl y za neslavných okolnostía prů vodních jevů marxismem př ekoná ny, se sotva hodíjako znamení, pod kterým má být tentýž marxismus znič en. Jakkoliv posvá tné a drahé musejíbýt tyto staré př ekrá sné barvy v jejich mladistvém seskupeni každému slušnému Ně mci, který pod nimi bojoval a vidě l obě ti mnoha dalších, nenítato vlajka vhodná jako symbol boje o budoucnost. Na rozdíl od mě šťanských politiků jsem v našem hnutívždy zastá val ná zor, že pro ně mecký ná rod je ště stím to, že ztratil svou starou vlajku. Co dě lá republika pod svou vlajkou, to ná m mů že být jedno. Z hloubi srdce však bychom mě li dě kovat osudu za to, že milostivě uchrá nil nejslavně jšívá leč nou vlajku všech dob př ed tím, aby byla použita jako prostě radlo potupné prostituce. Souč asná Ř íše, která prodá vá sebe a své obč any, nesmípoužívat č estnou č erno-bílo-rudou vlajku hrdinů . Dokud trvá listopadová hanba, a¦si nosísvů j vně jšíobal a nepokoušíse ukrá st ten, kterýpochá zíz poč estné minulosti. Naši mě šťanštípolitici by si mě li vrýt do svě domí: kdo si př eje pro tento stá t č erno-bilo-rudou vlajku, dopouštíse krá deže na našíminulosti. Ně kdejšívlajka se hodila skuteč ně pouze pro ně kdejšíŘ íši a to stejně tak, jako si díkybohu nyně jšírepublika zvolila pro sebe odpovídajícívlajku. Hnutí, ježv tomto smyslu dnes bojuje proti marxismu, musíjižve své vlajce nést symbol nového stá tu. Otá zka nové vlajky, tzn. jak má vypadat, ná s tehdy velmi zamě stná vala. Ze všech stran př ichá zely ná vrhy, které však byly vě tšinou víc dobř e míně né než zdař ilé. Neboťnová vlajka mě la být jednak symbolem našeho boje a stejně tak mě la mít silnou plaká tovou pů sobnost. Kdo se zabýval intenzivně masou lidu, uvě domísi ve všech tě chto zdá nlivých malič kostech dů ležitost vě ci. Pů sobivý znak mů že dá t ve stotisících př ípadů prvotnípodně t k zá jmu o hnutí. Z tohoto dů vodu jsme museli zamítnout všechny ná vrhy identifikovat naše hnutí bílou vlajkou, jak bylo navrhová no, se starým stá tem č i sprá vně ji se slabošskými stranami, jejichžjediný politický cíl je znovunastolenístarých pomě rů . Kromě toho bílá nenínijak strhujícíbarva. Hodíse pro společ enstvícudných panen, avšak nikoliv pro př evratné hnutírevoluč nídoby. Také č erná barva byla navrhová na: sama o sobě je vhodná pro dnešnídobu, avšak neobsahuje žá dnou ně jak významnou symboliku úsilínašeho hnutí. Kromě toho nenídost strhující. Kombinace bílo-modrá , př es jejíesteticky ná dherné pů sobení, byla zamítnuta proto, že se jedná o barvy jednoho ně meckého stá tu a jednoho politického postoje nevalné pově sti vzhledem k partikulá rníúzkoprsosti. Ostatně i zde bylo možné stě žínalézt odkaz na naše hnutí. Totéžplatilo pro kombinaci č erná -bílá . Č erno-rudo-zlatá nepř ichá zela v úvahu. Stejně tak č erno-bílo-rudá , a to z výše uvedených dů vodů , a urč itě nikoli v dosavadním pojetf. Já jsem se vždy zasazoval za ponechá ni si starých barev, nikoliv pouze proto, že jsou pro mne jako vojá ka tím nejposvá tně jším, co zná m, ale také proto, že ve svém estetickém pů sobenínejvíce odpovídajímému citu. Musel jsem bez výjimky odmítat nesč etné ná vrhy, ježtenkrá t př ichá zely z kruhů našeho mladého hnutí, př ič emžvě tšina z nich do staré vlajky vklá daly Svastiku. Jako vů dce jsem nechtě l
okamžitě vystoupit na veř ejnost s vlastním ná vrhem, neboťbylo př ece možné, že ten č i onen bude stejně dobrýnebo i lepší. Skuteč ně jeden zubnílékařze Štarnberku dodal nikoliv špatnýná vrh, kterýse ostatně velmi blížil tomu mému, mě l však jednu chybu, a sice Svastika s ohnutými há ky byla vkomponová na do bílého kruhu. Sá m jsem mezitím po nesč etných pokusech stanovil definitivní formu, vlajku z rudé zá kladnílá tky s jedním bílým kruhem a v jeho stř edu č erná Svastika. Posléze jsem našel urč itýpomě r mezi velikostívlajky a velikostíbílého kruhu, jakoži formu a proporce Svastiky. A př i tom zů stalo. Ve stejném duchu byly ihned objedná ny pá sky na ruká vy pro poř adatelské oddíly, a to rudá pá ska, na nížse rovně žnachá zíbílýkruh s č ernou Svastikou. Také stranický znak byl navržen podle stejného vzoru: bílý kruh na rudém pozadía uprostř ed Svastika. Mnichovský zlatník Suß dodal prvnípoužitelný a dosud používanýná vrh. V létě 1920 byla poprvé nová vlajka prezentová na veř ejnosti. Hodila se výteč ně k našemu mladému hnutí. Byla stejně mladá a nová jako hnutísamo. Nikdo ji př edtím nevidě l, pů sobila tenkrá t jako hoř ícípochodeň. Všichni jsme tenkrá t pociťovali témě řdě tskou radost, kdyžjedna vě rná stranická soudružka ná vrh poprvé zhotovila a vlajku dodala. Jižo ně kolik mě síců pozdě ji jsme se zabývali v Mnichově tím, jak rozšíř it nový symbol hnutí, k č emužpř ispě ly zejména stá le významně jšípoř á dkové oddíly. A v pravdě je to symbol! Nejen proto, že prostř ednictvím ná mi všemi vroucně milovaných barev, které kdysi př inesly ně meckému ná rodu tolik cti, projevujeme naši úctu př ed minulostí, ale byla rovně ži nejlepšípersonifikacíúsilínašeho hnutí. Jako nacioná lnísocialisté spatř ujeme v našívlajce ná š program. V rudé barvě vidíme sociá lnímyšlenku našeho hnutí, v bílé myšlenku nacionalistickou, ve Svastice úkol boje za vítě zstvíÁrijského č lově ka a souč asně s tím také myšlenku vítě zstvítvů rč íprá ce, ježbyla vždy antisemitská a antisemitskou stá le bude. Dva roky pozdě ji, kdyžse z poř á dkové služby dá vno stal mnohotisícovýútoč ný oddíl, vyvstala nutnost dá t této branné organizaci mladého svě tového ná zoru zvlá štnísymbol vítě zství: standartu. I tu jsem sá m navrhl a nechal ji zhotovit starým, vě rným stranickým soudruhem, zlatnickým mistrem Gahrem. Od té doby patř íi standarta k charakteristickým a vá leč ným znaků m nacioná lnně socialistického boje. Veř ejná č innost formou lidových shromá ždě ní, která se v roce 1920 stá le stupňovala, došla tak daleko, že jsme poř á dali mnohdy dokonce i dvě shromá ždě ní týdně . Př ed našimi plaká ty se shromažďovali lidé, nejvě tšísá ly ve mě stě byly vždy plné, desetitisíce svedených marxistů nachá zely cestu zpě t do svého ná rodního společ enství, aby se z nich stá vali bojovníci za budoucí, svobodnou Ně meckou Ř íši. Mnichovská veř ejnost ná s poznala. Mluvilo se o ná s a slovo "nacioná lní socialista" bylo mnoha lidem bě žné a znamenalo program. Zá stupy stoupenců a dokonce i č lenů zač aly nepř etržitě vzrů stat, takže v zimě 1920/21 jsme mohli v Mnichově vystupovat jižjako silná strana. Neexistovala tehdy kromě marxistických stran žá dná jiná strana, př edevším žá dná nacioná lní, která by se mohla vyká zat takovými masovými shromá ždě ními jako my. Mnichovský Kindl-Keller, kam se vešlo pě t tisíc osob, byl nejednou
př eplně n a jedinýprostor, pro ně jžjsme se dosud neodhodlali, byl cirkus Krone. Koncem ledna 1921 nastaly pro Ně mecko opě t tě žké č asy. Pař ížská dohoda, podle nížse Ně mecko zavá zalo k zaplacenípošetilé č á stky sto miliard zlatých marek, se mě la stá t formou londýnského diktá tu skuteč ností. Pracovníspoleč enstvítakzvaných ná rodních svazů , které v Mnichově existuje jiždlouho, chtě lo př i této př íležitosti uspoř á dat společ nýprotest. Č as velmi tlač il a já sá m jsem byl velmi nervózníz neustá lého improvizová nípř i prová dě níjiž př ijatých usnesení. Nejprve byla ř eč o shromá ždě nína Krá lovském ná mě stí, potom se od toho upustilo ze strachu př ed rudými, že by mohli shromá ždě nírozbít, a plá novalo se protestníshromá ždě nípř ed Sínívojevů dců . I z toho nakonec sešlo a bylo navrženo společ né shromá ždě nív restauraci Kindl-Keller. Mezitím ubíhal den za dnem, velké strany nebraly tuto hroznou udá lost vů bec na vě domía Pracovní společ enstvíse nemohlo rozhodnout stanovit pevný termín pro plá novanou akci. V úterý 1. února 1921 jsem požá dal naléhavě o definitivnírozhodnutí. Byl jsem odká zá n na stř edu. Ve stř edu jsem vyžadoval bezpodmíneč ně jasnou zprá vu, jestli se bude shromá ždě níkonat a kdy. Odpově ď byla opě t neurč itá a vyhýbavá . Došla mi trpě livost a rozhodl jsem se, že uspoř á dá me protestníshromá ždě nísami. Ve stř edu v poledne jsem bě hem deseti minut nadiktoval do psacího stroje text plaká tu a souč asně jsem nechal objednat na př íštíden, na č tvrtek 3. Tutora, cirkus Krone. Bylo to tehdy velmi riskantní. Nejen proto, že se zdá lo problematické, naplníme-li tak obrovský sá l, ale bylo zde i nebezpeč írozbitíshromá ždě ní. Naše poř adatelská služba nebyla ještě dostateč ná pro tento kolosá lníprostor. Nemě l jsem také jasnou př edstavu o způ sobu možného postupu v př ípadě pokusu o rozbitíshromá ždě ní. Ten jsem tenkrá t považoval za mnohem obtížně jšív cirkusové budově nežv normá lním sá le. Avšak, jak se pozdě ji uká zalo, bylo tomu prá vě naopak. V obrovském prostoru bylo skuteč ně snazšízvlá dnou výtržnickou skupinu nežv př eplně ném sá le. Jedno však bylo jisté: jakýkoliv neúspě ch by ná s vrhl o dlouhou dobu zpě t. Neboťjediné úspě šné rozbitínašeho shromá ždě níby rá zem zrušilo ná š nimbus a osmě lilo protivníky, aby se znovu a znovu pokoušeli o to, co se jim užjednou podař ilo. Mohlo by to vést k sabotá ži našíč innosti poř á dá níveř ejných shromá ždě ní, cožby bylo možné př ekonat teprve po mnoha mě sících a po tě žkých bojích. K plaká tová níjsme mě li pouze jediný den a to prá vě č tvrtek, kdy se shromá ždě nímě lo konat. Bohužel od rá na pršelo a zdá ly se oprá vně né obavy, zda za tě chto okolnosti nezů stanou mnozílidé radě ji doma, nežaby se v dešti a sně hu vydali na shromá ždě ní, na ně mžby mohlo dojít k nejhorším ná silnostem. Ve č tvrtek dopoledne jsem dostal najednou strach, že se prostor nenaplní(mě l bych také ostudu př ed Pracovním společ enstvím), takže jsem ještě narychlo nadiktoval ně kolik letá ků a dal je vytisknout, aby mohly být odpoledne rozdá ny. Obsahovaly př irozeně výzvu k ná vště vě shromá ždě ní. Dva ná kladníautomobily, které jsem pronajal, byly zahaleny do množství č ervených lá tek, nahoř e bylo zastrč eno ně kolik našich vlajek a každýbyl obsazen patná cti aždvaceti stranickými soudruhy, dostali rozkaz projíždě t pilně ulicemi mě sta, rozhazovat letá ky a dě lat propagandu pro več ernímasové shromá ždě ní. Bylo to tehdy poprvé, co jezdily ná kladníautomobily s vlajkami po mě stě a nebyla
to akce marxistů . Mě šťá ci civě li s otevř enou hubou na rudě dekorované vozy s vlajícími vlajkami se Svastikou, př ič emžv okrajových č tvrtích se zvedaly i zaťaté pě sti, jejichžmajitelé zuř ili nad touto nejnově jší"provokacíproletariá tu". Neboť pouze marxisté mě li prá vo poř á dat shromá ždě ní, stejně jako jezdit sem a tam ná kladními automobily. V sedm hodin več er nebyl ještě cirkus naplně n. Každých deset minut jsem byl telefonicky informová n a byl jsem docela neklidný, neboťv sedm hodin nebo ve č tvrt na osm bývaly jiné sá ly vě tšinou plné. Nevzal jsem totižv úvahu obrovské dimenze nového prostoru: tisíc osob př edstavovalo opticky v sá le Dvorního pivovaru jiždocela dobrou úč ast, zatímco v cirkusu Krone tento poč et nijak nevynikal. Krá tce na to však zač aly př ichá zet př íznivě jšízprá vy a ve tř i č tvrtě na osm byl prostor zaplně n ze tř íč tvrtin a masa lidístá la ještě u pokladen. Vyjel jsem tam. Dvě minuty po osmé jsem př ijel př ed cirkus. Poř á d ještě bylo vidě t mnoho lidí př ed budovou, č á steč ně to byli zvě davci, bylo mezi nimi i mnoho protivníků , kteř í chtě li vyč kat venku, jak to dopadne. Kdyžjsem vstoupil do obrovské haly, zmocnila se mě stejná radost jako př ed rokem př i prvním shromá ždě nív Slavnostním sá le mnichovského Dvorního pivovaru. Ale teprve, kdyžjsem se prodral ř adami lidía vystoupil na vyvýšené pódium, spatř il jsem ná š úspě ch v celé jeho velikosti. Jako obrovitá mušle ležel tento sá l př ede mnou, zaplně n tisíci a tisíci lidí. Dokonce i manéžbyla obsazena do posledního místa. Více nežpě t tisíc šest set vstupenek bylo vydá no, a př ipoč teme-li k tomu celkovýpoč et nezamě stnaných, chudých studentů a naše poř á dkové síly, mohlo tam být ně jakých šest a pů l tisíce lidí. "Budoucnost nebo zá nik" zně lo téma a moje srdce já salo v př esvě dč ení, že budoucnost ležítam dole př ede mnou. Zač al jsem mluvit a mluvil jsem asi dvě a pů l hodiny, jižpo pů l hodině jsem cítil, že shromá ždě níbude mít velkýúspě ch. Spojeníse všemi tě mito tisíci lidíbylo navá zá no. Jižpo hodině mě zač ínaly př erušovat stá le vě tšívlny spontá nního potlesku, po dvou hodiná ch potlesk upadal a nastá val posvá tný klid, který jsem pozdě ji v tomto sá le prožíval vždy stá le znova, klid, který je nezapomenutelný pro každého z úč astníků . Nebylo slyšet víc neždech tohoto obrovského množstvílidía teprve kdyžjsem vyř kl posledníslovo, ticho se prolomilo v osvobozujícízá vě r, vroucný zpě v ně mecké hymny. Ještě jsem se díval, jak se obrovský prostor zvolna zač ínal vyprazdňovat a nesmírné moř e lidíproudilo ven obrovským stř edním východem skoro dvacet minut. Teprve poté jsem šťasten opustil své místo a vydal se domů . Z tohoto prvního shromá ždě nív cirkusu Krone v Mnichově byly poř ízeny zá bě ry. Ukazujílépe nežslova velikost tohoto shromá ždě ní. Obč anské noviny př inesly snímky a krá tké zprá vy, v nichžse však uvá dě lo jen to, že se jednalo o "nacioná lní" shromá ždě ní, př ič emžpoř adatel byl jako obvykle zamlč en. Touto akcíjsme poprvé výrazně př ekroč ili rá mec bě žné politické strany. Nyní užnebylo možné ná s ignorovat. Aby nevyvstal dojem, že se v př ípadě tohoto úspě chu jednalo pouze o výjimeč nou udá lost s jepič ím životem, rozhodl jsem okamžitě o koná nídalšího shromá ždě nív cirkusu Krone a to hned př íštítýden - a
úspě ch byl stejný. Zase byl obrovský sá l naplně n k prasknutí, takže jsem ná sledujícítýden potř etíuspoř á dal shromá ždě níve stejně velkém stylu. A i potř etí byl obrovský cirkusový sá l př eplně n lidmi. Po tomto úvodu roku 1921 jsem ještě více vystupňoval př edná škovou č innost v Mnichově . Nikoliv jednou týdně , ale ně kdy i dvakrá t za týden se konala masová shromá ždě ní, v létě a na podzim to bývalo dokonce i tř ikrá t v týdnu. Schá zeli jsme se nynívždycky v cirkuse a mohli jsme se zadostiuč ině ním konstatovat, že všechny naše več ery mě ly stejný úspě ch. Výsledkem byl stá le rostoucípoč et př íznivců hnutí a velkýpř íliv nových č lenů . Takové úspě chy nenechaly př irozeně naše protivníky v klidu. Museli sami poznat, že jejich dosavadnítaktika, pohybujícíse mezi terorem a ignorová ním, nemohla ani jedním ani druhým zbrzdit vývoj hnutí. S vypě tím posledních sil se odhodlali k teroristickému aktu, aby znemožnili s koneč nou platnostínaši veř ejnou č innost. Jako vně jšípodně t k této akci byl použit nanejvýš zá hadnýúdajný atentá t na jistého poslance zemského sně mu jménem Erhard Auer. Ř eč enýErhard Auer mě l být údajně jednoho več era kýmsi postř elen. Tedy postř elen ve skuteč nosti nebyl, ale ně kdo se prý pokusil po ně m stř ílet. Bá ječ ná duchapř ítomnost, jakoži př ísloveč ná stateč nost tohoto sociá lně -demokratického stranického vů dce tento hanebný útok nejen že odvrá tily, ale hanebné pachatele zahnaly ještě na zbabě lý útě k. Tito prchali tak rychle a uprchli tak daleko, že policie po nich ani pozdě ji nemohla najít sebemenšístopu. Tento tajuplnýpř ípad byl orgá nem sociá lně demokratické strany v Mnichově využit k nehorá znému štvaníproti našemu hnutí, př ič emžs obvyklou užvaně nosti bylo naznač ová no to, co mě lo ná sledovat. Je prý postará no o to, aby naše stromy nevyrostly do nebe, a že teď pocítíme sílu proletá ř ských pě stí. O ně kolik dnípozdě ji nadešel den útoku. Za místo koneč ného zúč tová níbylo zvoleno naše shromá ždě níve Slavnostním sá le mnichovského Dvorského pivovaru, na ně mžjsem mě l vystoupit. Dne 4.11.1921 odpoledne mezi šestou a sedmou jsem obdržel zaruč enou zprá vu, že naše shromá ždě nímá být bezpodmíneč ně rozbito a že za tímto úč elem budou z ně kolika rudých provozů vyslá ny na shromá ždě nídavy dě lníků . Nešťastnou ná hodou jsme nedostali toto vyrozumě níuždř íve. Nebaťtéhoždne jsme opouště li naše ctihodné ústř edív mnichovské Sterneckergasse a stě hovali se jinam. Př esně ji ř eč eno, staré kancelá ř e jsme opustili, ale nemohli jsme se ještě nastě hovat do nových, protože tam dosud pracovali ř emeslníci. Jelikožtaké telefon byl ve starém ústř edíjižodpojen a v novém ještě zapojen nebyl, nedostali jsme ř adu telefoná tů , které ná m chtě ly sdě lit zamýšlené rozbitínašíschů ze. V dů sledku toho bylo shromá ždě níchrá ně no pouze poč etně slabou poř adatelskou službou. Př ítomen byl oddíl př ibližně šestač tyř iceti mužů , poplachový systém nebyl dosud vybudová n tak, aby bylo možné naveč er bě hem jedné hodiny př ivolat dostateč né posily. Kromě toho: podobné alarmujícípově sti jsme slyšeli nesč etně krá t, anižse potom ně co zvlá štního stalo. Stará pravda, že ohlá šené revoluce se obvykle nekonají, se také u ná s aždo té doby vždycky potvrdila. Proto i z tohoto dů vodu snad nebylo podniknuto vše, co ten den podniknuto být mě lo, aby bylo možné vystoupit s brutá lnírozhodnostíproti úmyslu
rozbít naše shromá ždě ní. Slavnostnísá l mnichovského Dvorního pivovaru jsme navíc považovali za nejméně vhodnýpro rozbitíschů ze. Toho jsme se obá vali víc ve vě tších sá lech, zejména v cirkusu Krone. Nicméně tento den ná m př inesl cenné pouč ení. Pozdě ji jsme tyto otá zky, mohu ř íct, studovali s vě deckou metodikou a dospě li jsme k výsledků m, které byly zč á sti stejně neuvě ř itelné jako zajímavé a v ná sledujícídobě mě ly zá kladnívýznam pro organizač nía taktické vedenínašich útoč ných oddílů SA. Kdyžjsem ve tř i č tvrtě na osm vstoupil do př edsá líDvorního pivovaru, nemohly být jižžá dné pochybnosti o existujícím zá mě ru. Sá l byl př eplně n a tudížpolicejně uzavř en. Naši protivníci, kteř íse dostavili velmi zá hy, byli v sá le a naši př ívrženci stá li z vě tšíč á sti venku. Malá skupina SA mě oč eká vala v př edsá lí. Nechal jsem zavř ít dveř e do velkého sá lu a nastoupit oně ch pě tač tyř icet č i šestač tyř icet mužů . Objasnil jsem tě m mladým, že pravdě podobně dnes poprvé jde do tuhého, že budou muset proká zat svou opravdovou vě rnost hnutía že nikdo z ná s nesmíopustit sá l, ledaže by ná s vyná šeli jako mrtvé, já sá m že zů stanu v sá le a nevě ř ím tomu, že mě jeden jediný z nich opustí, avšak spatř ím-li koho, že se projevil jako zbabě lec, osobně mu strhnu pá sku z ruká vu a odeberu stranickýodznak. Potom jsem je vyzval, aby př i sebemenším pokusu o rozbitíshromá ždě níneprodleně zakroč ili a uvě domili si, že nejlepšíobrana sebe sama je útok. Odpově díbylo trojná sobné "Heil!", které tentokrá t zně lo drsně ji nežkdy jindy. Poté jsem vešel do sá lu a spatř il situaci na vlastníoč i. Sedě li tě sně vedle sebe a snažili se mě probodnout užoč ima. Nesč etné oblič eje se ke mně obracely se zarputilou nená vistí, zatím co jinís výsmě šnými grimasami vydá vali jednoznač né výkř iky. Prýdnes s ná mi "skoncují", má me si dá vat pozor na své vnitř nosti, prý ná m s koneč nou platnosti zacpou hubu a dalšítakové pě kné ř eč nické obraty, kolik jich jenom je. Byli si vě domi své př esily a cítili se podle toho. Př esto mohla být schů ze zahá jena a já jsem zač al mluvit. Stá val jsem v Dvorním pivovař e vždy u delšístrany sá lu a mé pódium byl pivnístů l. Nachá zel jsem se tedy vlastně uprostř ed mezi lidmi. Snad tato okolnost př ispívala k tomu, že v prá vě tomto sá le vždycky vznikala taková atmosféra, s jakou jsem na žá dném jiném místě nikdy nesetkal. Př ede mnou a zejména vlevo ode mne sedě li a stá li samínapř á telé. Byli to vesmě s robustnímuži a mladíci, vě tšinou z fabrik firem Maffei, Kustermann apod. Podél levé stě ny sá lu se dostali jiždocela tě sně ažk mému stolu a zač ali shromažďovat tě žké litrové pivníkorbely, tzn. objedná vali si dalšía dalšípiva a zpola vypité korbely stavě li pod stoly. Byly jich celé baterie a velice by mne udivilo, kdyby to všechno dnes znovu dopadlo stejně dobř e, jako tenkrá t. Př ibližně po pů ldruhé hodině - tak dlouho jsem mohl př es všechen pokř ik mluvit - se zdá lo, jako bych byl pá nem situace. Vů dcové bojů vek to asi cítili také, neboť byli stá le neklidně jší, stá le č astě ji vychá zeli ven, opě t př ichá zeli a viditelně nervóznímluvili na své lidi. Malá psychologická chyba, jížjsem se dopustil př i reakci na jeden z př erušujících výkř iků a kterou jsem si uvě domil, sotva jsem to slovo vyslovil, se stala signá lem k útoku. Ně kolik zlostných výkř iků a jeden mužvyskoč il ná hle na
židli a zař val do sá lu: "Svobodu!". Na toto znameníse dali bojovníci za svobodu do prá ce. V ně kolika vteř iná ch se celý sá l naplnil ř voucím a kř ič ícím lidským davem, nad nímž, jako stř ely z houfnic, létaly nesč etné pivníkorbely, mezi tím praská ní lá majících se židlí, rozbíjejících se pivních korbelů , ř ev, povyk, výkř iky. Byla to blá znivá podívaná . Zů stal jsem stá t na svém místě a vidě l jsem, jak obě tavě moji mladíplnili svou povinnost. To bych chtě l vidě t na ně jakém obč anském shromá ždě ní! Ten tanec ještě nezač al, kdyžse moji útoč níci, neboťtak se od tohoto dne jmenovali, zaútoč ili. Jako vlci se vrhali ve smeč ká ch osmi aždeseti mužů na nepř á tele a zač ali je skuteč ně postupně mlá tit ven ze sá lu. Užpo pě ti minutá ch jsem nevidě l témě řnikoho z nich, který by nebyl zbrocen krví. Kolik z nich jsem tehdy teprve sprá vně poznal, v jejich č ele výbornýMaurice, mů j dnešnísoukromý sekretá řHeß a mnoho jiných, kteř í, ač tě žce zraně ni, útoč ili stá le znova, pokud jenom mohli stá t na nohou. Dvacet minut trval tento pekelnýrá mus, potom však byli nepř á telé, jichžmohlo být snad sedm č i osm set, mými ani ne padesá ti muži z vě tšíč á sti vymlá ceni ze sá lu a shozeni ze schodů . Jenom v protě jším levém rohu se ještě držel jejich vě tšíhouf, jenžkladl zarputilý odpor. V tom ná hle padly od vchodu do sá lu smě rem k pódiu dva výstř ely z pistole a poté se rozpoutala divoká stř elba. Srdce skoro já salo př i takovém osvě ženístarých zá žitků z vá lky. Kdo stř ílel, to se jižnedalo z mého místa zjistit, lze jen konstatovat, že od tohoto okamžiku zbě silost mých krvá cejících hochů ještě vzrostla, ažnakonec př emohli i poslednínarušitele a vyhnali je ze sá lu. Ubě hlo asi pě tadvacet minut, sá l vypadal tak, jako kdyby tam vybuchl graná t. Mnozíz mých stoupenců byli ošetř ová ni, ně které bylo nutné odvézt, avšak my jsme zů stali pá ny situace. Hermann Esser, jenžtento več er př evzal ř ízení shromá ždě ní, prohlá sil: "Schů ze pokrač uje. Slovo má referent", a já jsem pokrač oval. Kdyžjsme poté sami schů zi zakonč ili, objevil se ná hle rozč ílenýporuč ík od policie a s divokou gestikulacízakrá koral do sá lu: "Schů ze je rozpuště na". Nechtě ně jsem se musel tomu opoždě nci za udá lostmi zasmá t. Pravý policejní chvastoun. Č ím jsou tito lidé menší, tím vě tšími se musíalespoň zdá t. Tohoto več era jsme se skuteč ně mnohému nauč ili, ale taky naši protivníci dostali za vyuč enou tak, že na to nikdy nezapomenou. Aždo podzimu 1923 ná m potom noviny Munchener Post pě stmi proletariá tu užnevyhrožovaly.
8. kapitola SILNÝ JE NEJMOCNĚ JŠ Í SÁM
V př edchozím textu jsem se zmínil o existenci Pracovního společ enství ně meckoná rodních svazů a chtě l bych na tomto místě krá tce vysvě tlit problematiku tě chto pracovních společ enství. Pod pojmem pracovníspoleč enstvíse obecně rozumískupina svazů , ježza úč elem usnadně nísvé prá ce vstoupído urč itého vzá jemného vztahu, zvolísi společ né vedenís více č i méně rozsá hlými kompetencemi a společ ně realizují společ né akce. Jižz toho vyplývá , že se př itom musíjednat o spolky, svazy č i strany, jejichžprogramové cíle a postupy si nejsou př íliš vzdá lené. Vždycky se tvrdí, že je tomu tak. Na normá lního prů mě rného obč ana pů sobíuklidňujícím dojmem, slyší-li, že tyto svazy koneč né tím, že jsou ve společ ném "pracovním společ enství" našly to, co je "vzá jemně spojuje" a př ekonaly to, co je "rozdě luje". Př itom panuje všeobecné př esvě dč ení, že takové spojenípř inese enormníná rů st síly, č ímždosavadníjinak slabé skupinky získaly ná hle moc. Toto je však vě tšinou špatná př edstava! Je zajímavé a podle mne k lepšímu pochopenítéto otá zky nutné ujasnit si, proč vlastně mů že dochá zet k vytvá ř enísvazů , spolků a podobně , které všechny tvrdí, že sledujístejný cíl. Samo o sobě by bylo př ece logické, že tento cíl vybojuje pouze jeden svaz a že nemusíza stejný cíl bojovat více svazů . Bezpochyby byl tento cíl na poč á tku stanoven pouze jedním svazem. Jeden mužzvě stuje ně kde urč itou pravdu, vyzve k ř ešeníurč ité otá zky, stanovícíl a vytvoř íhnutí, které má sloužit uskuteč ně níjeho zá mě ru. Tím je založen spolek nebo strana, jež- podle svého programu - usiluje buďto o odstraně níexistujících nešvarů nebo o dosaženízvlá štního stavu v budoucnosti. Jakmile zač ne takové hnutíexistovat, má tím prakticky urč ité prioritníprá vo. Bylo by vlastně samozř ejmé, že by se všichni lidé, kteř íhodlajíbojovat za stejný cíl, shromá ždili v tomto hnutía umocnili by tím jeho sílu, aby tak lépe posloužili společ nému zá mě ru. Zejména každý schopně jšímozek by musel v takovém zač leně níspatř ovat př edpoklad ke skuteč nému úspě chu společ ného zá pasu. Neboť za př edpokladu poctivosti (a o tu jde př edevším, jako chci dá le uká zat) je rozumné, aby pro dosaženíurč itého cíle existovalo pouze jedno hnutí. Že tomu tak není, lze př ipsat na vrub dvě ma př íč iná m. Jednu z nich bych označ il za témě řtragickou, zatímco ta druhá je ubohá a je dů sledkem lidské slabosti. V nejhlubšípodstatě však vidím v obou tě chto př íč iná ch skuteč nosti vhodné ke stupňová ni vů le, jejíenergie a intenzity, a prostř ednictvím takového vypě stě ní lidské č inorodosti umožně nívyř ešenídaného problému. Tragická př íč ina toho, proč př iř ešeníurč itého úkolu obvykle nezů stane u jediného svazu č i hnutí, je ná sledující: Každý č in velkého stylu na tomto svě tě obecně znamená splně nídlouhodobého př á nímilionů lidía jejich v tichosti chované touhy. Mů že se stá t, že staletísi toužebně př eji vyř ešeníně jaké otá zky, neboťtrpípod nesnesitelnostíexistujícího stavu, anižby ke splně nítéto touhy
došlo. Ná rody, které v této nouzi nenachá zejížá dné heroické ř ešení, lze označ it za impotentní. Zatímco my spatř ujeme životnísílu ná roda a touto silou zaruč ené př edurč eník životu nejjasně ji v tom, že tomuto ná rodu je za úč elem osvobozeníz velkého útlaku nebo odstraně níkruté nouze č i uklidně níjeho neklidné, protože znejistě né duše, jednoho dne osudem poslá n vyvolený muž, který př inese naplně ni toužebného oč eká vá ni. Podstatou takzvaných velkých otá zek doby je, že se na jejich ř ešenípodílejí tisíce lidí, že se mnozícítípovolanía že osud sá m rů zné lidi navrhuje, aby potom ve volné hř e sil dal definitivně př ednost tomu nejsilně jšímu a nejschopně jšímu z nich a svě ř il mu ř ešenídaného problému. Tak se mohlo stá t, že století, nespokojená s uspoř á dá ním ná boženského života, toužila po jeho obnově a že z tohoto duchovního tlaku povstaly desítky mužů , kteř íse na zá kladě svého ná hledu a vů le cítili být povolá ni k ř ešenítéto situace a projevili se jako proroci nového uč ení, nebo alespoň jako bojovníci proti existujícímu stavu. Jistě bude i zde, silou př írodního ř á du, ten nejsilně jšíurč en ke splně nítohoto velkého misijního poslá ní, avšak k pozná ní, že prá vě ten je výhradně povolá n, dochá zejíti ostatnívě tšinou velmi pozdě . Naopak, všichni se cítístejně oprá vně ni a povolá ni k ř ešeníúkolu a okolnísvě t obvykle nerozezná vá , který z nich zasluhuje jako nejschopně jšípodporu. V prů bě hu staletía č asto i v rá mci stejného č asového úseku se objevujírů zní mužové a zaklá dajíhnutí, aby bojovali za cíle, které jsou, alespoňdeklarativně , stejné, anebo je široké masy za stejné považují. Ná rod chová neurč itá př á nía všeobecná př esvě dč ení, anižby si byl jasně vě dom vlastnípodstaty daného cíle č i vlastního př á nínebo i možnosti jejich splně ní. Tragika spoč ívá v tom, že oni muži, kteř írů znými cestami smě ř ujíke stejnému cíli, anižby se znali a tím pá dem v č isté víř e ve své poslá níse cítíbýt povinová níjít svou cestou bez ohledu na všechny ostatní. Že taková hnutí, strany č i ná boženská seskupenívznikajínaprosto nezá visle na sobě pouze ze všeobecné potř eby doby a vyvíjejíaktivity ve stejném smě ru, je skuteč nost, ježse alespoňna prvnípohled jevíjako tragická , Neboťobecně se kloníme k ná zoru, že tato roztř íště ná síla, kdyby byla spojená , by vedla rychleji a jistě ji k úspě chu. Avšak nenítomu tak. Př íroda sama př iná šíve své neúprosné logice rozhodnutítím, že nechá tato rů zná seskupenínavzá jem si konkurovat a soutě žit o palmu vítě zství, aby př ivedla k cíli to hnutí, které zvolilo nejjasně jší, nejlepšía nejjistě jšícestu. Jak jinak však mů že být zvenč íurč ena sprá vnost nebo nesprá vnost cesty, nežli tak, že se nechá volnýprů bě h hř e sil a rozhodová níse odejme doktriná rnímu urč ení lidských rozumbradů a př enechá se neklamnému dů kazu viditelného úspě chu, který v posledku vždy potvrzuje sprá vnost ně jakého koná ní! Pochodujítedy rů zná seskupenírů znými cestami ke stejnému cíli, jakmile se dozvío existenci podobného úsilí, zač nou peč livě zkoumat způ sob své cesty, budou ji chtít pokud možno zkrá tit a koncentracíveškeré své energie se pokusídosá hnout cíle rychleji nežostatní. Výsledkem tohoto soutě ženíje vypě stě níjednotlivých bojovníků , př ič emžlidstvo vdě č ínezř ídka za své úspě chy pouč eníz ně jakého neúspě šného úsilí. Tak pozná vá me ve skuteč nosti prvotního, nikým nezavině ného
tř íště nísil, které se na prvnípohled jevila jako tragická , prostř edek, kterým bylo nakonec dosaženo nejlepšího postupu. V dě jiná ch vidíme, že podle ná zoru vě tšiny oba postupy, které by byly mohly vést k vyř ešeníně mecké otá zky a jejichžhlavními reprezentanty byly Rakousko a Prusko, tj. Habsburkové a Hohenzollernové, by musely být od poč á tku slouč eny, podle tohoto ná zoru se mě la sjednocená síla od poč á tku svě ř it jednomu nebo druhému ř ešení. Tenkrá t ale padla volba na významně jšího reprezentanta, neboť rakouský zá mě r by nikdy nevedl k Ně mecké Ř íši. Ř íše nejpevně jšíně mecké jednoty vznikla prá vě z toho, co miliony Ně mců s krvá cejícím srdcem pociťovaly za poslednía strašlivé znamenínašeho bratrského svá ru: ně mecká císař ská koruna byla ve skuteč nosti získaná na bojišti u Hradce Krá lové a nikoliv v bojích př ed Pař íži, jak se posléze ř íkalo. ZaloženíNě mecké Ř íše nebylo výsledkem ně jaké společ né vů le na společ né cestě , nýbržvýsledkem vě domého, ně kdy i nevě domého zá pasu o hegemonů , z ně mžzvítě zilo Prusko. Kdo se ve svém stranickém zaslepenínezř íká pravdy, musí potvrdit, že takzvaná lidská moudrost by nikdy nezvolila ono sprá vné rozhodnutí, které nakonec uskuteč nila moudrost života, tj. volnou hru sil. Neboťkdo by v ně meckých zemích př ed dvě ma sty lety vá žně vě ř il tomu, že nikoliv Habsburk, ale hohenzollernovské Prusko bude jednou východiskem, zakladatelem a uč itelem nové Ř íše?! A kdo by naproti tomu chtě l dnes popírat, že osud tak neuč inil sprá vně ? Kdo by si dnes vů bec dovedl př edstavit Ně meckou Ř íši na pilíř ích prohnilé a zchá tralé dynastie? Př irozený vývoj, i kdyžpo stoletém boji, př ivedl nakonec toho lepšího na místo, na které patř il. Tak tomu vždy bylo a tak tomu také vždy bude. Proto nenídů vod ke stížnostem, jestliže se rů znílidé vydajína cestu, aby dosá hli stejného cíle: tímto způ sobem bude rozpozná n ten nejsilně jšía nejrychlejší a stane se vítě zem. Existuje ještě jedna př íč ina, proč v životě ná rodů č asto zdá nlivě stejná hnutí usilujío dosaženízdá nlivě stejného cíle a to rů znými cestami. Tato př íč ina není tragická , nýbržvelmi ubohá . Spoč ívá ve smutné smě sici zá visti, žá rlivosti, ctižá dosti a zlodě jského založení, se kterou lze bohužel setkat u mnoha lidských subjektů . Jakmile vystoupíně jaký muž, kterýhluboce rozpoznal bídu svého ná roda a poté, co se detailně sezná mil s podstatou této nemoci, se vá žně pokoušítuto vyléč it, stanovil cíl a zvolil cestu, která k tomuto cíli mů že vést - malía nejmenšíduchové zpozornía pilně sledujíkoná nítohoto muže, který na sebe upoutá vá zraky veř ejnosti. Stejně jako vrabci, kteř ízdá nlivě zcela bez zá jmu, ve skuteč nosti však s nejvě tším napě tím nepř etržitě sledujísvého šťastně jšího soudruha, který našel kousek chleba, aby mu ho v nestř eženém okamžiku ukradli, stejně tak se chovají tito lidé. Sotva se tento shora zmíně nývydá na novou cestu, mnozíneužiteč ní povaleč i zpozornía zač nou vě tř it žvanec, kterýby snad mohl ležet na konci této cesty. Jakmile se dozvě dí, kde asi onen mužje, zač nou horlivě pospíchat, aby dosá hli cíle jiným, pokud možno rychlejším způ sobem. Jakmile je nové hnutízaloženo a př ijalo urč itý program, zač nou se hlá sit o slovo a tvrdí, že bojujíza stejný cíl, avšak nikoliv tak, že by se č estně postavili do ř ad
tohoto hnutía uznali tím jeho prioritu, nýbržvykradou jeho program a založína tom svou vlastnínovou stranu. Př itom jsou natolik nestydatí, že bezmyšlenkovitý okolnísvě t ujišťujío tom, že jiždá vno př ed tím druhým usilovali o totéža nezř ídka se jim podař ídostat se tím do př íznivého svě tla, namísto toho, aby se jim dostalo zaslouženého opovržení. Neboťneníto snad nestoudná drzost, př edstírat, že úkol, který ně kdo jiný vepsal na svou korouhev, vepsat na svou vlastní, vypů jč it si jeho programové smě rnice a potom, jako kdyby si to všechno sá m vymyslel, vydat se vlastni cestou? Nestoudnost se však projevuje zejména také v tom, že tytéž subjekty, které svým zaklá dá ním nových seskupenízapř íč inili roztř íště nost, nejč astě ji hovoř ío nutnosti jednoty a jednotnosti, jakmile se domnívají, že již nedoženou ná skok protivníka. Takovým postojů m vdě č í"roztř íště níná rodních sil" za svou existenci. Avšak na vytvá ř enícelé ř ady seskupení, stran atd., které se označ ujíjako ná rodní, nenesli v letech 1918/19 vinu jejich zakladatelé, nýbržbylo podmíně no př irozeným vývojem. Ze všech jižv roce 1920 pozvolna vykrystalizovala jako vítě z NSDAP. Zá sadníč estnost jednotlivých zakladatelů shora uvedených seskupenínemohla být skvě leji proká zá na nežobdivuhodným rozhodnutím obě tovat silně jšímu hnutísvé viditelně méně úspě šné vlastníhnutí, tzn. toto rozpustit nebo bezpodmíneč ně zač lenit do NSDAP. Platíto zejména o hlavním bojovníkovi ně kdejšíNě mecko-socialistické strany v Norimberku, jímžbyl Julius Streicher. NSDAP a DSP vznikly se stejným koneč ným cílem, avšak naprosto nezá visle na sobě . Hlavním prů kopníkem DSP byl, jak ř eč eno, norimberskýuč itel Julius Streicher. Zpoč á tku byl i on svatosvatě př esvě dč en o poslá nía budoucnosti svého hnutí. Jakmile však jasně a nepochybně rozpoznal silně jšírů st NSDAP, skonč il svou č innost pro DSP a vyzval své stoupence, zař adit se do NSDAP, která vyšla vítě zně ze vzá jemného zá pasu, a nadá le bojovat v jejích ř adá ch za společ ný cíl. Bylo to osobně tě žké, avšak zá sadní rozhodnutí. Z doby poč á tku hnutínezů stalo žá dné roztř íště ní, nýbržtémě řbeze zbytku vedla č estná vů le tehdejších mužů k č estnému a sprá vnému konci. To, co dnes označ ujeme jako "roztř íště nost ná rodních sil", vdě č íza svou existenci bez výjimky druhé, mnou shora popsané př íč ině : ctižá dostivímuži, ježpř edtím nemě li žá dné vlastnímyšlenky a tím méně vlastnícíle, zač ali se cítit "povolaní" v tom okamžiku, kdy vidě li zrá t nespornýúspě ch NSDAP. Ná hle vznikaly programy, které byly beze zbytku opsá ny podle našeho programu, byly prosazová ny ideje, ježsi od ná s vypů jč ili, stanoveny cíle, za které jsme my jižpo léta bojovali, voleny cesty, po nichžse NSDAP jiždá vno vydala. Se všech sil se snažili zdů vodňovat, proč byli nuceni zaklá dat tyto strany, př estože NSDAP jiždá vno existovala. Avšak č ím vznešeně jšímotivy byly př edklá dá ny, tím méně pravdivě jšíbyly tyto frá ze. Ve skuteč nosti byl rozhodujícípouze jedinýdů vod: osobni ctižá dost zakladatelů , kteř íchtě li hrá t ně jakou roli, k nižjim jejich vlastnítrpaslič í př edpoklady nedovolily nic jiného, nežvelikou opová žlivost př ebírat cizí myšlenky, opová žlivost, která se jinak v obč anském svě tě nazývá zlodě jstvím. Neexistovaly tenkrá t žá dné př edstavy a ideje jiných, které by takovýpolitický
kleptoman neshromá ždil v krá tké době pro svů j novýobchod. Ti, kteř ítak č inili, pozdě ji se slzami v oč ích nař íkali nad "roztř íště ním ná rodních sil", hovoř ili o "nutnosti sjednocení" a tiše doufali, že budou moci napá lit ty jiné a to v tom smyslu, že k ukradeným idejím získajízlodě ji i hnutí, založené k jejich uskuteč ně ní. Kdyžse jim to nepodař ilo a rentabilita tě chto nových podniků nesplňovala v dů sledku duchovních rozmě rů svých majitelů to, co si od ní slibovali, byli nakonec šťastní, že mohli př istá t v "pracovním společ enství". Všechno, co tenkrá t nemohlo stá t na vlastních nohou, slouč ilo se do tohoto pracovního společ enství, vychá zelo se př itom z ná zoru, že osm chromých, spojených dohromady, vydá jistě za jednoho gladiá tora. Jestliže se však mezi tě mito chromými snad našel jeden zdravý, potř eboval vyvinout veškerou svoji sílu k tomu, aby ty ostatníudržel na nohou, př ič emžse nakonec stal chromým sá m. Sdružová níse do tě chto pracovních společ enstvíje tř eba vždy považovat za otá zku taktiky, př ič emžnesmíme nikdy př estat brá t na zř etel ná sledujícízá sadnípoznatek: Založením pracovního společ enstvíse slabé svazy nikdy nezmě nív silné, avšak silný svaz mů že být a nezř ídka bude tímto společ enstvím oslaben. Ná zor, že slouč ením slabých seskupeni musívzniknout seskupeni silné je nesprá vný, neboť zkušenost uč í, že majorita v jakékoliv formě a za všech okolnostíje reprezentantkou hlouposti a zbabě losti, č ímž jaká koliv množina svazů , ježbude dirigová na zvoleným víceč lenným vedením, bude vystavena zbabě losti a slabosti. Tímto slouč ením je také omezena volná hra sil, odstraně n boj o urč enítoho nejlepšího a tím s koneč nou platnosti zabrá ně no vítě zstvízdravě jších a silně jších. Taková slouč eníjsou tedy nepř á teli př irozeného vývoje, neboťobvykle mnohem více zabraňujíonomu ř ešeníproblému, za ně jžse bojuje, mnohem více, nežaby je podporovala. Mů že se stá t, že z č istě taktických pohnutek př esto uzavř e nejvyššívedeníhnutí, ježmá budoucnost, s podobnými svazy na velmi krá tkou dobu spojenectvía podnikne společ né kroky v ně jaké konkrétníotá zce. To však nesmínikdy vést k zvě č ně nítohoto stavu, pokud se nechce hnutízř íci svého poslá ní. Neboťpokud se definitivně zapletlo do takového spojení, ztratítím možnost a také prá vo, ve smyslu př irozeného vývoje nechat plně pů sobit své vlastnísíly, tím př ekonat své rivaly a jako vítě z dosá hnout vytč eného cíle. Nikdy nezapomínejme, že všechno skuteč ně velké na tomto svě tě nebylo vybojová no koalicemi, nýbržže to bylo vždy úspě chem jednotlivého vítě ze. Koalič níúspě chy nesou v sobě jižsvým pů vodem zá rodek budoucího drolenía možné ztrá ty toho, č eho bylo dosaženo. Velké, vpravdě svě tově př evratné revoluce duchovního typu jsou vů bec možné a uskuteč nitelné jako titá nské zá pasy jednotných formací, nikoliv však jako koalič níakce. Také ná rodnístá t nebude nikdy vytvoř en prostř ednictvím kompromisního chtě ní ně jakého ná rodního pracovního společ enství, nýbržpouze ocelovou vů lí jednotného hnutí, ježse prosadilo proti všem.
9. kapitola ZÁKLADNÍ MYŠ LENKY O SMYSLU A ORGANIZACI SA
Síla starých stá tů spoč ívala na tř ech pilíř ích: na monarchistické stá tníformě , na sprá vním sboru a na armá dě . Revoluce roku 1918 zlikvidovala stá tníformu, roztrhala armá du a sprá vnísbor vydala do rukou stranické korupci. Tím byli znič eny vlastníopory takzvané stá tnímoci. Tato se sama o sobě sklá dá ze tř íprvků , které jsou ze zá sady podkladem jakékoliv autority. Prvnízá klad pro vytvoř eni autority skýtá vždy popularita. Avšak autorita, která spoč ívá pouze na tomto zá kladě je stá le ještě z vně jšku slabá , nejistá a vratká . Každýnositel takovéto č istě na popularitě postavené autority se musísnažit zpevnit a zabezpeč it podklady této autority, a sice vytvoř ením urč ité moci. V moci, a tedy v síle, spatř ujeme druhýzá klad každé autority. Nyníje jižznatelně ji stabilně jší, bezpeč ně jší, avšak stá le ještě ne o moc silně jší, nežten první. Spojí-li se popularita a síla, a př ežijí-li společ ně urč itou dobu, mů že vyvstat autorita na ještě pevně jším zá kladě , totižautorita tradice. A kdyžse koneč ně spojípopularita, síla a tradice, mů že být autorita poklá dá na za neotř esitelnou. Díky revoluci byl tento poslednípř ípad zcela eliminová n. Ba př estala existovat jaká koliv autorita tradice. Zhroucením staré ř íše, odstraně ním staré stá tníformy, zrušením dř ívě jších výsostných znaků a ř íšských symbolů byla př etržena veškerá tradice. Ná sledkem toho bylo nejtě žšíotř esenístá tníautoritou. Samotná druhá opora stá tníautority, síla, jižtaké nebyla k dispozici. Aby mohla být revoluce vů bec provedena, bylo nutno rozervat ztě lesně níorganizované stá tní síly a moci, totižarmá du. Bylo dokonce nutno použít rozervané č á sti armá dy jako revoluč níbojové jednotky. I kdyžfrontové jednotky tomuto rozloženínepadly za obě ťv takové míř e, př esto však č ím více se vzdalovaly proslaveným místů m jejich č tyřa pů l roč ního hrdinského zá pasu, tím více byly nahlodá vá ny kyselinou dezorganizace své vlasti a konč ily v demobilizač ních útvarech a ve zmatku takzvaných dobrovolnických "povelníků " údobívojenských rad. O tuto vzpurnou, do oč íbijícítlupu vojá ků , jejichžvojenská služba byla založena na osmihodinové pracovnídobě se však nemohla opř ít žá dná autorita. Tím byl zpacifiková n druhý prvek, který zprvu zaruč oval stabilitu autority, a revoluce tak vlastnila jižjen to pů vodní, totižpopularitu, na které chtě la vybudovat svou autoritu. Avšak prá vě tento zá klad byl mimoř á dně nejistý. Revoluci se sice podař ilo jedním mohutným šmahem rozdrtit starou stá tníbudovu, v hlubším smyslu se to však povedlo pouze proto, že vyvá ženost uvnitřstruktury našeho ná roda byla jižnarušena vá lkou. Každý ná rodnísoubor se dá rozč lenit do tř ískupin. Na extrém nejlepších lidína straně jedné, dobrých ve smyslu všech ctností, obzvlá ště se projevujících odvahou a obě tavostí, a na druhé pak extrém nejhorších lidí, špatných ve smyslu existence všech egoistických pudů a př ítě ží. Mezi obě ma extrémy ležíjako tř etískupina velká , široká stř ednívrstva, ve které se neztě lesňuje ani zá ř ivé hrdinství, ani nejhoršízloč inecké pudy.
Ú dobírozmachu ná rodního souboru se vyznač uje existenci a absolutnírealizaci té lepšíextrémníč á sti. Ú dobínormá lního, rovnomě rného vývoje nebo stabilnísituace se vyznač uje a sklá dá ze zjevné dominace stř edního elementu, př ič emžoba extrémy se navzá jem vyvažují, respektive se eliminují. Ú dobírozvratu ná rodního souboru je urč eno př evlá dajícím úč inkem špatného elementu. Pozoruhodné je na tom to, že široká masa, coby stř ednívrstva, jak bych jíchtě l označ it, se zviditelňuje vždy teprve tehdy, kdy se oba extrémy na sebe vá žou společ ným zá polením. V př ípadě vítě zstvíjednoho extrému se pak vždy poddajně podř izujíprá vě vítě zné straně . V př ípadě dominance lepšího extrému ho bude široká masa ná sledovat, v př ípadě vzestupu špatného mu minimá lně nebude klá st žá dnýodpor. Neboťbojovat sama o sobě tato stř ednítř ída nikdy nebude. Vá lka tedy bě hem svého č tyřa pů lletého krvavého trvá ni narušila natolik vnitř ní vyvá ženost tě chto tř ískupin, že to vedlo, př i všíúctě k obě tem ze stř ednívrstvy, ke skoro naprostému vykrvá ceníextrému lepších lidí. Neboťkolik nenahraditelné ně mecké hrdinské krve vyteklo bě hem tě chto hrů zných č tyřa pů l let, je opravdu př íšerné. Pokud se spoč tou všechny ty statisíce jednotlivých př ípadů , vyjde ná m stejnývýsledek, totižfrontovídobrovolnici. Dobrovolné patroly, dobrovolní telegrafisté, dobrovolníspojař i, dobrovolníletci, dobrovolníženisté, dobrovolníci pro útoč né pluky, atd. - A stá le, a stá le, po celá ty č tyř i a pů l léta tisíce dů vodů dobrovolnictvía zase dobrovolníci -, se stá le stejným výsledkem. Holobradý mladík nebo ostř ílenýmuž, oba s planoucílá skou k vlasti, naplně ni obrovskou osobníodvahou, nebo vě domím nejvyššípovinnosti, se př ihlá sili. Byly to desítky tisíc, ba sta tisíce podobných př ípadů , a postupně tyto lidské ř ady ř ídly a ř ídly. Co nepadlo, stalo se rozstř ílenými mrzá ky, nebo se rozdrolilo ná sledkem nepatrnosti jejich zbylého poč tu. Je nutno mít na zř eteli, že v roce 1914 byly postaveny celé armá dy dobrovolníků , které díky zloč inecké nesvě domitosti našich parlamentních budižknič emů neprodě lali v dobá ch míru žá dnýř á dnývojenský výcvik, č ímžbyli, takto bezbranní, vydá ni napospas nepř á telskému dě lostř electvu. Oně ch č tyř i sta tisíc vojá ků , kteř ítehdy v bojích o Flandry padli, nebo se z nich stali mrzá ci, již nikdy nemohli být nahrazeni. Jejich ztrá ta byla ně č ím vě tším, nežpouhým odepsá ním č ísla. Jejich smrti se vá ha, takto odlehč ená na dobré straně , naklonila ve prospě ch špatných, č ímžzískal na vá ze více nežkdy jindy element sprostoty, nič emnosti a zbabě losti, zkrá tka a dobř e masa špatného extrému. Neboťk tomu př ichá zel ještě jeden aspekt: Nejenom že lepšíextrém na bojištích bě hem č tyřa pů l let neskuteč ným způ sobem proř ídl, ale horšíextrém se mezitím obdivuhodným způ sobem zakonzervoval. Na každého dobrovolně se hlá sícího hrdinu, kterýpo posvá tné obě tnísmrti stoupal vzhů ru za zvuku fanfá r, zajisté spadal jeden vojenský dezertér, kterývelmi opatrně uká zal smrti zá da, aby se namísto toho více č i méně zúč astnil č innosti ve vlasti. A tak se na konci vá lky skýtal ná sledujícíobraz. Stř edníširoká vrstva ná roda svou daň povinné krvavé obě ti splnila. Extrém lepších se svým př íkladným hrdinstvím v podstatě bezezbytku obě toval. Extrém špatných podporová n na jedné
straně špatnými zá kony, a na straně druhé nenasazením veškerých vá leč ných prostř edků , bohužel také zů stal zcela zachová n. Tito dobř e zakonzervovanívyvrhelové našeho ná roda pak provedli revoluci. A mohli ji provést jenom proto, že jim v protivá ze jižnestá l extrém tě ch dobrých nikdo z nich užtotižnežil. Tím však byla ně mecká revoluce jižod poč á tku podmíně ně populá rnízá ležitost. Tento Kainů v č in neprovedl ně mecký ná rod, nýbržsvě tloplachá chá tra vojenských dezertérů , pasá ků a jim podobných. Frontový vojá k př ivítal konec krvavého zá pasu, byl šťastný, že mů že opě t spatř it svou starou vlast, ženu a dě ti. Avšak s revolucíjako takovou nemě l vnitř ně naprosto nic společ ného. Nemě l ji rá d, a ještě méně mě l rá d jejítvů rce a organizá tory. Bě hem oně ch č tyřa pů l roků nejkrvavě jších bojů zapomně l na ty partajníhyeny a veškeré jejich rozepř e mu byly cizí. Pouze u malé č á sti ně meckého ná roda byla revoluce skuteč ně populá rní, totižu skupiny tě ch pomahač ů , kteř ísi toto bř ímě zvolili jako pozná vacíznameníč estných obč anů tohoto nového stá tu. Milovali revoluci ne kvů li ji samotné, jak se mnozí mylně domnívajíještě dnes, ale kvů li jejím ná sledků m. O samotnou popularitu tě chto marxistických lupič ů se nemohla žá dná autorita dlouhodobě opírat. A prá vě mladá republika potř ebovala za každou cenu autoritu, pokud nechtě la být opě t po krá tkém chaosu spolknuta odvetnou silou, utvá ř ejícíse z posledních č á stílepšístrany našeho ná roda. Tehdy se jižnebá li ani tak nositelů rozvratu, jako spíš toho, že budou ve víru vlastního zmatku vyrvá ni ze svých zá kladů , a že budou ná hle neúprosně uchopeni pě stí, která se v podobných dobá ch ná hle objevuje z ruchu ná roda, a budou př eneseni na zcela jinou zá kladnu. Republika se za každou cenu musela zkonsolidovat. Proto byla v podstatě momentá lním stavem donucena vytvoř it si, vedle kolísavých pilíř ů jejíslabé popularity, opě t ně jakou organizaci moci, aby na ní mohla postavit pevnou autoritu. Kdyžzač ala matadorů m revoluce v prosinci, lednu a únoru let 1918/19 kolísat pů da pod nohama, byli nuceni se poohlédnout po lidech, kteř íbyli př ipraveni silou zbraníposílit jejich slabou pozici, která byla způ sobena vř elou lá skou vlastního ná roda. Antimilitaristická republika potř ebovala vojá ky. Jelikožvšak jediná opora stá tnímoci, totižjejípopularita, tkvě la pouze v pasá cích, zlodě jích, lupič ích, dezertérech, ulejvá cích a podobných individuích, tedy na té č á sti obyvatelstva, která patř ila k onomu špatnému extrému, byla veškerá snaha o získá nílidí, kteř í byli př ipraveni obě tovat vlastníživot ve službá ch nových ideá lů , v tě chto kruzích naprosto zbyteč ným snažením. Nositelé revoluč ních myšlenek a realizá toř i revoluce nebyli ani schopni, ani ochotni shromá ždit vojsko k ochraně sebe samých. Neboťtato skupina si v žá dném př ípadě nepř á la organizaci republikového stá tního uspoř á dá ní, nýbržpouze dezorganizaci stá vajícího stavu, za úč elem lepšího uspokojeníjejich pudů . Jejich heslo nezně lo ani tak "poř á dek a výstavba Ně mecké republiky", jako spíš jejívyrabová ní. A tak museli tyto výkř iky o pomoc, vychá zejícíve strachu z úst ná rodních zastupitelů , v tě chto vrstvá ch vyznít zcela do prá zdna, a naopak vzbudit pouze
odvrá cenía roztrpč ení. Neboťv takovém poč inu bylo vnímá no porušenívě rnosti a víry. Vždyťv tom byl cítit vznik autority, která se jižnebude opírat pouze o svou popularitu, nýbrži o moc. A to byl zač á tek boje proti tomu, co pro ně na revoluci bylo to nejpodstatně jší, totižproti prá vu na krá deža neuká zně nému panstvíhordy zlodě jů a plenitelů , zkrá tka té nejhoršíchá try, která unikla zpoza zdívě znic a zbavila se svých okovů . Ná rodnízplnomocně nci mohli volat jak chtě li, nikdo se do jejich ř ad nepř ihlá sil., a pouze ozvě na "zrá dci" jim dala najevo smýšlenínositelů jejich popularity. Tehdy se poprvé objevila celá ř ada ně meckých mlá denců , kteř íbyli ochotni sloužit "klidu a poř á dku", ještě jednou si obléci vojenskou uniformu, př es ramena si pově sit pušku, a s nasazenou ocelovou př ilbou se postavit všem destruktorů m jejich vlasti. Jako dobrovolnívojá ci se sdružovali do svobodných sborů a zač ali, př esto že tuto revoluci krutě nená vidě li, tu samou revoluci ochraňovat a tím ji prakticky posilovat. Jednali tak s nejč istším svě domím. Skuteč ný organizá tor revoluce, a jejípravý zá kulisnípodně covatel, meziná rodní Žid, tehdy odhadl situaci velice sprá vně . Ně meckýná rod doposud nebyl dostateč ně zralýna to, aby mohl být zavleč en do bolševického krvavého marastu, jako tomu bylo v Rusku. Velkou mě rou to spoč ívalo ve stá le ještě velké rasové jednotnosti mezi ně meckou inteligencía ně meckým dě lnictvem. Dá le pak velkým prostoupením tvů rč ích elementů v samotných širokých vrstvá ch, stejně jako je tomu u vě tšiny zá padoevropských stá tů , avšak v Rusku toto naprosto schá zí. Tam mě la inteligence jako taková z vě tšíč á sti jinou ná rodnost nežruskou, nebo mě la alespoňneslovanský rasový charakter. Tenká vrchnívrstva inteligence tehdejšího Ruska mohla být kdykoliv odstraně na z dů sledku naprosté absence spojujících mezič lá nků k širokým vrstvá m obrovského ná roda. Duchovnía morá lníúroveň této masy byla dě sivě nízká . Jakmile se v Rusku povedlo popudit nevzdě lanýdav širokých mas, který neumě l ani č íst, ani psá t, a kterýnebyl v naprosto žá dném vztahu a spojeníse stá vající vrchnítenkou vrstvou inteligence, byl osud země zpeč etě n, revoluce se podař ila. Ruský analfabet se tak stal bezbranným otrokem svých židovských diktá torů , kteř ívšak byli natolik vychytralí, aby tuto diktaturu nazvali frá zí"diktatura lidu". V Ně mecku se o to zasloužilo ještě ná sledující. Revoluce mohla na svů j úspě ch spolehnout pouze v př ípadě postupného rozkladu armá dy. Skuteč nínositelé revoluce a rozvraceč i armá dy se však jižnemohli spolehnout na frontové vojá ky, nýbržpouze na ony svě tloplaché nič emy, kteř íse potloukali buďto po týlových kasá rná ch, nebo byli jako "nepostradatelní" zašiti ně kde v hospodá ř ských službá ch. Tato armá da byla ještě posílena o desetitisíce dezertérů , kteř ímohli bez jakéhokoliv rizika uká zat frontě zá da. Skuteč nízbabě lci se nikdy nebá li nič eho tak, jako smrti. Smrt však mě li na frontě denně př ed oč ima v tisíci rů zných zjeveních. Chce-li č lově k za každou cenu udržet slabé, vratké nebo zbabě lé jinochy u jejich povinnosti, má pouze jednu jedinou možnost. Dezertér musívě dě t, že dezerce sebou př iná šíto, př ed č ím chtě jíutéci. Na frontě č lově k mů že zemř ít, dezertér však musízemř ít. Pouze pomocítakového neúprosného ohroženíkaždého pokusu o
dezerci mů že být dosaženo úč inného odstrašujícího úč inku, a to nejen u jednotlivců , nýbrži kompletního celku. A v tom vě zel smysl a úč el vá leč ných artikul. Byla to ná dherná víra, smě t smě le bojovat za existenci svého ná roda, opírajíce se pouze o dobrovolnou vě rnost, která vychá zela z rozpozná nínezbytnosti. Dobrovolné splně nípovinnostíbylo vždy urč ujícív jedná nítě ch nejlepších, nikdy však ne v jedná níprů mě rných. Proto jsou takové zá kony, jako např íklad proti loupežím, nutné. Neboťnebyli stvoř eny kvů li ze zá sady slušným lidem, nýbrž prá vě kvů li vrtkavým, slabým elementů m. Tyto zá kony majísvým odstrašujícím úč inkem zabrá nit tomu, aby nenastal stav, kdy poctivec bude za hlupá ka, proč ež bude stá le zř etelně jšípř edstava, že úč elně jšíje také se podílet na zlodě jně , než př ihlížet s prá zdnýma rukama, nebo se vů bec nechat okrá dat. A proto by bylo chybou domnívat se, že se č lově k v boji, kterýmů že př es všechnu lidskou obezř etnost zuř it ně kolik let, mů že obejít bez oně ch pomocných prostř edků , které ztvá rňujízkušenosti ně kolika staletí, ba tisíciletí, a které v č asech krize a momentá lních obrovských nervových zatíženídoká žou př imě t slabé a nejisté jedince k plně nísvých povinností. Pro vá leč ného hrdinu z ř ad dobrovolníků nenísamozř ejmě zapotř ebížá dných vá leč ných artikul. Jsou však zapotř ebípro zbabě lé egoisty, který si v hodině nouze vlastního ná roda cenísvého života více, nežzbytek jednoty. Aby se však takový bezcharakterníslaboch neoddá val své zbabě losti, je nutno použít tě ch nejtvrdších donucovacích prostř edků . Pokud muži dlouhodobě zá pasíse smrtí, a celé týdny musíbez oddechu a č asto bez ř á dné stravy setrvá vat v blá tivých trychtýř ích po graná tech, nemů že být znejistě lý kantonista u žerdě udržen pod výhružkou uvě zně ním v ká znici, nýbržpouze pod pohrů žkou bezohledného vykoná nítrestu smrti. Neboťze zkušenosti spatř uje v takovém č ase vě zenítisíckrá t klidně jším a bezpeč ně jším místem, nežje vá leč né pole, jelikožve vě zenípř ece alespoňnení ohrožen jeho neocenitelný život. To, že se za vá lky prakticky trest smrti zrušil, č ímžse vlastně ve skuteč nosti zrušila platnost vá leč ných artikul, se strašlivě vymstilo. Ve vlasti se př edevším v roce 1918 vytvoř ila armá da dezertérů , která pomohla vytvoř it onu obrovskou zloč ineckou organizaci, která se posléze po 7.listopadu 1918 stala tvů rcem revoluce. Fronta jako taková s tím prakticky nemě la co do č ině ní. Jejípř íslušníci si pouze toužebné př á li mír. Jižv této samotné skuteč nosti pro revoluci spoč ívalo obrovské nebezpeč í. Neboťjakmile se po uzavř enímíru zač ali ně mecké armá dy blížit vlasti, vyvstala pro tehdejšírevolucioná ř e úzkostlivá otá zka, totižco uč inífrontová vojska? Bude to polníšeď trpě t? V tě chto týdnech musela revoluce v Ně mecku minimá lně zvně jšku budit zdá ní umírně nosti, pokud se nechtě la vystavit nebezpeč í, že ji ně které ně mecké divize ná hle a bleskurychle rozdrtí. Neboťkdyby se tehdy jeden jediný velitel divize rozhodl strhnout se svou vě rně oddanou divizírudé hadry a ony krysy postavit ke zdi, a dalšíodpor pak zlomit pomocíminometů a ruč ních graná tů , rozrostla by se tato divize bě hem necelých č tyřtýdnů do obrovské armá dy č ítající minimá lně šedesá t divizi. Př ed tím se židovštípodně covatelé tř á sli více nežpř ed č ím jiným. A aby se tomu zabrá nilo, musela být revoluci vtisknuta urč itá umírně nost. Nesmě la se
zvrhnout v bolševismus, nýbržmusela se skrýt za snahu po "klidu a poř á dku". Proto tolik obrovských ústupků výzva na starýúř ednický apará t a na staré vojenské vů dce. Byli zapotř ebíalespoň ještě po ně jakou dobu, a teprve kdyžmouř eníni splnili svou povinnost, mohl se č lově k odvá žit dá t jim př imě ř enýkopanec, a republiku vyjmout z rukou starých stá tních služebníků a vydat ji zlodě jským revoluč ním supů m. Pouze tak se dalo doufat v to, že bude možno podvést staré generá ly a staré stá tníúř edníky a že, pomocízdá nlivé bezelstnosti a mírnosti nových pomě rů , bude zabrá ně no jakémukoliv odporu z jejich strany. Nakolik se to zdař ilo uká zala praxe. Samotná revoluce také nebyla prová dě na strů jci klidu a poř á dku, nýbržprá vě naopak oně mi rozsévač i vzpoury, zlodě jny a drancová ní. A tě m nebyl adekvá tníani vývoj revoluce stran jejich chtíč ů , ani jim nemohl být z taktických dů vodů vysvě tlen a zdů vodně n jejíprů bě h. S postupným ná rů stem svých ř ad ztrá cela sociá lnídemokracie stá le více charakter brutá lnírevoluč nístrany. Ne že by snad myšlenkově vyzná vala jiné cíl nežony revoluč ní, nebo že by jejívů dci ná hle mě li jiné úmysly, nic takového. Jediné co nakonec zbylo, byl pouze úmysl a k jeho provedeníse nehodícítě leso. S desetimilionovou stranou se nedá dě lat žá dná revoluce. V takovém hnutíjižnení př ítomen žá dný extrém aktivity, je tu pouze široká masa stř edu, tedy pouze nositelé. V tomto stavu došlo ještě bě hem vá lky ke zná mému rozště penísociá lní demokracie pomocíŽidů . Zatímco sociá lně -demokratická strana, př imě ř eně nosné funkci jejímasy, visela jako olově né zá važína ná rodníobraně , byli z nívytaženy radiká lně aktivníprvky, a byly zformová ny do obzvlá ště prů bojné, nové útoč né kolony. Nezá vislé strany a sparťanské svazy byly útoč nými pluky revoluč ních marxistů . Ony vytvoř ily koneč né podmínky k tomu, aby na tuto pů du mohla koneč ně vstoupit po celá desetiletína to př ipravovaná masa sociá lnídemokracie. Zbabě lé mě šťanstvo př itom bylo marxisty sprá vně ohodnoceno a bylo s ním také naklá dá no jednoduše jako "en canaille". Nikdo ho vů bec nebral v potaz, neboť každý si byl vě dom toho, že tento pokornýpolitickýútvar staré vysloužilé generace stejně neníschopen jakéhokoliv odporu. Jakmile se revoluce zdař ila a hlavníopory starého stá tu byli prohlá šeny za zboř ené, musela být revoluce, kvů li vracejícíse frontové armá dě , která se zač ala zjevovat jako hrů zná sfinga, zbrždě na ve svém př irozeném vývoji. vě tšina sociá lně demokratické armá dy obsadila dobyté pozice a nezá vislé a sparťanské útoč né pluky byly odsunuty ke straně . To však nešlo bez boje. A jelikožaktivistické útoč né formace nebyly spokojené, cítily se být oklamá ny, chtě ly na vlastnípě st bojovat dá l, byl jejich nevá zanýpovyk zá kulisními podně covateli jen vítá n. Neboťsotva bylo po př evratu, rozdě lily se oč ividně samy na dva tá bory. Na stranu klidu a poř á dku, a na skupinu krvavého teroru. Co by však nyníbylo př irozeně jší, nežaby se naše mě šťanstvo okamžitě , s vlajícími vlajkami zač lenilo do tá bora klidu a poř á dku? Nyníse opě t pro tyto žalostné politické organizace naskytla možnost č innosti, kterou by, anižby to musely př iznat, opě t v
plné tichosti našly pevnou zemi pod nohama, a byly urč itým způ sobem zúč astně ny na moci, kterou nená vidě ly, a které se př edevším tolik bá ly. Ně mecké politické mě šťanstvo obdrželo nejvyššíč est posadit se za jeden stů l s tř ikrá t zloř eč enými marxistickými vů dci, za úč elem potírá níbolševismu. A tak vznikla jižv prosinci 1918 a lednu 1919 ná sledujícísituace: Menšinou horšího elementu byla provedena revoluce, za kterou se okamžitě postavily všechny marxistické strany. Revoluce sama o sobě mě la pomě rně mírný prů bě h, cožjípř ineslo nená vist fanatických extrémistů . Ti kolem sebe zač ali pá lit z kulometů a há zet ruč nígraná ty, obsazovat stá tníúř ady, zkrá tka ohrožovat mírnou revoluci. Aby bylo zažehná no zdě šeníz takového vývoje, bylo mezi nositeli nových podmínek a př ívrženci starého poř á dku uzavř eno př imě ř í, aby tito mohli společ ně vést boj proti extrémistů m. Výsledkem tedy bylo, že nepř á telé republiky ukonč ili boj proti republice jako takové, a pomá hali porazit ty, kteř ítaké byli nepř á teli republiky, i kdyžze zcela jiných dů vodů . Dalším výsledkem však bylo, že boj př íslušníků starého stá tu proti nová torů m se zdá l být eliminová n. O této skuteč nosti se ani nedá dost dobř e uvažovat. Pouze ten, kdo ji pochopí, porozumí tomu, jak bylo možné, že ná rodu, jehoždevě t desetin se na revoluci nepodílelo, sedm desetin jíodmítalo, šest desetin nená vidě lo, ji jedna jediná desetina mohla takto vnutit. Pozvolna vykrvá celi jak spartanštíbariká dníci na straně jedné, tak i ná rodní fanatici a idealisté na straně druhé. A prá vě v té míř e, v jaké se tyto dvě extrémní strany navzá jem potíraly, nakonec vyhrá la, jako vždycky, široká masa stř edu. mě šťanstvo a marxisté se našli na pů dě daných skuteč ností, a republika se zač ala konsolidovat. To ovšem obč anským straná m stá le ještě nebrá nilo v tom, alespoň př ed volbami, aby alespoň po ně jaký č as nemohly citovat staré monarchistické myšlenky, a aby tě mito duchy starých č asů nemohly zaklínat a opě tovně lovit malé dušič ky svých př ívrženců . Č estné to nebylo. Dá vno jižs monarchii zpř etrhali všechna vnitř nípouta, a špína nových pomě rů se zač ala svů dným úč inkem projevovat i v obč anském stranickém tá boř e. Obyč ejnýobč anskýpolitik se dnes cítív korupč ním svinstvu nové republiky př íjemně ji, nežv č isté př ísnosti, která mu ještě spoč ívá ve vzpomínce na minulý stá t. Jak jižbylo ř eč eno, musela se revoluce po roztř íště nístaré armá dy, k posílení jejístá tnímoci, poohlédnout po ně jakém novém mocenském faktoru. Dle stavu vě císe tato moc mohla vytvoř it pouze z př íslušníků jívlastně se protivícího svě toná zoru. Z nich potom mohla postupně vzniknout také nová armá da, která pak bě hem doby musela být, nehledě na jejíomezenímírovými smlouvami, ve svých ná zorech př emě ně na v ná stroj stá tních zá jmů . Položí-li se otá zka, jak se mohla revoluce jako akce zdař it, nezá visle na všech skuteč ných chybá ch starého stá tu, které byly jejípř íč inou, dojdeme k ná sledujícímu výsledku: 1. Z dů vodu ochrnuti našeho vnímá nípojmů plně nípovinnosti a poslušnosti a 2. Z dů vodu zbabě lé pasivity našich takzvaných K tomu je nutno dodat ná sledující: Vlastním dů vodem ochrnutínašeho vnímá ni pojmů plně ni povinnosti a
poslušnosti je naše celkově nená rodnía stá le ještě pouze č istě stá tnívýchova. Z toho pochá zítaké podceňová nípojmů "prostř edek a úč el". Vě domípovinnosti, plně nípovinnosti a poslušnost nejsou úč elem samy o sobě , stejně jako jím neníani stá t, nýbržvšechny dohromady by mě ly být prostř edkem k umožně nía zajiště ní existence společ enstvíduševně i fyzicky homogenních živoč ichů na této zemi. V hodině , kdy se ná rodnícelek zř etelně hroutí, a kdy je oč ividně vydá n napospas nejtě žšímu útisku, a to díky jedná níně kolika darebá ků , je poslušnost a plně ní povinnostívů č i tě mto pouhou doktrínskou formalitou, a snad i šílenstvím. A naopak odmítnutíposlušnosti a plně nípovinností, kterým by bylo umožně no vysvobozeníná roda z jeho podrobení, by bylo př íkladné. Dle dnešního obč anskoprá vního pojetívelitel divize, kterýsvého č asu obdržel shora rozkaz nestř ílet, tím že nestř ílel, jednal dle své povinnosti a proto i sprá vně . Neboť mě šťanskému svě tu je bezmyšlenková formá lníposlušnost cenně jšínežživot vlastního ná roda. Dle nacioná lně socialistického pojetívšak v podobných př ípadech nenabývá poslušnost vů č i slabému nadř ízenému v platnost, nýbržplatí povinnost vů č i ná rodnípospolitosti. V takovéto osudné hodině vchá zív platnost povinnost osobnízodpově dnosti vů č i celému ná rodu. Př íč inou zdaru revoluce byla prá vě ztrá ta živého pojetítéto koncepce v našem ná rodě , nebo lépe v našich vlá dních kruzích. K druhému bodu je nutno ř íci ná sledující: Nejvě tším dů vodem zbabě losti stá t udržujících stran bylo př edevším vyř azení aktivní, dobř e smýšlejícíč á sti našeho ná roda z jejich ř ad, které vykrvá cely v poli. Nezá visle na tom byly naše obč anské strany, které jako jediné mů žeme označ it za politické útvary, které se nachá zely na pů dě starého stá tu, př esvě dč eny, že jejich svě toná zory se dajíšíř it výhradně duchovnícestou a duchovními prostř edky, a že použitífyzických sil př íslušípouze stá tu. Nejenom, že se v podobných ná zorech dá spatř it znamenípostupně se tvoř ícídekadentníslabosti, ale tento ná zor byl také nesmyslný v době , kdy politič típrotivníci toto stanovisko dá vno opustili, a naopak na veř ejnosti neustá le opakovali, že své politické zá jmy prosadí, kdyžbude tř eba, i pomocíná silí. Bylo nesmyslem volat po boji pomocíduchovních zbranív okamžiku, kdy se na svě tě , uprostř ed obč anské demokracie, jako jejídů sledek, objevil marxismus. To se jednoho dne muselo pekelně vymstít. Neboťmarxismus sá m nejvíce zastupoval ná zor, že nasazenízbraníspoč ívá v úč elovém hledisku a prá vo k tomu vždy ležív úspě chu. Jak sprá vné je toto pojetíbylo doká zá no ve dnech od 7. Do 11.listopadu 1918. Tehdy se marxismus ani v nejmenším nestaral o ně jakýparlamentarismus a demokracii, a pomocíř voucía stř ílejícítlupy zloč inců jim zasadil smrtelnýúder. A že obč anské organizace žvanilů byly v tom samém okamžiku bezbranné, je samozř ejmé. Po revoluci, kdy se ná hle obč anské strany opě t vynoř ily, i kdyžs pozmě ně ným ná zvem firmy, a jejich odvá žnívů dci vylezli z temných sklepů a vzdušných spižíren, stejně se tito, stejně jako všichni zá stupci podobných starých útvarů , ani nepouč ili ze svých chyb, ani na ně nezapomně li. Jejich politickýprogram byl zastaralý, neboťse nedoká zali vnitř ně smíř it s novou situací, jejich cílem však bylo smě t se pokud možno podílet na tomto novém stavu, a jejich jedinou zbraníbyla
jako vždy slova. I po revoluci tyto obč anské strany vždy žalostným způ sobem kapitulovaly př ed davem z ulice. Kdyžmě l být př ijat zá kon na ochranu republiky, schá zela k tomu zprvu potř ebná vě tšina. Ze dvě stě tisíc demonstrujících marxistů dostali obč anštístá tníci takový strach, že proti svému př esvě dč enítento zá kon př ijali. Obá vali se, že by v opač ném př ípadě byli př i opouště níř íšského sně mu lynč ová ni rozbě sně ným davem. K č emužbohužel z dů vodu př ijetízá kona nedošlo. Vývoj nového stá tu pak probíhal tak, jakoby vů bec neexistovala ná rodní opozice. Jediné organizace, které v této době mě ly odvahu a sílu postavit se na odpor marxismu a jeho popuzeným masá m byli nejdř íve dobrovolnické sbory, pozdě ji organizace sebeobrany, obč anská sdružení, atd., a koneč ně pak sbory tradice. Dů vod, proč jejich existence ve vývoji ně mecké historie nedocílila žá dné viditelné změ ny byl ná sledující: Stejně jako nemohly mít takzvané ná rodnístrany, z nedostatku jakékoliv hrozivé sily, žá dnývliv na ulici, nemohly takzvané ochranné sbory naproti tomu dosá hnout také žá dného vlivu, a to z absence jakékoliv politické myšlenky a př edevším jakéhokoliv skuteč ného politického cíle. To, co marxismu dopomohlo k úspě chu, byla dokonalá souhra politické vů le a aktivníbrutality. To, co ná rodníNě mecko vylouč ilo z veškerého praktického formová ni ně meckého vývoje, byla absence celistvé spoluprá ce brutá lnísíly a geniá lnípolitické vů le. Aťjižbyla vů le ná rodních stran jaká koliv, nemě ly ani ten nejmenšímocenský apará t k uskuteč ně nítéto vů le alespoňna ulici. Ochranné sbory mě ly veškerou moc, byly pá ny ulice a stá tu a nemě ly žá dnou politickou myšlenku a žá dnýpolitický cíl, pro které by se tato moc dala, nebo vů bec mohla nasadit ve prospě ch ná rodního Ně mecka. V obou př ípadech to však byla mazanost Žida, která doká zala vychytralým domlouvá ním a posilová ním obř adného zvě č ně ní, způ sobit vzrů stajícíprohlubová nítohoto nešťastného osudu. Byl to Žid, kterýpomocísvého tisku doká zal nekoneč ně mazanými blá boly udržovat u obranných svazů nepolitický charakter, stejně jako v politickém životě velebil a požadoval duchovnízpů sob boje. Miliony ně meckých hlupá ků pak tento nesmysl papouškovaly, anižby mě li nejmenšítušení, jak se tím sami prakticky odzbrojujía bezbranně se vydá vajínapospas židů m. Avšak i pro to existuje opě t samozř ejmě př irozené vysvě tlení. Absence velké nově uspoř á dané myšlenky znamená vždycky omezeníbojové síly. Př esvě dč eni o prá vu použitíi té nejbrutá lně jšízbraně je vždy svá zá no s existenci fanatické víry v nezbytnosti vítě zstvínového př evratného poř á dku na této zemi. Hnutí, které nebojuje za takové nejvyššícíle a ideá ly, také nikdy k nejkrajně jší zbrani nesá hne. Odhalenínové obrovské myšlenky bylo tajemstvím úspě chu francouzské revoluce, myšlence je vdě č né vítě zstvíté ruské, a fašismus si udržel sílu pouze díky myšlence podmanit si ná rod požehnaným způ sobem nové rozsá hlé př emě ny. Obč anské strany tomuto nejsou uzpů sobeny.
Nejenom obč anské strany spatř ovaly svů j politický cíl v restaurová nísvé minulosti, nýbržbyly to i obranné sbory, pokud se vů bec ně jakými politickými cíli zabývaly. Objevovaly se u nich tendence starých vá leč ných veterá nů a vysloužilců , č ímžpomá haly otupovat ty nejostř ejšízbraně , které tehdy ná rodníNě mecko mě lo, a č ímžtaké upadaly do žoldá cké služby republice. Že př itom samy jednaly s nejlepšími úmysly, a př edevším s nejč istšívírou, nemě nínic na osudové pošetilosti tě chto tehdejších svazů . Marxisté postupně získali v konsolidujícíse ř íšské moci potř ebnou mocenskou oporu své autority, a zač ali dů sledně a logicky rušit pro ně nebezpeč ně vypadající ná rodníobranné sbory, které se pro ně mezitím staly zbyteč nými. Jednotliví, zvlá ště opová žlivívů dci, kterým se nedů vě ř ovalo, byli postaveni př ed soudní stolici a posléze poslá ni za mř íže. Každému z nich se však pouze vymstil osud, proti kterému se zadlužili. Založením NSDAP se poprvé objevilo hnutí, jehožcílem nebylo, tak jak tomu bylo u obč anských stran, mechanické zrestaurová níminulosti, nýbržsnaha vytvoř it na místě dnešního nesmyslného stá tního mechanismu zcela nový organicky ná rodní stá t. Mladé hnutíjižod prvního dne své existence zastá valo ná zor, že je nutno duchovně há jit svou myšlenku, avšak na ochranu této obhajoby musíbýt, pokud to bude nutné, nasazeny ty nejná silně jšíprostř edky. Vě rně svému př esvě dč enío nezmě rném významu tohoto nového uč enímu př ipadlo naprosto př irozené, že pro dosaženícíle je nutno obě tovat naprosto všechno. Jiždř íve jsem pouká zal na momenty, kdy je hnutípovinno, pokud si chce získat srdce ná roda, př evzít ze svých ř ad obranu proti teroristickým útoků m svých nepř á tel. Je také starou historickou zkušeností, že teror urč itého svě toná zoru nemů že být zlomen formá lnístá tnímocí, nýbržzase jen jiným novým, stejně odvá žným a rozhodně jednajícím svě toná zorem. To bylo, je a bude nepř íjemné všem úř edním stá tním strá žců m zá kona, avšak bez toho se tato skuteč nost nikdy nesprovodíze svě ta. Stá tnímoc mů že poř á dek a klid zaruč it teprve tehdy, kdyžse stá t obsahově ztotožňuje s prá vě vlá dnoucím svě toná zorem, takže ná silnické elementy majípak pouze charakter jednotlivých zloč ineckých povah, a ne zá stupců extrémně odlišného svě toná zoru stá vajícího stá tu. V takovém př ípadě mů že stá t prosazovat po staletíty nejvě tšímocenská opatř eníproti hrozícímu teroru, ve výsledku stejně nic nezmů že a nakonec podlehne. Ně mecký stá t byl př evá lcová n marxismem. Bě hem celého sedmdesá tiletého boje nedoká zal odvrá tit vítě zstvítohoto svě toná zoru. Př es tisíciletou existenci vě znic a ká znic a př es veškerá krvavá opatř ení, která použil v nespoč tu př ípadů proti př ívrženců m tohoto svě toná zoru, byl nakonec donucen ke skoro bezpodmíneč né kapitulaci (i kdyžse to obč anštístá tníci snaží popírat, samozř ejmě bez vě tšího př esvě dč ení). Stá t, který je 9.listopadu 1918 marxisty bezpodmíneč ně položen na kř íž, samozř ejmě druhého dne nepovstane jako jeho př emožitel. Naopak, obč anští hlupá ci na ministerských kř eslech dnes žvaní o nutnosti nevlá dnout proti dě lníků m, př ič emžse jim pod pojmem dě lnictvo míhá prá vě marxismus. Tím, že př irovná vajíně meckého dě lníka k marxismu se
však dopouště jínejenom sprosté a lživé falzifikace pravé skuteč nosti, nýbržse i pokoušejízakrýt vlastni kolaps př ed marxistickými myšlenkami a organizací. Z hlediska této skuteč nosti, totižbezpodmíneč nému podř ízeníse stá tu marxismu, vyrů stá nacioná lně socialistickému hnutíteprve skuteč ná povinnost nejenom se duševně př ipravit na vítě zstvísvé myšlenky, nýbržpř evzít i její ochranu př ed terorem z vítě zných pohá rů pijícíinternacioná ly. Jižjsem naznač il, jak se z praktického života našeho mladého hnutípozvolna zač ala vytvá ř et ochranka našich shromá ždě ní, jak zač ala pomalu nabývat charakteru urč ité poř á dkové skupiny a jak se snažila o vytvoř eníorganizá torské podoby. Č ím více se pak tento postupně utvá ř enýútvar z vně jšku podobal obrannému svazu, tím méně se s ním ve skuteč nosti dal srovnat. Jak jižbylo zmíně no, nemě ly ně mecké obranné organizace naprosto žá dné urč ité politické ná zory. Byly ve skuteč nosti pouhými sebeochrannými svazy o více č i méně úč elném výcviku a organizaci, takže vlastně př edstavovaly ilegá lní ná hradu prá voplatných legá lních mocenských prostř edků stá tu. Jejich dobrovolnický charakter vychá zel ze způ sobu jejich vzniku a stavem tehdejšího stá tu, v žá dném př ípadě však jim tento titul nená ležel z pozice, kdy by jako svobodné formace bojovníků bojovaly za ně jaké svobodné, vlastnípř esvě dč ení. To nevlastnily, a to ani ne díky opozič nímu chová níjednotlivých vů dců a celých svazů proti republice. Neboťaby se mohlo hovoř it o př esvě dč eníve vyšším smyslu, nestač íbýt př esvě dč en o bezcennosti stá vajícího stavu, nýbržtoto pramenív uvě domě nísi nového stavu a ve vnitř ním spatř enístavu, jehoždosaženi č lově k vnímá jako nutnost, a v jehožuskuteč ně níspatř uje nejvyššíživotni poslá ní. Poř á dkové oddíly tehdejšího nacioná lně -socialistického hnutíod všech obranných svazů totižzá sadně odlišuje to, že ani v nejmenším nebyly a ani nechtě ly být poskokem ve službá ch revolucívzniklých pomě rů , nýbržže zá pasily výhradně za nové Ně mecko. Tyto poř á dkové oddíly mě ly zprvu pouze charakter sá lové poř á dkové služby. Jejich prvníúkoly byly omezeny koná ním shromá ždě ní, kde mě ly zabrá nit protivníků m, aby ho tito nemohli př erušit a ukonč it. Jižtehdy byly vychová vá ny v duchu nekriticky prová dě ných útoků . Avšak ne snad z dů vodů , že by uctívali gumovýobušek jako svou nejvyššímodlu, jak se rá do tvrdívalo v př ihlouplých kruzích ně meckého mě šťanstva, nýbržprotože pochopili, že i ten nejvě tšíduch se dá eliminovat, kdyžje jeho nositel umlá cen gumovými obušky, jak ná m to jasně doklá dá historie, kdy i ty nejvýznamně jšíhlavy padly pod tíhou ostř ítě ch nejmenších gilotin. Nechtě ly si dá t jako svou nejvyššímetu ná silí, nýbržchtě ly pouze pomocíná silíochraňovat nositele jejich duchovního cíle př ed vytlač ením. A př itom také pochopily, že nejsou povinni př evzít ochranu stá tu, kterýnezaruč uje žá dnou ochranu svému ná rodu, nýbržprá vě naopak musípř evzít ochranu ná roda př ed všemi, kteř íohrožujíznič ením ná rod a stá t. Po boji na shromá ždě nív mnichovském Dvorním pivovaru obdržel tento poř á dkový oddíl jednou provždy, k vě č né pamá tce hrdinského útoku malé hrstky tehdejších bojovníků ná zev Ú toč nýoddíl (SA). Jak jižř íká samo označ ení, jedná se pouze o oddíl nového hnutí. Je sá m o sobě jeho č lá nkem, stejně jako propaganda,
tisk, hospodá ř ské útvary a ostatníč lá nky tvoř ícívlastnístranu. Jak nutnýbyl jeho dalšírozvoj, mů žeme spatř it nejenom v tomto pamě tihodném shromá ždě ní, nýbrži v pokusech rozšíř it hnutíz Mnichova postupně do ostatních č á stíNě mecka. Jakmile jsme se stali pro marxisty tak nebezpeč nými, nevynechali jedinou šanci pokusit se udusit každé nacioná lně socialistické shromá ždě nípokud možno hned v zá rodku, respektive rozbitím zabrá nit jeho koná ni. Př itom bylo zcela samozř ejmé, že marxistické stranické organizace se všemi sílami snažily takové př ípady a úmysly v zastoupeníslepě krýt. Co však č lově k mů že ř íct o obč anských straná ch, které byly samy marxisty zmlá ceny, a jejichžř eč níci si na mnoha místech vů bec netroufli vystoupit na veř ejnosti, a př esto zcela nepochopitelně a s potě šením př ijímaly všechny pro ná s zrovna ne prá vě nejvýhodně ji probě hlé boje proti marxistů m. Byli šťastní, že jsme toho, kterého sami nedoká zali př emoci, a který více méně př emohl je, nedoká zali př emoci ani my. Co mě l č lově k ř íci na stá tní úř edníky, policejníprezidenty, a i na samé ministry, kteř íse navenek tak rá di vydá vali za muže ná roda, př itom př i všech stř etech, které jsme my nacioná lní socialisté mě li s marxisty, vždy prokazovali služby tě m hanebným př isluhovač ů m? Co mě l č lově k ř íci lidem, kteř íve svém sebeponíženíšli tak daleko, že za bídnou pochvalu židovských novin bez skrupulíproná sledovali muže, kterým by mě li být dílem vdě č ní, že nasazením svých vlastních životů př ed pá r lety zabrá nili rudé chá tř e v tom, že je jako rozsá pané zdechliny nepově sila na okolnísvítilny? To byly ty smutné úkazy, které kdysi strhly nezapomenutelného, jižzemř elého prezidenta Pohnera, kterýve své neúprosné př ímosti nená vidě l všechny patolízaly, jak jen mů že č lově k s upř ímným srdcem nená vidě t, k výroku: "Bě hem celého svého života jsem v prvníř adě chtě l být Ně mec, a teprve pak úř edník. A nikdy bych nechtě l být ztotožňová n s oně mi kreaturami, které jsou coby úř ednické kurvy ochotny prostituovat s každým momentá lním pá nem." Obzvlá ště smutné na tom bylo to, že tato sorta lidínejenže pod svou moc postupně dostala desítky tisíc č estných a ř á dných ně meckých stá tních úř edníků , ale postupně je i nakazila svou bezcharakterností, př ič emžty, kteř íse postavili na odpor proná sledovala zuř ivou nená vistí, ažje posléze vyštípala z jejich úř adů a pozic, zatímco sami sebe př itom stá le označ ovali pokryteckou prolhanostíza muže ná roda. Od takových lidíjsme nemohli oč eká vat jakoukoliv podporu, a také jsme ji, až na nepatrné výjimky, neobdrželi. Avšak vybudová nívlastníostrahy pomohlo posílit č innost hnutía zá roveňdosá hnout veř ejné pozornosti a všeobecné vá žnosti. Vů dč ímyšlenkou vnitř nívýchovy tě chto útoč ných oddílů byl vždy př evlá dající úmysl, vyškolit je, vedle všeobecného tě lesného posilová ní, i v neotř esitelné př edstavitele nacioná lně socialistických idejía koneč ně upevnit jejich disciplínu v tom nejvyšším možném mě ř ítku. Nemě li mít nic společ ného ani s obrannými organizacemi obč anského pojetí, ani s žá dnou tajnou organizací. Proč jsem jižtehdy co nejsilně ji ohrazoval proti tomu vychová vat úderné oddíly NSDAP jako takzvaný branný svaz, je zdů vodně no v ná sledujícíúvaze. Z č istě odborného hlediska nemů že být vojenská služba daného ná roda prová dě na soukromými sbory, nýbržpouze za podpory nejmohutně jších stá tních prostř edků . Každý jiný ná zor se opírá o obrovské př eceňová nívlastních možností.
Je tedy jednou provždy vylouč eno, aby se pomocítakzvané dobrovolné disciplíny dala v urč itém rozsahu vybudovat organizace, která by mohla mít vojenský význam. Chybízde podpora vedoucímoci, totižprá vnímoci. Na podzim, respektive v lednu 1919 bylo možno budovat dobrovolnické sbory nejenom proto, že byly z vě tšíč á sti tvoř eny z frontových bojovníků , kteř íprošli výcvikem staré armá dy, nýbrži způ sobem zá vazku, kdy alespoň č á steč ně , na omezenou dobu podléhaly vojenské poslušnosti. To dnes schá zínaprosto všem dnešním dobrovolnickým obranným organizacím. Č ím vě tšíje svaz, tím horšíje disciplína, a tím menšímohou být požadavky, které se mohou klá st na jednotlivé osoby, a tím vě tšíbude mít charakter starého nepolitického svazu veterá nů a bojovníků . Dobrovolná výchova v duchu vojenského výcviku bez zajiště ní bezpodmíneč ného veleníse ve vě tším mě ř ítko nikdy nemů že zdař it. Vždy bude pouze malá skupina ochotna dobrovolně se podř ídit tlaku poslušnosti, jako je to př irozené a samozř ejmé u pravidelného vojska. Skuteč ný výcvik se také nedá prová dě t z dů vodů smě šně malých prostř edků , které má k touto úč elu takzvaný obranný svaz. Př itom nejspolehlivě jšívýcvik by mě l být hlavním úkolem prá vě u tě chto institucí. Od vá lky jižubě hlo osm dlouhých let, a bě hem té doby neprošel ř á dným vojenským výcvikem doposud žá dný roč ník našíně mecké mlá deže. Nemů že však být úkolem obranných sborů , aby shromažďovaly ř á dným výcvikem prošlé roč níky, neboťse pak dá velmi rychle matematicky spoč ítat, kdy tento sbor opustíjeho poslednípř ívrženec. I ten nejmladšívojá k z roku 1918 bude za dvacet let naprosto neschopný boje, a my se tomuto momentu blížíme nesmírnou rychlostí. Užproto každý obranný sbor nutně získá charakter starého spolku vysloužilců . To však nemů že být smyslem spolku, který se prá vě označ uje jako obranný a ne bojový svaz. Tento se jižsvým označ ením snažío vyjá dř enítoho, že svou misi nespatř uje pouze v udržová ni tradice a o sdružová níbývalých vojá ků , nýbržpř edevším ve výuce obranných myšlenek a v praktickém zastupová nítě chto myšlenek, a tím tedy ve vytvá ř ení obranyschopného útvaru. Tento úkol však vyžaduje neprodleně výcvik mladých sil, které se doposud nesetkaly s vojenskou disciplínou, cožje v praxi prakticky neproveditelné. S jedno aždvouhodinovým výcvikem týdně nikdy z nikoho neudě lá te skuteč ného vojá ka. S dnešními enormně vystupňovanými ná roky vedenívá lky, které jsou kladeny na každého jedince, je dvouletá vojenská služba možná ještě dostač ujícína to, aby se mladý muždal př emě nit ve vycvič eného vojá ka. Všichni jsme na vlastni oč i v poli vidě li ná sledky, které pro mladé, nedostateč ně vycvič ené vojá ky ve vá leč né vř avě vyplynuly. Dobrovolnické sbory, které byly po dobu patná cti, dvaceti týdnů v bezmocné oddanosti cepová ny s železnou rozhodností, nepř edstavovaly na frontě stejně nic jiného, nežpokrm pro nepř á telské dě lostř electvo. Pouze rozdě lením do ř ad starých zkušených vojá ků mohli být tito mladírekruti, kteř íprošli č tyřažšesti mě síč ním výcvikem, co platív rá mci celého pluku. Byli př itom vedeni staršími, a tím postupně dorostli svým úkolů m. Jak beznadě jně oproti tomu vypadal pokus pokoušet se, bez jasné velícímoci a dostač ujících prostř edků , o takzvaný jedno aždvouhodinový výcvik jednoho
oddílu! Tím se snad dajíještě vzpružit stař ívojá ci, avšak nikdy se nedajíz mladých lidíuč init vojá ci. Jak bezvýznamný a naprosto bezcenný je podobnýpokus ve svém výsledku se dá doložit obzvlá ště tou skuteč ností, že ve stejné době , kdy takzvané dobrovolnické sbory s bídou a svým úsilím a snahou vychovali, nebo se alespoň snažily vychovat pá r tisíc lidí(a na dalšíse vů bec nedostalo) v duchu vojenských myšlenek, zatímco stá t jako takový prosazoval pacifisticko-demokratický způ sob výchovy milionů a milionů mladých lidi, č ímžje dů sledně okrá dal o jejich př irozené instinkty, otravoval jim jejich logické vlastenecké smýšlenía postupně je př etvá ř el v poslušné stá do. Jak smě šná je oproti tomu snaha oně ch obranných svazů zprostř edkovat své myšlenky ně mecké mlá deži. Ještě dů ležitě jšíje však ná sledujícístanovisko, které mě vždy nutilo zaujímat odmítavýpostoj proti každému pokusu o takzvanou vojenskou obranyschopnost na dobrovolném spolkovém podkladě : Vezmě me situaci, že by se i př es výše zmíně né př eká žky ně jakému svazu povedlo vycvič it rok za rokem urč itýpoč et Ně mců , a to jak v ohledu na jejich smýšlení, tak i na tě lesné úrovni, stejně jako i v zachá zeníse zbraní. Výsledek toho celého by se stejně musel rovnat nule ve stá tě , který si svou celou podstatou tuto obranyschopnost vů bec nepř eje, ba př ímo ji nená vidí, neboťse naprosto př íč í vnitř ním cílů m jejich vů dců - zhoubě tohoto stá tu. Na každýpá d je podobný výsledek bezcenným za vlá dy, která svými č iny nejenom doká zala, že jínaprosto nezá ležína vojenské síle ná roda, nýbržže ani neníochotna na tuto sílu apelovat, a když, tak pouze v zá jmu podpory jejívlastni zatracené existence. A dnes je tomu tak. Neníto snad smě šné cvič it v pološeru ně kolik desítek tisíc mužů pro jeden pluk, kdyžstá t př ed necelými osmi lety nechal hanebně vykrvá cet osm a pů l milionů nejlépe vycvič ených vojá ků , a to jenom proto, že je už nepotř eboval, a jako dík za jejich obě tavost je dokonce vystavil všeobecné pohaně . A č lově k se má nynísnažit vycvič it vojá ky pro stá tnípluk, který špinía plive na tehdejšíproslavené vojá ky, nechá vá jim z prsou strhá vat jejich vyznamená ní, odebírá jim kokardy, trhá prapory a znehodnocuje jejich č iny? Nebo uč inil snad dnešnípluk ně co pro obnovenícti staré armá dy, a popohnal snad k odpově dnosti ty, kteř íji pošpinili a roztř íštili? Ani ná hodou. Ba naopak, mů žeme ony posledně zmíně né spatř it, kterak trů nív nejvyšších stá tních úř adech. Jak se s oblibou ř íká v Lipsku: "Prá vo krá č ípo boku moci." A jelikožjev našem souč asném stá tě veškerá moc v rukou stejných mužů , kteř íkdysi zosnovali revoluci, která je však tou nejsprostšívlastizradou, ba dokonce tím nejbídně jším darebá ctvím v ně meckých dě jiná ch vů bec, dá se jen tě žko oč eká vat, že by moc tě chto charakterů mohla být zvýšena vznikem nové mladé armá dy. Alespoňvšechny dů vody zdravého rozumu hovoř íproti. Jakou hodnotu tento stá t př ič ítal vojenskému posilová níjeho moci také po revoluci roku 1918 lze jasně a jednoznač ně spatř it v jeho postojík tehdejším velkým sebeobranným organizacím. Dokud vystupovaly na ochranu samotných zbabě lých revoluč ních kreatur, byly ještě vítá ny. Jakmile se však postupným
zchá trá ním našeho ná roda pro ně zdá lo být nejvě tšínebezpeč ízažehná no, a existence sborů nyníznamenala ná rodně -politické posílení, stali se zbyteč nými, a bylo č ině no vše proto, aby byli odzbrojeny, a pokud možno i rozehná ny. Historie vykazuje pouze velmi zř ídka vdě č nost knížat. Avšak s vdě č nosti revolucioná ř ských žhá ř ů , plenič ů ná roda a vlastizrá dců by mohl snad pouze ně jaký novomě stskýpatriot. Já jsem se v každém př ípadě př i zkoumá níproblému, zda je možno vytvoř it dobrovolné ochranné sbory, nemohl zdržet otá zky, pro koho vlastně vycvič uji ty mladé lidi? K jakému úč elu budou použiti a kdy by mě li být povolá ni? Odpově ď na to dá vá zá roveň nejlepšísmě rnice pro vlastnípostoje. Pakliže by stá t vů bec kdy sá hl po takto vycvič ených zá lohá ch, tak by to zcela urč itě nebylo z dů vodu zastupová níná rodních zá jmů z vně jšku, nýbržpouze k ochraně vnitř ních zná silňovatelů ná roda, kdyby snad jednoho dne př etekl pohá r zloby podvedeného, zrazeného a prodaného lidu. Užz tohoto dů vodu nemohly mít Ú derné oddíly NSDAP nic společ ného s vojenskými organizacemi. Byly pouze ochranným a vzdě lá vacím prostř edkem nacioná lně socialistického hnutí, a jejich úkoly spoč ívaly ve zcela jiné oblasti nežu takzvaných obranných oddílů . Nemě ly však př edstavovat ani žá dnou tajnou organizaci. Ú č el tajných organizacímů že být pouze protiprá vní. Tím si ovšem podobné organizace sami omezujírozsah své č innosti. Nenímožno, užkvů li upovídanosti ně meckého ná roda, vybudovat organizaci, která by mě la urč itý rozmě r, a navenek by př esto zů stala utajena, nebo alespoňutajit jejícíle. Každý takovýúmysl by byl tisíckrá t zmař en. Dnešním policejním složká m je k dispozici celý štá b pasá ků a podobných nič emů , kteř íza oně ch pově stných tř icet židovských stř íbrných zradínejenom vše, co jim př ijde do cesty, nýbržsi i vymysli vše, co by se dalo zradit, takže vlastni př íslušníci takového hnutíby nemě li ani zapotř ebíně co zatajovat č i skrývat. Pouze zcela malé skupinky mohou celé roky prosévá ním charakterů tvoř it skuteč né tajné organizace. Avšak jižona malost podobných útvarů je bude č init bezvýznamnými pro nacioná lně socialistické hnuti. Neboťco bychom potř ebovali a potř ebujeme, byli a jsou nejenom sto, nebo dvě stě smě lých spiklenců , nýbržstatisíce a statisíce odvá žných fanatických bojovníků za ná š svě toná zor. Nechceme být č innína tajných schů zích, nýbržna mohutných masových jedná ních, a hnutísi nemů že uvolňovat cestu dýkou, jedem, nebo pistoli, nýbržovlá dnutím ulice. My musíme marxismu vštípit, že budoucípá n ulice je nacioná lnísocialismus, stejně jako jednou bude i pá nem stá tu. Nebezpeč ítajných organizacídnes spoč ívá dá le v tom, že č lenové spolku naprosto nerozeznali zá važnost úkolu, a místo toho mohou být př esvě dč eni, že jeden jediný atentá t mů že v dobrém smyslu zvrá tit osud celého ná roda. Takový ná zor mů že mít své historické opodstatně ní, totižtehdy, úpí-li ná rod pod tyranii ně jakého geniá lního utlač ovatele, o kterém se ví, že pouze jeho př eč nívající osobnost zaruč uje sama vnitř nístabilitu a hrů znost nepř á telského tlaku. V takovém př ípadě mů že ná hle z ná roda povstat jedinec ochotnýobě tovat se, aby mohl zatnout smrtícídýku do prsou nená vidě ného jedince. A pouze republiká nská mysl malých nič emů , která je si vě domá viny, by takový č in mohla vnímat jako zavrženíhodný, zatímco velcíopě vovatelé svobody našeho ná roda by si troufli, pomocísvého Tella
oslavit takovýto poč in. V letech 1919 a 1920 hrozilo nebezpeč í, že se př íslušníci tajných organizací, strženi velkými vzory dá vných č asů a rozpoznavši bezmezné neště stínašívlasti, pokusípomstít šků dců m našídomoviny, ve víř e, že tím př inesou konec bídy našeho ná roda. Každý takovýpokus byl však nesmyslný, neboťmarxismus jako takový nezvítě zil díky genialitě a významu ně jakého př eč nívajícího jedince, nýbržspíše díky bezmezné ubohosti a zbabě lému selhá níobč anského svě ta. Nejukrutně jší kritikou, kterou mů žeme zahrnout naše ctihodné mě šťanstvo, je zjiště ní, že revoluce nebyla vyvolá na jednou jedinou osobnostínadprů mě rných kvalit, a př esto se jítito podvolili. Vždy se dá pochopit, že je č lově k nucen kapitulovat př ed takovou osobností, jako byli Robespierre, Danton nebo Marat, je však zdrcující sklonit hlavu př ed souchotiná ř ským Scheidemannem, vykrmeným panem Erzbergem a ně jakým Friedrichem Ebertem a bezpoč tem dalších politických skrč ků . Nebyla zde skuteč ně ani jedna jediná osobnost, ve které by se snad dal spatř ovat geniá lnímužrevoluce a tím i neště stínašeho ná roda. Byli to všechno pouzíocá skové revoluce "en gros" a "en detail". Odstraně níjednoho z nich bylo naprosto zbyteč né, a př ineslo by to snad pouze ten úspě ch, že by na jeho místo př išlo ihned ně kolik jiných, stejně velkých a žíznivých upírů . V tě chto letech se nedalo dost dobř e ostř e zakroč it proti onomu smýšlení, které mě lo svou př íč inu a opodstatně níve skuteč ně velkých historických udá lostech, avšak naprosto se nehodilo do momentá lnítrpaslič ídoby. Podobnou úvahu je nutno uč init i v otá zce odstraňová ni takzvaných vlastizrá dců . Je smě šně nelogické, kdyžse popravípucflek, kterýutekl od své zbraně , zatímco na nejvyšších postech sedímizerové, kteř ízaprodali celou Ř íši, majína svě domízbyteč né dva miliony obě tí, mě li by se zodpovídat za miliony mrzá ků , a př itom s duševním klidem prová dě jísvé republiká nské obchody. Je zbyteč né odstraňovat malé vlastizrá dce ve stá tě , jehožvlá da sama tyto vlastizrá dce zprošťuje jakékoliv viny. Neboťse pak lehce mů že stá t, že jednoho dne ně jaký idealistickýř eč ník, který se bude snažit pohnat takového darebného vlastizrá dce k odpově dnosti, bude sá m kapitá lními vlastizrá dci popohá ně n k zodpově dnosti. A pak je tu ještě jedna dů ležitá otá zka. Mě li by takové zrá dcovské malé kreatury likvidovat opě t pomocístejných kreatur, nebo by to mě l provést ně jaký idealista? V jednom př ípadě je úspě ch pochybný a pozdě jšízrada zaruč ená , v druhém př ípadě by sice byl odstraně n malý nič ema, avšak př itom by byl v sá zku dá vá n možná nenahraditelný idealista. Mů j ná zor na tuto otá zku je ten, že by se nemě li vě šet malízlodě jíč kové, aby se velkým nic nestalo, nýbržže by jednoho krá sného dne mě l ně mecký ná rodnísoud odsoudit a popravit všechny ty desetitisíce organizovaných a tím i zodpově dných zloč inců listopadové zrady a všeho, co k nípatř í. Podobný př íklad bude i pro všechny armá dnízrá dce navždy potř ebným ponauč ením. To všechno jsou úvahy, které mne vždy př inucovaly k tomu, neustá le zakazovat jakoukoliv úč ast v tajných organizacích a ochraňovat př edevším naše SA př ed charakterem podobných organizací. V tě chto letech jsem zdržoval nacioná lně socialistické hnutípř ed jakýmikoliv podobnými experimenty, jejímižvykonavateli byli vě tšinou znamenití, idealisticky naladě nímladíNě mci, jejichžč in vždy
obě toval pouze je samé, př ič emžna osudu vlasti se nezmě nilo ale naprosto nic. Pokud tedy SA nemě ly být ani militantníobranná organizace, ani žá dný tajný svaz, musely z toho být vyvozeny ná sledujícíkonsekvence. l. Jejich výcvik musel probíhat dle stranicko-úč elových smě rnic, nikoliv dle vojenských. Pokud př itom majíbýt př íslušníci utužová ni na tě lesné úrovni, nesmí cvič eníprobíhat ve vojenském duchu, nýbržspíše ve sportovním. Box a jiu-jitsu mi př itom př ipadaly vždy dů ležitě jší, nežně jaký polovič atý, byťstř elecký výcvik. Dá me ně meckému ná rodu šest milionů sportovně dokonale trénovaných tě l, zanícených fanatickou lá skou k vlasti a vychovaných v nejvyšším útoč ném duchu, a ná rodnístá t z nich, pokud to bude zapotř ebí, bě hem necelých dvou let, vybuduje armá du, pokud pro to tedy bude položen ně jaký zá klad. Tím však mů že být, jak ná m dnešníokolnosti naznač ují, pouze ř íšská branná moc, a ne ně jaké v polovině uvízlé obranné svazy. Tě lesné utužová níby mě lo každému jedinci vště pit př esvě dč enío jeho nadř azenosti a dá t mu onu víru, která vě č ně spoč ívá pouze ve vě domi vlastnísily. Př itom by mu mě lo dá t onu sportovnípř ipravenost sloužit k ochraně hnutíjako živá zbraň. 2. Aby byly SA od poč á tku chrá ně ny př ed jakýmkoliv tajným charakterem, musí, nezá visle na jejich každém okamžitě rozpoznatelném obleč ení, jižjeho velikost celé veř ejnosti jasné ukazovat úč el, kterým je prospě šný celému svému hnutía nesmírokovat ve skrytosti, nýbržmě ly by pochodovat pod širým nebem, aby jim mohla být definitivně př idě lena veř ejná č innost, č ímžby také definitivně padly jakékoliv legendy o tajné organizaci. A aby byly i duchovně osvobozeny od jakýchkoliv pokusů o spiknutí, za úč elem uspokojenímalých aktivistů , musely být od samého poč á tku kompletně zasvě cová ni do velkých idejíhnutí, a beze zbytku vycvič ová ny v úkolu tyto ideje také zastupovat. A to tak, aby se zpř edu blížil horizont a aby každý jedinec nespatř oval svou misi v odstraně níně jakého malého, č i velkého gaunera, nýbržv nasazeni sebe sama za zř ízenínového nacioná lně socialistického lidového stá tu. Tím bude také boj proti dnešnímu stá tu pozdvižen z atmosféry malých mstía spikleneckých akcído velikosti svě toná zorové znič ující vá lky proti marxismu a jeho formacím. 3. Organizač níformová ni SA, stejně jako jejich uniformy a výzbroj, je nutné provést logicky nikoliv dle vzoru staré armá dy, nýbrždle úč elnosti jejich urč itých úkolů . Tyto ná zory, které mne př ivedly do let 1920 a 1921, a které jsem se postupně pokoušel naoč kovat do mladé organizace mě ly úspě ch, takže jsme již uprostř ed léta 1922 disponovali skvě lým poč tem ně kolika setnin, které na konci podzimu 1922 obdržely postupně speciá lně označ enýodě v. Obrovskývýznam pro dalšívybaveníSA mě ly tř i udá losti. l. Mohutná všeobecná demonstrace všech vlasteneckých svazů proti zá konu na ochranu republiky koncem léta 1922 na Krá lovském ná mě stív Mnichově . Mnichovské vlastenecké svazy tehdy vydaly provolá ní, které na protest proti zavedenízá kona na ochranu republiky vyzývalo k obrovskému shromá ždě nív Mnichově . Zúč astnit se ho mě lo i nacioná lně socialistické hnutí. Semknutý slavnostnípochod zahá jilo šest mnichovských setin, jimžpak ná sledovali sekce jednotlivých politických stran. V samotném prů vodu pochodovaly dvě kapely, a
bylo neseno asi patná ct vlajek. Př íchod nacioná lních socialistů na jižzpola zaplně né ná mě stí, které jinak bylo bez vlajek, způ sobil nesmírné nadšení. Já sá m jsem mě l tu č est smě t nyníjako jeden z ř eč níků hovoř it př ed lidským davem č ítajícím nyníšedesá t tisíc úč astníků . Ú spě ch tohoto podniku byl obrovský, a to př edevším proto, že i př es všechny výhružky rudých bylo poprvé doká zá no, že po ulici mů že pochodovat také ná rodní Mnichov. Rudé republiká nské ochranné svazky, které se pokoušely terorizovat pochodujícíkolony, byly s krvá cejícími č ely bě hem pá r minut rozehná ny setninami SA. Nacioná lně socialistické hnutítehdy poprvé uká zalo svou rozhodnost př evzít i do budoucna do svých rukou prá vo na ulici, a vyrvat tak z pažímonopol meziná rodních zrá dců ná roda a ná rodních nepř á tel. Výsledkem tohoto dne byl nezvratitelnýdů kaz o psychologické a organizač ní sprá vnosti našeho pojetíbudová níSA. Na tomto úspě šně se osvě dč eném podkladě byly nyníenergicky rozšiř ová ny, takže jižně kolik týdnů poté jsme v Mnichově mohli postavit dvojitý poč et setnin. 2. Vlak do Koburgu v ř íjnu 2922. Ná rodnísvazy hodlaly v Koburgu uspoř á dat takzvaný "Ně mecký den". Osobně jsem dostal pozvá nku s pozná mkou, že by bylo vhodné, kdybych sebou př ivedl ně jakýdoprovod. Tuto pozvá nku jsem do rukou dostal dopoledne kolem jedená cté hodiny, cožmi př išlo velmi vhod. Jižhodinu poté byly vydá ny pokyny ohledně ná vště vy tohoto Ně meckého dne. Jako "doprovod" jsem urč il osm set mužů z SA, kteř ímě li být z Mnichova do bavorského mě steč ka dopraveni v př ibližně č trná cti setniná ch speciá lně vypraveným vlakem. Byly rozeslá ny odpovídajícírozkazy na nacioná lně socialistické skupiny SA, které mezitím byly utvoř eny v jiných obcích. Bylo to poprvé, co Ně meckem jel podobný zvlá štnívlak. Na všech místech, kde př istupovali dalšía dalšímuži SA, vzbuzoval tento transport ohromnýrozruch. Mnozínaše vlajky př edtím nikdy nevidě li, jejich dojem byl ohromující. Kdyžjsme dorazili na ná dražído Koburgu, př ivítala ná s deputace vedení slavnosti Ně meckého dne. Ta ná m př edala rozkaz, označ ený jako úmluva mezi místními odbory respektive Nezá vislými a Komunistickou stranou, ve kterém stá lo, že nesmíme jit mě stem s rozvitými prapory, za zvuku hudby (mě li jsme sebou dvaač tyř icetihlavou kapelu) a v sevř eném prů vodu. Okamžitě jsem tyto hanebné podmínky zcela odmítl, př ič emžjsem neopomně l vyjá dř it př ítomným pá nů m, kteř ízastupovali vedenítě chto oslav, svou nelibost nad tím, že se vů bec s tě mito lidmi bavía uzavírajíjakékoliv úmluvy, a prohlá sil jsem, že SA za chvíli nastoupív setniná ch, a že za zvuku muziky a s vlajícími vlajkami projdou celým mě stem. A tak se také stalo. Jižna ná mě stípř ed ná dražím ná s př ivítal ně kolikatisícovýhulá kajícía kř ič ící lidskýdav. Vrazi, banditi, loupežníci, zloč inci, byly lichotky, kterými ná s tito př íkladnízakladatelé ně mecké republiky mile př ivítali. Mladé SA udržovaly vzorovýpoř á dek, poč aly se na ná mě stípř ed ná dražím ř adit dle setnin, a zprvu si tě chto pozná mek nevšímaly. Ná š prů vod byl vystrašenými policejními orgá ny odveden ná m naprosto cizím mě stem, ne jak bylo zprvu naplá nová no do naši noclehá rny, do stř elecké haly ležícína okraji mě sta, nýbrždo pivovarského sklepa, nachá zejícího se nedaleko mě stského centra. Vpravo a vlevo kolem prů vodu
nabývalo bě sně níshromá ždě ného obyvatelstva stá le vě tších rozmě rů . Sotva vešla poslednísetnina do dvora pivovarského sklepa, snažila se tam, za uši rvoucího povyku, ihned dostat i bě snícímasa. Aby tomu bylo zabrá ně no, policie uzavř ela celý sklep. Jelikožbyl tento stav neúnosný, nechal jsem ještě jednou sešikovat naše SA, krá tce jsem je napomenul, a požadoval jsem po policii okamžité otevř ení brá ny. Po delších prů tazích tak nakonec i uč inila. Pochodovali jsme tedy zpě t cestou, kterou jsme př išli, abychom se dostali do našich pů vodních kvartýrů , k č emužnyníkoneč ně musel být utvoř en prů chod. Poté, co se naše setniny nenechaly ř evem a nadá vkami vyvést z míry, sá hli zá stupci pravého socialismu, rovnosti a bratrstvípo kamenech. Tím ná m ovšem také došla trpě livost, a vlevo a vpravo se sneslo obrovské znič ujícíkrupobití, a netrvalo to ani deset minut, a široko daleko nebylo možno na ulici spatř it nic rudého. V noci pak došlo k prudkým srá žká m. Patroly SA nalezly nacioná lnísocialisty, kteř íbyli jednotlivě př epadeni, ve př íšerném stavu. Poté byl s protivníky uč ině n krá tký proces. Jižpř íštírá no byl rudý teror, kterým Koburg trpě l ně kolik dlouhých let, zcela zlomen. S pravou marxisticko-židovskou prolhanostíse pokusili ještě jednou pomocí letá ků soudružky a soudruhy meziná rodního proletariá tu vyštvat do ulic tím, že zcela př ekroutili skuteč nost, kdyžtvrdili, že naše vraždícítlupy v Koburgu rozpoutaly vyhlazovacívá lku proti mírumilovným pracujícím. Ve dvě hodiny odpoledne se mě la uskuteč nit obrovská demonstrace, na které se oč eká valy desetitisíce pracujících z celého širokého okolí. Nechal jsem proto, pevně rozhodnut, definitivně skoncovat s rudým terorem, ve dvaná ct hodin opě t nastoupit naše SA, které se mezitím rozrostly do poč tu skoro jeden a pů l tisíce mužů . S nimi jsem se pak vydal na pochod ke slavnosti v Koburgu, př es velké ná mě stí, kde se mě la konat ona zmíně ná demonstrace. Chtě l jsem vidě t, jestli se ještě ně kdo odvá ží ná s obtě žovat. Kdyžjsme na ná mě stívstoupili, bylo př ítomno místo ohlašovaných desítek tisíc pouze ně kolik set lidí, kteř íse naším př íchodem zcela ztišili, č á steč ně i rozutekli. Pouze na ně kolika místech se ná s pokoušely napadnout rudé oddíly, které mezitím dorazily z okolí, a které ná s ještě neznaly. Obratem ruky jim však byl sebrá n vítr z plachet. Nyníbylo možno spatř it, kterak doposud strachem zastrašované obyvatelstvo zač alo pomalu ožívat, jak dostá valo odvahu, a trouflo si ná s pozdravit nadšeným volá ním, př ič emžveč er př i našem odjezdu jižna mnoha místech propadalo spontá nnímu já sotu. Na ná dražíná m ná hle vlakovýpersoná l sdě lil, že odmítá ř ídit ná š vlak. Nechal jsem tedy ně kolika strojvů dců m sdě lit, co mne napadlo, kdyžná m do rukou padlo ně kolik rudých bratrů , totižže pojedeme sami, avšak na lokomotivu, tendr a do každého vagónu př ibereme ně kolik tuctů soudruhů z meziná rodnísolidarity. Neopomně l jsem také pá nů m zdů raznit, že tato jízda vlastnísvépomocíjistě nebude žá dnýbezpeč nýpodnik, a že nenívylouč eno, že si všichni společ ně zlá meme vaz a kosti. Že se však jižtě šíme, že na onen svě t nepů jdeme sami, nýbržv bratrstvía rovnosti s našimi rudými př á teli. Nato odjel vlak na minutu př esně , a př íštího rá na jsme zdrá vi dorazili zpě t do Mnichova. V Koburgu byla poprvé od roku 1914 obnovena rovnost obč ana př ed zá konem.
Pakliže by dnes ně jaký př ihlouplý vyššíúř edník chtě l tvrdit, že stá t ochraňuje své obč any, pak to v oné době rozhodně nebylo v žá dném př ípadě pravdou. Neboť tehdy se museli obč ané brá nit př ed reprezentanty dnešního stá tu. Význam tohoto dne nemohl být svými dů sledky zprvu zcela sprá vně doceně n. Nejenom že vítě zné SA byly mimoř á dně posíleny ve svém sebevě domía víř e ve sprá vnost jejich vedení, nýbržzač ala se o ná s zajímat i široká veř ejnost, př ič emž mnozípoprvé v nacioná lně socialistickém hnutírozpoznali instituci, která se vši pravdě podobnostíbude jednou povolá na, aby př ipravila tomu marxistickému šílenstvípř imě ř enýkonec. Pouze demokracie nař íkala, jak jsme si mohli dovolit nenechat si pokojně zlomit vaz, kdyžjsme byli podř ízeni demokratické republice, a místo pacifického zpě vu jsme provedli brutá lníútok pomocípě sti a obušků . Mě šťanský tisk byl všeobecně , jako vždy, dílem ubohý a dílem sprostý, a pouze ně kolik má lo upř ímných novin př ivítalo, že alespoňna jednom místě byl uč ině n konec živnosti marxistických lupič ů . V samotném Koburgu se alespoň č á st marxistického dě lnictva, na kterou č lově k stejně musíhledě t jako na svedenou, díky pě stem nacioná lně socialistických dě lníků nauč ila chá pat, že také tito dě lníci bojovali za urč ité ideá ly, a že když č lově k ze zkušenosti ně č emu vě ř ía má to rá d, že se za to i bije. Nejvě tšíužitek však mě ly SA samy jako takové. Nyníse velice rychle rozrů staly, takže bě hem stranického sjezdu dne 27. ledna 1923 se mohlo svě cení vlajek zúč astnit kolem šesti tisíc mužů , př ič emžprvnísetniny byly jižkompletně obleč eny do svých nových odě vů . Zkušenost z Koburgu jasně uká zala, jak dů ležité je zavést jednotné odě níSA, a to nejenom k posilová nívlastního ducha, nýbržpř edevším k zamezenízá mě ny a zabrá ně nívzá jemného nerozezná ní. Doposud se nosily pouze rozpozná vacípá sky na pažích, nynítedy př išly nové zimníkazajky a pově stné č epice. Zkušenost z Koburgu mě la však ještě dalšívýznam. A sice, že jsme př ešli k tomu, ve všech místech, kde rudý teror po celá dlouhá léta brá nil jakémukoliv shromá ždě níjinak smýšlejících, tyto plá novitě nič it, a obnovovat tak opě t svobodu shromažďová ní. O nyně jška tě mito místy tá hly stá le dokola prapory SA, a postupně tak v Bavorsku padala nacioná lně socialistické propagandě za obě ťjedna rudá bašta za druhou. SA stá le více dorů stala svému poslá ní, a tím se svým charakterem stá le více vzdalovala všem bezvýznamným a životně nedů ležitým obranným hnutím, a stá le více vzkvétala do živoucíbojové organizace, usilujícío zř ízenínového ně meckého stá tu. Tento logický vývoj trval do bř ezna 1923. Poté se udá la př íhoda, které mne př inutila k tomu, abych hnutíodklonil z dosavadnítrasy, a provedl urč itou reorganizaci. 3. Obsazeníoblasti PorýníFrancouzi v prvních mě sících roku 1923 mě lo v ná sledné době velkývýznam pro dalšívývoj SA. Ani dnes ještě nenídost dobř e možné, a neníto úč elné př edevším z hlediska ná rodních zá jmů , o tom zcela veř ejně mluvit a psá t. Mohu se vyjá dř it pouze do té míry, do jaké se tohoto tématu dotkla jižvšechna veř ejná jedná ní, jejichžvýsledky byly sdě leny široké veř ejnosti. Z obsazeníPorýní, které ná s nepř ekvapilo, vyvstala dů vodná nadě je, že je nyní definitivníkonec se zbabě lou politikou ustupová ní, a že obranným svazů m nyní
bude př idě len zcela jasný úkol. Také SA, které tehdy č ítaly jižně kolik tisíc mladých, silných mužů , by se pak této službě ná rodu nemohly vyhnout. Z jara a uprostř ed léta probě hla jejich př emě na ve vojenskou bojovou organizaci. Jim se také vě tším dílem dá př ipsat pozdě jšívývoj roku 1923, alespoň co se našeho hnutí týč e. Jelikožprů bě h roku 1923 popisuji dopodrobna v jiných oddílech této knihy, chtě l bych zde pouze zdů raznit, že reorganizace SA, pokud by se nedostavily př edpoklady k jejich reorganizaci, tedy zahá jeníaktivního odporu proti Francii, by byla z hlediska vlastního hnutíjen na škodu. Konec roku 1923 byl, i kdyžv onom momentě vypadal hrů zně , vidě no však z vyššího hlediska, do té míry potř ebný, neboťdíky jedná níně mecké ř íšské vlá dy byla jedním rá zem zastavena, nynínaprosto bezpř edmě tná , a pro hnutíškodlivá reorganizace SA. Tím byla také vytvoř ena možnost zač ít jednoho dne opě t tam, kde jsme byli nuceni odboč it z našítrasy. V roce 1925 nove založená NSDAP musínynísvé SA opě t vybudovat, vyškolit a zorganizovat podle zkraje zmíně ných principů . Musíse opě t vrá tit k pů vodnímu zdravému svě toná zoru a jejím nejvyšším úkolem musíbýt vytvoř it ze svých SA ná stroj zastupová nía posilová nísvě toná zorového boje tohoto hnutí. Nesmídopustit, aby SA nabyla ně kdy charakteru obranného svazu, č i ně jaké tajné organizace. Musíse spíše snažit vytvoř it z nístatisícovou strá žnacioná lně socialistických a tím i hluboce ná rodních idejí.
10. kapitola FEDERALISMUS JAKO MASKA
V zimě roku 1919 a ještě více na jař e a v létě 1920, bylo mladé hnutídonuceno zaujmout postoj k jisté otá zce, která nabyla na obrovském významu jižbě hem vá lky. Jižv prvním díle této knihy jsem pouká zal na př íznaky hrozícího ně meckého rozvratu, kterých jsem si osobně všiml, kdyžse Anglič ané, ale také Francouzi, pomocíspeciá lního způ sobu propagandy pokoušeli rozjitř it starý rozpor mezi ně meckým severem a jihem. Na jař e roku 1915 se objevily prvnísystematicky štvavé letá ky proti Prusku, které bylo označ ová no za samojediného strů jce této vá lky. Do roku 1916 byla z tohoto systému vybudová na velice obratná a stejně podlá zbraň. Popuzová níjižního Ně mecka proti severnímu, které bylo založeno na tě ch nejnižších instinktech, zač alo zanedlouho př iná šet své plody. Je to výč itka, kterou je nutno vznést proti tehdejším rozhodujícím místů m, a to jak vlá dě , tak i velenívojska, nebo ještě lépe proti bavorským velícím místů m, kterou ze sebe tito nemohou setř á st, že ve své božské zaslepenosti nedbali svých povinností, a nezakroč ili proti tomu s potř ebnou rozhodnostía razancí. Nebylo uč ině no naprosto nic! Naopak, zdá lo se, že rů zná místa byla docela potě šena, a ve své zabedně nosti si snad i myslela, že podobná propaganda udě lá nejenom př ítržsjednocovacímu procesu ně meckého ná roda, nýbržže tím také musíautomaticky dojít k posílení federativních snah. Tě žko se ně kdy v historii podobné zanedbá nívymstilo více. Oslabení, kterého mě lo být docíleno v Prusku, postihlo celé Ně mecko. Ná sledkem pak bylo urychlenírozvratu, kterýroztř íštil ne Ně mecko jako takové, nýbržv první ř adě prá vě samotné jednotlivé stá ty. Ve mě stě , ve kterém nejvíce zuř ila umě le rozdmýchá vaná nená vist proti Prusku, propukla jako prvnírevoluce proti dě dič nému krá lovskému domu. Nyníby však bylo chybou domnívat se, že cizínepř á telská vá leč ná propaganda byla jediným tvů rcem této "antipruské" ná lady, a že by to mohlo být omluvou pro ná rod, který jíbyl napaden. Neuvě ř itelný způ sob organizace našeho vá leč ného hospodá ř ství, která svou naprosto šílenou centralizacívedla k poruč nictvía ná slednému vypleně nícelého ř íšského území, byla skuteč ným hlavním dů vodem vzniku onoho antipruského smýšlení. Neboťpro normá lního malého obč ana byly vá leč né společ nosti, které mě ly své sídlo v Berlině , identické s Berlínem, a Berlín jako takovýbyl synonymnís Pruskem. Že organizá toř i tě chto zlodě jských institutů , které se nazývali vá leč nými společ nostmi, nebyli ani z Berlína, ani z Pruska, a že to vů bec nebyli ani Ně mci, si tito jedinci tehdy mohli tě žko uvě domit. Ti spatř ovali pouze hrubé chyby a neustá lé př ehmaty tohoto nená vidě ného zař ízenív ř íšském hlavním mě stě , a př ená šeli samozř ejmě veškerou svou nená vist automaticky na toto hlavnímě sto a zá roveň i na Prusko. Tato nená vist pak stoupala o to více, č ím méně proti tomu bylo z urč itých míst zasahová no, a kdy byl tento výklad dokonce v tichosti, s úšklebkem sobě vlastním, vítá n. Žid byl př íliš chytrý, aby jižtehdy neporozumě l tomu, že hanebná koř istná výprava, kterou organizoval proti ně meckému ná rodu pod krycím plá ště m
vá leč ných společ ností, by vyvolala odpor. Dokud mu tento ná rod nešel po hrdle, nemusel se ho bá t. Aby však zabrá nil explozi, která by vedla masy k zoufalstvía revoltě , nemohl se najít lepšírecept, nežrozdýmat, a tím i spotř ebovat jejich zlost jiným smě rem. Jen aťse v klidu há dá Bavorsko s Pruskem, a Prusko s Bavorskem, č ím více, tím lépe! Nejžhavě jšíboj obou znamená pro Žida nejjistě jšímír. Všeobecná pozornost tím byla zcela odvedena od meziná rodních č ervů ná roda, zdá lo se, že byli docela zapomenuti. A kdyžse zdá lo, že nebezpeč ípomíjí, že rozvá žníč lenové, kterých bylo i v Bavorsku dost, zač ínajíopě t nabá dat k rozvá žnosti, rozumu a zdrženlivosti, č ímžse zdá lo, že úporná pranice bude př erušena, stač ilo Židovi zinscenovat v Berlině př íslušnou provokaci a vyč kat úč inku. V ten moment se všichni úč astníci sporů mezi severem a jihem vrhli na tuto udá lost, a foukali tak dlouho, ažuhlíky rozhoř č eníopě t vzplá ly v jasný oheň. Byla to šikovná a rafinovaná hra, kterou Žid tehdy provozoval za úč elem neustá lého zamě stná vá nía odvraceníjednotlivých ně meckých kmenů , aby je mohl o to více a dů kladně ji vydrancovat. Poté př išla revoluce. Pokud prů mě rný č lově k, a obzvlá ště pak méně vzdě lanímalomě šťá ci a dě lníci, do roku 1918, nebo lépe ř eč eno do listopadu onoho roku, nemohli, nebo nedoká zali sprá vně rozeznat skuteč ný prů bě h a nevyhnutelné dů sledky tohoto sporu mezi ně meckými kmeny, a to př edevším v Bavorsku, pak to musela, alespoňv den propuknutírevoluce, pochopit aspoňona ná rodně smýšlejícíč á st obyvatelstva. Neboťještě se akce ani nezdař ila, a jižbyl vů dce a organizá tor revoluce prohlá šen za zá stupce " bavorských" zá jmů . Meziná rodníŽid Kurt Eisner zač al ř ídit Bavorsko proti Prusku. Bylo zcela jasné, že zrovna tento orientá lec, který se jako neprosazený žurnalista poflakoval sem a tam po celém Ně mecku, byl ten poslední, kdo by se mohl vydá vat za zá stupce bavorských zá jmů , a že zrovna jemu mohlo být Bavorsko nejukradeně jšína celém širém svě tě . To, že se Kurt Eisner stavě l revoluč ním povstá ním v Bavorsku na vě domý odpor proti zbylé Ř íši, neč inil ani v nejmenším z hlediska bavorských zá jmů , nýbrž jako zmocně nec svě tového židovstva. Použil př itom stá vajících instinktů a nevole bavorského ná roda ke snadně jšímu rozdrcenícelého Ně mecka. Roztř íště ná Ř íše se mohla stá t snadně jšíkoř istíbolševismu. Jim započ atá taktika byla zprvu provozová na i po jeho smrti. Marxismus, který v Ně mecku zkropil krvavou potupou prá vě ony jednotlivé stá ty a jejich knížata, zač al nynícoby "nezá vislá strana" apelovat prá vě na ony instinkty a city, které mě ly nejsilně jšíkoř eny prá vě v knížecích rodech a jednotlivých stá tech. Zá pas Republiky rad proti blížícím se osvobozeneckým kontingentů m byl v prvníř adě propagandisticky označ ová n za "boj bavorských pracujících" proti "pruskému militarismu". Pouze z toho se dá pochopit, proč v Mnichově , oproti celému zbytku ně meckého území, nevedla porá žka Republiky rad k rozvaze širokých mas, nýbržnaopak ještě prohloubila roztrpč enía zavilost proti Prusku. Umě ní, s jakým bolševič tíagitá toř i doká zali př edstavit odstraně níRepubliky rad jako prusko-militantnívítě zstvínad antimilitaristicky a antiprusky smýšlejícím bavorským lidem, př iná šelo bohatou úrodu. Zatímco Kurt Eisner nedoká zal bě hem
voleb do zá konodá rného bavorského zemského sně mu v Mnichově posbírat ani deset tisíc př ívrženců , a komunistická strana dokonce zů stala pod tř emi tisíci, shromá ždily obě strany po pá du republiky více nežsto tisíc volič ů . Jižv této době započ al mů j osobníboj proti šílenému štvanímezi jednotlivými ně meckými kmeny. Myslím, že jsem ve svém životě nikdy nezač al s nepopulá rně jšívě cí, nežs tehdejším odporem proti štvanívů č i Prusku. V Mnichově byla jižbě hem Republiky rad poř á dá na prvnímasová shromá ždě ní, na kterých byla nená vist proti zbylé č á sti Ně mecka, ale př edevším pak proti Prusku, vybič ová vá na do té míry, že úč ast severního Ně mce na takovém shromá ždě níbyla nejenom spojena s ohrožením života, nýbržže takové shromá ždě níč asto konč ilo se zcela otevř eným provolá vá ním šílených hesel jako: "Pryč od Pruska!" - "Pryč s Pruskem!" - "Vá lka proti Prusku!", apod. Byla to ná lada, kterou jeden obzvlá ště skvě lýzá stupce bavorských výsostných zá jmů v Ně meckém ř íšském sně mu bě hem slovníbitvy vystihl slovy "Radši bavorsky zemř ít, nežse nakazit Pruskem". Č lově k se musel tehdejších shromá ždě nízúč astnit, aby mohl pochopit, co pro mne samého znamenalo, kdyžjsem se poprvé pokusil, obklíč en hrstkou př á tel, na shromá ždě nív mnichovské Lvípivovarské pivnici ohradit proti tomuto šílenství. Byli to stař ívá leč níkamará di, kteř ími tehdy zajišťovali podporu, a každý si jistě dovede př edstavit jejich pocity, kdyžná m bě hem našíobhajoby vlasti hrozilo, že se na ná s vrhne nerozumná , rozeř vaná masa, sklá dajícíse př edevším z dezertérů a ulejvá ků , kteř íse potulovali po cestá ch našídomoviny. Pro mne př i tě chto projevech bylo ště stím, že se zá stup mých nejvě rně jších cítil být se mnou skuteč ně zavá zá n, a brzy se mi zapř ísá hl na život a na smrt. Zdá lo se, že boje, které se neustá le opakovaly a tá hly se po celýrok 1919, nabývaly z kraje roku 1920 ještě vě tšíintenzity. Byla shromá ždě ní, - vzpomíná m si obzvlá ště na jedno ve Wagnerově sá le na Sluneč níulici v Mnichově -, na kterých má mezitím vě tšískupina musela př está t ty nejtě žšíboje, které č asto konč ily tím, že tucty mých vě rných byly zle ztýrá ny, zmlá ceny, zkopá ny, a koneč ně více mrtvínež živívyhozeníze sá lů na ulici. Boj, který jsem započ al jako jedinec, pouze podporovaný mými vá leč nými druhy, se nynístal, chtě l bych skoro ř íci, svatým poslá ním našeho mladého hnutí. Jsem na to dnes hrdý, že mohu ř íci, že jsme tehdy, - zcela výhradně odká zá ni pouze na naše bavorské př ívržence -, doká zali pomalu, ale jistě př ipravit konec této smě si hlouposti a zrady. Hlouposti a zrady proto, neboťjsem př i všípř esvě dč enosti o dobromyslné hlouposti široké masy př ívrženců tuto naivitu nemohl př ipsat k dobru jejich organizá torů m a podně covatelů m. Mě l jsem je, a vždy je budu mít za zrá dce, kteř íjsou placeni a financová ni Francií. V jednom př ípadě , totižv jejich př ípadě , jižhistorie svů j ortel vyř kla. Nejnebezpeč ně jšívšak na celé vě ci byla obratnost, která se snažila zaretušovat skuteč né tendence, tím, že federalistické úmysly byly stavě ny do popř edíjako jediné podně ty pro podobné chová ní. To, že rozdmýchá vá nínená visti proti Prusku nemě lo s federalizmem nic společ ného, je samozř ejmě nabíledni. Podivuhodně vypadá "také federativníč innost", která se pokoušíznič it nebo rozdě lit jiný spolkovýstá t. Neboťskuteč ný federalista, pro kterého citace Bismarckových
ř íšských myšlenek nepř edstavuje pouhou frá zi, by si v tom samém momentě nemohl př á t odpojeníč á sti pruského stá tu, kterýbyl založen a dokoná n samotným Bismarckem, a užvů bec by nemohl veř ejně podporovat podobné separatistické snahy. Jak by se č lově k v Mnichově asi tvá ř il, kdyby ně jaká konzervativnípruská strana podporovala odtrženíFranků od Bavorska, a kdyby dokonce tuto akci veř ejně požadovala a urychlovala. Jednomu mohlo být líto mezi tě mi všemi pouze tě ch ně kolika skuteč ně federalisticky smýšlejících charakterů , kteř ítuto hanebnou hru opravdu neprohlédli, neboťti byli v prvníř adě podvedení. A zatímco byla federativnímyšlenka takto zadlužena, kopali jíjejí vlastnípř ívrženci hrob. Č lově k nemů že propagovat federalistické uspoř á dá ni Ř íše, pakliže odstavuje, pomlouvá a špiní, krá tce znemožňuje jeden z nejpodstatně jších č lá nků podobného stá tního útvaru, totižjeden ze spolkových stá tů - Prusko. Bylo to ještě o to neuvě ř itelně jší, že se boj tě chto takzvaných federalistů obracel prá vě na Prusko, které mů že být nejméně ze všech spojová no s onou listopadovou demokracií. Neboťútoky a nadá vky tě chto federalistů nebyly namíř eny proti otců m Výmarské ústavy, kteř í ostatně z valné č á sti byli stejně jižníNě mci a Židé, nýbržprá vě naopak proti zá stupců m starého konzervativního Pruska, tedy protipólu Výmarského uspoř á dá ní. Že se př itom všichni vystř íhá vali toho, dotknout se Židů , to nemů že nikoho udivovat, dá vá to však možný klíč k ř ešenícelé zá hady. Stejně jako př ed revolucíŽid doká zal odvrá tit pozornost od vá leč ných společ ností, tedy lépe ř eč eno od sebe, tím, že musel nasmě rovat široké masy, a to př edevším bavorský lid, proti Prusku, tak musel i po revoluci ně jak zaretušovat nové, nynístokrá t horšíloupežné tažení. A opě t se mu to povedlo. V tomto př ípadě proti sobě poštval takzvané "ná rodníprvky" Ně mecka, bavorské konzervativní prvky proti stejně konzervativním prvků m pruským. A opě t to provedl tím nejprohnaně jším způ sobem. Zač al si totižzahrá vat s historiíŘ íše, př ič emž vyprovoková val tak hrubé a netaktnípř ehmaty, že krev dotyč ných potrefených musela zá konitě př ichá zet znovu a znovu do varu. Nikdy se však nikdo nerozohnil proti Židovi, nýbržvždy jen proti svému ně meckému bratrovi. Bavorsko nevidě lo Berlín obná šejícíč tyř i miliony pilně pracujících tvů rč ích lidi, nýbržlenivý, roztržený Berlín proradného zá padu! Avšak tato nená vist se neobracela proti tomuto zá padu, nýbržproti pruskému mě stu. Bylo to opravdu č asto k zblá zně ní. Tuto zruč nost Židů odvrá tit od sebe pozornost veř ejnosti a zamě stnat ji ně č ím jiným, mů žeme spatř it také dnes. V roce 1918 nemohla být o plá novitém antisemitismu naprosto žá dná ř eč . Ještě dobř e si vzpomíná m na tě žkosti, do kterých se č lově k dostal pouhým vyř č ením slova Žid. Buďto na č lově ka civě li jako na hlupá ka, nebo se setkal s urputným odporem. Naše prvnípokusy uká zat veř ejnosti skuteč ného nepř ítele, se zdá ly být tehdy zcela beznadě jné, a jen velmi pomalu se vě ci zač aly obracet k lepšímu. Č ím pochybně jšíbyl "ochranný a odbojový svaz" svým organizač ním založením, o to vě tšíbyla jeho zá sluha o znovuotevř enížidovské otá zky jako takové. V každém př ípadě zač al v zimě na př elomu let 1918/19 pomalu zapouště t své koř eny antisemitismus. Pozdě ji pak ovšem nacioná lně socialistické hnutítuto židovskou otá zku popohnalo zcela jiným smě rem. Doká zalo př edevším tento problém
vyzdvihnout z úzkého kruhu horních a malomě stských vrstev, a př emě nit ho v hybnou sílu obrovského ná rodního hnutí. Avšak sotva se povedlo vě novat ně meckému ná rodu ně kolik velkých, jednotících bojových myšlenek, ohledně této otá zky, jižtu byl Žid se svým odporem. S neuvě ř itelnou rychlostívhodil sá m mezi lidová hnutíhoř ícípochodeň svá ru a zasel rozkol. V nadhozené ultramontanistické otá zce a z nívzešlého vzá jemného potírá níse mezi katolíky a protestanty, vě zela za daných okolnostíjediná možnost, jak zamě stnat veř ejnou pozornost jinými problémy, k odvrá ceníkoncentrovaného útoku proti židovstvu. Tak, jak se tito muži, kteř íprá vě tuto otá zku vrhli mezi ná š ná rod, proti ně mu prohř ešili, se už nikdy nebude dá t napravit. Žid však v každém př ípadě dosá hl svého cíle. Katolíci a protestanti mezi sebou vedou úsmě vný boj, a úhlavnínepř ítel Árijského lidstva a celého kř esťanstvíse smě je do dlaní. Stejně jako jednou doká zal po celá léta zamě stná vat a vyč erpá vat veř ejné míně ní bojem mezi federalismem a unitarismem, zatímco Žid zašantroč oval svobodu ná roda a zrazoval naši vlast meziná rodnímu vysokého finanč nictví, tak se mu i nyní opě t dař íštvá t proti sobě obě ně mecká ná boženství, př ič emžobě zá kladny budou rozežrá ny a podhrabá ny jedem meziná rodního svě tového židovstva. Kdyžse č lově k dívá na spoušť, kterou židovštíbastardi denně pá chajína našem ná rodě , a kdyžsi pomyslí, že tuto otravu krve nelze z našeho tě la jižpo staletí odstranit, a že to snad nebude možné nikdy, kdyždá le pomyslína rasový rozklad, který strhá vá , ba dokonce nič íposledníÁrijská díla našeho ně meckého ná roda, takže naše síla coby ná roda - nositele kulturních tradic - je neustá le na ústupu, č ímž vyvstá vá reá lná hrozba, že se, alespoňv našich velkomě stech, jednoho dne propadne tam, kde se dnes nachá zíjižníItá lie. Toto zamoř ová ni našíkrve, kolem kterého slepě krá č ístatisíce našich obč anů , je dnes Židem provozová no zcela plá novitě . Tito č erníparaziti našeho ná roda plá novitě zneuctívajínaše nezkušené, mladé blonďaté dívky, a nič ítím ně co, co se na tomto svě tě jižnikdy nedá nahradit. Obě , ano, obě naše kř esťanské víry př ihlížejínaprosto lhostejně tomuto znesvě cová nía nič enítě chto ušlechtilých a jedineč ných lidských bytostí, které byly na této zemi stvoř eny díky božímu milosrdenství. Budoucnost této země však nespoč ívá v tom, jestli katolíci zvítě zínad protestanty, nebo protestanti porazí katolíky, nýbržv tom, jestli Árijský č lově k př ežije, nebo vymř e. Obě ná boženství totiždnes nebojujíproti nič iteli lidstva, nýbržse snažíznič it se navzá jem. Každý kdo je jen trochu ná rodně zamě ř ený, by mě l mít onu povinnost, každý za svou vlastnívíru, aby se neustá le nehovoř ilo o milosti Boži pouze z vně jšku, nýbržaby se vů le Boži opravdu naplňovala a aby nebylo dopouště no znesvě cová nídíla Božího. Neboťvů le Božídala jedenkrá te lidem jejich podobu, povahu a jejich schopnosti. Ten, kdo nič íjeho dílo, vypovídá vá lku božímu stvoř enía božívů li. Proto by mě l každý, v rá mci své vlastnívíry, mít za svatou povinnost zaujmout stanovisko proti tě m, kteř ísvým pů sobením, mluvou nebo jedná ním př ekrač ují rá mec své vlastníná boženské obce a chtě li by strkat nos do jiné. Neboťpotírá ní charakterních osobitostíjednoho ná boženstvív rá mci našeho stá vajícího religiózního rozště penívede v Ně mecku nutně k vyhlazovacímu boji mezi obě mi koncesemi. Naše pomě ry se naprosto nedajísrovnat s Francií, Španě lskem nebo dokonce s Itá lií. V tě chto zemích se např íklad dá propagovat boj proti klerikalismu
nebo ultramontanismu, anižby se č lově k musel obá vat, že by se př i tomto pokusu rozpadl francouzský, španě lský, nebo italskýná rod jako takový. To však není možné v Ně mecku, neboťzde by se na podobném zá mě ru zcela jistě podílelo i ně kolik protestantů . Tím však získá obrana, která mů že být jinde proti zá sahů m politického rá zu jejich vlastních vyšších hodnostá ř ů vedena pouze katolíky, okamžitě charakter útoku protestantů proti katolíků m. To, co mů že byt př íslušníky vlastního vyzná ni ještě sná šeno, ač je to chybné, bude jižod poč á tku prudce odmítnuto, jakmile to pochá zíz ně jaké jiné ná boženské obce. To jde tak daleko, že sami lidé, kteř íbyli bez dalšího př ipraveni vzdá t se, a okamžitě odstoupit od zjevné nesprá vnosti uvnitřvlastni religiózníspoleč nosti, namíř ili okamžitě svů j odboj smě rem ven, př ič emžje ona korektura doporuč ová na, nebo dokonce požadová na po ně jaké jiném místě , nespadajícím pod vlastníná boženskou obec. Ti to samozř ejmě vnímajíjako neoprá vně né, nepř ípustné a nepř ístojné vmě šová níse do vnitř ních zá ležitostí, do kterých oně m př íslušným nic není. Podobné pokusy pak také nebudou omluvitelné, pakliže budou zdů vodně ny vyšším prá vem zá jmů ná rodní pospolitosti, neboťná boženské cítě níje do dneška v lidech zakoř eně no hloubě ji, nežveškeré cítě nívlastenecké a politicky úč elné. A to se nikdy nezlepšítím, že se obě koncese budou podporovat ve svém vzá jemném, úporném souboji, nýbrž změ níse to, kdyžse oboustrannou sná šenlivostíná rodu vě nuje jeho budoucnost, která svou velkolepostíbude smíř livě pů sobit i v této oblasti. Nemusím zde ani vysvě tlovat, že jsem vždy považoval ty osoby, které zatá hly ná rodníhnutído krize religiózních sporů , za horšínepř á tele svého ná roda, nežty nejvýznamně jšímeziná rodně orientované komunisty. Neboťtyto obrá tit je úkolem nacioná lně socialistického hnutí. Ten, který se je však ve svých vlastních ř adá ch snažíodvrá tit od jejich skuteč né mise, jedná zcela bezcharakterně . Je jedno, jestli jedná úmyslně , č i neúmyslně , je to bojovník za židovské zá jmy. Neboťžidovským zá jmem je dnes nechat vykrvá cet ná rodní hnutív religiózním boji, a to v tom okamžiku, kdy se toto pro Žida stá vá nebezpeč ným. A zdů razňuji výslovně slovo vykrvá cet, Neboťpouze historicky zcela nevzdě laný č lově k by si mohl př edstavit, že by se dnes s tímto hnutím dala vyř ešit otá zka, o kterou se roztř íštila celá stoletía ti nejvě tšístá tníci. Ve zbytku hovoř ískuteč nost sama za sebe. Pá nové, kteř íná hle v roce 1924 zjistili, že nejvyššímisíná rodního hnutíje boj proti ultramontanismu, nezlomili ultramontanismus, nýbržrozervali ná rodníhnutí. Musím se také ohradit proti tomu, že by se v ř adá ch ná rodního hnutínašla osobnost, která by snad byla schopna doká zat to, co nedoká zal ani Bismarck. Bude vždy nejvyššípovinnostínacioná lně socialistického hnutívést nejtě žšíboj proti všem, kteř íby chtě li nacioná lně socialistické hnutípostavit do služeb podobných bojů a svá rů , a propagandisty podobných úmyslů okamžitě z ř ad našeho hnutívylouč it. A to se také do podzimu 1923 skuteč ně dař ilo. Tak mohli v ř adá ch našeho hnutísedě t vě ř ícíprotestant vedle vě ř ícího katolíka, anižby se museli oddá vat jakémukoliv konfliktu mezi svým religiózním př esvě dč ením. Společ ný mocnýboj, který spolu vedli proti společ nému nič iteli Árijského lidství, je naopak nauč il vzá jemně se respektovat a vá žit se. A př itom prá vě v oně ch letech hnutírozpoutalo nejostř ejšíboj proti Centru, ovšem nikdy ne z religiózních dů vodů , nýbržvýhradně z dů vodů ná rodnostních, rasových
a politickohospodá ř ských. Ú spě ch hovoř il za ná s tehdy stejnou mírou, jakou dnes svě dč íproti všem rozumbradů m. V posledních letech to došlo dokonce tak daleko, že ná rodníkruhy ve své bohem opuště né zaslepenosti ná boženských rozporů a svého šíleného jedná ní nerozeznaly, že se ateistič tímarxisté ná hle dle potř eby stá vali advoká ty jejich religiózních rozepř í, a že neustá lým sem a tam vlá č ením ně kdy skuteč ně naprosto stupidních výroků př itě žujíjedné č i druhé straně , č ímžzase jenom rozdmýchá vají oheň svá ru. A zrovna u ná roda, jako je ně mecký, kde historie jižmnohokrá t doká zala, že je schopen vést kvů li př ízraků m vá lky aždo úplného vykrvá cení, je takové rozně cová níboje smrtelně nebezpeč né. Ná š ná rod je tím neustá le odvá dě n od skuteč ných otá zek jeho dalšíexistence. Zatímco se sžírá me religiózními rozepř emi, je zbytek svě ta rozklá dá n. A zatímco ná rodníkruhy př emýšlí, zda je vě tší ultramontá nní, nebo židovské nebezpeč í, nič íŽid rasové zá klady našíexistence a tím i navždy celýná š ná rod. Mohu jen, co se tě chto "ná rodních" bojovníků týč e, celému nacioná lně socialistickému hnutía tím i celému ně meckému ná rodu z nejupř ímně jšího srdce př á t: Pane, ochraňuj naše hnutípř ed podobnými př á teli, a ono se jižse svými nepř á teli vyrovná . V letech 1918/20/21 dá le Židy mazaným způ sobem propagovaný boj mezi federalismem a unitarismem nutil také nacioná lně socialistické hnutí, ač koliv ho naprosto odmítalo, zaujmout k tomuto problému jasné stanovisko. Má být Ně mecko spolkovým nebo jednotným stá tem, a co si má č lově k vů bec pod obě ma pojmy př edstavovat? Mě se zdá la být dů ležitě jšíona druhá otá zka, neboťbyla nejenom stě žejník pochopenícelého problému, nýbržmě la i vyjasňujícía smíř livý charakter. Co je to spolkový stá t? Pod pojmem spolkový stá t chá peme svaz suverénních stá tů , které se spojily svobodnou vů lísvé suverenity, př ič emžpostoupily onu č á st svých výsostných prá v celku, který umožňuje a zaruč uje existenci společ ného svazu. Tato teoretická formulace se nevztahuje beze zbytku na žá dný, na této zemi dnes existujícíspolkovýstá t. Nejméně ze všeho to platío Americké unii, kde se u naprosté vě tšiny jednotlivých stá tů nedá hovoř it o jakékoliv suverenitě , neboť mnohé z nich byly do celkové plochy svazu zakresleny jaksi teprve v prů bě hu doby. Proto se u tě chto jednotlivých stá tů jedná spíše o menší, č i vě tší, ze sprá vně technických dů vodů vytvoř ená , č asto lineá lně hranič ícíteritoria, která kdysi nevlastnila, ani nemohla vlastnit vlastnístá tnísuverenitu. Neboťunii nevytvoř ily tyto stá ty, nýbržunie vytvoř ila nejprve vě tšíč á st tě chto takzvaných stá tů . Jejich velmi rozsá hlá vlastníprá va, která byla tě mto jednotlivým teritoriím př enechá na, nebo spíše př iř č ena, odpovídajísvou celkovou podstatou nejenom tomuto svazu stá tů , nýbrž, a to př edevším, velikosti jejich rozlohy, jejich prostorovým dimenzím, které jsou v podstatě srovnatelné s velikostíkontinentu. Proto se u stá tů Americké unie nedá hovoř it o žá dné stá tnísuverenitě , nýbržpouze o jejich ústavou stanovených a zaruč ených prá vech nebo spíše pravomocích. Také pro Ně mecko tato formulace nenízcela a úplně trefná . Ač koliv v Ně mecku bezesporu existovaly nejdř íve jednotlivé stá ty, ze kterých byla posléze vytvoř ena ř íše. Avšak vytvoř eníŘ íše neprobě hlo na zá kladě svobodné vů le, nebo za stejného
př ič ině níjednotlivých stá tů , nýbržpouze úč inkem nadvlá dy jednoho z nich, totiž Pruska. Jižsama teritoriá lnírozdílnost velikosti jednotlivých ně meckých stá tů nedovoluje žá dné srovná nís uspoř á dá ním např . Americké unie. Rozdíl ve velikosti tehdejších nejmenších ně meckých spolkových stá tů a tě ch nejvě tších ukazuje nestejnomě rnost výkonů , ale také nerovnomě rnost podílu na založeníŘ íše a na formová níspolkového stá tu. Ve skuteč nosti se však u vě tšiny tě chto stá tů o skuteč né suverenitě také nedalo jednoznač ně hovoř it, leda že by výraz stá tní suverenita byl vnímá n pouze jako úř ednífrá ze. Ve skuteč nosti s tě mito takzvanými suverénními stá ty zametla nejenom minulost, nýbrži naše souč asnost, č ímžbyla nejlépe doká zá na slabost tě chto "suverénních" útvarů . Avšak nemě lo by zde být konstatová no, jak historicky vznikaly jednotlivé stá ty, jako spíš že se v žá dném př ípadě nekryly s hranicemi jednotlivých kmenů . Jsou to č istě politické útvary a svými koř eny sahajívě tšinou do smutné doby bezmocnosti Ně mecké Ř íše, a jípodmíně ného roztř íště nínašíně mecké vlasti. Neboťne všem vyhovovalo uspoř á dá nístaré Ř íše, kdyžjim ve spolkové radě jednotlivých stá tů nebylo př izná no stejné zastoupení, nýbržbylo odstupňová no pouze dle velikosti a skuteč ného významu, stejně jako i výkonu jednotlivých stá tů př i utvá ř eníŘ íše. Odstoupenívýsostných prá v, které bylo podmínkou pro vytvoř eníř íše, bylo také provedeno vlastnívů lípouze z malé č á sti, neboťz vě tšíč á sti buďto vů bec neexistovaly, nebo byly jednoduše odejmuty tlakem pruské př evahy. Bismarck př itom nevychá zel ze zá sady dá t Ř íši to, co se dá uzmout jednotlivým stá tů m, nýbržod stá tů bylo vyžadová no pouze to, co Ř íše skuteč ně potř ebovala. Byla to jak mírná , tak i moudrá zá sada, která na jedné straně brala nejvyššíohled na zvyklosti a tradici, a na straně druhé zajišťovala hned od zač á tku nové Ř íši obrovskou míru lá sky a radostné spoluprá ce. Bylo by však ze zá sady chybou toto Bismarckovo rozhodnutípř ipisovat jeho př esvě dč ení, že by tím Ř íše vlastnila navě ky dostatek výsostných prá v. Tohoto př esvě dč eníBismarck nikdy nenabyl. Ba naopak, chtě l pouze př enechat budoucnosti to, co nebylo možno a nešlo provést momentá lně . Vě ř il v pomalu pů sobícíúč inek č asu a na tlak vývoje, kterému dlouhodobě př ipisoval vě tšívliv, nežmomentá lnímu pokusu, okamžitě zlomit odpor jednotlivých stá tů . Tím také nejlépe proká zal a doká zal velikost svého stá tnického umě ní. Neboťve skuteč nosti dosá hla Ř íše své suverenity pouze na úč et suverenity jednotlivých stá tů . Č as naplnil to, v co Bismarck doufal a vě ř il. Ně meckým rozvratem a znič ením monarchistické stá tnípodoby byl tento vývoj ná silně urychlen. Jelikožjednotlivé ně mecké stá ty vdě č ily za svou existenci více č istě politickým př íč iná m, nežkmenovému pů vodu, musel v této chvíli význam tě chto jednotlivých stá tů klesnout na nulu, pakliže bylo eliminová no vlastní ztě lesně nípolitického vývoje tě chto stá tů , totižmonarchistická stá tnípodoba a její dynastie. Celá ř ada tě chto stá tních útvarů tím ztratila celou vnitř nístabilitu, takže naprosto rezignovala na svou dalšíexistenci, a z č istě úč elových dů vodů se spojila s jinými, nebo se z vlastnívů le př ipojila k ně jakým vě tším. Nejpř esvě dč ivě jší dů kaz pro naprostou slabinu skuteč né suverenity tě chto malých útvarů a špatného odhadu, který se nachá zel i u valné č á sti jeho vlastního obyvatelstva. Pokud tedy odstraně nímonarchistické stá tníformy a jejich nositelů zasadilo
silnou rá nu spolkově stá tnímu charakteru Ř íše, bylo ještě vě tším otř esem př evzetí povinnostívychá zejících z mírové smlouvy. To, že finanč nísvrchovanost jednotlivých zemípř ešla pod kompetenci Ř íše, bylo př irozené a samozř ejmé v tom okamžiku, kdy byla ř íše po prohrané vá lce podrobena finanč ním zá vazků m a povinnostem, které nebylo možno krýt pomoci stá vajících smluv s jednotlivými země mi. Také dalšíkroky, které vedly k př evzetí pošty a železnic Ř íší, byli nuceným dů sledkem mírových smluv, které postupně vedly k zotroč enínašeho ná roda. Ř íše byla nucena př evá dě t pod svou kompetenci stá le více nových hodnot, aby mohla vyhově t všem zá vazků m, které vznikaly dalším ždímá ním. Č ím logič tě jšía samozř ejmě jšíbyl tento proces jako takový, tím šíleně ji č astě jší byli formy, pomocíkterých bylo toto obohacová níse prová dě no. Vinu na tom nesly ty strany a ti pá nové, kteř íkdysi neudě lali vše pro to, aby vá lka mohla být dotažena do vítě zného konce. Vinu na tom, př edevším v Bavorsku, mě ly ty strany, které se bě hem vá lky, sledová ním vlastních egoistických cílů , vyvlékly z ř íšských idejí, cožmusely po jejich prohř e desetkrá t vynahradit. Mstivá historie! Má lokdy př išla pomsta nebes po prohř ešku tak ná hle jako v tomto př ípadě . Ty samé strany, které ještě př ed pá r lety stavě ly zá jmy svých vlastnístá tů , - a to platípř edevším pro Bavorsko -, nad zá jmy Ř íše, musely nynízažít, kterak byla pod tlakem dě jin potř ebami Ř íše zardoušena existence jednotlivých stá tů . A to vše jejich vlastním př ič ině ním. Je to neobyč ejné pokrytectvívů č i masovým volič ů m (neboťpouze na ně se dnes obracíagitace souč asných stran) stě žovat si nad ztrá tou výsostných prá v jednotlivých zemí, zatímco se všechny tyto strany bez výjimky př ekoná valy v naplňová nípolitiky, jejížkoneč né dů sledky př irozeně musely vést k pronikavým změ ná m v nitru Ně mecka. Bismarckova ř íše byla navenek svobodná a nezavá zaná . Finanč nízá vazky, tak tě žkého a př itom tak neproduktivního rá zu, jaké musídnes nést Dawesovo Ně mecko, tato Ř íše nemě la. Také uvnitřbyla ve své kompetenci omezena na co nejmenší, nevyhnutelně nutné zá jmy. Proto se také mohla obejít bez vlastnífinanč nísvrchovanosti a žít pouze z př ínosů jednotlivých stá tů . A je samozř ejmé, že jednotlivým zemím, a př edevším pak jejich ř íšské př ízni, bylo ku prospě chu jak zachová nívlastních výsostných prá v, tak i pomě rně malé odvody do ř íšské kasy. Bylo by však nesprá vné, ba dokonce falešné, pokoušet se dnes pomocí propagandy tvrdit, že nyně jšínepř ízeň Ř íši by se dala svést pouze na finanč ní podř ízenost jednotlivých stá tů . Ne, tak se vě ci skuteč ně nemají. Nedostateč nou př ízeň ř íšským idejím nelze př ipisovat ztrá tě výsostných prá v jednotlivých zemí, nýbržspíše žalostné reprezentaci, kterou dnes ně meckýná rod zakouši ze strany vlastního stá tu. Př es všechny ř íšské zá stavy a oslavy založenízů stala dnešníŘ íše srdcím všech vrstev ná roda cizí. A všechny zá kony na ochranu republiky mohou zastrašovat př ed poškozová ním republikových institucí, nikdy však nemohou získat lá sku byťjen jediného Ně mce. V př ehnané starosti ochrá nit republiku pomoci paragrafů a vě zni, př ed jejími vlastními obyvateli, spoč ívá zhoubná kritika a degradace celé instituce jako takové. Také ze zcela jiného dů vodu je nepravdivý ná zor, který je dnes propagová n urč itými stranami, totižže pokles př ízně vů č i ř íši je nutno př ipsat zasahová níŘ íše
do urč itých výsostných prá v jednotlivých zemí. Vezmě me, že by Ř íše neprovedla rozšíř enísvých kompetencí. Př ece by si nikdo nechtě l myslet, že by lá ska jednotlivých stá tů vů č i Ř íši byla vě tší, kdyby tak nebo tak musely být celkové odvody stejně velké, jako jsou dnes. Naopak, kdyby dnes jednotlivé stá ty odvá dě ly poplatky ve výši, v jaké je v souč asnosti Ř íše potř ebuje, aby mohla splnit podmínky zotroč ujícího diktá tu, byla by ná klonnost Ř íši mnohoná sobně vyšší, než je tomu dnes. Př íspě vky zemíŘ íši by byly nejenom tě žko uhraditelné, nýbrž musely by být vymá há ny pomocínucené exekuce. Jelikožse však republika již nachá zíve spá rech mírových smluv, a nemá ani odvahu, ani žá dnýsmysl se z nich vymanit, musíhold se svými zá vazky poč ítat. Vinny jsou však zase jenom ty strany, které nepř etržitě sná šenlivým volič ů m ř eč nío výhodá ch a nezbytnosti samostatnosti jednotlivých stá tů , př ič emžvšak požadujía podporujíř íšskou politiku, cožzá konitě musívést k nucenému odstraně ni i jejich posledních takzvaných výsostných prá v. "Nuceně " ř íká m proto, neboťdnešníŘ íši nezbude žá dná jiná možnost, jak se vypoř á dat se zá tě ží, uvalenou na níhanebnou vnitř nía zahranič nípolitikou. Také zde je klín vytlouká n klínem, a každé nové zadlužení, které na sebe Ř íše uklá dá díky zloč ineckému zastupová níně meckých zahranič ních zá jmů , musíbýt vnitř ně vyvá ženo pouze jenom dalším tlakem smě rem dolů , který svým způ sobem opě t vyžaduje dalšípostupné eliminová níveškerých výsostných prá v jednotlivých stá tů , aby u nich zamezili vytvá ř enízá rodků jakéhokoliv odporu. A vů bec, mě l by být popsá n charakteristický rozdíl souč asné ř išské politiky oproti tehdejší: Stará ř íše zaruč ovala vnitř ně svobodu a navenek vykazovala sílu, zatímco republika vykazuje navenek slabost, a uvnitřutlač uje své obyvatelstvo. V obou př ípadech podmiňuje jedno druhé: Ná rodnístá t plnýsíly potř ebuje smě rem dovnitř , z dů vodu vě tšílá sky a oddanosti svých obč anů , méně zá konů , zatímco meziná rodníotrocký stá t mů že své poddané udržet v porobě pouze pomoci ná silí. Neboťje nejvě tšídrzostídnešního režimu hovoř it o svobodných obč anech. Ty vlastnilo pouze staré Ně mecko. Republika, coby zahranič níotrocká kolonie, nevlastnížá dné obč any, nýbržnanejvýše pouze poddané. Nevlastníproto ani žá dnou ná rodnívlajku, nýbržpouze úř edním nař ízením a zá konnými př edpisy zavedené a stř ežené vzorkové ochranné označ eni. Tento symbol ně mecké demokracie, který je vnímá n jako Gesslerů v dozor, také zů stane našemu ná rodu vnitř ně navždy cizí. Republika, která svého č asu naprosto bez jakéhokoliv citu pro tradici a jakékoliv úcty k velikosti našíminulosti, jejížsymboly zašlapala do blá ta, se jednou bude divit, jak povrchně lpíjejípoddanína jejích vlastních symbolech. Sama si urč ila charakter svého mezidobíně mecké historie. A tak je tento stá t dnes z dů vodů vlastníexistence nucen stá le více a více oklešťovat výsostná prá va jednotlivých stá tů , a to nejenom ze všeobecně materiá lních dů vodů , nýbržtaké z ideových. Neboťzatímco svým obč anů m, pomocísvé finanč ně vydě rač ské politiky, vysá vá poslednízbytky krve, musíjim nutně odejmout i jejich posledníprá va, pakliže nechce, aby všeobecná nespokojenost jednoho dne propukla v nespoutanou vzpouru. Z obrá cenívýše ř eč ené vě ty pro ná s, nacioná lnísocialisty, vyplývá ná sledující zá kladnípravidlo: Mocná ná rodníř íše, která navenek v nejvyšším rozsahu
zastupuje a zastř ešuje zá jmy svých obč anů , je schopna jim nabídnout vnitř ní svobodu, anižby se jakkoliv musela obá vat o stabilitu stá tu. Na druhé straně mů že silná ná rodnívlá da prová dě t a zodpově dě t i ty nejvě tšízá sahy do svobody jak jedinců , tak i stá tů , anižby tak jakkoliv poškodila ř íšskou myšlenku, pokud v takových opatř eních jednotlivýobč an rozezná prostř edek k vzrů stu jeho ná rodní pospolitosti. Samozř ejmě , že všechny stá ty svě ta jdou svou organizacíurč itým způ sobem vstř íc jistému druhu sjednocení. Také Ně mecko nebude výjimkou. Dnes užje nesmysl hovoř it o stá tnísuverenitě jednotlivých zemí, která nenízajiště na jiždíky jejich smě šné velikosti. Také na provoznía sprá vně technické úrovni bude význam jednotlivých stá tů stá le potlač ová n. Modernídoprava a modernítechnika také neustá le scvrká vá vzdá lenosti a prostor. Dř ívě jšístá t dnes př edstavuje pouhou provincii, a souč asné stá ty byly kdysi rovny kontinentů m. Problém spravová ní stá tu, jako je dnešníNě mecko, je roven, z č istě provozně technického hlediska, problému spravová ni provincie, jako je Brandenburg, př ed sto lety. Př ekoná ní vzdá lenosti Mnichov - Berlín je dnes jednodušší, nežpř ekoná nívzdá lenosti Mnichov - Starnberg př ed sto lety. A celé ř íšské územíje dnes ohledně souč asných dopravních možnostímenší, nežjakýkoliv stř edníspolkový stá t v době napoleonských vá lek. Kdo se uzavř e př ed dů sledky vychá zejícími z daných skuteč ností, zů stane v minulosti. Lidé, kteř íto č inili, existovali v každé době , a budou existovat také v budoucnosti. Ovšem pouze tě žko mohou zbrzdit kolo dě jin, a užvů bec ho nemohou zastavit. My, nacioná lnísocialisté, nemů žeme kolem tě chto konsekvencíkrá č et bez povšimnuti. Také zde se nemů žeme nechat nachytat frá zemi našich takzvaných ná rodních obč anských stran. Používá m označ enífrá ze proto, neboťtyto strany oč ividně nevě ř ív možnost provedenísvých zá mě rů , a jelikožza druhé jsou spolu zodpově dné, a hlavními viníky dnešního stavu. Př edevším v Bavorsku je kř ik po odstraně nícentralizace pouze stranickým podvodem bez jakékoliv skuteč né postrannímyšlenky. Ve všech momentech, kdy tyto strany ze svých frá zímě ly provést ně co skuteč ného, bez výjimky žalostně selhaly. Každé takzvané okradeni výsostného prá va bavorského stá tu Ř íší, bylo, nehledě na odpornýště kot, př ijato prakticky bez jakéhokoliv odporu. A kdyžse ně kdo skuteč ně pokusil postavit se proti tomuto nesmyslnému systému, pak byl tě mi samými stranami, jako nepř íslušejícítomuto novému stá tu, zatracová n a odcizová n, a tak dlouho proná sledová n, dokud neskonč il ve vě zeni, nebo nebyl umlč en úř edním zá kazem veř ejných projevů . Prá vě v tom museli naši př ívrženci nejlépe rozpoznat vnitř ní prohnanost tě chto takzvaných federalistických kruhů . Stejně jako ná boženství, tak i stá tně federativnímyšlenka je pro ně pouze prostř edek jejich č asto tak špinavých stranických zá jmů . Tak, jak se zdá být př irozené urč ité sjednocenízvlá ště v oblasti dopravy, musí být i pro ná s, nacioná lnísocialisty, př irozenou povinnostízaujmout k danému vývoji souč asného stá tu naprosto kritické stanovisko. Obzvlá ště pak tehdy, pokud veškerá opatř eníbudou sloužit pouze k tomu, krýt a umožňovat osudovou zahranič nípolitiku. Př edevším proto, že dnešníř íše neprová dítakzvané "poř íště ní" železnice, pošty, financí, atd. z vyšších ná rodně politických dů vodů , nýbržpouze
proto, aby tak do rukou získala prostř edky a zá ruky pro bezmeznou plnícípolitiku, musínacioná lnísocialisté udě lat vše pro to, aby ztížili, a pokud možno zabrá nili prová dě nípodobné politiky. K tomu však patř íboj proti dnešnícentralizaci životně dů ležitých institucínašeho ná roda, která je nyníprová dě na našípovaleč nou politickou garniturou, za úč elem uvolně ni miliardových obnosů a zá stavních objektů do zahranič í. Z tohoto dů vodu se k tě mto pokusů m vyjá dř ilo i nacioná lně socialistické hnutí. Druhým dů vodem, který ná s př imě l k odporu vů č i takovéto centralizaci, je to, že tím mů že být upevně na moc uvnitřvlá dnoucího systému, která by svým celkovým pů sobením mohla ně meckému ná rodu př inést nejvě tšíneště stí. dnešnížidovskodemokratická ř íše, která se stala skuteč ným prokletím ně meckého ná roda, se pokoušízneškodnit kritiku jednotlivých stá tů , které ještě nejsou zcela naplně ny tímto duchem doby, jejich utlač ová ním aždo úplné bezvýznamnosti. Zde má me my, nacioná lnísocialisté, obrovskou př íležitost pokusit se nejenom dá t opozici jednotlivých stá tů zá klad pro jejich stá tnímoc, nýbrždá t jejímu boji proti centralizaci vů bec výraz vyšších ná rodních, všeobecně ně meckých zá jmů . Zatímco tedy bavorské lidové strany usilujío zachová ni zvlá štních prá v pro Bavorský stá t pouze z malomyslně prospě chá ř ských pohnutek, chceme my toto zvlá štnípostavení vložit do služeb vyšších ná rodních zá jmů , v boji proti dnešnílistopadové demokracii. Tř etím dů vodem, kterýná s mohl př imě t k boji proti tehdejšícentralizaci, bylo př esvě dč ení, že podstatná č á st takzvaného "poř íšště ní" nebylo žá dným sjednocová ním, a užv žá dném př ípadě zjednodušením, nýbržv mnohých př ípadech se jednalo pouze o to, odebrat institucím výsostná prá va jednotlivých zemí, a otevř ít tak brá ny č lenů m revoluč ních stran. V celé ně mecké historii nebyla ještě nikdy provozová na nestydatě jšízvýhodňujícíekonomika, jako v dobá ch demokratické republiky. Podstatná č á st centralizač nízbě silosti spadá na konto oně ch stran, které kdysi slíbily uvolnit cestu schopným, př itom však př i obsazová ní úř adů a pozic př ihlížely pouze na stranickou př íslušnost. Př edevším Židé se po dobu trvá nírepubliky v neuvě ř itelném množstvírozlili do všech Ř íši sebraných hospodá ř ských provozů a úř edních apará tů , takže oboje jsou dnes doménou židovské č innosti. Př edevším tato tř etíúvaha ná s musíz taktických dů vodů zavazovat, zhodnotit a pokud to bude nutné, i zaujmout stanovisko proti každému dalšímu opatř enína cestě k centralizaci. Naše stanoviska však musímít neustá le vyššíná rodně politický, a nikdy ne malicherný sobecký charakter. Tato poslednípř ipomínka je nutná , aby u našich př ívrženců nevznikl dojem, že bychom my, nacioná lnísocialisté, snad Ř íši upírali prá vo na ztě lesně nívyšší suverenity, nežje ona suverenita jednotlivých stá tů . O tomto prá vu u ná s nemů že být žá dných pochybnosti. Neboťpro ná s je stá t jako takový pouze formou, a je jasné, že vše podstatné, tedy jeho obsah, ná rod, lid, a vše ostatníse musípodř ídit jeho suverénním zá jmů m. Nemů žeme však v žá dném př ípadě př iznat jakémukoliv stá tu v rá mci ná roda a ř íše, která ho zastupuje, žá dnou mocensko-politickou suverenitu a stá tnísvrchovanost. Neř á d jednotlivých stá tů , jako např íklad zastupová nív zahranič ía vyjedná vá nímezi sebou musípř estat, a také jednou
př estane. Dokud toto bude možné, nemů žeme se divit, že zahranič ístá le ještě pochybuje o pevnosti našeho ř íšského složenía podle toho se také chová . Darebá ctvítě chto zastupitelstvíje ještě o to vě tší, kdyžse jim kromě jimi napá chaných škod nedá př ič íst jakýkoliv užitek. Zá jmy Ně mecka v zahranič í, které nemohou být zajiště ny ř íšským vyslancem, nemohou být užvů bec zajiště ny ně jakým vyslancem, z hlediska dnešního svě tového uspoř á dá níbezvýznamně smě šného malého stá tu. V tě chto malých stá tech mů žeme skuteč ně spatř ovat pouze snahy o vnitř nía vně jšíodpoutá níse od Ř íše. Také proto však nemá me my, nacioná lnísocialisté, naprosto žá dné porozumě ní, kdyžně jaký stá ř ím ochablý šlechtický odebírá jižtak vychrtlé Ř íši živnou pů du zř izová ním nových zastupitelských úř adů . Naše diplomatické zastoupenív zahranič íbylo jižv dobá ch staré Ř íše tak smě šné, že jakékoliv doplňová nítehdy nabytých zkušenostíje naprosto zbyteč né. Význam jednotlivých stá tů bude nutno v budoucnosti př enést více na kulturně politické pole. Monarcha, kterýuč inil pro význam Bavorska nejvíce, nebyl v žá dném př ípadě ně jaký vzpurný, protině meckýsobec, nýbržspíše velkoně mecky smýšlejícía kulturně založený Ludwig 1. Tím, že sílu stá tu namíř il v prvníř adě na vybudová níkulturnípozice Bavorska, a ne k posílenísvých mocenskopolitických zá jmů , uč inil více prospě šně jšího a trvanlivě jšího, nežby jinak vů bec bylo možné. Tím, že tehdy povznesl Mnichov z rá mce bezvýznamné provinciá lnírezidence do formá tu obrovské ně mecké kulturnímetropole, vytvoř il duchovnístř edisko, které na sebe ještě dnes doká že poutat povahově odlišné Prusko. Př edpoklá dejme, že by Mnichov zů stal tím, č ím kdy si byl, pak by se v Bavorsku opakoval stejný postup jako v Sasku, pouze s tím rozdílem, že by bavorské Lipsko, Norimberg, nebylo bavorské mě sto, nýbržfranské. Mnichov velkým neudě laly výkř iky "Pryč s Pruskem", nýbržvýznam tomuto mě stu dal krá l, který chtě l ně meckému ná rodu vě novat umě leckýklenot, který musívšichni spatř it a respektovat ho. A v tom také spoč ívá ponauč enípro budoucnost. Význam jednotlivých stá tů v budoucnu nebude v žá dném př ípadě spoč ívat ve stá tnické a mocensko-politické oblasti. Spatř uji ho spíše buďto na kmenové nebo na kulturně -politické úrovni. Zde však musí zapů sobit č as. Snadnost modernídopravy promíchá vá obyvatelstvo do té míry, že se kmenové hranice pomalu, ale jistě zač ínajísmazá vat a že kulturníobraz se pozvolna zač íná vyvažovat. Př edevším armá du je nutno zbavit jakéhokoliv vlivu jednotlivých stá tů . Budoucínacioná lně socialistický stá t by nemě l opakovat chyby minulosti, a podstrkovat armá dě takové úkoly, které ji nepatř ía ani patř it nesmí. Ně mecká armá da tu neníproto, aby př edstavovala školu pro udrženi kmenových zvlá štností, nýbržspíše proto, aby př edstavovala školu vzá jemné komunikace a př izpů sobeníse všech Ně mců . To, co je jinak v bě žném životě ná roda rozdě lujícím, by mě lo být armá dou př etvoř eno ve sjednocujícíprvek. Armá da by mě la jednotlivé mladé muže pozdvihnout nad horizont vlastnízemě , a př idě lit je ně meckému ná rodu. Musíse nauč it vidě t hranice Ně mecka, a ne jen hranice svého domova, neboťty budou muset jednoho dne ochraňovat. Je tudížnesmyslné nechá vat mladého Ně mce ve svém domově . Mnohem úč elně jšíje uká zat mu bě hem vojenské služby celé Ně mecko. To má v souč asnosti ještě daleko vě tšívýznam, neboťdnes jižmladíNě mci nechodíjako kdysi na vandr, aby si rozšíř ili své horizonty. Není
pak v tomto smě ru nesmyslem nechá vat mladého Bavorá ka zase jenom v Mnichově , Franka v Norimberku, Bá deňá ka v Karlsruhe, Wiirttemberá ka ve Stuttgartu, atd., místo aby mladý Bavorá k vidě l jednou Rýn a podruhé Severní moř e, Ně mec z Hamburku aby spatř il Alpy, východníPrus Ně mecké stř edohoř ía podobně ? Krajanský charakter by mě l být u armá dy zachová n, avšak ne v kasá rná ch. Jakýkoliv pokus o centralizaci se musísetkat s našírozhodnou nelibostí, nikoliv však u armá dy! Prá vě naopak, v tomto př ípadě bychom centralizaci jen a jen př ivítali. Zcela nezá visle na tom, že př i dnešnívelikosti souč asné ř íšské armá dy by zachová níč á stívojska jednotlivých stá tů bylo absurdní, spatř ujeme v úspě šném sjednoceni ř íšské armá dy krok, kterého se nesmíme vzdá t ani v budoucnu, př i opě tovném zavedenílidové armá dy. Ve zbytku se bude muset mladá myšlenka zbavit veškerých pout, která by mohla ochromovat její aktivity v pohybu smě rem kupř edu. Nacioná lnísocialismus musíze zá sady využít prá va, vnutit celému ně meckému ná rodu své principy, a sice bez ohledu na dosavadníspolkově stá tníhranice a tento vychová vat pomocísvých idejía myšlenek. Stejně jako se církev necítísvá zá na jakýmikoliv politickými hranicemi, tak se i naše nacioná lně socialistické myšlenky necítíbýt svá zá ny jednotlivými stá tními útvary našívlasti. Nacioná lně socialistické uč eníneníslužbou politických zá jmů jednotlivých stá tů , nýbržmě lo by se stá t jednou vlá dkynícelého ně meckého ná roda a proto by si mě lo č init prá vo na to, odstranit hranice, které vytyč il ná mi odmítnutývývoj. Č ím úplně jšíbude vítě zstvíjeho myšlenek, tím vě tšímů že být svoboda, kterou tyto myšlenky vnitř ně nabízejí.
11. kapitola PROPAGANDA A ORGANIZACE
Rok 1921 byl pro mne a hnutíve více smě rech obzvlá ště významný. Po mém vstupu do Ně mecké Strany Pracujících jsem okamžitě př evzal oddě leni propagandy. Mě l jsem tento obor v onom momentě za naprosto nejdů ležitě jší. Zprvu totižplatilo nelá mat si ani tak hlavu s organizač ními zá ležitostmi, jako spíš samotným zprostř edková ním idejívě tšímu poč tu lidí. Propaganda musela bě žet daleko vpř edu př ed organizací, a sehnat jínejprve ke zpracová nílidský materiá l. Jsem také nepř ítelem př íliš uspě chaného a pedantského organizová ní. Vě tšinou z toho vzniká pouze mrtvý mechanismus, ale jen velmi zř ídka živá organizace. Neboťorganizace je ně co, co za svou existenci vdě č íorganickému životu organického vývoje. Myšlenky, které uchvá tily urč itýpoč et lidí, tíhnou samy po urč itém poř á dku, a tomuto vnitř nímu uspoř á dá níná ležívelmi velkývýznam. Avšak i zde se musípoč ítat se slabostílidí, která jedince svá dík tomu se alespoň zprvu stavě t na odpor př evyšujícíosobnosti. Tak, jak je urč itá organizace mechanicky organizová na odshora dolů , hrozízde obrovské nebezpeč í, že se jednou dosazený č lově k, který sá m ještě nebyl sprá vně rozpozná n a nevlastnímožná ani takové schopnosti, bude snažit zabrá nit ze žá rlivosti v rá mci hnutív postupu zdatně jšímu jedinci. Škoda, kterou by v tomto př ípadě způ sobil, by mohla mít, obzvlá ště pro takové mladé hnutí, osudové ná sledky. Z tohoto dů vodu je úč elně jšínejprve po ně jakou dobu z jedné centrá ly propagandisticky rozšiř ovat př íslušnou myšlenku, a posléze peč livě prozkoumat a zkontrolovat postupně shromá ždě ný lidskýmateriá l za úč elem nalezenívedoucích osobností. Č asto se př itom uká že, že zcela nená padnílidé jsou rozenými vů dci. Bylo by však naprosto chybné pokoušet se rozpoznat charakteristické vů dcovské vlastnosti a schopnosti na zá kladě teoretických poznatků . Opak je sprá vný. Velcíteoretikové jsou také jen ve velmi ř ídkých př ípadech i velcíorganizá toř i, neboťvelikost teoretiků a programá torů spoč ívá v prvníř adě v poznatcích a zjiště ních abstraktně sprá vných zá konů , zatímco organizá tor musíbýt př edevším dobrým psychologem. Musíbrá t č lově ka takového, jaký je, a proto ho musídobř e zná t. Stejnou mě rou ho nesmíani př eceňovat, ani ve svém davu podceňovat. Musí se naopak pokoušet stejnou mě rou hodnotit jak jeho slabosti, tak i bestialitu, aby si s př ihlédnutím na všechny faktory mohl vytvoř it sprá vnýobrá zek, který je coby živýorganismus naplně ný neochvě jnou silou a tím i vhodný nést danou myšlenku a razit jícestu k nejvyššímu úspě chu. A ještě ř idč eji mů že být velký teoretik velikým vů dcem. Tím spíše jím bude ně jaký agitá tor, cožmnozí, kteř íse danou otá zkou zabývajíryze vě decky, neradi slyší, a př esto je to pochopitelné. Agitá tor, kterývykazuje schopnosti zprostř edková vat danou myšlenku širokým masá m, musíbýt vždy dobrým psychologem, i kdyby byl jen pouhým demagogem. Př esto se však bude k vedení hodit víc, nežlidem odcizený, svě ta vzdá lený teoretik. Neboťvést znamená umě t
pohybovat masou. Nadá níuspoř á dat myšlenky nemá s vů dč ími schopnostmi nic společ ného. Př itom je zcela zbyteč né dohadovat se o tom, zda je dů ležitě jšíumě t uspoř á dat lidské ideá ly a cíle, nebo je uskuteč ňovat. Jde tu o to, jako je tomu č asto v praktickém životě , že jedno by bez druhého nemě lo naprosto žá dnýsmysl. Nejhezč íteoretickýná zor zů stá vá bez úč elu a hodnoty, pakliže se ně jakývů dce nezasadío to, aby k ně mu pohnul široké vrstvy obyvatelstva. A naopak, co by byla platná vů dcovská genialita a vů dcovský elá n, kdyby oduševně lý teoretik lidskému usilová nínevypracoval žá dné cíle? Avšak personifikace teoretika, organizá tora a vů dce do jedné osoby, je to nejvzá cně jší, co se na této zemi dá nalézt. Toto sjednocenívytvá ř íveliká na. Od prvního momentu mého pů sobenív hnutíjsem se, jak jsem jižpoznamenal, vě noval propagandě . Muselo se jípovést postupně naplnit malé já dro lidínovou vírou, aby mohl být získá n lidský materiá l, ze kterého by pozdě ji vzešli první č lenové nové organizace. Cíl propagandy př itom č asto př estupoval rá mec organizace. Pokud hnutíhá jíúmysl zboř it dosavadnísvě t, a na jeho místě vybudovat nový, musív ř adá ch vlastního vedenípanovat naprostá jasnost ohledně ná sledujících zá kladních principů : Každé hnutímusínejprve získaný lidský materiá l rozdě lit do dvou velkých skupin, totižna př ívržence a na č leny. Ú kolem propagandy je získá vat př ívržence, úkolem organizace je získá vat č leny. Př ívrženec hnutíje ten, kterýsouhlasís jeho cíli, č len hnutíza tyto cíle bojuje. Př ívrženec je nakloně n hnutídíky jejípropagandě . Organizace pak musí zař ídit, aby jejíč len aktivně pů sobil př i získá vá nínových př ívrženců , ze kterých se pak vytvá ř ínovíč lenové. Jelikožpř ívrženstvíje podmíně no pouze pasivním uzná ním př íslušné myšlenky, zatímco č lenstvívyžaduje aktivnízastupová nía obhajobu, bude deset př ívrženců rovno vždy nanejvýše jednomu aždvě ma č lenů m. Př ívrženectvítkvípouze v poznatku, č lenstvípak v odvaze rozpoznané zastupovat a rozšiř ovat dá le. Pozná nísvou pasivníformou odpovídá majoritě lidstva, které je líné a bojá cné. Č lenstvíoproti tomu podmiňuje aktivnísmýšlenía odpovídá tak pouze lidské minoritě . Propaganda se proto musíneúnavně snažit o to, aby daná myšlenka získá vala co nejvíce př ívrženců , zatímco organizace musíco nejpeč livě ji dá vat pozor na to, aby z př íznivců vybrala pouze to nejcenně jší, a uč inila z nich své č leny. Proto si propaganda nemusílá mat hlavu nad významem každého jípouč eného jedince, o jeho schopnostech, znalostech, jeho pochopení, nebo jeho charakteru, zatímco organice musíz této masy peč livě vybrat takové jedince, kteř ískuteč ně umožní zvítě zit onomu hnutí. Propaganda se pokoušívnutit víru celému ná rodu, organizace podchycuje pouze ty, u kterých z psychologických dů vodů nehrozízpomalenídalšího šíř enípř íslušné myšlenky. Propaganda zpracová vá celek ve smyslu dané myšlenky a dě lá ji zralou pro dobu vítě zstvítéto myšlenky, zatímco organizace musívítě zstvísezná vat v trvalém, organizač ním a boje schopném sjednoceníoně ch př ívrženců , kteř íse zdají
být schopni a ochotni vést boj za jejívítě zství. Vítě zstvídané myšlenky bude o to snazší, č ím obsá hleji propaganda zpracovala lidi v jejich celku a č ím výhradně jší, neochvě jně jšía pevně jšíje organizace, která tento boj prakticky prová dí. Z toho vyplývá , že poč et př ívrženců nemů že být nikdy dost velký, avšak poč et č lenů bude snadně ji spíš vyšší, nežmenší. Pokud propaganda naplnila svou myšlenkou celýná rod, mů že organizace s hrstkou lidívyvá dě t dů sledky. Propaganda a organizace, tedy př íslušníci a č lenové tím stojíproti sobě v jakémsi pomě ru. Č ím lépe propaganda pracovala, tím menši mů že být organizace, a tím vě tšímů že být poč et jejich př ívrženců , o to skrovně jší mů že být poč et jejich č lenů , a naopak. Č ím horšíje propaganda, tím vě tšímusíbýt organizace, a č ím méně př íznivců hnutízbude, tím rozsá hlejšímusíbýt poč et jejich č lenů , pokud chce vů bec ještě poč ítat s ně jakým úspě chem. Prvním úkolem propagandy je získá nílidípro pozdě jšíorganizaci. Prvním úkolem organizace je získá nílidík prová dě nípropagandy. Druhým úkolem propagandy je rozloženístá vajícího stavu a prosazeni nového stavu s novou vírou. Druhým úkolem organizace musípak být boj za získá nímoci, aby tak mohlo být dosaženo koneč ného vítě zstvídané vírou. Nejpronikavě jšíúspě ch př íslušné svě toná zorové revoluce mů že být vybojová n pouze tehdy, pokud jsou o novém svě toná zoru pouč eni pokud možno všichni lidé pokud to bude nutné, musíbýt pozdě ji vnucen i zbytku, zatímco organizace myšlenky, tedy hnutí, musípodchytit pouze to, co je nezbytně nutné k obsazení nervového centra do úvahy př ichá zejícího nového stá tu. To znamená jinými slovy ná sledující: V každém skuteč ně velikém hnutí, které chce př evá lcovat svě t, musínejprve propaganda rozšíř it myšlenku tohoto hnutí. Musíse neúnavně snažit objasnit ostatním tyto nové myšlenkové pochody a př etá hnout je na svou pů du, anebo je alespoň zviklat v jejich dosavadním př esvě dč ení. A jelikožrozšiř ová nínové myšlenky, č ili propaganda, musímít ně jakou pá teř , musítato myšlenka vytvoř it ně jakou pevnou organizaci. Organizace získá vá své č leny z všeobecných př ívrženců získaných propagandou. Tato organizace bude vzrů stat tím rychleji, č ím intenzivně jšíbude prá ce propagandy, a ta bude opě t pracovat tím lépe, č ím pevně jší a silně jšíbude organizace, která za nístojí. Nejvyšším poslá ním organizace je proto starat se o to, aby v rá mci č lenstvív hnutínevznikala jaká koliv vnitř nínespokojenost, která by mohla vést k rozdě lení hnutí, a tím také k oslabeni jeho prá ce. Dá le by se mě la starat o to, aby nevymř el duch rozhodných zá sahů , nýbržnaopak, aby byl neustá le obnovová n a posilová n. Poč et č lenů nemusírů st do nekoneč na, ba naopak. Jelikožpouze zlomková č á st lidstva je energicky a odvá žně nadaná , muselo by hnutí, které by svou organizaci do nekoneč na zvě tšovalo, být tímto dů sledkem jednoho dne nutně oslabeno. Organizace, tedy množstvíč lenů , které př erostou urč itou hranici, ztrá cípostupně svou bojovou sílu a nejsou nadá le schopny rozhodně a úderně podporovat, respektive vyhodnocovat propagandu svých myšlenek. Č ím vě tšía vnitř ně revoluč níje myšlenka, tím aktivistič tě jšíbude jejíč lenská zá kladna. Neboťs rozvratnou silou této víry je, pro jejínositele, spojeno riziko,
které se zdá být dobré pro to, udržet si od tě la všechny malé, zbabě lé malomě šťá ky. Budou se v tichosti považovat za př ívržence, avšak odmítnou to na veř ejnosti potvrdit svým č lenstvím. Tím tedy získá vá organizace, zastupujícískuteč ně př evratné myšlenky, pouze ty nejaktivně jšíč leny z propagandou získaných př ívrženců . A prá vě v této, př irozeným výbě rem získané aktivitě č lenů daného hnutí, spoč ívá př edpoklad pro dalšístejně aktivnípropagandu hnutía pro úspě šný boj za uskuteč ně nítě chto myšlenek. Nejvě tším nebezpeč ím, které muže hnutíhrozit, je př ílišné narů stá níč lenské zá kladny díky př íliš rychlým úspě chů m. Neboťdokud musíhnutíkrutě bojovat, vyhýbajíse mu všichni zbabě le a egoisticky založenílidé. O to víc se pak snaží vstoupit do jeho ř ad, č ím vě tšía viditelně jšíje úspě ch této strany. Prá vě v tom spoč ívá to, proč mnoho vítě zných hnutípř ed koneč ným výsledkem, nebo lépe ř eč eno př ed posledním dokonč ením jejich vů le, ná hle z nevysvě tlitelného vnitř ního oslabenízů stali pozadu, rezignovali na boj a koneč ně postupně vymř eli. Z dů vodů jejich prvních vítě zstvíse totiždo jejich organizace dostala celá spousta špatných, nedů stojných, a př edevším zbabě lých č lenů , takže k boji rozhodná menšina byla ná hle př evá lcová na touto vě tšinou, takže hnutíbylo donuceno oddat se zcela do služeb jejich vlastních zá jmů , strženo na úroveň jejich vlastního zbabě lého hrdinstvía nicnedě lá ní, č ímžbylo znemožně no dokonč enívítě zství pů vodnímyšlenky. Fanatický cíl byl tímto setř en, bojová síla ochromena a nebo, jak sprá vně ř íká lidové rč ení: "Do vína se nynídostala voda". A potom, ani stromy nemohou rů st aždo nebe. Proto je velmi nutné, aby hnutíč istě z pudu sebezá chovy, jakmile se mu nakloní ště stía úspě ch, okamžitě zastavilo ná bor nových č lenů , a dalšízvě tšová ní organizace prová dě lo pouze s nejvě tšíopatrnosti a po dů kladné kontrole. Pouze tak bude moci já dro hnutíudržet upř ímně č erstvé a zdravé. Dá le se musípostarat o to, aby hnutívedlo výhradně jen toto zdravé já dro, to znamená , aby urč ovalo propagandu, která má vést ke všeobecnému uzná ní, a jako vlastník moci prová dě t úkony, které jsou nutné k praktickému uskuteč ně níjejich myšlenek. Ze zá kladu pů vodního hnutímusínejenom obsadit všechny dů ležité pozice dobytých útvarů , nýbržmusívytvoř it i kompletnívedení. A to do té doby, dokud se dosavadnízá kladníprincipy a uč enístrany nestanou zá kladem a obsahem nového stá tu. Teprve potom mů žou byt zvlá štníústavě tohoto stá tu, zrozené z jejího ducha, dá ny do rukou jeho opratě . To však vě tšinou opě t probíhá pouze za vzá jemného zá polení, jelikožje to spíše otá zka vů le a pů sobenísil, nežlidského ná zoru, která jsou sice rozpozná ny jižod poč á tku, avšak které se nedajíř ídit donekoneč na. Všechna obrovská hnutí, aťjižná boženského nebo politického rá zu, vdě č ísvým nejvě tším úspě chů m pouze rozpozná nía aplikaci tě chto zá kladních principů , a př edevším bez př ihlédnutína tyto zá kony jsou jakékoliv trvalejšíúspě chy zcela nemyslitelné. Jako vedoucípropagandy našeho hnutíjsem se všísilou snažil nejenom př ipravit pů du pro pozdě jšívelikost tohoto hnutí, nýbržjsem se i velmi radiká lním pojetím této prá ce snažil o to, aby organizace získala ten nejlepší materiá l. Neboťč ím radiká lně jšía vybič ovaně jšímoje propaganda byla, o to víc odrazovala všechny ty slabochy a plaché povahy a zabraňovala tak jejich infiltraci do pů vodního já dra našíorganizace. Zů stali snad našimi př ívrženci, ale urč itě ne s
hlasitým zdů razňová ním, nýbržv bojá cném zamlč ová nítéto skuteč nosti. Kolik tisíc jich mne tehdy ujišťovalo, že se vším naprosto souhlasí, avšak za žá dných okolnostíse nechtě li stá t našimi č leny. Hnutíbylo tak radiká lní, že č lenstvív ně m vystavilo jedince mohutným vytká m, ba dokonce nebezpeč í, takže se č lově k ani nemů že divit, že poč estní, mírumilovníobč ané zů stali stá t, alespoňtehdy stranou, i kdyžsvým srdcem jižtehdy patř ili naprosto k vě ci. A tak to také bylo sprá vné. Kdyby tito lidé, kteř ís revolucívnitř ně nesouhlasili, tehdy vstoupili do naší strany, a sice coby č lenové, mohli bychom se dnes označ ovat nanejvýš jako dobroč inné bratrstvo, v žá dném př ípadě však ne jako mladé, bojechtivé hnutí. Živoucía úderná forma, kterou jsem tehdy propagandě vtiskl, posílila a garantovala radiká lnítendence našeho hnutí, takže nyníbyli ke č lenstvípř ipraveni nehledě na výjimky, pouze skuteč ně radiká lnílidé. Př itom tato propaganda pů sobila tak, že ná s zakrá tko statisíce našich př ívrženců nejenom že mě li vnitř ně rá di, nýbržsi př á li i naše vítě zství, i kdyžbyli osobně př íliš zbabě lí, nežaby pro to př inesli ně jakou svou osobni obě ť. Do poloviny roku 1921 tato č istě ná borová č innost dostač ovala a byla hnutík užitku. Avšak př edevším udá losti v letě tohoto roku zač ali naznač ovat, že po postupném viditelném úspě chu propagandy je na ř adě organizace, která se tomu musí př izpů sobit a vyrovnat se s tím. Pokus skupiny ně kolika lidových snílků za podpory tehdejších př edstavitelů strany, zmocnit se jejího vedení, vedl ke zhroucenítéto malé intriky a na valné č lenské schů zi mi pak jednohlasně bylo př edá no kompletnívedenítohoto hnutí. Zá roveňprobě hlo př ijetínové stanovy, která př evá díveškerou zodpově dnost na prvního př edsedu strany, rušíveškerá chybná rozhodnutívýboru a na místo nich zavá dísystém rozdě leníprá ce, který se do té doby požehnaným způ sobem osvě dč il. 1. Srpna 1921 jsem za hnutípř evzal tuto malou vnitř níreorganizaci, a př itom jsem se setkal s podporou celé ř ady vynikajících sil, které musím z povinnosti jmenovat v krá tké př íloze. Př i pokusu nyníorganizač ně zhodnotit, a tím i zakotvit výsledky propagandy, jsem musel odstranit celou ř adu dosavadních zvyklostía zavést nové zá sady, které žá dná jiná strana ani nevlastnila, ani je nechtě la uzná vat. V letech 1919 až1920 vlá dl hnutívýbor, který byl volen č lenskou valnou hromadou, která opě t byla př edepsá na př íslušným zá konem. Výbor se sestá val z prvního a druhého pokladníka, prvního a druhého zapisovatele a jako hlavou byl prvnía druhý př edsedající. K tomu ná leželi ještě jeden č lenskýdozorce, šéf propagandy a rů znípř ísedící. Tento výbor ztě lesňoval - tak komickýbyl - vlastně to, co chtě lo samo hnutíco nejpř íkř eji zlikvidovat, totižparlamentarismus. Neboťbylo zcela jasné, že se jedná o stejný princip, kterýod nejmenších místních skupin, př es pozdě jšíobvody, župy, země , ažpo ř íšské vedeníztě lesňuje stejný systém, pod kterým jsme tolik trpě li a bohužel doposud i trpíme. Bylo neprodleně nutné jednoho dne v tomto uč init obrat, pokud se z hnutí, z dů vodu špatných zá kladních principů jeho vnitř níorganizace nemě lo zkazit, a stá t
se neschopným dostá t svému vyššímu poslá ní. Zasedá nívýboru, o kterém byl veden zá pis, a ve kterém se rozhodovalo vě tšinou, př edstavoval ve skuteč nosti parlament v malém. Také zde chybě la jaká koliv osobnízodpově dnost a odpově dnost. Také zde vlá dl stejnýnesmysl a ten samý nerozum jako ve velkých stá tních institucích. Pro tyto výbory byli jmenová ni zapisovatelé, pokladníci, zá stupci pro č lenstvíve straně , zá stupci propagandy a zá stupci bů hvípro co ještě . Potom se však všichni společ ně mě li vyjá dř it k jednotlivým otá zká m a hlasová ním o nich pak rozhodnout. A tak musel zmocně nec pro propagandu hlasovat o zá ležitosti, která se týkala finanč ních zá ležitostí, pokladník pak zase hlasoval o vě cech organizace, a ten se zase mě l starat o vě ci týkajícíse zapisovatelů atd. Proč byl však nejprve jmenová n zvlá štnízmocně nec pro propagandu, kdyžpak o tě chto vě cech rozhodovali pokladníci, zapisovatelé, př ísedící, atd., je pro zdravý mozek stejně nepochopitelné, jako by bylo nepochopitelné, kdyby v ně jaké velké tová rně mě li rozhodovat o zá ležitostech př edstavenstva konstruktéř i jiných oddě lení, nebo jiných odvě tví, kteř ís daným problémem nemajínaprosto nic společ ného. Nikdy jsem se tomuto šílenstvínepodrobil, a po krá tkém č ase jsem se tě chto schů zípř estal úč astnit. Dě lal jsem si svou propagandu, a basta, př ič emžjsem si zaká zal, aby mi do toho mého oboru mluvil ně jaký zvanýbudižknič emu. Stejně jako jsem se obrá ceně necpal ostatním do jejich krá mu. Jakmile byly př ijaty nové stanovy a já byl povolá n na místo prvního př edsedy, č ímžjsem získal potř ebnou autoritu a odpovídajícípravomoci, okamžitě jsem tomuto nesmyslu uč inil př íkrýkonec. Namísto rozhodnuti výboru byl zaveden princip absolutnízodpově dnosti. Prvnípř edsedajícíje zodpově dný za celkové vedeníhnuti. Rozdě luje prá ci pod ním stojícím silá m výboru, stejně jako ostatním nutným spolupracovníků m. Každý z tě chto mužů je za své př idě lené úkoly plně zodpově dný. Každá z tě chto osob je podř ízena pouze prvnímu př edsedajícímu, který se musístarat o jejich kooperaci, respektive se musístarat o jejich spoluprá ci, a to pomocívýbě ru osob a vydá vá ním všeobecných smě rnic. Tento princip principiá lnízodpově dnosti se postupně stal samozř ejmostív rá mci hnutí, nebo alespoňv rá mci jejího stranického vedení. V malých místních skupiná ch a možná i v župá ch a okresech to bude trvat ještě dlouhá léta, nežbudou prosazeny tyto zá kladníprincipy, neboťvšichni bojá cnía neschopníse tomu budou zarputile brá nit. Pro ně bude jaká koliv zodpově dnost za ně jaký podnik vždy nepř íjemnou zá ležitostí, neboťvždy se budou cítit svobodně jšía volně jší, kdyžu každého tě žšího rozhodnutíbudou v zá dech cítit podporu majority takzvaného výboru. Př ipadá mi však nutné zaujmout proti takovému smýšlenítím nejostř ejším způ sobem co nejkritič tě jšístanovisko. Zbabě losti př ed zodpově dnostíse nesmí dě lat žá dné ústupky, č ímžse, ač po dlouhé době , docílísprá vného vnímá ní vů dcovských povinnostía schopností, které do vedenídostane pouze ty jedince, kteř íjsou pro to skuteč ně urč eni a povolá ni. V každém př ípadě se musíhnutí, které chce potř ít parlamentníšílenství, tohoto nejprve samo zbavit. A také pouze na tomto principu k tomu mů že nasbírat
potř ebné síly. Hnutí, které v době vlá dy majority př ejde ve všem a se všemi na princip vů dcovských idejía z toho podmíně né zodpově dnosti, jednoho dne s matematickou jistotou př ekoná tento dosavadnístav a vyjde ze všeho jako vítě z. Tato myšlenka vedla v rá mci hnutík jeho naprosté reorganizaci. Ve svém logickém dů sledku pak došlo i k velmi ostrému oddě leníobchodních provozů hnutí od všeobecně politického vedení. Zá sadně byla myšlenka zodpově dnosti rozšíř ena na veškeré stranické souč á sti, a tím, že tyto složky byly zbaveny veškerých politických vlivů a byly zamě ř eny na č istě hospodá ř ské úkoly, došlo nutně k jejich obrovskému ozdravení. Kdyžjsem na podzim roku 1919 vstoupil do tehdy šestič lenné strany, nemě la tato ani žá dnou poboč ku, ani žá dné zamě stnance, nemě la dokonce ani žá dné formulá ř e nebo razítko, k dispozici nebylo nic př edtiště ného. Výbor se schá zel nejprve v jednom hostinci v Panské ulici a pozdě ji v jedné kavá rně u Gasteigu. To byl nemožný a neúnosnýstav. Za krá tkou dobu jsem se př ipojil k hnutía prolezl jsem celou ř adu mnichovských kavá ren a hostinců s úmyslem nalézt oddě lenou místnost, nebo podobný prostor, který, by si nové hnutímohlo pronajmout. V bývalém Hvě zdicovém pivovaru v Tá lu se nachá zela malá klenutá místnost, která kdysi sloužila bavorským ř íšským radů m jako urč itýdruh hostinské místnů stky. Byla temná a šerá a hodila se jak pro dř ívě jšívyužití, tak i pro nové, ne zcela obvyklé využití. Ulič ka, do které ústilo jediné okno místnosti, byla tak úzká , že i za nejjasně jšího letního dne bylo v místnosti př ítmí. To byla naše prvnípoboč ka. Jelikožná jem obná šel pouhých padesá t marek mě sič ně (pro ná s tehdy nepř edstavitelná suma!), nemohli jsme klá st ně jaké velké ná roky a nemohli jsme si ani stě žovat, kdyžještě tě sně př ed nastě hová ním bylo odstraně no obloženístě n, urč ené kdysi pro ř íšského radu, takže místnost nynískuteč ně vypadala spíše jako krypta nežjako kancelá ř . Př esto to byl jižobrovský pokrok. Pomalu jsme obdrželi elektrické svě tlo, ještě pomaleji pak i telefon. Dovnitřpř išel stů l s ně kolika vypů jč enými židlemi, koneč ně i otevř ený regá l, o ně co pozdě ji i skř íň. Dva kredence, které patř ily hospodskému, sloužily k uskladňová ni letá ků , plaká tů , atd. Dosavadníprovoz, to znamená vedeníhnutípomocíjednou týdně konaných schů zívýboru, byl z dlouhodobého hlediska neúnosný. Dobř e bě žícíprovoz poboč ky mohl zajistit pouze hnutím placený úř edník. To bylo tehdy velmi tě žké. Hnutímě lo tehdy tak má lo č lenů , že bylo obrovským umě ním vybrat z jeho ř ad ně jakého schopně jšího jedince, kterýby s minimá lními ná roky za svou osobu mohl uspokojit rozmanité ná roky hnutí. Prvníjednatel strany byl po dlouhém hledá nínalezen v jednom vojá kovi, mém ně kdejším kamará dovi, který se jmenoval Schü ssler. Nejprve úř adoval v naší kancelá ř i denně rá no mezi šestou ažosmou hodinou, pozdě ji mezi pá tou ažosmou hodinou, ažkoneč ně každé odpoledne, a krá tce na to se pak rozhodl vykoná vat svou službu od božího rá na aždo pozdnínoci. Byl jak pracovitý, tak i výmluvný, ze zá kladu č estný, č lově k, který se snažil ze všech svých sil, a sá m velice vě rně lpě l na našem hnutí. Schü ssler sebou př inesl malý psacístroj znač ky Adler, který
vlastnil. Byl to prvnípř ístroj tohoto druhu ve službá ch našeho hnutí. Pozdě ji byl stranou vykoupen pomocísplá tek. Bylo nutno opatř it malý trezor, aby mohla být zajiště na kartotéka a č lenské knížky př ed př ípadnými zlodě ji. Jeho poř ízeníse tedy neuskuteč nilo z dů vodu zajiště níně jakých vě tších finanč ních obnosů , které bychom snad tehdy vlastnili. Naopak, vše bylo nesmírně nuzné, a já sá m jsem musel č asto př idá vat ze svých malých úspor. O jeden a pů l roku pozdě ji se ná m naše poboč ka stala malou, a tak probě hlo stě hová ni do nového loká lu v Corneliusově ulici. Opě t to byl hostinec, kam jsme se př estě hovali, avšak nyníjsme nevlastnili pouze jednu místnost, nýbržhned tř i, a k tomu ještě velkou př epá žkovou místnost. Tehdy ná m to př ípadalo jako ažpř ehnané. Zde jsme zů stali do listopadu 1923. V prosinci roku 1920 jsme získali noviny "Vö lkischer Beobachter". Tyto, jak už bylo patrné z jejich ná zvu, zastupovaly lidové zá jmy, a nyníse mě ly stá t orgá nem NSDAP. Vychá zely dvakrá t týdně , a od roku 1923 se staly deníkem, a koncem srpna 1923 pak obdržely pozdě ji proslavenývelký formá t. Já jsem tehdy musel, coby naprostýnová č ek v noviná ř ském oboru, zaplatit č asto tě žké školné. Každému by mě la být jasná ta skuteč nost, že proti př íšernému židovskému tisku nestá ly ani jedny jediné skuteč ně významně jšínoviny. Spoč ívalo to, jak jsem se pak osobně mohl v praxi neč íselně krá t př esvě dč it, v naprosto valné vě tšině v malé obchodnízdatnosti takzvaných lidových podniků . Byly ažmoc vedeny v tom smě ru, že smyšleníby mě lo být nadř azeno výkonu. To je naprosto chybné stanovisko, tím že smýšlenínesmínikdy být ně č ím vně jším, nýbržsvé nejlepší vyjá dř enínalezne prá vě ve výkonu. Ten, kdo pro svů j ná rod vytvá ř ískuteč ně ně co hodnotného, dá vá tím najevo hodnotné smýšlení, zatímco jiný, který o smýšlení pouze žvaní, anižby pro ná rod č inil jakoukoliv užiteč nou službu, je pouze šků dcem onoho skuteč ného smýšlení. Svým smýšlením také zatě žuje i společ nost. Také "Vö lkischer Beobachter" byly, jak jižř íká samo jméno, takzvané "lidové" noviny se všemi př ednostmi a ještě více chybami a slabostmi, které lpě ly na lidových institucích. Jeho obsah byl tak ctihodný, jak nemožná byla obchodní sprá va tohoto podniku. Také u nich byli toho ná zoru, že lidové noviny je nutno udržovat pomocílidových darů , místo toho, aby se prosadili v konkurenč ním boji s ostatními, a že je neslušné nedbalost a chyby obchodního vedenípodniku krýt pomocídarů poctivě smýšlejících patriotů . V každém př ípadě jsem se všemi sílami snažil odstranit tento stav, který jsem v jeho pová žlivosti brzy rozeznal. Př itom mi pomohlo ště stí, a to tím, že jsem se sezná mil s mužem, kterýod té doby pů sobil nejenom jako obchodnívedoucínovin, nýbrži jako obchodnívedoucícelé strany, které proká zal neocenitelné služby. V roce 1914, tedy v poli, jsem se sezná mil s (tehdy ještě mým nadř ízeným) dnešním generá lním obchodním vedoucím celé strany Maxem Amannem. Bě hem č tyř ech vá leč ných let jsem mě l možnost skoro trvale pozorovat mimoř á dné schopnosti, píli a úzkostlivou svě domitost mého pozdě jšího spolupracovníka. Uprostř ed léta roku 1921, kdyžse hnutínachá zelo v tě žké krizi, a já jsem byl nespokojený s urč itým poč tem zamě stnanců , př ič emžjsem s ně kterými zažil trpkou zkušenost, obrá til jsem se na mého ně kdejšího plukovního kamará da, kterého mi
jednoho dne př ivedl do cesty osud, s prosbou, aby se nynístal obchodním vedoucím našeho hnutí. Po dlouhém vá há ní- Amann se nachá zel v nadě jné pozici koneč ně souhlasil, ovšem pod výslovnou podmínkou, že nebude slouhou žá dného neschopného výboru, nýbržže bude výhradně uzná vat pouze jednoho jediného vlá dce. Je nesmazatelnou zá sluhou tohoto obchodně skuteč ně obsažně vzdě laného prvního obchodního vedoucího hnutí, že př inesl do stranických provozů poř á dek a č estnost. Od té doby jsou př íkladné a nemohou být dosažený žá dným podř ízeným č lá nkem, o př ekoná níani nemluvě . A jako je tomu vždycky v životě , je č asto př evyšujícíschopnost prová zena zá vistía zlobou. To se muselo oč eká vat i v tomto př ípadě a trpě livě se s tím smíř it. Jižv roce 1922 byly všeobecně vytyč eny pevné smě rnice jak pro obchodní, tak i pro č istě organizač nívýstavbu hnutí. Existovala jižúplná centrá lníkartotéka, která obsahovala všechny č leny našeho hnutí. Také finanč nístrá nka hnutíbyla navedena do sprá vných kolejí. Prů bě žné vylepšová nímuselo být také kryto prů bě žnými př íjmy, mimoř á dné př íjmy byly používá ny pouze na mimoř á dné akce. I př es tě žkost doby tím hnutízů stalo, nehledě na trvalé drobné úč ty, skoro bez dluhů , ba dokonce se podař ilo dosá hnout trvalého ná rů stu jeho hodnot. Pracovalo se jako v malém soukromém podniku. Zamě stnaný personá l musel vynikat svými schopnostmi, a v žá dném př ípadě se nemohl odvolá vat na slavné "smýšlení". Smýšleníkaždého nacioná lního socialisty se prokazuje v prvníř adě jeho př ipraveností, vytvá ř et svou pílía schopnostmi hodnoty ku prospě chu celé ná rodní pospolitosti. Kdo na tomto poli nesplnísvou povinnost, neníhoden ohá ně t se pojmem smýšlení, proti kterému se ve skuteč nosti prohř ešuje. Novým obchodním vedoucím hnutíbylo hned od poč á tku se všírozhodnostízastá vá no stanovisko, oproti všem možným vlivů m, že stranické provozy nesmíbýt žá dné výhodně vydě lá vajícípodniky pro ně kolik dě lných př ívrženců nebo č lenů hnutí. Hnutí, které tak ostrou formou bojuje proti stranické zkorumpovanosti našeho dnešního sprá vního apará tu, musíza každou cenu svů j vlastni apará t udržet naprosto č istýod podobných nešvarů . Stal se př ípad, že do administrace novin byli př ijati zamě stnanci, kteř ísvým dř ívě jším smýšlením patř ili k Bavorské lidové straně , avšak, mě ř eno jejich výkonem, se osvě dč ili jako vysoce kvalifikovaní. Výsledek tohoto pokusu byl všeobecně vynikající. Prá vě tímto č estným a otevř eným uzná ním jejich skuteč ného výkonu si hnutíposléze získalo srdce tě chto zamě stnanců rychleji a dů sledně ji, nežby tomu mohlo být v jakémkoliv jiném př ípadě . Pozdě ji se z nich stali výbornínacioná lnísocialisté, a tě mi i zů stali, a to ne jenom ř eč mi, nýbržto doká zali př edevším svou svě domitou, poctivou a ř á dnou prací, kterou vykoná vali ve službá ch nového hnutí. Je samozř ejmé, že dobř e kvalifikovanýstranický soudruh bude mít vždy př ednost př ed stejně dobř e zapsaným nestraníkem. Avšak nikdo nemů že být zamě stná vá n pouze na zá kladě svých stranických př edpokladů . Rozhodnost, se kterou nový obchodnívedoucízastá val tyto zá kladníprincipy, a postupně je, i př es veškerýodpor, také prosadil, se v budoucnosti hnutívelmi vyplatilo. Pouze tak bylo možné, že v době nejtě žšíinflace, kdy zkrachovalo deseti tisíce podniků a tisíce novin muselo ukonč it svou č innost, obchodnívedeníhnutí nejenom že nezkrachovalo, a bylo schopno také krýt své pohledá vky, nýbržže
"Vö lkischer Beobachter" zažil č ím dá l tím vě tšírozkvě t. Tehdy totižvstoupil do ř ad velkých novin. Rok 1921 byl významný také v tom, že se mi, díky mé pozici prvního př edsedy strany, podař ilo, vymanit spoustu stranických provozů z vlivu kritiky a vmě šová ní se č lenů výboru. To bylo velice dů ležité, neboťjsme nemohli sehnat skuteč ně schopnou osobu, jelikoždo toho neustá le hovoř ili budižknič emové, kteř ívšemu rozumě li lépe, avšak ve skuteč nosti za sebou nechá vali pouze žalostný zmatek. Na č em pak tito všeznalci lpě li nejvíce, byli špioná žníkontroly a inspirač níč innost. Existovali lidé, kteř íbyli př ímo posedlínemocí, za každým a za vším ně co vidě t, a kteř íse nachá zeli v jakémsi trvalém stavu gravidity vynikajících plá nů , myšlenek, projektů a metod. Jejich nejvyšším a nejideá lně jším cílem však vě tšinou bylo vytvoř eníně jakého výboru, kterýby coby kontrolníorgá n odborně zhodnocoval skuteč nou prá ci ostatní. Mnohým z tě chto výborá ř ů př itom vů bec nedošlo, jak ponižujícía antisocialistické to je, kdyžč lově k, kterýo vě ci nemá ani potuchy neustá le hovoř ído prá ce skuteč ným odborníků m. V tě chto letech jsem v každém př ípadě spatř oval jako svou povinnost, ochraňovat př ed tě mito elementy všechny skuteč ně pracujícía zodpově dnostízatížené síly hnutí, a zajistit jim potř ebné zá zemía volné pole své pracovnípů sobnosti. Nejlepším prostř edkem, jak tyto výbory, které nic nedě laly, nebo vytvá ř ely prakticky neproveditelná usnesení, zneškodnit, bylo př idě lit jim skuteč nou prá ci. Bylo k smíchu, jak se tento spolek potichouč ku vypař il a stal se ná hle neviditelným. Př itom jsem si vzpomně l na naši tehdy nejvě tšíinstituci, Ř íšský sně m. Jak by se odtamtud všichni ná hle vypař ili, kdyby jim č lově k místo toho vě č ného tlachá nípř idě lil skuteč nou prá ci. A sice prá ci, za kterou by každý jeden z tě chto žvanilů byl osobně zodpově dný. Jižtehdy jsem stá le kladl požadavek na to, aby, stejně jako je tomu v osobním životě , se v hnutípro jednotlivé provozy hledalo tak dlouho, dokud nebyl nalezen ten skuteč ně sprá vnýúř edník, sprá vce nebo vedoucí. Tomu pak byla neprodleně dá na veškerá autorita a volnost v jedná nísmě rem dolů , př i uvalenínaprosté zodpově dnosti smě rem nahoru, př ič emžnikdo neobdržel autoritu nad podř ízeným, pokud nebyl vě tším odborníkem př es př íslušnou prá ci. V prů bě hu dalších dvou let jsem svoje ná zory prosazoval č ím dá l více, a dnes jsou, alespoň co se vrchního vedenítýč e, naprostou samozř ejmostí. Nejzř etelně jšíúspě ch tohoto př ístupu se uká zal 9. Listopadu 1923. Kdyžjsem př ed č tyř mi lety vstoupil do hnutí, nebylo k dispozici ani razítko. 9.listopadu 1923 bylo hnutízrušeno a jeho majetek zkonfisková n. Ten byl posléze vyč íslen se všemi cennými vě cmi a novinami na celých sto sedmdesá t tisíc zlatých marek.
12. kapitola OTÁZKA ODBORŮ
Rychlýrů st hnutíná s donutil zaujmout v roce 1922 stanovisko k otá zce, která neníbezezbytku vyř ešena dodnes. Př i pokusu o studii oně ch metod, které by co nejdř íve a co nejsná ze hnutí otevř elo cestu k srdcím širokých mas, jsme neustá le nará želi na př ipomínky, že dě lník jako takový ná m nebude zcela ná ležet do té doby, dokud zastupová níjeho zá jmů na č istě pracovním a hospodá ř ském poli bude spoč ívat v rukou jinak smýšlejících a jejich politických organizací. Na tě chto př ipomínká ch skuteč ně ně co bylo. Dě lník, který pracoval v ně jakém zá vodu, nemohl dle všeobecného př esvě dč enívů bec existovat, anižby byl č len ně jakých odborů . Nejenom, že tím mě ly být chrá ně ny jeho pracovnízá jmy, ale i jeho pozice v zá vodě byla z dlouhodobého hlediska myslitelná pouze v př ípadě , kdy byl př íslušníkem odborů . Vě tšina dě lníků se nachá zela v odborá ř ských svazech. Tito všeobecně bojovali za lepšívýplaty a uzavírali tarifové smlouvy, které dě lníkovi zajišťovaly pouze urč itýpř íjem. Bezpochyby byl výsledek tě chto bojů všech dě lníků výhodný pro podniky, a obzvlá ště každý slušný č lově k musel mít výč itky svě domí, kdyžsi zastrká val do kapes odbory vybojované výplaty, př ič emžse sá m tohoto boje nezúč astnil. S normá lním obč anským podnikatelem se o tomto problému dalo jen tě žko hovoř it. Nemě li pochopení(nebo ho nechtě li mít) ani pro materiá lní, ani pro morá lnístrá nku problému. A koneč ně hned zkraje hovoř íjejich zdá nlivě vlastní hospodá ř ské zá jmy proti jakémukoliv organizovanému shromažďová níjim podléhajících pracovních sil, takže užz tohoto dů vodu si nemohou o vě ci vytvoř it nezaujatýúsudek. A proto je také zde nutné, aby se č lově k obrá til na ně koho nezaujatého, kterýnepodléhá pokušenípro samé stromy nevidě t les. Ti pak s upř ímnou vů líbudou mít daleko vě tšípochopenípro zá ležitosti, které tak nebo tak patř ík nejdů ležitě jším v dnešním i budoucím životě . Jižv prvním díle jsem se vyjá dř il o smyslu a úč elu a o nutnosti odborů . Zaujal jsem tam stanovisko, že dokud nebude, a to buďto stá tními opatř eními (která jsou však vě tšinou neúč inná ), nebo pomocívšeobecně nové výchovy, dosaženo změ ny vztahu zamě stnavatele k zamě stnanci, nezbude tomuto nic jiného, nežže si, s odvolá ním na svá prá va, coby ekvivalentnírovnocenný smluvnípartner, bude sá m obhajovat své zá jmy. Dá le bych chtě l zdů raznit, že by takovéto vnímá níbylo zcela ve smyslu celé ná rodnípospolitosti, kdyby se tím mohlo zabrá nit sociá lní nespravedlnosti, která by pak ve svém dů sledku musela vést k tě žkým ztrá tá m v celé pospolitosti našeho ná roda. Dá le prohlašuji, že tato nutnost musíbýt uzná vá na tak dlouho, dokud budou mezi podnikateli takovílidé, kteř ínejenom že nemají naprosto žá dný smysl pro sociá lnípovinnosti, ale ani pro zá kladnílidská prá va. A vyvozuji z toho ten dů sledek, že pokud bude taková to sebeobrana jednou prohlá šena za nutnou, muže jejíforrna obstá t pouze za př edpokladu spojení zamě stnanců na odborové zá kladně .
V tomto všeobecném pojetíse u mne nezmě nilo nic ani v roce 1922. Avšak nyní bylo potř eba nalézt jasnou formulaci pro stanovisko k této otá zce. Nešlo o to, jednoduše se spokojit s poznatky, nýbržbylo nutné vyvést z toho praktické zá vě ry. Jednalo se o zodpově zeníná sledujících otá zek: I. Jsou odbory nutné? 2. Má se NSDAP sama odborově angažovat, nebo má své č leny př ivést k ně jaké formě podobné č innosti? 3. Jakého druhu by mě ly být př ípadné odbory NSDAP? Jaké jsou naše úkoly a jejich cíle? 4. Jak bychom př išli k podobným odborů m? Myslím, že prvníotá zku je nutno zodpově dě t pouze pro uspokojení. Podle toho, jak se dnes vě ci majísi myslím, že bez odborů se nedá obejít. Ba naopak, patř ík nejdů ležitě jším institucím hospodá ř ského života ná roda. Jejich význam však nespoč ívá na sociá lně politickém poli, nýbržspíše na všeobecně ná rodně politickém. Neboťná rod, jehožširoké masy dojdou pomocísprá vného odborá ř ského hnutík uspokojenísvých životních potř eb, a zá roveň tím obdrží potř ebné vzdě lá ní, tím bude neobyč ejně posilně n v boji za svou vlastníexistenci. Odbory jsou pak potř ebné př edevším jako zá kladníká men budoucího hospodá ř ského parlamentu, resp. Stavovskou komorou. Druhou otá zku lze taktéžzodpově dě t velice snadno. Pokud je odborá ř ské hnutí dů ležité, potom je zcela jasné, že se k ně mu nacioná lnísocialisté musívyjá dř it nejenom teoreticky, nýbržtaké prakticky. Ovšem jak vyjá dř it, to užnenítak snadné. Nacioná lně socialistické hnutí, které si za cíl vytýč ilo nacioná lně socialistický stá t, nesmípochybovat o tom, že všechny budoucíinstituce tohoto nového stá tu musízá konitě vzejít z jeho hnutí. Bylo by nejvě tšíchybou vě ř it, že by se ná hle z nič eho, pouze z pozice moci, mohla provést urč itá reorganizace, anižby k tomu byla př ipravena urč itá lidská zá kladna, která je př edevším ná zorové př ipravena. Také zde platípravidlo, že dů ležitě jšínežje vně jšíforma, které se dá mechanicky dosá hnout velice rychle, zů stane vždy duch, který takovou formu naplňuje. Rozkazem lze např íklad na stá tníorganismus diktá torsky naroubovat vů dcovský princip. Živoucívšak muže být pouze v tom př ípadě , pokud se sá m vlastním vývojem postupně vytvoř íz toho nejmenšího, a pomocíneustá lého výbě ru, který nepř etržitě prová dítvrdá realita života, obdržíbě hem dlouhé ř ady let vů dcovský vů dč ímateriá l, který je nezbytný k uskuteč ně nítě chto principů . Nejde si tedy př edstavit, že by č lově k ná hle z aktovky vytá hl ná vrh na novou stá tníústavu a tu by chtě l pomocíně jakého mocenského výroku "zavést" shora. Pokusit se o to č lově k mů že, avšak výsledek zcela jistě nebude života schopen, spíše to bude mrtvé novorozeně . To mě zcela upomíná na vznik Výmarské ústavy a na pokus, vě novat ně meckému ná rodu s novou ústavou také novou vlajku, která nemě la naprosto žá dnou vnitř níspojenost s prožitky našeho ná roda bě hem poslední poloviny století. Také nacioná lně socialistický stá t se musívyvarovat podobných experimentů . Mů že jednoho dne vzejít pouze z dá vno existujícíorganizace. Tato organizace v sobě musínést pů vodníprvky nacioná lně socialistického života, aby se z ní
koneč ně mohl utvoř it živoucínacioná lně socialistický stá t. Jak jižbylo zdů razně no, budou zá rodeč né buňky hospodá ř ské komory spoč ívat v rů zných profesních zastoupeních, a tedy př edevším v odborech. Pokud však mají budoucístavovská zastupitelstva a centrá lníhospodá ř skýparlament př edstavovat nacioná lně socialistickou instituci, musítaké tyto dů ležité zá rodeč né buňky být nositeli nacioná lně socialistického smýšlenía vnímá ní. Stranické instituce je nutno př evést na stá t, avšak stá t nemů že ná hle z nič eho vyč arovat odpovídajícíinstituce, pokud nechce, aby to byly pouze naprosto neživé útvary. Jižz tohoto nejvyššího hlediska musínacioná lně socialistické hnutíuznat nutnost vlastníodborá ř ské č innosti. To musíužproto, neboťskuteč ná nacioná lně socialistická výchova ať¦již zamě stnavatelů , tak i zamě stnanců ve smyslu oboustranného zař azenído ná rodní pospolitosti, neprobíhá pomocíteoretických pouč ek, proklamací, nebo napomenutí, nýbržpouze pomocíboje každodenního života. Pouze jím musíhnutívychová vat jednotlivé velké hospodá ř ské skupiny, a př ivésti je tak blíže k veliká šským stanovisků m. Bez takové př ípravy zů stane každá nadě je na vznik ně kdejší opravdové ná rodnípospolitosti pouhou iluzi. Pouze velké svě toná zorové ideá ly, které hnutízastupuje, mohou pozvolna vytvoř it všeobecný styl, kterýpak jednou nová doba př edstavíjako skuteč né vnitř ně fungující, a ne jenom jako zevně utvoř enýobraz. Proto se hnutímusínejenom kladně postavit k idejím odborů jako takovým, nýbržtaké bezpoč tu č lenů a př ívrženců se musípraktickou č innostídostat potř ebného vzdě lá nípro budoucínacioná lně socialistickýstá t. Zodpově zenítř etíotá zky vyplývá z výše ř eč eného. Nacioná lně socialistické odbory nejsou žá dnýná stroj tř ídního boje, nýbržpouze orgá n profesního zastoupení. Nacioná lně socialistický stá t nezná žá dných tř íd, nýbržz politického hlediska pouze obč any s naprosto stejnými prá vy a podle toho i stejnými povinnostmi, a kromě toho také stá tnípř íslušníky, kteř íjsou však ze stá tně -politického hlediska naprosto bez jakýchkoliv prá v. Odbory v nacioná lně socialistickém duchu nemajíza úkol pomocísdružová ní rů zných lidív rá mci ná rodnípospolitosti tyto postupně př etvá ř et ve tř ídu, a tou pak vést boj proti podobně organizovanému útvaru v rá mci ná rodnípospolitosti. Tento úkol nemů žeme odborů m vů bec př ipsat. Mů že jim být propů jč en pouze v tom okamžiku, kdy se tyto stá vajíbojovým ná strojem marxismu. Odbory jako takové nejsou "tř ídními bojovníky", pouze marxismus z nich uč inil svů j ná stroj tř ídního boje. Opatř uje prů myslové masy, které meziná rodnísvě tový Žid používá k rozvraceníhospodá ř ských bá zíjednotlivých svobodných, nezá vislých ná rodních stá tů , k nič eníjejich ná rodního prů myslu a jejich ná rodního obchodu, a tím napomá há k zotroč ová nísvobodných ná rodů ve službá ch nadstá tního svě tově finanč ního židovstva. Nacioná lnísocialisté odbory musízvyšovat bezpeč nost ná rodního hospodá ř ství, a to skrze organizač níshromažďová níurč itých skupin úč astnících se ná rodního hospodá ř ského procesu, a posilovat jejich sílu odstraňová ním oně ch neř á dů , které svými dů sledky pů sobídestruktivně na ná rodnílidový soubor a na žá doucí pracovnísílu ná rodnípospolitosti, a tím také škodístá tu a v neposledníř adě ženou
samotné hospodá ř stvído neště stía zatracení. Pro nacioná lně socialistické odbory tím nenístá vka prostř edkem k podlomenía roztř íště níná rodníprodukce, nýbržpouze k jejímu posílenía uvolně nípomocí likvidace oně ch neř á dů , které svým nesociá lním charakterem omezuji výkonnost hospodá ř ství, a tím i existenci celku. Neboťvýkonnost jedince je neustá le spjata se všeobecnou prá vnía sociá lnípozicí, kterou v rá mci hospodá ř ského procesu zaujímá , a kterou mů že využít ke svému vlastnímu prospě chu pouze z toho vychá zejícího poznatku nutnosti úspě chu tohoto procesu. Nacioná lně socialistický zamě stnanec musívě dě t, že rozkvě t ná rodního hospodá ř stvíznamená jeho osobnímateriá lníště stí. Nacioná lně socialistický zamě stnavatel musívě dě t, že ště stía spokojenost jeho zamě stnanců jsou jediným př edpokladem pro existenci a dalšívývoj jeho vlastního hospodá ř ského rozmachu. Nacioná lně socialistický zamě stnanec a nacioná lně socialistickýzamě stnavatel jsou oba zplnomocně nci a zá stupci celé ná rodnípospolitosti. Vysoká míra osobní svobody, která je jim př izná na v rá mci jejich pů sobnosti, je vysvě tlitelná tou skuteč ností, že dle zkušenosti výkon jedince stoupl daleko více prá vě díky poskytnutíširoké volnosti, nežtlakem shora. Dá le je pak nutné zabrá nit tomu, aby nebylo zamezová no př irozenému procesu výbě ru, který napomá há v postupu schopným, zdatným a pilným jedinců m. Pro nacioná lně socialistické odbory je proto stá vka prostř edkem, který mů že být, a zř ejmě i musíbýt používá n tak dlouho, dokud nebude existovat nacioná lně socialistický stá t. Ten by pak mě l definitivně př evzít prá vnípéč i a prá vníochranu obou proti sobě bojujících skupin, totižzamě stnanců a zamě stnavatelů (Neboťve svém dů sledku sníženíprodukce to škodícelé ná rodnípospolitosti!). Hospodá ř ské komoř e pak bude př íslušet povinnost udržovat chod ná rodního hospodá ř stvía odstraňová níoně ch škodlivých nedostatků a chyb. To, co je dnes vybojová vá no pomocízá pasu milionů lidí, musíbýt jednou vyř izová no v rá mci stavovské komory a centrá lního hospodá ř ského parlamentu. Tím by mě l př estat zuř ivý zá pas mezi zamě stnavateli a pracujícími o mzdy a tarify, kterýpoškozuje hospodá ř skou existenci obou, a tento problém by mě l být ř ešen společ ně na vyšších instancích, které pak musímít neustá le na zř eteli př edevším blaho ná rodnípospolitosti a stá tu. Také zde musíbez výjimky platit ono železné pravidlo, že na prvním místě je vlast, a teprve potom strana. Ú kolem nacioná lně socialistických odborů je výchova a př íprava pro tento cíl, to znamená : Společ ná prá ce všech za udrženía posílenínašeho ná roda a jeho stá tu, př imě ř eně jednotlivým schopnostem a silá m, které jsou buďto vrozené, nebo vyškolené v rá mci ná rodnípospolitosti. Č tvrtá otá zka: Jak př ijdeme k podobným odborů m?, se zdá být ze všech nejtě žší. Je všeobecně o mnoho snadně jšízaložit novýútvar v novém prostoru, nežve starém odvě tví, které podobné ustavenídá vno vlastní. V místě , kde ještě neexistuje urč itý obchod urč itého zamě ř ení, se dá snadno takový založit. Tě žšíužje to, když takový podobný podnik jižexistuje, a nejtě žšíje to, kdyžjsou pro to dá ny podmínky, za kterých mů že prospívat jen on sá m. Neboťzde stojízakladatelé př ed úkolem, nejenom zavést svů j novýpodnik, nýbržaby zde sami př ežili, musív
daném místě znič it podnik pů vodní. Nacioná lně socialistické odbory vedle odborů jiných zcela ztrá císvů j smysl. Neboťtaké ony se musícítit prostoupeny svě toná zorovým poslá ním, a z ně ho vychá zejícípovinnosti k netolerantnosti vů č i podobným, nebo naprosto cizím útvarů m, a ke zdů razňová nívýhradnínutnosti vlastního Já . Také zde neplatížá dné dorozumě t se a žá dné kompromisy s podobným úsilím, nýbržpouze zachová vá ní naprosto vlastních prá v. Existovaly pouze dvě možnosti, jak dosá hnout takového vývoje. I. Mohly se založit nové odbory, které by postupně zahá jily boj proti meziná rodním marxistickým odborů m, nebo se mohlo 2. Vstoupit do tě chto marxistických odborů , a pokusit se je naplnit novým duchem, respektive z nich utvoř it ná stroj nového svě toná zoru Proti prvnímožnosti hovoř ily ná sledujícípochyby: naše finanč nísituace byla v oně ch letech stá le ještě pová žlivá , prostř edky, které jsme mě ly k dispozici byly bezvýznamné. Postupně stá le více narů stajícíinflace ztížila situaci ještě tím, že se v tě chto letech v podstatě vů bec nedalo hovoř it o jakékoliv hmatatelném materiá lním využitíodborů pro jejich č leny. Jednotlivídě lnici tehdy z tohoto hlediska nemě li naprosto žá dny dů vod platit jakékoliv odborá ř ské př íspě vky. I samotné stá vající marxistické odbory byly na pokraji zhroucení, kdyby jim pomocígeniá lníakce pana Cuna v Porýnínespadly ná hle do klína miliony. Tento takzvaný "ná rodní" ř íšskýkancléřmů že být označ ová n za zachrá nce marxistických odborů . S podobnými finanč ními možnostmi jsme tehdy nemohli poč ítat. A tě žko ně koho nalá ká te ke vstupu do nových odborů , které mu z dů vodu své vlastní finanč níbezmocnosti nemů že nabídnout ani to nejmenší. Naproti tomu se musím rá zně ohradit proti tomu, vytvá ř et podobnou novou organizacípouze protekč ní místeč ko pro vě tšíč i menši duše hnutí. Vů bec, osobnostníotá zka zde hrá la tu nejvě tšíroli. Nemohl jsem tehdy najít jednu jedinou osobnost, které bych mohl svě ř it do rukou ř ešenítohoto mohutného úkolu. Ten, kdo by opravdu doká zal v oné době rozbit marxistické odbory a namísto této instituce znič ujícího tř ídního boje by dopomohl vítě zstvínacioná lně socialistické odborové myšlence, by patř il k nejvě tším mužů m našeho ná roda, a jeho bysta by musela být ve Walhalle v Regensburgu vě nová na jeho potomstvu. Znal jsem však jeden mozek, kterýby se na takovou pozici hodil. Bylo by zcela chybné si v tomto ohledu namlouvat, že meziná rodníodbory disponujípouze samými prů mě rnými osobnostmi. To ná m ve skuteč nosti neř íká naprosto nic, neboť kdyžbyly tyto kdysi zaklá dá ny, neexistovalo nic jiného. Dnes musínacioná lně socialistické odbory bojovat proti dlouhotrvajícígigantické, do detailu vystavě né masové organizaci. Porobitel však musíbýt vždy geniá lně jší, nežobrá nce, pokud chce tohoto př emoci. Dnešnímarxistické odbory mohou být spravová ny i obyč ejnými byrokraty. Dobyty však mohou být pouze divokou energiía geniá lní schopnostínadř azeného veliká na druhé strany. Pokud se takový nenajde, je zbyteč né si zahrá vat s osudem, a ještě nesmyslně jší, chtít onu zá ležitost vynucovat nedostateč ným podchycením. Zde platízá sada využívat poznatků , že je v životě č asto lepší,nechat zá ležitost zprvu v klidu, nežji zač ít napolovic nebo vů bec špatně , jenom z dů vodu nedostatku
vhodných sil. K tomu př ichá zíještě dalšíúvaha, která by nemě la být označ ová na za demagogickou. Byl jsem tehdy pevně př esvě dč en, a jsem tak i dnes, že je velmi nebezpeč né př íliš brzo spojovat velký politický, svě toná zorovýboj s hospodá ř skými zá ležitostmi. To platípř edevším pro ná š ně meckýná rod. Neboťzde v podobném př ípadě odtá hne hospodá ř ské zá poleníveškerou energii z politického boje. Neboťlidé, kteř ízískajípř esvě dč enío tom, že kdyžsi budou spoř it, našetř ísi postupně na svů j domeč ek, se také celým svým bytím zamě ř ína dosaženítohoto jimi vytyč eného cíle, a jižvů bec jim nezbude č as na politický boj proti tě m, kteř í tak nebo tak př emýšlíjenom o tom, jak by jim jejich našetř ené groše opě t odebrali. Místo aby zá pasili politickým bojem za získané ná zory a př esvě dč ení, rozplývajíse nad vlastními bytovými př edstavami, a na konec pak vě tšinou sedína dvou židlích. Nacioná lně socialistické hnutídnes stojína zač á tku jeho zá pasu. Nejprve musíz vě tšíč á sti zformovat a dokonč it svů j svě toná zorový obraz. Musíveškerou svou energii bojovat za prosazenísvých veliká šských ideá lů , a jeho úspě ch je myslitelný pouze tehdy, pokud veškerá jeho síla vstoupído služeb tohoto boje. Nakolik mů že zaobírá níse hospodá ř skými problémy ochromit aktivníbojovou sílu lze nejlépe vidě t na ná sledujícím klasickém př ípadu: Listopadová revoluce roku 1918 nebyla provedena odbory, nýbržprosadila se prá vě vů č i nim. A ně mecké mě šťanstvo nevede žá dný politický boj za ně meckou budoucnost, neboťse domnívá , že tato budoucnost je zajiště na rozšiř ujícíse hospodá ř skou prací. Mě li bychom se z tě chto zkušenostípouč it. Neboťtaké u ná s to nepů jde jinak. Č ím více bude celková síla našeho hnutíspojová na s politickým bojem, tím vě tší má me nadě ji uspě t na celé č á ř e. Č ím více se však budeme př edč asně zatě žovat odborovými, bytovými a podobnými problémy, tím mizivě jšíbude užitek celé vě ci, brané jako celek. Neboťaťjižse tyto zá jmy zdajíbýt sebe dů ležitě jší, jejich naplně níve vě tším rozsahu bude možné teprve tehdy, kdyžbudeme schopni postavit veř ejnou moc do služeb tě chto zá jmů . Do té doby budou tyto myšlenky hnutípouze zatě žovat tím více, č ím dř íve se touto problematikou bude zabývat, a č ím silně ji bude ovlivňovat jeho svě toná zorovou vů li. Mohlo by to pak velmi lehce dojit ažtak daleko, že by odborová hlediska mohla ř ídit politické hnuti, místo aby svě toná zor navedl odbory do sprá vných kolejí. Skuteč ný užitek pro hnutí, stejně jako pro celýná rod, mů že z nacioná lně socialistických odborů vzejít teprve tehdy, pokud jsou tyto odbory svě toná zorově naplně ny naši nacioná lně socialistickou myšlenkou do té míry, že se jižnemohou ocitnout v nebezpeč í, spadnout do marxistických kolejí. Neboťnacioná lně socialistické odbory, které by svou budoucnost spatř ovaly pouze v konkurenci k marxistů m, by byly horší, nežžá dné. Musívypově dě t svů j boj marxistickým odborů m nejenom jako organizace, nýbržpř edevším jako myšlenka. Musív nich spatř ovat zá stupce tř ídního boje a tř ídních myšlenek, a mě ly by se namísto nich stá t skuteč nym ochranitelem profesních zá jmů ně meckých obč anů . Všechna tato hlediska hovoř ila tehdy, a hovoř íi dnes, proti založenívlastních odborů , leda že by se ná hle objevil ně jaký geniá lnímozek, kterýby byl osudem povolá n k vyř ešeníprá vě této otá zky.
Existovaly tedy pouze zbylé dvě možnosti: buďto doporuč it vlastním stranickým soudruhů m vystoupit ze stá vajících odborů , anebo v nich naopak zů stat a pokud možno v nich pů sobit destruktivně . Osobně jsem doporuč oval tuto druhou možnost. Obzvlá ště v letech 1922/23 se to bez problémů dalo provést. Neboťfinanč níužitek, který odbory v době inflace mohly shrá bnout z ř ad č lenů našeho mladého hnutí, byl v podstatě roven nule. Škoda pro ně však byla obrovská , neboťnacioná lně socialistič típř ívrženci byli jejich nejvě tšími kritiky a tím i jejich vnitř ními rozkladač i. Zcela jsem tehdy odmítal jakékoliv experimenty, které v sobě jižod poč á tku nesly stopy neúspě chu. Pohlížel jsem na to jako na zloč in, odebírat dě lníkovi tolik a tolik z jeho mzdy na instituci, o jejímžužitku pro ně ho jsem nebyl vnitř ně př esvě dč en. Kdyžně jaká nová politická strana opě t jednoho dne zmizí, pak to nikdy není sebemenšíškoda, nýbržnaopak je to skoro vždy k užitku, a nikdo nemá žá dné prá vo, nad tím nař íkat. Neboťto, co jedinec dá vá politickému hnutí, dá vá i "fonds perdu". Kdo však platípoplatky odborů m, má také prá vo na splně nípř islíbené mu protislužby. Pokud to splně no není, pak jsou takovístrů jci tě chto odborů podvodníci, nebo př inejmenším alespoň lehková žnílidé, kteř íby mě li být povolá ni k zodpově dnosti. Dle tě chto př edstav jsme také v roce 1922 jednali. Jinítomu zř ejmě rozumě li lépe a zaklá dali všelijaké odbory. Př edhazovali ná m tento nedostatek jako zř etelné znamenínašich chybných a omezených ná zorů . Avšak netrvalo to dlouho, a tyto nové útvary opě t zmizely, takže koneč ný výsledek byl stejný jako u ná s. Ovšem pouze s tím rozdílem, že my jsme nepodvedli ani sebe, ani nikoho jiného.
13. kapitola NĚ MECKÁ POLITIKA SMLUV PO VÁLCE
Rozervanost zahranič ně politického vedeníŘ íše v sestavová nízá kladních principů úč elové politiky spojeneckých smluv po revoluci nejenom že pokrač ovala, nýbrž byla dokonce př edstižena. Neboťjestliže př ed vá lkou mohlo v prvníř adě , jako př íč ina našeho pochybného stá tního vedení, platit všeobecné pomatenípojmů , pak to byl po vá lce nedostatek skuteč né vů le. Bylo samozř ejmé, že kruhy, které v revoluci spatř ovaly dosaženísvých destruktivních cílů , nemohly mít zá jem na žá dné svazové politice, jejížvýsledkem by muselo zá konitě být znovu vybudová ní nového svobodného ně meckého stá tu. Nejenže by tento vývoj naprosto odporoval vnitř nímu smyslu listopadových zloč inců , nejenom že by mě li př erušit, č i př ímo ukonč it zmeziná rodňová ni ně meckého hospodá ř stvía jeho pracovních sil. Také vnitř nípolitický dopad, coby dů sledek zahranič ně politického boje za svobodu, by byl pro nositele dnešníř íšské moci v budoucnosti osudný. Č lově k si totižnedoká že př edstavit povstá níná roda, anižby nejprve probě hlo jeho př edchozízná rodně ní, stejně jako naopak každýná silný zahranič ně politickýúspě ch nutně vede ke zpě tné reakci v tom samém smyslu. Každýboj za svobodu vede ze zkušenosti k posílení ná rodního soucítě ní, sebevě domí, ale taky k ostř ejšínedů tklivosti všech antiná rodních elementů a jim podobné č innosti. Režimy a osoby, které v klidných č asech trpě ny, ba dokonce č asto zů stanou bez povšimnutí, se v č asech rozbouř eného ná rodního nadšenísetkajínejenom s odmítnutím, nýbržpř ímo s odporem, který se jim pak stane osudným. Jen si vzpomeňme např íklad na všeobecný strach ze špionů , kterýpo vypuknutívá lky ná hle propukl ve vř avě lidské vá šně , a vedl k nejbrutá lně jšímu, a č asto k nespravedlivému proná sledová ní, ač koliv si každý mohl ř íci, že nebezpeč íšpioná že je daleko vě tšíbě hem dlouhé mírové doby, i kdyžse z př irozených dů vodů nesetká s takovou odezvou ve stejném všeobecném rozmě ru. Neboťinstinkt stá tních parazitů , kteř íbyli na povrch vyplaveni listopadovými udá lostmi, moc dobř e tuší, že chytrou svazovou politikou by podporovali svobodné povznesenínašeho ná roda, a ná rodnísmýšlení, které by na tomto zá kladě vzniklo, by mohlo znamenat znič eníjeho vlastnízloč inecké existence. Tím je pochopitelné, proč od roku 1918 rozhodujícívlá dnímísta zklamala v zahranič ně politickém smě ru, a proč vedenístá tu skoro neustá le plá novitě pracovalo proti jakýmkoliv skuteč ným zá jmů m ně meckého ná roda. Neboťto, co se na první pohled zdá lo být nepromyšlené, se př i bližším prozkoumá níodhalilo jako dů sledné pokrač ová nítrendu, kterýpoprvé zcela veř ejně nastolila listopadová revoluce roku 1918. Samozř ejmé, že je zde nutno rozlišovat mezi zodpově dnými vů dci našich stá tních úř adů , prů mě rem našich parlamentních politiká ř ů a mezi velkým stupidním stá dem našeho sná šenlivého obyvatelstva. Ti jedni vě dí, co chtě jí. Ti druzíspolupracují, buďto proto, jelikožto vě dí, nebo jsou skuteč ně tak zbabě lí, postavit se bezohledně na odpor této rozpoznané a jako
škodlivě vnímané skuteč nosti. Ti ostatníse př izpů sobujíz neporozumě nía hlouposti. Dokud byla Nacioná lně Socialistická Ně mecká Strana Pracujících pouze malým a nezná mým spolkem, mohli mít zahranič ně -politické problémy v oč ích mnohých př ívrženců pouze podř adně jšívýznam. A to př edevším proto, že prá vě naše hnutí vždy zastupovalo ten ná zor, a zastupovat ho vždy bude, že vně jšísvoboda ani nespadne z č istého nebe, ani ná m nebude jako dar vě nová na pozemskými mocnostmi, nýbržže mů že být pouze plodem vnitř ního mocenského vzrů stu. Pouze odstraně ni př íč in našeho rozvratu, stejně jako znič enípoživatelů téhožsamého, mů že být př edpokladem vně jšího boje za svobodu. Nyníse dá tedy pochopit, že z tě chto dů vodů byl v poč á tcích mladého hnutí význam zahranič ně -politické otá zky potlač en do pozadína úkor významu jeho vnitř ních reformá torských úmyslů . Jakmile však byl rá mec malého, bezvýznamného hnutípř ekoná n a koneč ně rozšíř en, a mladé hnutídostalo význam velkého svazu, vyplynula z toho také nutnost, zaujmout pozici k otá zce zahranič ně -politického vývoje. Bylo nutno vytyč it smě rnice, které by se svými zá kladními ná zory nejenom že neprotivili našemu svě toná zoru, nýbržaby dokonce zná zorňovali projev tě chto ná zorů . Prá vě z nedostatku zahranič ně -politického vzdě lá nínašeho ná roda vyplývá pro naše hnutípovinnost zprostř edkovat jednotlivým vů dců m a stejně tak i širokým masá m urč itou formu zahranič ně -politického myšlení, a to velkorysými smě rnicemi, které je do budoucna př edpokladem každého praktického prová dě ní zahranič ně -politické př ípravy ke znovu-získá nísvobody našeho ná rod, stejně jako skuteč né suverenity Ř íše. Vlastnízá sada a smě rnice, kterou musíme mít bě hem posuzová nítéto otá zky neustá le na vě domíje ta, že také zahranič nípolitika je pouze úč elovým prostř edkem, jehožúč elem je výhradně podpora našívlastníná rodnípospolitosti. Žá dná zahranič ně -politická úvaha nemů že být vedena z jiného stanoviska, nežz ná sledujícího: Je to k nyně jšímu, nebo budoucímu užitku našeho ná roda, a nebo mu to mů že být ku škodě ? Toto je jedinýpř edsudek, který je platnýpř i zpracová vá nítéto otá zky. Stranicko politické, religiózní, humá nní, a vů bec jakékoliv jiné hlediska beze zbytku odpadají. Pakliže př ed vá lkou bylo úkolem ně mecké zahranič nípolitiky zajiště níobživy našeho ná roda a jeho dě tína této země kouli př ípravou cesty, která by mohla vést k tomuto cíli, stejně jako získá ník tomu potř ebných pracovních sil formou vhodných spojenců , je to dnes naprosto stejné, pouze s ná sledujícívýjimkou: Př ed vá lkou platilo sloužit udrženíně mecké ná rodnípospolitosti s př ihlédnutím na stá vajícísíly nezá vislého mocenského stá tu, zatímco dnes platínejprve vrá tit ná rodu opě t sílu ve formě svobodného mocenského stá tu, který je př edpokladem pro pozdě jší prová dě ni praktické zahranič nípolitiky ve smyslu budoucího zachová ní, podpory a výživy našeho ná roda. Jinými slovy tedy: cílem dnešníně mecké zahranič nípolitiky by mě la být př íprava k opě tovnému získá nízítř ejšísvobody.
Př itom je tř eba mít neustá le na zř eteli zá kladnípravidlo: Možnost opě tovné získá ni nezá vislosti dané ná rodnípospolitosti neníabsolutně vá zá na na celistvost urč itého stá tního útvaru, nýbržspíše na existenci alespoň minimá lního zbytku tohoto ná roda a stá tu, který v državě potř ebné svobody bude nejenom nositelem duchovního společ enstvícelé ná rodnípospolitosti, nýbržbude i iniciá torem vojenského osvobozovacího boje. Pokud stamilionový ná rod sná šíjho otroctví, jen aby zachoval stá tnícelistvost, je to horší, nežkdyby byl takový stá t a takový ná rod roztř íště n a pouze jeho malá č á st by si zachovala naprostou svobodu. Samozř ejmě za př edpokladu, že by tento zbytek byl naplně n svatým poslá ním, nejenom neustá le prohlašovat svou duchovní a kulturníneoddě litelnost, nýbrži ze zbrojního hlediska př ipravovat koneč né osvobozenía sjednocenínešťastně utlač ovaných č á stí. Dá le je nutno zvá žit, jestli otá zka znovu získá níztracených teritoriíná roda a stá tu je v prvníř adě otá zkou znovu nabytípolitické moci a nezá vislosti rodné země , zda v tomto př ípadě nebudou muset být zá jmy ztracených územíbezohledně potlač eny do pozadívů č i jednotným zá jmů m znovu získá ni svobody celého území. Neboťosvobozeníutiskované, oddě lené č á sti ná rodnípospolitosti, nebo provincie ně jaké ř íše se nedě je na zá kladě př á níutlač ovaných, nebo z protestu pozů stalých, nýbržpouze pomocímocenských prostř edků více č i méně suverénních zbytků ně kdejšíspoleč né vlasti. Proto je př edpokladem pro znovu získá níztracených územíintenzivnípodpora a posilová nízbylé č á sti stá tu, stejně jako v srdcích dř ímajícího neotř esitelného odhodlá níobě tovat se v rozhodujícíhodinu do služeb osvobozenía sjednocenícelé ná rodnípospolitosti. Tedy podstoupenízá jmů oddě lených územíonomu jedinému zá jmu, vybojovat zbylé č á sti onu míru politické moci a síly, která by byla př edpokladem pro korekturu vů le nepř á telských vítě zů . Neboťutlač ované země nebudou do lů na společ né ř íše př ivedeny ohnivými protesty, nýbržpouze prů bojným meč em. Ukovat tento meč je úkolem vnitropolitického vedenídaného ná roda. Zajistit materiá l pro ková nía nalézt vá leč né spojence je úkolem zahranič ně -politickým. V prvníč á sti tohoto díla jsem se zaobíral polovič atostínašípř edvá leč né politiky spojeneckých smluv. Z oně ch č tyřcest pro budoucíudrženínašíná rodní pospolitosti a jejíná sledné obživy byla zvolena ta č tvrtá , nejnevhodně jší. Namísto zdravé evropské politiky se sá hlo ke koloniá lnía obchodnípolitice. To bylo o to chybně jší, domnívat se, že se tím dá uniknout stř etu zbraní. Výsledkem tohoto pokusu, posadit se na všechny židle, byl onen zná mý pá d mezi ně , a svě tová vá lka pak byl posledníúč et př edloženýř íši za chybný zahranič ně politickývýkon. Sprá vnou cestou by byla jižtehdy cesta tř etí: Posíleníkontinentá lnímoci pomoci získá nínové pů dy v Evropě , př ič emžprá vě tím se zdá lo být na dosah doplně nípozdě jších koloniá lních územív rozsahu př írodních možností. Tato politika by však byla proveditelná pouze v př ípadě spojenectvís Anglií, nebo za tak obrovských požadavků vojenských mocenských prostř edků , že by na č tyř icet až padesá t let byli do pozadízcela zatlač eny veškeré kulturníúkoly. To by se ještě dalo zodpově dě t. Kulturnívýznam daného ná roda je stejně skoro vždy svá zá n s jeho politickou svobodou a nezá vislostí, př ič emžta je př edpokladem pro existenci nebo spíše vznik toho prvního. Pro zajiště nísvobody proto nesmíbýt žá dná obě ť
př íliš drahá . To, co bude odebrá no všeobecným kulturním potř ebá m díky enormním požadavků m ze strany vojenských prostř edků daného stá tu, bude moci být pozdě ji vrá ceno o to bohatšími prostř edky. Ano, dá se dokonce ř íci, že po podobném zhuště ném napě tísil jedním smě rem, a sice za udrženístá tní nezá vislosti, př ichá zíurč ité uvolně nínebo kompenzace, a to prá vě neobyč ejným a př ekvapivým rozkvě tem do té doby zanedbá vaných kulturních sil př íslušného ná roda. Z bídy perských vá lek vzešel rozkvě t periklejské éry, a ze starostípunských vá lek se ř ímský stá t zač al oddá vat do služeb vyššíkultury. Ovšem podobné naprosté podrobenívšech ostatních zá jmů ná rodnípospolitosti jedinému úkolu, totižpř ípravě budoucího zbrojeník pozdě jšímu zajiště nístá tu, nesmíbýt rozhodnosti vě tšiny svě ř eno do rukou parlamentním hlupá ků m a darmošlapů m. Vyzbrojit bě hem tvorby ostatních hodnot doká zal otec Friedricha Velikého, ovšem otcové našeho demokratického parlamentního nesmyslu židovského raženíto nedoká žou. Jižz tohoto dů vodu mohlo být př edvá leč né zbrojeníza úč elem získá nínové pů dy v Evropě pouze př imě ř ené, neboťjenom tě žko se dalo obejít bez podpory vhodných spojenců . A jelikožnikdo nechtě l nic slyšet o plá novité př ípravě vá lky, bylo upuště no od získá vá nípozemků v Evropě . A tím že se př iklonilo ke koloniá lnía obchodní politice, bylo obě tová no jinak možné spojenectvís Anglií, anižby se č lově k př itom zcela logicky opř el o Rusko, vklopýtal pak, opuště n všemi, kromě chorobného habsburského dě dictví, do svě tové vá lky. K charakteristice dnešnízahranič nípolitiky je nutno ještě ř íci, že neexistuje naprosto žá dná ně jak zř etelně viditelná a srozumitelná smě rnice. Pakliže jsme se př ed vá lkou pochybeným způ sobem vydali č tvrtou cestou, po které jsme se beztoho pohybovali pouze napolovic, nelze, jižod revoluce, tuto cestu spatř it ani tím nejostř ejším zrakem. Ještě více nežpř ed vá lkou schá zíjakékoliv plá novité uvažová ní. Je to, jako by se ně kdo pokoušel zhatit i poslednímožnost opě tovného povstá nínašeho ná roda. Stř ízlivé prostudová nídnešních evropských mocenských pomě rů vede k ná sledujícímu rezultá tu: Jižpo tř i sta let je historie našeho kontinentu urč ová na pokusy Anglie zajistit si, pomocívyvá žených, vzá jemně propletených mocenských vztahů evropských zemí, nutné krytísvých svě tově mocenských britských cílů . Tradič nítendence britské diplomacie, která v Ně mecku doká že pouze zpochybňovat tradici pruské armá dy, se jižod č asů krá lovny Alžbě ty plá novitě zamě ř uje na to, zabrá nit, a pokud to bude nutné vojenskými prostř edky znič it jakékoliv vystupová níně jaké evropské velmoci nad rá mec všeobecného mocenského ř á du. Mocenské prostř edky, které Anglie v tomto př ípadě používá , jsou rů zné, vždy dle stá vajícísituace, nebo daného úkolu. Rozhodnost a síla vů le pro jejich použitíje stá le stejná . A č ím horšíbyla situace Anglie v prů bě hu doby, tím nutně jšípř ipadalo britskému ř íšskému vedeníudržová nístavu vzá jemného ochromová nísil jednotlivých evropských stá tů . Politické uvolně níbývalých severoamerických koloniá lních územívedlo v ná sledné době k vskutku obrovskému úsilíbezpodmíneč ného zachová níevropského krytízad. A tak se
veškerá síla anglického stá tu, po znič eníŠpaně lska a Holandska coby ná moř ních mocností, koncentrovala tak dlouho na vzrů stajícíFrancii, ažkoneč ně mohlo být, pá dem Napoleona I., nebezpeč ítéto mocné vojenské mocnosti pro Anglii prohlá šeno za zlomené. Př eorientová níbritské stá tnízruč nosti proti Ně mecku probíhalo pouze pozvolna, a to nejenom proto, že zprvu z dů vodu nedostatku ná rodníjednoty ně meckého ná roda nehrozilo Anglii od Ně mecka žá dné př ímé nebezpeč í, nýbrži proto, že veř ejné míně ní, které bylo vychová vá no propagandisticky za urč itým stá tním úč elem, se jen pomalu př eorientová valo na nové cíle. Stř ízlivé pozná ní stá tníků se zde zdá lo být př emě ně no do emoč ních hodnot, které jsou nejenom plodně jší, nýbrži stabilně jšíz hlediska dlouhodobosti. Kdyžstá tník naplníúmysl svých myšlenkových pochodů , obrá tíse okamžitě na dalšícíle. Toho však není schopna široká masa, které to urč itou dobu trvá . A proto musíbýt propagandistická prá ce na tomto poli schopna emocioná lně př etvoř it tuto masu na ná stroj nových úmyslů jejích vů dců . Jižv letech 1870/71 v tomto Anglie vytyč ila své nové postoje. Zakolísá ní, která byla způ sobena jak svě tově hospodá ř ským významem Ameriky, tak i politickým vývojem v Rusku, bohužel nebyla Ně meckem využita, takže zá konitě muselo dojít k upevně nípů vodních tendencíbritského stá tnictví. Anglie spatř ovala v Ně mecku mocnost, jejížhospodá ř ský, a tím i svě tově politickývýznam vzrů stal v tak hrozivém rozsahu, a to nejenom z dů vodu jeho ohromné industrializace, že se dalo zvažovat sílu obou mocnostíve stejných oblastech. Hospodá ř ské porobenísvě ta, které se našim stá tním šoférů m zdá lo být nejvě tšímoudrostínejvyšších vrcholů , byl oproti tomu pro anglického politika dů vod k organizová níodporu. Že se tento odpor odě l do roucha rozsá hle organizovaného útoku, zcela odpovídal stá tnickému umě ní, jehožcíle nespoč ívali v udrženípochybného svě tového míru, nýbržpouze v upevně níbritského svě tového panství. Že si př itom Anglie posloužila spojenectvím všech stá tů , které vojensky př ichá zely alespoň jen trochu do úvahy, odpovídalo prá vě tak jeho tradič ní opatrnosti v odhadu protivníkových sil, jako i v pochopenísvé vlastnímomentá lní slabosti. Nedá se to označ it jako bezskrupulóznost, jelikožpodobná obrovská organizace nemů že hodnotit vá lku z hrdinského hlediska, nýbržpouze dle úč elnosti. Diplomacie se musístarat o to, aby ná rod hrdinsky nezanikl, nýbržaby byl prakticky zachová n. Každá cesta, která k tomu vede, je pak úč elnou, a každé nená sledová níjímusíbýt označ eno za zloč inecké zanedbá ni svých povinnosti. S revolucív Ně mecku byla pro anglické stá tníumě níspá sně zažehná na britská starost o hrozícígermá nskou svě tovlá du. Od té doby také př estaly existovat snahy Anglie o naprosté vymazá níNě mecka z mapy Evropy. Ba naopak, prá vě odporné zhroucení, ke kterému došlo v listopadových dnech roku 1918, postavilo britskou diplomacii do zcela nové, zprvu skoro naprosto neuvě ř itelné situace: Č tyř i a pů l roku bojovalo britské svě tové impérium za př emoženídomně lé př evahy kontinentá lnímocnosti. A ná hle se dostavilo zhroucení, kdy se zdá lo, že tato mocnost zcela zmizíze zorného pole. Uká zal se takovýnedostatek vlastního zá kladního pudu sebezá chovy, že se zdá lo, že tento necelých osmač tyř icet hodin
trvajícíč in otř ese celou evropskou rovnová hou. Totižže znič íNě mecko a Francie se stane prvníkontinentá lnímocnosti Evropy. Ohromná propaganda, kterou byl britský ná rod bě hem této vá lky udržová n př i smyslech, nesmírně štvavá , rozjitř ena ve všech prainstinktech a vá šních, musela nyníspoč ívat jako zá važína rozhodnutíbritských stá tníků . Pomocíkoloniá lně hospodá ř ského a obchodně -politického znič eníNě mecka bylo dosaženo britských vá leč ných cílů , a to co z toho vyšlo, bylo pouze zreduková níanglických zá jmů . Znič ením ně meckého mocenského stá tu v kontinentá lníEvropě mohli mít užitek pouze nepř á telé Anglie. V listopadových dnech roku 1918 a ná sledně aždo pozdního léta 1919 jižpř esto bylo na možné př eorientová níanglické diplomacie, která v této dlouhé vá lce využila emocioná lních sil širokých mas více nežkdy př edtím, př íliš pozdě . Nebyla možná z hlediska jednou daného postoje vlastního ná roda, a nebyla možná ani z hlediska rozvrženi vojenských mocenských pomě rů . Francie na sebe strhla zá kon obchodová ní, a mohla tak diktovat ostatním. Jediná mocnost, která byla s to v tě chto mě sících provést změ nu v sjedná vá nía obchodová ni, totižsamotné Ně mecko, leželo v zá chvě vech vnitř níobč anské vá lky a ústy vlastních takzvaných stá tníků neustá le prohlašovalo př ipravenost k př ijetí jakéhokoliv diktá tu. Pokud v ná rodním životě ná rod př está vá být, z dů vodu nedostatku vlastního pudu sebezá chovy, možným aktivním spojencem, stá vá se otrockým ná rodem a jeho země osudově upadá do pozice kolonie. Jedinou formu k zamezeni př ílišného ná rů stu moci Francie, byla úč ast Anglie na rozdě lová ni koř isti. Ve skuteč nosti Anglie svého vá leč ného cíle nikdy nedosá hla. Př evá žení evropské mocnosti př es mocenské pomě ry kontinentá lního stá tního systému bylo nejenom že zabrá ně no, nýbrži valnou mě rou opodstatně no. Ně mecko jako vojenská mocnost bylo v roce 1914 vklíně no mezi dvě země , z nichžjedna disponovala stejnou, a druhá dokonce vě tšísilou. K tomu př ichá zela ještě ná moř nípř evaha Anglie. Francie a Rusko kladlo př eká žky a odpor jakémukoliv př ílišnému rozvoji ně mecké moci. Neobyč ejně nevýhodná geografická poloha Ř íše se také dala započ ítat mezi dalšíbezpeč nostníkoeficienty proti př ílišnému ná rů stu moci této země . Př edevším pobř ežníúzemíbylo z vojenského hlediska nevhodné k boji proti Anglií, malé a ztížené, fronta na pevnině oproti tomu nadmě rně široká a otevř ená . Jiné bylo postavenídnešníFrancie: vojensky prvnímocnost, bez jakéhokoliv zř etelně jšího protivníka na kontinentu. Svou hranicísmě rem na jih proti Španě lsku a Itá lii byla lépe nežchrá ně na. Proti Ně mecku byla ochrá ně no jeho vlastní bezmocností. Na svém pobř ežíspoč ívala dlouhou frontou proti zdroji životnísíly britského impéria. Nejenom anglická životnícentra tvoř ila snadnýcíl pro letadla a dalekonosné baterie, ale i životně dů ležité britské ná moř níobchodnítrasy byly vydá ny na milost francouzským ponorká m. Ponorková vá lka, opírajícíse o dlouhé atlantské pobř eží, stejně jako o obrovské francouzské okrajové oblasti stř edozemního moř e v Evropě a severníAfrice, by vedla ke zhoubným úč inků m. A tak bylo plodem boje proti mocenskému vývoji Ně mecka politické pů sobeni francouzské nadvlá dy na kontinentu. Vojenskývýsledek: upevně níFrancie coby prvnínadvlá dy v zemi a uzná ni unie coby rovnocenné ná moř nímocnosti.
Hospodá ř sko-politicky: vydá nínejvě tších britských zá jmových územíbývalým spojenců m. Stejné jako si nynítradič níanglické politické cíle př á ly a vyžadovaly urč itou balkanizaci Evropy, stejným způ sobem si cíle francouzské př á ly balkanizaci Ně mecka. Anglickou snahou vždy bylo a bude zabrá ně nípř ílišnému ná rů stu kontinentá lní mocnosti do svě tově politického významu, to znamená udrženíjakési urč ité vyvá ženosti v mocenských pomě rech jednotlivých evropských stá tů . Neboťto se zdá být př edpokladem britské svě tové nadvlá dy. Francouzskou snahou vždy bylo a bude zabrá nit vytvoř enírozhodné ně mecké mocnosti, udrženísystému ně meckých, ve svých mocenských pomě rech vyrovnaných malých stá tů , bez jednotného vedení, př i obsazenílevého bř ehu Rýna coby př edpokladu pro vytvoř enía zajiště nísvé nadvlá dy v Evropě . Poslednícíl francouzské diplomacie bude na vě ky v protikladu k poslední tendenci britského stá tnického umě ní. Kdo se pokusíz výše uvedeného hlediska zhodnotit dnešníně meckou politiku spojeneckých smluv, musídojít k př esvě dč ení, že jako posledníproveditelné spojenectvízů stá vá pouze styk s Anglií. Aťjižbyly ná sledky anglické vá leč né politiky pro Ně mecko sebestrašlivě jší, č lově k př esto nesmípropadnou dojmu, že by dnes jižneexistoval žá dnýnutkavý zá jem Anglie na znič eníNě mecka, a že se naopak anglická politika rok od roku musívíce zamě ř ovat na oslabenínesmírné francouzské snahy o nadvlá du. Nynívšak jižnenípolitika spojeneckých smluv provozová na z hlediska zpě tného rozladě ní, nýbržspíše z plodných poznatků minulých zkušeností. Zkušenost by ná s však mě la pouč it o tom, že spojenectvíza úč elem uskuteč ně nínegativních cílů trpívnitř níslabostí. Osudy ná rodů jsou sková vá ny pouze díky vyhlídce na společ nýúspě ch ve smyslu společ ného zisku, podrobeni, zkrá tka oboustranné rozšíř enímoci. Jak nedostateč ně př emýšlíná š ná rod ve smě ru zahranič ně -politickém, lze nejlépe spatř it v neustá lých tiskových zprá vá ch o obrovské ně mecké ná klonnosti toho č i onoho cizího stá tníka, př ič emžv tomto domně lém chová nítakové osobnosti k našemu ná rodu lze spatř ovat zvlá štnízá ruku ná pomocné politiky vů č i ná m. Je to však pouze neuvě ř itelnýnesmysl, spekulace neslýchané omezenosti obyč ejných politizujících ně meckých malomě šťá ků . Neexistuje ani anglický, ani americký nebo italský stá tník, kterýby byl ně kdy orientová n proně mecky. Každý anglický stá tník bude v prvníř adě skuteč ny Anglič an, americkýAmerič an, a jistě nenaleznete tak snadno Itala,kterýby prová dě l jinou politiku, nežproitalskou. Kdo by tedy chtě l uzavírat spojenectvís cizími ná rody, a vě ř ív proně meckou orientaci tamních politiků , je bďto osel nebo podvodník. Př edpoklad pro prová zá níosudů dvou rů zných ná rodů nikdy nespoč ívá ve vá ženísi jednoho druhým, nebo dokonce ve společ né ná klonnosti, nýbržpouze v tušeníúč elnosti pro obě smluvnístrany. To tedy znamená , č ím více bude anglicky stá tník prosazovat proanglickou politiku, a nikdy ne proně meckou, tím vě tšímohou, tyto zcela urč ité zá jmy proanglické politiky, z rozlič ných dů vodů př iná šet výhody proně meckým zá jmů m. Toto platí samozř ejmě pouze do urč itého stupně , a jednoho dne se to mů že změ nit v pravý opak. Samotné umě ni vů dč ího stá tníka se projevuje prá vě tím, že za úč elem provedenívlastních potř eb doká že v urč itém č asovém rozsahu nalézt vždy takové
partnery, kteř ímusíjít zastupová ním vlastních zá jmů stejnou cestou. Praktické využitípro souč asnost tedy mů že vyplynout pouze ze zodpově zení ná sledujících otá zek: Které stá ty momentá lně nemajížá dný životni zá jem na tom, aby naprostým vyř azením ně mecké stř edníEvropy bylo dosaženo francouzské bezpodmíneč né hospodá ř ské a vojenské panovač né př evahy? A které stá ty by mohly, na zá kladě vlastních existenč ních podmínek a svých dosavadních tradič ních politických vlá d, v takovémto vývoji spatř ovat ohroženi své vlastni budoucnosti? Neboťv jednom musímít č lově k koneč ně naprosto jasno. Totižže neúprosně jším úhlavním nepř ítelem ně meckého ná roda je a zů stane vždy Francie. Je zcela jedno, kdo bude ve Francii vlá dnout, zda Bourboni nebo Jakobíni, Napoleonisté nebo obč anštídemokraté, kleriká lnírepubliká ni č i bolševici. Koneč ným cílem jejich zahranič ně politické č innosti bude vždy pokus o obsazení rýnské hranice, a zajiště nítéto ř eky pro Francií, a to pomocíznič eného a roztř íště ného Ně mecka. Anglie si nepř eje Ně mecko coby svě tovou velmoc, Francie však žá dnou mocnost, která se nazývá Ně mecko. To je př eci jenom znač nýrozdíl! Dnes však nebojujeme za své postaveníve svě tě , nýbržza existenci našívlasti, za jednotu našeho ná roda, a za denníchléb pro naše dě ti. Pokud bychom z tohoto hlediska mě li mít vyhlídku na ně jaké př ípadné evropské spojenectví, zů stanou ná m pouze dva stá ty: Anglie a Itá lie. Anglie si nepř eje žá dnou Francií, jejížvojenská pě st, nezadržená zbytkem Evropy, se snažípř evzít ochranu politiky, která se tak nebo tak jednoho dne musí zkř ížit s anglickými zá jmy. Anglie si nikdy nemů že př á t Francii, která jako vlastník obrovských zá padoevropských železnorudných a uhelných dolů , má ty nelepší př edpoklady k ohrožujícísvě tové hospodá ř ské pozici. A déle si Anglie nikdy nemů že př á t Francií, jejížkontinentá lně politická pozice se zdá být upevně na roztř íště ním zbytku Evropy, takže je tím nejenom umožně no, nýbržpř ímo vynuceno opě tovné upevně nívyššího smě ru francouzské svě tové politiky. Bombové vzducholodě se mohou každou noc ztisíciná sobit, vojenská př evaha Francie klepe tě žkými údery na dveř e britského svě tového impéria. Avšak také Itá lie si nepř eje a ani nemů že př á t dalšíupevňová nífrancouzských pozic v Evropě . Budoucnost Itá lie bude vždy podmíně na vývojem, který se územně seskupuje kolem Stř edozemního moř e. To, o co se Itá lie bě hem vá lky snažila, skuteč ně nebyla dychtivost po rozšíř eníFrancie, nýbržspíše snaha zasadit nená vidě nému jaderskému protivníkovi smrtelnýúder. Každé kontinentá lní posíleníFrancie znamená do budoucna oslabeníItá lie, př ič emžby bylo chybné domnívat se, že př íbuzenské vztahy mezi jednotlivými ná rody by vyluč ovali jejich vzá jemnou rivalitu. Př i nejstř ízlivě jším a nejchladně jším uvažová níjsou to dnes v prvnílinii prá vě tyto dva stá ty, Anglie a Itá lie, jejichžvlastnípř irozené zá jmy se alespoňv tom nejpodstatně jším nepř íč íexistenč ním př edpokladů m ně meckého ná roda, ba dokonce se s nimi urč itou mě rou i ztotožňují. Avšak př i hodnocenípodobných spojeneckých možnostínesmíme př ehlédnout tř i faktory. Prvníspoč ívá u ná s, dalšídva pak v otá zce možný stá tů jako takových. Je vů bec možné s dnešním Ně meckem vstoupit do spojeneckého svazku? Mů že
se mocnost, která chce ve svém spojenectvíspatř ovat pomoc př i provedení vlastních ofenzivních cílů , spojit se stá tem, jehožvýsledky po celá dlouhá léta vykazujípouze obraz smě šné neschopnosti, pacifistické zbabě losti, a jehožvě tší č á st ná roda v demokraticko marxistickém zaslepenínebetyč ným způ sobem zrazuje zá jmy vlastního ná roda a stá tu? Mů že jaká koliv dnešnímocnost vů bec doufat v hodnotnývztah k druhému stá tu, ve víř e, že jednou společ ně vybojujísvé společ né zá jmy, kdyžtento stá t oč ividně nemá ani odvahu ani chuť, pohnout byťprstem pro zachová ni vlastního holého života? Zaruč íse ně jaká mocnost, pro kterou je spojenectvíně co více nežjen garanč nísmlouva k zachová nístavu pomalého trouchnivě ní, podobně významu starého zhoubného trojspoleč enství, na život a na smrt stá tu, jehožcharakteristickým projevem života je pouze podlézavá pokora smě rem navenek a hanebnýútlak ná rodníctnosti dovnitř , stá tu, který jižnevlastni žá dnou velkolepost, neboťsi jína zá kladě vlastního chová nínezaslouží, vlá dá m, které neprojevujínaprosto žá dnou úctu vů č i svým stá tním př ívrženců m, takže v zahranič ík nim nikdo nemů že chovat naprosto žá dný obdiv? Ne, žá dná mocnost, které zá ležína vlastníexistenci a která si od spojenectví slibuje více, nežprovize pro po koř isti lač né parlamentá ř e, se s dnešním Ně meckem nespojí, neboťani nemů že. V naši souč astné spojenecké neschopnosti spoč ívá také nejhlubšídů vod pro solidaritu s nepř á telskými zlodě ji. Jelikožse Ně mecko nikdy nebrá ní, ažna ně kolik plamenných "protestů " našich parlamentních výborů , a zbytek svě ta nemá naprosto žá dnýdů vod bojovat za naši ochranu, a dobrý Bů h zbabě lým ná rodů m principiá lně nepř eje - i př es fňuká nínašich vlasteneckých svazů - nezbude tedy samotným stá tů m, které nemajípř ímý zá jem na našem naprostém znič ení, nic jiného, nežse zúč astnit francouzských loupežných výprav, byťby tato spoluúč ast na pleně nímě la výhradně sloužit k zabrá ně níposílenífrancouzských mocenských pozic. Za druhé nesmíbýt př ehlédnuta ta potíž, která se týká př eorientová ní propagandou vytyč eného smě ru, kterýovlivňuje široké vrstvy obyvatelstva v ná m doposud nepř á telských stá tech. U ná roda, který je po celá léta označ ová n za hunský, zloč inecký, vandalský atd., nemů že být př es noc objeven pravý opak a bývalý nepř ítel pak doporuč en za budoucího spojence. Ještě vě tšípozornost však musíbýt vě nová na tř etískuteč nosti, která bude mít nejpodstatně jšívýznam pro uspoř á dá níbudoucího evropského spojenectví: Stejně jako je z britského hlediska minimá lnízá jem na dalšíznič eníNě mecka, o to vě tšímá na takovém vývoji udá lostízá jem meziná rodníburzovnížidovstvo. Rozpor mezi oficiá lním, nebo lépe ř eč eno tradič ním britským stá tnictvím a rozhodujícími židovskými burzovními silami je nejvýrazně ji možno spatř it v rozdílných postojích k otá zká m britské zahranič nípolitiky. Finanč nížidovstvo si př eje, oproti zá jmů m britské stá tnívů le, nejenom naprosté hospodá ř ské znič eni Ně mecka, nýbrži naprosté politické zotroč ení. Zmeziná rodňová nínašeho ně meckého hospodá ř ství, to znamená př ebírá níně mecké pracovnísíly do vlastnictvížidovského svě tového finanč nictví, se bezezbytku dá provést pouze v politicky zbolševizovaném stá tě . Pokud by se však marxistické bojové svazy meziná rodního židovského burzovního kapitá lu pokusily zlomit definitivně pá teřně meckému ná rodnímu stá tu,
mohlo by se to stá t pouze za vydatné pomoci zvenč í. Francouzská armá da by proto musela tak dlouho dobývat ně mecké stá tníúzemí, ažby vnitrně rozdrolená ř íše podlehla bolševickým bojovým svazů m meziná rodního svě tového židovského finanč nictví. Proto je Žid dnes ten nejvě tšíštvá č za naprosté znič eníNě mecka. Aťjižč teme kdekoliv na svě tě útoč né č lá nky proti Ně mecku, vždycky jsou jejich tvů rci Židé. Stejně jako v míru, tak i bě hem vá lky rozdmychá val židovský burzovnía marxistický tisk tak dlouho a plá novitě nená vist proti Ně mecku, ažse postupně jeden stá t za druhým vzdá val své neutrality, a za zř eknutíse skuteč ných zá jmů svého ná roda pak vstoupil do služeb svě tové vá leč né koalice. Myšlenkové pochody židovstva jsou př itom naprosto jasné. Bolševizace Ně mecka, to znamená vyhlazeníná rodně lidové ně mecké inteligence a tím umožně né vyždímá níně mecké pracovnísíly v poddanstvížidovského svě tového finanč nictvíje myšleno jen jako př edehra pro dalšíšíř enítéto židovské tendence dobytísvě ta. Jako č asto v historii je Ně mecko v tomto obrovském zá polení styč ným bodem. Stanou-li se ná š ná rod a ná š stá t obě títéto krvavé a hamižné židovské ná rodnítyranie, spadne posléze celý svě t do osidel tě chto polypů . Osvobodí-li se Ně mecko z tohoto sevř ení, bude možno toto obrovské nebezpeč í všech ná rodů považová no za zlomené na celém širém svě tě . S jistotou, s jakou židovstvo zahá jísvou podvratnou č innost, aby nejenom udrželo nepř á telstvíná rodů vů č i Ně mecku, nýbržaby ho ještě vystupňovalo, s tou samou jistotou se tato č innost bude jenom z nepatrné č á sti krýt se skuteč nými zá jmy tím zamoř ených ná rodů . Všeobecně nyníbude židovstvo v rá mci jednotlivých ná rodů bojovat vždy s tě mi zbraně mi, které se zdajíbýt z dů vodu poznané mentality tohoto ná roda nejúč inně jšía které zaruč uji nejvě tšíúspě ch. V našem neobyč ejně krvavě rozervaném ná rodě jsou to proto tyto vypuč elé, více č i méně kosmopolitnípacifisticky-ideologické myšlenky, krá tce meziná rodní tendence, které používajípř i svém boji za uchopenímoci. Ve Francii se pracuje s rozpoznaným a dobř e odhadnutým šovinismem, v Anglii pak s hospodá ř skými a svě tově politickými hledisky. Zkrá tka používajíse vždy skuteč né vlastnosti, které př edstavujímentalitu daného ná roda. A teprve kdyžse tímto způ sobem dosá hne urč itého zá vě ru hospodá ř ského a politického naplně nímoci, stá hne pouta této př emožené masy a obrá tíse nynítouto mě rou na skuteč né vnitř níúmysly svého chtíč e a svého boje. Nynínič ístá le rychleji, ažpostupně př emě níjeden stá t za druhým v hromadu trosek, na které by pak mě la být vybudová na suverenita vě č né židovské ř íše. V Anglií, stejně jako v Itá lii, je rozpor v ná zorech lepšího pů vodního stá tnictvía chtíč em židovského svě tového burzovnictvíjasný, ba č asto dokonce pá lív oč ích. Pouze ve Francii dnes existuje více nežkdy jindy urč itá vnitř níshoda mezi snahami židovské burzy a př á ním šovinisticky naladě ného ná rodního stá tního umě ni. Jižsamo v této identitě spoč ívá obrovské nebezpeč ípro Ně mecko. Prá vě z tohoto dů vodu Francie je a zů stane nejvě tším a nejstrašně jším nepř ítelem. Tento ná rod, který č ím dá l tím více propadá ponegř ová ní, znamená ve své vazbě na židovské ovlá dnuti svě ta č íhavé nebezpeč ípro zachová ni bíle rasy v Evropě . Neboť toto zamoř ová nínegerskou krvína Rýnu v srdci Evropy odpovídá jak sadisticko-
perverznípomstychtivosti tohoto úhlavního šovinistického nepř ítele našeho ná roda, tak i ocelově chladnému uvažová níŽidů , zač ít tímto způ sobem s míšenectvím ve stř edu evropského kontinentu, a infikacínižším lidstvím a odebrat tak bíle rase zá klad jejíexistence. To, co dnes Francie prová dív Evropě , pobízena vlastnípomstychtivosti, plá novitě vedena Židem, je hř íchem proti existenci bílého plemene lidi, a to proti jejímu ná rod jednou poštve všechny duchy pomsty bílého plemena, které v této rasové potupě rozeznalo dě dič nýhř ích lidstva. Pro Ně mecko však francouzské nebezpeč íznamená povinnost, s potlač ením všech citových momentů , podat ruku všem, kteř íjsou ohroženi stejně jako my, a kteř ínechtě jítrpě t a sná šet francouzské panovač né choutky. V Evropě pro Ně mecko v dohledné době př ichá zejído úvahy pouze dva spojenci: Anglie a Itá lie. Kdo si dá snahu vysledovat dnes zpě tně zahranič ně politické vedeníNě mecka od dob revoluce, ten se bude muset na zá kladě neustá lého nepochopitelného selhá vá nínašich vlá d chytit za hlavu, aby buďto jednoduše klesl na mysli, a nebo aby plamennou nevolítomuto režimu vypově dě l vá lku. S nerozumem tyto č iny nemajínic společ ného, neboťto, co by se každému myslícímu mozku zdá lo jako nemyslitelné, doká zali naši Kyklopové listopadových stran, škemrali o př ízeň Francie. Ano, bě hem tě chto let se s tklivou prostotou nenapravitelného fantasty neustá le prová dě li pokusy o bratř íč ková ni se s Francií, neustá le se šaškovalo př ed oním obrovským ná rodem a v každému fíkanému triku francouzských pochopů se spatř ovala prvníznamenízř etelné změ ny smýšlení. Skuteč nízá kulisní podně covatelé naši politiky samozř ejmě této nesmyslné víř e nikdy neholdoval. Pro ně bylo podbízeni se Francii pouze př irozeným prostř edkem, jak tímto způ sobem sabotovat každou praktickou politiku spojeneckých smluv. O Francii a jejích zá kulisních cílech mě li vždy jasno. Co je nutilo jednat tak, jako by skuteč ně vě ř ili v možnost změ ny ně meckého osudu, bylo stř ízlivé pozná ní, že v jiném př ípadě by se zř ejmě ná š ná rod sá m vydal jinou cestou. Také pro ná s je samozř ejmě tě žké postavit do ř ad našeho hnutíAnglii coby potencioná lního budoucího spojence. Ná š židovský tisk tomu neustá le dobř e rozumě l, koncentrovat nená vist obzvlá ště na Anglií, př ič emžspousta dobrých ně meckých hlupá ku Židů m dobrovolně sedla na lep. Tyto noviny žvanili o znovuposíleníně mecké ná moř nímoci, protestovali proti obě tová nínašich kolonií, doporuč ovali jejich opě tovné získá nía pomá hali tak ve sbírá nímateriá lu, kterýpak židovský lump př evá dě l svým stavovským kolegů m v Anglií, k praktickému propagandistickému zhodnocení. Neboťže dnes nebojujeme za ná moř níplatnost atd., o tom by se mě lo rozsvítit v hlavá ch našich politikujících mě šťanských naivek. Zamě ř eníně mecké ná rodnísíly na tyto cíle, bez př edbě žného podrobného zajiště nínašípozice v Evropě , bylo jižpř ed vá lkou naprostým nesmyslem. Dnes patř ípodobné nadě je k oně m hloupostem, které se v ř íši politiky označ ujíslovem zloč in. Bylo to č asto k zblá zně ní, kdyžč lově k musel př ihlížet, kterak židovštízá kulisní podně covatelé doká zali ná š ná rod zamě stnat dnes velmi bezvýznamnými vě cmi, jak svolá vali shromá ždě nía protesty, zatímco ve stejném okamžiku si Francie
ukrojovala po kouscích z tě la našíná rodnípospolitosti, a jak ná m byli plá novitě odebírá ny podklady našínezá vislosti. Př i této př íležitosti nemů žu nevzpomenout zvlá štního koníč ka, kterého Žid v tě chto letech provozoval s obzvlá štnípeč livosti: jižníTyrolsko. Ano, jižníTyrolsko. Jestliže se touto otá zkou zaobírá m prá vě na tomto místě , pak to neníjenom proto, abych zde zúč toval s tím nejprolhaně jším svazkem, který, postaven na zapomně tlivosti a hlouposti našich širokých vrstev, se zde opovažuje tvá ř it se jako ná rodnípovstá ní, ke kterému majíprá vě parlamentnípodvodnici stejně daleko, jako straka k vlastnickým př edstavá m. Chtě l bych zdů raznit, že osobně patř ím k lidem, kteř í, kdyžse rozhodovalo o osudu jižního Tyrolska - to znamená od srpna 1914 do listopadu 1918 - se dostavili tam, kde se odehrá vala praktická obrana také tohoto území, totiždo armá dy. Bě hem oně ch let jsem spolubojoval ne za ztrá tu jižního Tyrolska, nýbržnaopak prá vě za to, aby jako ostatníně mecké země zů stalo zachová no své vlasti. Kdo tehdy nebojoval, byli prá vě ti parlamentnízloduchové, celá tato politizující stranická chá tra. Ba prá vě naopak, zatímco my jsme bojovali s př esvě dč ením, že pouze vítě zstvím v této vá lce mů že být jižníTyrolsko udrženo u ně mecké ná rodní pospolitosti, hecovala a štvala tato verbežtak dlouho proti tomuto vítě zství, až skuteč ně bojujícívítě zové podlehli zá keř nému bodnutídýkou do vlastních zad. Neboťudrženi jižního Tyrolska v ně mecké državě samozř ejmě nemohlo být zajiště no lživým tlachá ním rá zných parlamentá ř ů na vídeňském Radnič ním ná mě stí, nebo z mnichovského sá lu vojevů dců , nýbržpouze pomoci pluků bojujících na frontě . A ten, kdo tyto rozbil, zradil také jižníTyrolsko, stejně jako všechny ostatníně mecká uzemí. Kdo však dnes vě ř í, že se jihotyrolská otá zka dala vyř ešit pomocíprotestů , prohlá šení, sprá vnívýmě nou, atd., ten je buď naprosto zvlá štnídarebá k, anebo ně mecký malomě šťá k. V jednom by mě l mít každýnaprosto jasno, totižže znovuzíská ni ztracených územíse nedě je slavnostním vzývá ni Pá naboha, a nebo pomoci zbožných nadě ji v ná rodnísvazek, nýbržpouze silou zbraní. Je tedy otá zkou, kdo je př ípraven vyvzdorovat pomocísíly zbraníopě tovné získá nítě chto ztracených území. Co se mé osoby týč e, mohu zde s klidným svě domím ubezpeč it všechny, že má m ještě dostatek odvahy, abych se zúč astnil tohoto vítě zného dobytíjižního Tyrolska, a to v č ele př íkladného parlamentního pluku, sestá vajícího se z parlamentních tlachalů a jiných stranických vů dců , stejně jako i z rů zných dvorních radů . A víďá bel, že by mne tě šilo, kdyby nad tě mito vů dci ohnivých protestních shromá ždě níná hle vybuchlo pá r tř íštivých graná tů . Myslím, že kdyžse liška dostala mezi houf slepic, že by bylo kdá ká níhoršía úprk do bezpeč íjednotlivých slepic rychlejší, nežu tohoto skvostného protestního spolku. Avšak nejhanebně jšína celé vě ci je to, že tito pá nové sami nevě ř í, že by se touto cestou dalo ně č eho dosá hnout. Sami nejlépe totižznajínemožnost a prostotu svého oká zalého jedná ní. Avšak dě lajíto tak, neboťdnes je samozř ejmě o ně co snadně jší žvanit o znovuzíská níjižního Tyrolska, nežbylo kdysi bojovat za jeho udržení. Každýodvá díprá vě svů j díl. Tehdy jsme obě tovali svou krev, a dnes tato společ nost brousísvé zobá ky. Obzvlá ště lahodné je pak pozorovat, jak se vídeňským legitimním kruhů m
bě hem dnešnísnahy o znovuzíská níjižního Tyrolska nadouvá hř ebínek. Př itom jejich vznešený a urozený panovnický dvů r př ed sedmi lety dopomohl pomocí padoušského č inu kř ivopř ísežné zrady k tomu, aby se svě tová koalice jako vítě z zmocnila také jižního Tyrolska. Tehdy tyto kruhy podporovali politiku své zrá dcovské dynastie, a o jižníTyrolsko se nestarali ani za má k. Samozř ejmě , dnes je to jednodušší, opě t za tuto oblast zá pasit, neboťnyníse bojuje pouze duchovními zbraně mi, a je př ece mnohem snadně jší, podrá ždit si z vnitř ních pohnutek hlasivky na ně jakém protestním shromá ždě ní, a nebo si ušpinit prsty psaním ně jakého novinového č lá nku, nežnapř íklad bě hem obsazová níPorýní, ř ekně me vyhazovat do vzduchu mosty. Dů vod, proč se bě hem posledních let v urč itých kruzích uč inil z jihotyrolské otá zky styč nýbod ně mecko-italských vztahů , ná m ležína dlani. Židé a habsburští legitimisté majínejvě tšízá jem na tom, aby zabrá nili ně mecké politice spojeneckých smluv, která by mohla jednoho dne vést ke znovuobnovenísvobodné ně mecké vlasti. Ne z lá sky k jižnímu Tyrolsku je dnes vedeno toto oká zalé jedná ní, - neboťtím mu nenípomá há no, nýbržnaopak škozeno -, nýbržpouze z obavy možného ně mecko-italského spojenectví. A je to jenom souč á stíprolhanosti a pomlouvač ných tendencítě chto kruhů , kdyžse s chladným a drzým č elem snažískuteč nost postavit tak, jako kdybychom jižníTyrolsko zradili snad my. Tě mto pá nů m je nutno s vším dů razem ř íci toto: jižníTyrolsko zradil př edevším každý Ně mec, který v letech 1914-1918 se zdravými údy stá l ně kde jinde, nežna frontě , a nedal vlasti k dispozici své služby. Za druhé, každý, kdo v tě chto letech nepomá hal posilovat odolnost našeho ná rodního celku ve vedenívá lky a kdo neupevňoval výdržnašeho ná roda bě hem tě chto bojů . Za tř etí, jižníTyrolsko zradil ten, kdo se podílel na vypuknuti listopadové revoluce, ač jižaktivními č iny, nebo neaktivnítolerancí, č ímžrozbil masu, která sama mohla zachrá nit jižníTyrolsko. A za č tvrté, jižníTyrolsko zradily všechny strany a jejich př ívrženci, kteř ípř ipojili svů j podpis pod hanebné smlouvy z Versailles a ze St. Cermainu. Ano, tak se vě ci mají, mi odvá žnípá ni protestovatelé! Dnes jsem veden pouze stř ízlivým pozná ním, že ztracená územínelze zpě t získat hbitosti jazyka nabroušených parlamentních tlachalů , nýbržpouze naostř eným meč em, a tedy krvavým bojem. Zajisté zde nemusím vysvě tlovat, že za nyně jšísituace, kdy kostky jsou dá vno vrženy, považuji znovu získá ni jižního Tyrolska pomoci vá lky nejenom za nemožné, nýbržbych tuto možnost osobně odmítl s tím př esvě dč ením, že pro tuto otá zku nebylo dosaženo potř ebného ohnivého nadšenícelého ně meckého ná roda do té míry, která je potř ebná pro dosaženi potř ebného vítě zství. Naopak si myslím, že kdyžužjednou byla tato krev obě tová na, bylo by zloč inem, riskovat kvů li dvě stě tisíců m Ně mců , zatímco jinde strá dá př es sedm milionů pod cizínadvlá dou, a životni tepnou ně meckého ná roda probíhá rejdiště afrických negrovských tlup. Pakliže chce ně mecký ná rod ukonč it stav hrozícího vyhlazeni v Evropě , nesmí podlehnout př edvá leč ným chybá m, a uč init si z Boha a celého svě ta nepř á tele, nýbržmusírozeznat pouze toho nejnebezpeč ně jšího protivníka, aby na ně ho mohl udeř it celou svou koncentrovanou silou. A pakliže toto vítě zstvíbude vybojová no
pomoci obě tína jiných místech, jistě ná m to ná sledujícígenerace našeho ná rodního potomstva nebudou mít za zlé. A č ím zá ř ivě jšíbude vzniklý úspě ch, tím menší budou mít starosti s tě žkou nouzí, která z tě chto zá vě rů pramení. Ná s dnes neustá le musívést onen zá kladníná zor, že znovu-získá ni ztracených územídané ř íše je v prvníř adě otá zkou znovu-nabytípolitické nezá vislosti a moci rodné země . Tuto pak zajistit chytrou politikou spojeneckých smluv je prvotním úkolem silného vedenínašízahranič nípolitiky. A prá vě nacioná lnísocialisté ná s musíchrá nit, abychom se nedostali do zá vě su našich obč anských slovních patriotů , kteř íjsou ř ízeníŽidy. Bě da, a byťi našemu hnutí, pakliže se namísto bojová ni bude př ipravovat na ř eč nické protesty. Díky fantastickému pojetíNibelunského spojenectvís habsburskými stá tnickými mršinami zhynulo Ně mecko. Fantastickou sentimentalitou našeho dnešního zpracová vá nízahranič ně -politických možnosti jsme na nejlepšícestě k definitivnímu zamezenínašeho opě tovného povstá ní. Je nutné, abych se zde ještě v krá tkosti zaobíral oně mi ná mitkami, které se př edbě žně budou vztahovat na ony jižvyř č ené tř i otá zky, totižna otá zky, zda se: za prvé, s dnešním, všem naprosto zř etelně oslabeným Ně meckem, bude chtít vů bec kdo spojit, za druhé, zda se nepř á telské ná rody zdajíbýt vů bec vhodné pro tuto reorganizaci, a za tř etí, zda dnešnístá vajícívliv židovstva nebude vě tšínežvšechny poznatky a veškerá dobrá vů le, a nezhatía neznič ítak veškeré plá ny. Prvníotá zku jsem myslím, alespoň z poloviny, jiždostateč ně zodpově dě l. Samozř ejmě , že se s dnešním Ně meckem nikdo nespojí. Žá dná mocnost na tomto svě tě se neodvá žísvá zat se stá tem, jehožvlá da musíznič it jakoukoliv dů vě ru. A co se tedy týč e pokusů našich lidových soudruhů , promíjet, nebo dokonce ospravedlňovat této vlá dě jejich jedná níz dů vodu žalostné mentality našeho ná roda, k tomu je nutno zaujmouti naprosto ostré stanovisko. Samozř ejmé, bezcharakternost našeho ná roda v posledních šesti letech je žalostná , lhostejnost vů č i dů ležitým zá jmů m ná rodnípospolitosti skuteč ně sklič ující, a zbabě lost dokonce mnohdy do nebe volající. Avšak nikdy nesmíme zapomínat, že se př itom jedná o ná rod, kterýpř ed pá r lety nabízel celému svě tu na obdiv svou nejvyššíbezpř íkladnou lidskou mravníč istotu. Od poč á tku srpnových dnů roku 1914 aždo konce obrovského zá poleníná rodů neprojevil žá dnýná rod tolik mužné odvahy, tuhé výdrže a trpě livé sná šenlivosti, neždnes tak zbě dovaný ně meckýná rod. Nikdo nemů že tvrdit, že by pohana dnešnídoby byla charakteristickým obrazem našíná rodnípospolitosti. To, co dnes musíme prožívat kolem sebe a okolo sebe, je pouze ten nejpř íšerně jší, smysly a rozum nič ící dů sledek kř ivopř ísežného stá tu z 9. Listopadu 1918. Víc nežkdy jindy platíslova bá sníkova o zlu, které plodídalšízlo. Avšak ani v tě chto zlých č asech se zcela nevytratily zá kladnídobré prvky našeho ná roda, pouze dř ímajíně kde v hlubině , a obč as je možno spatř it na č ernotou potažené obloze, jako svě télka zá ř ícíctnosti, na které si budoucíNě mecko vzpomene jako na prvnízá blesky zač ínajícího uzdravení. Více nežjednou se našlo tisíce a tisíce mladých Ně mců odhodlaných př inést svů j mladý život, stejně jako v roce 1914, dobrovolně a s radostíjako obě t na oltá řnašímilované vlasti. A miliony a miliony lidíopě t pilně a poctivě pracují,
jako by nikdy nebylo zhouby zavině né listopadovou revolucí. Ková řopě t stojíu své kovadliny, za pluhem krá č ísedlá k, a ve studovně sedíuč enec, všichni se stejnou snahou a se stejnou oddanostíplnísvé povinnosti. Utlač ová níze strany našich nepř á tel jižnevyvolá vá soudnýúsmě v jako kdysi, nýbržroztrpč ené a sklíč ené grimasy. Bezesporu došlo k obrovské změ ně smýšlení. Pakliže se toto vše dnes neodrá žív znovuzrozenípolitických mocenských myšlenek a pudu sebezá chovy našeho ná roda, pak za to mů žou ti samozvanci, kteř í ná š ná rod vedou svou vlá dou od roku 1918 do zá huby. Ano, pakliže ně kdo pomlouvá ná š ná rod, mů žeme se ho zeptat, co udě lal pro jeho ná pravu? Je mizivá podpora zá vě rů našívlá dy, které ve skuteč nosti sotva kdy existovaly, naším ná rodem znamenímalé životnísíly našíná rodnípospolitosti, nebo snad znamenínaprostého selhá níse zachá zením s tímto nejcenně jším statkem? Co uč inily naše vlá dy pro to, aby byl do tohoto ná roda opě t zaset duch hrdé majestá tnosti, mužné vzdorovitosti a hně vivé nená visti? Kdyžbyla v roce 1919 ně meckému ná rodu vnucena mírová smlouva, byli jsme oprá vně ni oč eká vat, že prá vě tímto ná strojem bezmě rného útlaku bude nesmírně podpoř en výkř ik po ně mecké svobodě . Mírové smlouvy, jejichžpožadavky trefí ná rody jako šlehnutíbič e, jsou nejednou prvním víř ením bubnů pozdě jšího povstá ní. Co vše se dalo udě lat z mírové smlouvy z Versailles! Jak se mohl tento ná stroj nesmírného útlaku a ponižová nístá t prostř edkem, který vybič ová vá meziná rodní vá šně aždo nejvyššího bodu varu? Jak jen mohl pomocígeniá lního propagandistického zpracová nítéto sadistické krutosti povýšit lhostejnost daného ná roda na rozhoř č ení, a rozhoř č enípak v naprostou zuř ivost! Jak se dala každému jednotlivci z tohoto hlediska tak dlouho zapalovat jiskra v mozku a ve vnímá ní celého ná roda, ažby u šedesá ti milionů jedinců , u mužů , stejně jako u žen, objevil jednoho dne ohnivýplamen společ ně vnímaného studu a společ né nená visti, z jehožžá ru by pak vzešla zá ř ivá vů le a jeden společ nýohromný výkř ik: My chceme opě t zbraně ! Ano, k tomu mohla posloužit tato mírová smlouva. V jejím nesmírném útlaku, v nestydatosti z nívzešlých ná roků , spoč ívá nejsilně jšípropagandistická zbraň k opě tovnému vyburcová nípotlač eného životního ducha daného ná roda. Potom ovšem musíbýt do služeb této jedineč ného velkého poslá níbýt postaveno vše, poč ínaje dě tským slabiká ř em ažpo poslednínoviny, každé divadlo a kino, každýplaká tový sloup a dř evě ná ohrada, dokud se modlitba našich dnešních spolkových patriotů "Bože, osvoboď ná s!" nepř emě nív mozcích i tě ch nejmenších chlapců ve vroucíprosbu: "VšemohoucíBože, posvě ťnaše zbraně , a buď spravedlivý, jako si doposud vždy byl, rozhodni nyní, zda si zasloužíme svobodu, Bože posvě ťná š boj!" Vše bylo propá snuto, neuč inilo se zhola nic. Kdo by se nyníchtě l divit, že ná š ná rod nenítím, č ím by být chtě l a být mohl? Kdyžv ná s zbytek svě ta spatř uje pouze pochopy, poddajného psa, který vdě č ně olizuje ruku tě m, kteř ího př edtím zmlá tili? Zajisté budou naše spojenecké možnosti zatíženy naším ná rodem, avšak ještě vě tšívinu na tom budou mít naše vlá dy. Ty jsou ve své zkaženosti vinni za to, že
po osmi letech nesmírného útlaku existuje tak má lo vů le po svobodě . Jestliže je tedy aktivnípolitika spojeneckých smluv tolik vá zá na na patř ič né oceně nínašeho ná roda, pak je o to více podmíně na existencívlá dnoucímoci, která nechce být pouhým př isluhovač em cizích stá tů , porobeným místodržitelem vlastní moci, nýbržnaopak heroldem ná rodního svě domí. Bude-li však ná š ná rod mít stá tnívedení, které bude své poslá níspatř ovat prá vě v tom, neubě hne ani šest let a smě lé zahranič ně politické vedeníŘ íše bude mít k dispozici stejně smě lou vů li po svobodě prahnoucího ná roda. Druhou ná mitku ohledně velkých potížís př eorientová ním nepř á telského ná roda ohledně př á telského spojenectví, mů že být zodpově zena takto: Všeobecná protině mecká psychóza, která byla v ostatních stá tech vypě stová na pomocísoustavné vá leč né propagandy, bude trvat do té doby, dokud nebude existovat všem zř etelná ně mecká ř íše, která muže vzejít pouze z ně mecké vů le po sebezá chově , a která bude nést charakteristické znaky mocného stá tu, kterýhraje, a hlavně je schopen hrá t na všeobecné evropské šachovnici. Teprve kdyžse vlá dě a ná rodu zdá , že existujípř edpoklady pro možné spojenectví, mů že jedna nebo druhá mocnost zač ít uvažovat o tom, propagandistickými prostř edky př eorientová vat ná zory veř ejného míně ní. To také př irozeně vyžaduje zruč nou prá ci trvajícídlouhá léta. Prá vě v nutnosti tohoto dlouhodobého př eladě nídaného ná roda je zdů vodně na opatrnost př i jeho vykoná vá ní. To znamená , nikdo se do této č innosti nepustí, dokud nebude mít do budoucna naprosté př esvě dč enío hodnotě této prá ce a jejích plodů . Nikdo nebude chtít pouze kvů li prá zdnému tlachá ní, byťvtipného ministra zahranič í, mě nit duchovnízamě ř enícelého ná roda, anižby mě l ně jaké garance o reá lných hodnotá ch daného ná roda. To by jinak vedlo k naprostému roztř íště ní veř ejného míně ní. Nejhodnově rně jšíjistota možného, pozdě jšího spojenectvís daným stá tem však nespoč ívá v nabubř elých projevech jednotlivých č lenů vlá dy, nýbržspíše ve zř etelné stabilitě urč ité, úč elně vypadajícívlá dnítendence, stejně jako k tomu analogicky orientovaného veř ejného míně ní. Víra v to bude o to pevně jší, č ím vě tšíbude viditelná č innost stá tnímoci na poli propagandistické př ípravy a podpory jejíč innosti, a č ím zř etelně ji se naopak bude ve vlá dnítendenci odrá žet vů le veř ejného míně ní. Ná rod tedy bude shledá n schopným spojenectvítehdy, bude-li vlá da a veř ejné míně nírovnomě rně fanaticky prosazovat a podporovat vů li k boji za vlastni svobodu. To je tedy př edpoklad př eorientová níveř ejného míně níostatních stá tů , které jsou na zá kladě patř ič ných poznatků ochotni jít, za úč elem jejich prapů vodních zá jmů , cestou po boku pro ně vhodného partnera, tedy uzavř ít spojenectví. K tomu však nyníná ležíještě jedna vě c: Jelikožpř eorientová ni urč itých duchovních ná zorů daného ná roda vyžaduje ohromnou píli, a mnohými jedinci zprvu vů bec neníakceptová na, bylo by zloč inem a hloupostízá roveň vlastními chybami dodá vat zbraně tě mto jinak smýšlejícím elementů m. Je nutno pochopit, že to bude pochopitelně ně jakou dobu trvat, nežná rod bezezbytku pochopívnitř níúmysly své vlá dy. Jen tě žko mů že být podá no vysvě tlenío koneč ných cílech urč ité politické př ípravy, spíše je nutno se spoléhat buďto na slepou víru širokých mas nebo na intuitivníúsudek duševně výše postavených vedoucích vrstev. Jelikožvšak spousta lidi tyto politicko-jasnovidné
schopnosti postrá dá , a vysvě tlenínemů že být z politických dů vodu podá no, bude se vždy urč itá č á st intelektuá lnívedoucívrstvy stavě t proti novým tendencím, které pak z dů vodu jejich neprů hlednosti mů žou být chá pá ny jako č isté experimenty. A tak bude vyburcová n odpor starostlivých konzervativních stá tníků . Avšak prá vě z tohoto dů vodu je nejvě tším úkolem postarat se o to, aby tě mto narušitelů m navazová níoboustranného porozumě níbyly dle možnosti z paží odebrá ny všechny zužitkovatelné zbraně , a to př edevším tehdiy, jako v našem př ípadě , kdy se jedná o naprosto nerealizovatelné, č istě fantastické tlachá ní nafoukaných spolkových patriotů a malomě šťá ckých kavá renských politiků . Neboť že výkř iky po nové ná moř níflotile, znovuzíská nínašich kolonii, atd., jsou skuteč ně pouze prá zdným tlachá ním, bez jakékoliv myšlenky praktické proveditelnosti, se dá zjistit po velice krá tkém zdravém uvažová ní. Ovšem jak se v Anglii politicky využívajítyto nesmyslné výlevy dílem bezelstných, dílem šílených, vždy však v tiché službě našich úhlavních nepř á tel stojících protestních oportunistů , nemů že být žá dných pochyb, a pro Ně mecko to nebude nikterak př íznivé. A tak se č lově k vyč erpá vá ve škodlivých protestech proti Bohu a celému zbytku svě ta a zapomíná na zá kladníprincip, který je př edpokladem každého úspě chu, totiž: Dě lá š-li ně co, dě lej to poř á dné. Tím, že č lově k reptá proti pě ti,č i deseti stá tů m, zanedbá vá koncentraci celkových duchovních a fyzických sil na úder do srdce toho nejzloř eč eně jšího nepř ítele a obě tuje možnost spojeneckého posílenítohoto stř etnut. Také v tom spoč ívá poslá nínacioná lně socialistického hnutí. Musíná š ná rod nauč it př ehlížet drobnosti, a hledě t si pouze dů ležitých vě cí, netř íštit se na vedlejších zá ležitostech, a nezapomínat, že cíl, za kterýdnes bojujeme, je holá existence našeho ná roda, a že jedinýnepř ítel, kterého musíme znič it je a vždy zů stane ona moc, která ná s chce okrá st o naši existenci. Mnohé ná s mů že hoř ce bolet. To však ještě dlouho nebude dů vodem k tomu, abychom se zř íkali zdravého rozumu, a v nesmyslném ř evu se hašteř ili s celým svě tem, místo abychom koncentrovali sílu proti našemu nejúhlavně jšímu nepř íteli. Ve zbytku nemá ně meckýná rod do té doby žá dné morá lníprá vo ztě žovat si na chová ni ostatního svě ta, dokud nebudou k zodpově dnosti pohná ni ti zloč inci, kteř í prodali a zradili vlastni zemi. Neníto žá dná posvá tná vá žnost, kdyžse z dá lky pomlouvá a protestuje proti Anglií, Itá lií, atd., a mezi ná mi se prochá zejínič emové, kteř íná m za zlato nepř á telské propagandy vyrazili z paži naše zbraně , zlomili pá teř naši morá lce a ochromenou ř íši pak zaprodali za tř icet stř íbrných. Nepř ítel č inípouze to, co se dalo oč eká vat. Z jeho chová ni a jedná ni bychom se mě li pouč it. Kdo se př esto nechce ztotožnit s tímto ná zorem, mě l by v neposledníř adě pomyslet na to, že pak zbývá užjen rezignace, neboťpak je do budoucna konec jakékoliv politiky spojeneckých smluv. Neboťpokud se nespojíme s Anglií, protože ná m uzmula naše kolonie, ani s Itá lií, protože obsadila jižníTyrolsko, Polsko a Č eskoslovensko nepř ichá zído úvahy, pak ná m kromě Francie, která ná m uloupila Alsasko-Lotrinsko, v Evropě nezbude nikdo jiný. Jestli tím ně meckému ná rodu bude poslouženo, o tom nemů že být naprosto žá dných pochyb. Pochybné je na tom vždy pouze to, jestli je takové míně ní
zastupová no ně jakým naivkou, nebo prohnaným nič emou. Pokud se v takovém to př ípadě jedná o vů dce, vě ř il bych spíše v to druhé. Tak mů že dle lidského uvá ženíprobě hnout př eorientová níducha jednotlivých, dosud nepř á telských ná rodů , jejichžskuteč né zá jmy do budoucna spoč ívajíve stejném smě ru jako je ná š, pouze tehdy, pakliže vnitř nísíla našeho stá tu, stejně jako zř etelná vů le k zachová nínašíexistence, bude pozitivně pů sobit na možného spojence, a pokud eventuá lnímu spojenci nebude dá na našim nevhodným chová ním, nebo zloč ineckým jedná ním potrava pro naprosto protichů dnou č innost. Nejhů ř e zodpově ditelná však je tř etíná mitka. Je vů bec myslitelné, aby zá stupci skuteč ného zá jmu spojenectvíchtivého ná roda vů bec prosadili své úmysly vů č i židovskému úhlavnímu nepř íteli všech svobodných lidových a ná rodních stá tů? Doká žínapř íklad síly tradič níbritské politiky ještě zdolat zhoubný židovský vliv, nebo ne? Otá zka je, jak jižbylo ř eč eno, jen velmi tě žce zodpově ditelná . Zá ležína mnoha faktorech. Jedno je však naprosto jasné: V daném stá tě mů že být stá vajícístá tní moc prohlá šena za stabilnía sloužícívýhradně zá jmů m země pouze tehdy, je-li naprosto vylouč eno jakékoliv možné pů sobenímeziná rodních židovských sil. Boj, kterývede, byťv nejhlubším smyslu nevě domě (č emužosobně nevě ř ím) fašistická Itá lie proti tř em hlavním zbraním svě tového židovstva, je nejlepším znamením pro to, že se této nadstá tnímoci, i kdyžnepř ímou cestou, dajívylá mat jejíjedovaté zuby. Zá kaz zedná ř ských tajných společ nosti, proná sledová ni zahranič ního tisku, stejně jako zlomeni meziná rodního marxismu a naopak neustá lé upevňová ni fašistického stá tního smýšleníumožni v prů bě hu let italské vlá dě vě novat se stá le více zá jmů m vlastního ná roda, bez ohledu na syč enížidovské svě tové hydry. Hů ř e se vě ci majív Anglií. V této zemi "svobodné demokracie" ř ídíŽid nepř ímou cestou skoro celé veř ejné míně ní. A př esto i tam probíhá nepř etržitý zá pas mezi zá stupci britských stá tních zá jmů a zloč inci židovské meziná rodní diktatury. Jak tvrdě na sebe tyto dva rozdílné ná zory nará ží, bylo možno po vá lce poprvé spatř it v rozdílném př ístupu britského stá tního vedenína straně jedné a tisku na straně druhé k japonskému problému. Okamžitě po skonč enívá lky se na svě tlo opě t dostal starý spor mezi Amerikou a Japonskem. Samozř ejmě že ani velké evropské mocnosti se k tomuto novému vá leč nému nebezpeč ínemohly postavit zcela lhostejně . Ani všechny př íbuzenské vazby nemohly potlač it urč itýpocit zá vistivé obavy z ná rů stu Americké unie ve všech oblastech meziná rodního hospodá ř stvía mocenské politiky. Zdá lo se, že z bývalé koloniá lnízemě , dítě te veliké matky, povstá vá vlá dce svě ta. Je pochopitelné, kdyžAnglie dnes se starostlivým neklidem prově ř uje své staré spojenecké smlouvy, a stá tníci se starostíhledído budoucna, kdy jižnebude platit: "Anglie pá nem všech moř í", nýbrž: "Unionistické oceá ny". S obrovským americkým stá tním kolosem s jeho enormním bohatstvím panenské př írody je držet krok daleko tě žší, nežse stísně nou Ně meckou ř íší. Pokud jednou budou vrženy kostky posledního rozhodnutí, bude Anglie nucena uč init
osudové rozhodnuti. Bude muset sá hnout po žluté pě sti a uzavř ít s níspojenectví, které bude z rasového hlediska snad nezodpově dné, avšak stá tnicky jedinou možnostíposíleníbritské svě tové pozice vů č i vzrů stajícímu americkému kontinentu. Zatímco se tedy britské vedenípř es společ né boje na evropském vá leč ném bojišti nemohlo rozhodnout, zda svolit svazku s asijským partnerem, vpadl mu do zad veškerý židovskýtisk. Jak je možné, že židovské orgá ny, které aždo roku 1918 byly vě rným zastá ncem britského boje proti Ně mecké ř íši, se nyníná hle dopustily zrady a jdou si vlastnícestou? Znič eníNě mecka nebylo anglickým, nýbržv prvníř adě židovským zá jmem, stejně jako dnešníznič eníJaponska nesloužíani tak britským zá jmů m, jako spíš útoč ným snahá m vů dců toužebně oč eká vané židovské svě tové ř íše. Zatímco Anglie se stará o udrženísvé pozice ve svě tě , organizuje Žid svů j útok za jeho ovlá dnutí. V dnešních evropských stá tech spatř uje bezmocné ná stroje své zvů le, aťjiž nepř ímou cestou pomocítakzvané zá padnídemokracie, nebo ve formě př ímého ovlá dnutímas ruským bolševizmem. Avšak nejenom starý svě t má takto spoutaný, nýbržstejnýosud hrozíi tomu novému. Židé ovlá dajíburzovnísíly Americké unie. Každým rokem se stá vajívě tším a vě tším pá nem pracovnísíly sto dvaceti milionového ná roda, a nezá vislých je, k jejich nejvě tšínevoli, jižjenom pá r jedinců . S prohnanou zruč nostíspoutá vajíveř ejné míně ní, a formuji z ně j ná stroj boje za svou vlastníbudoucnost. Nejvě tšížidovské mozky jižvidíblížit se naplně níjejich testamentá rního volebního hesla obrovské lidového žranice. V rá mci této velké tlupy odná rodně ných koloniá lních územíby jeden jediný nezá vislý stá t mohl ještě celé dílo zhatit. Neboťbolševický svě t mů že existovat pouze tehdy, pakliže zahrnuje naprosto vše. Zů stane-li zachová n jeden jediný stá t ve své ná rodnísíle a velikosti, musí svě tová atrapa Židovské ř íše, stejně jako každá tyranie na této zemi, zá konitě podlehnout síle ná rodnímyšlenky. Žid vínynímoc dobř e, že ve své tisícileté adaptaci musípodemílat evropské ná rody a dě lat z nich bezpohlavníbastardy, avšak nebyl by schopný př inést takový to osud asijskému ná rodnímu stá tu typu Japonska. Mů že se dnes vů č i Ně mecku, Anglií, Americe a Francii př etvař ovat jak chce, že mu ke žlutým Asiatů m schá zí mosty. A tak se v souč asnosti pokouší, pomocísíly podobného útvaru, zlomit japonský ná rodnístá t, aby tak vyř adil vlastního nebezpeč ného protivníka dř íve, než sá m svou pě stípř emě níposlednístá tnímoc ve svou despotickou tyranii. Ve své tisícileté židovské ř íši se obá vá japonského ná rodního stá tu, a proto si př eje jeho znič eníještě př ed nastolením své vlastnídiktatury. A tak štve ná rody proti Japonsku, jako kdysi proti Ně mecku. A zatímco se britská diplomacie pokouší o vytvoř eníeventuá lního spojenectvís Japonskem, požaduje jižbritsko židovský tisk boj proti spojenců m a za proklamová nídemokracie, s bojovými výkř iky: "pryč s japonským militarizmem a císař stvím" př ipravuje znič ujícívá lku. Takto vzpurný je dnes Žid v Anglií. A tím započ ne boj proti svě tovému židovskému nebezpeč íi
tam. A prá vě nacioná lně socialistické hnutímusíopě t naplnit to nejvě tšíposlá ni: musívlastnímu ná rodu otevř ít oč i ohledně ná rodů cizich, a musíneustá le dokola poukazovat na skuteč ného nepř ítele dnešního svě ta. Namísto nená visti vů č i ostatním Árijců m, od kterých ná s mů že oddě lovat vše možné, se kterými však má me společ nou krev a se kterými ná s spojuje obrovské spojenectvík sobě patř ících kultur, musívšeobecnému hně vu zasvě tit pravého nepř ítele lidstva a skuteč ného pů vodce všeho utrpení.
14. kapitola ORIENTACE NEBO VÝ CHODNÍ POLITIKA
Existuji dva dů vody, které mne podnítily k tomu, podrobit prů zkumu vztah Ně mecka k Rusku: 1. V tomto př ípadě se jedná snad o vů bec nejdů ležitě jšízá ležitost ně mecké zahranič nípolitiky 2. Tato otá zka je také prubíř ským kamenem mladého nacioná lně socialistického hnutí, ohledně jasného myšlenía sprá vného jedná ní. Musím př iznat, že mne př edevším druhýbod naplňuje sklíč enou starostí. Jelikož naše hnutínezíská vá množstvísvých př ívrženců z tá bora indiferentů , nýbrž vě tšinou extrémních svě toná zorů , je zcela př irozené, kdyžjsou tito lidé také v oblasti zahranič ně politické zatíženi př edsudky, nebo pramalým porozumě ním kruhů , kterým př edtím politicky a svě toná zorově př iná leželi. Př itom to v žá dném př ípadě neplatípouze pro jedince, kteř ík ná m př ichá zejízleva. Ba prá vě naopak. Aťjižjejich dosavadnípouč enío tě chto problémech bylo jakékoliv, bylo, alespoň ve vě tšině př ípadech, opě t vyvá ženo stá vajícím zbytkem př irozených a zdravých instinktů . Bylo pak pouze nutné, jejich dosavadnívnucené ovlivně nídoplnit lepším ná zorem, př ič emžse jako nejlepšíspojenec velmi č asto projevil zdravý instinkt a př irozenýpud sebezá chovy. Mnohem tě žšíje oproti tomu př imě t k jasnému politickému uvažová ni č lově ka, jehoždosavadnívýchova v této oblasti postrá dala jakýkoliv rozum a logiku, a který na oltá řobjektivity obě toval do posledního zbytku veškerý svů j př irozený instinkt. Prá vě př íslušníky našítakzvané inteligence je nejtě žšípř ivést k jasnému a logickému zastupová níjejich zá jmů a zá jmů jejich ná roda navenek. Jsou enormně zatíženi nejenom nesmyslnými př edstavami a př edsudky, nýbržz dů vodu blahobytu také ztratili a zahodili poslednípud sebezá chovy. Také nacioná lně socialistické hnutímusís tě mito lidmi svá dě t tě žké boje. Tě žké proto, Neboťdíky své naprosté neschopnosti jsou bohužel velmi č asto hrozně namyšlení, proč ežzcela nepochopitelně , bez jakéhokoliv vnitř ního oprá vně nípohlížejíspatra na ostatní, č asto o mnoho zdravě jšílidi. Namyšlení, arogantnívšeznalci, bez jakékoliv schopnosti chladného zhodnocenía zvažová ní, na které je však nutno pohlížet jako na př edpoklad veškerých zahranič ně politických snah a jedná ní. A jelikožprá vě tyto kruhy dnes zač ínajízamě ř enínašízahranípolitiky odvá dě t osudným způ sobem od skuteč ného zastupová níná rodních zá jmů našeho lidu, a místo toho se dá vajído služeb svých fantastických ideologů , cítím se být vů č i svým př ívrženců m povinen podrobně se zabývat nejdů ležitě jšízahranič ně -politickou otá zkou, totižvztahem k Rusku, a to podrobně ji, nežje pro všeobecné pochopení nutné a v rá mci tohoto díla možné. Všeobecně bych k tomu chtě l př edeslat ná sledující: Pokud má me zahranič nípolitikou rozumě t ř ízenívztahu jednoho ná roda ke zbytku svě ta, pak bude muset být způ sob tohoto ř ízenípodmíně n urč itými zkušenostmi. Jako nacioná lnísocialisté mů žeme ohledně zahranič nípolitiky
ná rodního stá tu př idat ná sledujícívě tu: Zahranič nípolitika ná rodního stá tu musína této planetě zajistit existenci stá tem sdružené rase, a to tím, že vytvoř ípř íhodnývztah mezi poč tem a ná rů stem obyvatelstva na jedné straně a velikosti a kvalitě země a pů dy na straně druhé. Za zdravývztah se př itom smípovažovat pouze takový stav, kdy je obživa daného ná roda zajiště na vlastnízemía pů dou. Každý jiný stav, byťby trval stovky, ba tisíce let, je tak č i tak nezdravý, a dř íve č i pozdě ji povede k poškození, kdyžne k úplnému znič enídaného ná roda. Pouze dostateč ně velikýprostor na této zemi zajišťuje danému ná rodu svobodu jeho bytí. Př itom se nutná velikost osídleného prostoru nesmíhodnotit výhradně z hlediska souč asnosti, a jižvů bec velikost výnosnosti pů dy př epoč ítá vat na poč et ná roda. Neboťjek užjsem rozvedl v prvním díle v kapitole Ně mecká př edvá leč ná politika spojeneckých smluv, k zá kladníploše daného stá tu př ichá zíkromě významu př ímé obživy obyvatelstva ještě význam vojensko politický. Pokud si ná rod velikostí země a pů dy zajistil svou obživu, je kromě toho př esto ještě nutné myslet na zajiště nístá vajícího prostoru. To spoč ívá ve všeobecně mocensko-politické síle stá tu, která opě t neníurč ena nič ím jiným, nežvojensko-geografickými hledisky. A proto mů že ně mecký ná rod svou budoucnost zastupovat pouze jako svě tová mocnost. Bě hem dvou tisíciletítvoř ilo zastupová nízá jmů našeho ná roda, které mů žeme označ it za více č i méně zdař ilou zahranič ně -politickou č innost, svě tovou historii. My sami jsme toho svě dky, neboťohromný zá pas ná rodů mezi léty 1914 až1918 byl pouze bojem ně meckého ná roda za jeho existenci na země kouli, samotný způ sob prů bě hu však označ ujeme za svě tovou vá lku. V tomto boji krá č el ně mecký ná rod jako zdá nlivá svě tová mocnost. Ř íká m zde zdá nlivá , neboťve skuteč nosti žá dnou nebyl. Pokud by ně meckýná rod mě l v roce 1914 jiný pomě r mezi plochou země a poč tem obyvatelstva, pak by Ně mecko bylo opravdovou mocností, a mohlo by, s př ihlédnutím na dalšíokolnosti, výhodně ji ukonč it tuto vá lku. Nenízde však mým úkolem, ani mou snahou poukazovat na "kdybychom ...", kdyby neexistovalo "avšak". Avšak vnímá m to jako bezpodmíneč nou nutnost, vylíč it dosavadnístav nezkrá šleně a stř ízlivě , pouká zat na jeho znepokojující slabosti, a minimá lně v ř adá ch nacioná lně socialistického hnutíprohloubit pochopenínutnosti. Ně mecko dnes nenížá dnou svě tovou mocnosti. I kdyby byla př ekoná na naše momentá lnívojenská bezmocnost, nemě li bychom na tento titul naprosto žá dné oprá vně ní. Jaký význam má dnes na této planetě útvar, který je tvoř en tak smě šným pomě rem mezi svojíplochou a poč tem svého obyvatelstva, jako souč asná Ně mecká ř íše? V době , ve které je plocha této planety postupně rozdě lová na mezi jednotlivé stá ty, z nichžně které obepínajískoro celé kontinenty, se nedá jako o svě tové mocnosti hovoř it o útvaru, jehožpolitická domovina č ítá smě šnou plochu necelých pě t set tisíc č tvereč ních kilometrů . Č istě teritoriá lně vidě no, se celková plocha Ně mecké ř íše doslova ztrá cíve srovná nís takzvanými svě tovými mocnostmi. Anglie by se nemě la uvá dě t jako proti dů kaz, neboťanglická domovina je ve skuteč nosti pouze velké hlavnímě sto
britské svě tové ř íše, zabírajícískoro č tvrtinu celé plochy na této planetě . Dá le musíme obrovské stá ty spatř ovat př edevším v Americké unii, stejně jako v Rusku. Samé prostorové útvary, které jsou skoro desetkrá t vě tší, nežsouč asná Ně mecká ř íše. Dokonce sama Francie musíbýt mezi tyto stá ty započ ítá na. Nejenom že č ím dá l vě tšímě rou doplňuje svou armá du z ř ad barevné populace své obrovské ř íše, nýbrži z rasového hlediska dě lá v ponegř ová nítakové pokroky, že se skuteč ně dá pomalu hovoř it o vzniku afrického stá tu na evropské pů dě . Koloniá lnípolitika souč asné Francie se v žá dném př ípadě nedá srovnat s dř ívě jšíNě meckou. Pokud bude vývoj souč asného francouzského trendu v dnešnítichosti pokrač ovat dalších tř i sta let, zmizely by i poslednízbytky francké krve v rá mci tvoř ícího se evropskoafrického stá tu mulatů . Obrovského sídliště od Rýnu ažpo Kongo by se postupně naplnilo, díky trvalému míšeníse tvoř ící, nižšírasou. To odlišuje francouzskou koloniá lnípolitiku od staré ně mecké. Ně kdejšíně mecká koloniá lnípolitika byla, jako vše co jsme dě lali, polovič atá . Nepř inesla ně mecké rase ani zvě tšeníjejího sídelního území, ani neprovedla pokus, docílit pomoci nasazeníč erné krve posílenímocenských pozic ř íše. Askariové v Ně mecké východní Africe byli malým, vá havým krokem na této cestě . Ve skuteč nosti sloužili jako obrá nci vlastníkolonie. Myšlenka, př ivést č erné oddíly na evropskou vá leč nou scénu u ná s nikdy neexistovala, nehledě vů bec na jejínaprostou nerealizovatelnost bě hem svě tové vá lky, zatímco u Francouzů byla vnímá na a pociťová na jako vnitř ní ospravedlně níjejich koloniá lníč innosti. A tak dnes mů žeme na zemi spatř it poč et mocenských stá tů , které nejenom poč tem obyvatelstva př evyšujíminimá lně o polovinu sílu našeho ná roda, nýbrž př edevším ve své ploše vlastníoporu své politicko-mocenské pozice. Ještě nikdy nebyl, mě ř eno plochou a poč tem obyvatelstva, pomě r Ně mecké Ř íše vů č i ostatním svě tovým mocnostem tak rozdílný a nevýhodný, jako na zač á tku našíhistorie př ed dvě ma tisíci let a opě t dnes. Tehdy jsme jako mladý ná rod útoč ně vtrhli do svě ta rozpadajícího se stá tního útvaru, jehožposlednívelič inu, Ř ím, jsme sami pomá hali dobývat. Dnes se nachá zíme ve svě te vytvá ř ejících se velkých mocenských stá tů , kde naše vlastni ř íše upadá do stá le vě tšíbezvýznamnosti. Je nutné, abychom tuto hoř kou skuteč nost mě li neustá le chladně a stř ízlivě na oč ích. Je nutné, abychom Ně meckou ř íši sledovali a porovná vali ohledně poč tu obyvatel a rozmě ru plochy v jeho pomě ru k ostatním stá tů m bě hem prošlých staletí. Vím, že pak musíkaždýv ohromenídojit k zá vě ru, který jsem pronesl jižna zač á tku tohoto pojedná ní: Ně mecko jižnenížá dnou svě tovou velmoci, lhostejno, zda je vojensky oslabeno, č i silné. Dostali jsme se do pozice, kdy se nemů žeme srovná vat s žá dnou svě tovou mocností, a to jenom díky osudovému zahranič ně -politickému vedenínašeho ná roda, díky naprosté absenci vytyč eníurč itého zahranič ně -politického cíle, a díky ztrá tě onoho zdravého instinktu a pudu sebezá chovy. Pokud chce nacioná lně socialistické hnutískuteč ně dostat od historie posvě cení obrovského poslá nípro ná š ná rod, musí, protká no pozná ním a naplně no bolestío skuteč né situaci na této zemi, zač ít chladně a cílevě domě bojovat proti bezmocnosti a neschopnosti, kterou doposud ná š ná rod na svých zahranič ně -politických cestá ch
vykazoval. Musípak, bez ohledu na tradice a př edsudky, nalézt odvahu sjednotit ná š ná rod a jeho sílu k postupu na oné cestě , která ho vyvede z dnešního stísně ni smě rem k nové pů dě a zemi, a tím ho i jednou provždy zbavíobavy př ed zapomenutím na této zemi, a nebezpeč ístá t se otrockým ná rodem v cizích službá ch. Nacioná lně socialistické hnutíse musípokusit odstranit nepomě r mezi našim poč tem obyvatelstva a plochou naši země , vidě nou jednak coby pramen obživy, a jednak jako mocensko politickýopě rnýbod, mezi našíhistorickou minulostía beznadě jnostínašísouč asné bezmoci. Musísi př itom byt vě domo, že jsme na této zemi svá zá ni jako zá stupci nejvyššího lidstvízavá zá ni nejvyššípovinnosti, a že této povinnosti dostojíme tím sná ze, č ím vě tšího rasového vě domíně mecký ná rod dosá hne, a kromě chová nípsů , koňů a koč ek se také slituje nad vlastníkrví. Pakliže dosavadníně meckou zahranič nípolitiku označ uji za bezcílnou a neschopnou, spoč ívá dů kaz mého tvrzeni př ímo ve skuteč ném selhá nítéto politiky. I kdyby ná š ná rod byl duševně méně cenný, nebo zbabě lý, nemohl by výsledek jeho zá pasu na této zemi být horší, nežho dnes mů žeme spatř it př ed sebou. Také vývoj posledního desetiletípř ed vá lkou ná s v tom jen utvrzuje. Neboťsíla dané ř íše se nedá mě ř it na nísamotné, nýbržpouze cestou srovná nís ostatními stá ty. A prá vě takové srovná níná m podá vá dů kaz, že nabývá nísíly ostatních stá tů bylo nejenom rovnomě rně jší, nýbrži silně jšíve svém vývoji. A tak se cesta Ně mecka, i př es zdá nlivý rozvoj, ve skuteč nosti stá le více vzdalovala ostatním stá tů m a zů stá vala pozadu, zkrá tka rozdíl se zvě tšoval v ná š neprospě ch. Také samotným poč tem obyvatelstva jsme zů stali pozadu. A jelikožná š ná rod ve svém hrdinstvínepř ekoná nikdo na svě tě , a za udrženísvé existence zř ejmě obě toval nejvíce krve ze všech ná rodů svě ta, musíme neúspě ch spatř ovat v chybném způ sobu nasazení. Kdyžv této souvislosti př ešetř íme politické udá losti našeho ná roda bě hem posledních tisíce let, a nechá me si př ed oč ima probě hnout všechny ty vá lky a boje, a prozkoumá me z nich pramenícíkoneč ný rezultá t, budeme muset př iznat, že z tohoto krvavého moř e vzešly vlastně pouze tř i fenomény, které mů žeme označ it za trvalé ovoce jasně urč ených zahranič ně -politických a vů bec politických procesů . 1. Kolonizace Východnímarky prová dě ná př edevším Bajuwá ry, 2. Proniknutía získá níúzemívýchodně od Labe a 3. Organizace brandenbursko-pruského stá tu, prová dě ného Hohenzollerny, coby př edobrazu a krystalizač ního já dra nové ř íše To je velmi pouč né varová ni pro budoucnost! Oba prvníúspě chy našízahranič nípolitiky zů staly také nejtrvalejší. Bez nich by ná š ná rod nehrá l jižvů bec žá dnou roli. Byli prvním, ale bohužel také posledním zdař eným pokusem, př ivést stoupajícípoč et obyvatel do souladu s velikostízemě a pů dy. A je nutno skuteč ně osudově hledě t na to, jak bezvýznamně vnímá tyto dvě udá losti naše ně mecké dě jepisectví, jak nepochopilo tyto dvě pro potomstvo nejvýznamně jšíudá losti, zatímco vyzdvihovalo a oslavovalo všemožně fantastické hrdinství, rů zné dobrodružné boje a vá lky, místo aby koneč ně rozpoznalo, jak bezvýznamná byla vě tšina tě chto udá lostíve vztahu k velké vývojové př ímce našeho ná roda. Tř etím úspě chem našípolitické č innosti bylo vytvoř enípruského stá tu a jím
zapř íč ině ného pě stová nívýjimeč ných stá tních myšlenek, stejně jako ně mecké armá dy, která byla př izpů sobena modernímu svě tu a mě la formu sebezá chovného a sebeochranného pudu. Př emě na branné myšlenky v brannou povinnost ná roda byla provedena prá vě v pojetítohoto nového stá tu. Význam tohoto poč inu nemů že být nikdy sprá vně doceně n. Prá vě cestou discipliny pruského armá dního organismu získal ně meckýná rod alespoňdílem zpě t ztracené organizač níschopnosti. To, co se u jiných ná rodů zachovalo jako pů vodnípud jejich stá dově pospolitosti, bylo nyní, alespoň z č á sti, našíná rodnípospolitosti umě le vrá ceno pomocíprocesu vojenského výcviku. Proto má také zrušeníbranné povinnosti, která mů že být pro tucty jiných ná rodů naprosto bezvýznamná , pro ná s takový osudový význam. Deset ně meckých generacíbez opravného a výchovného vojenského výcviku, ponechá no nejhrů zně jším dů sledků m pokrevnía tím i svě toná zorové rozervanosti, a ná š ná rod by ztratil i poslednízbytek své samostatné existence na této planetě . Ně mecký duch by mohl vytvá ř et svů j kulturnípř íspě vek pouze pomocíjednotlivců v klíně cizích ná rodů , anižby byl jako takový, ve svém pů vodu rozpozná n. Byl by kulturním hnojivem, dokud by se nezkazil i poslednízbytek Árijsko-nordickě krve. Je pozoruhodně , že význam tohoto skuteč ného politického úspě chu, který si ná š ná rod vydobyl bě hem svého tisíciletého zá pasu, je našimi protivníky chá pá n a ceně n daleko více, nežná mi samotnými. Obdivujeme heroismus, kterýná š ná rod oloupil o miliony jeho nejcenně jších nositelů č istě krve, a kterýbyl ve svém koneč ném výsledku naprosto neplodný. Rozlišenískuteč ného politického úspě chu našeho ná roda od neplodného úč elu nasazené ná rodníkrve má nejvyššívýznam jak pro souč asnost, tak př edevším pro naši budoucnost. My, nacioná lnísocialisté, nemů žeme a nesmíme nikdy souhlasit s bě žným hurá patriotizmem našeho dnešního mě šťá ckého svě ta. Smrtelným nebezpeč ím je pro ná s př edevším byťsebemenšíspojová níposledního př edvá leč ného vývoje s naší vlastni cestou. Z celé historické etapy devatená ctého stoletípro ná s nemů že vyplývat ani jedna jediná povinnost, která je opodstatně ná prá vě v této periodě . My jsme se, oproti reprezentantů m oné doby, př ihlá sili opě t k zastupová nínejvyššího hlediska každé zahranič nípolitiky, totiž: Př ivést pů du do souladu s poč tem obyvatelstva. Ano, z minulosti se mů žeme pouč it pouze o tom, že cíl je nutno vytyč it ve dvou smě rech: Pů da a země coby cíl našízahranič nípolitiky, a nový, duchovně svě toná zorový, jednotný zá klad coby coby vnitř ního politického jedná ní. Chtě l bych ještě krá tce zaujmout stanovisko k otá zce, jak dalece se zdajíbýt mravně a morá lně oprá vně né ná roky na pů du a zemi. Je to nutné, neboťbohužel i v takzvaných ná rodních kruzích se vyskytujívroucně zaníceni žvanilové, kteř íse snažíně meckému ná rodu jako cíl jeho zahranič nípolitiky př edpisovat ná hradu neprá va z roku 1918, př itom celý svě t ujišťujío ná rodníbratrskosti a sympatii. Vyzdvihnout bych př itom chtě l ná sledující: Požadavek znovuobnoveníhranic z roku 1914 je politickým nesmyslem obrovského dů sledku, jevícího se jako zloč in. Nehledě na to, že hranice ř íše v roce 19l4 byly vším možným, jenom ne logickými. Neboťve skuteč nosti nebyly ani celistvé z pohledu celistvosti lidi ně meckého ná roda, ani rozumnými z hlediska vojensko-geografického. Nebyly výsledkem uvá ženého politického jedná ní, nýbržpouze momentá lními hranicemi v žá dném
př ípadě uzavř eného politického zá pasu, ba zč á sti dokonce dílem ná hody. Se stejným prá vem, a ve spoustě př ípadech s ještě vě tším prá vem by se dal z ně mecké historie vytá hnout ně jaký vzorový rok, a ve znovu nastolenítehdejších pomě rů vysvě tlit cíl urč ité zahranič ně politické č innosti. Výše zmíně nýpožadavek odpovídá zcela povaze našeho mě šťanského svě ta, kterýnevlastníani tu nejmenší nosnou politickou myšlenku do budoucnosti, a radši žije spíše v minulosti, a sice v té nejbližší. Zá kon setrvač nosti je vá že na daný stav, nutíje odporovat jakýmkoliv změ ná m, anižby př itom aktivitu tohoto odporu př enesli př es tuto holou setrvač nost. A tak je samozř ejmé, že politickýhorizont tě chto lidínikdy nepř ekroč íhorizont roku 1914. Tím, že proklamujíobnoveníhranice z roku 1914 jako svů j politický, cíl, je stá le spoutá vá s rozpadlým svazkem našich nepř á tel. Jenom tak je vysvě tlitelné, že osm let po svě tovém zá polení, kterého se stá ty zúč astnily s pomě rně cizorodými cíli a tužbami, stá le ještě př ežívá koalice tehdejších vítě zných mocností, ve více č i méně uzavř ené formě . Všechny tyto stá ty byly svého č asu úč astníky ně meckého zhroucení. Obava př ed našísilou zahnala do pozadíveškeré sobectvía zá vist mezi jednotlivými mocnostmi. Spatř ovali v možném všeobecném pohř benínašíř íše nejlepšíochranu př ed budoucím opě tovným povstá ním. Špatné svě domía strach př ed silou našeho ná roda je tím nejtrvalejším pojítkem mezi jednotlivými č lá nky tohoto svazku. A my je nezklamá vá me. A zatímco naše mě šťanstvo př edstavuje jako svů j politický cíl pro Ně mecko obnoveníhranice z roku 1914, zaplašuje tím zpě t do svazku našich nepř á tel každého potencioná lního spojence, kterýby chtě př eskoč it k ná m, neboťtento musímít strach, že bude izolovaný napaden, a že tím ztratí prá vo na ochranu jednotlivých stá tů v rá mci tohoto svazku. Každý z tě chto stá tů se cítí být trefen a ohrožen touto parolou. Př itom je nesmyslná ve dvou ohledech: 1. Jelikožschá zímocenské, bez kterých nemů že být z výparů spolkových več erů př emě ně na ve reá lnou skuteč nost a 2. I kdyby se nechala realizovat, byl by výsledek tak žalostný, že by se pro živého Boha nevyplatilo kvů li tomu opě t obě tovat krev našeho ná roda. Neboťže by znovuzíská níhranice z roku 1914 muselo být spojeno s prolévá ním našíkrve, nemů že nikoho nechat na nejmenších pochybá ch. Pouze dě tsky naivní bytosti by se mohly domnívat, že územníkorektura našívlasti by se dala provést podlézá ním a prošením. A to nehledě na skuteč nost, že podobnýpokus by vyžadoval Talleyrandovu povahu, kterou nevlastníme. Jedna polovina naší politické existence se sklá dá z velmi prohnaných, avšak stejně tak bezcharakterních a vů bec vů č i našemu ná rodu nepř á telsky naladě ných elementů , př ič emždruhá se oproti tomu sklá dá z dobromyslných, bezelstných a poddajných hlupá ků . K tomu se ještě od vídeňského kongresu změ nila doba: Jižto nejsou knížata a knížecí milenky, kteř íšachuji a smlouvajío stá tních hranicích, nýbržneúprosnýsvě tový Žid bojuje za svou nadná rodnínadvlá du. Žá dnýná rod neodstranítuto ruku ze svého chř tá nu jinak, nežpomocímeč e. Pouze shromá ždě ná , koncentrovaná síla mocné, vzpínajícíse ná rodnívá šně doká že odolat tomuto meziná rodnímu zotroč iteli ná rodů . Takovýproces je a vždy zů stane krvavý. Pakliže se však vzdá vá pocta př esvě dč ení, že ně mecká budoucnost tak nebo tak dosá hne nejvyššího naplně ní, je nutno se o toto naplně ní, př es všechny úvahy
politických chytrá ků , snažit jižnyní, a vytyč it a posléze i vybojovat jeho cíle. Hranice z roku 1914 neznamenajípro budoucnost ně meckého ná roda zhola nic. Nespoč ívá v nich ani zá štita minulosti, ani síla pro budoucnost. Ně meckýná rod díky jim nezíská ani svou vnitř nícelistvost, ani jimi nebude zajiště na jeho obživa, a ani z vojenského hlediska tyto hranice nejsou nikterak úč elné, ba ani uspokojitelné, a v posledníř adě nedoká žou ani vylepšit pomě r, ve kterém se momentá lně nachá zíme vů č i ostatním, nebo spíše lépe ř eč eno skuteč ným svě tovým mocnostem. Vzdá lenost k Anglii se Tím nezkrá tí, velikost Unie se tím nedosá hne, ba ani Francie tím nepocítíjakékoliv podstatné oslabenísvého svě tově politického významu. Pouze jedno by bylo jisté: I př i sebevě tším úspě chu by podobný pokus o znovuobnoveníhranice z roku 1914 vedl pouze k vykrvá cenínašeho ná roda v takovém rozsahu, že pro skuteč né zajišťujícírozhodnutía č iny budoucnosti ná roda by nezbyla jižnaprosto žá dná síla. Prá vě naopak, v opojenípodobného mě lkého úspě chu by se č lově k zř ekl dalších, daleko dů ležitě jších cílů , jako kdyby "ná rodní č est" byla opravena, a komerč nímu vývoji by bylo otevř eno opě t ně kolik vstupních bran. Oproti tomu se musíme my, nacioná lnísocialisté, pevně držet našeho zahranič ně -politického cíle, totiž: Zajistit ně meckému ná rodu na této zemi př imě ř ený životni prostor a pů du. A tato akce je jedinou, která př ed Bohem a našim ně meckým potomstvem ospravedlňuje nasazenívlastníkrve. Př ed Bohem do té míry, kterou jsme byli na této zemi stvoř eni s údě lem vě č ného boje za chléb ná š vezdejší, jako bytosti, kterým nenídá no nic zadarmo, a které své pozici vlá dců země vdě č ísvé genialitě a odvaze, se kterou si tyto vě ci doká žou vybojovat a ochrá nit. Př ed naším ně meckým potomstvem pak tou mě rou, že nebudeme prolévat žá dnou obč anskou krev, ze které by pak nemohlo povstat tisíce našich dalších potomků . Země a pů da, na které jednou budou moci ně meč tísedlá ci vychová vat své syny plné síly, opravňuje dnešnínasazenísynů , které jednou ospravedlní zodpově dné stá tníky, proná sledované souč asností, z obě tová níkrve a ná roda. Musím se př itom co nejostř eji ohradit proti oně m lidovým pisá lků m, kteř ív takovém získá vá nípů dy spatř ují"poškozová nísvatých lidských prá v" a př imě ř eně proti tomu také vystupují. Nikdy se neví, kdo za tě mito typy stojí. Jisté je však, že zmatek, který tím způ sobují, př ichá zívelmi k duhu nejvě tším nepř á telů m našeho ná roda. Takovým to postojem zloč inně pomá hajíoslabovat a nič it v našem ná rodě vů li po jediném sprá vném způ sobu zastupová níjeho životních nezbytností. Neboť žá dnýná rod na tomto svě tě nevlastníani jeden jediný č tvereč nímetr pů dy z ně jakého vyššího př á ní, nebo dle vyššího prá va. Stejně jako jsou hranice Ně mecka hranicemi ná hodnými a hranicemi momentá lními z hlediska př íslušného politického zá pasu dané doby, stejně tak je tomu i s hranicemi životních prostorů jiných ná rodů . A pouze bezmyšlenkovému tupci mů že uspoř á dá nípovrchu země koule př ipadat žulově nemě nné. Ve skuteč nosti však v každé době př edstavovalo pouze klidovýbod v neustá lém vývoji, vytvoř ený trvalým vývojem ohromných př írodních sil, aby snad jižzítra vě tšísilou zhouby zažili svou př emě nu, jak v životě ná rodů , tak i v uspoř á dá níhranic. Stá tníhranice jsou vytvá ř eny č lově kem, a č lově kem jsou také př etvá ř eny.
Skuteč nost úspě chu nabytípř ílišného územískrze urč itýná rod nenížá dným vyšším zá vazkem pro jeho vě č né stvrzení. Dokazuje maximá lně sílu dobyvatele a slabost podmaně ného. A pouze v této síle spoč ívá samotné prá vo. Pakliže dnešní ně meckýná rod, nacpanýna nemožné ploše, jde vstř íc žalostné budoucnosti, neníto v žá dném př ípadě nař ízeníosudu, jako spíš vzepř eníse uvá žlivému chová ní. A stejně jako ně meckému ná rodu, tak ani jinému ná rodu žá dná vyššímoc nepř idě lila více země a pů dy, a ani ho skuteč nostítohoto nespravedlivého rozdě leni pů dy neurazila. Stejně jako naši př edchů dci tuto zemi, na které dnes žijeme, nedostali darem z nebes, nýbržsi ji museli s nasazením života vybojovat, tak i ná m v budoucnu žá dné ná rodnímilosrdenstvínepř idě lípů du a tím i možnost existence našeho ná roda, nýbržsi ji budeme muset vybojovat pomocívítě zícího meč e. Tak jako dnes rozpozná vá me veškerou nutnost stř etu s Francií, zů stane to ve vě tšílinii tak nebo tak bezúč elné, jestliže se v tom vyč erpá cíl našízahranič ní politiky. Mů že to mít a bude mít smysl pouze tehdy, kdyžto zajisti rozšíř ení životního prostoru našeho ná roda v Evropě . Neboťř ešenítéto otá zky nespatř ujeme v získá níkolonii, nýbržvýhradně v získá níosídlovacího prostoru, který by rozšíř il zá kladníplochu našídomoviny. Tím by osidlovatelé získali nejen vř elý vztah ke kmenové zemi, nýbržcelková plocha by zajišťovala ony výhody, které spoč ívajív jejísjednocené velikosti. Ná rodníhnutínesmíbýt prá vníkem jiných ná rodů , nýbržmusíbýt č elní bojovník vlastního ná roda. Jinak je naprosto zbyteč né, a nemá pak naprosto žá dné prá vo hovoř it o minulosti. Neboťpak jedná jako ona. Stejně jako byla stará ně mecká politika chybně urč ová na z dynastického hlediska, tak nesmíbýt v budoucnu vedena touto lidovou bezmyšlenkovitostícelosvě tových pocitů . My, nacioná lnísocialisté, však musíme dojít ještě dá le: Prá vo na zemi a pů du se mů že stá t povinností, pakliže se existence daného ná roda bez rozšíř eníjeho životního prostoru zdá být zasvě cena zá niku. A obzvlá ště pak tehdy, nejedná -li se o nepatrnýnegrovský ná rů dek, nýbržo germá nskou matku veškerého života, který dnešnímu svě tu vtiskl jeho kulturnípodobu. Ně mecko se buďto stane svě tovou velmoci, a nebo př estane zcela existovat. Ke svě tové velmoci však potř ebuje onu velikost, která mu v dnešnídobě dá potř ebného významu a svým obyvatelů m zajisti existenč nímožnosti. Tím dě lá me my, nacioná lnísocialisté tlustou č á ru za zahranič ně politickou orientacínašípř edvá leč né doby. Zač íná me tam, kde se skonč ilo př ed šesti staletími. Zastavujeme vě č nýgermá nský tah na jih a na zá pad Evropy a obracíme své zraky na prostor na východě . S koneč nou platnosti uzavírá me př edvá leč nou koloniá lnía obchodnípolitiku a př echá zíme k politice pů dy pro budoucnost. Pakliže však dnes v Evropě hovoř íme o nové zemi a pů dě , musíme v prvníř adě myslet na Rusko a jeho okolnípodmaně né stá ty. Samotnýosud se ná m zdá kynout svým ukazová č kem. Tím že se Rusko vydalo do rukou bolševismu, uzmulo ruskému ná rodu onu inteligenci, která doposud tvoř ila a garantovala jeho stá tníexistenci. Neboťorganizace ruského stá tního útvaru nebyla výsledkem stá tně politických schopnostíslovanstvív Rusku, nýbrž spíše ná dhernýpř íklad stá totvorného pů sobenígermá nských prvků v méně cenné rase. A tak vznikala celá ř ada mocných ř íšína tomto svě tě . Nižšíná rody s
germá nskými organizá tory a pá ny coby jejich vů dci se více nežjedenkrá t spojili do obrovských stá tních útvarů , a zů stali zachová ny tak dlouho, dokud se udrželo rasové já dro stá totvorné rasy. Po celá staletížilo Rusko z tohoto germá nského já dra svých horních vedoucích vrstev. Toto já dro dnes mů že být považová no za zcela vymýcené a vymazané. Na jeho místo nynínastoupil Žid. Stejně jako je pro Rusy nemožné zbavit se vlastnísilou tohoto židovského útisku, tak je pro Žida nemožné na trvalo udržet tuto ohromnou ř íši. On sá m nenížá dným organizač ním prvkem, nýbržpouze fermentem rozkladu. Ohromná ř íše na východě je zralá ke zhroucení. A konec židovského panstvív Rusku, bude znamenat také konec ruského stá tu jako takového. Jsme vyvoleni osudem býti svě dky této katastrofy, která bude tím nejvě tším ztvrzením sprá vnosti ná rodnírasové teorie. Našim úkolem, poslá ním nacioná lně socialistické hnutíje však př ivést ná š ná rod k takovému politickému pozná ní, nespatř ovat svou budoucnost v opojném úč inku nového Alexandrova tažení, nýbržspíše v pilné prá ci ně meckého pluhu, kterému pů du mů že zaruč it pouze dobř e nabroušenýmeč . Je samozř ejmé, že židovstvo vyhlá silo takové politice nejtě žšíodpor. Více než kdo jiný cítívýznam tohoto jedná nípro svou vlastníbudoucnost. Prá vě tato skuteč nost by mě la všechny skuteč ně ná rodně smýšlejícímuže pouč it o sprá vnosti takovéto nové orientace. Bohužel pravdou je pravý opak. Nejenom v ná rodně ně meckých, nýbrždokonce i v "lidových" kruzích se o této myšlence takové východnípolitiky vedou prudké spory, př ič emžse č lově k odvolá vá , jako v podstatě vždy př i podobných př íležitostech, na ně koho vě tšího. Je citová n Bismarcků v duch, aby se zakryla politika, která je stejně nesmyslná , jako nemožná , a pro ně mecký ná rod i nejvyšším stupně m škodlivá . Bismarck sá m vždy kladl obrovskýdů raz na dobré vztahy s Ruskem. To je podmíně ně zcela sprá vné. Avšak nesmíme př itom zapomínat na to, že stejně velký dů raz kladl i na vztahy např . s Itá lií, a že ten samý pan Bismarck se kdysi spojil s Itá lií, a to jen proto, aby mohl lépe vyř ídit Rakousko. Proč se dá le neprosazuje také tato politika? "NeboťdnešníItá lie není tehdejšíItá lií", zně la by zř ejmě odpově ď. Dobrá . Ale potom mi vá ženípá nové dovolte ná mitku, že dnešníRusko jižtaké nenídř ívě jším Ruskem. Bismarcka by nikdy nenapadlo, principiá lně takticky vytyč it jednou pro vždy urč itou politickou cestu. Byl spíše mistrem okamžiku, nežaby se sá m takto uvá zal na urč itou zá ležitost. Otá zka tedy nesmíznit: Co by tehdy Bismarck udě lal?, nýbržspíše: Co by udě lal dnes? A na tuto otá zku je jasná odpově ď. Př i svém politickém dů vtipu by se nikdy nespojil se zemí, která je odsouzena k zá niku. Ve zbytku Bismarck jižsvého č asu pohlížel na ně meckou koloniá lnía obchodní politiku se smíšenými pocity, neboťzprvu mu zá leželo pouze na tom, aby byla umožně na konsolidace a vnitř níupevně níjím vytvoř eného stá tního útvaru. To bylo také jediným dů vodem, proč tehdy uvítal ruské krytízad, které mu uvolnilo obě ruce smě rem na zá pad. Ovšem to, co tehdy bylo Ně mecku k užitku, př ineslo by mu dnes ty nejtě žšíškody. Jižv letech 1920/21, kdy mladé nacioná lně socialistické hnutípomalu zač alo př ekrač ovat svů j politický horizont, a tu a tam bylo oslovová no jako osvobozovací hnutíně meckého ná roda, byl z rů zných stran č ině n pokus, spojovat naše hnutís osvobozeneckými stranami jiných zemí. To spoč ívalo ve smě ru mnohými
propagovaného "svazu utlač ovaných ná rodů ". Př itom z jednalo př edevším o zá stupce jednotlivých balká nských stá tů , dá le pak o rů zné Egypťany a Indy, kteř í na mne vždy pů sobili jako žvanivíchvá stalové, bez jakéhokoliv reá lného pozadí. Ale existovalo nemá lo Ně mců , obzvlá ště v meziná rodním tá boř e, kteř íse tě mito nafoukanými orientá lci nechali oslepit a v každém př ibě hlém indickém, č i egyptském studentovi spatř ovali dalšího dů ležitého "zá stupce" Indie nebo Egypta. Tito lidé si naprosto vů bec neuvě domovali, že se ve vě tšině př ípadech jedná o osoby, za kterými nestojínaprosto nic, kteř ípř edevším nikdy nikým nebyli autorizová ni, neuzavř eli s nikým žá dnou smlouvu, takže praktickývýsledek jakéhokoliv jedná nís tě mito lidmi se rovnal nule, pakliže si ně kdo nechtě l př ipsat zvlá štníztrá tu vlastního č asu. Já jsem se vždy stavě l proti tě mto pokusů m. Nejenom že jsem mě l spoustu hodnotně jšíprá ce, nežztrá cet týdny neplodnými rozhovory, nýbržpovažoval jsem za velmi škodlivé, obzvlá ště jednalo-li se o takovéto neautorizované zá stupce tě chto ná rodů . Jižv dobá ch míru bylo dost hrozné, že ně mecká politika spojeneckých smluv z dů vodů absence aktivních útoč ných úmyslů skonč ila v defenzivním spolku starých, pensionovaných stá tů . Stejně tak i svazek s Rakouskem a s Tureckem sebou př inesl jen má lo potě šujícího. Zatímco se všechny velké prů myslové a vojenské stá ty sdružovaly do útoč ných svazů , posbíralo se ně kolik starých, impotentních stá tních útvarů , a z tohoto k zá niku urč eného harampá díse pak mě la vytvoř it hrá z aktivnísvě tové koalici. Ně mecko za tento zahranič ně politickýomyl obdrželo krutý úč et. Avšak zř ejmě ani tento krutýúč et se nezdá býti dostateč ně krutým, aby našim vě č ným fantastů m zabrá nil v tom dě lat opě t ty samé chyby. Neboťpokus odzbrojit pomocí"svazu utlač ovaných ná rodů " nejmocně jšího vítě ze, je nejenom smě šný, nýbržtaké zhoubný. Je to zhoubné, neboťná š ná rod je tím neustá le odvá dě n od skuteč ně reá lných možností, a místo toho se oddá vá neustá lým fantastickým, př esto však neplodným nadě jím a iluzím. DnešníNě mec se skuteč ně podobá topicímu se, který se chytá každého stébla. Př itom se mnohdy jedná o skuteč ně vzdě lané lidi. Jakmile se ně kde objevíbludič ka neskuteč né nadě je, dajíse tito lidé okamžitě do poklusu, aby tento př elud chytili. Aťjižtakovýto svaz utlač ovaných ná rodů , lidový spolek, č i kdo jiný př ijde s jakýmkoliv nesmyslem, vždy se najde ně kolik tisíc duší, kteř í jim uvě ř í. Vzpomíná m si na nadě je, které byly jak dě tinské, tak i nepochopitelné, jenžse ná hle objevily v ná rodních kruzích v letech 1920/21, totižže Anglie stojív Indii krá tce př ed svým zhroucením. Ně jacíasijštípodvodníci, a pro mne za mne i tř eba skuteč níindič tíbojovníci za svobodu, kteř íse tehdy potulovali po Evropě , doká zali obalamutit jinak velmi rozumné lidi svými utkvě lými myšlenkami, že britská koloniá lníř íše, jejížtě žiště se nachá zíprá vě v Indii, stojíprá vě tam krá tce př ed svým zhroucením. A že i v tomto př ípadě bylo př á níotcem myšlenky, to jim nedošlo ani v nejmenším. Stejně tak i pošetilost jejich vlastních nadě jí. Neboťtím, že zhroucením anglické nadvlá dy v Indii oč eká vali konec celé britské svě tové ř íše a anglické moci, sami pouze př izná vají, že Indie má pro Anglii enormnívýznam. Tato životné dů ležitá otá zka však zř ejmě nemohla být zná ma pouze jako nejvě tšítajemstvípouze v kruhu ně meckých lidových bá sníků , nýbržvě dě li o ní zř ejmě i samotnístrů jci anglické historie. Je skuteč ně dě tinské vě ř it tomu, že v
Anglii si nedoká žou být vě domi významu indického císař stvípro britskou svě tovou unii. A je špatným znamením naprostého nepouč eníse z poslednívá lky a naprostého př ehlíženía zneuzná níanglosaské rozhodnosti, pokud si ně kdo chce namlouvat, že by Anglie jen tak, bez nasazenítě ch nejposledně jších možných prostř edků nechala Indii jít si vlastnícestou. Dá le je to dů kaz pro naprostou neznalost, kterou Ně mci majío způ sobu britské sprá vy této ř íše. Anglie ztratíIndii teprve tehdy, buďto pokud sama ve své sprá vě propadne rasovému rozkladu (to je v dnešníIndii naprosto vylouč ené), nebo pokud k tomu bude donucena meč em ně jakého silně jšího protivníka. Indickým rebelů m se toto nikdy nepodař í. Jak tě žké je porazit Anglií, to Ně mecko poznalo dosti velkou mě rou. Nehledě na to, že jako Germá n vidím Indii pod nadvlá dou Anglie radši, nežpod nadvlá dou ně jaké jiné mocnosti. Stejně žalostné jsou nadě je na povstá nív Egyptě . "Svatá vá lka" mů že našim ně meckým hlupá ků m nahá ně t př íjemnou hrů zu, že jsou také jinípř ipraveni za ná s obě tovat svou krev, Neboťtyto spekulace byly, upř ímně ř eč eno, vždycky tichým otcem podobných nadě jí, avšak ve skuteč nosti by vzala rychlýkonec za palby britských kulometů a výbuchů jejich min. Je prá vě nemožné porazit pomocíkoalice všemožných mrzá ků mocný stá t, který je rozhodnut za svou existenci obě tovat, pokud to bude nutné, i tu posledníkapku své krve. Jako ná rodnostnímuž, který hodnotu lidstva cenídle rasového zá kladu, nemohu jižz hlediska rasové méně cennosti spojit osud svého ná roda s tě mito takzvanými utlač ovanými ná rody. Stejný ná zor musíme však dnes zaujmout i vů č i Rusku. Souč asné Rusko, zbavené germá nské hornívrstvy je, zcela nezá vislé na úmyslech jeho nových pá nů , nenížá dným spojencem pro boj za svobodu ně meckého ná roda. Z č istě vojenského hlediska, by byl pomě r v př ípadě vá lky Ně mecka a Ruska proti zá padníEvropě , a tím zř ejmě i proti celému zbytku svě ta, př ímo katastrofá lní. Boj by neprobíhal na ruském, nýbržna ně meckém území, anižby Ně mecko mohlo doufat v jakoukoliv úč innou podporu ze strany Ruska. Mocenské prostř edky souč asné Ně mecké Ř íše jsou tak smě šné a pro boj smě rem ven tak nemožné, že by jaká koliv obrana hranic proti zá padníEvropě vč etně Anglie byla zhola nemožná , a př edevším pak ně mecká prů myslová oblast by byla bezbranně vydá na na pospas koncentrovanému úderu našeho nepř ítele. K tomu ještě př ichá zíta skuteč nost, že mezi Ně meckem a Ruskem ležípolský stá t, který se zcela nachá zíve francouzských rukou. V př ípadě ně mecko ruské vá lky proti zá padníEvropě by Rusko muselo nejdř íve porazit Polsko, nežby mohlo př isunout své prvnívojá ky na ně meckou frontu. Př ič emžse nejedná ani tak o vojá ky, jako spíš o technické vybavení. V tomto př ípadě by se jednalo o ještě strašně jšíopaková nísituace bě hem svě tové vá lky. Stejně jako tehdy byl ně meckýprů mysl vypumpová n kvů li našim slavným spojenců m, a Ně mecko muselo technickou vá lku zastat skoro zcela samo, tak by i v této vá lce Rusko naprosto zklamalo jako technický faktor. Všeobecné motorizaci svě ta, která bude v př íštívá lce hrá t rozhodujícíroli, bychom se v žá dném př ípadě nemohli postavit na odpor. Neboťnejenom že Ně mecko je v této velmi dů ležité oblasti velice pozadu, ale i z toho má la co vlastní, by ještě č á st muselo obdržet Rusko, takže by dnes ani jedna jediná fabrika nevlastnila své vlastníná kladnívozidlo. Tím by však takový boj nabyl charakteru porá žky dobytka. Ně mecké mlá díby vykrvá celo ještě hů ř e
nežkdysi, neboťjako vždy by spoč ívala veškerá zá tě žboje pouze na ná s, a výsledkem by byla zase jenom neodvratitelná porá žka. Avšak vezmě me si i ten př ípad, že by se stal zá zrak, a tento zá pas by neskonč il našim naprostým znič ením, bylo by koneč ným výsledkem zase jenom to, že vykrvá cenýně meckýná rod opě t zů stal obklíč en obrovskými mocnostmi, jeho pozice by se tím ani v nejmenším nezmě nila. Jen aťnynínikdo nenamítá , že př i spojenectvís Ruskem se hned nemusímyslet na vá lku, a když, tak se na ni č lově k př eci mů že v lidu př ipravit. Ne. Každé spojenectví, ve kterém nenízakotven úmysl vá leč ného souboje, je nesmyslné a bezcenné. Spojenectvíse uzavírá pouze z dů vodu boje. A i kdyžstř etnutív době uzavř eníspojenecké smlouvy ležív daleké budoucnosti, úmysl vá leč né zá pletky je v ni zakotven jižod samého poč á tku. A snad si nikdo nemů že myslet, že by ně jaká jiná mocnost smysl takovéhoto spojenectvíchá pala ně jak jinak. Ně mecko ruská koalice zů stane buďto na papíř e, a tím je pro ná s neúč elnou a zbyteč nou, a nebo bude př emě ně na z písmen smlouvy ve zř etelnou skuteč nost a ostatnísvě t bude varová n. Jak smě šné by bylo vě ř it, že Anglie s Francii by celá desetiletívyč ká vali, nežně mecko ruská koalice úspě šně dovršítechnické př ípravy k tomuto boji. Ne, bleskurychle by se př es Ně mecko př ehnal ohromnýuragá n. A tak jižve skuteč nosti uzavř eníspojenecké smlouvy s Ruskem spoč ívá pouč enío dalšívá lce. Jejím výsledkem by byl konec Ně mecka. K tomu př ichá zí ještě ná sledující: 1. dnešnívlá dci Ruska ve skuteč nosti vů bec neuvažujío uzavř enípodobného svazku, a o jeho dodržová ní. Nesmíme zapomínat, že panovníci dnešního Ruska jsou krvežíznivíodpornízloč inci, že se jedná o vyvrhele lidstva, který zvýhodně n okolnostmi tragické hodiny př evá lcoval obrovský stá t, a ve své odporné krvelač nosti vyvraždil a vyhubil miliony své dř ívě jšíinteligence, a v prů bě hu necelých deseti let nastolil nejhoršítyranii všech dob. Nemě lo by se zapomínat, že tito vlá dci př íslušík ná rodu, kterýdohromady spojuje smě s bestiá lníkrutosti a nepochopitelné prolhanosti, a dnes se cítíještě více nežkdy jindy, být povolá n k tomu, vnutit tuto krvavou tyranii celému zbytku svě ta. Nemě lo by se zapomínat, že Žid, kterýdnes Rusko bezezbytku ovlá dá , v Ně mecku nespatř uje žá dného spojence, nýbržpouze stá t odsouzenýke stejnému osudu. Nikdo př ece neuzavř e žá dnou smlouvu s partnerem, jehožjediným zá jmem je znič enítoho druhého. A nikdo neuzavř e smlouvu se subjektem, kterému nenížá dná smlouva dost svatá , který nespoč ívá na tomto svě tě jako zá stupce cti a upř ímnosti, nýbržjako reprezentant lži, podvodu, zlodě jny, drancová ní, pleně ní. Pokud č lově k vě ř í, že s parazity se dají uzavírat ně jaké smlouvy, pak se to podobá pokusu onoho stromu, který ke své výhodě uzavř el dohodu s jmelím. 2. Nebezpeč í, kterému jednou podlehlo Rusko, hrozíneustá le i Ně mecku. Pouze mě šťá ckýpošetilec by si mohl namlouvat, že bolševismus je zažehná n. Svým povrchním myšlením nemá ani potuchy o tom, že se zde jedná o pudový proces, to znamená , o touhu po ovlá dnutísvě ta židovským ná rodem, který je stejně př irozený, jako snaha Anglosasů o svou nadvlá du na této zemi. A jako jde Anglosas svou cestou, a svými prostř edky si vybojová vá svá vítě zství, stejně tak to č iníi Žid. Jde svojícestou, cestou vkrá dá níse do cizího ná roda a jeho postupného vnitř ního
nahlodá vá ní, a bojuje svými zbraně mi, lžía pomluvou, trá vením a roztrhá ním, pomalu svů j boj př iostř uje, aždo úplného krvavého vyhlazenínená vidě ného nepř ítele. V ruském bolševismu musíme spatř ovat provedený pokus židovstva o uchopeni svě tové nadvlá dy ve dvacá tém století, stejně , jako se o to pokoušel v dř ívě jších dobá ch jinými, byťvnitř ně naprosto spř ízně nými způ soby. Jeho snahy jsou hluboce zakoř eně ny ve způ sobu jeho existence. Jiný ná rod je schopný zř íci se své touhy po rozšiř ová nísvé moci, pokud k tomu nenídonucen vně jšími okolnostmi, a pakliže nepropadne impotenci z dů vodu projevu stá ř í. Netoliko Žid, ten neuhne ze své cesty ke svě tové diktatuř e z dů vodu sebeodř íká ní, nebo že by, potlač il svoji touhu. Také on bude ze své drá hy sražen buďto ně jakou vně jšísilou, nebo jeho nadvlá da bude znič ena vlastním odumírá ním. Impotence ná rodů , jejich vlastnísmrt stá ř ím, to vše je zdů vodně no v jejich č istotě krve. A tu si Žid há jílépe, nežjakýkoliv jiný ná rod na svě tě . Tím jde svou osudovou cestou stá le dá le, dokud se mu do nínepostavíjiná , mocně jšísíla, a pomocídě sivého zá pasu tohoto agresora nebes srazíopě t zpá tky k Luciferovi. Ně mecko je dnes dalším velkým bojovým cílem bolševismu. Potř ebuje veškeré síly ně jaké mladé misioná ř ské myšlenky, aby ná š ná rod byl ještě jednou vyrvá n ze smrtelného sevř enítohoto meziná rodního hada a aby bylo zabrá ně no zamoř ová ní našíkrve. Takto uvolně né síly ná roda pak budou moci být využity k upevně nínaší ná rodnípospolitosti, která musído daleké budoucnosti navždy zabrá nit opaková ní posledníkatastrofy. Pakliže by č lově k mě l dosá hnout tohoto cíle, bylo by holým šílenstvím spojit se s mocí, která má za svého pá na úhlavního nepř ítele naší nejbližšíbudoucnosti. Jak by se mě l ná š vlastníná rod uvolnit z pout tohoto jedovatého objetí, kdyžby se do ně ho dobrovolně odebíral? Jak by mě l být marxismus našemu ně meckému dě lnictvu př edstaven coby nejprokletě jšízloř ád lidstva, kdyžby se naše vedeníspojilo s organizá tory tohoto výplodu pekla, č ímž by je vlastně všeobecně uznalo? S jakým prá vem pak ně kdo odsuzuje široké vrstvy za sympatie k onomu svě toná zoru, kdyžsi vů dci stá tu za své spojence zvolí zá stupce tohoto svě toná zoru? Boj proti židovské bolševizaci svě ta vyžaduje zaujmutíjasného stanoviska k sově tskému Rusku. Č ert se nedá vyhá ně t ďá blem. Kdyždnes lidové kruhy bá snío spojenectvís Ruskem, mě ly by se dobř e porozhlídnout v Ně mecku kolem sebe a uvě domit si, jakou podporu by pro své jedná nínalezli. Nebo snad spatř ujípožehnané jedná nípro ně mecký ná rod takové, které doporuč uje a vyžaduje meziná rodnímarxistický tisk? Odkdy bojujílidovci s výzbrojí, kterou ná m podá vá Žid coby zbrojnoš? Staré Ně mecké Ř íši by se dala udě lat hlavnívýč itka ohledně politiky spojeneckých smluv: že znič ila veškeré vztahy neustá lým př ebíhá ním sem tam, chorobnou slabostízachrá nit svě tový mír za každou cenu. Avšak jedna zá sluha se jí nedá upř ít, totižže nezachovala dobré vztahy s Ruskem. Otevř eně se př izná vá m k tomu, že bych jižpř ed vá lkou považoval za sprá vné, kdyby se Ně mecko zř eklo nesmyslné koloniá lnípolitiky a obchodnía vá leč né flotily, a ve spojenectvís Anglii by se postavilo Rusku, a tím by př ešlo od pochybné celosvě tové politiky k rozhodné evropské politice kontinentá lního nabývá nínové pů dy. Nezapomenu na neustá lé nestoudné hrozby, které si tehdejší
panslovanské Rusko dovolovalo vysílat Ně mecku, nezapomenu na neustá lou mobilizaci problémů , jejichžjediným cílem bylo urá ženíNě mecka, namohu zapomenout na ná ladu ruského veř ejného míně ní, které se jižpř ed vá lkou př edhá ně lo v nená vistínaplně ných výpadech proti našemu ná rodu a Ř íši, nemohu zapomenout na velkýruský tisk, který neustá le bá snil o Francií, a ne o ná s. Př es to všechno existovala př ed vá lkou ještě druhá možnost, mohli jsme se opř ít o Rusko a obrá tit se proti Anglií. Dnešnípomě ry jsou naprosto jiné. Jestliže však bylo ještě př ed vá lkou možné se za odloženístranou všech možných pocitů spojit s Ruskem, dnes jižtato možnost neexistuje. Ruč ič ka svě tových dě jin mezitím poskoč ila o ně co dopř edu, a mocnými údery ná m ohlašuje onu hodinu,ve které bude muset tak nebo tak být rozhodnuto o osudu našeho ná roda. Konsolidace, která momentá lně probíhá ¦u všech velkých stá tů této planety, je pro ná s tím posledním varová ním zastavit se, a vyvést ná š ná rod ze svě ta sně níopě t do svě ta tvrdé reality, a vytyč it cestu smě rem k budoucnosti, která starou Ř íši př ivede opě t k novému rozkvě tu. Pakliže se nové nacioná lně socialistické hnutívzhledem k tě mto obrovským a dů ležitým úkolů m oprostívšech iluzí, a zdravýrozum prohlá síza svého jediného vů dce, mů že se katastrofa roku 1918 jednoho dne stá t nezmě rným požehná ním pro budoucnost našeho ná roda. Z tohoto rozvratu se ná š ná rod mů že dostat k naprosto nové zahranič ně politické orientaci, a pakliže bude z vnitř ku upevně n pomocí nového svě toná zoru, mů že pak také z vně jšku dojít ke koneč né stabilizaci své zahranič nípolitiky. Potom by koneč ně mohl získat to, co vlastníAnglie a dokonce i Rusko, a co neustá le vyrovná vá Francií, a umožňuje jídě lat koneč né sprá vné zá vě ry ohledně jejích zá jmů , totiž: politický testament. Politický testament ně meckého ná roda pro jedná nísmě rem ven by však mě l být, a musíbýt jednou pro vždy smysluplný: Nikdy nestrpě t vznik dvou kontinentá lních mocnostív Evropě . V každém pokusu, zorganizovat na ně meckých hranicích druhou vojenskou mocnost, a byťby to bylo pouze vytvoř eni stá tu s vojenskými př edpoklady, je nutno vnímat jako útok proti Ně mecku a spatř ovat v tom ne prá vo, nýbržpř ímo povinnost postavit se na odpor všemi prostř edky, zbraně nevyjímaje, a vzniku takového stá tu zabrá nit, resp. Pokud tento jižvznikl opě t ho znič it. Postarat se o to, aby síla našeho ná roda nebyla roztroušena ně kde po koloniích, nýbržaby spoč ívala na domá cípů dě v Evropě . Nepovažovat Ř íši nikdy za jistou, pokud nebude sto zajistit každému potomku našeho ná roda na ně kolik staletíjeho vlastníkus pů dy a země . Nikdy nezapomenout na to, že nejsvě tě jším prá vem na této zemi je prá vo na pů du, kterou chce č lově k obhospodař ovat, a nejsvě tě jšíobě tíje krev, která je za tuto pů du prolévá na. Nechtě l bych tyto úvahy ukonč it, anižbych ještě nepouká zal na samotné spojenecké možnosti, které se ná m momentá lně v Evropě naskytují. Jižv př edchozí kapitole jsem ohledně ně mecké politiky spojeneckých smluv naznač il jako vhodné partnery Anglii a Itá lií, jako jediné možné stá ty v souč asné Evropě . Užšívztahy s tě mito by pro ná s mohly být hodné usilová nía mnohoslibné. Na tomto místě bych se chtě l dotknout ještě vojenského významu takovéhoto spojenectví. Vojenské dů sledky takovéhoto spojenectvíby ve všem byly naprosto opač né jako v př ípadě spojenectvís Ruskem. Nejdů ležitě jšíje nejprve ta skuteč nost, že
sblíženís Angliía Itá liív sobě nenese žá dné vá leč né nebezpeč í. Jediná mocnost, která by jako oponent proti tomuto spojenectvípř ichá zela do úvahy, Francie, by nebyla schopna se mu postavit. Tím by však spojeneckému svazku Ně mecka byla dá na možnost v naprostém klidu provést ony opatř ení, která by v rá mci takové koalice museli být uskuteč ně ny ke koneč nému zúč tová ni s Francií. Neboť nejvýznamně jšína podobném svazku by bylo to, že by Ně mecko nebylo vydá no na milost ná hlé nepř á telské invazi, nýbržže by se nepř á telská aliance, která ná m př inesla tolik neště stí, sama roztř íštila, a tím by ná š úhlavnínepř ítel našeho ná roda, Francie, zů stala naprosto izolovaná . I kdyby tento úspě ch mě l zprvu pouze morá lní úč inek, stač ilo by, aby byla Ně mecku takovou mírou dá na netušícívolnost pohybu. Neboťzá kon obchodu by nyníspoč íval v rukou nového evropského ně mecko anglicko italského spojenectvía ne jako doposud ve francouzských. Dalším úspě chem by bylo, že by Ně mecko jedním rá zem bylo zbaveno své nepř íznivé strategické pozice. Na jedné straně mohutná ochrana boků , naprosté zajiště nípř ísunu potř ebných potravin a př írodních materiá lů , na straně druhé by bylo blahodá rným úč inkem takovéhoto nového uspoř á dá nístá tů . Snad ještě dů ležitě jšíby byla ta skuteč nost, že nové společ enstvístá tů by v sobě zahrnovalo v mnoha smě rech se navzá jem doplňujícítechnické možnosti. Poprvé v historii by Ně mecko získalo spojence, kteř íby jako pijavice nevysá vali ně mecký prů mysl, nýbržby svým dílem naopak mohli př ispě t ke skvě lému doplně nínaší technické výzbroje. A nemě la by se př ehlédnout ani poslednískuteč nost, že se v obou př ípadech jedná o spojence, kteř íse ani za má k nedajísrovnat s Tureckem, nebo dnešním Ruskem. Nejvě tšísvě tová mocnost této země a nejmladšíná rodnístá t budou skýtat pro boj v Evropě zcela jiné př edpoklady, nežlíné stá tnímrtvoly, se kterými se Ně mecko spojilo bě hem poslednívá lky. Zajisté existuje, jak jižjsem se zmínil v minulé kapitole, spousta velkých problémů , které hovoř íproti takovémuto svazku. Avšak bylo snad vytvoř ení dohody tě žším dílem? To, co se povedlo krá li Eduardovi VII., dílem skoro proti př irozeným zá jmů m, se musí, a také povede i ná m, pokud ná s poznatky o nutnosti takovéhoto vývoje nadchnou k tomu, abychom se v rozumném sebepř ekoná ní rozhodli pro takové jedná ní. A to bude možné prá vě v tom okamžiku, kdy se č lově k, naplně n nabá davou nouzí, místo zahranič ně politické bezcílnosti posledních desetiletí, vydá na jedinou cílevě domou cestu a na této i setrvá . Budoucím cílem našízahranič nípolitiky nesmíbýt zá padníč i východníorientace, nýbržvýchodnípolitika ve smyslu získá vá nípotř ebné domoviny pro ná š ně mecký ná rod. Jelikožje k tomu zapotř ebísíly, kterou ná m ná š úhlavnínepř ítel Francie neúprosně škrtía olupuje ná s o ni, musíme na sebe vzít obě ť, která je ve svých dů sledcích vhodná k tomu, př ispě t ke znič enífrancouzských snah o rozpíná níse v Evropě . Každá mocnost, která vnímá francouzskou snaho nadvlá dy na kontinentě jako neúnosnou, je našim př irozeným spojencem. Žá dná cesta k takovéto mocnosti pro ná s nesmíbýt tě žká , a žá dné odř íká níse ná m nesmízdá t nevyslovitelné, pakliže by ná m jejich výsledek nabízel byťi tu nejmenšímožnost poraženínašeho nejkrutě jšího nená vistníka. Př enechejme pak hojenínašich drobných jizev tlumícímu úč inku č asu, kdyžjsme doká zali ty nejvě tšívypá lit a zavř ít.
Samozř ejmě , že dnes propadá me nená vistínaplně nému spílá nínepř á tel našeho ná roda ve svém nitru. Avšak my, nacioná lnísocialisté se tímto nesmíme nechat odradit od hlá sá nítoho, co je dle našeho nejvnitř ně jšího př esvě dč enínaprosto nutné. Musíme se dnes hold postavit proti proudu veř ejného míně ní, které je s využitím ně mecké bezmyšlenkovitosti omá meno židovskou zá ludností. Hold se č as od č asu kolem ná s dmou divoké a nebezpeč né vlny, avšak, kdo plave po proudu je sná ze př ehlédnutelnýnežten, který se dere proti proudu. Dnes jsme pouze skaliskem, za pá r let ná s však osud mů že povznést na hrá z, o kterou se všeobecný proud roztř íští, aby pak byl sveden do nového ř eč iště . Proto je velice nutné, aby ná rodně socialistické hnutíbylo v oč ích celého zbytku svě ta spatř ová no jako nositel urč itých politických cílů . Každý musíjižod pohledu rozpoznat, co s ná mi nebesa zamýšlejí.
15. kapitola NUTNÁ OBRANA JAKO PRÁVO
Se složením zbranív listopadu 1918 byla zavedena politika, která z lidského hlediska musela postupně vést k naprostému podmaně ní. Historické př íklady podobného druhu ná m ukazují, že ná rody, které bez naléhavých dů vodů složily zbraně , radši v pozdě jšídobě př ijaly jakékoliv poníženía útisk, nežaby se pomocí ná silípokusily o změ nu jejich tristního osudu. To je lidsky vysvě tlitelné. Chytrývítě z své požadavky rozdě lí, pokud je to možné, poraženému vždy na č á sti. Mů že pak u ná roda, který ztratil svů j charakter, a to je každýkterý se dobrovolně vzdá , poč ítat s tím, že ho v tomto jednotlivém útlaku nenapadne chopit se opě t zbranía brá nit se. Č ím více útlaků z tohoto hlediska bude př ijato, tím neopodstatně ně jšíse pak lidem jeví, brá nit se vů č i každému novému, zdá nlivě jednotlivému útlaku, kdyžužtak ve všítichosti sná ší tolik jha a utrpení. Zá nik Kartá ga je nejstrašně jším př íkladem takovéhoto pomalého samozavině ného znič enívlastního ná roda. Ve svém "Trojím vyzná ní" vyzdvihuje Clausewitz nedostižným způ sobem tuto myšlenku a zvě č ňuje jíkdyžpraví: "Že poskvrně níhř íchem zbabě lého podrobeníse nedá nikdy smazat, že tyto kapky jedu v krvi ná roda př echá zejína potomstvo a ochromujía podrývajítak sílu svého potomstva", a že oproti tomu "sá m zá nik této svobody po krvavém a hrdinském boji zajišťuje znovuzrozeníná roda a je semínkem života, ze kterého jednoho dne vyrazíkoř eny nového mohutného stromu." Samozř ejmě , že ná rod, který ztratil svů j charakter a svoji č est, toto ponauč ení vů bec nezajímá . Neboťkdo si to bere k srdci, nemů že nikdy klesnout tak hluboko, nýbržzhroutíse pouze ten, kdo na to zapomíná a nebo o tom nechce nic slyšet. Př ič emžu nositelů bezcharakterního podmaně níse, se nedá oč eká vat, že by ná hle šli do sebe, a že by z dů vodu svého rozumu a lidských zkušenostíná hle jednali jinak neždoposud. Prá vě naopak, ti budou toto ponauč eníodmítat tak dlouho, dokud si celýná rod definitivně nezvykne na svů j otrocký údě l, nebo dokud se lepší síly neprotlač ína povrch, aby zloř eč enému utlač ovateli samy vyrvaly moc z ruky. V prvníř adě se tě mto lidem nedař ítak špatně , neboťč asto obdržíod chytrých utlač itelů úř ad dozoru nad otroky, př ič emžse pak tyto bezcharakternípovahy chovajíke svému vlastnímu lidu daleko krutě ji, nežně jaká cizíbestie, dosazená samotnými pokoř iteli. Vývoj od roku 1918 ná m nyníukazuje, že nadě je na získá nípř ízně vítě ze dobrovolným podmaně ním se v Ně mecku osudovým způ sobem urč uje politické ná zory a jedná níširokých mas. Obzvlá ště bych chtě l zdů raznit výraz širokých mas, neboťse v žá dném př ípadě nechci ztotožnit s př esvě dč ením, že by se jedná nía odevzdanost vů dců našeho ná roda dala př ipsat stejnému zhoubnému šílenství. Jelikožř ízenínašíhistorie je od konce vá lky zcela nezakrytě v rukou Židů , nemů žeme si vskutku př ipustit, že by př íč inou našeho neště stíbyli pouze chybné
poznatky, nýbržč lově k by mě l být naopak toho př esvě dč ení, že ná š ná rod nič í vě domé úmysly. A pakliže č lově k zhodnotíprá vě z tohoto hlediska zdá nlivé šílenstvízahranič ně politického vedenínašeho ná roda, odhalívysoce rafinovanou, ocelově chladnou logiku ve službá ch židovské myšlenky a boje za opanová nísvě ta. Tak je také pochopitelné, že stejný č asový úsek, od roku 1806 do 1813 stač il k tomu, aby tehdy zcela rozvrá cené Prusko nabralo novou životni energii a rozhodnost k boji, dnes nejenom že nebyl využit, nýbržnaopak vedl k ještě vě tšímu vnitř nímu oslabenínašeho stá tu. Sedm let po listopadu 1918 byla podepsá na smlouva v Locarnu! Prů bě h byl stejný jako je popsá no výše: jakmile bylo jednou toto hanebné př imě ř ípodepsá no, nesebralo se jižnikdy tolik síly a odhodlá ní, aby se ně kdo pozdě ji postavil neustá le se opakujícím ná tlakovým opatř ením protivníka. Ten však byl př íliš chytrýna to, aby najednou požadoval př íliš mnoho. Omezil svů j ná tlak vždy pouze na takový rozsah, který je dle jeho vlastního míně nía míně nínašeho ně meckého vedenístá le ještě natolik únosný, aby se nemusel strachovat o to, že by mohlo dojít k explozi rozvá šně ného lidu. Č ím více pak bylo tě chto jednotlivých diktá tů podepsá no, tím méně se zdá lo být oprá vně né uč init proti tomuto jedinému vydírá ní, nebo vyžadovanému poníženíto, co se neuč inilo jiždoposud, totiž: postavit se na odpor. To je totižona kapka jedu, o které hovoř íClausewitz: započ atá bezcharakternost, která se sama o sobě neustá le zvě tšuje, ažpostupně , jako nejhoršídě dictví, zatíží každé budoucírozhodnutí. Mů že se stá t tou nejvě tšízá tě ží, které se pak ná rod jen tě žko zbavuje, a které ho č ím dá l více vtahuje do pozice otrocké rasy. A tak se také v Ně mecku mezi sebou mísili odzbrojovacía zotroč ovacívýnosy, politická bezbrannost a hospodá ř ské pleně ní, aby koneč ně morá lně dali vzniknout onomu duchu, kterýv Dawesském posudku spatř oval ště stía ve smlouvě z Locarna úspě ch. Z vyššího hlediska se pak dá hovoř it jen o jednom ště stív této mizérii, totiž že lidé se dajíošá lit, avšak nebe podplatit nelze. Neboťjeho požehná ní nepř ichá zelo: bída a starosti jsou od té doby trvalým prů vodcem našeho ná roda, a ná š jediný vě rný spojenec je nouze. Osud neudě lal ani v tomto př ípadě žá dnou výjimku, nadě lil ná m to, co jsme si zasloužili. A jelikožužneumíme ctít č est, uč í ná s alespoň cenit si svobody pomocíchleba. Lidé se dnes nauč ili volat po chlebu, avšak za svobodu budou ještě jednou muset prosit. Č ím krutě jšía č ím patrně jšíbyl rozvrat našeho ná roda v ná sledných letech po roce 1918, tím rozhodně ji byl v této době proná sledová n prá vě ten, kdo se opová žil př edvídat to, co posléze skuteč ně nastalo. Vedenínašeho ná roda bylo jak žalostné, tak i namyšlené, a to př edevším tehdy, jednalo-li se o vyř izová nínepř íjemných zá ležitostí. Tak se dalo zažít (a dá se zažít i dnes!), že nejvě tšíparlamentá rní hlupá ci, skuteč níkmotř i sedlá ř ů a ševců a to nejenom podle povolá ní, které by nikomu nic neř eklo, se ná hle vyhoupli na podstavec stá tníků , aby odtamtud mohli pouč ovat malič ké smrtelníky. A nebylo vů bec divu, že takovýto stá tník, byl jižpo šesti mě sících svého umě ní, obestř en posmě chem a potupou celého zbytku svě ta, odhalen jako nespolehlivýpackal, který nedoká zal nic jiného, nežsvojínaprostou neschopnost! Ne, to nemá s vě cínic společ ného, prá vě naopak: č ím méně se dař ilo takovýmto parlamentním stá tníků m této republiky, tím zlostně ji proná sledovali
všechny, kteř íod nich oč eká vali ně jaké výsledky, kteř ísi dovolili konstatovat selhá níjejich dosavadníč innosti a prorokovat také jejich neúspě ch do budoucna. A kdyžse č lově k soustř edil na jednoho z tě chto parlamentních č estných mužů , a pakliže se takový stá tnickýumě lec jižnemohl vylhat z rozkladu veškeré své č innosti a jejích výsledků , pak si vždy nalezl tisíce a tisíce výmluv a ospravedlně ní pro své neúspě chy, př ič emžnechce př iznat pouze jedno jediné, že totižon a jemu podobníjsou jediným hlavním dů vodem veškerého zla. Nejpozdě ji v zimě 1922/23 muselo být všeobecně každému jasné, že se Francie i po uzavř enímíru s železnou odhodlanostísnažídosá hnout toho, co bylo jejím pů vodně zamýšleným vá leč ným cílem. Neboťnikdo by snad nechtě l vě ř it tomu, že Francie nasazovala v nejrozhodně jším zá pasu ve své historii po č tyř i a pů l roku svou nejdražšíkrev svého ná roda jenom proto, aby posléze dostala pomocíreparací pouze ná hradu za dř íve napá chané škody. Samotné Alsasko-Lotrinsko by nevysvě tlovalo energii francouzského vá leč ného vedení, kdyby se př itom nejednalo pouze o souč á st dalekosá hlejšího zahranič ně politického plá nu. Tento plá n však znamená : rozloženíNě mecka do smíšeniny drobných stá teč ků . Za to bojovala šovinistická Francie, př ič emžovšem ve skuteč nosti svů j ná rod prodala coby žoldnéř e meziná rodnímu svě tovému židovstvu. Tohoto francouzského vá leč ného cíle by bylo dosaženo jižv prů bě hu vá lky, kdyby se boje odehrá valy, jak zprvu francouzské velenídoufalo, na ně mecké pů dě . Zprvu se oč eká valo, že krvavé boje této svě tové vá lky se nebudou odehrá vat na Sommě , ve Flandrech, v Altois, př ed Varšavou, Nižným Novgorodem, Kownem, Rigou, a bů hvíkde ještě , nýbržv Ně mecku v Porúř í, na Mainu, na Labi, př ed Hanoverem, Lipskem, Norimberkem, atd., a to musíkaždý uznat, že zde byla reá lná možnost roztř íště níNě mecka. Je velmi sporné, zda by mladý federativnístá t vydržel po č tyř i a pů l roku stejnou zkoušku zatížení, jako po staletízpř íma centralizovaná a kolem nesporného stř ediska Pař íže se rozléhajícíFrancie. To že se nejúporně jšíboje odehrá valy mimo hranice našívlasti, byla nejenom nesmrtelná zá sluha našíjedineč né staré armá dy, nýbržbylo to i obrovské ště stípro naši ně meckou budoucnost. Je to mé ská lopevné, vnitř ně mne obč as sklič ující př esvě dč ení, že v opač ném př ípadě by dnes jižnebylo Ně mecké Ř íše, nýbrž existovalo by jen ně kolik ně meckých stá tů . To je také jediný dů vod, proč krev našich padlých kamará dů a př á tel nebyla obě tová na úplně zbyteč ně . A tak bylo vše jinak! Ně mecko se snad bleskurychle zhroutilo v listopadu 1918. Avšak, kdyžnastala tato katastrofa ve vlasti, stá ly naše armá dy ještě hluboko na nepř á telské pů dě . PrvnístarostíFrancie tehdy nebylo jak rozdrolit Ně mecko, nýbrž jak dostat co nejrychleji ně mecké armá dy z územíFrancie a Belgie. A tak prvním úkolem pař ížského stá tního velenípo skonč enívá lky bylo odzbrojeníně meckých armá d, a jejich urychlené odsunutízpě t do Ně mecka. A teprve v druhé linii se mohli vě novat naplně nípů vodního a vlastního vá leč ného cíle. Avšak Francie mezitím byla ochrnuta. V Anglii byla vá lka, znič ením Ně mecka coby koloniá lnía obchodnívelmoci a jeho zatlač enído rá mce druhoř adých stá tů , ukonč ena skuteč ně vítě zně . Zá jem o úplném odstraně níně meckého stá tu v Anglii neexistoval, ba naopak, mě li všechny dů vody k tomu, aby si v Evropě př á li do budoucna ně jakého rivala proti Francií. A tak musela francouzská politika pokrač ovat v rozhodných
mírových jedná ních o tom, kdo vá lku skuteč ně zač al, a Elemenceausů v výrok, že mír je pouze pokrač ová ním vá lky, nabyl nejvyššího významu. Neustá le, př i každé možné př íležitosti, bylo otř á sá no ř íšskou strukturou. Pomocí vydá vá nídalších stá le nových odzbrojovacích dekretů na straně jedné a tím umožně nému hospodá ř skému vydírá nína straně druhé, si pá nové v Pař íži slibovali postupnýnaprostý rozvrat celé struktury Ř íše. Č ím rychleji vymírala ná rodníhrdost v Ně mecku, tím rychleji mohl hospodá ř skýtlak a vě č ná bída vésti k politicky destruktivním dů sledků m. Taková to politika politického útlaku a hospodá ř ského drancová ni, prová dě na deset, dvacet let, by musela postupně zruinovat a za urč itých okolnostíi zlikvidovat i ten nejsilně jšístá t na svě tě . Tím by však bylo definitivně dosaženo francouzského vá leč ného cíle. Francouzské úmysly musel v zimě 1922/23 jiždá vno rozpoznat naprosto každý. Tím však zbyly pouze dvě možnosti: Dalo se doufat v to, že se francouzská vů le postupné otupína houževnatosti ně meckého ná roda, a nebo jednou koneč ně uč init to, co se př eci nikdy nemů že stá t, totižkoneč ně v ně jakém př íhodném okamžiku vyrvat ř ízeníř íšského kř ižníku do svých rukou, a beranidlo otoč it proti našemu nejúhlavně jšímu nepř íteli. To by však znamenalo boj na život a na smrt, a vyhlídky na život by byly k dispozici pouze tehdy, kdyby se př edtím podař ilo Francii izolovat do té míry, aby tento druhý zá pas nemusel být zá polením Ně mecka proti zbytku celého svě ta, nýbržaby př edstavoval obranu Ně mecka proti Francii, která neustá le rušítrvalý mír na celém svě tě . Zdů razňuji to a jsem o tom pevně př esvě dč en, že toto podruhé musíjednou př ijít, a také př ijde. Nikdy neuvě ř ím tomu, že by se úmysly Francie vů č i ná m mohly kdy změ nit. Neboťspoč ívajínejhlubšími koř eny ve smyslu zachová ní francouzského ná roda. Kdybych sá m byl Francouzem a miloval bych francouzskou mohutnost stejným způ sobem jako je mi svaté Ně mecko, nechtě l bych a nemohl bych také jednat jinak, nežnakonec jedná Elemenceau. Nejenom svým poč tem obyvatel, nýbržpř edevším ubývá ním svých rasově nejlepších elementů pomalu vymírajícífrancouzský ná rod si svů j dlouhodobývýznam ve svě tě mů že udržet pouze rozdrcením Ně mecka. Francouzská politika mů že dě lat tisíce oklik, avšak na konci bude vždy spoč ívat tento cíl jako naplně níposledního př á nía nejhlubší touhy. Bylo by však nesprá vné domnívat se, že č istě pasivnívů le, která chce zachovat pouze sama sebe, by byla dlouhodobě schopna odolá vat stejně silné, zato však aktivnívů li. Pokud bude vě č nýkonflikt mezi Ně meckem a Francii urovná vá n pouze formou ně mecké obrany proti francouzského útoku, nebude nikdy rozhodnut. Avšak Ně mecko bude od jednoho stoletík druhému ztrá cet jednu pozici za druhou. Kdyžbudeme sledovat pohyb ně mecké jazykové hranice od dvaná ctého stoletíaždo dneška, budeme jen tě žko moci svů j úspě ch postavit na stanovisku a vývoji, kterýná m př inesl jižtolik škod. Teprve kdyžse v Ně mecku zcela pochopí, že vů li k životu ně meckého ná roda jižnemů žeme nechat více chř adnout v pasivníobraně , nýbržže je nutno, aby došlo ke koneč nému aktivnímu stř etu s Francií, teprve pak budeme schopni dovést vě č ný a neplodný zá pas mezi ná mi a Francii ke zdá rnému konci. Ovšem pouze za př edpokladu, že Ně mecko bude ve znič eníFrancie spatř ovat pouze prostř edek, který by pak našemu ná rodu na opač né straně mohl koneč ně umožnit potř ebnou
expanzi. Dnes mů žeme v Evropě napoč ítat osmdesá t milionů Ně mců ! Zahranič ní politika bude moci být prohlá šena za sprá vnou teprve tehdy, kdyžza necelých sto let bude na tomto kontinentě žít dvě stě padesá t milionů Ně mců , a sice nestě sná ni coby tová rníkulisa ostatního svě ta, nýbržjako sedlá ci a dě lníci, kteř ísi vzá jemnou pracízaruč ujísvou existenci. V prosinci 1922 se zdá la být situace mezi Franciía Ně meckem opě t vyhrocena do nebezpeč ného stavu. Francie mě la v úmyslu nové nehorá zné vydírá ni a potř ebovala pro to zá ruky. Hospodá ř skému drancová ni musel př edchá zet politický ná tlak, a pouze obrovský zá sah do mozkového centra našeho celého ně meckého bytíse Francouzů m zdá l jako vhodnýprostř edek k ještě ostř ejšímu útisku našeho vzpurného ně meckého ná roda. Ve Francii vě ř ili, že obsazením Porýnínejenom zlomídefinitivně morá lnípá teřNě mecka, ale že se i hospodá ř sky ocitneme v takové situaci, že budeme tak nebo tak muset př ijmout a př evzít i ty nejhorší zá vazky. A tak šlo do tuhého. A Ně mecko se ohnulo hned ze zač á tku, aby se pozdě ji zcela zlomilo. Obsazením Porúř ídal osud ně meckému ná rodu do rukou ještě jednou př íležitost k povstá ní. Neboťto, co v prvním okamžiku muselo vypadat jako nejtě žšíneště stí, obsahovalo př i bližšíúvaze nekoneč ně slibnou možnost k ukonč eníně meckého utrpení, a to jednou pro vždy. ObsazeníPorúř ípoprvé odcizilo Francii ze zahranič ně politického hlediska Anglie, a to nejenom v britských diplomatických kruzích, které francouzské spojenectvíuzavř ely, považovaly a udržovaly pouze se stř ízlivým okem chladného poč tá ř e, nýbrži mezi širokými vrstvami anglického ná roda. Př edevším britské hospodá ř stvívnímalo toto dalšíneuvě ř itelné posíleníkontinentá lnífrancouzské moci se špatně skrývanou nevolí. Neboťnejenom že Francie nyníz č istě vojenskopolitického hlediska zaujala v Evropě pozici, kterou př edtím nemě lo ani samotné Ně mecko, a tím také získala hospodá ř ské př edpoklady, které se blížily monopolnímu postavení. Nejvě tšíželeznorudné doly a uhelné pá nve v Evropě se nynídostaly do rukou ná roda, kterýsvé existenč nízá jmy, na rozdíl od Ně mecka, dosud vnímal jak rozhodným, tak i aktivním způ sobem, a který mě l svou vojenskou spolehlivost bě hem velké celosvě tové vá lky ještě ve velmi č erstvé pamě ti. Obsazením porúrských uhelných pá nvíFranciíbyl Anglii z ruky vyražen celkový vá leč nýúspě ch, a vítě zem nyníjižnebyla snaživá a hbitá britská diplomacie, nýbrž maršá l Foch a jeho jím zastupovaná Francie. Také v Itá lii se ná lada vů č i Francii, která tak nebo tak nebyla od konce vá lky prá vě rů žová , obrá tila v př ímou nená vist. Byl to veliký dě jinnýokamžik, ve kterém se z dř ívě jších spojenců mohli do rá na stá t úhlavnínepř á telé. To, že to u tě chto spojenců nedopadlo tak, jako za druhé balká nské vá lky, kdy se tito dostali ná hle mezi sebou do sporu, musíme př ipsat té okolnosti, že Ně mecko prá vě nevlastnilo žá dného pašu Envera, nýbržpouze ř íšského kancléř e Cuna. Nejenom zahranič ně politicky, nýbržtaké vnitropoliticky skýtalo obsazeníPorúř í Francouzy pro Ně mecko obrovskou možnost budoucnosti. Znač ná č á st našeho ná roda, která díky nepř etržitému vlivu svého lživého tisku považovala Francii stá le ještě za bojovníka za pokrok a liberá lnost, byla z tohoto šílenstvíjedním rá zem
vyléč ena. Stejně jako v roce 1914 zmizely z hlav našich ně meckých dě lníků sny o meziná rodnílidové solidaritě a krutá realita je opě t zavedla do svě ta vě č ného zá pasu, kde se jedna bytost živídruhou, a smrt slabšího znamená život silně jšího, tak tomu bylo i v roce 1923. A kdyžFrancouz dostá l svým hrozbá m, a koneč ně zač al zprvu velice opatrně a bá zlivě obsazovat ně mecké uhelné pá nve, tu zač ala Ně mecku odbíjet obrovská , rozhodujícíosudová hodina. Kdyby ná š ná rod v tomto okamžiku provedl obrat ve svém smyšleníspojený se změ nou dosavadních postojů , pak by se mohlo ně mecké Porúř ístá t Francii napoleonskou Moskvou. Existovaly pouze dvě možnosti: buďto si to č lově k mohl nechat líbit, a neuč init naprosto nic, a nebo vyburcovat ně mecký ná rod, a s pohledem na územížnoucího Essenu a kouř ících pecí, a zá roveň se žnoucívů li jednou pro vždy ukonč it tuto vě č nou pohanu, a radši na sebe vzít hrů zu okamžiku, nežnadá le sná šet nekoneč né př íkř í. Nalézti tř etícestu bylo nesmrtelnou zá sluhou ř íšského kancléř e Cuna, a obdivovat ji a jít po ni byla opě t zá sluha našeho slavného mě šťanského ně meckého stranictva. Chtě l bych zde ještě vě novat kratič kou úvahu o možnosti druhé cesty: Obsazením Porúř íFrancie zcela porušila Versaillskou smlouvu. Postavila se tím také proti celé ř adě garanč ních mocnosti, př edevším pak proti Anglii a Itá lií. Jakoukoliv podporu tohoto svého loupežného č inu nemohla Francie od tě chto stá tu oč eká vat. Toto dobrodružství, a tím tento poč in zprvu také byl, muselo tedy samo od sebe dojít k ně jakému zdá rnému konci. Pro ná rodníně meckou vlá du existovala pouze jediná možnost, totižta, kterou ná m př ikazovala č est. Bylo jasné, že v první chvíli se Francii nedalo oponovat pomocízbraní. Bylo však nutné ujasnit si, že jakékoliv jedná níbez podpory moci je smě šné a neplodné. Bylo nesmyslné bez jakékoliv možnosti aktivního odporu zastá vat stanovisko: "nezúč astníme se žá dného jedná ní". Avšak ještě nesmyslně jšíbylo nakonec k tomuto jedná ní zasednout, anižby př edtím byla zajiště na patř ič ná moc. Ne že by se obsazeníPorúř ídalo zabrá nit vojenskými opatř eními. Pouze pá r naprostých šílenců by se mohlo dobrat tohoto zá vě ru. Jižbě hem úč inku této francouzské akce a bě hem jejího prová dě níse mohlo a muselo myslet na to, bez ohledu na beztak Franciíroztrhanou smlouvu z Versailles, zajistit si takové vojenské prostř edky, které by pozdě ji mohli být poskytnuty coby doprovod na cestu zprostř edkovatelů m. Neboťod zač á tku bylo naprosto jasné, že o tomto území obsazeném Franciíbude muset být tak nebo tak jednou rozhodnuto u ně jakého kulatého konferenč ního stolu. Avšak č lově k musímít naprosto jasno také v tom, že i ti nejlepšívyjednavač i mohou dosá hnout pouze malého úspě chu, dokud pů da, na které stojí, a židle, na které sedí, neníochranným krunýř em jejich ná roda. Slabý stř ízlík se také nemů že př ít s atletem, a bezbranný vyjedná vač musítaké strpě t dozorců v meč na nepř á telské misce vah, pokud nepř ihodil k vyvá ženísvů j vlastní. Nebo to snad nebylo skuteč né hoř e, př ihlížet tě mto jednacím komediím, které od roku 1918 byly ukonč eny vždy př íslušným diktá tem? Tato ponižující komedie, která byla př edvá dě na celému svě tu, tím že ná s nejprve pozvali k jednacímu stolu, a tam ná m př edložili dá vno hotové a př ipravené rozhodnutía programy, o kterých by se snad mě lo hovoř it, které však hned od zač á tku musely
být brá ny jako nepozmě nitelné. Samozř ejmě , naši vyjednavač i nepř ekrač ovali ani v jednom jediném př ípadě uspokojivýprů mě r, a vě tšinou bohužel ospravedlňovali drzývýrok Loyda Georgese, který jednou posmě šně poznamenal smě rem k ř íšskému ministrovi Simonovi "že Ně mci si ani nejsou schopni zvolit za vů dce a zá stupce ně jakého muže oká zalého ducha". Avšak ani génius by, vzhledem k rozhodné mocenské vů li nepř á telského, a žalostné bezbrannosti vlastního ná roda, nedoká zal dosá hnou výrazně jších výsledků . Avšak ten, kdo z jara roku 1923 spatř oval v obsazeníPorúř íFranciípodně t opě tovné produkci vojenských mocenských prostř edků , ten musel dá t nejprve ná rodu duchovnízbraně , které by posílily jeho vů li a znič ily by destruktora naší nejcenně jšíná rodnísíly. Stejně jako se v roce 1918 krvavě vymstilo, že se v letech 1914 a 1915 nepř ešlo k tomu, jednou provždy skoncovat z marxistickou zmijí, tak se muselo neblaze vymstít to, že se z jara roku 1923 nikdo nechopil možnosti jednou provždy skoncovat s marxistickými vlastizrá dci a vrahy ná roda. Každá myšlenka na skuteč nýodpor proti Francii byla naprostým nesmyslem, pakliže se nevyhlá sila vá lka všem tě m silá m, které př ed pě ti lety zlomily z vnitř ku ně meckýodpor na bojových polích. Pouze lidovecké elementy by se snad mohly probít k neuvě ř itelnému ná zoru, že dnešnímarxismus by snad mohl být jiný, nežkdyžodporné vů dč íkreatury roku 1918, které tehdy chladnokrevně ukopaly k smrti dva miliony lidí, aby se snadně ji dostaly do ministerských kř esel, že by snad dnes v roce 1923 byly př ipraveny splatit daňná rodnímu svě domí? Neuvě ř itelná a stejně tak nesmyslná myšlenka, nadě je, že by se z ně kdejších vlastizrá dců ná hle stali bojovníci za ně meckou svobodu. Ani na to nepomysleli! To, co zbude po hyeně z mršiny, to zbude z marxisty po vlastizradě . Č lově k by si mě l odpustit hloupé ná mitky, že za Ně mecko vykrvá celo také spousta dě lníků . Ně meč tídě lníci, ano, pak to však nebyli žá dní meziná rodnímarxisté. Pokud by v roce 1914 ně mecké dě lnictvo bylo ještě vnitř ně naladě no na marxismus, bylo by po tř ech týdnech po vá lce. Ně mecko by bylo rozdrceno dř íve, nežby jakýkoliv vojá k př ekroč il hranici. Ne, to že ně mecký ná rod ještě tehdy bojoval dokazuje, že se marxistické šílenstvíu ná s ještě nedoká zalo zcela zakoř enit. Avšak prá vě v té míř e, jakou ně mecký vojá k a ně mecký dě lník opě t upadli do spá rů marxistických vů dců , prá vě tou mě rou zač ala vlast prohrá vat. Pokud by na zač á tku vá lky a v jejím prů bě hu bylo jednou dvaná ct nebo patná ct tisíc tě chto hebrejských ná rodních nič itelů vystaveno smrtelným plynů m, stejně jako je v poli museli nadarmo sná šet statisíce našich nejlepších ně meckých dě lníků ze všech vrstev a profesí, bylo by naopak pro budoucnost zachrá ně no snad i milion nejcenně jších Ně mců . Avšak to také patř ík lidoveckému stá tnickému umě níbez jediného mrknutívydat na pospas na bojovém poli miliony životů , př ič emždeset nebo dvaná ct tisíc zrá dců , šmeliná ř ů , lichvá ř ů a podvodníků bylo brá no jako nejcenně jšíná rodnísvá tost, č ímžse i veř ejně proklamovala jejich nedotknutelnost. Č lově k užani neví,co je v tomto obč anském svě tě vě tší, jestli blbost, slabost a zbabě lost, nebo č ím dá l tím více prohospodař ené smýšlení. Je to skuteč ně osudem k zá niku urč ená tř ída, která však sebou do propasti strhá vá celý ná rod.
Ve stejné situaci jako v roce 1918 jsme se nachá zeli také v roce 1923. Je naprosto jedno ke kterému způ sobu odporu by jsme byli rozhodnuti, vždy bylo prvním př edpokladem odstraně nímarxistického jedu z našeho ná rodního tě lesa. A to mě lo být, dle mého př esvě dč ení, prvním úkolem skuteč ně ná rodnívlá dy, hledat a nalézt takové prostř edky a síly, které byly rozhodnuty vypově dě t marxismu vyhlazujícívá lku, a tě mto silá m pak dá t volnou ruku. Bylo jejich povinností nevzývat hlouposti jako "klid a poř á dek" v situaci, kdy vně jšínepř ítel zasazoval vlasti znič ujícíúder a z vnitř ku č íhala na každém rohu zrada. Ne, každá sprá vná ná rodnívlá da by si tehdy musela př á t neklid a nepoř á dek, i kdyby jejich výsledkem mě lo být pouze koneč né zúč tová nís marxistickým úhlavním nepř ítelem našeho ná roda. Pokud se toto zanedbalo, pak byla každá myšlenka na odpor jakéhokoliv druhu naprostým nesmyslem. Takovéto zúč tová nískuteč ného, historického významu však nemů že probě hnout dle schémat ně jakých tajných radů , nebo ně jakých starších suchopá rných ministerských duší, nýbržpouze podle vě č ného zá kona existence na této zemi, který je a zů stane bojem za existenci. Č lově k si musíuvě domit, že pouze z krvavých obč anských vá lek vzešel vždy zoceleně jší, zdravýná rodníduch, zatímco z umě le slá taných mírových smluv vzešlo vždy pouze do nebe volajícíprá chnivě ní. Osudy ná rodů nejsou tvoř eny v bílých rukavič ká ch. A tak bylo nutno v roce 1923 udeř it mocným úderem, aby zmije, která se zakusovala do našeho ná rodního tě lesa, povolila. Pakliže by se to podař ilo, mě lo by teprve tehdy smysl př ipravovat se na aktivníodpor. Mohl jsem si tehdy č astokrá t vyř vat hlasivky, kdyžjsem se pokoušel alespoň takzvaným ná rodním kruhů m vyjasnit, že za stejných chyb z roku 1914 a ná sledujících let se zá konitě a nutně musíme dostat k zá vě ru jako v roce 1918. Neustá le jsem je žá dal, aby uvolnili cestu osudu a poskytli našemu hnutímožnost stř etu s marxismem, avšak hlá sal jsem hluchým. Oni rozumě li všemu lépe, vč etně šéfa branné moci, ažse nakonec ocitli př ed nejžalostně jšíkapitulacívšech dob. Tehdy jsem si ve svém nejhlubším nitru uvě domil, že ně mecké mě šťanstvo došlo na konec své cesty, a že jižnenípovolá no k naprosto žá dnému úkolu. Tehdy jsem zř etelně vidě l, jak se všechny tyto strany spíše z konkurenč ních pohnutek snažío jakési hašteř enís marxismem, anižby ho skuteč ně chtě li znič it. Vnitř ně se jižvšichni dá vno vyrovnali se znič ením vlasti, a jediné, co je ještě podně covalo, byla snaha o podíleníse na hostině mrtvol. Pouze za to ještě "bojovali". V této době , př izná vá m to, otevř eně jsem vyjadř oval nejhlubšíobdiv velikému muži na jihu od Alp, který se svou vroucílá skou ke svému ná rodu nikdy nebavil s vnitř ními nepř á teli Itá lie, nýbržse postaral všemi možnostmi a všemi prostř edky o jejich naprosté znič ení. To co Mussoliniho př iř azuje k nejvě tším veliká nů m tohoto svě ta, je rozhodnost nesdílet Itá lii s marxismem, a tím že vydal na pospas znič ení internacionalismus, zachrá nil př ed ním svou vlast. Jak smě šně proti tomu vypadajínaši také stá tníci, a jak je jednomu na blití, když se tyto nuly ve své namyšlenosti ještě opovažujíkritizovat tohoto tisíckrá t vě tšího ducha. A jak bolestné je pomyšlení, že se toto odehrá vá prá vě v zemi, která ještě př ed necelým pů l stoletím smě la jmenovat za svého vů dce velikého Bismarcka. Tímto př ístupem mě šťanstva a šetrnostímarxismu bylo v roce 1923 o osudu
jakéhokoliv aktivního odporu jižpř edem rozhodnuto. Bojovat proti Francii s úhlavním nepř ítelem ve vlastních ř adá ch by bylo holé šílenství. To co by se tehdy ještě dalo udě lat, by bylo maximá lně šermová nípř ed zrcadlem, aby se alespoň trochu uspokojil ná rodníelement v Ně mecku, uklidnil "vroucíduch ná roda", nebo ve skuteč nosti podvá dě lo. Kdyby skuteč ně vě ř ili tomu co dě lají, museli by př ece rozpoznat, že Síla ná roda nespoč ívá v prvníř adě v jeho zbraních, nýbržv jeho vů li, a že dř íve, nežlze zlikvidovat vně jšího nepř ítele, musíbýt poražen nepř ítel vnitř ní. Jinak bě da, nepodař í-li se vítě zstvívybojovat jižprvního dne. Stejně jako stín porá žky spoč ívá pouze v nitru od nepř ítele neosvobozeného ná roda, bude znič en i jeho odpor a protivník se stane definitivním vítě zem. To se dalo př edvídat jižz jara roku 1923. Nikdo zde také nehovoř ío spornosti vojenského úspě chu proti Francii! Neboťkdyby výsledkem ně meckého jedná ní ohledně vpá du Francouzů do Porúř ímě lo znamenat pouze znič enívnitř ních marxistických nepř á telských sil, jižto by byl nespornýúspě ch na našístraně . Ně mecko, zbaveno tohoto úhlavního nepř ítele našíexistence a našíbudoucnosti, by vlastnilo síly, které by nedoká zala zaškrtit žá dná mocnost tohoto svě ta. Onoho dne, kdy v Ně mecku bude definitivně znič en marxismus, se ve skuteč nosti i jednou provždy rozlomíjeho okovy. Neboťnikdy bě hem celé naši historie jsme nebyli poraženi silou nepř ítele zvenč í, nýbržvždy pouze vlastními neř estmi, a pomocí nepř á tel v našich vlastních ř adá ch. A jelikožse ně mecké stá tnívedenítehdy k takovému to č inu nemohlo vzchopit, mě lo se logicky vydat prvnícestou, a nebo neudě lat naprosto vů bec nic, a nechat vě ci plynout, tak jak mě ly. A nebesa seslala v hodině nejtě žšíně meckému ná rodu skuteč ně velikého muže, pana Cuna. Tento pá n nebyl stá tníkem ani politikem z povolá ní, a užvů bec k tomu nemě l př irozené nadá ní, nýbržpř edstavoval ten druh politických př íslušníků , které č lově k potř ebuje pouze k vyř ízeníurč itého úkolu. Jinak byl vlastně zbě hlýpouze v obchodová ní. Byl prokletím pro Ně mecko, a to proto, že tento politický obchodník spatř oval i v politice hospodá ř ský podnik a podle toho také vypadalo jeho jedná ní. Francie obsadila Porúř í! Co je v Porúř í? Uhlí! Tedy Francie obsadila Porúř í kvů li uhlí? A pro pana Cuna nynínebyla př irozeně jšíjiná myšlenka, nežže když nyníbude stá vkovat, aby Francouzi nedostali žá dné uhlí, cožzpů sobíto, dle míně ní pana Cuna, že Francie toto územíz dů vodu nerentability podniku opě t opustí. Tak ně jak probíhaly myšlenkové pochody tohoto významného ná rodního stá tníka, který ve Stuttgartu a na jiných místech svými projevy šťastně ohromoval svů j ná rod. Ke stá vce č lově k samozř ejmě potř eboval marxisty, neboťv prvníř adě museli stá vkovat dě lníci. Bylo tedy nutné sjednotit ně meckého dě lníka (a ten je v hlavá ch takovýchto lidoveckých stá tníku vždy roven marxismu) do jednotné fronty se všemi ostatními Ně mci. Č lově k by skuteč ně tehdy musel vidě t vyzař ová nítě chto lidoveckých stranickopolitických plísňových kultur vzhledem k jejich geniá lním heslů m! Ná rodnía geniá lnízá roveň! Koneč ně tedy mě li to, co po celou dobu vnitř ně hledali! Most k marxismu byl nalezen, a ná rodním podvodníků m nyníbylo umožně no s vá žným výrazem a ná rodními frá zemi podat poctivou ruku meziná rodním vlastizrá dců m. A tito hbitě udeř ili. Neboťtak jak Cuno potř eboval pro svou jednotou frontu marxistické vů dce, tak tito marxistič tívů dci potř ebovali
nutně Cunovy peníze. Tím bylo pomoženo obě ma straná m. Cuno obdržel svou jednotnou frontu, vytvoř enou z ná rodních žvanilů a antiná rodních zloč inců , a meziná rodnípodvodníci mohli za stá tnížold sloužit vznešenému bojovému poslá ní, to znamená nič it ná rodníhospodá ř ství, a sice v tomto př ípadě dokonce na stá tníná klady. Byla to nesmrtelná myšlenka, zachrá nit ná rod podplacenou generá lnístá vkou, v každém př ípadě to byl výmysl, se kterým musel s nadšením souhlasit i ten nejlhostejně jšíbudižknič emu. Že ná rod nemů že být osvobozen modlením, je všeobecně zná mo. Zda to skuteč ně nenímožné pomoci volného prů bě hu č asu, musíbýt z historického hlediska ještě zhodnoceno. Pokud by pan Cuno tehdy nevyhlá sil placenou generá lní stá vku, a tuto nepostavil jako zá klad jednotné fronty, a naopak by po každém Ně mci požadoval pouze dvě hodiny prá ce navíc, pak by se podvod této jednotné fronty uká zal jižtř etího dne jako zcela vyř ízený. Ná rody se neosvobozují nicnedě lá ním, nýbržpomocíobě tí. Nehledě na to, že tento pasivníodpor se také nedá vydržet př íliš dlouho. Neboť pouze naprosto vá lky neznalý č lově k by si mohl namlouvat, že by se okupač ní armá da dala zahnat pouze takovými smě šnými prostř edky. To všechno by však ještě mohlo mít smysl v př ípadě akce, jejížná klady by šly do miliard, a tím by pomohly srazit meziná rodnímě nu do té nejhlubšípropasti. Francouzi se samozř ejmě mohli s urč itým vnitř ním klidem v Porúř ípodomá cku usadit v onom momentě , kdy vidě li jakými prostř edky je veden odpor. Mě li díky ná m samotným v ruce nejlepšírecepty, kterak př imě t vzbouř ené obyvatelstvo opě t k rozumu, pakliže z jejich chová ním vyvstá vá nebezpeč ípro okupač níúř ady. Jen si vzpomeňme, s jakou bleskovou rychlostíjsme př ed devíti lety vypoř á dali s Franktireurovými tlupami a jak si civilníobyvatelstvo rá zem uvě domilo vá žnost situace, kdyžjeho č innostíbyla ohrožena ně mecká armá da. Jakmile by se pasivní odpor stal pro Francii skuteč ným nebezpeč ím, př ipravila by okupač níarmá da tomuto smě šnému dě tskému poč íná ní, bě hem necelých osmi dnů rychlou a krvavou př ítrž. Neboťposledníotá zkou je vždy: co je nutno udě lat, kdyžprotivníkovi jde nakonec pasivníodpor jižskuteč ně na nervy, a ten skuteč ně sá hne po krvavém, brachiá lním ná silí? Je pak č lově k stá le ještě rozhodnut klá st dalšíodpor? Pokud ano, musína sebe vzít to nejtě žšíkrvavé proná sledová ní. Pak ovšem stojípř esně tam, kde by stá l př i aktivním odporu, totižpř ed otá zkou boje. A proto má každý takovýto pasivníodpor smysl pouze tehdy, kdyžza ním vyč ká vá rozhodnost, která v př ípadě nutnosti př ejde buďto k otevř ené aktivníformě odporu, nebo bude v boji pokrač ovat formou malé partizá nské vá lky. V každém př ípadě by takovýto zá pas musel být svá zá n s př esvě dč ením možného úspě chu. Jakmile ně jaká obsazená pevnost, která je tvrdě brá ně na nepř ítelem, zbavena nadě je na vysvobození, je tím prakticky jiždobyta. A to platípř edevším tehdy skýtá -li se obrá nců m namísto pravdě podobné smrti nadě je na jistou zá chranu života. Sebere-li č lově k osá dce obklíč eného hradu nadě ji na možné osvobozeni, zlomítím lehce jeho veškeré síly k vlastníobraně . Proto by pasivníodpor v Porúř ímě l smysl, s ohledem na okolnosti, které jsem naznač il výše, pouze tehdy, kdyby za ním byla vybudová na ně jaká aktivnífronta. Pak by ovšem muselo být z našeho ná roda vytaženo i nemožné. Kdyby si každý z
tě chto Westfá lců byl vě dom toho, že za ním stojíarmá da o osmdesá ti ažsto divizích, narazili by Francouzi na obrovskýodpor. Stá le více mužů je však př ipraveno obě tovat se pro tento úspě ch, nežpro ně jakou zř etelnou bezúč elnost. Byl to klasickýpř íklad, který ná s, nacioná lnísocialisty nutil zaujmout co nejkritič tě jšípostoj vů č i tomuto takzvanému ná rodnímu provolá ní. A také jsme to uč inili. Bě hem tě chto mě síců jsem byl neustá le napadá n lidmi, jejichžná rodní smýšleníbylo pouze smě síhlouposti a vně jšího zdá ní, kteř ípouze cosi vyř vá vali, neboťpodlehli všeobecnému vzrušení, že je nyníbez nebezpeč ímožno být a konat ná rodně . Spatř oval jsem v této smě šné jednotné frontě pouze ubohé zjevení, a historie mi také dala za pravdu. A jakmile si odbory naplnili kasy Cunovými peně zi, a jakmile byl pasivníodpor postaven př ed rozhodnutípř ejit z lenivé obrany do aktivního útoku, vystoupily rudé hyeny stř elhbitě z onoho ná rodního stá da ovcía stali se opě t tím, č ím byli vždy. Pan Cuno se pak v tichosti stá hnul opě t ke svým lodím, a Ně mecko bylo opě t bohatšío jednu zkušenost a chudšío jednu obrovskou nadě ji. Do pozdního léta mnozídů stojníci, a nebyli to prá vě ti nejhorší, vnitř ně v takovýto potupnývývoj nevě ř ili. Tito všichni doufali v to, že kdyžužne oficiá lně , tak se alespoňve všítichosti př istoupík opatř ením a př ípravá m, které z tohoto francouzského vpá du uč iníbod zvratu ně mecké historie. Také v našich ř adá ch byla spousta tě ch, kteř ídoufali v ř íšskou armá du. A toto př esvě dč eníbylo tak živé, že rozhodujícím způ sobem urč ilo jedná nía př edevším výchovu nespoč tu mladých lidí. Kdyžvšak došlo k potupnému zhroucenía bylo obě tová no ně kolik miliard v majetku a v ně kolika tisících mladých Ně mců , kteř íbyli tak hloupí, a uvě ř ili slibů m vů dců Ř íše, a kapitulovalo se tak hanebným způ sobem, vzplá lo rozhoř č eníproti takovému způ sobu zrady našeho nešťastného ná roda. U milionů se tehdy objevilo jasné př esvě dč ení, že Ně mecko mů že zachrá nit pouze radiká lníodstraně nícelého tohoto vlá dnoucího systému. Nikdy nebyla doba zralejší, aby př ímo velitelsky volala po takovém ř ešení, jako v tomto okamžiku, kdy se na jedné straně veř ejně odhalovala holá vlastizrada, zatímco na druhé straně byl ná rod hospodá ř sky vydá vá n na pospas postupné smrti hladem. Jelikožstá t sá m pošlapal veškeré zá kony vě rnosti a víry, vysmíval se všem obč anským prá vů m, podvedl miliony svých vě rných synů př es jejich obě tavost, a miliony okradl o jejich poslednígroše, nemě l jižnaprosto žá dné prá vo, oč eká vat od svých př íslušníků ně co jiného, nežholou nená vist. A tato nená vist se jednoho dne musela vylít na všechny ty nič itele našeho ná roda a vlasti. Mohu na tomto místě pouze pouká zat na mou zá vě reč nou ř eč ve velkém procesu na jař e roku 1924: "Soudcové tohoto stá tu ná s v klidu mohou odsoudit za naše ně kdejšíjedná ní, avšak historie, coby bohyně vyššípravdy a lepšího prá va, jednou s úsmě vem tento smě šnýrozsudek roztrhá , a zbavíná s veškeré viny a omylů ." Ovšem požene k zodpově dnosti i ty, kteř ídnes z mocenské pozice pošlapá vají prá vo a zá kony, kteř íná š ná rod vhá ně jído bídy a zá huby, a kteř íz neště stínaší vlastítě žípro své vlastníJá , a své zá jmy stavínad zá jmy veř ejného blaha. Nechtě l bych na tomto místě popisovat okolnosti, které vedly k 8.listopadu 1923 a které ho uzavř ely. Nechci to proto, že si od toho neslibuji nic užiteč ného do budoucnosti, a př edevším jelikožje naprosto zbyteč né otvírat staré jizvy, které se
dnes zdajíbýt akorá t tak zahojené. Neboťje zde zbyteč né hovoř it o vině lidí, kteř í jsou v nejhlubším koutě svého srdce naplně ni stejnou lá skou ke svému ná rodu, a kteř ímomentá lně pouze zbloudili od sprá vné společ né cesty. Vzhledem k obrovskému společ nému neště stínašívlasti bych dnes nechtě l urá žet, a tím možná i odhá ně t ani ty, kteř íse jednoho dne v budoucnosti př eci jenom př idajíke skuteč né a pravé jednotné frontě , kterou je nutno vytvoř it v srdcích všech skuteč ně vě rných Ně mců , proti společ né frontě všech nepř á tel ně meckého ná roda. Neboťvím, že jednou př ijde doba, kdy sami ti, kteř íjednou byli našimi oponenty, si v úctě vzpomenou na ty, kteř íšli za svů j ná rod krutou cestou smrti. Osmná ct hrdinů , kterým jsem vě noval prvnídíl mé knihy, bych chtě l na konci tohoto druhého dílu našim př ívrženců m a zastá nců m našeho uč enípř edstavit jako ony hrdiny, kteř íse za ná s obě tovali s jasným vě domím. Musíspoč ívat v mysli všech tě ch, kteř íby se svou nerozhodnostíjedná nía svou slabostíchtě li vyhnout svým povinnostem. Povinnostem, které by oni plnili v nejlepšívíř e a do posledních dů sledků . A mezi nimi bych chtě l zmínit také onoho muže, který jako jeden z nejlepších celý svů j život zasvě til probuzenísvého a našeho ná roda, svou neústupnostía myšlením, a koneč ně také svými č iny: Dietricha Eckarta.
ZÁVĚ R
Dne 9. Listopadu 1923, č tyř i roky po svém založení, byla Ná rodně socialistická ně mecká dě lnická strana rozpuště na a zaká zá na na celém ř íšském území. Dnes v listopadu 1926 opě t svobodně existuje na celém územíř íše, silně jšía vnitř ně stabilně jšínežkdy jindy př edtím. Veškeré proná sledová níhnutía jeho jednotlivých vů dců , všechno rouhá nía pomlouvá nímu nepř ivodilo žá dnou škodu. Sprá vnost jeho myšlenek, č istota jeho snažení, schopnost obě tová níse jeho př ívrženců mu vždy dopomohlo k tomu, aby vyšlo z každého útisku bez znatelně jšíúhony. Jestliže se v dnešním svě tě parlamentníkorupce bude rozpomínat na nejhlubší smysl svého boje a považovat se za č isté ztě lesně nírasových a lidských hodnot, a podle toho se také chovat, vyjde jednou na zá kladě matematické zá konitosti z tohoto boje jako naprostý vítě z. Stejně jako musíi Ně mecko zá konitě získat př imě ř enou pozici na tomto svě tě , pokud bude organizová no a vedeno dle tě chto zá kladních principů . Stá t, kterýprá vě v době rasového znevažová ni vě nuje tolik péč e o své nejlepší rasové elementy, se zá konitě jednoho dne musístá t vlá dcem celého svě ta. Na to by př íslušníci našeho hnutínemě li nikdy zapomínat, pakliže by je velikost obě tímě la kdy svá dě t ke sklíč enému srovná nís možným úspě chem.
