Věci nevidíme takové, jaké jsou, ale takové, jací jsme my. ANA ÏS NIN
Zablesk_svetla.indd 7
23.5.2016 10:00:27
Elijah Riddell (1836–1916)
Benjamin (1876–1904)
Samuel (*1917)
Jones (*1951)
Sara Greenová (1856–1910)
Abraham (1886–1964)
Isobel Jonesová (*1917) Daisy (1919–?)
Suzie Millerová (1894–?)
Alexandra (1912–?)
Rachel Hollowayová (*1917) Serena (*1956)
Trevor (*1976)
Zablesk_svetla.indd 11
23.5.2016 10:00:27
– Úvod – K LETBA
Když jsem vyrůstal na connecticutském venkově, říkali mi, že příjmení Riddell pro lidi na Severozápadě něco znamená. Můj prapradědeček z otcovy strany byl významná osobnost, vysvětlovala mi matka. Elijah Riddell vydělal obrovské jmění těžbou dřeva a jeho potomci o tenhle majetek později zase přišli. Moji předci doslova změnili tvář Ameriky – sekyrami a dvouručními pilami, dieselovými stroji na přepravu padlých kmenů, pilami na drcení mrtvých stromů a rozprašování jejich popela vyřezali v americké historii místo pro nás všechny. A to místo, jak mi říkali, bylo prokleté. Moje matka pocházela z rodu anglických rolníků z poloostrova Cornwall a něco v životě dokázala díky tomu, že se držela své vášně pro psané slovo, nakonec se jí podařilo sepsat disertaci, za kterou získala doktorát ze srovnávací literatury na Harvardově univerzitě, čímž se stala první zástupkyní své rodiny s tímto akademickým titulem. I když vzdělání nikdy nijak významně nevyužila, měla své znalosti stále u sebe, jako pytlíček semen, a rozsévala je po hrstkách, kdykoli zpozorovala úrodnou půdu. Když jsem byl malý, z literatury mi hodně často
Zablesk_svetla.indd 13
23.5.2016 10:00:27
14
GARTH STEIN
citovala, čímž ve mně povzbuzovala čtenářskou vášeň. Proto jsem také už před čtrnáctými narozeninami mnohokrát slyšel o Písni o starém námořníkovi, kterou sepsal básník a fi lozof Samuel Taylor Coleridge, a i o tom, že vlastně symbolizuje naši rodinnou historii. Prokletí. Když někdo zničí nějakou přírodní krásu – tak jako onen námořník, který zastřelil laskavého albatrosa, když jeho loď vyváděl z nebezpečných vod Antarktidy –, bude za to potrestaný. Prokletý. Tak mi to vyprávěla matka; otec přitom přikyvoval. Viníka i jeho rodinu přímo zaplaví trest, slýchal jsem, dokud dluh nebude vyrovnán. Dluh naší rodiny už byl vyrovnaný, vlastně spíš přeplacený. Matka věří tomu, že příběh naší rodiny se tím dluhem uzavřel – nikdy neztratila víru v očistnou sílu rozuzlení – proto se také dnes ráno raději vydala na procházku, než by tu s námi zůstala, zatímco vám ten příběh budu znovu vyprávět. Já však s matkou nesouhlasím: žádný příběh nemá uzavřený konec, i když v to možná doufáme. Příběhy pokračují všemi možnými směry, zahrnují v sobě i převyprávění těchto příběhů, tak jako legendy formuje jejich interpretace a tuto interpretaci zase čas. Tak vám teď budu vyprávět svůj příběh, tak jako starý námořník líčil ten svůj: on stál před svatební hostinou, chytal kolemjdoucí za zápěstí a úplně je paralyzoval pohledem; já při vyprávění stojím s rodinou na okraji nesmrtelného lesa. Vyprávím vám svůj příběh, protože přesně to musím udělat. Před téměř dvaceti lety, než svět změnily technologie a terorismus do srdcí všech našich občanů zasadil strach. Než kluci v baloňácích začali střílet třídy plné nevinných dětí ve školách po celé téhle krásné zemi. Než oceány začaly houstnout ropnými skvrnami, než vlády přestaly vládnout. Než Bill Gates začal usilovat o zadušení světa láskou, než hurikány nabraly takovou
Zablesk_svetla.indd 14
23.5.2016 10:00:27
ZÁBLESK SVĚTLA
15
sílu, že ochromily celá města, než toxické děti byly zdrogované do otupění, aby podpořily zisky farmaceutické lobby. Než do nás začali cpát geneticky modifikované jídlo, aniž bychom tušili, že by nám to mělo nahánět strach. Než začalo být kouření marihuany na svatbách gayů totálně pasé – než se z gayů stali, ehm, lidé jako všichni ostatní a z marihuany zase, ehm, další zdroj daňových příjmů. Bylo to dokonce i předtím, než se další Bill, tentokrát s příjmením Clinton, proslavil svým výběrem doutníků. Když se nad tím teď zamýšlím, vypadá to jako velmi dávno. Nebyly chytré telefony. Ani e-shopy. A dokonce ani žádný iPad. Tak dávno. Ano. Náš příběh začíná v roce 1990. Jednoho rozpáleného červencového dne jede nechutně hráškově zelené auto z půjčovny od seattleského letiště SeaTac po dálnici číslo 5 nejrůznějšími předměstími ve stínu kopců, schovanými pod mosty a u vodních hladin. Posádka auta, otec a syn, spolu nemluví. Chlapci už je skoro čtrnáct a je nešťastný. Nešťastný, že se musí stěhovat z rodného domu a vydávat se na tuhle nevítanou cestu. Nešťastný, že s ním není jeho matka. Nešťastný z pouhé existence svého otce. Proto nemluví: soustředí se na The Wall od Pink Floydů, které poslouchá ve sluchátkách svého walkmanu. Jeho otec po něm často a nervózně pokukuje. Podle všeho touží po synově souhlasu, kterého se mu však nedostane. Když se z jihu blíží k městu, chlapec zvedne hlavu a všimne si věže Space Needle, všudypřítomné a nepochopitelné místní ikony. Ušklíbne se, protože podle něj stavba postrádá jakýkoli smysl – kdo by proboha něco podobného stavěl a jaké město by to chtělo nechat stát? –, pak však znovu sklopí oči k botám, které mu připadají mnohem zajímavější. Proto si nevšimne, že právě projíždí městem, i když přesně to dělají. Pak se objeví na vysokém mostě.
Zablesk_svetla.indd 15
23.5.2016 10:00:27
16
GARTH STEIN
„Copak ty to nechceš vidět?“ ozve se nakonec otec a zoufale chlapci poklepe na rameno, aby mu naznačil, že se před nimi v celé své slávě rozprostírá Seattle. Chlapec zvedne oči a rozhlédne se. Mosty, jezera, nicneříkající budovy, rozhlasové vysílače, hydroplány, hory, stromy. Nic nového. „Ne,“ prohlásí a znovu se soustředí na hudbu. Hlasy na něj křičí: Tear down the wall. Tear down the wall. Strhni tu zeď. Strhni tu zeď. A tak začíná můj příběh.
Zablesk_svetla.indd 16
23.5.2016 10:00:27
–1– SE V E R N Í SÍ DL O
Vybavuje se mi, jaké zklamání mě zaplavilo, když jsme na severním okraji města sjeli z dálnice a ponořili se do typického amerického předměstí. Dům látek, mexická restaurace Las Margaritas. Cliff ův karetní klub. Hypermarket IGA, benzinová pumpa, instalatérské potřeby. Bylo to ještě horší, než jsem si dokázal představit. Na křižovatce, kde až příliš aut chtělo na zelenou odbočit vlevo, jsme přejeli pochmurnou hlavní třídu. Pak se však silnice zúžila a už měla jen dva pruhy, nad asfaltem se začaly klenout stromy a zakrývaly slunce. Ta proměna mi neušla. Vypnul jsem walkman a otec zabočil na ještě užší silnici a vezl nás po příjezdové cestě; brzy jsme dorazili ke strážní budce s bránou. Otec stáhl okénko; dveře dřevěné budky se pootevřely a ven vyšel hlídač v uniformě. Byl to příjemný dědula, který by rozhodně nedokázal zabránit tomu, kdyby se někdo rozhodl na Severní sídlo zaútočit, i když za to očividně bral plat. „Ke komu jedete?“ ptal se hlídač vesele. „Nejedeme k nikomu,“ oznámil mu otec. „Vracíme se domů.“
Zablesk_svetla.indd 17
23.5.2016 10:00:27
18
GARTH STEIN
Stařík naklonil hlavu a pak se mu celý obličej rozzářil pochopením. „No to mě podržte,“ vyhrkl. „Jones Riddell.“ „Vale,“ oslovil ho otec. „Nemůžu uvěřit tomu, že pořád ještě děláš u brány.“ „Před pár lety mě chtěli poslat do důchodu, ale já nevydržel být celý den sám, tak mě zase vzali zpátky.“ Oba muži zmlkli, ale já si vybavuju, jak mě téměř ovládla touha vychrlit na ně tu otázku, která se přímo nabízela: V čem se to, když člověk celý den sám sedí ve strážní budce, liší od toho, když je sám doma? „Jak dlouho už to je, Jonesi? Hodně dlouho.“ „Třiadvacet let.“ „Třiadvacet let. Tvoje máma byla milá ženská.“ „To tedy byla.“ „Taková tragédie.“ Val si sám pro sebe přikyvoval, potom praštil do střechy auta a trhavým pohybem si urovnal kalhoty. Šel ke staré dřevěné závoře a zatáhl za protizávaží; závora se zvedla nahoru a uvolnila nám cestu. Když jsme pomalu vjížděli dovnitř, Val nám mával. „Vítejte doma,“ volal za námi. Jaká tragédie? Smrt mé babičky u nás byla tabu. Už jsem se na to zkoušel vyptávat, ale bez úspěchu; otec o tom odmítal mluvit. Nabyl jsem přesvědčení, že o tom už nikdy nepromluví. Když jsme se vzdalovali od strážní budky, krajina kolem nás se měnila, jako by nás někdo teleportoval do středověkého pralesa. Proplétali jsme se mezi roklemi a podél příjezdových cest vedoucích k domům, které bylo sotva vidět, protože stály daleko od cesty a mezi nimi a silnicí rostlo asi tak milion stromů. Jehličnaté stromy: cedry a smrky, jedle a borovice. Listnaté stromy: duby a břízy, javory a planiky, ten podivuhodný severozápadní druh s červenou odlupující se
Zablesk_svetla.indd 18
23.5.2016 10:00:27
ZÁBLESK SVĚTLA
19
kůrou. Čím hlouběji jsme zajížděli do lesa, tím dále od sebe domy byly. Jejich příjezdové cesty byly čím dál velkolepější, příjezd uzavíraly brány a podél cesty vedly zubaté kamenné zdi. Pokračovali jsme a vypadalo to, jako bychom se vraceli zpět v čase. Klikatá silnice se přeměnila na štěrkovou cestu plnou děr a výmolů, kamínky nám pod pneumatikami křupaly jako křehké kosti mrtvých, a pak jsme dorazili na konec hlavní cesty. U silnice stála rozbitá železná brána, kterou už před dlouhými lety vysadili z pantů dělníci, co odsud už dávno zmizeli, a mně bylo jasné, že jsme dorazili do cíle, nikam dál už se totiž jet nedalo. Projeli jsme na pozemek a pokračovali po příjezdové cestě plné zatáček, která klesala do zastíněné rokle a potom rychle vystoupala na hřeben, na kterém stála rozsáhlá mýtina na útesu s výhledem na Pugetův záliv. Otec zastavil na příjezdové cestě a já nebyl schopný slova. Nebylo to však ze vzdoru; ne. Bylo to proto, že mi vyrazil dech pohled na dům Riddellových. Otec mi o něm vyprávěl, o domě, kde se narodil jeho otec a kde žily ještě dvě generace před ním. Mlhavými, neurčitými větami mi popisoval dům, který před téměř sto lety postavil jeho pradědeček. Zdůrazňoval však spíše nedostatky toho domu. Už se rozpadá, líčil. V podstatě to má spočítané, tvrdil. Jedeme tam jen proto, abychom ukončili jeho trápení, nechali ho zbourat, prodali pozemky a měli ho z krku. Evidentně mi však neřekl celý příběh, protože dům Riddellových rozhodně neodpovídal jeho popisu. Čekal jsem nějakou polorozpadlou barabiznu, která nestojí ani za pohled. Žádnou barabiznu jsem ale nespatřil. Otec vystoupil z auta; já ho následoval a postavil se vedle něj na kraji příjezdové cesty. Za rozlehlým prostorem porostlým suchou trávou se tyčila mohutná stavba z trámů, cihel a kamení, završená střechou z těžkých cedrových šindelů doplněných
Zablesk_svetla.indd 19
23.5.2016 10:00:27
20
GARTH STEIN
spárováním a okapy z mědi pokryté zelenou vrstvou měděnky. Po celém obvodu domu v přízemí i prvním z celkem dvou pater vedla veranda. Příjezdová cesta proklouzla podél velkolepého vstupního schodiště, obešla celý dům a pak se opět střetla sama se sebou, jen vzadu za domem se od ní oddělovala malá pěšinka. Zběžně jsem napočítal dvanáct komínů, ale byl jsem si jistý, že jich je tam ještě víc; odhadoval jsem, že dům bude mít aspoň stovku oken, ale na jejich spočítání jsem neměl čas. Z našeho úhlu pohledu dům vypadal tak nějak přikrčený, jako by si chtěl dřepnout k zemi. Sloupy, které ho obklopovaly a tvořily většinu venkovních zdí, byly z kmenů stromů. Byly to plně vzrostlé, obrovské stromy. Připravené o větve, ale oděné do kůry, ve které se narodily. Každý z nich byl dokonalou ukázkou svého druhu. Tři sloupy stály svisle, jeden vedle druhého – nejvyšší z nich sahal až ke špičce střechy, podle mého odhadu měl tak patnáct metrů – armáda mlčících, zlověstných obrů. Dům Riddellových. Zhluboka jsem se nadechl a cítil vítr: korýše, mořské řasy a bahno. Stejně byl cítit odliv, když mě jako malé dítě rodiče brávali na výlet do Mystic v Connecticutu. Chionky jedlé, krabi a mořské řasy. Fouká vítr a já zápasím s neposedným papírovým ubrouskem, který mi přidržuje hranolky v plastovém košíčku. Otec se zjihlýma očima usmívá na matku a pak se k ní sklání, aby ji políbil. Ona mu polibek opětuje. A mně se konečně podaří vylovit hranolek a připadá mi jako ten nejlepší hranolek na světě. Věci, které člověku utkví v paměti. Na západ od nás se rozkládá Pugetův záliv, rozprostírá se mezi námi, stromy a divočinou Kitsapova poloostrova, za ním se tyčí řetěz hor, které modře stoupají až k zubatým vrcholům. „První cíl splněn,“ prohlásil otec. „Dům Riddellových nalezen a identifikován.“
Zablesk_svetla.indd 20
23.5.2016 10:00:27
ZÁBLESK SVĚTLA
21
V téhle fázi života můj vztah s otcem nebyl nijak hrozný, jen poměrně povrchní. Spíše než na existujících věcech byl založen na věcech, které nebyly. Nejezdili jsme do obchodu a nečistili odpady; plnili jsme „mise“. Používali jsme kódování. Přecházeli jsme do „tajného režimu“ a prováděli „přepadové akce“. Jeho oblíbená fráze byla: „Momentálně jsme ve fázi akvizic a rozvoje.“ Jako bychom vše museli nějak obalamutit. Překrýt ironickou vrstvou. Všechny věci, co jsme dělali, přetáhnout ochranným obalem rozpaků, kvůli čemuž mezi námi prakticky úplně chyběla upřímnost. Jeli jsme do obchodu pro vajíčka. Ale ve skutečnosti to bylo jinak. Vyráželi jsme na projekt Ovum, v jehož rámci bylo nutné provést řadu misí souvisejících s národní bezpečností. Když jsem byl malý, připadalo mi to super; s blížícími se čtrnáctými narozeninami už mi to tak super nepřipadalo. Protože jsem si začínal uvědomovat, že pro mého otce to nebyla dětská hra; byl to jeho způsob života. Protáhl jsem se a zakroužil hlavou. Bylo příjemné vystoupit z auta a užívat si horké slunce. Sledoval jsem, jak na louce vane větřík a neviditelnou rukou ohýbá dlouhá stébla trav mým směrem. Pak se větřík dostal až ke mně, zavířil a ochladil mi krk. „Já to nechápu,“ prohlásil jsem. „Mně připadá v pohodě. Proč ho chceme zbourat?“ Otec se na mě chvíli díval. „Je shnilý,“ řekl na to a pokynul mi, abych se vrátil do auta. Překonali jsme poslední úsek štěrkové příjezdové cesty, která louku protínala jako šedá jizva; když se auto zastavilo, na chvilku nás úplně pohltil oblak prachu. Když se usadil, vyrazili jsme prozkoumat mohutný dům, který takhle zblízka sahal až k nebi a zastiňoval vše ostatní. Působil skutečně neuvěřitel-
Zablesk_svetla.indd 21
23.5.2016 10:00:27
22
GARTH STEIN
ně hmotně; stromy tvořící jeho zdi byly obrovské. Možná to bylo tím dlouhým letem nebo dlouhou cestou sem; možná to bylo pocitem, že mám po dlouhé době poprvé pevnou půdu pod nohama – ale úplně mě zaplavily city. Neplakal jsem, ale všechno se ve mně stahovalo a to mě udivovalo. Přemýšlel jsem, proč mě to tak vzalo. Připadal jsem si nějak povzneseně. „Je shnilý,“ zopakoval otec jako ozvěna. Proč by otec na něčem takovém trval? Díval jsem se na něj; uboze kroutil hlavou. Znovu jsem se podíval na dům a snažil se ho vidět jeho očima: cihlové základy byly narušené; malta mezi cihlami už se na několika místech vydrolila a objevily se otvory. Květinové záhony nikdo neudržoval; po stromových sloupech se otáčel břečťan, těžký a odolný, přisátý ke dřevu světlými chapadly. Vystoupali jsme do schodů a já si všiml zkřivených prken na zádveří. Okna byla složená z malých tabulek zvlněného skla, zdeformovaného a plného nedokonalostí. Řada tabulek už praskla, některé byly úplně rozbité a nahrazené překližkou. Otec klouby ruky zaklepal do jednoho ze sloupů a zamračil se, protože se ozval dutý zvuk. Také jsem ho slyšel. Působil úplně mrtvě. Otec nehtem zajel do spáry; suchá malta se vysypala ven, přeměnila na prach a zmizela. Oba jsme viděli barvu na okenních rámech, která se odlupovala v dlouhých pruzích s nerovnými okraji, viděli jsme praskliny mezi okenními rámy a cedrovými šindeli. Dům Riddellových skutečně byl shnilý. „Prošel by prohlídkou?“ ptal jsem se. „Myslíš jako od statika, který by nebyl v kómatu?“ odpověděl otec. Zaklepal. Pak vzal za kliku. Znovu zaklepal: nic. „Říkal jsem Sereně, v kolik dorazíme.“ Sáhl nahoru a hmatal po horním okraji zárubně; pak vytáhl klíč.
Zablesk_svetla.indd 22
23.5.2016 10:00:27
ZÁBLESK SVĚTLA
23
„Některé věci se nemění,“ prohlásil a poté vsunul klíč do zámku. Vchodové dveře se otevřely. Vybavuju si, jak mě, když jsem vstoupil do haly, úplně vtáhl magnetismus toho místa. Připomínalo to jakousi časovou kapsli, kterou nedávno vytáhli ze středu obřího ledovce a rozmrazili. Naprosto nedotčená tvář Seattlu z přelomu století; muzeum. Zaprášené, vyšisované a prožrané moly. Byl to svět páchnoucí hnilobou, vlhkostí a zatuchlým vzduchem, který se v místnostech vznášel jako neviditelná mlha. Vnitřek byl postavený z jemného dřeva, které bylo v kontrastu s neopracovanými stromy zvenčí. Tmavé dřevo s intarziemi a jemnou texturou, čokoládové mořidlo. Orientální koberce ve všech pokojích a pendlovky, které netikaly a ručičky se jim zastavily ve čtvrt na sedm. Vstupní hala nahoře pokračovala atriem. Chodba proti vchodovým dveřím mizela do tmy a k balkonu v prvním poschodí vedlo široké schodiště. Vstoupil jsem do místnosti po pravici a rozhlížel se – celočalouněný plyšový nábytek, tmavé a pochmurné koberce, stěny i strop. Hlavní krb strážili sedící železní lvi s vytaženými drápy. Na stěně vedle krbu visela téměř dvouapůlmetrová malba zobrazující dobře oblečeného muže s nezkrotnými stříbrnými vlasy a holí. Díval se přímo na mě a podával mi ruku v tak agresivně přátelském gestu, že jsem se vylekal. „Tvůj prapradědeček,“ vysvětlil mi otec, který stál za mnou. „Elijah Riddell.“ „Proč si do vlastního domu dal svůj obraz?“ divil jsem se. „Bohatí lidé to tak dělají.“ „Bohatí lidé jsou divní.“ „Možná bude v kuchyni,“ prohlásil otec a vyrazil k zadní části domu. Já tu chtěl zůstat a prozkoumat další místnosti, ale trochu mi naháněly strach. Dům mi připadal živý, téměř jako by
Zablesk_svetla.indd 23
23.5.2016 10:00:27
24
GARTH STEIN
dýchal – už jen ta myšlenka mě natolik zneklidnila, že jsem raději šel za otcem do kuchyně. Prošli jsme kolem jídelny, kde byl stůl, který měl na délku přes sedm a půl metru, obklopený byl dvanácti židlemi, pak kolem tmavé místnosti s knihovnami od podlahy až ke stropu a s okny s barevnými sklíčky. Nakonec jsme došli až do kuchyně, která mi podle prvního odhadu připadala větší než celý náš connecticutský dům. Na jedné straně kuchyně bylo varné centrum s obrovským řeznickým pultem, který už byl léty sekání úplně ohlazený, pec na chleba a veliký litinový sporák pod rozsáhlou měděnou digestoří. Proti sporáku stál dlouhý dřevěný stůl s podivně různorodými dřevěnými židlemi, a byla tam i část místnosti zřejmě určená zábavě, protože tam stála dvě křesla, malá pohovka a nová televize na starém televizním stolku. Na další stěně byl obrovský kamenný krb s dlouhými háky, na které se, jak mi vysvětloval otec, kdysi dávno věšely kotle s vývarem. Ukázal mi i rožně, na kterých se tehdy opékaly půlky jehňat a kusy hovězího. „Tím se krmila armáda?“ zeptal jsem se, ale otec můj dotaz ignoroval. „Tenhle dům postavili dřív, než se začala používat elektřina,“ líčil otec. „Nebyl sem zavedený ani plyn. Když tu Elijah budoval své sídlo, všude kolem byla divočina. Všechno v domě bylo na uhlí; ukážu ti sklep; je to tam hodně zajímavé. Po nějaké době sem někdo zavedl supermoderní systém, ve kterém pomocí karbidu vápníku a vody vyráběli acetylen, kterým pak poháněli generátor…“ „Jak to všechno víš?“ ptal jsem se. „Jako dítěti mi to připadalo super. Klidně ti ten systém můžu ukázat. Tak jako tak tady měli zavedenou elektřinu mnohem dřív než v okolí. Dávno předtím než se Severní sídlo stalo součástí města a připojilo se i na městskou elektřinu a plyn.“
Zablesk_svetla.indd 24
23.5.2016 10:00:27
ZÁBLESK SVĚTLA
25
„A za to utratili naše dědictví? Za zavádění ultramoderních systémů na výrobu elektřiny?“ „Víš,“ začal, „v jistém životním období zjistíš, že chytroprdi jsou vlastně spíš na prd než chytří.“ „To je vtipný,“ poznamenal jsem. „To sis přečetl v koláčku pro štěstí?“ „Možná.“ Poprvé za naši absurdní cestu jsem se usmál. Zčásti otcovu vtipu, zčásti ale taky otci. Teda, vypadal naprosto směšně. Vypadal tak trošku jako Shaggy, ten páníček Scooby-Dooa! Měl na sobě stejné khaki kalhoty jako vždycky, bílé triko a plátěnky – a v tom cestoval! V takovém oblečení nastoupil do letadla a letěl přes celou zem! Když k nám z Anglie jezdili na návštěvu babička s dědečkem z máminy strany, vždycky měli slavnostní oblečení. Babička si vzala perly a elegantní šaty a vůbec. Když jsem se jednou dědečka ptal, proč to dělají, odpověděl: „Když bychom se zřítili a umřeli, chceme na sobě mít to nejlepší oblečení.“ Tomu říkám úcta k systému. Můj otec Jones Riddell měl neupravenou bradku, která byla moc dlouhá a šedivá, a nad horním rtem knírek, který matku přiváděl k šílenství – ale nikdy se o tom ani slovem nezmínila. Nikdy ho nepřesvědčovala, že by se měl změnit. Věděl jsem, že mu dovolila nechat si všechny ty věci, které se jí na něm nelíbily, aby se jí dál nelíbil. Vlasy měl moc dlouhé, obličej příliš opálený a vrásčitý, protože trávil tolik času na slunci při práci na svých lodích. Matka ho nenutila, aby se mazal, protože už to s ním vzdala. Když jsem já šel ke kraji silnice pro noviny do schránky, musel jsem se namazat, ale otec ne. S ním to vzdala úplně. Nejistě jsme stáli v kuchyni prázdného domu. Podíval jsem se z okna vedoucího na sever na louku a zahlédl jsem ženu na
Zablesk_svetla.indd 25
23.5.2016 10:00:27
26
GARTH STEIN
kole, která vypadala, jako by ji sem někdo přesadil z nějakého starého fi lmu. Jela na staře působícím bicyklu s košíky osazenými na nosič nad zadním kolem. Košíky měla plné potravin vyčuhujících z papírových sáčků. Žena byla mladistvá a štíhlá, na sobě měla dlouhé šaty, které jí koketně splývaly k vysokým botám a nějakým zázrakem se nikdy nezachytily do řetězu. Dlouhé kaštanové vlasy si dole nad krkem svázala stužkou a obličej měla lehce natočený nahoru, jako by zdravila slunce. Ukázal jsem na ni a pak si jí všiml i otec. „Tamhle je,“ prohlásil, když žena pokračovala po příjezdové cestě. Všimla si, že před domem parkuje naše auto, pak se podívala do okna a zřejmě nás zahlédla, protože se usmála a zamávala. Zajela k zadní části domu a na chvíli se nám ztratila z dohledu; o několik vteřin později se objevila v kuchyni. Měla zarudlé tváře a byla zadýchaná. Oči jí zářily a usmívaly se a, jak jsem si všiml, sledovaly mého otce. Jednu ruku si dala pod krk a druhou v bok. Šaty bez rukávů ukazovaly její pevné paže – byly sice svalnaté, ale nijak přehnaně a bez žil, které hyzdily ruce matek mých spolužáků, co to přeháněly se sportem. Navíc jí ty šaty obepínaly pas a zdůrazňovaly její ženskou postavu tak, jak jsem to zatím viděl jen ve filmech a v televizi. Byl jsem z ní celý pryč. Když mi otec oznámil, že poznám svou tetu, která žije s dědečkem, předpokládal jsem, že bude mít babkovské džíny, baculaté paže, povolenou kůži na loktech a možná i dvě brady. Čekal jsem, že bude milá a tak, ale milá takovým tím babičkovským stylem, s účesem, který si starší dámy nechávají dělat v salonu, kde jim všechno natočí a natuží, aby to vydrželo týden, aniž by se pohnul jediný vlásek. Nečekal jsem, že moje teta může být sexy. „Bratr Jones,“ prohlásila a vychutnávala si každé písmeno. Mě si vůbec nevšímala. „Přijel jsi nás zachránit?“
Zablesk_svetla.indd 26
23.5.2016 10:00:27
ZÁBLESK SVĚTLA
27
Otec nevěděl, co říct. „Sereno,“ oslovil ji a snažil se nějak vzpamatovat. „Vypadáš…“ „Vypadám?“ vybízela ho škádlivě Serena. „Vypadáš dospěle.“ „Ale no tak. Určitě ze sebe dostaneš i něco lepšího!“ „Vypadáš krásně!“ „To je lepší,“ pochválila ho s úsměvem. Šla k mému otci a objala ho způsobem, ze kterého jsem neměl úplně příjemný pocit. K objetí jsem vždy přistupoval tak trochu po boxersku. Když dojde ke klinči, boj se přeruší. Boxeři se obvykle pustí sami od sebe, ale když se drží moc dlouho, musí je rozdělit rozhodčí. V tomto případě jsem zjistil, že rozhodčího budu muset dělat já, protože klinč trval mnohem déle, než by měl, a tak jsem si významně odkašlal. Serena otce pustila, když se od něj odtahovala, tak však prohlásila: „Tu příšernou bradku by sis měl oholit,“ což mě pobavilo, a to nejen proto, že to byla pravda, ale taky proto, že to bylo stejné, jako když jeden z boxerů zaútočí na druhého poté, co je rozhodčí rozdělí. Během pauzy soupeře napadat nesmíte; musíte čekat, dokud vám k tomu sudí nedá signál. „Ty musíš být Trevor,“ prohlásila, otočila se ke mně a úplně mě pohltila. Jinak to popsat nešlo. Byl jsem neschopný pohybu. „Dej tetě Sereně pusu,“ nařídil mi otec. Serena se usmála mým rozpakům. Pořád jsem musel zírat na propadlinu mezi jejími klíčními kostmi. „Prozatím mi postačí, když mi podáš ruku,“ zachránila mě Serena a podala mi tu svou. „Polibky si necháme až na později, ano?“ „Dám vám pusu,“ vykoktal jsem a ona se rozesmála. Sklonila se, políbila mě na tvář a já z ní cítil cosi příjemného, závan čehosi citronového a svěžího.
Zablesk_svetla.indd 27
23.5.2016 10:00:28
28
GARTH STEIN
„Ty jsi ale miláček,“ prohlásila. „Ano, paní,“ řekl jsem. „Žádná paní nejsem a doufám ani nikdy nebudu. Jestli trváš na formalitách, jsem teta Serena, ale byla bych radši, kdybys netrval. Stačí prostě Serena.“ „Ano, Prostě Sereno,“ prohlásil jsem, čímž jsem si od ní vysloužil úsměv. „Ty drzoune,“ řekla a pečlivě si mě prohlížela, jako bych byl v regále obchodního domu Macy’s. „Má tvé oči, Jonesi. Barvu ne: tu musel podědit po Rachel. Ale tvar ano. Rozhodně je to Riddell.“ „Rozhodně je to Riddell,“ potvrdil otec. „Jsem já to ale bezohledná! Určitě jste hrozně hladoví. Nikdy jsem nikam neletěla, ale ve filmech vždycky nadávají, jaké tam dávají jídlo. Musím vám něco připravit. Měli jste oběd? Nebo chcete malou svačinku, abyste vydrželi do večeře?“ Aniž by počkala na odpověď, vyběhla ven. „Pomoz jí,“ vybídl mě otec, proto jsem ji následoval a pomáhal jí s taškami. Serena nám připravila sendviče, protože jsme neobědvali: v lednici na nás čekala čerstvě pečená krůta. Když jsme dojedli, Serena nás vzala nahoru a ukázala nám naše pokoje, které byly na opačných koncích dlouhé chodby. „Říkala jsem si, že budeš stát o soukromí,“ řekla mi, když mě vedla chodbou poté, co jsme otce nechali v jeho místnosti v přední části domu. „Navíc, tady vzadu je větší chládek. Tvého otce jsem nastěhovala do jeho starého pokoje, aby se tu cítil jako doma. Ale odpoledne se tam dělá hrozné vedro a klimatizaci tu nemáme. Myslím, že tady budeš spokojenější.“ Dovedla mě do pokoje, který byl až na postel, prádelník, větrák, malý stůl a houpací křeslo úplně prázdný; zdi i podlaha byly holé.
Zablesk_svetla.indd 28
23.5.2016 10:00:28
ZÁBLESK SVĚTLA
29
„Otec mi říkal, že až vyrosteš, chceš být spisovatel,“ začala. „To je úctyhodný cíl. Vždy jsem spisovatele obdivovala. Nastěhovala jsem ti sem stůl. Potřebuješ i pera a papíry?“ „Mám zápisníky,“ vysvětlil jsem. „To je dobře,“ prohlásila se spokojeným úsměvem. „Je to tu trochu omšelé, ale je tu klid. Buď tady jako doma. Vím, že po cestě musíš být unavený, tak tě tu nechám, aby sis mohl zdřímnout. Večeře bude v sedm, dole. Pak poznáš dědu Samuela. Není to skvělé?“ „Máš nějakou práci?“ zeptal jsem se. Podle všeho jsem ji tou otázkou překvapil a já byl najednou v rozpacích z toho, že o ní chci vědět víc. „Jasně že mám práci. Někdo nás přece musí živit a táta to rozhodně nebude.“ „A co děláš?“ „Pracuju pro jednoho developera. Mladíkovi jako ty by to určitě připadalo strašně nudné: spisovatel! Ponořený do světa písmen! No, je důležité, abychom všichni měli nějaké cíle, i když některé jsou skromnější než jiné.“ Pak mě, jak slíbila, nechala samotného. Ale já si nezdříml; ze spánku přes den mi nebývalo dobře. Navíc jsem Sereně chtěl přijít na kloub. Opravdu existoval dospělý člověk, který ještě nikdy neletěl letadlem? Naše rodina byla v podstatě chudá – v té době jsme vlastně byli chudí doopravdy –, ale i já už jsem letěl spoustukrát. Vybalil jsem si věci do prádelníku. Chvilku jsem po místnosti přecházel v kruzích, protože bylo vedro a já byl unavený. Nakonec jsem si lehl, propletl si prsty za hlavou, zíral do stropu a poslouchal, jak hučí větrák a kolébá se na podlaze dozadu a dopředu. Pak jsem asi na chvilku usnul, protože mě probudil zvuk něčího hlasu, nebo jsem si to aspoň myslel. Byl to otec? U mě
Zablesk_svetla.indd 29
23.5.2016 10:00:28
30
GARTH STEIN
v pokoji nikdo nebyl. Vstal jsem a díval se na chodbu. Nic. Pocítil jsem chlad; průvan z ventilátoru mi přejel po krku, až jsem se otřásl. Byl bych odpřisáhl, že mě někdo oslovil jménem. Když jsem zavřel dveře a vrátil se do postele, uslyšel jsem tiché vrzání, někde hluboko v útrobách domu, jako by mě volal přímo dům.
Zablesk_svetla.indd 30
23.5.2016 10:00:28
–2– OD J E Z D Z N E W H AV E N U
Když jsme v červenci 1990 dorazili do domu Riddellových, zbývaly do mých čtrnáctých narozenin jen dva dny, ale tenkrát jsem si vším byl tak jistý. Jasně jsem chápal fakta. Rodiče byli na mizině. Požádali o bankrot a prodali dům v Connecticutu. Otec přišel o firmu, která byla jednou z prvotních příčin jejich finančních problémů, a tahle pohroma do jejich vztahu přinesla mnoho napětí. Věděl jsem, že matka opustila otce i mě, a hledala útočiště u své rodiny v Anglii. A věděl jsem, že mě otec odvezl do tohoto podivného domu v Seattlu, abych viděl svou minulost, historii své rodiny. Nikdy předtím jsem v domě Riddellových nebyl; nikdy předtím jsem se neviděl ani s dědečkem, ani s tetou a otec chtěl, abych je poznal. Když jste kuře, tak vám v jisté životní fázi váš otec kohout ukáže vajíčko a řekne: „Odtud pocházíš.“ To mi bylo jasné. A taky mi bylo jasné, že matčin let do Anglie a otcův let do Seattlu nejsou jen letní prázdniny strávené odděleně. Je to počátek jejich rozvodu. Protože mezi rodiči už to nějakou dobu nebylo dobré. A pár se dokáže hádat jen nějakou dobu, než si uštědří tak tvrdou ránu, že je zasáhne až na duši a sesy-
Zablesk_svetla.indd 31
23.5.2016 10:00:28
32
GARTH STEIN
pou se z toho. I když se kdysi tak milovali. I když se milují i teď. Ve škole v Connecticutu byly děti, jejichž rodiče se rozvedli. Viděl jsem to na vlastní oči. Děti se vytahovaly, že mají dvoje Vánoce a vůbec. Že dostávají dvakrát tolik dárků. Ale já poznal, že jen blafujou. Autíčka Hot Wheels vydrží jen jistou dobu, než se jim ohnou nápravy a začnou zahýbat. Auta na ovládání vás baví jen do té doby, dokud neztratíte ovladač. Nejhorší to bylo, když nám banka zabavila dům a prodávala ho v dražbě. Šli jsme se na ni dívat – rodiče mi zřejmě chtěli uštědřit životní lekci, ale já si nebyl jistý, jestli je to dobrý nápad. Nebylo to napínavé, jako když se v televizi prodávají obrazy nebo veteráni. Vlastně to byla spíš nuda. Chlápek oznámil cenu, někdo další mu podal pár papírů a on klepnul kladívkem: náš dům prodali firmě z Alabamy. Cítil jsem se zklamaný. Vlastně to bylo ještě horší. Myslel jsem si, že nás otec zachrání. Myslel jsem si, že jsme tam šli, aby všechny ostatní zájemce přeplatil. Že zvedne ruku, licitátor na něj ukáže, pak se zeptá, jestli někdo nabídne víc, což se nestane, a náš život se zase vrátí do normálu. On nás však nezachránil. Odcházeli jsme jako ostatní: s rukama zastrčenýma do prázdných kapes. Když jsme se vrátili do motelu blízko letiště v New Havenu, bylo velké horko, typická červencová vlna veder. Ten hotel celkem ušel: byl čistý, s velkým parkovištěm a bazénem obklopeným vysokým železným plotem. Celý život jsem byl jedináček, takže mi bylo jasné, jak to chodí. Oblékl jsem si plavky a šel k bazénu, který nebyl úplně strašný, i když si tam tři děti německých turistů házely tenisák tam a zpátky v jakési podivné hře – vrhaly po sobě nasáklý tenisák jako střelu a lovily ho z vody. Dělaly to takovou silou, že jsem se bál, že kdyby mě
Zablesk_svetla.indd 32
23.5.2016 10:00:28
ZÁBLESK SVĚTLA
33
náhodou trefi ly, vyrazily by mi zuby. Proto jsem radši vylezl ven a zabalil se do osušek, které jsem si vzal z vozíku. Pak jsem se položil na plastové lehátko vedle rodičů, kteří byli zabraní do napjatého rozhovoru, takže si mě nevšímali. „Jen se podívej na náš život,“ naléhala matka na otce. „Všechno je pryč. Ty jsi celou dobu zahořklý a rozzlobený.“ Otec nic neříkal. „Já byla trpělivá až dost, Jonesi,“ pokračovala matka. „Opravdu. Snažila jsem se ti pomoct. Ale pomoct si můžeš jen ty sám. Miluju tě, Jonesi. V jistém smyslu tě budu pořád milovat. Ale musíš pochopit, že nastal zlomový okamžik.“ Následovalo dlouhé ticho. Já byl zabořený do ručníků; myslím, že si mě vůbec nevšimli a nevěděli o tom, že je poslouchám. Tak jsem v té době získával většinu informací: posloucháním rozhovorů, které nebyly určené pro mé uši. „Pokaždé když mi tu cituješ poezii, připadám si jako hlupák,“ poznamenal konečně otec. „Kdo to byl? Už zase Coleridge?“ „Vlastně Eliot.“ Matka posmutněle zavrtěla hlavou. „Ještě s tím místem nemáš uzavřené účty,“ prohlásila. „Vždycky jsi mi tvrdil, že ano, ale není to pravda. Pořád ještě ho s sebou nosíš, ať jdeš kamkoli.“ „Není to lehké,“ vymlouval se. „Ne. Rozštěpení atomu není lehké. Ale postavit se své minulosti člověk zkrátka musí. Už jsem přece souhlasila s tím, abys s sebou vzal Trevora. Aby viděl místo, kde jsi vyrostl. Dům Riddellových. Abys mu ukázal, kdo jsi, a proč jsi takový, jaký jsi. Možná to tam zjistíš i ty sám. A pak…“ „A pak?“ „A pak možná snáze přijdeme na to, jak na tom jsme my dva.“
Zablesk_svetla.indd 33
23.5.2016 10:00:28
34
GARTH STEIN
Přikývl, ale do očí se jí nepodíval. Ona se na něj dlouze dívala, dokud se neodvrátil. „Doufám, že víš, co děláš,“ prohlásil, když vstala a chtěla odejít. Natáhl k ní ruku. Ona chvíli váhala, ale pak svou ruku také natáhla, ale jen trochu, takže se dotýkali jen konečky prstů. Pak jednou přikývla, odvrátila se a odešla. Otec se tam ještě několik minut zdržoval, ale pak také začal odcházet. Když mířil pryč, jeden z malých Němců hodil tenisák přes bazén; odrazil se od lehátka a zasáhl otce do žeber, pak mu spadl k nohám. On se na chvíli zarazil, pak míček vzal a maximální silou ho zahodil. Nikdy jsem nikoho neviděl házet takovou silou. Míček přeletěl bazén, poté i parkoviště, odrazil se od zábradlí na balkoně motelu a spadl do křoví. A pak otec zamířil pryč. Když jsme ten večer s matkou zůstali sami v pokoji, protože byl otec ve sprše, znovu jsem ji požádal, aby do domu Riddellových jela s námi. „Trevore,“ začala, „ty zkrátka nemáš dost životních zkušeností na to, abys chápal, co se tady děje.“ To možná nemám, pomyslel jsem si tenkrát s čistou hlavou. Ale dvě věci mi jasné byly: zaprvé, že se můj otec postupem času nějak pokazil a matka ho přestala milovat, a zadruhé, že ho můžu dát do pořádku. Nějak ho napravím. A věřil jsem tomu, že když do konce léta uspěju, můžu otce vrátit matce jako normálního milujícího člověka, který bude stejný, jako když ho poznala. A pak? A pak už bude jen na ní rozhodnout, komu patří její srdce. Některé věci už děti za dospělé udělat nemohou.
Zablesk_svetla.indd 34
23.5.2016 10:00:28