2. číslo listopad, prosinec 2015
VÁNOČNÍ ČÍSLO Právě čtete Vánoční číslo časopisu Boom. Tentokrát se v něm dočtete o našem výletě do Anglie, opět informace ze školního parlamentu, a spoustu dalších článků, nejen o tom, co se v naší škole událo, ale také o historii naší vlasti. Samozřejmě nesmíme zapomenout na to, vyhlásit vítěze naší minulé soutěže. Tu vyhrál Martin Dopita z 3.A.
Přejeme Vám za celou redakci časopisu Boom pěkné Vánoční svátky a také Šťastný nový rok!
Týden v Anglii Veronika Šromová Čtyřicet náhodně vylosovaných žáků z naší školy se zúčastnilo týdenního studijně-poznávacího zájezdu do Anglie. Naše cesta začala v neděli 25. října, kdy jsme se všichni zúčastnění, včetně našich příbuzných, sešli v Morkovicích před Bílým domem. Po nástupu do autobusu nás čekala dlouhá cesta. Těsně u německých hranic, konkrétně v Rokycanech, jsme přibrali deset dalších žáků s jejich paní učitelkou. Pak jsme přes Německo a Belgii mířili rovnou k francouzskému přístavu Calais, odkud jsme se nalodili na trajekt, který nás přeplavil do Doveru. Cesta trajektem trvala asi 90 minut. Den první Do Londýna jsme dojeli v ranních hodinách. Hned po příjezdu, jsme se vydali na výlet po londýnských zajímavostech a památkách. Prvním naším putováním po městě byla jízda lanovkou přes řeku Temži. Kabinky dosahovaly výšky až 55 metrů, takže se nám všem naskytl výjímečný výhled. Pak následovala cesta metrem, díky němuž jsme se celkem rychle dopravili k historickému Toweru a Toweru Bridge. Po vystoupání několika schodů se nám opět naskytl jedinečný pohled po okolí Londýna. Byla zde i možnost shlédnout dokumentární film či starší fotografie připomínající historii mostu. Naše další cesta vedla ke křižníku Belfast, který se mimochodem účastnil bojů během druhé světové války, a v dnešní době slouží jako muzeum zakotvené na řece Temži. Následující zastávka u divadla Globe byla pozoruhodnou zastávkou pro znalce divadel, jelikož předmětné divadlo je spojeno s osobností Williama Shakespeara. Náš obdiv také získala katedrála svatého Pavla, jejíž architektonický styl pochází ze 17. století a je sídlem anglikánské církve. První den v Londýně jsme zakončili návštěvou Muzea vědy, kde toho bylo k vidění opravdu mnoho – od parních strojů přes zmapování historie hodin až k lékařským přístrojům. Nazpět k autobusu jsme jeli opět metrem. Znavené nás dovezl na předem domluvené místo, odkud jsme ve skupinách odjeli do našich hostitelských rodin. Den druhý Druhý den jsme již měli naplánovanou výuku. Ve škole si nás naši učitelé rozdělili do tří skupin podle úrovně znalosti angličtiny. Pak nás čekalo vzájemné představení a především konverzace. Po skončení jsme jeli na výlet do dvou hodin vzdáleného univerzitního města, Oxfordu. V tomto známém městě s bohatou historií jsme si
2
prohlédli centrum města a všechny historické památky. Dostali jsme také rozchod, díky němuž jsme mohli navštívit Primark a nakoupit suvenýry či jiné dárky, jak svým známým a rodině, tak i sobě. Do Londýna jsme se vraceli večer a opět jsme se vydali k hostitelským rodinám, kde nás již čekala večeře. Den třetí Třetí den, tedy ve středu, byla opět naplánovaná výuka, a protože to byl poslední den, kdy byl vyučovací program, museli jsme zvládnout také nějaké testy. Někteří z nás své vyučující, v rámci pobavení, učili i česká slovíčka a slovní spojení. Výuka ve společnosti s opravdovými anglickými pedagogy pro nás byla velmi zajímavou zkušeností. Po rozloučení jsme se vypravili na další cestu za poznáním, a to do Brightonu, kde nás přivítalo slunečné počasí s občasnými přímořskými větry. Nachází se zde zábavní molo Palace Pier, podmořské muzeum a také tu nesmí chybět přímořské lázně. Nejprve jsme navštívili Sea Life – podmořský svět, odkud jsme po té prošli úzkými uličkami k Royal Pavilonu, který je znám tím, že v dřívějších dobách sloužil jako letní rezidence panovnické rodině. Architektura tohoto zařízení připomíná indický styl. V centru Brightonu jsme opět měli chvíli čas na nákup dárků a ochutnávku některých místních specialit, ke kterým patří i Fish and Chips (pro ty, kteří nevědí, co Fish and Chips je – je to vlastně smažená ryba v těstíčku a hranolky). Pak už nás jen čekala cesta k autobusu, ke kterému jsme se vraceli již ve večerních hodinách a mohli tak obdivovat nádherně osvětlené zábavní molo a oblázkovou pláž. Za rodinami jsme se rozjeli již za tmy. Tam nás čekala poslední večeře a noc. Den čtvrtý Den čtvrtý, náš poslední v Londýně a vůbec v Anglii: tento den jsme strávili poslední prohlídkou Londýna. Jako první jsme navštívili Greenwich park, odkud jsme se dostali ke Královské observatoři a mohli si tak prohlédnout nultý poledník či Greenwichský poledník. Naskytl se nám zde i velmi pěkný pohled na panorama města. Dále jsme se přesunuli k přístavu. Tady jsme nastoupili na loď a mohli se tak Londýnem "kochat" z trochu jiného úhlu pohledu. Pluli jsme směrem k Londýnskému oku, odkud jsme mohli viděti na nedaleký Westminsterský palác a Big Ben. U Londýnského kola jsme měli možnost absolvovat 4D projekci. Po té jsme šli kolem Big Benu k památečnímu Trafalgarskému náměstí, které se nachází v samém centru. Také jsme se podívali na Leicester Square, což je náměstí na západní straně Londýna, od kterého jsme se
3
přesunuli k Muzeu voskových figurín Madame Tussaud. Zde jsme měli možnost prohlédnout si spoustu moc povedených voskových postav, popřípadě se s nimi i vyfotit. Byli zde sportovci, ale i královská rodina, herci a zpěváci. Bylo zde několik oddělení, a to od oddělení filmových postav až po oddělení strašidelné. To byla naše poslední zastávka. Ještě před odjezdem z Londýna jsme od našich řidičů dostali párky s pečivem jako večeři. Pak nás teprve čekal odjezd. Naše cesta směřovala k Eurotunelu, díky němuž jsme se bezpečně dopravili do francouzského Calais. Odtud nás opět čekal dlouhý přejezd přes noční Belgii a Německo. Zastávku jsme měli v Rokycanech, u německých hranic, kde jsme vyložili našich deset spolujezdců a jejich paní učitelku. V dopoledních hodinách už jsme přijížděli domů i my. Tam, odkud jsme před týdnem vyjížděli, už na nás čekali netrpělivě naši rodiče a příbuzní. Jsme šťastní, že se naše cesta obešla bez jakýchkoli problémů, a že jsme všichni dorazili v pořádku. Naše poděkování patří nejen pedagogickému dozoru, ale i slečně průvodkyni, která nám toho tolik ukázala a umožnila nám tak získat nezapomenutelné zážitky a momenty v Anglii, ale především také našim řidičům, bez kterých bychom se do Anglie ani nedostali. Pobyt v Anglii byl pro nás velmi cenným jazykovým přínosem a jsme rádi, že jsme něco takového mohli absolvovat. Nejen, že nám vyšlo pěkné počasí, ale také na nás dýchala halloweenská atmosféra v anglickém stylu. Poznali jsme život, tradice a zvyky jiných kultur. A i když jsme po každém dni byli nachození a unavení, stálo to za to. Děkujeme za skvělý výlet!
4
Naše škola se zapojila do výtvarné soutěže Dům snů Veronika Šromová
Jak už to tak občas bývá, i naše škola se aktivně zapojuje do různých soutěží, ať už jsou to soutěže sportovní, vědomostní či talentové. Tato soutěž byla pořádaná inženýrskou kanceláří Architektura & Interiér Šimůnek a Partners. Tématem soutěže bylo to, že žáci měli za úkol nakreslit nebo vyrobit svůj vysněný dům, ve kterém by rádi bydleli. Zapojit se do soutěže mohly děti ze základních a mateřských škol z celé České republiky. Všechny zaslané práce dětí budou zveřejněny na facebooku Architektura a interiér - Šimůnek & Partners, a bude zde probíhat i hlasování o nejkrásnější a nejpreciznější práci. Do hlasování se můžete zapojit i vy, žáci, společně se svými rodiči a dát hlas některým svým spolužákům, kteří se do soutěže zapojili.
Naše třída, 6.B Šimon Beerkens Když jsme šli ráno s kamarádem do žákovského parlamentu, tak jsme si řekli, že bychom se mohli snažit o „zlepšení“ kolektivu. Naše třída měla uplynulé roky docela „špatnou“ pověst, tak jsme se rozhodli, že to napravíme. Navrhli jsme třídě, že si vylepšíme nástěnku, vytvoříme si tzv. třídní komunitu, holky a kluci si zvolí svého zástupce, který za ně bude řešit problémy atd. Domluvili jsme se i na tom, že si na Vánoce pořídíme malý fotbálek s kovovými hráčemi, ve kterém budeme pořádat turnaje. Doufám, že se nám to povede, a že to tak i nadále vydrží.
Novinky ze školního parlamentu Hana Kaňová Přinášíme Vám opět novinky ze školního parlamentu. Tentokrát jsme dořešili některé projekty, které jsme měli od začátku školního roku a napadly nás nové nápady: •
Adopce na dálku – tímto projektem jsme se zabývali podrobněji a zjišťovali
5
jsme informace na stránkách pro „pomoc dětem“. Zjistili jsme, že jediným řešením je posílat peníze do různých organizací. Rozhodli jsme se, že odložíme tento projekt do příštího roku. Místo toho jsme se vrhli na nový projekt: Hračky do nemocnic a dětských domovů •
Hračky do nemocnic a dětských domovů – sbírku se nám podařilo uskutečnit od začátku listopadu do začátku prosince. Nasbírali jsme hodně hraček, následně jsme se domluvili, že hračky pošleme do vyškovské nemocnice.
•
Sběr hliníku – přemýšleli jsme, jak by jsme mohli přispět k třídění odpadu a napadl nás sběr hliníku. Pokoušeli jsme se, co nejdříve zahájit sběr, ale když jsme si řekli nevýhody, tak jsme jednohlasně odhlasovali, že se nebude jednat o výkup nebo sběr, ale pouze o pomoc při třídění odpadu. Také jsme požádali o pomoc Ekotým.
•
Dopolední pití čaje – napadlo nás, že když žáci přijdou promrzlí z venku, tak by se mohl před první hodinou podávat teplý čaj. Doufám, že se nám to podaří uskutečnit, než přijde zima.
Víte , co to jsou kalambúry? p. uč. Miroslav Koudelka Žáci 2. stupně Základní školy v Morkovicích už ano. Na „interaktivní“ nástěnce v přízemí nové budovy se občas objeví pro zájemce zajímavosti z češtiny. O přestávkách se podle své chuti zastaví a zapojí se do nabízené činnosti. Velký zájem byl o tzv. kalambúry - to je slovní hříčka založená na zvukové shodě slov významově odlišných, např. stroj se strojí, budka budí, klíč klíčí. A tak jsme se dozvěděli, že klika kliká, myslivec myslí, Laďa ladí, vůl volí, nos nosí, jedna (číslo jedna) jedná a suši suší. Jiná činnost spočívala ve tvoření slov pouze ze souhlásek - drnk, hrb, trh, vlk, vznikla
6
celá věta strč prst skrz krk. Chlapci a děvčata se u nástěnky zastavují dobrovolně, jen když mají chuť a náladu. Přesto je zde možné často vidět skupinky diskutující o problému. Věřme, že jim tato chuť vydrží. Další zajímavosti se už připravují. Poděkování patří hlavně žákům 8. B, kteří ochotně pomáhají a statečně jako první přispívají svými nápady.
Exkurze do Experimentária Tomáš Burša Pan učitel Zdeněk Zaoral se rozhodl, že uspořádá s žáky devátých tříd výlet na Střední průmyslovou školu v Otrokovicích. Původně měly být dva termíny, 6. listopadu měla jet 9.A a 26. listopadu 9.B. Z důvodu malého zájmu nakonec pan učitel poskládal žáky z obou tříd a vyrazili jsme v prvním jmenovaném termínu. Mezi nimi jsem byl i já, pochopitelně. V den D jsem musel vstávat už v pět hodin ráno, abych se stihl včas dostavit na náměstí v Morkovicích, odkud nám v 6:15 hodin odjížděl autobus do Kroměříže, odkud jsme následně přestoupili na další autobus do Otrokovic. Do Otrokovic jsme dojeli o tři čtvrtě na osm, ale objednáni jsme byli až na půl devátou. Paní recepční ale slíbila, že se pokusí zeptal, zda by nás nepřijali dřív. Samotná prohlídka měla dvě části: Školní laboratoře a Školní Experimentárium. Nejdříve jsme šli do laboratoří, kde byli na různých stanovištích rozmístěni studenti této školy. My jsme si po skupinkách všechny stanoviště obcházeli a vyzkoušeli jsme si řadu pokusů, např. hořící ruce, bengálský oheň, výrobu slizu, nebo třeba Kdo je největší zloděj? Při posledním zmiňovaném pokusu student na chvíli odešel a někdo ze skupinky měl sáhnout na papírovou tisícikorunu na stole. Jakmile student přišel, museli jsme dát ruce do nádobky s vodou a ruka dotyčného zloděje se obarvila růžovou barvou. Mně osobně se ale nejvíce líbil pokus hořící ruce. Na stole bylo akvárium plné jarové vody, do které dva studenti pouštěli plyn. Vzniklé bubliny jsme si následně dali do rukou a student nám je zapálil. Byla to sranda, ale po chvíli to začalo pálit, tak jsme vždy škubli rukama. Hned, jak jsme měli prohlídku laboratoří hotovou, šli jsme se podívat do Experimentária. To mělo čtyři patra + sklep. V každém patře byly pokusy zaměřené na něco jiného, např. lidské tělo, počítače, strojírenství. V Experimentáriu se mi nejvíc líbil pokus, kdy nám pan průvodce dal speciální brýle, které simulovaly 2,5 promile alkoholu a my jsme museli jít po rovné čáře nakreslené na zemi. Po ukončení prohlídky jsme měli ještě rozchod po Otrokovicích, po kterém jsme zase všichni sedli na autobus a jeli jsme domů. Celá exkurze se mi, a doufám, že i dalším žákům devátých tříd moc líbila, a doufám, že brzy pojedeme zase na něco podobného. Takže tímto děkuji za celý devátý ročník panu učiteli Zaoralovi.
7
Přednáška o době komunismu v Morkovicích a okolí Filip Štěpánek Ve středu 18. listopadu do naší školy zavítaly paní z kroměřížského archívu. Připravily si přednášku pro deváťáky, jejímž tématem byl děj kolem roku 1968 a seznámení s komunistickým režimem v Československu. Dověděli jsme se mnoho informací o našem městě a okolí z doby komunismu. Paní nám ukázala i pár fotek z minulosti Morkovic a fotky z minulosti Kroměříže. V druhé části přednášky jsme měli úkol, zjistit, co se stalo v Morkovicích nebo na jiných místech (podle toho jakou kroniku měla každá skupinka) v roce 1968. Každá skupinka si připravila krátký výpisek z kroniky, kterou měla. Byly zde například kroniky z Morkovic, o morkovické škole a Kroměříži a další kroniky. Tento výpisek pak měla každá skupina před tabulí přečíst ostatním. Nejen, že nám řekli o minulosti, řekli nám i něco o kroměřížském archívu. V něm jsou snad všechny kroniky cca 80 obcí v okolí Kroměříže. Pokud někdo má doma nějaké staré fotky, nebo plakáty, které by se mohly použít v archívu, může je do archívu přinést. Fotky se mu samozřejmě vrátí zpět, protože v archívu si je jenom oskenují. Pokud by měl někdo zájem přečíst si kroniku svého, nebo i jiného města, může si v archívu dokonce zakoupit CD a kroniku si může přečíst doma na počítači. Děkujeme návštěvě z archívu za zajímavou přednášku, která nám přiblížila historii nejen našeho města. Akce proběhla v rámci projektu Příběhy bezpráví.
Přednáška o viru HIV Veronika Šromová V úterý 1. prosince k nám do školy zavítal pan Matouš Čep, který si pro žáky osmých tříd nachystal velmi zajímavou přednášku, a to o zákeřném a zatím nijak moc léčitelném virovém onemocnění HIV. Mnozí z nás zjistili, že předtím, než jsme si vyslechli to, co nám pan Matouš přichystal, jsme toho ve skutečnosti moc nevěděli. Dozvěděli jsme se něco o dalších nebezpečných způsobech a možnostech přenosu, ale
8
také něco o inkubační době – čili než je nákaza nějakým způsobem projevitelná. V neposlední řadě jsme se bavili i o situaci v Africe, kde je největší počet HIV pozitivních osob. Konkrétně nejhorším územím je Jihoafrická republika, ve které je až 40 % nakažených mladých lidí, nejčastěji v produktivním věku. Bohužel dalších několik procent to o sobě neví a vir šíří dál. Avšak nejsou jedinou zemí! I zde, v České republice je již odhadem 20 000 takhle postižených lidí, ale to bohužel není konečné číslo. Onemocnění je rozšířeno po celém světě, a každým dnem se tak nakazí dalších několik lidí. Dopady a úmrtnost jsou tragické. Tímto článkem panu Matouši děkujeme, jak za jeho ochotu, tak i za to, že s tímto na naši školu přišel. Děkujeme
17. listopad 1989 Martin Medek Celý příběh 17. listopadu začíná vlastně o něco dřive. Od březnové okupace nacistickými vojsky (15. březen 1939) byla nálada většiny Čechů vůči nacistům velmi nepřátelská, všechno vyvrcholilo 28. řijna mnoha tisícovou, ve středoevropském měřítku, zcela ojedinělou demonstrací v Praze. Jednotky SS ji rozehnaly ostrou střelbou. Byl zabit mladý pekař Josef Sedláček a smrtelně zraněn 24-letý student medicíny Jan Opletal. Dva týdny bojoval o život, pak svému zranění podlehl. 15. listopadu uspořádají studentské organizace smuteční průvod Prahou. Nesou rakev s mrtvým Opletalem od Patologického ústavu na Albertově přes celé město až na nádraží, odkud má putovat na jeho rodnou Moravu. Následné demonstrace v pražských ulicích pak skončí dalšími bitkami s pořádkovými silami. Němci zuří. O den později pronáší Hitler v Berlíně následující slova: „Měli jsme s Čechy naložit stejně jako s Poláky. Nezasluhují si jiný osud. Nařizuji proto uzavření českých vysokých škol na tři roky. Jakékoliv demonstrace potlačit. Do ulic postavím klidně děla. Do každého hloučku se bude střílet kulomety a bude-li ještě nějaká demonstrace, srovnám Prahu se zemí. Hned v noci zatýká gestapo přes tisíc studentů i pedagogů. Devět představitelů studentských organizací je 17. listopadu zastřeleno. Paradoxně jsou mezi nimi i lidé, kteří s nacisty otevřeně sympatizovali. Touha ukázat, že žádný Čech si už nemůže byt ničím jistý, je pro Němce v tu chvíli důležitější. 1200 studentů je posláno do koncentračního tábora Sachsenhausen. Po třech letech však budou skoro všichni propuštěni. České univerzity se uzavírají. Formálně na tři roky, ale ve skutečnosti až do konce války. V roce 1941 přijímá mezinárodní studentská organizace v Londýně rozhodnutí, že 17. listopad se bude připomínat jako Mezinárodní den studentstva. Je to jediný oficiální den mezinárodního významu, který má svůj původ v naší zemi. A tady by vlastně mohl příběh 17. listopadu končit. Jenomže o půl století později přišlo nečekané a neméně důležité pokračování. Albertov, 17. listopad 1989 odsud před 50 lety vyrážel průvod s rakví Jana Opletala. Teď tu mají tisíce studentů
9
jiný plán – chtějí uctít jeho památku, ale také chtějí dát najevo nesouhlas s komunistickým režimem, který se jinde v Evropě už hroutí. Průvod má za cíl Opletalovu ulici v centru, kde chtějí studenti položit květiny. Ten plán se ale zvrtne. Na Národní třídě příslušníci SNB průvod přehradí. A dál je to známý příběh. Příběh o tom, jak studenti po 50 letech pomohli konečně pro Československo získat svobodu. Proti okupaci Československa Varšavskými vojsky nazpívala Marta Kubišová píseň Modlitbu pro Martu. Tahle píseň byla symbolem i v roce 1989 proti komunistickému režimu. Proti komunistickému režimu vznikly mnohé petice, jako Charta 77 nebo Několik vět, kterou podepsal například Jiří Bartoška nebo devítinásobná zlatá slavice Hana Zagorová. 19. listopadu vzniká Občanské fórum. 20. listopadu začíná na vysokých školách stávka. 25. listopadu demonstruje na pražské Letné 800 000 lidí. 27. listopadu se 75 % obyvatel zapojuje do generální stávky. 4. prosince se otevírají hranice na Západ. 4. prosince je zrušen článek ústavy o vedoucí úloze KSČ. 29. prosince je prezidentem zvolen Václav Havel.
Anežka Česká Martin Medek V Československu byl více než 40 let komunistický režim, když v roce 1989 byla svatořečena papežem Janem Pavlem II. Anežka Přemyslovna a legenda, že až bude Anežka svatořečena, tehdy přijde do Čech svoboda, byla známá i v zahraničí. Nikdo však netušil, že do tohoto naplnění zbývá sotva týden. Anežka byla nejmladší dcerou českého krále Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie Uherské. Narodila se roku 1211 a již při narození bylo jasné, že se provdá za jednoho z evropských panovníků. Nápadníci byli celkem čtyři. První zemřel, druhý a třetí si to rozmysleli
10
a čtvrtého, císaře Fridricha II., skoro devatenáctiletá Anežka odmítla, protože její otec právě zemřel a její bratr Václav II., který dosedl na trůn, jí dal svobodu volby s kým chce žít. Jenže Anežka chtěla jen jediné, starat se o nemocné, proto vybudovala první špitál na našem území a klášter, do kterého sama vstoupila a stala se jeho představenou a žila zde s dalšími jeptiškami v úplné chudobě. V roce 1282 zemřela v 71 letech. Její ostatky byly pohřbeny v klášteře, ale asi ze strachu z husitského drancování byly odvezeny na nějaké neoznačené místo. To se stalo na sedm století záhadou, kvůli jejímu svatořečení, protože podle církve bez ostatků není možné určit, že někdo skutečně žil. Naděje přišla v 50. letech 20. století. Její ostatky byly uloženy ve Španělském královském paláci Eskoriál. Ve druhé polovině 16. století je sem měla údajně přivést Marie Španělská. V trezoru jsou uloženy ostatky více než sedmi tisíc lidí, jenže jejich seznam se ve Španělské občanské válce ztratil. V roce 1952 je sem přesto přijel hledat Čech, Šimon Zuzka a stalo se něco nečekaného. Seznam ztracený 16 let sem dorazil poštou i s ostatky Anežky, konkrétně spodní část čelisti. V roce 1988 se část této relikvie vrátila do Prahy, důvodem bylo blížící se Anežčino svatořečení. Církev se svatořečením souhlasila. Došlo k němu v neděli 12. listopadu 1989, a šlo tak o významnou událost, neboť se jí překvapivě mohlo účastnit i 2000 poutníků z tehdejšího komunistického Československa, Československa, které se za pět dní otřáslo v základech a následně se vyplnila i prorocká slova, že až bude Anežka svatořečena, přijde do Čech svoboda.
Svatý Martin Martin Medek Martin se narodil na přelomu let 316 – 317 v římském posádkovém městě Sabaria v Panonii (dnešní Szombathely v Maďarsku). Jeho otec byl vyšší římský důstojník, a tak i jeho syn se měl stát vojákem, což v té době zaručovalo finanční zabezpečení a úctu až do konce života. Když byl Martin malý, jeho otce přeložili do Pavie v severní Itálii. Zde Martin studoval. Avšak v jeho patnácti letech otec rozhodl a přinutil ho stát se vojákem. Za temné zimní noci projížděl Martin městem a kontroloval vojenské hlídky. Na ulici uviděl polonahého žebráka, který jej
11
poprosil o almužnu. Ale Martin peníze neměl, a tak chtěl alespoň ubožáka ochránit před zimou. Mečem tedy přeťal svůj vojenský plášť na polovici a jednu daroval žebrákovi. Následující noci se Martinovi zjevil ve snu Kristus s jeho polovicí pláště. A tak na Velkou noc roku 339 (to mu bylo asi 22 či 23 let) přijal křest a chtěl svůj život zasvětit službě Bohu. Ale jako člen císařské gardy nemohl jen tak opustit vojsko. Musel ještě odsloužit asi 15 let, než dosáhl důstojnické hodnosti. V roce 354 se zúčastnil vojenského tažení proti německým Alemanům. Bylo zvykem, že před útokem dostali vojáci zvláštní částku peněz. Martin tuto prémii nepřijal a oznámil svému veliteli, že chce vojsko navždy opustit, neboť jak sám řekl: jako vojáku Kristovu mu není dovoleno bojovat zbraní. Velitel jej prohlásil za zrádce a zbabělce. Martin se však nabídl, že půjde proti nepříteli před vojskem jen s křížem. Stalo se, a k boji vůbec nedošlo, naopak přijeli němečtí poslové s nabídkou míru. Všichni v tom viděli zázrak, a tak byl Martin už bez průtahů propuštěn z vojska. Jedné noci měl Martin opět sen, kde viděl Boží pokyn – měl získat pro křesťanství své již velmi staré rodiče. Odešel tedy do Panonie, ale podařilo se mu přesvědčit pouze matku. Zde se nepohodl s místními církevními bludaři a odešel do Milána, kde ho zastihla zpráva, že biskup Hilar z Poitiers je ve vyhnanství v daleké Frygii. Zůstal tedy v Miláně a na okraji města žil jako poustevník do té doby, než jej biskup Auxentius vyhnal. Martin odešel do Ligurie, kde žil s přítelem-knězem na ostrově Gallinaria jako poustevník. Začátkem roku 360 se dozvěděl, že biskup Hilar se vrací z vyhnanství, a tak se rychle vypravil do Říma. Zde ho již nezastihl, proto spěchal do Poitiers. Hilar jej vysvětil za diakona a později pravděpodobně i na kněze. Martin však nezůstal ve městě, ale žil v jeho okolí opět jako poustevník. Stal se velmi známým, a tak se k němu zanedlouho připojilo více společníků a důsledkem toho bylo založení kláštera Liguge (což je dnes nejstarší známý klášter v západní Evropě). V té době se začaly při Martinových modlitbách dít zázraky a pověsti o tom se rychle rozšířily. Když v roce 371 v městě Tours zemřel biskup Libor, místní duchovní se na Martina obrátili s žádostí, aby převzal post biskupa. Martin se jejich přání vzpouzel (dokonce se prý ukryl v husinci mezi husy…), ale byl udolán slovy i činy a nakonec slavnostně vysvěcen za biskupa v Tours. Zvláštností Martinova biskupského působení bylo, že kromě svých obvyklých povinností chodil jako misionář za venkovským obyvatelstvem. Nedaleko Tours, v Marmoutier, založil středisko na výchovu duchovenstva, kde se klerici připravovali na misionářské působení mezi lidem. Životopisci připisují Martinovi zázraky, kterými uzdravoval posedlé zlým duchem, malomocné a dokonce i křísil mrtvé. Zastával se nespravedlivě vězněných lidí, ve jménu lidskosti a křesťanské spravedlnosti se odvážil jít intervenovat k císaři Valentianovi i Maximovi. Martin, biskup Tourský, se dožil požehnaných 80 let. Zemřel 8. listopadu roku 397 při pastorizační návštěvě na venkovské farnosti v Candes a jeho tělo převezli po řece Loire do Tours. Zde byl 11. listopadu, za velké slávy pohřben- v čele pohřebního průvodu kráčelo dva tisíce mnichů a Bohu zasvěcených panen - a velkého množství lidí. Později byla nad jeho hrobem postavena a jemu zasvěcena bazilika.
12
Svatý Martin Tourský patří mezi světce, jejichž památka se rozšířila po celém světě, neboť vykonal mnoho nejen jako doručitel osvícení, ale pro křesťanskou kulturu znamená jednu z největších postav středověké misie. Letitými zkušenostmi lidé zjistili, že největší teplotní rozdíly nastávají právě na svátek sv. Martina, a proto tento den spojili s pranostikami:
Na svatého Martina, bývá dobrá peřina Na svatého Martina, kouřívá se z komína Martinův led, bude vodou hned Svatý Martin přijel na bílém koni Na svatého Martina, ještě se vrátím, ale na svatého Mikuláše mě tu najisto máš
Rybářský tábor v Tovačově Tomáš Burša Dětské rybářské tábory jsou velmi dobrá příležitost najít si nové rybářské kamarády, chytit více ryb, nebo se prostě naučit nové věci od zkušených rybářů. Já jsem letos byl už po čtvrté na rybářském táboře v Tovačově. V roce 2013 jsem se umístil na 2. místě v počtu ulovených kaprů - chytil jsem jich 29. O tom už jsem tu kdysi psal. Všechno to začalo 18. července v Kojetíně u budovy Spořitelny, kam nás dovezli rodiče a odkud jsme jeli na kole do Tovačova. Rybářské vybavení jsme naložili hlavnímu vedoucímu Marianovi na vozík, aby nám je zavezl na Mysliveckou chatu v Tovačově, odkud jsme každý den na kolech vyjížděli k vodě. Jakmile jsme přijeli do Tovačova na chatu, začali jsme stavět stany. Já jsem byl ve stanu s Danielem Musilem a Davidem Klofáčem, ze zdejší ZŠ Morkovice. Nově s námi byl ve stanu náš kamarád, Jirka z Chropyně. Druhý den se jelo chytat na tovačovské jezero Annín. Já s Jirkou jsme ovšem nejeli, byli jsme služba. V táboře to funguje tak, že každý den se zvolí služba, tedy dva táborníci, kteří nejedou chytat, ale pomáhají na chatě kuchařkám. Pokud jsou s nimi kuchařky spokojené, může jet služba za odměnu nocovat k vodě ve stanu. První den se nic nechytilo. Kuchařky byly spokojené, a tak jsme já a Jirka jeli na Annín přes
13
noc. Tady nás hlídali vedoucí, hlídající tábor u vody. Nemuseli tudíž na noc jezdit na chatu, která je od Annína vzdálená asi tři kilometry. Při příjezdu na Annín jsem si všiml velkého množství Slunečnic pestrých, které obývaly tuto vodu. Jura nahodil feeder na „pípák“, já jsem si nahodil prut na candáta, na který jsem nastražil mrtvou slunečnici. Bivak (profesionální rybářský stan) tu byl nachystaný pro služby. Jedinou nevýhodu měl v tom, že v něm nebyla lehátka, a tak jsme museli spát na tvrdých karimatkách. Měl bych velikou šanci nějakého candáta chytit, ale o půlnoci jsem to vzdal, prut jsem vytáhl a šel spát. Druhý den ráno jsme chytali ještě dřív, než ostatní přijeli na kolech k vodě. Chytání nám znepříjemňovaly chaluhy nebo nějaké podobné vodní rostliny. Alfou a omegou bylo hodit montáž půl metru za chaluhy, kde kapři jezdili a hledali potravu. Jirka ten den chytil dva kapry a dostal se tak do vedení. Každý den odpoledne jsme se chodili koupat na druhou stranu Annína. Následující dny byly bez záběru. V úterý začalo masivní zakrmení pšenicí, které bylo ovšem bezúspěšné.
Ve středu vedoucí Marian vyhlásil „slunečnicové“ závody. Měli jsme udělat týmy po dvou a společnými silami chytit na splávek co nejvíc slunečnic. Utvořil jsem tým s Renatou Doleželovou, opět ze ZŠ Morkovice. Společně se nám podařilo za čtyři hodiny ulovit 64 slunečnic! A to ještě není vše - celkově jsme dohromady nachytali přes 250 slunečnic. Slunečnice byla za jeden bod, dravec (kromě okouna) za dva body a kapr za deset bodů. Odpoledne jsme šli do města do Tovačova do rybářských potřeb, kde si každý něco koupil.
14
Ve čtvrtek nastala změna - šli jsme chytat na jiné jezero, na jezero, kterému jsme říkali „Donbas“. A najednou se něco „zvrtlo“ a já na svůj feeder a oranžovou kukuřici chytil deset kaprů, kteří mě okamžitě vystřelili na první místo! Ten den také můj další kamarád, Dan Svoboda, ano opět ze ZŠ Morkovice, dvakrát skočil do vody pro prut. Před odjezdem zpět na chatu jsem si na svém místě zakrmil kbelíkem rybářských návnad, pelet. V pátek ráno jsme měli velice zajímavý budíček - vedoucí sundali ze zdi v chatě hlavu trofejního prasete a s ní náš stan vzbudili. Dan Musil se tak lekl, že prase kopl nohou do hlavy. Jelo se znovu na „Donbas“. Hned, jak jsme tam celí natěšení přijeli, začala další změna. Museli jsme si vyměnit místa, protože na tom mém, to ve čtvrtek bralo nejvíc. Šel jsem tedy na druhou stranu zhnusený vědomím, že na mém zakrmeném místě chytají Musil a Klof. Naštěstí jsem si vybral také dobré místo u potopeného stromu, kde jsem chytil opět na oranžovou kukuřici tři kapry. Jedna dívka, Sára, chytila největší dětskou rybu za celý týden – amura, dlouhého 64 cm. Když jsme se odpoledne zase vrátili na chatu, přijeli rodiče. Všichni jsme si opekli špekáčky, ugrilovali amura a nastalo vyhlášení výsledků. Ač jsem to kvůli trestným bodům za stan nečekal, vyhrál jsem první místo. A k tomu obrovský pohár! Byl jsem rád, jelikož jsem to nečekal. V sobotu jsme sbalili stany a na kolech jeli zpět do Kojetína, kde si nás vyzvedli rodiče a vzali nás domů. Každý dostal před odjezdem jednoho kapra. Byl to moc hezky prožitý týden u tovačovských jezer, který jsem si se svojí partou a všemi svými přáteli užil, a doufám, že příští rok se bude Dětský rybářský tábor Tovačov konat znovu.
Mistrovství světa v ragby 2015 Šimon Beerkens U ragby si lidé často myslí, že jde o sport, kde schytáte pár menších monoklů, zlomenin, otřesu mozku atd. Je to sice pravda, ale jinak je to super sport, ve kterém nemusíte jen někomu dát pěknou nakládačku, ale také si pořádně zabojovat a hlavně bodovat! Konce září proběhlo MS v tomhle „krásném“ sportu.
15
Turnaj se hrál v Anglii. Zúčastnilo se jej 20 týmů, škoda jen, že Česká republika nepostoupila z kvalifikace. Nevadí, stejně nikdo z Evropy nehrál ani o zlato, ani o bronz. Ze skupin postoupilo osm týmů, které se spolu utkaly v osmifinále. Následovalo čtvrtfinále, kam postoupily čtyři týmy a utkaly se spolu o postup do finále. Kdo v zápase neuspěl, zahrál si o třetí místo. Byly to týmy Argentiny a Jihoafrické republiky. Jihoafrická republika uspěla a získala bronz. Ve finále se utkaly týmy, které jsou proslulé svou bojovností a touhou po vítězství. Byla to Austrálie a Nový Zéland. Byl to souboj nerozhodný, ale nakonec vítězně vystoupil Nový Zéland se skóre 34-17. Australané se museli spokojit se stříbrnou medailí. Nejlepším hráčem turnajem se stal Novozélanďan Julian Savea, který slavil i celkovou výhru svého týmu. Na turnaji padlo 52 žlutých a 1 červená karta.
Mistrovství Evropy ve fotbale 2016 Šimon Beerkens Fotbal, fotbal a fotbal-nejvíc milovaný sport kluků. Dneska se však zaměřme na Mistrovství Evropy ve fotbale. Každé čtyři roky se uskuteční jedno Mistrovství Evropy a jedno Mistrovství Světa. Možná si vzpomenete na loňský rok, kdy se konalo MS v Brazílii, které vyhrálo Německo. V příštím roce se můžeme těšit na ME, které se uskuteční ve Francii. Předpokládaný vítěz je podle statistik Německo nebo domácí Francie. A navíc jedna super zpráva pro fanoušky českého „národňáku“: Česko si opět zahraje i na tomto turnaji! Postoupilo z kvalifikace. Hrálo ve skupině, kde se utkalo s Tureckem, Islandem, Kazachstánem, Nizozemskem a s Lotyšskem. Konečný výsledek pro Čechy bylo druhé místo, jako první se umístili Islanďané. Ti, co se ve skupině umístili třetí, si zahráli baráže o postup. Na tomto mistrovství má Česko velké naděje, protože se náš Národní tým skládá z dobrých hráčů, kteří jsou ve formě. Velký pomocník je i náš velmi známý Petr Čech, který je skoro nepřekonatelný brankář. Bude se hrát na stadionech hlavně v Paříži, a to ve dnech 10. června až 10. července.
Teroristické útoky v Paříži Veronika Šromová Teroristické útoky v Paříži, v listopadu, jsou sérií teroristických aktů, k nimž došlo v noci z 13. na 14. listopadu ve francouzské
16
metropoli. Teroristé provedli celkem šest útoků střelnými zbraněmi a čtyři sebevražedné bombové útoky, které proběhly v 1., 10. a 11. pařížském obvodu. Útoky si vyžádaly 130 mrtvých (129 obětí bezprostředně v rámci útoků, jedna další osoba zemřela o několik dní později na následky zranění v nemocnici) a 352 - 415 zraněných. „Francie musí být silná. Teroristé nás chtějí vystrašit. Tváří v tvář terorismu musíme být jednotní.“ prohlásil François Hollande, prezident Francie. Po útocích byl vyhlášen vyjímečný stav na celém francouzském území. Uzavřely se hranice. byla výrazně zpřísněna hraniční kontrola, dočasně byly uzavřeny i některé linky pařížského metra, někde byla přerušena i autobusová doprava. Pařížská policejní prefektura požádala obyvatele města, aby nevycházeli na ulici. A to zdaleka není vše, protože teroristé vyhrožují dalšími útoky, a to nejen na Francii.
Mikuláš v naší ve škole Filip Štěpánek V pátek 4. prosince do naší školy zavítal sv. Mikuláš, včetně andělů a čertů. Tento „mikulášský den“ připravili pro děti deváťáci. 9.A i 9.B, převlečeni za čerty a anděle, každá třída měla i svého Mikuláše, navštívili všechny třídy naší školy. Připravili si pro žáky různé hry. Děti dostaly i bonbóny nebo nějaké jiné sladkosti. Naštěstí si čerti do pekla žádné děti neodnesli, ale našli se i někteří „zlobivci“. Samozřejmě se našli i hodné děti. Myslím, že se Mikuláš tento rok vydařil a děti se snad těší na další rok.
17
Vánoce Redaktoři Vánoce jsou už odjakživa jedním z nejkrásnějších svátků v roce. Dodnes se slaví po celém světě. Je to křesťanský svátek. Křesťané při něm slaví narození Ježíše Krista. Narodil se v Betlémě, jeho rodiče byli Panna Marie a Josef. Vánoce se slaví v České republice 25. prosince, například v Rusku se slaví až po Novém roce. Tam dárky nosí Děda Mráz. V Americe, to jistě všichni víte, je nosí Santa Claus. V Anglii je to Father Christmas. V Itálii nosí dárky čarodějnice La Befana. Všechny děti se na Vánoce těší hlavně na dárky, které dostanou, pokud byly hodné. Na Vánoce bývají v televizi samé pohádky. Máme pro Vás několik z nich:
• ČT1 20:30 Tři oříšky pro Popelku • Nova 20:20 Tři bratři • Prima 20:15 Jak se budí princezny • JOJ 20:10 Doba ledová 3: Úsvit dinosaurů • Markíza 20:50 Mrazík 18
CHANUKA Michaela Navrátilová Chanuka je svátek, který slaví Židé místo našich Vánoc. Jiným slovem je to Svátek světel, a je to osmidenní svátek, při kterém se zapaluje osm svíček na svícnu, který se jmenuje Menora. Je to období od konce listopadu do konce prosince. Židé si tímto svátkem připomínají zázrak, který se stal při opětovném vysvěcení chrámu. Když v chrámu našli nádobku s olivovým olejem, měl olej vystačit pouze na jeden den, ale vydržel celých osm dní. Svíce se rozsvěcují po západu slunce. A při každém zapálení svíčky, se pronáší modlitby.
CHANUKOVÁ HUDBA Existuje mnoho chanukových písní např. Drejdl, Drejdl, Drejdl nebo Chanuko ó chanuko. Nebo také Chanukija Li Ješ (Mám chanukovou menoru), Kad Katan (Malý džbán) a spousta dalších.
CHANUKOVÁ JÍDLA Jídla jsou připravována většinou na oleji. Tradiční pokrmy jsou bramborové placky nebo také koblihy s nejrůznějšími náplněmi.
19
BOOM – školní časopis Základní školy Morkovice.
Šéfredaktor: Filip Štěpánek. Redakční tým: Hana Kaňová, Martin Medek, Rafina Magomadova, Kamila Mazurová, Veronika Šromová, Šimon Beerkens, Patrik Staňko, Tomáš Burša. Zprostředkovatel redakční rady: Mgr. Eva Bánská. Aktuální číslo najdete na školní nástěnce. Všechna čísla časopisu jsou vystavena na internetových stránkách www.zsmorkovice.cz. Fotografie a obrázky v časopise byly použity ze školního fotoalba a z internetu.
20
