Vánoční hra ze světa pohádek Prolog Vypravěč: Milí rodiče, známí a přátelé, vítejte na našem vánočním divadle! Dámy a pánové, sestry a bratři, vypněte mobily, jak sluší se a patří. Dovolte mi nejprve představit ty, kteří vás dnes budou nejen bavit, ale slovem do života vám posvítí, takže jak v zrcadle se každý uvidí. Hlavní roli má Hospodin samozřejmě, ale jak je jistě všem zřejmé, není vidět a sem by se nevešel, tak jsme to vyřešili jako Jean Effel. Hned po Hospodinu dostal se nahoru nejvyšší představitel nebeských odborů archanděl Michael s mečem ostrým, vedle něj Rafael rovná si kostým. Poslední Gabriel je trochu nepozorný, v touze plnit úkoly je však vzorný. Ostatní postavy snadno poznáte, neboť z pohádek jsou převzaté. Teď již můžem směle začít, než na nás čas začne tlačit. 1.dějství – v nebi Hospodin: Moji milí andělé, létající bratří, bdělí opatrovatelé, poslové mí chrabří, poslání mám pro vás dnes: dobrou zprávu od nebes roznést až na konec světa, jinak po všem bude veta. Doufám, že vaše odbory poskytnou mi dost podpory. Michael:
Měl bych jazyk držet zpátky, vždyť ty mne, Pane, dobře znáš! Proč ale vždycky na svátky nějaký úkol pro nás máš?
Hospodin:
V nebi přece máte svátek, ať je dole středa nebo pátek. To bych vás nikdy nemoh vyslat ven, vždyť tady máte svátek každý den.
Michael:
Nemůžem, Pane, vymluvit se ti na svoje ženy ani na děti.
Těžko je v nebi odborům šéfovat, když nemáme si na co stěžovat. Hospodin:
Snad nechybí ti, Michale, že nežení se andělé ?
Michael:
Křičení dětí ? Ostrý jazyk žen ? Nad tohleto jsem povýšen. Přesto však tahle povznesenost mé srdce někdy tíží.
Hospodin:
Pak jistě jednou porozumíš, proč nevyhne se kříži ta cesta, kterou zanedlouho můj Syn ve světě začne, až jedna dívka v Nazaretě pod srdcem svým ho počne.
Gabriel:
Pošli mne tam, Hospodine, nemám nyní přání jiné, než tuto radost zjevovat a té dívce ji zvěstovat.
Hospodin:
Běž, Gabrieli, vyřiď jí: „Moc z výsosti tě zastíní, tvé dítě bude Syn Boží, jenž v světě pokoj rozmnoží.“
Gabriel:
Už letím, Pane, jsem tam hned.
Hospodin:
Teď, když jsi ještě na dohled, než mi tě oblak zakryje, že jmenuje se Marie, bys jistě také vědět měl. A abych sám nezapomněl. Proč tak rychle pryč běžíš? Její syn bude mít jméno Ježíš.
Michael:
Ten nedočkavec už je v trapu. Asi má něco za lubem …
Rafael:
Jen aby nebyl za atrapu, již s asfaltovým holubem si spletou střelci brokaři, až před muškou jim zazáří.
Hospodin:
Tvůj černý humor, Rafaeli, kéž nenaplní vesmír celý! Nemáš komu co závidět, vždyť i tebe co nevidět vyšlu s posláním na cestu, ne však k rušnému městu,
nýbrž do temného lesa. Rafael:
Kdy k tomu dojde, Pane můj ?
Hospodin:
Až země se dotknou nebesa. Zatím se ale nevzrušuj. Marie s Josefem musí se ještě vydat na cestu, třebas za deště. Až do Betléma, kde se zrodí ten, jenž svět jednou vysvobodí z moci zlého, ze smrti i hříchu, ten, jenž přemůže sobectví i pýchu.
Michael:
To bychom pak také zrušili i závory tam u bran ráje, kam jsi mě poslal hnedka zkraje, když Adam s Evou zhřešili. Už žádná stráž s plamenným mečem! Nebo se snad mýlím v něčem?
Hospodin:
Ne, nemýlíš se, pravdu díš. To vše se změní, až Ježíš se stane Pánem srdcí všech, které promění jeho dech. Teď však sledujme Gabriela! Co asi v Nazaretě dělá ?
( Hospodin, Michael a Rafael stojí nahoře, jakoby v patře, pod nimi dole sedí s hlavou ve dlaních Gabriel ) Gabriel:
Co to říkal Hospodin ? Že svět zbaví jeho vin ? Ještě za mnou něco volal, já však už jsem poletoval s hlavou skrytou v oblacích. Když nezbloudil jsem ve mracích, k Marii - tam jistě trefím. Jak ale že se jmenuje ten syn, jejž zrodí Marie ? Jonáš, Jákob nebo Jefim ?
Michael:
Budem mu muset napovědět, nebo tam věčně bude sedět.
Rafael:
Hospodine, ty máš jistě nápad, vždyť jinak tvůj plán nebude klapat !?!
Hospodin:
Rafaeli, rafni obláček a ty, Michale, bez vytáček rychle ho mečem rozetni. Snad se mu v hlavě rozední. ( Rafael chytne obláčkový polštář a Michael ho rozetne svým mečem, vysype se molitan či papír )
Gabriel:
Proč najednou tak zčistajasna se zatměla obloha krásná ? Milý mráčku, proč jen na mě sněžíš? Jé – už to mám: Jmenuje se Ježíš ! Za nápovědu díky, milé nebe! A i když mě teď pěkně zebe, u srdce přece teplo je mi i tady na studené zemi.
Mezivstup Vypravěč:
Jak dál to bylo, vloni jsme vám hráli. Říkáte, že už je to příliš v dáli ? Kdyby vám to tedy nevadilo, stručně připomenu, o čem to bylo: O Gabrielovu andělském zvěstování a Marie s Alžbětou setkání. O do Betléma dlouhém putování a potom marném noclehu hledání. Ale také o slavném narození a o radosti z vysvobození, kterou sdíleli pastýři i andělé. Minule bylo to celé. Dnes se však ještě vypravíme do světa pohádek, ať zvíme, že tahle radost všech se dotýká. Ať tedy ani po vás jen nestýká pouze tak lehce popovrchu. Kéž ve svém srdci zažijete sprchu, která vás vnitřně očistí a Boží láskou ujistí.
2.dějství- opět v nebi Hospodin:
Teď, Rafaeli, nastal čas, na tebe řada přišla zas. Pošlu tě z nebes výše do pohádkové říše.
Rafael:
Říkals, Pane, že do lesa !? Proč zrovna tam však nebesa mají se dotknout země ? Zvířátka – ta mám jistě rád, však jít jim Krista zvěstovat ? Jak bych to řekl jemně ? Působí na mě příliš němě.
Michael:
Ještě že tě neslyší náš dobrý přítel z Assisi. František zaslzel by asi, že nerozeznáš zvířat hlasy !
Hospodin:
Naštěstí nejdeš do přírody. Ty tvoje andělské schody vedou do říše pohádek. I tu však jedovatý hádek zlý pokušitel leckde otrávil a zvláště dívky přitom potrápil.
Rafael:
Za těmi děvčaty půjdu rád evangelium jim zvěstovat, že satan – ten starý had, co kdysi shůry na zem spad, už to má všechno sečteno. Já v Bibli to mám přečteno.
Hospodin:
Jako dívek těšitel selhal mnohý učitel. Jen vyčtené vědomosti nezachrání před hloupostí. I když jsi touhou k dívkám hnán, já pro tebe mám jiný plán.
Rafael:
To mne, Pane, sice mrzí, snad však nebudu tak drzý, když řeknu, že rád pomůžu tam, kde nic zkazit nemůžu.
Hospodin:
Ač někomu je vzdálen na hony, svět pohádek má vlastní zákony. Zvířata tu mluví lidským hlasem a každé zlo napovrch vyjde časem. Jedni tím světem pohrdají, říkají, že je neskutečný. Jiní rádi ho vyhledají, neb s dětmi mají ho společný. Právě tam půjdeš, však ne kam bys chtěl. Přál bych si, abys nejdřív zaletěl do chaloupky v lese k trpaslíkům.
Rafael:
K těm pracovitým, malým horníkům, kteří Sněhurku přijali kdysi ?
Hospodin:
Ač nemají telefon ani pí sí, jsou s ní dodnes ve spojení. To užijí bez otálení, až od tebe dozví se novinu o právě narozeném Božím Synu.
Rafael:
Proč trpaslíci jsou ti první, Pane, ke kterým se ta zpráva dostane ?
Hospodin:
To máš stejné jako v světě lidí, ti nejmenší lépe srdcem vidí.
Proto úkol dostane i Michael, jít do Betléma, ne však na hotel, nýbrž za pastýři u jejich stád, kteří pod širákem budou spát. Leťte už tedy, andělé moji, konejte dobře tu práci svoji! Mezivstup Vypravěč:
Jak už bylo řečeno, letos zavítáme do světa pohádek, které dobře známe. Zdá se vám, že se začínám opakovat ? To jenom proto, abych mohla schovat za tohle svoje krátké povídání pro hru nutné scény přerovnání. Michaela letos pustíme ze zřetele, a k Rafaelově misi se upnem cele.
3.dějství - v chaloupce trpaslíků Rafael:
No to je přesně jako v pohádce: tu sedm talířků, zde sedm hrníčků a tady – trpasličí matrace! Ještě že nezamkli na sedm klíčků ! Stůl k jídlu mají pěkně připravený po té cestě jsem nějak unavený něco z toho lehce pojím, trochu šťávou se napojím a pak lehnu do postele. Ticho je tu jak v kostele. Až horníci přijdou z práce, joj, to bude legrace!
( Anděl jde do ložnice, uléhá a začne pochrupovat. Za chvíli přicházejí trpaslíci a zasedají ke stolu.) Zpívaná modlitba před jídlem: Otče náš, dobrotivý Pane, otevři svoje štědré dlaně, zveme tě mezi nás ke stolu, přisedni, budeme jíst spolu. 1.trpaslík:
Kdo to jedl z mého talířku ?
2.trpaslík:
A kdo pil z mého hrníčku ?
3.trpaslík:
Vždyť jste, bráškové, zpívali přeci: „Zveme tě mezi nás ke stolu“! Proč rozhází vás tak nicotné věci, jakože kdosi ukous cosi, či z hrníčku vám upil kofolu ?
1.trpaslík:
Uvidíme, zda ty sám klid udržíš, až svou postel rozházenou uvidíš.
4.trpaslík:
Nebuďte, bratři, na sebe tak žhaví.
Mám silný pocit jistého „deža vy“. 3.trpaslík:
Viď, jako když Sněhurka k nám přišla.
1.trpaslík:
Jakoby tehdy hvězdička nám vyšla!
2.trpaslík:
Já mám teď spíš velkou obavu.
3.trpaslík:
Že by se vrátila ? Palác hodila za hlavu?
4.trpaslík:
Že by jen tak na nás vzpomněla si ?
1.trpaslík:
Na staré zlaté dobré časy!
2.trpaslík:
Ty musíš být padlý na hlavu. Všem sedmi vařit, prát, mýt nádobí. Nám se to líbilo - ale co jí ? Říkáš: staré zlaté dobré časy. Jestli přišla – to zle je asi!
3.trpaslík:
Co když opustila toho prince ?
4.trpaslík:
Nemaluj raděj čerta na zeď!
2.trpaslík:
Pojďme se podívat do ložnice, ať zjistíme to tady a teď.
3.trpaslík:
Opravdu spí tu někdo bílý!
1.trpaslík:
Naše Sněhurka to však není.
2.trpaslík:
Snad spánkem nabral už dost síly, vzbuďme ho, bratři, bez prodlení.
4.trpaslík:
Co tady děláš, cizí vetřelče ?
1.trpaslík:
Jak jsi nás našel a kdo tě vyslal ?
Rafael:
Nestrefuj se do mě jak do terče, na tohle jsem se nenachystal. Jsem anděl poslaný Hospodinem, pokud vím, ničím zlým nejsem vinen. Naopak, až k vašemu lesu tu nejlepší zprávu nesu.
2.trpaslík:
Tak už nás přece nenatahuj, stejně zůstanem trpaslíky.
3.trpaslík:
Taky se nad nás nevytahuj, nebudem leštit v nebi kliky!
Rafael:
Vás trpaslíky Pán Bůh vyvolil, abyste první v pohádkové říši slyšeli zprávu, že se narodil jeho Syn Ježíš v betlémské chýši, aby hřích láskou přemohl a Zlý už škodit nemohl.
1.trpaslík:
Tak to je opravdu překvapení.
2.trpaslík:
Tohle jsme skutečně nečekali.
3.trpaslík:
My velkou starost si dělali, zda Sněhurka nemá trápení.
4.trpaslík:
Takovou dobrou zprávu z nebe si přece nemůžem nechat pro sebe.
2.trpaslík:
Sněhurce dáme o tom vědět, a ta to jistě pošle dál.
3.trpaslík:
Přestaňme už překvapeně hledět! To abych papír vyhledal. Ty připrav poštovního holoubka a ty zase najdi pero k psaní.
1.trpaslík:
Napíšem o tom naší mladé paní.
Mezivstup Vypravěč:
A tak se celá chaloupka naplnila čilým ruchem. Radostný křik létal vzduchem. Každý Sněhurce napsat chtěl. A když byl dopis hotový, tak připili si na zdraví. Anděl i holub odletěl. Ten první o tom Bohu poví, ten druhý, doletí-li včas, Sněhurce dopis předá zas.
4.dějství – ve Sněhurčině paláci Sněhurka:
Vítej, holoubku! Odkuds přiletěl?
Holoubek:
Z chaloupky v lese od tvých přátel nesu ti, vzácná paní, dlouhatánské psaní.
Sněhurka:
Tyhle způsoby starobylé, jak doručit letecky poštu, jsou mému srdci velmi milé. ( Sněhurka rozbaluje ruličku dopisu, takže nejprve vidí podpisy na jeho konci. )
Na konci podpisy v plném počtu, takže všech sedm stále žije. Holoubek:
Čti raději ale od začátku, abys věděla, která bije. Tak začni hezky od prvního řádku!
Sněhurka ( čte dopis ):
Sněhurko naše milovaná, promiň, že není mejlovaná tahleta naše dnešní zpráva. Doufáme pevně, že jsi zdráva. Ještě tady nemáme internet, nevíme tedy všechno hned. Nemáme tu ani žádný mobil, s chabým signálem by stejně zlobil. Avšak naše spojení do nebes funguje i bez „es em es“. Tak abys o tom věděla, Pán Bůh k nám poslal anděla. Až sem k nám dolů na zem poslal ho s tímhle vzkazem: „Velkou radost pro vás mám, narodil se Kristus Pán jako dítě v Betlémě, leží v jeslích na seně. Ten nás láskou zachrání, všechnu zlou moc zahání. Proto nezůstaňte sedět a všem dejte o tom vědět.“ Tak Ti tedy píšeme, všechno dobré přejeme. Přitom také prosíme Tě, aspoň v jedné pěkné větě informuj své nejbližší přítelkyně královny, ať to také uslyší ty, které jsou Ti rovny, nejen v kráse, i v dobrotě, ať to šíří dál po světě.
Sněhurka ( její vlastní poznámka nad dopisem ): Tady dole pod podpisy ještě čtu nějaké Pí Sí. Holoubek:
Sněhurko, dovol, abych hles: To není Pí Sí, ale Pé eS.
Sněhurka (čte post scriptum):
Když dál dáš radost, pak neměj starost, že bys tím zchudla, vzkazuje Šmudla.
Sněhurka (už bez dopisu ):
Holoubek:
Holoubku, dík za doručení, tady máš do zobáčku zrní. Ještě napíšu jeden dva řádky, s tou odpovědí pošlu tě zpátky.
Rád něco dobrého sezobnu, než zase zmízím v nedohlednu.
Sněhurka ( píše trpaslíkům dopis ): Trpaslíci moji milí, díky za tu zprávu velkou. Už jen za maličkou chvíli pošlu ji dál za Popelkou. Mám se dobře. Kéž Vy taky! Sbalte někdy saky paky, do svého královského dvůrka srdečně zve Vás Sněhurka Sněhurka ( předává holoubkovi dopis ):
Tady máš, holoubku, kratinké psaní. Ať cestou domů Pán Bůh tě chrání!
Holoubek:
I tebe, Sněhurko, ať dál vede, ať všechno dobré se ti povede!
( Holoubek odletí. Mezitím se v druhé polovině scény, kancelářsky zařízené, objeví Popelka.) Sněhurka:
Musím ještě zavolat Popelce, ať má radost, jak při své veselce.
Sněhurka bere mobil, vyťukává číslo a přitom si pro sebe říká: Sedm – dva – čtyři Devět – tři - pět Jedna - osm – pět
Jak se jí asi daří ? Kolik je jí vlastně let ? Kdy jsme se viděly naposled?
Popelka ( bere telefon ):
Dobrý den, zde královská kancelář.
Sněhurka ( se smíchem):
Popelko, ty jsi ale lhář! Tady Sněhurka! Jak se máš?
Popelka:
Radši bych dělala griliáš, ale mám teď úřední hodiny, to víš, ve službách rodiny.
Sněhurka:
Manžel je nejspíš na služební cestě!? A ty zase v obnošené vestě ? Dej pozor, abyses nevrátila do postavení, v němžs kdysi byla. Nenech na sobě dříví štípat!
Popelka:
Tak zlé to ale zase není.
Sněhurka:
To jistě, popel do máku sypat, proto se muži nežení.
Popelka:
Ani tys proto nevolala. Pověz, co na srdci máš, moje milá.
Sněhurka:
Odpusť, jestli jsem jedovatá byla.
Popelka:
To nic. Vždyť vím, jak macecha tě otrávila.
Sněhurka:
A to je vlastně, proč ti teď volám. Na každou otravu je nám lék dán. Dostala jsem zprávu skvělou a myšlenku pojala smělou. Pojedem na výlet do Betléma. Tam narodil se, kdo nic nemá, a přesto prý mu všechno patří. To sdělili mi lesní bratří.
Popelka:
Mohla by s námi jet i Růženka? Myslím, že by jela ráda.
Sněhurka:
Budiž, když ti nestačí sněženka. Jen jestli ji nebolí záda.
Popelka:
Sněhurko, nežárli, vždyť vás obě mám ráda stejně v každičké době.
Sněhurka:
Tak tedy dobrá, domluv se s ní. Jen jestli ráno nezaspí. Ještě dříve než na cestu vyjdem, v pohádkovém muzeu se sejdem. Tam vybereme Ježíškovi dárky, ať nepřijdem s prázdnou z takové dálky.
Popelka:
Díky, Sněhurko, hned jí zavolám. Ať ti to na dětech odplatí Pán!
5.dějství- v jedné polovině je Popelčina královská kancelář z minulého dějství, v druhé polovině (místo Sněhurčina paláce) je Růženčina postel s telefonem na nočním stolku Popelka vytáčí číslo a přitom si pro sebe říká: Sedm – osm – tři čtyři - dva – jedna pět - jedna - čtyři
Snad nejsou ve při s manželem zrovna kéž jen se smíří.
Růženka (zvedá telefon):
Haló, tady panna je spící, co chodí spát dřív nežli slípky.
Popelka:
Tady zas Popelka pod Lomnicí. Růženko, nech si ty vtípky.
Pozdravuj svého Jaromíra. Doufám, že ti zas neumírá a pustí tě s námi na výlet, na který pojedem skoro hned. Růženka:
Ahoj, Popelko, jen ne tak rychle. Co jsi to ukula zase za pikle?
Popelka:
Bystře se prober, přítelkyně má! Až to uslyšíš, tak budeš němá. Před chvílí Sněhurka volala mi, že někde v Betlémě pod skalami zrodil se světa Král i nebes Pán, k záchraně z moci zla Bohem nám dán.
Růženka:
To jako za ním máme teď jet ? Cožpak by bez toho zbořil se svět ?
Popelka:
To snad ani ne, moje milá, však ty by ses do peřin zabořila. Národní pohádkové muzeum, zítra ráno přesně v sedum. A vůbec se neopovaž zaspat, to bych se tě už nemohla zastat. Musíme vybrat dary pro Krále, žádné cetky či levné korále.
Růženka:
Tak tedy dobrou a na shledanou. Zítra tam budu v hodinu danou.
6.dějství – v Národním pohádkovém muzeu Muzejník:
Vítám vás, velevážené dámy, vznešené z pohádek panovnice. Jsem vrchní muzejník, vám jistě známý, zasloužilý kouzelník, nic více. Copak vás přivádí v tento čas do muzea plného zvláštních krás ?
Sněhurka:
Až k nám došla zpráva jasná, novina ta přeúžasná, že zrodil se Syn Boží.
Popelka:
Nemá však pozemské zboží. A tak jsme přišly právě sem vybrat mu dárky, to se ví, jež naši pohádkovou zem důstojně světu představí.
Růženka:
Věřím, že nám pomůžete investovat do dítěte to nejlepší, co tu máme. Snad to dobře rozpoznáme.
Muzejník:
Milé královny, pojďte dál, projdu s vámi celý sál. V téhle vitríně vidíte plášť, v němž docela zmizíte.
Sněhurka:
To by ale nebyl dobrý dárek. Představte si rodičovský párek, jak hledá dítě, kam je dal. Půjdeme radši o krok dál.
Muzejník:
Tady jsou zas jako nové boty sedmimílové.
Popelka:
Dítě s nimi však těžko uhlídat, rodiče by se mohli ulítat.
Muzejník:
A co takhle kus hadího masa ? Jenom malý ždibec sníte, a co říká zvířecí chasa, hned bez učení rozumíte.
Růženka:
Tohle není nic pro dítě, které teprve kojíte.
Sněhurka:
Co nějaký nástroj hudební, anebo pomůcky učební ?
Muzejník:
Zde krysařova flétna vylovená z řeky dna. A tady kniha kouzel.
Růženka:
Které je menší z těch dvou zel, nebudem přece vybírat. To chcete si nás dobírat?
Muzejník:
Milé dámy, to jistě nechtěl jsem, ale zkuste pohledět právě sem ! Zvedněte oči do výšky !
Popelka:
Jé, to jsou moje oříšky a v nich krásné šaty zase ! Jak jsem byla štíhlá v pase ?! Pro dítě nehodí se však ani tenhle princův frak.
Muzejník:
A co tohle vševidoucí zrcadlo?
Sněhurka:
Já myslela, že na zem upadlo?
Muzejník:
Restaurátoři ho slepili a tady pěkně vystavili.
Sněhurka:
Jenže on nehledí na vnější věci, Boží Syn dívá se raději k srdci.
Muzejník:
Jste pro mne zvlášť vzácní hosti. Co takhle potřeby do domácnosti?
Růženka:
Jenom ne kolovrat a vřeteno ! Na ty mám pořádně spadeno !
Muzejník:
To bych si netroufl nabízet. Ač nechci se vám podbízet, i jiných potřeb pro domácnost tady máme opravdu dost. Jak vám třeba líbí se tenhle ubrousek „Prostři se!“?
Popelka:
No ten je přímo skvělý, ten bychom jistě chtěli.
Sněhurka:
Kdybych ho tak měla u trpaslíků, co bych ušetřila špinavých rendlíků !?!
Růženka:
I ze mě teď promluví kuchař: Co takhle třeba „Hrnečku vař.“?
Muzejník:
Zajdu vám pro něj nahoru, je v bezpečnostním trezoru.
Popelka:
A co tam ještě schováváte, před návštěvníky ukrýváte ?
Muzejník:
Třeba obušek „Z pytle ven.“ a další zbraně nebezpečné, střelné, bodné, ale i sečné.
Sněhurka:
Tak tohle jistě nevezmem To radši něco bez kouzla, vždyť všude kolem je dost zla.
Růženka:
Možná bábovku z Karkulčina košíku, kterou maminka upekla s láskou. Tu přinesme betlémskému hošíku.
Popelka:
Já teď však stojím před otázkou, zda samy něco nestvoříme a kus srdce tam nevložíme.
Sněhurka:
Milý pane muzejníku, jsem vám velmi vděčná, neboť naše návštěva tu byla hodně užitečná.
Růženka:
Navenek jdem sice z prázdnou, a přece ne tak docela. Snad naše kroky neuváznou a pustíme se zvesela
Popelka:
do dárků, které do Betléma něco z nás samých přinesou. Jen tak nastane s námi změna.
Vypravěč:
Pak rozloučily se s noblesou s ochotným panem muzejníkem. Co Ježíškovi donesou ? To zcela jistě ne ceníkem v eurech či korunách se bude měřit. Známe dary králů, co však tří královen ? Jedno mi můžete věřit, ať jedna upletla šálu, druhá vánočku a třetí svetr, na tohle nestačí žádný lidský metr. A jestli mi nevěříte, zkuste se zeptat doma: Kolik lásky, maminko má, má vánočka či šála tebou upletená?
